UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Filozofická fakulta Katedra teorie kultury - kulturologie
DIPLOMOVÁ PRÁCE
MÍSTO V PRAZE : BUĎÁNKA
Anežka Hradilková
Vedoucí diplomové práce: PhDr.Vladimír Czumalo,CSc. Praha 2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Praze dne 30. dubna 2009
2
Děkuji především všem pamětníkům, kteří mi věnovali svůj cenný čas k rozhovorům: paní Polákové, paní Štěpánové, panu Brabcovi a panu Krásovi. Mé poděkování patří také mámě Terezii Hradilkové a vědeckým pracovníkům Janu Jungmannovi a Petru Štoncnerovi za
další
cenné
informace,
Jurovi
za
trpělivou
podporu,
fotografům Filipu Strnadovi a Ludvíku Hradilkovi za obrazový materiál a vedoucímu diplomové práce Vladimíru Czumalovi za odborné připomínky. 3
Obsah ÚVOD:........................................................................................................................................6 MÍSTO:......................................................................................................................................9 GENIUS LOCI ....................................................................................................................... ....9 PRAHA....................................................................................................................................14 VÝVOJ DĚLNICKÉHO BYDLENÍ V PRAZE:..................................................................19 BYDLENÍ ZAJIŠŤOVANÉ VYUŽITÍM DOMOVÉHO FONDU TRADIČNÍ VESNICE...20 DĚLNICKÉ DOMKY............................................................................................................ ...21 Staré Střešovice.................................................................................................... ................22 NÁJEMNÍ DŮM................................................................................................................... ....24 DĚLNICKÉ KOLONIE................................................................................................. ...........25 NOUZOVÉ A CHUDINSKÉ KOLONIE................................................................................ .28 BUĎÁNKA...............................................................................................................................33 ÚVOD:............................................................................................................ ..........................33 CESTA ZA POZNÁNÍM ...................................................................................................... ...34 LOKALIZACE .......................................................................................... .............................35 CHARAKTER...................................................................................................... ....................36 NÁZEV:........................................................................................................ ............................39 KONTEXT KOŠÍŘE......................................................................................................... .......41 HISTORIE A STAVEBNÍ VÝVOJ BUĎÁNEK:....................................................................46 19. STOLETÍ:.......................................................................................................... .............47 20. STOLETÍ................................................................................................................... .....50 DOMY A JEJICH OBYVATELÉ:.................................................................................. .....53 Zámečnice, čp. 130......................................................................................................... .55 č.p. 126................................................................................................... .........................56 č.p. 131................................................................................................................... ..........57 č.p. 132.................................................................................................. ..........................58
4
č.p. 133.................................................................................................. ..........................60 č.p. 134....................................................................................................................... ......61 č.p. 135.................................................................................................... ........................64 č.p. 136.................................................................................................. ..........................65 č.p. 137............................................................................................... .............................66 č.p. 143.......................................................................................................................... ...67 č.p. 144................................................................................................ ............................68 č.p. 145............................................................................................................................. 69 č.p. 195....................................................................................................................... ......71 č.p. 196.......................................................................................................................... ...72 č.p. 220................................................................................................... .........................73 č.p. 237........................................................................................................................... ..75 č.p. 245..................................................................................................... .......................77 č.p. 1329........................................................................................................................... 78 č.p. 138,139 140,141,142.............................................................................. ....................79 ŽIVOT ............................................................................................................. ....................80 BOJ ZA ZÁCHRANU.................................................................................................. ............84 SOUČASNOST........................................................................................... .............................88 BUDOUCNOST............................................................................................ ...........................89 ZÁVĚR:...................................................................................................................................91 SUMMARY..............................................................................................................................92 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA:........................................................................................................93 TEXTOVÁ PŘÍLOHA: ..........................................................................................................95 LITERATURA:........................................................................................................................98
5
ÚVOD: Příběh Buďánek, který se zde započíná, je především příběhem místa ve městě. Ve své diplomové práci se snažím poodhalit vztah lidského života a místa, ve kterém se odehrává, vyzdvihnout jeho existenciální důležitost, nepostradatelnost míst určitých kvalit v rámci města a doložit to konkrétním případem. Vzhledem k charakteru práce zasazuji toto konkrétní místo do kontextu obecného zamyšlení nad architektonickým a urbanistickým vývojem města, letmo zmiňuji vývoj Prahy, podrobněji se pak zabývám městskou částí, do které historicky patří– Košíři. Buďánka se nám zachovala jako ojedinělý doklad jedné z etap vývoje města. Tato dělnická osada z první poloviny 19.století již nemá v Praze obdoby. Ve své době bylo ovšem dělnické bydlení charakteristickým rysem pro většinu jejích předměstí a zásadním hybatelem pro její rozvoj a rozšiřování. Kapitolu tedy věnuji i historii dělnického bydlení. Protože Buďánka bývají často mylně považovány za dělnickou kolonii, popisuji druhy dělnické architektury a vysvětluji několik základních pojmů, které se problematiky dotýkají. Má práce není určena jen akademickému prostředí, ale především širokému okruhu zájemců a nás, pamětníků, kterým se nedostává informací o místě tak málo prozkoumaném. K tématu neexistují v podstatě žádné konkrétní prameny. Množství detailů, které text obsahuje, a
které se leckdy mohou nezasvěcenému zdát zbytečné a útržkovité,
vyplývá ze skutečnosti, že každý střípek, každá maličká informace nebo v archivu nově nalezená fotografie, jsou pro nás neocenitelným pokladem. Na Buďánkách jsem se narodila a dnes znovu žiji. To také určilo mé zaměření. Vycházím však
především z přesvědčení, že toto místo má
univerzální kvality, které ho dělají dobrým místem k životu, a že je zásadní taková místa v rámci našeho hlavního města zachovat. Má práce reaguje na skutečnost, že ač z hlediska památkové péče již víme, proč taková 6
místa zachovávat (což se v mnoha případech odráží v jejich zařazení mezi památkově chráněné), v současné Praze se tomu tak neděje. Nový územní plán, který v brzké budoucnosti vchází v platnost, opět nenastavuje příznivé podmínky mnoha místům, která veřejnost považuje za důležitá. Celkové zaměření vedení města na stavební projekty především s finančním prospěchem, které vedou k zastavování veřejných prostranství a devastaci volných zelených ploch, rušení zahrádkářských kolonií, dětských hřišť a míst odpočinku, vyvolává vlnu občanské nevole. Málo občanských sdružení ovšem dosáhne svého cíle. Můj příběh je příkladem takového nerovného boje s úřadem, který porušuje zákony o památkové ochraně a zcela záměrně devastuje unikátní památkovou zónu, nehledě na názory jeho voličů (pousmějeme-li se ovšem nad skutečností, že starosta nebyl ani zákonně zvolen), a aniž by k tomu měl oprávnění. Praha je město výjimečných kvalit. Byla zde zachována určitá kontinuita historického vývoje a množství kulturních památek, které ho dokládají. Často bývá ceněno právě proto, že zde na malém prostoru vedle sebe koexistují místa z různých časových období, domy různorodých slohů a povah. Tato pestrost a rozmanitost, která ale nepůsobí zmatek, ale vystupuje jako harmonický celek, tvoří jeho výjimečnou atmosféru. Vidíme přeci, že návštěvníci a turisté, kteří do Prahy přicházejí, nejsou zde kvůli jednotlivým památkám, ale kvůli atmosféře celku. Důležitých
míst,
která
tvořila
jedinečnou
atmosféru
města,
zvyšovala kvalitu života jejich obyvatel, a která rychle mizí z mapy Prahy, je ale nebezpečně mnoho. Je až zarážející, že město nemá doposud jednotnou urbanistickou koncepci, která by se zabývala jeho vývojem na základě hodnot, které chceme pro město uchovat, abychom v něm mohli kvalitně žít. Smutná skutečnost, jak málo má veřejné mínění a hlasy občanských iniciativ, vliv na rozhodování svých zastupitelů, vypovídá
o
chatrném stavu naší občanské společnosti. Otázka zachování Buďánek a to, jestli mají místo v našem městě, je proto otázkou po našich občanských svobodách. Obecná otázka kvality bydlení ve městě a to, jaké aspekty jsou v této souvislosti důležité pro jeho budoucí architektonický a urbanistický
7
rozvoj, se rozvinulo v průběhu mé mé práce jako jedno z dílčích témat. Už ze základu svého vzdělání však neaspiruji na odborný rozbor ve smyslu architektury a urbanismu, na téma se snažím spíše pohlédnout z širšího kulturologického kontextu a vyzdvihnout tak důležitost holistického přístupu k tématu, který mi tato věda umožňuje.
8
MÍSTO: Způsob lidského bytí na Zemi je určen časem a prostorem. Nelze si představit žádnou činnost, která by se neodehrávala v souvislosti s nějakým místem. Místo pro nás
neznamená nějaký neurčitý neohraničený prostor.
Mluvíme-li o místu, hovoříme již o konkrétní skutečnosti. Myslíme jím konkrétní vyjádření jinak abstraktního prostoru. Tvoří ho příroda, určité hmotné věci, jejich charakter a uspořádání, ovlivňuje ho historie a lidé, kteří na něm žijí. Prostor ve kterém se pohybujeme a žijeme, nepochybně ovlivňuje náš život. Místa určují charaktery našich domovů, pracujeme v nich, tvoříme a odpočíváme, zde vznikají naše sny a představy, inspirují nás a omezují. Tvoří hranice a rámec
naší
každodennosti.
Jedná
se
o
oboustranný proces, kdy nejen my vytváříme naše prostředí, ale i ono utváří nás. GENIUS LOCI Podle Christiana Norberga-Schulze, norského historika a teoretika architektury, je místo dáno především
jakožto určitý charakter či
atmosféra. Od starých Římanů přejímá pojem Genius loci, což znamená duch místa. Každé místo, ať už je přírodní, nebo uměle vytvořené, má takového svého ducha. Přírodní národy ho vnímaly a znázorňovaly konkrétně, jako bytost nebo zvíře, které bylo duchem a ochráncem místa. Své ochranné božstvo měl každý význačnější prvek přírody (hory, prameny, řeky, háje, světové strany i směry větrů) a také výtvory lidské (tak se v náboženských textech v Číně, Indii, Mezopotámii, Blízkém východě i jinde, setkáváme s nadpozemskými patrony celých měst i jejich částí, jako jsou brány, cesty, budovy, ulice a podobně ). Dnes chápeme genius
loci
v
poněkud
v přeneseném 9
významu,
abstraktněji
a
psychologičtěji. A to především jako soubor unikátních vlastností místa a atmosféry, kterou na nás působí. ,, Místo je celostným, kvalitativním jevem, který nelze redukovat na žádnou z jeho vlastností- jako jsou např. prostorové vztahy-, aniž bychom přitom neztráceli ze zřetele jeho konkrétní povahu.“1 Ponechejme teď stranou místa ryze přírodní, ať už to v naší kulturní krajině znamená cokoliv, a zaměřme se na člověkem uměle vytvořená místa- sídla. Co tedy dělá sídlo sídlem konkrétním a jedinečným? Co vytváří Genia loci určitého člověkem vytvořeného místa, ke kterému přicházíme? Prvotně vychází Genius loci z geografické polohy a PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ. Každé sídlo je ovlivněno přírodním prostředím, ve kterém vzniká. Vztah sídla a jeho prostředí je proto zásadní pro pochopení Genia loci určité lokality. Podle Norberga-Schulze se umělá místa vztahují k přírodnímu prostředí trojím způsobem- vizualizací, doplněním nebo symbolizací. V prvním případě chce člověk zpřesnit, to co v přírodě vidí. ,, Chce vizualizovat své pochopení přírody a vyjádřit tak onu existenciální oporu, kterou nalezl...Tam, kde příroda nabízí ohraničený prostor, staví uzavřené místo..., kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“.2 V druhém případě člověk doplňuje to, co přírodě „chybí“. Na poušti si buduje stín, v chladných oblastech teplé obydlí. Symbolizací člověk vyzdvihuje významy, které v přírodě nachází a převádí je do jiné formy (jako je třeba architektura). „Přírodní charakter je např. přeložen do stavby, jejíž vlastnosti nějakým způsobem tento charakter vyjevují.“3 Těmito
třemi
způsoby
„přijímá“
člověk
okolní
prostředí
a
soustřeďuje ho do svých staveb. To mu pak umožňuje v nich bydlet. V přírodě člověk hledal svůj prvotní úkryt a od toho se odvíjí jeho další „zabydlování se“ ve světě. BYDLENÍ je slovo, kterým označujeme NORBERG-SCHULZ Ch. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994, str.17
1
tamtéž
2
tamtéž
3
10
celkový vztah člověka k místu. Nejde jenom o vztah hospodářský. Podle Martina
Heideggera,
z kterého
Norbert-Schulz
vychází,
je
bydlení
existenciální oporou. Bydlíme, pokud se ve svém prostředí můžeme dobře orientovat a zakoušet ho jako významuplné. Způsob bydlení určuje chod života a zároveň je jeho výrazem. ,,Člověk již na samém počátku dějin poznal, že vytvořit místo znamená vyjádřit podstatu bytí. Prostředí, které člověk vytvořil a v němž žije, není pouhý praktický nástroj či výsledek nahodilých událostí, ale má strukturu a obsahuje významy. V těchto významech a strukturách se odráží způsob, jímž člověk pochopil přírodní prostředí a obecně i svou existenciální situaci.“4 Bydlet v nějakém místě znamená tedy dvě věci – identifikaci a orientaci. Opravdu patřit nějakému místu znamená obojí. Moderní společnost se soustřeďuje na praktické funkce a orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Každé místo má samozřejmě svoji STRUKTURU. Struktura místa a jeho charakter spolu úzce souvisí. Už rozlišujeme
nahoře
a
dole,
vnímáme
z psychické podstaty člověka, různé
stupně
rozlehlosti
a
uzavřenosti, hranice, směry a rytmy. Vnímáme vztah místa k jeho prostředí, dominanty a pozadí. To vše se pak odráží v architektuře, kde přikládáme prostoru
významy a podle toho vzniká i struktura.,,
V architektuře se geometrie využívá k tomu, aby byl vyjádřen nějaký všezahrnující systém, poukazující např. ke kosmickému řádu.“5 K duchu místa patří neodmyslitelně jeho PŘÍBĚH. Říkáme často o místu, že má svou paměť. Už samotné slovo „památka“ nám
ukazuje, že se zabýváme nějakým nositelem paměti a
příběhy se k nám dostávají skrze vyprávění „pamětníků“. Pro člověka je paměť existenciální záležitostí, protože zajišťuje kontinuitu s minulostí a dodává mu tak pocit stálosti a ukotvení ve světě. Je možností návratu k původnímu stavu věcí a
řádu.
Václav Cílek, který se v mnoha svých
NORBERG-SCHULZ Ch. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha : Odeon, 1994, s.50
4
NORBERG-SCHULZ Ch. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha : Odeon, 1994, s.11
5
11
pracích zabývá pamětí krajiny a míst, v jednom svém článku napsal: „Paměť je definována Slovníkem spisovné češtiny jako “způsobilost uchovávat vjemy a vybavovat je“. Mohli bychom říct, že paměť je opakovaná možnost. Paměť umožňuje návraty a obnovení původního stavu, což je zvlášť důležité, když minulost vnímáme jako idylu nebo ztracený ráj...Paměť se projevuje zejména tím, že lidská sídla jsou opakovaně zakládána na stejných místech, trvá rozdělení krajiny na zemědělskou a lesní, po staletí jsou udržovány základní komunikace mezi sídly. Trvá i jistá sakralita krajiny – nápadný kámen se v pohanském pravěku stává místním obětištěm, v křesťanském středověku na sobě nese kříž, v pozitivistických časech je chráněn jako významný krajinný prvek… Mezi základní prvky kulturní paměti tedy můžeme zařadit kontinuitu, vědomí historie, uspořádání přírodních a kulturních ploch, archeologické a stavební památky, nějaký druh posvátnosti a tu krásu krajiny, která vzniká jejím dlouhodobým a přitom citlivým využíváním“.6 ARCHITEKTURA A URBANISMUS jsou uměním vytvářet místa. Podle
Norberga-Schulze
by
architektura
měla
být
zviditelňováním
charakteru místa, má měnit nekonkrétní polohu v místo a odhalovat jeho skryté významy. Architektura je propojováním nového se starým. Jde o proměnu místa, ne o jeho pouhé využití. Nejde o prosazování nápadů, ale o stavění na tom, co je již přítomno, na substanci- a zejména na duchu-již přítomném v místě. Každé místo bylo ovlivněno minulostí…minulost a budoucnost musí být v souladu, jinak se nápady místům brutálně vnucují nebo místa bez života kostnatí. Genius loci mají především místa, která vznikala pomalu a přirozeně. „...vznikala pomalým evolučním procesem, který umožňoval autoorganizaci na principu uplatňování negativních a i pozitivních zpětných vazeb. V takové tvorbě prostředí totiž probíhal přirozený výběr forem, respektujících jak přírodní charakteristiky, tak potřeby každodenního života a zároveň vyjadřujících ideální představy
CÍLEK V.. Krajina a paměť. Portál pro architekturu, urbanismus a design [online]. 2004 [cit. 2008-08-08].
6
Dostupný z WWW: <www.archinet.cz>.
12
člověka
o
světě
a
vlastním
poslání.“7
Organický
vývoj
budoucnosti, aby bez přerušení vyrůstala z minulosti.
NORBERG-SCHULZ Ch. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha : Odeon, 1994, s. 17
7
13
umožňuje
PRAHA Architektura města jako celku není výsledkem součtu jejích jednotlivých budov, stejně jako lidé žijící v něm nejsou náhodným davem. Je podmíněno historicky a je výsledkem záměrné kompozice, spočívající ve vzájemných vztazích jeho částí, v jejich uspořádání, vycházejících nejen z účelových a hospodářských potřeb, ale i z estetického cítění jeho tvůrců. V architektuře se tak uplatňují cit pro měřítko, proporce, rytmus, dominanty,
kontrasty
a
gradace.
V neposlední
řadě
je
výrazem
společenských idejí a výpovědí o kulturním stavu společnosti. ,,V tomto smyslu je urbanismus projevem životního stylu. A architektura jeho individuálním vyjádřením.“8 Podle historika architektury Jiřího Hrůzy je město, ať už vzniklé pomalým evolučním procesem, nebo na základě rychlého plánování, odpovědí na základní lidské existenciální otázky PROČ? KDE? KDY? a JAK?: ,, …to znamená proč si staví svá města, co od nich očekává, z čeho je skládá, kde jakou stavbu umisťuje a kdy ji pro svůj život považuje za nezbytnou…V tomto smyslu byla vždy v minulosti a je v současnosti architektura města výpovědí o společnosti, vyjadřující její vnitřní řád, ekonomické uspořádání, duchovní a kulturní vyspělost.“9 V úvaze nad architekturou města se dostáváme opět k PŘÍRODĚ, jako základnímu rámci pro vznik místa. Založení města je důsledkem věkovité zkušenosti lidstva o tom, kde se nejlépe usídlit. V našem mírném podnebném
pásmu
to
znamenalo
především
vyhnout
se
nivám
s neúrodnými půdami a velkým rizikem záplav a naopak neusazovat se na prudkých svazích, kde hrozí sesuv půdy, pro zdůraznění a obranu významné stavby volit návrší a cesty vést na místa, kde se řeka dá dobře přejít. Tak se naši předkové ,, vyhýbali příliš složitému terénu, na němž by se neobešli bez pracovních úprav. Pro přirozené odvodňování využívali plochy na rozvodích. Snažili se nestavět na úrodné půdě…za výhodu 8
ŠPAČKOVÁ T. Vývoj kultury bydlení. Diplomová práce na FF UK, vedoucí práce PhDr. Vladimír Czumalo,
Praha, 2006, s.5 HRŮZA J. Město:Praha., Praha: Odeon, 1989, s.381
9
14
považovali blízkost vody a přímo uctívali háje a prameny. Poznali, že není dobré stavět na severních svazích, kde chybí slunce a dují chladné větry, přinášející deště a sněhy…Po věky patřilo „stavění s přírodou“ mezi základní dovednosti lidstva a projevovalo se
při vybírání stavenišť pro
jednotlivé objekty i celá města, v trasování cest, ve tvarech staveb, jejich půdorysech a použitých stavebních materiálech. “10 Praha vznikla na místě, které shromažďuje vysokou koncentraci takových
geografických
kvalit,
včetně
její
centralizace
v rámci
země,množství kvalitních surovin pro stavbu, přítomnost řeky, zdroje vody, potravy , hlíny a možností využití k jejich dopravě. Přítomnost brodu zde dala vzniknout uzlu obchodních cest. Urbanistické uspořádání bylo těsně napojené na členité a rozmanité přírodní prostředí. Podstatně změnil přístup k urbanizaci města v průběhu 19.století. Moderní technika a nové materiály umožnily překonávat přírodní překážky a stavět tam, kde dříve nebylo možné,
místo „stavění
s přírodou“ začalo se stavět „proti přírodě“. Vytratila se tak i snaha a schopnost přírodě porozumět, protože to již nebylo potřeba. V současnosti se již probouzíme z takového zaslepení. Nezdary takového počínání se nám ukazují jak v přírodních souvislostech, jako jsou například záplavy nebo nezbytnost začít hospodařit se zdroji, tak v souvislostech sociálních. Vidíme, že města bez kontinuity s minulou zkušeností a zdravého životního prostředí, ztrácejí tak své nejzákladnější kvality, pro život jejich obyvatel nepostradatelné. Další důležitou součástí města je kompozice. Z toho, že velkoměsto vzniká postupně a hlavně na základě ekonomických zájmů, by se mohlo zdát, že záměrné uspořádání, tedy kompozice, bude vznikat na základě provozních a technických požadavků, bez ohledu na estetické a umělecké ambice. Na příkladu Prahy však vidíme, že tyto dva aspekty se v minulosti doplňovaly
a
skladba
města
nemusí
být
založena
jen
na
funkční geometrické pravidelnosti, jako to vidíme ve Washingtonu nebo na příkladu pařížských bulvárů. ,, Praha je příkladem kompozice, v níž 10
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s.383
15
převládá
nepravidelnost,
překvapení,
kontrasty.
