Jablko nepadne daleko od stromu

Kořenda Hvízdalová Velkým dětem Úvod Začalo to asi všechno u Báry, když mě prostřednictvím své matky požádala, abych její matce poradila, jak by s ní měla komunikovat. Báře už je sice šestnáct a o pomoc mě prosila v patnácti, ale stejně jsem si uvědomila, že já sama bych bývala potřebovala pomoc už dříve, snad někdy ve třinácti. To mě to na světě tak strašlivě štvalo a chtěla jsem odejít. Nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu a budu působit alespoň jiným lidem radost. A dopadlo to úplně obráceně. Jiným jsem se snažila dělat radost tak dlouho, až došlo i na mě. Po desítkách let už umím udělat radost i sobě. Proto bych ráda poslala tuto knížku všem, kteří ji budou potřebovat, aby pochopili sebe, své rodiče a prarodiče a hlavně, aby se hned od začátku naučili mít sami sebe rádi, dělat radost sobě a tím vlastně i všem ostatním. Děti jsou svoje

Jablko nepadne daleko od stromu. Jak se to vlastně stane, že se někdo rozhodne přijít na svět? Asi je to zrovna v tu chvíli, když nastane ten správný okamžik a človíček se rozhodne, že se připojí k páru a bude mu dělat společnost. Tak to všechno asi začne. Začne vnímat vše, co se kolem děje, nejen to, co se říká, ale i vše, co se dělá, co jeho okolí cítí a hlavně, jaké k němu pronikají myšlenky. Myšlenky jsou energie. Ošklivé myšlenky, ošklivá energie, co se mění s léty postupně v bolest a nemoc a hezké myšlenky, to je ta šťáva, co nám dává život, který bychom bez ní nebyli schopni žít. Ten človíček slyší i cítí vše. Ví, že maminka je šťastná, že se to konečně podařilo, že k ní přijde poprvé v jejím životě miminko, tatínek si myslí, to jsem pašák, budu mít určitě syna. Nebo to bude princezna krásná jako je její maminka? Hlavně, aby se jí u nás líbilo a dělala nám radost. Také ale může maminku třeba napadnout, že jí teď naroste hroznej pupek, že si nebude moci dát v hospodě pivo ani skleničku vína, že bude muset přestat kouřit. Nebo se má na to vykašlat a dál si žít podle svého? Vždyť s ní se taky nikdo nemazal, rodiče se jí rozvedli a nikdo se jí na nic neptal, postavili ji před hotovou věc. Táta si ji půjčoval na neděli, když se mu to hodilo, zaplatil jí tábor nebo ji vzal k moři. Ale jestli se jí tam zrovna chce, na to se jí nikdo neptal. Tak proč by se ona sama měla teď na někoho ohlížet? A jsme u toho. Celá léta se říkalo, Země je středem vesmíru a stejně se jednou ukázalo, že je to jinak. Celá léta se říká, že člověk nemá být sobec, má myslet na druhé, pomáhat slabším, chránit bezbranné a nemocné. Ale co když je to jinak,

obráceně? Že člověk má myslet především na sebe, aby si sám sobě vyhověl, aby se nebál zařídit si život podle svého, jak jemu to nejlépe vyhovuje. Pak, když on sám bude v pohodě, bude mít v sobě klid a mír, pak je ta nejlepší doba pro to, aby byl užitečný i těm ostatním. Jak začít, aby mi rodiče rozuměli, aby mě pořád nesrovnávali s ostatními vrstevníky, sami se sebou v jejich věku, aby se člověk cítil ještě ve třinácti letech doma dobře, aby nemusel utíkat z domova? Vypadá to, že je celý život plný otázek. Stačí ale vše kolem pozorovat, jen pozorovat, nic nehodnotit, ale sledovat, jak na nás co působí a pak si vybírat, co sami uděláme. Jak se zachováme v situaci, kterou už jsme stokrát zažili, zda zvolíme stejnou cestu jako vždy předtím nebo se zkusíme vyjádřit tak, aby všichni viděli, co se nám líbí a co ne, co si přejeme, i když se nám zdá náš pohled pro ostatní, hlavně pro vlastní rodiče, nepochopitelný, dokonce i nepřijatelný. Každý kdo na svět přichází, přesně ví, proč tady je a čemu se tu má naučit, co tu má za úkol, za cíl. To, že se nám nepovede vyřešit nějakou situaci přesně tak, jak bychom si přáli nebo představovali, neznamená nic hrozného. Tím, že se tu máme učit, je třeba každou chybu ocenit a poučit se z ní. Třeba už příště, až budeme řešit stejnou situaci jinak, se budeme cítit lépe. V sídlištních bytech se často vyskytují lidé, kteří neustále nedávají pozor na své hospodaření s vodou. Přetéká jim vana, teče záchod, vypadne hadice odtoku pračky na zem a spodní byt je vytopen. Působením zemské přitažlivosti steče voda vždy dolů a na dotazy vytopeného se odpovídá: „My tu žádnou vodu nemáme, tady je všude sucho.“ Bodeť by ne, vždyť všechna voda třeba už stekla. Často se viníci ani neodhodlají zkontrolovat si své odpady a přívody vody. Opakovaně vytápějí, opakovaně postižený dochází do pojišťovny, stále se chystá vymalovat si čistě koupelnu, ale ve chvíli, kde se zdá, že vše vyschlo je znovu vytopen. Stejná situace se opakuje po léta. Vytápěč vytápí, pojišťovna platí a vytápěný může buď zuřit, nebo rezignovat, nebo souseda stále upozorňovat, případně ho hnát před soud za porušování soužití, nebo si najít dobrého obhájce a celou rodinu vytápěče vybít. Takže se dá každý problém řešit, vybrat si některou z variant, a nebo vymyslet ještě lepší a originálnější přístup. Nejsme na světě proto, abychom se trápili, ale abychom si zdejší pobyt co nejlépe užili. Každá situace budiž nám učitelem pro chvíle příští. To platí i o rodině, do níž jsme se narodili. Mnohokrát se stane, že se v rodině, kde je maminka laborantkou a tatínek inženýrem chemie, ocitne chlapeček, který miluje knížky a chce tuto lásku předávat dál. Sleduje-li své rodiče, poslouchá-li jejich každodenní starosti, přebírá jejich pohled na svět. Vidí-li jako maličký krásné auto, a chce-li ho jako veliký také mít, uslyší: „Prosím tě kde bys na to vzal? My s tátou celej život dřeme, ale na tohle auto bysme nevydělali do smrti.“ Co si má kluk myslet? Bydlím u nich, starají se o mě, mají mě rádi, tak proč bych jim nevěřil? Začne se smiřovat s tím, že krásným autem nikdy nebude jezdit, že ten, kdo takové auto má si na něj určitě nevydělal poctivě a nebo se svými schopnostmi k němu nedopracuje, protože se to nepovedlo jeho vlastním rodičům. Oni jsou ti nejlepší, mají ho rádi. Všichni se po celá léta dopouštíme té chyby, že víc věříme rodičům, paní učitelce, panu trenérovi, než sami sobě a tím si všichni ubližujeme. Stejně tak si ubližovali naši rodiče a i jejich rodiče atd. Ten chlapeček, co mu nechtěli rodiče ani ve snech dopřát to autíčko, začal také stejně jako jeho tatínek studovat na pana inženýra. Jednoho dne se však stalo, 2

že sám přišel na to, že chce i v práci mít knížky, které má tolik rád a jezdit krásným autem. Sebral se, odhlásil se od inženýrů a začal se věnovat knížkám. Dnes už jezdí pěkným vozem plným krásných knížek, které přinášejí druhým lidem radost. Byl tak odvážný, že poslechl sám sebe. Stále ale v sobě nosí pochybnosti svých rodičů, ty špatné myšlenky, které mu ukrádají sílu k životu. Když se někdo v jeho okolí odhodlá k něčemu nevídanému, začne ho zesměšňovat, protože zapomene na svou zkušenost a vybaví se mu známá hesla o tom, jak nelze ničeho dosáhnout poctivou prací, že musí mít každý úspěšný ostré lokty, být patřičně sobecký a neomalený. Takovým způsobem jsme byli ovlivňováni my všichni a ti z nás, co už jsme dospělí opakujeme chování svých rodičů. Maminka, která sama neumí malovat, řekne nad obrázkem, miniaturou, své dospělé dcery: „No, jo, hezký (aniž by si nasadila brýle).“ Dcera ví, že maminka nepřečte bez brýlí ani jmenovku na zvonku u dveří. Těžko může vnímat krásu dceřina obrázku. Dcera v duchu matku ospravedlňuje, že třeba cítí, jakou práci si s obrázkem dala. Nezlobí se. Další poznámka ji ale uzemní: „To chceš pořádat výstavu, koho by to, prosím tě, zajímalo?“ Zkoprnělá dcera není schopná slova. Přijde domů a její vlastní holčička jí vypráví, co se dočetla v knížce o zvířátkách. Ona sama se o ně nikdy zvlášť nezajímala. Holčičku odbude stejně, jako to viděla u své matky. Řeklo by se, že je to začarovaný kruh. Naštěstí se dcera zamyslí nad celou situací, kterou sama vytváří, ale naštěstí i pozoruje. Vzpomene si na svou babičku, jak se chovala k její mamince. Vidí, že se stejné situace opakují po pokolení. Zmítána pochybnostmi o svých obrázcích se přesto rozhodne uspořádat výstavu, a co nejvíce poslouchat vyprávění své vlastní holčičky. Výstava je úspěšná, v mamince se cosi zlomí a věnuje dceři, večer po vernisáži se slzami v očích, drahocenný rodinný šperk. Jakmile najdete odvahu svět pozorovat a poslechnout sama sebe, je vyhráno. Dědeček zmatený celým svým životem, chce bránit brýlatému vnoučkovi hrát fotbal. Nikde neviděl ligového fotbalistu v brýlích. Vůbec nedokáže pochopit, že jeho vnouček bude šťastný v kopačkách s balonem na školním hřišti, že třeba vůbec pro svou radost nepotřebuje hrát ligu. Možná dědeček, sám kdysi špunt z vesnice, tento sen měl. Bál se ho uskutečnit, nebo neměl dostatečnou trpělivost pilně trénovat, nebo jinak neuspěl a teď chce ovlivnit život dalšího kluka. Vnouček fotbalista se sebere a jde se na kopanou přihlásit. Dědeček, nedědeček. Po letech dědečkovi odpustí, protože cítí, že to asi neměl v životě jednoduché. Každý se musí osvobodit od myšlenky, že ho dědeček, nebo jiný příbuzný, nemá rád, ale prostě mu nerozumí. Většinou se všichni dívají na svět pouze svýma očima, málokdo se umí vcítit do kůže toho druhého. Proto je třeba, bez zuření, pláče a křiku (pokud se nám to povede), vysvětlovat svůj pohled na svět. S nikým se nesrovnávat, uvědomit si vlastní jedinečnost. Nejlépe rodičům pomůžeme, když je budeme brát takové jací jsou. Když nás nepochopí, nemůžeme se zlobit, je třeba za celý život nikdo nepochopil, a proto se dnes vůči nám chovají tak, jak to cítíme. Čím dříve uvěříme tomu, že nás mají rádi a smíříme se s nimi, odpustíme jim vše, čím nám ukřivdili, tím dříve se nám uleví a osvobodíme se. Ne každá rada, kterou od rodičů dostaneme je ta správná. Zkrátka se musíme sami zamyslet, zda je pro nás užitečná a nakonec, aniž cokoli jakkoli hodnotíme nahlas před rodiči, rozhodnout se zcela podle svého vlastního hodnocení světa. Dceři, které maminka celý život říkala, že nemá fňukat a vše vydržet, vyrostla za celkem velkých bolestí v břiše veliká boule. Po operaci se paní doktorka ptala, jak je možné, že ji ani bolesti, ani zvětšující bříško neupozornily, že je něco v nepořádku. 3

Dospělá dcera, zbožňující svou matku, lékařce odpověděla: „Já jsem si myslela, že jsem asi nemocná, ale maminka říkala, že se nemá fňukat, a že se moc pozoruju.“ Dcera má dnes rozpárané (sice už zašité) břicho, které jí připomíná, že se musí vždy spoléhat sama na sebe. Teď už ví, že vše dobře dopadlo, že i přes rozpárané břicho se jí nakonec narodily dvě krásné děti. Na svou maminku se vůbec nezlobí a dává si pozor, aby své děti vychovala tak, aby byly samy zodpovědné za své zdraví a celý život, i když se zdá, že jsou ještě malé. Děti nejsou její, jsou svoje, a ať jsou jakkoli malé přesně všechno vědí. Vědí proč tu jsou, co tu chtějí. Maminky a tatínkové jsou tu od toho, aby se od dětí učili, ale také aby učili je, aby všechny děti věděly, jak je na světě krásně, co všechno je třeba poznat, vyzkoušet a prožít. Hlavně je nejdůležitějším posláním rodičů být dětem v dětství oporou, přijímat je takové, jaké jsou a zahrnovat je láskou, aby se o ni mohly opřít a vydat se na svou vlastní cestu. Pokud se to našim rodičům nedaří nezlobme se na ně, berme je takové jací jsou a mějme s nimi trpělivost. Třeba nás jednou ti zlobiči přestanou peskovat a srovnávat nás s jinými vrstevníky. Třeba nás přijmou takové, jací jsme my a nebudou neustále chtít, abychom se změnili k jejich obrazu, k jejich představě o ideálním dítěti. Odpusťme jim a smiřme se s nimi.

