HUDBA. Moderující - žena:

HUDBA

Moderující - žena: Dámy a pánové, vážení hosté, Vaše excelence, dobrý den. Dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji přivítala tady v Senátu Parlamentu České republiky v historickém Hlavním sále u příležitosti konání dnešní konference o československých interbrigadistech a španělské občanské válce. Dovolte, abych vám představila řečníky, kteří v úvodním bloku vystoupí se svými příspěvky. Dále vás čekají dva panely a hned po úvodním bloku, který by měl trvat asi 35 minut, bude čas na kratičké občerstvení. Takže v tomto úvodním bloku vystoupí Milan Štěch, jako předseda Senátu Parlamentu České republiky, který převzal záštitu nad touto konferencí, dále Richard Falbr, předseda Sdružení přátel interbrigadistů, dále Richard Falbr, první místopředseda Sdružení přátel interbrigadistů, dále Emil Kulfánek, první místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu, Jan Němeček, statutární zástupce ředitelky Historického ústavu Akademie věd České republiky, který spolupořádá tuto konferenci, a dále Jaroslav Cuhra, z Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky, který se také na přípravách této konference podílel. Dámy a pánové, dovolte, abych k mikrofonu tady výše přizvala s úvodním slovem předsedu Senátu, pana Milana Štěcha.

Milan Štěch: Hezký, dobrý den, dámy a pánové, Vaše excelence. Jsem velmi potěšen, že vás mohu přivítat v těchto historických, dovolím si tvrdit, že velmi krásných prostorách. A chci na úvod říci, že řada z vás se zde objevuje poměrně často, neboť Senát zde pořádá řadu konferencí, seminářů, slyšení; převážně to tedy je k přípravě legislativy, kdy v určitém předstihu se zabýváme danými tématy, ale také tady konáme akce k významným událostem. A určitě to téma, které dneska na této konferenci je nastoleno, je velmi významná událost. Proto jsem rád se ujal záštity nad konferencí organizovanou k výročí založení mezinárodních brigád ve Španělsku. Došlo k němu 22. října roku 1936. Představitelé dobrovolníků se obrátili na vládu španělské republiky s dotazem, jaké podmínky si klade pro zapojení do bojů proti silám generála Franca. Odpověď zněla: Žádné podmínky nemáme, předpokládáme pouze, že se brigády podřídí velení ozbrojených sil republiky.

O mezinárodních brigádách a jejich hrdinském vystupování se desetiletí velmi málo hovořilo. Proč? To jistě objasní i vystoupení těch, kteří na konferenci přednesou své referáty. Věřím, že tato akce probudí zájem odborné i laické veřejnosti o první důrazné vystoupení proti fašismu v Evropě. Myslím si, že stále je to velmi významný zdroj poučení i pro dnešní dobu. Jenom připomenu heslo, které vy jako odborníci všichni znáte, já si ho pamatuji ze svého mládí, kdy se v historii, respektive v dějepise používalo, a já si ho prakticky jako dítě a student pamatuji, že u Madridu se bojuje, respektive bojovalo za Prahu. To určitě bylo velmi a velmi pravdivé a výstižné heslo. Jak občanská válka ve Španělsku skončila, je známo, po 30 měsících bojů zvítězil Franco, za mohutné podpory německých a italských fašistů. Následovalo krvavé zúčtování se sympatizanty republiky a hromadný odchod statisíců Španělů. Nakonec, obdobné potkalo i nás po mnichovské zradě a další země. Dámy a pánové, vítám vás všechny, samozřejmě vás jako hosty a posluchače, vítám přednášející. Přeji konferenci úspěch a věřím, že pro každého účastníka to bude oživení, nebo zdroj dalších důležitých informací pro práci, kterou i dneska je potřeba v této oblasti neustále vykonávat; připomínat zejména mladým lidem ty příčiny těch největších pohrom, které na sebe lidé jsou schopni připravit, neboť, jak jsem uvedl v krátkém vystoupení i dneska, je řada velmi palčivých a velmi rizikových oblastí, činností, chování, které mohou ve svých důsledcích dopadnout podobně, nebo ještě hůře, než byly začátky, průběh a důsledky druhé světové války. Vítejte v Senátu, přeji vám hezký den.

Moderující - žena: Děkuji panu předsedovi Senátu. Dámy a pánové, dovolte, abych teď přizvala k mikrofonu předsedu Sdružení přátel interbrigadistů, pana Richarda Falbra.

Richard Falbr: Dámy a pánové, přeji všem dobrý den. Moje krátké vystoupení bude vlastně poděkování všem, kteří se zasloužili o to, že se tady můžeme dnes setkat. V prvé řadě chci poděkovat předsedovi Senátu, panu Štěchovi, potom celému týmu pana Milnera, řediteli jeho sekretariátu. Vstřícnost Senátu mě ohromila. A díky Senátu se tu po dlouhé době začne mluvit, jak se o tom zmínil pan předseda, o tématu, o kterém se vůbec nemluvilo. Chci poděkovat plukovníku Pavlu Vranskému, který přišel s

myšlenkou založit Sdružení přátel interbrigadistů. Dále chci poděkovat Českému svazu bojovníků za svobodu, který nás vzal pod svá ochranná křídla. Sdružení přátel interbrigadistů bude vyvíjet, věřím, užitečnou činnost. Já se rád setkám s kýmkoliv, kdo bude mít zájem mluvit o tom, co se ve Španělsku mezi lety 36 a 39 dělo. Chci tady uvítat jako zvláštní hosty reprezentanty španělského velvyslanectví, pana velvyslance a jeho spolupracovníka. Těší mě jejich zájem. Velice mě potěšila skutečnost, že jsme nezůstali sami, ale že toto shromáždění se koná ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky a Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. Očekávám, že vystoupení, která si vyslechneme, nám přinesou hodně užitečných informací. Těším se - a věřím, že stejně jako vy - na ně. Takže zdar našemu počínání a zdar této konferenci!

Moderující - žena: Děkuji panu předsedovi Falbrovi. Jak již bylo avizováno, místo Jindřicha Vodičky, který byl původně zvaným hostem a také řečníkem na této konferenci, vystoupí Emil Kulfánek, první místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu. Takže, prosím, pane Kulfánku, pojďte k mikrofonu.

Emil Kulfánek: Vážený pane předsedo Senátu, Vaše excelence, vážení páni senátoři, páni poslanci, kteří jste účastni na dnešní konferenci, vážení ostatní hosté - a zejména vážení členové Českého svazu bojovníků za svobodu, kteří jste se na tuto konferenci dostavili. Já bych vás chtěl na této konferenci pozdravit nejenom jménem svým, ale zejména i jménem předsedy Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, plukovníka Jaroslava Vodičky, ten Jindřich je tam, prosím vás, překlep. Takže, jmenuje se Jaroslav Vodička. Chtěl bych vás pozdravit, ale zároveň vám prostě sdělit, že největší zásluhy, tady už to bylo řečeno, pan doktor Falbr to tady vlastně řekl přede mnou, že největší zásluhy na setkání zde a na vzniku Sdružení přátel interbrigadistů v rámci Českého svazu bojovníků za svobodu má plukovník Vranský, jeden z místopředsedů Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu. Já bych vám chtěl zároveň sdělit, protože já budu muset po úvodním vystoupení opustit, bohužel, tuto konferenci, protože jsem tady zaměstnán jinými úkoly, které jsou, takže dále tady bude Český svaz bojovníků za svobodu právě zastupovat plukovník Vranský.

