KAMIL PODROUŽEK VESNICKÉ STAVBY NA PÍSKOVCOVÉM PODLOŽÍ

KAMIL PODROUŽEK

VESNICKÉ STAVBY NA PÍSKOVCOVÉM PODLOŽÍ

KAMIL PODROUŽEK

VESNICKÉ STAVBY NA PÍSKOVCOVÉM PODLOŽÍ

Filozofická fakulta UJEP Ústí nad Labem 2006

© 2006 Kamil Podroužek ISBN: 80-7044-841-5

Obsah 1. Úvod do problematiky ……………………………………………................................................................................................................7 1.1. Podobenství o jeskyni ……………………………………………………………………….................................................................................. 7 1.2. Teoretická východiska ….....................................................................................................………………………………………………… 7 1.2.1. Cíl práce ……………………………………………………………………............................................................................................................ 7 1.2.2. Předmět a prostředky …………………….....................................................................………………………………….............................. 7 1.2.3. Stavba jako historický pramen ……………...………………………………............................................................................................. 7 2. Metodologie řešení …………...................................................................................................………………………………………... 8 2.1. Výběr sledovaných struktur ……………………………………………….............................................................................................… 8 2.1.1. Vymezení a charakteristiky pramenné základny ……………………………................................................................................... 8 2.1.1.1. Aktivní účast pískovcového podloží v konstrukcích staveb ……..………............................................................................ 8 2.1.1.2. Petrografická charakteristika pískovců ………..…………………………........................................................................................ 9 2.1.1.3. Technická charakteristika pískovců jako stavebního materiálu …..…........................................................................……. 9 2.1.2. Vymezení a charakteristiky území …………………………………………............................................................................................10 2.1.2.1. Rozšíření a výskyt pískovců …………..…………………………………............................................................................................. 10 2.1.2.2. Topografické vymezení sledovaného území ….…………….……………................................................................................. 11 2.1.2.3. Geomorfologická charakteristika sledovaného území ……..……………............................................................................ 11 2.1.3. Vymezení a charakteristiky objektů ……………..……........................................................................................……………………. 11 2.2. Metoda práce ………………………………………………………………….................................................................................................... 12 2.2.1. Pojmoslovný aparát ……………………………………………………….................................................................................................… 12 2.2.1.1. Základní pojmy a definice ………………………………………………............................................................................................... 12 2.2.1.2. Základní vztahy …………………………………………………………….................................................................................................... 13 2.2.2. Postup práce ................................................................................................................................................................................. 13 2.2.2.1. Analýza ……………………………………………..........................................................................................................……………………. 13 2.2.2.2. Deskripce ………………………………………………………......................................................................................................…………. 14 2.2.2.3. Syntéza ……………………………………………………………………........................................................................................................ 15 2.2.2.4. Interpretace …………………………………………………....................................................................................................……………. 15 3. Základní úroveň studia ……………………..........................................................................................................………….. 16 3.1. Pracovní hypotéza ………………………………………………….................................................................................................………… 16 3.1.1. Stav poznání ………………………………………….....................................................................................................……………………… 16 3.1.2. Interpretace ………………………………………………………….....................................................................................................………. 17 3.2. Otázky základní úrovně studia ……………………………………………................................................................................................ 17 3.2.1. Způsoby těžby pískovců ……………………………………………………................................................................................................ 17 3.2.2. Způsoby opracování pískovců ………………………………………………........................................................................................... 20 3.2.3. Stopy provozu …………………………………………………...................................................................................................…………….. 21 3.2.4. Konstrukce …………………………………......................................................................................................……………………………….. 22 3.2.4.1. Analýza a deskripce ……..……………………………………………….................................................................................................. 22 3.2.4.2. Syntéza stop a reliktů konstrukcí …………………………………………......................................................................................... 27 3.2.4.3. Interpretace typů konstrukcí a modelování zařízení …………………….............................................................................. 32 4. DRUHÁ ITERACE ……………………………………………………………....................................................................................................... 32 4.1. Zařízení ………………………………………………………………….........................................................................................................……. 32 4.1.1. Analýza a deskripce …………………………………………………..................................................................................................……… 32 4.1.2. Syntéza ……………………………………………………….........................................................................................................……………… 43 4.1.3. Interpretace …………………………………………………………......................................................................................................……… 46 5. Třetí iteracE ……………………………………………………………............................................................................................................ 47 5.1 Prostor ………………………………………………………………………….......................................................................................................... 47 5.1.1. Analýza a deskripce ……………………………………………………….................................................................................................... 47 5.1.2. Syntéza a interpretace ………………………………………................................................................................................……………… 67

6. Nejvyšší úroveň studia ………………………………………………............................................................................................... 65 6.1 Objekty ………………………………………………………………………........................................................................................................... 65 6.1.1. Analýza a deskripce ……………………………………………………..................................................................................................…… 65 6.1.2. Syntéza ……………………………………………………………………............................................................................................................ 73 6.1.3. Interpretace …………………………………………………………………...................................................................................................... 73 7. ZÁVĚR ……………………………………………………………...............................................................................................................…………… 74 7.1. Obytné objekty ………………………………………………………………................................................................................................... 74 7.2. Hospodářské objekty ………………………………………………………................................................................................................. 74 7.3. Ostatní objekty …………………………………………………………....................................................................................................…… 75 Písemné prameny a literatura ……………………………………................................................................................................................. 76

Úvod do problematiky 1.1.Podobenství o jeskyni Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně. Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně? Glaukón: Jak by to mohli vidět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně? Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí. Glaukón: Nevyhnutelně. Platón – Podobenství o jeskyni, Ústava VII, kol. r. 387 př. n. l. I pohled do historie se podobá pohledu na stíny v jeskyni. Kdesi za zády odcházejí prameny nesoucí informace o událostech, jevech a dějích, a jejich proměňující se stíny se nám před očima stávají stále méně zřetelnými. Tento proces je nezadržitelný a nevratný. Všechny dnes minulé skutečnosti se naštěstí otiskly ve formě faktů a svých zamýšlených a nezamýšlených důsledků. Ty lze chápat jako relikty či stopy minulých skutečností. Informace v nich obsažené však nejsou ani úplné, ani přímočaře interpretovatelné. Úbytek informací je dán především zanikáním materiální podstaty jejich nosičů. Vzdálenost čtenáře – recipienta kultuře autora-producenta způsobuje ztrátu kontextuální části informace. Paradigma přináší zkreslení ve výběru, ve způsobu čtení a v interpretaci informace, metody a techniky čtení ovlivňují míru úplnosti čtené informace. Zdroj a okolnosti vzniku informace určují již v počátku její vztah k vyjadřované skutečnosti. Historická skutečnost tedy nenávratně není. To, co zbývá jsou její interpretace. Zaniklou skutečnost nelze rekonstruovat, ale neustálým zpřesňováním myšlenkových modelů se lze nedosažitelnému zaniklému ideálu nekonečně přibližovat. Nebo vzdalovat. Záleží na zvolené cestě, užitém způsobu cestování i cestovateli samém. Následujícím učebním textem chci poděkovat svým učitelům: prof. Milanu Machovcovi, prof. Erazimovi Kohákovi, prof. Miroslavu Hrochovi, prof. Jiřímu Škabradovi, doc. Lidii Petráňové, doc. Josefu Vařekovi, Dr. Františku Gabrielovi, kteří mě učili klást si otázky a hledat na ně odpovědi. Patřím ke generaci, která věřila, že „všechno je relativní“ a ve školních škamnách se s ironickým úsměškem zaklínala heslem: „Všechno je jinak!“ Dnes jsem přesvědčen, že skutečnost je mnohem složitější, než aby bylo prostě „vše jinak“. Záleží na tom jak co, jak kde, jak kdy a jak pro koho. I relativita je relativní.

1.2. Teoretická východiska 1.2.1 Cíl práce V práci se zabývám vesnickými stavbami v pískovcovém podloží v Čechách jako historickým pramenem vývoje osídlení krajiny pro období středověku a novověku. Sleduji tedy minulé děje, jevy a struktury kultury, které se snažíme definovat, analyzovat, porovnat a interpretovat, s cílem odhalit jejich zákonitosti a modelovat vývoj. Tím se vyrovnáváme s nároky kladenými na historiografickou práci (Lawless 1966, 33-34). Cílem práce je zařazení staveb, v nichž vystupuje pískovcové podloží jako aktivní konstrukční prvek, do širšího kulturního kontextu. Model je konstruován na základě formální analýzy reliktů těchto staveb, rekognoskovaných v terénu. Vymezení jednotlivých typů staveb umožňuje porovnání s etnologickými a historickými analogiemi a dovoluje u sledovaných archeologizovaných staveb modelovat jejich ztracenou praktickou funkci, společenský význam, symbolický smysl a estetickou formu (Hawkes 1999, 62). Porovnání se stavbami jiných konstrukčních materiálů, vnáší otázku, nakolik pískovcové podloží, aktivně vstupující do konstrukce, svými vlastnostmi determinuje umístění, uspořádání, výraz a užitnost stavby. Cílem práce je tedy vytvoření modelu typologie vesnických staveb s aktivní účastí pískovcového podloží a její začlenění do kontextu sídelní struktury období středověku a novověku. Tím, že sledované stavby přiřazujeme zpět dynamickému systému kultury, zpřesňujeme stávající historické poznání. 

1.2.2 Předmět a prostředky Předmětem historiografické práce je specifická část kultury člověka, sledovaná v jejích proměnnách a vývoji. Kulturu chápu jako adaptační mechanismus lidské společnosti, vytvořený k udržení jejích základních funkcí. Funguje také jako obranný mechanismus jednotlivce, zajišťující uspokojení jeho základních lidských potřeb. Z tohoto pohledu je kultura živou strukturou artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí, která je společností vytvářena a současně společnost vytváří (Soukup 2000, 195). Ovšem i mezi materiální a duchovní složkou kultury probíhají vzájemné interakce, které systém zpětně ovlivňují a jsou v proměnách jeho struktury pozorovatelné. Jak je patrné, je kultura dynamickým systém uspořádaných vztahů (Mukařovský 1966, 109). Systém je strukturovaný celek prvků, jejich vzájemných vztahů a interferenčních procesů, transformujících tyto prvky a vztahy. Uspořádané vztahy mezi lidmi se ve společenském systému projevují navenek jako uspořádané vztahy mezi věcmi (Neustupný 1986, 537). Dynamický systém kultury má tak svou symptomatickou materiální strukturu. Struktura je vlastností systému. Je to rozlišitelné formální uspořádání prvků tohoto systému. Lze tedy dovodit, že struktura odlišuje různé systémy o stejných prvcích. Struktura prvků plnících praktickou funkci je množina těchto prvků uspořádaná v celku systému dle zákonitostí funkce. Lze sledovat její pravidla a normy, které se v uspořádání formálně projevují. Je ovšem třeba zdůraznit, že v  kultuře, jako komplexním systému lidské společnosti, lze sledovat nekonečně mnoho uspořádaných vztahů prvků. Díky uspořádání prvků má struktura energetickou povahu. Uspořádání je tedy vlastností struktury, vyplývající ze vztahů jejich prvků (entit). Uspořádanost (syntax) je skladba prvků dle pravidel a norem, tedy dle principů funkce. Princip funkce lze vyjádřit, ide(aliz)ovat, vzorcem funkce, vyjádřitelným např. matematicky. K hledání tohoto vzorce, kritéria neomezené vlastnosti struktury, podle níž je struktura uspořádaná, lze využít syntaktickou analýzu, označovanou v diskursu historických pramenů jako formální analýza entit a kvalit. Tato metoda umožňuje sledovat vlastnosti entit a jejich vzájemné vztahy v neživé struktuře. Naproti tomu sémantickou analýzou lze sledovat projevy entit, tedy to jakých konotací entity nabývají a v jakém kontextu jsou užívány. Jedná se o metodu funkční analýzy, která umožňuje pozorovat entity a jejich kvality v živé struktuře. Jak je z úvodu patrné, filosofické základy práce jsou zcela záměrně postaveny na paradigmatu strukturalistického kulturního determinismu (Blažek 2002, 12), tak jak ho v polovině 80. let 20. století popsal A. Giddens (Giddens 1995). Opírám se ovšem také o další teoretické modely z oblasti společenských věd, zejména o sociologické a kulturně antropologické teorie regionálního vývoje. Východiskem je obecná teorie polarizovaného vývoje kultury J. Friedmana, která definováním vazeb kulturního jádra a kulturní periferie s procesy divergence a konvergence přináší základní schémata struktury vztahů kulturního regionu (Friedmann 1999). Z pohledu vztahů ekonomických rozpracovali téma A. Hirschman, D. North a S. Bruso. Posledně jmenovaný autor si v teorii výrobních okrsků všímá úlohy sociálních vazeb a struktury společenských vztahů, které považuje za klíčové faktory regionálního ekonomického vývoje (Bruso 1982). Význam subjektu, ideologie a vize při změně či zachování kulturní struktury sleduje v difuzionistické teorii „učících“ se regionů M. P. Feldman. Příčiny pohybů kulturních systémů analyzuje G. Myrdal. V definici kumulativních mechanismů stanovuje podmínky, při kterých je změna jednoho kulturního či přírodního faktoru příčinou změny orientace působení dalších faktorů, a to tak, že tyto sekundární změny posilují prvotní změnu a působí ve stejném směru (Myrdal 1957, 17). Vzájemné podmíněnosti kulturních procesů a jejich prostorových forem se věnuje Sala i´ Martin v teorii rovnováhy kulturního okruhu (Sala i Martin 1996) a z pozice výzkumu neživých kulturních struktur také E. Neústupný v teorii sídelních areálů (Neustupný 1979). Neustupný vyjadřuje také názor, že „poznání areálů komunit, lze dosáhnout právě studiem sídelních areálů, přesněji řečeno interpretací struktur, které jsou v nich obsaženy“ (Neustupný 1994, 248). Jedním ze sledovatelných obsažených prvků sídelní struktury areálu, který nese rysy své kultury, je právě stavba. 1.2.3 Stavba jako historický pramen Stavba je sledovatelným materiálním projevem naplňování adaptační funkce kultury při osídlení krajiny. Praktická funkce stavby, její společenský význam, symbolický smysl a estetická forma se projevují užitým materiálem, konstrukcemi, dispozicí, umístěním a výrazem stavby. V kultuře stavebníka má stavba svou užitnou hodnotu. Změna užitné hodnoty stavby, příznačná zpravidla změně kulturní, se projevuje viditelně materiálovou, konstrukční, dispoziční, situační a výrazovou změnou stavby. Probíhající transformace konstrukcí a materiálů mají za cíl nalézt novou rovnováhu. Ztráta užitné hodnoty stavby startuje proces její archeologizace. V  procesu archeologizace se z  pohledu pozorovatele mění uspořádaný systém objektu na systém neuspořádaný. Archeologizované objekty jsou na cestě ze společenského bytí zpět do přírodního bytí. Uspořádání jejich struktury dle kulturních zákonitostí se mění vlivem transformací na uspořádání dle zákonitostí přírodních. Pro tyto objekty je tedy charakteristická vysoká míra entropie, nicméně jsou věrným odrazem objektivní minulosti, reliktem kulturních, sociálních a materiálních vztahů a struktur. Archeologizované stavby lze tedy chápat jako artefakty minulosti a lze je využít při jejím poznávání jako historický pramen (Gabriel 2002, 150-158 ). 

Historiografie obecně přijímá, že historické prameny mají charakter symbolů či artefaktů. Obojí jsou produkty konkrétního člověka a odráží se v nich jeho kultura. Literatura předkládá ovšem řadu jiných třídění pramenů, z nichž nejbližší předkládanému je třídění rozdělující prameny podle funkční informační struktury na prameny bezprostřední a zprostředkované a současně na prameny psané a nepsané (Hroch a kol. 1985, 124 – 128). Nový pohled vnáší do problematiky pramenné základny sémiotika a teorie informace. Všechny artefakty obsahují indexové, tedy nezáměrné (příznakové), informace o autentických vztazích, kterými byl spojen pramen se svým kulturním prostředím. Pro lepší představu můžeme tyto informace nazvat „stopy“. Některé prameny obsahují navíc záměrnou informaci tvůrce, kterou považujeme v souladu Ch. S. Peircem, buď za ikonickou, která sděluje informaci na základě podobnosti s označovaným předmětem nebo jevem, nebo za symbolickou, kterou spojuje s označovaným předmětem nebo jevem konvence. Čtení všech těchto informací je pak úkonem, který historiografie běžně označuje jako kritiku pramenů. Při čtení záměrně vložené informace se vyskytují dva okruhy problémů. První představuje posun významu znaku mezi jeho tvůrcem a čtenářem, který je důsledkem vzdálenosti jejich kultur, respektive důsledkem proběhlých transformačních změn. Druhý okruh problémů pak odkazuje k deformaci autentických vztahů, a to nejen záměrným zkreslením informace tvůrcem, ale také zkreslením nezamýšleným, které je důsledkem subjektivního vidění světa a přijatých konvencí. U artefaktů, které nejsou vybaveny záměrnou informací postrádáme naopak ono přímé myšlenkové sdělení o kulturních vztazích, s jehož pomocí lze překlenout prostor a čas mezi tvůrcem a čtenářem. Tento problém čtení „stop“ však není neřešitelný. Artefakty vznikly z potřeby určité živé kultury a v jejím rámci také mají určité zákonitosti. „Jejich zákonitosti vyjadřují kategorie živé kultury, které mají svou materiální strukturu, funkci, význam, smysl a název (obecné jméno). Funkci, význam a smysl můžeme považovat za obsah těchto kategorií, materiální strukturu za jejich vnitřní formu a název za formu vnější. ... Tentýž nebo podobný obsah produkuje tutéž nebo podobnou formu. Naopak platí, že stejná forma dvou jevů je svědectvím stejného obsahu“ (Neustupný 1986, 543 – 544). K určení zákonitostí ovšem nestačí jeden artefakt, ani soubor artefaktů. K jejich určení potřebujeme poznat zákonitosti živé kultury, z jejíž potřeby vznikly. Informace pro určení zákonitostí vlastní kultury poznáváme postupně v procesu učení, řadu jich však nepoznáme. V případě studia artefaktů cizí živé kultury dochází v lepším případě k určení zákonitostí ve chvíli našeho bádání a to se všemi problémy, které užití symbolů přináší. U nepotřebných artefaktů dochází k archeologickým transformacím, které „postihují formální i prostorové vlastnosti minulých dynamických systémů“ (Neustupný 1986, 527). Zákonitosti vztahů živých struktur jsou v historických pramenech transformovány do zákonitostí struktur neživých. Tyto zákonitosti neživých struktur však odrážejí nejen zákonitostí původně živých struktur, ale také zákonitosti transformační. Pozorovateli se jeví souborně jako zákonitosti v pramenech.

2. Metodologie řešení Cílem metody historické práce je rozlišení zákonitosti v pramenech. Výběr sledovaných živých a neživých struktur je subjektivním vstupem historika, užitá metoda sledování je vstupem objektivním.

2.1. Výběr sledovaných struktur 2.1.1. Vymezení a charakteristiky pramenné základny Stavební materiály determinují svými vlastnostmi užitnost objektů. Prostředníkem vztahu užitnosti objektu a jeho materiálu je konstrukce. Konstrukce je idea zpracování materiálu k naplnění funkce. Konstrukce, užitý materiál a forma jeho zpracování tak mají svůj semiotický status, jsou indexovým znakem dosaženého myšlenkového a materiálního stupně vývoje stavebníka. Obdobně je i dispozice stavby odrazem živé struktury funkce objektu, tedy kultury stavebníka: jeho sociálního postavení, etnicity etc. Obdobné vlastnosti mají i další prvky staveb. Na základě znalosti znaků kultury, resp. jejich odrazu v neživé struktuře, lze zjišťováním jejich přítomnosti zpětně modelově rekonstruovat sounáležitost stavebníka s kulturním kontextem. 2.1.1.1 Aktivní účast pískovcového podloží v konstrukcích staveb Pískovcové podloží je specifickým druhem stavebního materiálu. Vedle lámání stavebního kamene je užíváno také přímo v konstrukcích staveb. Díky svým mechanickým vlastnostem, především soudržnosti a opracovatelnosti, tvoří často na svých výchozech součást konstrukce staveb. Objekt je do opracovaného podloží v různé míře zahlouben, zpravidla vertikálně, či horizontálně, méně často je z podloží vysekán. Podloží tvoří tak v různé míře součásti konstrukcí objektu a ovlivňuje zpětně v různé míře výraz objektu. Lze konstatovat, že v těchto případech vystupuje pískovcové podloží v objektu aktivně. Míra jeho užití je obecně dána rovnovážným poměrem mezi potřebou stavebníka přizpůsobit si pískovcové podloží své potřebě a ochotě přizpůsobit se vlastnostem a výrazu pískovcového podloží. Lze předpokládat, že tento poměr je sice s historickým vývojem, sociálním a kulturní prostředím proměnlivý, ale vždy limitní. 

Pískovcové podloží je díky svým vlastnostem užíváno ke stavbám po celém světě. Mezi nejznámější oblasti patří Göreme, Dirinkulu a  Uchisar v  Turecku, Matmata v  Tunisku, Mahábalipuram, Adžanta a  Elóra v  Indii, Petra v  Jordánsku, Vadí Kumrán, Silván v Izraeli, Aladža v Bulharsku, Saské Švýcarsko v Německu, Severní Alsasko na pomezí Německa a Francie, Bari ve Francii, pobřeží Oděsy v Rusku, či jižní pobřeží Kréty. Obdobně jsou užívána aktivně i jiná podloží usazenin: slepence, vápence, spraše. Mezi nejznámější lokality patří tufové pohoří Munro v Japonsku, slepence Meteory v Řecku, Brhlovce na Slovensku či podzemní město Coober Peddy v Austrálii. Zaměření práce na pískovcové podloží je dáno výraznou četností dochovaných objektů v Čechách, a to zejména na výchozech svrchní křídové tabule, méně již na pískovcových výchozech svrchního karbonu, permu a triasu. Část těchto objektů již nezískala jinou funkci a při ztrátě užitné hodnoty jsou na cestě ze společenského bytí zpět do bytí přírodního. Konstrukce těchto objektů se díky vlastnostem užitého materiálu dochovaly ve snadno dokumentovatelných reliktech. U výrazné části těchto objektů však již nejsme sto na současném stupni poznání dešifrovat jejich funkci a dobu společenského bytí. Nutnou podmínkou sledování těchto staveb je jejich dokumentace a deskripce s následným výběrem jejich strukturujících znaků. 2.1.1.2 Petrografická charakteristika pískovců Označení „pískovce“ vzniklo z praktického důvodu jako souborné označení skupiny pevných úlomkovitých hornin poměrně různorodého petrografického charakteru. Jejich variabilita se týká jak složení obsažených nerostů, tak jejich poměrného zastoupení, zrnitosti i způsobu stmelení. Z hlediska petrografie je proto definice a hlavně klasifikace pískovců nejednotná a přijatá definice je konvenční. Jako pískovce jsou označeny pevné klastické sedimenty, tvořené pískovými zrny velikosti 0,063 – 2 mm, a základní hmotou, zejména jílem, prachem, úlomky slíd, kaolínem, jejich směsí a též matrixem. Písková zrna uvedené škály jsou označována jako psamity. Základní klasifikace vycházející z  nerostného složení pískovců je dělí na: křemenné pískovce, arkózy a droby. Kvalitativním kritériem dělení je vzájemný poměr obsahu křemene a úlomků dalších stabilních hornin, k obsahu živců a úlomků nestabilních hornin, a k obsahu základní hmoty.Vzájemný poměr definuje konvence ČSN 72 1001-69 Pojmenování a popis hornin (Rybařík 1994, 63). Strukturující nerostnou součástí pískovců je vedle plniva především pojivo. Tmel spojující jednotlivá písková zrna ovlivňuje technické vlastnosti kamene. Podle rozmístění rozeznáváme tmel základní, mezerní, dotykový a obalový. Podle složení převládají tmely křemičité, jílovité, vápnité, slínité a železité. Další základní klasifikace vychází z velikosti klastického podílu. Podle průměrné velikosti pískových zrn, resp. podle převládající frakce dle škály hodnocení, rozeznáváme pískovce jemnozrnné s velikostí zrna 0,063 – 0,25 mm, střednozrnné s velikostí zrna 0,25 – 1,0 mm a hrubozrnné s velikostí zrna 1,0 – 2,0 mm (ČSN 72 1001-69).1/ Z výše uvedeného je patrné, že pískovec je hornina s vysokou proměnlivostí kvalit struktury, pohybující se ve škále hrubosti hornin od prachovců, slínovců po slepence, ve škále geologie hornin dle způsobu usazení od primárních, sekundárních a terciálních usazenin po horniny přeměněné. Vyznačuje se vysokou mírou lokálních variant. 2.1.1.3 Technická charakteristika pískovců jako stavebního materiálu V důsledku výše uvedené variability, zejména nerostného složení, zrnitosti, charakteru pojiva a geologickým vlivům při usazování a po něm, mají pískovce i různé technické vlastnosti. Typická je pro ně odlučnost pohybující se ve škále od deskové přes lavicovitou po kvádrovitou, s vrstvami horizontálními, či horotvornými procesy ukloněnými až vertikálními. Pískovce mají značně proměnlivou, ale oproti jiným horninám zvýšenou pórovitost a tím i menší objemovou hmotnost. Mají nízkou mrazuvzdornost i pevnost v tlaku a v tahu za ohybu, které se však se snížením obsahu vody v hornině obvykle zvyšují. Snižováním obsahu vody se zpětně zvyšuje nasákavost pískovce. Opracovatelnost pískovců je srovnatelná s opracovatelností dřeva, odolnost vůči povětrnostním vlivům je však vyšší. Pouze některé druhy pískovců hůře odolávají působení oxidů siřičitého a uhličitého, které po chemické reakci se vzdušnou vlhkostí na slabé roztoky kyselin, rozkládají za vzniku povrchových krust a solných výkvětů pojivo horniny (Rybařík 2002, 175 –177, Zavřel 2000, 53 – 66).

Jiné hodnoty pro škálu dělení nabízí definice sedimentologická, která za spodní hranici velikosti psamitových zrn, odlišující pískovce od prachovců, považuje velikost psamitových zrn 0,05 mm a hranici mezi středozrnnými a hrubozrnnými pískovci vidí ve velikosti zrn 0,5 mm. Ve své práci se však přidržuji unifikované konvenční normy ČSN 72 1001-69. U některých pískovců bývají vedle psamitových přítomna i zrna psefitová, velikosti 2 – 128 mm. Rozhodující pro určení, zda se jedná o slepenčitý pískovec, či již písčitý slepenec, resp. slepenec, je procentuální poměr obou bází, stanovený konvencí u pískovců na 0-25% psefitových zrn (Svoboda 1983, 176). 1/

10

2.1.2. Vymezení a charakteristiky území 2.1.2.1 Rozšíření a výskyt pískovců Pískovce tvoří téměř polovinu všech sedimentů Českého masivu. Nejrozšířenější a nejvýznamnější skupinou využívaných pískovců jsou pískovce Svrchní křídy. Podle geologického stáří se jedná o nejmladší pískovce, jen slabě metamorfované zlomy, či sopečnou činností. Vyskytují se v Českém masivu i karpatské soustavě na značně rozlehlém území Čech a přiléhající části západní Moravy a Slezska. V Českém masivu jsou vázány na výchozy psamitů České křídy./ 2 Na jižním okraji České křídy se nalézá Pražská oblast, respektive v širších souvislostech vltavsko-berounská oblast, jejíž pískovce byly využívány v širokém pásu táhnoucím se z Polabí od Kostelce n.L., Brandýsa n.L., Zap a Sluh přes Horušany, Nehvizdy, Břežany, Kounice a Černík k Českému Brodu, dále přes Hloubětín a Prosek ku Praze, kde dobývání pokračovalo na levobřeží Vltavy lomy na Petříně a Bílé Hoře a po přerušení výchozy středočeské opuky se táhlo od Knovíze přes Miletice k Mšenému – lázním. Rozsáhlou oblast reprezentují převážně cenomanské jemnozrnné kaolinitické křemenné pískovce. Na jihovýchodě na ni navazuje oblast kolínská, charakterizovaná vápenitými pískovci v nečetných výchozech v pásu od Kutné Hory, přes Mezholesy po Chrudim, a na severozápadě nejzápadnější faciální oblast České křídy, tzv. ohárecká, táhnoucí se od Úherců přes Louny k Malnicím. Její šedozelený glaukonitický pískovec je středně až hrubě zrnitý. Nejseverněji leží faciální oblast lužická, táhnoucí se od Děčína k Žitavě, přes Šluknovský výběžek k Sebnitz, Hohnstein a  labským údolím k  Drážďanům. Je to oblast křemenných jemně až středně zrnitých spodnoturonských pískovců. Geomorfologicky je její součástí, rozlámanou pouze sopečnými výchozy západní části Českého středohoří a na okrajích vyvrásněnou lužickým zlomem, oblast Polomených hor, která se táhne od Mělníka přes Mšeno, Dubou, Doksy, Mimoň a Českou Lípu k Jablonnému v Podještědí. Pokračováním této oblasti k východu je rozsáhlé území pískovcových výchozů, označované souhrnně jako Český ráj, vybíhající od Mladé Boleslavi, Turnova a Železného Brodu k Semilům, Lomnici n. P. a Jičínu. /pozn. Výchozy obdobných cenomanských kvádrových křemenných pískovců, převážně však jemnozrnných, lze nalézt ve východním sousedství, v oblasti Dvora Králové, Jaroměře, Boháněk, Dobravy, Vojic a Hořic. Pískovce této labské faciální oblasti jsou nejkvalitnějším stavebním a sochařským materiálem dobývaným u nás. Nejvýchodnější oblastí České křídy, která zasahuje z východních Čech na Moravu, je orlicko –žďárská faciální oblast. Cenomanské jemnozrnné křemenné pískovce s jílovitým a křemitým tmelem vycházejí na den v Proseči, Maletíně a dalších drobných výchozech roztroušených od Hlinska k Mohelnici. Nejmenší faciální oblastí pískovců České křídy je oblast hejšovinská. Středně turonské kvádrovité středně zrnité až arkózovité tvrdé pískovce, s výraznou mechanickou odolností, vycházejí v Broumovském výběžku (Rybařík 1994, 84-99). Kromě kvartéru se pískovce vyskytují také ve všech metamorfovaných útvarech Českého masivu. Jejich nečetné výchozy jsou obnaženy zpravidla denudačními procesy. Jemně až středně zrnité kaolinitické pískovce triasu vycházejí v okolí Červeného Kostelce, v Hosíně u Českých Budějovic, středně až hrubě zrnité arkózy a slepence svrchního karbonu v Kamenných Žehrovicích a Doksech u Kladna, Přílepech u Rakovníka, Lochotíně u Plzně, Manětíně, Merklíně a Mirošově. Rozsáhlejší jsou výchozy červeně zbarvených permských pískovců. Pohybují se v široké škále psamitů a arkóz, od prachovců a jílovců po drobnozrnné slepence. Vyskytují se v Podkrkonošské pánvi od Nové Paky přes Trutnov, Úpice k Červenému Kostelci a v Blanické brázdě v okolí Českého Brodu. Červené hrubě zrnité arkózy permského stáří vycházejí na den také v Jevanech a v Nučicích u Kostelce n. Černými lesy. Ojedinělé výchozy pískovců vzniklých pozdějším stmelením usazených terciérních písků se nalézaly u Černovic a Oseka na Teplicku (Rybařík 1994,66-84). Lze tedy konstatovat, že pískovce jsou podložím rozsáhlých oblastí České kotliny, vystupujícím v  souvislých celcích výchozů zejména v severních Čechách a v přilehlých oblastech Čech středních a východních. V ostatních oblastech prostupují nadložím v roztroušených výchozech.