Všechno je energie V roce 1703 švýcarský fyzik Johann Bernoulli vyvodil zákon o zachování energie, princip uchování všech živých sil. Posléze, v roce 1842 německý lékař Julius Robert Mayer prokázal, že energie je ve všech svých formách nezničitelná, je možno ji libovolně převádět z jedné formy do jiné. Zprvu narazil na jednomyslné odmítnutí, ale v roce 1862 byl uznán a oceněn. Ve škole se učíme o různých druzích energie. O tom, jak je možné přeměňovat jeden druh energie v jiný. Ve fyzice se neučí, že pro člověka je nejdůležitější energie láska. Když je jí dostatek, probíhá celým tělem, člověk je zdravý. Energetické dráhy v těle se sledovaly v dávných dobách v Indii i Číně. Přesto se dnes najdou lékaři, kteří tvrdí, že žádné energetické dráhy neexistují, protože nejsou zjistitelné pitvou. Poznámka jednoho patologa: „Celý život pitvám lidská těla a nic takového jsem neviděl,“ mi připadá, jako bychom mohli tvrdit, že neexistuje Kapské město, protože jsme ho bohužel ještě nenavštívili. Má-li dítě v rodině dostatek lásky, probíhá jeho tělem energie a dítě je zdravé. Když se ale matka rozhodne, že potřebuje jít do společnosti (do práce), může se stát, že malé děcko tuto změnu nepodpoří, nese ji těžko a strádá. Chybějící energii si vynucuje nemocí. Matka se pak musí o dítě starat, většinou se od postýlky ani nehne a děcko si nabírá energie kolik potřebuje. Běda, když se ocitne zpět ve školce. Opět kašle, dostává teplotu a zůstává s matkou doma. Velice jednoduché. Citově dobře vyvinuté dítě se ve školce většinou cítí dobře, vnímá nové podněty, svoje nové vrstevníky. Děje-li se mu křivda, opět je blízko k tomu, aby se uchýlilo k nemoci. Může se ale stát, že sami rodiče nemají dost energie a pak ji jejich děti získávají u jiných osob. Chodí se pomazlit k tetě, k paní učitelce, k babičce. Unavení rodiče neposkytují vlastním dětem tu nejzákladnější oporu. 4

Ztrátu energie si dospělý člověk přivodí velice lehko tím, že se začne srovnávat s ostatními, bojí se prohry, nedovede si vychutnat vlastní jedinečnost. Znám matku, která celá studia usilovala o samé jedničky, pečlivě se připravovala na každou hodinu. Úspěch ve škole dávala na roveň úspěchu v životě. Vzala si chlapce se samými jedničkami. Stále sledovala okolí. Úspěšnost okolních rodin podle počtu televizorů, CD a dní strávených na zahraničních dovolených. Sledovala odborné a jazykové znalosti svých známých. Neustále se srovnávala a sledovala. Vyhledávala lidi, před kterými se mohla vytahovat. Samu sebe jako osobnost nebyla schopna přijmout. Stále se snažila zdokonalovat, zlepšovat. Čekala chválu a obdiv okolí. Ten se však nedostavil. Děti pocítily její prázdnotu a neschopnost se přijmout a brzy jí to daly najevo. Byly nemocné, nechaly se matkou obsluhovat, všemožně ji vydíraly. Zlobily ve škole, utíkaly z domova a postrádanou lásku nahrazovaly nadměrnou konzumací sladkostí. Matka, která se sama nepřijala, neměla se ráda, nemohla ani rozdávat lásku dál. Stále soutěžila se sousedy a manžel byl více a více mimo domov. Matka vinila manžela, děti, okolí z nepřízně osudu. Nepochopila,že vše začalo u ní, neuvědomila si, jak důležitá je láska k sobě. Energie je nejen láska, ale i myšlenka. Stává se snad každému, že když na někoho usilovně myslí, zpravidla se mu ten druhý ozve, nebo ho potká, nebo zavolá. Dobrým přátelům stačí na sebe jen pomyslet. Energie proletí světem k dostane se tam, kam je potřeba. I strach a obavy jsou myšlenky, myšlenky se zápornou energií, které nás oslabují. Bojíme-li se něčeho, sami si takovou situaci můžeme přivolat. Rodiče sledující dítě na římse volají: „Slez odtamtud, spadneš!“ Vysílají k dítěti svůj strach a dítě, které je až asi do dvanácti let energeticky závislé na rodičích, tuto negativní energii přijme a spadne. Když je na zemi slyší: „Vidíš, co jsme ti říkali, už je to tady!“ Jsou ale i jiní, kteří si řeknou, ať se kluk vyřádí, na mě naši pořád ječeli. Nic jsem si s nima neužil, pouze ve chvíli, když se nedívali. Tak se raději otočí a nechají děti řádit. Stalo se, že děcko nechtělo jít po obědě spát. Loudilo ještě zhoupnutí na houpačce. Matka ho nechala a při tom vzpomínala na příběh jedné přepečlivělé babičky, která se stále věnovala své vnučce. Moc se o ni bála. Tak moc se bála, až jí děvčátko za jejího dozoru spadlo z houpačky a přerazilo si páteř. Naštěstí přežilo bez trvalých následků. Na tuto historku tedy myslela ta matka s tím, že ať se děti hlídají jak chtějí, stejně se neuhlídají. Stála u houpačky zprava a její děcko se náhle rozhodlo opustit houpačku. Protože to byl levák, vydal se do leva. Střemhlav. Zlomil si klíční kost. Stejný chlapeček reagoval na maminčiny myšlenky i po létech. Strašně si přál maskáčový komplet. Když mu ho maminka ve tři ráno došila, chlapec se vzbudil a šel si ho vyzkoušet. Takové přenosy informací jsou známy mezi dvojčaty i mezi blízkými na velkou dálku. Všichni máme schopnost přenášet informace, jen jsme na ni zapomněli. Nejlépe se daří přenosu mezi těmi, co se mají rádi. Malou holčičku hlídali prarodiče. Po večeři se jí přitížilo a dědeček se sní vydal na pohotovost. Její mamince spící o tisíc kilometrů dál se zdálo, že s holčičkou něco děje. I maminka je dodnes vázaná na své rodiče. Žije s nimi v jednom městě. Pořád mají o dospělou dceru strach. Ona to cítí a jejich strach jí bere energii k vlastním činům, o nichž tuší, že by se nemusely rodičům líbit. Například výpověď v zaměstnání podala až v době, kdy objeli za oceán na dovolenou, tam měli dostatek zábavy a jejich myšlenky se sotva zatoulaly až do vlasti. 5

O energii (o lásku a pozornost) lidé od pradávna nejrůznějšími způsoby bojují. Vyžadují péči tím, že trpí nebo naopak druhé zastrašují, hádají se vyhrožují. Energii mohou získat také tím, že pouze okolí pozorují a zarytě mlčí (vzbuzují tajemno), tím vyvolávají u ostatních pocit viny nebo soucit. Metodou soustavného kladení otázek lze v ostatních vyvolávat pochybnosti a obavy. To vše jsou způsoby, jak získávat od okolí energii. Mnoho lidí je účinně střídá, neobstojí-li jedna metoda, zkusí další. Řada dospělých, kteří přicházejí unavení z práce, už ve dveřích na své děti pokřikují, cosi jim poroučejí, vyhrožují jim tresty za špatné známky. Loudí od nich energii. Když neuspějí, změní taktiku a nechají se litovat: „Já se celej den v práci dřu a ty nemáš uklizeno, nosíš domů trojky, já jsem z tebe tak nešťastná(ý), ty mě utrápíš!“ Stejně dobře to jde i dětem. Když si chtějí rodiče po rušném dni v klidu vypít třeba šálek kávy, přiběhne dítě a nutně potřebuje cosi otevřít, podat z nejvyšší poličky… Když se rodiče okamžitě nezvednou, leze na poličku sám.Rodiče mají obavy, aby si neublížilo, tak se zvednou a je po odpočinku. I malé dítě se musí naučit respektovat právo rodičů na chvíle volna. Mistry v tomto umění jsou staříci. Neustále naříkají: „Kdybychom neměli ty slepice, tak k nám ani nepřijedete. Musíte určitě přijet příští sobotu, to budou zralý jahody, aby děti měly vitamíny.“ Jak mohou mít z těch vajec nebo jahod mladí nějaký užitek, když propočtem nákladů na dopravu se jahody i vejce značně prodraží, ale hlavně nepřinášejí žádný zvláštní energetický zisk proti jahodám prodávaným v obchodě. Spíše naopak. Děti a vnoučata si při jídle představují babičku, jak pro ně okopává jahody, nebo krmí za mrazu slepice, dře se, bolí ji v zádech. V mnoha lidech vyvolají tyto představy silné pocity viny a ani z jahod, ani z vajec nemají žádný požitek. Příště se raději omluví a vůbec staříky nenavštíví nebo tam i přes nepříjemné pocity jedou. Většinou ale tyto pocity vylezou na povrch cestou v autě, kdy se rodiče pohádají protože se celý týden těší, že si o sobotě a neděli pěkně odpočinou a nejsou schopni staříkům návštěvu odmítnout. Běžně je slyšet: „To je hrozný, zase k Vašim, zase poslouchat, jak se dřou, že už ani na ty slepice nestačí.“ „Ty mi máš tak co vyčítat, minule jsme jeli za Tvým tátou. A to bylo řečí, že ty jahody okopává letos naposled. Kdyby je radši zavoral a dal nám svatej pokoj!“ Dál už si to všichni dovedou sami představit. Rozhodně tímto nikdo nic pěkného nezíská. Velký význam má i postoj kuchaře či kuchařky při přípravě jídel v domácnosti (samozřejmě i v restauraci). Uštvaná matka místo aby, když se jí nechce vařit, koupila polotovar, nutí se do práce, protože její maminka taky připravovala teplé večeře. Vůbec nerespektuje svou současnou situaci a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Buď, tím jak chvátá jídlo připálí, rozbije nádobí nebo se pořeže, ale hlavně si na takovém jídle nikdo nijak zvlášť nepochutná. Nemá cenu se do něčeho nutit. Je to zbytečně energeticky náročné a vydanou energii to ani nevrátí. Po večeři z polotovarů se může maminka o to déle pomazlit s dětmi nebo poslouchat jejich vyprávění nebo pomoci s přípravou do školy. Příště, až bude v lepší formě se na přípravě jídla může vyřádit. Děti se za ní samy budou trousit do kuchyně, ona je obratně zaměstná a jim bude o to více chutnat. Večeře se připraví v prostředí lásky a pohody. Děti něco odkoukají a v případě potřeby se budou příště podílet na přípravě domácích pokrmů samy, budou se moci spolehnout na vlastní kuchařské dovednosti. Jídlo připravené a konzumované v příjemném ovzduší dodá mnoho energie. Jídlo. Společné rodinné stravování, kolik to dává příležitostí k získávání, ale i ztrácení energie.Snad každý zažil běžné scény u oběda nebo u večeře: „ Jez, celý 6

dopoledne se s tím dělám a ty se tady v tom teď hrabeš! To se na to můžu příště vykašlat a nemusím vařit nic!“ Rodič nebo prarodič zapomněl, že dítě snědlo během dopoledne jablíčko, sušenky, …že třeba dnes nemá na svíčkovou chuť, i když ji jindy miluje. Další možnost je nechat dítě sedět celé odpoledne nad obědem se slovy: „Koukej to sníst, dokud to nesníš, nepůjdeš si hrát!“ Jsou rodiny, kde se v každém pokolení tato situace odehrává zcela stejným způsobem. Bohužel málokdy si rodiče vzpomenou, jak jim samotným byla stejná situace nepříjemná a řeknou: „Dobře, od hladu se v naší zemi neumírá, až budeš mít hlad, tak se najíš.“ Scény u jídla jsou dalším místem, kde se vydíráním bojuje o energii. Pracuje-li člověk v příjemné atmosféře, získává z okolí velké množství energie. Z pěkného nábytku, vyrobeného s láskou, z obrázků, z barev stěn a látek, z pokojových květin a hlavně od milujících bytostí. Jak zvířat, tak i všech lidí – kolegů v práci, spolužáků ve škole. Veškeré energie ale můžeme pozbýt tím, že ji buď rádi nebo neradi vydáme, předáme. Zbytečně přicházíme o energii účastí v nesmyslných sporech, dovolíme-li aby na nás někdo zuřil nebo řval, aby nám kdokoli cokoli vyčítal. Každý člověk udělá nejlépe, když se z takového prostředí co nejrychleji vytratí. Bez jakýchkoli citově zabarvených komentářů. Stačí se jen vzdálit například se slovy: „Promiňte, prosím, musím se vzdálit. Musím si něco promyslet.“ Úplně to stačí. Tím, že bychom v takovém prostředí zůstali, nechali bychom se zbytečně připravit o energii. Neznamená to však, že je třeba vyhýbat se konfliktům. Je třeba dát slušně najevo nesouhlas s chováním druhých vůči vlastní osobě. Nikdo, ani vlastní rodiče, si nesmí dovolit vás vydírat. Trpělivě se snažte vysvětlit své stanovisko a nebude-li na něj brán zřetel, bez rozpaků se rodičům vyhýbejte. Na světě je dostatek jiných lidí, kteří vás budou mít pro vaše vlastnosti rádi. Ač to říkala jinak moudrá babička, toto se jí nepovedlo. Říkala totiž: „Tak jako doma, tě nikde nebudou mít rádi, nikde ti tak neodpustí (tvoje zlobení, chyby, slova, …)“ Lituji, ale v tomto se mýlila. Záleží na rodině, je to případ od případu. Když rodiče, či prarodiče neumí odpustit sami sobě, většinou neumí odpustit ani vlastním dětem a vnoučatům. Holčička si nepřála, aby tatínek kontroloval pravopis dopisu, který psala stejně starému děvčátku v cizím jazyce do zahraničí. Nechtěla se nikomu chlubit ani svěřovat s tím, co píše. Tatínek byl hodný, chtěl jí s dopisem pomoci, aby jí její kamarádka dobře porozuměla. Bohužel nechápal právo třináctileté dcery na soukromí. Holčičku ztloukl. Dcera se dále věnovala studiu cizích jazyků na gymnáziu. Měla velikou radost, že ji tatínek nechal studovat na dobré škole, pod vedením dobrých učitelů. S radostí doma prohlásila: „Náš pan profesor má mnohem lepší výslovnost než táta.“ Tatínek tuto informaci neunesl. Opět slečnu seřezal. Tak se milá holčička omezila pouze na nutnou komunikaci s otcem a věnovala se co nejvíce zálibám mimo domov. Předcházela konfliktům, nebyla ochuzována o energii a lásku s radostí přijímala od cizích. Vůbec není třeba se nechat od kohokoli vydírat! S energií, s žádnou se nesmí plýtvat. Je potřeba dobře si zvážit s kým , čím a v jakém prostředí strávíme náš život.

7

Zrcadlo

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Vše co vnímáme, je vlastně naším odrazem. Odrazem našeho chování, našeho vnímání světa. Optimista s pozitivním myšlením vidí svět příjemný a milý, ale můžeme se setkat i s jiným názorem. Lidé jsou zlí, svět je zlý a nic nestojí za nic. Co je pravda? To, co si vybereme my sami. Jednoduché? Ano. Mnoho starších lidí a už i lidé středního věku se oboří: „To by ten svět byl moc jednoduchej, já sám znám plno zlejch lidí, co by potřebovali za mříže, jsou to padouši, který slušný lidi jenom otravujou!“ Neuvědomují si, že tím, že se nechají otravovat se sami ničí. Často, když pozorujeme jejich chování, vidíme, že sami dělají to, co nejvíc kritizují. Tatínek sledující televizní zprávy se rozhořčuje nad chováním firem, které státu dluží daně, zdravotní a sociální pojištění za své zaměstnance. Diví se, že stát nezakročí a nechá si to líbit. Přitom příští den se ve své vlastní firmě chová naprosto stejně. Zrcadlí si sám obraz neschopného státu. Jde na jednání s dlužníkem v obavách a s nepříjemným pocitem, není schopen zjednat nápravu a odhodlaně vyjádřit svůj postoj a situaci řešit takovým způsobem, aby dostál svých práv a získal zpět dlužnou částku. Kritizovat je jednoduché, ale nic to nepřinese. Stát i tatínkova firma, pokud si rázně nebudou hájit svá práva, půjdou o žebrácké holi. Vlastní vinou. Kdo se nechá vydírat, sám si tuto situaci zvolil a nezbývá mu, než se jí sám prokousat. Ať to stojí, co to stojí. Pád vlády, bankrot firmy. Každá situace nám nastavuje zrcadlo a je na nás, jak s tím naložíme. Můžeme zrcadlo rozbít nebo se do něj začít šklebit úplně jinak. Budeme-li se usmívat, i okolí to nevydrží a začne se na nás také smát Představme si, že svět nám má sloužit jako místo k učení, jako hřiště. Život nám přináší stále nové a nové situace. Budeme-li je pozorně sledovat, dobře se pobavíme a posléze i poučíme. Pozorujeme-li, že se nám stále dějí podobné věci, asi to znamená, že jsme řešení určité situace nezvládli tak, aby nás to vnitřně uspokojilo. Aby se v nás uvnitř rozlilo příjemné teplíčko. To nastane teprve tehdy, až opakující se situaci zvládneme elegantně a s noblesou. Pořád se se všemi svými kamarády hádáme stejným způsobem (samozřejmě tím přicházíme o energii) a nikdy nejsme dobře schopni jim vysvětlit své stanovisko. Zkusíme-li se podívat na celou záležitost očima nezúčastněného pozorovatele, třeba zjistíme, že to, co nám na našich kamarádech vadí jsou naše vlastní špatné vlastnosti. Kamarádi jsou tu proto, aby nám nastavili zrcadlo a přivedli nás na to, že je třeba změnit svůj vlastní pohled na věc a své zvyklosti, které nás u ostatních přivádějí k šílenství. Byla jednou jedna maminka, co byla naučená zase od své maminky, že vdaná paní v domácnosti pečuje o rodinu a ctí manžela, který rodinu živí. Pobytem v domácnosti sama zapomněla na svou jedinečnost a kouzlo a stala se z ní služka. Unavený živitel rodiny po návratu z práce zasedl za stůl a silným hlasem zvolal: „Sůl!“ Asi to mělo znamenat, že by si jídlo rád přisolil a potřeboval by, aby mu někdo slánku podal, snad ani nechtěl nikoho kárat, že sůl na stole chybí nebo, že je jídlo špatně připravené. Prostě to tak bylo. Někdo z dětí nebo maminka se beze slova zvedl a sůl podal. Tatínek si osolil a ani nepoděkoval, mamince nebylo nic divné, ani nepříjemné. Alespoň z venku to tak vypadalo. 8

Tak se stalo, že se kromě děkování ztratila i úcta k mamince a dětem. Děti byly tatínkem podceňované, ječelo se na ně, maminku se oslovovalo i sprostými slovy. Když se někdo z dětí ozval, maminka ještě tatínka hájila. Že je hodný, že to tak nemyslí a děti až vyrostou, že samy poznají, že je život těžký. Některé děti s ní nesouhlasily a zařídily si život radostně podle svého. Manželství rodičů jim bylo v tomto odstrašujícím příkladem. Sice neseme ve svém genetickém vybavení vlastnosti rodičů, ale sami můžeme, kdykoli si to uvědomíme, nechat některé z nich zakrnět a jiné si můžeme pěstovat a šlechtit. Jedna dceruška ale i ve své domácnosti pokračovala ve stejném duchu, vůbec si neuvědomila, že není nutné na děti ječet: „Sůl!“ Chovala se ke svému manželovi přesně jako její maminka k tatínkovi a na děti se řvalo stejně jako řval její tatínek na ni a na její sourozence. Její maminka to vše pozorovala, zhrozila se toho a rozplakala se. Byl to tak hrůzný obraz, který jí dcera ukázala. Maminka začala zuřit na zetě, jak se chová, vůbec si neuvědomila, že dcera s manželem vytvořila stejný model rodiny, jaký viděla doma. Že by se měla na vše podívat z nadhledu a sama sobě odpustit, že se neměla natolik ráda, aby kdysi tatínkovi včas vysvětlila, že se na děti neřve a už vůbec mu nedovolit, ať by byl z práce jakkoli unavený, aby se k ní choval neuctivě nebo dokonce sprostě. Další příklad nám nabídnou lidé, kteří se rozvádějí. Velice často si berou partnery se stejnými vlastnostmi, jako měli ti předešlí. Prostě nezvládají komunikaci a tak se prostřednictvím svých stále stejných partnerů musejí totéž učit. Pak můžeme potkat paní, jejíž první manžel pil. Rozvedla se, vzala si jiného, ten taky pil. Když si vzpomněla na své dětství, vybavila si svého tatínka, jak pije. Někdy, jak se člověk vyvíjí, hledá si jinačí a jinačí partnery. Soužití se zlepšuje a až třeba v důchodu se naučí spokojeně žít a vážit si láskyplného rovnoprávného manželského svazku. Každý se vyvíjí jinak, někomu to trvá až do důchodu, někdo dává pozor, bedlivě sleduje život a okamžitě reaguje i v nepříjemných situacích. Kamarádovi nebo manželovi trpělivě vysvětluje své pohnutky a dobře poslouchá i to, co mu sděluje partner. Je to cesta nelehká a zdlouhavá, ale výsledky stojí za to. Není řešením se v nepříjemné situaci urazit, nafouknout a čekat, až se ten druhý chytí za nos. Tak nelze nikoho vychovávat. Nejvíc musí člověk pracovat sám na sobě, aby se na světě s chutí radoval a ne trpěl. Nejen kamarádi a příbuzní nastavují zrcadlo. Neuklizený byt, nebo třeba dětský pokojíček, ukazují, co ve svém nitru jeho obyvatelé nosí. I v pokojíčku s neutřeným prachem, ale může být pohoda. Není pořádek, jako pořádek. Některý pečlivě uklizený byt působí nepřirozeným, křečovitým dojmem. Pamatujme, že naše vlastní okolí je největším zrcadlem naší duše. I planeta Země nám například počasím ukazuje tu hrůzu, co v sobě máme. V ošklivé plískanici je vyjádřena naše vlastní zloba a nenávist. Ten, kdo si toto zrcadlo neuvědomí, o to víc hlásá, že „lidi jsou zlí“. Sám popírá, že má máslo na hlavě, a že je jeho nitro plné smetí, které vidí venku za oknem. Povodně, zemětřesení, vichřice, to jsou odrazy lidského chování k Zemi. Člověk si musí nejdřív sám v sobě uklidit, aby pak mohlo být všem na Zemi dobře. Ještě ale k zrcadlu. Můžeme pozorovat, že k příjemnému, uklizenému člověku se ostatní chovají stejně příjemně a mile. Když však potkají jinou osobu, vyvstanou problémy. Pesimista jim odhalí jejich vlastní bubáky a strachy. Zuřící člověk často ječí na ostatní různé nesmysly, které když pozorně posloucháte, dovíte se, co vzteklíkovi 9

vadí. Řve, že mu to vadí na vás, ale hlavně a především jsou to jeho zápory a prohřešky, které si prostřednictvím vás uvědomuje. Zde platí oblíbené: „Kdo to říká, ten to je, tomu se to rýmuje.“ Každý zná jistě nějakého tatínka, který, když jeho dítě píše úkol, potomkovi říká: „Blbče!“ Není blbec tatínek? Možná neumí dítěti věc vysvětlit nebo zapomněl, že sám měl ve škole se stejným problémem potíže. Pak se uchyluje k nadávkám. Sám jsi blbec, tatínku, když se takhle k dítěti chováš. Další věc k připomenutí: Jaký pán, takový pes nebo: Jaký pán, takový krám. Vše se vzájemně odráží, stejně jako je pán podobný svému psu, tak i například nedbalé nebo pečlivé oblečení napovídá o pohledu svého nositele na sebe sama a tím i na celý okolní svět. Naše okolí nám odráží všechny naše pocity i pochyby. Slečna, co si sama připadá nedůležitá se nemůže divit, když se k ní , ač je krásná, mladí muži z okolí chovají, jakoby nebyla. Je pro ně nedůležitá. Pro ně, protože je nedůležitá pro sebe. Pán, který v legraci o sobě říká: „Tomu já nerozumím, já jsem z venkova,“ jednou zapomene, že to, co tak často říká v legraci, se mu zažere pod kůži a teď ten pocit v sobě nosí. Jako ta slečna i on se diví chování ostatních. Je překvapen, zastavíli ho dopravní policie a jedná s ním jako s vesnickým hlupákem. Pak zuří na strážníky, ale ve skutečnosti sám na sebe a dlouho neví proč. Milý pane, sám jste si to přivolal, každý z vás cítí, že jste hlupákem, a proto se k vám podle toho chová. Pán namítne: „Jak to můžou poznat?“ Můžou. Umí to už od miminčího věku každý. Někdo to ale s léty zapomeneme. Nezbývá proto než si uvědomit, že nejvíc informací o druhých získáváme tím, že vnímáme, jak na nás působí, ne co nám říkají. Co slyšíme jsou jen doplňkové informace. Proto pozor na to, co si sami o sobě myslíme,to z nás dříve nebo později každý pozná. To, co si o sobě myslíme, si můžeme ale sami svobodně zvolit. To je obrovská příležitost. To, co si zvolíme je pak vidět, je to cítit. Nejlépe nás odhalí malé děti a zvířátka. To jsou ta nejkrásnější zrcátka. Nemoci

Ve zdravém těle zdravý duch. Nemoci zná každý, každý někdy onemocněl, každý si někdy rozbil koleno. Vše, co prožíváme na nás nějak působí, příjemně i nepříjemně. Prožíváme-li například něco nepříjemného delší dobu, vrazí se nám pocity do těla a ozve se bolest nebo se nám zčistajasna stane nějaký úraz. Nemáme-li trápení, máme zdravou duši a tím i zdravé tělo. To je situace ideální. Nemoc je také naše zrcadlo. Zrcadlí nám to, jak se sami k sobě chováme, co si necháme líbit, co raději vydržíme, abychom neměli potíže s okolím. Vše, co takzvaně házíme za hlavu, o čem říkáme, že to máme vyřešené, nás dříve nebo později překvapí bolestí a nemocí. Pan inženýr, a ne jeden, tvrdí, že vyhraje v životě ten, kdo své nepříjemné pocity nechá zapadnout, aby ho nerušily. Má emoce jako chlap pod kontrolou, nebrečí, protože od maminky i jiných ví, že chlapi nepláčou. Dnes má jeden pan inženýr ze zadupaných emocí vysoký tlak, druhý lupenku, třetí deprese,…Všichni si myslí, že to umějí, že vědí, jak si v životě poradit. Jedí prášky a pro uklidnění kouří.