Přeji zdar této konferenci a já doufám, že přinese hodně nového nejenom vědeckému fóru a historickému fóru České republiky, ale že přinese nové informace všem občanům České republiky. Děkuji za pozornost.

Moderující - žena: Děkuji panu Kulfánkovi za jeho slova a pozvu teď k mikrofonu Jana Němečka, statutárního zástupce ředitelky Historického ústavu Akademie věd České republiky.

Jan Němeček: Vážený pane předsedo Senátu Parlamentu České republiky, Vaše excelence, pane velvyslanče, vážené dámy a pánové. Dovolte, abych i já vás přivítal, tentokrát jménem Historického ústavu Akademie věd České republiky, který se ve spolupráci s dalšími institucemi podílel na přípravě této konference. Téma, kterému se budeme dnes věnovat, téma španělské občanské války a československé účasti v ní, jak přímé - v rámci interbrigád, tak nepřímé - v podobě zbrojních dodávek přes zprostředkovatele, naznačují pozitivní postoj Československa a jeho sympatie k republikánskému vedení španělského státu. Pozorujeme je od kruhů nejvyšších, od prezidenta a vlády, až po prosté dobrovolníky, kteří odcházeli k mezinárodním brigádám bojovat proti povstaleckým jednotkám generála Francisca Franca. Výzkum této tematiky v posledních letech, či spíše desetiletích, u nás v České republice značně pokulhával. Když nejinak tomu bylo i v době předchozího režimu. Bohužel, právě v této době prořídly, či spíše se zcela vyprázdnily, řady pamětníků, účastníků bojů občanské války. Přitom jejich životní osudy byly často velmi křivolaké. Nevyhnuly se ani persekucím 50. let a pro mnohé to bylo jistě velmi trpké vzpomínání. Proto se dnes budeme věnovat nejen událostem, které započaly takřka před 80 lety, ale také - jak se odrazily v životech jejich aktivních československých účastníků. Věřím, že tato konference přispěje k aktivizaci soustavnějšího výzkumu v této oblasti a nezůstane jen osamělou vlaštovkou. Otevřený přístup do archivů, a to nejen českých, ale kupříkladu i ruských, vztahujících se k činnosti kominterny či sovětské zahraniční politiky určitě bude pro mnohé badatele lákavou výzvou. Soudím, že toto téma, které může navozovat řadu analogií i v dnešní době, si takovou pozornost zcela jistě zaslouží. Děkuji vám za pozornost.

Moderující - žena: Děkuji panu Němečkovi a za Akademii věd, konkrétně za Ústav soudobých dějin, vystoupí také Jaroslav Cuhra. Takže prosím teď jeho o slovo.

Jaroslav Cuhra: Dámy a pánové, Vaše excelence, dobrý den. Musím zahájit omluvou, neboť ředitel našeho ústavu se nemohl, podle původního plánu měl mluvit on, dostavit, protože u nás dnes probíhá mezinárodní hodnocení našeho ústavu, akademie probíhá evaluacemi, a to opravdu vyžadovalo jeho přítomnost na pracovišti. Omluva následující je i z mé strany, neboť i já se musím po tomto slově odebrat do ústavu a předstoupit před komisi. Takže bohužel se vašeho jednání účastnit nemohu. Děkovalo se, i já Zdenku Maršálkovi této akce, osobně vděčnost, že tato

bych chtěl poděkovat, zcela osobně, a to kolegu z našeho ústavu, kterého jsem viděl při přípravě mu děkuji a doufám, že tím vyjadřuji i vaši akce se koná.

Nechci skončit jako jeden nejmenovaný kolega, který na konferenci o jedné knize vystoupil se slovy: Já jsem tuto knížku sice nečetl, ale chtěl bych k ní podotknout... Tak já se nebudu vyjadřovat víceméně k obsahu, když tady nebudu. Bylo by to z mé strany divné a zároveň ani nejsem specialista na španělskou občanskou válku. Mě těší na této konferenci to, co už tady zaznělo, že nezůstává u tématu španělské občanské války jako jakéhosi zapouzdřeného tématu, ale že překračuje ten práh, vypráví ten příběh celý, nebo bude se snažit vyprávět ten příběh celý, to znamená - i druhá světová válka i poválečné osudy. To je něco, co mně je blízké, příběhy nemají být jenom roztržené v jednom bodě, vyprávěné, ale mají opravdu ukazovat celek. A to se mi zdá, že tady se bude naplňovat. Druhá a zásadní - nebo poslední - poznámka, nevím, jistě vhodné mluvit o dluhu vůči hrdinům a podobně, já na velká slova moc nejsem, mě to nějak jako... Nevím. Španělská občanská válka, interbrigadisté, to je velmi složité téma. Jak začnou padat silná slova, tak já nevím, jestli všechny strany si pak rozumějí. Ale jistý dluh tady vidím, už to tady zaznělo, a já to chci znovu zopakovat. Jestli tady něco dlužíme, tak tady dlužíme ten příběh těch lidí vcelku a v celém životě. Takže doufám, že se vykročilo na správnou cestu neizolovaných příběhů, neizolovaných epizod, ale celého vyprávění. Děkuji za pozornost.

Moderující - žena: Děkuji i panu Cuhrovi. Dámy a pánové, už vícekrát tady zaznělo jméno Pavla Vranského, plukovníka. Prosím, pane plukovníku, dovolte, abych i Vás teď přizvala k řečnickému pultu, abyste zakončil náš zahajovací panel této konference.

Pavel Vranský: Děkuji za možnost zde hovořit. Dovolte mi, abych v prvé řadě se obrátil na předsedu Senátu, který se zasloužil, že jsme se zde sešli, i Vaši excelenci za ambasádu of Spain, which is here... Vážení kamarádi, přátelé - interbrigadisté, vážení ostatní přítomní. Je mi opravdu velkou ctí, že mohu zde v Hlavním sále Senátu Parlamentu České republiky k vám promluvit, v tomto nádherném místě, které vzpomíná historii našeho státu. Pokud mne neznáte, dovolte, abych se krátce představil. Jmenuji se Pavel Vranský, jsem místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu a současně předseda Sdružení zahraničních vojáků druhé světové války, které pracuje v rámci ČSBS. Po 6 let jsem během okupace sloužil v různých jednotkách československé zahraniční armády. Vrátil jsem se do vlasti v srpnu 1945 jako letec 311. bombardovací perutě Royal Air Force. Dovolte mi několik slov ke vzniku současného Sdružení přátel interbrigadistů, které působí právě v našem svazu. Od okamžiku, kdy jsem byl zvolen předsedou Sdružení zahraničních vojáků, jsem uvažoval o možnosti oživit vzpomínku na první hrdiny, kteří bojovali proti fašismu. Vzpomínal jsem, že ve své odbojové kariéře v letech 1939 - 1945 jsem ve všech jednotkách, v nichž jsem sloužil, se setkával s těmito zkušenými vojáky bojů ze Španělska. Také tvůrci zákona 255 z roku 1946 tady stanovili určité výhody pro odbojáře. Neopomněli jmenovat v tomto zákoně interbrigadisty. Takže se stali, stejně jako zahraniční vojáci, držiteli osvědčení podle uvedeného zákona. Nejprve se podařilo navázat spojení s Ústavem pro soudobé dějiny československé Akademie věd a zde přítomným historikem, doktorem Zdenkem Maršálkem, o kterém už byla řeč, který se na základě svého bádání v oblasti československých interbrigadistů stal hlavní osobou dalšího vývoje. Doktor Maršálek našel několik jmen příbuzných bojovníků za demokratické Španělsko, které pozval na první informativní schůzku. Se souhlasem předsedy svazu jsme se setkali v malé restauraci, kde se podařilo ustavit první prozatímní výbor. Měli jsme velké štěstí, že předsednictvo výboru převzala osobnost známá v celé republice, pan doktor Richard Falbr.