Přidržuji se dělení pískovců České křídy do devíti litocifálních oblastí. Při vymezování oblastí bylo přihlédnuto i k tradičním názvům kamene, které jsou stopou jeho historického využívání a zpracovávání. Také tyto souhrnně vymezené oblasti by bylo lze popsat historickými názvy lokalit zpracování pískovce (Mšenská, Niedergrundská atd), ve své práci je však neuvádím. 2/

11

2.1.2.2 Topografické vymezení sledovaného území Sledovanou oblast sondy jsem vymezil v závislosti na existenci pískovcových výchozů v jednotlivých litocifálních oblastech kvarteru, zahrnující oblast Pražskou, oháreckou, lužickou, českorájskou, orlicko-žďárskou a  hejšovinskou. Topograficky zahrnuje oblast část Pražské plošiny, Dolnooharské tabule a Jizerské tabule, dále Lužické hory, Ralskou a Dokeskou pahorkatinu, Polomené hory, Jičínskou pahorkatinu, Krkonošské podhůří a Broumovskou vrchovinu. Dle stávajícího správního dělení zasahuje území krajů Středočeského, Ústeckého, Libereckého, Královehradeckého, Pardubického a Prahy. Postihuje kulturní okruhy Středních Čech, Východních Čech a Sudet. Formálně lze tedy sledovanou oblast vymezit jako polovinu území Čech ležící severně od historického centra státu, na které z geologického hlediska dominují pískovcové výchozy kvarteru. 2.1.2.3 Geomorfologická charakteristika sledovaného území Sledovaná oblast vytváří pestrý, strukturně denudační reliéf, ve svých částech neotektonicky výrazně narušený, jehož vývoj probíhal při v závislosti na změně polohy hlavních erozních bází, Vltavy, Labe a Jizery. Na litologicky rozmanitých horninách středního turonu až coniaku (slínovce, vápnité jílovce, vápnité pískovce, kaolinické vápnité pískovce) s drobnými tělesy neovulkanitů vznikl kontrastní reliéf erozně denudačních a strukturně tektonických kotlin a brázd, tabulových plošin, kuest a hrásťových hřbetů, odrážející se v orografii. V severní a východní části sledovaného území je vyvinut výrazný pískovcový reliéf, který patří k nejpestřejšímu geomorfologickému typu na území české křídové tabule (Herčík, Herrmann, Valečka 1999). Je tvořen soustavou tabulových plošin, úklonných mírně k  jihozápadu až k  jihu v  různém stupni denudace. Charakteristickými tvary jsou stupňoviny strukturně denudačních plošin, rozptýlené vulkanitové suky, hustá síť kaňonovitých, neckovitých údolí a  strží, často vzniklých na zlomových liniích. Z  geologických pohybů jsou typické různé typy blokových svahových posunů, sufózní závrty a sesuvy písčito-blokových úpatních hald, výrazné tvary zvětrávání a odnosu pískovců ústící až do formy skalních měst. Skalní město je typickým tvarem geologického vývoje sledované oblasti. Jedná se o skalní masív, výrazně rozčleněný procesy selektivního zvětrávání a odnosu hornin do pestrého souboru skalních útvarů. Vývoj skalního města začíná postupným rozrušováním souvislého povrchu masivu tvorbou závrtů na puklinových zónách, jejich spojováním, řícením a tvorbou soutěsek, zařezáváním vodních toků a gravitačním řícením skalních bloků. Končí úplným rozrušením zbytků skalního masívu a jejich denudačním odnosem. Procesy selektivního zvětrávání probíhají tedy nejintenzivněji na poruchových zónách masívu, na kterých jsou zpravidla vytvořeny údolní formy (soutěsky, kaňony, strže) oddělující konvexní skalní útvary (skalní věže, jehly a stěny masívu). Mezi modelační činitele patří erozní a transportní účinek proudící vody, gravitační pohyby částí skalního masívu, mrazové zvětrávání, větrná eroze a abraze, chemické a biologické zvětrávání a charakter podloží a nadloží. Rozbřídavé jílovité horniny v podloží pískovců způsobují časté porušení stability svahů a destrukci okrajů plošin. Denudační zbytky svrchnoconiackých vápnitých jílovců a prachovců ležící místy v nadloží pískovců na jedné straně zvětrávání zpomalují, na straně druhé podporují abraze a řícení. Z hlediska geomorfologického se jedná o poměrně nestabilní oblast, podléhající impulsním změnám vedoucím k obnovování rovnováhy. Naproti tomu oblast hlavních erozních bází, ve střední, jižní a západní části sledovaného území, je poměrně geologicky stabilní. Tvoří ji sedimentační vrstvy v širokých údolních nivách Vltavy, Labe a Jizery, zasahované pravidelným režimem záplav a jednorázovými změnami koryt vodních toků. Odhalení pískovcových výchozů ve formě skalních stěn je zpravidla způsobeno erozní činností, nebo dobýváním nerostů a hornin. 2.1.3 Vymezení a charakteristiky objektů Na pískovcových výchozech se zachycují stavby, využívající ve svých konstrukcích vlastnosti podloží. Stavbu zde chápeme jako materializovaný produkt snahy osídlení prostoru. Stavbou prostor vydělujeme, identifikujeme a osvojujeme. Stavba je ovšem konstruována pro dílčí praktickou funkci, která dává stavbě vlastní význam a smysl. Společenský význam stavby se může projevit užitím konvenčních resp. inovovaných symbolů a řešení, jejichž nutnou podmínkou je vždy autorská invence. Tyto produkty lidského myšlení shrnujeme pod pojem „umění“, jejich projevy ve stavební činnosti řadíme do kategorie „architektura“. Obecně je architektura charakterizována jako stavební umění, soubor technických, uměleckých a estetických podmínek stavitelské a návrhové činnosti; stavba, její sloh (Rejman 1971, 37). Obdobně i B. Syrový a kol. (1974) chápou architekturu jako umění stavět. Ve své podstatě shrnují uvedené definice tři požadavky, které formuloval již Marcus Vitruvius Pollio v 1. stol. př. n.l. Podle něho určují vzhled architektury technické možnosti, funkce a umělecké řešení (Pollio 2001). Právě poslední znak pracující se záměrnou informací, symbolem, vyděluje z množiny staveb podmnožinu architektury. 12

Zatímco dosažené technické možnosti i praktickou funkci lze při studiu archeologizovaných staveb úspěšně sledovat a modelovat, „umělecké řešení“, které stojí na pomezí děje a události, a je tedy závislé na subjektivní invenci autora, pro nám vzdálenou (neživou) kulturu stavebníka modelovat nedokážeme. Umělecké řešení nedokážeme v archeologizované struktuře často ani rozpoznat. Nezbývá tedy než od sledování tohoto kritéria upustit a informační oblast zúžit. Vynechání tohoto definičního znaku nás ovšem opět vrací do kategorie „stavby“ a rozšiřuje tak opětovně naši pramennou základnu. Pokusme se ji proto vymezit z jiného hlediska. V námi sledované oblasti můžeme předpokládat uplatnění pískovcového podloží ve všech typech staveb, která se na území nachází. Uplatňují se zde rovnoměrně. všechny tři hlavní typy sídel urbární krajiny středověku a novověku, totiž: panská sídla, města a vesnice. Početně nejsilnější skupinou staveb těchto sídel a také skupinou nejvíce strukturovanou, jsou vesnické stavby. Vesnické stavby chápeme jako stavby obyvatel, jejichž důležitou složku zaměstnání tvoří zemědělská výroba. Vesnická stavební produkce je tedy díky této své determinovanosti specifická (Škabrada 1996, 4). Její projevy jsou zachytitelné i  v  pískovcovém podloží, jak dokládá literatura, vymezující zvláštní typ obytného vesnického objektu, tzv. skalní obydlí ( Vařeka, Frolec 1983, 197) 3/. Předkládaná definice vesnických staveb se ovšem pohybuje v kategoriích živé kultury. Jejich odraz v archeologizované struktuře osídlení není ovšem ani přímočarý, ani jednoznačný. Teprve na základě modelování lze rozhodnout, zda sledovaný objekt náležel vesnické kultuře, zda stál na jejím pomezí, nebo zda se jedná o stavbu jiné sociálně ekonomické struktury.

2.2. Metoda práce Rozbor metody nelze přejít konstatováním, že s archeologizovanými stavbami pracujeme metodou stavební historie. To by bylo značným zjednodušením problému. Archeologizované stavby jsou totiž pouze typem archeologizovaných artefaktů a metoda výzkumu musí vycházet z charakteristiky těchto pramenů. Ty jsou statické, formální, věcné, němé a bezejmenné. Nejsou přímým obrazem minulosti, ale skutečností značně transformovanou. Metodologii práce s těmito prameny rozpracovala již v 60. letech 20. století anglosaská škola Culture Analysis. Inversní transformaci archeologizovaných artefaktů provádí analýzou entit a kvalit, deskripcí a konečně syntézou struktur. Výsledkem syntézy se stává opět formální struktura, která je v interpretaci vnášena pomocí modelů zpět do dynamického systému. Metoda formální analýzy je založena na již zmíněné premise (Neustupný 1986, 544), že tentýž nebo podobný obsah produkuje tutéž nebo podobnou formu a naopak, že stejná forma je svědectvím stejného obsahu. Dovoluje shodu či podobu formální struktury nějaké neživé kultury s formou živé kultury označit za doklad shody či podoby obou kultur. Z této definice vyplývají možnosti uplatnění metody, ale současně i její meze. Problémy vyplývají jak z vlastností formální struktury, tak z vlastností dynamického systému, či z jeho rekonstrukce. Pro potřeby formální analýzy a modelování dělíme pramennou základnu na artefakty dosud živé kultury a na artefakty archeologizované, náležející neživým kulturám. Toto jejich rozdělení dělení si vynutilo uplatnění různých metod průzkumu, deskripce i kritiky pramenů. 2.2.1. Pojmoslovný aparát Pojmy a jejich předměty jsou neoddělitelné pouze v jazyce živé kultury. K uchopení neživé struktury je třeba vytvořit umělý pojmoslovný aparát tak, aby byl schopen formalizovaného zpracování. Jednotlivé pojmy je třeba jednoznačně definovat, popsat jejich vztahy a prováděné operace. 2.3.1. Základní pojmy a definice Typ je pojem, který vymezuje zpravidla nějaký jev, vlastnost, či konfiguraci jevů či vlastností sledovaných předmětů, událostí či procesů, jež jsou z určitých hledisek uznány za tak důležité, že zasluhují zvláštní pozornost. Typ je vymezen strukturujícími entitami. V architektuře se typem rozumí mnohokrát opakovaná forma, v určitém rozmezí časovém a místním, sociálním, etnickém, tedy kulturním více méně ustálená a násobenou zkušeností osvědčená. Typ je klasifikační deskriptor získaný analýzou. Je to strukturující model prvku živé či neživé struktury, sestavený na základě formalizace faktu, je entitou modelové struktury, proto má funkci, smysl, ale nemá dynamiku a není známo jeho konkrétní užití. Jako model není totožný s žádným arte- eko- faktem, i když je v těchto faktech obsažen jako jejich zákonitost. Typ lze proto lze znázornit pouze symbolem (grafickým, matematickým, slovním popisem). Kvalita typu je vyjádřena formalizovaně. Současně je typ modelem směrovaným do značné míry od individuálního k obecnému, od konkrétního k abstraktnímu. Stává se formálním vyjádřením obecných zákonitostí struktur. Tím jsou předem dány možnosti, (lze např. sledovat směrodatné odchylky konkrétního objektu od definovaného typu), a meze práce. Relikt faktu (prvku, struktury) lze chápat jako entitu formalizované struktury (tedy relikt modelového prvku neživé struktury) nemá funkci, užití, význam. Skalní obydlí jsou definována těmito autory jako: převážně nouzová obydlí, pocházející z konce 18. a hlavně z 19. století, která byla obývány do konce 2. světové války, zejména zemědělskými dělníky. 3/

13

Entita je pozorovatelný, nebo jinak jednoznačně určitelný prostorový prvek, zpravidla souvislý a ohraničený, o kterém lze na základě předběžného modelu důvodně předpokládat, že strukturuje kontext. Kvalita je pozorovatelná nebo jinak jednoznačně určitelná vlastnost entity. Entit struktury dochovaných v reliktech je nekonečné množství, jen některé jsou však strukturující, tedy takové, jejichž existence v objektu a jejich dosahované kvality jsou pro modelování typu rozhodující a jichž by bylo tedy záhodno použít jako deskriptorů. Analogicky jsou pro klasifikaci těchto entit strukturující pouze některé kvality. 2.2.1.2. Základní vztahy Reliktnost entit daná transformacemi je značně proměnlivá. To znamená, že se nemusí vždy podařit namodelovat strukturující kvality entity, ba ani zjistit prostou přítomnost entity samé. Obecné zákonitosti destruktivních transformací objektů na pískovcových podložích, které by mohly vest k vytvoření modelu způsobu archeologizace těchto objektů nejsou definovány. Lze je pouze hypoteticky předpokládat a ověřovat na základě využití jiných pramenů. Předpokládáme, že při archeologizaci vesnických staveb v pískovcovém podloží spolupůsobí následující transformace: Zánikové transformace, které převádí systém uspořádaný podle kulturních zákonitostí v systém uspořádaný podle přírodních zákonitostí. Ruší funkci, význam, smysl a vlastní čas stavebního prvku. Zánik prvku je dán ztrátou užitné hodnoty prvku. Tato ztráta se projevuje navenek transformací, tedy změnou formální organizace prvku, buď cílenou (odstranění, přetvoření) nebo samovolnou (rozpad). Důvody zánikové transformace ovlivňují její průběh a výsledky. Podle způsobu změny hodnoty užití lze důvody zánikové transformace rozčlenit: 1. vymizení potřeby užití (kupř. technická, módní inovace, změna funkce) 2. poškození 3. znepřístupnění 4. vymizení uživatelů Destruktivní transformace narušují formální organizaci (strukturu) prvku. Mají za následek snižování počtu faktů (fragmentů, reliktů) a jejich kvalit. Kvantitativní transformace mění kvantitativní strukturu prvku: Fragmentarizace rozčleňuje fakt (arte-, eko-) na řadu fragmentů. Kumulace způsobuje splývání faktů, reliktů (kapsy, otvory) Redukce má za následek ztrátu kvalit a kvantit faktů Současně nejsou známy ani vztahy mezi strukturami objektů staveb pískovcového podloží a staveb s užitím jiného konstrukčního materiálu. Nejsou definovány kvality skupinám společné, ani kvality specifické. Strukturu archeologizovaných objektů na pískovcovém podloží je proto třeba porovnat: 1. s živou strukturou staveb s užitím jiných konstrukčních materiálů. 2. s živou strukturou staveb v pískovcovém podloží. 3. s vývojovým modelem struktury staveb s užitím jiných konstrukčních materiálů. 2.2.2. Postup práce Práce se rozpadá do následujících kroků: 1. analýza dosud objevených archeologizovaných objektů staveb s aktivní účastí pískovcového podloží v jejich konstrukcích. Rozčlenění této skupiny na objekty se známou funkcí a s dosud neznámou (skrytou) funkcí. 2. vytvoření deskripčního systému vhodného k popisu objektů. 3. deskripce objektů. 4. definování strukturujících znaků objektů, jejich entit a kvalit 2.2.2.1 Analýza Základním problémem je stanovení strukturujících entit a  kvalit. V  tomto ohledu jsou vstupní proměnné hypotetické, neboť jejich význam pro zodpovězení položených otázek ověřujeme jednoznačně až syntézou, ačkoliv se do jejich výběru promítají vědomosti a zkušenosti autora analýzy. Rozložením zkoumaného kontextu stanovujeme entity. Za východisko považujeme v  nejnižší úrovní především elementární body a jejich rysy. Ve vyšších úrovních pak využíváme vedle bodů a jejich rysů také typy, vytvořené v nižších úrovních. Analýza stanovuje vstupní proměnné na základě znalostí reliktů staveb výběru, studia literatury, zabývající se jejich interpretací, a s ohledem na položené otázky. Na základě rostoucího stavu poznání obsažených vědních disciplín je třeba předpokládat opakování každého kroku ve vyšší iteraci. Zpřesňování vlastního deskripčního systému, naplňování a rušení deskriptorů je vedlejším výsledkem této metody. 14

Funkční analýza živé struktury Cílem této analýzy je na základě živé struktury konstruované za pomoci písemných pramenů a literatury a opřené o etnologické analogie, autopsii a terénní průzkum, stanovit formální znaky této struktury. Znaky sledovaných bodů a těles živé struktury jsou definovány na základě jejich funkce. Funkční analýza stanovuje tedy další sledovatelné entity a kvality bodů a těles a proto je prováděná vždy znovu pro každou úroveň iterace. Formální analýza neživé struktury Cílem této analýzy je stanovení typů objektů neživé struktury archeologizovaných objektů architektury s aktivní účastí pískovcového podloží. Komparace entit a  kvalit entit objektů neživé struktury pomocí stanovených deskriptorů odhalí podobnost entit. Syntézou této komparace je stanovení skupin objektů neživé struktury s vysokou mírou podobnosti, vyjádřené grupací v matici objektů. Interpretací je stanovení tříd, tedy typů skupin objektů. Formální analýza probíhá současně ve dvou systémech, které lze popsat jako entity a kvality prvků struktury a které podléhají shodně definovaným vztahům. 1. Analýza entit - Definování strukturujících entit (bodů) plnících svojí funkci ve stavbě. – Definování vzájemných vztahů entit: Inzerce (hierarchické uspořádání bodů) Incidence (vždy společný výskyt bodů) Exkluse ( vždy jedinečný výskyt bodu) Substituce (prostorové nahrazení bodu bodem jiným) Transpozice (změna umístění bodu) Vzájemné vztahy jsou definovány výroky a matematicky je lze vyjádřit jako binární relace. 2. Analýza kvalit - Definování formálních strukturujících prvků (zde rysů a figur) – Definování vzájemných vztahů kvalit Inzerce (vztah mezi figurou a rysem, hierarchie rysů) Incidence (vždy společný výskyt bodů) Exkluse (vztah mezi rysy různých figur) Substituce (nahrazení rysu rysem ) Vzájemné vztahy jsou definovány výroky a matematicky je lze vyjádřit jako relace. Syntézou výsledků formální analýzy a funkční analýzy dostáváme strukturující body, jejichž vlastnosti, entity a kvality sledujeme pomocí zvoleného deskripčního systému. 2.2.2.2. Deskripce Při popisu definujeme z  vyčleněných entit a  kvalit objekty a  deskriptory. S  ohledem na charakter studovaných znaků užíváme pro získávání dat především formu klasifikace, kterou, s ohledem na metody syntézy, formalizujeme v předem připraveném klasifikačním systému (Blahuš 1996, 127). Jen ojediněle lze deskripci provádět formou měření na kardinální stupnici, kterou jinak ovšem upřednostňujeme. Současně s těmito formami deskripce, využívajícími vlastní terénní pozorování, provádíme i grafickou a fotografickou dokumentaci, umožňující, alespoň do určité míry, i opětovná pozorování (Příloha 2). Vstupní data ukládáme do deskriptivních matic. Každá entita formalizované struktury (relikt prvku živé struktury) nabývá svou existencí v prostoru a čase kvalit jednoty obsahu a formy: 1. Rozloha (výška, šířka, plocha, objem) 2. Poloha (vzdálenost od strukturujícího bodu, osovost) 3. Orientace (směr otočení) 4. Tvar 5. Uspořádání (dispozice, superpozice, kontrapozice typových prvků) vyjádřitelných zařazením typu do modelové třídy. 6. Počet entit nižší úrovně v typu. Fragmentarizaci, kumulaci a redukci je třeba vyloučit, nebo jí kvantifikovat. Protože se každý typ může dělit na nekonečně mnoho typů nižší úrovně, je třeba stanovit elementární bod a elementární těleso. Elementárním bodem je technologická stopa opracování pískovcového podloží. Tělesem nejnižší úrovně poznání je konstrukce, tělesem druhé úrovně poznání stanovujeme zařízení, tělesem třetí úrovně poznání stanovujeme prostor a tělesem nejvyšší úrovně poznání je pro nás stavba v pískovcovém podloží. Ve formální struktuře ji nazýváme objekt. Následně jsou sledovaná tělesa: konstrukce, zařízení a prostor ve vyšší iteraci body tělesa vyššího řádu. Tedy konstrukce jsou body tělesa zařízení, jednotlivá zařízení jsou body tělesa prostor atd. 15

Popis klasifikačního systému užívá některých specifických podob v textu. Upozorňujeme především na dva další, odlišně užívané druhy písma. Tučně, vždy s malým písmenem jsou uváděny verbální názvy tříd. Kurzívou jsou uváděny verbální definice tříd. Arabská čísla (0 – 99) jsou symboly tříd. V popisu klasifikačního systému je pro přehlednost oddělují od sebe pomlčky (-), které ve vlastní deskripci užívány nejsou. Stejně nejsou při vlastní deskripci užívány znaky x, udávající doplnění vyšší třídy, váže-li se nižší třída na více tříd předcházejících, či x, uvádějící místo, kam bude zapsáno číslo či čísla předepsané třídy. Tyto znaky jsou ve vlastní deskripci nahrazeny příslušnými arabskými čísly. Numerické a alfabetické znaky v kódech, uváděné v grafické dokumentaci i v textu, jsou oddělovány tečkami. Tečka za posledním znakem značí uzavření třídy, znak bez tečky ukazuje na možnost dalšího členění. Kódy tříd vyšších iterací doplňujeme konvenčními symboly sledovaných bodů a těles. 2.2.2.3. Syntéza Cílem syntézy je odhadnout závislé proměnné korelující prvky a  odlišit z  nich výstupní proměnné vykazující kauzální vztahy, případně definovat rušivé proměnné. Tomuto kroku předchází vyloučení nestrukturujících entit a kvalit, případně doplnění nových. Syntéza je v obecné rovině prováděna přednostně pomocí statistických postupů. Ve zkoumaném případě se uplatňuje sestavení typů pomocí komparace, která upozorňuje i na genetické souvislosti mezi podobnými typy podobné funkce. Syntéza je vyjádřena v přílohách k textu práce, přiřazením těchto deskripčních kódů tříd bodům a tělesům zaznamenaným v grafické dokumentaci, a to přímo do této dokumentace k jejich zobrazení, případně je upřesněna přiloženým schématickým nákresem. 2.2.2.4. Interpretace Na základě zákonitostí struktury, odhalených syntézou, je sestavován její model, s cílem stanovení typických formálních znaků, funkce a případně vývojových změn. Takto charakterizované modely jsou předmětem dalšího studia, opakovaného stejným metodickým postupem. Model vývoje vyjádřený Harrisovým diagramem je pro názornější představu vnesen zpět do formalizované struktury. Při formalizovaném zápisu interpretace, který je uveden v grafické dokumentaci v přílohách práce jsou použity deskripční kódy. Vztahy mezi tělesy a body jsou v zápise vyjádřeny matematickými symboly a v modelových případech popsány verbálně.

16

3. Základní úroveň studia 3.1 Pracovní hypotéza 3.1.1 Stav poznání Na základě dosaženého stavu poznání byly protoanalýzou stanoveny následující typy objektů sídlení, využívající aktivně pískovcové podloží: tab. I Typy vesnických staveb v pískovcovém podloží stanovené protoanalýzou X. - objekty skryté funkce 1. těžby - pískovce - písku - rud 2. komunikace - pěšiny - vozové cesty - náhony 3. obytné objekty - stálé - usedlosti - byty - poustevny - sezónní - lovecké chaty - stanoviště hlídačů 4. výrobní objekty - mlýny - kovárny - sušárny - smolárny - chlebové pece - posedy - čihadla 5. skladovací - chlévy - maštale - chlívky - kotce - holubníky - kurníky - špýchary - stodoly - zásobnice - studny - haltýře - cisterny - komory - lednice 6. sakrální - kostely - kaple - boží muka, ex vota 7. fortifikační - příkopy - hradby - zátarasy - ploty a ohrady 9. jiné - suché záchody - značení, nápisy, symboly, pikturálie - nezáměrné stopy provozu a užívání 17

3.1.2. Interpretace Pískovcové podloží obsahuje stopy a relikty výtvorů. Zaznamenané výtvory jsou přírodní a kulturní. Kulturní výtvory se dělí na konstrukční a destrukční. Destrukční výtvory jsou záměrné, vyvolané potřebou úpravy a nezáměrné, vyvolané provozem a používáním. Konstrukční výtvory jsou vždy záměrné. Výtvor je prvkem struktury. Objekty sídlení v pískovcovém podloží obsahují všechny čtyři typy prvků. Využívají přírodních výtvorů, pokud je lze využít pro funkci objektu (např. spáry, odhalené stěny, suky, abri), přizpůsobují je záměrnými destrukčními výtvory (rovinou, otvorem, kapsou, dráží, žlábkem) a doplňují stavební konstrukcí. Nezáměrné destrukce podloží (stopy provozu a užívání) jsou dokladem užívání objektu.

3.2. Otázky základní úrovně studia První okruh otázek, které si při studiu staveb v pískovcovém podloží klademe, se obrací k poznání elementárních stavebních prvků. Všímá si stop a projevů užívaných stavebních technik. Druhý okruh otázek se týká vlastních konstrukcí. Sleduje jejich typy a reliktů, pozoruje jejich vzájemné vztahy a způsoby konstruování v pískovcovém podloží. 3.2.1 Způsoby těžby pískovců K dobývání pískovce se používalo několik základních metod. Domnívám se, že jejich užití bylo závislé na charakteristikách dobývané horniny, na způsobu jejího uložení, mocnosti nadloží, místní tradici těžby a  dosaženém stupni technologie dobývání (Kutsche 2000). Lze proto předpokládat, že v jedné lokalitě bylo lze uplatnit naráz i postupně různé metody a techniky dobývání, včetně jejich kombinací. Za nejstarší metodu práce s pískovcem považuji sběr suťových kamenů. Na tento způsob přímo navazuje rozebírání přírodně řícených skal a balvanů, které se dělo štípáním plochými klíny po tektonických spárách. Tento způsob získávání stavebního materiálu se přenesl na odhalené skalní stěny a lze ho souhrnně charakterizovat jako „rozebírání“. Metody rozebírání skalních bloků se lišily v  závislosti na uložení sedimentačních vrstev a  směru tektonických spár (Příloha 3). Užívanými nástroji byl mlátek, želízko a plochý klín. Želízku se v některých oblastech tradičně říkalo „špic“, kterýžto název se pak přenesl na jiný nástroj obdobné funkce, jednostranné nebo oboustranné želízko nasazené na dlouhé násadě. Tomu se říkalo krajově také „špičák“, „nosáč“, případně „dvojšpic“, „dvojnos“. Na rozdíl od želízka ho pro přehlednost nazývám špičák. Mlátkem a želízkem se vysekaly ve spáře či poruše skalní masy lůžka pro ploché klíny. Ty byly ve starší fázi dřevěné (dubové a olšové)a skalní masa mohla být trhána i silou rozpínajícího se dřeva. Používaly se však i klíny železné. Ty se přitáhly do lůžka plochou třískou, aby „neodskakovaly“. Pak se „obcházely“ a přitloukaly mlátkem tak dlouho, dokud “táhly“ a při úderu zvonily. Kámen „pracoval“ až se na ráz odlomil. K úplnému odlomení kamene a jeho odvalení sloužil železný pajcr. Tento základní systém lámání se v různých variantách opakoval i ve většině následujících způsobů těžby. Tak při těžbě pískovce od paty skalní stěny o horizontálně uložených vrstvách a vertikálních spárách se postupovalo „sbíjením“ menších bloků, nebo „podrubou“ bloků větších. Princip obou těžeb byl totožný. Podkopáním paty skalní stěny špičákem se vytvořil umělý převis (komora), vedený až k nejbližší vertikální spáře. Ten se podle mohutnosti odlamovaného skalního bloku vydřevil, nebo nevydřevil. Ve zvolené výšce byl na skalní stěně vysekán horizontální žlábek, který určil výšku vylamovaného bloku. V něm pak byly již známým způsobem vysekány kapsy na klíny. Přitloukáním klínů byl blok „sbíjen“, až se od masy horniny oddělil a zřítil k patě skály. Tímto způsobem byly rozšiřovány skalní spáry i rozebírány samostatně stojící skalní bloky. Při obdobné technice, které se říkalo „pilířování na zával“ byly v podrubce ponechány skalní pilíře, které byly na závěr strženy dřevěnými klíny. S nimi se zřítil i oddělený skalní blok. S nástupem střelného prachu byly bloky srážené náloží (Kutschke 2000, 33). Na odlomených hranách se dochovaly stopy po lámacích klínech. Stopy po dřevěných klínech jsou ploché kapsy, široké 10 – 15 cm, hluboké kolem 5 – 7 cm a vzdálené od sebe maximálně na šířku klínu. Stopy po železných klínech jsou také ploché kapsy, široké 3 – 6 cm, jejich vzdálenosti činí desítky centimetrů až metry. Sporadicky se dochovaly na skalních stěnách kapsy po lamačském lešení, či stopy zarovnání plochy špičákem. Ve většině případů lze však stopy po lámání jen obtížně identifikovat a olámané plochy lze od přírodního řícení rozeznat pouze modelováním přirozeného rozpadu skály. Druhým základním způsobem dobývání stavebního kamene z pískovcového podloží je jeho sekání. Princip opět využívá uvedených lamačských nástrojů. Dobývání však probíhá v horizontále. Skalní blok je rozebírán shora od temene „lavicováním“. Nejprve se motykou odhalí temeno a dvě strany skalního bloku, a to do hloubky větší, než měla být výška lámaných 4/ Riedlovu jeskyni nad severním okrajem Dolního Prysku vyhloubil Rudolf Riedel po roce 1914. Prostor je 50m dlouhý a 36m široký. Kaverny vyděluje 11 pilířů. Světlá výška u systému tří vstupů čítá 2,7m, na předku („ortu“) je snížena lomovou lavicí na 2m. Písek tu těžil ještě v letech 1939 – 1940 Rudolfův bratr (Lužické hory, zajímavosti v okolí Kamenického Šenova a Prysku, Kamenický Šenov 2002).

