Magazín. nejčtenějších článků. magazin.maitrea.cz

Magazín

10

nejčtenějších článků

S E B E P O Z N Á N Í – P R O Ž I T E K – P O H Y B – Z D R AV Í Ž E N Y – M U Ž I – I N S PI R AC E

magazin.maitrea.cz

Umyj si svého démona

3

Ne každý si troufne uposlechnout svého „volání“...

6

Duše není prasklá pneumatika

9

Na vlnách vědomé sexuality

13

Aby porod nebolel aneb námaha neznamená bolest

17

Posvátnost ženského těla a jeho cykličnosti

21

I ty jsi součástí smečky!

24

Lidé jsou jak zápalky

27

Změna může přijít ve spánku

30

Jednou za měsíc se třídě pokloním

33

Umyj si svého démona

Ve svém životě se s ním setkal nejspíš každý z nás, mnohdy dokonce opakovaně. Západní tradice mu říká „stín“ neboli „vytěsněná část osobnosti“, na Východě „démon“. Na označení nezáleží – i když jak se to vezme: „Pojmenování toho, co nás děsí, je prvním významným krokem na cestě k vysvobození,“ říká Jan Benda, terapeut, kouč a lektor semináře věnovanému „krmení“ démonů v nás. Proč své démony krmit? A čím vlastně? Nač chodit kolem horké kaše: Jak vypadá vnitřní démon?

neproměňuje pouze démon sám, ale také vztah člověka k němu a tím i k sobě samému.

(smích) To není právě lehká otázka na začátek... (smích) Vypadá různě. Démon je personifikace něčeho, s čím se nechceme ztotožnit, co se nám nelíbí a co v sobě popíráme. Proto u různých lidí může vypadat různě. (přemýšlí) Především je potřeba říct, že se proměňuje. Pokud pracujeme s jeho personifikací čili mu dáváme určitou konkrétní podobu, tak ta úplně první bývá pro člověka dost děsivá.

Na čem to závisí, jak démon vypadá?

Někdy zase bývají spíše nezřetelní, jakoby neviditelní. Jak se s ním ale účastník kurzu nebo klient na individuální terapii postupně seznamuje, démon svou podobu zpravidla mění. A v tom je právě celé kouzlo jeho „zkrocení“, protože se

Právě na vztahu, jaký k němu „jeho“ člověk zaujímá. Dokud se ho bojí a odmítá ho, je démon nepříjemný až děsivý. Jakmile ale pochopí, že démon nevzniknul náhodou, jakmile začne rozumět tomu, co mu chce démon sdělit, začne ho chápat a dokonce s ním soucítit, začne se démon proměňovat z něčeho, co straší, v něco, co člověku pomáhá.

Z vašeho článku pro časopis Psychologie dnes vím, že důležitou součástí práce s vnitřními démony je jejich pojmenování... Ano, pojmenování toho, co nás děsí, je prvním významným krokem na cestě k vysvobození. To ukazují i některé mýty a pohádky, například pohádka o Rampelníkovi. Když unesená přadlenka v této pohádce uhádla jméno svého únosce, zlého skřeta Rampelníka, ten nad ní ztratil svou moc a ona byla opět volná. “ Ano, pojmenování toho, co nás děsí, je prvním významným krokem na cestě k vysvobození. “ Co se týká práce s klienty, úplně na začátku je tedy zapotřebí od sebe oddělit „zdravé já“ a „démona“. Toto rozdělení člověk ve svém běžném životě nedělá a obě části se v něm mísí, přičemž on všechny myšlenky, tedy i ty

nejdůležitějším v procesu uzdravování je postoj, jaký k dané skutečnosti zaujmeme. Dají se démoni rozdělit do nějakých typů? (přemýšlí) Démoni jsou obecně tím, co člověk vytěsňuje a k čemu se nechce hlásit. Existují démoni různých strachů a závislostí, démon malomyslnosti, démon dokonalosti a další. Moc rád se potkávám třeba s démonem hněvu. Hněv patří mezi nejčastěji vytěsňované emoce. Vědomě se totiž snažíme být hodní, laskaví a milí, ale neumíme zacházet s hněvem. A protože to neumíme, vytěsňujeme ho, a tak v nás postupně nabývá děsuplných podob... V kurzu nebo během terapie člověk „objevuje“, že hněv sám o sobě je v určitých situacích naprosto v pořádku, jde ale spíše o formu jeho projevení, jak s ním zacházet a jak ho používat.

pocházející od „démona“, považuje za své vlastní.... Dá se říci, že člověk běžně doslova neví, čí v kterém okamžiku je. V této fázi se jasně ukáže, že v člověku existuje na jedné straně část, která touží normálně fungovat, milovat a pracovat, a část, blíže nedefinované „cosi“, co mu v tom brání.... ... to je ten Závistivec Obecný, Skrblice Neškodná, Opuštěnka Zastrčená nebo U-Bohouš Nejapný? Ano, přesně! A už krok pojmenování toho nejasného uvnitř nás přináší velkou úlevu. Tím dostáváme něco hmatatelného, konkrétního a definovaného, s čím už se dá velmi dobře pracovat. Poté následuje fáze bližšího seznamování se s touto naší částí: Hledáme, proč v nás je, kdy se v nás objevila poprvé a co od nás chce. Dobře to jde například metodou dvou židlí, kdy si klient aktivně vyzkouší roli svého zdravého já a roli svého démona. V této části svého démona začínáme chápat a tím lépe rozumět, co nám přináší nebo co se máme naučit, ale my jsme to nepochopili a místo toho jsme se ho snažili zbavit. Což je hezky vidět na terapiích, kdy klienti svého démona namalují a pak ten papír roztrhají, spálí nebo vyhodí z okna. Jenže jejich démon zůstává dál a naopak roste tím víc, čím víc ho od sebe odtlačují. Existuje nějaký hlavní zlom v terapii? Jeden jediný zlom ne, je to postupný proces. Důležitým krokem je pojmenování démona, o tom jsme už mluvili. Dalším je empatie s ním a pochopení, že představuje určitou naši část, která se démonsky pouze chová. (přemýšlí) Obecně platí, a to nejenom v práci s vnitřními démony, že tím

“ Hněv sám o sobě je v určitých situacích naprosto v pořádku, jde spíše o to, jak s ním zacházet. “ Dalším typem démonů, zvlášť u mužů, je třeba citlivost či určitá zranitelnost, která příliš nezapadá do jejich představ o „drsných mužích, které hned tak něco nerozhodí“. Proto svou citlivost spolu s prožíváním smutku nebo bolesti vytěsňují – a už mají svého démona.... Ale pozor, vytěsňované mohou být i pozitivní emoce, například láska. Existuje nějaký vztah závislosti mezi prostředím a kulturou, ve kterém člověk žije, s podobou démona, kterého si v sobě stvoří? Ano a právě toto stálo na počátku mého zájmu o studium psychologie: transkulturální rozdíly v lidské psychice. V různých kulturách se totiž vyskytují různé druhy duševních poruch. Takže psychické poruchy, které mají Eskymáci, tady u nás neznáme a naopak. Rozdíly v démonech také souvisejí s výchovou: To, co bylo tabu za Freuda, už dnes není a naopak se vytěsněným démonem může stát

například spiritualita, protože v určitých kruzích není košer, aby se o ní mluvilo nahlas. Podobným příkladem je také démon dokonalosti, kterého „má“ dnes řada lidí. Ano, tento démon je mi velice dobře známý... (smích) Mluvíme o tom, že aby mohlo dojít ke změně vztahu s démonem a tím k léčení, je nutné si démona nejprve UVĚDOMIT. Je tedy práce s nimi na úrovni spíše kognitivní, nebo prožitkové? Obojí, ale rovina prožívání a plného procítění je důležitější. K proměně je nutné, aby si člověk prožil (zdůrazní) to, že démona pochopí, že s ním začne soucítit a objeví jeho skryté poselství nebo poklad... Když se to stane, je to opravdu dramatická proměna, často hodně dojemná, protože najednou tu dlouho odmítanou a popíranou část v sobě přijme jako kus sebe sama. Hezky to popisuje i kniha Pečuj o své démony (více v Našem tipu na konci článku, pozn.red.), se kterou pracuji na seminářích nebo při individuálním sezení, ale nic z toho nenahradí vlastní prožitou zkušenost. Jak jste se k metodě „krocení démonů“, která vychází z tradice tibetského rituálu chöd, dostal? Zmínil jste, že vás zajímaly kulturní rozdíly v psychologii člověka... Ano, ale především to, že si postupy tradiční psychoterapie nedokázaly příliš poradit s duševními poruchami, které se označují jako psychózy; mezi něž patří například schizofrenie nebo maniodepresivní psychóza a další. Takže když jsem se dostal k metodám z Tibetu a Srí Lanky, ze kterých „krocení démonů“ přímo vychází, byl jsem naprosto fascinován, že tyto tradiční, mohli bychom i říci šamanské postupy i u psychóz fungují! A to v podstatě během několika dnů. Zatímco u nás by byl člověk do konce života označen za schizofrenika, tam si prošel určitou proměnou a odcházel vyléčen, zdravý a normálně fungující v životě. Co tato metoda nabízí navíc oproti jiným metodám pracujícím s vnitřní integrací všech částí lidské psýché? (přemýšlí) Podle mě je její síla v relativní jednoduchosti a intuitivnosti. Sám jsem se k ní na samém počátku dostal také právě přes intuici; prostě jsem dělal to, co mi přišlo v tu chvíli správné, aniž jsem měl hlubší povědomí o této metodě. Výsledky, které přišly, byly fascinující. Metoda krmení démonů pomáhá člověku dospět a uvědomit si, že nic není černobílé. Pomáhá

přijmout sebe i svět. Přes prožité drama vede nakonec k soucítění a k laskavosti. Happy end. (směje se) Je možné tomuto vnitřnímu rozkolu předejít, zabránit mu? Nemyslím si. Podle mě to je nevyhnutelné, protože to souvisí s tím, jak se formuje naše já od útlého dětství přes pubertální období silného vymezování až po dospělé uvědomění si, kdo jsem... Rád bych ale zmínil ještě jednu věc: Spousta lidí, kteří pracují na svém osobním rozvoji, mají vizi a touhu směřovat primárně do toho, co je příjemné, mírné, milující... Chtějí dosáhnout toho, čeho dosáhl Buddha, nebo chtějí napodobit konkrétního duchovního učitele. Naprosto tomu rozumím a nic proti tomu nemám! Jenomže k dobru a lásce není možné dospět, aniž bychom zároveň do sebe neintegrovali všechny naše ostatní postoje a polohy, i ty nepříjemné nebo divoké...Tuto fázi prostě přeskočit nelze. A také je dobré mít na paměti, že rozpoznáním jednoho démona to nekončí; většinou jich v sobě máme víc... Čili démony nezavírat nikam do krabice nebo do skříně, ale věnovat jim pozornost, opečovávat je... Ano, opečovávat je, starat se o ně, nakrmit je a vychovat! Jako byste takového vytáhla démona ze sklepa: Aby se s ním dalo jednat, musíte ho nejdřív pořádně umýt, ostříhat, vyčistit mu zuby, naučit ho jíst příborem... A pak se nestačíme divit, že se z něj může stát dokonce velmi milý společník přinášející do našeho života neuvěřitelnou inspiraci a lásku. NÁŠ TIP Jsou Vaši vnitřní démoni podvyživení, zanedbaní a celkově zalezlí někde hluboko Vás? Vytáhněte je na vzduch, to pomáhá. Podívejte se na www stránky Jana Bendy, třeba se jim jeho způsob práce s nimi bude líbit. Na seminář Jana Bendy a Michala Mynáře Krocení démonů v nás si chvilku počkejte, ale knihu, ze které oba lektoři na svém semináři čerpají, si můžete přečíst už nyní - Pečuj o své démony – Starobylá moudrost pro vyřešení vnitřního konfliktu je čerstvá novinka našeho nakladatelství. Autor článku: Rina Komorádová

Ne každý si troufne uposlechnout svého „volání“...

