Lovec Vyvolených napsal: Karel ,Carlos' Strnad Vyvolení. Zkáza planety. Kam až sahá paměť kmenových stařešinů, vždycky tu byli lidé, jejichž jediným cílem bylo vnutit všem svou vizi krásnějšího světa. Nikdy to nevedlo k lepším zítřkům. Poslední vizionář, který k tomu dostal prostor nechal odpálit atomové rakety. Ekosystém se zhroutil, 75% populace vymřelo, svět se skládá z ledových, kamenných a písčitých pouští. Krásnější svět, co zmrdi? Charles Reeds – soukromý deník ,,Kateřino,“ řval chraptivý hlas. ,,Vstávej, kurva!“ Kateřina ucítila kopanec do žeber. Jen co otevřela oči, viděla rudě. Vyskočila na nohy a levou rukou chytila řvoucího plešouna pod krkem. Pravou rukou zajela pod koženou suknici a stiskla. ,,Ještě jednou,“ zašeptala. ,,Se pokusíš mě napadnout, tak ti urvu koule a donutím tě je sežrat, kapiš?“ Plešounovo čelo se náhle orosilo a z koutků očí stékaly slzy. Křečovitě přikývl a pískl, ale jinak si nedovolil vydat ani hlásku. ,,Proč jsi mě vzbudil?“ zeptala se, když si pečlivě otřela ruku o vestu. ,,Velký Kandid tě nyní přijme,“ poklonil se plešoun a s hlavou sklopenou vycouval ze stanu. Velký Kandid, hm? Pomyslela si Kateřina. To se na to podíváme, jak velký vlastně je. Povolila kožené pásky, které v tunice držely bujné poprsí a upravila si punčochy plné ok. Byla krásná a věděla to o sobě. Mnohé to zjednodušovalo. Na druhou stranu tu byla spousta věcí, jejichž provedení bylo mnohem těžší. Tak například přejít tábor plný nadržených, poďobaných, obtloustlých a sadistických plešounů oblečených jen do kožených suknic bez toho, aby se jí někdo pokusil znásilnit. Přitočil se k ní první z nich. ,,Hej, č-č-č,“ stiskl její zadek. Za normální situace by jí to až tak moc nevadilo, stitsk byl pevný a mužný, ale teď měla jinou práci. Z rukavice vytasila boxerový nůž s krátkou čepelí ve tvaru listu. Rychlým sekem rozpárala tlusťochovo břicho. Do prachu a písku vypadlo klubko vnitřností. Tlusťoch padl na všechny čtyři a marně se pokoušel nacpat čvachtavý ranec zpátky. Ostatní se začali věnovat jakékoli činnosti, která znamenala nenápadně se vyhnout Kateřinině pohledu. Stan Velkého Kandida byl ozdoben lebkami, kůžemi staženými zaživa z lidí (alespoň podle pověstí) a ukradenými koberci. U vchodu postávala dvoučlenná stráž, která měla právo nechat si alespoň na zátylku vlasy. Kateřina krátce zauvažovala, proč všichni šéfové těchhle sekt mají potřebu holit svým následovníkům vlasy. Zřejmě je všechny zneužívali jejich plešatí fotrové. Stráž jí bez problémů pustila dovnitř. Vešla do kruhové místnosti s ohništěm uprostřed. Naproti ní na trůně seděl zavalitý a skutečně obrovský muž. Ten vlasy měl. Hřívu černou jako uhel. Po stranách trůnu byly ke kůlům přivázaná dvě těla holek. Barvou připomínala osm uplynulých hodin plných znásilňování a mrskání, jehož se dopouštěli strážní. ,,Jsi Velkej Kandid?“ vypálila drze Kateřina. ,,Ukloň se mi, děvko!“ zahřímal obr a zvedl se z trůnu. ,,Jasně, puso,“ poklepávala Kateřina nohou a významně si promnula prsty. ,,Jen co zaplatíš.“ Kandid zřejmě nebyl na takový styl jednání zvyklý a rozhodilo ho to. Navíc přesně věděl, že od včerejší noci, kdy přišla, rozpárala šest jeho následovníků. To ho ještě víc rozohnilo. Kateřině u nohou přistál kožený váček. Při dopadu nadějně zacinkal. ----
Poledne se změnilo v krvavý západ slunce. Zubaté hory vytářely děsivé stíny. Život v táboře se pomalu nořil do alkoholové mlhy. Nikomu nevadil silný vítr ani pokles teploty. Všichni byli ožralí a spokojení. Během dvou dnů vyrazí na další nábor členů do nejbližších vesnic. Přivezou spoustu kurev a pár chlapečků pro zpestření. Jejich svatá víra opět posílí! Z Kandidova stanu se přestaly ozývat výkřiky. Všichni se zastavili. Možná bude mít Kandid velkorysou náladu a děvku jim půjčí. Závěsy stanu se rozhrnuly. Místo Kandida tam stála Kateřina pokrytá krví. Do kapsy ustřižených džín si schovávala diktafon s nahranými výkřiky, které s těmi Kandidovými skutečnými přehrávala. Její úkol byl jasný, zabít Kandida a zlikvidovat jeho víru, než se ještě více rozšíří. To jí však neomezovalo ve výběru prostředků. Za každou holku, každýho kluka a kohokoli dalšího si vytrpěl deset hodin mučení, než ho Kateřina milosrdně podřízla. ,,Kurvo,“ zakřičel jeden ze strážců. ,,Kde je Veliký Kandid?“ ,,Tak za prvý, jsem Kateřina,“ zlehka se uklonila. ,,Za druhý, Kandid je mrtvej. A konečně za třetí, nebyl ani zdaleka tak velkej!“ Mezi strážné přistál neveliký krvavý uzlíček uřezaných genitálií. ,,Zabte jí!“ na výkřik strážce se rozeběhli všichni plešatí tlusťoši. Okamžitě se zase zastavili. ,,A za čtvrtý, tohle je ruční granát H95,“ mezi strážce hodila pojistku. ,,A tohle byla jeho pojistka, pokud teď povolím palec, celej tábor včetně plešatejch kokotů vyletí do povětří.“ Pomalu a opatrně prošla volnou uličkou, kterou jí utvořili. ,,Můžete si jít sebrat zbytky Kandida,“ řekla jim velkoryse. Všichni se vrhli do stanu. Někteří se chtěli stát Kandidovými nástupci tím, že by si přivlastnili jeho zbraně, jiní jen chtěli ukrást hodnotné věci, které tam měl. Tak nebo tak, všichni vběhli do stanu. ,,Kreténi,“ broukla Kateřina. Odjištěný granát hodila přesně do stanu. Ozvala se ohlušující exploze a tlaková vlna strhla Kateřinu na zem. Hned po ní následovala sprcha z krve, vnitřností a utrhaných končetin. Kateřina vstala a opucovala se. Úkol splněn. --Díky plné nádrži v kradené motorce poměrně snadno dojela do Kostela Nebeských strážců. Do sídla Lovců. Ihned u vchodu jí očekával Charles Reeds. Zakladatel Lovců. Bylo mu už hodně přes šedesát, ale pořád byl svalnatý a hrdý. Dlouhé a stále husté šedé vlasy vlály ve větru. ,,Kateřino,“ pozdravil ji objetím. ,,Úspěch, předpokládám?