Vzápětí se podařilo ustavit při našem sdružení zahraničních vojáků historickou skupinu přátel československých interbrigadistů, která v současné době se již stala plnoprávným samostatným sdružením v rámci ČSBS a vyvíjí velkolepou činnost - což je svědkem našeho prvního setkání. Dovolte, abych tím svoje vystoupení zakončil, všechno ostatní se dozvíte od povolanějších osob, než jsem já. Děkuji vám za pozornost.

Moderující - žena: Dámy a pánové, díky za pozornost, díky řečníkům za jejich vystoupení. Teď je naplánována desetiminutová pauza, můžete se zde v přilehlém Rytířském salonku občerstvit a v 10,45 hodin začíná první blok konference - opět tady.

Řečník: Důležité upozornění, za tím místem, kde se můžete občerstvit, je výstava plakátů z dob občanské války. Děkuji.

(po pauze)

HUDBA

Řečník: Vážené dámy, vážení pánové, čeká nás první dopolední blok naší vědecké konference, blok, který bude uveden hudební vložkou. Vystoupí student 3. ročníku pražské konzervatoře, kytarista Václav Rendl, který nám přednese některé skladby na španělské motivy.

VYSTOUPENÍ

Jan Němeček: Děkuji za hudební vystoupení, které nás přeneslo do slunného Španělska. Nyní k vědeckým referátům. Jako první vystoupí náš přední iberoamerikanista, pan profesor Josef Opatrný z Filozofické fakulty

Univerzity Karlovy v Praze na téma Španělsko, občanská válka a atlantický svět.

Josef Opatrný: Děkuji za slovo. Vážení, excelence, embajador de Espaňa en Praga, dámy a pánové, vážení kolegové. Na začátku svého vystoupení musím poděkovat organizátorům za pozvání. Když mě pan doktor zval, nebo informoval o tom, že se tato konference bude konat, tak jsem to velice uvítal, protože španělská občanská válka je trvalou součástí zájmu španělských historiků a nejen španělských historiků, o španělské válce bylo napsáno obrovské množství literatury. Tím, že se tato konference koná, tak i český Senát, nebo Senát České republiky, uznává důležitost této události. A pak to má ještě jednu dimenzi. Španělsko není jenom Španělsko. Španělsko je součástí hispánského světa, který sahá takříkajíc od - když to vezmeme od 16. století, od Filipín, přes americký kontinent, po Španělsko, a všechno tohle je oblast, která je velmi důležitá pro dnešní svět. Tím, že Senát a dva ústavy Akademie věd se podílí na organizaci této akce, tak tím jaksi tu důležitost tohoto světa uznávají. Takže to na úvod. V úvodu musím také s jistým politováním konstatovat, že to moje vystoupení nebude nějakým souvislým výkladem, ale spíš zamyšlením nad problémy, které jsou s tou občanskou válkou spojeny a které se potom nějakým způsobem promítaly nejen do toho španělského světa, ale do světa vůbec. A také možná položím několik otázek, nebo zmíním několik otázek, spíš než ty otázky, to bychom tady byli do večera. Ale několik otázek, které jsou se španělskou občanskou válkou spojovány. Je docela zajímavé, že ta první otázka by mohla být spojena přímo s tím, kdy španělská občanská válka začala. My samozřejmě, nebo ten datum, kdy začala španělská občanská válka, je obecně zvažován - ten 17. červenec roku 36. To je obecný názor, to je ten začátek toho vojenského povstání ze 17. na 18. července. Nicméně, jeden z protagonistů těch událostí - a nejen událostí let 36 - 39, ale už předtím - toho života ve Španělsku, Prieto, naznačil, poté, co ho informovali poté, co byl zavražděn tady známý představitel opozice José Calvo Sotelo, tak on mluvil o tom - je to často. Říkal: To je přímá předzvěst války. Takže je otázka, jestli skutečně toho 17. nebo 13. července. A potom, víte - nebo především lidé, kteří se zabývají španělskou občanskou válkou, vědí, že se objevily názory, že španělská občanská válka fakticky začíná už v roce 1934 tím rudým, takříkajíc rudým - říjnem, kdy při srážkách armády a povstalých horníků v Asturii, kdy zahynuli... Ty odhady se zase velmi liší. Prosím vás - všechna čísla, která tady budu říkat, jsou odhady. Liší se někdy i řádově. Zahynulo při tomto povstání, při

jeho likvidaci i průběhu 1000, 1500, možná 2000 lidí. To byli vlastně... Nebo valná část z nich, z těch obětí tohoto rudého října, to byli horníci, kteří považovali své počínání za začátek socialistické revoluce - a to, jak říkám, někteří historikové říkají, to je začátek toho, co potom je občanská válka. Nicméně taky bych plédoval, spíš proto, aby za počátek občanské války byl považován ten 17. červenec 36, jak jsem o tom mluvil. Přitom je třeba říci, že události v první polovině roku 36 a těch let následujících nebyly něčím, co by bylo vytrženo z historie Španělska této doby. Bylo to jenom pokračování toho, co se dělo ve Španělsku v prvním desetiletí 20. století. Španělsko vstupuje do tohoto období s traumatem porážky ve válce se Spojenými státy. Tato porážka připravila tedy Španělsko o zdání, podtrhuji - zdání - jaksi velmoci, ono už velmocí sice nebylo, ale pořád v jistých skupinách tedy toho španělsko-politického žilo toto přesvědčení. Nicméně, ta porážka v roce 98, to je takříkajíc konec. Generace roku 98 volala po modernizaci společnosti, mluvila o tom, jak se ta společnost musí modernizovat, kde ty sociální rozdíly způsobí a budou působit i další problémy. Chudoba dělníků ve městech, rolníků na venkově, radikalizovala, už na konci toho 19. století, část těchto sociálních vrstev, které o to ochotněji naslouchali potom požadavkům socialistů - a zejména anarchistů. Sledovali se sympatiemi jejich útoky proti ekonomické a politické elitě monarchie. Sílící skupiny anarchistů... Prosím vás, anarchismus byl ve Španělsku vždycky silný a v této době ještě spojoval odpor proti státu, armádě a církvi, jež považoval španělský anarchismus, ne španělský anarchismus, ale v tomto případě to bylo velmi patrné, za oporu španělské koruny. Anarchisté odmítali myšlenku politického boje a považovali za nejlepší způsob radikální změny v nastávající podobě společnosti, fyzickou likvidaci představitelů té politické a ekonomické elity - a regiony, kde měl anarchismus převahu, nejvíc stoupenců, se staly dějištěm stovek pumových útoků. Při nich umírali přední politici, ale také účastníci náboženských slavností, ti nejchudší lidé, tedy ve Španělsku, např. v červnu roku 96, 1896 - tak zaútočili anarchisté v Barceloně na procesí při svátku Božího těla a zabili 15 lidí. Ve stejné době, nebo o málo později, o rok později, abych byl úplně přesný, podlehl atentátu jeden z předních představitelů politického a kulturního života země, umírněný liberál, Antonio Cánovas del Castillo, předseda vlády v této době. O 15 let později jaksi hyne rukama anarchistů další předseda vlády. Vidíte, že být předsedou vlády ve Španělsku bylo rizikové povolání.