„Pro mě to byla naprosto přirozená cesta, příliš jsem se nerozmýšlela,“ říká Jana Šimonová o svém rozhodnutí změnit směr života a vydat se cestou srdce. „A také jsem tohoto kroku nelitovala. Cítím, že jsem našla smysl života. Když ale lidem občas svůj příběh vyprávím, jsou tím často zaskočeni a diví se, že dělám to, co mě baví.“ A tím jsou ájurvédské masáže... Co je vaší původní profesí? Předtím, než došlo v roce 2009 k mému setkání s ájurvédským lékařem Georgem Easseyem, jsem vystudovala podnikatelskou fakultu na VUT v Brně a posléze jsem se zabývala projekty pro evropské vzdělávací programy v rámci neziskové organizace. Jak došlo k vašim prvním cestám do Indie? Indie mě vždycky velmi lákala. Přestože jsem procestovala řadu zemí, podvědomě jsem cítila, že mě ta pravá osudová cesta teprve čeká. Když jsem se setkala po dlouhé době s kamarádkou z dětství Hanou, která v tu dobu na tom byla podobně, vyrazily jsme si splnit své sny. Bez jediného za-

váhání jsme hodily ruksaky na záda a vydaly se za velkým dobrodružstvím. To jsem ještě neměla tušení, že tento výlet převrátí můj dosavadní život naruby. Byla to jedna z mých nejkrásnějších a nejinspirativnějších cest… Váš nápad pomáhat lidem i jinak než poradenstvím v oblasti financí a vzdělávání vznikl v Indii? Ano. V Indii mě zaujala především jóga a ájurvéda, po návratu jsem absolvovala řadu masérských kurzů a uvědomila si, že tato cesta je pro mě ta pravá. Následovalo několik dlouhodobých cest do Indie a studijních pobytů na tamních ájurvédských

klinikách. Každoročně navštěvuji s pacienty tuto pro mě tak inspirativní zemi. Díky svému učiteli Georgi Easseyovi se učím a poznávám hloubku a moudrost ájurvédy a jejího významu pro lidské zdraví. Potenciál východního učení pro západního člověka a náš životní styl je téma, které bych ráda i do budoucna rozvíjela nejen v pražském Domě osobního rozvoje MAITREA, kde poskytuji indické léčivé procedury a masáže, ale také v Shanti Studiu v Českých Budějovicích, kde vedu samostatné ájurvedské centrum s nabídkou procedur. Co tedy nabízíte v Domě osobního rozvoje MAITREA? Ájurvédské masáže a procedury, masáže lávovými kameny, ale také klasické zdravotní masáže, aromaterapii a jednu ze svých nejoblíbenějších technik – shirodharu. Co je shirodhara? Je to procedura, při které se lije tenký pramínek teplého léčivého oleje na čelo. „Shiro“ znamená v překladu hlava a „dhara“ znamená tok. Shirodhara je nejen relaxační, ale i léčebná procedura, při které dochází k hlubokému uvolnění nervového systému. Zatímco ostatní masáže působí na fyzický a energetický obal těla, tato metoda léčí obal mentální. Přeprogramovává mentální vzorce a podporuje nás v cestě ke zdraví a duchovnímu růstu. Je to opravdu krásná relaxační procedura, která např. léčí migrény, nervové poruchy, poruchy s koncentrací, bolesti krční páteře apod. “ Zatímco ostatní masáže působí na fyzický a energetický obal těla, tato metoda léčí obal mentální. ” Olej se lije na místo tzv. třetího oka? Ano. S tím, jak je olej naléván na čelo, se nervová soustava do hloubky uklidňuje a mozkové vlny se zpomalují…Tato procedura se v Indii používá v rámci detoxikační terapie – panchakarmy, která se provádí na klinikách. Ta se skládá z pěti očistných a pročišťujících technik, mezi které patří terapeutické zvracení, projímání, klystýr, čistění nosních dutin a pouštění krve žilou nebo pijavice. Shirodhara a různé typy ájurvédských masáží jsou nedílnou součástí panchakarmy. Díky těmto masážím se toxiny, nečistoty uložené hluboko v buněčných strukturách, změkčí, uvolní a pomocí některé z technik panchakarmy odvedou z těla ven. To je ale téma na delší povídání.

Shirodhara a ájurvédské masáže, které poskytuji v Domě osobního rozvoje MAITREA, mohou být samozřejmě prováděny i samostatně mimo rámec panchakarmy. Řekla jste, že období očisty v Indii probíhá na klinikách. Ano, na ájurvédských klinikách. Záleží samozřejmě na zdravotních problémech klienta, ale většinou se doporučuje pobyt alespoň tři týdny. Očista s následnou léčbou může také trvat až dva až tři měsíce se specifickými masážemi každý den. Může si běžný Ind takový pobyt finančně dovolit? Tak jako kdekoliv jinde i ájurvédské kliniky v Indii mají různou úroveň. Jsou vybudovány kliniky určené turistům, většinou u moře, kde ale prostředí kliniky postrádá léčebný účinek, jsou kliniky pro místní obyvatele, kliniky královské… Pokud by se člověk rozhodl odjet na očistnou a léčebnou kůru do Indie, měl by výběr místa nejprve konzultovat s ájurvedským lékařem, protože každá klinika je specializovaná na určité zdravotní problémy. Každopádně jde o léčebná zařízení, kde se „dějí zázraky“... Vy jste na ájurvédských klinikách byla? Jezdím tam každý rok a měla jsem to štěstí, že jsem své praktické školení získávala a dodnes získávám na různých místech Indie. Byla jsem tedy obdařena možností širokého pohledu na ájurvédské masážní techniky a procedury, které se v různých místech mírně liší. Snažím se vybírat z těchto darů ájurvédské léčebné moudrosti to nejlepší a to také klientům poskytovat. “ Snažím se vybírat z těchto darů ájurvédské léčebné moudrosti to nejlepší a to také klientům poskytovat. “ Prošla jste i vy sama očistou? Samozřejmě. Aby tyto techniky člověk mohl poskytovat lidem, je důležité, aby je zažil na vlastní kůži. Moc bych přála každému člověku, aby si očistu mohl dopřát. Vždyť my se například vzorně staráme o svoje auta, každý rok je dáváme do servisu, ale pro své tělo neděláme většinou nic – začneme, až když už je pozdě... Každý z nás ale přece nepojede do Indie... Nabídka ájurvédských masáží, procedur a očistných technik je dostupná i u nás, ale myslím si, že komplexní detoxikaci těla při vážnějších

zdravotních problémech je vhodnější podstoupit na specializované klinice, kde je člověk izolován od stresových faktorů a léčba tak může proběhnout úspěšně. V čem spočívá princip ájurvédské masáže? Jak už jsem se zmínila, ájurvédská masáž je na jednu stranu přípravný proces pro panchakarmu, ale je velice účinná i samostatně nebo v sérii. Záleží i na tom, jaké se používají bylinné teplé oleje, které se vybírají podle konstituce a zdravotních problémů člověka. Masáž nás zklidňuje, v těle dochází k omlazujícím procesům, je to masáž velice relaxační, regenerační. Stimuluje cévní a lymfatický oběh, zlepšuje přísun výživných látek do buněk a v neposlední řadě odstraňuje energetické bloky. Často používám olej sezamový, ten je vhodný prakticky pro každého, v letním období kokosový, který ochlazuje, oblíbený je i olej mandlový a ricinový. Do olejů přidávám různé bylinky a esenciální olejíčky. Jak dlouho už se vlastně ájurvédou, ájurvédskými procedurami a masážemi zabýváte? Od roku 2006, s tím že od počátku roku 2012 působím i v Domě osobního rozvoje MAITREA a jsem šťastná, že MAITREA poskytla své nádherné prostory i pro ájurvédu a já mohu společně s významným ájurvédským indickým lékařem, který žije v Čechách, rozvíjet své aktivity a poskytovat služby. Můžu se zeptat, jak reagovala vaše rodina, když dcera – vystudovaná inženýrka - odjela do Indie a po návratu se začala zabývat ájurvédskými procedurami? Upřímně řečeno, úplně jednoduché to nebylo. Přestože jsem už od mládí intenzivně cestovala, až cesta do Indie znamenala skutečnou změnu ve vnímání např. životosprávy, ale i duchovních hodnot. Rodina přes prvotní „překvapení“ ale začala postupně přijímat nové impulzy, které z mé strany přicházely, a dnes mě už se zájmem a pochopením všichni na mé cestě podporují . Jistě k tomu napomohlo i několik příběhů konkrétních osob z blízkého okolí o mé úspěšné pomoci. Jaké bylo to rozhodování pro vás? Nedá se říct, že by šlo přímo o rozhodování. Pro mě to byla naprosto přirozená cesta, příliš jsem se nerozmýšlela. A také jsem tohoto kroku neli-

tovala. Cítím, že jsem našla smysl života. Když ale lidem občas svůj příběh vyprávím, jsou tím často zaskočeni a diví se, že dělám to, co mě baví. Také proto si uvědomuji, že to pro každého není úplně samozřejmé. “ Pro mě to byla naprosto přirozená cesta, příliš jsem se nerozmýšlela. “ Já mám pocit, že tuto možnost má asi každý člověk, ne každý si ale troufne uposlechnout tohoto „volání“... Myslím, že máte pravdu. Když si na toto téma s lidmi povídám, často se setkávám s tím, že ani nevědí, co by vlastně smyslem jejich života mělo nebo mohlo být. Co byste takovým lidem chtěla říct? Aby otevřeli svá srdce, poznali sami sebe a našli v sobě dostatek odvahy ke hledání toho, po čem ve svém životě opravdu touží. A aby šli svou vlastní cestou a byli šťastní. Autor článku: Helena Chvátalová

Duše není prasklá pneumatika

Každý v sobě máme skryté kvality a talenty, které nás činí jedinečnými. Jde jenom o to je objevit. Jaroslav Simon, kouč, psycholog a lektor semináře Hledání povolání, patří mezi ty, kteří se s námi vydávají je hledat a tím objevit sebe sama. A jak je to s tím „autoservisem pro duši“? Přečtěte si! Pane Simone, čím jste chtěl být, když jste byl malý? (přemýšlí) Neměl jsem žádné konkrétní přání, žádný sen. Spíše až v pozdějším věku, na střední škole jsem si začal uvědomovat, že obor, který jsem studoval, se s tím, co mě oslovuje, poněkud míjí. Co jste studoval? Několik členů naší rodiny pracovalo na železnici a líbilo se jim tam, tak jsem šel studovat Střední průmyslovou školu železniční. Kdybych pokračoval po této cestě, byl by ze mě výpravčí. Jenže mě daleko více bavila psychologie a filosofie, tak jsem se jí věnoval ve volném čase a čistě ze zájmu. Tenkrát mě nejvíc

oslovil filozof Seneca tím, že se zabýval otázkami praktického, skutečného života, nikoliv něčím abstraktním. Dnes bychom ho spíše nazvali psychoterapeutem než filozofem. Na vojenské škole jsem se dostal víc k psychologii, ale představa, že bych pracoval jako psycholog v poradně, který vyplňuje a následně vyhodnocuje kopu testů a dotazníků, mě absolutně nelákala. Nicméně zájem o psychologii přetrvával, tak jsem ji potom vystudoval na druhé vysoké škole a tento zájem se teprve postupně profiloval.

Moje úvodní otázka nebyla tak zcela bez záměru. Pracujete totiž jako kouč a psycholog pomáhající lidem s hledáním povolání... Otázka povolání je jedním z témat, kterým se ve své praxi věnuji. Navíc ne všichni klienti, kteří ke mně přicházejí, hledají to své „povolání“; mnohdy se nacházejí v situaci, kdy právě skončili v jedné práci a chystají se brzy začít v nové. Nebo svou práci mají a mají ji rádi, ale chtějí si ji například lépe zorganizovat. Všichni tedy nehledají přímo povolání. Jaký je tedy rozdíl mezi „prací“ a „povoláním“ tak, jak to chápete vy? Nerad bych zde slovíčkařil, protože jde o pojmenování skutečnosti, kterou každý z nás může vnímat, nazývat a také definovat různě. Jde o to vnímat rozdíl na jedné straně mezi tím, co děláme jako svou práci, která nás buď baví nebo tak úplně nebaví, ale moc o ní nepřemýšlíme, protože nám přináší, dejme tomu, finanční zajištění a s tím také určitý životní standard, a na straně druhé mezi tím, co děláme takříkajíc naplno, s celou svou duší. “ Je to něco, pro co jsme se narodili nebo v čem jsme se našli... “ Je to něco, pro co jsme se narodili, v čem jsme se našli nebo k čemu jsme ve svém životě směřovali... Povolání je zkrátka něco, v čem realizujeme sami sebe, své kvality a nadání. Tedy něco jako poslání? (přemýšlí) Se slovem „poslání“ je to podobné, každý ho vnímáme jinak. Pro mě v sobě nese skrytý význam nějakého úkolu, který je potřeba splnit. Slovo „poslání“ mně osobně zní trochu direktivně: „Někdo vás poslal a vy teď máte poslání...!“ (odmlčí se) V tomto smyslu má ale podobný nádech i slovo „povolání“: „Jste po-volán...“ Cesta povolání je cestou po volání... A pak je také otázka, kdo (zdůrazní) vás sem poslal nebo povolal, kdo vás volá... Pokud bychom řekli, že nás volá Bůh, a pokud Bůh je v každém z nás, pak se dá říct, že to, kdo nebo co nás volá, není nic vnějšího, ale Bůh v nás. A to božské v nás je naše vlastní duše. Pokud

následuji její hlas, jdu vlastně sám za sebou, jdu k sobě. Takže jdu k Bohu i k sobě. Jde tedy o to poznat sám sebe... Dobře se poznat. Rozhodně. A když se vrátíme k povolání, to, co s klientem hledáme, nesouvisí s vnějším trhem práce nebo konkrétní pracovní pozicí; hledáme vnitřní kvality samotné. A jakmile je najdeme a pojmenujeme, potom hledáme způsob, jak je naplnit. Čili nejdříve jdeme skutečně dovnitř, do sebe a až potom ven, kdy se snažíme najít, v jakém kontextu a jakým způsobem své talenty realizovat a naplnit. Na začátku jste zmínil, že také ne všichni klienti, kteří za vámi přijdou, své povolání skutečně hledají. Jak se pozná ten, kdo ho opravdu chce najít? Někdy to může celkem brzy a jasně vyplynout z rozhovoru. To jsou případy, kdy klient velmi dobře ví, co chce a co nechce; například se nechce pouštět do hlubokých cest dovnitř sebe, ale potřebuje motivovat nebo dodat odvahy v novém projektu, který právě začíná. Protože pokud se někdo skutečně rozhodne hledat své skryté talenty, existuje předpoklad, že to trvá delší dobu. Někdy se podaří velký objev třeba už na prvním sezení, to ale není pravidlem a nelze s tím dopředu počítat. “ Někdy je součástí cesty i to, že nevíme, co nebo kudy dál. “ V dnešní uspěchané době jsme netrpěliví a chceme všechno hned. Tak je to i s povoláním, nejraději bychom měli výsledky okamžitě. Avšak při hledání povolání pracujeme se svou duší. A duše není prasklá pneumatika, kterou dáme do autoservisu a druhý den si ji vyzvedneme opravenou... Někdy je součástí cesty i to, že nevíme, co nebo kudy dál; že v daném okamžiku nevíme co dělat, a třeba se i nic dělat nedá a my musíme čekat. Některé procesy potřebují čas. Naše duše potřebuje svůj čas. Takže na vaši otázku bych odpověděl, že ten, kdo chce skutečně najít povolání, musí mít dostatek trpělivosti. Ale to platí pro jakoukoliv práci na sobě.

