Jodi Ellen Malpasová ODHALENÍ THIS MAN TRILOGIE # 1. New York Times bestseller

Jodi Ellen Malpasová

ODHALENÍ THIS MAN TRILOGIE

#1

New York Times bestseller

Jodi Ellen Malpasová

ODHALENÍ

Copyright © by Jodi Ellen Malpas, 2012 Translation © Zdenka Lišková, 2014 © NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2014 ISBN 978-80-7388-977-7

1

P

robírám se hromadami a  hromadami krámů rozházených na podlaze svého pokoje. Přijdu pozdě. „Kate!“ zakřičím zoufale. Kde kruci jsou? Vybíhám na odpočívadlo a nakláním se přes zábradlí. „Kate!“ Zaslechnu povědomý zvuk dřevěné vařečky otírající se o okraje keramické misky a spatřím Kate, která se objevuje u paty schodiště. Rudé vlasy má vyčesané nahoru do chomáče kudrlin. Vzhlédne a věnuje mi znavený pohled. Je to výraz, na který jsem si zvykla celkem nedávno. „Klíče! Nevidělas moje klíčky od auta?“ vybafnu na ni. „Jsou na stole pod zrcadlem, přesně tam, kdes je nechala včera večer.“ Zakoulí očima a vrací se i s dortovým těstem do své cukrářské dílny. Totálně vystresovaná vyrážím na  druhý konec odpočívadla a  vyhrabávám klíče zpod haldy reklamních letáků. „Už zase se schováváte,“ zabručím si pro sebe a popadám pásek, lodičky a notebook. Scházím dolů z bytu nad Kateinou dílnou, kde právě dává lžící dortovou směs do nejrůznějších formiček. 7

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Měla by sis uklidit pokoj, Avo. Je tam děsnej svinčík,“ stěžuje si. Jistě, moje osobní organizační schopnosti jsou celkem šokující, zvlášť když uvážím, že jsem návrhářka interiérů u Rococo Union a trávím celé dny řízením práce a organizováním všeho možného. Sahám si pro mobil, který leží na robustním stole, a strkám prst do Kateina těsta. „Nemůžu být geniální ve všem.“ „Vystřel!“ klepne mě lžící přes ruku. „Na co vlastně potřebuješ auto?“ sklání se, aby uhladila směs, zatímco si soustředěně opírá špičku jazyka o spodní ret. „Mám první schůzku v Surrey Hills – v nějakém venkovském sídle.“ Provlékám si pásek skrz oka modrých pouzdrových šatů, nazouvám se do lodiček a stavím se před nástěnné zrcadlo. „Já myslela, že děláš spíš město,“ ozývá se za mnou Kate. Několik sekund si prsty prohrabuju vlasy, honím je z  jedné strany na druhou, ale pak to vzdávám a místo toho je spínám několika sponami. Mé tmavohnědé oči vypadají unaveně a  postrádají obvyklou jiskru – což je nepochybně důsledkem ponocování. U Kate bydlím teprve měsíc – nastěhovala jsem se k ní, když jsem se rozešla s Mattem. Chováme se jako dvě univerzitní studentky. Moje játra už křičí po odpočinku. „To taky dělám. Na venkov se specializuje Patrick. Ani nevím, jak jsem k tomu přišla.“ Tyčinkou si nanáším lesk na rty, přitisknu je k sobě a líbnu Kate na tvář. „Bude to bolet, to vím už teď. Měj se!“ „Ty taky. Uvidíme se,“ zasměje se, aniž by vzhlédla od práce. Navzdory tomu, že jedu pozdě, řídím své Mini do  kanceláře na Burton Street s obvyklou opatrností. Když pak kroužím celých deset minut, než najdu místo na parkování, rozpomínám se, proč denně nejezdím metrem. 8

ODHALENÍ

Do  kanceláře se vřítím s  pohledem upřeným na  hodiny. Půl deváté. Tak jo, mám desetiminutové zpoždění, to není tak zlé, jak jsem si myslela. Cestou ke svému stolu míjím Tomův a Victoriin, oba prázdné, a  když dosedám na  židli, nenápadným pohledem kontroluju Patrickovu přítomnost v jeho kanceláři. Vyndávám si laptop a přitom zjišťuju, že mi tu někdo nechal balíček. „Dobré ráno, poupátko,“ zdraví mě bodře Patrick, když usedá na okraj mého stolu, který jako obvykle skřípavě zaprotestuje pod jeho váhou. „Copak jsi to dostala?“ „Dobré ráno. To je nový vzorkovník látek od  Millera. Líbí?“ Prsty přejíždím po luxusních materiálech. „Nádhera,“ předstírá zájem. „Jen ať to nevidí Irene. Za  nový bytový textil jsem právě utratil celé jmění.“ „Aha,“ polituju ho účastně. „Kde jsou všichni?“ „Victoria má dnes volno a  Tom prožívá noční můru s  Bainesovými. Dnes tu budeme jenom ty, já a Sal, poupátko.“ Z vnitřní kapsy vytahuje hřeben a uhlazuje si jím stříbrnou kštici. „Já mám v  poledne schůzku v  Panském sídle,“ připomínám mu, i když na to nemohl zapomenout. „Víš jistě, že jsem na to ta správná osoba, Patricku?“ Pro Rococo Union pracuju čtyři roky a už od začátku bylo jasné, že mě přijali, abych rozvíjela podnikání v  oblasti moderních interiérů. V Londýně teď rostou luxusní byty jako houby po dešti a Patrickovi s Tomem, kteří se specializují na tradiční design, by ujel vlak. Když jsme se uchytili a začalo toho na mě být moc, přijali Victorii. „Řekli si o tebe, květinko.“ Staví se na nohy a můj stůl nanovo zaúpí. Patrick to ignoruje, ale já se neubráním bolestné grimase. Měl by zhubnout, nebo mi přestat sedat na stůl. Ten už jeho hmotu dlouho neudrží. 9

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Takže si o mě řekli? Proč? V mém portfoliu se nenajde nic, co by mě předurčovalo k  práci na  tradičním interiéru – vůbec nic. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že to bude naprostá ztráta času. Měli by na tom dělat Patrick nebo Tom. „Jo, a  ohledně uvedení Lussa na  trh,“ poznamenává Patrick a uklízí si hřeben, „investor hodlá za ten večírek ve střešním apartmá utratit hromadu peněz. Odvedla jsi tam kus skvělé práce, Avo.“ Patrick zároveň uznale pokývá hlavou a zakmitá obočím. Reaguju začervenáním. „Děkuju.“ Na  svou práci v  Lussu jsem náležitě hrdá, je to největší úspěch v  mé krátké kariéře. Nachází se v Docích svaté Kateřiny a s cenami v rozpětí od tří milionů za normální byt do deseti milionů za střešní apartmá, nás zařazuje do superligy. Pro design byl určující už samotný název stavby, italský luxus. Veškeré materiály, nábytek i umělecké předměty jsem poptala v Itálii a moc jsem si užila týden, kdy jsem tam organizovala dodávky. Příští pátek se koná večírek u příležitosti uvedení na trh, ale já vím, že už prodali střešní apartmá a  šest dalších bytů, takže je to spíš vychloubačná párty. „Udělala jsem si volno, takže jakmile bude pryč úklidovka, můžu to tam zkontrolovat.“ Listuju stránkami diáře až k příštímu pátku a znovu to ověřuju. „Šikulka. Řekl jsem Victorii, aby tam byla v pět. Je to její první akce, tak jí ukaž, jak se to dělá. Já s Tomem dorazím v sedm.“ „Jasně.“ Patrick se vrací do své kanceláře a já si otevírám e-maily a procházím je, abych je podle potřeby vymazala nebo na ně odpověděla. V jedenáct si balím notebook a nakukuju do Patrickovy kanceláře. Něco zaujatě sleduje v počítači. 10

ODHALENÍ

„Vyrážím,“ oznamuju mu, ale on jenom mávne rukou. Na cestě ven ještě zahlédnu Sally, která bojuje s kopírkou. „Tak zatím, Sal.“ „Ahoj,“ odpovídá, ale má tolik práce s vytahováním zaseknutých papírů, že se na mě ani nepodívá. Ta ženská je kalamita. Vycházím ven na  slunce a  vyrážím k  autu. Páteční polední špička je děs, ale jakmile jsem pryč z města, cesta mi ubíhá jedna radost. Stáhla jsem si střechu a  společnost mi dělá Adele. Malá projížďka po  venkově bude příjemným zakončením pracovního týdne. Uhýbám z  hlavní cesty do  malé aleje, na  jejímž konci se ocitám před tou největší branou, jakou jsem v životě viděla. Zlatá deska na jednom z pilířů hrdě oznamuje: Panské sídlo. Týjo! Sundávám si sluneční brýle a  nakukuju skrz bránu na štěrkovou cestu širokou na tři auta, která se táhne snad na míle daleko; v hlavě se mi okamžitě vytváří představa usedlého majitele tohoto sídla s doutníkem v koutku úst. Vystupuju z auta a přecházím k bráně, abych se podívala po interkomu. „Je za vámi.“ Málem vyletím z kůže, když se odnikud ozve hluboký hlas, který ostře rozčísne tichý venkovský vzduch. Rozhlížím se kolem sebe. „Haló?“ „Tady.“ Otáčím se a zahlédnu interkom u příjezdové cesty. Úplně jsem ho minula. Vracím se k němu a mačkám tlačítko, abych se ohlásila. „Ava O’Sheaová, Rococo Union.“ „Já vím.“ Ohlédnu se a  spatřím kameru nainstalovanou na  bráně. „A pustíte mě dovnitř?“ zeptám se právě v okamžiku, kdy ticho kolem mě poruší zvuk kovového mechanismu. Brána se otevírá. „Dejte mi šanci,“ zabručím si pro sebe, když upaluju zpátky 11

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

k autu. Znovu nasedám do Mini a popojíždím k otevírajícímu se vjezdu. Mezitím si lámu hlavu, jak se proboha zbavím sklenky portského a doutníků, které tomu pitomci nepochybně rostou přímo ze zadku. Teď už se na to setkání teprve netěším. Namyšlený venkovský balíci a jejich snobský zámky nejsou zrovna mým koníčkem. Jakmile je brána pořádně otevřená, projíždím a zhruba po míli se dostávám na  dokonale kruhové nádvoří. Sundávám si brýle a ohromeně zírám na obrovskou budovu tyčící se přede mnou. Je mimořádná. Černé dveře – zdobené vysoce leštěným zlatým orámováním – jsou obklopené čtyřmi velkými arkýřovými okny, z nichž každé ohraničují tesané kamenné pilíře. Mohutné vápencové bloky společně s  bujnými vavřínovými stromky lemujícími průčelí utvářejí charakter stavby; a  jako vrchol všeho je uprostřed nádvoří vodotrysk chrlící nasvícené proudy vody. Celé to působí velmi impozantně. Vypínám motor a bojuju s otevíráním dveří, abych se dostala z auta. Stojím, přidržuju se rámu a vzhlížím k té nádherné stavbě. A okamžitě mě napadá, že to musí být nějaký omyl. Tenhle objekt je ve skvělé kondici. Trávníky jsou zelené, až oči přecházejí, dům vypadá, jako by se mu dostávalo dennodenní pozornosti, a dokonce i štěrk se zdá být pravidelně udržovaný. Pokud exteriér nevyžaduje žádnou péči, pak si nedovedu představit, co by mělo být potřeba uvnitř. Vzhlédnu k tuctům okenních tabulek arkýřových oken a za všemi vidím prosvítat sametové závěsy. Mám chuť zavolat Patrickovi a  zkontrolovat, jestli mám správnou adresu, ale na bráně skutečně visela tabulka s názvem Panské sídlo a ten mizera na druhém konci interkomu mě zjevně očekává. 12

ODHALENÍ

Zatímco si promýšlím co dál, otevírají se dveře a v nich se objevuje ten největší muž, kterého jsem kdy spatřila. Uvolněným krokem přechází ke schodům a já sebou při pohledu na něj instinktivně cuknu a ukročím dozadu. Má černý oblek – nepochybně ušitý na míru, protože tohle rozhodně není konfekční velikost –, černou košili a černou kravatu. Kůži má v barvě tmavého ebenu, oholená hlava se mu leskne jako vyleštěná a oči má schované za slunečními brýlemi. Kdybych si měla v hlavě utvořit představu člověka, který vyjde ze dveří, tenhle chlap by to zcela určitě nebyl. Je to učiněná hora svalů a všechno na něm křičí: já jsem bodyguard. Najednou mě přepadá lehká obava, že jsem se ocitla v nějakém mafiánském doupěti, a snažím se vzpomenout si, jestli jsem do nové kabelky přendala nouzový alarm. „Slečna O’Sheaová?“ protáhne. Pod tíhou jeho značně objemného vzezření se celá scvrknu a v nervózním gestu mávnu rukou. „Zdravím,“ špitnu. „Tudy,“ zabručí zhluboka, rázně kývne hlavou a vrací se zpátky do domu. Zvažuju, že se otočím a uteču, ale probouzí se ve mně jistá troufalost a  smysl pro nebezpečí, a  to zase vyvolává touhu zjistit, co se nachází za těmi dveřmi. Beru si kabelku, zavírám auto a stoupám po schodech, abych překročila práh domu a vešla do rozlehlé vstupní haly. Rozhlížím se ohromným prostorem a okamžitě mě zaujme velké točité schodiště vedoucí do prvního patra. Hala je zařízená v okázalém, luxusním a velmi výrazném stylu. Tóny temné modři střídá šedobéžová s  doteky zlatavé a  dřevěné zařízení společně s  tmavými mahagonovými parketami navozují působivý a  silně extravagantní dojem. Interiér je přesně takový, jak jsem očekávala, a ani zdaleka se nepřibližuje mému designérskému vkusu. Čím víc se kolem sebe dívám, tím míň si dovedu 13

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

představit, co by tu vůbec nějaký návrhář měl pohledávat. Patrick tvrdil, že si vyžádali mě osobně, což mě vedlo k myšlence, že chtějí modernizovat, ale jenom do  té doby, než jsem zahlédla vnitřek. Vybavení plně odpovídá duchu doby, ve které se dům stavěl. Co tu k čertu dělám? Goliáš míří doprava a já cupitám za ním, mé hnědé lodičky cestou do zadní části budovy výmluvně klapou po dřevěné podlaze. Slyším tichou ozvěnu konverzace, a když mrknu vpravo, zaznamenávám množství lidí usazených u stolů; jedí, pijí a rozmlouvají spolu. Číšníci jim servírují pokrmy a nápoje a v pozadí zní vzdálený zpěv skupiny The Rat Pack. Nechápavě nakrčím čelo, ale pak mi to dochází. Je to hotel – luxusní venkovský hotel. Už mi to začíná dávat smysl. Chtěla bych na tu hromadu svalů, co mě vede bůhvíkam, promluvit, ale on se ani jednou neohlédne, aby zkontroloval, jestli ho následuju. I  když mu moje podpatky nejspíš prozrazují, že ano. Moc toho nenamluví a já ho podezírám, že i kdybych něco řekla, stejně by mi neodpověděl. Pokračujeme kolem další dvojice zavřených dveří, až mě goliáš přivádí do jakési zimní zahrady – jasně prosvětlené místnosti, neuvěřitelně okázalého prostoru, který je rozdělen do několika sekcí k  sezení s  pohovkami, křesly a  stoly. Celoplošné posuvné dveře vedou na  pískovcem dlážděnou terasu a  rozlehlý trávník. Je to skutečně úchvatné a  já v  duchu zalapám po  dechu, když venku zahlédnu prosklenou stavbu, která kryje plavecký bazén. Vypadá to tady fantasticky, až se zachvěju při představě, kolik tu asi stojí jedna noc. Musí to mít pět hvězdiček – možná i víc. Prošli jsme zimní zahradou a já jsem vedena dál nějakou chodbou. Nakonec goliáš zastavuje před kazetovými dveřmi. „Kancelář pana Warda,“ zahučí a vzhledem k jeho mamutím rozměrům překvapivě jemně zaklepe. 14

ODHALENÍ

„To je manažer?“ vyzvídám. „Majitel,“ odpovídá a otevírá dveře, aby se jimi protáhl dovnitř. „Pojďte dál.“ Na prahu lehce zaváhám, sleduju toho velkého chlapa, jak přede mnou postupuje dál do místnosti. Nakonec přinutím nohy k akci a taky vcházím dovnitř, cestou se rozhlížím po neméně luxusním zařízení kanceláře pana Warda.

2

„J

esse, je tu slečna O’Sheaová z  Rococo Union,“ ohlašuje mě goliáš. „Skvěle. Díky, Johne.“ Podvědomě se napřimuju, z úžasu mě to táhne přímo do stavu nejvyšší pohotovosti. Muže, jenž právě promluvil, nevidím, je skrytý za rozložitým trupem bodyguarda, ale ten příjemně chraplavý hlas mě na místě zmrazil. Zcela určitě nepřipomíná hlas obtloustlého kuřáka doutníků v  typické voskované bundě, pana Majitele venkovské usedlosti. Goliáš, tedy John, jak už teď vím, ustupuje stranou a umožňuje mi prvně pohlédnout na pana Jesseho Warda. Dobrý bože. Srdce mi prudce naráží do hrudní kosti a nervózní dech vylétá do závratných výšin. Najednou se cítím jako opilá a má ústa naprosto ignorují příkaz mozku říct aspoň něco. Prostě stojím a zírám na něj, zatímco on zírá na mě. Jeho zastřený hlas mě zaujal, ale pohled na něj… pohled na něj mě proměnil v nereagující rozklepané cosi. 16

ODHALENÍ

Zvedá se ze židle a moje oči ho poslušně následují. Je velmi vysoký. Rukávy bílé košile má ležérně ohrnuté, ale povolená kravata mu stále visí kolem krku a její konec spočívá na široké hrudi. Obchází masivní stůl a pomalu se ke mně blíží. A právě tehdy dostávám plný zásah. Těžce polknu. Ten muž je tak dokonalý, že to skoro bolí. Jeho tmavě plavé vlasy vypadají, jako by se pokusil uspořádat je do nějaké formy účesu a pak to vzdal. Oči má temně zelené, ale jasné a až moc pronikavé, a strniště, které pokrývá jeho ostře řezanou tvář, neskrývá nic z  přitažlivých rysů pod ním. Je lehce opálený a prostě… Panebože, to je zbraň hromadného ničení. Tohle že je majitel venkovského sídla? „Slečno O’Sheaová.“ Podává mi ruku, ale já tu svou nedokážu přesvědčit, aby se zvedla a sevřela jeho nabízenou. Je zkrátka příliš pohledný. Protože jeho ruku nepřijímám, bere mě za  obě ramena a  pomalu se naklání, aby mě políbil; jeho rty se mi lehce otřou o rozpálenou tvář. Tuhnu ještě víc. Slyším, jak mi v uších burácí krev, a i když je jeho chování, vzhledem k tomu, že se jedná o obchodní schůzku, naprosto nepřijatelné, neudělám nic, abych ho zarazila. Jsem úplně mimo. „Těší mě,“ pošeptá mi do  ucha, což ještě ke  všemu způsobí, že tiše vzdychnu. Musí cítit, jak jsem napjatá – a nemá to těžké, když jsem jako struna –, protože povoluje sevření a sklání obličej na mou úroveň, aby se mi zadíval přímo do očí. „Jste v pořádku?“ ověřuje si a v náznaku úsměvu zvedá jeden koutek úst. Všímám si ojedinělé vrásky, která mu brázdí čelo. Vytrhávám se z absurdního transu, protože si náhle uvědomuju, že jsem ještě pořád nic neřekla. Všiml si, jak na  něj reaguju? A co goliáš? Juknu po něm a vidím, že tam pořád nehnutě stojí, brýle na očích, ale vím jistě, že mě bedlivě sleduje. Dávám se do17

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

hromady a  ustupuju, pryč od  pana Warda a  jeho silného vlivu. Ruce mu klesají zpátky podél těla. „Dobrý den.“ Odkašlu si. „Ava. Jmenuji se Ava.“ Teď mu nabízím ruku já a pro změnu si dává načas on, jako by si nebyl jistý, jestli je to bezpečné. Ale přijímá ji… nakonec. Pevně mě stiskne a  já zaznamenávám, že má ruku navlhlou a nepatrně roztřesenou. A taky si všímám mravenčení, šířícího se z našich spojených dlaní, které v jeho neskutečné tváři vyvolá udivený výraz a kvůli kterému oba překvapeně ucukneme. „Ava,“ zkouší si mé jméno na jazyku a mě stojí nesmírné úsilí potlačit další vzdech. Měl by přestat mluvit – okamžitě. „Ano, Ava,“ potvrzuju. Teď pro změnu vypadá on, že prožívá svou malou nirvánu, zatímco já si začínám být vědoma své stoupající teploty. Náhle jako by procitl. Strká si ruce do  kapes kalhot a  přitom lehce potřásá hlavou, potom o pár kroků ustupuje. „Díky, Johne,“ kývne na  velikána, který se pousměje, takže o  něco změkčí své tvrdé rysy, a odejde. Ocitám se o samotě s mužem, který ze mě učinil němou, nehybnou a do značné míry nepoužitelnou bytost. Hlavou mi pokyne směrem ke  dvěma hnědým pohovkám umístěným naproti sobě před výklenkem arkýřového okna. Mezi nimi je situován konferenční stolek. „Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout něco k pití?“ Odlepuje ode mě pohled a přechází ke skříňce, na které jsou v řadě vyrovnané nejrůznější láhve alkoholu. To nemyslí vážně, že ne? Vždyť je poledne. Dokonce i na mě je to brzy. Sleduju, jak u skříňky chvíli vyčkává, než se ke mně znovu otočí a vrhne na mě tázavý pohled. „Ne, děkuji,“ odmítám a  zároveň vrtím hlavou, čistě pro případ, že bych ze sebe nedostala ani slovo. 18

ODHALENÍ

„Ani vodu?“ ujišťuje se a zase mu po rtech přelétne ten úsměv. Ach bože, nedívej se na mě. „Tu si dám,“ usměju se nervózně. Z vestavěné ledničky vyndává dvě láhve vody a obrací se zpátky ke mně, a to je ten okamžik, kdy konečně přesvědčím roztřesené nohy, aby mě donesly napříč místností až k jedné z pohovek. „Avo?“ Zvuk jeho hlasu mě zasáhne takovým způsobem, že se zastavuju na místě. Otáčím se čelem k němu. Což byl pravděpodobně špatný nápad. „Prosím?“ Zvedá koktejlovou sklenku. „Do skla?“ „Jistě.“ Teď už si o mně musí myslet, že se vůbec nechovám jako profesionál. Usazuju se na koženém sofa, z tašky vytahuju pracovní složku a telefon a obojí pokládám na stůl před sebou. Přitom si všímám, že se mi chvějí ruce. Prokrista, ženská. Seber se! Předstírám, že si dělám poznámky, zatímco on přechází ke  mně a  staví mi vodu se sklenicí na stolek, načež si sedá naproti mně a opírá si kotník jedné nohy o koleno druhé. Pak si protáhne záda. Ten si teda dělá pohodlí. Ticho, které se potom mezi námi rozhostí, přímo křičí. Dál si píšu všechno a nic, jenom abych se vyvarovala pohledu na něj. Vím, že k  němu budu muset ty oči nakonec zvednout a  něco říct, jenže veškeré obvyklé průpovídky mi se zoufalým křikem uprchly z hlavy. „Tak kde začneme?“ pronáší a nutí mě vzhlédnout a vzít jeho dotaz na vědomí. On se usmívá, já omdlévám. Dívá se na mě přes hrdlo láhve, kterou si zvedá k dokonalým rtům. Přerušuju náš oční kontakt a  natahuju se, abych si nalila vodu do sklenky. Protože na sobě stále cítím jeho pohled, bojuju o vládu nad vlastními nervy. Tohle je fakt divný. Ještě nikdy na mě žádný muž tak nezapůsobil. 19

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Myslím, že byste mi nejprve měl říct, proč tu vlastně jsem.“ Já mluvím! Oplácím mu pohled a zvedám sklenici ze stolu. „Prosím?“ ozve se tiše. Na čele se mu zase objevuje ta vráska. I s ní je pořád bezchybný. „Bylo mi řečeno, že jste si vyžádal přímo mě,“ přitlačím na něj. „To je pravda,“ přiznává prostě a znovu se usměje. A já musím odvrátit zrak. Upíjím vodu, abych si zvlhčila vyschlá ústa, a dřív než se vrátím k  jeho intenzivnímu pohledu, odkašlávám si. „A  můžu se zeptat proč?“ „To můžete.“ Rozplétá si nohy a předklání se, aby odložil láhev na stůl a zapřel se lokty o kolena, jenže dál neříká nic. Copak mi neodpoví? „Dobrá.“ Zavrtím se ve snaze ustát jeho upřený pohled. „Proč tedy?“ „Slyšel jsem na vás jen samou chválu.“ Cítím, jak se mi rozpalují tváře. „Děkuju. A kvůli čemu tu tedy jsem?“ „Přece kvůli návrhům,“ zasměje se a já se cítím zároveň hloupě i naštvaně. To si ze mě dělá srandu? „Návrhům čeho konkrétně?“ naježím se. „Podle toho, co jsem viděla, je tu všechno v nejlepším pořádku.“ Určitě nechce takové krásné sídlo modernizovat. Venkovské nemovitosti možná nejsou mou silnou stránkou, ale když je vidím, dokážu jejich kvalitu rozpoznat. „Děkuju za uznání,“ opáčí mírně. „Máte s sebou své portfolio?“ „Samozřejmě,“ odpovídám a  sahám pro něj do  tašky. Nedochází mi, proč ho vlastně chce vidět. Není v  něm žádná zmínka o práci, která by se dala s touto stavbou srovnávat. Pokládám ho na stůl před něj a očekávám, že si ho otočí k sobě, ale k mému zděšení se jedním plynulým pohybem zvedá, obchází 20

ODHALENÍ

stůl na mou stranu a skládá své atraktivní štíhlé tělo na pohovku vedle mě. Ježišikriste. Voní přímo božsky – čistou vodou a mátou. Zadržuju dech. Předklání se a  otevírá složku. „Na  to, abyste byla zavedenou designérkou, jste velmi mladá,“ přemítá, a  pomalu obrací listy mého pracovního profilu. Má pravdu, to jsem, a to jenom díky Patrickovi, který mi dal v rozvoji jeho podnikání volnou ruku. Během posledních čtyř let jsem dokončila školu, vybrala si práci v  zavedené designérské kanceláři – která byla finančně stabilní, ale postrádala čerstvý vítr v moderních směrech – a jejím prostřednictvím si udělala jméno. Měla jsem štěstí, a  taky je potřeba ocenit Patrickovu důvěru v mé schopnosti. To, společně s mou zakázkou v Lussu, je jediným důvodem, proč jsem už v šestadvaceti tam, kde jsem. Zadívám se na jeho hezkou ruku, jejíž zápěstí zdobí skvostné černozlaté rolexky. „Kolik je vám let?“ vyhrknu. Proboha. Místo mozku mám nejspíš míchaná vejce, a vím, že jsem v obličeji právě dosáhla toho nejsytějšího odstínu rudé. Měla bych prostě mlčet. Kde se to ve mně sakra vzalo? Vrhá na  mě pronikavý pohled, jeho zelené oči se vpalují do mých. „Jednadvacet,“ odpovídá s kamennou tváří. Uniká mi mírné odfrknutí a on v reakci na to tázavě zvedá obočí. „Promiňte,“ utrousím a  zapichuju zrak do  desky stolu. Jsem hrozně nervózní. Slyším, jak si ztěžka povzdechne; pravou rukou se vrací k  otáčení listů v  mé složce a  levou nechává položenou na okraji stolu. Všímám si, že na  ní nemá snubní prsten. On není ženatý? Neuvěřitelné. „Tohle se mi moc líbí,“ ukazuje na fotografie z Lussa. 21