10

Naše tělo je obrazem naší duše. Nemocné tělo nás upozorňuje na nemoc naší dušičky, té, co nosíme v srdci nebo kde. Naše tělo funguje na základě našich myšlenek, co si říkáme, to se dostaví. „Každé jaro mívám chřipku.“ To je informace, kterou poskytujeme svému tělu. Pak se nemůžeme divit, že když přijde jaro a my se chystáme na výpravu do přírody, přijde chřipka. Myšlenka o chřipce byla vyslovena, chřipka poslušně přišla. Starší dámy, které začínají mít zdravotní potíže říkávají: „Bolí mě všechny klouby, to bude asi revma, moje maminka ho taky měla, to je dědičné.“ Dědičné je hlavně naše chování. Říkaly-li si maminky těchto dam totéž, protože to slyšely od svých maminek a babiček, situace se stále dokola opakuje. Jeden tatínek, asi není sám, si řekl: „Můj otec zemřel, když mu bylo čtyřicet osm. Já už se dnes nemůžu pustit do stavby domu, nemůžu tu nechat ženu a děti s rozestavěným a nezařízeným domem.“ Dělá to dojem, že si tatínek usmyslil, že zdědí cukrovku a srdeční slabost a za pár let to tu zabalí. I když je to dospělý člověk, vůbec si neuvědomuje, že si takhle své nemoci objednává. Jeho otec by mu klidně mohl sloužit jako příklad, jaké to bylo, když mu odešel a vyvarovat se toho, aby tu samou zkušenost připravil svým dětem. Raději tvrdí, že choroby jsou dědičné. Dědičné je chování. To se dá ale změnit a tím pádem je volba zase na nás samotných, záleží, co si vybereme. Děti dalšího tatínka se už v předškolním věku dobře naučily přivolávat choroby. Tatínek je vášnivý horal, organizuje úžasné výpravy do hor. Naplánuje trasu, připraví plánky jednotlivých etap s grafickým vyjádřením převýšení a všemi potřebnými údaji. Vyjede s přáteli na výlet. Ti jeho přípravu po prve pochválí, ale pak se vyskytne názor, že by se dalo jít přes jiný kopec a tatínek se začne zlobit, že se dělal s přípravou zbytečně. Zlobí se tak dlouho, až dostane horečku a rozhodne se výpravu opustit. Jeho žena, jako poslušná, vzorně vychovaná manželka, ho následuje domů, neužívá si krásy hor sama. I její děti dobře vědí co dělat, když je jejich poslušná maminka nechce poslouchat. Dostanou horečku stejně tak, jak jí umí dostat jejich tatínek. Svého mistrovství využijí, když se maminka s tatínkem chystají do Alp. Nechtějí rodiče pustit. Začnou zvracet a rtuť na teploměru rychle stoupá. Přece nebudou u babičky, když se jim tam vůbec nechce. Tatínek odjede, maminka se stará. Tak to u nich běží stále dokola. Jiní mladí rodiče neměli vlastní byt a tak bydleli nějaký čas u rodičů maminky. Tím, že žili v jiné rodině, museli se přizpůsobit, protože byli rádi, že mají střechu nad hlavou, řádu prarodičů. Tam bylo zvykem, že manžel vydělává peníze a tudíž nemá v domácnosti žádné povinnosti. Totéž se naučil i mladý tatínek. Mladá maminka poslouchala své rodiče jako vzorná dcera a neodvážila se cokoli namítat. Občas si posteskla svému manželovi, že by ráda, aby jí trochu s dětmi i domácností pomáhal, ale ten se k velké aktivitě neměl. Sledoval dědečka ležícího na kanapi, udělujícího rozkazy a všemožně ho napodoboval. Maminka dostala několikrát po sobě ošklivou angínu a její synek si z tohoto období do života odnesl astma. Dcerka má potíže se čtením a psaním. Je nutné včas a rozhodně vyjádřit svůj názor, není třeba léta trpět. Ještě dlouhou dobu z tohoto soužití trpí všichni. Pečovat o astmatické dítě dá rodičům i prarodičům více starostí než vychovávat zdravé dítě. Astmatický chlapec občas vyjádří svůj názor i tak, že se vzteká. Tu nastoupí milující babička se slovy: „To se přece nemůžeš vztekat, ovládej se, vidíš, jak je to hnusný, když zuříš. No přece ještě k tomu nebudeš brečet, kluci přece nebrečej!“ 11

Jak dlouho to bude trvat než najde sám sebe, než se vyzuří, vybrečí a vykašle na všechna trápení? A kdy ona přijde na to, že celý život kázala dětem, vnoučatům, ale hlavně sobě bludy? Snad to do smrti stihne. Další babička, která nepozorovala dobře jako holčička okolí a pak se nenaučila ani jako dospělá s lidmi kolem sebe jednat, zemřela opuštěná ve starobinci. Jednala se všemi jako generál, kdo ji neposlechl, toho vyplísnila. Vlastní manžel před ní utíkal a vracel se pozdě večer. Její dcera se jí snažila vyhovět, ale ke stáru se chovala podobně jako její matka. Také ji začaly stejně bolet ruce. Zdědila i chování i nemoc. Pohled na svět se jí stále nedaří změnit, je víc a víc podobná své matce, ačkoli po příbuzenstvu hlásila: „Jestli jednou budu taková jako máti, to mě radši zastřelte!“ Nejen nemoce, ale celkově naše tělo na nás žaluje. Žalují krvavé oči opilce druhý den po bujarém veselí, žaluje tlusté břicho na svého majitele, že se bojí okolí, že si svým břichem vytváří kolem sebe hradbu, aby k němu nemohl nikdo proniknout. Aby mu nikdo nemohl ublížit, ale také se k němu nikdo nemůže přiblížit, aby ho potěšil nebo pohladil. Různé části těla jsou symboly pro určité typy potíží. Bolavá kolena na nás někdy, ale může to být i jinak, prozradí nízké sebevědomí a obavy. Bolavé uši zvěstují: „Nechci něco slyšet, nechci něco poslouchat. Nebo nechci poslouchat vůbec.“ Kdo vidí špatně do dálky mívá strach z budoucnosti, ten, co vidí špatně na blízko, si vidí sotva na špičku nosu, mívá velmi zúžený obzor v pohledu na svět. Slepý člověk vůbec nechce vidět svět v sobě, až slepota ho má donutit, aby se sám se sebou vyrovnával. Bolestmi hlavy trpívají lidé, když se sami trestají. Bolest v krku nám říká, že jsme neřekli, co jsme chtěli, nebo jsme toho řekli příliš, až je nám to teď nepříjemné. Svědění nám naznačuje, že se z nás cosi klube na svět, ale bojíme se úplně projevit. Když ke svědění přibude ještě vyrážka, je to signál, že chce nějaký pocit z těla ven. Často mívají vyrážky dospívající lidé. Chtějí už projevit své sexuální touhy, ale stydí se. Pak se objeví vyrážka a stydí se ještě za ni. Dostanou se do začarovaného kruhu. Kůže, její barva, na nás také hodně prozradí. Prozradí strach, zbledneme-li hrůzou, stydíme-li se, zčervenáme. I husí kůže odhalí naše pocity. Klouby jsou symbolem pohyblivosti, pružnosti. Staří bývají nepružní v posuzování skutečností, zřejmě nabyli dojmu, že vše vědí, není už třeba se dále vzdělávat, seznamovat se s tím, co nového se ve světě děje. Ne jako ta čiperná babička, která týden před smrtí říkala vnučce: „Nikdy není pozdě něčemu se přiučit.“ Tím, že se člověk neučí, přestává používat mozek. Mozek je orgán ovlivňující celé tělo. Je-li mozek nepoužívaný ztuhne, postupně pak ztuhne celé tělo. Od starších slýcháváme stále stejné argumenty a s přibývajícími léty nejsou vůbec schopni jiných pohledů na svět. Celá jejich těla jsou ztuhlá, stejně jako jejich myšlenky. A co žaludeční problémy? Někdy je člověku ze světa doslova na zvracení, i když se často říká: „To jsem asi něco špatného snědl.“ Dost dospělých mužů, ale nejenom dospělých a nejenom mužů, si říká: „Nemám žádné problémy, a když se náhodou nějaké vyskytnou, tak si zajdu na pár piv nebo na skleničku s kamarády.“ Častokrát se stane, že skleniček je víc než jedna a piv je x-krát víc než pár. Pak odcházejí problémy zvednutým žaludkem ven. Druhý den obvykle bolívá hlava. V duchu si říkají: „Ty čuně, tys včera vypadal.“ A čím víc se člověk chce za všechny prasečiny potrestat, tím víc ho bolí hlava. Další žaludeční problémy jsou žaludeční vředy. Člověk asi není schopen se vyrovnat se situacemi, které mu život připravuje, nemůže něco strávit. 12

Problém z oblasti trávicího traktu je i s vyprazdňováním. Kromě pravidelné stoličky, záruky zdravého trávení, můžeme zažít i zácpu. Nechceme-li se čehosi zbavit (třeba i trápení). V opačném případě než je zácpa nás cosi štve a my se chceme něčeho zbavit, cítíme, že je život k po… Ledviny, coby párový orgán signalizuje problémy v párovém životě, ve vztazích mezi lidmi. Pár nemusí být vždy manželé. Pěkný ledvinový zánět si způsobila dcera, která nebyla schopná vyřešit svůj vztah s matkou. Neustále s ní hrála hru na hodnou pokornou dceru a nechala se i jako dospělá vydírat a vtahovat do nepříjemných situací. Jeden manželský pár se ve společnosti usmíval, vzbuzoval harmonický dojem. Oslovovali se zdrobnělinami, vzájemně si pomáhali. Ona dávala rady mladším: „Život je těžký, ženská, ta musí hodně vydržet a leccos spolknout. Lidi jsou zlí a závidí. Nesmíš se nechat strhnout k výměně názorů, to by ti pak mohlo něco uletět, čehož bys později litovala.“ Za zvuku těchto slov jmenovaná odcházela do nemocnice na operaci s ledvinovým kamenem. Vůbec nevěděla, že právě touto svou trpitelskou a všemu rozumějící filozofií, si ve svém těle vytvořila z naoko harmonického vztahu ledvinový kámen. Srdíčko zlobí často ty pány, kteří v životě řeší vše rozumem. Okolí od nich slýchává: „To jsou ty vaše emoce, kdybych já takhle s každým soucítil, kam bych přišel!“ Mluvčí, ale zapomíná i sám na sebe. Nesoucítí s vlastní osobou. Neustále se v zaměstnání přepíná, trhá všemožné rekordy, až se mu málem utrhne srdce, protože takové zacházení nemůže vydržet. Játra jsou naší vlastní chemickou továrnou. Probíhá v nich přeměna látek a energií. Nemocná játra nám zvěstují, že se chováme k sobě neomaleně. Příliš přeháníme konzumaci alkoholu, kořeněných slaných tučných těžkých jídel, sex. Opět se tělo bouří a žádá na nás změnu chování. A na závěr kašel. Kašleme protože se chceme na něco vykašlat. Malé děti se brání kašlem proti agresi dospělých. Malá holčička, kterou dědeček nutí do jídla, se neumí jinak bránit než kašlem. Informace vnučky, že nemůže, že nemá hlad, že se nají později, dědeček ignoruje a ztrápené děvčátko si uchovává nepříjemné pocity. Po letech se ukáže, že vůbec nemůže přibrat, protože jídlo u ní bývalo spojováno s vydíráním a stresem. Vítejme nemoci jako posly zpráv o nás samých. Nad každým příznakem se zamysleme a přijďme na to, co děláme proti sobě, čím si ubližujeme, co máme ve svém chování a náhledu na svět změnit. Lidské tělo má úžasnou sebeuzdravující schopnost, ale potřebuje podnět od nás, my se sami musíme chtít uzdravit, hořekování k ničemu nevede. Změnou postoje k dosavadnímu životu, odhodláním pro sebe něco udělat, jsou první kroky vedoucí k uzdravení.

13

Znamení

Nehoda není náhoda V životě si můžeme vždycky vybrat. Ve městě si vybíráme z jízdy dopravními prostředky nebo z chůze pěšky. Můžeme se klidně rozhodnout, že vůbec nikam nepůjdeme a zůstaneme doma. Doma se můžeme povalovat, číst si, uklízet, malovat, malovat si, zpívat atd. Můžeme také hořekovat, jak se nám život nevyvedl, jak musíme dělat něco, co nechceme, k čemu nás druzí nutí. Většinou si ale nemusíme nechat vnucovat cizí vůli. Můžeme se s druhými dohodnout, jak věci zařídit tak, aby nám byly příjemné nebo v době, kdy na ně budeme mít větší chuť. Chce to odvahu a takt, nácvik vhodného vyjadřování a chování, jak dosáhnout příjemného stavu. Nutno pamatovat na to, že to, co sami nemáme rádi, nemáme dělat druhým. Takže vždy na rovinu a čistě. Druhým se mohou zdát naše požadavky zvláštní, ale to je jejich názor. Snažme se vždy najít smír a nezapomenout hájit sebe. Zvládneme-li tento první krok můžeme bez obav vydat na pouť vlastním životem k uskutečnění svých cílů a přání. Na této cestě budeme potřebovat otevřené oči, uši, srdce, vlastně všechny nastražené smysly. Je třeba svět pozorovat. Víme, že jsme tu proto, abychom se netrápili a svět nám pomáhá naše sny uskutečnit. Váháme-li, máme-li strach, těžko cíle dosáhneme. Nepovede-li se nám náš záměr na poprvé, zkoušejme jiné cesty. A sledujme znamení. Co to jsou znamení? Jsou to signály, kterých se nám dostává, abychom se ve svém počínání utvrdili, či abychom změnili směr naší cesty tak, abychom se nakonec úspěšně dostali do cíle. Jedním ze znamení je zrcadlo, které nám ostatní nastavují, dalším signálem jsou nemoce a dalším zranění. Něco děláme proti sobě, něco si máme uvědomit. Nehoda není náhoda. Ať kdokoli říká, že se některé věci nedají ovlivnit, nemá pravdu. Svým chováním, svými kroky a skutky vytváříme potřebu a vznik náhod a nehod. Vše se děje v součinnosti příčina – následek, akce a reakce. Přepracovaný podnikatel si neumí sám odpočinout. Rozbije auto, stráví mnoho času čekáním na dopravní policii, v pojišťovně, v autoopravně, v půjčovně automobilů, aby mohl vypůjčit nový vůz a pokračovat v práci. Poučí-li se, a při čekání ho napadne, že by mohl své pracovní tempo zvolnit, víc odpočívat, aby příště nepřehlédl překážku kvůli níž boural, je vyhráno. Řada přepracovaných ale za chvíli na podobné úvahy zapomene a veze se ve starých kolejích. Rozbije auto z půjčovny, manželčino atd. Řekne, že takové ztráty patří k podnikání a v tomto směru nepodniká žádnou nápravu. Okolí, které ho pozoruje už jen čeká, kdy rozbije kromě auta i sebe. I uvíznutí v dopravní zácpě je pro nás znamení. Máme se nad něčím zamyslet? Máme na něco přijít? Kam jsme vlastně měli teď v tuto chvíli dojet? Chceme tam? Máme tam opravdu být? Posléze se dovíme, že tím, že jsme uvízli v zácpě jsme se vyhnuli řetězové dopravní nehodě o pár metrů dál, nebo, že na schůzku, na kterou jsme tak pospíchali náš přítel také přišel pozdě a nic se nestalo. Není třeba v zácpě propadat panice, ale snažit se hodnotit situaci z nadhledu. Například ztracený uzávěr z pásku na hodinky donutil majitelku nosit hodinky v kapse. To bylo pro ně nešetrné a tak jim popraskalo sklíčko. Dvakrát a tak, že bylo špatně vidět na ciferník. Co to mělo být za znamení? Majitelka hodinek měla za úkol se zklidnit, přestat pospíchat a věřit, že co má přijít, to přijde i beze spěchu a stresu. Když tomuto znamení porozuměla, zaradovala se a ozdobila si zápěstí zlatým řetízkem z kapsičkových cibulových hodinek svého dědečka. 14

