Krásy Šumavy
Stanis lav La cina
K R Á SY
Samos tatně n © Měs eprode tské m jné. uzeum ve Voly Všechn ni, 20 a práv 11 a vyhr azena.
Stanislav Lacina
Stanislav Lacina
ŠUMA VY
turisti cko-pr opagač ní pře dnášk Text p řednáš a se sv k y S ětelný tanisla Nahrá v l: Jan a Lacin mi obr K Diapo y nam apák – azy zitivy: luvil V Hellso Mě ilém un
Krásy Šumavy turisticko-propagační přednáška se světelnými obrazy Prácheňské o. s.
stské m d reco Udatn rding uzeum ý. studio ve Voly , Česti ni, ww ce w.muz eum-v olyne.c z
Krásy Šumavy Stanislav Lacina
Nečekejte ode mne nějaké učené přednášky o Šumavě, ač název přednášky je tak volen, nebudu Vás voditi od Čerchova až k slapům Vltavy na jihu Čech a nebudu Vám vykládati krásy Šumavy, které tato poskytuje na několikadenních výletech, po kterých večer v komfortním hotelu schází se společnost v salonním úboru k předpisnému společenskému večeru. Nebudu Vám líčiti ani geologické složení Šumavy, nebudu měřiti výšky jednotlivých jejích kopců, nebudu vykládati, jaká zvířena žije na severních svazích jejich a jaké rostlinstvo roste na svazích jižních, to máte v knihách a čítankách. Něco jiného mám na mysli. Chci Vás naladiti na nadcházející jarní a letní cestování. Začnu o Volyni jako východisku na Šumavu. Provedu Vás z Volyně po blízkém i dalekém okolí a chci vylíčiti Vám výlety, které z Volyně konati se mohou, a vzpomenouti všeho, co na turistickém výletě užíti se dá. Tím chci naladiti ty, kdož dosud krás turistického cestování neužili, aby užili toho, co hojně krásná Šumava nám poskytuje. Starý náš básník praví: „Své vlasti neznaje běh, ty-li jsi Čech?“ A může zváti se někdo Čechem, kdo krásy vlasti své nezná? Chci proto v dnešní přednášce své
12
ukázati Vám několik pěkných zákoutí naší vlasti v okolí Volyně, chci udělati reklamu své domovské obci, a mluvě o Volyni, mluviti budu i o Šumavě, vždyť Volyně je na Šumavě, a vyjdouce z ní, projdeme celý ten úsek její, jenž péči našeho odboru KČT je přikázán. Poznáme vysokou Šumavu i rázovité její Podlesí a naučíme se milovat s naší Šumavou tím více celou naši vlast. Pojďte tedy se mnou a já půjdu s Vámi. Kam půjdeme? Na Helfenburk, tím zahajujeme vždy turistickou sezónu. Sebereme ochotné spolucestující a už nastupujeme dle modrobílých značek výlet cestou, kterou klub náš k poctě našeho neúnavného jednatele nazval cestou Viktorínovou. Malý kousek cesty za městem noříme se již vesele do lesů přechovických a za malou půlhodinku stojíme na vrcholu Předince, z něhož je vyhlídka prvotřídní. Předinec, kopec z daleka viditelný, jak se říká „u huby“, a kolik lidí zná tu krásnou vycházku, při níž může se turista pokochati pohledem na celou Šumavu od Kleti přes Libín, Schreiner, Boubín až k Třemšínu na Příbramsku. Ani se nechce od překrásné vyhlídky, jen naděje, že i jiné krásné a krásnější rozhledy budou nám od-
měnou, pohne nás k další cestě. Malý kousek cesty bez lesa. Prošedše nevalně čistou a vzhlednou vesničkou Střítež, vnoříme se u svérázných jihočeských božích muk zase do lesa a nyní už les neopustíme. Kráčejíce stále po hřebenu mohutných vrchů Mlackých, hustým lesem dojdeme až na Helfenburk. Ani rodilý Volyňan nevěřil by, že z Volyně možno skoro neustále lesem až na Helfenburk. Kdo zná tu fádní prášivou cestu přes Litochovice a Čepřovice, nevěřil by tomu, ale kdo pozná cestu Viktorínovu, nelituje té hodiny, o kterou je tato delší. Ty krásné průhledy napravo i nalevo nedají ani času na pomyšlení, že jdeme o hodinu déle, a najednou stojí před Vámi velebný Helfenburk. Než vstoupíme do hradu samotného, věnujeme pozornost svou i tajemné