“ ,,Jak jinak?“ usmála se. ,,Pojď, mám teď úkol pro všechny Lovce. Už jste tu skoro všichni.“ Charles nikdy nemluvil víc, než bylo nezbytně nutné. Vždycky šel rovnou k věci. --Kateřina zalezla do své komory. Byla dost chudě vybavená. Vyjma obrázku od jejího bratra, skříně a postele tam nebylo prakticky žádné vybavení, jaké je normálně v místnostech, v nichž se bydlí. Zato byla na zdi vyvěšená bohatá sbírka chladných a palných zbraní. Krabice pod postelí ukrývala dvacet granátů a sedm min. Svlékla se z kožené tuniky a ustřižených džín. Vyzula těžké pokované boty. Cítila se jako nová. Nahá slezla do sklepa a skočila do malého podzemního jezírka. Sídlo Lovců stálo přímo nad podzemním pramenem, takže Lovci nikdy netrpěli nedostatkem vody. Na rozdíl od většiny ostatních obyvatel Kráterové pánve. Kdysi dávno nazývané Moravskoslezký úval. Po půl hodině strávené v jezírku odešla spát. Jako každou jinou noc se jí prakticky nic nezdálo. Spala tvrdě a klidně. Naprosto jinak, než by člověk čekal u vražedkyně, která má na svědomí na stovku mrtvých lidí. Ráno jí probral zvonec. Všichni Lovci už se sešli. Chystala se porada. Oblékla si zašpiněné tričko dlouhé po kolena s nápisem Donald the Duck a obrázkem kačera,
síťované punčochy a její oblíbené okované boty. --Schůzovalo se v bývalé kryptě. Uvnitř postávalo a posedávalo osmnáct bizarních postav. Od namakaných zmutovaných bijců až po křehké dívky a dokonce jeden hubený muž s dobrosrdečným pohledem, který podle všech zákonů pravděpodobnosti měl být mrtvý. Přesto to byl nejúspěšjnější Lovec. Nikdy nezabíjel sám, díky intrikám dokázal přesvědčit jiné, aby za něj špinavou práci odvedli. Kateřina ho nenáviděla. ,,Dobré ráno,“ řekl Reeds. ,,Určitě znáte všichni Prahu?“ ,,Jo,“ zazněla podivná mozaika hlasů. ,,Všichni víte, na čem se tam vydělává,“ ,,Otroci,“ odpověděli všichni. ,,To samo o sobě není tak důležité. Těží tam suroviny, které potřebujeme i my. Nicméně z důvěryhodného zdroje jsem se dozvěděl, že otroci chystají vzpouru. Chtějí se sami ujmout vlády. Nemám rád, když je někdo takhle zneužíván, ale vzpoura by znamenala okamžitý zánik celé oblasti. Mohlo by se to navíc rozšířit i do ostatních oblastí.“ ,,Proč?“ zeptala se jedna z drobnějších dívek. ,,Oni budou pracovat dál, jenom tam nebudou jejich šéfové se zbraněma.“ ,,Položilo by to celou oblast ekonomicky.“ zabručel hubený muž s očima dobráka. ,,Jakmile by se začali sami o sebe starat, zjistili by, že to něco stojí, takže by zvedli ceny.“ ,,Ti lidé chtějí jen žít o něco líp,“ zakřičela drobná dívka. ,,V tomhle se nebudu angažovat!“ ,,Je mi líto tvého pohledu, Lindo,“ zakroutil hlavou Reeds. ,,A je mi líto i tebe.“ Vzduch rozčísla rotující hvězdice. Zasekla se přesně do Lindina krku. Kateřina zbystřila a připravila listové čepele. ,,Linda porušila náš kodex – přidala se na jednu ze stran,“ Reeds si všechny prohlédl a zkoumal jejich reakce. ,,Už nějaký čas podporovala otroky v jejich snažení. Jejím úkolem bylo udržet Lovce stranou.“ ,,Otroky zabíjet nemůžeme,“ pokračoval hubený intrikán. ,,Musíme použít taktiku hada.“ Kateřina si vybavila, co jí učili. Taktika hada znamenala vnést rozpory dovnitř hnutí – otrávit ho a nechat pomalu zemřít. Pak ještě byla záložní hadí taktika – zabít vůdce, protože had bez hlavy nepřežije. ,,Kolik se nás na tom bude podílet?“ zeptala se Kateřina. ,,Všichni,“ odpověděl Reeds. ,,Budeme potřebovat všechny dovednosti. Už jen dostat se nepozorovaně do Prahy bude velice obtížné.“ ,,Prakticky nemožný,“ zabručel jeden z obrovských mutantů a odložil Dostojevského ,Idiota'. ,,Po cestě jsou všemožní lovci otroků, ty budeme muset zabít. Zabezpečení Prahy samotné je zajištěno stacionárními kulomety, některé stráže mají i lehčí verze raketometů. Vzhledem k jejich počtu bychom potřebovali tank a pro něj neseženeme ani střelivo ani dost nafty.“ ,,Takže jak se tam dostaneme?“ zajímal se Marek, druhý obrovský mutant s mechanickou paží. ,,Odvrátíme pozornost bitvou s otrokáři, to zařídíte vy dva a Reeds,“ ukázal hubeňour na mutanty. ,,Zbytek týmu si probojuje cestu zadním vchodem do Prahy. Stráže budou většinou přivoláni k bitvě mimo Prahu, takže by útok neměl být nijak složitý. V Praze se vmísíte mezi obyvatelstvo a vaším úkolem bude otrávit povstalce nebo se pokusit oddělit je od vůdce.“ --Kateřina a zbytek sedmičelnného útočného týmu čekali v zákrytu, až dostanou signál k útoku. V dálce se na nočním nebi nádherně vyjímaly výbuchy, jak Reedsův tým zaměstnával otrokáře. Zapálila si cigaretu a nabídla ostatním. Kouřili a sledovali údolí, kde stávalo Staré Město. V jeho troskách se pohyboval Hubeňourův tým. Ozvaly se výstřely a potom se rozsvítila červená baterka. ,,Útok,“ zavelela Kateřina. Rychle vyskočila na nohy a zahodila cigaretu. Cvakly pojistky. Všichni rychle běželi do kanalizační roury. Kanalizace byla pod celou Prahou a dokonce vedla i pod Vltavou. Stráže by tam neměly být příliš početné díky nedostatku prostoru k manévrování. Plížili se trubkami.