Najdeme-li minci, může to být znamení, že na nás už čekají peníze nebo jiné štěstí. Jedna paní vzpomínala, jak jako slečna stále nacházela penízky a nikdy nezbohatla. Úplně zapomněla, že bohatství není pouze finanční. Dnes je vdaná za pána se zlatým srdcem, bohatým na skvělé nápady. Další paní nemohla přijít na kloub posledním událostem života. Přemýšlela, proč se jí děje, to co se jí děje. Pomalu klubíčko událostí rozmotávala a zjistila, jak její vztahy k mužům souvisí se vztahem k otci. Vtom zazvonil telefon. Volal Pavel a ona si uvědomila, že když s ním šla na první schůzku a nikdy předtím ho neviděla, přesto ho na náměstí okamžitě poznala. Pavel jí byl jasný. Teď jí Pavel telefonátem potvrdil, že je její úsudek správný, že je vše jasné a dál se vydala správným směrem. Zavzpomínala na pocit, kdy se jako malé děvčátko ocitla sama v polích a pozorovala najednou dvě bouřky. Všude vůkol hřmělo, ona se nebála, cítila se sjednocená s celým světem, byla v bezpečí. Z tohoto pocitu vyšla, bylo jí vše jasné a byla zas o krok blíž svému cíli. Vnímat, pozorovat, to nám dodá jistotu a bezpečí. Znamením může být i výjev ze snu. Jedna mladá žena mívala často sen o krásném bytě vysoko nad městem s výhledem na velkou vodní plochu. Tím, že se sen opakoval, uvízl jí v paměti. Léta jí vrtal hlavou. Jednoho dne se rozhodla změnit zaměstnání. Splnit si svůj dětský sen. Hodně věcí musela nastudovat, zlepšit vztahy v rodině, investovat peníze. Pak se pustila do nové práce. Jeden z jejích prvních zákazníků jí vyprávěl o dovolené v jižní Africe. Při popisu výhledu z bytu, kde byl ubytován, si vzpomněla na svůj sen. Ověřila si některé detaily a zjistila, že se jedná o stejný byt který vídávala ve snu. Vodní plocha byla tvořena Indickým a Atlantským oceánem, město bylo Kapské, mys vbíhající do moře je mys Dobré naděje. Z toho poznala, že jde správně za svým snem, pokračovala dál v práci, aby mohla sama jižní Afriku navštívit a svůj sen prožít na vlastní kůži. Jiným znamením je písnička. Stopovaly tři studentky. Chtěly vyrazit odpoledne z chmelové brigády na kolonádu v Karlových Varech a přivézt zpět kamarádům lázeňské oplatky. Tam se dostaly báječně. Po procházce městem se vracely s oplatkami zpět. Ale ouha! Ne a ne někdo zastavit. Asi po hodině pochodu podél silnice zastavilo auto s dvěma muži. Cestou rozhovor s děvčaty vázl, byl víc a víc nepříjemný. Docházelo na téma sexu. Pánové navrhovali, že děvčata buď využijí nebo přivezou do chmelové ubytovny a předají pedagogickému sboru. Děvčata zvolila druhou možnost. Stále ale trnula. Sledovala ubíhající kilometry, čas zbývající do večerky a rychlost na tachometru, která nebyla vůbec rychlostí povolenou. Do nepříjemného rozhovoru s řidičem a spolujezdcem zněla hudba z rádia. V jednu chvíli hráli písničku Přátelství. Oblíbený chmelový song. Dívky se na sebe podívaly a povzdechly. Ještě po letech, jako maminkám, jim při té písničce běhá mráz po zádech. Po dalších vypjatých okamžicích na silnici i na návsi před ubytovnou je muži nechali odejít se slibem, že víckrát nebudou stopovat. Písnička pomohla i tvůrčímu manažerovi úspěšné agentury. Pán nerad navštěvuje obchodní jednání, opulentní večeře s partnery a další oficiality. Při odchodu na jednu z takových akcí uslyšel svou oblíbenou písničku. Uvědomil si, že ho jeho společníci mohou spolehlivě zastoupit a on se bude raději věnovat tvůrčí práci a po ní půjde domů ke své rodině. Celý nápad vysvětlil kolegům, vše bez problémů zorganizoval a postupně změnil i své postavení ve firmě. Nechal si v náplni práce tvůrčí činnost bez povinnosti reprezentace.

15

Všimněme si, kolikrát náhoda rozhodla o dalším studiu, to, že jsme nebyli na některou školu přijati nemusí nutně znamenat, že jsme hloupí. Znamená to, že je pro nás místo někde jinde, na jiné škole, kde potkáme ty pravé spolužáky a učitele, kteří nám svým počínáním pomohou uskutečnit naše sny. I životní partner nás učí, pomáhá nám. Pomocí toho pravého druha se naučíme vnímat svou vlastní svobodu a dosáhnout v lásce a míru svého štěstí, svého cíle. Cesta bývá trnitá, ale krásná. Překonávání překážek, hlavně těch, které jsme si vytvořili a vypěstovali sami, je veliký úspěch. Budeme-li bedliví, znamení nám v mnohém pomohou.

Náboženství

Člověče pomoz si sám a Pán Bůh ti pomůže. „Mamí, jak je pokřtěná naše babička?“ „Eva Anna Maria.“ „A proč vůbec nechodí do kostela, když je pokřtěná?“ To jsou dotazy současného chlapce. Co na ně odpovědět? Třeba to, že si babička své náboženství nevybírala sama, že jí ho vybrali její rodiče. Není její. Nedospěla k němu sama. Stejně tak jako její zvědavý desetiletý vnouček ví, že Bůh není. Je to jeho tvrzení. Každému by mělo být dopřáno, aby si své náboženství mohl vybrat sám. Někdo se rozhodne, že Bůh není, jiný, že je. Je-li, může si vybrat náboženství, které se mu nejvíce líbí. Může si samozřejmě vybrat nějakou ze sekt. I to je možnost. Možnost, kterou si vybere sám z nejrůznějších pohnutek. Život v sektách bývá bezstarostný. Lidé, kteří se neradi starají sami o sebe mají vše zabezpečeno. Zpravidla odevzdají část příjmů či úspor a co a jak mají v životě dělat jim někdo vysvětlí. Když seberou odvahu žít vlastní život, užívat vydělaných peněz jen na základě svých potřeb a tužeb mohou sektu opustit. Stojí to většinou větší úsilí, než do sekty vstoupit. Vždy se lidé báli neznámých věcí, to trvá dodnes. Neznámého se bojíme stále. Proto je třeba se vždy snažit, co nejvíce se o neznámém dovědět, z literatury, od rodičů, kamarádů, shánět si informace, aby strach zmizel. Informace nám přinášejí osvětlení problému. Osvětlením zmizí tma, tedy strach. Vzpomeňme si, že světlo vždy prostoupí tmu. Otevřeme-li během slunečného dne po příjezdu na chatu okenice, venkovní světlo se vlije dovnitř, nikoli naopak. Když pak počkáme na noc, venku se rozlije tma, ale do tmavé zahrady se rozlívá světlo z oken chaty nebo světlo od ohně. Světlo s tmou tvoří harmonický pár, ale pomocí světla se lze mnohého dopátrat, osvětlit tajemné, posvítit si na neznámou věc. Strach zmizí vždy, stane-li se z neznámého známé. Dá to práci, neustálé hledání a vzdělávání i po skončení školní docházky. Člověk, který se až do smrti nevzdělává rychleji stárne stává se nepružným, dříve umírá. I o sektách a náboženstvích jako o čemkoli jiném je třeba si sbírat informace, a až poté věci vyzkoušet. Náboženství vznikala z potřeby vysvětlit přírodní úkazy a děje. V některých obdobích se lidé klaněli mnoha Bohům, jindy jedinému, u nás nejčastěji Bohu křesťanskému. Prostředníky mezi Bohem a lidmi jsou lidé. Podle vlastností těchto lidí, zástupců božích na zemi, usuzují ostatní věřící, ale i nevěřící o kvalitách církve. Protože církevní činovníci, ať jsou jakkoli zástupci božími, vždy zůstanou lidmi. Dělají stejné chyby jako ostatní populace, ať mají prostřednictvím církve nad ostatními lidmi jakoukoli moc. Je to stejné jako s politiky, i ti se chovají stejně jako ostatní 16

obyvatelstvo. Nastavují nám všem překrásné zrcadlo. Ovšem někteří, jak církevní, tak političtí zastupitelé lidu nechtějí a v rámci poslanecké imunity ani nenesou svoji odpovědnost. A o odpovědnosti to celé je. O odpovědnosti k sobě, k celému svému životu. Odpovědnost za svůj život si nese každý sám, málokdo si tak jednoduchou věc uvědomuje. Někteří rodiče se nechtějí smířit s tím, že jejich děti chtějí být samostatní již v útlém věku. Bojí se přenechat dětem díl odpovědnosti. Je-li to jen trochu možné, je třeba jim umožnit svobodné rozhodování, alespoň v něčem. Každý má neustále možnost volby. Pokud se svobodnou volbou vezmeme na sebe i odpovědnost, pak je vše v pořádku. Rodiče mají dětem poskytovat dostatek informací ze svých zkušeností, aby si dítě mohlo samo zvážit, kterou cestou v životě půjde. Jaké náboženství si vybere. Z dávných dob, kdy si lidé vysvětlovali přírodní úkazy činností bohů, zůstalo i mnohé vyjadřování. Dědeček s dětmi na výletě na vrchol hory kráčí mlhou. Na vrcholu se mraky rozestoupí a všichni se kochají pohledem do údolí, dědeček vysvětluje, kde leží jaké město, které vodní plochy se pod nimi rozprostírají. Vzpomene na výstup v mlze a teď se raduje ze slunečného pohledu: „To nás má Pánbů rád.“ Dříve se věřilo na existenci Bohů, aby se lidé zbavili strachu z přírody, z okolí. Pak se ale stalo, že se lidé začali strašit pekelnými mocnostmi a náboženství sloužilo jako bič na poddané. Ta situace trvá v našich myslích dodnes. Lidé byli odedávna náboženstvím nuceni k poslušnosti, nejdříve k rodičům, posléze k panovníkům a státům. Nade vším lidským počínáním se vznáší strach z trestu, bič boží. Pořád visel a visí nade vším hřích, trest, vina. Vytratila se laskavost. Zůstalo sice odpuštění, ale odpuštění předpokládá vinu. Vina, ta zase souvisí se záměrem zlého skutku. Se záměrem někomu ublížit. Kdo chce sám o sobě někomu ubližovat? Málokdo. Většinou se snažíme žít tak, abychom nedělali jiným to, co my sami nemáme rádi. Ale ne vždy se nám to daří. Pak naše činy mohou být posouzeny s člověčí laskavostí nebo s křesťanskou přísností. Často se lidé dožadují přísnosti vůči skutkům druhých, ale na druhou stranu by ocenili, kdyby jejich vlastní omyly ostatní posuzovali laskavě a vlídně. Přála bych si, aby to šlo oběma směry laskavě a vlídně. Přestože nás druzí třeba hned neodsuzují nebo netrestají, je v našem myšlení za dlouhé období křesťanství vybudováno dostatek mechanismů, jak si vyvolávat pocit sebetrestání. Člověk je na světě proto, aby se tu něčemu naučil, vyzkoušel všechny možné cesty ke svému cíli nebo svou cestu urychlil převzetím zkušeností přátel a rodičů. Říká se sice, že zkušenost je nesdělitelná, ale zase je jen na nás, jak se k tomto tvrzení postavíme. Myslím, že je zbytečné opakovat po rodičích stejné chyby. Inspiraci pro lepší řešení situací ve svém životě můžeme, chceme-li, najít i v literatuře. Sami se tedy rozhodujeme, co si pak prožijeme na vlastní kůži. Mladé děvče, pozorující monogamní soužití rodičů, se rozhodlo zařídit si život po svém. Děvče bylo pokřtěné, celý život žilo se zakořeněným desaterem. Kromě desatera kdesi zaslechlo cosi o škodlivosti nebo nepatřičnosti sexu. Děvče bylo mladé v rozpuku. Našlo si chlapce s nímž i spalo. Posléze chtělo vyzkoušet jinou variantu a s chlapcem se rozešlo. Kdosi o ní prohlásil, že chlapce opustila protože jí nestačil v sexu. Protože stejně jako její rodiče dala na to, co se o ní povídá a že je sex hanbatého, připadala jí tato informace jako pomluva, velice se trápila. Nepodívala se na věc tak, že může být míněna i jako pochvala a že k ní může osud přivát zrovna takového chlapce, který by ji dostatečně potěšil a s nímž by bylo její mladé sportovní 17