V březnu roku 21 podnikla skupina anarchistů nový útok na premiéra. Tentokrát to byl ne liberál, ale konzervativec Eduardo Dato. Takže, prosím vás, to je ta předzvěst. Anarchisté připravili, což vás nepřekvapí, také několik útoků na španělského krále. On měl větší štěstí než ti jeho premiéři. Nicméně, situace na začátku 20. let nakonec vedla k tomu, že část té španělské politické elity - a mezi nimi i ten panovník, začali zvažovat konec vlády civilů. A nakonec byla předána moc v roce 23 do rukou armády. Nastupuje tedy v září roku 1923 generální kapitán v Barceloně, Miguel Primo de Rivera. Přichází s heslem: Vlast, víra, monarchie - a přebírá vládu. Jak jsem řekl, ty politické elity to přijaly trpně - ne sice s velkým nadšením obecně, ale trpně. Sledovaly také trpně kroky diktátora, to znamená rozpuštění parlamentu, zákaz činnosti politických stran, zrušení platnosti ústavy a vytvoření vojenského direktoria. Ty počátky té diktatury část španělské společnosti - nechci říct uspokojili - ale přijalo se s jistým porozuměním přinejmenším to, že končí ty anarchistické útoky, ty bombové útoky, v ulicích španělských měst. Separatisté, kteří se předtím velmi intenzivně ozývali, byli umlčeni. Je také pravda, že státní investice pomohly růstu ekonomiky. Po roce 25 potom Primo de Rivera, myslím, jistým způsobem režim modifikuje. Zemi už nemělo řídit vojenské, ale civilní direktorium a na politickou scénu se vrací jedna politická strana, což byla strana politická, kterou vytvořil tedy Primo de Rivera. Ale přece jen - byla to politická strana. Ta idea však trvá dlouho. Rok 29 - přichází tedy... V roce 29 přichází ozvěna Černého pátku na newyorské burze. Ekonomická krize komplikuje ten politický život a Primo de Rivera rezignuje, odchází do exilu, tedy ve Francii, a vzápětí umírá. Pád diktatury byl signálem k obnovení starých politických stran a vzniku stran nových, často s programem vyhlášení druhé španělské republiky. V následujících týdnech a měsících potom připravovali radikální republikáni svržení monarchie, aniž by ve svých plánech okamžitě uspěli, to je pravda. Nicméně když potom ve volbách následujícího roku zvítězili republikánští kandidáti, byla v dubnu roku 31 republika skutečně vyhlášena. Několik hodin poté, a to je možná příznačné, vyvolali, nebo provolali nacionalisté nezávislost Katalánska - a třeba jejich akce neskončila úspěchem, ukázal jeden z problémů, které budou v následujících desetiletí výrazně poznamenávat politický život země.

Panovník, tedy Alfons XIII. pak polovičatě následoval příklad Primo de Rivery, on se sice nevzdal trůnu, ale odešel ze země. Umírněného republikána na místě premiéra, Niceta Alcalá-Zamoru, vystřídal radikál a příslušník levého křídla, takříkajíc republikánské strany, Manuel Azaňa - s rozsáhlým programem změn. Byla to jednak pozemková reforma, což se dalo ve Španělsku očekávat, odluka církve od státu, což byl také požadavek celkem očekávaný, modernizace armády - prosím vás, ten další bod, ten je důležitý, bohužel tedy do dneška, poskytnutí autonomie historickým regionálním celkům. Postup reforem ovšem brzdil nejen odpor konzervativců, ale také nedostatek finančních prostředků v zemi. Ty reformy, takříkajíc, vázly na těchto bodech, nebo problémech - armáda, církev a velkostatek navíc bránily změnám v době hospodářské krize. A navíc anarchisté obnovili své útoky a jejich stávky, barikády ulicích, hořící kostely a tak dále. Poskytovali odpůrcům vlády argumenty v jejich útocích na demokracii. Prostě odkazovali na to, že s pevnou vládou by se toto nedělo. Útoky na vládu potom přicházely stejně z pravé, jako z levé strany politického spektra. Azaňa tedy podal v září roku 33 demisi. Ve volbách potom zvítězili centrističtí radikálové, radikální strana, pravicová konfederace pravicových stran - významného politika José María Gil-Roblese. Vstup ministrů tohoto uskupení do vlády radikálů byl pro anarchisty a levici signálem k povstání. Proběhlo, a to už jsem zmiňoval, formou generální stávky horníků v říjnu v roce 34 v Asturii a předznamenalo nepochybně tedy další vývoj. Při zásahu armádních oddílů, které byly vedeny generálem Francem, nebo jedním z velitelů, který potlačoval toto povstání, nebo tuto stávku, nebo jak to nazveme. Franco tedy uspěl, přišlo, jak jsem říkal, o život, nevíme kolik lidí, rozhodně tedy přes tisíc. Tisíce dalších utrpěly zranění a 30 tisíc Španělů v této době skončilo takříkajíc ve vězení. V ovzduší toho rostoucího napětí, neustále rostoucího napětí, byly vypsány volby. Ty volby se konaly v únoru roku 36. V nich těsně zvítězila lidové fronta, což bylo široké uskupení, neobyčejně široké uskupení, naneštěstí neobyčejně široké uskupení socialistů, komunistů, trockistů, liberálů, katalánských nacionalistů, levého křídla republikánů, to už jsem zmiňoval, a dokonce části anarchistů. To je takový docela zajímavý moment, protože ti anarchisté, jak jsem říkal, jejich nepřítelem byl stát - a oni se od státu výrazně distancovali. Nicméně v tomto momentě podpořili druhou frontu. Nepochybně, i díky nim získala lidová fronta 4,5 milionu, přesněji řečeno - 4 miliony 650 tisíc hlasů.

A tady je ta další tragédie Španělska, pravice, která byla sdružena v národním bloku, dostala jen o procento méně, jen o procento méně 4,5 milionu hlasů. V poslaneckých mandátech to sice vypadalo jinak, ale to Španělsko, o tom určitě bude mluvit pan doktor Chalupa, ta dvě Španělska, jestli byla dvě, nebo jestli bylo Španělsek víc, ale ty výsledky voleb ukazovaly na to, že když přišlo na tvrdé rozhodování, tak ta Španělska byla opravdu asi dvě, ale je to otázka samé diskuse. Takže, v čele vlády stál Manuel Azaňa. Počínal si od počátku, od toho února roku 36 razantněji než v tom prvním premiérském období. Bohužel tedy pro Španělsko, nebo jak to nazvat, si razantněji počínala i opozice a především armáda. Část armády začala už na jaře chystat povstání, v jehož přípravách se angažovali především lidé překvapí vás, že to nebyl Franco, ale byl to Sanjurjo, Mola, Varela, Orgaz, Fanjul i další, ale Franco v této době je ještě stále v pozadí. Ve svém počínání tito generálové, vojáci a také ta opozice byli ovlivněni stejně, jako civilové, politikou Azaňovy vlády. To je velká otázka a uvádí se, že jedním z prvních opatření té Azaňovy vlády byla amnestie pro účastníky toho rudého října, toho roku 34. Bylo to sice přijato s velkým nadšením těmi stranami, které tam měly ty zavřené, takříkajíc, ale s menším nadšením to bylo přijato španělskou společností jako celku, zase ta španělská společnost byla rozdělená. Dalším argumentem pro pochybnosti bylo provádění pozemkové reformy. Nejen proto, že ta pozemková reforma byla prováděna rychle, což asi je třeba dost široce, ale hlavně proto, že pro část těch radikálů tato pozemková reforma byla stále málo radikální. Oni překračovali zákon v tom, že vyvlastňovali půdu, která pod pozemkovou reformu nespadala. V několika případech dokonce ty nešťastníky, kterým ta půda patřila, jak říkám, bránili půdu s odkazem, že tedy ta pozemková reforma se jich netýkala, tak docházelo k fyzickým útokům - buďto na tyto majitele nebo příslušníky jejich rodin, nebo zaměstnance a tak dále. Takže to je jeden problém. Další problém toho jara roku 36, to je věčná bolest těch radikálů, zejména těch anarchistů; pokračují útoky tedy na kostely, pokračují útoky na kláštery, jsou vypalovány, řada farářů skončila tedy v těch svých kostelech hořících. Takže to zase přitahovalo pozornost, stejně jako útoky proti příslušníkům, těm centristickým a pravicovým stranám. Stejně, prosím vás... Zatím jsem mluvil, jak to vypadalo ze strany té levice. Nicméně je pravda, že stejně to vypadalo ze strany té pravice. Odlupuje se tedy v roce 33 falanga, která se hlásila taky ke svému vzoru, tedy k Mussolinimu, k Itálii. Pro falangu,