Slyšeli kapání, ale jinak nic. Ozvala se rána. Strop roury před Kateřinou se propadl. Najednou před ní stály čtyři černě oblečené postavy ozbrojené brokovnicemi. Okamžitě začala střílet. Pravou ruku jí ohodila krev. Museli odpálit i strop za nimi. Tohle nemohli přežít. Ucítila, jak jí několik broků vlétlo do ramene. Pořád držela spoušť samopalu. Díky dýmu neviděla, jestli něco trefuje. Nezbývalo než doufat. Další salva broků se zaryla do stehna. Strašně krvácela. Cítila, jak ztrácí vědomí. Zoufale sáhla po granátu. Odjistila ho a hodila. Výbuch už vnímala jen zdálky. --Plesk! Kateřinu probrala facka. Neuvěřitelně jí pálila tvář. Měla ještě zalepené oči, ale reflexivně se chtěla ohnat rukou. Zachřestily řetězy a ruka se bezmocně zastavila. Zamžourala očima. Stehno jí šíleně bolelo a v rameni cítila mravenčení. Před ní stála jediná mužská postava. Hubená a v davu snadno přehlédnutelná. Ale i přes mlhu rozeznala ten dobrosrdečný a naivní pohled. Hubeňour, ten bastard! ,,Konečně,“ zamručel. ,,Zmrde!“ zakřičela Kateřina, ale na další salvu nadávek už neměla sílu. ,,Taky tě rád vidím,“ usmál se. ,,Zachránil jsem ti život.“ Kateřina mu z posledních sil plivla do obličeje. Hubeňour si setřel plivanec a odpochodoval k lavorku s vodou. Kateřina teď měla příležitost prohlédnout si, kde je. Na zdech byly zbytky opadané okrové omítky, místy visely k zemi tlusté řetězy přibité hřeby. Z jedné strany pronikalo do místnosti světlo skrze zamřížované okno. Uprostřed stála kostra nemocniční postele s řemeny. ,,Kde jsme?“ zeptala se. ,,Je to vlastně docela ironické,“ odpověděl Hubeňour tónem úředníka. ,,Ve všem tom šílenství jsme my dva poslední střízliví uzavřeni v blázinci. Bohnice.“ ,,Jakou roli v tom hraješ?“ Kateřina nevěděla, co jí čeká, ale raději získávala čas a informace. Taky rozmýšlela možnosti útěku. ,,Jako vždy jsem ten nejhorší s nejlepšími úmysly,“ pomalu se vracel od lavorku. ,,Neomrzela tě už nemožnost volby? Všudypřítomný kodex neutrality? Nechtěla jsi někomu věřit, že jeho cesta zlepší status quo?“ ,,Jasně, podílet se na vyvraždění lidí,“ odplivla si. ,,S kterýma jsi strávil spoustu času, který byli tvoji kamarádi... To je rozhodně skvělá volba.“ ,,Nedělalo mi žádnou radost zrazovat je,“ pravděpodobně mluvil upřímně, ale u něj to nebylo nikdy jisté. Kateřině však dělala starost jiná věc – musela vědět, ke které straně se přidal. ,,Kolik jsi dostal zaplaceno?“ uchechtla se zlomyslně. ,,Získám místo, které budu moci nazvat domovem,“ zasnil se. ,,Budu mít živobytí, možná založím rodinu. To je ta největší odměna.“ Nebylo to jednoznačné, ale zdálo se, že dělá pro současnou vládu. ,,Na krvi otroků?“ Kateřina všechno vsadila na jednu kartu. ,,Tak to bylo vždycky,“ zakroutil hlavou. ,,Všechno, co jsi kdy použila, bylo vyrobeno otroky. Vždy se jen měnila životní úroveň otroků. Nikdy si nemohli vybrat, protože se nevymanili ze své slabosti. Je to přirozené, až se stanou silnějšími, ovládnou slabší.“ ,,Jsi krysa,“ odplivla si znovu. ,,Nečekal jsem, že bys to pochopila,“ otočil se k odchodu. ,,Snaž se odpočívat. Zítra budeš vydražena.“ Když vykráčel z místnosti, snažila se Kateřina lomcovat řetězy. Bezvýsledně. Sledovala, jak se protahuje stín postele. Za oknem pomalu přicházela noc a na ní únava. Už chtěla podlehnout spánku, najednou se ale povolil řetěz držící levou ruku. Během chvíle i druhý.
Spadla obličejem na dlaždice. Zvedala se na nohy a za mříží si všimla podrážky těžké boty. Ozval se dutý úder a pak hned druhý. Mříž i s několika cihlami vyletěla ze zdi. Ruka v černé rukavici vhodila dovnitř papír zatížený kamenem. Kateřina se s námahou zvedla na nohy a popoběhla k oknu. Černá postava utíkala v dáli pryč od objektu směrem na Nové Město. ,,Co to bylo za ránu?“ slyšela hlasy za dveřmi. ,,Nevim,“ odpovídal další hlas. ,,Kdo má doprdele klíče?“ Kateřina rychle sebrala papír a vylezla na parapet. Dolů to naštěstí bylo jen jedno patro. Seskočila do vysušené hlíny a zvedla oblak prachu. Okamžitě se dala do běhu. Řetězy na rukách jí tížily, ale nehodlala zastavit ani ze srandy. ,,Zdrhá, kurva!“ slyšela ještě za zády. --Doběhla až ke břehu Vltavy. Řeka smrděla a byla plná olejových skvrn a mrtvých těl zvířat a několika otroků. Kolem bylo jen pár ožralů, kteří zabloudili z vrchu. Sedla si na zbytky vyhlídky na okraji. Rozbalila papír. ,MŮŽEME SI VZÁJEMNĚ POMOCT. BAR DÍRA, ZŮSTAŇ DO ZAVÍRAČKY.' Vzhledné písmo bylo dokonale nezvyklé. Sice jí zajímalo, kdo to napsal, ale jejím cílem bylo okamžitě zmizet z Prahy. Nalákala jednoho z ožralů do uličky a tam ho omráčila. Stáhla z něj oblečení a zmizela ve stínech. Těžkým kamen rozbila zámky na řetězech. Teď byl čas najít cestu ven. Vltavu by se pokoušel přeplavat jen blázen. Voda byla dost jedovatá na to, aby se otrávila i přes kůži. Každou další stranu ohraničovaly barikády a hradby. Na každém vyšším bodě sídlil odstřelovač. Probojovat si cestu ven nepřipadalo v úvahu. Došla až k první bráně. Mimo šestičlenné a dobře ozbrojené stráže hlídaly bránu i dva dálkově řízené kulomety. Kateřina už začínala chápat, proč je v Praze drženo tolik otroků. Energetická náročnost všech systémů a navíc ještě osvětlení a dalších věcí musela být enormní. Zkoušet projít přes stráže by znamenalo vystavit se riziku, že ji budou považovat za otroka. Bylo docela jasné, co jí její osvoboditel mohl nabídnout za pomoc, ale co mohl chtít po ní? --Díra byl ten nejvýstižnejší název pro nechtunou putyku v suterénu trosek hotelu Hilton. Celou ulici objímala obrovská halda dalších zřícenin, povětšinou dost nestabilních a neobyvatelných ani feťáky. Vzduch byl nasáklý močí, výkaly a zvratky. Nad Dírou svítil jakýsi spoře osvětlený štít zobrazující spokojeného chlapíka upíjejícího z neidentifikovatelné láhve. Nápis ,VÍTEJTE V DÍŘE' pak působil neuvěřitelně tragikomicky. Kolem schodů dolů se váleli tři opilci, z nichž nejméně jeden se dnes napil naposled. Kateřina seběhla schody. Vnitřek dokonale oodpovídal venkovnímu panorámatu, snad jen vyjma smradu. U stolů a baru posedávaly lidské trosky v různém stadiu rozkladu. ,,Vodu,“ objednala si u přestárlé unaveně vypadjící číšnice. Tvářila se, že schytala až příliš moc plácnutí přes zadek a když viděla další ženu v lokále, lehce se usmála. Cena vody byla stejná jako kdekoli jinde. Deset mincí libovolného tvaru. Měla štěstí, že ožrala, kterému sebrala kabát, měl dost peněz v kapsách. Papírové peníze se používaly pouze pro potřeby bankovních domů, pro běžné lidi nevyužitelných. Vyhazovač v rohu znuděně čistil brokovnici a občas upil z plechového hrnku. Dala si ještě čtyři vody a jednu pálenku s nápadnou chutí desinfekčních prostředků. ,,Zavíráme,“ zvedl se vyhazovač. Celý lokál utichl a sledoval ho. Hodil si brokovnici na rameno. ,,Vypadněte.“ Většina lidí se zvedla a odešla. Jen tři chlápci u stolu nejdál od dveří zůstali sedět a dál nerušeně popíjeli.