tělo i její duše šťastná. Namísto toho začala samu sebe trestat, hrozila se špatné pověsti, vždyť kdesi hluboko v mysli jí neustále strašilo, že tělesná žádostivost je hříšná. Tak si stále v sobě uchovávala tytéž zmatky jako generace před ní. Byla mladá a zdravá a touze se neubránila. Tentokrát si našla pro pohlavní akt ženatého člověka jemuž umírala manželka. Muž se ve společnosti chlubil její postelovou přízní. Ona nic nekomentovala, tvářila se přirozeně. Posléze si ale uvědomila, že požádala manžela bližní své. Vztah se ukončil, ona si vzala partnera, který ji v lecčems vyhovoval, ale v „hříšném“ sexu s ním nijak zvlášť šťastná nebyla. První dítě dala pokřtít, ale naštěstí mu dodnes nevysvětlila ani význam svěcené vody ani jiná pravidla zbožného života. Nevysvětlila mu ale ani pravidla jiná. Stále sama žije v osidlech tisíce let starých pravidel. S manželem nekomunikuje o nevyhovujícím sexuálním soužití, veškeré chyby omlouvá a toleruje. Srovnává manžela s tchánem a je si jistá, že není možné manžela předělat. Smířená s tím, že správná manželka musí všechno vydržet učí nepřímo totéž své děti. Smrt jednoho z nich svaluje na nedostatečný přístup lékařů, utvrzuje sebe i okolí, že to byla pro ni zkušenost, kterou ona musela vydržet. V hloubi duše jí možná probleskne myšlenka, že ta smrt byla trestem za to, že porušila přikázání a v mládí si užívala s člověkem s na smrt nemocnou ženou. Tak její zajetí v hříšných myšlenkách trvá. Další dívka, která hledala v životě štěstí ho také dodnes nenalezla. Souložila s o hodně starším mužem než byla sama a fyzická radost s ním ji uspokojovala. Pak ale nalezla mladíka svých snů a za něho se vdala. Po svatbě se ani jednoho z mužů nevzdala. Po letech manželství, kdy stále hledala samu sebe, se dokázala při vhodné příležitosti radovat i s jinými muži. Jednoho dne se jí stalo, že otěhotněla se svým dávným, o mnoho let starším milencem. Děťátko se čile má k světu, zdědilo vlastnosti milencova bratra a matka v žertu prohlašuje : „Po kom to dítě je?“ Je holt po strýci. Matka, ač nepokřtěná, zná to tisícileté „nesemilníš“, mučí jí při každém pohledu na své nadané dítě. Dnes už matka nežije radostně svůj život a veškeré své naděje upírá k dětem. Je na ní, vzhledem k jejímu střednímu věku, smutný pohled. Další děvčátko, jehož rodiče, sami bez víry, si přejí pro dítě náboženskou identitu. Říkají si: „Jak to bude vypadat, až pojede třeba do Ameriky a tam bude vyplňovat dotazník o příslušnosti k víře?“ Aby děvčátku ulehčili život, nechají ho, ještě před vstupem do školy pokřtít. Kde má holčička možnost volby? Dalším příkladem je život jedné dospělé dcery. Její matka se vdávala poměrně mladá. Za pár let po svatbě se jí narodila dcera. Když byly dceři tři roky, opustil je otec. Matka nabyla dojmu, že je nositelkou špatného osudu a postupně se mu snažila vzdorovat atheistickou urputností. Odmítala Boha, lásku k mužům, k sobě. Muže často bez lásky střídala, zdraví si ničila cigaretami a alkoholem. Dcera přihlížela. Matka už ničemu nevěřila a zemřela na rakovinu, aniž by se dočkala vnoučátek. Osud matky má její dcera stále kdesi v paměti. Snaží se žít svůj život jinak. Radostněji, s několika dětmi, zvířátky i milujícím manželem. V protikladu ke své matce hledá víru. Víru v sebe, v život, který si může každý prožít podle svého za předpokladu, že se zbaví kufrů starostí a trápení, které si přinesla z dětství. Nechá uplynulý život odejít, aby se od nánosů z dřívějška osvobodila a mohla na další pouť životem vyrazit s prázdným kufrem nebo raději s batůžkem se svačinou v podobě životních zkušeností. Ty pak jsou tím naším největším bohatstvím a nejdůležitějším majetkem. Dcera dnes uklízí kufry, nachází nová řešení pro životní situace, nachází i své vlastní náboženství.

18

Další dospělá dcera s vlastními dětmi o rodiče nepřišla, ale zase se není schopná vydat do života samostatně. Svůj život neustále konzultuje s rodiči, jakýkoli problém není schopna zvládnout sama. Její děti si samozřejmě jako všechny malé děti musí umět se situací poradit, využívají matčinu nejistotu a samy si určují v domácnosti podmínky. Dcera stále a bezmezně ctí své rodiče. Žije zvláštní život, ani ne její, ani ne rodičů. V další rodině se naučila maminka ctít také své rodiče i manžela. Její synek je také v tomto duchu vychováván. Co ale dělat dnes, když tatínek s maminkou po letech těžké práce vybudovali velikou firmu, postavili dům a měli by se věnovat rozvoji synkovy osobnosti. Dnes je maminka zničena trvalým stresem z minulých let, tatínek jako řada jiných tatínků nabyl dojmu, že majitel úspěšné firmy vlastnící značné jmění může získat za peníze cokoli. Aby sám sobě i okolí dokazoval svou úspěšnost, dává synkovi na hraní různé věci. Mimo jiným i střelné zbraně. Ani když se chlapec střelnou zbraní poraní, otec svůj pohled na svět nezmění. Věří své pravdě a víře o všemocnosti peněz. Takového tatínka je třeba ctít? Z peněz nezhloupnou jen tatínkové, stává se to i maminkám. Jedna maminka opustila svého dospívajícího syna a tak dlouho cestovala po světě až se nakonec odstěhovala na druhý konec zeměkoule. Věnuje se různým zaměstnáním, mimo jiné hlídá děti. Cizí děti. Se synem si telefonuje čím dál tím kratší dobu. Mladý muž nemá, co by jí říkal, možná ani už jí nic říkat nechce. Také takovou maminku má ctít? Další tatínek, úspěšný manažer, si v dětství říkal, že se chce dožít toho, aby byl svému synovi dobrým otcem, lepším, než byl jeho otec, který zabezpečil děti finančně ne však citově. Vždycky si sám přál, aby si s ním jeho tatínek povídal. Dnes, když si buduje vlastní kariéru, hvězdně stoupá v mezinárodní společnosti vzhůru, má ke svému synkovi stále dál. Místo povídání a diskusí synkovi přednáší moudra z manažerských příruček a školení v jazyce neodpovídajícím věku synka. Chlapci, stejně jako před lety jeho otci, chybí v životě něha a porozumění k dětským problémům. Rada: „Dívej se na svět pozitivně!“ malého chlapce bez dalšího vysvětlení na příkladech ani nezmění, ani neosloví. Taková informace ze světa dospělých hocha neobohatí. Tatínkovi ve firmě roste plat, dítě má dražší a dražší hračky, jezdí na dražší a dražší dovolené. Také tohoto tatínka máme ctít? Opět za nic nemůže. Chová se přece jako jeho otec a k tomu vydělává mnohem více peněz. Co mu vytýkat? Chtěl život syna změnit, aby jako on v dětství citově nestrádal, bohužel se sám nezměnil a tak nemůže změnit nic v životě svého dítěte. Ať už si vybereme náboženství jaké se nám líbí nikdy bychom neměli zapomenout na to, že největší dar, který nám byl dán je možnost svobodně se rozhodovat, volit. Jak náboženství, tak vše ostatní. Nezapomeneme-li na to, že jsem na světě proto, abychom tu byli šťastní a tím učinili šťastné i okolí, nebudeme dělat jiným to, co nechceme, aby dělali oni nám. Určitě se při troše snahy dokážeme domluvit s lidmi, kteří jsou jiného náboženství. Doporučuji si čekání na spasitele, mesiáše či konec světa zpříjemnit životem na vlastní odpovědnost, vlastní hrou na omyly a chyby a učením se z nich. Je to dobrá zábava pro ukrácení dlouhé chvíle čekání.

19

Jaký si to uděláš, takový to máš (Tvůrčí představivost)

Každý je svého štěstí strůjcem. Využíváme-li tu krásnou možnost volby u všeho, co děláme, otevírá se nám netušené pole možností, jak si krásně užívat život. V životě je to jako v restauraci, co si objednáš, to ti přinesou. To znamená, co si přeješ, dostatečně tomu věříš a podnikáš cílené kroky k postupnému zvládnutí dílčích aktivit, dovedou tě dříve nebo později k cíli. Nevěříš-li si, pozoruješ-li obavy a váhání tvého okolí a různé destruktivní komentáře můžeš brzy těmto vlivům podlehnout. Proto je třeba pohybovat se v inspirujícím prostředí s co nejvyšší koncentrací lásky v ovzduší. Abychom vylákali svůj mozek (který má tu možnost uskutečnit naše plány) ze zálohy a začali ho více používat je třeba zlepšit naše charakterové vlastnosti. Jde to ztuha, ale jde. Musíme posílit upřímnost (sami k sobě i k okolí), odpuštění (lépe řečeno smíření), naučit se zdržet se kritiky (snažit se pochopit jednání druhých), využívat čas a jednat i přemýšlet s odvahou. Když si tyto vlastnosti dostatečně vycvičíme, budeme překvapeni, jak se budou krásně naše přání i cíle plnit. To vše dovedeme používámeli svůj mozek. Samozřejmě to funguje i naopak. Čeho se bojíme, toho se snadno můžeme nadít. Obavy a strachy jsou také informace, podle kterých si objednáváme životní epizody. Jdu-li ke zkouškám na střední školu s myšlenkou: „Stejně mě nevezmou.“ Hladce se dočkám jejího naplnění. Je zajímavé, jak mnoho lidí tyto své myšlenky před okolím zatluče a vzniklou situaci komentuje například slovy: „ No jo, ostatní to uplatili“ nebo „já jsem tam stejně nechtěl“ a nebo v dobách komunismu: „naše rodina je pronásledována režimem. Nikdy jsem to neslyšela od někoho, kdo skutečně režimem utlačován byl. Svádět neúspěch na okolí, v tom dosahuje mnoho lidí obdivuhodného mistrovství. Hlavně odhalit viníka. Že je viníkem každý sám sobě, to je informace, kteří tito vyznavači zkažených životů a těžkých osudů velice neradi slyší. Často je z jejich úst slyšet :„Jo ty se máš, to já toho nikdy nemohu dosáhnout, já jsem z chudé rodiny. Tobě je hej, chtěl bych vidět tebe, mít doma takové peklo jako mám já s rodiči.“ Další a další výmluvy, kecy. Je to tak, ač se to mnoha nelíbí, ale „jaký si to v životě uděláš, takový to máš.“ Ve většině věcí máme svobodnou volbu a je opravdu jen a jen na nás, jak se odvážně s životem popereme. Prát se ale není třeba. Je se třeba učit, až do smrti, a to hodně lidí bolí. Má-li někdo hlavu jen k tomu, aby mu nepršelo do krku nebo jako stojánek na účesy, pak se nemůže ničemu divit. Neobjednám-li si od života nic pěkného, pak mi objednají druzí soudruzi. Objednají mi to, co se samozřejmě hodí jim a ne mně. To, že je každý strůjcem svého štěstí, si můžeme vyzkoušet. Platí, že co se chce, všechno jde (jenom malé děti se musí nosit, případně vozit a to ještě jen chvíli). Ostatní je bez omezení. Omezení si opět klademe jen my sami. Lenost, nejpřirozenější lidská vlastnost, nám vždy dodá dostatek důvodů, proč cosi nejde. Naříkálkové ať si stěžují sami u sebe. Chlapeček, kterému ve škole říkávali Pytlík zůstal Pytlíkem až do dospělosti a vypadá to, že i Pytlíkem umře. Jako hošík se rád nechal obskakovat maminkou a protože paní Pytlíková stále žije, pan Pytlík zůstává, protože je mu to hodnou maminkou umožňováno, stále tím nynaným hošíkem. Žádná nevěsta nebude nikdy tak dokonalá jako paní Pytlíková. Pytlík vykládá kamarádům, jaký má těžký osud a smůlu na ženský, že se stále nemůže natrvalo oženit. Kamarádi pokyvují hlavou, 20