samozřejmě, pro Primo de Riveru - demokracie byla něčím, co je třeba zrušit a je třeba ustavit silný stát ovládaný právě touto stranou. Podobně jako na veřejnosti se odehrávala těžká střetnutí v parlamentu, je pravda, tam nedocházelo k fyzickému násilí, aspoň o tom nevím, ale hrozby fyzickým násilím nechyběly ani tady, vždycky se to cituje, jak si tam vyhrožovali navzájem. Gradovalo to v červnu roku 36 - zmiňovaný Robles, vinil ve svém vystoupení vládu z nečinnosti, při ničení kostelů, destrukce ekonomiky a násilí proti lidem. A cituji, co řekl ten Robles. Přitom tedy atakoval vlastně tu levici a vládu. Cituji: 160 činných kostelů, 251 útoků na svatostánky všeho druhu, 269 mrtvých, 1287 zraněných, 113 generálních stávek, 228 stávek lokálních. Konec citátu, to je výčet. Podobně mluvil v této době i zmiňovaný Calvo Sotelo, uznávaný právník, bývalý ministr vlády, tedy za Primo de Rivery, a skutečně bytostný anarchista. On trávil, a to je třeba říci, nebo stojí to za poznámku, v této době, ten začátek 30. let, on byl mimo Španělsko, protože jakmile byla vyhlášena republika, tak on odešel tedy do exilu, potom se vrátil a patřil k jakýmsi iniciátorům plánu sjednocení konzervativních sil v zemi. Obviňoval vládu v parlamentu, že, jak říkám, on tedy, já to parafrázuji, z nepřijatelných komunistických experimentů, inspirovaných příkladem Sovětského svazu. V tom se asi dočkal ohlasu u španělské veřejnosti po zastavení té stoupající vlny násilí v ulicích španělských měst. Vyjadřoval pochybnosti ve schopnost a ochotu kabinetu slyšet jeho volání a neskrýval přesvědčení, že jedinou institucí schopnou uklidnit situaci v zemi je armáda. 12. července potom došlo k dalšímu útoku - s fatálními důsledky ovšem - proti jednomu z příslušníků těch republikánských gard, byl zavražděn na ulici José del Castillo Sáez de Tejada a ještě před rozedněním potom 13. července přišlo do bytu Calva Sotela několik příslušníků přepadového komanda. To byla tragédie osobní - tedy Calvo Sotela - oni původně šli za Gil-Roblesem, ale když zjistili, že není doma a že je ve Francii, tak se vypravili do toho bytu Calva Sotela, a přes jeho protesty nakonec ho odvedli. Nechal se přesvědčit, že tedy aby s nimi šel, a když vyšel do toho automobilu, tak ho zastřelili. Když označili, nebo oznámili, jak jsem řekl už, jednomu z vůdců socialistů, Indaleciu Prietovi, likvidaci tohoto známého představitele konzervativní části španělské společnosti, tak Prieto říkal, a to odkazuji zase na to, co jsem říkal, je to předzvěst toho, co se bude dít. Ten otevřený konflikt. Záhy se mělo ukázat, za 4 dny se mělo ukázat, že se tedy nemýlil, propuklo povstání, část pozemních sil severoafrické enklávy, té

španělské, povstala, stejně tak povstalo několik posádek ve Španělsku. Je pravda, že výsledky povstání byly odlišné, v té severní Africe uspěli. Navíc severní Afrika byla důležitá z toho hlediska, z pochopitelných důvodů, protože to byla oblast ohrožovaná v 20. letech tím povstáním. Takže oni tam měli Španělé ty nejkvalitnější oddíly. A byla otázka, jak dopravit ty oddíly na kontinentální Španělsko. Tím spíš, že se ukázalo, že na tom kontinentálním Španělsku ten progres vlastně, ten pokrok, nebo ty úspěchy povstalců jsou v podstatě limitovanější. Oni se sice zmocnili kontroly části Navarry, Castilie, Galicie, opanovali část Extremadury a Aragonu. Ve velkých městech, s jedinou výjimkou - s jedinou výjimkou neuspěli. To je ta jediná výjimka, to byla Sevilla. V Barceloně, v Madridu, Valencii narazili především na odpor dělnických milic - a tato města nezískali. Republikánům navíc zůstala kontrola největší části území, disponovali také, to je pravda, většími finančními prostředky a měli svá diplomatická zastoupení na celém světě. Na druhé straně ovšem se ukázalo, už v této době, a to byla ta tragédie španělské republiky, že ona nedokázala vlastně sjednotit své názory, nebo ty strany, které byly součástí té republikánské fronty. Nedokázaly se sjednotit - a naopak potom v těch dalších letech se ty problémy ještě prohlubovaly. Jasně to bylo vidět v květnu roku 1937, kdy propukly v Barceloně boje mezi vládními oddíly a anarchistickými a trockistickými milicemi, v nichž zahynulo přes tisíc lidí, tady obojího vyznání, jak těch stoupenců vlády, tak těch jejich kritiků, takříkajíc zleva. Na podzim stejného roku, tedy roku 37, likvidovaly jednotky postavené pro republikovou komunistickou stranu aragonské anarchistické komuny - zase spoustu mrtvých. Navíc stále v Mexiku, tedy pardon, ve Španělsku, hoří ty kostely, kláštery a tak dále. Z této doby je známá fotografie, kterou jste určitě všichni viděli, to je ta fotografie popraveného Krista, Krista stříleného na kříži tou četou anarchistických milicí. Tato fotografie samozřejmě nemohla získat ani sympatie na straně lidí, kterým jinak to náboženské horlení španělské bylo vzdálené. Takže, o tom jsem mluvil - zase, to je ten rok 37. A ještě se vrátím k tomu roku 36. Na podzim roku 36 se pokouší zlikvidovat Franco obranu Madridu. Tady neuspěl, především díky interbrigádám. To je zase široce diskutovaná otázka. Interbrigády, to byla záležitost, o které zase budeme slyšet více za chviličku. Interbrigadisté, to znamená ti odpůrci fašismu, španělského - a nejen španělského - ve světě přichází na pomoc španělské republice od podzimu roku 36.