Několikrát jste řekl zaslechnout hlas duše... Kdy k nám promlouvá? A jak poznat, že je to právě ona, kdo k nám mluví? Například tak, že to, co děláme, nás baví, oslovuje nás to a má to pro nás nějaký význam. Ale někdy to může být tak, že si myslíme (zdůrazní), že nás něco určitého bude bavit a naplňovat. Můžeme si vytvořit určitou představu snu, ke kterému se upneme a který pro nás představuje opravdu hluboké naplnění. Zádrhel je potom v tom, že onen sen nevzešel přímo z našeho srdce, ale je vytvořený více rozumem a je iluzí... Protože ji ale máme rádi a investovali jsme do ní hodně energie, může v nás tato představa vytvářet hodně intenzivní pozitivní pocit. Takže to cítíme pozitivně, myslíme si, že je to hlas duše, ale on je to hlas rozumu. Anebo je naše představa správná a skutečně odpovídá volání naší duše, ale má kolem sebe vytvořenou síť představ, které jí dávají negativní zabarvení Tak mi jedna klientka poté, co jsme vystavěli její povolání, řekla: Ano, cítím to správně a moc se mi to líbí, ale trochu mě u toho bolí srdce... Pak je tedy otázka, co tuto bolest na srdci vyvolává. Někdy můžeme být na dobré cestě, ale protože z ní máme negativní pocity, nevíme o tom, že to je správná cesta, a tak hledáme jinou. V této práci nevystačíme jen s něčím, co nás baví. Musíme jít ještě hlouběji a ptát se, co nás baví na tom, co nás baví. Například někoho baví komunikace s lidmi; všichni rozumíme, co tento pojem znamená, pro nalezení svých vnitřních kvalit pro naše povolání se ale s touto odpovědí nespokojíme. Musíme se ptát co (zdůrazní) nás na komunikaci s lidmi baví. Je potřeba jít hlouběji a hlouběji, abychom se dostali co nejhlouběji to jde. Poklad leží až na dně. Začneme-li tedy v sobě pátrat po svých skrytých kvalitách se záměrem přivést je do svého života, vlastně tím pracujeme na rozvoji sebe sama. Ano, jenom je potřeba dát si pozor, abychom od hledání toho „pravého povolání“ pro nás neočekávali příliš; abychom si ho nepostavili na piedestal. Tím sami sebe dostáváme pod

tlak a vytváříme si očekávání, že hledáme „něco vznešeného, hluboce duchovního a velkolepého!“ A tímto obrazem svého povolání se od něho i sami odřezáváme, protože tím se stává pro nás většinou nedosažitelné. “ Nemusíme svým povoláním zachraňovat svět. Stačí zachránit sebe sama. “ To, v čem se realizuje naše duše, často může být docela obyčejné zaměstnání; obyčejné z vnějšího pohledu ve smyslu, že nás neproslaví ve světě ani si jím nevyděláme spoustu peněz, ale bude naprosto jedinečné, protože nás bude naplňovat a my v něm realizujeme sami sebe. Ty největší věci jsou často zcela obyčejné. Nemusíme svým povoláním zachraňovat svět. Stačí zachránit sebe sama. Z toho ale trochu vyznívá, že nejdůležitější je přístup, jaký máme k tomu, co děláme, než samotná práce, jakou vykonáváme. Do jisté míry to tak skutečně je; na jednu stranu je vlastně úplně jedno, co člověk dělá, pokud to dělá rád. Mohu být „jenom“ obyčejným prodavačem květin, ale když to budu dělat s láskou a celým svým srdcem, nejenom že to naplní můj život, ale ještě to potěší i ostatní. Je rozdíl, když se na zákazníky mračíte a dáváte všem kolem sebe najevo, že vás vaše práce nebaví, nebo když se na ně hezky usmějete a uvážete jim květinu s radostí a vnitřním pocitem naplnění z něčeho, co dává smysl. Vlastně svou práci prodchnete duchem, produchovníte. A to lze realizovat i v práci na veřejných záchodcích. Tímhle jste ale teď naprosto shodil všechno, co jsme o povolání dosud řekli...! (smích) (směje se) To ano, protože to tak skutečně je! Buď tedy můžeme to své „povolání“ systematicky usilovně hledat, anebo se můžeme na veškeré hledání a povolání vykašlat a jednoduše změníme přístup ke své současné práci. Tím však neříkám, že je to jednoduché. Vyžaduje to určitou práci na sobě, v oblasti duchovního rozvoje řekněme, protože je k tomu zapotřebí lásky a vědomého přístupu. Ale potom může být v podstatě jakákoliv práce

„osvícenou“. Znám řadu lidí, kteří z nejrůznějších důvodů, nečastěji existenčních, nemohou naplnit své povolání, a tak chodí do zaměstnání, které je živí, a tomu, co je naplňuje, se věnují ve volném čase... ... ano, to je ještě další možnost... ... ale jednou může přijít okamžik, kdy už to z nejrůznějších důvodů dál takto kombinovat nemohou. A tehdy se rozhodnou všechno vsadit na jednu kartu, vrhnout se naplno do toho, co je naplňuje. Čímž ovšem mohou dát všanc svou existenci. Podle mě jsou dobré obě varianty. Jak ta jít za svým snem a udělat všechno pro to, aby se naplnil, tak i ta být v práci, která mi vydělá na nájem, a své povolání realizovat mimo ni. Na jedné přednášce, kterou jsem u vás měl, se přihlásil jeden pán a téměř omluvně říkal: ,Víte, čtrnáct let pracuji na úřadě, což je trochu nudná práce, která mě moc nebaví, ale mám tam svůj klid a už to znám... Ale cvičím jógu a to mě hodně uspokojuje! A tak se tady trochu stydím, protože všichni, kdo jsou tady, hledají to své povolání, ale já jsem takhle spokojený a nic na tom měnit nechci... ´ Ale o to právě jde: Proč by to mělo být jinak, když je takhle spokojený?! Dobře, na živobytí si vydělá v práci, která ho nikterak hluboce duchovně nerozvíjí, kterou ale dělá poctivě, a pak se ve volném čase realizuje v józe. Není nikde psáno, že své povolání musíme realizovat v práci. Což zní hezky, ovšem pokud je splněna jedna základní podmínka: že ten volný čas na realizaci zbývá... Samozřejmě! To je potřeba si ohlídat a případně upravit, například zkrátit úvazek. Důležité je neustále si připomínat, že tak, jak nejsou dva lidé na světě stejní, tak není stejná ani jejich cesta hledání a realizace povolání. Je to vysoce individuální, proto není dobré se s někým srovnávat. Někdo své vnitřní kvality a kontext, ve kterém je chce rozvíjet, objeví téměř okamžitě a stejně rychle také udělá změnu.Někdo jiný postupuje pomaleji. A někdo dokonce může zvnějšku i z pohledu

sebe sama budit dojem, že vnitřně stagnuje, i když to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být. A pro někoho může být nejlepší se žádným povoláním nezabývat. Každý máme svoji jedinečnou cestu. A netušíme, jaké plány s námi má náš Osud. Proto je dobré jít si svoji cestou. A mít ke své cestě respekt. Náš tip: Rádi byste nahlédli na to, kudy vede Vaše cesta? Jaké je to Vaše “poslání” a jak ho skloubit do svého “povolání”? Nejbližší Jarinův seminář je 8. dubna - přijďte. Nebo se podívejte na kompletní seznam workshopů Jarina Simona, které u nás v Maitrei má, a vyberte si, který Vám nejvíc padne. Autor článku: Rina Komorádová

Na vlnách vědomé sexuality

„K tomu, abychom se osvobodili, potřebujeme otevřít bublinu zevnitř a zároveň zvenku. A právě tehdy hodně pomáhá, je-li venku někdo, kdo nás miluje a je nám oporou. Někdo, kdo nás chytne za ruku a půjde tím peklem s námi,“ říká v rozhovoru Søren Ventegodt alias Janu. Přečtěte si, jak se osvobodit skrze sexualitu a co Vám přinese mít milenku či milence. Jedno z témat vašich seminářů se věnuje posvátné sexualitě. Proč právě jí? Posvátná sexualita pro mě představuje především lásku. Vědomou lásku. Jakmile žijeme více vědomě, vidíme, že láska je všude kolem nás a sexualita je životní silou, hybatelem všeho. Na jedné straně tedy máme vědomí, které je všude a které je pro mě výrazem boha, a na straně druhé máme své tělo, ve kterém se ukrývá životní síla. Tou je sexualita. Abychom byli skutečně šťastní, spokojení a blažení, potřebujeme plně porozumět své sexualitě, žít vědomý život a následně v sobě tyto dva stavy propojit. Je to nádherné, když dovolíme našemu vědomí, aby se stalo božským, a naší sexualitě, aby byla svobodnou!

Mezi vědomím a sexualitou je tedy silný vztah. I když se o tom nahlas nemluví, problémy ve svém sexuálním životě má řada lidí. Dá se říct, že to pouze odkazuje na to, že nejsme dostatečně vědomí? Ano a také se dá říct, že naše sexualita není svobodná, protože nejsme vědomí. K tomu, abychom ji osvobodili, je zapotřebí do ní přivést naše vědomí. Jakmile dovolíme, aby se naše sexualita svobodně projevovala, stane se takovou, jaká ve skutečnosti je: nevinná a nádherná. Současně také můžeme říct, že vědomí je ve své podstatě prázdnota, vyprázdněné místo, a je zapotřebí, aby se do podobného stavu dostala i sexualita. Sexualita by tedy měla směřovat do vědomí a vědomí do sexuality, aby spolu mohly vzájemně splynout.

Řekl jste, že oběma těmto proudům je potřeba porozumět. Myslíte porozumět, pochopit skrze naši mysl? Nebo porozumět skrze žitou zkušenost? Jsme-li nevědomí, žijeme v nevědomí. Nevědomý život je život v mysli. A pokud následujeme svou mysl, snadno přehlédneme pravou podstatu nás samých, naše božství. Tak se stane, že nežijeme Pravdu, nežijeme skutečnost, jsme chyceni ve své vlastní mysli a prožíváme zkušenosti svých přesvědčení, které vytvořila naše mysl. V tomto stavu se potom sexualita nachází na „nízké“ úrovni a víc než posvátnost připomíná tělocvik. Když se podíváme na svou přirozenost, vidíme, že vědomí nám přináší takové kvality jako je štěstí, moudrost a přítomnost.... Většina lidí se ale v tomto stavu nenachází, naopak jsou chyceni ve svých představách, iluzích a utrpení, nejsou svobodní. “ Štěstí, láska a vztahy mohou skutečně fungovat pouze tehdy, pokud prožijeme zkušenost svého vědomí a vědomé sexuality “ K tomu, abychom se dostali z tohoto vězení naší mysli, potřebujeme světlo vědomí. Máme tedy vědomí a máme svou vnitřní sílu. Řekněme, že já jako člověk jsem tvořen vědomím, které mi dává poznat sám sebe ve svém těle, a sexualitou, která, pokud je svobodná, mi umožňuje prožívat se a být plně sám sebou. K tomu je samozřejmě důležité pochopit svou vlastní přirozenost, kým jsme; naši podstatu dítěte Vesmíru, jako projevení božství. (přemýšlí) Štěstí, láska a vztahy mohou skutečně fungovat pouze tehdy, pokud prožijeme zkušenost svého vědomí a vědomé sexuality a pokud dovolíme, aby se v nás oboje projevovalo svobodně. Jak se stane, že se do tohoto vězení dostaneme? Je naší lidskou přirozeností vstupovat do temnoty mysli. Život je cesta; nejdřív vstoupíme do temného nevědomí, prožíváme utrpení a postupně poznáváme, že něco není v pořádku,