Kompozice
zdaleka
nemusí být dílem jedné epochy a mocného osvíceného stavebníka, který prosadí a uskuteční geniální koncept architekta“. Pokud město vzniká postupně, na základě přírodního prostředí a ekonomických i estetických potřeb všech svých obyvatel, kompozice vzniká přirozeně sama. Důležité je, jak ve městě
vytváříme a umisťujeme veškeré její
hmotné prvky, to znamená jednotlivé veřejné i obytné budovy, celé městské čtvrti, parky i objekty pro výrobu. Jakým způsobem tak učiníme, vytváří pak prostředí pro naše životní procesy, které jsou ve svém souhrnu podstatou Prahy jako společenského jevu. Ve vývoji Prahy přední místa, na náměstích, podél cest a nábřeží,
zaujaly nejdříve stavby církevní a
feudální, které tak určily první historický půdorys města. I v pozdějším vývoji vidíme, že nejvýznačnější stavby se stavěly na důležitých místech. ,, Ve všech dějinných obdobích se v umisťování, stavebních objemech a architektonickém výrazu projevovala společenská úloha jednotlivých staveb – kostelů, klášterů, paláců a později správních center, bank, nádraží, výrobních a kulturních budov. Vyčteme z nich mocenské poměry doby, vztahy a konflikty mezi světskou a církevní mocí, mezi panovníky a bohatou šlechtou, mezi šlechtou a nastupující buržoazií, mezi kapitalisty i dělnickou třídou.“11 V Praze nalézáme silnou touhu po integraci nových budov do staré zástavby, zřídka kdy se setkáme s individualitou stavby staticky odtržené od okolního kontextu města. Neméně důležité jsou také komunikace, rozdělující a zároveň slučující jednotlivá místa a prostory mezi budovami, které je zvýrazňují a doplňují. Norberg-Schulz si vybral pro svou knihu o geniu loci tři světová města. Jedním z nich je právě Praha. Autor popisuje své okouzlení Prahou, které pramení především z „naléhavého pocitu tajemna“. Ten vytváří právě urbanistická struktura města, svými horizontálními i vertikálními projevy. Město je primárně shromážděno kolem řeky. ,, Všechny domy tu mají hluboké kořeny ve vrstvách dějin…, které jsou vyjádřeny těžkým a masivním
přízemím,
vstupy…“.Zároveň
je
nízkým však
podloubím
architektura
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s. 390
11
16
a Prahy
hluboko
zasazenými
naplněna
pohybem
vertikálním, projevujícím se v množství věží a věžiček,štítech starých domů,v barokní sakrální architektuře i celkovou kompozicí horizontálně položeného Nového města a strmým vrchem Pražského hradu.,, Tajemství země tak nachází svůj protějšek v touze po nebi.“12 Kouzlo Prahy spočívá v tom, že se prostorové aspekty projevují na všech úrovních, od celkového charakteru
přírodního
prostředí
až
k architektonické
artikulaci
jednotlivých budov. Přírodní a městská krajina jsou zde sjednoceny od svého počátku, struktura Prahy pak byla upevněna ve středověku výstavbou Nového města, kdy město nalezlo svou formu. Ta dlouho obsahovala tři složky, husté osídlení dole na rovině, dominantní hrad nahoře na kopci a řeku jako rozdělující i spojující faktor. ,, Praha se tímto způsobem stala integrovaným celkem, v němž jednotlivé vztahy mezi horizontály a vertikálami…působí jako sjednocené síly.“13 . Množství křivolakých uliček na Starém městě, se svou tajuplnou atmosférou, plnou objevování
a
překvapení,
doplňují
předem
naplánovaná
přehledná
kompozice Nového města, množství výhledů z různých zorných úhlů a rozsáhlé městské parky. V průběhu 19.století se tato kompozice narušila. Zmizely některé významně
charakteristické
městské
části,
zejména
židovské
ghetto,vznikly čtvrti nové, které se již do stávající kompozice nevešly. Hradby byly zrušeny. Doba požadovala rychlé stavění nových domů především pro ekonomický zisk, plány na výstavbu nebyly často plně propracovány a s pozemky se často spekulovalo. Měnily se také významy budov. Přesto jako by město toto období přestálo. Jiří Hrůza vidí důvod právě v silné historické kompozici. Nové ulice navázaly na staré schéma. Přesto se obává toho, že ve století 20. již komerční tlak natolik vzrostl, že je neudržitelné nechávat růstu města takový „automatismus“. O to více to platí o století našem, kdy, společně s novým politickým režimem, rozšíření volného trhu, umožňuje nepřehledně rychlý růst města. Je třeba dobře rozmýšlet, která místa z Prahy zmizí, jaké moderní stavby jí budou dominovat a jakým způsobem, které prostory je možné zastavět, aby se nenarušily důležité vlastnosti její kompozice, je nutné zvažovat výstavbu 12
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s. 81
13
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s. 85
17
nových sídlišť, komunikací a příměstských zón pro bydlení, které na starou zástavbu navazují. Tento rozmysl by měl pramenit z našich poznatků o kvalitách Prahy minulé a současné. Jak
přírodní prostředí Prahy
zapůsobilo
na
její
urbanistické
uspořádání, dopodrobna popisují výše citované knihy. Také o vývoji její architektury a urbanismu bylo napsáno množství odborných publikací. To, co bych chtěla zdůraznit v celkovém obrazu Prahy a jejím duchu, je sociální i kulturní rozmanitost a bohatost tohoto města. Praha je výrazně topologická, to znamená, že obsahuje velké množství různorodých míst s odlišnými
možnostmi
jednotného
celku.
interpretace
Tradičně
bylo
a vždy
orientace,
včleněných
sociálním,
kulturním
do a
ekonomickým středem země, a i mezi evropskými městy zaujímalo z tohoto hlediska jedno z předních postavení. Za přispění našich méně či více osvícených panovníků bylo otevřené evropským architektonickým vlivům, které se však v rámci města dařilo přizpůsobovat jednotícímu „pražskému“
charakteru,
daného
právě
přírodním
prostředím
a
kontinuitou historického vývoje. Bylo potřeba, aby zde našlo své místo mnoho národnostních skupin, jako byli Němci, Češi, Židé, Romové atd. Stejně tak působily i vlivy všech sociálních vrstev, lidí různorodých životních stylů a názorů.
Za jednu z hlavních kvalit Prahy nicméně
považuji právě skutečnost, že se na její architektuře a urbanismu podíleli lidé různorodých životních stylů, zájmů a názorů.
Ne vždy se soužití
různorodých skupin v rámci města dařilo, což vidíme nejen na příkladech mnohých
židovských
pogromů.
V současnosti,
po
vstupu
státu
do
Evropské unie a v důsledku celkové globalizace společnosti, však otázka spolužití různorodých kultur a skupin v rámci města, vyvstává s novou naléhavostí. Následující
kapitoly
jsou
věnovány
architektonickému
a
urbanistickému jevu 19.století, kdy se Praha značně pozměnila právě vlivem jedné sociální vrstvy-dělnictva, přicházevšího z venkova za prací. Tyto kapitoly mají ukázat dělnické bydlení jako nedílnou součást pražského vývoje a poukázat na některé jeho aspekty, které Prahu obohatily a můžou jimi inspirovat dodnes.
18
VÝVOJ DĚLNICKÉHO BYDLENÍ V PRAZE: Dělnické a sociální bydlení představuje jednu z výrazných kapitol architektury a urbanismu Prahy 19. a začátku 20. století. Ve své době bylo určujícím fenoménem ve všech jejich částech a podílelo se jako výrazný činitel ve formování města, vznikem jeho nových předměstí, z kterých se později staly čtvrti. Za tu dobu vzniklo několik typů dělnického bydlení, které se od sebe liší obdobím a sociálními okolnostmi, ve kterých vznikaly. Jednotlivé typy se mezi sebou však mnohdy prolínají a mají společné charakteristiky. Život zde v největší míře určovala chudoba a množství obyvatel, improvizace v zařizování bytu nebo stavbě přístřeší. Zároveň jde však vždy o bydlení pro lidi, kteří přišli za prací do města z vesnice a jejichž způsob života se tak pohyboval na rozhraní mezi vesnickým a městským. Sousedské vztahy tu zůstávaly živé, život zde byl založen na tradičních zvycích a zkušenostech získaných na vesnici. V rámci města se tak jednalo o nový fenomén, který ho zcela proměnil a za jehož působení i značně vzrostlo. Rozdělení
na
jednotlivé
typy
dělnického
bydlení
přebírám
především od etnografů Josefa Vařeky a Vandy Tůmové, kteří věnovali dělnickému bydlení rozsáhlé studie v 60. a 70.letech 20.století. Pro zdůraznění vlivu na chronologický vývoj města je však řadím za sebou nikoliv podle rozsahu, ale podle toho, v jakém období vznikaly. První formy dělnického bydlení, vznikající na běžném venkově, se příliš neliší od obydlí ostatních chudších obyvatel na vesnici. Zvláštnosti ve způsobu bydlení průmyslových dělníků vystupují výrazněji na počátku 19.století v průmyslových oblastech (Sokolovsko, SHR, okolí Plzně, Kladensko,
Rosicko-oslovansko,
nevolnictví a
Ostravsko
a
další)14.
Se
zrušením
postupem industrializace však nastává v otázce bydlení
nová situace hlavně ve městech. Následkem hromadného stěhování vesnického obyvatelstva do měst za prací, vrcholí v průběhu 19.století VAŘEKA J., FROLEC V. Lidová architektura. Praha: GRADA, 2007, s.36
14
19
bytová krize. V hlavním městě to vidíme nejvýrazněji. Tehdejší Praha nepostačuje svou kapacitou rychlému přílivu nových obyvatel, i když jsou domy ve starých čtvrtích využívány maximálně. Mnohé měšťanské domy se proměňují na činžovní, zadní trakty domů, kde dříve bývaly konírny nebo obydlí podruhů se přestavují na nájemní byty pro venkovské přistěhovalce.15 Bytová krize vyvolává čilý stavební ruch na pražských předměstích, stavba činžovních domů se stává velmi výnosným uložením kapitálu. Stavby se však často stávají předmětem spekulantů, staví se narychlo kvůli výdělku a bez ohledu na kvalitu staveb i jednotlivých bytů. Byty jsou přeplněné, mnohdy bydlí celá rodina v jednom pokoji nebo se nájemníci dělí o postele či slamníky ve směnách. Stále je nedostatek finančně dostupného bydlení. Vznikají proto nové různorodé způsoby jak bydlet, charakteristické právě pro nejchudší obyvatele Prahy, dělnickou třídu. BYDLENÍ ZAJIŠŤOVANÉ VYUŽITÍM DOMOVÉHO FONDU TRADIČNÍ VESNICE Již podle názvu je zřejmé, že tento typ bydlení není pro velká města příznačný.
Z
urbanistického
vývoje
Prahy,
který
jsem
nastínila
v
předchozích kapitolách, ovšem víme, že město postupně pronikalo do svého zemědělského okolí a byla k němu připojována nová města a vesnice, které se vlivem růstu průmyslu měnily na dělnické periferie. Na těchto vesnicích v blízkosti města a na pražských předměstích, si nově příchozí dělnické rodiny pronajímaly hospodářské a jinak nevyužívané budovy. Život zde se tak částečně přizpůsoboval rytmu tradiční vesnice. Tento způsob bydlení se týká především první vlny stěhování dělnického obyvatelstva do města v průběhu 19.století, v některých částech se s ním však setkáme ještě ve století dvacátém. ,, Na Proseku v období první republiky bydlely dělnické rodiny ve statku na návsi nedaleko kostela a šest dělnických rodin ve dvoře velkostatku v budově vedle maštale. Každá rodina měla k dispozici jen jednu obytnou místnost se společným STEFAN O. Mluva pražské architektury. Praha: Pražský ústav pro etnografii, 1961, str.14
15
20
příslušenstvím.“16 DĚLNICKÉ DOMKY Dalším typem bydlení, který se s prvním v zásadě protíná, jsou osady dělnických domků. I když bydlení v dělnických domcích není pro Prahu tak typické jako pro menší města nebo vesnice, vzniklo i zde několik ucelených domkařských osad, z nichž se nám dochovala právě Buďánka.. Josef Vařeka
ve svém příspěvku do knihy Stará dělnická Praha
uvádí, že pražští dělníci často nacházeli své nové domovy v domcích na vesnici v bezprostředním pražském okolí nebo v
dělnických sídlištích,
které vznikaly z aglomerací domků při bývalých dvorech a velkostatcích. „Nacházeli v nich útulek lidé, kteří přicházeli za prací do Prahy a hledali levné ubytování. Mnozí majitelé domků změnili své původní zaměstnání za dělnické, takže se např. z malozemědělských domků staly domky dělnické. Lépe situovaní dělníci si stavěli nové domky hlavně na periferii předměstských obcí, protože toužili bydlet ve vlastním a také chovat drobné domácí zvířectvo i drůbež, jimiž by doplňovali obživu.“ 17 Tyto dělnické domky měly původně velmi venkovský charakter, se zahrádkami a chlívky. Někde se ale i chlívky později přestavovaly na obytné prostory. Dělníci často stavěli na dluh, proto se snažili co největší část domku pronajímat. V 2. polovině 19. století, kdy byly parcely vyčerpány a poptávka po bydlení stále rostla, řešilo se bydlení různými přestavbami a přístavky. ,,Dvory byly zastavěny také chlívky a kolničkami, neboť domkaři, ačkoliv nevlastnili žádná pole, chovali kozy, králíky, slepice a husy, někteří také kachny, holuby i prase.“18 Buďánka by se snad nejvíce blížila právě tomuto zařazení, i když se protíná s prvním, výše jmenovaným typem dělnického bydlení. Buďánkami se podrobně zabývám v následujících kapitolách. Na tomto místě bych 16
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, str.14 17
Kolektiv autorů ÈAV. Stará dělnická Praha. Praha: Academia, 1981, s. 167-168
18
Kolektiv autorů ÈAV. Stará dělnická Praha. Praha: Academia, 1981, s. 170
21
ráda stručně zmínila o typické dělnické domkové čtvrti v Praze, která bývá s Buďánkami často zmiňována, nejen kvůli podobnému charakteru místa, ale i pro její pozdější tragický osud.
Staré Střešovice
Typickou domkovou čtvrtí v Praze byly Staré Střešovice. Podrobně se jejich historií ve svých studiích zabývali Ladislav Štěpánek a později Josef Vařeka. Na úzkém pásu neplodných pozemků pod skálou z jedné strany, na druhé straně nad strží, vznikla zde při premonstrátském dvoře Andělka řada asi 50 domků. První domky zde byly stavěny ještě před rokem 1756, právě z podnětu strahovského kláštera.
,, Vrchnost využila
19
neplodné pozemky a zajistila síly pro práce na svém dvoře i potřebné řemeslníky pro klášter strahovský. Bydleli tu především rodiny zedníků, tesařů, kamnář, kočí ze dvora, ševci atd. Ženy s většími dětmi pomáhaly ve dvoře.“20 K většímu růstu osady došlo až koncem roku 1825, kdy stavební vývoj Střešovic byl vyčerpáním úzkých stavebních parcel pod skálou v podstatě skončen.“21 Domky komorového typu postavené místními zedníky z opuky a se sedlovou střechou,
se po přílivu nových obyvatel z venkova měnily na
domy pro více rodin. Každá z nich pak obývala jeden pokoj, do kterých se vcházelo ze dvorku. Původní dvorky se téměř zaplnily novými přístavky, chlívy a kolničkami pro potřeby nově příchozího vesnického obyvatelstva, které bylo zvyklé chovat domácí zvířata a drůbež. Některé pokoje byly pronajímány mladým dělníkům. Výzkum
uvádí, že Staré Střešovice
nebyly nikdy klasickou čtvrtí továrních dělníků, žilo tu spíše mnoho drobných řemeslníků a nádeníků. Osada žila svým osobitým sousedským životem. Chovalo se zde domácí zvířectvo, pro které dostávaly ženy krmení na dvoře. Byly zde 19
materiál z etnografického výzkumu Na Dědince, získaný L.Štěpánkem a uložený v archivu EÚ
20
ŠTĚPÁNEK L. Příspěvek k adaptaci zemědělských pracovníků při jejich přechodu do městského prostředí. in
Etnografie dělnictva 10, Praha : Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1983, s. 131 21
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, str.65
22
dvě místní kapely, pořádaly se zde zábavy, na které chodili drobní řemeslníci z dalekého okolí. Obyvatelé sami si podle výzkumu vesnický charakter osady pochvalovali a nové rodiny zůstávaly na místě, což také vedlo k častým přístavkům a nástavbám. I když mnozí z dělníků i žen chodili později do Prahy za prací a na nákupy, vliv města zůstával nepatrný až do 50.let minulého století. Až do konce 70. let 20. století byla většina původních domků v dobrém stavebně technickém stavu. Začátkem 80. let byli původní majitelé stejně jako na Buďánkách vystěhováni a rozsáhlý soubor domků byl narušen částečnou demolicí. Jakožto "ostuda dělnického bydlení", měl být celý prostor srovnán se zemí a využit pro výstavbu diplomatických komplexů "spřátelených" socialistických zemí jižní Ameriky. V tomto roce zmizela
přibližně
čtvrtina
ulice
Nad
hradním
vodojemem
a
část
Starostřešovické ulice. Jedním z prvních zbořených objektů byl i vyhlášený Hostinec U Zvoničky.22 Přestože snahy o zapsání lokality mezi památkově chráněné probíhaly již od 70.let, díky nepřízni ze strany
vedení města se tomu
nestalo ani v novém režimu až do roku 2003. V roce 1998 tu byl skupinou mladých lidí obnoven občanský spolek Medáků. (Původní Spolek byl založen v roce 1912. Měl asi 20 členů a sídlil v hostinci "U Štrosů", později nazývaném "U růže" a "U zvoničky". Zde také pořádal zábavy, vybíral do talíře a získanými penězi podporoval "sousedy" v momentální finanční tísni. Organizoval průvody s hudbou, vycházející od hostince a nezřídka končící večerní taneční zábavou). Noví Medáci měli za cíl oživit někdejší společenský život ve starých Střešovicích a přispět k zachování historických
hodnot
unikátního
urbanistického
souboru
formou
alternativních kulturních programů. Zde stručně z jejich programu: ,,Cílem projektu Alternativa pro staré Střešovice je rekonstrukce tří drobných stavení do historické podoby a jejich zpřístupnění veřejnosti formou netradičních kulturních a vzdělávacích aktivit. Projekt vytváří místo spojující lidi všech generací při tvorbě a kulturních programech ve starých domcích, reprezentujících jednoduchý životní styl řemeslníků a 22
Alternativa pro staré Střešovice [online]. 2000 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: <www.medaci.cz>
23
jejich mistrovství. Oživuje zapomenuté tradice a hodnoty a umožňuje setkávání, tvorbu a komunikaci. Jeho význam spočívá v návratu k tvořivosti, jejíž absence je kořenem frustrací moderních lidí.“23 Medáci bojovali za záchranu lokality přes 10 let, vybudovali zde živé komunitní a kulturní centrum zaměřené na obnovu místa, mezi umělci a mladými lidmi známé po celé Praze. I zde však vedení města, v čele s Pavlem Bémem, razantně zasáhlo a Medáci byli nuceni se vystěhovat. Lokalita od té doby částečně chátrá, částečně je zastavována residenčním bydlením a její charakter se nenapravitelně poškodil.
NÁJEMNÍ DŮM Klasickým prostředím pražského dělnictva se v Praze v druhé polovině19.století stává činžovní dům. Jak jsem již uvedla, nedostatek levného a vhodného bydlení vede v Praze ke vzniku velkých domů hromadného bydlení. Tento typ domu se stavěl v nejen v centru Prahy, ale zejména v nově budovaných okrajových čtvrtích. Klasický nájemní dům, jak se stavěl v Libni, na Žižkově, ve Střešovicích i jinde má v jednotlivých patrech byty obvykle bez předsíně, vchází se z pavlače přímo do kuchyně a za ní pak do jediného nevytápěného pokoje. Hlavní místností je skromně zařízená kuchyň, kde převládají jednoduché kusy nábytku (stůl, židle, kredenc, police, postel, popř.i pohovka, přenosné umyvadlo, uhlák, kbelíky apod.), v pokoji pak stály skříně a postele. Interiér se často měnil na noc, kde se v přeplněných bytech denně rozprostíraly slamníky pro děti a další nájemníky24. Dům nebyl jen obytným prostorem, ale v jeho přízemí bývaly obchody, dílny a skladiště. Nejčastější formou je dům pavlačový. Podle architekta P. Janáka byla pavlač
od
18.do
poloviny
19.století
nepostradatelným
dispozičním
prostředkem téměř každého nového pražského domu.25 Poté se začíná v 23
Alternativa pro staré Střešovice [online]. 2000 [cit. 2009-04-04]. Dostupný z WWW: <www.medaci.cz>
VAŘEKA J., FROLEC V. Lidová architektura. Praha : GRADA Publishing, 2007, s.37
24 25
JANÁK, P. Sto let obytného domu nájemného. Praha , 1933.