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Nejsem si jistá, jestli by se moje práce na Lussu hodila sem,“ prohodím potichu. Je to hodně moderní, luxusní taky, to ano, ale příliš moderní. Podívá se na mě. „To máte pravdu; já jenom říkám, že se mi to moc líbí.“ „Děkuju.“ Cítím, jak se mi barva v tvářích sytí ještě víc, protože mě na chvíli upřeně pozoruje, než se vrátí k prohlížení mého pracovního profilu. Natahuju se pro vodu a  odolávám pokušení vychrstnout si ji do obličeje, abych se ochladila, a málem tomu podlehnu, když se mi šev jeho kalhot otře o odhalené koleno. Rychle se posouvám, abych náš dotek přerušila; koutkem oka ale zahlédnu, jak se sotva znatelně uculí. On to udělal schválně. No tak to je síla. „Máte tu toalety?“ vyhrknu, když pokládám sklenici na stolek a zároveň vstávám. Musím odejít a trochu se sebrat. Jsem totálně rozhozená. Svižně se zvedá a dělá mi místo, abych mohla projít. „Skrz zimní zahradu a pak doleva,“ sděluje mi s úsměvem. Je si moc dobře vědom, jaký má na mě vliv. Jak se na mě usmívá, tak vědoucně – vsadila bych se, že se mu takových reakcí od žen dostává pořád. „Děkuju.“ Provlékám se malou mezerou mezi jím a  stolkem, což není tak snadné, protože se mi nepokouší udělat víc místa. Prakticky se o něj musím otřít, a to mě nutí zadržet dech, dokud nejsem z dosahu jeho těla. Cestou ke dveřím na sobě cítím jeho oči, jak se mi provrtávají skrz šaty, a  tak si protahuju krk, abych se nějak zbavila husiny, která mi na něm naskočila. Nejistým krokem opouštím Wardovu kancelář a  pokračuju chodbou k  zimní zahradě. Za  ní doklopýtám až na  nehorázně nóbl příslušenství. Zapřená o jedno z umyvadel se zadívám 22

ODHALENÍ

do  zrcadla: „Ježiši, Avo, vzpamatuj se!“ vynadám znechuceně svému odrazu. „Právě jste se s ním seznámila, viďte?“ Prudce se obracím a ocitám se tváří v tvář atraktivní ženě, pravděpodobně podnikatelce, která si na druhé straně místnosti upravuje vlasy. Nemám tušení, co na to říct, faktem ale je, že potvrdila mé podezření – on má opravdu stejnou moc nad všemi ženami. Když můj mozek odmítne vyprodukovat jakoukoliv vhodnou odpověď, prostě se usměju. Ona mi to pobaveně oplatí, plně si vědoma důvodu mého rozrušení, a  opouští místnost. Kdybych necítila takovou horkost a nervozitu, možná bych se za svůj očividný stav i styděla. Jenže já jsem rozpálená, a taky velmi nervózní, takže to ponížení ignoruju, dopřávám si dechové cvičení a omývám si ruce luxusním tekutým mýdlem Noble Island. Měla jsem si s sebou vzít tašku. Mohla bych teď použít tyčinku na  rty, které mám kvůli suchu v  ústech celé rozpraskané. Tak jo, musím se tam vrátit, dostat z něj podrobnosti ohledně zakázky a vypadnout odsud. Moje srdce už škemrá o trochu klidu. A navíc je mi hrozně trapně. Upravuju si sponky ve vlasech a vyrážím zpátky do kanceláře pana Warda. Nejsem si jistá, zda pro něj budu schopná pracovat; na to na mě má moc velký vliv. Než vejdu, zaklepu. Stále sedí na pohovce a studuje moje portfolio. Vzhlédne a usměje se, a já vím, že je nejvyšší čas vzít nohy na ramena. Není zkrátka možné, abych s tímto mužem spolupracovala. Každičká molekula inteligence, jakož i  potenciál mého mozku ze mě vyprchaly na základě pouhé jeho přítomnosti. A nejhorší je, že on to ví. Cestou ke stolku k sobě v duchu vedu povzbudivou řeč a snažím se ignorovat skutečnost, že sleduje každý můj krok. Opírá se 23

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

zády o pohovku, čímž mi naznačuje, abych se kolem něj protáhla zpátky na  své místo, ale já to neudělám. Místo toho si sedám na kraj protější sedačky. Tázavě na mě pohlédne. „Jste v pořádku?“ „Jistě, je mi fajn,“ odpovídám krátce. Stejně ví, co se mnou je. „Nechtěl byste mi ukázat prostory, o které vám jde, abychom mohli začít projednávat vaše požadavky?“ pokouším se do hlasu protlačit suverenitu. Prostě se řídím obvyklým protokolem. Nemám v  nejmenším úmyslu tu zakázku vzít, ale nemůžu odsud jen tak odejít – i když je to velmi lákavá myšlenka. Zvedá obočí, zjevně překvapený změnou mého přístupu. „Jasně.“ Vstává z gauče a přechází k pracovnímu stolu, aby si z něj vzal mobil, zatímco já si balím věci a ukládám je zpátky do tašky. Potom se podřizuju jeho gestu, abych vykročila ke dveřím jako první. Rychle mě dohání a  otevírá mi. S  přehnanou džentlmenskou úklonou mi dveře přidrží dokořán. Zdvořile se usměju – i  když vím, že je to jenom hra – a vstupuju do chodby, kterou se dávám směrem k zimní zahradě. Když mi položí dlaň na bedra, aby mě vedl, skoro se zadusím. Na  co si to hraje? Dělám, co umím, abych to ignorovala, ale snad jenom mrtvola by si nevšimla, jaký vliv na  mě ten mužský má. A  já vím, že si toho všiml i  on. Kůži pod jeho rukou mám úplně horkou – téměř jistě mu skrz moje šaty hřeje do  dlaně -, nedokážu ovládnout splašený dech a na chůzi musím vynakládat veškeré úsilí a schopnosti koordinace, které mám. Jsem politováníhodná troska, a je nadmíru zřejmé, že on si mou reakci náramně užívá. Nejspíš jsem dost k smíchu. Naštvaná sama na sebe zrychluju, abych naše spojení přerušila, a zastavuju až na místě, kde se dá pokračovat dvěma různými směry. 24

ODHALENÍ

Dohání mě a přes trávník mi ukazuje tenisové kurty. „Hrajete?“ Tak tomu se zasměju. A – světe, div se – zním přitom uvolněně. „Ne, nehraju.“ Umím běhat, ale to je tak všechno. Jakmile dostanu do ruky pálku, raketu nebo míč, je zaděláno na problém. Koutky úst se mu zvlní v  úsměvu nad mou odezvou, zelená v  očích mu zasvítí a ještě zdůrazní délku jeho velkolepých řas. Taky se usměju, a v úžasu nad tím božským exemplářem chlapa mírně zavrtím hlavou. „A vy?“ opáčím. Pokračuje až do vstupní haly, já v závěsu za ním. „Čas od času se tomu nebráním, ale jinak jsem spíš na extrémní sporty.“ Zastavuje a já společně s ním. Opravdu se zdá být v  neskutečné formě a  navíc je opálený. „Jaké extrémní sporty?“ „Hlavně snowboarding, ale zkoušel jsem i  rafting na  divoké vodě, bungee-jumping a  seskoky s  padákem. Jsem tak trochu závislý na adrenalinu. Rád cítím, jak mi pumpuje krev v žilách,“ říká, aniž by ze mě spustil rentgenový pohled. Museli by mě uspat, abych podnikla jednu z těch jeho pumpovacích radovánek. Radši si občas zaběhám. „To je skutečně poněkud extrémní,“ připouštím a  zároveň se znovu pokouším odhadnout jeho skutečný věk. „Dokonce velmi,“ potvrzuje tiše. Opět mi vázne dech a  taky musím zavřít oči; v  duchu si spílám, jaký jsem ztracený případ. „Můžeme pokračovat?“ navrhuje, a  já slyším, jak do  jeho hlasu prosakuje smích. Otevírám oči a  čelím jeho intenzivnímu zelenému pohledu. „Jistě.“ Přála bych si, aby se na mě přestal takhle dívat. S pousmáním vchází do  baru, kde se přátelským poplácáním po  ramenou zdraví se dvěma muži. Oba jsou velice přitažliví a mladí – odhadem těsně pod třicet – a upíjejí z láhví piva. 25

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Chlapi, tohle je Ava. Avo, představuju vám Sama Kelta a Drewa Daviese.“ „Dobré odpoledne,“ broukne Drew. Je pohledný, určitým mužným způsobem. Černé vlasy má dokonale upravené, stejně jako oblek, a  taky má bystrý pohled. Vypadá, že bude chytrý, takový sebejistý úspěšný typ. „Těší mě,“ usměju se zdvořile. „Vítejte v domě potěšení,“ zasměje se Sam a pozvedne svou láhev. „Můžu vás na něco pozvat?“ Koutkem oka postřehnu, že Ward nepatrně zavrtí hlavou a Sam se uchechtne. Je pravým opakem Drewa – nenucený pohodář ve starých riflích, triku Superdry a keckách. Má troufalý výraz, podtržený dolíčkem na levé tváři. Jiskrné modré oči mu dodávají chlapecké vzezření a šedohnědé vlasy mu bez ladu a skladu spadají až k ramenům. „Ne, ale děkuji,“ odmítám. Kývne na Warda. „A tebe, Jesse?“ „Ne, v pohodě. Jdu Avě ukázat přístavbu. Bude pracovat na interiérech,“ usměje se na mě. V duchu si odfrknu. Ani za nic, i kdybych mohla. Navíc trošičku předbíhá, ne? Ještě jsme vůbec nemluvili o ceně, podmínkách a dalších věcech, pokud mě paměť neklame. „Už bylo načase. Nikdy tu není volný pokoj,“ utrousí Drew do láhve. „A jaký bylo ubytování v Cortině, chlape?“ ptá se Sam Warda. Ten usedá na jednu ze stoliček. „Skvělý. Italové to mají s lyžováním stejně na pohodu jako s životním stylem.“ Široce se usměje, a je to první pořádný úsměv od chvíle, co jsem ho poprvé spatřila – upřímný, bílý a mladistvý. Ten chlap je bůh. „Vstával jsem pozdě, našel si pořádnou horu a tu jsem hobloval, dokud mě nohy unesly, pak jsem si dal siestu, pozdní večeři 26

ODHALENÍ

a druhý den to všechno zopakoval,“ vypráví o tom nám všem, ale dívá se jenom na mě. Nedokážu si pomoct a oplácím mu rozjařený úsměv. „Jste dobrý lyžař?“ ptám se, protože je to jediná věc, která mě v  tu chvíli napadá. Řekla bych ale, že bude dobrý ve všem. „Velmi,“ potvrzuje tiše. Přikývnu, naše pohledy se do  sebe na chvíli zaklesnou, ale já uhýbám jako první. „Půjdeme?“ pobídne mě. Vstává ze stoličky a pokyne rukou k východu. „Jistě,“ souhlasím. Koneckonců jsem tu pracovně. A  zatím jsem získala jenom nervozitu a náhled na extrémní sporty. Jsem jako v transu. Obracím se na naše dva společníky u baru a věnuju jim úsměv na rozloučenou, při němž ke mně oba pozvednou své pití a dál pokračují v hovoru. Cestou ke dveřím vedoucím do vstupní haly ho cítím za sebou. Je příliš blízko, vnímám jeho vůni. Zavírám oči a  posílám malou modlitbu k  bohu, aby mě z  toho dostal rychle, a  pokud možno aspoň s  trochou důstojnosti. Pan Jesse Ward je až příliš intenzivní, a to tříští mou pozornost na milion různých směrů. „Tak, a teď se konečně dostaneme k věci.“ Začíná stoupat po širokém schodišti a já ho následuju až na rozlehlou podestu. „Tady jsou soukromé pokoje,“ ukazuje mi několik dveří, které tam ústí. Dál se držím za  ním a  kochám se jeho postavou zezadu; a  myslím, že má tu nejpřitažlivější chůzi, jakou jsem kdy měla tu čest vidět. Když se mi podaří odlepit oči od  jeho parádních zad, spatřím minimálně dvacet dalších dveří, které v  pravidelných rozestupech vedou do pokojů za nimi. Pokračujeme dál, až se ocitáme u dalšího širokého schodiště do druhého patra, u jehož paty se nachází překrásné vitrážové okno a klenutý průchod do jiného křídla budovy. 27

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„To je ta přístavba.“ Procházíme průchodem do nové části sídla. „Tady bych potřeboval vaši pomoc,“ dodává a zastavuje se v ústí chodby, v níž je dalších deset dveří do nových pokojů. „Tady je to úplně nové?“ ozvu se. „Ano, uvnitř jsou jenom holé zdi, ale jsem si jistý, že to dokážete napravit. Pojďte, ukážu vám to.“ Prožívám totální ochromení, protože mě bere za  ruku a  vede chodbou až k  úplně posledním dveřím. To je nepřípustné! Jeho dlaň je stále vlhká a jsem si jistá, že ta moje se v jeho sevření chvěje. Jeho přizvednuté obočí a mírné cuknutí koutku úst mi napovídá, že se nemýlím. Navíc v místě našeho doteku cítím něco jako silné proudění – rozechvívá mě to. Otevírá dveře a uvádí mě do čerstvě omítnutého pokoje. Je prostorný a nová okna přesně odpovídají těm v původní části sídla. Ať už to budoval kdokoliv, odvedl kus dobré práce. „Jsou všechny pokoje tak velké?“ zjišťuju a zároveň propínám prsty, dokud mou ruku nepustí. To se tak chová ke všem ženám? „Ano.“ Přecházím do  středu místnosti a  rozhlížím se – má slušnou velikost. Zaznamenávám další dveře. „Příslušenství?“ ověřuju si a vydávám se k nim. „Ano.“ Ty pokoje jsou obrovské, zvlášť na  hotelové poměry. Dala by se s nimi podniknout spousta věcí. Byla bych nadšená, kdybych si neuvědomovala, co se ode mě očekává. Tohle není Lusso. Opouštím koupelnu a narážím na Warda, který se opírá o stěnu, ruce má v kapsách kalhot a pohled zastřený a ztěžklý, upřený přímo na mě. Bože můj, ten chlap je ztělesněním sexu. Jsem skoro zklamaná, že se v mé pracovní historii neobjevuje žádný tradiční design. Takže o takovou práci nemám nejmenší zájem. 28

ODHALENÍ

„Nejsem si jistá, že jsem na tohle ta pravá osoba,“ poznamenám lítostivě, což je v pořádku, protože jistou lítost pociťuju. Je mi líto, že se nedokážu dát dohromady. Zadívá se na mě, jeho temně zelené oči se snaží proniknout mým obranným valem a  nutí mě přešlápnout z  nohy na  nohu. „Myslím, že máte přesně to, co potřebuju,“ přesvědčuje mě potichu. „Ale já se odjakživa zabývám moderním designem.“ Znovu se rozhlížím kolem sebe a  jen pomalu se vracím pohledem k  jeho očím. „Jsem si jistá, že byste radši spolupracoval s Patrickem nebo Tomem. To oni se zaměřují na klasickou práci.“ Pár sekund mě pozoruje, pak jistým charakteristickým způsobem zavrtí hlavou a pohybem lopatek se odrazí od zdi. „Ale já chci vás.“ „Proč?“ „Vypadáte, že budete velmi dobrá.“ Při těch slovech mi uniká nedobrovolný hlasitý nádech. Nejsem si jistá, co si mám o jeho prohlášení myslet. Naráží na mé pracovní schopnosti, nebo na něco jiného? Protože způsob, jakým se na mě dívá, naznačuje, že mluví o tom druhém. A je si nějak moc jistý. „Jaké jsou tedy vaše požadavky?“ ptám se, protože se na jinou reakci nezmůžu. Už zase se mi hrne krev do tváří. Zvedá rty v náznaku úsměvu. „Smyslnost, intimita, luxus, stimulace, povzbuzení…,“ odmlčí se a sleduje mou reakci. Zamyšleně pokrčím čelo. To nejsou obvyklé nároky. Vůbec nezmínil relaxaci, užitkovost nebo praktičnost. „Dobře, a máte něco konkrétního, co bych měla zohlednit?“ dělám si širší obrázek. Proč se vůbec angažuju? „Musí to zahrnovat velkou postel a spoustu dekorací na zdech,“ odpovídá bez rozmyšlení. „Jaký druh dekorací?“ 29

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Velké dřevěné. Jo, a taky k tomu musí ladit osvětlení.“ „Ladit k čemu?“ nedokážu potlačit svůj zmatek. On se usměje a já se v tu chvíli měním na loužičku hormonů. „Přece k celkovému zadání.“ Panebože, musí si myslet, že jsem mimo mísu. „Ano, to je samozřejmé.“ Vzhlédnu a na stropě spatřím sérii kusových světel. Ta stavba je nová, ale tohle nejsou jenom dočasné objímky. „Taková jsou ve všech pokojích?“ vracím se pohledem k němu. „Jistě, jsou tu jako základ.“ Jeho hlas je hluboký a svůdný. Nejsem si jistá, kolik toho ještě snesu. Vyndávám si zakázkový formulář a začínám do něj zaznamenávat své postřehy. „Měla bych se držet nějakých konkrétních barev, nebo se naopak nějakých vyvarovat?“ „Ne, klidně se do toho položte.“ Prudce k němu zvedám oči. „Prosím?“ Věnuje mi další úsměv. „Prostě dělejte, jak myslíte.“ Tak jo, ale lehat si tu nebudu, protože tady už mě nikdo neuvidí, ale musím získat co nejvíc informací, abych je mohla předat Patrickovi nebo Tomovi a tím projevila aspoň trochu snahy. „Zmiňoval jste velkou postel. Měl jste na mysli nějaký konkrétní typ?“ pokračuju a snažím se udržet profesionalitu. „Ne, jenom musí být hodně velká.“ Zarážím se v půlce poznámky, pomalu k němu stoupám pohledem a zjišťuju, že mě upřeně sleduje. Jsem z toho tak nějak hloupě nervózní. „A co textilie?“ „Jistě, spoustu.“ Dává se do pohybu mým směrem. „Líbí se mi vaše šaty, například,“ zašeptá. A kruci, musím odsud vypadnout! „Díky,“ vypísknu a vyrážím ke  dveřím. „Už mám vše, co potřebuju.“ To sice nemám, ale dál už tu zůstat nemůžu. Ten muž ze mě snad vysaje všechny smysly. 30

ODHALENÍ

„Připravím vám nějaké návrhy.“ Vrážím do chodby a prchám směrem k podestě, ze které jsme přišli. No to mě podrž, když jsem se dnes ráno vzbudila, tohle bylo to poslední, co jsem čekala. Snobské venkovské sídlo s vražedně pohledným majitelem navrch – to opravdu není moje denní rutina. Dostávám se až k ústí schodiště, které celkem nerozumně sbíhám, vzhledem k  tomu, že mám na  nohou lodičky, a  vcházím na parkety vstupní haly, přičemž marně přemýšlím, jak jsem se tu ocitla. Jsem úplně v háji. „Těším se, až se mi ozvete, Avo.“ Je to jeho mužný hlas, co se mi přelije po kůži, když se ke mně pod schody připojuje a nabízí mi ruku na rozloučenou. Přijímám ji, protože se obávám, že když to neudělám, mohl by mě zase popadnout a políbit. „Máte moc krásný hotel,“ oceňuju upřímně a lituju, že nemám v tašce náhradní kalhotky, šerpu přes oči, špunty do uší a brnění. Pak bych sem byla lépe připravená. Zaraženě vyklene obočí, ale nepouští mě a pomalu mi potřásá rukou; a  proudění procházející mezi našimi spojenými dlaněmi mi málem způsobuje křeč. „Mám moc krásný hotel,“ zopakuje zamyšleně. Proudění se mění v  přímý elektrický zásah a  já se mu reflexivně vytrhávám. Tázavě se na mě zadívá. „Bylo opravdu příjemné se s vámi setkat, Avo,“ zdůrazní slovo opravdu. „Taky mi bylo potěšením,“ prakticky zašeptám. Najednou zatěká očima a vtahuje si spodní ret mezi zuby. Jeho tělo se nakonec pohne směrem ke  stolu uprostřed vstupní haly, sahá do  obrovské kytice, která tomu kusu nábytku dominuje, a bere z ní jedinou bílou kalu. Chvíli ji pozoruje a pak mi ji nabízí. „Nenápadná elegance,“ podotkne mírně. Nevím proč, možná proto, že už mám mozek na kaši, ale beru si ji. „Děkuju.“ 31

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Náhle prázdnou ruku si schovává do  kapsy a  dál na  mě upírá zkoumavý pohled. „Bylo mi velkým potěšením.“ Jeho oči pak sklouznou k mým rtům. A já instinktivně ustupuju hned o několik kroků. „Tady jsi!“ Z  baru vychází nějaká žena a  namíří si to přímo k Wardovi. Je atraktivní – blondýna se středně dlouhými sestříhanými vlasy a rudými plnými rty. Dává mu letmý polibek na tvář. „Připravený?“ Tak jo, řekla bych, že to bude jeho žena. Ale nezahlédla jsem prsten, takže možná přítelkyně? Ať tak či tak, zůstávám jako opařená, protože on na mě stále zírá, aniž by se pokusil jí odpovědět. Ona se otáčí, aby zkontrolovala, co ho tak zaměstnává, a  podezíravě si mě měří. Okamžitě je mi nesympatická, a  nemá to nic společného s mužem, kolem kterého se pne. „A vy jste kdo?“ zapřede falešně. Neklidně se ošiju, mám pocit, jako by mě přistihla při něčem nemravném. Což je vlastně pravda. Právě jsem prožila extrémně nevítanou reakci na jejího přítele. A navíc pociťuju nepochopitelný nával žárlivosti. Jak absurdní! Sladce se na  ni usměju. „Já jsem právě na  odchodu. Na  shledanou.“ Otáčím se, skoro utíkám ke dveřím a sbíhám ze schodů. S úlevou naskakuju do auta, a když mi plíce dostatečně poděkují za  přísun vítaného vzduchu, zapírám se do  sedadla a  zahajuju uklidňující dechová cvičení. Tohle budu muset přepustit Tomovi. Ale té pitomé myšlence se hned zasměju. Vždyť Tom je gay. Ward na něj bude mít naprosto stejný vliv jako na mě. Jenže ani když vím, že je Ward zadaný, nedokážu s ním pracovat. Nevěřícně kroutím hlavou a startuju auto. Odjíždím štěrkovou cestou a ve zpětném zrcátku sleduju, jak se impozantní sídlo za mnou zmenšuje a zmenšuje. A tam nad schody stojí pan Jesse Ward a dívá se, jak se vzdaluju. 32

ODHALENÍ

„No konečně. Už jsem ti chtěla volat,“ vyčte mi Kate, aniž by ke mně zvedla oči od umisťování figurky na svatební dort, který dokončuje. Špičku jazyka si opírá o spodní ret. Tomu se musím usmát. „Máš chuť někam vyrazit?“ Ještě pořád se na  mě nepodívala. A to je dobře. Jsem si totiž jistá, že by jí moje tvář vyzradila jakýkoliv pokus o předstírání klidu. Po mém poledním setkání s jistým majitelem Panského sídla jsem stále rozrušená. Na to, abych se teď vypravovala někam ven, nemám sílu. „Nemohly bychom se šetřit na  zítra?“ navrhuju. Vím, že to bude obnášet láhev vína na  gauči, ale aspoň si můžu oblíknout pyžamo a trochu se uvolnit. Po takovém dni je pro mě zklidnění mysli základní nutností. Bolí mě hlava a celý dlouhý den jsem nebyla schopná zkoncentrovat se. „Není problém. Nech mě dodělat dort a  jsem jenom tvoje.“ Otáčí ovocným dortem na  stojánku a  na  polevu nanáší jedlé lepidlo. „Jaký byl den na venkově?“ Uchichtnu se. Co na  to říct? Že jsem očekávala nabubřelého venkovského burana, ale potkala vražedně pohledného boha? Že si vyžádal jmenovitě mě, že mě jeho dotek měnil v roztavenou lávu, že jsem se mu nedokázala podívat do  očí kvůli obavě z  omdlení a že se mu líbily moje šaty? Místo toho pronesu jen: „Zajímavý.“ To už ke mně zvedá pohled. „Tak to vyklop,“ pobízí mě. V očích se jí zablýskne, než se zase skloní s jazykem prostrčeným mezi rty. „Nebylo to zrovna něco, co bych čekala.“ Ve snaze působit nenuceně si sbírám z modrých šatů neviditelné smítko. „Vynechej, cos čekala, a  řekni mi, cos dostala.“ Přestává připevňovat nevěstu a ženicha na vrcholek dortu a zapichuje do mě pohled přimhouřených očí. Na špičce nosu má polevu, ale toho si teď nevšímám. 33

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Majitele,“ pokrčím rameny a  v  ruce si pohrávám s  hnědým opaskem. „Majitele?“ ujišťuje se a nevěřícně vytahuje horní ret. „Přesně tak. Jesseho Warda, majitele.“ Oprašuju ze sebe další imaginární nečistotu. „Jesseho Warda, majitele,“ napodobuje mě a ukazuje na jedno z křesílek s květinovým vzorem, které tu má. „Sedej, a hned! Proč se snažíš znít klidně? Vůbec ti to nejde, mimochodem. Tváře máš jako tuhle polevu.“ Namíří prst na dort ve tvaru hasičského vozu na kovovém regálu. „A pročpak nebyl pan Jesse Ward, majitel, to, cos čekala?“ Hroutím se do křesílka s taškou složenou v klíně, zatímco Kate zůstává stát a  ťuká si do  dlaně rukojetí stěrky. Potom přichází ke mně a usedá naproti. „Tak povídej,“ přitlačí na mě. Pokrčím rameny. „Ten chlap je kus a moc dobře si to uvědomuje.“ Sleduju, jak se stěrka v její ruce rozpohybuje ve vyšším tempu. Kate chce víc. Miluje drama. Když jsme se rozcházeli s  Mattem, byla první na  scéně, aby nasákla atmosféru a  podpořila kamarádku. Nemusela se ani obtěžovat. Byl to vzájemný, velmi přátelský a celkem nudný rozchod. Nelétaly talíře a sousedi nevolali policii. „Kolik mu je?“ ptá se zvědavě. Znovu zvedám ramena „Říká, že dvacet jedna, ale ve  skutečnosti je mu nejmíň o deset víc.“ „Ty ses ho zeptala?“ Kate padá čelist až do klína. „Jo, uklouzlo mi to ve chvíli fatálního selhání mozkového filtru. Pyšná na to nejsem,“ zahučím. „Kate, já ze sebe udělala hotovou husu. Takhle na mě ještě žádný chlap nezapůsobil. Jenže tenhle… No, musela by ses za mě stydět.“ 34