,,Neslyšeli jste?“ zeptal se tiše vyhazovač. ,,Zavřete, až řeknu já,“ zasmál se chlapík krysího vzezření. ,,Rozumíš?“ ,,Netykáme si,“ zavrčel vyhazovač. Krysák sáhl za košili a položil na stůl revolver. Nechal na něm ruku. ,,Víš kdo jsem?“ zasyčel Krysák. ,,Odfakuj!“ Vyhazovač bůhví z kterého záhybu kožené bundy vytasil vojenský nůž. Bleskurychle se rozmáchl a zarazil ho Krysákovi do ruky. Nůž projel skrz pažbu zbraně i stůl. Krysákovy kumpáni odskočili od stolu až porazili židle. ,,Zmrde!“ napůl sípal a napůl křičel Krysák. ,,Víš kdo jsem? Víš, co všechno můžu zařídit?“ ,,V tuhle chvíli se zatím můžeš zvednout a vypadnout v jednom kuse,“ vyhazovač mluvil klidně, ale brokovnici už držel připravenou k výstřelu. ,,Dostanu tě,“ hrozil Krysák a snažil se trháním oddělit ruku od pistole a stolu. ,,Rozřežu tě na tak malý zkurvený sračky, že tě daj dětem místo sklá...ummm“ Vyhazovač rychlým pohybem vsunul hlaveň brokovnice do Krysákovy huby. ,,Teď mě dobře poslouchej,“ vyhazovač se k němu naklonil a šeptal, ale Kateřina dobře slyšela. ,,Je zavřeno, jsi na místě, kde nemáš co dělat, já tu hlídám – jsi zloděj a já jsem ochranka. Chápeš tu souvislost?“ Vyhazovač se zle zakřenil a v do té doby celkem vlídné tváři se objevila lhostejnost, jestli Krysák odejde nebo bude muset vynést jeho zbytky. Krysák vytáhl nůž z ruky a za podpory kamarádů se táhnul pryč. následoval ho závoj klení a nadávek. Vyhazovač se podíval na Kateřinu. ,,Jo, pochopila jsem,“ Kateřina do sebe kopla zbytek pálenky. ,,Odcházím.“ ,,Nemusíte,“ usmál se zase vlídně vyhazovač. ,,Jste můj host.“ Sedl si naproti ní. Měl krátké kaštanové vlasy a zelené oči. Odložil si motorkářskou bundu s nápisem ,HELLS ANGELS'. ,,Kdo jsi?“ zeptala se Kateřina. ,,Anděl strážnej,“ usmál se. Kateřina si všimla vytetovaného klečícího anděla na bicepsu. ,,Romantika,“ ušklíbla se. ,,Co po mě chceš?“ ,,Otázka je, co chceš ty,“ podíval se na ní. ,,Nech si ty náborářský kecy,“ zakroutila hlavou. ,,Co chceš?“ ,,Krásnou ženu, spoustu dětí a peněz, dobré místo k bydlení,“ odmlčel se. ,,Asi všechno, co všichni. Co chci po tobě, to je jiná věc.“ ,,A to?“ Kateřina už začínala být dost naštvaná z toho dramatického protahování. ,,A vůbec, kdo jsi?“ ,,Thorgeir,“ podal jí ruku. Stisk měl pevný. Podle dlaně ale nikdy nevykonával těžkou fyzickou práci. ,,Nezvyklý jméno,“ odpověděla Kateřina. ,,Já jsem...“ ,,Kateřina, samozřejmě vím,“ mrkl na ní. ,,Linda je moje sestřenice.“ Ou, ještě neví, že je mrtvá. Pomyslela si. ,,Podívej, nebudu tajit, kdo jsem,“ nadechl se a ještě jí prozkoumal. Vypadalo to, jakoby se pokoušel číst myšlenky. ,,Pomáhám otrokům, pravda je, že jsem ten, kdo povstání vede. Podle mého úhlu pohledu máme oba problém, který má stejné řešení. Ty se nedostaneš ven, pokud bude někdo u moci. Já je potřebuju odstranit, abych dosáhl svých cílů.“ ,,Nevím, co jsi o mě slyšel,“ podivila se Kateřina. ,,Ale opravdu nedokážu vyřídit armádu skvěle trénovanejch a perfektně vyzbrojenejch chlapů.“ ,,A právě v tom se pleteš,“ tahal trumfy. Plán už měl dávno hotový, to bylo jasné. ,,Stačí, když nám vyšlapeš uzoučkou cestičku. My ti vydupeme pořádnej chodník.“ ,,Co teda chceš?“ dívala se mu zpříma do očí a čekala nějaký hnusný podraz. ,,Nejdřív potřebuju, abys mi slíbila, že nám pomůžeš.“ ,,Nemůžu ti slíbit nic, když nevím, o co jde.“ ,,Já ti ale můžu odpřísáhnout, že odsud odejdeš s daleko menšími problémy, když ti pomůžeme my.“
,,Dobře, pomůžu,“ přikývla ne úplně ochotně. ,,Jak jsi si určitě všimla, většina zbraní je nějakým způsobem napájená proudem, stejně tak kamery, osvětlení a všechno ostatní. Hlavní energeitckej uzel je... Miky, můžeš mi přinést plán Hradu?“ Hubený barman kývl a zmizel někam dozadu. Po chvíli se vrátil se srolovaným kusem papíru. ,,Tady,“ ukazoval prstem na plánek překreslený tužkou. ,,Potřebujeme, abys nastražila hodně malou bombičku na to, aby někomu ublížila, ale dost na to, aby strop zavalil místnost. To je první věc. Druhá – nedaleko tohohle uzlu je zbrojnice. Většina stráží je přes noc v civilu a zbraně jsou uloženy tam. Nechci zbytečný ztráty, takže jde o to, abys tam dostala napalmovou nádržku.“ ,,To nevypadá až tak těžce,“ poznamenala Kateřina. ,,Proč to neuděláš sám?“ ,,To je právě ono,“ usmíval se Thorgeir. ,,Obličeje všech prošly monitorováním, ať už návštěvník nebo obyvatel – všichni jsou zaznamenaný. Ty jsi se sem ale dostala jako svobodný člověk. Chtěli z tebe udělat otroka, takže tvoje záznamy nikde nejsou.“ ,,Otroky neukládaj?“ zajímala se Kateřina. ,,Nemá to smysl, útěk je prakticky nemožný,“ pokrčil smutně rameny. ,,Navíc ten, komu se to podaří nepředstavuje žádné nebezpečí, protože jeho cílem je zmizet rychle pryč odtud. A nakonec – životnost otroka jsou tak dva roky. Tři, když je silný. Jedy a tak.“ ,,Dobrá,“ přikývla Kateřina. ,,Nějaký háčky?“ ,,Obě bomby budou odjištěný,“ znovu se jí díval upřeně do očí. ,,Určitě chápeš, že když neuspěješ, my to vědět nebudeme. Tohle se prostě musí povést. Buď zneschopníš obranu města nebo uděláš obrovskej bordel v Hradu a tam už se probojujem. Obojí se nám vyplatí. Ale jak říkám, nechci zbytečný oběti ani na jedný straně.“ ,,Jak se tam dostanu?“ Kateřině sice přišla jednoduchost úkolu podezřelá, ale argumenty byly dost silné. ,,Budeš oblečená jako uklízečka,“ najednou se rozesmál. ,,Uklízečky jsou ale mentálně nebo jinak postižený, tak si to nějak dobře nacvič. Mají přístup všude. Bomby budeš mít v kbelíku.“ Uklízečky? Kateřině přišlo divné, že i když lidi tady umíraj a maj bídu, může se někdo starat o čistotu. ,,Chápu,“ přikývla. ,,Důležitý je načasování. Povstání vypukne v sedm večer, bomby vybuchnou za pět sedm. Buď od nich co nejdál.“ ,,Dobře, mami.