že nežijeme v Pravdě. Narůstá náš zájem a zvědavost, začínáme hledat. To je přesně to, co nás vyvádí ze tmy nevědomí. A tohle hledání a znovunalezení sám sebe je smysl celého života, to je to, proč tu jsme a od čeho tu je celý tento svět: Znovuobjevit sám sebe a v sobě božskou podstatu. K tomu potřebujeme temnotu a utrpení; potřebujeme nejprve ztratit krásu a svou nevinnost, abychom pocítili opravdové štěstí, jakmile je znovu nalezneme. Dokud stále kráčíme v temných částech naší mysli, v nevědomí, nemůže být láska svěží a hravá. Stává se plytkou a nudnou. Proto je zapotřebí objevit sám sebe, kdo jsem. Probudit se. K tomu potřebujeme sílu... Naši Životní sílu, kterou je sexualita. Sexualita pro mě není cíl, ale prostředek, jakým se lze osvobodit a probudit. Je to práce, nikomu z nás to nespadne do klína jen tak zničehonic, proto potřebujeme silnou motivaci. A tou je hledání Pravdy a vystoupení ze tmy nevědomí. Stále mluvíme o sexualitě člověka obecně. Jak je to se sexualitou v našich vztazích? Partnerský vztah může být naším klíčem ke svobodě, pokud plně otevřeme své srdce a doslova „roztajeme“ v lásce. A to je to, po čem lidé v současné době touží: Chtějí žít, chtějí si najít partnera a třeba mít vlastní dům a děti. Zároveň se chtějí probudit a plně porozumět životu a sami sobě... Nemusíte být mnichem, abyste dosáhli probuzení a setkali se svým božstvím; můžete toho dosáhnout v běžném životě. Láska a porozumění partnera vás podpoří při hledání sebe sama, může se stát zrcadlem pro vaši mysl a její umělé představy. Také si budete mnohem víc cenit svého partnera. Pokud ale těmto šancím ke změně neporozumíme a nechopíme je, pak se plně neosvobodíme. Kde je hranice mezi „osvobozenou“ sexualitou ve smyslu, jak o ní mluvíte vy, a mezi „svobodnou“ sexualitou, kterou si mnozí odůvodňují své mimomanželské milostné aféry? Jsem romantik a mojí přirozeností je žít v páru. Je přirozené projevovat sexualitu fyzicky skrze sexuální styk. Nejprve se však musíme

probudit, být vědomí, žít svou podstatu, abychom rozuměli svým skutečným potřebám. Pokud neznáte sami sebe, střídání partnerů vás k trvalému klidu a pocitu naplnění nedovede. Může se stát, že pokud ve svém životě uděláme místo pro Lásku a objevíme, že některá osoba – tedy náš partner či partnerka - je pro nás významnější než ostatní, bude pro nás přirozené se milovat pouze s ní. K tomu si však musí každý dojít sám skrze vlastní pravdivý prožitek. Náš vztah k sexualitě a sexualita samotná je silně podmíněna a ovlivněna kulturními, společenskými nebo náboženskými tradicemi, do kterých se rodíme a ve kterých vyrůstáme. Není jednoduché je opustit, nasáváme-li je do sebe doslova s mateřským mlékem... To je pravda a jediným způsobem, jak se dostat za ně, je skrze vědomí. (přemýšlí) Všechny pocity viny, studu, znechucení a další, které se týkají sexuality a jsou označované jako takzvaně špatné, v nás přežívají jenom proto, že nejsme vědomí. Jakmile do svého těla, do každého jeho orgánu a myšlenky, do sexuality přivedeme vědomí, zmizí. Podobně jako mizí tma, přineseme-li světlo do tmavého koutu. “ Žádný vnitřní démon nemůže přežít na světle (...) Stejně je tomu u všech vzorců, které jsou nám od dětství předkládány jako pravdivé.” Žádný vnitřní démon nemůže přežít na světle, protože tam velmi rychle vychází najevo, že není skutečný, ale je pouhou představou. Stejně je tomu u všech vzorců, které jsou nám od dětství předkládány jako pravdivé a které slouží k opanování naší skutečné podstaty a k tomu, abychom byli přizpůsobivější nejrůznějším rodinným nebo společenským podmínkám. Jakmile tomu porozumíme, můžeme se od nich osvobodit. Ve všech těchto temných částech nás samých zasunutých hluboko v našem podvědomí se ale zároveň skrývá obrovská energie a potenciál. Jakým způsobem je transformovat do jejich pozitivní stránky a přinést je do našeho života? Dá se říct, že pokud žijeme nevědomě, skrývá se v temnotě téměř všechna (zdůrazní) naše

životní energie. Abychom ji přivedli k „životu“, potřebujeme si pro ni do podsvětí našeho nevědomí dojít a potkat se se všemi démony a nestvůrami, které ale nejsou ničím jiným než ztělesněním určité vnější podmínky, omezení nebo konstruktů nebo ztělesněním naší niterné touhy. (přemýšlí) Cest do podsvětí vede celá řada: Můžeme jít sami nebo v intimním vztahu se svým partnerem, můžeme se vypravit s pomocí našich přátel nebo při čtení inspirativních knih, braním drog nebo cestováním... Ale stále jde o jedno a totéž: Přinést vědomí do nevědomí. Na workshopech tohle učím spolu se svou partnerkou a jsem za to moc rád. Účastníky seminářů vyzveme, aby si mezi sebou našli někoho do dvojice nebo pracovali se svým partnerem, pokud s ním přišli. Protože k tomu, abychom se osvobodili, potřebujeme dvě věci: Otevřít bublinu zevnitř a zároveň zvenku. A právě tehdy je obrovskou pomocí, je-li venku někdo, kdo nás miluje a je nám oporou. Někdo, kdo nás chytne za ruku a půjde tím peklem s námi. Vydat se do světa svého nevědomí není jednoduché. Velmi často je to obrovský a hluboký strach ze změny, který v takovou chvíli rozhodne o konečném Ne, nikam do podsvětí nejdu. Jak ho překonat, je-li tak silný, že dokáže člověka zcela paralyzovat? Ano, to je opravdu velký problém... Tento strach je vlastně strach ze smrti, strach z konce a pochází z našich představ o tom, kdo jsme. Pokud se identifikujeme s iluzemi, se svými myšlenkami, které o sobě máme, potom prožíváme sami sebe jako jasně definovanou osobnost. Máme svou image. Abychom byli pravdiví a upřímní ke svému skutečnému Já, potřebujeme odložit všechny tyto iluze a představy o nás samých. Pochopitelně, že ve společnostech, které nevycházejí z tradice opakovaného zrození, je strach ze smrti, zániku a destrukce obrovský a hluboce zakořeněný. “ Svoboda znamená osvobodit se od strachu, že nás přestanou mít ostatní rádi, když budeme sami sebou. “ Také bychom si měli uvědomit, že podmínky, ve kterých žijeme a které nás obklopují, nám

slouží k tomu, abychom přežili ve společnosti. Skutečná svoboda znamená skončit s tím věčným kontrolováním a překonat strach, že se znemožníme, budeme vypadat hloupě nebo nás ostatní zavrhnou, když budeme následovat naši přirozenost. Svoboda znamená osvobodit se od strachu, že nás přestanou mít ostatní rádi, když budeme sami sebou. Hodně lidí v současné době v sobě tento strach zažívá. Když nejsme vědomí a žijeme ve vleku vnějších podmínek a podle představ, jací bychom měli být, je tento strach z odmítnutí pochopitelný. Instinktivně totiž cítíme, že odmítnutí není pro naši existenci na tomto světě vůbec dobré... Co dělá tento strach být sám sebou v našich vztazích? Především to je velká výzva.Mezi námi a našimi blízkými a přáteli je obzvlášť silné pouto a hluboko v sobě nechtějí, abychom se změnili. Nechtějí, abychom se probudili a vyšli z vězení nevědomí a temnoty. Protože „nevědomé“ už nás znají a vědí, jak zareagujeme v určitých situacích. To jim dává pocit bezpečí, iluzi vzájemného porozumění a součastně možnost snadné manipulace. (směje se)

Proto je otázka ega a osvobození se od lpění na něm otázkou nejenom individuální, ale také celospolečenskou. A často to může být skutečně problém, protože jakmile se staneme vědomými a osvobodíme svoji sexualitu, stane se, že najednou uvidíme, že vztah s naším partnerem není tak dobrý, jakým by mohl být. Nebo si uvědomíme, že náš partner pořád „spí“... Proto naše probouzení představuje takovou výzvu pro vztahy. Ale my nemůžeme zůstat nevědomými jenom proto, že si to přejí naši blízcí! To je hloupost... (směje se) NÁŠ TIP Zajímá-li Vás, jak skrze sexualitu zažít opravdové naplnění, přijďte k nám do Týnské uličky 6 na přelomu října a listopadu na Sørenův intenzivní kurz. Přihlásit se můžete i na každý seminář zvlášť. Autor článku: Rina Komorádová

Aby porod nebolel aneb námaha neznamená bolest

„Ano, přivést dítě na svět je skutečně námaha a svým způsobem i život sám je docela namáhavý. Ale co je namáhavé, ještě nemusí být bolestivé...,“ říká o možnosti porodu bez bolesti Lucie Suchá Groverová, lektorka semináře Aby porod nebolel. Přečtěte si, jak toho dosáhnout, proč se svým dítětem neverbálně komunikovat i po jeho narození nebo na co všechno má v životě ženy vliv tzv. syndrom plastových panenek. Lucie, jak je to s tou bolestí u porodu? Bible například Evě a potažmo ženskému pokolení říká, že v bolesti své syny na svět přivázet bude... S tou biblí to je ošemetné, protože existuje spousta různých překladů. Takže je otázka, jestli není výstižnější verze, která mluví o „veliké námaze“. Protože ano, přivést dítě na svět je skutečně námaha a svým způsobem i život sám je docela namáhavý. (směje se) Ale co je namáhavé, ještě nemusí být bolestivé... Jinak ale porod rozhodně může být bez bolesti! Svou roli v tom hrají naše mozkové hemis-

féry: Přirozený porodní proces je totiž vnitřní vysoce intuitivní záležitost, a proto je nutné, aby byla žena naladěná na své vnitřní procesy, pocity a intuici. Ty vnímáme pravou mozkovou hemisférou. Naproti tomu levá hemisféra je analogická a racionální, díky ní jsme schopni se pohybovat v tomto čase a prostoru a zároveň také registruje podněty z okolí a „hlídá“, zda je žena v bezpečí... Takže když nějakou situaci vyhodnotí jako nebezpečnou, okamžitě dává signály k zastavení porodního procesu, aby se žena mohla přemístit do bezpečí. Takhle to funguje v přírodě a funguje to tak i u nás, u lidí.

“ (...) Když nějakou situaci {levá mozková hemisféra} vyhodnotí jako nebezpečnou, okamžitě dává signály k zastavení porodního procesu, aby se žena mohla přemístit do bezpečí. “ Proto je tedy během porodu zapotřebí být plně v pravé mozkové hemisféře? Aby byla žena plně v sobě a naslouchala své intuici... Není pravda, že by levá hemisféra nebyla potřeba vůbec, ale především by žena měla plně cítit a respektovat sama sebe, své tělo a děťátko! A to se podaří, když bude v pravé hemisféře, která také mimo jiné umožňuje s děťátkem komunikovat – ne verbálně, ale pocitově. Protože jsme ale v našem běžném životě všichni vtahováni do toho upřednostňovat levou mozkovou hemisféru, děje se tak i během porodního procesu. A tehdy žena vnímá bolest, kterou by jinak nevnímala, kdyby byla plně v pravé hemisféře. Řekla jste, že žena především potřebuje cítit sebe a své dítě... Ano, potřebuje znovu získat důvěru ve své vlastní pocity, které má ostatně každý z nás a jsou pravdivé; problém jenom je, že jim v dnešní době nevěříme... A není divu! Od malička jsme tomu důkladně odnaučováni, ve školkách a školách se učíme teorie, které nám jsou dávány zvenčí, namísto abychom se učili prostřednictvím vlastních zkušeností. My ani nemáme příliš volbu stavět na vlastních pocitech a zkušenostech. Podle mě jde tedy především o důvěru ve své vlastní pocity a právě ty každého z nás dovedou přesně tam, kam každý z nás potřebuje. Existuje tedy nějaká pomůcka, jak mohou ženy důvěru ve své pocity podpořit? Nemohu nikomu říkat, co má dělat, protože každý si musí pro sebe najít to své. Jediné, co mohu, je sdílet vlastní zkušenosti. Mně fungují afirmace, hodně se jim věnuji ve své knize. (Aby porod nebolel, pozn.red.) Věnovala jsem se jim nejenom během těhotenství, od samého začátku, ale dělám to i ve svém každodenním životě. Protože myšlenka skutečně tvoří a my jsme skutečně tvůrci svého vlastního života!

Vždy si najdu konkrétní téma, kterému se chci věnovat, například „těhotenství, porod, důvěra“. Afirmaci, kterou bych si vytvořila, by tedy nejspíš byla velmi jednoduchá, třeba „Důvěřuji svému tělu a svým pocitům, důvěřuji smysluplnosti Života“. Pak si ji napíši na kousek papíru, který přilepím na dobře viditelné místo, kde ho budu mít několikrát denně na očích... a nechám to být. Nesnažím se hlavou nebo jinou aktivitou v tom cokoliv dělat. Nechám to nějakou dobu být... A věci se skutečně hnou! Začnou přicházet impulsy, informace a lidé, začnou se opakovat situace, takže je možné si je uvědomit a rozhodnout se jednat jinak než před týdnem nebo včera. Doslova mě to vybízí rozhodnout se svobodně a udělat něco jinak, než jak jsem byla zvyklá dosud! Jde jen o to být citlivá a vnímavá a vidět, že takovou příležitost mám. “ (...) Pak si ji napíši na kousek papíru a přilepím na dobře viditelné místo, kde ho budu mít několikrát denně na očích... a nechám to být. “ Ze všeho nejdůležitější tedy je, aby žena byla během porodu hluboko v sobě a ve spojení se svou intuicí a pocity. Jaká je tedy potom podle vás role partnera u porodu? Na semináři jsme od jednoho muže slyšely, že u toho chce být, protože to je přeci i jeho mimčo a má na to právo. My všichni jsme se narodili v době, kdy tatínci u porodu nebyli. A ani potom, ve školkách a základních školách, chlapci s žádnými muži téměř nepřicházeli do styku, všude byly paní učitelky. Proto je v nich deficit mužské energie tak výrazný! Proto je všechno v takové nerovnováze... A tento deficit, který jsme prožili a máme ho v sobě, se v současné době snažíme zaplnit druhým extrémem: Jak ženy, tak muži samotní cítí velkou potřebu, že muž má být u porodu. Což je z důvodů, které jsem zmínila, naprosto pochopitelné! Na druhou stranu – a opět to mluvím z vlastní zkušenosti – si nemyslím, že to je správné. Žena totiž v ten okamžik skutečně potřebuje být naladěná na své přirozené potřeby a na potřeby děťátka, potřebuje být hluboko v sobě. Jakékoliv zásahy zvenčí jí to ale znemožňují.