Pytlíka litují a sami se radují, ještě že je nepotkal takový osud. Projevením lítosti posílají Pytlíkovi energii a nechávají ho v jeho těžkém životě, který si samozřejmě Pytlík sám vybral a sám ho přes reptání navenek žije dál. Pohodlně využívá maminčiných služeb a lebedí si. Veškeré důvody pro selhání jsou jen výmluvy. Rozumný člověk se z dílčích chyb a neúspěchů poučí, vezme rozum do hrsti a vydá se jinou cestou ke svému cíli. Zkouší tak dlouho, až se k němu nedohrabe. Někdy to trvá dlouho, ale výsledek bývá mnohem lepší než plánované přání. Je důležité naučit se v plánech na sobě nešetřit. Hezky si vše postupně promyslet do všech detailů. Včetně vůní, barev, chutí a pocitů při prožívání vytčeného cíle. Ničeho se nebát, v představách je vše dovoleno. Nebojme si přát pro sebe to nejkrásnější, nejvoňavější, nejpestřejší co dokážeme. I v představách se můžeme cvičit. Je to jako každá jiná lidská činnost. Nebojme si provětrat mozkové závity, nehorší, čeho se můžeme dočkat je, že nás chviličku bude bolet hlava, ale za výsledek to rozhodně stojí. Nevymlouvat se na osud a pracovat, pracovat hlavou tvořivě a samozřejmě pak činy. Postupně, systematicky. Třináctiletá žabka jela s prarodiči na dovolenou. Měla s sebou malý notýsek a do něho si během pobytu zapisovala cizí slovíčka, různé informace, a aby se o dovolené nenudila, začala si malovat domeček snů, spíš to byla chatička. Stála v horách na vysokých základech, dole si naplánovala garáž, nad ní velkou obytnou místnost, s kamny s otevřeným ohněm, protože se ráda dívala do plamenů. Pod šikmou střechou byly malé ložnice. Když žabka vyrostla, vdala se. Jaké bylo její překvapení, když navštívila manželovy rodiče na jejich chatě. Chatička měla tentýž půdorys a uspořádání jako její dřívější malůvky. Jen vybavení bylo mnohem lepší a útulnější než si tenkrát dovedla představit. Na této chatičce je častým, vítaným hostem. Další dvě dívky si ve svých dívčích snech přály provdat se za hajného. Oběma se sen splnil. Jedna si vzala Hajného, druhá sice myslivce, ale bydlí v chalupě s velikými kachlovými kamny uprostřed lesa, což byl její další dětský sen. Jiná slečna se začala bát, že bude znásilněna. Vyhýbala se cestám přes les či park i za bílého dne, aby se její strach nenaplnil. Strach byl ale tak velký, že jednoho večera, kdy ji navštívil její vlastní tatínek, v době, kdy už byla vdaná a ve vedlejším pokoji spaly její děti, dostal otec na svou dceru chuť. Pozor, strachy se plní stejně jako sny! Řada z nás mívá dětské vzory, herce, zpěváky, sportovce. Obrázky těchto idolů bývají nedílnou součástí výzdoby dětských pokojů. Po svatbě se mladý manžel rozhodl, že pomůže odstěhovat manželčiny věci do jejich nového společného domova. Při balení zahlédl v jedné z krabic obrázek sportovce, vybledlý dlouhým pobytem na zdi dívčího pokoje. Zahleděl se na něj a pravil: „Jé, vždyť on vypadá jako já.“ Ženich měl pravdu. Opravdu nevěsta celý život hledala krásného urostlého sportovce, až se dočkala. A skutečnost ještě převýšila očekávání. Manžel není cizinec jako vystavovaný sportovec a kromě těla ovládá i svůj mozek a srdce. Je to bystrý milující člověk. Jindy se zahleděla jedna vedoucí na táboře na jednu ze svěřených holčiček, Věrku. V duchu si pomyslela: „To by byla krása, kdybych i já jednou měla taky takovou krásnou dceru.“ Opět se sen splnil. Po čtrnácti letech si s kamarády prohlížela fotky z letního tábora. Jedna s přihlížejících konstatovala: „Podívej, tvoje dcera je strašně podobná Věrce, když jezdila na tábory, to taky tenkrát dělala gymnastiku jako dneska tvoje Jindra.“ Přání se splnilo včetně koníčku. 21

Jedné pomalejší mamince se narodil velmi živý synáček. V prvních letech školní docházky byly pro maminku třídní schůzky utrpením. Neustálé stížnosti a kárání. Pak byl hoch přijat na jazykovou školu. Maminka měla před třídní schůzkou obavy, aby se neopakovala situace z původní školy. Nechala si od kamarádky poradit, ať si představí, jak sama chce, aby schůzka proběhla. Večer ve škole se nestačila divit, nevěřila svým uším. Nová třídní učitelka použila stejných slov, jako maminka ve svých představách. Slyšela jak říká, že některé děti jsou sice živější, ale ona jejich aktivity ráda během vyučování využívá. Je známý i postup jedné úspěšné zaměstnankyně, která po nástupu do zaměstnání po mateřské dovolené odhodlaně nastudovala v oboru vše nové a po roce byla nadřízenými vyzvána, aby vytvořila novou pracovní skupinu a ve vedoucí funkci rozvíjela stávající společnost. Vzhledem k tomu, že si své spolupracovníky vybírala poprvé v životě, neměla žádné zkušenosti. Pouze v duchu si je představovala, stanovovala jejich kvality, pracovní i lidské, dokonce měla představy o jejich bydlišti a příbuzenstvu. Během tří konkurzů si v souladu s nadřízeným vybrala kolegy. Opravdu se k pohovorům dostavili pracovníci požadovaných kvalit včetně míst bydliště, čímž byly společnosti sníženy dopravní náklady jednotlivých zaměstnanců. V dalším, už manažerském postavení, aplikovala tuto metodu opět a opět ji přinesla požadovaný výsledek. Když pak zaměstnání opouštěla, na podnět zaměstnavatele, nezdála se jí výpověď ze strany organizace právně v pořádku. Její známí právníci ji nepodpořili v její domněnce. Cestou z práce doprovázela synka na trénink a tam se seznámila s jedním s rodičů, advokátem, který ji podpořil a po dlouhých letech soudních sporů dovedl věc do úspěšného konce. Těsně před tím, než se s advokátem seznámila, říkala si: „Přece na světě existuje takový právník, který mě v tom nenechá, který bude vědět, jak mi pomoci.“ Existoval, přišel a pomohl. Ne vždy běží vše tak rychle. Někdy čekáme na splnění přání třeba desetiletí. Je třeba stále na sobě pracovat a mít trpělivost. Po prvním neúspěchu se nevzdávat , po rozboru celé situace začít z jiného konce a věci dotahovat. Vyjde-li nám, že tudy cesta nevede můžeme v průběhu života své cíle měnit nebo se ke starým touhám posléze, za lepších okolností vracet. V pružnosti a operativních změnách je kouzlo tvůrčího života. Známe to všichni, co stojí úsilí a opakování naučit se násobilku, vyjmenovaná slova, hrát na nějaký hudební nástroj. Za každým úspěchem je práce. Je jen na nás, bude-li to práce radostná. Svým cílům se přiblížíme i tím, budeme-li na ně po probuzení a před usnutím myslet a vykreslovat si své představy co nejpřesněji. Někomu pomáhají lístečky se vzkazy, které si píšeme sami pro sebe. Píšeme je v přítomném čase, jako bychom už byli v cíli. Na příklad: „Mám milujícího manžela a dvě krásné zdravé děti.“ Lístečky si pak vystavíme na ledničce, v koupelně na zrcadle, na nočním stolku, abychom se co nejdříve se svými cíly ztotožnili a uvedli je v život.

22

Život v harmonii

Co sám rád nemáš, nečiň jinému. Snad každý touží být šťastný, prožít svůj život radostně, v pohodě. Lze to, ale chce to začít u sebe, nezapomínat, že okolní svět je pouze odrazem našich nálad, strachů, pochyb atd. Pamatujme, že nejsme schopni dát jiným to, co neumíme dát sobě. Hlavně to platí o lásce. Nikdo nás nikdy nemůže mít rád, když my sami na sobě vidíme samé mouchy, brzy je uvidí na nás i druzí. Stejně jako na té slečně, které její tatínek celý život říkal: „Vypadáš jak strašidlo.“ Slečna tatínkovu tvrzení uvěřila a žila s pocitem, že vypadá jak strašidlo. Mladík, který se do dívky zamiloval ji s okouzlením pozoroval. Chválil její účesy i oděvy. Zpočátku dívka mlčela, ale neradovala se z mladíkova okouzlení. Za čas se probudilo její mínění o sobě naučené z tatínkových komentářů. Na mladíkova pochvalná slova reagovala s nedůvěrou s tázavým pohledem v očích, posléze i se slovy: „Nedělej si ze mě blázny.“ Stále podvědomě očekávala tatínkova známá slova o strašidlech. Jednoho dne se dočkala. Mladík reagoval požadovaným způsobem. Ona odvětila: „Vidíš, jsi jako můj táta, takový řeči měl na mě celej život a teď s tím začínáš i ty!“ Co si objednala, to se jí splnilo. Jak mohl vidět krasavici, když se cítila strašákem. Naučme se říkat ne. Zprvu je to těžké, ale stojí za to si vědomě vyzkoušet udělat něco s odporem a podruhé vyburcovat všechny své síly a odvahu a účast na nepříjemné akci odmítnout. Nenavádím v chození za školu a podobně, ale vzpomínám na situace, kdy jsme (pod vlivem okolí – ale to je vždy výmluva) byli „donuceni“ lhát. Vždy jsme za své chování odpovědni my sami. I za lež, rádoby milosrdnou. Všichni umíme velice dobře lhát naučili jsme se to jak doma, tak i ve škole. Známe mnoho případů milosrdných lží a vůbec těch nejstrašnějších ve jménu lásky, jak rodičovské, tak partnerské. Každou lež lze ve jménu lásky obhájit. Ale proč? Nemusíme lhát, ale můžeme sdělit jen část informací nebo odpověď odmítnout. Pokud nejsme pracovníky státních úřadů nebo tiskovými mluvčími neporušujeme mlčením žádný zákon. Abychom mohli žít harmonický život, je důležité, obklopit se pozitivně smýšlejícími lidmi, kteří sami vedou tvůrčí život. Takoví partneři, jak v zaměstnání, tak i mimo něj v soukromém životě a ve volném čase velmi obohatí náš svět, pomohou nám vytvořit si veselejší pohled na život. Komunikací s příjemnými lidmi se i my stáváme příjemnějšími a milejšími. A naopak, bručouni a zapšklí lidé nás rychle naučí svému pohledu na svět a nakonec se nám může stát, že se s nimi sejdeme v hospodě u jednoho stolu, kde budeme do rána nadávat na poměry a obviňovat veškeré okolí z odpovědnosti za současnou situaci počínaje politiky, šéfy v zaměstnání, rodinnými příslušníky konče. Tady hrozí, že se pronadáváme zbytkem života, jako se to před námi už povedlo mnoha lidem. A znovu jsme u toho. Nikoho neobviňovat, není třeba neustále hledat viníky. Stačí jediné, starat se sám o sebe a nikomu nedovolit, aby se staral o nás. (Povoleno pouze rodičům mladistvých, ostatní jsou za svůj život plně odpovědní.) Dovolíme-li, aby někdo strkal nos do našich věcí a nám se pak nelíbí výsledek, není komu si stěžovat. Pouze sami sobě. Příště řešit podobnou situaci lépe, poučit se z chyb. Nebát se chyb, chybovat je lidské.

23

Stále si musíme uvědomovat, že nejdůležitější je mínění, které máme sami o sobě. Přetrvává-li v nás úsudek našich rodičů a učitelů o nás nemůžeme být tím, čím chceme. Je naprosto jedno, co si ostatní myslí, popřáváme-li tomu sluchu, šidíme se sami o svou vlastní svobodu. Nikdo, ani naši rodiče neznají ani všechny naše pocity ani navenek skryté dřímající schopnosti. Argument maminky: „Ty na tu elektroprůmyslovku jít nemůžeš, nemáš k tomu vztah. Kdybys ten vztah měl, už bys nám dávno opravil rádio.“ Mně i po letech připadá stále velmi zvláštní. Zvlášť dnes, kdy se její dítě věnuje dalšímu a hlubšímu studiu elektrické energie. Dítě se nakonec po pětadvaceti letech ke své touze vrátilo. Analyzujeme-li chování určité skupiny obyvatel, velice často generace našich rodičů, někdo se občas ozve: „To jsem zvědav, co budeš dělat ty, až budeš v jejich věku.“ Co bych asi tak dělal? Já dobře vím, že mám možnost volby. To, co se mi líbilo, co dělali budu dělat stejně, to, co se mi nelíbilo, toho se ze všech sil budu snažit vyvarovat. I naši rodiče dnes vědí, že v minulosti nedělali všechno tak, jak by se jim líbilo, vědí, že i dobře míněné skutky nedopadly radostně. Tím, že jsme byli většinu času s nimi, můžeme se dnes z jejich chyb poučit. Být si vědom odpovědnosti za každé svobodné rozhodnutí a i nezdar brát jako zprávu a podnět pro budoucí rozhodování. Mnoho z nás bylo vychováváno různými systémy přesvědčení, které dnes brání naší svobodě a radosti ze života. Systém přesvědčení „peníze jsou zlo“ nebo „k soudu chodí jenom padouši“ brání lidem v odvaze nechat si za svou práci dobře zaplatit nebo hájit svá práva a čest prostřednictvím soudu. Nevím, proč by neměl být dobrý pracovní výkon dobře zaplacen, sama jsem se ale přesvědčila, že zde platí „líná huba, holé neštěstí“, kdo si nevyžádá, nic nedostane. Nechá-li si někdo čůrat na hlavu, pak mu nezbude než si jít zase někam ke sklenici piva stěžovat. Tam se mu sice na chvíli uleví, ale nezasáhne-li aktivně do života sám, nic se nezmění samo od sebe k lepšímu. K harmonii patří i vyvážená strava. To vyvážení je pro každého jiné. Obecně se toho v našich zeměpisných šířkách jí mnohem více, než potřebujeme ke zdravému životu. Pod vlivem hesel, že v době katastrof budou hubení studení a přežijí ti, kdo jsou dnes otylí jsme se naučili přejídat. Radostí z dobrého jídla často nahrazujeme chybějící radosti. Studentka váhající s aktivním zahájením sexuálního života (měla na mysli tradiční zakořeněné obavy ze škodlivosti sexu a strachy z otěhotnění během studia) nahrazuje lásku fyzickou láskou k čokoládě a dortům. Různé nepříjemné pocity včetně nudy přivádějí lidi k jídlu, někdy uprostřed noci k ledničkám, aby nebyli spatřeni. Zdaleka není pro nás nutné tolik jídla, které běžně konzumujeme. Stačí usměrnit se jíst menší množství kvalitního jídla v obdobích, kdy máme kromě chuti hlavně hlad. Důležitější než jídlo je pro člověka pitný režim, je-li narušen, vede k mnoha potížím počínaje nepříjemnými pocity, neschopností se soustředit až k onemocnění a smrti. Vždyť jedno z pravidel první pomoci radí poskytnout raněnému tekutiny. Žízní strádající člověk zemře dříve než ten, kdo trpí pouze hlady. Samozřejmě je i zde důležitá kvalita nápojů. Co si málo uvědomuje, že hlavním zdrojem energie je pro člověka vzduch. Správným dýcháním se snadno dostaneme z krizových situací, zlepší se nám činnost mozku, budeme schopni analyzovat situaci a rychle se dostat z nebezpečí. I v období odpočinku a volného času je dobré zvyknout si intenzivně a vědomě dýchat,