“ --Kateřina přespávala u Thorgeira v posteli. Ne s ním. Ten chlap byl divný. Raději spal na zemi a před její společností dal přednost brokovnici, kterou si držel na prsou. Kateřina nedokázala odhadnout, jestli je jen opatrný nebo už paranoidní. Thorgeirův příbytek byl v přízemí jednoho staršího cihlového domu. Omítka se celkem držela a i vybavení docela dobře přežilo válku. Měl tam dokonce nefunkční televizi, zachovalé obrazy, pár křesel a kanape. Narozdíl od zbytku města to tam neměl ani moc zaprášené. Usnula celkem spokojeně. Díky Thorgeirovým obkladům už jí nebolelo ani stehno a ani rameno. Sice by jí to mohlo vypomoct s rolí postižené uklízečky, ale pohyblivost se jí zdála o dost podstatnější. --Oblékla se do jakési beztvaré květinové zástěry a na hlavu jí uvázali šátek. Vypadala asi tak o tisíc let starší, což byl cíl. Nakonec přitáhli poměrně těžký kýbl s dvojitým dnem naplněný alkoholem a přikrytý hadrem. Dostala pocit, že je tou nejvyzbrojenější uklízečkou v dějinách. Nakonec jí dali koště. ,,Hodně štěstí,“ usmál se Thorgeir, když jí připevnil do boty několik železných bodců a nůž. --Hrad byl jen stínem svého původního vzhledu. Stála jen prostřední část a na troskách hradeb a křídel byla postavena automatická kulometná hnízda. Kateřina se belhala pomalu přes nádvoří. S opovržením ji sledoval pár strážných. Neviděli v ní
vůbec žádné nebezpečí. Dílem i proto, že si celkem úspěšně dokázala poslintat bradu a v jednu chvíli si i prdnout. To vyvolalo smích kolemjdoucích obchodníků a návštěvníků města. Bylo to neuvěřitelné, ale vnitřek byl zčásti vyveden v nablištěném mramoru a z části z dokonale nalakovaného dřeva. Nevkusná kombinace. Uklízečky tu zřejmě nechali duši, než to všechno vydrhli. Spousta kamer jí sledovala. Díky vynikající paměti měla plán v hlavě. Zamířila rovnou ke zbrojnici. Nejdůležitější bylo zneschopnit stráže. Thoregeirův plán sice spočíval v nefunkčnosti obrany, ale její plán byl především přežít a kdyby náhodou stihla nastražit jen jednu nálož, tak radši ať to je ta ve zbrojnici. Dalo by jí to šanci zmizet dost rychle pryč od zmatku. Zbrojnice byla v přízemí. Původně to byl pravděpodobně nějaký kryt, kterému ale už viditelně vypršela doba využitelnosti. Ocelové dveře hlídala dvoučlenná stráž. ,,Co chceš?“ zavrčel jeden. ,,Úklid,“ snažila se dostatečně si šlapat na jazyk a vypadat retardovaně. ,,Pět minut,“ řekl strážný a odemkl dveře. Prosmýkla se kolem nich. Ten druhý jí pevně stiskl zadek. Přiblbe se usmála a nechala vytéct slinu z koutku úst. Vlezla dovnitř, ale vojáci nezavřeli dveře. Začala se ohánět koštětem. Vnitřek zbrojnice byl dle očekávání obložen zbraněmi. U zdí stály různé skříně a police. Armádní bedny s municí vypadaly jako ideální místo pro schování nádržek s napalmem. Zametala, dokud se nedostala za roh. Odstranila druhé dno z kýble. Nádržka nebyla příliš veliká, ale podle toho, co věděla o napalmu, to bohatě stačilo. Vyhlédla si muniční bednu, která nebyla tolik na očích. ,,Kde je ta uklízečka?“ ozvaly se hlasy zvenku. ,,Uvnitř,“ ozval se hlas strážného. ,,Zatknout, je to atentánice,“ následovaly zvuky kroků. ,,Bacha je ozbrojená!“ Dovnitř vletěli čtyři strážní a mířili na ní samopaly. Za strážnými přicházely další dvě postavy. Hubeňour! Podělanej krypl! Vedle něj vysoký chlap ve velmi dobré kondici se sakem. ,,Opatrně jí zatkněte,“ zavelel Dlouhán. Jeden ze strážných jí chytil zezadu za ruce. Kateřina nevěděla, co dělat. Bojovat nemělo smysl. Takovou přesilu by nezvládla. Navíc Dlouhán vypadal, že by ji zvládl s jednou rukou za zády. ,,Je to ona?“ otočil se Dlouhán za roh. Zpoza rohu vylezl další muž – Thorgeir! Zradil jí a to to ani nebyl její plán! ,,Určitě,“ usmíval se na ní. Kateřina měla tisíc chutí mu ublížit. Vůbec netušila, co se to děje. ,,Jsem rád, že jsi se k nám nakonec přidal, bratříčku,“ usmál se Dlouhán. ,,Kam s ní, šéfe?“ zeptal se strážný Dlouhána. ,,Do mojí kanceláře,“ zavelel Dlouhán. ,,Vyslechneme ji.“ ,,Adame?“ otočil se Dlouhán na Hubeňoura. ,,Je to předpokládám ta, co ti utekla. Hubeňour se zahanbeně podíval do země. ,,Je,“ zavrčel popuzeně. ,,Ale nakonec jsem úmluvu vyplnil.“ ,,Ano,“ zamyšleně přikývl Dlouhán. ,,Máš pravdu, všechny Lovce jsi vyřídil. Bohnice jsou tvoje a peníze máš v bankovním domě připravený.“ --Kancelář Dlouhána byla obrovská. Uprostřed stál těžký dubový stůl a za ním kožené křeslo. Dřevěné zdi zdobily překřížené meče a štíty. Na jedné stěně byl dokonce krb. Do místnosti vedly tři vchody. Dvoukřídlé dveře, kterými jí přivlekli a další dvoje na stěně naproti. U každých stála stráž. Spoutaná podupávala uprostřed a prohlížela si místnost. Sžíral jí vztek. Na Thorgeira, Hubeňoura na sebe. A taky na plný močový měchýř. Během chvíle dovnitř nakráčel Dlouhán a Thorgeir. ,,Dobrý večer, Kateřino,“ pozdravil Dlouhán. ,,Jmenuji se Vilém a stojím v čele tohoto překrásného
města.“ Provokativně si odplivla a doufala, že ho naštve. ,,Nejsme přece zvířata,“ od otrokáře tahle věta zněla dost podivně. ,,Kdo vás poslal?“ Teď nechápala, jestli si dělá srandu. ,,Thorgeir,“ řekla. ,,Hm, zvláštní jméno,“ promnul si Dlouhán bradu. ,,To je vůdce vzpoury?“ ,,Děláte si ze mě prdel?“ vykřikla Kateřina. Budovou otřásl výbuch. Během dvou vteřin přišel další. Lustry v místnosti zhasly. Kateřina netušila, co se děje. Ona přece bomby nestihla nastražit! ,,Co tu stojíte?“ zařval Dlouhán na strážné. ,,Zjistěte, co to bylo, kurva!“ Stráže proběhly dveřmi, které původně hlídaly. V místnosti zůstal jen Dlouhán, Kateřina a Thorgeir. ,,Karle,“ přivolal Thorgeira Dlouhán. ,,Jak jsi zjistil, co se chystá?“ Cvakla pumpa brokovnice. ,,Poslal jsem ji sem,“ i v šeru Kateřina viděla, že Thorgeir míří Dlouhánovi zezadu na hlavu. ,,Co to děláš, Karle?“ otočil se na něj Dlouhán. ,,Co jsem měl udělat dávno,“ řekl klidným hlasem Thorgeir. ,,Chceš mě zastřelit?