24
architektonickém
prostředí
pavlač
vnímat
jako
negativní
prvek,
znehodnocující dům i byt a postupně mizí. Přesto však výrazně ovlivnila způsob dělnického bydlení. Pro nedostatek místa v bytech, byly návštěvy řídké, sousedské vztahy a veřejný život se odehrávaly právě na pavlačích a dvorcích. Ženy zde praly a věšely prádlo, lidé se potkávali a povídali si. Ladislav Štěpánek zaznamenal výpovědi pamětníků pavlačových domů z Mahlerovy kolonie v Holešovicích: ,, To se sousedé raději sesedli na dece rozprostřené po dlažbě pavlače a vypravovali si příhody....stará Voborová, jako jediná žena v domě, pocházející z venkova, dovedla poutavě vyprávět napínavé
a
často
strašidelné
příběhy
z
venkovského
prostředí,
naslouchaly jí nejen děti ale i dospělí... Do domu zejména o sobotách přicházeli harmonikáři, někdy i s houslistou, aby hráli k tanci (na pavlačích, někdy i na dvorku )do 10 hodin a někdy až do půlnoci.“ 26
V
dělnických čtvrtích, jako např. v Libni, se pavlač částečně zachovává ještě v r. 1890. Bydlení v těchto bytech ovšem nechci nijak idealizovat. Nájemní domy byly stavěny často narychlo pro rychlý zisk a z nekvalitních materiálů. Byty o jednom nebo dvou pokojích byly přeplněné rodinami a nájemníky za přijatelnou mez, což zhoršovalo spolu s nedostatečným zázemím hygienické poměry. Pro vodu se chodilo k pumpě na dvoře, až později byla zavedena na pavlač. To samé platí o suchých záchodech, stavěných na dvorku mnohdy pro celý dům, později na pavlači pro celé patro.
DĚLNICKÉ KOLONIE .
Dělnické kolonie vznikají ze sociální nutnosti na počátku 19.století
na venkově, především v souvislosti s těžbou rud a uhlí. V této době zaznamenáváme zakládání dělnických kolonií na územích soustředěné těžby, především na Kladensku a Ostravsku. Iniciují je majitelé těžebních 26
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, s.47
25
podniků. Josef Vařeka je charakterizuje jako skupinu stejných nebo podobných domů, jejichž investorem byl majitel podniku, kde dělníci pracovali (známá Baťova zástavba ve Zlíně).27,, Kolonii tvoří řada nebo skupina přízemních či stejných domovních bloků s dvouprostorovými, méně často jednoprostorovými byty, k nimž patří i chlívek pro kozu, pro prase či drůbež, králíkárna a kůlnička pro otop, umisťované v dlouhé řadě na protilehlé straně dvora, kde u starších kolonií stojí také záchody, společné pro několik bytů.“28 Dělnické kolonie vznikaly v Praze
později, s rozvojem velkých
podniků a továren. K jejich výstavbě byla založena roku 1869 Společnost pro stavbu dělnických bytů v Praze. Jejími členy byli pražští podnikatelé a majitelé největších podniků- Dormitzer, Przibram, Portheim, Ringhoffer a Ritter. Kolonie však vznikly pouze dvě, jedna pro zaměstnance státních drah
v
Holešovicích-Bubnech v Dělnické ulici (1869-70) a druhá na
Smíchově na Mrázovce (od r.1869).29 I když se celkový počet něco přes 300 bytů nemohl nijak výrazně projevit v celkově špatných podmínkách pražského dělnického lidu, je škoda, že se ani část kolonií nepodařilo zachovat jako historický doklad dělnického bydlení, analogický dřívějším a
velkorysejším
počinům
v Anglii,
Německu,
Francii
a
dalších
průmyslových zemí Evropy. Urbanisticky byla zajímavá především Mrázovka. Jejích 34 domů stálo ve čtyřech ulicích na severním svahu v blízkosti Ringofferovy továrny na vagóny. Jan Jungmann ji popisuje ve své knize o Smíchově: „ Byly to čtyři obloukovité ulice jednopatrových dvojdomků, které přes svou
jednoduchost
představovaly
ve
své
době
vzor
progresivního
dělnického bydlení…. V každém podlaží domu byly umístěny dva byty o pokoji a kuchyni se suchým záchodem pro dvě rodiny.“ Architektonické zajímavosti dodala kolonii i skutečnost, že byla umístěna na dosti prudkém svahu. ,, Mrázovka byla rozprostřena po vrstevnicích zcela moderně, sledujíc hlavními komunikacemi tvar terénu, 27
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, str.14 VAŘEKA J. ; FROLEC V.:Lidová architektura. GRADA Publishing, Encyklopedie II.vydání. Praha 2007, s.36
28
Kolektiv autorů: Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848 – 1939. Academia, Praha 1981,
29
s.164
26
… architektura tu byla o něco živější vkomponováním nárožních lisén s jednoduchým rámováním oken, patrně již původně barevně pojednaném odlišně od plochy průčelí...“30
J. Pauly popisoval r. 1889 Mrázovku takto:
„Pěkný pohled poskytuje místo toto zvláště za doby noční, kdy osvětleno jsouc jeví se jako malý Betlém““31 Kolonie, která náhodou ležela v blízkosti Buďánek, na svahu za plzeňskou silnicí, byla zbourána v roce 1981. A to i přes názory odborníků, jenž v ní spatřovali urbanisticky jedinečný doklad dělnického bydlení 19.století, , který by bylo záhodno v Praze zachovat. Bydlení v kolonii bylo v podstatě kvalitnější než v pavlačových domech, kde pražští dělníci v té době většinou bydleli. V domě mohlo být i 8 bytů, každý měl pokoj, kuchyň, ty lepší dokonce koupelnu s vytápěným kotlem, vanou a sprchou. Ke každému bytu náležel sklep, půda a zahrádka. I záchod tu používalo poměrně méně bytů než v nájemních domech a byla tu zavedena elektrika.32 Nepříliš
podrobně,
ale
podobně,
popisuje
dělnické
kolonie
historička architektury Marie Benešová. Na stejných příkladech z Bubnů a smíchovské Mrázovky a v porovnání s venkovskými dělnickými koloniemi dochází v podstatě k stejnému
závěru, že dělnické kolonie
poskytovaly komfortní bydlení. ,,Ve srovnání způsobu bydlení, které poskytovaly dělnické kolonie v Praze a běžný činžák na předměstí, v němž dělnictvu a chudým vrstvám obyvatel byly vyhrazeny pavlačové byty, lze konstatovat, že dělnická kolonie poskytovala nepoměrně kvalitnější ubytování než běžný nájemní dům.“33 Relativně nízká činže a kvalitnější zázemí bylo vyváženo
řadou
nevýhod. Výrazným znakem, který odlišuje dělnickou kolonii od ostatního městského, pracujícího obyvatelstva, je
bezprostřední vztah k pracovišti.
,,Mnohdy byl investorem takové osady přímo vlastník závodu, ve kterém dělníci pracovali. Tak byla vazba dělníka k závodu dvojnásobná, jednak BENEŠOVÁ M. Dělnické kolonie 19. století v Praze. in Stoletá Praha, IV.s, s.128-129
30
JUNGMANN, J. Smíchov. Město za Újezdskou branou. Muzeum hlavního města Prahy, 2007, s.136
31 32
Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848 – 1939. Praha: Academia, 1981,166-167
BENEŠOVÁ M. Dělnické kolonie 19. století v Praze. in Stoletá Praha, IV.s, s.128-129
33
27
pracovní,
jednak
soukromá,
neboť
vlastník
měl
moc
i
nad
jeho
domovem.“34 Rodina dělníka se proto musela podrobovat všem přáním zaměstnavatele. ,, Když dělník dostal výpověď z práce, do 14 dnů musel pod exekucí dům vyklidit. propuštěný dělník jen těžko někde získal práci a zpravidla neměl peníze na nový nájem, na stěhovací výlohy, na zaměstnavateli byl tedy velmi závislý.“35 NOUZOVÉ A CHUDINSKÉ KOLONIE S různými formami nouzového bydlení se setkáváme po celou dobu industriálního období.
Počet obyvatel ve městě za sto let od počátku
19.století stoupl nejméně pětkrát, byty byly přelidněné. Běžnou praxí v nájemních domech
bylo
pronajímání postele dvěma podnájemníkům,
kteří se tu střídali v noční a denní směně. Nájemné ve středu města rostlo, stejně jako v nájemních domech v okrajových částech. Vysoké náklady na stavbu měly za následek růst činže, takže mnoho dělnických rodin bylo přinuceno opustit město a stěhovat se na periferie.36 Nově příchozí dělníci, kterých za hospodářské krize přibývalo, měli ještě menší šanci sehnat levné bydlení. V této situaci hledalo mnoho lidí útočiště na nejrůznějších místech, ve sklepích, na zbořeništích, dokonce v cihelnách, vápenkách a jeskyních. ,, Za Podolem, ve vápenicích ve skalách jest vylámána jeskyně, do které nutno lézti se skloněným tělem, takřka po čtyřech, a v této díře bydlí dvě dělnické rodiny. Stejně tak na svahu u Kejí již přes dva roky bydlí dělníci ve slujích opatřených jenom proti dešti stříškou. Také u branické vápenice ve špinavých doupatech žije asi 12 rodin dělníků, částečně nezaměstnaných. stejně tomu je tak v Dejvicích, na Proseku.“37 Stavební dělníci spávali také na stavbách, v rozestavěných domech. Nezaměstnaný dělník si často nemohl dovolit ani přespání na slámě v noclehárně ve Vysočanech, uchyloval se proto na nádraží, do
BENEŠOVÁ M. Dělnické kolonie 19. století v Praze. in Stoletá Praha, IV.s, s.125-126
34 35
ŠTĚPÁNEK L. Příspěvek k adaptaci zemědělských pracovníků při jejich přechodu do městského prostředí.in
Etnografie dělnictva 10. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1983, s.132 POHL J.Vylidňování venkova v Čechách v období 1850-1930, Praha:, 1932, s.28
36
TÙMOVÁ V. Pražské nouzové kolonie. Praha: Pražský ústav pro etnografii, 1971, s.17
37
28
stohu slámy apod.38 Nejhorší bylo ale nouzové bydlení celých dělnických rodin. Josef Vařeka ve své etnografické studii zachytil vyprávění očitého svědka, který prošel několika jeskynními obydlími rodin nezaměstnaných dělníků na pražských předměstích: „V jedné žila rodina mladého nezaměstnaného dělníka s dítětem. Na zemi měli zbytky staré rohožky a na něčem, co bylo patrně ložem, měli staré pytle. Místnost byla vyzdobena portréty Grety Garbo, vystřiženými z novin, a několika barvotisky. Bylo to v létě a dítě leželo na hadrech před nízkou jeskyní, kde nebylo více než 3 čtvereční metry místa. Dovnitř jsme museli vlézt shrbeni. Žena něco vařila na starém vyřezaném bubínku, který patrně někde našli. Roura ústila ven. Pleny, tj.hadry, se sušily na větvích...U velkého šípku plného vrabců a zmrzlého prádla je vysoká jeskyně s románským obloukem. Je to podjezd k jednomu z obydlí. na pískovcovém pilíři je do skály upevněné zrcátko dvakrát prasklé. Blízko něj stojí plechový hrnec se zmrzlými mydlinkami. Na balvanu je troska kabátu z anglické látky s hedvábnou podšívkou. a velký kulatý koš bez dna, kostra dětského kočárku, odloženého po šesti dětech, které bydleli s rodiči v této jeskyni. Ale to je teprve předsíň. Vlastní příbytek je oddělen asi metr vysokou přehradou kamenů a cihel. Místo dveří je kus plechu. Odsuneme plechovou desku a vstoupíme do tmavé jeskyně. Dvě pelesti od postele s čely. Ale postel nevidět. Aluminiový hrnek nese stopy lojové polévky starého data. o skálu u plotny se opírá třínohá židle. Potom je tady kufr, několik bot, každá z jiného páru, kusy šatů a necky, v nichž se z mydlinek vytvořil silný ledový povlak...Bydlí tu: 1.paní Kamzíková, paní této sluje. Člověk č.2 František Břečka, 54 let, bývalý legionář, bývalý zedník, už dlouho bez zaměstnání. Na slámě leží člověk č.3, nemocný pan Kaska, 77 let. Slitovali se nad ním. O půl metru dál člověk č.4, Antonín Bém, 32 roků, muž hledající marně práci. Občas chodí štípat dříví do hospod a trochu se nají.“39 Největšího rozměrů dosáhlo nouzové bydlení ve 20. a 30.letech 38
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, s.57 39
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, s.57-58
29
20.století.
Z příčiny tehdejší
hospodářské krize
vznikají v Praze
takzvané NOUZOVÉ kolonie. Zatímco případy, které jsem uvedla výše nejsou úplně běžné a týkají se spíše lidí zcela
na okraji společnosti,
nouzové kolonie byly ve své době krizovým jevem velmi rozsáhlým. Kromě starého centra, rostly vesměs ve všech pražských čtvrtích a staly se tak vážným urbanistickým problémem celého města. Etnografka Vanda Tůmová, která nouzovým koloniím věnovala i svou disertační práci, uvádí, že: „Koncem roku 1925 napočetl stavební úřad 1253 takových nouzových staveb, které byly povoleny jen na určitý čas nebo do odvolání. Na Žižkově jich vzniklo nejvíce: 342, v Michli 121, ve Vršovicích 117,
v
Nuslích 113, Hrdlořezích 79, Strašnicích 70...“40 Přístřeší
si
dělníci
stavěli
sami,
opět
na
dosud
k
bydlení
nevyužívaných plochách, neúrodných pozemcích, často dál za okrajem města. Po neúspěšném hledání dostupného bytu si nejčastěji pronajímali zahrádkářské domky a altány, ve kterých většinou už zůstali . Někdy kolonisté stavěli na parcelách pronajatých od soukromých majitelů domky potají, přes zákaz úřadů a pod rouškou noci. Tak o tom píše ve své studii Josef Vařeka: „Domky sbíjeli kladivy obalenými hadry, aby nevzbudili pozornost strážníka...Přes nejistotu a chudobu, v níž tu lidé žili, si svépomocí upravili komunikace, zavedli vodovod, elektřinu, upravili si domky i své zahrádky.“41 Později byl magistrát nezadržitelným růstem provizorních obydlí nucen stavby povolit a dokonce někde pronajímal pozemky či
sám provizorní příbytky zřizoval. Tak vznikly například
kolonie U Bulovky a často
Na Proseku. Kolem takových legálních staveb se
rozrůstala další nouzová zástavba, jak tomu bylo v Hliníku v
Jinonicích, v „Číně“ ve Vysočanech, ve Vršovicích, ve Slatinách a jinde.42 Kolonie na Malvazinkách vzrostla dokonce na městské skládce. Nouzové kolonie jsou zajímavým příkladem organického vývoje města, které v kritické době bytové nouze nebylo schopno zajistit bydlení pro velkou část svých obyvatel. Ti proto byli nuceni svépomocí nalézt ve 40 41
TÙMOVÁ V. Pražské nouzové kolonie. Praha : Pražský ústav pro etnografii, 1971, s. 23 VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, s.57-58 TÙMOVÁ V. Pražské nouzové kolonie. Praha : Pražský ústav pro etnografii, 1971, s. 20
42
30
městě místo a způsob výstavby, který by je udržel při životě a zajistil základní potřeby. Jelikož se jednalo o obyvatelstvo povětšinou nově příchozí z venkova, vznikla architektura typická nejen svým provizorním řešením, ale i tradičními stavebními a sociálními vlivy z vesnice, do té doby pro město nepříznačnými. „V žádném jiném typu sídliště nevidíme takovou dynamiku bytového vývoje...vyplývá z touhy po změně provizoria v přijatelné obydlí podle vlastní představy v duchu tradice a na základě zkušeností, iniciativy i znalostí získaných od jiných lidí.“43 Tím, že se jednalo o okrajové lokality a sídliště nejchudších obyvatel, vnímaných okolním městem převážně negativně, zůstávaly kolonie uzavřené okolnímu světu a zachovávaly se zde charakteristiky vesnického života. Tomu přispívala i skutečnost, že mnoho domků mělo zahrádku či se zde chovalo domácí zvířectvo, což v okolním městě nebylo možné. Životní nutností zde zůstalo živé udržování vztahů mezi sousedy, kteří si vypomáhali jak prací, tak někdy i finančně. Velmi záhy zde vznikaly samosprávní organizace, zastávající práva obyvatel v jednání s majitelem pozemků a městskými úřady. Centrem společenského života byly hospody, kde se scházeli mužští obyvatelé osady u piva, ale probíhaly zde i všechny společenské akce, jako divadla, a politické schůze. V několika koloniích vznikly také významné
sportovní
spolky.
,,
Vcelku
lze
o
společenském
životě
v koloniích říci, že byl bohatý a rozmanitý. Bylo to do značné míry izolovaností kolonií (prostorové vzdálenosti i sociálního odstupu). Snaha o kulturní soběstačnost byla podněcována také finanční situací obyvatel, která jim nedovolovala využít možností velkoměstského kulturního centra….Účast na společenském dění se stala u velké části obyvatel kolonií samozřejmou součástí celého způsobu života.“44 O
nouzových
koloniích,
podrobnostech z rodinného,
jejich
stavebním
rozvoji
a
mnoha
společenského i politického života jejich
obyvatel, pojednává vyčerpávajícím způsobem citovaná studie Vandy 43
VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848-1938) in Etnografie pražského
dělnictva Maketa Sv.III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1975, s.59 44
TÙMOVÁ V. Pražské nouzové kolonie. Praha : Pražský ústav pro etnografii, 1971,s. 94
31
Tůmové. V průběhu 20.století se vlivem nových politických ideologií v souvislosti
s moderními
architektonickými
styly
jako
a byl
funkcionalismus, začalo pohlížet na formy dělnického bydlení jako na nevyhovující a pro vývoj města nepřípustné, což se stalo důvodem pro jejich postupnou likvidaci. Na jejich místech začala vznikat nová sídliště, stavěná v duchu moderní architektury. V současné době, kdy více než třetina lidí ve městech bydlí na panelových sídlištích, začínáme teprve vnímat kvality tradičně vzniklé zástavby, které jsme dosud neviděli. Zjišťujeme, že „zastaralý“ byt ve více než sto let starém pavlačovém domě nebo provizorní domek v zahrádkářské kolonii na okraji města je mnohdy
cennější lokalitou než velký byt na moderním sídlišti. Podle
Josefa Horného, je to především ztráta ducha a místa, která nejvíce znehodnotila moderní lidská sídliště. ,,Ekonomika minulého režimu nám ve formě moderních sídlišť, přinesla ztrátu kvality dostupných služeb, vybavenosti, infrastruktury, zeleně, ztrátu individuality životního prostředí a činnosti v něm. Z účelu se ztratila důležitá estetická dimenze a kvalitní zpracování. Zůstala odosobněná panelová sídliště, jejichž obyvatelé trpí nejen zdravotními a psychickými problémy, ale i nejvyšší režií za bydlení.“45 Paradoxně tak nastala situace, kdy vize kvalitnějšího bydlení, přinesla pravý opak. Nastává potřeba opět hledat v minulosti
ztracené
kvality protože víme, že bez nich nelze dobře bydlet. Můžeme je hledat jak v tradiční městské nebo venkovské architektuře, tak ve formách bydlení, které stojí na jejím rozhraní a mohou tak inspirovat o to více.
45
Předmluva Jaroslava Horného ke knize Christophera Daye Duch a místo
32
BUĎÁNKA ÚVOD: Jméno Buďánka nese stará dělnická osada v Praze – Košířích. Jedná se o pozůstatky autonomní kolonie různorodých domků na skalnatém ostrohu v těsné blízkosti Plzeňské ulice. Tato osada si od svého vzniku na počátku 19.století až do nedávné doby zachovala svůj autentický vesnický charakter uprostřed klasické městské zástavby a stala se tak v rámci města ojedinělým úkazem. S podobnými místy se v Praze setkáváme zřídka (podobné lokalitě ve Starých Střešovicích jsem věnovala jednu z předchozích kapitol), což učinilo kolonii v rámci města výjimečnou Buďánka nikdy nikdo podrobně nepopsal. Vždy měly skrytou minulost a nejistou budoucnost a stály proto na okraji zájmu. Prvním a zásadním hybatelem, který zapříčinil mé zkoumání, byl nedostatek informací. Toužila jsem se o tomto místě něco dozvědět a neměla jsem odkud. Proto jsem využila prostoru, kterou mi poskytla postupová a nyní diplomová práce. Jak jsem již na začátku naznačila, Buďánka brzy z Prahy zmizí. Ještě na začátku 80.let zde stálo 14 domů, ve kterých bydleli lidé. Tlakem ze strany vedení města však byli nuceni se vystěhovat a od té doby kolonie chátrá. Boj s úřady o její existenci trval více než dvě desetiletí a nyní je u svého konce. Díky nezájmu, nebo spíše přílišnému zájmu, místní radnice (jak v režimu minulém, tak současném), po ní zbyly ruiny, křoviska, hromady odpadků a nedůvěra k státním zastupitelům. Mým hlavním přáním je zachovat poslední střípky toho, co zbylo, pro sebe a pro ty jimž se informací nedostává. Nakonec je třeba říci, že jsem se na Buďánkách narodila a žila. Není to sice jediným důvodem, proč o nich píši, nicméně je tím celá má práce podmíněna. Místo, kde jsem vyrůstala mě velmi ovlivnilo a mám na něm svůj osobní zájem, bez kterého by tato práce nevznikla. Tam stojí
33
dodnes můj rodný dům a stejně jako Gaston Bachelard ve své Poetice prostoru, vidím ho jako místo, kde poprvé
,,splývaly mé myšlenky,
vzpomínky a sny“. Protože ,,…dům je naším koutkem světa. Je naším prvním vesmírem. Je vpravdě kosmem.“46 Nicméně práci o Buďánkách nepíši kvůli svým vzpomínkám, ale pro jejich univerzální kvality, které jsem měla to štěstí poznat zblízka. Na tak komplexní téma jako jsou Buďánka je třeba využít poznatků z mnoha oborů. To mi kulturologie umožňuje. Za jeden z hlavních cílů jejího studia považuji mimo jiné hledání toho, jakým způsobem žít. Architektura a bydlení jsou oblastmi, ve kterých se způsob života ukazuje ve své celistvosti. V obrazu bydlení a jeho začlenění do městského prostoru se dozvídáme
mnoho
ze
sociokulturních
souvislostí
města.