A i když to její partner myslí dobře a s největší láskou dělá, co se naučil v předporodní přípravě, je to jedině žena sama, která ví, co v ten daný okamžik potřebuje a jak má dýchat. Zmínila jste důležitost prenatální neverbální komunikace nastávající maminky s děťátkem... ... Nejenom nastávající; já se svými dětmi komunikovala už před porodem, ale například se svým třináctiletým synem takto komunikuji stále. Výhodou je, že prenatální komunikací, která pokračuje i po porodu, mezi vámi a vaším dítětem vznikne zvláštní spojení. Nechci říct „telepatické“, ale je velmi podobné. Prostě cítíte a víte (zdůrazní), zda je s vaším dítětem všechno v pořádku, nebo se něco děje, i když jste od sebe velmi daleko. Jakými způsoby tedy se svým děťátkem komunikovat? Každá žena je jiná a každé děťátko je jiné, takže jde o to najít si svou vlastní cestu. Mně se osvědčila prenatální komunikace prostřednictvím kresby, téma, které jsem přinesla do České republiky. A mám velkou radost, že vidím, že se jí věnuje stále víc žen... (usmívá se) Komunikovat je také možné zpěvem, to je velmi hravý způsob; žena nechá své hlasivky a tělo rozvibrovat zvuky svého děťátka. Ale je dobré dát si čas, nikam nespěchat. Protože ne vždy, když chce komunikovat maminka, chce i děťátko. A to je velmi důležité, protože to ženu učí si zvyknout, že její děťátko nemá vždycky náladu komunikovat ve stejnou chvíli jako ona. Takže když se to později děje i po jeho narození, už nás to tolik nepřekvapí. My, současné ženy jsme všechny vyrostly na plastových panenkách a tomu, co si z tohoto období neseme s sebou do dospělosti, říkám „syndrom plastových panenek“: Když nás panenka omrzí, uložíme ji do skříně, když zrovna máme chuť si s ní hrát, ze skříně ji vyndáme. Jenže s dětmi to tak vůbec není! Spousta žen po porodu zažívá silnou frustraci, protože zjišťují, že jejich děťátko má svůj vlastní režim a způsob života, který tak úplně s tím jejím „neladí“.

Prenatální komunikace, ať už kresbou, zpěvem nebo pouhým „naladěním se“ na své děťátko, ženě umožňuje poznat človíčka, který vyrůstá v jejím těle, daleko dřív. A navíc je také velkým pomocníkem při samotném porodu. “ Když nás panenka omrzí, uložíme ji do skříně, když zrovna máme chuť si s ní hrát, ze skříně ji vyndáme. Jenže s dětmi to tak není! “ Lucie, ve světle toho, o čem jsme mluvily, proč je podle vás téma přirozeného porodu tak ožehavé? Protože při něm „jde o život“? To je dobrá otázka... Začnu takhle: Naprostá většina z nás v této době a v této společnosti přišla na svět způsobem, který nebyl přirozený, protože byl intervenovaný. Většina maminek nebyla ve své síle, ať už vlivem požitých farmak nebo vlivem instrukcí, které jim byly dávány zvenčí; vždyť si vezměte už jenom běžnou porodní pozici vleže na zádech. To je pozice, kdy je člověk doslova „na lopatkách“ a tedy vydán svému okolí napospas... A ani děťátko samo často nepřicházelo na svět vlastní silou, ale bylo z maminky vytlačeno nebo doslova vytaženo... A pak odneseno pryč, místo aby si ji nacítilo a „načetlo“ pohledem do jejích očí – toto všechno jsou tak výjimečné a pro život naprosto esenciální okamžiky, že pokud neprobíhají přirozeně a tak, jak mají, zanechávají v životě nově příchozího človíčka na svět hluboké následky. Už jenom tím, že abychom tohle všechno emočně přežili s co nejmenšími následky, museli jsme tehdy utlumit pomyslný kohoutek své citlivosti a všech svých citů... Tím se dostávám k vaší otázce: Právě kvůli tomu všemu je téma přirozených porodů tak ožehavé; protože z porodů, jakými jsme přišli na svět, je v nás přítomna ohromná bolest a touha po naplnění nenaplněného, kterou máme všichni v sobě. A co třeba strach z neznámého? Určitě. Porody, jak nám jsou už od malička předkládány ve filmech nebo v reportážích, všichni známe! Víme, co se při nich děje a jak to má „správně vypadat“, a nic to s námi nedělá. Ale porod přirozený jako téma, které nějakým způsobem vybočuje, na sebe okamžitě připoutá pozornost.

A vzhledem k bolesti, jak jsem o ní mluvila, pak působí jako sůl do pomyslné rány. Zasáhne nás přesně do těch nejbolestivějších míst a zasáhne nás všechny v naší společnosti! : porodníky, psychology, prezidenty, prodavačky, učitele... Tím vznikají reakce, jaké vznikají: kvůli této kolektivní a nezahojené ráně ve společnosti. Blýská se na lepší časy? (směje se) Myslím si, že ano, byť to tak nevypadá. V naší zemi jsou pro domácí porody v dnešní době, tak trochu paradoxně mnohem horší podmínky než před třinácti lety, kdy jsem přivedla na svět své první dítě. Myslím si ale, že období, které právě zažíváme, je přelomové a že tak, jak je to nastavené teď, to už nemůže dlouho vydržet! NÁŠ TIP: Svůj seminář Aby porod nebolel u nás Lucie vede už dlouho, přesto se stále těší velké návštěvnosti - jak žen, tak i mužů. Správná otázka nezní „Jak je to možné?“, ale „Co všechno se dozvím?“

Odpověď najdete ve čtvrtek 18. dubna – přijďte a poslechněte si osobní zkušenosti Lucie. Přidávám vřelé osobní doporučení, ale znáte to: Není nad vlastní žitou zkušenost... A ještě douška k “prvotní bolesti”, o které Lucie mluví: “Prvotní bolest není abstraktní. Je to pocit. Vjemy z doby kolem porodu vytvářejí fyziologické tendence, které se mohou manifestovat až mnohem později vlivem strestu. Pokud jsou vjemy chronické a dostatečně silné, mohou vést k rozvinutí symptomů nemocí (...)” - z knihy Arthura Janova Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka. Právě ji čtu a je to síla...Přesto je mým záměrem dočíst ji do konce. Tak uvidíme... Přidáte se? Autor článku: Rina Komorádová

Posvátnost ženského těla a jeho cykličnosti

Ženské kruhy „léčí“ prostřednictvím sdílení – a to i tehdy, když si jsou ženy nesympatické nebo spolu nesouhlasí. „Všechny totiž spojuje to, že jsou ženy, takže všechny vědí, jaké to je menstruovat, porodit nebo po milování zůstat od svého partnera neuspokojená...,“ říká Lilia Khousnoutdinova, lektorka ženských skupin. Co všechno ještě ženy spojuje a jaký to má vliv na partnerství? Lilio, tématem vašich seminářů je, obecně řečeno, posvátnost ženství. Čím pro vás je, vzhledem ke společensky uznávaným normám a představám o tom, co to znamená „být žena“? Jelikož jsem dula a pracuji také s porody, tak to prazákladní a posvátné v ženě je její schopnost dávat život. A tento zázrak se odehrává přímo tady (ukazuje na své břicho), v ženském těle. Zároveň je to ale doprovázeno obrovským paradoxem: Jakékoliv projevy ženského těla, menstruace a i porody samotné, jsou totiž často společností chápané jako špinavé a nežádoucí. A co víc, takto je často chápou

i ženy samotné. A tak se je snaží všemožně sterilizovat, očistit, vymazat. Navíc my, ženy, jsme vedeny k tomu, že svému tělu nesmíme důvěřovat, že ho musíme neustále kontrolovat, protože nás může „zradit“, například začne krvácet vždy, když máme bílou sukni... Podle mě je tohle problém, protože když žena nemůže věřit svému tělu, jak potom může věřit sama sobě? Jak se má cítit bezpečně, když cítí, že uvnitř ní je něco, co ji může kdykoliv zradit?

A tak hledáme ujištění „jinde“... Ano, přesně tehdy se obracíme na vnější autoritu nebo pomůcku, ať už je to tampon, hormonální antikoncepce, rada někoho moudřejšího... Ale hlavně nesmíme věřit samy sobě! Posvátnost ženství je v tom, že žena je v těle a spousta ženských iniciací a pochopení moudrosti je také v těle – což je těžké přijmout, protože pokud se naše spiritualita od něčeho odpojila, tak právě od těla a ještě víc od ženského těla. A toto se snažím ženám předávat na svých kruzích: Poznání, že ženské tělo není zrádné, ale naopak moudré a jeho cykly a výkyvy mají svůj důvod a snaží se nám radit. Poznání, že ženské tělo v sobě nese potenciál tvoření, ať už nového života nebo projektů, protože žena může tvořit i jinak než fyzicky. Poznání, že síla a moudrost ženy se skrývá přímo v jejím těle, a že vše, co se v něm děje, je čisté, posvátné a naprosto v pořádku. “ Síla a moudrost ženy se skrývá přímo v jejím těle a vše, co se v něm děje, je posvátné a naprosto v pořádku. “ Jde tedy o to znovu navázat vztah se svým tělem a přijmout jeho moudrost. Jakou roli v tom hrají archetypy bohyň, se kterými na svých seminářích také pracujete? Pomáhají nám uvědomit si vlastní identitu jako žena. Má-li společnost archetypy bohyň a uctívá-li je, mají potom ženy žijící v této společnosti k dispozici pozitivní archetypy, se kterými se mohou ztotožnit. Ve chvíli, kdy společnost nabízí pouze mužského boha, si žena bude klást otázku, jestli není nějaká druhořadá a proč muž je bůh a ona zůstává „jen tak“... Ženu takto ze svých řad vyřadila řada náboženství, nejenom křesťanství. S tím, jak se ženy v dnešní době pídí po svých nových a zároveň starých rolích, hledají bohyni, o kterou se mohou popřít a říct si „Ano, ona je silná a já mohu být také...!“, „Ona je krásná a odvážná a zároveň tvoří a vede války a já mohu také...!“ Na toto téma vypracovávám doktorát a provádím řadu rešerší, které potvrzují, že to skutečně funguje.

Jednou z podstat ženství je cykličnost. Kde jinde se s tímto tématem více setkat než na ženských kruzích... Ano, opakující se cyklus v ženském těle se připodobňuje do tradičního modelu dívky, matky, milenky a stařeny vzhledem k tomu, v jaké části menstruačního cyklu se žena právě nachází. Pracujeme tedy s těmito archetypy. A zároveň s Kolem roku, které se odvíjí od opakujících se cyklů v přírodě, od slunovratů a rovnodenností, protože každé roční období má svou bohyni patronku, nositelku určitých kvalit, se kterou se mohou ženy v různých fázích svého života potkávat a ztotožnit. Proč je podle vás důležité se k této cykličnost, ať už v ženském těle, tak v přírodě, vracet a znovu ji zvědomovat? Protože nám umožňuje plout sama se sebou, s tím, co se ve mně odehrává a co se odehrává v přírodě. Plout s proudem, ne proti němu; a toto plynutí je také jedním z prazákladů, který vnímám jako ryze ženský. Vztáhneme-li to na jeden konkrétní archetyp bohyně, bohyně válečnice, znamená to, že žena díky své silně vyvinuté citlivosti jde za tím, co cítí, že je pro ni správné. Jde s proudem, svým vnitřním, i když s tím druzí nemusejí souhlasit. To je také to, o co jde v ženských kruzích: Vytvořit bezpečný a zároveň otevřený prostor, ve kterém mohou ženy spolu sdílet, aniž by na sebe pohlížely jako na soupeřky. Prostor, ve kterém každá může říct, jak co cítí, a nemusí se bát odmítnutí; ostatní ženy přijmou její názor jako „jiný“, i když s ním třeba nesouhlasí. Tento prostor, ve kterém ženy nesoutěží, ale naopak se podporují, podle mě v současné společnosti chybí nejvíc. Protože i když si třeba nějaké ženy nejsou sympatické nebo spolu nesouhlasí, všechny spojuje to, že jsou ženy, a tudíž vědí (zdůrazní), jaké to je menstruovat, porodit nebo po milování zůstat od svého partnera neuspokojená... “ I když si nějaké ženy nejsou sympatické nebo spolu nesouhlasí, všechny spojuje to, že jsou ženy. “

Sdílení je skutečně důležité a nesmírně léčivé... Vzpomínám si, když jsem takto poprvé seděla v kruhu žen a promluvila. Třásl se mi hlas a přitom jsem cítila hluboké pochopení a přijetí. A úlevu... Sdílení dokáže být skutečně velmi hojivé... Například v cyklu lunárního setkávání zvané Moonlodge (tradice tzv. Červeného stanu, pozn.red.) se při každém novoluní potkáváme s uzavřenou skupinkou žen a procházíme spolu jednotlivé archetypy ženství včetně témat, která se jich týkají: první menstruace, sexualita, mateřství a přechod. Ženy vyprávějí své vlastní příběhy a to, co třeba celé roky držely v sobě a nikdy nikomu neřekly... Opakovaně při tom zažívám, jak silné a významné to pro ženy je, když poprvé promluví o potratu, o traumatických zážitcích z porodu, úmrtí dítěte nebo znásilnění. Tím, že tato témata společně otevíráme, může nastat jejich hojení. Pro to používáme různé rituály, pronášíme různé modlitby... Jde o to, aby žena cítila, že je ve svém zranění viděna a zároveň chápána a přijímána. Zároveň s tím si uvědomujeme, že tyto těžké okamžiky jsou pouze stínovou stránkou toho „krásna“, které všechny probíráme rády, jako jsou krásná milování, krásné porody a orgasmické porody... (usmívá se) A tak, jak mluvíme o svých stínech, o bolestivých zážitcích, je potřeba mluvit i o svých vrcholech, o tom krásném; protože se velmi často stává, že žena tím, když mluví o těchto krásných věcech, vzbuzuje závist a útoky ze svého okolí. Proto vytváříme ženské kruhy, abychom o všem, co k životu ženy patří, mohly mluvit v prostředí, které je podporující a chápající... Co třeba setkávání žen, kamarádek – ta tuto potřebu nevynahradí? Podle mě ne. Možná dřív, když ženy nechodily do práce a scházely se spolu, něco spolu ručně vyráběly, ale dnes na toto už prostor nemáme. Maximálně se sejdeme s kamarádkami, ale ani to některé ženy nedělají. Na kruzích ale zažijí, že to skutečně je (zdůrazní) možné a že to dokonce mohou začlenit do svého každodenního života. A to je také další ze záměrů toho, proč ženské kruhy pořádám.

