KŘESŤANSKÉ MATEŘSKÉ CENTRUM MATKY MARKÉTY
HVĚZDIČKA
13 -13 DĚTEM A JEJICH RODIČŮM
Stavíme si hrad z písku Byl krásný letní den. Každé z dětí popadlo své věci, na koupání a plážové hry. Pak všichni nastoupili do autobusu. Jeli dlouho podél mořského pobřeží. „To je nějaká malá pláž,“ řekl Pavel. Byl trochu zklamaný. „Neboj se“, řekla vychovatelka Denisa. „Ještě pořád je odliv. Pláž se určitě zvětší.“ „Myslím, že by bylo dobré, kdybyste teď všichni šli nejdříve do moře, dokud je ještě blízko,“ dodala. Děti se vrhly do vody. Skákaly a divoce stříkaly kolem sebe. Když se dost vydováděly, přepadl je náhle velký hlad. Vyběhly z vody zpátky na pláž, kde už byla připravena malá svačina. „To jsme se proběhli,“ oddechoval Pavel. „Pláž je opravdu velká.“ Děti vyběhly z vody zpátky na pláž, kde se pustily do nachystaných dobrot. Po jídle se vydaly na nedaleký útes, aby si prohlédly malá jezírka na skalnatém povrchu. Pak najednou Denisa dostala nápad. „Budeme si stavět hrady z písku,“ vyhrkla. „Až se zase moře vrátí zpátky, uvidíme, čí hrad vydrží nejdéle.“ Bětka vystavěla ohromný hrad z mokrého písku, ve kterém to bublalo, když do něj ryla lopatkou. Šimon nacpal vlhký písek do kyblíku, vysypal ho a vytvaroval z něj dvě věže. Pavlík usilovně přemýšlel. Našel si kousek skály, která vykukovala z písku, a začal na ní stavět. Byla to namáhavá práce. Písek kolem byl suchý, takže si musel nejdřív donést vodu v kyblíku, aby mu písek držel pohromadě. Pak si všichni hráli s pálkami a míčky. Moře se pomalu začalo valit zpátky. Jako první zatopilo moře hrad, který postavila Bětka. Chvíli to trvalo, protože byl tak velký. Pak přišel na řadu Šimonův hrad. „To je ale škoda,“ říkaly si děti, když se ztratil ve vlnách. „Byl tak hezký.“ Nakonec došlo moře až k Pavlíkovu hradu. Vlny omývaly celou skálu. Postříkaly hrad, ale nedosáhly tak vysoko, aby ho strhly dolů. „Výborně Pavlíku,“ pochválila ho Denisa. „Vybral sis nejlepší místo.“ Vzala mořskou řasu a zapíchla ji na vršek hradu jako prapor. Pak už byl ale nejvyšší čas, aby se vrátili domů. „Ahoj pláži!“ zakřičely děti na rozloučenou. A zelený prapor na Pavlíkově hradu jim ještě zamával zpátky. Požehnej pláž a požehnej moře, Požehnej tobě a také mně, Bože. Požehnej moře a požehnej pláž, S tebou jsme v bezpečí, Ty nás, Bože, znáš. Upraveno a převzato z knihy Příběhy na dobrou noc
ROZHOVOR S DENISOU KLEMSCHEOVOU Denisa Klemscheová je maminkou tří dětí (dcera a dva synové 15, 9, 4), pochází z Velkých Opatovic (rodiště biskupa Josefa Hrdličky) a do Prostějova se přistěhovala v roce 2006. Po ukončení gymnázia v Boskovicích vystudovala VŠ Pedagogickou (obor biologie – výchova k občanství) v Hradci Králové a následně absolvovala magisterské studium Křesťanské výchovy na Cyrilometodějské teologické fakultě, kterou završila doktorátem z filozofie v oboru Náboženská výchova. Je učitelkou pro základní i střední školy a učí náboženství. Její jméno je mimo jiné spjato v naší farnosti s „Dnem kostelů“. Deniso, pověz nám na úvod něco víc o sobě. Moje maminka dost brzy zemřela a byla oblíbenou učitelkou a pak ředitelkou MŠ ve Velkých Opatovicích. Já za ní často po vyučování chodila a s dětmi prožila spoustu hezkých chvil. Odtud pravděpodobně pochází můj blízký vztah k dětem a to, že s nimi ráda trávím čas, ať už doma v rodině nebo v práci. Zřejmě proto jsem se rozhodla pro studium Pedagogické fakulty. V tu dobu mě bavilo klást si otázky o světě a jeho smyslu a přes hlubší poznání filosofie a biologie (v rámci studia) jsem se dostávala ke studiu teologie. Od roku 2000 jsem začala učit nejen na II. stupni ZŠ dějepis a výchovu k občanství, ale také na I. stupni náboženství. Kromě práce s dětmi a mládeží patří mezi mé koníčky psychologie a francouzština, baví mě jezdit na kole, plavat, v zimě lyžovat. Ráda vnímám krásu a velikost přírody v nepatrných obyčejných věcech kolem mne. Také občas kreslím suchými pastely krajinky, blízký je mi styl C. Moneta a čtu knížky, když mi na to zbyde chvilka, protože práce kolem rodiny je vždycky dost. „Noc kostelů“ zažívá poměrně velkou popularitu, o 'Dni kostelů' ví ale málokdo. Jak vznikla tato myšlenka? S touto myšlenkou jsem se poprvé setkala na vzdělávacím semináři pro pedagogy v roce 2011 na olomouckém Arcibiskupství. Přesnější název je Noc kostelů pro školy, ale protože probíhá ve dne, používá se i toto označení. Základní myšlenkou je seznámit nevěřící děti i jejich učitele s prostředím kostela a ukázat jim, že je to místo, kde i oni mohou najít příjemné teplo domova. Tomu odpovídá také metodika, která děti nenásilnou formou uvádí do poznání tajemství tohoto prostředí. Jde o to, aby se děti cítily přijímány a vnímaly, že Bůh má rád i je. Co si z celého „Dne“ odnášíš ty? Musím říci, že všechny evangelizační aktivity jsou velmi krásné a zároveň docela vyčerpávající. Předchází jim především intenzivní modlitba, a to mnoha lidí, kterým zároveň touto formou děkuji, a poctivá příprava materiálů „šitých na míru“ věku dětí. Vždyť nudné povídání by děti určitě nebavilo. Já si z celého dne odnáším velkou vděčnost Bohu, protože vnímám, že se do celé záležitosti vloží a nese ji i hřejivý pocit z nadšených dětských očí. Zpětná vazba dětí a obvykle i učitelek bývá kladná a plná vděčnosti za setkání s něčím, nebo Někým, co zřejmě nepředpokládaly. A já vím, že jsem tu sloužila jen jako Jeho nástroj, což je moje touha. Zdá se, že Noc kostelů se nezdráhá používat metody 'tohoto světa' (velká reklama, celorepublikový marketing). Jak vnímáš Noc kostelů ty? Myslím, že pokud chceme k někomu mluvit, je dobré vždy vědět, jakým jazykem tento člověk mluví. Lidé tohoto světa prostě rozumí určitému druhu řeči, a proto určitá mírná forma „tohoto světa“ je dobrá k tomu, jak je oslovit. Je určité dobré vyciťovat jistou míru „únosnosti“ a kultivovanosti, která by neměla působit spíše odrazujícím a podbízivým způsobem.
Přicházíš i do škol mezi žáky a učitele s tzv. „Vstupy do škol“. Můžeš nám je přiblížit? Se Vstupy do škol s náboženskými tématy jsem se setkala poprvé v roce 2007 opět v rámci semináře pro učitele na Arcibiskupství olomouckém, pochází z Německa a využívá celistvé pedagogiky Franze Ketta. Myšlenka – přinášet křesťanství mezi nevěřící děti na ZŠ - mě jako učitelku a katechetku opravdu nadchla. Začala jsem tedy na ZŠ působit právě s tímto programem a metodiky také doplňovat a vytvářet. Je velmi dobré mít od dětí zpětnou vazbu a vnímat, jestli mi v povídání o křesťanských tajemstvích rozumí a také sledovat, jaké dotazy sami k těmto tématům kladou. Samozřejmě bez modlitby a hluboké víry v Boží pomoc a vedení by sama metodika nestačila, ale v těchto chvílích člověk opravdu může zakoušet Boží blízkost a pomoc, což je pro děti a jejich nevěřící učitele také nějakým způsobem zachytitelné, poznatelné. Utkvěla ti v paměti nějaká situace či myšlenka, o kterou by ses chtěla se čtenáři Hvězdičky podělit? Nejvíce mě ale asi ovlivnila sv. Terezie z Lisieux, o níž jsem psala diplomovou práci. Uvedu tady jednu její myšlenku: „ Prosím Ježíše, aby mě vtáhl do plamenů své lásky, aby mě tak těsně spojil se sebou, aby On žil a jednal ve mně. Cítím, že čím víc roznítí mé srdce oheň lásky, tím víc budu říkat: „Přitahuj mě“ a také duše, které se přiblíží ke mně (k ubohému kousíčku neužitečného železa, kdybych se vzdálila od Božské výhně), poběží tím hbitěji po vůni mastí Milovaného. Čtenářům Hvězdičky přeji léto plné radosti a dobrodružství v Boží blízkosti. Denisa Klemscheová
Z NOCI KOSTELŮ Zahlédl jsem holčičku, jak postává mezi kostelními lavicemi a zaujatě poslouchá přednášejícího. Rodiče z předsíně kostela netrpělivě volají: „Pojď, už jdeme!“ „Nee, já chci ještě poslouchat ten příběh…“, říká dcerka a naslouchá vyprávění od ambonu. Co má moc obracet lidi už po dva tisíce let? Příběhy evangelia. Čemu církev vytrvale naslouchá? Příběhům evangelia. Co inspiruje mnohé věřící? Životopisy svatých a blahořečených. Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích, vyprávěl příběhy. Modleme se za to, abychom měli odvahu vyprávět druhým příběhy, aby příběhy našich životů, které předáváme svým dětem, svým blízkým, bratrům a sestrám v církvi byly příběhy živými láskou, byly láskou živou. Jen tak najdou své posluchače a dotknou se jejich srdcí. Jakýkoliv jiný dotek srdcí našich bližních bez Boží lásky, třeba i s našimi nejlepšími úmysly, by byl jen zraňujícím bodnutím, nebo přinejmenším prázdným dotykem. Honza Svoboda
AŤ VYJDE ASPOŇ JEDNA HVĚZDA Mé první setkání s Bohem nebo spíš s věřícími bylo v mých 16 letech přes moji kamarádku Markétku, která konvertovala asi rok přede mnou. Pozvala mě do kostela, že prý umím hezky zpívat a že bych jim mohla pomoct zpívat žalm. Napřed se mi moc nechtělo, myslela jsem si, že se Markéta asi zbláznila.Vychrlila na mě, jak je to tam fajn, jak je Bůh dobrý a co se jí všechno přihodilo.