Bydlení
nevypovídá jen o způsobu myšlení a života jednotlivců, ale zároveň
o
stavu celé společnosti. Také z
hlediska památkové péče shledávám Buďánka velmi
závažným tématem. Marné snahy o jejich záchranu vypovídají ledacos o poměrech
na
našich
úřadech
ochranou
současných trendech památkové ochrany
památek
pověřených,
o
a stavu naší občanské
společnosti. CESTA ZA POZNÁNÍM Mé bádání po historii Buďánek započalo před několika lety a stále není u konce. Od začátku naráželo na množství překážek. Předně je o tématu naprostý nedostatek informací v literatuře. Je zarážející, že ač je místo památkovou zónou, nikdo nikdy nedělal hlubší archivní výzkum. Mým původním záměrem bylo psát o dělnických a nouzových koloniích zeširoka a jako konkrétní případ uvést Buďánka. Když jsem však k tématu postupně pronikala, zjistila jsem, že Buďánka klasickou
dělnickou ani nouzovou kolonií nejsou, mnoho z jejich
charakteristických rysů jim chybí. Protože bylo pro mě prioritou psát o 46
BACHELARD G. Poetika priestoru. Bratislava : Slovenský spisovatel´, 1990, s.39 a 43
34
nich, tohoto záměru jsem se vzdala. Tato problematika byla objasněna na předchozích stranách. Další překážkou bylo, že už v době mého dětství na Buďánkách bydleli převážně starousedlíci-důchodci. Ti byli nuceni se v 80. letech vystěhovat na panelová sídliště a pokud ještě žijí, lze je jen těžko dohledat. Pátrání ztěžuje nejen fakt, že k vystěhování došlo před 20 lety a za jiného režimu, ale i jeho traumatické okolnosti a následné mediální a politické
zařazení
kauzy,
které
potencionální
pamětníky
odrazuje.
Informátory mého výzkumu byli tedy lidé podstatně mladší, kteří zde vyrůstali jako děti v časovém období od 50. do 70.let 20.století, a kteří starší historii nepamatují. Navíc skutečnost, že zde prožili pouze dětství, zužuje i rozsah jejich vědomostí o místě a především vědomí širších souvislostí, které pro ně v té době nebyly důležité. Ovšem největším bodem úrazu byla pro mne komunikace s úřady. Bylo mi ctí poznat prostředí neochoty, lži a zmatku. Příkladem může být mé pátrání po kronice na úřadu Městské části Prahy 5. Pověřená paní mi sdělila, že kronika je zničená povodněmi v roce 2002 a kronikář ve své kanceláři bývá zřídka. Nelze ho tedy v podstatě zastihnout. Druhá úřednice mi řekla, že kroniku ,,ukradli komunisti”. Posléze jsem se dopátrala u třetí paní alespoň telefonního čísla na kronikáře, který, jak pravil, je ovšem kronikářem pouhé 3 roky a nic neví. V Ústavu památkové péče mne posílali z patra do patra 2 dny, než jsem se dostala k panu Dr.Outratovi, který mi byl ochoten pomoci vyhledat neexistují.
některé
knihy.
Nakonec
tedy
Žádné
podrobné
nejvíce
čerpám
písemné z
prameny
výpovědí
však
informátorů,
vlastních vzpomínek a sbírám drobné střípky v krásné i odborné literatuře, které se tématu letmo dotýkají.
LOKALIZACE Osadu Buďánka najdeme v Praze, v severozápadní oblasti Městské části Praha 5. Leží na rozhraní dvou katastrů a i když v současné době
35
náleží ke katastrálnímu území Smíchov, historicky byla spíše součástí Košíř. Košířské údolí se rozkládá podél Motolského potoka vedoucího z Motola dolů na Smíchov. Potok je
dnes již zatrubněn a
hlavní
dominantou se stala Plzeňská ulice, která vede celým údolím. Osada Buďánka se rozkládá na jižně orientovaném, skalnatém ostrohu právě nad ulicí Plzeňskou. Lokalita je ohraničena ulicí U zámečnice, Nad Zámečnicí, vrstevnicí jižního svahu a zelenou plochou u stávající trafostanice. V minulosti osadu tvořilo až 24 domů, nicméně v současnosti zde najdeme zbytky posledních z nich a pouze jeden zcela zachovalý dům. CHARAKTER Celá kolonie vznikala ve svahu na skále, což výrazně ovlivnilo celý charakter místa. V rámci košířského údolí se jednalo o okrajovou, nepříliš lukrativní lokalitu. Stavba tu byla náročná, a půda povětšinou neúrodná, domky si zde tedy stavěli ti nejchudší, pravděpodobně dělníci z blízkého lomu nebo cihelny. V osadě se tradovalo, jak uvedla informátorka Marie, že domky si stavěli dělníci, kteří přišli do Prahy z venkova pracovat do místního pískovcového lomu. Na jeho místě si zde pak ze zbytků z těžby mohli postavit svá obydlí. Domky byly jednoduché, s podélnou, jednotraktovou dispozicí. Měly sedlovou nebo pultovou střechu. Stěny byly z cihelného, částečně i smíšeného
zdiva.
Na
některých
místech
lze
narazit
na
stěny
z
pískovcových kvádrů, až 80 cm silné. Stropy byly dřevěné, trámové a s rákosovými omítkami. S ohledem na obtížné základové poměry byly domky většinou nepodsklepené. Pokud sklípky měly, byly vedle budovy vestavěné do svahu. Jelikož osada vyrostla na svahu, mnohý z domků a přístavků byl ,,přilepen“ přímo na skále. Ta také tvořila zadní stěnu mnohých přístavků. Tyto kůlny, chlívky a přístavby, spolu se schodišti, průchody a tajemnými zákoutími tvořily ojedinělý charakter místa. Každý domek byl jiný, protože vyrůstal samovolně a přirozeně podle potřeby majitelů. A to vše na velmi
36
malém prostoru. Ve výše zmíněných 24 domech prý mohlo bydlet až 300 lidí! Téměř všechny domy měly na své parcele malou, mnohdy terasovitě řešenou zahrádku47, někdy se zeleninou nebo ovocnými stromy. Pamětník Roman vypráví, že jeho babička měla terasovitou zahradu 7x10 metrů velkou, kterou si ve svahu sama vytvořila. Hlínu nosila na zádech na místo původního pískovcového dolu, který tak částečně zasypala. Díky jižní orientaci se na zahrádce dařilo i vinné révě. chovaly slepice a pamětníci
Na Buďánkách se běžně
hovoří i o králících a kozách. Ač tu
nenajdeme žádné vzácné druhy rostlin, charakteristickým rysem osady bylo vždy
množství zeleně. Starousedlíci vzpomínají, jak sem chodili z
okolí v neděli na procházku jako do oázy klidu .Nalezneme tu i některé chráněné druhy živočichů, jako je např. slepýš křehký, sršeň nebo roháč. Kolonií prochází ještě donedávna malebná ulička Pod Buďánkou, která výškové rozdíly překonává několika schodišti a proto je pouze pro pěší. Její povrch byl vydlážděn ale
mnohdy tvořen jen skálou, na níž
osada leží. Na jejím dolním konci je studna s pumpou, kam se chodilo pro vodu. Pod Buďánkami protéká Motolský potok. Dříve tekl na povrchu, na nejstarších mapách dokonce vidíme jakousi nádrž na vodu, související zřejmě s cihelnou. Později byl zdrojem pro zdejší mlýn. Po válce byl zaveden do potrubí a ústila do něj kanalizace. Zásadním urbanistickým prvkem, který místo ovlivňuje, je Plzeňská třída, vedoucí po jižní straně osady. Tato ulice, dříve nazývaná Motolská, zde byla dopravní tepnou odpradávna a při ní také osadička vznikla. Ve 20. letech byla kolonie oddělena od silnice blokem domů, takže ruch tramvají a automobilů zde život nenarušoval. V polovině 70.let byly domy kvůli rozšíření Plzeňské třídy zbourány. Od té doby je silnice pro Buďánka velkou zátěží. Nejcharakterističtějším
rysem
osady
bylo
její
vymezení
vůči
okolnímu městu. Tu určoval nejen vesnický charakter zástavby a zeleně, 47
,,Osada Buďánka“- dokumentace k obchodní veřejné soutěži k.ú. Smíchova- zpřístupněno Úřadem městské
části Prahy 5 na odboru kultury, v archivu autorky
37
ale i jakási okrajovost místa, ve kterém nacházeli útočiště ti, pro něž jinde nebylo místo. V počátcích zde bydleli chudí dělníci, přišlí z venkova, kteří zde našli nejen v Praze těžko dostupné bydlení, ale i zázemí pro způsob života, na který byli dříve zvyklí. Na rozdíl od městského prostředí zde mohli pěstovat zeleninu a ovoce , chovat zvířata , udržovat tradice a žít sousedským pospolitým životem jako na vesnici. Jakub Arbes popisuje dobu pozdější, kdy zde přebývali lidé na okraji společnosti, košířská „galérka“ a chudí řemeslníci. Opět lidé, pro které v okolním městě nebylo místo. Stejně tak zde v 70. a 80. letech minulého století vzniklo zázemí pro lidi z prostředí tehdejšího „undergroundu“, ze společnosti
nejvíce
vyloučených.
A konečně
v letech
devadesátých
poskytlo místo prostor pro obyvatele Prahy, kteří se neztotožňují s postupnou komercionalizací společnosti a hledají
zde alternativu
k drahému a neosobnímu bydlení v okolní Praze. Buďánka vznikala pomalu a spontánně podle potřeb lidí. Zachovala se zde kontinuita s historií a vesnický charakter místa. Vznikl tak unikátní prostor ve městě, který nabízel vesnický způsob života a zároveň poskytoval všechny sociokulturní vymoženosti města, jako jednoduchá dostupnost do centra a s tím spojené
pracovní příležitosti i možnost
kulturního vyžití . Zůstal tu zachován vztah k přírodě i k lidem. Zároveň to však bylo místo pro město dobře dimenzované. Lidí tu žilo hodně na malém prostoru. Za cenu menšího komfortu (nedalo se zde jezdit autem, nebyl rozvedený plyn a domy mnohdy neměly dnes již standardní hygienické příslušenství), ponechávalo lidem soukromí
a
zároveň bez toho, aby bylo na něčí úkor. ,,Dům měl pro mě také význam z hlediska osobního vlastnictví, které za komunismu nebylo téměř možné. Jelikož jsme zde mohli sázet stromy jaké jsme chtěli, lidé zde mohli chodit a povídat si nerušeni, sedět před domem na lavičce…zachovávalo nám to pocit svobody“, vypráví majitelka jednoho z domů. Sousedské vztahy tu zůstávaly živé. Pro vodu se dlouho chodilo k pumpě, která byla středobodem osady. Zde se lidé scházeli, protože pro vodu museli, a předávali si informace. Opravy domků byly nestandardní a
38
soused vypomáhal mnohdy už jen tím, že se materiál nosil přes jeho pozemek. V době neosobní, unifikované a komerční architektury se zde mohlo zachovat bydlení pro lidi, kteří rádi vymění komfort za sousedství a příjemné prostředí.
NÁZEV: Odkud se vzal místní název Buďánka (Budianka, v Buďánkách, na Buďánkách) zůstává záhadou. Je však pravděpodobné, že stejně jako je tomu v četných případech v košířském i smíchovském okolí, bude souviset s nějakou viniční nebo hospodářskou usedlostí toho jména. Některé zdroje dokonce hovoří o konkrétním domě: „V místech ulice Pod Buďánkou stál původně viniční dům, drobná obdélná stavba zvaná Buďánka. Podle té se celá lokalita nazývá. Není bohužel známo, jak sama přišla k tomuto jménu. Tento objekt zanikl a na počátku 20. století byl na jeho místě (čp. 15) postaven nový.48 Jedná se však zřejmě o omyl, neboť na místě č.o. 15 (jedná se o číslo orientační, nikoli popisné) sice skutečně dům až do nedávna existoval (čp.195), nebyl však vystaven na počátku 20.století,
ale
byl
součástí
původní
zástavby
ze
začátku
století
devatenáctého. Autoři knihy měli možná na mysli sousední dům čp.131, který byl opravdu zbourán na přelomu 19. a 20.století. O vzniku tohoto domu ovšem
nic
nevíme,
ale
podle
stavebně-historického
průzkumu
předpokládáme, že vznikl také ve stejném období jako ostatní domy. Jedinou zajímavostí je, že na plánu stabilního katastru z roku 1840 u tohoto domu končí cesta sledující levý břeh Motolského potoka od usedlosti Demartinka. Ta mohla být původní a vést ke staršímu sídlu, na starších mapách (např.1813) ovšem žádný takový dům není zakreslen (na druhou stranu zde nenajdeme ani sousední usedlost Zámečnice, o které však máme písemný doklad o sto let starší) . Že by se jednalo o původní 48
LAŠŤOVKOVÁ B.; KOŤÁTKO J.Pražské usedlosti. Praha : Libri , 2001, s.14 a 46
39
usedlost Buďánka tedy vyloučit nelze, žádné přímé doklady o tom jsem ale nenalezla. Jméno by mohlo být též prvotně odvozeno od majitele původní usedlosti, která zde stála v době starší. Nejrůznější podoby jména Budian opravdu existují, i když velmi zřídka. Další domněnkou by mohlo být odvození jména od slova bouda (bůda, budka,budky), čemuž by sice odpovídalo množství doplňující zástavby
takového
etymologického
charakteru,
nicméně
nepravděpodobnou.
zůstává
Zajímavé
ovšem
z je,
hlediska že
se
v
posledních letech, zejména mezi nově příchozími obyvateli, rozšířilo neformální pojmenování místa „Na Budkách“.
40
KONTEXT- KOŠÍŘE Košířským údolím v minulosti protékal Motolský potok, přitékající od Chrášťan a vlévající se do Vltavy v místech dnešního Palackého mostu (protéká tu sice dodnes, ale v polovině 20.stol. byl sveden do potrubí). Na březích tohoto potoka vznikla ve středověku malá osada . Názory na vznik názvu osady se v literatuře velmi liší. V etymologickém
slovníku
se
uvádí,
že jméno
je nepochybně
ještě
předslovanského původu. Nasvědčují tomu prý nejstarší doložené podoby tohoto jména v latinských listinách z 12. a 13.stol.(1185-Cossur, 1209Chossur, 1227 Kosur). Z neporozumění se začalo jméno v lidovém povědomí spojovat se staročeským ,,košieř“, což znamená košíkář. To je patrno ze zápisů jména ve 14.stol.(1361 Koschir, 1387 Kossierz)49
Místní
obyvatelé totiž prý na zdejším potoce řezali proutí a pletli z něj koše. Podle jiné hypotézy je třeba místní jméno spojovat s keltským KASURGIS, uvedeným na mapě starověkého zeměpisce Claudia Ptolemaia na sever od Sudet.50 Nejčastěji se však v méně či více odborné literatuře místní název spojuje s ostrými noži na řezání vrbového proutí a trávy, kterým se říkalo kosíře. Tři takové srpy najdeme dnes v košířském znaku a toto vysvětlení se zachovává i v povědomí zdejších obyvatel. První zmínku o Košířích, tehdy malé vsi za okrajem Prahy, najdeme již v raném středověku. Zdejší pozemky tehdy náležely především církvi a byly využívány k zemědělským účelům. ,,První doklad se váže již k roku 1185 a souvisel s vlastnictvím plaského kláštera. Vedle toho zde měla majetky vyšehradská kapitula, svatojiřské benediktýnky a další držitelé.“51 V roce 1312 zaznamenáváme rozlišení na dvě samostatné Košíře Velké a Malé. Velké ležely
vsi:
při jihovýchodním svahu Petřína a
později se staly součástí Smíchova. Malé neboli Zadní založila královna Eliška Přemyslovna tak, že rozdělila šest a půl lánu půdy novým KUČA K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., V.díl:Par-Pra, Praha: Libri, 2000, s.554
49
tamtéž
50
tamtéž
51
41
osadníkům.52 Její manžel, král Jan Lucemburský, pak nařídil, že soudní pravomoc nad osadou má mít Menší Město Pražské.53 Jádro
obce
se
tehdy rozkládalo mezi ústími dvou bočních úžlabin, jimiž dnes vedou ulice Jinonická a Podbělohorská a přetrvalo tak až do 20.století. Kolem něj vznikaly Košíře jak je známe dnes. Především za císaře Karla IV. se zde, na košířských svazích podél Motolského potoka a historické cesty na Karlštejn, zakládaly vinice. Ty patřily z menší části místním usedlíkům, povětšinou však měšťanům. Ti
pražským
si zde stavěli viniční domy a hospodářské dvory. Na
přelomu 14. a 15. století zde například vlastnil vinice i
mecenáš
Betlémské kaple a stoupenec Jana Husa, bohatý staroměstský kramář Kříž. „Václav IV. zastavil Košíře v roce 1416 Vokovi z Valdštejna, který ve své závěti ustanovil, že veškeré jmění mají dostat chudí studenti. Testamentu asi nebylo příliš dbáno, protože v 15. a 16.stol. tu prameny uvádějí nepřehledné množství střídajících se nájemců a majitelů vinic, většinou pražských měšťanů...“54 Lev v dolním poli košířského znaku připomíná Voka, který měl v erbu při povýšení do rytířského stavu v roce 1417 modrého lva ve zlatém poli.55
Později se postupně z někdejších
viničních domů, které se využívali jen sezónně, vytvářely usedlosti a letoviska56. Z většiny usedlostí se do dnešní doby zachovala pouze jména (Demartinka, Mlynářka, Buďánka, Klimentka, Dolní Ladronka atd.). Další dvě století byl
vývoj Košíř
velmi negativně ovlivňován
vojenskými událostmi. Začalo to vpádem Pasovských v roce 1611. Tehdejší císař Rudolf II., obávající se rostoucího vlivu svého bratra Matyáše, pozval do Prahy vojsko svého příbuzného biskupa Leopolda. To sice mělo zjednat pořádek v prostředí bouřících se stavů, ale vojáci, proslulí svou krutostí, spíše drancovali a pustošili. Právě v Košířích, jejichž část držel od poloviny 16 stol. ve svém vlastnictví klášter v Plasích, zřídil velitel hlavní stan pro útok na Prahu. Po odchodu vojska zůstaly obec i okolní vinice těžce zničené a vydrancované. KUČA K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., V.díl:Par-Pra, Praha: Libri, 2000, s.554
52
BEDRNÍČEK J. Obce vůkolní před branami měst pražských. Praha: Volvox Globator. 2006, s.104
53
tamtéž
54 55
LIŠKA K. Znaky a pečetě. Praha '75, č.7-ročník VI., 1975, s.33
STAŇKOVÁ J.; ŠTURSA J.;VODĚRA S. Pražská architektura. Významné stavby jedenácti století. Praha, 1990
56
42
Další katastrofu znamenala pro Košíře bitva na Bílé hoře. Odtud se valila vítězná císařská vojska, která plenila a drancovala celé okolí. „Následné pobělohorské represálie a konfiskace znamenaly také rozsáhlé přesuny majetků. usedlíci i pražští majitelé košířských pozemků byli většinou evangelíci, jejich statky jim byly konfiskovány a přiděleny za poměrně levný peníz nebo i gratis těm, kdo stáli na straně vítězů.“ Na samém konci třicetileté války (roku 1648) zde měli hlavní stav Švédové, kteří obléhali Prahu. Po skončení války ležely Košíře v troskách, roku 1654 byly z 28 domků jen dva obydlené!57 „Ještě na začátku 18.stol. byly Košíře malou vsí s 11 domy. Další devastaci způsobil válečný vpád roku 1742. Početní růst do poloviny 19.stol. pak připadal na drobné domky, živelně stavěné v údolí pod cihelnou u Buďánek.“
58
Po válečném pustošení nastalo konečně období delšího míru, kdy mohly Košíře vzkvétat. Od 50. let 18.století si tu budují své letní sídlo se zámečkem a velkým parkem hrabata Clam-Gallasové - dnešní Klamovku. Na začátku století 19. vzniká na Cibulce také usedlost
založená
pasovským (!) biskupem Leopoldem Thun-Hohnsteinem. „V roce 1843 tu nalézáme již 40 domů a 403 obyvatel.“59 Novodobá historie Košíř začíná až v druhé polovině 19. století, kdy se charakter oblasti, díky rozvoji průmyslu a s tím související rychlou urbanizací, značně proměňuje. Obec, jejíž obyvatelé se do té doby živili převážně zemědělstvím a zahradnictvím, pomalu splývá se zástavbou průmyslového Smíchova. Roku 1851 byly Košíře dokonce ke Smíchovu připojeny, ale v roce 1859 jsou opět samostatnou obcí. V té době Košíře těží ze své výhodné polohy při plzeňské silnici, začíná narůstat počet obyvatel a vzniká několik továren. Zahrady ustupují novým potřebám, především bydlení dělnického obyvatelstva. ,,Byly to především příznivé podmínky pro bydlení v sousedství stísněného Smíchova, jehož byly
KUČA K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., V.díl:Par-Pra, Praha: Libri, 2000, s.555
57
tamtéž
58
BEDRNÍČEK J. Obce vůkolní před branami měst pražských. Praha: Volvox Globator. 2006, s.106
59
43
Košíře svým způsobem obytným prostředím.“60 Historik Karel Krejčí tehdejší růst Smíchova a Košíř popisuje ve své knize o Jakubu Arbesovi: ,,Roku 1862 vyjel ze slavnostně ozdobeného předměstí první vlak nově založené Západní dráhy a Smíchov přestává být de facto předměstím (...). Vysoké komíny a rozlehlé budovy nových průmyslových podniků zaujaly namnoze místo idylických zahrad a vinic, počet obyvatelstva se zmnohonásobil (…), množily se masy dělnictva i počet konjunkturou posíleného středního stavu (…) Vedle Smíchova pak v poněkud menší míře, ale se stejnou intenzitou probouzejí se k životu Košíře.“61 V roce 1862 mají Košíře 62 domů s 1670 obyvateli.62
V
70.
letech
přichází
hospodářská
krize
a
s
ní
velká
nezaměstnanost. V Praze dochází k zásadním demografickým změnám. Dělníci se poprvé stěhují za levnými byty a prací z centra na periferii. Do města přicházejí za prací i další dělníci z venkova. Poměr zemědělského a nově
příchozího
dělnického
obyvatelstva
se
proměňuje.