K tomu příchodu do Španělska řadu z nich inspirovalo, nebo přinejmenším, abych to nepřeháněl, některé inspirovala zpráva o úmrtí nebo o smrti jednoho z významných představitelů španělské kultury, Federico García Lorcy. Ten zahynul, my to nevíme přesně, udává se jak 18., tak 19. srpna, odvedli ho ti frankisté, kolem toho je zase obsáhlá literatura. Je pravda, že Lorca, García Lorca musel popouzet ty nacionalisty a tu armádu, nebo španělskou pravici, nebo jak bych to nazval, jednak svým příklonem k levici a jednak ve španělském světě, to muselo opravdu budit pozornost. On byl homosexuál a nejen že to tedy hlásal, ale hlásal to dost jakousi exaltací, nebo jak bych to řekl. Takže, García Lorca zahynul v tom srpnu a dodneška je považován především částí těch španělských historiků, kteří toto dělají, za jakéhosi mučedníka republiky. Když mluvím o mučedníkovi republiky, na druhé straně - v těch podzimních měsících, nebo na konci roku 36, byli zastřeleni, nebo zavražděni, nebo jak to nazveme, Pedro Muňoz Seca, jeden z těch pravicových spisovatelů, známých dramatiků, stejnak Maeztu, další spisovatel. Od toho bylo jaksi... Pardon, já se omlouvám, u toho to bylo od toho dramatičtějšího mládí, byl socialista, pak konvertoval, stal se z něj katolík, přesvědčený katolík - a prostě toto přesvědčení ho stálo nakonec život. Během této doby, to znamená, říkám, říjen - listopad roku 36, docházelo podle mého názoru k jedné té velké, nebo další velké tragédii, to byly ty vpády militantních gardistů, kteří vnikali do madridských vězení. To bylo v té době, kdy se obávala část té republikánské strany, že tedy Madrid padne do rukou nepřítele, a ti, co jsou ve vězení, budou osvobozeni. Takže oni v těch vězeních si je vyzvedávali, aby je odvezli nedaleko Madridu, a tam je postříleli, nebo vraždili, nebo jak chcete. Bylo to všechno samozřejmě bez soudů. Kolik těchto lidí bylo, to se vůbec neví, uvádí se v literatuře odborné mezi 2 až 5 tisíci, plus mínus. Takže to je tento velký problém. Nakonec, což je možná překvapivé trošku, ale teprve v červenci roku 1937 se španělští biskupové připojili, nebo podpořili ty povstalce tím, že jde o tažení proti bezbožné republice, a prohlásili tu válku povstaleckou za válku křížovou. Takže to je ten červenec roku 37, kdy už se projevuje to, co jsem zmiňoval. Zatímco Franco disponuje stále pevnější mocí, on měl taky štěstí. Sanjurjo zahynul. Potencionální protikandidát na tu roli vedoucího armády, povstalé armády, Sanjurjo zahynul hned na začátku války. A Mola, tedy ten další kandidát, zahynul v roce 37. On tedy stmeluje svou osobností tu celou opozici, nebo vojenskou opozici, proti vládě. V tom táboře republiky to nevidíme, naopak od července roku 36 do dubna roku 39 se vystřídalo v úřadu premiéra, pět politiků. To vidíte, že za necelé tři roky - pět politiků, to je opravdu dost. Navíc v situaci, kdy ta země potřebovala jednotu.

Navíc, do událostí na Pyrenejském poloostrově zasahovaly od samého počátku zvenčí státy, založené přitom na jiných než na demokratických principech. Bylo to především Německo, Itálie, Portugalsko - říkám, většinou státy, které nebyly založené na demokratických principech, jedinou výjimkou bylo Mexiko. Tyto státy, tam byly nastaveny samozřejmě republiky. Takže ještě na straně republiky zasahoval tedy Sovětský svaz. Vy víte, že Sovětský svaz dodával tedy zbraně, a nejen zbraně, dobrovolníky, stejně jako Německo, Itálie. Itálie dodala nějakých 80 tisíc lidí, ne že tam byli najednou, oni se střídali, stejně jako ti němečtí piloti a ti řidiči tanků. Takže toto funguje. A ta zahraniční intervence výrazně ovlivňovala podobu té situace ve Španělsku. Evropské demokracie dávaly od Španělska ruce pryč, vyhlásily politiku neutrality, nejen politiku neutrality, ale oni jaksi bojkotovali - úspěšně nakonec - dodávání zbraní republikánskému Španělsku. A jak jsem řekl, jedinou výjimkou z těch demokratických zemí na straně republiky bylo Mexiko. Ono se to potom projevilo vlastně v té vlně emigrantů republikánských do Mexika, která měla pozitivní důsledky pro podobu mexického státu v mexické kultuře a nevím, čeho všeho. Dovedete si představit, že ta španělská občanská válka je stále, už jsem to zmiňoval, je stále jakýmsi žhavým tématem pro španělské historiky. Oni nazírají tu španělskou občanskou válku nejen z hlediska toho, co bylo, ale celá španělská společnost jaksi o ní uvažuje jako o jakémsi mementu, co by už být nemělo. Díky za pozornost.

Jan Němeček: Děkuji panu profesoru Opatrnému, který nás uvedl do spletité politické situace Španělska v meziválečném období. A nyní bych poprosil našeho slovenského kolegu, docenta Jiřího Chalupu z Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici.

Jiří Chalupa: Vážené dámy, vážení pánové, Vaše excelence. Můj příspěvek je takový krátký, stručný přehled toho, co dnešní španělská historiografie vyprodukovala, vygenerovala na téma občanské války v posledních, řekněme, 15 - 20 letech. A připravil jsem si ten příspěvek strukturován do několika otázek. Mohlo by jich být určitě více, ale možná nestihnu ani ty, které jsem si připravil. Tou první otázkou je, nebo je to vlastně taková dvojotázka. Proč došlo ke španělské válce a zda byla nevyhnutelná? Velice dlouho se

španělská občanská válka ve 30. letech 20. století interpretovala jako konflikt, který se připravoval více než 100 let. Mluvilo a psalo se hodně o dvou Španělscích - dos Espaňas, které se zrodily pravděpodobně někdy už na přelomu 18. a 19. století. Jejich tábory se strukturovaly na pevno už v průběhu války proti Napoleonovi. Na jedné straně obhájci konzervativního, tradičního Španělska, kteří se dívali spíš směrem do minulosti. Velká doba Habsburků - asi vůbec největším vzorem pro toto staré Španělsko, jak jsem říkal, byla doba Filipa II. A pak takzvaní afrancesados, to znamená, pofrancouzštělí lidé, kteří se nechali inspirovat velkou francouzskou revolucí a chtěli společnost modernější, sociálně spravedlivější, s více lidskými a občanskými právy. V průběhu 19. století se tato dvě Španělska střetnou ve dvou občanských válkách, kterým se říká karlistické, protože to staré Španělsko se nakonec vyprofiluje dokonce kolem alternativní monarchistické dynastie, pod-dynastie karlistů. A kromě těch dvou velkých, dlouhých a krvavých občanských válek se také střetnou zhruba ve čtyřech desítkách nejrůznějších revolucí, kontrarevolucí a pučů, kterým se ve Španělsku v té době říká pronunciamientos. Z tohoto pohledu je občanská válka vyvrcholením více než stoletého vývoje, a je tím pádem neodvratitelná, nevyhnutelná a nedalo se jí zabránit. Objevuje se v posledních 20 letech skupina historiků, já bych se k nim minimálně v tomto ohledu přidal, kteří tvrdí, že tohle je příliš romantické, příliš filozofující, a tím pádem také příliš zjednodušující a manipulativní. A především je to pohodlné, protože vidět občanskou válku jako střet dvou obrovských táborů - dějinných sil, které se střetávají v konfliktu, který Evropou zmítá už od 18. století, to jest osvícenství - a řekněme ten starý svět, pokus o uchování feudálního středověkého světa. Takováto perspektiva, takováto interpretace zbavuje všechny aktéry zodpovědnosti. Všichni potom mohou říci, upřímně řečeno, kdybychom četli memoáry exilových politiků, těch politiků druhé republiky, které potom po válce osud rozesel od Mexika až po Francii, do těch exilových destinací, tak byste tam našli hodně poukazů na tuto nevyhnutelnost. Protože když je něco nevyhnutelné, když jsou v tom slepé historické síly, tak je pochopitelně těžké s tím něco udělat. Tato nová generace španělských historiků daleko více klade důraz na to, že nevyhnutelné nic nebylo až možná do června roku 36. Dokonce ani ty únorové volby v roce 36, které vyhrála lidová fronta, nemusely nutně vést ke vzniku války. A přestože nikdo nepopírá, že jakýsi konflikt velký, historický, dějinný, mezi dvěma různě smýšlejícími částmi španělské populace tady existoval - a on koneckonců zřejmě existuje ve všech dobách, ve všech společnostech - že ten konflikt nemusel dopadnout tak, jak dopadl. To znamená tragickým, tříletým vražděním. Ale že existovala jiná řešení.

