KNIHOVNA, VEŘEJNÁ SLUŽBA A MÍSTO PRO VŠECHNY

KNIHOVNA, VEŘEJNÁ SLUŽBA A MÍSTO PRO VŠECHNY Anne-Marie Bertrand Můj příspěvek rozvíjí jednoduché téma: pohostinnost knihovny, Pohostinnost, kterou nabízí knihovna jako veřejnou službu. Budu se jí zabývat z hlediska tří aspektů: z aspektu, který vnímá knihovnu jako symbol, z funkčního aspektu a z politického aspektu. Symbol pohostinnosti Knihovna je veřejnou budovou a z tohoto samotného faktu vyplývá její symbolický charakter. Knihovna je, jak říká historik Jean-Pierre Rioux, „společným domem“, „společným místem“, místem, kde je virtuálně shromážděna komunita, to znamená místem, kde se tato komunita může shromáždit. Je místem, které shromažďuje a propojuje lidi napříč generacemi, skupinami s různou vzdělanostní úrovní či různým sociálním statutem, s různými zvyklostmi využívání /kultury/, s různým očekáváním, zvědavostí, potřebami… Fyzické otevření budovy knihovny je symbolickým otevřením se celé populaci - to říkám přesto, že jsou nám známy hranice, podmíněnost takové aspirace. Budova knihovny je nositelem symbolu, vyjádřeného s různou silou a s různou mírou zřetelnosti. Je symbolem místa kultury, místa vědění, symbolem síly veřejné budovy, a také symbolem toho, co nás dnes zajímá – symbolem přijetí, otevřenosti, shromažďování, pohostinnosti. Architekti o této věci mluví zcela jasně: Laurent Baudouin (architekt mediatéky v Poitiers): „Nemůžeme prostor zcela roztříštit, protože tak bychom dospěli k tomu, že všechny vzájemně separujeme. Knihovna vždy potřebuje velký prostor, jehož úkolem je sjednocovat“. Gérard Thibault (architekt mediatéky v Saint Herblain, v níž dospělí a děti sdílejí společný prostor: „Každý si nachází svoje místo při stejné podívané . Existuje společenství knihy. Malí jsou v tomtéž prostoru jako velcí, v tomtéž snu a v téže knize“. Pierre Riboulet (architekt knihovny v Limoges): „Knihovnu v Limoges jsem pojal jako jednolitý objem. Možná je to pořád syndromem Národní (Národní knihovny Francie – BNF – pozn. překl.): člověk si říká, že jde do knihovny, aby se octl v jednom krásném sále, v sále, který je svým způsobem jednotný, tak jak to má člověk dnes nejvíc zapotřebí v té společnosti, v níž žijeme, je to takové hledání a nacházení jednoty, protože člověk žije v tak roztříště-