(odmlčí se) Myslím si, že setkávání žen jsou prostě potřeba. Spoustu takzvaných ženských témat totiž náš přítel či partner, i kdyby byl sebevíc empatický, chápavý a láskyplný, nepochopí, protože je prostě nemá zažité. Nemá stejné pocity v těle, nikdy nemenstruoval a nikdy nerodil a také orgasmus prožívá jinak... Vzájemná podpora je důležitá a my, ženy, ji často vyhledáváme, protože cítíme, že nám dělá dobře; akorát že ji vyhledáváme u partnera, protože tak je nastavená dnešní společnost: Partner nám má být vším! Psychoterapeutem, milencem, manželem, živitelem, kamarádem, kamarádkou (směje se) ... Ale on možná některé z těchto rolí nemůže poskytnout, protože to je doména kolektivu žen. Za poskytnutí fotografií děkuji Dianě Mrazíkové. NÁŠ TIP: Zajímá-li Vás téma ženských kruhů a oslovil-li Vás Liliin přístup, podívejte se, kdy má u nás v MAITREI další seminář. Nebo pro Vás možná budou inspirativní přímo www stránky Liliy. Autor článku: Rina Komorádová

I ty jsi součástí smečky!

Setkávání v kruhu - ať jste žena či muž, jedním z nosných pilířů pro tato setkávání je vzájemná otevřenost a důvěra. Společné povídání s Jonášem Kouklem bylo oběma kvalitami SILNĚ prodchnuto. A ač na počátku zcela bez záměru, v průběhu rozhovoru se téma síly ukázalo být ústředním. Jonáši, co vás přivedlo k myšlence pořádat mužské kruhy? Nejspíš to, že jsem si sám prožil určité obavy a strachy, potom iniciaci a hodně jsem pracoval se svými předky, od kterých silně vnímám obrovskou podporu, zvlášť od těch v mužské linii. Díky tomu vím, že když otevřu sám sebe a jasně vymezím vizi, proč jsme se právě v tom daném kruhu sešli, tak to funguje. Vidím kolem sebe malé nesebevědomé kluky, kteří místo podpory dostávají od otců výsměch a nedůvěru. Později, když tito chlapci dospějí, se snaží onu nesebehodnotu něčím vyplnit, penězi, milenkou... Krmí své ego, zneužívají sílu a moc, ale pak to dědí jejich synové, kteří uctívají stejné pseudo-hodnoty jako jejich otcové…

Jak staří muži se na vašich kruzích setkávají? Různého věku, spodní hranici jsme omezili věkem dvanácti let, horní je neomezená. Spolu tam sdílíme naprosto všechno, vzájemně objevujeme naši moudrost. - a často vidíme, že témata, která řeší osmnáctiletý kluk, řeší i velmi zralý muž, každý ale z jiného pohledu a s jinými zkušenostmi. Společné sdílení tomu dodává pocit vzájemného hlubokého propojení a maximální podpory, díky které každý z nich získává zdravou sebedůvěru. Sebedůvěru, že nemusíme být stařešinové na to, abychom svolali skupinu mužů a vytvořili bezpečný otevřený prostor pro sdílení nebo udělali obřad...! (odmlčí se) Jsou to silné i dojemné okamžiky, když si dovolíme být pravdiví, strhneme ze sebe

všechny masky a ukážeme , Tak tohle jsem já...!´ Opravdu si muži strhnou své masky a zpříma se podívají do nastaveného zrcadla? Protože to asi není vždycky příjemný pohled přiznat si například, že jsem něco pokazil nebo se v nějaké situaci zachoval dost hloupě... Ano... Často se tam otevřou velmi hluboké zážitky, které muži nosili celý život v sobě a nikdy je s nikým nesdíleli. A když se tohle stane, pak je obrovsky cítit, že držíme při sobě a že každý, kdo je v kruhu, do této smečky patří... Málokdo zůstane schoulený do sebe a před ostatními by něco tajil. Na druhou stranu mužský kruh není jenom to, že bychom sami sebe navzájem udávali, co kdo udělal špatně. Daleko víc to je o sdílení moudrosti a zkušeností, někdy zpíváme, tančíme... Zpívají a tančí muži? A jak!

Náš kruh se koná kousek za Prahou a má své pravidelné účastníky, dost jich je přímo z okolí. Jezdí na něj ale i muži všech generací z celé republiky i ze Slovenska. Líbí se mi, že se naším kruhem a formou, jakou je pořádán, inspirovali a ve svém místě začínají podobná setkání také pořádat. To je úžasné, protože každý to dělá po svém a vnáší do toho něco ze sebe! A i my jsme se samozřejmě inspirovali na jiných kruzích či seminářích. Na svých www stránkách Píseň srdce píšete, že účelem vašich mužských kruhů je „navzájem si pomoci lépe cítit naši přirozenou sílu“. Znamená to, že v každodenním běhu života svou sílu necítíme? To záleží na každém z nás. Lidé chodí často na semináře proto, aby zažili „duchovní svět“, ale po návratu domů zase všechno spadne zpátky do starých kolejí. A potom znovu jedou na víkend meditovat a cítit lásku... Mně osobně tato setkání pomáhají cítit bratrství, cítit úctu k Životu a k mužům obecně. Současně silně vnímám provázanost všeho se vším, třeba mužského světa se ženským.

Rádi? To byste se divila! Živím se hudbou, hudebními projekty a muzikoterapií a na různých smíšených skupinách zažívám, že se lidé ostýchají zpívat. Protože se tomu ale věnuji celkem dlouho, umím už lidem vysvětlit, že se nebudeme navzájem hodnotit, jak kdo zpívá. Kdo si dovolí, tak křičí, někdo jen tak mručí, učíme se svobodně a přirozeně projevovat – vibrace vycházejí z nás ze všech a to je důležité. To hodně pomáhá odhodit masky, poznat lépe svoji přirozenost a nestydět se ji projevit. Třeba to zní rozladěně nebo je to mimo rytmus... Ale představte si dvacet mužů se šamanskými bubny kolem ohně, kteří se do toho pořádně opřou a skáčou... Hodně nám to pomáhá se spojit sám se sebou i s místem a společným záměrem. To věřím... Když se tímto způsobem uvolní všechno, co je uvnitř a co běžně zůstává skryto... Ano, to je ta naše divokost, kterou je v kruhu možné nechat projevit, na rozdíl od všedního života. S muži se setkáváme v přírodě za jakéhokoliv počasí. A je zajímavé sledovat, že čím drsnější klimatické podmínky, tím víc mužů se hlásí. (usmívá se) Nejvíc zájemců tedy bývá v lednu.

Často mluvíte o „mužské síle“. Není tento pojem tak trochu zdiskreditovaný, protože se často chápe ve významu „agresivita“? Bohužel ano. A souvisí to s jedním ze čtyř archetypů, se kterými na kruzích pracujeme; archetyp bojovníka, někdy nazývanému válečník. Jeho síla ale neznamená agresi - spíš schopnost. Schopnost vzít meč a bránit, je-li třeba, a schopnost budovat, když je třeba. Vedle bojovníka pracujeme s archetypy mudrce, milovníka a krále. Král představuje vůbec to nejvyšší, protože v sobě integruje všechny předchozí archetypy, má pevně všechno ve svých rukách a spravuje své království. (odmlčí se) Je to opravdu hodně, hodně silné, když se muži postaví proti sobě, položí si vzájemně ruce na ramena, podívají se hluboko do očí (stejným

pohledem se zaboří do těch mých) a řeknou si: ,Vidím v tobě Krále...a žehnám Ti!´ Jednou jsme to dělali se Zdeňkem Weberem: Na začátku skupina vypadala jako parta nesebevědomých žoldáků, na konci pak jako skupina spřízněných moudrých vladařů. Říkáte, že král tedy „spravuje své království“. Co je pro muže tím královstvím? Pro každého něco jiného. Pro jednoho to může být jeho rodina, pro jiného jeho vesnice, ve které žije, pro někoho jiného to je jeho kruh... Pro mě osobně je naprosto jednoznačně mým královstvím to mé vnitřní království. Protože to, co se děje kolem mě, pomalu ztrácí své tvary (usmívá se) a stále víc vnímám, že tím, co mám uvnitř sebe, ovlivňuji všechno kolem. V hmotném světě také samozřejmě hodně ovlivním, ale nikdy ne tak pevně, jako když změny provádím uvnitř sebe. (odmlčí se) Na mužských kruzích si neustále uvědomuji, že mají svůj smysl; abychom my sami věděli, kam patříme, a poznali svou přirozenost. Abychom naše strachy přijímali jako naši součást a ukazatel, kudy jít a neuhýbat. Abychom mohli náš strach transformovat a on se pak stal naopak naší silou... A pak v praxi vidíme a spolu na kruhu sdílíme, že muži jdou do všech nejistot daleko vědoměji.

jenom obrovská vděčnost, že žiji a že on je mým nejbližším žijícím předkem. I on se mi poklonil a dal mi svou plnou důvěru ve mně jako muže, dal mi podporu a svobodu tvořit. Také jsem pochopil, že všechny potíže, které muži mají, se stejně vždycky stočí k jejich vztahu s otcem nebo dědečkem. Prostě do mužské linie. Dokud v sobě máme vzdory a nejsme schopni se jim poklonit a cítit vděčnost za to, jak to je, a nemít vztek za to, jak to není, tak se s tím nedá moc hýbat. Protože toto téma přišlo od samotných mužů v kruhu, sami si to navrhli a sešlo se k tomu hodně impulzů, tak to prostě uděláme.

/za poskytnuté fotografie děkuji Jonášovi/

Dostávám emaily typu ,Tak jsem po návratu z kruhu dal výpověď, přeci nebudu nesvobodný... Nevím, co bude, mám doma tři děti a jsem bez práce, ale vím, že teď teprve jsem plně ve své síle...A vím, že když budeme pokorní a důvěřovat, cesta se objeví.´ To je projev odvahy a důvěry ve Vesmír. Muži přestávají pracovat kvůli výdělku, ale vstupují do nejistot, aby konečně dělali něco prospěšného, něco, v co věří.

POZNÁMKA Z NATÁČENÍ

V květnu se chystá další setkání mužů v kruhu, tentokrát ve znamení otců a synů. Proč právě toto téma?

Ten mu je dá a pak mi se smíchem řekne: „Tak přesně takhle se to děje...“

Už se objevuje delší dobu. (dlouze se odmlčí) Já osobně mohu cítit svou mužskou sílu především díky tomu, že jsem si vyřešil svůj vztah s otcem a skrze něj vztah s mnoha dalšími předky. Také díky rodinným konstelacím jsem se dokázal svému otci naprosto vážně poklonit a všechno pustit, doslova od-pustit, všechny myšlenky, za co bych ho mohl mít rád nebo co se mi na něm nelíbí... Zůstala

Právě jsme skončili naše povídání, když v ten samý okamžik se od vedlejšího stolu zvedá mladý muž a míří přímo k nám. „Promiňte, ale to nešlo neposlouchat... A protože to, o čem jste mluvil, hodně rezonuje s tím, co v tomto období prožívám,“ obrací se na Jonáše, „mohl byste mi dát ty vaše webovky...?”