ODHALENÍ

Z pusy jí ujede ostré uchechtnutí. „Avo, budu tě muset naučit společenskému chování!“ Prudce se zvrátí do  křesla a  pouští se do ochutnávání polevy ze stěrky. „Buď tak hodná,“ zaúpím a natáhnu k ní ruku. Odevzdává mi stěrku a já si beru na starost její okraje. Bydlím s Kate měsíc a celou tu dobu jsem v podstatě živá z vína, polevy a dortového těsta. Rozhodně jsem po  rozchodu netrpěla ztrátou chuti k  jídlu. „Byl hrozně sebejistý,“ utrousím mezi jednotlivými líznutími. „V čem například?“ „Například v  tom, že naprosto přesně věděl, jak mě oslňuje. Musel na mě být příšerný pohled. Byla jsem ubohá.“ „Až tak?“ Zhnusená sama sebou pokyvuju hlavou. „Až tak.“ „On zase bude ubohý v posteli,“ zadumá se Kate. „Jako všichni sexy chlapi. Co pro něj budeš dělat?“ „Nové ložnice v přístavbě. Myslela jsem, že jedu do normálního venkovského domu, ale ve skutečnosti to je mega luxusní hotel a lázně v jednom – Panské sídlo, slyšela jsi o něm?“ Kate nasazuje zamyšlený výraz. „Ne,“ odpovídá pak a zvedá se, aby vypnula troubu. „Můžu jet příště s tebou?“ „To teda nemůžeš, už se tam nevrátím. Nedokázala bych se mu znovu podívat do očí, ne po tom, jak jsem se předvedla.“ Vstávám a odkládám stěrku do prázdné mísy. „Přenechávám to Patrickovi. Máme víno?“ „V lednici.“ Odebíráme se nahoru do  bytu, abychom se převlékly do  pyžam. Tašku házím na postel a ona se přitom otevře. Vykoukne z ní květ kaly od Warda. Nenápadná elegance. Beru ji do ruky a na pár okamžiků si s ní točím mezi prsty. Potom ji vyhazuju do odpadkového koše. 35

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Do  přehrávače zakládám nejnovější disk z  půjčovny, usedám s Kate na gauč a pokouším se soustředit na film, jenže je to nemožné. Před očima mám totiž obrázek vysokého, štíhlého, zelenookého muže neurčitého věku s tmavě blond vlasy, chůzí šelmy a tunou sexuální přitažlivosti. Propadám dřímotě a  v  mysli stále dokola slyším: „Ale já chci vás.“

3

P

o  dvou doplňujících schůzkách s  klienty a  zastávce v  Holland Parku v novém řadovém domě pana Mullera, kde zanechávám pár vzorků, se vracím do kanceláře, abych poslouchala Patrickovy nářky ohledně Irene. To se v pondělí ráno děje běžně, pokud tráví celou sobotu a neděli mimo kancelář se svou ženou. Dovnitř vráží Tom s tím nejširším úsměvem na tváři a mně je okamžitě jasné, že si o víkendu někoho našel. „Miláčku, moc jsi mi chyběla!“ Posílá mi vzdušný polibek a se stejným úmyslem se otáčí k  Patrickovi, který ho zarazí gestem ruky: ani-o-tom-nepřemýšlej. Tom zakoulí očima – ani v nejmenším se ho to nedotklo – a plynule pokračuje až ke svému stolu. „Dobré ráno, Tome,“ zdravím ho zvesela. „Prožil jsem to nejšílenější dopoledne. Bainesovi už po  tisící změnili svůj velectěný názor. Musel jsem zrušit všechny objednávky a přesunout tucet řemeslníků.“ Rozladěně máchne rukama do vzduchu. „Taky jsem dostal blbou pokutu za parkování, protože jsem neměl za oknem povolenku na stání pro rezidenty, a jako vrchol všeho jsem si zatrhnul úplně nový svetr o  to otřesný zábradlí před Star37

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

bucks.“ Zatahá za  vlněnou nitku na  lemu svého svůdně růžového pulovru. „Kruci, jen se podívej! Já mám takový štěstí, že jsem si včera v noci vrznul, jinak bych se tu teď topil v depresi,“ kření se na mě. Co jsem říkala? Patrick se klidí pryč a  přitom potřásá hlavou. Jeho pokusy usměrnit Tomovo chování tak, aby se víc hodilo do seriózní kanceláře, zcela selhaly. Teď už to vzdal. „Byla to pěkná noc?“ vyzvídám. „Přímo nádherná. Poznal jsem toho nejúžasnějšího muže. O víkendu mě bere do Národního historického muzea. Je to vědec. Jsme spřízněný duše, to je jistý.“ „Co se stalo s tvým osobním trenérem?“ To byla spřízněná duše minulého víkendu. „Ani mi ho nepřipomínej, hotová katastrofa. Objevil se u mě v pátek večer s Hříšným tancem na dévédéčku a indickým jídlem pro dva v krabičce. Věřila bys tomu?“ „Jsem v šoku,“ dobírám si ho. „Já teda byl. Nemusím snad dodávat, že se s  ním už nesejdu. A  co ty, miláčku? Co ten tvůj senzační expřítel?“ mrkne na  mě. Tom svou náklonnost k Mattovi nikdy neskrýval, což u mě vyvolávalo smích, kdežto u Matta extrémní rozpaky. „Má se dobře. Ještě pořád je ex a ještě pořád je na holky.“ „Jaká škoda. Dej mi vědět, až dostane rozum.“ Otáčí se a na odchodu si upravuje dokonale upravenou blonďatou vlnu vlasů ve stylu Elvise. „Sally,“ zavolám, „pošlu ti mailem výši poplatku za konzultaci u pana Warda. Můžeš mu to vyúčtovat ještě dnes?“ „Určitě, Avo. Sedmidenní splatnost?“ „Přesně tak. Děkuju.“ Obracím se zpátky ke stolu, u kterého si zkouším kombinace barevných odstínů, a sahám pro mobil, 38

ODHALENÍ

protože se náhle rozdrnčel. Při pohledu na  displej se ale málem skácím ze židle, když na  něm spatřím jméno Jesse. Co to sakra je? Já si jeho číslo neukládala – Patrick mi ho zatím nedal a po tom, co jsem mu v pátek tu zakázku předala, už ho ani nepotřebuju. Já se tam vrátit nehodlala, a to zcela vážně. A navíc bych si ho neukládala pod křestním jménem. Držím telefon v ruce a rozhlížím se po  kanceláři, abych zjistila, jestli jeho vytrvalé vyzvánění nevzbudilo pozornost u  mých kolegů. Nevzbudilo, a  tak to nechávám dozvonit. Co po mně chce? Vyrážím do  Patrickovy kanceláře. Chci se ho zeptat, jestli už dal panu Wardovi vědět, že jsme mu přidělili někoho jiného, když se telefon rozezní znovu a přeruší tok mých myšlenek. S hlubokým nádechem hovor přijímám. „Prosím?“ ohlašuju se a naštvaně si podupávám nohou, protože přitom zazním vystrašeně. Původně jsem chtěla působit sebejistě a přesvědčivě. „Avo?“ Jeho zastřený hlas má na mé oslabené smysly stejný vliv jako v pátek. Aspoň že přes telefon nevidí, jak se klepu. „S kým mluvím?“ Tak. Teď to znělo líp – profesionálněji, energičtěji a pevněji. Zlehka se zasměje, a  to mi ještě dodá. „Ale no tak, já vím, že odpověď už dávno znáte, protože jste si přečetla moje jméno na displeji.“ Až sebou trhnu. „Hrajete si na kliďasku?“ Jak ví, že to vím? Ale pak mi něco dochází. „To vy jste mi uložil svůj kontakt do telefonu?“ zalapám po dechu. Kdy to stihnul? V duchu si znovu promítám naši schůzku až k okamžiku, kdy jsem odešla na  toaletu a  nechala své portfolio a  telefon na  stole. Nemůžu uvěřit tomu, že se mi hrabal v mobilu! „Potřebuju vás mít po ruce.“ 39

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

To ne. Patrick mu to zjevně neřekl. Ale i kdyby, cizím lidem se do telefonu neleze. „O  tom s  vámi měl mluvit Patrick,“ informuju ho odměřeně. „Obávám se, že vám nemohu být k  dispozici, ale Patrick vám se zakázkou pomůže velmi rád.“ „Ano, Patrick se mnou mluvil,“ odvětí. Samou úlevou vydechnu, ale pak se zamračím. Proč teda volá mně? „Jsem si jistý, že by mi velmi rád pomohl, ale už si nejsem tak jistý, jak moc rád jeho pomoc přijmu.“ V údivu mi klesá brada. Co si o sobě myslí? To mi volá proto, aby mi řekl, že jsme ho tím nepotěšili? Zavírám pusu. „To je mi velice líto.“ V mém hlase ale žádná lítost není; spíš rozladěnost. „Skutečně?“ Ne, vůbec mi to není líto, ale to mu vykládat nebudu. „Ano, skutečně.“ Ještě chci dodat, že bych nikdy nemohla pracovat s arogantním, dobře vypadajícím zmetkem, jako je on, ale upouštím od toho. To by nebylo zrovna profesionální. Slyším, jak si povzdechne. „Myslím, že neříkáte pravdu, Avo.“ Mé jméno zní z  jeho úst jako samet a  způsobuje mi povědomé mrazení. „Řekl bych, že se mi vyhýbáte.“ Svírám čelist tak silně, že mi hrozí její vykloubení. Má pravdu, samozřejmě. Probouzí ve mně totiž velmi znepokojivé pocity. Ať tak či tak, nedám mu najevo, že se trefil. „Proč bych to dělala?“ kontruju suverénně. „Prostě proto, že vás přitahuju.“ „Co prosím?“ vypravím ze sebe. Jeho sebevědomí se zřejmě dotýká nebes. Copak se ani trochu nestydí? A  teď nejde o  to, že je bohatý, ale opravdu bych musela být slepá, hluchá a blbá, aby mě to k němu netáhlo. Je synonymem pro mužskou dokonalost a zcela jasně si to uvědomuje. 40

ODHALENÍ

Znovu vzdychne. „Říkal jsem, že…“ „Jistě, já vás slyšela,“ skáču mu do řeči. „Jenom nemůžu uvěřit tomu, že jste to řekl.“ Jsem prostě omráčená. Ten chlap má drahou polovičku, a přesto se mnou flirtuje? Musím se vrátit k profesionálnímu tónu a bleskově ten hovor ukončit. „Omlouvám se, ale nebudu schopná vám s tou zakázkou pomoci,“ vyhrknu a s pohledem upřeným na telefon mačkám červené tlačítko. To ode mě bylo dost neslušné a velmi neprofesionální, ale jeho přímočarost mě omráčila. Přenechat tu práci Patrickovi vypadá každou minutou jako lepší a lepší nápad. V ruce mi zavrní mobil, když na něj přijde zpráva: Všiml jsem si, že jste to nepopřela. Měla byste vědět, že je to vzájemné. Jx

No ty vole! Ruku si připlácnu na pusu, abych se zdržela hlasitých vulgarismů, které se mi z ní derou. Má pravdu, nepopřela jsem to. A já že přitahuju jeho? Jsem na něj trochu mladá, nebo on na mě moc starý? To je ale machýrek! Neodpovídám mu – nemám nejmenší tušení, co napsat. Místo toho házím mobil do tašky a odcházím na oběd s Kate. „To si děláš srandu!“ vykřikne Kate. Zírá na můj mobil a rusé vlasy v  culíku se jí pohupují ze strany na  stranu, jak vehementně vrtí hlavou. „Odepsala jsi mu?“ „Ne!“ zasměju se křečovitě. „A on má přítelkyni?“ „Jo,“ přikývnu a významně vytáhnu obočí. 41

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Pokládá můj telefon zpátky na stůl. „Ale to je škoda.“ Opravdu? Já mám pocit, že to věci spíš usnadňuje. Krásně to totiž přebíjí pocity a reakce, které ve mně ten chlap vyvolává. Kate je mnohem troufalejší než já. Odpověděla by mu něčím šokujícím a provokativním a pravděpodobně by způsobila vykloubení čelisti jemu. Je sebejistá, silná a odhodlaná, většinou odradí muže už na první schůzce – přežijí jenom ti nejlepší. „Ani ne,“ utrousím a usrknu si vína, které jsem si drze dopřála už k obědu. „A stejně, je to teprve čtyři týdny, co jsem se rozešla s  Mattem. Ani náhodou teď nechci žádnýho chlapa.“ Líbí se mi, jak odhodlaně zním. „Poprvé v životě si pořádně užívám, že jsem single a  bezstarostná,“ dodávám. A  opravdu to vypadá, že jsem poprvé v životě single. S Mattem jsem byla čtyři roky a před ním jsem měla tříletý vztah s Adamem. „Už jsi toho kokota viděla?“ Při zmínce jména mého ex se Kateina tvář křiví odporem. Nemůže ho vystát a byla šťastná, že jsem se s ním rozešla. Když ho tenkrát přistihla v taxíku s kolegyní z práce, jenom mi potvrdila, co už jsem dávno věděla. Nemám zdání, proč jsem to tak dlouho ignorovala. Poté, co jsem ho chladnokrevně konfrontovala, začal se překotně omlouvat a málem to s ním seklo, když jsem mu oznámila, že je mi to vlastně jedno. A taky že bylo, k mému velkému překvapení. Ten vztah zkrátka vyčpěl, a Matt byl evidentně stejného názoru. „Ne,“ ujišťuju ji. „Prostě si užíváme, že jo?“ Zazubí se na  mě, zrovna když se k nám blíží číšník s jídlem. „Jenom si odskočím.“ Zvedám se a nechávám ji labužnicky máčet hranolky v dresinku. Když jsem hotová, stojím u  zrcadla, znovu si nanáším lesk na rty a čechrám vlasy. Dnes se chovají slušně, volně mi splývají 42

ODHALENÍ

dolů podél ramen. Uhlazuju si tříčtvrteční černé kalhoty, odstraňuju pár vlasů z krémové blůzky a vracím se do baru. Vtom mi zazvoní mobil a tak ho lovím z tašky, jenom abych zakoulela očima, když spatřím, že je to zase on. Pravděpodobně se diví, kde je odpověď na jeho nemístnou zprávu. Tuhle hru s ním hrát nebudu. „Odpal!“ rozlítím se na  drnčící mobil, vymáčknu ho, hodím zpátky do  tašky a  pokračuju dál chodbou. „Proboha, omlouvám se!“ vyjeknu, když vrazím přímo do něčí hrudi. Ta hruď je velmi pevná, a čerstvý závan svěží vůně připomínající vodu, který mě obejme, je mi nějak povědomý. Nohy se odmítají hnout z místa, a je mi jasné, co uvidím, až vzhlédnu. Jeho paže se mi už ovinula kolem pasu, aby mě podepřela, oči mám na úrovni jeho klíčních kostí, takže vidím, jak mu pod košilí tluče srdce. „Odpal?“ utrousí tiše. „Jsem raněn.“ Vymaňuju se z jeho sevření a pokouším se ovládnout. Vypadá neodolatelně, v uhlově černém obleku a nažehlené bílé košili. Zasměju se své neschopnosti zvednout oči od jeho torza, protože se bojím, že by mě mohl svým uhrančivým zeleným pohledem zhypnotizovat. „Je tu snad něco k smíchu?“ diví se. Myslím, že naráží na můj náhlý výbuch, ale neodvažuju se na něj pohlédnout, takže to nemůžu potvrdit s jistotou. „Omlouvám se. Nedívala jsem se na cestu.“ Ustupuju stranou, ale on mě chytá za loket a zabraňuje mi v úprku. „Řekni mi jenom jedno, Avo.“ Jeho hlas zabrnká na  mé rozjitřené smysly a  já se přistihuju při tom, jak mu očima putuju vzhůru po těle, abych se konečně střetla s jeho pohledem. Tváří se vážně, ale i tak je nádherný. „Jak hlasitě bys křičela, kdybych si to s tebou rozdal?“ 43

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

COŽE? „No dovolte!“ vyprsknu navzdory tomu, že mám jazyk jako z olova. Napůl se usměje nad mým ohromeným výrazem a  přiloží mi ukazováček k bradě, aby mi zavřel pusu. „Nechám tě o tom přemýšlet.“ A pouští můj loket. Šlehnu po  něm pohoršeným pohledem a  klidím se zpátky ke  stolu tak jistou chůzí, jakou mi mé náhle nespolehlivé nohy dovolují. Hroutím se na židli a bez váhání do sebe obracím celou sklenici vína, abych si svlažila vyprahlá ústa. Když se kouknu na  Kate, má spuštěnou čelist, takže jí v  puse vidím napůl rozkousané hranolky. Není to zrovna hezký pohled. „Kdo to krucinál byl?“ vydoluje ze sebe skrz jídlo. „Kdo jako?“ rozhlédnu se kolem sebe a  předstírám nechápavost. „On.“ Ukáže na něj vidličkou. „Koukni!“ „Viděla jsem, a nevím,“ procedím. „Jde sem. Víš určitě, že ho neznáš? No to mě podrž, je to kus!“ Podívá se na  mě a  já vyhýbavě pokrčím rameny. Z  šunkového sendviče vytahuju kousek čouhajícího salátu a začínám ho po stranách oždibovat. Jsem celá napjatá, protože vím, že on se blíží. Kate totiž stoupá pohledem, aby mohla sledovat jeho narůstající siluetu. A moc bych si přála, aby zavřela tu svou nevymáchanou pusu! „Dámy.“ Jeho hluboký podmanivý hlas mě zašimrá na kůži a to mi na klidu nepřidá. „Zdravíčko,“ odpovídá Kate a rychle žvýká, aby se zbavila překážky a mohla mluvit. „Avo?“ dožaduje se mé pozornosti a já k němu mávnu listem salátu, abych ho vzala na  vědomí, aniž bych se na  něj musela podívat. Tiše se zasměje. Koutkem oka spatřím, jak se vedle mě 44

ODHALENÍ

spouští do  dřepu, ale i  tak se na  něj odmítám podívat. Jednu ruku si pokládá na  stůl a  já slyším Kate kašlat a  prskat zbytky jídla, co má v  puse. „Takhle je to lepší,“ broukne on. Na  tváři cítím jeho dech. Neochotně zvedám pohled a zjišťuju, že na mě Kate civí s otevřenou pusou – už zase – celá vykulená a s výrazem ano-je-tam-pořád-tak-už-mluv-ty-idiote! Jenže mě nic nenapadá. Ten chlap ze mě opět udělal nepoužitelné cosi. Slyším, jak si povzdychne. „Jsem Jesse Ward, těší mě.“ Vidím, jak natahuje ruku přes stůl a Kate ji dychtivě přijímá. „Jesse?“ vyhrkne. „Aha! Jesse.“ A cítím, jak se na mě vyčítavě koukne. „Já jsem Kate. Ava se mi zmínila, že vlastníte fajnový hotel.“ Zamračím se na ni přes stůl. „Aha, takže se o  mně zmínila?“ ptá se měkce. Ani se na  něj nemusím dívat, abych věděla, že se mu nad tou novinkou rozlil po tváři samolibý spokojený úsměv. „To by mě zajímalo, co dalšího ještě zmínila.“ „Sem tam něco,“ pozlobí ho Kate nenuceně. „Sem tam něco,“ zopakuje on potichu. „Jak říkám, sem tam něco,“ potvrzuje ona. Mám po krk té nesmyslné malé výměny, kterou si oba evidentně užívají. Beru situaci do vlastních rukou a konečně k němu obracím oči. „Bylo milé vás vidět. Na shledanou.“ Naše pohledy se do sebe okamžitě zaklesnou, jeho zelené oči, tak temné, zastřené a  žádoucí mě nekompromisně ruinují. Vnímám, jak mu zakolísá dech, a to přitáhne můj zrak k jeho ústům. Rty má vlhké a pootevřené, pomalu mezi nimi prostrkává špičku jazyka a lenivě jí přejíždí po tom spodním. Nedokážu od něj odtrhnout pohled, a  bez jakéhokoliv mého přičinění si můj vlastní 45

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

jazyk vyráží na malou dobrodružnou cestu po spodním rtu. Absolutně to zrazuje mé úsilí vypadat nad věcí. Tohle je šílený. Tohle… ať už je to cokoliv… prostě je to šílený. On je tak sebevědomý a arogantní, jenže na to má pravděpodobně svaté právo. A já si zoufale přeju, aby na mě neměl takový vliv. „Milé?“ Nakloní se dopředu a sevře mi stehno, takže mě přelije vlna horka, která kulminuje přímo v mém klíně. Pohnu nohama a přitisknu je k sobě, abych zmírnila pulsy, které se hrozí proměnit v tepavý chtíč. „Napadá mě spousta slov, Avo. Milé mezi ně nepatří. Ještě tu mou otázku zvažte.“ Dobrý Bože! Ztěžka polknu, když se ke mně nakloní a přitiskne mi vlhké rty na  tvář; a  zůstává tak nekonečně dlouho. Zatínám zuby, protože odolávám nutkání se k němu otočit. „Už brzy,“ zašeptá. A  je to příslib. Pouští mé strnulé stehno a zvedá se. „Bylo mi potěšením, Kate.“ „Hmm, mně taky,“ reaguje moje takzvaná kamarádka hlubokomyslně. Ward odchází do zadní části baru. A pane jo, ta jeho rozhodná chůze je sexy až k zbláznění. Zavírám oči, abych se vzpamatovala, protože můj zdravý rozum se právě roztekl po místní podlaze. Tohle je beznaděj. Obracím se zpátky na Kate, která na mě upře vyčítavý modrý pohled, jako by mi právě narostly tesáky. Pak jí ale obočí vystřelí až k  hranici vlasů. „No do  prdele, to teda byla síla!“ vyhrkne na mě přes stůl. „Myslíš?“ Postrkuju sendvič po talíři. „Hele, radši s  tím blbým mlžením přestaň hned, než ti tuhle vidličku píchnu do zadku tak hluboko, že budeš žvejkat kov. Jakou otázku to máš zvažovat?“ A zní velmi hrozivě. „Nemám tušení,“ odbývám ji vyhýbavě. „Hele, je atraktivní, je arogantní a má přítelkyni,“ kalím vodu dál. 46

ODHALENÍ

Načež Kate dlouze a velmi hlasitě hvízdne. „S něčím takovým jsem se nikdy předtím nesetkala. Už jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem to neviděla na vlastní oči.“ „O čem to mluvíš?“ štěknu. Nakloní se přes stůl, celá vážná. „Avo, míra sexuálního napětí mezi tebou a tím mužem byla tak intenzivní, že jsem z toho byla vzrušená i  já!“ Zasměje se. „On tě chce, a  hodně. Nemohl by se vyjádřit jasněji, ani kdyby tě ojel na tamtom kulečníkovým stole.“ Ukáže na něj a já se tam opravdu podívám. „Něco si namlouváš,“ odfrknu si. „Viděla jsem tu zprávu na  mobilu a  teď i  jeho naživo. Je žhavej… na staršího muže,“ pokrčí rameny. „Nemám zájem.“ „Ha! Jen si to dál namlouvej.“ Vracím se do kanceláře a zbytek dne trávím snahou pracovat, ovšem s  nulovým výsledkem. Točím si s  propiskou, tucetkrát jdu na dámy a taky předstírám, že naslouchám Tomovu mletí o Gay Pride a věcech s tím souvisejících. Telefon mi za tu dobu zvoní celkem čtyřikrát, pokaždé Jesse Ward, a já pokaždé hovor odmítám. Jeho neodbytnost a smělost mě udivuje. Jsem šťastná a spokojená ohledně znovunabyté svobody a nemám ani náhodou v  úmyslu nechat si své plány na  nezávislost a bezstarostnost zničit. Nezapletu se s žádným pohledným neznámým, bez ohledu na to, jak moc mě to láká. Stejně je na mě moc starý, a co víc, je evidentně zadaný. Což jenom potvrzuje, že si jde neústupně za svým. To není typ muže, ke kterému bych chtěla být přitahována, zvlášť po Mattovi a jeho nevěře. Potřebuju muže, který bude věrný, starostlivý a bude si mě hledět – taky pokud možno trochu blíž mému věku. 47

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Na  mobil mi přichází textovka a  já se cuknutím vytrhávám z roztěkaných myšlenek. Vím, kdo to je dřív, než se podívám. Být odmítaný není právě hezké. Proč nepřijímáte mé hovory? Jx

Tiše se zasměju, takže přitáhnu pozornost Victorie, která se probírá kartotékou u mého stolu. Pozvedne své dokonale upravené obočí. To bych řekla, že není zvyklý na  odmítnutí. „Kate,“ nabízím Victorii vysvětlení. Zdá se, že to zabralo, protože se vrací k hledání. Mělo by mu být jasný, proč nepřijímám ty jeho pitomý hovory. Nechci s ním mluvit a – mám-li být upřímná – moc nevěřím svému tělu, když jsem mu nablízku. Vypadá to, že na jeho přítomnost reaguje, aniž by se poradilo s mozkem, a to by mohlo být opravdu nebezpečné. Znovu mi zvoní telefon a já to rychle pokládám. Já se ho snad nikdy nezbavím. Musím být nemilosrdná. Pokud potřebujete prodiskutovat své požadavky, měl byste volat Patrickovi, ne mně.

Tak. Teď už by mu to mohlo dojít. Odkládám telefon, pevně odhodlaná pustit se do práce, ale ten znovu pípne. Bleskově po něm sáhnu a do druhé ruky si beru hrnek s kafem. Mým požadavkem je donutit tě křičet. Nemyslím, že by mi s tím mohl Patrick pomoct. Mám chuť strčit si do pusy roubík, jen na to pomyslím. To je ale nápad… Neměl bych ti nasadit roubík? Jx

48

ODHALENÍ

Zakuckám se, až rozprsknu kafe po celém stole. Ten drzý bastard! Jak může být tak bezostyšný a oprsklý? Vypínám si zvonění a znechuceně odhazuju mobil na stůl. Ani se nenamáhám mu odpovědět. To by ho jenom povzbudilo. Mezi sebevědomím a arogancí je tenká hranice, a Jesse Ward ji překročil nejmíň o tři metry. Je mi té jeho našpulené ženské líto. Jestlipak ví, že ten její svádí mladý holky? Zahlédnu, jak se displej telefonu znovu rozsvěcí a tak po něm hrábnu, abych ho zhasla, než přiláká něčí pozornost. Otevírám horní šuplík, strkám ho dovnitř a dopáleně ho zabouchnu. Činím ubohý pokus odvést aspoň nějakou práci, ale jsem příliš rozrušená. V  e-mailech, jež bezmyšlenkovitě vyťukávám na  klávesnici, se záhadně objevují podivná slova, která nemají v  pracovní korespondenci co pohledávat. Když zazvoní pevná linka do  kanceláře, vzhlédnu a  zjišťuju, že Sally nesedí u  svého stolu. A tak to beru já. „Dobré odpoledne, Rococo Union.“ „Nezavěšujte!“ vyhrkne do sluchátka tak důrazně, až se na židli narovnám. Dokonce i jeho naléhavý hlas mi způsobuje husí kůži. „Avo, je mi to doopravdy moc líto.“ „Neříkejte.“ Nedokážu v hlase potlačit překvapení. Jesse Ward nepůsobí jako muž, který by se bůhvíjak rád omlouval. „Říkám, a myslím to vážně. Cítila jste se kvůli mně nepříjemně. Zašel jsem až příliš daleko.“ Zní dost upřímně. „Znervózňoval jsem vás. Prosím, přijměte mou omluvu.“ Neřekla bych, že mě jeho nestoudné chování a poznámky znervózňovaly. Spíš jsem byla v šoku. I když předpokládám, že by se našel někdo, na koho by jeho suverénnost udělala dojem. „V pořádku,“ řeknu váhavě. „Takže už mě nechcete donutit křičet a nasazovat mi roubík?“ 49

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Avo, vy zníte zklamaně.“ „To ani náhodou,“ vyhrknu. Na druhém konci je chvíli ticho, než znovu promluví: „Můžeme začít s čistým štítem? Budu se chovat slušně, samozřejmě.“ Ach ne. Nakrásně může svých slov litovat, ale vliv, jaký na mě má, zmírnit nedokáže. A  taky si uvědomuju, že je to nejspíš jen zástěrka, jak si mě znovu získat, aby mě mohl zase lovit. „Pane Warde, já opravdu nejsem pro váš projekt ta pravá.“ Otáčím se na  židli, abych se podívala, jestli je Patrick u  sebe. A  je. „Můžu vás přepojit na Patricka?“ zatlačím na něj a modlím se, aby mu to konečně došlo. „Jmenuju se Jesse. Cítím se starý, když mi říkáte pane Warde,“ zabručí. Pevně semknu rty, když mi mezi nimi málem unikne ta otázka. Pořád mě to zajímá, ale znovu se ho na to ptát nebudu. „Pokud vám to bude příjemnější, můžete jednat s Johnem. Jaký by byl další postup?“ S  Johnem? Bude mi to příjemnější? Goliáš je právě tak strašidelný, jako je Ward neohrožený. Nejsem si jistá, jestli se s  ním budu cítit líp, ale fakt, že je Ward ochotný ustoupit ze scény, mi napovídá, že si skutečně přeje, abych pro něj ty návrhy zpracovala já. A to je kompliment, řekla bych. Panské sídlo by se v mém portfoliu skvěle vyjímalo. „Musela bych si zaměřit místnosti a udělat návrhy,“ plácnu bez rozmyslu. „Skvěle,“ pronese s  úlevou. „Řeknu Johnovi, aby vás provedl po jednotlivých pokojích. Může vám podržet metr. Co takhle zítra?“ Už zítra? Je nějak hrr. „Je mi líto. Zítra ani ve středu se mi to nehodí.“ „Aha,“ odtuší tiše. „Pracujete i večer?“ 50

ODHALENÍ

Nemám práci po večerech ráda, ale hodně klientů dělá do pěti, takže nejsou přes den k dispozici. Na druhou stranu radši obětuju večer než víkend. Do víkendových pracovních schůzek se zásadně nenechávám dostrkat. „Mohla bych zítra večer,“ vzdychnu a otáčím list v diáři na další den. Poslední schůzku mám v pět s paní Kentovou. „Tak sedmá, plus minus?“ ptám se a zároveň si ho tam zapisuju. „Perfektní. Řekl bych, že se na  to těším, ale to nemůžu, protože se s vámi nesetkám.“ Nevidím na něj, ale něco mi říká, že se nejspíš usmívá. Slyším to v jeho hlase. Prostě si nemůže pomoct. „Dám Johnovi vědět, aby vás v sedm čekal.“ „Plus minus,“ připomínám mu. Netuším, kolik času mi zabere dostat se v tu hodinu z města. „Plus minus,“ potvrzuje. „Děkuju, Avo.“ „Není zač, pane Warde. Na shledanou.“ Zavěšuju a bezděčně si zaťukám nehtem na horní jedničku. „Avo?“ zavolá Patrick ze své kanceláře. „Jo?“ otáčím si židli, abych na něj viděla. „Panské sídlo chce výhradně tebe, poupátko.“ Pokrčí rameny a vrací pohled k obrazovce svého počítače. Ó, nikoliv, to on mě chce.