“ vysmíval se Dlouhán. ,,Vlastního bratra?“ ,,Nejsi můj bratr, dávno už ne!“ zakřičel Thorgeir. ,,Byl jsi vždycky idealistickej idiot!“ křičel Dlouhán nazpátek. ,,Neměl jsi ode mě nikdy odcházet!“ Kateřině už se z toho všeho začala točit hlava, ale byla potichu. Nenápadně se snažila vysmeknout z pout. V tuhle chvíli už jí bylo jasné, že obrana města je napadrť. Zvuky zvenčí naznačovaly, že otroci se dostávají do města. Trhala plastovými pásky, cítila řezavou bolest na zápěstí a na rukách, ale pořád trhala. Musely jednou povolit! ,,Otrokáři!“ pokračoval Thorgeir v hádce. ,,A z čeho jsi asi myslel, že tady existujeme?“ odsekl Dlouhán. ,,Kvůli tobě je Linda mrtvá!“ křičel Thorgeir. Takže už to ví. Nebo to věděl od začátku? ,,Ne, je mrtvá, protože byla blbá! Je mrtvá kvůli tobě!“ Dlouhán už ani nekřičel, jen mluvil hlasitě. Kateřina už skoro přetrhla pásky, které jí držely ruce. Hlavně, aby se nepřestali hádat. Podle jejího odhadu už bylo možné vypařit se ven z města. ,,Nechci tě zabít, ale udělám to, když budu muset!“ Thorgeir se příblížil k Dlouhánovi. ,,Co se to tu...?“ dveře za Thorgeirem se rozrazily. Vyšel strážný a mířil na Thorgeira samopalem. ,,Střílej, kurva!“ zakřičel Dlouhán a uskočil stranou. Thorgeir se bleskurychle otočil a vystřelil na strážného. Síla letících broků ho zahodila zpátky do dveří. Kateřina si lehla na zem a odkutálela se stranou. Konečně! Pásky praskly a byla volná. Sáhla do boty pro bodce. Ti idioti jí ani neprohledali! Ihned jeden kolík hodila po strážci, který přiběhl dvoukřídlými dveřmi. Dlouhán vykopl poslední dveře a vběhl do nich. Thorgeir jeho směrem vypálil další ránu, ale zasáhl jen zeď z níž ulétly kusy. Vyskočil na nohy a běžel za ním. Kateřina se sebrala a běžela za nimi. Z ostatních dveří se rojili další strážní, stříleli jejím směrem, ale naštěstí běžela dost rychle. Dávala si pozor, aby je nedohnala a nenarušila jejich spor, ale zároveň je nechtěla ztratit příliš z dohledu. I když nevěděla, jestli má Thorgeirovi věřit, určitě nechtěla, aby ho jeho bratr zabil a šel pak po ní. Nebo aby jí dostali otroci. Thorgeir byl pořád její jediná pojistka. Z chodby před ní se ozval další výstřel. Vyběhla po schodech do vyššího patra. Vrazila do dvoukřídlých dveří a hned se zasekla. Stála v ještě větší místnosti než předtím. Tipovala to na korunovační sál. Thorgeir k ní stál zády a před ním se tyčil Reeds.
Byl celý od krve. Ale Kateřina si byla jistá, že nebyla jeho. V jedné ruce držel upilovanou brokovnici a v druhé mačetu. ,,Charlesi!“ neudržela se a vykřikla. ,,Kateřino, sejmi ho,“ odpověděl jí. ,,Nemám náboje.“ Thorgeir na něj mířil. Kateřina mu neviděla do tváře, ale byla si jistá, že je nervózní. Co bylo ale horší, nechtěla vystřelit. Cítila, že Thorgeir bojuje za správnou věc. Nebo by z jeho boje mohla dobrá věc vzejít. ,,Ne,“ pípla, jako už od dětských let nikdy. ,,Cože?“ divil se Reeds. ,,Nezabiju,“ Kateřina nevěřila vlastním slovům. ,,Nechci.“ Thorgeir pořád mířil, ale neřekl ani slovo. ,,Kateřino,“ mluvil zvýšeným hlasem, ale i tak byl rozrušenější, než kdy viděla. Než kdokoli viděl. ,,Je to jeden z těch, kdo vnucujou svůj svět jinejm. Musí zemřít!“ ,,Co asi děláš ty, Reedsi?“ ozvalo se ze stínu za Reedsem. ,,Jak moc jsi neutrální? Jako každej jinej sleduješ svý zájmy!“ Ze stínu vylezl Hubeňour se zakrváceným mečem. ,,Strážím status quo!“ zakřičel nepříčetně Reeds. ,,Bereš lidem volbu!“ Hubeňour se postavil do bojového postoje. ,,Máš plnou hubu keců o svobodě, ale to jediný, co děláš, je zotročování. Necháváš lidi chcípat, aby si snad nepřetvořili svět jinak!“ ,,Jdi do hajzlu,“ Reeds už ztratil i tu poslední špetku klidu. ,,Nikdy jsi nebyl loajální k nikomu!“ ,,A jak se zdá, dobře jsem udělal. Kateřino, Thorgeire,“ hodil po nich Hubeňour hlavou. ,,Běžte za Vilémem a udělejte, co je třeba. Tohle vyřeším já!“ ,,Nemáš na to,“ zavrčel Reeds a odhodil brokovnici. ,,Jděte!“ zavelel Hubeňour. --Kateřina s Thorgeirem utíkali ještě o jedno patro výš. Kdysi tam bývala půda, ale teď to tam Dlouhán předělal na jakési podium, odkud vyřvával projevy. Dlouhán čekal nahoře. Zastavili se. ,,Proč ho nechal Reeds jít?“ zeptala se Kateřina. ,,V tomhle boji stojí Reeds na Vilémově straně,“ zašeptal Thorgeir a sledoval Viléma. ,,Nechal ho běžet.“ ,,Jen ty a já, bratříčku!“ zakřičel Vilém a hodil Thorgeirovi jednu mačetu z páru, který měl připnutý na zádech. ,,Rozhodneme to teď a tady.“ ,,Nemuselo to tak být,“ odpověděl Thorgeir. ,,Zase se pleteš,“ usmál se smutně Vilém. ,,Nikdy to nemohlo být jinak!“ Rozeběhli se proti sobě. Kateřina si všimla dveří za Vilémem. Tušila, že odtamtud přijdou stáže. Rychle běžela ke kulometnému hnízdu na okraji. Vysadila protipěchotní kulomet z trojnožky a opřela ho o pytle směrem na dveře. Ozval se hrom. Bouřka. Během vteřiny se spustil hustý déšť. Vypadalo to, jakoby celá tahle událost byla osudem daná. Thorgeir s Vilémem se snažili jeden druhého seknout. Vilém nakročil a vyhnul se Thorgeirovu seku, sám udeřil hlavou Thorgeira do čela. Thorgeir se skácel a vypadla mu mačeta. Vilém na něj skočil. Thorgeir držel jednou rukou Viléma pod krkem a druhou rukou se snažil udržet mačetu v bezpečné vzdálenosti. Ze dveří vylezla první skupinka strážných. Kateřina neváhala a spustila krupobití velkorážních střel přes ležící bratry. Ve dveřích zůstal jen mrak krve a ustřelených končetin. Thorgeir nabral sílu a kolenem udeřil Viléma do slabin. Vilém odskočil o dva kroky, ale Thorgeir víc nepotřeboval. Vyskočil na nohy a byl připraven k dalšímu boji. Vilém se napřáhl a chtěl seknout bratra zhora do hlavy. Thorgeir ukročil a chytil letící ruku. Zkroutil jí, až vypadla mačeta. Zkroutil ji na druhou stranu a Vilém spadl na zem. Thorgeir do něj dvakrát kopl.