Tato interpretace je bohužel nemilosrdnější vůči jednotlivým aktérům, protože zdůrazňuje, že každý z těch velkých aktérů 30. let a druhé španělské republiky nese zodpovědnost. Manuel Azaňa, premiér, později prezident, tím, že je netrpělivý, že je málo strategický, že otvírá otázky, které z hlediska rozumných priorit nebyly zrovna na pořadu dne. Ať už to byla poměrně zpackaná reforma armády, která proti republice postavila celou řadu zhrzených a zneuznaných důstojníků, ať už to byla zbytečně hysterická antiklerikální politika. A naopak tento Manuel Azaňa vysloveně podcení to, co bylo tehdy zjevně s odstupem, já vím, dneska jsme všichni generálové. Ale s odstupem je jasně vidět, že podcenil snad tu nejdůležitější otázku druhé republiky, to jest, provést slíbenou pozemkovou reformu, a vytvořit tak jistou skupinu lidí, kteří by republice byli za něco vděčni a byli by případně ochotni se za ni postavit, když to bude potřeba. Toto republikáni v Madridu, intelektuálové městští, kteří k venkovu nemají žádný vztah, podcenili. A venkov jim to potom během války vrátí. Povšimněme si, že velká města zůstanou až do konce na straně republiky, zatímco venkov se postupně takřka jednostranně přidá na stranu povstalců. A takto bychom mohli pokračovat. Gil-Robles, velký vůdce pravice, v největší pravicové straně sedá, ten si zase zahrává si s fašismem, hraje si na italského Mussoliniho, bájí o korporativistickém státu. Ale je to ve skutečnosti člověk, který si za svými názory zas tak úplně nestojí a spíše se nechá pohánět energií toho aplausu poměrně zfanatizovaných davů, které stojí před tribunou. Protože jakmile potom dojde na lámání chleba, tak z Gil-Roblesova korporatismu nezbude skoro nic, a ten pán skončí víceméně v zapomnění, protože ani Franco pro něho v tom svém novém Španělsku nenajde žádné velké použití. Kapitola velmi tragická a nepříjemná pro levici - by bylo určitě popsat, jak se socialistická strana PSOE nechala ještě před válkou takřka roztrhat vnitřními konflikty, které mnohdy ani tak nesouvisely s ideologií a s politikou, ale mnohdy spíše se spory vysloveně osobního a dosti banálního ražení. A zmiňme třeba již zmíněnou Falange Espaňola a jejího zakladatele José Antonia Primo de Riveru, který si tak dlouho zahrával s násilím a představoval násilí jako očistný, ne-li dokonce poetický a estetický faktor, až se falangistům opravdu podařilo to násilí vyvolat - nejprve mimo válku, v tom tragickém jaru a začátku léta, kdy je na španělských ulicích zavražděno zhruba 300 lidí ještě před začátkem války - a hlavně potom v průběhu válku. Bude to José Antonio, velký fašista, který nakonec z vězení v Alicante je zhrozen tím, co se ve Španělsku děje, lituje toho, k čemu vyzýval a dokonce se nabídne jako zprostředkovatel republikánské vládě, že se pokusí tu válku zastavit. Ale to už bylo opravdu s křížkem po funuse - v jeho případě je ta metafora doslovná, protože namísto toho, co by byl

pověřen vyjednáváním o příměří, tak ho republikáni zastřelí a válka bude pokračovat, protože teď už najednou na posly míru po tom 17. červenci roku 36 není žádný prostor. Tito historikové, řekněme mírně revizionističtí, kteří tvrdí, že Julio Aróstegui, Enrique Moradiellos, mohli bychom jmenovat 20 dalších, kteří tvrdí, že za válkou je konkrétní selhání konkrétních politiků. Tak přišli s takzvanou teorií tří "R" - ta "R" ve španělštině, stejně jako v republice, znamenají reformu, revoluci a reakci. A tvrdí, že Španělsko z tohoto pohledu nereprezentuje žádnou zvláštní výjimku uprostřed tehdejší Evropy. Tyto tři velké tábory, bloky, ideologická seskupení se střetnou prakticky ve všech evropských zemích. Někde bude výsledkem reforma mírná, reforma stávajícího ultra-liberálního kapitalismu, víceméně v keynesiánských intencích - to je Velká Británie, to je Francie, ale to je třeba také masarykovské Československo. V Rusku z toho bude revoluce, nejprve levicová, později spíše totalitární. A v některých zemích zvítězí takzvaná reakce, ať už v té mírnější, autoritativní podobě. Španělským sousedem bude profesor Salazar, který vytvoří autoritářskou diktaturu. Naším sousedem na severu zase bude maršál Pilsudski, který vydupe ze země podobný katolicko-tradicionalistický režim. A v tom totalitním provedení to bude Mussoliniho Itálie a v úplně infernální variantě potom třetí říše Adolfa Hitlera a německého nacismu. Španělská výjimečnost, snad specifičnost, spíše než výjimečnost, má spočívat v tom, že ve Španělsku ty tři bloky jsou prý natolik vyrovnané, že se zkrátka jejich souboj a spor nedá vyřešit jinak, než občanskou válkou, protože ani jeden z nich se nedokáže prosadit bez války natolik, aby dominoval. Já k té teorii mám jednu vlastní poznámku, je příliš zjednodušující. Podle mě, a profesor Opatrný to zmínil, ve Španělsku existuje minimálně čtvrtá síla, a to jsou anarchisté. Dávat klást do jedné kategorie revoluce - marxistickou revoluci, ať už v podání komunistů, diktaturu proletariátu, nebo socialistů, spíše ve španělském případě Largo Caballero - jsou spíše Fabiánci. Aspoň tedy do té doby té všeobecné radikalizace, kdy se z pana Caballera stane najednou španělský Lenin. Ale jeho předchozích 30 let kariéry jsou léta spíše reformního socialisty. Klást do této škatulky marxistických revolucí anarchisty, kteří chtějí stát zlikvidovat, kteří nechtějí církev, kteří nechtějí stát jako takový, úřady, ruší potom, když se opravdu pustí během války do toho velkého experimentu, ruší peníze, ruší soukromé vlastnictví, odmítají veškeré drogy, včetně alkoholu, tabáku, protože se cítí svazováni jakoukoliv drogou. Jejich heslo je absolutní svoboda. Mně