4

T

ěsně po šesté opouštím krásný nový dům paní Kentové a probírám se úterními schůzkami. Paní Kentová je neuvěřitelně zachovalá manželka pana Kenta – ředitele Kent Yacht Builders – a tento kensingtonský dům je už jejich třetím během čtyř let. Dělala jsem na interiéru všech tří. Jakmile je práce hotová, paní Kentová prohlásí, že si nedovede představit, jak v daném domě stárne – je jí sedmdesát, ne-li víc -, dá ho na trh, prodá ho a já začínám práci na jejich novém příbytku. Nasedám do auta a razím směr Surrey Hills. Kate jsem neprozradila, proč přijedu domů pozdě. Zmínka o  tom by jenom povzbudila její zvědavost, proč se do Panského sídla vracím. Samozřejmě bych ji krmila stejnými kecy jako sebe samu – že mi to zvýší pracovní prestiž. Jistá přitažlivost nemá na moje rozhodnutí sebemenší vliv – to ani náhodou! Zastavuju u interkomu, ale sotva začnu spouštět okýnko, brána přede mnou se otevírá. Zadívám se na kameru, John už mě musel čekat. Projíždím štěrkovou cestou až na nádvoří, kde zahlédnu goliáše ve dveřích. Sluneční brýle má nezbytně na očích. 52

ODHALENÍ

„Dobrý večer, Johne,“ zdravím ho, když si beru desky a tašku. Jestlipak dnes promluví? Ne. S kývnutím se otáčí a vchází zpátky do domu, takže mi opět nezbývá, než ho následovat do baru. Je tu víc lidí než posledně. „Mario?“ zabručí. Za barem se objevuje drobný muž. „Ano?“ „Nalij prosím tě něco slečně O’Sheaové.“ John ke mně stáčí pohled. „Ještě se vrátím. Jesse si chce promluvit.“ „Se mnou?“ vyhrknu a hned kvůli tomu zčervenám. „Ne, se mnou.“ „Je ve své kanceláři?“ ptám se nervózně. Kladu nějak moc otázek ohledně něčeho tak triviálního. Já jen, že mě ujišťoval, že to nechá na Johnovi a na mně. Stačí, když na toho chlapa pomyslím, a je ze mě hromádka hormonů. John zkroutí rty v jasném pokusu zamaskovat úsměv. V duchu zaúpím – je mu to jasné. „V klidu, slečinko,“ ujistí mě zhluboka, významně se podívá na Maria, což malý barman kvituje mávnutím utěrky, a nechává mě s tím mužíkem samotnou na baru. Rozhlížím se kolem a  zaznamenávám ženu, která se u  nedalekého stolu směje ve společnosti muže středního věku. Je to tatáž, kterou jsem potkala na toaletách v pátek. Na sobě má černý kalhotový kostým a  působí velmi úctyhodně. Asi tu zůstává dýl – možná obchodně? Muž, který jí dělá společnost, se zvedá od stolu a  zdvořile jí nabízí rámě. Ona jeho výzvu s  úsměvem přijímá a vstává. Zároveň nechává svého společníka, aby si položil její paži na předloktí a za družného hovoru provázeného smíchem ji odvedl z baru. Než se vrátí John, usedám na barovou stoličku a beru si telefon, abych zkontrolovala zprávy a zmeškané hovory. 53

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Dáte si víno?“ Zvedám oči k barmanovi a jeho úsměvu. Má přízvuk a já soudím, že je Ital. Je malinký a  působí celkem mile, s  tím knírkem a  ustupujícími černými vlasy. „No, jednu skleničku bych snad mohla, ale jinak řídím.“ „Jistě!“ zvolá. „Jenom kapku.“ Bere do  ruky malou vinnou sklenku a v půli na ní naznačí prstem čáru. Kašlu na to! V práci bych neměla pít, jenže mám nervy na pochodu. On je někde v téhle budově a to mi k rozčilení bohatě stačí. S úsměvem přikývnu. „Děkuju.“ Před očima mi přidrží láhev Zinfandelu a  já znovu kývnu. „Vaše šaty jsou velmi, eh… jak to řeknete… ohromující?“ Nalévá o trochu víc než půlku sklenice. Vlastně je plná. Podívám se dolů na své přiléhavé černé šaty. Ano, připouštím, že takové slovo by se v  souvislosti s  těmito šaty když-všechno-selže-tohle-je-jistota dalo použít. Vždycky se v nich cítím dobře. Odhalují každou křivku, kterou mám, a s ohledem na to, že nosím velikost deset, jich není mnoho. To se ale může snadno změnit, pokud budu bydlet s Kate delší dobu. Ignoruju tichý hlásek, který na mě zasyčí, jestli jsem si je náhodou nevzala v naději, že uvidím Warda. „Děkuju,“ usměju se na Maria. „S potěšením, slečno O’Sheaová. Nechám vás tu v klidu.“ Bere si utěrku a vydává se leštit žulovou desku baru. Čekám na Johna a srkám víno. Pije se samo, a než se naděju, mám ho v sobě celé. „Dobrý den.“ Natáčím se na židli a ocitám se čelem k ženě, která se v pátek tak plazila po  Wardovi. Usmívá se na  mě, ale je to ten nejméně upřímný úsměv, který jsem kdy měla tu čest si vysloužit. „Dobrý den,“ opáčím způsobně. 54

ODHALENÍ

Mario k nám chvátá se zděšeným výrazem a přitom mává utěrkou. „Slečno Sarah! Ne, prosím. Vy nemluvit.“ Cože? „Sklapni, Mario! Nejsem pitomá,“ štěkne na něj. Chudák Mario sebou cukne, ale vrací se k leštění baru s očima stále upřenýma na Sarah. Mám chuť zastat se ho, ale právě když se rozhodnu, že přesně to udělám, podá mi ta ženská ruku. „Já jsem Sarah, a vy…?“ No jasně, když se mě na to ptala posledně, neodpověděla jsem a překotně utekla. Přijímám její ruku a lehce jí potřásám, zatímco ona si mě podezíravě prohlíží. Je na ní patrné, že se jí zrovna nezamlouvám. Vidí ve mně hrozbu. „Ava O’Sheaová,“ představuju se a rychle ji pouštím. „A přijela jste sem, protože…?“ Pousměju se. Jsem si zcela jistá, že ví naprosto přesně, proč tu jsem, což jenom potvrzuje, že se cítí ohrožená a udělá všechno pro to, abych se tu cítila nepohodlně. Zastrč drápky, holka. „Jsem návrhářka interiérů. Přijela jsem si zaměřit místnosti.“ Zvedne obočí a  mávne rukou, aby si získala Mariovu pozornost. Tahle ženská je přetvářka sama, čiší z  ní chlad srovnatelný s  Wardovou troufalostí. Blonďaté sestříhané vlasy se jí pohupují sem a tam, rty má stejně vyzývavě rudé jako v pátek a na sobě vypasovaný šedý kalhotový kostýmek. Byla bych nespravedlivá, kdybych jí tipovala čtyřicet. Pravděpodobně je jí kolem pětatřiceti – je mnohem blíž Wardovu věku než já. Rychle se vzpamatovávám a v duchu se nakopnu do své zoufalé zadnice. „Trnkový likér s tonikem, Mario,“ poroučí si. Žádné „prosím“ ani úsměv. Je skutečně dost neomalená. „Na  návrhářku interiérů jste poměrně mladá, nemyslíte?“ pronese nepřátelským tónem, aniž by se na mě podívala. 55

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Naježím se. Tu ženskou fakt nemám ráda. Co na ní Ward vidí, kromě těch přifouklých rtů a silikonových implantátů? „To jsem,“ připouštím. Takže se bojí i mého mládí. Taky dobře. Pocítím ohromnou úlevu, když se ve dveřích objeví John, sejme si z očí brýle, věnuje Sarah významný pohled a pak kývne na mě. Co to tady s  těmi upřenými pohledy mají? Dlouho nad tím ale nepřemýšlím. Johnovo kývnutí je signálem, že se mám z blízkosti té ženy klidit. Sklenici odkládám na pult s větší razancí, než jsem zamýšlela, až Mario prudce zvedne hlavu. Věnuju mu omluvný úsměv a sesouvám se ze židle. „Bylo hezké vás poznat, Sarah,“ řeknu přívětivě. Což je lež. Vůbec to nebylo hezké, a vím, že ten pocit je vzájemný. Ani se na  mě nepodívá. Bez poděkování si bere pití, které jí Mario podává, a  odchází plkat s  nějakým podnikatelem na  druhém konci baru. Jakmile jsem u Johna, odvádí mě nahoru po hlavním schodišti na podestu vedoucí do nového křídla. „Klidně to zvládnu sama, Johne. Nechci vás zdržovat.“ „V pohodě, slečinko,“ zahučí a otevírá mi dveře nejvzdálenějšího pokoje. Dáváme se do práce, měříme a postupně procházíme zpět jednotlivými pokoji. John mi poctivě drží konec metru, přičemž kývne pokaždé, když mu udám další směr. Přízvisko „málomluvný člověk“ vzniklo kvůli Johnovi, o tom není pochyb. Domlouvá se úspornými pohyby hlavou, a  přestože má oči za  slunečními brýlemi, dokážu rozpoznat, kdy se na mě dívá. Do pracovních desek si zaznamenávám veškeré poznámky a v hlavě se mi už líhnou první nápady. O  hodinu později mám zaměřené vše, co jsem potřebovala, takže jsme skončili. Následuju Johnovo obrovské tělo zpátky na  podestu a  cestou se přehrabuju v  tašce, abych našla mobil. 56

ODHALENÍ

Brzy si uvědomuju, že jsem ho v  zoufalé snaze zbavit se Sarah nechala na baru. „Zapomněla jsem si telefon v baru,“ oznamuju Johnovým zádům. „Zařídím, aby vám ho Mario uschoval. Jesse chtěl, abych vám ještě ukázal jeden ze zařízených pokojů, než půjdete,“ informuje mě věcně. „Proč?“ „Abyste si udělala obrázek o tom, co od vás čeká.“ Projíždí kartu čtečkou, otevírá dveře a pouští mě dovnitř. Aha, tak jo. To neuškodí a navíc mě to zajímá. Páni! Přecházím až doprostřed místnosti. No, výraz malé apartmá by tomu seděl líp. Pravděpodobně má víc metrů čtverečních než Katein byt. Slyším, jak se za mnou zavírají dveře, a tak se otáčím a zjišťuju, že mě John nechal o samotě. Zůstávám tiše stát a vstřebávám okázalou nádheru zařízení. Tento pokoj je ještě honosnější než ty dole, pokud je to vůbec možné. Dominuje mu gigantická postel s  povlečením ze silného saténu v tmavě purpurové a zlaté, a stěna za postelí je pokrytá reliéfní tapetou s mohutným vzorem matně zlatých spirál. Těžké závěsy se noří do tlustého měkkého koberce a osvětlení je příjemné a tlumené. Jedním z Wardových klíčových požadavků byla smyslnost. Ať už to tu zařizoval kdokoliv, rozhodně ho beze zbytku splnil. Proč si prostě nenajme stejného člověka? Dobloumám až k velkému výsuvnému oknu a vyhlédnu z něj na krajinu za sídlem. Pozemky, na kterých Panské sídlo stojí, jsou rozlehlé a  výhledy na  ně ohromující; bujná zeleň venkovského Surrey se táhne na míle daleko. Působí to vskutku výjimečně. Přistupuju ke  krásnému prádelníku z  tmavého dřeva, a  dřív než se usadím do lenošky u okna, přejedu po jeho povrchu dlaní a odložím si na něj tašku a desky. 57

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Jenom sedím a  nechávám na  sebe okolní prostředí působit. Je přímo snové a  nepochybně by se mohlo měřit s  mnoha slavnými hotely největších světových měst. Mou pozornost upoutá velká nástěnná tapisérie. Je poměrně zvláštní, ale překrásně provedená, a já si říkám, že to bude starožitnost. Vypadá jako nějaká mozaika, je napůl připevněná ke zdi a rozpíná se vzhůru k mohutným stropním trámům. Není tu ale nic, dokonce ani osvětlení, které by ten skvost zdůrazňovalo. Zamyšleně nakláním hlavu ke  straně, ale vzápětí nadskočím úlekem, když zaslechnu zvuk vycházející z koupelny. No tohle, on mě nechal zavést do  obsazeného pokoje… nebo co? Teď už nic neslyším. Zůstávám bez hlesu a pohybu a snažím se zachytit jakékoliv známky pohybu, jenže nezaznamenávám nic, takže se trochu uvolňuju. Záhy ale trhnu hlavou, když zaslechnu cvaknutí kliky koupelnových dveří. Krucinál. Měla bych se odsud klidit dřív, než se nějaký chudák vyvalí z koupelny, pravděpodobně nahý, a uvidí uprostřed svého luxusního apartmá divnou ženskou, která se proměnila v solný sloup. Vrhám se k prádelníku pro tašku a prudce se obracím k východu. Jenže pak zalapám po  dechu a  taška se poroučí k  zemi, protože jsem vystavena tomu nejúžasnějšímu výhledu. Skutečně jako ta Lotova žena stojím a zírám na Jesseho Warda, který stanul ve dveřích koupelny a na sobě nemá nic, kromě volných riflí. „Tohle má být nějaký vtip?“ zasměju se napůl. Čekám na  vysvětlení, ale to nepřichází. Pokouším se ignorovat přítomnost velmi přitažlivého muže a  zběsile pátrám v  hlavě po  nějakém vodítku nebo východisku. Bezúspěšně. Nejsem totiž slepá. Ochotně bych se doznala, že jsem si představovala jeho hruď – víc než jednou –, a ta teď překonává i moje největší očekávání. Dokonalost je pro tohoto muže slabé slo58

ODHALENÍ

vo. Co teď? Jenom tam stojí, hlavu lehce skloněnou, a dívá se na mě skrz dlouhé řasy. Provrtává mě pohledem, ústa má pootevřená a já vidím, jak se mu zvedá a klesá jeho úžasný hrudník. Jak ho jenom popsat; nemá příliš vyrýsované svaly, je to zkrátka čistě… vymodelovaná… práce. Jestli mi připadal v oblečení neodolatelný, teď mám chuť vrhnout se na něj. Radši se zhluboka nadechnu. Panebože, on má dokonale vypracované svaly na  břiše a  jeho ztěžklý dech způsobuje, že mu hrají jako vlnky na  hladině. Co tu vůbec dělá, jenom v těch džínách, pravděpodobně čerstvě oholený a odhalující ještě víc ze své přitažlivosti? V duchu si jednu vlepím. To je přece jasné, co tu na mě hraje. Věděla jsem, že mu nemám věřit. Je neskutečný a tak ukrutně troufalý – skoro to odrazuje… skoro. Pro sebe se uchechtnu. Vlastně to neodrazuje vůbec. Už zase je ze mě loužička touhy. Ruce má svěšené podél těla, ale jeho postoj je sebejistý a  odhodlaný. Sleduje mě s  neoblomnou rozhodností, jeho pohled mi říká, že se rozpustím blahem. Měla bych odejít, ale i když vím, že bych měla, i když mi zdravý rozum říká, abych utekla, neudělám to. Namísto toho mi oči sklouznou k jeho džínovinou pokrytým stehnům a  cestou zaznamenávají výstupek v  jeho rozkroku. Nepochybně je vzrušený, a soudě podle nutkavého stáhnutí, které mi právě sevřelo podbřišek, v tom není sám. Rozevírám rty, abych si dopřála pár doušků vzduchu na uklidněnou, a protahuju si krk. „Uvolni se, Avo,“ naléhá tiše. „Ty víš, že to chceš.“ Skoro se zasměju. A kdo by to nechtěl? Podívejte se na něj! Stojím jako přikovaná. Jediný viditelný pohyb vytváří moje srdce, které se mi snaží probít ven z hrudi a jehož tlukot se zdesetinásobí v okamžiku, kdy se ke mně Ward začne pomalu přibližovat, oči pevně upřené do mých. 59

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Jakmile je pár kroků ode mě, obklopí mě jeho svěží mátová vůně, a  mé tělo mimoděk ztuhne. Nechápu, jak to dokážu, ale stále se mu dívám do očí; postupně zvedám zrak, abych náš kontakt udržela celou dobu, co se ke mně přibližuje, dokud nestojí až těsně u mě. Tak těsně, jak jen může být, aniž by se mě dotknul. „Otoč se,“ nařizuje mi mírně. Poslechnu bez jediného zaváhání. Pomalu se otáčím zády k němu a zároveň vydechuju zadržovaný vzduch a pevně zavírám oči. Co to dělám? Ani na chvilku jsem nezaváhala. Ramena mám napjatá, protože čekám, až se mě dotkne – a žádná snaha o uvolnění tomu nepomůže. Jediný zvuk, který se v místnosti ozývá, je náš těžký dech. Chvíli zůstávám otočená, ale pak se pohnu, abych se vrátila čelem k  němu, jenže mě zastavuje pár pevných, lehce rozechvělých dlaní, které se mi opřou o ramena a v mém úmyslu mi zabrání. Při jeho doteku sebou cuknu a  on po  chvíli pomalu zvedne jednu ruku, jako by se chtěl ujistit, že zůstanu stát, a shrne mi rozpuštěné vlasy ze zad dopředu přes rameno. V zatemnělé hlavě uslyším hlas, který mě nabádá, abych utekla, ale mé tělo má svou vlastní hlavu. Volnou ruku mi vrací na rameno a oběma mi pak začíná masírovat ztuhlé svaly. Je to božský pocit, samou slastí zakláním hlavu a z pootevřených rtů mi uniká tichý vzdech. Zesiluje tlak a já si vychutnávám skvělé pohyby jeho nadaných prstů. Zároveň cítím, jak se jeho svěží horký dech přibližuje k  mému uchu. Se zachvěním pohnu obličejem blíž k němu. Vím, že to vypadá jako pozvánka, ale v tuhle chvíli už jsem ztratila soudnost. Chci víc. „Nezastavuj mě,“ zašeptá. V  důsledku vibrací jeho hlasu se mým tělem prožene vlna rozechvění. A chvěju se i navenek. Nedokážu to ovládnout. 60

ODHALENÍ

V krku mi vázne dech, když ze sebe vymáčknu: „To ani nechci.“ Nepoznávám svůj vlastní hlas. Nedokážu uvěřit, že mě takhle ovládl. A ještě neuvěřitelnější mi připadá, že ho v tom nechávám pokračovat. Přitiskne se ke mně celým tělem, jeho ústa se tak ocitají těsně u mého ucha. „Teď ti sundám šaty.“ Mé přikývnutí je skoro neviditelné, ale on ho zachytává a odpovídá na něj jemným skousnutím mého lalůčku, které jenom přiživí neústupný tlak v mém už tak pulsujícím nitru. „Ty jsi tak zatraceně krásná, Avo,“ zamumlá a  přejede mi rty přes ucho. „Ach bože,“ nahýbám se k němu a skrz džíny cítím, jak mu zatepá ve vzrušeném klíně, kterým se mě dotýká na bedrech. „Cítíš to?“ Zakrouží boky a  já vzdychnu. „Teď si tě vezmu, dámo.“ Ta slova pronese s absolutní přesvědčivostí. Jsem jeho otrokyní. A jsem si jistá, že v téhle oblasti musí mít praxi – že svou dovednost v oblasti svádění povýšil na umění. Ani jsem nepomyslela na to, že bych ho odmítla. Ženy mu musí padat k nohám denně. Je dobře cvičeným mistrem a bere si, co chce, ale to mě ani v nejmenším neodrazuje. Teď jsem tu proto, aby si mě vzal, a nechci přitom váhat, ani řešit výčitky svědomí. Obezřetnost jsem pustila k vodě. Opře mi ukazováček o  bedra a  pomalým, odhodlaným tahem mi jím přejíždí vzhůru po páteři, takže instinktivně zakláním hlavu. Snažně prosím své ruce, aby zůstaly podél těla, i když ze všeho nejvíc toužím otočit se a strhnout ho na sebe, jenže to je právě věc, kterou mi už jednou jasně zatrhnul. Je zřejmé, že rád přebírá kontrolu. Jakmile se dostane až k hornímu okraji mých šatů, bere za zip a druhou ruku mi opírá o bok. Vyjeknu. Je to moje nejlechtivější místo a jakékoliv tření o kyčel nebo proláklinu nad ní mě doká61

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

že okamžitě vystřelit z  kůže. S  pevně semknutými víčky použiju veškerou morální sílu, abych se na jeho dotek nesoustředila. Je to těžké, ale jeho široká dlaň rozprostřená na  celém mém boku mi dodává klid, nedovoluje mi pohnout se. Zip pomalu sjíždí dolů a já slyším, jak se Jesse prudce nadechne, když spatří mou odhalenou kůži. Sundává mi dlaň z boku a já překvapeně zjišťuju, že mi její teplo okamžitě schází. Ale pak ucítím, jak se mi obě jeho ruce vkradou pod látku a spočinou mi na nahých ramenou, načež propne prsty, aby mi oddálil šaty od  těla, a pak je pomalu stahuje dolů a nechává sklouznout až na zem. Jemu uvázne dech a já děkuju všem svatým, že jsem si na sebe vzala hezké prádlo. Zůstávám stát, jenom v  podprsence, kalhotkách a lodičkách a v naprosté moci Adonise, který se nade mnou zezadu tyčí. „Hmm, krajky,“ zašeptá. Chytá mě za pas, zvedá mě z kroužku oblečení na zemi a obrací čelem k sobě. Na podpatcích mám oči ve výšce jeho brady, a když mrknu o něco výš, dívám se na jeho plné krásné rty, které už toužím cítit na  sobě. Rychle nad sebou ztrácím kontrolu a mé svědomí už dávno opustilo budovu. Jsem k mání a s tímto mužem dokonce snadno. Vztáhne ruku k  mým prsům a  palcem mi přejede po  jedné z bradavek; očima přitom sleduje své pohyby. Při jeho doteku mě zabrní obě bradavky a já vnímám, jak se mi pod košíčky podprsenky stahují. Na  rtech mu zahraje nepatrný úsměv. Ví, jaký má na mě vliv. Zapojuje i ukazováček a promne mi ztvrdlý hrot prsu mezi prsty. Z mé hrudi se rázem stávají dva tepající, těžké, bolestně roztoužené pahorky. Jsem tím mužem, který mě tak podrobně studuje a dělá ze mě roztřesenou nadrženou samičku, úplně fascinovaná. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že to dělám, ale, ať se propadnu, copak to dokážu zastavit? 62

ODHALENÍ

Sleduju, jak zvedá i druhou ruku, aby v ní potěžkal mé druhé ňadro, a dál už se nedovedu držet zpátky. Zvedám paže a pokládám mu dlaně na hruď, z jejíž pevnosti a žáru mi zadrhne dech. Prstem mu obtáhnu rýhu mezi prsními svaly a usměju se pro sebe, když ucítím, jak sebou pod mým dotekem cukne a z hloubi jeho hrdla zaslechnu tichý sten. Jenže dřív, než se stihnu dostat k jeho tělu blíž, znovu mě otáčí a já mám chuť zoufale zaúpět. „Chci tě vidět,“ vydechnu. „Ššš,“ tiší mě. Rozepíná mi podprsenku a ruce vsouvá pod její ramínka. Stahuje mi ji dolů po  pažích a  nechává ji svézt na  podlahu. A pak už mám jeho dlaně na prsou, jemně je hněte a přitom mi dál těžce oddechuje do ucha. „Ty. A. Já,“ procedí. Obrací mě zpátky a vrhá se mi na rty, krade mi dech. Jsem zpátky tam, kde chci být. Jeho jazyk mě laská na spodním rtu, dožaduje se vstupu a já mu ho neodpírám. Vítám ho ve svých ústech a  pronikám do  těch jeho. Jsou horká, líbají mě uvolněně, a přesto neústupně. Chytám ho kolem ramen, abych si ho přitáhla blíž, a on se mi tiskne klínem k podbřišku; je tvrdý a domáhá se úniku z vězení, které představuje látka jeho kalhot. Každá část jeho těla se zdá dokonalá. Má všechno, co jsem si představovala. Z úst mu uniká téměř neslyšný vzdech. Oběma rukama mi stoupá po  zádech a  bere mou hlavu do  dlaní, prsty má rozprostřené v mém týle a hrany rukou si opírá o mé lícní kosti. Přerušuje náš polibek a já s nelibostí zakňourám. Ramena se mu zvedají a klesají ztěžklým dechem, kterým bojuje o  přísun vzduchu, čelo si opírá o moje, oči pevně zavřené. Vypadá, jako by trpěl. „Ztratím se v  tobě,“ vzdychne. Jednu ruku nechává klesnout podél mé páteře až na zadní stranu stehna. Jediným mírným ta63

