- 1 -
- 2 -
JOHAN FABRICIUS PLAVČÍCI KAPITÁNA BONTEKOEA
Johan Fabricius
PLAVČÍCI KAPITÁNA BONTEKOEA ALBATROS PRAHA
- 3 -
- 4 -
PRVNÍ DÍL
- 5 -
VITR FOUKÁ OD MOŘE „Zatrachtilý kluku, drž to železo pevně!“ „Vždyť já je držím pevně, mistře!“ „Tomu ty říkáš pevně držet? Z tebe jakživ nebude pořádný kovář!“ Petr Hajo chvíli mlčel. „Však já ani nechci,“ zabručel pak. „C-co to povídáš? Ty že nebudeš kovářem?“ „Ne, mistře. Chci na moře.“ Mistr Wouter, kovář u Železného muže, překvapením ani nespustil těžký perlík, který právě zdvihl. Podržel jej vteřinu ve vzduchu. Pak teprve zaduněl úder perlíku; jiskry sršely mistru i učedníkovi kolem hlavy. „Bláznovské tlachy,“ řeklo kladivo svou železnou řečí. Petr Hajo pohlížel mlčky na rozžhavený konec železné tyče. Rozuměl řeči perlíku! Když vcházel za temného zimního jitra do kovárny, růžově zářící, věděl již venku, v jaké náladě je mistr. „Nemohl bys trochu tahat měch?“ bručel mistr Wouter. „Oheň skoro vyhasl. Takhle roztepu spíš perlík a tyč zůstane nevykutá!“ „Jakpak mohu tahat měchy, mistře, když…“ „Copak jsi holka, že neudržíš tyč v jedné ruce?“ Petr Hajo nebyl holka. Sevřel železo v pravé pěsti, levou rukou tahal měch a nedal najevo, že ho údery kladiva bolí až v napjatých svalech na zádech. Široký úsměv se mu objevil na zakoptěném chlapeckém obličeji, když se ptal: „A kdybych se chtěl poškrábat na nose, mistře?“ „Jen ho polož na kovadlinu, já tě poškrábu perlíkem! Co chceš na moři? Lovit sledě? Aby ses utopil jako tvůj táta? Nebo aby tě duinkerští piráti zavlekli na galeje?“ „Chci jet s lovci velryb, mistře. Ale…“ Petr Hajo jako by něco spolkl. „Ale oni neberou čtrnáctileté chlapce! Jenom šestnáctileté. ‚Zatím lov okouny,‘ řekli mi!“ Mistr Wouter se zasmál, ale tvář se mu zachmuřila, když do kovárny vletěla jeho zlá žena a osopila se: „Jsi hluchý? Už jsem musila třikrát do krámu a připaluje se mi tuřín!“
- 6 -
- 7 -
Mistr od Železného muže se díval zaraženě na dveře, které se hřmotem zase zapadly, zabručel a odložil perlík. Petr Hajo osaměl. Hleděl upřeně do ohně na ohništi. „Přijď, až ti bude šestnáct…“ – Za dvě léta! Jako by nesvedl práci šestnáctiletého hocha! Kdyby tak dal všem šestnáctiletým chlapcům z Hoornu držet takový kus železa, jaký držel před chvílí! Je mezi nimi jediný, kterého by nepřemohl? Cožpak nenapráskal Peeru Vosovi tak, že jakživ tolik nedostal, a to proto, že lovil (a bez dovolení!) v díře, kterou si Hajo vysekal v ledu? Peeru Vosovi, jenž je o hlavu větší než Hajo! Bylo hanebné, že ho nechali skákat jako pozemskou žábu, jeho, jenž hned, jak začal běhat, už chytal lana, která házeli přistávající rybáři jeho starším druhům, jeho, jenž už tehdy dovedl lano přivázat ke kůlu pravým námořnickým uzlem! Jeho, jenž se v pěti letech schoval do otcova rybářského člunu a plul na lov sledů! Jak toužil, aby se mohl toulat po moři, po takovém moři, kde by na míle nebylo vidět ani kousku země; jak bažil po tom, aby uviděl širý svět a vrátil se domů jako opravdový námořník a mohl se vychloubat jako opálení námořníci, kteří podnikali plavby na východ s Janem Pieterszoonem Coenem a teď prášili či mluvili pravdu, jak jim zrovna napadlo, protože žádná pozemská krysa se neopovážila říci: „To sis vycucal z prstu!“ Východ! Na ten není zatím ani pomyšlení. Snad později, až Petr vykoná několik plaveb s velrybáři. Až mu slanou vodou oprýská kůže z rukou, až mu budou vlasy a šaty páchnout rybím tukem, pak snad ho budou chtít s sebou! Před Petrovýma očima se objevil obraz hor, poletujících papoušků, tančících divochů, opic, krokodýlů… Obraz zmizel. Zbyl jen Petr Hajo, učeň v kovárně u Železného muže. Tady leží železo, které bude musit za chvíli zas držet; tamhle visí měch… Ještě dvě léta bude musit mezi šedivými zdmi a špinavými okénky tahat měchy a držet železo. Ještě dvě léta bude musit místo mořského vzduchu, při němž buší krev v žilách, vdechovat zápach ze železa a z připálených koňských kopyt. Petr Hajo, „divoký“ Hajo: racek v kleci, žralok v kanále… Ticho! Co to zaslechl? Venku na ulici šel hlouček zpívajících hochů: - 8 -
„Hou, moře, hou! Od rejdy vítr houká, do sukní vítr fouká, jen lenoch z okna kouká, hou, moře, hou!“ Petr Hajo věděl, že v přístavu budou klepat platejsy. A on? On…!! Když se za nějakou chvíli vrátil mistr Wouter do kovárny, vyvalil oči. „Zatrachtilý kluk!“ zabručel. Zlostně zdvihl perlík; kladivo dopadlo jako hromová rána na rozpálené železo. Petr Hajo byl v prachu.
ZÁPAS Byl prosinec. Náš mladý hrdina si stáhl čepici přes uši, strčil ruce až po zápěstí do kapes, přitiskl paže k tělu a dal se do klusu, aby se trochu zahřál. V sedmnáctém století bývaly ještě jaksepatří zimy! Za chvilku uviděl zpívající hochy. Tamhle je „dlouhý Leen“, ten je jistě vůdcem té bandy. Petr Hajo mu jednu vsolí, jen co se naskytne vhodná chvíle, protože Leen se vždycky na něho dívá svrchu, a kdyby ho Petr tak nechal, brzy by si o sobě moc myslil. Byl tam taky Padde, dobrácký tlouštík, který stále mrkal, a teď ovšem musil nést sítě a džber. Padde byl Hájovým stínem; když prováděli nějaké čtveráctví, byl mu ustavičně v patách, rozhlašoval Hajovo hrdinství, a kdykoliv se kamarád nemohl hájit sám, hájil ho Padde. Stokrát se stalo, že Padde, který neuměl tak rychle utíkat, jak vyžadovaly okolnosti, padl do rukou rozzlobeného souseda nebo ponocného a pak druhý den ukazoval Hajovi s trpkou výčitkou boule, škrábance, rány a modřiny. Když však Hajo šel na jablka do kláštera u svaté Kláry, byl Padde hned za ním a lezl hekaje a supě přes zídky a prolézal křovím k veliké nelibosti své matky, jež mu pak pádnou rukou nasekala, až byl modrý – nebyla-li zrovna na takový výprask příliš unavená. Padde měl totiž sedm mladších bratříčků a sestřiček… - 9 -
„Hajo!“ zvolal Padde radostně, když viděl přicházet svého hrdinu. „Myslil jsem, že trčíš u Železného muže!“ „Bylo mi tam moc horko!“ řekl Petr. „A Wouter tak bušil, že jsem si musil vzpomenout na klepání na platejsy. Kam na ně jdete?“ „Ke Kapří díře,“ odpověděli hoši. „Neměli byste to radši zkusit v maminčiných neckách? Víte, kde jsou platejsi? U Italské hráze.“ „To se ví,“ potvrdil Padde. „Dobrá,“ řekl dlouhán Leen, „jděte si tedy k Italské hrázi. Dej sem sekeru, Padde. My půjdeme ke Kapří díře.“ Hajo zůstal klidný. „Čí je ten džber?“ zeptal se. „Můj,“ odpověděl Padde. „A jedna síť je taky má.“ „Dobrá. To ostatní nech ležet. A sekeru nepotřebujeme, mám tam ještě vysekanou díru.“ Padde se vymotal ze dvou sítí, které mu visely přes rameno, a odevzdal sekeru dlouhánovi Leenovi. „Ať si jdou!“ řekl Leen. „Vsaďte se, že v Kapří díře neplave ani jediný platejsek!“ řekl Padde, když odcházel s Petrem. „Počkejte!“ zvolalo potom několik chlapců. „Půjdeme taky!“ „Opovažte se,“ vyhrožoval Hajo, „teď už vás nepotřebujem.“ Hajo a Padde šli přes Obilní trh a po Přívozním nábřeží, kde stály domy vznešených měšťanů a vysoká skladiště. Právě chtěli odbočit u Hlavní věže k Italské hrázi, když do přístavu vplula fríská jednostěžňová nákladní loď, takzvaný tjalk. Hoši honem běželi pomáhat při přistání. Jen taktak, že Padde nebyl stažen lanem do vody. Zachránil se tím, že vyskočil na palubu, kde padl k nohám několika úctyhodným pánům. Pln rozpaků postavil se zase na nohy. Pánové se zasmáli a vystoupili na břeh. Hajo je pozdravil nadmíru uctivě. „Kdo to byl?“ zeptal se kapitána Bloka, majitele tjalku. „Nu,“ řekl Blok, „ten vousatý je kapitán Bontekoe.“ „Ano. Ale ti ostatní?“ „Ti jsou z Východoindické společnosti. Ten hubený je z Enkhuizenu a ten tlustý se širokými rukavicemi přijel ze Zélandu.
- 10 -
Přeplavil jsem je na Hoornském slunci“ – Blok ukázal na svůj tjalk – „na ostrov Texel a zase zpět. Tam kotví Nový Hoorn, víš?“ „Nový Hoorn?“ „Loď kapitána Bontekoea, která popluje do Východní Indie. Tu bys měl vidět! Dvě stě mužů na palubě!“ Haj o se zamyšleně díval za pěkně oděnými pány. Zrovna se zastavili před Bontekoeovým domem na Přívozním nábřeží. „Prosím vás,“ žádal Hajo Bloka, „ukažte mi, jak velký je Nový Hoorn.“ Blok se zatvářil vážně, plivl hodně daleko před sebe a měřil očima půdu. „Vidíš tamhleten kůl?“ „Tamten?“ „Tak je loď jistě dlouhá od nosce k zátylku.“ „A kotví pevně, Bloku?“ „Pevně jako kanonýr!“ Kapitán šel se svými syny svinout plachty. Padde mlčky poslouchal, pak vzal džber a oba hoši šli dál svou cestou. „Ten skok na palubu dopadl líp, než jsem si myslil,“ pravil Padde, „vždyť to bylo jistě tři lokte daleko.“ Ale Hajo neodpověděl. Došli k Italské hrázi. Tam byl silný led. Najednou se Hajo zastavil. Padde šel v zamyšlení ještě o kus dál. Pak stanul a udiveně se rozhlédl. Hajovy oči věštily bouři. „Podívej se, Padde,“ řekl pomalu a ukázal před sebe. „Co vidíš tamhle na ledu?“ „Pánbíčku!“ zvolal Padde. „Někdo tam loví platejsy.“ „Správně!“ potvrdil Hajo. „Někdo je na mém území a loví platejsy. Znáš ho? Já ne.“ Padde rozčilením funěl. „U naší díry! Kdo to je, nevidím, já totiž nevidím tak dobře jako ty.“ A Padde zdůraznil svůj výrok tím, že přimhouřil oči. „Pojď se mnou!“ rozkázal Hajo. Padde si v duchu řekl, že to bude zas jednou napínavé odpoledne. Oba hoši se vydali na drzého rybáře. Byl to pěkně oblečený hoch; vedle sebe měl postavený džber a udatně bušil sekerou do ledu, aby probudil platejsy omámené chladem a aby je přilákal k díře v ledu, v níž visela zrádná síť. Hoch
- 11 -
byl tak zabrán do práce, že nepozoroval, jaké nebezpečí se mu vznáší nad hlavou. Padde už nezkrotli své rozhořčení. Když sešli dolů na led, hnal se na horlivého rybáře. Ale právě když k němu docházel, stihla ho nehoda: sklouzl a upadl na záda – led ovšem nepovolil a Padde se hrabal na nohy jako omráčený. Cizí hoch vzhlédl. Jeho vážná tvář nabyla soucitného výrazu. „Ano,“ řekl, „led je tu hladký.“ „Co tady děláš?“ osopil se Padde, postaviv se na krátké nožky. „Klepu na platejsy,“ odpověděl cizí hoch. „Ublížil sis?“ „Klepeš na platejsy?“ zařval Padde. „Pomohu ti!“ Hoch pohlédl na Padda udiveně a pak řekl: „Tam, kde teď stojíš, toho nebude třeba. Tam se platejsi už jistě pořádně polekali.“ Padde popadal dech. Protože nemohl honem najít slova, jimiž by si ulevil, kopl do džberu cizího chlapce. Platejsi se rozlétli po ledě. Tu neznámému hochovi zajiskřily oči. Vyskočil z kleku tak hbitě, že Padda pojala závist a strach. Hoch se pevně postavil proti útočníkovi, rozkročil se a řekl klidně a vlídně: „Posbírej ty platejsy do džberu, prosím.“ „Tebe strčím do džberu a hodím do díry v ledu!“ sliboval Padde. „No dobrá,“ odpověděl hoch, „ale napřed posbírej platejsy. Jedna– dvě…“ Tu přišel Hajo. „Počkej! Nech mého kamaráda na pokoji!“ Hoch změřil nového nepřítele od hlavy k patě, což Hajo nemohl nikdy snést, zejména, byl-li ten, kdo si ho tak měřil, pěkně oblečen jako tenhle neznámý hoch. „Dobré odpoledne,“ pozdravil cizí chlapec kupodivu přátelsky. „Kde bydlíš?“ ozvalo se zlostně z Hájových úst. „Přišel jsem z Alkmaaru.“ „Proto tedy nevíš, že je to má díra.“ „Tvá díra?“ řekl hoch a jakoby nic mluvil dál: „A roztaje-li led, bude díra pořád tvá?“ To bylo přespříliš. „Pojď se mnou na hráz, chci s tebou zápasit,“ řekl Hajo zkrátka. Padde hořel nedočkavostí. „Teď uvidíš, zač je toho loket, chlapečku!“ - 12 -
Hoch ho neposlouchal. „Půjdu s tebou,“ řekl Hajovi, „ale napřed musí ten tlouštík,,,“ a přitom přistupoval ponenáhlu k Paddovi, jenž usilovně mrkal. „Jedna – dvě…!“ „Posbírej je, Padde,“ řekl Hajo. Tu se Padde shýbl. „Udělám to, protože chci honem vidět, jak ho zvochluješ, Hajo!“ prohlásil. Petr Hajo a hezký neznámý hoch se odebrali na hráz. Dvacet kroků za nimi šel Padde, hekaje a odfrkuje, v jedné ruce držel svůj džber a v druhé džber s platejsy. Tak došli na opuštěnou hráz. Padde postavil prázdné vědro vzhůru dnem a sedl si na ně. „Tak začni,“ řekl. Nepřátelé na život a na smrt se postavili proti sobě. Hajovi blýskaly oči; skrčil hubené tělo ke skoku. Druhý hoch očekával útok vzpřímen, klidně jako medvěd. „Popadni ho, Hajo!“ křičel Padde. „Přemůžeš ho jednou ranou.“ Ale Hajo nečekal na Paddovu radu; skočil na protivníka. Neznámý hoch byl podle všeho stejně silný jako klidný: popadl Hajá a ten mohl děkovat jen své neobyčejné mrštnosti, že neležel hned na lopatkách. Padde vyskočil rozčilením ze džberu. „Ty vyhraješ, Hajo, vždyť je nehybný jako treska!“ Ale „divoký“ Hajo, postrach pokojné osady Hoornu, našel svého mistra! Po úporném boji, trvajícím několik minut, byli stále tam, kde začali, to jest: Hajo byl už červený jako uvařený rak a neznámý hoch nebyl vůbec rozčilen. „Takhle nic nesvedeme,“ supěl Hajo, „odpočiňme si napřed a pak zase začneme.“ Druhý hoch hned spustil paže. A zatímco si Hajo bez dechu sedal na džber, který mu Padde uctivě postoupil, jeho protivník si prohlížel šaty a oklepával písek z kalhot. „Drž hubu,“ zabručel Hajo. „Zatrackaná škoda, žes ho pustil, Hajo,“ pravil Padde, „byl bys ho položil na lopatky, než by napočítal dvě.“ Hoch z Alkmaaru pohlížel přívětivě na svého protivníka. „Ty jsi kovář?“ zeptal se.
- 13 -
Hajo si mimoděk otřel rukávem začerněnou tvář. „Ty jsi jistě škrabák, když se takhle parádíš.“ „Jsem plavčík,“ zněla odpověď. To působilo. Hajo vyskočil. „Plavčík?“ „Copak je tak divné, je-li někdo plavčíkem?“ divil se hoch. Hajo sebou nevrle trhl: „Já bych nechtěl být plavčíkem!“ poškleboval se, ale v hlase se mu ozýval jakýsi stesk. „Proč ne?“ „Proto!“ „Máme se tady líp,“ prohlásil Padde. „On bude kovářem a já půjdu k strýčkovi do pivovaru. Aspoň máme něco jistého, ale ty musíš skákat jako opice po špinavé kocábce.“ Hajo se zatvářil co nejnetečněji. „Jsi jistě na velrybářské lodi?“ „Ne,“ odpověděl plavčík, „popluju s Novým Hoornem do Východní Indie.“ „Však jsem si myslil, že chodíš na pepř!“ zvolal Padde. „Kolik… kolik je ti let?“ zeptal se Hajo. „Čtrnáct.“ „Čtrnáct?! Kdo… tě přijal?“ „Sám kapitán Bontekoe.“ „Tak,“ zlobil se Hajo, „to jistě šel tvůj tatínek ke kapitánovi, aby mazánek dostal místo?“ Cizí hoch se zadíval před sebe na hráz. „Nikdy jsem tatínka nepoznal,“ odpověděl. Hajo zrudl a byl by si raději dal pohlavek. Hoch z Alkmaaru se díval zkoumavě na Haja: „Říkáš, že bys nechtěl na moře, ale nemyslíš to doopravdy.“ „Ale ano,“ zabručel Hajo. „Proč nechceš? Uvidíš a „uslyšíš o věcech, o kterých by se ti jinak ani nesnilo! Cožpak si musíme nechat všecko před nosem sebrat od Španělů a Portugalců? Později budu rejdařem a budu stavět lodí na daleké plavby; chci…“ Hajo vyskočil s odvrácenou hlavou a beze slova se dal k Západní hrázi… Budoucí rejdař se za ním díval oněmělý úžasem. A Padde se na něho osopil: „Vždyť ti řekl, že nechce na moře! Proč o tom pořád meleš? Copak si myslíš, že rád poslouchá takové žvanění, musí-li
- 14 -
celý den trčet v kovárně?“ Pak sebral džber a dodal výhružně: „Běda tvé kostře, potkám-li tě někde!“ A bruče loudal se za Hajem. Cizí hoch pohlížel za tou dvojicí. Úsměv mu pohrával kolem rtů, když bral do ruky džber a šel po hrázi k Přívoznímu nábřeží. Hajo a Padde šli po Západní hrázi, prošli bránou, pak dále, Hajo napřed, Padde o půl kroku za ním. Ve dne bylo mírné počasí, ale navečer se zdvihl vítr. V Hajově nitru zuřila bouře. Padde chtěl lít olej na rozbouřené vlny a začal hubovat na neznámého hocha. „Ten a rejdařství! Říká-li loď, jistě myslí dřevák a v něm zapíchnutý špejlek!“ Haj o neodpověděl. Šedýma očima se díval upřeně přes moře. Neslyšel, co Padde povídá, neviděl také bílé racky, poletující s křikem, ani šedé vrány, jež se vznášely na silných perutích a krákoraly. Hajo jen slyšel – řeč moře! Moře mluvilo s Petrem Hájem… moře vábilo a omamovalo, moře, pro něž nyla jeho duše neukojitelnou touhou. „Petře,“ šeptalo mu moře do ucha, „Petře, Petře, pojď, pojď! Jsem nekonečné, Petře… nikdo mě nezná, Petře… kdybys věděl, Petře, jaké daleké cizí země… kdybys znal tajemství bouře… kdybys věděl, co se tají v mých nevyzpytatelných hlubinách… Petře! Petře!“ Padde sténal a funěl a šel stále pomaleji. Hajo si toho všiml a obrátil se. Šli nyní proti větru. Hajo smekl čepici a vítr mu províval plavými vlasy. Ještě jednou se Padde pokusil rozptýlit kamaráda. „Ať si jde ten kluk na moře! My se tady máme líp, že je to pravda, Hajo?“ Když ale nedostal odpověď, vzdal se. Tak přišli za soumraku k bráně. Hajo však namířil k Hlavní věži. „Nepůjdeme ještě domů?“ zeptal re Padde. „Jen si jdi.“ „Zůstanu s tebou.“ U Hlavní brány zahnul Hajo nalevo, na Přívozní nábřeží, zastavil se před obydlím kapitána Bontekoea, vystoupil nahoru po schodech a spustil těžké klepadlo. Padde zůstal jako do země vrytý.
- 15 -
Služka se nedůvěřivě.podívala na neočekávaného hosta, kterého ovšem dobře znala. „Je kapitán doma?“ zeptal se Hajo. „Chci s ním mluvit.“ „Ty?“ zeptala se služka. Padde už zas našel řeč. „Pusť ho dovnitř,“ křikl, „nechceš-li, abych ti zítra sebral vědra!“ „Ticho, Padde!“ řekl Hajo, obrátil se k služce a dodal: „Řekni kapitánovi, že s ním chci jet na východ. Jdi honem…“ Služka asi měla měkké srdce. Právě se chystala, že přibouchne dveře Hajovi před nosem, ale teď zaváhala. „Jet s ním na východ? Ty na východ?“ Tu se ozval chlapecký hlas shora: „Zaveď ho dovnitř, Agáto!“ Hajovi proběhl strach celým tělem. Ten hlas… není-li to…? Pustili ho do domu. Ale když si přede dveřmi vyzul dřeváky a stál v punčochách na tlusté rohoži ve vznešené síni s mosazným svícnem, pochopil, že si zkazil poslední naději. Hoch, s nímž zápasil, bydlí v tomto domě! Také Padde venku poznal ten hlas. Nadával a láteřil až hrůza a čekal, až bude Hajo vyhozen na ulici. Když se to nestalo, posadil se na schůdky a zadumal se. Setmělo se docela a ulice ztichla. Okna na protější straně kanálu se zrcadlila v ledu; Padde nemohl objevit na nebi jedinou hvězdičku. Kdesi v dálce štěkal pes; někdo na bruslích přijel na gracht a škrtal bruslemi po ledě. Hm… nebyl to hlas kapitána Bontekoea? Hlas zase zmlkl. Chudáku Hajo! Ubohý příteli! pomyslil si Padde. Ale ten kluk z Alkmaaru dostane ode mne přes hubu, to je jisté! Foukalo zatrápeně; pes znovu zavyl, teď někde blíž. Dlouhé vytí se zdálo nekonečné v tichém tmavém zimním večeru. Padde se zachvěl. Kolik je asi hodin? Mohl si vypočítat na prstech, že přijde domů pozdě a že dostane od matky výprask. Zasloužím si to, řekl si s povzdechem. Cožpak jiní hoši nechají své matky čekat s jídlem? Udělal by to Harmen Lijsjens? Udělal by to Honza Hazenpad? Ten jen jednou přišel s roztrhanými kalhotami, tehdy, když dostal nářez od Petra Haja. Vsadil bych se, že se jeho matka na něm dožije jen samé radosti. Měl bych jít domů? - 16 -
Padde vstal, ale zase sebou mrzutě praštil na práh. „To nejde,“ vzdychl. „Hleďme, jaký jsem. Mám-li kamaráda, nechce se mi domů. S tatínkem je tomu zrovna tak, a proto chodí z hospody do hospody; a maminka jistě řekne: ‚Padde? Padde se dá taky touhle cestou.‘“ Po nábřeží se přiloudal hubený špiclík. Padde ho zavolal k sobě a hladil ho po hlavě. „Tak ty jsi ten muzikant, co před chvílí zpíval? Moc krásně, povídám ti. Kdybych něco měl, dal bych ti.“ Pes mu olízal ruce a očichával kapsu u kalhot. „Hrome,“ řekl Padde, „taky pravda! Máš opravdu psí čich!“ Vytáhl z hlubin kapsy kus chleba. „Umíš hezky prosit?“ Pes rozčileně štěkal a obskakoval kolem Paddovy pozdvižené ruky. „Aspoň pěkně poslouchej, Pozore! Podívej se, pro tenhle kousek chleba se musila maminka dřít, víš? Na tom ti nesejde, co? Myslíš si: chleba je chleba a – chňap! Nech mě mluvit, Pozore! Až budu velký, až budu – ticho! – v pivovaře u strýčka – no počkej –, budu pilně pracovat, abych mohl dát mamince chleba, co jen bude chtít! Podívej se, tady máš kus.“ A Padde se díval, jak pes v mžiku schlamstl chléb. „Neodnaučil ses ještě žrát,“ řekl, „ačkoli se mi zdá, že nežereš moc často.“ Padde vztyčil hlavu, když zaslechl z té strany, kde byla hospoda U tří králů, prozpěvování několika opilých mužů. Vhrkly mu do očí slzy. „Sbohem, Hajo!“ řekl tichounce. „Sbohem, nejlepší příteli Hajo!“ A psovi, jenž se mu třel o lýtka a třásl se, řekl: „Musím jít, Pozore! Táta přijde domů. Ale bude-li chtít bít maminku nebo sestry a bratry, bude se musit napřed vypořádat se mnou. To je jisté… to ti povídám.“ Padde vstal, pes mu podal pracku a hoch pospíchal temnými ulicemi domů…
KAPITÁN BONTEKOE Hajo už nemohl couvnout; vězel v pasti. Služka ho vedla širokou, temnou chodbou do parádního pokoje. Ať prý tam počká. A Hajo čekal v potu tváře. Díval se pln úcty na těžký leštěný dubový nábytek, na mosazné obložení mohutného krbu, vyleštěné, až se blýskalo, na obrázky lodí v zlatých rámech, lodí, z nichž některé byly rozřezány na kousky jako ryba, takže bylo vidět do jejich nitra. Díval - 17 -
se na těžké plyšové záclony a na krásný koberec, který ho pálil pod nohama. Všecko v pokoji jako by na něho volalo: ,,Co tu chceš, vetřelce! Nedotýkej se nás: zašpinil bys nás. Hrozně páchneš koňskými kopyty!“ Velké zrcadlo na stěně mu šuškalo do ucha: „Cožpak sis nemohl učesat vlasy? Jak jsi špinavý a černý!“ Hajo se začal utírat rukávem, ale pokusy očistit se byly marné, neboť rukáv byl také černý. „Což abych potichounku utekl? Chodbou a pak honem ven?“ Ale Hajo zavrhl, plán tak rychle, jak jej napadl. Myslili by si, že něco ukradl, a utíkali by za ním a křičeli by: „Chyťte zloděje!“ Krev stoupla Hajovi do tváří. Hajo vězel v pasti. Bez naděje. Kapitán co nevidět vejde do pokoje – Hajo již viděl jeho statnou postavu – a řekne: „Ty špinavce, ty že chceš se mnou mluvit! Ty uličníku, chceš mluvit s velitelem Nového Hoornu? Kliď se, šibeničníku! Právě jsem o tobě leccos slyšel! Něco moc krásného, rozumíš?“ A co by mu odpověděl? „Kapitáne, vždyť on lovil v mé díře!“ Hajo se nedá vyhnat! Raději proběhne zpátky chodbou a obuje si venku dřeváky, jako by se nebylo nic stalo. Nepřijde kapitán ještě dlouho? Hajo nabral zhluboka dech. Jak to, že nemůže dýchat? Svrbělo ho celé tělo – to se rozumí –, protože mu po nesmyslném toulání bylo horko! Co řekne, až kapitán vejde dovnitř? „Dobrý večer, kapitáne?“ Tak beze všech okolků? Když se Hajo podíval znova do zrcadla, všecek se skrčil. Jak vypadá ubohý! Zdálo se mu, že z druhé strany se chce na něho svalit obludně velký prádelník a zamáčknout ho. Chudák Petr Hajo! Bylo mu do breku. Ale on a brečet!? Tu se po chodbě blížil těžký krok. Dveře se otevřely. Kapitán Vilém Ijsbrantszoon Bontekoe, velitel lodi Nový Hoorn, plující do Východní Indie, vešel do pokoje… „Dobrý večer, mladíku!“ řekl kapitán vlídně. „Slyšel jsem, že jsi mě přišel o něco požádat.“ Vlídnost byla horší než výprask. Kolem Petra se všecko točilo. Copak se to děje? Kapitán ho nevyhazuje ze dveří? Dokonce s ním přívětivě rozmlouvá? Či se skrývá v trávě zmije? To je nemožné! V - 18 -
očích kapitána Bontekoea nenašel nic, co by prozrazovalo neupřímnost. „Kapitáne,“ zakoktal Hajo, „kapitáne… já bych… já bych chtěl… já…“ Na opálené tváři slavného muže se objevil úsměv. „Usoudil jsem z vyprávění svého synovce, že jsi výmluvný,“ řekl. Tu to máme! Tedy přece! Hajovi se roztřásla brada, ale neřekl ani slovo. Kapitánovi bylo hocha líto. „Nuže,“ řekl, „budu tedy mluvit já. Dobrá. Půjdeš s námi.“ „S vá...?“ breptal Hajo, který ztratil poslední kousek půdy pod nohama. „S námi na východ,“ řekl kapitán. „S Novým Hoornem.“ Hajo se začal třást jako prut. „S Novým Hoornem…?“ koktal, „na východ…“ „Správně,“ pravil kapitán s úsměvem. „Zdá se, že chápeš rychle. A já jsem slyšel od synovce, že máš pořádné pěsti a že si nenecháš něco vzít před nosem. To jsou vlastnosti, které u svých lidí potřebuju.“ „Kapitáne!“ Hajo udělal posunek, jako by ho chtěl uchopit za ruce. Kapitán byl velmi překvapen takovým výbuchem citu. „Ty bys tak tuze rád plul s námi?“ Tu se stalo něco, co se už léta nepřihodilo: Hajo brečel. „Tak, tak,“ bručel kapitán Bontekoe, „jmenuješ se Hajo, což?“ „Ano, Petr Hajo!“ „Syn Harmena Hajá?“ „Ano, kapitáne, ale otec…“ „Vím,“ řekl Bontekoe, „té noci se potopily ještě tři jiné rybářské čluny.“ Zmlkl na chvíli a pak, nedívaje se na Hajá, řekl pomalu: „Tvůj otec, Hajo, byl statečný muž. Od syna očekávám totéž.“ Potom se zeptal znenadání: „Tvoje matka schvaluje, že…“ „Ó, ta to schvaluje, kapitáne!“ „Co schvaluje? Že ji opustíš? Že odjedeš?“ „Jistě, kapitáne!“ Kapitán se nemohl zdržet úsměvu, ale jeho tvář zvážněla, když se zeptal: „Čím jsi byl na pevnině, Petře Hajo?“ - 19 -
„Učedníkem u kováře, kapitáne.“ „Předtím jsi jistě taky něco dělal?“ „Ano, kapitáne, byl jsem mládencem v drogérii U zlatého zevlouna.“ „Nelíbilo se ti tam?“ „Ne, kapitáne.“ A Hajo ze sebe vypravil ustrašeně. „Vyhnali mě, kapitáne…“ „Tak? A proč?“ Hajo se kousl do rtů. Nemůže přece říci kapitánovi, že smlsal sladké dřevo a že dal starému drogistovu kocourovi pilulky, aby ho naučil chytat myši. Kapitán mu chtěl pomoci. „Byl jsi jistě ještě u jiného řemesla?“ „Ano, kapitáne!“ řekl Hajo, rád, že vyvázl. „Slévačem olova.“ Bontekoe vyvalil oči. „A… hm… předtím?“ „Zedníkem, kapitáne.“ „A předtím?“ Hajo musil chvíli přemýšlet: „Myslím…“ „Nelam si hlavu, Petře Hajo. Vidím, že jsi už něco zkusil. Odevšad tě vyhnali?“ Hajo přisvědčil. Sledoval očima, v nichž se zrcadlil strach, kapitána, který v zamyšlení chodil sem tam po pokoji. „Kapitáne,“ zaúpěl Hajo, „já budu… já chci… slibuju…“ Kapitán se rázem obrátil a pohlédl Hajovi rovnou do očí. Hajo cítil, jak ho ten pohled proniká až do hloubi duše. Proto jej snesl. „Poslyš, Petře Hajo,“ pravil kapitán, „nebude-li maminka nic namítat, přihlas se zítra u kapitána Bloka na Jeroensteegu a pověz mu, že pozítří popluješ s Hoornským sluncem na Texel, kde Nový Hoorn čeká na příznivý vítr.“ „Ano, kapitáne…!“ Znělo to jako zajásání. A Hajo si chvatně přejel zakoptěnýma rukama přes obličej, zářící nesmírnou radostí a lesknoucí se slzami. „To nedělej,“ radil mu Bontekoe, „budeš vypadat docela jako mouřenín.“ Přistižený Hajo honem svěsil ruce. „Kapitáne, já vždycky budu…“
- 20 -
„O tom nepochybuju, Petře Hajo. Uličníci se hodí na pevninu, ale na lodi plující na východ potřebujeme muže. Nebude-li tvá matka nic namítat, budeš moci být od zítřka zapsán do seznamu mých lodníků. Pomysli, že se o mužstvu Nového Hoornu nesmí říci slova špatného a že na velestožáru se třepetá vlajka, kterou musíme uchovat neposkvrněnou. Rozuměls?“ „Rozuměl, kapitáne!“ Hrome, to znělo rázně! Pak nastala slavná chvíle: kapitán Bontekoe, velitel na Novém Hoornu, podal ruku plavčíkovi Petru Hajovi. Hajo cítil, jak se mu chvějí všecky údy. Ruka jeho kapitána! U domovních dveří na chodbě čekal na něho hoch, který dnes lovil v jeho díře. „Jmenuju se Rolf,“ řekl. „Musíme se spřátelit, protože na lodi není kapitán Bontekoe mým strýcem, ale kapitánem, a já plavčíkem, rozumíš?“ „Nehněváš se na mne?“ zakoktal Hajo. „Proč bych se hněval?“ zeptal se Rolf. A jeho obličej byl vážný, jako vždycky, když dodal: „Myslíš, že-bych tě byl nechal lovit, kdyby to byla má díra?“
MATKA V bídném domečku v Bagijnesteegu čekala Petrova matka. Před třemi lety, roku 1615, za jarních bouří, které se zachovaly v paměti všech současníků, ztroskotal člun jejího muže a Petrův otec a strýc se utopili. Žena rybářova zůstala sama se čtyřmi dětmi. Byl to Petr, dvě děvčata, Anička a Marta, jedna dvanáctiletá, druhá desetiletá, a Doris, který tehdy sotva běhal. Těžce postižená vdova vydělala šitím sotva tolik, aby uživila a ošatila děti a sebe. Ale přesto se statečně probíjela životem. Největší její starostí bylo, že nejstarší syn vyrůstal, jak se zdálo, pro šibenici. Petr darebačil od časného rána do pozdní noci, den co den chodily žaloby, že znepokojuje celou čtvrť. Jeho otec byl dobrák od kosti a zřídka děti bil, ale Petra musil přece jen několikrát přehnout přes koleno. - 21 -
Když bylo Petrovi dvanáct let, projevil přání, že by se chtěl stát námořníkem. Od toho dne neměla matka chvíle pokojné. Snažila se, jak mohla, aby v něm vzbudila chuť k něčemu jinému. Dala ho do učení k ševci, ale tam vydržel jen tři neděle. Pak ho švec vyhnal. Smiloval se nad ním koželuh, ale byl za to špatně odměněn: třetího dne vzal Petr do zaječích, protože se mu nelíbil zápach v koželužně. Koželuh netoužil po Petrovi, stejně jako Petr netoužil po něm, a tak milý Hajo přistál u řezníka. První dny, kdy jen roznášel maso, šlo všecko jako po másle: Petr se toulal celé hodiny s košíkem masa po přístavu. Pak přišel den, kdy měl Petr pomáhat při porážení krávy. Choval se statečně, ale když byla krvavá práce skončena, plížil se uličkami domů a trápily ho výčitky svědomí. V noci ani oka nezamhouřil a ráno zkrátka prohlásil, že k řezníkovi nepůjde. Pak se měl učit udit sledě. Petr prohlásil, že kdyby tam zůstal, byl prý by z něho také uzenáč, a utekl. Ani k truhlářství se nehodil, stejně ne k zednictví, k slévání olova a k práci v drogérii. Konečně se dostal ke kovářskému mistrovi Wouterovi. Tam vydržel už půl roku! Petrova maminka, jež se už smiřovala s myšlenkou, že hoch se dá na moře – vždyť na souši se k ničemu nehodil! –, začala znova doufat. Půjde to s ním konečně? Pořád měla starostí nad hlavu: Petr hrozně trhal šaty, i čepici roztrhal, co chvíli něco rozbil, a pořád se pro něho musila znepokojovat. Ale všecko by mu ráda odpustila, jen kdyby na něm viděla, že z něho může být pořádný člověk. Změnil se Petr tak najednou? Ach ne! Věci se měly tak, že ze všech řemesel mu bylo kovářství nejméně odporné, a hoch se rozhodl, že zůstane tak dlouho, pokud se mu nenaskytne vhodná chvíle vyplout ha širé moře. Časem ho kovářství těšilo! Zapomínal na celý svět, když tahal mech a hleděl do růžových a zamodralých, divoce plápolajících plamenů, které vedly lítý boj s praskajícími, syčícími, pukajícími pařezy. Hajo tahal měch čím dál tím rychleji; čím dál tím divěji tančili plamenní ďáblové. Doráželi na bezbranné dřevo ze všech stran, plížili se kolem něho, protahovali svá pružná těla každou skulinou a vyplazovali výsměšně jazyky, když se jim ta lest zdařila. Vedle sopouchu, nad nímž plály veliké, jasně červené plameny, hráli, - 22 -
si na honičku malí modří diblíci na černých zuhelnatělých pahýlech. Hajo byl všecek upoután. Ta armáda rudých diblíků patřila jemu; mohl ji povzbudit až k šílené smělosti; na jeho rozkaz nasedali na koně a přepadali dřevěnou pevnost, přelézali zdi a chytali pod krk železnou tyč, která čekala nehybně a netečně na jejich divoký útok. A hle, tu začalo železo žhnout, mistr Wouter je položil na kovadlinu, zdvihl kladivo; s hromovým úderem padl perlík na železo. Jiskry z něho sršely. Sss! Drž pevně! Bum! To to duní! A železo je přemoženo. A pak v létě, když přicházeli sedláci s mladými koňmi k prvnímu kování. Hrome, to se mladým koním nelíbilo! Petrovi by se taky nelíbilo, kdyby mu někdo přibíjel žhavou podkovu! Koně kousali a kopali – a Petr se musil mít dobře na pozoru! Když sedlák, jemuž kůň patřil, odešel na trh a když se mistr Wouter obrátil zády, Hajo využil vhodné chvíle a hop! už seděl koni na hřbetě. Pak šlo o to, aby se tam udržel! Hajo se chytil oběma rukama hřívy, nohy skrčil dozadu, aby ho kůň nemohl kousnout, a pak… vybuchl v hlasitý smích. „Koukej, jak bys mě shodil! Hahaha!“ Neoctl se nikdy jen tak na zemi. Safraporte, když už jednou seděl, tak seděl! Toho večera se však Petrova matka nesmála, když čekala na nejstaršího syna. Před hodinou u ní byla žena kováře u Železného muže a řekla jí ostrým hlasem: „Je-li můj muž trouba, já ne! Postarám se, aby mi ten ničemný kluk nepřekročil práh! Teď je s mou dobrotou konec!“ Petrova matka neodpověděla… U Hajů mlčky pojedli; matčina sklíčenost působila i na děti. Když Anička, Martička a Doris byli již v posteli, usedla matka se šitím u kamen. Povídala si v duchu, že se velmi zlobí na Petra, protože utekl z práce a tak málo o ni dbá, že nechodí domů ani k jídlu, nechá ji čekat večer co večer a přitom vyvádí jen samá darebáctví. Zeptá se ho, zasloužila-li si, aby jí takhle ztrpčoval život, a vzpomněl-li si, co by si o něm v té chvíli pomyslil tatínek. Pomůže to? Petr byl hned dojat; matka věděla, že ji má přesto rád a že co nejupřímněji slíbí, že se napraví. Splní však svůj slib? Neuteče – přijme-li ho mistr zpátky do kovárny – neuteče znova z práce? - 23 -
Moře mu vězí v hlavě, vzdychla. Jenom moře bude koneckonců pro něho. Z moře by nemohl utéci, kdy by ho napadlo; tam vládne neúprosná, přísná kázeň; tam se jeho nezkrotná dobrodružná mysl upokojí. Ale na to je ještě dost času. Který kapitán by přijal čtrnáctiletého hocha? A pak... Petrova matka se kousla do rtů a chvějícími se prsty šila dál. Venku na věži bily hodiny. Už sedm. Kde je tak dlouho? Její zlost ustoupila strachu. Aby tak ležel pod ledem! Hloupost! Cožpak ji nenechal už stokrát čekat? – Ale ta myšlenka ji neopouštěla. Konečně byla tak ustrašena a rozčilena, že musila nechat práce. Čekala a čekala… Což aby se podívala na ulici, nepřichází-li? Vstala. Ano, půjde-li už na ulici, může si také přehodit šátek a jít se podívat do přístavu. Rozhodla se. Ale když vstala, zdálo se jí najednou… Rychle si zas sedla, chopila se práce a tvářila se, jako by se ho vůbec nebyla chystala hledat. Nuže, zkusí to ještě jednou… Seděla s tlukoucím srdcem, skloněná nad prací. Tu se dveře prudce otevřely; syn vrazil dovnitř, vrhl se jí do náručí a vzlykal: „Mami, mami! Půjdu na moře!“ Jaký to mělo účinek! Petrova matka zbledla. Objala hochovu hlavu a pokryla ji polibky. „Synáčku! Synáčku! Jak to… že tak najednou…“ „Kapitán Bontekoe… Nový Hoorn… Texel… Indie…,“ vykoktal Petr. „Všecko vám povím!“ „Dobrá, hochu,“ řekla matka. A zatímco se dívala upřeně na dveře, které zůstaly dokořán, opakovala nezvučně: „To je dobře… A teď zavři dveře, Petře!“ Pustila Petrovu hlavu a potácela se k almárce, kde bylo schováno vychladlé jídlo pro Petra.
SLAVNÉ LOUČENÍ Již časně zrána druhého dne klepal Padde na malé okenní tabulky domku v Bagijnesteegu. Hajo mu otevřel a hned ohlásil příteli velkou novinu. - 24 -
Padde úžasem div nepadl. „Pánbíčku na křížku, copak bude teď se mnou?“ „Zeptej se, jestli bys nemohl také s námi,“ řekl Haj o pochybovačně. „Já – s vámi?“ vykřikl Padde. „Ty si tedy myslíš, že já bych opravdu chtěl jít s vámi? Vždyť já půjdu k strýci do pivovaru. Aspoň budu mít jistotu!“ Hajo vyprávěl, jak se všecko zběhlo od té chvíle, kdy se rozešel s Paddem. „A zítra popluju s Hoornským sluncem k Texelu, Padde!“ „To je nemožné!“ vykřikl Padde zděšeně. „Budou musit nějaký den počkat!“ „Proč je to nemožné?“ zeptal se Hajo. „Proč?“ Padde vykulil očka. „Maminka ti přece musí ušít výbavu a ty se musíš rozloučit s kdekým v městě!“ „Maminka se dala do mé výbavy už dnes v noci,“ odpověděl Hajo, „a loučení v městě se odbude za hodinu.“ „To nedokážeš!“ ujišťoval ho Padde. „Tak honem, obuj si dřeváky, začneme hned!“ Vypočítával na prstech, s kým se musí Hajo rozloučit. „Musím také zajít ke kapitánovi Blokovi a říci mu…“ „Panebože! Napočítal jsem už sedmatřicet lidí, ke kterým musíš zajít! Jsi hotov?“ „Už jdu!“ Hajo šel do zadní světničky, kde matka honem honem šila výbavu. Políbil ji vroucně a odešel s Paddem. „A teď dobře poslouchej!“ řekl Padde. „Vždycky jsem dělal, co jsi chtěl, a nelituju toho. Ale dneska jsem pánem já. Ty jsi příliš rozčilený, abys mohl zařídit všecko sám. Já jsem klidný, však vidíš, že jsem klidný, a proto – ponech to na mně. Zanic na světě bych nechtěl, abys při loučení někoho vynechal a abych o tom musil později poslouchat všelijaké řeči.“ Hajo se poprvé v životě podvolil Paddovi. Z očí mu zářilo převeliké štěstí, jež ho najednou potkalo. „Mistr není ve své míře,“ zjistil Hajo, když zaslechl zlostné údery kladiva, v nichž nebylo ani stopy po radostném rytmu, který vládl v kovárně, byl-li mistr v dobré náladě.
- 25 -
„Jistě mu zas dala co proto jeho milená Lenka,“ pravil Padde. Otevřel dveře a vešel do kovárny. „Dobrý den, mistře! Přišli jsme se rozloučit!“ Mistr Wouter spustil kladivo. „Zatrachtilý kluku,“ řekl pouze. „Nezlobte se na mne, mistře; že jsem včera…“ „Hajo pluje na východ,“ řekl Padde. „Kdopak ví, jestli se kdy vrátí.“ „Na východ?“ zeptal se Wouter a hlas se mu náhle zachvěl. „Ty, Hajo?“ „Ano, mistře!“ „S Novým Hoornem,“ řekl Padde. „Nemáte nějakou starou bednu, mistře? Takovou na lodní truhličku, víte? Proto jsme přišli.“ Wouter podal Hajovi černou kovářskou ruku. „Já se nezlobím, rozumíš? Opravdu ne! Věřil bys… hm! A bednu pro tebe mám. Jistojistě. Okovám ji, že jí budeš moci házet.“ „A nepřibijete na rohy plíšky?“ navrhoval Padde. „To už nějak udělám,“ odpověděl mistr Wouter. Hajo mu chtěl poděkovat. „Mistře, já…“ „Pst,“ zarazil ho Wouter. „Nekřič tak. Kdyby to slyšela má žena… něco by na tebe přilítlo! Poslyšte… až si přijdete pro tu truhličku, nechoďte předními dveřmi, ale zadem. To jen proto, že…“ Padde přimhouřil očka. „Rozumíme, mistře, Kdyby nás viděla jít s truhličkou, přiletělo by zas něco vám, což?“ „Ne, to jen proto, aby se nezašlapal práh,“ zabručel Wouter, „bývá obyčejně špinavý od samých šlápot.“ Hoši odešli a kovář, starostlivý o svůj práh, pohlížel za nimi. Pak bloudil očima po kovárně a utkvěl pohledem na prázdném místě pod měchem. „Zatrachtilý kluk!“ zabručel. Posmrkl, přejel si rukou po tvářích, zvedl zlostně kladivo a bušil, až kovárna duněla. „Ke kapitánu Blokovi,“ poručil Padde. Šli kolem radnice, minuli Rooden Steen, Waag zůstal nalevo a pak se dali ke Groote Oost. Ještě nebylo docela světlo; ulice byly prázdné až na několik vozíků s mlékem a s rašelinou. Tak došli do Jeroensteegu ke skromnému obydlí kapitána Bloka. Padde spustil klepadlo a zatvářil se důležitě. Nikdo neotvíral.
- 26 -
„Však toho bude jistě litovat!“ řekl Paddé. „Nechat někoho z mužstva Nového Hoornu čekat venku na mraze!“ Zrovna chtěl znovu spustit hlučně klepadlo, když kdosi odstrčil závoru a dveře se pootevřely. Ve skulině se objevila ruka s konví na mléko: „Čtyři mázy, Kobusi,“ ozval se ženský hlas. „Honem pryč!“ zabručel Padde a táhl Hajá s sebou. „Půjdeme tedy napřed k Truitji Cannegieterové, tam už budou dávno vzhůru, protože její otec musí od šesti do práce. Děvčata hrozně dají na loučení!“ Truitje bydlila v Liliové ulici. Hoši tedy musili zas přes celé městečko. Truitje, plavovlasá červenolící dívka v krátkém červeném živůtku a v modré nabírané sukni, zametala horlivě chodník přede dveřmi domku. „Heleďme je!“ zvolala vesele, když spatřila nerozlučnou dvojici. „Kampak jdete?“ „Do Východní Indie,“ odpověděl Padde. „Nu ano, já ovšem ne. Já půjdu ke strýčkovi do pivovaru, aspoň budu vědět, na čem jsem. Ale Hajo popluje s Novým Hoornem. Bojovat s divochy.“ „Ach,“ zvolala Truitje, „je to pravda? A přivezeš mi opičku?“ „Dostaneš papouška,“ sliboval Padde. „Chytnu-li ho…,“ pochyboval Hajo. „Jen ho chytit,“ ujišťoval Padde. „Ale za hlavou, protože papoušci štípou! Jiná je, vrátíš-li se živ, Hajo…“ „Ano, jen buď opatrný,“ radila Truitje mateřsky. „Může být opatrný, jak chce, Truitje,“ řekl Padde, „a než se naděje, už má jedovatý šíp v břiše.“ „To je hrozné,“ vyjekla Truitje a zbledla. „Hrozné, to je příliš mírné slovo,“ ujišťoval Padde. „Divoši tam skáčou ze stromu na strom jako veverky. Jediné, co může člověk udělat, je střepat je ze stromu. A pak těch hadů, tygrů, slonů a krokodýlů! Na stromech visí kokosové ořechy, velké jako dělové koule, a ty zpravidla padají na toho, kdo pod těmi stromy spí!“ „Odkud to všecko víš?“ zeptala se Truitje ustrašeně. „Vyprávěl mi to opilý Roel. Měla bys ho slyšet vykládat o lidožroutech! Stojí připraveni s takovýmihle noži a sedřou z člověka kůži zaživa. Čtrnáctiletí hoši jsou prý největší pochoutkou, povídá se.“ - 27 -
„Nesmysl,“ řekl Hajo, „strčíš jim do dlaně pár korálů nebo několik vyleštěných duitů a jim už ani ve snu nenapadne, aby ti zkřivili vlásek na hlavě! Obyčejně chtějí, aby ses oženil s dcerou náčelníka lidožroutů.“ „Ale ty bys to jistě nikdy neudělal?“ zeptala se T“uitje. „Nikdy!“ pravil Padde. „Raději bych se nechal sníst zaživa. Truitje, běž se podívat, nemáš-li pro nás nějaké korálky. Vždyť jde o jeho život, rozumíš?“ „Korálky?“ „No ano, všelijaká veteš se nám hodí: hrkačky, hadříky – všecko, bez čeho se můžeš obejít. Hledej dobře, my počkáme. Proto jsme přišli.“ Když Truitje vešla do domku, obrátil se Padde k Hajovi: „Tak vidíš, že budeš potřebovat na rozloučení několik dnů.“ „Půjde-li to takhle, tak ovšem,“ smál se Hajo. „To je jediný správný způsob,“ ujišťoval Padde. „Už bych chtěl být na Novém Hoornu, Padde!“ Hajo štípl přítele do paže a vzdychl blaženým rozčilením. Padde mlčel a díval se před sebe... Z domku vyšlo jiné děvče, Truitjina dvacetiletá sestra Sijtje, stejně svěží, červená a statná jako mladší sestra. Schovávala něco pod zástěrou. Mrskla rychle očima za sebe do síně a pokynula Hajovi: „Pojď sem blíž, Petře!“ „Ano,“ řekl Padde a postoupil o krok. „Ne, musím mluvit s Petrem.“ Padde zabručel a zastavil se. A Hajo vplul dovnitř. Za dveřmi ho dívka zastavila a šeptala. „Ty popluješ s Novým Hoornem, není-liž pravda?“ Hajo přisvědčil. „Na té lodi je také jeden Frís, jmenuje se Hilke. Hilke Jopkins! Tomu musíš dát tohle, chceš?“ A Sijtje červenajíc se vytáhla zpod zástěrky pár ohromných fialových vlněných rukavic. „Punčochy?“ zeptal se Hajo. „Rukavice!“ odpovědělo děvče trochu uraženě. „Tak ohromné…“
- 28 -
„Zdá se ti? Vždyť on je taky hodně veliký! A co se týče rukavic, je líp, jsou-li větší než menší, však ty to taky víš. Snad se ti nelíbí, když má mužský malé ručičky jako holka? Mně to zkrátka připadá odporné. A tobě?“ „Mně také,“ ujišťoval ji Hajo. „No tak,“ mluvila Sijtje spokojeně dál, „řekni mu tedy, že když tu byl, nebyly rukavice ještě hotové, jinak bych mu je byla dala hned s sebou. A… budeš-li moci, dohlédni, aby byl opatrný, prosím tě. Hilke je vždycky tak hrozně neopatrný,“ „Dohlédnu,“ sliboval Hajo. Sijtje se na něho laskavě podívala. „A tady,“ šeptala a vyndala z kapsáře pod sukněmi šátek na krk nadmíru pestrý, „to je pro tebe, drahý hochu. Uháčkovala jsem ho vlastně pro Hilka, až se vrátí, ale teď je tvůj.“ Trochu si vzdychla. „Vždyť mám času habaděj, mohu mu uháčkovat jiný. – Pojď sem, chlapče, uvážu ti ho sama.“ Pozorně a pečlivě mu uvázala šátek kolem krku; oba cípy byly stejně dlouhé – na půl palce – a uzel přesně uprostřed. „Jsi milé děvče, Sijtje,“ ujišťoval ji Hajo. „Blázínku! Řekni Hilkovi, aby mi někdy napsal. Vyřídíš to?“ „Ano, Sijtje.“ „A aby se brzy vrátil. Vyřídíš to?“ „Ano, Sijtje.“ „A pověz mu, že…“ Znenadání se Sijtji začaly chvět rty. „Povím mu to,“ sliboval Hajo. Tu se zas stalo něco, co nikdo neočekával: Sijtje vzala Hajovu plavou hlavu do dlaní a políbila ohromeného chlapce na obě líce, až to mlasklo. „A teď už jdi,“ zašeptala chvatně, když na síni zazněly kroky. Venku se Hajo div nepřerazil o Padda, který klečel u pootevřených dveří. „Zlaté děvče!“ tvrdil Padde jaksi ochraptěle. „Co? Tys poslouchal?“ „A všecko jsem viděl! Nezapomeň odevzdat rukavice! A dávej trochu pozor na Hilka. Ale to mu ovšem nepovídej!“ „Co?“ „Že tě políbila. – Dovol, abych se podíval! Prosím, sedm barev! Ty jsou pletené s láskou, Hajo!“ - 29 -
Truitje se vrátila s polámanou panenkou, s napolo polámanou řehtačkou, s rezavým mlýnkem na kávu, s mosaznou promáčknutou ptačí klecí, se škraboškou a se sbírkou všelijakých korálků. Ohlížejíc se opatrně, přetrhla šňůrku, na níž měla na krku uvázané nůžky. „Tumáš, vezmi se je. Řeknu, že jsem je ztratila.“ Padde byl u vytržení. Pečlivě pátral, v jakém stavu jsou ty rozličné skvosty, zatřepal řehtačkou a nasadil Hajovi škrabošku. Když objevil mlýnek na kávu, vyskočil do vzduchu. „Truitje, holka drahá, jsi ty ale chlapík! Mlýnek! Teď už můžeš klidně jít k divochům, Hajo! Máš-li s sebou mlýnek na kávu, nemusíš se ničeho bát! Znám spoustu lidí, kteří děkují za svůj život jedině mlýnku na kávu. A ti vždycky říkají: ‚Do Východní Indie? Dobrá, ale ne bez mlýnku na kávu!‘“ „Budu si to smět vzít všecko na loď?“ pochyboval Hajo. „Co si myslíš?“ řekl Padde rozhořčen, „cožpak je lidský život maličkost?“ „Tak už pojďme! To bych si tedy mohl vzít do klece i Káču!“ Káča byla ochočená kavka, jež se už dvě léta dělila s Hájem o dobré i zlé. „Nu, tak musíme jít!“ řekl Padde. „Děkuju ti, Truitje. Vzpomenu si na tebe, až strčím svou panenku do ruky nějakému černému náčelníkovi.“ „Ani mi nepovídej, Petře!“ vzdychlo děvče. „Šťastnou cestu, slyšíš? A vrať se živ a zdráv!“ Padde nesnášel dojemné výjevy. Slzy se mu řinuly po lících a uvízly na bradě, neboť Padde měl obě ruce plné a nevěděl, jak by si slzy utřel. „Teď k Johance Bezemové,“ řekl. „Zas k nějaké holce?“ Padde se udiveně obrátil. „Chceš snad dostat korálky od chlapců?“ „Cožpak jich nemáme dost?“ „Teprve jsem začal! Právě takové maličkosti ti zachrání život, Hajo! Jen se zeptej Roela! Korálky, knoflíky… Pánbíčku, vždyť ještě nemáme žádné knoflíky! Musíš hledět, abys měl buď jak buď nějaké s sebou!“
- 30 -
- 31 -
Johanka Bezemová bydlila na druhém konci města. Hoši se tam vydali. „Nemohl jsi to s loučením narafičit trochu líp?“ zeptal se Hajo. „Takhle se nachodíme třikrát více, než je třeba.“ „Nepleť mě! Mám beztak plnou hlavu,“ bručel Padde. „Ale já už nechci. Co je mi do všech těch holek?“ „Cože? Do Johanky Bezemové? Jak je to možné, vždyť je to zlaté děvče!“ „Hm. To je možné, ale já jsem si toho nikdy nevšiml. Vím jen, že je prostořeká a že pořád mluví.“ „Kdybys věděl, jaký jsi osel,“ vzdychl Padde. „Johanku opravdu nesmíš vynechat!“ „Pro mne za mne! Ale napřed chci k hluchému Nelisovi, ten bydlí blízko odtud.“ Padde pokrčil rameny, mručel a šel za Hájem do malého domečku starého tuleně, jenž přezimoval za svých mladých let s Vilémem Barendtsem na Nové Zemlji, později ohluchl a nyní živořil v Hoornu mezi lodičkami a láhvemi a nesmírným počtem památek z cest. Jak často zapomněl Hajo, že čas utíká, když se hluchý Nelis dal do vyprávění! S Nelisem se Hajo chtěl rozloučit především. Starý velitel se právě chystal na každodenní procházku podle hrází a přístavů; když hoši přišli, vysvlékl se zas z pláště a řekl Markétce, své staré dobrácké hospodyni, aby postavila na kávu. Hajo používal rukou jako hlásné trouby. Křičel Nelisovi do ucha, jaké má plány. „To se mi líbí!“ řekl hluchý Neliš a spokojeně pokyvoval hlavou. „Tak, tak, s kapitánem Bontekoeem! Výborný kapitán! Statečný brach! – Milí hoši, plout, to je to nejkrásnější na světě. O tom si nemůžete popovídat se suchozemskými krysami; to se musí cítit! Když člověk stojí na lodi a dívá se po očku na vratiplachetní stožár a jen tak mimochodem povídá: ‚Kamaráde, pověz, jaképak budeme mít počasí?‘ anebo: ‚Vrchní lodníku, co myslíte, kdy uvidíme pred přídí pevninu?‘ – co v té chvíli cítí, to ví jenom námořník. Plout, hoši…, to musí mít člověk v krvi, tomu se nenaučí. Musí čichat, nejsou-li někde úskalí nebo mělčiny; musí větřit, má-li se vydat na moře, či ne. A hoši, na lodi vám musí záležet víc než. na sobě samých. A když někdy bude bouře, takže spolykáte víc mořské vody - 32 -
než polévky, nesmíte si myslit: Pane na nebi, zachraň mě! Ne! Musíte si myslit: Buď milostiv našemu korábu! Pak jste teprve pravými plavci!… Podívejte se, když se člověk houpe uprostřed oceánu a večer si trochu povídá o ženě a dětech a když se potom dají ti opičáci plavčíci do zpěvu o děvčatech, vidíte – i to se musí jen cítit. O tom nemohou mluvit suchozemské krysy…“ Hajovi přecházely oči; poslouchal mlčky; byl už na oceáně. „A mořská nemoc?“ zvolal Padde. „Co děláte proti mořské nemoci?“ Hluchý Nelis cosi zabručel a už mu nebylo do řeči. „Pojď,“ řekl Padde, „musíme dál.“ Hoši vstali; Hajo se rozloučil se slzami v očích se starým přítelem. Ve dveřích strčila Markéta Paddovi do ruky lahvičku s jakýmsi olejíčkem. „Tady máš, Padde, schovej mu to. Je to nejlepší lék proti mořské nemoci.“ Padde otevřel překvapením ústa: „Panebože, Hajo! To mi spadl kámen ze srdce!“ A pečlivě schoval lahvičku pod kazajku. Hoši se vydali k Johance Bezemové. Udělal to Padde ze zapomnětlivosti, že se dal na opačnou stranu a namířil k svému domovu? Ušli asi dvacet kroků tím směrem, když se Hajo zastavil: „Kampak jdeme, Padde?“ Padde se zatvářil udiveně: „K Johance Bezemové! Kam jinam?“ „Zacházíme si.“ „Myslíš?“ „Nemyslím, vím to. A ty to víš zrovna tak dobře jako já.“ „Pro mne za mne,“ vzdychl Padde a s mučednickou tváří udělal půlobrat vpravo. Když přešli mimo dva domy, zase se zastavil a chopil Hajá za paži. „Poslyš, Hajo! Když už jsme tady, mohli bychom jít kolem našich, nemyslíš? Je to odtud sotva deset kroků!“ „Ale co tam budeme dělat?“ „Ty se ještě ptáš? Musíš se rozloučit s mou maminkou.“ „No… a bude, o to tak tuze stát?“ Padde jako by něco polykal, „Jakpak by o to nestála?“ Hajo váhal. „Nemusíš,“ řekl Padde uraženě. „Nutit tě nebudu! Mně je to jedno, však víš. To je přece jasné!“ - 33 -
Hajo ještě chvíli váhal a pak se pustil k Jablečnému přístavu, kde bydlil Padde. Paddova tvář se rozzářila. Jeho matka, velká bledá žena, drhla právě úzkou chodbu, vedoucí do jejího domku a ještě do několika jiných chaloupek, které měly společné bělidlo a společnou zeleninovou zahrádku. Přede dveřmi házeli po sobě blátem Paddovi bratři a sestry. „Zůstaň tam!“ zvolala Paddova matka na nejstaršího syna, když chtěl vejít s Hájem na chodbu. „Před jídlem se neopovažuj domů. A vyzuj si ty špinavé dřeváky, rozumíš?“ Padde odkašlával a strkal Hajá před sebou. „Petr pojede do Východní Indie, maminko. S Novým Hoornem! Kapitán Bon-tekoe ho hned přijal! Přišel se rozloučit!“ „Tak chvilku počkejte,“ řekla matka. A mlčky drhla dál. „Dobře, maminko,“ odpověděl Padde rychle. „My počkáme, to se rozumí, že počkáme.“ A zatímco táhl Hajá dále, vysvětlo-val mu: „Teď máme času dost! Kdybych byl věděl, že tak rychle seženeme mlýnek… a tu vodičku proti mořské nemoci! Johanka Bezemová nám určitě dá knoflíky. Ach, panečku, kolik budeme chtít! Ostatně, maminka bude s chodbou hotova, než bys napočítal pět! Zameteno už je a udrhnuto bude, co by dup. Chceš, abych ti vyprávěl, proč opilý Roel vděčí za svůj život mlýnku na kávu?“ Hajo poslouchal na půl ucha. Přisvědčil. Ale Padde se už nedostal ke slovu, protože se mu kolem krku pověsili bratříčci a sestřičky. „Vjí!“ křičeli ti cvrčci. „Hop, koníčku!“ A Padde klusal a vyhazoval jako ohnivé hříbě. Tu vyšla Paddova matka. Shrnula si vlasy z obličeje, strčila Hajovi do ruky svázaný uzlíček, podívala se na něho přísně a řekla hlubokým a vážným hlasem: „Dej to mamince. Pověz jí taky, že jí zítra přijdu na hodinku pomoci; jistě má naspěch s tvou výbavou.“ „Zítra už bude Hajo pryč, mami,“ řekl Padde. „Přijdu tedy dneska odpoledne. Teď nemám kdy. Vyhnal tě Wouter?“ Oba hoši zavrtěli hlavou. „Mistr Wouter mu dokonce sám oková lodní truhličku!“ řekl Padde. „Přibije na ni železné kování a do rohů plíšky!“ - 34 -
„Dopadlo to s takovým šibeničníkem, jako jsi ty, mnohem líp, než jak sis zasloužil,“ řekla Paddova matka. „Maminka je na tebe moc hodná. Na moři ti ukážou, zač je toho loket!“ „Budu hledět, abych nikdy nedostal výprask,“ řekl Hajo. Paddova matka vzhlédla, divíc se rozhodnosti, která pronikala Hájovými slovy. Stín úsměvu se jí mihl kolem ostrých úst. „Uvidíme, budeš-li stát v slově! Buď opatrný na své věci, a co vyděláš, šetři pro maminku.“ Hajo se kousl do rtů. „Však já budu!“ řekl. Ale Paddova matka měla zas už něco docela jiného na práci než rozprávět s Hájem – musila spořádat děti, mezi nimiž se strhla rvačka a pláč. Zdvihla hlavního viníka za uši ze země a odnesla ho do kůlny na rašelinu a zavřela ho tam. Když šla kolem Hajá, řekla mu: „Beru tě za slovo! Šťastnou cestu!“ Padde zatáhl Hajá stranou. „Smím se podívat?“ zeptal se, ukazuje na červený uzlíček. Hajo rozvázal šátek. Byly v něm kalhoty a pár punčoch. Padde omakával uctivě ty věci. „To jsou mé nové kalhoty,“ řekl, „v neděli jsem si je měl obléci poprvé. Je to krásná látka, rozumíš? Jako ze železa. A ty punčochy pletla maminka od samého podzimu.“ Hajo upadl trochu do rozpaků.. „Tvoje kalhoty?“ zeptal se. „Ano, a punčochy taky. Ty by byly taky moje. Ale to nic, maminka mi uplete jiné.“ „A neměl bych vrátit aspoň ten šátek?“ „Vrátit? Ale ne! To je tatínkův nedělní kapesník do kostela. Vždyť on tam tak jako tak nechodí, protože v sobotu večer přijde vždycky…“ Paddovi se zachvěl hlas. „Hajdy!“ zvolal. „Půjdeme k Johance Bezemové.“
Když se chlapci octli v poledne opět v Bagijnesteegu, kde matka čekala s jídlem, bylo zřejmé, že hoornská děvčata nechtěla, aby Hajá slupli lidožrouti, třeba byl velký dareba. Kdyby si byl Hajo otevřel vetešnictví, jistě by byl zbohatl.
- 35 -
Se zářící tváří postavil před matku krásnou, pevnou truhličku. „Dostal jsem ji od Woutera. Pravá lodní truhlička! A tohle je od Paddovy maminky, podívejte se, jak je to pěkné! Dnes odpoledne vám přijde pomáhat šít výbavu.“ Když matka rozvázala uzlíček, pokývla hlavou. Chtěla ještě něco říci, ale slova jí nechtěla přes rty. Večer, když děti odešly spat, pravila matka: „Petře, musíš se rozloučit s bratrem a se sestrami, protože zítra odejdeš dřív, než vstanou.“ Její hlas byl klidný a konejšil Hajovu zmatenou mysl. Hajo šel do zadní světničky, kde spali Doris, Anička a Martička, sklonil se nad jejich lůžky a sliboval, že přiveze papoušky a kokosové ořechy, opice, tygry, slůňata a lidožrouty v jedné kleci. A při každém slově se mu hrnuly po tvářích horké slzy. Políbil milé hlavičky a vrátil se nejistým krokem do velké světnice, kde seděla matka na židli u krbu. Usmívala se na něho vlídně. „Pojď si ke mně sednout, Petře,“ řekla. „Pohovoříme si spolu naposledy, není-liž pravda? Docela klidně jako rozumní lidé. Jsou totiž věci, které se musí vyřídit. Podívej se, tady máš klíč od truhličky. Na šňůrečce, jak vidíš. Sehni hlavu, Petře, abych ti ho mohla pověsit okolo krku. Tak, teď ho neztratíš. A tady je pytlíček; zašila jsem do něho tři zlaté, kdybys náhodou přišel do úzkých. Až půjdeš za chvíli spat, zavěs si ho pod košili. Není to tuze mnoho, Petře, ale… ale…“ „Maminko,“ vzlykal Hajo, „co bych dělal s tolika penězi! Vy je tak potřebujete! Pro Dorise, Aničku a Martičku! Já si přece vydělám.“ „Mlč!“ řekla matka. „Kdyby se loď… kdyby ztroskotala loď… pytlíček neztratíš a… Otcovu bibli jsem ti taky dala do truhličky a pramének vlasů od každého z nás. Aspoň něco budeš mít, když si na nás vzpomeneš. – Vrátíš se teprve za dvě léta. Vyrosteš, bude z tebe velký, silný mladý muž, který viděl více než otec a než já. Po celý ten čas, Petře… budu… budu klidně čekat a pevně doufat, že všecko dobře dopadne. A budeš-li mít někdy nějaké trápení, jen si klidně řekni, jen si vždycky klidně říkej: Maminka na mne myslí… Slibuješ mi to, Petře?“ - 36 -
„Maminko!“ zanaříkal Hajo. „Dobrá, milý hochu. Teď musíš jít spát, abys byl ráno hezky vyspalý.“ Objala ho a políbila. A Petr Hajo, plavčík na východoindické lodi Nový Hoorn, se přivinul k matce a nechal se dovést na lůžko jako docela malý hošíček. Vysvlékl se, ani nevěděl jak. Šedivou mlhou, vznášející se před jeho očima, zářilo ve velké dálce něco pestrého a podivného, takže mu srdce div nepuklo rozčilením a radostí… Matka odešla do velké světnice tiše, aby nevzbudila děti. Opřela se o krb a chvíli tam postála s klidem, který matka má, když se právě rozloučila se synem, jenž pluje na východ. Pak se jí zachvěla ramena. Skryla hlavu do dlaní.
PADDE VYPROVÁZÍ PŘÍTELE O devíti hodinách zrána osmadvacátého prosince 1618 měl dopravit fríský tjalk Hoornské slunce kapitána Viléma Ijsbrantszona Bontekoea na východoindickou loď Nový Hoorn, která kotvila u ostrova Texelu, čekajíc na příznivý vítr. Plodnou chvíli po sedmé hodině téhož rána, když se tma ještě vznášela kolem přístavu, přihnali se dva hoši, obtížení balíky, na Přívozní nábřeží a dali se směrem k přístavišti. „Já už nemohu,“ hekal tlustší hoch. „Utíkej napřed, Hajo, ty nesmíš přijít pozdě, děj se co děj.“ „Ale vždyť je ještě brzy, Padde! Vždyť do devíti je ještě fůra času!“ Padde mu chtěl vyčítat, že je rozčilený, ale spolkl to. Tak dospěli k Hlavní věži. „Jsme tu první!“ zvolal Hajo. Padde se pachtil poklusem, supěl a odfukoval, až se konečně octl u tjalku. Tam složil na zem těžké břemeno, které sotva vlekl, posadil se na promáčknutou klec, což se pramálo líbilo Káče, která nepokojně poskakovala na bidýlku a vyčítavě vykukovala mezi dráty
- 37 -
klece – a utřel si pot z obličeje. „Podívej se,“ řekl, „teď už ten mizerný tjalk nemůže odplout bez tebe.“ „Zatím se budeme procházet,“ navrhl Hajo. „Procházet?! Cožpak jsem se dnes už dost nenaprocházel?“ „Ale nachladíš se, Padde, zůstaneš-li takhle sedět!“ „Vlezu si tedy do postele. Beztak nebudu mít nic lepšího na práci, až ty tu nebudeš.“ Padde zůstal sedět a díval se smutně na Hoornské slunce, které se lehounce pohupovalo na klidném vlnobití. Hajo ještě chvilku postál, pak si šel sednout vedle Padda. Snažil se, aby očima pronikl šedivou ranní mlhu. Z veliké dálky zaléhalo k němu hučení rohu proti mlze. Pak zase všechno ztichlo, až na mírné šplouchání vody. Klid prostírající se kolem působil na Hajá blahodárně; v myšlenkách se ještě jednou loučil s matkou a sliboval jí, že se bude chovat jako muž. Nyní začíná jako plavčík; za několik let bude lodníkem a později… kdož ví, nepopluje-li jednou jako vrchní lodník… to se přece může stát, či snad ne? Vrchní lodník Hajo! Jak by se maminka pyšnila! „Slyšeli jste?“ říkali by lidé. „Když byl hoch, měl devatero řemesel a desátou nouzi – a teď... kdo by to byl řekl! Vrchní lodník Hajo!“ Hajo zaslechl vedle sebe slabé chrápání. „Padde! Ty spíš?“ Napřed žádná odpověď. Pak Padde zhluboka vzdychl, pořádně zívl a otřásl se. „Myslíš, že jsem dnes v noci zamhouřil oko?“ Tu přišel kapitán Blok se dvěma svými syny. „Vy jste si přivstali,“ zvolal na naše dva přátele. A ukazuje na klec a na všecko, co leželo kolem, zeptal se: „Tohle haraburdí povezete s sebou?“ Padde vyjel: „To není žádné haraburdí!“ „Dobrá,“ řekl Blok vesele, „tak tedy to není haraburdí! Hoďte to na příďovou palubu. Ale vrchní lodník z Nového Hoornii se na vás pěkně podívá, až vás uvidí! Ten není zrovna jako beránek!“ „Vrchní lodník bude jistě líp vědět, čeho je třeba k cestě do Východní Indie!“ ujišťoval Padde. „To bych se divil,“ řekl Blok. Vskočil do tjalka a začal se svými syny a s Hájem vztyčovat stožár. „Východní vítr,“ řekl. „Až k Enkhuizenu poplujeme po větru. Budeme tam co nevidět.“
- 38 -
O čtvrt na devět přišel Rolf s truhličkou pod paží. Hajo mu utíkal vstříc. Hoši si stiskli ruku. „Rolfe,“ řekl Hajo, „pořád lituju, že jsem ti nadal škrabáků.“ „Ano,“ pravil Padde, jenž se k tomu také naskytl, „já jsem řekl, že ti napráskám, až se s tebou zase setkám, ale teď to odvolávám.“ „Ty vždycky takhle mžikáš?“ zeptal se Rolf. „Ta je hezká,“ řekl Padde, prohlížeje si Rolfovu truhličku, a zeptal se: „To je všecko, co si s sebou bereš?“ „To přece stačí,“ prohodil Rolf. „Pánbíčku,“ řekl Padde, „ty jsi takový popleta jako Hajo!“ Ponenáhlu se docela rozednilo. A když konečně na věžích velkého kostela bilo devět a když zároveň jasnějším hlasem odbíjel svatý Antonín, přišlo na pobřeží několik pánů; Bontekoe kráčel uprostřed. „Titíž jako předevčírem, Padde!“ zašeptal Hajo. „Ti vyprovodí strýčka k Texelu,“ řekl Rolf. „Ten dloubán s bledou tváří je obchodník Rol; jede s námi do Indie. Bude obchodovat pro Společnost.“ A stejně jako Hajo a Padde, který dokonce udělal jakousi poklonu, smekl i Rolf uctivě čepici. „Dobrý den, hoši,“ pozdravil je Bontekoe s veselou námořnickou srdečností. Mrskl pohledem po svých dvou statných plavčících a malému, tlustému, uklánějícímu se Paddovi věnoval laskavý úsměv. Pak pánové, vesele rozprávějíce, přešli můstek a vstoupili do tjalku. Rolf podal Paddovi ruku a skočil na palubu. Synové kapitána Bloka odvázali lana, jimiž byl tjalk připoután. Paddovi a Hajovi nastala chvíle loučení. S očima plnýma slz stáli naproti sobě a hledali slova: „Hajo…!“ „Padde...!“ „Hajo… nejmilejší Hajo!“ „Padde… nejmilejší, hodný Padde!“ Hajo už nesměl déle váhat. Zmateně se odvrátil a rychle přeběhl přes můstek. Můstek stáhli do lodi. S tváří, na níž se zrcadlilo zoufalství, stál Padde na nábřeží a díval se, jak tjalk odráží od břehu. Pak, v posledním mžiku, se s výkřikem odrazil a skočil… - 39 -
Blok ho chytil a zdvihl na loď. Padde se totiž dostal nohama zrovna do vody. „Hajo,“ vzlykal ubohý hoch, vylévaje si vodu z dřeváků. „To nejde, vyprovodím tě až k Texelu.“ Bontekoe pozoroval po očku Paddův akrobatický kousek. „Tak, teď máme toho skokana na lodi!“ zvolal. „Copak s ním uděláme, Bloku?“ Blok nebyl zlý člověk. Věděl, že Padde a Hajo jsou nejvěrnější přátelé. „Jen ať jede s námi,“ odpověděl se smíchem. „Aspoň si prohlédne Nový Hoorn. Ten stojí za podívanou!“ Když si však Padde rozmyslil, co udělal, zmocnil se jeho srdce strach. Co se stane, když nepřijde domů? „Hej, hej,“ volal na několik rybářů, kteří se pachtili, aby vyprostili člun z ledu, „povězte naší mámě, že jsem jel s Hájem k Texelu!“ Rybáři se pošklebovali: „Ta ti nohy zpřeráží!“ volal jeden z nich. „To maminku špatně znáte!“ volal Padde lítostivě, a slzy mu vhrkly do očí. A zatímco rybáři se smíchem krčili rameny, řval na ně chudák Padde docela zuřivě: „Ostatně, byly by to vaše nohy?“‚ Tjalk proplul mezi krami a dostal se na volnou vodu. Bontekoe přistoupil k Paddovi: „Chceš být také námořníkem?“ Padde zavrtěl hlavou, neskrývaje svůj odpor. „Já půjdu k strejdovi do pivovaru. Aspoň budu mít jistotu.“ Bontekoe změřil pohledem Padda od hlavy až k patě. „Máš namouvěru pravdu! To je nejlepší řemeslo!“ A Bontekoe si sedl k pánům, kteří se již usadili vzadu na lodi. „Už teď je mi špatně z toho pitomého houpání,“ prohlásil Padde, když se konečně usadil vedle Rolfa, sedícího na přídi. A neokusil z Markétiny lahvičky jen proto, že ho zdržovalo přesvědčení, že by ten lék mohl Haj o později potřebovat. „Jistě tě zebou nohy,“ řekl Rolf. „Skoč ty tak daleko!“ zabručel Padde, neboť se mu zdálo, že v Rolfových slovech slyší výčitku. Hajo seděl u stožáru a pohlížel zvlhlýma očima na obrysy městečka. Jak městečko zapadalo do mlžných závojů, byly obrysy
- 40 -
bledší a bledší. Tu zaskřípělo vratiplachetní bidlo: obraceli plachtu. Hajo sklonil rychle hlavu a uvědomil si, že se octl ve skutečnosti. Až k Enkhuizenu musili udržovat koráb proti větru; potom pluli rychleji. Vlny narážely nyní na pravý bok, takže tjalk se pořádně zmítal sem a tam a Paddovi bylo těžko okolo srdce. Oči mu zapadly. Ošklivě zbledl. „Raději bych umřel,“ prohlásil. „Chceš trošku z Markétiny lahvičky?“ zeptal se Hajo. Padde chviličku v nitru krutě bojoval. Ale jeho dobrá povaha zvítězila. „Snad si nemyslíš, že mám mořskou nemoc?“ zeptal se. „Ta lahvička mi nepomůže. Je mi trochu špatně, protože jsem dnes v noci ani oka nezamhouřil; to je všechno.“ A aby dokázal, že je to opravdu všechno, nahnul se rychle nad vodu a teprve po hodné chvíli se obrátil s tváří ještě zsinalejší než předtím. Bylo slunné počasí. Modrý vzduch. Pořád vál východní vítr. „Potrvá-li to, vyplujeme ještě dnes odpoledne,“ řekl Bontekoe ostatním pánům. „Co říkáte tomu větru, Bloku?“ „Že se krásně zvedl a že bude stálý, kapitáne.“ Za hodinu se objevil na obzoru Texel. Žluté přesypy zářily ve slunečním světle; tu a tam se zaleskla červená střecha a… a… „Nový Hoorn!“ křičel Hajo, ukazuje rukou dopředu. „Padde!“ volal, chytil kamaráda za ruku a ukazoval mu rozčileně skvrnu s několika kolmými čárkami. „Vidíš, Padde! Podívej se, Padde!“ „Já nic nevidím,“ tvrdil Padde. „Oči mám zesláblé nevyspáním. Ale… přinesu ti… přinesu ti tvou výzbroj.“ A Padde se odpotácel na místo, kde byla schována Hajova truhlička a všechny jeho svršky. „Kotví tam ještě jedna loď!“ volal Rolf. „Nalevo od Nového Hornu!“ „Jsou tam tři,“ řekl Blok, „ale my se musíme dostat k té prostřední.“ Zatím se Bontekoe se zájmem díval, jak se Padde pachtí, aby přivlekl Hajův majetek na příď. „Čí to všechno je?“ zeptal se. „Hajovo, kapitáne.“ „Hm – hm! Zavolej sem na chvilku Petra Hajá!“ Padde větřil neplechu. „To si veze na výměnu, kapitáne.“
- 41 -
„Kdybys byl v mých službách, nechal bych tě kousat lano za prostořekost,“ řekl Bontekoe. Tu si Padde pospíšil, aby splnil kapitánův rozkaz. „Drž se houževnatě,“ pošeptal Rolf Hajovi do ucha, „kapitán není vůbec zlý.“ Ale Hajo cítil, že stojí-li před kapitánem, je všechno, jen ne houževnatý. „To je tvá výzbroj, Petře Hajo?“ Hlas zněl zlověstně. „A-ano, kapitáne.“ „Co s tím vším budeš dělat?“ „Vyměňovat, kapitáne…“ „Budeš obchodovat na vlastní vrub a poškozovat Společnost?“ „Obchodovat, kapitáne?“ Padde se zas přiblížil. „To je na to, aby si zachránil život, kapitáne…“ Kapitán udiveně vzhlédl. „Mluvím s Hájem, a ne s tebou.“ Padde tomu nerozuměl. „Je to můj přítel, kapitáne!“ „Kliď se, nebo tě hodím přes palubu!“ zašeptal Blok Paddovi. To působilo. Padde se hbitě obrátil a šel k Rolfovi, hubuje ovšem na příkoří, které zakoušel Hajo. Bontekoe se díval pátravým pohledem na harampádí. „Copak budeš dělat s tou kavkou? Také ji vyměníš?“ „Ne, kapitáne, to je Káča. Tu si beru… tu si vezu s sebou pro vyražení…“ „Pro vyražení. Tak, tak! Jak jsi k ní přišel?“ „Vybral jsem ji z hnízda. Když byla malá.“ „Krá!“ zakrákala kavka. Pánové nemohli potlačit veselost a Hajo nabyl odvahy. „Hnízdo bylo v průzevnici na věži u svatého Antonína, kapitáne. Kostelník si toho nevšiml.“ „Kolik mláďat bylo v hnízdě?“ zeptal se Bontekoe. „Tři, kapitáne.“ „Tři? Obyčejně mívají kavky čtyři mladé, což?“ „Ano, kapitáne, tahle také. Ale já jsem jedno vybral.“ Bontekoe se kousl do rtů. „Nu, aspoň to se mi líbí, že jsi ty tři nechal v hnízdě. A jak to dopadlo s těmi ostatními?“ - 42 -
„Dobře, kapitáne. Doedes má jedno a Klaas z Horní hráze dvě, ale jedno se udávilo žížalou. Já jsem mu to hnízdo prodal. Ale Káča je ze všech nejchytřejší. Rozumí všemu! A neuletí!“ „Je tak krotká?“ „Ano, kapitáne. Zastřihl jsem jí křídla.“ Pánové se dali do smíchu. „Podívej se, Petře Hajo,“ řekl kapitán. „Uvidí-li tě můj vrchní lodník Folkert Berentszoon vstupovat na loď s takovýmhle nákladem, hodí tě i s Káčou do Severního moře. Proto uděláš nejlíp, řekneš-li mu: Kapitán prosí, je-li někde nějaké místečko volné. – Rozuměls?“ „Ano, kapitáne!“ Hajo se rozveselil. „A teď se ztrať!“ To nemusil Hajovi dvakrát opakovat. Měl srdce lehké jako pírko, když šel na příď. Také Padde byl nadšen a svou radost nijak neskrýval. Ale Hajo ho neposlouchal a div si oči nevykoukal, jak se díval na Nový Hoorn, který se ustavičně zvětšoval. Jak hrdě tyčila loď vysoké stožáry nad zelenošedou vodou! Ponenáhlu Hajo rozeznával na ozdobném zátylku lodi vyřezávané figury, štíhlý, směle vztyčený nosec vpředu, hrozivě okrouhlé jícny děl… Bum! Bum! Dva bílé obláčky se vznášely do výše po obou stranách lodi a v téže chvíli putoval pestrý šátek po tenkém laně vzhůru k svrchní čnělce velestožáru. Vlajka Východoindické společnosti! Blok se nedal pobízet a vyvěsil hoornského jednorožce. Hajo se chvěl rozčilením. Měl neodolatelnou chuť křičet: „Hurá!“ a tancovat po prkenné podlaze. Byla to nyní jeho loď! Loď, která s ním popluje tisícerým nebezpečím a tisícerým dobrodružstvím do velké vysněné země… do Indie! Za půl hodiny zakotvilo Hoornské slunce u Nového Hoor-nu. Z Nového Hoornu hodili dolů lanový žebřík; páni po něm vylezli nahoru. Za nimi následoval Hajo, pak Padde, jenž pomáhal nést, a konečně Rolf. „Chytneš mě, až budu padat?“ volal Padde žalostně na Rolfa. A pak vyrazil srdcervoucí výkřik: „Mlýnek...!“ Něco plesklo do vody – znamení, že mlýnek spadl do moře. Kolébaje se půvabně, klesal ke dnu. - 43 -
„Krá!“ zakřičela kavka ulekaně. A Rolf, klidný jako vždy, řekl: „Málem by mi byl spadl na hlavu!“ „Zpátky!“ hořekoval Padde. „Hajo přece musí mít s sebou mlýnek na kávu!“ „Potopil se,“ odpověděl Rolf hrobovým hlasem. „Budeš se muset potopit taky. No tak lez, nebo mi taky spadneš na hlavu! Padde, třeba s nářkem, přece jen lezl nahoru. Tak přišli na loď, kde je přivítal hlouček námořníků s velkým výsměchem. „Zelenáči!“ volali. „Čichám suchozemské krysy! – Hrome! Kavka!“ „Jsme tři,“ řekl Rolf, „sáhnete-li na nás prstem, přerazíme vám hnáty.“ Hajo zaťal zuby. A Padde řval: „No tak! Ukažte nám, kam máme jít!“ Všichni prskali smíchem, ale tu přišel k hochům dobrácký kuchař v bílé zástěře a s červenými tvářemi a řekl: „Nechte je, ať se smějí. Oni to zle nemyslí. Pojďte, zavedu vás do podpalubí.“ „To si také myslím,“ mručel Padde. Sešli po schůdcích do podpalubí, kde spávalo mužstvo. „Tyhle rohože jsou prázdné,“ řekl kuchař. „To se ví, nejlepší místa jsou pryč; ale přece je tu pro vás místečko. Na to si zvyknete, víte? Honem někam schovejte to haraburdí, než to uvidí vrchní lodník! Kam bychom strčili tu kavku! Nadlouho ji nemůžeme schovat.“ „Krá!“ dotvrdila jeho řeč Káča. „Taky nemusíme,“ řekl Padde. „Kapitán ji zná.“ „Na to on nic nedá,“ prohlásil kuchař, „tady je hřebík, zatím tam klec pověste. No tak – teď už dál trefíte. Já se jmenuj u Bochánek. Ano, jmenuju se vlastně jinak, ale říkají mi Bolle, bochánek, protože o vánocích a o Novém roce peču vždycky náramně dobré bochánky. Aspoň námořníci to říkají. Ale já sám je moc rád nejím!“ „Pročpak ne?“ zeptal se Padde. „Protože se mi přejedly. Na pirátské lodi. Však já vám to jednou budu vyprávět. A taky vás naučím malajsky. To je lehké jako nic. Ajer je voda, kapal je loď, co nevíte, to zůstane tak.“ A Bochánek zmizel, pokynuv jim přátelsky hlavou. „Jen hleďte, abyste někam uklidili to harampádí! Kdyby to viděl Berentszoon…!“ - 44 -
Hoši osaměli a rozhlíželi se kolem sebe. „S tím kuchařem se musíš spřátelit, Hajo!“ radil Padde. „Taky bych rád ochutnal ty bochánky.“ „Aby ses vzpamatoval z leknutí nad mlýnkem, viď?“ zeptal se Rolf. Padde vzdychl. „Nemluv mi o tom! Uvidíš, že cesta nedopadne dobře. Podle všeho je ten Berentszoon nějaké pěkné kvítko!“ „Není tady zrovna čerstvý vzduch,“ zjistil Rolf a otevřel okénko. Padde ještě chvíli naříkal nad mlýnkem. Konečně se tím unavil, hrozně zíval a vzdychal: „Tak teď tady sedíme. Nachodil jsem se, až mi nohy zdřevěněly, celou noc jsem oka nezamhouřil, a teď tady sedím bez mlýnku! Pojďte, půjdu si trochu prohlédnout loď. Půjdete se mnou nahoru?“ „Hned,“ odvětil Rolí. „Petr a já si napřed musíme trochu srovnat věci a já si sním krajíc chleba s máslem.“ Při slovech „krajíc chleba s máslem“ se Padde obrátil. „Ba, ba,“ vzdychal a nepospíchal s odchodem. Rolf pochopil. „Tumáš, Padde, vezmi si!“ A strčil mu do ruky několik krajíců. „A co budeš mít ty?“ zeptal se Padde. „Mám jich v truhličce ještě dost.“ Padde se zakousl do chleba. „Mhmm! Uzené maso! Maminka to s tebou myslí dobře!“ Ani on, ani Hajo si nevšimli, že se Rolf náhle odvrátil. Padde si ještě jednou pořádně zívl a pak mluvil dál: „Já přece jenom půjdu na palubu. Vzduch je tady pořád stejně zkažený.“ A potácel se po schodech nahoru, až vrazil do zárubně… Za čtvrt hodiny chtěl jít Rolf s Hájem za ním. Ještě však nevystrčili ani nos ze dveří, když na ně zahromoval silný hlas: „Hrom a blesky! Cožpak všichni půjdou lelkovat?! Tamhle je kartáč! Vody je tu habaděj, jen se rozhlédněte! A ty, prosím tě, chop se koštěte! Co ty vydrhneš, ten druhý smete, rozuměli jste?“ „A co mám drhnout, vrchní lodníku?“ „Hrom a blesky! Co máš drhnout?! Loď musíš drhnout! Chceš drhnout moře? Začneš pěkně nahoře na zádi a skončíš u předního stěžně. Najdu-li za chvilku ještě nějaké špinavé místečko, hodím vás - 45 -
do vody. Hybaj do práce!“ A Folkert Berentszoon, vrchní lodník na Novém Hoornit, plujícím do Indie, konal dál svou obávanou obchůzku. Hajo se chopil kartáče a pustil se zuřivě do práce. Ale Rolf změřil očima velké rozměry lodi a řekl, odváděje s sebou Hajá: „Uděláme dneska jen zadní palubu. Není možné, abychom vydrhli za jediné odpoledne celou loď – a to ten ‚hrom a blesky‘ také ví.“ Zatímco oba hoši drhli a zametali, až se kolem nich prášilo, zkoumal kapitán Bontekoe, je-li všechno připraveno k odplutí. Zdálo se, že východní vítr potrvá, a kapitán poslal několik člunů na břeh pro čerstvou vodu. Rolf viděl, jak námořníci zvedají vodu na loď. „Vyplujeme dnes,“ řekl Hajovi. „Ještě dříve, než jsem si myslil.“ „Jak to víš, že vyplujeme?“ „Bereme vodu. To se vždycky dělá v poslední chvíli.“ Hajo se rozhlížel: „Kdepak asi vězí Padde? Nikde ho nevidím.“ „Snad loví mlýnek,“ řekl Rolf vesele. „Počkej, tamhle přichází Blok. Neviděl jste náhodou Padda, kapitáne?“ „Ano, leží dole v tjalku a chrápe. Za chvilku vypluju, ale nechám ho dřímat, jinak by jel ještě s vámi do Východní Indie!“ „Ha ha,“ smál se Rolf, „to by způsobil náramnou škodu pivovaru svého strýce.“ „A hoši, znáte už tak trochu vrchního lodníka?“ „To se ví,“ odpověděl Rolf, „líp než vy mne.“ Blok zavrtěl vesele hlavou. „To chutná jinak, než foukat trochu u kováře Woutera do ohně a večer jít na jablka k svaté Kláře, co říkáte?“ A se smíchem scházel dolů po padacím můstku na tjalk. Hoši drhli a zametali dál. Hajo drhl a div se nepřetrhl. Každý vydrhnutý kousek si prohlížel s velkým uspokojením. Ten kousek ho znal a on znal jej. Hajo uzavíral věrné přátelství s Novým Hoornem! Za chvíli chytil Rolf kamaráda za paži. „Tamhle… podívej se… odjíždí tjalk…“ Hajo se, díval vytřeštěnýma očima na vzdalující se plavidlo, na něž mu ukazoval Rolf. Pak přiskočil k zábradlí a viděl, že Hoornšké slunce opravdu odplulo. „Padde!“ křičel. „Sbohem, Padde!!“ A vší - 46 -
silou mával velkým červeným kapesníkem, který dostal od Paddovy matky. Slzy mu tekly po tvářích. „Sbohem, Padde! Padde!!“ Nevšiml si, že v podpalubí nastal větší ruch; neslyšel pobíhání námořníků ani tikání železného jazýčku na rumpále a zmatený hluk hlasů za sebou, kolem sebe a pod sebou. „Sbohem, Padde, Padde!!“ volal ustavičně. A mával a mával šátkem. Tu mu zaduněla podlaha pod nohama: hromové rány z děla ho ohlušily; mrak dýmu obklopil loď. Obrátil se, napolo omráčen. Na lanoví a na ráhnech se hemžili námořníci; plachty byly rozvinuty, a než je osmahlé ruce připoutaly, pleskaly ve větru; mocné „Hurá!!!“ ze dvou set hrdel se vzneslo do výše. Hajo se pevně držel lanoví; nabral zhluboka dech. Nový Hoorn vyplul na moře. Hajo a Rolf se zamyšleně nahýbali přes zábradlí a dívali se upřeně na šedivý proužek země, který se stále zužoval. Mlčky pohlíželi přes širou, zelenošedou hladinu, protkanou okolo lodi bílou pěnou. Několik racků poletovalo kolem stěžňů; mávali klidně a bez hluku perutěmi. Vtom... zaslechli za sebou jakýsi šramot. Obrátili se a… á… viděli, jak se v otvoru podpalubí vynořil bledý, spánkem pomačkaný Paddův obličej. Padde zabreptal: „Co… co… co to vyváděla ta děla, Hajo?“
PADDE HLEDÁ SKLEPMISTRA U těžkého dubového stolu ve velké kajutě na Novém Hoornu seděli naproti sobě kapitán Bontekoe a obchodník Rol. Kapitán prohlížel pozorně velkou námořní mapu a měřil některé vzdálenosti kružítkem. Obchodník přebíral pohledem dlouhé řady číslic, tu a tam si udělal znaménko a… zahloubal se zas do jiných tabulek s řadami číslic. V místnosti bylo ticho. Ticho, které se dokonale hodilo k důstojné, skoro slavnostní náladě v tomto svatostánku, v kajutě kapitánově!
- 47 -
Náhle zvedli oba páni hlavu: před vchodem do kajuty nastal jakýsi povyk. „Pusťte mě tam!“ křičel nějaký hlas. „Chci mluvit s kapitánem! Pusťte mě, povídám vám!“ V téže chvíli se dveře otevřely a hoch, vysoký asi jako pět fríských rašelinových cihel, vrazil do místnosti, a za ním důstojný, už prošedivělý lodní bradýř, obyčejně zvaný „táta Dlouhán“. Opovážlivý vetřelec – kdo jiný než Padde? – hleděl vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy do přísné tváře Bontekoeovy. „Pane… tjalk je pryč!“ „Kapitáne! Tenhle čertovský kluk… hm!“ zabručel lazebník rozhořčeně a lapal po dechu. „Jen jdi po svých, táto Dlouháne,“ řekl Bontekoe. „Spořádám se s tím mladíkem sám.“ „Půjdu, kapitáne, ale tenhle čertovský darebák… hm!“ A táta Dloubán zabouchl za sebou zlostně dveře. Padde padl před kapitánem na kolena. „Drahý pane kapitáne, obraťte! Ach, prosím vás!“ „Napřed vstaň!“ řekl kapitán hlasem, který nevěštil nic dobrého. Padde se škrábal vzhůru; oči mu tonuly v slzách. „Drahý pane kapitáne, prosím vás…!“ „Vylož mi zkrátka a jasně, proč nesedíš na fialku! A jen se nevymlouvej!“ „Já jsem zaspal, kapitáne! Vždyť jsem dnes v noci ani oka nezamhouřil!“ „U čerta, vždyť ses mohl vyspat na tjalkul“ „To jsem taky udělal, kapitáne! Ale tjalk se tak hrozně houpal, že jsem raději šel zase na loď, pánbíčku, a tu najednou zahřměla děla…!“ „Tys tedy slyšel děla?!“ „Ano, kapitáne, ale při té dělostřelbě jsem se neodvážil ven. Myslil jsem si… myslil jsem si… že duinkerští…!“ A Paddovy vyjevené oči se znovu zaplnily strachem z těch obávaných duinkerských pirátů. „Kluku opičácký, kdyby ses byl ukázal dřív, byl by ses mohl ještě vrátit!“ „A teď už ne, kapitáne?!“ Zaznělo to jako volání o pomoc. - 48 -
Bontekoe nevěděl, na čem je. „Jak je to vlastně všechno?“ zeptal se přísně. „Co si o mně myslíš! Pěkně se mi vyzpovídej, jak jsi to narafičil. Chtěl jsi plout s přítelem?“ Paddovi div nevypadly oči z důlků. „S Hájem do Východní Indie!?“ zabreptal a chytil se za vlasy. „Vždyť já půjdu do pivovaru k strýčkovi! – Ach drahý pane kapitáne, obraťte, prokristapána!“– Podruhé padl Padde na kolena před Bontekoeem a snažil se ho uchopit za ruce. Kapitán poznal, že se mýlil. Přešel několikrát po kajutě a pak se zeptal: „Jmenuješ se Padde, není-liž pravda?“ „Padde Kelemeijn, kapitáne. Z Jablečného přístavu.“ „Poslouchej dobře, Padde Kelemeijme. Dáme ti zde na lodi práci, protože zahálka je matka hříchu. A chopíš-li se pořádně práce a potkáme-li náhodou nějakou loď, plující zpět do Holandska, postaráme se, aby ses na ni dostal.“ „Kdy to asi bude, kapitáne?“ „Možná že hned dneska, ale může to trvat třeba i čtvrt roku.“ „Čtvrt roku…,“ opakoval Padde nezvuoně. „Nedělej si starosti,“ těšil ho kapitán Bontekoe. „Jsi tady v bezpečí, a až tě maminka zase uvidí živého a zdravého, bude tak ráda, že zapomene nabití.“ „Maminka mě nikdy nebije, kapitáne,“ řekl Padde a vyskočil. „Zasloužil bys právem pořádný výprask,“ prohlásil kapitán. „Hned ti vyhledáme nějaké vhodné zaměstnání. Umíš šplhat?“ „Šplhat, kapitáne?“ „Ano, například po laně.“ „Ó… ne, kapitáne. Po laně ne!“ „A lézt po žebříku ano?“ zeptal se Bontekoe. „Lézt po žebříku ano!“ honem prohlašoval Padde. Bontekoe mrkl vesele na obchodníka Rola. „Uděláme z tebe tedy pomocníka lodního sklepmistra. Bude to zároveň dobrá příprava do pivovaru. Požádej lodníky, aby ti ukázali sklepmistra, a řekni mu, že mu máš pomáhat. Rozuměls?“ „Ano, kapitáne…“ „Dobrá. Dveře jsou za tebou.“ „Ano, kapitáne…“ Padde zůstal stát. - 49 -
„Ještě nejsi v prachu?“ „Kapitáne, drahý pane kapitáne…“ Paddova očka se prosebně přivírala, „opravdu byste nemohl plout zpátky?“ To bylo přespříliš. Kapitán udělal posunek, který Padda přiměl, aby co nejrychleji utekl z kajuty, a v mžiku se octl za dveřmi. Tam porazil jakéhosi tlustého, červeného, vlídného a trochu šilhavého muže. „Copak nevidíte na oči?“ osopil se Padde. Muž údivem pozbyl řeči a pomalu se zas postavil na nohy. Padde šel vztekle dál. Dlouhý hubený námořník s rezavými vlasy a se zelenýma rybíma očima mu první padl do rukou. „Kde je lodní sklepmistr?“ Námořník se podíval na Padda svrchu. „Lodní sklepmistr? Třikrát okolo lodi, pak zahnout za čtvrtou plachtu, pak se dát podle lana a už jsi tam.“ „Děláte si ze mne legraci?“ Námořník zabečel jako koza. Padde supěl a funěl a chytil jiného námořníka za kazajku. „Kde je lodní sklepmistr?“ Námořník, podsaditý silný chlapík s lstivýma očkama, vzhlédl od své práce – svazoval lano. „Co si vydělám, když ti ho ukážu?“ „Povím kapitánovi, jaké jste líné kůže,“ ujišťoval Padde. „To je jiná,“ řekl muž. „Poslouchej dobře. Lodní sklepmistr je jistě na lodi; ještě před dvěma plavbami jsem ho tu viděl. Jen ještě kousek běž a určitě ho najdeš. Je to takový dloubán hubený, ano, takový tlustý, krátký chlap.“ Padde už šel dál a zkusil štěstí ještě u tří jiných námořníků, nahýbajících se přes zábradlí a žvýkajících tabák. „Lodní sklepmistr?“ zeptal se největší z nich se zkřivenou tváří a s jedním okem přivřeným. „Víš, nač nesmíš především zapomenout, když hledáš lodního sklepmistra?“ „Nač?“ zeptal se Padde pochybovačně. „No, u ďábla, teď jsem to sám zapomněl,“ řekl chlapík. „A jedno oko jsi taky někde zapomněl, co?“ řekl Padde a honem uskočil. Padde si požaloval na své trápení u dobráckého, bradatého „tuleně“, který pečlivě mazal kotevní vratidlo. „Ano, chtějí si z tebe - 50 -
pořádně vystřelit,“ pravil námořník, dívaje se jasnýma očima soucitně na novopečeného plavčíka. „Musíš si pomyslit, že jsi nováček, rozumíš? Ale já ti sklepmistra ukážu, víš, jen měj trochu strpení. Napřed musím naolejovat vratidlo. Pomoz mi trochu, půjde mi to rychleji.“ „Ale jo,“ řekl Padde a byl rád, že se může odsloužit upřímnému vlídnému tuleni. „Jsi hodný hoch,“ prohlásil námořník. „Tady je olej. Maž jaksepatří.“ A Padde mazal, až se lesklo vratidlo a on sám ještě víc. „Dobře,“ chválil ho prostomyslný tuleň. „Naučíš se tomu co nevidět. Vidíš, ještě tadyhle tu natoč.“ Padde se hned zase dal do práce. Povzbuzovala ho chvála, kterou zkušený tuleň nešetřil; mazal nyní tak horlivě a pozorně, že si ani nevšiml, jak si jeho kamarád šel sednout na pytle, strčil ruce do kapes, vesele si pohvizdoval mezi zuby a pochvalně pokyvoval hlavou. Když bylo vratidlo namazáno a Padde už sotva dýchal, řekl prostomyslný tuleň: „Ujišťuju tě, že já bych to neudělal líp. Pojď, teď namažeme vratidlo hlavní kotvy.“ Padde se díval zaraženě. „A lodní sklepmistr?“ zeptal se. „Především povinnost, hochu,“ prohlásil prostomyslný námořník. „Napřed ještě namažeme vratidlo hlavní kotvy!“ „Ale půjdete pak opravdu se mnou?“ zeptal se Padde. „Ano, až se poohlédnu u předního stěžně…“ „A kdy tam to bude hotovo?“ zeptal se Padde pochybovačně. „To záleží na tom,“ řekl prostomyslný tuleň, „pomůžeš-li mi. Mohlo by to být za hodinku. Jinak na to spotřebuju celé odpoledne.“ Paddovi vhrkly slzy do očí; odvrátil se a dal se do pláče. „Ano, povinnost především,“ povídal prostomyslný tuleň. A vzal hrnec s olejem a vydal se k hlavní kotvě. Padde stanul na místě se zoufalstvím v srdci. Cítil se všemi opuštěný a přál si, aby Nový Hoorn ještě dnes ztroskotal do posledního muže a do poslední krysy. Vzlykal čím dál tím hlasitěji, a čím hlasitěji vzlykal, tím mu připadalo vlastní postavení hroznější.
- 51 -
Znenadání mu někdo zaťukal na rameno. Obrátil se a pohlížel do ruměné tváře šilhavého tlouštíka, kterého povalil, když vyrazil z kapitánovy kajuty. „Copak je ti, hochu?“ zeptal se muž vlídně. Ale Padde už ztratil všecku důvěru v lidi. „Do toho vám vůbec nic není!“ zabručel. „Není mi nic!“ „Ale když ti nic není, proč brečíš?“ zeptal se muž. Padde pokrčil rameny. „Vy jste jistě přišel taky jen proto, abyste si ze mne tropil šašky, co? Jen se netvařte, jako byste nevěděl, že hledám lodního sklepmistra.“ „Lodního sklepmistra? Hledáš lodního sklepmistra? Namouvěru, to je prapodivná věc, lodní sklepmistr jsem já.“ Padde se nemohl zdržet a vykřikl: „Je to pravda? Neděláte si ze mne blázny?“ „Opravdu ne,“ řekl tlouštík. „Ujišťuju tě, že jsem lodní sklepmistr.“ Padde mu skočil kolem krku. „Mám vám pomáhat, kapitán mi to přikázal!“ „Hm, prapodivná věc; já jsem kapitána zrovna požádal o nějakého hocha do sklepa…“ Muž se zarazil, ucouvl o několik kroků a díval se pozorně na Padda. „Opravdu prapodivná věc,“ šeptal, „prapodivná věc. Jsi podobný, jsi tolik podobný… mému synkovi.“ „Je taky na lodi?“ zeptal se Padde. Šilhavý tlouštík chtěl něco říci, ale spolkl to a zavrtěl hlavou. „Kde je tedy?“ vyptával se Padde. Sklepmistr zakašlal, položil Paddovi ruku na rameno a dal mu podivnou odpověď: „Tamhle stojí, tamhle stojí asi dvacet džbánů, ty musíme vypláchnout. Pojď… pojď se mnou, milý hochu.“ Také Káča prožila toho odpoledne na lodi krušné chvíle. Zatímco v kleci v šeru podpalubí uvažovala, že na praobyčejnou kavku má dost pohnutý život, vešli tam tři muži. „Prosím,“ řekl jeden z nich, silný muž, který napadal trochu na nohu. „Co s tím uděláme? Musíme těm zelenáčům zatopit, to je jisté. Zelenáčům se musí zatopit.“ „Zatopit,“ potvrdil chlap s tváří podobanou od neštovic. - 52 -
„Hehehe,“ smál se třetí, trochu shrbený mužík. „Co uděláme?“ řekl chromý. „Vyhodíme všecky ty krámy?“ „Vyhodíme!“ zvolal poďobaný. „Hihihi,“ chechtal se mužík. „Krá,“ zakrákala kavka. Všichni tři muži se lekli; mužík se rozkašlal. Tu se dal chromý do smíchu. „Hrome!“ zvolal. „Kavce zakroutíme krk.“ „Zakroutíme krk!“ opakoval poďobaný. Chromý šel ke kleci a pokoušel se Káču chytit. Ale ta byla hbitá, jak to jen kavka dovede. „Pěkná potvůrka,“ ujišťoval kulhavec. „Pik!“ vykřikla Káča a sekla zobákem. „Jen co toho neřáda dostanu do ruky!“ vyhrožoval námořník a klel. Konečně se mu podařilo chytit Káču do hrsti. Vytáhl černého, lesklého zajatce ven. „Teď udělej závěť!“ Zatímco se Káča chystala na smrt, zazněly venku kroky. Muži ztichli. Do podpalubí přišel Haj o, jediným pohledem zhlédl věci ležící na podlaze a všiml si, že kulhavec něco schovává. „Co to tam máte?“ řekl a postavil se rozhodně před něho. „Po tom ti nic není!“ „Krá!“ zakrákorala Káča. Hajovi se nahrnula krev do hlavy. „Pusť tu kavku! Není tvá!“ „A tvoje asi taky ne! Jen ji ukaž vrchnímu lodníkovi!“ „Pusť ji!“ vyhrožoval Hajo. „Zakroutím jí krk před tvýma očima,“ prohlásil kulhavec. Stalo se něco jiného. Hajo strhl klec ze stěny a ve vzteku jí praštil námořníkovi o hlavu. Staré, ztrouchnivělé dno povolilo a klec zůstala chlapíkovi na hlavě. Musil pustit křičící Káču a vyprostit se ze sítě mosazných drátků. Přitom zuřil a nadával jako smyslů zbavený. „Já ti dám, ty malý štíre!“ A zatímco se Káča snažila, aby velkými skoky a chvatným poletováním unikla z bojiště, stál Hajo se zaťatými pěstmi, chvěje se rozčilením, a čekal, až kulhavec zaútočí.
- 53 -
- 54 -
Ten se nedal dlouho pobízet. Sotva se vyprostil z klece, vrhl se s pěnou u úst na plavčíka. Rozpoutala se zuřivá půtka, kterou druzí dva sledovali s velkým zájmem. A když se zdálo, že Hajo, ač byl neobyčejně hbitý, podlehne hrubé přesile mnohem statnějšího námořníka, přišel do podpalubí Folkert Berentszoon. Podíval se a hned jednal. Kulhavec ucítil, jak ho někdo uchopil za krk, a pustil svého protivníka všecek ohromen. „Hrom a blesky! Ty tady zápasíš s plavčíkem?“ „To je krásný plavčík!“ bručel kulhavec, zastrkuje si do kalhot kazajku, která mu při zápasu vylezla. „Náramně krásný plavčík! Vždyť mi ten štír rozbil klec o hlavu!“ Obávaný vrchní lodník obrátil oči výhružně na Haja. „Chtěl zakroutit mé kavce krk, vrchní lodníku!“ „Krá!“ zakrákala Káča. „Kavce? Co má na lodi dělat kavka?!“ „Kapitán jí zná,“ řekl Hajo.. „Jen se podívejte, vrchní lodníku!“ zvolal kulhavec. „Podívejte se na to haraburdí, které má to panstvo s sebou!“ „Hrom a blesky!“ vyrazil Berentszoon. „Kapitán o tom ví, vrchní lodníku, a prosím vás…“ „Kapitán, kapitán, kapitán…!“ bručel Berentszoon. „Jsou to teď divné věci. Když já jsem byl plavčíkem… – Ty, Boutjensi, můžeš čekat, že se octneš v base!“ osopil se na kulhavce. „A na tebe, mladíku, si dám dobrý pozor. A na tvou kavku jakbysmet! Hrom a blesky!“ Vrchní lodník zmizel. Hajo shledal své svršky, popadl klec a pokoušel se do ní zastrčit dno. Tři rozhněvaní námořníci odešli z podpalubí s posměšky a nadávkami. Hajo si zhluboka oddechl. Posadil se na truhličku, opřel si hlavu do dlaní a hleděl před sebe na dlouhé řady lůžek. Štěstí, nesmírné, oslňující štěstí, jehož odlesk mu zářil v očích ještě před chvílí, bylo zkaleno. Pln smutku myslil na mistra Woutera, na bratříčka, na sestry a na… „Budeš-li mít někdy nějaké trápení, jen si klidně řekni: Maminka na mě myslí…“ „Mami… maminko!“ - 55 -
Hajo vyskočil, běhal chvíli sem tam a pak vyrazil ven. Ponenáhlu se stmívalo. Čerstvý mořský vítr ho osvěžil; vdechoval zhluboka. Nahnul se přes zábradlí a díval se na modrou pěnu, kterou příď rozhrnovala, a na světélkující hřbety vln. Měsíc nesvítil; po obloze byla rozhozena hrst bledých hvězd. Hajo se pomalu uklidňoval. Naslouchal skučení větru, slyšel pleskání cípu jedné spodní plachty na předním stožáru, sténání vln, které se bolestně trhaly pod přídí lodi, poslouchal jednotvárný zpěv veslařů: „Kdo jakživ takou viděl loď? Z ní sedm černých stěžňů ční, černé jsou plachty, lanoví, a divní hosté plují v ní. Hi-ho! Hi-ho! Hi-ho-ho! Na zobci sedí ďábel sám, smrt kormidlo tam třímá a čertova jim babička do ohně v peci dýmá. Hi-ho! Hi-ho! Hi-ho-ho!“ „Haló!“ zaznělo za Hájem. A Rolí byl tu. „Haló, Hajo! Hledám tě všude. Kam ses tak najednou poděl?“ Hajo mu vyprávěl, co se mu přihodilo. „Jsme tu dva,“ řekl Rolf, když Hajo dovyprávěl, „a bude-li někdo ubližovat jednomu z nás, bude se musit vypořádat s oběma!“ Tu se přihnal Padde. „Haló, Padde!“ zvolal Rolf. „Že tě zas konečně vidíme! Kapitán si s tebou asi přísně promluvil!“ „Jsem plavčíkem u lodního sklepmistra,“ vzdychl Padde. „Kapitán se nechce vrátit. Božínku, co řekne maminka! A to všechno pro ta mizerná děla!“ „Kdyby nestřílela, spal bys ještě teď,“ skočil mu Rolf do řeči. „Co to jenom je,“ naříkal Padde. „Div nepadnu ospalostí.“
- 56 -
„Dávám návrh, Padde!“ řekl Rolf. „Uzavřeme trojspolek. Máme stejné přátele i nepřátele a budeme si vždy a všude pomáhat. Ruku na to!“ „Slovo na to!“ řekl Padde. Hoši si pořádně plácli do dlaní. Tu zazněl jasným hlasem zvon. „Zvon, svolávající k jídlu,“ vykřikl Padde. „Jak to víš?“ „No, proč by zvonili, když ne k jídlu?“ „Tak pojďme!“ A tak se odebral trojspolek, tentokrát v čele s Paddem jakožto s vůdcem, do podpalubí, kam nosil kuchař se supícími a oddychujícími pomocníky kotle jídla, z nichž se kouřilo.
V PODPALUBÍ Ač mezi mužstvem Nového Hoornu byli také zlí lidé, přece jen bylo více přímých, družných brachů, kteří, bylo-li třeba, dřeli jako koně, nebáli se ani čerta a smáli se, až se stěny podpalubí třásly. Toho dne při obědě se tři naši nováčci seznámili a trochu spřátelili s námořníky. Byl tam – kromě hodného a důstojného táty Dlouhána, jenž zahajoval a zakončoval jídlo modlitbou – „černý“ Gijs a Diede Doedeszoon a Floorke a Gerretje a Steven Duffel a Nosáč… Harmen! Kuchtík Harmen van Kniphuyzen, a několik let starší než Hajo a Rolf, byl vlastně básníkem. Pozdravil-li někdo: „Dobrý den!“, odpověděl Harmen: „Vystrč hlavu z okna, koukej ven!“ Řekl-li někdo: „Dobrou noc!“ odpověděl: „Veselý sen na pomoc!“ Zeptal-li se ho někdo: „Jak se ti daří?“, bylo možno se vsadit, že se ušklíbne a řekne: „Jako tomu, kdo vaří.“ Lezl jako opice, plaval jako krysa, uměl utíkat jako jelen, měl svaly jako dokonalý námořník a uměl prášit jako… Poslední vlastnost se projevovala večer, když se mužstvo sešlo v podpalubí a bavilo se. Seděli muž vedle muže okolo dlouhého stolu, natlačení na sebe jako slanečci v soudku. Někteří z nich praštili sebou hned po jídle na lůžko; někteří chrápali jedna radost. Tu a tam - 57 -
někdo vytáhl karty nebo vypil džbánek piva. A jak kouřili! Za půl hodiny sotva viděli jeden druhého! Tabák nebýval zrovna nejlepší, to ne! Chvílemi musil některý lodník vytáhnout dýmku z úst, poněvadž ostatní už nemohli snést tu „vůni“. Ten se pak cítil uražen, rozkřikoval se hrubě, tloukl pěstí do stolu, až džbánky s pivem poskakovaly, a… z toho všeho se zas najednou smál spolu s ostatními. „Zahraj něco!“ zavolal někdo. „Kniphuyzene, zahraj něco!“ „Ano, zahraj!“ hlučeli ostatní. A kuchtík Harmen van Kniphuyzen vyndal skřipky, vyskočil na stůl a zahrál. Bylo to sice trochu falešné a housle také nebyly stradivárky, ale přesto se námořníci dohře bavili. „Strejčci“ (tak nazývali plavčíci námořníky, kteří byli jejich nadřízenými) podupávali a zpívali: „Oranžová nahoře, dole modrá je, kdo ji nechce uznávat, hrom ho zabije!“ Káča poskakovala sem tam po bidýlku a přivírala oči před kouřem. „Budu vám něco vyprávět, safraporte, to budete vyvalovat oči!“ řval Nosáč – tlustý námořník s pěkně nakroucenými kníry a s nosem podobajícím se zmrzlému bramboru. „Budeš-li lhát, ukousnu ti nos!“ vyhrožoval černý Gijs. „Ten by ti zatraceně chutnal!“ ujišťoval ho Nosáč. „Tak povídej! Povídej!“ „Poslyšte,“ začal Nosáč. „Na minulé plavbě jsme s sebou měli utěšitele nemocných, otce Jonáše! Safraporte, ten byl pobožný! Když jsme zakotvili, neměl pokoje, až obrátil všechny divochy na víru. Tak jsme jednou kotvili u jednoho ostrůvku, protože se nám něco pokazilo na lodi. Hned se objevili černoši a otec Jonáš se honem dal do obracení na víru! Když se mu to podařilo, hned pověsil obrácenému černochovi číslo na krk. Ostatní mu to číslo jistě záviděli, a tak jen se omžil, už se všichni obraceli na víru. Jeden z - 58 -
černochů, hubený jako pes, byl miláčkem otce Jonáše a byl mu ustavičně v patách. Otec Jonáš ho pokřtil na Pavla. Dobrá. Lazebník šel na bylinky a požádal otce Jonáše, aby mu dal na cestu spolehlivého divocha. ‚Musíš si vzít Pavla,‘ řekl otec Jonáš. Dobrá. Lazebník a Pavel vystoupili na břeh. Za chvíli se přihnal Pavel a šklebil se a ukazoval, že lazebníka sežral krokodýl. Náramný rámus! Otec Jonáš přísahal při živém Bohu, že Pavel je nevinný jako jehně. Nu a při zádušní mši se Pavel modlil za dva!“ „Darebák!“ „Pst! Ještě nic nevíte!“ „Dobrá! Nazítří zmizel můj přítel. Prohledali jsme kdejakou myší díru. Nenašli jsme nic. ‚Safraporte, Pavel tloustne!‘ řekl jsem páteru Jonášovi. ‚Nosáči, Pavel je přece křesťan!‘ Páter nemohl snést, mluvil-li někdo nepěkně o Pavlovi. Za hodinu odcházeli spolu. ‚Kam jdete, otče Jonáši?‘ zeptal jsem se. ‚Pavel mě prosil, abych obrátil na víru jeho starého otce. Ten chudák už nemůže chodit.‘ ‚Půjdu s vámi! Je to tady taková divná země!‘ ‚Pavel je se mnou, Nosáči!‘ ‚Právě proto,‘ odpověděl jsem. Otec Jonáš se rozhněval a utekl i s Pavlem. Viděl jsem, jak zmizeli mezi stromy. Věřte mi, že mi toho odpoledne nebylo valně u srdce! No a poslyšte! Tu se přižene Pavel, mává rukama a nohama a šklebí se zrovna tak jako minule! ‚Lotře!‘ zařval jsem a chytil ho za číslo, ‚tys sežral otce Jonáše!‘ A třásl jsem jím, až zvracel. A co vyplivl nejdřív? Snubní prsten otce Jonáše! Spolkl ho ve spěchu taky!“ „Ano… lidojedi jsou nebezpečná cháska!“ ujišťoval Kniphuyzen. „Můj bratr a já jsme také při minulé plavbě zažili něco podobného.“ „Vyprávěj!“
- 59 -
„Můj bratr je čtverák, víte, a umí všecko možné. Umí hýbat ušima, kroutit očima a plivat najednou na dvě strany. Umí krást jako lapka! To je něco! A od jednoho krysaře se naučil mluvit břichem! Přistáli jsme, protože námořníci dostávali kurděje. ‚Pojď se mnou, Harmene,‘ řekl mi bratr, ‚půjdeme si pro trochu medu. Tímhle směrem bude někde roj, vidím, že se tam sletují včely!‘ Byl na med jako posedlý, ten můj bratr: A já si myslil: udělám mu po vůli, ale nebylo mi zrovna volno, když jsme se tak sami dva vydali do pustiny. A ovšem – než jsme se nadáli, byli jsme obklopeni lidojedy. To se rozumí, že hrozně řvali! Vysvlékli nás ze šatů a bratr mi řekl: ‚Harmene, měl sis pořádně umýt kotníky!‘ ‚Korneli,‘ odpověděl jsem, ‚jak ještě můžeš dělat vtipy!‘ Posadili nás do člunu a pluli jsme, milí hoši, vzhůru po řece! Kornel a já jsme musili ještě ke všemu veslovat! Takovými tyčkami s plackou na konci!“ „To byla pádla!“ volali námořníci. „Nevím! Byl jsem strašně dopálený, protože jeden z těch černochů černošských si uvázal na hlavu červený šátek, kterými upletla má bývalá holka! ‚Korneli,‘ řekl jsem, ‚což kdybychom popadli ty tyčky na veslování a dali jim co proto?‘ ‚Zbláznil ses?‘ zeptal se Kornel. ‚Každý z nás by si jich musil vzít na starost aspoň osm!‘ Když se stmívalo, připluli jsme k lidožroutské vesnici. Nu, uvítali nás s velkým jásotem! A víte, co udělal Kornel? Jen se smál a mával rukama. ‚Však já vám sáhnu na kobylku!‘ volal. Tomu ovšem nerozuměli, ale divili se, že je Kornel v tak dobré náladě. Přivedli nás před rádžu V nose měl prostrčený kousek kosti a na hlavě námořnický nepromokavý klobouk. Ten měl ozdobený korály a uprostřed měl zrcátko. Za rádžou seděly jeho ženy; nejmladší byla podobná mému děvčeti, tomu, co jsem měl přede dvěma… ne, před třemi lety. Ano, ale jen oči měla takové! Měli byste vidět, co vyváděl Kornel! Napřed vystrouhl pěknou poklonu rádžovi; pak hýbal ušima, začal koulet očima. Pak jsem viděl, že vyfoukl rádžoví zrcátko z klobouku. Ale ani rádža to - 60 -
nezpozoroval. Volal něco polopulsky nebo tak nějak, a tu přistoupil chlap s nožem v ruce, jistě kouzelník! A pak mě přivázali ke kůlu. Ale najednou padl Kornel na kolena, líbal lidojedskému králi nohy a tu zaznělo ze země: ‚Pepř a muškátové ořechy!‘ Kornel mluvil břichem! No to jste měli vidět! Lidožrouti se na sebe podívali, jako by do nich hrom udeřil. Kornel vstal, přitlačil si na břicho a vyplivl zrcátko rádioví rovnou do tváře. Pak vydal zvuk, jako by hřmělo, a proťal rukou vzduch, jako by to byl blesk. A pak přitiskl prst na náčelníkův rozpláclý nos. ‚Vidíš!‘ řekl Kornel, ‚teď tomu jistě rozuměli!‘ A jak tomu rozuměli! Kouzelník přeřezal provazy, kterými jsem byl uvázán, a rádža se chtěl vytratit. Ale Kornel ho chytil za námořnický klobouk, druhou rukou popadl kouzelníka a hnal je před sebou k člunu, ke… jak se to jmenuje?“ „Kánoe!“ volali námořníci. „Ano, ke kánoi! Kdekdo z vesnice na nás koukal! Kouzelník ukázal na Kornela, cosi polopulsky zakřičel a tu se všichni rozprchli. Rádža vstoupil do člunu, kouzelník taky a my dva jsme si pěkně hověli vzadu. ‚Tak se podívejte, pánové,‘ řekl Kornel, ‚hezky zaberte!‘ Nu a král a kouzelník veslovali tak, že jsme za půl hodiny musili vylévat z kánoe pot! Když jsme byli doma, nastrčil Kornel rádžoví nohu a ten mu ji políbil. ‚Ach, tak!‘ řekl. ‚A teď se můžete ztratit! Bonžúr! ‚ A hned se obrátil ke mně a řekl: ‚Harmene, víš nač jsme zapomněli?‘“ „Na med!“ zvolal Padde. „Uhodls!“ řekl Harmen. „Otočili jsme se na patě a vrátili se s plnou čepicí medu.“ „Vždyť vám lidojedi všechny šaty vzali,“ podotkl Rolf. „Tak doslova to nesmíš brát,“ řekl Harmen uraženě, „to bys nemohl nikdy nic vypravovat!“ „Hoši, já vím ještě něco lepšího!“ zvolal dlouhý námořník s vlasy jako len, s modrýma očima, s velkýma odstávajícíma ušima a s rukama… Namouvěru: Když se na ně Hajo podíval, vzpomněl si.na Sijtjiny rukavice. Na těch rukou bylo sdostatek místa k tetování a majetník rukou to také věděl. Skvěla se tam jedna kotva vedle druhé. - 61 -
Na zápěstí měl vytetovaná dvě srdce proklatá šípem a výše pluly trojstěžníky po vlnách, divoce se zmítajících. Hajo k němu pocítil hlubokou úctu. To byl aspoň námořník! Ticho! Bude pozorně poslouchat moudrosti, které bude hlásat tento obdivuhodný muž, ozdobený kotvami. „Přede dvěma plavbami jsem byl na Zlatém lvu,“ začal vyprávět námořník, „a tu jsme přistáli u jedné řeky, která byla tak napěchovaná krokodýly, že bylo vidět, jak leží jeden vedle druhého. Nuže, já jsem byl jako tady jediný Frís na lodi, a tu se mi začali kamarádi zase vysmívat. Jestlipak v té tvé kravské zemi vytahují pořád děti za uši?‘ ptali se nebo říkali: ‚Vy Frísové máte malé ručičky!‘ a podobně dětinsky žvanili. ‚No tak,‘ řekl jsem jednou, když už jsem toho měl po krk, ‚jste-li vy Holanďané takoví chlapíci, dostaňte se bez člunu přes vodu!‘ ‚Napřed to udělej sám!‘ řekli námořníci. ‚Já se toho odvážím,‘ řekl jsem-. ‚Dám se do toho po frísku.‘ Nuže – a pak jsem se pěkně rozběhl a… Však víte! Jsem nejlepší skokan. Skákal jsem z krokodýla na krokodýla, a než si potvory uvědomily, co se děje, byl jsem na protějším břehu!“ „To je zatraceně silný tabák!“ prohlašovali námořníci. „Lež,“ řekl Padde rovnou. „Když pánbůh dopustí, i motyka spustí,“ řekl Harmen. „Poslyšte, hoši, já jsem zažil ještě něco docela jiného, ale kdybych vám to vyprávěl, musili byste si přivázat čepice, protože by vám vlasy vstávaly hrůzou na hlavě! Bylo nás kdysi pět a octli jsme se v pralese. A jak jsme tak leželi pod stromem a odpočívali, řekl jeden z mých přátel: ‚Harmene, zahraj nám nějakou písničku!‘ Dobrá, vytáhl jsem housle na světlo boží a hrál jsem. ‚Ještě jednu veselou!‘ řekl přítel. Dobrá, spustil jsem znova. Ale co vidím? Asi pět tygrů sedí v kruhu kolem a čumí na mne. Hudba je přilákala! Přátelé dřímali a nepozorovali nic. Hrát dál! pomyslil jsem si. Hrát dál, to je to jediné! A hrál jsem a hrál… ‚Skončí někdy tahle veselá písnička?‘ ptali se mě přátelé. ‚Vadí vám to?‘ zeptal jsem se zlostně. - 62 -
‚No to ne,‘ řekli a obrátili se s chutí na druhý bok. Asi tak za čtyři hodiny jsem začínal být unavený… a… ano, když je člověk unavený, zahraje sem tam nějaký falešný tón, což? Ale všiml jsem si, že zvířata mají smysl pro hudbu, víte? A viděl jsem, že se šklebila, jako by je bolely zuby. Tu mi blesk osvítil mozkovici! To bylo východisko! Začal jsem hrát načisto falešně. A vida! S ocasy mezi nohama plížily se ty obludy pryč! Byl jsem zpocený jako myš a ruce jsem měl těžké jako olovo. Ale… byli jsme zachráněni!“ „A přátelé ti nic neřekli, když jsi tak falešně hrál?“ zeptal se Hajo, když si po zázračné záchraně s úlevou oddechl. „Ach… ti si toho tak tuze nevšímali,“ řekl Harmen. „Nuže, já budu taky něco vyprávět!“ zvolal Rolf. „Byla jednou jedna loď plná námořníků! Tu přišla velká velryba, rozevřela tlamu a polkla…“ „Velryba nemůže polknout loď!“ „No, ona ji taky hned vyplivla!“ „Že byla tak tvrdá?“ „Ne, že jí přišlo špatně ze samých lží, které se jí vhrnuly do hrdla.“ „Safraporte.‘..,“ zabreptal Nosáč. A ostatní udeřili pěstí do stolu. „Tohle si odpykáš, chlapečku!“ Ale nemyslili to tak. V nitru se jim Rolfova smělost líbila. Neměli rádi nesmělé hošíčky. Venku zaduněly čtyři údery. Deset hodin. Strejci vstali a šli na kutě. Olej v lampě podle všeho dohoříval; plamen byl slabý; dým se hromadil u stropu. Hajo vyhledal dlouhého Fríse. „Nejmenujete se snad Jopkins… Hilke Jopkins?“ dodal po krátkém zaváhání. „Ano, to jsem já.“ „Mám vám něco odevzdat od…“ „Od…?“ Hilke vyvalil oči a chytil Hajia za paži. „Ano,“ zašeptal Hajo, „od Sijtje.“ „Ukaž!“ řekl Hilke a nabral zhluboka dech. „Půjdete se mnou trochu ven?“ zeptal se Hajo. „Tam to aspoň nebudou vidět ti ostatní!“ - 63 -
Námořník mlčky vstal. Hilke Jopkins, který jako strejček stál tisíc mil nad novopečeným plavčíkem, šel poslušně za Hájem po schůdcích na palubu. Uctivě ohmatával rukavice, jež mu hoch dal. „Hrome,“ zamumlal, „hrome!“ „Povídala, že jí máte psát a máte být opatrný. A byla by ještě něco řekla, ale dala se do pláče!“ Hilke zavrtěl hlavou. „Rukavice mi padnou jako ulité.“ „Já jsem od ní dostal šátek na krk,“ řekl Hajo. „Ukaž!“ Hajo mu podal Sijtjin pestrý dárek.¨ „Hrome!“ chválil Hilke. „Jenom na neděli!“ řekl Hajo. „To chápu! – Poslyš, Hajo… Co bys chtěl za ten šátek?“ Hajo slyšel, že se Hilkovi chvěje hlas. „To není na prodej,“ řekl. „To chápu! Pro někoho jiného není na prodej! Ale pro mne přece…“ „Tumáte,“ řekl hoch, „tady ho máte zadarmo.“ „Hrome!“ odpověděl Hilke pouze. Hladil šátek prsty a pak vzal Hajá za ruku. „Hochu, budeš-li mě někdy potřebovat…“ „Řekněte mi, Hilke,“ zeptal se Hajo, „jestli byste mi… nějakou kotvu či loď, nebo co by vám bylo snadnější…“ Hilke si vyhrnul rukáv. „Jen si vyber! Trojstěžník? Nebo loď s děly? Všechno dovedu a tebe to ani nezabolí. Máš děvče?“ „Ne,“ přiznal se Hajo rozpačitě. „Musí to být?“ , „Ovšemže ne. Ale kdybys měl, vytetoval bych ti dvě srdce. Jako mám tady na ruce.“ „Ach, to je moc hezké,“ řekl Hajo v pochybnostech. „Ano, ale musil bys mít děvče,“ řekl Hilke. „Jsou muži, kteří si k tomu vytetují jméno: Kateřina nebo Truitje nebo tak nějak. Ale… víš, že se to už nedá smazat? Tak, jako to mám já, beze jména… to se vždycky hodí, není-liž pravda?“ Hajo tomu rozuměl jen napolo. „Řekněte mi, Hilke,“ zeptal se, „kdy byste mi to mohl udělat?“ „Za den dva,“ sliboval Hilke, „až bude trochu po práci.“ „Dobře!“ řekl Hajo. „Jestlipak víte, že mám v žilách frískou krev?“ Hilke spráskl ruce. „Frís? Ty?!“ - 64 -
„Maminka je z Fríska.“ „Cožpak jsem si to nemyslil? Chlapík jako ty… Naučím tě taky vázat uzly! Selský uzel a turecký, rybářský, pytlový, plochý, bačkorový a kotvičnou smyčku a babský uzel… Nikdy jsi o tom neslyšel?“ Hajo div nepadl údivem – a zavrtěl hlavou. „Ještě jsi jakživ neslyšel o babském uzlu?! Tak počkej!“ A Hilke vytáhl Sijtjin šátek z kapsy u kalhot a vzal do prstů oba cípy… „Toho je škoda,“ řekl Hajo. „Však mě tomu naučíte zítra.“ „Máš pravdu,“ uznal Hilke. „To je tím, že jsi Frís, a proto…“ Urovnal zas pečlivě cípy šátku a pohladil ho pohledem. „Hodné děvče!“ zamumlal ochraptělým hlasem. Pak řekl chvatně: „No tak sbohem! Už je pozdě.“ „Dobře se vyspěte!“ přál mu Hajo. A zatímco plavčík z Nového Hoornu ještě chvíli stál v šťastném přemítání o nejbližší budoucnosti, odešel dlouhý Frís se svým pokladem. Hajo viděl, jak se musil sehnout, aby nevrazil hlavou do nízkých dveří podpalubí. Potom přišel Rolf. „Půjdeme spát, Hajo?“ „Ten… ten, co přeskakoval krokodýly, mi vytetuje na paži kotvu!“ zašeptal Hajo kamarádovi rozčileně do ucha. „Tak?“ zeptal se Rolf. „Ale nech si to udělat trochu výš. Na nadloktí nebo tak někde.“ „Ale pak to nebude nikdo vidět!“ „Právě proto.“ Hajo pohlédl udiveně na přítele. „Myslíš, že kotva není pěkná? Mám si dát radši vytetovat loď? Hilke umí všechno. Jen se mu podívej na ruce.“ Rolf se usmál. „Viděl jsem je. Ale víš, že tetování nikdy nepustí?“ „A je to zlé?“ „Může to být někdy na závadu. Nevíš, co z tebe bude.“ „Ze mne?“ „Ano, z tebe.“ Hajo trochu bručel. „No tak pojďme… ,“ vzdychl nevrle. „To je rozumné,“ chválil Rolf. „Půjdeš se mnou?“ Hajo si dal říci a zavolal Padda, který ještě seděl u stolu: - 65 -
„Padde, vstaň! Půjdem na palandu!“ Hm, to znělo jinak, palanda místo postel! Ale Padde to neslyšel. Usnul vsedě, s hlavou opřenou do dlaní.