18

Obr. 1 Lamačské nářadí: 1 - dvouruční špičák (nosáč), 2 - jedenapůlruční dvojšpic (dvojnos), 3 – kamenická dláta, 4 – jednoruční kladivo (mlátek), 5 – dvouruční palice (švihovka), 6 – dvouruční rozrážecí palice (pucka), 7 – železný pajcr / dřevěný sochor, 8 –štípací klíny: dřevěný a železný

19

Obr. 2 Kamenické nářadí: 1 – špičaté a ploché dláto, 2 - špic (oškrt), 3 – lemovačka, 4 – zubovačka (zubák), 5 – rýhovačka (šalírka), 6 – dvojšpic, 7 – zrnovačka (pospěch ), 8 – pemrlice, 9 – palička, 10 – rajblík (kartáč, brousek), 11 - brus

20

kvádrů. Poté se na odhalené strany vyznačí výška kvádrů, horizont ve kterém budou umístěny štípací klíny. Pak se vyseká špičákem po zbývajících dvou stranách obvodu lavice žlábek široký asi 20 cm, který pokračuje o několik centimetrů níže pod vyznačený horizont. Na vyznačeném horizontu se z vnějších stran bloku založí do vysekaných kapes známým způsobem klíny a jejich opakovaným přitloukáním se lavice oddělí od mateřské horniny. Oddělená lavice se štípe klíny vertikálně na jednotlivé kamenné kvádry. Jednoznačné stopy po tomto způsobu dobývání pískovce jsou v podobě lomových lavic a kolmých skalních stěn s typickým vzorem „klasování“ po obou fázích sekání špičákem, snadno identifikovatelné. Největšího rozvoje dosáhl ve sledovaném území tento rozvoj těžby na sklonku klasicismu, ačkoli byl prokazatelně používán již v baroku a znám ve středověku (Gabriel, Smetana 1994, 51-64). I když se uvedenou technikou těžilo sporadicky až do poloviny 20. století, pochází ve sledované oblasti většina dosud známých datací, které jsou umístěné na lomových stěnách a zaznamenávají poslední těžbu, z 20.- 60. let 19. století (Příloha 47) Jiným způsobem dobývání, jehož stopy jsou v terénu výrazně patrné, je těžba písku. Horizontální těžba písku založená na temeni bloku, která se projevuje jednou, či více mělkými jámami, zvanými v analogiích dobývání jiných nerostů „dukly“ nebo „pinky“, je jen těžko odlišitelná od některých objektů jiné funkce, např. silážních a skladovacích jam. Těžba, která probíhá ve vertikální skalní stěně se projevuje systémem kulovitých jam, které při rostoucí těžbě vstupují do skalní masy a vytváří propojením systém štol a důlních komor s typickým znakem zanechaných a postupně těžených skalních pilířů (Cílek, Hrdlička 1992), (Cílek 1992), (Veselý 1994, 40) . Ačkoli se tento způsob těžby písku a jeho pojiva uplatňoval ve sledované oblasti ještě ve 20. století, do povědomí vstoupily tyto objekty bez znalosti jejich funkce jako „Pusté kostely“ resp. „Hundkirche“.4/ Shodnou formální strukturu mají tzv. Pusté kostely u Velenic a Svojkova i nejstarší část podzemního lomu na kaolinitický pískovec v Hosíně u Českých Budějovic, založeného v roce 1848. Podobné jsou i těžby v Praze na Proseku, v Krocínce a Šárce (Příloha 4, 5). Těžba pískovců pro vlastní potřebu i poloprůmyslová těžba probíhala ve vesnickém prostředí od března do dubna. Bylo to období do počátku zemědělských prací, kdy tající sníh zvlhčoval skálu a usnadňoval tak dobývání. Význam sledování těžební činnosti v  pískovcích nespočívá pouze v  možnosti porovnání formálních stop opracování pískovce, často absolutně datovaných signovanou lomovou stěnou, ani pouze v možnosti sledování technologického vývoje práce s pískovcem. Umožňuje především vyčlenit početnou skupinu objektů, které nespadají do skupiny vesnických staveb. Jejich sledování má však význam, neboť jejich existence a rozšíření ve vymezeném území je současně ekologickou stopou jeho osídlení. 3.2.2 Způsoby opracování pískovců Stopy lámání a sekání pískovce jsou současně i základní stopy jeho opracování. Jak již bylo uvedeno výše, poměrně těžko rozlišitelné jsou stopy záměrného „lámání“. To je vedeno buď po spárách, pak jsou možnou stopou pouze kapsy po klínech, nebo po vrstvách, a pak je lom zpravidla lasturovitý. Nejrozšířenějším způsobem opracování pískovců je dle našich zjištění sekání špičákem. Špičák, zvaný též krajově špic, je lamačský nástroj s jedním nebo dvěma železnými hroty na opačných stranách hlavy, ve funkci i formě podobný krumpáči. Zanechává tři základní druhy stop, které poukazují na tři rozdílné způsoby práce s tímto nástrojem. Za nejstarší považujeme hluboké důlky a krátké hluboké rýhy doprovázené stopou odlomené skalní masy, které jsou řídce rozeseté po sledované ploše. Tento způsob nazýváme „trháním“ a směr úderu na plochu rekonstruujeme jako horní čelný úder. Opracovaná plocha vyvolává svými nerovnostmi dojem započaté práce. Druhým, z hlediska vývoje technologie dokonalejším způsobem práce je vlastní „sekání“. Stopou po tomto způsobu práce jsou téměř rovnoběžné 10 – 15 cm dlouhé rýhy („šramy“), na jedné straně užší a hlubší, na opačné straně mělké a široké. Stopy mají stejný směr, a jsou vedeny v půlkruzích. Směr úderu na plochu rekonstruujeme jako horní šikmý úder, vedený zprava, resp. zleva. Na zarovnané ploše se soubory stop překrývají a opracovaná plocha vyvolává dojem nedokončené práce. Nazýváme ji „hrubě špicovanou“. Za vývojově nejmladší považujeme technologii „jemného špicování“. Systém stop je shodný s hrubým špicováním, rýhy jsou však kratší (kolem 5cm), mělčí a po opracované ploše hustěji rozeseté. Rámcovou představu o rychlosti opracování ploch špicováním si lze vytvořit na základě informací narativních pramenů. Denní výkon 20 cm hloubky odsekané skály ve světlosti 2m x 1,5 m byl považován za nedostatečný, vysekání stodoly půdorysu 6m x 8m s mlatem a dvěma pernami o výšce prostoru nad mlatem 4 m a nad pernami 2m, trvalo třem lidem tři měsíce (Podroužek 2002, 9). Nástroji jemnější kamenické práce, která se uplatňovala zpravidla v detailech, dle dosavadních zjištění ve vesnických stavbách v pískovcovém podloží až od 18. století, jsou mlátek, želízko, lemovačka, rýhovačka, zubák a zrnovačka (Syrový 1956, 6). Mlátek je kamenické kladivo s nekalenou železnou hlavou, používané k přitloukání klínů již v práci lamačské. 21

V kamenictví se ho užívá k úderům na dláta. V podobě masivnější pucky se používá také k zarovnávání ploch prýskáním. Zvláštním typem pucky je pemrlice, palice s ozubenou hlavou. Pemrlování zanechává na opracovávané ploše typické stopy v podobě rastru mělkých hraněných důlků. Zřejmě nejstarším typem dláta, užívaného také již v práci lamačské, je špičák, zvaný též krajově oškrt nebo ošklrlík. Je to osmiboké či kulaté želízko s kalenou hlavou, vykovanou do ostrého hrotu. Plochy opracované oškrtem mají v ploše stejný směr rýh. Rýhy dlouhé 2 – 3 cm nejsou rovnoběžné. Rýhy na plochách hrubě trhaných jsou vzdáleny od sebe minimálně 3 cm, na plochách středně trhaných jsou vzdáleny od sebe 1 – 2 cm a jsou stejnoměrněji rozmístěny po celé ploše. Nejjemnějším opracováním plochy oškrtem je jemné špicování , kde stopy jsou krátké, vedené různými směry hustě přes sebe. K jemnějšímu opracování plochy se užívá lemovačka, což je dláto s kaleným břitem 1,5 – 4 cm širokým (Scheybal 1985, 205). Stopou po lemovačce jsou ploché pravidelné záseky v délce břitu, hustě rozmístěné po ploše a vedené z jednoho směru, přes který jsou pak rovnoběžné. Obdobným nástrojem, který se však používá pouze k strhávání větších nerovností je rýhovačka, zvaná krajově také ráhovačka nebo šalírka. Tento typ dláta, používaný v kamenictví již prokazatelně v 15. století, měl původně břit široký kolem 5 cm, od 17. století se však jeho šířka zvýšila až na 12 cm. Stopy po rýhovačce jsou ploché, rozvírající se záseky, řídce rozmístěné po opracovávané ploše. Pro jemnější zarovnání ploch se užívá zubáku. Je to dláto s větším počtem zubů v břitu. Stopou po tomto způsobu opracování jsou soustavy několika krátkých, poměrně širokých rovnoběžných rýh rozmístěných po ploše v místech odsekaných nerovností, často přes sebe. Vyžaduje – li užití opracovávané plochy pečlivějšího opracování používá se k  jejímu rychlejšímu urovnání zrnovačka, zvaná též zrnovák, pískovačka nebo hřeben. Měkké pískovce jsou opracovávány nástrojem příbuzným, pospěchem. Skládá se až z 12 hrotitých kalených želízek, ostřených k jedné straně, utažených v uchu držadla klínem. Stopou po opracování plochy tímto nástrojem je soustava poměrně úzkých rovnoběžných rýh, které jsou vedeny jedním směrem v mírném oblouku přes stopu špičáku. Nástrojem nejjemnějšího opracování pískovce, hlazení, je kamenický brus, zvaný také kartáč. Je to krátká dřevená deska s rovnoběžnými zářezy ve spodní ploše, do kterých jsou vloženy hranou železné pásky asi 2 cm vysoké. Pohybem vnějších hran rovnoběžně usazených pásků po ploše je kámen broušen. Stopou je plocha ohlazená do roviny. Technologické stopy opracování pískovců jsou základním sledovatelným bodem jejich osídlení, neboť vznikly zpravidla při budování objektů, zařízení, respektive jejich konstrukcí. Sledování těchto stop umožňuje nejen modelování základních stratigrafických vztahů ve vlastních  objektech, ale při rekognoskaci terénu jejich identifikaci v pískovcovém podloží vůbec (Gabriel 2002, 39-41). 3.2.3 Stopy provozu Druhým základním sledovatelným bodem osídlení pískovců jsou stopy provozu. Lze je rozdělit na nezáměrné a záměrné. Nezáměrné stopy vznikly pobytem a využíváním objektů, používáním zařízení a dopravou. Patří sem mimo jiné stopy broušení nástrojů o balvany a skalní stěny tzv. rilenštajny, stopy broušení skalních stěn postranicemi a náboji kol vozů, tzv. oškrty, proježdění kolebiny cesty koly vozů tzv. vyjeté koleje, ale i očazení dýmeného prostoru a prošlapání prahu dveří. Ačkoli činností zanechávajících na pískovcích provozní stopy je mnoho, lze stopy dle jejich způsobu destrukce podloží, která se projevuje v jejich formální struktuře, rozdělit na: tab. II

Nezáměrné stopy provozu 1 – ošlapání 2 – ojetí 3 – ohlazení 4 – obroušení 5 – očazení 6 – otlučení 7 – odlomení 8 – rozplavení 9 – rozpad

V textu značíme stopy provozu SP-X, v grafické deskripci Ú-X, kde X je číslo entity. Tyto nezáměrné stopy provozu je třeba rozeznat od naturfaktů, v tomto případě stop transformací způsobených přírodními vlivy.

22

Záměrné stopy jsou vybaveny jednorázovou cílenou informací o  užití objektu. Lze na ně pohlížet jako na písemné prameny zaznamenávající přímo v pískovcovém podloží událost živé struktury. Patří sem signování a datace konstrukcí a objektů, např. lomových stěn, cest, sušáren a obytných objektů, následné datace, signování, pikturálie a rytiny pobytů (Peša 2001, 149-166), (Podroužek 2002, 465-498), dopravní značení apod. Provozní stopy jsou základním sledovatelným bodem osídlení pískovců. Podávají zakódovanou informaci o událostech a dějích. Jejich sledování má význam zejména pro určování změn, délce a intenzitě užívání objektů a zařízení. V některých případech jsou při rekognoskaci terénu jejich jedinou identifikační stopou. 3.2.4 Konstrukce V předchozích odstavcích jsme vymezili pro studium nejnižší úrovně stopy elementárních stavebních prvků a projevy užívaných stavebních technik. Nejnižší úroveň proto pracuje buď se stopami úprav skalního podloží při budování konstrukcí, nebo s makrostrukturou jejich konstrukcí. Naopak se snažíme z nejnižší úrovně vyloučit ty entity a kvality, které se dotýkají podoby objektů s tím, že je ponecháváme vyšší úrovni. V analýze nejnižší úrovně se tedy zabýváme elementárními body a přiřazujeme jim kvality. Situace nás nutí používat většinou nominální stupnice (Neustupný 1973, 172), které dovolují pouze klasifikaci. Z tohoto důvodu je třeba vytvořit terminologie elementárních bodů. Teprve s touto terminologií provádíme deskripci soustav elementárních bodů s cílem vymezit třídy základních stavebních prvků. Jejich interpretace a interpretace tříd stavebních technik definuje typové znaky. Cílem otázky je nejprve odkrýt jednotlivé typy stavebních technik a základních stavebních prvků. Dále definovat jejich typický projev v kontextu lokalit a pokusit se modelováním určit pro základní stavební prvky funkci. Tím úkol předznamenává druhou otázku, vyžadující vydělit z archeologizovaného kontextu jednotlivých lokalit množiny reliktů objektů množiny reliktů jednotlivých zařízení. Konstrukce je bodem formální struktury staveb v pískovcovém podloží. Konstrukce se skládá z prvků konstrukce. Prvek konstrukce stanovujeme elementárním bodem formální struktury živé kultury. 3.2.4.1 Analýza a deskripce Analýzu nálezového kontextu dělíme v nejnižší úrovni na dva kroky: 1. Analýza stop konstrukcí. Stopu konstrukce stanovuji elementárním bodem formální struktury archeologizované kultury. Sestává z elementárních bodů úprav pískovcového podloží pro stavby. 2. Analýza reliktů dochovaných konstrukcí. Relikt konstrukce stanovuji bodem formální struktury archeologizované kultury. Analýza stop konstrukcí Úpravy podloží pro stavbu zanechávají výrazné do podloží zahloubené a pro stavby na pískovcovém podloží specifické stopy, které sloužily pro uložení konstrukce. Ve většině případů jsou jednoznačně odlišitelné od objektů a jejich zařízení. Základní terminologii těchto elementárních bodů vypracoval F. Gabriel (Gabriel 2002, 39 – 61) a my se jí přidržujeme. Na základě vlastního terénního pozorování sledovaných objektů ji upřesňujeme. Základní terminologie o pojmy: tab. III 1 dráže 2 kapsa jamka/. 3 žlábek

x tvar stopy Jedna až čtyři přímočaré hrany. V případě dvou a více hran jsou protilehlé vždy rovnoběžné a k sobě kolmé hrany vždy výrazně odlišných rozměrů. Vždy čtyři přímočaré, přibližně stejně dlouhé a rovnoběžné hrany, nebo hrana obíhající kružnici /tzv. Dvě křivočaré rovnoběžné hrany.

tab. IV

x-x poloha podloží

x-1 stěna x-2 strop

Vertikální nebo vertikále se blížící plocha. Horizontální nebo horizontále se blížící plocha v nebo pod hmotou skály.

23

x-3 podlaha x-4 hrana x-5 kout

Horizontální nebo horizontále se blížící plocha nad nebo ve hmotě skály. Horizontální nebo vertikální konvexní styk podlahy a stěny Horizontální nebo vertikální konkávní styk podlahy a stěny

Směry se pouze blíží horizontále či vertikále, lokální nerovnost se zanedbává. Dále vymezujeme kvality tvarů ploch na křivé a rovné, kvality tvarů styků ploch na kulaté a hraněné. Jejich kombinací dostáváme všechny možné kvality těchto entit. tab. V Tvary ploch a styků ploch a křivé kulaté b rovné kulaté c křivé hraněné d rovné hraněné S těmito kvalitami pracujeme ve vyšší iteraci, pro analýzu stop konstrukcí je zanedbáváme. Z uvedených stop dovozujeme orientaci prvku. tab. VI

x-x-x orientace prvku

x-x-1 horizontální x-x-2 vertikální x-x-3 diagonální Syntézou polohy podloží, tvaru stop a jejich orientací vůči poloze podloží dostáváme 26 možnosti, s kterými je třeba v deskriptivním systému počítat. Nejvíce možností k uchycení konstrukcí (7) poskytují svislé stěny a jejich konvexní styk. Nejméně možností naopak jejich konkávní styk, ale také strop. Syntéza ukazuje, že některé stopy různě orientovaných konstrukcí v koutech a podlaze splývají. Výsledkem komparace možných a  skutečně nalezených stop je zjištění, že některé možnosti uchycení konstrukcí se v pískovcovém podloží nenaplňují. Redukce stop vyznívá jednoznačně ve prospěch svislých stěn, které poskytují nejvíce skutečně naplňovaných možností. Lze dovodit závěr, že vůči konstrukcím staveb vychází pískovcové podloží aktivně vstříc svými svislými stěnami. Tomuto závěru odpovídá i absolutní četnosti stop nalezených při rekognoskaci terénu v jednotlivých lokalitách (Příloha, 6,7). Na závěr je třeba zdůraznit, že vytvořený popis stop nemůže v žádném případě nahrazovat úplnou deskripci. V dalších krocích je třeba uplatňovat jejich podrobnější verbální, grafický a fotografický popis. Analýza reliktů konstrukcí Také tato analýza vychází z deskripce konstrukcí na pískovcích, jak ji sestavil F. Gabriel. Rozchází se však v některých užitých termínech popisu i v chápání některých konstrukcí. Proto jsme uznali za vhodné tuto kapitolu do práce zařadit. Všechny konstrukce chápeme jako sestavené, a to z jednoho až tří níže uvedených typů prvků. Přičemž méně strukturované konstrukce o jediném prvku považujeme za geneticky starší. Konstrukce se chovají v prostoru jako geometrická tělesa a lze je tak i formálně popisovat. Z tohoto faktu plynou i jejich některé matematicky zobrazitelné vlastnosti. Dochované relikty konstrukcí staveb rozkládáme podle základní formy jejich vybudování: tab. VII x – základní forma budování 1 – vysekané z mateční horniny Hmota pískovcového podloží byla odsekána tak, že prvek vystupuje nad podloží, jehož je ovšem součástí, není oddělen ani druhotně připojen. 2 – vysekané do mateční horniny Prvek konstrukce je vysekán tak, že vstupuje do hmoty podloží, obdobně jako již popsané stopy konstrukcí 3 – vložené Konstrukce nepískovcového podloží, sestavené různými technikami z různých materiálů. První dvě vydělené entity, prvky konstrukce vysekané z a do mateční horniny lze dělit podle profilace na hranolové, válcové, jehlanové a kuželové, umístěné v poloze vertikální, horizontální a diagonální. 24

tab. VII.1 1-1-1 vertikální stěna 1-1-2 volný vertikální prvek 1-1-2-1 hranolový 1-1-2-2 jehlanový 1-1-2-3 válcový 1-1-2-4 kuželový 1-1-3 přiléhající prvek 1-1-3-1 hranolový 1-1-3-2 jehlanový 1-1-3-3 válcový 1-1-3-4 kuželový 1-2-1 strop 1-2-2 volný horizontální prvek 1-2-3 přiléhající prvek 1-2-3-1 hranolový 1-2-3-2 jehlanový 1-2-3-3 válcový 1-2-3-4 kuželový 1-3-1 podlaha 1-3-2 volný horizontální prvek 1-3-3 přiléhající prvek 1-3-3-1 hranolový 1-3-3-2 jehlanový 1-3-3-3 válcový 1-3-3-4 kuželový 1-4-1 hrana 1-4-3 přiléhající prvek 1-4-3-1 hranolový 1-4-3-2 jehlanový 1- 4-3 -3 válcový 1- 4-3 -4 kuželový 1-5-1 kout 1-5-3 přiléhající prvek 1-5-3-1 hranolový 1-5-3-2 jehlanový 1-5-3-3 válcový 1-5-3-4 kuželový 1-6-1 diagonální stěna 1-6-2 volný diagonální prvek 1-6-3 přiléhající prvek 1-6-3-1 hranolový 1-6-3-2 jehlanový 1-6-3-3 válcový

analýza konstrukcí vysekaných z mateční horniny Svisle vysekané stěny, které svojí délkou výrazně přesahují strany zbylé. Svislý, sekáním vydělený architektonický prvek, nepřiléhající ke svislé skalní stěně. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami dolů se zužujícími, nahoru se zužující, nahoru i dolů se rozšiřujícími. Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami dolů se zužujícími, nahoru se zužujícími, nahoru i dolů se zužujícími. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající ke svislé skalní stěně. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami dolů se zužujícími, nahoru se zužující, nahoru i dolů se rozšiřujícími. Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami dolů se zužujícími, nahoru se zužujícími, nahoru i dolů se zužujícími Vodorovně vysekaná plocha pod hmotou skály. Vodorovný, sekáním vydělený architektonický prvek, nepřiléhající ke stropu. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající ke stropu . Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami zužujícími na jednu, nebo obě strany prvku. Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami zužujícími se na jednu nebo obě strany prvku. Diagonálně vysekané stěny, které svojí délkou výrazně přesahují strany zbylé. Vodorovný, sekáním vydělený architektonický prvek, nepřiléhající k podlaze. Nenalezen. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající k podlaze. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami na jednu nebo na obě strany zužujícími Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami na jednu, nebo na obě strany zužujícími. Konvexní styk dvou ploch, které svojí délkou výrazně přesahují strany zbylé. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající k hraně. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami na jednu nebo na obě strany zužujícími Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami na jednu, nebo na obě strany zužujícími. Konvexní styk dvou ploch, které svojí délkou výrazně přesahují strany zbylé. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající k diagonální skalní stěně. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami na jednu nebo na obě strany zužujícími Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. Prvky kruhového profilu se stěnami na jednu, nebo na obě strany zužujícími. Diagonálně vysekané stěny, které svojí délkou výrazně přesahují strany zbylé. Diagonální, sekáním vydělený architektonický prvek, nepřiléhající ke svislé skalní stěně. Nenalezen. Sekáním vydělený architektonický prvek, přiléhající k diagonální skalní stěně. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami svislými. Prvky čtyřúhelného profilu včetně prvků se zaoblenými rohy, se stěnami na jednu nebo na obě strany zužujícími Prvky kruhového profilu se svislými stěnami. 25

1-6-3-4 kuželový Prvky kruhového profilu se stěnami na jednu, nebo na obě strany zužujícími. Polohu a orientaci prvků lze formálně zapsat jako výrokové formy. Uvedený rozbor analogicky platí i pro prvky vysekané do mateční horniny, a to v poloze podloží dle tab. II. prvky označujeme číselným kódem 2-1-x – y. tab. VII. 2 analýza konstrukcí vysekaných do mateční horniny 2-1-1 horizontální otvor ve svislé stěně 2-1-1-1 hranolový 2-1-1-2 jehlanový 2-1-1-3 válcový 2-1-1-4 kuželový 2-1-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek, zahloubený ve svislé skalní stěně. 2-1-2-1 hranolový 2-1-2-2 jehlanový 2-1-2-3 válcový 2-1-2-4 kuželový 2-1-2-5 kulový 2-2-1 vertikální otvor ve stropě 2-2-1-1 hranolový 2-2-1-2 jehlanový 2-2-1-3 válcový 2-2-1-4 kuželový 2-2-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek, zahloubený ve stropě. 2-2-2-1 hranolový 2-2-2-2 jehlanový 2-2-2-3 válcový 2-2-2-4 kuželový 2-2-2-5 kulový 2-3-1 vertikální otvor Otvor v podlaze, či v jiné vodorovné rovině ± z cm. 2-3-1-1 hranolový 2-3-1-2 jehlanový 2-3-1-3 válcový 2-3-1-4 kuželový 2-3-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek, zahloubený x- vodorovně, z- vertikálně, y- diagonálně v podlaze, či v jiné vodorovné rovině ± z cm 2-3-2-1 hranolový 2-3-2-2 jehlanový 2-3-2-3 válcový 2-3-2-4 kuželový 2-3-1-5 kulový i. z – vertikální či x- horizontální otvor ve hraně 2-4-1-1 hranolový 2-4-1-2 jehlanový 2-4-1-3 válcový 2-4-1-4 kuželový 2-4-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek, zahloubený ve hraně 2-4-2-1 hranolový 2-4-2-2 jehlanový 2-4-2-3 válcový 2-4-2-4 kuželový 2-4-1-5 kulový 2-5-1 z – vertikální či x- horizontální otvor v koutě. 2-5-1-1 hranolový 2-5-1-2 jehlanový 2-5-1-3 válcový 26

2-5-1-4 kuželový 2-5-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek, zahloubený v koutě 2-5-2-1 hranolový 2-5-2-2 jehlanový 2-5-2-3 válcový 2-5-2-4 kuželový 2-5-1-5 kulový 2-6-1 x- horizontální, z- vertikální, y- diagonální otvor v diagonální stěně 2-1-1-1 hranolový 2-1-1-2 jehlanový 2-1-1-3 válcový 2-1-1-4 kuželový 2-1-2 zahloubený prvek Sekáním vydělený architektonický prvek x- horizontální, z- vertikální, y- diagonální, zahloubený v diagonální skalní stěně. 2-1-2-1 hranolový 2-1-2-2 jehlanový 2-1-2-3 válcový 2-1-2-4 kuželový 2-1-2-5 kulový Analýza je používána k rozkladu entit. Jejich přesnější deskripci dovoluje pouze verbální neformalizovaný popis a grafické zachycení situace, pořizované v půdorysu, řezu a pohledu, v měřítku 1:20. Některé prvky konstrukcí, projevující se po archeologizaci jako relikty konstrukcí, mají specifické tvary a byly uvedeny do literatury pod konvenčními názvy. Jedná se o typy, pro které bychom našli následující formální vyjádření: tab. VIII konvenční označení lavice stůl sokl jáma nika žlab

formalizované vyjádření 1131 ^ 1331 1121 ^ (1331 v 1333), kde x = y ^ z = <70 – 80 cm> 1121 ^ (1331 v 1333), kde x > z ^ y > z > 0 2311 v 2312 v 2313 v 2314 v 2315, neužíváme: 1331, kde x > 0 ^ y > 0 ^ z < 0 2121 v 2123 v 2124 2313x v 2314x

Tradiční použití názvů zařízení pro tyto konstrukce, resp. prvky konstrukcí, ukazuje zřejmě nejen na tvarovou podobnost, ale i na genetickou souvislost s daným zařízením. Vkládané konstrukce dělíme podle základního užitého materiálu (hlinité, dřevohlinité, dřevěné, zděné). tab. VII.3 analýza vkládaných konstrukcí 3-0 nedovedeme určit 3-1 hlinité konstrukce. Konstrukce sestavené pouze z půdy (písek, hlína, jíl) sypáním, nabíjením i jinými stavebními technikami. 3-2 dřevohlinité konstrukce. Konstrukce sestavené z půdy (písek, hlína, jíl) a zpevněné dřevem. 3-3 dřevěné konstrukce. Konstrukce sestavené pouze ze dřeva. 3-4 zděné konstrukce. Konstrukce sestavené z plniva a pojiva (zdivo). Cihlové, kamenné a smíšené. Vlivem archeologizace se ve studovaných strukturách sestavovaných konstrukcí dochovalo vedle pískovcového podloží především zdivo. Výtěžnost informací z charakteristik zdiva je značná a věnuje se jí již poměrně rozsáhlá literatura (Syrový 1961, Herout 1961, Mencl a kol. 1968, Škabrada 2000). U zdiva zjišťujeme následující kvality: 1. úpravu líce zdiva (režné neupravené, režné s maltou roztíranou do líce, pačokované, omítané) 2. strukturu líce zdiva (v pravidelné vazbě, řádkované, skládané, neuspořádané) 3. strukturu konstrukce zdiva v řezu 4. pojivo (jíl, vápenná malta, jiná malta, bez malty), 5. plnivo (horniny, stavební keramika, smíšené zdivo) 27

Podrobnější analýzu neuvádíme, ale odkazujeme zde na komplexní analýzu zdiva, provedenou F. Gabrielem pro hradní stavby na pískovcovém podloží (Gabriel 2002, 43-49). 3.2.4.2. Syntéza stop a reliktů konstrukcí Cílem následujícího kroku je vyhodnocení reliktů konstrukcí a jejich stop. Z analýzy je patrné, že všechny konstrukce jsou odvoditelné z vymezení rovin a jejich otevření. Stopy konstrukcí Na jedné straně evidujeme v kontextu samostatné stopy, na straně druhé shluky stop, které mohou, ale také nemusí, souviset s jednou konstrukcí. Ideálním řešením tohoto kroku by tedy bylo sloučit stopy (body) jedné konstrukce (tělesa) a případně je doplnit o relikty konstrukce samé. Znamenalo by to vymezit prostorovou inzerci, vztah mezi bodem a tělesem, tedy rozhodnout, kam ve struktuře konstrukce její stopy a relikty náleží. Při vymezování vztahu mezi bodem a tělesem by nás současně zaujal i vztah mezi dvěma body téhož tělesa, prostorová incidence. Ve skutečnosti ovšem vymezení prostorových vztahů mezi entitami není snadné a jednoznačné. Narušila je archeologizace, která do stop a reliktů jedné konstrukce vnesla i body těles jiných. Nerozpoznání této prostorové relace, exkluze, rozšiřuje konstrukce o další prvky, které k ní nenáleží. Jindy došlo k překrytí starších („původních“) bodů tělesa body, které sice k témuž tělesu náležely, byly však mladšího data, substituce. Nerozlišíme-li projevy substituce, zvýší se četnost jednotlivých prvků konstrukce, které však ve skutečnosti následovaly po sobě v čase. K transpozici, přesunu prvků, dochází při destrukcích. Tyto transpozice způsobené zpravidla řícením, jsou sice snadno identifikovatelné, rekonstrukce umístění prvku na místo ze kterého pochází je však často obtížná. Studovaných reliktů vesnických staveb se tedy dotýká i transformace jejich podloží. Ztráta podloží většinou zapříčiňuje nejhrubší narušení konstrukcí a stop konstrukcí, takže dochované fragmenty lze vřadit do příslušných prostorových relací až v úrovni interpretace jako součást hypotézy. Lepší stav dochování stop konstrukcí dovoluje s  určitou mírou pravděpodobnosti určit příslušnost jednotlivých stop ke konkrétní konstrukci. Vodítkem je opakující se inzerce a incidence buď na jedné lokalitě či v komparaci na lokalitách různých. Kontextuální hodnocení tedy vyžaduje určitou míru znalostí analogií jak z jiných lokalit, tak i z literatury. Čím jsou naše znalosti vyšší, tím je správná interpretace prostorových vztahů pravděpodobnější. Současně však využití znalostí předpokládá uplatnit i naše povědomí o dochovaných reliktech konstrukcí. Z uvedených, formálně podobných stop sestavujeme typy a podtypy, označované numericky a alfabeticky. Shluků stop si všímáme podle jejich umístění. Nejprve hodnotíme shluky na povrchu skály, dále shluky, související se skalními průrazy a spárami a nakonec shluky, objevující se ve skalních dutinách, ať již přírodních nebo umělých. Kontext, jehož stop využíváme, náleží lokalitám osídlení pískovců obecně, neboť jedna a táž užitá konstrukce se projevuje v různém sociálním a kulturním prostředí v různých časových obdobích. Tohoto faktu využíváme při komparaci a studiu analogií. Relikty konstrukcí Dochované relikty konstrukcí mají, na rozdíl od stop, poněkud jiný charakter. Jejich typové rozvržení vychází z funkce nebo snahy funkční prvek napodobit. Dělíme je podle základní formy vybudování na typy vysekané z mateční horniny, vysekané do mateční a na typy vkládané. Konstrukce mají tektoniku, proto je a jejich prvky označujeme alfabeticky T, či graficky r, s vloženým číslem typu, resp. podtypu za tečkou, ve formě čísla X.Y.Z Za vývojově primární považujeme konstruování rovin, tedy konstrukce podlah, stěn a stropů. Za sekundární považujeme otvory, tedy konstrukce vstupů, přímého osvětlení, větráků, za terciální považujeme stupně, tedy lavice, sokly, schody, za kvartální považujeme jámy, tedy niky, jímky, zásobnice. Těmto základním typům přiřazujeme čísla X. Materiálu konstrukce přiřazujeme čísla Y, a způsobu konstruování přiřazujeme čísla Z.