29

ném, rozptýleném, rozděleném světě. Proto se mi zdá, že knihovna je místem jednoty, jako je i kniha místem jednoty…“. 1 Otevřenost, transparentnost, přístupnost (dosažitelnost) budov jsou konkrétním, hmatatelným vyjádřením této chtěné, záměrně vytvářené pohostinnosti, zapsané takto do kamene. Otevření se veškeré veřejnosti, to je poselství, které budovy knihoven postavené ve Francii v posledních třiceti letech předávají. Pohostinnost z hlediska funkce Na úrovni fungování instituce neužívá francouzština termín „pohostinnost“ (hospitalité), ale „přijetí“ (accueil). Jak je přijetí integrováno do života knihoven? V budově je především zvýrazněno místo, kde se akt přijetí odehrává. Je to skutečně tam, kde dochází k prvnímu kontaktu mezi knihovnou a uživatelem, tj. kde se symbolicky uskutečňuje „extenze“ instituce směrem k veřejnosti a zprostředkování (médiation), ty zprostředkovatelské funkce, k nimž jsou veřejné knihovny povolány. Přijmout uživatele, jako by to udělala paní domu, je každodenní starostí: je třeba být k službám, vysvětlovat, provázet, radit, orientovat… Lidé to umějí dělat lépe než stroje, proto je ve francouzských knihovnách tak málo funkcí mechanizováno nebo svěřeno věcem: například je velmi málo interaktivních informačních stojanů, málo topografických plánů sbírek a takřka vůbec neexistují automaty na výpůjčky. Přijímací hala, přijímací pult, přijímací prostor jsou vybaveny s velkou péčí a právě s tím záměrem, aby umožňovaly individuální kontakt. Po první fázi přijetí se tato funkce dále rozvíjí uvnitř budovy. Přijetí u vchodu do knihovny, kde se navazuje první kontakt, je doplněno v dalších odděleních informačními a přijímacími pulty: odborník pro přijetí, radu, zprostředkování je přítomen v každé sekci knihovny – pro dospělé, pro mládež, v půjčovně hudebních nosičů, ve studovně atd. A konečně, i když z jiného hlediska, jisté viditelnosti začíná nabývat přijetí na dálku: ale o čem to vlastně mluvíme? Stovky městských knihoven dnes nabízejí veřejný přístup k internetu, ale jen velmi málo z nich je schopno poskytnout reálně na dálku i služby. Dominique Arot, generální tajemník Nejvyšší rady knihoven, analyzoval v loňském roce situaci v regionu Provence-Côte d´Azur takto: „Situace zde odráží, jen ještě ve výraznější míře, obecnou situaci, tak jak ji známe v národním měřítku: nabídka obsahů a online služeb se rozvíjí na straně univerzit, a na straně městských knihoven a departementálních půjčovních knihoven je mnoho mezer. V době zpracovávání této zprávy (květen 2001) žádná z pěti departementálních půjčovních knihoven nenabízela služby prostřednictvím webu. Co se týká městských knihoven s historickými fondy (bibliothèques municipales classées – pozn. překl.) a městských knihoven s regionální působnosti (tzv. 1

Cit. z publikace Anne-Marie Bertrand, Anne Kupiec, Ouvrages et volumes : architecture et bibliothèques, Cercle de la Librairie, 1997.

30

BMVR, bibliothèques municipales à vocation régionale - pozn. překl.) – Aix, Avignon, Carpentras, Marseille, Nice – pouze městská knihoven v Nice disponuje webovskými stránkami, které jsou z tohoto hlediska významné, zatímco Aixen-Provence nabízí jen několik stránek informací. Momentálně pouze mediatéka v Arles umožňuje online konzultaci svého katalogu. Ale zdá se, že žádná městská knihovna se doposud nepokusila vytvořit bohatou a strukturovanou elektronickou nabídku“. A Dominique Arot pokračuje: „Tato analýza byla provedena i v dalších regionech včetně Île-de-France a kromě několika málo nuancí nepřinesla povzbudivější výsledky.“ Přijetí na dálku (accueil distant) je zatím v zárodečném stádiu – je však přijetí vůbec možné, jestliže jsme od sebe prostorově vzdáleni? Možná bychom mohli tuto rezervovanost alespoň částečně vysvětlit francouzskou nedůvěrou ke strojům. Vedle zásadních stanovisek však existuje také realita, a je třeba čestně prohlásit, že ta je někdy docela vzdálená od odborných debat: jakkoli jsme v debatách pro vstřícnost a přijetí, skutečnost je taková, že francouzští knihovníci nejsou tak docela vstřícní a přívětiví, a to minimálně ve dvou bodech. Na jedné straně jde o nedostatečný rozsah otevíracích hodin (a tato situace se nelepší): pouze 59 % knihoven ve městech od 50 tisíc do 100 tisíc obyvatel otevírá na více než 30 hodin týdně; tento ukazatel se snižuje na 27 % v kategorii měst od 20 tisíc do 50 tisíc obyvatel a je evidentně ještě nižší v menších městech. Na druhé straně funkce spojená s přijetím není v naší profesi dostatečně ceněná: ankety provedené mezi knihovníky ukazují naopak na určité vyhýbání se lidem, veřejnosti a na preferování aktivit, kterým je možno se věnovat v tichu své kanceláře, daleko od „hluku“: kdysi to byla katalogizace, dnes je to vyhledávání webovských stránek… Politický aspekt pohostinnosti Jako instituce veřejných služeb mají knihovny povinnost přijmout všechny a každého. Nabídka služeb má tedy v pozadí, myšlenku rovného přístupu k veřejné službě. Hlavní starostí knihovníků je již velmi dlouho to, aby nikomu nebyla odepřena možnost používat služby knihovny, ať už z důvodu jeho statusu (věk, pohlaví, náboženství, úroveň vzdělání), ze sociálních (sociálně kulturních či ekonomických) příčin nebo z geografických příčin (vzdálenost knihovny). Nebudu zde vyjmenovávat všechny nabízené služby a všechny aktivity, které knihovny vyvíjejí v zájmu efektivního naplnění tohoto rovného přístupu. Zastavím se jen u dvou příkladů: zpoplatňování služeb a míšení různých vrstev společnosti. Ve prospěch bezplatnosti (nebo kvazi-bezplatnosti – v případě mírných poplatků) městských knihoven jsou obvykle vyzdvihovány tři typy argumentů: status těchto knihoven jako zařízení veřejných služeb, jejich vzdělávací charakter a jejich sociální úloha. První dva argumenty jsou na stejné úrovni: zařízení jsou 31