O SILVESTRU Byli hoši přidržováni k práci? Jak by ne! Heslo znělo: Mazat, drhnout, zametat. A když jim vrchní lodník dovolil, aby si chviličku oddechli, měli zas strejcové nějakou pěknou prácičku pro plavčíky. Padde se tomu ovšem vyhnul, žil si jako dospělý lodní číšník. Divže celý den nespal, jedl s velkou chutí, tu a tam vypláchl nějaký džbán a celé hodiny tlachal s dobrákem lodním sklepmistrem. Od počátku se vyvinul takový zvyk, že šilhavý sklepmistr pracoval a Padde houpal krátkýma nožkama, sedě na prázdném soudku jako král na trůně. „Neměl bych vám trochu pomoci, strýčku Šilhané?“ ptával se Padde, vida, že tlustý sklepmistr sotva dechu popadá, když se tak často musí shýbat. „Jen zůstaň sedět, milý hochu,“ zněla vždycky odpověď, „hned budu hotov.“ Ale Hajo se musil pořádně otáčet. Všude, kde ukázal svou vlídnou tvář, měli pro něho nějakou práci. Když se připletl do cesty bradýři a lazebníku, zeptal se ho táta Dloubán: „Poslyš, přítelíčku, nebyl jsi učněm v drogérii?“ „U Zlatého zevlouna, otče Dlouháne.“ „Ach, to bys mi mohl trochu pomoci při tlučení všelijakého koření, ano?“ A Hajo tloukl koření, ale slyšel, jak venku černý Gijs zuří: „Kde vězí ten zatracený kovářský učedník! Musí mi kout skoby!“ Také Steven Duffel, pekař, mu dával hníst těsto. Hajo musil kromě toho řezat prkna Diedovi Doedeszoonovi, tesaři. Za odměnu se mu dostalo obyčejně slov: „Podruhé mi můžeš zase pomáhat!“ Nebo když něco udělal špatně, dostal pohlavek. Než se nadál, už ho někdo držel za límec, už ho některý námořník posílal do lanoví, aby tam něco pospravil. A když konal těžkou práci na nejvyšším příčném ráhnu, kde stěží udržoval rovnováhu, takže - 66 -
kdekdo by byl vsadil devět proti desíti, že se zřítí dolů, volal na něho některý strejc zdola: „Tak, jen si zlom vaz, však je zítra neděle!“ Ale přece bylo něco, co zas všechno napravilo. Když se hnal Hajo po palubě s dvěma vědry v ztuhlých prstech a s lodním koštětem pod paží nebo když drhl a zametal, až pěnou všecko zbělelo, stávalo se někdy, že se za ním zastavil kapitán a zeptal se: „Ještě se ti to líbí, Hajo?“ Tu bylo Hajovi v promočené kazajce horko, třeba byl prosincový mráz; strhl z hlavy čapku a řekl: „Jistě, kapitáne!“ A slavný kapitán pochvalně přikývl. Skromný úsměv, který se pak objevil na Hájově tváři, byl skvělý. Oči mu jiskřily; třel si zápěstí o kalhoty. Hajo chtěl pracovat, ale neměl nejmenší chuti dělat všem strejcům oslíčka, na kterého se jen zavolá: Oslíčku, otřep se! Ucítil na deset honů, že mají něco za lubem; čím se strejc tvářil nevinněji, tím méně mu Hajo důvěřoval; strejc natáhl prsty a myslil si, že drží Hajá za kalhoty, ale Hajo už dopravil tuto část oděvu do bezpečí! Rolfa nechávali více s pokojem. Byl vždy tak vážný, že si vynutil úctu i u starších námořníků. Někdy mu ovšem řekli: „Udělej to či ono!“, ale neodvažovali se vpadnout mu do týlu jako Hajovi. Když měl kuchař Bochánek kdy, učil Hajá malajsky. Rolf býval při tom také a všechno si zapisoval. Rolf totiž uměl psát – což bylo umění mezi námořníky málo pěstované. „Podívej se,“ řekl Bochánek, vysypávaje s přimhouřenýma očima ze železného hrnce brambory, z nichž se kouřilo. „Koukni se: besi je železo a tukang je… je muž. No a jak se teď řekne kovář?“ „Besi tukang!“ řekl Hajo. „Železný muž!“ „Skoro jsi uhádl!“ pravil Bochánek. „Kovář je tukang besi!“ A Bochánek byl rád, že se Hajo nechal chytit. „Ale dál! Orang je člověk a orang-orang jsou lidé. Nemusíš dělat nic jiného, než slovo opakovat. To je náramně prosté. Pohun je strom! A jak se řekne les?“ „Utan,“ řekl Rolf. „Mimm? Kýho výra, ano, to je taky pravda! To je tím, že ty si všecko píšeš, kdežto já… hrome, fazole!“ vzkřikl a utíkal, povaliv v běhu kuchtíka, k velkému kotli nad ohněm. „Zítra zas hodinku!“
- 67 -
zavolal na své žáky. „Teď jen hleďte, abyste si všecko zapamatovali.“ Bochánek věděl, proč příliš nehýří svými vědomostmi, neboť i jeho moudrost, jako každá, měla také dno. Hned prvního večera na lodi se Hajo rozhodl, že se bude učit hrát na housle. Přátelil se s Harmenem, s hudebním géniem lodi Nový Hoorn. Harmenovi to lichotilo. „Naučím tě hrát,“ řekl, „ale nesmíš si myslit, že to půjde jen tak lehce; budeš rád, naučíš-li se pořádně hrát za deset měsíců.“ „Přičiním se,“ sliboval Hajo. „To už něco znamená,“ řekl Harmen. „Poslyš, Harmene,“ zeptal se Hajo, „nechybí ti tu nějaká struna?“ „Nu ano,“ přisvědčil Harmen, „byly tu tři, ale ta jedna tak vrzala, že jsem ji sundal.“ „A co děláš s těmi černými kolíčky?“ „Těmi se natahují struny, ale já tím raději moc nekroutím, aby mi nepopraskaly. Nikdo vlastně přesně neví, jak musí být struny napjaté. Každý je napíná podle toho, jak to potom zní, není-liž pravda?“ Harmen si dal housle pod bradu a zavrzal. „Směl bych to zkusit?“ zeptal se Hajo hlasem rozechvělým napětím. „Budeš-li zacházet s houslemi opatrně,“ řekl Harmen. Hajo byl ovšem opatrný. Sotva se odvážil dotknout té čarovné schránky. Úzkostlivě přejel smyčcem po strunách. „Jistě se tomu naučíš,“ ujišťoval ho Harmen. „Myslíš?“ „Ovšem! A nebudeš-li někdy vědět, jak zahrát nějakou notu, zkrátka ji přeskoč. Já to taky tak dělám, každý to dělá a nikdo to nepozná. Dej je sem, zahraju ti něco pohřebního.“ „Báječné!“ vzdychl Hajo, když Harnnen dohrál. To obměkčilo Harmenovo umělecké srdce. „Tak jdi cvičit,“ řekl ochotně. „Koukej, aby to ostatní neslyšeli, nebo ti rozbijou housle o hlavu a já jiné nemám.“ Haj o si vybral k cvičení opuštěné místečko. Padde byl jeho posluchačem a obdivovatelem. Sedávali spolu celé večery u lafety; Padde hleděl ospale do prázdna. - 68 -
„Prapodivná věc…,“ řekl Padde, když Hajo zakončil nejistou melodii cituplným trylkem. „Není-liž pravda, Hajo?“ „Mm?“ „Kdyby maminka viděla, jak tu sedíme spolu!“ „Ano,“ řekl Hajo a spustil housle. A jeho oči bloudily… Také Rolf využíval svých večerů. Spřátelil se s otcem Dlouhánem a dostal od něho dovolení probírat se v několika tlustých knihách, které měl lazebník v kajutě. V jeho kajutě bylo ticho. Rolf četl se sevřenými rty a se svraštělým čelem. Za čtyřiadvacet hodin byl už znám jako „knihomol“. Ale tím si získal úctu. Káča měla dobré časy! Námořníci ji cpali vším, co měli, dokonce i tabákem, a zabývali se ptákem víc, než zasloužil, neboť Káča se ke všemu chovala nadutě a netečně a hladit ji směl jen Hajo. Káča nebyla jediné zvířátko žijící na lodi. Lojzík Cocs, bledý, tenounký kuchtík s očima, v nichž bylo na první pohled vidět, jak je nevinný, měl janovské morče, bílé zvířátko s hnědými skvrnami. Morče podnikalo „cestu kolem světa“, to jest vyskočilo svému pánovi na krk a vylezlo po chvíli nohavicí. Lojzík, aby morčeti usnadnil „cestu kolem světa“, vtáhl, jak mohl, břicho, beztak málo objemné. Zvířátko se jmenovalo Job a navyklo si před jídlem prosit předními pracičkami přitisknutými k hrudi a se zavřenýma kulatýma očkama. Přitom mumlalo tlamičkou, podobnou králičímu čenichu. Káča a Job se musili seznámit; to se rozumí, že v lodní kuchyni. „Krá!“ zakrákala Káča, když spatřila Joba. Morče neřeklo nic, posadilo se na zadní nožky, čenichalo a pak cupitalo spěšně kolem dokola – čímž ovšem pranic nevyřídilo. Káča naklonila hlavu na stranu, koukla drzýma očima, brousila si zobák o podlahu, čepýřila se pyšně a křičela, jsouc přesvědčena o své výřečnosti: „Krá!“ „Neumíš nic jiného?“ zeptal se Lojzík. „Jobku, pojď k pánovi!“ Job honem přicupital, vylezl po napřažené Lojzíkově paži a šups! zmizel za pánovým límcem. Lojzík řekl: „Huš, huš, huš!“; vtáhl břicho a Job se vykulil na podlahu. Káča uskočila honem stranou a projevila údiv tázavým: „Krá?!“
- 69 -
Také Jobek byl trochu omámen a pobíhal v menším kruhu kolem Káči. Ta si div nevykroutila krk, ale nespustila podivného pocestného ani na mžik z očí. „Bude bouře!“ tvrdil Lojzík. „Když Jobek běhá takhle jako zblázněný kolem dokola, žene se jistě bouře. Když lehá na hřbet, nastane bezvětří.“ „No, já doufám, že přijde bouře!“ řekl Hajo. Lojzík se na něho užasle podíval: „Tys ještě bouři nezažil!“ „A ty ano?“ „Ovšem! Byl jsem s tatínkem na velrybářské lodi!“ „A kde je teď tvůj otec?“ „Umřel. Na kurděje.“ Lojzíkova tvář nabyla stařeckého výrazu. „Je nás doma ještě pět. A maminka není silná! Mám bratra, ale ten je ještě mladý. A teď je taková drahota!“ Lojzík si začal pískat: „Ale co mám dělat? Tenhle tady“ – to byl Job – „znal ještě mého tatínka. Není-liž pravda, Jobku?“ „Můj otec se utopil,“ řekl Hajo. Lojzík zavrtěl zamyšleně hlavou. „Kolik je vás doma?“ „Maminka, sestra Anna a Marta a bratříček Doris.“ „Kolik je jim let?“ „Aničce je dvanáct, Martě…“ „Bratříčkovi, myslím…“ „Dorisovi je pět let…“ Lojzík významně zahvízdl. „Příliš mladý, co?“ „Příliš mladý?“ „Příliš mladý, aby mohl vydělávat. To má maminka špatné!“ Tu náhle změnil výraz tváře. „Víš, co je také nepříjemné? Máš-li na zadnici nežita a musíš jezdit na koni!“ A směje se vzal Lojzík svého čtyřnohého druha z podlahy. „Pojď k pánovi. Jobku!“ O Silvestru proplul Nový Hoorn mimo Plymouth. Padde, naplněný tesklivými myšlenkami, se díval, jak Plymouth zas zapadá za obzorem. Byl tak zahloubán do úvah, že ani nepozoroval, že se přiblížilo několik námořníků, ukazují si na něho a povídají: „Což abychom vzali jeho! Lojzík je moc hubený.“ A chňap! chytili Padda za límec. „Pusťte mě!“ křičel chudák hoch, „jsem sklepmistrův pomocník.“ - 70 -
„Proto těe nezabijem,“ řekli námořníci. „Jen pojď pěkně s námi.“ Zavlekli Padda do podpalubí, tam ho oblékli do pestrých šatů polepených papírovými květinami a nasadili mu žlutou lněnou paruku, do níž byl vpleten věnec z pomněnek. „Co to bude?“ naříkal Padde. „Jsi Nový rok,“ řekli strejčci. ,,A vrchní lodník bude Starým rokem. Jen buď rád! Dostaneme svítky se slaninou a teplé bochánky.“ „Teplé bochánky…!“ Padde tomu začínal rozumět. „Popojdi několik kroků,“ poručili mu strejci. „A dělej malé krůčky, musíš vypadat jako děvče. Však my ti povíme, až se budeš musit objevit. Potom se jen klaň a směj se – hrome! musíme ho ještě namoučnit! A pak rozhazuj květinky: v košíčku je jich dost; ten si musíš vzít přes ruku. Podívej se, takhle, a pak jen řekneš… musí se něco povídat! – Počkej, tamhle zrovna běží Harmen… Harmene! Nějaký veršíček k Novému roku!“ „Počkejte trochu,“ řekl Harmen. Rozmyslil se a začal přednášet, nad čímž námořníci vrtěli hlavami, plni údivu: „Už Nový rok přišel k nám, štěstí a zdraví vinšuje nám! Loď Viléma Bontekoea pluje na východ… na východ… na východ…“ „A vrátí se bez nehod!“ vpadl kterýsi námořník. „To se rýmuje. A vrátí se bez nehod!“ „To se sice rýmuje,“ odpověděl Harmen, „ale není to nic nového. Vždyť všichni víme, že pluje na východ. Ve verších se musí povídat něco, co už sice všichni vědí, ale tak, aby poslouchali a divili se. Počkejte, já už něco mám!“ A Harmen básnil: „Loď Viléma Bontekoea pluje na východ a vrátí se jistě bez nehod, s bohatstvím, pepřem a štěstím se vrátíme a ostrov Texel znovu spatříme!“
- 71 -
„To je krásné!“ prohlašovali strejci. „No tak, ty kluku opičácká, opakuj to!“ „Já… z toho neumím ani slovo,“ přiznal se Padde. „Tak poslouchej, ničemo! Předříkávej mu, Harmene, slovo za slovem!“ „Ale vždyť já to taky neumím zrovna navlas stejně...,“ váhal novoroční básník. „Slož tedy jiný verš!“ pravili strejci. „Ať to knihomol naškrábe na kus papíru. Běda tvým kostem, nebudeš-li to dneska večer umět! A smát se! Rozuměl jsi?“ „Ano.“ „Ano! A co ano?“ „Ano, pane…“ Strejci se začali chechtat. „Jsi zelený jako tráva,“ zjistil Harmen. „Svlékni se z těch hadrů, půjdeme ke knihomolovi.“ Celá loď byla vzhůru nohama. Lampióny a věnce zdobily kajuty a podpalubí; kotel na maso byl pečlivě vyzlacen zevně i uvnitř; měl to být vůz, až čtyři námořníci přivlečou Nový rok. Velmi se rozcházely názory o tom, dostane-li jeden každý námořník pět či deset teplých bochánků; kuchař o tom mlčel jako hrob a kuchtíci si olizovali z prstů lívancové těsto. Padde přísahal při živém Bohu, že viděl velký dort, samými rozinkami až černý! A Harmen šeptal, že po jídle se budou podávat třešně v kořalce a bábovka. To by tak bylo, prosím, skoro všechno! Vrchní lodník zapomněl toho dne hromovat a svolávat blesky na plavčíky, tak byl tím ruchem zaujat. Zlé jazyky povídaly, že je trochu z míry, protože má večer pronést řeč, a Hajo byl hrozně udiven, když vrazil obávanému vrchnímu lodníkovi náhodou do břicha a ten mu řekl „Promiň“, místo aby mu dal pohlavek, jak Hajo s jistotou očekával. Večeře překonala všechny naděje. Napřed fazole se slaninou a džbánek pěnivého piva, pak rýžová kaše politá sirupem, a konečně za velkého povyku přinesl Padde dort politý kořalkou, kterou vrchní lodník zapálil; plameny šlehaly skoro až ke stropu. Hajo a Padde - 72 -
jakživi neviděli něco takového; Padde zakusil smrtelnou úzkost, že dort celý shoří, a několik lodníků bručelo, že je škoda sprovodit kořalku ze světa takovýmhle způsobem. Dort však chutnal výborně, a když se přišel do podpalubí podívat kapitán s kupcem Rolem, nejsou-li námořníci zklamáni, volání „Hurá!“ nebralo konce. Večer přinesl nová a nová překvapení. Přišel Harmen van Kniphuyzen černý jako mouřenín, doprovázen černoušky, kteří z velkých pytlů rozhazovali olivky. Některé byly naplněny solí, takže je námořníci vyplivovali, žertujíce a rozdávajíce pohlavky. A mouřenínci odtáhli s četnými modřinami. Pak bylo přede dveře podpalubí postaveno dělo, nabito a místo večeře se ozvalo plácnutí. Všichni zalezli pod lavice a pod palandy, ale teď honem vylézali – někteří byli trochu pobledlí – a sbírali cukroví, jímž byl jícen děla nacpán až po ústí. Paddovi se toho večera nechtělo ani spát. Pokaždé, když u předního stožáru počítali sklenice, skrčil se trochu a v jedenáct hodin pospíšil na místo, kde se měl převléci. Berentszoon byl v rouchu Starého roku a učil se proslovu s Harmenem, na němž ještě byly zřejmé stopy mouřenínství. „Konečně!“ huboval vrchní lodník, jemuž kapal pot z čela. „Přiveď sem rychle jako blesk chlapy, kteří mi mají nést vlečku!“ – Tedy: Holandská vlajka… bude… vláti… z… z…“ „Z cimbuří nově dobyté říše,“ předříkával Harmen. „Co je to cimbuří?“ „To já taky nevím,“ přiznal se Harmen, „ale vyskytuje se to v každé básni. „Napovíš mi, Harmene, nebudu-li vědět dál?“ prosil ho Hrom a blesky pokorně jako zkrocený lev. ..Budu stát dva kroky od vás, vrchní lodníku!“ Ba, ba, bylo to rozčilení o Silvestru! O čtvrt na dvanáct byli námořníci nakomandováni na palubu a postaveni do šiku po obou stranách, takže uprostřed zůstala volná ulička až k vyvýšenému místu, kde stály židle ozdobené věnci. Bylo zatrápeně chladno. Námořníci si ohrnuli límce kabátů z houňovité
- 73 -
vlněné látky, z takzvaného dufflu, strčili ruce do kapes a dupali, aby nezmrzli. Na ráhnech visely hořící lampióny a pestré světlo tančilo po opálených tvářích a osvětlovalo plachty, které se odrážely od oblohy červenou, modrou a oranžovou barvou. Hrome, to bylo krásné! Tu vyšli z kajuty kapitán, obchodník a kormidelník Piet van Hoorn. „Ticho!“ poručil otec Dlouhán. Najednou nebylo slyšet nic než šplouchání vln a sténání větru. Muži stáli vzpřímeni; dvě stě svalnatých rukou smeklo čapky. To se kapitánovi líbilo. Zatímco druzí dva páni si sedali se strnulou vážností, objevil se na jeho tváři široký, chlapecký úsměv; pokynul, jako by chtěl říci: „Dobře!“ Podívejme se, to šlo námořníkům pod vousy. Proto měli svého kapitána tak hromsky rádi! Při tom pochvalném úsměvu se krky natáhly ještě víc a koutky, úst se stáhly ještě hrději. Kapitán Bontekoe! Výborný kapitán! Mezi námořníky se ozvalo mumlání, smích a napomínání. „Pst, už jde!“ A hle, tu vyšel z kuchyně ctihodný stařec. Dlouhý, bílý plášť posetý zlatými hvězdami visel mu z ramen, vlečku mu nesla čtyři pážata. Stařec kráčel se svým průvodem mezi veselými námořníky, hluboce se poklonil pánům a ti vstali ze židlí a poklonili se také. Pak se stařec opřel ztěžka o hůl a začal jaksi nejistým hlasem: „Kapitáne… hm!“ „Pst! Ticho!“ „Kapitáne, já jsem… hm!… Starý rok a přišel jsem… přišel jsem, abych… hm!… abych se rozloučil s vámi a s obchodníkem a se všemi hodnými mládenci a otci rodin, kteří… hm!… kteří… opustili vlast, svým ženám a dětem dali sbohem, aby… hm!… aby vlajka Východoindické společnosti… zavlála… hm… z…“ ,,… z cimbuří…,“ dodalo první páže tiše. „Z cimbuří dobyté říše! Čímž chci jen říci, že bych se nezlobil, kdybyste vy, kapitáne, a my s vámi, měli krásnou plavbu; kdyby Nový Hoorn, naložený bohatě zbožím, se zase navrátil do vlasti k ženám a k dětem, kapitáne. A přeju vám, kapitáne, obchodníkovi a vrchnímu kormidelníkovi, aby vám Nový rok přinesl všecko nejlepší, - 74 -
a abych to řekl od plic, abychom nemusili v novém roce ohřívat staré hříchy a hořekovat nad tím, co jsme loni špatně udělali; abychom jeden s druhým cítili; abychom se nebáli přiložit ruku k dílu, bude-li toho třeba: abychom zapomněli na všecky hádky a odpustili si; abychom byli řádní hoši, jedné mysli a jednoho srdce! Tohle, kapitáne, to si přeju!“ „Tak tě rád slyším mluvit, tatíku,“ řekl Bontekoe, přistoupil k starci a stiskl mu ruku. „Smím ti poděkovat jménem všeho mužstva?“ „Smíte, kapitáne,“ řekl Starý rok. „Namouvěru, smíte!“ A začal posmrkávat. Kapitán ho zavedl na vyvýšené místo a nabídl mu židli po své pravici. Čtyři pážata skokem zmizela. „Honem do kotle!“ poručil Harmen Paddovi, který stál za kamny v plné parádě, už v ornáte. „Co, ty brečíš?“ „Harmene,“ vzlykal Padde, „poslouchal jsem, co… povídal vrchní lodník!“ A začal si otírat tvář květovaným rukávem. „Vypadáš jako čuňátko!“ zvolal Harmen zděšeně. „Cožpak jsi taková kvačka? Ukaž obličej!“ A Harmen mu jej znova namoučnil na prst tlustě. „Až se zastavíme, vykroč a odříkej básničku! Nezapomeň rozhazovat květiny – a hlavně: směj se!“ A strčil Padda nemilosrdně do kotle. „Smíme táhnout?“ zeptali se ostatní. „Počkat, až vystřelí dělo!“ poručil Harmen. Padde zbledl. „Budou střílet?!“ „Všecka děla! Až odbije dvanáctá. Na počest Nového roku.“ „Mně na počest…?!“ Tu již bili na zvon u předního stožáru. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest… Padde si zacpal uši. Bum! Loď se zatřásla. Bum, bum, bum! „Vzhůru!“ křičel Harmen. A pak na Padda: „Kupředu! Rozhazovat květiny a smát se!“ A všichni čtyři táhli pozlacený kotel, v němž seděl Padde, uličkou mezi dvěma řadami lodníků, kteří pozdravovali Nový rok voláním: „Hurá!“ A Padde rozhazoval kvítí, ale smích se mu dařil jen napolo. Před trůnem, kde seděl Starý rok, kapitán a pánové, se vítězný vůz zastavil a Padde se vyškrábal z hlubokého kotle. - 75 -
„Pst!“ volali lodníci. „Bude říkat básničku!“ Padde se plaše rozhlížel; Harmen do něho šťouchl. „Kapitáne…!“ spustil plačtivě Padde a ústa se mu začala chvět. „Kapitáne…!“ „Já jsem Nový rok!“ napovídal Harmen zlostně. „Já jsem… já jsem… před chvilkou slyšel všecko, co povídal vrchní lodník, kapitáne, a...!“ Tu Harmen zachránil beznadějnou situaci tím, že přiskočil k Paddovi, uchopil ho za ruku a začal: „My jsme ten šťastný Nový rok, kéž veselý je váš každý krok: My do Indie s vámi chceme plout a šťastná bude naše pouť! A muži, lodníci v každém věku, volají…“ Obrátil se k námořníkům, zamával obnaženou paží, ještě začerněnou od toho, jak byl mouřenínem, a ze všech úst zaznělo hromové. „Ať žije kapitán Bontekoe!“ Přinesli kořalku. Před pány a před Starým rokem stálo víno; plavčíci směli pít mořskou vodu – kolik jim bylo libo. „Hoši,“ řekl Bontekoe, „piji tuto číši na zdraví vás všech. Vím, že jste všichni naplněni týmž předsevzetím jako já: dostat se s neporušeným Novým Hoornem do Indie a zase domů!“ „Ano, ať žije kapitán! Ať žije Bontekoe! Ať žije Nový Hoorn!“ „Zpívat!“ zvolal Starý rok. „Ano! Zpívat! Ať žije vrchní lodník!“ A těžce a zhluboka, jako by vystupovala z hlubin moře, zazněla stará krásná píseň o Vilému Nasavském. Námořníkům jiskřily oči, prsa se jim dmula nadšením. „Své vlasti věren budu, až smrt mě zavolá…“ A pak Bontekoe se Starým rokem zmizel za hlasitého jásotu v kajutě a námořníci honem honem utíkali do teplého podpalubí. Tam se ještě dlouho bavili. Harmen se s housličkami velmi uplatnil. Námořníci zpívali a prášili a tloukli pěstmi do stolu. „Tahle plavba bude šťastná,“ ujišťovali jeden druhého. - 76 -
Bude to šťastná plavba, myslili si všichni…
BOUŘE Dne 1. ledna 1619 proplul Nový Hoorn kolem jihovýchodního cípu Anglie; vítr byl východní; směr plavby byl nařízen od jihozápadu k jihu. „Zdá se, že se vítr obrací,“ řekl Hajo Rolfovi, když spolu seděli na ráhně. „Fouká k jihu,“ zjistil Rolf. „Dej sem ten provázek!“ „Tumáš. Pomůžeš mi to trochu přitáhnout? – Poslyš, nezdá se ti, že vítr zesílil?“ „To se nám zdá, protože sedíme tak vysoko,“ pravil Rolf. Ale Hajo se nemýlil. Vítr byl čím dál tím silnější. Napřed jako by nevěděl, jak se stočit: vanul hned zpředu, hned zezadu; nevěděli, jak mají nařídit plachty. Ale k večeru se vítr stočil na jih. Nový Hoorn sebou začal trhat jako kůň a frkaje nořil hlavu do vln. Padde ošklivě zbledl. „Není ti dobře?“ zeptal se ho Harmen soucitně. „Ach, ano, poprvé nečas…! Zeptej se vrchního lodníka na místečko, kde se nedostane mořská nemoc.“ „Místečko, kde se nedostane mořská nemoc?“ „To nevíš? Každá loď má takové místo! Neví-li vrchní lodník, kde to místo je, běž ke kapitánovi. Ten to musí vědět, není-liž pravda?“ Padde se rozhodl, že bude hledat. Ale než by šel obtěžovat vrchního lodníka, přimkl se raději nazdařbůh k Nosáčovi. „Místo, kde nedostaneš mořskou nemoc? Safraporte, nemusíš dělat nic jiného než lehnout si někde na záda. A pak se dívej na nohy. Zdvihají-li se ti, a zas padají, ležíš špatně. Ale pohybuje-li se loď a nohy ti leží klidně, našel jsi správné místo.“ Padde byl rád, že získal novou radu, a lehal si všude, kde nebylo nebezpečí, že by se námořníci smáli jeho pokusům. „Co to? Jsi mrtev?“ zvolal jakýsi hlas.
- 77 -
Padde se zdvihl tak rychle, jak mu dovolovaly nohy těžké jako olovo, a podíval se do vlídných očí Floorkových. Námořníkova kulatá tvář byla poseta pihami a zpod čepice mu vylézaly ježaté vlasy červené jako oheň. „Já něco hledám,“ řekl Padde nemotorně. „A proto si leháš naznak?“ „Ach,“ odpověděl Padde co nejnetečněji, „já jen tak pro vyražení hledám místo, kde bych nedostal mořskou nemoc.“ V očích Floorkových zasvítilo. ,,Potřebuješ-li to místo, pojď se mnou. Já ti povím, kde je.“ „Povězte mi to!“ „Proč? Vždyť ještě nemáš mořskou nemoc.“ Padde se srdečně zasmál. „To si my-myslím. Ale rád bych to věděl!“ „No, když to chceš mermomocí vědět… Vylez si tedy na velestožár, až na velké vrchní nadkošové ráhno.“ „To asi prášíte, co?“ „Já že práším!? Jen si to rozmysli sám: odkud se bere to houpání? Z vody a z vln, že je to pravda? No tak, a kde působí ten pohyb nejméně? Na místě, které je nejdále od vody. A kde to je? Na vrcholku velestožáru!“ Proti tomu nemohl Padde mnoho namítat. Vydal se k velestožáru a strčil nohu do lanoví; ale když cítil, jak se lanoví chvěje a otřásá a jak se lodní praporeček ve výšce zmítá, prohlásil, že Floorke je nejsprostší lhář, jakého kdy potkal, a že on, Padde Kelemeijn, není tak hloupý, aby se nechal vodit za nos! Mrze se, že je svět tak plný lži a klamu, střetl se s Hájem. „Bude z toho bouře,“ řekl Hajo důležitě. „Poslyš, Hajo, což kdybych se…,“ Padde zavřel oči, „jak se ta loď zmítá… což kdybych se napil z lahvičky od Markéty? Nepomůže-li to, jistě neuškodí.“ „Máš chuť?“ zeptal se Hajo pochybovačně. „Chuť! Vždyť to není pamlsek!“ „No tak pojď. Je dole v mé truhličce.“
- 78 -
„Chyba lávky!“ řekl Padde, chabě se pokusil, aby se zatvářil vítězně, a vytáhl lahvičku z kapsy. „Myslil jsem si: člověk nikdy neví! Brrr… jak ta loď hází!“ A Padde se chytil spodní plachty; kolena mu poklesla. „Prosím tě, otevři lahvičku, Hajo!“ Také Hajovi jako by začínalo být špatně, když viděl olejovitou tekutinu v lahvičce. S odvrácenou tváří ji otevřel. Padde měl podle všeho málo chuti. Sebral všecku odvahu, zacpal si nos a zavřel oči a pak si vlil doušek do úst. „Je ti líp?“ zeptal se Hajo. „Mno – mno – hm, líp,“ ujišťoval Padde. „Tak se trochu napij,“ radil Hajo. Padde začal skytat. Tu se Hajo odhodlal k hrdinskému činu: hodil lahvičku přes palubu do moře. „Věčná škoda,“ naříkal Padde. Dne čtvrtého ledna se vítr obrátil k jihozápadu a byl tak prudký, že bylo nutno svinout stožárové plachty a také spodní plachtu na předním stěžni. Loď plula k západu s jedinou plachtou. Padde už nechodil po palubě a nehledal nic; Šilhán si ho vzal k sobě a opatroval ho jako kojence. Také Hajo pociťoval mořskou, nemoc. Rolfovi, nebylo ještě nic. Často podpíral Hajá, když byli oba posláni do lanoví, a často se vydával v nebezpečí, že spadne z lanoví, jež se prudce zmítalo. K večeru následujícího dne vypukla bouře. Jobek prorokoval dobře. Vlny narážely s hromovým hlukem na praskající stěny lodi; mraky kypící pěny vyletovaly až k nejvyšším ráhnům. V temné hlubině vod jako by něco hrabalo a hučelo; ďábelské mocnosti strašily na dně mořském a pohazovaly Novým Hoornem sem a tam. Naši přátelé leželi té noci s vytřeštěnýma, široce rozevřenýma očima a poslouchali… poslouchali… Svítilna v ložnici mužstva sebou házela až strach a vrhala po místnosti prapodivné živoucí stíny. Jen několik mužů dovedlo usnout; většina z nich bděla; někteří naříkali, neboť měli těžké sny. - 79 -
Nový Hoorn vyletěl do výše, skřípal a sténal ve všech spárách a zas se řítil do hlubin. „Je – jej! Lehneš!“ snažil se jeden z námořníků překřičet ohlušující hluk. Hajo zavřel oči, přitiskl paže pevně ke stěnám úzké palandy. Hoši, jak se ta svítilna houpe! Zpod zavřených víček viděl, jak světlo zuřivě poletuje sem tam. Jeden dva, jeden dva, hop-sasa! Což kdyby Nový Hoorn ztroskotal?! Což kdyby vlny… slyšíš, jak buší? Vypadá to jako ve Wouterově kovárně!... Kdyby tak vlny roztrhly loď se řevem… slyš! jen slyš!… a s řevem si rozdělily kořist, jako se hoši dělí o kuličky! Tady, vlno, mám truhličku; pryč s ní! Ty se postaráš o stožár, ty si zas vezmeš na starost tady toho námořníka, ty zas plavčíka; vlno, neleň a chytni vrchního lodníka za šosy… Což kdyby všichni – všech těch dvě stě s Káčou a s kapitánem a s truhličkou od kováře Woutera – byli vrženi do chladného slaného objetí moře a vířili v černé hlubině plné tajemství, kde by na ně číhaly mořské obludy s jasnýma zelenýma očima a pak přiskočily rychle jako blesk a otevřely ohyzdnou tlamu…! Slyš, jak praští kosti…! Voda vniká do nosu, do úst… a… Maminko, maminko! O bože…!!! Hajo si utřel pot ze skrání. Ze strachu a z rozčilení dostával horečku. Rolf vyskočil. „Půjdu se trochu podívat ven!“ zavolal na kamaráda. Byl zmítán, vrhán od jedné palandy k druhé, musil se přidržovat všeho, co se mu namanulo do cesty, aby neupadl… „Vyřiď ode mne moři pozdrav!“ zařval na něho Harmen. Kdosi vybuchl v smích, který zněl nepříjemně do rachotu bouře. Rolf se zas vrátil, promočený na kůži. Na smrt unaven klesl na lůžko. „Jaképak je počasíčko?“ křičel Harmen, aby všichni slyšeli jeho vtip. A jakýsi fňukavý, ochraptělý hlas začal prozpěvovat: „Když lodník kapitána má, kořalku, lásku též, tu směje se a zazpívá, a nezná zloby, věř! - 80 -
Traladyjé, traladyjá…“ A najednou…! S výkřikem vyskočili všichni námořníci… hromová rána…! Dveře k podpalubí byly roztříštěny; vyraženou výplní se hrnula voda a s pleskotem narážela na přední stěnu.ložnice pro mužstvo. Hned pak, než si námořníci uvědomili, co se děje, otevřel kdosi dveře ložnice dokořán; vrchní lodník vrazil s houpající se svítilnou do podpalubí, a brodě se po kolena ve vodě, křičel: „Všichni na palubu!“ „Pomoc! Pomoc!“ volal nejasný hlas zvenčí. Tu bylo vidět, že lodníci z Nového Hoorna jsou opravdoví muži. Vyskočili, stáli jako struny! Skočili do kalhot, zapnuli řemen a ráz, dva! hnali se za houpající se svítilnou ven. Ať se stane cokoliv! Tu stojí dvě stě chlapíků, kteří se nebojí ďábla ani jeho babičky! Venku v temné noci vráželi v divokém zmatku jeden do druhého. Prskání a kašlání, divoce pleskající plachta, zmítající se ráhna, praskot, jekot, hlasy překřikující ječení bouře: „Potápíme se! Poklopy na přídi jsou otevřeny!!! Ze zadní paluby se blížily rychlé černé postavy se světlem, jež náhle zhaslo. Několik námořníků bylo smeteno na palubu a několik jich zaletělo až k zábradlí. Najednou: kapitán Bontekoe! „Kapitáne, do lodní prostory natekla voda. Přídní poklopy jsou vyraženy!!“ „K čertu! Tak je zas přibijte! Berentszoone!“ „Kapitáne!“ „Dvacet mužů do lodní prostory!“ Berentszoon zmizel, v patách za ním tucet mužů. „Kapitáne! Podpalubí je plné vody!“ „Chopte se tedy džberů!“ Ze všech stran přinášeli námořníci džbery. Než však začali vylévat vodu, rozbíjeli železnými tyčemi lodní bedny, které v podpalubí tančily po vodě a tloukly je do nohou. Pak utvořili řetěz; džbery šly z ruky do ruky. Několikrát se při otřásání a kolísání lodi svalili i se džberem na podlahu; rychle jako kočky se vyškrábali nahoru a za půl hodiny bylo podpalubí suché. Pak přišli nahoru také - 81 -
muži, kteří byli posláni do lodní prostory: poklopy na přídi byly spraveny. Přibili na ně dvojité dveře. Všechny plachty byly svinuty, ale pak se loď zmítala tak, že hrozilo nebezpečí, že ji bouře, rozmetá na kousky. Dvacet mužů rozvinulo znova plachtu, zatínajíc námahou zuby. To trochu zmírnilo zmítání lodi. Námořníci padli únavou na vlhká lůžka. Vítr hnal před sebou ledový déšť, který pleskal o palubu a smyl hranici mezi mořem a vzduchem. Loď plula na západ. Za dešťovou clonou na východě svítalo. Nastalo smutné ráno. Bouře zuřila. Den za dnem. Námořníci pobíhali po lodi s červenými oteklými nosy a se zarudlýma očima. Všecky šaty měli promoklé; déšť se střídal s ostrým krupobitím, které citelně bičovalo kůži. Tři dny po nočním zmatku táhla nad lodí velká hejna racků. Ptáci bojovali s bouří. V celých houfech klesali k smrti znaveni do lanoví a potáceli se s ochromenými křídly po palubě. Lodníci tušili, že je nablízku země, ale pro vzduté vlny, déšť a mračna pěny neviděli ani na dvacet loktů před sebe. Obrátili plachtu; pluli na východ. Bouře setrvávala na stejném místě a zuřivě trhala stožáry a plachtami. Vlny se vrhaly na loď jako smečka hladových vlků. Supěly a syčely ničivou vášní; chomáče pěny odletovaly od jejich mokrého těla; válely se přes sebe a rvaly se o kořist, bily, bušily, naříkaly a vyly… Za čtyři dni, odpoledne 12. ledna, dosáhla bouře vrcholu. Vteřinu bylo ticho; pak zaburácel vítr a udeřil do přídě, jako by vystřelil z děla; mužstvo v podpalubí vyskočilo a naslouchalo… Pronikavý praskot; zas vteřinu ticho a bouře zuřila dál. Námořníci vyběhli ven, div se nepřevalili jeden přes druhého. „Velestožár je přeražen…“ Stožár byl zlomen pět sáhů nad palubou. Stál u něho kapitán s hloučkem námořníků, připravených vykonat každý jeho rozkaz. „Spustit spodní košové ráhno!“ zvolal Bontekoe. Muži se vyšplhali jako veverky do lanoví, které nyní viselo zplihle dolů, přimkli se k němu zuby nehty, přivřeli oči před
- 82 -
prudkým deštěm. Ztuhlými prsty vyprostili ráhno a spustili je stěžňovým otvorem. „Držte pevně, hoši!“ Těžká čnělka klouzala dolů. Zůstane stožár stát? S velkým napětím se dívali námořníci nahoru na práci, kterou konali jejich kamarádi na houpajícím se, otáčejícím a praskajícím stožáru. Hluboký vzdech: čnělka klesala dolů: „Držte! Držte čnělku!“ Nechali spodní konec proběhnout palubou; čnělka byla připoutána k zlomenému stožáru. Nebezpečí prozatím pominulo. Fúú! zafičela bouře a zlostně se opřela o stožár. Ale stožár vydržel. Hajo překonal mořskou nemoc. Také jeho strach zmizel. Všecko se začalo pomalu zlepšovat… Jako pravý námořník pobíhal po zmítající se lodi; nohy mu už pěkně kulatěly; cítil se silný a mužný, obklopený samým nebezpečím; vyplivl sůl z odřeného hrdla a kýchal a smrkal. Rolf nepřerušil pro špatné počasí svá studia. Jednoho krásného dne bouře přestala. Ještě několikrát se zazmítala a zhluboka zavzdychala. Voda se tak hned neuklidnila. Ale ponenáhlu pozbyly vlny své ničivé síly a 20. ledna nastalo krásné, tiché počasí. Nebylo také tak zima; lodníci cítili, že se přibližují k jihu. Na Novém Hoornu nastal božský klid. Námořníci si sušili mokré šaty a vesele si prozpěvovali. S rukama v kapsách se dívali do modrého vzduchu a tvrdili, že to vypadá tak, jako by to počasíčko mělo nějaký den potrvat. Zas kouřili, smáli se a plivali; jejich životní síla byla neotřesena. V pevně svázané bedničce svěřili vlnám mrtvolku. Na truhličce bylo namalováno neumělou rukou: Jobek 19. měsíce ledna 1619. Sám si smrt prorokoval a jako rek skonal
Lojzík při tom brečel.
- 83 -
- 84 -
PADDE SE UČÍ MLUVIT BŘICHEM Práce bylo nad hlavu! Celá loď byla vzhůru nohama; všude se povalovaly kousky lan a útržky plachet; sůl se zažrala do všech mosazných a železných součástek. Lodníci pracovali jako lvi, aby zas všecko dali do pořádku. Čistili, natírali olejem, drhli jedna radost a snažili se, aby rozbité truhličky vypadaly zas trochu slušně. To bylo nějakého sbíjení a stloukání! Při dobré vůli šlo všechno dobře. Námořníci si přitom zpívali veselé písničky. Teprve nyní poznali plavčíci, co je práce! Housle a knihy odpočívaly. I Padde se dal do umývání a vyplachování… Využili krásného počasí a upevnili velestožár. Vrchní lodník sám řídil práci. „Stožáru je zima,“ říkali námořníci. „Oblékl si dufflóvou kazajku!“ A ukazovali na trojnásobnou vrstvu lana, ovinutého kolem zlomeného stožáru. Lanoví bylo utaženo, až bylo zas pevné jako skála. Kapitán dal sundat velkou košovou plachtu ze stěžně a pověsit ji místo hlavní plachty. Kde dříve byla královská čnělka, tam nyní připevnili přední nadkošovou (brámovou) čnělku a na ni přivěsili nadkošovou plachtu. Díky tomuto zařízení a příznivému jihovýchodnímu větru mohl Nový Hoorn plout zas hodně rychle. Namířili ke Kanárským ostrovům, na jihozápad. Hajo se toho dne domluvil s Hilkem o vytetování kotvy na nadloktí. Byla to velmi důležitá věc. Dlouho se dohadovali, než se rozhodli pro kotvu. „No tak,“ řekl Hilke, když se pohodlně usadili v podpalubí, „vyhrň si pěkně rukáv košile. Než bys pět napočítal, vytetuju ti na ruku pěknou kotvičku! Jen škoda, že ji chceš mít na nadloktí. Ale co naplat, když ty jsi takový fríský paličák.“ A zatímco mu propichoval kůži, zeptal se: „Jestlipak víš, co to znamená?“ „Kotva? No, kotvou se zakotvuje loď.“ „To ví každé dítě. Ale povím ti to, kotva znamená naději.“ „Naději? A v co?“ „Nu, v cokoliv. Že se dobře dostaneš do Východní Indie, že loď neztroskotá.“ „A splní se to?“ - 85 -
„Jak to myslíš?“ „Nu, dám-li si vytetovat na ruku takovou kotvu… ouvej! – ne, to nic nebylo, víte – a myslím-li si přitom: doufám v to nebo doufám v ono… splní se, v co doufám?“ „Někdo říká, že ano, někdo zas, že ne. Ale škodit to nemůže. A je to hezké, co? Děvčata to mají ráda. Jsou do toho dočista zblázněná. Levá ruka je hezčí, nezdá se ti?“ „Ano! Levá ruka je… ouvej!… krásná.“ „Ukážu ti něco mnohem krásnějšího,“ řekl Hilke. Rozhalil košili a ukázal dívčí hlavičku, skvící se mu na prsou. Hilke měl pořádně zarostlá prsa, ale tetování bylo pečlivě vyholené. „Vidíš, to je ve dvou barvách! Tvář je červená a oči modré. Bylo to těžké, to si dovedeš představit. A já musím po jizvě pokaždé přejet nožem, aby kresba zůstala čistá. Nezdá se ti, že je to podobné Sijtji? Nos je podobný, řekni sám!“ „Nos ano!“ „A když si pomyslím, že se to vůbec nepodobá mé bývalé holce! A měla to být právě její podobizna! Drž hezky klidně, budeme hotovi, co by dup!“ Za hodinu se skvěl symbol naděje ve dvou barvách na Hájově předloktí. Kotva byla modrá a kolem ní se vinulo kousek červeného lana. Hajo, záře pýchou a spokojeností, prohlížel si to umělecké dílo. „Podívej se,“ řekl Hilke, pyšně se svou prací, „a řekni, bolelo to vůbec?“ „Já jsem nic necítil! A děkuju pěkně!“ „Nemluv,“ odmítal Hilke díky. „A až přijde čas… no, zkrátka, až budeš chtít mít na pažích srdce… vždycky rád posloužím, rozumíš?“ Již následujícího jitra – strejci ještě leželi na kutích a natahovali si punčochy – vrazil do podpalubí rozčilený Harmen. „Hoši! Plachta na obzoru!“ To působilo. Muži vyskočili z lůžek, utíkali bosky a v podvlékačkách na palubu. Než bys napočítal dvě, bylo v podpalubí jako po vymření. Jen jediný námořník vystrkoval nos zpod pokrývky. Byl to Padde. Ubohý hoch ležel na lůžku a hleděl tupě do prázdna. Plachta na obzoru…! Budu tedy moci plout domů? Zachvěl se - 86 -
napětím. Domů… Bude se maminka zlobit? Toužila snad po mně? Nebo byla ráda, že se mě zbavila? Tomu Padde nevěřil! Mohl by se klidně vrátit. Ale… opustit Hajá! Vydat Hajá lidojedům? To přece nejde! Je Indie ještě daleko? Už asi ne. Vždyť pluli už tak dlouho! Což kdyby dojel až do Indie a odtud se hned vrátil? Kdyby plul až do Indie, přinesl by domů hezkých pár grošů! Pak by ho maminka jistě ráda uhlídala! A strýc by s radostí vzal do pivovaru takového čiperného hocha! Prosil by Padda snažně, aby šel k němu, a řekl by: „Paddíčku, o takového hocha, jako jsi ty, pivovar musí žebronit!“ Také kapitán by ho nerad ztratil, toho si Padde všiml! Hajo vletěl dovnitř: „Padde! Pojď se přece podívat! Loď!“ „No ano, tobě to připadá, že je to legrace!“ řekl Padde trpce. „To se ví! Je to vyražení!“ „Ty se mě tedy chceš zbavit!?“ „Zbavit? Tebe zbavit…?“ Hajo vybuchl v smích, pročež Padde spustil dolní ret ještě o palec níž. – „Ach Padde, ta loď je za námi. Jede stejným směrem!“ Padde si bezděky oddechl. Ale pak najednou zabručel: „Škoda! Byl bych rád jel domů.“ Honem si oblékal kalhoty, napřed ovšem obráceně, a pak vyšel s Hájem ven. U dveří se však zastavil a uchopil kamaráda za ruku: „Nejsou to… nejsou to, Hajo,… snad duinkerští piráti?!“ Hajo byl trochu překvapen. „Duinkerští! Jak jsi na to přišel? Ale i kdyby to byli oni, nedali bychom se našlapat do sudu jako zelí.“ „Ty se nedáš!“ zvolal Padde a třásl se jako rozmazlený psíček. „Ty Krampamp… pampule by opravdu mohly střílet!“ „Nu, však my také máme na lodi děla!“ „Já s děly nechci nic mít!“ prohlásil Padde. Kapitán Bontekoe se díval na věc lehkomyslněji než jeho plavčík. Dal Nový Hoorn obrátit na závětrnou stranu, takže plachty sklesly a druhá loď mohla dohnat fregatu, plující do Indie. Vzdálená plachta se zvětšovala; ukázalo se, že cizí loď je také trojstěžník. Tu vyletěla nahoru podle velestožáru vlajka. Plavci
- 87 -
napjatě vyhlíželi, až vítr obrátí pestrý kus látky, tak aby viděli jeho barvy. „Vlajka Východoindické společnosti!“ „Ano,“ zařvali všichni. „Vlajka Společnosti!!!“ Nový Hoorn odpověděl. Vesele tlachajíce, opírali se námořníci o zábradlí: Jak dlouho už neviděli nic jiného než vodu a vzduch? Ale Padde jim stále nedůvěřoval: „Vlajka nic neznamená!“ tvrdil. „Takoví zatrackaní piráti vždycky dbají, aby měli na lodi nějakou slušnou vlajku. A zrovna když už je nepodezříváte, začnou stři…“ Poslední slovo mu uvázlo v krku. Zbledl, byl bílý jako naškrobená košile a hleděl vykulenýma očima na… Z boku cizí lodi vyšel bílý obláček dýmu. „Bum!“ ozvalo se hned potom. V téže chvíli zahřměla dělová rána pod podlahou, pod Paddovýma nohama: Nový Hoorn odpovídal na výstřel. Dlouho předtím, než se kouř vytratil, našel si Padde bezpečný útulek v podpalubí. A strejci, kteří vyslechli jeho názory o mořských lupičích, div se smíchem nepotrhali. – Padde asi jakživ neslyšel výstřely na pozdrav. Za čtvrt hodiny bylo možno rozeznat lidi. Hromové „Hurá!“ se vzneslo z obou lodí, námořníci mávali čapkami a šátky. Na cizí lodi spustili můstek; pak spouštěli na vodu jolu; několik mužů sestoupilo do joly a člun namířil k Novému Hoornu. Moře bylo klidné, ale hrome! jak se ta kocábka kolíbala! Hop! už zmizela za vysokou vlnou, jako by ji velryba pohltila! „Br!“ řekla ta velryba, „nemám na tebe chuť, jen se houpej dál, jolo!“ – „Hle, už je jen na píď od hladiny!“ vykřikl racek. „Zas už sklouzla do kolébky mezi dvěma vlnami. Houpy, houpy, panenko! Hlava se točí už jen při pohledu na tebe!“ Bontekoe dal spustit lodní můstek; pak honem položili koberec od můstku k velké kajutě; kapitán a obchodník Rol vyšli ven a čekali u zábradlí. Jola byla už docela blízko. Bylo v ní šest veslařů, silných lodníků; vzadu na lavičce seděli dva pánové, kteří hned na první pohled se od sebe lišili tak, jak je jen možno. Jeden byl vysoký, bledý a hubený, měl suchý obličej a hladké světlé vlasy; druhý malý, podsaditý, měl větrem ošlehanou a opálenou tvář jako kus staré
- 88 -
plachty a pod kapitánským třírohým kloboukem vylézaly nepoddajné, hnědé kučery. Sotva doplula jola k můstku, cizí kapitán už na něj skočil obratně jako veverka. Druhý pán kráčel důstojně za ním. „Buďte vítáni!“ řekl Bontekoe srdečně, podávaje opálenou ruku vesele se tvářícímu hostu. „Vítejte na lodi Nový Hoorn, pánové! Mé jméno je Bontekoe a je tu obchodník pan Rol.“ „Petr Thijszoon z Amsterodamu, kapitán na Novém Zélandu,“ představoval se druhý námořník hlasem, který zněl, jako by kapitán řval za bouře do hlásné trouby. „Těší mě, že se s vámi seznamuji! Od té doby, co jsme koncem prosince vypluli z Vlissingenu, neviděl jsem ani cípek cizí plachty! Hrome, bylo to psí počasí! Měli jste nějakou nehodu? My jsme propluli s pomocí boží dobře!“ Také druhý pán, obchodník z Nového Zélandu, se představil. „Račte dovnitř, pánové,“ pobídl kapitán Bontekoe. „Mám ještě sklenku dobrého vína.“ „To nepokazí náladu,“ zahučel malý kapitán. Zdálo, se, že Bontekoe a cizí pán se brzy shodli; vzali se pod paží a šli do kajuty, vesele rozprávějíce. Odměřenými kroky je následovali oba obchodníci v zdvořilém, klidném hovoru. Když se dveře kajuty zavřely, začali strejci rozprávku s muži ve člunu. „Hoj!“ „Hoj!“ „Měli jste nehodu?“ „Stožár praskl.“ „To asi lžete.“ „Ať se mi hlava skutálí přes brlení do vody, jestli lžu. Jen se pojďte podívat!“ „Nesmíme z joly. Kdyby se dědek vrátil...!“ „Je váš dědek hodný?“ „Ujde to! Říkáme mu Bělice. Když v kajutě šeptá, musíme si ještě v podpalubí zacpávat uši, nechceme-li ohluchnout. Ale je štědrý na kořalku.“
- 89 -
„Ano,“ zvolal druhý muž v jole, „ale na devítiocasou kočku také.“ „Že tě poslali na stráž, když máš v hlavě,“ žertoval první muž. „Nenadýmej se,“ křičeli muži z paluby. „Je ještě moc brzy zrána.“ „Co je vám po tom?“ volali z joly. „Chceš, abych ti plivl na hlavu?“ „Neumíš nic lepšího?“ „Ale jo!“ křičel Harmen. „Dám vám hádanku. Umíte dobře hádat? Nebo jste tak hloupí, jak vypadáte?“ „Buď zticha!“ volali z joly. „Vidíme ti dírkami v nose až do mozku! Ale je to prázdná koule!“ „Stačí mi, abych vás všecky ošidil!“ ujišťoval Harmen. „Dovedu obrátit vítr!“ „Jak to děláš?“ „Musíte se postavit tak, aby vám vítr foukal do týlu, pak se podíváte skrz nohy a hned máte vítr v tváři!“ „To je dětinství!“ prohlásili muži v jole. „Ticho!“ volal Harmen. „Mám ještě jednu hádanku: sedí-li vás šest v jole, kdo z vás je nejsměšnější?“ „Nevíme. Pověz!“ „Ovšem,“ řekl Harmen, „já to namouvěru taky nevím! Vypadáte všichni stejně pitomě.“ „Pojď trochu dolů!“ „Nesmím od maminky!“ Strejcové na palubě se popadali za břicha. V té chvíli vyšli pánové z kajuty. „Tedy na shledanou dnes odpoledne,“ řekl maličký kapitán z Nového Zélandu. „Mám ještě schované staré tokajské. Poznáte, že jste hostem u labužníka!“ Zadíval se na stožár. „Takhle zas vydrží nějaký náraz!“ „Jak někde zakotvíme, vezmeme ho líp do prádla,“ ujišťoval Bontekoe. „Kde hodláte přistát? U Zeleného mysu?“ „Ano, v té době budeme musit asi nabrat čerstvou vodu.“ „My tam tedy přistaneme také.“
- 90 -
Kapitáni si podali ruce. A kapitán zvaný Bělice přeběhl hbitým krokem můstek; v patách za ním kráčel suchý, dlouhý kupec. Veslaři v jole vyskočili, jako by na lavicích byly na-bodány špendlíky. Bontekoe si toho všiml. „Mají z tebe vítr, tatíku!“ zamumlal. „Často asi používáš lana!“ „Musíme ovšem někdy použít lana!“ Pak se Bontekoe obrátil k svému mužstvu: „Děti, poplujeme ve společnosti Nového Zélandu. Ta loď neměla žádnou nehodu, a pluje tedy líp než my. – Co na to říkáš, Floorke?“ Floorke stáhl ústa a zašklebil se. „Nepustíme ji ani o palec napřed, kapitáne!“ Kapitán se usmál: „Taky si myslím! – Bolí tě játra?“ zeptal se vida, že Floorke si popotahuje pás. Floorke pokrčil rameny a mrkal na kamarády. „No tak?“ „Povídají, že Bělice je náramně štědrý na kořalku, kapitáne.“ Bontekoe porozuměl pokynu. „No tak hybaj!“ řekl, raduje se tajně z přízviska svého kolegy. „Přineste kořalku. Ale pak ruce k dílu! Rozuměli jste?“ Jak by nerozuměli! Uháněli jako zajíci za sklepmistrem. „Ať žije kapitán!“ A zdvihli Floorka na ramena. Bontekoe se za nimi díval s úsměvem. „Jsou to děti,“ řekl kupci, stojícímu vedle něho, „a musí se s nimi jako s dětmi zacházet.“ Rol pokrčil rameny. „Nesmíme jim příliš pouštět uzdu, drahý příteli!“ Bontekoeův pohled se zachmuřil. „Musím mít kolem sebe přátele,“ řekl zkrátka. „S otroky nic nespravím.“ Nastaly příjemné dni. Vítr foukal stále z téhož kouta; počasí bylo neproměnlivě krásné; den co den bylo tepleji. Jakžtakž se podařilo mužstvu Nového Hoornu, aby udrželo krok s druhou lodí. Dne 23. ledna uviděli na pravé straně ještě jiné plachty! Když se přiblížily, zdálo se jim, že je to loď Enkhuizen, která vyplula skoro zároveň s Novým Hoornem, a jejímž cílem bylo pobřeží čolomandalamské. Kapitán byl klidný a důstojný muž, Jan Janszoon z Enkhuizenu. Všecky tři lodi pluly pak společně dále. Střídaly se v signální službě, podle níž se ostatní dvě musily řídit. Bylo náramně - 91 -
veselé plout takhle ve třech. Zdálo se, že plavba je jen cesta pro zábavu. Kapitáni se pravidelně navštěvovali a trávili čas v příjemném hovoru. Minuli Kanárské ostrovy a ani je nespatřili na obzoru. Hejno delfínů připlulo k Novému Hoornu a doprovázelo loď několik dní. Kytovci si vesele pohrávali okolo přídě a slunce vrhalo fialový lesk na tmavě zbarvené hřbety, které se po čtyřech po pěti zároveň vynořovaly ze zelených vln a zase hbitě mizely – rozhrnujíce vodu hřbetní ploutví a třpytícím se ocasem. Bylo tak horko, že muži chodili po pás nazí. Přesto jim tekl pot po zádech. Padde si naříkal až hrůza. „Copak ti je?“ zeptal se Harmen, když viděl sedět chudáka tlouštíka zarmouceného na palandě. „Ať jsem žížala, rozumím-li tomu,“ prohlásil Padde zlostně. „Vždyť je ještě zima, a já se horkem div nerozpustím.“ „Copak řekneš, až se za čásek octneme u lidojedů!“ litoval ho Harmen. „Tam padá pečené ovoce ze stromů.“ Padde zdvihl nos. „Krásná země! Krásná země, kde musíš umět mluvit břichem a čert ví, co všecko, nechceš-li být sněden zaživa!“ Při slovech „mluvit břichem“ svitlo Harmenovi v očích. Zamyslil se a pak řekl: „Ano, musíš se tomu trochu věnovat! Já jsem se musil měsíc učit, než jsem pořádně dovedl mluvit břichem.“ Padde vzhlédl. „Ty umíš mluvit břichem?“ „Vždyť jsem ti to přece vyprávěl!“ „Ale vždyť to bylo o tvém bratrovi!“ „No ano, od něho jsem se tomu taky naučil. Víš, co je těžké? Mluvit břichem malajsky.“ „Ty to taky umíš?“ zeptal se Padde závistivě. Harmen se zatvářil skromně. „Některá slova mi ovšem ještě dělají potíže. Například prlsputuspurverpedžopakput. To to umím, co? Slyšíš všecka ta p?“ „Promluv břichem,“ prosil Padde. „Vždyť jsem se zrovna najedl! Ale přijď ke mně do kuchyně, až umyju nádobí. Potom budu mít pokoj; naučím tě tomu taky, jestli chceš.“ Padde se začervenal radostí. „Naučím se tomu?“ - 92 -
„Má-li někdo takový břich jako ty, je to hračka,“ ujišťoval ho Harmen. „Harmene,“ řekl Padde, „tohle je od tebe zatraceně hezké…“ Harmen mávl odmítavě rukou. „Jedeme-li takhle spolu na lodi, musíme jeden druhému udělat něco k vůli. Tedy na shledanou za chvilku!“ A odešel z podpalubí. Za půl hodiny se vydal Padde do kuchyně. Našel tam Harmena v živé rozprávce s Lojzíkem. „To je brzo!“ zvolal na něho Harmen. Ukázal potají palcem na Lojzíka a mrkl významně na Padda. Padde pochopil. Odešel zas z kuchyně a loudal se po lodi. Když se vrátil do kuchyně, Harmen už na něho čekal. „Heleď,“ řekl Harmen, „toho mazánka jsem odpálil. Co je mu po našem břichomluvectví. Teď se tady hezky posadíme!“ A Harmen se obratně vymrštil na velký železný kotel. „Co ti mám povídat?“ „Jen něco řekni.“ Harmen sevřel pevně rty, kroutil strašlivě očima a námahou kopal nohama do velkého kotle, na němž seděl. A tu zaznělo temně a zdušené, jako by zvuk vycházel ze země: „Já jsem kuchtík.“ Harmen vyrazil vzdech úlevy. „Prapodivná věc,“ zakoktal Padde. „Řekni ještě něco!“ „Odříkal bych ti všecky knihy Starého i Nového zákona!“ chvástal se Harmen. Znovu zakoulel očima, samou námahou dupal na kotel, odkud truchlivě zaznělo: „Mám světlé vlasy.“ „Prapodivná věc,“ řekl Padde znovu, „ale… hm… vždyť ty nemáš světlé vlasy.“ „Copak to mé břicho ví?“ zeptal se Harmen vyčítavě. Padde uznal, že jeho poznámka byla nevhodná. „Myslil jsem si, že můžeš břichu poručit, aby říkalo, co chceš,“ omlouval se. „Taky že jo,“ řekl Harmen. „Teď mu poručím, aby řeklo: Mám hnědé oči!“ „Tak mu poruč, aby to řeklo!“ Harmen zavřel ústa a zadupal na kotel: „Mám modré oči,“ ozvalo se. „Už věříš, že mohu svému břichu poručit?“ zeptal se Harmen jakoby nic. „Musí to říci! Mám hnědé oči!“ A Harmen zuřivě kopal
- 93 -
do kotle. Napjatě čekali oba hoši, co se ozve. Trvalo to dlouho. Konečně se však ozvalo: „Budu povídat jen to, z čeho mám legraci.“ Harmen seskočil z kotle a hlasitě zařval: „Teď si budu břicho pořádně třít! – Teď to zkus ty, Padde!“ „Napřed mi pověz, jak do toho, Harmene!“ „To je náramně snadné, Padde. Zhluboka naber dechu, počkej, až se budeš dusit, a pak si pomysli: Chci něco říci a neotevřu při tom ústa! Pak to přijde samo od sebe.“ Padde to zkoušel. Když už zmodral, jak zadržoval dech, přiložil mu Harmen ucho k břichu: „Vydrž ještě, Padde, slyším už něco huhlat!“ „Pfff!“ vydechl Padde. „Asi ses moc najedl,“ řekl Harmen. „Fazole ovšem hrozně překážejí! Uděláš nejlíp, nebudeš-li den dva jíst. Myslíš, že to svedeš?“ Padde váhavě slíbil. „Jsi rozumný hoch,“ chválil ho Harmen. „Teď si jdi pěkně sednout na kotel. Snad tam dokážeš víc.“ Padde sebou praštil na zem. „Už sedím,“ řekl. Harmen byl zaražen. „Na kotel, řekl jsem ti.“ „Mně se tady taky dobře sedí,“ uklidňoval ho Padde. „Tak kdo to ví líp, ty, nebo já?“ zeptal se Harmen. „Neposílám tě na kotel pro nic za nic! To proto, proto, aby… to líp znělo! Zrovna jako u houslí – ty mají dole skříňku, a proto líp zní!“ Hop! Padde už seděl na kotli. „Co mám povídat, Harmene?“ „Řekni třeba: Jmenuji se Lojzík Cocs.“ „Ale já se tak nejmenuju...“ „Proč bys to neřekl?“ Padde zavřel oči a dupl podle Harmenova příkladu do kotle. „Hepčí!“ zaznělo z hloubky. „To je teprve začátek!“ zvolal Harmen radostně. Padde se díval dolů a divil se: „Vyšlo to z mého břicha?“ „Odkud odjinud?“ zeptal se Harmen. „Snad ne z tvé sváteční beranice?“ Padde se znova nadul. Když zfialověl v tváři, ozvalo se: „Já už vylezu. Začínám se dusit!“ - 94 -
„Ty jsi rozený břichomluvec!“ prohlásil Harmen rozjařeně, ale zároveň se snažil, aby Padda, jehož shodil z kotle dolů, vystrnadil co nejrychleji z kuchyně. Padde se bránil. „Je to od tebe zatrackaně hezké,“ pravil, „že mne chceš naučit mluvit bř…“ Tu se zarazil a zbledl. Neviditelná, tajemná síla zdvihala poklici na kotli, na němž předtím seděl Padde s Harmenem, a pak z kotle vyskočil jako čertík ze skříňky… Lojzík Cocs! „Tak takhle, chlapečku, tys nás poslouchal!“ obořil se na něj Harmen. „Zítra si sedneme někam jinam, Padde!“ Padde váhavě přikývl. S pochybností v srdci přišel pak za chvíli za Hájem, který na přední palubě přibíjel podrážky na ohromné boty. „Co to děláš?“ „Spravuju boty.“ „Komu?“ „Jopkinsovi.“ „Je to pravda, co povídáš?“ Hajo udiveně vzhlédl. „Proč by to nebylo pravda?“ Padde pokrčil rameny a kousl se do rtů. Brada se mu třásla. „Co je ti?“ zeptal se Hajo. „Nic.“ „Proč tedy pláčeš?“ „Já nepláču.“ „Pláčeš.“ „Ne.;.“ Pomlčka. Pak se zeptal Padde nejistým hlasem: „Hajo, ty jsi přece můj přítel?“ „To se rozumí!“ „Ty mi přece nelžeš, co?“ „Ty to dobře víš, Padde.“ Padde si sedl vedle Haja. „Pak mi na ostatních nesejde. Jen když vím, že my dva jsme přátelé!“ Padde se díval zvlhlýma očima do prázdna. „Poslyš, Padde,“ řekl Hajo, „až se za rok či za dvě léta vrátíme s kapsami nacpanými zlaťáky – to se budou maminky divit!“ „Hajo!“ - 95 -
„Padde!“ Přátelé si pohlédli do lesknoucích se očí. Padde vytáhl ruce z kapes u kalhot. „Smím ti pomáhat, Petře?“ „S těmi škrpály! To já svedu sám.“ „Snad bych ti mohl přidržovat floky?“ „Dobrá, drž tedy.“ A Hajo zdvihl kladivo a uhodil na flok s jistotou zkušeného příštipkáře. Padde vykřikl a odtrhl ruku. „Bolí?“ zeptal se Haj o ustrašeně. Padde si olízl z prstu kapku krve. „Hromsky to bolí, ale mně na tom nesejde, slyšíš! Jen když jsme přátelé!“
PADDE SE DÍVÁ KUKÁTKEM DO MLHY Jednoho rána Hajo, ještě rozespalý, zůstal překvapen stát, když vylezl z podpalubí a šel se ke džberu umývat. Kolem stožárů a plachet se vznášela jemná mlha. Záď bylo vidět jen v neurčitých obrysech. „Mlha…,“ zamumlal Hajo, nadechnuv vlhký vzduch. Nuže, byla pořádná mlha! Když se Hajo nahnul přes zábradlí, díval se do nekonečné šedé mlhy bez začátků a konce: vzduch a voda splývaly. „Ui… Uiiiiií…!“ hučely rohy na Novém Zélandu a na Enkhuizenu. Vrchní lodník Perentszoon zavěšoval s dvěma námořníky velkou dutou svítilnu na přední stožár. Když ji vytáhli nahoru, vypadala jako bledý citrón. Ujujjuíííí! Strejci bručeli. Tvrdili, že si mohou v takovémhle čase vylévat vodu z plic, že by měli raději žábry jako ryby a... a to bylo to nejhorší, že není ani řeči o tom, že by mohli přistát u Zeleného mysu, a to zkrátka proto, že by našli ostrov asi tak jistě jako Berentszoonovy červené podvlékačky, které při minulé plavbě uletěly ze šňůry přes palubu. Hoši se musili střídat v troubení na roh. Strejci tvrdili, že z toho dostanou krásný hlas a že budou mít ústa k zulíbání. Harmen byl v troubení mistr. Vytruboval celé písničky, točil se přitom na všecky strany, a když dotroubil, stál na témž místě, jako když začal. „Ještě tě uvidím vystupovat v cirkuse,“ prohodil Rolf. - 96 -
„Měl jsi už někdy roh na hlavě?“ zeptal se Harmen. Rolf zavrtěl hlavou. „Ještě nikdy. Zkus to…“ Harmen ohrnul nos. „Dám si pěkně pozor! Synoveček kapitánův, co?“ „Nebudu do toho zatahovat kapitána,“ řekl Rolf a náhle se rozzlobil. „Hují, hoje, teta moje prase v chlívku opatruje,“ troubil Harmen. Když dotroubil a obrátil se, viděl, že Rolf zmizel v lazebníkově kajutě. „Tamhle jde ten knihomol. Kdyby to byl někdo jiný, byl by už dávno dostal po hubě.“ Tu se přiloudal Padde, přilákaný Harmenovým prozpěvováním v mlze. „Dobré jitro, Padde!“ zvolal Harmen radostně. Ale Padde se nedovedl hned tak udobřit. „Mm,“ řekl, „tohle je ten roh, co se na něj houká, když je mlha?“ „Ano, roh... nebo, chceš-li, kukátko do mlhy… můžeš se podívat!“ „Kukátko? A je vidět mlhou?“ „Jako by ses díval kapkou vody,“ ujišťoval Harmen, „že je to pravda, Lojzíku?“ „Proč by se tomu jinak říkalo kukátko do mlhy?“ zeptal se Lojzík. Ale Padde se nedal chytit. „Dělejte si blázny z někoho jiného!“ „My že si děláme blázny?“ ptal se Lojzík, nanejvýš udivený. Harmen se díval pozorně troubou. „Tamhle pluje Nový Zéland!“ zvolal. „U kamen sedí kuchař s třemi kuchtíky a hrají karty!“ „Smím se podívat?“ ptal se Lojzík. „Prosím, Lojzíku.“ A Harmen mu ochotně podal troubu. Lojzík se díval směrem, který mu Harmen naznačil. „Hrome, jaké trumfy má kuchař v hrsti!“ zvolal nadšeně. „Trumfového krále, eso, kluka a šest menších trumfů.“ „Dej to sem!“ řekl Padde. „Prosím tě, nemohl bys poprosit vlídněji?“ „No tak mu dej to kukátko,“ udobřoval ho Harmen. Lojzík vyhověl Paddovu přání. „Já nic nevidím!“ prohlásil Padde. „To nechápu,“ divil se Harmen, „přivřel jsi jedno oko?“ - 97 -
„To se musí?“ „To ví přece každé malé dítě!“ „Měl jsi mi to říci dříve!“ bručel a zakryl si rukou jedno oko. Tu se Harmen a Lojzík na sebe podívali. Oba hoši podrazili Paddovi nohy a tlouštík se kutálel po palubě. „To byl vítr!“ zvolal Lojzík. „Skoro mě porazil!“ ujišťoval Harmen jakoby nic. A když se podívali na Padda, začali se zubit. Ale v očích ošizeného dřímaly plány na pomstu. Zamával zuřivě troubou a chtěl se postavit na nohy. Tu se stalo něco nenadálého! Jakýsi šedý netvorný obr se sunul vedle nosce na přídi; nad zmateným hlukem hlasů zahučel drsně roh. „Kormidlo! Obrať kormidlo!“ zařval kdosi. Zároveň projel mlhou záblesk světla. Pak náhle obrys plachty, silné praskání dřeva – a zas všecko zmizelo. Padde se leknutím zapotácel a skulil se zase na palubu. Oběma hochům se třásla kolena. Hřímavý hlas Folkerta Berentszoona je probudil z omráčení. „Co tu tropíte? Chyběly dva lokte, a byli bychom vrazili do Enkhuizenul Proto jsem vám neporoučel, abyste troubili! Hrom a blesky!“ A Harmen a Lojzík dostali pořádný kopanec do zadnice. Padde seděl, a proto nedostal nic. Harmen mu vyrval roh z rukou. „Hú, hú, húií!“ troubil. Tentokrát bez písničky. Vrchní lodník už zase zmizel.. „Poví-li to kapitánovi, povleče nás pod lodní páteří!“ ujišťoval Lojzík a třel si kalhoty. Ale Folkert Berentszoon nebyl donašeč. Námořníci, z něho měli vítr i bez kapitána. Sklepmistr poslouchal vyprávění, jímž ho častoval Padde. „Prapodivná věc! Na, napij se trochu! Je to proti leknutí!“ „Já jsem ještě jakživ nepil víno…,“ váhal Padde. „Prapodivná věc! Tak trochu ochutnej, honem!“ Padde vypil opatrně doušek. „Tak co?“ „Hřeje to příjemně!“ „A leknutí? Už ses jistě vzpamatoval?“ - 98 -
Místo odpovědi se Padde napil znova. „Bude z tebe labužník!“ zubil se Šilhán. „No, budeš tady u mne pěkně schovaný!“ „Mhm! Ano!“ Padde vypil udatně celou konvičku. „Dejte mi ještě, strejčku Šilhané!“ Sklepmistr vrtěl hlavou a nalil ještě jednou plnou konvičku. „Ale měj se na pozoru! Je-li víno v hlavě, je rozum ve džbánku.“ „Žádné strachy,“ chvástal se Padde. „C-c-c,“ udělal Šilhán s otcovskou pýchou. „Poslyš, něco ti povím!“ Ale když Padde pil bez bázně dál, tvář dobráckého sklepmistra se zachmuřila. „Ještě jsem ti nikdy nevyprávěl o Geritkovi?“ zeptal se s hlubokým vzdechem. „Bylo to mé jediné dítě. Jeho dušička je teď v nebi. – Teď v březnu by mu bylo čtrnáct.“ Sklepmistr se díval zamyšleně do prázdna. „Jednoho dne přišel domů a kašlal. Bylo to v prosinci, v sedmnáctém roce. – ‚Kašleš, chlapče?‘ zeptal jsem se. – ‚Ano, tatínku,‘ odpověděl. Ještě teď slyším jeho hlas. – ‚Dusíš se, když kašleš?‘ zeptal jsem se. – ‚Ano, tatínku,‘ řekl. V noci jsem byl u něho vzhůru, to se rozumí. Tehdy byla má žena už čtyři léta pod drnem; já jsem byl hospodským u Veselého krajana, v Alkmaaru. Každou hodinu jsem dával Geritkovi horký obkladek. A horké láhve do postele a víno, to pomáhá proti kašli. Druhý den chtěl jít bruslit. Sevřelo se mi srdce. – půjdeš bruslit, hochu?‘ zeptal jsem se. – Tatínku, já sám nejlíp vím, co mi prospěje.‘ – Vidíš, on věděl, co chce; to jsem o sobě nikdy nemohl říci. Vždycky jsem dělal něco jiného než to, co jsem si umínil. – Když jsem chodíval pro Geritka k mistru Knolovi… dal jsem ho na učení, jak vidíš… koupil jsem mu Cestou cukroví, abych ho překvapil, a než jsem se dostal k mistru Knolovi, sám jsem je už snědl. A víš ty vlastně, co chceš?“ „Ano,“ odpověděl Padde zívaje. „Půjdu do pivovaru k strýčkovi, aspoň budu mít jistotu.“ „Podívej se,“ řekl sklepmistr, „Geritek byl zrovna takový. Ten nachlup věděl, co chce, a nedělal nic jiného. Nu… a jednoho večera mu bylo zle! Měl jsem srdce těžké jako kámen! A když jsem probděl tři noci u jeho postele… tu…“ Sklepmistr si nějak nevěděl rady se slovy. Plácl si rukou na koleno a zakašlal. - 99 -
Padde se díval ospalýma očima do vzduchu. „Poslouchal jsi, Padde?“ „Ano! Slyšel jsem slovo od slova… hyk!“ „A co na to říkáš?“ Padde zívl. „Prapodivná věc, strýčku Šilhané…“ Sklepmistr vzdychl, vstal a šel na čerstvý vzduch. Když se za chvíli vrátil, našel Padda ležícího a chrápajícího u soudku. Zdvihl ho a položil na své lůžko. Pak dlouho pohlížel do chlapcova obličeje. „Týž nos, táž brada, a oči! Geritek taky vždycky spával s otevřenými ústy…“ Sklepmistr položil tlustou ruku Paddovi na čelo a pak je políbil.
ROLF Nový Hoorn hodlal přistát u ostrova Sáo Antáo a nabrat tam vodu. Ale mlha stále houstla, kromě toho se k ní připojil i déšť, a proto nebylo ostrov vidět. Namířili tedy k ostrůvkům Maio a Fogo, které jsou také částmi Kapverdských ostrovů. Vítr vál rozmarně; musili udržovat koráb proti větru a ztratili z dohledu obě druhé lodi, plující do Indie; ještě několikrát zahučely rohy, ale velmi zdaleka. Dny byly dlouhé a jednotvárné. Po celé hodiny leželi muži na palandách a hráli karty. Hajo psal list matce a Rolf mu při tom pomáhal. Chtěli dopis odevzdat, až se setkají s nějakou lodí. „Neumíš psát?“ zeptal se Rolf, když se Hajo dovolával jeho pomoci. „Umím trochu číst,“ honem honem prohlašoval Hajo a ruměnec mu polil tváře. „Padde neumí ani číst, ani psát.“ „Cožpak se chceš srovnávat s Paddem?“ „Kdybych jen někoho znal, kdo by…“ „Naučím tě tomu,“ řekl Rolf. A chopil se té věci energicky jako vždy. Padde seděl vedle Haja, když Hajova opálená ruka putovala po papíře, který potom ovšem nebyl čistší. Rolf ukazoval Hajovi jistě a klidně, jak má zacházet s brkovým perem, a Hajo vzdychal námahou. - 100 -
„Cos to všechno napsal?“ zeptal se Padde uctivě. Počkal trpělivě, až mu Hajo za dvě minuty odpověděl: „Nepleť mě, Padde!“ Padde mlčel. Ale koneckonců člověk není dub, a když Hajo udělal s velkým rozmachem tečku za větou, odvážil se Padde nesmělé otázky: „Dovedeš napsat všecko, co chceš?“ „Všecko,“ ujišťoval ho Hajo. To si Padde musil trochu srovnat v hlavě. „Dovedeš taky napsat, že je mlha a že se učíš hrát na housle?“ „Copak si myslíš?“ „Nu, myslil jsem si, že jen pozdravy a takové věci a že budeš co nevidět doma.“ „Podívej se, to je tím tvým žvaněním,“ stěžoval si Hajo, „teď jsem udělal kaňku!“ Když písaři Rolf a Hajo odcházeli za hodinu z bradýřovy kajuty, našli Padda, jenž se opíral o stěžeň a kalnýma očima pohlížel do šedivé mlhy. „Padde! Proč tu civíš? Vždyť se můžeš nastudit!“ „Hopsasa, tralala!“ prozpěvoval si Padde a bubnoval prsty na palubu. „Tatančil jsem strejcům! Navrchu… hyk… na stole.“ „Mluví z cesty!“ řekl Hajo zděšeně. Rolf položil ruku Paddovi na skráň. „Zvedneme ho a odneseme na lůžko.“ Ale Padde o tom nechtěl ani slyšet. „Pryč ode mne, ty knihomole!“ Hajo váhal, ale Rolfův pohled stačil. Popadl pořádně Padda pod pažemi. Rolf ho chytil hbitým pohybem za nohy. Padde se snažil ze všech sil, aby se vyprostil. Když se mu to nepodařilo, stěžoval si plačtivým hlasem: „Hajo, pomoz mi, abych… hyk! tomu protivnému škrabákovi mohl jednu vlepit!“ „Jsi nemocný, Padde! Strčíme tě do postele!“ „Ne, já nechci… já chci ta… tančit stre-strejcům… hyk!“ Přes všecek odpor byl Padde donesen k sklepmistrovi a tam s pomocí Šilhánovou položen do postele. „Hoch se třese horečkou,“ hořekoval sklepmistr všecek bez sebe. „Dáme mu trochu vína!“ - 101 -
„Poslyšte,“ spustil Rolf zkrátka a přísně, „jestli to uděláte, povím to všecko kapitánovi.“ Sklepmistr se podíval rozpačitě do Rolfovy tváře. Cosi zabručel, ale do almárky pro víno nešel. „Pojď, Hajo,“ řekl Rolf: „Musí se vyspat, to je všechno.“ A táhl kamaráda za sebou. „Padde je opilý,“ řekl, když se octli venku. „Co-co to povídáš?!“ „Pojď se mnou, chci si s tebou promluvit.“ Beze slova následoval Hajo Rolfa do lazebníkovy kajuty. Otec Dlouhán tam nebyl. „Pověz mi,“ zeptal se Rolf, „je to poprvé, co se Padde…“ „Ano, jistě!“ „Tím je vinen sklepmistr,“ řekl Rolf. „Je to darebák!“ prohodil Hajo. „Šilhán nevidí dál než na dno sklenice,“ pravil Rolf. „To je všecko. Tys tedy nikdy nepozoroval, že by Padde…“ „Ne! Ale… Něco ti povím, ale nesmíš dát najevo, že to víš.“ „Myslíš-li, že je to nutné, neprozradím to.“ „Jeho otec je každý večer opilý.“ Rolf svraštil obočí. V té chvíli si Hajo znova uvědomil, jak je Rolf zralejší a rozumnější. Zatušil nejasně, že Rolf již asi zakusil mnoho zármutku. Mlčky čekal, co kamarád odpoví. „Prozatím se budeme tvářit, jako bychom nic nepozorovali,“ rozhodl Rolf. „A jak se naskytne vhodná chvíle, vezmu ho pořádně do prádla. Taková věc se musí udělat zkrátka a dobře.“ Oba zmlkli. V Hájově mysli se mimoděk znova vynořila myšlenka, která ho už ráno, když psali list, pálila na rtech, aniž si uvědomil proč. Konečně vyrazil: „Pověz mi, Rolfe… ty své matce nepíšeš?“ Rolfovi se trochu zachvěla ramena: „Maminka už není naživu,“ řekl příkře. Hajo byl na Rolfovu odpověď připraven. „Už dávno umřela?“ zeptal se tiše. „Loni v březnu.“ „A teď už nemáš vůbec nikoho, kdo by…“ „Mám strýčka,“ řekl Rolf.
- 102 -
„Ano, ale otce…? Tehdy na Italské hrázi jsi mi řekl… pamatuješ se?“ „Tatínek odplul před dvanácti lety do Východní Indie,“ řekl Rolf. „Jel jako lodník pod Petrem Bothem; roku 1615 ztroskotala jeho loď u břehu Celebesu. Zprávu jsme však dostali teprve loni. O mužstvu nebylo nic známo. Maminka byla už tehdy hodně slabá. Za pět neděl po té zprávě skonala.“ „Pověz mi, Rolfe,“ šeptal Hajo, „je ten Sele – Selebes tak hrozně veliký? Dějí se přece věci, nad nimiž člověk mnohdy zůstane jako omráčený, že je to tak?“ Zdálo se, že Rolf s něčím zápasí. Pak pokrčil rameny, jako by chtěl ukázat, jak jsou Hajovy naděje marné; potom řekl, odvraceje tvář a snaže se, aby vypadal lhostejně: „Nena-mlouvej si nic!“ Vstal, vzal ze skříňky na léky knihu, sedl si ke stolu vedle Hajá, přitiskl ruce ke skráním a oči upřel neodvratně na písmena. Hajo marně hledal slova útěchy. „U – hu – huíííí…!“ ječel venku roh. Následujícího rána mlha trochu zřídla; svět se rozšířil. Padde se pozdě vynořil nad vodu. Potloukal se po lodi a necítil potřebu vyhledat Haja. Když bylo pro práci, přišel do lazebníkovy kajuty, zrovna dvacet vteřin po jeho odchodu. Našel tam jen Rolfa. „Kde je otec Dlouhán?“ zeptal se Padde. „Zrovna jde ke kapitánovi do kajuty,“ odpověděl Rolf. „Budeš-li hodně utíkat, ještě ho doženeš.“ Ale Padde zůstal stát. „Co nevidět připlujeme k pevnině, viď?“ „Ano.“ „Čteš?“ „Ano.“ „Copak jev těch knihách?“ „Jak je možno uzdravit nemocné lidi.“ „To je v knihách? Myslil jsem si, že to ví lazebník sám od sebe.“ „To ses mýlil,“ odpověděl Rolf a četl dál, nenechávaje se rušit. „Je čtení těžké?“ „Ne.“ - 103 -
- 104 -
„Ale psaní jistě?“ „Ne.“ Padde se trochu rozmýšlel. „Poslyš… eh... Rolfe, Rolfe? Nechtěl bys mi taky napsat psaní?“ Rolf vzhlédl. „Mamince?“ „Ano.“ Rolf vyndal ze zásuvky papír. Přistřihl si husí brk a namočil pero do inkoustu. „Co mám psát?“ „Napřed napiš, co se obyčejně psává… milá maminko… nebo… drahá maminko. To vypadá líp.“ Rolfovo pero pobíhalo po papíře s rychlostí, nad níž Padde otvíral ústa. „Už to tam je? No tak napiš… že není mou vinou, že jsem odjel.“ „To nenapíšu, protože je to lež. Bylo to tvou vinou.“ „Co? Vždyť jsem usnul!“ „Právě. To je tvá vina. Neměl jsi usínat.“ To nešlo Paddovi na rozum. „Napiš tedy, že toho lituju. A že jí přivezu hromadu peněz.“ Rolf překvapeně vzhlédl. „Co se díváš? Vždyť vydělám zrovna tolik jako ty a Hajo, ne? Či to nebude mnoho? Maminka nebude vědět, co si s tím počít.“ Rolf se díval do prázdna. „Máš rád svou maminku, Padde?“ „No a ne?! Jéje! A ona mne, slyšíš? Jestli lidé říkají… nesmíš tomu všemu věřit, co lidé říkají; já tomu taky nikdy nevěřím. Poslyš, napiš jí, že Východní Indie není tak tuze daleko! A že se brzy vrátím! Napiš, že vzkazuju pozdravovat Ludvíka, Markétku, Aničku a Neliše a Haničku a Jana a Gijse… Kolik už jich je? Sedm, to je správné. Matka, já a otec jsme tři. Dohromady deset.“ „Vás bylo doma deset?“ „Ne, třináct, ale tři umřeli. Na horečku, víš?“ „A co mám napsat dolů?“ „Padde, ovšem.“ Rolf zaváhal. „Nemám raději napsat: Vroucně Vás líbá… nebo“ – Rolf se začervenal a pak mluvil chvatně dál: „Zapomněl jsi pozdravovat tatínka.“
- 105 -
Padde zavrtěl hlavou. „To neudělám,“ řekl. A po dlouhém a hlubokém rozmýšlení: „Ale dolů napiš: Váš věrný syn Padde Kelemeijn!“ Rolf se usmál. „Neměli bychom to Kelemeijn raději vynechat? Vždyť tvá maminka ví, že se jmenuješ Kelemeijn.“ „Však taky ví, že se jmenuju Padde! No ale radši to vynech!“ Rolf dopsal list. „Mám ti to přečíst?“ Padde se usmíval. „To se mi ještě nikdy nestalo!“ A ne bez samolibosti se postavil do pozoru. „Drahá maminko,“ četl Rolf, „lituju, že jsem odjel, aniž jsem chtěl, s Hájem do Východní Indie a že jsem vás opustil. Budu schovávat peníze, které si vydělám jako pomocník sklepmist-rův na Novém Hoomu, a pak Vám je odevzdám. Východní Indie není tak daleko, že bych na Vás, maminko, zapomněl. Pozdravujte ode mne Ludvíka, Gijse, Aničku, Neliše, Markétku, Haničku a Jana. Váš věrný syn Padde“ Padde měl v očích slzy. „Prapodivná věc,“ zašeptal. „Bude tomu všemu maminka rozumět? Číst ovšem neumí, ale půjde s tím k učiteli.“ „Nu, a ten jí to všecko přečte.“ „Rolfe,“ řekl Padde, „lituju, že jsem ti vždycky… nechtěl bys tam ještě připsat, že pozdravuju… Johanku Bezemovou?“ Rolf se podíval s úsměvem na Padda a Padde zčervenal jako kohout. „Už to tam je,“ řekl Rolf a pak se podíval Paddovi hluboko do očí. „Teď mě napadá, že jsi ještě na něco zapomněl, Padde. Měls tam připsat: Milá maminko, dal jsem se touž cestou jako tatínek. Včera jsem byl opilý.“ Padde se začal třást jako prut. „To nedělej, Rolfe, nepiš to tam…“ „Ale že je to tak?“ „Já už jakživ nebudu pít, Rolfe, ani kapku!“ A Padde se dal do pláče. „To je tedy domluveno,“ řekl Rolf. „Tady máš dopis, Padde.“ Padde uchopil Rolfa za ruku. „Nejmilejší Rolfe…“ A s listem v ruce se vypotácel ze dveří kajuty. Když Rolf osaměl, vzal v myšlenkách kousek papíru, ležící na stolku, a naškrábal tam, jako by
- 106 -
si hrál, jediné slovo a pak se na ně zamyšleně díval. Náhle se mu zachvěly rty; vyskočil a vyběhl ven. Když.se otec Dloubán za chvíli vrátil a chtěl hodit do koše ten papírek, protože miloval pořádek, zarazil se a byl jaksi dojat. Zamumlal cosi, podíval se do otevřených dveří a položil papírek zas pečlivě na místo, kde jej našel. Co asi přimělo tátu Dlouhána, vzor pořádku, k tomu, aby nehodil papírek tam, kam patřil: do koše? Na papírku byla jemně načrtnuta písmenka. Dohromady tvořila slovo: MAMINKA
PŘI MĚSÍČKU „Země! Země na obzoru!!“ Ze všech koutů a děr vylézali strejci na palubu. Měli v rukou karty, kamínky domina a dýmky, opírali se o zábradlí a dívali se upřeně na modrošedý obrys na pravé straně lodi. Bontekoe stál s Rolfem a s vrchním kormidelníkem na palubě, uprostřed lodi. „Bude to asi ostrov Fogo,“ domníval se kormidelník. „Také se mi zdá,“ řekl Bontekoe. „Budeme hledat kotviště a zítra obnovíme zásobu vody. Na této zeměpisné šířce je v moři jistě hojnost ryb. Využijeme toho!“ Měřili hloubku. Olovnice úplně spuštěná do moře nedosáhla nikde dna. Nebylo pomyšlení, aby vyhodili kotvy. Bontekoe se odhodlal, že bude plout kolem pobřeží, až najde zátoku. Ponenáhlu zmizely vlhké záhyby šedého mlžného závoje; slunce se prodralo mlhou a začalo zas pálit do nahých hřbetů strejců. Poslední týden se značně oteplilo. Když se začal snášet soumrak, našli zátoku. Dva mohutné skalní břehy se táhly na míli do moře a slibovaly ochranu. Moře bylo tmavomodré a skoro nezčeřené. Ale marně vrhali námořníci olovnici do hlubin – nedosáhla dna. Bontekoe rozhodl, že se odváží strávit noc v zátoce bez zakotvení. Svinuli všecky plachty.
- 107 -
Nastal večer, na jaký se nezapomíná. Mlha úplně zmizela; luna, královna noci, trůnila uprostřed svého dvořanstva, uprostřed hvězd třpytících se všemi barvami, a přehojně vysílala své královské světlo na rozmarné útvary skal. Vysoko nad skálami, které vypadaly nicotné, tyčila se osamělá hora jako poustevník, strnulý ve věčné modlitbě. Rackové se vrhali s křikem ze skal dolů a kroužili v širokých kruzích kolem Nového Hoornu, ale ponenáhlu se zase ztráceli ve vzduchu a nastalo ticho, rušené jenom jednotvárným šuměním vln, jež nikdy nespí. Toho večera Harmen zas vytáhl housle a strejci zpívali: „O dívce vím a o ní sním, toť děvče z Enkhuizenu, jen smích a zpěv a žádný hněv, toť děvče je z Enkhuizenu!“ A Bochánek se ze samé radosti tloukl bílými pěstmi do bílých kalhot, až se z nich mouka prášila. A Nosáč si vyklepával dýmku na dlaň a Hilke Jopkins se díval na hvězdy. Haj o se mlčky opíral o zábradlí. Rolf seděl v lazebnické kajutě a skláněl se nad mapou Kapverdských ostrovů. Padde hodil střílnou děla udici s kouskem slaniny a čekal, až zabere nějaká rybka. Nový Hoorn se houpal na vlnách jako velká kolébka. Byli by přitom mohli zpívat ukolébavku. Po zátoce poskakovala velká zlatá skvrna. Odraz měsíce.
ZABRALA Jak brzy byli námořníci příštího dne z lůžek! Slunce se ještě koupalo ve vodě a už se hlouček strejců v bajových spodcích nahýbal přes zábradlí. Když se dobře dívali, viděli skákat po skálách kozy. - 108 -
Byl odliv; hezký kousek země byl obnažen a Harmen i bez kukátka do mlhy a jen s trochou obraznosti viděl plavat raky a garnáty v kalužích. Paddovi se už sbíhaly sliny; garnáti byli jeho oblíbené jídlo! Večer měli zas odplout; musili si tedy ve dne pospíšit! Chtěli starý koráb Nový Hoorn trochu okrášlit, aby o něm ani tchyně nemohla říci zlého slova! Po snídani byla spuštěna na vodu jola, aby přivezla nové zásoby a aby lodníci nalovili ryb. „Kdo chce s námi?“ To se rozumí, že všichni! „Ano, ale ostrov je španělský!“ „Jen ať špeci přijdou!“ „Prát se nesmíme.“ „A když začnou oni?“ „Tak se budeme prát taky. To je náramně snadné,“ řekl Hrom a blesky. Losovali, kdo má jít, Hajo nevěděl, co má dělat radostí, když si oba, Rolf i on, vytáhli dlouhou slámku. S třiceti ostatními námořníky slézali dolů po lanovém žebříku. Vpředu na jole ležely muškety a rybářské nářadí. „Nezapomeneš, Klaasi?“ „Nač, Heine?“ „Přijít zpátky i s hlavou!“ „Nezapomeň na garnáty!“ řval Padde. „Na lidožrouty?“ Vesla pleskla do vody. Ráz – dva; ráz – dva. „Hoši,“ řekl Berentszoon, jenž seděl u kormidla, „před přílivem rozprostřeme síť. Popadneme-li dost ryb, nevystoupíme na pevninu. Špeci už nás jistě dlouho okukují.“ „Já měl zrovna chuť na nějaký zápas, vrchní lodníku!“ „Seper se tedy s velestožárem,“ radil Berentszoon. Z ranní lehké mlhy na pobřeží se vynořily stromy se štíhlými, prohnutými kmeny a s vějířovitými korunami: palmy! „Jávský květák, Hajo,“ řekl Floorke, který už vykonal tři plavby do Indie.
- 109 -
Hajo se podíval nedůvěřivě na ostatní. Ale všichni strejci mlčky veslovali dál a vážně přisvědčovali. „Myslil jsem, že je to řepa, protože Floorkova hlava byla zrovna před tím.“ Strejci se uchechtávali a rozestírali za jolou síť. Veslovali a vlekli síť za člunem. „Není tam něco? Zdá se, jako by se tíž veslovalo!“ „Zdvihněte síť!“ Všichni lezli na záď. Příď se zdvihla do vzduchu. „Táhnout!“ Námořníci vyvalili oči. V síti uvízla velká želva. „Divné zvíře!“ „Vytáhni ji a polož na hřbet! Nu, jen se jí klidně chop, neublíží ti.“ „Nekouše?“ „Kousat? My se dnes v poledne do ní zakousneme. A uvaříme z ní výbornou polívčičku. Hop!“ Želva ležela na hřbetě a pohybovala tlustýma nožkama. „Já bych ji rád přivezl tetičce! Dostanu ji, vrchní lodníku?“ „Až bude polévka uvařena. A teď rozhoďte znova síť, hoši! Hola! Co to?“ Z břehu se ozval výstřel a na levé straně joly plesklo něco do vody. „Špeci!! Házejí po nás fazolemi!“ Všichni upřeli oči na břeh, kde se shromáždil hlouček mužů. „Podej mi mušketu! Na sto loket ustřelím mouše přední nohu!“ Znova výstřel a plesknutí do vody. „K veslům! Ještě nám rozstřílejí šaty! A já jsem v nich jako naditý!“ „Počkejte, já ještě nabíjím!“ bručel ostrostřelec. Nabíjení muškety byla práce, vyžadující času, zkušenosti a rozvahy. Znova výstřel. Kule letěla námořníkům zrovna nad hlavou. Tu strejc, který dovedl ustřelit mouše přední nohu na sto loket, byl zrovna připraven. Zuřivě zamířil. – Hromová rána; střelec odrazem div nevyletěl i s mušketou z joly. Ale na pobřeží se ozval hlasitý výkřik. Jeden ze Španělů upustil zbraň a zřítil se do písku. Ostatní se honem schovávali za křoví. „Přestaň s takovými žerty, Klaasi! A chop se vesel, za chvíli nastane příliv.“ - 110 -
Z pevniny zafičela kulka; jola se trochu zachvěla a z podlahy vyrazil vodotrysk! „Ouvej, do nohy! Ouvej, ach!“ „Zacpete tu díru!“ Ucpali trhlinu rozcupovaným kouskem lana. Naříkající námořník vzal nohu do obou rukou. „Rozbili mi prst!“ „Na svatého Mikuláše dostaneš nový!“ těšil ho Bercntszoon. „Veslujte, hoši! Ráz – dva, ráz – dva…!“ Za chvilku byli z dostřelu. „Což abychom zas rozhodili síť, vrchní lodníku?“ „Nu ano,“ řekl Berentszoon, „ale kde je?“ Všichni se dívali pod lavice. „Síť je pryč!“ Floorke se začal řehtat. „Tys ji někde schoval, chlape zatracený?“ „Vždyť visí ještě za jolou!“ řekl Floorke. „Bude jistě plná ryb!“ Pro rozčilení při střelbě všichni zapomněli, že síť visí vzadu. Vytáhli ji. Velká radost, když viděli, že je plná lesklých mrskajících se ryb. Ale poraněný námořník se s nimi neradoval. Svlékl si košili a jal se s Rolfem ovazovat nohu. Ostatní si toho sotva všimli. V sedmnáctém století byli plavci drsní hoši. Zatím na lodi tak tloukli a řezali, že ani neslyšeli střelbu. V lodní prostoře byly ještě schovány čnělky. Ty nyní vytáhli poklopem na zádi na palubu. Čnělka, dlouhá dvanáct pídí, byla rozříznuta po délce a obě její polovice přivázali námořníci ještě s dvěma jinými čnělkami k zlomenému stožáru. Pak mohli zas vztyčit čnělku, která prozatím podpírala stožár, a rozvinout hlavní plachtu. Bylo radost se na to dívat! Stožár se podobal silnému sloupu v kostele sv. Antonína. Teď už mohl zadout bouřlivý vítr! Dospěli právě k utahování lanoví, když se vrátila jola. Lov překonal všechny naděje. Bochánek nechal žabernaté obyvatele vod mrskat se v košíku; názory o jeho želví polévce se velmi různily, ale většině námořníků chutnala. Hrome, bylo znát, že se všichni nadřeli! Cpali se fazolemi jaksepatří! Raněný námořník, kterého nyní obvázal táta Dlouhán podle všech pravidel ranhojičského umění, nedal se nikým zahanbit v chuti k jídlu; Padde se snažil, aby zapomněl na zklamání, že nedostal garnáty, a snědl hromadu bachní.
- 111 -
Za hodinu po jídle zaznělo z mezipalubí úzkostlivé volání: „Pomoc! Pomoc!“ Všichni vyrazili ven. Našli tam Padda, visícího napolo ze střílny. Lano, zaklesnuté na kolíku, bylo nataženo dolů; ve vodě za ně něco zuřivě trhalo. „Za… brala! Pf… pomozte mi trochu! Nemohu ji sám… pf!… vytáhnout!“ Námořníci zaraženě stanuli. „Vytáhnout nahoru! Kdyby nebylo lano zaklesnuto na kolíku, byla by tě stáhla dolů!“ Dva muži se chopili lana. „Táhnout! Hoj – haj!“ Ještě několik mužů prostrčilo ruce střílnou. Lano se začalo pohybovat. Odmotali lano z kolíku a všichni táhli. „Snad to nebude tuleň?“ „Hej rup!… Táhnout!“ Ve vodě se objevila černá lesklá hlava, mocný ocas bil do vody, až se vlny rozlévaly na všecky strany. „Žralok!!!“ Teď najednou táhli námořníci silně a pevně. Teď už to nebyla hračka! „Jak ho dostaneme dovnitř? Počkejte! Přinesu z paluby harpunu a vrazím mu ji pod kůži… pak ho vytáhneme přes zábradlí!“ „Honem, honem!“ Tucet námořníků se hnalo na palubu. „Kolik asi váží? Tři sta liber! Držte pevně, hoši!“ Pak muži couvli o několik kroků zpátky a shlukli se v klubko rukou a nohou. Dole ve vodě něco plesklo. A s upřímnými kletbami pohlíželi strejci na přetržené lano, jež drželi v rukou. Padde vzdychl. „Co jsem se tady celý den načuměl! Proč jste se s tím tahali. Kdybyste mě byli nechali na pokoji…“ Tomu se musili lodníci zasmát. Chudák Padde hledal útěchu u sklepmistra. Ten zrovna čepoval. Padde rozžehl svíčku a šel do sklepa. „Opatrně, chlapče,“ varoval ho Šilhán, když Padde stavěl hořící svíčku na sud s kořalkou. „Chceš snad zapálit?“ „Zapálit?“ zeptal se Padde. „Ta brynda přece nehoří? Vždyť je mokrá!“
- 112 -
„Copak nevíš, že se jí říká ohnivá voda? Proč by jí tak říkali, kdyby nehořela?“ „Pojďte nahoru, strýčku Šilhané,“ řekl Padde, „nebo byste mi ještě tvrdil, že námořníci zapálí moře, když si vyklepávají přes zábradlí dýmku!“ Šilhán se zazubil. Ale když lezli po schodech nahoru, vydral se mu z hrudi vzdech: „Prapodivná věc! Geritek dělával zrovna takovéhle vtipy…“ Toho večera se Nový Hoorn vydal znova na širé moře. Namířil přímo k rovníku. Námořníci se nahýbali přes zábradlí a dívali se upřeně na zemi, jež se ponenáhlu ztrácela. Zacházející slunce ozlacovalo vzduch a vodu. Hora a skály byly temně modré. Hajo byl sklíčen. V duši mu zazníval výkřik bolesti, který vyrazil umírající Španěl. Haja napadlo, že tvar ostrova připomíná hrob. A příboj kolem ostrova byl jako pohřební bílý věnec.
BEZVĚTŘÍ Druhého dne, sotva Bochánek uvařil snídani, přišel Diede Doedeszoon povědět, že uviděl na závětrné straně dvě plachty. Námořníci si div nespálili ústa, jak honem vysrkávali horkou kávu z hrnků. Rozvinuli plachty na velestožáru a namířili k cizím lodím. Když se lodi k sobě přiblížily, vyšlo najevo, že je to Nový Zéland a Enkhuizen. To bylo překvapení! Nový Hoorn pozdravil třikrát vlajkou a také na druhých dvou lodích vládla veliká radost nad novým setkáním. Bontekoe rozkázal, aby spustili jolu na moře. Vrchní kormidelník a on slezli dolů po lanovém žebříku; veslaři se chopili vesel a pluli k Novému Zélandu. „Také jste přistáli na ostrově?“ křičeli námořníci nahoru, když pánové zmizeli v kajutě.
- 113 -
„Ano! Chtěli jsme nabrat na ostrově Maio vodu. Ale Špekové po nás stříleli! Dva naši hoši přitom zahynuli! Dlouhý Harm a Ijsbrants Dirkszoon, ten pihovatý...“ Lodi pluly společně k jihu. Ale jednoho zlého dne sklesly plachty mdle dolů; lodi se pomalounku ploužily po vodní hladině, na níž nebylo ani vlnky; horko bylo takové, že se rozpouštěla smůla v štěrbinách na palubě. Námořníci nevěděli co dělat, měli dlouhou chvíli. Všude bylo stejně parno; dřevo pálilo pod nohama. V kuchyni pobíhali kuchtíci s rozpálenými hlavami sem tam. Ani dýmka nikomu nechutnala. Pít… to aspoň na chvíli osvěžovalo. Kapitán pořádal všelijaké hry o ceny: jablka a hrušky, které byly ještě uloženy v lodním prostoru; panečku, pro to byli chlapi ochotni štvát se několikrát kolem paluby či tlačit kolečko. Jeden strejc si naložil na kolečko Šilhána. To byl poprask! Půl dne se vrtěli strejci na Atlantském oceánu; skákali z ležatého předního stěžně do vody, podpluli pod lodí, pleskali a plácali se ve vodě a po lanovém žebříku vylézali zase nahoru. Ale za pět minut jim bylo horko jako předtím. Nudili se hrozně. Jakási mořská potvora ukousla strejci, který přišel o prst u Foga, ještě jeden prst. Dlouho se přeli, byl-li to žralok, či něco jiného. Pokousaný strejc tvrdil, že v tom vězí ďábel: hned dva prsty po sobě! Bontekoe, aby zabránil dalším nehodám, dal uvázat veleplachtu mezi nejspodnější příčné ráhno předního stožáru a velestožár. Plachtu naplnil vodou a tak vzniklo příjemné koupadlo. Teď byla plachta přece jen k něčemu. Vyskytli se ovšem zase čtveráci, a ti, když některý strejc ležel po krk ve vodě a pokuřoval si, píchali ho zespodu špendlíky. Hoši musili pracovat. Zatímco strejcové nehnuli ani prstem, museli plavčíci čistit, čistit a čistit. Drhnutí a mytí patřilo k tomu také. Jednoho rána chytil Hajo na udici s kouskem slaniny velkou tresku, kabelouše. Tu se všichni nakazili rybářskou horečkou. Za každou střílnou vykukovalo několik strejců. Nešťastníkovi, který se nedovedl zmocnit udice, nezbývalo nic jiného než pobíhat podle horlivých rybářů a vyptávat se: „Zabrala?“ - 114 -
„Ne!“ zněla pak zlostná odpověď. „A tobě?“ „Co?“ „Zabrala?“ „Ne.“ „A tobě? Zabrala?“ „Skoro.“ „Měl bys spustit návnadu hlouběji.“ „Už jsem to udělal.“ „Tak výš.“ „Tak tedy výš.“ „Jak vydržíš celý boží den takhle sedět, když nic nechytíš?“ „Chtěl bys taky udičku, co?“ „Já? To bych si dal!“ Když už měl vrchní lodník až po krk běhání za plavčíky, kteří ustavičně musili čistit, nastala i pro ubohé odstrčence doba neomezené volnosti. Rolf jí dobře využil tím, že u táty Dlouhána, který uměl dobře malajsky, stavěl na základech malajštiny, které položil Bochánek. Lazebník si liboval v horlivém žáku čím dál tím víc; byl velmi překvapen vědomostmi, které hoch načerpal za tak krátkou dobu z knih o léčení, a seznámil ho trochu s podstatou a postavením oběžnic a stálic; naučil ho odměřovat stupně. Rolf sál do sebe všechno jako houba, ba často přivedl učitele do úzkých, když chtěl vědět víc, než mu mohl táta Dlouhán vysvětlit. „Ba, ba, hochu,“ říkával, „prozatím se s tebou nemohu pouštět do té věci hlouběji!“ Ale zatímco se snažil obeplout prosté, rozumné otázky, cítil po čertech dobře, že bystré hochovy oči prohlédly jeho vědomosti až do dna. Pak táta Dlouhán cítil, že je překonán. Vzdychl a řekl blahovolně: „Oblast vědy je nekonečná, Rolfe. My lidé,“ řekl, položiv důraz na to slůvko, „my lidé jsme jako prášek ve vesmíru. Můžeme pozorovat divy přírody, ale pochopit je nedovedeme.“ Ale zároveň si uvědomoval, že sám na tuto poučku rád zapomíná; táta Dlouhán byl zvyklý, že ho lidé považovali za vševěda. Hajo hrál na housle a Harmenovi ‚se vedlo stejně jako otci Dlouhánovi: žák mu přerostl přes hlavu. „Nemohl bys tím přilákat - 115 -
vítr, Hajo?“ zeptal se ho jednou Rolf, když šel kolem. „Umíš to už výtečně.“ Hajo přestal hrát. „Myslíš?“ Pochvala z Rolfových úst mu byla milejší než chvalozpěv desíti dospělých lodníků. Padde se tentokrát výjimečné shodl s Rolfem. Zejména když Hajo hrál hodně pomalu a trylkoval, byl Padde hrozně dojat. „Ba, ba,“ řekl. Pak bez okolků prohlásil, že loď je docela neužitečná věc, nefouká-li vítr. Nikdo mu neodporoval. Fuííííí! Závan větru! Báječně osvěžující. Strejci pobíhali výskajíce sem a tam, vylili vodu z veleplachty, napjali ji a doufali, že teď jejich loď urazí dvacet uzlů. Ale bác! Vítr už byl tentam. Strejci se ještě nevzdávali! Jen počkejte, to je teprve začátek! Co nevidět zaduje silněji! Ale nezadul. Jen chvílemi, po hodinách úplného bezvětří, svraštila se trochu hladina vody. Po takovém krátkém osvěžení skličovalo horko ještě víc než předtím. Veleplachta se opět proměnila v koupadlo. Pak za tři dni se přihnal od východu velký temný mrak. Vrhal na vodu černý stín a na chvilku zachmuřil celou oblohu. Mrtvé ticho. Lodníci byli v napětí. „Větrná smršť!“ šeptali si. Ač bylo šero, bylo vedro, až se tajil dech. Najednou zavál vítr! Ještě jednou! A ještě! Plachty se vzduly na lanech, s plesknutím splaskly, znova se vzduly, až ráhna skřípala, pak zas rozmarně zplihly… Spustil se prudký liják, a než se nadáli, byli všichni promoklí na kůži. Proudy deště bušily, až zrak přecházel: v nepohodě jako by vířilo na sta bubeníků. Námořníci ječeli radostí. Chytali vodu do džberů, pánví a plachet. Jen něco nastavit, a už to bylo plné. Strejci si vysvlékli kalhoty a běhali nazí, jak je pánbůh stvořil. Byli rozpustilí, ječeli a pokřikovali. „To je něco!“ Rrrrrrrt! Déšť silně zabubnoval a přestal. Najednou. Pak už ani kapky. Slunce zas proniklo mraky. Všecko, z čeho před chvílí crčela voda, bylo nyní suché jako troud. Ticho. Dokonalé ticho. Žhavé sluneční paprsky dopadaly kolmo na loď.
- 116 -
Odpoledne se ten žert opakoval. Příštího dne třikrát. Ale přitom se loď nehnula ani o sáh. Potom však začalo opravdu pořádně foukat, ale vítr vířil v kruhu jako opilý. Lodníci musili ustavičně obracet plachty. Noci byly podivuhodné. Tu se zdálo, že svět je pokladnice naplněná skvosty tak, že div nepraskne. Zlato hvězd kapalo do moře, jež samo bylo jako tekuté zlato. Pěna stříkající před přídí byla ze samého stříbra: milióny drahých kamenů sršely na všechny strany. Příď rozhrnovala hvězdy napravo a nalevo – zůstávala po nich jen žhnoucí stopa. Měsíc jako by byl vyzkoumal čarovné tajemství noci: svítil klidně mezi vším tím klokotáním. Hajo se nemohl toho večera dostat na lůžko; hra hvězd ho úplně zaujala; zdálo se mu, že se octl v pohádkovém světě, v bludišti zázračných událostí, z něhož nebylo možno vyváznout. Tam někde na severu je asi Holandsko a Hoorn a Bagijnesteeg… Je to možné? Tři… šest… osm hvězd vířilo najednou. Zas jedna! A tamhle… čtyři! Rolf a Padde stáli zamyšleně vedle Haja. „Hajo,“ zeptal se Padde, „jakpak asi vypadá rovník?“ „Snad jako ohnivá čára… nebo tak nějak,“ řekl Hajo. „Tady je všecko samý oheň!“ Hajo se díval zamyšleně do vzduchu… Řekni, Rolfe, čím to je… podívej se! Jaká hvězda tam padá… Čím to je, že padají hvězdy?“ „Vlastně nepadají. Mění jen místo…“ „Když ti spadne břidlice na hlavu, taky bys mohl říct, že jen změnila místo!“ řekl Padde. „Podívej se! Tamhle jich padá šest najednou!“ Hoši zmlkli a dívali se. Za hodinu přerušil Padde mlčení. „To všecko by měla vidět moje maminka! A bratři a sestry!“ Hajo cítil, že mu něco uvízlo v krku. A Rolf navrhl, aby šli spát.
- 117 -
ALBATROSI Po třech nekonečných nedělích ustavičného popojíždění nastal den, kdy se konečně mohli hnout z místa. Strejcové, kteří tuto plavbu konali již častěji – a to nebyla nikterak většina – tvářili se tajemně. Ve dvanáct hodin v noci očekávali vznešeného hosta: samého Neptuna, který se vynoří z moře a navštíví Nový Hoorn. Na půl hodiny ujme se vrchního velení nad lodí, dá pokřtít za svého milovaného dozoru nováčky a pak se ponoří i se svým průvodem znova do slané vody. Paluba ve středu lodi byla ozdobena věnci, které posloužily už o Silvestru. U velestožáru postavili trůn pro mocného boha moře a velkou káď vody. K čemu ta tam byla, nesměli zelenáči prozatím vědět. Proto se někteří námořníci nabídli, že je zavřou v podpalubí. Harmen si vzal na starost Padda. Když ho odváděl do vězení, líčil mu v temných barvách nejhližší budoucnost. Padde hořekoval ažaž; druzí se dali dobrovolně zavřít a smáli se, ale většinou to byl šibeniční humor. „Pojď, Padde, neřvi tak! Dopadne to líp, než si myslíš!“ „Že to dobře dopadne? Ale když tě třikrát za hodinu hodí do vody a ty nesmíš vystrčit hlavu?“ Bilo osm hodin. Dveře podpalubí se otevřely. Venku čekali na nováčky strejci, seřazení do dvou řad, a hnali je papírovými klepačkami k vyvýšenému místu, kde už seděl Neptun, obklopený vším svým dvořanstvem. Kapitán a vrchní kormidelník seděli po jeho boku. Neptun byl oblečen v důstojný plášť polepený papírovými rybami a v ruce svíral nebezpečný trojzubec, na němž byla napíchnuta treska. Jeho služebníci měli škrabošky s krajkami, dlouhé nosy a velké, zelené rybí oči. V rezavých vlasech jim uvízly chaluhy. Jeden čekal s velkými nůžkami u kádě s vodou, aby zelenáče ostříhal dohola. Měl na sobě červené bajové podvlékačky Harmena van Kniphuyzena. Ostatní stáli připraveni s plnými džbery vody, aby mohli křtít. Neptunovi sluhové neváhali. Bez milosti chytili nováčky za krk, strčili je jednoho po druhém do kádě a osvěžili je nadto ještě vodou ze džberu. Lokaj knížete Neptuna, oblečený v červené podvlékačky, je pak zbavil hřívy. Vlasy lítaly na všechny strany; bolestné výkřiky - 118 -
obětí prozrazovaly, že nůžky nejednou sklouzly. Když byli všichni nováčci jaksepatří oholení a když jim ze šatů kapala voda, povstal Neptun s královským posun-kem z trůnu a promluvil: „Přiveďte mi sem sklepmistra!“ Šilhán přišel, ještě všecek červený čepováním. „Co ráčíte poroučet, Veličenstvo?“ „Že musíš těmhle chlapíkům nalít kořalku, sklepmistře!“ „Ať žije král Neptun!“ zařvali strejci. „Zelenáčům také, Veličenstvo?“ zeptal se Šilhán. „Hrom a blesky!“ řeklo Jeho Veličenstvo. „Vždyť už to nejsou zelenáči, Šilhané!“ „Jak poroučíte, Veličenstvo!“ A Šilhán, popoháněný hloučkem horlivých strejců, zmizel. „Nešel bys trochu pomoci sklepmistrovi?“ zeptal se král Neptun Padda, který nepřestával hořekovat nad týráním, které musel vytrpět. „Pomáhat? Abych těm zatraceným chlapům obstaral kořalku?! To bych raději…!“ křičel Padde. „Poslyš, chlapče,“ – to mluvil Bontekoe – „ty se opovažuješ bouřit proti králi Neptunovi?“ „Král Neptun? To si tedy vypůjčil hrom a blesky od vrchního lodníka!“ „Hrom a blesky!“ zabručel Neptun. Strejci se smáli. A Padde se zatím se zlostí vytratil. Tu přišel Šilhán s pomocníky. Valili před sebou několik soudků piva. Lodníci uvítali soudky hromovým „Hurá!“ a hned je narazili. A pak zvedli námořníci džbánky a pili na zdraví Neptunovo, kapitánovo, vrchního lodníka, na zdar rovníku, Holandska a Jávy, Nového Hoornu, na šťastný návrat, na příznivý vítr a potom na všecko, nač se může pít. Neptun, protože po staletí musil den co den pít mořskou vodu, nebyl nepřítelem posilujícího nápoje: nořil opatrně šedivé kníry do džbánku. Soudky se ponenáhlu prázdnily. Strejci se tvářili mrzutě. Ale na útěchu jim oznámili, že si všichni mohou jít do kuchyně pro jablečný nákyp. Jak jim chutnalo!
- 119 -
A tu nastalo rozloučení. Neptun stiskl ruku kapitánovi, odevzdal mu velení nad Novým Hoornem a dal se se vší slávou doprovodit k spouštěcímu můstku. Naposledy přál všem šťastnou cestu a zmizel i se svým služebnictvem ve vodě. Za čtvrt hodiny přišel vrchní lodník Folkert Berentszoon s mokrými vlasy, zrovna jako by byl přijal křest na rovníku. „Hrom a blesky!“ osopil se. „Co je to tu za nepořádek? Pryč s tím! Kdepak vězí ti zatrachtilí kluci? Hybaj! Drhnout!!!“ Vál jihovýchodní vítr. Loď namířila k Abrolhosu, skupině nízkých skalnatých ostrovů u brazilského pobřeží. Když dospěli k Abrolhosu, utišil se vítr, takže se obávali, že nebudou moci ostrovy obeplout; kdyby se vítr úplně utišil, zahnal by proud všecky tři lodi rovnou na ostrovy a tam by uvízly, až by se větru zlíbilo foukat. Ba, neobeplují-li ostrovy, bude zle, neboť na Abrolhosu pranic neroste a oni toužili po čerstvé stravě. Jíst příliš dlouho nasolené maso bylo nebezpečné: lodníci plující do Východní Indie se museli bránit, aby nedostali kurděje. Ale v noci vítr zesílil, takže se jim podařilo obeplout ostrovy: pluli těsně vedle nich, že viděli pouhým okem, jak se v měsíčním světle tyčí skály. Mužstvo bylo vyčastováno španělským vínem. Na stole stála konvice vína pro osm lidí. Pak namířila přední vaznice lodi ke skupině malých ostrůvků, k souostroví Tristana ďAcunhy, ale nespatřili je. Vítr se obrátil k severozápadu. Tu zamířili k mysu Dobré naděje a chtěli tam obnovit zásoby. Byl to hodný kus cesty, ale vítr byl stále mocnější, dul pěkně do plachet. Přídě jako delfíni poskakovaly po vlnách; strejci byli dobré mysli. Když námořníci seděli pospolu u oběda, ukázal najednou Hajo rukou ven. „Podívejte se, jací velcí rackové!“ Od jihu letěli velmi vysoko ve vzduchu bílí ptáci. Jejich let byl asi podivuhodně rychlý, neboť ptáci se očividně zvětšovali. Ale kupodivu! Dlouhá úzká křídla jako by se ani nepohybovala. „Albatrosi!“ zvolal Rolf. „Jsme tedy blízko Mysu!“ Všecko mužstvo se seběhlo a jeden přes druhého rozčileně křičel.