28

tab. IX 1 základní typy konstrukcí r1. Podlaha 1.1. podlaha neupravená 1. podlaha vysekaná z mateční horniny i. odlámaná se stopami záseků klínů a „lasturovitými“ zlomy povrchu. ii. „trhaná“ stěna s dlouhými, nepravidelně rozvrženými stopami špičáku. iii. hrubě sekaná stěna s kratšími, pravidelně rozvrženými stopami špičáku. iv. jemně sekaná stěna s krátkými, velmi hustě stejnosměrně rozvrženými stopami špičáku. v. obroušená, postrádá po celé ploše stopy špičáku. (Zde je třeba určit exkluzi a vyloučit stopu provozu). 2. podlaha vložená dřevěná i. povalová ii. bedněná na trámových prazích iii. bedněná na trámovém roštu 3. podlaha vložená zděná i. skládaná na sucho z cihel či keramických dlaždic ii. štětovaná krytá kamennou dlažbou iii. krytá maltovou krou iv. krytá betonovou stěrkou r2. Zeď 2.1. zdí je neupravená skalní stěna 2.2. zeď vysekaná z mateční horniny. (Dále probíhá rozbor 2.2.1 – 2.2.5 analogicky dle 1.2.1 – 1.2.5) 2.3. zeď je vložená dřevěná i. pletená ii. palisáda iii. roubená iv. hrázděná v. deštěná 2. zeď vložená zděná na vápennou maltu i. vázaná z lámaného zdiva ii. vázaná z pískovcových štuků iii. vázaná z cihel iv. s jedním lícem vázaným v. se dvěma líci a jádrem 3. zeď vložená zděná na sucho (zde je třeba jednoznačně vyloučit transpozici malty typu 2.4.) r 3. Strop. Alfabeticky se přiřazuje na konec kódu tvar stropu r- rovný, k- klenutý. Pokud lze určit typ klenby, či fabionu, doplní se verbálně. 3.1 stropem je neupravená skalní stěna 3.2. strop je vysekán z mateční horniny (Dále probíhá rozbor 2.1.1 – 2.1.5 analogicky dle 1.1.1 – 1.1.5). 1. strop je vložený dřevěný i. povalový ii. povalový, záklopový, či bedněný na trámových prazích iii. záklopový či bedněný na trámovém roštu 2. strop vložený zděný 3. zdící materiál nelze určit i. strop zděný z kamenů ii. strop zděný z cihel iii. strop zděný z keramických překladů iv. strop zděný z betonových překladů Analogicky probíhá vyhodnocení dalších konstrukcí. Materiál konstrukce v této části analýzy vědomě neuvádíme, zahrnuje všechny tři výše uvedené typy. tab. IX 2 základní typy konstrukcí r4. otvor (v grafické deskripci značen v řezech „U .“ 4.Y.1 nakládací otvor 29

4.Y.1.1 topeniště 4.Y.1.1.1 krbu 4.Y.1.1.2 pece 4.Y.1.1.3 topného kanálu 4.Y.1.1.4 kamen 4.Y.1.1.5 s poráku 4.Y.1.2 hrdlo nálevky (je třeba odlišit od naturfaktu: „škrapy“) 4.Y.1.3 hrdlo násypky 4.Y.1.4 vstup (v grafické deskripci značen směr „“, ve schematické „⇒“ 4.Y.1.5 vlez 4.Y.1.6 vtah 4.Y.1.7 hrdlo vdechu 4.Y.1.8 pozorovací otvor (je třeba odlišit od naturfaktu: „skalní okno“) 4.Y.1.8.1 špehýrka 4.Y.1.8.2 okenní otvor (ve schematické deskripci značen „U .“ 4.Y.2 vykládací otvor 4.Y.2.1 hrdlo výpusti 4.Y.2.2 hrdlo výsypky 4.Y.2.3 výstup 4.Y.2.4 výlez 4.Y.2.5 hrdlo smyku 4.Y.2.6 hrdlo výdechu 4.Y.2.7 zjevovací otvor 4.Y.2.7.1 světlík 4.Y.2.7.2 otvor zjevovacího okna 4.Y.3 manipulační otvor 4.Y.3.1 přidržovací 4.Y.3.2 zavěšovací 4.Y.3.3 uvazovací 4.Y.3.4 prostrkovací r5. stup (směr stoupání je v grafické deskripci značen konvenčním symbolem: „t“) 5.Y.1 překonávající rozdílnou niveletu terénu, komunikační m- římsa 5.Y.2 základový, rovnající niveletu terénu d- podesta 5.Y.3 odkládací, strukturující kvalitou poloha s- schod 5.Y.4 vymezovací (zadržovací), strukturující kvalitou je rozloha p- práh r- rampa r6. jáma (směr klesání je v grafické deskripci značen konvenčním symbolem: „u“) 6.Y.1 překonávající rozdílnou niveletu terénu, dopravní k- kanál 6.Y.2 základová, uzpůsobující terén pro založení konstrukcí j- jáma 6.Y.3 odkládací, strukturující kvalitou je poloha n- nika 6.Y.4 shromažďovací, strukturující kvalitou je rozloha 6.Y.4.1 zásobní 6.Y.4.2 odpadní Analýzy mají význam pro rozklad kontextu konstrukcí a jejich třídění. Upřesňování a doplňování vytvořené struktury v syntéze probíhá neustále, s tím, jak roste poznání badatele. V rovině deskripce zachycujeme stopy a relikty konstrukcí slovním popisem, graficky v pohledech a řezech v měřítku 1: 20 a 1:50 a fotodokumentací. Modelování konstrukcí naznačujeme v grafické dokumentaci tečkováním (Přílohy 6, 7 a násl.).

30

Obr. 3 Poustevna Sloup k.ú. Sloup (ČL), zaměření západní stěny tzv. nádvoří s vyznačením analýzy reliktů a stop konstrukcí, s vyznačením interpretace konstrukcí. Zaměření autor, 1999. Interpretace stop 111 – dráže ve stěně horizontální, 112 – dráže ve stěně vertikální, 113 – dráže ve stěně diagonální (pro opření krokví), 141 – dráže na hraně horizontální, 142 – dráže na hraně vertikální, 143 – dráže na hraně diagonální, 152 – otvor v koutě (výška i šířka průchozí), 211 – kapsa ve stěně horizontální (pro opření zhlaví prutů, bidel, trámů), 241 – kapsa na hraně horizontální (pro opření zhlaví prutů, bidel, trámů), 311 – žlábek ve stěně horizontální (přitažení vodorovného hřebene střechy) Interpretace konstrukcí / 1 \ 3.4 – podlaha vodorovná vložená trámová , / 2 \ 1 – stěna svislá pískovcová příčná , / 2 \ 2.2 – stěna svislá plochá pískovcová příčná, / 2 \ 3.1 – stěna svislá plochá hloubková vložená pletená , / 2 \ 3.4 – stěna svislá plochá hloubková vložená rámová (hrázděná stěna)

31

Obr. 4 Zářezy vozové cesty u Nedvězí, k.ú. Dražejov (ČL), s vyznačením analýzy stop užívání, stop a reliktů konstrukcí a interpretací vývoje. Zaměření autor 2001. Interpretace stop 111 – dráže ve stěně horizontální, 112 – dráže ve stěně vertikální, 113 – dráže ve stěně diagonální (pro opření krokví), 142 – dráže na hraně vertikální, 211 – kapsa ve stěně horizontální (pro opření zhlaví prutů, bidel, trámů), x 2 – vyjeté koleje – stopy provozu, x 4 – dráže od postraňků vozu – stopy provozu Interpretace konstrukcí 1.3.1 / 1 \ 2.3 – nenivelovaná podlaha pískovcová vysekaná, 1.6.1 / 2 \ 2.1 – diagonálně sklonná stěna pískovcová vysekaná, / 2 \ 2.3 – stěna vysekaná diagonální plochá pískovcová, 1.1.1 / 2 \ 2.4 – vertikální plochá stěna pískovcová vysekaná Interpretace zařízení 9 3.3 – cesta vozová, 10 1.1 – datace letopočtem s číslicemi arabskými

32

3.2.4.3 Interpretace typů konstrukcí a modelování zařízení Obecně lze konstrukci charakterizovat jako logicky uspořádaný a prostorově ohraničený soubor, složený z prvků konstrukce, které spolu souvisejí v prostoru a v čase, a který v různém kontextu dokáže plnit různé funkce. Řadu informací o tomto kontextu poskytují etnologické paralely sledované ve stejné oblasti na vesnických stavbách jiné stavební struktury. Komparace s  analogiemi formálně podobných konstrukcí známé funkce této jiné stavební struktury vede k  vytvoření hypotéz o podobnosti funkční. Hypotézy jsou dále upřesňovány na základě odhadovaných potřeb budování sídel na pískovcovém podloží a také z logiky jejich skladby v jednotlivá zařízení, tedy ze vztahů jednotlivých konstrukcí v objektu, a to zejména prostorových, časových a funkčních. Formalizovaně lze vztahy mezi konstrukcemi vyjádřit matematickými výroky a výrokovými formami a zaznamenat je jako relace uspořádaných n-tic jejich prvků. Při rekonstrukci vztahů a funkční interpretaci typů, o které se pokoušíme, vycházíme z lépe dochovaných stop či reliktů konstrukcí (Přílohy 15, 27, 28). Pískovcové podloží se uplatňuje aktivně především v konstrukcích vymezujících prostor a vytyčujících plochy a roviny. U ostatních konstrukcí vytváří nebo nese tektonické prvky. K naplňování praktické funkce objektu neslouží však konstrukce, ale zařízení. Zařízení je soubor jednoznačně prostorově a časově souvisejících konstrukcí, uspořádaných v logickém systému, který zajišťuje praktickou funkci zařízení. Zařízení je provozováno za účelem uspokojení některé potřeby jeho uživatele. Z této vlastnosti plyne jeho exkluzivita a umístění v prostoru, které mají svůj odraz, jak bylo výše ukázáno, v exkluzivitě, resp. substituci a superpozici jeho konstrukcí. Vnější i vnitřní forma zařízení (tvar, poloha) se tedy pod tlakem dějů a událostí mění. Zařízení je tělesem formální struktury živé kultury sestávající z bodů zvaných konstrukce. Zařízení se vyvíjí v čase od méně dokonalého k dokonalejšímu, od méně strukturovaného ke strukturovanějšímu, nastává ovšem i reverzní pohyb. Současně je však zařízení bodem tělesa zvaného prostor, jehož funkci a vývoj odráží. Je tedy jeho strukturující entitou.

4. Druhá iterace 4.1. Zařízení Funkci archeologizovaného zařízení kterou neznáme, je třeba opět modelovat. Model zařízení, neboli typ, je tělesem formální struktury archeologizované kultury. Analogicky považujeme za body typu zařízení modely jeho konstrukcí, a samotný model zařízení považujeme za bod modelovaného prostoru. 4.1.1. Analýza a deskripce Jedním z východisek modelování typů je komparace s  živou strukturou. Metodu funkční analýzy živé struktury vesnických staveb jiné stavební struktury demonstrujeme na některých příkladech zařízení, s kterými se lze setkat také ve vesnických stavbách v pískovcovém podloží. tab. X funkční analýza otopných zařízení v živé kultuře TOPENIŠTĚ Vztah zařízení k živé kultuře: Určujícím faktorem vybavení tradičního interiéru domu byl vývojový stupeň topeniště, jenž ovlivňoval i kulturu bydlení. Pro formální strukturu zařízení plynou z uvedeného výroku následující vztahy: 1. čím je otopné zařízení specializovanější, tím je typově mladší. 2. čím je otopné zařízení určité epochy topenišť strukturovanější, tím je typově mladší. 3. v trvale obytném objektu od středověku do r. 1850 vždy musí být přítomna ohnisková zařízení plnící v souhrnu komplexní funkci: • vyhřívání ( topeniště doplněno o lavice, sokly) • vaření ( • ohřívání (vody) • pečení (chleba) • osvětlení (i loučník, koš) • sušení (bidla, polenice 1m pod stropem) 4. ve světnici není nikdy pec s nepřímým vytápěním singulární.

33

OHNIŠTĚ Vztah zařízení k živé kultuře: nejstarší otopné zařízení funkčně univerzální sloužící k vyhřívání, pečení pokrmů, vaření, sušení,osvětlování. Od pravěku se uplatňovalo samostatně, ve středověku a  ranném novověku v  našich zemích buď samostatně ve specialisovaných provozech (černé kuchyně, sušárny), v obytných objektech se vyskytovalo pouze v kombinaci s dalšími otopnými zařízeními. V období 13. -15. století dochází k připojování ohniště k peci přes mezičlánek tzv. předpecí. Samostatně přetrvává do novověku v sezónních obydlích. Z uvedeného rozboru plynou pro zařízení některé závazné vztahy, které lze vyjádřit jako relace: OHNIŠTĚ – velikosti – na podlaze – v prostoru – u stěny – v koutě – na soklu – obdélném/čtvercovém – velikosti – v prostoru – u stěny – v koutě – oválném – velikosti – v prostoru – u stěny – v koutě – s odvodem dýmu – neusměrněným – usměrněným – s reliktem kumháru Definice formální struktury zařízení: ohniště je stabilní otopné zařízení s  přímým vytápěním a  s  odvodem dýmu neusměrněným, umístěné v  koutě či prostoru (1.-9.) na zemi či nad zemí (4.-8.), s tělesem oválným, obdélným či bez tělesa, s ohniskem soustředěným, se vztahem k jiným otopným zařízením singulárním či partikulárním. ohniště předpecní je stabilní otopné zařízení s přímým vytápěním a s odvodem dýmu usměrněným, umístěné v koutě či prostoru (1.-9.) nad zemí (5.-7.), s tělesem obdélným, s ohniskem soustředěným, se vztahem k jiným otopným zařízením komplexním. TOPNÝ KANÁL Vtah zařízení k živé kultuře: Hliněné, kamenné nebo cihlové otopné zařízení s nepřímým vytápěním sloužící k vyhřívání. Od starověku se používá ve specialisovaných provozech (sušárny), v obytných objektech pouze v kombinaci s jinými druhy otopných zařízení jako hypocaustum. Do našich zemí se dostalo zřejmě s klášterní kolonizací. Definice formální struktury zařízení: topný kanál je stabilní otopné zařízení s nepřímým vytápěním a s odvodem dýmu neusměrněným, umístěné v koutě či středu stěny (1.-8.) na zemi, s tělesem obdélným s ohniskem rozptýleným, se vztahem k jiným otopným zařízením singulárním či partikulárním. KRB Vztah k živé kultuře: Ve stěně zapuštěné či vystupující kamenné či cihlové otopné zařízení sloužící k vyhřívání, pečení pokrmů, sušení, svícení, charakteristické pro oblast západní Evropy. V našich zemích se objevuje nejpozději ve středověku v panské a klášterní architektuře. Do vesnického prostředí proniká pouze ojediněle (krčmy = rychty), v modifikaci nástěnného osvětlovacího krbečku, což je zařízení sloužící ke svícení a ohřívání pokrmů je ve vesnickém prostředí běžný od renesance (resp. baroka) do poč. 19. století. (Pražák) Obecně souvisí se stěhováním ohniště ze středu  prostoru do kouta. Západoevropský typ se projevuje nejprve jako „kaplička“ ve zdi bez usměrněného odvodu dýmu. (Švecová, přednáška) Z uvedeného rozboru plynou pro zařízení některé závazné vztahy, které lze vyjádřit jako relace: KRB – šířky, výšky, délky - na soklu podlahy - v ose stěny - v koutě - v nice stěny – velikosti Nejbližším formálně podobným zařízením krbu je krbeček.

34

Obr. 5 Datace a signování severní stěny zářezu vozové cesty v poloze Velká Řebčice, k.ú. Dřevčice (ČL). Kresba autor, 1998.

35

Obr. 6 Chlebová pec u Nedvězí, k.ú Dražejov (ČL), s vyznačením interpretace konstrukcí a zařízení. Zaměření autor, 1996. Interpretace konstrukcí / 5 \ 2.2.d – sokl (fundament) hruškovitého tvaru, o výšce 40 cm, / 3 \ 4 – mírně stlačená cihlová klenba, / 4 \ 2.2.6 – odtah dýmu Interpretace zařízení 7 3.1.2 – chlebová pec, samostatně stojící

36

KRBEČEK Vztah k živé kultuře: Výklenek ve stěně světnice mezi dveřmi a kamny, někde též v chlévě či komoře, sloužící k osvětlování místnosti a druhotně též k ohřívání jídel. Má zpravidla obdélníkový tvar (60x80cm), nahoře je sedlovitě uzavřen. Na dolní plošince se rozdělával otevřený oheň a dým se odváděl krytým sopouchem nahoře ve zdi do komína v černé kuchyni. Zařízení je poprvé zmiňováno v roce 1705 . Ve stavebním řádu, vydaném v roce 1833 pro Čechy, se uvádí: „Krby, někde obyčejné s dymníkem buď z prken sbitým, buď se zděným, obyčejně jen na 6 až 8 palců volným, v chlívech nemají býti trpěny, i mají být rozbourány. Krby ve světnicích však, kdež obyčejně na nich se vařívá, mají jen tam dále se ponechati, kde mají zvláštní, dle předpisů vystavěný zděný a do jiného komína nezapuštěný komín a když k tomu komínu železná klapka k uzavírání se přidělá.“ Obdobné vrchnostenské příkazy se objevují již koncem 18. století. Za předchůdce krbečku lze považovat menší pletené kónické dymníky omazané vrstvou hlíny a  zavěšené u  stropu, o nichž se zmiňuje v 15. stol. Johann Butzbach (ještě v 19. stol. doložené na Chodsku, Chebsku, Polabí). Přímý podnět ke vzniku krbečku, na jehož tvarování působil patrně městský vliv, dala zřejmě vládní nařízení z 18. stol. (čelední řád Josefa II. z r. 1782). Nepřímo tu měla vliv i potřeba zvláštního osvětlovacího zařízení, která nastala po přeměně dýmné jizby na světnici v průběhu 16, století. Se zánikem osvětlování obydlí loučemi a nástupem vaření ve světnici na stabilním sporáku (první ve 30. letech 19. stol.), krbeček zaniká. Pro svou výhodnou polohu dožívá jako výklenek v němž se na policích ukládá nádobí a zhusta se zakrývá závěsem. Zvláštní forma krbečku byla zjištěna na Příbramsku. Šlo o samostatně stojící topeniště ve světnici u pece vedle vstupních dveří, vybudované na vyzděném podstavci asi 1m vysokém a 50 cm širokém. V přední polovině je sokl opatřen volnou plošinkou, na které se rozněcoval oheň, v zadní polovině je překryt do půlkruhu vyklenutou stříškou, vysokou asi 50cm, určenou k zachycování kouře, který se odváděl sopouchem ve zdi do komína v síni. Z uvedeného rozboru plynou závazné relace: KRBEČEK – ve výši pasu až ramen – v nice stěny – velikosti

– s kouřovodem – bez kouřovodu

Definice formální struktury: krbeček je stabilní otopném zařízením s přímým vytápěním, odvodem dýmu usměrněným, umístěné ve stěně nad zemí (6), v nice, s ohniskem soustředěným, vztahem k jiným otopným zařízením v obytném prostoru vždy komplexním, jinde singulárním. PEC Vztah k živé kultuře: Otopné zařízení s hliněným, kamenným nebo cihlovým topeništěm s přímým či nepřímým vytápěním, sloužící k vytápění (tato primární funkce se v průběhu vývoje bydlení mění na sekundární), pečení pokrmů, vaření, sušení ovoce, lnu, konopí, obilí, loučí, palivového dříví, vypalování keramiky. Pece byly od starší doby hradištní ve vesnických domech stavěny z  hlíny nebo kamene. V  recentních dokladech se dochovalo i  budování kostry klenutí pece z  proutí omazaného vrstvou hlíny. Pece měly kopulovitý tvar, kamenné pece také tvar kvádru či krychle. Jejich půdorys měl rozměry 75-150 x 70-140 cm, vysoké byly až 60 cm. Ve 13. a 14. stol. byla pec vyzvednuta na sokl, což dokládá ikonografie (Velislavova bible, Bible krále Václava IV.) i archeologie (Kralice, o. Třebíč, Pfaffenschlag, Kravín) a před ústí pece bylo předsazeno ohniště. V poslední vývojové fázi v 18. a 19. sol. dostává pec tvar rozměrné krychle. Na Hané 115-145 x 170 cm a výšky 130 cm, na Pardubicku 120-140 x 180 cm a výšky 110 cm. V těchto pecích se mohlo upéci najednou 14 -16 bochníků chleba. Ve velikosti a tvarování pecí existovaly regionální zvláštnosti. Pece byly umístěny uvnitř obydlí: ve světnici, v síni, v černé kuchyni, i tělem vysazené do sousedních prostor, ve sklepě, či samostatně venku v blízkosti obydlí. Ve středověku se ustálilo budování pece uvnitř domu a to v rohu jizby u stěny mezi jizbou a vstupní síní. V dalším vývoji se v záp. polovině Čech pec přesunula i o síně, komory, či jiné místnosti, nebo byla vysunuta mimo vnitřní prostor obydlí (Šumava, sz. Čechy, sev. a jv. Morava). V jihozápadních. Čechách stály pece na zahradě či ve dvoře jako samostatné objekty. pec byla opatřena ústím, kterým se do pece přikládalo a jehož se využívalo při pečení, vaření. Na horní ploše se spávalo. V horní části měla pec pro snazší výstup odsazené stupátko po celé délce jedné strany. Pec byla na našem území spojena s ohništěm, s kamny, se sporákem. Z rozboru plynou následující relace: PEC – s ohniskem velikosti – zahloubená do podlahy – na podlaze – na soklu – obdélném – velikosti – v koutě 37

Definice formální struktury zařízení: pec je stabilní otopné zařízení s přímým či nepřímým vytápěním a s odvodem dýmu neusměrněným či usměrněným, umístěné v koutě či stěně (1.-8.) v zemi na zemi či nad zemí (1.-9.) s tělesem obdélným či oválným s ohniskem soustředěným, se vztahem k jiným otopným zařízení singulárním. či partikulárním. KAMNA Vztah k živé kultuře: Otopné zařízení s hliněným, kamenným, cihlovým, kachlovým nebo kovovým tělem, určené k vytápění , popř. ohřívání vody (s kamnovcem) či pokrmů. V období gotiky (13. a 14. stol.) se dostala kamna jako součást panské kultury do klášterních a panských domů. V 16. stol. do veřejných i soukromých měšťanských domů a do 17, století doznala vrcholného rozkvětu. Do rolnických příbytků v českých zemích pronikala kamna od 16. stol., intenzivně však až v 18. a poč. 19. stol. Archaická forma kamen se dochovala v karpatské oblasti. Kamna byla z nepálených a pálených cihel omazaných hlínou a obílených vápnem, bez kachlového obložení. Kachlová kamna později převládla. Podtypem kamen jsou kachlová kamna: KACHLOVÁ KAMNA Vztah k živé kultuře: otopné zařízení s kachlovým tělem, určené k vytápění, případně ohřívání pokrmů. Měla obvykle hranolový tvar a stála v těsné návaznosti na pec. Spodní část byla vybudována z nepálených či pálených cihel, horní část byla z kachlů a býval v ní kamnovec. V českých zemích se kachlová kamna v rolnických domech objevují od 16. století a vytlačila ze světnice pec, popř. způsobila její přenesení do jiného prostoru domu. Kachle se vyznačují krajovými zvláštnostmi dle okruhu řemeslníků (kamnářů, hrnčířů). Z rozboru plynou níže schematizované relace: KAMNA – bez stop ohniska (na nožičkách: 17. stol. Německá Lhota)) – stabilní – u středu stěny – v koutě – mobilní – v prostoru – u středu stěny – v koutě – s ohniskem velikosti – na soklu – čtvercovém – velikosti – u středu stěny – v koutě Definice formální struktury zařízení: kamna – jsou stabilní otopné zařízení s nepřímým vytápěním a s odvodem dýmu usměrněným, umístěné v koutě či stěně (1.-8.) v zemi na zemi či nad zemí (1.-9.) s tělesem obdélným či oválným, s relikty (2.-6.) s ohniskem soustředěným (stojatá), s ohniskem rozptýleným (ležatá), se vztahem k jiným otopným zařízení komplexním. SPORÁK Vztah k živé kultuře: Otopné zařízení s hliněným, kamenným, cihlovým, kachlovým nebo kovovým tělesem. Topeniště které je uzavřeno horizontální železnou (litinovou) plotnou. Sporák je určen k  vaření. Často spojen s troubou na pečení. Jeho vedlejší funkcí je vyhřívání prostoru. Je to nejmladší druh topeniště v tradičním rolnickém domě. V našem kulturním prostředí se začal uplatňovat v měšťanských příbytcích na počátku 19. stol. Ve vesnickém prostředí se zaváděl u sociálně silných vrstev ve 2. čtvrtině 19. stol. Jeho rozšíření zintensivnělo od r. 1850, v karpatské oblasti dokonce až od konce 19. a počátku 20. stol. Vývoj sporáku procházel od jednoduchých zděných a kachlových forem až po kovové smaltované vytápěné uhlím, elektřinou nebo plynem. Sporák se připojoval k existujícímu topeništi ve světnici a v síni či ve vydělené černé kuchyni, tvořil s nimi různé kombinace a postupně je vytlačil z rolnických bytů. Z uvedeného rozboru plynou tyto relace: SPORÁK – s nepřímým vytápěním – na soklu – obdélném – velikosti – s přímým vytápěním – stabilní – na soklu – obdélném – velikosti – mobilní – v prostoru 38

– v koutě – u stěny – v koutě – u stěny – u stěny – v koutě

Definice formální struktury zařízení: sporák – je stabilní otopné zařízení s přímým vytápěním a s odvodem dýmu usměrněným, umístěné v koutě či stěně (1.-8.) nad zemí (5.-7.) s tělesem obdélným, s relikty (2.-6.) s ohniskem rozptýleným (ležatá), se vztahem k jiným otopným zařízení komplexním, či singulárním. či mobilní otopné zařízení s přímým vytápěním a s odvodem dýmu usměrněným, umístěné v koutě, prostoru, či stěně (1.-9.) nad zemí (5.-7.) s tělesem obdélným či oválným, bez reliktů, s ohniskem rozptýleným či soustředěným, se vztahem k jiným otopným zařízení singulárním či komplexním. Komplexní uspořádání sporáku předchází relativně i absolutně singulárnímu. Komplexnost či singularita sporáku je projevem vztahu k času. Syntéza definic jednotlivých formálních struktur otopných zařízení dovoluje zkonstruovat obecně platné deskriptory pro formální analýzu otopných zařízení. tab. XI obecné deskriptory pro analýzu formální struktury „otopné zařízení“ OTOPNÉ ZAŘÍZENÍ je (ve vztahu k ostatním otopným zařízením prostoru) 1. singulární 2. partikulární 3. komplexní s TOPENIŠTĚM 1. stabilním 2. mobilním s VYTÁPĚNÍM 1. nepřímým 2. přímým s OHNISKEM 1. soustředěným 2. rozptýleným s ODVODEM DÝMU 1. neusměrněným 2. usměrněným s TĚLESEM (tělem, corpusem) 1. oválným 2. obdélným UMÍSTĚNÝM horizontálně, vertikálně při pohledu na opěrnou stěnu číselné vyjádření 1. nad zemí 2. na zemi 3. v zemi Opěrná stěna je taková svislá stěna, kterou prochází ústí, pekelce nebo čelisti ohniska. Případně svislá stěna o kterou se korpus otopného zařízení opírá temenem, respektive stěna o kterou se opírá korpus na straně opačné čelistí, respektive jediná stěna o kterou se korpus opírá vůbec. Neopírá-li se korpus o stěnu, určuje se jako stěna opěrná stěna reliktu nejbližší. v půdoryse prostoru číselné vyjádření 1. v koutě 2. ke středu stěny 3. ke středu prostoru Obdobně jsou prováděny funkční analýzy i dalších zařízení, o kterých předpokládáme, že by mohly být strukturujícími entitami prostorů. V  práci neuvádíme již funkční analýzy, ale pouze výsledky formální analýzy a  deskriptory z  analýzy plynoucí.