,,K zemi!“ zařvala Kateřina. Thorgeir poslechl a zalehl. Vyslala další smrtící salvu. Tři zářezy na pažbu. Thorgeir i Vilém se zvedli. Vilém měl podle všeho silně pochroumaná a možná zlomenná žebra. Přesto sebral mačetu ležící vedle něj a hodil ji. Thorgeir uskočil na poslední chvíli. Vilém po něm znovu skočil a pokusil se ho uškrtit. Thorgeirova ruka bezmocně šmátrala kolem, až ucítila rukojeť. Ze dveří za Kateřinou se ozval řev. Otočila se. Reeds! Reeds byl naprosto nezraněn. Beze slova hodil před Kateřinu Hubeňourův meč. ,,Ne,“ řekla bezmocně. ,,Nejsi se mnou,“ řekl temně. ,,Stojíš mi v cestě!“ Kateřina sebrala meč. Reeds se rozeběl proti ní. Věděla přesně, co udělá. Několikrát ho viděla cvičit s Markem. Napřáhl se, jakože sekne a ukročil do strany. Měla zaútočit, ale místo toho udělala jen krok zpět. Vážila šance, její meč byl mnohem delší, než mačeta, ale taky o dost tupější. Reeds zútočil zhora. Úder vykryla, ale Reeds byl daleko silnější. Alespoň srazila mačetu stranou, ale sama se zapotácela. Reeds se rychle vzpamatoval a sekl zleva. Kateřina se vyhnula. Teď zavrávoral Reeds. Rychle využila šanci a začala zběsila sekat. Reeds seky vykrýval jen na poslední chvíli. Pokusil se přejít do útoku, ale Kateřina ho nenechala, věděla, že když teď přestane útočit, Reeds jí zabije. Byla unavená, ale navzdory tomu pořád sekala. Údery už byly nemotorné. Reeds ucítil příležitost pokusil se seknout zdola šikmo.Kateřina ukročila a piruetou se dostala za něj. Stáli tváří v tvář. Oba zaútočili. Kateřina jen bodla a ucítila ostrou bolest na levém rameni. Dívala se na Reedse, jak se bezmocně snažil nadechnout. Bodla ho přesně do hrtanu a vzala sebou kus tepny. Zkontrolovala rameno. Sekl jí, rána byla hluboká. Zkontrolovala Thorgeira. Další hrom. Thorgeir se rozpřáhl pěstí. Vilém si ale z opasku vytáhl krátký tygří spár. Sekl. Thorgeir zakřičel bolestí a držel si roztržené břicho. Vilém ležel omráčen Thorgeirovým úderem. Thorgeir se otočil a dobelhal se pro mačetu. Obrátil se zpátky. Kateřina ani nezpozorovala, že by se Vilém zvedl. Teď tam ale stál a mířil na bratra malou devítkou. Thorgeir k němu běžel klusem. Z hlavně vyšlehl plamen. Druhý. Třetí. Thorgeir se ale nezastavil. Napřáhl a sekl. Zdáli už se neozývaly zvuky boje. Otroci pravděpodobně porazili stráž. Opačně to bylo dost nepravděpodobné. Thorgeir se naklonil k bratrovu mrtvému tělu. Mačeta se mihla vzduchem. Kateřina přešla k hradbě trosek a podívala se do nádvoří. Otroci tam stáli tiše v davu. Jejich revoluce uspěla. Znovu se podívala na Thorgeira. Narovnal se a v ruce držel bratrovu hlavu, kterou vítězně zdvihl. Celé nádvoří zakřičelo. Thorgeir křičel s nimi. Nikdo nebral ohled na déšť a blesky. Tohle bylo jejich vítězství! Sama netušila, jak se k tomu všemu vlastně dostala. Nevěděla, co bude. Jen to, že přežila. --Konečně vykoupaná se opírala o čopr s terénními gumami, který jí Karel připravil. Ráno bylo krásné a déšť předchozí noci spláchl většinu krve. Někde se sice ještě válela mrtvá těla,
ale všichni slavili. Všichni obyvatelé města se sešli v Hradu, kde probíhala ohnivá diskuse o budoucnosti města. Karel už asi nepřijde, pomyslela si Kateřina a odhodila nedopalek. Zapínala si helmu a promýšlela, kam vlastně pojede. Během noci si našla další cíl, když zjistila, že většina Lovců už je mrtvá. Přesto jí však mrzelo, že za ní ani nepřišel. Naštvaně nahodila motor a chystala se projet otevřenou branou. ,,To se ani nerozloučíš?“ ozval se jí křík za zády. Vypnula motor a otočila se. Karel měl přehozenou budnu přes rameno a všude po těle obvazy a bandáže. ,,Jak je?“ zeptala se. ,,Nějaký přeražený žebra a tak,“ usmál se. ,,Budu dobrej.“ ,,Jak jste se dohodli?“ zajímala se ještě Kateřina. ,,Nic konkrétního. Zůstalo tu pár otrokářů, ti hodně špatní dostanou exemplární tresty, zbylý buď vyženou nebo je zapojí do prací na městě.“ ,,Hm,“ přikývla Kateřina. ,,Nemáš ráda happyendy?“ ,,Vždyť jsi si zabil bráchu. Uříznul jsi mu hlavu,“ ucedila. ,,To není zrovna happyend.“ ,,Nikdy jsem nevěřil na rodinná pouta. Tyhle vazby dané tím, že jsme se narodili stejné matce se snadno přetrhají a jinak jsem ho jako člověka nenáviděl.“ ,,Byl to bastard,“ přikývla Kateřina. ,,To máte v rodině, co?“ ,,Jen se snažíme najít si vlastní cestu,“ Karel chápal, na co narážela. ,,Musel jsem tě zradit, ta akce sama o sobě nemohla vyjít.“ ,,Proč se Adam obrátil proti původnímu zaměstnavateli?“ Kateřina přešla jeho výmluvu na předchozí otázku. Chápala to, což neznamenalo, že by to schvalovala. ,,Vilém nikdy nebyl jeho skutečným zaměstnavatelem,“ zakroutil hlavou. ,,Nikdo z nás ho neazaměstnal, vybral si stranu a kontaktoval mě. Byl důležitější, než si myslíš. Hrdina. Zařídil tvé zajmutí.“ ,,A co ti ostatní Lovci, kteří zemřeli?!“ vyhrkla Kateřina. ,,Je mi jich líto,“ pokrčil rameneny. ,,Nechtěli jsme je zabít, jeden se z věrnosti Reedsovi oběsil, aby při mučení neprozradil plány. Ti, kteří zaměstnávali otrokáře venku vybral Adam, protože věděl, že by se přidali na naší stranu. Ti by žili všichni, ale Reeds dva z nich oddělal, než utekl.“ ,,Musím jet,“ oznámila po chvíli Kateřina. ,,Nechceš tu zůstat?“ nabídl Karel. ,,Bude tady fajn místo k žití.“ ,,No právě,“ odpověděla a rozjela motorku. Karel se chvíli díval do zvířeného prachu, když ustal zvuk motoru. ,,Proč Thorgeir?“ ozvalo se. ,,Mýtický seveřan, který zabil svého bratra.“ --Svět se vždycky mění, protože je založen na pohybu a pohyb je následován změnou. Pokud zůstaneme stát, převálcuje nás minulost přecházející v budoucnost. Lovci vyvolených už se nikdy neobjevili. Ti, kteří přežili pražskou revoltu se věnovali různým činnostem, většina z nich působila jako žoldáci, nikdy se však nestali hybateli událostí, které změnily svět. Kateřina ale byla předurčena k jiným věcem. Větším. Její osud se časem stal osudem celých pustin. Praha se stala místem největší svobody. V jejím čele nikdy nikdo nestanul až do dnešních dnů. Komunita prosperovala a opět převzala otěže ekonomického vůdce v oblasti. Na její nezávislost a svobodu lidí bděli Strážci – tři bývalí Lovci vyvolených, kteří vycvičili novou generaci vynikajících válečníků. V čele Strážců stanul Karel a post-mortem, formou svého odkazu, i Adam. Tobiáš ,Kronikář' Kroniky Pustin, svazek 11