,,Pražská
předměstí se stala dějištěm formování dělnického způsobu života. Na jeho utváření mělo vliv sžívání starousedlého obyvatelstva a dělnictva přišlého z centra města a s daleko početnějšími mimopražskými přistěhovalci"63 Roku 1896 byly Košíře, se svými šesti tisíci obyvateli, povýšeny na město s vlastní radnicí, která dodnes stojí při Plzeňské třídě. O rok později Matěj Hlaváček, podnikavý košířský starosta, založil a zprovoznil soukromou tramvajovou trať Anděl – Košíře. Výhodným dopravním spojením chtěl zvýšit návštěvnost své populární zahradní restaurace na Klamovce.64 Košíře se tak staly jedním z prvních měst v Čechách, ve kterém jezdily elektrické tramvaje. ,,V roce 1924 byla tramvajová trať prodloužena do zastávky Zámečnice.“65 Tady tehdy končila linka č. 9. Výstavba, podpořená blízkostí průmyslového Smíchova, se rozvíjela především v údolí podél plzeňské ulice, ale prostorová stísněnost zde 60
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s.201
61
KREJČÍ K. Jakub Arbes : Život a dílo. Mor. Ostrava- Praha: Nakladatelství Josef Lukasík, 1946
62
KUČA K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., V.díl:Par-Pra, Praha: Libri, 2000, s.475
63
ÈAV, Ústav pro etnografii a folkloristiku. Stará dělnická Praha. Praha : Academia,1981, s.11
64
HRŮZA J. Město:Praha. Praha: Odeon, 1989, s.201
FOJTÍK, P.; PROŠEK F. Obce připojené ku Praze v roce 1922.in Pražský dopravní zeměpis. Svazek 3. Praha:
65
Dopravní podnik Hl.m.Prahy, akciová společnost, 2004, s.86
44
nedovolila umístit více než jedinou dlouhou řadu domovních bloků. Teprve po připojení k Praze (1922)zde vznikaly na okolních svazích nové vilové čtvrti.
45
HISTORIE A STAVEBNÍ VÝVOJ BUĎÁNEK: V
prostředí vinic a usedlostí vzniká tedy mezi lety 1820 a 1840
osada Buďánka. Staví si jí dělnické rodiny na okraji původní obce Košíře, při staré silnici vedoucí na Plzeň u Motolského potoka. Vznik osady patrně zapříčinil dosud nezastavěný pozemek v blízkosti této významné komunikace, z které, jak jsem popsala v předchozím textu, Košíře těžily po celou dobu své historie. Většina domků, které se zachovaly až do roku 2002, je z tohoto období. Půdorysy domů zůstaly ve velké míře zachovány, postupně byly domy pouze doplňovány drobnými přístavbami a částečně modernizovány. Informátorka Marie popsala, jak se vznik Buďánek tradoval ústním podáním v samotné osadě. ,,Do místního pískovcového lomu byli pozváni za prací dělníci z vesnice. Za to, že zde pracovali, si pak na místě lomu mohli ze zbylého materiálu postavit domy.“ Této výpovědi by odpovídalo vyprávění jiného pamětníka, Roman Krásy, který vypověděl, že jeho babička si zahrádku vytvořila tak, že zeminu ze svahu vykopala a odnosila na místo bývalého lomu za jejím domkem. Také by hypotézu potvrzovala skutečnost, že zdivo některých domů je skutečně tvořeno pískovcem, velmi pravděpodobně místním. Vzhledem k charakteru lokality a době vzniku se opravdu dá soudit, že
původní obyvatelé domků byli dělníci z místního pískovcového dolu
nebo cihelny, nádeníci z vinic, drobní řemeslníci, možná i zaměstnanci břevnovské cihelny na dnešní Petynce. Petr Štoncner, který se zabýval v roce
2007
stavebně-historickým
průzkumem
lokality
pro
potřeby
památkového ústavu, a který je založen především na starých mapách, uvádí v blízkosti Buďánek možnou cihelnu: „Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je celkem dobře patrné, že se severně od usedlosti Zámečnice (čp. 130) a po levé straně dnešní ulice Nad Zámečnicí nalézá shluk několika různorodých hospodářských budov. Při hlavní cestě je pravidelná obdélná vodní nádrž, která s tímto areálem nepochybně souvisela. Je napájena přítokem motolského potoka, dobře patrným na
46
předchozím plánu z roku 1813. Způsob znázornění terénu v bezprostřední blízkosti tohoto areálu je v legendě mapy nejblíže k označení hliniště, tedy místa, kde se těžila hlína. Dosud je v této lokalitě jílovitá půda. Ve spojení s vodou a hlínou tak je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že se jednalo o cihelnu.“66 Cihelnu je také možné předpokládat v blízkosti usedlosti Skalka. Podle starousedlíka se místu říkalo Cihelna ještě do nedávné doby, než zde vznikly tenisové kurty. Dělníci si domy většinou stavěli sami, vlastníma rukama, jedinými profesionálně postavenými byly domy čp. 145 a 196, svým slohem napodobující klasicistní budovu blízké Zámečnice.
19. STOLETÍ:
V průběhu devatenáctého století rozvoj lokality pokračuje. Do Buďánek se v této době pravděpodobně stěhují dělníci a řemeslníci z průmyslově
se
rozvíjejícího
Smíchova
(např.
strojírna
Františka
Ringhoffera) a naopak původní obyvatelé nachází obživu ve vznikajících továrnách na Smíchově. Mapa z r. 1869 ukazuje, že v té době sídlilo na Smíchově dělníků, z celkového počtu pracujících, 58%
a v Košířích
dokonce 73,1% !67 Domy se přizpůsobují příchodu nových obyvatel.,, Např. dům čp. 237 byl v roce 1890 upravován na tři samostatné byty o jedné až dvou místnostech. Archivním plánem je doloženo i rozšíření čp. 134 z roku 1886 do dnešní podoby.”68 V průběhu století se osada též rozrůstá o čtyři nové domy: čp. 220, 245, 237 a 1329. “ Zajímavým je zvláště dům čp. 220, který byl na konci 80. let přestavěn ze zahradní besídky, která patřila k sousednímu čp. 136. Další stavbou v sousedství obou těchto domů byla před rokem 1887 novostavba vodního mlýna čp. 245 při Motolském potoce. Všechny tři uvedené domy byly Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007, s.7
66 67
ÈAV, Ústav pro etnografii a folkloristiku. Stará dělnická Praha. Praha : Academia, 1981, s.11
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007, s.7
68
47
spojeny i společným majitelem, kterým byl starý erbovní měšťanský rod Píseckých z Kranichfeldu. V pobělohorské době byl Píseckým majetek konfiskován a někteří jeho příslušníci museli odejít do exilu. Někteří však zůstali v Košířích až do 19.století. Václav Písecký z Kranichfeldu (1849 -1900) byl dokonce v letech 1880-1888 košířským starostou. Výstavbou výše zmiňovaného mlýna dostala křižovatka ulic sevřenější charakter a vznikla tak jakási náves. Motolský potok byl před mostem zahrazen, aby se získal potřebný spád pro vodní pohon mlýna. Na přelomu 80.-90. let byl nově upraven dům čp. 136, kdy zde také pravděpodobně již vznikla hospoda, která zde existovala až do poloviny 20. století. Během této přestavby patrně vznikl i prostorný sklep pro skladování sudů s pivem. Za 2. sv. války byl upraven na protiletecký kryt. Některé další domy byly v průběhu 19. století adaptovány a rozšiřovány z kapacitních důvodů, aby mohly nabídnout jednoduché bydlení zvyšujícímu se počtu smíchovských dělníků. Např. dům čp. 237 byl v roce 1890 upravován na tři samostatné byty o jedné až dvou místnostech. Archivním plánem je doloženo i rozšíření čp. 134 z roku 1886 do dnešní podoby. Na situačních plánech výkresů stavebních úprav jsou u jednotlivých domů připsána konkrétní jména majitelů. To ovšem nedokládá skutečný počet samostatných bytů. Posledním domem postaveným na konci 19. stol. byl dům čp. 1329. Přestože je zachycen již na fotografii z roku 1898, v plánech se objevuje až ve 20. letech 20. stol. ”69 Na přelomu 19. a 20. století použil smíchovský rodák Jakub Arbes (1840-1914) kolonii Buďánka jako kulisu pro své povídky- "Rváč" a "Můj přítel vrah".
Jeho romaneta jsou dnes
jediným zobrazením autentické
atmosféry Buďánek v té době: ,,Osadička Buďánka, jejímž nehrubě ctihodným rodákem a občanem Martin Saloch byl, začala se již probouzeti. Tu a tam zakokrhal kohout, zakdákala slepice nebo pes buď zaštěkal, nebo zavrčel. V mnohých oknech a okénkách kmitala světla, ale po člověku nebylo ještě nikde ani Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007, s.8
69
48
stopy - ani v osadě, aniž po erární silnici, vedoucí jednak k Motolu, jednak skrze Košíře ke Smíchovu. Osada sama - vcelku něco přes dvacet stavení, z nichž některá patří ke Smíchovu, jiná pak ke Košířům, jest v okolí Prahy, ba snad v celých Čechách z různých příčin svého druhu jediná. A to nejen svým zvláštním terénem a skoro až divoromantickým okolím, nýbrž i bizarností většiny svých starších stavení, z nichž jedno není druhému skoro ani podobno. A dodáme-li, že skoro ze všech starších stavení zeje tak cosi jako učiněná bída neb aspoň nedostatek - že skoro všady lze postřehnout kal a špínu, označili jsme alespoň v lapidárních rysech základní ráz Salochova rodiště. A jak už to bývá, že se protivy zpravidla skoro dotýkají-, podobně je tomu I zde. Jedna z nejchudších a nejubožejších osadiček nemůže si stýskati na nejbližší sousedstvo. V okruhu asi čtyř až pěti kroků sousedí Buďánky takměř bezprostředně s usedlostmi, které mohou buditi i přirozenou závist. Na západ, a to těsně při první vozové cestě, vedoucí z erární silnice do osady, rozkládá se starší vinice Zámečnice s hospodářskými staveními a velkou pahorkovitou zahradou. Na jihu za erární silnicí vystupují z hustého stromoví a keřů dvě nové a moderní vily, Dolní a Horní Kavalírka. K východu rozkládá se někdejší velkolepý park hraběte Clam-Gallasa známá Klamovka, se staršími svými letohrádkovými staveními a novými přístavbami. Na severu přes silnici, vedoucí podle Klamovky k výšinám bělohorským, trčí smutně k obloze bývalý letohrádek neboli vinice Klikovka, sloužící nyní jen k účelům hospodářským."70 ,,Ve druhé polovině 19. století se začala zastavovat volná plocha podél Plzeňské ulice směrem k Motolskému potoku. Nejdříve šlo o poměrně
malá
stavení,
které
koncem
století
vystřídaly
zpočátku
dvoupatrové, později třípatrové nájemní domy městského charakteru. Zadní křídla a přístavby těchto domů dosahovaly až k okraji Motolského potoka.”71 70
ARBES, Jakub: Rváč. Praha: Melantrich,1944.
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
71
49
20. STOLETÍ
První světová válka zastavila stavební ruch a způsobila kritickou bytovou nouzi.72 Od 20. let se však v Košířích opět staví. Buďánek se týká především výstavba nového bloku třípatrových činžovních domů, tzv. Domů města Košíř, oddělujících nyní osadu od ruchu Plzeňské třídy. Zadní přístavky a kůlny dosahovaly až k motolskému potoku. Byly zde různé dílny a garáže, zámečnická dílna, Pamětník Roman Krása vzpomíná na sodovkárnu a dokonce bohoslužebnou síň. Na konci řady domů přiléhající k Buďánkám stál takzvaný „rohák“ nebo také „dům hrůzy“, v kterém podle výpovědi pamětníků, žila různá individua a dokonce se zde stalo i několik mordů. Za ním byly uhelné sklady, kam se chodilo pro uhlí a brikety. V roce 1922 se Košíře stávají spolu s dalšími obcemi součástí Velké Prahy, hlavního města nově vzniklé Československé republiky. Nejprve jako Praha XVII, od roku 1949 jako Praha 16 a od roku 1960 jako Praha 5. Za 2. světové války se stavební ruch také samozřejmě zastavil. Zajímavostí z tohoto období je informace, kterou jsem našla na internetu, že si jednotky SS vybudovaly kryt ve sklepě místní hospody Brantovny.73 Pravdivost ani zdroj této zprávy se mi nepodařilo dohledat, nicméně hospoda
měla
opravdu
prostorný
sklep,
k těmto
účelům
vhodný.
Pamětnice Hana, která žila ve vedlejším domě, mi vyprávěla, že se její maminka, když byla těhotná s její sestrou,
chodila do jejich sklepa za
války schovávat. Po válce si postupem času lidé domečky modernizovali. Novou fasádu a balkón dostává dům čp.145, u dvou domů zaznamenáváme dokonce nástavbu patra (čp.126,137). Mnoho domů se rozšiřuje (čp 126, 220, 144 a 133). Hospoda Brantovna byla zrušena a přestavěna na byt. Existoval zde také venkovní rozvod elektřiny, ke kterému se lidé 72 73
STAŇKOVÁ J.; ŠTURSA J.; VODĚRA S. Pražská architektura. Významné stavby jedenácti století. Praha 1990 HYAN Z. Malé dějiny Smíchova a Košíř. Buďánka. [online]. 2006 [cit. 2008-08-08]. Dostupný z WWW:
http://smichov.blog.cz/0610/budanka
50
připojovali. V některých domcích se budovaly nové koupelny, zavádělo se i topení (ve většině domků se však stále topilo uhlím nebo dřevem). V druhé polovině 20.století došlo v osadě zřejmě ke proměně skladby
a počtu obyvatel.
Není již taková
bytová nouze, bývalé
jednopokojové dělnické byty se znovu slučují v méně bytů
v rámci
jednoho domu. Buďánka již dávno přestaly být chudinskou osadou, jakou byly za dob Jakuba Arbesa. Současní pamětníci, kteří pamatují osadu z dob svého mládí, nevzpomínají již na chudinskou kolonii, ale na místo romantického bydlení vesnického charakteru ve městě. 60. a 70.léta
jsou dobou, kterou již pamatují mí pamětníci. O
životě zde v té době pojednává jedna z následujících kapitol. Zároveň je to však i doba, kdy se nad Buďánkami začínají stahovat mračna. Roku 1967 se bourá bez náhrady dům čp. 196. Celkové nastavení společnosti na budování socialistického státu, není starým dělnickým sídlištím příznivě nakloněno. Stávají se „ostudou“ dělnického bydlení, které je třeba z Prahy odstranit jako doklad bídy a nevyhovujícího zázemí. Okolní město má také své potřeby, které na osadičku těžce dolehnou. Předně se rozšiřuje Plzeňská ulice. 19. 2. 1976 v 10 hodin ráno je odstřelen a zbourán celý blok činžovních domů, který kolonii odděloval od silnice. Ta se rozšiřuje a stává se hlavní pražskou výpadovkou směrem na Plzeň. V souvislosti s tím se zatrubňuje i celý motolský potok. Kvůli nesmyslnému dopravnímu řešení křižovatky s ulicí Nad Zámečnicí se bourá i původní
budova mlýna
čp.245 , a zaniká tak důležitá část
uzavřené dispozice osady. Tlak
na
osadu
vyvrcholil
v
osmdesátých
letech
demoličním
výměrem. Odbor výstavby hl. Města prahy začal v roce 1988 od místních obyvatel pod nátlakem domky vykupovat. Na prázdném pozemku pak měl vyrůst desetipodlažní panelák. Celý demoliční záměr však narušila revoluce a iniciativa Občanského fóra, které se zasazovalo o zachování osady. I když se domky nezbouraly, a v roce 1993 se místo stalo památkovou zónou, svým původním majitelům už nikdy vráceny nebyly. Kromě jediného domku, který byl v restituci vrácen naší rodině, zůstaly bohužel pod správou magistrátu a později Městské části Prahy 5. Ta od té
51
doby lokalitu záměrně a nezákonně devastuje, což vyvrcholilo zbouráním poloviny osady v roce 2002. Ostatní domy byly poničeny, jsou bez střech a stále chátrají. O tomto necitlivém „spravování“ památkové zóny hovoří Kateřina Boučková z Kubu za starou Prahu:,, Městská část Praha 5 nechala osadu úplně vybydlet a zničit, nestarala se o ní, ač o ní bylo mnoho zájemců a snah jak zachovat ráz lokality“. To vyvolalo logický odpor místních obyvatel a občanských sdružení.
O marném boji za
zachování tohoto místa vypovídá jedna z dalších kapitol mé práce.
52
DOMY A JEJICH OBYVATELÉ:
Jak jsem již napsala, komplexní historický průzkum lokality nikdo nikdy nedělal. V posledních letech, kdy značná část osady byla zničena, je mnoho cenných informací ztraceno v rozvalinách a pohřbeno spolu s bývalými obyvateli. Záměr správce Buďánek, městské části Prahy 5, aby místo upadlo v zapomnění a ztratily se veškeré jeho kvality, pro které je potřeba je památkově chránit, se tak pomalu naplňuje. Nedostatek informací, nebo jejich záměrné nezveřejňování a ničení, nahrává jeho ekonomickým zájmům. Protože má práce má být především dokladem o kvalitách tohoto místa, použitelným v argumentaci pro jeho zachování a obnovu,
věnuji
tuto část podrobnému popisu domů na Buďánkách.
Základním informačním materiálem mi byly především mapy a historické plány lokality, laskavě zpřístupněné dr. Josefem Jungmannem z Muzea hlavního města Prahy a které jsou přiloženy v příloze. Z převážné části však
čerpám
ze
stavebně-historického
průzkumu
Petra
Štoncnera
z Národního památkového ústavu, jenž byl proveden v minulém roce pro potřeby památkové péče a který se stal dosud nejobsáhlejším uceleným dokumentačním materiálem o Buďánkách. Nicméně už ze své povahy obsahuje jen informace o stavebně-historickém kontextu osady, týkající se především vzniku a přestaveb jednotlivých domů. Hmotu tak bylo potřeba doplnit o lidský faktor. K tomu mi byli nápomocni pamětníci, které cituji převážně v kapitole následující, zde ale jejich výpovědi využívám k doplnění popisu jednotlivých domů. Fotografickou dokumentaci přebírám z velké části z výše zmiňovaného stavebně-historického průzkum Petra Štoncnera, ale spíše z důvodu zjednodušení grafické náročnosti úkolu, protože autorem fotografií je můj otec Ludvík Hradilek,
nebo mi byly
zpřístupněny z jiných zdrojů (jsou uvedeny u fotografií). Za zbytek fotodokumentace vděčím opět pamětníkům a fotografu Filipu Strnadovi, který pořídil obrázky ze současnosti.
53
1912 Orientační mapa Prahy a okolí
1906 Plán Smíchovavýřez
1990 foto Ludvík Hradilek
54
Zámečnice, čp. 130
1898z knihy Smíchovsko a Zbraslavsko,
Usedlost Zámečnice (čp. 130) nepatří k osadě, Buďánka však vznikla v její bezprostřední blízkosti a v počátcích i za jejího vlivu. Dala také jméno jedné z jejich ulic. Pro celistvost sdělení a pro pamětníky ji zde zařazuji, i když se nepatří do památkové zóny ani nebyla nikdy součástí demoličního výměru. Zámečnice je dnes jednou z mála z této soustavy usedlostí, které se v Košířích zachovaly. Na jejím místě se vinice nacházela už v 15. století. Byla dosti rozlehlá a náležela arcibiskupovi, proto se jí také říkalo Biskupka. Roku 1442 byla rozdělena a část získal staroměstský měšťan Matěj Štráboch. Usedlost na vinici začala vznikat na počátku 17. století. První písemná zmínka pochází ovšem až z roku 1713. To už jí tvořil vedle obytné budovy též nevelký hospodářský dvůr s dalšími staveními a pahorkovitá zahrada. Současná klasicistní budova Zámečnice pochází z 1. poloviny 19. století. Dílčí úpravy byly ale prováděny ještě v roce 1936. Ač se to dnes nezdá, v té době byl jedním z ústředních staveb lokality a centrem tzv. Horních nebo též Malých Košíř. Kolem ní se od 20. let 19. století rozvíjela další výstavba.74 Budova Zámečnice je jednopatrová a zajímavý je její téměř čtvercový půdorys. K usedlosti patřilo patrně ještě několik budov, z nichž jedna zůstala zachována právě na Buďánkách v podobě domu čp.145.
HYAN Z. Malé dějiny Smíchova a Košíř. Buďánka. [online]. 2006 [cit. 2008-08-08]. Dostupný z WWW:
74
http://smichov.blog.cz/0610/budanka
55
č.p. 126
1925 z Archivu Hlavního Města Prahy
Tento původně nevelký domek s jednotraktovou dispozicí o třech místnostech a s pultovou střechou, byl postaven ve druhé polovině 19.století. Je možné, že vznikl jako hospodářský přístavek k č.p. 143, na jehož zahradě se nacházel. Postaven byl také patrně současně s čp.237, který byl řešen obdobným způsobem. Ve druhé čtvrtině 20.století byl dům rozšířen východním směrem o předsíň a proběhla nástavba patra. Objekt byl zbourán v rámci demolice v roce 2002. V době, kterou pamatují zdejší obyvatelé, dům obývala stará maminka
paní Janouškové
ze sousedního domu čp.1329. Pozdější
nástavbu dělal pan Havlík, který tu bydlel až do konce. V 80.letech zde zůstal jako jeden z posledních obyvatel. Přestože se nechtěl vystěhovat za žádnou cenu, byl k tomu nakonec tlakem úřadů přinucen.
56
č.p. 131
O
stavebním vývoji tohoto domu ani jeho podobě nemáme žádné
konkrétní informace. Je součástí kolonie na plánu stabilního katastru z roku 1940 a byl tedy postaven mezi lety 1820 –1840. V literatuře bývá patrně omylem ztotožňován s viniční usedlostí Buďánka. V roce 1882 vlastnili dům Václav a Anna Procházkovi. Na mapě z roku 1906 dům ještě najdeme, poté byl z neznámých důvodů a bez náhrady zbourán. Jeho pozemek zůstal od té doby volný. Jistou zajímavostí je, že na plánu stabilního katastru z roku 1840 u tohoto domu končí cesta sledující levý břeh Motolského potoka od usedlosti Demartinka.75
75
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
57
č.p. 132
194045z Archivu Hl.m. Prahy
Drobný přízemní objekt se sedlovou střechou s polovalbou byl ve své základní hmotě postaven také mezi lety 1820-1840. Dům byl celý postaven z opukového kamene, střecha byla kryta dehtovou lepenkou. Dispozičně měl
pouze dvě místnosti, které byly samostatně přístupné
dvojicí dveří z terasy. Lze zde tedy původně předpokládat dva samostatné byty o jedné místnosti. Na terasu byl z ulice přístup v její nejnižší levé části po krátkém schodišti. Při levém konci terasy byl představen suchý záchod přístupný z exteriéru.76 Ve 2. čtvrtině 20. vznikla pod terasou garáž uzavíratelná stahovací plechovou roletou, kde měla majitelka domu autodrožku. Ve 2. polovině 20. století došlo v domě k dispozičním úpravám interiéru. Byla vyměněna okna a dveře, levé dveře byly nahrazeny oknem. Dva byty se tak sloučily v jeden. Dřevěné zábradlí bylo nahrazeno kovovým. Do dneška zůstaly zachovány pouze obvodové zdi a vnitřní příčky, rozpadlý krov a stropy místností.77 Jak vypráví pamětník Roman Krása, dům koupil pradědeček pro svou dceru Růženu, když dospěla. Je možné, že jej koupil od Anny 76
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
tamtéž
77
58
Procházkové, která je v domě zaznamenána jako majitelka v r. 1882. Růžena Petrovská (1897-1980) byla sice vyučená švadlena, ale za svého života vlastním
na Buďánkách se živila jako podnikatelka. Měla citroen s
řidičem
a
provozovala
autodrožku.
Jelikož
byla
dcerou
hudebního skladatele a měla hudební vzdělání, dávala také hodiny klavíru děvčatům z osady i okolí. Její dům sloužil v době, kdy byl v Košířích nedostatek bydlení, jako dvojdomek. V jednom pokoji bydlela paní Petrovská se svou vnučkou, druhý, se samostatným vchodem, se pronajímal. V tomto pokoji 4x4 metrů velkém bydlela prý chudá rodina se šesti dětmi. Na posteli spali rodiče a všechny děti na matracích, které se na noc rozkládaly na zem.
59
č.p. 133
1990 foto Ludvík Hradilek
Přízemní dům se sedlovou střechou, postavený mezi lety 1820-1840. Původně byl dům řešen obdobně jako čp. 132, tzn., že měl dvě samostatné obytné místnosti s vlastními vchody ve středu a po jednom oknu po obou krajích. Ve 20.letech 20.století byla ve východní části provedena přístavba, při níž se dům zvětšil téměř o třetinu. Uliční fasáda byla rozšířena o 2-3 okenní osy. Na střeše byl jeden sedlový vikýřek. Kolem poloviny 20. stol. Byla upravena fasáda, rozšířena okna a postavena dřevěná předsíň. Dům byl zbourán v rámci demolice v roce 2002, do dnes se zachovala torza zdí a stopa půdorysu v terénu.78 Dům vlastnila na konci 19.století Marie Písecká,
spolumajitelka
hostince a ještě dvou budov na Buďánkách.Co pamatují mí informátoři, žil zde už pánský krejčí Trávníček. Ten zůstal soukromým živnostníkem i za komunismu. Byl již v důchodu, ale pořád pracoval, chodily si k němu nechat brát míru rodiny z širokého okolí. Na dvorku měl velkou litinovou vanu, do které se v létě vždycky naložil na celé odpoledne a hověl si na sluníčku. Vadilo mu ale, když kluci uličníci jezdili uličkou na kole nebo se v blízkosti jeho domu honili. Natíral proto plot starým vyjetým olejem, aby se kluci ušpinili a dostali doma výprask. Veselá paní Trávníčková trávila většinu svého stáří na verandě před domkem opírajíc se o plůtek. 78
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
60
č.p. 134
2007 foto Filip Strnad
Jako jediný dům v celé osadě nespadá pod správu Prahy 5 a je v soukromém vlastnictví. Je proto nejlépe zachován a dosud obýván. Jedná se o dvoupodlažní, rovněž nepodsklepený objekt, s půdorysem do tvaru L. Podél hlavního průčelí, které je orientované na jižní stranu, je předsazena dřevěná pavlač, odkud je přístup do prvního patra. Nosné konstrukce jsou zděné, v přední části přízemí však stěny tvoří kamenné kvádry, možná z původního pískovcového dolu . Strop přízemí je částečně klenutý, částečně je konstrukce trámová. Strop nad patrem je celý dřevěný. Střecha je sedlová, původně krytá bobrovkou, dnes plechovou krytinou a asfaltovou lepenkou. Část klempířských prvků je provedena z pozinkovaného
plechu.
Převažují
okna
rámová
dvojitá,
z
části
i
jednoduchá. Dům patří mezi původní zástavbu, byl postaven v první fázi vzniku osady mezi lety 1820-40. ,,Podle znatelného členění na přední a zadní část domu, můžeme předpokládat, že se původně jednalo o dva samostatné objekty, které byly později propojeny. Současný vzhled dodala domu přestavba v roce 1886, kdy došlo k nástavbě nad přední část domu a tím i ke změně tvaru střechy.“79 Pro vstup do prvního patra bylo přistavěno dnes pro dům tak charakteristické vnější schodiště. Dříve nebylo podobné 79
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
61
řešení vchodu do patra z exteriéru výjimkou, v pramálo domech v současné Praze však zůstalo zachováno. O původních obyvatelích domu, kromě jmen, nic nevíme. V roce 1882
vlastnila
dům
Rozalie
Šmerhovská.80
Ve
vyprávění
místních
pamětníků se zachovala nejstarší zmínka o konírně, která měla být v přízemí domu, nicméně do té doby ani jejich paměť nesahá. Pamatují až starousedlíky z doby 40. a 50. let. To zde žili Hájkovi a Štěpničkovi. Hana vzpomíná na pana Hájka, že měl dvě ženy. Jednu manželku a druhou zřejmě její sestru nebo jinak spřízněnou osobu. Žili tam na stará kolena ve třech jako jedna rodina. Po jejich smrti koupily v 70.letech dům manželka spisovatele Ivana Martina Jirouse, Juliána Jirousová, s ženou hudebníka a faráře Svatopluka Karáska Stáňou. Bylo to v době, kdy jejich manželé byli vězněni kvůli procesu s Plastic People. Karásek do té doby dělal kastelána na hradě Houska, odkud byla jeho rodina vyhnána a neměla kde bydlet. Aby mohly být svým mužům v Praze nablízku, potřebovaly levné bydlení, kde by mohly mít nerušené zázemí. Uspořádali tedy mezi přáteli sbírku a ze získaných peněz dům koupili. Jednalo se však pouze o provizorní dočasné bydlení. Svatopluk Karásek vzpomíná na tvrdé zásahy policie v době, kdy se vrátil z vězení. ,,To přišla ve 4 ráno STB na domovní prohlídku. Brali vždycky souseda pana Trávníčka jako svědka. Všechno v domě zpřeházeli. Také nás pořád sledovali.“ Karáskovi nakonec emigrovali, stejně tak i Martin Hybler, filosof, který se sem nastěhoval po nich. Od něj koupila dům v roce 1980 moje máma, Terezie Hradilková, tenkrát
za 45 tisíc
korun československých. Za naší rodinou a rodinou strýce, který bydlel ve vedlejším domě, chodilo mnoho lidí z prostředí tehdejšího undergroundu. Zahradní domek postupně sloužil jako neoficiální hospůdka, kam přicházeli lidé po zavírací době blízké hospody na Klamovce, bydliště bezprizorních kamarádů a pracovna hudebníka Mejly Hlavsy ze skupiny
Plastic People of the
Universe. Pamatuji si, jak se z domku linul černý štiplavý dým, když živil 80
BOHM Monografie Města Smíchova. Praha: Nákladem smíchovské rady městské, 1882, s.223
62
rodinu lepením igelitových pytlíků. Také tu byla zkušebna. Zkoušely tu hudební skupiny Ženy, Garáž a Půlnoc ( tehdejší Plastic People of the Universe).Vymaloval ji známý smíchovský výtvarník Viktor Karlík. Ten měl na zahradě také výstavu. Náš „domeček“
se
stal postupně útočištěm i několika disidentů,
mezi něž patřil např. současný ministr Alexandr Vondra. Máma ráda vypráví historku o domovní prohlídce, kterou kvůli Sašovi u nás dělali: „Přišli ráno v pět a nejen ta hodina, ale i zvuk suverénního dupání po dřevěných schodech mi hned prozradily, co se děje. Abych je zdržela a můj muž mohl schovat negativy z černé komory, řekla jsem jim, že je nepustím domů, pokud se všichni nezují hned na schodech. Tím vznikl zmatek a dohadování a trochu času…řekla jsem jim, že Saša bydlí jen v jednom pokoji a tak k dětem do ložnice naštěstí nešly, i tak byly vyděšené a pozorovaly to ze svých postýlek… Oblíkla jsem vás a řekla že musíte v sedm do školky a rychle vás vypakovala i s miminkem do nedalekého domu mých rodičů. Tam jsem ještě v šoku spálila všechny letáky zvoucí na demonstraci 28. srpna, kterých jsem měla plný kočárek…“ Na terásce zadní zahrádky jsme měli nějaký čas slepice. Chodila jsem je krmit a ráno sbírat vajíčka. Sedávaly na střeše nebo občas utekly a pásly se někde v okolí. To pak přiběhla paní „zelinářová“ z vedlejšího domu za mámou: „ Pozor, paní Hradilková, máte slepice až u Plzeňské!“
63
č.p. 135
1990 foto Ludvík Hradilek
Podle plánů ve stabilním katastru se dá soudit, že tento dům vznikl také mezi lety 1920-40. Je složen s přední a zadní části, které jsou stejně členěny jako jednotrakty o dvou místnostech. I v tomto případě se mohlo tedy původně jednat o dva samostatné přízemní objekty s pultovou střechou. Díky skutečnosti, že dům stojí na svahu, je ovšem přízemí zadní části v úrovni prvního patra části přední. Přední část
je dnes patrová,
druhotně přistavěna byla i vysoká mansardová střecha s hřebenem kolmým k ulici. Zřejmě někdy v polovině 20. století byla horní část mansardy přestavěna na obytné podlaží s plochou střechou, což dodalo domu osobitý vzhled, jak jej vidíme na fotografiích. Dnes je z domu zachováno obvodové zdivo.81 Roku 1882 vlastnili dům Ferdinand a Anna Novotní. V době,
kterou
pamatujeme,
tu
žil
výrobce
nábytku
Smělý
s manželkou Jiřinou, zelinářkou, a dětmi Ivou a Honzou. Pan Smělý zde ale prováděl drobné opravy, za prací dojížděl do své velké dílny ve Slivenci.
81
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
64
č.p. 136
194045, z Archivu hl.m. Prahy
Výraznou
dominantou
Buďánek
byla
hospoda
Brantovna,
nejrozsáhlejší dům osady. Vznikl spolu s původní zástavbou v letech 192040 jako nízký přízemní dům s hospodářským polopatrem s kruhovými okénky. Jediný v celé osadě byl podsklepen. Střechu měl sedlovou s ozdobně zakončenými krokvemi krovu. Objekt celkově upraven v 2. pol. 19. století, rozšířena dvorní zástavba. V roce 1882 vlastnili dům František Písecký a Marie Písecká. Původně k němu patřil i sousední domek se zahradou, dnes čp.220. V 1.polovině 20.století sloužil tedy dům jako hostinec. V roce 1921 provedena úprava dispozice hostince a změněn vstup. V roce 1949 byl adaptován na byt. Zachována je dnes částečně hlavní budova, dvorní stavby byly zbourány v roce 2002.82
82
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
65
č.p. 137
1990- foto Ludvík Hradilek
Dům, postavený mezi lety 1920-40 byl původně pouze přízemní se sedlovou střechou a se třemi podélně řazenými místnostmi. Ve 2. pol. 19. stol. byl v severní části pozemku rozšířen o drobné stavby hospodářského zázemí – kolny, skladiště, stáj. V roce 1931 byl dům zvýšen o jedno podlaží. Při této úpravě byl v pravé části dispozice zřízeno hokynářství se vstupem od jihu a velkým oknem (výkladcem) do předzahrádky. Celý dům dostal zcelující novou fasádu. Okosení při ústí ulice Pod Buďánkou vzniklo dodatečným zastavěním úzké uličky podél domu krátce před uvedenou nástavbou. Zazděním a začleněním úzké chodby podél východní strany domu do hmoty stavby vznikla dvoutraktová dispozice, která se opakuje i v patře. V úrovni střechy vznikla nad chodbou plochá terasa se zábradlím. Hmota schodiště byla vytažena až do úrovně střechy, tzn. druhého patra. Střecha sedlová valbová s trojicí oplechovaných obdélných vikýřků. V roce 2002 byly zbourány dvorní objekty, hlavní budově dnes chybí část střešní krytiny.83 V roce 1882 vlastnili dům Jan Koubek a Anna Koubková. V době, do které sahá paměť informátorů zde bydleli příbuzensky spříznění Dlabačovi, Hejtmanovi a Jizbovi. Měli soukromou uhelnu, potraviny a v sousedním domečku mlékárnu. Chovali slepice. 83
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
66
č.p. 143
1990 foto Ludvík Hradilek
Patrový dům s polovalbovou sedlovou střechou. Dispozice byla patrně jednotraktová se dvěmi až třemi místnostmi. Objekt byl postaven mezi lety 1820 –1840. V roce 1882 vlastnili dům Antonín Vršecký a Antonie Vršecká. O jeho stavebním vývoji mnoho nevíme. Z charakteru ostatních objektů můžeme pouze předpokládat, že dům mohl být původně přízemní a k jeho zvýšení mohlo dojít v poslední třetině 19. Tomuto předpokladu by odpovídala nestejně rozmístěná a různě velká okna. Ve druhé polovině 20. stol. došlo ke zvětšení okenních otvorů. Dům byl zcela zdemolován v roce 2002, dnes jsou po něm patrné jen stopy v terénu.84
84
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
67
č.p. 144
1990 foto Ludvík Hradilek
Přízemní dům se sedlovou střechou v pravé části valbové zakončení. Před pravou částí předstupovala předsíň se sedlovou střechou. Objekt postaven mezi lety 1820 –1840. V roce 1882 ho obývali Václav a Emil Hrouda, Františka Hroudová a Antonín Schaffer. Ve 20. – 30. letech 20 století dům rozšířen východním směrem, kde býval průchod na zadní zahradu (terasu). Nad přístavbou získala stavba ve své pravé část valbové zakončení sedlové střechy. Současně byla přistavěna předstupující předsíň se sedlovou stříškou. Ve 2. polovině 20.stol. byly zvětšeny okenní otvory.85 Pamětník pan Brabec vzpomíná na Kortánovic vdovce, který zemřel když mu bylo snad sto let. Jeho syn prodal dům rodině Kadleců. Ti měli dva syny. Jeden byl myslivec. Pan Brabec mu postavil krb.
85
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
68
č.p. 145
194045, z Archivu hl.m.Prahy
Jednopatrový dům s valbovou střechou s námětky. Hlavní fasáda měla osm okenních os. Ve čtvrté ose zleva byl v přízemí vstup. Po jeho levé straně bylo naznačeno slepé iluzivní okno z důvodů symetrie. Vznik oválného okénka v patře ve 20. – 30. letech 20. století může souviset s drobnou změnou vnitřní dispozice (schodiště). Inspirace zřejmě čerpána z usedlosti Zámečnice (čp 130). Na bočních stranách je pouze po jednom slepém iluzivním okno v ose fasády. Na západní boční fasádě byla ještě drobná okénka, která v architektonickém členění nebyla zvýrazněna. Dispozičně dům rozdělen na tři prostory, z nichž střední a levý byly dvoutraktové. Přízemí zaklenuto valenou klenbou s lunetovými výsečemi. Objekt postaven mezi lety 1820 –1840. O stavebních úpravách nemáme žádné přímé zprávy. Podle historických map, fotografií a dochovaného stavu předpokládáme, že se dům od své výstavby výrazněji nezměnil. Jedinou významnější úpravou byla realizace nové fasády na uliční jižní straně ve 20. – 30. letech 20. století. Bylo zjednodušeno klasicistní tvarosloví, osazena nová okna do špalety, nově vzniklo oválné okénko v patře, které nahradilo normální okno. Iluzivní okno v přízemí pod ním již nebylo respektováno a překryla ho hladká omítka. V patře ve dvou středních osách nově vznikl malý balkon – okno na vchodem bylo nahrazeno balkónovými dveřmi. Na bočních fasádách zůstala starší
69
úprava.86 V roce 1882 vlastnili dům Filip Kadlec a Rozálie Kadlecová. Od konce 19.století tu bydlel praděd Romana Krásy: ,,Můj pradědek v roce 1897 koupil barák čp. 145 a potom, když jeho dcera (Romanova babička), byla větší, tak jí koupil tady tu 132... Přestěhoval se z Vídně, dělal tam uměleckého truhláře, takže si vydělal docela slušný peníze a s prababičkou se sem přestěhovali na starý kolena. To protože kolem byly zahrady, navíc je to jižní svah..." V domě zůstala po jeho smrti bydlet jeho další dcera, paní Boučková.
86
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
70
č.p. 195
194045, z Archivu hl.m.Prahy
Jednoduchý nepodsklepený přízemní dům se sedlovou střechou. Dispozičně měl dům patrně jednoduché schéma – vstupní prostor (za ním možná černá kuchyň), po stranách obytné místnosti. Zajímavým prvkem byla ohradní zeď. Ta sloužila také jako terasní zeď k vyrovnání malého dvorku. V jeho levé části byla k ohradní zdi přistavená dřevěná kolna a pravděpodobně i suchý záchod. O stavebních úpravách nemáme žádné přímé zprávy. Podle historických map a fotografií předpokládáme, že se dům od své výstavby výrazněji nezměnil.87 Roku 1882 byl majitelem Emanuel Taussig. V čp.195 žila později stará paní Votická, rozená Reichnechtová. Muž jí umřel a velmi brzy se stala vdovou. Záhy na to se zbláznila, když jí umřela i malá dcerka, co jí po muži zůstala. Nějaký čas byla v ústavu pro duševně
choré,
odkud
jí
do
důchodu
propustili,
protože
nebyla
nebezpečná. Děti z Buďánek jí neřekli jinak než ,,Baba Čičí“. Každé ráno, posbírala do tašky svých osm koček a odkráčela na Jiruš, místní kopec s dubovým lesem a usedlostí Skalka, kde s
kočkami trávila v živém
rozhovoru celý den. Když se vracela, děti jí už očekávaly, pokřikovali na ní a smáli se jí. To pak vyběhla ze svého domu s velkým nožem a
dětem
hrozila. Děti se jí bály, ale nikdy nikomu neublížila. Když zemřela, zůstal domek dlouho prázdný. Pak se sem v 60.letech nastěhovala rodina Soudných. 87
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
71
č.p. 196
194045, z archivu hl.m.Prahy, výřez
Jednopatrový dům s valbovou střechou s námětky. Hlavní fasáda měla 6-8 okenních os. Podle fotografií můžeme předpokládat, že dům byl stavebně velmi podobný sousednímu domu čp. 145. Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je zachycen, ale v menším půdorysu. Objekt byl postaven
pravděpodobně
kolem
roku
1840.
O
dalších
stavebních
úpravách nemáme žádné přímé zprávy. V roce 1882 vlastnili dům František Hlásek a Marie Hlásková. V roce 1962 zemřela majitelka domu Josefa Průšová a dům byl následujícího roku oceněn na 7.516,-Kčs.
88
Za dalšího majitele pana Šembery zde bydleli kromě jeho rodiny ještě Včelákovi. V 50.letech to byli podle pamětníků jediní „dělníci“, kteří na Buďánkách žili. Paní Včeláková pracovala ve zdejší sodovkárně a pan Včelák ,,točil“ popelnice. Později dům prasknul a jeho část ze zřítila. Nikdo nebyl naštěstí zraněn, ale majitel nechal dům v roce 1967 zbourat. Pozemek od té doby zůstal volný.
88
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
72
č.p. 220
1990 foto Ludvík Hradilek
Stavebně-historický průzkum uvádí, že na pozemku, který patřil k sousednímu domu čp. 136 vznikl v místě dnešního objektu v letech 1840 – 1870 zahradní domek. Pan Truneček, který se zde později narodil, se podle vyprávění svých rodičů domnívá, že se jednalo spíše o maštale pro sousedící zájezdní hostinec. Napovídala by tomu i skutečnost, že půda hostince byla přizpůsobena
ke skladování sena s senovým oknem
přístupným do zahrady, kde stavba vznikla. Ať už se jednalo o maštale nebo zahradní domek, v roce 1887 byla zbourána a na jejím místě postavena zahradní besídka. Tato ozdobná stavba s trojicí velkých prosklených ploch a pultovou střechou se zdobeným štítem byla však již o tři roky později, z nedostatku prostoru pro bydlení, přestavěna na byt. Ten měl dva pokoje a kuchyň, řazené za sebou v podélné ose. Tři velká prosklená pole byla nahrazena dvojicí dveří v krajních osách a čtyřmi okny. Ve 20. – 30. letech 20. století byl dům rozšířen směrem východním až k hranici pozemku o další dvě klenuté místnosti se samostatným vstupem. Vznikl tak přízemní dům s pěti místnostmi, řazenými v podélné ose, s pultovou střechou, na které je umístněn původně středový štít s ozdobnými dřevěnými řezbami. Fasáda si dodnes částečně uchovala historizující architektonické členění s pilastry a římsou. Střecha je ovšem v havarijním stavu – chybí velká část krytiny.89 89
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
73
V roce 1882 vlastnili dům František Písecký a Marie Písecká. V čp.220 žili pan Sosna s manželkou Annou. Pan Sosna choval závodní holuby. Sourozenci Trunečkovi vzpomínají, jak sedával na lavičce před domem a od šesté ranní číhal, kdy přiletí. Když závod začal například večer v Maďarsku, do rána byli tady. Okolo 8., 9. hodiny se začali slétávat. Každý holub byl okroužkován a když přiletěl, musel pan Sosna rychle běžet do holubníku, sundat mu kroužek, rozbalit ho a píchnout v zaplombovaných závodních hodinách k tomu určených. Tak se měřilo, který holub kdy přiletěl. Pan Sosna o své ženě vždy sousedům říkal: ,,Hele, Strašidlo jde“. Paní Sosnová si samozřejmě mezi všemi těmi holuby na parádu nepotrpěla. Marta Tunerová, rozená Trunečková, co to zdědila dům po Anně Sosnové, když umřela, se z domku vůbec nechtěla vystěhovat. Dokonce se svým bratrem o dům 3 roky soudili, ovšem neúspěšně.
74
č.p. 237
1990 foto Ludvík Hradilek
Přízemní dům s pultovou střechou. Před levou část předstupovala veranda, k pravé boční stěně přistavěna předsíň – oba přístavky měly téměř ploché střechy. Jednotlivé obytné místnosti byly řazeny za sebou v podélné ose. Objekt byl postaven mezi lety 1840 –1880. V roce 1890 byly schváleny plány na přestavbu staršího domku stejného půdorysu a dispozice. Zcela nově byla řešena střecha jako pultová, byla nově vložena tři komínová tělesa a upravovány okenní otvory. Dům měl po této přestavbě dvě síně, tři světnice a jednu kuchyň – celkem tři malé samostatné bytové jednotky. V roce 1937 byly provedeny dispoziční úpravy – místo tří bytů vznikly pouze dva. Byla zvětšena okna a při pravé východní straně přistavěna předsíň. Před rokem 1957 byla před levou částí přistavěna veranda a vyměněna okna. V roce 1957 byly dva samostatné byty sloučeny. Dům byl zbořen v rámci demolice v roce 2002.90 Roku 1882 vlastnili dům František Hlásek a Marie Hlásková. Pamětníci vypráví, že v době, kterou pamatují zde bydlel pan Průša, s kterým se nikdo nebavil, protože prý nebyl dobrý soused. Když v 50.letech umřel, nastěhoval se sem po něm válečný veterán Doubek. 90
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
75
Ten byl kapitánem na východní frontě, bojoval prý i v Africe. V 50.letech byl zavřený, o čemž ale vůbec nemluvil. Pani Brabcová, sousedka z domu nad ním, mu dala kus pozemku, na kterém si vystavěl terasu. Doubek prý byl dohněda opálený,
pořád pracoval na zahradě. Stavěl zídky, sázel
stromy a postavil si tu skleník, ve kterém pěstoval zeleninu. V 68.roce, zřejmě ze strachu, že by ho mohli znova zavřít, utekl. Pan Brabec vzpomíná, že dokonce nechal otevřená okna a dveře a zničehonic zmizel neznámo kam. Asi emigroval. Po něm zde bydlel údržbář Hořický se svou ženou a jednou dcerou. Ti zde žili až do vystěhování v 80.letech.
76
č.p. 245
1925 z archivu Hlavního Města Prahy, výřez
Přízemní dům se sedlovou střechou. Zajímavé řešení zakončení štítových zdí stupňovitým cimbuřím v duchu romantického historismu. V levé západní části bylo provozní zařízení mlýna, v pravé východní části byl obytný prostor. V jednom štítě bylo malé kruhové větrací okénko, na severní straně střechy směrem do ulice velký senový vikýř. Dům byl postaven mezi lety 1860-70 jako vodní mlýn s provozní a obytnou částí. Společně s čp. 130, 136 a 137 zde na křižovatce ulic vytvořil sevřenější prostor, který měl charakter návsi. Tu dotvářela i malá vodní plocha Motolského potoka, který byl zahrazen před mostem, odkud vedl náhon k mlýnu.91 O obyvatelích víme pouze to, že roku 1882 vlastnila dům Marie Písecká. V souvislosti s novým dopravním řešením-rozšířením Plzeňské ul. a zatrubněním Motolského potoka byl dům V 60.letech 20.století zbourán.
91
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
77
č.p. 1329
1925 z archivu Hlavního Města Prahy, výřez
Tento dům je nejmladší z celé osady a byl na konci 19.století (před rokem 1898) přistavěn k zadní stěně domu čp. 126. Zcela vyplnil malou trojúhelníkovou parcelu. O jeho stavebním vývoji nejsou známy další údaje. Jednalo se o patrový dům s pultovou střechou. Před levou částí předstupoval drobný přístavek předsíně se sedlovou stříškou. Před domkem byl malý dvorek se zahrádkou, který byl ve vztahu k domu v úrovni jeho patra. Pod dvorek byl ze západní strany vstup – zde patrně prostor nějakého skladiště nebo kůlny. Dům byl zbourán v roce 2002.92 Dům postavili Hýblerovi. Měli tři děti a jeden jejich syn, Josef Hýbler (1913) studoval vojenskou školu. Když přišel Hitler, utekl přes Polsko do Anglie, kde se stal letcem 310. československé stíhací peruti. Ke konci války dělal leteckého instruktora. Hýblerovi byli mezi tím na Buďánkách zatčeni a odvezeni do koncentračního tábora. Paní Hýblerová tam zemřela a pan Hýbler se na Buďánka už nevrátil. Dům mezitím už koupili Janouškovi a když se po válce Josef vrátil domů, nikoho ze své rodiny zde nenašel. V 50.letech byl uvězněn v pracovních dolech v Jáchymově. Zde strávil 11 let! Pan Brabec vzpomíná, jak se objevil u jejich dveří na Buďánkách, v den, kdy ho propustili. Od té doby chodil na Buďánka každý den, jedl s nimi a vyprávěl o válce. Jen o vězení nikdy nevyprávěl. Pan Brabec mu našel práci. Dělal závozníka ovoce a zeleniny. 92
Štoncner, Petr: Stavebně-historické vyhodnocení památkové zóny, 2007
78
Nakonec mu byl vrácen pilotní průkaz a mohl zase létat. Dostal zaměstnání pilota v práškovacím letadle. S příchodem ruského vojska v 68.roce se bál, že by ho mohli znovu zavřít a tak s práškovacím letadlem uletěl zpátky do Anglie! Tam v roce 1984 zemřel. .
č.p. 138,139 140,141,142
K Buďánkám patřilo od doby jejich vzniku ještě 5 dalších domů v nynější ulici nad Zámečnicí. Je to patrné jak z plánů stabilního katastru z roku 1840 a map pozdějších, tak z fotografie z roku 1925. Vyjma několika drobných informací o domě čp.139, o nich nemám žádné konkrétní informace. Známe jen jména majitelů z roku 1882, uvedených v Bohmově Monografii města Smíchova. Jen pro úplnost sdělení a pro základ dalšího pátrání, jednalo se o čp. 138 (majitel František Uher), 139 (Adolf Košerák), 140 (Moric Beck), 141 (Josef a Anna Krejčíkovi), 142 (Vojtěch a Alžběta Jaroušovi). Pan Brabec (narozen 1945), který dosud nad Buďánkami žije, vypověděl, že jeho babička, rozená Weidenthalerová, se narodila v domě čp. 139. Ve svých 17 letech se vdala za bankovního úředníka Brabce a zřejmě po svém otci zdědila živnost. Měla výnosný obchod z bramborami, mohla si dovolit 12 zaměstnanců, auta a koně. Ze svých úspor pak nakupovala pozemky na celém svahu nad Buďánkami. Vlastnila nakonec celou stráň, okolo 3000 m čtverečních. O pozemky se dělila se svými sourozenci a na jednom z pozemků si se svým švagrem vystavěla dům n.č.115, ve kterém pak žila a kde dosud žije pan Brabec. Její švagr pan Nekvapil, zde měl truhlářskou dílnu. V 50.letech jí však byla většina pozemků zabavena. Babička pana Brabce žila s jeho rodinou až do své smrti. Za domkem chovala prase, slepice a králíky. Byla zbožná a brala svého vnuka každou neděli dolů do Buďánek do modlitebny Československé církve husitské. 79
ŽIVOT O životě na Buďánkách mi vyprávělo několik pamětníků. Jejich výpovědi se týkají především doby od 50.let minulého století, o starší historii mnoho nevědí.
Všichni jsou ale potomky rodin, které na
Buďánkách žili kontinuálně už před 1.světovou válkou. Pan Brabec je jediným pamětníkem, který na Buďánkách stále žije. Bydlí, na nejvyvýšenějším místě osady, přímo na vrcholu skalnatého ostrohu a jeho novější dům z poloviny 20.století nespadá do památkové zóny a ani se ho nikdy netýkal demoliční výměr. Na Buďánkách se v dnes už neexistujícím domě čp. 139 narodila jeho babička, která si nechala postavit i dům n.č.115, ve kterém pan Brabec dosud žije. Na rozdíl od ostatních pamětníků, jako jediný přímý svědek, sledoval celé dění okolo lokality až do současnosti. Paní Poláková se narodila ve 40.letech v domě čp. 136 v ulici U Zámečnice, což byla v té době hospoda a Rodokmen její rodiny sahá
nejprostornější dům osady.
až k Františku Píseckému ze starého
erbovního měšťanského rodu Píseckých z Kranichfeldu., který zde vlastnil jejich a ještě dva sousedící domy od 90.let 19.století. Paní Poláková, rozená Trunečková, zde žila až do 70.let, kdy se odstěhovala z rodiny za vlastním bydlením. Ještě do 80.let se sem ovšem vracela na návštěvy, protože zde měla příbuzné. Bydlení zde nepovažovala za nic výjimečného, vnímala však výrazně klidnou atmosféru místa. Dalším informátorem mého výzkum byl Roman Krása z domku v ulici Pod Buďánkami čp. 132. Románek z Buďánek, jak zde na něj prý ostatní hoši z Košíř pokřikovali, se zde narodil v 50.letech. Něco o historii osady mu vyprávěla babička, která zde žila odmalička. On sám
vnímá
místo velmi idylicky: ,,Život tady byl těžce pohodovej, dá se říct jako venkovskej. Mnoho lidí z ,,nadbuďánek" chodilo právě naší uličkou, že to byla taková oáza klidu. My jsme byli venkov ve městě. Tím že jsme byli oddělený činžákama, tak to byla velká nádhera, furt jsme byli venku…” Paní ze sousedství na Buďánka vzpomíná podobně: „V 60. letech,
80
kdy jsem byla dítě, byla celá lokalita zastíněna vysokými činžovními domy, které lemovaly Plzeňskou ulici (to byla doména „košířské galerky“). Tím Buďánka pro nás byla „tajemnou“ lokalitou, kam běžně kolemjdoucí nezašel. S maminkou jsme chodily často do mlékárny na rohu, byla tam hodná paní prodavačka a navíc neprodávala starý tvaroh, jako mlékař u nás v ulici. Pamatuji si také, že jsme s mámou byly
na Buďánkách u
krejčího pana Trávníčka opravit tátovi rukávy od saka. Byla jsem překvapená vesnickým ducem domečku
se zahrádkou a s pumpou.
Později jsem si říkala, proč tam moje maminka tak ráda chodila. Byla původem z myslivny na samotě, vdala se do rodinné vily na Klamovce a na Buďánka možná chodila pro vesnický a sousedský charakter místa, po kterém se jí stýskalo.“ Další informace mi poskytla paní Hana Štěpánová, rozená Khonová. Je to Romanova vrstevnice, a narodila se v ulici U Zámečnice čp. 245. Žila zde do svých dvaceti let. Odstěhovala se v roce 1975, kdy byl jejich dům zbourán kvůli rozšiřování křižovatky na Plzeňské ulici. Její rodina zde žila od postavení domu. Ten patřil původně k vedlejší hospodě a spolu s ní byl v rámci osady výjimečně prostorný a s velkou zahradou. Ona sama vnímala bydlení zde spíše prakticky, jako „lepší“ než v okolní košířské zástavbě:,,My z těch domečků jsme na tom byli lépe, protože jsme měli tu zahrádku. V činžácích podél Plzeňské byli ty chudší byty.“ Z Romanova a Hančina popisu se tedy mnohdy zdá, že se jednalo o lukrativní bydlení. Je třeba ovšem brát na zřetel Romanovu romantickou povahu a fakt, že Hana žila v jednom z nejlepších domů v osadě. Další pamětník, který si nepřeje být jmenován a který bydlel v jednom z menších domečků ještě v 80.letech, mě vyvádí z omylu: ,,Myslím, že nostalgické vzpomínky vznikají i v nuzných poměrech. V zimě bylo v našem domku osm stupňů a nedal se vytopit, v celém domku byla jen jednoduchá okna, záchod na pavlači jen za prkny a v přízemí metrové opukové stěny…“ Na tomto příkladu je vidět, jak byly domky rozdílné a vyvíjely se individuálně podle prostředků a potřeb svých majitelů.¨ V době, kdy byli paní Poláková a později Roman a Hanka malé děti, bydleli na Buďánkách malí živnostníci a starousedlíci. Většinou byli
81
potomky původního obyvatelstva nebo těch, kteří přišli po 1. světové válce. Ti, které se mi podařilo dohledat, nebo o který pamětníci hovořili, jsou uvedeni v předchozí kapitole u jednotlivých domů. Co se týče společenského života osady, vázal se především k místní hospodě Brantovně. Původně se jednalo dokonce o zájezdní hostinec a býval tu prý i jeden z prvních pražských Sokolů, kam chodila Romanova babička cvičit. Hospoda byla velmi oblíbená, jak říká paní Poláková, „frčelo“ to tu. Před domem byla zahrada, kde se večer scházeli sousedé. Paní Poláková žila v hospodě jako malá a do sálu se bála chodit kvůli opilcům. Pamatuje na rvačku před hospodou, kde se opilci „řezali“ půlitrama. Nicméně ne každý si mohl dovolit chodit do hospody. Tak sousedé posedávali v uličce U Zámečnice nebo na plácku, kde končila ulice Nad Buďánkou. Byl zde pěkný výhled do okolí. “…chodit do hospody bylo drahý, ty lidi na to neměli, takže většinou se vyrábělo šípkový víno, trnkový víno, tady ze stráně. Takový čůčo, společenskej nápoj, pilo se, povídalo … po tom čůču se ženský vždycky pohádaly a už to bylo, i ponožky si vyčetly, která má vypulírovanej stůl…“ Romanův táta byl klavírista a učitel hudby. Jednou složil vánoční valčík, kde je melodie, která ukazuje vánoční náladu na Buďánkách. Je tam i pasáž, ve které vejde do domu a je slyšet, jak se ženy hádají. Úředník Doubek pracoval na Barrandově ve filmových atelierech. Po večerech se u něj scházeli sousedé a on jim na plátno promítal detektivky. Měl velký dalekohled, který občas klukům půjčil. Roman rád vypráví o společném životě lidí v osadě a sousedském charakteru místa: „…tim, že každej měl tu svojí rozdílnou živnost, tak si tu lidi nezáviděli…” Jelikož mí pamětníci zde prožili především dětství, vzpomínají na místo jako ideální prostředí dětských her. Děvčata kreslila křídou na chodníku hru Země město a kluci hráli kuličky nebo fotbal na plácku před Zámečnicí nebo u pumpy na druhé straně osady. Taky se rvali s klukama z okolí: „Kluci z podkavalírky, Pácovi ty nás s zmlátili a strašili nás:,, A my tě vezmeme k pámbíčkovi a ten
82
z tebe udělá knedlíky…!“, „Taky jsme chodili na Jiruš, tam jak je usedlost Skalka, tam chodili z druhé strany kopce Břevnováci, s těma jsme se rvali!“ Na Jiruš se chodilo taky na trávu pro králíky. V zimě se dalo sáňkovat od Skalky až na Buďánka.
83
BOJ ZA ZÁCHRANU Již když máma dům kupovala, upozorňovali jí na národním výboru, že je to „asanační pásmo“, že výhledově by se domky měly zbourat: „a ať prý nečekám, že mi dá výbor
něco na opravu! Jestli to chci kvůli
náhradním bytu, že se to povleče…Nikdo tam nerozuměl tomu, že se nám tam se sestrou líbí a že tam chceme bydlet. Když jsem pak mezi sousedy zjišťovala, jak je to s tím asanačním pásmem a co o tom vědí, většinou se usmáli pobaveně; pán, co pěstoval v horní řadě víno, mávl rukou a řekl: „ Jo pani, to už říkají od války! Vždyť oni to tu stavěli již jako provizorní stavby a já jsem tu již 50 let!“ Sváťa Karásek, který tu žil v sedmdesátých letech vypráví, jak po něm manželka chtěla aby utíral prach. Na to jí vždycky odpověděl :,, Co děláš, dyť to budou bourat, to už nestojí za to!“ V ´84 se ale začalo vážně mluvit o tom, že se bude lokalita bourat. Národní
výbor
začal
s
jednotlivými
obyvateli
domlouvat
možnost
budoucího stěhování do náhradních bytů na nových sídlištích. Staří obyvatelé Buďánek začali umírat. Jen pár se jich dožilo skutečně územního rozhodnutí a stěhování. Trunečkovi z bývalého hostince zemřeli půl roku po sobě, myslím tak v ´88, o vystěhování již jednal jejich syn a vnuk. Krejčí Trávníček zemřel také náhle a po něm za 3 měsíce jeho jinak zdravá žena. Někteří mladší obyvatelé změnu uvítali: „To víte, byli šťastný, že jdou do paneláku, tenkrát byla taková doba. Budeme mít ústřední topení, říkali si. Tady museli nosit uhlí, plyn tu nebyl. Měli vidinu lepšího bydlení, že to budou mít jednodušší…“ V roce 1988 bylo rozhodnuto, že na místě kolonie vyroste desetipodlažní vyzdívaný skelet se 144 byty a občanskou vybaveností pro Národní výbor hl. m. Prahy. Tehdejší Odbor výstavby hlavního města Prahy začal k tomuto účelu objekty spolu s parcelami od soukromých vlastníků
vykupovat.
Většina
zbylých
84
starousedlíků
nakonec
pod
pohrůžkami vyvlastnění osadu opustila. Moji rodiče se odmítli vystěhovat a dům č. 134/4 prodat. Nakonec jim ho 16. listopadu 1989 stát vyvlastnil. Po revoluci se několik místních obyvatel o domy soudilo. Žádný z nich však soud nevyhrál, protože podle zákonů minulého režimu, domy prodali. I když nabízeli, že by domky zpátky odkoupili, nebylo jim to umožněno. Pouze náš dům byl vyvlastněn a v restituci nám byl tedy navrácen. Mnohaletý boj za záchranu Buďánek pokračoval dál. Charakterizuje ho historie nápisů, které táta psal na naší střechu bílou barvou. První z 89. roku: "Pomoc chtějí nás zbourat" vystřídal v průběhu 90. let nápis obracející se na tehdejšího primátora: "Koukale, padám i na tvou hlavu" a současný z přelomu století: "Obecní úřad - náš hospodář". Protože se do osady původní obyvatelé nevrátili, nastala pro Buďánka smutná léta rabování. Během šesti měsíců nás pětkrát vykradli. Bez majitelů začaly domy chátrat a začali se zde usazovat lidé bez domova. Pan Brabec vzpomíná, že v každém domečku bydlela dvojice narkomanů. Nejdříve s nimi udržoval „sousedské“ vztahy, jak byl zvyklý, chodili si k němu pro vodu. To ale skončilo, když se mu několikrát spálila elektrika, jak se na el. vedení načerno narkomani připojovali. Několik domků za podivných okolností vyhořelo. Lidé ze sousedství viděli, jak skupina neznámých cizinců nosí na Buďánka staré pneumatiky a zapaluje je. Také pan Brabec připouští možnost záměrného žhářství: „ Byla doba, kdy snad každý týden hořel nějaký dům, to nebyla náhoda!“ Současně s chátráním kolonie však pokračovaly od roku 1989 snahy o její záchranu. V tehdejším vzepětí občanské aktivity se dokonce konala demonstrace proti devastaci historických dělnických lokalit v Praze 6 (Střešovice) a v Praze 5 (Buďánka). Na základě tátových snah a aktivit se o Buďánkách začalo psát v novinách. Několik architektů (Koucký, Lukeš) požádalo o zapsání lokality Buďánka do seznamu národních kulturních památek. To se sice nakonec neuskutečnilo, ale muselo proběhnout řízení. Mezitím propadlo územní rozhodnutí o výstavbě 144 bytových jednotek ( platí jen dva roky, do té doby se musí začít s realizací projektu z
85
rozhodnutí) a tím se zamezilo zbourání. Táta s architekty a památkáři nakonec docílil toho, že Buďánka byla vyhlášena městskou památkovou zónou, což byla v 90. letech nově vzniklá forma ochrany kulturních památek. I když osada chátrala, v 90. letech
byla většina domů stále
v
dobrém stavu hodném obnovy. Jednalo se tedy o to, najít investora, který by byl schopen zajistit jejich opravu a zavést sem infrastrukturu odpovídající novodobým hygienickým a ekologickým normám. Postupně bylo zpracováno několik studií na další využití Buďánek. Popisuje je Zdeněk Hyan na svých internetových stránkách o Praze 5: První studie na revitalizaci byla zpracována Atelierem Fanta E+B DESIGN již v březnu 1992. Počítala s jediným investorem. Zachovávala původní panorama lokality a půdorysy budov. Jen dva domky byly podle studie v natolik havarijním stavu, že měly být zcela nově postaveny. Přístavba počítala jen se třemi dvojdomky a jednou bezbariérovou budovou. Lokalita měla být využita ke krátkodobějšímu ubytování, počítalo se s restaurací, kavárnou a obchodem. Stavební náklady byly odhadovány na 40 milionů Kč. Podobné využití navrhoval i projekt Ing.Arch.Z.Starého z ČVUT, fakulty architektury. Studie počítala s rozšířením podlahových ploch a využitím podkrovních prostor objektů. Zajímavé bylo využití konfigurace terénu a zeleně k vytvoření parku s rozhlednou. Stejně tak studie posluchačů fakulty architektury na coloradské universitě (1999). Ta se oprostila od požadavku daného vyhláškou na zachování původního půdorysu lokality a počítala s mnohými funkčními úpravami a dostavbami uvnitř lokality i v jejím sousedství směrem do ulice U dvou srpů. Jednoznačné bylo ale i zachování husté zeleně oddělující Buďánka od okolní zástavby. Historickou připomínkou by bylo otevření části dnes zatrubněného Motolského potoka.93 Díky nezájmu Magistrátu hl. m. Prahy, a také díky nevyjasněným HYAN Z. Malé dějiny Smíchova a Košíř. Buďánka. [online]. 2006 [cit. 2008-08-08]. Dostupný z WWW:
93
http://smichov.blog.cz/0610/budanka
86
majetkovým poměrům, však neuspěla ani jedna snaha kolonii zachránit. Pro naprostý nedostatek podpory ze strany Města, opadl například zájem skupiny drobných řemeslníků a výtvarníků, kteří si zde chtěli vytvořit ateliéry a dílny. Od počátku 90. let tak kolonie nepřetržitě chátrala..94 Účastník boje za záchranu kolonie si stěžuje na neochotu a manipulace úřadů: ,,Ani magistrát ani Obvodní úřad pro Prahu 5 nikdy neslíbili jakoukoli pomoc investorovi a zadávali nesplnitelné památkářské podmínky. Nikdy nepřistoupili na to, že by investovali do inženýrských sítí, jako je plyn, voda a kanalizace. To jinak města normálně zajišťují.“ V letech 1991, 1998 a 2002 bylo Magistrátem a později Městskou částí Praha 5 vypsáno několik veřejných obchodních soutěží. První byla jen pokusem, ve druhé vyhrála firma Metakonzult. Jejím záměrem bylo lokalitu zachovat k bydlení, za předpokladu rekonstrukce a dostavby. Samozřejmě s dodržením současných požadavků na kvalitu bydlení, včetně možnosti parkování apod. Firma vypracovala tři varianty, s různým stupněm zachování osady a zároveň možnosti návratu vložených nákladů. I v poslední variantě, která počítala s dostavbou a která by náklady na revitalizaci zcela zaplatila, zůstal původní charakter osady včetně jednotlivých domů, zachován.95 Město se ale opět odmítlo podílet na inženýrských sítích a nedovolilo nic přistavět, takže firma od záměru ustoupila. Potřetí se přihlásila se svým projektem Ekumenická akademie. Vznikl zajímavý projekt několika občanských sdružení. Měli tu vzniknout řemeslné dílny, sídlo ekologického sdružení, prostory pro výtvarníky i prosperující zázemí jako restaurace a ubytování. Starosta Jančík sliboval další, tentokrát pořádné, výběrové řízení, nicméně k němu nikdy nedošlo. Díky nezájmu či přičinění státních úředníků? Od té doby utratila Městská část několik miliónů korun na zbourání většiny domů v lokalitě a usiluje o zrušení památkové zóny.