39

tab. XI Formální analýza zařízení k cirkulaci plynů odtah – propust pro kouř, kolmý průraz stěnou. Nemá přímou návaznost na topeniště, umožňuje odvětrávat veškeré zplodiny z prostoru. Umístěn ve stropě, či pod stropem cca 60cm. kouřovod – po stěně nebo stropu vedený otevřený kanál jímž kouř přirozeným tahem odtéká. Může a nemusí navazovat přímo na topeniště je však v prostorovém kauzálním vztahu se všemi topeništi, ke kterým patří. (poloha, rozloha, orientace paty kouřovodu – sběrného místa kouře). Kanály k odvádění kouře jsou známy z hradního prostředí již z 11. století. sopouch – krátký příčný průduch (uzavřený kanál) odvádějící kouř z topeniště mimo prostor. Navazuje přímo na topeniště. dymník – vertikální zařízení využívající přirozeného tahu. Nenavazuje přímo na topeniště, je však v prostorovém kauzálním vztahu se všemi topeništi, ke kterým patří. (poloha, rozloha, orientace paty koše dymníku). Může a nemusí být vyveden nad střechu. komín – vertikální zařízení využívající umělého tahu. Ten je vyvolán stažením komína k zemi a vyzdvižením komínového tělesa min. 60 cm nad hřeben střechy. Čím vyšší je komín, tím lepší má tah. Ve vrchnostenských instrukcích se objevují komíny od 16. století (1586). Navazuje přímo na topeniště. • kónický – rozšiřuje se od střechy k podlaze • průlezný – min. 44 x 48 cm. Každému průleznému komínu náleží v jednom podlaží v jedné době nejvýše dvě topeniště, zpravidla oddělená zdí. • střední – více jak 400 až 2000cm čtv. • ruský – 400cm čtv. Každému ruskému komínu náleží v jednom podlaží v jedné době pouze jedno topeniště. Deskriptory pro „zařízení k cirkulaci plynů“ Pro deskripci reliktů zařízení k odvádění kouře uvažujeme tyto deskriptory: 1. typ zařízení (odtah, kouřovod, sopouch, dymník, komín) 2. počet zařízení – vypočitatelný deskriptor 3. poloha – umístění v objektu (relace prostoru) – umístění v prostoru (číselné vyjádření v půdorysu) 4. orientace – paty zařízení vzhledem k topeništi – ústí zařízení (slovní vyjádření) – 5. rozloha – metrické míry průřezu zařízení – schematizovaný tvar průřezu (slovní vyjádření) odtah poloha kouřovod poloha orientace paty 40

1. 1.1. 1.2. 1.3. 2.

v jizbě v čelní stěně mezi okny v bočním vstupním průčelí vedle dveří jinde (kde, relace polohy v prostoru) jinde (kde, prostor v objektu)

1. 1.1. 1.2. 2. 2.1. 2.2. 3. 1. 3.1.1.

pata v síni vyvedený nade dveřmi vyvedený jinde (kde, relace polohy v prostoru) pata ve světnici vyvedený nade dveřmi vyvedený jinde (kde, relace polohy v prostoru) pata jinde (kde, prostor v objektu) vyvedený jinde (kde, relace polohy v prostoru) souvisí s jiným otvorem (s kterým)

1. 2.

navazuje přímo na topeniště nenavazuje přímo na topeniště

Obr. 7 Posed, lok. Čapský důl, k.ú. Tuháň (ČL). Vyznačena interpretace konstrukcí a zařízení. Zaměření autor, 1995. Interpretace zařízení 5 3.1.3 – lavice pro sezení o výšce 50 cm. 4 2.1 – osvětlovací otvor bez výplně se špaletami rozšiřujícími se do exteriéru, o světlosti 25 cm x 130 cm 4 1.1. – vstupní otvor bez uzavírání o světlosti 50 cm x 108 cm /střílna/. 7 3.1 – komunikace výstupem puklinou na vertikální dřevěnou podestu, ve výšce 6 m nad patou skály.

41

Obr. 8 Úkrytový špýchar, k.ú. Lhota (ČL), s vyznačením interpretace zařízení a prostorů. Zaměření autor, 2001. Interpretace zařízení 5 3.1 – lavice odkládací o výšce 45 cm. 6 2.6 – jáma oválná, vejcovitého průřezu 4 1.3.5 – vstupní otvor uzavíraný neznámými dveřmi s trámovou zárubní o světlosti 142cm x 150 cm 7 3.1 – komunikace sestupem na vertikální římsu, ve výšce 13 m nad patou skály. Interpretace prostor 4 .1.2.2 – úkrytový špýchar (sýpka)

42

sopouch poloha relace polohy v prostoru relace prostorů, které spojuje (prostor mimo objekt označen „0“) orientace paty ústí rozloha metrické míry průřezu (průměr, plocha) schematický tvar průřezu dymník poloha 1. v jizbě 1.1 tradiční 1.2 jiné (jaké, relace polohy v prostoru) 2. v síni 2.1. tradiční 2.2. jiné (jaké, relace polohy v prostoru) 2.3. v jiném prostoru (v jakém, relace prostoru v objektu) poloha paty dymníku (relace polohy v prostoru) orientace paty 1. opřena o trám stropu 2. stažena nad ústí topeniště komín poloha

1. 1.1 1.2 2. 1.1. 1.2. 3. 3.1

v jizbě tradiční jiná (jaká, relace polohy v prostoru) v síni tradiční jiná (jaká, relace polohy v prostoru) jinde (v kterém prostoru, relace umístění prostoru v objektu) jiná (jaká, relace polohy v prostoru)

tab. XII formální analýza zařízení „otvor“ otvor – je otevření stěn, stropu či podlahy prostorem ohraničeným stěnami pláště n-úhelníka , z nichž spolu sousedí vždy právě dvě. struktura: otvor má obvodové stěny, nemá strop a dno. Otvor umístěný na svislé stěně má dvě špalety vnitřní, dvě špalety vnější (levá, pravá), horní stranu otvoru (překlad, záklenek), spodní stranu otvoru (parapet, práh) Deskriptory pro zařízení „otvor neznámé funkce“: otvory a průrazy neznámé funkce, umístění v prostoru, ploše stěny, tvar, rozloha, struktura 1. pořadové číslo otvoru. 2. poloha – umístění v objektu (relace otvorem spojených prostorů, relace otvorem spojených stěn). – umístění v deskripovaném prostoru (vyjádření v půdorysu). – umístění ve stěně deskripovaného prostoru (vyjádření v pohledu), (vyjádření metrickými mírami, uváděnými vždy k pomyslnému středu otvoru, a to v kolmé vzdálenosti od podlahy, promítnutím středu otvoru do půdorysu a v přímé vzdálenosti od středu místa prahu vstupu). 4. orientace – metrická vzdálenost ke středu nejbližší entity známé funkce odpovídající úrovně. – metrická vzdálenost ke středu nejbližší entity neznámé funkce odpovídající úrovně. – směr průhledu (vyznačení směru průhledu otvorem do půdorysu a to podle směru špalet, vyznačení pozorovatelného prostoru průhledem otvoru do půdorysu a to pomocí os procházejících vnějšími hranami diagonálně postavených špalet). 43

5. rozloha – metrické míry průřezu modelu otvoru. – schematizovaný tvar průřezu (slovní vyjádření). 6. struktura – špalety A, špalety B (přičemž A jsou ty, které spatřím jako první při vstupu do prostoru. Exteriér objektu je uvažován jako prostor „0“) Každý jednotlivý otvor se popisuje pouze jednou. Spodní strana otvoru, horní hrana otvoru. Analogicky probíhá analýza a deskripce dalších zařízení objektů. Její výsledky jsou zaznamenány v přílohách práce. Uvedení průběhu a její slovní vyjádření není pro pochopení metody práce nutné, a při obrovském množství typů zařízení ani dost dobře možné. Otevřený systém je doplňován a zpřesňován na základě nových zjištění prakticky neustále. Proto je užíván při deskripci i verbální popis. Graficky zaznamenáváme relikty zařízení v pohledech a řezech v měřítku 1:20, jejich prostorové vztahy v měřítku 1:50. K předpokládanému návratu k autentické situaci využíváme fotodokumentaci. Vztahy v čase a prostoru interpretujeme po modelové rekonstrukci zařízení a zaznamenáváme schematicky. Jednotlivým typům a podtypům zařízení přiřazujeme konvenční nebo ikonické symboly. Takto zpracovaná interpretace vztahů je zaznamenána v přílohách (Přílohy 6-18).  4.1.2. Syntéza Formální strukturu zařízení staveb v pískovcovém podloží, modelovanou na základě nižší iterace z interpretovaných konstrukcí, porovnáváme s formalizovanou strukturou zařízení živé kultury, vytvořenou na základě funkční analýzy těchto zařízení. Syntézou modelujeme jednotlivé typy zařízení uplatňovaných v pískovcovém podloží, respektive jejich tvar (vnější formu) umístění a zapojení ve vztahovém systému prostoru a objektu (vnitřní formu) a jejich praktickou funkci (obsah). Pro potřeby deskripce uvádíme dále ta zařízení, která považujeme za strukturující entity tělesa prostor . Výsledky analýzy početné skupiny zařízení vymezující prostor D1 – D3 (zdi, podlahy, stropy a střechy) na tomto místě neuvádíme, odkazujeme k jejímu naznačení výše k předcházející analýze konstrukcí. Pouze podotýkáme, že z typů střech převládá ve stavbách v pískovcovém podloží D3.2.2 „střecha pultová“, přisazené ke svislé skalní stěně hřebenem, méně již spádovou hranou, kde se stopy její konstrukce shodují se stopami konstrukce zařízení D3.2.4 „střecha valbová“. Vyskytuje se také typ D3.2.3. „střecha sedlová“, přisazená ke svislé skalní stěně spádovými hranami sedla. tab. XII zařízení strukturující prostor – entity  4.1. vstup (Charakteristika zavěšení výplně doplněna na konec čísla alfabeticky: z- na závěsech, r- na pantech, h- na hácích. Četnost křídel výplně: j- jednokřídlé, d- dvoukřídlé, c- vícekřídlé Umístění výplně: s- ve špaletových, l- v líci Charakter špalet: p- přímé, v- rozvíravé, u – ubíhavé 4.1.1 neuzavíraný (totožný s K 4.Y.1.4) 4.1.2 jednoduchý s uzavíráním 4.1.2.1 vně otvíravým 4.1.2.2 dovnitř otvíravým 4.1.2.3 posuvným 4.1.2.4 odnímatelným 4.1.2.Z.1 uzavíraný svlakovou výplní 4.1.2.Z.2 uzavíraný výplní na točně 4.1.2.Z.3 uzavíraný výplní v rámou 4.1.2.Z.3.1 s trámovým rámem 4.1.2.Z.3.2 s bedněným rámem 4.1.2.Z.3.3 s ocelovým rámem 4.1.3 dvojitý s uzavíráním 4.1.3.1 vně otvíravým 4.1.3.2 dovnitř otvíravým 1. posuvným 2. odnímatelným 3. rozvíravým

44

 4.2. okno (Charakteristika kvalit špalet a výplní je analogická s  1). 4.2.1 neuzavírané 4.2.2 jednoduché s křídlem 4.2.2.1 vně otvíravým 4.2.2.2 dovnitř otvíravým 4.2.2.3 posuvným 4.2.2.4 odnímatelným 1. neotvíravé 2. otvíravé tabulkou (Podrobnější dělení probíhá analogicky s 1.2.Z.1 – 1.2.Z.3) 4.2.3 dvojité s křídly 1. vně otvíravými 2. dovnitř otvíravými 3. posuvnými 4. odnímatelnými 5. neotvíravými 6. s otvíravými tabulkami 7. rozvíravými  5 lavice 5.1 sedátko 5.1.1 volné (židle) 5.1.2 přístěnné 5.1.3 výklenkové 5.2 lehátko 5.3 odkládací lavice i. police ii. chlévního žlabu iii. maštalní iv. stůl 1. oltář 2. klekátko 5.5 schodiště  6 jáma (Charakteristika řezu je doplněna na konec čísla alfabeticky: t- tubus, c- cylindr nebo láhev, b- kubus, sb – zaklenutý kubus, k- kužel) 6.1 zařízení na jímání vody 6.1.1 jímka 6.1.1.1 cisterna 6.1.1.1.1 houba 6.1.2 studna 6.1.3 studánka 6.2 zařízení na uskladňování i. zásobnice na obilí ii. bedna na okopaniny iii. silážní jáma iv. perna v. jesle 6.2.6 koryto pro dobytek 6.2.7 díra na zimu 6.2.8 trezor 6.3 zařízení na odkládání 6.3.1 odkládací nika 6.3.1.1. nika na světlo 6.3.1.1.1 krbeček 6.3.1.2. votivní nika 45

6.3.2. vestavěné police 6.3.3 vestavěná skříň 6.3.4 odpadová jáma 6.3.5 předpecní jáma 6.3.6 fekální jímka  7 otopné zařízení (Strukturující entity připojené alfabeticky: p- popelník, o- nahlížecí otvor, 7.1 ohniště u- vzduchový kanál, s- na podestě, n- na nožičách) 7.2 krb (Strukturující kvality připojené alfabeticky: pt- přímo vytápěné 7.3 pec nt- nepřímo vytápěné i. cylindrická (a tvar otopného zařízení: b- kubický 1. s jedním sopouchem t- tubusový 2. s více sopouchy j- jehlanový ii. kanálová k- kuželový 1. s jedním sopouchem c- cylindrický) 2. s více sopouchy 7.4 topný kanál (singularita funkce: ch- jen pečení 7.4.1 zcela zahloubený v- jen vaření 7.4.2 částečně zahloubený e- jen topení) 7.4.3 nezahloubený 7.5 kamna 7.5.1. ležatá 7.5.2 stojatá 7.6 sporák 7.6.1 s kobkou 7.6.2 bez kopky  8 zařízení k cirkulaci plynů (Charakteristika průřezu doplněna na konec čísla alfabeticky: 8.1 volný b- kubický, t – tubusový) 8.2 přírodní spára 1. odtah i. dýmný otvor ii. parník iii. větrák iv. dymník v. komín 8.3.5.1 cylindrický 8.3.5.2 průlezný 8.3.5.3 střední 8.3.5.4 ruský 8.3.6 sopouch 8.3.7 kanál kouřovodu 2. nasávání i. volné ii. přírodní spára, otvor iii. vzduchový sopouch iv. vzduchový kanál v. dmychadlo  9 zařízení na dopravu 9.1 přívod a odvod vody 9.1.1 žlab 9.1.2 náhon i. nálevka ii. výlevka iii. roura iv. přemostění v. těžební a dopravní stroje 46

9.2 zařízení na dopravu sypkovin 9.2.1 žlab i. násypka ii. výsypka iii. roura iv. těžební a dopravní stroje 9.3 zařízení na dopravu lidí a zvířat 9.3.1 pláň cesty 9.3.2 násep cesty i. zářez cesty ii. tunel iii. přemostění iv. dopravní stroje  10 informační zařízení 10.1 přivlastnění i. datace ii. asignace 10.2 zobrazení i. reliéfy ii. pikturálie 10.3 orientační značení i. dopravní značení ii. čísla popisná iii. mezníky  11 zařízení k ochraně 11.1 zařízení pasivní ochrany i. vlčí jáma ii. příkop iii. plot iv. uzávěra 1. zápora 2. závora 3. petlice 4. zástrčka 4.2.4.5 zámek 4.1.3. Interpretace V  pískovcovém podloží se uplatňují běžně známá zařízení vesnických staveb. Specifických vlastností podloží využívají zejména zařízení pracující s ohněm a kouřem, zařízení vymezující prostor a roviny, zařízení na sběr a shromažďování vody. Ostatní zařízení využívají podloží zejména k  opoře svých konstrukcí. Výrazně zastoupena jsou zařízení známá v  jiných materiálech pouze sporadicky, jako jsou skladovací jámy na produkty, odtahy dýmu přirozeným tahem spárami a podél stěn, svážné cesty na stahování dřeva, výhybky vozových cest v klesání, „díry na zimu“ k urychlení vytopení místnosti, niky pro zapuštění otevřených křídel dveří a oken. Zahloubené niky a vysekané lavice patří mezi nejčetnější zařízení vůbec. Na základě prostorových relací jednotlivých zařízení a  z  jejich substitučních transformací lze v  některých případech uvažovat i o jejich společenském významu, či symbolickém smyslu. Příkladem je umístění signování objektu v kartuši nad vstupem, umístění koutové lavice, nebo umístění votivní niky, či reliéfu v pohledově exponovaných místech. Zařízení odrážejí dynamiku (děj), proto je označujeme alfabeticky D, či graficky , s vloženým číslem typu, resp. podtypu za tečkou, ve formě čísla X.Y.Z. Modelace jednotlivých zařízení je uvedena v přílohách práce (Příloha 15 a násl.). Ve schematické deskripci označujeme zařízení konvenčním nebo ikonickým symbolem, vývoj a vztahy mezi zařízeními prostoru uvádíme verbálně, nebo schematicky Harrisovým diagramem (např. Přílohy 27-77).

47

5. Třetí iterace Modelování jednotlivých zařízení vede k uspokojivé odpovědi na otázku po funkci objektu jen v těch specifických případech, kdy se tento skládá z jediného prostoru a nadto prošel jen jedinou vývojovou fází (Příloha ). V ostatních případech jsme nuceni přistoupit k vyšší iteraci a studovat vztahy mezi zařízeními v kontextu vyšší formální struktury. To je pro nás prostor.

5.1 Prostor Prostor tedy chápeme opět jako těleso složené z bodů, z nichž jedněmi jsou jeho modelovaná zařízení, a současně také jako bod formální struktury stavby v pískovcovém podloží v tělese objekt. Prostor je vymezená jednoznačně ohraničená množina zařízení, uspořádaných v logickém systému tak, že jejich užíváním dochází k naplňování funkce prostoru. Jednotlivé funkce prostorů, které ovšem, a to je třeba si neustále uvědomovat, opět modelujeme, člení tyto prostory do funkčních typů. Jednou z otázek střední úrovně studia je proto i prověření oprávněnosti funkčního rozložení těchto entit a jejich definování pomocí formálních znaků. I na střední úrovni většinou užíváme nominální stupnice (Neustupný 1973, 172), které dovolují pouze klasifikaci. Ojediněle pak uplatňujeme také stupnici kardinální. Základním cílem studia střední úrovně je vymezení jednotlivých typů, jejich potvrzení, případně vyloučení, a nová rekonstrukce jejich funkce. V některých případech se projevují i náznaky vývoje. Vytváříme tak východisko k nejvyšší studijní úrovni, která se věnuje objektům. 5.1.1 Analýza a deskripce Výchozím bodem analýzy živé struktury a základním kritériem typologického řazení prostoru je jeho funkce. tab. XIII funkční analýza živé kultury prostoru „prostor neznámé funkce“ Vztah k živé kultuře: Primární funkce jakéhokoli uzavíratelného prostoru je ochranná funkce člověka a jeho zdrojů. Protože se funkce, význam a smysl faktů projevují vždy jejich užitím, lze analýzou „užití prostoru“ rozlišit sekundární funkce prostorů: Rozlišuji sekundární komplexní funkci prostoru: 0. neznámou 1. obytnou 2. skladovací 3. výrobní 4. komunikační 5. jinou Komplexní užitnou funkci prostoru tvoří souhrn všech singulárních užitný funkcí prostoru. Každá užitná funkce (užití) prostoru se odráží v jeho formě (poloha, rozloha, orientace, struktura) a obsahu (vybavení interiéru). Tedy v kvantitě konstrukčních entit a v kvalitách konstrukčních entit (otvory vstupní, okenní a jiné, strop, podlaha, stěny, doplňkové konstrukce atd.) a v jejich vzájemných vztazích (uspořádání) a dále v kvantitě nekonstrukčních entit a v kvalitách nekonstrukčních entit (i mobiliárních) a v jejich uspořádání v prostoru. Na základě funkční analýzy prostoru v živé kultuře stanovujeme entity a kvality obyvatelnosti pro deskripci prostorů obecně: přístupnost světlost velikost umístění struktura prostoru dispozice zařízení interiéru

48

Obr. 9 Chlév s pícníkem, lok. Karba, k.ú. Zahrádky (ČL), s vyznačením interpretace konstrukcí, vývoje zařízení a prostorů. Zaměření autor, 1996. Interpretace zařízení 5 3.2 – lavice pro žlab o výšce 55 cm. 5 3.3 – lavice pro napájení o výšce 75 cm. 6 3.6 – jímka na močůvku s trativodem 6 2.6 – žlab kruhový o průměru 35 cm a hloubce 25 cm 4 2.1 – osvětlovací otvor bez výplně se špaletami rozšiřujícími se do interiéru, o světlosti 50 cm x 50 cm 4 1.3.5 – vstupní otvor uzavíraný jednokřídlými závěsovými dveřmi o světlosti 90 cm x 178 cm Interpretace prostor 3 .2A – chlév 3 .1B – maštal 4 .1.4 - pícník 49

Obr. 10 Hospodářská část domu zaniklého čp. 32 ve Hvězdě (ČL), zahloubená do pískovcového podloží. Vyznačena interpretace konstrukcí, zařízení a prostorů. Zaměření autor, 2000. Interpretace zařízení 5 3.3 – lavice pro napájení o výšce 75 cm. 6 1.2 – jímka na močůvku s trativodem a přepadovou výpustí 1 1.2 – žlab na úrovni podlahy s nálevkou (4.2.1.3) o výšce okraje 20 cm 4 2.1 – osvětlovací otvor bez výplně se špaletami rozšiřujícími se do interiéru, o světlosti 42 cm x 46 cm 4 1.3.5 – vstupní otvor uzavíraný jednokřídlými závěsovými dveřmi o světlosti 90 cm x 180 cm 4 1.2.1 – vstupní otvor uzavíraný jednokřídlými závěsovými dveřmi o světlosti 65 cm x 130 cm 4 1.2. – vstupní otvor uzavíraný jednokřídlými závěsovými dveřmi o světlosti 100 cm x 165 cm Interpretace prostor 3 .1 – maštal 3 .5 – chlívek pro vepře 4 .1.2.2 - polozahloubená skladovací komora (sklep na okopaniny)

50

tab. XIV analýza deskriptorů prostoru PŘÍSTUPNOST 1. pohodlnost vstupu je kvalitou obyvatelnosti. 2. k vnějšímu vstupu obytné části objektu vesnické architektury se do 20. stol zpravidla nevystupovalo po schodech. 3. velikost vnějšího vstupu do obytné čísti objektu se s časem zvětšuje 4. tvar vnějšího vstupu do obytné čísti objektu je v čase proměnlivý, odráží módní vlivy 5. velikost vstupů do prostorů různé funkce je různá 6. typ uzavírání vstupů do prostorů různé funkce je různý 7. typy uzavírání vstupů do prostorů se proměňují s časem a sociálním prostředím 8. reprezentativnost vnějšího vstupu je kvalitou obyvatelnosti 9. některé užitné funkce vystačí s neuzavíraným vstupem 10. některé užitné funkce vyžadují vstup uzamykaný zvenku 11. některé užitné funkce vyžadují vstup uzamykaný zevnitř 12. některé užitné funkce vyžadují vnější vstup 13. některé užitné funkce vyžadují více jak jeden vstup 14. užitné funkce některých prostorů vyžadují, aby byly komunikačním koncem 15. užitné funkce některých prostorů vyžadují, aby byly komunikačním spojem 16. užitné funkce některých prostorů vyžadují, aby byly komunikačním uzlem SVĚTLOST 1. světlost prostoru je kvalitou obyvatelnosti. 2. historicky se nároky na osvit prostorů zvyšují 3. se sociálním růstem se nároky na osvit zvyšují 4. některé užitné funkce vystačí jen s tmavými prostory 5. jiné užitné funkce nevystačí jen s tmavými prostory Tmavý je takový prostor, který nemá přímé osvětlení denním světlem takové intenzity, aby v  něm bylo možno konat funkčně příslušné činnosti bez umělého osvětlení. Přítomnost umělého osvětlení se může projevit přítomností entit osvětlovacích krbečků a  nik na odkládání umělého světla. Světlý je takový prostor, který má přímé osvětlení denním světlem, a to alespoň vstupním, alespoň okenními otvory při uzavření jejich výplní, takové intenzity, aby v něm bylo možno konat funkčně příslušné činnosti bez umělého osvětlení. Míra světlosti se odráží v počtu a velikosti osvětlovacích otvorů. VELIKOST Velikost prostoru odráží potřebnou velikost užitné plochy příslušné funkci prostoru, tedy plochu na které je funkce uskutečňována. VÝZNAM UMÍSTĚNÍ Umístění je vztah prostoru k ostatním prostorům v objektu, resp. objektům v soustavě objektů. Je hierarchizován a to podle hodnotového systému společnosti uživatelů objektu (vztah k lidem a majetku). Je dán na základě tradice, modelován praktickým užitím a modifikován konkrétními podmínkami (přírodními, sociálními, kulturními, historickými). STRUKTURA Strukturou prostoru rozumím myšlenkové, nebo faktické vydělení částí prostoru k plnění jednotlivých funkcí, resp.naplnění způsobů využití prostoru. Jestliže přijmeme evoluční tezi, že jakákoli struktura se vyvíjí v čase od méně dokonalé k dokonalejší, od méně strukturované k strukturovanější, lze typologizaci struktur použít k relativnímu datování prostorů. Výsledkem vývoje strukturování prostoru je vydělení nového prostoru. Nově vydělený prostor zachovává některé recentní znaky původního. Podle této teorie se např. všechny prostory s otevíráním dveří dovnitř prostoru vyvinuly z prajizby.

51

DISPOZICE Prostor je svým tvarem disponován k plnění určité zvolené funkce. Pro potřeby deskripce rozeznáváme dispozici prostoru: 1. spíše kulovou 2. se stěnami spíše rovnoběžnými ale kouty nepravoúhlými 3. pravoúhlá dispozice 4. různoběžná dispozice ZAŘÍZNÍ INTERIÉRU Při shodné funkci prostorů v jednom sídelním objektu je třeba rozhodnout o hlavním a vedlejším takto určených prostorech: Pokud se v jednom sídelním objektu vyskytuje prostor s komplexní užitnou funkcí, je tento prostor vždy prostorem hlavním vůči všem prostorům shodného užití partikulárním a singulárním. Pokud se v jednom sídelním objektu vyskytuje prostor s partikulárním užitím, je tento prostor vždy prostorem hlavním vůči všem prostorům shodného užití singulárním. Tyto vztahy se odrážejí do neživé struktury jako různé kvantity a kvality odpovídajících entit porovnávaných prostorů. Pakliže i po této klasifikaci vychází shoda takto určených prostorů v objektu (nelze tedy rozlišit, který prostor je hlavní a který vedlejší, jedná se o vztah stratigrafie. Určené prostory jsou časově následné, nebo jsou shodnými částmi různých objektů. Každopádně jsou výrazem různých sídelních struktur. Pomocí stanovených entit a kvalit analyzujeme jednotlivé typy prostorů, známé z živé kultury. tab.XV. funkční analýza prostoru JIZBA Vztah k živé kultuře: prostor s komplexní obytnou funkcí. Ta se skládá ze singulárních funkcí obytného prostoru: příprava stravy /resp. alespoň její část: vaření, či příprava chleba, či pečení chleba/ stolování odpočinek /alespoň část: posezení, či poležení/ reprezentace hygienická činnost /alespoň její část: mytí, či koupání, či praní, či výkon tělesné potřeby/ Příprava stravy vyžaduje: 1. dostatečný užitný osvit 2. oblast mimo komunikační zónu (uzel, spoj) 3. vnitřní přístup ke spížní komoře ( potravinové skříni) 4. pracovní a odkládací plochu (stůl) 5. umístění pracovních pomůcek v dosahu 6. otopné zařízení k úpravě stravy 7. přístup k vytápění otopného zařízení Stolování vyžaduje: 1. komfortní užitný osvit 2. užitnou plochu stolování (stůl) 3. užitnou plochu sedací (lavice sedací, židle) 4. hierarchizovaný vztah entit ad. 3. 5. umístění alespoň některých stolovacích pomůcek v dosahu v rámci prostoru 6. oblast mimo komunikační zónu (uzel, spoj) 7. odstínění vnějších vlivů (výplně oken, dveře, střecha) Odpočinek vyžaduje: 1. užitnou odpočívací plochu ložnou (lavice, postel) 2. užitnou odpočívací plochu sedací (lavice, židle) 3. minimalizaci vnějších vlivů aktivní (výplně oken, dveře, střecha) i pasivní („nejbezpečnější zóna prostoru“ vůči osvitu, vstupu) 4. oblast mimo komunikační zónu (uzel , spoj) s minimalizací vnitřních vlivů pasivní (kout) případně aktivní (koutní plachta) 52





5. umístění alespoň některých pomůcek k odpočinku v dosahu v rámci prostoru 6. zajištění tepelného komfortu aktivně (otopné zařízení) případně pasivně (izolace)

Reprezentace vyžaduje: existenci reprezentačních předmětů (předmětů obecně, případně v komunitě oceňovaných) kultovní oblast – umístění reprezentačních předmětů v oblasti od vstupu patrné dostatečný užitný osvit oblasti distanční přístup (omezení možnosti přímého kontaktu s reprezentačními předměty) kultovní oblast je mimo komunikační zónu (uzel, spoj) Hygiena vyžaduje: 1. dostupnost hygienických zařízení podle užití 2. umístění alespoň některých hygienických pomůcek v dosahu v rámci prostoru 3. pro mytí – snadná dostupnost teplé vody vnitřním komunikačním systémem 4. pro tělesnou potřebu – zařízení k odpadu či odstraňování sekrementů 5. oblast mimo komunikační zónu s minimalizací vnitřních vlivů 6. aktivní minimalizace vnějších vlivů (výplně oken, dveře, střecha) význam společenský – soustřeďuje život rodiny smysl individuální – uspokojení základní potřeby tj. bydlení, symbol kultury bydlení, rodiny, sociálního statutu obyvatele užití příprava stravy (pečení, vaření), pracovní prostor, dílna domácké výroby, obřadní prostor, odpočívací prostor, reprezentační prostor struktura prostoru (vzájemné uspořádání částí): hierarchické uspořádání prostoru odráží určující patriarchální vztahy ve společnosti (rodině). Vztahy mezi lidmi se odráží ve vztazích mezi jimi používanými předměty. Ve formální struktuře se tyto vztahy jeví jako uspořádání a projevují se vzájemnou polohou předmětů a zaujatou rozlohou. Prostor jizby je rozdělením do hloubkových a příčných polovin strukturován na čtyři oblasti, půdorysně uspořádán vertikálně, horizontálně a diagonálně. Vstupem probíhá vždy hranice mezi oblastmi. Každá oblast má vlastní osvětlení. V prostoru lze vymezit polovinu mužskou a polovinu ženskou, polovinu pracovní a polovinu odpočinkovou. Odpočinková polovina je současně i polovinou reprezentační Tyto oblasti mají tradiční uspořádání (číslování oblastí dle popisu prostoru): hierarchie ženská 1 pracovní 2. hranice vstup 2 mužsko-ženská 3 pracovní 3. mužská 5 odpočinková 1. žensko-mužská 7 odpočinková 4.