představována jako instituce veřejných knihovních služeb, které vycházejí ze vzdělávacího poslání. Přístup k vědomostem a zpřístupnění kulturního dědictví jsou funkce opravňující zvláštní rozhodování o poplatcích v jednotlivých případech; jednak při půjčování knih (bezplatnost nebo velmi nízká platba) ve srovnání s půjčováním jiných dokumentů (někdy velmi drahých), jednak jde o preferenční tarify, které se aplikují v případě dětí a studentů – pro děti jsou výpůjčky knih v podstatě bezplatné. Třetí argument – sociální role knihoven – se neuplatňuje tak dlouho, v podstatě až od 80. let. Zde se akcentuje přístupnost služeb a jejich rozšíření na celou populaci včetně těch, resp. obzvláště těch občanů, kteří jsou od kulturního vlivu knihy a s ní spojených institucí separováni, jsou od nich vzdáleni. Tarify zvýhodňující nezaměstnané a osoby s minimálním platem jsou v souladu s touto logikou rozšíření služeb na další vrstvy uživatelů. Tento stručný přehled může také vysvětlit prudkost, s níž se knihovníci staví v bitvě nazvané „poplatky za výpůjčky“ proti pokusům nakladatelů vymáhat od uživatelů poplatky za každou výpůjčku knihy: z pohledu knihovníků by takové opatření představovalo na jedné straně finanční překážku návštěvnosti knihoven a na druhé straně brzdu rozvoje čtenářství. Proto je dvojnásob nepřijatelné. Druhá ilustrace: míšení různých skupin veřejnosti v knihovně. Chci zde hovořit o péči, kterou musí knihovníci věnovat té části uživatelů, kteří nejsou spontánně přitahováni našimi institucemi, kteří nepatří ke kulturně zvýhodněným, pro které knihovna není samozřejmostí, institucí, k jejímuž využívání by znali klíč a kódy. V tomto směru, tj. aby se z knihovny stalo skutečně místo pro všechny, jak o tom hovoří název mého příspěvku, bylo vynaloženo velké úsilí. Kromě toho, že knihovny poskytují speciální služby specifickým kategoriím obyvatel (například předškolním čtenářům nebo zrakově postiženým), hledají knihovníci způsoby, jak přivést do knihovny uživatele z nejširších, lidových vrstev. Za tímto účelem vyvíjejí činnost ve dvou směrech a napomáhá jim jistá momentální situace. První zaměření aktivit knihoven souvisí s tím, že hodně francouzských knihoven vytvořilo sekce pro pomoc nezaměstnaným nebo lidem, kteří chtějí změnit zaměstnání. Tak se daří přivést do knihoven lidi, kteří se chtějí připravit na konkurs, zdokonalit se v pravopise nebo v aritmetice, informovat se o podnicích, připravit se k přijímacímu pohovoru atd. Knihovny z těchto hledisek vyčleňují různé skupiny čtenářů. Druhým směrem činnosti je příprava takové kulturní nabídky, která přesahuje tradiční, „legitimní“ aktivity knihoven. A tak se v knihovních fondech ocitly komiks, detektivky, animované filmy, z hudebních žánrů například rap. Tento přístup vyvolal a stále vyvolává diskuse mezi knihovníky: jedni říkají, že lidé se nestanou uživateli knihovny, jestliže tam nenajdou to, co rádi čtou (to, co rádi poslouchají, jde-li o desky, to, na co se rádi dívají, jde-li o filmy): je zapotřebí vytvářet ovzduší přátelskosti, aby tito uživatelé nepociťovali svoji kulturu jako něco odvrženého, opovrženíhodného a necítili se tak sami odvržení a opomíjení, ale naopak jako přijímaní; na druhé straně jsou knihovníci, kteří si kladou otázku, je-li posláním veřejných knihoven šířit masovou kulturu bez rozdílu a kritic32