Průměrná známka: 2,75 Hodnocení: V:2,5, s:3, b:3, Ch:2Poznámka: Recenze od Bodkina: Drsných děvek není nikdy dost. Většinou je totiž mstivý šovinista, který má rozumu víc v hlavě než v koulích, práskne na dálku puškou do zad. Jen škoda, že se tak nestalo i tentokráte. Nikterak překvapivá povídka o bandě vyvolených, jejichž posláním je udržovat rovnováhu post-apo světa. Je tu všechno, násilí, brutalita, akce, zrada, pikle. Škoda jen horšího zpracování padajícího s větnou stavbou, nevhodnými slovy a místy matoucími překlepy. Celkovou nepřehlednost ještě podtrhlo používání různých, nepřesných jmen či označení. Mám dojem, že o dvou postavách tam bylo psáno jako o Hubeňourovi. Chce to jen víc číst a pomalu, pečlivě rozepsat. 3 Recenze od Chekotaye: Je to strašně rychlé! Není čas! Nepřemýšlej! Špatně zpracované. Dobré nápady. Hodně dobrých nápadů. Hořící Praha. Divný slovník. Dlouhé věci jsou krátké. Krátké věci jsou dlouhé. Spousta věcí nevysvětlena. Dvojka. Recenze od Smejkiho: No, nemá talent!(Jára da Cimrman ©)...Teď to vypadá, že opisuji od viky, ale béčkovost je skutečně nejtrefnější charakteristikou snad pro všechny aspekty díla. Hned se mi totiž vybavily film nejbéčkovější a film béčkový, nechutný a zoufale se snažící působit uvěřitelně - Doomsday a Kanibalové. Drsné a sprostotou prodchnuté lidi totiž nedělají jen s kulometnou kadencí vyměšované vulgarismy a zabíjení pro zabíjení jdoucí ruku v ruce s promiskuitním chováním a nejlépe opět kombinované s úchylným zabíjením. Dělá je i jistá hloubka, konzistentní chování, motivace a logika a všeho je tu tu menší tu větší nedostatek. Dílo je místy opravdu nechtěně vtipné. Kdy už někteří autoři pochopí, že člověk s postřelenou nohou nedoběhne s pronásledovateli v zádech z Bohnic až k Vltavě (cca 3 km dost složitým terénem)? Použitý jazyk a styl vyprávění bohužel nejsou nijak vytříbené. Na jedno souvětí připadá na osm vět odrbaných až na morek (skutečný majstrštyk "Svlékla se z kožené tuniky a ustřižených džín. Vyzula těžké pokované boty. Cítila se jako nová. Nahá slezla do sklepa a skočila do malého podzemního jezírka. Sídlo Lovců stálo přímo nad podzemním pramenem, takže Lovci nikdy netrpěli nedostatkem vody. Na rozdíl od většiny ostatních obyvatel Kráterové pánve. Kdysi dávno nazývané Moravskoslezký úval."), ledabylost podání vypjatých scén pravidelně a spolehlivě zarazí. Abych parafrázoval autora samotného:"Karel nikdy nemluví víc, než je nezbytně nutné". Často jsem se v té oranici motal furt dokola a někdy jsem pro podivné vazby a nevhodná slova a slovosledy opravdu netušil, co tím chtěl autor říct. A jako Pražáka (švéďáku blbé) mne nesmírně iritovalo žonglování s geografií Prahy. Vybavila se mi ještě jedna věc a to typická pro Fallout 3 - často jalové, účelové, bezdůvodné a neopodstatněné vyslovování vulgarismů a nepřátelské chování. On ten příběh není úplně špatný, autorovi doporučuji číst, číst a číst, jedině tím se může zdokonalit ve vypravěčských schopnostech. Velkým nedostatkem fantasie totiž netrpí. 28 hvězd 53 PS: A ještě si nemohu nedovolit jeden technický šťouchanec týkající se střelby a světla červené baterky ve sledovaném údolí - světlo je rychlejší zvuku! Recenze od Viky: Celý dojem, který z povídky mám, se dá shrnout dvěma slovy - béčkový příběh. Provedení je obstojné, logika příběhu příliš nekulhá, snad jen dějových přemetů by mohlo být méně. Autor se nevyvaroval několika chyb, občas mu chybí čárka, co ale musím vytknout, je chronicky zaměňované ji/jí (Je velký rozdíl mezi "položit ji" třebas na zem a "položit jí" třebas otázku. Ji a jí se pojí každé s jiným pádem!) a dnes bohužel velmi časté psaní "díky" tam, kde by mělo být "kvůli"
(rozdíl je opět významový, když se něco stalo díky něčemu, tak jsme tomu rádi, je to pro nás dobré a děkujeme za to, kdežto když se něco stalo kvůli něčemu, není v tom předem dané, že událost byla pozitivní - příklad z autorova textu "Díky dýmu neviděla, jestli něco trefuje. Nezbývalo než doufat.", kde hrdinka rozhodně nebyla ráda, že nevidí, a proto zde má být "kvůli dýmu.."). Co mi však vadilo víc, byl přehršel postav, nebo možná jen jejich označení - spousta jmen, spousta přezdívek, které jsou volně zaměňovány a objevují se na scéně bez předchozího uvedení. Dozvědět se, proč se najednou na poslední stránce příběhu objevil jakýsi Karel a kdo že to je, v poslední větě příběhu (nepočítaje v to doslov), je jen matoucí a ničemu to neslouží. Nejspíš i proto jsem si nebyla schopna vychutnat nebo se jen vyznat v rošádách zrad a intrik. Jednání postav by si zasloužilo více propracovat, odůvodnit a rozepsat. Známkuji 2/3. Další názory:
