Jan B. Hurych. Úžas a rozpaky poutníka v Japonsku. Fotografie též od autora

Jan B. Hurych

OBSAH • Úvod • Na cestu • Japonština • Klanící se celníci • Hoteru • Japonská kuchyně (1) • Japonská kuchyně (2) • Historie • Japonci dříve a nyní • Geografie • Tokyo a Kyoto • Dekórum a dekorace • Zahrady a barvy • Pověry a předsudky • Příloha 1: Ütok na Pearl Harbor • Příloha 2: Bitva o Midway Úžas a rozpaky poutníka v Japonsku. Fotografie též od autora. Copyright Jan B. Hurych. Kopírování tohoto materiálu není dovoleno. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci, ať už vcelku nebo jen zčásti, je třeba nejdříve získat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní vyjma tam, kde je vyloženě stanoveno jinak. BOL-37-37

POKUD SE VAM TATO KNIHA LÍBILA, NAVŠTIVTE KNIHY OFF-LINE, ke stažení zdarma, pro PC i čtečky na: http://hurontaria. baf.cz/KNIHY/

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: ÚVOD.

Úvod. Když jsem jel do Japonska úplně poprvé - vlastně letěl, že ano - byl jsem jako každý naplněn představami, které v nás vzbuzují různé knihy o Japonsku: je to prý země záhadná, země prosperity, země protikladů. Ano, je sice dobré si přečíst předem něco, co by nám pomohlo se v Japonsku orientovat, ale o jednom se tam nedočtete: že budete překvapeni, ať už jste četli to či ono. Protože tam, kde čekáte jedno, přijde zrovna něco jiného a zase naopak. A tak se pohybujeme kolem dokola, více méně v rozpacích, protože většina toho, co tam vidíme, je nám trochu - a někdy i hodně - cizí. Zaujal jsem hned poprvé jiné stanoviska než měli Američané, které jsem tam také často potkal a měl možnost sledovat jejich chování. Oni jsou totiž příliš žoviální, snaží se být přespříliš přátelští a to na Japonce nepůsobí dobře: ti jsou spíše rezervovaní. Americkou žoviálnost považují za přílišnou vtíravost; vadí jim i malé porušení japonského společenského dekóra a někdy to dokonce berou jako snahu nějak je oklamat. Já zůstal takový, jaký jsem a jak se ukázalo, dokázali to docela dobře přijmout. Jsou to lidé chápaví a ví, že každý máme prostě svoje zvyky. To ovšem neznamená, že jsem si těch jejich zvláštností nevšímal - právě naopak: pomohlo mi to, abych byl víceméně nezaujatý při srovnávání. Srovnávat s námi je totiž musíme, i když nechceme: jako oni, i my jsme také obětmi našich tradic a naší výchovy. To by nám ale nemělo zavírat oči: něco dělají lépe, něco hůře než my, někdy nás šokují a proč to nepřiznat, někdy mi ta jejich tradiční usměvavovost - lépe řečeno úsměvnost - lezla i na nervy. A jim možná také, alespoň těm mladším, co už byli někdy venku, teda za tím obzorem, za kterým vychází slunce i v "zemi vycházejícího slunce". Snad proto je také na jejich postech v cizině většinou po roce vyměňují zase za jiné zaměstnance. Co jsem v Japonsku dělal? Byl jsem tam služebně: certifikoval jsem jejich počítače a podobná zařízení a to pro kanadský trh. Tím jsem se dostal do prapodivné situace: mé slovo rozhodovalo, zda bude jejich výrobek uznán schopným, ale na druhé straně byli mými zákazníky. Naštěstí jsou to lidé precizní a i naše standarty jsou pro ně zákonem - ani jednou se mne nesnažili "ošulit". Na rozdíl od jiných zákazníků (USA, Malaysie a Hong-Kong) jim nešlo o peníze, ale o čas. Proto právě raději platili cestu nám, než aby nám zasílali své výrobky do Kanady a zpět. A tak prostě lítala hora k Mohamedovi :-). Já i moji kolegové jsme tam ale jezdili rádi, už proto, že pro normálního turistu je to cesta daleká, drahá a marné volání, jak říká kterýsi básník. A tak si tato kniha nedělá žádné nároky na to, že bych snad poznal Japonce lépe než kdybych tam trvale žil. Obávám se totiž, že ani oni to nedokážou, obzvláště dnes, kdy je jim jejich stará tradice spíše na obtíž (ale kterému národu není?). Tak například ženské hnutí tam už prolomilo hodně bariér a jednoho premiéra vlády dokonce přinutilo odstoupit. Dennodenně si také Japonci na světovém kolbišti uvědomují, jak jsou docela jiní - asi tak, jak jsem si to o sobě uvědomoval zase já tam. Právě proto byly moje návštěvy Japonska pro mě nejen velkou školou, ale i pobavením. A poznání, že lidé jsou vždycky a všude právě to nejzajímavější - to jsem se snažil v této knize také zachytit. Jan B. Hurych Poznámka: Jména v knize použitá jsou přepsána do latinky tak, jak je přepisují sami Japonci, tedy např. Tokyo a ne Tokio; jen ve slovo "tokijské" jsem raději nechal náš spelling.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: NA CESTU

Na cestu. Při nedávných zprávách v televizi jsem si znovu připomněl mou poslední návštěvu v Japonsku a dojem, který na mě tehdy učinila. Protože Japonsko, to jsou Japonci a pocity Čecha či Kanaďana v Japonsku jsou, jak se říká "převážně různé". Vlastně ani nevím, jestli se oni tolik liší od nás, nebo my od nich... Jezdil jsem tam sice jen služebně, ale navštívil jsem tam hodně míst a hlavně jsem se stýkal s lidmi, nejen pracovně, ale i společensky. Ještě před mými cestami jsem sice už měl nějaké zkušenosti, ale jen s japonskými obchodními a firemními zástupci v Torontě - když nepočítám dva roky telefonních konverzací přes oceán, s Japonskými odborníky. Z toho období si ještě teď pamatuji, jak mi posílali faxy z Nipponu (jak se také jinak Japonsku říká) , na které jsem jim já dokonce odpovídal o den předem, než je poslali. Nebyly to pochopitelně žádné čáry, bylo to jen díky tomu, že Tokyo je časově o 14 hodin vpředu před Torontem. Připadalo mi to tehdy hrozně legrační a Japoncům také (každý fax má totiž místní datum). Když na to teď pomyslím, je to vlastně to první, co jsem se o nich dozvěděl: že mají velký smysl pro humor, rozhodně větší než třeba Číňani či Němci. Jinak tu pochopitelně máme v Kanadě Japonce, kteří tu žijí několik generací (neberte mě za slovo, když ne oni, tak jejich potomci :-), ale ti už jsou příliš zkanadizovaní. Tak například můj bývalý šéf měl ryze japonské jméno, ale už byl jaksi víc kanadský šéf, než Japonec - jestli rozumíte, co tím chci říci. Od něj bych se naučil rozhodně víc o Ontáriu než o Japonsku. Takže mou hlavní přípravou bylo jen těch pár obědů, na které jsem s nimi jako našimi hosty chodil a ty konverzace, které jsem s nimi měl. Zatímco nás "certifikáty" tehdy brali na oběd oni, u telekomunikační firmy, kde jsem dělal předtím, jsme zase zvali Japonce na oběd my. Vzali jsme je většinou do místního go-go klubu v Bramptonu, kde mohli ochutnat skvělý roastbeef s křenem a obdivovat lepé a navíc obnažené tvary kanadských děvčat. Obzvláště pamatuji jednoho, nebudu uvádět jeho jméno - řekněme, že se jmenoval Netzuda - ten pořád podezřele vychvaloval ten křen a jinam by s námi na oběd už asi ani nešel. Bohužel, i ten nejlepší roastbeef se přejí a když majitel podniku začal z úsporných důvodů posílat na podium i dívky poněkud podsaditější, utrpěl pak tím nakonec bohužel i náš obchod s Japonskem :-). Japonské restaurace v Torontě, kam nás zase zvali naši japonští partneři, mi vyhovovaly více: byly elegantní, ryze orientální a mohl jsem se tam pochlubit, jak umím ovládat chopsticks, neboli tyčinky, kterými se to všechno jí. Tento anglický název jim ale nedává zaslouženou úctu: pravé japonské tyčinky bývají nalakované, nádherně umělecky pomalované, prostě orientální a pro většinu lidí z occidentu hrozně nepraktické. Byl jsem dokonce svědkem nemístného vtipu, když se jeden z našich lidí při té příležitosti zeptal, jak staré vlastně ty tyčinky jsou (tedy historicky vzato, že). Načež mu pyšně odvětili, že pět tisíc let i více. Na to ale ten šprýmař čekal, neboť prohlásil, že naše vidlička a nůž jsou staré jen 500 let. Co tím ovšem chtěl dokázat, to nevím, snad jen svůj ubohý smysl pro humor. Ne, nesmáli se, ale ani se neurazili. A tak už v Torontě jsem zjistil jednu jejich charakterovou vlastnost: oni jsou totiž nejen taktní, ale i hrozně inteligentní. Jenomže to druhé nedávají najevo - oni vůbec mnoho věcí nedávají najevo. I tak se to dá poznat, i když, pravda, "it takes one to know one" (volně přeloženo: na to musí být jeden také inteligentní :-)

Inteligence versus tradice. Inteligence a tradice jsou - a vždycky byly, ať už je to kdekoliv - v určitém rozporu. Podle jedné definice je totiž inteligence "schopnost se přizpůsobit" a přizpůsobovat tradici, to je proklatě těžké. Japonci se pochopitelně přizpůsobit umí, to jen v některých věcech prostě nesmí, nemohou nebo prostě nechtějí. Tradice a westernizace stále svádí v Japonsku věčný, i když ne vždy zrovna viditelný boj. Projevuje se to nakonec i v jejich jednání s vámi. Pokud jsme jednali služebně, neznám lepší partnery, ba co víc, starali se o mě, že jsem si připadal jako ve vatě. Technicky se ale cítili trochu víc na výši než my. Jistě, který technik není tak trochu snob, ale u nich to bylo víc než "ego". My Kanaďané, my si ve světě moc reklamy neděláme, snad za skromnosti, snad proto, že si myslíme, že každý přece musí vědět, jak jsme dobří :-). V čem byli Japonci ale určitě lepší, to byla "domácí příprava". Dokumentace, která byla třeba potřeba k verifikaci, tj. ověření, byla pro nás jimi už předem napsána skvělou angličtinou a ještě třikrát uložena na floppy disku - třikrát, protože jsme u naší firmy tehdy používali hned tři různé druhy wordprocessorů, kterážto pitomost by se u Japonců normálně netrpěla. Tokijská ulice ve dne

Moji kolegové mne varovali, že na mě Japonci vrhnou dvacet inženýrů, kteří rozumí perfektně našim standartům a technickým normám, a dokonce že je snad i umí nazpaměť. Jak proti tomu můžeme bojovat? Zjistil jsem, že docela dobře. Mám totiž svůj vlastní jednoduchý přístup k věci: česky se tomu říká drzost. A tak když jsem něco přesně nevěděl, přiznal jsem to s poukazem na to, že si to můžeme najít přesněji přímo ve standartech. A tam jsme mimochodem zjistili, že ani oni si to všecko nepamatovali tak úplně přesně :-). Vysvětlil jsem jim také upřímně, že u nás si šetříme pamět na jiné, lepší věci a odříkal jsem jim česky báseň Toman a lesní panna, tak jak si to ještě pamatuji z toho biflování ve škole. To už jsem totiž věděl, že kromě vědy jsou Japonci zatíženi i na umění. Problém byl, jak přeložit lesní pannu do angličtiny. Slovo virgin se mi zdálo dost nerealistické, ale pak mě někde v paměti naštěstí povyskočil termín water nymph (vodní víla). "Ah, Růsalká, Dvoržak", řekl jeden z nich, čímž mě doslova posadil na židli. Teprve později jsem poznal, jak hodně znají nejen světovou, ale i českou hudbu. Příprava. V tom týdnu, co mi zbýval do mého prvního letu na východ, jsem pak ještě stačil po večerech přelouskat dvě knihy o Japoncích, obě americké a tudíž pro praxi nepoužitelné. Ale i to, co mi z nich zůstalo v hlavě, mi tam pak

způsobilo pár nedorozumění, naštěstí ne smrtelných. Pak už jen stačilo přibalit cestovního průvodce, po česku bedekra a deštník, neboť právě nastávalo období dešťů. Na to mě kolegové nejvíc upozorňovali, neboť deštník je tam prý důležitější než co jiného (není to vůbec pravda, deštník je až na druhém místě, ale to první jsem zapomněl). Letěli jsme šest hodin přes Kanadu z Toronta na západ do Vancouveru na pobřeží Pacifiku, tedy skoro tak Malé tokijské uličky v noci dlouho jako z Toronta do Evropy. Tam jsem přespal a ráno pokračoval dalších deset hodin přes oceán do Japanu, tedy vcelku šestnáct hodin čistého letu. Časový rozdíl je ovšem jen 14 hodin, Tokyo je totiž časová zóna GMT(+9) a Toronto je GMT (-5), tj. když je v Torontě poledne, tak už v Tokyu mají dvě v noci a navíc jiné datum. Legrační ovšem je, že my tam lítáme z Toronta na západ, proti směru otáčení země a když přeletíme časovou linku, ztratíme celý den. A právě v letadle mě napadlo, že by bylo daleko jednodušší, kdybychom prostě vyletěli nahoru a tam počkali ve vzduchu 10 hodin (tj. doplněk 14 do 24 hod.) na jednom místě, než se pod nás dostane Tokyo a pak prostě zase klidně sletěli dolů. Zdálo se mi to úplně logické a vůbec nedovedu pochopit, proč to ještě Canadian Pacific Airline, s kterou jsem tam letěl, dosud nevymyslel :-). Moje první opravdová poznávací lekce přišla hned, když jsem vlezl do letadla ve Vancouveru. Maně jsem otevřel nějakou knihu a hned si mnou jeden hovorný Japonec, co seděl vedle mě, začal rozmluvu. Ta se skončila, až když jsme se rozcházeli na Narita letišti, kde vlezl do jiného autobusu do Tokya. Nejprve jsme si vyměnili vizitky, ta jeho měla i malou mapku, kde s ejeho firma nachází. Pak mi věnoval zajímavou příručku, kterou mu dala jeho firma, to aby westerňáky z Kanady seznámil s jejich starodávnou kulturou. Měl jich víc a všechny mu zbyly, asi proto, že byly psány jen japonskym obrázkovým písmem a nikdo je nechtěl. Vracel se s nimi domů a byl hrozně rád, že jsem si vzal hned dvě - možná vůbec první dvě, co udal. . Jak poznal, že mám rád obrázky, i když jim nerozumím, to teda nevím. Ale zřejmě poučen tím, že stejně musel několikrát tu příručku zákazníkům vysvětlovat, tak ji hned také cestou odvyprávěl mně. Hle, další znak japonské discipliny: když příručky nemohl rozdat, tak je prostě alespoň "odmluvil". Měl v tom opravdu praxi a času jsme měli dost a tak jsme strávili příjemných - alespoň podle jeho názoru - deset hodin jednostranné konverzace. Dlouho jsem si pak doma schovával dvě nečitelné příručky, jako památku na ten opravdu těžko zapomenutelný let. Později jsem je obě věnoval místní knihovně, aby se místní japončíci také něco dozvěděli o své staré vlasti - teda až se naučí to obrázkové písmo, že ano.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: JAPONŠTINA

Japonština. První, co se cestovatel v Japonsku nemusí hned naučit, je mluvit japonsky. Pravda, stalo se mi tam několikrát, že jsem oslovil někoho, kdo anglicky (a s jistou pravděpodobností ani česky) vůbec neuměl na jednom opuštěném nádraží v západním Japonsku dokonce ode mně jeden děda se strachem utekl - ale jinak jsem s mluvením problém neměl.

Tradice a iluze

Co jsem se naučil japonsky, mi vždycky stačilo jen tak na pár vět a byl jsem zase vedle. Tak například hned ráno v hotelu jsem se chlapíkovi, který zastupoval našeho zákazníka, hrdě představil a dodal "dózo yoroshiku" (pozn. čárky zde i nadále jsou jen moje diakritika) , tedy něco jako "těší mě, že vás poznávám", načež on spustil potěšen něco japonsky a já jsem se honem raději přiznal, že to je asi 50 procent toho, co japonsky znám. Na druhé straně existují japonské výrazy, velice podobné českým, které ale znamenají něco úplně jiného. Tak třeba jindy se mě můj pobočník zeptal "Čo to máte?" a já mu v mylném domnění hbitě sdělil, že "Nič, naozaj!". Takovou odpověď jistě nečekal, vždyť "chotto mate" neznamená nic jiného, než "počkejte okamžik".

Také dívka v recepci, která na mě volala "Ohajo" a které jsem, v domnění, že si mě plete s nějakým Američanem z Ohia, hbitě odpovídal slovem "Ontario", mi jenom přála "dobré jitro". Když jsem se to druhý den dozvěděl, hned jsem na ní ráno vesele zvolal "ohayó", načež mi ona stejně mile odpověděla "ontariyó gozaimasu" - to gozaimasu musí říci žena, když mluví s mužem, jakožto poctu. Podobně kino nemá nic společného s biografem, neboť to znamená "včera" a tako není mexické jídlo, ale "drak" - ano, ten dětský na špagátu - a takových případů je pochopitelně mnoho. běžný pozdrav je konichiwa(dobré odpoledne) a když se vás něco bolí, tak na to je isha (doktor) nebo haisha (zubař). Jako výraz pocty také přidávají za příjmení slovo -san (a'T uřž je to Mr. či Mrs.) - u mně si to nějak spletli s křestním jménem a říkali mi "yansan". Něco o japon-če-štině. Jinak je tu mnoho slov jako kdyby vypadlo z českého slovniku - ovšem asi se poněkud přitom natlouklo: "takshi" je taxi, "hoteru" je hotel, "busu" je autobus a "kohi" je kafe. Pečlivý pozorovatel by mě asi opravil, že jsou ta slova spíše podobná angličtině, ale to je detail. Pak jsou ovšem ještě slova, která znějí jinak než česky a navíc ještě znamenají něco úplně jiného - těch je ovšem daleko nejvíc. Tak třeba "hayaku" (pospěš si), "denwa" (telefon) a dokonce se z nich vytvářejí celé nesrozumitelné věty,

například "Motto yasui no wa?"chcete-li říci: "Nemáte něco levnějšího?" Naučil jsem se čtyři důležitá slova: dózo (prosím), arigató (děkuji), haí (ano) a íje (ne), které jsme pak vhodně kombinoval :-). A také slovo, které je v titulu této knihy a čte se spávně "sayónara" ane ne "sayonára", jak se často mylně vyslovuje. Jedna výhoda pro Čecha je tu ale jasná: na rozdíl od angličtiny, kde se, až na čestné výjimky, nikdy nic nečte tak, jak se to píše a kanadské děti se díky tomu učí pět let ve škole jenom číst a psát - v japonštině se všechny samohlásky čtou tak, jako v češtině. Takovou pohodu jsem zažil jen s havajštinou nebo s moravanštinou :-). Také souhlásky se nám vyslovují nám přijatelně (sh jako š, j jako ž či dž, y jako j , w jako v a ts jako c) . Toto vše je ovšem jenom v "roomaji" což je vlastně fonetický překlad japonštiny, aniž by to bylo defakto nějaké písmo. Japonština má totiž tři písma, všechna se tak trochu podobaji čínštině, neboli, jak říkají Američané, když něčemu nerozumějí, they all look chinese to me. Jednomu z těch písem dokonce říkají "čínské", což jsem se dozvěděl právě ve vlaku z Tokya do Toyohashi. Byl jsem totiž vyrušen svým sousedem, když jsem si prohlížel nějaký časopis, a ten se mě najednou zničeho nic zcela nelogicky (ale zato anglicky, jinak bych to dodnes ještě nevěděl) zeptal, jestli umím číst myslel pochopitelně jestli umím číst chinese signs, čínské znaky, že ano. Pamatuji si ho také proto, že mi věnoval takový tne kapesní "organizer", databank, kde sjem si mohl vše psát latinkou nebo písmem kana. Japonská písma. Japonci píší vertikálně (myslím to písmo, oni sami mohou psát třeba i vleže :-) , začínají sloupec na pravé straně stránky a končí vlevo - zde mluvíme o písmu kanji, to má celkem 1945 "písmen", které se děti musí naučit ve škole. Jsou to vlastně slabiky a simulují buď výslovnost či prostě jen tvar oněch čínských obrázků. Tam jsem teprve pochopil význam čínského přísloví, že "jeden obrázek má cenu tisíce slov" :-). A titulky v kině maji na pravé straně plátna, ne dole.

Knihkupectví

Na rozdíl od nás, Japonci rádi na umělecké obrazy dávají nápisy - my to děláme jen na plakátech. Japonské písmo vlastně přispělo k vývoji precisní tiskárny pro počítače. Oni totiž těch "teček" na písmeno potřebovali už od počátku daleko víc než jich má naše abeceda (té stačí dokonce jenom 5x8) a vešlo se jich na stránku daleko méně. Japonská vynalézavost pak použila vícestupňových krokových motorů a získala daleko lepší rozlišení (600 teček na jeden palec, míněn ten délkový) .

Druhý a třetí systém je tak zvana kana, která jsou čistě fonetická abeceda: každý znak je jeden zvuk a jsou dvě, zatímco počet zvuků je pro obě stejný: říká se jim hiragana a katakana. Hiragana se používá hlavně pro cizí, rozuměj nejaponská slova. A tak se vám klidně stane, že všechny tři abecedy najdete v jedné větě. A ještě se tam přidá latinka, třeba pro jméno firmy Honda. Inu poměrně slušný zmatek. Dalším faktem je, že Japonci se moc nezdržují tím, aby něco psali anglicky (jen tam, kde to píšou pro

cizince) a v roomaji už vlastně nepíšou vůbec. Dvoujazyčné prospekty s angličtinou či jiným jazykem, to ale ano, ty jsou ovšem všude. Co se týká knih, našel jsem při návštěvě japonského knihkupectví, které bylo mimochodem zcela narváno, jen pět anglických knih mezi tisíci knih japonských. Jsou tam ovšem také knihkupectví čistě pro cizince či pro studenty, kde je tomu zase naopak. Ale narváno lidmi je tam i tam, jako všude jinde v Japonsku. Japonština je jazyk, který se nevyvinul z jiných jazyků a nehodí se tedy do žádné rodiny (rozuměj jazyků). Ještě se zmímím o japonské výslovnosti: jsou prakticky čtyři způsoby, které se mohou také míchat dohromady. Jeden zní, jako když si pustíte magneťák na větší rychlost, ten druhý si můžete nacvičit, když rychle vyběhnete do schodů a snažíte se pak na jeden dech říci alespoň deset vět. Třetí se užívá spíše na divadle či ve filmu - Japonci totiž nepoužívají grimasy a nahrazují pocity zloby či starosti prostě zvýšeným hlasem. Prvně jsem to viděl ve filmu Sedm samurajů, kde si jednoduchá situace (kterou by Yul Bryner v Sedmi statečných vyřešil svým poklidným hlasem a pěti výstřely) vyžádala značně delší přestřelku slovní a to ještě na poměrně vysoké hladině, myslím té decibelové. Pak ale ještě existuje japonská výslovnost, kterou jsem si opravdu si zamiloval, ta, kterou tam mluví japonské ženy. Není to vlastně ani výslovnost, je to něco jako zpěv slavíka a je to tak roztomilé, že se vám dokonce zdá, že tomu rozumíte. A to je u člověka jako jsem já - který málokdy rozumí tomu, co vlastně ženy říkají opravdu už co říci.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: KLANÍCÍ SE CELNÍCI

Klanící se celníci. Kde jsem to vlastně přestal? Aha, v letadle. Vystoupil jsem na tokijském letišti Narita Airport s pocity přinejmenším smíšenými. Vezl jsem tam totiž "známému mého známého" elektronický audio-zesilovač. Jeho přesvědčování, že rozhodně nebudu muset platit clo, mě původně uchlácholilo, ale čím víc jsem o tom pak přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem už také v životě potkal pár lidí, kteří mi lhali. Vy ne? Tak to máte štěstí, anebo to ještě nevíte :-). Když jsem se blížil k celnici, zařadil jsem se do řady a přemýšlel, mám-li také lhát, nebo doufat, že se nezeptají - jako bych nevěděl, že se vždycky zeptají anebo ukázat na balíček a nechat to osudu. A jak tak trapně koukám kolem, najednou mi vám padne do očí nápis, hlásající velkými písmeny, že každý, kdo přijíždí do Japonska, má právo si přivést s sebou zboží do hodnoty dvou, ano dvou, tisíc dolarů amerických! A co hlavní, bez cla. Halelujá, zajásala moje malá dušička a Metro Tokyo rychle - protože nikdo vlastně neměl nic k proclení - jsem pokračoval k celníkoví, který balíček prohlédl a propustil a ještě se mi navíc ukláněl. Ano, čtete správně, ukláněl, protože Japonci se zdraví tím - no, klaněním. Ostatně viděl jsem i policajta, jak se klaněl - dovedete si představit něco takového v Praze? Ale v Japonsku je to normální, na to mě už připravoval i můj soused v letadle. A navíc: oni se klaní nejen cizincům, ale i sami sobě, ne jako některé národy, které obdivují jen cizinu. Klanění je pro ně něco jako naše potřesení rukou nebo francouzské boskání na obě tváře - to ale pro Japonsko moc nedoporučuji :-). Ovšem význam má to klanění ještě poněkud širší, od běžného pozdravu až k projevu úcty či vyjádření omluvy. Jak jsem se přitom cítil? V hotelu, ve vlaku, ve výtahu či jinde jsem si prostě připadal, jako když si mě s někým spletli, ale brzo jsem si na to zvykl. Dokonce jsem se je snažil napodobovat, což jim u Nejaponců vypadá asi hodně srandovně. Že jsem přitom neměl ruce vpředu u sebe, ale u švů, jako na vojně, to byl přitom asi ten nejmenší přestupek. Horší je, když nevíte, "jak vysoko si sedíte". Víte, jak vysoko si sedíte? Když se potkáte na meetingu s japonskými inženýry a manažery, které osobně neznáte a jejichž pozici na jejich a dočasně i vašem společenském žebříčku si

nedovedete představit, jste v trablích. Ono totiž nejde o to uklonit se, ale musíte přesně do určitého úhlu! Jak by řekl Vlasta Burián, podříznutý se kloní vždy více než jeho nadříznutý. Také to už jsem se předem dozvěděl v letadle - že totiž nejhlouběji se klaní ten, kdo chce vyjádřit větší úctu, vděčnost, prostě větší úhel pokornosti, že ano. A když už se někdo klaní, musí to dělat přesně, jinak by urazil toho druhého anebo zase ponížil sebe. Anebo by to brali tak, že se jim vysmívá, což je to nejhorší a pak by ovšem bylo lepší, kdyby se neklaněl vůbec. Vzpomínal jsem na zlaté časy na vojně, kde každý nadřízený měl na výložce napsáno, kdo, lépe řečeno co je, takže jsem hned věděl, komu se klanět, pardon, salutovat. Také si vzpomínám, jak jsme byli kdysi v Itálii, kde nás na exkurzi představovali řediteli té největší elektrárenské firmy. Bylo nás tam celkem kolem padesáti, ještě samí študáci a my jsme si s ním tiskli ruce a říkali mu svá jména, přičemž on utrápeně každému opakoval to svoje, jako kdyby se ho opakováním učil nazpaměť. Když došla řada na mě, natáhl jsem pravici a pronesl jenom "Buon giorno". Pan Kohoutek nebo slepička? ředitel se zarazil, apak se zasmál, to když konečně pochopil, že co je na jménu, jak řekl už veliký Shakespeare. Řekl mi také "Buon giorno" a vsadím se, že si z celé naší výpravy pak stejně pamatoval jenom mě, i když se nikdy nedozvěděl moje jméno :-). V Japonsku jsem to také vyřešil po svém: napadlo mě totiž, že oni asi o mně ví zrovna tak málo, jako já o nich. A tak jsem na jejich pozdrav vždy srazil podpatky a prušácky seknul hlavou. Myslím, že to byla docela dobrá imitace Ericha von Stroheima z filmu Ztracené iluze, jen ten monokl jsem bohužel neměl. A věřili byste, že to pracovalo? Asi to už jednou někde viděli - ale kdo by počítal :-). Naštěstí jsem toho brzo nechal - co kdyby na ten för přišli - a pak už jsem se jen hluboce ukláněl jako vrátný v hotelu v Acapulco, když čeká velké spropitné. Mluvíce o tom: v Japonsku je spropitné veliké jen 10 procent (Kanada a USA mají 15%), někde si ho dokonce hned sami započítají, přičemž vás slušně upozorňí, že už se nic navíc nedává. Spropitné se zásadně nedává taxikářům, i když jejich rita nejsou tak veliká jako v Praze, tedy relativně, že ano. Součástí pozdravu je ovšem skoro vždy zdvořilý a vážný (?) úsměv, který někdy i pozdrav nahrazuje, a to ve významu "děkuji" anebo "prosím". Ovšem jinak to nesmíte přehánět- nevíte totiž, co vše se může za pozdrav považovat. Když vám například někde upadnou drobné, radši se nejdřív rozhlédněte kolem než je začnete sbírat - mohli byste se najednou nechtěně ocitnout v davu uklánějících se Japonců . . .

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: HOTERU

Hoteru (hotel). Ale to pořád odbíhám. Vyjeli jsme tedy letištním autobusem, který nás vezl po dálnici do Tokya počítám, že to trvalo nejméně půl hodiny. Seděl jsem vedle skupiny Američanů a jeden, který už zřejmě předtím v Japonsku byl, těm ostatním něco vysvětloval. Zaposlouchal jsem se a dozvěděl jsem se zajímavou informaci, že totiž každý náklaďák má vpředu na střeše tři zelená světla. Ta světla totiž informují ostatní řidiče - a hlavně policii - jakou rychlostí dotyčné vozidlo jede. Prostřední světlo svítí, jede-li řidič přesně maximální povolenou rychlostí (plusminus něco málo). To vlevo svítí, když jede pomaleji, to pravé, když ...ano, správně, vy už jste to také viděli? Jak se zjistí, že žárovky nejsou spálené, to jsem se už od Američana nedozvěděl. Ale jak je vidět, asi to pracuje, jinak by to už dávno zrušili - Japonci jsou velmi praktičtí lidé. Vystoupil jsem u "hoteru", pardon, hotelu, ale jak jsem se dostal do postele, to už ani nevím. Vím jen to, že jsem spal hrozně dlouho a dobře. A to hned ze dvou důvodů: jednak mi přátelé poradili, že se tím zabije onen jet lag (tj. časový rozdíl mezi jejich časem a naším tělem, které má zase svoje hodinky, a ty si s sebou každý do Japonska přiveze), jednak že jsem byl z toho dlouhého letu pořádně unaven. Navíc jsem přiletěl v pátek večer tokijského času a mohl jsem vyspávat přes výkend do aleluja. První, co mě uvítalo upostele, bylo kimono - tož jsem ho vyzkoušel a sedělo mi akorát. Je letmo jsem přelétl pozvánku na masáž ale vzdal jem to, protože jediné, po čem jsem toužil, byla postel, naštěstí stejně pohodlná, jako jsou ty naše. Když jsem se tedy vyhrabal z postele a zakousl se hladově do ovoce, které stálo na stole s poklonami od managementu, rozevřel jsem hned také záclony, abych se také trochu podíval na město. Vysoko jsem na to byl dost, pokud vám 35té patro něco říká. Odtamtud už uvidíte celý les tokijských mrakodrapů, věž televizní vysílačky a občas i vzducholoď, která tu pravidelně cirkuluje kolem města, zřejmě s turisty. Pohled byl o to Hotel Keio Plaza zajímavější, že okna v pokoji sahala až k zemi - to aby byl ten pocit jaksi úplný, alespoň pro ty, co netrpí závratěmi. Později jsem u toho okna postával často a jednou se dokonce budova mírně zachvěla. Tak mírně, že jsem velice rychle doběhl ke dveřím, kde ovšem třes přestal, když nepočítám ještě ten v mých kolenou. Už se to pak neopakovalo a v recepci mi řekli s poťouchlým úsměvem, že je to "normální". Japonci totiž staví nové budovy na gumových blocích, takže se pak chvějí jaksi celé a nezlomí se jako sirka. Jejich tvrzení mě potěšilo, protože v případě zemětřasu nepracují výtahy a musel bych tedy všechna ta poschodí urychleně seběhnout, případně sletět. Něco podobného se nám s Aťou už stalo v Honolulu v

Havaji, když jsme díky falešnému požárnímu alarmu rychle scupitali pěšmo třicet pater - on totiž tehdy nějak nefungoval ani telefon. Jak normální otřes to tehdy v Tokyu byl, to už se asi nikdy nedovím, ale tři neděle po mém návratu došlo právě u Tokya k velkému zemětřesení, které napáchalo dost veliké škody. Nu já jsem je varoval, já mám svědomí čisté :-). Hotel, kde jsem bydlel, se jmenoval Keio Plaza (nebo jestli chcete, Keyo Plaza) a v katalogu ho najdete v kategorii De Luxe, což není divu, neboť byl a asi ještě je se svými 41 patry nejvyšším a nejpřepychovějším hotelem v Japonsku. Má 1500 pokojů, 20 restaurací, 9 barů, garáže pro 800 aut, nemluvě už o dvou oddávacích síních a bezpočtu obchodů. Jak to všecko vím? Někteří cestovatelé sbírají ručníky - já, jsa romantik, zase příručky a prospekty. V arkádách hotelů se nakupuje nejpohodlněji, ale skoro bych řekl také nejdráž. Jo a v těch obchodech mají také deštníky. Nešťastný parasol. Abyste rozuměli: už jsem psal, že mi kolegové v Kanadě připomínali, že si mám vzít s sebou hlavně deštník. Jenomže dobrá vůle je jedna věc a špatná paměť je zase něco úplně jiného. Čímž chci říci, že první věc, po které jsem se v Tokyu sháněl, byl právě ten zlořečený parasol, neboť začalo pršet. Byl asi dvakrát tak drahý než jinde - myslím ten nejlevnější, co tam měli - a to i na japonské poměry, inu De Luxe hotel má i ceny De Luxe. Ovšem ceny jsou v Japonsku všude drahé - to jen do ciziny pordávají levně, kvůli konkurenci. Jenže pak tři dny vůbec nepršelo, takže jsem o té své investici začal vážně pochybovat. Naštěstí pak zase začalo pršet a to s malými přestávkami pořád, jako v Londýně. Většinou to byl také takový ten anglický jemný drizzle, ovšem daleko teplejší; koneckonců byli jsme v monsunové oblasti, že ano. Domů jsem si ale už ten deštník nepřivezl. Jednou, když jsem byl pozván od Japonců na oběd, jsem si jej uložil do šatny, vlastně takového parkoviště deštníků se samými stojánky - některé byly na klíč, jiné jen tak. Jenže když jsme vyšli po obědě ven, tak jsem už ten svůj nemohl jaksi najít. Hledejte ho mezi tisíci deštníků, které jsou všechny černé, zrovna jako ten váš! V desperaci jsem chtěl použít methodu, kterou jsem použil kdysi v Disneylandu, když jsem nemohl najít na parkovišti svoje rentované auto, u něhož jsem si dokonce Pozvánka na masáž nepamatoval ani barvu. Tehdy jsem se prostě coural mezi Mickeymousama a jezdil na horské dráze tak dlouho do noci, dokud všechna ta auta neodjela. To, které pak zbylo, bylo podle procesu eliminace s největší pravděpodobností to moje, což se také ukázalo být pravdou. Jenže tady to nešlo: jak vysvětlit mým hostitelům, že tam musím čekat skoro až do rána na deštník? A budou na mě tak dlouho čekat s jejich autem? Řekl jsem jim tedy pravdu. To je výborná věc - pokud to neznáte, zkuste to také, pravda pracuje skoro všude na světě. Jestli jsem ale čekal rozpaky ze strany Japonců, tak jsem se hrozně mýlil. Prý to se tu stává často, tak si prostě jeden vezměte a jedem! Ať mi ale nikdo neříká, že je to země uniformity: ten nový deštník měl držadlo z kůže, zatímco u toho starého, pokud se dobře pamatuji, bylo jen plastikové. A co víc - vydržel mi ten parasol pak ještě pár let, než

podlehl mému zvyku opírat se o něj jako Charlie Chaplin o svou hůlku a vzal nakonec také za své. A tak jsem se v pondělí ráno dostavil do haly hotelu, v jedné ruce deštník a v druhé cedulku se svým jménem. Přesně ve stanovenou dobu ke mně přistoupil jakýsi mladík, který tam předtím už dávno klidně stál, ale trpělivě čekal, až jeho hodinky ukáží 8 hodin, 0 minut a 0 vteřin japonského času. To mě ovšem neudivilo, neboť Aťa, moje manželka, si v tomhle s Japonci nezadá; má to zřejmě - stejně jako oni - asi dědičné. Uklonil jsem se, povídám dózo yoroshiku (viz předchozí díl, abych se neopakoval) a vyjeli jsme taxíkem. Můj průvodce mluvil anglicky, byl totiž už několikrát v Kanadě a byl velice hovorný. Já ovšem jsem na Kaďana také dost upovídaný a tak se ty naše dva monology velice dobře mísily, aniž bychom se navzájem moc rušili. A najednou mi bylo fajn. Abyste rozuměli: já za to nemohu, ale já se všude cítím brzo jako doma. Aťa tvrdí, že se dokonce tak i chovám...

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: JAPONSKÁ KUCHYNĚ (1)

Japonská kuchyně (1). I když se nám třeba nikdy nepodaří pochopit všechny finesy japonské kultury, jedna její část je nám určitě pochopitelná velmi brzo - jejich kuchyně. Už jste si všimli, jak kuchyně dělá lidi : italská je veselá a tak i Italové, arabská je zasmušilá a tak i Arabové, jiná je tučná a její pojídači jsou pak tučňáci. Japonci jsou také jako jejich kuchyně, rozdíl je jen v tom, že oni to ještě nevědí. Je totiž vynalézavá, barevná, smyslná a vždycky vás v něčem překvapí. Pochopitelně u japonského jídla jde především o uspokojení smyslů, ať už to je chuť, čich nebo i zrak. To vyplývá i ze zásad shintoismu, jednoho z japonských náboženství, které tvrdí, že příroda je posvátná a neposkvrněná, jednoduše řečeno přírodní. A tak jsou jejich jídla plná barev, nádherně upravená, jsou to taková miniaturní umělecká díla, se kterými se rádi vystavují. Ano, i za skly restaurace, kde uvidíte plastické makety jídel - ve skutečné velikosti, barvě a tvaru - a to pro celé menu a i s cenami. Nezvyklé, ale svůdné. Japonsko, jako každý ostrov či souostroví - ale co to tady povídám, vždyť vím, že nikdo nemá rád, když se jeho zemí říká ostrov! Britové to řeší tak, že Evropě říkají kontinent a Británie je - no prostě Británie. Australani zase říkají svému ostrovu světadíl, nu co, velikost na to mají. Japonsko - jako každá země obehnaná mořem (abych teda neurazil) - závisí hodně na rybách. Je to jejich jídlo hlavní a jak říká můj kamarád z Mississaugy, který má jednu japonskou rodinu za sousedy, taky asi nejoblíbenější. V tom se ale mýlí, Japonci mají rádi úplně všecko, co žije v moři . . . Bon appétit!

Ryby Ryba se dělá na všechny možné i nemožné způsoby. Syrová ryba je buď sashimi, nebo sushi. Dále máme ryby uzené, smažené, sušené a bůhví ještě jaké. Jste-li na ryby, dejte si lososa, japonsky se to řekne taky sake, zrovna jako to víno (nevím proč, asi jim došla slova; ale co, saké také není víno, dělá se z rýže a je to slabý alkohol). Ika je sepie, kani je krab, tako je chobotnice, maguro je tuňák, kreveta je ebi a ikura jsou lososí jikry (že by přijatý český výraz?). Úhoř, unagi, je cenný nejen pro svoji chuť, ale že také dává energii. Většinou je grilovaný, nebo vařený, to jen já jsem si jednou objednal uzené úhoře, které byly super a asi byli dost drazí, neboť si je ostatní Japonci - co mě tehdy na večeři pozvali - také hned objednali. Proč ne, když to platila jejich firma?

Koňská makrela je prý zase výborný zdroj vitaminů B1 a B2. Polévka (miso) je většinou také rybí, někdy se soja fazolemi, jindy s jinou zeleninou. Podává se, podobně jako miska vařené rýže, skoro ke všem hlavním jídlům a ano, srká se. Jak se mi v Japonsku hodilo, že se mojí mamince nepodařilo (a bůh je mi svědkem, že se snažila!) odnaučit mě některé nešvary při jídle! Japonská nudlová polévka je zcela jiná než čínská won-ton. Podobně dashi, což je zase ale spíše vývar, než polévka. Sushi Plátky syrové ryby spolu s rýží namočenou v rýžovém octě (komezu) se lisují či rolují, a to spolu se zeleninou a wasabi, japonským zeleným křenem, a balí do sušeném listu mořské chaluhy (nori), která je bohatá na jod. Bohužel, nejsa takový znalec, nerozeznám v sushi jeden druh ryby od druhého, ten křen mi tu chuť vždycky nějak maskuje. Nigirizushi jsou ručně dělané, zatímco maki jsou předem rolované. Oshi jsou lisované - to si pamatuji, protože se mnou dělal jednou jeden Ind, který se jmenoval Joshi, ale to je čistě mnemonika, vsadím se, že je v životě nejedl. Vzpomínám, že jsem tuto lahůdku později objednal Atě v jedné japonské restauraci ve Vancouveru. Ty černozelené trubičky, vypadající jako malinké kremrole, jí zmátly - nečekala ode mne takový podraz. Po prvním kousnutí se zděšeně ptala, co to je a pak jen prohlásila, že to je cejtit dehtem a o chuti raději pomlčela. Někteří lidé si na sushi nemohou zvyknout, zato jiní se gurmánsky olizují. Já osobně dávám přednost tempuře před sushi. Je s tím totiž ještě jiný problém: jelikož se jedná o syrové ryby, ve kterých se vyskytují paraziti, musí se ryby předem vizuálně prohlížet. Solidní restaurace na to mají školené kuchaře a ultrazvuk, ale v menších špeluňkách bych si sushi nebo sashimi asi jíst netroufal - ale to berte jen jako moji zaujatost, statistiku na to nemám. Jak se "suší". Na sushi potřebujete dobrý, ostrý nůž, zvaný bento. Dále bambusovou podložku, makisu, na které se to roluje. Dřevěnou lžicí se přidává rýže, ovšem dá se to dělat i prsty, jako to dělají japonští kuchaři. Pro ruční smotek se začne s plátkem nori, na něm se rozestře rýže, na to okurka, asparagus, krab nebo i tuňák (ale ne tučňák!). Dole se nori přeloží, celé se to zaroluje do válečku a nakonec slepí hořčicí, rozdrcenou rýží, nebo majonézou. A chuť - no nechte se překvapit, můžete si to zkusit doma sami. Americká verze, zvaná California roll, se dělá tak, že se na nori dá vrstva rýže, okurka, krab, přeloží se plátkem avocada a sroluje se do toho rýžového či nori papíru. Zřejmě pro ty, co nemají rádi chaluhy, nebo jsou líní si je natrhat. Sashimi jsou ovšem jen plátky syrových ryb, krásně rozložené po talíři jako vějíř. Ryby se používají jen slanovodní, jinak řečeno mořské, neboť ty prý neobsahují parasity. Plátky se namáčí do soja-sosu a také zde se hodně používá zelený křen. Předpokládám, že do tohoto odstavce také patří ona proslavená jedovatá ryba fugu, jenž musí být specielně připravena, jinak je smrtelná. Její tenký plátek stojí ale hodně a tak můžete hádat, které byly dva hlavní důvody, proč jsem si ji neobjednal :-). Ryby lze také smažit zabalené v konbu, také vlastně chaluze, bohaté na vápník, potaš a údajně snižující srdeční tlak (že by potrava budoucnosti?) Tempura

jsou obalené krevety či jiní korýši, smažení stylem deep fry, tedy potopením do vařícího omastku. Recept prý do Japonska přivezli v 16. století misionáři a obchodníci z Portugalska a Holandska. Co do chuti je to pro nás, kteří si občas doma dáme fried shimps (smažené krevety po americku) velmi podobné. Smaží se to na veliké pánvi, spolu se zeleninou, většinou v podzemnicovém tj. arašidovém oleji. Obalené v specielním obalu (koromo) se to pak usmaží a rukou namáčí do tentsuyu, tedy připraveného sosu. Nikdy se nesmaží úplně do zlatova či do hněda, aby se mohli ti korýši (málem jsem napsal "korishi" :-) vychutnávat, ale je nutno je mít čerstvé, ono se to jinak pozná. Také se tam smaží kousky zeleniny. To vše se dává na talířek nebo se to pokládá na rýži v misce a poleje tím sosem. Někdy se to podává se soja-sosem jako předkrm. Chuť je to božská, a řekl bych, že předčí anglosaský či jiný styl smažení, ovšem ono také záleží na tom obalování. Také krabí krokety jsou tam skvělé. Co všecko se dá "tempurovat" jsem se přesvědčil, když mě můj "průvodič" pozval večer do takového malé restaurace, vlastně tempurového baru, kde jsme všichni seděli u pultu, inu jako v baru. Kuchtík občas vylovil něco usmaženého a s pohledem, jakoby se jednalo o perlový náhrdelník, nám to nabízel. Na vyzvání mého hostitele, hlavně tedy, abych ho neurazil, jsem se snažil pozřít něco, co vypadalo jako mořský pavouk. Bylo to hodně křupavé - asi proto, že to bylo obalené a usmažené i se skořápkou. Také to pěkně vypadalo (pokud vůbec může pavouk dobře vypadat), ale chutnalo to spíše jako křída. Ale ani to mu nestačilo, ještě jsme si to museli navíc namáčet do roztaveného sádla s rozmíchanou kapkou sojasosu a připíjeli teplé - ano, teplé - saké! Na to jsme si dali nějakou polévku, o které mi hostitel řekl, že jí dělávala jeho maminka, ale na chuť se už nepamatuji. Jak to můj žaludek všecko vydržel, to je pro mě dodnes záhada. Jiná mořská havěť. Hamaguri jsou běžné japonské škeble, nejlepší jsou od zimy do jara; já ovšem předtím nevěděl, že je dobré něco takového vědět - to mi to později vysvětlil jeden chlapík v Severní Karolajně. Jedí se syrové nebo grillované. Korroke jsou plněné krokety, smažené stylem "deep-fried", prostě se házejí do vařícího oleje. Také obalované kuličky z chobotnic, které se servírují i na uličních stáncích, jsou výborné, ale dají se udělat i doma, potřebujete jen takoyaki grill, pánev a nějakého toho hlavonožce. Sušené šrimpy neboli krevety se nazývají sakura-ebi. Proč mají v názvu ty třešně, to už ale nevím. (pokračování o jídle ještě v další kapitole)

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: JAPONSKÁ KUCHYNĚ (2)

Sukiyaki se získá grilováním (yaki) hovězího masa na radlici pluhu (suki). Tak alespoň jsem si to přečetl ve slovníku. Dnes už se pluhy nepoužívají a na traktoru se to také neservíruje, ale zato vám to udělají přímo u stolu. Maso, dušené v omáčce se zeleninou, houbami a nudlemi se pak poleje syrovým vejcem. Podává se pochopitelně s miskou čerstvě uvařené rýře. Tonkatsu jsou smažené obalované vepřové kotlety, podávané s omáčkou, jako třeba Jungfrauschnitzel řízek, ale díky té omáčce chutnají úplně jinak a už vůbec ne jako naše dobré české kotlety s bramborovým salátem. Teriyaki kuře

Balení

Teriaki je ovšem jméno známé kořeněné omáčky, vlastně sosu, ale protože je to kuře marinováno a připravováno právě v ní, tak se mu také tak říká. Já sám ji používám pro barbekuju doma dost často - s ní se totiž nedá nic zkazit, ani chuť :-). Existuje ovšem také teriyaki hovězí, ale to se dělá trochu jinak. Yakitori (pozor, ne italské cacciatori!)

je kuře v kouscích, grilované, přičemž se pomazává soja-sosem a servíruje se zeleninou. Kdo se zajímá o množství kalorií, může si to porovnat: podle japonské firmy EDO, co má řetěz restaurací v Severní Americe, má jejich teriyaki kuře jen asi 1g tuku a 410 kalorií, sukiyaki hovězí má 2 (a 434 cal) a vepřové na zázvoru má 2.2 (a 445 cal). Zelenina a jiné přílohy jsou třeba: vařené špičky bambusu (pokud je to ještě zelenina a ne dřevina), lístky chrysantémy, různé ředkvičky, shiitaki či enoki houby a plátky chaluh. Lotosový kořen renkon, máčený v octě, je trochu škrobovitý a používá se na marinády, případně se i smaží. Ředkvičky se řeknou daikon a bílá ředkev vodnice, kabu, se dává do polévek i jinam. Do téhle kategorie patří i chaluhy, které jsou většinou jen součástí jiných jídel (např. sushi) , i když si můžete někde pomlsat i na jejich opečené verzi, tj, pod infračerveným světlem. Jednou jsem si myslel, že asi ten plátek zeleniny, co jsem měl na talíři, nějak špatně uvařili - nemohl

jsem ho prostě rozžvýkat. Teprve později, když jsem se ho snažil nenápadně zahodit, jsem přišel na to, že byl z plastiku. Předpokládám, že ho tam dali, protože měl velmi malý obsah kalorií :-). Tofu je vysoce hodnotný protein ze soji, nemá cholesterol a je skladován ve formě cihličky ve vodě; před použitím se ovšem nechá odkapat. Dává se do polévek, do různých jídel i grillů. Stává se velkou módou kuchařů na západě. Tofu se dá připravovat všelijak, také i grilovat. Já sám jsem se o to pokusil, neboť tofu teď proniká i do našich supermarketů, ale moje výsledky nebyly k publikování. Těstoviny Yamové nudle, také nudle soba nebo udon jsou běžnou součástí polévek a různých jídel. Japonci si vůbec potrpí na nudle. Rýže se většinou podává jen tak, čistá, ale perfektně uvařená a pojídá se - jako ostatně všechno - pomocí proslulých tyčinek. Perfektně uvařená rýže totiž drží pohromadě v hrudkách a tak se jimi dobře nabírá. Rýže japonská má krátká, kulatá, poloprůsvitná zrna a používá se také všude. Po uvaření se má lesknout a lehce se lepit. Kdo jste někdy vařili rýži - ne, nemyslím tu předvařenou - asi víte, že existuje tisíc způsobů, jak ji uvařit špatně, ale jen jeden, jak ji uvařit dobře, ovšem pro ten který účel. Pokud se nejí "jen tak", míchá se se zeleninou, kuřetem nebo fazolemi. A pochopitelně bez rýže by nebylo žádné sushi. Po jídle se podává ovoce, ale také často moučníky, třeba sladké rýžové koule, jello z červených fazolí, yamový koláč konnyaku či podobně. Moučníky mají Japonci velice dobré a v supermarketu jsem jich viděl tolik na pultech, že se vůbec nedivím, že mají Japonky tak sladký úsměv. Koření Česnek a zázvor se používají prakticky všude ve východní Asii, a to hodně. Pochopitelně i nakládané do láku. Používá se také ostrá hořčice wagarashi. Wasabi je zase jiné unikátní japonské koření. Kořen se nastrouhá a dává do sushi či nudlí, ale prodává se spíše jako pasta. Výrobní značky, které je dobré znát. Sojová essence, soja-sos, podobná našemu Maggi, je - podobně asi jako pro Italy olivový olej - značkou gurmánství i snobizmu ("každý jen tu svou má za jedinou"). Také prý snižuje cholesterol v těle, předpokládám hlavně v lidském, i když to přímo neříkali. Vyrábí ji mnoho firem, nejznámější je ovšem gigantický Kikkoman, který také vyrábí teriyaki sos. Rýžový ocet, lehce kořeněný, pro přípravu sushi, zase dělají u Karukanů a Nakanů. Firma S+P dělá koření i japonské kari, po česku curry. Pití. Saké je podle definice rýžové víno, podle jiných rýžový nápoj, ovšem tak či onak na naše poměry poněkud slabý. V Utsunomiyi mi jednou kumpáni při večeři dali láhev saké, prý pro mou manželku, z čehož jsem usoudil, že si

japonské dámy také občas rády přihnou. Atě jsem ho nedovezl, ale zato jsem jí na letišti koupil její oblíbený americký broskvový peach-schnaps, takže mi to odpustila. Tu láhev saké jsem pak jeden večer vypil ještě v Japonsku a to úplně sám a sám, v hotelu, když na mě padl smutek po domově. Pokud saké skrývá ještě nějaké tajemství, já ho neobjevil. Snad jen to, že mě po něm vůbec nebolela hlava. Používá se, jako v Evropě víno, také hodně k vaření, nebo i k tenderizování (změkčování) masa. Mě chutnalo více mirin, což je sladké saké, ale ještě radši jsem si dal Kirin, teda japonské pivo. Jinak ovšem jsem vždycky popíjel k jídlu zelený čaj, po kterém se dobře tráví. Navíc ho dávají na stůl automaticky, takže jsem neměl potíže s objednáváním. O automatických mašinách, ze kterých po vhození mincí vypadne horká káva v konzervě a podobně, se ani nezmiňuju, ty jsou tam všude po hotelových i nádražních chodbách. Japonské pivo a alkohol Po jídle je žízeň

Kirin je prý v pořadí třetí nejvíc pité pivo na světě a má na Japonsko největší obsah akoholu (5 procent). Vaří se všude možně po světě, ano, i v Anglii. Sapporo se zase prodává ve stříbrolesklých plechovkách, takže připomíná vzhledem spíše nějaký zdravotní nápoj. Pivo mají lehké a občerstvující. Suntory dělá kromě příjemně chutnajícího piva také whisky a také Hikibi je značka jejich dobré whisky. Nechutnal jsem ani jednu, ale pochybuji, že by pobily Jacka Danielse z Tenessee. Skoro všechny japonské pivovary dělají i černé pivo. Midory dělá melounový likér, kterýžto termín mi připomíná známé "vománkové víno". Vína. Firma Suntory vyrábí světoznámá vína, jako třeba Ch. Lion Noble d´Or. Tamba zase víno Tamba Nouveau a obě jsou nositeli světových medajlí. Korejské bárbekjú. Pozvali mi na něj sami Japonci, ale už předtím mi jeden kolega u firmy poradil, že je to žůžo. To vás takhle posadí ke stolu, kde je v prostředku otvor a zatímco dumáte, k čemu by to mohlo být, začnou nosit na stůl tácy s tence nakrájenými masy. Když už to bylo asi dvacet druhů, začal jsem být nervozní: znám totiž jen osm druhů domácích zvířat a orientálci si jak známo pochutnají na ledasčems, například Vietnamci i na psech. Pak nám přinesli takový kotlík, nahoře se síťovinou, ve kterém bylo žhavé uhlí a zasadili ho do toho otvoru ve stole a všichni si začali brát ty plátky masa a pokládali je na mřížku, kde se to opékalo a vydávalo to takový ten sizzle, neboli syčení. Chutnalo to ale "epes rádes", copak o to, jen jsem se musel držet, abych se zvědavosti nezeptal, jaké druhy masa tam mají. Teprve později jsem se dozvěděl, že se používá hlavně nejlepší hovězí, tedy jako na stejky, které se předtím dvě hodiny marinuje v sosu, co obsahuje soju, cukr, česnek a sesamové koření. Ten cukr je důležitý, to aby opečené maso trochu karamelizovalo a bylo křupavější. Později jsem si zjistil několik receptů a dal jsem je Michalovi Málků do jeho knihy "Světová barbecue kuchařka" (pozn.: ta už také vyšla v naší edici KNIHY OFF-LINE). Hibachi,

je sice druh bárbekjú, ale je to jen taková, řekli bychom, taková malinkatá litinová vanička s mřížovinou, s dvířkami dole a plná rozžhaveného dřevěného uhlí. Nepoužívá se na přípravu celých jídel, tj. pro dlouhá pečení, opékání a už vůbec ne pro tučná masa. Od jiných bárbekjú se liší hlavně recepty a tím, že krásně voní, alespoň v Japonsku, kde se zřejmě používá uhlí ze speciálních dřev. Kam se hrabu já se svým zahradním roštem - i kdybych tam občas přihodil i sandálové dřevo (pochopitelně nemyslím to z mých dřevěných sandálů). Je tam ovšem také cizina, tedy pro Japonce je to cizina, pochopitelně. MacDonaldský hamburger, považovaný na západě za jídlo příliš - no řekněme lidové, abych neurazil - se považuje v Japonsku, jako ostatně i jinde, hlavně mezi mladými lidmi, za lahůdku. Mě už to j Japonsku ani moc neudivilo, neboť jsem kdysi viděl i v Paříži, městě nejlepších světových kuchařů, velké fronty u Maca. Naše přísloví, že u cizích všechno chutná lépe, platí tedy nejen u nás. Jen tak mimochodem, zdržíte-li se někdy v cizině déle, řekněme pár let, zjistíte, že váš starý známý žaludek je pořád ještě ten nejlepší český vlastenec - a je to tak asi dobře. Také v Kentucky Fried Chicken (Kefča ala Japan) jsem jednou popojedl, ale bylo to skoro stejné, jako tady na západě. Pokud jsem očekával něco ve stylu čínského dimsunu, kantonské kuchyně, zmýlil jsem se. Jednou nám v Torontě přinesli v čínském restaurantu na stůl pečenou slepici, jejíž hlavička , jemně a delikátně oddělena od trupu a postavena před něj, nám s otevřenýma očičkama pořád vyčítavě čuměla do jídla. Nevím, proč jsem si tehdy připadal jako kanibal, zatímco některé dámy důrazně žádaly, aby se ta gilotinovaná hlava odstranila. Pak se zase s chutí pustily do zbytku toho dekapitovaného kapuleta, pardon, kapouna. Před KFC tam stává socha plukovníka Sanderse, zakladatele firmy - byl tam o hodně nižší postavy než jinde, to snad aby ho Japoncům víc přiblížili. Najednou začalo pršet; číšník honem vyběhl ven a vlastním tělem ho chránil proti dešti, když ho odnášel do sucha. Napadlo mi, že mu prostě mohli strčit do ruky deštník, ale pak jsem si uvědomil, že Japonci mají úctu ke všem soškám a kdo ví, třeba si mysleli, že je to americký Buddha - byl při té malé výšce takový trochu obézní. Sám jsem si jednu takovou břichatou sošku přivez z Japonska domů, Aťa jí teď říká "Honza", ani nevím proč. Japonská jídla jinde. Kdo jste byli v Japonsku, tak se asi budete ptát, zda jsem si mohl tohle všecko objednat, když je tam tak draho. Ano, je, za hamburgra jsem platil asi dvacet amerických dolarů a to jsme dostávali diety jen třicet dolarů na den! Ale tohle Japonci už také věděli a tak nás krmili sami. A dobře. Každý hotel, kde jsem pobýval, měl restauraci, kde jsem už měl předem předplacené snídaně, většinou typu švédského smorgasbordu, neboli "jez kolik sníš" a to za jedny peníze, v mém případě tedy zadarmo. Na obědy a večeře mě většinou také brali, ať už jako jednotlivci nebo od firmy. Pamatuji, jak za mnou jeden inženýr jel japonskou "strelou", rychlovlakem, skoro přes půl Japonska, jen aby mě mohl vzít na večeři - ale tu příhodu ještě popíšu později. A zbytek? To není tak složité uhodnout: v Kanadě i ve Státech máte japonskou restauraci v každém větším městě. Že to není vždycky ono, je nasnadě. Tak například v Saskatoonu i jinde najdete kiosky na různých shoping-centrech, které prodávají něco, čemu docela drze také říkají sukiyaki. Jí se to vidličkou z papírových tácků a pravý Japonec by se tomu na míle vyhnul, pokud by přímo na místě nespáchal harakiri. Takže jsem si to radši vyzkoušel z různých kuchařských knih sám a na svém barbekjú, podle zásady, že chybami se učíme - zvláště, když to pak také musíme sníst . . .

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: HISTORIE

Historie. Až do 3 století před Kristem byli Japonci převážně jen lovci a "sběrači" ovoce, ale pak se naučili pěstovat rýži a začalo období zemědělství. V třetím století po Kristu došlo víceméně ke sjednocení země a v roce 538 AD (podle jiných až 552 :-)) přišel do Japonska buddhizmus. Hlavním městem se stává v roce 710 Nara, později se přestěhovalo do Nagaoky a konečně 794 to Kyota. Sekta zen-buddhizmu se vytvořila v roce 1191 a rok na to je Minamoto Yoritomo je jmenován shogun (šógan, vojenský guvernér, víceméně diktátor). Mongolci se dvakrát snažili napadnout Japonsko (1274, 1281), ale obě invaze selhaly. Po staletí občanských válek se Japonci snaží napadnout Koreu (1592-98), ale neúspěšně. V roce 1542 navštívili Japonsko Portugalci, v jedné čínské džunce a od roku 1549 tam učil jezuitský misionář František Xavier. Země zdevastovaná feudálními vládci vítala evropské řemeslo a jistý Villiam Adams z Anglie byl dokonce poradcem, který učil Japonce stavět lodi, hlavně na cesty do Indie a Peru. Později přišli i španělští dominikáni a holandští protestanti, ale ti všichni naváděli Japonce proti sobě, takže když Jezuité ještě začínali pronásledovat buddhisty, Japonci se naštvali a vyhnali je všechny ven (až na holandské obchodníky v Nagasaki). Navíc uzavřeli hranice a Japoncům bylo dokonce zakázáno stavět větší lodi než byly pobřežní bárky. Opuštění země se trestalo smrtí. V roce 1603 shogun Ieyasu přesouvá hlavní město do Tokya a v roce 1632 dochází k izolaci Japonska od ostatního světa. Rusové se sice snaží zahájit obchod s Japonskem (1792), leč marně. Šlechta vesele tyranizovala obyvatele a tresty byly i na náš středověk poněkud drastické - tak například nedostatek úcty k šlechticovi se trestal smrtí. V roce 1837 připlula do Japonska americká loď, která přivezla japonské námořníky, kteří "zabloudili" v Pacifiku, ale byla odehnána střelbou z kanónu. Když byla Čína poražena v tzv. Opiové válce (1841), Japonsko se už dlouho kontaktu se zbytkem světa nemohlo vyhýbat. V roce 1849 sice bylo uvězněno 18 amerických námořníků, kteří ztroskotali u břehů "Nipponu", ale brzo na to přijel americký commodore Perry (1853) se svou flotilou k Tokyu a osvobodil vězně. O rok později se vrátil, dokonce s deseti ozbrojenými paroloděmi a silou přinutil Japonce otevřít některé své přístavy pro obchod, po přestávce Příroda a umění celých 250 let. A po Američanech přišli další cizinci a tak když byl později v pouliční rvačce zabit americký námořník, přitáhla celá flotila spojeneckých lodí a střílela na město. Dobyla i Osaku

(1865) a tak byly konečně sepsány smlouvy, které otevřely Japonsko světu a hlavně naopak. S obchodem přišla i modernizace. Japonci se už dříve dozvěděli o železnici od japonských námořníků, zahnaných bouřemi do cizích vod - jeden z nich dokonce v Americe po železnici cestoval (1851) a jelikož po návratu zřejmě ušel trestu smrti, mohl jim o tom i vyprávět. V roce 1860 už dokonce první samuraj cestoval po panamské železnici. Když byl shogunát zrušen (1867), samurajové se přimkli k císařské rodině, žijící v Kyotu a Angličané dokonce dostali kontrakt na postavení železnice. Navrhovaná linka (Kyoto-Osaka) byla zamítnuta a místo toho se postavila v roce 1872 jen krátká linka mezi Tokyem a Yokohamou. Dnes je jejich linka z Tokya do Osaky - Shinkansen - nejrychlejší na světě. Japonci se pak rozhodli dohnat, co zameškali. A opravdu, během 30 let se zmodernizovali natolik, že dohnali evropské velmoci a samotné Rusko dokonce předběhli. Japonsko-čínská válka vypukla 1894. Zatímco spojenci (Rusko, Německo a Francie) začali okupovat Mandžurii, Čínu a Koreu, Američané s Angličany se toho chytře nezúčastnili. Válka s Ruskem začala 1904, ale ruská flotila byla zdecimována Japonci ještě než dorazila k ostrovům a za rok bylo po válce. Rusové evakuovali Mandžusko a nechali Koreu na pospas Japoncům, kteří ji v roce 1910 anexují. 1914 se Japonsko připojilo ke Spojencům ve válce proti Německu, ale do první světové války příliš nezasáhlo. Druhá válka s Čínou pak začala v roce 1937. Pearl Harbor Válku s USA začalo Japonsko 7 prosince 1941, napadením Pearl Harboru (viz příloha 1). Japonci také začali potápět spojenecké lodi, hlavně Angličanů, a obsadili Malajsko, Filipiny a Singapur. 6 června 1942 vyhráli Američané bitvu u Midway (viz příloha 2) a v roce 1943 už osvobodili Novou Guineu a Šalamounské ostrovy. V roce 1944 padla Burma i Filipiny a boj se přiblížil k Japonsku. Krvavé boje o ostrovy Iwo Jima a Okinawa jsou nám známy z historie i filmů. Teprve v srpnu 1945 vyhlásilo Rusko válku Japonsku - když už bylo jasné, že Japonci válku nevyhrají - ale do boje už nezasáhlo. Rusové totiž věděli od svého špiona v Japonsku, Sorgeho, že Japonsko nemá chuť bojovat na dvě fronty a tak s tím nepospíchali - asi si pamatovali porážku v roce 1905 :-).

Tradice a harakiri

Válku vlastně ukončily teprve atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Dnes se na to lidé dívají všelijak, ale tehdy to ušetřilo daleko víc životů, nejen Američanů, ale i Japonců: na rozdíl od Německa bylo Japonsko ještě hodně hospodářsky i vojensky silné a válka mohla trvat nejméně o rok déle (víme, jak se urputně bránili u Iwo Jimy).

14 srpna 1945 se japonský císař vzdal a na sta Japonců spáchalo harakiri, prý ze sympatie k němu (byl to teda jakýsi císařský řez, řekli bychom : -)). Byla to nesmyslná oběť na oltář perverzní války, která vůbec nemusela být (viz moje poznámka o povstání důstojníků v kapitole "Pověry a předsudky".) Japonsko dostalo novou ústavu v roce 1946. V roce 1952 odchází americká okupační armáda a 1956 se

Japonsko konečně stává členem Spojených národů. Roku 1972 si dokonce normalizuje vztahy s rudou Čínou. Nu a ten hospodářský zázrak, kterým po válce prošlo, ten už všichni dobře známe.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: JAPONCI DŘÍVE A NYNÍ

Japonci dříve.

Velká brána

Víc než padesát let po druhé světové válce se pořád ještě otlouká Němcům o hlavu jejich vina, zatímco na Japonskou úlohu ve hře si už nikdo ani nevzpomene. A když, tak se hned přitom Američanům vyčítá Hirošima. Nevím, jestli je to všecko chytrou politikou Japonců anebo tím, že se poučili a sami se snaží na všecko zapomenout. Jestli zapomněli, to je ovšem jiná otázka - v Japonsku jsem na ni odpověď nenašel a ani jsem se nepokoušel se ptát. Ti, se kterými jsem přišel nejvíc do styku, byli totiž našimi zákazníky a tak by bylo netaktické na nich vyzvídat.

Částečně jsem svou odpověď našel už předtím na Havaji. Navštívili jsme pochopitelně i Pearl Harbour - jednak, že ho tam navštíví každý, kdo trochu zná americkou historii a já ještě proto, že mě dojímal osud těch námořníků, kteří byli zabiti bez vyhlášení války, aniž by měli možnost se bránit. Memoriál nad potopenou lodí USS Arizona, spíše tedy platforma s dómem, je vlastně místo klidu a rozjímání, hlavně tedy o tom, jak jsou všechny agresivní války zbytečné. Tehdy jsem se přesvědčil, podle chování japonských turistů, že Japonci stále ještě toto "vítězství" považují za slavnou stránku svých dějin (víc to detailně popisuji v Příloze 1.). No prosím, nacionalizmus je slepý. Horší je, že jejich chování k zajatcům bylo za války až perverzně kruté, na rozdíl od Američanů, kteří se k nim, poraženým, chovali slušně. Předpokládám, že kdyby válku vyhráli Japonci, že by příliš generózní nebyli - japonská mentalita nezná milost pro poražené a Sedm Samurajů rozhodně není sága o králi Artušovi. Koneckonců ani tak po světě oslavovaní ninjové nebyli nic jiného než najatí vrahové. Po příkladu Američanů, kanadská vláda tehdy za druhé světové války internovala své Japonce - jinak kanadské občany - do specielních táborů. Podle dnešních mírových, měřítek to byl čin jistě zavrženíhodný, ale v té době absolutně nutný.Ve Státech byl totiž zatknut velký počet špionů, kteří přímo přispěli k devastaci amerického loďstva v Pearlu. Pravda, život v táborech byl těžký, ale rozhodně příjemnější, než třeba býval život v době prvních osadníků Kanady. Před několika lety se jim za to kanadská vláda omluvila a dala jim finanční kompenzaci. Nikdo ovšem nikdy nepomýšlel dát nějakou kompenzaci rodičům kanadských vojáků, kteří padli v téže válce a obětovali daleko víc - své životy: Hlavní důvod ovšem byl, že by se to asi považovalo pro ty rodiče za mírně urážlivé. Předpokládal jsem, že také japonští Kanaďané postižení internací ty peníze odmítnou s poukázáním na to, že je to vlastně byl jejich příspěvek k tomu, že je svět dnes svobodný. Že kdyby byli

tehdy v Japonsku, jejich synové by si nežili v klidu tábora, ale museli do války, která, jak víme, si vyžádala velký počet japonských životů. Že jim bohatě stačí ty zachráněné životy jejich dětí a omluva vlády. Že tím také vlastně přispěli k vítězství Spojenců i své vlasti, Kanady (oháněli se totiž tím, že už byli Kanaďané). Navíc ty odměny nebyly zase tak moc veliké, aby se nedaly odmítnout :-), ale ani jeden z nich to neodmítl. Samotnému japonskému císaři trvalo čtyřicet let, než se veřejně omluvil za zločiny, která napáchala jeho soldateska na spojeneckých vězních; výmluva byla ta, že Japonci tehdy neuznávali dohodu Organizace Spojených Národů o zajatcích. O finanční náhradě ze strany bohatého Japonska se už pochopitelně ani nezmínil. Snad tím, že už uznal, že to byla zvěrstva, se hrozně "ponížil" - pochopitelně míněno jen z japonského hlediska a jejich cti. Teď, víc než padesát let po válce, už oba poražené státy, tj. Německo a Japonsko, vesele dominují svým zbožím na světových trzích. A je to tak dobře: získali to svou pílí a inteligencí. Snad jim konečně dojde, že mohou svoji nadbytečnou energii zaměstnávat daleko lépe, než vojáčkováním a okupováním nových teritorií. Vždyť už sám Napoleon říkal, že se "nedá sedět na bodácích", jinými slovy, že udržet si dobyté území je daleko těžší, než ho získat ( i když se tím sám bohužel neřídil :-). A každému je už dnes jasné, že Němci i Japonci získali v míru vlastně daleko víc, než nějakým blitzkriegem hysterických maniaků. A pokud si pořád povedou jako dosud, budeme mít co dělat, abychom tu dnešní, tu hospodářskou válku jednou skončili alespoň na remízu. Japonci nyní. Rád bych, abyste mě dobře pochopili: to, co jsem napsal, nejsou předsudky, ale jen fakta. Já jsem si ostatně do Japonska žádné předsudky nepřivezl a žádné jsem tam ani nezískal. I tu zkušenost z Pearlu jsem vlastně získal mimo Japonsko. Japonci jsou prostě lidé jako my: dobří i méně dobří, chytří i méně chytří. Rozhodně ale víc laskaví, než my (když nejde o válku :-). Jak dalece je to věcí tradice či slušnosti, to nevím. Mně to ale připadalo po nějaké době docela normální, na takové věci si člověk zvykne rychle. Také nevím, jestli je to klanění byl projev úcty nebo jen slušnosti, řekl bych ale, že to zavazuje, abychom se chovali slušně i po tom klanění. Oni to dělají, nám to jaksi chybí.

Lístek to metra

V Japonsku nenajdete technické diskuze, které by byly kořeněny peprnými slovy, jako v Kanadě či USA, netluče se tam emocionálně do stolu a ten, kdo by víc křičel, by nevyhrál - leda snad volňásek do blázince. Lidé si zachovávají určité dekórum a když ho ztratí, je to horší než exkomunikace. Jeden inženýr mě tam jednou iritoval svým mlčením na určitou otázku - než jsem pochopil, že pro něj bylo prostě nemyslitelné (rozuměj neslušné), aby mi řekl obyčejné "ne". Už jsem tu psal o jednom vedoucím, který za mnou jel japonskou "Strelou" přes půl Japonska jen proto, aby mě mohl pozvat na večeři. To bylo tak: přišel mi od něj do Toronta fax s obviněním, že "vy jste to udělal špatně". Nebyla to moje vina, převzal jsem tehdy projekt před týdnem po jiném a šlo mi o to, že se veškerá korespondence zakládá do fajlu a můj šéf by mohl při čtení to "vy" špatně pochopit, k mé škodě

ovšem :-). Mně ovšem nedá velkou práci se naštvat a tak jsem tomu pánovi nafaxoval - ne, nenafackoval, to jsem

měl nejprve chuť udělat, ale na štěstí to na tu dálku nešlo a také mě to přešlo. Tak teda nafaxoval jsem mu, že se mýlí a že ač už jsem pro ně předtím udělal (na jiném projektu) hodně dobrého, neočekávám pochvalu, ale také ne urážky. A že mě utěšuje jen to, že dělám dobrou práci, takže moje honour, tedy čest, nemůže být tím nařčením vůbec dotčena. A slovo honour jsem podtrhl, protože to už jsem tehdy věděl, že to je pro ně jakési zaklínadlo a já zase když chci, tak umím být "ďábelsky zlý". Ale taky neopatrný, protože mě to mohlo klidně stát i můj job :-). Už za dvě hodiny (našeho času!) mi přišel z Japonska fax, kde se omlouval nejen on, ale i jeho šéf, který se to nějak dověděl a ještě šéf jeho šéfa. No a ta večeře pak už byla jen na potvrzení, že už se nezlobím. Dohodli jsme se tehdy, že Japonci tím "vy jste udělal chybu" nemínili mě, ale firmu (tedy: vy jste udělali chybu), nu proč ne, v angličtině zní plurál a singulár od druhé osoby úplně stejně. Navíc ta večeře byla opravdu skvělá a já se po jídle už nějak neumím zlobit. Tato historka je i jinak poučná. Ukazuje na to, jak málo vědí zase Japonci o nás: kdo se dneska ještě tady na západě ohání ctí - teda kromě Clintonových konkubín?

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: GEOGRAFIE

Geografie. Japonsko je vlastně souostroví, skládající se ze 4 větších a 3000 trpasličích ostrovů. Přes 70 procent země je hornaté, některé hory jsou aktivní nebo "spící" sopky. Navíc, protože leží u nestabilní oblasti Pacifiku, trpí častými zemětřeseními. Tři čtvrtiny obyvatelstva žije ve městech. Většina národa jsou Japanci, největší menšina etniků jsou Korejci (něco méně než milion). Hustota obyvatelstva je asi 336 lidí na kilometr čtvereční, zatímco ČR má 130 (Kanada dokonce jen 3,1). Průměrný věk je v Japonsku 80,8 let, zatímco Japonsko a okolí v ČR je 74,7 let (to bude asi těmi rybami :-)). Japonci používají metrický systém, což je asi jediné, co mají společného s Evropou. Ale nechme čísel, ta si můžete přečíst jinde, a vraťme se k ostrovům. Největší je Honshu a ty menší jsou Kyushu, Shikoku a Hokkaido. Osobně jsem cestoval jen po Honshu, ale jako reprezentace mi to jistě stačilo - Kuyshu má totiž jen asi 9 procent plochy celého Japonska a jediné známější město je tam Nagasaki. Hokkaido je trochu větší, je to ale skupina více ostrovů a žije tam jen 5 procent obyvatelstva. Shikoku je nejmenší a navíc na japonské poměry téměř "neobydlené". HONSHU si můžeme rozdělit na tři části: centrální, severovýchodní a západní. Proč tak divně? Inu ostrov je ve tvaru půlměsíce - zkuste si ho rozdělit nějak jinak! Centrální Honshu: se táhne od města Nagoyi k Tokyu a je to spíše oblast farmářská, rozprostírající se na obě strany od pohoří, kterému se říká Japonské Alpy (nevím proč: Tyroláka jsem tam nepotkal ani jednoho a jódlují tam jen divocí ptáci). Nagoya leží na lince superrychlé japonské Strely (ano, také mu říkají "bullet train"), na lince zvané New Tokaido. Jen pro srovnání rychlosti: letadlem je to z Tokya hodinu, vlakem jen za dvě. Má svůj hrad z roku 1602, ten byl ve druhé světové válce zničen, ale zase byl znovu postaven. Chtěl jsem se tam na

pobřeží podívat na lov ryb pomocí kormoránů, přivázaných na šňůře, ale děje se to v noci a jaksi jsem to zaspal. Chtěl jsem to pak zkusit alespoň u nás u Huronského jezera - poslední dobou jsou tam kormoránů hejna, to jak ubývá ryb v moři - ale zatím se mi nepodařilo žádného přesvědčit, aby mi rybu dobrovolně vydal. Ishima Park, teda spíše krajinu kolem něho, jsem viděl z vlaku. Vystoupil jsem totiž už v Toyohashi, kde bylo sídlo našeho zákazníka - mimochodem nejznámějšího výrobce laptopů, které jsem tam certifikoval, víc už ani neprozradím. Železnice se pak dál stáčí na jih, právě tam, kde park leží. Já ale viděl spíše ta rýžová pole pod vodou a v pozadí hory. Blízko parku jsou také nejbohatší farmy na umělé perly - nu ta perlovina je pravá, ale aby se perlorodkám dala nějaká ta "inspirace", tak se jim tam nenápadně vsune zrnko něčeho jako třeba zrnko písku a ubohá škleble to obalí perletí, neboť ji to jinak asi moc tlačí. Zakoupil jsme sice jednu takovou perlu - ještě ve škebli, přímo v konzervě se skleněným dnem - a to pro jednoho známého, ale to až na letišti Narita. Známý si pak tu perlorodku otevřel (teda nejprve konzervu, že ano a pak teprve perlorodku :-)) a hle, překvapení - ona tam perla! Nu překvapení to nebylo, já mu to řekl předem, aby si snad nemyslel, že jsem mu koupil ústřici ve škebli a nepozřel to i s perlou. Jelikož byl z Indie, tak ten dárek opravdu ocenil, však si tam lidé nechají voperovávat perly přímo do čela. Já bych v té perle ostatně asi pořád viděl jen ty Japonečky, co se potápějí pod vodu a v klecích tam nasazují perlorodkám "žlučové" kameny :-). Japonské Alpy, jak už název naznačuje, jsou dost vysoké (kolem 3000 metrů max). Leží asi na půl cestě mezi Tokyem a Kyotem. Některé hory jsou vysoké až 3 km, takže si tam lidé užijí lyžování a v létě i hiking. tedy lezení po kopcích. Východní Honshu: Yokohama je hlavně přístav, město ocele a těžkého průmyslu. Neříkám, že se tam toho dost neuvidí, ale pokud nejste nadšeni pohledem na kancelářské budovy, banky a zaoceánské lodě, najdou se lepší místa, kde lze strávit volný čas v Japonsku. Kromě teda místních špeluňků, kam chodí hlalvně, jak říká Jiří Suchý, "s odpuštěním námořníci". Tokyo je, jak známo, hlavní město a proto mu věnuji více místa v další kapitole. Obrovský Buddha

Kamakura je asi jen 30 km od Tokya a bývala hlavním městem mezi dvanáctým a čtrnáctým stoletím. Dnes je to spíše město turistů nejvíc je asi láká bronzová socha Buddhy, která měří 13 metrů a váží 100 tun. Byla původně v chrámě, ale příliv (asi tzunami, tj. vlna, způsobená podmořským zemětřesením) ji jaksi "vynesl" ven, tož ji tam nechali - kdo by s tím tahal, ne? Kromě muzea moderního umění je v Kamakuře také mnoho jiných uměleckých požitků. Jeden z nich je v oblasti chrámů: jsou tam pohřebiště se zdobenými náhrobními kameny a místní úřady vám dovolí t.zv. rubbings, tj. položíte papír na kámen a tužkou ho přejíždíte ta dlouho, až se vám vytvoří zajímavý obtisk povrchu. Nikko je asi sto mil na sever od Tokya a leží v srdci

Nikkoského lesnatého národního parku. Je to město svatyň - jedna z nich hostí originální sošku tří opic, nazvanou "přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem" - ne, promiňte, je to jinak: " Neposlouchej zlo, nemluv zlo a nedívej se na zlo". Vzpomínám, jak jedna paní myslela, že se jedná o tři opice: jedna je hluchá, druhá němá a třetí slepá :-). Pro nás Kanaďany je zajímavé, že Nikko je sesterským městem našeho Lethbridge v Albertě. Viděli jsme tam totiž s manželkou místo zvané Nikki Yuko Centennial Gardens, což pravá japonská zahrada, navržená dokonce jedním architektem z Osaky. V městě kovbojů, kde je hned za rohem starodávná pevnost Fort Whoopup - kde prodávali američtí traders indiánům whisky a zbraně - toto místo vypadalo opravdu orientálně. A tak jsem se zeptali Japonky-průvodkyně (se kterou jsem měl předtím diskuzi o tom, zda se mám po japonsky zout; ona trvala na tom, že ano), co ta krásná zahrada dělá v Albertě. Vysvětlila nám to "sesterství", to je něco jako družba měst, i když ne zrovna ta socialistická, a dozvěděli jsme se, že je to vlastně kus Japonska v Nikki Yuko v Kanadě Kanadě - proto to zouvání. O jméně Nikki Yuko pravila, že to znamená přátelství dvou zemí. Nikko jsem teda pochopil, ale neodpustil jsem si nedodat, že jí tam chybí "n" (jako Yucon). Mile se zasmála, ale asi jen proto, že jsem se i já předtím zasmál. Na sever od Tokya leží Utsunomiya, kde jsem také certifikoval počítače. Ač je to asi 100 mil od Tokya, jejich firma mi vždy platila taxíka. Nemám to rád, člověk v taxíku nemá možnost pohybu a zrovna ten večer při trafiku jsme stáli půl hodiny na nájezdové rampě na dálnici do Tokya. To samo by se dalo vydržet, ale japonské jídlo se ve mně ozvalo jaksi předčasně a my byli prakticky "uzamčeni" auty vpředu i vzadu. Taxikář sice neuměl moc anglicky, ale z mého trpícího výrazu dobře pochopil, oč jde. Pozpátku vycouval tím davem aut z rampy, pokřikuje něco hrozného, protože kolona aut se zázrakem rozevřela jako vody Mrtvého moře a zajel se mnou tam, kam si to mé srdce (a nejen srdce) přálo. Cestou domů pak volil různé zkratky, protože jsme zatím ztratili možnost dostat se na rampu a vypadalo to prostě beznadějně. Proto jsem raději jezdíl vlakem a to hlavně do do Západního Honshu. Kyoto je tam rozhodně nejznámější a nejnavštěvovanější (to je slovo, co? 18 pímen!) město a proto ho popíši později. Kobe je šesté největší město v Japonsku a roztahuje se v délce 30 km kolem osackého zálivu. Také ono má v Americe sestru, tentokrát ale Seattle ve státě Washington. V městě vám nabídnou, že můžete navštívit - zdarma - japonské rodiny a podívat se, jak žijí. Nepřijal jsem tu nabídku, mě stačilo, že mě jednou pozval kolega v Tokyu: byteček měli maličkej jako hrášek; pražské byty jsou proti tomu paláce. Nedostatek místa je vidět všude: na

hřbitovech i v podzemce, nemluvě už o golfových hřištích, které jsou tak drahé, že se tam prostě obyčejný japončík v životě nedostane. V časopisech jsem také viděl reklamy na specielní hotely - pro pracující, co dojíždějí do Tokya, někteří až tři hodiny, vlakem a dávají teda přednost nedojíždět, ale přespat levně v městě. Nebudete tomu věřit: je to vlastně jen kvádr (jeden) x (jeden a půl) x (dva) metry, ale má tam air-confitioning i topení, televizi, stereo, DVD a já nevím, co ještě. Na noc to je jen asi 10 dolarů a je to jakýsi "hodinový" hotel, v tom slušném slova smyslu ovšem :-). Osaka je druhé největší město, ale první, co se týká průmyslu. Podobně jako Kobe je to přístav a ne zbytečně se jí neříká "japonské Benátky", ne ovšem ty nad Jizerou. Je totiž prošpikovaná vodními kanály, podle kterých se tam také orientujete. Je to město biznysu a exportu. Kdysi to bylo sídlo císařského dvora (tehdy zvané Naniwa), dnes ale hlavně láká návštěvníky známý osacký hrad (1525), kde se šlechtici kdysi předháněli, kdo přinese větší balvan na stavbu. Že to asi nenesli v ruce, světčí Toyohashi jejich velikost: jeden je dlouhý 14 metrů a je vysoký 6 metrů. To by teda egyptská Nefertiti, která kdysi vymyslela podobnou soutěž pro své milence, asi hodně záviděla (víte, že se její hrob nikdy nenašel?). Mě osobně více zajímalo Muzeum elektrické vědy, ale tam už jsem to jaksi nestihl. Toyohashi leží asi 100 km na východ od Osaky. Je to město malé, ale milé - už proto, že jsem tam poznal u té firmy pár milých lidí. Hiroshima leží skoro na západním konci ostrova. Na místě, kde se po útoku atomovou pumou myslelo, že bude 25 let jen nukleární pouští, vyrostlo nové a bohaté město, kde se na každý rok na výročí onoho náletu (6 srpna) koná mírový festival. A to je dobře, protože si musíme bohužel znovu a znovu připomínat, že nic na světě nestojí lidstvu za to, aby se jednou masově vyhubilo. Posvátná hora Fuji Té raději věnuji pár odstavců, ač jsem ji viděl jen z rychlíku doslova, dokonce ze superrychlíku, právě cestou do Toyohashi. Linka se jmenuje Tokkaido, ale pro nás je spíše známa prostě jako Bullet Train. Mohl jsem tam sice zajet na výlet z Tokya - je to jen sto km na západ od něj a mapku jsme už měl - ale být na úpatí a nevylézt nahoru by byla ostuda a lézt nahoru zase velká únava :-). Hora

leží v oblasti zvané "Pět jezer" (nechtějte na mě jména!) a je částí národního parku. Je to hora posvátná - proto jí také říkají Fujisan. Slovo "san" totiž znamená horu a také výraz úcty; dávají tu příponu každému, na rozdíl od Čechů, kteří ji používají jen u Narpasanu :-). Kdysi to byla činná sopka, nazvaná podle bohyně ohně, Fuichi. Zde musím odbočit: Havajani mají také bohyni ohně, jmenuje se Pele. Chce to zřejmě ženskou, my chlapi do toho neumíme dát tolik Vzhůru na Fuji! ohně - a ani tak řádit, když vybuchneme :-). Řekové sice měli mužského, Prometheuse, ale ten jen bohům oheň ukradl, komunisté by řekli "znárodnil". Dnešní Fuji je prostě všude: ve jménech, v obrazech, ve školách i v bankách, na Fuji filmu či Fuji videokasetách (hlavně v Kanadě :-). Je to jakýsi trademark Japonců a berou to tak vážně, že na horu konají pouť jako ke svatému Vavřinečkovi. Ten je - alespoň podle písničky - jen na pěkném kopečku, zatímco Fuji je pěkně vysoká (3768m nad mořem). Vlaky a autobusy vás dostanou až k úpatí a nahoru vede šest cest, lépe řečeno stezek. Většina fujipoutníků si zakoupí fuji-hůl, asi čtyři stopy dlouhý klacek, o který se mohou cestou opírat a doma schovávat jako fuji-důkaz, že byli nahoře, na hoře Fuji. Jak se pozná, že tam opravdu byli? Asi podle odření té hole, jako u pneumatik :-). Nejlepší je vyrazit někdy v létě, odpoledne a přespat v kamenných domcich na svahu. Nebo se vyrazí večer a jde se celou noc, aby se vidělo nahoře východ slunce - trvá to totiž čtyři až šest hodin se tam vyšplhat. Dolů je to jednodužší, to se prý jede po zadku po písku. Každá stezka má deset úseků a na konci každého je vždy občerstvení, přičemž také ceny stoupají s nadmořskou výškou. Oblíbený oděv jsou bílé róby, takže si je tam nahoře můžete klidně poplést s anděly. Osobně jsme zažil podobnou, i když ne zrovna náboženskou experienci na hoře Jizeře, která se táhne a táhne, a i vy se tam táhnete, až už sotva nohy táhnete. Každý rok vyleze na Fuji asi 3 miliony poutníků - a předpokládám, že také slezou, ne jako ta maminka z onoho známého japonského filmu, kterou tehdy její syn odnesl nahoru umřít. Nebo že by to byla jeho tchyně?

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: TOKYO A KYOTO

Tokyo. Hlavní město Japonska bylo založeno v roce 1457. Hrad tehdy postavil Ota Dokan (to zni skoro česky, ne?) a tehdy ho ještě pojmenoval Edo. V roce 1868 se stalo hlavním městem a bylo přejmenováno na Tokyo, neboli "Východní hlavní město". Nejen, že je na plochu hrozně veliké, ale ještě tam používají systém, který je pro nás poněkud komplikovaný. Tato metropolis, vlastně megapolis, se dělí na 23 ku (tj. oblastí, distriktů), plus jeden gu ( venkovní distrikt) plus 26 měst a 7 ostrovů. Když píší adresu, uvedou tam ku, dále cho (na které se ono ku dělí), a chome, což je jeden domovní blok, skládající se ovšem z několika domů, které už jsou konečně číslovány. Ale zase ne nějak jednoduše, ale třeba asi jako 3-7-24. A když máte štěstí, tak je to alespoň v latince. Dokonce jsem někde četl, že když je řada domů postavena ve stejnou dobu, mají všechny stejné číslo. Řídil jsem se tedy radou zkušených a prostě jsem si nechal na mapě označit, kde bydlím, kam jedu a podobně. Zbytek jsem nechal na taxikářích a jejich zkušenosti. Ta mi pomohla i když jsem přijel třeba do Utsunomiye: dal jsem prostě taxikáři mapu, kterou mi do Toronta Japonci z "Utsu" poslali faxem a on už si ty klikyháky rozluštil. Ono to totiž, jak říkají Američané, "all looks Chinese to me" (všechno to vypadá čínsky, rozuměj nepřečtitelné :-) . To není vtip - jak už jsem psal, ty znaky se také dokonce nazývají čínské! Když už jsme u těch taxikářů: mají po straně světélko - a to, když je taxík obsazený, svítí zeleně. Červené světlo znamená, že je volný, ale to už nás neudiví, že mají vše jinak, než bychom to čekali. Půjčovat si auto se nedoporučuje - už jsem tu také mluvil o tom, jak to vypadá v trafiku neboli v rušných hodinách. V Los Angeles, kde je prt (= průměrná rychlost v trafiku) 55 mílí za hodinu, v Tokyu asi 40 a v Torontě je prt=5, ano, mílí za hodinu! Císařský palác je vlastně čtvrt sama o sobě a byl postaven před 500 lety pro shoguna Togukawu a od roku 1869 je zase sídlem císaře; ten totiž tehdy přešel z Kyota do Tokya. Na adrese to Tokyo pod mrakem bylo lehké, to se přehodily jen ty dvě slabiky, ale představte si to stěhování: je to asi 600 km! Dovnitř vás pochopitelně nepustí, neboť tu jejich kaiser pořád ještě bydlí, ale můžete se projít kolem a kroutit hlavou nad tou krásou. Když se tam budete procházet 2 ledna, můžete dokonce císaře vidět, a to i s rodinou; všichni jsou pochopitelně jen na balkóně. Město je nejlépe vidět z vyhlídkové věže , vysoké 335 metrů. Jen pro srovnání: naše torontská CN tower je 553 metrů a je nejvyšší na světě, moskevská je 540m, bývalé World Trade Center Towers v

New Yorku, postavené Yamasakim, měly 414m a druhá 412m, Empire State Building má 443m a Eifelovka má jenom 312m, ale zato už 112 let! Za jasného dne uvidíte s tokijské věže i horu Fuji a také vzducholoď, co majestátně proplouvá nad městem. Distrikt Ueno je oblast hlavně známá svým parkem, kde jsou nejen sakury (třešně), ale také zoo, festivalová hala a z tamního nádraží (třetí největší, po Centrálním a tom v Shinjuku) jede vlak přímo na letiště Narita. Uenský Meiji park je víceméně sportovní, hraje se tam také u Japonců velmi oblíbený americký baseball, a to na stadiu pro 60 tisíc lidí a na atletickém stadionu se dokonce konaly v roce 1964 i olympijské hry. Distrikt Shinjuku je znám svou zahradou Goyen, opravdu ohromnou (100 akrů, tedy asi 40 hektarů) s několika chrámy, množstvím klenutých mostů přes rybníčky se zlatými rybkami a botanickou zahradu. Já ji hledal pod jménem Shuinjuku-ku Goyen, jak jsme to anšel na mapě (to druhé ku je to "ku", které jsem popisoval na začátku kapitoly). Když jsem tam šel od stanice podzemní dráhy, nechápali, proč se ptám tak divně (ku je totiž celá oblast a navíc jsem se v ní už právě nacházel), a i hotel, ve kterém jsem tehdy bydlel, byl také v Shinjuku-ku. Ale nakonec jsem se tam stejně dokukal. To s těmi jmény už mě vlastně nemělo nepřekvapit, i náš hotel se jmenoval Keo Plaza, a přitom vůbec nebyl náměstím. V Shinjuku se dá nakupovat ve velkých department stórech, anebo v pokoutních uličkách blízko hoteru, pardon, hotelu, ale optika i elektronika jsou tam drahé i pro Američany. Kupovat japonské věci jinde než u nich doma je výhodnější - nu proč ne, do ciziny prodávají Japonci tyto výrobky hluboko pod cenou, to aby ubili konkurenci. Uličky jsou tam malé, lidí plno a do toho se mísí vůně tempury, dřevěného uhlí Pohled z druhého okna a ryb vůbec. Já ovšem do malých restaurací sám nechodil - nevíte, co si vlastně objednáváte - a raději jsem tam chodil s japonským známým, který se vyznal a našel místa, kde se dalo relativně levně a dobře jíst. Ve velkých obchodech jsem zase hrozně rád jezdil výtahem. Dva z nich jsou přímo u nádraží - se jmény Odakyu a Keio. Dívenka - výtažnice (nebo snad výtažka?), malinká a křehká jako z japonského porcelánu, tam každé poschodí ohlašuje milým hláskem a to i s tím, co se kde prodává.Vyjel jsem několikrát až nahoru a dolů jsem procházel pěšmo. Pochopitelně jsem nenašel to oddělení, co jsem hledal, ačkoliv panenka opakovala pořád to samé po celou cestu. Já se ve své hrdosti zdráhal jí na něco zeptat - přece to najdu sám, ne? - a ji zase nijak neudivovalo, že jsem jel nahoru už potřetí. Spíš myslím, že jí to lichotilo :-). V Tokyu je také hodně chrámů, v Japonsku totiž všude. Tak například v distriktu Akusaka (ten je hned vedle Shinjuku) je jeden věnován bohyni smilování - nu proč ne když už nemají bohyni milování, tak alespoň mají tuhle. Jiná oblast se jmenuje Asakusa ( to asi aby se to pletlo s Akusakou), která je blízko Centrálního, teda hlavního nádraží a je místem klubů, restaurantů a najdete tam i diska. Distrikt Shibuja je místo pro shopping a zábavu. Tam nás ovšem dojme i socha psíka jménem Hachiko, který

svého pána vodil mnoho let na nádraží, kde na něj celý den čekal, aby s ním šel zase zpět. Když jeho pán zemřel, chodil tam ten psík každodenně ještě deset let po tom, tak si na to zvykl. Když konečně zemřel, postavili mu místní rodáci tu sochu, asi jim pak chyběl, jak jemu ten jeho pán. Ale vážně, takhle nějak vzniká tradice neboli železná košile: můj strýček, ajznoboňák, ač v penzi, také pořád ještě chodil na nádraží kontrolovat, jestli nepřestaly jezdit vlaky. Ikeburo je dobré místo pro shopping, ale také si tam můžete vzít kurz "ceremonie dělání čaje", ovšem ne toho v pytlíčcích :-). V Akihabaře jsou hlavně knihkupectví a Shimbashi-Ginza-Nihonbashi jsem se při mé první návštěvě raději vyhnul, už kvůli tomu jménu, určitě bych to nějakému taxikáři nahlásil špatně. Teprve později jsem zašel do Ginzy na kabuki - ne to není jídlo, to jsou historické japonské hry. Pravda, ono se tam víc křičí, než hraje, asi tak jako v Kopeckého hrách s Kašpárkem. Jak známo, Japonci totiž neumí grimasovat, ani když mají pomalované obličeje jako naši pantomimové (ti si právě malují tváře bíle, aby byly jejich grimasy vidět i z poslední řady). Do divadla se vejde 2000 lidí a nedivte se, když uvidíte sousedy, jak si dávají do nosu - lépe řečeno do úst - ať už tempuru či sushi. Je to takové spojení kultury a stolování; jakási vybraná kultura stolování, že ano. Můžete tam zůstat jak dlouho chcete, ale po třech hodinách se ty skeče opakují a dobře vám tak. Kromě kabuki mají v Tokyu i tzv. "all girl hows", malé bary, kabarety a nakonec i podniky méně mravné, většinou ale jen na koukání. Kyoto. Opravdovým památníkem národních pokladů a tradice - nevím, jestli také Japonci říkají "starých, zlatých časů" - je zcela bezpochyby Kyoto. V pořadí velikosti - co do plochy - je v Japonsku až na devátém místě, ale co všechno krásné dokázali na tu plochu vměstnat, to je k neuvěření. Od roku 794 A.D., kdy už samo bylo 100 let staré, bylo Kyoto hlavním městem, a to celých tisíc let. Ještě dnes má celkem 253 svatyní pro shintoisty a 1598 buddhistických chrámů. Ty vše jsou plné starých uměleckých děl a i dnešní město pokračuje ve své tradici. Nádherné návrhy textilií, hlavně na hedvábí, ručně malovaném, tu úspěšně konkurují Paříži. Umění vyšívání tam bují jako nikde na světě a uvidíte tam všude i proslulý japonský porcelán, nejen ten pro čajový ceremoniál, ale i porcelánové sošky a podobně. Mohl bych tu jmenovat třeba silně lakované dřevěné nádobí (zdobené zlatem a stříbrem) i různý nábytek a mnoho jiných krás, obzvláště ty, které jsou na obdiv v jejich nespočetném počtu svatostánků. A i jídla jsou tam exkvizitní, nepočítaje v úvahu už i to, že Japonci musí mít své talíře vždy upraveny i umělecky, s vkusem a péčí malíře, který tvoří své celoživotní dílo.

Byodoin-Hoodo

Na konci 12 století tu byli zenbuddhisté tak populární, že jim tu obyvatelé postavili "pět velkých chrámů" jen pro ně. Také sekty jodo, jodo-shinshu a nichiren tu vesele vegetovaly. Na konci 14 století se tu vytvořil Ashikaga shogunát a historici vám tu pějí ódy na lásku shogunů k umění no prosím, ale byla to vláda vojáků a tyranie, která skončila "kalamitou a nepokoji", (rozuměj krvavými válkami), jež trvaly skoro sto let. Později jej nahradil shogunát Hideyoshi, kteří ty války vyhráli a opět se věnovali umění a stavěli, "grandiózně a s láskou".

V roce 1686 se ovšem stěhuje status hlavního města do Tokya a zdálo by se, že je po slávě. Ale Kyoto se ani pak neizolovalo a neupadalo, spíše naopak, koneckonců bylo to místo téměř svaté. Chrámy tam ovšem i dnes zůstávají tou nejzajímavější památkou. Tak například chrám Toji ( z roku 796) má pětiposchoďovou pagodu, a Higashi (1602) má typickou buddhistickou architekturu: dvouposchoďovou bránu, edifici s dvojí stříškou a masivní sloupy. Podobu kněze Shinrana tu nevyřezal nikdo jiný než sám slavný Shinran. Chrám je blízko nádraží, takže není problém si ho jít prohlédnout, i pro toho, kdo se tu zastaví jen na den. Chrám Nishi Hoganji (1272) patří sektě Ninshu a i zde najdeme Shinranem vyřezanou sochu, tentokrát zase s podobou zakladatele chrámu; to už bylo řezbáři 71 let. Jsou zde ovšem i díla náboženských myslitelů a vědců - od kdy je vlastně náboženství věda? - cenné malby a staré knihy. Byodoin-Hoodo chrám byla původně vila japonského premiéra v 11 století, ale po jeho smrti z ní udělali klášter. Velký zvon (na fotce není vidět) patří mezi tři nejkrásnější v Japonsku a je registrován jako "národní poklad". Jezírko u chrámu má hezké jméno Aji a chrám opravdu dodává celé scenérii její krásu.

Zlatý Kinkakuji

První Togukawa shogun, Ieyasu, tu postavil také kyotský hrad, Nijo (1603), který v té době sloužil jako imperiální palác a dnes patří městské správě. Starý císařský palác (794) zase opakovaně shořel a dnešní verze je až z roku 1855. Kinkakuji (Zlatý chrám) patří Rinzai sektě a je opravdu pokrytý zlatou fólií. Původní stavba ze 14 století shořela v roce 1950 a za pět let nato zde postavili přesnou reprodukci, včetně toho zlata pochopitelně. Jak vidíte z fotografie, zahrada kolem chrámu je také kouzelná.

Na rozdíl od doby, kdy bylo Japonsko uzavřeno světu, tu dnes vítají turisty s otevřenou náručí - nu to jsem trochu přehnal - asi proto, že turizmus je tu pořád tím nejlepším živitelem. Kromě kultury a umění tu ještě kraluje i věda. Kyotská univerzita je druhá nejstarší v Japonsku. Její Memoriální institut nechal Dr. Yukawa postavit za svou Nobelovu cenu (1949); jeho příklad už tuším už nikdo z laureátů této ceny nikde neopakoval :-). Je to jistě správné použití peněz, které pan Nobel vydělal vlastně na výrobě dynamitu a pak cítil výčitky svědomí a chtěl to napravit. Turisty pochopitelně nejvíc lákají festivaly a slavnosti a město má každý měsíc nejméně dva či dvě: historických lučištníků, veslařské závody, geisha tanců (tzv. třešňové tance), různá procesí, festivaly pantomimy, regaty na řece osvětlené papírovými lampiony a nakonec i to kormoránské chytání ryb. Maně jsem zavzpomínal, jak jeden rybář v Čechách to zkoušel v Praze s cvičenými racky, ale nějak se mu to nedařilo. Asi byly ty ryby na racky příliš veliké :-).

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: DEKÓRUM A DEKORACE

Dekórum a dekorace. Dekórum je také další věc, na kterou si my na západě už moc nepotrpíme. V Japonsku se s ním však potkáte všude. A tak uvidíte mezi stovkami tmavošedých uniforem - pardon, úřednických obleků - občas také někoho barevně oblečeného v tradičním, řekl bych slavnostním, oděvu. Hlavně o oslavách, ale i jindy, jen tak na ulici uvidíte i dívčinu v "obalu" gejši a s parukovým příčeskem - vlastně náčeskem. To zrovna asi pospíchá do práce, v oděvu, který je stejně nepraktický jako ty miniaturní pantoflíčky, co tak mučí její nožičky. A to i s tím polštářkem na zádech, který by pro všechny praktické účely měl být uložen spíše níže :-). Ovšem ty dvě dívky, které nás obsluhovaly v restauraci (myslím, že se jmenovaly Mishuki a Mitaki :-) byly asi tak jediné, na kterých jsem se mohl pokochat pohledem: v našem hotelu sice inzerovaly také nějaké masérky, ale nenacházím velkou rozkoš v tom, když mi někdo chodí celou vahou bosýma nohama po zádech. A už vůbec bych nevěděl, jak vysvětlit manželce, že šlo o něco zcela nevinného, když se mi při tom navíc pohnula plotýnka :-). S gejšami jsem se nesetkal, jejich služby byly asi drahé i pro firmy, které jsem navštívil. Nu proč ne vyžaduje to dlouhodobý trénink. Dívka musí umět tančit, zpívat, recitovat, vyprávět milostné příběhy, hrát na nějaký hudební nástroj a samotná čajová ceremonie je také dost složitá. Sexuelní praktiky se s tím nespojují, moderní Japonce láká spíše jednoduchý, nekomplikovaný sex. Manažerům ho prý dokonce platí firma (že by to bylo místo odlučného?).

Podchod na křižovatce

O plastické zelenině na mém talíři jsem už psal. Jinde jsme zase prošli do restaurace nádhernou zahradou, kde byly skály, ryby tam plovaly v jezírku a ptáci tam krásně pěli - než jsem si všiml, že pod jedním keřem nám štěbetali přímo z reproduktoru. Když jsem se na to poukázal svému hostiteli, odpověděl s provinilým úsměvem, že to mají rádi. Zřejmě ano, protože když jsem se jindy ptal na jeho hobby, řekl, že je to bird watching neboli pozorování ptactva. Ani jsem se mu nesnažil vysvětlit, že v Anglii by tím spíš rozuměli "pozorování děvčat" a v

Americe ještě něco horšího. O klanění jsem už mluvil. U taxíkáře mě to nepřekvapilo, snad jen to, že se přitom nepraštil do hlavy o otevřené dveře svého taxíku. Jindy jsem viděl, jak jeden z nich, čekající na rito, odpaloval neviditelnou holí neviditelný míček. Vysvětlil mi, že si nemůže dovolit hrát na pravém greenu, tj. v golfovém klubu, tak se alespoň takhle udržuje v kondici. Pro co se v ní udržoval, když se tam nikdy nedostane, to mi už neřekl. Golf je v Japonsku populární, stejně jako baseball a vůbec hry, kde jejich krátká postava není

handicapem. Golf je ovšem drahý. Podle zaručené zprávy musí také ten, kdo umístí míček v jamce na jeden jediný úder (hole in one, HIO), zaplatit všem ostatním večeři. To by ho finančně zruinovalo - a tak si předem na to zaplatí pojištění - které se také nazývá HIO. Vzhledem k tomu, že HIO má pravděpodobnost mikroskopicky malou, je to také největší případ optimismu, který jsem tam vůbec potkal. Doprava. Taxík, ve kterém jsem seděl, měl krásné kraječky na oknech, dar to od jeho manželky, jak mi řidič pyšně vysvětloval svou japonskou angličtinou. Stáli jsme totiž v trafiku a tak si hodinu vyplňoval jakýsi formulář. A to ani nebyl od tajné služby - proboha, teď mi napadá: víte, že možná jo? Metrem jsem moc nejezdil, nebaví mě, když mě najatí studenti smačkávají spolu s ostatními sardinkami dovnitř. Zato jsem jel přes půl Japonska do Toyohashi rychlovlakem, zvaným Shinkanzen Bullet Train. Jeho průměrná rychlost je 262 km/hod, zatímco maximální je 552 km/hod, což je světový rekord z roku 1999. Hned za ním je s rekordy Francie - 515 km/hod max, a její průměrná rychlost je také menší než japonská - 254 km/hod. Za nimi je v průměrné rychlosti kupodivu Španělsko (209), zatímco Německo, Anglie a statní to nedotáhli ani na dvěstě. Patrně tam vlaky staví déle; zdálo se mi totiž, že Japonci staví snad jen na minutu a honem zase pryč. Překvapilo mě, že v tom vlaku při té rychlosti nebyly žádné bezpečnostní pásy jako jsou v letadle, ale normálně je vůbec nepotřebujete a při nehodě by nám asi moc nepomohly :-). Jenže o žádné srážce jsem tam neslyšel, i když tam vlaky odjíždějí v tak malých intervalech za sebou. Opravdu: když přijdete na nástupiště o dvě minuty dříve a vlak už tam stojí, můžete s ním klidně odjet jinam - je to totiž jiný vlak. Mně se to málem stalo na na tokijském nádraží Shinjuku, tak to vím z první ruky :-). Letadlo nebo vlak?