24

odpočinek bude mnohem účinnější. A i zde je opět důležitá kvalita vdechovaného vzduchu. Potřeby jednotlivých složek potravy jsou individuální. Co dělá dobře jednomu, to dalšího neosloví. I tady musíme dávat pozor na své vlastní pocity, které nám napoví, co je pro nás vhodné. Jezme pestře v malých dávkách co nejkvalitnější a nejčerstvější jídla. Tělo nám samo napoví co. Když nemáme chuť, tělo žádá samo půst. Že jsou obvyklá tři jídla (u dětí ve vývinu pět) je další systém přesvědčení. O divadle dětí kolem jídla jsme si už psali. Proč je týrat, když jejich žaludek má také právo si odpočinout. Ode všeho kromě pití. To znamená i od různých laskomin, které pak děti, po nesnědeném obědě loudí. Děti často chybějící složky potravin doplňují přirozeně. Malý chlapeček otrhá na zahrádce babičce cibulovou nať, holčička, které chybí ve stravě vápník olizuje zeď. Až se vydáme, podpořeni zdravou stravou, na cestu šťastného života, udržujme si stále jasnou hlavu, snažme si z ní vysypat veškeré předsudky a klidně jít cestou svého srdce. Budeme třeba zpočátku budit trochu pozornosti. Všichni mají z neznámého strach, i naše chování bude pro většinu neznámé. Třeba jen to, že se naučíme říkat taktně ne. Nenechme se na své cestě zviklat. Vypěstujeme-li si klid a mír uvnitř sebe, projeví se to i navenek. Okolí začne pozorovat naši změnu, někdy i vylekaně, nepříjemně. Dopřejme jim čas k pochopení našich změn, časem budeme odpovídat na otázky, co je příčinou naší změny. Pak bude na nás vše co nejlépe a nejtrpělivěji vysvětlovat. Ale až na požádání, ne dříve. Pouštět se do ostrých debat a přesvědčování, to je zbytečné plýtvání silami. Lépe je okolí pozorovat, nehněvat se, že ostatní nechápou jasné věci a raději v duchu trpící srdečně politovat a popřát jim rychlejšího vývoje a zrání. Cesta každého z nás probíhá různým tempem, který si určuje každý sám. Nemusíme být ani smutní a zklamaní, když o naše informace nikdo nestojí, je na nás, abychom se starali v první řadě svědomitě o sebe, o náš všestranný rozvoj. Tím se snažit žít lepší láskyplný život hned tady a teď. Svoje tajemství nosit ve svém srdci a neustále ho vybrušovat jako drahokam, rozvíjet svůj vnitřní klid, mír a harmonii. Posléze budeme naši vnitřní lásku více a více vyzařovat a až tehdy můžeme poskytovat všem kolem nás podporu, laskavost a soucit. Nikoho nepřesvědčujme, odhalíme-li část svých tajemství zkusme je ještě okomentovat: „Ber to jako informaci.“ Každý si k jakékoli informaci může zaujmout svůj postoj. Vezme-li ji negativně, bude se zlobit, bude se chtít hádat a přelhat nás. Nezapomeňme na to, že umíme všichni velice dobře lhát a to i sami sobě, brilantně nás to naučili naši rodiče i učitelé. Je velmi těžké podívat se pravdě do očí. Juj, to bolí! Víme už také, co nám může na naší cestě. Pochybujeme-li sledujme znamení, náhody. Zamysleme se nad zprávami, které k nám přicházejí. Mirka se dostala během pobytu na horách do těžké situace. Její kamarádka, zklamaná svým životem, se snažila vnucovat Mirce její problémy a těžkosti, tím že ji přesvědčit, že ten, kdo je nejistý a nespokojený je sama Mirka. Posléze se situace ještě zhoršila, nespokojená přesvědčila i svého manžela, že je jí ubližováno, že ona je ta hodná, která se chová správně. Mirka že jí ubližuje, je plná zloby a zášti.To už bylo lží příliš. Obviňovaná Mirka byla ze všech stran kritizována. Rozhodla se, že všichni, ač tvrdí opak v jádru moc dobře vědí, kde je pravda a zkusila bojovat proti přesile. Zhluboka dýchala, poslouchala mlčky výtky a všem se snažila upřímně hledět do očí. Odpovídala jen když byla dotázána. Klidně a věcně. Její odpovědi byly popřeny. Chtěla proto neplodnou debatu ukončit, ale opět byla žádána odpovídat na stejné otázky. Odpovědi přeformulovala a znovu byly většinou účastníků popřeny. Vydržela 25

zůstat po celou dobu v klidu. Odpůrcům se třásl nesouhlasem hlas. Při pohledu do jejich očí myslela na to, že stejně dobře i oni znají pravdu a je jen otázkou času, kdy ji přijmou. Po nepříjemném večeru, kdy Mirka získala svým klidným postojem spoustu energie, čekala na znamení, aby si z nestranného zdroje ověřila správnost svého jednání. To bylo radosti, když našla druhý den ve sněhu funkční fotoaparát. Fotoaparát byla jediná věc, kterou doma při balení na hory zapomněla. Kromě fotografií pak má z hor cennou zkušenost, že lze s chladnou hlavou a vroucím srdcem čelit lžím i z úst nejbližších a nejmilejších. Děláme-li vše v souladu sami se sebou a přesto někdy nemáme jistotu stačí bedlivě sledovat znamení, která nám na naší pouti pomohou. Nezapomínejme, že se pouštíme na cestu zatím bohužel neobvyklou, že se dopustíme omylů a chyb je pochopitelné. Ze všech méně elegantních řešení se poučme, snažme se odhalit chybu ještě dřív, než k ní dojde. A pamatujme, že chybami se moudrá hlava učí, a že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Také se k ničemu lepšímu nedobere. Važme si všeho, každé informace bez výhrad (i nepříjemné), vše je pro nás nějaká zpráva a záleží na nás z jakého úhlu pohledu se na ní podíváme, jak s ní naložíme. Vykradený byt může být pro někoho tragedií, pro druhého sice zpočátku nepříjemnou záležitostí, posléze se postižený může radovat, že se zbavil starých krámů, že si dá pěkně vymalovat a byt si postupně zařídí moderněji. Nebojme se, posviťme si na problémy ze všech stran, konzultujme s přáteli, víc hlav víc ví. Ví víc než je součet znalostí všech zúčastněných. Na jednom školení pro prodejce se provádí zajímavé cvičení. Každý z účastníků píše na papír slova o třech písmenech. Po chvíli se začnou počítat. Některá slova mají všichni, některá jen třeba dva, něco má jen jeden. Pak se všechna slova napíší na tabuli. Je jich víc, než měl i ten nejúspěšnější jedinec. Dalším krokem je to, že se všichni pokouší ještě nahlas na něco vzpomenout a vzájemně se inspirují k tomu, že výsledek vždy všechny překvapí. Přibude ještě mnoho slov. Práce v harmonickém kolektivu při častých diskusích vede k úžasným výsledkům. Vždy je obohacením. Dobří manažeři tuto zkušenost využívají ve svých pracovních kolektivech, Važme si vztahů. Vztah není boj, kde jeden poslouchá a druhý se podřizuje. Dobrý vztah je cíl, cíl, kde jsou partneři rovnoprávní (i ve vztahu rodič dítě) vzájemně se obohacují a pozorováním jeden druhého (vzájemným zrcadlením) se stávají svobodnějšími a blíže svému životnímu cíli. Vedle svého partnera se učíme obhajovat si svůj postoj a názor. Vítána je otevřenost, pravdomluvnost, upřímnost, i když někdy bolí. Partner nás však nemůže pochopit, nevysvětlíme-li mu své postoje. Vše je o komunikaci. Důvěřujme tomu, že zlepšíme-li se my, začne se lepšit postupně i naše okolí. Ti, kdo nás opustí v době našich změn se po tom, co naše jednání pochopí sami rádi vrátí, ale kdy, to záleží na nich. Pamatujme, že nás nejlépe podporují tvůrčí, pozitivní lidé. Než dospějeme k vnitřnímu klidu a míru čeká nás dlouhá cesta, dovolme si zbavit se všech nánosů a předsudků, dovolme si nepotlačovat emoce, dovolme si ten luxus mít radost, vztek, plakat, řvát, vyčistěme se. Naučili jsme se potlačovat pocity, abychom neměli potíže s okolím. „Nevztekej se, není to pěkné, to se nedělá, ovládej se!“ To poslouchají děti dnes a denně, od dospělých se očekává, že budou tak i žít. Důležité je mít emoce pod kontrolou, říkává se. Pod kontrolou může mít emoce stroj ne člověk v tom lidském slova smyslu. Je pravda, že člověk vyrovnaný, harmonický reaguje v souladu se svým nitrem, tedy také mírumilovně, odpouští, nekritizuje, 26

upřímně polituje. To je cíl. Do té doby vše prožívejme s odpovídající intenzitou. Postupně se intenzita sníží. Osvoboďme se, naučme se pravdivě žít. Až po vyčištění může přijít pochopení, klid a mír a tím i soucit a srdečné politování trpících. Snažme se a učme se cítit se dobře, prožívat a užívat si pocit, že jsme šťastni delší dobu než jen okamžik. Budeme pro okolí vypadat podezřele, ale nestyďme se za svou spokojenost. „Jak můžeš být tak veselá, když je na světě a kolem tebe tolik nešťastných lidí?“ To je otázka! Jedině tím, že sama budu umět být spokojená a vyrovnaná můžu pak pomáhat trpícím masám. Obráceně to nelze nebo je to přinejmenším málo účinné. Jak může například hlásat lásku k Bohu farář, který sám trpí cukrovkou, nemocí způsobenou nedostatkem sebelásky. Co on může vědět o lásce, když si ji neumí sám sobě. Také jsou jeho kázání kárající prostopášné ovečky, plná přísnosti, ne laskavosti. Tím, že se my sami zbavíme svých pochybností a závislostí, pak teprve budeme schopni dát druhým svobodu, využívat možnosti volby, nést odpovědnost za svůj život. Dokud ji nemáme v sobě, nemůžeme ji nikomu dát. Je to jako s čímkoli jiným z hmotného světa. Nemám-li peníze, také je nemůžu nikomu dát. Vzpomeňme na příběhy matek zmítaných pochybnostmi o sobě, jak se jim nedaří vychovávat děti. Bez lásky je výchova nemožná. Posupně se náš svět mění, neděje se to ve skocích, ale v jednotlivých krocích. Dostáváme tolik „světla“, kolik sami uneseme, šoků z náhlého štěstí se nemusíme obávat. Zkušenosti přicházejí v takové míře, kterou jsme schopni unést. Přicházejí i problémy, všechny lze řešit a i to, že je neřešíme je naše volba. Většina věcí se nějak vyřeší sama od sebe. To, co nás trápí delší dobu a co si netroufáme řešit může vyřešit někdo za nás. I když pracuje někdo za nás se sebelepšími úmysly, nemusí se nám konečný výsledek vůbec líbit. Stanovujme priority a důležité věci řešme se soustředěním sami. Tím, že říkám druhým „je mi to jedno“ nebo „nevím“, zříkám se odpovědnosti sám za sebe, nechci říct, co opravdu chci a tím dávám druhým svolení, aby rozhodli za mě. Jaké je pak překvapení, když zjistím, že jsem druhými vláčen tam, kde mě oni potřebují. Ať už nás potká cokoli a situace se vyvíjí všemožně nepochopitelně, vždycky po čase pochopíme význam a smysl jednotlivých příhod, které jsme si potřebovali prožít, abychom se něčemu důležitému naučili. Život je pestrý a není potřeba říkat: „Tohle by se mi nikdy nemohlo stát, to bych nikdy neudělal.“ I když si slíbíte, že se třeba nikdy nebudete fyzicky prát, pak byste mohli být zaskočeni v případě ohrožení, přepadení, kdy už nestihnete utéct a nezbývá vám nic jiného než se zachránit jedině fyzickým bojem. Jsme tu, abychom se naučili být spokojení a šťastní a nic, kromě nás samých, nám nebrání začít s tím okamžitě, i když ne třeba střelhbitě.

27