- 120 -
Byli to mohutní ptáci. Letělo jich asi tucet kolem Nového Hoornu a od jihu přiletovali stále noví a noví. Zdálo se, že neletí, ale plují na obrovských křídlech, na nichž bylo sotva znát, že se pohybují. Hoši se dívali s velkým napětím, jak majestátně albatrosi propluli mraky, jak rychle a pěkně se snášeli dolů, když zahlédli ve vodě nějakou kořist, jak byli plni půvabu, třeba byli tak velcí, a jak silnými spáry uchopili kořist a zase se bez sebemenší námahy vznesli z hladiny vzhůru. Zatím na zadní palubě se zabývali tři námořníci zvláštní prací. Kulhavec, který v den vyplutí chtěl zakroutit Káče krk, uřízl kousek dřeva na dlaň široký, natřel je důkladně tukem, uvázal dřívko na dlouhou šňůru a hodil je přes palubu. „Teď počkáme!“ řekl. „Počkáme,“ dotvrdil jeho podobaný kamarád. „Jsou jistě labužníci! Hehehe!“ pochechtával se mrňous Blauw. Tři čtyři ptáci se vrhli najednou z velké výšky na vnadidlo. Nejobratnější zobl… a byl chycen. Ti tři námořníci kleli radostí. Všichni táhli za šňůru. Ale nedopadlo to tak, jak si albatros myslil! Zamával sice křídly, vzlétl nad vodu a chtěl zase do mraků, avšak přesila byla příliš veliká: s nataženým krkem a s krvácejícím, široce rozevřeným zobákem byl stažen dolů. Bezbranný pták se potácel po palubě a tloukl divoce obrovskými křídly. „Pojďte se podívat! Pojďte se podívat,“ křičel poďobanec. Ze všech stran se sbíhali strejci. „Jaký krásný pták!“ Boutjensovi (tak se jmenoval kulhavec) lichotil všeobecný zájem. „Jen počkejte, uvidíte něco!“ Vytáhl nůž, postavil se za ptáka, který se skrčil, jako by tušil nové nebezpečí. Tu najednou Boutjens padl oběma koleny na rozestřená křídla a prořízl ptákovi hrdlo. „To jste si nemyslili, co?“ uškleboval se. Vyskočil a utřel si zkrvavělé ruce a zápěstí o kalhoty. Hrozná a smutná byla podívaná na nádherného ptáka, jenž si v divokém smrtelném zápasu zbarvoval krví bílé peruti. Boutjens a ostatní odskočili stranou, aby je nezasáhla mocná křídla. „Může se jeho maso jíst?“ zeptal se Hajo, který se musil vší silou zdržovat, aby neskočil na kulhavce. Boutjens se mrzutě obrátil, když poznal Hajův hlas. Odplivl si a bez odpovědi se obrátil k hochovi zády. - 121 -
„Jíst? Ovšemže ne,“ řekl jeden ze starých strejců. „Maso má příliš ostrou chuť.“ „My je chytáme pro vyražení,“ chvástal se poďobanec. „Tak,“ řekl Hajo, „ale opovážíte-li se chytit ještě jednoho…“ Hajo zaťal pěsti. Kulhavec se hrubě zachechtal; v smíchu se ozývala jeho nenávist. Někdo uchopil Hajá za ruku. Byl to Rolf. „Pojď se mnou, Hajo. Nebuď nerozumný. Zkřížíme jim plány jinak.“ A táhl Hajá s sebou do kapitánovy kajuty. Boutjens se za nimi díval temným pohledem. Jdou ke kapitánovi. „Zakroutil bych jim nejraději krk, ale musím být opatrný, abych si nespálil prsty!“ „Pojď, Boutjensi,“ řekl mrňous Blauw. „Hodíme ještě jednou vnadidlo.“ Tu se před ně postavil Padde. „Uděláte-li to, dostanete ode mne co proto!“ Boutjens žasl: „Co to povídáš, ty darebo?“ „Povídám, že opovážíte-li se chytnout ještě jednoho toho krásného ptáka, dostanete ode mne co proto! Rozumíš, ty trapiči zvířat!“ Slzy jako hrachy se vyřinuly z Paddových přimhouřených oček; hlas se mu chvěl pohnutím.‘ „On brečí pro trochu krve!“ posmíval se Boutjens. „To je mazánek!“ Ale najednou dostal od mazánka pořádný políček. „Tady máš jednu facku,“ křičel Padde, „a tady druhou!“ Boutjens zaklel a zuřivě přiskočil k Paddovi. Naštěstí ho vzali strejci pod ochranu, ale Padde nechtěl uznat, že by to bylo pro něho štěstí, a vytrhoval se jim: „Pusťte! Já mu dám!“ „Pusťte ho!“ syčel Boutjens. „Vždyť o to sám prosí!“ Když strejci však nechtěli přistoupit na jeho návrh, obrátil se k svým dvěma druhům „Nebudeme se s ním špinit. Dej sem omastek. Hodíme ještě jednou vnadidlo!“ „Přestaň s tím, kulhavče!“ radili mu strejcové. „A proč?“ zeptal se Boutjens. „Při minulé plavbě jsem jich nachytal tucet. Jsou to takové pěkné potvůrky.“ „Pusťte mě,“ ječel Padde, „já tomu darebákovi…!“ - 122 -
Tu se přiblížil Hilke Jopkins. Beze slova vytrhl Boutjensovi vnadidlo z ruky a schoval je do kapsy. „Kapitánův rozkaz: nikdo nesmí chytat albatrosy!“ „Tak ten kluk šel žalovat!“ řekl kulhavý zarytě a zlostně. „Však já mu dám!“ Vtom položil dlouhý Frís jednu svou ručičku Boutjensovi na ramena. „Mezi námi,“ řekl a kulhavec se skrčil, jak ho Hilke popadl, „necháš ho na pokoji!“ Boutjens zaklel a zmizel v podpalubí. Nazítří našel v kávě velkou hrudku soli. Zařval ošklivostí a vyplivl černou tekutinu. Harmen van Kniphuyzen měl s ním slitování. „To je nehoda,“ řekl. „Pojď sem, já ti naleju lepší. Mám tu ještě plný kotel – vlastně pro kapitána!“ A usmívaje se vlídně, nalil kulhavci plný hrníček. Ale jako by v tom čert měl prsty! Druhý hrníček byl ještě slanější než první! A Boutjens plival a prskal až hrůza. Toho odpoledne uzřeli plavci na obzoru mys Dobré naděje. Ale radost z toho nebyla tak veliká, jak mohla být, neboť vítr dul tak prudce od západu, že nebylo možno přistát. Moře bylo čím dál neklidnější a lodi divoce tančily po vlnách. Na Novém Zélandu měli poradu. Po dlouhém měření a rozvažování se usnesli, že poplují dále. Mužstvo bylo ještě zdravé; dosud také měli sdostatek pitné vody. Dvanáctého května – tedy čtyři a půl měsíce po vyplutí z Holandska – obepluli Mys a obrátili se na severovýchod. Až k Natalu viděli zemi. Bylo krásně; rozeznávali zřetelně četné skalnaté náhorní roviny a vysoké kužely Dračího pohoří, jehož vrcholky sahaly až do mraků. Loď Enkhuizen měla určeno, že popluje na Koromandelské pobřeží ve Východní Indii. Proto se zdálo kapitánovi nejlepší, propluje-li průlivem Mozambickým; chtěl se zásobit čerstvými potravinami a vodou u Komorských ostrovů, na západ od severního výběžku Madagaskaru. Bontekoe a Petr Thijszoon z Nového Zélandu se rozloučili s velitelem Enkhuizenu; pánové vypili sklenku vína na šťastný návrat všech tří lodí. Za hodinu vystřelil Enkhuizen třikrát na pozdrav a obě lodi stejně odpověděly. Za týden se Enkhuizen
- 123 -
odloučil od ostatních dvou lodí. Plachty se zmenšovaly a zdály se bělejší. Pak nastal soumrak a loď zmizela. Hajo se díval zasněně za světle šedou skvrnou mizející lodi. Ke Koromandelskému pobřeží… to je jistě něco jiného než Východní Indie! Vypadalo to tak tajemné a vzdálené! Jak je svět veliký! V Hajovi vznikl tichý obdiv ke kapitánovi, jenž uprostřed neznámého moře dal sbohem svým druhům a vydal se odvážně, důvěřuje v boha a v kompas, s dvěma sty mužů na své osvědčené lodi do daleké cizí země, kde ho jistě neuvítá ani jediná bílá tvář. „Šťastnou cestu…!“ řekl Hajo tiše. Bontekoe a Petr Thijszoon namířili na jih, kolem Madagaskaru. Jednou v poledne visela vlajka na Novém Zélandu v půli žerdi. „Někdo umřel,“ povídali si námořníci na Novém Hoornu, nahýbajíce se přes zábradlí a hledíce na vlajku. K večeru se mužstvo shromáždilo na prostřední palubě. Zazpívali žalm. Slavnostně zazníval nad vodami zvuk četných mužských hlubokých hlasů. Pak vystrčili přes zábradlí desku se zahalenou mrtvolou a sesunuli je dolů. Mrtvé tělo sklouzlo do vody a hned kleslo do hlubin. Dva výstřely z děl – a vlajka letěla znova nahoru. Za dva dny však… visela vpolou žerdi zas! Tu námořníci na Novém Hoornu pochopili, že na Novém Zélandu začal boj s nemilosrdným nepřítelem; s kurdějemi! Příštího dne navštívil Petr Thijszoon kapitána Bontekoea. Kapitán, jemuž přezdívali Bělice, byl mrzutý a podrážděný a velmi se rozkřikoval, když se ukázalo, že Bontekoe hodlá plout o dvě čárky na kompasu severněji, než schvaloval on, Petr Thijszoon. Rudý vztekem vyrazil z kajuty a klestil si drsně cestu mezi hloučkem ohromených lodníků, kteří poslouchali jeho hromování. „Plujte si kam chcete!“ řval. „Pro mne třeba do pekel!“ Bontekoe byl klidný, jak ho mužstvo vždycky znalo. „Každý podle svého přesvědčení, kamaráde! Přeju ti šťastnou cestu!“ „Jsem zvědav, jak dlouho budu musit čekat v bantamském přístavu, než tam vpluje Nový Hoorn!“ zahřměl Petr Thijszoon. „Já ti to čekání zpříjemním tím, že ti hned, jak připluješ, pošlu po jole soudek tokajského!“ odpověděl Bontekoe vlídně. - 124 -
Strejcové se šťouchali. „Ten mu to přišil!“ zamumlal Floorke. „Šťastnou cestu!“ zabručel Bělice a skočil jako kočka na můstek. Muži v jole vyskočili ještě hbitěji než jindy. Odrazili a veslovali, jako by šlo o život. Ale Petru Thijszoonovi se to nezdálo ještě dost rychlé. Chopil se vesla, odstrčil bez velkých řečí veslaře, který u něho seděl, a vesloval, až všecko praštělo. Strejci z Nového Hoornu se ušklebovali. „Je to podivín!“ Ani Bontekoe se nemohl zdržet úsměvu. „Ale přesto odvážný kapitán, hoši!“ Strejcům lichotilo, že kapitán s nimi mluví tak důvěrně. A Floorke, jenž věděl, že si může u kapitána Bontekoea něco dovolit, poškrabal se za uchem v rezavých rozcuchaných vlasech a řekl: „Ale nesmí se s ním nikdo pohádat, kapitáne, devítiocasá kočka je vždycky pohotově. Ne… vás mám radši, kapitáne!“ A ježto se domníval, že byl přec jen trochu opovážlivý, obrátil se ke kamarádům a řekl: „Nu, co myslíte, hoši?“ Strejcové se dívali s úsměvem kapitánovi do očí. Bontekoe se tvářil odmítavě. „Nuže?“ zeptal se Floorke. „ Fak co?“ „Ať žije kapitán Bontekoe!“ zařvali všichni. V Bontekoeových očích se něco zalesklo; tvář mu trochu zčervenala, ale úsměv kolem úst prozrazoval, že se ho projev námořníků nedotkl nemile. „Hybaj!“ zvolal. „Přiveďte tedy sklepmistra! Vždyť vám jistě běží jen o to!“ Nový řev. Také z vrchní paluby přiběhli námořníci. Cítili, že se něco děje. Floorke je chlapík! Hrome, ten dovede ze všeho vytlouci kořalku! Ale po jídle ustoupilo veselí všeobecné sklíčenosti. Ze zvyku šlo mužstvo také toho večera na palubu, aby se trochu pobavilo pod zářícím hvězdným nebem, ale řeč jim nějak nešla. Mlčky poslouchali, jak šplouchá voda u přídě. Toho odpoledne onemocněli tři muži.
- 125 -
OBÁVANÝ NEPŘÍTEL Za několik dní bylo už patnáct nemocných. V podpalubí se ozývalo takové úpění a nářek, že nikdo nemohl v noci spát. A nemocných přibývalo. Táta Dlouhán se chytal za hlavu, vymýšlel všelijaké lektvary na úlevu nemocným. Někdy trochu pomohly, zejména proto, že lazebník k nim připojoval utěšlivá proroctví. Ale o uzdravení ovšem nebylo ani řeči, pokud nebyla odstraněna příčina nemoci: nedostatek čerstvých potravin.. Nejhůře se vedlo Lojzíkovi Cocsovi. Bledě modré oči, nyní vyhaslé, měl vpadlé hluboko v očních důlcích; špičatý nosík byl den ode dne špičatější, po plavých vlasech mu stékal pot. „Já na to umřu,“ vzdychal. „Napřed tatínek, pak Jobek… my, v naší rodině, se neubráníme kurdějím, víte?“ Lojzík zmlkl a jeho bolestně stažená ústa prozrazovala, že trpí. „Bolí tě něco?“ zeptal se Harmen, jenž seděl s Lojzíkem na palandě. Lojzík zavrtěl hlavou a řekl ochraptělým hlasem starostlivě: „Pro maminku je hloupé, že umřu. Byl bych jí z téhle plavby přinesl hezkých pár centů…“ Nazítří visela vlajka vpolou žerdi. Lojzíkovo útlé, chlapecké tělo bylo zašito do pytle a za zpívání žalmu svěřeno vlnám. Děla přála mladému plavčíkovi šťastnou cestu do kraje, kde ho už nic nebude bolet. Bontekoe vyplatil Harmenu Kniphuyzenovi celou mzdu nebožtíka kamaráda. Harmen znal Lojzíkovu matku a odevzdá jí to. Harmen s pláčem zašil peníze do pytlíčku. Sklíčenost vzrůstala den ode dne. Bylo již osmadvacet nemocných. Dvakrát tolik námořníků si stěžovalo na velkou únavu v nohou. Mnozí ještě chodili, ale měli kruhy pod očima, bledé obličeje a bezbarvé rty. Když jednoho dne musilo ulehnout pět mužů, neodvažoval se Bontekoe plout dál. A k veliké radosti nemocných v podpalubí byla přední vaznice obrácena k Madagaskaru, kde, jak doufali, budou moci obnovit zásoby. Diede Doedeszoon, ač už také pociťoval jakousi ochablost, lezl co chvíli do „havraního hnízda“,
- 126 -
aby svýma osvědčenýma očima vyhlížel pevninu. Čtvrtého dne po obrácení přídě objevily se na obzoru hory. „Země! Země před přídí!“ Velké rozčilení. Starosti se vytrácely. V poledne se blížili k pevnině; vypadala lákavě. Hory byly porostlé lesy a celkem se zdálo, že je to úrodná země. Ale vznikla nesnáz. Jak přistát? Kam oči dohlédly, nebylo zátoky ani zálivu, který by mohl poskytnout Novému Hoornu ochrany. Zatímco Nový Hoorn plul sem a tam kolem pobřeží, vydal se kapitán s třiceti silnými námořníky a se stejným počtem mušket na pevninu. Když však chtěli přistát, zdálo se, že je příliv příliš silný. Zatímco se radili, co počít, přiběhli na břeh nazí hnědí muži, projevili své překvapení hlasitým křikem a pak se zastavili, zastiňujíce si oči rukama, aby líp viděli. Floorke se nabídl, že poplave na pevninu. Připjal si pevně kalhoty, frkl a hnal se vlnami jako žralok. Dvakrát ho příboj odrazil zpět: potřetí zaťal Floorke zuby a doplaval až ke břehu. Ztratil přitom kalhoty: nahý jako černoši tam na pevnině pleskl sebou na břeh. „Holá!“ volal na polekané domorodce, kteří se snažili, aby mezi nimi a tou podivnou bílou a rezavou obludou zůstala pořádná vzdálenost. „I unggu! Nemohli byste mi například říci, kam by kapal mohl spustit kotvu? Vždyť vy přec rozumíte malajsky?“ Malajci otvírali údivem ústa dokořán. Byli to krásně rostlí muži, velcí, černí jako uhel, s kadeřavými hustými vlasy a od hlavy do paty tetovaní hvězdami a květinovými vzorky. Jeden z nich přišel dlouhými pružnými kroky k Floorkovi, položil mu ruku na rameno a ukazoval k jihu. Cosi povídal, ale Floorke tomu nerozuměl ani za mák. Tu ukázal černoch na Nový Hoorn a opět k jihu. „Už jsem ti porozuměl, kamaráde!“ řekl Floorke potěšen. „Přistát jižněji, co? Máte tady něco k jídlu? Makán?“ A Floorke dělal, jako by si nacpával něco do úst a jako by žvýkal. Černoši se dali do smíchu. „Smějte se, až vás podvleču pod lodní páteří!“ zabručel Floorke a vrhl se znova do příboje. „Tak co?“ ptali se ho kamarádi, když mu pomáhali do člunu. „Jižněji… pf!… můžeme přistát… pf!… A kalhoty… pf!… jsem ztratil.“ - 127 -
„Rozuměl jsi jim, Floorke?“ „Docela, kapitáne. Rozumím všem jazykům.“ „A jak vypadají?“ „Černí jako boty, kapitáne, a pomalovaní jako ebenová truhlička mé tety!“ Floorkovy oči se najednou obrátily udiveně a rozhořčeně k pobřeží. „Safraporte! Tamhle jeden běží v mých kalhotách!“ A Floorke užuž chtěl skočit přes palubu. Ale lodníci ho zadrželi a Bontckoe řekl se smíchem: „Dám ti peníze na nové kalhoty, Floorke.“ „Takové krásné kalhoty!“ vzdychl Floorke. K jihu! Pluli těsně podle břehu po celé dni a nikde neobjevili zátoku. Nálada v podpalubí hrozně poklesla. Strejci ztratili důvěru ve Floorkovu znalost jazyků a Floorke nadával na domorodce, kteří ho připravili o kalhoty a o dobrou pověst. Nemocných bylo už přes čtyřicet. Padde měl co dělat, neboť ošetřoval Šilhána, který také nebyl ve své kůži. Jen naši tři mladí přátelé byli ještě zdraví. Jednoho jitra zmizela země z obzoru. Pluli k jihu, až k devětadvacátému stupni, a když ani tam nenašli pevninu, natož Floorkovo kotviště, obrátili přední vaznici na severovýchod k průlivu mezi Mauritiem a ostrovem Réunion doufajíce, že budou moci přistát u toho či onoho ostrova. V těch dnech zemřel zas jeden námořník, Boutjens. Lodníci se o něho nestarali ani na smrtelné posteli. Jen Hajo mu nosil každého rána hrnek horké kávy a v noci, když slyšel Boutjense naříkat, vstal a přinesl mu džbán vody. Zpočátku se Boutjens odvracel a bručel, když se Hajo přiblížil, a napil se, teprve když viděl, že ho hoch nepozoruje. Ale den před smrtí hmátl zhublými prsty po Hájových rukou a zeptal se slabým, chraptivým hlasem: „Proč… proč to děláš?“ „Protože tu nemáte přítele, který by vás ošetřoval,“ odpověděl Hajo. „Dobrá,“ vzdychl Boutjens, „myslil jsem, že ty…“ A Boutjens se dal do pláče. „Mám už tolik dní takové bolesti a oni mě nechají jen křičet. Včera byl u mne lazebník a povídal mi o bohu a o nebi… tak už tedy vím, že je konec. Dole v mé truhličce… myslím svou lodní - 128 -
truhličku…“ Boutjens se trochu zarazil. „Když mluvím o truhle, vidím před sebou rakev, ale ta ovšem na moři nebývá. Dole v mé truhličce leží prkénko; to zdvihneš; nikdo o tom neví, rozumíš? No a pod prkénkem leží třináct zlatých ve stříbře. Ty ti dám; nikdo jiný se jich nesmí ani prstem dotknout. Především dávej pozor, aby to neuviděl Blauw, protože je darebák.“ Boutjens zaúpěl a na chvilku zmlkl únavou. Ponenáhlu se mu dech zase uklidňoval; zavřel oči a zamumlal: „Kdo lituje svých hříchů, není darebák.“ Když ho následujícího rána spouštěli přes palubu, zalesklo se pod vodou bílé tělo velkého žraloka; rázem bylo Boutjensovo tělo strženo do hlubiny. Výkřik hnusu se ozval ze skupiny mužů, kteří právě dozpívali žalm. Když nazítří Gijs, černý Gijs, hodný kovář, se stejně rozloučil s četnými kamarády, vrhli se na něho tři žraloci. Pud je vedl na správnou stopu. Černý Gijs zanechal v Enkhuizenu dvě dcerušky. Po dohodě s kapitánem se Hajo rozhodl, že peníze, které zdědil po Boutjensovi, schová pro ta ubohá děvčata. Následujícího dne nová oběť. Tentokrát odbyli všecko potichu, aby nepřipomínali nemocným v podpalubí, co je snad čeká. Po dvou dnech uviděli na obzoru východní pobřeží Réunionu. Loď plula pomalu podle pobřeží a měřila hloubku. Teprve čtyřicet sáhů hluboko dosáhla olovnice dna. Pobřeží bylo tedy velmi příkré. Přesto se Bontekoe rozhodl, že spustí kotvy. S tlukoucím srdcem naslouchali nemocní v podpalubí klepání rumpálu a potom těžkému plesknutí do vody. Konečně! Vylezli z lůžek a prosili kapitána, aby je vysadil na břeh. Bontekoe se díval nerozhodně na ubohé lidi. U příkrého pobřeží by mohl být Nový Hoorn snadno odplaven, a pak by byla loď odloučena od poloviny mužstva. „Odvahu, hoši!“ řekl tedy. „Pošleme na pevninu člun a uvidíme, je-li možno odtamtud něco získat!“ Zatímco se zdraví námořníci zabývali spouštěním joly, rozmlouval Bontekoe v kajutě s obchodníkem o žádosti nemocných. Rol se bránil zuby nehty proti vylodění nemocných na místě, kde - 129 -
nebylo pořádného kotviště. Ač se Bontekoe tvářil, jako by s ním nesouhlasil, přece musil uznat, že Rol má pravdu. Za čtvrt hodiny plul Bontekoe s dvaceti muži k pevnině. Zatáhli člun kousek na břeh, aby jej neodnesl odliv, a pak podnikli výzkumnou cestu. Byly překonány i přepjaté naděje Floorkovy, který již na dálku tušil všelijaké skvělé věci. Padesát loket od břehu stály porůznu háječky, v jejichž stínu nalezli sta a sta velkých želv. Les za háječky hlaholil ptačím křikem. Muži si rozčileně klestili cestu kapradinami až loket vysokými, pak došli na otevřené slunné místo s vysokou trávou, která byla na jedné straně docela ušlapaná. V dálce zněl dusot kopyt; podle všeho to bylo stádo prchajícího skotu. Námořníci šli do stínu vysokých stromů, slídili všude mezi kmeny a listím, kde křičící papoušci metali kozelce kolem větví. Na sta jich poletovalo plavcům pod nohama. Shromažďovali se mezi planými ananasovníky s lesklými červenými srdcovitými lístky a ztráceli se v podrostu. Velcí modrošedí divocí holubi pokukovali mezi větvemi a tichým „vrkú“ vyjadřovali úžas nad divnými neznámými dvojnožci. Námořníkům nedalo mnoho práce ubít holemi několik nic netušících ptáků. Vrátili se v jole s ananasy, želvami a s holuby. Nemocní leželi na palubě a čekali. Když viděli, co kamarádi přinesli z pevniny, prosili znova kapitána, aby je vysadil na břeh. Bontekoe se radil s obchodníkem, má-li se toho odvážit. Rol vrtěl hlavou. „Jako zástupce pánů velitelů musím se co nejrozhodněji postavit proti šílenému hazardování, jímž by zdar celé cesty byl dán v sázku!“ ujišťoval Bontekoea. Bontekoe ho poslouchal a stěží potlačoval hněv. „Jako otec svých námořníků nemohu se odhodlat k tomu, abych je naházel žralokům!“ řekl pak. „A nedovedou-li si to páni velitelé představit, měli by sami jako kapitáni podniknout výlet na východ!“ Rol sklonil hlavu. „Přeji si, aby bylo zjištěno, že jsem se stavěl na odpor!“ „Chcete to mít černé na bílém?“ zeptal se Bontekoe posměšně a odešel k nemocným strejcům. „Hoši, pomozte si navzájem do joly; vysadím vás trochu na pevninu!“ „Ať žije kapitán! Hoj! Hurá! Ať žije náš dědek!!“
- 130 -
Jak rychle byli nemocní v člunu! Bontekoe jim dal s sebou plachtu, aby si mohli rozbít stan, pak dva zdravé kuchtíky, olej, ocet, hrnce, aby měli v čem vařit, zbraně a nářadí. Kapitán sám vsedl na jolu s tuctem veslařů, kteří měli nemocné dopravit na pobřeží. Chtěl prožít radost těch ubožáků. Nevěděli, co by si počali radostí. Měli slzy v očích, když se slezli v hedvábné trávě. „Cítíme se zase skoro zdraví, milý kapitáne!“ Ostatní námořníci se vydali na novou výzkumnou cestu, šli jiným směrem než předtím. Nachytali skoro na dvě stě divokých holubů, napíchli tučné ptáky na dlouhé hole a pekli je pro nemocné i pro zdravé. Bylo radost dívat se na všecky ty prskající ohýnky v nastávajícím soumraku. Prozatím, pokud nevěděli, co se skrývá na ostrově, postavili stráže. Také na lodi nebyli potichu. Kuchař uvařil želvy, které námořníci přivezli z první výpravy; vařil je se sušenými švestkami, uloženými ještě v lodní prostoře. To jim chutnalo! Strejci se najedli dosyta, cucali dýmky, dívali se na hvězdy a svět jim už nepřipadal tak nehostinný. Za tři hodiny po západu vrátil se kapitán se zdravým mužstvem zpátky na loď. Rozkázal, aby člun nevytahovali: chtěl se v noci vydat trochu podle břehů a hledat kotviště. Rolí se chytil strýce: ,,Smíme s vámi, strýčku? Hajo a já?“ „Neudělali byste líp, kdybyste šli na kutě?“ „Vždyť my stejně nebudeme spát, dokud nebude mít Nový Hoorn své kutě.“ „Nu tak hybaj!“ řekl Bontekoe s úsměvem. „Smím vám poděkovat, strýčku?“ Bontekoe se podíval přívětivě na synovce. „Copak jsi dělal po celou plavbu? Lenošil?“ „Ano, strýčku!“ „To jsem si myslil. Lazebník se asi jen vychloubal. Kolik malajských slov znáš?“ „Tčuma sedikit, sadža, tuwavn. Tepani sahan hari saja adžar.“ „Mm. – Ukaž mi na této hvězdné mapě Blížence!“ „To je Kastor, strýčku, a to je Pollux.“ - 131 -
„A teď mi je ukaž na obloze!“ „Nemohu, strýčku!“ „Proč ne, hlupáku?“ „Protože vidíme jen jižní oblohu, strýčku.“ „Dobrá, ale proč se jmenují Blíženci?“ „Nevím, strýčku. Vy to víte?“ „Ne, kluku opičácká, také to nevím.“ Rolf se zatvářil jako hodný hošíček. „Smím tedy s vámi, strýčku?“ „Ano, jen pohni kostrou!“ Hajo vyskočil na tři lokte, když mu Rolf vypravoval, že smějí plout člunem. „A Rolfe, ty povídáš, že kapitán pojede s námi?!“ „Ano, jistě.“ „Ó, Rolfe, Rolfe!“ Hajo zatančil takový kankán, že by mu byli záviděli i Zulukafři.
NOČNÍ PLAVBA V ČLUNU Noční ticho rušilo jen pravidelné pleskání vesel a mírné šumění příboje, který ani nevypadal jako příboj. Nikde vánku; na plachtění se nedalo ani pomyslit. Pobřeží začínalo být močálovité; jen místy se zaleskl kousek písčiny mezi nízkým podrostem a zahnívajícími popínavými rostlinami. Vlny narážely tiše na pobřeží. A tiše se zas vracely zpátky. Chvílemi se skryl měsíc za mraky. Stromy s vysokými vzdušnými kořeny, rostoucí dále na břehu na temných skálách, které hrozivě trčely, vypadaly pak jako obludné stonožky na písku. Kořeny nejrozmanitějších tvarů, jež se kroutily v hrozné změti až ke kraji vody, byly jako jedovatí hadi, hrozící, že ovinou a uškrtí všecko, co se opováží do jejich blízkosti. Doveslovali k malé říčce. Veslaři se marně snažili, aby do ní vpluli; změť vodních rostlin se vzpříčila před přídí a tlačila člun zpět. Na březích stály silné, podivné stromy: větve se splétaly a sahaly nad vodu. Listí bylo tak husté, že nebylo vidět ani na píď oblohy: řeka jako by prýštila ze strže. Tu a tam vířily svatojanské mušky; - 132 -
některým plavcům se zdálo, že vidí mezi stromy svítící oči. Leopard? Bontekoe dal nazdařbůh vystřelit. Účinek byl překvapující: jako by se ozvalo tisíc mušket; les zazvučel pronikavým výkřikem, plácáním křídel, lámáním větví… a blízko člunu se vynořil z vody zoubkovaný ocas, lesknoucí se v záři měsíce a mrskající do vody, až se rozstřikovala na všechny strany. „Kajman,“ řekl kapitán a nahnul se přes zábradlí joly. Veslaři byli zpocení jako myši. „K čertu, já jsem si myslil…“ – „Ano, já jsem si to myslil taky!“ A znova zvítězil humor. „Byl bych ho nejraději popadl za ocas!“ zvolal největší čtvcrák. „Nu a pak?“ „Pak bych ho strčil do psí boudy a štval na tuláky.“ „Nuže, hoši, plujme dál!“ nabádal kapitán. Plavci mlčky veslovali. Hrome, to je parno! Pot jim stéká po ramenou a po prsou. Ráz dva, ráz dva! Pleskají vesla. Velký pták se mihne jako stín nad vodou, a jak letí, zakvílí žalostně. Ponenáhlu podléhají drsní plavci náladě tropické noci, plné tajemství. Nemluví, nezpívají, naslouchají stísněně žhavému supícímu dechu ticha. „Pst!“ šeptá Hillo Jopkins, sedící na přídi. „Zastavte!“ ‚ A když veslaři spustí vesla, ukáže na cosi tmavého, plujícího po vodě. „Kmen stromu,“ vysloví plavci domněnku. „Já ten kmen trochu polechtám!“ řekne Hilke, „uvidíte, jak bude uhánět! Obraťte člun, ale opatrně! Smím, kapitáne?“ Bontekoe přikývne; námořníci obrátí člun a tiše zamíří ke „kmeni“. Hilke se postaví na palubě na zádi, zvedne dlouhýma rukama veslo… Cosi zapraští, voda vysoko vystříkne, kusy dřeva se rozlétnou. Hilke drží v hrsti poslední kousek přeraženého vesla. Kmen pluje dál – je to opravdu kmen. „Zatrac… ,“ bručí Hilke. „Myslil jsem, že je to krokodýl!“ „Měl ses ho zeptat!“ vysmívají se námořníci. A Floorke povídá: „Je to asi spící krokodýl! Tyhle potvůrky mají pořádnou kůži! Můžeš je řezat, krájet, než něco ucítí! Nemám pravdu, kapitáne?“ Bontekoe.se usmívá. „Dále, hoši!“ Strejcům se to líbí a veslují nyní jako o závod. „Dostanete všichni napít, vydržíte-li tři hodiny veslovat!“ směje se Bontekoe. - 133 -
„To si snadno vyděláme, kapitáne! – Koukni, Hilke, tamhle zase něco plave. Nechtěl bys…?“ Hilke trochu bručí. Vesla se tiše noří do vody. Najednou veslaři zaváhají. V dálce cosi duní. Temně. Tajemně. Pak zas ticho. „Co je to?“ „Pst!“ Znovu to duní. Závan větru ochladí zpocená záda veslařů tak rychle, že se mimoděk zachvějí. „Bouřka!“ Při horlivém veslování si nikdo nepovšiml, že nebe je na jedné straně jakoby pokryté sazemi. Přes měsíc se právě šine velké mračno. „Co máme dělat, kapitáne?“ „Myslete na kořalku!“ „Plesk! Plesk!“ hovoří veslu znovu. A několik ptáků vyletí velkým povykem z vodních rostlin a míří na břeh. Stmívá se čím dál víc. Krátké závany větru se ženou kolem člunu, a jak vpadne vítr mezi stromy, začne listí tajemně šumět… Húhú…“ skučí vítr. „Hí, haííí,“ chechtá se vítr z jiné strany. Vzduchem se vznášejí duchové. Krčí se tamhle pod kořeny: když jola pluje mimo, šeptají si cosi. Stmívá se, stmívá se až strach. Veslaři veslují jako diví a čekají, co nastane. Blesk! Nebe i země vzplanou. Mraky, ještě před chvílí černé, jsou nyní oslnivě zlaté, kmeny stromů jako třpytivé safíry. V téže chvíli zahřmí, až se člun zachvěje: voda jako by se roztrhla: strejci se chytnou lavic a pohlížejí si do očí rozšířených strachem. Pak se bouřka přežene a hučí zuřivě v dálce. A jako by příroda vynesla rozsudek, spustí se lijavec, pravá zátopa. V dlouhých, tlustých provázcích se hrne voda z nebe. Námořníci křičí jeden přes druhého: jeden druhému nerozumí. Není také třeba. Všichni vědí, že zakrátko bude člun plný vody. K břehu! je jediná myšlenka, která všechny ovládá. Veslují jako šílení: když už nemohou dál pro kořeny, opírají se vesly o mělké dno. Vyskočí na břeh. povytáhnou člun z vody. Pak se ženou pod strom na břehu a schovávají se. Jsou ještě stále jako ohromeni. Nad hlavami jim zní ohlušující koncert prudce bijícího deště. A nestojí tam ještě, ani co by pět napočítal, a už se voda prodere listím a proudí po silném kmeni dolů. řine se v maličkých vodopádech po listí a žene se přes sehnuté, huňaté větve. - 134 -
Jakýpak je to strom? Listy jsou tuhé jako kůže a tak tlusté, že by se z nich mohly krájet podešve. Námořníkům se zalíbí všechno to hučení, dunění, bubnování, syčení, praskot a pištění v tisíci tónech: lechtání velkých padajících kapek je rozjaří. Vysvléknou si šaty, nechají pleskat občerstvující vodu na nahou kůži a v pošetilé radosti divoce vyskakují a křepčí. Déšť dodává životní síly stromům a rostlinám; proč by ne holandským námořníkům? Brum!!! oslnivé světlo, rána, určená, aby roztrhla zemi: půda se zachvěje, jako by ji šlehl bičem; do hromu a hučení přívalu se mísí praskání dřeva. Větve se lámou a rozletují napravo nalevo a z jednoho silného listnatého stromu, vzdáleného asi dvacet kroků, kde se skryl kapitán se svými lidmi, se snese… cožpak je to ďábelské mámení?… černá postava zahalená do závojů. Postava? Je jich na tisíce, na stotisíce, těch postav, jež se proplétají, hemží, potácejí, odtrhují od sebe, křičí a rozletují na všecky strany. Vypadají jako netopýři, ale mají křídla tak dlouhá jako Hilke paže. „Kaloni!“ volají na třesoucí se kamarády plavci, kteří už byli v Indii. „Létající psi!“ Strom, do něhož uhodilo, je dohola sežehnutý, je rozštípnut od vršku až ke kořenům. Bílá trhlina vypadá proti obloze, černé jako peklo, jako tenký, bledý plamen. Všude kolem dokola jsou rozházeny kusy lýka. A na zemi se hemží černá hromada ječících zvířat, která se marně snaží vzlétnout: když některý kaloň zamává křídly, pokoušeje se vyprostit z hromady, zakousne se mu tucet druhých do těla. Floorke uchopí jednoho kaloně v týlu a zdvihne ho vítězně do výše. Zvíře rozevře tlamu a bije křídly. Zatím v dálce stále ještě hřmí. Na západě na temné obloze se míhají hrůzné klikaté blesky, na chvíli zazáří jakési ohnivé sloupy a pak najednou zmizí. Náhle déšť ustane. K zemi už nepadne ani kapka: jen ze stromů ještě prší. Plavci se už ponenáhlu seznamují s hříčkami tropické přírody. – Pozorně si prohlížejí Floorkovu kořist. „Pusť ho, ať vidíme, jak umí lítat, Floorke!“ Floorke hodí kaloně do vzduchu. Zvíře odletuje nejistě: letí stále nalevo, neboť má asi zraněné křídlo. Přeletí ještě přes břeh a vpotácí se pak do vody, křičí a bije bezmocně křídly. Přižene se temná příšera, otevře tlamu plnou ostrých zubů, zakousne kaloně a ten klesá - 135 -
do hlubiny. „Hrozná země!“ vzdychají plavci. Kaloni pod stromem jsou většinou ranění nebo mrtví. Hajo najde jednoho ležícího na hřbetě s roztaženými křídly; na prsou mu sedí mládě, které se přimklo drápky k matce, a Hajo se je marně snaží odtrhnout. Zavolá si k té divné věci Rolfa. „To dělají i naši obyčejní netopýři, Hajo! Nosí mláďata s sebou.“ Hajo se poškrábe za uchem. „Teď chápu, proč jsem nikdy…“ „Snad jsi nehledal vejce?“ zeptá se Rolf. „Ano,“ odpověděl Hajo, „a také jsem našel. Ale když jsem je dal pod slepici, vylíhla se z nich káčata!“ Rolf se smál a Hajo také. „Musíme dál, hoši!“ zazněl Bontekoeův hlas. Člun byl obrácen a odstrčen na vodu. Osvěžení a odpočatí námořníci do něho skočili, odrazili od břehu a zvedli vesla. Čím rychleji budou veslovat, tím spíše jim uschnou mokré šaty! Nebe se vyjasnilo, tu a tam vysvitly z mraků zlaté a stříbrné hvězdy. Za veselé rozprávky veslují lodníci několik hodin. Pruh písku podle pobřeží se ponenáhlu rozšiřuje. – Na východě se začíná nebe zbarvovat. Všecky barvy se tam mísí: pomerančová, karmínová, fialová. Velký mrak zaplane jako oheň. Plamínky olizují jeho okraj. Na zemi se ozývají ptačí hlasy. Křik, ječení, cvrlikání, pískání oznamují jitro. A náhle se objeví sluneční záře; paprsky se rozbíhají na všecky strany, odrážejí se oslnivě od mraků. Mlha, vznášející se nad vodou, se ponenáhlu ztrácí; hluk nad zemí se zvětšuje až v ohlušující rámus. Šedí, modří, rudí, černí, zelení ptáci poletují kolem stromů a zaletují do vrcholků. Nebude asi tak parno jako v minulých dnech; bouře očistila vzduch. Námořníci jsou čím dál tím čipernější a zpívají písničku s refrénem, stále se opakujícím: „… a zakruť krkem špekům a bij na buben, bum, bum!“ Slavnostní jitro kape jako balzám do duší námořníků, takže zapomínají na všecko trápení. - 136 -
A náhle, když obepluli zarostlý záliv, objevuje se před nimi skvělá písečná zátoka! Olovnice letí přes palubu. Všichni se obávají, že tu nebude dost vody pro Nový Hoorn… ale lano už se napíná – a hrome! je zde ještě pětačtyřicet sáhů hloubky! Vplují rychlými údery vesel do zátoky, do tak božsky krásné zátoky, že námořníkům poskočí srdce v těle. Tady skuta bezpečně zakotví. „Co soudíte o téhle zátoce, hoši?“ „Že byste si ji měl vzít do kapsy a zanést domů, kapitáne!“ Veslaři veslují k břehu, vytáhnou jolu hezký kousek na pevninu a vydají se na cestu v radostném očekávání tisíce a jednoho divu, které tam jistě spatří. První nález je velké pleso, vzdálené na tři délky lodi od břehu. Voda je úplně průhledná a slunce svítí až na dno. „Že je to sladká voda!“ řekne Floorke. Sehne se, pije a s odporem vodu vyplivne. „Jistě podkal, co?“ ptají se ostatní. „Co tě napadá!“ odpoví Floorke. „Chutná skvěle. Jen ochutnej.“ „Je-li tak dobrá, nechcem ti ji všecku vypít,“ ujišťují ho ostatní strejci. Trochu dál se dají někteří námořnicí do křiku: „Jémináčku, to je ryba! Jistě sto liber!“ Všichni se tam ženou. „Kdepak?“ „Pryč, to se rozumí,“ zní lítostivá odpověď. „Když tak dupete!“ „Jak vypadaly, Gevertsi?“ ptá se kapitán. „Hnědé byly, kapitáne. S dlouhým pruhem a dole bílé, viď, Rezoune?“ „Byly jistě dlouhé!“ ujišťuje Rezoun. „Tamhle je zas jedna!“ Ve vodě se mihne půvabným pohybem ryba, zrovna taková, jak ji líčil Geverts a Rezoun. Hřbet má lesklý jak ocel, a když se trochu obrátí, je vidět břicho bílé jako stříbro. Floorke vleze opatrně do vody, jde, co noha nohu mine, k rybě, která se zastavila a ani se nehýbe, tak jako to dělává štika… Šup! a je tatam! „Měl jsi jí posolit ocásek!“ pošklebují se strejci. „Nemluvte mi o soli!“ bručí Floorke a ještě jednou odplivne. „Jaká je to ryba, kapitáne?“
- 137 -
- 138 -
„Zdá se, že je to cípal,“ řekl Bontekoe. „Až bude Nový Hoorn v bezpečí, rozestřeme tady sítě!“ Obejdou pleso. Trvá to jistě čtvrt hodiny. „Hola! Podívejte se!“ Muži se překvapeně zastaví. Z lesa na protějším břehu vyjde vznešeně, odměřenými kroky růžový pták. Má takřka loket vysoké nohy a na dlouhém zprohýbaném krku kroutí těžkým křivým zobákem. Objeví se ještě dva jiní, pak už jich je tucet a všichni napolo poletují, napolo kráčejí velkými, pružnými kroky. Všichni se znenadání zastaví, obrátí hlavy tam, kde jsou plavci, a vyrazí drsný výkřik údivu, načež z křoví vyjde několik desítek ptáků, kteří jdou také jako na chůdách a také se udiveně zastavují. U většiny netrvá překvapení dlouho. Čechrají si horlivě peří, přičemž kroutí krkem v nejpodivnějších záhybech, pak kráčejí dlouhým krokem přes břeh, a když dojdou do podkalu, strčí do něho hlavu tak směle jako před chvílí Floorke. Ale v lovení ryb jsou šťastnější: tu a tam se už některému mrská rybka v zobáku. „Plameňáci!“ řekne Bontekoe. Když muži obejdou zátoku, blíží se k ptákům a plameňáci se sotva pokoušejí o útěk. Zaběhnou co nejklidněji do vody, s hlavou pyšně vztyčenou, a dopřejí si při tom času, aby chytili do zobáku tu a tam nějakou rybu, a házejí si ji, zdvihajíce zobák, do dlouhého krku. Hajo se rozhodne, že si jednoho vezme pro Dorise. Ale co by takové potvůrce dával žrát? „Rybky, garnáty, kraby…,“ řekne Rolf. „Nu, my bychom s ním chodili do přístavu,“ odpoví Hajo, „tam by si už sám mohl chytit, co rád jí. To by se hoši divili! Myslili by, že jsem ho sám nabarvil na červeno!“ Odejdou na pobřeží. Také tam leží na kraji ve stínu stromů nesčetné velké želvy. „Zde jistě nebydlí lidé,“ pravil Hilke, „jinak by tahle zvířátka byla plašší!“ Bez velkých obtíží si námořníci klestí cestu nízkým lesem. Na kmenech stromů visí orchideje, vstavače, jejichž půvabné květy se v šeru lesknou a odrážejí podivuhodně krásně od temného dřeva stromů. Nejpodivnější rostliny se tu splétají: huňaté keře s velkými šťavnatými bobulemi; nízké stromky, které mají místo kmene aspoň padesát podstavců; plody jsou pohromadě jako hrozny. A všude mezi stromy rostou vysoké kapradiny, jejichž velké listy se rozprostírají - 139 -
nad hlavami námořníků jako ochranné ruce s dlouhými špičatými prsty. Na tisíce malých ptáčků visí a houpá se na hroznech plodů, poskakuje a přeletuje z větve na větev a ani chvilku nezavře zobáček, jsou tu ptáci s dlouhými ozdobnými ocasy; jiní zase mají kolem krku velikánské okruží jako radní pánové; opět jiní tenké dlouhé zobáčky, jistě tak dlouhé jako celé tělíčko, a zas jiní s těžkou chocholkou na hlavě, praví minstrelové, středověcí pěvci. Hrozně se zajímají o svou vzácnou osobičku. Všecek ten malý nárůdek projevuje takový chvat a horlivost, jako by na celém světě nebylo nic jiného na práci než mlsat med! A ani jediný se nedá vyrušovat ze svého zaměstnání příchodem strejců. Papoušci s ohnivě červenými ocasy křičí, až to srdce proniká. Někdy se některý rozlétne s pekelným křikem a odnáší kousek rákosu. Pak přijdou plavci k úzké, bystře plynoucí říčce, tekoucí z hor k jihu do moře. Voda v ní je čistá a chutná báječně. Námořníci jdou kousek podle břehu a uvidí tlusté úhoře, lezoucí po zemi. A náhle sprásknou všichni údivem ruce, když se z křoví vykolébá stádo tlustých hus, které se s velikým křikem chystají vykoupat se ve vodě. „Odtud už jakživi nepůjdeme, kapitáne!“‚ volají muži rozjařeně. Nosáč popadne jednu husu a bez okolků zakroutí křičícímu ptáku krkem. Bude na pekáč! Ale pak se musí honem honem ztratit, neboť kamarádky bílé opeřené oběti se přikolébají, syčí, tlučou křídly a divoce rozvírají zobáky. Také ostatní námořníci uskočí opatrně stranou. „Hoši,“ řekne Bontekoe, „teď se vrátíme a poplujeme s lodí do zátoky. Bude odtud tak asi pět mil; dnes večer tedy můžeme být opět zde a ještě se postarat o nějaké zásoby.“ A tak se námořníci zase vrátí na pobřeží, kde je s křikem uvítají plameňáci, jejichž počet se zatím rozmnožil na sta. „Teď něco uvidíte,“ prorokuje Floorke. Křičí, tleská do dlaní a nakonec se rozběhne proti ptákům, kteří ulekaně rozvírají křídla. A strejci vidí něco tak krásného, že údivem otvírají ústa. Je to jako pole plné pivoněk, jejichž růžově červené kalichy se najednou rozvily a jejichž nádherné květy se náhle vznesly k nebi. „Neřekl jsem to?“ chlubí se Floorke.
- 140 -
Ale námořníci neodpovídají, dívají se beze slova nahoru, až je bolí za krkem. Pak skočí do člunu a veslují pryč. Podle slunce může být asi tak osm hodin ráno. Zvedne se trochu vítr; k radosti všech mohou plavci rozvinout plachtu. Bílé plátno se pořádně vzdouvá; ze zpupnosti si námořníci vyvěsí vlajku, která je schována v bedničce na zádi. V nejpohodlnějších polohách, jaké si dovedou vymyslit, leží strejci jeden přes druhého, pobručují si radostně, když se stožár nad jejich hlavami kolíbá, plouží prsty ponořené v čerstvé, jasně modré vodě, mluví rozjařeně o dobrodružství uplynulé noci a o tom, co bude dál. A sborem zpívají naříkavě všecky lodnické písničky svého velkého pořadu – jednu smutnější než druhou. Holandský námořník zpívá totiž vesele, jen když se musí proti něčemu bránit. Ale když jde všecko po větru, jako toho nádherného jitra, není mu žádná písnička dost smutná. Za sedm hodin kotvil Nový Hoorn bezpečně na obou kotvách v zátoce, která byla pokřtěna, mlčky sice, ale všemi hlasy, na záliv Plameňáků. Slunce pálilo.
ROH HOJNOSTI To byly časy! Mohli jen natáhnout ruce a měli zvěřiny, kolik jim bylo libo. Šest mužů si vyšlo na lov do podkalu a rozestřeli tam sítě. Než se rozhlédli, měli síť plnou. Harmen, Rolf a Hajo šli k říčce, která se hemžila tlustými úhoři. Hajo lezl opatrně do vody, aby je nachytal, ale ryby mu proklouzly mezi prsty. „Já vím něco lepšího!“ řekl Harmen. „Rozestřeme místo sítí své košile.“ Vysvlékl se z košile a udělal na ní pořádný uzel. „Musíš ji svázat líp,“ prohodil Rolf. „Myslíš pro těch pár dírek?“ řekl Harmen pohrdavě a jedovatě. „Dej mi také košili, Hajo, tu převlékneme přes mou!“
- 141 -
Hajo ochotně odevzdal svou košili. Pak už nemohl vyklouznout ani sebemenší úhoř. A s velkým úspěchem táhli „síť“ říčkou. Harmen si pevně uvázal kalhoty na lýtka, aby je mohl použít jako skrýše pro úhoře. „Úhoři nekoušou!“ ubezpečoval kamarády, když strkal do kalhot lepkavé, kroutící se úhoře. Konečně se kalhoty napjaly na všech stranách a pohupovaly se tajemně nahoru dolů. „Ti se tam zatrackaně mrskají!“ přiznal se Harmen. Ostatní námořníci se vydali na lov holubů. Bez nejmenší námahy byli krásní modrošedí ptáci schytáni. Bylo dojemné dívat se, jak ubozí kamarádi pochytaných holubů vydávali v nebezpečí svůj život, aby osvobodili vězně. Také papoušci a trpasličí papoušci hájili své druhy a poletovali s křikem kolem hlav námořníků, kteří chytali nějakého křivozubce. Někteří lodníci se dostali tak do úzkých, že raději svou kořist pustili. Vždyť papoušci zatrápeně štípali. Padde byl tak rozjařen, že se nedovedl omezit na jednu věc. Objevoval se všude, kde po jeho pomoci netoužili, odběhl, když mu to dal někdo najevo, vracel se zas a nakonec se spokojil s tím, že dělal poznámky o tom, co dělali druzí. Byl opatrný jako straka a stále pohotově, aby mohl vylézt na strom, kdyby ho neblahý osud přivedl nablízko lvu nebo tygru, a vyhýbal se každému kmeni, za nímž by se mohl skrývat číhající lidožrout. „Co to děláte?“ zeptal se námořníků, jimž bylo uloženo, aby z říčky nabrali vodu do prázdných kádí. „Bereme vodu. Na čištění zubů! Pomoz nám trošku!“ „Vy už teď nabíráte vodu! Vždyť ještě dlouho neodplujeme!“ „Vrchní lodník to řekl. Jinak nám po tom nic není.“ „Vrchní lodník se dočista zbláznil,“ ujišťoval je Padde. Strejci udiveně vzhlédli při opovážlivých slovech lodního sklepníka, jemuž ještě neuschlo mléko na bradě. Padde vypjal hruď, aby ukázal, že neodvolá vyřčené slovo. „Řekl bys to, kdyby při tom byl vrchní lodník? Ještě jsem tě nikdy neviděl, že bys někomu vyčinil.“ „Také jste asi neviděli, že by vrchní lodník někomu vyčinil, co?“ zeptal se Padde a pyšně se otočil. Strejci se za ním dívali, otvírajíce údivem ústa.
- 142 -
Padde se vydal na pobřeží, kde se hlouček námořníků zabýval chytáním želv, což byla málo napínavá honba, protože ta těžkopádná, obrovská zvířata se ani trochu nepokoušela o útěk a omezovala se na to, že schovala hlavu a nožky pod rohový štít. Obraceli je holemi a táhli k místu, kde si Bochánek rozbil tábor. Padde se rozhodl, že se dá také do práce. Ale když se snažil odvalit těžkou želvu, kterou si vybral za oběť, objevil pod želvou díru v písku, a v ní leželo nesčíslné množství kulatých vajíček, velikých asi jako holubí vejce. Pomocník lodního sklep-mistra začal ječet jako sele. „Pojďte sem, pojďte se podívat!“ Námořníci přichvátali a byli zrovna tak udiveni jako Padde. Ale Gerretje, strejc s dlouhým krkem a ‚s hlavou jako kulička, viděl už dvakrát Sumatru a Bantam, a bez velkých řečí vybral vajíčka z díry a schoval si je do čepice. „Dejte je sem!“ zvolal Padde. „To jsou moje vajíčka!“ „Počkej si tady chvíli,“ radil mu Gerretje, „však ona jich ještě snese dvakrát tolik!“ Strejcova řeč zněla trochu drsně a také opravdu byla drsná. Padde mu nevěřil, ani co by za nehet vlezlo, a aby to dokázal, praštil mu pořádně po čepici, právě když se Gerretje s úšklebkem sehnul pro poslední hrst vajec. Pak uháněl honem pryč, zatímco Gerretje lál a proklínal a stíral si rozmazaná vejce z krku, z uší a očí. Padde se zlobil a mrzel. Umínil si, že si bude stěžovat kapitánovi. Ale zatímco hoch všude hledal kapitána a lodníci ho podle námořnického zvyku posílali sem a tam, uviděl, že je u jednoho stromu přistaven hrnec. V kmeni byly zářezy a z nich tekla bílá, hustá šťáva rovnou do hrnce. Nevypadalo to zrovna nelákavě. Padde napřed trochu přičichl a pak pln důvěry ponořil palec a ukazovák do hrnce a olízl je. Důvěřivost byla odměněna. Padde zjistil, že hustá bílá šťáva je sladká, a protože mu chutnalo všechno sladké, ponořil znova prsty do hrnce; a když tak lízal a polykal, zrál v něm úmysl, že neustane, dokud se neobjeví dno hrnce.‘ Znenadání však mu začaly pršet tvrdé ořechy na hlavu a na ramena a z výše, zpod dlouhých ostnatých listů nařezané cukrové palmy, zařval Nosáč: „Zatrachtilý kluku!“
- 143 -
Padde, ztuhlý leknutím, pohlédl nahoru. Teprve když se ujistil, že je to jen Nosáč, a ne lidojed, který se tam schoval pod listí palmy, zase se uklidnil. „Nemá to ani za mák chuti!“ prohlásil. „Nech tedy toho lízání!“ „Řeknete-li ještě slovo, rozkopu vám celý ten krám!“ ujišťoval ho Padde. A aby dokázal, že tak hned nezáleže do své skořápky, šups! strčil do hrnce celou pěst. „Safraporte!“ vyrazil ještě Nosáč. Padde si olízal ruku a šel po svých. Byl do své sladké práce tak zabrán, že ani nezpozoroval, jak se mu usadila na ruce velká vosa, kterou také lákala vůně palmové šťávy. Ale náhle ucítil silné štípnutí; smetl z ruky okřídlenou potvůrku, křičel, jako by ho na nože bral, a strčil si skoro celou ruku do úst, aby si bolest vycucal. Ale zraněná ruka naběhla jako bačkora. Padde byl tak rozladěn, že ho mrzel život. Hledal zapomnění, a našel ho konečně v horské bystřině. Nabral si do úst vodu, pak plaval naznak a hrál si na velrybu; přikládal si prsty na rty a vyfrkoval vodu mezi nimi. Chtěl se také potápět, skočil tedy z větve nad vodou, ale padl prudce na žaludek. Proto se plavání vzdal. Za půl hodiny bylo ho možno opět vidět, jak se loudá s tyčí, na níž byla připevněna tabulka s jakýmisi písmeny. „Přečtěte mi to, otče Dlouháne,“ řekl a strčil lazebníkovi, který hledal bylinky, tabulku pod nos. Lazebník si překvapeně nasadil brýle: „Já, Adriaen Maertszoon Block, velitel… – to musíme ukázat kapitánovi! Jak ses k tomu dostal, Padde?“ „Našel jsem to!“ řekl Padde. „Hned jsem si myslil, že jsou to písmenka; tady je například p, vidíte? Nu, a co je tam ještě?“ „Nuže, přítelíčku, tady je napsáno…,“ a táta Dlouhán si poopravil brýle, „je tu psáno, že Adriaen Maertszoon Block léta Páně 1612 byl s třinácti loďmi na tomto ostrově. Přišel na zdejším pobřeží o několik mužů proto, že se v příboji rozbilo několik šalup. Slyšels přece o Adriaenu Maertszoonu Blockovi?“ „Ano,“ odpověděl Padde. „Kapitán Hoornského slunce se jmenuje Blok.“
- 144 -
„Tak…,“ zapochyboval táta Dlouhán. „Ale tohle byl admirál, víš? Na africkém pobřeží porazil španělskou flotilu s loďmi, o nichž zde mluví.“ „Prapodivná věc!“ řekl Padde. „A když si pomyslím, že teď jezdí na špinavém tjalku do Stavorenu jako obyčejný kapitán.“ V poledne byl slavnostní oběd. Strejci pekli holuby a husy na rožni a kropili je želvím tukem, takže se blyštěli a měli krásnou vypečenou kůrku. Bochánek si pro sebe připravil plameňáka, z něhož snědl jen tlustý masitý jazyk, který vyplňuje celou spodní čelist. Podle Bochánkovy tváře a jeho spokojeného mlaskání a podle toho, jak si olizoval prsty, bylo možno soudit, že jazyk plameňáka je obzvláštní lahůdka; nejeden námořník si umínil, že příštího dne také chytne za ocas takového chlapíka s červeným peřím. Úhoři a jiné ryby plavali napřed v syčícím, praskajícím tuku a potom v hladových žaludcích dobrých druhů. Hromada nádherného ovoce ležela před hodujícími. Tou byl oběd ukončen, ale Harmen kromě toho udělal ohromný pudink z mouky a ozdobil jej plátky ananasu, polil kokosovým mlékem a jahodovou šťávou. Při obědě, který trval třikrát déle než jindy, se začalo smrákat. Světlo vesele tančících plamínků pod rožni připadalo okřídlenému hmyzu jako slavnostní výzva. Mouchy a komáři přiletovali ze všech koutů a bzučeli tak dlouho nad plameny, až do nich spadli s popálenými křídly. Na noc rozbili námořníci stany. Hajo, Rolí a Padde si urvali také kousek plachty, rozprostřeli si pokrývku na zemi, lůžko si v hlavách vyvýšili jemnou trávou a cítili se jako v paláci. Strejci, kteří už měli stan postavený, si zapálili dýmky a dívali se na hvězdy. Harmen vytáhl skřipky a hrál střídavě s Hájem a strejci skoro ani nevěděli, kdo hraje lépe. Tak přišla noc. Tu a tam zmizel někdo ve stanu; smích i řeč utichly. Hajo a Padde, kteří se slezli dohromady, neslyšeli už nic než cvrkání nesčetných cvrčků, bzučení můr, tu a tam nějaký křik daleko v lese, zmírající v tisíceré ozvěně… Rolf složil z kousků plechu nádobku, dal do ní želví tuk a vlněnou nit ze své punčochy. Při této lampičce zkoumal brouky a můry, které si k tomu účelu odpoledne nachytal. - 145 -
Hajo kousal stvol trávy a ležel s rukama pod hlavou a se zavřenýma očima. Padde ležel naznak a koukal do měsíce. „Hajo,“ zeptal se Padde tiše, „jak dlouho jsme pryč z Hoornu? „Jak dlouho? Asi… asi tak půl roku.“ „Půl roku?“ vzdychl Padde. „Ještě se vidím, jak lezu s Ká-činou klecí po žebříku! Kdepak je teď Káča?“ „Tady, nedaleko: posadil jsem ji na nejdolejší větev tamhletoho stromu. – Káčo!“ „Krá,“ zakrákala Káča vyděšeně a ospale. Zavrtěla se, jako by chtěla slétnout dolů z větve, na níž seděla, pak si to moudře rozmyslila, pohlédla smutně na svého pána, dělala jakoby nic a skryla rázně černou hlavu do peří. „Dobrou noc!“ řekl Hajo. Padde hleděl zadumaně do prázdna. „Ještě vidím, jak jsem seděl na Káčině kleci,“ opakoval, „bylo to tak asi u dvacátého kůlu za hlavní bránou. – Řekni mi, Haj o, budeš tu cestu ještě tak přesně znát, až se vrátíme?“ „To si můžeš myslit! I kdyby bylo tma jako v ranci! Padde… uděláme si procházku… po Hoornu, co?“ Padde se začal zubit. „Pro mne za mne, kudy půjdeme? Od Jablečného přístavu?“ „Ne, jsme v Bagijnesteegu! Je večer; už jsme se najedli a tys prolezl vikýřem na půdě přes okap, potom přes kurník a dvorkem ven.“ „Co budeme dělat?“ zeptal se Padde rozjařeně. „Půjdeme na jablka? Ke svaté Kláře?“ „Ano, půjdeme napřed na náměstí!“ „Já mám ještě pět kuliček!“ řekl Padde. „S těmi si teď hrají jiní. Zrovna teď je na to doba.“ „No, ať si kluci hrají s kuličkami, co? To už je za námi.“ „Ovšem!“ řekl Padde. „Nanejvýš bych se ještě honil.“ „Ano, honění je příjemné,“ přisvědčil Hajo. – „No tak, teď poběžíme kolem velkého kostela. Jestlipak tam ještě stojí lešení?“ „Jistě! Velký kostel, to je zrovna jako babylónská věž – taky nebude nikdy dostavěn.“
- 146 -
„A nevylezeme si radši na lešení místo na stromy u svaté Kláry? Pihovatý Harm za námi přece nepoleze!“ „Mám hroznou chuť na jablka!“ řekl Padde, který nerad lezl. „Tak honem! Jsou-li pak tam ještě u kostela Geert a Mietje s lívanci?“ Hajo napodobil ječivý ženský hlas. „Lívaneček za duit, lívaneček za duit, hoši! Však je Geert sám smažil!“ „Hehehe,“ chechtal se Padde, drže se za tlusté bříško, „he-hehe!“ „Ach, vždyť je to taková chuděrka slabá, ta Mietje,“ řekl Hajo, „často jsem s ní obchodoval!“ „To si jen ty myslíš, že je slabá!“ řekl Padde. „Jen se zeptej Geerta; vždyť je pořád plný boulí!“ Padde přitáhl nohy k sobě, obemkl je pažemi a řekl: „Ženské jsou čarodějnice.“ „Dobrá,“ musil Hajo přisvědčit, „ale vezmi si zase mou maminku…“ „To je nesmysl!“ „Nesmysl? Jen si vzpomeň na Wouterovu ženu, na milou Lenku!“ „O hodných se nemluví!“ řekl Padde. „Moje maminka je taky hodná, víš?“ „No ovšem, a copak moje sestry ne? Anička a Mařenka a Truitje! A Sijtje!“ „Děvčata jsou vždycky milá,“ ujišťoval Padde. „Ale později jsou z nich stejně čarodějnice. Znám jednu holku, která bude po celý život hodná!“ „Kterápak? Truitje Cannegieterová?“ „Ta?! Z té bude taky čarodějnice.“ „Jen aby z tebe nebyla čarodějnice! Kterou myslíš? Lotku?“ „Ani o ní nemluv,“ řekl Padde. „Až ta se jednou vdá, bude ji muž moci podržet v kleštích nad ohněm, strčit do vody a zase vyždímat a pověsit na bělidle přes šňůru a usušit, a ani potom nebude držet hubu! Tak hádej, vždyť přece víš, koho myslím.“ Ale Hajo se nevzdal. „Johanku Bezemovou snad?“ Padde zrudl jako krocan. „Raději půjdeme zas dál!“ zakoktal. „Teď musíme přes Máselný trh!“ Padde se nafukoval jako krocan. „Ták půjdeme, nebo ne?“ - 147 -
„Dobrá,“ řekl Hajo se smíchem. „A pak podle Rašelinového přístavu. – No tak, už jsme u kláštera. Podívej se, jestli není někde nablízku ponocný.“ „Kdepak! Jorise je přece slyšet už na míli daleko. Jistě někde klímá!“ „No tak, postav se mi na ramena! Dovedeš to?“ „Už sedím,“ řekl Padde. „Vidíš, už sedím na zídce a teď skočím do zahrady. Hrome, letos jsou jablka veliká! A co jich je na stromech!“ „Už jsem u tebe, Padde! Tak a teď jen opatrně.“ „Mmmm! To je dobrota!“ Padde mlaskal. „Sníme je až za chvíli, Padde, kolik jich máš?“ „Plné kapsy!“ „Já taky! Teď se mi zas postav na ramena a pak honem v pryč! „Už jsem zase na zídce! Pánbíčku, tamhle jde Joris a plešatý Dries!“ „Hrom do toho! Tak hop, já už jsem venku! Utíkej, Padde, utíkej!“ A oba hoši dupali na zemi, aby naznačili, jak rychle utíkají – „Utíkej, nechytnou nás! Slyšíš, jak plešatý Dries zuří a nadává? Vidíš, teď už toho nechali.“ „Co teď budeš dělat s jablky?“ „Schovám několik Dorisovi a sestrám.“ „Já taky. Každý dostane po dvou. Nejhorší je, jak schovat jablka doma, aby to maminka nezpozorovala! Jistě ještě sedí a šije, co?“ „Ano,“ řekl Hajo zamyšleně. „Pověz, Padde, copak přivezeš mamince?“ „Já? Sváteční ubrus; máme ho už na rozích hrozně odřený, však sis toho jistě všiml. Myslíš, že něco přivezu tatínkovi? Ani knoflík ke kalhotám, zato sestrám nové zástěrky, a mamince taky, protože má pořád trápení se zašíváním starých šatů. Musím se někde podívat, aby byla s takovou obroubkou, jako nosí paní z drogérie. No a nánožník by maminka taky potřebovala, když v zimě sedí a šije. Sama by si jej nikdy neušila, víš? A před třemi lety ztratila sponku od korálků, které nosívala vždycky do kostela. Byla z pravého stříbra! Nevím, budu-li mít dost peněz na novou. No, a pak máme - 148 -
takové vetché záclonky, že je to hanba před sousedy. A v nové skříni je červotoč. Co koupíš mamince ty?“ „To nejkrásnější, co uvidím! Snad niklového slona, aby si jej pověsila pod lampu! Nebo skleněnou kouli s krajinou nebo s mořem uvnitř. Dorisovi donesu plameňáka a opici!“ „To jsou zbytečné věci,“ řekl Padde. „Víš, co tvá maminka hrozně potřebuje? Všední sukni!“ „Ovšem,“ prohlašoval honem Hajo. „Sukni jí taky přivezu. Nejraději vyšívanou stříbrnou nití, jako měla ta dáma, víš, ta z cirkusu! Poslouchej, Padde, mně už připadá, že jsme zase doma v Hoornu! Ty se stříbrnou sponkou a já se slonem, co se zavěšuje pod lampu, a s opicí a s plameňákem! Půjdu rovnou domů! A ty?“ „Copak já ne!?“ vzdychl zhluboka Padde. Zavládlo hluboké mlčení. Najednou si Hajo všiml, že Rolí po celou rozmluvu byl zticha. Trochu se k němu přisunul. „Smím se podívat na tvé broučky, Rolfe?“ Rolf mlčky kývl, ale náhle se podíval polekanýma očima na hmyz, který položil na bílý kapesník, a honem jej přikryl rukama. Pozdě: Hajo už viděl. Na kapesníku nebylo nic jiného než vytrhané nožky a křidélka a zmrzačené trupy, které se ploužily kolem dokola. „Proč jsi to udělal, Rolfe?“ zeptal se Hajo tiše a udiveně. Rolf se začervenal do krve. „Udělal jsem to… nevědomky…,“ zakoktal. „Poslouchal jsem vás a…“ Rolf se díval se sevřenými rty na jinou stranu; v očích se mu zaleskly velké slzy. Tu se zmocnil Hajá vroucí soucit. Ovinul paži Rolfovi kolem ramen a hledal slova, jimiž by osvobodil kamaráda z bolestné samoty, kterou tak trpěl. Ale Padde uviděl zmrzačená zvířátka také. „To se podívejme!“ řekl rozhořčeně. „Vytrhávat ubohým mouchám křidélka! Měli by tebe jednou takhle mučit!“ „Nech mě!“ zasyčel Rolf. Odstrčil prudce a drsně Padda stranou, uskočil, s posunkem odporu vysypal hmyz z kapesníku a velkými kroky odešel. Padde chvíli udiveně pohlížel za Rolfem a pak se mu zas rozvázal jazyk. „Takový trapič zvířat!“ huboval. Pak řekl Hájoví: „Napřed
- 149 -
trápit zvířata a pak do mne strčit! Máš krásného přítele! Pojď raději spát!“ „Jen si jdi,“ řekl Hajo. „Já budu ještě chvíli vzhůru.“ „Snad nechceš na něho ještě čekat?!“ „Jen jdi, Padde.“ Padde se rozvzteklil jako křeček. „Adié!“ řekl jedovatě a zmizel ve stanu. Hajo čekal. Měl hlavu plnou myšlenek. V této tajemné tropické noci plné třpytu hvězd a cvrkání cikád cítil, že poprvé v životě úplně chápe, jak je šťasten. Sliboval sám sobě, že už jakživ nezarmoutí matku. A umiňoval si, že Rolfovi bude vždycky dobrým kamarádem. Když zapraskala jakási větev, vyděsil se ze zamyšlení, s podivem pozoroval, že všichni už zmizeli ve stanech a že táborové ohně jen doutnají. Tu se ze zeleně vynořil Rolf a chtěl se sklopenou hlavou vejít do stanu. „Rolfe!“ zvolal Hajo tichounce a vyskočil. Rolf se zarazil v chůzi a podíval se na Hajá udiveně a překvapeně. „Tys ještě nešel spát?“ „Čekal jsem na tebe.“ Rolf stanul nehnutě. Jeho tvář, bledá v měsíčním světle, zbledla ještě víc. Přistoupil k Hajovi a stiskl mu mlčky ruku. „Pojď,“ řekl potom, „je už pozdě.“
NEZNÁMÁ ZVÍŘATA Následující den přinesl mnoho dobrodružství. Za jitra se hoši vykoupali a báječně osvěžili v mořské lázni. Nazí, jak je pánbůh stvořil, tančili proti valícím se vlnám, které se se smělým rozletem hnaly proti břehu, vrhali se pod vzduté vlny, hbitě zpod nich vybíhali s mokrými vlasy, aby honem vydechli, než se ponoří pod novou vlnu, která s hlavou vztyčenou jako nějaký milostpán hnala před sebou vlnu předcházející. A když se chlapci vyšplouchali a vykřepčili, pleskli sebou do sypkého písku, sušili se a vypékali na slunci a vypočítávali, jak
- 150 -
dlouho ještě bude trvat plavba. „Za půl roku jsme tam,“ odhadoval Padde. „Za tři měsíce,“ řekl Hajo. Padde však znenadání vyskočil a díval se vytřeštěnýma očima na Hajá a na Rolfa. „Zemětřesení!“ zakoktal. „Cože?“ „Zemětřesení! Cítil jsem, že se země pode mnou zachvěla!“ „To se ti asi zdálo, Padde!“ „To by se mi také musilo zdát, že mám nos mezi očima!“ Padde nebyl nikterak přesvědčen, ale přesto si zase lehl. „Jak dlouho bude ještě trvat cesta?“ zeptal se po chvilce mlčení. „Myslím…,“ povídal, ale najednou vyletěl snad ještě rychleji než předtím a díval se vykulenýma očima na místo, kde ležel. Tam se dělo něco velmi pozoruhodného: půda se roztrhla, písek se sypal, a… z díry vykoukla malá černá hlavička. Dvě černé drobné pracičky odhrabovaly písek a pak se objevilo.. „Želví mládě!“ zvolal Rolf. Bylo to hezounké zvířátko, ne o mnoho větší než vlašský ořech. Krunýř mělo ještě docela měkký. Bezradně mávajíc nemotornýma nožkama, obrátilo tupou hlavičku s dvěma malýma, moudrýma očkama jako dva korálky a s vrásčitým, hubeným stařeckým krkem, jako by si ji chtělo ukroutit od tělíčka. Hle, tam vykukuje z písku ještě jedna hlavička! A tamhle zas jedna! Hoši vyhrabali hnízdo (co jiného by to bylo?), a podívejme se: písek se hemžil samými žel vičkami! „Vezmu si jich několik do Holandska!“ zvolal Hajo. „Spočítejme je,“ navrhl Rolf. Počítali a spočítali, že je tam sto třicet vajec a osmapadesát mladých želv, vylezlých buď docela, či napolovic z vajec. „Měls ještě chvíli sedět, Padde,“ tvrdil Rolf, „nevylíhlo se jich ještě ani polovic.“ „Hahaha,“ smál se Padde, „ale až budeš v Holandsku vypravovat, že jsem vyseděl želvy, nemysli si, že ti bude někdo věřit!“ „Vždyť to také není tak docela pravda. Ty jsi jen trochu pomohl slunci.“ „Slunci?“ vzhlédl Padde udiveně.
- 151 -
„A kdo je vysedí? Co myslíš? Starým vůbec nezáleží na vejcích. Vyhrabou důlek, snesou vejce, zahrabou je a pak zase zmizí ve vodě. Ostatek musí udělat slunce!“ „Hele! Jaká to jdou tamhle zvířata!“ zvolal Hajo, ukazuje asi na čtyři nemotorné šedohnědé ptáky, pohybující se těžkopádně ve stínu stromů. Měli malá křidélka, na kterých by se jistě nezdvihli ze země, a tak krátké nožky, že vlekli tlusté bříško skoro po zemi. Hoši vyskočili a utíkali za nimi. Bez námahy chytili jednoho ptáka. Ostatní se odkolébali pryč. Hajo uchopil oběma rukama silný zobák, kterým by pták mohl v nebezpečí seknout. „Labuť!“ vyslovil domněnku Padde. „To není možné,“ řekl Rolf. „Tenhle pták nemá plovací blány!“ „Je to jistě labuť,“ trval na svém Padde. „Aby ne!“1 smál se Rolí. Prohlíželi si pozorně ptáka. Tělo měl větší než labuť, tlusté a krátké a zakončené neviňoučkým šedožlutým ocáskem stejně jako malinká křidélka. Svrchní část zobáku byla skoro celá potažena svraštělou kůží a vybíhala v zahnutý nehet. Krátké silné nohy měly čtyři prsty; pták měl vole a nejpodivnější ze všeho byl jistě velký lalok okolo hlavy, do kterého mohl schovat skoro celý zobák. „Půjdeme s ním k lazebníkovi!“ rozhodl Rolf. Napjali síly, zdvihli se vší opatrností (se zřetelem k obávanému zobáku!) těžkého ptáka a odnesli ho. „Je to dodo, blboun nejapný,“ řekl táta Dlouhán. A tu položil Rolf otázku, která Padda tuze udivila: „Ke kterému rodu asi patří?“ „Já znám jeho prasynovce,“ řehtal se Padde, „chromého holuba souseda Geerta, co prodává lívance. Ten má taky vole!“ Přišlo několik námořníků. Ti znali jen dva rody zvířat: v prvním byla zvířata, která se mohou jíst, v druhém ta, která „nemají dobré maso“. A neštěstí tomu chtělo, že blboun nejapný náležel právě k prvnímu druhu. Za několik hodin se otáčel oškubaný a vykuchaný na rožni. Polovina námořníků se vydala toho jitra na výzkumné cesty. Také plavčíci se usnesli, že proniknou dále na pevninu. Sluneční hodiny, - 152 -
které byly minulého dne přineseny z lodi, neukazovaly ještě ani osm hodin, když se udatná trojice vydávala na cestu. Rozhodli se, že půjdou proti proudu řeky, a šli pěkně husím pochodem po úzkém břehu. Nízký porost u říčky brzy vystřídaly vysoké a husté bambusové lesy. Les byl čím dál tím bujnější; liány, spletené v nerozmotatelné sítě, uzavíraly cestu; nejspodnější větve dosahovaly až do bystře proudící vody. Chvíli šli hoši dlouhou chodbou, zarostlou listím. Vzduch byl horký a vlhký a vydechoval sladkou vůni tisíce orchidejí, vstavačů, jejichž tichá nádhera omamovala. Hoši se na chvíli mlčky posadili. Z vody se pářilo. Šplouchání vln o velké modrošedé balvany znělo jako staletá zkazka, kterou ještě nezaslechlo lidské ucho; chvílemi jako by se ozval jakýsi šumot nad vodou. Vypadalo to, jako by král z pohádky povznesl svůj hlas. Byliny, stromy a květiny ho poslouchaly a skláněly se nad říčkou, zachycujíce každičké šeptané slovíčko. Vodní rostliny se zamyšleně kolébaly; jejich velké bílé květy se leskly jako tvář bledých, zlých princezen. Ale dále, dále! Hoši se prodírali liánami, brodili se a šplouchali v jasné vodě. Les byl tichý, až to nahánělo hrůzu, jako by to byl začarovaný les, který musil tisíc let mlčet za trest, že spadlá větev rozdrtila královnu skřítků. „Zde jsem!“ zpívala říčka hrdě, jásavě a bujně, když slyšela, jak se její hlas jasně ozývá v tichu. „Kdo žízní, ať se ke mně přijde osvěžit. Přicházím zdaleka, putuji daleko, nemám klidu… nemám klidu… Pryč, hloupé kameny! Chcete mi zabránit v cestě ze závisti, že nejste nesmrtelné a volné jako já! Ach ubohé, milé stromy, odsouzené zahynout tam, kde jste vzklíčily, ach, jak vás lituji! – Vlídné, tiché listy, a vy, čisté, neposkvrněné květiny, jež nasloucháte otevřenými kalichy vyprávění o mých dobrodružstvích, pojďte, vrhněte se mi do náručí! Zanesu vás daleko odtud, předaleko…“ Hajo cítil, jak mu krev probíhá rychleji žilami. Probudila se v něm bezuzdná touha po toulání a dobrodružství. Několikrát hoši vyšli na otevřené místo; pak jim zazářila vstříc nádhera květů. Barevní motýli, velcí jako ruka, a nesčetní pestří ptáčci poletovali kolem lákavých kalichů květů. A před nimi se třpytily mezi stromy tmavě fialové hory.
- 153 -
Plavčíci cítili na unavených nohou, že ušli hezký kousek cesty. A když došli k potůčku, vlévajícímu se do říčky, rozhodli se, že půjdou podle něho. Prolézali pod stromy a pod kupra-dinami – a najednou se octli u velkého zřídla, nad nímž se vznášela pára. „Horký pramen!“ zvolal Rolf. „Horký?“ zeptal se Hajo i Padde a strčili prsty do vody, ale hned je vytáhli. „Je vřelá!“ „Prýští jen tak ze země?“ zeptal se Padde nedůvěřivě. „Jistě,“ řekl Hajo. „Někudy voda přitéká, protože tamhle na druhé straně zase vytéká!“ „Je tu sopečná půda,“ řekl Rolf. „Proto je voda tak horká.“ „Sopečná? Co to je?“ „To znamená, že kdybys tu kopal, dokopal by ses ohně.“ Padde zbledl. „Ale to jsme tu tedy nad peklem!“ „Ano,“ odpověděl Rolf, „a dej si pozor, abys do něho nespadl.“ „Než by ses nadál, byl bys jako uvařený rak!“ ujišťoval ho Hajo s veselostí, která se opírala jen o Rolfův klid. „Nepůjdeme radši dál?“ zeptal se Padde. „Nepokusíme se raději sehnat nějaká vejce?“ navrhl Rolf. „Já div nepadnu hladem. Vy ne? A hnízd je tady dost.“ Tu Padde také ucítil, že má žaludek. S povzdechem svolil. Hoši oběhli zřídlo a Hajovo lovecké oko hned objevilo několik holubích hnízd. Vylezl na strom, třikrát padl na hnízdo s mláďaty, až konečně slezl s dvěma bílými vajíčky, která prohlédli a shledali, že nejsou nasezená. Hajo už zas byl na jiném stromě. Tentokrát byl šťastnější. Ve třech hnízdech ležela krásná vejce; našel kromě toho čtvrté hnízdo, v němž nechal vejce ležet, protože když je podržel proti světlu, ukázalo se, že jsou nasezená. Dobrá vajíčka schoval – do každé kapsy jedno a čtyři do úst –, slezl dolů s nadmutými tvářemi. Zatím i Rolf vyslídil nějaká hnízda a ukázal, že je dobrý lezec. Padde se nabídl, že zatímco Rolf a Hajo hledají, bude vejce hlídat. „To se rozumí! Jen nech Padda hlídat vejce!“ volal Rolf ze stromu. „Ale nesedni si na ně, Padde, nebo se to tu bude za chvilku hemžit holoubaty, zrovna jako dnes ráno želvičkami!
- 154 -
Když za chvíli přistál Rolf s Hájem s kořistí na zemi, viděli, že Padde stojí obrácen zády kousek od nich a dívá se skrze listí, opatrně se obrací a klade si prst na ústa. Plížili se k němu a po marném koukání směrem, který jim naznačoval, objevili podivné ještěrovité zvíře s kulatým silným ocasem, přimknutým pevně na větev. Barvou se nepatrně lišilo od svého okolí. Velká jehlancovitá hlava seděla v ostrém úhlu na tenkém skrčeném krku jako přílba. Na krku pod bradou mu jako vousy visel modrý, hnědě kropenatý lalok. Po silném těle, které vypadalo jako dračí, protože mělo na hřbetě vysoký vykrajovaný hřeben, táhl se pás červenohnědých skvrn. Zvířeti na loket dlouhému vylézaly oči z důlků a přes ně viselo až k zřítelnici krásně červené a zelené víčko. Každé očko slídilo samo pro sebe na jinou stranu. Vpředu na nose se skvěly dva rohovíte hroty. Zvíře sedělo docela tiše. Kromě očí se na něm nic ani nepohnulo. „Jen počkejte,“ zašeptal Padde. „To se nasmějete!“ A hoši čekali na Paddův objev skoro s takovou trpělivostí jako chameleón – byl to totiž opravdu chameleón. Tu přibzučel jakýsi brouk. Černý se žlutými hvězdičkami na krovkách. Vířil vesele v kruhu, zalechtal Hajá pod krkem, pak navštívil chameleóna. Totiž: brouk vůbec chameleóna neviděl, třebaže si všiml, že každý jeho pohyb sledují jakési zlé, lupičské oči. Všechen zájem veselého, žlutě kropenatého broučka se obracel jen k velké červené květině, jejíž dlaně se rozvíraly před tlamou zeleného nehybného dráčka. Ten vykulil oči, že mu div z hlavy nevypadly, změřil vzdálenost, otevřel pomalu, pomaloučku tlamu… Padde šťouchl kamarády. Oči měl vyvalené skoro zrovna tak jako chameleón… – Už se stalo! Jazyk, jistě dvakrát tak dlouhý jako tělo, vyletěl rychle jako blesk na nic netušícího broučka, pak se stejně rychle smrštil, jako by byl na pérku; potom se čelisti malounko pohnuly…, žlutě kropenatý přítel květin zmizel beze stopy – Chameleón se přitom ani nehnul. A zatímco se Hajo a Rolf ještě překvapeně dívali na květinu, na níž brouček předtím seděl, bloudila očka tajemného, úkladného vraha zase kolem dokola a prozrazovala, že má chuť na novou kořist. Padde se potichu chechtal a štípal Haja, až měl modřiny.
- 155 -
Zase brouček! Tentokrát zlatozelený, rozmarný brouček. Tváří se, jako by měl strašně naspěch, poletuje zleva napravo, klesá dolů – dokonce jako by si chtěl sednout na hrbolek na chameleónově hlavě, ale v téže chvíli vyletí vzhůru, rozmyslí se, usedne jinde a zas vzlétne. Dobrý znalec hmyzu již asi pochopil, že ten zlatý, lesklý panáček při všem zdánlivém spěchu je ničema a zaháleč. Hop! už zase víří v kruhu. Číhajícímu chameleónovu pohledu neujde ani jediný pohyb. Brouček má asi v úmyslu prodlít chvilku na lístku ozářeném sluncem. Zvedne krovky, rozestře tenounká křidélka, jež jsou pod nimi, a zůstane tak chvilku na sluníčku, které na něm vykouzlí nejrozličnější barvy. Pak znovu sklapne krovky a prochází se jako vznešený jemnostpán v šosatém fráčku. Chameleón číhá. List je nízko, vzdálenost je veliká. Proto docela opatrně krůček zpátky! Dlouhé zvláštní nožky, končící jen dvěma prsty, posunující se jedna za druhou. Také ocas je trochu níže, ale hned se zas přimkne k větvi. Hle, teď to bude asi správná výška! Tlama se otevře… šup! šosy se rozlétnou; brouček běhá chvatně v kruhu, posadí se trochu výše na jiný list a zamyšleně se dívá na dírku, kterou do lístku vyvrtal jiný brouček. Chameleón spolkne zklamání; správný chameleón nikdy neztratí odvahu. Cožpak všecek jeho sedavý život nesvědčí o neobyčejném přesvědčení, že se narodil na šťastné planetě? Tedy opatrně o krůček vzhůru! Zas krůček! Ještě jeden! Brouček zkoumá dírku v lístku ze všech stran, je tím podle všeho hrozně zaujat, ale ani se nehne, aby ji poopravil. Chameleón polyká rozčilením. Tahle vzdálenost je jistě dobrá! Pomalu otevře tlamu… hopsá! brouček se usnesl, že se už nebude zlobit na špatnou práci jiného broučka, a tančí dále, až se usadí o dva lokte níž. Šups! Chameleónovy oči se upřou dolů. No tak, teď zas o něco níže! Krůček za krůčkem. Je tahle vzdálenost dobrá? Zdá se mi, že ano. A… brouček víří v bezvadné spirále chameleónovi nad hlavou a uletí mezi stromy. Zelený loupežný rytíř zůstane zlostně sedět, ale neprozradí ani jediným pohybem své zklamání. Aha! V chameleónově srdci klíčí nová naděje. Z velkého květu vyleze nemotorně a líně červenočerný brouček a škobrdunc! skutálí se do jiného květu ani ne čtyři palce od obléhatele. Ten čeká s pootevřenou tlamou, až ten šestinohý chlapík - 156 -
zase vyleze. Hrome, to trvá dlouho, vypadá to, jako by měl v kalíšku něco na práci. Kdo čekal s větším napětím, až brouček vyleze? Hoši, nebo chameleón? Konečně, konečné vylezl dlouho očekávaný brouk, líže si obrněné nožky a leze opatrně ven, chtěje nalézti nové dobré sídlo. Chameleón se připravuje… Tu zavlaje vzduchem chlapecká košile a letí k chameleónovu krku. V té chvíli, co vyletěl dlouhý jazyk, chytil broučka a strčil ho do chřtánu, uchopily Rolfovy prsty banditu zrovna za třírohou hlavou, Zvíře vydalo chrčivý zvuk a k údivu Paddovu a Hajovu… změnilo barvu! Modrohnědý skvrnitý pás na bocích zmodral: modrý lalok a koutky tlamy zežloutly jako citrón. Ale Rolf se nedal odstrašit. Popadl levou rukou zadeček a snažil se odtrhnout chameleóna od větve. „Hrome,“ řekl, „drží se hrozně pevně! Musíme ho vzít i s větví!“ Haj o honem poklekl a uřízl nožem větvičku. „To je báječné!“ řekl Rolf. „Ale jak ho teď dostaneme na loď?“ „Dej ho sem!“ řekl Padde horlivě a svlékl si košili. „Sem ho strčíme!“ „Musí s námi do Holandska,“ zvolal Hajo rozčileně. „Může tam chytat mouchy; u nás jich máme v létě vždycky plnou světnici.“ „Ukážeme ho hned otci Dlouhánovi,“ řekl Rolf vesele. „Je to chameleón, ale jsem zvědav, jakého rodu?“ zeptal se Padde. Rolf se zasmál. „Viděls, jak měnil barvy, když jsem ho chytil?“ „Ano,“ řekl Hajo. „Čím to je?“ „Až mně to povíš, budu to vědět! Pojď, sníme si vajíčka! Máme jich dva tucty. Napřed si je uvaříme. V horkém pramenu!“ „Ano!“ Hajo upletl obratnými prsty síťku z několika dlouhých, úzkých listů, vložil do ní vajíčka, nahoře síťku svázal, spustil do vody a strčil pod uzel větvičku, kterou zapíchl do břehu. Hle, stačí, když chvíli počkají! V té době, kdy Rolf a Padde leželi na břehu a čekali, až budou vejce uvařená natvrdo, prožil Hajo nové dobrodružství. Byl neúnavný slídič, a pátral tedy mezi stromy. Tu padl jeho pohled na bílý pruh trusu vysoko na kmeni. Petr Hajo by nebyl Petrem, kdyby - 157 -
hned nepochopil, že nahoře musí být hnízdo. Už je tam objevil: dutina v kmeni větší než pěst. Datlí hnízdo to nemohlo být; dutina byla příliš veliká. Hle! Tu se objevila v otvoru hlava s křivým zobákem; z dutiny vylezl papoušek a uletěl. Než by deset napočítal, seděl Hajo na stromě a nahlížel zvědavě do dutiny. Vtom se vynořily z šera bratrsky pospolu dvě podivné šeredy, jejichž černá hlava a zobák byly nepoměrně veliké proti smutně holému tělíčku. Hajo popadl bez váhání jednu z nich, přičemž se jeho ruce setkaly s nepříjemným zobákem; vytáhl zajatce na denní světlo a slezl s ním dolů. „Toho si pěkně vychováme, hoši!“ Chlapci projevili podiv nad praošklivým ptačím mládětem. „Jestlipak už umí žrát?“ „Žrát? Sežral by mi i palec, kdybych nedával pozor! Pojď sem, brachu!“ A chlácholením a hezkými řečmi přiměl Hajo křivozobé holátko, že si nechalo nacpat do zobáčku kousek banánu. „Tu bude Káča ráda, že má společnost!“ řekl Hajo. „A já ho naučím mluvit!“ sliboval Padde. Rolf vylovil vejce. Nebyla ještě docela uvařená, ale chutnala výborně. Jen sůl chyběla. Byl čas, aby šli domů. Vydali se tedy na cestu, courali se říčkou a rozjařeně tlachali. Kuli plány, jak budou vychovávat papouška. Za soumraku přišli k táboru. Námořníci měli naspěch s pečením a smažením. „Kde je táta Dlouhán?“ ptal se Rolí.‘ „Šel na květinky! Tohle že je papoušek? Hola, pojďte se sem podívat! To je prapodivný holý salamandr! A co vězí v té košili?“ „Potvora s takovýmhle jazykem!“ chechtal se Padde. „Štípneš-li ji, zežloutne jako šagrénová kůže!“ „Ukaž!“ „Na vaši odpovědnost,“ řekl Padde. „Uteče-li, nebudeme mít nic.“ Otec Dlouhán se zabýval zkoumáním bylin a květinek. Měl ve zvyku vařit v každé cizí zemi z neznámých bylin lektvary, sám je na svém těle vyzkoušel a přitom opravdu pohrdal smrtí. Když se jednou rozstonal, pokládal za svou čest vyléčit se jen a jen novými léky, které si sám vymyslil. Proto býval obyčejně dvakrát tak dlouho - 158 -
nemocný než ostatní, ale uspokojovala ho tichá naděje, že se jednou proslaví tím, že objeví lék proti všem nemocem. Vždyť velcí učenci se zřídka setkávají s důvěrou, kterou si zaslouží. Když se náš horlivý lazebník vrátil z výzkumné cesty, báli se námořníci užívat jeho.léky, které jim v hojném množství rád doporučoval. „Vždyť jsem to sám na sobě vyzkoušel!“ stěžoval si táta Dlouhán a mrzel se, že k němu mají tak malou důvěru. A pak vypili námořníci ze soucitu lahvičku, kterou jim dal. „Ovšem, přítelíčkové,“ řekl hochům otec Dlouhán, vzpřimuje se“ a spravuje si brýle. „Přicházíte zrovna vhod! Jestlipak se bojíte pavouků?“ „Kdopak by se bál pavouků?“ zeptal se Padde. „Tedy pojďte se mnou!“ zval je lazebník. „Ach, jaké to máš hezké zvířátko, Hajo! Jistě šedého řeháka?“ „Tenhle chudáček nemá na sobě ani peříčko,“ bručel Padde. „Ale cožpak jste neviděli staré?“ „Jeden papoušek je zelený, druhý červený, to je různé,“ vykládal Padde. „Naši sousedé měli, však víš, Hajo, bílou kočku a koťata od ní jsou rezavá s černými skvrnami. A špic řezníka Dobbese? Jeho otec byl buldok a štěňata po něm jsou obyčejní čokli s jezevčíma nohama. Viď, Hajo?“ „Ano, to je pravda!“ přisvědčil Hajo váhavě. Táta Dlouhán vrtěl hlavou nad Paddovým tvrzením, ale nemohl je vyvrátit. „To je něco docela jiného,“ řekl. „Ne, to je totéž,“ tvrdil Padde. „Pojďte,“ navrhl Hajo, „pojďte se podívat na toho pavouka.“ „Půjdu tedy s vámi,“ vzdychl táta Dlouhán, „prozatím jsem na něj položil klobouk, protože jsem chtěl, aby ho chytil některý z vás. Přiznávám se, že jsem se ho trochu zhrozil. Je velký, víte? Pamatujte na to!“ „Já bych si nechal lézt po jazyku pavouka tkalce,“ holedbal se Padde. „Nu, to musíš sám vědět!“ řekl lazebník. „Tady je, pod mým kloboukem.“ – Otec Dlouhán zatížil klobouk kameny; považoval asi svého zajatce za nebezpečného padoucha. Padde odsunul kameny stranou. „Chytím ho do levé ruky,“ řekl, „protože pravou mám oteklou ještě od té zatrápené vosy!“ - 159 -
„Chytni ho, hochu, ale pamatuj si: opatrně!“ Padde nadzdvihl střechu klobouku a vsunul pod něj opatrně ruku. Pak obezřele hmatal kolem dokola. Ale náhle nabyly jeho oči výrazu největší hrůzy – a Padde vytáhl se srdcervou-cím výkřikem ruku. Na malíčku se mu houpala chlupatá obluda s růžovým tělem, asi tak velikým jako slepičí vejce. S velkým hnusem shodil Padde potvůrku z prstu a strčil malíček honem do úst. „Ba, ba,“ řekl otec Dlouhán, „bál jsem se toho už od začátku!, Sklípkani mívají ošklivé zbraně! Pojď, dáme ti na to mastičku!“ „Dejte mi pokoj se svými pavouky i se svými mastičkami,“ huboval Padde, zapomínaje na všechny zákony kázně. „Ale chlapče,“ řekl ctihodný bradýř, poopravuje si brýle, „vždyť já jsem ti řekl předem, že je to veliký pavouk. Našel jsem ho, zrovna když zabíjel tohohle ubohého ptáčka.“ Otec Dlouhán zdvihl klobouk a ukázal krásného modrého ptáčka, ležícího se zkrvavělou hrudí a s roztaženýma nožkama v trávě. Na Paddův jekot přiběhlo několik námořníků. „Co se děje?“ „Ukousl mi malíček!“ křičel Padde. „To on mi vyvedl!“ Strejci se dívali udiveně na tátu Dlouhána, jenž se červenal a bledl zároveň, a nepodobal se svým ustrašeným chováním nikterak lidožroutovi. „Ukaž mi ten malíček,“ žádali Padda, který držel „ukousnutý“ prst pořád ještě v ústech. „Vždyť je to můj malíček,“ povídal Padde, „a ne váš!“ „Ten malíček není ukousnutý!“ mluvil trhaně táta Dlouhán. „Je to jen nevinné kousnutí. Tenhle pavouk není jedovatý. Patří do rodu…“ „Dejte mi pokoj se všemi rody, vy mastičkáři!“ zařval Padde a odešel. Strejci za ním udiveně pohlíželi. Když Padde ušel deset kroků, obrátil se ještě jednou a zakřičel s vypjatou hrudí: „Hnusný traviči! Vy si to vypijete! Vzpomeňte si, že jsem vás tentokrát předem varoval!“ a zmizel mezi stromy. „Divná nátura,“ zabručel otec Dlouhán. Rolf nemohl skrýt svou veselost. „Jen ho nechte, otče Dlouháne! Raději se podívejte, co tu mám!“ Rolf rozvázal opatrně košili. Lazebník se sehnul a nakukoval otvorem. Pro to, co tam uviděl, zapomněl na všecky své starosti. Zvolal vesele jako dítě: „Chameleón pásovaný! Dáme ho do kořalky!“ - 160 -
Námořníci si div nesedli na zem. „Hrome!“ vzdychl malý hubený lodník s nosem, který se podobal více červené řepě než svíčce. „Do kořalky! Chtěl bych být také chameleónem!“
SMĚNNÝ OBCHOD Padde prohlásil rovnou, že je to zde hnusná země a že přece jen má raději moře. Co se jeho týče, vydal by se hned na cestu. Ale Padde musil ještě tři neděle přemáhat svou touhu po cestování. Dehtovali loď zevnitř i vně, všecky dveře vysadili, kropili podlahu octem – to všecko proto, aby měli na Novém Hoornu zdravý a čerstvý vzduch. Zatímco velká většina námořníků konala za zpěvu tuto práci, ostatní sušili ryby, zavěšujíce je na dlouhé šňůry; kromě toho měli mnoho starostí s nakládáním hus do octa a s nakládáním živých želv, pro něž udělali na palubě velkou nádrž s mořskou vodou. Jako potravu pro tato zvířata sbírali lodníci koule z mořské trávy, kterých bylo na břehu dostatek. Harmen a Hajo si získali zásluhy tím, že sbili ze dřeva posadu pro husy a holuby, jimž zastřihli křídla. Pak už drůbež neznečišťovala celou palubu jako předtím. Káča se dívala zpočátku udiveně a zděšeně a nakláněla překvapením hlavu na stranu, když viděla holátko, jehož společností ji pán obdařil. Snad proto, aby se přesvědčila, z čeho je vlastně nový kamarád zhotoven, sekla ho pořádně zobákem. Ale to se jí nevyplatilo. Hajo ji podržel chvíli pod vodou – to Káča vůbec neměla ráda. Považovala vetřelce za původce tohoto trestu, a když viděla, že Hajo podává holé obludě všelijaké pamlsky, otočila se k němu pohrdavě ocasem a rovnala si nadutě mokré peří. Holátko nebylo vůbec vděčné, nechtělo otevřít zobák. A Hajo viděl, že se mu nepodaří přimět je k tomu. Po dlouhých pokusech dosáhl jen toho, že ho papoušek pořádně klovl. „Jen co dostane hlad!“ těšil Hajo sám sebe. „Zítra bude jistě zpívat jinou!“ Strčil oba ptáky do mosazné klece, aby si na sebe zvykli. Protože se však obával, že před spřátelením nastane nepřátelské dorozumívání, vsunul mezi příští druhy prkénko. Káča, - 161 -
zvyklá v posledních dnech na svobodu, vystrkovala mřížkami hlavu pokaždé, když šel její pán kolem. A mladý papoušek hleděl bezduchýma očima na Hajá a zobák měl stále tak pevně sevřený, jako by se obával, že mu chce Hajo podat jed. „Musíš být lstivý,“ radil mu Harmen. „Polechtej ho pod bříškem, a až se dopálí a otevře zobák a bude tě chtít štípnout, honem mu tam strč banán!“ „To není nic platné,“ odpověděl Hajo. „Nebude-li chtít žrát ani zítra, zanesu ho zpátky. Měl bych už pro něho jméno. Rád bych mu říkal Jobek. Zrovna jako… však víš!“ Harmen přisvědčil. „Jak bych nevěděl!“ Odpoledne začal papoušek tiše naříkat – kvílel tak smutně asi půl hodiny. Haj o to nemohl poslouchat a rozhodl se, že ho příští den zanese zpět do hnízda. Ale… také Káču to dojímalo! Když zanaříkal Jobek poprvé, zdvihla Káča udiveně ospalou hlavu z načechraného peří a poslouchala několik minut. Pak zas hlavu schovala a chtěla podřimovat dál. Za chvilku se ta komedie opakovala. Pak zas. Káča byla z míry, skočila z bidýlka, poskakovala po kleci, napila se trochu vody, aby nabyla odvahy. Jobek zakvílel zas. Káča se zakuckala vodou a začala uvažovat. Když se Káča někdy dala do přemýšlení, obyčejně hned usnula; ale tentokrát, třebaže spala, dospěla k jakémusi rozhodnutí. Nabrousila si zobák, otočila trochu krk, vzpřímila se a sekla zobákem jaksepatří do prkénka. Hrome, je to pevné! Tedy ještě jednou! Tu ulétla tříska. Káče se ta práce zalíbila. Klovala, brousila si zobák, klovala neúnavně. A konečně… „Krá!“ zakrákala. Hoši leželi ve stanu a uslyšeli to. „Káča kráká,“ řekl Padde, ale Harmen se. šel podívat a hned se vrátil rozjařený, se zářící tváří: „Pojďte honem! Káča ho krmí!“ Hoši vylezli ze stanu a nevěřili svým očím. Káča prostrkovala černý zobák dírou, která se jakýmsi tajemným způsobem objevila v destičce, a podávala Jobkovi kousek banánu. „Ham!“ křičel Jobek a spolkl banán. Hajo vyskočil radostí. „To je aspoň kavka!“ „Mohli bychom tu destičku dát pryč,“ pravil Rolf. Ale Hajo byl v té věci zkušený. „Tím bychom všecko pokazili!“ zvolal. „Káča si myslí, že Jobek je kavčí mládě! Je právě dobré, že ho nevidí!“ - 162 -
„Ta se podiví, až jednoho krásného dne odděláš přehradu a Jobek se bude živit sám a stane se zas papouškem!“ smál se Rolf. „To bude švanda,“ zubil se Padde. Tak vyrostl Jobek, obklopený něžnou péčí, v statného papouška. Podle všeho i on měl zájem o svého věrného ošetřovatele, pokukoval otvorem v desce a začal jej také oždibovat. A jednoho dne je hoši našli jako dva věrné přátele na bidýlku vedle sebe, zrovna jako ženicha a nevěstu. Jobek byl krásně šedivý a rudý a kroutil zamilovaně hlavou, vážná a klidná Káča byla v prostém černém rouše. Tu Hajo otevřel klec. Káča radostně zakřičela a vyletěla ven. Jobek v patách za ní. Pleskl sebou na zem a mával neobratně křídly. Ale Káča, jíž už zase narostla křídla, vyučovala ho v létání a Jobek dokázal, že je dobrý žák, třebaže nikdy nebude lítat tak půvabně a vytrvale jako holandská kavka. Kde se objevil Jobek, tam byla také Káča. Dělili se o všecko, co bylo k jídlu, o banány a jahody… Jen k červům projevoval Jobek hluboký odpor; ani nejtučnějšího červa, kterého mu Káča nabízela, nemohl sezobnout. Káča rozevřela údivem zobák, zavrtěla chytrou hlavičkou a sezobla červíka sama. Konečně nastal den odjezdu. Kádě s vodou byly dopraveny na loď, plachty znova přivázány na holá ráhna. Bubeník šel na břeh a sbubnovával ze široka z daleka mužstvo. Nemocní se uzdravili – až na sedm, ti se vrátili na palubu se zarmoucenými tvářemi. O čtvrté hodině odpoledne drnčely jazýčky na vratidle kotvy. Nový Hoorn vyplul pomalu ze zátoky a růžová eskadrona plameňáků se dívala pozorně za ním. Námořníci doufali, že zítra ještě před východem slunce připlují k ostrovu Mauritiu. Vítr byl příznivý. Ale následujícího jitra je čekalo překvapení: směr nebyl úplně přesný; ostrov ležel mimo vítr a z lodi jej viděli, ale nebylo možno u něho přistát. Co měli dělat? Bontekoe se neodvažoval pustit na velkou přímou plavbu Indickým oceánem, pokud nebude všecko mužstvo zdrávo. Rozhodli se, že namíří k ostrůvku Santa Maria, - 163 -
ležícímu blízko Madagaskaru, naproti velké Antongilské zátoce. Plachty byly obráceny; s velkým napětím očekávali, co přijde. Trvalo příznivé počasí; moře v noci světélkovalo, jako by bylo samý oheň, a ve dne bylo nebe tak půvabně modré, že bělice, aby z něho něco také viděly, vyskakovaly z vody několik loket vysoko. Za necelý týden spatřili na obzoru ostrov Santa Maria. Pluli na západ kolem ostrova. Olovnice ukazovala šest, sedm či osm sáhů. Voda byla tak jasná, že bylo vidět dno. K polednímu našli vhodné kotviště na vnitřní straně ostrova, kde bylo dno dvanáct či třináct sáhů hluboko. A sotva svinuli plachty, blížily se z plochého pobřeží tři proje plné hnědých těl! Námořníci honem honem vytahovali z truhliček zrcátka a korálky, lžičky, nože s mosaznými rukojeťmi a všelijaké jiné drobnosti. Potom chvátali na palubu s plnými kapsami předmětů, vhodných k směnnému obchodu. Zatím připluly proje docela blízko. Bylo slyšet pekelný povyk; každý z veslařů se asi cítil admirálem nad celou flotilou a udílel rozkazy na všecky strany, ale nikdo neposlouchal. Veslaři seděli s tváří k přednímu stěžni a místo dvou vesel měli v hnědých rukou jen jedno, kterým střídavě zabírali napravo a nalevo. Floorke se vytasil se svou „plynnou“ malajštinou. „Hola!“ volal, „máte jídlo, makán? Nasi, rýži? Klappa, kokosové ořechy? Pisang, banány?“ „Kukléku!“ křičeli domorodci a vyzdvihovali koše se slepicemi. „Vidíte, že mi rozumějí!“ řekl Floorke, rozhlížeje se vítězně. Bontekoe vyšel z kajuty a pohlížel s úsměvem na hlučné hnědokožce. „Hoď jim lano, vytáhni mi jednoho toho siňora nahoru.“ Přes zábradlí letělo lano. Malajci hned střelhbitě přiskočili k lanu a pak se přeli, kdo má vylézt první. Nakonec se zachytil lana domorodec, který napřed shodil dva řvoucí kamarády do slané vody. Strejci ho vytáhli nahoru, protože prozatím by nebyli zrovna moc rádi, aby se jim na loď nahrnulo tolik hnědých hostí. Malajec, kterého vytáhli, byl skvěle urostlý chlapík. Byl docela nahý, až na šáteček uvázaný v pase, měl černé kadeřavé vlasy, nelesklou, olivovou pleť, prsa a ramena tetovaná. Chvíli se rozhlížel s nesmírným údivem kolem sebe a pak se dal do smíchu. Floorke - 164 -
vyhrabal z kapsy zrcátko a podržel je hnědému hostovi před nosem. Smích hnědého muže zmlkl; pokukoval na zrcátko, pak se zas díval do něho, potom se mu zdálo, že je radno trochu poodejít. Nedůvěřivě hleděl do Floorkovy šklebící se tváře. „Můžeš je mít!“ řekl Floorke. „Ale musíš mi za to dát makaní“ A Floorke dělal, jako by žvýkal. Tu přišel Padde s Truitjiným hrkadlem a zas vykouzlil úsměv na hnědé tváři. Malajec otevřel ústa údivem; ukázaly se dvě řady nejčistší slonoviny v červených dásních a černé jiskrné oči se žádostivě dívaly na vyleštěné hrkadlo. „Můžeš to dostat!“ řekl Padde po příkladu Floorkově. „Ale musíš mi dát makaní“ A také Padde hýbal čelistmi. Muž se nahnul přes zábradlí k svým druhům, kteří projevovali své myšlenky tak hlasitě, že hovor vzrostl v pekelný rámus. Když viděli, že se objevila jeho hlava, zmlkli jako kouzlem, neboť nikdo nechtěl ztratit ani slovíčko z toho, co jim zkušenější druh poví. Jistě má něco na srdci. Z Malajcových úst se vyhrnula slova jako vodopád; křičel, jako by celý kmen byl hluchý jak poleno, a kromě toho mluvil ještě rukama, nohama a prsty. Když skončil řeč, odpovídali mu stejně výmluvně. Potom zdvihali s křikem do výše koše se slepicemi. Od pevniny se blížily nové proje, naložené melouny, jablky a rýží. Hnaly se tak prudce po vodě, že kolem přídě stříkala pěna až na loket vysoko. Strejci spustili dolů provaz. Host na palubě vysvětloval cosi hlasitě a široce a po dlouhém pokřikování přivázali Malajci na provaz koš s nějakými potravinami – byl tam i kokrhající bílý kohout. Vytáhli nahoru provaz, ale obyvatel ostrova Santa Maria se koše ihned zmocnil a tvářil se tak, že všem bylo zřejmo, že chce říci: „Napřed zaplatit!“ „Zde byli běloši jistě častěji!“ poznamenal Bontekoe s úsměvem. „Nuže, teď budeme smlouvat!“ Poručil Hilkovi, aby přinesl několik cínových lžic. Ty se domorodcům náramně líbily! Bez velkého váhání nabídl Malajec za lžíce celý koš. „Zajdeme si na pevninu a podíváme se, co se tam najde,“ řekl Bontekoe. Pak odešel s obchodníkem Rolem a s vrchním kormidelníkem do kajuty. Námořníci znali svého dědka; věděli, proč je nechal samotné: Bontekoe rád popřál svým hochům nerušené zábavy; věděl, že všichni bažili po tom, aby si mohli zaobchodovat. - 165 -
A sotva vytáhli paty, už se strejci snažili vnutit Malajci mosazné knoflíky, šrouby, staré cínové pokličky, vyleštěné duity a korálky. Pak hned odcházel jeden s košem kuřat, druhý s plnou náručí melounů… Za soumraku se plavci vydali v člunech na pevninu. Na plochém pobřeží je čekalo shromáždění několika set domorodců, s dobytkem, s ovcemi a s koši plnými kuřat, bažantů, tetřívků, holubů a ovoce všech barev. Začali čile obchodovat. Floorke vyměnil kapesní nůž za patnáct kuřat, pro něž prý udělá kurník, pěkný kurníček, který může stát pod palandou. A den co den prý bude jíst vajíčka a kuřata. Bochánek si koupil za zrcátko a za čertíka v krabičce velkou dojnou krávu, prý pro kuchyni. A Harmen také nepochodil špatně: vyměnil si několik mosazných knoflíků za koš jemných melounů a za dva tucty bažantů. Vypadalo to, jako by se Nový Hoorn chtěl stát novou archou Noemovou. Lazebník si koupil za vyblýskanou obrubu k brýlím celou zásobu léků a zaklínači nářadí od kouzelníka, který s prázdnou obrubou na hnědém nose neztratil pranic z úcty u svých soukmenovců a byl přesvědčen, že s těmito brýlemi beze skel zažene všecky nemoci i zlé duchy. Rolf vzal stranou domorodce, který už své zboží prodal, a ukázal tázavě na šátek, který měl domorodec uvázaný v pase. „Lamba,“ řekl muž váhavě. „Lamba,“ řekl Rolf po něm, vyndal tabulku a napsal si na ni to slovo. Pak si odepjal opasek a položil jej před domorodce. Ten si napřed pozorně prohlédl lesknoucí se přezku pásu, pak trochu zaváhal, odvázal šňůru, kterou byla připevněna lamba, a podal ji Rolfovi. Vzal si s tázavým pohledem Rolfův pás, třel si přezku o hnědé tváře, a pak se ji marně pokoušel zapnout. Rolf mu trošku pomohl, několikrát mu to ukázal, až to domorodec konečně dovedl. Z vděčnosti uvázal lambu Rolfovi kolem beder. Strejcové div nepukli smíchem. Také Hajo si výhodně vyměnil Truitjiny nůžky za veliký silný luk s krásně vyřezávaným toulcem naplněným šípy. Nový majetník nůžek ostříhal všecko, co mu přišlo do ruky; ostříhal si nehty, vlasy, - 166 -
obočí… A také Hajo se těšil z toho, co nakoupil. Postavil si na břeh terč: meloun, napíchnutý na tyči, a několik dní nedělal nic jiného, než střílel. Obyvatelé Santa Marie div si údivem nesedli na zem, že běloch tak špatně zachází se šípem a lukem. Hajo však střílel ostošest a nedopřál si času ani na jídlo. Třetího dne ani jednou nechybil. Pak se vydal jako pravý domorodec na lov a vrátil se s třemi tetřívky, kteří mu chutnali mnohem líp než obyčejná krotká kuřata – třebaže maso bylo trochu tuhé. Padde naříkal a bědoval nad mlýnkem na kávu, který mu zhltla slaná voda už u Texelu. Byl by prý s ním udělal pravé divy. Celkem neskýtal ostrov příliš mnoho, neboť hned za úzkým pobřežním pásmem vystupovala půda příkře vzhůru a přecházela v holou, neúrodnou náhorní planinu. Několik minut cesty od břehu stála mezi kokosovníky vesnice domorodců. Stěny chat byly spleteny z bambusu, střechy z listí. Vchod měly chýše jen z jedné strany. Zblízka bylo vidět, že jsou všechny stejně špinavé; kolem chat bylo plno smetí. V blátě si hrály nahé děti, jak je pánbůh stvořil, s opicemi a se psy. Když však strejci vkročili za palmový plot, nastal v malém pokojném světě opravdový zmatek. Opičky se honem honem zachraňovaly na stromech, psi se sběhli a štěkali zuřivě na strejce, zachovávajíce při tom jakousi vzdálenost. A jedno dítě, ještě příliš malé, než aby mohlo samo utíkat, zůstalo sedět, držíc v každé ručce kus bláta, vyvalovalo ustrašeně oči a řvalo z plna hrdla, jako by celý ostrov Santa Maria byl v nebezpečí. Jeden z prchajících hochů se vrátil chvatně zpět, podíval se plaše na strejce, zdvihl ze země bezbranného kamaráda a uháněl s ním pryč, co mu nohy stačily. Neobjevila se ani jediná žena. Dveře chat se rychle zavíraly – jen tu a tam vyhlédl nějaký zděšený obličej. „Škoda,“ řekl Floorke, „byl bych také rád viděl nějakou ženskou.“ „Měj trochu strpení,“ řekl Harmen, „co nevidět budou zpátky!“ A uháněl k člunům. Strejci nechápali, co má Harmen za lubem, ale buď jak buď, rozhodli se, že počkají. Harmen má za ušima! Nikdo nikdy neví, s čím se vytasí! - 167 -
Tu se Harmen vrátil… s houslemi! A pak to bylo jako v příběhu o krysaři. Sotva se zatřepotaly ve vzduchu první zvuky, už se tu a tam pootevřela opatrně dvířka a tmavé dívčí hlavičky pokukovaly po hudci. Černoušci, stojící vedle Harmena, nemohli se zdržet a podupávali do taktu, pak se dali do tance kolem muzikanta, luskali prsty anebo pohupovali boky a tleskali do dlaní. Tu přicházely ženy a dívky, oblečené zrovna tak primitivně jako muži, a šoupaly nohama. A nazí mrňousi se drželi maminek za sukně jako všude na světě. Děti měly štíhlé postavy, kulatá bříška a otvíraly ústa dokořán, že by se jim tam vešla celá pěst. Harmen hrál na housle. „Začněte tancovat!“ volal na strejce. , Děvčata se pak dají do tance sama!“ Strejci tančili. Podali si ruce a utvořili s chechtajícími se domorodci kruh kolem hloučku žen a děvčat, takže než se nadály, byly dívky obklíčeny. Strejci křepčili velkými skoky kolem nich a zpívali při Harmenových houslích: „Jen panenky, povězte, povězte, která tančit půjdete!“ Tu se pokusila jedna dívka o útěk, ale vybrala si nebezpečné místo! Když chtěla proklouznout pod Floorkovými a Gerretjovými pažemi, chytili ji hoši a ona musila tančit, ať chtěla, nebo ne. Ostatním děvčatům se to zalíbilo a chtěla také utíkat. Hrome, Floorke, ten šťastlivec, měl po každé straně jedno děvče! To bylo Harmenovi trochu mnoho! Strčil housle Hajovi do rukou a nedal si pokoje, až měl po obou bocích děvčata, s nimiž tančil prapodivné reje podle nápěvů, které vyluzoval z houslí Hajo. Padde stál stranou, netuše, že se proti němu chystá spiknutí. Nosáč a Gerretje, držíce se za ruce, roztrhli náhle kruh a Padde byl zajat! Hoch se styděl a chtěl si proklestit cestu, ale tu se ho chopil Harmen, a tak Padde tančil proti své vůli mezi Harmenem a nejrozkošnější dívkou ze Santa Marie…
- 168 -
NOSÁČŮV VYSTŘEL Bylo stanoveno, že velký člun popluje na Madagaskar a že jej bude řídit sám Bontekoe. Chtěli vyzkoumat, bylo-li by možno získat tam pěkné zásoby ovoce, neboť celkem neměli ještě na palubě tolik čerstvých potravin, aby se mohli vydat na dlouhou plavbu. Poněvadž měl s kapitánem plout také druhý kormidelník a vrchní kormidelník ležel na palandě v horečce, ujal se zatím velení na Novém Hoornu vrchní lodník Folkert Berentszoon. To nebylo zrovna líbezné pro plavčíky! Vždyť k nebyla už několik dní čištěna a Folkert chtěl, aby se při návratu kapitánově leskla čistotou a pořádkem. „Hoši,“ řekl Harmen, „musíme koukat, jak bychom se z toho vyvlékli, jinak to špatně dopadne.“ „Jak to – špatně?“ zeptal se Padde. „No tak, vrchní lodník chce mít skutu jako z porcelánu. Protože loď už dlouho kotví, je lodní páteř plná mechu; budeme ji musit oškrabovat nožíky a také čistit průvlaky a vyleštit kotvy, až se budou blýskat jako udice! A víte, co nám asi ještě poručí?“ „A co?“ zeptal se Padde. „To vám nepůjde pod vousy!“ ujišťoval Harmen. „Vylézt na čnělku velestožáru a slíznout z ní prach, kterého tam je na prst! A budeme musit lézt s lucerničkou po veleplachtě a slídit, nejsou-li v ní moli. Když některého chytíme, musíme ho živého donést vrchnímu lodníkovi a ten ho nechá podvléci pod lodní páteří. „To se ví!“ zvolal Padde. „Jenže já se nedám týrat od vrchního lodníka! Já jsem hned pod sklepmistrem!“ „Ano, to mě těší,“ ujišťoval ho Harmen, „ale sklepmistr je hned pod vrchním lodníkem. A když vrchní lodník poručí, musíš lízat prach a chytat moly. Ne, musíme to nějak zaonačit, aby nás kapitán vzal s sebou do člunu! – Nu tak, hoši, pojďte, já budu tak dlouho loudit, až povolí!“ Čtyři kamarádi se tedy vydali v průvodu do kapitánské kajuty. Kapitán byl sám! To bylo dobré, neboť nikdo z těch slibných hochů nechtěl mít nic s obchodníkem Rolem. „Proč jste přišli?“
- 169 -
„Kapitáne,“ spustil Harmen, „uvažovali jsme… a… hm! zítra nemáme zde na“ lodi co dělat… eh, myslím, a proto…!“ Bontekoeovi zajiskřily oči. „Vy všichni čtyři chcete se mnou?“ „Všichni čtyři!“ prohlašoval Padde honem honem. Harmen myslil, že už je vyhráno. „Víte, kapitáne, proč musí Padde také jet? Protože se můžeme setkat s lidojedy!“ Padde zbledl. „A setkáme-li se s nimi?“ řekl kapitán a smál se pod kůží. „Co myslíte, kapitáne, koho z nás by si vybrali? To se rozumí, že Padda. A my bychom byli zachráněni.“ „Cože?“ zabreptal Padde. „Ať je to tak či tak,“ řekl Harmen, „chceš-li raději čistit. „Tedy hotovo,“ řekl kapitán, „zítra ráno ať jste všichni u joly!“ „Já nepojedu!“ řekl Padde rozhodně. Harmen do něho strčil. „Nebuď hloupý! Kapitánův rozkaz!“ zašeptal a smál se. „Raději budu čistit!“ naříkal Padde. Následujícího jitra za východu vyplula jola a hoši v ní! Bylo jitro, jakých bývá málo. Vál suchý východní vítr, takže bylo možno rozvinout plachty. Houpajíc se mírně na klidných vlnách, zamířila jola na západ. Strejci žvýkali tabák, kouřili, dávali si hádanky, holedbali se povážlivými dobrodružstvími. Ranní vzduch byl skvělý. Harmen navařil vonné kávy, strejci mlaskali, srkali, a vzdychajíce blažeností, vypíjeli kávu až do dna. V poledne se objevil na západě jako modrošedý proužek Madagaskar. Ponenáhlu se proužek na obzoru rozšiřoval. Velké obludy, které námořníci považovali za mraky, byly ve skutečnosti hory. Žlutý pruh v příboji prozrazoval, že tam přitéká řeka. Tam zamířil kapitán Bontekoe. K večeru se námořníci dostali příbojem ke břehu a vytáhli člun z vody. Vzali si zbraně a v nastávajícím šeru prohlíželi celou půlhodinu pobřeží. Nikde ani stopy po lidech. Hned u břehu začínal les. Zabraňoval v další cestě spletí lián, vzdušnými kořeny a trnitými keři s ostny tak velkými a ostrými jako tygří drápy. Najednou uviděli plavci boj pralesa, hrůzu vzbuzující, nemilosrdný boj: obrovské stromy rostly v divokém zmatku jeden - 170 -
přes druhý. Každý z nich bojoval o světlo a snažil se zadusit svým stínem všecko, co bylo kolem. Koruny stromů stály těsně vedle sebe jako nezlomní vládci. Zde v říši siláků je slabost proviněním, za nímž následuje hned trest smrti. Ale také lest se tu může uplatnit. Lstivé jsou cizopasné rostliny, které vědí, že se nemohou povznést vlastní velikostí, a proto se přimykají k silným obrům, lstivě je obepínají, živí se jejich silnou krví a po nich se dostávají nahoru k světlu. Na stromech sedí krkavci; krouží s výhružným a šíleným skřehotáním kolem vrcholků nebo mlčky dřepí v dlouhých řadách pohromadě jako smuteční hosté v černých fracích V domě smutku. Pod větvemi se třepotají netopýři; znají skryté chodby v temném pralese, mizejí a zas se znenadání vynořují v rozmarné netopýří hře jako diblíci, vyletující z hrobu čarodějnice. Měsíc se vynoří z mraků. Nad vodou se zjeví večerní mlhy: podivné, fantastické postavy v dlouhých bílých vlajících hávech. Tančí při harfové hře vln plouživý, tajemný tanec. Mlčky, jaksi sklíčeně, se plíží –strejci zpět do joly. Potom chvatně a bez velkých řečí rozbíjejí stany na noc. Na východě se odráží od mraků cosi růžového – to je odlesk ohně, který zapálili námořníci u Nového Hoornu pro ten případ, že by se jola chtěla vrátit ještě téže noci. Je docela zbytečné, aby lodníci z joly rozdělávali oheň a odpovídali, ale oni nemohou jinak a učiní to, neboť je blaží, uvědomují-li si, že tam daleko jsou přátelé a že tam kotví jejich milovaná skuta, kocábka, opatřená lanovím, s opraveným stožárem, kocábka, která přesto urazí o dva uzly více než kterákoliv jiná a která je všecky dopraví zpátky do toho hromského Kocourkova, kde bývá tak zatrápeně útulně, kde nejsou pralesy, ale zato kakosty v kořenáčích, he, he, he, za okny – zaveze je na ten napolo zatopený kousek země, kde se lidé musí brodit ve vysokých botách bahnem. Zaveze je do země másla a sýra, kde pro ně pletou tetky a hezká děvčata punčochy, kde je přivítají hubičkou a dají jim kávu z velikánského puklého hrnce, který tak pěkně a útulně bublá nad ohněm. Strejci usínali se vzdechem.
- 171 -
Nazítří však byli jako znovuzrozeni! Napřed lázeň, pak horký hrneček kávy na lačný žaludek, trochu si zaskotačili, sbalili stany, strčili kousek chleba do úst, a pak zpívajíce a žvýkajíce, veslovali s jolou po řece. Ústí bylo hluboké, jistě nějakých dvě stě loket, a uprostřed bylo ještě hlubší koryto. Ale řeka se ponenáhlu zužovala a plavbu ztěžovaly velké kameny, ležící porůznu na dně. Břeh byl čím dál tím příkřejší a skalnatější. Silné temné listnaté stromy začaly ponenáhlu převládat a zatlačovat světle zelené listí palem, pohupující se větrem. Jola nyní plula mezi strmými skalními stěnami proti proudu. Vysoko ve vzduchu se splétaly větve stromů, rostoucích na obou březích. Na vyčnívajících hrbolcích skal se přimkly květiny, jejichž květy visely půvabně dolů. Vlaštovky proletovaly neklidně roklinou, švitořily hlasitě, patrně ze starosti o svá hnízda, která by se dala snadno najít podle druhu trusu pod nimi, třeba byla visutá hnízda dosti obratně skryta před zrakem lidí. Ještěrky běhaly křížem krážem vzhůru po strmé skalní stěně. Tu a tam na skalním výběžku viselo včelí hnízdo a dole pod ním bzučel roj včel. Plesk! Do vody plesklo několik kamenů či ořechů – kdož ví? Námořníci vzhlédli. Odkud to padá? Kdo po nich hodil? Plesk! Znova. Dva předměty padly do člunu. Byly to ořechy. Co se to pohybuje docela nahoře mezi větvemi? „Opice,“ domnívali se strejci. „Chtějí nás škádlit!“ Bác! Nový útok. Padde dostal ořechem do tváře, zrovna když se díval ustrašeně vzhůru. Krvácel pořádně z nosu, to bylo naštěstí všechno. Gerretje si nabil mušketu broky, namířil a vystřelil. V úzké soutěsce zaduněl výstřel, až uši zaléhaly. Ze všech koutů a děr se vymotali netopýři, poletovali zděšeně pištíce od stěny k stěně. Kaménky, vydrolené náhlým tlakem vzduchu, padaly dolů do vody. Ale Gerretje trefil. Ze stromu se řítila opička hlavou dolů, s dlouhým ježatým pruhovaným ocasem vztyčeným do vzduchu, a padla deset loket před člunem do vody. Růžový vodopád něžných květinek se sypal dolů a pokryl opiččin hrob. Když proud přihnal tělo k člunu, vytáhli je námořníci z vody. Tři či čtyři rány v něžné bílé hrudi ukazovaly, jak neblaze přesně rána trefila. Hlavička byla stříbrobílá a oči, nyní zavřené, byly obroubeny černými kruhy. - 172 -
Do vrcholků stromů se přihnalo mnoho jiných opic, které se už vzpamatovaly ze zděšení z výstřelu: ořechy se dolů jen sypaly. Nosáč, jenž dostal ořechem do hlavy tak, že měl ošklivě zraněné ucho, chopil se zlostně muškety. „Nech toho, Nosáči, hrome! Čím víc budeš střílet, tím hůře pro nás!“ Ale Nosáč nechtěl o ničem ani slyšet, nabil si mušketu a stiskl… bum! Tu se stalo něco hrozného. V skalní stěně na levém břehu se najednou objevila po celé délce velká puklina; skála se zahýbala, bylo slyšet silný praskot a pak se stěna naklonila kupředu, opřela se o protější stěnu, prolomila se a zřítila s hromovým hlukem dolů do řeky zrovna za jolu. Člun byl na chvíli vyhozen do výše, pak klesl dolů a v téže chvíli byl pochován pod korunou silného stromu, který byl stržen skalní stěnou. Div divoucí: kocábka nebyla při všem tom potácení roztříštěna. Námořníci, na smrt bledí a propocení, seděli v jole, držíce se oběma rukama za kraj. „Mohlo to s námi dopadnout hůř,“ řekl Bontekoe zkrátka. Několik námořníků se vzpamatovalo tak dalece, že zas našli řeč a jali se spílat z plna hrdla Nosáčovi. Ten seděl v hustém listí, kolem skrání měl jakoby věnec z květů, který mu dodával slavnostního vzezření. Jeho nálada však nebyla vůbec slavnostní; díval se jako bez ducha ustrašenýma očima na kamarády. „Ta skála byla zvětralá,“ zakoktal Rolí. „Hleďme se dostat zpod stromu,“ radil Bontekoe. „Tady bychom byli co nevidět bradou vzhůru.“ Bylo tomu tak. Pro náhlou přehradu začalo vody vůčihledě přibývat. A protože byla jola sevřena korunou stromu, byla by jistě za chvíli plná vody! Všecky ruce k dílu! Námořníci klestili sekerami a noži cestu pro člun, který se po mnohém vytáčení vyprostil. Za několik minut poteče voda jako mocný vodopád přes překážku. Toho se všichni obávali. „Jak se potom dostaneme zpátky?!“ „Vězíme v pasti jako myši,“ bručel Floorke. - 173 -
- 174 -
„Veslujte dále,“ rozkázal Bontekoe, „snad najdeme výše nějakou říčku, ústící také do moře.“ Hrome, není tedy tak zle! Najdou-li nějakou říčku, bude dobře. Bác! vesla zas jezdila po vodě. Výhoda byla v tom, že na vzedmuté vodě se lépe veslovalo a že se zbavili opic! Pokušitelé se asi polekali. Kdy bude konec strmým skalním stěnám, které jenjen čekaly na výstřel z muškety, aby se zřítily a pochovaly námořníky? V každé zátočině doufali, že budou na konci soutěsky. A konečně se přece jen břehy rozestoupily a koryto řeky se rozšířilo. Strejcové si zhluboka oddechli. V úžlabině bylo chladno, ale zde cítili muži horko dvojnásob. Zaveslovali s člunem pod stromy, kde byl stín, tam vystoupili a oddychujíce posadili se na balvan. Nosáč chtěl smýt svou nedávnou vinu a šel sbírat podle břehu dříví. V mžiku nasbíral suchých větví a pak vystavěl z několika kamenů ohniště, na něž Harmen postavil kotel s kávou. Rolf a Gerretje rozestřeli sítě a táhli je, kousek vodou, takže ulovili hezkých pár ryb, které pak upekli na kokosovém oleji. Když byly nasyceny hladové žaludky, vydali se námořníci na další pouť. Zpočátku pluli středem řeky, ale brzy je žhavé slunce přimělo, aby hledali stín, ač tam musili zápolit s balvany v řečišti. Les byl podivně tichý. Chvílemi zakřičeli papoušci, chvílemi přerušil ticho křik jiného zvířete. Ale po výkřiku se ticho zase obnovilo a zároveň umlkly i hlasy v jole. Řeka se ponenáhlu úžila; nyní už mohli plout středem, ježto koruny stromů z obou břehů se spojovaly nad řekou. Několik jelínků uhánělo zděšeně pryč s parohy přitisknutými k týlu. Nad úzkou řekou bylo listí stromů čím dál hustší. Vládlo tam šero; slunce tam nemohlo proniknout. Jola proklouzla pod stromem, jehož větve se ploužily ve vodě; na větvích se houpaly zelené plody; nejspodnější byly ohryzány od ryb. Harmen okusil ovoce. Bylo šťavnaté a báječně sladké. Pak námořníci natrhali, kolik mohli. Když jola plula pod ovocným stromem, zazářilo námořníkům zase slunce; sluneční paprsky se řinuly jako zlatý vodopád otvorem v krytu listí. A hle, v sluneční záři se stápěl strom tak krásný, že - 175 -
námořníci nenašli ani slov, aby vyjádřili, jak jsou uchváceni. Byl obalen květem bílým jako sníh a vydával omamně sladkou vůni. Světlo klouzalo lichotivě po bílém květném rouchu a v zlatém svitu vířili motýli a pestří broučci. Výkřiky obdivu se záhy změnily v kletby, když námořníci postřehli, že skvělý strom je takřka nepřekonatelnou překážkou v další plavbě. Nebylo možno nalézt nikde průchod. A vysekat průchod sekerou? Zdrželi by se tím aspoň půl hodiny! Bontekoe poslal Hajá, aby prozkoumal další tok řeky. Hoch protáhl pružné chlapecké tělo větvemi, ale hned viděl, že řeka je zarostlá čím dál víc. Konali válečnou poradu. Nezbývalo nic jiného než veslovat zpět a dostat jolu – jak, to ovšem nikdo nevěděl – přes hráz, která vznikla zřícením skalní stěny. v Ještě něco jiného vzbuzovalo starost. Na západě se začala obloha zatahovat. Napřed se přihnalo několik černých mraků jako hlasatelé; pak se neodvratně blížila černá hromada mračen. „Duha!“ zvolal jeden z námořníků. Odrážela se prudce a zlobně od černé oblohy. Najednou se však přihnal na slunce olověný mrak; paprsky jako ulekané vyrazily po straně, pronikaly hroznou šedí a zbledly stejně jako mlha. Pak se všechno zahalilo v šero. Horka přibývalo, bylo pařlivé, takže se těžce dýchalo. Námořníci napjali plachtu nad jolou, očekávajíce déšť. Pot se jim perlil na šíjích. Hle, cožpak bouře nevypukne hned? Napětí dráždilo: všecka příroda bažila po prvním osvobozujícím zahřmění. Zahřmělo! Hned po zablesknutí, které osvětlilo všecko bledě zeleně. Papoušci křičeli. Tu zaburácela druhá rána; zvuk, jako by nemohl doznít, ozýval se dlouho v lese a dohřmíval v dálce. Blesk! Bum! Třikrát po sobě! Slyšíte, jak zuří zlí duchové!? Honí se tam v černém světě mračen; vyskočili na ďábelské koně a metají kolem sebe blesky! Slyš, jak víří bubny, jak duní válečné puklice! Tamhle se ženou nové černé mraky; hrnou se kupředu, narážejí na sebe. K útoku, hyje, koně! Kolem dokola se ozývá hučení a bručení, všude jsou zlé mocnosti!