poustevně, hluboké sluji v skupině skal a balvanů dosti důmyslně sestavené, a vzpomeneme posledního poustevníka, který ze života na pohled asketického vytržen byl nešetrnou rukou četníka, který v poustevničení vyčenichal podvádění lehkověrných. Kraj do široka až k Budějovicům otevřený náhle zahalí nám les a již první branou vstupujeme do hradu. Je známý po celém širém okolí. Znáte ho i Vy, je ve vodňanském okrese, z pěti okresů je ho viděti, ale je náš, klub vzal si ho na starost a doufejme, že nedá mu zahynouti. Nechci pozornost ctěného posluchačstva unavovati líčením dějin Helfenburka. Zná je každý, kdo byl na slavnosti pořádané k jeho záchraně nebo komu se dostala do ruky brožura klubem naším vydaná. Proto jen něko-
lik slov. Helfenburk připomíná se již roku 1357. Patřil pánům z Růže, ale od roku 1580 stojí opuštěn. Říkáme, že zub času ho zhlodal. Jak ten zub času vypadá, to poví nám vesnice kolem něho, jež z jeho pevného materiálu jsou vystavěny. Erb panský na dvoře Štětíně, gotické branky u dvorů a chlévů v Kojčíně, pěkná goticky upravená roubení, žlaby a koryta po dvorech a chlévkách vypravují nám, že ten zub času je náš bodrý lid, jenž do Helfenburku chodil jako do svého, nejprve odnesl, co bylo dřevěné a hořlavé, pak pustil se do zdiva a byl by hrad roznesl, kdyby majitel takové řádění byl nezakázal. Dnes stojí Helfenburk tich a opuštěn v mohutném lese. Lidu znám je pod jménem pustý zámek a v údivu prochází návštěvník rozsáhlými zříceninami, ale ne každý ví, kde je studna hradní, kde slušné zbytky gotického krbu, kde věž panenská, a nevím, zda někdo zná pověst o dceři helfenburského purkrabí. Poněvadž mne všichni nutíte, abych vám ji vypravoval, povím Vám ji, ale prohlašuji čestně, že jsem si ji nevymyslel, ale poctivě opsal. Tam, kde teď holé stěny nehostinně na nás pohlížejí, bývala dvorana, v níž kořilo se rytířstvo spanilým dcerám helfenburských purkrabí. V hradním nádvoří, kde teď jen houkání sovy slyšeti, zaznívala jindy ze stinného loubí slova lásky. Je tomu již mnoho let, kdy zavítal na Helfenburk posel nepřítomného právě pána, aby dceři důležité poselství vyřídil. Posel, mladý kněz, po vyřízení záležitosti své nespěchal odtud a dcera pánova ho k odchodu nepobá-
13
Velhartice
Velhartice
Plešné jezero
Trojmezí
Roklanská chata
Na vrcholu Roklanu
1924 15. května – Vlachovo Březí, Sv. Vojtěch, Mářský vrch, vedl Jaroslav Victorín; 18. května – odpolední výlet na Kbýl, vedl Stanislav Lacina; 29. května – Zvíkov, vedl Stanislav Lacina; 8. června – Malenice, Lčovice, Věnec; 19. června – Kuřidlo, Strakonice, Střela; 21.–22. června – slavnostní otevření chaty v Modravě; 12.–14. července – Nepomuk, Klatovy; 21.– 22. července – Volary, Knížecí Stolec, Chvalšiny, Krumlov; 2.–3. srpna – Vimperk, Lipka, Bučina, prameny Vltavy – noční pochod; 31. srpna – Čestice, Dobrš, Vacovice, Nahořany; 7. září – Kašperské hory, Kašperk, Javorník, Vacov; 14. září – Lčovice, Lštění, Drslavice, Husova lípa, Vlachovo Březí; 21. září – Lenora, Boubín, Vimperk; 28. září – Husinec, Prachatice, Libín; 5. října – Vacov, Javorník, Benešova Hora, Stachy; 11.–12. října – Sušice, noční pochod na Rejštejn, druhý den podél Otavy k Turnerově chatě, Goldbrunn, Churáňov, Zadov, Zdíkov; 19. října – odpolední výlet na Kalný vrch; 26. října – odpolední výlet na Mladotický vrch, přes Němčice zpět. Při těchto výletech byla pořízena valná většina zde otištěných a v přednášce prezentovaných snímků. Veškeré diapozitivy jsou ze sbírek Městského muzea ve Volyni. Jejich autorem je z větší části Antonín Lukesle, který je pro klub též koloroval.
124
TURISTICKÉ TRASY A CESTY
Jako první úkol při značení turistických šumavských tratí bylo nutné zajistit potřebná povolení na okresních správách a lesních ředitelstvích dotčených oblastí. Na jejich základě byly vydány legitimace s doporučením – „k ruce po soukromé půdě vyžádej si každý četníka nebo vojáka, na půdě velkostatku hajného.“ Velmi záhy po prvním značkování, po necelém měsíci, se musely znovu projít a opravit všechny trasy, protože značení bylo místy zničeno, jak dokládá výroční zpráva za rok 1920: „... musím s lítostí konstatovati, že německé obyvatelstvo Šumavy zachovalo se k turistickým českým značkám velmi nekulturně. Němečtí naši spoluobčané značky naše blátem zamazávali, ze stromů vyřezávali i jinak ničili. Tím dali jen smutné vysvědčení německé kultuře, ale nezadrží tím proud českých turistů, kteří přes všechny německé násilnosti, půjdou stále jen: Kupředu – zpátky ni krok.“ Hned v prvním roce činnosti bylo provedeno značení následujících tras: Červenobíle – z Pürstlinku (Březník) zcela nová turistická cesta na Moorkopf (Mokrůvka), po zemské hranici přes Todtenkopf a Schwarzberg (Černá Hora) k pramenům Vltavy. Od pramenů Vltavy přes Bučinu, Fürstenhut (Knížecí Pláně), Kunžvart (Strážný) do Českých Trub (České Žleby) a odtud do Tusetu (Stožec) – z Vimperka přes Pravětín, Neveselec (Vesel-
ka) na vrchol Boubína, odtud ke Křížové smrči, ke Kubernské hájovně, dále přes Bobík do Volar a z Volar na Fürstensitz (Knížecí Stolec) – z Volyně přes Sv. Vojtěcha do Vimperka – od Křížové smrči k Boubínskému jezírku, kolem pralesa do Lenory a Českých Trub. Modrobíle – z Volyně přes Předinec a Mlaka na Helfenburk (cesta Victorínova). V roce 1921 byly značeny trasy: Soumarský most – Stožec; Vimperk–Franzensthal (Františkov); Franzenstha – prameny Vltavy; Boubín–Fürstenhut; Plešné jezero –Volary. V průběhu let 1920 a 1921 vyznačili členové volyňského odboru KČT 192,5 km turistických tras. Po celou dobu existence klubu bylo značení a údržba turistických cest jedním z klíčových úkolů. V pozdějších letech vznikly některé nové trasy, které však nebyly již tak rozsáhlé. Na podzim roku 1922 se z iniciativy volyňského odboru KČT zbudovala cesta od pramenů Vltavy na Březník a odtud na Luzný po českém území (dosud byl Luzný přístupný pouze z německé strany – z Bučiny). Projekt na novou cestu vypracoval člen výboru KČT ve
Cedule turistického značení ze sbírek Městského muzea ve Volyni
Schéma turistických tras značených odborem Klubu československých turistů ve Volyni
Volyni Emanuel Novák. Povolením ministerstva vojenství v září 1922 začaly úpravy terénu, které prováděl technický oddíl složený ze sta vojáků pod velením kapitána Jana Žižky z Domažlic. Složitost prací zaznamenává výroční zpráva z 5. února 1923: „Cesta tato byla upravována za hrozně nepříznivého počasí a jen obětavosti našich vojínů a jich kapitána nutno poděkovati, že cesta byla koncem září dodělána. Jen si pomyslete vážení členové, v šumavském močálovitém pralese upraviti cestu 6 km dlouhou, 120–150 cm širokou za nepříznivého každodenního deště. Jen český voják mohl takovou práci vykonati zde, v krajině odloučené od celého světa, za tak hrozného počasí. Na zbudování této 125