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

hem mi zvedá nohu na svůj bok a druhou ruku mi pokládá na zadek. Naléhavě pátrá v  mých očích. „Něco mezi námi je,“ šeptá, „nezdá se mi to.“ Ne, to teda nezdá. V myšlenkách se vracím k pátku, kdy jsem ho poprvé spatřila. Cítila jsem se jako zelektrizovaná, mým tělem a mou myslí se prohnaly všechny možné druhy podivných reakcí. Nebylo to normální a teď jsem vděčná, že jsem v tom nebyla sama. „Něco mezi námi je,“ potvrzuju tiše a sleduju, jak se výraz v jeho očích mění z nejistého v plně spokojený. Stojím na jedné noze, napůl zaklesnutá kolem jeho pasu, a jsem připravená stisknout kohoutek a ovinout se kolem něj i druhou nohou. Potřebuju ho, celého. Potřebuju cítit jeho ústa na svých, a jako by mi četl myšlenky, sklání hlavu a nabízí mi je, jenže tentokrát je klidnější a otírá se o moje rty zlehka, v tom nejúžasnějším tempu. Natlačí se na  mě boky a  já okamžitě pocítím prudkou odpověď ve vlastním klíně. Nejsem schopná to ovládat. Nechci to ovládat. Otírá se o  mě pánví a  dál mě dlouze líbá. Kombinace dvou takových vjemů mě dostává na samou hranici. Stačí jeden dotek a ocitnu se za ní. Znenadání svůj polibek prohlubuje a jeho doteky se stávají naléhavějšími. „Proboha,“ zamumlá mi do rtů. „Nekaž to.“ Nekaz to? Proč mě o to prosí, nebo prosí sám sebe? Ale pak mi to začíná být jasné, když někdo zavolá jeho jméno. Poznávám ten chladný, nepřátelský hlas, který patří Sarah, a jako lusknutím prstů se moje narůstající roztouženost vytrácí rychleji, než se objevila. Vypadni, vypadni, vypadni!!! Křičím v  duchu zas a  zas. Moje malátné, hýčkané tělo se náhle vzepře a prsty se mi zatnou do Jesseho ramen. Co to dělám? Jeho partnerka slídí za dveřmi a já se tu muckám s jejím přítelem. Jsem odporná! 64

ODHALENÍ

Líbá mě stále vášnivěji, tiskne se ke mně rty až na hranici bolestivosti, jazykem si razí cestu do  mých úst s  narůstající průbojností. Chápu, že se mě snaží udržet ve hře. Pouští mé stehno a  přidržuje si mě za  boky. On si myslí, že mu uteču. Což mám vlastně v plánu, takže jakmile odtrhne své rty od mých, automaticky mi klesá hlava. „Dveře jsou zamčené,“ ujišťuje mě potichu. Takhle v  tom nedokážu pokračovat! Možná tu ženskou nemám ráda, ale nejsem žádná zlodějka. Škoda už se stala, ale ještě to můžu zastavit, než se dostaneme do bodu, odkud není návratu. Jednou rukou mi podepře čelist a zvedne hlavu, pevně mě za ni drží a upírá na mě uhrančivě zelený pohled. Jeho jediná vráska se stává jasně patrnou, jak v mých očích po něčem pátrá – po naději, řekla bych. „Prosím,“ artikuluje. V  jeho sevření mírně zavrtím hlavou a  pohledem sklouznu k jeho hrudi, poté pevně semknu víčka. Zmáčkne ruku, kterou mě drží za bok, a jemně mi potřese hlavou v zoufalém pokusu vytáhnout mě z ulity, do které jsem se uzavřela. „Neutíkej.“ To slovo ucedí, snad aby znělo víc jako příkaz. „Tohle já nemůžu,“ zašeptám a  ucítím, jak mě s  bezútěšným zaúpěním pouští. „Jesse?“ slyším znovu Sarah, tentokrát ještě blíž. V naprostém omámení sbírám z podlahy šaty a prchám do koupelny, kde za sebou bouchnu dveřmi a zamykám. Téměř nahá se o ně opírám a  snažím se opanovat zdivočelý dech. Oči zvedám ke stropu, abych se ubránila slzám. Myslím, že jsem zaslechla zvuk tlumených hlasů, které vycházejí z ložnice, a tak se pokouším zklidnit, abych rozuměla tomu, co říkají. Jenže pak už se tam nic neděje. Žádný zvuk, žádné 65

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

hlasy… nic. K čertu se mnou za to, že jsem polonahá a nemůžu odsud zmizet. Namísto toho jsem utekla a schovala se do koupelny, jako nějaký zoufalec, což taky jsem. Stydím se za sebe. Už víckrát jsem byla v  roli podvedené. Nad mnoha láhvemi vína jsem ty „dotyčné ženy“ odsoudila, urážela je a přála jim nemilosrdnou odplatu. A teď jsem jednou z nich. Zaskučím a připlácnu si dlaň na čelo. Běhno! Když zaslechnu zavírající se dveře, strnu a  napnu uši. Byl to on? Odchází, nebo se vrací? Ať tak nebo tak, musím se obléknout, takže ve změti látky, kterou držím v ruce, zapátrám po podprsence – žádná tam není. Zběsile tím smotkem zatřesu a modlím se, aby se podprsenka objevila, ale pořád… nic. Vzdychnu a oblékám si aspoň šaty, vytahuju si je na  ramena a  rukou zašátrám, abych si zapnula zip. Budu to muset zvládnout bez podprsenky, protože v ložnici ji rozhodně hledat nehodlám. Přecházím k zrcadlu, abych se v něm omrkla, a je to přesně, jak jsem si myslela; vypadám děsně. Oči mám plné neprolitých slz, rty nateklé a překrvené a tváře zarudlé. Vypadám uštvaně; já jsem uštvaná. Marně se snažím dát vnitřně do  pořádku, abych odsud mohla vyjít aspoň s trochou důstojnosti, ale neexistuje způsob, jak zakrýt pološílený výraz. Tohle bude ulička hanby. Někdo zaklepe na dveře a já sebou trhnu. „Avo?“ Zůstávám zticha. Panebože, on zní skoro rozzlobeně. Prsty si pročísnu vlasy a  papírovým ubrouskem otřu slzy z  očí. Nevypadám o nic líp, ale jsem si jistá, že se budu cítit líp, až odsud odejdu, a  tak sbírám odvahu k  tomu, abych váhavě odemkla. Vzápětí se dveře rozlétnou, skoro mě přitom porazí, a  jejich rám vyplňuje Jesse. Skutečně je rozzlobený. A zastupuje mi cestu. 66

ODHALENÍ

Přes jeho rameno nakouknu do pokoje, takže zjišťuju, že jsme sami. Musí být neobyčejně přesvědčivým lhářem, protože je pořád bez košile a nikde tu nevidím Sarah, která by se mi pokoušela vyškrábat oči. Zrovna on nemá právo dívat se na mě káravě a způsobovat, že se cítím ještě víc pod psa. Prosmýknu se kolem něj. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zavolá za mnou. Nereaguju. Mašíruju dál, cestou sbírám tašku a  hrnu se ven. Na úprku slyším, jak za mnou kleje. „Avo!“ Schody beru po  dvou, ale ještě se ohlédnu a  spatřím ho, jak vybíhá z apartmá a bojuje s trikem, aby si je navlékl. Dole se zastavuju v baru pro telefon. Mario právě obsluhuje dva džentlmeny a  mé slušné vychování mi brání dožadovat se jeho vydání okamžitě, takže trpělivě stojím a čekám, i když celou dobu nervózně přešlapuju. „Máte to, kvůli čemu jste přišla?“ Studený hlas Sarah se mi zatne do živého. Ježiši, ona to ví, že ano? Byl to dvojsmysl? Otáčím se s falešným úsměvem na rtech. „Zaměření? Jistě.“ Přejede mě pohledem. Loket má zapřený v pase a sklenici s trnkovým likérem a tonikem vystavenou před obličejem. Ona to ví. Do baru vráží Jesse a smykem zastavuje až před námi. Vrhám na  něj zděšený pohled. Nemohl by se chovat ještě nápadněji? Koutkem oka střelím po  Sarah, abych odhadla, jak na  tu malou scénku zareaguje, a vidím, jak si nás oba, Jesseho i mě, zamyšleně měří. Je to jasné, prokoukla nás. Musím pryč. Obracím se zpátky k  baru. Díkybohu mě tentokrát Mario registruje. „Slečno O’Sheaová, tu máte, musíte ochutnat,“ podává mi nějakého panáka. „Máte můj telefon, Mario?“ „Ochutnejte,“ trvá na svém. 67

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

V zoufalé touze odsud vypadnout to do sebe kopnu naráz a zašklebím se, když mi to vypálí díru do krku. Pusa se mi deformuje do velkého „O“ a v agónii zavírám oči. „Páni!“ „Dobré?“ Dlouze vydechnu, pravděpodobně plamen, a vracím mu sklenku. „Ano. Velmi dobré.“ Bere si ji ode mě a s mrknutím mi podává mobil. Uhlazuju si šaty a s hlubokým nádechem se otáčím ke dvěma lidem, které už nikdy nechci spatřit. „To jste si zapomněla nahoře.“ Ward mi podává složku, ale nepouští ji, ani když za ni trochu zatáhnu. „Děkuju.“ Zamračím se na něj, protože na mě pořád zírá, obočí stažené a spodní ret skousnutý mezi zuby. Nakonec složku pouští a  já si ji ukládám do  tašky. „Na  shledanou.“ Nechávám je oba za sebou v baru a mizím k autu. Ward už mě nemůže pronásledovat, teď když má Sarah za zadkem, a to je velká úleva. Nasedám a startuju, ignoruju přitom hlas, který na mě uvnitř hlavy křičí: „Teď bys už asi nadýchala!“ Je to ode mě vážně nezodpovědné, ale zoufalství mi nedává možnost volby. Zařazuju zpátečku, couvám z parkovacího místa a přitom zahlédnu, jak se Jesse hrne ze vchodových dveří. To snad nemyslí vážně?! Zběsile tam kopnu jedničku a šlápnu na plyn tak prudce, až se za  mnou zvedne oblak prachu. Když si prach sedne, vidím ve zpětném zrcátku, jak Jesse rozhazuje rukama jako nějaký nepříčetný šílenec. Uháním příjezdovou alejí. Hlava se mi točí – následkem pití a stresu –, ale snažím se soustředit na cestu před sebou. Pohledem na  palubku si ověřuju, že skutečně jedu zbytečně rychle, a  navíc bez světel i pásů. Celé mě to dokonale rozhodilo. Přede mnou se objevuje brána a tak sundávám nohu z plynu. „Otevři se, prosím, otevři,“ škemrám, když musím zastavit. „Tak se 68

ODHALENÍ

otevři!“ Frustrovaně udeřím do volantu, takže se ozve zatroubení a já samým leknutím nadskočím. Zvuk blížícího se auta přitahuje mou pozornost ke zpětnému zrcátku. „No to snad ne!“ vykřiknu, když se světla přiblíží. Auto za mnou smykem brzdí, dveře se prudce otevírají a z nich vyráží Jesse. Přibližuje se zdánlivě vyrovnaným krokem, ale já se ani nesnažím nalhávat si, že nevypadá rozlíceně. A to jenom proto, že si nezapíchal?! Dramaticky si skládám ruce a hlavu na volant, cítím se dokonale zničená. Můj úmysl utéct bez jakýchkoliv otázek a vysvětlování se tu válí v prachu cesty. A ne že bych mu nějaké objasňování dlužila. Otevírá moje dveře a chytá mě za paži, jemně mě za ni vytahuje z  auta a  zároveň mi vyndává klíčky ze zapalování. „Avo.“ Zadívá se na mě nesouhlasně. Mám chuť na něj zaječet, ale on je rychlejší. „Vždyť jsi napůl opilá! Přísahám bohu, kdyby se ti něco stalo, tak…“ Při jeho slovech se zachvěju a v duchu si vynadám, že jsem byla tak lehkomyslná. Stojím před ním, vstřebávám jeho rozladěnost a cítím se poníženě a trapně. Bere mě za bradu a zadívá se na mě. Chystá se sklonit pro polibek, vidím mu to na očích. Ach, prosím. Tohle fakt nepotřebuju. Vymaňuju se z jeho sevření. „Jsi v pořádku?“ ptá se tiše a znovu se po mně natahuje. Odrážím ho. „Budeš se divit, ale ne, nejsem. Proč jsi to udělal?“ „Není to zřejmé?“ „Protože mě chceš.“ „Víc než cokoliv jiného.“ „Nikdy jsem nepotkala nikoho tak zahleděného do sebe. Tys to plánoval? Když jsi mi včera volal, tak už jsi to věděl?“ „Jo.“ V jeho hlase není ani stopa po omluvě. „Protože tě chci.“ Nemám zdání, jak s tím naložit. On mě chce, tak si mě prostě vezme. „Mohl bys otevřít tu bránu, prosím?“ Vydávám se směrem 69

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

k ní, ale ona se ani nehne. Chytám se jí a v tom nejvýhrůžnějším gestu, které svedu, se otáčím a zavrčím: „Otevři tu pitomou bránu!“ „Opravdu si myslíš, že tě tu nechám potulovat, když jsi kilometry od domova?“ „Zavolám si taxíka.“ „Nepřichází v úvahu. Beru tě já.“ Podívám se na jeho auto. Je to Aston Martin – celý černý, nablýskaný a nádherný. To sedí. „Do prdele, tak už to otevři!“ obořím se na něj. „Dávej si pozor na pusu!“ Dávat si pozor na  pusu? Mám chuť mu jednu vrazit, padnout na kolena a samým zoufalstvím brečet. Cítím se jako blázen – pokořená a zostuzená. „Nemám zájem stát se dalším zářezem na sloupku tvý frekventovaný postele,“ plivnu po něm. Na to si sebe příliš vážím… aspoň doufám. „Tak tohle si myslíš?“ Naši konfrontaci přerušuje zvonění jeho mobilu. Rychle ho vytahuje z kapsy. „Johne?“ Obrací se a začíná přecházet sem a tam. „Jo… dobře.“ Hovor je rychle u konce. „Beru tě domů.“ Natahuje ke mně ruku. „Ne! Prosím, jenom mi otevři,“ žadoním. Což není tón, který jsem zamýšlela. „Ne, já tě samotnou ven nepustím, Avo. Konec debaty. Jedeš se mnou.“ Zpozorním, protože sem z hlavní cesty odbočuje nějaké auto. „Do prdele,“ zanadává Jesse, znovu loví mobil z kapsy a zároveň se mě snaží zachytit. Brána se začíná otevírat a já utíkám k autu, abych si z něj vzala tašku. 70

ODHALENÍ

„Johne, neotvírej tu zkurvenou bránu!“ zařve do telefonu, ale pak zmlkne. „No tak ať ji neotvírá Sarah.“ Jakmile je škvíra mezi křídly dost široká a  já se protáhnu skrz, začne se brána zavírat. Vidím, jak Jesse rázuje k autu, cestou něco vyťuká na panelu interkomu a panty se dávají znovu do  protipohybu. Vyndávám si mobil a  cestou k  hlavní silnici vytáčím číslo taxislužby. Právě se ozývají a já se chystám promluvit, když vtom mi vyráží vzduch z plic, jak mě někdo chytne kolem pasu. Vyjeknu, protože se najednou ocitám ve vzduchu, jsem otočena kolem své osy a hozena přes mužské rameno. „Zatraceně, nebudeš se tu toulat sama, dámo.“ Jeho tón je tak autoritativní, že se cítím mladší, nebo mi on připadá ještě starší – nejsem si jistá, co z toho. „Co je ti do toho?“ zaprskám. Vaří se ve mně žluč, tím víc, čím víc se houpu na jeho zádech, když rázuje zpátky ke svému autu. „Evidentně nic, ale aspoň mám nějakou zodpovědnost. Neodjedeš odsud jinak než v  mém autě. Rozumíme si?“ Staví mě na nohy, usazuje do auta a zabouchne za mnou dveře. Pak se vrací k mému Mini, aby ho odstavil z cesty. S úšklebkem sleduju, jak si posouvá sedadlo tak daleko, jak je to možné, a přesto bojuje, aby tam svou vysokou štíhlou postavu nějak poskládal. Vypadá přitom pěkně hloupě. Dopáleně přisupí zpátky k autu a nasedá. Ještě mi věnuje rozlícený pohled a pak už startuje a vyráží. Cesta domů je bolestivě mlčenlivá a  děsivě rychlá. Ten chlap je postrach silnic a  já si přeju, aby aspoň zapnul rádio a  porušil to divné ticho uvnitř. 71

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Aniž bych chtěla, obdivuju interiér jeho DBS. Sedím zabořená do  sedadla, obklopená černou kůží, a  celou cestu zírám z  okna. Každou chvíli na sobě ucítím jeho oči, ale nevšímám si toho a radši se soustřeďuju na ostré burácení motoru, který hltá kilometry před námi. Co se to jenom stalo? Zastavuje před Kateiným domem, ke kterému jsem ho dovedla krátkými, úsečnými instrukcemi. Okamžitě vystupuju. „Avo?“ slyším, jak za mnou volá, ale já zavírám dveře a rychle odcházím. U  domu hlasitě zakleju, když si uvědomím, že má pořád moje klíče. Otáčím se a  spěchám zpátky, ale už zaslechnu jenom hřmění motoru, když mizí v dáli. Znechuceně zkřivím obličej. Tohle udělal schválně, abych mu musela zavolat a  hezky poprosit, aby mi je vrátil. No to si počká. To budu radši bez auta. Vleču se zpátky a  buším na dveře. „Kde máš klíče?“ ptá se Kate, když mi přijde otevřít. Rychle přemýšlím. „Nechávám si v autě vyměnit brzdy. Zapomněla jsem si z kroužku sundat klíč od domu.“ Moje výmluva je přijata bez dalšího vyptávání. „V  květináči na  kuchyňském okně je náhradní.“ Vybíhá zpátky po  schodech nahoru a já ji následuju. Urychleně otevírám láhev vína a v lednici hledám něco k snědku. Nic mě v ní ale nezaujme. Víno bude stačit. „Jasně, že si dám,“ přihrne se Kate do kuchyně. Už je v pyžamu a já se nemůžu dočkat, až ji napodobím. Nalévám jí sklenici a snažím se zamaskovat uštvaný výraz – o kterém vím, že ho stále mám – jakýmkoliv jiným. „Jaký byl den?“ ptám se jí. Hroutí se do jedné z nesourodých židlí, které jsou rozestavěné kolem masivního borovicového stolu. „Většinu dne jsem strávila 72

ODHALENÍ

vyzvedáváním podnosů na dorty. Jeden by myslel, že lidi mají tolik slušnosti, aby je sami vraceli.“ Usrkne si vína a spokojeně vzdychne. Přisedám si k ní. „Musíš si začít říkat o zálohu.“ „Já vím. Jo, a zítra večer mám rande.“ „S  kým?“ vyzvídám a  přemýšlím, jestli to tenhle dotáhne dál než na první schůzku. „S hrozně skvělým klientem. Zastavil se tu pro dort k prvním narozeninám jeho neteře – ten se Středo-džunglí. To je sladký, co?“ „No to teda jo,“ souhlasím. „A jak jste se dohodli na rande?“ „Řekla jsem si o něj,“ pokrčí rameny. Zasměju se. Její sebedůvěra je ohromující. Musí držet světový rekord v prvních schůzkách. Jediný dlouhodobý vztah, který kdy měla, byl s mým bratrem, ale o tom spolu nemluvíme. Od té doby, co se rozešli a  Dan se přestěhoval do  Austrálie, navléká Kate nekonečnou šňůru schůzek, z nichž se žádná už nikdy neopakovala. „Půjdu se převléknout a zavolám mámě.“ Zvedám se a víno si beru s sebou. „Za chvíli si k tobě sednu na gauč.“ „Jasně.“ Nutně si potřebuju promluvit s mámou. Kate je moje nejlepší kamarádka, ale když člověk potřebuje teplé lidské slovo, mámě se nic nevyrovná. Ta bude zděšená. Jakmile jsem převlečená do  volných pyžamových kalhot a  tílka, plácnu sebou na  postel a  vytáčím mámino číslo. Zazvoní to jen jednou, než telefon vezme. „Avo?“ Trochu křičí, ale jinak je její hlas uklidňující. „Ahoj, mami.“ „Avo? Avo? Josephe, já ji neslyším. Dělám to dobře? Avo?“ „Jsem tady, mami. Už mě slyšíš?“ „Avo? Josephe, je to rozbité. Já nic neslyším. Avo!“ 73

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Nejdřív zaslechnu tátovo tlumené bručení a  vzápětí ho mám na drátě: „Ahoj.“ „Ahoj, tati,“ zakřičím. „Sakra, nemusíš na mě ječet!“ „Ale ona mě neslyšela.“ „To proto, že ten krám držela vzhůru nohama, ženská zabedněná.“ V pozadí slyším, jak se máma zasměje, a pak zvuk plácnutí, což nepochybně znamená, že máma pleskla tátu přes rameno. „Tak je tam? Slyšíš ji? Dej mi to.“ Chvilku se o telefon přetahují a pak už ji mám zpátky u ucha. „Avo? Jsi tam?“ „Jo!“ Proč jsem jí prostě nezavolala na pevnou? Trvala na tom, že jí musím volat na její nový mobil, aby si na něj zvykala, ale je to s ní dřina. Je jí sice teprve čtyřicet sedm, ale je totální technofob. „Aha. Teď už je to lepší, už tě slyším. Jak se máš?“ „Dobře. Mám se dobře. A ty, mami?“ „Jo, všechno v  pohodě. A  hádej co? Máme horkou novinku.“ Ani mi nedá šanci hádat. „Tvůj bratr přijede na návštěvu!“ Rozrušeně si sedám. Dan jede domů? Neviděla jsem ho šest měsíců. Žije si svůj sen jako instruktor surfingu v Gold Coast. Kate se z téhle novinky zblázní, ale ne zrovna radostí. „Kdy?“ domáhám se. „Příští neděli. Není to skvělé?“ „Už víš, co chce dělat?“ zjišťuju. „Přiletí na Heathrow, pojede rovnou sem do Cornwallu a stráví tu s námi celý týden. Potom se vrací do Londýna. Přijedeš s ním? Už jsi tu nebyla celé týdny.“ Najednou se cítím strašně. Rodiče už jsem neviděla skoro osm týdnů. „Měla jsem toho v práci moc, mami. Ještě mám předváděčku Lussa. Je to hektický. Zkusím si to nějak zařídit, jo?“ 74

ODHALENÍ

„Já vím, miláčku. Jak se má Kate?“ ptá se. Máma ji má stejně pořád ráda. Byla zrovna tak zničená jako já, když nám Kate s Danem oznámili, že spolu skončili. „Má se skvěle.“ „To je dobře. Nějaké zprávy o Mattovi?“ ověřuje si nejistě. A vím, že potajmu doufá v  jedno velké řvoucí NE. Když jsme se rozešli s Mattem, nebyla zničená ani trochu. Nebyl to právě její oblíbenec. Když o tom tak přemýšlím, on nebyl oblíbený u mnoha lidí. „Ne, prostě si zvykám na nový stav věcí,“ informuju ji a slyším, jak vydechne úlevou. O tom, na jaký konkrétní nový stav si zvykám, jí nehodlám vykládat dobrovolně. „Tak jo. Josephe, jdi otevřít, ano? Avo, já už musím. Přišla mě vyzvednout Sue, jdeme na jógu.“ „Tak fajn, mami. Ozvu se příští týden.“ „Dobře. Hodně štěstí s tou předváděčkou a užij si to!“ nařizuje mi ještě. „Ahoj, mami,“ loučím se a zavěšuju. Takže Dan přijede domů. To mi trochu zvedlo náladu, a  taky se vždycky cítím líp, když si promluvím s  mámou. Naši jsou sice tři sta mil daleko a  strašně mi chybí, ale uklidňuje mě myšlenka, že unikli nekonečnému shonu Londýna a po tátově infarktu odešli do předčasného důchodu a odstěhovali se do Newquay. Zvoní mi mobil a já kontroluju displej. Čekám, že na něm uvidím mámino číslo – nejspíš si zapomněla zamknout klávesnici a sedla si na to –, ale není to ona. Je to Jesse Ward. Grrr! „Odpal!“ vybuchnu, zahodím telefon na postel a odcházím za Kate na gauč. Ještě na chodbě slyším, jak se ten krám znovu rozdrnčí.

5

„R

ánko,“ zatrylkuju na Toma, když se ve čtvrtek mihnu kolem jeho stolu. Podívá se na  mě přes tlusté obroučky brýlí – je to očividný módní doplněk, který má podtrhnout Tomovu snahu působit vážnějším dojmem. Měla bych mu doporučit, aby se zbavil té kanárkově žluté košile a šedých kalhot, které se nebezpečně blíží legínám. To by pomohlo. „Jestlipak si tady někdo nezapíchal?“ zašklebí se na mě. „Vítej v klubu, já jsem úplně hotovej!“ „Tome, ty seš takovej zhýralec.“ Odhazuju tašku na stůl a předstírám znechucený výraz. „Něco nového v práci?“ ptám se, abych odklonila konverzaci od jeho sexuálních eskapád. „Ne, právě se chystám za paní Bainesovou, abych ji láskyplně objal. Volala mi totiž včera v  jedenáct, aby se zeptala, jestli dnes ráno přijdou elektrikáři. Vyrušila mě zrovna uprostřed…“ „Dost!“ Zvedám před sebe obě ruce. „To nechci vědět.“ Sedám si a natáčím židli čelem k němu. 76

ODHALENÍ

„Promiň, zlato. Ale i tak to bylo dobrý!“ Mrkne na mě, vyskočí ze židle a ze vzdálenosti tří metrů mi pošle vzdušnou pusu. „Au revoir, drahá!“ „Čau. Jo, kde je Vicky?“ zavolám za ním. „Schůzky,“ křikne a zavře za sebou dveře. Obracím se zpátky ke stolu zrovna ve chvíli, kdy přede mě Sally staví kafe. Hned upíjím, zatímco ona u mě nervózně postává. „Volal Patrick. Mám ti připomenout, že tu dnes nebude,“ řekne. „Díky, Sally. Ani jsem se tě nezeptala, jaký byl víkend.“ Usměje se, nadšeně přikývne a  posune si brýle víc ke  kořenu nosu. „Skvělý, díky za  optání. Dodělala jsem tu výšivku a  umyla všechna okna zvenku i zevnitř. Bylo to úžasný,“ zasní se a odchází vypisovat faktury. Umývání oken? Úžasné? Ta ženská je sice sladká, ale příšerně nudná. Pár hodin trávím procházením pošty a  čištěním e-mailové schránky. Ověřuju si, že je závěrečný úklid Lussa hotový, a sahám po telefonu právě v okamžiku, kdy se mi roztancuje po stole. Když spatřím jméno na displeji, zakoulím očima. On to prostě nevzdá. I včera mě celý den bombardoval telefonáty – které jsem všechny odmítla – a pořád nemá dost. Nakonec s ním budu muset promluvit. Má něco, co potřebuju… moje auto totiž. V jednu hodinu odcházím poobědvat s Kate. „Jsou vůbec na  světě nějaký slušný chlapi?“ prohodí zamyšleně, když si otírá pusu do ubrousku. „Ztrácím chuť k životu.“ „Nebylo to zas tak špatný, ne?“ chlácholím ji. Její včerejší rande bylo fiasko. To jsem pochopila hned, jakmile se vrátila domů v půl desáté. 77

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Odkládá ubrousek na talíř a znechuceně ho odstrčí. „Avo, když si muž po večeři na kalkulačce spočítá, kolik mu dlužíš, obvykle to nic dobrého nevěstí.“ „Takže už se s ním neuvidíš?“ Odfrkne si. „Ne, ta historka s účtem mi bohatě stačila. A dodělalo mě, když mě zavezl taxíkem domů a nechal si přidat dvacku.“ „To ses mu teda vyplatila,“ uchechtnu se. „Přesně.“ Bere si telefon a  něco na  něm vyťukává, pak mi ho strká před nos. „Jeden sendvič a dvě vody, dlužíš mi dvacet peněz.“ Obě se tomu jejímu zpackanému rande zasmějeme. Líbí se mi, že si z takových věcí nic nedělá. Kate věří, že ten pravý přijde, až bude správný čas. V tom s ní souhlasím. „Kdy budeš mít hotové auto?“ ptá se. Přestávám se smát. Slíbila jsem, že jí ho půjčím, aby mohla v sobotu zajet za babičkou do Yorkshiru, a dnes už je čtvrtek. To musím vyřešit. „Pak tam zavolám,“ ujišťuju ji. „Klidně si vezmu dodávku.“ „Ne, to je v pohodě. Stejně si myslím, že by tě tam Margo nedovezla.“ Je to dvacet let starý růžový karavan, který při rozvozu dortů prská výfukové plyny po celém Londýně. Rozdrnčí se mi mobil a Kate se naklání, aby se podívala, kdo mi volá. Nápadně rychle ho zvedám ze stolu, ale stejně je pozdě. Střelím po ní nervózním pohledem a znovu to Wardovi pokládám. Zpátky na stůl ho vracím tak nenuceně, jak jen dokážu. Ale moje napjatá reakce Kateině pozornosti neunikla. Jako obvykle. „Jesse,“ zkonstatuje s  povytaženým obočím. „Copak asi mohl chtít?“ O tom, co se stalo v úterý, jsem se jí nezmínila. Tak moc se za to stydím. Pokrčím rameny. „Kdo ví?“ 78

ODHALENÍ

„Poslal ti nějakou další vyzývavou zprávu?“ Ne, ale udělal mnohem víc. Kate by z  toho byla u  vytržení, což je přesně ten důvod, proč jsem jí o  tom neřekla. A  dokud o tom nepromluvím nahlas, můžu předstírat, že se to nikdy nestalo. Tak nějak… „Ne,“ odpovídám s povzdechem. Tázavě se na mě zadívá a já si v tu ránu připadám jako u výslechu. „Zasloužila by sis trochu zábavy,“ řekne zadumaně. „Po Mattovi by sis rozhodně zasloužila trochu zábavy.“ „Já vím,“ souhlasím. „Musím se vrátit do práce.“ Nakláním se, abych jí vlepila pusu na tvář. „Měj se.“ „Jo, ty taky. Dnes přijdu pozdě. V Hiltonu je dortová konference.“ Zvedá se a mávnutím ruky odmítá peníze, které se jí snažím podstrčit. „Je řada na mně.“ Venku se rozcházíme, Kate vyráží zpátky do  své dílny a  já do práce. Jakmile jsem doma, převlékám se a hroutím se na gauč. Sahám pro zvonící mobil a zahlédnu na něm neznámé číslo. „Ava O’Sheaová,“ představuju se. Nikdo neodpovídá. „Haló?“ „Jsi sama?“ Ten hlas do mě udeří jako pěst na solar. Do prdele! Vstávám a zase si sedám, v mysli na mě zaútočí vize, jak přede mnou stojí polonahý a snažně mě prosí očima. A právě kvůli tomu se zarputile vyhýbám jeho telefonátům. Vliv, který na mě má, je zneklidňující a vlastně i nevítaný. Nedokážu se přestat třást. Proč se mi na displeji neobjevilo jeho jméno? „Ne,“ zalžu a cítím, jak mi po obočí stéká kapka potu. Slyším, jak si teatrálně nahlas povzdechne. „Proč mi neříkáš pravdu?“ 79

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Znovu se zvedám z gauče. Jak to ví? Přebíhám bytem k oknu a  cestou bryndám víno ze sklenice. Vykouknu ven na  ulici, ale jeho auto nevidím. V  panice a  s  knedlíkem v  krku zavěšuju, ale okamžitě to zazvoní znovu. Mrsknu mobilem na gauč a nechávám ho vyzvonit. A pak to začíná nanovo. „Odpal!“ Přecházím bytem, koušu si nehty a hltám víno. Vybavuju si úterní události, ale ne ty špatné. Ne, ne… vidím znovu všechno to hezké. Jak jsem se s ním cítila, jak se mě dotýkal – všechno až do chvíle, kdy jsem zaslechla nepříjemný a chladný hlas jeho přítelkyně. Hned ty myšlenky zatlačím do kouta a ztuhnu, když mi na mobil přijde zpráva. Ostražitě se plížím k pohovce, jako by z ní mohl mobil vyskočit a pokousat mě. Beru ho do ruky a otevírám tu zprávu. Zvedni mi ten telefon!