- 176 -
Pak… osvobození! Silný šumící déšť se snese dolů, ‚plodný a blahodárný déšť. Jásavě buší do listí, se smíchem plivá do vody a míchá jí, až se hnědé bahno zdvihá. Bouře minula… S hlubokým vzdechem vylezli námořníci zpod plachty, protáhli strnulé údy a dýchali z plných plic. Naplněni novou odvahou chopili se vesel a vydali se na zpáteční plavbu. Zpátky po proudu se plulo podivuhodně rychle – ve čtyři byli zas v soutěsce. Tam jolu připoutali. Po obou březích mělo jít zároveň několik námořníků se silnými lany. Doufali, že takhle, svrchu, zvednou člun nad překážku. Na palubě měl zůstat kapitán s Floorkem a s hrstkou čiperných lodníků. Rozloučili se. Strejci na obou březích lezli podle skla a jola vplula s malou statečnou posádkou do úžlabiny. Proud se nyní hrozně zrychlil; kapitán musil použít vší své zkušenosti, aby zabránil neštěstí. A když se dostali na neblahé místo, taktak že všecko nedopadlo špatně. Kdyby byli tudy pluli před několika hodinami, nebylo by se jim to podařilo jako nyní, kdy říčka byla vzedmutá deštěm. Jola se hnala velkou rychlostí k místu, kde silný vodopád prozrazoval hráz; snažili se brzdit vesly příliš rychlou plavbu – marně! Vlasy jim vstávaly na hlavě... Floorke, obratný jako sám čert, usadil se pevně v poletující lodi, honem udělal smyčku na laně a hodil ji bleskurychle na výčnělek skály a druhý konec na kolík vesla. Udělal uzel na laně dříve, než by si toho suchozemská krysa všimla, a jola se rázem zastavila. Těžký vzdech se vydral všem z prsou. S Floorkem se může člověk vydat na ryby! Přivázali ke skále ještě jedno lano, kdyby se snad to první přetrhlo. Vodopád hučel tak, že nebylo slyšet –vlastního slova, mlčeli tedy a čekali, až přijdou ostatní. Ti ovšem potřebovali na chůzi více času a musili také překonávat nejrůznější překážky. Ustavičně musili lézt, plazit se, prodírat se křovím, ba někdy musili lézt ze stromu na strom. Doprovázela je eskorta poloopů, kteří se div za břicha nepopadali vidouce, jak ty bílé obludy špatně lezou. Větve byly ještě hladké po dešti; co chvíli některý ze strejců spadl a jen divem se stalo, že se dostali s celými údy ze stromu do trní. Námořníci lezli jako v horách: drželi se za - 177 -
společné lano. Spadl-li někdo, uvízl na laně. Vůdci byli na levém břehu Hilke, na pravém Nosáč, který se také hned něčeho nelekl. Musili prosekávat houští a liány. Protože obě skupiny chtěly přijít první, nikdo neodpočíval. Tak přišli muži k jole zároveň. Hodili dolů lana. Taktak že stačila. Muži v člunu je čiperně protáhli pod lodní páteř, takže jola na nich spočívala jako batole v kolébce. „Všecko hotovo?“ Strejci si ovinuli lana kolem pěstí; lano, jež Floorke uvázal na skálu, bylo pomalu popouštěno; dva tucty svalnatých strejců zdvihlo jolu; přenesli ji přes nebezpečné místo a pak ji zvolna spouštěli, až zas spočívala na vodě. Uf…! podařilo se to. Lana byla potom uvázána na strom a muž za mužem se spouštěli do joly, až byli všichni dole. Potom lana spustili a jola vesele plula po hučícím proudu. Hned za námořníky na levém břehu se po laně spustilo několik makiů a ti pak, houpajíce se na jedné noze a na jedné ruce, křičeli jako diví. Konečně v ohbí řeky ztratili z očí překážku, která je stála tolik námahy. Zanedlouho vyklouzla jola z úžlabiny a plula zas mezi plochými, širokými břehy. Námořníci teprve nyní zpozorovali, že slunce už je za horami. A když se blížili k ústí řeky, nastala tma. Měsíc byl v úplňku, ale ustavičně se schovával za temné mraky. Pak se otvíraly kolem měsíce jakési hrozné jeskyně. Z nebe kapal dolů černý inkoust: trochu pršelo. Námořníků se zmocnila touha po domově, touha po lodi, po kamarádech, po podpalubí, po pocitu, že mají pod nohama zas bezpečnou holandskou půdu. Ač obloha vypadala hrozivě, nikdo z mužů nepocítil touhu přenocovat na pevnině. Když dopluli do ústí řeky, vztyčili mlčky stěžeň, rozvinuli plachtu a vydali se na moře. Vítr dul jen chvílemi, takže plachta sebou rozmarně trhala a jola se silně a nenadále nakláněla. Udržovali, jak jen mohli, čelo lodi vzpřímené na vlnách, což naštěstí nebylo těžké, neboť vítr a proud přicházely ze severu a jola se při plavbě na Madagaskar dostala příliš k jihu. Ale moře bylo zrovna tak rozmarné jako vítr. Než se nadáli, přihnala se silná vlna, která vzala do náručí loď a vynesla ji vzhůru a
- 178 -
zas položila do hlubiny, takže strejci byli v mžiku promočeni do poslední nitky. Moře se vzdouvalo čím dál víc, závany větru se opíraly silněji a silněji do plachty. Hop! Do joly se nabralo vody! Vylévat! Naštěstí si vzali džbery. Hrome! Hrozilo nebezpečí, že pravá strana člunu se dostane podruhé pod vodu. Muži honem přeskočili na levou stranu; stožár zapraskal pod prudkým nárazem. „Máme svinout plachty, kormidelníku?“ zeptal se Bontekoe. „Myslím, že to ještě chvilku vydržíme, kapitáne!“ Plavcům se to zamlouvalo. Jen ať zůstane plachta napjata, jola leží dost pevně. Postaráme se, aby se nepřekotila. Čím dřív doma, tím líp! Měli přichystané džbery na vylévání vody – řádní hoši, co by nesvedli? Znají moře jako maminčiny necky. Hej! jak se žene jola vlnami! Najednou…! Na levém boku vysoká temná stěna: Jola byla odtažena a zároveň ji zezadu zavalila jiná vlna; bílý plášť z pěny byl vržen těžce na člun a ubozí námořníci dostali lázeň z první ruky. Leknutím vyskočili. „Vylévat!“ Cítili ještě půdu pod nohama, jola tedy ještě plula, ač okraje byly ve stejné výši s hladinou moře. Supíce a klnouce strachem, vylévali vodu. Kdo neměl džber, vyléval vodu dlaněmi nebo čepicí. Bontekoe uchopil soudek s olejem a vylil jej na levou stranu vedle joly. Pak s Hilkem – ostatní horlivě vylévali – napjal nad zadní palubu malou plachtu, aby zabránil přístupu vody. A když byli hotovi s vyléváním, napjali plachtu také za stožárem, takže zbylo jen místo pro muže u kormidla. „Když se teď překotíme, můžeme říci: společně ven, společně domů!“ povídali si strejci. „Oheň!“ vykřikl kormidelník. Lodníci vykukovali pod plachtou a uviděli růžovou zář. To jim dodalo odvahy! Nenadálá vlna mrskla do plachty. Lodníkům se to líbilo. Kdyby tu nebyla, nu to by bylo něco! Připoutali plachtu pro jistotu ještě několika lany. Hopsá! Je možno tancovat někde na světě veseleji? Muži se už ani necítili, jak byli veselí. Zpívali za plachtou kdejakou písničku. Za hodinu budou ležet na břiše v bezpečí! Ale vyražení mohlo ošklivě skončit. Vítr promáčkl plachtu tak, že se jola položila na bok a voda do ní tekla plným proudem. Námořníci - 179 -
zmlkli, cítili, že se člun naklání víc a víc… Nosáč vytáhl nůž a rychle jako blesk přeřízl rázem pevně napjaté spodní lano, za něž táhl stěžeň s plachtou vší silou. Stěžeň se překotil, padl do vody, plachta se zuřivě třepotala a za chvíli z ní byly cáry. Jola se však vztyčila, třeba byla napolo naplněna vodou. Muži se opřeli zády o malou plachtu, až lana zapraskala, a vylévajíce s horečným chvatem vodu, nadávali Nosáčovi, co se do něho vešlo. Vždyť stane-li se nehoda, musí se na někoho svést vina. Tentokrát byl Nosáč méně zaražen. Byl přesvědčen, že zachránil své kamarády a jolu před jistou záhubou. Nuže, veslovat! Vlny se už zmítaly méně prudce, člun se blížil k pevnině. Pak se objevil za hřbetem vln osvětlený Nový Hoor! Opravdu, hoši! Za půl hodiny uviděli na palubě postavy. „Ahoj!“ křičeli strejci, rozsvítili svítilny a mávali jimi. Stráž v „havraním hnízdě“ odpovídala. Námořníci se cítili zase doma. Jen vesele, hoši! V kuchyni bylo rozsvíceno! Milý, hodný Bochánek! Veslovali na stranu závětrnou, chopili se lan, která jim hodili z lodi, a protáhli je kruhy. Pak vylezli jeden za druhým po můstku nahoru. „Tak jsme zase tady!“ „A jakpak jste se měli?“ „Krásný výlet! Nosáč rozstřílel Madagaskar na kousky!“ „Je to pravda, Nosáči?“ „Jako že tě vidím! Kdybych s.nimi nebyl, byli by se všichni ponořili k žralokům!“ V průvodu, s poklesávajícími ‚koleny, odebrali se strejci do kuchyně, kde se napili horké kávy, tetelíce se při tom blažeností. Ač už bylo pozdě, dobrák Bochánek, sotva uslyšel, že se vracejí, navařil kávy. Pak svlékli mokré šaty, oblékli si suché prádlo a šup pod pokrývky. To byl požiteček! Chrápali… „Jako prasata v žitě,“ řekl jeden námořník, který dva dni čistil a leštil a ztratil při tom všechnu radost ze života. Kupec Rol přivítal Bontekoea ještě v plné parádě. „A vynesla ta plavba něco?“ zeptal se. - 180 -
Teprve v té chvíli si Bontekoe uvědomil, že plavba nevynesla vůbec nic. V radosti nad tím, že po všem nebezpečí, které hrozilo, dopadla plavba přece jen dobře, vypadlo mu to úplně z paměti. Teď najednou stál před střízlivou otázkou, co vynesla plavba. „To, že jsme mokří na kůži,“ odpověděl. „Z toho Společnost mnoho nezíská,“ řekl Rol s úsměvem. „Společnost!“ Čím déle trvala plavba, tím více se zakořeňoval v Bontekoeovi pocit, že loď náleží jemu a jeho dvěma stům námořníků, kteří den co den vydávají svůj život v nebezpečí. Cítil se zejména nyní, po tom krátkém zápase s mořem, pánem a velitelem na Novém Hoornu. A kupec, bezkrevný počtář, jehož nerozehřálo žádné dobrodružství, tichý čmuchálek, kterého by on, Bontekoe, nemohl potřebovat ani jako námořního kadeta, breptá cosi o Společnosti. Brzy, až skuta bezpečně přistane v bantamské rejdě, bude mít slovo Společnost a Rol bude kupovat a prodávat, až poškrábe všecky své knihy. Ale přivést tam bezpečně Nový Hoorn, to je úkol jeho, kapitána Bontekoea, jenž je v této chvíli po bohu kapitánem na své lodi! „Společnost!“ opakoval zlostně, obrátil se zády k užaslému obchodníkovi a šel spát.
HOŘÍ! HOŘÍ! Devátého dne po tom, kdy Nový Hoorn zakotvil u Santa Marie, byli všichni muži zdrávi. V dobré náladě se vydali na moře, doufajíce, že vystačí se zásobou čerstvých potravin. Napřed namířili na jihovýchod k 33. stupni jižní šířky a pak obrátili, příď k severovýchodu k Sundskému průlivu. Byly krásné tiché dny. Námořníci měli plné ruce práce s drůbeží. Ale jakživi se nenajedli vajec jako teď. Za těch několik neděl ztloustl Padde tak, že byl jako vajíčko. Radili mu, aby se více pohyboval. Vzdychaje, odhodlal se hoch, že se ujme práce, kterou dosud vykonával Šilhán, že totiž půjde v poledne do sklepa se soudkem a načepuje do něho kořalky; ráno pak z něho dostával každý strejc půl „čepice“. - 181 -
Jobek se „učil mluvit“. Hloučkem strejců proletěl výkřik radostného údivu, když zřetelně zavřeštěl „Hajo!“ Pak se však ukázalo, že Jobek není o mnoho lepší než lidé, i on dal své umění do služeb zlého. Volal celý den svého pána, nejraději příkře, poroučivě, tak jako volával Berentszoon, pak zas lichotivě, vábivě nebo ustrašeně, jako by chtěl říci: „Chlapče, snad jsi mi nespadl přes palubu?“ – Hajo někdy přiběhl, sotva dechu popadaje; myslil si, že ho volá vrchní lodník, a našel pak místo rozhněvaného Folkerta Berentszoona nejroztomilejšího Jobka, který prostrkoval hlavičku mřížkami a chtěl, aby ho pán poškrábal. Všichni námořníci, jimž se podařilo vnutit učenlivému ptákovi své jméno, později toho trpce litovali. Jobek se také naučil říkat své jméno, a kdykoliv je vyslovoval, projevoval náramnou samolibost. Strejci se smíchem div nepotrhali, když Jobek vykřikoval ve všech tóninách, a to stále lichotivěji a líbezněji. Káča byla spokojena se svým chovancem. Zpočátku se sice hrozně divila křivému zobáku a pestrému peří „kavčete“, ale když se Jobek naučil krásně krákat, poznala, že je to přece jen příslušník jejího plemene. Když strejci shledali, že papoušek je až moc chytrý, jal se ho učit Padde. „No tak,“ řekl Padde, „řekni hezky Padde Kelemeijn!“ Jobek se na něho chytráčky díval. „Prapodivná věc!“ řekl. „Nu tak,“ bručel Jobkův učitel. „Padde Kelemeijn! Tak to řekni, hlupáku!“ Jobek naklonil hlavičku a naslouchal náramně pozorně. Pak se podíval upřímně na Padda a zakřičel: „Hlupáku!“ „Ty jsi hlupák!“ zahučel Padde, červený vztekem. „Klepař!“ prohlásil papoušek a díval se lehkomyslně vzhůru. Padde pohlížel na ptáka vykulenýma očima, pak se odvrátil a umínil si, že s tou potvorou nepromluví už ani slova. Tak nastal den, který si plavci z Nového Hoornu dlouho zachovali v paměti: devatenáctý listopad 1619.
- 182 -
Podle zvyku odešel Padde do sklepa. Kráčel se svíčkou dolů po schůdcích a postavil světlo na plný sud, aby měl volné ruce při čepování: „Melu, melu v mlýnku, sedm je nás v člunku, melu, melu v mlýnečku, šest je nás v člunečku, sedmý řídí lodičku.“ zpíval Padde, vesele čepuje. Soudek byl plný; Padde odtrhl rázně svíčku, která se přilepila na sud. Tu spadl – naneštěstí – kousek hořícího knůtku do sudu. Kořalka se vzňala. S temným výbuchem se roztrhly dýhy a hořící tekutina se najednou rozlila po celé podlaze. S výkřikem vylezl nešťastný pomocník sklepmistrův po schůdcích nahoru, uviděl tam dva džbery vody, kterou myli Hajo a Rolf palubu, popadl oba džbery a vylil je poklopem dolů. „Padde! Co se děje?!“ Chudák tlouštík chtěl něco vykoktat, ale toho už nebylo třeba: syčení, praskání a mračno páry, jež vyrazilo poklopem, povědělo všecko. „Hoří! Hoří!!!“ To působilo. Ze všech stran se přihnali námořníci s vyděšenými tvářemi, někteří již s plnými džbery. „Kde hoří?“ „Ve sklepě!!“ Strach a rozčilení se chvělo ve všech hlasech. V šíleném spěchu sháněli vědra. Lili dolů džber za džberem. Když už tam nalili několik set věder vody a nikde už nebylo po ohni ani památky, vlezl Folkert Berentszoon do sklepa. Zatím Bontekoe pospíšil do lodního prostoru, kde se, jak se právem domníval, rozlily kaluže hořící tekutiny po podlaze. Volal o džbery. Když jich tam deset vylili, zdálo se, že i tam je oheň uhašen. Vzdech úlevy vydral se všem z prsou, když slyšeli, že oheň se nedostal k uhlí v kovárně. Supíce rozčilením, mluvili lodníci o nebezpečí, jež jim hrozilo. Kdyby tak byl oheň pronikl až do prachárny… „Padde!“ zavolal někdo. „Máš jít do kajuty!“
- 183 -
Chudák hoch se chvěl po celém těle. Proklouzl poklopem do lodní prostory, aniž si toho kdo všiml. Tam bylo tma jako v pytli; po hmatu sestupoval po příkrých schůdcích. Když přišel dolů, odpotácel se k hromádce lan, posadil se, skryl hlavu do dlaní a plakal a plakal… Ticho! Co to? Padde poslouchal s bušícím srdcem. Neodvažoval se ani otevřít oči v té hrozné tmě. Prask! Puk! Prask! Jektaje zuby, vztyčil Padde hlavu. Cožpak má horečku? Tamhle na druhé straně lodního prostoru vzplály vysoké plameny! Sirný zápach vnikal Paddovi do nosu. Pane bože…! Uhlí hoří…! S křikem se hnal Padde k žebříku. „Uhlí…! Uhlí…!!“ Nový zmatek. „Uhlí?! Hoří uhlí?!!!“ Několik odvážných námořníků se vrhlo se džbery vody do lodního prostoru a hned polévali hořící uhlí. Náhle se ozvalo syčení; žluté sirné plameny vyrazily ze žhoucí hromady. V mžiku byl vzduch v prostoře tak dusný, že tam nemohli vydržet ani dvě minuty. Ale námořníci jsou houževnatí. Znova a znova sestupují do prostory po úzkém žebříku, klestí si cestu do kouta zamořeného sírou a potácejí se a s klením hledají zaslzenýma očima cestu k žebříku. Kolik z nich najde cestu? Kolik z nich klesne v bezvědomí, napolo zadušených, po marném a bezradném tápání ve tmě. Bontekoe sám řídil práci – až úplně ochraptěl a odpotácel se k žebříku. Ale za minutu byl už zas dole. „Odvahu, hoši!“ Vysekali díry do mezipalubí a nalévali nesmírné množství vody do lodní prostory. Pomůže to? Prkna v podlaze jim žhla pod nohama; námořníci vyskakovali jako písečné blechy a musili o přítrž zchlazovat napolo spálené podešve ve džberech vody. Měli by hodit prach přes palubu? Vždyť je pravděpodobné, že potkají v těchto místech nějakou španělskou loď! Bez prachu na palubě by byli ztraceni. Počkají tedy a vyhodí prach, až bude nejhůř. Držte se, hoši! Ale byli tam zrádcové. Vědouce, že za lodí je ve vleku jola a šalupa (jola nebyla ještě od návratu ze Santa Marie vytažena nahoru a šalupu tam hodili, protože překážela při hašení), pokládali za moudré slézt dolů do joly nebo šalupy a schovat se tam pod lavice. - 184 -
Obchodník Rol, který šel právě do kajuty, aby si – staň se co staň – svázal nejdůležitější papíry, uviděl, jak jeden chlapík leze do joly. „Co se děje?“ zařval. „Pojďte taky do člunu, kupče!“ volali námořníci. „Co nevidět vyletí celá bouda do povětří!“ „Nevrátíte-li se hned, oznámím to kapitánovi!“ volal Rol zlostně. „Přeřízneme tedy lana!“ „Darebáci!“ odpověděl Rol rozhořčeně. „Půjdete s námi, nebo ne?“ volali námořníci z joly. Kupec trochu zaváhal, zavrtěl se mrzutě. „Půjdu!“ zvolal pak nevrle a hnal se do kajuty pro své škrábanice. Papíry byly mu nade všecku čest. Když se spustil po laně do joly, odvázali námořníci čluny. „Vy veslujete pryč?“ zeptal se Rol vyděšeně. „Ne, opravdu ne, zůstaneme nablízku a budeme pomáhat. Ale za chvilku se ta bouda rozletí na kusy a my musíme být z dostřelu.“ Kupec mlčel, díval se s ustaranou tváří na loď, z níž se valil špinavě žlutý kouř, takže nebylo vidět stožár ani lanoví. „Jen blázen by ještě myslil, že je možno hasit!“ řekl, aby upokojil své svědomí. Foukal si do bledých dlaní, které si odřel, jak se spouštěl po laně. Ostatní na lodi zápasili na život a na smrt. S očima přivřenýma podávali si plná vědra. Držte se, hoši! Tu se přihnal lazebník. „Kapitáne! čluny jsou pryč!!“ Muži ztuhli leknutím. „Čluny jsou pryč?!“ Všichni přiskočili k zábradlí. Tamhle plují!! Němá zuřivost se zmocnila opuštěných námořníků. „Kapitáne! Co teď??!“ Jakživi neviděli kapitána tak zdrceného. Jeho upřímná námořnická tvář byla náhle stažena hněvem a bolestí. „Obraťte plachty, hoši! Najedeme na ně!“ S bolestí nad ranou, kterou jim zasadili kamarádi, vrhli se námořníci do lanoví, a zatínajíce zuby, obraceli v hrozném kouři po hmatu plachty. Pak pluli rovnou ke člunům.
- 185 -
Tam podle všeho tušili, jaké nebezpečí jim hrozí. Chlapi veslovali jako diví, předehnali Nový Hoorn o tři délky, příď měli po větru, takže je Nový Hoorn nemohl dostihnout. „Ať je potrestá vlastní svědomí!“ zvolal kapitán. „Teď však prach přes palubu, hoši! Kocábka ještě pluje! Zahyneme-li, tedy všichni!“ „Ať žije Bontekoe!!!“ zařvali strejci, třeba jen proto, aby ukázali zbabělým kamarádům, že jsou muži, kteří nezalezou do člunů, když je škuta v nebezpečí. Zuřivě popadli silnýma rukama soudky prachu, házejíce si je z ruky do ruky. A pak přes palubu. Na rozkaz kapitánův se spustili přes zábradlí lidé, kteří uměli zacházet s tesařským náčiním, aby pod ponornou čárou navrtali díry do stěny lodi. Kapitán tam chtěl nechat natéci vodu a uhasit oheň zdola. Nadarmo se však snažili muži provrtat dřevo: lodní stěny byly plné železa. Tedy znova k vědrům! Hujííí!! Plamenné jazyky vyrážely už z poklopů. „To na nás čert vykukuje! Prašťte ho po hlavě!“ V horečném vzrušení nosili muži vodu. A oheň plál výš a výše. Kupodivu… praštění, syčení, frkání, ječení přestává. Oheň plane tichounce a vystrkuje z poklopu dlouhý červený jazyk. „Olej hoří!!!“ Jako ohromení spustí strejci ruce; slzy jako hrachy se jim hrnou po opálených tvářích. „Vodu!“ volá jakýsi hlas. Džbery zas putují dokola. Muži, vylévající vodu a chladící si nohy, brečí jako malé děti. Ale vzdát se? To ne! Holandští hoši, jen do toho! Pláč neuškodí; slzy jsou také voda a pomáhají hasit. Strejci stojí bosi, ale pevně na žhavé palubě. Jeden z nejstatečnějších pomahačů, stojící umíněně v kouři a páře s očima a rty sevřenými, je… Padde. Pyká za svůj hřích. A pracovali. Se zoufalstvím v srdci – ale pracovali! Až… S ohlušujícím praskotem povolila zadní paluba a hrstka statečných kamarádů se zřítila s výkřikem do plamenného moře. Hej!!! jak sršely jiskry vysoko nad stožáry! A plameny vyrážely až k ráhnům, plachty chytaly, a jak se vzňala tato bílá křídla Nového Hoornu, šlehaly plameny na všecky strany. Plazily se po lanech jako po žebříčcích. Pak padala spálená lana mdle do ohně. - 186 -
Musí dobýt vlajku! Vzhůru, plameny! Strhněte dolů ten veselý, pestrý šáteček! Plamen strhne vlajku a pohltí její barvy. Teď si jen tančete, planěny; tančete si, vlajka je naše, tančete, tančete! Hajo, Rolf a Padde stáli u velestožáru. O kousek dále se už paluba začala prohýbat. Vyskakovaly na ní hnědé skvrny… Tu zavlekl Rolf oba kamarády k zábradlí. „Do vody!“ zasyčel mezi zuby. Ohromení hoši vykonali bez hlesu jeho rozkaz. Mnozí námořníci se hnali za Rolfem a také se vrhli po hlavě do moře. Jiní, ochromeni děsem, nemohli se tak hned rozhodnout a sklesli do plamenů. Tu to nastalo. Hrozná rána, pekelný rachot, ostrý, dráždivý zápach, zdušené výkřiky, ustrašené ječení a pištění zvířat… Prach… chytil. Nový výbuch! Nový Hoorn se roztrhl; stožáry, desky, lidé, zvířata a trosky, všecko vyletělo do vzduchu. Se sykotem a praskotem, v kouři vystupujícím vzhůru v černých sloupech, z nichž sršely zlaté jiskry, narážely trosky roztržené lodi znova na sebe a… klesaly do vln. Muži v člunu se dívali a třásli. Je to možné?! Nový Hoorn, jejich skvělý koráb, ztroskotal?! Černý mrak na ohnivě červeném večerním nebi… to bylo vše, co z něho zůstalo?! – Ne! po vodě pluly kousky stožáru, bedny, trámy, a na kousky stěžňů, na bedny a trámy se přimkly živoucí bytosti; Pomáhat! Chopit se vesel! Z našich tří hoornských přátel se první vzpamatoval Hajo. Uviděl před sebou zadní stěžeň a dostal se na něj. Rychle myslil a rychle jednal. Hodil lano ze stěžně Paddovi, jenž se držel kádě, která se pomalu plnila vodou. Padde to viděl, hmátl po laně, ale nezachytil je. Hajo přitáhl lano a hodil je znova. Tentokrát ho Padde popadl, nechal se přitáhnout k Hajovi a uchopil ho za kolena. Zaúpěl: „Hajo… ach bože, Hajo!“ „Vlez sem na stěžeň!“ „Já už nemohu…!“
- 187 -
S napětím všech sil vytáhl Hajo přítele a posadil ho obkročmo na stožár. Vzlykaje položil Padde hlavu Hajovi na rameno. – A teď Rolf! Panebože, kde je Rolf! Hajo se rozhlížel v bezradném zmatku. Hodně daleko od nich zápasilo několik námořníků s vlnami. Tu a tam se vynořovaly v šeru postavy na ráhnech, na prknech, na sudech nebo na troskách stožáru. „Rolfe! Rolfe!! Rolfe!!!“ Chválabohu! Rolf se zachránil na stožárním koši. Kde jsou čluny? Příliš daleko, aby na ně volali. V šeru nebylo možno rozeznat, veslují-li sem, či odtud. „Ahoj, ahoj! Člun!“ „Hajo… ,“ zakňoural Padde. „Vzmuž se, Padde!“ I Hajo zavřel na chvilku oči, aby nabyl trochu klidu. Po tvářích mu stékaly pomalu slzy. Když otevřel oči, přiblížila se jola asi na padesát stop. Hajo měřil vzdálenost k jole. Doplaval by tam? „Zůstaň tu sedět, Padde! Drž se pevně!“ „Ach bože, Hajo… Snad nejdeš pryč? Hajo…?!“ Hajo sevřel rty, sklouzl ze stožáru a plaval k jole. Cestou však cítil, že najednou má paže těžké jako z olova... Tu mu hodili lano. Chopil se ho a nechal se přitáhnout k jole. „Ne!“ supěl, když ho strejci chtěli vytáhnout na palubu. „Já si jen trochu odpočinu. Jen mi dejte… s sebou lano… chci… chci…“ Oči se mu zavřely; ruce se pustily okraje joly; taktak, že ho včas chytili a vytáhli na palubu. Tu skočil Bokje s lanem od olovnice do vody, plaval k Paddovi a dal se i s ním přitáhnout k jole. Jiný námořník skočil do moře a zachránil Nosáče. Floorke připlaval prskaje a hned začal nadávat námořníkům v jole, co se do nich vešlo. Když však viděl, že jeden vedle druhého se vydává pro kamarády v nebezpečí a že se nebojí zachraňovat tonoucí, třeba je v moři plno žraloků, zmírnil se jeho hněv. Veslovali kolem místa, kde ztroskotal Nový Hoorn. Konečně se domnívali, že zachránili všechny. Mnozí ztratili vědomí, hned jak je vytáhli do člunu; jiní leželi a plakali rozčilením. Ale kapitán?! Kde je kapitán!!
- 188 -
Tu se objevila na levém boku lodi Harmenova hlava. Vytáhli ho na jolu. Hoch vyplivl mořskou vodu a ukazoval na moře: „K... k… kapitán!“ Pak ho opustily síly. V směru, který jim Harmen naznačil, uviděli trosku lodi a na ní postavu. Veslovali k trosečníkovi tak blízko, jak jen bylo možno; Bokje, nejlepší plavec ze všech, skočil opět s lanem přes palubu a za chvíli se vrátil s kapitánem, jehož zvedli do joly a položili do kajuty na zádi. Chválabohu! „Poraďte nám, kapitáne, co máme dělat?!“ žádali si pokynů. Mdlým hlasem radil Bontekoe, aby této noci zůstali ještě u vraku a zítra ráno aby vylovili trochu potravin, které všude plavou po hladině. Kapitán měl tak prudké bolesti, že ztratil vědomí. Veslovali ještě jednou kolem nešťastného místa, ale nenašli ve tmě ani živého, ani mrtvého člověka. Tu vytáhli vesla odhodláni, že počkají až do rána. Ale s takovým děsem před očima se těžko čeká. Ti, kteří usnuli únavou, znova se s pocitem neklidu probouzeli. „Raději veslujme pryč odtud!“ říkali. „Proč neplujeme pryč?“ Ostatní vrtěli hlavami. „Musíme zítra vylovit trochu potravin. S tím kouskem chleba, co máme, nevystačíme ani na jeden den.“ Ale tazatelé nebyli spokojeni. „Co máme z jídla, narazí-li na nás vlna a rozbije nám jolu? Teď je příznivé počasí; pojďme hledat zemi!“ „Musíme čekat! Kapitánův rozkaz!“ Potom chvíli všichni mlčeli. – Ale noc je dlouhá. Za čtvrt hodiny nastal znova neklid. „Veslujme přece jen pryč! Budem se několik dní postit! Snad už zítra dostihneme země. Vždyť nejsme daleko od Sumatry!“ „Musíme čekat. Kapitán to řekl.“ „Nu ano…“ „Co: nu ano?! Jsi snad taky z těch lumpů, kteří utekli s jolou?“ „Kdybychom to nebyli udělali, byli by vás sežrali žraloci!“ „Ale přesto to byla špinavost!“ „Víš, co mi připadá špinavé? Že jste nás chtěli potopit!“ „Však byste si to zasloužili!“ „Ale nepodařilo se vám to, co?“ - 189 -
„Ale jděte,“ vrčí jiný námořník, „nehádejte se! Poplujeme pryč! „Ne!“ postavilo si hlavu několik strejců. „Kapitán řekl ne.“ Nové mlčení. Minuty se vlečou. Najednou jeden ze strejců zakleje, vystrčí vesla a začne veslovat. A tím je zrušena kouzelná moc kapitánova slova. Všichni, kteří ještě vládnou údy, chopí se vesel. Kam? Na pevninu? Kde je pevnina? Nikdo to neví, ale veslováním se vytrácí neklid z hlavy. Veslujte, hoši! Veslujte! Nikdo nedrží kormidío. Někteří námořníci se probudili; probrali se z mrákot. „Kde jsme?!“ „V jole.“ „V jole?“ Chvilku všichni mlčí. Tazatel jako by probouzel svou paměť. „A kam plujeme?“ „Na Sumatru.“ „Kde leží?“ „Nedaleko. Dej si pozor, ještě přes ni klopýtneš!“ Mlčení. Lodníci veslují mrzutě dál. „Heine,“ zeptá se jeden slabým hlasem, „jsi to ty, Heine?“ „Ano, Kalle. Kde ležíš?“ „Vpředu. – Mám hrozné bolesti…“ „Však to přestane, Kalle, já mám spálenou nohu.“ „Strč ji do vody. – Dostaneme se ještě na pevninu, Heine?“ „.Zbláznil ses? Snad ji uvidíme zítra, až se rozední. Je počkej, Kalle, až se zítra rozední…“ Veslaři vzdychli a zabrali. Plesk! Plesk! – Plesk! – Plesk!
V ČLUNECH Konečně se rozbřesklo. Námořníci se snažili proniknout pohledem ranní mlhu, vznášející se nad vodou. Po zemi nikde ani památky… Také šalupa zmizela z obzoru. Plačky spustili strejci
- 190 -
vesla. Teprve teď cítili, jak jsou vysíleni. Když vyšlo slunce, nikdo už nebděl. Jola poskakuje bez cíle po tichém vlnobití. Skvěle modrá obloha se klene nad nedozírnými vodami. V poledne někteří námořníci procitnou. Spánek je posílil. Muži cítí, že v nich oživuje naděje; kapitán je na palubě a jistě dá dobrou radu. Šeptajíce, jako by se v tichu, prostírajícím se kolem nich, báli vlastních snů, vyprávějí si o ztroskotání své skvělé lodi a o ztrátě všech svých pokladů. Jeden měl ještě pět vykrmených hus; ty teď plují někde po moři! Jiný ztratil nůž, výborný, krásný nůž, který si minulé soboty tak dobře nabrousil. Neroztrhl by člověk toho zatraceného kluka jako žábu, že šel se svíčkou do sklepa? A kamarád Neliš, s nímž už prožil tucet ztroskotání! Ztratit nůž a kamaráda! Ponenáhlu se všichni probouzeli. Vzbudili také kapitána. „Co máme dělat, kapitáne? Nevidíme už ani vrak a také ne zemi.“ „Vy jste tedy odpluli od vraku?“ „Ano, kapitáne, myslili jsme…“ „To bylo špatné. Je v jole nějaká plachta?“ Hledali pod zadní palubou a pod lavicemi. „Ne, kapitáne, ani kousek plachty.“ „Vysvlečte tedy košile a udělejte z nich plachtu.“ S velkou důvěrou se dali do práce. Kapitán je jistě dopraví na Sumatru! Vyvlekli na palubu nárazníkové koule a vytahovali z nich vlákna. Když jich měli dost, svlékli si košile a začali je sešívat na dvě plachty. Lazebník prohlížel raněné. Skoro všichni měli více či méně popálená chodidla. Napřed ošetřil kapitána, jenž měl dvě rány na hlavě. Táta Dlouhán sežvýkal kousek chleba, který si vzali s sebou první trosečníci, udělal kasičku a přiložil na ránu. Také ostatní raněné ošetřil. Rolf měl spáleninu na noze a ta v noci hrozně napuchla, takže dobrák lazebník, jenž choval k Rolfovi otcovské city, vrtěl ustaraně šedivou hlavičkou. Počítali, kolik je jich v člunu, a dospěli k šestačtyřiceti. V šalupě jich mohlo být nanejvýš osmdesát. Ostatní tedy... K večeru byly plachty hotovy. Vztyčili stěžeň, který ležel v jole, přitesali vidličný stožár a čnělku. Místo předního stěžně vztyčili veslo. Když oba stožáry stály a „plachty“ byly přivázány, obrátili - 191 -
- 192 -
příď k severovýchodu. Zásobu chleba, kormutlivě malou, složili na hromadu a jeden každý dostal krajíček na prst silný. Bylo hrozné se dívat, jak i při takových malých dávkách se zásoba ztenčila. Padde spal celý den. Když se večer probudil hlukem při vztyčování stožáru, v té chvíli schoval hlavu mezi paže a ze strachu se tvářil, jako by spal. Hajo byl jako ostatní zas plný odvahy a vypočítával, že teď, když plují správným směrem, uvidí zítra zemi na obzoru. Rolf, který v posledních měsících den co den sledoval cestu na mapě, nedíval se na to tak růžově. Bolest v noze ho také nerozveselovala, neboť měl stále horečku. Pak nastala tma a sevřela všechno do své široké náruče. O půlnoci ztropí Gerretje pekelný rámus. „Země! Země!!“ Všichni vyskočili. „Kde je země?!“ Daleko na levé straně bliká světélko. Trosečníků se zmocní šílená radost. Svinou plachty a chopí se vesel. To světlo nemůže být nic jiného než země, uprostřed moře nerostou lampičky jako světélka na houbách, není-liž pravda? Mohla by to být velryba se světélkem na kotrbě. Ne, hoši, je to země! Floorke už vidí hory. Zítra se budou procházet pod kokosovníky. Veslujte, hoši!! Ale hory se stávají nezřetelnějšími a vznášejí se vzhůru jako mraky. A světélko se najednou začne pohybovat; zdá se, že se splní jejich neblahé tušení. To světélko tamhle v dálce není země, nýbrž koráb s trosečníky… Šalupa… Bolest ze zklamání byla zmírněna radostí ze shledání. Šalupa má také dvě plachty, dvě světle šedé skvrny. Veslaři spustí vesla a čekají na šalupu; proč by uhýbali ze správného směru? „Šalupo, ahoj!“ „Ahoj!“ Volají z té i z oné strany kamarády jménem. Výkřiky radosti, když dva přátelé poznají své hlasy. „Máte jídlo?“ „Tři chleby po dvou librách. A vy?“ „Nic. Kýho výra! Kam plujete?“ „Vůbec nevíme. A vy?“ „Plujeme podle hvězd. Máme tu kapitána.“ - 193 -
„Kapitána! Poslouchejte, hoši, v jole je kapitán!! Kapitáne, jste tu? Ať žije kapitán, hoši!“ Drsné bručení na souhlas. „Kdy budeme na pevnině, kapitáne? Už zítra?“ „Odvahu, hoši! Spoléhejte na boží dobrotivost!“ „Amen,“ odpovědělo několik zbožných strejců. Potom pluli společně; jola udávala směr. Ale brzy se ukázalo, že šalupa zůstává pozadu. Chopili se vesel a jolu dohnali. „Kapitáne, vezměte nás do joly! Takhle se ztratíme! Vezměte nás na jolu a my vám dáme všecky plachty a poplujeme dvakrát tak rychle. Nuže, kapitáne…“ Ale strejci v jole se bránili. „Jola je malá pro tak mnoho lidí, kapitáne!“ A když se námořníci zachytili okraje joly, odstrkovali muži z joly šalupu. Mezi trosečníky povstal nářek. „Kapitáne! Nikdo z nás neumí plout podle hvězd! Máme proto zahynout?“ Ale strejci v jole neměli slitování. „Když vás sem všecky pustíme, a vás je šestadvacet, budou nás všecky za chvíli žrát žraloci!“ Ubozí námořníci se chopili s povzdechem vesel. Olejová svítilna byla přenesena na jolu, aby se podle ní mohli řídit muži v šalupě. Potom svítalo. Muži se dívali na všecky strany po hladině vody. „Vidíš něco, Doedeszoone?“ „Zrovna tolik jako ty.“ Všichni vzdychali. Někteří strejcové ulehčovali své bolesti tím, že zahrnovali Padda výčitkami. Ubohý hoch začal vzlykat a několik jiných námořníků, především jeho oba přátelé, se ho ujímali. Rolf cítil, že je mu líp; v noze ho už méně píchalo a táta Dlouhán, tváře se šťastně, přiložil novou kasičku na ránu. Také rány ostatních se dobře hojily. Toho dne se snažili přesněji stanovit směr plavby. Vyryli na kus dřeva ze zádi mapu Sumatry, Jávy a Sundského průlivu – všecko zpaměti. Odpoledne před neštěstím byla loď podle mapy devadesát mil od pobřeží. Od toho bodu vyměřovali směr. Hrome, kdybychom měli kvadrant! „Má někdo kružítko?“ zeptal se Bontekoe. - 194 -
„Tady mám něco takového, kapitáne,“ odpověděl Sijbrandt, tesař, a vyhrabal z kapsy kružítko. „To je štěstí, obyčejně bývá na mém stole!“ „Dej to sem!“ řekl Bontekoe radostně. „Napřed si tedy vyřežeme stupňový oblouk!“ Stalo se. Narýsovali na prkénko co největší čtvrtkruh, odměřili stupně a pak připevnili ručičku. Následujícího dne stanovili, jak jen to šlo, zeměpisnou šířku a namířili k Sumatře. Tak pluli dále, stanovíce směr a zeměpisnou šířku ve dne podle slunce, v noci podle hvězd. Třetího dne došel chléb. Už den předtím začali plavci hrozně pociťovat žízeň. Přesto byli plni naděje. Vítr dul do plachty, moře bylo stále klidné. Příštího dne se vynořily na obzoru černé mraky. Mocně se přibližovaly, zastírajíce celou oblohu. Tyhle mraky námořníci znali. Vzrušeni radostí napínali plachty vodorovně. Obloha byla nyní černá jako peklo; námořníkům se zdálo, že sedí ve velkém temném sklepě. Moře, jež po celé dny zrcadlilo bledě modrou oblohu, pohlcovalo lačně všechnu tu temnotu – a podobalo se černé bažině. Tu zabubnoval déšť. Životní síla námořníků se vzpružila; hruď se jim dmula. Okamžitě byla plachta plná. Naplnili dva soudky, v nichž dosud měli schovaný chléb. Nastala chladná noc. Námořníci se třásli v promočených šatech. Příštího dne však je slunce v mžiku vysušilo a opálilo jim kůži. Bylo horko k zadušení. Moře bylo hladké jako zrcadlo. Kde se skrýt před palčivým sluncem! Námořníci znova pociťovali žízeň. Bontekoe si dal uřezat špičky střevíců a každý námořník se napil z toho „poháru“. Tím byla zásoba ze tří čtvrtin vyčerpána, protože se musili dělit s kamarády v šalupě, kteří neměli kam schovat vodu. Následovaly hrozné dni. Jazyk jim trčel v ústech jako kousek scvrklé kůže; na patře a v hrdle je pálilo; protože nic nejedli, měli křeče v útrobách. Pokaždé, když se rozbřesklo, doufali, že uvidí zemi. Pokaždé nové zklamání, neboť kam oko dohlédlo, neviděli nic než moře.
- 195 -
Harmen shledal, že musí strejce trochu povzbudit. Neměl housle – ty vzaly za své v plamenech –, a tak se vytasil se svými odvážnými povídačkami. „Povím vám, jak se vedlo mému strejčkovi, hoši! Měl námořnickou krčmu, suchozemským krysám nečepoval. Celý život plul po moři, od dvou let až do osmašedesáti. Podnikl sedmadvacet plaveb, při třiatřicáté zažil ztroskotání lodi! A ze všeho se dobře dostal, až na škrábanec na tváři, ten si udělal při holení. Jednou seděl na skalisku v Čínském moři, kde ryby mají ocasy a lidé copy. Dobrá. Tu přijde bouře, škutu rozbije na hadry, a to bylo jeho šestačtyřicáté ztroskotání; můj strýček a vrchní lodník jediní se zachránili v šalupě. Něco k jídlu na lodi? Ani zbla! Jen trpět hlad! Když už nejedli sedmaosmdesát dní, řekl můj strýc: ‚Měl bych chuť na nějaké sousto!‘ – ‚A já!‘ řekl vrchní lodník. ‚Já bych ti chutnal!‘ ‚Já tobě taky,‘ odpověděl můj strýc. Dobrá, povídali tak dlouho, až se pohádali. ‚Dáš-li mi nohu, dám ti svou sváteční čepici,‘ řekl vrchní lodník. ‚Ano‘, řekl strejček, ‚můžeš k tomu dostat ještě kopanec a nožem.‘ – ‚Do tvého nože nekousnu,‘ pravil vrchní lodník. ‚No tak budeme losovat!‘ řekl můj strýc! Vrhali kostky. Oba osm. Ještě jednou! Zase stejně! A zas! Za třináct a půl dne řekl strejček: ‚Mně už se tahle plavba nelíbí. Rozřež mě tedy na kousky! Pozdravuj mou ženu a vezmi si za to můj zlatý prsten.‘ Když se odvrátil, aby neviděl, jak ho ten druhý bude odpravovat, vidí, že šalupa… je u břehu! ‚Země!‘ vykřikl. Byli už jedenáct dní na pevnině a nevšimli si toho, protože tak zuřivě metali kostky. Co tomu říkáte?“ „Je to krásné!“ řekli strejci. Pak zase nastalo ticho.
ŽRALOCI Aniž kdo pozoroval, vloudil se mezi trosečníky divný host. Teprve když byl mezi nimi, pocítili jeho přítomnost. Muži ho slyšeli ve vlastních mdlých a ochraptělých hlasech a viděli ho v pohaslých očích druhů. - 196 -
Ten host se jmenoval zoufalství. Když se některý námořník domníval, že objevil něco, co by mohla být země, chopili se v horečném chvatu vesel a supíce pilně veslovali. Pak host zmizel tak neslyšně, jako přišel. Když se však později „země“ ztratila v mlžinách, vetřelec se vrátil. Muži se navzájem vyhýbali svým pohledům, aby ho neviděli, a mlčeli, aby svým hlasem neprozradili, že je tu zas. Mlčení bylo skličující; svíralo srdce. Když někdo zakašlal, vylekali se ostatní a zbystřili sluch čekajíce, co bude následovat. „Cos chtěl říci?“ zeptal se některý strejc. „Já? Nic. Proč?“ „No, vždyť jsi zakašlal a já jsem si myslil: jistě chce něco říci.“ „Ne, kašlal jsem jen tak.“ „Nu, já jsem jen myslil…“ A znovu mlčení. Jednoho odpoledne nastalo velké vzrušení. Od východu přiletěli rackové. Bylo jich asi třicet. S křikem obletovali čluny a chvílemi kroužili tak nízko, že byli na dosah ruky. V šalupě byl zrezavělý kord – s tím se postavil Hilke na záď, a ochraptěle křiče, srazil kordem jednoho ptáka. A tak za šera chytili pět racků. Ptáky oškubali a rozdělili. Rukama chvějícíma se žádostivostí chopili se strejcové kusu masa, který na ně připadl. Žvýkali je, jak dlouho to šlo, a umíněně vycucávali suché ptačí nožky. Té noci usínali s nadějí, že zítra ukořistí racků ještě více. Za prvního úsvitu však poznali, že rackové jsou pryč. Přesto však v nich vzklíčila naděje. Poctivým rozdělením malé kořisti posílilo se vědomí pospolitosti v jole i v šalupě; rozhodli se, ač si uvědomili nebezpečí, které z toho vzniká, že vezmou kamarády ze šalupy přece jen do joly. Olej ve svítilně byl totiž už dávno vypálen, a tím se zvětšilo nebezpečí, že se lodi jedna druhé ztratí. Mohli potom vzít ze šalupy také stěžeň a plachty a plout tak s velestožárem, s předním stožárem a s vratiplachetním stožárem a s popřední plachtou. Když k večeru zesílil vítr, zpozorovali s velikou radostí, že jola pluje rychleji, třebas je více zatížena. Kupodivu nikdy nespoléhali, že by bylo možno doplout k zemi odpoledne nebo večer. Očekávali tu událost jen ráno při východu - 197 -
slunce. Ve dne se zdálo, jako by se vůbec nepohybovali: neviděli nic, co by se přibližovalo nebo mizelo, a obzor byl stále stejný. Jen mraky míjely, takže námořníkům se zdálo, jako by zůstávali pozadu. Ale v noci! Slyšeli narážející vodu, kterou rozrývala příď na obě strany; cítili, jak vítr duje do plachet, a vzadu pozorovali v temných vodách dlouhý světlý pruh, který prozrazoval, že koráb pluje kupředu! Kdož ví, není-li už země před přídí; kdož ví, neobjeví-li se zítra ráno před jejich zrakem stromy… nešumí to už snad příboj? Pak nastal vytoužený úsvit. – Moře. Nic než moře. Již pět dní neměli námořníci ani kapku vody v ústech. Za člunem se seskupoval odporný průvod. Když kterýsi strejc poprvé uviděl, jak se ve vodě leskne bílé žraloci břicho, vzkřikl hnusem a leknutím. A několikrát bodl některý námořník kordem do vody, a všichni se zachvěli radostí, když červená záplava krve prozradila, že kord zasáhl cíl. Nejhrozněji je trápila žízeň. Námořníci hryzali klíče a koule do mušket, aby ze suchého patra vyloudili sliny. Tu se opět stalo něco, co oživilo odvahu. Objevilo se hejno plískavic, letících vzduchem asi proto, že se bály žraloků. Čtyři či pět jich narazilo na plachtu a padlo do rukou horlivě chytajících strejců. Snědli je syrové; chutnaly lépe než nejjemnější losos. A trosečníci se kolébali na vlnách dál. Prvního prosince – byli již dvanáct dní v člunech! – začali někteří námořníci pít mořskou vodu, ač je Bontekoe a táta Dlouhán varovali. Ježto se tím neukojila žízeň, nalévali se vodou, až žaludek projevil odpor a všecko vyvrhl – naštěstí pro strejce, kteří by se byli jinak vážně rozstonali. Nyní je pálilo v hrdle více než předtím a měli ještě větší žízeň. Ubohým námořníkům se řinuly slzy po tvářích. Floorke se řízl do nadloktí a vysával krev. Táta Douhán, z jehož očí zmizela všecka životní síla, navrhoval, aby prorazili jolu a všichni se potopili. „Abychom byli potravou žralokům?“ zeptal se Bontekce. Na to neměl chuť ani jediný strejc. A s novou odvahou, s pevným úmyslem nepovolit, pokud je jiskra života ve vyhladovělém těle, a nedat se sežrat od žraloků, pohlíželi muži k východu. Žraloci byli netrpěliví – ani se nehnuli od joly. - 198 -
Ponenáhlu zase odvaha poklesávala. Někteří námořníci se dali do pláče – chtěli skočit do moře. „Kat to sper!“ řekl Bontekoe zlostně a drsně. „Cožpak se máme vzdát naděje, když se jí nevzdává ta němá tvář?“ Ale u mnohých byla životní síla úplně vyčerpána. Žraloci nedoprovázejí jolu s trosečníky poprvé; jistě dobře vědí, proč to dělají! – Vpadlýma horečnýma očima hleděli muži do vody a krčili se, když dole proklouzlo něco temného… „Hajo,“ úpěl Padde, „já už nemohu, Hajo! Radši umřu.“ Hajo shledával slova, jimiž by mu dodal odvahy. Ale byla to jen slova. Padde cítil jejich prázdnotu a ztratil zbyteček odvahy, když zpozoroval, že také přítel je blízek zoufalství. Bontekoeovi se dařilo jako Hajovi. Musil těšit sedmdesát velkých dětí – a sám toužil po útěše… Rolf neříkal nic a po celé hodiny hleděl upřeně k východnímu obzoru. Záleželo na tom, vytrvají-li. Vytrvat! Nazítří pršelo! V nervózním chvatu, spojeném s vášnivými, drsnými výkřiky, napjali strejci přední plachtu a vratiplachtu, znovu naplnili oba soudky, nabrali vody do bot i do kožených čepic a srkali vodu žíznivě přímo z plachty. Pak se všichni slezli do nitra joly, aby se trochu zahřáli. Měli promoklé šaty a nad vodou se vznášel vlhký ranní chlad. Vzduch byl bez-útěšně šedivý, a ačkoli byli plavci osvobozeni od hrozného trapiče, hleděli zapadlýma očima smutně zpod plachty do husté dešťové mlhy a jako minulého týdne vloudilo se mezi ně tupé mlčení. Drsný výkřik… Země!! Všichni zůstanou sedět jako zkamenělí, vytřeští oči a v tváři mají strach a pochybnost. Neodvažují se takřka ani vstát a přesvědčit se. Kdo by ještě snesl zklamání? Ale muž u kormidla je si svou věcí jist. „Země!! Země před přídí!!“ Jeho hlasem pronikají slzy. Pak se všichni postaví na ztuhlé nohy, vystrčí hlavy zpod plachty a… Tam na obzoru, na východě!!! Někteří ječí radostí, jiní hledí
- 199 -
beze slova nebo s tichým pláčem na šedomodrý proužek v šedomodré dáli. S hekáním a klením napjali všechny plachty. Pak se ponenáhlu proužek země zvětšil. Rozeznávali tvary hor, světlý pruh příboje a za ním zelené lesy. Sumatra to nemohla být, byl to ostrůvek, z něhož bylo možno přehlédnout celé okolí. Ale Bontekoe věděl, že na západ od Sumatry, blízko pobřeží, je několik ostrůvků. Jistě je to jeden z nich. Když se blížili k ostrůvku, zdálo se, že moře o něj prudce bije. „Musíme hledat místo, kde bychom přistáli!“ řekl Bontekoe. „Vždyť můžeme přistát tady, kapitáne! Uvidíte, že to půjde! Není-liž pravda, hoši?!“ „To se ví!“ zabručel celý zástup. Ale tu se kapitán stal zase kapitánem. „Pokazíte všecko v poslední chvíli? Povězte, kdo vás přivezl k pevnině? Snad Nosáč? Nebo ty, Floorke? Či Gerretje nebo Hilke?“ „Ne, kapitáne, Vy jste nás sem přivedl.“ „Věřte mi tedy, když vám říkám, že neproplujeme příbojem se zdravou kůží. Musíme hledat lepší místo.“ Poslechli ho. Obepluli ostrov a našli zátoku. Vpluli do ní, spustili lano, vylezli tak rychle, jak jim unavené údy dovolovaly, a brouzdali se mělkou vodou. S pláčem líbali ubozí plavci zemi.
JOBEK III Když muži překonali první a největší radost, vylezli někteří po břehu do lesa. Všude rostly kokosové palmy a na zemi ležely ořechy, jen po nich sáhnout. Některé se při pádu natloukly; ty bylo možno rozlousknout rukama. A pak se námořníci zakousli do bílé dužiny… Když pojedli tolik ovoce, že už do sebe nemohli vpravit ani kousek, zatoužili po odpočinku. Nanosili si trochu suché trávy a listí. A pak… Hej! Jak dlouho už se nemohli tak pořádně natáhnout, a ještě k tomu na takovém měkkém lůžku a beze strachu, že zemřou hladem. - 200 -
Teď už všecko zas jistě půjde dobře! Kapitán je s nimi a zná cestu! S pocitem nesmírné vděčnosti usnuli. Ale za několik málo hodin probudily jednoho po druhém prudké křeče. Vnitřnosti nebyly podle všeho připraveny na tolik potravy. Všichni se slezli dohromady a naříkali si na nesnesitelné bolesti. „Geverte! Já na to pojdu! Ach bože, jak mě bolí břicho!“ „Ach, kdybych byl doma u ženy! Ta by jistě věděla něco proti tomu… Dorisi!“ Pak bolest zase přešla. Muži spali ještě několik hodin, až je probudilo slunce. Stáli nad zátokou. Z nebes proudilo do vody zlato. Hbití jespáci cupitali na vysokých nožkách sem tam; rackové se vznášeli a proletovali pěnou příboje nebo se kolébali na mírně zčeřené vodě v zátoce. Všelijací pestří ptáci hlaholili a pískali a trylkovali na vysokých statných stromech; v pohybujících se korunách kokosových palem prováděly smělé skoky šedohnědé jávské veverky. Muži cítili, že nabývají, znova sil. Leželi v teplém písku, nad hlavou jim zářilo slunce, které bude co nevidět příliš žhavé. S tichým požitkem naslouchali mlčky koncertu příboje. Bontekoe vykonal společnou modlitbu. Zazpíval několik žalmů. Zřídka se strejci modlili s tak hlubokým pocitem vděčnosti jako za tohoto divukrásného jitra na břehu sumaterského ostrůvku. Pak se vydali na výzkumnou cestu. Jedna skupina táhla k jihu podle pobřeží, druhá k severu. Odpoledne se vrátili a nepřinesli nic než kokosové ořechy, banány a ještě nějaké jiné neznámé plody. Lidi nespatřili. Ti však, kteří se vydali k severu, zažili žertovné dobrodružství. Našli proju,, z čehož usoudili, že ostrůvek musí být obydlen, třebas nespatřili živé duše. Člunek, v němž mohli sedět sotva dva muži, postrčili do moře, ale když si tam pro zábavu šli sednout tři, napolo zpuchřelé desky povolily a výletníci se překotili. To nebylo pod rovníkovým sluníčkem pranic hrozného. Na místě, kde loďka byla přivázána, vedla stezka do lesa. Šli po ní husím pochodem, protože pro dva vedle sebe nebylo místo. Hilke šel v čele.
- 201 -
Sotva se pustili tou stezkou, slyšeli, že někde před nimi štěká pes. Šli dále, ale velmi opatrně. Za chvilku prosvítala mezi silnými bambusovými kmeny mýtina a uprostřed ní stála na vysokých kůlech chýše na spadnutí. U jednoho kůlu byl uvázán hubený pes, který hrozně vyl. Ostatně vypadal domek zcela pokojně: ze střechy vzlétlo několik holubů, ba dokonce i z nízkých domovních dvířek vyletěl holoubek, takže se celá chalupa podobala spíše holubníku než lidskému obydlí. Námořníci vyšli váhavě na mýtinu. Jak pes uviděl hosty, přestal vyzpěvovat nářky, radostně hafal, rozčilením se postavil na zadní nohy a div se přitom neuškrtil na provaze, který měl kolem krku. Když ho strejci poškrábali na špinavé ježaté hlavě, kňučel tiše štěstím, vrtěl ohonem a kroutil zadkem. Zkřivený kokosový kmen byl opřen o domek – podle všeho sloužil jako schody. „To je jako do kurníku,“ řekl Floorke a balancoval nahoru. „Jen zůstaň dole!“ řekl Gerretjovi, který chtěl jít za ním. „Dva tam nemůžeme, vždyť to není mramorové schodiště!“ „Co tam vidíš?“ ptali se zdola, když Floorke vlezl do chýšky – „Fuj!“ křičel Floorke a hlučně si odplivl. „Mám v hubě pavouka!“ „Vidíš tam, nebo je tam tma?“ „Tma? Střecha je děravá, jako by do ní foukal jihozápadní vítr! Ale nevidím tu nic! Několik puklých hrnců! Počkejte, tamhle vzadu je, myslím, ještě jedna světnička.“ „Půjdeš se tam podívat?“ A když se Floorke k tomu honem neměl, posmívali se mu: „Snad se nebojíš?“ „Podlaha je jako skořápka,“ váhal Floorke. „Je skrz ni vidět.“ „Ty jsi ale chlapík!“ vysmíval se Gerretje zdola. „Vrať se, teď se tam půjdu podívat já!“ „Máš-li chuť, prosím!“ řekl Floorke a slezl dolů.‘ Nyní vyjadřovala Gerretjova tvář pochybnost. Věděl dobře, že Floorke se nerozpakuje pro nic za nic. Když řekl: „Je to špinavé!“ – bylo to tedy jistě špinavé. Ale co Gerretje řekne, to taky platí. Vylezl opatrně po lávce, a když byl nahoře, přehlížel terén. „Je to tenounké!“ musil uznat. „Hm!“ dotvrdil dole Floorke.
- 202 -
„Víte, co udělám?“ řekl Gerretje. „Přeskočím to! Tamhle je zase silný bambus!“ „Nepolámej si hnáty, Gerretje!“ volali námořníci. „Tvé kosti jsou zaplacené!“ Gerretje se odrazil a ráz, dva, tři… pekelný praskot! „Schody“ se probořily a chýše se hezky překotila, všecky čtyři kůly vyletěly do vzduchu, takže pes, uvázaný u jednoho z nich, se houpal ve výšce s vytřeštěnýma očima. A střecha se roztrhla a z ní po hlavě vyletěl Gerretje. Námořníci se div nesvalili smíchem. Floorke honem odvázal psa, jenž pak polomrtvý padl na zem a považoval za svou první povinnost olízat Floorkovi bosé nohy. Gerretje se vymotal a postavil na nohy, nadávaje od plic na sumaterské stavby. Pak si otřel ruce o kalhoty. „O tom radši pomlčíme!“ navrhl Floorke. A zatímco několik strejců prohlíželo zbořený domek – nenašli tam nic než prach, pavouky a kuřince –, doběhli druzí k mýtině a objevili úzkou stezku, ale tak zarostlou, že by tudy mohli jít jen se sekerou. Rozhodli se, že se vrátí zpátky, a psa vzali jako válečnou kořist. Pes rozjařený radostí obskakoval své osvoboditele, kteří si zatím vymýšleli nejfantastičtější domněnky o souvislosti zpuchřelé proje, zbořené chýše a vyhladovělého psa. Vrátili se tedy k jole a měli o živočicha více. Muži, kteří se vydali na cestu za vedení Folkerta Berentszoona, vyprávěli, závidíce kamarádům čtyřnohou kořist, že připadli na hada tak tlustého, že ho ani pět mužů nemohlo obejmout. Syčel prý, až jim přebíhal mráz po zádech. Padde ho chtěl chytit za ocas – viď Padde? –, ale tu se had odplazil, ohýbaje stromy jako stébla trávy. Pak vyprávěl Floorke o krokodýlovi, jehož ocas viděli čouhat z lesa, a když oběhli půl ostrova, našli na druhém konci jeho hlavu, prapodivně malinkou hlavičku, ne větší, než byl onoho času Nový Hoorn… Gerretje považoval jeho hlavu za sluj, protože náhodou krokodýl zrovna zíval. Vběhl do ní a ještě řekl: „Hoši, tady je zatraceně měkká půda!“ – Ta půda, to byl ovšem krokodýlův jazyk. Nu a najednou ta potvora zavřela tlamu a Gerretje vězel ve tmě. Prolezl zuby a byl venku – není-liž pravda, Gerretje? Tu však chtěl ještě něco vyprávět Harmen! Chtěl o tom pomlčet, ale když Floorke takhle začal, chtěl se také vyznamenat! Nuže, našli - 203 -
prý zvíře, tak na první pohled to byla žížala. Šilhán si ji vzal do kapsy pro tátu Dlouhána, ale najednou mu to zvíře začalo v kapse mluvit. „Šilhané,“ řeklo, „nestydíš se?“ Tu Šilhán tu potvůrku odhodil; řekla totiž čistou malajštinou: „Trima kassi banjak!“ a odplavala do moře. Měla nad hlavou štít, jako je na lodi přední plachta, a obracela jej po větru. To už bylo na Floorka trochu moc. „Ukaž mi palec!“ řekl Harmenovi výsměšně. „Máš ho jistě načisto vycucaný.“ Harmen se ušklíbl a ukázal palec. Naložili jolu kokosovými ořechy a banány, schovali ovoce pod zadní palubu do příhrady na zádi nad kajutou… Vypadalo to, jako by jola plula na trh. Nikde nenašli říčku, proto naplnili soudky kokosovým mlékem. Doby, kdy námořníci zásobovali loď, využitkoval hubený ježatý pes k tomu, že si chytil velkou jávskou veverku a honem ji lačně schlamstl. Když zpozoroval, že se lodníci chystají vyplout na moře, žádal psovsky, aby ho vzali s sebou. Podle všeho byl s mořem obeznámen. Lodníci vyhověli jeho prosbě. Poklepali mu důvěrně po kostnatých bocích, zjistili, že by mu na každém žebru mohl sedět muzikant, že má sprostě dlouhé a vztyčené uši, že by jeho kůže nevynesla u kůžkaře ani duti, ale že má, soudíme-li podle očí, upřímnou povahu. Byl také pokřtěn. Jobek ho nazvali – byl třetí toho jména podle lodního práva. Za soumraku odrazila loď od břehu. Jen dál a dál! Muži byli plni odvahy. Vždyť tu nemohli zůstat a kapitán řekl, že za dva dny budou mít Sumatru před přídí. Ještě jednou se vydat v nebezpečí! Potlačili statečně neklid, který se jich zmocňoval, když viděli, že ostrůvek mizí v temnotě. Jobek na rozloučenou hrozně vyl a zdálky mu odpovídaly opice. Strejci mu dali na vybranou: vyletět přes palubu, nebo přestat výt. Jobek vyvolil to první. Hilke ho popadl pevně za kůži a ponořil ho do vody. Jobek si otřepával mokré ježaté chlupy, potom si vyhledal za kajutou pěkné místečko a vzdychaje usnul. Spal tak dlouho, až ho Folkert Berentszoon vystěhoval, protože tam chtěl ležet sám. Pak si vzalo několik námořníků Jobka místo podušky, čehož později trpce litovali, protože se musili ustavičně škrábat. - 204 -
Vyšel měsíc, mírný, vlídný jako matčino oko, a bděl nad sedmdesáti statečnými hochy v jole. Velké hejno kaloňů se vznášelo vysoko nad jolou. Letěli na východ tiše – jako stíny. Všude ticho. Ticho.
SUMATRA Na perlově šedém nebi se objevil zlatý přísvit. Okolo několika mráčků, vznášejících se nahoru, ukázaly se zlaté okraje; potom se vynořilo z vody slunce v načervenalém rouchu a nebe bylo tak modré, pronikavě modré, až se nakonec podobalo čistému kobaltu. Tři oslnivě bílí rackové poletovali šustíce křídly kolem joly, půvabně se potápěli a chytali rybky. Jobek hafal na opeřené druhy, až ho zas lázeň přivedla k rozumu. Chtěl si chytat ocas – ale ocas k Jobkovu údivu nevisel ve vzduchu jako jitrnice, nýbrž naopak vytrvale zůstával u jeho zadku, takže nebylo lehko popadnout ho zuby; Jobek se tedy točil tak rychle, že vrážel do všech strejců. Konečně se mu podařilo chytit se za ocas a pak se rozhostil v jole klid. Bontekoe dobře prorokoval: v poledne se objevila na obzoru Sumatra – dlouhý pruh země, který se ponenáhlu proměňoval v mocnou stěnu temně fialových hor, za nimiž dýmal jakýsi obr a rozfukoval po celém nebi husté bílé mraky. Rozhodli se, že prozatím poplují podél pobřeží, aby co nejrychleji dospěli do Sundského průlivu a potom do Bantamu. Jídla měli ještě dostatek. Namířili na jihovýchod. Slunce pěkně zapadlo. Vítr se obrátil docela k severu, takže si nemohli přát nic lepšího. Měsíc vyšel – napřed bledý, pak se rozpaloval, až byl stříbrný, a ozařoval svým divukrásným světlem celé nebe. Hvězdičky zářily všemi barvami. Zdálo se, jako by se z nebes linula tichá sladká hudba. Hle, maličká proa! Koupajíc se v měsíčním světle, tančila kocábka po vlnách. Stál na ní vzpřímený osamělý rybář, zabraný do práce, takže neviděl blížící se jolu. Širokým rozmachem rozprostřel síť, jež tichounce padla do vody. Muž byl skoro docela nahý; měsíční - 205 -
světlo oblévalo jeho štíhlá ramena. Umně svázaný šátek vypadal jako koruna posazená na hlavě. Najednou zpozoroval jolu, stáhl hbitě síť do člunku a hnal svou podivnou lodičku pagajem. Kocábka tančila lehce po vysokém příboji. „Sobat! Sobal kras! l“ křičel Floorke. Ale domorodec podle všeho nevěřil v jeho přátelství. Následujícího dne docházely ořechy a námořníci musili hledět získat novou zásobu. Šlo tedy o to, aby našli nějakou zátoku. Protože se však vítr nyní obrátil k jihovýchodu, musili otočit koráb proti větru a dostali se tak daleko od pobřeží, takže mohli snadno minout vhodnou zátoku. Proto se rozhodli, že se vydá pět nebo šest mužů podle břehu a že dají znamení, jakmile přijdou na nějaké kotviště. Hilke, Floorke, Harmen, Hajo a Rolf si připjali pevněji kalhoty a hop přes palubu! Protože byli dobří plavci, propluli prskajíce a frkajíce prudkým příbojem. S bezpečným pocitem, že by mohli skočit hned zas do širého moře, kdyby je domorodci nějak obtěžovali, šli podle břehu, ohraničeného stromy a trávou asi loket vysokou. Tu a tam vyletělo hejno racků. Břeh se ponenáhlu zužoval a byl čím dál bažinatější; tu a tam měly stromy kořeny dokonce ve vodě. Břeh se hemžil skokany. Naši přátelé si klestili cestu vysokou trávou, v níž se úplně ztráceli. Hilke, kráčející vpředu, ztuhl leknutím, když mu zrovna pod nohama uskočila opice a vyšplhala se po visících liánách na veliký listnatý strom, z něhož se sypalo strejcům na hlavu mnoho nadávek v opičí řeči. Půda pod Hilkovýma nohama byla rozryta a několik rostlin bylo obráceno kořeny vzhůru. Podivné bylo, že nad kořínky byly malé bobule, které byly asi předtím pod zemí, protože na nich ještě lpěla hlína. Floorke otřel jednu z těch bobulek o kalhoty. „Jestlipak jsou jedlé?“ „No jistě!“ měl za to Hilke. „Vyhrabují-li je opice ze země…“ Floorke si strčil váhavě bobuli do úst. „Slupka není příliš chutná,“ prohlásil, „ale jádra chutnají výborně!“ Ostatní také okusili. Hilke si prohlížel malé podlouhlé lístky rostlinky, a když se rozhlédl, shledal, že jich tu roste hojnost. Všichni si nacpali kapsy bobulemi a Floorke pro ně vyvolil jméno: opičí oříšky. - 206 -
Za hodinu chůze došli k jakési řece. Honem kalhoty dolů a už jimi mávají na znamení. V jole porozuměli pokynu. Namířili rovnou k naznačenému místu. Když se přibližovali, zpozorovali, že před ústím řeky je písčina, která sice nevyčnívá z vody, ale způsobuje tak prudký příboj, že by bylo příliš odvážné zde přistát. Bontekoe si nechtěl na sebe vzít takovou odpovědnost – a zeptal se námořníků, co si přejí. „Přistát!“ znělo jako z jedněch úst. „Nuže,“ řekl Bontekoe, „odvážím se toho. Vždyť jsme už kolikrát propluli. Zaberte čtyřmi vesly a u každého ať jsou dva muži. Já držím kormidlo. Ostatní buďte připraveni k vylévání vody!“ Pustili se rovnou do vzedmutých, pěnících se vln. Tu nastalo několik napínavých chvilek. Jola vyletěla vzhůru, byla vržena dolů; v té chvíli se přihnala těžká vlna a vlila se do joly, takže loď byla hned do poloviny plná. Námořníci ji vylévali botami, rukama, čepicemi a oběma soudky a veslaři pracovali šílenou rychlostí. Kraj lodi vyčníval již jen na dlaň nad vodu. Strejci zaťali zuby a veslovali jako šílení. Tu se zezadu převalila druhá vlna. Třetí vlna se naštěstí roztříštila za člunem; mrak pěny přeletěl mužům přes hlavy. Byli z příboje venku. Ustavičně vylévajíce vodu, namířili napřed na levý břeh a pak přepluli na pravý a tam vrhli lano s dvěma kotvami. Pak vystoupili na pevninu. Břehy říčky byly hustě zarostlé. Tam, kde byla jola zakotvena, stály kmeny kokosových a betelových palem nad hustým bambusovým křovím, jehož dlouhé úzké listy mnoho-hlasně šuměly, kdykoliv zavál větérek. Třpytily se ve sluneční záři. Trosečníci se rozhlédli, hledajíce potraviny. Floorke ukázal kapitánovi bobule, kterých zde bylo hojně. Bontekoe okusil „opičí oříšky“ a usoudil podle olejové chuti, že jsou asi velmi výživné. Rozkázal námořníkům, aby jich nasbírali co nejvíce. V malých skupinkách slídili muži po okolí. Harmen a Padde, kteří se spolu při hledání a pojídání zatoulali, stáli najednou, aniž se nadáli… u ohýnku! „Všemohoucí bože!“ zabreptal Padde.
- 207 -
Harmen už klečel na kolenou a foukal do ohně, co mohl. Oheň! Ten se jim hodil! Hilke, který jediný měl křesadlo v kapse, byl tak hloupý, že je nechal ležet v šalupě, když s ostatními přešel do joly. „Dřevo!“ křičel Harmen a nepřestával foukat. „Suché dřevo!“ Dřeva bylo všude habaděj, jen je sebrat. A dík Harmenovým zdravým plícím vyrazily z doutnající hromádky dřeva plameny. „Co to tu leží?“ zeptal se Padde a ukazoval na několik hromádek tabáku a na kousek banánového listu. Místo odpovědi shrábl Harmen hrst tabáku a schoval si ji do kapsy. Pak začal křičet: „Hej, hola ho! Tady něco uvidíte!“ Padde ječel rozčilením s ním. Tu se přihnali ostatní námořníci. Při pohledu na dva poklady, oheň a tabák, skákali radostí. Vytáhli blaženě dýmky z kapes. Rozdělili si poctivě tabák. Třeba ho nebylo mnoho, přece si mohli s chutí zakouřit. „Ty máš jistě nacpané kapsy,“ vyčítal Gerretje Harmenovi. Harmenova tvář vyjadřovala jen údiv. „Jak to? Vždyť já mám kapsy plné ořechů! Jen se podívej!“ A Harmen ukázal na dlani kokosový ořech. „To je mi nějaký důkaz!“ posmíval se Gerretje. „Harmen ten tabák našel!“ konejšil ho Hilke. „Ať tedy má o trošku víc.“ „Vsadil bych se, že si ho nacpal do kapsy aspoň libru,“ bručel Gerretje. „Podívejte se, jak má nadmuté kapsy! Div mu neprasknou!“ „A ty taky!“ prohlásil Harmen. Muži rozdělali ještě několik ohýnků. Pak si přisedli k vysoko plápolajícím plamenům a dýmali s tichým požitkem z dýmek, až byl tabák vykouřen. Jen Harmen pořád ještě vyfukoval do vzduchu husté kotouče dýmu. Potom hloubali a dohadovali se o obyvatelích této země, kteří jistě zapomněli tabák při kvapném útěku. Budou snad smýšlet nepřátelsky s ubohými námořníky? Ale vzal to ďas, na starosti je vždycky času dost! Když však nastal večer a nebe se zachmuřilo, zmocňoval se trosečníků ponenáhlu vnitřní neklid. Což kdyby je dnes v noci domorodci přepadli ve velikém počtu a se zbraněmi? Několikrát zašuměla tráva, jak do ní zadul vítr; dlouhé stvoly se k sobě shýbaly - 208 -
a šeptaly si. Strejcům to připadalo jako plíživý krok lstivých, krvelačných divochů. Jaké to hnědé, živoucí stvoření sedí tamhle na stromě? Velká opice? Najednou vykřikl v dálce jakýsi pták. Nad mořem se proháněli kaloni, byli jako strašidla, když se najednou vynořili a jako omámení se potáceli v mracích dýmu. Trosečníci se pomalounku sesedávali blíž a blíž kolem velkého ohně, pohlíželi lesknoucíma se očima do plamenů a házeli do něho kousky suchého dřeva. Jen rozšťárejte oheň, hoši, a neklid vyprchá… Bontekoe se rozhodl, že postaví stráže. „Kdo půjde dobrovolně?“ Hajo a Rolf se přihlásili první. Měli za úkol hlídati několik hodin v noci řeku. Oba přátelé se odebrali na své stanoviště. Neušli však ještě ani deset kroků, když se za nimi supě a odfukuje přihnal Padde. „Půjdu s vámi,“ prohlásil. Hoši statečně vešli do temného lesa. Padde šel vzadu; chvěl se po všech údech a držel se Hajá za kalhoty. Tak přišli k řece. Teď jen najít místo, odkud bylo vidět! Haj o věděl radu: tamhle roste silný strom, šikmo nad řekou – na ten si vylezou. „Pojď, Padde, s námi!“ „Já zůstanu dole.“ „Vždyť nebudeš nic vidět!“ „Však není potřeba,“ řekl Padde. „Jen když nebudou vidět oni mne!“ „Dobrá, zůstaň si dole,“ řekl Rolí, „můžeš se nechat sežrat od krokodýlů.“ „Od krokodýlů?!“ zakoktal Padde. Beze slova a chvatně vylezl za Rolfem. Opravdu, odtud měli hoši skvělou vyhlídku. Řeka nebyla nikde zarostlá a prostírala se volná a lesknoucí pod nočním nebem. Kamarádi si vyvolili pěknou kulatou větev a na tu si sedli. Tak, tady mohou posedět hezky dlouho! Ale nepočítali s malými trapiči, pro které nebylo možno v tropickém pralese sedět bez hnutí celou noc, s moskyty! Div se nezbláznili, jak jim moskyti bzučeli okolo uší. Bzzzúúúú... bzzzííí… bzzzúúú... Padde si uřízl větvičku s listím a ovíval se a tloukl jí, takže
- 209 -
by byl málem spadl ze stromu. Ale přece jen to pomohlo a ostatní následovali jeho příkladu. Najednou se dole pod nimi lámaly větve a cosi dupalo a mlaskalo v měkké bažinaté půdě… Přátelé se mimoděk chytili za ruce. Tu se tráva sklonila a tmavé chlupaté zvíře s mocnými zahnutými kly se potichoučku vynořilo, vlezlo do vody, ani se neohlédlo a srkalo s velkou chutí. Pak vyšlo ještě jedno takové zvíře z trávy a za ním dvě, tři, pět, osm, dvanáct mladých chrochtajících čtvernožců, kteří se váleli v bahně, ječeli v radostném vzrušení a potom se také vbrodili do vody, srkali, frkali a chrochtali. Divoká prasata! Hoši je pozorovali se zatajeným dechem. Prasátka měla kůži pruhovanou po délce a směšnou tlamičku. Hoši byli tak zaujati rodinnou lázní štětináčů, že si nikdo z nich nepovšiml, že se o kousek dále zčeřila voda. Najednou jedno prasátko bolestně zaječelo. Pak voda zdusila jeho jekot a jakási neviditelná moc odvlekla zvířátko pryč. Ustrašeně pištíce, utíkali jeho bratříčci a sestřičky nemotornými skoky na břeh. Ale staří se pustili se zuřivým chrochtáním a supěním na místo, kde bylo mládě staženo do hloubky. Svině se zastavila, ale kanec šel ještě dále, otáčel se zkoumavě kolem dokola a konečně se vrátil s žalostným kňučením k svini; pak se oba brodili v bahně a bručíce zmizeli v trávě. Prasátka utíkali za sviní. Ve spěchu a v rozčilení do sebe vrážela, dělala kotrmelce a zarývala rypáčky do bahna. Ale pak se zas hnala dál, ve spěchu chrochtala, kvičela a divoce dupala krátkýma nožkama, až za nimi odletovaly hroudy bláta a v širokém oblouku pleskaly do vody. Potom znovu nastalo ticho. Hoši si zhluboka oddechli. Fuj! Ti moskyti ale štípou! Od země vzlétly tři světlušky, třepotaly se výš a výše, až se ztratily v korunách stromů. Žabák zakřičel a z druhého břehu mu žáby odpovídaly. Brekekekekerrr… Jakýsi vodní pták vyletěl najednou s pekelným hlukem z porostu na břehu, motal se mezi větvemi stromu, kde seděli hoši, plácl sebou jako omámený do řeky, a mávaje křídly a hrabaje nožkama ve vodě, snažil se najít skrýš jinde v rákosí. Konečně tam zůstal tiše sedět. Vtom se ozval jednotvárný, naříkavý zvuk jako tiché prozpěvování polozapomenutého nápěvu. Domorodci říkají, že krokodýlové zpívají, aby vlákali kořist do vody…
- 210 -
Tu přišel Hilke s Harmenem vystřídat stráž. Mlčky, napolo ve spánku, šli hoši zpátky do tábora, lehli si k ohni a usnuli. Noc uběhla klidně. Nazítří vstali všichni svěží. Právě když posnídali – měli kokosové mléko s pečenými opičími oříšky, vybranými zrovna z ohně –, přiběhli tři domorodci podle břehu z jižního ostrova. Lazebník, Bochánek a Floorke, proslulí svou plynnou malajštinou, byli jim vysláni v ústrety. Floorke si připjal na znamení důstojnosti zrezavělý kord a tvářil se jako vůdce deputace. Tak se ty dva hloučky setkaly. Na lesklých černých vlasech měli domorodci šátky; trup nebyl tetovaný a kolem boků měli sukénku s krásnými vzory. Beze strachu a také nikterak udiveně dívali se námořníkům do očí a pozdravili malajsky. Floorke se ihned ujal slova: „Máte jídlo? Makán? Zaplatíme! Bajar!“ „Ada makán, tuan,“ zněla kladná odpověď. „Makanan apa?“ zeptal se Bochánek. Jaké jídlo? Jeden z Malajců vypočítával: „Nassi, kambing, ajamajam, ikan, bua…“ „Dobrá. Přineste to sem. Jaká je to zde země? Negerí apa inif vyptával se lazebník. „Negerí Lam pong, titan,“ zněla odpověď. „Aha! Nejjižnější provincie na Sumatře! To je hezké! – Mana negerí Džava?“ Kde je Jáva? Malajci ukázali k pobřeží na jihozápadě. „To je správné!“ řekl táta Dlouhán radostně a vyprávěl pak malajsky, jak ztratili loď a že teď hledají bantamský přístav. Bantam prý je ještě daleko, ujišťovali domorodci, a musí se tam přes moře. Pak odešli a slíbili, že se brzy vrátí s potravinami. Zatím vybral Bontekoe od námořníků peníze, to jest: skládali peníz k penízi; peníze vylézaly z čepic, z podšívek a koneckonců bylo pohromadě osmdesát reálů. Budou-li pak domorodci vědět, co jsou peníze? Bontekoe se domníval, že ano. Na toto pobřeží přichází jistě mnoho plavců s obchodními loďmi, takže domorodci mohou zas peníze utratit.
- 211 -
Dvacet domorodců se vrátilo s drůbeží, rýží, ovocem a s dvěma kozami. Bontekoe, těše se nadějí, že po mnoha nedělích nejtrpčího strádání se zase jednou pořádně najedí, brzy se dohodl s domorodci o ceně. V podivně vzrušené náladě chystali se na oběd. Bochánek s kuchtíkem Harmenem se ještě nikdy netěšili takovému zájmu, ještě nikdy se jim nedostalo tolika rad. Všichni chtěli okoušet, je-li to už hotovo, a Bochánek rozdával dřevěnou lžící, kterou si sám vyrobil, lípance na všechny strany.
VE VESNICI DOMORODCŮ Po jídle, které předstihlo i Paddovy naděje, uvažovali trosečníci, jak by si opatřili ještě více zásob. Od takového mírného lidu bude jistě snadno dostat vše, co plavci prozatím potřebují. Domorodci řekli, že asi hodinu cesty podle řeky je vesnice; tu se Bontekoe rozhodl, že se tam dá dovézt na člunu. Dal si zavolat synovce. „Rolfe, smíš jít se mnou jako tlumočník. Za chvíli připlují domorodci s projí.“ „To je báječné, strýčku. Smí Hajo s námi?“ Bontekoe pohlédl s úsměvem na svého synovce. „Zdá se mi, že se držíte jeden druhého za kalhoty! Je-li tu Petr, je tu taky Pavel! Nuže, pojedeme.“ Záře radostí, utíkal Rolf pryč. Za deset minut stál před kapitánem Harmen. „Co máš na srdci?“ „Já…‘,“ Harmen polkl, „já jsem jakživ neseděl v takové malajské šalupě, kapitáne!“ „Ale vezmu-li s sebou i tebe, budou si tam myslit, že přijíždím s jolou plnou dětí!“ Harmen zbledl. „Dětí, kapitáne…?! Vždyť mi bude v březnu šestnáct!“ „Odpal!“ zněla odpověď, ale kapitán se smál.
- 212 -
Harmen všecek ohromený odcházel. Rolf, který tu rozmluvu zpovzdáli poslouchal, šťouchl ho do žeber. „Smíš jít s námi!“ zašeptal. Harmen se na něho podíval s pochybností. „Nu… co se mne týče, já bych rád! Až tu bude proa, skočím do ní. Ale přerazí-li mi kapitán nohy, budeš to mít na svědomí ty!“ Tu se v ohbí řeky vynořila loď, obratně proplouvající mezi kameny. Vpředu a vzadu seděl Malajec s veslem v ruce. Vytáhli lodici z vody a Bontekoe se v ní usadil se svými třemi čipernými průvodci. Harmen se díval po očku na kapitána – připraven hbitě upláchnout, ukáže-li se, že je toho třeba. Zdálo se však, že ho Bontekoe ani nevidí. Právě, když Malajci odrazili od břehu, přihnal se bez dechu Padde. „Co to znamená?!“ vykřikl. „Kampak plujete?“ Hajo se trochu styděl za Paddovo chování, které svědčilo o pramalé úctě ke kapitánově přítomnosti. Nechtěl však nechat kamaráda bez odpovědi. „Nakupovat potřeby do kuchyně, Padde!“ „Pojedu s vámi,“ řekl Padde. „Jen trošku zastavte.“ „Namouvěru ne,“ zaznělo z Bontekoeových úst. „Ty s námi nepoj edeš!“ „Já s vámi pojedu,“ prohlásil Padde. Bontekoe se velmi podivil. „Plav pěkně za /; ro/í!“ poškleboval se Harmen. Netušil, že Padde poslechne jeho rady… Bác! Padde skočil po hlavě do vody a plaval k lodici. Kapitán s Hájem a Rolfem vytáhli odvážného plavčíka do pro je. „Zatracený kluku,“ brblal kapitán, „chceš, aby tě sežral kaj man?“ „Chci plout se svým přítelem,“ supěl Padde. Bontekoe nevěděl, co by řekl. A Padde podle všeho o to také nestál. Posadil se na dno člunku, vystrčil ruce přes okraj a ždímal si čepici. „Kupředu! Veslujte!“ rozkázal Bontekoe malajským veslařům. Hned ponořili Malajci vesla do vody. Rozuměli tomu, třeba byl rozkaz vysloven čistou holandštinou. Zpočátku všichni mlčeli. Bontekoe se díval po očku na Pad-dá, jenž neuznal nikoho za hodna pohledu a jen zuřivě ždímal šaty. Domorodci propluli s projí zátočinou řeky; Hajo a Har-men se obdivovali v duchu obratnosti, s níž se domorodci vyhýbali nebezpečným místům. Veslaři se dorozumívali jen krátkými výkřiky. - 213 -
Dusné horko se rozprostíralo nad vodou. Jak bude v poledne? Koryto řeky se ponenáhlu rozšiřovalo; stromy již nestály zrovna u vody, ale byly od ní odděleny polem plným šedých kamenů. Světlé palmy, které dříve stály podle břehu, byly vystřídány tmavými listnatými stromy, vyššími než kostelní věž. Nahoře v korunách stromů si pohrávaly sluneční paprsky mezi nehybnými listy a na pestrých květech popínavých rostlin. Za lodí běžely hnědé opice; přeskakovaly po svislých liánách ze stromu na strom. Velký opičák skákal v korytě řeky z kamene na kámen, zasyčel, zastavil se, zaujal útočný postoj a házel do pro je kamínky, nedávaje se zastrašit ani kletbami, jimiž ho zahrnovali oba domorodci. Pestří ptáci poletovali z větve na větev, sletovali.skvělým obloukem dolů a rozprostírali nádherné ocasy. Když některý z nich proklouzl místem, kde zářilo slunce, zaplály jeho barvy a hned zas potuchly jako jasný plamen. Plavci pluli podle několika chatrčí, skrytých napolo mezi stromy. Ženy tam praly prádlo. Byly oblečeny v suknice („To je sarong“ řekl Rolf) na prsou zapjaté a vytloukaly prádlo na velkém kameni. Nahé děti s kulatými bříšky, vypasenými z rýže, seděly ve vodě a šplouchaly až radost. Dívky měly vlasy svázané v uzlu, hoši byli ostříháni dohola, až na kadeř, černou jako smůla, která jim trčela na temeni podlouhlé hlavičky. Když se proa blížila, povstalo mezi dětmi velké pozdvižení. Někteří hošíci vzali do zaječích; ostatní zůstali stát s otevřenými pusami a s očima rozšířenýma údivem. Tu si ženy všimly, že proa připlula. Přestaly pracovat a vyjádřily svůj údiv výkřikem „Tčoba…!“ Upokojily se, když viděly, že v lodici sedí dva domorodci, jež znaly. A když proa plula kolem nich, zahrnuly veslaře otázkami. „Diam! Držte hubu!“ obořil se veslař na zádi. Děti chtěly utíkat za projí, ale ženy je zavolaly zpět. Dále stály stromy zas blízko vody a úplně se překlenuly nad řekou. Byl tam báječný chládek. V zeleném přísvitu nahoře lezly opice po svislých liánách nahoru a s křikem třásly větvemi. Zase se objevily chýše s dětmi a kozami, s kuřaty a psy, proa však plula bez přestání dále. Pak sady kokosových palem s
- 214 -
bambusovými ploty. Plavčíci se podivili hbitosti, s níž jeden hošík vylezl na strom: běžel takřka po kmeni. U primitivní chýše, pod níž leželo několik člunů, Malajci konečně přistáli. Bontekoe vyskočil se svými průvodci na břeh. Domorodci šli napřed. Dali se klikatou stezkou, po jejíchž stranách rostly husté zelené bambusy. Pak vedla cesta po hrázi mezi dvěma rybníky, v nichž se míhaly ryby. Žáby skákaly po čtyřech po pěti najednou z hráze do vody a na druhé straně lovila popelavě šedá volavka ryby. Domorodci po ní hodili kamenem; volavka vyletěla na strom, ale byla odhodlána obědvat dál, až obtížní lidé ukáží paty. Cesta zase zahnula a pocestní byli u vesnice. Měla velmi pěknou polohu, byla vroubena pruhem trávy, na níž se pokojně pásli buvoli, nebezpeční obři se silnými rohy. Hrálo si tam několik hnědých mrňousů. Když uviděli cizince, schovali se honem za buvoly a udiveně pokukovali mezi jejich nohama. Kolem vesnice byla vystavena hliněná hráz porostlá květinami a za ní ohrada ze silných špičatých bambusových kůlů. Cesta vedla k bráně, u níž dřepěl domorodec a podřimoval. Za sebou měl kopí, zapíchnuté do země. Malajci ho zavolali jménem. Vytrhl se a plaše vyskočil, hledě pln nedůvěry na cizince. Zabušil dvakrát na dutý kmen, pověšený blízko něho. Zatím zavolal první Malajec Bontekoéa a jeho lidi a kynul jim, aby ho následovali. Dospěli na jakousi náves, kde byla půda upěchována a hemžila se drůbeží. Napravo za bránou ve stínu několika pisangů a papájii tloukla čtyři děvčata rýži. Na šíji dívek spočíval uzel krásných černých lesklých vlasů, v nichž bylo zastrčeno několik pestrých květinek. Trup měly nezastřený, ale v pase měly uvázanou su-kénku, sahající až po kolena. Musily ustavičně zahánět zlodějské slepice, které přišly sezobnout tu a tam nějaké zrníčko. Dívky zpívaly a tloukly rýži v dřevěných stoupách, z nichž vždycky čtyři byly přibity na kus dřeva, které mělo tvar lodi. Když dívky uviděly cizince, vzkřikly údivem. ,,’Tabe!“ řekl Harmen vlídně. „Take, tuan zakoktala jedna z dívek a několik hbitých kohoutků skočilo hned na nehlídanou rýži.‘ Na druhé straně návsi byla teprve vesnice. A zatímco bílí návštěvníci přecházeli přes náves, vycházeli z některých chýší - 215 -
domorodci: to asi způsobil úder na dutý kmen. Zastavili se několik kroků od Bontekoeovy družiny. Harmen pozdravil na všecky strany, ale na jeho přívětivé ,,’Tabe!“ ozvalo se jen sem tam nesrozumitelné zamručení. Všecky chýše byly postaveny na vysokých kůlech. Četné domky měly také verandu a tři až čtyři okna s mřížkami z bambu-su. A jak uměle byly spleteny bambusové stěny! Byly na nich rozličné vzorky. A jaké pestré řezby byly pod špičatými střechami! Skoro pod každým domkem visel na rotangových provazech člun a ani u jednoho domku nechyběl kůl s holubníkem, z něhož vykukoval malý šedý holoubek. Kolem chýší se batolila drůbež. Několik mladých kohoutků se cvičilo v kokrhání a jejich nejisté drsné hlasy se mísily v sebevědomé kdákání slepic, hlasitě zvěstuj ících, že právě snesly vajíčko. Vypadalo to zrovna tak jako na vesnici Santa Marii: mezi dveřmi a u okének číhaly ustrašené tváře žen a dívek a také se tu hemžilo plno mrňousů, kteří se při příchodu cizinců dali bezhlavě na útěk. .Tak plavci se zástupem Malajců v patách došli k největšímu a nejhezčímu domu, který jistě náležel náčelníku vesnice. Malajský vůdce požádal Bontekoea, aby chvilku počkali, pán domu prý se objeví co nevidět. Harmen se dále snažil, aby se spřátelil s domorodci. Ustavičně kýval á volal: ,,’Tabe!“ Koneckonců se zdálo, že přece jen má úspěchy. Několik domorodců na sebe cosi volalo; potom se také na sebe smáli. „Aha,“ myslil si Harmen, „už se mi to daří!“ A znenadání udělal skvělý kotrmelec. V takových věcech byl Harmen tak obratný, že by se byl hodil do cirkusu. Také tentokrát se jeho kousky neminuly účinkem. Napřed nastala chvíle udiveného mlčení, pak se rozlehl všeobecný smích. V pozadí se objevily také ženy a děvčata, jejichž veselost působila nakažlivě. Právě když Harmen udělal kotrmelec, ale dozadu, ukázal se na verandě největšího domku domorodec, krásně nastrojený v sukničce, v kazajce a se šátkem na hlavě. Za širokým, zlatem vyšívaným pásem měl za zády zastrčenou dýku s ozdobnou rukojetí. Když se objevil, zavládlo mezi shromážděnými domorodci ihned ticho, a když náčelník, poohlédnuv se udiveně po Har-menovi, jenž si v rozpacích popotahoval kalhoty, sestupoval pomalu a slavnostně - 216 -
po schodech dolů, aby pozdravil cizince, dřepli si ostatní stranou a čekali s rukama složenýma v klín. Bontekoe a hoši cítili, že se dostali k jinému národu, než byli černoši ze Santa Marie! Rozhodli se, že se nedají překonat ve zdvořilosti. Bontekoe vystrouhl poklonu a hoornští hoši ho věrně napodobili, až na Padda, který nevěděl, co má dělat, a proto jen pokašlával a utíral si rukávem nos. Náčelník vesnice se také trochu poklonil, uvítal cizince slovy, jejichž smysl spíše vytušili, než chápali, a požádal je, aby byli jeho hosty. Rolí, jenž mluvil nejlépe malajsky, poděkoval hostiteli za přátelské pozvání. Pak se odebral náčelník zase do domku a dvorným pohybem pozval Bontekoea, aby ho následoval i se svými druhy. Stalo se. Domorodci dřepěli bez hnutí na zemi a dívali se. Na schůdcích před domkem se posadilo několik žen a děvčat. Náčelník vesnice pokynul, načež ženy vstaly a prostřely na podlahu šest rohoží. Vyzval vlídně hosty, aby usedli. Bontekoe a hoši poslechli, posadili se a přitáhli kolena k bradě. Domorodec se také posadil a zkřížil nohy pod sebe. Nový pokyn, a dívky postavily na zem měděnou mísu a několik hezkých malých nádobek, na nichž byly vyřezány prapodivné vzorce. V jedné z nich byl ořech, v druhé věneček ze zeleného listí, v třetí jakési vápno a ve čtvrté zas něco jiného. Hoši na to vyvalovali oči. Co si s tím měli počít? Domorodec složil několik lístků, vzal z každé nádobky něco, smotal listy a pak je vstrčil do úst. Posunkem vyzval hosty, aby učinili totéž. „Dělejte to po něm!“ řekl Bontekoe svým statečným plavčíkům. „Musí se to spolknout?“ zeptal se Hajo zdráhavě. „Já to nespolknu,“ řekl Harmen, „já raději umřu docela obyčejně.“ „Musíte to žvýkat,“ řekl Bontekoe. „To je betelový tabák.“ Kapitán a jeho hoši si připravili betel, jak dovedli, a pak si jej vstrčili hrdinsky do úst, až na Padda, který si zas utíral nos. Betel chutnal hořce. Po celou tu dobu vládlo mlčení. Bontekoe radil Rolfovi pohybem – zdvořilý domorodec dělal, jako by to nepozoroval –, aby nemluvil, dokud se neujme slova hostitel. Konečně ta chvíle nastala. Náčelník vesnice pokynul dívkám, aby odnesly nádoby, a obrátil se ke kapitánovi: „Smím se pána zeptat, odkud přicházíte?“ - 217 -
Rolf vyprávěl, jak nejlépe dovedl, všecko, co se jim přihodilo, a že přistali na Sumatře, aby si nakoupili trochu jídla na další cestu. Náčelník odpověděl, že lituje, že jim sám nemůže nic nabídnout na prodej, ale že ve vesnici jistě budou lidé, kteří budou moci dodat potraviny. Pak prohlásil, že mu bude velkou ctí, zasednou-li s ním hosté k obědu a stráví-li u něho noc. Přenocování musil Rolí odmítnout, ježto kapitán prý pospíchá, aby se dostal se svými kamarády do Bantamu. Nemůže zde tedy dlouho prodlévat. Rádi však přijmou pozvání k obědu. Pak se Rolf obrátil k svému strýci a přeložil mu hovor. Harmen se jaksi zamyslil. „Já mu nedůvěřuju, co by se za nehet vešlo,“ řekl náhle. „Povídám vám, je to léčka! Ten náčelník vypadá poťouchle! Ať jsem Matěj, není-li v tom jídle jed!“ Rolf pohlédl váhavě na Harmena. „Zde v Indii je host posvátný!“ řekl Bontekoe, ale i on cítil, že by nedůvěřivý Harmen mohl mít pravdu. Ve zdvořilém chování náčelníkově bylo něco tísnivého – upřímní námořníci nevěděli, co si mají myslit. A když pocítil osten podezření, začal kapitán litovat, že si nevzal místo čtyř hochů aspoň tucet pořádných námořníků… Hajovi připadalo, že hostitel je neobyčejně vlídný. Vždyť člověk nesmí hned ve všem vidět něco zlého! A Padde nemohl odvrátit oči od dívky, která mu před chvílí podala misku s betelem. Měla krásnou podlouhlou tvářičku; Padde jakživ neviděl taková ouška, rtíky, takový nosíček; jakživ neviděl tak půvabně sklenuté, úzké obočí, tak tmavé oči plné lesku, oči, napolo zahalené dlouhými brvami, nikdy ještě neuzřel tak nádherné vlasy, v nichž byla stříbrná spona a několik květinek, bílých jako sníh; jakživ neviděl takový krček. Jeho jemná linie se táhla skvěle až k obrysu šíje. Paddc se díval na něžná ramena, na ručky a prstíčky, na zvláštní pestré šaty, na útlé zápěstí se stříbrným náramkem. Zapomněl na celý svět. Jako obrázek! připadalo mu. Ale dívka se také zajímala o statečného plavčíka. Chvílemi k němu obrátila zpod dlouhých brv plachý pohled. Tu se Padde začervenal jako kohout a honem se díval jinam. Hostitel navrhl, aby si prohlédli vesnici; zatím bude jídlo připraveno. - 218 -
Rolf se chtivě chopil toho návrhu; byl rád, že už nebude musit sedět a že bude vysvobozen od žvýkání betelu. Sotva sešli dolů ze schodů, vyplivli betel. Kroužek dřepících domorodců se ihned rozevřel na místě, kudy vedl náčelník své hosty. Děti se sbíhaly odevšad a pokukovaly po očku po bílých lidech a pak zas nesměle ustupovaly, kdykoliv na ně některý z cizinců pohlédl. „Tlučete u vás rýži tak jako my?“ zeptal se náčelník, když se blížili k místu, kde dívky loupaly rýži a teď ustaly v práci. „V naší zemi neroste rýže,“ odpověděl Rolf. Náčelník se podíval s velkým údivem na své hosty. „Tčoba!“ A také okolostojící domorodci něco mumlali. „Mohli bychom se podívat na loupání rýže?“ zeptal se Rolí vesele.‘ „Zajisté!“ prohlašoval honem ochotný náčelník. Pokynul dívkám, aby přistoupily a tloukly dále rýži. Dívky vyhověly jeho žádosti a pracovaly nesměle, se sklopenýma očima. Postavily se na obě strany k stoupě, vzaly dřevěné trdlo a na tichý rozkaz jedné z nich začaly tlouci rýži. Kapitán a jeho druzi si brzy všimli, že dívky tlučou do rýže v určitém taktu. Jedna z dívek pronesla opět nějaké slovo a tu najednou změnily všechny čtyři takt. Jako by mimoděk začaly dívky prozpěvovat, napřed tichounce, pak hlasitěji, a při každé změně taktu zanotovaly jiný nápěv. A kolem dokola bylo všecko tak pokojné; vzduch byl naplněn sladkou vůní květů, slunce příjemně hřálo… „To je krásné!“ zvolal Bontekoe. Horlivé pracovnice, jako by mu rozuměly, začervenaly se při té pochvale; nejmladší z nich se trochu zasmála, načež ostatní také popustily uzdu své veselosti. Stařena, dřepící u stoupy, je pokárala ječivým hlasem; dívky se podívaly po očku na sebe a také na okolostojící a vybraly si tentokrát zvláště veselý takt, třebaže stařena štěkala a přišla ještě blíž k drtidlu. Na ruce měla košík, který se podobal obrácenému klobouku. Byl plný neloupané rýže. Stařena chňapla hbitýma, hubenýma, vrásčitýma rukama do stoupy, nabrala rychle rýže do prázdného košíku a nasypala do stoupy neloupanou rýži. - 219 -
Zatímco dívky loupaly rýži, vedl náčelník své hosty do vesnice. Rolí se zeptal na jméno holubů v holubníku. „Burung per-ki/tut,“ zněla odpověď. Naši přátelé se podivovali, jak to slovo napodobilo vrkání holuba. Slyšeli ve volání ptáka zřetelně slovo perkutut. Zastavili se u jednoho starce, který vyzdoboval dveře domku. Měl jen jediný nástroj, krátký nožík, jímž s nesmírnou trpělivostí kouzlil ze dřeva krásné ptáky, ryby a stromy. Starý řezbář se usmíval a projevoval skromnou radost, když se cizinci obdivovali jeho dílu; „To já taky dovedu,“ řekl Harmen. „Viděli jste už mou tabatěrku?“ Přísný pohled kapitánův ho zadržel, aby neukazoval zvláštní, umělecké dílo, na němž se skvěla dvě dohromady skutá srdce. Když prošli vesnicí, dostali se zase před obydlí náčelníkovo, kde zatím bylo připraveno jídlo. Na podlaze ležela velká rohož a na ní se skvěla vybraná jídla,‘ všecka zabalená do kousku banánového listu. Posadili se na rohože kolem „stolu“. Měli rýži s ostře chutnajícími rybkami, kořeněné kuře, všelijaké ovoce, z něhož nadmíru dobře chutnaly jakési zelené plody se šťavnatou pomerančovou dužinou a s velkou peckou. Jídlo bylo tak opepřeno, že hostům vhrkly slzy do očí. „Ale přesto je to chutné,“ shledali hoši. Jen Harmen se nemohl zbavit nedůvěry a váhal při každém novém jídle, které mu nabízeli. „Nechutná ti to?“ zeptal se Bontekoe. „Jen kdybych věděl, že v tom není jed, viděl byste, kapitáne, jak umím jíst!“ prohlásil Harmen. Kamarádi se smáli. „Neuvěříme ti, nesníš-li to všecko!“ Polévku podávali domorodci k údivu kapitánovy družiny až po rýži! Potom ještě dostali všelijaké koláčky a ovoce v cukru a po jídle musili popít palmového vína. Pak naši přátelé vstali a vydali se na výpravu za potravinami. Skvěle se najedli a děkovali náčelníkovi za pohoštění. A Harmen, poněvadž dosud necítil v břiše křeče nebo něco podobného, ztratil poslední zbytek nedůvěřivosti. Rolf se zeptal domorodců, kteří ještě pořád seděli před domem ve velkém kruhu, nemá-li někdo něco na prodej. „Kuřata!“ zvolal kdosi. „Dvě kozy!“ ozvalo se z jiného kouta. „Rýži, rýži a kuřata!“ - 220 -
Podle všeho měli nadbytek rýže a kuřat. Bontekoe. koupil trochu rýže a drůbeže a dal to poslat k jole. Potom šli za domorodcem, který měl na prodej dvě kozy. Když však došli na místo, ukázalo se, že kozy nejsou ani čtyři neděle staré. Jeho dceruška plakala, když zpozorovala, co si otec usmyslil, a jeho žena mu tak vynadala, že se musil vzdát úmyslu kůzlata prodat. V té chvíli přišel povědět jakýsi soused, že má na prodej buvola. Pase prý se u hráze! Naši přátelé šli za mužem a ten je vyprovodil za vesnici. Tam se pásl buvol, krásné mladé dobytče s hroznými rohy. Rolf zahájil vyjednávání. Shodli se, že zaplatí pět a půl reálu. Ale jak dopravit býka do joly? „Kdybychom ho svěřili těm čertům, jakživi bychom ho neuviděli!“ řekl Harmen. „Odvedeme ho sami,“ pravil Rolf a zeptal se jednoho Ma-lajce: „Vede na pobřeží nějaká cesta?“ „Zajisté, pane, cesta vede podle řeky.“ „Nuže,“ řekl Harmen, „vy, kapitáne, se můžete vrátit zpátky a my pak uvážeme provaz tomu metvoru kolem krku a zavedeme ho hezky k jole.“ Bontekoeovi se zdálo, že tak to bude nejlepší. „Jděte tedy. Na shledanou za několik hodin!“ „Ano, kapitáne!“ Bontekoe šel do obydlí náčelníkova. „Nuže,“ řekl Harmen domorodci, „přines nám rychle kousek lana!“ Muž sebral na zemi rotang. „Dobrá, udělej jen smyčku,“ řekl Harmen, „já mu ji pak hodím na krk!“ Harmen, který již často popadl krávu za rohy, přistoupil k pasoucímu se obrovi. Ten však chvatně uskočil o několik kroků a díval se výhružně na plavčíka, jenž se snažil, aby buvola přilákal, a nastavoval mu jako svůdné lákadlo smyčku z rotangu. „No tak, půjdeš?“ zeptal se Harmen vlídně. „No pojď, starý brášku!“ Ale buvol nešel – a proto Harmen užil lsti. Udělal z rotangu laso, a přiblíživ se co nejnevinněji ještě o několik palců, hodil je obratně buvolovi kolem rohů. Zvíře uskočilo a strhlo Harmena s sebou. Ale Harmen držel pevně. Po krátkém zaváhání buvol zafuněl, sehnul silnou šíji a vrhl - 221 -
se mocnými rohy na neohroženého plavčíka. V té choulostivé chvíli Harmen uskočil, takže za padesát let mohl svým vnukům vyprávět se všemi podrobnostmi o svém dobrodružství s buvolem. Zatímco si ještě rozmýšlel, jak by mohl vzít co nejlépe do zaječích, už jeho ruce a nohy pracovaly: se smrtelným strachem v očích chopil se svalnatými pěstmi rohů, vzepřel se silně a hop přes buvola! „Touha!“ zabreptal domorodec. Ostatním přebíhal mráz po těle. Buvol uháněl až ik plotu, jímž byla obehnána vesnice; tam se zastavil s rohy sehnutými k novému útoku. „Kupředu!“ vzkřikl Rolf zlostně na domorodce. „Tang-kap!“ Muž plaše vzhlédl. „Oa tuaringa bráni, tuan…“ „Co to povídáš? Že se neodvážíš? Vždyť je to tvůj býk!“ „Můj býk, pane? Vždyť jsem vám ho přece prodal! Vždyť už není můj!“ „Co to povídá?“ zeptal se Harmen. „Ošidil nás! Proboha, jak dostaneme zvíře na jolu?“ „Počkáme, až tu bude tma,“ mínil Harmen, „pak mu potají otočíme provaz kolem nohou. A pak se vyspíme u rádzi\“ „To není možné! Raději bychom snad měli jít k jole bez bu-vola. „Kapitán by nás pěkně přivítal!“ ušklíbl se Harmen. „A jistě by nás vzal zas někdy s sebou! Ne! Řekl, že mu máme býka přivést, musíme mu tedy býka přivést! Za hodinu bude už tma. – A pak tě dostaneme, viď, paličáku?“ – Poslední slova se týkala buvola. Rolf váhal. „Tak pojďme!“ řekl konečně. Opravdu neměl ani on příliš chuti vrátit se do tábora bez býka. Kapitán se sice bude o ně strachovat, ale zítra všecko vysvětlí. A hoši se vydali k náčelníkovi, jenž je zase co nejvlídněji přivítal a nabídl jim chýši, stojící vedle jeho domku. Tam prý vždycky přespávají hosté. Nechal hochy chvíli o samotě, vrátil se, vlídně se usmívaje, a řekl, že je pro ně všecko připraveno. Znova dal nalít palmové víno, ujišťoval, že pokládá za velkou čest, může-li poskytnout přístřeší synům kapitána Východoindické společnosti. A když přišel jakýsi domorodec a v dřepu oznamoval, že nocleh pro hosty je uchystán, zeptal se hochů, mají-li chuť jít se podívat se sluhou na příbytek, kde budou dnes spát. Hoši vesele rozprávěli, byli - 222 -
rozjařeni palmovým vínem a srdečností hostitelovou. Kráčeli nic netušíce za domorodcem do chýše. Vylezli po žebříku – Harmen napřed – a octli se v jakési temné místnosti, do níž musili vkročit se sehnutou hlavou. Padde vlezl dovnitř poslední. „Safraporte,“ řekl Harmen, ,,to je tma; měli jsme si přinést zlodějskou lampičku!“ V té chvíli se jich někdo chopil, spoutal je, ač se zuřivě bránili – a nechal je samotné ve tmě.
OPUŠTĚNI „Vidíš, že to byla past!“ naříkal Harmen. „Musíme se osvobodit,“ řekl Rolf. „No tě bůh! Já jsem sevřen jako ústřice ve skořápce! A co ty, Padde?“ „Ach bože, Harmene!“ „Já se mohu trošku bránit,“ řekl Hajá. „Ach,“ pravil Rolf, „otoč se trochu ke mně, podívám se, jestli bych ti nemohl zuby…“ „To by ses nahryzal,“ řekl Harmen. „Vždyť je to uzel z rotangu! Kdybych tak mohl vytáhnout z kapsy u kalhot nůž, rozřezal bych vám všem pouta, než by do tří napočítal.“ „To bychom ještě nebyli venku z vesnice!“ naříkal Padde. „Viděls mě někdy zápasit?“ chvástal se Harmen nestydatě. „Vezmu si na starost padesát těch taškářů, a dopálím-li se, tedy dvakrát tolik.“ „Copak s námi asi udělají?“ zeptal se Hajo. „Snědí nás zaživa,“ těšil ho Harmen. „Opepřené s rýží.“ Padde se dal do pláče. Ostatní mlčeli. Zmocnila se jich tupá zuřivost. „Kdyby strejci u joly věděli, co se nám stalo, jistě by nás vysvobodili,“ řekl Hajo. „Zaskoč si tam,“ radil Harmen. Venku hlaholily hlasy. Rolí natahoval uši. „Brapa?“ zaslechl. ,,’Tiidžu pídit!“ Sedmdesát! To byl přibližně počet trosečníků! Také proti jejich kamarádům měli něco za lubem! A co se asi stalo s kapitánem! - 223 -
„Ten se snad dostal dobře k jole,“ vyslovil domněnku Rolf. „Všecka ta vlídnost byla jen k tomu, aby uspali naši důvěřivost a aby se dnes v noci mohli nepozorovaně vplížit do ležení. Byli by nás pustili, ale když jsme zde chtěli spát, zavřeli nás taky.“ „Prokletý buvol!“ huboval Harmen. „Kdybych mu byl hned uvázal tu smyčku kolem nohou!“ „Jen kdybychom je v táboře mohli varovat!“ vzdychal Rolf. Hajo skřípal ve vzteku zuby. „Zavřeni a svázáni!!“ Venku nastalo ticho, podivné ticho. Chvílemi něco zašustělo ve střeše z listí, pravděpodobně ještěrka. V místnosti bzučelo několik moskytů. Kdosi si pobrukoval tichý melodický nápěv… Náhle pronikavý dětský křik, vytí tří čtyř psů, kteří v nekonečném naříkavém tónu vyjadřovali svůj psí žal. Pak několik vysokých ženských hlasů. Škvírou ve střeše pronikl proužek měsíčního svitu a pomalu se šinul po místnosti. Kolik je asi hodin? Půlnoc? Bude už ráno? Geko začal cvrkat dlouhým, tajemným tónem: krrrr, krrr! a pak jasněji a hlasitěji: toké… toké… Harmen se ho snažil napodobit a brzy se mu to začalo dařit. Toké... Padde do toho vzlykal. Tu… zapraskal trochu žebřík. Lehké, hbité kroky. Dveře zapištěly a tenká podlaha se trochu prohnula. „Tuan...,“ řekl tichý dívčí hlas. Hoši cítili, jak jim buší srdce. „Apa?“ zeptal se Rolf. Dívka poklekla, hledala uzel, jímž byly svázány Rolfovy ruce, a s velkou námahou jej rozvázala. „Teď můžeš vysvobodit také ostatní,“ zašeptala chvatně. „Muži nejsou ve vsi. Jděte bránou ven, pak nalevo po stezičce – tam vás nebudou hledat.“ Zase se odplížila a slezla dolů po žebříku. Nikdo nemusil pobádat hochy, aby rychle jednali. Rolf rozvázal v horečném spěchu Hajovi ruce a spolu pak vyprostili Harmena a Padda. „To je pravý skvost,“ vzdychl Padde. „Hrome! To byla jistě ta, co měla tak krásnou tvář!“ Když měli ruce volné, mohl se každý z nich vyprostit z rotangových provazů, jimiž měli svázané nohy. Sklouzli dolů po žebříku, majíce ještě ztuhlé údy a chvějíce se rozčilením. Pak se - 224 -
radili, na kterou stranu se dát. Brzy poznali, kudy mají jít k bráně, a pak se plížili. Po světlých místech přeběhli co nejrychleji, využívajíce každého stínu pod banány, melounovými stromy a diamby. Všecky lodice, které předtím visely pod domy, zmizely. Bude ještě možno varovat druhy u joly? Přišli na náves a chtěli zrovna co nejspěšněji přeběhnout, když Harmen šlápl na slepici. Kdákajíc prchala a vzbudila ostatní, které ještě spaly pod stříškou. Ty se s velkým povykem snesly dolů. Na dovršení nehody začalo ve vesnici výt asi tucet psů. Harmen skočil jako blesk do křoví, které vroubilo náves. Ostatní v patách za ním. Dveře domku, u něhož se zastavili, byly otevřeny. Vyhlédla z nich žena s rozpuštěnými vlasy a v šátku, spěšně přehozeném přes ramena. „Si-apa?“ zaznělo ustrašeně z jejích úst. „Kdo to?“ Žádná odpověď. Také na protější straně se otevřely dveře. „E, Niti? Apala?“ „Tiada tau! Ajam-ajam! Já nevím! Byla to kuřata!“ Dveře se zase zavřely a také postava naproti zmizela. Když se všecko uklidnilo, dal Rolf znamení, aby šli dále. Rychle jako vítr přeběhli všichni čtyři náves a schovali se za hliněným náspem. Harmen se plížil dál a šel se podívat, je-li brána hlídána. Ostatní měli čekat, až dá znamení. Proklouzl neslyšně mezi banány a pápájovníky, kde ještě stála stoupa, a díval se zpoza rohu do brány. Zády k němu dřepěl na zemi domorodec a prozpěvoval si nosovým hlasem jednotvárnou písničku. Harmen se rozmýšlel, má-li pokynout druhým, aby společně přepadli hlídače. Teď však byla dobrá příležitost: Harmen si to vyřídí sám! Tedy opatrně o krůček blíž a zatajit dech! Ještě krůček dočista tichounce… domorodec vztyčil hlavu, přestal prozpěvovat; vypadalo to, jako by i on zadržoval dech. Jak je to divné! Člověk nic nevidí a neslyší, ale přece cítí, že nablízku… Muž obrátil pomalu hlavu. To bylo pro Harmena znamení. Přiskočil jako kočka, chopil oběma rukama hlídače pod hrdlem, přitiskl ho vší silou k zemi a klekl kostnatými koleny na ruce přepadeného. Zdušený výkřik – to bylo vše. Domorodec, šílený strachem a dusící se, kopal nohama a snažil se marně, aby vyprostil ruce a vytáhl od pasu nůž. Ale Harmen ho s divokou silou tiskl koleny k - 225 -
zemi, nemohl mu uniknout. Hlídač sebou mrskal čím dále tím méně; konečně spustil mdle nohy. Tu ho Harmen hned pustil, položil mu hlavu na prsa a poslouchal, bije-li mu ještě srdce. „Bohudík… ,“ vydechl. Pak chtěl pokynout ostatním. Ale ti už přiběhli. „Mrtev…?!“ zeptal se Rolf, Hajo a Padde hleděli vytřeštěnýma očima na hlídačovo tělo. „Je jen bez sebe,“ vysvětloval Harmen. „Vezměte mu nůž! A kopí se nám také hodí!“ Hoši vzali nůž a kopí a uháněli po stezce k řece. Byli přesvědčeni, že přijdou pozdě varovat přátele. Nikdo se však k tomu nechtěl přiznat. „Utíkejme, hoši, utíkejme…“ Hned byli u řeky. Všecky čluny pryč! – Tedy honem uhánět po cestě podle vody! Harmen napřed! „Utíkejme!“ Místy se cesta vzdalovala od řeky, ale hned zas hoši s radostí uviděli stříbrný lesk vody mezi stromy. „Utíkejme! Utíkejme!“ Běželi podle domku. Teď opatrně! Bohudík! Neštěkal žádný pes. Tedy dále, dále! Co to? Hlasy? Ano! Proje se vracely od břehu! Tři, čtyři, šest… Že by domorodci prchali? Či vyplul kapitán s jolou… ach bože, s jolou na moře? Hoši vykukovali z hustého stínu stromu na břehu, je-li v některém člunu známá tvář. Bochánkova, Šilhánova, Hilkova, Floorkova, Gerretjova, Nosáčova, nebo někoho ze sedmdesáti námořníků… Na prvním člunu byl stan z rohoží – to je jistě proa náčelníka, toho lstivého zrádce, který je napřed obloudil vlídností a pak se na ně vrhl! Ostatní proje následovaly. Veslaři byli podle všeho nanejvýš rozčileni: mluvili jeden přes druhého, takže Rolf nerozuměl ani slovu. Ani v jedné lodici neseděl kamarád! Hrome, tedy Bontekoe a jeho muži se jistě bránili! Hoši uháněli dál. Budou za chvilku u přátel? Když se blížili kolem jednoho domku, uviděli pod ním viset malou prou. Nikde nebylo slyšet psa, a tedy… se vší opatrností odvázali prou z rotangových provazců, zanesli ji na břeh, spustili na vodu a skočili do ní. Hbitě se chopili vesel, ležících na dně, a zamířili do středu řeky. Nyní pluli rychleji. Nemusili dělat nic jiného než řídit člun, tak silný byl proud. Stromy na břehu míjely jako obrazy v kaleidoskopu. - 226 -
Nyní, když tiše seděli, cítili, že noc na vodě může být chladná i v Indii. Nebo se snad třásli rozčilením? Minutu co minutu ožívala v nich naděje, že se shledají s kamarády. Za chvilku uslyší o tom, co se stalo, a také oni budou vyprávět o svých dobrodružstvích. O buvolovi, jemuž Harmen přeskočil tak hbitě přes hlavu, o té milé dívce, jež k nim přišla. A spolu se zasmějí tomu lstivému náčelníkovi, jenž teď jistě vyvaluje oči. A pak se zas všichni vydají na moře, plni odvahy. Vždyť Jáva není už daleko! Proa proklouzla zákrutem řeky, nad nímž minulé noci měli hoši stráž na stromě – Hajo poznal zátoku podle kamenů, kolem kterých mohli proplout jen obratným manévrováním. Nyní viděli řeku až k moři… Jola zmizela. S tlukoucím srdcem vytáhli hoši proji z vody na místě, kde ještě ležely dvě smyčky na kotvy s přeříznutým lanem. A tam… na břehu… kdo to tam leží? Floorke? Probodaný ze všech stran, strnule hledící k hvězdnatému nebi, zkroucený jako v křeči. Krev mu natekla do rezavých štětinatých vlasů, ústa má pootevřená, takže bílé zuby září v měsíčním světle. Plni hrůzy zakryli si hoši tváře rukama. „Mrtev!“ zakoktal Harmen. A Padde křičel: „Tamhle… je ještě jeden! A tamhle!!“ Druhý mrtvý, stejně znetvořený jako ubohý Floorke, ležel tváří v písku, který byl kolem dokola zbarven červeně. Harmen a Rolf ho obrátili; zachvěli se – byl to Nosáč. A třetí, jenž seděl s roztaženýma nohama v písku, nebyl nikdo jiný než nešťastník, který byl u ostrova Fogo zraněn Španěly. Hoši se chvilku domnívali, že je živ, ale podle trupu nehybně skloněného dopředu poznali skutečnost. Chvějíce se a jako ochromení, stáli u mrtvých námořníků. „To je hrůza!“ zaúpěl Hajo. „A my?!“ vzkřikl Harmen drsným hlasem. „Co bude s námi?!“ Nikdo neodpověděl. Padde se plačky zhroutil, Rolf stál strnulý, hrozně bledý a hleděl na mrtvého Floorka; Hajo se bezradně díval z jednoho nebožtíka na druhého. „Podívejte se!“ zařval Harmen a ukázal rukou k jihu, kde na temném obzoru se zatřpytila malá, šedivá skvrna… jola! Strhl si kalhoty, divoce jimi mával a snažil se drsným hlasem překřičet - 227 -
příboj. „Kamarádi! Kamarádi!!“ Zaťal pěst a v jeho volání byla zřejmá bolest, doprovázená břitkým výsměchem: „Kamarádi!!“ Tu pronikly jeho hlasem slzy a Harmen sklesl do písku, vzlykaje a proklínaje. Padde přilezl po kolenou k Hajovi a opřel se o přítele: „Ach bože, Hajo…“ Také Hajovi tekly po tvářích slzy. Ale nesklopil hlavu. „Poplujeme za nimi!“ zvolal. „Pojedeme za nimi v člunku!“ Harmen vyskočil. „Proa!“ – Pohlížel vytřeštěnýma očima na místo… , kde byla předtím proa! Už tam nebyla. „Měli jsme ji přivázat!“ vybuchl Harmen zlostně. „Podívejte se, tamhle pluje! Počkejte…“ A Harmen se chtěl vrhnout do moře. Rolf ho zadržel. „Přišel bys pozdě, Harmene, podívej se…“ A Harmen, jenž se vší mocí chtěl vyprostit z Rolfových pevných rukou, kopal a řval, ale když obrátil pohled k moři, viděl, jak se proa dostala do příboje, jak ji vlny vysoko vynesly jak se ponořila pod vlnu a klesala pod vodu. „Nebylo by nám to nic platné!“ řekl Rolf. „Co teď?“ plakal Harmen. „Máme se nechat podřezat? Krindapána, kdyby to věděla má holka!“ A Harmen začal vášnivě plakat a ani si nezakrýval tvář. „Půjdeme k Sundskému průlivu,“ řekl Rolf. „Cožpak nemáme nohy? Odtud dojdeme až do Bantamu.“ „Sundský průliv je hnedle za dveřmi!“ křičel Harmen, vrhaje se do písku. „Půjdu s tebou, Rolfe,“ řekl Hajo, stěží zadržuje slzy. „Já se nevzdám!“ Rolf přisvědčil. „Dobrá! Musíme však odtud. Budou nás hledat.“ „Já tu zůstanu,“ vzlykal Harmen. „Chci tady umřít!“ Zaryl tvář do písku a svíjel se bolestí. „Dej mi dýku,“ rozkázal Rolf. „Musíme je pochovat.“ Tu Harmen vyskočil a začal vyhrabovat písek. Slzy mu kapaly z očí. Rolf a Hajo pomáhali rukama. Tak vyhrabali širokou jámu. „Položte Floorka doprostřed,“ řekl Harmen zdušeným hlasem. „A Nosáče po jeho pravém boku. A podívejte se napřed, má-li ještě nůž v kapse. On ho už… on ho už nepotřebuje a nám se může hodit.
- 228 -
Tady je; vezměte ho. A teď narovnat nohy. Ubohý Floorke, takhle jsi musil skončit?!“ A když Rolf a Hajo uložili těžké tělo třetího námořníka nalevo od Floorka, nabral Harmen plnou náruč písku a postavil se s hlasitým pláčem u Floorkových nohou. „Teď na tebe sypeme písek! Jestlipak sis včera pomyslil, že tě Harmen bude zasypávat pískem!“ Se zavřenýma očima sypal písek na Floorkovo mrtvé tělo. A potom v horečné horlivosti zasypal s ostatními hrob. „Hotovo,“ řekl Rolf mdlým hlasem. „Teď musíme pryč.“ „Kam?“ zeptal se Harmen. „Do Bantamu,“ odpověděl Rolf, „najdu to!“ Harmen pokrčil rameny s hořkým posměchem. „Já s vámi nepůjdu!“ fňukal Padde. „My tu zůstaneme, viď Harmene?“ Rolf si toho sotva povšiml. „Jsi hotov, Hajo?“ „Půjdeš s námi, Padde?“ „Já s vámi nepůjdu!“ syčel Padde. Hajo zbledl vztekem: „Cožpak se nechceš shledat s maminkou?!“ Padde se hrabal v písku a potichu vzlykal. „Maminka, Hajo…“ „A ty půjdeš také s námi, Harmene!“ rozkázal Hajo. „Rolf zná cestu.“ „To zrovna!“ posmíval se Harmen. „Nech ho, Hajo,“ řekl Rolf nedbale, „nezačínej si nic se zbabělci.“ Harmen vyskočil a zaklel, utřel si slzy, natáhl si kalhoty a řekl: „Půjdu s vámi! Ale za to slovo zbabělci ještě dostaneš co proto, jen co nás dovedeš do Bantamu!“ Rolf to neslyšel. „Pojď,“ řekl, „zatím půjdeme po břehu. Sbohem, Floorke, drahý Floorke! Sbohem, Nosáči! Safraporte, kamarádi na tebe nezapomenou, slyšíš? A ty, Stevene, narozený na nešťastné planetě, spi sladce, všichni tři spěte sladce… Hoši šli loudavě dále, Harmen a Padde vzadu. Šli do Bantamu. Do Bantamu! Jak daleko je to odtud? A také musí přes moře… Ale Rolfova vůle a přesvědčení působily ponenáhlu i na ostatní. Hrome! Vždyť byli čtyři – a kdyby nepočítali Padda, tři odvážní holandští hoši, ozbrojeni sice jen kapesním nožem a dýkou a kopím, - 229 -
ale s těmito zbraněmi by, kdyby to šlo… no ovšem! Kromě toho měli naději, že najdou někde dále jolu, která snad znova přistane. A kdyby ne, nuže – pak ukáží Společnosti, jaké plavčíky má ve svých službách! Za nimi se ozvalo prudké zaštěkání. Na smrt vylekaní hoši se obrátili. Běžel za nimi pes, nikdo jiný než pes s vyplazeným jazykem. „Jobku!“ Byl to on! Jako vzteklý radostí skákal Jobek na chlapce. „To je pátý v naší družině!“ řekl Rolf. „Půjdeš s námi do Bantamu, Jobku?“ „Haf, haf, haf, haf, haf,“ štěkal Jobek. To je psí řeč; Jobek povídal: „To se ví!“ A tak se vydalo všech pět vstříc neznámé budoucnosti. Šli podle břehu, až za horami začalo svítat. Tu natáhli do písku na smrt znavené údy – a spali!