z archivu Ekumenické akademie, který mi laskavě zpřístupnil pan ThDr. Silný.
94
95
z Podnikatelského záměru regenerace lokality Zámečnice-Buďánka v Praze 5-Košířích,
Metaconsult, v archivu autorky
87
SOUČASNOST Dne 19. 10. 2006 podepsal starosta MČ Praha 5 M. Jančík smlouvu se společností GEOSAN ALFA s. r. o. na zpracování koncepce rozvoje lokality Buďánka.. O tři měsíce později 18.1.2007 zastupitelstvo rozhodlo, že Geosanu bude lokalita prodána za 31 milionů Kč k výstavbě rezidenčních domů. Památkový odbor magistrátu vzhledem k současnému stavu Buďánek s tímto postupem souhlasil. Národní památkový ústav naopak považoval projekt za nevyhovující, jeho hlas je ovšem jen poradní. Vznikla i občanská iniciativa proti nové výstavbě a nesouhlasí ani opozice na radnici, ale starosta zřejmě lukrativní pozemek k jinému záměru neuvolní. Nyní je tedy lokalita ve správě GEOSANU. Během několika let se zde má začít stavět. Společnost Geosan běžně staví velké obytné soubory (Homolka, Malvazinka, U Motolské hrušky) a žádných podobných projektů, zaměřených na obnovu a revitalizaci památkové zóny, se nikdy neúčastnila. Nikdo z veřejnosti také dosud neviděl podrobné rozpracování stavebních návrhů. Pověřený architekt pan Šesták argumentuje v médiích i u památkářů pouhou hmotovou studií a nepřesným modelem lokality. Jeho návrhy sice předpokládají částečnou obnovu několika stavení, firmu však nic nezavazuje záměr splnit. Projekt navíc počítá s výraznou dostavbou (2 třetiny předpokládané hmoty), která by měla zaplatit obnovu zbývajících domů. S dostavbou počítaly i předchozí projekty, ovšem ne v tak zásadním měřítku a umístění. Jak chce tímto způsobem firma dosáhnout ,, původního obrazu lokality“, který je podle slov architekta, jejím záměrem? Tato dostavba je lokalizována v památkové zóně a navíc předpokládá přeložení motolského potoka, které vzhledem k blízkosti Plzeňské ulice, logicky navýší náklady na výstavbu velmi znatelně. Praha 5 připouští, že je lze zaplatit z prostředků daňových poplatníků. Z toho, že Praha 5 opakovaně zamítla jen se podílet daleko menšími částkami na výstavbě infrastruktury u projektů dřívějších a podrobně rozpracovaných,
88
se můžeme jen dohadovat, jaké výhody pro radnici z tohoto projektu plynou. BUDOUCNOST Buďánka už se své pravděpodobně nedočkají. Je bohužel především v rukou zastupitelstva Prahy 5 a Geosanu, do jehož vlastnictví se nyní kolonie převádí, co s lokalitou bude dál. Neprůhlednost jejich jednání a ústupky Památkového odboru magistrátu nevěští pro Buďánka nic dobrého. Dle mého názoru, podpořeného zkušenostmi s vedením radnice, zde vznikne jeden z dalších stavebních paskvilů na Praze 5, zaměřených především na zisk radnice a investující firmy. Pro tu již nebude potíž zaplatit směšné pokuty za nedodržení původního záměru (pokud ovšem někdo bude vůbec pokutu vyžadovat). Urbanistické členění původních velmi malých pozemků, s na sebe těsně přiléhajícími domy, paradoxně umožní výstavbu, která bude muset růst do výšky a charakter lokality tak zcela zničí. To platí i o plánované výstavbě pětipatrových domů s garážemi mezi Plzeňskou silnicí a soukromými domky. V jednotlivých soukromých domech se předpokládá rezidenční bydlení. Bude tedy nutné vystavět nové komunikace a další zázemí pro jejich luxusní obyvatele, které se do původního urbanistického členění místa nevejdou. Zničí se tak pravděpodobně nejen původní úzké uličky tvořené skálou a schodišti, ale zmizí tak i pro lokalitu zásadní velký podíl zeleně. Jací obyvatelé se do této oblasti budou stěhovat, se lze jen domýšlet. Vazba s minulostí však bude nenapravitelně zpřetrhána a z autenticity místa, vzniklého organicky a v úzkém vztahu ke svým obyvatelům, nezbude nic. Buďánka byla ve svém začátku lokalitou okrajovou, pro stavbu domů těžko využitelnou. Místní obyvatelé si se špatnými podmínkami poradili svým autentickým způsobem, založeným na tradiční stavbě a sousedské pospolitosti.. Dnes, kdy jsou každé pozemky v Praze vysoce ceněny a moderní technologie umožňují překonat překážky původního prostředí mnohem snadněji, zde samozřejmě může vzniknout nová zástavba bez větších problémů. Otázkou však zůstává, jakou historickou a kulturní hodnotu bude mít stavba zaměřená na rychlý zisk, nerespektující nic
89
z přirozeně vzniklých kvalit . Praze tak zmizí další místo, které utvářelo její výjimečnost a rozmanitost. Často je mi kladena otázka, jak bych současnou situaci řešila já, pokud bych měla tu moc. Osobně vidím řešení, které není zdaleka tak složité, jak tvrdí vedení městské části, a zachovalo by alespoň částečně charakter místa. Stavební parcely by bylo možné prodat či darovat soukromým subjektům s podmínkou, že budou využity k bydlení nebo drobnému podnikání. Za předpokladu zachování některých parametrů, které jsou již vlastně dány památkovou ochranou ( např. půdorysy pozemků, výšky budov, zachování komunikací pouze pro pěší, obnovení schodišť a průchodů) by zde mohlo vyrůst nová osada. Opět by zde stály domky v soukromém
vlastnictví,
zatím
sice
bez
historické
hodnoty,
ovšem
charakterem místa inspirované a na historii navazující. Struktura a zeleň by zůstaly zachovány. Do osady by se vrátil život, ráz místa by tak mohl zůstat zachován a mohl by se vyvíjet novým směrem. Projekt by předpokládal větší iniciativu ze strany města, které by mělo zajistit nezbytnou infrastrukturu, nebo se na ní alespoň podílet. Vzhledem k tomu, kolik radnice investovala do demolice lokality a kolik je ochotná investovat do projektu firmy Geosan, by to neměl být výrazný finanční problém. Vzhledem k daným památkovým omezením a přírodnímu prostředí by situace předpokládala, že zde budou stavět ti, kteří mají zájem bydlet na takto specifickém místě i za cenu větší námahy. Návratnost investice by se neprojevila v soukromých rozpočtech našich zastupitelů,
ale
v zachování části kulturní hodnoty města a kvalitním a zajímavým bydlení jeho obyvatel. Pokud vedení městské části argumentuje nedostatkem soukromých investorů, mohu nabídnout široký okruh zájemců, kteří by do lokality investovali. Navíc
lze
čerpat
v již
detailně
rozpracovaných
projektech
z minulosti, např. projektu Ekumenické akademie, které by řešení usnadnilo, dále pak ze Štoncnerova stavebně- historického průzkumu a z nově získaných informací mé diplomové práce.
90
ZÁVĚR: Mezi člověkem a místem, ve kterém žije je existenciální spojitost. Nejen lidé ovlivňují to, kde a v čem budou žít, ale i místo samotné zpětně působí na jejich životy. Kvality, které činí místo dobrým k životu se odráží v duchu místa, jeho geniu loci. Genius loci tvoří přírodní prostředí, struktura místa, jeho příběh, architektura a několik dalších faktorů, které jsem popsala v první kapitole své práce. Praha je město se silným geniem loci. Přírodní prostředí, kontinuita historického vývoje a její obyvatelé se svými potřebami, dali vzniknout krásnému a rozmanitému městu. Pokud víme, které kvality jsou pro město důležité, bylo by dobré je zachovávat. Skutečnost
že
kauza
Buďánka
skončila
v
neprospěch
jejich
existence je dalekosáhlejší, než je na první pohled zřejmé. Zaprvé přicházíme o historickou památku a to dokonce s přispěním našich památkářů. Ochuzujeme se tak o autentickou výpověď o způsobu života našich předků, ojedinělý doklad sociálního vývoje Prahy a historický doklad dělnického bydlení. Zmizí navíc urbanistický unikát, který, jak vidíme ve světě i u nás (Kamenná kolonie v Brně), se mohl stát vysoce ceněnou lokalitou. Ať už pro bydlení nebo turistický ruch. Byla porušena možnost jedinečné kontinuity s minulostí v podobě bydlení „trochu jiným způsobem“ a tím i další účast na rozmanitosti města. V neposlední řadě jsme v kauze přišli o možnost participace na věcech veřejných. Z hlediska občanské společnosti je to závažné téma. Podle mého názoru se město má vyvíjet podle potřeb lidí, ne proti jejich vůli. Zde došlo k bizardní situaci, kdy městští zastupitelé rozhodli o tom, že bydlení je nevyhovující, přesto, že obyvatelům vyhovovalo. Ve své práci jsem se snažila obsáhnout Buďánka jako jedinečný celek hodný památkové ochrany a na jeho příkladě ukázat rozmanitost městské
zástavby
v
podobě
dělnické
budoucnosti. 91
osady,
jako
kvalitu
hodnou
SUMMARY This text deals with the relationship of a human life and the place it is set. The first part treats the fact that an existencial connection is created between the person and the place he or she lives at. Not only do people influence the place of living, but the place itself consequently affects their lives. The quality which makes a place good for life is reflected in the spirit of the place - its genius loci. Genius loci consists of natural environment, structure of the place, its history, architecture and several other aspects which are described in the first part of the study. The second part deals with the city, with Prague in particular. Prague is a city with a strong genius loci. Environment, historical continuity and its inhabitabts with their needs have gave birth to a beautiful and diversed city. If we are able to realize the qualities which are important for the city, it is is desirable to conserve them. This kind of work concerns the Prague Conservation. The third part deals with types of workers´ habitation in course of the 19th and 20th century. In this context, Budanka, an urban pamatkova zone, is set. Budanka has been preserved as one of few workers´ colonies in Prague and its existence has been menaced for a long time by policies of the city. This study maps its historical and cultural development based on culturological research and through interviews with witnesses it shows values which are fundamental for the city. It describes the history of fight for saving this area and outlines possible future solutions.
92
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA:
93
94
TEXTOVÁ PŘÍLOHA: ÚRYVEK Z POVÍDKY JAKUBA ARBESA: MŮJ PŘÍTEL VRAH Rychlým krokem jsem zamířil ke Košířům. Cesta k chudičké, v novější době však dosti rychle vzkvétající osadě té vede, jak snad mnohý čtenář z vlastního názoru ví, ze Smíchova po Plzeňské ulici podle malostranského hřbitova. Osada rozléhá se v dosti širokém údolí po obou stranách silnice, něco domků a chatrčí je roztroušeno v příčních údolíčkách a na úpatí holých nebo v zahrady proměněných strání, tu a tam jest viděti nějakou menší vilu, nebo dvorec, nebo výstavnější nějakou budovu. V celku má osada fysiognomii dosti pitoreskní a místy, obzvláště v stinných úzkých uličkách pobočních, rozrývajících úbočí jižních strání, i poetickou. Zvláště časně z rána a k večeru, když paprsky slunce ozařujou výhradně jen hlavní široké údolí, kdežto poboční údolíčka, úžlabiny a rokle na stráních nslézají se z části ve stínu, má celá osada ráz nevýslovně zádumčivý, skoro truchlivý- a vždy, kdykoliv jsem v tu dobu do osady zabloudil, zmocnila se mne neuchopitelná, trapné nejistotě podobná tíseň, jaká se zmocňuje člověka v místech osamělých a pustých. Podobně dělo se mi i tenkráte, když prošed osadou, octnul jsem se v krátkém stromořadí stoletých lip, kde na úpatí skalnaté stráně rozkládá se osadička Buďánka, čítající jen několik čísel. Také zde jest úzké poboční údolíčko, vlastně úžlabina, kterou možno se dostati na světoznámé bojiště české, na vysočinu bělohorskou, která zde končí tu a tam příkrou, jinde pak skoro kolmou strání, tak že není žádné pochybnosti, že právě v těchto místech zahynul největší počet prchajícího vojska českého, zvlášť uherských jezdců, o nichž dějiny vypravují, že po nešťastné bitvě hledali spásu v útěku směrem k údolí motolsko-košířskému. Mimovolně jsem se zastavil. Bylo rozkošné odpoledne. 95
Obloha byla skoro úplně bez oblaků, jen na západě a východě lesklo se několik sněhobílých obláčků, jako stříbrná pěna na klidné azurové hladině mořské. Vůkol panoval sváteční klid, nikde, ani na silnici, aniž jinde neviděl jsem živé duše, a jenom mírný větřík, jenž pohrával v košatých korunách lip, a občas táhlé zahvízdnutí kosa nebo řinkavé zapinkání pěnkavy v některé z blízkých zahrad rušilo mrtvé ticho. Několik okamžiků stál jsem v myšlenky pohřížen bez pohnutí. Bylo mi teskno, a při vzpomínce na krvavou episodu bělohorské bitvy, před jejíž dějištěm jsem právě stál, zúžil se mi dech. (…) A již jsem měl v úmyslu vrátiti se, an tu náhle z jednoho z nejbližších domků vyběhlo bosé klouče v rozedraných gatích a v několika skocích se octlo přímo přede mnou, kde se zastavilo. (…)Spatřil jsem před sebou skupinku domků se zahrádkami, za nimi holou skalnatou stráň, po stranách mírnější svahy a na těchto několik menších domků a chatrčí, jež stály vesměs výše nežli domky u silnice. (…) Cesta byla zpočátku dosti široká, ale později se vždy více oužila, až octnul jsem se na pouhé stezce, která jsouc po stranách šeříkovými keři ohraničena, vinula se zprvu ve velkých, později pak vždy menších oklikách vzhůru po skalině-patrně k domku poslednímu a nejvyššímu. (…)Prodrav se houštím o několik kroků výš, vystoupil jsem na volné prostranství,- přede mnou rozprostírala se malá zahrádka, v pozadí byl malý starý domek.(…) ,, Domek v pozadí přiléhal zadní částí svou ku kolmé skalině, trčící nad ním několik sáhů do výše. (…)I popošel jsem až k malým dvířkám nizoučkého dřevěného plotu, kterým byla zahrádka s této strany ohraničena, a shledav je jen přivřené, vešel jsem do zahrádky…teprve teď jsem si všiml, že odlesk slunečních paprsků osvětluje dosti jasně nejen úzkou prázdnou předsíňku, nýbrž i vnitřek dvou, předsíňkou odseče
96
oddělených,
čistě
vybílených
světniček
s
okénky
dokořán
otevřenými.Na první pohled jsem poznal, že jedna světnička slouží obyvatelům za byt a ložnici a druhá za dílnu. Nábytku nebylo mnoho, a nevynikal ani novostí, ani ošumtělostí, byltě to prostý nábytek
s
jakým
se
setkáváme
v
bytě
nehrubě
zámožných
řemeslníků. V pozadí světničky viděl jsem pootevřené dveře a těmito do malé kuchyňky, jejíž okna byla patrně směrem k silnici obrácena. Nedaleko jednoho okna byl umístěn velký krejčovský stůl, za kterým mohlo pět i šest lidí pracovati, a na něm ležely rozhozené části ženských šatů96
96
ARBES, Jakub: Romaneta IV. Můj přítel vrah. Nakladatel B. Kočí, Praha 1926, s.187
97
LITERATURA: ARBES J. Rváč. Praha: Melantrich, 1944. ARBES J. Romaneta IV. Můj přítel vrah. Praha: B. Kočí, 1926. BACHELARD
G.
Poetika
priestoru.
Bratislava:
Slovenský
spisovateľ,
1990.
BEDRNÍČEK J. Obce vůkolní před branami měst pražských. Praha: Volvox Globator, 2006. BENEŠOVÁ M. Dělnické kolonie 19. století v Praze. in: Pražský sborník historický XI., Praha: Panorama, 1978. BOHM J. Monografie Města Smíchova. Praha: Rada města Smíchova, 1882. CÍLEK V. Krajina a paměť. Portál pro architekturu, urbanismus a design [online]. 2004 [cit. 2008-08-08]. Dostupný z WWW: <www.archinet.cz>. DAY Ch. Duch a místo. Šlapanice: Era, 2004. ÈAV Ústav pro etnografii a folkloristiku. Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848 – 1939. Praha: Academia, 1981. Etnografie pražského dělnictva, maketa Sv. III, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, 1975. HRŮZA J. Město: Praha. Praha: Odeon, 1989. JANÁK P. Sto let obytného domu nájemného. Praha : Styl, 1933. JUNGMANN J. Smíchov: Město za Újezdskou branou. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2007. KOTĚRA J. Dělnické kolonie. Praha: Knihovna stavitele, 1921. KUČA K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku. Praha: Libri, 2002. KREJČÍ K. Jakub Arbes: Život a dílo. Mor. Ostrava; Praha: vydal Josef Lukasík, 1946.
LAŠŤOVKOVÁ B.; KOŤÁTKO, J. Pražské usedlosti. Praha: Libri, 2001. NORBERG-SCHULZ Ch. Genius loci: K fenomenologii architektury. Praha: Odeon, 1994. ORTOVÁ J. Kapitoly z kulturní ekologie. Praha: Karolinum, 1999. POHL J. Vylidňování venkova v Čechách v období 1850 -1930. Praha, 1932. STAŇKOVÁ J. a kol. Pražská architektura: Významné stavby jedenácti století. Praha:
98
nákladem vlastním, 1990. STEFAN O. Mluva pražské architektury. Praha: 1961. ŠTĚPÁNEK L. Příspěvek k adaptaci zemědělských pracovníků při jejich přechodu do městského prostředí. v: Etnografie dělnictva 10, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku, 1984. TŮMOVÁ V. Pražské nouzové kolonie. Praha: Pražský ústav pro etnografii, 1971. VAŘEKA J. Způsob bydlení a bytová kultura pražského dělnictva (1848 -1938) ZELINKA T. Č. Pražská předměstí. Praha: Orbis, 1954.
99
Diplomové práce se půjčují pouze prezenčně! UŽIVATEL potvrzuje svým podpisem, že pokud tuto diplomovou práci využije ve svém textu, uvede ji v seznamu literatury a bude ji náležitě citovat jako jakýkoliv jiný pramen.
Jméno uživatele, bydliště
Katedra
Název textu,
Datum,
(pracoviště)
v němž bude
podpis
práce použita
100
Jméno uživatele, bydliště
Katedra
Název textu,
Datum,
(pracoviště)
v němž bude
podpis
práce použita
101