kého pohledu, tak jako veřejnoprávní televizní kanály kopírují soukromou televizi, zvláště v tom ohledu, v čem tato soukromá televize zasluhuje největší kritiku (hry, způsob informování, podbízení se divácké obci). Debata je to široká a dá se očekávat, že může skončit jedině kompromisem. Třetí okolnost, která souvisí s momentální situací a která pomáhá přivádět další vrstvy populace: využívání knihovny jako pracovního nástroje. Zatímco dlouho měli francouzští knihovníci komplikované, ba dokonce konfliktní vztahy se světem vzdělávání (populárním sloganem knihovníků bylo: „Je třeba zbavit četbu a knihovnu školských přístupů!“), dnes jsou veřejné knihovny plné školáků, středoškoláků, studentů, kteří sem přicházejí vypracovávat svoje školní úlohy, připravovat si referáty, závěrečné práce, přehledy tisku, připravovat se ke zkouškám… Tato školní veřejnost má několik charakteristických rysů (je jich mnoho, jsou hluční, „jako stádo“), z nichž jeden mě v kontextu dnešní přednášky obzvláště zajímá: oni jsou, na rozdíl od dospělých, věrným obrazem francouzské populace. Jejich silná návštěvnost knihoven je proto pro knihovny příležitostí manifestovat svoji vůli k pohostinnosti, k přijetí těchto lidí. Tato vůle k přijetí je důležitá a sociologové ji zdůrazňují – cituji paní Martine Poulain: „Na rozdíl od onoho „sociálního iluzionismu“, podle kterého má každý stejný prospěch z existence kulturních institucí, na rozdíl od toho iluzionismu, podle kterého by stačilo prostě postavit knihovny všude, aby se zpřístupnily všem, je skutečnost taková, že musíte mít chuť vstoupit do míst, která někdo označil jako důvěrně známý svět, blízký vašim zájmům a starostem.“ 2 Jaký má být vztah mezi místem pro všechny a veřejnou službou? Mezi pohostinností a veřejnou službou? Je to velmi úzký vztah: právě proto, že knihovny jsou veřejnou službou, nemohou se spokojit s tím, aby celé vrstvy populace zůstávaly stranou, před jejich prahem. Sdílet kulturu, sdílet vědění jsou cíle, které jsou adresovány celé populaci. I když víme o bílých místech, známe problémy, s nimiž se potýká realizace těchto cílů, jsou to právě tyto cíle, které jsou základem knihovny, její identity jako veřejné služby.

2

„Usages en bibliothèques publiques“, Pour une sociologie de la lecture, Cercle de la Librairie, 1988.

33