přístup vyvíjí se od přímého vnějšího k vnitřnímu. Prostor není komunikačním uzlem. Dveře se otevírají vždy ve směru do prostoru. zajišťování dveří se děje z interiéru prostoru (typ). velikost prostoru je v jednotlivých epochách relativně stálá, kolísá sociálním prostředím. Pro období 16. – 19. století od 20m2 (jizby chudiny ) do 30m2 tvar prostoru prostor se vyvíjí od čtvercového k hloubkově či příčně obdélnému. Obdélná orientace závisí na orientaci domu na parcele. Dýmný prostor se vyvíjí jako plochostropý i valený, v souvislosti s odstraněním dýmného provozu se ustaluje jako plochostropý. světlost: prostor je světlý, nároky na intenzitu a délku osvitu se v průběhu vývoje zvyšují, vzdálenost středů oken se zvětšuje. Ačkoli je prostor světlý, má i umělé osvětlení. primárně vytápěný prostor, typ topeniště je určující pro typ jizby (viz. „topeniště“) vybavení interiéru: Před 16. stol. byl z nábytku důležitý pouze stůl a lavice ostatní nábytek tvořily špalky. Mobiliář byl tesařskou prací. Od konce středověku se vesnický mobiliář stále více stával truhlářskou prací ale do pol. 19. stol. se zásadně neměnil. Kromě nádobí, nářadí, svítidel a topeniště obsahovala jizba, stůl v levém zadním koutě, lavice, lůžko, kolébku, židli, od 16. stol. koutní skřínku, která zevšeobecněla v 17. stol., kříž a obrazy sv. koutu, 53









od konce 18. stol. malované na skle, police na nádobí, věšadla na předměty. Koncem 18. stol. přibyl truhlářský nábytek: vykládané truhly, jednobarevné či malované skříně, malovaná kolíbka. V 19. stol. se nábytek specializoval: přibyli kredenc (misník, lžičník), který stál v koutu vedle dveří naproti topeništi. Po polovině 19. stol. se objevují zásuvkové truhly – komody, na které se stavěly votivní předměty, vyšívané, paličkované dečky, takže vznikl osobitý druh domácího oltáříku, který přebírá reprezentativní funkci zaniklého svatého koutu. podlaha: vyvíjí se od jílové přes kamennou, cihlovou, k dřevěné. Dřevěné podlahy se do světnice kladou koncem 18. stol. stěny: bílení vnitřních stěn světnice začalo, když zaniklo osvětlování loučemi, od konce 18. stol., jistě již v pol. 19. stol. strop: Také na konstrukci stropu se projevují znaky obecné architektury. Jizba beze stropu souvisí s uplatněním ohniště s neusměrněným odvodem dýmu, zastropení jizby povalovým stropem či roubenou valenou klenbou souvisí s vytápěním pecí (Vařeka, 213.), trámový záklopový strop je reakcí na odstranění dýmného provozu, nastupuje v 18. století (často malovaný´) a hromadně se uplatňuje v 19. století. Při větším rozponu světnice podpíral povalový nebo záklopový strop průvlak, směřující od dveří k průčelním oknům, který mohl být podepřen tesařsky zdobeným sloupem („mnichem“). Na průvlaku, střední stropnici, či mnichu bývá signování s vročením (IHS, sluneční symbol apod.). Od 2. pol. 19. století se strop začal bílit.V nižším sociálním prostředí se překrýval bílým nebo potištěným papírem. V 2. pol. 19. stol. se začaly budovat lepeničné stropy, stropní tyče kladené přes stropnice byly obalovány slaměnými pletenci, mezi ně se vtlačovala hlína promíchaná s plevami a pazdeřím. Shora se tyče překryly mazaninou a zespodu se omítly a nabílily. Od konce 19. století se dřevěné stropy omítaly na palach (tj. omítání záklopových a bedněných stropů na rákos). polenice: Dvojice (trojice) rovnoběžných kuláčů vzdálených od sebe 0,5m probíhající 0,5 – 1 m pod stropem rovnoběžně se stropními trámy (napříč povalem) nedaleko topeniště (ohniště, ohniště a pece). Šířka kuláčů odráží užití polenic: na sušení a skladování, zejména otopu, lnu, loučí, oděvu, někde se užívaly i ke spaní. Jsou doloženy ze 2. pol. 14. století, se zánikem dýmného a polodýmného provozu jizby se z prostoru vyřezávaly. bidlo: žerď vodorovně zavěšená pod stropem v blízkosti topeniště. Užívá se k sušení a zavěšování prádla a oděvů. Dvě kolmo umístěná bidla kopírují vnější hrany topeniště umístěného v koutě. Spolu se stěnami tak vymezují jeho maximální půdorys. lavice široké: jsou typem předcházejícím používání židlí, existují do 18. století a byly součástí nemovitosti a to smyslem (kšafty, výminkářské smlouvy) a zprvu i konstrukcí. Rohová lavice je umístěna pod svatým koutem, jiná může být umístěna kolem sousedních stěn topeniště s nepřímým vytápěním. lavice úzké se objevují od 16. století a mají opěradla. židle (v českých zemích poprvé zmíněná v roce1509) se objevuje v 17. stol. jako jednotlivý kus. V 18. stol. jsou již židle zaváděny hromadně. Zavádění židlí souvisí se zavádění prkenných podlah a to zase s odstraňováním dýmného provozu z jizby. V 18. stol. se židle objevila v čele stolu. Až do 20.stol. nebyly židle např. ve výminkářské světničce, výminkáři sedali na loži. topeniště: zařízení sloužící k oteplování příbytku a přípravě pokrmů. Od starší doby hradištní až do středověku bylo v obydlí většinou jedno z topenišť (ohniště, pec), situované uprostřed, u stěny, nebo v koutu místnosti. Ve středověku se ustálilo budování pece uvnitř domu, a to v koutu jizby zadní příčné stěny a sousedící hloubkové stěny síně, tedy na severní a severozápadní straně jizby, proti směru převládajících větrů. V období 13. až 15. století se objevuje u pece předpecí, jeho přeměnou v ohniště vzniká topeniště, u něhož se ohniště a pec spojují v jeden celek. vznikl typ dvojtopenišťového (dvojohniskového) domu. Zavedení vyhřívacích kamen, k němuž docházelo městským vlivem od 16. století (vývoj probíhal na našem území do 18. v horských oblastech 19. stol.) dalo podnět k epochální změně bydlení. Nejmladší epochální změnou je zavedení sporáku, v letech 1830-50. (Bližší vývoj topeniště a jeho vliv na změnu kultury bydlení je pojednán samostatně, viz. níže) Teze: Poměr velikosti topeniště k velikosti obytné místnosti je v daném vývojovém stupni kultury bydlení konstantní. Např. v dýmné a polodýmné jizbě zaujímá topeniště 1/4 plochy jizby. stůl: selský je dubový nebo javorový s trnoží a truhlíkem (nepočítá s židlí, resp. s jejím zasunováním pod desku stolu) umístěný v systému. Vzájemné uspořádání stolu a dalších entit interiéru (např. topeniště) je závislé na vývojovém typu jizby a je jejím znakem: 1.1. Toto uspořádání je diagonální stůl a topeniště jsou v protilehlých po úhlopříčce koutech (1.-3.) – vesnický typ, ustaluje se v období agrární revoluce od pol. 12. stol. do pol. 14. stol. a trvá až do pol. 19. stol. 1.2. Stůl je mezi okny ve středu stěny (1.-4.),(1.-6) – přechodný typ, na vsi se ustaluje během průmyslové revoluce v 2. pol. 19. stol. a trvá až do konce 19. sol. 1.3. Stůl je ve středu prostoru (lichá-9.) – městský typ, na vsi poč. 20. stol. postel: V dýmné jizbě se zřejmě nespávalo . Postele v jizbě se vyskytují až s polodýmným provozem. Nejstarší typy postelí v jizbě mají nohy zapuštěné do  podlahy. Postele jsou až do poč. 19. stol. kratší, spalo se v polosedě.

54

Obr. 11 Obydlí ve skále čp. 74 ve Sluhách (ME), vysekané v lomové stěně mezi lety 1820 – 1824. Kresba Bedřich Wachsmann, mezi lety 1856 – 1897.

55

Obr. 12 Soustava dvou chalup v lomové stěně, datovaná 1834, k.ú Zábrdí (LB) s analýzou a interpretací jednotlivých prostorů a zařízení. Zaměření autor, 1995. Interpretace prostor objektu 1 - světnice 2 - síň s nevydělenou černou kuchyní 3 - chlév 4 - komora Strukturující entity objektu • zdvojení funkcí prostorů navrhuje v objektu modelovat dva domy • situace obou domů, společná a vzájemně se doplňující zařízení a prostory předpokládají vzájemně blízký vztah stavebníků Východní dům 1 1.2 • trojdílné členění půdorysu domu • komunikační schéma „ “ • vstup do objektu ve středním dílu • tradiční umístění topeniště a komína • kontrola zápraží okny ze světnice • chlebová pec vysazená ze síně „vně domu“, později odbourána a jí zaujatý prostor upraven na sklep • chlévový typ domu • pozdější umístění mobilního sporáku do středu světnice Západní dům 1 1.1 • trojdílné členění půdorysu domu • komunikační schéma „ “ • vstup do objektu ve středním dílu • tradiční umístění topeniště a komína • kontrola zápraží okny ze světnice • chlebová pec vysazená ze síně „vně domu“ • komorový typ domu

56















Postel je umístěna v ženské reprezentační části jizby, uspořádání postele a topeniště je vertikální. Hospodář spával v posteli zřídka. Pokud jsou postele zdvojeny, je hospodářova umístěna v koutu k průčelí, hospodářčina blíže k topeništi. umělé osvětlení: Od 16. stol. do pol. 19. stol. se používal k umělému osvětlení krbeček, skřipec, lučník, železný koš pod dymníkem, od počátku 19. stol. olejový kahanec, v druhé pol. 19. stol. petrolejová lampa, od pol. 20. stol žárovka. Speciálním zařízením ke stejnoměrnému rozptylu světla byly skleněné koule naplněné vodou zavěšené na stropu uprostřed prostoru. Byly užívány od 18. do 19. stol. při řemeslné výrobě. jiné vybavení: V souvislosti s užitím jizby se objevují specializované předměty výroby: verpánek, tkalcovský stav, pracovní stůl. Teze: zařízení interiéru jizby se vyvíjí od stabilního k mobilnímu stabilní části interiéru v průběhu vývoje jsou některé typy: lavic svatého koutu, lavic topeniště, postele, hák na zavěšení prasete ve stropě, ocelové křesadlo ve tvaru ozdobné skoby zaražené do stěny vedle vstupu, kropenka se svěcenou vodou na opačné straně vstupu, zařízení k odvodu kouře, některé typy topenišť, některé typy osvětlovacích zařízení, větráky, průduchy, vstupní a osvětlovací otvory, niky, vestavěné police, bidla, polenice, kumhár. Teze: barevnost v interiéru jizby se uplatňuje až po odstranění dýmného provozu barevnost: Dlouho se udržela barva zelená (renesanční), nejdéle na kachlích, v 17. stol. dominovala až do 18. stol. a poč. 19. stol. sestupovala sociálně. Hnědá a hnědočervená barva – baroka, modrá barva – rokoka, se na venkově uplatňují až na přelomu 18. a 19. stol. vztah k ostatním částem usedlosti je hierarchický. Geneticky je tento prostor nejstarší částí domu, významem stojí nejvýše, je jádrem objektu, kvůli tomuto prostoru existuje celý objekt. Teze: jizba je první osvojený prostor člověka. Vyvíjí se od dýmné jizby, přes polodýmnou jizbu, světnici k obytné kuchyni a obývacímu pokoji. Základními znaky obytného prostoru jsou: uzavíraný vstup, topeniště, okno, práh. Deskriptory prostoru JIZBA vstup: počet, typ (vnitřní, vnější) s relací prostoru odkud, umístění vstupu v prostoru jizby, výška, šířka vstupního otvoru, typ záklenku uzavírání vstupního otvoru: počet, typ zajišťování dveří vstupního otvoru: počet, typ velikost prostoru: šířka a délka, plocha podlahy tvar prostoru: typ polygonu, schematizace na typ vepsaného pravoúhlého čtyřúhelníka, typ tvaru zastropení, výška stropu. osvětlení: osvětlovací otvory: počet, umístění v prostoru, umístění ve stěně, výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, způsob uzavírání, typ špalet, vzdálenost středů parapetů okenních otvorů v jedné stěně prostoru v poměru k délce této stěny. vytápění: primární, počet ohnisek, umístění v prostoru, typ vybavení interiéru: podlaha: typ původní podlahy, změna výšky oproti stávající podlaze stěny: typ úpravy stěn (obložení, vyzdění, bílení, omítání) strop: typ stropu, typ úpravy stropu lavice: počet, typ, umístění v prostoru, výška od podlahy, šířka horní desky. police vestavěné: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, počet vložených desek, výška spodní police od podlahy nika na odkládání světla: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, výška paty niky od podlahy. osvětlovací krbeček: počet, typ, umístění – relace prostoru a stěny,výška podesty ohniska od podlahy, sopouch ústící kam – relace prostoru krbečku a prostoru ústí sopouchu (přičemž prostoru vně objektu přiřazujeme znak „0“). topeniště jednotlivá: typ topeniště, vztah k jiným topeništím (singulární, partikulární). komínové těleso: typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu v řezu, materiál), počet, umístění v prostoru. sopouch: počet, typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu otvoru, schematizovaný tvar příčného řezu), relace polohy (umístění v prostoru a stěně), hloubka středu průměru otvoru pod stropem, směr sopouchu (přičemž prostoru vně objektu přiřazuji znak „0“). odtah: počet, typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu otvoru, schematizovaný tvar, způsob uzavírání), umístění v prostoru, hloubka středu průměru otvoru pod stropem. 57



kouřovod: počet, typ, poloha paty: pata v síni, pata jinde (kde, prostor v objektu). orientace paty: navazuje přímo na topeniště, nenavazuje přímo na topeniště. vyvedení kouřovodu: nade dveřmi, nad oknem, jinde (kde, relace polohy v prostoru a ve stěně). dymník: počet, typ, umístění v prostoru (poloha), plocha otvoru vstupujícího do stropu (rozloha), orientace paty koše dymníku. ústí topenišť s nepřímým vytápěním: počet, typ, relace polohy (umístění v prostoru a stěně), výška paty otvoru nad podlahou. jiné vybavení interiéru: počet, typ, umístění v prostoru, poloha ve stěně, prostorové metrické míry. komunikace: prostor je komunikačním koncem. prostor je komunikačním spojem. samostatné prostory přístupné z jizby: počet, typy jednotlivých prostorů, umístění jejich vstupů v prostoru a stěně. struktura jizby: v prostoru lze vymezit oblast ženskou (1,7). v prostoru lze vymezit oblast mužskou (3,5). v prostoru lze vymezit oblast pracovní (1,3). v prostoru lze vymezit oblast odpočinku (5,7). oblasti jsou vymezeny jinými relacemi (a,b). oblasti nelze vymezit. Oblasti ženská pracovní (topeniště) a mužská odpočinková (lavice) jsou uspořádány diagonálně (1,5). Oblasti ženská pracovní (topeniště) a mužská odpočinková (lavice) jsou uspořádány (1,4) či (1,6). Oblasti ženská pracovní (topeniště) a mužská odpočinková (lavice) jsou uspořádány (9,4) či (9,6). Oblasti ženská pracovní (topeniště) a mužská odpočinková (lavice) jsou uspořádány (1,9). Oblasti mají jiné uspořádání, jaké (a,b).





tab. XVI funkční analýza prostoru SÍŇ Strukturující znaky prostoru SÍŇ v živé kultuře: 1) prostor je přístupný samostatným vstupem ze zápraží 2) zajišťování dveří vnějšího vstupu síně je obsluhovatelné z interiéru a současně z exteriéru 3) velikost síně se řídí jejím užitím. Široká síň – znak chlévního typu domu I. stupně (rychta ve Zbečně). Dlouhá síň – černá kuchyně v zadní části síně. 4) tvar síně se vyvíjí v čase od čtvercového k hloubkově obdélnému. 5) světlost prostoru. Síň se vyvíjí v čase z tmavého prostoru ve světlý, tak jak se rozšiřuje její užití, a opět v tmavý, jak užití ustupují. 6) vybavení interiéru síně se s časem a vyšším sociálním prostředím vyvíjí od jednoduchého ke složitějšímu. Interiérové vybavení: podlaha – vyvíjí se od dusané hliněné přes dlážděnou kameny, cihlami, keramickými dlaždicemi po prkennou. mobiliář – skříňka s potravinami, nádoby na vodu, truhla, mobilní dřevěná lavička, skříň. stabiliář – ve stropě hák na zavěšení prasete 7) vztah k ostatním částem usedlosti. Síň je vnitřní komunikací obytné části usedlosti s komplexní komunikační funkcí. V typickém tradičním pojetí vesnického domu je vstupním prostorem obytné části a umožňuje vstup do všech ostatních prostorů této části. Spojení síně – s jizbou – s jizbou a komorou – s jizbou a dvěma komorami (světlou a tmavou) – s jizbou komorou a chlévem – s jizbou, světničkou, komorou (resp. chlévem) – s jizbou, kuchyní (černou nebo světlou), komorou (resp. chlévem) a případně dalšími prostory. 8) primárně nevytápěný prostor. (Nevytápěný nebo sekundárně vytápěný) 9) struktura síně – síň – síň předělená pasem s nevydělenou černou kuchyní – síň s vydělenou černou kuchyní 10) funkce – hlavní vstupní prostor do obytné části domu, hlavní vnitřní komunikační uzel

58

11) význam – zabezpečení nejdůležitějšího obytného prostoru (jizby) před vnějšími vlivy, zabezpečení naplnění základních potřeb provozu bydlení při odstínění vnějších vlivů (počasí, roční období, vetřelci v přisvojeném prostoru). 12) smysl – znak přisvojení si životního prostoru 13) užití – komunikace, skladování věcí (oděv, nástroje) které mají být „po ruce“, v typu i vaření, pečení. Teze: síň se vydělila ze světnice jako hranice mezi exteriérem a interiérem objektu. Během svého vývoje je stále více obsazována interiérem objektu.



Deskriptory prostoru SÍŇ: vstup: počet, v jakém průčelí, umístění vstupu v prostoru síně, výška, šířka vstupního otvoru, typ záklenku. uzavírání vnějšího vstupního otvoru: počet, typ. vnitřní a vnější zajišťování dveří vnějšího vstupního otvoru: počet, typ. velikost prostoru: šířka a délka, plocha podlahy. tvar prostoru: typ polygonu, schematizace na typ vepsaného čtyřúhelníka. osvětlení: počet a typ nadedveřních světlíků. jiné osvětlovací otvory: počet, umístění v prostoru, umístění ve stěně, výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, způsob uzavírání. vytápění: žádné, sekundární. vybavení interiéru: podlaha: typ původní podlahy, změna výšky oproti stávající podlaze. chlebová pec: počet, typ, umístění v prostoru, objem. předpecní jáma: počet, umístění v prostoru, objem. komínové těleso: typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu v řezu, materiál), počet, umístění v prostoru. sopouch: počet, typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu otvoru, schematizovaný tvar příčného řezu), relace polohy (umístění v prostoru a stěně), hloubka středu průměru otvoru pod stropem, směr sopouchu. odtah: počet, typ (nelze-li zařadit, pak zjišťuji plochu otvoru, schematizovaný tvar, způsob uzavírání), umístění v prostoru, hloubka středu průměru otvoru pod stropem. kouřovod: počet, typ, poloha paty: pata v síni, pata jinde (kde, prostor v objektu). orientace paty: navazuje přímo na topeniště, nenavazuje přímo na topeniště. vyvedení kouřovodu: nade dveřmi, nad oknem, jinde (kde, relace polohy v prostoru a stěně). dymník: počet, typ, umístění v prostoru (poloha), plocha otvoru vstupujícího do stropu (rozloha), orientace paty koše dymníku. čelisti topenišť s nepřímým vytápěním: počet, typ, relace polohy (umístění v prostoru a stěně), výška paty otvoru nad podlahou. jiné vybavení interiéru: počet, typ, umístění v prostoru, poloha ve stěně, prostorové metrické míry. komunikace: prostor je komunikačním uzlem – síň je vně průchozí (formální zápis „0–1–0“) – síň není průchozí (podmínka pro formální zápis: z > 0) přístup: samostatné prostory přístupné ze síně: počet, typy jednotlivých prostorů, umístění jejich vstupů v prostoru a stěně struktura síně: – prostor síně je nedělený – prostor je dělený pasem – prostor má vydělenou černou kuchyní tab. XVII funkční analýza prostoru KOMORA Znaky prostoru KOMORA v živé kultuře: 1) přístupný samostatným vnitřním nebo vnějším vstupem. 2) zajišťování dveří je obsluhovatelné vně prostoru. 3) jako první prostory objektů se komory uzamykají. 4) velikost komory se řídí užitím, obecně roste s velikostí domu, tedy s vyšším sociálním prostředím. 5) počet komor se řídí užitím, obecně roste s vyšším sociálním prostředím. Větší počet komor je znakem diferenciace zemědělské výroby v usedlosti. 6) tvar komory se vyvíjí v čase od čtvercové k obdélné, přičemž kratší strany jsou zpravidla vstupní a protilehlá. 7) výška stropu komory se přizpůsobuje udržení hřebene střechy objektu. 8) zastropení se mění z klenutého (roubená valená klenba) na plochostropé. 9) světlost. Světlá komora šatní se vyvíjí z tmavé komora spížní. Oba typy existují vedle sebe až do 20. stol. Tmavé komory jsou buď zcela bez přirozeného osvětlení, nebo je otvor na osvětlení a větrání malý (v šířce trámu). 59





10) vybavení interiéru komory je závislé na užití komory a dosaženém stupni vývoje kultury bydlení. odkládací lavice – spížní komora, podél jedné stěny, tradičně proti vstupu. police nika na světlo – osvětlovací krbeček – vedle vstupu. malovaný nábytek – truhly, skříň se objevují od 16. století. postel s peřinami – s nebesy se objevuje od 16. století, ve století 17. se nebesa uřezávají. židle – objevují se od 16. století. stolice – objevují se od 16. století. 10) nevytápěný prostor. 11) vztah k ostatním částem usedlosti. Spojení komory vnitřním komunikačním systémem s jizbou přes síň, je znakem vesnického domu komorového typu (chalupa). Spojení komory s jizbou pod jednou střechou (průčelím) vnějším komunikačním systémem je znakem vesnického domu chlévního typu. Přímé spojení komory s obytnou kuchyní je znakem bytu. Je-li komora spojena vnitřním či vnějším komunikačním systémem pod jednou střechou pouze se sklepem resp. sýpkou, jedná se o objekt špýcharu. Pokud není komora s obytnou částí objektu pod jednou uzávěrou, je stavěna vždy tak, aby na ní bylo z jizby vidět. 12) funkce prostoru je skladovací. 13) význam prostoru je ochrana movitého majetku, zejména potravin, šatstva a nářadí. 15) smysl prostoru znak potravinové soběstačnosti, znak movitosti („má plné komory“), znak zemědělské výroby rostlinné (komorový typ domu), znak etnicity (slovanský dům). 16) prostor je užíván k ukládání potravin, ukládání oděvů, ukládání šatů, spaní před oddýmením jizby, letnímu spaní, spaní novomanželů, než si postavili vlastní dům, spaní svobodných členů rodiny.

Deskriptory prostoru KOMORA: vstup: počet , v jakém průčelí, umístění vstupu v prostoru komory, výška, šířka vstupního otvoru, typ záklenku. uzavírání vnějšího vstupního otvoru: počet, typ. vnější zajišťování dveří vstupního otvoru: počet, typ. velikost prostoru: šířka a délka, plocha podlahy, výška stropu komory. tvar prostoru: typ polygonu, schematizace na typ vepsaného čtyřúhelníka, typ zastropení. osvětlení: komora je tmavá, komora je světlá. osvětlovací otvory: počet, umístění v prostoru, umístění ve stěně, výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, způsob uzavírání. vytápění: žádné. vybavení interiéru: podlaha: typ původní podlahy, změna výšky oproti stávající podlaze. odkládací lavice: počet, umístění v prostoru, výška od podlahy, šířka horní desky. police vestavěné: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, počet vložených desek, výška spodní police od podlahy. nika na odkládání světla: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, výška paty niky od podlahy. osvětlovací krbeček: počet, typ, umístění – relace prostoru a stěny, výška podesty ohniska od podlahy, sopouch ústící kam -relace prostoru krbečku a prostoru ústí sopouchu (přičemž prostoru vně objektu přiřazujeme znak „0“). jiné vybavení interiéru: počet, typ, umístění v prostoru, poloha ve stěně, prostorové metrické míry. komunikace: prostor je komunikačním koncem. struktura komory: prostor komory je nedělený. tab. XVII funkční analýza prostoru CHLÉV Znaky prostoru „chlév“ v živé kultuře: 1) přístupný samostatným vstupem ze zápraží. Chlévní typ domu má ještě vnitřní přístup ze sině. 2) uzavírání dveří chléva je obsluhovatelné zvenku (mimo interiér chléva). 3) velikost chléva se řídí počtem ustájených zvířat, roste s časem a vyšším sociálním prostředím 4) tvar chléva se vyvíjí v čase od čtvercového k příčně obdélnému. 5) výška stropu chléva se s časem zvětšuje, plochostropé povalové, na povalu je skladována sláma. 6) zastropení se mění na klenuté 7) světlý prostor, světlost chléva s časem roste. Do konce 18. stol. je otvor na osvětlení a větrání malý (asi 25 cm výška). 60

Obr. 13 Archeologizovaný objekt č. 8, lok. Valečovské světničky, k.ú. Boseň (MB), s vyznačenou interpretací zařízení a vývoje prostorů ve středověku, raném novověku a v 19. století. Zaměření autor, 1998.

61

Obr. 14 Poustevna pod Čapem, lok. Čapský důl, k.ú. Tuháň (ČL), s vyznačením interpretace zařízení a prostoru. Zaměření autor, 1993.

62



Přesto bylo nutné v chlévě umělé osvětlení, skot se krmil ve 4 hodiny ráno. Svítilo se nejprve loučemi v krbečku, nebo zastrčenými mezi trámy. Od 18. století se svítilo lucernou. 8) vybavení interiéru chléva se s časem a vyšším sociálním prostředím vyvíjí od jednoduchého ke složitějšímu. interiérové vybavení: žlab – chybí u sociálně nejslabších, chybí u nejstarších. – dřevěné. – kamenné u sociálně silných, či nejmladších. – výška koryta nad zemí udává druh ustájených zvířat. Pokud má žlab více korýtek udává počet korýtek počet jednotlivých stání. jesle (dřevěné žebřiny zavěšené nad korytem). – chybí u sociálně nejslabších. – chybí u nejstarších. – výška jeslí nad zemí udává druh ustájených zvířat. stání (vydělená přepážkou). – chybí u sociálně nejslabších. – chybí u nejstarších. – dřevěné fošnové podlahy stání od 17. století. – kamenné dlážděné podlahy od 18. století. – počet stání se řídí předpokladem počtu ustájených zvířat. kanálek – k odtoku močůvky. Ještě počátkem 2. poloviny 19. stol. odtékala močůvka volně zpravidla kanálkem pode dveřmi vnějšího vstupu. Žumpa je znakem 20. století. Zavádění vody samospádem až od 2. pol. 19. století. nika na světlo – vedle nebo naproti vstupu v antropometrické výšce osvětlovací krbeček – vedle vstupu. 8) vztah k ostatním částem usedlosti je hierarchický a řídí se velikostí majetku. Skot je po koních druhým nejvýše ceněným živým majetkem usedlosti. Nemá-li usedlost maštal, pak chlév je hospodářský prostor nejbližší obytné části, u chlévního typu domu je dokonce umístěn blíže než komora. Má-li usedlost maštal, pak je chlév řazen do vzdálenosti a obtížnosti přístupu z obytné části usedlosti až za maštal, ale před všechny ostatní provozy. 9) nevytápěný prostor. 10) funkce prostoru je výrobní: chov skotu. 11) význam prostoru je v zajištění hospodářské soběstačnosti, resp. přebytkovost, usedlosti ve výrobě živočišných produktů, soběstačnosti v tažné pracovní síle, umožnění hnojení polí vede ke změně způsobu hospodaření s polnostmi na střídavé a přebytkovost ve výrobě rostlinných produktů. 12) smysl prostoru. Vlastnosti prostoru jsou znakem sociálního postavení majitele ve vesnickém prostředí, prostor sám je znakem vesnického prostředí 13) prostor je užíván k ustájení (celoročnímu či sezónnímu) skotu, přespávání čeledi, resp. svobodných synů hospodáře. Teze: Čtvercový chlév ve kterém chybí základní interiérové vybavení, má nízký strop a malý otvor k vyhazování hnoje je nejstarším typ chléva . Do konce 18. stol. jsou na povalu skladovány seno, sláma. Od konce 18. stol. jsou chlévy běžně zděné, mají klenuté stropy, jsou světlejší a prostornější. Teze: K chlévu připojena stodůlka je znakem chalupníků 19. století. Ustájení skotu spolu s koňmi je znakem malého hospodářství konce 18. a 19. století. Ustájení koní v maštali, volů a krav ve stáji je znakem středního a většího hospodářství konce 18. a 19. století Deskriptory prostoru CHLÉV: vstup: počet, umístění vstupu v prostoru chléva, výška, šířka, typ záklenku. uzavírání vstupního otvoru: počet, typ. vnější zajišťování dveří vstupního otvoru: počet, typ. velikost prostoru: plocha podlahy, výška stropu. tvar prostoru: typ polygonu, schematizace na typ vepsaného pravoúhlého čtyřúhelníku, typ zastropení. osvětlení: osvětlovací otvory: počet, typ, relace polohy (umístění v prostoru a stěně), výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, typ uzavírání. umělé osvětlení: 1. nika na odkládání světla: počet, typ záklenku, umístění -relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, výška paty niky od podlahy. 2. osvětlovací krbeček: počet, typ, umístění – relace prostoru a stěny, výška podesty ohniska od podlahy, sopouch ústící kam – relace prostoru krbečku a prostoru ústí sopouchu. 63

vytápění: žádné. vybavení interiéru: žlaby: počet, umístění v prostoru (číslo stěny), výška od podlahy původní, počet korýtek v každém žlabu. jesle: počet, výška od podlahy původní. podlaha: typ původní podlahy, změna výšky oproti stávající podlaze. kanálek: počet, průměr příčného řezu, vyústění kde (relace prostoru a stěny), vyústění jak (dveřním otvorem, stěnou, jinak). přístup: vzdálenost: od nejbližšího obytného prostoru po možné komunikaci od nejbližšího hospodářského prostoru po možné komunikaci zápraží : alespoň jeden vstupní otvor ústí na zápraží, žádný ze vstupních otvorů neústí na zápraží. jiné přímo komunikačně připojené konstrukčně vymezené prostory: počet, zahloubených v bloku, počet, charaktery, částečně zahloubených, počet, charakter, pouze představených opřených o skalní blok, počet, typ konstrukce charakter. struktura chléva: vydělená stání nevydělená stání komunikace: chlév je průchozí chlév není průchozí tab. XIX funkční analýza prostoru SKLEP Vztah k živé kultuře: Od středověku až do poč. 18. stol. byl termínem „sklep, sklípek“ označován ve středočeském prostředí každý klenutý pokoj, což souvisí sémanticky se slovem „sklenout“. Pro východní Čechy to platí dosud. V jz. Čechách je prostor této funkce nazýván „pivnice“, na Slovensku „pivnica“. 1) Jde o stavbu zahloubenou pod úroveň terénu, často ve svahu, Sklep je vyzděn z kamene či z cihel. 2) funkce: skladovací, udržování stálé teploty prostředí. 3) význam: rozšíření potravinové základny o konzumaci okopanin, diferenciace rostlinné výroby 4) smysl: znak domestikace amerických plodin v Evropě, znak kopaničářského hospodaření 18. století. 5) užití: uskladnění brambor, řepy, zeleniny, mléka, ovoce 6) vstup: samostatný vstup je buď vnější, v případě umístění v obytném objektu ze zápraží, nebo vnitřní ze síně. 7) zajišťování dveří vstupu je obsluhované vně prostoru.Dveře jsou uzamykatelné. 8) velikost sklepa je dána jeho užitím, užití sklepa se vývojem rozšiřuje. 9) tvar prostoru: čtvercový, obdélný, sklenutý. 10) světlost: tmavý. 11) vybavení interiéru: – podlaha hliněná, dlážděná kameny, cihlami, dlaždicemi. – nika na odložení světla. – odkládací lavice je situována proti vstupu. 11) vztah k ostatním částem usedlosti – Pokud je budován na domové parcele bývá umístěn o podlaží níže pod obytným stavením, nejčastěji pod síní, komorou, jinde pod stodolou, kůlnou, sýpkou. Nebo stojí samostatně ve dvoře, v zahradě. Mimo parcelu je situován před domem, či vytváří s ostatními sklepy shluky na okraji intravilánu osídlení. Obdobné útvary se však nacházely již na okrajích pravěkých osad. 12) vytápění: nevytápěný. 13) struktura: jednoprostorový nedělený, případně s šikmou spojovací chodbou se schody či rampou. Deskriptory prostoru SKLEP: vstup: počet, vnější (v jakém průčelí) vnitřní (z jaké stěny jakého prostoru), umístění vstupu v prostoru sklepa, výška, šířka vstupního otvoru, typ záklenku. uzavírání vstupního otvoru: počet, typ. vnější zajišťování dveří vstupního otvoru: počet, typ. velikost prostoru: šířka a délka, plocha podlahy, výška stropu sklepa. tvar prostoru: typ polygonu, schematizace na typ vepsaného čtyřúhelníka, typ zastropení. osvětlení: sklep je tmavý. vytápění: žádné. vybavení interiéru: podlaha: typ původní podlahy, změna výšky oproti stávající podlaze odkládací lavice: počet, umístění v prostoru, výška od podlahy, šířka horní desky. police vestavěné: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, počet vložených desek, výška spodní police od podlahy. 64







nika na odkládání světla: počet, typ záklenku, umístění – relace prostoru a stěny, šířka, hloubka, výška niky, výška paty niky od podlahy. osvětlovací otvory: počet, umístění v prostoru, umístění ve stěně, výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, způsob uzavírání, relace prostoru osvětleného a osvětlujícího ústí sopouchu (přičemž prostoru vně objektu přiřazujeme znak „0“). větrací otvory: počet, umístění v prostoru, umístění ve stěně, výška nad původní podlahou, plocha otvoru, typ záklenku, způsob uzavírání, relace prostoru osvětleného a osvětlujícího ústí sopouchu (přičemž prostoru vně objektu přiřazuji znak „0“). jiné vybavení interiéru: počet, typ, umístění v prostoru, poloha ve stěně, prostorové metrické míry. komunikace: prostor je komunikačním koncem. struktura sklepa: prostor sklepa je nedělený, prostor sklepa je dělený – má spojovací chodbu, spojovací chodba má schody, rampu.

Analogicky je analýza prováděna a deskriptory konstruovány u dalších sledovaných prostorů. Ačkoli je s nimi dále pracováno, jejich výčet není pro popis metody nutný a odkazujeme zde na příslušnou literaturu (Frolec, Vařeka 1983, Langer 1997, Mencl 1980, Mišurec, Zastávka 1982, Škabrada 1996, Škabrada 1999). 5.1.2. Syntéza a interpretace Formální strukturu prostorů staveb v  pískovcovém podloží, modelovanou na základě nižší iterace z  interpretovaných zařízení a jejich vztahů, porovnáváme s formalizovanou strukturou prostorů živé kultury, vytvořenou funkční analýzou těchto prostorů. Na základě syntézy modelujeme jednotlivé typy prostorů uplatňovaných v pískovcovém podloží, respektive jejich kontext umístění a zapojení v systému objektu, a jejich praktickou funkci (Přílohy 17–77). Lze vyslovit závěr, že do pískovcového podloží jsou zahlubovány zejména hospodářské prostory vesnických staveb, méně již prostory obytné, i když i jejich četnost přesahuje očekávání. Výrazné jsou substituční vztahy mezi světnicí a komorou a světnicí a chlévem, kdy dochází k vzájemnému nahrazování během vývoje k  v obou směrech. Chlévy v pískovcovém podloží nemají poval, u některých chlévů ho funkčně nahrazuje boční komor (Příloha 27, 28). Tyto chlévy tak nesou znak chalupnického hospodářství. Na základě prostorových relací jednotlivých prostorů a ze substitučních transformací lze v některých případech uvažovat i o jejich společenském významu, či symbolickém smyslu. Příkladem je umístění světnice proti směru obvyklého přístupu, komunikační spojení chléva či komory se síní, nebo vytvoření horní světlé skladovací komory, aniž byla užívána. Prostory odrážejí svým členěním a funkční specializací vývoj kulturních vztahů (společenských, ekonomických, náboženských atd.), označujeme alfabeticky S, graficky O, s vloženým číslem typu, resp. podtypu za tečkou, ve formě čísla X.Y.Z. Ve schematické deskripci označujeme prostor schematizovaným vymezením a zmíněným konvenčním grafickým symbolem (Přílohy 16-34). tab. XX typologická tabulka prostorů staveb v pískovcovém podloží 1. obytný prostor 1.1 jizba 1.2 světnice 2. komunikační prostor 2.1 síň 2.2 šíje 2.2.1 chodba 2.2.2 schodišťová 2.2.3 pavlač 3 chlév 3.1. maštal 3.2 skotu 3.3 kozí chlívek 3.4 ovčí 3.5 prasečí chlívek 4 komora 4.1 tmavá 4.1.1 spížní 65

4.1.2 sklep 4.1.2.1 lednice 4.1.2.2 sklep na okopaniny 4.1.3 mlíčník 4.1.4 pícní 4.1.5 stodola 4.2. světlá i. dolní 1. skladovací 2. obytná ii. dolní 1. skladovací 2. obytná O 5 kuchyně 5.1 černá, vydělená pasem 5.1.1 do prostoru 5.1.2 výklenková, v síle zdi 5.2 černá, vydělená, uzavíraná 5.3 bílá Zařazení prostorů do jednotlivých funkčních tříd závisí na jejich formálních znacích, náležejících typům nižší studijní úrovně nebo nově definovaných. V některých případech však formální znaky nedostačují k jednoznačnému zařazení objektu do funkční skupiny. Vedle těch, které řadíme větší mírou jednoznačně, jsou i ty, jejichž postavení je v určité funkční skupině problematické. Platí to především o prostorech u kterých neumíme modelovat jejich singulární funkci, a jejich funkce se nám tedy jeví jako komplexní. S tímto problematickým zařazením se setkáme zejména u prostorů hospodářských. Některé sledované prostory jsou současně objekty a lze na ně pohlížet jako na vyšší těleso o jednom prvku. Proto jsou hodnoceny ve vyšší iteraci znovu a jsou zařazeny do následující kapitoly.

6. Nejvyšší úroveň studia 6.1 Objekty Ve vyšší iteraci vezmeme při hodnocení staveb v potaz kontext modelovaných prostorů, a vztahy mezi nimi. Analyzovanou formální strukturu archeologizovaných objektů porovnáme s výsledky funkční analýzy živé kultury objektů. Objekt v pískovcovém podloží je těleso, jehož body, prostory, jsou navzájem průchodné a pod společnou uzávěrou, nebo se reprezentují alespoň do jedné fronty společným upraveným průčelím, nebo jsou komunikačně spojeny zápražím. Pro účely této práce rozumíme objektem vesnickou stavbu v  pískovcovém podloží. Zvláštním typem takové stavby je cesta. 6.1.1. Analýza a deskripce Pro uchopení objektu k deskripci je třeba definovat body klasifikačního deskriptivního systému. Ten vedle modelované funkce jednotlivých prostorů obsahuje některé další body kontextu. Formální analýzou stanovujeme objektu další strukturující entity: 1. umístění objektu v terénu a v terénním tvaru 2. komunikační přístup 3. hlavní průčelí 4. umístění a orientaci hlavního vnější vstupu 5. schéma vstupu do hlavního obytného prostoru 6. schematizovanou dispozici objektu 7. komunikační schéma objektu Entity a jejich kvality zaznamenáváme do situačního plánu a měřičské dokumentace M 1:100. K analýze využíváme schématické vyjádření vlastností a vztahů:

66

Obr. 15 Lovecká chata v Osinalickém sedle, k.ú. Bukovec (ČL), s vyznačením interpretace zařízení. Zaměření autor, 2003.

67

Obr. 16 Sušárna ovoce, k.ú. Deštná (ČL) s analýzou struktury a interpretací vývoje sušárny od polodýmné k bezdýmné Zaměření autor, 1996.

68

Interpretace prostor objektu A 1 - sušící komora (prostor pro sušení ovoce) 2 - síňka (prostor pro manipulaci s lísami) Strukturující entity objektu A • na okraji intravilánu vsi • v patě lomové stěny • dvouprostorový obdélný objekt, s uspořádáním do „I“ • obslužné schéma „ “ • zahloubená kubická síňka s nevyděleným předpecím,zahloubená sušící komora • s kapacitou 7 lís v uspořádání 2x3+1 o velikosti lís 45cm x 130 cm • líhy pro lísy hraněné, uspořádané ve 3 patrech, 6 řadách + 1 patro o 2 řadách, líhy pro dosoušečky ve 2 patrech 4 řadách • topeniště: nepřímo vytápěná ležatá zděná kamna, umístěná ve smyslu tahu lís • volný odvod dýmu nakládacím otvorem kamen do síňky • datace posledního shozu lomové stěny 1780 U Interpretace prostorů objektu B 1 - sušící komora (prostor pro sušení ovoce) 2 - síňka (prostor pro manipulaci s lísami) 3 - předpecí (prostor pro vytápění) 4 - vál (prostor pro uskladnění ovoce a odpočinek sušiče) Strukturující entity objektu B • na okraji intravilánu vsi • v patě lomové stěny • dvouprostorový obdélný objekt, s uspořádáním do „L“ • obslužné schéma „U“ • nevymezené nekryté předpecí vně objektu • zahloubený kubický vál, zahloubená kubická sušící komora • s kapacitou 10 lís v uspořádání 2x5 o velikosti lís 70cm x 150 cm • líhy pro lísy hraněné, uspořádané v 5 patrech, 2 řadách • topeniště: nepřímo vytápěná ležatá zděná kamna, umístěná ve smyslu tahu lís • volný odvod dýmu podél skalní stěny, usměrněný žlabovým odtahem Interpretace prostorů objektu C 1 - sušící komora (prostor pro sušení ovoce) 2 - síňka (prostor pro manipulaci s lísami) 3 - předpecí (prostor pro vytápění) Strukturující entity objektu C • na okraji intravilánu vsi • v patě lomové stěny • dvouprostorový obdélný objekt, s uspořádáním do „L“ • polozahloubený vertikálně • obslužné schéma „ “ • nevymezené nekryté předpecí vně objektu • zahloubená kubická síňkal, zahloubená kubická sušící komora • s kapacitou 10 lís v uspořádání 2x5 o velikosti lís 70cm x 170 cm • líhy pro lísy hraněné, uspořádané v 5 patrech, 3 řadách • topeniště: nepřímo vytápěná ležatá zděná kamna se zadním sopouchem, umístěná kolmo na směr tahu lís • volný odvod dýmu výdechovým otvorem sopouchu podél skalní stěny

69

tab. XXI terénní tvar 1. věž 2. masiv 3. osamělý balvan 4. plošina tab. XXIII komunikační přístup 1. se shora dolů 2. přímo 3. zespoda nahoru

tab. XXII umístění objektu v terénu 1. na temeni 2. za hranou 3. ve stěně 4. v patě 5. v úžlabí tab. XXIV typ zahloubení 1. zcela zahloubený 2. polozahloubený

tab. XXV analýza a strukturující entity průčelí objektu Průčelí je taková vnější stěna prostoru (prostorů), která tvoří hranici s vnějším prostředím mimo pískovcové podloží a do které se projevuje vnitřní uspořádání či charakter prostoru (prostorů) a to alespoň opracováním, alespoň vstupním, alespoň okenním otvorem. V dýmné jizbě nebylo místo pro výzdobu, proto symboly ochrany domu: kříž, plastiky, obrázky byly zavěšeny v hlavním průčelí mezi okny. Vývojem se tyto předměty posunují v uvedeném prostoru výše, až v baroku a klasicismu nad římsu do štítu domu. Pokud je průčelí vyznačeno, nebo je vymezitelné architektonickými (konstrukčními i nekonstrukčními) detaily (signování, kouřovod apod.), náleží těm prostorům, které se do něho obracejí z interiéru. Pokud průčelí není vyznačeno a není vymezitelné ani na základě arch. detailů, určujeme hranice jeho vymezení hypoteticky. Průčelí náleží těm prostorům, které jsou vnitřně komunikačně propojeny, vertikální hranice pak je stanovena promítnutím tečen levé a pravé stěny (orientace stran je vedena z pohledu určovaného průčelí v půdorysu) bezprostředně s tímto průčelím sousedícího prostoru do průčelí. V jiném případě náleží průčelí těm prostorům, které sjednocovaly vnější konstrukce (pultová střecha, zápraží apod.) jak dokazují relikty, př. jiné prameny. Hlavní průčelí 1. Pokud má objekt jediné vymezené průčelí (pekování, osekání, líčení, omítání apod.), je toto průčelí hlavní. 2. Pokud nemá objekt vymezené průčelí, ale má jediné průčelí vymezitelné konstrukčními a současně nekonstrukčními architektonickými detaily, je toto průčelí hlavní. 3. Pokud objekt nemá ad 1, ani ad 2, a má jediné průčelí vymezitelné konstrukčními architektonickými detaily, je toto průčelí hlavní. 4. Pokud objekt nemá ad 1. ani ad 2. ani ad 3. a má jediné určitelné průčelí, je toto průčelí hlavní. 5. Pokud má objekt více shodně určitelných průčelí (nelze pro kvalifikaci užít ad 1.-4.), je hlavním to průčelí, které se obrací k přístupové komunikaci k objektu jako první. 6. Je-li komunikace mimojdoucí (hlavní průčelí nelze určit ad 5.), je hlavní to průčelí, které se obrací do směru cesty jdoucí k extravilánu. Při deskripci se orientace hlavního průčelí popisuje verbálně, v grafické deskripci se půdorys otáčí hlavním průčelím ke spodnímu okraji plánu. Fotografie hlavního průčelí je vždy součástí fotodokumentace objektu. Výsledky funkční analýzy samostatných vesnických staveb živé kultury, které nabývají námi definované charakteristiky objektu shrnuje následující tabulka: tab. XXVI typologie samostatných vesnických staveb 1. obytné 1.1. sezónní 1.1.1. refugia 1.1.2. pastevna (kúča, koliba) 1.1.3. stanoviště hlídačů požárů 1.1.4. poustevna 1.1.5. baštýrna 1.1.6. lázeň, sauna – v 15. a 16. stol. téměř v každé vsi. (Krofta 1932) 1.2. trvale obytné 1.2.1. chalupa 1.2.2. dům 1.2.3. domek 1.2.4. byt 70

2. hospodářské skladovací 2.1. potravin 2.1.1. zásobnice 2.1.2. špýchar 2.1.3. sklep 2.1.4. haltýř – lednice s průtokovou vodou, skladuje i živé ryby 2.1.5. mlíčník – suchý zahloubený sklípek k uschování mléčných výrobků 2.1.6. stodola 2.1.7. studna 2.1.8. studánka 2.1.9. ledárna – větší klenutý sklep se zásobami ledu na chlazení masa a nápojů u venkovské hospody. 2.2. nářadí, náčiní 2.2.1. vozová kolna 2.2.2. postrojna 2.3. jiných potřeb 2.3.1. dřevník 2.3.2. plevník 2.3.3. pícník 2.3.4. seník 2.3.5. silážní jáma 2.3.6. uhlírna 2. hospodářské výrobní 3.1. zemědělské 3.1.1. sloužící k chovu domácích zvířat 3.1.1.1. maštal 3.1.1.2. chlév 3.1.1.3. vepřín 3.1.1.4. kurník 3.1.1.5. holubník 3.1.1.6. psí bouda 3.1.1.7. chlívek kozí 3.1.1.8. husník 3.1.1.9. ovčín – ještě v 17. a 18. stol. u každé usedlosti, likvidován v průběhu 2.pol. 19. stol. 3.1.1.10. včelín 3.1.1.11 králíkárna 3.1.2. sloužící ke zpracování zemědělských a ovocnářských potravinářských produktů 3.1.2.1. mlýn 3.1.2.2. krupárna 3.1.2.3. olejna 3.1.2.4. lisovna 3.1.2.5. sušárna 3.1.2.5.1. sušárna ovoce 3.1.2.5.2. sušárna chmele 3.1.2.5.3. sušárna semen 3.1.2.6. pekárna 3.1.2.7. udírna 3.1.2.8. sýrárna 3.1.2.9. kotlina (vaření povidel) 3.1.2.10. palírna 3.1.2.11. kvasírna (vinný, pivní sklep) 3.1.3. sloužící ke zpracování zemědělských a lesnických nepotravinářských produktů 3.1.3.1. pazderna 3.1.3.2. koptárna 71

3.1.3.3. škrobárna 3.1.3.4. katrová pila 3.1.3.5. řezárna 3.1.3.6. pařírna 3.1.3.7. valcha 3.2. nezemědělské 3.2.1. kovárna 3.2.2. hamr 3.2.3. stoupa 3.2.4. mačkárna 3.2.5. truhlárna 3.2.6. kolárna 3.2.7. bednárna 3.2.8. sedlárna 3.2.9. draslovna 3.2.10. hrnčírna 3.2.11. cihelna 3.2.12. vápenka 4. sakrální 4.1. kostel 4.2. kaple 5. funerální 5.1 márnice 5.2 kostnice Průběh funkční analýzy jednotlivých objektů a formalizaci jejich strukturujících znaků ukazují na příkladech obytných a hospodářských objektů tabulky XXVII – XXI. tab. XXVII objekt 1.2. trvale obytný objekt 1. typ topeniště 1. okenní otvory uzavírané okny 2. všechny dveřní otvory uzavírané dveřmi 3. zdvojené vnější dveře v jednoprostorovém objektu jsou znakem trvalé obytnosti tab. XXVII objekt 1.2.1. chalupa 1. typ topeniště – určitý 4. typické umístění topeniště 5. typický půdorys – obdélný 6. typické členění objektu – trojdílné 7. typické jednotraktové, resp. shodné dvoutraktové řešení 8. typické komunikační schéma – do středu vpravo, do středu vlevo 9. typický vesnický komunikačně-sociální prvek – zápraží 10. typové umístění komína za hřebenem střechy, resp. v zadní příčné polovině objektu 11. trvale obytný dům má vždy práh – zvykové právo 12. okenní otvory uzavírané okny. Velikost okenního otvoru je v příčinné souvislosti s dobou vzniku objektu a sociálním prostředím. Počet a umístění okenních otvorů je typové. 13. dveřní otvory uzavírané dveřmi. Způsob uzamykání je v příčinné souvislosti s dobou vzniku objektu a sociálním prostředím. Typické umístění vstupu do domu – zhruba uprostřed okapové strany průčelí 14. prostory s funkcí: síň, jizba, komora resp. chlév tab. XXVIII objekt 3.1.1.X.chlívek 1. prostor je přístupný samostatným vstupem ze dvora v komorovém typu domu, ze síně v chlévním typu domu. 2. dveře se otevírají vně prostoru. 3. zajišťování vnějšího vstupu je obsluhované z exteriéru prostoru. 72

4. velikost prostoru se řídí typem a počtem ustájených zvířat 5. prostor není přisvětlován umělým osvětlením. 6. chlívek je vybaven kamenným nebo dřevěným korýtkem s možností obsluhy vně prostoru. tab. XXIX objekt 3.1.1.4. kurník 1. prostor určený pro chov hrabavé drůbeže. 2. prostor vyvýšený nad úroveň dvora. 3. vstup do prostoru umožňuje žebříček tab. XXX objekt 3.1.1.5. holubník 1. prostor sloužící k chovu holubů, kteří se zde zdržují v době hnízdění, při krmení, za nepohody a v době odpočinku. 2. vyskytuje se ve formě nástěnných budníků (holubník pro párek holubů), či sloupových holubníků tab. XXXI funkční analýza a deskripce objektu typu: 3.1.2.5 SUŠÁRNA A/ způsob vytápění (předávání tepla): (dle: Trejbal 1989, Urbánek 2001) 1. dýmná 2. polodýmná 3. bezdýmná B/ charakter 1. samostatně stojící 2. kombinovaná (nejčastěji se sušárnou lnu nebo konopí) 3. vestavěná do obytného nebo hospodářského objektu (v přízemí, v patře, v obytné části, atd.) C/ stavební technika 1. roubené 2. zděné z pálených a nepálených cihel nebo z kamene 3. zemní (vč. polozapuštěných) 4. skalní 5. ostatní (např. vyplétané, zemní s roubeným vrchním dílem, zemní s kouřovým kanálem, apod.) D/ způsob manipulace s lísami (viz Trejbal 1989) E/ počet lís a jejich uspořádání F/ tvar vyhřívacího kanálku (rovný-přímý, hákový, podkovovitý, esovitý, složitější tvar, aj.) G/ způsob odvodu kouře 1. komínem 2. výdechovým otvorem 3. do podstřeší s volným odchodem mezerami ve střeše H/ dispoziční uspořádání (počet prostorů v interiéru sušárny a jejich vzájemná skladba) Deskriptory objektu typu: 3.1.2.5 ŠUŠÁRNA • situování objektu (včetně polohy vůči usedlosti nebo domu a celková poloha v rámci sídla) • způsob posazení v terénu (nadzemní, zemní nebo skalní objekt) • samostatný objekt nebo součást jiného • dispoziční uspořádání (půdorys, počet prostorů a jejich skladba) – schematický náčrt, popř. kótovaná skica • stavební materiál a technika (roubení, zdivo z pálených a nepálených cihel nebo z kamene, bednění) • způsob manipulace s lísami (pevná lísa, obsluha zanáší lísy do vyhřáté sušící komory, obsluha zasouvá lísy sušící komory ze studeného prostoru v předsíňce nebo z vnějšku) • vyhřívací pec (stavební materiál, zaklenutí nebo přeložení stropu pece, dvířka ústí pece) • vyhřívací kanál – tvar (rovný-přímý, tvaru L, tvaru U, esovitý, složený tvar, jiné), jeho materiál, apod. • komín nebo výdechový otvor (materiál, ukončení pod střechou nebo nad ní, umístění) • strop a podlaha sušárny ovoce, resp. sušící komory • střecha, krov a střešní krytina (tvar a sklon střechy, typ krovu, druh střešní krytiny –popř. i rozměr u atypického materiálu) • architektonické prvky (otvorové prvky, kování, prvky a detaily fasády, aj.) • poznámky ke stavebnímu vývoji (poznámky, i hypotetické, rozlišovat předpoklad a zjištění jisté) • informace majitelů 73

popis vždy doplnit jednoduchou fotografickou dokumentací • Analogicky je analýza prováděna a deskriptory konstruovány u dalších sledovaných prostorů. Jejich výčet přesahuje možnosti práce a pro popis metody není rozhodující. 6.12. Syntéza Formální strukturu staveb v pískovcovém podloží, modelovanou na základě nižší iterace z modelovaných prostorů a jejich vztahů, porovnáváme s formalizovanou strukturou prostorů živé kultury, vytvořenou na základě funkční analýzy těchto prostorů. Syntézou modelujeme znovu jednotlivé typy prostorů uplatňovaných v pískovcovém podloží, respektive jejich kontext umístění a zapojení v systému objektu a tím i praktickou funkci objektu. V některých případech lze na základě prostorových a vývojových relací v některých případech uvažovat i o jejich společenském významu, či symbolickém smyslu. Příkladem je umístění obytné a hospodářské části obytných objektů, hierarchický vztah hospodářských prostorů, nebo proměny funkce jednotlivých objektů a jejich substituce. Objekty odrážejí svým členěním a funkční specializací vývoj kulturních vztahů (společenských, ekonomických, náboženských atd.), označujeme alfabeticky O, graficky ¯, s vloženým číslem typu, resp. podtypu za tečkou, ve formě čísla X.Y.Z. Ve schematické deskripci označujeme objekt schematizovanou dispozicí jeho prostorů a zmíněným konvenčním grafickým symbolem (Přílohy 36-59). Analýzy jsou zaznamenány v přílohách, u grafické deskripce objektů. Pomocí konvenčních symbolů, uvedených v textu je zaznamená modelovaná interpretace funkce objektu, resp. jeho typ, podtyp. Pomocí matematických symbolů jsou zakresleny i modelované situace vývoje jednotlivých objektů. 6.1.4. Interpretace Při studiu vesnických staveb v pískovcovém podloží se dosud podařilo zachytit, analyzovat a interpretovat tyto typy objektů: tab. XXXII typologie vesnických staveb v pískovcovém podloží ¯1 obytný objekt 1.1 trvale obytný objekt 1.1.1 chalupa komorového typu 1.1.2 chalupa chlévního typu 1.1.3 chalupa smíšeného komorochlévního typu 1.1.4 dům městského typu 1.1.5 domek 1.1.6 poustevna 1.1.7 zemnice 1.2 sezónně obytný objekt 1.2.1 lovecká chata 1.2.2 uhlířská chata 1.2.3 stanoviště hlídače požáru 1.2.4 stanoviště hlídače náhonu ¯2 hospodářský objekt 2.1 hospodářský objekt skladovací 2.1.1 úkrytový špýchar 2.1.2 silo 2.1.3 úkryt lamačského nářadí 2.1.4 maštal 2.1.5 chlév 2.1.6 kozí chlívek 2.1.7 vepřín 2.1.8 sklep na okopaniny 2.1.9 mlíčník 2.1.10 lednice 2.2 hospodářský objekt výrobní 2.2.1 sušárna ovoce c 2.2.2 udírna sýrů 2.2.3 kovárna 2.2.4 posed 74

(Přílohy 38, 40, 41) (Přílohy 37, 39, 42) (Přílohy 36, 42) (Přílohy 47-52) (Příloha 57) (Přílohy 63, 66-70) (Přílohy 56-59) (Přílohy 71-75) (Příloha 102) (Příloha 76) (Přílohy 19-24, 26) (Příloha 25) (Příloha 16) (Příloha 28) (Přílohy 27,28) (Příloha 29) (Příloha 34) (Příloha 34) (Příloha 31) (Příloha 79-90, 92-99) (Příloha 91) (Příloha 101) (Příloha 17, 18)

¯3 sakrální objekt 3.1 kostel 3.2 kaple ¯4 komunikační objekt 4.1 vozová cesta 4.2 pěší cesta

(Příloha 78) (Příloha 9-14) (Příloha 12)

7. Závěr Výsledky výzkumu vesnických staveb v pískovcovém podloží jsou pro svůj rozsah publikovány postupně po jednotlivých zhodnocených typech staveb, a to formou článků v odborném tisku, (Podroužek 1996, Podroužek 1997, Podroužek 1998, Podroužek 1999, Podroužek 2000, Podroužek 2002, Podroužek 2003), či při hodnocení lokality formou monografie (Gabriel, Podroužek 2001). Na tomto místě si dovolíme uvést pouze některé zobecňující závěry.

7.1. Obytné objekty V pískovcovém podloží se uplatňují dva základní typy obytných objektů. Trvale obytné objekty vycházejí ve své dispozici, uspořádání a vybavení interiéru ze všeobecně závazných typů obytných vesnických staveb. Ačkoli obrysnice skalní masy pískovcového podloží nutí stavebníka k tvarovému a dispozičnímu přizpůsobení jednotlivých prostorů, jejich hierarchické řazení a komunikační schéma zůstávají zachovány. Ze zařízení obytných staveb se nejvíce přizpůsobují pískovcovému podloží kouřovody, respektive jejich typy a vedení, které se navrací k některým archaickým typům odtahu kouře, např. přírodní spárou, nezaklopeným kanálem po skalní stěně, nadedveřním světlíkem ze síně. Ačkoli bychom naproti tomu očekávali reakci okenních otvorů otočených do jediného průčelí na snížení osvitu prostoru, nedochází k ní. Zdá se, že počet okenních otvorů v jedné otevřené stěně je konečný a jejich velikost tradiční. Výrazněji zastoupené přímé vnější vstupy do obytné místnosti jsou uzavírány dvojitými rozvíravými dveřmi a zdají se být vždy náhradním řešením. Dvory se přizpůsobují průběhu skalní stěny, jednotlivé hospodářské objekty se zahlubují nejprve v řadě za obytnou částí domu, druhotně také před ní a v úhlech. Dvůr je vždy vůči okolí vymezen jasně stanovenou hranicí. Pro stavbu trvale obytných objektů jsou přednostně využívány opuštěné lomové stěny, a místa snadno komunikačně dostupná z příslušné vesnice. V nečetných případech tvoří sledované objekty vlastní shluky osídlení. V některých případech (Valečov, Rotštejn) obsazují opuštěný prostor hradních zřícenin a jejich blízké okolí. V případě tzv. Valečovských světniček převrstvily obytné objekty počátku 19. století starší středověké zemnice a raně novověké obytné objekty. Zde si pokládáme otázku, zda jde o projev kontinuálního osídlení lokality, či o její sekundární a terciální osídlení. Zvláštním zaznamenaným typem trvale obytného objektu v pískovcovém podloží jsou poustevny, jejichž dispoziční uspořádání dokládá nezemědělský způsob obživy obyvatel. Sezónní obytné objekty jsou stavěny mimo komunikační síť a využívají zpravidla neupravené rostlé skalní stěny. Typickým typem topeniště užívaným v těchto objektech je krb. Pozorovatelná je tendence k dvojdílnému členění objektů, respektive představování síně, či krytého zádveří. 7.2. Hospodářské objekty Z  hospodářských objektů se v  pískovcovém podloží uplatňují všechny běžné objekty vesnického dvora. Z  vývojových tendencí je patrná obousměrná substituce prostorů: chlév – světnice. Ojedinělá jednosměrná substituce: chlév – maštal může být výrazem hospodářského růstu usedlosti. Zvláštním a dosud ve stavební historii nereflektovaným typem skladovacího objektu jsou „úkrytové špýchary“. Tyto objekty mají typickou polohu za hranou skalního masivu, přes kterou jsou upravenou spárou, lavicí, či schodištěm obtížně přístupné. Objekt vždy komunikačně navazuje na vesnickou usedlost situovanou na temeni skalního masivu, od které je vzdálen 5 – 15 minut pěší chůze. Dispozice objektů odráží jejich funkci. Předpokládám, že tyto objekty byly využívány k uskladnění a uschování rezervy obilí k setbě. Podle charakteru stop opracování podloží je rámcově datuji do a před 18. století. Nejpočetnější skupinou výrobních objektů zemědělské výroby jsou sušárny. V pískovcovém podloží jsou zastoupeny všechny tři typy tahových sušáren ovoce. Dýmné sušárny se vyskytují ve sledovaném území pouze v oblasti Českého ráje. Sušárny jsou zahlubovány zpravidla sušící komorou do paty skalní stěny a jsou komunikačně přístupné. Navazují bezprostředně na sady. Z vývojových tendencí je patrná snaha po zvyšování kapacity sušící komory a to i za cenu návratu k technicky překonaným líhových tahům. Pouze ojediněle se setkáváme s obecnou vývojovou tendenci, substitucí: sušárna – trvale obytný objekt. 75

7.3. Ostatní objekty Ze sakrálních objektů se setkáváme v pískovcovém podloží s kaplemi a kostely. Zejména kaple vstupují substitučně opět do objektů starších, které měly původně jinou funkci (Frýdštejn, Drábské světničky). U kaplí a kostelů se setkáváme s užitím výtvarných architektonických detailů, které zde mají funkci symbolu společenského významu objektu. Závěrem je třeba se zmínit o početné skupině reliktů cest. Sledování zařízení vozových cest, zejména zářezů, přináší důležité informace o provozu. Stěny zářezů zobrazují v obrácené stratigrafii prohlubování cest po proježdění kolebiny. Četnost stratigrafických horizontů umožňuje usuzovat o intenzitě dopravy, rozteč vyježděných kolejí a výška oškrt nábojů kol umožňuje modelovat dopravní prostředky. Zásadní význam mají datace a signování stěn zářezu, které stejně jako signování lomových stěn poskytují oporu absolutních dat nejen pro výše naznačenou sériaci dat relativních, ale datují i typy stop úprav pískovcového podloží. Závěrem je třeba zdůraznit, že sledování staveb v pískovcovém podloží metodou formální analýzy umožňuje vytěžit řadu cenných informací a poznatků, které jsou využitelné nejen pro potřeby stavební historie, ale pomáhají skládat mozaiku historie osídlení kulturní krajiny.