Stanice tam jsou, ale ne vždy jsou označeny i v angličtině. Zato se můžete plně spolehnout na své hodinky a jízdní řád. Sám jsem to zkusil a dokonce jsem zjistil, že se mi hodinky trochu předcházely :-). Nu v Kanadě si kdysi také mašinfírové nastavovali hodinky přesně na vteřinu. Koleje musí být v Japonsku zřejmě plně zabroušeny, protože o nějakých nárazech na spojky nemohlo být ani řeči. Projeli jsme kolem posvátné hory Fuji, která je také malována všude a na všem, jako u nás Hradčany. Když jsem vystupoval, jedna babička za mnou běžela, něco mi usilovně naznačovala a tahala mě za rukáv. Protože se staví ve stanicích jen velmi krátce, snažil jsem se jí pochopit rychle. To se mi vcelku podařilo, když konečně ukázala na můj deštník, který jsem zapomněl pod sedadlem. Deštník byl vůbec největší případ pesimizmu, který jsem v Japonsku potkal. Vlastně abych byl spravedlivý, byl to vlastně jen tvrdý realizmus. Vlakem jezdí skoro každý, ale také se jezdí hodně na kole. Podobně jako v Holandsku, je to hlavně v místech, kde není místo na větší auta. Potkal jsem také na předměstí skupinu dětí na školním výletě, všichni na kolech a každé mělo na hlavě malou helmičku. No dobrá, řekl jsem si, to u nás mají také, ale ty jejich jakoby vypadly z oka těm vojenským, z té druhé světové, jen jinak zbarvené. A pak jsem potkal jinou dětskou skupinu, pěší, a ty helmičky měly také, takže vypadaly jako hříbečky na cestě do

konzervárny. Snad to bylo je z opatrnosti, ale možná, že šli pozorovat ptactvo a preventivně si chránili hlavy. Mimochodem, u Japonců asi nenajdete jinou barvu vlasů než černou, to snad jen když se odbarví.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: ZAHRADY A BARVY

Zahrady a barvy. V Japonsku mají sice i veřejné parky, ale chcete-li se opravdu rozšoupnout, navštivte japonské zahrady. Po pravdě řečeno, viděl jsem jejich různé imitace po světě, ale všecko to byly jenom imitace. Až na Nikka Yuko Centenial Garden v Lethbridge, v kanadské Albertě, ale o té jsme tu už psal. Co jsem ale nenapsal, bylo to, že za války bylo 20 tisíc japonských Kanaďanů internováno do vnitrozemí. Z toho šest tisíc právě do Lethbridge, kde se také rozhodli po válce zůstat, zřejmě proto, že se tam s nimi slušně zacházelo. Nejhezčí zahrada v Tokyu je podle mě Shinjuku Gyoen. Od vstupního háje, odkud mě vyhnali nepříliš přátelští havrani - pod jedním se dokonce ulomila větev jsem se dostal k rybníčkům s ostrůvky a tu zlatými, jinde jen černými rybkami. Okolo ovšem byly skalky, květiny, kamenné lampiony na kamenných podstavcích, ve kterých prý někdy hořívá oheň, klenuté můstky a na konci ještě botanická zahrada. Půvabná zákoutí, některá úplně jako z pohádky - no ano, je to klišé, ale je to taky pravda. Jen ten Zahrada Goyen pod mrakem budhistický zvon, do kterého bijete zavěšeným trámem, který jsem viděl všude jinde, tam neměli, ale zato jeden skvostný pavilon, kde by bylo docela prima strávit nějakou tu dovolenou. Jen tak mimochodem: sakury (třešně) tam kvetou v dubnu a chryzantémy (které jsou také v císařském znaku) až do října. Japonci věří na harmonii v přírodě i jinde. Jejich zahrady jsou třírozměrné básně tvarů a barev - oni totiž milují nejen květiny, ale i kameny. Japonci také vynalezli aranžování květim stylem ikebana i trpasličí stromečky bonzai, které jejich majitelé pravidelně sestříhávají do různých tvarů. Jak dalece ovšem bonzai harmonizuje s normální přírodou, to jsem se raději neptal; každopádně se ale dobře hodí do trpasličích zahrádek. Jejich země je, jak sami říkají, nejzelenější v Asii. Nejoblíbenější užitkovou rostlinou je (kromě rýže) zřejmě bambus - je v Japonsku používán na všecko: od dekorací až po různá nářadí, včetně držadel malířských štětců. Obrázkové písmo a obrazy A nejen malířských štětců, ale i psacích. Štetcem ovšem píšou jen profesionální psavci (psanci ?:-) a učí se to několik let. Když je pozorujete, máte dojem, že něco posvátného tvoří. Písmo je tu totiž víc než

symbol, písmo je umění. Proto také najdete na mnoha japonských obrazech i nápisy, takže se tyto podobají spíše plakátům. Tak to ovšem Japonci nechápou: pro ně je písmo částí obrazu, možná i historie obrazu. Fakt je, že jejich kaligrafie je daleko přísnější, než ta naše není to jen psaní, ale přímo rituál, možná i druh kabaly. Dovedu si představit, jak se asi dívají na kanibalizování nádherných čínských znaků pro displeje počítačů. Pamatuji také, jak zatímco naše devítijehlové tiskárny nám stačily na naši latinku úplně bohatě, na japonské znaky pořádně nestačilo ani jejich tehdejších 24 jehel. Když jsem tam šel prvně do kina, dávali zrovna Two Moon Junction, mírně erotický americký film s japonskými podtitulky, které běžely svisle, po pravé straně. Naštěstí tam nechali původní mluvenou angličtinu, kterou ve filmu mluvila má oblíbenkyně Sherilyn Fenn (tehdy blondýna), takže jsem o nic nepřišel. Po pravdě řečeno, film by se dal pochopit i jen tak. Kino bylo kupodivu poloprázdné, i když se jednalo o film mládeži nepřístupný :-). V hotelu si ovšem můžete objednat i filmy lechtivé, ale jste-li zvědaví na japonskou Kama-Sutru, budete zklamáni. Z celého Zahradám ještě hrana nezvoní filmu jsem pochytil, že jim dělalo zvláštní rozkoš kapání roztaveného vosku na obnaženou anatomii. Každý zajímavý detail ve scéně byl ale úmyslně zakryt nějakým kusem nábytku, takže po jednom filmu už byste klidně mohli dělat odborníka na japonskou ložnici, teda myslím její dekoraci. My cizinci Podobně jako se tvrdí o severoamerických Indiánech, že nevnímají čas jakožto postupnou sekvenci okamžiků, dá se říci, že Japonci nežijí ve třech, ale ve čtyřech dimenzích. Nejlépe to poznáte při komunikaci. Skoro byste dali za pravdu filozofovi, který tvrdil, že člověk vynalezl slova, aby zastřel to, co si myslí. Ovšem tak tomu není. Jejich život je prostě orámován disciplinou - většinou totiž hromadu věcí ani nemusí vyslovit, ty se prostě rozumí samo sebou. A oni naopak zase mají problémy, když přijdou k nám, protože nechápou, že musíme říkat všecko. Hodně času mi trvalo, než jsem poznal, kdy je Japonec naštvaný a abych nějakého nějak dokázat naštvat, to se mi nikdy ani nepodařilo. Nesmíme totiž zapomínat, že Japonsko žilo několik staletí odděleně od zbytku světa. Ještě dnes se snaží - i když marně - tu izolaci udržovat. Už jsem se tu zmínil, že jejich zaměstnanci v Kanadě nesmí zůstat déle než jeden rok. Američané zase dělají chybu, že se snaží Japonce pochopit, místo aby je brali takové, jací jsou. V současné hospodářské válce - nedělejme si iluze, o tu právě jde - je jistě nutné předvídat, co druhá strana udělá. Americký odhad je ovšem často úplně vedle. Mluvil jsem s několika japonskými biznysmeny a z toho jsem vydedukoval, že je Japonci znají lépe, než oni je. Zrovan tak nemá cenu Japonce kopírovat: my je totiž jejich metodami nepobijeme: například u jedné firmy jsme zaváděli jejich pracovní metodu JIT (just-in-time management), kde se vše musí udělat přesně na čas a kde všecko klape jako hodinky. Pochopitelně to nebylo šité na západní pracovní morálku a nastal velký zmatek, nemluvě už o nářku odborářů. Jiná taková metoda byla zero defekt, tj, nulový defekt při výrobě. My to prostě nikdy nemohli docílit a ztráty na čase a tím i na penězích byly ohromné. To jen mozky našich vedoucích nedovedly pochopit, že to jde jen v Nipponu, u nás že je to prostě jiné.

Např. "zhoršení" výroby z oné "nuly" na dvě procenta defektů - jež se pak daly levně zachytit automatickým testováním a vyřadit - zrychlilo pak naši produkci hned dvojnásobně a navíc snížilo cenu výrobků. Defektem zde ovšem nemyslím to, že by dělníci dělali zmetky, ale to, že se technologické procesy nedají tak přesně řídit - při rozumné ceně. Vtip byl v tom, že Japonci věděli, co jim sedí a co ne. My jsme je jen, i když velice pilně, kopírovali, jen proto, že nám to bylo nařízeno seshora.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: POVĚRY A PŘEDSUDKY

Pověry a předsudky. Soudě podle japonských bojových sportů, jako je sumo, karate, judo, jiu-jitsu, kendo atd., bychom soudili, že jsou rodilí útočníci. Je to ovšem omyl. Tyto sporty byly původně vynalezeny pro obranu a na to se také při výcviku klade důraz. Málo se také v cizině ví o povstání japonských důstojníků, kteří viděli, kam by ta celá agresivita vedla a snažili se tomu v předvečer druhé světové války zabránit. Povstání bylo krvavě potlačeno a brzy na to napadlo Japonsko Čínu a později i USA. Zbytek je, jak se říká, historie. Patent na agresorství nemají jen určité státy - je to politika jedinců a ne národů. Kdo přijdete někdy do japonské herny, určitě byste se vsadili, že jejich nejpopulárnější národní sport je pachinko - a takových heren je jen v tokyu asi tisíc. Pachinko ovšem není sport, ale jen herní automat, asi jako na západě pinball a místo peněz se tam házejí kuličky. Ty se pak po zatažní za páku jednotlivě propadají směrem dolů a když náhodou některá spadne do nějakého otvoru, vypadne vám zase několik kuliček. Nu a když vás to unaví, seberete ty kuličky, co jste vyhráli nebo kolik vám jich zbylo a u kasy za ně dostanete - ne, ne peníze, to jde v Japonsku jen na koňských závodech - zde dostane náhradou cigarety, potraviny nebo cukroví, podle vlastního výběru; jako u nás na pouti ve střelnici :-). Většina Japonců prý stráví v hernách tohoto typu nejméně hodinu denně. Už Marco Polo dal Evropanům falešnou ideu, že Čína je zemí zlata a brzy se totéž tvrdilo i o Japonsku. Pak následovala hromada dalších pověr a pomluv: že Japonci jsou prý detailisti, paličáci, nechápaví a mají hrozně nesmyslné požadavky . Ale otočte to a zjistíte, že my jsme se museli zdát zase jim neorganizovaní, bezzásadoví, a také nechápaví a že máme nesmyslné požadavky :-). Našel jsem u nich ale hromadu základních věcí, které jako u nás tvořily základ vyjednávání: Herna, hlavně pro pachinko například všichni očekáváme něco za něco, rozumný profit a malé náklady. Co my ale neznáme, je japonská úcta k zákazníkovi - na něm se nešetří penězi ani časem, a už vůbec ne snahou. Tomáš Baťa by si s nimi dobře rozuměl. U nás v Kanadě, když chce zákazník změnit něco, co není podle kontraktu, hned ho strašíme tím, kolik ho to bude stát extra. Japonci vám to udělají raději zadarmo, jen abyste jako zákazník odcházel spokojený - už proto, že vy zase přivedete jiné zákazníky. U nás či v USA se řeší velká část neshod soudem. V Japonsku se neradi soudí - je prý tam na milion lidí stokrát míň právníků než ve Spojených Státech. Na západě, když prototyp projde zkouškou, uděláme během pár dní dohodu a pak - pomalu, ale jistě začínáme plánovat, kdy bychom asi tak měli začít. Japonci se dohadují třeba půl roku, ale pak hned

druhý den ráno začnou vyrábět. A tento rozdíl v rychlosti najdete i jinde. Tak např. Japonci si kdysi "vypůjčili" český vynález automatické převodovky pro motocykly. A než jsme u nás našli nějaké ty šroubky, abychom mohli začít vyrábět, Japonci už zaplavili trh automatickými převodovkami. Češi je tehdy zažalovali a vyhráli. Museli nám platit pár tisíc dolarů, což jsme si tehdy dávali jako velkou zásluhu. Ve skutečnosti se pokuta rovnala jejich zisku za pár stovek motocyklů, jenže oni jich už vyráběli stotisíce a později i miliony. Ztratili jsme tehdy skoro tolik, jako když naše komunistická vláda nedovedla zpeněžit vynález Dr. Wichterleho, který objevil materiál pro kontaktní čočky - ten teď přináší cizincům miliony dolarů ročně. Jo, kdybychom byli Japonci . . . O jejich technologii psát nebudu - byl to můj denní chléb a sotva by vás to zajímalo. Uvedu radši jeden starý vtip: Němci se kdysi chlubili, že vytáhli z ingotu zlata o váze jednoho dekagramu drát, kilometr dlouhý - Američané jim ho ale vrátili provrtaný a když ho poslali do Japonska, ti jim ještě do toho otvoru vyřezali šroubovitý závit. . . Ještě jednou Japonci a hlavně Japonky Normální Japonec toho moc nenamluví a o sobě obzvlášť ne. Kromě zdvořilostních frází toho vlastně ani moc neřeknou a protože neumí grimasy, nepoznáme, co si myslí. Zato se hodně smějí, někdy tím ovšem spíš jen zakrývají rozpačitost, to když si s námi neví rady. To ovšem neplatí o japonských ženách, ty štěbetají docela neúnavně, obzvláště když jsou samy. Kde jsou ty doby, kdy bývaly vychovávány s důrazem na Před rozcvičkou poslušnost a věrnost. Kdy byly manželkami, které se nesměly zajímat, kde jejich muži ztrávili noc, ale být spokojeny jen s tím, že od nich mají potomky. To se ale změnilo: pravda, vypadají pořád jako křehké a nesmírně hezké panenky, ale už se u nich víc cení jejich talent, inteligence a vkus. Někdo může namítnout, že tím zase ztrácí svůj šarm a tajuplnost, ale já si to nemyslím. A navíc, pořád jsou ještě usměvavější a milejší, než kdekoliv jinde. Jenže pozor - milé, to ano, ale také vzdělanější než bývaly a tak se nepleťme: ta hezká tvářička také sedí na chytré hlavičce. Co k tomu přispělo? Hlavně televize. Stačí si pustit jejich programy, kde se dovídají o politice, o společnosti a o životě vůbec. Srovnejte to s jejich manžely, kteří sedí v práci, tam počítají elektrony a zatím ztrácí kontakt se světem. A pak se stane, že rozhořčené ženy dokážou i to, co bylo kdysi zcela nemožné: prosadit sesazení předsedy vlády (jmenoval se tuším Uno) a to jen proto, že se nějak nezachoval - už si nepamatuji přesně kde ani jak, ale jednalo se zase o nějaké ženy. Japonsko je také země, které má své bohyně, například bohyni perel. Inu proč ne, vyrábí se jich tam až 50 tun ročně. Ano, Japonsko je zajímavá země a Tokyo je pořád ještě největší město světa. Japonci jsou lidé, kteří nejen rádi dávají, ale i také rádi berou dary (kdo ne?). Mají rádi hudbu i ty svoje malé byty, které si zdobí jako svatyně. Mají rádi miniatury a počítače jim přišly do noty, protože to jsou lidé povahy hravé. Mají rádi vzdělání i svoji práci. A jejich kultůra je teď jakási konglomerace obou, té východní i západní.

Na druhé straně je vidět i nemilé následky jejich pracovitosti: začínají mít totiž také "zápaďácké" problémy: stress, neurózy, deprese. Práce je pro ně nejen vážná, ale i vážená věc a jejich vedoucí neberou o mnoho větší platy než ostatní zaměstnanci. Jak už jsem psal, povýšení je u nich víc věcí pocty než peněz. A tak se vesele přepracovávají a někteří už neměli pár let dovolenou. Samotné firmy je teď vší silou nutí, aby se trochu rekreovali. A tak je posílají ven, třeba na Havaj nebo do Britské Kolumbie v Kanadě. Mají Japonci naději, že budou jednou jako my? Myslel jsem že ne, ale pak jsem změnil názor, když jsem jednou pozoroval z okna mého pokoje dělníky dole na stavbě. Každé ráno povinné rozcvičky, o to nic, ale pak jsem tam uviděl v poslední řadě několik ulejváků, kteří to jen tak simulovali. Ano, blýská se na časy, naděje tu je, jen kdyby chtěli :-).

Ano, Japonsko je země paradoxů, ale jen pro nás: je to země, kde 80 procent obyvatel chce vypadat jako ti ostatní, kde mají dveře z papíru a kde neuvidíte na ulicích odpadky. Země, kde jsou záchodové mísy prapodivného tvaru, kde 9 z 10 bank patří zase Japoncům a kde 20 procent obyvatelstva dělá pro koncern se jménem Mitsubishi. A je to země, kde se říká, že "moudrost pochází z mlčení". Co dodat? Snad ještě vzpomínku na jednu z japonských lidových písní: "Dal jsem mé milé darem tři paraplíčka: jedno proti dešti, druhé proti slunci, třetí, aby mi s ním zamávala." Tak tedy SAYONARA, přátelé. (konec)

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: ÚTOK NA PEARL HARBOR

Příloha 1: Útok na Pearl Harbor. V roce 1991 jsme byli u známých v Quebeku a viděli jsme tam v TV prezidenta Bushe (seniora), jak měl projev z memoriálu postaveném nad potopenou lodí U.S.S. Arizona, jedné z mnoha lodí, které šly tehdy při nečekaném japonském útoku 7 prosince 1941 ke dnu. Protože jsme se na cestu na Havaj už dlouho připravovali, prohlásil jsem tehdy - ovšem jako vtip - že jednou budu na Bushově místě. Poslal jsem pak odtamtud také hned přátelům pohlednici, aby viděli, že jsem si netřepil ústa a vyvrátil tak jejich doměnky, že jsem se asi zbláznil a že chci být americkým prezidentem.

