Jít hledat zlato není jen tak. Nejen, že na něj musí mít člověk patřičné vybavení, ale musí být i teoreticky připraven. To znamená vědět, kde a jak ho hledat. Co zlatokop, to jiný způsob a také jiný přístup. Lidé jsou různí a zlatokopové ještě různější. Jeden hledá podle map, druhý podle odborných příruček, třetí podle vyposlechnutých storry a někdo prostě jak ho napadne. Všichni ale musí mít, nebo spíš, měli by mít, licenci. Austrálie je veliká a zlato a drahé kameny se hledají ve vnitrozemí, ne v civilizaci. Představu, kolik je asi lidí v buši, lze získat tím, že v Austrálii žije zhruba 22 miliónů lidí a z nich 18 miliónů žije při pobřeží v civilizaci. Na jeden kilometr čtvereční připadnou v průměru dva lidé. Kolik jich člověk může potkat ve vnitrozemí, když jich většina žije u moře. Za tři dny jízdy po cestách jsme potkali jedno auto s jedním člověkem. Že by zrovna on byl kontrolor z govermentu, bylo málo pravděpodobné a zrovna na cestě se stejně blbě kope. Takže nejdřív je potřeba získat vědomosti a fištróna, jak na to.
Na farmě. Po přivítání u Standy a Lidky jsme s Petrem dali malou kávičku a ten se vydal na zpáteční cestu. V Austrálii se převážně neudávají vzdálenosti v kilometrech, ale v hodinách. A protože počítají hodinu na sto kilometrů, Petr se nám po dvou a půl hodinách hlásil z domova. Se Standou jsme už celou tu dobu trávili čas nad chytrými knihami, ve kterých se píše, na kterém místě a v jaké hloubce se nachází drahé kameny a zlato. Říkal jsem si, že to tady v Austrálii mají fajn a že zlatokopectví je vlastně úplně jednoduché, když mají přesné souřadnice, kde mají hledat. Kniha, ve které jsme listovali, byla stará, ošmatlaná a evidentně hodně používaná. Řekl jsem Standovi, že díky ní musela zbohatnout spousta lidí. „Jó hochu, kdyby to byla pravda, tak člověk, který tu knihu napsal, by se s jejím psaním nenamáhal a šel by si to zlato rovnou vyzvednout“. Zjistil jsem, že mi dosud naprosto uniká filozofie hledání zlata. A to byl teprve začátek, kdy mám informací minimum. Co až se dozvím vše, co potřebuji? To v tom určitě budu mít maglajs. Všechny souvislosti a pravdy o životě spojeném se zlatem, jsem měl pochopit až mnohem, mnohem později. Pro začátek jsem začal vyzvídat, podle jakých pravidel postupují zlatokopové při určování místa hledání. Intuice, poznávací znamení, charakteristické rysy přírody v místě výskytu, nebo vlastně podle čeho se dá poznat, kde má člověk začít kopat? „Všichni ti tady řeknou, že nenašli ani unci zlata, ale mají kamaráda nebo několik, kteří našli a zbohatli. Ale to je jenom finta, tady nikdo nechce, aby druzí věděli, že našel a nemusel nikomu vyprávět, kde a jak našel“, prozradil Standa a mě bylo jasné, že sbírání informací bude hodně obtížné. „Jaký je vlastně postup při získání jakéhokoli práva začít kopat v místě, které jsem si vybral. Jak si mám vlastně vybrat místo kopání, když je celá Austrálie rozdělená ploty a za každým plotem patří půda někomu. A lézt na cizí pozemek se nesmí. O tom jsme se už přesvědčili s Tatrovkou před pěti lety, kdy nám majitel málem ustřelil palice jenom za
to, že jsme se vyspali za drátěným plotem u silnice. Tady je to úplně jinak než v Evropě, kde ti zloděj vybílí chalupu a když ho při tom pokouše pes, ještě mu musí majitel zaplatit bolestné. V Austrálii je osobní vlastnictví na prvním místě. „Tedy až na to, že „mainování“ /kopání zlata/ je nade vše. I nad soukromé vlastnictví“, vysvětluje Standa. První den pobytu v Austrálii a hned první pro mě nepochopitelná věc. Jak mohu vlézt někomu na zahradu /po evropsku/ a začít se mu hrabat v záhonku s mrkví? A ještě k tomu tam třeba něco najdu. To by mě majitel pozemku asi rovnou zabil. Standa přerušil moje úvahy dalším vysvětlením. „Nejdřív si musíš zažádat o povolení, neboli přidělení licence na mainování a fossiking /hledání drahých kamenů/. Záleží na tom, jestli chceš jenom mainovat, nebo i hledat drahé kamení. Obojí je zpoplatněno a to zařídíme, až k tomu bude vhodný čas. Prostě až polezeme někomu „do zelí“, seznamuje mě Standa s tím, co mě čeká. „Až si vybereme místo, kde budeme kopat a nebudeme chtít, aby nám tam někdo lezl nebo nás otravoval, zažádáme si o přidělení claimu /nárok kopat v určitém místě/, který nám úředník z governmentu /vláda/ buď dá, nebo v případě obsazenosti nedá. Pokud ano, konkrétní pozemek neboli claim si vytyčíme a můžeme tam kopat, i když je to pozemek kohokoli. Vládě totiž patří všechno, co je pod povrchem země. Z toho je tedy jasné, že i když kdokoli a kdekoli najde, musí z toho zaplatit vládě daně. Ve skutečnosti stejně nikdo daně neplatí a právě proto o tom také nikdo nemluví“. „Takže všichni v Austrálii kopou, všichni najdou, ale všichni zatloukají. S tím už jsem se jednou v Rubyvale v mainu u Bobyho setkal“, povídám Standovi. „ Musím ti ale říct jeden případ za všechny, aby to nebylo tak jednoduché. Na property u jednoho mého kamaráda našel government pod povrchem velké množství štěrku, kterého je tu potřeba na výstavbu silnic. Governmentem pověřená firma nastoupila na pozemek a začala s těžbou štěrku. Kamarád jim ale určil výši nájmu za ježdění trucků /náklaďáků/po jeho property /pozemku/ a účtoval si jeden cent za jeden kubík štěrku. Na to měl právo a tak jenom seděl a každý den počítal, kolik trucků projelo. Za rok těžby štěrku měl na velice pěkný domek. Podobně to platí i pro naše kopání. Navíc, když kolem nás bude chodit majitel a střílet nám u ucha z flinty, nevím, jak dlouho tam vydržíme“. To už se Standa konečně rozpovídal a jako jeden z opravdových „kopáčů“, který má už něco za sebou, mi začal vysvětlovat pravidla hledání „pokladů v Austrálii“. Do toho vyprávěl humorné i smutné story /příběhy/, které lidé prožívali v dobách zlaté horečky i při hledání drahých kamenů. Ty budou protkávat jako niť celé mé povídání o zlatě, protože ty nejznámější, jsem zaslechl víceméně nezměněné z několika úst vypravěčů z různých končin
Austrálie. Při vyprávění mi Standa ukázal vitrínu, nebo spíš kufr, s mnoha druhy polodrahokamů a drahokamů a také m vysvětlil určování jejich hodnoty. Ta se měnila s ohodnocením každého kamene „různými lidmi“. Pro někoho kámen cenu nemá a jeho hodnota je tedy pro něho nulová. Jiný člověk je ochoten za něj zaplatit deset dolarů a kámen má tedy rázem hodnotu deseti dolarů. Další dá sto a jeho hodnota je tedy sto dolarů. Kupovat ani prodávat Standa ale nechtěl a tak jsem se snažil na to podívat jeho očima. Nějak mi při tom začalo docházet, že skutečně není měřítkem hodnoty pouze množství peněz, ale jak si kdo nabytý kámen cení a jak s ním také obchoduje. Napadl mě příměr například s namalovaným obrazem, je to velice podobné a cena obrazu stoupá například po smrti malíře. Co tedy určuje cenu?! Ale stejně ve mně zůstal malý pocit manipulace prodávajícího s cenou. Musím uznat, že i já kupuji věci za cenu pro mě užitnou a jsem ochoten dát pouze tolik, nebo naopak tak hodně, abych z ní měl hlavně radost. Pro jeden den toho bylo na mě moc a měl jsem co dělat, abych si vše ještě před spaním srovnal v hlavě. Ráno jsem nemohl nedočkavostí dospat. V půl páté jsem už nevydržel a vylezl z postele. Udělal jsem si pár poznámek do svého deníku, z kterého budu doma dělat povídání o hledání zlata a drahých kamenů. Konečně bych měl vybalit hromadu hadrů z kufru a zabydlet se v krásné „samotce“, kterou mi Lidka se Standou poskytli. Luxusní místnůstka vedle garáže s vlastním WC, televizí, počítačem a malou kuchyňkou. Bidýlko mělo přesnou velikost mého těla a peřinka měla krajzlíčky po celém obvodu. Jsem zvědavý, jak dlouho čisté vydrží po návštěvách prašného a horkého vnitrozemí. Při rozbřesku se mi přímo před okny pásli klokani a pocit očekávaného dobrodružství z nevšedních zážitků byl dokonalý. Během dopoledne jsem Standovi pomohl obstarat farmu, což obnášelo nakrmit všechna zvířata. Stádo jelenů Sika, kravku, slepice a ostatní ptactvo jako papoušky Crismon nebo Eastern Rosella, Kookaburra nebo Australia Magrie, ryby v obou rybnících a také hlídací psy, bez kterých by farma být nemohla. Nejenom že hlídají, kdo na farmu přichází, ale shánějí dobytek nebo chrání dům i farmáře před hady a dalšími obrovitými ještěry. Jenom na ryby kašlou, do vody se jim moc nechce. Klokany, kteří jsou součástí každé farmy, krmit nemusíme. Ti už se napásli sami hned po rozbřesku a bývají pro farmáře nežádoucími návštěvníky. V Austrálii se vybíjí ve velkém, i když oficiálně se jejich lov v poslední době omezil. Nedalo mi, abych ráno poodhrnul záclonu a vyfotil si je. Jsou mrchy, velice pozorné, hned zmizeli v lese. Standovu farmu ale
považují za spřátelenou, za chvíli byli zpátky a pokračovali v pasení. Pochopitelně to byli naprosto divocí klokani, ale v jednom z nich jsem poznal „friendly kangaroo“, jak nazval Standa klokana, kterého jsme se s Jardou chystali ulovit před dvěma lety. Tenkrát jsme byli s Katkou, mojí dcerou, v Brisbane na jedné z mých početných návštěv Austrálie u kamaráda z vojny, Jardy. Katka studovala na místní collage angličtinu a já se střídavě poflakoval v buši a po návštěvách mých australských kámošů. Jednoho dne jsme s Jarkem sbalili věci do buše, z trezorové skříně jsme vytáhli lovecké pušky a vyrazili za Standou na lov zvěře. Tamní oblast Jarda jako správný bushman znal, jezdil lovit do nedalekého Texasu a pozvání Standy na lov jelena nemohl odmítnout. Jeden divoký tam Standovi chodil za laněmi a přitom mu na farmě ničil stromky, které nedávno čerstvě zasadil. Vlastně už před rokem, právě byly asi tak metr až metr a půl vysoké, jenže ten pacholek si o stromky drbal parohy, tím zničil kůru a stromky pak uschly. S radostí jsme tedy nabídku přijali a vyrazili s Jarkovým terénním džípem do Stanthorpe. Připadal jsem si na jednu stranu jako kovboj, vyrážející na lov divé zvěře, aby přežil v divoké buši, na druhou stranu jako snobský civilizovaný masňák, který s fourwheel drivem /čtyřkolkou/ vyrazil, aby střílel na všechno, co se v buši hne. Dost smíšené pocity na to, že vůbec nevím, jak lov v australské buši vypadá. Po třech hodinách jízdy jsme dorazili do forestu /lesa/, asi patnáct kilometrů za Stanthorpe a od veškeré civilizace. Protože jsem tehdy jel do Stanthorpe podruhé v životě a farma byla hluboko v lese, třikrát jsme zabloudili a po prašných cestách se zamotali párkrát do kola, než jsme našli odbočku schovanou za velkým stromem. Zachránil nás vlastně kolík, zatlučený do země kousek od stromu, za který se sice obtížně, ale dalo, projet terénním autem. Na kolíku byla přitlučena hřebíky dvě čísla. Šestka a pod ní devítka, nebo obráceně. Ale to bylo vlastně úplně jedno. Popisné číslo property, na kterém stála Standova farma, mohlo být jakékoli. V širokém okolí stejně žádná jiná farma nebyla. Za stromem následovala jízda přes kořeny a tak velké kameny, že naše terénní auto mělo co dělat, aby je přešplhalo. Netušil jsem, jak by tudy mohl projet normální osobní automobil. Po několika stech metrech jízdy, při které mi málem vypadly falešné zuby z huby /pozor, pouze přirovnání/, se najednou před námi otevřela nádherná paseka, lemovaná ze všech stran lesem a uprostřed paseky přízemní dům jako z pohádky. Nedaleko něho další dřevěné stavení u překrásného rybníka. Vpravo u lesa jsem zpozoroval stádo jelenů a srnek. „Á potvory, právě přišly Standovi poničit stromky“, říkal jsem si. Vytáhl jsem flintu, vyskočil z auta, zalehl za kámen a pečlivě zamířil. V tom do mě Jarek strčil nohou /myslím ale, že to bylo normální nakopnutí/, a říká „Co blbneš, chceš jim zlikvidovat celoroční obživu?“
To už jsem si i já všiml, že vysoká je v ohradě a vůbec se nechová jako nevítaná návštěva farmy. Drátěný plot byl ale opravdu hodně špatně vidět. Jarek se otočil směrem k farmě a zasněně řekl. „Tak tady bych chtěl umřít“. „Chceš hned? Že bych tě zastřelil místo jelena, nebo si chceš ještě chvíli užít?“, mnu si nakopnutý bok a rád bych mu to nějak vrátil. Po vřelém přivítání a popisu opravdového škůdce stromků jsme se vydali na jeho lov. Domácí srnčí jsme nechali na pokoji a chuť na ně jsme si nechali na pak. Tím jsem myslel na pečeni. Následující dva dny jsme různě zalehávali za kmeny spadlých stromů, za kameny nebo do trávy a snažili se našeho zlosyna „nachytat na hruškách“. Jenže on byl velice chytrý. Postavili jsme naší Toyotu vedle Lidčina Fordíka a protože ten pacholek naše auto neznal, vůbec nevylezl z lesa. Čekávali jsme dlouho do noci, ale marně. Každou chvíli jsme měli na mušce nějaké další zvíře včetně klokana, ale vždycky to byli důvěrní přátelé šéfa farmy /i když divocí/, a na ně byl zákaz lovu. Celý náš lov nakonec vypadal tak, že jsme neustále na někoho číhali a ani jednou nevystřelili. Přesto to byl nádherný zážitek, jehož cílem nebylo nějaké zvíře skolit /tedy mimo jelena škůdce/, ale pozorovat dalekohledem jak se zvěř chová, pase a přitom sleduje okolí. Měli jsme velkou radost, když jsme zůstali nezpozorováni a sami jsme je měli před sebou jako na dlani. Večer před odjezdem do Brisbane nám Standa ukazoval drahé kameny a povídal o zlatě a už tenkrát jsem se rozhodl, že se sem jednou vrátím a zkusím posbírat veškeré materiály a story o zlatě a drahých kamenech a napíšu knihu.