- 230 -
DRUHÝ DÍL
- 231 -
POUTNÍCÍ Hochy vzbudilo slunce a ptáci. Cítili, že si odpočinuli, a s jasnou sluneční září se jim zas vrátila chlapecká odvaha. Vykoupali se a opékali se půl hodiny v jemném písku. Pak vylezl Harmen na kokosovník, ukroutil několik mladých ořechů – to byla jejich snídaně. Zatím Hajo hledal prut, který by se hodil na luk. Dýkou, kterou Harmen ukořistil v zápasu s domorodcem, uřízl si hlouběji v lese pořádný bambusový prut; z toho mohl udělat luk i šípy. Vracel se a sotva jej vlekl. Tu se všichni hoši rozhodli, že si také zhotoví luky a šípy. Vždyť se i Hajo naučil střílet lukem! Když prut otrhávali, poznali, jak jsou dlouhé úzké listy bambusu drsné, jako by byly posypány drobně potlučeným sklem. Ohnuli prut tak, aby kolínka byla stejnoměrně rozdělena; tím nabyl luk pravidelného napětí. Pak ho vyztužili krátkým kouskem dřeva a omotali kolem něho kůru bambusu, což je nejsilnější lano na světě. Také tětiva na luk byla zhotovena z téhož materiálu. Vyrobit šípy bylo poměrně snadné; ježto vlákna tohoto dřeva jsou rovnoběžná, naštípali hoši jako nic z každého kousku bambusu od kolínka ke kolínku mnoho krásných dlouhých šípů. Ty bylo třeba jen trochu nabrousit. Na konci šípu byl tvrdý suk. Zatímco Hajo, Rolf a Padde vystřelovali šípy po pobřeží, jen to fičelo, zhotovoval Harmen několik šípů „na těžší zvěř“. Měl totiž náhodou několik silných drápů, které připevnil na hrot šípu. Hle: luk a šípy tedy měli. A kopí hlídače brány v kampongu bylo obávanou zbraní; byly na něm háčky, a kromě toho měl Rolf podezření, že hrot je asi otrávený. Ale pro všechny čtyři nestačilo jedno kopí, a proto uřízli z několika mladých bambusu správnými holandskými noži ještě tři. Takto vyzbrojeni mohli se vydat do boje proti celé Sumatře! Když letěl mimo racek, zafičely mu čtyři šípy kolem těla a Paddův šíp letěl tak blízko něho, že bílé peříčko zavířilo a snášelo se dolů. To bylo poprvé a naposledy, co Paddovy šípy byly nebezpečné někomu nebo něčemu jinému než jemu samému a jeho třem kamarádům. „Hrom do chlívka!“ zakoktal bývalý lodní číšník, „sám jsem ani nevěděl, že umím tak dobře střílet!“ Také ostatní stáli jako - 232 -
omráčeni. Když však při druhém útoku na racky proletěl šíp hustou kadeřavou čupřinou Hájovou, jejich obdiv trochu potuchl. Harmen nenadělal dlouhých řečí, vytrhl Paddovi luk z rukou a zlomil jej přes koleno. „To není hračka pro tebe!“ prohlásil. „Hubo utrhačná!“ zařval Padde zuřivě. „Harmen má pravdu,“ řekl Rolf. „Zacházíš s tím tuze neopatrně!“ „Kdopak právě před chvilkou sestřelil pírko?“ zeptal se Padde směle. „I hloupé kuře zrnko najde,“ ujišťoval ho Harmen. „Ale jděte, žádné hádky!“ řekl Rolf. „Musíme dále.“ A hoši zase vyrazili. Napřed neozbrojený Jobek s ocasem zdviženým do vzduchu jako praporek; Padde uzavíral zástup, zamračený jako kakabus, s rukama v kapsách a s kopím jako s koštětem pod paží, takže se hrot ploužil pískem. „Podívejte se, jak Padde vyrývá brázdu jako loď!“ smál se Harmen a ukázal na čáru, kterou kopí udělalo do písku. „Myslili byste, že tudy plul admirálský škuner!“ Padde chvíli mlčel a přemýšlel, co by odpověděl; nic ho nenapadlo. Za několik hodin začal hochy trápit hlad, žízeň a horko. Harmen odfukuje vylezl na kokosovník pro ořechy. Sotva však byl v koruně, vykřikl překvapeně: „Rak!“ „Nahoře na stromě? Bude to asi nějaký velký brouk,“ řekl Rolf. Harmen shodil mnohonožce dolů. Pleskl do písku a honem se dal na útěk. Hajo ho však pevně chytil za hlavu mezi mocnými klepety. Byl to rak! A dokonce obrovský; kropenaté tělo měřilo skoro půl lokte. „Jakživ jsem neslyšel, že by rak lezl po stromě!“ pravil Rolí. „Co tam asi dělá?“ „Navrtává ořechy!“ zvolal Harmen. „Ale jak je rozlouskává?“ zeptal se Hajo. Rolf sebral ze země několik nahnilých ořechů. „Podívej se, tady byl stonek a lýková vlákna kolem něho jsou odtržena. Myslím, že ta potvůrka přehryzává stonek klepety; někdy se ovšem ořech rozbije, když spadne na zem. Buď jak buď, rak asi ví, že tvrdá skořápka je pod stopkou měkká, protože tuhleten ořech…“ – Rolf zvedl druhý ořech – „je provrtán na
- 233 -
stejném místě. Podívejte se, rak si vyškrabuje dužinu klepety! Jen si vědět rady! – Nepřipadá vám, že je to hezké zvířátko?“ „A dobré i k snědku!“ překřičel je všechny Harmen, který už zase trhal ořech. „Ale vždyť nemáme oheň,“ řekl Hajo. „Sníme ho syrového s kokosovým ořechem!“ zvolal Harmen. Spustil se ze stromu, šel mezi ostatní hochy, dýkou odřízl rakovi obávaná klepeta a rozlouskl mu bez okolků krunýř. „Přines mi honem banánový list,“ poručil Paddovi. A když Padde přiklusal s kouskem čerstvého banánového listu (šlo-li o jídlo, Padde vždycky pospíchal!), vyškrábal Harmen hbitými prsty jemné, bílé masíčko ze skořápky, naškrábal na ně kokosový ořech a pak tu pochoutku ochutnával, hlasitě mlaskaje a svolávaje druhy: „Jemináčku, to je dobrota! Jako mandle!“ „Dáš mi trochu?“ zeptal se Padde. „Tumáš!“ odpověděl Harmen ochotně. „Výborné!“ potvrdil Padde, olizuje si prsty. „Vy nechcete ochutnat?“ obrátil se Harmen k ostatním. Tu se dali svést i druzí. Harmenovo jídlo chutnalo podle všeho tak výborně, že se hoši ihned rozhlíželi, neleží-li někde pod stromy více utržených ořechů. Ale dále! Kokosovým mlékem si propláchli hrdla a pak Harmena napadlo, že by si mohli zazpívat. Při zpěvu se lépe pochoduje. Slunce se už chýlilo k západu a všichni čtyři hoši zpívali staré holandské písničky, které obveselují srdce. I Jobek zpíval s nimi. Jobek nebyl právě tlustý – také už asi jakživ neztloustne-, ale dbal, aby nepošel hlady. Chvilkami se ztratil a horlivě čenichal mezi stromy; hoši zaslechli krátké ostré zaštěknutí, a když běželi za psem, stěží si klestíce cestu liánami, našli Jobka zuřivě zakusujícího nějakou krysu nebo myšku. Byli mu vítáni také brouci, všelijaký hmyz, ještěrky, červi i mouchy. A zmýlil-li se někdy ve výběru jídel, vyšlo za půl hodiny všecko ven touž cestou, kterou to šlo tam. Za soumraku dospěli hoši k malé zátoce. Voda byla tichá a průhledná a naši pocestní mimoděk usedli a dívali se na zapadající slunce, zrcadlící se ve vodě. Seděli jako pěny vedle sebe a pohlíželi na krvavý kotouč. „Teď se v Holandsku rozednívá,“ řekl Rolf. - 234 -
Holandsko! To bylo všecko, co jim zaznělo z Rolfovy věty. Najednou byli všichni v pohnuté náladě… Ve vzdáleném šumění příboje slyšeli zvuky, které jim připomínaly… Co by za to dali, kdyby mohli sedět doma v útulné jizbě pěkně všichni pospolu okolo stolu, pochutnávat si u maminky na míse turínu, pak chvilku ještě posedět na lavičce před domem a přát mimuj doučím dobrého večera – vždyť je všechny známe! – a pak, až se setmí, zastrčit dveře na závoru, vytáhnout závaží u hodin, a když si všichni dali dobrou noc, zalézt za záclony lůžka, přetáhnout si pokrývku přes hlavu a zabořit se do polštáře, v němž už je vytlačený důlek, který by s nikým nevyměnili zanic na světě. „Víte, jaký já jsem?“ zeptal se Harmen. „Jsem-li pryč, toužím po domově, a jsem-li doma, koukám se dostat co nejdříve pryč. A toť se ví, maminka je pokaždé ráda, když už mi vidí paty! To se rozumí! Takový jedlík v domě! Tatínek je u lanovky, to je právě to zlé: nevydělá dost. Totiž – vydělává dost, ale když přijdu domů já, nestačí to. První dva dni jde všecko jako po másle. Ale brzy otec řekne: ‚Dobře že jsi přinesl peníze, Harmene, ale budeš-li takhle jíst, sníš nás všechny!‘ Nu a pak jdu raději do Stříbrné kotvy, tam dostanu všechno na křídu, a až se zas vrátím z cesty, mohu zaplatit. A neošidí mě, protože mají všechno napsáno na tabulce, a já bych si to mohl přečíst. Mohl jsem se naučit číst od Jorise, knihaře, ale tatínek říká: ‚Čtením se lidé jen kazí!‘ „ Všichni mlčeli; nikdo neposlouchal, co Harmen povídá. Jen Jobek, sotva začal Harmen vyprávět, přilezl, vrtě ocasem, k němu a přitiskl se mu k nohám. Harmen ho vzal do.náručí a položil si ho na klín. „Vzpomenuli si na Stříbrnou kotvu, musím myslit na Floorka!“ Harmen vzdychl a mluvil dále. „Vždyť on měl známost s dcerou z té hospody. Hodné děvče, stálé a moc hezké. Myslíte, že chtěla slyšet o někom jiném? Pánbůh chraň! A pomyslit si, že teď…“ Harmenovi se zaleskly slzy v očích. „Povím jí, že je aspoň pěkně pochován. Vždyť byla na něho tak hodná, víte?“ Znenadání shodil Jobka z klína, vyskočil a zhluboka vydechl. „Vzhůru! Musíme si na noc vystavět pěknou chaloupku!“ To se všem zalíbilo. Na kraji lesa zastrčili šikmo do země svá kopí, zkřížili je, nahoru položili kus dřeva, boční stěny propletli
- 235 -
proutím a banánovým listím, vystlali půdu trávou a pak ulehli, radujíce se z překrásného obydlí. Za hodinu jim však bylo tak horko, že zase vylezli. Nazítří tam našli pouze Jobka, pohodlně stočeného na trávě, blaženě oddychujícího a hlasitě chrápajícího…
PADDOVY KALHOTY Kouzelný proutek probudil přírodu z dřímoty. Po všem širém kraji zazářilo jitro skvělými barvami. Na sta ptáků zpívalo najednou. Tu vyšlo za tmavě fialovými horami slunce a kopce, když na ně slunce pohlédlo, zatřpytily se jako zlaté. „Dobré jitro!“ řeklo slunce. Hoši skočili do vody v zátoce, potápěli se, poskakovali, stříkali si na hlavu jasnou čistou vodu, plavali jako o závod až do příboje. Náhle se dal Padde do křiku a pádil velkými skoky k místu, kde měli položené šaty. Co se stalo? Když se brouzdali a máchali ve vodě, několik opic slezlo „nesměle“ dolů ze stromu. Nejsmělejší z nich se připlížila krůček za krůčkem k šatům, které tam hoši nechali ležet – a přitom se ustavičně dívala na hochy ve vodě, takže jí neušel ani jediný jejich pohyb. Padde ji zpozoroval první a dal se do křiku; opice popadla to, co se jí právě namanulo do ruky, a uháněla s kořistí, vylovenou nazdařbůh z hromádky šatů. Hnala se hbitě ke stromu, unášejíc v zadní pracce Paddovy modré puntíkované kalhoty! Paddův pokřik probudil Jobka ze sladkých snů. V mžiku si uvědomil, že opičí zlodějka chce vyskočit s kořistí na strom, a honem chytil z druhé strany kalhoty do zubů. Odevšad se hned sběhly opice, aby pomohly družce, a vší silou tahaly kalhoty. Jobek viděl, že prohraje, a díval se po očku ustrašeně na Padda, který se přihnal tak rychle, jak mu dovolovaly jeho tlusté nohy. Ostatní byli příliš daleko, takže nemohli včas doběhnout na bojiště. Jobek zatínal zuřivě zuby do modrých puntíčkovaných kalhot a opice ho táhly vzhůru. V Paddových přimhouřených očkách svitla naděje, že ten vzácný kousek jeho oděvu bude přec jen zachráněn… V té chvíli zaječel Jobek bolestí a spadl na zadek i s utrženou nohavicí. S ohlušujícím - 236 -
radostným řevem utíkaly opice s ukořistěnou vlajkou do větví. Padde především kopl ubohého Jobka, pak sebral zbytek modrých tečkovaných kalhot, kouštíček sotva jako kapesník, a přivítal své druhy zátopou kleteb. Harmen v tom neviděl žádné neštěstí. „Vždyť nablízku nejsou děvčata,“ těšil Padda. Ale Padde se nedal jen tak snadno utěšit. „Nedostanu-li kalhoty zpátky, nehnu se odtud ani o krok!“ vyhrožoval. „Či si myslíte, že bych chtěl přijít do Bantamu takhle?“ Harmen hned radil. „Dostaneš kalhoty zpátky, Padde! Jen mě nech, však uvidíš!“ A zatímco se ostatní s nedůvěrou v srdci dívali, jak to narafičí, začal osnovat válečnou lest, která měla znova vydobýt Paddovy kalhoty. Zahájil svou činnost divokým bojovým pokřikem. To působilo: hnědí lupiči nahoře ve větvích odpověděli právě tak hlučně. „Vypovíš jim válku?“ zeptal se Rolf. „Pst!“ zasyčel Harmen. „Opice musí napodobit všechno, co dělám!“ Vyskočil do vzduchu, zamával pažemi a padl na zadnici. Nahoře pohybovaly opice větvemi, rozčileně křičely a tu a tam některá přeskočila z větve na větev. „Výborně!“ jásal Harmen. „Než napočítáš deset, budu je mít, Padde!“ Přitom zdvihl své kalhoty a odhodil je od sebe posunkem vyjadřujícím hluboký hnus. „Chrrr!“ zavrčela opice, která hlídala kořist, a stiskla kalhoty ještě pevněji. „Nepodařilo se to…,“ přiznal se Harmen. „Myslil jsem si, že také zahodí kalhoty. No tak, Padde, natři se zkrátka bahnem; lidé si budou myslit, že jsi Arab.“ „Chci své kalhoty!“ osopil se na něho Padde. „Nechci běhat po světě jako blázen!“ Harmen svraštil obočí, jako by o něčem hluboce uvažoval. „Už to mám!“ zvolal. „Než bys deset napočítal, Padde!“ Uřízl tenký, pevný rotang a udělal smyčku. „Nechytával jsem nadarmo zajíce do ok!“ řekl. „Půjč mi na chvilku kalhoty, Hajo!“ „Nač je potřebuješ?“ zeptal se Hajo. - 237 -
„Místo vnadidla. Podívej se! Tady pověsím oko; pak se schovám tamhle za strom a budu držet konec rotangové smyčky v ruce. Kalhoty položím pod oko, a jak tam opice strčí pracku, aby je sebrala, stáhnu smyčku a už ji mám.“ „Ale jak víš, že chytíš právě tu opici, která má Paddovy kalhoty?“ „Ta je právě nejdrzejší; jistě tam bude zase první.“ „Copak tam nemůžeš dát jinou návnadu než moje kalhoty?“ Harmen byl uražen. „A co se jim stane? Nic! Až opice prostrčí pracku smyčkou, bude chycena!“ „Ano, ale což kdyby…“ „Dobře! Dobře! Dobře!“ vybuchl Harmen. „Nemáš-li ty do toho chuti, vezmu si své kalhoty! Ne, teď už tvoje nechci!“ Harmen zlostně popadl své kalhoty a položil je mezi dva velikánské kořeny – a smyčku nad ně. Pak se schoval s druhy za silný kmen stromu a stál s rotangem v ruce, připraven zatáhnout v pravou chvíli smyčku. Na stromech se opice radily, mohly-li by uloupit tu novou, lákavou věc. Všechny byly přesvědčeny, že je s tím spojeno nebezpečí, ale právě to dráždilo jejich lupičskou povahu. Slezly dolů až nad místo, kde ležely kalhoty. Jobek tušil nové nebezpečí – jen taktak ho hoši zadrželi. Tu slezla opice až dolů, zůstala viset za ocas nad okem, houpala se, přejížděla prsty po smyčce a slídila pohledem na všechny strany. Opice, jež ukradla Paddovy klahoty, seděla na větvi a stále ještě držela v sevřené levé zadní pracce kousek modře tečkované drahocenné nohavice. Byla zamyšlená a smutná a patrně neměla ani trochu chuti pustit se do nebezpečné hry. Harmen zapomněl, že pramálo pomůže, chytne-li jinou opici. Byla v sázce jeho čest, O Paddovy kalhoty mu už ani nešlo. Číhal, číhal… Opice, visící za ocas, povzbuzovaná druhými opicemi, odhodlala se konečně k smělému činu. Himátla po kalhotách. Harmen utáhl smyčku a opice byla chycena. V té chvíli seskočila ze stromu zamyšlená opice s Paddovými kalhotami v levé zadní pracce, uchopila pravou zadní prackou Hannenovu „návnadu“ a ječíc radostí uháněla s oběma úlovky po kmeni vzhůru. Harmen stál ohromen, tak ohromen, že mu vyklouzla z ruky smyčka a opice i se smyčkou prchala za svými druhy. Tu vypukl Harmen v divoký nářek. Cítil, že - 238 -
se stal obětí velkodušnosti: připravil se o poslední kousek šatu, aby pomohl bližnímu. A teď? Harmen tu stál, o něco větší, než když se narodil, ale právě tak nahý. Nikdo mu nechtěl půjčit kalhoty k novým pokusům. Musili si tedy nějak poradit. A poradili si. Hajo upletl pro oba naháčky sukénky z dlouhé trávy a z listí a ty se mohly přivazovat rotangem. Se vzdechem si oblékl napřed Harmen a pak Padde ten nový oblek: Harmen vypadal jako opravdový lidojed. Smířil se se svým osudem, zatančil s kopím a s dýkou divoký válečný tanec, přičemž ho opice nahoře na stromech povzbuzovaly divokým křikem. Tu radil Rolf, aby se vydali na další cestu. Hoši strhli stan a rozházeli pruty a listí do křoví, aby po sobě zanechali co nejméně stop. Šli po úzkém pobřeží, které obklopovalo zátoku, ale když přišli na její druhý konec, octli se znenadání u stezky, vedoucí na pevninu. Měli by se po ní dát? Rolf měl za to, že bude bezpečnější jít po břehu, pokud ovšem bude možno. Proto i ostatní překonali svou zvědavost. Sotva však obešli zátoku, poznali, že u zátoky přestává schůdný břeh: strmé holé skály vybíhaly daleko do moře a uzavíraly jako žulová brána‘ další cestu. Nezbývalo tedy nic jiného než se pustit po stezce. Hoši se vrátili k pobřeží u zátoky a pak se dali lesní pěšinou. Poněvadž slunce pořádně pražilo, byl jim chladný stín na stezce náramně příjemný. Naši poutníci tušili, že pěšina vede do vesnice, a proto byli opatrní. Kdykoliv přišli k záhybu stezky, šel jeden z nich napřed a poohlédl se kolem, a pak teprve následovali ostatní. Tak se stalo, že Hajo, který tentokrát kráčel vpředu, dal náhle svým kamarádům na srozuměnou, aby se honem schovali. Zalezli do bambusového hájku – Jobka vlekli s sebou – a Hajo se přitiskl ke kmeni kokosovníku za keř, pokrytý bílými květy. Po pěšině se nedbale loudali dva malí nazí chlapci. Totiž: jeden z nich nebyl docela nahý, měl uvázaný asi ve výši žaludku na šňůrce kosočtvercový hadřík, sešitý z četných různobarevných kousků – byl to oděv, o jehož účelnosti hoši marně bádali. Každý hoch měl v ruce klícku se zasunovacími dvířky; Rolí slyšel, že se jeden druhému vychloubá, jak se umějí prát jejich cvrčci, zavření v klíckách. „Diangkrik njang saja lebi besar!“ řekl jeden. - 239 -
„Tvůj diangkrik že je větší? Copak ještě? Njang saja lebi bráni! Můj je statečnější!“ „O, ne! Můj! Njang saja!“ Oba hoši dřepli na zem, postavili jednu klícku ke druhé, otevřeli zasouvací dvířka, utrhli si stébla a těmi pobízeli cvrčky k zápasu. „Crrrr! Crrrr!“ ozvalo se z dřevěných vězeníček. Mladí trapiči byli tak zabráni do cvrččího turnaje, že ani jeden, ani druhý si nevšimli, jak Hajo vyšel z křoví a jak také druhou stranu pěšinky zastoupili běloši, ozbrojení ještě ke všemu kopími a luky. Ale najednou hošík s hadříkem na žaludku zvedl oči a leknutím se posadil na zem. Druhý se chtěl spasit útěkem, ale zpozoroval, že jsou obklíčeni z obou stran, a proto klesl na kolena. „Ampun! Milost!“ Rolf se snažil upokojit zděšené mrňousy. „Diangan takul! Neublížíme vám! Jen nám povězte, kam vede tahle cesta.“ „Minia ampun, tuan besar, minia ampun… Milost, milost, veliký pane…“ Rolí se znova a znova pokoušel, aby dal hochům na srozuměnou, že nemají v úmyslu zabít je a pak si na nich pochutnat. A tak po velkém namáhání vyzvěděl na chvějících se dětech, že cesta vede do vesnice, ale že nedaleko potůčku najdou postranní stezku, která vede daleko do lesa… Hnědýma ručkama ukazovali chlapci na východ. „Výborně!“ řekl Rolf. „Děkuji vám.“ Pak se sehnul nad klícky, které ještě ležely v trávě, a požádal hošíky, aby pokračovali v cvrččím zápase. Zpočátku vyhověli Rolfovu přání nesměle, ale pak bodali cvrčky jako diví stébly a zapomněli na celý svět, až konečně zvítězil ne sice větší cvrček, ale ten, který byl bráni – statečný. Trosečníci se rozloučili s nahými světoobčánky jako nejlepší přátelé. O několik set kroků dále přišli k potoku. Místo lávky tam ležel kmen kokosovníku. Hoši po něm přeběhli jako po provaze na druhý břeh a brzy našli postranní stezku, vedoucí podle potoka. Dali se po ní. Štěbetali tam ptáci, honili se půvabnými oblouky za motýly a za vážkami. Několikrát šustlo něco přes cestu do trávy na břehu; tu se Jobek rozdováděl! Za hodinu odbočila stezka ód potůčku. Hoši se rozhodli, že využijí této poslední příležitosti a vykoupou se. Voda byla báječně
- 240 -
čerstvá; naši přátelé si sedli na písčité dno a po chuti plácali rukama i nohama. Také Jobek se musil vykoupat. Ač ječel a vzpíral se, byl ponořen a pořádně vydrhnut pískem. „No tak?“ zeptal se Harmen. „Jakpak je ti teď bez blech?“ Jobek se plížil s ocasem mezi nohama vzhůru po břehu a díval se vyčítavě a smutně na Harmena. Po lázni se hoši uložili na břehu a zdřímli si. Když trochu polevilo hrozné polední vedro, probudili se a objevili, že mají pořádný hlad. Široko daleko neviděli nic k jídlu, utáhli si tedy o jednu dírku řemen a šli dál. Ale najednou objevil Rolf strom s nesčetnými zelenými plody, s týmiž, které jim tak tuze chutnaly u náčelníka vesnice: mango vnik! „Vylézt na strom a trhat, hoši!“ Šťáva jim tekla po bradě a dlouho trvalo, než se vrátili k Paddovi a Jobkovi, kteří čekali dole. Padde nebyl nijak zkrácen: kamarádi natrhali hodně manga a házeli mu je dolů. Oranžová dužina mu uvízla i za ušima. Dále! Cesta šla do kopce, vinula se mezi příkrými skalními stěnami, porostlými kapradinami; šli vyschlým korytem řeky, hlubším a hlubším. Stezka už hodně dlouho běžela ve stínu skály napravo. Levý svah, ozářený sluncem, skýtal skvělou podívanou na tropické rostlinné bohatství. Překrásné kapradiny rozprostíraly tam své obrovské listy; mezi nimi zářily nespočetné červené květiny a poletovali motýli a ptáčci – bylo to jako v pohádce. Hoši stoupali už několik hodin do kopce: cítili kopec v nohou. Vysoko nad jejich hlavami se objímaly větve dvou stromů, strmících po obou stranách rokle. O něco dále zabíhala cesta do šera husté zeleně. Hajo snil. Připadalo mu, že tato cesta vede do říše divů, do skryté pokladnice tropické přírody, do posvátných chrámů, které ještě nespatřilo lidské oko. Jaké tu bylo ticho! Ani ptáček nepřeletěl. Hajo slyšel svůj dech; jak tu byl horký a vlhký vzduch! Jak silně tu voněly květiny… Najednou stáli naši přátelé na náhorní rovině porostlé listnatými stromy; skály zmizely; hoši viděli z té výšky na všecky strany. Nic než zelené koruny stromů, obsypané květy. Ach, jak se tu volně
- 241 -
dýchalo! Padde sebou praštil na zem a řekl, že už nemůže udělat ani krok. A také ostatní si lehli vedle něho do trávy. Velký černý pták s ohromným zobákem letěl nad jejich hlavami a hlučně plácal perutěmi. „Měl by si dát namazat kostru!“ řekl Harmen. „Vrzá mu to jako rezavý mlýnek na kávu!“ „Mlýnek na kávu… ,“ vzdychl Padde. „To byl zoborožec,“ řekl Rolf se smíchem. Usnuli, ale za hodinku se zas probudili. Dále, hoši! Slunce už ušlo hezký kousek své cesty po nebi; teď bohudík bude trochu chladněji. Husím pochodem kráčeli po úzké stezce. Harmen šel vpředu a zpíval. Ostatní notovali s ním: „Hle, špekouni už jdou, bum! bum! i se vší cháskou svou, bum! bum! I se vší cháskou svou! Špekouni jdou! Tas z pochvy meč! Bum! Bum! A dej se v seč! Bum! Bum! Do boje spěj a přes hlavu dej bum, bum! těm špekounům!“ Najednou stáli hoši před roklí. Skvělý byl pohled na moře zeleně, za něž právě zapadalo slunce. Také rovina, na které hoši stáli, byla dojemně krásná. Nesčetné stromy, celé porostlé orchidejemi a popínavými rostlinami, tyčily se hrdě nad zeleným mechem; kořeny byly tak silné, že by mezi nimi bylo možno postavit chatu. Dolů z větví visely pichlavé liány; na
- 242 -
kmenech rostly jako slavnostní pujongy, slunečníky, široké listy kapradin. Zde hodlali hoši strávit noc. Nastlali si na zemi hodně vysoko a měkce kapradin – jaké to bylo pružné lůžko! – a pak se sesedli na pokraji plošinky. Rokle byla teď zahalena do modré mlhy. Nad ní se klenula červená a majestátní večerní obloha. Jakýsi ptáček vzlétl z rokle a prozpěvoval jako holandský skřivánek. Letěl výš a výš, chtěje ještě pozdravit slunce. A opravdu, slunce najednou zazářilo jasnými barvami. „Sbohem, sluníčko! Jsi tu ještě? Však jsem si to myslil!“ Pak klesl ptáček dolů a vklouzl do stínu jako padající list na podzim. Nebe bledlo; soumrak spřádal své první nitky. Jak je ticho! Hoši už znali sdostatek tropy, takže věděli, že to ticho potrvá jen krátce. Náhle začnou cvrkat cvrčci v kdekterém koutku. Tajemné výkřiky zaplaší znenadání ticho a pak se připlíží noc jako smrt v černém plášti a bude těžce dýchat touhou po vraždění. A najednou ti sedí v týlu a míří na tebe lesklým nožem v kostnaté zsinalé ruce. Tu ti ztuhne krev v žilách: vykřikneš a budeš se snažit střást ze sebe strašlivý přízrak. Ale ruce máš jako přikované; dech ti uvízne v hrdle… Plác! Plác! Plác! Píp! „Netopýr!“ vyjekl Harmen. Poslední růžový mráček zpopelavěl; tu a tam se zaleskla hvězdička; měsíc vyšel. Všude, kde se paprsky dotkly země. vystupovaly dlouhé bílé přízraky a vzdychajíce vznášely se vzhůru. Tu spustili cvrčci nesčetnými jemnými hlásky. Harmen vstal. „Je mi to tady nějaká země!“ zabručel. „Jakživi se odtud nedostáném.“ Ostatní se pomalu vztyčovali, cítili závan chladného větru, foukajícího přes rovinku. V stromech se ozývalo úpění a vzdechy. Hoši, přemáhajíce stěží strach, vešli do tmy pod stromy a hledali svá lůžka. Slezli se tak blízko k sobě, jak jen bylo možno. „To to houpe, co, Hajo?“ zeptal se Harmen chraptivým hlasem. „Ano, krásně to houpe,“ odpověděl Hajo. Bůhvíco by byli dali za to, kdyby si mohli stáhnout přes uši pokrývku. Slyšeli, jak se stromy nad jejich hlavami domlouvají o spiknutí, jak se chystají, že se zřítí na opovážlivé vetřelce a zahubí je; slyšeli plíživý krok tygra; cítili na tvářích ledový dech jedovatých - 243 -
hadů; chladná šupinatá těla se třela o nahá ramena. Najednou jako by se i visící liány proměnily v hady, kteří se nehlučně spouštějí dolů a číhají, houpajíce hlavou, v níž září dvě zeleně zlaté oči. Konečně, konečně usnuli hoši na smrt znaveni.
KOČIČÍ PELECH Nazítří vyhnalo slunce svým úsměvem všecky přízraky! Strašidelné stromy se znova zaskvěly rozmanitou krásou; ptáčci se houpali na kalíšcích orchidejí a naplňovali jitro veselým švitořením. První, co hoši pocítili, když se probudili, byla velká úleva. Ale hned po úlevě následoval jiný pocit; že mají prázdný žaludek! Hrome, musí se snažit najít něco k snědku, nebo padnou hladem. Včera nejedli nic jiného než ovoce. To jim sice náramně chutnalo, ale tím se přece holandští hoši neuživí! Hajo se vydal s lukem a se šípem na holuby, kteří hnízdili všude na pokraji planiny. Harmen se chopil kopí a dýky a sliboval, že se vrátí s divokou sviní. Rolf se vydal beze zbraní na výzkumnou cestu a Padde a Jobek doprovázeli Haja. Domluvili se, že se asi tak za hodinu zase všichni sejdou. Hajo a Jobek se plížili kapradinami. Padde šel o kousek pozadu. Poněvadž bylo nebezpečí, že by šíp mohl uvíznout v liánách, mohl náš lovec střílet jen tehdy, měl-li jistotu, že trefí. Zde totiž nikde nerostl bambus na nové šípy. Už první výstřel byl šťastný. Střela zasáhla holuba o hodné většího, než byl perkutut; byl také šedožlutý: hlas tohoto holoubka zněl spíše jako lekukur. Sletěl dolů, zasažen šípem do hrudi. Po chvilce trefil Hajo zas, ale tentokrát se sypalo dolů jen peří a holub uletěl. Šípy byly příliš lehké; ocelový hrot by vyhovoval lépe. Hajo měl sice v toulci asi pět šípů, které měly na hrotu hřebík, ale hoši se usnesli, že tyto těžší střely si nechají nu zvláštní případy. Pozor! Hajo uviděl tamhle na nízké větvi zas takového velikého holuba. Namířil opatrně a sestřelil ho. Tu však ptáci začali být nedůvěřiví a pověděli si to holubí řečí tak zřetelně, že Hajo neměl už co střílet. Ale což! Dva tlustí holubi, to je - 244 -
taky něco! Poohlédne se, nesehnal-li by ještě několik vajec. Nazdařbůh vylezl na strom a hned našel dvě hnízda, pěkně jedno vedle druhého; v jednom seděla dvě mláďata, už docela opeřená, tedy asi výletci. Když se objevila Hájová makovice, povyskočili oba klímající tlouštíci (žádný pták nekrmí mláďata tak dlouho jako holub!), zřejmě se polekali, vykulili oči a chtěli uletět. Ale Hajo hned zakryl dlaní hnízdo a schoval si mláďata do kapsy. Podívejme se, teď může nechat vejce v druhém hnízdě s pokojem. Když slezl ze stromu, ukázal Paddovi svou kořist a oba lovci se vrátili spokojeně zpátky. Rolf si vyšel beze zbraní. Prodíraje se pomalu kapradinami, díval se na tisíceré přírodní divy kolem sebe, sehnul se nad zlatozeleným broučkem, podivoval se velké skvrnité orchideji, sledoval let červeného motýla, jak se chtěl zachránit před vražednými útoky maličkého ptáčka, ani zpola tak velkého jako motýl, kterého se chystal připravit o život. Přitom Rolf zapomněl, že má hrozný hlad – milovník přírody zvítězil v něm nad člověkem. Náhle Rolf uskočil s výkřikem údivu. Jaká je to zde čarovná země! U jeho nohou na zemi ležela tak veliká květina, že si Rolf jakživ nepomyslil, že by na světě tak veliká rostlina mohla být. Vždyť by v ní mohl spát! Zdálo se, že vyrůstá z kořene orchideje, na němž bylo ještě několik poupat, připomínajících tvarem i barvou velký květák. Rozvitá květina byla červená jako maso a měla bílé drobné skvrny. Kolem ohromného kalichu uprostřed sedělo pět tlustých plátků. Když se Rolf sehnul, aby se na ně lépe podíval, vylétl z kalíšku hustý roj bzučícího hmyzu a Rolfovi zavál do nosu nepříjemný, hnilobný zápach. Nemohl říci, že by ta květina voněla tuze příjemně! Hmyz, který z ní vyletěl, podobal se také hrobaříkům a masařkám. Rolf zdvihl těžký plátek. Chladil v ruce. Škoda že tu není táta Dlouhán! Když se Rolf konečně dost vynadíval na květinu, napadlo ho, že už jistě bude čas pomýšlet na návrat, a tu mu projelo hlavou, že se vlastně vydal hledat nějakou potravu. Hrome! To se rozumí, vždyť měl hlad jako vlk! Musí tedy slídit dále! Po stu krocích se zastavil u velkého stromu s nesmírně vysokým hladkým kmenem. Jaké divné ježaté ovoce visí na větvích? Nebylo možné vylézt po hladkém - 245 -
kmeni. Rolf běhal kolem dokola pod obrovskou střechou z listí. Jakýsi tenčí strom křížil své větve s větvemi velikána. Rolf na něj vylezl, obratně se přehoupl na druhý strom a kapesním nožem uřízl tři plody. Dopadly s temným úderem na zem mezi kapradiny. Pak Rolf přeběhl, udržuje obratně rovnováhu, po větvi k slabšímu stromu a slezl dolů. Hledal záhadné plody, ale našel jen dva. Však i těch měl dost. Byly větší než lidská hlava a měly na povrchu silné kuželovité ostny. – Tak došel Rolf, drže v každé ruce jeden obrovský plod, až na místo, kde Hajo a Padde horlivě škuoali holuby. „Co to neseš za ovoce?“ zeptal se Padde. „Rozřízneme je! Vrátil se už Harmen?“ „Ještě ne. Podívej se, co mám!“ Hajo ukázal na holuby. „Ti jsou krásní,“ řekl Rolf. „Škoda že je nemůžeme upéci. Jsem zvědav, co přinese Harmen! Je už dlouho pryč!“ „Ano… honí divokou zvěř! Najednou se tu objeví s tygrem královským!“ „To jistě!“ smál se Rolf. Pořádným řezem rozřízl plod. Brrr! Vycházela z něho vůně, kterou ani při nejlepší vůli nemohli nazvat příjemnou. Zápach připomínal zkažená vejce nebo starý sýr. Padde si zacpal nos a Hajo se podíval na Rolfa s pochybností v očích. „Je to asi zkažené, Rolfe!“ „Není možná!“ řekl Rolf. „Slupka je docela čerstvá – a podívej se, jak krásně čerstvě vypadá masíčko! – Počkej, lazebník kdysi cosi povídal o ovoci, které strašně smrdí, ale výborně chutná. Je to asi durian! Ochutnám ho!“ – Plod byl rozdělen žlutavou přepážkou na pět pouzder a v každém pouzdře leželo několik masitých bílých semen, velkých asi jako kachní vejce. S odvahou, které se Hajo a Padde potají obdivovali, strčil Rolf jedno semeno do úst. „Tak co?“ „Výborné!“ řekl Rolf. „Chutná to jako ořechy se smetanou! Okuste také!“ Hajo si zacpal nos a váhavě si strčil do úst semeno a musil přiznat, že ovoce vůbec nechutná špatně. Pak si pochutnávali oba dva. „Vezmi si taky, Padde,“ radil mu Hajo. „Mockrát děkuju,“ odpověděl Padde a šel škubat holuby o dvacet kroků dále a tvrdil, že i tam zápachem div nepojde. - 246 -
Kde vězel Harmen tak dlouho? Ozbrojen kopím a dýkou, oděn sukénkou z listí vydal se jako pravý lidojed tam, kde se náhorní rovinka zvedala ponenáhlu k návrší. Klestil si cestu liánami a ostnitým rotangem. Prolézal jeskyňkami, lezl po zhynulých lesních obrech, přičemž utržil hojné škrábance a několikrát se propadl do zpuchřelého dřeva. Právě před ním vyletěl páv. Harmen hmátl po jeho dlouhém ocase, nechytil jej, spadl do trní, vynadal pávovi, co se do něho vešlo, smutně sebral pírko, které uvízlo v křoví, a zastrčil si je do rozcuchaných a teď už hrozně dlouhých vlasů. Zastavil se na kraji bambusového háje, prosekával se dále dýkou, až větve létaly na všechny strany. Při té práci mu spadl na holá ramena maličký hádek. Střásl ze sebe tu studenou obludu. Brrr! A nakonec se Harmen prosekal až k pamětihodnému místu, o němž později po pravdě prohlašoval, že ho tak překvapilo, že upustil kopí a dýku… Mezi vysokými kmeny bambusů ležely na mechu a na listí… tři kočky! To se podívejme, tohle by si Harmen nebyl jakživ pomyslil! Kočky byly hodně veliké, skoro jako psi; měly žlutou srst s černými příčnými pruhy: ocas černě kroužkovaný. Jednu z těch kočic si Harmen vezme, ne aby ji snědli, jen aby se na ni hoši podívali! Jak hezky si hrály! Ležely na boku a bily se pracičkami! Jaké tlusté veliké pracky měly na taková malá zvířátka! Hbitě popadl jednu kočičku. Panečku, to budou kamarádi koukat! Vzrušeně hledal Harmen cestu zpět. Zapamatoval si směr, ale břímě, jež nesl, vadilo mu při prosekávání cesty. V levici držel kotě, jež se ani trochu nebránilo, zřejmě nebylo takové jako ten sprostý kocour Dobbesův, který nikdy nezatáhl drápky. Harmen si zastrčil kopí za pás a to se táhlo za ním po zemi jako dlouhánský meč. Konečně uviděl mezi stromy své druhy. „Hola hej! Něco mám, chlapci! Kočku! Držte Jobka!“ A opatrně se blížil, vyhýbaje se trnitému křoví, aby se neporanil. „Prosím! Tady máte pěkné zvířátko!“ Jobkovi se zježila v té chvíli všecka srst. „Ale… vždyť je to tygr!“ vykřikl Ralf. Harmen se na něho zaraženě podíval. „No nazdar!“ „Mladý tygr královský!“ - 247 -
- 248 -
Tu Harmen zbledl. „Mladý… Krindapána! Stál jsem tedy u tygřího pelechu! Leželi tam tři! Tři tygři královští!“ A Harmen se zachvěl a pustil „kočičku“ na zem. Zvíře ovšem po kočičím způsobu padlo na všechny čtyři, zaprskalo a chtělo se dát na útěk. Rolf je však chytil. „Musíme se odtud ztratit co nejrychleji, než přijdou staří! Padde, vezmi holuby; ty, Harmene, ten velký plod; já ponesu tygra.“ „Copak budeš dělat s tou potvorou?“ zeptal se Harmen. „Krotit!“ odpověděl Rolf. „Vždyť je ještě mladý! Pojď!“ „Ano, vezmem si ho tedy s sebou do Hoornu!“ zvolal Hajo. „Nebo nás za pár měsíců všechny čtyři sežere,“ zabručel Harmen. Zdvihl durian a nedůvěřivě se na něj podíval. „Tedy kupředu!“ Padde sebral chvějícíma se rukama holuby a loudal se za kamarády snaže se, aby mezi ním a čerinožlutou potvůrkou v Rolfově náručí byla stále uctivá vzdálenost. Jobek šel hodně daleko za Paddem. Podivný průvod se chtěl dát stezkou do rokle, když náhle z křoví… Hajo strašlivě zařval hrůzou… ani ne dvacet kroků od nich vyskočil… Hoši ani nemusili hádat, s kým mají tu čest! Byl to on, byl to krutý, hrdý král indického pralesa! Objevil se docela znenadání v pravé poledne, kdy slunce stálo vysoko na obloze! Jeho oči nesršely ohněm, nechrlil také jed, bylo to zvíře jako každé jiné a obrátilo, zřejmě překvapeno, velikánskou kulatou hlavu k hochům… Ti stáli ztuhlí hrůzou, Harmen mimoděk zdvihl durian do výše, jako by se jím chtěl bránit; Hajo se bezděky chopil oběma rukama kopí; Padde otevřel ústa a díval se jako bez ducha. Nerozhodná chvíle. Tygr ohrnul pysky, obnažil silné trojhranné špičáky, zavrčel. Pak náhle upřel světle zelené lupičské oči na Rolf a – pravděpodobně na mládě, jež měl hoch v náručí – bil zuřivě silným kulatým ocasem do země, odplížil se o krok dozadu, krátce, chraptivě zařval, až mráz kostmi proběhl –– a náhle se skrčil… Rolf měl šťastný nápad a bez váhání jej provedl: chytil mládě, rozmáchl se a mrštil jím k tygrovi. Nemohl udělat nic lepšího. Tygr vzal mládě do zubů za kůži v týlu a uháněl s ním mrštnými skoky do křoví. „Bonžúr…,“ zabreptal Harmen mrtvolně bledými rty. Pak hoši utíkali, co mohli, po stezce, Harmen napřed. Mrskal nohama, jako by závodil v běhu; Padde byl poslední. Stále se - 249 -
ustaraně ohlížel a ječel: „Neutíkejte tak rychle! Ne tak rychle! Já vám nestačím…“
TABE! Teprve o hodný kus dál se odvážili zastavit. „Nežene se za námi?“ zeptal se Hajo, lapaje po dechu. „Myslím, že ne,“ supěl Rolf. „Ale hleďme se dostat od něho co nejdále.“ A hoši utíkali a utíkali… Na prales jako by padlo jakési kouzlo od chvíle, kdy poznali jeho vládce. Keře, bambus, všude se může skrývat! Dál, jen dál… Konečně usedli. Pot se z nich jen lil. „Kde je Jobek?“ zeptal se Rolf. Jobek byl tentam. „To je hrdina!“ nadával Harmen. „A nepustil se snad do tygra?“ „Proč ses vlastně do něho nepustil ty?“ „Já? Kdyby tam byl zůstal déle,“ odpověděl Harmen a zvedl durian, „byl by dostal tímhle do palice. Jistě by utekl smraděni!“ „A copak já?“ zeptal se Hajo. „Neměl jsem přichystané kopí? Viď, že měl, Padde?“ „Byl bys ho probodl jako nic, kdybys byl chtěl!“ přiskočil mu Padde na pomoc. „Já jsem měl plné ruce, ale jinak…“ Všichni se zase smáli. „To je od vás hezké,“ řekl Padde, „ale před chvilkou jste se nesmáli!“ „Pojďte!“ povídal Rolf. „Ještě hodinku poběžíme, ale už pomaleji.“ „Já mám takový hlad!“ naříkal Harmen. „Za chvilku oškubeme holuby,“ těšil ho Rolf. „A jestli máš hlad, pochutnej si na tomhle ovoci.“ ..Do toho já nekousnu zanic na světě.“ „Tak nech být. Pojďme!“ A hoši utíkali dál. „Podívejte se, tady vede ještě jiná stezka!“ zvolal Hajo najednou. „Odkudpak asi? Vidíte ji?“ „Ano, vede podle všeho z vnitrozemí!“
- 250 -
Zanedlouho přišli hoši na rozcestí. Nová stezka byla sypká a rýsoval se na ní otisk malé bosé nohy. „Stopa je ještě čerstvá,“ řekl Hajo. „Je to dětská noha! Snad jsme u samé desy, u nějaké vsi.“ „To je možné,“ prohodil Harmen. „Dej sem holoubka, Padde! Však jsou čtyři, pro každého jeden; Jobek se připraví o svůj díl.“ A Harmen šel na kraj stezky a škubal holuba. Peří lítalo kolem něho. Každý pak statečně ohryzoval nějakou kost. Hajo a Rolf si ještě smlsli na durianu; Padde a Harmen si šli sednout do závětří a nadávali na lidi, kteří jedí takové smradlavé věci. Kde však vězel Jobek tak dlouho? Snad ho tygr ne –? Hoši si uvědomili, že by s Jobkem ztratili přítele. „Jobku! Jobku!“ Nikdo se neozýval. Tedy dále, dále! Stezka byla čím dál kamenitější. Místy musili namáhavě lézt. Po levici se vypínala skalní stěna, hustě porostlá křovím, kapraděmi a drobnými palmami a oživená velkým množstvím opic. Zanedlouho svištěly hochům kolem uší suché větve, takže byli rádi, když stezka uhnula od skály. Znenadání se octli u přirozeného schodiště. To jest: bylo možno, aby příroda rozdělila tak pravidelně čedičové stupně, široké několik loket? Po obou stranách stály banány a trsy zlatých plodů a velkými zelenými listy zastiňovaly schodiště; mezi kameny rostl tmavozelený mech s červenými kvítečky. „To je jako nějaké schodiště k starodávnému zámku!“ připadalo chlapcům. Utrhli si několik zralých pisangů, ale plody chutnaly trpce. „Jsou to plané pisangy“ prohlásil Rolf. „Jsou shnilé,“ řekl Harmen zklamaně. Hajo jako by naslouchal. „Poslouchejte dobře!“ „Vodopád!“ zajásal Rolf. Tu se hnali velkými skoky dolů ze schodiště a přiběhli bez dechu na rovinku. V napětí, co tam asi uvidí, utíkali mezi skálami porostlými mechem a květinami tam, odkud slyšeli šumění. Ani si nepovšimli, že přeběhli kolem několika pomerančovníků, oběhli palmový háj – a stáli u jezera. Bylo to úchvatné. Na jedné straně jezera se tyčila příkrá skalní stěna; docela nahoře prýštil ze skály pramen; stříbrná voda tančila dolů přes balvany a padala zurčíc a pěníc se do tichého jezera, které spočívalo mezi vysokými šumícími bambusovými hájky a vějířovými palmami, vrtícími ustavičně širokými listy. Uprostřed byl ostrůvek s kapraďovými stromy a s květinami, které se zrcadlily - 251 -
- 252 -
v slavnostně tiché vodě, jež se pohybovala jen tam, kam dopadal pěnivý vodopád. V nízkých větvích poletovali všude ptáci a štěbetali podivuhodnými hlasy nad vodopádem. Na břehu stála na jedné noze volavka a lovila ryby. Klof! zobák se ponořil a zase se vztyčil s mrskající se stříbrnou rybkou a po vodě zavířily větší a větší kruhy, narážely na listí plovoucího leknínu a vracely se v příčných kruzích zpátky. Volavka vyhodila lesklou rybku do vzduchu a chytila ji do otevřeného zobáku. „Jakživ odtud neodejdu!“ promluvil Hajo. Bylo to tak krásné, že jim div slzy nevtryskly do očí. Dno jasné vody bylo pokryto pestrými kameny. A co se to tu náhle mihlo! Hřbet ryby, tlustý jako ruka! Zanedlouho seděli hoši ve vodě; volavka půvabně vyletěla na dlouhou větev a zamyšleně se na ně dívala. Jak skvěle chladná a půvabná byla ta voda! Hoši se potápěli a sbírali ze dna barevné kameny. Padde se šplouchal u břehu a hlídal těch pár kousků šatů a zbraní, které měli. Ostatní plavali k ostrůvku. Pak si všichni zdřímli; ti tři na ostrůvku a Padde na svěřených šatech… Když minulo největší vedro, hoši vstali a měli hlad. Harmen navrhl, že budou lovit ryby. „Ano!“ zvolal Hajo. „Prutů tu máme habaděj. Hojnost překrásných prutů.“ „Vím něco lepšího!“ pravil Rolí“, „Budeme po nich střílet. Šípem a lukem!“ Návrh se všem zalíbil. Naši mladí přátelé se zas ponořili a plavali ze všech sil ke břehu – byl to závod a Hajo vyhrál, neboť předstihl ostatní o loket. Pak se vydýchali a šli do vody se zbraněmi. Lov však mnoho nevynesl; jak se hoši přiblížili, ryby zmizely. Rolf tam něco nalezl. Mezitím co Hajo a Harmen horlivě plavali za rybami, zůstal stát docela tiše po vzoru volavky na mělkém místě s napřaženým kopím v ruce. Brzy plula kolem velká ryba. Rolf namířil a připíchl kopím rybu ke dnu. To byl prozatím nejlepší způsob lovu. Rolf brzy ulovil čtyři velké ryby, kdežto Harmen a Hajo nezastřelili nic. Střelci za chvilku stříleli už jen pro vyražení. Snažili se, potápějíce se pod vodu, aby trefili do velkých listů leknínů, a když je to znudilo, vylezli si na vysoké stromy na břehu a směle
- 253 -
skákali z nebezpečné výšky do vody, přičemž tu a tam narazili nepříjemně na kamení. Rolf nabodal na kopí více ryb, než mohli hoši sníst: Harmen rozřezal jednu rybu na kousky a hodil ji do jezera. Ze všech stran se sběhly ryby a rvaly se zuřivě o kořist – o svou bývalou družku. Skýtaly krásnou podívanou hrou barev. Byly jiskřivě bílé, modré jako ocel, zlatozelené… Po obědě se hoši ještě chvíli potulovali po rovince, kterou předtím viděli jen letmo; natrhali si pomeranče, které na povrchu sice nevypadaly příliš zralé, ale přece výborně chutnaly. Když se pomalu vraceli mezi palmami, Rolf se najednou zastavil. „Podívejte se tamhle!“ Co viděli, bylo krásné jako sen. Stáli tam dva jeleni a několik laní a pili. Pohodili hlavami dozadu, takže parohy měli v týlu, a voda jim stékala po černých hubách. Veliké bojácné oči zářily. Jak krásně ohýbali krk! Jak půvabně stáli jeleni na štíhlých nohou! Náhle jako by tušili něco nekalého. Jelen zavětřil, vydal zvuk, jako když pes štěkne. A… co to tam zaznělo? Ozvěna? Jeleni a laně uskočili do zeleného háje. Hoši se upřeně dívali na místo, kde jeleni pili, a nepromluvili údivem ani slova. Náhle… kdo se to tam žene a supí s vyplazeným jazykem? Jobek! To byla ta ozvěna! Bafaje radostí, vyskakoval pes na své pány, točil se bláznivě dokola, kvičel a mrskal ocasem, když ho pohladili, a lízal, co se dalo. „Haf! Haf!“ „Věděli jsme, že nás nenecháš na holičkách!“ řekl Hajo. „Půjdeš s námi, brášku?“ Tot‘ se ví, že Jobek neřekl ne. Ale tu uviděl zbytky ryb. Skočil na ně a házel do sebe v rozčileném chvatu hlavy a ocasy a páteře, dívaje se po očku na hochy, aby mu snad neutekli. Ale ti čekali trpělivě, až bylo všecko pryč, a Jobek se div neudávil, jinak hltal a hned zas vyvrhl poslední rybí páteř. Pak ještě trochu čmuchal, ale už nic nenašel. A karavana se zase vydala po pěšině ve veselé náladě, protože byli opět všichni pohromadě. Mezi palmami na břehu obrátili poslední pohled k jezeru. Bylo to to nejkrásnější, co kdy na světě
- 254 -
viděli. Ještě za půl hodiny slyšeli, když se zastavili, šumění vodopádu… Cesta vedla dolů, byla užší a kroutila se. Harmen, který šel vpředu, měl ustavičně na tváři nějakou pavučinu. Podle všeho se po cestě málo chodilo, neboť ji na některých místech úplně zarůstalo křoví a naši přátelé si musili klestit cestu houštinami. „Hola!“ řekl Harmen znenadání. „Někdo tudy šel! Jen se podívejte: table větev je čerstvě ulomená! Snad to byl týž člověk, jehož stopy jsme viděli dnes ráno!“ Několik hodin šli hoši mlčky, až se začalo stmívat a oni musili pomýšlet na nocleh. Vybrali si zas volné místo mezi bambusovými háji. Půda byla měkká. Kupodivu dnes se jich nezmocňovala taková neurčitá hrůza jako včera, než šli spát. Spřátelili se už s pralesem? Či zmenšilo jeho tajemnost setkání s tygrem královským? Byli čtyři, ozbrojeni kopími, a Jobek by jistě zaštěkal, kdyby hrozilo nebezpečí… Náhle se Hajo vzpřímil. „Já něco slyším!“ Hoši poslouchali. Do cvrkání cvrčků se vmísil tupý zvuk jako víření, bubnů. „Lidé!“ zašeptal Hajo. „Slyším také píšťalu!“ A hoši vyskočili. Utíkali jeden za druhým po tmavé úzké stezce tam, odkud zaznívaly zvuky. Náhle les přestal a u nohou se jim prostíralo široké údolí rozdělené v rybníky a uprostřed byla domorodá vesnice, obklopená kokosovníkovými zahradami. Ve vesnici zářilo pronikavé světlo. Údolí se tetelilo v modrém svitu měsíce; rybníky pohlcovaly lačně světlo a zas je vyzařovaly. Nuže! Budou důvěřovat své hvězdě! Ve vesnici je podle všeho nějaká slavnost, a domorodci nebudou proto hned hbití. Poutníci scházeli tedy po točité stezce dolů po svahu. , „To jsou rýžová pole!“ řekl Rolf, ukazuje na rybníky. „Jen se podívejte, stébla už vyčnívají z vody.“ Harmen, jenž utíkal napřed, se zarazil a stanul. Z cestičky sklouzl had, vlezl do rybníka, a drže hlavu nad vodou, proplétal se mezi mladými zelenými stébly. „Dobře že jsem na něho nešlápl,“ řekl Harmen ulekaně. „Není to tu nádherné?“ zeptal se Rolf. Hoši zas chvilku tiše postáli, bloudili pohledem kolem dokola po rýžových polích, v nichž se jiskřily milióny hvězd. Jak tady bylo
- 255 -
všecko veliké! Jak cítili, že jsou malí! Slyšte! Hudba zněla hlasitěji.. Jak lehce a jasně zvučela píšťala a jak tesklivě zmíraly tóny! Dál, jen dál! Na sta žab skákalo dolů z hráze do rybníků, směšně plovaly a pak zůstaly ležet s roztaženýma zadníma nožkama a dívaly se zvědavě z vody. Tak došli hoši k první kokosovníkové zahradě; štíhlé kmeny a dlouhé prohnuté řapíky listí leskly se v měsíčním světle. Opatrně! Krůček za krůčkem se plížili dále. Když vyhlédli z pozadí bambusového hájku, uviděli bránu. Byl tam strážní domek se zavěšeným dutým kmenem, ale hlídače nebylo nikde vidět. Nač by ho tu také bylo třeba? Vždyť celá ves byla na nohou. Hoši se sehnuli a šli bambusovým hájem podle hliněné hradby a dívali se dírami v plotě. Obyvatelé vesnice seděli v širokém kruhu na návsi a uprostřed dělali tanečníci všelijaké umné kroky a pohyby. Na hlavách měli strašlivé netvorné masky s rozcuchanými vlasy a s velkýma skleněnýma očima a prsa a záda měli pokrytá širokým pláštěm z dlouhého listí. Kolem tanečníků seděli hudebníci se zkříženýma nohama a bili dlaní na zvláštní podlouhlé bubny, které měli položené na kolenou, nebo pískali na dřevěné píšťaly. Jeden z nich hrál na housle s jednou strunou. Housle ležely na zemi. Jiný tloukl střídavě na dvě poklice. Za nimi seděli muži s dýmajícími pochodněmi a ještě dále dřepěli diváci a tleskali do taktu. „Posvícení!“ zašeptal Padde. Harmen se díval jen na houslistu. „Nic neumí! Chyba! Zas chyba! To že je hra?“ A za chvilku to už nemohl vydržet. „Měl bych tam jít? Ukázat jim, jak se hraje? Podrž mi zatím kopí, Hajo, a luk.“ „Kdybys toho raději nechal!“ řekl Rolf. „Co by mi udělali?“ zeptal se Harmen. „Budou rádi, uslyší-li jednou správnou hru.“ Za chvíli začal zase broukat: „Mají tam taky všelijaké dobré věci… jen si čichněte! – A já bych tak hromsky rád zase jednou sáhl na housle… jak dlouho jsem už nehrál? Slyšíte! Falešně! Zas falešně!“ Směle odhodlán, hodil Harmen zbraně na zem, skočil jakoby nic do brány a zvolal tónem, jako by říkal: Konečně jsem tu, k shromážděným domorodcům: „Tabe!“
- 256 -
PADDE JE V PRACHU Bubny zmlkly; tanečníci přestali tančit; všichni upřeli s údivem oči na podivného návštěvníka v sukénce z trávy. Pak přiskočilo několik mužů a chopili se Harmena, kterého pozdě napadlo, aby se vytratil. Domorodci křičeli jeden přes druhého. Hoši zvenčí všecko viděli, sebrali Harmenovy zbraně a prchali s Jobkem do bambusového háje. Hned potom se hnali kolem nich ozbrojení domorodci, zřejmě hledajíce, není-li nablízku ještě více bělochů. Nevšimli si schovaných hochů a vrátili se do vsi. Pak se povyk utišil. „Musíme ho vysvobodit,“ řekl Rolf. „Ale jak?!“ Padde vzdychal a naříkal a huboval na lidi, kteří svou nerozvážností přivádějí do nebezpečí ostatní. „Hajo,“ řekl Rolf, „vidíš odtud bránu. Stojí před ní stráž?“ „Ne! Podívám se, co se děje uvnitř.“ Hajo se blížil k ohradě a díval se mezerami v plotě. „Náves je prázdná a z chýší vychází světlo.“ „Pojďte tedy za mnou,“ šeptal Rolf. „Padde, ty tu počkáš s Jobkem u zbraní!“ „Do čeho se to zase pouštíte?“ naříkal Padde ztlumeným hlasem. „Ale vrátíte se sem, že, Hajo?“ „Jistě,“ zahučel Rolf a odplížil se s Hájem. Obešli půl vesnice až na místo, kde zářilo mezerami v plotě světlo a kde zaslechli hlasy. Pokukovali mezi bambusy a právě uviděli, že Harmen, s rukama svázanýma na zádech, je veden po žebříčku do chýše. Dveře se za ním zavřely; pak se domorodci podle všeho radili. Vzdálenost byla příliš velká, aby něco zaslechli z hlučného hovoru. „Počkáme,“ řekl Rolí. „Dokud tam jsou, nemůžeme nic začít.“ A tak hoši trpělivě čekali, třeba je moskyti štípali jako diví. Konečně se domorodci rozcházeli za hlasitého hovoru a zmizeli ve svých příbytcích. „Pojď se mnou!“ pravil Rolf. „Snad najdeme nějaká zadní dvířka; brána bude jistě hlídána.“ V té chvíli se hoši stěží zdrželi smíchu, ač jejich postavení bylo jaksepatří nebezpečné: Harmen zanotoval první takty písně Geuzů: - 257 -
„Zaviřte bubny, bumtaratabum!“ ‚Působilo to prapodivně v indické měsíční noci plné zpěvu cikád. Harmenovi přátelé pochopili, že se mu nevydrala z hrdla ta píseň jen proto, že by se mu chtělo bubnovat. Chtěl jim dát na srozuměnou, kde je zavřen! Nenašli jiný východ, a proto se plížili zpátky kolem vsi. Tak došli zase k bráně, ale z jiné strany, než kde byl Padde a Jobek. Hajo slídil očima na všecky strany. Hlídač dřepěl nyní na zemi blízko chaty a prozpěvoval si jednotvárnou písničku. Domorodci vždycky prozpěvují, jsou-li V noci sami venku; zahání to zlé myšlenky, které se zahalují do roucha noci a chtějí se zmocnit lidské duše. Co dělat? Přepadnout hlídače? Hajo dostal nápad. Sebral ze země kamínek a hodil jej na druhou stranu, hlídači přes hlavu. Kamínek spadl a zachrastil. Domorodec vztyčil hlavu. Mrtvé ticho. Cvrkání cvrčků. V dáli hlas jelena, podobný psímu štěkotu. Hajo hodil ještě jeden kamínek. Tentokrát dosáhl žádoucího cíle. Muž se chopil kopí a vydal se na tu stranu, odkud zazníval šramot. Ještě se ani neobrátil zády, a Rolf a Hajo už se nehlučně plížili kolem ohrady, proklouzli kolem strážního domku a už byli za bránou. Neodvážili se jít přes náves – obcházeli ji tedy strom od stromu. „Poslyš…,“ řekl najednou Hajo. Hoši zatajili dech. „Já nic neslyším!“ „Já teď taky ne. Před chvilkou jsem myslil…“ „To byl asi Harmen. Jen si poslechni, zpívá teď o volendamském rybáři!“ „Haha!“ Dále! Dále! Nikdo z nich neměl tušení, jaké krvavé drama se odehrálo zatím před bránou. Padde znenadání uslyšel, že mu zrovna u nosu spadl kámen. Odkudpak? Pak přiletěl druhý! A hle… hlídač vstal… a blížil se k Paddovi! S tlukoucím srdcem pokukoval hoch mezi větvemi a viděl, - 258 -
jak se domorodec rozhlíží a jak píchá kopím do křoví. Padde zalezl o kousek dál. Hlídač stanul jako vbitý do země, pak šel rovnou k místu, kde seděl Padde, a vrazil kopí vší silou mezi bambusy. Ten útok Jobek přece jen nemohl snést, vytrhl se, zavyl zdušené, utekl Paddovi a skočil hlídači mezi nohy. Malajec zaklel a odkopl psa, přeskočil a… Padde v bezmocném strachu napřáhl kopí a bodl, aniž věděl, co dělá. Kopí prasklo; ztlumený výkřik; chroptění; temné bouchnutí padajícího těla... Padde vyskočil a zachvěl se; viděl, jak domorodec s hrotem kopí hluboko v prsou leží na zemi a svíjí se. S Paddem se všecko točilo; skryl si tvář v rukou. Pryč! Pryč odtud! Pryč!!! Pryč!!! A Padde s Jobkem v patách uháněl…
„Jel volendamský rybář, jel, do Zierikzee…“ zpíval Harmen. Plížíce se dům od domu, přiblížili se Rolf a Hajo na místo, kde byl Harmen uvězněn. „Jel volendamský rybář, jel, do Zierikzee si jel a sedm selat přivez si, a k tomu ženu měl, ach, tlustou ženu měl! Ta selata ho těšila, však žena dlouho ne, ach dlouho ne, ach ne…“ Píseň krásně doznívala. Hoši se honem schovali u chýše, v níž byl zavřen Hannen. „Harmene!“ „Hej… Krindapána, kdybych si nemyslil, že vy…“ „Pst! Přijdu k tobě!“ Rolf lezl hbitě po žebříčku vzhůru. Naštěstí byl žebříček v stínu. Dveře byly přivázány rotangem. Pěkně nožem říz... prask!... prask!… Ticho, hloupé dveře! – „Harmene, kde ležíš?“ „Tady! Panebože, Rolfe… ti darebáci!“ - 259 -
„Ouvej!“ „Povolila?“ „Ano!“ „Tak pojď!“ Potichoučku nadávaje, lezl Harmen po žebříčku dolů. „Májo!“ „Pojď!“ šeptal Rolf. Za chvíli už se hoši proplížili vesnicí podle ohrady a stáli u samé brány. Rolf sebral ze země kamínek a přehodil jej přes bambusovou ohradu hezky daleko od brány. Nic se nepohnulo. „Copak to děláš?“ zeptal se Harmen. „Pst!“ Rolf vzal ještě jeden kamínek, tentokrát trochu větší, a hodil jej za prvním. Mrtvé ticho. „Snad je hlídač dál!“ pravil Hajo. „Nechrne ho běžet,“ navrhl Harmen. „Než se postaví na nohy, budeme už v prachu!“ Rolf se plížil vpředu, ostatní šli za ním. Tak se dostali k bráně. Nikde nic! Počkat! Co… Kdo to tu leží?! Všichni přiskočili. Vykřikli zděšeně, když spatřili tělo hlídačovo ležící na zemi a zbrocené krví. „Padde…?!“ Hajo se vrhl do křoví. Padde byl pryč! Zbraně tam ještě ležely. Rolf poklekl u mrtvoly. „Mrtev!“ zašeptal. „Že by ho byl Padde proklál kopím?!“ Rolf vyskočil. „Pryč! Pryč odtud!“ Druzí dva běželi za ním. Hajo plný starostí, kam zmizel Padde. „Počkejte chvilku!“ supěl Harmen. Uháněl zpátky, popadl zbraně v křoví, vzal Malajci kopí a kris. Pak pádil za ostatními. „Rolfe!“ vzlykal Hajo. „Neměli bychom hledat Padda?“ „Musíme pryč odtud!“ rozkázal Rolí. „Pryč z tohohle údolí! Tady bychom se neschovali. Našli by nás hned a…“ Harmen se sehnul a sebral ze země Paddovu zástěrku. „Chválabohu!“ řekl Rolf. „Dal se správným směrem! Vezmi to, aby to nenašli domorodci!“ Hoši uháněli po hrázi rýžových polí, která se rozkládala terasovitě nad sebou. Co chvíli padli do bahna, vyškrábali se z něho a - 260 -
konečně stáli, ztěžka oddychujíce, na druhé straně údolí, zalitého měsíčním světlem.
DOLIMA Tu běží cesta zase do lesa. Strašidelné stíny se kladou na zemi. Harmen, jenž jde vpředu, stokrát klopýtne přes silné kořeny. Fuj… copak to tu přeběhlo přes cestu?! Dále! Dále! Nakonec už Hajo nemůže a padne do křoví. Slzy se mu řinou po tvářích. „Padde…! Kde je Padde…!“ „Ticho, povídám!“ řekne Harmen. „Neslyšíte nic?!“ Hajo skryje tváře mezi paže, aby zdusil upřímné stkaní. „Musíme pryč odtud! Pojď, Hajo!“ naléhá Rolí. „Je sem odevšud vidět.“ A podpírá Hajá, který úpí, ale přesto vstane. Pak klopytají hoši dál, až přijdou na místo, kde je měkká půda a kde rostou kapradiny. Opatrně, aby nepřelomili žádnou lodyhu a nezanechali stopy, brouzdají se dál. Teprve daleko od cesty klesnou k zemi a sotva si všímají zuřivého bzučení moskytů. Harmen najednou usne. Hajo vzlyká ještě několik hodin. Hvězdy už mizí. Měsíc bledne. Cvrčci zmlknou. Když se Hajo probudí první ze všech, zatane mu před očima hrozná představa. „Padde! Kde je Padde!“ Slunce bylo už vysoko na nebi a zářilo v korunách stromů nad našimi poutníky. Všude pěli ptáci. „Rolfe! Probuď se! Musíme hledat Padda!“ ..Ano.. vyjekl Ralf a vzpřímil se. Také Harmen se probudil, protahoval se, zíval a škrábal si červené pupence po moskytech. „Kde ho budem hledat?“ zeptal se Harmen po chvíli mlčení. Hajo se snažil odpovědět, ale nevěděl co. Harmen se obrátil a lehl si na břicho, utrhl si stéblo trávy, okusoval je a vzdychal. ,,To byste právě tak dobře mohli jít hledat mé housle, s kterými se potopil Nový Hoorn!“ „Padda musíme najít,“ řekl Hajo přiškrceným hlasem. ..Ano…,“ přisvědčil Rolf… To se rozumí, že ho musíme najít. To se rozumí samo sebou.“ - 261 -
Mlčení. Skličující mlčení. Hajo najednou znova vybuchl v křečovité vzlykání. Harmen vyskočil, vyplivl stéblo, které už napolo sežvýkal, pohladil se po zadnici a řekl: ..Půjdu se trochu podívat na cestu. Uvidím, pronásledují-li nás ti darebáci.“ Se svěšenou hlavou brouzdal se pomalu kapradinami. Zakrátko se přihnal Harmen velikými skoky zpátky: než promluvil, lapal chvíli po dechu: „Tamhle sedí! S Jobkem a s černou holkou! A má taky oheň!“ Ostatní vyskočili ze země… A… a proč s tebou hned nepřišel?“ „Neviděl mě!“ „Copak jsi k němu nešel?“ „Jakpak bych se mohl ukázat, když jsem nahý jako Adam!“ řekl Harmen rozhořčeně a honem si oblékl sukénku. „Pojďme!“ řekl Rolf a všichni tři pospíchali za Harmenem. „Vidíš tam ten kouř?“ zeptal se Harmen. „U kokosovníku? Tam si sedí s černou holkou u ohýnku, ten labužník!“ „Padde! Hej, Padde!“ volali hoši. „Haf!“ Jobek už jim přiběhl vstříc a vyskakoval na ně, kňuče radostí. Ale Padde se tomu setkání pranic nepodivil. „Tak,“ řekl a vystoupil trochu nesměle kupředu nahý, jak ho pánbůh stvořil. Zakašlal a zeptal se: „Nepřinesli jste mi náhodou zástěrku7“ „Tady ji máš!“ řekl Hajo. „Ale pověz nám, jak…“ Padde si vzdychl a oblékl sukénku. „No tak! – Ano, to je to děvče, však víte, to děvče od rádži! Běžela za námi. Není-liž pravda?“ obrátil se k děvčeti, jež stálo se sklopenýma očima v křoví. „Chceš s námi? Sama saja? – Dohnal jsem ji! Dnes v noci, když jsem utíkal…“ Padde se zachvěl. „Tys ho tedy probodl?“ „Je mrtev?“ zakoktal Padde. „Nemohu za to. Přišel na mne…“ Hoši mlčeli a Padde si utřel rukou nos. „Appa munama nja, jak se jmenuješ?“ obrátil se Rolf k děvčeti. „Dolima, tuan…,“ zněla tichá odpověď.. „To je to milé děvče, co nám dávalo to svinstvo, které jsme musili žvýkat!“ řekl Padde. „Pamatuješ se ještě, Harmene?“ - 262 -
„Jak by ne!“ řekl Harmen. „Nevěděl jsem, co by mi bylo milejší, to žvýkání, nebo to děvče.“ „Hned mě poznala,“ mluvil Padde dále. „No a pak udělala ohýnek, krásný! Měl bys vidět, jak to umí! Dvěma dřívky! Jen je o sebe třít! Teď jsem spal; zrovna jsem se probudil.“ „A nepřemýšlel jsi ani chvilku o tom, kde… vězíme my?“ otázal se Rolf. „Nu, já jsem dobře věděl, že jistě přijdete!“ řekl Padde lehkomyslně. „Pomyslel jsem si: však oni mě budou hledat.“ Rolf kývl. „Tak.“ Pak se opět obrátil k děvčeti. „Dolimo, pověz mi, proč jsi odešla ze vsi?“ „Hrozně jsem se bála! Luntar viděl, že jsem v noci vstala… Luntar všecko poví.“ „Kdo je Luntar?“ „Luntar je můj bratříček. Mám ještě dva bratry: Dajika a Unga. Karidin je už velký. Je téměř muž a tuze silný… A sestry Stu, Ruknini a Kartina jsou provdány.“ „A…,“ Rolf trochu zaváhal, „chtěla bys jít s námi?“ „Neodvažuju se vrátit zpátky,“ zašeptalo děvče. „Nemohla bys najít domov v některém jiném kampongu?“ Dolima zavrtěla hlavou. „Vyptávali by se, kdo jsem, a zavedli by mě zpátky…“ „A čím ses živila po všecky ty dny?“ „Nejedla jsem nic. Měla jsem takový strach. Utíkala jsem, utíkala…“ Děvče se najednou zapotácelo a přejelo si rukou po očích. „Co je jí?“ zeptal se Harmen zděšeně. „Po celou tu dobu nic nejedla!“ „Krindapána!“ Harmen se rozhlížel, pak si vzpomněl, že stojí u kokosovníku, a vylezl nahoru jako opice. „Hajo!“ křičel shora. „Honem zastřel nějakého holuba!“ Ale Hajo už měl napjatou tětivu na luku. „Sestřelím všecko, nač namířím!“ Rolf nanosil listí a ustlal měkké lůžko. „Pojď si sem sednout.“ řekl dívce, která byla v rozpacích, když viděla, jak se o ni starají. „Bude se ti pěkně sedět. Jsi jistě unavená.“ Diolimia váhala, ale když ji Rolf přivedl k odpočívadlu, klesla mlčky a se zavřenýma očima na měkké listí. - 263 -
„Podívej se!“ řekl Radde, zbytečně rozhraboval oheň, jen aby něco dělal, a ukázal na Hanmeina, který na stromě horlivě ukrucoval ořechy. „Vidíš? Přinese makan!“ Tu Harmen slezl ze stromu s velkou náručí ořechů. „Tumáš! Kdepak vězí Hajo s holuby? Kdyby ten kampong nebyl tak na volném prostranství a tak ze všech stran přístupný, ukradl bych pro ni hrst rýže. A taky bych si přitom vybral pro sebe nějaký hadr místo téhle mizerné sukénky, kterou mám na sobě. Vypadám, jako bych vystupoval v cirkuse!“ Vyndal dýku a rozbil ořech několika silnými ranami. „Prosím, milá, hodná Dalo… Dola... Jak se vlastně jmenuješ? „Dolima,“ řekla po chvíli váhání. Vzala do jemných prstíčků kousek kokosu, který jí Harmen nabízel, a zaťala bílé zuby do bělostné dužiny. „Takový kouštíček? To se podívejme!“ vzdychl Harmen. „Tumáš, drahoušku, Harmen je do tebe blázen – vezmi si ještě kousek!“ „Jdi pryč!“ osopil se na něho Padde žárlivě. „Myslíš si, že to může takhle jíst? Musí se to napřed rozřezat na kousky!“ Pokoušel se rozlámat ořech, zčervenal námahou... ale nadarmo. „No tak! Napřed to umažeš zasmolenými prackami, a pak to má jíst!“ huboval Harmen, který se přece jindy tak na čistotu neohlížel. „Podívej se, mazánku!“ A Harmen popadl ořech do pevných prstů. Prask! „Zapálit loď, to jsi dokázal, ale rozlousknout ořech, to ne, to si musíš pěkně zavolat Harmena!“ „Žalobníčku!“ zařval Padde a slzy mu vhrkly do očí. Harmen se uškleboval, rozbil pořádnou ranou kokos vedví a díval se po očku, všímá-li si děvče, jak krásně to umí. Ale Dolima právě obrátila soucitný pohled k Paddovi, v jehož očích viděla slzy. Padde to zpozoroval, honem si utřel stopy nemožné slabosti, vysmrkal se a díval se na druhou stranu. Tu se vynořil z křoví Hajo, všecek vzrušený. „Prosím!“ zvolal a zdvihl do vzduchu kokrhajícího bažanta. „Dej ho sem!‘“ rozkázal Harmen. A ohmatávaje kohoutka, chválil: „Krásný pták! Jaká má tlustá prsíčka!“ „.Div jsem ho nezašlápl!“ řekl Hajo. - 264 -
„Hloupý pták!“ vzdychl Harmen a zakroutil bažantovi krkem. Poručil Paddovi, aby nasbíral dříví na oheň, a Hajovi uložil, aby mu uřízl špičatou hůl, že prý na ní bažanta upeče. „Tak už je po tobě, ptáčku. Nic neříká, už to tak bude.“ A pak se hned rozlétlo peří okolo Harmena. V mžiku se proměnil krásný pestrý pták s měkkým peřím v holou žlutou obludu. S překvapující rychlostí vykuchal bývalý kuchtík bažanta; napíchl ho na rožeň, narovnal pod rožeň dřívka a za chvíli se dívali zářícíma očima, jak se pečené opéká a jak tuk kape se sykotem clo ohně. „Ten ti bude chutnat, vid“, Dolimo?“ povídal při tom. „Bude toho mít dost,“ řekl Rolf. „Ach, snad bys taky nechtěl kousek!“ posmíval se Harmen. „Radši koukej, abys něco zastřelil.“ „To je dobrý nápad,“ řekl Rolf vesele. „Půjdeš se mnou. Hajo?“ A oba hoši vzali luk a šípy a zmizeli v bambusovém háji. Jobek poskakoval kolem nich. „Já jím nejraději krocany,“ křičel za nimi Harmen. „Můžeš si vybrat!“ odpovídal Rolf. „Spokojím se taky s několika holuby, jen když budou tlustí.“ Naši mladí přátelé kráčeli pomalu mezi stromy. „Skvělé není-liž pravda?“ Rolf se podivil. „Skvělé?“ „Že to děvče půjde s námi! Teď mi připadá všecko příjemnější! – To budou ostatní koukat, až s ní přijdeme do Bantainu! A pak do Hoornu!“ Rolf šel mlčky a díval se k zemi. „Myslím, Hajo,“ řekl konečně, „že jí musíme poradit, aby se přece jen vrátila domu. „Proč?“ otázal se Hajo polekaně. Rolf mlčel a Hajo svěsil paže. Aniž co zastřelili, vrátili se hoši do tábora. „S prázdnou kapsou?“ vysmíval se Harmen. „No, to můžeme sníst bažanta my čtyři: je už upečený do černa.“ „Bažant? Cožpak jej Dolima nejedla?“ „Té se člověk nezavděčí, i kdyby jí na krk šlápl!“ řekl Harmen zlostně. „Upekl jsem takovou krásnou pečeni! Že prý děkuje, povídá slečinka, čert ji vem! Já, povídá, se ho ani nedotknu. – Výborně, - 265 -
řeknu já, není-li pro tebe dost dobrý, pak ho Harmen…“ – Harmenův hlas byl podezřele sípavý – „pak ho Harmen obere za tebe. Nu a teď je bažant černý jako peklo. Teď se ani já o něj neprosím.“ Dívka uhodla, o čem je řeč. „Já to nesmím jíst, titan“ obrátila se váhavě k Rolfovi. Ten na dívku udiveně pohlédl, ale pak pochopil. „Myslím, že jí to zapovídá náboženství,“ řekl kamarádům. „To je cavyků!“ vzdychl Harmen. „Tady přece mohla klidně jíst! Vždyť ji tu nevidí živá duše!“ Rozkrojil upečeného bažanta na čtyři kusy. „Tady máš, Hajo, nožku. A pro tebe, Pad-de, kousek prsíček a k tomu křidélko, prosím, a ty, škrabáku, si vezmi sám, nejsem tvým sluhou! Vezmi si tuhle křídlo a kousek prsíček. Tak, pro Harmena zbude nožka a biskup pro Jobka – netrhej mi to z ruky, potvoro! – pro tebe kosti, můžeš obírat! Nebo máš taky chuť na něco, co podle tvé víry smíš jíst? Ty štíre, ty si myslíš: žer, co máš, a chlamst! už to máš v hubě! Že je to tak?“ Jobek si to opravdu myslil. Vrčel a kňučel, a když dostal kosti, ohryzával je, až praštěly jako onehdy rybí páteře. „Podívejte se, jak mu chutná, tomu zloději!“ řekl Harmen, který se leskl tukem i za ušima. „Poslyš, Rolfe, zeptej se Dolimy, co tedy smí jíst?“ „Smím jíst ptáky,“ odpověděla dívka na Rolfovu otázku, ,,ale jen když jsou zaříznuti nožem.“ „Jaképak fraky,“ zlobil se Harmen, když mu Rolí přeložil, co Dolima odpověděla. „Copak si nevezmeš ani kousíček, Dolimečko?“ A Harmen ji sváděl, podávaje jí špinavou rukou stehýnko. Dívka zavrtěla s úsměvem hlavou. „Já už nemám hlad…“ Pak musili pomýšlet na další cestu! Harmen bručel a rozhraboval oheň. „Měli bychom si jej vzít na záda! Zeptej se jí, jak jej rozdělala?“ „Ty jsi udělala ten oheň, Dolimo?“ zeptal se Rolf. Děvče přisvědčilo a rozpačitě se usmívalo. „Potřebujete-li, udělám vám ho.“ „Ano…“ Rolf se zatvářil pochybovačně. „Nebylo by lépe, kdyby ses vrátila domů, do svého kampongu?“ zeptal se jí tiše a zaváhal trochu. A honem dodal: „Nám je hrozně příjemné, jdeš-li s námi! Ale bojíme se, že bys toho později litovala!“ - 266 -
Dolima mlčky svěsila hlavičku. „Neodvážím se vrátit domů,“ zašeptala pak v novém záchvatu strachu, „neodvážím se…“ Rolf udělal rozhodný posuněk. „Půjdeš tedy s námi! – Nejsi už unavena?“ „Ne,“ řeklo děvče rozradovaně, „nejsem unavena!“ „Rád bych věděl, co si s ní Rolf pořád povídá,“ řekl Padde, zase už žárlivý. „Nech ho žvanit, Padde!“ těšil ho Harmen. „Chce se holedbat svou malajštinou!“ „Shodli jsme se, že půjde s námi,“ řekl Rolf radostně. „Pojďte, hoši. Seberte ty krámy. Budeme-li se držet tohoto směru, dojdeme jistě do Bantamu!“ Vzpruženi šli dál; cítili teď, že jsou zase chlapíci! Měli někoho, kdo potřeboval jejich podpory, jejich ochrany; teď musili ukázat, že jsou muži! Hrome, s Dolimou to mohlo dopadnout hůř! Cožpak nebyli všichni hotovi obětovat zaní i život? Harmen šel napřed, ohlížel se ustavičně po malé Dolimě a obracel k ní pohled, jako by říkal: Jen se na mne spolehni: všecko bude v pořádku! Jobek běžel jako o závod s ohonem ve vzduchu, předběhl i Harmena, z povinnosti tu a tam začmuchal, zvedl chvilkami zadní nožku, aby strom neuschl, a pelášil dál, ale napřed se vždycky podíval dozadu pohledem, který také jako by říkal: Jen pojďte klidně za mnou! Ucítím-li něco podezřelého, jistě vás budu varovat! Dolima, jež kráčela lehkými rychlými krůčky mezi nimi, nabývala stále více důvěry a cestou jim všelicos ukazovala. „Podívejte, to je ganjong! Jeho kořeny můžete jíst, ale napřed je musíte potlouci a uvařit! Napeču vám jednou z ganjongové moučky koláčky, až budu mít kde! A tohle je džambu, ty chutnají výborně. Jen okuste!“ A hbitými prstíčky utrhla ovoce průhledné jako sklo a podala je Paddovi. Ten se na ně díval, ale Harmen mu ovoce vytrhl bez velikých okolků z ruky a zakousl se do něho. ,,Je skvělé!“ zvolal. Zase šli dál. „Podívejte se,“ řeklo děvče za půl hodiny a ukázalo na popínavou rostlinu s dlouhými hrozny zelených květů, „to je gadung! Z toho můžete jíst hlízy.“ Hajo vytrhl rostlinu – a vskutku: - 267 -
visela na ní hlíza. „Ta to panečku zná!“ chválil Harmen vzrušeně Dolimu. „Máme-li ji s sebou, neumřeme hladem!“ „Jsou-li špatné žně, nejíme nic jiného než gadung“ řeklo děvče. Cupitala mezi hochy a štěbetala, takže ani nepozorovali, že jdou. Ale Dolima byla už asi unavena. „Půjdeme si tedy sednout!“ řekl Harmen, který jindy nepomýšlel na odpočinek, leda když mu už visel jazyk z úst. „Tamhle je světlé místo, tam se bude pěkně sedět!“ A klestil silným tělem cestu křovím. Hop! mezi větvemi prosvítalo cosi ryšavého; lehkými skoky, jako by ho země odrážela, tančil trpasličí jelínek přes prostranství, obrátil trochu hlavu s velkýma lesklýma očima a uprchl na tenkých hbitých nožkách. „Kantjil!“ řeklo děvče vzrušeně. „Je nejslabší, ale nejlstivější ze všech zvířat! Víte, že kantjil svou chytrostí zahnal jednou na útěk velkého slona?“ „Jak to dokázal?“ zeptal se Rolf se smíchem. „Povím vám to,“ řeklo děvče. Hoši si lehli na zem a Dolima začala vyprávět zpěvavým hláskem: „V jednom lese žila zvířata v míru pospolu, až jednou náhle přišel slon a ten hned začal převracet stromy. Toho se ostatní zvířata tuze děsila! V tom lese ještě nikdy nebyl slon, a tu se zvířátka radila, jak by ho zas vypudila. ‚Já ho vyženu,‘ řekl tygr. No ovšem, ten se vždycky chlubí. Slon ho nabral na bílé kly, a když tygr padl bez ducha na zem, byly kly červené. Teď se už nikdo neodvažoval proti slonovi. ‚Já ho zaženu,‘ sliboval kantjil. Všecka zvířata se mu vysmála. ‚Až tě uvidí přicházet, dá se strachem na útěk!‘ Ale kantjil řekl dikobrazovi: ‚Dej mi jeden svůj osten.‘ ‚Co s ním budeš dělat?‘ zeptal se dikobraz. ‚Chce tím zahnat slona na útěk!‘ smáli se ostatní. Dikobraz se chechtal, až se za břicho popadal..Vytrhni si tedy jeden osten z kožichu!‘ prskal. Ostatní se smáli a dikobraz trochu kňučel bolestí, neboť kantjil mu vytáhl nejdelší a nejtlustší ‚brk‘, který mohl nalézt. A s tím skákal do lesa, kde sídlil slon. ‚Prosím tě, pospěš si, abys už byl v prachu!‘ řekl jelínek. Slon právě vyvracel z kořene několik stromu. ‚Co to tu píská?‘ zeptal se, ‚Myška?‘ –’Ach, ty jsi ještě ke všemu napůl slepý!‘ řekl kantjil. ‚To se musíš honem honem klidit, než přijde kantjil! – ‚Kdo je to kantjil?‘ zeptal se slon a začal ožírat klidně nový strom. - 268 -
‚Zvíře dvakrát větší a dvakrát silnější než ty!‘ řekl kantjil. ‚To není pravda,‘ odporoval slon, ‚já jsem největší a nejsilnější! ze všech zvířat.‘ – ‚Ty bys chtěl být největší a nejsilnější,“ odpověděl mu zas kantjil, ‚ale když přichází kantjil, chvějí se hory, a když se koupe v jezeře, zatopí voda celý les.‘ Slon se tak podivil, že se opřel o strom varingin a ten byl hned vzhůru kořeny. ‚Chceš mi jistě něco namluvit! ‚ zavrčel slon. ‚Co? Ty mi nevěříš?‘ otázal se kantjil. ‚Ne, nevěřím ti,‘ odpověděl slon. ‚Něco ti tedy ukážu!‘ řekl kantjil a podržel slonovi dikobrazův osten u nosu. ‚Prosím! Takhle ježatou má srst!‘ Tu už slon neřekl ani slovo. Třásl se po celém těle, natáhl chobot do výše, zatroubil a uháněl co nejrychleji pryč. Už se nikdy nevrátil do lesa, kde sídlil veliký a silný kantjil.“ Dolima zmlkla. „Vidíte, jak je kantjil lstivý!“ dodala. Hajo rozuměl vyprávění jen napolo, ale když Dolima mluvila, připadalo mu. že je mu příroda už známější. Zpěvavý hlásek zněl kupodivu krásně a chlapci se zdálo, jako by mu sám kantjil šeptal do ucha příběh o lstivosti a dobrácké hlouposti. Jak krásná je Indie, známe-li ji takhle! „Co vyprávěla?“ zeptal se Harmen, cumlaje džambu a hledě zamyšleně před sebe. Nikdo z hochů nevěděl, co by odpověděl na Uarmenovu otázku. A Harmen se také podruhé nezeptal a v zamyšlení si vložil druhý plod do úst. Ptáci na stromech zmlkli. Padde usnul a přerušoval ticho chrápáním. Na všechno těžce dolehlo polední vedro.
BOJ O DOUPĚ Po krátkém poledním spánku vstali tuláci unaveni a neosvěženi. Co bylo ve vzduchu, že byli tak malátní? Při sebemenším pohybu perlil se jim na čele pot. Dolimia nespala. Seděla, opírajíc se o kmen stromu, a dívala se do prázdna. „Jistě ještě myslíš na toho kantjila?“ zeptal se Rolf. - 269 -
Dívka chvíli mlčela. Pak řekla: „Myslím... myslím na všelijaké věci. Myslím na to... že se nikdy nedostaneme k moři. Tímhle směrem se nikdy nedojde k moři. Moře je na západě, tam, kde slunce zapadá.“ Rolf se trochu ulekl. „Sundská nížina je přece na jihu?“ „Ovšem,“ odpověděla Dolima, „ale to je odtud tak daleko, že tam jakživi nedojdem. Cestou nás očarují duchové, sídlící ve starých stromech, zvaných varingin. Duchové jsou všude. V květinách sídlí duchové, v kamenech, v škeblích, v tichých mořích, v horách, pod vodopády… Zadíváš-li se dlouho na něco, zmocní se tvé duše duch, který tam sídlí. A kdo upadne do moci duchů, nemůže už pryč… Budete stát na břehu a hledět zaslzenýma očima na vodu – ale až poplujete v člunu, budou vás duchové trápit tak, že ztratíte chuť k životu. A ne-vrátíte-li se honem, opravdu také zemřete.“ Rolf nabral zhluboka dech; chtěl se vzepřít sklíčenosti, která se ho zmocňovala. „Nikdy nedojdete k moři,“ mluvila Dolima dál. „Napřed budete plni odvahy, ale pak budete počítat dny. Přijdou bambusové háje a lesy džáti, hory a bažiny a širé pláně bez stínu. A vy budete počítat hodiny, potom stromy u cesty, pak kameny pod nohama a konečně s pláčem usednete – to vás už duchové přemohli…“ Rolf chvíli mlčel. „Vzhůru!“ zvolal pak ia pružně vyskočil, „musíme dál!“ Ale pod povrchem rozhodnosti bylo jakési váhání. Padde mdle vstal. „Bolí mě hlava,“ řekl. „Je hrozné dusno,“ prohlásil Harmen. Hoši našli zase stezku a mlčky šli dál. Hajo slyšel šumění perutí, namířil a sestřelil holuba. Pták sebou ještě škubal a Harmen mu uřízl hlavu. „Teď to bude moci jíst i Dolima,“ řekl a olízl si z prstů červenou krev. Ostatní se odvrátili: Harmen býval někdy tak krutý. On sám to nevěděl. „Za chvíli si ho upečeme!“ řekl. „A my sami se dnes taky div neupečeme! Je takové horko!“ Začalo se stmívat; slunce se zlatě třpytilo mezi černými mraky. „Zůstaňme tady,“ navrhl Harmen. „Bude-li pršet, nebudeme moci rozdělat oheň.“
- 270 -
Ostatní ještě trochu váhali. Padde hned klesl na okraj cesty, těžce oddychoval a zavřel oči. Co to? Bouře? Země duněla, jako by v dálce klusaly zástupy jezdců. „Sloni,“ řekla Salima. „Ti jsou hodně daleko.“ „No tak, Dolimo, oheň, oheň!“ řekl Harmen, který se nestaral o divné dunění. Dolima pochopila a vyndala ze sarongu dvě suchá bambusová dřívka. V jednom byla dírka. „S tímhle rozděláváš oheň?“ zeptal se Rolf. „Ano, ale napřed musím mít trochu suchého troudu ze starého kmene.“ „Dej sem dýku, Harmene!“ řekl Hajo. „Dolima nám chce udělat oheň.“ „To jsem zvědav!“ uškleboval se Harmen, ale byl rozčilen. Zatím Rolf připravoval co nejrychleji všecko, čeho bylo třeba k rozdělání ohně. Dolima shrabala na hromádku troud ze suchého bambusu, který jí Rolf připravil, zastrčila do něj několik třísek, dala dřívko s dírkou na zem, zastrčila do dírky druhé dřívko a tím začala rychle vrtět. „Já ještě nic nevidím,“ řekl Harmen. „Nech mě chvilku vrtět tím dřívkem,“ navrhl Rolf. „Chci zkusit, jak to jde.“ Vzal nástroj a začal vší silou třít. Avšak oheň se neobjevoval. Zato tekl milému Rolfovi pot po čele a po zápěstí. „Jdi mi s tím pipláním!“ zvolal Harmen. „Vsaďme se, že budu mít oheň, co by deset napočítal!“ Rolf mu podal dřívka a Harmen začal třít. Byli by mohli dávno napočítat do deseti, a oheň nikde. „Div mi ruka neupadne,“ supěl Harmen. Děvče se s úsměvem dívalo, jak se hoši pachtí. „Já to ještě zkusím, dovolíte mi?“ zeptala se. „Kdyby bratři viděli, jak to špatně dělám, vysmáli by se mi!“ A obratnou ručkou třela dřevo, sice méně prudce, ale hbitěji než hoši – a hle… tu vyletěla jiskérka ze suchého drsného dřeva do troudu. A druhá! Harmen padl na kolena, začal foukat… a vyskočil plamenný jazýček! Honem přiložil, horlivě foukaje, několik třísek; teď už Harmenovi oheň nevyhasne! „Hej, Padde, neklímej mi tady! Sbírej dříví!“ Padde zůstal sedět. „Bolí mě hlava,“ zabručel. - 271 -
„No těbůh!“ řekl Harmen. Hajo sebral trochu suchého dříví a pak ohýnek vzplál a vesele zapraskal. Jak by nehořel suchý bambus? Spokojeně se ušklebuje, začal Harmen oškubávat peří z holuba. Nebe tak ztemnělo, že tmavé kmeny stromů vypadaly proti němu světlé. Větve jako by se skláněly pod jakousi velkou tíhou: praskaly v mrtvém tichu, chvílemi nějaká větvička spadla dolů. „To jsou duchové,“ ujišťovala Dolima tiše a vážně. A s očima rozevřenýma dokořán poslouchala. Rolf a Hajo chystali lůžko. Nosili na hromadu kapradiny. „Jen zkus, jak je to pružné!“ řekl Rolf, když lůžko bylo už na loket vysoké. „Slyšíte!“ řekla Dolima a zvedla prstík. V dálce zahřmělo. Blesk! Svět zahořel velkým ohněm. Černá střecha nahoře se rozbila na kousky a na drobečky. Pod stromy se náhle objevily modrozelené stíny a plameny Harmenova ohýnku jako by potuchly. Padde si zacpal uši… Tu zaburácel hrom, duněl nad korunami stromů a sletěl dolů na volné prostranství jako bruslař do díry v ledu, a strašil teď mezi kmeny, až listí ustrašeně šumělo… Bouře se utišila. Dolima seděla s očima široce rozevřenýma na lůžku z kapradí jako princezna na trůně. Harmen už oškubal holuba a honem ho kuchal. Dýka se mu blýskala jako meč loupežníka z pohádky. Padde ležel u bambusového kmene a schovával si hlavu mezi paže. Nikdo nemluvil. Hajo a Rolf si lehli na břicho vedle sebe na mech a dívali se spolu na broučka, který lezl po kamíncích a klestil si statečně cestu mezi stébly. Když se zablesklo, brouček zlatě‘ zazářil a zarazil se. Pak zahučel hrom a brouček se stavěl mrtvým. Když hrom utichl, vystrčil rytíř s pancířem tykadla, postavil se na nožky a klopýtal dále mezi větvičkami a lístky nesmírným pralesem… Je rozdíl mezi námi a broučkem tak veliký? tázali se hoši v duchu. Jak tu bylo všecko nesmírné a jak oni byli malí a bezmocní. – Zadíváš-li se dlouho na něco, zmocní se tvé duše duch, který tam sídlí, řekla Dolima… Ach, žádné snění! Musíme zůstat bdělí!
- 272 -
„Tak,“ řekl Harmen, „není-li tohle dobré papání, pak už nevím co!“ A rozděloval holuba. Ale Padde nechtěl. „Copak s námi bude?“ zeptal se Harmen. Také ostatní se tvářili ustaraně. „Je ti něco, Padde?“ „Je mi pořádně zle,“ odpověděl Padde. Tu spadly z nebe velké kapky. Tajemně ťukaly na listí. Ping! – Pong! – Pang! – Ping! – Ping.. , Zase zaplál blesk a naplnil náhle vzduch modravě zářícími diamanty. Rozpršelo se. Větve se shýbaly pod záplavou vody, vrzaly a praskaly; listí se sypalo dolů a plavalo po stružkách, které se tvořily mezi rozbahnělým mechem. Také pod strom, kde byli naši mladí přátelé, začalo pršet; ohýnek syčel a konečně zhasl. Půjdou hledat přístřeší někam jinam? Smutná společnost posbírala kopí, luky, šípy a brouzdala se po bahnité cestě; Padde smutný a ochablý za nimi. Stezka se brzy proměnila v potok; voda se tam hnala a divoce bublala. A stále a stále vody přibývalo. Dolima si vyhrnula vysoko sarong; deštěm se jí leskla ramena, krk a paže. Harmen byl zas ve spokojené náladě, když tak pěkně šuměl déšť – vyšlapoval si velkými kroky, až se voda pořádně vlnila ma všecky strany, a zpíval si přehlušuje déšť: „Když v zimě pěkně prší, jsou řeky hluboké, ba hluboké, jde rybář zase lovit za sítí vysoké, ba vysoké. Má v ruce prut a navijáček a džber má, na vlasci háček a z kůže, tralalijala, a z kůže boty má. Haj o a Rolf vpadli v půli písničky z plna hrdla a Padde kopl Jobka, když se mu zapletl pod nohy, protože skákal z jednoho kraje na druhý. Voda odnášela listí a květy a větvičky a kousky kůry. Dolima chytala květiny, zastrkovala si je do černých lesklých vlasů, do sarongu na prsou a mezi prsty. „Je to hezká panenka, není-liž pravda?“ křičel Harmen. „Zazpívej také něco, Dolimo!“ požádal ji Rolf. - 273 -
„Ano,“ řekla Dolima. Vyhrnujíc si půvabně sarong jako královnička, kráčela vodou a zpívala: „Udžan dateng, kambing lari. Udžan detang, suka menari!“ A navrhla, aby si dali nad hlavu list pisangu jako pajong, deštník. Harmenovi, Hajovi a Rolfovi bylo lehko okolo srdce; cítili se téměř křováky, když tak šli s velkými listy nad hlavou pod černými lesklými stromy. Byli tu v lese doma, mezi přáteli. Zděsili by se snad, kdyby naproti nim vyskočil najednou tygr a řekl čistou malajštinou: „Odkud přicházíte… Dari mááááááá?“ A kdyby zařval: „Kampak jdete… Pigi máááá?“ Řekli by: „Tabe! Dohry den!“ Nebo kdyby s nimi běžel trpaslíček chvíli po okraji cesty? Nebo kdyby potkali kantjila ruku v ruce s dikobrazem, kteří jsou náramní přátelé ještě od té doby, kdy společně vytrhli do boje proti slonovi? Nebo kdyby slyšeli, jak strom šeptá: „Pomoz mi z úzkých – ti ohavní bílí mravenci mě překousávají vpůli!“ Tu se znovu zablesklo, nebe se otevřelo; ze země se náhle vynořilo několik kokosovníků a jejich koruny proti bouřlivému nebi vypadaly jako inkoustové skvrny na žlutém pergamenu. „Kampong!“ zašeptala Dolima. „Kde jsou kokosovníky, tam jsou vždycky nablízku vesnice.“ Znenadání začal Padde za nimi vzlykat. „Bolí mě tak strašně hlava. A už sotva pletu nohama…“ Hoši se lekli. „Snad se nerozstůněš, Padde?!“ „Což já vím??“ zeptal se Padde mezi dvěma vzlyky. „Dija sakti?“ otázala se Dolima. „Je nemocný?“ Rolf přisvědčil. A ostatním řekl: „Hoši, jsme-li blízko vesnice, nemůžeme tu zůstat. Teď je tma; musíme se proplížit kolem kampongu. Ty opravdu už nemůžeš dál, Padde?“ „Jen si jděte dál a mne tu nechte ležet…,“ vzlykal Padde. „To je nesmysl!“ vybuchl Hajo vášnivě. „Pojď, Padde! Možná že zítra ráno budeš zase čerstvý jako rybička!“ „Ano… snad ano,“ řekl Padde truchlivě. – A hoši šli zase dál. Octli se podle všeho u plotu kokosovníkové zahrady. „Počkejte chvilku!“ řekl Harmen. Přehoupl se přes bambusový plot a lezl na nahnutý kokosovník. - 274 -
„Jak je ten kmen hladký,“ volal shora. Znovu se zablesklo. Za ohradou viděli několik špičatých střech. Hrom burácel – zanikal v žalobném bučení buvola kdesi ve vesnici. – A nový blesk – osm, deset, dvanáct, čtrnáct, patnáct domků na vysokých kůlech. Jak divně vypadal Harmen na stromě proti bouřlivému nebi. Nevypadalo to právě tak, jako by něco spravoval na předním stožáru? Už zase lezl dolů: „Chytali jste?“ volal zpoza ohrady. Hajo a Rolf sbírali ořechy, které jim Harmen házel přes ohradu, a Dolima si sedla vedle Padda. „Dimada sakit? – Kde tě bolí?“ tázala se ho milým hláskem. „Tady,“ řekl Padde všecek dojatý a ukázal na svou ubohou hlavu. „Biar-la!“ těšilo ho děvče. „Jen počkej, zítra pro tebe nasbírám koření!“ Padde přisvědčil. „Já ti sice nerozumím,“ řekl, „ale milá jsi, to je pravda!“ A vstal s tváří trochu veselejší. Liják byl tak prudký, tak bušil do stromů a do země, že naši mladí přátelé se mohli snadno proplížit kolem kampongu. Byla to malá vesnička na svahu. Kolem byla rýžová pole a tam, odkud hoši přicházeli, sousedila s bambusovým hájem. Nebylo právě snadné nalézt cestu dolů ze svahu, neboť všecko bylo zatopené deštěm. Hoši ustavičně padali do bláta. Jen Dolima nesklouzla ani jednou, byla asi zvyklá udržovat rovnováhu na úzkých hrázích rýžových polí. To také dokázala, když klidně přeběhla po kmeni položeném místo lávky přes hbitě tekoucí stružku, kterou odtékala voda ze sawa, rýžových polí. Hoši šli přes lávku vždy dva a dva, drželi se za ruce, a tak se stalo, že se Harmen a Hajo zároveň zřítili do vody. Jobek právě honil tlustou krysu a on i krysa ječeli tak hrozně, že se to ozývalo až dole ve vesnici. Pak vyšel Jobek z kolbiště jako vítěz a ukazoval hochům mrtvé krysí tělo, na němž se houpal dlouhý holý ocas. Na druhé straně údolí se cesta vinula zas mezi stromy. „Můžeš ještě jít, Padde?“ Padde cosi zabručel. Za dobré dvě hodiny chůze a brouzdání vodou, jež se ustavičně lila z nebe a pleskala na zem, přišli na planinku, která končila roklí. „Zde můžeme zůstat,“ řekl Rolf. „Přístřeší nenajdeme tak jako tak.“ Padde sklesl k zemi. - 275 -
„Poohlédnu se kolem rokle,“ řekl Harmen. „Půjdeš se mnou, Hajo? Tumáš, vezmi si taky kopí!“ A oba se vydali do temné noci. Rolf a Dolima si sedli vedle Padda, každý z jedné strany. Po planině zavál vítr. „Je ti zima?“ zeptal se Rolf starostlivě. Padde jektal zuby. „Sedni si k nám a přitiskni se.“ Déšť se lil bez přestání. Hajo a Harmen šli po kraji planiny. U nohou jim děsivě zela černá propast. „Harmene, buď opatrný! Kdybys spadl…“ „To se mi nestane!“ ujišťoval Hajá Harmen. Ale vtom už se mu probořila půda pod nohama; Hajo strnul leknutím. Harmen se však ještě včas zachytil vyčnívajícího kořene a vytáhl se nahoru na pevnou půdu. „Tamhle leží mé kopí!“ huboval. „Je fuč! Vzal je čert!“ „Cože…?“ vydechl Hajo. „Půda je trochu měkká po tom zatrachtilém dešti!“ prohlásil Harmen. A drže se stromu, který mu zachránil život, nahnul se nad propastí. „Všecko je černé jako hrnec s dehtem! Není škoda toho mého překrásného kopí?“ Tu však ozářil blesk prudkým světlem rokli a Harmen vzkřikl: „Vidím je! Tady dole, ani ne deset loket hluboko!“ „Nu a co ještě?“ zeptal se Hajo trochu podrážděně. „Půjdu si pro ně,“ řekl Harmen. „Kdybys toho radši nechal!“ „Mám tam nechat takové krásné kopí, když po něm stačí jen sáhnout?“ „Zlomíš si vaz!“ „Neboj se! Poslyš!“ řekl Harmen. „Tam dole nedaleko je stromek, pevně zarostlý na úbočí, na ten se spustím!“ A nečekaje na Hajovo schválení, spustil se dolů po kořenech silného stromu, který stál těsně na kraji rokle. Hajo čekal nahoře a strachem se mu tajil dech. „Podívejme se,“ zaslechl za chvíli, „ještě kousek…“ Tu něco zapraštělo a bác…! Ale
- 276 -
Harmenův hlas se zase ozval: „Šlo to rychleji, než jsem si myslil! Sedl jsem si zrovna na své kopí!“ „Dosta… dostaneš se nahoru?“ zeptal se Hajo. „Stejnou cestou jistě ne,“ odpovídal Harmen. „Ten zatrápený strom se zlomil. Ale vede tu nějaká stezička. Po té bych snad mohl vylézt ven, ale musím obejít rokli.“ „Co jsi to vyvedl, Harmene!“ vzdychl Hajo. „No nebreč,“ řekl Harmen. Hajo čekal nahoře ve velmi smutné náladě. „Krásná cestička!“ pochvaloval si Harmen zdola. „Tady právě není tak tuze pěkná, ale že mám kopí, udr…“ – Tu ‚se cosi těžkého zřítilo dolů do hloubky. „Harmene…?!“ Chvilku nic. Pak Harmenův udýchaný hlas: „Ještě vi-vi-sím! Visím na ko-ko-pí!“ Ticho. „Podívej se, už stojím zase na nohou! Hrome, Hajo, vidím nějakou jeskyni!“ „Jeskyni?!“ „Copak mluvím čínsky?“ „Nelez do ní, Harmene!“ „A proč by ne! To je právě to, co hledáme! Je suchá!“ „Harmene, ale bože, Harmene…“ Harmen mlčel sedmi jazyky. Také čínsky. Konečně dal přece jen znamení života. „Vlezl jsem tam, ale jen na kraj,“ pravil. „A co…?“ „Sedí v ní nějaké zvíře. Jen se pojď podívat: dvě ohnivé oči!“ „Harmene, pojď nahoru!“ „Až uvidím tu potvoru!“ básnil Harmen. „Pojď sem raději ty, budu rád! A vezmi si s sebou kopí. Pak to zvíře vylákáme.“ „A jestli je to tygr?“ „Není to tygr,“ odpověděl Hahnen trochu ustrašeně. „Jak to víš?“ „Sám mi to pověděl.“ A Harmen se řehtal. „Přijdeš, nebo nepřijdeš?“ zvolal pak netrpělivě… Jen klidně skoč dolů, já tě chytím. Nebo nemáš kuráž?“ To byla nebezpečná otázka. „Chytíš mě?“ zeptal se Hajo. „To se rozumí,“ odpověděl Harmen, „vidím tě proti světlu zřetelně. Jen bez okolků skoč; určitě tě chytím. Ale hrot kopí drž, prosím tě, hezky nad hlavou, protože já po něm netoužím.“ - 277 -
Hajo skočil. „Neuhodil ses?“ „Pověz mi, kde je jeskyně?“ „Jen pojď se mnou. Ale opatrně, hlavně tam, kde zrovna stojíš!“ Hoši lezli. Harmen napřed, až k jeskyni, která měla vchod asi tak vysoký jako dospělý člověk. „Zůstaň vedle mne a připrav si kopí,“ poručil Harmen. Zadržujíce dech, s tlukoucím srdcem vlezli hoši do jeskyně. Byl tam zatuchlý teplý vzduch. Ve tmě svítily dvě strnulé, žluté oči. „Vidíš?“ šeptal Harmen. „Nedělá nic.“ Hajo chtěl odpovědět, ale měl sevřené hrdlo. Cítil dokonce, jak se chvěje. „Teď,“ šeptal Harmen, „teď začne! Já mu vrazím kopí do tlamy, a až vyleze, počastuješ ho kopím ty!“ „A-ano!“ zakoktal Hajo, kterému Harmenova chladnokrevnost dodala trochu odvahy. Vtom se Harmen napolo vztyčil, zdvihl pravici, rozmáchl se kopím hodně dozadu a mrštil jím silně tam, kde svítily žluté nehybné oči. – Krátký, chraptivý řev. Silné zvíře vyskočilo, dřevec zapraskal a zlomil se. Zbraň tedy zasáhla cíl. Zkažený vzduch zavál hochům do obličeje a omámil je. Bezděky popadli oba Hajovo kopí pevně do rukou. Raněný obyvatel jeskyně zasupěl, skrčil se, skočil… právě na kopí – a hrozně zakřičel. Oba hoši ucítili velkou tíhu, která padla na kopí, nejasně viděli, jak se tělo obrovského zvířete zkroutilo, mimoděk zabodávali zbraň ještě hlouběji do těla a křičeli rozčilením. Konečně se zvíře prohnulo a padlo zpátky do jeskyně, na místo, kde dříve leželo. „Drž pevně!“ zasyčel Harmen. A hoši tiskli kopí vší silou do kouta, kde tušili nepřítele. Tu se jim kopí zlomilo; hoši se zapotáceli, cítili, jak jim do tváře zavál horký dech, uskočili, chvějíce se po celém těle, a narazili hlavou na strop jeskyně, téměř pozbyli vědomí a před očima měli červenou mlhu. Ustrašení, zmatení chtěli utéci ven, ale protože se jim dělaly mžitky před očima, neviděli východ. Nebylo už také třeba. - 278 -
Když se Hajovi zlomilo kopí, takže už nemohlo tisknout šelmu k zemi, zvíře se vztyčilo, ale pak se náhle zhroutilo, bilo prackami do vzduchu, řvalo, supělo, chroptělo… A zatímco se hoši tiskli do kouta tiše jako pěny, chroptění zmlklo. „Je mrtev!“ zašeptal Harmen. „Já mu…“ „Dej pozor, Harmene, nechoď blízko!“ „Vždyť… vždyť už je mrtvý!“ mručel Harmen a stále ještě oddychoval. Přilezl k zvířeti. „Dočista zabitý!“ zjistil. „Držím ho za ocas! Vytáhnu ho ven.“ A mlčky, stále ještě supě, odtahoval těžké tělo. Ponenáhlu se zase vzpamatoval a za chvilku už byl starým Harmenem: „Krindapána, je to ale těžký klacek! Pomoz mi trošku, Hajo!“ Hajo se ještě chvěl po celém těle, když společně vytahovali zvíře před jeskyni. Byl to pardál.
PRŠÍ, PRŠÍ „Jak se zas dostaneme k ostatním?“ zeptal se Hajo. „Polezeme dál po téhle stezičce,“ odpověděl Harmen. „Nerad bych vletěl do náručí nějaké potvůrce, protože bez kopí bych nevěděl, co jí mám říci.“ „Ano,“ řekl Hajo starostlivě, „chodívají obyčejně v páru, není-liž pravda?“ Harmen se ušklíbl. „Teď jistě nepůjdou v páru! – Tudy, Hajo, ale opatrně!“ Tak lezli dále, chytajíce se za kořeny a za hroty balvanů. Po dlouhém plazení dostali se s odřenýma rukama a koleny nahoru na rovinu a našli ostatní druhy, sedící pohromadě v lijáku. Všichni byli smutní. „Našli jsme krásnou jeskyňku!“ křičel Harmen. „Ležel v ní tygr, ale ten teď už ani necekne. Viď, Hajo?“ „Tygr?“
- 279 -
„Kropenatý tygr! Ale my s Harmenem jsme ho popadli pěkně za ocas a teď už neřekne ani a ani b. Pojďte honem s námi. V jeskyni je sucho a krásně teplo!“ Rolf vyskočil. ,,Pojď, Padde! Harmen našel suchou jeskyni!“ Padde mdle vstal a zatřásl se. „Je to daleko?“ „Blízko,“ řekl Harmen. A když Hajo počastoval hochy barvitým a rozmarným vyprávěním, jak vyhnali pardála, odebral se celý hlouček na místo, kde spadlo Harmenovi kopí do rokle. „Podívejte se,“ řekl Harmen, „jsme na místě. Až se zableskne, skočím dolů!“ Náhle se opravdu zablesklo; Harmen si honem vypočítal, jak má skočit, a vrhl se do propasti. „Harmene...?“ „Ano, ještě žiju,“ zaznělo zdola. „Hezky jsem si sedl. Jen skoč, Hajo!“ Hajo se nechtěl dát zahanbit Harmenem, protože tam byla Dolima, skočil a Harmen ho chytil. „Teď já,“ řekl Rolf. „Ale posbíráš napřed ořechy?“ „Jen je hoď dolů. Ale ne všechny naráz. Mám už tak jako tak bouli na hlavě.“ Rolf házel dolů ořech za ořechem; Harmen měl kočičí oči: pochytal je všecky. „Ještě něco?“ „Ne. Teď skočím já.“ A Rolf skočil Harmenovi do náručí. „Teď ty, Padde!“ „Skočit?“ otázal se Padde. „Ne, ty asi poletíš!“ řekl Harmen. „Jen pojď, budeme tě chytat tři.“ „A jestli skočím moc daleko!?“ „Skočíme taky a chytíme tě přece. Pojď!“ Padde váhal: cosi si broukal. „Ach! Ouvej!“ „To přestane!“ těšil ho Harmen. „Myslíš si snad, že mi bylo dobře, když jsem skočil dolů? Zadek mě pálil jako v pekelném ohni. – No a teď ty, Dolimečko!“ Dívka trochu zaváhala, ale pak přece skočila. „Chytil jsem ji!“ zvolal Harmen radostně a postavil ji opatrně na zem. „A teď Jobek! Pojď, neječ jako hladové prase! Jobku!“ Kňuče a poštěkávaje, hledal Jobek na kraji rokle místo, kde by mohl nejsnadněji seskočit. - 280 -
„Nemá kuráž, neřád jeden!“ posmíval se Harmen. „Musíš tedy zůstat nahoře. Pojďte, hoši! Ale opatrně! Dole není nikdo, kdo by vás chytal!“ Lezli k jeskyni. „Vidíte,“ povídal Harmen, „to je náš domov! Před vraty leží pes, ale nekouše. Otřete si nohy – právě jsme uklidili!“ Hoši se zachvěli, když překračovali mrtvého pardála. V jeskyni byl pronikavý zápach krve. „Netvrdím, že by to tu vonělo zrovna příjemně,“ omlouval se Harmen, „ale sucho tu je! A teplo je tu taky.“ Mlčky si hoši vyhledali každý pro sebe pěkné místečko; Dolimě nechali nejpěknější v koutku jeskyně. „Kdyby snad přišel tygr, musil by přelézt napřed přes nás, než by mohl odvléci Dolimu,“ řekl Hajo. Kdyby přišel tygr... Ještě před chvílí naslouchali hoši pleskání deště s jakýmsi strachem. Jak bylo nyní šumění dešťových kapek vzdálené a tiché! Tady uvnitř seděli v suchu; voda ze šatů se už vypařila. Zase se blýskalo. Fialovým závojem deště viděli daleko přes širé údolí. Před jeskyní ležel pardál jako hlídač zabitý na stráži. Zlomený dřevec mu trčel ze skvrnitého těla. Venku zpíval déšť jednotvárnou píseň. Voda stékala dolů po kmenech stromů, promočila mech a kořeny lesních obrů ji sály vší silou. Ale vody bylo mnoho, přemnoho. Na místech ležících níže slévala se voda v kaluže, tvořila potůčky, tančila vesele po kamenech, rozstřikovala se, dole na rovině se slévala, naplnila vyschlé koryto a hnala se vpřed. Ze všech stran tam přitékala voda, takže se utvořila říčka. Do koryta, v němž se nyní valila zpěněná, bystře proudící voda, řítily se ze strání potůčky. Voda stoupala a stoupala; její tok byl stále rychlejší a rychlejší. Zde! Zde je voda! Řeko, vezmi si ji, je tvá! Zde! Zde je vody ažaž! – Voda se hrne ze svahů, z postranních údolí, a nadto ještě prší, jen se leje. Dešťové kapky padají jistě na prst hluboko pod kalnou hladinu; bublina na vodě se vzedme jako puchýř, ale druhá kapka ji rozbije; nová bublina se nadme a praskne a pak se bublinky honí jako veselí zajíčci. Proud se rozšiřuje. Je hlubší. Žene se rychleji.
- 281 -
Co to tam leží? Lávka? Že se opovažuje! Pryč s ní! Pryč s ní! – Ráz, dva, tři! Vlny popadnou lávku. Zábradlí se překlopí do vody. Hopsá! Ať žije voda! Ať žije déšť! – Blýská se. Několik mračen do sebe vrazí, roztrhnou sé a vylejí na zemi všecku vodu, kterou v sobě mají. Hrrr! lije se déšť dolů. Voda v řece se pění a naráží na břehy. Co to? Hráz? Ta že mě chce zkrotit? – Uhneš, hrázi! Ne! Rozbiji tě tedy! Pojď, stromečku, půjdeš se mnou! Rozboř tu hráz! – Kmen stromu bije tupými údery do hliněné hráze, vyztužené bambusem. – Víc kmenů, víc kmenů! Trámy! Desky! Kameny! Rozbijte hráz! – Dešti se líbí ten divoký host, polechtává ho po hřbetě. Kupředu! Hop! Hop! Déšť rozmělňuje hlínu; kořeny stromů na březích se vyvracejí silou proudu: strom se zřítí z hráze, vrazí do jiného stromu, který je zaklíněn u hráze, vyprostí jej, bije do něho a strká jím a pak plují spolu. Napřed pomalu. Pak rychleji. Potom šílenou rychlostí. Otáčejí se, strkají do sebe, válejí se jeden přes druhého, vyvracejí jiné stromy na břehu… Hráz se brání… Vesničané se probouzejí z klidného spánku, vzpřimují se na svých bale-vale, na lůžkách. Slyš! Jaké to úpění, praskání, jak se hluk minutu co minutu zesiluje jako hučení trub, které přehlušují bubnování deště! Vesničané vstávají, v horečném chvatu sbírají svůj majetek, s křikem ženou na svahy hor dobytek. Vesnicí zaznívá volání, pronikající kostmi: „Banjir!“ Vtom se banjir přižene. Rve všecko, láme, hřmí, až se to rozléhá v horách. Tu... hle, v záhybu řeky…! Hráz se protrhne. Vyletí kámen uprostřed, obě strany hráze se zhroutí… Náhle všecko ztichne. Zuřivost proudu pomine. Vyprostil se z vlastního koryta, v němž se takový obr jako on nemůže ani bránit, ani vrátit. Nyní teče klidně a naplňuje celé údolí… Ale sedláci mají slzy v očích. Co zbylo z jejich rýžových polí? Hle, tam se kolébají na vlnách jejich chaty a plují pryč. A jejich dobytek, hloupý, jak jen dobytek může být, běží se zdviženými ocasy ve zmatku a bezradnosti rovnou do vody.
- 282 -
A déšť se leje, leje se ustavičně, a jednotvárně prozpěvuje… zlomyslně jako satyr. Zlomyslně? Ne! Šumí mírně a pokojně u vědomí své plodné síly. Může snad za to, že lidé stavějí hráze a rozdělují půdu a rovná pole, obávajíce se, že by si soused vzal více, než mu přísluší? Může za to, že lidé bydlí v chatách místo pod širým nebem a že vzali svobodu buvolovi a učinili z něho tak hloupé a bezmocné zvíře, že se nedovede včas zachránit před banjirem? Dolima se probudila hučením v dálce. „Banjir!“ zašeptala. A myšlenky na domov naplnily její mysl. Dívala se ustrašeně otvorem jeskyně ven, kde se rozbřesklo deštivé jitro… Když se hoši probudili, ještě pršelo. Jobek ležel mezi nimi a chrápal – podle všeho si k nim našel cestu. Tuze krásná ta cesta.asi nebyla, soudíc podle toho, že byl Jobek zablácen až po uši. Naši mladí přátelé vylezli ven, aby si prohlédli pardála. Loupežník ležel venku v pleskajícím dešti. S ohonem měřil dobře dva lokte. Harmenovo kopí mu vniklo do boku a zlomilo se těsně u hrotu. Druhé kopí, na které naletěl, projelo napříč tělem a vylezlo pod pravou lopatkou. Tlama s ostrými hranatými zuby byla napolo otevřená a plná sražené krve; silné tlapy měl křečovitě natažené daleko od těla a oči, obrácené v sloup, hleděly k smutnému nebi, na němž nebylo ani stopy po sluneční záři. „Shodíme ho zkrátka do propasti,“ navrhl Hajo. „Aspoň ho budeme mít z krku.“ „Budeme ho mít opravdu z krku,“ řekl Harmen, „a proto to neuděláme. Vysvlečeme ho z kabátku: ten je mu jen na obtíž a my můžeme takový kousek kůže jistě dobře potřebovat, nebo ne, Rolfe?“ „I kdybychom na ní jen spali!“ odpověděl Rolf. „Takovou koží nepronikne vlhko!“ „Tady nedostaneš revma,“ poznamenal Harmen. „Víte, k čemu se taky výborně hodí? Můžeme z ní uříznout kousek na kalhoty! V téhle sukýnce vypadám jako šašek!“ „Tobě by hezky slušely kalhoty z pardála!“ smál se Rolf. „Umíš řvát jako pardál?“ Harmen zařval, až se to rozlehlo po celém údolí, a Dolima a Padde v jeskyni se toho hrozně zděsili. – „To nic,“ volal Rolf dovnitř, „Harmen se rozčilil!“ - 283 -
Harmen přestal řvát. „No tak, trochu tomu panáčkovi pomůžeme,“ řekl. „Půjč mi nůž, Rolfe!“ „Víš, jak se pardál stahuje?“ zeptal se Rolf. Harmen vzal mimoděk nůž do ruky a pohlédl udiveně na Rolfa. „Cožpak jsem jakživ nestanoval králíka?“ „Ano, ale tohle není králík!“ „Ovšem,“ povídal Harmen, „pardál není králík, ale pokud jde o stahování, nebude v tom asi velký rozdíl! Naříznout mezi zadníma nohama, šmik napříč…“ Zlostně vytáhl z par-dálova těla oba hroty kopí. „Jen kdybych ho mohl někde uvázat za zadní nohy!“ „Vytáhneme ho nahoru,“ řekl Rolf. „Tady by se nám mohl skulit dolů do rokle s koží a se vším všudy.“ Harmen mlčky souhlasil. Když hoši zase vešli do jeskyně, div nepadli, jaký tam byl špatný vzduch. „Hned jak přestane pršet, půjdeme odtud pryč,“ řekl Rolf. „Jak je ti, Padde?“ „Bolí mě hlava,“ řekl Padde mdle. „Vždyť jsme ještě neměli sousta v ústech,“ řekl Harmen. „Hladem div nepadnu.“ Rozbil několik ořechů a všichni – až na Padda – se cpali, jako by se byli čtrnáct dní postili. Rolf sáhl Paddovi na hlavu. Jeho tvář nabyla starostlivého výrazu. „Padde má horečku,“ řekl druhům. „Ukáž tepnu, Padde!“ Padde zanaříkal a podal mu ruku. „A… cože mám?“ zeptal se ustrašeně. Rolf se musil přes všecku starost usmát. „Myslím, že ses nachladil, Padde. Štěstí že je tu aspoň teplo.“ Rolf se podíval ven. „Myslím, že déšť tak hned nepřestane. Musíme si tedy zvyknout na vzduch v jeskyni.“ „To se rozumí,“ odpověděl Harmen. „Já už jej ani necítím. Pojď, Hajo, půjdeme slídit po nějakém jídle, abychom měli na příští oběd.“ „Budete opatrní?“ zeptal se Rolf. „Budeme se hezky držet za ručičky,“ sliboval Harmen. „Vezmi s sebou přeražené kopí, Hajo, najdeme nějaké pěkné dřevo a spravíme je. Já si taky beru kopí.“ A vylezli spolu vzhůru po strmé stezičce.
- 284 -
Když se naši divocí lovci vyškrábali nahoru, uřízli několik bambusových kmenů a připevnili na ně železné hroty kopí. „Teď do vesnice!“ zavelel Harmen. „Poohlédnout se, co by se tam dalo štípnout!“ – A nedbajíce lijáku, vydali se oba kamarádi po stezce do kampongu. Když došli do údolí, kde na protějším svahu stály šedožluté bambusové chaty, obklopené banány, jejichž velké listy se leskly deštěm, uviděli, že potůček na dně údolí se proměnil v hnědou bahnitou řeku a že lávku odnesla voda. Rozhodli se, že údolí obejdou – do vesnice se mohli dostat opravdu jen tak a klestili si cestu podle kraje lesa. To nebylo právě nejsnadnější: zraňovali si nohy na planých ananasech a trnitým křovím si poškrábali paže a prsa. Uběhla tedy téměř hodina, než přišli ke kokosovníkovým zahradám. Šuměním deště zazníval žalobný, tesklivý hlas flétny. Harmen si sedl na hliněný násep. „Věříš, že nemohu slyšet hudbu, abych si nevzpomněl na své housle?“ „A co já?“ zeptal se Hajo a usedl vedle něho. „Vždyť já už taky umím dobře hrát!“ „Pohřební ještě dobře neumíš,“ odpověděl Harmen suše. „V tom je taky moc kudrlinek!“ „Právě proto je ta hudba tak smutná,“ prohlásil Harmen. „Ne nadarmo se jmenuje pohřební! Či si myslíš, že je pohřeb něco veselého? Snad pro předříkávače na pohřbech, vždyť je to jejich chlebíček, není-liž pravda? Ale pro příbuzné je to drahý špás! Příbuzní musí zapít dušičku a…“ Harmen se podíval vzhůru. – „Že bych natrhal ořechy?“ „Harmene! Jistě by tě uviděli!“ „Chtěl bych, aby byli slepí,“ řekl Harmen. „Nu, snad nějaké spadly!“ Harmen se vytáhl nad ohradu, ale hned zase seskočil dolů. „Zrovna jde po zahradě nějaký domorodec!“ zašeptal. Hajo se podíval plotem. „Je to chlapec! Je sám!“ „Tak. Slyšeli by ve vesnici, kdyby ten spratek kvičel?“ zeptal se Harmen. „Co chceš dělat?!“ „Nic. Jen si s ním trochu porozprávím.“ A obratným skokem se přehoupl přes ohradu. - 285 -
Hoch nezačal kvičet, jak Harmen očekával. Přitiskl se oběma ručkama pevně k ohradě na druhé straně, zbledl a zpopelavěl v drobné hnědé tváři a vykulil oči, že se podobaly tolarům. „Tabe!“ pozdravil Harmen. „Natrhej mi bleskurychle ořechy! Makán! Tady!“ A Harmen ukázal na strom a pak na svůj žaludek. Hošík pochopil. Chvěje se po všech údech, lezl hbitě jako veverka po kmeni, vpůli se zastavil, aby si oddechl a vzpamatoval se, a šplhal dál, opíraje se chodidly o kůru stromu. Hle, už sedí nahoře a vypadá jako kokosový ořech! První kokos sletěl dolů. „Dobrá!“ chválil Harmen. „Hajo, posbírej je a schovej do křoví. Pro ty, které nebudeme moci odnést, přijdeme později.“ A přehazoval ořechy přes ohradu. Strom, který si hošík vybral, poskytl asi dvanáct ořechů. Když už domorodý hoch nemohl v koruně nic najít, slezl váhavě dolů a Harmen jen kývl a horlivý česač už zas šplhal na druhý strom. „Tak se mi to líbí!“ řekl Harmen. „Chytej, Hajo!“ Hajo schovával ořechy do křoví. Když byly otrhány už tři stromy a trčely k nebi holé jako šibenice, uznal Harmen, že to stačí, a přeskočil zpátky přes ohradu. „Kde jsou ořechy, Hajo? Dobrá. Tady je nikdo nenajde.“ Ořechy padaly stále ještě dolů, až to mlaskalo. „Otrhá celou zahradu!“ zazubil se Harmen. „Poslyš, je to čiperný klučina, hned mi porozuměl. Víš co? Vezmeme si několik ořechů pod paži!“ Za několik hodin došli zase na rovinu. Když chtěli skočit do rokle, padl jejich pohled náhle na… lanový žebřík! „Kde se tu vzal spouštěcí můstek?“ vyjekl Harmen. „Hej, hej!“ zaznělo zdola. Rolf stál u vchodu do jeskyně. „Jak se to sem dostalo, Rolfe?“ „Nelíbí se vám to?“ „Tys ten žebřík udělal?“ zeptal se Harmen pln úcty. „Krásná práce! Jak jsi to spletl dohromady!?“ „Vždyť vidíš,“ odpověděl Rolf. „Kousky bambusu jsem svázal rotangem. Večer sundáme žebřík touhle tyčí, aby nás v noci nikdo nemohl přepadnout. – Odkudpak máte ořechy?“ Harmen se zasmál a odpověděl: „Dal jsem si je natrhat, viď, Hajo?“ A oba vyprávěli o svém dobrodružství. - 286 -
„Jsi drzý jako štěnice, Harmene!“ řekl Rolf. „Však se ti to někdy nevyplatí!“ Harmen se zatvářil zchytrale. „Harmen je jako bleška. Uvidíš ji a ona řekne: hop! A můžeš ji chytat!“ „Jak je Paddovi?“ zeptal se Hajo. Rolfova tvář se zachmuřila. „Blouzní. Dolima šla na koření. Snad mu pomůže.“ Hoši vešli mlčky do jeskyně. Byli zase sklíčeni. Déšť šuměl.