Útok na Pearl Harbor

Ta oslava totiž bylo padesátileté výročí napadení Pearl Harboru japonskou flotilou a to "místo" byl memoriál, postavený nad potopenou lodí USS Arizona. Bush měl tehdy dobrý důvod tam být - sám se osobně zůčastnil války v Pacifiku, která byla tím napadením Pearl Harboru vlastně odstartována. Už roku 1940 vytvořili totiž Japonci spolu s Němci a Italy tak zvanou spojeneckou Osu a Američané vyhlásili embargo nad vývozem surovin a nafty do Japonska. Situace se postupně zhoršovala. Špionážní válka ovšem začala dávno předtím a tak bylo jen otázkou, kdo začne dřív. Jenže Američanům se do války nechtělo. Japonci se ovšem domnívali, že když tvrdě zasáhnou hned na začátku války, že tím získají náskok. Plán útoku vymyslel japonský admirál Yamamoto a vedením flotily pověřil víceadmirála Nagumo. Vyrazil 26 listopadu a 7 prosince 1941 už byli asi dvěstě mil od ostrova Oahu, kde tehdy byla soustředěna většina amerického vojenského loďstva - celkem 90 lodí, z toho 8 křižníků přímo v "Pearlu" a 7 poblíž ostrova. Byli tam prostě, jak říká anglické úsloví, jako sitting ducks (sedící kachny, jinak řečeno: dobrý terč). Nagumo měl 6 letadlových lodí a první útok začal už v osm hodin ráno. Američané ten samý den sice potopili u ostrova jednu japonskou ponorku, ale nevěnovali tomu nijak zvláštní pozornost. Podobně, když jejich radarová stanice ohlásila "nějakou leteckou formaci", velitelé to odbyli tím, že je to určitě americká letka, co se vrací zpět na ostrov Oahu. Nečekaný útok. První vlna 180 letadel se sice částečně vrhla na

několik letišť na ostrově, ale většina zaútočila přímo na americké lodi. Po ní následovala vlna dalších 170 letadel a za dvě hodiny byl konec. Celkem bylo zničeno 180 amerických letadel (a poškozeno 159), zatímco Japonci neztratili ani 10 procent svých letadel (jen 29). Co bylo ovšem horší, bylo to, že většina amerických lodí (21) byla potopena nebo silně poškozena. USS Nevada, ač zasažena, se snažila uniknout ze zálivu, ale stala se terčem Japonců, kteří ji chtěli potopit právě u ústí zálivu a tak zablokovat únik ostatních lodí. Zoufalý kapitán nakonec radši najel na mělčinu, jen aby se útočníkům jejich úmysl nepodařil. Celkem bylo zabito 2403 a zraněno 1178 Američanů. Japoncům se ale nepodařilo poškodit žádnou americkou letadlovou loď, protože ty byly všechny zrovna daleko od přístavu (tento detail je zajímavý že by přece jen někdo na maerické straně o útoku předem věděl?). A později, v bitvě o Midway, to právě tyto lodi vrátily Japoncům i s úroky. Japonci sice považovali útok na Pearl za velmi úspěšný, ale nepočítali s americkou technologií: všechny potopené Mauzoleum lodi byly brzo znovu vyzvednuty na hladinu - až na dvě, co už za to nestály - a všechny se pak zúčastnily dalšího boje, až na jednu, co byla příliš zastaralá. Jedna z těch dvou lodí, co tam zůstaly na dně, je právě USS Arizona, která byla pro další operace příliš poškozena - Japonci totiž zasáhli část lodi, kde byla munice. Morální účinek útoku byl ovšem zcela opačný než Japonci čekali: místo aby Američany zastrašili, brutální útok na Pearl Harbor je naopak sjednotil. Tak se potvrdila věštba samotného Yamamota, který, zatímco jeho důstojníci jásali, skepticky prohlásil: "Bojím se, že jsme probudili spícího obra." Pak teprve vyhlášení války. Útok byl o to barbaštější, že předcházel i samotné vyhlášení války. Pravda, tento dokument měl být doručen Američanům včas, ale japonští překladatelé ho neměli ještě přeložen, takže přišel pozdě. Později se spekulovalo, že to Japonci udělali schválně, dokonce se dávala vina i prezidentovi Rooseveltovi, že prý měl o útoku informaci předem, ale že ji utajil. Bylo by opravdu podivné, že se flotila plavila od Kurilských ostrovů na Havaj celých 12 dní a nikdo by o ni ani nevěděl. Robert B. Stinnett ve své knize"Day of Deceit" (vydal Amazon, k dostání na Netu) tvrdí, že japonská flotila během své cesty používala vysílačky a mnohé jejich zprávy byly zachyceny a dekódovány - ovšem tam se nemluvilo otevřeně o cíli útoku, ten byl až do momentu útoku tajný. Americká kontrašpionáž potvrdila, že zprávy měli, ale než je dokázali dekódovat, bylo pozdě. Je také pravda, že známý ruský špión v Japonsku, Sorge, poslal Stalinovi už 15 října poměrně přesné datum napadení USA (uvedl 6 prosince, spletl se tedy jen o den). Sorge také Rusy ještě daleko předtím upozornil, že Japonci vůbec nenapadnou Sibiř - ačkoliv to původně slíbili Němcům a dodnes se neví, proč slib nedodrželi - ale zato že určitě napadnou Spojené Státy. Jisté je, že Stalin na základě této informace pak přesunul dva milióny vojáků, které držel proti Japonsku, na západní frontu; zda ale Američany varoval o japonském napadení, to už jaksi známo není.

Muzeum a memoriál. Protože jsme museli čekat na člun, který nás měl dopravit k memoriálu, navštívili jsme nejprve Visitor's Center, takové malé muzeum, kde uvidíte filmy, různé rekvizity z potopených lodí a také japonské turisty, kteří se tam sklánějí nad modelem přístavu. Spatřil jsem šikmookého otce, který na maketě hrdě ukazoval synovi, co všecko kde tehdy potopili. Američany tahle věc právem rozčiluje, ale samotní Havajané to už přecházejí s vtipem. USS Arizona

Říkal nám ho už předtím řidič našeho autobusu, s kterým jsme objížděli ostrov: prý měli tehdy Japonci ještě plán na pozemní invazi, ale jeden chytrý generál prý prohlásil: "Ba ne, hoši, tohle nebudeme dělat, proč si to ničit, když nám to jednou bude patřit!" Ten vtip je ovšem smutná narážka na to, že na Havaji už Japonci skoupili vše, co mohli. A co je horšího, bez nějaké války a nikdo jim to už nemůže sebrat. Vedle Centra je také místo, kde má každá americká ponorka, potopená ve válce v Pacifiku, svůj pomníček. Najdete zde i venku vystavemé různé námořní zbraně a dokonce i japonské torpedo v podobě ponorky pro jednoho muže, neboli kamikaze navigátora. A pak už jsme nasedli do člunu, který nás odvezl k potopené USS Arizoně. Memoriál nad Arizonou je vlastně platforma s dómem, postavená přímo nad lodí, ve které zahynulo 1177 námořníků a mariňáků (polovička všech ztrát v Pearl Harboru). Je to tedy jakési mauzoleum a my tam stáli tiše a s úctou ve svatyni, kde jsou na mramorové desce vyryta jména všech těch, kteří jsou ještě pořád tam dole, v lodi, kterou už nestačili opustit. Najednou nás z toho ticha vyrušila právě přijechavší skupina mladých Japonců, kteří se tam pak vesele nahlas smáli, aniž by dávali nějakou úctu těm, které tady možná právě jejich otcové zákeřně zabili. Někteří japončíci měli na hlavě sportovní čepičky s nápisem "Arizona", které se daly koupit v přístavu a pochopitelně nebyly původně míněny k oslavě Japonského útoku, ale jen jako suvenýry. Bylo mi jasné, že tihle mladí primitivové by to udělali zas, kdyby jim to nařídili. Nacionalizmus - mladší sestra nacizmu - je totiž příšerná věc: vyvolává v lidech ty nejhorší pudy. Řekl bych, že na rozdíl od vlastence, který "je ochoten za svou zem zemřít", je nacionalista člověk, který "je ochoten pro svou vlast zabíjet". Jenže někdy se to těžko rozpozná. Potopená loď je z té platformy pod vodou velmi dobře vidět a tak jsme pozorovali část paluby, nad kterou si hráli pestrobarevné havajské rybky. K hladině ještě dnes pořád stoupají z lodi kapky oleje, jediné slzy, které jsou ještě dnes prolévány za ty, kterým tehdy nedali ani pořádnou možnost se bránit. Přesto jejich oběť nebyla zbytečná: vyburcovala americký národ, který pak osvobodil nejen Pacifik, ale i Evropu. Druhá světová válka by totiž bez americké pomoci skončila úplně jinak a tak ti hoši tam vlastně padli i za nás.

Autor : Jan B. Hurych Název : SAYONARA Kapitola: BITVA O MIDWAY

Příloha 2: Bitva o Midway. Odplata za Pearl Harbor na sebe nenechala dlouho čekat a Midway, největší námořní vítězství druhé světové války, byla pro Japonce první námořní porážkou za 300 let - a to tak devastující, že to vypadalo docela jako boží trest :-). Ukazuje to zároveň ale i úspěch americké strategie, moderní techniky a v neposlední řadě i americké dešifrovací služby. To vše ovšem nezačalo únosem kódovacího stroje z ponorky U-571, jak by se zdálo podle stejnojmenného filmu, ale dávno předtím už měli Američané podstatné úspěchy právě v dešifrování. Šéfem námořního oddělení dešifrovacího úřadu se stal už před válkou J.J. Rochefort, který byl v roce 1942 pověřen rozluštěním japonského kódu JN-25. Tento úkol dostal prý proto, že uměl luštit křížovky a nikdo jiný to dělat nechtěl (rozuměj luštit kódy, ne křížovky). Původně prostý námořní oficír, byl právě pro toto svoje "hobby" povolán do Washingtonu a když vedoucí šifrovacího oddělení odešel sloužit na moře, byl jediný, kdo to místo po něm mohl převzít. Během dvou let se pak tak vypracoval, že se mu podařilo rozluštit japonskou kódovací knihu "Red book" - jenže ta byla ještě navíc zašifrována, každé slovo byla vlastně skupina čísel a ještě se musely ze specielní knihy kódů přidávat určité číselné konstanty z druhé knihy, než se dostal - pořád ale ještě zašifrovaný - kód. Ale tuto druhou knihu, nazvanou původně AN-1 a později už jen JN-25, však Rochefort neměl. Magic. Další problém byl, že Američané sice už v roce 1940 rozluštili japonský kód Purple, jinak zvaný "Magic", ale ještě ho nemohli využít k tomu, aby se včas dozvěděli o útoku na Pearl Harbor. Tento kód se totiž generoval pomocí poměrně složitého stroje, skladbou trochu podobnému německé Enigmě. Také zde ale luštitelé zaskórovali: aniž ještě stroj viděli, dokázali vydedukovat jeho elektrické zapojení, něco, co se nepodařilo ani Britům při vyluštění německého stroje ENIGMY. Tu, jak je teď všeobecně známo, Němcům uzmuli Poláci, částečně vyluštili a propašovali i se strojem do Anglie. (Jen tak mimochodem, tento stroj někdo nedávno ukradl z muzea a chtěl za něj 50 tisíc liber, jinak že ho rozbije - ale pak se stroj záhadně našel, celý, pozn. j.h.). Pomocí kódu "Magic" se sice Roosevelt dozvěděl, že Japonci hodlají přerušit diplomatické styky s USA, čímž se dalo tušit, že připravují útok, ale kde, to už se nezjistilo - právě proto, že nebyla ona druhá kniha. Bohužel se na jiných dešifrovacích frontách v té době luštily zprávy měsíc staré, takže fáma, že Roosevelt věděl předem o útoku na Pearl Harbor, je nesmysl. To právě dokazuje nedávno, po 50 letech "karantény", uvolněná tajná dokumentace (viz kniha "Battle of Witts" od Stephena Budianskyho, vydal The Free Press). Žádný dokument užívající AN-1, který se týkal Pearlu nebyl totiž ještě před 7 prosincem 1941, tj. dnem útoku, rozluštěn. Sám Rochefort přiznal, že v tom prostě selhali. To vyluštění se jim podařilo až 18 května 1942, ale pak to stálo za to :-). V té době už byla armádní dešifrovací centra rozdělena na dvě: centrální ve Washingtonu, t.zv. OP-20G a Rochefortova skupina v Honolulu na Havaji. A tehdy také začal jejich vzájemné nepřátelství: Washington si vždy usurpoval právo rozhodovat, co z vyluštěnými zprávami a nejen to. Rochefortův trik.

Díky tomu také málem skončila bitva o Midway fiaskem americké strany. Zatímco Rochefort byl přesvědčen, že Japonci táhnou s onou flotilou na ostrov Midway (ostrov, na který už dávno měli zálusk), Washington to urputně popíral. Jak už jméno naznačuje, leží ostrov mezi Amerikou a Japonskem, asi na

Bitva o Midway

půl cestě mezi Havají a Japonskem, i když blíže k Havaji. Taktika Japonců měla dvě etapy: první část konvoje s letadlovými loďmi měla vybombardovat ostrov a druhá vlna tam pak měla vysadit japonskou námořní pěchotu, to vše ještě než na to přijdou Američané se svou flotilou na Havaji. Umínění byrokrati ve Washingtonu ale prohlásili, že cílem japonské flotily jsou Sumatra nebo Java. Naštěstí byl hlavní velitel námořnictva, admirál Nimitz, přesvědčen o správnosti Rochefortovy hypotézy a vypravil se s konvojem k ostrovu Midway. Velitel washingtonského oddělení Redman pak najednou změnil názor a začal tvrdit, že Japonci rozhodně chtějí napadnout Havaj a že jen dělají klamné manévry. Pochopitelně určit místo útoku bylo pro Američany smrtelně kritické: japonská invazní flotila přesahovala svou velikostí americké síly a tak šlo vlastně o to, komu bude patřit Pacifik. Kód místa útoku se sice v depeších Japonců vyskytoval (=AF) , ale místo samo pochopitelně ne. Japonci dali do toho vše, aby si zaručili úspěch: 250 letadel, 11 bitevních lodí, 8 letadlových lodí a 23 křižníků. Několik tisíc vojáků by se po devastujícím leteckém útoku vylodilo na ostrov, zatímco mnohem větší armáda by ještě čekala "v závětří". Navíc ještě 20 japonských ponorek hlídalo boky konvoje, aby ho mohlo informovat o pohybu Američanů. A tehdy Rochefort vymyslel trik: spojovacím kabelem - pod vodou, aby to nebylo odposloucháno - vyzval operátora na Midwayi, aby otevřenou řečí tedy bez kódu - radiem požádal Havaj o zásobu vody, neboť se jim prý na ostrově rozbila vodárna. Havaj pak vyslala - také otevřeně - rádiem ujištění, že už je voda na cestě. Radostní Japonci to obojí zaslechli a předali dál, přičemž pro ostrov Midway, použili kód, který souhlasil s kódem pro místo útoku (tedy AF). Teď už nebylo pochyby a šlo jen o to, jak past dobře připravit. Útok. Útok na ostrov se předem odhadl na 3 či 4 června (bitva byla svedena 6 června 1942) a americký plán byl prostý: dojet tam dřív a nečekaně přepadnout útočníka. 4 června spatřil pilot amerického hydroplánu Catalina přední část japonského konvoje. Za čtvrt hodiny, t.j. v 6 hodin ráno, začal japonský útok na ostrov, kde prakticky zničili všechna letadla, ať už ve vzduchu či na zemi. Jenže s tím se počítalo - šlo hlavně o to, aby se nepřítel nejprve angažoval do útoku a pak už nestačil změnit plán.

I tak dělostřelecké baterie na ostrově sestřelily 67 z japonských 108 letadel první vlny, což pomohlo vytvořit další vývoj situace. V 7 hodin totiž oznámil velitel první japonské letky, že je nutně třeba ještě další útočná vlna letadel na dobytí ostrova. Admirál Nagumo nejprve souhlasil, ale pak zaváhal: 93 letadel na palubě letadlových lodí Agaki a Kaga bylo drženo v rezervě, kdyby se přece jen Američané objevili. Jenže tato letadla už byla vyzbrojena, ale jen torpédy a specielními bombami na prorážení lodních pancířů. Nakonec se však přece jen Nagumo rozhodl: dal odmontovat torpéda a vyzbrojit letadla bombami na pozemní cíle. Protiútok. Ani pozorovací služba Japonců nebyla nejlepší. V 7,30 sice oznámilo jejich pozorovací letadlo blížící se americké lodi, ale pilot je indentifikoval jako obyčejné křižníky a trvalo téměř další hodinu, než přidal "možná doprovázené letadlovými loděmi". To Nagumu zalarmovalo a nařídil opět letadla přezbrojit torpédy. Jenže v té době se už zase vracela japonská letadla z útoku na ostrov, která bylo nutno nechat nejprve přistát, prázné nádrže doplnit benzinem a znovu je odstartovat. To si ovšem vyžádalo další, tentokrát už katastrofální zdržení. Americký admirál Spruance, když se dozvěděl, kde se japonská flotila nachází, si ovšem vypočítal, že by to trvalo ještě pár hodin, než by dorazil dostatečně blízko pro účinný letecký útok. Rozhodl se tedy riskovat: nečekal a odstartoval ho hned. Navíc dobře odhadl zmatenou situaci na palubě japonských letadlových lodí. První vlna amerických letadel byla sice téměř zdevastováno 50 japonskými stihačkami Zero, které hájily flotilu (ze 41 amerických letadel se vrátila zpět jen 4!), jenže pak se nepozorovaně k Japoncům přiblížily bombardéry další vlny, z Yorktonu a Enterprise. Zatímco jejich američtí piloti marně hledali flotilu, objevili náhodou jeden zpožděný japonský torpédoborec a sledovali jeho kurz. Pak se v mracích pod nimi vynořily letadlové lodě Kaga a Akagi. Kaga, která měla palubu plnou letadel a lidí, dostala přímý zásah. Paluba Akagi prakticky zkolabovala pod sérií výbuchů. Také loď Soryu chytila plamenem a to takovým, že se dveře od hangáru roztavily. Čtvrté lodi, Hyriu, se podařilo uniknout a jeho vlna letadel pak zaútočila na Yorkton, který sice nevyřadila z boje, ale zdemolováním jeho pěti kotlů omezila jeho rychlost natolik, že ho nakonec dostala japonská torpéda. Americká letadla z Enterprise ale Hiryu sledovala a nakonec ji zničila také - celkem tedy čtyři letadlové lodi z japonských šesti vzaly za své. Yamamotova armáda, která následovala v pozadí a byla o mnoho silnější co do síly kanonů než Američané, tím ale ztratila svou leteckou záštitu a tak jí nezbývalo než se otráveně vrátit zpět do Japonska. Začátek konce. Od té doby se datuje vojenský sestup Japonska, které pak muselo už jen usilovně bojovat, aby si udrželo v Pacifiku alespoň těch pár malých ostrůvků, co mělo ve svém držení a k dalšímu záběru teritorií už pak nedošlo. Později se boj přesunul i do Japonska a přes tvrdý odpor na ostrovech Iwo Jima a Okinawa pokračovali Američané vítězně dál. V případě Midwaye se jednalo o vítězství, kde hrálo dešifrovací oddělení stejně důležitou úlohu jako ostatní složky armády a námořnictva. Vlastně větší - když uvážíme, jak málo lidí zajistilo námořnictvu tak skvělé vítězství. Admirál Nimitz okamžitě doporučil Rocheforta na

vyznamenání, ale konkurenční skupina ve Washingtonu, kterou vedl již jmenovaný Redman, se proti tomu hystericky postavila. Pravda, Washington sice rozluštil asi o 40 procent více telegramů než Havaj, ale k čemu to bylo, když správný závěr o místě útoku udělal jen Rochefort? Přesto si Redman přivlastnil zásluhy o celé vítězství sám a proti Rochefortovu vyznamenání bojoval vší silou. K této politice zneužil i svého bratra, který měl velkou funkci u námořnictva a tak Rochefort medaili prostě nedostal - prý jen plnil svou povinnost. Dva jeho spolupracovníci, Dyer a Holmes dostali medaile teprve až po válce a Rochefort konečně také - ale až devět let po jeho smrti., v roce 1985!

Teď, pětapadesát let po válce, už oba poražené státy, tj. Německo a Japonsko, vesele vládnou svým zbožím na světových trzích. Jeden by ani nevěřil, že státy, které byly poraženy a jejichž území bylo - hlavně německé - tolik zdevastováno, dokážou v několika desetiletích dominovat světové trhy, a to nejen Památník na Iwo Jimu v Connecticutu množstvím, ale i kvalitou. A je to tak dobře: došli k tomu svou pílí a inteligencí. Každému je už dnes celkem jasno, že oba národy získaly v míru vlastně daleko víc, než nějakými blitzkriegy hysterických maniaků. Snad jim konečně došlo, že mohou svoji nadbytečnou energii zaměstnávat daleko lépe, než vojáčkováním, okupováním nových teritorií a posíláním miliónů vlastních i cizích lidí zbytečně na smrt.