76

Písemné prameny a literatura Užité zkratky názvů časopisů a sborníků: AH: Archeologica historica, Praha AR: Archeologické rozhledy, Praha CB: Castollogica Bohemica, Praha ČE: Československý etnografie, Praha ČL: Český lid, Praha ČsČH: Československý časopis historický, Praha. ČsK Československý kras, Praha. ČSPS: Muzejní a vlastivědná práce – Časopis společnosti přátel starožitností, Praha. ČSPSČ: Časopis společnosti přátel starožitností českých, Praha. HG: Historická geografie. JSH: Jihočeský sborník historický, České Budějovice. NVČ: Národopisný věstník českoslovanský, Praha. Národopisný věstník československý, Praha. PA: Památky archeologické, Praha. PB: Porta Bohemica, SOA Litoměřice PP: Průzkumy památek, Praha. sb. PNP: sborník Památníku národního písemnictví, Praha. ZPP: Zprávy památkové péče, Praha. Prameny: Terénní výzkum autora této práce prováděný kontinuálně od roku 1989. Výsledky „Výzkumu vesnických sídel a lidových staveb“, prováděného v letech 1958 – 1963 PhDr. Emanuelem Balášem v rámci úkolu ÚEF ČSAV. Výsledky terénního sběru, prováděného v oblasti Podještědí v letech 1986-1996 p. Mílou Jírou, Světlá pod Ještědem. Polohopisná dokumentace reliktů osídlení v  oblasti Českého Švýcarska, prováděná v  letech 1985 – 1992 p.  Karlem Steinem, Děčín. ANM 1833: Archiv Národního muzea, Sbírka rukopisů 1833. Kronika 1836: Obecní kronika obce Sloup (SOkA Č. Lípa, AO Sloup, kt. 5, inv.č. 11). Kronika 1851: Kronika obce od E. Gerthnera (SOkA Č. Lípa, AO Sloup, kt. 6, inv.č. 73). Kronika do roku 1863: Kronika obce Sloupu a okolí (SOkA Č.Lípa, “ ,kt.1, inv. č.12). Pamětnice 1722: Pamětnice 1722 – 1833 (SOkA Č. Lípa, F Sloup, kt. 2). Ikonografie: Levý, A. 1870: Rotštejn, Kwěty 68. Bernau, F. 1878 – 1881: Album der Burgen. Žatec. Havránek, B. Studie vesnice Vidim u Mělníka, kresby a akvarely, NG Praha, K 16359, K 16390, K 7557, K 1667. Kunike, A. Ruine Valecov, rytina, NG Praha, DR 5531 Bednářská dílna ve Vidimi, Kwěty 1876, 5, 186. Scheybal, J.V. Kresby v pozůstalosti E. Baláše. ÚEF ČSAV. Štembera J. 1826: Pískovcový lom na kámen u Mšeného. Wachsmann, B. mezi lety 1856-1897: Sluhy, dům ve skále. Wachsmann, B. kol. 1880: Pískovcový lom na kámen u Kamenných Žehrovic. Literatura: Adámek, K.V. 1900: Lid na Hlinecku, Praha. Adamovič, J., Cílek, V. 2002: Železivce české křídové pánve, Praha Anděl, R. a kol. 1984: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Severní Čechy, Praha. Axamit, J. 1922: Nejnovější objevy na Mužském, Zlatá Praha 39. Balbín, B.A. 1679-1687: Miscellanea Historica regni Bohemiae I, II, Pragae. Balbín, B. 1986: Krásy a bohatství české země, Praha. Baláš, E. 1959: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb, ČE 7, 3. Baláš, E. 1960: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb v roce 1959, ČE 8, 1. 77

Baláš, E. 1961: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb na Ledečsku, Českolipsku, Novoborsku, Semilsku a Jičínsku v roce 1960, ČE 9, 2. Baláš, E. 1962: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb v roce 1961, ČE 10, 4. Baláš, E. 1963: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb v roce 1962, ČL 50, 5. Baláš, E. 1964: Výzkum vesnických sídel a lidových staveb v roce 1963, ČL 51, 4. Baláš, E. 1968: Skalní obydlí, in Československá vlastivěda, III, Lidová kultura, Praha. Beer, A. 1978: Památnosti mého podomování, Hradec Králové. Bernau, F. 1888: Bezirk Dauba, Dubá. Bílek, T.V. 1882: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618, Praha. Bílek, T.V. 1893: Statky a jmění kollejí jezuitských ..., Praha. Birbaum, V. 1987: Vývojové zákonitosti umění, Praha. Blahuš, P. 1996: K systémovému pojetí statistických metod v metodologii empirického výzkumu, Praha. Böhm, L. 1891: Královské věnné město Mělník a okres mělnický, Mělník. Böhm, L. 1892: Mělník a okres mělnický, Mělník. Brož, J. 1924: Konopice či pazderna, NVČ 17. Brusco, S. 1982: The Emilian model productive decentralization and social integration, Cambridge. Buchtela, K. 1908: Drábské světničky, ČSPSČ 16. Cílek, V. 1987: Historické podzemí – průvodce důležitými termíny, Speleo 7. Cílek, V. 1992: Močálka v Proseckých skalách, Speleo 12. Cílek, V., Hrdlička, L.1998: Krocínka, Speleo 18. Cílek, V., Kopecký, J. 1998: Pískovcový fenomén, GÚ AVČR Praha. Cinibulk J.B. 1911: Průvodce údolím Kokořínským a Mšenským Švýcarskem. Mělník. Cinibulk J.B. 1920: Kokořín, jeho historie , pověsti a zajímavosti, Praha. Clarke, D. L. 1968: Analytical Archaeology, London. Černý, J. 1996: Dějiny lingvistiky. Durdík, T. 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha. Dvořák, T. 1911: Ze sousedství, kouzla a tajů Mužského, Český ráj 4. Ebel, M. Škabrada, J. 1996: Původní plánová dokumentace lidové architektury, Praha. Effenberger, F.F. 1838: Felsen – Pantheon und Naturpark auf Herschaft Kleinskal in Böhmen, Litoměřice. Filip, J. 1947: Dějinné počátky Českého ráje, Praha. Fontána, D. 1994: Tajemný jazyk symbolů, Praha, Paseka. Fraňo, J. 1968: Skalné obydlia v Brhlovciach, NVČ 17. Friedmann, J. 1972: A General Theorie of Polarized Devolopment, in: Hansen, N.M. Growth Centres in Region Economic Development, New York. Frolec, V. 1975: K otázce vztahů mezi archeologickými a etnografickými doklady vesnického obydlí, AR 27, 342-345. Frolec, V., Vařeka, J. 1983: Lidová architektura, Praha, SNTL. Frolík, J. Benešovská, J. ?: Teorie a praxe vyplňování formulářů terénního výzkumu a Harrisův diagram. Fromm, E. 1999: Mýtus, sen a rituál a jejich zapomenutý jazyk, Praha. Fröhlich, J. 2000-2001: Poustevníci na jihu Čech, JSH 69-70, 124-144. Gabriel, F., Smetana, J. 1981: K datování a funkci středověkých opevnění v Českém Švýcarsku, AH 6, 33-62. Gabriel, F. 1986: České Švýcarsko očima archeologa, Děčín. Gabriel, F., Smetana, J. 1986: Skalní hrady a jejich vztah k české hradní architektuře, AH 11, 143 – 152. Gabriel, F. 1989: K problematice opevněných sídel na pískovci, CB 1. Gabriel, F., Knopp, K. 1990: K interpretaci džbánovitých objektů na pískovci, AH 15, 261 -274. Gabriel, F., Panáček, J. 1991: Vývoj panských sídel na horním území novozámeckého panství, 1. část, CB 2, 23 – 25. Gabriel, F. 1993: Nálezová zpráva – hrad Helfenburk v ArÚ AV ČR Praha. Gabriel, F., Ebel, M. 1993: Stavebně historický průzkum hradu Frýdštejna, rkp., NPÚ v Ústí n. L. Gabriel, F., Panáček, J. 1993: Vývoj panských sídel na horním území novozámeckého panství, 2. část, CB 3, 7 – 46. Gabriel, F., Panáček, J. 1993: Hrad Stohánek, CB 3, 145 – 150. Gabriel, F., Panáček, J. 1994: Vývoj panských sídel na Horním území novozámeckého panství 3. část, CB 4, 27 – 62. Gabriel, F., Smetana, J. 1994: Stavební vývoj hradu Helfenburku, AH 19, 51 – 64. Gabriel, F. 1995: Struktura rozložení hradů na pískovcích, HG 1995. Gabriel, F., Panáček, J.: Prameny k dějinám středověkého osídlení vojenského prostoru „Ralsko“, Bezděz, 1995. Gabriel, F. 1996: K nutnosti dokumentace hradů, CB 5, 7 – 10. 78

Gabriel, F. 1996a: K metodám a problémům stavební historie, Sborník Společnosti přátel starožitností 4, 25 -32. Gabriel, F. 1998: Komunikace severočeských hradů, AH 23, 193 – 201. Gabriel, F., Panáček, J. 1998: Severočeské hrady na kupách, CB 6, 69 – 106. Gabriel, F., Panáček, J. 2000: Hrady okresu Česká  Lípa. Gabriel, F., Podroužek, K. 2000: Skalní sídliště Sloup, PP 1, 3 – 14. Gabriel, F., Podroužek, K. 2002: Formální struktura pískovcových hradů Alsaska, ČSPS 110,1, 49. Gabriel, F. 2002: Postavení staveb mezi historickými prameny, ČSPS 110, 3, 150-158. Giddens, A. 1999: Sociologie, Praha. Gurevič, A. J. 1978: Kategorie středověké kultury, Praha. Havlíčková, M. 1980: Zemědělské dělnictvo v oblasti Kokořínska, rkp. diplomová práce, ústav etnologie FF UK Praha. Hantschel. F. 1911: Heimatskunde Des Bezirkes Böhmisch Leipa. Česká Lípa. Herout, J. 1961: Staletí kolem nás, Praha. Heber, F.A. 1843: Böhmes Burgen, Vesten und Bergschösser, I, Praha. Heber, F. A. 1846: Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser IV, Praha. Hlaváček, I., Kašpar, J. Nový, R. 1994: Vademecum pomocných věd historických, Praha. Hofman, G. 1984: Metrologická příručka, Plzeň. Hošek, J., Muk. J. 1989: Omítky historických staveb, Praha. Hrabovštiak, A. 1975: AR 27 Stredoveké agrárne sídliská 10.-13. storočia na Slovensku, AR 27, 297-304. Hrdlička, J. 1999: Pět století řemeslné symboliky ve sbírce pečetidel a razítek archivu hlavního města Prahy, Praha. Hroch, M. a kol. 1985: Úvod do studia dějepisu, Praha. Chotěbor, P. 1981: Povrchový průzkum skalních hradů v Českém ráji, AH 6, 71 – 78. Chotěbor, P. 1986: Komplexní povrchový průzkum hradu Valečova, PA LXXVII, 177 – 196. Janák, J., Hledíková, Z. 1989: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha. Jenč, P., Pátková, H., Peša, V. 2001: Historické skalní rytiny v labských pískovcích, PB 1, 149-166. Jezdinský, K. 1957: Topografie, Praha. Jičínský, R., Vašíček, Z. 1971: K možnostem srovnávání tvarů na základě podobnosti, Nové archeologické metody I, 131 – 136. Kaisler, J. 1914: Pověst o hradu Kokořínu z roku 1852, Český lid 23, 98-99. Kamenický, J. 1913: Romantikou Českého ráje, Praha. Kamenický, J. 1922: Turistovy potulky po československé republice, Praha. Kamenický, J. 1922: Skály na Mužském, Praha. Kleroth 1874: Der Affenburg, Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen XII, Česká Lípa. Koch, W. 1998: Evropská architektura, Ikar Praha. Král, V. 1958: Umělé jeskyně v Praze – Libni, Československý kras 11, 61 – 63. Krofta, K. 1932: Dějiny selského lidu, Praha. Krch, V. 1935: Okno- součást budovy a obytné místnosti, Praha. Kunz, L. 1965: Historické zprávy o zemních silech v zóně mediteránního a eurosibiřského obilnářství, Časopis Moravského muzea 50, 143 – 182. Kutschke, D. 2001: Steinbrüche und Steinbrecher in der Sächsischen Schweiz, Pirna. Kuttelvašer, Z. Trejbal, J. Maňas, J. 1989: Vývoj zpracování zemědělských produktů 1, Prameny a studie Zemědělského muzea 30, Praha. Langer, J. 1997: Co mohou prozradit lidové stavby, Rožnov pod Radhoštěm. Lawless, R. 1996: Co je to kultura, Olomouc. Lissek, P. 2002: Průzkum, dokumentace a zpracování středověkých a novověkých výrobních aktivit na území Národního parku České Švýcarsko, rkp. diplomové práce, FHS Západočeské univerzity v Plzni. Macek, P. 2001: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Praha. Machek, V. 1971: Etymologický slovník jazyka českého, Praha. Mácha, K.H. 1976: Byl lásky čas, deník z roku 1835. Praha Mácha, K.H. 1986: Hrady spatřené. Praha Mácha, K.H. 1976: Byl lásky čas, deník z roku 1835. Malkovský, M. 1974: Geologie české křídové pánve, Praha. Matoušek, V. 1991: Čtení o teritorialitě, PA 82, 366-372. Mayer, J., Rasl, Z. 2002: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I, Meissner, P.T. 1823: Die Heitzung mit erwämter Luft durch eine neue Erfindung, Wien. 79

Mencl, V. 1974: České středověké klenby. Mencl, V. 1980: Lidová architektura v Československu, Praha. Menclová, D. 1972: České hrady 1, Praha. Menclová, D. 1972a: České hrady 2, Praha. Menclová, D. 1951 – 1952: Drábské světničky, ZPP 11 – 12, 173 – 185. Mikovec, F. B. 1865: Starožitnosti a památky Země české, Praha. Mišurec, Z. 1970: PhDr. Emanuel Baláš, život a dílo, Národopisná knižnice 4, ÚEF ČSAV Praha. Mišurec, Z., Zastávka, Z. 1982: Metodika klasifikace prostorů a formálního zápisu půdorysu lidové stavby, Praha ČSAV. Mjartan, J. 1928: Zemnice na Slovensku, Český lid 28, 178 – 185. Mjartan, J. 1970 – 1971: Jaskynné bydliská na Slovensku, Národopisný věstník československý 5 – 6. Muk, J. 1989: SHP Sloup zámek, strojopis SURPMO Praha. Murphy, R. F. 1999: Úvod do kulturní a sociální antropologie, Praha. Myrdal, G. 1957: Economic Theory end under – developed Regions, London. Náhlík, F. 1864: Průvodce Českým Švýcarskem, rkp. český překlad, OM Děčín. Nebojša, S. 2001: Les maisons du loess de Pannonie et des communardés du Moyen Äge, PA Suplementum 15 Ruralia 4. Nesázal, V. 1950:Valašské sušírny na ovoce, Naše Valašsko 13, 178 – 180. Neugebauer, A. 1984: Felsenburg Neurathen, Pirna. Neugebauer, A. 1986: Pfaffenstein und Neurathen, Pirna. Neustupný, E. 1973: Jednoduchá metoda archeologické analýzy, PA 64, 169 – 234. Neustupný, E. 1986: Nástin archeologické metody, AR 38, 525 – 549. Neustupný, E. 1994: Teorie sídelních areálů, PA Suplementum 1, 248-258. Neustupný, E. 1995: K teorii terénního výzkumu v archeologii, Archeologické fórum 4, 85-94. Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti AR 49, 217-230. Nováková, D. a kol. 1991: Zeměpisný lexikon České republiky, I a II, Praha. Orth, J., Sládek, F. 1870: Topograficko -statistický slovník Čech. Praha. Ortová, J. 1999: Kapitoly z kulturní ekologie, Praha. Pekař, J. 1942: Kniha o Kosti, Praha. Peša, V. 1999: Zapomenutá místa na Českolipsku a Děčínsku (1. část) Speleo 19. Peša, V. 2000: Zapomenutá místa na Českolipsku, Děčínsku a jinde (dokončení) Speleo 20 . Peša, V. 2002: Člověk a jeskyně v novověku (1500 – 2000) 1. část, Kuděj 1, 3-19. Peša, V. 2002: Člověk a jeskyně v novověku (1500 – 2000), dokončení, Kuděj 2, 3-19. Petráň, J. a kol. 1985: Dějiny hmotné kultury I/1 I/2, Praha. Petráň, J. a kol. 1995: Dějiny hmotné kultury II/1, Praha. Píč. J. L. 1887: Drábské světničky, PA 14, 1887, 341 – 346. Píč. J. L. 1893: Archeologický výzkum ve středních Čechách, Praha. Pitterová, A. 1965: Vývoj základních půdorysných typů tradičního domu na území ČSSR ve světle archeologických výzkumů, ČL 52, 193 – 201. Poche E. a kol. 1982: Umělecké památky Čech, sv. IV. Praha. Podroužek, K., Ebel, M. 1996: Kamenný dům v Sosnové, PP I, 108-113. Podroužek, K. 1997 Barušky, PP II, 57-66. Podroužek, K. 1998: Poustevna pod Čapem na Českolipsku, ČSPS 106, 2, 89-93. Podroužek, K. 1999: Ebelova cesta, ČSPS 108, 1, 106-110. Podroužek, K. 2000: Poustevny a poustevníci na pískovcích severních Čech, ČSPS 108, 1, 47-50. Podroužek, K. 2002: Lidová skalní architektura v Čechách, FFUK Praha, rkp. rigorózní práce. Podroužek, K. 2002: Raně novověká datace na výpadní brance hradu Helfenburku, CB 8, 495-498. Podroužek, K. 2003: Sušárny v pískovcovém podloží, Svorník 1, 279-288 . Pražák, V. 1966: Vývoj epochy a stupně topenišť v českém a slovenském lidovém obydlí, Český lid 53, 321-348. Preiss, P. 1981: Boje s dvouhlavou saní. Praha. Preiss, P. 1977 – 1978 :: Juan Garin – Jan Kvarin a Záhoř, in. sb. PNP 12-13, 159 – 182 Praha. Profous, A. 1949: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Praha. Provatakis, T. M. 1991: Meteora, Geschichte der Klöster und des Mönchtums, Athen. Reis, K.V. 1895: V skále, Lumír, 20.4.1895. Richter, M. 1975: České středověké město ve světle archeologických výzkumů, AR 27, 245-296. 80

Richtter, M. 1983: Hradišťko u Davle, Monumenta archeologica 20, Praha. Robek, A., Moravcová, M. Šťastná, J. a kol. 1980: Stará dělnická Praha, Praha. Royt, J. 1996: Obraz a kult v Čechách v 17. a 18. století, Praha. Rubesch, V. Ch. 1831: Historisch=malerische Beschreibung des Ensiedlersteines auf der Herrschaft Birkstein, Leitmeritz. Rybařík, V. 1994: Ušlechtilé stavební a sochařské kameny České republiky, Hořice v Podkrkonoší. Rybařík, V. 2002: Povaha a původ kamenů velké jižní věže katedrály sv. Víta na Pražském hradě, ZPP 62, 6, 175-177. Sala i Martin, X.X. 1996: The classical approach to convergence analysis, in: The Economic Journal. Sedláček, A. 1895: Hrady, zámky a tvrze království Českého 10, Praha. Sedláček, A. 1922: Paměti z mého života, Praha. Sedláček, A. 1923: Hrady, zámky a tvrze království Českého 14, Praha. Sedláček, A. 1936: Hrady, zámky a tvrze království Českého 15, Praha. Schaller, J. 1790: Topographie des königreiche Böhmen, Praha. Scheybal, J.V., Scheybalová, J. 1985: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v Severních Čechách, Ústí n.L. Skalička, V. 1960: Vývoj jazyka, Praha SPN. Skružný, L. 1963: Příspěvek k třídění chronologií otopných zařízení, PA 54, 234-265. Skřivánek, F. 1982: Umělé jeskyně a historické podzemí, ČsK 32, 111 – 112. Smetánka, Z., Klápště, J. 1975: Archeologie a česká vesnice 10-13. století, AR 27, 286-296. Smetánka, Z., Škabrada, J. 1975: Vesnická architektura a archeologie, AR 27, 329-337. Snášil, R. 1975: Archeologie a vesnická sídliště 10.-13. století na Moravě, AR 27, 286-296. Sommer, J. G. 1834: Königsreich Böhmen, II, Bunzlauer Kreis, Praha. Soukup, V. 2000: Přehled antropologických teorií kultury, Praha. Svoboda, J. 1983: Encyklopedický slovník geologických věd, 2. Syrový, B. 1956: Kámen v architektuře, Praha. Syrový, B. 1961: Architektura – naučný slovník, Praha. Syrový, B. 1974: Architektura svědectví dob, Praha. Šalanda, B. 1980: Ideál spravedlivého muže, ČL 67, 79 – 85. Šimák, J.V. 1893: Paměti o hradu Rotštejnu, Turnov. Šimák, J.V. 1893: Drábovny v okolí Turnovském, ČL 2, 341 – 345. Šimák, J.V. 1909: Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské 1671 – 1725, I – XI, Praha. Šimák, J.V. 1917: Dějinné paměti okresu Mnichovohradišťského, Mnichovo Hradiště. Šimák, J.V. 1922 – 1923: Zpráva o poustevnách v Lysé nad Labem, PA 33, 345. Šimák, J.V. 1925: Komentář k  ilustracím Prouskovým, in Prousek, K. Vlastivědné obrazy z  okresů Československých, Praha. Šimák, J.V. 1930: Kniha o Housce, I, Praha. Šimák, J.V. 1935: Čertova ruka, Pojizerské listy 50, 33 – 37. Šimon, A. 1934 – 1935: O jeskyni Zlodějce, Od Ještěda k Troskám 13, 148. Škabrada, J. 1991: Příspěvky k poznání středověkého stavitelství, Praha. Škabrada, J. 1996: Lidová architektura, Praha ČVUT. Škabrada, J. 1999: Lidové stavby, Praha Argo. Škabrada, J. 2000: Konstrukce historických staveb, Praha ČVUT. Špaček, J. 1913: Pověsti o Kokoříně, ČL 22, 181 – 183. Štěpán, L. 1980: Lidové stavitelství Chrudimska, Pardubice. Štěpán, L. 1987: Chalupy zemědělské a technické stavby lidu na Chrudimsku, Pardubice. Štěpán, L. 1990: Lidové stavitelství ve stavebních plánech východočeských archivů,I, Ústí n.L. Štěpán, L. 1997: Lidové stavitelství ve stavebních plánech východočeských archivů,II, Zámrsk. Štěpánek, L. 1980: Lidová architektura Kokořínska, Pro volnou chvíli 42, 30 – 37. Tomas, J. 1979: Města v severozápadních Čechách ve 13. století, Hospodářské dějiny 4, 69 – 132. Tkalců, J. 1948: Lidové stavby na Sobotecku, in Sobotka, 86 – 91. Tille, V. 1920: Valečov, Venkov, z 15.2. 1920. Tille, V. 1920: Valečov, Rodný kraj 13, 28. Trejbal, J. 1979: Třebízské sušírny, Třebíz. Turek, R. 1946: Prachovské skály na úsvitě dějin, Praha. Turnovský, J.L. 1883: Putování po vlasti, Praha. Urbánek, R. 2001: Sušárny ovoce v okrese Ústí nad Orlicí, CD-R, Česká Třebová. 81

Vaněk, V. 1898: Zápisy Josefa Dlaska, rolníka v Dolánkách, Turnov. Vařeka, P. 1994: Význam obřadů a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu, in: Archeologie a krajinná archeologie, Most. Vavroušek, B., Wirth, Z. 1925: Dědina 516 fotografií lidových staveb, Praha. Včelička, G. 1958: Černá píseň, Praha. Veselý, M. 1992: Historical underground in Velenice, Speleofórum, 62-63. Vitruvius Pollio, M. 2001: Deset knih o architektuře, Praha. Vítek, J. 1982: Škrapy v pískovcích české křídové tabule, ČsK 32, 41-49. Vízdal, M. 1968: Údolí bílých skal, Praha. Vlček, P. 1999: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Libri Praha. Vlček, P., Sommer, P., Foltýn, D. 1998: Encyklopedie českých klášterů, Libri Praha. Vogt, M. 1712: Das jetzte lebende Königreich Böhmen, Frankfurt a Leipzig. Vojáček, V. 1951 – 1952: Středověké sídlo „Drábské světničky“ na Mnichovohradišťsku, ZPP 11 – 12, 168 – 178. Waldhauser, J. 1971: Archeologické výzkumy v severních Čechách II, Liberec. Winter, Z. 1895: V měšťanské světnici starodávné, Praha. Zahradník, P. 1996: Antonín Dominik Stoy a kongregace ivanitů, Bibliotheca Strahoviensis 2, 69 – 97. Zavřel, J. 2000: Petrografie stavebních kamenů Juditina mostu, Kámen 6, 2, 53-66. Zimerman, V., Randus, P., Piller, J. 1996: Jeskyně, skalní hrádky a mlýny Kokořínska. Mělník. Zimmler, E. 1930: Kožené mosty, ČL 30, 27 – 28. Žíla, J. 1947: Valašské sušírny, in Podřevnicko 4, 21 – 25. Žoček, S. 1954: Okna, dveře, vrata. Praha. Literatura bez autorizace „-„ 1900: Dotěrek – pazderny, tírny a jejich zařízení, ČL 9, 390 – 393. „-„ 1913: Lidové koptárny bývalé, ČL 22, 297 – 298. „-„ 1914: Kocanda na Slánsku, ČL 23, 410 – 412. „-„ 1899: Soupis památek historických, 6, Mělník, Praha „-„ 1905: Soupis památek historických, 21, Mladá Boleslav, Praha. „-„ 1909: Soupis památek historických, 32, Turnov, Praha. „-„ 1930: Soupis památek historických, 51, Mnichovo Hradiště, Praha Kol. autorů 1998: Sloup, Sloup v Čechách.

SCHEMATIZAČNÍ DESKRIPCE STRUKTURY OBJEKTU Každý prostor je označen symbolem.  Každá konstrukce, která je strukturující entitou je označena symbolem. 82

r

Každé zařízení, které je strukturující entitou je označeno symbolem. c Každý hlavní vnější vstup do objektu je označen symbolem. # Každý vstup je označen symbolem. Každý okenní otvor je vyznačen symbolem. Komunikační schéma je vyznačeno symbolem. ⇐ Změna úrovně podlahy stupněm nebo snížením je vyznačena é ê Strukturující entity a kvality jsou popsány slovně a označeny. — Entity nad úrovní půdorysu jsou vyznačeny U Entity pod úrovní půdorysu jsou vyznačeny  Rekonstrukce zařízení a konstrukcí jsou vyznačeny … Je mojí milou povinností poděkovat ústavu 513 FA ČVUT Praha za odbornou přípravu na tuto práci, mému školiteli, D oc.  ing.  arch. Jiřímu Škabrado v i , CSc. za ochotné a trpělivé vedení, spolupracovníkům a přátelům za přínosné diskuse nad předkládanými tématy. Můj dík patří také všem badatelům, těm minulým i těm současným, kterým učaroval fenomén pískovců a provázeli mě slovem i skutkem na vytyčené cestě.

MATERIÁL Teze: věci materiální povahy se vyvíjejí od méně dokonalých tvarů k tvarům dokonalejším nový typ zařízení (např. nábytku) se umístil tam, kde se činnost už před tím provozovala. Není-li tam umístěn, znamená to, že nedošlo k odstranění původního. (Mošinskij). Před Bílou horou neodlišovaly sociální rozdíly ani tak město od vesnice, jako spíš vrstvy obyvatel uvnitř těchto . Teze ke vzdálenostem: blíže obytnému prostoru se umisťuje maštal než chlév Teze k materiálu: maštale a chlévy se vyzdívají jako první, světnice jako poslední Teze k topeništím: ohnisko je vždy v nejstudenější části jizby, tedy na S.,SZ. odkud duly větry a kde byla sousedící stěna kamenná. Orientaci pece je tedy vždy nutné určit světovými stranami. Ústí pece s přímým vytápěním je vždy otočeno k hlavnímu průčelí, resp. k průčelí s nejvíce okenními otvory. Topeniště je vždy ve stěně (koutě) vstupu do prostoru, aby vytvářelo tepelnou bariéru Přímé vytápění se u pecí mění za vnější důsledkem příchodu kachlových kamen. Kachlová kamna byla vždy vytápěna zvenku. Když přišla kamna, bylo potřeba osvětlit místnost, a tak se objevují krbečky Teze k podlahám: dřevěné podlahy do světnice se kladou koncem 18. stol. od 17. stol. se stání v chlévech dláždila, ani ne tak kameny jako fošnami Teze k interiéru obytné části objektu:. Teze k prostoru: jizby chudiny 20m čtv. (5x4m) Teze k exteriéru obytné části objektu : bílení spár mezi trámy a líčení okenních a dveřních otvorů je prokázáno již v 17. století Teze k vnějšímu komunikačnímu systému: V 18. stol. je většina cest oplocena kvůli dobytku, nebyl celoročně ustájen. Teze k vesnici: ves má 1-3 chalupy obecní: pazderny, výměnky, domy pro podruhy .

83

VESNICKÉ STAVBY NA PÍSKOVCOVÉM PODLOŽÍ PhDr. Kamil Podroužek, PhD. Podpořeno rozvojovým projektem MŠMT č. 193/2006. Recenzenti: Prof. PhDr. Jaroslav Škabrada, CSc., Ing. arch. Petr Chotěbor, CSc. Nakladatel : Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Rok vydání: 2006 Vydání: první Náklad: 200 ks Počet stran: 84 Technická příprava a sazba: Mgr. Martin Veselý Vytiskl: Josef Hlávko na Novém Městě nad Metují ISBN: 80-7044-841-5