Autor článku: Rina Komorádová

Lidé jsou jak zápalky

„Je to, jako když hledáte brýle a najednou si všimnete, že je máte celou dobu na nose. Probuzení je náhlé rozpoznání – určitý posun a skutečné „probuzení“ do skutečnosti, že máte brýle na nose, kde také byly celou dobu, co jste je hledali všude kolem,“ říká o realizaci sebe sama Nukunu Larsen, dánský duchovní učitel a terapeut. Myslíte si, že dosáhnout poznání o našem skutečném Já je v dnešní době snazší, než tomu bylo dříve? Myslím, že ano, a to z několika důvodů. Předně my tady na Západě máme čas a finanční prostředky se o duchovní svět a rozvoj sebe sama zajímat. Potřeba určitého duchovna je také součástí takzvané pyramidy potřeb, jak ji před mnoha lety definoval Maslow. Můžeme si ji tudíž dopřát – a spousta z nás tuto možnost už využila. Velkou měrou k tomu přispěl také rozvoj komunikačních technologií jako telefon nebo internet, díky čemuž jsme se stali „globálním mozkem“. Svou roli v tom také hraje to, že zavázat se určité duchovní tradici může v dnešní době skutečně každý; není to výsada jen několika málo vyvolených a ani za to není nikdo vydělován ze

společnosti. Tak to bylo dřív, dnes už se to neděje. Hrají v tomto „rozvolňovacím“ procesu nějakou roli samotní učitelé? Ano, řada z nich totiž tvrdí: „Ty se můžeš také probudit a nepotřebuješ k tomu žádnou speciální kvalifikaci.“ A tohle je obzvlášť důležité, protože největší překážky na naší cestě k probuzení jsou falešné představy a hodnotové systémy. Velkou podporou je také to, že lidé, kteří se o duchovní cestu a rozvoj zajímají, za to nejsou nikterak pronásledováni či dokonce zabíjeni, jako tomu bylo v minulosti. Stačí se podívat na inkvizici ve středověku nebo jak jsou pronásledováni a mučeni dnešní islámští mystici, súfijci.

Často kolem sebe slyšíme o „probuzení“ se do naší skutečné podstaty, do našeho pravého Já... Pamatujete si první myšlenku, která přišla v okamžiku vašeho „probuzení“?

aby to, kým doopravdy jsme, z nás jasně zazářilo bez sebemenšího úsilí. Tato meditace totiž zároveň vytváří jakési lůno, ve kterém má toto prozření, které se událo, šanci zůstat.

To je dobrá otázka! Ta úplně první myšlenka byla nejspíš něco jako „Páni! Na tohle jsem nemohl nikdy přijít!“ Ten stav je totiž naprosto mimo myšlenky a mysl, protože mysl ho nestvořila. Pokud by to bylo něco, co dokáže vytvořit mysl, bylo by to mentální, a tedy limitované, jako je ostatně všechno stvořené myslí.

Ať se vám to stane kdykoliv, bude to pro vás pokaždé „najednou“. A tyto okamžiky se budou řetězit, jeden za druhým, ale pro vás to v daný okamžik bude „najednou“. Je to, jako když hledáte brýle a najednou si všimnete, že je máte celou dobu na nose. Probuzení je náhlé rozpoznání – určitý posun a skutečné „probuzení“ do skutečnosti, že máte brýle na nose, kde také byly celou dobu, co jste je hledali všude kolem. Stane se to náhle a odstartuje to vaši novou cestu, na které budete pečovat o to semínko, které jste právě zaseli. Protože staré zvyky, vzorce a návyky se budou neustále vracet a budou chtít, abyste se s nimi identifikovali.

Probuzení není ničím omezené; je to posun celé vaší perspektivy vnímání sebe sama i celého světa. Mně osobně se to stalo naprosto spontánně jednou ráno, když jsem si vychutnával svou kávu a v hluboké relaxaci se při tom díval z okna na Himaláje. A tehdy se dveře otevřely... “ Probuzení je posun celé vaší perspektivy vnímání sebe sama i celého světa.... “ V té době jsem se už řadu let profesně věnoval terapiím a meditacím a najednou to přišlo a já nevěděl, co mám dělat dál, co víc ještě... To ráno devátého dubna v roce 1995 nebylo žádné úsilí kamkoli jít, čehokoliv dosáhnout. V daném okamžiku na daném místě jsem jenom BYL – a ten posun se prostě sám stal. Bylo to, jako bych se znovu stal „normálním“, jako bych se vrátil ze schizofrenního stavu oddělení, což je to, co v naší společnosti běžně nazýváme „normálním stavem“... Je tedy probuzení cestou, vývojem, nebo se stane najednou, bez jakékoliv předešlé přípravy?

Co je podle vás největší iluzí lidí v současné době? To, že dosáhnout probuzení, realizace sebe sama lze cestou pochopení a pomocí intelektu nebo pocitů. Tak to není. A když to pochopíte, pocítíte to jako bezpodmínečnou lásku, která je také mimo to všechno, je ZA tím. Láska je dimenze, která v sobě obsahuje čas. Ale probuzení je stav úplně mimo prostor, čas a myšlení. Nemůžete tomu „rozumět“; můžete to „být“! A vy to „jste“, ať si o tom myslíte, co chcete! “ Láska je dimenze, která v sobě obsahuje čas. Ale probuzení je stav úplně mimo prostor, čas a myšlení “

Příběhy zenových mnichů nám ukazují, že probuzení je možné i poté, co ho jeho učitel uhodil nebo třeba řekl jednu jedinou konkrétní větu. Také existují příběhy o Učitelích, kteří vyhazovali své žáky oknem a potom je chytli pod krkem a zakřičeli na ně: „Tak co, už to chápeš?!“ A ono jim to nakonec došlo... Zní to jednoduše, ale nikdo už neříká, že řadu let ten žák seděl v za-zenu a meditoval.

Když se probudíte, je to, jako by celý svět byl plnou součástí vás samých. Probuzený stav je jako promítací plátno v kině – to se také nenamočí, když právě dávají film o záplavách. Neshoří, když jsou ve filmu scény o lesních požárech. Zkrátka a jednoduše plátna se nedotkne nic z toho, co se ve filmu právě odehrává. A stejně tak naše skutečné Já je nedotčené dramaty našeho života. Ale toto musíte nejprve rozpoznat. Největší problém je, že velmi hluboce věříme slovům a konceptům. Myslíme si, že něco „víme“, když tomu „rozumíme“ svou myslí...

Lidé jsou jako suché nebo mokré zápalky; některé se vznítí okamžitě, jiným to chvíli trvá. Pro většinu přichází probuzení po mnoha letech těžké práce a příprav za pomoci meditace. Pokud se tak stane, tato meditace nesloužila pouze k uklidnění mysli,

Stejně tak se můžete naučit všechna slova a koncepty o probuzení a balamutit sami sebe, že „víte“. Můžete nakrásně číst a naučit se všechna slova o tom, jak chutná jahoda, ale bude to úplně jiné poznání, jakmile ji strčíte do úst.

Co podle vás my, lidé, v této době nejvíc potřebujeme? Úplně jsme zapomněli být uvnitř sebe. Jsme tak orientovaní ven! Po většinu času jsme rozptylováni vnějšími podněty: mobilní telefony, počítače, facebook, televize... Naše současná kultura by se dala popsat jako umění rozptylování lidí a odvracení od nich samotných. Musíme se znovu naučit, jaké to je a jak se to dělá být pouze sami se sebou, zažít sami sebe. V buddhismu se tomu říká mindfullness (bdělost, všímavost, pozn.red.) a to je přesně to, co v tuto dobu potřebujeme. Jít dovnitř! Neřekl snad Ježíš: „Království boží je uvnitř“? Musíme se začít pohybovat z periferie naší mysli do svého klidného centra. Lidské vědomí je jako hurikán: velmi chaotický na svém okraji a naprosto klidný a nehybný ve svém středu. Lidská mysl je na tom podobně: Nebudeme vědět, kdo jsme, dokud nebudeme znát obě polohy naší mysli – chaotickou na periferii a zcela tichou bez sebemenšího pohybu uvnitř. Meditace a setkávání se s „probuzenými“ lidmi tváří v tvář je skvělou příležitostí, jak oba stavy zažít.

NÁŠ TIP Zaujal-li Vás Nukunu a jeho náhled na svět, podívejte se na www stránky Nukunu Larsena a načerpejte klid do své mysli při čtení některých z jeho textů. Autor článku: Rina Komorádová

Změna může přijít ve spánku

Jóga Nidra je opravdu tak trochu jiná meditace; provádí se totiž vleže. „Tak se tělo maximálně uvolní, protože mu tato poloha nezpůsobuje žádnou fyzickou bolest. Jedinou nevýhodou je, že můžete snadno usnout...,“ usmívá se Carmen Rodriguez Hochstrasser, lektorka Jóga Nidry. Pokud však vydržíte, odměna bude sladká. Co je to Jóga Nidra? Carmen(C): Jóga Nidru můžeme definovat jako relaxační a meditační metodu, ale zároveň ji můžeme využít pro osobní rozvoj a autoterapii. Samotné slovo „nidra“ znamená v sanskrtu „spánek“, takže stav Jóga Nidy bychom zjednodušeně řečeno mohli přirovnat ke stavu bdělého spánku. Samotná technika Jóga Nidry pochází od Swámího Satjánandy, který ji představil svým žákům po svých mnohaletých výzkumech v oblasti spánku a vědomí. Jeho zájem o tuto oblast vycházel z vlastních zkušeností: Po svých nočních službách chodil spát dříve, než začínaly ranní obřady. Po nějakém čase zjistil, že zná texty recitované během ranních cere-

monií bez toho, aniž by je někdy studoval. Bylo to proto, že během našeho spánku existují okamžiky, ve kterých jsme velmi otevření... Jak si tedy Jóga Nidru představit v praxi? C: Pohodlně se položíte na záda, zcela se uvolníte a několikrát se zhluboka nadechnete. Potom vás coby lektorka budu provázet cestou postupného uvolňování celého těla. To, o co v Jóga Nidře jde, je přivést vědomí plně do přítomného okamžiku. Pozorovat a uvědomit si, co se děje. Tedy skrze uvědomění dojde k rozpuštění napětí... Během toho využíváme přirozené vlastnosti mysli, kterou je pohyb a zaměřování pozornosti; nikoliv však pouze na jeden objekt, ale

záměrně a střídavě na objektů několik. Jako jsou naše částí těla či různé vizualizace.

“ Je dobré si dobře rozmyslet, co si přejeme... Protože by se to mohlo splnit. “

“ Využíváme přirozené vlastnosti mysli, kterou je pohyb a zaměřování pozornosti. “

P: Zároveň ale nejde jenom o to si něco myslet; musíme být s naším přáním, s vybranou afirmací plně ztotožněni celou svou bytostí. Je-li to možné, tak ji plně procítit a doopravdy si ji představit. Naše podvědomí pracuje daleko víc s obrazy a pocity než se slovy nebo čísly...

P (Petr): Skrze propojenost jednotlivých částí těla s konkrétními místy v našem mozku můžeme přenést relaxaci z fyzické roviny do roviny mentální a emoční. Tento proces podpoříme představami a prožitky opačných vjemů či pocitů jako třeba tíha vlastního těla a lehkost. Odtud se postupně dostaneme do komplexnějších vizualizací, které slouží jako aktivátory našeho podvědomí. Co se v tu chvíli děje? P: Na povrchu začnou vyplouvat naše vzorce a podmínění. Všichni se chováme podle určitých zavedených vzorců naší minulosti, kterých si často ani nejsme vědomi. Po většinu času reagujeme automaticky, náš mozek se pohybuje ve stejných a léty neustále opakovaných drahách.... C: Použitím vhodných afirmací můžeme vytvořit dráhy nové! Těmto afirmacím týkajících se našeho konkrétního záměru, kterého chceme ve svém životě dosáhnout, se říká sankalpa. A začínáme s nimi pracovat v okamžiku, jakmile jsme maximálně uvolněni a vnímaví. P: Pomocí Jóga Nidry se totiž dostáváme na úroveň našeho podvědomí, ve kterém jsou všechny tyto zajeté vzorce uložené. Takže je stačí nahradit jinými. Naše podvědomí to prostě přijme. Na této úrovni mysli totiž žádné analyzování ani logické zdůvodňování nefunguje. Je to takové přeprogramování. To ale může být snadno zneužitelné, připomíná to hypnózu... C: Ano, ale základní rozdíl je v tom, že během hypnózy se aktivita mozku soustředí do jednoho centra, kdežto během Jóga Nidry je tendence aktivovat potenciál celého našeho mozku. Další významný rozdíl je, že na lekci si praktikující vymýšlejí svou afirmaci sami (zdůrazní) a říkali si ji v duchu. I tak je ale dobré si dobře rozmyslet, co si přejeme... Protože by se to mohlo splnit. (směje se)

C: A ještě jedna zajímavá věc: Je vědecky prokázané, že lidský mozek nerozeznává mezi tím, co se skutečně stalo, co existuje ve zřejmé realitě a co vytvoříme ve své fantazii. Pro něj je „skutečné“ oboje... A podle toho také reaguje. Proto má takovou sílu pracovat s obrazy, symboly a afirmacemi; proto může nastat léčení a uzdravování konkrétních potíží. Právě z tohoto důvodu je Jóga Nidra terapeutickým nástrojem. Můžeme tedy Jóga Nidru přirovnat k vědomému snění? C: Ne tak docela. Může vás k němu přivézt, ale není to cílem. (zamyslí se) Skutečným cílem Jóga Nidry je vědomě vstoupit do stavu hlubokého spánku, což je stav hlubší než hladina snů. Je to stav, ve kterém pocítíte naprostou propojenost všeho se vším. Zjednodušeně můžeme přirovnat stav nidry k vědomému spánku, ale nikoliv snění. Během pravidelné praxe si začnete postupně být víc a víc vědomi obsahu svého podvědomí která koresponduje s hladinou snů a následně i nevědomí. Zmínili jste sankalpu, přesně zacílené afirmace. S nimi jako součástí léčení nebo osobního rozvoje pracují i jiné techniky... C: Ano a také fungují, ale řada z nich učí lidi opakovat afirmace mnohokrát denně. Metoda Jóga Nidry je podle mě příjemnější a jednodušší v tom, že relativně rychle zesynchronizuje všechny úrovně člověka, od fyzické přes emoční až k mentální, a tím se dostane do stavu, kdy jsme maximálně otevření a receptivní. A právě zde stačí afirmaci zopakovat třikrát a je to. (usmívá se) Tento stav mysli je velmi mocný... Další momenty, ve kterých jsou afirmace velmi účinné, jsou těsně před usnutím nebo po probuzení

jelikož se nacházíme v podobném stavu. Můžeme si je tak každý den právě v tuto dobu sami opakovat. Co dalšího nabízí tato metoda navíc na rozdíl od jiných jógových technik? C: (přemýšlí) Myslím, že pro nás, lidi na Západě, kteří jsme neustále zaneprázdněni svou myslí, nebývá často úplně lehké dojít do stavu relaxace a meditace skrze plnou soustředěnost, jak to dělají jiné jógové techniky. Jóga Nidra nabízí hluboké uvolnění relativně snadno – tím, že se necháte vést hlasem lektora. Následujete jeho instrukce a tím se relativně rychle a snadno dostanete do stavu blíže svému skutečnému Já, protože po cestě k němu uvolníte spoustu drobností, které vám v tom před tím bránily, ať už to je napětí v těle, emoční napětí nebo mentální bloky. Hodně pomáhá v přijetí skutečnosti takové, jaká je – právě teď. Nejenom během praxe Jóga Nidry, ale i v každodenním životě.