Zavedla mě do kostela a představila holkám, tehdy vedla scholu Pavla Dittmanová. Daly mi do ruky žalm a řekly zpívej. Žalm jsem viděla poprvé, ani jsem nevěděla, jak se to zpívá a vůbec, co to ten žalm je .Všechno bylo pro mě nové, kostel, lidi. Vstávalo se, sedalo, zpívalo, klekalo, nevěděla jsem proč. Jediné, co jsem uměla, byla modlitba Otče náš, kterou mě naučila moje babička. Po mši, poté co mi Markéta vysvětlila, že tohle byla mše svatá, jsem jí řekla, že už tam s ní asi chodit nebudu. Za nějaký čas mě ale pozvala zase a já se nechala přemluvit. Už to pro mě nebylo tak cizí, už jsem věděla, do čeho a kam jdu. Holky ze scholy si mě pamatovaly, já skoro nikoho, jen Lenku, která se mou poprvé zpívala žalm. Tak jsem začala každý den s Markétou chodit do kostela. Vysvětlila mi, že s Bohem můžu mluvit jako s člověkem. Tak jsem jednou stála u nás doma ve třetím patře na balkoně po té mši svaté, asi v 19:00 hodin a dívala se na oblohu. Byla úplně zatažená, žádná hvězda a já jsem měla a mám ráda hvězdy. A tak jsem pošetile a bláznivě řekla: „Jestli Bože jsi a existuješ, tak ať vyjde aspoň jedna hvězda.“ Najednou se mraky rozpůlily a vykoukla jedna jediná a zářívá hvězda. Rozplakala jsem se a v tu chvíli jsem uvěřila, že Bůh je. Za rok po přípravě otce Gacíka, tehdejšího prostějovského faráře, jsem přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Z mých kamarádek se později staly řádové sestry Markéta vstoupila k sestrám Boromejkám a Lenka ke Karmelitkám.
Dva dobré anděly mi poslal Bůh do cesty, aby si mě přivedl k sobě. Chvála Tobě Pane. Amen Jana Mariánková
DĚTSKÝ DEN V KRASICÍCH Milí Rodiče a Děti! Jak se Vám líbil dětský den? Jestli se Vám líbil, tak je to dobře, protože to byl Váš den! A mějte se dobře. AHOJ! Maty
MODLITBY MATEK – DOTEK MILOSTI V MEDŽUGORJI Klára Duroňová pochází z Trutnova z křesťanské rodiny ze 4 dětí, s manželem Martinem (konvertitou) mají 3 děti (Samuela, Amálku a Rozálku). Ráda čte, lyžuje, navrhuje bytové interiéry a natírá. Její muž o ní říká, že je puntičkář, aktivní, ale i ráda odpočívá. A Sam, že vaří dobroty. Před nedávnem naplnila svou touhu a s hnutím Modliteb matek odjela na několikadenní pouť do Medžugorje. O zjeveních v Medžu vím skoro 30 let, během těch let mě několikrát napadlo, že bych tam taky měla „zajet“, ale vždycky bylo něco „důležitějšího“. V posledních dvou letech jsem začala vnímat touhu tam opravdu jet. Myslela jsem, že si uděláme celá rodina společnou pouť. Manžel nesdílel mé nadšení, a tak když jsem se v dubnu dozvěděla, že tam MM jedou na pouť, ani minutu jsem se nerozmýšlela. Cítila jsem, že je ten správný čas. Přihlásila jsem se a ono už bylo obsazeno. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych nejela. Stal se ze mě náhradník a asi za týden mi přišel mail, že se někdo odhlásil, zda mám ještě zájem. A tak jsem jela… Prožila jsem neuvěřitelný dotek milosti, lásky, povzbuzení. Dostala jsem sílu na odpuštění bližním i sobě, urovnání vztahů a jistotu, že s Bohem všechno jde napravit, urovnat, změnit… A já dnes vím, že jsem tam nejela ze zvědavosti či povinnosti, ale na osobní pozvání P. Marie. Trvalo to sice dlouhé roky, ale možná jsem na to prostě nebyla dřív připravená! Budu se snažit, aby i moji nejbližší pocítili změnu v našem běžném životě. Můj veliký dík též patří otci Šebestiánovi, který mi dal praktické rady, jak řešit některé problémy. Klára Duroňová
PRÁZDNÉ RUCE Kdyby život nebyl stvořen Bohem, kdyby život nebyl Jeho podstatou, kdyby Bůh nebyl láska, co bychom si mohli vzájemně dát? Čím se obdarovat? Jaké slovo by utěšilo bolavé srdce? Čí skutek by mohl nést přívlastek láskyplný? Tolik životů jsi Pane stvořil a tolika dary jsi je obdaroval a my, nemyslíce na Tebe, pevně je svíráme ve svých rukou, v dobré víře zajistit si aspoň kousek štěstí na nějaký čas. Nepustíme zaťaté pěsti ani na minutu a přece, Ty, Pane, neznáš čas, Tvoje věčnost vše věčně a znovu proměňující, zmlazující a znovuutvářející se nedá spoutat. Chceš nás, skrze své dary proměňovat a přetvářet k dobru ještě krásnějšímu, nabízíš se nám. „..dej mi človíčku svou ruku a povedu Tě po zelených pastvinách...neboj se, vždyť Tě mám tolik rád..“, ale my máme ruce plné. Nenastavujeme dlaně ani pro Tebe, ani pro jiné, máme v nich již přece své jistoty, těžce vyzískané a prázdné ruce nechceme. Jsou nám ve světě i mezi přáteli na ostudu. „Když jste slabí, tehdy jste silní. Z bídy kříže vyrůstá plnost požehnání.." „To, co bychom chtěli dát z vlastního, je pouhá veteš a domýšlivý klam. Utěš se duše a raduj se ze svých prázdných rukou! Bůh je naplní!!!“ Podle lidských měřítek sice žiješ v bezpečí a těšíš se lidské slávě, ale konáš tím Boží vůli? Bohatý je ten, kdo měl odvahu být chudý." (citáty z knihy Prázdné ruce, autor Maria Calasanz Ziesche). A poslední myšlenka pro povzbuzení: "Boží milosrdenství je větší než všechna bída tohoto světa a jeho světlo prozáří všechny naše temnoty."
Jak jsem, Pane ráda, že jsi, a že nejsi z tohoto světa. Důvěřuji Ti, Pane Ježíši Kriste. Amen. Pavla Filáková
SETKÁNÍ S ELIASEM ELIASEM VELLOU Kdo měl příležitost setkat se někdy s otcem Eliasem (katolický kněz, exorcista z Malty ) – ať prostřednictvím knížky nebo osobním setkáním při různých exerciciích – věřím, že nezůstal „nezasažen“ jeho slovy, modlitbou, jím samotným jako pokorným Božím nástrojem, který se jednoduše a zároveň mocně nechává vést Duchem Svatým. V květnu jsme měli po několika letech možnost být na duchovní obnově pod jeho vedením. Je těžko vyjádřit slovy, co jsme si z tohoto setkání odnesli. Přesto hned první den mi utkvěla myšlenka, na které otec vyjádřil nebezpečí, které nastává při našem připoutání k hříchu, k špatným sklonům. Byl to příklad, jakým způsobem v některých oblastech chytají lovci opice: Muž vydlabe kokosový ořech a vloží do něj kamínky. Protože opice je zvědavá, strčí ruku do tohoto ořechu a uchopí kamínky. Má pocit, že našla veliký poklad. V tom je tady lovec. Když opice drží kamínky, nemůže ruku z ořechu vytáhnout, je uvězněná. Má dvě možnosti – buď může nechat kamínky v ořechu, vytáhnout ruku a vylézt na strom, nebo držet kamínky v pěsti. A protože je přesvědčená, že našla velké bohatství, ztrácí svou svobodu kvůli pár kamínkům. Stejně jsme na tom i my, kdy kvůli připoutanosti ke hříchu ztrácíme svou svobodu. Střežíme ho jako poklad, kterého se nechceme vzdát. Zůstáváme uvěznění, ztrácíme svobodu a celé bohatství Boha, vší velikosti, které dostává svobodné Boží dítě… Když pak p. Elias mluví o tom, jak se zbavit hříchu a nechat se Pánem vnitřně uzdravit, zdůrazňuje, že Bůh většinou chce naši spolupráci. Vždy je potřeba při prosbě o uzdravení položit také otázku: „Pane, co chceš, abych udělal já?“ Bůh vše může udělat i sám, ale obvykle to nedělá. Nejedná magicky, ale pracuje se mnou na postupném uzdravení, chce alespoň naši malinkou část, rozhodnutí, touhu. Jako při zázraku rozmnožení chlebů, kde Pán Ježíš nerozděluje chléb sám, ale říká: „Vy jim dejte jíst.“, tedy „Spolupracujte se mnou.“ Pět chlebů nebylo nic, ale právě tu malou věc chce po nás – to je má část, kterou musím udělat. Bůh říká: „Udělej, co můžeš udělat, zbytek vykonám já. Pomůžu ti to vyřešit z moci Ducha svatého, ale ty musíš udělat první krok.“ Pokud by apoštolové chléb nerozdělili, nestal by se zázrak. Pán Ježíš neudělal velkou hromadu chlebů a z té aby apoštolové rozdávali ostatním. Ale dal malý kousek chleba do rukou apoštolů a ti rozdávali. Oni poslechli, aniž by chápali, co po nich Ježíš chce a co se bude dít a najednou se chléb rozmnožoval v jejich rukou. Na nás je, abychom rozdávali, na Bohu je, aby rozmnožil… Jana Černá
DOPORUČUJEME – RADY ZKUŠENÉHO ĎÁBLA Je důležité spoléhat na pocity, které modlitba přináší? Lze hodnotit kvalitu modlitby podle toho, jaké přináší prožitky? Jakou roli hrají pocity v souvislosti se zpovědí, eucharistií, mší svatou, duchovní obnovou? Svatá Terezie z Lisieux vyslovila velmi důležitou pravdu pro duchovní život: „Co Ježíše uráží, co zraňuje jeho srdce, je nedostatek důvěry.“ Proto je třeba se bez ohledu na vlastní pocity často modlit, chodit k přijímání co nejčastěji a prosit za duchovní uzdravení.“ Podle svaté Terezie je srdce každého člověka stvořeno, aby vroucně milovalo Ježíše. Proto je třeba se modlit, abychom neztráceli léta životem v obavách a zbytečných trápeních, abychom si nepletli duchovní boj se svými zmatenými pocity. A Boží nepřítel, když vidí, že ztrácí čas, nechá nás na pokoji. Vytrvalost v modlitbě je jedna z nejtěžších věcí křesťanského života … MODLITBA JE prostor, kterým vchází Pán DO NAŠEHO NITRA, může promlouvat ke každému z nás osobně, může nám ukazovat všechny překážky, které brání tomu, aby k nám mohl vejít a může opravdově proměňovat náš život.
Určitě není správné spoléhat se na duchovní pocity v tom smyslu, jaké pocity mi přináší modlitba, sv. zpověď, mše svatá, duch. obnova atd., podle toho pak někdy posuzujeme, jak je naše modlitba nebo zpověď kvalitní...a může se stát, že se pak ve skutečnosti ženeme za duchovními prožitky a ne za Pánem. Takže se naše pocity v této souvislosti můžou stát určitým pokušením. Neměli bychom na nich stavět vztah k Bohu, ale v první řadě na víře, důvěře, pokoře a lásce... Zajímavou odpověď na tyto otázky můžeme také nalézt v knize: „RADY ZKUŠENÉHO ĎÁBLA“ Kniha obsahuje sérii dopisů zkušeného pekelného úředníka jeho synovci, který se teprve učí jak svádět člověka („pacienta“) ke hříchu a zajistit mu tak věčné zavržení. Celá kniha je vtipný a moudrý rozbor silných a slabých stránek povahy křesťana. Mluví o jeho sklonech a slabostech, jak o nich píše zkušený ďábel Zmarchrob svému „žáku“ malému ďáblíkovi Tasemníkovi a radí mu, jak získat duši křesťana na svou stranu a jak jej odvést od Nepřítele (od Boha). Celá kniha je napsaná s nadsázkou, ale můžeme tam najít některé skutečné pravdy, jak asi Zlo někdy působí a útočí na každého z nás. DOPIS ZKUŠENÉHO ZLODUCHA MLADŠÍMU POKUŠITELI Můj milý Tasemníku, vidím, že je nejvyšší čas, abych Tě důkladně poučil o tom, pro nás tak bolestném námětu – modlitbě. Pro výsledky Tvé práce by bylo úplně nejlepší, kdyby se Tvůj klient vůbec modlit nechtěl. Pokud jde o dospělého člověka, nejlépe toho dosáhneš tak, že mu připomeneš, jak své modlitby v dětství jen bezmyšlenkovitě odříkával a pak ho přesvědčíš, aby se zaměřil na něco živelného, neformálního a bez pravidel. Mělo by to vést k tomu, že se bude snažit v sobě dosáhnout jakési zbožné nálady, se kterou nemá skutečné soustředění vůle a rozumu nic společného. Jeden z lidských básníků napsal, že se nemodlil pohybem rtů a ohnutými koleny, ale že pouze připravil svého ducha k lásce a oddal se pocitu prosebné modlitby. To je přesně ten druh modlitby, který se nám hodí – navenek totiž vypadá jako vnitřní modlitba, ale my jím můžeme chytré a líné klienty dlouho klamat. Můžeš ho také přesvědčit, že poloha jeho těla nemá na modlitbu vliv. Lidé totiž stále zapomínají, že všechno, co dělají jejich těla, ovlivňuje jejich duše. Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco nepustíme. Asi Tě překvapí, že když se náš Nepřítel (Bůh) chce trvale zmocnit lidské duše, spoléhá se spíše na její poklesy a ne na vrcholy. Někteří z Jeho obzvláštních oblíbenců prošli delšími a hlubšími poklesy, než kdokoli jiný. Musíme se smířit se skutečností, že všechny ty řeči o Jeho lásce k lidem a o tom, že ve službě Jemu je dokonalá svoboda, nejsou – jak bychom rádi věřili – jen propaganda, ale strašlivá pravda. On skutečně chce zaplnit celý vesmír spoustou odporných malých kopií sebe samého. Právě v čase poklesů – mnohem více, než v období vrcholů – se člověk mění v toho tvora, jakým On si ho přeje mít. Proto má Nepřítel radost z těch modliteb, které se k Němu ten tvor modlí právě ve stavu vyprahlosti. Nedej se zmást Tasemníku, naše věc je nejvíce ohrožena právě tehdy, kdy se náš klient, který už netouží, ale přece jen chce plnit vůli nepřítele, rozhlédne kolem sebe po vesmíru, z něhož zdánlivě zmizela každá stopa po Něm, zeptá se, proč ho Nepřítel opustil, a pak Ho přece poslechne. Ale období poklesů dávají samozřejmě příležitost i nám. Tehdy podporuj falešnou duchovnost. Obrať zrak svého klienta od našeho Nepřítele k jeho vlastní mysli. Kdykoli se totiž lidé obracejí k samotnému Nepříteli, jsme poraženi, ale tomu se dá zabránit. Ať sleduje svou mysl a ať se v ní snaží vyvolat silou vůle nějaké pocity. Nauč ho posuzovat hodnotu každé modlitby podle toho, jak úspěšně v něm vyvolá žádaný pocit. Ale Nepřítel nebude zahálet. Kdykoliv se někdo modlí, hrozí nebezpečí Jeho okamžité reakce. Proto by bylo nejlepší, kdyby se Ti podařilo svého klienta přesvědčit, že je modlitba zbytečná. Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob A ještě jedna rada na závěr od P.Vojtěcha KODETA ohledně MODLITBY Modleme se s důvěrou dítěte, v upřímnosti srdce, VYTRVALE A VĚRNĚ.. A ani v modlitbě nespoléhejme sami na sebe, na svoje pocity, ale vytrvale prosme Ducha Svatého, kterého nám Pán dává, aby nás učil modlit se a modlil se v nás. Jana Kadlecová
KŘESŤAN JE ŽÁK Taky si občas říkáte, když slyšíte kázání kněze, že mu vůbec nerozumíte? Nebo když máte s někým známým duchovní rozpravu a vy si říkáte: jejda, ten člověk tu víru opravdu žije, ale kde jsem já? Nebo když dočtete ve Hvězdičce článek a napadne vás: to bylo hezké. No jo, ale co tím chce pisatel říci. Nezdá se vám, jakoby někteří lidé byli po duchovní stránce v jiném „levelu“ nebo na vyšší úrovni než vy? Určitě mi dáte za pravdu, že v životě víry může být mnoho rozdílů: někdo chodí do kostela ze strachu, protože co kdyby nešel? Bůh by ho jistě potrestal. Někdo chodí do kostela, protože si uvědomuje Boží přítomnost, děkuje a prosí. A jiní se mše účastní v plné odevzdanosti, v modlitbě a přítomnosti Ducha svatého. Každý tu „svoji víru“ prostě prožíváme jinak. Jinak, protože každý jsme na jiném stupni – v jiném ročníku. Křesťan je vlastně žák, který je v jeslích, když je pokřtěný a dítětem. Možná je ve školce, když jde k prvnímu sv. přijímání a možná na základní škole, když je biřmován. A jen na nás záleží, zda budeme chtít ve studiu pokračovat dál a dosáhnout třeba „maturity či diplomu“ za pomocí prožití např. Obnovy v Duchu svatém nebo duchovního soustředění. Další ročníky jsou prostě na nás. Pokud budeme chtít a budeme prosit, Bůh nás v naší víře posune o kus dál např. zkušenostmi, četbou, setkáváním a diskuzemi s věřícími přáteli. Je tolik možností, jak přijít k Bohu blíž. Pak snad na nás sestoupí Duch moudrosti a budeme rozumět skoro všemu. A nejen to, budeme moci vyučovat a vést k Bohu druhé, kteří jsou teprve na cestě. Je jen na nás, zda se spokojíme jen se „základním vzděláním“ nebo budeme ve studiu – cestě víry pokračovat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že to stojí za to! Renata Plenařová
ZNÁMÍ NEZNÁMÍ CYRIL A MET METODĚJ Asi většina z nás ví, že tito bratři nám přinesli písmo. Ale dokážeme domyslet, co to vlastně znamená? Jak velký, nepředstavitelný krok to tehdy pro náš národ byl? A kdo vlastně byli ti bratři? Začnu přiblížením postavy Cyrila. Někdy se mi zdá, jakoby stál v pozadí, za Metodem. Přitom byl nejuznávanější učenec Byzantské říše a on byl ten, kdo připravil misie nejen ke Slovanům, ale sestavil písmo a přeložil vše potřebné. Byl od dětství citlivý a tichý, zcela jiné povahy než Metod, ale společnou měli velkou píli, pokoru a schopnost služby. Ve škole měl Konstantin výborné výsledky, cizí řeči se učil velmi lehce a systematicky se věnoval mnoha disciplínám tehdejšího poznání. Brzy mu začali říkat filosof. Tehdy to bylo označení člověka vzdělaného, moudrého a vlídného, kterého všichni chovali v úctě. Kdykoli se účastnil nějaké polemiky – ať už v Byzanci či později v Římě, vždy své dobré argumenty a vynikající znalost problému doplňoval laskavým humorem. Poprvé byl vyslán na misi do Bagdádu, poté na Krym k Chazarům, kam ho doprovázel bratr Metoděj. Poté tak rád vyhledal klid kláštera a chtěl pokračovat ve studiu. Vyluštil nápis na poháru krále Šalamouna v chrámu sv. Sofie. Na tehdejší dobu to byl opravdu výkon mistra! Mezitím ale Rastislav posílá k císaři prosbu o poslání učenců, kteří by lid více zasvětili do křesťanství. Na Moravě už křesťanství samozřejmě bylo, ale jednak německým kněžím národ nerozuměl a jednak se chtěl Rastislav politicky od německé říše odpoutat. Konstantin z počátku na Moravu nechtěl. Byl nemocný, ale to byl nakonec ochoten překonat. Jakmile však zjistil, že Slované nemají písmo, viděl misi jako nemožnou.
Císař ho vybídl, aby se v modlitbě pokusil písmo sestavit. Opravdu se dá říct, že zázračně rychle Konstantin písmo sestavil a hned začal překládat vše potřebné z latiny – především liturgické texty. Na Moravu bratři přišli a byli vřele přivítáni. Hned začali učit schopné muže, aby mohli být vysvěceni slovanští kněží. Proti slovanské liturgii se stavěli němečtí kněží, žalovali na bratry v Římě u papeže Mikuláše. Konstantin vyrazil oklikou přes Benátky do Říma, kam dorazil s Metodějem. Šli se obhajovat. Cesty tehdy trvaly velmi dlouho a došlo ke změně na postu papeže, nastoupil Hadrián II., který bratry srdečně přijal a dostal od nich ostatky sv. Klimenta, které Konstantin našel při misi u Chazarů. Papež vyhověl bratrům ve všem a potvrdil slovanskou liturgii. Tím vlastně potvrdil a uznal veškerou Konstantinovu práci. Dokážeme si představit, co by pro Konstantina znamenalo zamítnutí? Sestavení písma a všechny překlady by přišly vniveč? Konstantin už byl na pokraji sil. Vstoupil zde do kláštera, přijal jméno Cyril a za 40 dní zemřel. Papež k němu choval velkou úctu, což je vidět i z toho, že nedovolil odvézt jeho tělo z Říma, dokonce ho chtěl pochovat v chrámu sv. Petra. Cyrilovo tělo nakonec spočinulo a dodnes odpočívá v chrámu sv. Klimenta, kterého tolik ctil. Metoděj byl prvorozený, urostlý, zdravý, řeklo by se impozantního vzhledu. Několik let byl politikem, správcem, ale odešel znechucen do kláštera. Odtud byl poslán spolu s bratrem k Chazarům. Na tehdejší dobu bylo velmi nezvyklé to, že starší, dokonce prvorozený, byl podřízen mladšímu bratru. Zde je vidět pokora Metoděje, která je však společná pro oba bratry. Jinak se ale jejich povahy lišily. Metod byl rozhodný, pevný, někdy až vznětlivý a Konstantin Metoda někdy i mírnil. Na Moravě, zatímco Konstantin vychovával kněze, Metoděj měl na starosti veškerou organizaci a všechny nepříjemnosti s politikou ležely přímo na něm. Vlastně jeho povaha zcela odpovídala potřebám jeho postavení. Dvakrát musel do Říma. Poprvé ještě s bratrem, papež povolil slovanskou liturgii. Vracel se už bez Cyrila, sice s podporou papeže, ale to němečtí kněží ignorovali a uvěznili Metoděje v naprosto nedůstojných podmínkách na dva a půl roku. Nový papež Jan VIII. sice Metoděje dostal z vězení, ale vyhověl německým biskupům a zakázal slovanskou liturgii. Metoděj se znovu vypravil do Říma, tentokrát byl obžalován z šíření bludu (pro znalce jde o spor o filioqe). U papeže se obhájil a Jan VIII. znovu povolil slovanskou liturgii a potvrdil Metoda jako arcibiskupa. Po návratu na Moravu po stálých sporech se Svatoplukem a německými kněžími Metoděj umírá. Myslím, že toto nedokážeme vůbec docenit. Toto tehdy žádný národ neměl. Nikdo neměl liturgii v národním jazyce. Jaké prvenství našeho národa na cestě víry! Jak důležité bylo, aby lidé rozuměli mši svaté! Dnes rozumíme všemu, co je řečeno a přečteno při bohoslužbě a bereme to jako samozřejmost.