Znovu mi zazvoní v ruce, až leknutím nadskočím, i když jsem to naprosto očekávala. Je vytrvalý. Zase to nechávám dozvonit a pak píšu dětinsky: Ne.

Opět začínám přecházet sem a tam, piju víno a žmoulám mobil. Netrvá dlouho a přichází další textovka. Jak chceš, jdu dovnitř.

„Cože? To ne!“ zakřičím na telefon. Jedna věc je ignorovat telefony, ale zkoušet mu vzdorovat, když se přede mě postaví z masa a kostí a bude mi očima provrtávat díru do hlavy, to je úplně jiná úroveň. 80

ODHALENÍ

Překotně otevírám kontakty a  vytáčím jeho číslo. Zazvoní to jenom jednou. „Pozdě, Avo,“ ucedí do  telefonu. Nejistě pohlédnu na  mobil v ruce a pak už se ozývá bušení. Vybíhám na podestu a nakláním se přes zábradlí. Je to tak, Jesse dole tluče do dveří. „Otevři dveře, Avo.“ Zabuší znovu. Co si myslí? To je tak zoufalý? Buch, buch, buch! „Avo, nikam se odsud nehnu, dokud si se mnou nepromluvíš. Prosím.“ Buch, buch, buch! „Mám tvoje klíče, Avo. Klidně si otevřu sám.“ A  kruci. To by klidně mohl. Tak jo, pustím ho dál, poslechnu si, co mi chce, a pak ať táhne. Stejně potřebuju, aby mi vrátil klíče od auta. Prostě si musím udržet tak velký odstup, jak to jen půjde, mít zavřené oči a nedýchat, abych ho ani necítila. Nesmím mu dovolit strhnout můj obranný val. Na stolek u paty schodiště odkládám sklenici a rychle se prohlížím v zrcadle. Vlasy mám vyčesané a sepnuté na temeni hlavy, ale aspoň jsem se ještě neodlíčila. Mohlo to být horší. V duchu si jednu plácnu za to, že se vůbec starám. Čím hůř budu vypadat, tím líp, no ne? Musí mít nějaký důvod k ústupu. Buch, buch, buch! Pevným a odhodlaným krokem sestupuju po schodech a nazlobeně otevírám dveře. A  jsem ztracená. Pořád podceňuju – nebo zapomínám –, jakou moc nade mnou ten muž má. Už teď se chvěju. Rukama se opírá o rám dveří, zírá na mě zamračeným pohledem, oddechuje nahlas a vypadá pěkně vytočený. Blond vlasy má rozcuchané, je lehce zarostlý a světle růžovou košili má dole str81

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

čenou do  šedých kalhot a  nahoře nedopnutou. Jednoduše k  nakousnutí. A jeho zelené oči mi skutečně provrtávají díru do hlavy. „Proč jsi to zastavila?“ vypálí na mě udýchaně. „Cože?“ ohradím se netrpělivě. To se mě přišel zeptat na tohle? Copak to nechápe? Zaskřípe zuby. „Proč jsi přede mnou utekla?“ „Protože to byla chyba,“ protlačím skrz podobně zaťaté čelisti. Mé podráždění způsobené jeho troufalostí teď převládá nad jakýmkoliv nežádoucím vlivem, který na mě má. „Žádná chyba to nebyla, a ty to víš,“ drtí další slova na jazyku. „Jediná chyba byla, že jsem tě nechal odejít.“ Tohle mě nebaví. Začínám zavírat dveře, ale on na ně na druhé straně připlácne dlaň. „Ale ne, ještě nezavírej.“ Zatlačí proti mně, hravě mě přemůže, vstoupí do chodby a zabouchne za sebou. „Tentokrát neutečeš. Budeš se tomu muset postavit čelem.“ Bosá jsem bezmála o třicet centimetrů menší než on, takže se cítím malá a slabá, jak se nade mnou tyčí a supí jako rozjetý vlak. Ucouvnu, ale on mě následuje a znovu zkracuje vzdálenost mezi námi na minimum. „Měl bys odejít. Kate bude za minutku doma.“ Přestane se přibližovat a zamračí se na mě. „Nech toho lhaní,“ vyštěkne a  odrazí mi ruku, kterou si nevědomky kroutím vlasy. „A nelži ani sobě, Avo.“ Nemám zdání, co na  to říct. Obrana nefunguje – co třeba nezájem? Má hroší kůži a očividně je zvyklý dostat všechno, co chce. Otáčím se k němu zády a chystám se vydat zpátky do schodů. „Proč jsi přišel?“ zahučím. Nedojdu moc daleko a už je za mnou, 82

ODHALENÍ

chytá mě za zápěstí a obrací čelem k sobě. Jeho dotek mi v hlavě spouští poplach. „Ty víš proč,“ prskne. Vytrhávám ruku z jeho sevření a couvám, dokud nenarazím zadkem na  zeď. „Protože chceš slyšet, jak hlasitě u  toho budu křičet?“ „Ne!“ „Ty jsi nepochybně ten nejarogantnější pitomec, jakýho jsem kdy potkala. Nemám zájem stát se tvou sexuální kořistí.“ „Kořistí?“ odfrkne a začne bezcílně rázovat sem a tam. „Z jaký blbý planety pocházíš, ženská?“ Jsem v šoku, točí se mi hlava. Mé rozrušení se rozplývá a znovu ho nahrazuje podráždění, které se rychle mění v zuřivost. „Vypadni odsud!“ Zastavuje se a  zabodává do  mě pohled. „Ne!“ houkne na  mě a dává se znovu do pohybu. Začínám přemýšlet, jak ho dostanu z baráku, když ho evidentně nedokážu vystrkat násilím. A dotýkat se ho by byla fatální chyba. „Do prdele, nemám zájem! Vypadni.“ Rozklepaný hlas mě trochu zrazuje, ale na nohou stojím pevně. „A ty si, do prdele, dávej pozor na pusu!“ Ten má ale drzost. „Tak vypadni!“ „Fajn,“ řekne prostě. Přestane mašírovat a  uzemní mě pohledem. „Podívej se mi do očí a řekni mi, že mě už nechceš vidět, a já půjdu. Už mě neuvidíš.“ Při pomyšlení na to, že už ho nespatřím, se mi nepříjemně stáhne žaludek, což je samozřejmě naprosto absurdní. V  podstatě je to pro mě cizí člověk, jenže v  jeho přítomnosti se cítím… ani nevím, jak bych to přesně vyjádřila. Když nic neříkám, rozejde se mým směrem, jeho dlouhý vyrovnaný krok ho 83

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

ke  mně dovede během pár sekund. Nechává mezi námi sotva pět centimetrů. „Řekni to,“ vydechne. Nedokážu se přimět otevřít pusu. Vnímám svůj mělký dech, bušící srdce a tupé tepání v klíně, přičemž si stejných reakcí všímám i u něj. Vidím, jak mu pod košilí tluče srdce. Na tváři cítím jeho svěží, těžký dech. Nejsem si jistá, co se děje v jeho klíně, ale tipla bych si, že je na tom podobně. Sexuální napětí by se v úzkém prostoru mezi našimi těly dalo krájet. „Nedokážeš to, viď?“ zašeptá. Má pravdu! Snažím se, opravdu hodně, ale ta pitomá slova ze mě ne a ne vyjít. Je to jako déjà vu našeho předchozího setkání, až na to, že nás tentokrát nemůže vyrušit žádná nepřátelská přítelkyně. Nic mě nemůže zastavit, jenom mé svědomí, a to se teď utápí v touze. Pokládá mi bříško prstu na rameno. Ten dotek ve mně rozpoutá hotové inferno. Pomalu, zlehounka mi jím klouže vzhůru po krku, dokud se nezastaví na citlivém tlakovém bodu pod uchem. Mé srdce zvyšuje obrátky. „Buch, buch… buch, buch…,“ odpočítává. „Já to cítím, Avo.“ Ztuhnu a natlačím se víc ke zdi. „Odejdi, prosím,“ dostanu ze sebe. „Polož si ruku na moje srdce,“ zašeptá, vezme mě za ni a přiloží si mou dlaň na hruď. To ani nemusel dělat. Že mu srdce pod košilí pádí jako splašené, jsem viděla. Nepotřebuju ho cítit, abych o tom věděla. Mám na něj stejný vliv jako on na mě. „Proč se snažíš zarazit nevyhnutelné?“ Ovine mi prsty kolem krku a zvedne mi hlavu, takže se mu musím podívat do očí. Okamžitě mě pohlcují. Na  tvářích se mu zachvěje stín dlouhých řas, když se sklání, aby se rty otřel o mé ucho. Tiše vzdychnu. 84

ODHALENÍ

„Vidíš,“ zamumlá mezi lehkými polibky, kterými pokrývá mé hrdlo. „Cítíš to.“ Cítím. A nejsem schopná to zastavit. Mozek mi vypověděl službu, a jak se Jesseho ústa propracovávají k mé čelisti, kontrolu nade mnou postupně přebírá tělo. Odevzdávám se prosté skutečnosti, že jsem ztracena – propadla jsem mu. Ale pak se ozývá vyzvánění mobilu. Můj to není, ale to vyrušení je dost velké, aby mě vytrhlo z transu, do kterého mě uvrhl. Proboha, to bude nejspíš Sarah. Pokládám ruce na jeho pevná prsa a tlačím ho od sebe. „Přestaň, prosím!“ Odtáhne se a  vytrhne si mobil z  kapsy. „Do  hajzlu!“ Odmítá hovor a upře na mě zběsilý pohled. „Ještě pořád jsi to neřekla.“ Jsem otřesená, že nedokážu pronést pár prostých slov. „Nemám zájem,“ zašeptám. Zním zoufale a jsem si toho vědoma. „Musíš to zastavit. Ať už si myslíš, že jsi cítil cokoliv, že jsem to cítila já, mýlíš se.“ O Sarah se nezmiňuju, protože tím bych přiznala, že něco cítím, že ona je ten důvod, proč to chci ukončit. Což není, samozřejmě. Je tu i nepřehlédnutelný věkový rozdíl, potom taky fakt, že má na čele vytetováno „lamač srdcí“, a ještě další důležitá věc… je to děvkař. Pobaveně se zasměje. „Co si myslím? Avo, neopovažuj se to prezentovat jako výplod mé fantazie. Co se stalo, to byla jenom moje představivost? Trochu úcty si vyprošuju.“ „To já si vyprošuju trochu úcty, do prdele!“ „Pusa!“ okřikne mě. „Řekla jsem, abys odešel,“ připomenu mu stroze. „A  já řekl: Podívej se mi do  očí a  pověz mi, že mě nechceš.“ Vyčkávavě na mě zírá, jako by věděl, že to nedokážu vyslovit. „Já tě nechci,“ zamumlám s pohledem upřeným přímo do jeho zelených očí a  přitom sebou cuknu, protože mi ta slova způsobí fyzickou bolest. 85

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Ostře se nadechne, vypadá ublíženě. „Já ti nevěřím.“ „To bys měl,“ odříkám ta tři slova zřetelně, a stojí mě to poslední síly, co mám. Celou věčnost se na sebe díváme a já jsem ta, která uhne očima jako první. Nenapadá mě, co dalšího bych řekla, a tak se mu snažím vsugerovat, aby odešel dřív, než se s ním spustím na scestí. Rozčileně si prohrábne rukama vlasy, zakleje od plic a odejde. Když za ním bouchnou vchodové dveře, dovolím si poslat trochu vzduchu do plic a schlíple se zapřu o zeď. To byla bezesporu ta nejtěžší věc, kterou jsem v životě udělala, což je směšné, protože měla být tou nejjednodušší. Ani náhodou to nechápu. Jeho raněný výraz, když jsem mu řekla, že ho nechci, mě málem stál život. Chtělo se mi křičet: „Taky to cítím!“, ale kam by mě to dostalo? To vím přesně – skončila bych přišpendlená ke zdi s Jessem ponořeným hluboko v sobě. A i když mě ta myšlenka rozechvívá touhou, byla by to chyba mamutích rozměrů. Už tak se cítím provinile kvůli svému odporně nestoudnému chování. Ten chlap je ďábelský svůdník. Sice Adonis, ale pořád svůdník. Všechno na něm křičí: potíže. A taky má ještě pořád moje klíče.

6

J

sem úplně vzhůru, a  to mi ještě nezvonil budík. V  noci jsem nezamhouřila oka. S dlouhým těžkým povzdechem se vypotácím z postele a jdu si dát sprchu. Mám před sebou těžký den v Lussu, takže bych už stejně měla vstávat. Celý den budu na nohou, budu se potloukat po Lussu a kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, a tak si beru vytahané rozdrbané džíny – které prostě nedokážu vyhodit – staré bílé tričko a žabky. Vlasy si stahuju do volného, nedbalého uzlu a doufám, že až je budu vyčesávat a spínat na večer, budou sekat dobrotu. Pochybuju, že budu mít čas zajít domů a  osprchovat se, proto si balím malý příruční kufřík, do kterého ukládám všechno, co budu potřebovat k  tomu, abych se osprchovala přímo v  Lussu. Připravuju si obal na šaty a věším do něj třešňové pouzdrové šaty ke kolenům, pečlivě je uhlazuju a doufám, že se uvnitř nepomačkají. Nakonec si balím černé semišové lodičky a černé onyxové náušnice a kontroluju, že mám v  pracovním kufříku všechno, co budu potřebovat. Bude to teda bolet, vláčet to všechno metrem, ale bez auta nemám jinou možnost. A chudák Kate si asi bude muset do Yorkshiru vzít Margo. 87

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Když scházím ze schodů, překvapeně si všímám klíčků od auta, ležících na  rohožce u  dveří. Tak on dostal rozum a  vrátil mi je. Znamená to, že dostal rozum celkově a přestal mě pronásledovat? Došlo mu to? Možná jo, protože od chvíle, kdy se odsud včera večer vyřítil, mi nenapsal ani nevolal. Cítím zklamání? Teď nemám čas, abych se tím zabývala. „Tak já jedu,“ křiknu na Kate. „Auto už mám zpátky.“ Vykoukne na mě z dílny. „Super, tak hodně štěstí. Já tam dorazím později a vyžahnu všechno to drahé šampaňské.“ „No jasně. Tak zatím.“ Scházím po cestičce k autu a zarazím se, když uprostřed ní spatřím levný mobil rozprsklý na kousky. Hned mi dochází, kde se tam vzal. Vyhazuju ho do popelnice a pokračuju k autu. Nakládám věci do kufru a nasedám, přičemž se ocitám asi kilometr od volantu. Se smíchem si posouvám sedačku dopředu, abych vůbec dosáhla na pedály, a startuju. A málem vyskočím z kůže, když se z repráků rozeřvou Blur. To už trpí stařeckou hluchotou? Zeslabuju to, ale ještě zaváhám, když zaslechnu slova té písničky. To je Country House. Bojuju s  malou částí svého já, která se jeho vtípku chce zasmát, vyměňuju CD za Ministry of Sound Chillout Sessions a vyrážím k Dokům svaté Kateřiny. Zastavuju před Lussem, strkám obličej před kameru a brána parkoviště se okamžitě otevírá. Zatímco si vyndávám pracovní tašku z kufru a mířím do budovy, sleduju lidi od cateringu, jak vykládají nádobí a sklenice. Už jsem tu byla milionkrát a stejně mě to místo pokaždé omráčí čirou extravagancí. Vcházím do vstupní haly, kde spatřím Clivea, jednoho ze správců domu, jak se sklání nad novým počítačovým vybavením. Je součástí týmu, který tu bude zabezpečovat servis hodný šestihvěz88

ODHALENÍ

dičkového hotelu, organizovat všechno od nákupů potravin a lístků do divadla, až po pronájem vrtulníku a rezervace luxusních večeří. Kráčím po mramorové podlaze, která se leskne jako zrcadlo, a blížím se ke Cliveovu obrovskému zaoblenému pultu, u kterého zahlédnu pečlivě seřazené tucty černých váz se stovkami rudých růží. Aspoň že kytky nebudu muset nikde shánět. „Dobré ráno, Clive,“ zdravím ho, když se ocitnu u něj. Vzhlédne ke mně od jedné z obrazovek, panika v jeho přátelském obličeji je jasně patrná. „Avo, za  poslední týden jsem ten manuál přečetl čtyřikrát a stejně si s tím nevím rady. V Dorchestru jsme nikdy nic takového neměli.“ „Nemůže to být tak složité,“ konejším stárnoucího správce. „Ptal jste se chlapů z ochranky?“ Rozmrzele pokládá brýle na pult a mne si oči. „Ano, už třikrát. Musí si myslet, že jsem pitomec.“ „Však to nakonec zvládnete,“ ujišťuju ho. „Kdy je v plánu první stěhování?“ „Zítra. Jste všichni připravení na dnešní večer?“ „Na to se mě zeptejte odpoledne. Ještě se uvidíme.“ „Dobře, krásko.“ Obrací svou pozornost zpátky k  příručce a mumlá si pod vousy. Plahočím se halou dál a vyťukávám kód u soukromého výtahu do luxusního střešního apartmá. Jakmile jsem nahoře, pouštím se do roznášky a umisťování váz a květin napříč patnácti patry budovy. Jejich aranžování mi zabere hodně času. V  půl jedenácté se vracím do  haly, kde stavím poslední vázy s květinami na konzolové stolky, které ji lemují. „Mám tu kytici pro slečnu O’Sheaovou.“ Zvedám hlavu a spatřím mladou dívku, která se rozhlíží po působivém foyer. „Prosím?“ 89

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Ukáže na desky, které svírá v ruce. „Mám tu květiny pro slečnu O’Sheaovou.“ Protočím oči. Neříkejte mi, že se spletli a zdvojili objednávku víc než čtyř set růží. To by skutečně povýšili neschopnost na novou úroveň. „Dodávku květin už jsem převzala,“ pronesu znaveně a vydávám se k ní. Všímám si firemního auta venku a uvědomuju si, že nepatří květinářství, ve kterém jsem objednávala. „Opravdu?“ Vypadá trochu vylekaně, když si to kontroluje v těch svých papírech. „A co to je za květiny?“ ověřuju si. „Kytice bílých kal pro slečnu…,“ znovu se podívá do objednávky. „…slečnu Avu O’Sheaovou.“ „Já jsem Ava O’Sheaová.“ „Super. Dejte mi dvě sekundy.“ Odbíhá a rychle se vrací s tou největší kyticí kal, kterou jsem kdy viděla – překrásných, bělostných, čistých květin obklopených záplavou sytě zelených okrasných listů. „Tahle budova je jako Fort Knox!“ postěžuje si, když mi kytici podává. Nenápadná elegance. Žaludek mi udělá několik salt, než holčině podepíšu přejímku a vezmu si od ní květiny, v jejichž zeleni nacházím lístek.

Je mi to moc líto. Odpusť, prosím. x

Zírám na kartičku a čtu si ji znovu a znovu. Jednou už se za své nepřípustné chování omlouval a podívejme, kam až to zase došlo. Napadá mě, jak se asi dozvěděl, že jsem tady, ale pak si uvědomuju, že se díval na Lusso v mém portfoliu. Nejspíš ho nestálo velké 90

ODHALENÍ

úsilí vyšťourat datum slavnostního uvedení na trh a dovtípit se, že tu budu. On to nikdy nevzdá, že ne? Pokládám kytici na recepční pult. „Tu máte, Clive. Trochu si ten černý mramor zkrášlete.“ Podívá se na mě, aniž by se přestal škrábat na  hlavě, a  zatváří se dojatě. Nechávám ho to vstřebat a  pokračuju v obchůzce, abych se ujistila, že je všechno v pořádku a na svém místě. V půl šesté se objevuje Victoria. Jako obvykle vypadá bezchybně – celá blonďatá, modrooká a silně nalíčená. „Promiň, že jdu pozdě. Ten provoz je noční můra a není tu kde zaparkovat.“ Rozhlédne se kolem. „To je všechno rezervované pro hosty? Co mám dělat? Já jsem tak nadšená!“ vykřikuje na mě, zatímco rukou zálibně hladí stěnu. „Už jsem se vším hotová. Jenom potřebuju, abys to ještě jednou prošla a zkontrolovala, jestli jsem na nic nezapomněla.“ Odvádím ji do hlavního obytného prostoru bytu. „Panebože, Avo, tady to vypadá úžasně!“ „Že jo? Nikdy předtím jsem neměla tak obrovský rozpočet. Byla to legrace, utratit tolik peněz někoho jiného.“ Obě se tomu zasmějeme. „Už jsi viděla kuchyni?“ navazuju. „Ještě jsem to tu neviděla komplet. Vsadím se, že bude úchvatná.“ „Je. Jdi, a pokochej se. Já se jdu připravit do wellnessu. V ostatních bytech jsem všechno udělala, takže ty se zaměř na  tenhle. Celá akce bude probíhat tady. Ujisti se, že jsou všechny polštáře naklepané a  na  svém místě. Kdybys narazila na  cokoliv, s  čím si nebudeš jistá, zapiš si to. Jasný?“ „Domluveno,“ potvrzuje a mizí do kuchyně. O hodinu později, poté, co jsem využila místní báječný wellness, jsem připravená. Šaty mám bez jediného faldíku a vlasy se chovají 91

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

slušně. Trochu se procházím kolem, malinko smutná, že jsem tu naposled. Brzy se to tady zaplní byznysmeny a lidmi z vyšší společnosti, a tak využívám poslední příležitost, abych si vychutnala velkolepou nádheru tohoto místa. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to moje práce. Uculím se pro sebe, když vejdu do obrovského obýváku. Posuvné skládací dveře odsud vedou na terasu ve tvaru písmene L s vápencovou dlažbou, která je v jedné části pokrytá dřevěnými palubkami, na nichž jsou přichystaná lehátka pro odpočinek u kolosální vířivky. Uvnitř se pak nachází ještě pracovna, jídelna, rozlehlá klenutá chodba vedoucí do nechutně velké kuchyně, schodiště z prosvětleného onyxu, které stoupá do patra se čtyřmi pokoji a prostornou hlavní ložnicí. V přízemí budovy se nachází lázeňský wellness, fitness a plavecký bazén, to vše určené pro všechny obyvatele domu, ale střešní mezonet má i svou vlastní tělocvičnu. Je zkrátka neskutečný. Ať už ho koupil kdokoliv, rozhodně si potrpí na luxus a za chabých deset milionů ho taky dostane. Vracím se do kuchyně, kde nacházím Victorii. „Hotovo,“ hlásí mi, když vysaje poslední ojedinělý drobeček z mramorové pracovní desky. „Fajn, tak se na  to napijem,“ usměju se na  ni, zvedám dvě sklenky šampaňského a jednu jí podávám. „Tak na tebe, Avo. Na tvoje sexy tělo a mozek,“ zasměje se, pozvedne šampaňské k přípitku a obě blaženě vzdychneme, když se napijeme. „Páni! To je dobrota!“ „Ca’del Bosco, Cuvée Annamaria Clementi, 1993. A  je italské, samozřejmě,“ pronesu se znalecky vytaženým obočím a Vicky se znovu zachichotá. Ze vstupní haly k nám dolehnou hlasy, a tak opouštím kuchyni a narážím na Toma, který střídavě otvírá a zavírá pusu jako ryba, a Patricka, který se pyšně usmívá. 92