SI-KAMPRET Odpoledne se hoši dali do stahování pardála. Svázali mu nohy tenkým rotangem a vyzdvihli ho spojenými silami vzhůru nad rokli. Byla to tíha! A pak začal Harmen stahovat kůži. Za půl hodiny bručení, hekání a tahání sletěl i s koží na zem a pardál se houpal holý, s vypoulenýma očima, nad Harmenem. „Nejsi krásnější než dřív!“ řekl Harmen, když vstával ze země a třel si zadnici. Odvlekl stažené zvíře na okraj rokle a shodil je dolů do propasti. Pardál metal směšné kozelce přes balvany, chvíli sjížděl dolů s kusem urvané stráně porostlé kapraděmi a pak zas udělal kotrmelec po hlavě dolů, až konečně kdesi uvízl. Harmen se díval, jak padá. Pak se obrátil, vyhledal chráněné místo mezi keři a tam pěkně pověsil kůži chlupy dovnitř. „Tak,“ povídal si nahlas, „teď jen aby pěkně svítilo sluníčko.“ Na to však nebylo ani pomyšlení. Od západu se ustavičně hnaly těžké šedivé mraky; a když jejich neurčité okraje splynuly, zčernaly a vylily na zemi proudy vody, kterou byly obtíženy. Pak prosvitlo světlejší místo na obloze, ale snad právě proto vypadalo nebe ještě bezútěšnější a smutnější. Hory na východě, které se dříve při východu slunce tak krásně odrážely svou modrou barvou od zlatého nebe, nebo večer, když slunce zapadalo do moře, žhly ve fialovém soumraku nastávající noci, schovaly se teď za závoj deště. Když se
- 287 -
někdy roztrhly mraky a bylo vidět hory, strměly jejich vrcholky tak hrozivě a byly tak černé, že pohled na ně skličoval. Harmen se ještě chvíli potuloval sám a sám, ale nic mu nebylo po chuti. S velkým trnem v patě, který si vytáhl nožem teprve po dlouhém vypichování, slezl dolů po spouštěcím můstku. V jeskyni bylo tma. Padde ležel, ustavičně blouznil a kamarádům neodpovídal na žádnou otázku. Snažili se rozdělat oheň z trochy dříví a z kokosových vláken, které si nanosili do jeskyně, aby se tam usušily. Nikdo ovšem nedoufal, že by se jim to podařilo. Všecko bylo ještě vlhké. Tu se chlapci posadili k vchodu do jeskyně a hleděli mlčky do rokle. Z hloubky vystupoval soumrak, vylezl již na kraj protějšího svahu, který se do té doby zřetelně rýsoval na obloze a nyní ponenáhlu splýval, takže hoši viděli jen vysokou šedivou stěnu. Šedivá stěna se přibližovala čím dál více; v tom pomalém blížení bylo něco skličujícího. Viděli ještě na dvacet loket před sebe, nyní na patnáct, teď už jen na dvanáct, na deset… Jako by se jim hůře dýchalo… Tmou vyletěl vzhůru velký krkavec, jakoby s ochromenými perutěmi, přeletěl hochům těsně nad hlavami a zakrákal. Pak zmizel nad šedou stěnou. Jako předříkávač na pohřbu, připadalo Harmenovi. Vzadu v temnu jeskyně seděla Dolima u Padda. Naklánějíc k němu hlavičku, vyprávěla starou pohádku o dešti a rýžovém zrnku. Jejím tichým, zpěvavým hláskem se Padde upokojil a usnul. Nazítří déšť, déšť, déšť. Rolf hledal s Dolimou kolem jeskyně léčivé bylinky. „Vidíš tuhle rostlinku?“ zeptala se Dolima. „Sníš-li její lodyhu, budeš silný! Je to sidagori lelaki. A tohle je duan tudur – tiduran! A nemůžeš-li spát, můžeš si dát větvičku téhle rostlinky pod hlavu. Ale já znám málo léků. Dukun zná všechny! A dukun může zahnat na útěk i zlé duchy.“ Rolf natahoval uši, neboť všecko, co povídala, mělo pro něho velký půvab. Harmen se v jeskyni nudil a odpoledne se vydal s Hájem ven. Šli po stezce, ale jiným směrem, a dostali se na jinou stezku. Harmen se chvíli po ní brouzdal, pak se náhle zastavil u suchého - 288 -
místa, vyčnívajícího nad vodou, a pozorně si je prohlížel. Hajo se přiblížil. V rozbahnělé hlíně byly otisknuty dvě hluboké stopy nějakého dvoukopytníka. „Mohl by to být jelen, Harmene?“ „Co jiného,“ odsekl Harmen, „snad ne stonožka? – Prosím!“ A ukázal Hajovi chundel hedvábné srsti, který uvázl v trní. „To je jelení srst a nic jiného.“ „Pověz, Harmene, mohli bychom ho chytit?“ „Budu o tom dumat,“ řekl Harmen a opravdu se zamyslil. Hoši se pomalu loudali zpátky. Než slezli po žebříčku do rokle, uřízl si Harmen několik kousků tenkého rotangu. Toho večera byla nálada v jeskyni všelijaká, jen ne růžová. Paddovi bily horečně tepny na spáncích a na zápěstí; dýchal těžce. Rolf a Hajo se dívali smutně ven na šedivou dešťovou záclonu. I Jobek, sedící u vchodu jeskyně, smutně koukal lesklýma psíma očima. Pak se zachvěl, zalezl do jeskyně a tam se zkroutil s hlubokým vzdechem vedle Padda a strčil mu hlavu pod bradu. Dolima třela na plochém kameni bylinky, udělala kašičku a přiložila ji nemocnému na prsa. Jediný Harmen si zachoval veselost; nedbaje smutné nálady v jeskyni, pobroukával si jakousi písničku a pletl cosi z rotangu. „Co z toho chceš uplést?“ zeptal se Rolf. „Hádej, hádej, hádači,“ odpověděl Harmen a mrkl na Hajá, aby držel jazyk za zuby. Rolf zmlkl, trochu uražen. „Však uvidíš,“ promluvil Harmen za několik minut. „Nejsem vůbec zvědavý,“ odpověděl Rolf odmítavě. Harmen cosi zabručel, ale za chvilku zase zpíval: „Byli tři námořníci…“ Hajovi bylo smutno při holandských písničkách, a když Harmen spletl novou smyčku a pln pýchy ji držel před sebou a pobízel: „Strč do ní hlavu, Hajo, abych viděl, stahuje-li dobře!“ Hajo ani nemohl odpovědět. Vstal a šel k Paddovi. „Padde… spis? „Hajo,“ vzlykal Padde, „je mi tak zle, Hajo…“ Hajo zhluboka vzdychl: „Buď statečný, Padde. Jen co vysvitne sluníčko…“ „To já už neuvidím,“ vzlykal Padde. „Ticho, ticho!“ Hajo si lehl a za chvilku usnul, ale v spánku se mu řinuly slzy po tvářích.
- 289 -
Kolem zpíval déšť. Chvílemi jako by se šumění zmírnilo a změnilo v ťukání, pak však bil déšť ještě prudčeji do země; a naděje, že slunce nazítří zazáří na vrcholech hor, potuchla, sotva vzklíčila. Všichni se složili k spánku. Ale uprostřed noci vyskočil Harmen a hodil dýkou po něčem lesklém, po něčem, co syčelo a kroutilo se a hledalo, kudy pryč. Jobek sikočil na zadní stěnu jeskyně. Srst se mu zježila. Do jeskyně se vplížil had. Druhého dne vstali hoši unaveni. Když totiž spatřili nočního hosta, nikdo z nich už nemohl ani oka zamhouřit. „Ano, had tu ovšem hledá teplo,“ řekl Rolf. „Co proti tomu uděláme?“ „Zabijeme ho,“ navrhl Harmen. „Tak se aspoň zbavíme jeho nepříjemných návštěv.“ Ostatní se tvářili ustaraně. Po nuzné snídani – měli jen kokosové ořechy – vyšli si hoši ven. Rolf chtěl jít na hlízy, na ovoce a na jedlé kořeny a Hajo s Harmenem šli společně klást oka. Když přišli na postranní stezku, vykřikl Harmen překvapením: „Byl tu zas. Jen se podívej!“ A Harmen ukázal na otisky kopýtek, do nichž ještě ani nenateklo vody. „Šel tudy před necelou minutou! Kdybych byl položil oko o čtvrthodinku dříve, už by byl chycen!“ „Škoda,“ vzdychl Hajo, „jakpak chceš nastražit oka?“ „Asi tak na pět stop od země,“ řekl Harmen. „Pak ovšem záleží na jelenu, bude-li chtít vběhnout do léčky.“ A Harmen vykonal pytláckou práci tak obratně, jako by to byl dělal už častěji. „Podívej se,“ pravil spokojeně, „teď položím oko semhle dolů; do toho může jelen šlápnout, bude li mu libo!“ „Když tak líčím oka,“ mluvil Harmen zamyšlen, když se loudali dále, „musím si vzpomenout, jak jsem kladl oka za hrází v Hoornu. Jednou jsem jich měl sedm za den! Na to jakživ nezapomenu: bylo to na podzim roku 1616, sedmého listopadu – pak řekni, že sedmička není šťastné číslo! Sedm tlustých králíků, a Harmen měl plnou kapsu centůl Druhý den mi vběhl do oka zajíc, který vážil dvanáct liber! Ovšem, člověk musí znát jejich cesty, rozumíš? Jiní také líčí oka, a nechytnou ani pírko! Dlouhý Lojzek mi jednou vyfoukl oko. Totiž, - 290 -
sebral pěkně zajíce a oko zase položil. To se rozumí! Těbůh! Už na deset kroků jsem si řekl: To mi byl jistě v patách ten pálený kostelník, podobaný Lojzek! Všude po zemi samá srst a oko hezky uvolněné, ano, Harmen je okraden! Praštil jsem ho mezi oči a vyplatil jsem mu za zajíce dvanáct a půl liberního. Později mi řekl Ruda, že prý mi vyfoukl zajíce z oka on. No, povídám, tomu tlučhubovi Lojzkovi přece jen neuškodili výprask, aspoň ví, co by dostal, kdyby někdy měl chuť strkat podobané pazoury do mých ok! Od Rudy něco snesu, to se ví, ale když vidím Lojzkovu pomačkanou hubu, už mám vztek. Později chodíval Lojzek lovit ryby zrovna vedle mne. ‚Jdi pryč, ty tyčko!‘ povídám. A už je v prachu. A vyplaší mi z druhé strany kanálu štiku, na kterou jsem číhal. Tak jsem se jednou postavil za něho. „Tamhle je krásná štika!‘ povídám. ‚Se ví!‘ řekne ta žížala. Vtom do něho šťouchnu, až vletí do kanálu. ‚To tys udělal!‘ řekne Lojzek divoce. ‚Nepamatuju se,‘ povídám. ‚Lojzku, mám tě naučit, že si nemáš sedat vedle druhého rybáře?‘ – ‚Vždyť nesedím vedle tebe!‘ povídá ta dršťka. Jářku: ‚Ne, teď ne, ale tu štiku jsi mi splašil.‘ – ‚Dokaž to!‘ řekne ta tasemnice. ‚Já to nemusím dokazovat,‘ povídám, ‚ryby plavou za tebou, protože máš taky takové rybí oči! Dej mi mou štiku! A budeš-li ještě mlít hubou, je konec našemu přátelství, rozumíš?‘ – No a pak vzal do zaječích.“ Hoši se zase vrátili na rovinu. Rolí jim přišel vstříc. „Neviděli jste Dolimu?“ Udivené tváře obou hochů byly jasnou odpovědí. „Já tomu nerozumím,“ řekl Rolf. „Před chvilkou jsem se vrátil a našel Padda samotného. Snad šla zase na koření, ale proč mi to neřekla? Byl jsem přece tady blízko…“ Mlčky, s rukama na kolenou, seděli hoši celé odpoledne u vchodu jeskyně a dívali se ven. Snad je Dolima opravdu opustila? To by bylo hrozné! Plni smutku vzpomínali na Dolimin zpěvavý hlásek, na její jemnou tvář s velkýma očima... Za několik hodin poklesli na mysli. Dolima je pryč a s ní všecko, co v téhle zemi měli ještě rádi. Kdyby raději byli už zas na pobřeží! Moře znali! Vsedli by na prou a odpluli by. Kam? Na itom nezáleží, jen pryč, pryč, pryč z této země! - 291 -
Najednou… Kdo je to tam? Hoši vyběhli ven. Dolimo! Dolimo!! – A koho to má s sebou? Vedle ní stojí hošík, slabounký chlapec s velkýma odstávajícíma ušima. Když spatří hochy, objeví se v jeho dokořán otevřených očích nesmírný údiv. Udělá pohyb, jako by se chtěl dát na útěk. „Ikut sadža, Salejman,“ řekla Dolima. „E – e, mari,“ vpadl jí do řeči Rolf. „Džangan takut… neboj se.“ Hnědý chlapec s hrdým jménem Salejman zaváhal, zafuněl a pak opatrně sestupoval po žebříčku se sarongem shrnutým mezi kolena. Salejman nebyl zrovna krásný; ruce a nohy měl vyzáblé a jako vyřezané z tmavého dřeva a jeho kolena a lokty vypadaly jako velké suky v dřevě. Také záda měl hranatá a hrbatá – a ostatně byl od hlavy po paty samá jizva. Rolf se podíval tázavě na Dolimu. „Salejiman se mnou přišel, aby udělal oheň,“ řeklo děvče. Malý vyzáblý bůh ohně vytáhl ustrašeně ze sarongu dvě dřívka a díval se na Rolfa všelijak, jen ne klidně. Chlapci hleděli na hocha náhle docela jinak a přátelsky mu kynuli. Jen Jobek nedůvěřivě vrčel – a ta nedůvěra ještě vzrostla, když Salejmana očichal a ten ho kopl hubenou kostnatou nohou tak, že by to Jobek jakživ nebyl očekával od takového mrňousa. Salejman ho kopl, jako by se to rozumělo samo sebou, a ani nemrkl očima, jimiž stále ještě patřil udiveně Rolfovi do tváře. „A Salejman mi slíbil, že nám přinese trochu jídla, není-liž pravda, Salejmane?“ zeptala se Dolima. „E – e,“ dotvrdil Salejman. „Tak začni!“ řekla Dolima. „E – e,“ Salejman se sklonil nad kokosovými vlákny, která hoši včera marně zapalovali, a začal třít dřívka. Jeho nos dosahoval takřka k zemi a zadek, stejně hubený a kostnatý jako ostatní tělo, trčel pyšně vzhůru. Když asi deset minut pilně pracoval, začal foukat – a vyskočily jiskry. „Pomalu foukat!“ zvolal Harmen a sehnul se k Salejmanovi. Ten se zarazil; asi vteřinu si hleděli Salejman a Harmen mlčky do očí. Pak domorodec vrtěl dřívkem rychle dál. Tu zase vylétly jiskry; Salejman ia Harmen se div navzájem neodfoukli, ale.. z kokosových - 292 -
vláken přece jen vyšlehl plamínek! Foukat, hoši! Ještě kousek suché kokosové slupky! Obláček modrého dýmu vystupoval mezi hlavami foukajících a zůstal nad nimi viset jako věnec vítězů… Měli oheň! Hoši se na něj dívali, jako by našli poklad. Ach, jaké veselí přinesly najednou šlehající plameny! Podrž nad nimi ruku! Příjemně hřejí, není-liž pravda? Najednou byla jeskyně osvětlena až do nejzazšího koutku. „Děkujeme ti, Salejmane!“ Z těchto slov Salejman usoudil, že může beze všeho odejít. Zastrčil si dřívka do sarongu, batikovaný sarong si shrnul mezi kojena a vylezl nahoru po žebříku. „Přijdeš zítra zas, Salejmane?“ zeptala se Dolima. „E – e,“ slíbil Salejman. Podíval se ještě po očku plaše zpátky a uháněl v lijáku pryč. „Jak jsi na to připadla?“ zeptal se Rolf Dolimy. Děvče se usmálo. „Hrál si zrovna s kamarády. Tak jsem ho poprosila, aby šel se mnou a udělal oheň. Ti hoši o tom ani neceknou. Víte, jak mu říkají?“ „Vždyť se přece jmenuje Salejman!“ řekl Rolf. „Ano, ale říkají mu Si-Kampret! Netopýr! To proto, že má takové velké uši jako netopýr. Ale to on ovšem neslyší rád! ‚Jak se jmenuješ?‘ zeptala jsem se ho. ‚Si-Kampret!‘ volali ostatní, ale on sám řekl: ‚Salejman!‘ Tu jsem se tvářila, jako bych ostatní neslyšela. Ano, před děvčetem se chce ovšem ukázat.“ „E – e,“ řekl Rolf. A Dolima se smála.
SALEJMAN PÍSKÁ NA FLÉTNU Hochů se zmocnila jakási ohňová horečka; nanosili tolik dříví, jako by měli narovnat hranici. A když u vchodu vzplál vysoko oheň, usedli vzadu v jeskyni a povídali si. Ach, jak se cítili bezpečni za Tou ohnivou stěnou! Také Paddovi bylo veseleji při příjemném teple ohně. Těžce dýchal a díval se na strašidelné přízraky na zadní stěně jeskyně.
- 293 -
Dolirna se snivě dívala do plamenů. Tu znenadání začala zas vyprávět a hoši ji poslouchali, jako by poslouchali hudbu. „Dříve nebyl nikde na zemi oheň, jen na horách. Lidé nevěděli, jak oheň vzbudit, a neznali jeho moc. Tehdy žil jeden chudý člověk; byl tak zbožný, že duchové s ním pocítili soustrast. Spal vždy na tvrdém kamení a obětoval jim poslední sousto. Tu mu řekli duchové: ‚Protože jsi byl tak zbožný, učiníme tě nejbohatším ze všech lidí. Darujeme ti oheň.‘ – ‚Oheň?‘ zeptal se zbožný muž udiveně. ‚Co to je?‘ – ‚To uvidíš,‘ odpověděli. ‚Nemusíš dělat nic jiného než ťuknout o sebe těmito dvěma bambusovými dřívky – a říkat při tom toto zaklínání.‘ A duchové vyslovili zaříkadlo. Když muž klepl bambusy o sebe, vyskočily jiskry a hůlečky se vzňaly. ‚Teď vidíš, co je oheň!‘ řekli duchové..Používej ho k dobrému: vař na něm jídlo a rozžehni jej, až nastane tma – pak se rozprchnou zlé myšlenky.‘. Zbožný muž se díval s radostí na oheň, který vyskočil ze dřeva. ‚Jak je teplý! A jak veselý! Počkejme, ukáži jej lidem.‘ A utíkal do svého kampongu. Cestou však potkal souseda. Ten byl bohatý a na chudáka se téměř ani nepodíval. ‚Dobrý den, Dajiku!‘ pozdravil chudák boháče, ale boháč neodpověděl a šel bez pozdravu dál. To chudáka roztrpčilo. 1 napadla ho zlá myšlenka. Hoří-li bambus, pomyslil si, bude hořet také dům mého bohatého pyšného souseda. Přidržím plamen pod střechou jeho domu. A pospíchal do velkého, krásného domu Dajikova. Když tam přišel, klepl honem hůlčičkou o hůlčičku… ale tentokrát oheň nevyšlehl… To se rozumí, řekl si chudák, vždyť při tom musím říkat zaklínání. Jakpak honem zní? Bismilla… což to nebylo tak: bismilla? A pak? Ať přemýšlel sebevíc, nemohl si na zaříkadlo vzpomenout. To je trest za mé zlé myšlenky! řekl si sám k sobě. Duchové mi vzali zaříkadlo a já jsem chudý jako dřív. – Ale chudák věděl, co to znamená být chudý! ‚Chci rozdělat oheň!‘ řekl a třel dřívka o sebe, třel a třel… ‚Dřívka jsou už teplá! Oheň jistě není nadarmo pryč!‘ řekl po chvilce. ‚Teď už je dřevo tak horké, že je sotva udržím v ruce. Hu! To je dřina. Jsem unavený, jako bych kopal celý den na svém políčku. Počkejme… oheň je tu!‘ – Vtom vyskočila z bambusu jiskra na jeho sarong; sarong se vzňal… A chudák uhořel... Ale boháč viděl z okna, jak chudák rozžehl oheň. I poručil
- 294 -
svému služebníkovi, aby třel dřevo, až vyskočí plamen. Tak poznali lidé tajemství ohně. Zaříkadlo však nezná nikdo…“ Když dozněl dívčin sladce plynoucí hlásek, ztichlo všecko v jeskyni. Harmen ještě přiložil na oheň trochu dřeva; hrozně praskalo a syčelo; plameny olizovaly strop jeskyně. Hoši se div neupekli horkem. „Je to přece jen příjemné!“ pochvalovali si. A usínali zase s větší nadějí. Druhého dne byly přeháňky, pršelo jen chvílemi, ale obloha byla stále ještě šedivá jako srst krysy. Už za časného jitra se objevil nahoře na žebříku Salejman s netopýříma ušima. „Už jsi tu, Salejmane? Pojď dál!“ zvala ho Dolima. Salejman ukázal své poklady; prasklý hrnec, hroudu uvařené rýže v banánovém listě, trochu koření a několik banánů. „Ty jsi hodný, Salejmane!“ chválila ho Dolima. „Přijdeš zítra zas?“ Salejman přisvědčil: „E – e,“ „Máš s sebou suling?“ Salejman přisvědčil. „Mohl bys nám zahrát?“ Salejman zase přikývl. „Zahrej nám tedy!“ Salejman váhá, rýpe se v nose. „Netroufáš si?“ Salejman se začervená, odvrátí se a dívá se na oblohu. „Odvážíš se zahrát mi, až se dnes večer setmí?“ „E – e,“ ozve se ze Sálej manových úst. A Salejman opět leze vzhůru po žebříčku, zastrčiv si pěkně sarong mezi kolena. Jeho hlava už vyčnívá nad rovinou; rozčepýřený chundel vlasů nad tenkým krčkem a po stranách velikánské uši. Jsou průhledné. Harmen a Hajo se toho jitra vydali k okům a jejich zklamání bylo veliké, když se ukázalo, že do ok se pranic nechytlo. Vrátili se do jeskyně a našli Dolimu, jak něco vaří. Uplácala si z hlíny jakési ohniště, a to se v ohni vypálilo, takže bylo, tvrdé jako kámen; na ně postavila hliněný hrnec; tato nádoba, darovaná Salejmanem, byla prvním kusem domácího nářadí našich tuláků. Vařila v něm jakousi polívčičku ze všemožných bylinek, zavařila do
- 295 -
ní rýži, která hned zezelenala, nakrájela několik plátků banánu a strčila jídlo Paddovi pod nos. Ale chudák hoch nemohl do sebe nic vpravit. „No tak, Padde!“ řekl Hajo. „Vždyť to tak krásně voní! Ty jen piješ! Musíš přece taky jíst!“ Padde vzal Hajá za ruku. ,,Hajo…“ A začal křečovitě vzlykat. „Já dobře vím; vy chcete jít dál a musíte se pro mne zdržovat… Raději bych umřel… pak byste mohli… pak byste mohli…“ Slzy zdusily Paddova slova. „Vy všichni jste mnohem silnější než já a máte větší kuráž; jsem vám na obtíž; vždycky jsem vám byl na obtíž…“ „To je nesmysl, Padde!“ zahučel Hajo, jemuž se už také draly slzy do hrdla. „Nikomu nejsi na obtíž, a zejména mně jistojistě ne! Kolikrát jsme šli spolu na jablka do klášterní zahrady u svaté Kláry! A myslíš si, že by mě to bylo zpolovice tak těšilo, kdybys se mnou nebyl ty?“ Padde políbil Hajovi ruku. „Hajo! Ano, to je ono; já tady nejsem doma, v téhle zemi, v téhle strašlivé zemi. Patřím do Hoornu! Tam bych snad mohl ještě něco vydělat pro maminku a pro bratříčky a sestřičky. Kdyby mě tak strýček ještě chtěl vzít do pivovaru… Taky jsem doufal, že si přivezu domů hezkou hromádku peněz – a teď je všechno v prachu…“ „Ale ne, Padde,“ těšil ho Hajo, „na zpáteční cestě si zase vyděláme peníze a nevrátíme se domů s prázdnou kapsou. Jen kdybychom už byli v Bantamu! Když Dolima vypráví, vždycky mi připadá, že se odtud jakživi nedostaneme; vždycky se mi zdá, že se najednou všecko tak hrozně zvětšuje a já sám se cítím tak malý a tak cizí v téhle zemi… Ale my, Padde, my se jakživi neopustíme, rozumíš? Spolu jsme se vydali na cestu, spolu se vrátíme domů!“ „Hajo,“ vzlykal Padde, „takový, jako jsi ty, je jen jediný na světě! To jsem vždycky říkal, když ti pitomci proti tobě něco měli. Dlouhému Leenovi jsem dal po hubě!“ „No tak, že už přece máš zas trochu odvahy?“ „Ano. Vždyť my se přece odtud dostaneme, viď, že jo?“ „Neboj se, Padde!“
- 296 -
Za soumraku přišel Salejman znovu; tentokrát „štípl“ ještě víc: několik vajec, ještě jeden hliněný hrnec, tři sušené ryby a osm kukuřičných klasů. „Už to nedělej, Salejmane,“ řekla mu Dolima, „nechci, aby to zpozorovali a měli tě za zloděje.“ Salejman se zahanbeně odvrátil. „Máš s sebou zase suling?“ „E – e.“ „Zahřej mi něco, chceš?“ Salejman přisvědčil, dřepl opatrně k zemi a vytáhl na světlo boží flétnu. Byla to píšťala z bambusu s vypálenými dírkami: v hubičce byla vyříznuta úzká štěrbina. Salejman se plaše poohlédl po chlapcích, kteří s údivem čekali, co se bude dít. „Jen hrej, Salejmane,“ řekl Rolí vlídně, vybízeje ostatní, aby se posadili. Salejman ještě chviličku váhal, odfrkl, zadíval se do šedivého vzduchu a pak přiložil flétnu vážně a důležitě k odulým rtům. Z nástroje vyšel protáhlý nosový zvuk jako vzdálené volání nočního ptáka. Po něm následoval vyšší tón, stejně protáhlý a teskný. Pak flétna zazvučela o tón níže, vrátila se k první notě, měkce se přehoupla přes druhý tón a zazpívala třetí, tajemný tón, doznívající v krátkém vzdechu. Potom hrála v hloubce, táhle a lkavě. A pak postupně zase vzhůru: silně a odvážně. A najednou:… tydlityd! tydlityd! tydlityd! docela vysoko hrozně falešně… A přece ne falešně! Cožpak může pták zpívat falešně, třeba švitoří tak vysokým hláskem? Salejmanova tvář byla stále vážná. Nyní vyluzoval z mlhy něžné volání jako bledé paprsky a slyš! Nápěv, kolébavý, jemný nápěv, který by nedovedl zahvízdat po Salejmanovi nikdo z ho hochů. Tóny běžely tak rychle za sebou, že si nemohli zapamatovat ani jediný z nich. Kromě toho byly ty zvuky mlhavé a znenadání zmlkly. Pak dlouhý, smutný trylek, tóny klouzají dolů a zas tupý, nekonečný zvuk, v němž se chvělo cosi jako svit měsíce v noci na moři... Salejman přestal hrát. „Byl to měsíc?“ zeptala se Dolima. „E – e.“ Salejman pohlížel zamyšleně ven do deště, kde noc začala spřádat svá vlákna. - 297 -
- 298 -
„Dovedeš zahrát také potok?“ zeptala se Dolima. „E – e,“ odpověděl Salejman. „A krokodýla? A hada? Zahrej hada!“ Mladý umělec se chvilku rozmýšlel a pak přiložil flétnu ke rtům. Slyš! Had se plíží! Syčí, plachou hlavu vztyčenou; syčí! Z nástroje se linou zvuky pomalu, s nečekanými, lstivými obraty; Salejman pohybuje v taktu hubenými zády. Had se zastaví. Syčí cosi jemným, rozpoltěným jazýčkem, plazí se ještě dále, obrátí několikrát slídivě hlavu, pak se pomalu svine do klubíčka… „Můžeš tím přilákat hady, že?“ otázala se Dolima. „E – e.“ „Zahrej oheň!“ Salejman obrátí pohled k ohni, přiloží flétnu ke rtům a – slyš! Už tu tančí plamínky. Závan větru přelétne přes rokli jako unavený pták, ještě se trochu hýbe, rozfouká plameny, takže vzplanou výše. Flétna zpívá s větrem. Teď zmlkne; plameny se utišují. Flétna hraje tichounce. – A pak začne Salejman blouznit. Upírá oči strnule do ohně; zřítelnice má vytřeštěné, bělmo se blýská v hnědé tváři, která ještě ztmavne námahou. Salejman vykouzlí divoký požár. Rudé plameny vystehují z hloubky, jsou jasně žluté a zužují se v dlouhé, kroutící se jazyky. Huú… í, huú… í! – Konečně Salejman zmlkne, oddychuje, má na rtech vítězný úsměv. Pak náhle jako by něco polkl, podívá se plaše na svou flétnu. „Teď zahrej ty dva ptáky!“ řekne Dolima. „E – e.« Slyš! Už zpívá jeden pták! Vzhůru a dolů, trylek jasný jako křišťál. Protáhne vábivé volání… Z hubeného, ošklivého hocha s netopýříma ušima, z hocha posetého jizvami, vychází jakési kouzlo. – Teď druhý pták. Ach, ten chce napodobit prvního, ale nedaří se mu to! Škrábe se od jedné noty k druhé, nafukuje se, když se mu konečně podaří nějaký trylek, dělá dlouhé přestávky. Pak konečně zazní vábení. Zní chraptivě a nejistě. Dolima se směje. „Poslyš, ty umíš dobře hrát! Kdo tě tomu naučil?“ Salejman mlčí,, dívá se vzhůru a frkne.
- 299 -
„Teď mi zahrej nejkrásnější píseň, kterou umíš, Salejmane!“ řekne Dolima. Salejman pohlédne na Dolimu plaše, vábavě. Pak přiloží flétnu k ústům, zavře oči. Začne tichým, smutným tónem; tóny se pomalu vlečou. Pak přestávka – a náhle se ženou vzhůru, jako by se chtěly z výšky rozhlédnout. A pak následuje něžná sladká melodie, pokračující tichými, lehkými kroky a stoupající ustavičně vzhůru až do oblak Salejmanovy obraznosti. Salejman má tu melodii rád; nápěv jde do hloubky a pak se zas vznáší vzhůru, jako když se úponky vína, plné něžného květu, vinou okolo tyče… Potom melodie znenadání skončí ostrým tónem, jako by ji přerval nějaký zlý hoch. Salejman odtrhne flétnu od úst, nabere dechu a zas ji přiloží ke rtům. Hraje dál, touž tesknou melodii jako předtím. Stále měkčeji a jemněji, až konečně zmírá poslední tón… Pak otevře Salejman oči a dívá se strnule do nebe. Dolima se zeptá: „Co to bylo, Salejmane?“ Salejman mlčí. – Velká slza se mu zaperlí v oku. „Jak se jmenuje ta píseň?“ naléhá Dolima. „Jmenuje se… Salejman?“ Salejman honem vstává. „Musíš už pryč?“ Salejman s odvrácenou tváří přisvědčí. Pak vyhrabe ze sarongu krabičku o otevře ji. Na dně je přilepena světluška. Ta má chránit Salejmana před zlými duchy na zpáteční cestě. Hoši se nyní dívají na chlapce s netopýříma ušima dočista jinak. Když si vyhrne sarang, než vstoupí na žebříček, zašustí v křoví had a vine se dolů se svahem rokle. „E, gagit?“ vzkřikne Salejman zděšeně a vyletí s flétnou a zlodějskou lampičkou“ vzhůru po žebříčku. Harmen zhluboka vzdychl: „Kdybych tu měl housle, zahráli bychom spolu krásnou písničku!“ Nikdo neprojeví stejné přání, ale Harmen si toho naštěstí nevšimne. Jobek leží Paddovi v náručí a chrápe. Před chvilkou by si byl rád zanotoval s flétnou, ale dostal za to od Harmena kopanec, a jako obyčejně hledal zapomnění v spánku a také je našel.
- 300 -
„Sníme něco, než půjdeme na kutě?“ zeptá se Harmen. „Pro tu flétnu jsem na všecko zapomněl: chtěl jsem upéci nějaký kukuřičný klas.“ Nikomu se nechce do jídla. Chlapci honem naházejí do ohně trochu dřeva – a jdou spát.
HARMEN NAJDE KŮZLE Nazítří vyskočil Harmen s výkřikem. „Slunce! Slunce svítí!!“ Bylo už vysoko nad horami. Plálo jako ze zlata. Jeho milé teplo naplňovalo údolí, z něhož vystupovaly páry. Celá obloha byla modře namalována, ještě se leskla čerstvou barvou. Na stromech vyrostly svěží zelené výhonky; květy na keřích byly jako pestré skvrny, bílé a červené, žluté a modré. – A slyš, jak v stromech hlaholí ptáci! Tu kolem větví metají kozelce zelení papoušci s šedivými hlavičkami a světle žlutými křivými zobáky; tamhle poletují a vrkají bronzově zelení holubi, cukrují hrdličky, skalní holubi s perlově šedivými letkami a s břidlicově červenými pláštíky, na nichž září bronzový odlesk. Když přeletují z větve na větev, kapou na zem diamanty rosy. A kolibřík letí obloukem k takovému padajícímu drahému kameni a chytí jej ve vzduchu… Velcí motýli – králové! – bloudí květ od květu, před každým kalíškem se podle motýlího mravu pokloní, totiž tak, že spustí křídla a pak je zas slavnostně zvednou a vzpřímí – pomlouvají ty tuhé, barevné, nesmírně ozdobné věcičky, pomlouvají, aby zalichotili květinám, jiné květiny, a když se kolébají a hoví si na zlatých poduškách květinového lůžka, laškují se slunečními paprsky. Jak dobrotivě vyhřívá slunce promoklé šaty! Hoši sedí před jeskyní, hledí u vytržení přes rokli. Jak nádherné jsou nyní zelené stráně s velkými šedivými skvrnami skal, které ještě včera vypadaly tak smutné! Nyní jsou plny barev a zeleň kolem nich je tak rozmanitá. Jak krásně je teď na rovině! Odkud se najednou bere všecek ten život? Kde se skrývali všichni ti ptáci a ptáčkové, kteří teď plní svět svým švitořením a šveholením? Kde se skrývali všichni ti pestří broučci a všechen ten hmyz, který se nyní vznáší smělými, - 301 -
půvabnými spirálami do vzduchu? Hle, tamhle pod stromy se třepatá létací dráček s roztaženým červeným padáčkem, s ocáskem nataženým dozadu jako kormidlo. Zvířátko narazí na strom a pak vzlétne vzhůru. Hoši se protahují na slunci. I stromy se protahují; zdá se, jako by se napínaly i jejich kořeny a jako by větve rozpínaly náruč k slunci. Také květiny, sklánějící ještě včera mdle hlavičky, se vzpřimují: závodí, která přiláká více broučků a motýlů. Padde vylezl ven. Ostatní se leknou, když vidí, jak mu zbledla a zhubeněla tvář a jak má vyhaslé oči. – „Pojď, Padde, posaď se trochu na sluníčko! Ještě je dobře sneseš. Není to takhle příjemné?“ „Krásné…,“ vzdychá Padde. Pak zavře oči a těžce dýchá. Prozatím nemohou pomýšlet na další cestu. Hajo a Harmen se zase šli podívat na svou léčku, ale ani tentokrát tam nenašli chyceného jelena. „Ať jsem Matěj, rozumím-li tomu!“ zvolal Harmen lítostivě. Zároveň se div nepřekotil přes stříbrného bažanta, který byl zajat dřív, než se nadál. Byl to kohoutek, skvěle zbarvený, dvě velká pera v ocase měřila jistě půldruhého lokte. Když přišli domů, Rolf byl v pilné práci. Snažil se trochu upravit jeskyni, aby se v ní lépe bydlilo. Trhal suchou trávu a pokrýval jí ‚zemi, která byla teď pružná jako měkký koberec. Před jeskyní napjal pardálí kůži na několik tyček, takže tvořila jakýsi stan, pod nímž ležel Padde ve stínu, ale přece na čerstvém vzduchu venku. Rolf se obdivoval úlovku. „Z bažanta bude výborný oběd. A Dolima šla na ovoce a na bylinky; z toho může navařit ledacos dobrého; kromě toho máme ještě rýži, několik usušených ryb, kukuřičných klasů, dvě vejce pro Padda, hrnce na vaření… Harmen se plácl radostí do kolen. Vždyť sluníčko všechny rozveselovalo – a všichni byli hned jako vyměnění. Harmenovi se už začal loupat zátylek a ruce. „Budeme-li tu muset ještě zůstat, uděláme si také nějaký nábytek,“ řekl Rolf. „Co byste tak řekli několika lavicím a stolu?“ „To by se nám líbilo,“ odpověděl Harmen. „A nějaké skříně do zdí, abych si tam večer mohl pověsit šaty!“ Poslední slova zněla hodně trpce. - 302 -
„Postarám se o to,“ sliboval Rolf s úsměvem. „Pomoz mi dnes trochu, Hajo!“ ‚To tedy půjdu zase sám!“ řekl Harmen. „Podívám se, nechytil-li bych něco za peří!“ A ozbrojen kopím, vydal se Harmen na lov. Měl nepokojnou krev – to dělalo sluníčko. Klestil si nazdařbůh cestu. Šust! Tu se mihla ještěrka. A tu… pod nízkými keři cupital jakýsi pták, podobný koroptvi. Harmen sebou mrskl na zem, ale těbůh! Škrábanec po tváři, trní v prstech! A koroptev? Měla zlatý ocásek! Přišel na volné prostranství. Jak tam bylo ticho! Jako v kostele. Počkejme, není tamhle holubí hnízdo? Harmen už byl na stromě. Ovšem, sám milostpán sedí na hnízdě! Holub tušil blížící se neplechu – odletěl, ztropiv velký poplach. „Měl jsi načase,“ povídal Harmen, „kdybys byl zůstal ještě chvilku sedět… Dvě vajíčka! Jestlipak budou čerstvá? Holub už na nich seděl…“ Harmen si prohlížel vejce proti světlu. „Myslím… Dobrá, dám-li je potom na chvilku do vody, poznám to.“ Schoval vejce do úst a slézal dolů s nadmutými tvářemi. Prask! Větev praskla: Harmen se právě včas chytil druhé větve, visel chvíli ve vzduchu, pak zas vyšvihl nohy na kmen a vyplivl žlutou vaječinu z úst. „Přece jsou naseděná,“ bručel a plival; dostal se zas na pevnou půdu, utrhl ovoce, které se mu právě namanulo pod ruku – podlouhlý zelený plod, na konci podivně zašpičatělý –, a kousl do něho, aby se zbavil chuti zkažených vajec. Ale našemu ubohému bývalému kuchtíku vhrkly slzy do očí. S odporem vyplivl zelené ovoce. Španělský pepř! Ticho! Co to slyší? Ovce?? Harmen se prodíral opatrně tím směrem, odkud slyšel hlas. Tu… (Harmen pokukoval mezi stromy) uviděl kůzle. A uvázané! U kolíku! A bylo v jakési chodbičce. Po obou stranách byly do země zapuštěny silné trámy. – Tomu všemu Harmen nerozuměl ani za mák… uvázané kůzle zde v lese, kde přec bylo vydáno napospas tygrovi… Načpak je ta chodbička? A proč je provaz tak krátký? Vždyť se ta chudinka sotva může pást! – Počkejme! Vždyť to je asi tygří jáma! Opravdu! Tu uviděl Harmen po obou stranách v trávě padací dvířka! Až si přijde tygr smlsnout na
- 303 -
kůzleti, řeknou dvířka: klap! A tygr bude bezpečně schovaný! „Méé-é!“ mečelo ubohé kůzle. „Buď zticha, přijdu za tebou,“ sliboval Harmen soucitně. „Harmen tě nenechá sežrat tygru! Jen počkej, můžeš jít s Harmenem do jeskyně, a když bude zle… Jemináčku! To jsou silná padací dvířka! Kdyby tak zaklapla… No tak, ticho, vždyť já už jdu!“ „Mé-é-é!“ pozdravilo ho kůzle s radostným záchvěvem v hlase. „Dobré jitro!“ řekl Harmen. „Hra, miláčku, ale jak se k tobě dostanu, abych neuvízl v pasti?… Počkej!“ Harmen napřáhl dlouhé kopí a začal přeřezávat ostřím provaz. Není-liž pravda? Takhle se nic nestane. Kůzle pomáhalo a napínalo – asi ze strachu před kopím – rotang, na kterém bylo uvázáno. Ale Harmen nepřestával provaz přeřezávat, třeba to šlo hrozně pomalu. „Stůj přece klidně, kozo! Copak nevidíš, že takhle tě jakživ ineodříznu,“ huboval Harmen. „Mé-é-é-é,“ mečelo kůzle bezmocně. „Mečením provaz nepřeřízneš!“ ujišťoval je Harmen. „Mé-é-é!“ Zvířátko se vzepřelo, trhalo vší silou za rotang. Tu znenadání vrazilo malými růžky do dřevěného pažení. Provaz byl vedví. „Má hlava to není,“ řekl si Harmen spokojeně. „Pojď, kozičko!“ Kůzle klečelo na kolenou u dřevěného pažení, pak se vzpřímilo a ze samého strachu se postavilo proti Harmenovi. Sehnulo hlavu a nastavilo malinké růžky. Potom se náhle obrátilo a chtělo odskákat pryč. „Sem!“ křičel Harmen rozhořčeně, vyskočil z kleku a hnal se za kůzletem. Ale když probíhal ohrádkou, klopýtl o vyčnívající prkénko. Ozvaly se dva tupé údery. A když Harmen, nevěda, co se s ním děje, vzhlédl, dvířka se propadla a hoch byl zavřen v tygří jámě. „Hromská koza!“ řval Harmen se slzami v hlase na kůzle, hopkující vesele pryč. „Chtěl jsem jí pomoct a…“ V zuřivém vzteku se chopil kopí a vrazil jím vší silou do dvířek. Odletěla maličká třísečka; kopí se zatřáslo a spadlo na zem. Dveře byly ze džati – ze dřeva, na němž i termiti marně zkoušejí svou sílu.
- 304 -
Harmen stál vzpřímen, supěl, svíral rty. Po osmahlých tvářích se mu řinuly slzy. Musí se dostat ven, to je jisté. Ale jak? Stěny byly na všech stranách jistě pět loket vysoké: podlaha, stejně jako stěny, byla ze silných prken, jejichž konce byly zastrčeny pod stěnami, takže nebylo ani pomyšlení, že by je mohl nadzvednout. Harmen padl na kolena a začal rýt do dřeva. Ale za půl hodiny zuřivé práce poznal beznadějnost svého počínání a vrhl se s hlasitým pláčem do kouta. Celé tělo se mu zachvívalo vzlyky. Když se trošku vyplakal a když ho zoufalství už omrzelo, vzhlédl zas. Jak bylo ticho! Což kdyby se dal do křiku? „Hoj – haló!“ zněl Harmenův ochraptělý hlas. Slyš, jak se zvuk ozývá v tichém lese! Žádná odpověď. Tu náhle, docela zdaleka: „Mé-é-é-é!“ Hoch volal znova. Pak křičel slova rychle jedno za druhým, aby neslyšel jejich ozvěnu. Bál se jí. Konečně zmlkl, protože už ochraptěl. „Hoj…,“ zaznívalo ze všech stran, „haló! Jsem zavřen v jámě Harmen si strčil prsty do uší. Postavil se zády k jedněm dvířkám a tlačil na ně vší silou. Nic se nehnulo! Tlačil na druhá dvířka. Byla stejně pevná. Náhle začal Harmen v šíleném vzteku kopat, až měl prsty docela modré. „Povolíš!“ řval. „Po-vo-lí-í-í-š…,“ znělo ze všech stran. Harmen zbledl, zachvěl se a přestal kopat. Byl zbrocen potem. Slunce jiskřilo mezi bambusovým listím nad jeho hlavou. Počkejme! Odrazí se od ‚kopí a smělým krokem… Teď klid. Harmen šel na konec jámy, aby měl co největší rozběh. Opře se zády o dveře, zapíchne kopí tamhle do štěrbiny a pak velikánským skokem ‚vyrazí nahoru nad druhé dveře. Harmen se do toho dal. Vyskočil, drže se oběma rukama dřevce kopí, vyšvihl se smělým obloukem do vzduchu… Tu se dřevec zlomil a Harmen spadl na podlahu, až to zadunělo. Potáceje se vstal, chtěje se něčeho zachytit, zavrávoral, znovu upadl a zůstal ležet… Když konečně otevřel oči s pocitem, že má hrozně těžkou hlavu, bylo už pozdě odpoledne a ptáci, kteří za největšího vedra nezpívali, - 305 -
hlaholili nyní jeden přes druhého. Harmen se zpočátku divil. Tuze se divil. Tu v něm znenadání vznikl jakýsi neklid; chytil se za hlavu, snažil se, aby se rozpomněl. Vyhrabal se na nohy, opřel se se zavřenýma očima o stěnu, slyšel ptačí zpěv daleko, tuze daleko. Za chvíli mu bylo líp. Otevřel oči, viděl trámy svého vězení. Byl tedy v pasti. Na pálících očích cítil, že plakal. To tedy mnoho nepomohlo. Hned či za chvíli přijdou jistě lidojedi, kteří nastražili past, a snědí ho. Harmen vzdychl: vzdech skončil vzlykem. „Holá…!“ křičel. „Hola!“ – oddychoval a poslouchal. Ptáci poblíž přestali údivem švitořit. Pak se zas dali do zpěvu, přehlušujíce ozvěnu Harmenova volání. Harmen poznával, že se všecko obrací proti němu. Stromy svým bezcitným mlčením, ptáci ustavičným švitořením. Vzal zlomený dřevec a pokoušel se praštit jím po papouškovi, který se pevně držel zobákem a pařáty a šplhal po větvičce k podlouhlému plodu. Pták polekaně zatřepotal křídly a uletěl. Harmen si šel sednout a hleděl na stěnu naproti sobě. Budou ho hledat přátelé! Přemýšlel, jak je asi daleko od jeskyně. Věděl, že šel na západ; napřed se hnal za tou koroptví; pak… Přemýšleje začal Harmen spřádat fantazie o všem, co se stalo. Mimoděk uvažoval, jak později, až bude tu příhodu vypravovat, vyšňoří ji všelijakými kudrlinkami. Bude líčit, že rovnou do jámy skočil přes dřevěnou ohradu tygr a začal s ním, s Harmenem, bojovat na život a na smrt. Vyhrál ovšem Harmen, jinak by, jak se samo sebou rozumí, nemohl o té příhodě vypravovat, není-liž pravda? Chytil potvoru pod krkem a vylámal jí špičáky. Tu tygr zkrotl a byl jako jehňátko. Dal Harmenovi pac a řekl: „Tys mi ale dal, Harmene!“ Pak spolu zazpívali jávskou písničku a… – Hármen vyskočil, nabral zhluboka dech. Je možné, že se zabývá myšlenkami, jak později vyšňoří vyprávění o tomhle k smrti vážném případě? Což opravdu nemá nic lepšího na práci? Ach, ten svět je jako bramborové divadélko; lidé nerozeznávají, co je vážné a co je bláznovství… S Harmenem bylo už asi hodně zle, když svaloval vinu na svět a na lidi za to, že sám hyl tak hloupý a vlezl do pasti, která ani nebyla nalíčena na něho.
- 306 -
Stmívalo se a se soumrakem se vkrádal do Harmenovy hrudi strach. Silná obraznost mu kouzlila nejstrašnější představy. Vlezl si do kouta, zakryl si oči rukama. Když ruce odtrhl a otevřel oči, bylo tma. Ale nad druhými dveřmi na protější straně prosvítal mezi kmeny bambusů měsíc. Ještě bledý, bez lesku. To Harmena uklidnilo. Dlouho se díval na měsíc a vzdychal. Pak začal básnit; dělal při tom příslušné pohyby a postavil se tváří k měsíci do nejpěknějšího postoje: „Já sedím v tygří díře, ač nejsem divé zvíře, mě kopí krutě zklamalo, že pode mnou se zlámalo. Teď měsíc svítí krásně a já tu skládám básně, jak pomohl jsem kůzleti, a žiju za to v doupěti…“
Měsíc se zaleskl jako stříbro. Cvrčci cvrkali. Moskyti bzučeli Harmenovi okolo hlavy. Ryketykeryketyk! Rosnička. Koncert cvrčků byl hlasitější a hlasitější; přidávali se noví a noví hudebníci. Harmen seděl jako pěna a naslouchal posvátnému zpěvu indických nocí, jen chvílemi se ohnal rukou po moskytech. Pak se ozval křik jakéhosi ptáka. Z druhé strany zazněla odpověď. Větve zaúpí, když se jich dotkne závan větru. Náhle zbystřil Harmen sluch a ustrašeně se vzpřímil. Zvenčí lezlo na ohradu nějaké zvíře! Chvěje se po celém těle, chopil hoch kousek dřevce a… čekal, těžce oddychuje, co se bude dít… Hle! Nad ohradou trčelo něco černého; hnědá tvář s velkýma, uděšenýma očima a s odstávajícíma ušima vypadala jako černý obrázek v světlém rámci měsíce. Byl to Salejman. - 307 -
PA-SAMIRA, KOUZELNÍK Harmen toho jitra odešel od kamarádů. Hajo a Rolf se pustili do vyrábění nábytku. Nešlo to právě nejlíp s nedokonalými nástroji, které měli hoši po ruce! Po dlouhém pachtění byl zhotoven bambusový stůl. Hoši si prohlíželi plni pýchy svůj výrobek. „Co teď uděláme, Rolfe?“ „Lžíce,“ řekl Rolf. „A misky a pohárky a konev…“ Opravdu: bambus se hodil ke všemu. Pohárky udělali poměrně snadno. Kolínka v bambusových kmenech tvořila zkrátka dno, vrchní okraje přiřízli hoši pěkně nožem. Lžíce nadělali z kokosových ořechů: rozřízli kokos na polovinu, zastrčili do něho kousek bambusu a lžíce byla hotova. A jaká veliká. Když Dolima toho jitra šla na bylinky a pro něco k snědku, přicupital Sálejman s kuřetem pod paží. „Dobré jitro, Dolimo!“ řekl nesměle a zastavil se opodál. „No tak, Salejmane, zas jsi něco ukradl?“ Salejman mlčel a pohlížel ustrašeně na Dolimu. „Nevšimnou si lidé, že pro nás kradeš?“ zeptala se Dolima. „Všimnou,“ odvětil Salejman, „ale myslí si, že je to zlý duch. Jeden byl v kokosovníkové zahradě a řekl Si-Kartovi, aby mu natrhal ořechů. Tygr odnesl Tovikromovi psa. Proto zas nastražili past v lese, nedaleko odtud. A zítra se půjdeme podívat, nevězí-li tam už ten lupič.“ „Pověz, Salejmane, jak se jmenuje váš duktiti?“ otázala se Dolima. „Náš dukun se jmenuje Pa-Samira.“ „Umí dobře čarovat?“ Salejman přisvědčil. „Má taková silná zaříkadla, že vyžene i myši z rýžových polí. A má pusaku, jistě tisíc let starou; je to kris, dýka, které se bojí všechny přízraky.“ „Ten kouzelník je tedy jistě taky hodně starý?“ otázala se Dolima. „Už ani sám neví, kolik je mu let,“ přisvědčil Salejman hrdě. „Pověz, Salejmane…“ – Dolima chvilku váhala – „poslyš… pokusil by ses ho přemluvit, aby sem přišel?“ - 308 -
V Salejimanových očích se zračil úžas. „Řekni mu… řekni mu, že dostane kůži z pardála!“ Salejman sklopil hlavu. „Zkusím to,“ slíbil. A chtěl vzít nohy na ramena. „Salejmane,“ zeptala se Dolima, „máš s sebou džangkrik? Smím se na něho podívat?“ „E – e,“ odpověděl Salejman a ukázal na klícku, zvednuv ji tak, aby tam dopadalo světlo. „Sedí za mřížkami. Vidíš ho?“ „Ach, ten je velikánský! Umí jistě dobře zápasit?“ „Chce-li, přemůže všecky cvrčky na světě,“ ujišťoval Salejman. A začal dráždit cvrčka stéblem. „Crrrrr! Crrrrrr! Pojď k okénku! – Nedávám mu nic než suchou rýži a španělský pepř, aby byl divoký. – Crrr! Je pořád ještě plachý, protože mu onehdy Sanip přistrčil stéblo z trassi – ještě pořád cítí ten zápach. Sanip je vždycky takový poťouchlý: jak má někdo silnějšího cvrčka než on, dá mu přičichnout trassi, aby mu vzal odvahu.“ „Je to potměšilec!“ řekla Dolima. „Teď už nesmí mezi nás, pořádáme-li cvrčci zápasy!“ řekl Salejman. „Dobře mu tak,“ rozhodla Dolima. „Budeš tedy pamatovat na dukuna, Salejmane?“ „E – e,“ slíbil Salejman a odcupital. „Ale kde vězí Harmen?“ zeptal se Hajo, když se Dolima vrátila do jeskyně s kořením a s ukradeným kuřetem od Salejmana. „Začneme vařit,“ navrhl Rolf, „Harmen má dobrý nos, a jak ucítí vůni… Dnes máme vybraná jídla!“ „A máme stůl!“ doplnil ho Hajo. „A příbory! A hrnče!“ „A hlad – to je nejlepší kuchař!“ smál se Rolf. „Napřed oškubeme bažanta. Je ho skoro škoda… takový krásný pták… jaké má skvělé peří!“ Dolima rozfoukala oheň na ohništi a uvařila Paddovi rýžovou kaši v kokosovém mléce. Ale Padde ji odmítl. Byl v tváři červený jako oheň; oči měl opuchlé. „Nemohu, nemohu…,“ kňoural.
- 309 -
Hoši zanesli nemocného kamaráda do jeskyně. Tam byl chládek a Padde, když ho uložili na měkké lůžko z chladné trávy a kapradin, vzdychl: „Ach, jak je to příjemné…“ „Snad přijde dukun“ řekla Dolima tiše. „Dukun…?“ „Salejman ho požádal, aby přišel. Je hrozně starý a moudrý a zná všecky nemoci.“ V obou hoších se zachvěl vroucí cit k Dolimě. „Slíbila jsem mu pardálí kůži,“ řekla Dolima. „Učinila jsem dobře?“ „Dokonce výborně! Aspoň určitě přijde.“ Hoši šli oškubat bažanta. Dolima se hned udomácnila mezi nábytkem, který hoši zhotovili, a ujala se vlády nad „kuchyní“. Bažant byl za chvilku na rožni. Kuřeti uvázali dlouhý rotang na nohu, aby mohlo „volně“ běhat. Kuře začalo vesele zobat žížaly. Když nějakou našlo, zaplácalo křídly, natáhlo krk a vítězně vytáhlo žížalu ze země. V té chvíli se žížala musila vzdát vší růžové naděje do budoucnosti; byla rozklována na kousky, nebo byla-li kratší, polknuta najednou. V samém vaření a chystání zapomněli hoši docela na Harmena, ale když měli „hostinu“ připravenou, všichni se lekli. Také Dolima byla znepokojena. „Nu, Harmen nemůže být na dvou místech zároveň,“ uklidňoval Rolf. „Ani se nenadáme a bude tady! Pojďme raději hned jíst, nebo nám vystydne jídlo.“ S neklidem v srdcích usedli hoši k večeři, která byla tak hojná, jako nebyla už mnoho měsíců. Nebyli však v takové náladě, aby ocenili Dolimino kuchařské umění, jak zasloužilo. Když snědli poslední sousto, Rolf vstal. „Pojď se mnou, Hajo, podíváme se trochu po okolí!“ Oba přátelé vyšli; věděli, kterým směrem Harmen zmizel. Razili si cestu křovím a za chvíli byli od hlavy až k patě samá rána a škrábanec „Harmene! Harmeneeeee…!“ –– Žádná odpověď, jen ozvěna ze všech stran. Rolf uťal rozhořčeným pohybem lodyhu maličké
- 310 -
červené palmy. Jako blesk vyletěl z palmy had, hnal se dolů a zmizel v křoví. „Les je všude stejný,“ vzdychl Hajo, „kde ho máme hledat?“ „Snad je Harmen už dávno doma,“ řekl Rolf. „Vrátíme se...“ Když přicházeli k jeskyni, zrychlili kroky, plni radostné naděje. Ale kamarád se ještě nevrátil... Dolima na ně ustrašeně pohlédla. „Paddovi je tuze špatně!“ zašeptala. Z jeskyně se ozval zdušený výkřik: „Hoří! Hoří!“ Zděšeni utíkali chlapci do jeskyně: „Padde! Co je ti, Padde?“ – Padde dýchal krátce a těžce; ústa měl stažená jako v křeči; držel si zaťaté pěsti pod bradou a na ohnivě rozpáleném čele se mu perlil pot. „Hoří!“ ječel a přitahoval kolena k sobě. „Hoří!!!“ Rolf k němu klekl. „Probuď se, Padde! To se ti jen zdá!“ A zatřásl nemocným. Padde otevřel oči a pohlédl jako bez ducha na Rolfa. „Padde!“ volal Hajo zděšeně. Padde se díval chvíli před sebe ven z jeskyně, pak náhle znovu zaječel a hlava mu klesla zpátky. Rolf mu omyl čelo vodou. Padde vzdychl; na chvilku jako by se uklidnil. Vtom náhle začal vášnivě vzlykat. Celé tělo se mu chvělo; slzy mu stékaly po tvářích na kapradí pod hlavou. „Všichni… jsou silní… všichni… jen já ne!“ Hajo se naklonil nad kamaráda – i on měl slzy v očích. „Jen počkej, Padde, jen počkej, vždycky zůstaneme spolu, víš? Nikdy se neopustíme!“ „Hoří!“ ječel Padde a odstrčil Hajá vší silou. A těžce dýchaje, začal chvatně povídat všelijaké nesmysly. „Opilec! Ty… Opilec!“ Rolf a Hajo na sebe bezradně pohlédli. Dolima patřila mlčky na všechny tři, oči strachem dokořán. V té chvíli kdosi venku zakašlal a Dolima řekla: „Dukun!“ V šeru před vchodem do jeskyně se objevil starý domorodec jako temný stín. Měl bílou kozí bradku a byl hubený jako kostlivec. – Hoši honem nevěděli, jak se mají chovat. Rolf chtěl něco říci, ale zajíkl se hned při prvním slově. - 311 -
Naštěstí dovedla Dolima s dukunem zacházet. „Jsme rádi, že jsi nám přišel pomoci v tísni, Pa-Samiro. Tvé umění je proslulé i v nejvzdálenějších vsích!“ Pa-Samira přikývl a rozvážně vyplivl červenou šťávu ze siri na šedé kamení. „Kde je nemocný?“ „Uvnitř, Pa-Samiro.“ „Kde je pardálí kůže?“ „Stojíš na ní, Pa-Samiro.“ Dukun se podíval vzhůru, pokynul hlavou na znamení, že souhlasí, a ještě jednou pozorně plivl. „Pošli bělochy pryč a ty tu zůstaň a pomáhej mi,“ rozkázal sípavým hlasem, skřípajícím jako nenamazaný starý trakař. Dolima pokynula hochům, aby odešli. Váhavě, aniž sami věděli proč, poslechli. Když byli venku, teprve si všimli, že za Pa-Samirem se skrýval chlapec, který teď vzal nohy na ramena. Poznali ho podle uší – byl to Si-Kampret! Zaraženi stáli hoši venku a čekali. Dolima zůstala s dukunem. „Je to správné, že jsme nechali Padda samotného s Rumunem?“ „Vždyť je s ním Dolima!“ Hajo mlčel. Víc než jindy cítili hoši, jak jsou cizí v této veliké zemi. Dukun, Dolima, Salejman tu byli doma, znali stromy, květiny, zvířata a… duchy! Duchy… Když o nich mluvívala Dolima, cítili najednou, že opravdu jsou. A teď přišel Pa-Samira, aby z Paddova nemocného těla vyhnal zlé duchy… Co to vlastně bylo, ten divný pocit, že je jakási moc, o které dříve nevěděli a která je přiměla, aby odešli z jeskyně na pouhý posunek dívky, na její pokyn, aby uhnuli skrčenému, plivajícímu mužíkovi, vrčícímu jako staré mlýnské kolo? Měl vládu nad nimi, nad duchy! Pa-Samira jim vládl! Oni, holandští kluci, cítili, jako by se scvrkli tak, že by pro ně byla i maličká myší díra příliš velká… Salejman, Si-Kampret, také rozuměl všemu, co jim bylo cizí. Znal duši ohně, znal vítr, déšť, potok; zvířata mu rozuměla, dokonce i had, kterého neodolatelně vábila jeho hra, a proto přilezl na svah rokle a poslouchal hlas Si-Kampretovy flétny… Znenadání zaznělo nanovo z jeskyně Paddovo ječení. Hajo tam chtěl letět, ale před vchodem se objevila Dolima. „Ticho!“ zašeptala. „Dukun pracuje!“ - 312 -
Ale Hajo se už nemohl opanovat a vešel do jeskyně. Starý dukun, sedící na bobku u Padda, obrátil hlavu a mumlal dál; ale stačil jediný pohled stareckých vybledlých očí, které se na chlapce upřely strnule a zdánlivě, jako by neviděly – a Ha jo uskočil. Mumlaje pomalu a přecházeje ponenáhlu v prozpěvování, odvrátil dukun hlavu. Jeho stařecký zátylek se podobal zkroucenému kořenu. Haj o se vrátil k Rolfovi všecek zmámený. „Co jsi viděl?“ otázal se Rolf. Hajo pokrčil rameny, hledě jako bez ducha. „Nevím…,“ řekl zamyšleně. Křik v jeskyni se mírnil. Jednotvárné nezvučné prozpěvování starcovo znělo bez přestání dál. Po chvíli, která připadala hochům jako věčnost, vyšla Dolima po špičkách ven a zašeptala: „Duchové se dali na útěk! Třela jsem koření, které mi dal dukun. Strpení…“ Pak zas zmizela. Rolf a Hajo si sedli vedle sebe a dívali se mlčky do stříbrné noci. Z jeskyně vycházela růžová záře ohýnku. Tu a tam přeletěl vzduchem stín, stín Dolimy, jež chodila kolem ohně. A konečně… sami už nevěděli, jak dlouho tak spolu seděli…, konečně vyšel ven dukun jako starý duch hor. Dolima šla za ním. „Spí klidně!“ řekla a v hlase se jí chvěla radost. Hoši pocítili jakýsi ostych jako před chvílí. Co je zdržovalo, že nevzali zachránce za ruce? Šli po špičkách dovnitř. Padde spal. Dýchal hluboce a pravidelně. Horečný ruměnec mu zmizel z obličeje. Venku stál kouzelník, který to způsobil, a čekal na pardálí kůži. Hajo ji chvatně sbaloval a Rolí se snažil pronést nějaké slovo díků. Když však pohlédl do staré zchátralé tváře s vyhaslýma očima, uvízla mu slova v hrdle. Dukun pomalu a pozorně vyplivl červenou šťávu siri – v záři plamenů se sliny podobaly krvi. Ústní koutky mu visely mdle dolů, dolní ret nad vyzáblou bradou odhaloval bezzubou čelist; vrásčité čelo zvedalo šedivé obočí; po těle měl plno rezavých skvrn. Mlčky vzal pod paži svinutou pardálí kůži, shrnul si sarong mezi kolena a lezl vzhůru po žebříku. Nahoře v měsíčním světle vypadal jako strašák do zelí. Dolima ho doprovázela. - 313 -
„Rozumíš tomu, Rolfe?“ zeptal se Hajo. „Ani za mák,“ odpověděl Rolf. „Čert ví, jak ten kouzelník… ale poslyš, Hajo, Harmen není doma!“ „To je pravda…,“ vyjekl Hajo. „Na toho jsem dočista zapomněl!“ Hoši se na sebe podívali se strachem v očích. Když Si-Kampret vykonal svou povinnost, uháněl pryč přesvědčen, že ostatek může bezpečně ponechat mocným zaříkadlům dukunovým a jeho posvátné pusace. Náhle zaslechl žalostné mečení. Udiven běžel po zvuku a najednou spatřil… kůzle. „Tčoba…,“ vyhrkl Salejman. Chytil je, podíval se s úžasem na přetržený rotang na jeho krku. „To je přece kůzle z tyg-ri jamy! Salejman se chvíli rozmýšlel, pak se rozhodl. Ať se stalo u jámy cokoli, Salejman musí vědět, co a jak. Že by v tom byl nějaký duch? Nuže, Salejman má okolo prstíků džimat, proti němuž nic nezmohou zlí duchové, ani ti nejhorší. Vydal se kus k vesnici, a pak se dal šikmo zpět. Salejmanovi nesešlo na kousku cesty, podrážky neroztrhal, naopak, čím víc chodil, tím měl nohy tvrdší. A měsíček svítil tak krásně… Kolem dokola zpívali cvrčci a cvrček v Salejmanově klícce hudl s druhy na svobodě, kteří se dobře schovali, viděli-li nablízku takového hocha, jako byl Salejman. Ghlapec šel a přemýšlel, jak by bylo krásné, kdyby mohl pochytat do bambusové klece všechny cvrčky, které teď slyší, ba všecky na světě: kamarádům by dal ty nejmenší a velké by si nechal sám. Ale chytat cvrčky bylo těžké; zvláště nejsilnější zápasníci uměli hrozně rychle utíkat… Salejman také cestou uvažoval, co zítra ukradne pro Dolimu. MaSatia má vždycky tolik vajec – nepoznala by, kdyby se nějaké ztratilo. A u Si-Amata mají mnoho rýže, jistě plný lumbung – už jí snědli tolik, že jim nebude vadit, ukradne-li jim Salejman ještě hrst. Spokojeně si prozpěvuje, kráčel Salejman dál. Měsíc svítil za jeho zády a náš mladý přítel íček, stále si pobrukuje jakýsi nápěv, obracel pohled na stín běžící před ním. Jeho beztak sražená postava vypadala na stínu, pitvorně se kroutícím, ještě sraženější. Po stranách hlavy trčely uši jako dvě velikánské černé skvrny. - 314 -
Salejman přestal prozpěvovat. Smutně a s jakýmsi zlobným úsměvem kolem rtů hleděl na zmrzačenou postavu před sebou na zemi. – Pod stromy poletoval netopýr, přeletěl přes cestu a oba stíny se setkaly. Salejman za ním poslal kletbu a zašel pod stromy, kde měsíc nesvítil. – Kdyby našel v jámě tygra… píchl by ho, píchl by ho bambusem, až by ječel bolestí. Napřed by si udělal venku ohýnek a rozpálil by v něm bambus a strčil by hořící konec tygrovi do tlamy, do nozder a do očí! Si-Kam-pret! Všichni mu říkají Si-Kampret! A Salejman šel dál a tichounce zaplakal. Ponenáhlu se však rozveseloval a myslil na něco lepšího. Dolima mu vždy říká „Salejmane!“ Jistě slyšela, že ostatní na něho volají „Si-Kamprete!“, a přece mu říká Salejman. Počkejme! Zahraje si trochu na suling, při tom všecko přejde! A jeho džangkrik je nejsilnější ze všech cvrčků! Bude mu dávat ještě víc španělského pepře a bude se mít na pozoru před Sanipem s trassil Salejman byl zase na místě, z něhož se vrátil. Nyní mu svítil měsíc přímo do tváře a jeho paprsky se něžně dotýkaly Salejmanovy vnímavé dušičky. Nabyl odvahy a hrdosti a šel vzpřímen. Nesedí tamhle na stromě sovička? Ano! Brejlí na něho. Salejman zvedl kámen a hodil po ní. Lehký úder. Sova se zapotácela, sletěla dolů a Salejman ji chytil za krkem. Krvácela ze zobáčku. „Dobrý hod,“ chválil Salejman sám sebe. „Budu pro tebe chytat myši, mladé myšky z hnízd pod galangany. A udělám ti klícku, malinkou klícku jenom pro tebe, protože jinak bys ostrým zobákem sezobala všecku rýži!“ Sovička zasyčela, pootevřela zobák a zírala na Salejmana žlutýma, strnulýma očima se zorničkou jako štěrbina. „Snad jsi zlý duch,“ řekl Salejman, „ale já mám džimat, a jsi-li zlý duch, jsi hloupý zloduch, když se dáš takhle shodit z větve!“ Drže uvězněného ptáka v dlani, přišel k zavřené pasti. Položil sovu se svázanýma nožkama na zem, po kmenu, který rostl těsně u ohrady, se vyšplhal na stěnu Harmenova vězení a podíval se dolů. Údivem div nespadl. „Salejmane!“ zavolal na něho Harmen zdola. „Na čem to sedíš? Poslyš, uřízni mi kus bambusu a strč mi ho sem!“ A Harmen mu hodil svůj nůž, taktak že nepadl rovnou Salejmanovi na hrb. - 315 -
Ale Salejman měl už plán. Vylezl na strom, uřízl rotang, očistil jej od trnu, jeden konec otočil pevně kolem větve a druhý hodil Harmenovi. V mžiku se Harmen vyšplhal nahoru a seskočil z pažení na pevnou půdu. Salejman ještě slézal ze stromu a dával pozor, aby si neroztrhl sarong. Harmen si zhluboka oddechl, pohladil si zadnici, uviděl svázanou sovičku a sebral ji ze země. „Je tvá?“ zeptal se, vida, že Salejman se na něho podíval s pochybností v očích. „Prosím! Nic ti nevezmu!“ Podal Salejmanovi sovu a vzal mu z ruky nůž: „Byl jsem pořádný osel, co? Adié a… ehm! tma kassi, slyšíš? Děkuji ti!“ A pádil pryč, stěží si klestě cestu hustým křovím. Unavil se brzy, zaváhal a stanul. Kam se to zas dostal? Pot mu vyrazil na čele. Cožpak to zase špatně dopadne? Harmen divoce lámal křoví. Vždyť před chvílí měl měsíc po levém boku – půjde tedy tímhle směrem dál. – A konečně… ano! Tu se bělá stezka mezi stromy! Harmen se prodíral křovím, drtě všecko kolem sebe jako obr. Podívejme se, je na místě. Na první pohled tu stezku nepoznal. Na jedné straně barri-bus, na druhé silné kmeny s rozcuchanými divokými korunami, odrážejícími se od bledé oblohy. Ale pozor! Harmen se skrčil za keř: kdosi přicházel, byl už skoro u něho! Malajec! A… cože to drží pod paží? Cože se to leskne v měsíční záři? Harmen supěl vztekem: byla to pardálí kůže! Muž se zastavil. Hranatý, shrbený a křivý, jako by ho někdo zbil holí, vynořil se v měsíčním světle stařec. „Si-apa?“ zeptal se Malajec. „Já, to se ví!“ odpověděl Harmen. Vyskočil z křoví, porazil Malajce na zem, vyrval mu pardálí kůži a uháněl s ní pryč, tam, odkud přišel domorodec. To se rozumí, vždyť jeskyně nemůže být jinde! Harmen si byl totiž jist, že ten dědek ukradl kůži jeho kamarádům. Doletěl na kraj rokle, sjel po zadnici ze žebříčku, dojel dolů, vstal a šel do jeskyně. „Harmene?!“
- 316 -
Harmen zasupěl, hodil kůži na podlahu. „Prosím, tady máte kůži zpátky! Zůstalo pro mne ještě něco k snědku?“ Ostatní na něho pohlíželi s velkým údivem.
ÚTĚK „Co nejrychleji vzít nohy na ramena!“ vzdychl Rolf, když se Harmen vytasil se svým hrdinským kouskem. A několika slovy mu vyložil, co a jak. „Dukun to jen tak beze všeho nestrpí!“ „Zatraceně!“ zavrčel Harmen, vrhnuv se spěšně na kousek bažanta, který mu nechali. „Ale jak to uděláme s Paddem?“ zeptal se. „Poneseme ho.“ „No těbůh!“ „Musíme. Kůži natáhneme mezi dvě tyče – to budou nosítka. Kupředu, hoši!“ A spěšně vysvětlil Diolimě, co se stalo. Hajo a Harmen se hned dali do práce. Na druhé straně rovinky, kde rostly bamibusy, uřízli dva stejně dlouhé kmeny a rotangem k nim přivázali kůži. Rolf udělal z bambusu, který do té doby byl jednou z opor stánku proti slunci, pikolan, na němž by mohli nést nářadí a živoucí osoby. „Jste hotovi?“ zeptal se. „Teď musíme dopravit Padda nahoru!“ Tu se hnal v měsíčním světle hoch: Salejman! Těžce oddychuje, přiběhl k chlapcům. „Dukun se hněvá a teď jich jde mnoho sem na vás!“ „Tu to máme!“ vyhrkl Rolf. Harmen honem slezl po žebříčku, vrazil do jeskyně a bral Padda do náručí. „Drž se pevně, Padde! Vynesu tě ven!“ Padde neodpověděl. Hlava mu visela nehybně dolů. Divoký Harmen zavolal kamarády a vynesl s nimi spícího Padda po žebříčku. Nahoře ho položili na kůži. Hajo ještě nastlal nemocnému příteli měkkého kapradí pod hlavu, spolu s Rolfem zdvihli nosítka… a dali se na pochod.
- 317 -
- 318 -
Salejman napřed s pikolanem na rameně, s paží ovinutou kolem něho a s trochu prahnutými koleny kráčel lehkým rychlým krokem domorodého nosiče břemen. „Ikut sadža,“ dodával hochům odvahy, vstupuje na cestu vedoucí z vesnice, „jen pojďte za mnou…“ Následovali ho. Dolima a Harmen sotva vlekli zbraně. Jobek po celou dobu, co bydleli v jeskyni, vedl líný a smutný život, ale teď, když se vydali na další cestu, ožil i on a běžel s ohonem hrdě vztyčeným před Salejmanem. Byla to prapodivná karavana při měsíčku… Náhle zaslechli nalevo před sebou ječení jakéhosi zvířete. Zastavili se uděšeně – až na Jobka, který se vrhl kupředu s nataženým krkem a se sklopenýma ušima. „Tčeleng!“ prohlásil Salejman. „Divoké prase...“ Ale Harmen mu nerozuměl. „To je můj jelen?“ zvolal nadšeně a velkými skoky uháněl za Jobkem, zahnul a rozhrnoval oběma rukama větve a snítky. Co to? Nejhořejší oko bylo ještě nedotčené a dolejším trhalo vší silou divoké prasátko. Jobek vrčel, štěkal a obskakoval zajatce. „Prase…,“ zamumlal Harmen zklamaně. „Počkej, potvůrko, já ti tedy pomohu.“ Ale malý zajatec neočekával asi od Harmena nic dobrého a tahal za oko, div se neuškrtil. Harmen konečně popadl prasátko, vyprostil je ze smyčky a hned mu svázal zadní nožky. „Vidíš,“ povídal, „teď můžeš běžet s Harmenem!“ Přišli také ostatní. „Ukážeš nám toho jelena?“ žádal ho Rolf s úsměvem, třebaže jejich postavení nebylo právě nejveselejší. „Jelen to sice není,“ řekl Harmen, „ale na rožni to bude přece jen lepší než bible se zlatým zámkem! – Táhni, Jobku!“ A hoši pospíchali dál, zastavujíce se chvílemi, aby poslouchali, nejsou-li jim pronásledovatelé v patách. Za čásek se vyměnil Harmen s Hájem a nesl Padda, později zas Hajá vystřídal Rolf. Padde stále ještě klidně spal. „Nejsi unavena, Dolimo?“ zeptal se Rolf. „Odpočinuli bychom si trochu.“ Salejman se zatvářil zděšeně. Dolima se k němu obrátila. „Musíme dále, Salejmane?“ - 319 -
„E – e.“ „Jak daleko ještě?“ „Už ne daleko. Pak už nás nebudou moci pronásledovat.“ A průvod šel dál. Les končil. Půda začala být skalnatá. Tu a tam ještě nějaké křoví, to bylo vše. A náhle stáli hoši před roklí. V hloubce byla bystřina. Na druhé straně se prostírala holá rovina, docela v dálce ohraničená horami, zatopenými měsíční září. Nad krajinou spočíval nesmírný mír. Nebe se třpytilo hvězdami. „Vidíte,“ řekl Salejman a ukázal hnědou ručkou napravo od rokle. „Tamhle je lávka!“ Tam, kde byla rokle nejužší, visela jakási rotangová rohož. To že je lávka? „Až budete za ní, musíte ji přeseknout!“ řekl Salejman. Byla to zbytečná rada, všichni si to už pomyslili. – Pak se octli u lávky. Mohou jí důvěřovat? Když po ní Harmen udělal několik kroků, podezřele se prohnula. Dolima viděla, že hoch váhá. „Lávka je pevná,“ ujišťovala. „Odvážíme se toho buď jak buď!“ řekl Harmen. „Spadneme-li tam všichni, nikdo nebude moci říci, že jsme umřeli žízní.“ „Ty zůstaneš tady, Salejmane, co?“ zeptal se Rolf. „Ano! Vždyť by se nemohl vrátit, až přetneme lávku,“ odpověděla Dolima. Rolf se na ni zadíval. „A ty se také nebudeš moci vrátit.“ Salejman projevil náhle velký zájem. Očima široce otevřenýma hleděl na Dolimu. „Vždyť já se stejně nemohu vrátit…,“ řeklo děvče tiše. Tu se odvážil Salejman otázky, kterou by nebyl nikdo očekával, třeba ji hoch pronesl nesmělým a nejistým hlasem: „Proč se nemůžeš vrátit, Dolimo?“ „Ach,“ vzdychla Dolima, pohlížejíc na něho mile a překvapeně, „do mého kampongu je daleko, Salejmane.“ „Zavedu tě tam, Dolimo!“ sliboval Salejman chvatně. Dolima na něho ustavičně pohlížela vlídným, smutným pohledem. „Děkuji ti, Salejmane! Ale vrátit se nemohu.“ Salejman už nic neřekl – mlčel.se vztyčenou hlavou. Ve velkých očích se mu zaleskla slza. - 320 -
Ostatní šli přes lávku. S Paddovými nosítky stěží udržovali rovnováhu. Jak se lávka houpala! – Když byli na druhé straně, přeřízl Harmen hlavní lana. Tu vypadla podlaha lávky a velkým obloukem narazila na protější úbočí; několik bambusových příček vyklouzlo a letělo dolů do proudu jako šípy. Cesta byla přervána! V měsíčním světle na protější straně rokle stál Salejman. Vypadal útlejší a hubenější než kdy jindy. Zdálo se, jako by byl průhledný a jeho uši jako by byly ještě větší. „Sbohem, Salejmane!“ Žádná odpověď. Teprve když se hoši obrátili a podle hvězd se dali na jih, zvolal Sálej man: „Až do nového měsíce, Dolimo… až začne pusaca, měsíc půstu, budu tady každý večer… čekat…“ „Ale já nepřijdu, Salejmane…,“ odpověděla Dolima. Salejman mlčel. Dokud hoši v měsíční noci viděli místo, kde visela lávka, potud tam také viděli stát Sálejmana, osamělého a strnulého jako socha. Když minul strach před pronásledováním, pocítili teprve, jak jsou unaveni. Nohy měli rozbodané ostrými kameny. Sotva došli k houštině, lehli si a usnuli pod nebem, posetým hvězdami. Nazítří, když se probudili, svítilo jim slunce přímo do obličeje. Hoši se rozhlíželi kolem sebe. Ani ptáčka, ani motýlka, ani veverky, jen a jen strnulé, nehybné kamení. Tamhle daleko vpředu modré hory. Padde stále ještě spal. Zakryli mu kapradím obličej, aby mu slunce nesvítilo do očí. Dál, jen dál! Každý snědl hrst rýže s kouskem sušené ryby a pak zas putovali. Prasátko viselo nožkama dolů v pikolanu a snažilo se plavat ve vzduchu. Hajo a Rolf si vzali na starost nosítka. „Hrome, ten tvrdě spí!“ řekl Rolf; byl rád, že Padde stále ještě tak klidně dýchá a ani nepozoruje, že ho nesou. „Ba, ten dukun je čaroděj!“ řekl Hajo. „Vlastně jsme se mu dost špatně odměnili!“
- 321 -
„Láry fáry, dneska bude safraportsky horko,“ ujišťoval Harmen hlučně. Ostatní pohlédli k nebi – nebylo tam ani jediného mráčku. Slunce nebylo ještě tak vysoko, ale pálilo už pořádně. Dolima byla toho jitra náramně tichá. Neprozpěvovala jako jindy, když cupitala s hochy. „Proč jsi tak potichu, Dolimo?“ zeptal se Rolf. „Myslíš snad na něco?“ Dívka vyrušená z myšlenek zavrtěla hlavou. Za chvilku však řekla sama od sebe a sklopila přitom oči: „Myslím si, co asi dělají sestřičky a bratříčci. Teď už se jistě vykoupali v řece a Dajik a Ung šli s Karidinem na pole orat s naším buvolem. Brzy, až budou rýžové semenáčky přesazeny na pole, budou pomáhat i děvčata. A potom zas budou vázat rýžovou slámu do otýpek... Nu ovšem, Kartina ne, ta umí tak krásně batikovat, že nedělá nic jiného a nikdy nechodí na rýžoviště.“ Dolima vzdychla. „Dajik, můj nejmladší bratr, bude smutný, že jsem pryč. Má rád všecky lidi a také všechna zvířata a ptáky. A stromy má rád Dajik a květiny; zná je všecky. A má rád krásné kameny a mraky… Když byl dočista maličký a já jsem ho nosívala v náručí, už tehdy byl takový…“ Dolima se dívala zamyšleně na hory v dálce a náhle řekla: „Vrátím-li se… vrátím-li se kdy domů do vesnice, řekne Dajik: ‚Věděl jsem to...‘“ Slunce začalo tak pálit, že hochy jímala závrať a začínalo jim být zle. Lehli si s rozpálenými hlavami a bušícími spánky pod několik osamělých keřů, dbajíce především, aby Padde měl co nejvíce stínu. Vzduch se chvěl horkem; když naši tuláci leželi a hleděli přes rovinu, připadalo jim, že se obrysy hor chvějí. Nikdo z hochů neměl chuť k jídlu. Usnuli s vyschlými hrdly. Když se probudili, trochu se ochladilo. Harmen vstal, sundal z pikolanu kuře, zařízl je a začal je škubat. Dolima rozdělala za chvíli oheň; kuře upekli a náramně jim chutnalo. Trochu osvěženi vydali se hoši na další cestu. Padde ještě pořád spal, takže ho Harmen podezříval, že má oči zavřené jen proto, aby nemusel jít. Zdálo se, že skalnatá planina nemá konce. Hory byly stále ještě tak daleko jako zrána. Vysoko ve vzduchu kroužil orel. Naši poutníci - 322 -
šli až do soumraku doufajíce, že najdou měkčí půdu, kde by mohli přespat. Marně. Samý kámen a zas a zas jen kámen. Ať byla půda přes den sebepalčivější, takže si hoši takřka spálili nohy, nyní, v noci, byla chladná a poskytovala všechno, jenom ne měkké lůžko. Harmen udělal velký oheň. Přilákáni růžovou září, přiletěli netopýři, a hoši, sedíce potichu vedle sebe, sledovali pohledem pitvornou hru křídel. „Salejman řekl,“ začala znenadání Dolima, „že s novým měsícem začne půst. To bývá v naší vesničce slavnost. A Dajik se zeptá: ‚Kde je Dolima? Což neví, že je pusaca!“ V Dolimině hlase se cosi zachvělo. Hoši sotva rozuměli, co Dolima povídá neměli teď chuť namáhat se a poslouchat, ale slyšeli v jejím vyprávění něco, co je dnes večer trápilo víc než jindy… „Touží po domově,“ řekl Harmen – ostatní mlčeli, jen malounko přikývli. Ale najednou ukázal Hajo rukou na západ. „Podívejte se tamhle! Rackové!“ Překvapení hoši se obrátili; zvuk toho slova se dotkl citlivé struny v jejich nitru. Rackové… Daleko na západě se vznášeli a konali svůj večerní let. Chvílemi zamávali křídly jakoby v zamyšlení, vznášejíce se v tichém vzduchu, a přáli si navzájem, když se potkali, dobré noci. Ticho! Zadržíš-li dech, uslyšíš to: „Čiíp!“ Jeden pták přiletěl blíže; opozdil se za dlouhým řetězem, do něhož se rackové řadili; chlapcům se zdálo, že jim pokynul křídlem. Čiíp… moře přec jen je! Pozdravuje vás a vzkazuje… čiíp… kde prý vězíte! Racek pokynul ještě jednou a pak zas uletěl… čiíp! Přiblížila se noc a rozestřela široko po nebi plášť, ozdobený diamanty. Poslové moře s bílými perutěmi zmizeli jako přízraky. Ale v srdcích hochů zanechali velkou radost. Moře! Tam na západě, ne už daleko, je moře! Teď cítili, jak často po něm toužívali, když byli stísněni zdmi zeleně kolem sebe a mlčky sedávali pospolu. Mnohdy, když tak toužili, aby mohli zas volně vydechnout, drali se se zarytou zuřivostí zelení, utínajíce květiny, větve, kořeny, popínavé rostliny, a když nakonec udýcháni klesli, byli obklopeni novou zdí, stejně stísňující a neproniknutelnou, jako byla předchozí. A když slyšeli mezi stromovím šeptat výsměšně duchy, vzlykali potají, aniž se k
- 323 -
tomu přiznali, touhou po domově, vzlykali a plakali, až jim slzy tekly po opálených tvářích. Ale nyní… moře se opět hlásilo! Nuže, zítra časně zrána nepůjdou již k jihu, ale na západ, není-li pravda, Rolfe? Zase se volně rozhlédnou, budou bloudit očima po širém obzoru a vdechovat z plných plic čerstvý slaný vzduch! Zítra na západ! Zítra k moři! Někdy přelétl po rovině závan větru a daroval hochům sladkou představu o vzdáleném nejasném šumění příboje a unášel jejich duše, jako unáší vracející se proud škeble, vyvržené na pobřeží…
BIVAJAK Když se následujícího jitra znova chopili nosítek, probudil se Padde a rozhlížel se udiveně unaveným pohledem. „Ccooo – copak se se mnou bude dít…?“ zakoktal. „Padde…?! Už je ti líp? Jak ti je?“ „Dobře. To se mi krásně spalo. Ale cítím se ještě… nějak unavený. Vy mě nesete?“ „Později ti všechno povíme, jen počkej, až budeš docela zdravý! Teď jdeme k moři, Padde! Na západ, už to není daleko!“ Padde se usmíval: „Nu, to se mi líbí, hoši! Budu rád, až zase uvidím moře!“ S radostí se nechal nést dále. „Sluníčko tady pěkně hřeje! Budu si držet větvičku nad hlavou, aby mě tak nepálilo.“ A pak se obrátil k Harmenovi: „Teď zas můžeš nést kousek ty, Harmene! Podívej se na Hajá, jak mu teče pot po zádech!“ „Kdybychom měnili lanoví po každých deseti krocích, byli bychom co nevidět všichni v koncích!“ odpověděl Harmen. „Každých deset kroků!“ posmíval se Padde. „Jak dlouho už mě neseš, Hajo? Jistě aspoň hodinu!“ „Ale vždyť já ještě mohu!“ zahučel Hajo, zlobě se na Paddovu nežádoucí starost o jeho osud.
- 324 -
„Já ti to vidím na hřbetě!“ poškleboval se Padde. „Vždyť se koupeš v potu! No tak, Harmene, nebuď dětinský! Jdeš si a nic neděláš!“ „No těbůh! Já že nic nedělám!“ bručel Harmen. A náhle se zazubil a dodal, ukazuje prasátko na pikolanu: „Vždyť už přece nesu jedno prasátko!“ Padde zlostně hledal nějakou břitkou odpověď, ale nic ho nenapadlo. Ale nezapomněl, tak honem na tu urážku. Pohvizdoval si, přivíraje oči proti slunci. „Leží se mi tu báječně!“ uklidňoval ostatní. „Jako v kočáře! Ty jsi hajduk, Rolfe! Harmen je kůň. Hyjé, koníčku!“ Padde mlaskl jazykem. Harmen, který se teď ujal Hajovy úlohy, se obrátil. „Poslyš, ty tam meleš hubou a kopeš, nemohl bys už běžet?“ Padde se tvářil mrzutě. „Zkusím to!“ vzdychl a vzpřímil se, ale i ten pohyb ho stál tolik námahy, že padl zpátky na smrt bledý a se zavřenýma očima. Harmen viděl, že se Padde ne-přetvařuje. „No tak, kupředu…,“ vzdychl. – A Rolf káral Padda: „Musíš klidně ležet, Padde, a také nesmíš pískat. Čím dřív budeš zdráv, tím to pro nás všecky bude příjemnější.“ „No však...,“ zabreptal Padde. Znenadání se objevila před jejich zraky široká trhlina ve skálách, a když se přiblížili, slyšeli, že v hloubce teče bystřina, nepochybně táž, přes kterou visela ona rotangová lávka, kterou přeřízli. Také zde byla rokle nemile hluboká, takže nebylo ani řeči o tom, že by se dostali přes ni. Budou-li teď stále kráčet podle potoka, dostanou se k moři! Z hloubky vystupoval příjemný chlad. Také jasný pramínek dole lákal; hoši totiž snědli už pomalu všechny kokosové ořechy, které si vzali s sebou hlavně proto, že v nich bylo mléko. „Dole ve stínu by to bylo lepší než tady,“ řekl Rolf a podíval se přes okraj. „Snad o kousek dál budeme moci slézt dolů!“ „Ano, prozatím půjdem ještě dál!“ navrhl Padde z nosítek. „Snad někde najdem vhodné místo!“
- 325 -
Harmen na něho pohlédl s nesmírným pohrdáním. „Zajisté, zajisté, králi pecivále!“ huboval. „Až si zamažeš nohy, tak ti je Harmen olíže.“ Padde cosi zabručel. – Hoši šli dále mlčky a jen tu a tam obrátili pohled do rokle. A… Za malou půlhodinku spatřili hrubé stupně, vedoucí do rokle, stupně, které vytesala sama příroda! Velmi opatrně a s přemnohými výstrahami a radami Paddovými, jemuž visela hlava z nosítek, slézali hoši dolů do skvělého chladu. Napřed si nabrali do dlaní vody a pili svěží křišťálový nápoj. A pak se radili, co mají dělat. Kdyby chtěli jít roklí, musili by se brodit říčkou. Ovšem, to by bylo mnohem lepší než cupitat nahoře na žhavém slunci! Kromě toho tu bujelo rostlinstvo; dále si budou musit jistě klestit cestu křovím, jehož větve visely až dolů k říčce. Najdou však suché místo, kde by mohli nocovat? „Pojďme!“ Vzali Padda a šli roklí dále. Šlo to lépe, než se nadáli. Ve vodě byly ovšem kameny, které nepříjemně tlačily do mohou, ale byly ohlazené vodou a neměly ostré hrany. Hoši byli příjemně překvapeni, když se prodírali zelení, visící dolů z úbočí: na větvích nebyly ostny a listí bylo svěží a měkké. Na chvilku položili Padda na velký rovný kámen a vykoupali se. Také Jobek tentokrát vlezl do vody. Za hodinu už zase putovali – a hle: tu vedla podle vody stezička! Tam se jim šlo už mnohem lépe! Pomalu se začalo stmívat, takže hoši se musili poohlédnout po místě, kde by mohli přenocovat. „Lehneme si někde na svah!“ řekl Harmen. To nebylo příliš lákavé. Druzí se váhavě zastavili a dívali se do rokle, která jim teď za soumraku připadala podivuhodně tajemná. „Což abychom šli až tam, kde rokle zahýbá?“ zeptal se Hajo. Bez velké naděje šli hoši ještě kus cesty a… ani svým očím nevěřili! Několik větví hustě porostlých listím viselo dolů, a když je odhrnuli, octli se před skvělým písčitým místečkem přímo u vody. Skály zde byly docela zarostlé; stromky byly pokryté vonnými květy, které se skláněly nad tou přírodní komůrkou, a dole u paty skalní stěny rostly jemné zelené kapra-diny.
- 326 -
„To je jinší kafe!“ zvolal Harmen. Padde si div neukroutil krk. „Uhni! Já nevidím!“ „Prosím, rádžo Rejžáku!“ řekl Harmen. „Vaše Veličenstvo vidí takhle líp?“ „Ano. – Co to tam leží za zvíře? Kro-krokodýl?“ „Kde?“ „Tamhle pod tím stromem s červenými květy!“ Harmen tam skočil. A hle… uháněla tam ohromná ještěrka, kroutíc tělem jako had. Proběhla Harmenovi mezi nohama, protože nemohla utéci jinak, a tak strašně ho udeřila ocasem, že hoch sebou plácl do písku. Tu chtěl Hajo zastoupit ještěrce cestu, ale zvíře se vzpřímilo; žlutavě bílé břicho zasvítilo Hajovi do očí, a když milý hoch chvatně uskočil stranou, škrábla ho těžká tlapa ostrými drápy do tváře. Zvíře se vrhlo s těžkým úderem do vody a ta se rozstříkla na všechny strany… Obluda byla tatam. Hoši byli vystrašeni. „Bijavak…,“ vyjekla Dolima. „Byl to krokodýl?“ zeptal se Rolf. „Ne,“ řekla Dolima, „byl to jen bijavak, ale veliký! Krade kuřata a vejce.“ „Ať jde k ďasu!“ bručel Harmen, který už zase vstal. „Podívejme se, hoši, je to tu báječné, to je jisté!“ A hoši zabrali příjemné místečko a uvelebili se tam na ‚noc. Lůžko z kapradí bylo ustláno v mžiku; Dolimě se podařilo udělat z několika suchých větví oheň. Mnoho suchého dříví tam nebylo, třeba se nad roklí klenuly silné stromy – souš jistě odplavil déšť. Musili tedy pálit čerstvé dřevo, které hrozně praskalo, ale konečně přece jen chytlo. „Ba,“ řekl Harmen, „nemáme na vybranou. Ze vzduchu nemůžeme žít, tedy… připrav se, brášku!“ Harmen mluvil s prasátkem. „Vidím ti na šňupáčku, že ti to zrovna není k smíchu, ale pomysli si: lépe, když budeš dobře upečeno, než napolo uvařené!“ „Roch, roch…,“ chrochtalo prasátko. „Jen strpení!“ řekl Harmen a začal si brousit nůž na plochém kameni. Štětináč čekal s ospalýma přimhouřenýma očima. Dolima vyprávěla tichým, pomalým hlasem o bijavaku, kterého chytili ve vesnici u nich doma a zabili. Hoši poslouchali jako ve snách. Oheň čadil, už sotva svítil. Listím pronikalo světlo měsíce. - 327 -
Svazky jeho paprsků byly nehybné jako stříbrné píšťaly varhan. Podle jednoho z těch stříbrných sloupků padal tichounce suchý lístek, kroužil a vířil, až spadl dolů. Harmenův nůž byl už nabroušen a blýskal se. „Pojď!“ řekl kuchtík vyskočiv a hodil na oheň kus dřeva. „Pojď k Harmenovi, pašíku, Harmen ti nic neudělá.“ „Harmene,“ řekl Rolf trochu podrážděně, „rozumí se samo sebou, že to prasátko musíme zabít, ale ty řeči by sis mohl nechat od cesty. A jdi s tím trochu stranou, aby to Dolima neviděla.“ Harmen vytřeštil oči na Rolf a s bezmezným údivem. „Zajisté, Veličenstvo!“ vyjekl, neboť jeho myšlenky se dnes otáčely jen kolem vznešených věcí. „Jen račte poroučet! Pojď sem, potvoro!“ řekl méně uctivě k ubohému štětináči, který přece za to nemohl. „Ale rád bych věděl, kdo by tyhle páračky dělal, kdyby tady Harmen nebyl!“ „Já!“ řekl Rolf zkrátka. „To se ti řekne!“ posmíval se Harmen. „Ne, ty němá tváři, buď jen ráda, že se nad tebou Harmen smiluje, oni by tě radši utrápili, než by ti dali pořádnou ránu! Ale když tě vytáhnu z pece, stojí všichni s otevřenou hubou! Určitě si myslí, že prasátko samo skočilo na pekáč…“ A Harmen šel se svým chráněncem o kus dál a bručel. Když se však později vrátil s vykuchaným prasátkem, zapomněl už na hněv. „Tady máte toho chlapíka!“ volal spokojeně. „Budem ho mít dost na dnešek i na zítřek. Není jako obrázek? Ještě mi řekl, že z něho jsou nejlepší nožky – nu podej mi kopí, Hajo, podíváme se za chvilku, mluvil-li pravdu!“ Harmen stál u ohně a pekl selátko. Červený odlesk plápolajícího ohně ozařoval mu nahá prsa; vypadal opravdu jako ďábel, když se tak zubil a otáčel na kopí pečínku, až z ní se sykotem kapal do plamene tuk. Jeho stín napodobil prapodivně každý jeho pohyb. Fantastický, veliký stín, míhající se na holé skále na protějším svahu.
- 328 -
NEBEZPEČNÁ CESTA Již časně zrána příštího dne se naši pocestní probudili zuřivým křikem několika tuctů opiček, které běhaly nahoru dolů po protější skalní stěně, chytajíce, se rukama i nohama výběžků skal… Také stromy se hemžily opicemi. Hochům se zdálo, že zabloudili do nějaké opičí osady. Slunce ještě nesvítilo do úžlabiny. Na světle šedivém nebi žhlo několik šedě růžových obláčků. Na jihu letělo hejno kaloňů směrem k pobřeží. Líně, ještě lineji, než když se vydávali večer na lupičskou výpravu, letěli obrovští netopýři zrovna nad hlavami hochů. Ale po chvíli hejno prořídlo. Ještě několik opozdilých žroutů, kteří se nemohli odtrhnout od ovoce – a pak hejno kaloňů zmizelo. Na západě se hnaly proti sobě černé mraky. Vynořily se jako zlá předzvěst za skalní stěnou na protější straně, ale když se vznesly přímo nad roklinu, vzplály jejich vrcholky a zdálo se, jako by váhaly, mají-li plout dál. Zezadu se však vyhrnuly jiné mraky a tak se pomalounku sunula roklí silná černá stěna, která opravdu vypadala jako strašlivá dlouhá hrobka. Hoši leželi na kapnadinových lůžkách a hleděli polobdíce, polosníce na černý rubáš vysoko nad roklí, na sedavou skalní stěnu, na níž se tu a tam zalesklo bílé opičí bříško, na temné stromy docela vysoko nad skálou. Všecko bylo tajemné… Pěnivá voda se jiskřila ve vší té temnotě a její šumění jako by se zesilovalo tou měrou, jak tíseň v přírodě umlčovala ostatní zvuky. Teď už opičky nekřičely; seskakovaly mlčky a chvatně dolů, zas vyskakovaly vzhůru, pokukujíce chvílemi z výběžků skal zlomyslně po hoších jako diblíci, nebo otvíraly tlamičky a cenily špičáky. Znenadání, jako by se náhle otevřela obrovská zlodějská svítilna, proniklo zdola k černým mrakům ostré zlaté světlo. A všecko se ještě více ztišilo. Šumění vody nabylo nad hochy takové moci, že jim připadalo, že nikdy neslyšeli nic jiného a že už jakživi nebudou nic jiného slyšet; pod tím kouzlem leželi bez hlesu a nemohli vyprostit své myšlenky ze šumění vody. Ale pak jako by na obloze vznikly trhliny. Teplé dešťové kapky začaly padat hochům na tělo a probudily je z tupého naslouchání. - 329 -
Opičí nárůdek prchal chvatnými skoky do hnízd vysoko na stromech. Tu se Rolf náhle vztyčil a pohlédl ulekaně na ostatní. „Hoši! Bude pršet a řeka se zvedne!“ Harmen, Hajo a Jobek byli rázem na nohou. Musí pryč odtud, to chápali všichni, a honem sbírali všecky své věci páté přes deváté. Vepřová pečené, která tam zůstala, záhadně zmizela – Harmen měl právě ještě kdy, aby vyslovil podezření, že tu krádež spáchal bijavak, a aby vyložil, co soudí o bijavacích. Pak popadli Padda a honem pryč… „Nebylo by právě veselé, kdybychom se utopili!“ povídal Harmen. „Všecko trápení a všecka námaha nadarmo! Viďte?“ Z kapek padajících pomalu z nebe byl najednou pořádný déšť. Voda stékala z obou skalních stěn. Za půl hodiny se řeka tak rozšířila, že stezička na břehu byla zaplavena vodou. Jobekise brodil velikými skoky vodou, jež mu sahala skoro až po prsa. A pak najednou ho voda strhla, marně se snažil plout po prudkém proudu, voda ho nesla, až se zachránil na vysokém kamen. S uděšenýma očima, tiše poštěkávaje, čekal ubohý Jobek na své pány. „Bude-li voda stoupat, čeká nás totéž,“ řekl Rolf starostlivě. „Kdybychom, byli raději jakživi nechodili do téhle zatrachtilé rokle!“ hořekoval Padde. „Však jsem si to myslil!“ Ostatní se nikterak neohlíželi na Paddovu moudrost. „Pojď sem, potvůrko,“ řekl Harmen a vzal Jobka pod paži. „Však jsi taky člověk!“ Jobek olizoval Harmenovi tvář – proti čemuž se Harmen nemohl bránit ničím jiným než klením a hubováním, neboť měl obě ruce plné. Dolima se brouzdala mlčky s ostatními a jen chvílemi se ustrašeně ohlédla. Nebe už nebylo tak tmavé; zato déšť byl čím dál tím prudší. Voda stoupala, stoupala s trapnou jistotou. Sahala jim už nad kolena a Paddova nosítka se několikrát ponořila, když Hajo či Rolf stoupli do nějakého výmolu. Tu Padde honem zdvihal hlavu, aby aspoň ta zůstala nad vodou. Obyčejně ji vztyčil pozdě.“
- 330 -
Bylo to krušné cestování! Po obou stranách se stále ještě tyčily nemilosrdné skalní stěny, na něž nebylo možno vylézt, a voda sahala hochům až po břicha, takže Padde si musil na nosítkách sednout. „Mám hrozný hlad…,“ stěžoval si Harmen. V takových choulostivých chvílích netrpíval hladem nikdo jiný než Harmen. Přišli k peřejím. To bylo svízelné. Voda tančila bouřlivě mezi kameny. Když se pokoušeli přenést opatrně Padda přes nebezpečné místo, Rolf sklouzl. Hajovi vypadlo držadlo nosítka z prstů a Padde i s Rolfem spadli po hlavě do vody. Zas se vynořili, kutáleli se ve vodě dále. Rolf se dostal k velkému balvanu, vyškrábal se na něj a rozhlížel se zmateně po ostatních. Padde plul dále, mrskaje nohama i rukama… Ale v té chvíli Hajo rozpřáhl paže, vrhl se do vody a plaval za Paddem. Dostihl ho, podařilo se mu chytit Padda za mrskající nohy, táhl ho za sebou, plaval k levému břehu, kde byla voda nejméně hluboká. Tam stanul a pomohl na nohy také Paddovi. Bezmocný a polekaný hoch sotva stál a držel se svého zachránce jako klíště. „Chytni se nás za ruce,“ řekl Rolf, který se také přibrouzdal a sotva dechu popadal. „Po proudu se nejde špatně. Nosítka nám vzala voda.“ Se strachem v srdci putovali hoši dále, Padde klopýtal a padal, ale ostatní ho drželi pevně, ač i jim při chůzi poklesávala kolena… Přišli k zákrutu bystřiny a Harmen vykřikl: rokle byla nahoře sklenuta a zavřena, takže voda proudila do úplně temné jeskyně. Co dělat? Hoši se zastavili. Nahoru nemohli nikudy vylézt; bylo jen jediné východisko: projít jeskyní. „Do jeskyně!“ zavelel Rolf. „Neodvážím se!“ zvolal Padde. „Pojď se mnou!“ řekl Rolf neúprosně. A hoši vešli do jeskyně. Dolima trochu zaváhala; tu ji proud sám postrčil. Také Jobkovi v Harmenově náručí bylo úzko. „To tak, teď aby ses dal ještě do kvičení!“ bručel Harmen. „To bys letěl hnedka přes palubu, rozumíš?“ Jobek rozuměl. Strop a stěny jeskyně byly černé a leskly se vodou, která po nich stékala. Jeskyně byla místy tak nízká, že plavčíci mohli jít jen se - 331 -
sehnutými hlavami. Ostatně se zdálo, že jeskyně je noclehárnou netopýrů, kteří při té nečekané návštěvě zděšeně poletovali a hrozně pištěli. Ale hoši si jich sotva všimli, nanejvýše sebou trhli, když jim netopýr přeletěl těsně ‚kolem obličeje. Dále! Šli chvatně kupředu, narážejíce chvílemi ve tmě na stěny jeskyně; brodili se vodou, dívajíce se upřeně před sebe a slídíce po nějakém záblesku světla. Padde se už nemohl udržet na nohou a hoši ho musili napolo nést. A Harmen opravdu ukázal, že se nebojí, když stále ještě vlekl Jobka, který ani za obyčejných okolností nebyl lehký jako pírko. Bude tma i v jeskyni čím dál větší…? Padde vzlykal, opíral se hlavou o Hajovo rameno a už sotva táhl nohy za sebou. Náhle… Hajo vykřikl: „Světlo! Svítá, svítá!“ To zocelilo hochům svaly. Supíce, se skrčenými rameny, jako by je tížila tma, prchali mladí poutníci; ze strašlivé jeskyně, plné zatuchlého vzduchu a netopýrů. Ano, východ! Tu je východ! Zas je denní světlo, milé, nádherné denní světlo! Vybrouzdali se ven z jeskyně, rozhlédli se a zhluboka si oddychli. Skalní stěny zmizely beze stopy, jako by je začarovala dobrotivá víla; po obou plochých březích řeky stály stromy. V záchvatu náhlé radosti, vzlykajíce a smějíce se zároveň, vyrazili hoši rychleji kupředu; Rolf a Hajo vedli za ruku Padda a Harmen, jenž držel Jobka za kůži na hřbetě a natahoval ruku před sebe, ploval ke břehu. Vylezli z vody, pomohli Dolimě na břeh. Pak utíkali kousek zpět, našli si měkké suché místecko na kraji jeskyně a padli na ně. „No tak, Jobku, potvůrko, ani neřekneš Harmenovi pěkně děkuju?“ Jobek; si už lehl a položil hlavu na přední pracky. Pak zhluboka vzdychl, přišoural se blíže a uložil se vedle Harmena, z jehož těla se pářilo. Na smrt znavení hoši usnuli v té chvíli. Déšť pleskal.
- 332 -
HARMEN A PADDE NA LOVU RYB Když hoši otevřeli oči, už nepršelo. A nejen to, nad hlavami se jim klenula modrá obloha jako báně a uprostřed visela skvostná svítilna – slunce. Země dýchala sladkými, osvěžujícími vůněmi. Mokré stromy s větvemi deštěm zčernalými se zase zazelenaly a vzduch byl plný ptačího štěbotu a lesku pestrých ptačích křídel. Hle! Tu vytančila z jeskyně řeka, hučela a zurčela na kamení, voda vysoko vystřikovala, lesknouc se v záři slunce všemi barvami. Vchod do jeskyně byl slavnostně vyzdoben květy a kapradím a jeskyně vypadala tajemně a vábivě, takže hoši měli skoro chuť vejít do ní znova. Brrr! Dolima s Paddem zůstali sedět na břehu, ale ostatní se rozhlíželi, zda lby nenašli něco, co by se podobalo stezce. Avšak kolem dokola bylo všecko hustě zarostlé a mezi porostem stály stromy jako zápasníci, kteří zuřivě bojují o světlo a o život. Jak se chlapci dostanou dále? Harmen prozatím myslil jen na svůj žaludek; našel jedlé plody a hned se s nimi vrátil; chtěl udělat ohýnek a opéci ovoce. Po velkém namáhání vykouzlil z několika třísek plamen. „Hajo,“ zvolal, „nemohl bys dodat do kuchyně několik vypasených holubů? Je jich tu habaděj, jen na ně písknout!“ Hajo právě přiběhl s Rolfem. „Já teď ‚nemám kdy,“ křičel rozčileně, „Rolf si něco vymyslil, ví, jak bychom se mohli dostat na moře. Poplujeme dolů po proudu! Na pramici!“ Harmen zapomněl na holuby a příjemně překvapen otevřel ústa. „Jsem k službám!“ prohlásil a šel bez váhání pomáhat. Napřed skáceli asi dvacet pěkných bambusů, seřízli je na patnáct stop, pak připravili stejný počet kmenů deset stop dlouhých a udělali spodek pramice. Naštěstí tam bylo nadbytek rotangu – kdepak ho v tropickém lese není sdostatek? Hoši zbavili ohebný, tuhý rotang trnů a svazovali jím kmeny, pěkně křížem přes sebe. Dolima se přišla podívat. „Bekin apa? zeptala se. „Copak to děláte?“ „Děláme loď a poplujeme na ní po řece!“ - 333 -
- 334 -
Dolima se zamyšleně dívala, jak udýchaní hoši lezou po spodku pramice a jak se namáhají a pachtí, až jim z vlasů stéká pot. „Řeka teče do moře,“ řekla dívka a odmlčela se na chvíli. „Všechny řeky tečou do moře.“ „Vždyť my chceme k moři!“ řekl Rolf. „A pak?“ zeptala se Dolima tiše. „Až připlujete k moři…?“ „Pak poplujeme do Bantamu. Chceme se setkat s nějakou holandskou lodí.“ Dolima již neřekla nic a mlčky se posadila k Paddovi. Za několik hodin byla kostra pramice hotová. Jak by ne! Tři obratní plavčíci, kteří sváží tři uzly dříve než suchozemská krysa začne přemýšlet, vědí přece, jak do toho! Harmen ještě zkoušel, jsou-li uzly pevné, jako by byl vrchním lodníkem. „Budeme-li tuhle pramici kormidlovat veslem, nevyrovná se jí žádná skuta!“ ujišťoval znalecky. „Teď musíme pomýšlet na nějakou podlahu,“ řekl Rolf. „Což abychom nahoru přivázali rozštípaný bambus?“ „Pro mne za mne si tam můžete uvázat, co chcete,“ ujišťoval Harmen. „Uvažte si tam třeba osm tuctů církevních stařešin pěkně nosy vzhůru a s biblí v ruce, Harmen se radši podívá, kde je co k snědku!“ „Můžeme jít na ryby,“ ozval se Padde od loděnice. Padde byl přec jen trochu čipernější, než si hoši myslili, zejména šlo-li o otázky týkající se jídla. „Budou tady v té vodě ryby?“ zeptal se Hajo. „Ve vodě spíš než na stromech,“ ujišťoval Harmen. „Můžeš přece vyhodit udici, ne? A když ryba nezabere, plivni do vody a ony přijdou. Jdi si sednout tamhle k té zátočině, Padde. Tam se ti bude dobře lovit.“ „Jak bych někde sehnal nějakou udici?“ otázal se Padde. „Kdybych měl ještě své kalhoty,“ vzdychl Harmen, „v těch bylo háčků! Když jsem strčil ruku do kapsy, hned jsem jich měl plno v prstech. Odjakživa jsem si rád zalovil.“ „Bambusový háček je také dost tvrdý,“ řekl Rolf. „A já mám ještě v kapse nasmolenou nit!“ řekl Hajo.
- 335 -
„Sem s ní!“ zvolal Padde a hnal se k němu. Zdálo se, že už je docela pevný v nohou. Lovení ryb bylo vždycky jeho nejmilejší zábavou. „Podívejte se, dělejte dál tu pramici a já vám přinesu k obědu pár krásných ryb!“ „Já ti najdu nějaké pěkné místečko,“ řekl Harmen, „jinak bys nic nechytil.“ „Taky si dovedu najít dobré místo!“ ujišťoval Padde. „Leda na klímání,“ bručel Harmen. „Pojď!“ Zatímco Harmen s Paddem šli na ryby – Padde bručel a bránil se Harmenovu poručníkování –, Hajo a Rolf rozštěpovali tenké bambusové pruty a kladli je vzhůru oblou stranou na kostru pramice. Přivázali je tenkými rotangovými provázky. Na tuto práci bylo třeba mnoho času. Za několik hodin byla pokryta teprve polovina pramice. „Podívej se,“ pravil Rolf. „Slunce už zapadá. Pojďme se podívat, co vynesl rybolov.“ „Padde umí dobře lovit,“ ujišťoval Hajo Rolfa. „Vždycky přišel domů s největší rybou.“ „Nu, mně už kručí v břiše!“ řekl Rolf a oba přátelé se vydali k místu, ‚kde Harmen a Padde mlčky koukali na bambusový splávek. Padde byl mokrý jako myš. „Berou?“ zeptal se Hajo. Žádná odpověď. Pak Padde vybuchl: „Kdyby do toho Harmen nestrkal prsty!“ „Chceš zas vletět do vody?“ zeptal se Harmen. Padde mlčel. Ze vzteku. Když se oba rybáři vydali k zátočině, uřízl Harmen prut, na něj připevnil pěkný „vlasec“, na bambusový háček nabodl tlustou žížalu, kterou vyplašil klepáním ze země. „Podívej se, teď ještě nějaké pěkné místečko! Tamhle pod tím stromem by se ti krásně leželo!“ řekl Harmen. „Pod stromem se vždycky krásně leží.“ „Já chci lovit!“ prohlásil Padde. „Já jsem přišel na ten nápad.“ „Tak si ho zas vyžeň z hlavy!“ radil mu Harmen. „Když takhle mrkáš, nemůžeš přece vidět, jestli zabrala!“ „Lip než ty!“ zvolal Padde rozhořčeně. „Vždyť jsem jednou přišel domů s patnácti tlustými úhoři!“
- 336 -
„To jsi jistě někomu vyfouk vrše,“ pravil Harmen. „No tak si udělej pohodlí, barone, sedneme si hezky sem. Ne hluboko a u kraje – tam bývají.“ Chvíli mlčeli. Oba se dívali na splávek. Padde mrzutě, neboť měl vztek, že Harmen drží prut; Harmen pln klidné důvěry, že ryba brzy zabere. Ale nic se nehnulo. Splávek se trochu otáčel, pak plul pomalu k rákosí. Harmen jej trochu odtáhl ke kraji a hodil do vody hrst písku a oblázků. „Na to ryby jdou,“ vysvětloval. „Nebo před tím utečou,“ odpověděl Padde. „Já bych byl radši, kdybys utekl ty!“ ujišťoval ho Harmen. Mlčení. Oba hoši se upřeně dívali na splávek, který se zas posouval ke kraji. „Neplivl bys do vody?“ zeptal se Harmen. „Abys je přilákal!“ Padde plivl zvlášť dovedně, aby přilákal ryby. „Plivni ještě jednou!“ „Nemám už sliny,“ řekl Padde zlobě se, že má pomáhat Harmenovi k úspěchu. „Tys mi ale chlapík!“ vysmíval se mu Harmen. Odkašlal si a pětkrát plivl různým směrem do vody, takže ryby pravděpodobně nevěděly, na kterou stranu se vrhnout. „Víš, kde je hodně ryb?“ zeptal se Harmen. „To se ví,“ řekl Padde, „tamhle, kde ta zátočina vybíhá.“ „Ne. Za hrází u Stopplových mlýnů.“ „Jakpak bych nevěděl!“ řekl Padde. „Červů je tam taky habaděj. Onehdy jsem ztratil plechovku a pak jsem si musil nasbírat čerstvé červy. Hned jsem jich měl plno, věříš?“ „Ty že jsi ztratil plechovku?“ zeptal se Harmen po chvíli mlčení a koukání. (Hoši mluvili ve velkých přestávkách a zmlkli pokaždé, když se jim zdálo, že se vnadidlo pohybuje.) „Ty že jsi ztratil plechovku? Copak ty míváš červy v plechovce?“ „A kde ty?“ zeptal; se Padde. Přestávka. Mlčení. Koukání. „To se ví, že v ústech,“ řekl Harmen. „Aspoň zůstanou hezky čerství. Víš, co se mi onehdy stalo?“ „Copak?“ Dlouhá přestávka. - 337 -
„Když mi jednou taková potvůrka vlezla do kr…“ Mlčení. „… vlezla do kr…“ Dlouhá přestávka. „Když mi vlezl do krku ten salamandr, leknutím jsem spolkl ještě jednoho. Zrovna mi ryba ohromně zabrala, jinak bych si toho byl ovšem všiml. – Trhnu prutem. Hop! A vyletí bělice, taková potvůrka malinká. Ale najednou, když vytáhnu udici, podívejme se! Visí na ní štika. Popustím vlasec…“ „Harmene! Zabrala…,“ zašeptal Padde. Splávek trochu povyskočil z vody. Pak zas klidně ležel na hladině. Dva páry očí hleděly upřeně na dřevěnou udičku ve vodě. „Jako bych si sám nevšiml, když mi ryba zabere!“ vysmíval se Harmen, ale napřed zhluboka vzdychl. „No tak, ta štika visela tedy na udici. Popustil jsem vlasec…“ Ale Harmen neměl dneska štěstí s vyprávěním o štice: splávek se zmítal sem a tam, a proto Harmen zmlkl. „Vytáhnout!“ zuřil Padde. „Vždyť sežere celý háček!“ „Nesežere,“ prohlásil Harmen paličatě, „jen ho olizuje.“ Dlouhé mlčení. Tu a tam se splávek nepatrně pohnul. Oči bolely samým díváním. Harmen už hodně popustil šňůru se štikou, přinejmenším až do Číny nebo do Japonska, popustil ji tak daleko, že ho nakonec přešla chuť popouštět uzdu zdlouhavému vyprávění, a proto milou štiku pustil k vodě. – Nyní se splávek už vůbec nehýbal a ležel skoro u samého rákosí. „To ale byla pitomá ryba!“ řekl Harmen. „Olizovat umí, ale nic víc.“ „Vsaďme se, že ti sežrala háček?“ pravil Padde. Harmen ještě chvíli váhal a pak vytáhl prázdnou udici. „Vidíš?“ povídal Padde vítězně. „Viděl jsem dobře, že zabrala! Kdybys ji byl vytáh, když jsem ti říkal, byli bychom ji měli.“ „No tak ji chytni ty!“ vysmíval se Harmen a podal udici Paddovi. Padde mlčel a nabodával na háček žížalu. „Posadím se tamhle!“ prohlásil. „Kde ty sedíš, tam je nešťastné místo.“ „Hledáš asi místo, kde bys nedostal mořskou nemoc, co?“ optal se ho Harmen posměšně.
- 338 -
Mlčení. Hoši došli na místo, které vybral Padde. S rozmyslem prozkoumal Padde hloubku vody a pak si šel sednout kousíček od břehu. Hoši chvíli čekali. Splávek se ani nehnul. „Na mém nešťastném místě přálo štěstí aspoň mně,“ podotkl Harmen. „Radši žádné štěstí než takové pitomé jako ty!“ prohlásil Padde. „Copak scházelo do toho, abych vytáhl rybu?“ zeptal se Harmen uraženě. „Však jsi viděl, že ryba olizovala háček!“ „Hrome, to se rozumí!“ zakoktal Harmen. „A před chvíli jsi řekl…“ „Nebylo to žádné štěstí,“ pravil Padde. „Ryba nemohla zabrat, protože jsi seděl moc daleko. Ty sis myslil, že zabrala, ale byla to asi nějaká napolo leklá ryba, která se šla nalokat vzduchu. Proto tak špatně zabrala!“ „A přece jsi chtěl, abych ji chytil, tu napolo leklou rybu!“ řekl Harmen. Mlčeli a dívali se do vody. Konečně… něco se hýbe! Harmen se chopí prutu a hledí vyjeveně na splávek. „Necháš to být?“ hrozí Padde. „Pst! Já ti jen trochu pomáhám.“ „Říkal jsi, abych lovil sám!“ „Tak dobře, budeme lovit každý sám!“ A Harmen vytrhl Paddovi prut z rukou. „Teď je po tvém, ty kuličko! Teď si lov sám. Plesk! To Harmen dostal políček. Tvář mu otekla. „Tumáš!“ prohlásil Padde docela zbytečně. Harmen koulel očima. Nemohl pustit prut, protože mu ryba právě zabrala, a Padde z toho dosti ukvapeně vyvozoval, že Harmen přijal políček s díkem a že mlčí jen proto, že mu je do breku. Paddovi se tím políčkem ulevilo a jeho zlost byla tatam. „Ta je velikánská!“ šeptal Harmenovi důvěrně do ucha. „Nevytáhni ji moc brzy; vidím na splávku, že je to velikánská ryba!“ Harmen mlčel, hleděl na splávek jako na úhlavního nepřítele. Šup! Splávek se ponořil. Harmen vytáhl udici a objevila se velká ryba, ale na půl cestě se ta statečná obyvatelka vody zbavila háčku a - 339 -
po způsobu ryb pleskla sebou do vodního živlu; hoši z ní uviděli už jen ocásek. „Vytáh jsi ji příliš rychle!“ vysvětloval Padde. „Měl jsi…“ Harmen sám zavinil, že už neslyšel, co měl dělat, aby rybu vylákal z vody, neboť než Padde domluvil, pustil Harmen prut, přiskočil k Paddovi, zvedl ho a hodil ubohého hocha, který si nebyl vědom žádné viny, do vody za rybou. Voda vystříkla na loket vysoko; Padde sletěl po hlavě do řeky, vynořil se, podíval se zmateně skrze rozcuchané dlouhé vlasy, které mu visely přes tvář, vyškrábal se na břeh, kde za hněvivého mlčení marně hledal nějaký kousek oděvu, aby jej vyždímal, jak měl ve zvyku. Tentokrát zas Harmen cítil, že se mu ulevilo. „To se ví, když sebou ve vodě mrskáš, až z toho všecky ryby dostanou křeče, musíme si hledat jiné místo,“ vyčítá mu vlídně a chystá čerstvého červa na udici. „Jinak bych ji byl skoro chytil. Myslíš, že to byl kapr?“ V Paddovi to ještě vřelo. Poněvadž neměl nic lepšího na vyždímání, šel si vyždímat vlasy, které mu trčely na hlavě jako sopka. „To nebyl kapr!“ obořil se na Harmena. „Byla to prachobyčejná pitomá bělice.“ „Ty to můžeš vědět!“ řekl Harmen. „Ty ses na ni podíval zblízka, co?“ A Harmen se zazubil. „Podívej se, zrovna tohle jsem udělal dlouhému Lojzkovi, když mi vyfoukl štiku. Ale ten nepochodil tak dobře jako ty: bylo to v zimě, víš? A kromě toho mám v žaludku raději polévku než vodu z kanálu. Myješ se v zimě? Já se myju, jen když jsem špinavý. Z mytí se dostává revma.“ Harmen obešel zátoku. Padde trochu zaváhal a chtěl jít jinam, ale měl rybářské srdce a obměkčil se. Vrátil se a šel si smutně a mlčky sednout vedle Harmena. Tak je našel Hajo a Rolf. Zdálo se, že jim přinesli štěstí: splávek zmizel; Harmen vytáhl udici; mrskala se na ní velká kaprovitá ryba. „Opatrně vytahovat!“ radil Padde nanejvýš rozčileně. A za všeobecné pozornosti se dostala ryba na sucho.
- 340 -
Za půl hodiny syčela a praskala v plamenech, neboť když Harmen měl co péci, zvítězil kuchař nad rybářem a Padde mohl lovit klidně dál. „Teď se mužem nacpat,“ řekl Harmen. „Sice z toho neztloustneme, ale když žaludek ví, že jsme na něj nezapomněli, je už skoro spokojený labužník.“ „Snad Padde ještě něco chytí,“ pravil Hajo. „Dávejte na něho pozor,“ řekl Harmen starostlivě. „Ještě vám spadne do vody!“ Ale za chvíli se Padde přihnal s dvěma těžkými rybami. „Tos je jistě očaroval těma svýma mrkavýma očima!“ řekl Harmen a popadl ryby a potěžkal je v ruce. „Dohromady aspoň osm liber!“ ujišťoval. A už se rozlétly na všecky strany šupiny, lepily se mu na zápěstí, do vlasů, na tváře, do obočí, takže nakonec kuchtík sám vypadal jako ryba. „Chutnají výborně!“ prohlásil, když za chvíli byly ryby na „tabuli“. „Chutnají právě jako… ty jemné tvrdé ryby, jako…“ „Jako losos, myslíš?“ zeptal se Rolf. „Možná. Kapitán a pánové to jedli, když jsme vypluli.“ Rolf se na něho podíval s úsměvem. „Pověz, Harmene, jak víš, jak ty ryby chutnaly? Copak jsi byl pozván k hostině na rozloučenou?“ „Nu, chceš-li to vědět,“ řekl Harmen, „tahle ryba chutná právě tak, jako voněla ryba kapitánova!“ Všichni se smáli. Harmen se chechtal nejvíce.
DOLIMA TOUŽÍ PO DOMOVĚ Po jídle si hoši sedli pěkně pohromadě. Byli spokojeni s tímto dnem. „Zítra ráno doděláme palubu,“ řekl Rolf. „A pak budeme musit zhotovit nějaké kormidlo!“ „Ale především tam musí být kuchyně!“ zvolal Harmen. „A pak budeme musit dostat pramici na vodu!“ řekl Hajo. „Půjde to?“ - 341 -
„Jistě! Když nám Padde trochu pomůže…!“ „Pomůže-li nám Padde, jistě ho dostaneme na vodu!“ posmíval se Harmen. „Víte, co by bylo hezké?“ zeptal se Haj o. „Kdybychom postavili na lodi kajutu pro Dolimu.“ Děvčátko se leklo, když zaslechlo své jméno. „Co bys tomu řekla?“ obrátil se Rolf k Dolimě. „Proč jsi celý den tak tichá?“ Dolima chvíli mlčela. Pak se jí zachvěla bradička; chtěla něco říci, ale nic z toho nebylo. Velká slza se jí zaleskla v oku. Harmen se na ni soucitně podíval. „Chce se vrátit do vesnice. „Chceš se vrátit do kampongu, Dolimo?“ zeptal se Rolf jemně. Děvče sklopilo dlouhé něžné brvy a mlčky přisvědčilo. Mlčení. Dobrá nálada byla tatam. „Jak by ses chtěla vrátit?“ zeptal se Rolf nejistým hlasem, ale jako muž, který pojímá věci střízlivě tak, jak jsou. „Snad ne zase jeskyní?“ „Ne,“ řekla Dolima, „přejdu tady na druhý břeh říčky a půjdu po druhé straně rokle. Salejman mi slíbil, že mě povede dále.“ „A až přijdeš domů, co s tebou bude?“ „Nevím. Neodvažuju se na to ani pomyslit.“ Rolf se díval zamyšleně před sebe, pak se obrátil (ke kamarádům. „Hoši, musíme... musíme ji zavést zpět.“ „No těbůh…,“ vyjekl Harmen. „Ano, na tom nesejde, jestli nám to je příjemné nebo ne,“ řekl Rolf náhle vášnivě. „Nemůžeme ji nechat jít samotnou. A nemáš-li chuť jít, zůstaň si tady!“ „Nemám-li chuť jít…,“ zlobil se Harmen. „Nepotřebuješ Harmenovi vykládat, že ji nesmíme nechat osudu, když nám pomohla z úzkých! Ale proto se nepotřebuješ ptát, mám-li do toho právě chuť…!“ Harmenův hlas zněl ochraptěle; dvě velké slzy mu vhrkly do očí a hoch udeřil pěstí do země. Tu řekl Padde tiše a s odvrácenou tváří: „Já nepůjdu.“ „Zbabělce!“ vyhrkl Harmen zuřivě. „Nestydíš se?“
- 342 -
Padde neodpovídal, zhluboka oddychoval. Konečně řekl: „Já bych tuze rád, ale… Já se už nemohu vrátit.“ A vypuknuv v pláč, dodal: „Chci se vrátit k mamince!“ „Ach, mazánek musí k mamince; nevezmeš si cumel?“ řekl Harmen, ale jeho hlas zněl podezřele chraptivě. Jako by i on… Dolima s úžasem pozorovala, co její slova způsobila. „Nechci, abyste se se mnou vraceli! Najdu cestu sama…“ Rolf zavrtěl hlavou. „Zavedeme tě až k Sálej manovi, Dolimo.“ „Ach ano, ale já nepůjdu. Zůstanu s vámi!“ „Nebuď pošetilá, Dolimo,“ řekl Rolf. „Tím si jen ztěžuješ návrat, protože dnes nebo zítra bude tvá touha ještě silnější.“ Dolima se bránila slzám, ale pak přec vypukla v tichý vzlykot. „Hm, co uděláme?“ zeptal se Harmen chmurně. Rolf pokrčil rameny. „Dnes večer odtud tak jako tak nemůžeme. Zítra ráno uvidíme…“ Mlčky poseděli hoši ještě chvíli. Cítili, že Dolimin odchod je nezbytný. I kdyby se zítra ráno odhodlala, že s nimi půjde dále, přece by jednou nastala chvíle, kdy by ji přemohla touha po domově. Cítili, že je jejich rytířskou povinností vrátit se s Dolimou a dovést ji domů; ale myšlenka, že se zas vzdálí od moře, když byli už tak blízko, že se musí znova prodírat touto zemí, která jim byla právě tak cizí, jako když na ni poprvé vstoupili, tou zemí, která jim připadala stále strašlivější – a nemilosrdnější – myšlenka na návrat byla tak hrozná, že jim mráz přebíhal po zádech. Ponenáhlu však zpěv cvrčků a vlídné šumění horské bystřiny zmírnily jejich starost a ukolébávaly je v spánek. Harmen vstal, přihodil na oheň trochu vlhkého dřeva, aby kouř zaháněl moskyty. Počkejte! Zítra bude Dolima zas plna odvahy! Vyslovila svou touhu po domově, to jí jistě ulevilo! Budou k ní všichni hodní a ona zapomene na svou vesnici! A zítra jí postaví na pramici roztomilou kajutu, jako by byla kapitánem jejich lodi! S takovými plány hoši usnuli. Dolima ještě dlouho vzlykala. Děvčátko leželo tiše jako pěna; slzy jí potichounku plynuly po tvářích; jen chvílemi otřásl vzlyk jejími útlými ramínky.