Svatí Cyrile a Metoději, vyprošujte obnovu národa, který jste s láskou poučovali o Bohu a který se tolik odvrátil od Stvořitele. Kéž to, co slyšíme při mši, je srozumitelné i pro naše srdce. Jana Růžičková
U základu naší kultury, písemnictví, státnosti a právního řádu stáli světci. Tito lidé stojící ve službě Boha se stali jeho nástrojem, skrze který mohl tak štědře obdarovat nejen náš národ, ale všechny Slovany. Kéž náš jubilejní pohled do dějin pomůže uzdravit současnost a připravit slavnější budoucnost. Jan Graubner
HRAJEME SI Nemocný brouček Prohlédni si všechny obrázky a pojmenuj je. Vybarvi pouze ty předměty/věci, které bude nemocný brouček potřebovat k tomu, aby byl opět zdravý.
Beruška nakreslila šnečka, dokresli další šnečky podle jejího vzoru.
Dokresli každému zvířátku na Noemově arše druhé zvířátko do dvojice.
Najdi, kde každé ze zvířátek bydlí (domácí zvířata nebo zvířátka z lesa) a spoj s jejich domovem.
Dokresli všechny čtyři obrázky, které patří k létu. Potom je vybarvi.
Pane Ježíši, prosíme tě za všechny děti Ať mají čas na hraní, klidné místo na spaní, plné bříško, teplou náruč, Bože, dětem dej! Ať jsou od nás z vesnice nebo bydlí v Africe, dětem ze všech koutů světa, Bože, požehnej! Církev je společenství lidí, kteří jsou pokřtění, věří v Pána Ježíše a ve věčný život s Bohem. Pán Ježíš někdy přirovnává církev k vinné révě – to je keř, na kterém roste hroznové víno. Pána Ježíše představujeme jako kmen a nás lidi jako větvičky, které z něho vyrůstají. Každá větvička může dávat spoustu dobrých hroznů. Na obrázku je kmen vinné révy, ze kterého vyrůstají větvičky s hrozny. Napiš (nebo poprost maminku s tatínkem, aby ti se psaním pomohli) ke každé větvičce jméno někoho, o kom víš, že je pokřtěný, se kterým vytváříš s ostatními společenství církve.
Bible, neboli Písmo svaté je takovým velkým dopisem od Pána Boha pro každého z nás. Kdyby nám Bůh všechno, co je v Bibli, napsal na jednu jedinou pohlednici, asi by tam stálo něco takového:
Co myslíš, jaký obrázek by byl na Boží pohlednici pro tebe? Nakresli, co si představuješ:
V
Úkoly převzaty z děti.vira.cz, www.detskestranky.cz, www.predskolaci.cz
Vybarvi komiks
Doplň správná slova do textu
Honza má prázdný prázdninový batoh a přemýšlí, co si do něj má sbalit, pomůžeš mu a nakreslíš věci, které bude potřebovat, když pojede na tábor?
www.detiviry.cz
PRAVIDELNÁ SETKÁNÍ Modlitby matek - pondělí se ve 20:00 hodin setkávají maminky a modlí se za své děti, za své rodiny Modlitby otců - tatínci se schází každý čtvrtek v 20:00 a modlí se za pokoj v rodinách, za to, aby nacházeli sílu a přijali svou úlohu otců Společenství manželů – setkání je každou první neděli v měsíci ve 14:30 v Krasicích Mateřské centrum – je otevřeno nejen maminkám, ale i tatínkům, babičkám a jejich dětem každé pondělí a středa dopoledne mezi 9 - 12 hod.
…………………………………………………………………………………………….. KŘESŤANSKÉ MATEŘSKÉ CENTRUM MATKY MARKÉTY PLÁN AKCÍ NA ROK 2013 2013
ČERVEN
28.6.-30.6. MODLITEBNÍ TRIDUUM
ŘÍJEN
SRPEN
23.-25.8. DOVOLENÁ RODIN –FARA LOSINY 28.9.-30.9. MODLITEBNÍ TRIDUUM
LISTOPAD
ZÁŘÍ
PROSINEC
4.-7.10. PODZIMNÍ BURZA OBLEČENÍ 12.10. DRAKIÁDA 8.11. DUŠIČKOVÁ POBOŽNOST 29.11. VÝROBA ADVENTNÍCH VĚNCŮ ZDOBENÍ VÁNOČNÍCH STROMEČKŮ
……………………………………………………………………………………………. KONTAKTY: Magdalena Latýnová 608 432 850 Jana Kadlecová 739 656 070 Milada Táborská 777 179 472 Martina Svobodová 774 167 477
[email protected] www.kmcmm.estranky.cz Krasice, ul. J.V. Sládka (vedle kostela)
Mateřské centrum i Centrum pro rodinu je závislé na dobrovolnosti maminek a tatínků. Pokud chcete i Vy podpořit naši činnost a aktivity v Krasicích, budeme vděčni za jakoukoliv Vaši pomoc a příspěvky. Číslo účtu 2900129407 /2010
časopis HVĚZDIČKA Vydavatel: Křesťanské mateřské centrum matky Markéty Redakční rada: Milada Táborská, Jana Kadlecová, Jana Černá, Jana Růžičková, Martina Svobodová Fotografie: archiv KMCMM Dotazy, vaše náměty a připomínky nám můžete zasílat na e-mailovou adresu:
[email protected] nebo smskou na číslo: 774 167 477