ODHALENÍ

„Avo, zlato, tohle je teda něco!“ Tom se ke mně hrne a zprudka mě objímá. Když povolí své sevření, sjede mě pohledem od hlavy až k patě. „Super šaty. Velmi přiléhavé.“ Přála bych si, abych mu mohla složit podobnou poklonu, jenže je vyznavačem extrémních barevných kombinací. Při pohledu na jeho jasně modrou košili s rudou kravatou musím bolestně přimhouřit oči. „Postav tu holku na  zem, Tome. Vždyť ji pomačkáš,“ zabručí Patrick, zlehka ho odstrčí a nakloní se, aby mě políbil na tvář. „Jsem na tebe hrozně pyšný, květinko. Odvedla jsi tu skvělou práci. A mezi námi dvěma,“ nahne se mi k uchu a zašeptá, „investoři mi naznačili, že s tebou počítají na další projekt v Holland Parku.“ Mrkne na mě a jeho vrásčitá tvář se ještě víc zvrásní. „A teď mi prozraďte, kde je to šampaňské.“ „Pojďte za  mnou.“ Vedu je do  kuchyně a  cestou poslouchám další Tomovo áchání. Až tak unikátní je to tady. „Na zdraví!“ připíjím poté, co jim všem rozdám šampaňské. „Na zdraví!“ zvedají skleničky. Následujících několik hodin trávím tím, že jsem představována londýnské smetánce a vysvětluju, co mě v návrzích pro Lusso inspirovalo. Novináři z architektonických a návrhářských časopisů se předhánějí ve fotografování a shánění co nejvýživnějších informací a k mému nemalému rozladění mě neustále strkají do sametové lenošky, aby získali exkluzivní snímek. Patrick mě dotáhne k řečnickému pultu, kde se vyznává z toho, jak je na mě pyšný a přesvědčuje všechny, co ho poslouchají, že jsem doslova zanesla Rococo Union do mapy společností, které se věnují bytovému designu. Mohutně se červenám a vytrvale jeho tvrzení vyvracím. Jsem vděčná, když se objevuje Kate. Hned ji vleču do kuchyně, strkám jí do ruky skleničku se šampaňským a sama si taky beru další. 93

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Trochu snobárna, ne?“ utrousí, když se rozhlédne kolem. „V porovnání s tím vypadá můj byt jako skládka harampádí.“ Při zmínce o  jejím útulně zabydleném domku, který vypadá, jako by ho celý ohodila, poprskala a pokašlala Cath Kidstonová, se zasměju. „Určitě jsi chtěla říct, že je to tu úchvatné.“ „Ale jo, to taky. Ale žít bych tady nemohla,“ uzavře bez jakýchkoliv zábran. Předstírám ublíženou a  čekám, že se mi začne omlouvat, ale ona to neudělá. Namísto toho se mi zadívá přes rameno s tím nejškodolibějším úsměvem na  tváři. Udělám čelem vzad, abych se podívala, co ji tak zaujalo a pobavilo. Ale ne! „Toho se jen tak nezbavíš, co?“ poznamená nevzrušeně. No to si piš. Na sobě má tmavomodrý oblek a bleděmodrou košili, v jedné ruce drží složku a druhou má ležérně v kapse. Jesse. A jako vždy vypadá božsky. Je s  realitním makléřem, ale nevěnuje mu sebemenší pozornost. Ne, jeho oči jsou neomylně zaměřené na mě. „Sakra!“ ulevím si a  otáčím se zpátky. Kate odlepuje pohled od Jesseho a zadívá se na mě, oči jí rozpustile svítí. „Víš, Avo,“ usrkne si vína, „takhle se nechová muž, kterého už nepřitahuje jistá žena.“ „V úterý jsem byla v Panském sídle a skoro jsem se s ním vyspala,“ vyklopím ze sebe. „Cože?!“ vyprskne víno a bere si ubrousek, aby si otřela mokrou stružku z brady. „Omluvil se mi za tu zprávu. Tak jsem se tam vrátila a on nařídil své gorile, aby mě zamkla v jednom z pokojů. Čekal tam na mě polonahý.“ „Nekecej?! Ty kráso. Cože, on má gorilu?“ 94

ODHALENÍ

Naléhavá potřeba uvést Kate do obrazu mě přiměje ignorovat její poslední otázku a chrlit ze sebe útržkovitá fakta. „Byla to katastrofa. Utekla jsem, když jsem zaslechla, jak na něj volá jeho přítelkyně. A pak se Ward objevil u nás doma a dělal si na mě nároky.“ „Hustý! A jaký nároky?“ „Já ani nevím. Ten chlap je arogantní idiot. Představ si, že se mě zeptal, jak moc budu křičet, až mi to bude dělat.“ Znovu se poprská šampaňským. „Na co že se zeptal? A kruci, Avo, on jde sem. On jde sem!“ Nervózně si přešlápne, v každém oku deset čertů. Začínám plánovat útěk, ale než stihne můj mozek dát instrukci nohám, aby se pohnuly, vnímám, že Jesse stojí za mnou; a taky ho cítím. „Rád vás znovu vidím, Kate,“ broukne. „Avo?“ Zůstávám k němu zády, moc dobře vím, že kdybych se otočila a  vzala ho na  vědomí, vtáhlo by mě to do  světa Jesseho Warda – do míst, kde musím bojovat, abych si udržela aspoň trochu rozumu. Kate mezi námi těká očima, čeká, až někdo z nás něco řekne. Já to rozhodně nebudu. „Jesse,“ kývne mu na pozdrav. „Omluvte mě, musím si jít přepudrovat nos.“ Staví prázdnou skleničku na  kuchyňskou desku a klidí se pryč, a já ji v duchu posílám ke všem čertům. Jesse mě obchází a staví se přede mě. „Vypadáš úžasně,“ vysekne mi tichou poklonu. „Říkal jsi, že už se s  tebou nebudu muset vidět,“ ohradím se a ignoruju jeho kompliment. „Nevěděl jsem, že tu budeš.“ Hodím po něm znavený pohled. „Poslal jsi mi sem kytky.“ „Aha, tak jsem to věděl.“ V koutku úst mu pohrává úsměv. Na tyhle hry nemám náladu. „Omluv mě, prosím.“ Ukročím, že ho obejdu, ale on mě napodobí a zastupuje mi cestu. 95

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Vlastně jsem doufal, že mě tu provedeš.“ „Seženu Victorii. Ta tě tu provede moc ráda.“ „Ale já bych radši tebe.“ „Stejně ti o žádnou posranou prohlídku nejde,“ štěknu na něj. Zamračí se. „Co kdyby sis dávala pozor na pusu?“ „Tak promiň,“ utrousím naštvaně. „A ty mi zase srovnej sedačku, když řídíš moje auto.“ Zazubí se jako malej kluk a já na sebe dostávám vztek, protože se mi při pohledu na něj rozbuší srdce. Nesmím mu dovolit, aby mě takhle oblboval. „A moje rádio nech taky na pokoji!“ „Omlouvám se.“ V  očích mu ale probleskne uličnictví. A  je to tak sexy. „Jsi v pořádku? Vypadáš trochu rozrušeně.“ Vztáhne ruku a jemně mi přejede prsty po holé paži. „Netrápí tě něco?“ Ucuknu před ním. „Vůbec nic.“ Potřebuju změnit směřování naší konverzace. „Takže jsi tu chtěl provést?“ „To by se mi moc líbilo,“ zatváří se spokojeně. Nazlobeně ho odvádím z  kuchyně do  ohromného obýváku. „Obývák,“ máchnu rukou do rozsáhlého obytného prostoru. „Kuchyni už jsi viděl,“ utrousím přes rameno, když procházím místností k terase. „Výhled,“ zachovávám si znuděný tón a slyším, jak se za mnou uchechtne. Vedu ho zpátky přes pokoj do tělocvičny, a jak procházíme bytem, neřeknu ani slovo. Jesse se cestou zdraví a  podává si ruce s  různými lidmi, ale já nezastavuju, abych mu dopřála chvilku na pokec, a rázuju dál ve snaze to ukončit co nejrychleji. Právě teď mě dost štve, že jsou tu byty tak velké. „Tělocvična,“ hlásím, vcházím dovnitř a  zase honem ven, když vstoupí i on. Neprodleně mířím ke schodům a slyším, jak se za mnou směje. Šplhám po svítících onyxových stupních a naho96

ODHALENÍ

ře postupně otevírám a  zavírám dveře, přičemž oznamuju, co se za nimi skrývá. Jakmile se dostáváme ke zlatému hřebu prohlídky, do hlavní ložnice, mávnutím ruky mu ukazuju přilehlou šatnu a  koupelnu. Tohle místo by si opravdu zasloužilo víc pozornosti a času, než momentálně nabízím. „Ty jsi skutečně znamenitá průvodkyně, Avo,“ zažertuje a zadívá se na obraz, můj oblíbený kus vystaveného umění. „Myslíš, že bys mi mohla prozradit, kdo to fotil?“ „Giuseppe Cavalli,“ předhazuju mu jméno fotografa a  zakládám si ruce na prsou. „Je dobrý. Nějaký konkrétní důvod, proč sis ho vybrala?“ Nepokrytě se mě snaží vtáhnout do hovoru. Hledím na jeho široká záda v luxusním obleku, na jeho ruce volně uložené v kapsách kalhot, na jeho štíhlé, lehce rozkročené nohy. Mé oči jsou velmi spokojené, ale mozek mám na kaši. S povzdechem se rozhoduju, ať už moudře nebo nikoliv, že se zapojím. Giuseppe Cavalli si jistě zaslouží můj čas a entuziasmus. Spouštím ruce podél těla a přecházím, abych se k Jessemu připojila před fotografií. „Proslavil se jako mistr světla,“ promluvím a on se na mě podívá s  nefalšovaným zájmem. „Zastával názor, že fotografovaný předmět není důležitý. Nezáleželo mu na tom, co fotí. Pro něj byl každý subjekt světlem. Soustředil se na to, aby ho ovládl. Vidíš?“ ukážu na odrazy světla na vodě. „Ty veslice, ať už sebekrásnější, jsou jenom lodě, ale všímáš si, jak manipuluje se světlem? Ty lodě ho ani v nejmenším nezajímaly. Zajímalo ho světlo, které je obklopuje. Přivádí k životu neživé věci, nutí tě dívat se na fotografii jinak… v jiném světle, abych tak řekla.“ Skláním hlavu k rameni a vychutnávám si pohled na obrázek. Nikdy se mi neomrzí. Je tak prostý, čím déle se na něj díváte, tím víc vám toho ukazuje. 97

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Po několika okamžicích ticha od něj odtrhávám zrak a zjišťuju, že Jesse se stejným zaujetím sleduje mě. Naše oči se potkávají, on má spodní ret skousnutý mezi zuby. Vím, že když bude naléhat, nebudu schopná ho znovu odmítnout. Jsem bez vlastní vůle, poslední rezervy jsem vyčerpala včera večer. Nikdy jsem se necítila víc chtěná, než když jsem s ním. „Prosím, nedělej to.“ Můj hlas je sotva slyšitelný. „Co nemám dělat?“ „Ty víš co. Slíbil jsi, že už tě neuvidím.“ „Lhal jsem.“ A vůbec se za to nestydí. „Nedokážu si udržet odstup, takže mě budeš muset vídat znovu… a  znovu… a  znovu.“ Poslední část svého doznání vyslovuje pomalu a  zřetelně, nenechává žádný prostor pro nepochopení. Zalapám po dechu a instinktivně před ním ustupuju. „To, že mě vytrvale odmítáš, jenom zvyšuje moje odhodlání dokázat ti, že mě chceš.“ Začíná se ke mně pomalu přibližovat, pozvolnými, odhodlanými kroky a nepřerušuje přitom oční kontakt. „Je to moje mise. Udělám pro to cokoliv.“ Zastavuju se, protože ucítím okraj postele pod koleny. Během následujících dvou kroků bude u mě a pomyšlení na náš nevyhnutelný dotek stačí k tomu, abych se vymanila z transu, do kterého mě uvrhl. „Stůj.“ Natáhnu před sebe ruku, abych ho zastavila. „Vždyť mě vůbec neznáš,“ vypravím ze sebe v zoufalém pokusu přinutit ho, aby si uvědomil, jak je to celé šílené. „Vím, že jsi neskutečně krásná.“ Znovu se dává do  pohybu. „Vím, co cítím, a  vím, že to cítíš taky.“ Teď už jsme tělo na  tělo, srdce mi může vyskočit z krku. „Tak co, Avo, vynechal jsem něco?“ Pokouším se ovládnout svůj přerývaný dech, ale hrudník se mi dál divoce zvedá a  klesá a  tělo nezvladatelně chvěje, takže 98

ODHALENÍ

svůj boj prohrávám. Skláním hlavu, stydím se za  slzy, které se mi derou do očí. Proč brečím? Užívá si, že mě dohnal k slzám? To je pěkně hnusný. Tak zoufale se mě snaží dostat do postele, že se uchýlil ke stalkingu, a já brečím, protože jsem příliš slabá, abych mu odolala. Dělá ze mě trosku bez vlastní vůle a  nemá na to žádné právo. Cítím, jak mi vsouvá ruku pod bradu. Její teplo bych vítala, kdybych si momentálně nemyslela, že je to děsnej mizera. Zatlačí nahoru, aby mi zvedl hlavu, a když se naše oči střetnou a on v těch mých spatří slzy, bolestně stáhne obličej. „Promiň,“ zašeptá a sevře mou tvář v dlani. Palcem mi pomalu otírá slzy. Jeho výraz je teď vyloženě zmučený. Skvěle, to by taky měl být. Konečně se mi daří promluvit. „Řekl jsi, že mě necháš na pokoji.“ Věnuju mu tázavý pohled, ale on mě dál jemně hladí bříškem palce po  tváři. Proč mě pořád pronásleduje? Očividně není ve svém vztahu šťastný, ale to ho k ničemu takovému neopravňuje. „Je mi líto, neříkal jsem ti pravdu. Nedokážu tě nechat být, Avo.“ „Kolikrát už ses mi takhle omlouval a podívej, jsi tu zas. Zítra ráno mi pošleš kytky?“ neskrývám sarkasmus. Přestává mě hladit a  svěsí hlavu. Teď se stydí. Ale pak ji napřimuje a naše pohledy se znovu setkávají, jeho oči pak zabloudí k mým rtům. Ach bože, tohle nebudu schopná zastavit. Začíná se ke mně zvolna sklánět a já sleduju, jak se jeho rty rozevírají. Nevědomky zadržuju dech, a když se naše rty zlehka otřou, ztrácím nad sebou kontrolu. Dovoluju svým rukám, aby vystřelily vzhůru, a  prstům, aby pevně sevřely klopy jeho saka. Se souhlasným zamručením mi přesouvá obě ruce na bedra, aby si mě přitáhl blíž. Naše ústa setrvávají v  minimální vzdálenosti, můj dech se mísí s jeho a oba se nekontrolovatelně chvějeme. 99

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Už ses někdy cítila takhle?“ zašeptá a přejede mi rty po tváři až k uchu. „Ne,“ odpovídám po  pravdě. Mé krátké, trhané nádechy jsou téměř nerozpoznatelné. Jemně mi skousne lalůček mezi zuby, mírně za  něj zatáhne a nechává ho vyklouznout ven. „Tak co, už jsi připravená s tím přestat bojovat?“ vydechne a  špičkou jazyka mi obtáhne okraj ucha nahoru a zase dolů, kde se rty zlehka otře o citlivé místo na mém krku. Jeho horký dech způsobí, že se mi po  vnitřní části stehen rozlije horko. Má pravdu, bojovat s tím už nedokážu. „Bože,“ zasténám, a jeho rty se vracejí k mým, aby mě umlčely. Líbá mě jemně a já to vítám, naše jazyky se vzájemně dotýkají a převalují v plynulém, neuspěchaném rytmu. Je to příliš krásné. Celé tělo mám jako v ohni. „Hmm,“ vzdychne a  přestává mě líbat. „To bylo ano?“ Upře na mě zkoumavý zelený pohled. „Ano.“ Sotva postřehnutelně kývne, políbí mě na nos, na tvář, na čelo. Potom se vrací k mým rtům. „Potřebuju tě celou, Avo. Řekni, že tě můžu mít celou.“ Celou? Co tím myslí? Moji duši? Mysl? Ale jdi, o to mu nejde. Ne, on chce mé tělo, a právě teď mu ho má zrádná duše i mysl vydávají napospas. Měla bych ho nějak dostat z hlavy. A on by měl dostat z hlavy mě. „Tak si mě vem,“ řeknu mu tiše do rtů. Hluboký zvuk, který mu po mých slovech unikne z úst, jenom zvýší mou touhu. Aniž by přerušil pevné spojení našich rtů, obejme mě jednou rukou v pase a druhou mi pokládá do vlasů v týlu. Zvedá mě ze země, prohlubuje náš polibek a přenáší mě přes pokoj, až se zády opírám o zeď. To už se naše jazyky divoce proplétají 100

ODHALENÍ

a  mé ruce mu kloužou dolů po  zádech. Ale chtěla bych ho ještě blíž a  tak ho popadám za  klopy saka a  začínám mu ho stahovat z ramen. Aniž by mě přestal líbat, ustupuje, aby se ho mohl zbavit. Svléknuté sako odhazuju na podlahu, chytám Jesseho za košili a přitahuju si ho zpátky k sobě, po nějakém svém vnitřním boji už ani nevzdechnu. Musím ho mít. Naše těla do sebe narazí, to jeho mě tlačí vzhůru po zdi. Tvrdě si nárokuje má ústa. „Panebože, Avo,“ vypraví ze sebe zadýchaně. „Já z  tebe zešílím.“ Pohne boky a přimáčkne ke mně vzrušený klín, až ze mě vymámí tiché zakňučení. Zatínám mu pěsti do vlasů a dál vzdychám nevyslovená pozvání. Dávno jsme za hranicí, kdy bychom to mohli zastavit. Mé tělo se vymklo kontrole, záchranné tlačítko se ztratilo někde v  zemi touhy. Cítím, jak mi vpředu pokládá dlaně na stehna, jak svírá mé šaty do  pěstí a  jedním rychlým tahem mi je vyhrnuje nad pas. Znovu zakrouží boky a vymáčkne ze mě další sten. Chci víc. Nechápu, jak jsem tomu mohla vzdorovat. Skousne mi spodní ret, ale zase ho pouští a zaklání hlavu, aby se mi podíval do očí a přitom udělal další provokativní pohyb pánví. S  hlasitým zasténáním se zapírám hlavou o zeď, takže mu otevírám přístup k svému hrdlu, čehož hned využívá, aby mě v jeho prohlubni líbal a sál a laskal jazykem. Samou rozkoší bych kňučela, jenže pak přes dveře zaslechnu hlasy a to mě tvrdě vrací do reality. Co to dělám? Jsem nalepená na stěnu hlavní ložnice luxusního bytu s šaty vyhrnutými nad pas a Jessem přisátým ke krku. Dole se pohybuje přes sto lidí. Kdokoliv z nich sem mohl kdykoliv vstoupit. Vlastně, někdo z nich sem vstoupí každým okamžikem. „Jesse,“ zalapám po dechu při pokusu získat si jeho pozornost. „Jesse, někdo sem jde. Musíš s  tím přestat.“ Trochu se zavrtím, 101

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

jenže se o něj přitom otřu tím nejsprávnějším místem, a ve snaze zastavit ostrý nástup příjemných pocitů, které to ve mně vyvolá, se zapřu hlavou o zeď. On tlumeně zamručí, dlouze a zhluboka. „Nenechám tě odejít, ne teď.“ „Musíme toho nechat.“ „Ne,“ zavrčí. Kristepane, každou chvíli sem někdo vrazí. „Necháme to na později,“ snažím se ho zpacifikovat. Musím ho od sebe dostat. „To by ti dalo moc času na rozmyšlenou.“ Dál mě jemně kouše na krku. „Já si to nerozmyslím.“ Chytám ho za  tváře a  přitahuju si ho těsně před obličej. Zadívám se zpříma do těch zelených hlubin. „Já si to nerozmyslím.“ Pozorně zkoumá mé oči, hledá v nich jistotu, kterou potřebuje, a já už si nemůžu být jistější. Chci to. Ano, budu mít čas tu situaci přehodnotit, ale právě teď jsem si jistá, že to dotáhnu do konce. Je zkrátka příliš těžké mu odolat, a bůh ví, že jsem to zkoušela. Odhodlaně mě políbí a znovu se odtáhne. „Promiň, to nemůžu riskovat.“ Zvedá si mě do náruče a vydává se ke koupelně. „Co? Tam se budou chtít podívat taky!“ To snad nemyslí vážně. „Zamknu dveře. Ale tentokrát ještě nesmíš křičet.“ Podívá se na mě a já vidím, jak mu cukají koutky. Sice jsem omráčená, ale taky se zasměju. „Že se nestydíš.“ „Nestydím. Jsem na tebe nadržený už od pátku. A teď, když tě konečně mám a tys dostala rozum, nejdu nikam, a ty už vůbec ne.“

7

K

opnutím za sebou zavírá dveře, usazuje mě na mramorovou desku mezi dvěma umyvadly a vrací se zamknout. Šaty mám stále vytažené k pasu a nohy i s kalhotkami odhalené. Rozhlížím se po prostorné místnosti, kterou tak dobře znám, a očima se zastavuju na krémové mramorové vaně neuvěřitelných rozměrů, která koupelně uprostřed dominuje. S  úsměvem si vybavuju prožitý stres, když jsem musela objednat jeřáb, aby ji sem dopravil okny. Byl to zlý sen, ale ta vana tu vypadá luxusně. Otevřený sprchový kout pro dva, situovaný na zadní stěně koupelny, je tvořen z tabulí skla, sahajících od podlahy až ke stropu, a pískovými travertinovými obklady. Deska, na které sedím, je z béžového italského mramoru, se dvěma zapuštěnými umyvadly a bateriemi s efektem vodopádu. Masivní zrcadlo ve zlatém, nápaditě tvarovaném rámu se táhne po celé šířce koupelny a u okna je šikmo postavená čalouněná lenoška. Zkrátka a dobře, koupelna je zařízená opravdu přepychově. Zaznamenávám cvaknutí zámku, které mě vytrhává z  obdivu vlastní práce a  přitahuje mou pozornost ke  dveřím, odkud mě 1 03

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

soustředěně sleduje Jesse. Beze spěchu se ke mně přibližuje a cestou si pomalu rozepíná košili. Samým očekáváním se mi svírá žaludek a trnou stehna. Ten muž je prostě neskutečný. Zároveň s  posledním rozepnutým knoflíkem stane přede mnou. Košili má rozhalenou a  já nedokážu odolat tomu, abych vztáhla ruku a prstem sjela po jeho pevném opáleném hrudníku. S  hlavou skloněnou sleduje můj malý výlet, ruce mi přitom pokládá na boky, zatímco těmi svými se tlačí mezi má stehna. Když se na mě podívá, usmívá se a oči mu jenom svítí. Drobné vrásky v koutcích zmírňují jejich obvyklou intenzitu. „Teď už mi neutečeš,“ poškádlí mě. „To ani nechci.“ „Dobře,“ naznačí bezhlesně a tím přitáhne můj pohled ke svým rtům. Prstem se vracím zpátky nahoru po  jeho hrudi, stoupám dál přes hrdlo a zastavuju se právě na spodním rtu. Otevře ústa a hravě mě kousne a já s úsměvem pokračuju dál, abych mu rukou pročísla vlasy. „Líbí se mi tvoje šaty.“ Sklouzne mi očima po těle. Následuju jeho pohled až k látce vyhrnuté kolem pasu. „Děkuju.“ „Jsou trochu těsný.“ Zatáhne za ně. „To jsou,“ připouštím. To dychtění mě zabíjí. Tak už je ze mě strhni! „Nesundáme je?“ S potutelným úsměvem zvedá jedno obočí. Napodobuju ho. „Když myslíš.“ „Nebo ti je třeba necháme.“ Už se neudrží a  směje se na  mě od ucha k uchu a zároveň defenzivně zvedá ruce. A já nejspíš odteču do výlevky. Chvatně mi vrací ruce na záda. „Na druhou stranu jsem se ale na vlastní dotek přesvědčil, co se pod těmi krásnými šaty ukrývá.“ 1 04

ODHALENÍ

Natahuje se pro zip a šeptá mi do ucha: „A že je to mnohem hezčí než ty šaty.“ Dráždivě pomalu zip rozepíná a já do toho ztěžka a roztouženě oddechuju. „Takže myslím, že se jich zbavíme.“ Zvedá mě z desky, staví mě na nohy a stahuje mi šaty, které pak nechává sklouznout na zem. Nespouští ze mě oči a šaty odkopává stranou. Zamračím se na něj. „Ale já je mám ráda.“ Ve skutečnosti jsou mi úplně fuk. Klidně je ze mě mohl strhat a umýt s nimi okna. „Koupím ti nové,“ pokrčí rameny, usazuje mě zpátky mezi umyvadla a znovu si razí cestu mezi má stehna. Přitlačí se co nejblíž a chytá mě za zadek, aby si mě přitáhl, až jsme pevně namáčknutí k sobě. Zatímco se na mě dívá, otře se o mě klínem. Tepání v mém těle začíná hraničit s trýzněním a přepadají mě vážné obavy, že vyvrcholím, pokud v  tom bude ještě chvíli pokračovat. Nejradši bych mu řekla, aby si pospíšil, a mám co dělat, abych se ovládla a pomlčela o tom. Rozepíná mi a stahuje podprsenku a odhazuje ji za sebe. Zapřená o ruce se zakláním a nabízím mu svá prsa. S pohledem upřeným do mých očí zvedá ruku a pokládá mi dlaň pod krk. „Cítím, jak ti buší srdce,“ řekne tiše. Rukou mi sjíždí po hrudní kosti až na břicho a cestou si mě prohlíží – celý vzrušený a nádherný. „Jsi až příliš krásná, dámo. Myslím, že si tě nechám,“ prohlašuje pevně. Prohnu se v zádech a vypnu hrudník, a on se s úsměvem skloní, aby tvrdě vsál jednu z mých bradavek. Když zvedne ruku a sevře v ní mé druhé ňadro, zavzdychám a zapřu si hlavu o zrcadlo. Je to vážně síla. A ten chlap je génius. Jeho pevné vzrušení se mi tlačí mezi stehna a nutí mě pohybovat boky, abych si zároveň s táhlými vzdechy ulevila od  přetlaku touhy. Nevím, co si se sebou počít. Chtěla bych se tomu poddat, a to hned, protože je to tak skvělé, ale na  druhou stranu mnou zmítá touha ho přitom mít v  sobě, a do toho si uvědomuju, že napětí uvnitř mě se nebezpečně blíží 105

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

k vrcholu. Jako by mi četl myšlenky, vklouzne mi rukou na vnitřní stranu stehna, kde nachází okraj kalhotek. Jeden prst vsouvá pod jejich lem a zlehka se o mě otře. „Sakra!“ vykřiknu a narovnávám se, abych se ho mohla chytit za ramena a zatnout mu nehty do napjatých svalů. „Pozor na  pusu, dámo,“ napomíná mě, ale vzápětí tiskne rty na moje a zároveň do mě proniká dvěma prsty. Cítím, jak se kolem něj svírám, když jimi pohybuje tam a zpět. Klidně bych mohla umřít rozkoší. Pociťuju rychlý nástup blížícího se orgasmu a vím, že mě rozmetá na kousky. Zatímco on mě žene dál, já se držím jeho ramen jako záchranného lana a vzdychám mu do úst. Ach, už to přichází. „Teď,“ přikazuje mi a přitlačí na mě palcem. Rázem se ocitám v roji vybuchujících hvězd, odtrhávám se mu od rtů a v absolutním vytržení zakláním hlavu. Vykřiknu a on mě chytá za  zátylek a  přitahuje si mě zpátky, aby se znovu zmocnil mých úst a vstřebal dozvuky mých stenů. Jsem na prach. Jsem zadýchaná, rozklepaná a jako z rosolu, bezvládně mu visím v náručí, naprosto uvolněná a bez kousku studu za to, co se mnou provádí. Rozplývám se blahem. Jeho polibek se zmírňuje a  pohyby ruky zpomalují, provázejí mě až do konce uvolnění, kdy pokrývá mé rozehřáté vlhké tváře sérií něžných polibků. Bylo to až příliš krásné, prostě moc, moc krásné. Vnímám, jak mi odhrnuje spadlý pramen vlasů z  obličeje, a otevírám oči. První, co zahlédnu, je jeho zastřený spokojený pohled. Zlehka mě políbí a já vzdychnu. Mám pocit, jako by uvolnil tlak, který jsem pociťovala už celou věčnost – prostě jen tak. Cítím klid a uspokojení. „Lepší?“ ptá se a uvolňuje prsty. 106