“ Relativně rychle a snadno se dostanete do stavu blíže svému skutečnému Já...” NÁŠ TIP Zajímá-li Vás Jóga Nidra pod vedením Carmen a Petra, podívejte se na rozvrh na webových stránkách o józe a Jóga Nidře www. isvara.cz, kde si také můžete stáhnout zvukové nahrávky vedených meditací. Nebo přijďte rovnou k nám do Domu osobního rozvoje 26. února a vyzkoušejte si Jóga Nidru na vlastní kůži. Abyste si ji vychutnali se vším všudy, doporučuji být vyspalí. Jedna noc před seminářem to ale nezachrání... Autor článku: Rina Komorádová

„Jednou za měsíc se třídě pokloním“

Každou školní třídu lze považovat za systém, ve kterém platí principy systemických konstelací. Dovedete si představit, že byste se coby pedagog před dětmi poklonil? Co na to říkají děti, když toto zažijí? A víte, čeho se jako pedagog ve výuce i vztahu s rodiči vyvarovat? Marianne Franke-Gricksch pracovala pětatřicet let jako učitelka, která ve své praxi uplatňovala zákonitosti systemických konstelací. Jaké s tím má zkušenosti? Řadu let pracujete jako pedagožka. Co vás vedlo k tomu do své praxe zahrnout metodu systemických konstelací? Pětatřicet let jsem pracovala jako učitelka na druhém stupni základní školy a současně se zabývala i psychoterapií. Tak jsem se dostala k metodě systemických konstelací. Během své terapeutické praxe jsem zjistila, že navzdory vynaloženému úsilí řada symptomů a těžkostí, se kterými pacienti přicházeli, normální psychoterapie neodstranila. Až teprve rodinné konstelace mi ukázaly, jak moc my, lidé, pro svou rodinu děláme, jak se snažíme tolik dělat pro své rodiče, i když nám samotným to ne zcela vyhovuje. Jak spolu s rodiči trpíme, i když to v důsledku nic nepřináší.

Užitek přichází teprve tehdy, když si bolesti některého rodinného člena všimneme. Potom se mu člověk uvnitř sebe pokloní a díky tomu uzná rozdíl, jaký v jejich vztahu je. To spousta dospělých neumí a děti už vůbec ne; ty naopak hledají, jak se dostat co nejblíže rodiči, který právě trpí, a jak nést jeho bolest spolu s ním. Jak jste toto poznání zužitkovala ve své praxi? Postupně jsem principy systemických konstelací začala využívat ve své práci a díky nim motivovala žáky k jinému způsobu chování, než na který byli dosud zvyklí. To, že děti udělají pro své rodiče všechno, i když tím samy trpí nebo vystavují svůj vlastní život v nebezpečí, mě silně oslovilo. Neustále jsem o

tom přemýšlela... Takováto láska k rodičům není žádný pocit – to je naprosto specifické chování.

k nám!, pozn.red.), byly jakýmsi překročením této hranice v období mého raného entusiasmu. Dnes už bych to takto nedělala.

Co to znamená?

Co jsou systemické konstelace schopné pedagogům a pracovníkům s dětmi nabídnout oproti jiným metodám práce s dětmi?

Zjistila jsem, že líné děti neexistují; že jen v sobě mají určité vnitřní nastavení, které je hierarchicky výš než nastavení jiná, a že děti na něj vydávají spoustu energie. Pomalu jsem jim začala víc rozumět. A znovu jsem začala do školy, svého zaměstnání chodit ráda; stala se mi totiž jakousi „výzkumnou půdou“. Až po těchto pětatřiceti letech jsem odešla ze školního prostředí a plně se začala věnovat rodinným a systemickým konstelacím na rovině terapeutické. Co vám osobně tohle všechno dalo? Od samého počátku práce se systemickými konstelacemi se mi naprosto změnil pohled na svět a na život. Uklidnila jsem se, nekonečné hledání ustalo a jsem spokojená se svou prací, která mě navíc přivádí do nejrůznějších koutů této planety. Zpátky k metodě systemických konstelací ve školním prostředí. Čím jsou specifické? Nejprve bych ráda zdůraznila, že metoda rodinných konstelací sama o sobě do školy nepatří. Je to spíš postoj učitelů, kteří systemický pohled do školy přinášejí. A děti velmi rychle pochopí, že už tolik nejde o jedince, ale o vědomí společného „my“ jako skupina, která má jednotný cíl; v tom, jak pospolu žít, tak v procesu učení. A patří do toho všichni, tedy i děti s poruchou udržení pozornosti nebo s potížemi se čtením. My jako učitelé se v takovém případě už nedíváme na každé jednotlivé dítě zvlášť, ale vnímáme s nimi se všemi náš společný cíl: Abychom spolu všichni dobře vycházeli a aby se děti skutečně něco naučily. “ A děti velmi rychle pochopí, že už tolik nejde o jedince, ale o vědomí společného „my”... “ Když vedu skupiny systemických konstelací já, vždycky do nich děti přizývám. Velmi rády se jich účastní, také jako zástupci. Ve škole jsme ale pouze učitelé, nemáme žádné pověření provádět psychoterapii. Příklady malých konstelací, které uvádím ve své knize (Patříš

Jak jsem říkala, pedagogové jsou pedagogové, žádní odborníci na stavění konstelací. Nemají na to pověření ani ze strany zaměstnavatele ani ze strany rodičů. Učitelé mohou navštěvovat takzvané konstelační supervize, aby se naučili žáky lépe chápat a rozuměli jim. Téměř vždy se ale těchto skupin účastní i rodiče. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože tyto skupiny supervizí s učiteli a rodiči od počátku devadesátých let vedu. Ti, kdo chtějí sami konstelace stavět, potřebují velké terapeutické znalosti a také velmi pevnou základnu v základním vzdělání. V čem tedy může pedagogům nebo rodičům pomoci, že si uvědomí, že stejný „systém“ jako v rodinách a generacích existuje také ve školní třídě? Systém, který je ve škole a školní třídě, je na rozdíl od rodinného systému systémem sociálním. Rodinu a její systém, do kterého se narodíme, si vybrat nemůžeme - školu ano. Škola je vůbec první veřejný systém, do kterého se dítě musí začlenit. Navíc škola má opravdu jiná pravidla a pro děti je často těžké je přijmout. Často také neumějí rozlišit mezi pevně stanovenými pravidly ve škole a mezi pravidly platnými v jejich rodině, která se od těch školních často velmi liší a o kterých mohou její členové diskutovat, případně je pozměňovat. A to je úkol učitelů, aby to s dětmi probrali. Můžete jmenovat některé konkrétní příklady, jak s dětmi pracovat? Často svým žákům říkám: ,Vaši rodiče jsou vždycky s vámi, neviditelní, ale přítomní´. Je velmi důležité, aby děti vedle sebe ve škole cítily právě tu „svou“ kontextovou osobu, někoho z rodičů, babičku, dědečka, tetu nebo strýčka... , prostě kohokoliv blízkého zvenku, kdo může dítěti ve škole pomoci a provázet ho chvílemi, které jsou pro něj náročné. Některé děti si na toto místo kladou obrázek svého psa. ,Štěká a chrání mě vždycky, když si na mě

druzí dovolují,´ často říkají. Tímto způsobem mohou samy pro sebe vytvořit bezpečné prostředí. Ve své knize také zmiňujete důležitost úcty ... Ano, z toho důvodu jsme s dětmi začali praktikovat poklonu jako projev úcty a respektu: Každé ráno se dvě děti před celou třídou pokloní. Je to něco jako naše společná modlitba a mohou to dělat děti vyznávající islám, hinduismus i ty, které jsou bez vyznání. Ohromně je to bavilo. A jednou za měsíc se celé třídě pokloním i já sama a při tom dětem říkám: ,Klaním se vám a vašim rodičům...´ A tohle mělo na vztahy mezi mnou jako učitelkou a rodiči dětí dalekosáhlý vliv. Ještě bych ráda zdůraznila, že toto bylo systemické chování, ale nemá to vůbec nic společného s rodinnými konstelacemi. “ (...) A jednou za měsíc se celé třídě pokloním i já sama a při tom dětem říkám: ,Klaním se vám a vašim rodičům... “ Doporučujete i s dětmi stavět klasické konstelace? Ne, to doopravdy ne! Ale pedagogové budou ve své třídě v úplně jiné pozici, když si sami projdou rodinnými konstelacemi a usmíří se se svými vlastními rodiči nebo sourozenci. Díky tomu potom mohou lépe vnímat rozdílné cesty, kterými se ubírají rodiny dětí, které mají ve třídě na starosti. Rodiče vždycky zůstanou ti nejdůležitější. My učitelé jsme pouze „služebníci“ a nemáme dětem co „lepšího“ nabídnout než něco trochu jiného, než co jim nabízejí jejich rodiče. Učitelé zde nejsou proto, aby cokoliv ve výchově rodičů „vylepšovali“... Existuje tedy něco, na co by si měli pedagogové dávat pozor? Neměli bychom rodičům radit, jak dítě vychovávat. Ano, budeme-li dotázáni, můžeme říct něco ve smyslu ,Ano, i když tady ve škole jsem v roli pedagožky, doma čelím podobným náročným otázkám, co se výchovy dětí týče...´ Nebo když učitelka nemá svoje vlastní děti, o to víc by měla ocenit matku nebo otce, že na sebe vzali tento nelehký úkol vychovat dítě. Ke zvykům, které ve výchově v dané rodině

panují, se my, učitelé, v zásadě nevyjadřujeme, to je výsostné právo rodičů. To samé platí v otázkách, kdy mají děti dělat úkoly, jaký chléb by měli dostat na svačinu nebo kdy by měly chodit spát. Toto všechno je pro nás tabu! Když to ale přesto uděláme, potom nám rodiče začnou radit, jak máme jejich děti učit... Všechno to funguje nevědomě a má nedozírné následky. Ve své knize popisujete příklady stavění konstelací ve školní třídě. Jak tuto metodu začlenit do klasické výuky a dlouhodobého výukového plánu, když je to „něco navíc“? Jak jsem říkala, dnes bych už to takto nedělala. Rodinné konstelace jako metoda do školy a do výuky nepatří. Naproti tomu myšlenka, že školní třída je systém, ve kterém platí určité systemické zákonitosti, je zcela na místě! A vyvstane jsi sama, jakmile učitel sám dosáhne klidu se svými rodiči díky svým vlastním rodinným konstelacím. Tím také získá daleko větší sílu pro svou práci. Ten, kdo na vlastní kůži rodinné konstelace neprožil, nemůže ve svých hodinách systemicky myslet a jednat... Je to také jakýsi předpoklad; protože teprve potom může učitel svým žákům skutečně od srdce říct: „Beru vaše rodiče do svého srdce...“ A děti se potom zklidní a otevřou svá srdce nejenom pro školu a své kamarády, ale také pro proces učení jako takový. NÁŠ TIP Zaujalo Vás téma, o kterém Marianne Franke-Gricksch mluví? Rádi byste se jí na něco zeptali ze své praxe? Pak vězte, že v květnu k nám Marianne Franke přijede na první blok intenzivního výcviku. Podívejte se na termíny dalších bloků! A mé osobní doporučení směřuje ke knize Patříš k nám! Její největší potenciál vnímám právě v četných příkladech z praxe, na kterých je kniha téměř celá postavena. Cenná je pro nás, dospělé, pedagogy či rodiče, také zpětná vazba, jak děti konstelace prožívají a jak na ně reagují. A perličkou nikoliv na dně je potom řada nepostradatelných tipů, jak s dětmi pracovat, např. v konfliktních situacích nebo při řešení opakovaných pozdních příchodů. Autor článku: Rina Komorádová