- 343 -
Konečně vyvzlykala. a vyplakala všechen nahromaděný žal a touhu a uklidnila se. Slyšela, že všichni čtyři hoši usnuli. Rozeznávala zřetelně pokojný dech Hajův a Rolfův, Harmenovo chrápání a Paddovo krátké odfukovámí. Mezi stromy vyšel měsíc. Byl už skoro v úplňku. Dolima klidně uvažovala, co má dělat. A po krátkém přemýšlení se rozhodla. Opatrně vstala, trochu se rozhlédla a pak odešla ke kraji lesa, kde svítilo několik bílých květin. Natrhala nejkrásnější a za chvíli se vrátila do tábora s plnou náručí květů. A pak provedla svůj plán: položila vedle Harmenova obličeje květinu tak, že musil vdechovat její vůni. Zaváhala trochu, koho by teď měla podělit, položila květ k Paddovi a pak k ostatním. Měsíc vyšel už výše a svítil na spící hochy. Dolima na ně dlouho hleděla, hned na toho, hned zas na onoho, a oči se jí zase naplnily slzami. Pak ji probudil ze zamyšlení drsný křik páva; rozevřela náruč, takže květy, které držela, padly hochům k nohám. „Doprovodíš mě, milý, sladký měsíčku?“ zeptala se Dolima. „Budeš mě chránit před zlými duchy?“ Vyhrnula si sarong až po kolena a brodila se, hmatajíc nohama, jako malá rusalka mělčinou k říčce. Než došla k druhému břehu, obrátila se ještě k hochům. „Tobě, milý hodný Dajiku, budu vyprávět všecko, všecičko…,“ povídala si zdušené. Tiše vzlykajíc, vyšla vzhůru na svah, obrátila se ještě naposledy zpět a vydala se rychlým krokem na tu stranu, kde byla jeskyně. Nad hlavou se jí klenulo hvězdné nebe; kráčela klenotnicí, naplněnou až po okraj diamanty, smaragdy a rubíny…
PADDE SE SETKÁ S LIDOJEDEM Když si hoši nazítří ráno všimli, že leží mezi květinami a že Dolimino lůžko je prázdné, pochopili. Nemohli se zdržet pláče a nestyděli se za to. „Co teď?“ zeptal se Harmen. „Nic,“ řekl Rolf mdle. „Vždyť bychom ji už nedohnali.“
- 344 -
Chlapci chvíli mlčeli. „Bylo to skvělé děvče, není-liž pravda?“ vyrazil najednou Harmen. „Jak nám sem nastlala květin!“ Rolf si zhluboka vzdechl, jako by ho něco tlačilo na prsou. „Musíme pryč… já už tady nevydržím!“ „Rolfe,“ vzlykal Padde. „Já taky ne. Teď najednou, když je Dolima pryč, cítím…“ Rázem všichni vyskočili. Kupředu! Neváhat ani okamžik! Dali se zuřivě do stavění pramice. Bylo jim, jako by náhle začali usilovněji bojovat o život. Pracovali se zaťatými zuby. Nepronesli ani jediného žertu, nepovídali si hlouposti, ne-škádlili se. Musí se dostat do Bantamu, to bylo jisté – proto ruce k dílu, hoši! Neztrácejte naději! Padde šel zas lovit do zátočiny, sháněl něco k jídlu. Hajo utínal rotangové šlahouny, aby měli dostatek lan; Harmen a Rolf rozštěpovali bambus a přivazovali jej na dřevěnou kostru. Slunce svítilo; ptáci švitořili; květiny se rozvíjely, jak k nim přiletovali motýli. K poledni byla pramice hotova. Vzadu nechali otvor, aby tudy mohli prostrčit bambusovou tyč, která jim měla sloužit za kormidlo. „Podívejte se!“ volal Rolf. „Teď ji musíme dostat na vodu! Pojď pomáhat, Hajo! A ty také, Padde!“ Spojenými silami, po mnohém strkání a tahání, dovlekli pramici na vodu a přivázali ji několika rotangovými lany. Když na ni hoši skočili, ani se nepohnula. „Tak a teď několik pořádných stromů, abychom ji mohli řídit. Chytil jsi něco, Padde?“ „Celou kupu. Je jich tam jako smetí,“ odpověděl Padde, „jen je pochytat.“ „Počkejte! Nesmíme zapomenout na oheň!“ zvolal Harmen. Napěchovali na bambusovou palubu vrstvu hlíny a Harmen přenesl několik žhavých oharků dřeva na lodici a rozdělal nový ohýnek. Pak uťali hoši dýkou ještě několik bambusových kmenů na odpichování pramice. „Všecko hotovo?“ „Ano, pojď, Jobku!“ Jobek skočil na palubu a rotangová lana byla odvázána. Hoši zamířili doprostřed řeky; Harmen se postavil ‚s tyčí dopředu, Hajo a - 345 -
Rolf vzadu; tak měli pramici pěkně v moci. Padde a Jobek dohlíželi, jde-li všechno jaksepatří. Proud byl silný, ale naštěstí ve vodě neležely žádné velikánské balvany. Vždyť koneckonců byla pramice jen svázána rotangem a jistě by jí neprospělo, kdyby narazila na balvan, skrytý pod vodou. Nyní plula pramice.rychle a bezpečně po řece, která se za zátočinou ještě rozšířila. Sluneční žár pálil hochy do ramen. Nikdo z hochů neměl kdy, aby se obrátil a rozloučil s místem, kde ještě včera večer seděli s Dolimou. Hoiši se také nechtěli obracet! Kupředu! Do Bantamku! K moři!!! Řeka skýtala skvělou podívanou. Na březích se tyčily obrovské kmeny,.tak silné, že by je tři muži neobjali, a tak vysoké, že hochy jímala závrať, když pohlédli vzhůru. Byly tam kmeny rozličných barev: porostlé tmavým mechem a také hladké, světle šedé pně porostlé lišejníkem, tmavohnědé, s korou hluboce rozrytou; tu a tam stál varingin, jehož mocné větve byly podepřeny vzdušnými kořeny, které vypadaly jako pilíře pod mostem. A mezi všemi těmi sloupy, jimiž prosvítaly paprsky slunce, řinoucí se přes větve jako vodopád, visely jako slavnostní věnce úponky květin a popínavé rostliny. V nové zátočině vplula pramice znenadání pod strom, který ležel těsně nad hladinou řeky. Hoši už nemohli pramici nastavit a nemohli udělat nic lepšího, než že rychle vlezli do větví. Všichni, i Jobek, stáli na mžik zas na plavidle, které proklouzlo pod kmenem. Všichni – až na Padda. Ten se opozdil. Z kamarádství se Harmen vytáhl znova na větev. Pramice s ostatními plula dál. Stateční plavci zamířili k břehu a přivázali ji. Padde, nepříliš vděčný za Harmenovu pomoc, přivítal kuchtíka přívalem nadávek. „Podívej se! Tamhle si pluje pramice! Cožpak jsi ji nemohl zadržet?“ řekl vyčítavě. „Myslím, že bys rád zas trochu do vody, ty pepři škaredý!“ huboval Harmen. „Vylezl jsem na strom jen proto, abych ti pomohl! Vždyť já už byl dobrou hodinu na pramici!“ „Chtěl bych, abys tam byl ještě!“ ujišťoval ho Padde. „Nepotřebuj u tvou pomoc! Já se dostanu na břeh sám.“ – Padde vtáhl vzduch do nozder. „Nezdá se ti, že to tady páchne po tom ovoci, však víš, po tom, co jedl Rolf s Hájem?“ - 346 -
„Já nic necítím,“ řekl Harmen, „ale přál bych si, aby to tu páchlo, až by tě to omámilo, že by ses.skulil do vody. – Co je ti?“ zeptal se Harmen udiveně, když viděl, že Padde na cosi vykuluje uděšeně oči. Žádná odpověď. Harmen se díval směrem, který ukazovaly Paddovy vyvalené oči, a… Na silné větvi seděla ryšavá bezocasá opice, pohodlně opřená dozadu. Byla obrovská a Harmen neměl ani tušení, že by opice mohla být tak veliká. Zvíře drželo v pracce rozlousknutý durian a pochutnávalo si na něm. Obrátilo zvolna hlavu, vzbuzující hrůzu svou podobností s lidskou hlavou, a podívalo se na hochy, jako by chtělo říci: „Tak už jste tu zas?“ Opice měla v pravé ruce kus smetanově žlutého plodu durianu. Druhou ruku měla volně nataženou. Harmena jímala závrať. Chtěl říci „Tabe!“ dobrý den, ale zas to slovo spolkl a hleděl, stejně jako Padde, jako očarovaný na lidoopa, pochutnávajícího si na durianu. Zvíře jako by se najednou rozhněvalo; upustilo durian do vody, zlostně ohrnulo hořejší ret, takže se objevily silné zuby. Pak vyrazila obluda hluboký silný řev a vztyčila se ve vší své výšce! Dva holandští kluci sletěli po hlavě do vody. Opice lezla líně a těžkopádně po silné větvi vzhůru až do koruny stromu. „Orangutan!“ zvolal Rolf, když s Hájem vytahovali z vody na pramici zmáchané dobrodruhy. „Zatracená nestvůra!“ vyjekl Harmen. A Paddův jazyk byl leknutím ještě ochromený. „Chtěla vám ublížit?“ zeptal se Hajo. „Přišla nám dát pac!“ řekl Hannen. Padde se třásl. „Chtěl jsem jí ještě vlepit pohlavek, než jsem se ponořil!“ drmalil Harmen. „Ale bál jsem se, že by to odnesl Padde! Věříte, že jsem si zprvu myslil, že je to chlap?“ Padde už zase našel řeč. „Copak to nebyl chlap?“ zakoktal. „Myslil jsem si… že je to lidojed!“ „Lidojed!“ chechtal se Harmen. „Prachobyčejný opičák!“
- 347 -
„Kdybych to byl věděl…,“ vzdychl Padde. „No a co bys byl udělal?“ zeptal se Harmen. „Byl bys ho poprosil, aby ti vrátil kalhoty?“ „Pojďte, hoši! Musíme dále!“ napomínal Rolf. Odrazili pramici od břehu a pluli po řece až do západu slunce, kdy musili hledat vhodné kotviště. Zatímco se ostatní tři hoši pachtili, zhotovujíce nové udice, oškrabával Harmen dnešní ranní Paddův úlovek. Po obědě se tuláci sesedli jako obyčejně a rozprávěli. Dolima jim všude chyběla. Vyskočili, natrhali trávu na podušku, přidali dříví na oheň a lehli si blízko něho, protože tam moskyti tak hrozně nebzučeli. Usnuli teprve hodně pozdě. V myšlenkách dleli u Dolimy. Jak už je asi daleko? Viděli její útlou postavičku, jak putuje osamělá v palčivém žáru slunce po rozžhavené rovině. Bůhví co by za to byli dali, kdyby věděli, dostala-li se jejich malá nevěrná přítelkyně bezpečně k Salejmanovi.‘ Srdce jim překypovalo. V tesklivých myšlenkách usnuli. Ráno pocítili novou radost ze života. Když se probudili, vznášela se nad vodou ještě lehká mlha; bylo trochu chladno, ale když se ponořili do vody a trochu si zaplavali a vyšplouchali se, bylo jim příjemně teplo. Padde, jenž si spořádal rybářské nářadí a hodlal nalovit ryby na snídani, žádal, aby byli potichu, a ostatní hoši se vydali na pevninu házet kopím. Harmen házel velmi prudce, ale neuměl dobře mířit. Tak se stalo, že jeho kopí prolétlo kmenem velkého banánovníku, a ještě uvízlo v stromě za ním. Hoši dostali hlad a mohli jej ukojit dík tomu, že Padde, zatímco se ostatní hezky zahřívali, seděl a třásl se zimou na břehu řeky, hleděl upřeně na splávek a v krátké době vyhodil na pramici čtyři pěkné mrskající se ryby. Harmen je v mžiku oškrábal, vykuchal, upekl a předložil hladovým strávníkům. Teplé jídlo chutnalo na lačný žaludek tak výborně, jako by bylo usmaženo na másle. „Ryba musí z vody rovnou do žaludku. Tak je nejlepší!“ vysvětloval Harmen. Po snídani odvázali lana a znova zamířili doprostřed proudu. Slunce již zářilo, mezi stromy. Na vodě bylo teď překrásně. Harmen začal zpívat; Haj o a Rolf se přidali a Padde, leže s koleny u - 348 -
brady uprostřed pramice a hledě do nebe, basoval jim k tomu a přitom bubnoval pěstí na palubu. Tu ani Jobek nemohl už přemoci chuť si zazpívat. Za Harmenova spolupůsobení přeletěl přes palubu, vyškrábal se zas nahoru, otřepal se, přičemž Padde zaklel, vyskočil a uštědřil Jobkovi pořádný kopanec. Jobek to přijal tak, že s vděčným pohledem přilezl k Paddavi a lízal mu nohy. Mír byl tedy zase uzavřen a on a Padde se schoulili jako dva osvědčení přátelé vedle sebe na sluníčku. „Taková pramice, to je něco!“ vzdychal Padde. „Jedeme pěkně kupředu a nemusíme hnout ani prstem. A leží se mi tu mnohem příjemněji než v těch vašich zatrápených nosítkách. Byl v nich takový zkažený vzduch!“ Hoši shledali, že Padde je nevděčník. Nemohli mu to však dát na srozuměnou, poněvadž byli právě zaměstnáni. Řeka se zahýbala a velké kameny ležely roztroušené tak, že bylo třeba značného kormidelnického umění, aby pramice šťastně proplula. „Chtěl bych, aby zas pořádně pršelo a aby voda trochu stoupla!“ řekl Harmen. Najednou však, opíraje se silně o kormidlo, zamířil s plavidlem ke břehu. ‚‚Podívejte se,“ vzdychl, když pramice kotvila bezpečně za silným stromem, „podívejte se tamhle na tu stranu!“ Ostatní obrátili oči tam, kam ukazoval Harmen. Mezi stromy, o kus dále na protějším břehu vystupoval závoj modravého kouře, a když se hoši podívali bystřeji, uviděli střechu z atapu, prosvítající mezi listím. Jak proplout kolem, aby je domorodci nezpozorovali? „Počkáme, až se setmí?“ zeptal se Rolf. „A to tady budem celý den čučet?“ zabručel Harmen. „Což abychom nechali pramici plout samotnou?“ zeptal se Hajo. „Toho by si asi sotva všimli! Jen se bojím, aby pramice nenarazila příliš brzy na břeh, totiž dřív, než bude za vesnicí.“ „To bychom měli vyzkoumat už napřed!“ prohlásil Rolf. „Hodíme do vody kousek dřeva a uvidíme, kudy se dá!“ „Ano!“ Všichni kromě Padda pochopili Rolfův plán. Harmen hodil dřevo kousek od břehu. Hoši je sledovali pohledem. Dřevo připlulo až k vesnici, tam se dostalo do pobočného proudu, plulo u samého kraje, až konečně uvízlo. - 349 -
„To nebylo dost daleko,“ řekl Rolf. „Hoď dřevo až doprostřed proudu.“ Nyní se dřevo bralo správně kupředu. Náhle však se dostalo do téhož postranního proudu jako předchozí. Řeka se leskla v slunci, až oči bolely. Harmen vzal třetí kousek dřeva a hodil jej vší silou až k protějšímu břehu řeky. To bylo asi správné místo, odkud musila pramice vyplout, protože kousek dřeva plul pěkně uprostřed tak daleko, dokud jej hoši mohli sledovat pohledem. „Jsme tedy hotovi!“ řekl Harmen radostně. „Poplujeme s pramicí na protější břeh, pustíme ji po vodě a půjdeme pěšky za ní! Pojď, Hajo, my dva se dáme po břehu, kde je vesnice, aspoň něco uvidíme. Půjdeš-li, Rolfe, s Paddem po tomhle břehu, nebude musit nikdo plovat přes řeku a odstrkovat pramici!“ „Dáš-li se okolo kampongu, Harmene, stane se nějaká nehoda!“ pravil Rolf.‘ „Láry fáry!“ řekl Harmen. „Jsem opatrný jako má tetička – ta chodí celý den v nočním čepci ze strachu, že by si jej večer zapomněla nasadit.“ „Ať tak či tak, chci být s tebou!“ rozhodl Rolf pevně. „Hajo, ty půjdeš s Paddem po tomhle břehu.“ Tak se domluvili. Jobek se rozhodl po krátkém váhání, že nabídne své služby Rolfovi a Harmenovi. Ti dva zavlekli pramici kousek proti proudu, takže plavidlo začalo svou cestu asi tam, odkud vyplul onen kousek bambusu. „Jen aby nám ji nevzali,“ vzdychl Rolf. Harmen chvíli zamyšleně mlčel. „Víš co?“ řekl. „Já popluju s ní! Vydám se s ní proto, abych ji zas odvázal, kdyby ji domorodci ukradli!“ „Harmene!“ „Jen se strachy nesval! Však já si na ni nesednu. Podlezu pod ní, nikdo mne neuvidí!“ „Ale vždyť tam nebudeš mít dost vzduchu!“ „Harmen nepotřebuje vzduch,“ prohlásil Harmen. „Vor přece pluje jen na hladině. Prostrčím-li hlavu mezi bambusový-mi kmeny, budu mít vzduchu habaděj. Půjdeš se mnou, Joib-ku?“.Harmen odstrčil prám, hodil Jobka beze všech okolků na bambusovou palubu, - 350 -
skočil do vody a ponořil se pod pramici. „Adié!“ zaznělo za chvilku pod plujícím plavidlem a Harmen, aby ukázal, kde je, vyfrkl na palubu proud vody, takže Jobek, který byl beztak zmaten, ustrašeně odskočil. Když Rolf viděl, jak odjíždí čtyřnohý kapitán, přiznal sám sobě, že ho Harmen ošidil. Líbila se mu smělost Harmenova nápadu, ale uznal, že kdyby skočil za pramicí a zamířil s ní zpátky na pobřeží, zhoršil by jen nebezpečí. Jobek žalostně naříkal. „Drž tlamu, Jobku!“ zaznělo zpod bambusové paluby. „Vždyť je Harmen s tebou!“ Jobek však zůstal v truchlivé náladě. Očenichával ustrašeně pramici ze všech stran, sedl si konečně, otevřel hubu, a zdvihnuv hlavu k nebesům, začal žalostně a hrozně výt dlouhým, protáhlým tónem, jakým jen indičtí vesničtí voříšci dovedou vyjadřovat svou smutnou náladu. Rolf sledoval pohledem pramici, ale neměli chvilky pokoje. Hle, vor už pluje mimo vesnici a... panebože! Za stromy na břehu ležela proa plná nahých kluků. Veslovali, rozčileně křičíce, k pramici… a skočili na ni.
OČAROVANÝ VOR Harmen vyplul pln dobré mysli. Zaklesl si předloktí za dva bambusové kmeny a ruce si pohodlně sepjal. Protože paluba byla dosti vysoko nad kostrou pramice, měl vzduchu dost. „Jsem zvědav, jak to dopadne,“ řekl si. „Určitě se něco semele, nebude-li Jobek držet hubu!“ Na to ovšem bylo pramálo naděje. Jobek hořekoval ustavičně. To je jistě nějaká psí písnička! pomyslil si Harmen. Jsme už za vesnicí? – Počkat, proč najednou Jobek sklapl hubu? Harmen pokukoval štěrbinami v palubě. Vrtí ocasem, ta potvora! Harmen natahoval uši, zaslechl hlasy, slyšel šplouchání –vesla, do pramice něco vrazilo a hop: už na ní byl jakýsi kluk. Nahý jako Adam! A Jobek, ten salamandr, otíral se o hnědého kluka, kroutil se a olizoval mu lýtka! Hopsá! Na palubu skočil ještě jeden hoch. A ještě jeden! V mžiku - 351 -
byla pramice plná hnědých těl. Nuže, pomyslil si Harmen, teď se podíváme, co budou dělat ti zatrachtilí piráti! Jestlipak by vydrželi, kdybych je zalechtal? Jen kdybych mohl provrtat prst mezi bambusy, zalechtal bych je někde na chodidle. Ti by skákali! A Harmen se potichu zazubil. Jeho veselost však přestala, když se všichni najednou postavili na místo, pod nímž ležel Harmen. Než se náš milý kuchtík nadál, polykal místo vzduchu vodu. To mu bylo přespříliš. Ponořil se pod pramici, opřel se rukama o okraj a vystrčil hlavu s dlouhými vlasy, z nichž kapala voda, a zašklebil se, což vypadalo hrozně, neboť byl fialový v tváři, jak se dusil vodou. Zařval zuřivě jako sám Folkert Berentszoon: „Zatrrrr…!“ Všecka ta hnědá cháska zůstala, jako by do ní hrom udeřil, a hleděla vykulenýma očima na tu hroznou vodní obludu. Pak všichni domorodí kluci utíkali na druhou stranu pramice a žbluňkli jako žáby do vody. A Harmen se opět ponořil a schoval na staré místečko, kde teď bylo zas tolik vzduchu, že mohl pohodlně dýchat.‘ A právě jeho náhlé zmizení potvrdilo myšlenku hnědých hostí, že je to ďábelské plavidlo. Kluci vylezli na svoji prou – kde je Jobek vlídně uvítal – popadli čertova psa za kůži a hodili ho zpátky na očarovaný vor, kam patřil. Pak honem veslovali ke břehu. Harmen se vzpamatoval ze vteku i z leknutí a mohl být spokojen s průběhem událostí. Po chvíli se začal sám sebe vyptávat, jak je asi daleko za vesnicí a zdali se kluci vydali za jeho plavidlem. Zase se hrochu vynořil a pokukoval přes palubu. Ano! Tam v dálce, u domku, kde vystupoval modrý sloup kouře, stála hromada lidí a všichni se dívali za pramicí. Jobek seděl obrácen zády k Harmenovi a díval se smutně proti proudu. Až budou za tamhletou zátočinou, nebudou mě už vidět, myslil si Harmen. Ponořil se a schoval ve své skrýši, a když znova vylezl, zmizela vesnice z dohledu. Hop! Harmen seděl zase na pramici, Jobek ho uvítal vrtě ©honem a hoch živě odpověděl na psův pozdrav nohou, takže se Jobek plaše usadil na druhém kanci pramice. „Teď ještě nepřistanu!“ řekl Harmen. „Ať se ti druzí trochu proběhnou, to jim neuškodí.“ Byl sám se sebou velice spokojen, - 352 -
posadil se a hleděl do zeleného houští na břehu. Jak bylo teplounko! Harmen poslouchal hlaholení ptáků, z něhož se ozýval jasně každý sebeslabší tón, a vdechoval vůně, vznášející se nad vodou. Tak to asi vypadalo v ráji! pomyslil si. Hle, tamhle loví udatně volavka! Jak bělostné je pernaté tělíčko proti tmavé zeleni stromů! Jak půvabný je dlouhý ohebný krk, jak krásná je chocholka na hlavě! Pták stál ve stínu, ale zářil jasně, takže i ve vodě se chvěl jeho odlesk. Harmen zavřel oči a snil. Zde na Sumatře je přece jen někdy příjemně! Vzdychl zhluboka a rozedmul plíce, aby se plnými doušky nalokal omamně sladkého a teplého vzduchu. Jobek k němu zas přišel a Harmen byl teď rozněžněn – sevřel psa v náručí. Bum! Pramice narazila na břeh. Harmen vyskočil a zakotvil. Vor spočíval na krásném stinném místě uprostřed leknínů. Nu, však oni mě najdou, pomyslil si Harmen. Natáhl se naznak na palubu a usnul. Hajo a Padde byli zdaleka očitými svědky, jak působilo na hnědé uličníky, když se Harmen znenadání vynořil. Harmen nevěděl, co by si měl vymyslit, aby tu bandu pomátl. Naštěstí to tentokrát přece jen dobře dopadlo. Pak se vydali naši přátelé na pochod, stěží si razíce cestu houštinami. Co bylo všude pichlavého trní! Přišli k stezičce, která přetínala les a vedla k řece. Chvílemi sešli hoši ze stezky k břehu, aby se podívali, kde je pramice, a když konečně viděli vystupovat kroužící dým, usoudili, že je to Harmenův ohýnek. Bylo tomu tak a pramice ležela na tomto břehu. Došli k Harmenavi, lehli si vedle něho a usnuli stejně rychle jako on. Tak čekali všichni tři na Rolfa. Harmen chrápal, až se pramice třásla a ze stromu padalo suché listí. Jobek mu přitom ještě trochu pomáhal. Ale najednou se všichni vyděsili ze spaní. Jaké to ječení na protějším břehu?! Rolf, když Harmenovo dobrodružství s mořskými loupežníky dopadlo tak podivuhodně dobře, našel si úzkou točitou stezičku, vedoucí do vesnice. Co nejopatrněji po ní kráčel keř od keře! Hle! – Rolf se honem schoval – naproti němu přicházel nemotorně huvol, vynořil se právě na ohbí cesty, a na hřbetě šedivého obra trůnil nahý - 353 -
chlapec. Za ním šel druhý buvol, hlavu s těžkými, dozadu ohnutými rohy měl vztyčenou, a také na jeho hřbetě seděl katčong. „E, Simine, víš, co říká Bapa-Lolův Bung?“ zvolal jezdec vzadu. „Ne, ale je to jistě nějaká lež,“ odpověděl druhý. „Nu, co povídal?“ „Že se chce podívat, kam se poděla ta pramice.“ „Toho se přece neodváží! Vždyť jednou také povídal, že chce jít hledat badakgadžu a očarovat ho. On se vždycky vychloubá.“ „Ano, ale teď se opravdu vydal hledat pramici! Včera našel ular belang. S takovým džimatem prý se odváží všeho – povídal Bung.“ „A proč tedy utekl, když se duch vynořil z vody?“ Buvoli zahnuli znova za záhyb cesty a hlasy hochů se ztlumily. Rolf opatrně vylezl ven. Ten Bapa-Lolův Bong by mohl svým džimatem způsobit mnoho zla! pomyslil si. Musím tomu zabránit! Najednou stál u kokosové ohrady. Hledě mezi keři, uviděl k svému překvapení, že na jednom stromě sedí veliká opice, ukrucuje ořechy a hází je dolů. Dole stál domorodec a sbíral je. Tohle je doopravdy pohodlné, pomyslil si Rolf, musíme si opatřit také takovou vycvičenou opici. Širokým kruhem plížil se hoch kolem vesnice. Na jednom místě žal jakýsi muž trávu. Na hromádce trávy ležel pes. Náš poutník měl štěstí, že si ho nikdo z nich nevšiml. Lidé se zde asi živí hlavně rybářstvím, pomyslil si Rolf, když zase stál u řeky, kde se všude sušily sítě. Šel teď zas po úzké stezce podle vody; konečně uviděl na protějším břehu pramici a chtěl si proklestit cestu k řece… Tu stál zády k němu domorodý chlapec a pokukoval po pramici. Hnědý vyzvědač neslyšel Rolfa přicházet. „E, Rungu!“ zvolal Rolf hlasitě, až se to rozléhalo tichem. Kdyby bylo vedle něho uhodilo, nebyl by se hoch tak polekal. Skrčil se, obrátil se a jako bez ducha hleděl bělochovi do očí. Pak se chtěl dát na útěk, ale Rolf ho několika skoky dohnal, chytil a pevně držel. Bung kousal, kopal a ječel až hrůza. „Diam! Ticho!“ zavrčel Rolf. „Vidíš, že ti nepomůže žádný džimat, i když je to ular belang!“ „Ampum! Milost!“ úpěl Bung. „Zůstaneš stát a budeš poslouchat, co povídám?“ „Saja, tuan! Ano, pane!“ sliboval Bung chvějícími se rty. - 354 -
„Tak tedy…,“ Rolf ho pustil, „půjdeš rovnou k Bapa-Lolovi a řekneš mu, že váš kampong je v nebezpečí. Proti proudu pluje banda džahatů, loupežníků. Opakuj to po mně!“ Bung, chvěje se po celém těle, vyplnil Rolfův rozkaz. „Dobrá. Řekni Bapa-Lolovi, že banda se skládá z osmdesáti mužů dobře ozbrojených. Uděláš to?“ „Saja, tuan…“ „A ještě něco: je moře odtud daleko?“ „Není daleko, pane…“ „Jak daleko?“ „Od východu slunce do tmy, pane…“ „Jsou u řeky ještě nějaké kampongy?“ „Ještě jeden, pane. Velký kampong. U samého moře.“ V té chvíli zazněly z břehu hlasy ostatních hochů. A než se ubohý Bung vzpamatoval, Harmen mu podtrhl nohy a svázal rotangem kotníky. „Vezmeme ho s sebou!“ řekl Harmen. „Kdyby v kampongu vyprávěl, co viděl, byli bychom v bryndě!“ „Neboj se,“ řekl Rolf. „Vysvětlil jsem mu, že vesnici chtějí přepadnout lupičské bandy. Budou teď mít jistě něco jiného na práci než nás pronásledovat.“ Harmen se zasmál a rozvázal pouto. „Taky dobře!“ Bung vyskočil, obrátil se plaše k Harmenovi a chtěl odejít. „Počkej ještě chvilku, Bungu,“ řekl Rolf. „Slyšel jsi někdy o Jávě a o Bantamu?“ Bung přisvědčil. „Z Bantamu sem chodívají se zbožím.“ Rolf pohlédl na své přátele. „Slyšíte to?! Hoši, Bantam jistě není daleko odtud!“ „Tedy vzhůru na cestu!“ řekl Harmen s radostným záchvěvem v hlase. Bujnými skoky se hnali naši přátelé na palubu a odrazili. Bung vzal nohy na ramena a uháněl jako zajíc, kterého štvou psi. Hoši zamířili s vorem doprostřed řeky. Do Bantamu! Bantam už není daleko! Bylo už hodně pozdě a Harmen pociťoval velký hlad. „Přistaneme?“ zeptal se. „Hrozně mi kručí v břiše!“ „Počkejme, až zajde slunce,“ řekl Roilf. - 355 -
„To už zemné bude mrtvola,“ ujišťoval Harmen. „Až upečeme rybu, zase ožiješ!“ klidnil ho Rolí. Tak tomu také bylo. Když za soumraku uvázali plavčíci pramici a když se v ohni obracely ryby a vesele praskaly, vzkřísil se Harmen napolo mrtvý hladem. Hoši si pochutnávali na báječném rybím mase a Jobkovi ještě lépe chutnaly páteře. Po jídle hoši poseděli pospolu a hleděli v zamyšlení přes temnou vodu. Najednou měsíc vyšel z mlhy a na vodu padl jeho odlesk. Vypadalo to, jako by řeka, která před chvílí byla ještě nehybná jako rybník, začala náhle téci. Pramice ležela hluboko v temné zátoce; hoši viděli na řeku bránou z listí. Řeka se proměnila v tekuté stříbro. Byli by se divili, kdyby se tu byla náhle za tmavou bránou zjevila velikánská loď Vikingů s čistými napjatými plachtami a s třepotající se vlajkou? Či kdyby byly ze stříbrné vody vystoupily víly, a držíce se za ruce, tančily pohádkový rej? Hle! Na listu leknínu seděl žabí král se zlatou korunkou na zářivé zelené hlavě; jeho žlutavé bříško se skvělo rytířskými řády. Uprostřed kruhu tančících se nyní objevila královna vil, držíc v slavnostně zdvižené útlé ručce bílý leknín, v druhé malinké zlaté žezlo a na rudých vlasech měla jemně tepanou korunku plnou zelených drahokamů. Víly tančily; jejich lehké šaty vzlétaly vzhůru a zas padaly dolů, plné světla a lesku. Malé jemné nožky se sotva dotýkaly vodní hladiny a tančily tak lehce, že se rozstřílely jen tři kapky vody jako perličky. Najednou… bylo po pohádce. Víly a žabí král se vrátili do svého studeného království. Harmen šťouchl do kamarádů: cosi černého ve vodě míří rovnou k pramici, na níž sedí hoši. Tři rohy trčí z vody; plující obluda se zastaví, takže kruhy, které rozryjí stříbrnou hladinu, se křižují a matou. Pak přijde zvíře blíže… Krokodýl! Hoši zatají dech a dívají se. Nikdo z nich neřekne ani slova. Jobek spí, netuše nic zlého. Krokodýl, jenž doplul až k zádi pramice, je teď neviditelný, poněvadž bambusová paluba vyčnívá dosti vysoko nad vodou. Hoši se sice na něho dívají s napětím, ale vlastně bez nejmenšího strachu; najednou však cítí, že v nich vzniká nepokoj. Kde je to zvíře? Pod pramicí? Chtějí vyskočit. Ale tu se objeví na druhé straně plavidla - 356 -
zploštělá obrovská hlava se žlutozelenýma očima a s vyčnívajícími křivými zuby. Krokodýl se snaží předními tlapami, které vyrůstají vysoko, skoro u hřbetu, vyškrábat na palubu pramice. Hoši jsou hned na nohou, chtějí se chopit kopí. Ale krokodýl, který hledá na plavidle jen klidné místečko, kde by mohl ležet a dívat se na tančící víly, se hrozně poleká a těžce žbluňkne do vody. Hle! Tam plave ten klacek! Teď zmizí za bránou. „Musíme jít spát na pevninu,“ řekne Rolf. „Tady na pramici není bezpečno.“ Hoši vezmou Jobka za kůži a pes to strpí, neboť skoro stále spí. Mlčky vejdou do tichého lesa a vyhledají si tam kousek od břehu měkké místečko. Moskyti jim však nedají spát. Štípou, že by se člověk zbláznil. Hoši oddechují a leží naznak; jsou docela pokryti listím. Nad hlavami jim hraje měsíc podivnou hru s větvemi a snítkami. V tom slyš…! Co to zní v dálce? Ding-dang, dong-ding--klung… Vesnice, o níž mluvil Bung! Ještě dnes v noci musí hoši proplout mimo ni! Chlapci vyskočí, drbou si svědící pupence. „Pojď, Jobku,“ řekne Harmen, a než si ‚to bezstarostný Jobek uvědomí, už letí vzduchem a octne se na pramici. Dopadne na všecky čtyři, mrká ospalýma očima, rozhlíží se, pak se stočí a už zas chrupe. „Bdělý hlídač!“ chválí ho Harmen. Odvážou pramici, proplují listnatou bránou doprostřed proudu. Teď vidí na pravém břehu mezi stromy zář světel. Proto plují po levém břehu řeky. Tam je stín. Co chvíli se pramice zaplete do vodních rostlin: „Padde, jdi honem a rozmeť oheň!“ – Padde trochu váhá, je mrzutý a ospalý, pak odleze z místa, kam se uložil, a hrabe se pomalu k ohni. Jobek se vleče po palubě, je příliš líný, aby se postavil na nohy, a lehne si vedle Padda. „Nevyházej, všecko ven!“ bručí Harmen na Padda, který smetá všecek oheň přes palubu. „U všech rohatých, vyhodíš-li ještě kousek, poletíš za ním, rozumíš?“ Padde rozumí, ač není docela probuzen.
- 357 -
Hoši.se činí, jak mohou, aby příliš neplácali vesly. Hudba je hlasitější a hlasitější; zvuky se třepotají nad vodou. Ding--dang-danglklung-piing-itak-dak-dunk-dunk… „Ach, moje housle…,“ vzdychne Harmen. „Jak si jen vydělám nějaký cent, hned za první si koupím zase housle. Od Rudová tatínka, v tom obchůdku, kde se prodává všecko, za kos-telem, víte? Tam jsem si taky koupil první housle, a ty byly jaksepatří, není-liž pravda, Hajo.“ „Pst!“ „Stály mě zatracené peníze,“ povídá Harmen, neposlouchaje ostatní, „a struny ještě k tomu. – ‚Dej pozor na mořskou vodu,‘ řekl kupec.“ Harmenův hlas zněl nyní zatrpkle. „Dej pozor na mořskou vodu. To se rozumí!“ „No a co můj krásný mlýnek na kávu?“ otázal se Padde. Hajo a Rolf – ač jejich postavení bylo teď náramně choulostivé – nemohli se v té chvíli zdržet smíchu. „Ba, jen se smějte,“ hučel Padde, „ale tím se vlastně začalo všecko neštěstí. Kdož ví, kdyby ten mlýnek nebyl spadl do moře…“ Padde zmlkl, hledal souvislost mezi svým mlýnkem na kávu, který zahynul tak trudně u Texelu, a dalšími nehodami, které stihly Nový Hoorn. Harmen poslouchal mlčky. „Spadl vám nějaký mlýnek přes palubu?“ zeptal se. „Ano,“ řekl Padde, jehož si Harmen získal svým zájmem o mlýnek. A šeptem (pramice nebyla ani sto loket od vsi) vyprávěl, jak se to zběhlo. Harmen pokyvoval rozvážně hlavou, když mu Padde vyléval své srdce. Pak řekl zamyšleně: „Myslím, že by pro nás pro všecky bylo lepší, kdybys byl skočil za tím svým mlýnkem.“ „Ale vždyť já skoro neumím plavat!“ „To já dobře vím,“ řekl mu Harmen klidně. Padde trochu přemýšlel o Harmenových slovech, než pochopil jejich smysl. Pak odvrátil tvář, odešel, skrývaje hlavu mezi pažemi, a lehl si vedle Jobka. „Ještě se mi tu rozbrečí!“ vysmíval se Harmen. „Ale co, slzy jsou jen voda; kdyby to bylo něco jiného, řekl bych: je toho škoda.“ - 358 -
Se zlostným výkřikem skočil Padde na Harmena. Ten mu nastavil nohu, takže si Padde sedl na zadnici. Chytil Harmena zuřivě za nohy a chtěl ho strhnout k zemi. Ale tu se mezi ně vrhl Rolf. „Zbláznili jste se? Prát se tady, zrovna u vesnice!“ „Pročpak začínal?“ zasyčel Padde se slzami v hlase. „To je mi novina!“ poznamenal Harmen suše. „Kdopak na mne vletěl? Kousl mě do lýtka, ten dareba. Ale počkej! Já si tě vezmu zítra do prádla a pak budeš moci leda říct: ‚Děkuji ti, Harmene‘!“ „Já tě nekousl!“ osopil se Padde a obrátil se k němu zády. Šel si sednout k ohni. „Kousl!“ „Nekousl!“ „Kousl!“ Tak se hoši, div divoucí, dostali za kampong. Pak zas mohli zamířit s pramicí doprostřed řeky a plout v plném svitu měsíce. Paddův vztek se zchladil a hoch se začal strachovat příštího dne, zvláště chvíle, kdy bude musit říci: Děkuji ti, Harmene! Aby vzbudil soucit, lehl si a vzlykal dál. A opravdu, Harmena to dojalo. „Pojď, nelež mi tu a nebreč,“ řekl rozdmýchávaje ohýnek. „Raději mi pomoz foukat!“ Padde byl rád, že se naskytla příležitost k smíření, vzpřímil se, ještě chvíli vzlykal a pak se slzami, řinoucími se po tváři, foukal do ohně. „Ty víc prskáš, než foukáš,“ podotkl Harmen. „A všecko mně do očí!“ „Budu foukat z druhé strany,“ sliboval Padde. „Prosím!“ Tak svorně foukali, až plamínky zas divoce vyskakovaly. „No tak,“ řekl Harmen a vstal, „nezapálíš už žádnou loď?“ Hajo a Rolf se smáli a nakonec se i Padde trochu usmíval. Harmen vzal rozpačitě do rukou kormidlo. „Já bych o tom nemluvil, ale cožpak on mě musí kousat do lýtek? Kdyby řekl: Harmene, já už tě do nohy jakživ nekousnu!‘, neudělám nic.“ „Já jsem tě nekousl do nohy!“ „Kousl!“ „Nekousl!“. „Pst!“ chlácholil je Rolf. - 359 -
Harmen zmlkl a Padde se cítil vítězem. Vzal Jobka do náručí a za chvíli oba chrápali, jako by řezal dříví. Za půl hodiny přivázali ostatní hoši pramici ke břehu, kde byla jakási zátoka a kde plavidlo bylo skryto v samých vodních rostlinách. „Padde! Probuď se! Jdeme na pevninu!“ Žádná odpověď. Padde tvrdě spal. „Hej, Padde!“ volal Harmen. „Krokodýl!“ Hop! Padde už stál na nohou. Také Jobek se stavěl na ospalé nožky. „Kde?“ vyhrkl Padde. „U mne na nose,“ odpověděl Harmen. „Pojď, vyspíme se na břehu.“ A všichni se vydali na pevninu, přikryli se listím a spali. Moskyti měli hody.
JOBKŮV OBJEV Když nazítří chtěl Jobek vypít nějaký hlt čerstvé vody z řeky, vyplivl všecko, co vypil, a tuze se ušklíbal. „Co mu je?“ ptali se hoši jeden druhého, ale Harmen vyletěl, skočil na pramici, lehl si a ponořil rty do vody. „Podkal!“ V jeho řevu se ozývala velká radost. Ostatní přiběhli a také okusili vodu. A když vyplivovali nechutnou vodu, dívali se na sebe a obličeje jim zářily radostí. „Je to podkal, hoši! Jsme u moře!“ Hajo už odvazoval pramici a Harmen se chopil tyče, aby ji odstrčil od břehu, ale Rolf ho zadržel. „Hoši, neukvapujme se! Napřed si musíme rozmyslit, co vlastně chceme.“ „To přec víme, ty škrabáku!“ nadával mu Harmen. „Chceme na moře!“ „Bez plachet? Bez zásob?“ „Co? Snad se nechceš vydat na moře s tímhle vorem?“ „Chci. Vsadím se, že s tímhle plavidlem bychom mohli plout po moři, ovšem ne za tuze špatného počasí.“ „To se podívám…,“ bručel Harmen, ale dobrodružství ho vábilo. Rolf tedy přece není jen škrabák, jak si myslil. „A přižene-li se bouře?“ zeptal se Padde. „Nepřižene,“ odpověděl Harmen vzrušeně. - 360 -
„Pustíme se tedy hned do práce?“ zeptal se Hajo se zářícíma očima. „Napřed se půjdeme podívat, jak jsme daleko od moře,“ navrhl Rolf. „Snad najdeme nějaké vhodnější kotviště pro pramici. Tady jsme moc na očích! Prozatím na ni naházíme větve!“ Pokryli pramici větvemi, a když byl vor skoro neviditelný, klestili si cestu houštinami na břehu, aby co nejdříve dospěli k moři. „Musíme ještě honem pramici vyztužit a zvýšit!“ řekl Rolf. „Stožár uděláme snadno, ale plachty…“ „Vyfouknu nějakou!“ sliboval Harmen. „V kampongu!“ Hajo se zatvářil povážlivě. „To je krádež, Harmene. „Ano, já taky rád nekradu, když je pes odvázaný ze řetězu a stojíli sedlák s klackem za domem,“ řekl Harmen, „ale proje jsou za vesnicí na vodě a plachty visí volně, jen je vzít! – Podívejte se, hoši! Není tohle hezké místečko pro pramici?“ Stáli u pěkné zátočiny. Kolem rostl bambus – to se tedy také výborně hodilo. „Jak se setmí, dopravíme pramici sem!“ řekl Rolf. „Po téhle části řeky pluje asi mnoho člunů, takže se sotva budeme moci odvážit plout za jasného dne.“ „Poslouchejte!“ řekl najednou Hajo. „Slyším… moře!“ Tu se všichni prodírali jako šílení hustým podrostem, byli poškrábáni, až se jim krev perlila na kůži, náhle se zastavili a hleděli a hleděli… Prostíral se tam širý a modrý oceán! Zhluboka dýchajíce vdechovali svěží slaný vzduch; omamovala je sladká hudba oslňujícího příboje. Hle, jak se hrne vlna za vlnou! Vlny se tříští, ale zase se vracejí do náručí moře, které jim dává novou sílu. Nové vlny, hučící a pěnící, ženou se za prvními, přinášejí pestré kamínky a lastury a kladou je jako oběť na bělostný písek. Dlouho stáli hoši tiše jako pěny a v dojetí se sytili pohledem na velkého, tak dobře známého přítele. Ponese je bezpečně na svých silných pažích. Přivede je do Bantamu a potom do Holandska… Vběhli do příboje a vzdychali nesmírným štěstím. Jak jim bylo volno, když měli před sebou širé moře!
- 361 -
„Jsme v zátoce,“ zjistil Rolf. „Kam oči dohlédnou, vine se obloukem pobřeží. Je to možné, neboť na jihu Sumatry jsou dvě veliké zátoky.“ „A za jak dlouho bychom se mohli dostat do Bantamu?“ otázal se Hajo, pohlížeje napjatě na Rolf a. „Bude-li příznivý vítr… snad za týden…“ Hoši si to musili napřed srovnat v hlavě. Za týden… Za týden stisknou snad nuku Bontekoeovi?! Chlapci byli jisti, že Bontekoe se svými šedesáti statečnými námořníky už dávno doplul šťastně do Bantamu. „Ale to bychom si musili vzít na dvě neděle zásob, že, Rolfe?“ „Vezmeme všecko, co budeme mít. Podívejte se, kokosovníků je tu habaděj. Pojďte, hoši, dáme se do práce! Máme před sebou ještě celý den!“ „Já půjdu lovit ryby!“ sliboval Padde. „Návnaď si na ně u břehu. Třeba chytneš i úhoře,“ radil Harmen. „Vím něco lepšího,“ řekl Padde. „Podívám se do děr u břehu, tam jich bývá nejvíc. Když tam strčíš ruku z obou stran, neupláchne ti ani jeden.“ „Navnadit by taky nebylo špatné,“ opakoval Harmen, „ale řekneš-li Paddovi, že je to černé, on na to, že je to bílé; a když mu řekneš, že je to bílé, on zas, že je to černé. Řekneš-li mu: hrachová polévka, on řekne: červená řepa; a když ty řekneš červená řepa, on zas: fazole se slaninou.“ Hajo vylezl na kokosovník a ukrucoval ořechy. „Uděláme si skladiště tamhle u zátočiny!“ řekl Rolf. „Hajo a já se postaráme o ořechy. Padde půjde na ryby a ty, Harmene, budeš moci nasekat bambus a vyztužit pramici – pak se budeme moci vydat co nevidět na cestu.“ „Ano,“ řekl Harmen, „vyberu silné kmeny! Nemohl by Hajo něco zastřelit? Měli bychom aspoň něco jiného než ryby a kokosové ořechy.“ „Výborně,“ řekl Rolf. „Postarám se tedy o ořechy sám.“ Tak se přátelé rozešli.
- 362 -
Rolf lezl z jednoho stromu na druhý, házel ořechy dolů a prozatím je nechával ležet. Konečně ho přiměla únava a vedro, aby přestal. Svázal ořechy k sobě a šel k zátoce. Harmen právě chtěl začít kácet bambusy. „Položil jsem tři návnady,“ povídal. „Tady jsou ti v zemi tlusté žížaly! Samé krásné, červené – a ne takoví žlutí nedomrlci jako u nás za bělidlem. Na ty bleďochy se opravdu nic nechytne.“ „Nerozbil bys mi ořech?“ prosil Rolf. „Žízní se div nezalknu.“ Harmen rozbil pevnou ranou slupku, takže Rolf mohl promáčknout měkké místo pod slupkou. Chladné, mdle sladké mléko mu teklo do hrdla. Harmen se také napil: „Příjemné!“ zamlaskl rty a začal se zubit. „Proč se směješ?“ zeptal se Rolf už napolo rozveselen. „Před chvílí jsem smíchem div nepukl!“ vysvětloval Harmen. „Padde šel tamhle prozkoumávat díry v břehu. Chňap! Ráček se mu chytil na prsty. Nechtěl křičet, protože se bál, že bych tam běžel já. Ale skákal, a ne radostí!“ Hoši šli spolu k Paddovi, jenž netrpělivě lovil ryby. „Už jsi něco chytil, Padde?“ „Dvě, leží tamhle v trávě.“ „Je skoro škoda těch krásných žížal, chytáš-li na ně takové mrňousy,“ řekl Harmen. „Hledej raději v děrách, Padde, tam jsou krásní úhoři.“ „Och… „ povídal Padde, „takhle je taky chytnu.“ „Ale to se načekáš,“ řekl Harmen. A obraceje se k Rolfovi, dodal: „Jestlipak tu jsou ve vodě raci, Rolfe?“ Padde cosi spravoval a odkašlal si. „Já bych se na to neptal,“ vykládal Harmen, „ale kdyby Padde prohledával díry, musil by si dát pozor na ty potvůrky! Umějí zatrápeně kousat!“ Padde se začervenal a díval se zlostně na svůj splávek. „Bere!“ řekl Harmen. – Opravdu, splávek se pohyboval. Padde vytáhl udici: na háčku se mrskala rybka sotva palec dlouhá. „Velryba!“ prohlásil Harmen. „Kéž by tě polkla!“ zahučel Padde.
- 363 -
„Jak poroučíte,“ ujišťoval Harmen a loudal se s Rolfern dále. Padde mrzutě vstal a šel lovit kousek výš. „Napřed budu vytínat silné žluté bambusy,“ pravil Harmen, ,,ty jsou nejlepší.“ „Ano, některé naplníme vodou a vezmeme je s sebou! Počkej, přinesu zas hromadu ořechů.“ K poledni se hoši sešli. Ležela až tam pořádná kupa ořechů; Padde chytil osm velikých ryb a dvanáct malých, z nichž si několik upekli. Hajo se vrátil s dvěma holuby. „Nestojí za to chodit na pevninu,“ prohlásil Harmen, „odpoledne raději lov ryby. Pak je pověsíme a usušíme… rozepneme jim kabátky, aby do nich foukal vítr.“ Rolf vstal. „Nařežte hodně rotangu na uvázání stožáru a na jiné potřeby.“ „Zajisté, vrchní lodníku!“ odpověděl Harmen zdvořile. Pracovali dál. Harmen vybral krásný bambus, který měl sloužit za stožár, usekl vidlici a čnělku. Plachtu měl ještě ukrást. Pak šel oškrabat ryby, vykuchal je, do vykuchaných ryb dal napříč dřívko, pověsil je na šňůrku tak, aby měly „rozepnutý kabátek“, a pod nimi udělal ohýnek, takže ryby se otáčely v dýmu. Tu se přihnal Hajo. „Zadupej oheň! Honem!“ „Ano! Těbůh!“ řekl Harmen. „Honem, Harmene! Blíží se proa! Vždyť by už mohli uvidět kouř!“ Hajo rozkopal oheň, přičemž si řádně popálil nohy. „A ještě k tomu tamhle sedí Padde a loví ryby. – Padde!“ „Pst! Bere!“ zašeptal Padde. Harmen přiskočil, popadl horlivého rybáře za zátylek a táhl ho za sebou. Proa plula dolů po proudu. Byla to malá kocábka s vysokou zalátanou plachtou. Vpředu seděl, obrácen zády do člunu, domorodec se sítí; uprostřed lodi ležel člověk, z něhož bylo vidět jen nohy. Zády se opíral o stožár. Třetí Malajec seděl u kormidla a skoro tloukl špačky. Z proje se ozýval jednotvárný zpěv. „Což abychom je přilákali na břeh a pak jim štípli plachtu?“ zeptal se Harmen. „Mám na ně písknout?“ „Harmene!!!“ - 364 -
„No když nechcete, tak to neudělám,“ řekl Harmen, „protože je to šeredná plachta, vždyť to vidím i odtud.“‚ Hajo si s úlevou vzdychl a hleděl za projí. „Plují k moři. Jsou to rybáři, vidíte?“ „No tak, já zas hodím udici na stejném místě!“ řekl Padde. „Věčná škoda, že jste mi vyplašili rybu.“ „Nedělej, jako bys nebyl utekl sám!“ radil Harmen. Znova rozdmýchal ohýnek a Hajo a Padde lovili ryby. Našli teď výhodné místečko zrovna na kraji zátočiny. Jedna ryba za druhou se nechala nalákat na báječného červa a byli mezi nimi chlapíci dlouzí na stopu, které hoši mohli vytáhnout na břeh jen s vypětím všech sil. Když se smrákalo, měli zásob nadlouho; přes sto kokosových ořechů pořádně svázaných po tuctech a přes šedesát pěkných ryb. Měli nádoby s pitnou vodou, hromady rotangu a bambusů na vyztužení pramice a na „lanoví“… A nyní se hoši snažili, aby dopravili pramici do zátoky. Vzali bambusové nádoby s sebou, aby je výše na řece naplnili sladkou vodou, a vydali se po stezce, kterou si vysekali dnes ráno. V mžiku byly větve odklizeny a Harmen a Hajo odrazili od břehu. Nebe bylo dnes večer zamračené – to jim přišlo právě vhod. Uprostřed řeky naplnili bambusové nádoby vodou; sotva zvedali ty těžké džbery. Za čtvrt hodiny se vrátili do zátoky. „Poslyšte,“ řekl Harmen, „budete-li teď pracovat u pramice, já se vydám pro plachtu.“ „Neprovedeš nějaké bláznovství?“ „To vám nemohu slíbit,“ odpověděl Harmen, „ale až mne zas uvidíte, budu mít plachtu – nebo na mně naroste peří a budu snášet vejce.“ „Tak jen do toho!“ smál se Rolf. A Harmen se do toho dal.
HARMEN VYFOUKNE PLACHTU „Odkud začneme?“ otázal se Rolf. „Pojďte, zastrkáme pod pramici ještě několik silných bambusů. Zrovna se výborně hodí do mezer mezi ostatní. Potom dobře všechno svážeme!“ - 365 -
Pramice se hodně zvýšila, když pod ni nastrkali asi deset dlouhých silných bambusů. Hoši omotali kolem pramice rotangová lana a pevně je utáhli – téhle práci se naučili na palubě Nového Hoornu. Konečně trčela pramice jistě stopu nad hladinou. „Teď už to stačí,“ řekl Rolf. „Přijde-li bouře, budeme přece jen chráněni, a pramice je dost silná, aby snesla pořádnou vlnu. Teď se podíváme, jak bychom zarazili stožár do paluby. Zdá se mi, že bude nejlépe, omotáme-li jej dole rotangem a ten přivážeme pevně na čtyřech místech. Ale to uděláme líp na moři! Prozatím jej přivážeme na pramici a počkáme, podaří-li se Harmenovi uloupit plachtu.“ „O tom nepochybuji,“ řekl Haj o. „Ale nedivil bych se, kdyby přišel a celá vesnice v patách za ním!“ „Ať tak či tak, budeme hned utíkat,“ řekl Rolf. „Půjdeš se mnou na břeh? Padde spí – slyšíš, jak chrápe?“ Harmen šel zatím po stezce podle břehu. Byl na té straně, kde se rozkládala vesnice, nemusil tady naštěstí plavat přes řeku. Když minul dřívější kotviště, musil si klestit cestu křovím – ošklivá práce za černé tmy. Přitom Harmenovi bušila krev v žilách rychleji a studený pot mu vystupoval na spáncích. Konečně došel k chodníku, dal se po něm a za půl hodiny uviděl mezi stromy vesnici. Na břehu ležely proje, jistě jich tu bylo dvacet, a měly plachty uvázané na stěžních. Jak se k nim přiblížit? Všude bylo dobře vidět: kampong ležel těsně u řeky. Harmen se podíval na oblohu. Byla tmavá, ale mezi mraky byla jasná místečka, kudy prosvítal měsíc. Najednou měsíc vyšel z mraků! Počkejme, za chvíli zas připluje černý mrak; toho Harmen využije. A když mrak, na který Harmen spoléhal, zastřel měsíc, lezl hoch rychle jako myška k nejbližšímu člunu. Zůstal sedět a oddychoval. Hle, zde za člunem je bezpečno! Kteroupak plachtu si vezme? Tamhle byla jedna odvázaná. Tu by mobl štípnout jakoby nic. Hbitě se tam připlížil, přitáhl plachtu k sobě, prohlížel si ji. „Hm!“ vrčel Harmen. „Berentszoon by ji nesměl dostat do pazourů. Ale což, nám stačí.“ A Harmen se chtěl vytratit s kořistí. – Hrome! Tu se přištrachal jakýsi domorodec! Co tu chce? Měl za pasem dýku. Harmen také.
- 366 -
Domorodec, který se blížil se svítilnou v ruce, mířil rovnou k Harmenovi. Když však přišel docela nablízko, uhnul trochu napravo, takže Harmen mohl zůstat sedět. Pokukuje po stěžni na plavidle, za nímž byl schován, viděl náš milý Harmen, že domorodec něco kutí na lodici a že postavil svítilnu na zem. „Ta lucerna se mi zamlouvá,“ přiznal Harmen sám sobě. „Tu bychom mohli potřebovat! Víš, co Harmen udělá? Připlazí se k ní, sfoukne světlo a v mžiku je v prachu. S plachtou i s lucernou!“ Zatímco domorodec, jenž se podle všeho chystal na ryby, vztyčoval stožár a prohlížel sítě, plížil se Harmen k svítilně. Ach, ten přenešťastný měsíc zase vylezl! Tedy chvilku počkat. Že taky musí svítit, právě když Harmen…, cožpak už se nepřižene žádný mrak? Ach! Konečně! Harmen se plížil pomalounku k lucerně, a když se domorodec obrátil, sfoukl ji. Přitom však bleskurychle trhl hlavou zpátky; domorodec si všiml, že lucerna zhasla, sehnul se, zabručel a zvedl ji ze země. Tu slyšel Harmen, jenž zalezl docela do stínu, jak domorodec křeše, a za chvíli lucerna zase svítila. Harmen si trpce vyčítal, že neutekl s lucernou, než se domorodec obrátil. „Nu, na něco to bylo také dobré,“ utěšoval se, „teď aspoň vím, že má troudník, a ten může Harmen taky potřebovat. Víš co? Hodím mu plachtičku přes hlavu a mám ho!“ A s větším chvatem než s opatrností se Harmen plížil k plachtě. Domorodec zvedl hlavu, chvíli naslouchal, pak vzal lucernu a šel na tu stranu, kde slyšel šramot. Šup! Harmen seděl schován pod plachtou. Domorodec ho neviděl, vrátil se, postavil lucernu na přední vaznici své proje a začal postrkovat lehké plavidlo do vody. „Počkej, při tomhle ti trochu pomohu!“ šeptal Harmen. Vzpřímil se a plížil se, drže plachtu před sebou, bez hluku za Malajcem, jenž strkal vší silou loď a ani nepozoroval hrozivé strašidlo, jež stálo za ním v temné noci. Přední vaznice proje vjela do vody. Teď už to šlo domorodci lépe: najednou vyrazil kupředu. A v téže chvíli se mu vrhl Harmen na záda jako veliký netopýr, takže proa byla náhle odstrčena od břehu a Malajec sebou plácl do vody. Harmen ovšem za ním. „Musím to mít!“ supěl. „Pod vodou nemůže křičet.“ - 367 -
Hop! Harmen se vymrštil a tlačil pevně koleny rozpřažené paže svého protivníka. Sám byl do pasu ve vodě. První, co udělal, bylo, že vyrval muži dýku od pasu a odhodil ji na písek. Pak se zas vymrštil, navlékl plachtu jako pytel domorodci přes hlavu, potom mu složil ruce na záda, objal mu zápěstí jako železnými pouty, pravou pěst mu strčil do úst, aby přepadený nemohl křičet – a pak zajatci dovolil, aby povstal, což on ovšem ihned učinil. Harmen vytáhl svou oběť k lodici, svázal domorodci lanem ležícím v člunu zápěstí a kotníky, takže si nemohl vytáhnout roubík z úst. Pak ho odvalil do stínu proje a zvedl z písku jeho dýku. „Nezpozorovali nic,“ zjistil Harmen. „Nu, teď jen aby nebyl člun moc daleko. – Ale počkat, vždyť je tu!“ Proa o kousek dále narazila na břeh. Malajec se ještě snažil, aby se vyprostil z pout a mohl křičet. „Ticho, vždyť já vím, co chceš říci,“ těšil ho Harmen, plaze se po rukou a po kolenou k lodi s lucernou na přední vaznici. Vlezl do člunu, odrazil od břehu a rozvinul plachty. „No tak! Teď jedu jako rádžal“ Harmen se šklebil a díval se zálibně na veselé světýlko svítilny vpředu. „Ti budou vyvalovat oči!“ Vánek nadmul plachu a loďka klouzala lehce a půvabně po vlnách. Harmen ji obratně řídil. Za půl hodiny vplul do zátoky, přivázal prou a vyskočil na břeh. „Vstávejte, hoši!“ „Harmene! Pronásledují tě?“ „Pokud vím, ne. Ale uděláme přece lépe, zmizíme-li co nejrychleji. – Štípl jsem celou prou!“ „Prou? Neudělali bychom líp, kdybychom se vydali na moře s projí?“ zeptal se Padde. „No těbůh, to se rozumí!“ řekl Harmen posměšně. „Jediná vlna – a kocábka se překotí.“ „Ovšem! Já si taky myslím, že pramice je mnohem pevnější!“ řekl Rolf. „A nesmíme také krást víc, než co nutně potřebujeme. Pojďte, hoši, dáme se do práce!“ Plachta byla odvázána a přehozena na pramici. Pitná voda byla rovněž na palubě; kokosové ořechy, zbraně, rybářské náčiní a napolo
- 368 -
usušené ryby byly tam také v mžiku. A spojenými silami odrazili hoši od břehu. Najednou se Harmen zarazil a podíval se polekaně na břeh. „Mám tam udice, hoši!“ vyjekl. A vší silou vesloval k břehu. „Nech je být!“ Rada byla zbytečná; Harmen uháněl velkými skoky k místu, kde měl.nalíčené udice. „Však už jednu mám!“ ječel Harmen. „Krindapána, to je tlustá potvůrka! Podívejte se, jak se kroutí! A tuhle! Taky ‚se chytla! A na třetí udici… je taky jedna.. Víte co, hoši, zůstaneme tady až do rána! Dřív nás přece hledat nebudou! A pak tu budu mít ještě dobré tři úhoře! Já tak strašně rád jím úhoře!“ „Tak půjdeš, nebo nepůjdeš?“ „Nepůjdu!“ „Odraz, Hajo!“ rozkázal Rolf a sám pořádně odstrčil pramici. „Počkejte,“ zařval Harmen, střelhbitě se přihnal a obrovským skokem dopadl na podlahu. Vyjel si na Rolfa: „Víš, že máš u mne ještě schovaný výprask, není-liž pravda? V Bantamu ho dostaneš!“ „Koho si na mne přivedeš?“ zeptal se Rolf. „Sám sebe!“ řekl Harmen. Zlostně popadl kormidlo a zamířil doprostřed řeky. Měsíc se zase prodral mraky. Pramice pomalu plula dále a tak se dostala na místo,.kde se na březích stromy rozestoupily a na obou Stranách řeky se zalesklo mořské pobřeží. „Hoši, teď proplout příbojem! Padde, jdi si sednout na plachtu a drž Jobka, Harmene, starej se o nádoby s vodou a ostatek uděláme my, Hajo a já…“ Pramice byla vysoko zdvižena a sjela dolů, koupajíc se v pěně. Jiný mořský ďábel postrčil pod ni svůj hřbet; bambus zapraštěl; voda vyletěla hochům nad hlavu. Ale hoši se drželi; Rolf a Hajo odpichovali tyčemi pramici od mělkého dna a náhle plavidlo proklouzlo hbitě příbojem a už bylo na tichých vlnách. „Výborná kocábka!“ chválil Harmen. „Máme ji pokřtít?“ „Je už pokřtěná,“ smál se Rolf. „Ale musí mít přece nějaké jméno,“ pravil Hajo. „Dolima je krásné jméno!“
- 369 -
Hoši mlčky přisvědčili. Dolima… Ohlédli se k pevnině, kterou právě opouštěli. Pobřeží, lesy, hory v dálce, všecko se koupalo ve svitu měsíce. A když hoši říkali zeleným lesům a horám sbohem, cítili, že také navždy opouštějí Dolimu; a tu jim bylo, jako by ztráceli část svých bytostí. V duchu viděli Dolimu, jak hledá se Sálejmanem isvůj kampong; Sálejmana, tajemně hrajícího na kouzelnou flétnu; Dolimu, mlčící a ustrašeně myslící na to, co ji čeká doma. A z křoví se díval kantjil s plachýma očima, slon, dikobraz, zlí i dobří duchové. A všichni ji s úctou nechali jít, jako by byla princeznou… Dolima byla hochům opravdu princeznou. Andělem strážným a statečnou rádkyní. Pramice byla pokřtěna a dostala jméno Dolima. Bylo by možné, aby je nedovedla bezpečně do Bantamu? Vodní ďáblové, zlí duchové bouře, vězte všichni: tato pramice je Dolima! Lehounce tančíc po tichých vlnách, plula Dolima v stříbrné nekonečnosti měsíce, hvězd, mraků, moře a nebes…
NA ŠIRÉM MOŘI „Teď, hoši, teď napneme plachtu!“ zvolal Rolf. Spolu s Hájem začali na všech čtyřech stranách pramice přivazovat rotangová lana. „Teď už chápu, co chcete,“ řekl Harmen. „Jistě uděláme několik dírek dole v stěžni a provlékneme tamtudy rotang? Já tam navrtám dvě dírky!“ „Jen dej pozor, abys je neudělal příliš veliké!“ „To už nech na starosti Harmenovi,“ zavrčel náš přítel. „Radde, ty dávej pozor na úhoře, ať ti nevyklouznou – nebo ti zakroutím krk.“ Harmen podal Paddovi své tři miláčky, kteří ještě viseli na udicích, a jal se připravovat stožár. „Víš, co bych chtěl?“ zeptal se. „Abychom měli kladkostroj, a mohli zvednout stěžeň a napnout plachtu. – Počkej, já už vím co: vyvrtám nožem na stožáru ještě jednu dírku, tou protáhnem rotangovou šňůru a na ten rotang přivážeme, čnělku!“ „Jen se postarej, aby se čnělka mohla volně otáčet.“ - 370 -
„Tomu by dítě rozumělo!“ odpověděl Harmen. Tak postavili stožár. Lanoví se pohybovalo, jako když namaže, a stěžeň stál opravdu docela pevně. „Teď ještě vytáhnem nahoru svítilnu, ne?“ zeptal se Harmen. „Abychom přilákali prou s domorodci?“ „Nechápu, proč jsou ti Malajci na nás vždycky tak zlí!“ vzdychl Hannen a zívaje dodal: „To bych spal!“ „Jen si jdi lehnout,“ radil mu Rolf. „Cožpak nemusí být někdo z nás vzhůru?“ „Já.“ „Proč ty?“ „Protože vy nevíte nic o hvězdách.“ „A ty ano?“ „Já ano.“ „Jakým směrem plujeme?“ zabručel Harmen. „Severovýchodním.“ „Proč severovýchodním?“ „Protože tam je Bantam.“ „Jak to víš?“ „Jen jdi spát,“ řekl Rolf, „a neotravuj mě.“ Harmen sebou praštil a hned chrápal. „Neměli bychom přivázat nádoby s vodou ke stožáru?“ zeptal se Hajo. Rolf vyskočil a spolu s Hájem přivázali nádoby. Stěžeň byl naštěstí dost vysoký, takže se mohl kymácet. „No tak,“ řekl Rolf, „půjdete už spát?“ „Probudíš mě, až bude svítat?“ zeptal se Hajo. „Pak se chopím kormidla místo tebe.“ „Vzbudím tě.“ A zatímco ostatní se kladli na palubu, zůstal Rolf mlčky sedět, drže vratiplachetní lano v jedné ruce a v druhé kormidlo, které dík své délce vyhovovalo lépe, než si naši plavci myslili. Hoch dbal, aby Jižní kříž byl právě nad pravým bokem pramice. Čím déle se na souhvězdí díval, tím se mu zdálo podivuhodnější a tajemnější. Od pevniny vál vítr právě dost silný, aby se plachta vzdouvala. Rolf hleděl zamyšleně před sebe. Za několik minut bděl už sám. - 371 -
Ostatní hoši na sebe překvapeně pohlédli, když nazítří ráno otevřeli oči a neviděli kolem sebe nic než moře a daleko na západě modré řetězy hor na Sumatře. S tichým požitkem cítili, jak jim čerstvý mořský vítr vane kolem hlav. „Jsi unaven, Rolfe?“ „No, spát se mi chce. Jen pluj na východ nebo na severovýchod; to je skoro jedno.“ „Nechceš se najíst, než půjdeš spát?“ zeptal se Harmen, který zapomněl na svůj slib, protože Rolf bděl za něho celou noc. „Snědl jsem už rybku,“ řekl Rolf. „Teď se napřed vyspím.“ Položil se na palubu a usnul téměř v téže chvíli. „Já se postarám o hostinu,“ řekl Harmen, rozbil několik kokosových ořechů a rozdával kousky. „Tak se podívejte! Padde, zastrč na téhle straně kolík do paluby a já na druhé; pak pověsíme ryby a budou se pěkně sušit.“ Tak se stallo. Za čtvrt hodiny viselo na přední palubě mnoho ryb. Pěkně se houpaly ve větru. „Haši, dneska bude horko!“ řekl Harmen. „Za chvíli se posadíme na záď, tam nám bude stínit plachta.“ „Ano, budu kormidlovat naši pramici rovnou k slunci!“ smál se Hajo. „Miř správně,“ řekl Harmen. „Dostaneme se tam. Máme ještě trochu dřeva? Nezapomněli jsme na nic, jenom na palivo. Počkejte, vždyť mohu vzít také kokosové slupky!“ Dík troudníku plápolal za čtvrt hodiny pěkný ohýnek. „No a kde jsou moji úhoři?“ zeptal se Hanmen. „Ve vodě,“ řekl Padde. Harmen zbledl. „Uvázaní!“ vysvětloval honem Padde. „Visí pořád ještě na udici vpředu u pramice.“ Harmen vyskočil a vytáhl se vzdechem úhoře z vody. „Už dvacetkrát se mohli utrhnout! Proč jsi je neschoval do pitné vody?“ „Ta by byla potom dobrá!“ ohrnul Padde nos. Harmen byl hrozně udiven. „Ale ty šeredný břichomluvče, vždyť jsem je přece chytil v sladké vodě!“ Harmen hodil dva úhoře do nádob s pitnou vodou. „Tak, toho jednoho pošlém do žaludku! Drž - 372 -
ho pevně, Padde, musím ho stáhnout. Podívej se, jak se kroutí. Neznám žádné jiné zvíře, které se tak brání smrti jako úhoř. Ten je tlustý, hoši!“ – A Harmen dodal tesklivě: „Takové místečko už jakživ nenajdu! Kdybych v Hoornu věděl o takovém lovišti, jakživ bych se už nevydal na moře!“ Uhoř chutnal znamenitě. „Jestlipak úhoři vědí, jak jsou dobří?“ ptal se Harmen, olizuje si prsty a mlaskaje. Hoši.se posadili vzadu na pramici do stínu plachty a hleděli do tmavomodré vody, nad níž nezvedala zpěněnou hlavu ani jedna vlna. „Plujeme ve vedlejším proudu,“ řekl Harmen. „Cítím to na houpání pramice.“ „Je to asi proud ze Sundského průlivu.“ „Ano, Sundský, Polepuntský,“ básnil Harmen. „Vždyť Rolf řekl, že se dostaneme do Sudského průlivu?“ otázal se Hajo. „Ach,“ řekl Harmen, „řekne-li Rolf zítra: ‚Harmen dostane vyrážku,‘ tak ji Harmen určitě dostane! Jakživ nebyl v Číně, a přece se tváří, jako by všecko věděl. Poslouchat starší,“ Harmen se udeřil do prsou, „kteří už byli v Indii – to ne! Ale ať jsem Arab, je-li tohle Sundský průliv!“ „A co to tedy je?“ „Nezlob mě,“ odsekl Harmen. „Podívejte se tamhle, chlapci! Ostrůvek!“ Hajo, Padde a Jobek vyskočili. Na východním obzoru se vynořily neurčité obrysy pevniny. „Co uděláme, Harmene? Přistaneme tam?“ „To se rozumí! Vždyť to máme na cestě!“ Hoši se mlčky dívali, jak se obrysy stávaly zřetelnějšími a jak modrá barva země se měnila v zelenou. Konečně je bolely oči od ustavičného dívání přes blýskavou vodu. K poledni připluli tak blízko, že rozeznávali zřetelně stromy. Hoši pozorovali, že pramice pluje velmi pěkně. Ovšem, vždyť všecky okolnosti byly příznivé. Vítr jim dul rovnou do plachty! Tu a tam stožár zavrzal a rotangové provazy, přivázané k zadní vaznici, byly napjaty jako struny na houslích. „Vydáme se na pevninu!“ řekl Harmen. „Potřebuji dřevo na oheň.“ - 373 -
„Vydáme-li se na pevninu, rozbijeme pramici o skaliska,“ projevil obavy Hajo. Harmen chtěl odporovat, ale byl do té míry námořníkem, že uznal, že má Hajo pravdu. „Dobrá, ať je po tvém!“ zabručel tedy. „Ale myslíš-li si, že budu jíst úhoře syrové, mýlíš se! To raději useknu ještě kousek, dřeva z pramice!“ Díval se do bambusových nádob. „Jsou tam ještě, moji milí úhoři. A pěkní! Táhni!“ Harnien ťukl úhořovi na hlavu, složil dlaně k sobě, nabral vody a napil se. „Ta je teplá! – Podívej se tamhle na ty špinavé mraky!“ Hajo se obrátil. Na západě se vynořovaly za horami špinavé černé mraky, nevítaní hosté, vcházející nevrle a nezdvořile do modré slavnostní nebeské síně. „Kýchnu!“ řekl Harmen, jenž se díval k nebi vlhkýma očima a s nevýslovně hloupou tváří. „Hepčí… Snad se toho mraky polekají.“ Ale mraky se nepolekaly. Vystrkovaly vrcholky po celém západě a za jejich ošklivými hlavami vylézala strašlivá znetvořená těla. Ostrůvek, mimo nějž hoši pluli, houpal se ještě v záplavě slunce. Byl malounký – naši milí plavčíci by jej jistě obešli za půl hodiny. Šedivé skály porostlé mechem spadaly místy příkře do modré vody s bílou pěnou. Po skalách pobíhaly opičky. Když hoši minuli ostrůvek a ještě se za ním naposledy ohlédli, zářil jako velký a barevný kus rudy na hrozivě černém pozadí západní oblohy; moře za ostrůvkem bylo tak černé, jako napojené inkoustem; objevovaly se tam bílé hřbety vln jako překvapené mořské obludy, vystrkující šeredné hlavy s hrubými kadeřavými vlasy, aby se podívaly, proč najednou nastala taková tma. A hle, po ostrůvku se mihl černý stín, oloupil tu malou zemičku o všecku nádheru, a než se hoši nadáli, už také vězeli ve tmě. Na východě se zeleně zablýskalo. Slunný ostrůvek spočíval nyní v stříbrném věnci příboje jako chmurná lupičská pevnost, opředená hroznými pověstmi. Slyš! Zavál vítr! Zatřepal plachtou, až se stožár zachvěl a zavrzal a pramice sebou trhla. Rolf se probudil a překvapen otevřel oči. „Bouře,“ vysvětlil mu Harmen. „A ten ostrůvek tamhle?!“ - 374 -
„Nemůžeme se už k němu dostat. Byli bychom musili přistát před chvílí, ale Hajo jí úhoře raději syrové než krásně opečené!“ „Byl tam příliš silný příboj,“ prohlásil Hajo. Nový poryv větru trhl stožárem a zezadu bila do pramice voda. Teď šplouchala pod ní. „Což abychom sundali plachtu?“ zeptal se Rolf. „Zbláznil ses?“ řekl Harmen. „Právě teď plujeme krásně. Hleďme, abychom se dostali co nejdále.“ Harmen si mnul spokojeně ruce. „Krindapána, ty jsi zelený, Padde!“ zvolal. „Budeš zas hledat místečko, kde bys nedostal mořskou nemoc?“ Ještě než Padde mohl říci švec, trhl vítr mocně plachtou. Plachetní lano se vyškublo Harmenovi z prstů, stožár se zakýval a nahnul kupředu a pak se točil sem a tam. Potom se utrhlo lano vlevo vzadu a stožár se nahnul napravo a zůstal ležet, nakloněn šikmo k pramici. „Moji úhoři!“ ječel Harmen zděšeně. Statečné ryby využily toho, že byl stožár nakloněn, a vyklouzly z nádob, které se ovšem naklonily se stěžněm. Harmen přiskočil, ale ráhno plachty ho praštilo do prsou, až si sedl na zadnici. A když se zas postavil na nohy, viděl právě, jak se oba úhoři kroutí po palubě, snažíce se uprchnout do vody… a také uprchli. Milému Harmenovi vhrkly slzy do očí. „Tamhle plavou!“ hořekoval, a obraceje se zuřivě k ostatním, dodal: „Kdopak přivázal tak zatraceně špatně ten rotang na zádi?“ „Já jsem na něm udělal babský uzel… ,“ zabreptal Padde. „Ty sám jsi baba!“ zuřil Harmen. „Co vlastně pohledáváš na moři? „Kdo ti říká, že jsem chtěl na moře? Byl bych radši u svého strýčka v pivovaře!“ „Kdybych ti tak mohl dát takovou ránu, až bys tam doletěl!“ řval Harmen, jemuž se ještě chvěl hlas lítostí. Zatím Padde zarmouceně vzdychal: „Tam aspoň člověk ví, co má…“ Rolf vyskočil, odvázal plachtu. Hajo utíkal na příď, kde utržený rotang poletoval ve vzduchu, popadl jej a vztyčil stožár. „Podívej se, tenhle uzel se nerozváže!“ A potahoval také za druhé uzly. Pramice klouzala chvíli tak šikmo po boku vlny, že se všichni plavčíci honem něčeho chytli, aby nespadli do vody. Harmen uvázal
- 375 -
ke stožáru chudáka Jobka, který stál na hubených nožkách, třásl se a rozhlížel se kolem sebe ustrašenýma očima. „Ale já jsem přece jen raději na téhle pramici, než když nás bylo sedmdesát v jole!“ řekl Harmen. „Jen když se dobře držíme…“ Najednou sebou Harmen praštil na palubu, roztáhl nohy a rukama se chytil paluby. Padde se přikulil k němu, Hajo a Rolf si sedli a chytili se stožáru. Pak se zas pramice narovnala a Harmen mohl dokončit větu: „… nemůže se nám nic stát!“ Ze všech čtyř kapala voda. Když se postavili na nohy, začalo pršet. Hustý závoj se vznášel nad ostrůvkem za nimi, až konečně zmizel a ze všech stran se hnaly dešťové závoje a smotaly se nad pramicí. Déšť bubnoval do paluby a tak silně tlačil na vodní hladinu, že se vlnobití okamžitě uklidnilo. Kde ještě vystrkovali strašidelní mořští ďáblové hladké kulaté hřbety, tam déšť bil, až se vodní běsové kroutili bolestí. Vítr ještě bojoval s deštěm, pak zafuněl a znaven přestal. Hoši seděli smutně pohromadě. „Jakpak zachováme správný směr?“ zeptal se Harmen, plný lítosti, že mu vyhasl ohýnek. „Není vidět ani slunce, ani hvězdy.“ „Budeme zachovávat směr podle větru,“ navrhl Hajo. „Poplujeme tak, abychom měli vítr zleva.“ „Vítr, vítr, vždyť není vítr,“ bručel Harmen. „To bude nějaký krásný směr!“ Hajo a Rolf znova napjali plachtu. Visela zplihle, byla plná záhybů a pomačkaná. „Neměli bychom něco sníst?“ zeptal se Harmen. „Dej sem!“ řekl Padde. „Co ráčíte?“ otázal se Harmen. „Pečené kuřátko? Teplé kobližky smažené na oleji?“ Žvýkajíce rybu, z níž ještě kapala mořská voda, seděli hoši pospolu na houpající se pramici a smutně mlčeli. Pramice plula, kam se jí zlíbilo. Pomaloučku se snášel soumrak. V noci znovu zatřepal vítr plachtou. Rolf a Harmen se vyděsili ze spánku. Trochu ještě pršelo, byly přeháňky. Také vítr zavál jen jednou a ztišil se. Zdálo se, že se prohání nahoře na nebi, že tam jezdí na černých mracích a že je šlehá a žene divoce kupředu. Tu a tam - 376 -
prokmitlo na nebi několik hvězd, jako by se tam zaleskla ocelová přílbice. „Nech mě dnes v noci u kormidla,“ řekl Harmen. „Popluju podle mraků.“ – Mdle se vztyčil, protáhl ztuhlé údy, a chvěje se, šel si sednout ke kormidlu. „Není vítr,“ řekl Rolf. „To byl jen závan.“ „Zahvízdnu, a vítr bude foukat!“ ujišťoval Harmen. „Ty si jdi zdřímnout.“ Moře bylo ještě rozvlněné a černé, ale pramice se houpala pravidelně, zeširoka a netrhala sebou. Pomalounku začal foukat vítr, zadul do plachty a hnal pramici vlnami, na nichž se objevovala pěna jako bílé trhliny. Voda tekla přes palubu až na místo, kde spali ostatní plavčíci. Nezpozorovali to. Harmen však spokojeně pokyvoval hlavou. „Skořápka už zas pěkně běží! Napnu plachtu ještě víc, aby ani větříček nefoukal mimo!“ Vítr ponenáhlu sílil, a když svítalo, dul do plachty, až se napjala, div nepraskla. Harmen s rukama svěšenýma přes kormidlo chrápal jako mnich. Ale směr zachovával. Harmen to dovedl bez hvězd, a i když spal.
JÁVA Celý den se mraky divoce honily. Teprve k večeru zlenivěly a nakonec se už sotva ploužily. Nabyly nejasných obrysů, nebyly už tak černé a nehnaly se v tak hustých řadách jako předtím. Tu a tam se objevilo modré nebe ‚s jasně jiskřícími hvězdami. Vítr se obrátil k jihu. Tu se mraky zaraženě zastavily, vrážely do sebe a konečně uháněly jako stádo ovcí, hnaných k severu. Za chvilku nebylo široko daleko ani mráčku. Nebe bylo vymeteno jako po velkém úklidu. „Zítra bude sucho!“ prorokoval Harmen a mnul si ruce. „Byl bych raději, kdyby bylo zamračeno,“ řekl Rolf. „Harmen ne!“ ujišťoval Harmen. „Počkej, zítra budeme mít zase ohýnek.“ „Bude dost horko i bez ohně,“ pravil Rolf. „Kdypak se objeví na obzoru Jáva?“ zeptal se Hajo. - 377 -
„Snad máme už polovinu cesty za sebou,“ řekl Rolf. „Dnes v noci jsme urazili hezký kousek.“ Hoši se ukládali k spánku a byli zvědavi, co jim přinese zítřek. Jitro bylo kouzelné. Nad vodou se vznášela šedomodrá mlha a v té šedi viselo slunce jako červený lampión. Teprve později slunce zezlátlo; tu běžela po vodě zlatá stezička až k obzoru a vlhké mlhy také odrážely sluneční světlo, takže vzduch byl plný zlaté záře. Harmen nemohl odolat pokušení: skočil do svěží vody. „Nemohl jsem to už vydržet,“ oddychoval, když zas vylezl na palubu. „Nechoď už plavat, Harmene,“ řekl Rolt, „vždyť nevíš, nejsou-li zde žraloci.“ „Ti na mne nemají chuť,“ ujišťoval Harmen. „Mají chuť jen na suchozemské krysy. Onehdy…“ (Harmen se začal zubit) „chytili rybáři žraloka a ptali se ho, proč má raději suchozemské krysy. ‚Námořníci jsou mi příliš slaní,‘ povídal. ‚A taky nevím, nepíchnouli mě do kůže!‘ – Víte, co vykládal Gerretje o žraloku a o takové vypečené suchozemské kryse? No, já to nebudu znova vyprávět, poněvadž je to tak sprostá lež, že byste z toho všichni šilhali, všichni, i Jobek! Vychloubat se člověk může, ale takhle lhát se přec jen nesmí. – Máte už taky tak hrozný hlad?“ „To bych řekl!“ prohlásil Padde… Země!“ vzkřikl Harmen. „Zase ostrůvek!“ „To je možné,“ pravil Rolf, „v Sundském průlivu je plno ostrůvků. Tam přistaneme, hoši! Nemáme na palubě už skoro ani kapku vody.“ Šlo jen o to, kde by mohli přistát. Prozatím musili ještě několik hodin počkat, než tam dopluli, a ponenáhlu se začínalo nad vodou rozhošťovat palčivé horko. Hoši si sedali čím dál blíže k stožáru, protože se stín plachty ustavičně zmenšoval. Jobek se řídil podle nich. Hoši se střídali v službě u kormidla. „Budeme jíst?“ zeptal se Harmen, když slunce bylo nejvýše a hoši seděli v řádku pod stožárem. „Já ne!“ zvolal Padde, na něhož právě došla služba u kormidla. „Ty máš jistě ještě plné břicho od rána,“ řekl Harmen. „Kdepak!“ řekl Padde. „Ale div se nezadusím horkem.“ - 378 -
Harmen se dal do smíchu, ale najednou zařval: „Neobracej přece kormidlo, pitomče! Kampak míříš!“ „Já nic nevidím,“ naříkal Padde. „Všecko mě bodá do očí!“ „Tak se kliď,“ řekl Harmen. „Já si vezmu kormidlo zase na starost! S tebou bychom dopluli leda do Číny.“ Ale za chvíli nemohl vydržet u kormidla ani on. „Jsem jako mátoha!“ bručel. „Nejradši bych vlezl pod pramici, tam je příjemně chladno.“ „Zapomněls už na žraloka, kterého jsi viděl před chvílí?“ zeptal se Rolf. „Ten už na mne není zvědavý,“ ujišťoval Harmen, ale zůstal sedět. Vítr foukal ustavičně od jihu a hnal před sebou palčivý vzduch, tetelící se horkem. Hochům vysychalo v krku. Harmen už nevydržel u kormidla, vystřídal ho Hajo. Kuchtík si zalezl do stínu a nařízl mladý kokosový ořech. Lačně přiložil plod k ústům a už se tekutina lila do jeho vyprahlého hrdla. Odpoledne, když se postupně vystřídali u kormidla, dopluli k ostrovu. Prozatím nebylo ani pomyšlení, že by mohli přistát. Strmá skála spadala příkře do příboje. Plavčíci se rozhodli, že se obrátí napravo – domnívali se, že tam bude pobřeží příznivější. Hajo obrátil kormidlo a přitáhl plachetní provaz. Naštěstí – neboť na této straně nezabíhaly skály tak daleko do moře – pluli podle úzkého pobřeží porostlého lesem a náhle se octli v úzké zátoce, v níž nebylo skoro příboje, takže do ní mohli klidně vplout. Ale teď… , když se blížili k zátoce… , co se to ukazovalo neurčitě a slabě za stromy tamhle na obzoru…?! „Jáva!!!“ řval Harmen. „Jak to víš?“ „Copak nemám oči?“ Radostné slzy pronikaly Harmenovým hlasem. „Ty dvě hory vykousnuté uprostřed, to je Jáva! Vždyť jsem ji viděl na své minulé plavbě!“ „Co uděláme?!“ zeptal se Hajo, lapaje po dechu. Harmen skočil ke kormidlu, chtěl je obrátit. Rolf mu zabránil. „Harmene, napřed musíme do zátoky!“ „Pustíš to kormidlo!“ hlaholil Harmen. - 379 -
- 380 -
„Tak poslouchej!“ vyjel Rolí“ zuřivě. ,,I když je to Jáva, nebudeme hned u svých druhů! Musíme mít vodu. Zítra nemáme co pít! Všechny mladě ořechy jsme už spotřebovali.“ „Ale ráno už budeme na druhém břehu!“ řval Harmen. „Rolf má pravdu, Harmene,“ řekl Hajo. „Tady můžeme přistát; tam je snad pobřeží plné skal.“ „Ano, pojďme napřed na pevninu, Harmene,“ pomáhal Padde příteli Hajovi. „Začne-li teď ještě štěkat Jobek, bude po mně!“ stěžoval si Harmen trpce. A hle, Jobek když slyšel své jméno, rozevřel roztomilé hrdélko a hlasitě projevoval souhlas. Hned potom toho litoval a plazil se s pohledem plným nedůvěry tak daleko od Harmena, jak jen bylo možno. Zatím pramice, která sebou trochu smýkala, vplula už do zátoky. Tam byla patrně líheň racků. Zátoka byla obroubena kokosovníky. „Pojď, Harmene, a nebruč!“ řekl Rolf. „Ještě dnes večer vyplujeme!“ „Já nemám naspěch!“ osopil se na něho Harmen. „Já ostatně nechci s vámi do Bantamu.“ Hoši vytáhli pramici napolo z vody na břeh, přičemž jim rackové létali kolem uší a pískali. Byli to velcí stříbřití racci, norky, racci šedí, buřňáci a rybáci… „Vsaďme se, že najdu vajíčka?“ zeptal se Harmen potichu Hajá a obrátil se k Rolfovi zády. „Nechtěl jsi nasbírat dříví?“ zeptal se Rolf vlídně jako vždy. „Vejce chci hledat!“ zařval Harmen. „No, jen si je zas neschovej do úst,“ řekl Rolf. Té odpovědi se musil Padde tak strašně smát, že se div nerozsypal. „Ano, slyšel jsem to od Hajá!“ vyprskl. „To od tebe nebylo moc chytré, co?“ A Padde se kroutil smíchem, drže se za kulaté bříško, a ne a ne se utišit. „On si strčil vajíčka do huby,“ chechtal se, „a tu praskla větev! A tu…“ Padde sebou plácl na zem a válel se v písku: „Hihihi, hihihi, a tu vajíčka… hi-hihi, hihihi!“ Bránil se rukou
- 381 -
Jobkovi, který poštěkával a skákal okolo něho. „A tu vajíčka… hihihi, hihihi.“ „No, jen se směj!“ řekl Harmen polo se smíchem, polo v zlosti. „Mám tě ještě lechtat?“ „Hahaha! Lechtat!“ ječel Padde, ale přece jen se bál a utíkal velkými skoky před Harmenem. Jobek ho obskakoval, chytal ho za nohy, takže se Padde přes něho převalil a přes Padda zas Harmen. „Pojďte, hoši!“ smál se Rolf. „Teď si půjdeme natrhat ořechy!“ Harmen vyskočil, plácl si rukama na zadnici a už byl na kokosovníku. „Obrovské ořechy, hoši! Jen hezky nastav hlavu, Padde!“ A když Padde nejevil k tomu chuti, zavolal Harmen: „Jobku! Jobku! Pojď k Harmenovi!“ Pes obskakoval v radostném vzrušení kmen a hafal. Když však po něm začal Harmen házet ořechy, Jobek se s ocasem mezi nohama odplížil. Hajo a Rolf seděli na jiném stromě a Padde se zasloužil o zásobování tím, že házel natrhané ořechy z břehu na pramici. To se Jobkovi náramně líbilo. Skákal za kutálejícími se ořechy a marně se snažil, aby je chytil do tlamy. Hoši trhali jen mladé ořechy, starých měli ještě sdostatek; šlo jim hlavně o mléko. Když jich měli tolik, kolik potřebovali, sháněli palivo. Rolf nařezal také palmové listy a zanesl je na pramici. „Z toho si upleteme stan proti slunci, hoši!“ „No tak, teď se už můžeme vydat na moře!“ řekl Harmen. A tak vypluli znova na moře, doprovázeni velkým hejnem racků, kteří se vrátili, teprve když nastával soumrak… „Kdo bude dneska vzhůru?“ zeptal se Rolf. „Já,“ řekl Harmen.. „Nebo já!“ navrhl Hajo. „Já jsem ještě ani jednou neměl stráž.“ „Nějak se mi začíná chtít spát!“ podotkl Padde a strašlivě zíval. „Víte co?“ řekl Rolf. „Budeme se střídat. Napřed Harmen, pak já a pak Hajo.“ „Nu, musí-li být už někdo vzhůru… ,“ promluvil Padde váhavě. „Můžeš pomáhat těm, kteří budou spát,“ řekl Harmen, „to ti víc prospěje.“
- 382 -
Večer byl podivuhodně krásný. Když krvavě červené slunce zapadlo do moře, přihnaly se od východu noční mlhy a zahalily hory do závojů. „Za chvíli je nebudeme vidět!“ bručel Harmen. „Pak se budeme musit řídit jenom hvězdami.“ Toho však nebylo třeba; když se rozžehly hvězdičky a začaly jiskřit, prchly mlhy a na východním obzoru se objevily temné hory. Jáva... Jáva…!
PRVNÍ SHLEDANÍ Kterýpak z hochů příštího rána skákal radostí nejvýše? Země byla docela blízko! Smavé slunné pobřeží Jávy! Hoši na ně pohlíželi jako okouzleni. To je tedy Jáva, ta Jáva, o níž slyšeli vyprávět takové divy! Na tomto velikém krásném ostrově bydlila knížata, která se procházívala na svých skvělých dvorech pod zlatými slunečníky širokými alejemi, plnými vonných květin. Jejich šaty byly obtíženy drahými kameny, nosili blýskavé dýky se vzácnými rukojeťmi… , co se jim toho táta Dlouhán cestou navyprávěl! Slunce se skrylo za horami a skály na břehu moře a zelené lesy za skálami prosvítaly v jemné šedomodré mlze. Jak ticho bylo na vodě, jak líbezný byl vzduch! Něžné nárazy vln o skály zněly tak slavnostně… Hle! tu vyhlédlo za horami slunce; najednou nabyly skály prapodivných obrysů, které byly obroubeny zlatem, zlatě zářilo pobřeží a do moře padl modrý stín. Teď pokukovalo slunce zvědavě na svahy hor; osamělé stromy se pyšně tyčily – pyšně, že mají stín desetkrát delší, než jsou samy. „Chtěl bych mít nějakou čerstvou rybu a upéci si ji,“ vzdychal Harmen. „Mohl bych navnadit,“ řekl Padde. „Nepůjdeme na pevninu?“ Rolf zavrtěl hlavou. „Poplujeme podle pobřeží, až se setkáme s nějakou holandskou lodí.“ Padde dal návnadu na udici, usedl a brejlil do jasné vody.
- 383 -
„Podívej se, tamhle se otáčí taková malá potvůrka okolo udice,“ řekl Padde. „Kliď se, potvůrko, já tě nechci.“ Padde vytáhl udici a hodil ji trochu dále do vody. Ale „potvůrka“ připlavala zas, a když za chvilku Padde zlostně odešel na druhou stranu, rybička šla za ním i tam. „Nu co, chceš-li, abych tě opravdu vytáhl...,“ řekl Padde hněvivě a vytáhl udici. Rybička byla dva palce dlouhá. „Dej ji sem!“ řekl Harmen. „Lepší něco než nic.“ „Jdi pryč!“ poručil Padde. „Chytil jsem ji na návnadu.“ Ale Harmen mu vyrval rybku z ruky. „Napřed ji upeču a sním. Potom si s ní můžeš dělat, co chceš.“ Rolf a Hajo se trochu najedli a začali splétat stan proti slunci. „Nechte mi trochu listí na novou sukénku!“ prosil je Harmen. „S tou, co mám na sobě, bych se neodvážil přijít někomu na oči. Ty bys taky potřeboval něco nového, není-liž pravda, Padde?“ „To se ví, vždyť je to hotová ostuda, jak chodím,“ přisvědčil Padde. „Pojď, já hned začnu!“ Padde vyskočil a odložil udici. „Stejně tady nic nechytím.“ Za chviličku seděli hoši vedle sebe a pracovali. Harmen s paží ovinutou kolem kormidla horlivě pletl, a přece zachovával směr plavby. Pak pluli hoši v pořádné vzdálenosti podle pobřeží, které se zahýbalo na východ. „Proa!“ vykřikl najednou Hajo. „Tamhle pluje proa!“ „Ano!“ Při ohbí skály vybíhající do moře se vynořila plachta. Byla to velká proa a sedělo v ní pět domorodců. „Plují rovnou k nám!“ pravil Rolf. „Jen ať sem přijdou!“ řekl Harmen vášnivě. „Vždyť je nás také pět! Že je to pravda, Jobku?“ „Haf!“ vyštěkl Jobek rozčileně. „Snad je to jen zvědavost,“ řekl Rolf. „Co na nás uvidí?“ zeptal se Harmen. „Hajo, ty si vezmi kopí a ty také, Rolfe!“ „A já?“ zeptal se Padde sípavým hlasem, chvěje se. „Ty budeš dělat, jako bys k nám nepatřil,“ radil Harmen. V rozčilení čekali hoši na prou, odhodláni prodat svou kůži co nejdráže. Když se však kocábka přiblížila a hoši spatřili tváře
- 384 -
domorodců, údivem oněmělých a nic netušících, pustili zbraně z rukou. „Tabe!“ zvolal Harmen. Z proje se ozvalo mručení. Domorodci spustili plachty, obrátili kormidlo tak, že se dostali k pramici, a chytili se prsty okraje. „Je to Jáva?“ zeptal se Rolf a ukázal na pobřeží. Domorodci přisvědčili a hleděli udiveně z jednoho plavčíka na druhého. „A jsou tu také někde holandské lodi?“ Hnědoši ukázali na východ. Rolf nabral zhluboka dechu. „Lagi džahu? – Je to odtud ještě daleko?“ Domorodci vrtěli hlavami, že ne. „Můžeme… můžeme se k nim dostat ještě dnes?“ „Bissa, tuan... zajisté, pane.“ „Co povídá?“ zeptal se Harmen. Rolf by se byl dal radostí do pláče. „Že… že se ještě dnes dostaneme k lodím!“ Ostatní se na něho napřed podívali, jako by tomu nerozuměli. Tu se Harmenovi vydral z hrdla drsný vzlyk. „Tabe!“ zařval, nohou odrazil prou od pramice a zatančil šílený tanec, divoce vyhazuje bosýma nohama. A po tvářích mu tekly velké slzy. „Hej, Padde, ty roztomilé čuňátko!“ Padde dostal záchvat smíchu, při němž se div nezalkl. „Harmene, víš, co jsi? Jsi také roztomilé čuňátko!“ A oba hoši si padli do náručí, svalili se z radosti na palubu, váleli se jeden přes druhého, až se dokutáleli k stožáru a prášili do něho, že zapraskal. Také Jobek jako by se zbláznil: skákal a štěkal, obskakoval hochy a začal Padda škubat za zástěrku – až se konečně i s kořistí převalil na hřbet a spadl do moře. Rolf mu zas pomohl na palubu. Tu si Jobek sedl na zadek, zvedl hlavu, otevřel hubu a vyl jak divý. Domorodci udiveně pozorovali, co se dělo na pramici. „Mabok… opilí!“ řekli si. Ale Harmen stál už zase střízlivě na nohou, obrátil kormidlo, přitáhl plachetní provazec. „Já bych zrovna lítal!“ řekl oddychuje ještě. „Rolfe, já jsem se do tebe zamiloval!“ Rolf se nemohl zdržet smíchu. - 385 -
„Jen jestli nám řekli pravdu!“ „Hoši!“ řval Harmen. „Ať žije Rolf! Ať žije škrabák! Já bych tě radostí vyždímal! – Hej, Jobku! Ty starý, vypečený darebáku! Drž hubu, ty chameleóne!“ A Harmen začal štěkat se psem. „Haf! Auauau! Uuu! Haf!“ Ostatní smíchem div nepukli a Padde zanotoval s Harmenem. To už bylo Jobkovi přespříliš; přestal a díval se udiveně a s jakýmsi uspokojením na oba hochy, kteří se skloněnou hlavou vyli a štěkali jako praví voříšci skampongu. Samou radostí dal Harmen Paddovi pořádný políček; Paddovi tekla krev z nosu a Jobek honem honem k němu přiskočil a lízal mu tvář. Padde, zesláblý smíchem, nemohl se psovi ani ubránit. „Pojďte, hoši, teď zas musíme dát všech pět dohromady!“ řekl Rolf. „Nevidíme ještě nic, co by se podobalo lodi, a máme před sebou parný den. Neuděláme-li za hodinu stan, budeme zase sedět bez ochrany na slunci, a to by se mi nelíbilo!“ Padde zvrátil hlavu dozadu, aby zastavil krev. „Mám ti dát ještě jeden, aby ti přestala stříkat?“ zeptal se Harmen. „Měl bys to srdce?“ otázal se Padde. „Půjdu si hned stěžovat vrchnímu lodníkovi!“ „To by ses se zlou potázal, žalobníčku!“ vyhrožoval Harmen. Tu se dali všichni do smíchu. Tolik štěstí najednou nebylo možno pochopit! Za půl hodiny zhotovili čtyřhranný „slunečník“, jehož každá strana měřila dva lokte. Postavili stěžeň, opřeli o něj čtyři tyče, a tak se pod stan právě vešli. Nastalo poledne. Vedro bylo skoro nesnesitelné. S nechutí jedli plavčíci sušené ryby. Toho dne neměl nikdo chuť spát. Jen Jobek si zdříml. Všichni hleděli upřeně na východ přes moře k tetelícímu se obzoru. Harmen a Padde měli už zástěrky hotové a byli na ně tak pyšní, jako když si za starých časů oblékli poprvé nové kalhoty. Nenapadlo je, že by to někomu mohlo připadat divné. – Harmen se nechal obdivovat. „Co? To je jinší kafe než ta ošklivá sukně, kterou jsem měl předtím! Vypadá zezadu taky tak hezky?“
- 386 -
„Ohromně!“ chválil Padde. „A moje sukénka?“ Také Padde se točil jako holub na báni. „Sehni se trochu!“ požádal ho Harmen. Padde se sehnul, Harmen se rozpřáhl a plác! Padde letěl vzduchem až na druhou stranu pramice. „Ach! To mě pálí ruka!‘“ zubil se Harmen. „Zbabělce!“ nadával Padde, stavě se na nohy. Ale za chvilku se už zase smál. Kdopak se dnes mohl zlobit? Odpoledne se ochladilo; obloha se zamračila. Hoši se posadili vpředu na pramici. Jobek a Padde měli hlídku u kormidla. „Kam brejlíš, Hajo?“ zeptal se Rolf. Haj o seděl už minutu a hleděl upřeně před sebe. Napřed neodpověděl a pak ztěžka promluvil: „Myslím… že… vidím loď!“ „Kde?!“ Hajo ukázal chvějící se rukou dopředu. „Tamhle pod tím mrakem se špičatým vrcholem.“ Všichni hoši vyskočili a hleděli upřeně na východ. Padde pustil kormidlo a utíkal, klopýtaje přes rotang, na příď. Napjaté mlčení… Tu Harmen zařval: „Vidím ji!!!“ Ostatní natahovali krk. „Ano!“ vykřikl Rolf. „Teď ji také vidím! Hoši!!“ Padde rozčileně mrkal očkama. „Pod tím mrakem?“ zeptal se. A najednou se dal do křiku a zlostně dupal. „Já nic nevidím. Já nic nevidím!“ „Tak vezmi oči do hrsti!“ radil Harmen. Padde se tloukl pěstmi do očí a křičel: „Vždyť jsem si je vzal do hrsti! Ale když já mám takové… takové mizerné oči!“ – A Padde se chvěl bolestí. „Jen počkej, Padde,“ těšil ho Rolf. „Za chvilku ji uvidíš, a kromě toho si můžeš myslit, že se k lodi dostaneme všichni společně!“ Také Hajo měl s Paddem soucit. „No tak, Padde,“ řekl, „vždyť vylezeme na palubu všichni zároveň!“ „Hajo!“ vzlykal Padde a padl příteli kolem krku. „Kupředu!“ volal Harmen. „Vždyť se nehýbeme! Pročpak nefouká vítr silněji!“ „Jen měj strpení,“ řekl Rolf. „Za chvilku přijde nepohoda. Podívej, jaké se ženou mraky!“ - 387 -
„Co máme z mraků? Vítr musíme mít! – Podívejme se! Tohle se mi líbí daleko líp,“ chválil Harmen, když silný závan větru zadul do plachty a pramice sebou trhla kupředu. Har-men si naložil plnou náruč kokosových ořechů a hodil je přes palubu. „Pryč s přítěží! Překáží v plavbě! A z tohohle stěžně uděláme přední stožár!“ Hoši postavili stan na příď. Vítr se ponenáhlu obrátil docela k západu a nyní dul krásně do plachty. Zdálo se, že je čím dále silnější. „Pro mne za mne může zuřit jako divoký pes,“ řekl Harmen.‘ Bledě modrý obrys na východním obzoru se pomaloučku stával zřetelnějším. Potom byl zas neurčitější, protože voda vypařovala horko, nahromaděné za celý den. Škuta kotvila; hoši rozeznávali zřetelné holé stěžňoví. Na západě se koupalo slunce ve vodnatých, špinavě fialových mracích; jeho paprsky, před chvílí ještě zlaté, potemněly a konečně docela zmizely. Mraky jako by na to čekaly: do té chvíle se hromadily hrozivě nad vodou, ale nyní najednou vyletěly vzhůru tak bouřlivě, že strhly s sebou i ostatní mračna, která neměla chuti do divoké honby a také se potom odtrhla a shlukla nad vrcholy hor v kupu šedivou jako olovo. „Tamhle se to nějak protivně mele!“ řekl Harmen. „No dobrá, aspoň z toho bude vítr…“ Teď se zvedla také šedivá kupa mračen vzhůru a proměnila se v chmurnou stěnu, která všecko zahalila v soumrak; na nebi se rozestřela růžová záře; na mračné stěně se objevily najednou ohnivé okraje. Za stěnou byla ďábelská bašta. Vyletovaly z ní hrůzné šedivé čarodějnice na košťatech a jely vedle sebe, strkajíce se lokty. Z jihu přilezly celé pluky šedých krys a uhryzaly poslední jasný kousek oblohy. Nahoře na nebi nastalo jakési váhání. Všecko ztichlo; vlny za pramicí se tajemně vzdouvaly a hnaly přes palubu. Pramice se už ani nehnula z místa. Harmen zuří, a když plachta nehybně sklesne, dává vinu Paddovi. Hoši se dívají nepokojně po nebi. Hle! Tam vystrkuje sám pán tvrze rudou ďábelskou hlavu za mračnou stěnou. Slyš! Bič zasviští na hřbetech čarodějnic a nad houfy krys. Přicházejí nová vojska na koni a hned se octnou v první řadě. - 388 -
Plachta se rázem nadme; stožár se skloní a praská. Černé vlny, které se dříve valily zezadu, hrnou se nyní přes příď. Harmen si tře pěst o pěst. „No, teď to půjde jako po másle!“ Najednou se mu však tvář zamračí. „Jen jediné věci se bojím, kamarádi. Že ti tam se neodváží zůstat na místě, když je takové počasí, a že odplují od pobřeží.“ Ostatní nevěděli, co by odpověděli. Všichni uznávali, že takové nebezpečí opravdu je. Vytáhli na stožár svítilnu, neboť bylo zřejmo, že za půl hodiny bude docela tma. Hle, jak se žene pramice po vlnách! Najednou se rozletí náhlým poryvem větru kusy dřeva z doutnajícího ohýnku a hupkají, syčíce ve vlnách. A „spodní plachta“ na předním stěžni zafičí ve vzduchu, obrátí se a vletí do vody. „Zpropadeně!“ vzkřikne Harmen lítostivě a jde se dívat, sto-jí-li pevně stožár a je-li plachta dobře uvázána. Pramice nepluje bez „předního stožáru“ pomaleji a zvedá pyšně příď z vln. „Světlo!!“ zvolal náhle Haj o. „Ha! – Přitáhni provazec, Rolfe! Loď je takřka proti nám!“ A Harmen už začne řvát: „Ahoj! Ahoj! Ahoj!!“ Pramice pluje tak rychle, že se světlo každou čtvrthodinu o něco zvětší a je čím dál jasnější. „Tamhle nalevo je ještě jedno světlo! A napravo také jedno! Plujeme k prostřednímu, hoši!“ Teď už nejsou vzdáleni ani pět set loket. Vidí zřetelně tmavý obrys lodi Východoindické společnosti. „Zavoláme, hoši?“ ptá se Harmen vzrušeně. „Ano, všichni najednou! Ráz, dva, tři…“ „Ahoj! Ahoj!!!“ křičí všichni čtyři. Jobek vyje s nimi. „Ještě jednou! Ráz, dva, tři...“ „Ahoj! Ahoj!“ „Je k nám obrácena bokem! Plujeme rovnou k ní!“ „Dobrá, ale sviň plachtu, jinak rozbijeme loď na kousky! Svinuj, Haj o; já musím držet kormi…“ – škrrr – plachta se roztrhne a uletí ze stožáru. Bouchajíc ve větru, strhne s sebou také čnělku a odletí jako bílý racek. „Zatracená plachta!“ nadává Harmen. „Vidím lidi!“ volá Rolf. „Spouštějí nárazníkové koule! Hoši!!!“ - 389 -
Vysoko na vlnách se houpe loď, kolébá se podle taktu rozbouřených vln, pod nimiž jako by něco bilo a bušilo. Nyní narazí pramice na dřevěnou stěnu lodi Východoindické společnosti. „Spouštěcí můstek!“ křičí Harmen naléhavě nahoru. Nahoře se ukáží hlavy. Tu letí přes palubu lanový žebřík. S divokým výkřikem popadne Harmen konec žebříku a už na něj chce vstoupit, ale rozmyslí se. „Padde, napřed ty! No tak, hrň se!“ A Harmen ho strčí na žebříček a dá mu ještě štulec. „Teď ty, Haj o! Žádné řeči! No tak, ty klacku! A teď ty, Rolfe!“ „Ne. Já půjdu poslední,“ řekne Rolf, jako by byl kapitánem a měl opustit svou loď. „Ale jak tam dostaneme Jobka?“ Harmen si ví rady. Jobka, který je pokornější než jindy, popadne zuby za kůži na hřbetě a nese ho jako čuba štěně po lanovém žebříčku na palubu. Poslední odejde z pramice Rolf, v jehož srdci se chvěje štěstí. Vyleze nahoru; Harmen právě vyplivuje chlupy z úst. Kdo to tam stojí a kdo bere všecky čtyři najednou do sedmimílového náručí? Kdo to pláče a směje se zároveň? Hilke Jopkins!
NA LODI KAPITÁNA BĚLICE „Drazí hoši… Hajo! Rolfe! Harmene! Padde, ty mrňouse, myslil jsem, že už vás všecky vzal čert!“ A slzy se hrnuly Hilkovi z očí. „Hoši, přiveďte Bochánka!“ Tu se přihnal Bochánek. „Pánbíčku, kluci, už jste tu zas!?“ Bochánek si utřel mastné ruce o bílou zástěru. „Jakpak jste to dokázali?“ „Ech Bochánku,“ odpověděl Harmen, „než to, začnu vyprávět, rád bych měl za škraní talíř fazolí se slaninou, jinak bych totiž padl hladem.“ „Honem něco přichystám!“ ujišťoval Bochánek ochotně. „Měli byste chuť na talíř kaše?“ „Jen honem, Bochánku,“ vzdychl Harmen. „Kaši… Panebože!“
- 390 -
Bochánek uháněl do kuchyně a Harmen za ním křičel: „Nezapomeň na kandys!“ Hilke hleděl na hochy očima plnýma slz a ustavičně vrtěl hlavou. „Ani tomu věřit nemohu, hoši! Jste tu zas živí a zdraví a… jaképak to máte na sobě sukně?“ „Honem mi dej nějaké kalhoty, Hilke,“ řekl Harmen. „Na jaké škutě to vlastně jsme?“ „Jste na Novém Zélandu u kapitána Bělice.“ „Na takové mizerné škutě?“ zeptal se Harmen. „No, no!“ křičelo několik mužů. „Jen pomalu!“ „Ptám se vás na něco?“ odpověděl Harmen. „Pověz mi, Hilke, kde je kapitán. Náš kapitán, to se rozumí!“ „Bontekoe má novou skutu: Berger Boot. Je zakotvena o kousek dále. U Batávie.“ „A ty a Bochánek sedíte na téhle škutě?! Snad jste nenechali dědka na holičkách?“ „Co jiného mužem dělat,“ zeptal se Hilke, „když kapitán nepluje zpátky do Holandska?“ „No, to klobouk dolů! Kam pluje Bontekoe?“ „Cožpak vím?“ „Já popluju s ním!“ rozhodl se Harmen. „Já kapitána nenechám na holičkách!“ „Raději jdi napřed do podpalubí,“ chlácholil ho Hilke. „Dostaneš ode mne kalhoty a pak nám musíte všecko vyprávět!“ „Na to můžeš vzít jed, Hilke, že jsme leccos zkusili!“ ujišťoval ho Harmen. „Hoši, napřed musíme do kajuty,“ řekl Rolf. „A já takhle, v sukénce?“ zeptal se Harmen. „Bělice tam není!“ zabručel jeden z námořníků. „Jinak by si vás už dávno prohlédl!“ „Je tedy kormidelník na palubě?“ „Vrchní kormidelník je s Bělicí. A kormidelník leží ve své kajutě. Kdyby byl kapitán na lodi, jistě bychom odpluli od pobřeží, poněvadž je nebezpečné kotvit tu při takovém počasí. Kdyby se však dědek vrátil dnes v noci a musil nás hledat, až by byl modrý, zuřil by, div by nestrhal plachty ze stožáru.“ - 391 -
„Je na návštěvě na Dordrechtské Panně u Jana Coena,“ vysvětlil Hilke. V průvodu sešli dolů do podpalubí – napřed hoši. „U všech ďasů, vy s sebou máte psa…,“ zvolal Hilke. „Krindapána, vždyť to není nikdo jiný než... Jobek!“ „Haf!“ zaštěkal Jobek, vyskočil na Hilka a ten ho chytil do náručí. „Jobku! Proto jsi mě tak očichával. Tys prožil všecko s nimi, brášku? – Pojďte, hoši! Napřed si musíte obléci něco pořádného. Tumáš, Harmene, zkus si tyhle kalhoty!“ „Budou mi sice trochu dlouhé...,“ zapochyboval Harmen. Ukázalo se, že jeho obavy byly oprávněné. Krátké kalhoty, které mu nabídl Hilke, sahaly mu až po kotníky. „Nu, kalhoty to jsou,“ těšil Harmen sám sebe. „Však za děvčetem v nich nepůjdu. Zatím si trochu ohrnu nohavice!“ Harmen si ohrnul nohavice a Padde dostal také kalhoty; kterýsi dobrák strejc mu je daroval. „Za moc nestojí,“ řekl Padde. „Přece jsou lepší než tahle sukýnka,“ omlouval se strejc. Padde váhal. „Zadnice je trochu prodraná!“ „Jen počkej,“ těšili ho námořníci, „zůstaneš-li tady na lodi, prodere se ti ještě víc! Devítiocasá kočka je vždycky po ruce.“ „Copak si myslíte, že bych chtěl zůstat na téhle špinavé škutě?“ zeptal se Padde. Oblékl si kalhoty. V pase mu byly trochu těsné, ale Padde udělal do pasu několik dírek, provlékl jimi provázek a pak kalhoty přece jen padly. „Teď mi musíte napřed povědět, kde jsou ostatní,“ řekl Harmen. „Kde je vrchní lodník? A Šilhán, Bokje a Gerretje a Diede Doedeszoon a…“ „Většinou zůstali u kapitána,“ odpověděl Hilke. „Já jsem taky chtěl zůstat, ale, hm, Sijtje, rozumíš… Nu a Šilhán je mrtev.“ „Mrtev?“ vyjekl Padde. „Mrtev,“ řekl Hilke smutně. „Tehdy zároveň s… počkejte, to vy ovšem nevíte, byli přepadeni! Floorke a Nosáč a...“ „Nech toho… ,“ vzdychl Harmen. „Pochovali jsme je, Hilke!“
- 392 -
„Opravdu…? – To bylo hrozné, hoši! – Tedy Šilhán je mrtev, dostal jedovatým šípem do ramene; později jsme ho musili pochovat v moři. A Gerretje se oženil.“ „Ger…? Co to povídáš?“ „S jávským děvčetem.“ „A co jeho děvče v Hoornu?“ Hilke mávl rukou. „Mně taky tečou slzy po tvářích, když si na to vzpomenu! Gerretje říká, že ho už netěší plout po moři, když tu není Floorke.“ „Vsaďme se, že ho zas dostanu na loď!“ řekl Harmen. „Stydět by se měl!“ Tu se přihnal Bochánek s pánví plnou fazolí a s hrníčkem sádla, v němž plavaly kousky smažené slaniny. A hoši si pochutnávali… Nabírali udatně lžícemi z velké pánve; Bochánek ještě přinesl trochu hořčice – to ovšem chutnalo docela jinak než neslané věci, které musili jíst po celou tu dobu. Skuta už začala hezky tančit, ale hoši si toho ani nevšimli; dokonce ani Padde necítil potřebu poohlédnout se po místečku, kde by nedostal mořskou nemoc. – „Co ty, Jobku, starý kostlivce?“ zeptal se Harmen, jemuž se leskly tváře, nos a brada samým tukem, „to je něco jiného než kousek napolo usušené ryby, viď?“ „To máš asi pravdu!“ odpověděl Jobek. Prask! a prokousl silnou kůži ze slaniny. Královskou hostinu zakončili velkým talířem kaše. Pozorně si sypali kaši kandysem a Padde si ho nasypal tolik, že kaše úplně zhnědla. Ale Bochánek se dnes na to nedíval tak přísně jako jindy. „Nuže,“ řekl Harmen, „půjčíte-li mi dnes dýmku a tabák,‘ zapálím si a budu vám vyprávět o všem, co jsme zkusili!“ Jeho skromné přání bylo splněno, neboť všichni jen hořeli zvědavostí, aby se dověděli o osudech chlapců. „No tak, posloucháte?“ zeptal se Harmen, potahuje s velkou chutí z dýmky. A pak začal Harmen vypravovat. Vypravovat…! Hoši prý s Jobkem útočili na celé kampongy; Dolima byla až po uši zamilovaná do Harmena; příhodu s pardálem vyprávěl Harmen v tak křiklavých barvách, že námořníkům přebíhal mráz po zádech. Když Harmen zpozoroval, že ten příběh působí, přidal k pardálovi ještě pardálici a - 393 -
pět dospělých mláďat, pořádných potvůrek. Když prý byla jeskyně konečně docela zbavena pardálího plemena, obléhali úkryt ubohých pocestných dva obludně velcí hadi. Ale Harmen svázal obrovské ocasy hadů na dva babské uzly, takže byli k sobě nadosmrti připoutáni a – Harmen se zarazil. „To poslední jsem zalhal,“ přiznal se, protože se ze všech stran na něho nedůvěřivě dívali. „Ať raději vypráví Hajo.“ „Ne, jen vyprávěj dál, copak to nedovedeš beze lži?“ Harmen zavrtěl hlavou. „Zpočátku ano, ale později už ne. A když vám vidím na očích, že mi už nevěříte, nevěřím už ani sám sobě. – Vyprávěj to ty, Hajo!“ Hajo se ujal Harmenova úkolu, ale Harmen mu skákal ustavičně do řeči a pak se pokaždé zeptal: „Není-liž pravda, Rolfe?“ Než Rolf mohl co říci, drnčel už Harmen zase dále. Chvílemi uhodil Hilke Hajovi na rameno, div mu kosti nepraskly, a řekl, rozhlížeje se vítězně kolem sebe: „Prosím, hoši, tady vidíte, co dovede Frís!“ Tak se bavili až do jedenácti hodin. Teprve pak se námořníci odebrali na odpočinek a ještě dlouho vyprávěl jeden přes druhého o dobrodružství hrdinů dnešního dne, pro něž připravili několik pěkných lůžek. Muži, stojíce rozkročeni, aby se nepřevalili, chystali se k spánku. Náhle se ozval venku hlas jako dělo. „Bělice!“ vyjekli lodníci a honem vjeli do kalhot. Také hoši, jimž svlékání nedalo tak mnoho práce a kteří už leželi jak dlouzí tak širocí na kutích, vyskočili. „Zůstaňte ležet,“ radil jim Hilke. „Vždyť se vám leží hezky, ne? Chcete-li se k němu dát, naběháte se ještě dost – na téhle lodi je práce nad hlavu! Počkejte, já se podívám, co se děje!“ A Hilke dupal dlouhými kroky za ostatními. Hoši seděli mlčky v podpalubí, kde bylo ticho jako po vymření, a poslouchali, jak Bělice udílí hromovým hlasem rozkazy. „Vytáhni kotvy! Vztyč přední stěžeň! Hrom a blesky! Kdybych byl přišel o hodinu později, byla by kocábka na mělčině!“ Hrome! Námořníci lítali jako diví, to je pravda. Slyš! Jazýčky na kotevním rumpále klapaly. A teď jistě napínají plachtu. Jak do ní bije vítr! Pank! Hilke přišel do podpalubí všecek promočený a otřepával - 394 -
se. „Jako bych proplul mořem,“ vysvětloval. „Odrazíme napřed kousek cd pobřeží a potom poplujeme k Batávii a ráno si promluvíte s kapitánem. Poslyšte, já ještě musím trochu pomáhat! Spěte dobře, chlapci!“ A Hilke, kývnuv vlídně hlavou, zmizel. „Sbohem, Hilke!“ – Ale hoši nemohli tak hned usnout. Mlčky leželi na palandách, libovali si a byli šťastni; věděli, že jsou zas mezi přáteli. Zítra stisknou ruku Bontekoeovi – ten kotvil se svou lodí u Batávie… Je Batávie ostrov? Rolf o něm jakživ neslyšel. A co kapitán? A co oni? Rádi by s ním pluli, ale… Zůstane kapitán dlouho v Indii, než se vrátí do… do Hoornu? – Nevadí! Znali svou povinnost a věděli, kde je jejich místo. Ale přece… Hoši vzdychali. Hrome, jak ta lampa lítá sem a tam; jak praskají stožáry! Námořníci se vraceli v hloučcích. Polovina musila bdít. Také Bělice nešel spát. Hoši přemýšleli o tom, co Bontekoe kdysi řekl o Bělici: „Ale přesto je to odvážný kapitán!“ Rolf bděl nejdéle. Myslil na chvíli, kdy se bude musit rozloučit s Hájem. Jejich cesty se rozdělí – tím si byl Rolf jist.
Z LODI NA LOĎ Když se hoši nazítří ráno probudili, zachvěli se blažeností. Slunce zářilo okénky na levém boku lodi. Bouře, mohla-li se tak nazývat noční vichřice, přestala – třeba sebou skuta ještě trochu házela. Strejci si oblékali kalhoty a ze všech stran kývali na mladé dobrodruhy: ,,Brýtro!“ „Brýtro!“ odpovídali hoši. Jobek vyskočil od Hajovy palandy a přál také dobrého jitra, lízaje všechny a vrtě ohonem. „Bělice už ví, že jste tu!“ řekl kterýsi námořník. „Najel se šalupou na vaši pramici a div ji nerozbil. Nebyl zrovna přívětivý, když přišel na palubu! Povídal, že musíte přijít k němu do márnice.“ „Do márnice?“ „Do jeho kajuty. Však uvidíte. Ale nemusíte tam chodit dřív, než se vyspíte.“ „To se rozumí,“ řekl Harmen, „vždyť nejsme náměsíčníci.“ - 395 -
- 396 -
Hoši se vydali do kuchyně, kde je Bochánek přivítal hrncem kávy, z níž se kouřilo. Blaženě a opatrně srkali hnědou tekutinu. „Teď plujeme do Batávie, není-liž pravda, Bochánku?“ zeptal se Hajo. „Je to ostrůvek nebo něco takového?“ „Ale ne,“ odpověděl Bochánek. „Je to nové město, založené před rokem. Zatímco my jsme pluli po moři, oni se tu prali. Co se dříve jmenovalo Djakarta, jmenuje se teď Batávie. To je náramně prosté.“ „No to jsem zvědav,“ řekl Harmen. „Ale napřed půjdem do márnice k Bělici. Je prý tam plno nafouknutých krokodýlů, říkají strejci.“ A čtveřice se vydala do kajuty. Zaklepali. „Dále… ,“ zaburácel hlas. V kajutě seděl kapitán Bělice. Hoši pohlíželi na jeho měděnou hlavu s tvářemi tmavočervenými jako zralá panenská jablíčka a s nepoddajnými drobnými kučerami – a v myšlenkách ho viděli, jak leze po spouštěcím můstku a jak ho slavnostně následuje kupec… tehdy na Novém Hoornu… Kolem sebe měl Bělice vycpaná zvířata. V jednom koutě stál trochu dřevěně tygr se žlutýma skleněnýma očima – ten byl o něco krotší než tygr, s nímž se hoši setkali na Sumatře, třebaže i tato šelma se tvářila náramně zuřivě a měla silné špičáky docela vyceněné. Na nízkém stropě kajuty visel albatros se široce rozepjatými perutěmi, jako by právě letěl. Svíral v zobáku mrtvou rybičku. Mezi jeho křídly byl pověšen kaloň; v pozadí kajuty visely ještě ryby: vycpaný malý žralok – tamhle má v kůži díru, jak dostal harpunou. V jednom koutě visel mečoun s napolo ulomeným hrotem, obrovský rejnok a mořský ďábel. V nádobě pod stolem, u něhož seděl kapitán Bělice, uviděli hoši krokodýla se zelenýma očima. Naši milí přátelé vkročili váhavě do té kouzelné jeskyně, v níž trůnil Bělice jako strašný čaroděj. Jobek, který chodil všude za plavčíky, zježil srst a raději zůstal za dveřmi. „Vy jste mě dnes v noci svou pramicí div neposlali do pekel!“ zaburácel Bělice vlídně. „Jak se jmenuješ?“ „Van Kniphuyzen, kapitáne.“ Hrome, jsou to zde hrozné věci! Námořníci měli pravdu, když kajutu nazvali márnicí! Tamhle na skříni byla ježovka; jejím - 397 -
protějškem byl mořský pavouk a uprostřed stála opice, lezoucí právě na větev… „A ty, jak ty se jmenuješ?“ zaburácel Bělice vlídně na Haja. Zdřevěnělý tygr se zachvěl, jak kapitán zařval. Opici se třásl ohon a ve skříni cosi spadlo. Hrome, Bělice měl nad lůžkem přibitého upíra. Jistě proto, aby se mu líp spalo! „Petr Hajo, kapitáne!“ odpověděl tázaný. Bělice se podíval na Rolfa. „Rolf Romeijn, kapitáne!“ „A já jsem Padde Kelemeijn z Jablečného přístavu,“ oznámil Padde kapitánu Bělici. „Ptal jsem se tě na něco?!“ otázal se kapitán. A obrátiv se k Rolfovi: „Jsi synovec kapitána Bontekoea? Půjdeš-li na rok ke mně, budeš hned námořníkem.“ „Děkuji vám, kapitáne, ale raději bych zůstal u strýčka.“ „Učil tě tak, aby z tebe mohl být kormidelník?“ zeptal se kapitán nevrle. „Ano, kapitáne.“ „Hm!“ kapitán Bělice ještě cosi zabručel a už se na Rolfa ani nepodíval. „A vy dva?“ obrátili se k Harmenovi a Hajovi. „I pro vás bych měl nějaké místo.“ Harmen, ještě pořád zahloubán do myšlenek, pohlížel na skříň. V nejspodnější přihrádce stála čejka u hnízda se čtyřmi vajíčky. Jsou od té čejky, či snad od jiné? Podívejme se, jak pěkně tam stojí krahujec s bílými punčoškami! A tamhle v nejvyšší přihrádce jsou všelijaká zvířata v lahvích! Hadi, žáby, ještěři… „Hola!“ zahřměl kapitán Bělice. „Cožpak nerozumíš?“ Harmen se poděsil. „Napřed jsem nerozuměl, kapitáne. Mluvíte tak potichoučku…“ Kapitán zakoulel očima. „Ptám se, chceš-li u mne sloužit!“ „No, kapitáne, na to bych se musil ještě trochu vyspat… ,“ váhal Harmen. „Nevím ještě, nebudu-li chybět našemu kapitánovi!“ „Ten si tě dá za sklo!“ ujistil kapitán Harmena. Harmen se zazubil a ukázal na ještěrky v láhvi. „Já nejsem salamandr, kapitáne!“ Na chvíli zavládlo mlčení… Bělice asi přemýšlel, má-Ii Harmena dát podvléct pod lodní páteří, naložit do lihu, či vycpat nebo pověsit - 398 -
na strop. „Kdybys byl v mé posádce, dal bych tě zpráskat devítiocasou kočkou!“ zařval konečně kapitán. Rolf shledal, že by bylo radno jít. „Smíme odejít, kapitáne?“ „Ano, kliďte se mi z očí!“ zahřímal Bělice a zadupal, takže zdřevěnělému tygrovi vypadl z kruté tlamy jeden špičák. Kapitán sebral zub z podlahy, strčil jej zas od patřičného důlku a hoši vyšli z kajuty. „Já už tak hned do té kajuty nevlezu! Co, Jobku? Ty s tím také nechceš nic mít, že je to tak?“ „Rád by nás vzal do své posádky, co?“ zubil se Padde. „Ale to mu tak lehko nepůjde!“ Harmen se podíval na Padda jako ohromený. „Vždyť tobě řekl jen: ‚S tebou já nemluvím.‘“ Padde chvilku mlčel. „Hubo utrhačná!“ vyhrkl potom. A tak přišlo sladké odpoledne, kdy naši přátelé stiskli ruku kapitánu Bontekoeovi, nejlepšímu kapitánu na světě. Stalo se to na palubě Berger Bootu, zakotveném v rejdě před Batávií, městem nedávno založeným. A také si podali ruce s dobrákem tátou Dloubaném. Ach, to bylo radostí! Slzy jim vnukly do očí, také otci Dlouhánovi se třásl hlas a Bontekoe jim plácal na rameno, až jim kosti praštěly. Hoši s ním šli do kajuty; tam jim nabídl židli jako velkým pánům, dal přinést kávu a koláč a k tomu kus kandysu! Pak musili vypravovat. Povídali páté přes deváté a jen Rolí mluvil trochu spořádaně. Harmen tentokrát nebásnil; svému kapitánovi nechtěl nic nalhávat. A když se dosyta navyprávěli a když jim kapitán s tátou Dlouhánem pověděli, jak se jola konečně dostala do rejdy u Bantamu – přišel kapitán Bontekoe s otázkou: „A co hodláte dělat nyní, hoši?“ Chlapci se podívali jeden na druhého. Harmen se zakuckal kávou, táta Dlouhán mu bušil do zad, až káva zas vyskočila z koláčové dírky. Pak hoch řekl: „Je pravda, kapitáne, že tu zůstanete?“ Bontekoe se usmál. „Příští týden vypluji k ostrovu Ternate a budu se tam několik let potulovat.“ „Několik let, kapitáne…?!“ - 399 -
„Jeho Excelence hlavní guvernér mě připravil, že to bude trvat asi pět let, hoši!“ Plavčíci vzdychli. Vždycky si myslili, že nad jejich kapitánem nevládne už nikdo, a teď najednou slyšeli, že kapitán musí někoho poslouchat… Bontekoe viděl jejich údiv a usmíval se. „Radím vám, hoši, abyste se dali na loď kapitána Petra Thijszoona z Hoornu“ „Bělice,“ opravil Harmen nabručeně kapitána. „Nemohu-li plout s vámi, kapitáne… netěší mě už moře!“ Harmenovi se zachvěl hlas. Vzdychl zhluboka a po tváři se mu koulela slza. „Jak bych se byl rád vrátil s vámi, kapitáne!“ „No, no, Harmene!“ chlácholil ho kapitán. „Snad budeš za deset let na mé lodi kuchařem.“ „Doufám, že se toho dožiju, kapitáne!“ brečel Harmen. „No tak,“ řekl Bontekoe, „vy tedy vstoupíte do posádky kapitána… kapitána Bělice. Bude se vám tam líbit líp, než očekáváte! Brzy budete plout raději s ním než s kapitánem Bontekoeem!“ „Kapitáne!“ zvolali všichni hoši najednou. „Buď jak buď, nezbývá vám jiná volba,“ řekl Bontekoe. „Kdy popluje loď do Holandska? Všechny lodi, které připlují, budou zadrženy, neboť od dobytí Djakarty je zde všude neklidné.“ Kapitán se obrátil k Hajovi. „Tobě chci ještě něco říci, Hajo. Máš dobrou hlavu. Musíš se vycvičit na kormidelníka.“ „Kapitáne…,“ vyhrkl Hajo. „Chtěl bys?“ Petra Hajá jímala závrať. „Jestli bych chtěl, kapitáne?!“ „Dám ti tedy psaní pro pány ve Východoindické společnosti.“ Slzy jako hrachy se řinuly Hajovi po tvářích. „Ano… ano, kapitáne!“ „A ty, Padde?“ zeptal se kapitán vesele malého tlouštíka. „Copak ty budeš dělat?“ Padde mžikl očima, chtěl něco říci, ale zas to spolkl. Zčervenal jako rak, vzdychal zhluboka, pak pokrčil rameny a díval se k zemi. Zachvěly se mu koutky úst a na palec mu kápla velká slza. „Bělice ho nechce,“ vysvětlil Harmen. - 400 -
Na Bontekoeově obličeji se objevil soucitný úsměv. „Zeptali jste se ho rovnou?“ „Ne, kapitáne!“ honem ujišťoval Harmen. „Vždyť my jsme ještě nevstoupili do jeho posádky!“ „Nuže, hleďte to nějak udělat, aby se Padde mohl s vámi vrátit!“ radil Bontekoe. „Bude-li třeba, přimluvím se.“ „Bůh vás za to odmění, kapitáne!“ vzdychal Padde. Tu se Bontekoe obrátil k svému synovci a zahleděl se mu do očí. „A… ty, Rolfe! Co ty budeš dělat?“ „Popluju s vámi, strýčku,“ řekl Rolf tiše. „To se rozumí samo sebou.“ „Rolfe!“ vykřikl Hajo. Bontekoe pohlížel s úsměvem na kamarády. „Svět je docela malý, hoši,“ řekl, těše je vlídně. „Náhodou se třeba setkáte dřív, než se nadějete! A teď musíme účtovat!“ „Účtovat?!“ Padde byl znepokojen; šťouchl do Haja. „Společnost mi dovolila vyplácet dvojnásobnou mzdu,“ řekl Bontekoe. „To proto, abych nahradil mužstvu škodu, kterou utrpělo.“ Hoši se zachvěli po všech údech. Bontekoe šel ke stolu a vytáhl zásuvku. „Harmen van Kniphuyzen!“ zavolal. „Mzda za čtrnáct měsíců: čtrnáctkrát čtyři je šestapadesát, od toho odpočítáme tři zlaté za učení, připočítáme dva zlaté za druhou plavbu do Východní Indie – celkem pětapadesát zlatých!“ Harmen kašlal, bledl a červenal se a přikročil ke kapitánovi, tváře se náramně důležitě. Klidně a důstojně, ale třesoucíma rukama shrábl hromádky stříbra. „Děkuju, kapitáne!“ řekl chmurně a pustil peníze do kapsy. – Peníze zacinkaly, ale hned zas byly venku na podlaze a rozkutálely se po kajutě… „Eh,“ povídal Harmen, „to je tím, že to nejsou moje kalhoty! Nemohl jsem přece tušit, že je tam díra, není-liž pravda?“ A s Paddovou pomocí začal peníze sbírat. „Podržím je zatím v ruce!“ „Petr Hajo!“ zvolal kapitán. „Za čtrnáct měsíců mzda, to jest čtrnáctkrát tři, tedy dvaačtyřicet… Měl jsi peníze na učení, Petře?“ „Ne, kapitáne…“
- 401 -
„Nemohu se podívat, jak to je, neboť skoro všechny listiny shořely,“ vysvětloval Bontekoe, „tedy dvaačtyřicet. K tomu jeden zlatý za první cestu do Východní Indie, dohromady třiačtyřicet zlatých. A ty, Harmene, počkej, vyplatím ti mzdu Lojzíka Cocse. Prosím, pětapadesát zlatých. Hned je dej kapitánovi na Novém Zélandu, abys je neztratil.“ „Ano, kapitáne,“ řekl Harmen. „Pětapadesát zlatých, to bude jeho maminka ráda!“ Bontekoe pohlédl vlídně na Harmena a zamyšleně přikývl. Kdo však kapitána znal, viděl mu na tváři, že nebyl tak docela jist, že se Lojzíkova maminka bude radovat, až jí Harmen přinese peníze... „Padde Kelemeijn!“ zavolal. Padde se škrábal z podlahy, kde horlivě sbíral rozkutálené Harmenovy peníze. „Dej je sem,“ poručil Harmen, „jinak by se mohly ztratit…“ Bontekoe vyplatil Paddovi mzdu. „Čtrnáctkrát tři zlaté… to je dvaačtyřicet.“ „Nedostal jsem nic na vyučení!“ řekl Padde. Bontekoe se usmíval. „Ano, na to se pamatuju. Tvé přijetí do posádky mám ještě stále v živé paměti. Tedy dvaačtyřicet zlatých, kromě toho jeden zlatý za to, že jsi doplul do Východní Indie… to je dohromady…“ „Třiačtyřičet zlatých!“ hbitě spočítal Padde.‘ „Dobrá,“ řekl kapitán Bontekoe, „tady je máš!“ Padde přepočítal peníze: jeden, dva, tři, čtyři… třiačtyřicet! „Pěkně děkuju, kapitáne!“ Po Harmenově příkladu podržel peníze v hrsti. „Chceš také, abych ti vyplatil mzdu, Rolfe?“ zeptal se Bontekoe. „Nechte mi peníze u sebe, strýčku!“ odpověděl Rolf. „Jen když mi dáte něco, abych si mohl koupit šaty a truhličku a takové ty věci. Asi patnáct zlatých.“ „Tumáš. – Počkejte ještě chvilku, napíšu list pro Haja.“ A zatímco se hoši mlčky dívali, vzal kapitán arch papíru, čistý husí brk a napsal psaní. Konečně se s rozmachem podepsal, posypal list bílým pískem, aby inkoust uschl. „Přečti mi to, Hajo!“
- 402 -
Hajo přistoupil. „Pánům velitelům… ,“ slabikoval Hajo. „Tak. Ty tedy umíš trochu číst,“ řekl Bontekoe. „Rolf mě tomu naučil, kapitáne!“. Bontekoe se vlídně podíval na Rolfa a pak se obrátil k Hajovi: „Pamatuj, že to musí jít ještě rychleji, slyšíš?“ „Ano, kapitáne!“ Hajo byl červený jako kohout. Tu kapitán složil list. „Odevzdej ho hned kapitánovi Nového Zélandu; jinak by ho velitelé dostali do rukou ušpiněný…“ Bontekoe se nemohl zdržet úsměvu. „Bělice ti ještě poví, co s tím máš dělat. Rozumíš?“ „Ano, kapitáne!“ odpověděl Haj o, záře radostí. A pak nastalo loučení. Hajo a Harmen vzali kapitána každý za jednu ruku. „Takového hodného kapitána jakživi už nebudeme mít, kapitáne,“ ujišťoval Harmen chraptivým hlasem. „Takového hodného, výborného kapitána! Že mám pravdu, Haj o?“ Bontekoeovi šla Harmenova.pochvala zřejmě pod vousy, ale jen se usmál a poklepal hochům na rameno, když je vyprovodil k spouštěcímu můstku. „Je to Jobek?“ zeptal se. „Haf!“ štěkl Jobek. „Popluje s vámi do Holandska?“ zeptal se Bontekoe. Harmen přisvědčil. „Půjde hned na výcvik ke kapitánovi Bělici! Není-liž pravda, Jobku?“ Bontekoe se zasmál. „Bude mu ovšem připadat, že Holandsko je trochu chladná země!“ „Však jde do Holandska z vlastní vůle,“ ujišťoval Harmen. „Hoši!“ řekl Bontekoe. „Nebudeme se vidět několik let. Pozdravujte ode mne Holandsko, chovejte se tak, jak jsem u vás zvyklý, a… šťastnou cestu!“ „Sbohem, kapitáne, nejmilejší kapitáne! Šťastnou cestu, šťastnou cestu!“ Námořníkovi, který se tam naskytl, připadalo, že je toho loučení přespříliš, ač mu do toho, jak sám povídal, pranic nebylo… S touž jolou, s kterou už propluli tolika nebezpečími, dostali se plavčíci na Nový Zéland. Harmen ve zmatku při loučení strčil peníze do kapsy. Div divoucí – nespadly do moře, nýbrž do joly. Pak - 403 -
Harmen, jenž ještě plakal pro to loučení, sedl a počítal zlaťáky a Padde mu při tom pomáhal, protože Harmen viděl závojem slz všecko dvakrát. Kromě toho nebyl Harmen v počítání právě nejsilnější. Jak došel k desíti, už mu to nešlo tuze rychle. „Kdyby byly peníze spadly do vody, potápěl bych se tak dlouho, až bych je všechny vylovil!“ řekl smutně. „To by sis rozmyslil,“ řekl jeden z námořníků na Bontekoeově jole. „Tady u pobřeží je spousta žraloků!“ „Co je ti do toho,“ odsekl Harmen. „Hlídej si svou nejmladší sestřičku, ne mne!“ Haj o a Rolf seděli potichu vzadu v jole. Oba myslili na to, že se musí rozloučit… Když nastal soumrak, stáli hoši opět v „márnici“, kde bylo ještě příšerněji než ráno; ze všech stran vykukovaly z tmy ďábelské hlavy; skleněné oči svítily v záři svíčky, stojící na stole před kapitánem Bělicí. Stála před ním také celá baterie lahví s červeným vínem, dvě už byly vypité a třetí načatá. Svíčka dodávala vínu tak rudé barvy, že se zdálo, jako by láhve byly naplněny krví. „Tak, tak!“ povídal kapitán Bělice trochu těžkým jazykem, nalévaje si a dívaje se pozorně, jak v světle svíčky jiskří víno, tekoucí z láhve. „Jdete mi mazat med okolo huby? – Já vám dám… dám… Kolik je ti let?“ Otázka se týkala Petra Haja. „Patnáct pryč, kapitáne.“ „Tak,“ řekl Bělice, vytáhnuv za stolem jinou láhev s vínem ještě tmavším. „Je ti patnáct.“ Měl v pohárku dopolou vína z první láhve a teď jej dolívali z druhé. „Vypadáš na sedmnáct. Udělám… udělám tě námořníkem kadetem.“ Pak strčil zátku do láhve a vypil pohár jedním douškem. Bělice už vůbec nehřímal. Šeptal! Mluvil sípavým hlasem a za každou větou, kterou řekl, spokojeně pokyvoval. „Ba,“ broukl si pokaždé, „ba!“ „A ty tam!“ obrátil se na Harmena. „Ty budeš lodníkem.“ „No těbůh!“ řekl Harmen. „Vždyť já jsem byl vždycky kuchtíkem!“
- 404 -
„Tak?“ řekl Bělice, nalévaje si zas z obou lahví. „Tedy… tedy tě udělám kuchařovým pomocníkem. Ba! A devítiocasá kočka je stále pohotově.“ „A já?“ zeptal se Padde ustrašeně. „Čím budu já?“ Bělice vzal do ruky pohár a chtěl jej vypít, ale zas jej postavil a pohlédl na Padda. „Čím ty budeš? Tlouštíkem, budeš-li takhle pokračovat. Tebe nemohu potřebovat.“ „Ale kapitáne,“ řekl Harmen, „zeptejte se na něho kapitána Bontekoea! Ten ho ještě… hmm!… zvlášť vycvičil. – Podívejte se, kapitáne, čiperný právě není, a udělá-li babský uzel, jistě se mu rozváže, ale víte, k čemu se hodí? Za pomocníka lodního sklepmistra! Jen si, kapitáne, poslechněte, proč jsme na Novém Hoornu měli takové neštěstí! Protože pomocník lodního sklepmistra, takový pitomec, postavil hořící svíčku na sud s kořalkou. Něco takového by se Paddovi jistě nestalo!“ Padde dýchal zhluboka a díval se na netopýra na stropě. „Kapitáne!“ prosil Hajo úpěnlivě. „Vypluli jsme spolu a jsme…“ Bělice pohlédl na Padda, pak na Hajá, pak na Harmena. Znova se chopil poháru, ale zhluboka vydechl a zas jej postavil, těžce od něho odtrhuje prsty; a potom si odkašlal a najednou zahřímal: „Čím jsi byl na cestě sem?“ Láhve drnčely, světlo svíčky poskakovalo, stíny tančily po kajutě. Hochům však bylo jeho hromování vítané; tak kapitána Bělici znali. Tak aspoň věděli, na čem jsou. Ten sípavý šepot před chvílí je mátl, byli nejistí a rozpačití. Otázka však byla velmi choulostivá. Padde kašlal, zbledl. Harmen však měl hned odpověď po ruce. „Byl tak pro všecko, kapitáne. Umí škrábat řepu, vyškrabovat pánve, vyplachovat láhve…“ „No tak!“ zařval Bělice. „Budeš pomocníkem lodního sklepmistra. Jsi spokojen?“ „Díky, kapitáne!“ řekli hoši jedněmi ústy. Tu se vytasil Hajo s listem. „Kapitáne,“ řekl, „kapitán Bontekoe mi dal s sebou list, že bych se hodil k výcviku na kormidelníka…“ Hajo se červenal a tvářil se, jako by něco polykal.