ODHALENÍ

„Hmm,“ hlesnu. Na mluvení nemám energii. Otře si prsty o můj spodní ret a potom se naklání, zblízka mě pozorně sleduje, když z nich olízne zbytky mého vyvrcholení. V tichosti se na sebe díváme, on mě propaluje planoucím pohledem a já mu instinktivně beru hlavu do dlaní a hladím ho po čerstvě oholené tváři. Je to krásný muž, přitažlivý a vášnivý. A dokázal by mi zlomit srdce. Usměje se a  pootočí hlavu, aby mi vtiskl polibek do  dlaně, a znovu se ke mně vrací pohledem. Bože, jsem v pěkném průšvihu. Oba jsme krutě vytrženi z kouzla okamžiku, když někdo z druhé strany vezme za kliku koupelny. Vyjeknu a Jesse mi s pobaveným výrazem přiklopí pusu rukou. Jemu to připadá vtipný? „Nic tam neslyším,“ ozve se za  dveřmi neznámý hlas a  klika znovu zarachotí. Hrůzou vykulím oči. Jesse stahuje ruku a nahrazuje ji svými rty. „Ššš,“ uklidňuje mě přitom. „To je trapas, cítím se hrozně lacině,“ zakňučím, když se od něj odlepím, a opírám si mu hlavu o rameno. Jak odsud teď odejdu, aniž bych hořela studem a neměla na čele napsáno „hříšnice“? „Ty nejsi laciná. Ještě chvíli říkej takový nesmysly a budu ti muset ve svý vlastní koupelně nařezat na holou.“ Prudce zvedám hlavu z jeho ramene a zmateně se na něj zadívám. „Ve tvý koupelně?“ „Jo, v mý koupelně,“ zubí se na mě. „Kéž by tak někdo zakázal těm cizím lidem poflakovat se po mém bytě.“ „Ty tu bydlíš?“ nechápu. Přece tu nemůže bydlet. Nikdo tu ještě nebydlí. „No, teprve budu, zhruba od zítřka. Jo, a upřímně, myslíš si, že všechno to italský harampádí má tu nehoráznou cenu, kterou si za to řekli?“ zamyslí se a upře na mě zkoumavý pohled. 1 07

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Italský harampádí?“ zaprskám uraženě. Zasměje se mi a  já bych mu okamžitě dokázala jednu vlepit. „Tak sis to tu neměl kupovat, když se ti nelíbí harampádí, který tu je,“ vypálím na něj pobouřeně. „Harampádí se můžu bez problémů zbavit,“ uzavírá. Vytáhnu obočí s  výrazem tuhle-větu-jsi-doopravdy-z-úst-nevypustil-že-ne. Trávila jsem celé měsíce otročinou při shromažďování tohohle italskýho harampádí a ten neznaboh se ho bez problémů zbaví? V životě mě nikdo tak neurazil ani nedopálil. Pokouším se vykroutit ruce zpod jeho paží, ale on je drží pevně. Aspoň se na něj zamračím. „No tak se neurážej, dámo. Nezbavil bych se ničeho, co je v tomhle bytě.“ Tvrdě mě políbí. „A ty v něm jsi taky.“ A znovu mě líbá, dobyvačně, nenasytně. Jeho tvrzení se mi nechce brát moc vážně. Ale ochotně se podvoluju, vzhledem k tomu, že se mé libido opět probouzí. Útočím na něj se stejnou intenzitou a vrážím mu jazykem do úst, přidávám se k jeho hře a on povoluje sevření mých rukou. Ty se spontánně zvedají k pevným ramenům, na kterých hrají všechny svaly a které jsem si tak moc oblíbila. Jednou rukou mě bere kolem pasu, opouští mé rty a zvedá mě z  desky, aby druhou rukou zachytil okraj mých kalhotek a  mohl mi je stáhnout níž. Usazuje mě zpátky, zouvá mi lodičky a nechává je s hlasitým klapnutím dopadnout na vykachlíkovanou podlahu. Jsem tak nedočkavá, že se připojuju k jeho striptýzové párty a stahuju mu košili z širokých ramen, takže odhaluju jeho nahou hruď v celé její kráse. Jako by ji někdo bezchybně vytesal z kamene. A já dostávám chuť ho celého zlíbat. Jak klesám pohledem, s  trhnutím se zarážím u  ošklivé jizvy, která mu brázdí celé břicho a stáčí se k levému boku. Té jsem si 108

ODHALENÍ

předtím nevšimla. V Panském sídle sice bylo přítmí, ale i tak je to s  podivem, protože je fakt hrozivá. Je sice vybledlá, zato obrovská. Kde k ní přišel? Rozhoduju se, že do toho teď nebudu šťourat. Mohlo by jít o citlivé téma a já v tuhle chvíli nechci vytahovat nic depresivního. Mohla bych tu sedět a hltat ho očima navěky. I s tou pochmurnou jizvou je pořád krásný. Mačkám jeho košili v rukou a zahazuju ji na své šaty. V žertu zareaguje udiveným výrazem. „Koupím ti novou,“ pokrčím rameny. Ušklíbne se a nakloní se ke mně, rukama se zapře o pult a znovu si nárokuje mé rty – tentokrát zvolna a  opatrně. Natahuju se k  jeho kalhotám a  začínám mu rozepínat pásek, který pak uvolňuju z  poutek jediným rychlým škubnutím, až prostorem zazní typické prásknutí. Odtáhne se a tázavě nakrčí čelo. „Chceš mi s ním nařezat?“ „Ne,“ odpovídám nejistě, odkládám ho a vsouvám ruce za zadní lem jeho kalhot. Cuknutím si ho přitahuju těsně k sobě. „Ovšem, kdybys chtěl…“ Fakt jsem to vyslovila? „Budu to mít na paměti,“ řekne s jedním koutkem ironicky povytaženým. Odhodlaně mu hledím do očí a rozepínám mu knoflík u kalhot. Když se klouby prstů otřu o jeho znatelnou erekci, zachvěje se. Rozepínám mu zip a on pevně zavírá oči, protože mu zároveň zasouvám ruku do boxerek. Protáhnu ji kolem tmavě plavých chloupků a on vzrušeně obrací oči ke stropu. Se zaujetím sleduju, jak se mu vlní svaly na hrudníku. Nedokážu odolat a předkláním se, abych mu přejela špičkou jazyka nahoru po hrudní kosti. „Avo, měla bys vědět, že jak si tě jednou vezmu, budeš moje.“ Jsem příliš opilá touhou, než abych vnímala, co mi říká. „Hmm,“ zahučím mu do kůže a obkroužím mu jazykem bradavku. 109

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Vyndávám mu ruku z kalhot, chytám je za pas a stahuju mu je přes úzké boky, takže poprvé spatřím jeho vztyčené mužství. Pane jo, je ho kus! Z pusy mi uniká nedobrovolné lapnutí po dechu, které prozrazuje můj šok. Střelím po  něm očima a  spatřím, jak mu zacukají koutky, což je potupný důkaz toho, že si mé reakce všiml. Ustupuje, aby si skopnul boty a stáhl ponožky, a potom si svléká kalhoty i s boxerkami. Okamžitě mě upoutají jeho vypracovaná štíhlá stehna. Sbírám odvahu a pomalu natahuju ruku, abych mu bříškem palce jemně přejela po špičce penisu. Dívám se, jak lačně sleduje mou zvědavou ruku. Když ho mírně sevřu v dlani, přímo vidím, jak ho ten dotek vzrušuje. „Kruci, Avo,“ vypraví ze sebe a chytá mě za boky. Když vyjeknu, zasměje se. „Lechtivá?“ „Jenom tam,“ heknu. A dohání mě to k šílenství! „To si budu pamatovat,“ ujistí mě a znovu se vrací k mým rtům. Začínám hýbat rukou v  pomalém pravidelném rytmu, a  když se jeho polibek zintenzivní, taky zvyšuju tempo. Jeho ruka mizí mezi mými stehny, kde stačí jeden tah palcem, aby mě katapultoval zpátky do Jesseho sedmého nebe. Zavzdychám mu do pusy a on mě zlehka kousne do spodního rtu. „Připravená?“ zeptá se naléhavě a já kývnu, protože schopnost řeči už jsem pozbyla docela. Stahuje ruku z mého klína, tu moji odstrkává ze svého pulsujícího pohlaví, a  jedním přesně vyměřeným pohybem mě chytá za zadek, nadzvedává a přesouvá přímo na sebe. Bolestivě syknu. „Dobrý?“ řekne zadýchaně. „Jsi v pohodě?“ „Dvě vteřiny. Potřebuju dvě vteřiny.“ Ovíjím kolem něj nohy a přitom vzdychnu z kombinace bolesti a příjemných pocitů. Uvě110

ODHALENÍ

domuju si, že ve mně zdaleka není celý. Teprve teď mi dochází, jak moc je vlastně obdařený. Otáčí se i se mnou a zapírá mě zády o vedlejší zeď, jejíž chlad mě ani v nejmenším nevyruší, protože se soustředím na to, abych se přizpůsobila jeho nadprůměrným proporcím. Opírá si o  mě čelo, a zatímco mé ruce mu samovolně kloužou po potem zvlhlých zádech, drží mě v té stejné pozici, aby mi dal čas zvyknout si na něj. Se ztěžklým dechem ze mě pomalu vystupuje a  rozhodným, plynulým pohybem se vrací zpátky. Tentokrát se ocitá dál a mně se z pocitu plnosti až zatočí hlava. „Můžu víc?“ procedí mezi zuby. Víc? On má ještě nějaké víc? To dokážu, to dokážu, opakuju si pořád dokola, když se za série uklidňujících nádechů adaptuju na jeho velikost; a když vím, že to mám pod kontrolou, zvolna ho políbím, prohnu se v zádech a přitisknu se k němu hrudí. „Avo, řekni, že jsi připravená,“ zaprosí. „Jsem připravená.“ V životě jsem nebyla na nic připravená víc. Po mém ujištění se znovu stáhne a vrátí zpátky s větší rozhodností. Vzdychnu a povzbudivě pohnu boky směrem k němu, takže spokojeně zamručí a dál opakuje své zrychlující se pohyby znovu a znovu. „Teď už jsi moje, Avo,“ vydechne při jednom zvlášť příjemném. Hlava mi klesá na jeho čelo. „Celá moje.“ A potom se rázně odtáhne a pronikne do mě celý. Hlasitě vykřiknu. Jsem plná až po okraj a miluju každičký kousek toho naplnění. Pevně se ho chytám za  ramena a  on zvyšuje tempo, bere si mě divoce a pokaždé nadoraz. S požitkem zakňourám, když vyhledá mé rty a majetnicky mi vnoří jazyk do pusy, zatímco naše potem 111

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

pokrytá těla po  sobě kloužou a  vzájemně do  sebe narážejí. Každou chvíli se rozletím na milion střípků. Je tohle možný?! V životě jsem se takhle neudělala! „Ty už budeš?“ zalapá po dechu u mých úst. „Jo!“ vyrazím ze sebe a zatnu zuby do jeho spodního rtu. Zaúpí. Vím, že je to animální, zkrátka jsem nad sebou ztratila kontrolu. „Počkej na mě,“ nařizuje mi a zvyšuje tempo. S hlasitým stenem zatínám svaly uvnitř a snažím se to udržet na uzdě, jenže to nezabírá. Jak dlouho ještě? To nevydržím. Další tři prudké pohyby a zasténá: „Teď, Avo!“ A na jeho příkaz to nechávám propuknout. Se zakloněnou hlavou volám jeho jméno a zároveň vnímám, jak ve mně horce pulsuje. Svírá mě jako v kleštích, mačká mě k sobě tak těsně, jak je to jenom možné, a tiskne mi obličej k odhalenému hrdlu. „Ááá!“ úpí mi táhle do kůže. A dlouhý uspokojený vzdech, který se zformuje na mých rtech, je symbolickým vyjádřením toho, jak se cítím já. Zpomaluje své pohyby a oba nás bezpečně vede dolů z našich blažených výšin. Pevně se ho držím, ještě pořád ho v sobě tepavě svírám, zatímco on už jenom lenivě pohupuje boky. „Podívej se na mě,“ nakazuje mi mírně a já skláním hlavu, abych ho poslechla. Šťastně vzdychnu, když se naše pohledy setkají. Ještě jednou zakrouží pánví a  vtiskne mi drobný polibek na  špičku nosu. „Moc krásný,“ řekne prostě, položí mi dlaň do týla a opře si mou hlavu o rameno. Mohla bych tak zůstat navěky. Odlepuje mě od  zdi a  přemisťuje naše spojená, stále zjitřená těla zpátky k ploše mezi umyvadly. Vyklouzne ze mě a usazuje mě na mramor, pak bere mou hlavu do dlaní a sklání se, aby mě políbil. Jeho rty se o mě otřou v nezaměnitelném gestu vyjadřujícím náklonnost. 112

ODHALENÍ

„Neublížil jsem ti, že ne?“ stará se a na čele mu vyskakuje jeho jediná vráska. Tím mě dostává. Přepadá mě chuť přivinout si ho do  náručí, a  tak to dělám. Omotávám kolem něj celé své tělo, ruce i  nohy, a tisknu ho k sobě, jako by na tom závisel můj život. Noří mi tvář do ohbí krku a hladí mě po zádech. Je to ten nejpokojnější okamžik, jaký jsem kdy prožila. Dokonce se ani nedokážu cítit provinile. Kdo je to Sarah? Zůstáváme do sebe zaklesnutí v klubku propletených končetin, namáhavě oddechujeme a tiskneme se k sobě snad celou věčnost. Chtěla bych tak zůstat. Jo, to bychom mohli – zůstat v téhle koupelně. Pořád nemůžu uvěřit, že to tu koupil. Až příliš brzy se odtahuje a přejíždí klouby prstů po mé tváři. „Ani jsem si nevzal kondom,“ řekne a na očích mu vidím, že je mu to upřímně líto. „Promiň, nechal jsem se strhnout. Bereš něco, že jo?“ „To beru, ale žádná pilulka mě neochrání před pohlavní nemocí.“ Já jsem ale káča pitomá. Tenhle chlap je bůh a taky má apetit řeckých bohů. Ani si nechci představovat, s kolika ženami už spal. Usměje se na mě. „Avo, já používám kondom vždycky.“ Naklání se, aby mě políbil na čelo. „Ty jsi jediná výjimka.“ „Jak to?“ ptám se trochu zmateně. Odtáhne se ode mě a skousne si spodní ret. „Když jsem s tebou, nedokážu pořádně myslet.“ Obléká si boxerky a kalhoty a pak se natahuje pro žínku na poličku. Užuž chci něco namítnout, ale pak si vzpomínám… je to jeho. Všechno je tu jeho, kromě mě. Teda, prohlásil, že mu patřím i já, ale to byly jenom takové dráždivé řečičky. V zápalu vzrušení se kolikrát řeknou různé blbosti. Tak on se mnou nedokáže pořádně myslet? To jsme dva. 1 13

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

Pouští vodu a  v  jejím proudu žínku namáčí, potom se vrací ke mně. Najednou se cítím příliš obnažená, když před ním sedím nahá. Už si nejsme rovni a tak dávám nohy k sobě, abych se před ním skryla a nepřipadala si bez oblečení tak nepatřičně. Ale on se na mě zadívá, ve tváři se mu mihne zmatený výraz, který vystřídají nesouhlasně sešpulené rty, natáhne se k  mým nohám a  jemným tlakem mi je znovu rozevře. „Tak je to lepší,“ zamumlá. Zvedá mi ruce z  klína a  dává si je na  ramena. Přikládá mi teplou vlhkou žínku na  vnitřní stehno a  začíná mě s  ní jemně otírat a  smývat ze mě zbytky jeho vyvrcholení. Je to něžné, a taky velmi intimní gesto. Fascinovaně sleduju jeho výraz a  znovu zaznamenávám, jak se mu při soustředění na daný úkol objevila vráska na čele. Vzhlédne ke mně, zelené oči mu šibalsky zasvítí. „Mám sto chutí tě vtáhnout do  sprchy a  vychutnat si každý centimetr tvého těla, ale takhle to bude muset stačit. Aspoň prozatím.“ Nahne se ke mně pro letmou pusu, ale chvíli se u ní zdrží. Nemyslím, že by mě mohly ty prosté, a  přece procítěné polibky někdy omrzet. Jeho rty jsou tak hebké a jeho vůně tolik opojná. „Tak jo, dámo. Musíme tě obléknout.“ Pomáhá mi do spodního prádla i do šatů, u nichž mi nakonec zapíná zip. Celá se rozechvěju, když mi přitiskne rty vzadu na krk. Dotek jeho teplých měkkých úst mi postaví chloupky v zátylku do pozoru. Neřekla bych, že jsem ho dostala z hlavy – ani v nejmenším. A to jsou špatné zprávy. Z podlahy sbírám jeho bleděmodrou košili, a než mu ji podám, snažím se ji trochu vyklepat. „Ale nebylo potřeba ji tak zmačkat, že ne?“ dobírá si mě s pobaveným pohledem, když si ji obléká, zapíná a  strká do  tmavomodrých kalhot. 1 14

ODHALENÍ

„To zakryje tvoje sa… “ Najednou si uvědomuju, že sako jsem zahodila na podlahu ložnice. „O-ou,“ udělám s vykulenýma očima. „Jo, o-ou.“ Vytáhne obočí a pleskne si páskem do dlaně, až sebou trhnu a on se tomu zasměje. „Připravená na návrat?“ Natáhne ke mně ruku a já ho za ni bez váhání beru. Ten chlap je magnet. „Konečně jsme zjistili, jak hlasitě křičíš, viď?“ Nevěřícně na něj vyvalím oči a on se mi omlouvá okouzlujícím úsměvem. Zakroutím hlavou a rychle se kontroluju v zrcadle. Týjo, jsem jako rajče. Rty mám oteklé a překrvené a vlasy sice pořád vyčesané, ale několik pramenů mi volně visí dolů. A taky jsem celá pomačkaná. Potřebuju aspoň pět minut, abych se dala dohromady. „Jsi dokonalá,“ ujišťuje mě, jako by vycítil moji rostoucí paniku. Dokonalá? Takové slovo bych zrovna nepoužila. Vypadám přesně tak, jak se cítím – dokonale použitá! Táhne mě ke dveřím, odemyká je a bez jakéhokoliv náznaku ostražitosti – což se nedá tvrdit o  mně – vychází ven. Na  podlaze ložnice se skutečně válí jeho sako. Cestou ho sbírá. Až když se ocitáme u točitého schodiště, uvědomuju si, že mě pořád drží za ruku, a tak se pokouším vymanit z jeho sevření, ale on se na  mě zamračí a  zesílí stisk. Sakra! Musí mě přece pustit. Dole je můj šéf a moji kolegové. Nemůžu se před nimi promenádovat za ručičku zrovna s ním. Znovu se pokouším osvobodit, ale on mě odmítá pustit. „Jesse, musíš mě pustit.“ „Ne,“ odmítá úsečně a nesmlouvavě, aniž by se na mě podíval. Prudce se zastavuju uprostřed schodiště a rozhlížím se po místnosti pod námi. Nikdo se na nás nekouká, díkybohu, ale každou chvíli si nás někdo všimne. Jesse se pár schodů pode mnou otáčí a zvedá ke mně oči. 1 15

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

„Jesse, přece nečekáš, že tam s tebou napochoduju ruku v ruce. To není fér. Prosím, pusť mě.“ Zadívá se na spojené ruce natažené mezi našimi těly. „To teda ne,“ zahučí rozmrzele. „Když tě teď pustím, mohla bys zapomenout, jaké to je. Mohla by sis to rozmyslet.“ Neexistuje absolutně žádná šance, že bych mohla zapomenout, jaké to je, být s Jessem tělo na tělo. Znepokojila mě ale ta druhá část jeho tvrzení. „Co bych si mohla rozmyslet?“ ptám se, vyvedená z míry. „Mě,“ odpovídá prostě. Jak jako, jeho? Ohledně něj jsem neučinila vůbec žádné rozhodnutí, takže si nemám co rozmýšlet. Jsem zase o něco víc rozpolcená, tak to je. Ale teď se musím soustředit na  to, abych ho přesvědčila, že mě má pustit, než nás někdo uvidí, a  tak tu poznámku nechávám být, stejně jako jsem to udělala s  těmi, které trousil nahoře v koupelně. A  do  prdele! Málem se z  těch schodů zřítím, když zahlédnu Sarah, jak svižným krokem přechází po  terase. Jako lusknutím prstů se ocitám zpátky v realitě. Jsem si jistá, že jakmile ji spatří, přestane se chovat jako blázen. A bude to brzy, protože ona míří dovnitř. Nemůžu si dovolit ztrácet čas, takže na  něj zúžím oči a zároveň použiju brutální sílu k tomu, abych se mu vytrhla, přičemž si málem vykloubím rameno. Zle se na mě zatváří, ale já se nijak nezdržuju, abych si vychutnala jeho naštvanost, a  sbíhám po schodech do otevřeného prostoru spodní části bytu. Ta ženská mi dala jasně najevo, že se jí nelíbím, a já se jí ani nedivím. Viděla ve mně hrozbu, a jak se ukázalo, její obavy byly oprávněné. Jakmile se ocitám dole, spatřím Toma, který se ke mně prodírá skrz dav lidí a zběsile mává rukama. „Tady jseš! Kdes byla? Patrick tě hledal úplně všude.“ Popadá mě za ramena a sjíždí mě pohle116

ODHALENÍ

dem od hlavy k patě – jako vždy, Tom je prostě herečka. Ovšemže si přitom všímá mého neupraveného vzhledu a tak mi věnuje podezíravý pohled. Cítím, jak mi srdce pumpuje krev do tváří. „Prováděla jsem tu pana Warda,“ nabízím mu poměrně nepřesvědčivě a ukazuju rukou někam za sebe, v odhadovaném směru Jesseho přítomnosti. Vím, že není daleko, pořád vnímám jeho rozčilení. A taky jeho vůni. Ale je možné, že teď voním jako on. Jako by si mě označil… nebo označkoval, lépe řečeno. S rukama stále položenýma na mých ramenou se Tom zadívá za mě a zalapá po dechu. Trhnutím mě přitahuje k sobě, až má rty u  mého ucha. „Zlato, kdo je ten pan božský, co na  mě za  tvými zády vrčí?“ vyzvídá a přitom mě očichává. Vyvlékám se mu a otáčím se, abych spatřila Jesseho, který Toma vraždí pohledem. Nad jeho patetickým projevem musím zakoulet očima. Tom je ten nejteplejší teplouš v Londýně. A jako takový ho teda rozhodně neohrožuje. „Tome, to je pan Ward. Pane Warde, Tom. Je to můj kolega. A taky gay,“ dodávám trochu poťouchle. Tomovi to bude jedno – ne že by to nebylo naprosto zjevné. Pohledem si kontroluju, že se Tom široce usmívá, a pak se vracím očima k Jessemu, který sice přestal vrčet, ale nevypadá o nic míň naštvaný. Tom se zavlní kupředu, bere Jesseho za  ramena a zdraví ho letmými polibky na tváře. Musím potlačit smích, když vidím, jak přitom Jesse poulí oči a tuhne. „To je mi ale potěšení,“ rozplývá se Tom Jessemu do  obličeje a přejíždí mu dlaněmi po pažích. „No ne, že vy posilujete?“ Tak trochu nedospěle vyprsknu smíchy a rozhoduju se, že nechám Jesseho, ať se s  Tomovým flirtováním vypořádá, jak umí. Na ústupu ještě zachytávám Jesseho ostře nabroušený pohled, ale to je mi úplně ukradený. Vždyť se choval jako blázen. 1 17

J O D I E L L E N M A L PA S OVÁ

V kuchyni narážím na Patricka, který na mě mávne, a když se k němu připojím, podává mi skleničku šampaňského. „Tak tady ji máme,“ oznamuje Patrick vysokému muži, bere mě kolem ramen a mačká mě ke svému rozložitému tělu. „Tahle dívka změnila mou společnost. Jsem na tebe tak pyšnej, květinko. Kdes vlastně byla?“ diví se. Modré oči mu jasně svítí a  tváře má zarudlé – nezaměnitelná známka toho, že už vypil víc než dost. „Provedla jsem tu pár lidí,“ zalžu a  sladce se na  něj usměju, i když mě nejspíš brzy rozdrtí. „Právě jsem o tobě mluvil. Muselo ti zvonit v uších,“ oznamuje mi. „Tohle je pan Van Der Haus, jeden z investorů. Zrovna jsem mu říkal, že budeš šťastná, když jim budeš moct pomáhat s jejich novým odvážným projektem.“ „Můj obchodní partner už mi o vás mnohé řekl,“ promluví Van Der Haus a široce se usměje. Působí dojmem, že je na úrovni – vysoký světlý blonďák v obleku na míru a drahých botách. Je celkem pohledný… na  čtyřicátníka… Další starší muž. „Na  spolupráci s vámi se už teď těším.“ Zrudnu. „Bude mi potěšením, pane Van Der Hausi. O jaký projekt se vlastně jedná?“ zajímám se dychtivě. „Ale prosím vás, říkejte mi Mikael. Ta budova je téměř hotová.“ Rozšiřuje úsměv. „Rozhodli jsme se pro tradiční skandinávský styl. To víte, pocházíme z Dánska a vracíme se k vlastním kořenům.“ Jeho lehký přízvuk je dost sexy. Tradiční skandinávský styl? To ve mně vyvolává paniku. Čeká mě snad IKEA? Neměli by si na to najmout nějakého Skandinávce? „To zní skvěle,“ řeknu a  natáčím se, abych postavila sklenici na  kuchyňskou desku, a  přitom přes místnost zahlédnu Jesseho ve společnosti Sarah. 1 18

ODHALENÍ

Proboha, vždyť on na mně visí očima a Sarah stojí hned vedle něj. Obracím se čelem ke svým společníkům. Z mého rozpáleného obličeje musí být poznat, jak jsem vyděšená. „Taky si myslím,“ souhlasí se mnou Mikael. „Jakmile se s Patrickem dohodneme na odpovídajícím honoráři, můžeme si specifikovat zakázku. A vy pak můžete začít pracovat na návrzích.“ „Už se na to moc těším.“ Zavrtím se na místě, protože cítím, jak mi Jesse propaluje díru do zad. „Ona tě nezklame, Mikaeli,“ zaševelí Patrick. Mikael se usměje. „Já vím, že ne. Jste výjimečně nadaná mladá žena, Avo. Vaše vize jsou prostě dokonalé. A  teď, jestli mě omluvíte…“ Do tváří se mi hrne další krev, když mi po Patrickovi taky potřese rukou. „Budeme v  kontaktu,“ řekne. Podrží mou ruku o něco déle, než by bylo potřeba, a volným krokem nás opouští. Ještě pořád jsem sevřená pod Patrickovou paží, když se k nám připojuje Victoria a se zafuněním se opírá o linku. „Nejspíš mi upadnou nohy,“ postěžuje si. Jako jeden muž se s Patrickem zadíváme na její lodičky na vražedně vysokých jehlách se vzorem leopardí kůže a krvavě rudým zdobením. Jsou příšerné. Patrick mi věnuje významný pohled a zakroutí hlavou, potom mě pouští a chystá se k odchodu. „Irene už na mě bude dole čekat. Vyfotil jsem, co se dalo.“ Zvedá přede mě ruku s foťákem. „Uvidíme se v pondělí ráno.“ Oběma nám vlepí pusu. „Vy dvě jste si dnes tvrdě mákly. Skvělá práce.“ A trochu kolébavě odnáší své hřmotné tělo z kuchyně. Tvrdě mákly? Až sebou cuknu, když si vzpomenu… „Jo, málem bych zapomněla,“ přivolává si Victoria zpátky mou pozornost od vlnících se Patrickových zad. „Kate ti vzkazuje, že už 1 19