- 405 -
„Tak! Tohle ti vlezlo do palice!“ zabručel kapitán Bělice. „Za chvilku bude Společnost posílat do Indie lodi se samými kormidelníky. Dej sem to psaní, ještě bys je ušpinil!“ Bělice položil list před sebe na stůl. Začal číst, uchopil svícen a postavil si jej blíže, aby lépe viděl. Protože nevzhlédl, převrátil přitom pohár s vínem. Kapitán zbledl, vyskočil a utřel rukávem psaní. Hajo, se honem snažil, aby zachránil kupu papírů, na něž se překotil pohár, ale marně. „Jistě je všecko mokré, co?“ otázal se Bělice chraptivým hlasem. „Pánové si jistě pomyslí…“ Utíral papíry kapesníkem. Hajo mu pomáhal. „Děkuju…,“ bručel Bělice. Zatím Harmen obrátil pozornost na něco jiného. Co to tam stálo v nejvyšší přihrádce skříně? Lebka?! Harmen by měl vstoupit do posádky, kde mají v kapitánově kajutě umrlčí hlavu? Hoch hleděl vyděšen na bledou lebku s černými prázdnými očními jamkami, na hroznou nosní díru a na běloskvoucí zuby. Tu se nemohl zdržet a projevil zřetelně svůj názor: „Kapitáne, je-li to tamhle lidská lebka, nebudu u vás kuchtíkem!“ Bělice vzhlédl od práce. A hledaje, na čem by vybil svůj vztek pro to, že polil papíry, dupl a zahromoval: „Ven! Ven, povídám! Všichni tři!“ Plavčíci utíkali jako s troudem. Venku našli Rolfa s Jobkem a ti se plni zájmu vyptávali, jak dopadla domluva s kapitánem. „Já k němu půjdu ještě jednou,“ řekl Harmen. „Nedám se do služeb kapitána, na jehož lodi je umrlčí lebka! Do takového nebezpečí nevydám ani svou kůži, ani Jobkovu!“ Harmen popadl Jobka za hřbet a mířil s ježatým kamarádem zase do kajuty. „Harmene?!“ Ale Harmen už za sebou zavřel dveře. Napřed bylo slyšet z kajuty kapitánovo hřímání, pak všecko ztichlo. Za hodinku – hoši se s Hilkem loudali po přední palubě – se přihnal Harmen, vytahuje dýmku z kapsy a vybíraje tabák z tabatěrky, kterou mu věnoval Hilke, „no tak, Bělice je i se svým hřímáním krotký jako jehně a Harmen si ho omotá okolo… ,“ Harmen ukázal malíček, „okolo malíčku. Tu lebku tady někde našel! Ukázal mi také zásuvky – hrome, tam vám je krámů! Nu a… Jobek je taky přijat a já jsem Bělici odevzdal peníze pro Lojzíkovu matku, - 406 -
aby je schoval. – Hej, Padde, to jsme tě vytáhli z bryndy! Mohl bys taky říci děkuji!“ „Začpak?“ zeptal se Padde nadutě. „Když tedy nechápeš zač, něco ti povím, ty zatrapený žháři!“ vybuchl Harmen. „Až tě uvidím jít zase se svíčkou do sklepa, popadnu tě za límec a hodím rovnou přes palubu; pak můžeš povídat žralokům, jaký byl Harmen hrubec! Tobě by se jistě zamlouvalo vyhodit do povětří i Nový Zéland, ale v tom bych ti tentokrát zabránil já. Rozuměls?“ Harmen se k němu obrátil zády, a zlostně potahuje z dýmky, šel se opřít vedle Hilka o zábradlí a dívat se na světélko na břehu. Nastalo mlčení. Každý měl o čem přemýšlet. Padde se odšoural, bručel a šel poprosit námořníky, aby mu dali nějaký míšek, do kterého by si bezpečně schoval peníze, aby je nikdo na světě nenašel. Vybral si už k tomu pěkné místečko. Kde – to nechtěl nikomu říci. Harmen přerušil ticho hlubokým vzdechem. „Zítra uvidím, nesehnal-li bych někde housle! Také si chci koupit krásný kapesní nůž. A zrcátko a hřebínek! A také něco pro maminku! A tatínkovi nějaký kris, slíbil jsem mu to. A své dívce koupím něco stříbrného, co by si mohla pověsit okolo krku.“ „Myslil jsem si, že tentokrát nemáš žádné děvče,“ řekl Hil-ke. „To taky nemám,“ odpověděl Harmen. Pohádali jsme se právě den před tím, než jsem musil na palubu. Ale až budu tři dny na pevnině, budu s ní zas chodit! – Chci šetřit, Hilke. Z těch padesáti zlatých, či kolik jich mám, aspoň polovici musím schovat. Ne jako minule, kdy jsem všecko utratil. No ano, tenkrát při tom byl Gerretje a Floorke, musil jsem tedy pustit chlup! Jsem rád, že jsem odevzdal Bělici aspoň ty peníze pro Lojzkovu matku – tam…,“ Harmen pořádně potáhl z dýmky, „tam jsou aspoň v bezpečí.“ Břeh vypadal lákavě. Mezi palmami zářila světélka a bílé zdi právě dostavěných domů se leskly ve tmě. Napravo v malém přístavu kotvily u břehu domorodé rybářské proje a o kousek dál ve vodě stál domeček na kůlech a tam vytahoval osamělý domorodec sítě. Ryba se leskla jako stříbrná v záři vycházejícího měsíce. Na vodě všecko ztichlo. Příboj byl slabounký. Hle, tamhle dále na moři kotví Dordrechlská Panna, na níž sídlí hlavní guvernér Jan - 407 -
Pieterszocn Coen. Nedaleko je Neptun, také krásná skuta a dobře vyzbrojená. Jitřenka, lehounký škuner, byla napolo zdvižena z vody. Jistě ji čistili. A tamhle, dále k severu, blikala světélka Berger Bootu, kde byl jejich nejmilejší kapitán Bontekoe. Šťastnou cestu, kapitáne! A dejte pozor, až se budete prát s Číňany… Sezváněli k jídlu. Jedli při svítilnách na nekryté palubě, neboť v podpalubí bylo horko k zadušení. Moskyti bzučeli a tančili jim kolem hlavy.
S GERRETJEM U LOA-HOK-SENA Bylo ještě časně, když hoši příštího jitra veslovali s několika námořníky k pobřeží. Horká káva jim přišla znamenitě vhod. Slunce svítilo jako šílené. Přivázali šalupu u dřevěného mola, vyskočili na pevninu a nevěděli honem, nač se mají dřív dívat v míchanici pestře oděných orientálců. Ale kdo to tam stál, záře radostí, kdo je sevřel všecky čtyři najednou do náručí? Gerretje! „Slyšel jsem včera od Bochánka, že jste zase na lodi,“ zvolal Gerretje u vytržení. „A nelhal-li Bochánek, safraporte, zažili jste prapodivné věci!“ „Je to pravda, že ses oženil?“ zeptal se Harmen. „S jávskou dívkou?“ „A co na tom?“ „To je na tom,“ řekl Harmen jedovatě, „že se máš stydět! Vždyť máš takové hodné děvče v Hoornu!“ „Neotravuj mě, prosím tě!“ vybuchl Gerretje napolo v rozpacích, napolo zlostně. „Proto jsem si pro vás přišel?“ Přivedl je k jakémusi vozidlu, které se velmi podobalo velikánské bedně na kolečkách. Byl do ní zapražen pár koní hubených jako šindel, na kozlíku seděl domorodý kočí s šátkem na hlavě a se slaměným kloboukem, podobným hříbku. „Račte se posadit, pánové!“ zval je Gerretje. Plavčíci se na něho podívali jako ohromeni. „Co ti to vlezlo do hlavy, Gerretje?“ „A řeknu-li vám, že je to můj kočár?“ „Tvůj?!“ - 408 -
„Nu ano, kočár mého přítele. Araba. Nebo je to snad Číňan.“ „Má cop?“ zeptal se Harmen. „Nevím, jestli má cop, nebo ne!“ řekl Gerretje. „Vždyť jsem ho viděl teprve jednou! A to měl turban. Kupředu! Sedněte si.“ „Jen je-li tam dost místa!“ pochechtával se Harmen, vstupuje do skřípajícího nepérovaného vozíku. „Místa habaděj,“ řekl Gerretje, ,,onehdy nás tam sedělo sedm. Ten šeredný čokl má jet taky s námi?“ „To není žádný šeredný čokl,“ řekl Harmen rozhořčeně. „To je Jobek.“ „Co?! Přišel s vámi? – Jobku! Cožpak ty už neznáš Gerretje?“ „Haf!“ štěkal Jobek a vyskakoval na něho. „Ještě na mne nezapomněl!“ radoval se Gerretje. „No tak, lízej si svou babičku, a ne mne!“ Za veliké pozornosti domorodých dětí a Číňánků vyškrábali se plavčíci do vozíku. „Padde pojede taky?“ zeptal se Gerretje. „To se rozumí!“ řekl Padde uraženě. „Já k nim patřím!“ „Jen řekni, že tuan Gerretje zaveze kudal zase domů!“ zařval tuan Gerretje na ohromeného kočího. „Jestlipak ti rozuměl?“ zeptal se Harmen. „Proč by ne? Vždyť není hluchý!“ řekl Gerretje. „Teď tedy budu kormidlovat já!“ nabídl se Harmen. „Umím dobře zacházet s herkami.“ „Jen nech řídit mne, ti koně jsou strašně bujní!“ Gerretje mlaskl. „Tč! Vjí!“ „Pozor!“ upozornil Harmen. „Jobek a Padde musí ještě nasednout!“ „Ale vždyť ty herky neutečou!“ pravil Gerretje. „Vždycky je musíme napřed probudit. A pak je kopnout do zadku. Potom teprv běží.“ Gerretje s tím byl dobře obeznámen; po několika povzbudivých kopancích zvedli ořové hlavu, přesvědčili se, že Padde sedí na kozlíku vedle Gerretje a že Jobek je bezpečně ukryt mezi Harmenovými koleny. Pak rachotil vůz po pobřeží kolem krámků, kde byly vyloženy v pestré směsici věci, které se k sobě co nejméně hodily. Před otevřenými dveřmi a okny seděli pracující Číňané v - 409 -
širokánských kalhotách a těsných kabátcích– ovšem ne všichni, neboť mnozí byli do pasu nazí. Copy měli svinuté do uzlu na temeni oholené hlavy či ovinuté kolem hlavy nebo přehozené přes rameno a koneček zastrčený do kapsy. „Chápeš tohle?“ zeptal se Harmen, vrtě hlavou. „Poslyšte, hoši, cožpak kdybychom si tu něco koupili?“ Sáhl si do kapsy, kde měl zlaťáky. „Vždyť bych mohl peníze ztratit, dřív než si něco koupím.“ „Zbláznil ses?“ zeptal se Gerretje. „Půjdeme napřed do mého domu! Odpoledne můžeme jít nakupovat! A večer je pasár maleml Tam se pobavíme!“ „Co je to pasár malém?“ „To je asi jako naše posvícení.“ „Výborně!“ řekl Padde. „A kde budeme jíst?“ „To se rozumí, že u mne!“ odpověděl Gerretje. „Budou rýžové hody! Hilke přijde také! Co se díváš kysele, Harmene?“ „Nedívám,“ řekl Harmen, „ale nemám chuť na tu černošskou stravu.“ Gerretje vykulil oči a potáhl za opratě. „Ty nemáš chuť na rýžové hody?“ „Já nemusím ze všeho oblíznout!“ ušklíbl se Harmen. „Copak vím, co všecko do toho dávají? Dušené štíry, rozemleté černochy… jeď dál!“ Padde se otřásl. „Já taky nemám chuť na ty tvé rýžové hody, slyšíš!“ „Vy jste ale praštění pytlem!“ bručel Gerretje. „Vždyť je to tak dobré! Já to jím den co den!“ „Ty to jíš raději než Harmen!“ řekl Harmen. „Jakpak mám říkat tvé ženě? Paní?“ Gerretje se začervenal. „Ale kdepak. Říkej jí zkrátka Mino. Ba… jak se dostala k tomu holandskému jménu, nevím! Před několika dny jsem se jí zeptal: ‚Jak se vlastně jmenuješ?‘ – ‚Mina,‘ řekla. – No tak, hoši, abychom tu káru konečně rozhýbali, nebo ty herky zase usnou!“ Harmen a Gerretje postrčili vůz. Gerretje povzbuzoval oře opratěmi, bičem a všelijakými výkřiky. Tak se zas rozjeli a Harmen a Gerretje skočili „na palubu“. - 410 -
„Jakživ jsem se necítil takovým jemnostpánem!“ přiznal se Harmen, opíraje se pohodlně dozadu a vyklepávaje dýmku na dlaň. Ale opěradlo ho tak bouchalo do zad, že se Harmen zase posadil zpříma. Byli už za pobřežím a minuli hemžení domorodců a Číňanů, kteří tam nosili náklady, přivazovali proje, nakupovali v krámcích, kouřili jávské cigarety nebo pojídali ovoce. Vůz hrčel po dřevěném mostě. Hrkot kol a dusání koní znělo dutě. Dole tekla řeka, ženoucí své kalné vody k moři. „Jak se jmenuje tahle kalí?“ zeptal se Harmen. „Tči Livong!“ vysvětlil Gerretje. „Ale koupat se v ní člověk nemůže, protože je plná kajmanů!“ „Vždyť se támhle koupou domorodci!“ „No ano,“ řekl Gerretje. „Ty hnědochy krokodýl ve vodě nevidí, ale bělochy má v zubech hned.“ „Milounká země!“ ošklíbl se Harmen. „Ach… mně se tu přece jen líbí!“ „Nu ano,“ řekl Harmen. „Ty sám jsi poloviční domorodec, když máš jávskou holku!“ „Zase už začínáš!“ pravil Gerretje. „Jen počkej, při rýžových hodech, si odnavykneš bručet. Zavdáme si při tom. Tady říkají kořalce arak. Je příjemně sladká, a přece silná!“ Ostatní hoši se rozhlížejí zaraženě jako ve snu. Gerretje zabočil do široké aleje s vysokými stromy po obou.stranách. Ve stínu bylo překrásně. „Gerretje, nemohl bys nám ukázat jávského rádžu‘? zeptal se Harmen. „Ti tu neběhají po ulici jako slepice,“ řekl Gerretje, „za chvilku pojedeme kolem pevnosti Djakarty. Tam jsme se musili pět měsíců prát s Papuánci. Vidíš tamhleten dům s rybníkem? To je jávský kostel.“ „Kostel?! A vypadá jako větrná korouhvička!“ zvolal Harmen. „No ano,“ řekl Gerretje, „ale je to přece jen kostel! Když tam lidé jsou, vyzují si střevíce. A klobouk si nechají na hlavě! To přece není v pořádku!“ „Tys už tam také někdy šel?“ zeptal se Harmen. „Ne? To jsi chlapík!“ - 411 -
„To bych se ti poděkoval!“ řekl Gerretje. „To už bych neseděl živý tady na kozlíku!“ Všichni ztichli. – Okouzlilo je překrásné indické jitro, hlaholení ptáků na stromech, sladká vůně květin, vznášející se nad cestou. Jen jednou se potkali s několika ženami v pestrých saronzích a v dlouhých bandžu s krásnými rukávy, se slunečníky, které držely půvabně na rameně – za chvíli potkali sekáče, který na sobě neměl nic než šátek ovinutý kolem beder a šel rychle kolébavým krokem, pachtě se s rancem trávy – pak zas viděli čínského kupce s klonlongem v ruce, což je bubínek, potažený měchuřinou, na který bijí dvě kuličky a způsobují takový povyk, že zdaleka hned každý ví, že někdo přichází. Naši mladí přátelé dohnali také domorodce, kteří se vraceli z trhu, několik kroků za pány a veliteli vezly ženy nakoupená kuřata. Hoši objevili, že Indie je země, kde i nejchudobnější člověk má družinu – třeba jen svou ženu. Tak plavčíci dojeli k pevnosti. Stopy po několikaměsíčním obléhání zmizely, neboť bujná tropická příroda všecko rychle skryla. Všude keře a květiny… Když minuli pevnost, uviděli nalevo od cesty pole osázená kokosovníky, papájovými stromy, banány a pinangy; za stromy stály domky s verandami, z nichž visely orchideje a kde byla bidýlka s trpasličími papoušky. Stromy se hemžily ptáčky, nastrojenými v pestrých šatech a štěbetajícími „pít, pít“ a „tip“. „Tak,“ řekl Gerretje a trhl opratěmi, takže vůz se rázem zastavil, „jsme na místě! Zavezu vás ještě před dům.“ „Přes ten můstek?“ zeptal se Harmen nedůvěřivě. Před domkem byla strouha a přes ni bambusový můstek. „Kudy jinudy? Včera jsem tudy taky jel! Tč!“ mlaskl Gerretje na koně a přemlouval je, aby vešli na lávku. Po velkém namáhání se to podařilo. Koně podupávali kopyty, zkoušeli, je-li půda pevná, a teprve pak se odvážili na most. Tu se náhle ozvalo praštění; zadní kola sjela do příkopu a koně stáli na zadních nohou a „panáčkovali“. „Tak, teď jsme zakotvili!“ bručel Harmen. Gerretje, sesunutý na kozlíku na stranu, vyhrabal se na břeh. - 412 -
„Nuže, hoši, pojďte sem!“ zvolal. „Chytněte se Gerretje za ruku. Štísko že tam není voda!“ „Podívejte se, jak ti koně divně visí,“ podotkl Harmen, když se s pomocí Gerretje dostal z příkopu. „Vypadají, jako by se vzpínali!“ „Však jsem ti říkal, že jsou bujní! Tak, hoši, popadněte špice v kolech a zatlačte, musíme vůz dostat zase na hladinu!“ – A spojenými silami vytáhli vůz z příkopu, takže ohniví oři se znovu postavili na všech osm noh a důvěrně se k sobě přitulili. „Jen račte usednout, pánové!“ vyzval plavčíky Gerretje. „Když říkám, že vás přivezu před dům, tak vás taky přivezu.“ A tak se stalo. Zastavili těsně u domu. Byla to chata z bambusu. Otevřená pavlač, na níž stál stolek s několika rákosovými židličkami, byla ohraničena po stranách palmami v hrncích a mezi kmeny palem pokukovalo několik hnědých kluků. „Co je to za potvůrky?“ zeptal se Harmen. „Tihle caparti přišli všichni s mou ženou,“ řekl Gerretje mrzutě. „Přivedla si matku a tety a celou rodinu. Tady to bývá vždycky tak. Vyptal jsem se na to.“ „Ty už v tom tedy vězíš takřka po krk!“ vysmíval se škodolibě Harmen. „Dej pokoj!“ vzdychl Gerretje. „Kdybych to byl věděl… Celý den mi hučí těch sedmdesát příbuzných do uší a prachy jsou pryč, než je uvidím. – Ajo!“ osopil se na kluky. „Pigi! Jedeš! Lekas! Honem!“ Hnědí hoši zmizeli. „Tvoje prachy?‘ zeptal se Harmen. „Cožpak ty něco vyděláš?“ „To se rozumí! Napřed jsem dostal mzdu, šestaosmdesát zlatých. Za to jsem koupil židle a stůl. Čert ví, kde zůstal ostatek. No ovšem, měl jsem také výdaje se svatbou. Hudba a tanečnice a hadži, který se při tom modlil – moje žena to tak chtěla. No a teď učím Číňana, který mi půjčil koně a tu zatracenou káru. On na něco ukáže a já to pak řeknu holandsky. A taky ho učím, jak se má chovat. Posaďte se, pánové, zavedu koně do stínu.“ A zatímco Gerretje se snažil přimět koně, aby šli za ním do stínu pod vysoký tomaryšek, posadili se „pánové“ pohodlně na židličky a rozhlíželi se. Bambusové stěny byly vyzdobeny několika divnými, - 413 -
ale jemně vyřezávanými panáky; vzadu na verandě visela záclona, která oddělovala druhou místnost. „Ráčíte kouřit, pánové?“ zeptal se Gerretje, když se vrátil, a vytáhl z kapsy jávské cigarety. „Copak s tím máme dělat?“ zeptal se Harmen, který očekával, že dostane tabák, a už si vyklepal dýmku. „Tady se nekouří z dýmek,“ vysvětloval Gerretje. „Cožpak jsi neviděl, jak se dýmá z cigaret?“ Za chvíli Harmen a Gerretje potahovali udatně z cigaret. „Jsou báječně ostré,“ chválil Harmen. „Škoda že je hned po nich!“ „Zapal si tedy druhou,“ radii Gerretje, „varong, domorodý obchůdek, je hned u dveří.“ Hoši pohlíželi snivě přes pole na cestu, kde stály vysoké stromy, kadidlovníky, pod nimiž šel tu a tam nějaký domorodec. Radostná nálada, která se nade vším vznášela, ustoupila slavnostnímu polednímu tichu. Ve stromech teď všecko zmlklo; sladké vůně vzduchu byly ještě silnější a sladší. „Chcete se seznámit s mou ženou?“ otázal se Gerretje. „Řekněte jen zkrátka: ‚Tabe, Mina.‘“ „Tak ji tedy přiveď,“ zasmál se Harmen. Gerretje přiložil ruce k ústům a zakřičel jako do rohu proti mlze: „Mino! Mino!“ Žádná odpověď. Vzadu za domkem začal výt pes a z místnosti oddělené záclonou se ozvalo kdákání slepice. „To bych rád věděl, jak se ta potvora dostala do mé ložnice!“ bručel Gerretje. Zmizel a plavčíci slyšeli, jak hubuje: „Co tu děláte?! Ajo! Hybaj pryč!“ Tři domorodí kluci vylezli zpod záclony a uháněli, ohlédnuvše se ustrašeně na hosty, přes přední verandu do zahrady. Vyhnat slepici nebylo tak lehké. Gerretje zuřil a nadával a slepice kdákala. Konečně však proklouzla pod záclonou a uháněla za domek, pleskajíc křídly a natahujíc nohy. Gerretje se objevil ozbrojen jakýmsi koštětem. Stíral si pot z čela. „Celou ložnici mám zaneřáděnou! A ti darebáci tam jedli durian; jen se tam jděte podívat, padnete smradem!“ „Nejsem zvědav,“ ujišťoval Harmen. „Copak tvá žena není doma?“
- 414 -
„Snad je ještě na pasáru,“ řekl Gerretje. „Ještě tu nevoní pečené ani nic podobného. – Pojďte se se mnou podívat do zahrady.“ Hoši vstali a šli za Gerretjem, jenž je zavedl za domek. Tam bylo plno žen a dětí, které se udiveně a nedůvěřivě dívaly na hosty „tuana Gerretje“. „Jsou to všecko tvoje sestřenice a tetičky?“ uškleboval se Harmen. „Přestaň!“ bručel Gerretje. Přihnal se ke stařeně dřepící na zemi a tlukoucí koření. „Hej, opu, kde je Mina?“ Stařena zvedla hlavu porostlou řídkými stříbrnými vlasy svázanými do uzlu a dívala se na Gerretje vyhaslýma očima. „Nga tauw… já nevím.“ „Kdepak zas vězí? A kdy přijde kembali?“ Stařenka tloukla koření dál. „Belon tentu. Berengkali bessok…“ „Hrom do toho!“ vybuchl Gerretje. „Povídá, že Mina přijde až zítra ráno. Vždyť mi nic neřekla!“ „A… kam teď půjdeme jíst?“ zeptal se Padde zděšeně. Gerretje se chvíli rozmýšlel. „Kdybych měl centy, řekl bych: ‚Pojďte, hoši, Gerretje má prachy. Pojíme bami u Loa-Hok-Sena!‘ To je Číňan!“ „Ach, teď zas máme jíst čínsky!“ huboval Harmen. „Červy a sušená hadí střeva!“ „No ano,“ řekl Gerretje. „Ale můžeme tam dostat také rýži!“ „Zaplatíme tedy za Gerretje,“ navrhl Hajo. „Co myslíš, Rolfe?“ „Nemelte!“ poručil Harmen. „Já zaplatím. Centů mám habaděj!“ A Harmen cinkal zlaťáky v kapse. „Jednou budu moct vyprávět, že jsem hostil dva kormidelníky.“ Harmen se podíval pohrdavě na Hajá a Rolfa. „Kormidelníky?“ zeptal se Gerretje. „Báječní kormidelníci,“ řekl Harmen. „Nechtějí být obyčejnými námořníky! Na to jsou příliš jemní! – Jakou to máš šerednou kočku, Gerretje?“ „Čiči, pojď sem!“ vábil Gerretje pruhovanou strakatou kočku se zlomeným ocasem. „Vidíš, že je čtyřbarevná? Bílá, černá, rezavá a žlutá! Je to posvátná kočka.“
- 415 -
„Posvátná?“ zeptal se Harmen. „Snad nesložila slib, že už jakživa nic nesmlsá v kuchyni?“ Gerretje se zubil. „Vidíš, jak má zlomený ohon? To zde mají všechny kočky. A kocouři běhají docela bez ohonu – mají jen takový pahýlek.“ „Prapodivná země,“ pravil Harmen, „kde kočky jsou bez ocasu a lidé s copy!“ Z prostranství před domkem se ozval silný hlas: „Spadá!“ „To je jistě Hilke!“ řekl Gerretje, utrhl ze stromu několik banánů a rozdělil je. „Tumáte. Vezměte taky nějaké pro herky.“ To už stál před nimi Hilke, vyparáděný a se slaměným kloboukem. Dobře že tu jsi, Hilke,“ řekl Gerretje. „Jdeme k Loa-Hok-Senovi. Mina je v prachu – jistě zase šla navštívit nějakou starou tetu.“ Gerretje zmizel za záclonou a vrátil se za chvilku s plucárkem. „Plucárek pojede s námi!“ řekl rozjařeně. „Tak počkej,“ uklidňoval ho Harmen, „chceš-li se opít, pěkně děkuju za tvou společnost!“ „No, no, nekaž, pantáto!“ odpověděl Gerretje. „Já nejsem mořský rak, piju radši něco jiného než mořskou vodu.“ Strčil plucárek pod sedadlo ve voze. „Jakpak zas dostaneme ten pohřební vůz na rozbitý můstek?“ „Vypřáhneme ti koně, bude vůz jedna dvě přes příkop!“ prorokoval Harmen. – A tak tomu také bylo: když Hilke popadl silnýma rukama vůz a Harmen a Gerretje každý z jedné strany chytli kola a hoši za oj, přehoupl se vůz lehce jako pírko na odval cesty. Pak zase zapřáhli kobylky. „To bychom tedy měli!“ řekl Gerretje. „Ale jak se tam všichni vejdeme?“ „Ať si Padde sedne na herku!“ navrhl Harmen. „Slušelo by mu to!“ „To neudělám!“ řekl Padde rozhodně. „Tedy hybaj na stupátko!“ poručil Gerretje. „Vy jste blázni,“ řekl Hilke, „vždyť mi Padde může sedět na klíně!“ „Pěkná tíha!“ řekl Harmen. Ale Hilke stál v slově, a když za chvíli odjel těžce naložený vůz za Gerretjova povzbudivého křiku,
- 416 -
obrátil se Harmen a zašklebil se na ostatní: „Hoši, vypadá to, jako by nás sedělo sedmdesát v jole!“ „Dočista tak,“ řekli ostatní. Na cestě byl nyní větší ruch; po stranách stály varongy, obchody, a potulní obchodníci. „Vidíte tamhle po levém boku člunu ten dům?“ zeptal se Gerretje a ukázal na čínskou stav-bičku s prohnutou střechou, která vybíhala po stranách v dřevěné dráčky. „Tam půjdeme!“ a Gerretje zastavil před pohostinným obydlím Loa-HokSena a seskočil z kozlíku. „Hola!“ volal, „tuan Gerretje je tu zas!“ Číňan vyběhl ven s vlajícím copem a chytil koně za uzdu. Naši přátelé vystoupili, podívali se ještě na prapodivnou střechu a na dlouhé vlajky po stranách s podivnými čínskými písmeny a pak se v průvodu vydali po schodech na otevřenou verandu. Nahoře je přivítal klanící se a neuvěřitelně tlustý syn Nebeské říše, sám Loa-Hok-Sen. Tlusté tělo měl do pasu nahé, ohromné břicho vězelo v krátkých kalhotkách. Prapodivnou malajštinou, huhňavou a zpěvavou, vítal hosty, vyslovuje při tom r jako l. „Tabe, baba! řekl Gerretje vesele. „Tabe, tuan bázál!“ a Číňan přistrkoval židle. „Posaďte se, pánové!“ pobízel Gerretje. Pak řekl Číňanovi: „My všichni chceme nasi, ale lekas, honem, slyšíš?“ „Buwat balapa holang, tuan bázál?“ „Co ještě breptáš?“ zeptal se Gerretje. Rolf se usmíval. „Ptá se, pro kolik lidí má nachystat jídla!“ „Však to vidí!“ odpověděl Gerretje. „Já, to je jeden, satu, Harmen a Hilke a Rolf, to jsou čtyři, ampat, a Haj o a Padde, to je šest: anam. Anarn orang, šest lidí a pro Jobka, adžing, také něco. Rozuměls?“ „Anam holang, tuan bázal?“ Gerretje a všichni ostatní přisvědčili. Číňan zaječel vysokým hlasem jakýsi rozkaz do zadní místnosti. Číňan se teď obrátil váhavě ke Gerretjovi, kterého považoval za vůdce tlupy, několikrát vlídně pokývl a spustil: „Tuan bázál, dzangan malá, tuan bázál; Loa-Hok-Sen talalu miskin; buwat ini Loa-Hok-Sen minta sama tuaň bázál; tuan bázál ada… ada duvit tuan bázál? Dzangan malá…“ „Aha, Harmene, ukaž penízky, chce vidět peníze na dlani.“ - 417 -
„Bylo potřeba takové dlouhé povídání?“ zeptal se Harmen a zacinkal penězi. „Oa! Suda dingil tuan bázál!“ promluvil Číňan radostně a odkolébal se dozadu.. „To je podle všeho chytrák!“ ušklíbl se Harmen. Hajo, Rolf a Padde se dívali překvapeně, a zejména Padde se nedůvěřivě rozhlížel. Dobře že to zde Gerretje zná! – „Krindapána!“ zvolal právě Gerretje. „Vždyť jsem nechal arak ve voze! Vsadím hlavu, že se mi už do něho dali!“ Uháněl pryč. Na verandě visela na silné hedvábné šňůře čínská lucerna, pomalovaná písmeny a obrázky. Harmen ukázal na záclonu z korálků. „Za tou záclonou se ti lidé celý den modlí na kolenou před takovým břicháčem; je to divná věc!“ „Snad se modlí, aby také tak ztloustli,“ pravil Padde. „Taky si myslím,“ řekl Harmen. „Kdybyste tam strčili nos, hned by byli jako diví.“ Gerretje se vrátil a postavil plucárek rázně na stůl. „Ještě ho nenašli! Pojďte, páni, zavdáme si před jídlem, pak nám to papání bude chutnat ještě líp. Hilke, ty jsi nejstarší, posluž si.“ Ale Frís odmítl. „Dej mi pokoj s tím neřádným arakem!“ „Neřádný arak… ,“ zakoktal úplně ohromený Gerretje. „Ty jsi ze své kravské země zvyklý jenom na mléko a vodu z kanálů! Pojď, Harmene, ty víš, co je dobré.“ „Já taky nepiju,“ řekl Harmen. „Za chvíli chci zahrát na housle a chci stát rovně na nohou. Jen si připij na to, že se staneš suchozemskou krysou!“ Gerretje neodpověděl a nabízel arak se zlostnou tváří ostatním hostům. Když ho všude odmítli, napil se pořádně a řekl: „Já bych se poděkoval, kdybych měl být námořníkem na té vaší špinavé škutě!“ „Špinavá skuta? Vždyť sedí na vodě jako racek!“ ujišťoval Harmen, který nemohl snést hanu na loď, k jejíž posádce patřil. „Ale teď už chápu, Bělice nechce mít na palubě takového opilce, jako jsi ty.“ To bylo přespříliš. Gerretje zbledl, koulel očima, udělal posunek, jako by se chtěl na Harmena vrhnout. „Tohle si odpykáš!“
- 418 -
„No, no, ticho!“ chlácholil ho Hilke a přitáhl ho zase na židli. „Harmen to tak zle nemyslí. Ale není to pěkné, necháš-li kamarády na holičkách.“ Gerretje ulevil nahromaděné zlosti a vytáhl zátku z nádoby. „Nech toho pití, Gerretje!“ řekl Hilke zlostně. Gerretje se na něho podrážděně podíval. „Co se o mne staráš, ty máselníku?“ Hilke nabral zhluboka dech. „Radím ti, abys ten plucar dal pryč! Ne-li…“ „Copak? Rád bych viděl, kdo by se opovážil zabránit mi, abych pil vlastní kořalku!“ „Ještě jednou,“ řekl Hilke a položil obě ruce na stůl. „Postavíš ten plucar, nebo ne…“ „Ne!“ křikl Gerretje a přiložil nádobu k ústům. Tu mu Hilke s tváří rozpálenou zlostí vytrhl plucárek z rukou a pořádnou ranou jej rozbil na střepy. Arak tekl po stole. Gerretje zasupěl zuřivostí,zaklel a vyskočil. A tu se objevila ošklivá věc, s kterou se námořníci v mžiku vytasí: třípalcová kudla. Ale v téže chvíli přiskočil Harmen a nůž mu vyrval. Ten spadl na podlahu; ťap! Už na něm stála Hilkova noha. Gerretjovi vhrkly slzy do očí. „Proč mě tak dráždíte?“ brečel. ..Tady máš svůj nůž, Gerretje,“ řekl Hilke. Gerretje mu ho vytrhl a zastrčil si ho za pás. „Co jsi to udělal s mým arakem!“ Loa-Hok-Sen se mezitím objevil na jevišti s podnosem plným jídel, který opíral o břicho. Truchlivým pohledem se přesvědčil o situaci. „Oa… aha, tuan bázá… ááál. Pigi má… áná tuan bázál? Kasian sama Loa-Hok-Sen, tuan bázál!“ Harmen mu hodil širokým posunkem zlaťák. „A teď jazyk za zuby, prosím!“ Tento čin rozněžnil Loa-Hok-Sena tak, že mu slzy kanuly po tváři. Mnoho díků vyklouzlo mu z úst. „No tak, hoši,“ řekl Harmen, „zapomeňte na tu pračku! Vždyť jsme na výletě!“ „Takový droboučký arak… ,“ brblal Gerretje.
- 419 -
„Tuan bázál mou minum álák?“ vyptával se baba horlivě, když stavěl na stůl podnos. „Ne, opravdu ne!“ vybuchl Harmen. „Nepotřebujeme tvůj smradlavý arak.“ „No tak, Gerretje, ukaž nám, jak se to jídlo má jíst!“ řekl Hilke. „Víš lépe, co s tím, než my.“ Gerretje trochu bručel. Pak napřáhl ruku. „No tak! Já už jsem na to zapomněl.“ Hilke si plácl s Gerretjem. „Nesmíme přece dělat nešváry, Gerretje, na to jsme už příliš dlouho přáteli!“ „Však já jsem žádné rozbroje nedělal,“ řekl Gerretje, „jen kdybys mi nebyl vylil arak…“ „Pst!“ chlácholil Harmen. „Raději pověz, co si máme počít s polévkou?“ „To není žádná polévka,“ řekl Gerretje, „to je sajur, zelenina. A tohle je krupuk, to se jí k zelenině; hezky to chrupe mezi zuby. Kouskům masa na tyčince říkají sesate. To musíme okusovat; a to černé maso je deng– deng – to vám doporučuju. No a z těch hrníčků si mnoho neberte, spálili byste si krk. A to je pisang goreng, upečený banán. A jména ostatních jídel nevím. Co k tomu budeme pít? Počkejte! Ovocnou šťávu s kousky ovoce, to je dobré! –Hej, babo, ajer buva s… no, s… se selase!“ „Saja, tuan bázál…“ Hostina začala. Plavčíci měli jaksepatří hlad a jedli jako lvi. Chutnalo jim. Nikdy si nemyslili, že Číňani dovedli připravit tak chutné jídlo. A toho ovoce! Plody mangovníku, mangostá-nu, rambutanu, duku… mohli jíst, jak jim bylo libo. Konečně se mlýnky otupily a mlely pomaleji. Venku na cestě bylo ticho. A jak bylo horko! „Nemohli bychom si tu trochu zdřímnout?“ zeptal se Har-men. „Proč by ne?“ řekl Gerretje. „Na podlaze!“ Pak se skulili ze židlí a zdřímli.
- 420 -
PASÁR MALÉM Když se hoši a námořníci probudili, minulo již největší vedro. „Co budeme dělat?“ zeptal se Gerretje, protahuje se a hlasitě zívaje. „Do pasáru je ještě moc brzy.“ „To nevadí,“ řekl Harmen. „Napřed půjdeme nakupovat. Musíme mít kalhoty, košile, punčochy, nějakou truhličku, zkrátka všelijaké krámy, které potřebujeme jako sůl.“ „To tedy půjdeme do toko Bombay!“ pravil Gerretje. „Co je to toko Bombay?“ zeptal se Harmen. „Mohl bych tam dostat taky housle?“ „Dostat ne, ale koupit ano,“ odpověděl Gerretje. „Mají tam všecko možné.“ „No tak to tedy pojďme!“ řekl Harmen a vyskočil. Tu se objevil Loa-Hok-Sen, mile se usmívaje a s rukama složenýma na tlustém břiše. „Tabe tuan bázál! Tuan bázál tidol bai?“ „Jde si pro prachy,“ řekl Gerretje. A obrátiv se k Číňanovi, dodal: „Brapa? Kolik?“ „Oa… ach tuan bázál…,“ koktal Číňal vděčným hlasem. A vypočítávaje na prstech, začal účtovat; přitom protahovat zpěvavě slova a také účet, až byl na několik loket dlouhý. Konečně zazpíval, že chce dva zlaté, a vlídně natáhl ruku. „To je lichvář!“ zuřil Gerretje. Ale Harmen sáhl do kapsy kalhot jako kouzelník do čarovné schránky a hodil Loa-Hok-Senovi dva zlaté. Ten si však myslil, že nedostane ani polovici, a proto projevil nesmírnou radost a zahrnul Harmena žehnáním. „Pryč, lekas, honem!“ rozkázal Gerretje. „Přivez vůz a kudakuda, koně!“ Loa-Hok-Sen zavolal cosi do zadní místnosti a za chvíli přijel vůz před dům. Čínský hospodský se klaněl tak hluboko, jak mu dovolilo břicho, a rozplýval se v úsměvech. Zdálo se, že i záhyby na jeho břiše se usmívají. Když vynesli Jobka za kůži na vůz, vydali se na další cestu. Gerretje řídil; Harmen práskal bičem a odháněl pouliční
- 421 -
psy, kteří na vůz útočili; Jobka sotva udrželi, hafan až ochraptěl. Srst měl zježenou. Toko Bombay byl nevzhledný krámek nedaleko přístavu. Hoši do něho vešli se skloněnou hlavou. Bylo tam tma. „Ty se můžeš složit nadvakrát, Hilke!“ pravil Harmen. V krámě se vznášel dusivý zápach kadidla, květin, voňavek. Ač obchůdek vypadal zvenčí šedivě, uvnitř byl samá barva; vypadal jako klenotnice. Ležely tam na hromádkách lesklé, třpytné, jiskřivé věci a ze všeho toho pestrého a podivného zboží nořil se v šeru pestrý a podivný kupec. Měl na hlavě zlatem vyšívanou čepičku, byl oblečen v dlouhou, šedavě bílou košili a na ní měl rozepjatou kazajku plnou figurek, vyšívaných zlatem. Pod košilí vykukovaly široké kalhoty téže barvy a bosé nohy vězely v černých plyšových sandálech, které se také skvěly zlatým vyšíváním. Pokynul lehce hlavou a vznešeně pažemi, pozval hosty dál a mlčky čekal, dívaje se na ně směle jiskrnýma, černýma, korálovýma očkama. „Tabe, bang!“ řekl Gerretje. „Ano, hoši, co vlastně chcete kupovat?“ Plavčíci se rozhlíželi trochu rozpačitě. Jaké skvělé věci! Harmen vzal do ruky vodní dýmku. „Co to je?“ zeptal se: „To je dýmka!“ vysvětloval Gerretje. „Takovou má doma také můj přítel, kterému dávám hodiny.“ „A copak dělají s tím hadem na ní?“ „Copak vím?“ řekl Gerretje. „Snad si ji přehodí přes rameno, když se stěhují.“ Padde se začal potichu smát. „Kupuju tu dýmku!“ zvolal Harmen, postavil ji před sebe a řekl: „Jaké jsou na ní krásné střapce, jen se podívejte. Teď si ještě musím koupit housle!“ A naznačil kupci, co si přeje, tím, že sklonil hlavu na stranu a rukama dělal, jako by hrál na housle. Muž přisvědčil, obrátil se a cosi zavolal ostře znící řečí. Hošíček s pletí mdle žlutou a stejně oděný do orientálního kroje jako obchodník vynořil se ze šera a položil na pult černou schránku na housle. Pak zase zmizel. Muž otevřel schránku, zvedl pokrývku a… Harmenovi se hrnuly po tvářích slzy jako hrachy. - 422 -
Mlčky, nenapřáhnuv ani ruce, hleděl na ten div před sebou. Pak zvedl chvějícíma se rukama housle ze schránky a vzal smyčec. „No tak, hoši,“ Harmen nabral zhluboka dech, „co mám zahrát?“ „Pohřební…,“ řekl Hajo. „Počkejte, já umím krásnou písničku,“ zvolal Harmen. Začal hrát, zpočátku ještě váhavě a rozechvěle, ale ponenáhlu zase s rozmachem jako dřív, s trylky a běhy, a chvílemi strašně smutně protahoval tóny. „Zatraceně krásné!“ chválil Hilke. Hop! Struny zalkaly a smyčec sklouzl. „To je ještě nezvyk,“ omlouval se Harmen. „Směl bych si taky zahrát?“ zeptal se Hajo, duse se rozčilením. „Ovšem,“ řekl Harmen milostivě. „Za chvilku! Napřed musíš poslouchat! A kopni Jobka, ať přestane výt!“ – Jobka přiměli, aby mlčel, a pak Harmen věnoval všechny své síly „pohřební“. Před krámem se již pomalu shromažďovali posluchači. Harmen hořel pýchou a hrál prsty a smyčcem nejsmělejší kousky, které se mu často nepovedly. Zatím ostatní nakupovali. Nikdo z plavčíků a námořníků neunikl kouzlu, vycházejícímu z těch podivuhodných věcí. Gerretje, který neměl na útratu ani cent, pomáhal kupci vyhrabávat z koutů á děr blýskavé věci, jednu krásnější než druhou, a strkal je plavčíkům; tonuli úplně v opojení, takže než pomyslili na nákup pořádných kalhot, vydali se téměř ze všech peněz. Kupovali vyšívané pantofle, postříbřené schránky na voňavky, ozdobené krásnými obrázky, vějíře, prsteny, slony ze slonové kosti, hezké loutky, hedvábné šátky, náramky a dýky… Padde právě vyjednával o malovaný slunečník s krásně vyřezávanou holí. Konečně se vzpamatoval Rolf a zeptal se, zač by bylo několik silných lodních truhliček. Obchodník řekl cenu a slíbil, že by truhličky za dva dny mohly být hotové. „Kdy vypluje Nový Zéland?“ zeptal se Rolf ostatních. „Příští týden, bude-li příznivý vítr,“ řekl Harmen, odkládaje housle. „Byl bych rád, kdybychom se vrátili pěkně v zimě, já už mám léta po krk a ty také, Jobku, viď? A ty, Hilke, co? Ta by byla ráda, není-liž pravda?“
- 423 -
„Dej pokoj!“ vzdychl Hilke a zčervenal najednou jako rak. „Na vánoce budeme doma,“ pravil Harmen. „To bude veselé, hoši! Večer při ohni hrnek horké kávy a vykládat o cestě...“ Gerretje zmlkl a Harmen si toho všiml. „Ano, hlupáku, ty sis to pěkně nadrobil! Chceš se upéci tady v té rozpálené zemi! A kamarády nechat na holičkách, to jsi pěkný!“ „Drž jazyk za zuby!“ bručel Gerretje. „Pst!“ chlácholil je Rolf, obrátil se ke kupci a řekl: „Udělejte nám tedy čtyři pěkné truhličky.“ „Řekni mu, aby okoval rohy!“ radil Padde. Za půl hodiny se bral k vozu prapodivný hlouček. Harmen měl pod jednou paží housle, pod druhou vodní dýmku, na hlavě červený fez s černým třapcem a za pasem nádherný kris. Ploužil se k vozu v sandálech, vyšívaných zlatem. Také ostatní měli plné náruče barevných předmětů prapodivných tvarů. „Jen pěkně všechno pod lavičku!“ radil Gerretje. „No těbůh!“ řekl Harmen. „Tam se nevejde ani má dýmka!“ „No tak,“ prohlásil Hilke, „vezmeme si ty krámy na klín a pak si to všechno přeneseme na loď.“ Souhlasili s tím. Harmen vyskočil na kozlík vedle Gerretje. Ostatní si šli sednout s kouzelnými hračkami do vozu. A když bylo všecko dobře uloženo, vzal Harmen housle a začal tak ohnivě hrát, že se herky daly skoro do klusu. „Podívej se, že umějí utíkat!“ řekl Gerretje. „Bojí se muziky.“ Vzadu ve voze povídal Hajo svému příteli Paddovi, jak rozdělí své poklady. „Tu panenku dostane Anička. Martička vějíř a slon je pro Dorise. A ty trepky dám mamince! Jestlipak je na nich pravé zlato?“ „Co sis myslil?“ zeptal se Padde a s povzdechem dodal: „Já jich mám doma deset! A strýci a tetky by také rádi něco dostali! Tak se podívej; pro Louwtje a Neliše a Honzíčka něco mám; Markétka dostane panenku. Líbí se ti tenhle šátek? Ten je pro maminku na neděli do kostela. A bude-li pršet, může si ještě rozevřít deštník – to budou lidé koukat! Anička dostane panenku s Markétkou, každá si může hrát chvilku. Teď ještě mám starost s Janem a Gijsem! Kdybych jim dal dýku, mohlo by se stát neštěstí.“
- 424 -
Rolf seděl mlčky s odvrácenýma očima. Vtom se prudce obrátil a strčil Paddovi do dlaně několik slonů ze slonové kosti. „Tumáš, vezmi si je, budou… budou se jim jistě líbit!“ Padde pohlížel na Rolfa jako u vyjevení. „To nemyslíš doopravdy?!“ „Tumáš,“ řekl Rolf mrzutě. „Vezmi si taky tuhle panenku… pro Aničku, aby měla každá sestřička jednu.“ A snažil se vyhnout udivenému pohledu ostatních hochů. „Nu dobře!“ zvolal Padde radostně. „Ty budou rády! Ale když jsi tak v tom rozdávání, podívej se, neměl-li bys něco pro mé strýce a tety.“ „Padde!“ káral ho Hajo. „Ale vždyť já jen žertuju!“ řekl Padde. „Copak si myslíš, že mu chci sebrat všecky krámy, které koupil pro… ehm…“ Padde najednou zmlkl. Rolf se začervenal. Vůz zarachotil po kamenech a roztřásal hochy, sedící na dřevěných lavičkách. Harmen hrál neúnavně dál. „Tak, hoši, už jsme tady!“ zvolal Gerretje. „Jak se dostaneme na palubu?“ zeptal se Hilke, vystrkuje hlavu z vozu. „Člunem! Tamhle jeden kotví a má plachtu!“ „A přijde-li majitel té kocábky?“ „Ten nepřijde,“ řekl Gerretje. „Harmen a já dopravíme krámy na palubu, protože všichni se do té mizerné kocábky nevejdeme – Harmene, dej na chvíli pryč ty skřipky!“ Harmen přestal hrát a skočil do proje. Za chvíli pluli oba námořníci k Novému Zélandu. Harmen už zase fidloval. Ostatní vešli do jednoho varongu, jichž bylo na nábřeží habaděj, a snědli nějaké sladkosti, které tam prodávali zabalené do banánových listů. Slunce právě zapadalo do moře; nastal krátký indický soumrak. Trvalo celou hodinu, než se Gerretje a Harmen vrátili. Už zdálky zněly Harmenovy housle nad hladinou moře. Plavčíci zaplatili útratu a vyšli ven. - 425 -
Rejda vypadala nyní velmi půvabně. Všude odvazovali domorodci proje; někteří už skočili do člunů, zapálili na přídi pochodeň a vydali se na lov ryb. Odlesk světel se tříštil na vlnách. „Hoši, já vím něco nového!“ zvolal Harmen z proje. „Gerretje vstoupil do služeb kapitána Bělice!“ „To je přece rozumné!“ chválil Hilke. Ostatní se smáli. „Tak pojďme, nežvaň!“ bručel Gerretje, vyskakuje na pobřeží. „Půjdeme na pasár malem!“ „A housle půjdou s námi, hoši!“ řval Harmen. „K posvícení patří muzika!“ Všichni zas usedli ve voze a byli v dobré míře. Na pasár malem! Setmělo se; hvězdy se už třpytily, ale po měsíčku nebylo ještě ani potuchy. Hoši přejeli přes most a pak vjeli do aleje, kterou projížděli před chvílí. Tam byla pod vysokými tmavými korunami stromů tma jako v pytli, takže ani neviděli, kudy jedou. V dálce však tančila světla pochodní na potulných krámcích a k těm světelným bojím zamířil Gerretje. Dal se do zpěvu s Harmenovými houslemi, práskal bičem a tak vykřičel a vyzpíval svou radost nad tím, že se zas dal na moře. „Juchej, juchej, juch…!“ „Ať žije Gerretje!“ řval Harmen. „Hip, hip, hurá!!!“ volali ostatní a Gerretje křičel ze všech nejhlasitěji. Tak přistáli u pasár malém. Když k nim pronikl povyk z trhu, přestali zpívat a vykukovali z vozu, pohlížejíce na jiskření světel. „Tak! Tadyhle uvážeme kocábku!“ navrhl Gerretje. A když byla „kocábka“ uvázána, vystoupili všichni a šli na tržiště. Všude stany, stánky s kouřícími olejovými knůtky a pochodněmi, postavy v pestrých živůtcích a saronzích se ploužily kolem krámků a vrhaly směšné stíny na tři čtyři strany najednou. Podivuhodné bylo, že nikde nikdo nekřičel ani nezpíval, ba ani se nikde nikdo nehádal. Prodavači seděli mlčky, pokuřovali jávské cigarety a promluvili jen několik slov, když se někdo zastavil u jejich krámku a ptal se po zboží. „To je tady mrtvo!“ vzdychl Harmen. „Neslyším kolovrátky, nevidím kolotoče nic.“ Počkejme, tamhle v dálce zaznívá blekotavý, rvavý zpěv. Námořníci! „Dáme se na tu stranu, hoši!“ rozkázal Harmen. - 426 -
Na Harmena se kdekdo díval, protože měl červený fez, kris za opaskem a housle. Hoši šli dál. Uprostřed tržiště pod obrovským varinginem našli společnost zpěváků. Domorodci stáli v kruhu kolem nich a usmívali se. Námořníci řvali, rámusili a tleskali do dlaní a v kruhu mezi nimi tančili dva, prohýbajíce prapodivně tělo. „Ahoj! Ahoj!“ zařval Gerretje. „Jaképak to tu máte vyrazežení?“ „Tancujem! Po jávsku. Hola! Zahrej nám něco!“ Strčili Harmena doprostředka k „tanečníkům“ a Harmen začal hrát. „Hoši!“ řval Gerretje, až překřičel řvaní a výskání námořníků. „Gerretje se dal zas na moře a má plnou kapsu cenů!“ A cinkal v kapse kalhot stříbrňáky, které právě dostal. „Ať žije Gerretje! Hurá! Hurá!“ řval zástup námořníků. Hilke táhl Rolfa, Hajá a Padda za sebou. „Nechte je být, hoši, je to cháska. Pojďte se mnou. Tamhle uvidíme, jak tancují praví Javánci.“ A Hilke šel vpředu, kráčel kolem nízkých stánků mezi drobnými a malými domorodci jako Goliáš. Hoši se divili, že tu vidí tolik rozličných východních plemen. U jednoho krámku si koupili několik mang a zapili je zelenou limonádou. Domorodci byli svátečně oděni. Děti měly stříbrné náramky a kruhy na nohou, na prstíčcích se jim leskly prstýnky. Ženy měly černé lesklé vlasy, sčesané dozadu ještě pečlivěji než jindy; také uzel spočíval půvabněji v týlu a byl ozdoben květinkami melatti, bílými jako sníh, které vydávaly skvělou silnou vůni. Přísně utažené šátky pěkně slušely hnědým tvářím mužů. Všude se vznášely sladké vůně květin, pamlsků, ovoce a mísily se s vůní jídel, ryb durianu a s dýmem olejových lampiček, které dodávaly trhu slavnostního a pohádkového vzezření. Nade vším tím štěbetáním a ruchem vynikaly Harmenovy housle a zpěv námořníků. Tak našli hoši místo, kde se tančilo. Jistě hodinu se dívali udiveně, se zájmem a snivě na podivuhodné pohyby ronggeng, jávských tanečnic. Byli by se donekonečna dívali na ten krásný tanec. Jakou skvělou zlatou přílbu měla jedna tanečnice – to byla jistě královna… Pomaloučku si hoši zvykli také na zdánlivě - 427 -
jednotvárný zvuk gamelanu, cítili, že hudba docela splývá s tancem a že tanečnice při každém novém nápěvu vykouzlují nové překrásné tance. Toho večera uviděli ještě loutkové divadlo. Loutky měly směšné tváře a kupodivu tenké paže a byl tam muž, který za ně mluvil. Tu. To je jistě ďábel! A tamten je král! Škoda že plavčíci skoro ničemu nerozuměli! A od wajang-wongu zabloudili hoši na místo, kde se konaly kohoutí zápasy. Kohouti vyskakovali zuřivě proti sobě, měli na krku až k zlatému pancíři rozčepýřené peří a zasazovali si krvavé rány ocelovými ostruhami, které jim domorodci přivázali na nohy. Diváci seděli mlčky kolem dokola a dívali se; ležely tam hromádky stříbra, z čehož plavčíci usoudili, že domorodci sázeli na vítěze. Hochy odpuzovala tato krutá podívaná. Šli tedy dále. Jaký to podivný národ, když projevuje tolik vzdělání a zároveň takové nízké pudy! Bylo už pozdě a plavčíci se odhodlali, že se vrátí na loď. Šli dva a dva, Hilke a Padde napřed, Hajo a Rolf vzadu. Loudali se širokou alejí. Tu a tam se potkali s nosičem, běžícím hbitě a rychle. Měl na koši připevněnou pochodeň. Každý se za nimi plaše poohlédl. „No tak, Hajo,“ řekl náhle Rolf,. „za několik dní bude všemu konec…“ Hajo nabral zhluboka dech a pohlédl vzhůru, kde se mezi stromy třpytily hvězdy. Pak řekl: „Rolfe, já nevím, uvidím-li tě ještě někdy, ale nikdy na tebe nezapomenu. Ty jsi…!“ Hajo se nemohl nijak vyjádřit. „Ty jsi…“ „Škrabák,“ řekl Rolf s úsměvem zpola uličnickým a smutným. Hajo se dal do pláče a chytil Rolfa za ruku. „Neplač,“ řekl Rolf. „Až zase přijedeš za pár let do Indie, vstoupíme do téže posádky a poplujeme spolu do Holandska.“ „To bude krásné, co?“ „No…“ „A já potom půjdu pracovat do loděnic; měl jsem k tomu vždycky chuť.“ „Ano,“ řekl Hajo, „to vím už od té doby, co jsme byli na Italské hrázi… Pomyslil sis tehdy, že budeme někdy tak velkými přáteli?“ - 428 -
Rolf přisvědčil. „Jen jsem tě uviděl, a už jsem tě měl rád. Kdybych byl shledal, že mi do tebe nic není, byl bych tě tehdy při zápase docela jinak zvalchoval. A také Padde mi připadal hned takový milý tlouštík. Když jsme se ještě měli prát, už odnášel můj džber i s platejsy.“ „Poslyš, Rolfe,“ pravil Hajo a štípl Rolfa do paže. „Snad… snad ze mne bude kormidelník,“ (Hajo to slovo vyslovil chvatně) „zrovna na lodi, kde ty budeš kapitánem!“ „Nebo ty budeš kapitánem na škutě, kterou já postavím! Jistě bych pro tebe našel pěkný model. A kdybych nenašel model, který by se mi líbil, navrhl bych jej sám.“ Hajo se zastavil. „Myslíš, Rolfe,“ zakoktal, „že bych já byl jednou… kapitánem?“ „Proč ne?“ zeptal se Rolf. „Když se do toho jaksepatří dáš! Jen se podívej na takového kapitána Bělici. Cožpak by ses nemohl naučit tomu, čemu se naučil on?“ „Rolfe…“ Hoši zmlkli; Hajo si musil ještě jednou důkladně promyslit, co Rolf řekl. On, Petr Hajo, že by mohl být kapitánem?! Kapitánem s vrchním kormidelníkem a s kormidelníkem a s vrchním lodníkem? Mít vlastní loď, vlastní loď s posádkou?! Kapitán Hajo... Jak sladce to znělo! – Proto musí pracovat. Těžce pracovat po dlouhá léta. Nuže, Hajo bude pracovat se zaťatými zuby. Naučí se číst a psát, bude polykat knihu za knihou, řádek za řádkem, až je bude umět zpaměti. Bude sedět nad mapami hvězdné oblohy, večer co večer, až už nebude v lampě ani kapka oleje; v noci na lůžku si bude dělat výpočty; půjde do Zaandamu a do Amsterodamu, kde jsou velké loděnice; počká, až dospěje v muže, a pak si nechá narůst bradu jako kapitán Bontekoe; teď, už na této cestě, bude hledět vyslídit všecko, co dělá Bělice, aby se dověděl, je-li tak těžké být kapitánem… Tu zazněly v dálce Harmenovy housle. Hoši se obrátili a viděli, že vůz přijíždí, ale strašně se kolíbá, což rozeznali podle poletujícího světla na vozíku. A když strejci zase zanotovali při Harmenových houslích, poznali plavčíci, že už je arak zmohl. „Co nevidět se překotí!“ řekl Rolf. – Opravdu to tak vypadalo; vůz šněroval z jednoho kraje cesty na druhý. - 429 -
„Moje centy jsou v prachu – ale to je mi fuk!“ zpíval Gerretje, přehlušuje všecky ostatní. Hoši uctivě ustoupili trochu stranou. Gerretje práskal bičem, Harmen seděl vedle něho a fidloval. Ve voze leželi námořníci jeden druhému v klíně; div že to podlaha vydržela. A jeden z námořníků si sedl na oře tváří dozadu, opřel se o zadek druhého koně, aby nespadl, a řval: „Zastav! Vždyť spadnu!“ Gerretje však neposlouchal jeho úpěnlivé prosby, neohlížel se na nezkušeného jezdce a zpíval bez ustání dál, že jeho centy jsou v prachu a že je mu to fuk. A přitom práskal vesele bičem. Harmen zpozoroval hochy na kraji cesty. „Ach hoši, tamhle máme také dva kormidelníky!“ Ostatní si hochů příliš nevšímali, ale když uviděli Hilka, volali: „Pojď sem, Hilke, místa je tu habaděj!“ Hilke odmítl jejich nabídku. „Já chodím raději pěšky. Počkáte na nás u šalupy?“ „Ano, počkáme!“ řval Harmen a hrál dál. Tak se vůz kodrcal po cestě, až v záhybu zmizel plavčíkům z očí. Hajo se probudil ze snění. „Co má ten Harmen proti nám?“ „Harmen žárlí na to psaní, které ti dal můj strýc,“ řekl Rolf. „Včera večer přišel ke mně a ptal se, je-li čtení a psaní těžší než hra na housle. Kdyby to nebylo těžší, chtěl prý by se tomu naučit.“ „A co jsi mu řekl?“ „Řekl jsem mu, že bude-li umět číst a psát, tak jako umí hrát – že ještě nebude umět skoro nic. A on se proto rozzlobil.“ „Ty tedy myslíš, že nehraje moc krásně?“ zeptal se Hajo udiveně. Rolf se usmíval. „Ujde to. Venku to tak nevadí jako v místnosti.“ „Ta pohřební je přece tuze krásná… ,“ řekl Hajo váhavě. „Je to aspoň smutné jako o pohřbu,“ odpověděl Rolf. Hoši došli na nábřeží, kde už ostatní seděli v šalupě a krátili si čas tím, že kolébali člunem, až se do něho pokaždé nabírala voda. Na břehu stál opuštěný vůz; koníčci se smutně a ospale opírali o sebe. Tuan Gerretje už neměl chuť zavést je domů... „Aspoň je vypráhni,“ bručel Rolf a odvázal jim postraňky. Koně toho vděčně využili a hned uháněli pryč, nepochybně ke své stáji… „Hrom do toho!“ nadával Gerretje těžkým jazykem. „Teď ty herky utíkají! A když půjdu zítra ráno na pevninu, budou p… pp... - 430 -
pryč!“ Najednou Gerretje padl do člunu, kterým ostatní houpali. Všichni se řehtali, jak je to bavilo. „Přestaňte a nehoupejte!“ vrčel Hilke. „Vždyť se za chvíli převrhneme.“ „To by byla právě legrace!“ řvali námořníci. „Pla-plavali bychom... hyk… zaplavali bychom si!“ „Copak nevíte, že je tu plno žraloků?“ zeptal se Rolf. „Ty jsi leda žralok!“ řval Gerretje. „Cos to udělal s těmi herkami? Jsou tvé, nebo… tuana Gerretje?“ Rolf s Hilkem odvázali šalupu. „No tak, uhni, já se chopím kormidla.“ „Ne!“ protestoval námořník. „Já budu u kormidla, já chci být u kormidla!“ A vzal kormidlo do rukou nemotorně jako malé dítě. „Pusť!“ rozkázal Rolf. „Proč? Proč bych já neměl kormidlovat?“ „Protože jsi zpitý do němoty.“ „Co! Já a opilý? Já že jsem opilý, hoši? Já vůbec nejsem opilý!“ „Pusť, Pietě!“ řekl Harmen jedovatě a houpal člunem sem tam. „Vždyť máme dva kormidelníky na palubě!“ „Přestaň houpat!“ zvolal Rolf divoce. „Nebo tě praštím, rozumíš?“ „Ano, dejte pokoj, hoši! Kormidelníkovi se to nelíbí!“ poškleboval se Harmen. „Přestaň se pošklebovat, Harmene!“ zahučel Hilke. V Hajovi to vřelo. „Co? Kormidelník?“ zeptal se strejc, který také houpal člunem. „Kde je kormidelník?“ Harmen ukázal na Rolfa. „Tamten, ten knihomol! Ten je příliš jemný, aby seděl s obyčejnými námořníky v šalupě!“ Rolf pohlížel na Harmena se zadržovaným vztekem. Harmen st na něho zašklebil. .Počkejte, musíme rozvinout plachtu,“ řekl Hilke mrzutě. „To nesmíš! Musíš se napřed zeptat kormidelníka!“ křičel Harmen. Rolf vstal. „Nepotřebuju vás,“ řekl chvějícími se rty. „Já se i tak dostanu na loď!“ A najednou skočil do vody, zas se vynořil a plaval od pobřeží tam, kde v dálce viděl světélka.
- 431 -
Námořníci byli ohromeni, že ještě ani nechápali, co se stalo, když se kraj šalupy podruhé ponořil a do vody pláclo ještě jedno chlapecké tělo. „Hajo!“ křičel Padde zděšeně. Tu se Harmen a Hilke vzpamatovali. Harmen odložil housle, vzal veslo, které leželo v šalupě, a odstrčil člun od břehu. Hilke rozvinul plachtu. A za pět minut byli hoši vytaženi na palubu. Padde ustavičně hořekoval. „Cožpak jste se zbláznili? Vždyť Rolf zrovna před chvilkou povídal, že se voda hemží žraloky…!“ Harmen hleděl s odvráceným obličejem k Novému Zélandu, jehož světla se stále zvětšovala. Teď neměl chuť hrát na housle. Rolf seděl v promočených šatech na lavičce mlčky a s hluboce schýlenou hlavou. Hajo plakal. Hilke seděl u kormidla. Po chvíli mlčení si Gerretje zase vzpomněl, že jeho centy jsou v prachu a že je mu to fuk, a vyzpěvoval to každému, kdo chtěl poslouchat. Tak se šalupa přiblížila ze strany k Novému Zélandu a námořníci vylezli na palubu. Nikdo nespadl z lanového žebříku, neboť holandský námořník nemůže nikdy prolít krkem tolik araku, aby pustil lano, když už je má jednou v ruce. Harmen se podivuhodným způsobem dostal na palubu s Jobkem a s houslemi. Hajo a Rolf mlčky svlékli toho večera mokré šaty a šli na palandu. Ostatní námořníci většinou už spali. Harmen šel spát, aniž komu řekl dobrou noc. Hrozně se převaloval a znenadání stál v podvlékačkách u Rolfova lůžka. „Přišel jsem ti říci… ,“ řekl, nabíraje ztěžka dech, „že mě to mrzí. Nemyslil jsem to tak zle, jak jste si představovali. Nezlobil jsem se taky na tebe, že jsi takový chytrý, ale na sebe, že jsem tak hloupý. Rozumíš?“ „Proč bys byl hloupý?“ zeptal se Rolf. „Já?“ odpověděl Harmen udiveně. „Jsem hloupý jako kokosový ořech! Proč dává kapitán Hajovi psaní a mně ne? Protože si kapitán myslí, ať se Harmen dře pro námořníky, na to… ,“ Harmen najednou vzlykl, „… na to je dobrý. – Nuže,“ Harmen si utřel slzy, „pokud má - 432 -
Harmen housle, nemůže se mu nic stát. Ale nesmíš říkat, že ani na housle neumím hrát!“ Rolf se zase usmíval. „Kdybych to uměl tak jako ty, byl bych rád, rozumíš!“ „Není to snadné!“ ujišťoval Harmen. „Že ne, Hajo? Ta pohřební je zatraceně těžká!“ Tak byl mír znovu uzavřen. Harmen nešel hned na palandu; přitáhl všecky poklady, které si toho dne koupil, nechal ještě jednou obdivovat housle a ukazoval, že na nich nikde není ani puklinky. A Padde se chlubil svými poklady a znovu je rozděloval. A Rolf se cítil šťasten, že se Paddovi bratříčci a sestřičky budou radovat z toho, co jim přidal. Všecky ty krásné věci vypadaly tak divné v jejich hrubých rukou; zdálo se jim, jako by z nich zmizelo všecko pohádkové kouzlo, které je tak zaujalo, když je viděli v šeru prazvláštně vonícího krámku uprostřed jiných podivuhodných věcí. V hnědých rukou orientálce vypadaly jinak, tam byly doma… V Holandsku se jim zas bude všechno líbit. Jen když to bude z Indie! „Čichni k tomu dřevu!“ řekl Padde, podávaje přátelům vejíř. „Báječné!“ řekli ostatní. A Harmen si nacpal vodní dýmku, naplnil ji vodou a kouřil jako pravý domorodec: se zkříženýma nohama. Každý hoch si potáhl a spící námořníci bručeli, že by nemusili tak tlachat, když druzí spí. Ale hoši se dlouho nemohli rozloučit. Vždyť se přece loučili nadlouho.
NÁVRAT DOMŮ Osmého března roku 1620 zvedl Nový Zéland kotvy a osmadvacátého prosince téhož roku je zas spustil v písečné rejdě ve Vlissiingenu. Se slzami v očích mávali naši přátelé Rolfovi na rozloučenou, když pořádný jihovýchodní vítr vzdouval plachty a Nový Zéland vesele plul od zeleného břehu Jávy, a se slzami v očích uviděli osmadvacátého prosince za časného rána v šedé mlze přesypy na - 433 -
ostrově Walcheren. Chvěli se zimou, když tak stáli vedle sebe s vyhrnutými límci dufflových kazajek, s rukama v kapsách kalhot, Hajo, Harmen, Hilke, Gerretje, Padde a sto jiných námořníků, a všichni mluvili jeden přes druhého a křičeli a mávali a dýchali si na ruce. Hle, tu je Vlissingen s červenými střechami a s tupými věžemi, na nichž visí vlajka, protože připlula do přístavu loď vracející se z daleké země, Nový Zéland, jenž má lodní prostory plné pepře, koření, kávy a tabáku! Všichni utíkají z dílen, kovář, ještě černý sazemi, pekař všecek bílý, truhlář s hoblíkem v ruce, a malými okénky přístavních písáren vykukují písaři a okusují husí brky. Rej dař v slavnostním černém oděvu s bílým límcem a s rukavicemi usedá se všemi pány z úřadu důstojně do šalupy a dává se vézt k Novému Zélandu. A kluci? Ach, to se rozumí, kluci! Všude po dláždění klepou jejich dřeváčky; podlézají pod vozy, proplétají se mezi koňmi, ti darebové; klestí si lokty cestu mezi lidmi a plují v přeplněných člunech horempádem k indické plachetnici. Námořníci visí přes zábradlí, dívají se, která z těch tlup malých mořských lupičů vyhraje, která bude první u Nového Zélandu, která první zakřičí hurá!, zamává čepicemi a zeptá se: „Měli jste dobrou plavbu? Hoďte nám něco indického!“ Pro to by se kluci potopili do ledové vody, po které nyní plují a veslují jako diví. A tamhle na pobřeží! Podívejte se, co lidí sem běží! A co vlajek se skví v jasném slunci! „Ba, hoši, jsme zas v nejmilejší, nejkrásnější žabařské zemičce! A všecky ty vlajky, všecek ten lid, všecko to rozčilení je pro nás, pro nás!“ Že by chtěli zpátky na východ? Prozatím nemá k tomu nikdo chuť. Nu ano, znají sami sebe: když tu budou měsíc dřepět s dýmkou a s hrncem kávy u krbu a budou tak dlouho vyprávět o svých cestách, až už ani nebudou vědět, co je pravda a co lež, až dospějí tak daleko, že už jim nikdo nebude věřit, a plná kapsa splaskne, pak budou podráždění, pak budou poslouchat skučení větru v komíně, pak začnou toužit po podpalubí a po kamarádech, pak se půjdou jen tak
- 434 -
podívat na moře, ač před měsícem přísahali, že už je jakživi nechtějí vidět, protože už mají slané vody po krk. A... hrome!… a za týden už budou v posádce lodi plující do Indie. Teď však když rachotily kotevní rumpály, vězela jim radost až v hrdle. Co nevidět budou propuštěni z posádky a s kapsou plnou blýskavých tolarů budou stát na pevnině s opičkami a s papoušky, kteří od té doby, co je zima, viseli v zamotaných klecích v kuchyni. Tam jim bylo pěkně teplo. Také Jobek dřepěl v kuchyni, nezajímal se ani trochu o Walcheren, Vlissingen či o něco jiného. Všecko totiž bylo studené. Voda v přístavu se hemžila čluny napěchovanými kluky, kteří si div neukroutili krk, jak se dívali vzhůru. „Hej, ty dlouháne!“ křičeli na loď. „Umíš mluvit malajsky? Nebo neumíš ani to?“ „Paperalaputje!“ křičel dlouhán dolů. Kluci v člunu se smíchem div neskulili do vody. „A co to je?“ „To vždycky říkají, když z někoho stahují kůži!“ vysvětloval dlouhán. Nový řehot. „Kdyby byli tebe svlékli z kůže, byli by měli hezký kousek!“ volá jeden uličník a dole se všichni řehtají. Za dvě hodiny nastalo propouštění z posádky. Harmen přišel do kuchyně, popadl Jobka za kůži a postavil se do řady námořníků, čekajících přede dveřmi kapitánovy kajuty. „Co se to děje?“ naříkal Jobek a chvěl se po celém těle. „Budeme propuštěni, Jobku,“ řekl Harmen. Tak došlo i na hochy. Všichni tři se vloudali zároveň do kajuty; Jobek také – byl schován za Harmenovými zády. Byl Bělice spokojen se svými plavčíky? Napřed se obrátil k Harmenovi. „Příště popluješ zase s námi!“ „Já už na moře nepůjdu,“ odpověděl Harmen. „To tě znám líp, než ty znáš sám sebe,“ řekl Bělice. „No,“ řekl Harmen, „ať jsem bělice, dostane-li mě ještě někdo na takovou zatracenou východní loď.“
- 435 -
V kajutě bylo chvíli ticho. Kapitán Bělice hleděl nebezpečným pohledem Harmenovi do očí, ale v hochově tváři byla jen krutá vážnost. „Tumáš! Vezmi si mzdu!“ zahřímal Bělice. „Děkuju, kapitáne,“ řekl Harmen pokorně. Aby mohl sebrat peníze, musil pustit Jobka. Statečný pes padl na všecky čtyři, zpozoroval vycpaného tygra a zježil srst. Kapitán Bělice zakoulel očima. „Co tu dělá ten pes v kajutě?!“ „Chce být propuštěn, přišel si pro mzdu,“ prohlásil Harmen. Tu se už nemohl zdržet a začal se řehtat, shrábl chvatně peníze a strčil je do kapsy u kalhot. „No tak sbohem, kapitáne, mějte se dobře.“ A Harmen odešel s rozmyslným spěchem z kajuty. Jobek za ním s ocasem mezi nohama. Kapitán Bělice lapal po dechu. „Teď ty,“ osopil se na Haja. „Odevzdám to psaní v Amsterodamu a připíši ještě nějaké slovíčko. Kam půjdeš? Do Hoornu? No, to není tak daleko. Tumáš mou adresu, vidíš, opsal jsem ti ji! A od pondělka za týden přijdeš ke mně a já tě vezmu s sebou k pánům ze Společnosti. Rozuměls?“ Rozuměl-li Hajo! „Jak se dostaneš do Hoornu? Pěšky?“ „Ano, kapitáne. Ale Harmen povídal…“ „Harmen?! Ptám se tě, co povídal Harmen? Můžeš plout až do Dordrechtu jolou – ta je pro námořníky, kteří jedou v tu stranu. A dál půjdeš pěšky, to je zdravé. Ať ti cestou nikdo neukradne peníze, suchozemským krysám nikdy nedůvěřuj! Tumáš! S tím, co sis u mne schoval, je to třiasedmdesát zlatých. – A teď ty!“ To mluvil s Paddem. „Bude mi to do smrti záhadou, proč kapitán Bontekoe přijal do posádky právě tebe. Víš, co jsi? Budižkničemu! Suchozemská krysa!“ „No, však já jsem také nikdy nechtěl na moře!“ řekl Padde zuřivě. „Já chci k svému strýci do pivovaru! Tam budu mít aspoň jistotu!“ Bělice se na něho s úžasem podíval. „Proč jsi tedy jel do Východní Indie?“ „Já jsem… já jsem zaspal!“ „Cože? – Že jsi ospalec, to jsem pozoroval. Tady máš peníze. Čtyřiašedesát zlatých. Devětatřicet a k tomu sedmadvacet…“ - 436 -
„To už je šestašedesát, a ne čtyřiašedesát,“ podotkl Padde. „O dva zlaté méně!“ „Co?!“ Kapitán Bělice počítal znova a shledal, že Padde má pravdu. „Tady máš!“ vybuchl potom, otvíraje zásuvku a hodil na stůl dva zlaté. „Právě jsem si myslil, že mám konečně knihy v pořádku…“ Za chvilku stáli plavčíci venku. „Ještě mě chtěl ošulit o dva zlaté!“ řekl Padde rozhořčeně. „Já bych jinak nic neříkal, ale kapitáni přece vydělají dost! Není-liž pravda, Harmene?“ „To se rozumí!“ přisvědčil Harmen. „Bělice dostává více mzdy než my všichni tři dohromady!, a ani zpolovice se tak nenadře!“ V poledne odplula jola. To bylo nějakého loučení mezi strejci! Tekly slzy, bylo jich na džbery! Všichni věděli, že se uvidí za několik neděl, ale loučili se jako navěky a mávali čepicemi, pokud bylo vidět kousek joly. Vítr vál od severu, takže jola musila pořádně manévrovat mezi Walcheren a jižním Bevelandem. A na vodě bylo tak ledově zima, že se všichni sesedli těsně k sobě na dně člunu a napjali u okrajů plachtu. K večeru přivázali jolu u jižní hráze severního Bevelandu, kde vyčuhovala střecha selského stavení. Vylezli se ztuhlýma nohama a se strnulými údy a se zmrzlými prsty na hráz a všichni se uložili v teplém seníku, který jim sedlák ochotně nabídl. „Odkud plujete?“ zeptal se sedlák, když se svíčkou v ruce lezl před nimi po žebříčku na seník. „Z Batávie,“ řekl Padde. „Kde to je?“ „Když už jsi tam, je to blízko,“ vysvětlil Harmen. „Pojď, Jobku!“ A Jobek byl nesen za kůži, už nevím pokolikáté. „Ten pes musí také na půdu?“ zeptal se sedlák. „To se rozumí!“ řekl Harmen. „Ten už viděl víc než jen takových padesát sýrařů, jako jsi ty.“ „Je to šeredná potvora,“ zabručel sedlák. „Řekni mu to malajsky,“ odsekl Harmen, „a vletí ti na lýtka.“ Tu už byli všichni nahoře; sedlák spustil poklop a odnesl žebřík, takže námořníci byli zavřeni. „Nedůvěřuje nám ani za fajfku tabáku,“ řekl jeden ze strejců. - 437 -
„Nebylo by tu nějaké kuřátko na Silvestra?“ zeptal se Gerretje, hmataje po hradě. Tu sletěl kohout a hlasitě zakokrhal. „To je potvora!“ nadával Gerretje. „Vždyť mě klovl!“ Ach, jak bylo na půdě příjemné teplo! I Jobek roztál. Námořníci se kutáleli v seně a ještě jednou prožívali slastné vědomí, že jsou ve své vlastní milé zemi. Dokonce asi už vědí, že se hoši vrátili! Jak bude doma? Snad bude všecko v pořádku? Neklid, který se jim vloudil do duše, byl hned zas vypuzen. Za chvilku chrápali všichni tak, že sedlák a jeho žena ustrašeně vystrčili nosy z pokrývek a ptali se, proč ta prasata dnes tak hrozně chrochtají. Nebudou snad mít mladé? Již časně zrána se námořníci probudili kdákáním slepice, která rozhlašovala do celého světa, že snesla sedlákovi vajíčko, třeba je zima. „Ještě teplé!“ řekl Gerretje. Ostatní tahali za poklop, ale ten byl zdola zavřen. Konečně přišel sedlák a otevřel jim. „Dobré jitro!“ přáli námořníci ospalému sedlákovi, jenž prostrčil otvorem hlavu v pestré noční čepici. „Nějak jste si přivstali,“ bručel sedlák. „Vždyť je ještě zima!“ „Mrzlo?“ „To se ví! Pumpa je zamrzlá!“ „Neměl bys pro nás hrnek horké kávy?“ Sedlák cosi zamručel. „Pojďte napřed dolů!“ „Velká bílá slepice snesla vejce,“ řekl Gerretje. „Ano. Ta nese nejlépe!“ vrčel sedlák spokojeně. „Hned je seberu. – Co to máte v těch klecích?“ „Mladé lvy,“ vysvětloval Gerretje. „Copak s nimi budete dělat?“ zubil se sedlák. „Nemáš něco k snědku, Honzo?“ zeptal se Harmen. „Nějaký krajíc chleba se najde,“ řekl sedlák. „Chtěl jsem jej dát prasatům, protože je tvrdý.“ Za chvíli už všichni žvýkali chléb, tvrdý jako kámen. Přišla také selka, nevrlá tlustá žena v nočním čepci a ve spodnici, a bez pozdravu postavila na kávu, foukala do ohně, jako by chtěla odfouknout celá kamna a s nimi svého muže i jeho hosty. Na zdvořilůstky galantních strejců neřekla ani a, ani b. Sedlák odešel do chléva. - 438 -
Káva byla slabá, a ne zrovna nejlepšího druhu, ale horká byla. – To bylo důležité. Selka měla jen dva hrnky, takže námořníci je museli podávat jeden druhému. Sedlák se vrátil z chléva a vyčastoval námořníky dlouhým, širokým výkladem o krávě, kterou na jaře koupil a na podzim zas prodal, přičemž prý utrpěl velkou škodu. A kromě toho prý na jaře tak málo pršelo a on pověděl pánům od vodní správy pravdu do očí; a má prý také synovce v kanceláři a jeho žena je prý hodná, nikdy nestůně, a jeho svině měla třináct selat, z nichž jedno utopil, protože třináctka je nešťastné číslo… Strejci ho nechali povídat, až každý měl v sobě hrnek horké kávy. Pak vstali. „No tak, Honzo,“ řekl Harmen a podával sedlákovi ruku, „děkujeme ti za tu bryndu!“ Sedlák se zubil. „Šťastnou cestu!“ „Nezapomněl jsi sebral to vajíčko z půdy?“ zvolal Gerretje. „Hned pro ně půjdu,“ odpověděl sedlák. A námořníci zase odrazili od břehu. Všecko bylo zahaleno do šedivé ranní mlhy. Vítr stále ještě foukal zuřivě od severu a srážel mlhy na vodu; námořníkům zčervenaly a zmodraly uši a nosy. Přepluli přes širokou východní Šeldu. Uprostřed bylo tak pekelně zima, že jim mrzl dech na rtech. Jobek ležel Harmenovi v náručí a třásl se; klece s opičkami uložili v přihrádce na zásoby. Teď pluli námořníci mezi Duivelandem a Tholenem do Mastgatu, Zijpou, pak kolem Overflakkee, Volkerakem do Hollandsch Diep. U Dordtsche Kil je čekalo nemilé překvapení. Voda byla zamrzlá. Neměli nic proti procházce, ale co si počnou s truhličkami? Přivázali jolu u hospody a radili se u džbánu horkého španělského vína. „Prodám vám rád své saně,“ řekl hostinský, ošklivý šilhavý člověk. „Jen je-li led dost pevný?“ „Před chvílí sem přijel člověk z Rotterdamu na bruslích,“ řekl hospodský. „Ukaž nám ty saně!“ V průvodu šli všichni námořníci za hospodským, který jim v kolně ukázal velké zelené saně s korbou. „Co budou stát ty staré necky?“ zeptal se Harmen. „Tolar.“ - 439 -
„To myslíš asi tak, že k těm saním dostaneme ještě tebe a celou tvou hospodu?“ Hospodský pokrčil rameny. „Nikdo vás nenutí, abyste saně koupili. Laciněji je nedám. Můžete si tam naložit všecko své harampádí!“ „Budiž!“ řekl Hilke. „Saně kupujem!“ Harmen ještě trochu bručel. „No tak,“ povídal, „víte co, hoši? Půjdu do Dordrechtu a seženu nějaké staré brusle. Potom potáhneme saně! Poslyš, lichváři, půjč mi brusle do Dordrechtu. Než se omšíš, budu zpátky.“ Hospodský zabručel, šel zas do kolny a dal Harmenovi rezavé brusle. Harmen, vzdychaje radostí, si je připjal, uháněl pryč a skočil na led. Aby ukázal, že ještě nezapomněl bruslit, udělal osmičku, pak se sehnul, dal si ruce do kapes a hnal se proti větru k Dordrechtu. Ostatní vešli do hostince a vypili ještě džbán vína, aby jim nebylo zima. Točila se jim hlava a byli ospalí. Padal už soumrak. „Musíme tu přespat,“ pravil Gerretje. „Nebo má někdo chuť vletět někde do díry v ledě?“ Rozhlížel se, když se ukázalo, že nikdo není milovníkem ledových děr, začal s hospodským vyjednávat o ceně noclehu. Konečně se shodli na osmi sluivrech za nocleh s večeří a s džbánem španělského vína. Za tmy přijel Harmen, s rancem bruslí na zádech. „Při tom se člověk hezky zahřeje!“ zvolal, škrábaje se na břeh. A s bruslemi ještě na nohou vběhl do výčepu. „Dnes v noci musí ještě trochu mrznout, protože led praská jako čert a já jsem viděl, jak se dva probořili!“ Zatímco si námořníci rozdělovali brusle a zkoušeli je na podlaze posypané pískem, přišel hostinský s pánví a rybami. Z jídla se kouřilo. Jak jim chutnalo! Námořníci vylizovali pánev, jako by se byli týden postili. „Tys to rychle pořídil, Harmene!“ chválil Gerretje. „Copak jsi zaplatil za to staré železo?“ „Za staré železo?“ zeptal še Harmen uraženě. „Umíš-li trochu bruslit, bude rez pryč, sotva se dvakrát odrazíš. Zaplatil jsem tři stuivry za kus.“ „To je moc!“ pravil kterýsi šetrný strejc. - 440 -
„Vždyť je ode mne nemusíš kupovat,“ řekl Harmen. „Jdi si pěšky, je-li ti to milejší.“ „Ale jdi!“ chlácholili ho ostatní. „Chcete-li dělat vlnobití, dělejte je suchozemským krysám, pak se do toho dáme všichni!“ Večer u kamen vyprávěli sedlákům z okolí nejsmělejší dobrodružství a lhali, až se jim od úst prášilo. Když se sedláci pozdě v noci vraceli trochu podnapilí domů, strašili jim v hlavě tygři, krokodýli, obrovští hadi a lidojedi, takže se dva z nich, kteří se vedli pod paží, skulili do kanálu. Naštěstí tam byl led tvrdý jako kámen. Za kuropění si námořníci přivazovali v rákosí brusle. A s krajícem chleba v hrsti vydali se na led; kolem pasu měli uvázaný provaz, za nějž táhli saně, a ty letěly jako pírko po zamrzlé hladině. Padde seděl s Jobkem na saních a oba se třásli zimou. Pro ně Harmen brusle nepřinesl. Jak dnes v noci mrzlo! Led byl černý jako smůla a byly v něm bílé bubliny. S větrem o závod hnal se hlouček námořníků dál, a když saně poprvé zahnuly, naklonily se a vrazily do sukovité vrby na břehu. Jobkovi se zježila srst a Padde, jehož zelenomodrý obličej strachem zfialověl, zařval: „Hola! Trochu. pomaleji!“ Ale námořníci neslyšeli. Bylo jim tak příjemně teplo! Jeli čím dále tím rychleji. Za slabou půlhodinku byli v Dordrechtu. Koupili si chleba rovnou z pece a kousajíce uháněli dál – teď k Rotterdamu. U Ijsselu zahnuli napravo a už před polednem byli u Gouwy. Byl překrásný slunný zimní den a Gouwa se hemžila bruslaři. „Hu – hu!“ křičeli strejci zdaleka, aby jim bruslaři uhnuli. Ruku v ruce uháněli po ledové pláni a saně poletovaly stejně vesele na všecky strany. Nemohli si stěžovat, že jim suchozemské krysy neuhnuly. Každý, kdo viděl, jak se vynořil hlouček neotesaných chlapů se saněmi, ustoupil opatrně stranou a díval se vesele na divokou chásku a na tlustého, ustrašeného, skrčeného chlapce v saních a na hubeného psa s ježatou srstí, který chvílemi vyzpěvoval své hoře a touhu po slunné Sumatře. Jeli po Gouwě, po Aaře, Drechtu a přijeli k řece Amstlu. Tam jim kynuly dívky a strejci mávali čepicemi a křičeli „Hurá!“, protože se - 441 -
jejich životní síla musila nějak vybouřit. Hrome, ještě než se setmělo, vjeli se saněmi do Amsterodamu! Gerretje tam měl starou tetu; ta bydlila blízko Ij, a jistě ráda pohostí a uloží Gerretje a jeho kamarády. Za tři hodiny marného jezdění sem a tam našli konečně tetu. Gerretje zaklepal na dveře. „Teta je trochu lakomá, ale mě má ráda.“ Teta se však dívala všelijak, jen ne vlídně. Vystrčila stařeckou hlavu v čepci s bílými krajkami, vykoukla z okénka, a když spatřila drahého příbuzného s dvaceti kamarády, zeptala se ječivým hlasem: „Co tu chcete?“ „Dobrý večer, tetičko!“ pozdravil Gerretje. „Mohla byste nás vzít dneska na noc? Jsem Gerretje, váš synovec, a tohle jsou moji přátelé.“ Teta chvíli přemýšlela. „Odkudpak přicházíte?“ otázala se. „Z Východní Indie,“ řval Harmen nahoru. „Rovnou z Východní Indie, tetičko!“ „Snad ne na bruslích?!“ „No jistě! Na bruslích!“ volal Gerretje. „O tom bychom vám mohli vyprávět, tetičko!“ „Nuže,“ řekla teta, „ty můžeš jít dál, protože jsi můj synovec.“ „A ostatní ne?“ zeptal se Gerretje smutně. „Jen si pomyslete, tetičko, jakou cestu máme před sebou! Aspoň nám dejte něčeho zavdat! Jsme napolo zmrzlí!“ „Nemám nic doma,“ prohlásila teta. „Ale o kousek dál je hostinec U tlustého prasete – tam se můžete také dobře vyspat.“ „Tetičko, vy jste zas lakomá!“ naříkal Gerretje. „Jen mě pusťte a já budu hledat. Jistě někde najdu nějakou lahvičku. Vždyť vy sama také nepohrdnete!“ „Povídám ti, že nemám nic doma!“ řekla teta jedovatě. „Tak dobrá, stará čarodějnice!“ rozzlobil se Gerretje. Okno se přibouchlo. Gerretje chtěl bušit do dveří, ale námořníci ho chlácholili. „Pojď, Gerretje, nejez se; ať jde teta i s kořalkou k ďáblu.“ „To mám pěknou tetičku!“ žaloval Gerretje zarmouceně. „Kupředu!“ řekl Harmen. „Půjdeme k Tlustému praseti. Harmen platí.“ - 442 -
Tak šli v průvodu podle kanálu do hospody, ale tam se ukázalo, že je noclehování drahé. Několik námořníků chtělo jet v noci dál, ale většina neměla moc chuti; vylévali si tedy zlost na Gerretjově lakomé tetě a chtěli také něco nalhat stálým hostům v hospodě. Ale chytří Amsterodamci jim tak hned nevěřili. Byl mezi nimi jeden, taková suchozemská krysa, která jistě nikdy nebyla ani na veslařské lodici, a přece se vychloubala, jako by všecek svůj život strávila na plavbách do Východní Indie. Ten ošklivý skokan věděl všecko navlas a sotva je pustil k slovu. Se zármutkem v srdci šli opálení námořníci na kutě; mrzeli se, že je vytlačil z bojiště takový vypelichaný škrabák. „Bude tát,“ řekl Hilke. „Vítr se obrátil k jihu.“ Když příštího jitra vystrčili makovice z okna v podkroví, uviděli na ledě velké kalužiny. „Promáčíte si nohy!“ prohlásil Gerretje. „Ostatně za několik hodin jsme doma.“ Doma… To slovo pronikalo do srdce. Dnes musí vykonat řádný pochod! Padde se díval povážlivě, když slyšel o tom plánu. „Pojedete-li ještě divočeji než včera, překotíte celou tu kocábku!“ řekl starostlivě. „Ale! Sedí si to celou cestu pěkně v saních, a ještě vede řeči!“ hubovali strejcové. Když posnídali a vypili vřelou kávu, účtoval Harmen s hospodským. Ten je podle všeho pořádně oškubal – to už byl takový zvyk: námořníci nekoukají na nějaký ten stuiver! „Nebezpečné cestování při tomhle mokrém počasí!“ prohodil hospodský, shrabuje peníze. „Ano, ty se staráš, abychom zůstali nasuchu, ty zloději,“ obořil se Harmen zlostně na hostinského. A pak zas jeli šílenou rychlostí dále. Uháněli vodou tak rychle, že byli mokří od hlavy až k patě. Nikde neuzřeli ani jediného bruslaře. Tu se to přihodilo. Když zahýbali na řeku Zaan, zahnuli příliš prudce, saně vrazily do břehu, letěly zpět po ledu, takže bruslaři, kteří byli nejvíce napravo, se převalili; pak saně narazily na druhý břeh, právě na přístavní lávku u mlýna, a už ležely na oblázcích.
- 443 -
Jobek se vyšvihl na břeh; Paddovi naskočila obrovská boule; truhličky se rozlétly po ledu. „To jsou mi nějaké saně!“ huboval Gerretje, který si také pořádně sedl a teď se přiloudal, drže si zadnici. „Ublížil sis, Padde?“ „Jak by ne!“ naříkal si chudák chlapec, ještě všecek bílý leknutím. Mlynář vyšel ven, krk měl zabalený do vlněného šátku, ruce v kapsách, a pozoroval tu příhodu. „Krindapána,“ filozofoval, „vy jste jistě jeli trochu divoce! Jedete do Hoornu. Tam se po saních nedostanete!“ „Proč ne?“ zeptal se Gerretje vyzývavě. „Každý si ponese svou truhličku sám, hoši!“ „To si můžete nést rakev,“ řekl mlynář. „Dál je led plný děr a na ledě je voda, ani je neuvidíte. Ale víte co? Vezměte si můj vůz!“ „Ano, a potom platit, až budeme šilhat!“ pravil Harmen. „Jak jsi na to přišel?“ zeptal se mlynář. „Pojedete zadarmo!“ A obraceje se zvolal: „Honzo! Zapřáhni koně!“ „Ano, táto,“ zaznělo ze mlýna. „Člověče,“ zakoktal Harmen u vytržení, „ty bys patřil do zlatého rámečku!“ Mlynář se smál. „Naložte si truhličky a jděte do mlýna. Moje žena napekla na Silvestra vánočky s rozinkami.“ „Hrome, vždyť dneska je jedenatřicátého prosince!“ pravil Hilke. „Do večera budete jistě doma,“ pravil mlynář. „My ne,“ řeklo několik námořníků. „My musíme ještě dál, do Enkhuizenu.“ „Tak dlouho nemohu být bez vozu,“ řekl mlynář, „a zítra ráno musí být chlapec také doma; ten pojede s vámi a přiveze vůz zpátky. Bude tam pro něho někde nocleh?“ „U Stříbrné kotvy,“ řekl Harmen. „Na mé útraty.“ , Pojďte tedy dál. Odkud vlastně jdete?“ „Z Východní Indie!“ „Co to povídáte! A ten pes?“ „Ten pochází z Pulupulupači,“ řekl Harmen. „Tomu je taky asi hodně zima,“ pravil mlynář. „Podívejte se, jak se třese!“ - 444 -
Vešli do mlýna. „Ženo, vedu ti několik Javánců!“ zvolal mlynář vesele. „Jen pojď klidně sem, nekoušou, leda vánočku!“ Žena, usměvavá, boubelatá mlynářova družka, přišla s vánočkou, z níž se kouřilo, a podle všeho se Javánců vůbec nebála. – „Chcete žitnou, nebo borovičku?“ zeptala se. Vánočka chutnala znamenitě. Zrovna se rozplývala v ústech. Pak to zapít kořalkou a na to ještě koláč polévaný cukrem. Mlynář a jeho vlídná žena se jen smáli a námořníci se cítili jako doma. „Pojďte, hoši,“ řekl Hilke, „chceme-li za světla dojet do Hoornu…“ Musil je několikrát upomínat, než se zvedli. „Podívej se!“ řekl Gerretje, povzbuzený mlynářovou pohostinností, „tenhle papoušek je tvůj. Umí říkat ‚Hrome!‘, ale kdybys ho huboval, štípne tě.“ Tu Harmenovi připadlo, že by měl nechat mlynáři na památku opičku. Když však otevřel klec, ležela opička studená a ztuhlá na podlaze. Všichni ztichli. – „Tomu nerozumím,“ řekl Harmen, „vždyť včera byla ještě čiperná jako rybička!“ „Ubohé zvíře!“ řekl mlynář. A tu mu dal jiný námořník opičku, která ještě nepošla. „Pověsím klec u ohně,“ sliboval mlynář. „Čím blíž, tím líp,“ pravil Harmen. „Opice si bude myslit, že je na Jávě.“ A pak vylezli naši přátelé do vozu po mnohém přání šťastného Nového roku a po mnohém stisku rukou. Na západě bylo nebe růžové. Věstilo sníh. „Jsi dobře oblečen, Honzíku?“ zeptal se mlynář. „Ano, tatínku,“ odpověděl červenolící tichý, vypapaný hoch s vlasy jako sláma, které mu vylézaly zpod čepice. Seděl na kozlíku, drže opratě v ruce. „A máš lucernu? Za chvilku bude tma.“ „Ano, tatínku.“ „A máš v lucerně olej?“ „Ano, tatínku.“ „A máš s sebou chléb? A měšec?“ „Ano, maminko.“ Při každé odpovědi hoch kývl a díval se snivě před sebe. „Honzík pamatuje na všecko!“ chválil ho mlynář. - 445 -
- 446 -
Vůz se rozjel. Námořníci mávali o všecko pryč čepicemi a křičeli hurá! Mlynář a mlynářka mávali také. Začalo pomalounku chumelit; za chvíli byl pohostinný mlýn jako bledý přízrak v šedivém vzduchu. Námořníci seděli těsně vedle sebe ve voze, který napřed hrozně drkotal, ale pak ponenáhlu jel docela tiše sněhem. Jobka si vzali mezi kolena. Ještě dnes večer budou doma! Ani tomu nemohli uvěřit! Padde a Hajo se dívali na sebe s tichým štěstím; Harmen mlčky pohlížel na dno vozu. Najednou strčil Hajovi hrst zlaťáků do ruky. „Raději to odevzdej ty,“ řekl a vzdychl. „Co?“ „Odevzdej peníze Lojzíkově mamince. Bydlí na Tržišti.“ A když viděl Hajovo váhání, dodal: „No tak mi to udělej. Jdi tam se svou matkou.“ „Podívejte se, jak ten chlapec pěkně jede!“ chválil kterýsi námořník. Gerretje přisvědčil. „Hodný hoch a… milý hoch!“ „A ta herka se taky žene na plné plachty!“ „No ovšem!“ dotvrdil Gerretje. „Honzíku, nech mě chvíli kočírovat!“ Hoch neodpověděl, neobrátil se, jen zavrtěl hlavou. „Myslíš si, že neumím zacházet s koňmi?“ zeptal se Gerretje. „S tímhle ne,“ řekl hoch. Gerretje se rozzlobil. „No tak, trhni z kozlíku!“ „Gerretje!“ káral ho Hilke. „Vždyť ten hoch dobře řídí.“ „Neříkám, že ne, ale chci si zakočírovat. Uhni, usmrkanče! Dolů z kozlíku!“ Hoch znovu zavrtěl hlavou a neobrátil se. „Hrom do toho!“ nadával Gerretje. Nyní se hoch obrátil a zastavil koně. „Budeš-li mě zlobit, nechám koně stát, a pak můžeš stokrát volat vjé, kůň půjde, jen když já budu chtít.“ „Dej přece pokoj, Gerretje,“ bručeli ostatní. Gerretje cosi zahučel, sesunul se na podlahu vozu a díval se zuřivě před sebe. „Vjé!“ zvolal hoch na kozlíku. A kůň se zas rozjel.
- 447 -
Když projížděli vesnicí, dali se námořníci do zpěvu a mávali čepicemi. Sníh padal stále hustěji. Kola se zarývala hlouběji do bílé cesty a vrby se zkroucenými kmeny se černaly podle žlutohnědých kanálů. „Bude ještě víc chumelit!“ pravili námořníci. Když už ochraptěli zpěvem, hleděli přes bílá pole a podivuhodná krása padajícího sněhu pronikala jejich námořnickými dušemi. Konečně… viděli dobře?! Na severovýchodě něco prosvítalo… Známý obrys velké věže hoornské. Byli jako blázni! Divoce šílíce radostí začali na voze tančit, padli si do náručí. „Hurá! Hip! Hip, hurá!! Hurá!“ Za čtvrt hodinky vjeli západní bránou do Hoornu, mávali, vyhazovali čepice do vzduchu, ječeli a křičeli: „Přijíždíme z Indie!“ volali na udivené chodce a zvedali klece s papoušky a s opicemi. Za chvíli měli velký doprovod. „Zastav! Tamhle jde můj bratr! Korneli! Zastav přece! Korneli! Držte hubu, hoši!“ A strejc i s truhličkou a s papouškem vyskočil z vozu a uháněl velkými skoky k bratrovi. Ostatní viděli, když se kymáceli dál po hrbolatém dláždění, jak si bratři padli do náručí… Na velkém tržišti se vůz zastavil; všichni vyskočili, tiskli si ruce a vlekli své krámy sněhem domů. Když osaměli, ustoupila radost, zračící se na jejich tváři, starostlivému výrazu. Bude-li pak doma všecko v pořádku?! Tu stál Hajův domek! Býval vždycky tak malý? Hajo sotva dechu popadal, když otvíral nízké dveře a vcházel dovnitř. „Mami! Mami!! Maminko!!!“ Už byl v její náruči. V náruči maminčině. A oba vzlykali a smáli se a líbali a tiskli se k srdci. Bývala jeho maminka vždycky tak malá a tak útlá? Jak byla něžná! „Maminko! Maminko drahá!“ „Petře! Hochu drahý!“ Matka vzala Petrovu hlavu do rukou, chtěla se mu podívat do tváře, ale pak se dala zase do pláče a do smíchu a pokryla ji polibky. Nemohla říci nic jiného než: „Synku! Drahý synku! Jsi tu zas? Jak je to možné? Petříčku…“
- 448 -
Ze zadní jizby přiběhly ostatní děti, udivené a nevědoucí, co mají dělat. Hajo vyskočil, přitiskl je k srdci a nevěděl, na koho se má dříve dívat a komu má dát dříve hubičku. „Aničko! Martičko! Jak jste vyrostly! Ach, to mám radost! A Dorisi! Ty už mě neznáš? Ty už neznáš Petra?“ Hajo si klekl k Dorisovi, který stál v koutku všecek ohromený a hleděl udivenýma očima na Haja. „Kde… kdepak máš slona?“ zakoktal Doris. Hajo ho zlíbal ze všech stran. „Ještě mě zná! Tady, tady je slon!“ Hajo vyskočil, rozhlížel se u vytržení, zas padl matce okolo krku a ta se na něho dívala zářícíma očima. Pak honem otevřel truhličku a vyhazoval páté přes deváté. „Tumáš!“ zvolal a po tvářích mu tekly slzy jako hrachy. „Tumáš, Aničko! To je tvá panenka! S čínskýma očima – není krásná? A tady je vějíř! Pro tebe, Martičko! Jen k němu čichni, voní nádherně! Maminko! Budu se učit na kormidelníka! A jednou budu kapitánem! Kdopak chce náramek? A podívej se, Dorisi! Co? Cože to mám? Cože mám pro tebe?“ – Hajo lezl po kolenou k Dorisovi, objal ho a držel mu před očima malého bílého slona. „Podívej se, jaký má chobot! A jaké kly!“ „A... lidožrout?“ zeptal se Doris, hledě na slona s radostným výrazem v kulaté dětské tvářičce. „Lidožrout? Tady je lidožrout! Haf! Haf!“ A Hajo se zatvářil jako lidožrout a chňapal po Dorisovi, jenž, směje se radostí, utíkal k Aničce, která ho vzala do náručí. Hajo je oba objali „Aničko! Jaké je z tebe velké děvče!“ „Myslíš, že zůstanu pořád stejně maličká?“ zeptala se Anička. „Ty jsi taky vyrostl! Není-liž pravda, maminko?“ Matka přikývla, ale ještě nemohla mluvit. A když se jí Hajo znova vrhl do náručí, zase zavzlykala. „Dobrý hochu… nezlob se, že ještě pláču! Jsem tak ráda, že ses vrátil! Přišlo to všecko tak znenadání. A… měl jsi… měl jsi dobrou plavbu?!“ „Zpátky ano, maminko! Ale Nový Hoorn se potopil!“ „Poto…?“ „Ano! Paddovou vinou. Ale mám peníze, maminko! Podívejte se!“ Plnými hrstmi dával matce peníze do klína. „To je peněz! Dvaasedmdesát zlatých a sedm stuivrů! Mám ještě víc, ale ty jsou pro Lojzíkovu matku. Lojzík umřel cestou na kurděje…“ - 449 -
A pak začal Hajo vyprávět. Prozatím jen trhavě, úryvkovitě. O požáru lodi, o plavbě na jole, o Dolimě, o pardálovi, o kouzelníku Pa-Samirovi, o pramici a že má přijít ke kapitánu Bělici do Amsterodamu. – Když tak rozčileně a.zmateně vypravoval, ozvalo se najednou klepání. U dveří stál Padde. „Padde!!!“ Také toho milého tlouštíka Hajova matka objala a políbila. A Padde sám vzlykl, jako by Hajova matka byla také jeho maminkou. „Chlapče, tys nadělal matce starostí!“ „Přinesl jsem jí pětašedesát zlatých a sedm stuivrů,“ řekl Padde. „Vzkazuje, přijdete-li dneska večer k nám, Martička také – dobrý den, Martičko! Jak jste všichni vyrostli! U nás doma taky! A narodila se nám ještě jedna sestřička!“ „Jsou doma všichni zdrávi?“ zeptal se Hajo. „Všichni. Jen můj tatínek… ten se před půl rokem utopil.“ V jizbě zavládlo ticho. Padde nabral zhluboka dech a zakašlal. „V kanále za Jižní hrází,“ řekl potom. A náhle sklopil hlavu a pravil tvrdě, jak nikdy nemluvíval: „Svou vinou. Byl zas opilý. Ten… ten… opilec!“ „Padde,“ řekla Hajova matka jemně, „nemáš takhle mluvit o otci.“ Padde zavrtěl zlostně hlavou. „Proč bil maminku? A proč propíjel všecky peníze? A prodával nábytek?“ „Ale… ale vždyť je po smrti, Padde.“ Padde jako by s něčím zápasil. Hajova matka vstala se smutným úsměvem, vzala Padda do náručí a políbila ho. „Jen řekni mamince, že přijdeme.“ A Padde s pláčem odešel. „Teď, milý hochu,“ řekla Hajova matka, „teď musíme jít. Máš… máš u sebe peníze od zemřelého přítele? Nepřineseme veselou zprávu, chlapče, ale… musíme to vykonat.“ Šla ke skříni a přehodila si vlňáček. Za chvíli kráčel Haj o ruku v ruce s matkou po ulici. Přituleni k sobě šli zasněženým Hoornem. „Drahý hochu, jak jsi vyrostl…,“ vzdychala matka. „Vždyť já se musím na tebe dívat vzhůru!“ - 450 -
„Však už je mi šestnáct, maminko! To ten čas uběhl!“ Matka se usmívala. „Neubíhal vždycky stejně rychle, Petře.“ Pak zmlkla, jako by byla duchem nepřítomna. Hajo nesl peníze Lojzíkově matce v šátku. Smrákalo se. Světlá okna zářila na sníh. Z růžově šedého nebe stále chumelilo. U váhy uviděli dvě známé postavy. Harmena a Gerretje s truhličkami na ramenou. Gerretje nesl kromě toho ještě Harmenovu vodní dýmku a Harmen tiskl pod levou paží drahocenné housle. Jobek cupital mezi nimi a zvedal opatrně nož-ky. „Ahoj!“ zvolal Hajo. Obě postavy se zastavily. „Hola, Hajo!“ „Kampak jdete?“ zeptal se Hajo. „Byli jste už doma?“ „Ovšem,“ odpověděl Harmen, pohlédnuv váhavě na Hajovu matku. „Ale naši se přestěhovali! ‚Sousedi povídají, že do Alkmaaru. Jdeme tedy napřed ke Stříbrné kotvě!“ „To je tedy Harmen, maminko!“ řekl Hajo pyšně. „Ten se mnou zabil toho pardála… však víte.“ Hajova matka podala Harmenovi ruku. „Harmene, děkuju a za všecko, cos udělal pro mého synka! Za všecko, rozumíš, za všecko ti děkuju!“ Harmen upadl do rozpaků. „To je maličkost, paní… – Nu ano, mohlo to tenkrát špatně dopadnout. Když si vzpomeneme na chudáka Eldoorka… Jdeme teď povědět jeho děvčeti u Stříbrné kotvy, co se s ním stalo.“ „Chudák děvče!“ vzdychl Gerretje. „To bych řek,“ přisvědčil Harmen truchlivým hlasem. Odvraceje pohled, udeřil na černou schránku na housle a zakašlal. „Hilke šel k svému děvčeti – ten byl v devátém nebi.“ „No, ti se láskou snědí!“ zubil se Gerretje. „Podívejte se, maminko, tohle je Jobek! Ten byl také s námi na Sumatře!“ „Chudák pes!“ řekla Hajova matka, když se Jobek skrčil u Harmenových nohou. „Však on si tu zvykne!“ uklidňoval Harmen Hajovu matku.
- 451 -
„Teď sbohem, paní! Adié, Hajo!“ – A trojice chvátala přes liduprázdné tržiště k Stříbrné kotvě… Lojzíkova matka, bledá, hubená malá žena s velkýma trpitelskýma očima, přijala mlčky stříbrňáky a schovala je do staré odřené skříně. „Bála jsem se toho…,“ to bylo všecko, co řekla. Když ji Hajova matka políbila, rozplakala se. Tak slavili ještě všichni Silvestra v Hoornu. A námořníci, kteří měli jít zítra ráno do Enkhuizenu, seděli u krbu se svými kamarády a pomáhali jim prášit. Venku ustavičně padal sníh; kladl se na městečko jemně jako něžná matčina ruka…, jako by chtěl pokrýt leckteré zející rány… O půlnoci se rozlehlo nad sněhem dvanáct úderů, ozvaly se důvěrně jako dobří rádcové. Tu hledala ruka ruku a stiskly se v hluboce procítěné radosti.
- 452 -
VYSVĚTLIVKY SLOVA JMEN
A
VÝSLOVNOST
CIZÍCH
Výslovnost (v hranatých závorkách) uvádíme tam, kde se liší od psané podoby slova. Antikvou tištěné samohlásky jsou přízvučné. Není-li přízvuk označen, je přízvučná první slabika. Aara [ára] Albrolhos [abrojos] Alkmaar [alkmár] Amsterodam [ amsterdam ] Bagijnesteeg [bachejnestéch] bachně treska, mořská ryba Bantam někdejší významný přístav na ostrově Jáva Barents Willem holandský mořeplavec, který prozkoumal vody ledového moře na severu Evropy (1550-1597) Berentszoon Folkert [bcrctszóň] Berger Boot [berclir bót] Block Adriaen Maertszoon [blok adrián můriszón] Bontekoe Willem Ijsbrantszoon [bonlekú wilem ejsbraszňn] Bonžúr - 453 -
z francouzského „bonjour“, dobrý den Cannegieterová Truitje [kanechíterová trjtje] Celebes [selebes] cent [sent] holandská mince Cocs [koks] Coen Jan Pieterszoon [kún jan pílrzón] čnělka prodlužujíc! část lodního stožáru Doedeszoon Diede [dúdeszón dýdc] Dries [ dris ] duffl [dyf] teplá vlněná látka duinkerst! piráti [dejnkerhí piráti] v sedmnáctém století bylo francouzské m ě s t o D u n k e r q u c [den-kerk] s í d l e m p i r á t ů , kteří jako nepřátelé holandského a anglického obchodu požívali ochrany státu; slovo „duinkerští“ je převzato z holandského znění jména města duit [dojt] drobná holandská mince Duiveland [dójfeland] džimat amulet, magický předmět, který měl majitele chránit před zlými duchy Enkhuizen - 454 -
[enkhejzen] eskorta ozbrojený doprovod Frísové západogermánský kmen sídlící na ostrovech a na pobřeží severně od Holandska; jeho nářečí se již značně podobá angličtině a holandštině galeje námořní veslice, jejichž posádku, veslaře, tvořili zpravidla vězňové a zajatci gamelan indonéský orchestr melodicky znějících bicích nástrojů; zpravidla doprovází lidové tance garnát jedlý mořský rak Geert [chért] Gerretje [cheretje] Geuzové [chezové] bojovníci za svobodu Holandska, kteří v druhé polovině 16. století zahájili boj proti španělské nadvládě Geverts [chefrtsj Gijs [gejs] Gouwa [chouwa] gracht [chracht] průplav Groote Oost [chróle óst] Hallandsch Diep [holans dýfi] Hoorn [hórn] van Hoorn Piet Ifan hórn ,’iit] Ijsbrant - 455 -
[ejsbranl] Ij lejl Ijssel [ejsl] Janszoon [janszón] Jeroensteeg [jerúnstécli] jola malý plachetní člun kaleidoskop kukátko, v němž se v zrcadlech skládají barevná sklíčka do zajímavých obrazců kampong indonéská vesnice Kapverdské ostrovy doslova „Ostrovy zeleného mysu“ Klaas [kláš] van Kniphuyzen Harmen [van knyphejzn] kohoutí zápasy dosti surová zábava v některých východních zemích; boj cvičených kohoutů končí často smrtí soupeřů košová plachta druhá nebo třetí plachta zdola kris zakřivená, těžká malajská dýka Leen [lén] Lisjens Harmen [lejsjens] loket stará délková míra, asi půl metru Mastgat / mstchat ] Mietje [mít je] Mys zde se myslí mys Dobré naděje Neliš [neli] Neptun římský bůh moří a vod - 456 -
nosec část lodní přídě oranžová a modrá barvy někdejší holandské vlajky Overflakkee [ofrflaké] platejs mořská ryba, která má téměř ploché tělo plískavice delfín, savec žijící v moři Plymouth [plimes] Podkal směs sladké a slané vody při ústí řeky do moře rádža indický panovník rašelinové cihly rašelina, kterou lze topit jako uhlím, se odřezává a skladuje ve velkých cihlách rejda otevřený přístav Reunión [reinyjon ] Rol [rúl] roh proti mlze za mlhy se troubilo na starých plachetnicích na roh, dnes se lodi zabezpečují před srážkou sirénami nebo radarem Rooden Steen [róden stén] Rotterdam [rotrdam] druhé největší holandské město sarong malajský oděv Sijbrandt [sejbrant] - 457 -
Sijtje [sejtje] Stavaren [stafaren] Steven Duffel [stéfn dyfl] stradivárky vzácné housle zhotovené starým italským mistrem Stradivarim stuiver [stejfrj holandský peníz Sumatra ostrov, který dnes nazýváme Ándalas Sundský průliv průliv mezi ostrovy Jávou a Andalasem (Sumatrou) šagrénová kůže ozdobná kůže s hrbolatým povrchem (koňská nebo oslí) šalupa člun skuta široký člun termiti nesmírně žravý hmyz, který podobně jako mravenci žije ve společenstvech; termiti dovedou v krátké době rozhlodat i pevnou dřevěnou stavbu tjalk pobřežní plavidlo Thijszoon [lejszón] treska mořská ryba; její maso se u nás prodává pod názvem „rybí filé“ Trista da Cunha [kuna] ostrov pojmenovaný po portugalském plavci tuan - 458 -
pán uzel rychlost jedné mořské míle (1852 m) za hodinu vaznice podélná výztuha lodního tělesa velestožár hlavní stožár na plachetnici Vilém Nasavský V ůdce holandského boje proti španělské nadvládě Vlissingen [flisingen] Volendam [folendam] Volkerak [folkerak] Voss [fot] vratidlo kolo na svislém hřídeli vratiplachta plachta, jejíž ráhno není na stěžni upevněno uprostřed, ale jedním koncem; běžná zejména na menších lodích; velké plachetní lodi mívaly jen pomocné vrati-plachty Východoindická společnost mocná holandská obchodní společnost, která organizovala dobývání východních zemí a jejich vykořisťování; stejnou úlohu hrála také anglická východoindická společnost wajangy (také vajangy) loutky vedené zdola hůlkami Waag [vách] Zaan [zán] zátylek část lodní zádi Zierikzee - 459 -
[zírikzé] Zijpon [zejpon] van Hoorn Piet [fan hórn pít]
- 460 -
OBSAH VITR FOUKÁ OD MOŘE................................................................. 6 ZÁPAS................................................................................................ 9 KAPITÁN BONTEKOE .................................................................. 17 MATKA............................................................................................ 21 SLAVNÉ LOUČENÍ ........................................................................ 24 PADDE VYPROVÁZÍ PŘÍTELE.................................................... 37 PADDE HLEDÁ SKLEPMISTRA .................................................. 47 V PODPALUBÍ ................................................................................ 57 O SILVESTRU................................................................................. 66 BOUŘE............................................................................................. 77 PADDE SE UČÍ MLUVIT BŘICHEM............................................ 85 PADDE SE DÍVÁ KUKÁTKEM DO MLHY................................. 96 ROLF .............................................................................................. 100 PŘI MĚSÍČKU ............................................................................... 107 ZABRALA ..................................................................................... 108 BEZVĚTŘÍ ..................................................................................... 113 ALBATROSI.................................................................................. 118 OBÁVANÝ NEPŘÍTEL ................................................................ 126 NOČNÍ PLAVBA V ČLUNU ........................................................ 132 ROH HOJNOSTI............................................................................ 141 NEZNÁMÁ ZVÍŘATA.................................................................. 150 SMĚNNÝ OBCHOD...................................................................... 161 NOSÁČŮV VYSTŘEL .................................................................. 169 HOŘÍ! HOŘÍ! ................................................................................. 181 V ČLUNECH.................................................................................. 190 ŽRALOCI ....................................................................................... 196 JOBEK III....................................................................................... 200 SUMATRA..................................................................................... 205 VE VESNICI DOMORODCŮ ....................................................... 212 OPUŠTĚNI ..................................................................................... 223 POUTNÍCÍ...................................................................................... 232 PADDOVY KALHOTY ................................................................ 236 KOČIČÍ PELECH .......................................................................... 244 TABE!............................................................................................. 250 - 461 -
PADDE JE V PRACHU................................................................. 257 DOLIMA ........................................................................................ 261 BOJ O DOUPĚ ............................................................................... 269 PRŠÍ, PRŠÍ ..................................................................................... 279 SI-KAMPRET ................................................................................ 287 SALEJMAN PÍSKÁ NA FLÉTNU................................................ 293 HARMEN NAJDE KŮZLE ........................................................... 301 PA-SAMIRA, KOUZELNÍK ......................................................... 308 ÚTĚK.............................................................................................. 317 BIVAJAK ....................................................................................... 324 NEBEZPEČNÁ CESTA................................................................. 329 HARMEN A PADDE NA LOVU RYB......................................... 333 DOLIMA TOUŽÍ PO DOMOVĚ................................................... 341 PADDE SE SETKÁ S LIDOJEDEM............................................. 344 OČAROVANÝ VOR ..................................................................... 351 JOBKŮV OBJEV ........................................................................... 360 HARMEN VYFOUKNE PLACHTU............................................. 365 NA ŠIRÉM MOŘI.......................................................................... 370 JÁVA .............................................................................................. 377 PRVNÍ SHLEDANÍ ....................................................................... 383 NA LODI KAPITÁNA BĚLICE.................................................... 390 Z LODI NA LOĎ ........................................................................... 395 S GERRETJEM U LOA-HOK-SENA ........................................... 408 PASÁR MALÉM............................................................................ 421 NÁVRAT DOMŮ .......................................................................... 433
- 462 -
Řídí Eva Dolejšová Svazek 28 Johan Fabricius PLAVČÍCI KAPITÁNA BONTEKOEA Ilustroval Josef Novák. Z holandského originálu De Scheeps-jinfens van Bontekoe přeložila Lída Faltová. Vydal jako svou 5202. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1977. Odpovědná redaktorka Tamara Sýkorová. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technický redaktor Karel Krch. Ze sazby písma Baskerville vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku. 30,61 AA (text 28,54, ilustrace 2,07), 31,54 VA. Náklad 55 000 výtisků. 3. vydání. Brožovaný výtisk 28,-; Kčs. 13-803-77 14/64 Vázaný výtisk 33,– Kčs
- 463 -