přijde zjednodušovat natolik, že už to vlastně spíše manipuluje a spíše předkládá jakousi lživou legendistickou variantu. Ve Španělsku těch sil bude pravděpodobně více, ale přesto všechno je, a to je moje taková úvaha k zamyšlení, je tady otázka, jak je možné, že když se tyto síly nedokázaly bez tříletého krveprolévání domluvit, na jaře a v létě roku 36, takže potom se tři roky budou všichni zabíjet. Dnešní odhady pořád ještě oscilují kolem půl milionu mrtvých. Připomínám zajímavý detail, který se málo objevuje v literatuře, ale je pravdivý. Španělsko je dodnes po Kambodže po Pol Potově Kambodže druhou zemí ve světovém žebříčku národů s největším počtem zmizelých. 114 tisíc Španělů stále ještě hledá svoje oficiální příběhy a záznamy. Z drtivé většiny jsou to prostě lidé, kteří se ztratí během války, to znamená - k tomu půl milionu můžeme klidně přičíst i možná dalších sto tisíc navíc. Nehledě na to, že se neustále odkrývají nové a nové hromadné hroby, kde se nachází těla, ke kterým žádné dokumenty nemáme. To znamená, stanovit dneska definitivní počet obětí španělské války je v podstatě nemožné, protože je to práce ještě pro budoucí generace. A kdo ví, jestli se vůbec k nějakým číslům dostaneme. Ale zpátky k té mé rádoby úvaze. Jestliže v roce 36 nebylo možné se domluvit na nějakém vzájemném kompromisu, moje otázka je, zda opravdu bylo tak nutné výchovně, pedagogicky absolvovat tříletou občanskou válku, potom takřka čtyřicetiletou Francovu diktaturu a v roce 75, kdy vítěz války a diktátor umírá, tak se najednou víceméně ty samé síly posadí ke stolu a dokáží najít kompromis, který povede k volbám a nejenom k volbám, ale dokonce k volbám, jejichž výsledky budou všichni respektovat. Povede k ústavě roku 78, která platí ve Španělsku dodneška, snad s výjimkou katalánských a baskických nacionalistů se podle ní všichni míní řídit a také řídí. Jinými slovy, zda nemá nakonec pravdu, ovšem je to velmi smutná pravda, Paul Johnson, který ve svých dějinách 20. století Franca prezentuje jako jakéhosi velkého vychovatele španělského národa, který prostě Španělům musel prostřednictvím války a dlouhé, poměrně dosti drsné diktatury ukázat, jaká je vlastně hodnota demokracie, jaká je hodnota soužití jednotlivých názorových proudů ve společnosti. V tom případě se obávám, že takové lekce jsou velmi drahé a byl bych raději, kdyby se jich třeba český - a dneska už i španělský národ pro budoucnost vyvaroval. Další otázka, kterou tady také trošku naznačil pan profesor Opatrný, nakolik máme věřit tomu konstruktu dvou nekompatibilních, nenávidějících se Španělsk, omlouvám se za to skloňování, Espaňas, v průběhu druhé republiky, a hlavně toho roku 36 - a potom vlastně těch tří let války.

Paul Preston napsal krásnou, zajímavou knížku, která se jmenuje Las tres Espaňas del 36, čili Tři Španělska roku 36. Je to knížka o lidech, kteří se jednoznačně nepostavili ani na stranu republiky, ani na stranu Franca a povstalců, ale zkrátka měli pochybnosti o obou těchto táborech. Bylo těžké obstát v té atmosféře, kdy jak pravil kardinál Gomá - v těch volbách v únoru 36 měli Španělé u volebních uren rozhodnout, zda Španělsko bude zemí Leninovou nebo Kristovou, uznejte sami, že je to velmi složitý výběr, takřka Sofiina volba. Lidé, jako Salvador de Madariaga a Claudio Sánchez Albornoz a podobní intelektuálové, patří mezi ně nejspíš i dokonce aktivní politik, prezident Niceto Alcalá-Zamora, který je také přesvědčený, že by se dal hledat kompromis trošku racionálnějšího ražení, než to, co potom předvedou oba válčící tábory v té nekonečné a krvavé válce. Tihle lidé plédují pro mírové řešení a je velká otázka, jak velká část španělské populace za nimi stojí. Povšimněme si - v dnešní době v České republice, že ti, kteří hodně křičí, dokáží dokonale vyvolávat dojem, že za nimi stojí podstatně větší masy, než tam ve skutečnosti opravdu jsou. Obávám se, že ve Španělsku tomu bylo podobně. Že pod těmi tribunami a v těch kinosálech a v těch arénách pro býčí zápasy, kde vystupovali politici, a navzájem se se svým publikem bičovali v emocích a ve fanatizujících a fanatických projevech, tak se nějak tak úplně ztratil hlas, nejspíše dost velké části španělské populace, která zřejmě nestála ani o válku, ani o takhle brutální konfrontaci, ale která si zkrátka nedokázala najít toho správného mluvčího, který by se z těch tribun také náležitě ozval. Tohle Španělsko potom bude mlčet vlastně i po válce, protože řada z těchto lidí skončí v exilu, tam už raději nebudou rozdmýchávat debaty, které už i tak jsou velmi rozhořčené mezi bývalými socialisty, komunisty, anarchisty. Od Mexika až po Paříž se neustále diskutuje o tom, kdo tu válku vlastně prohrál, kdo za to může, co se udělalo špatně, kdo to udělal špatně. A tihle reprezentanti třetího Španělska raději mlčí, protože vědí, že už i tak se republikánský exil příšerným způsobem těmito nekonečnými a infantilními spory diskredituje. Takže už nechtějí přikládat polínko do ohně, který už tak plápolá dost vysoko. No a ti, kteří zůstanou, ve Španělsku, protože i reprezentanti třetího Španělska, někteří, zůstanou ve Francově Španělsku, tak ti pochopitelně raději také moc svoje smířlivé myšlenky nepropagují, protože Franco za těch 40 let se bude k válce stavět neustále stejně a beze změny. To znamená, jedni zvítězili, jedni prohráli, a na tom raději nic měnit nebudeme, protože tak to vlastně táborům vítězů vyhovuje. A poslední věc, no to bylo více těch otázek, někdy příště... Proč vlastně republikáni... Ne, to by bylo hrozně dlouhé. Jaký byl charakter války?

Už se tady mluvilo o tom, že to byla součást druhé světové války. Někteří historici by rádi prezentovali španělskou občanskou válku jako vlastně první fázi evropské části druhé světové války, což je nepochybně pravda, ale Santos Julia, velice originální historik, připomíná, že španělská válka je vlastně hybridem. Je to válka, která jednou nohou stojí ještě v 19. století, a tou druhou už je plně nakročena do století 20. Takže v průběhu těch třech let uvidíme na jedné straně bitvu na Ebru, souboj - několikaměsíční - dvou stotisícových armád, kde jsou z obou stran nasazeny tehdy nejmodernější sovětské a z druhé strany německé a italské stíhačky, tanky, obrněná vozidla - a z druhé strany uvidíme scény, které spíš patří do století 19., do těch karlistických válek, ne-li dokonce do těch jednotlivých vojenských pučů a pseudo-pučů, kdy se třeba dobývá toledský Alcázar, kde se se svými kadety opevnil plukovník, frankistický plukovník Moscardó. A každý den ranním vlakem přijíždí z Madridu milicionáři, ať už socialističtí, komunističtí či anarchističtí, posnídají, pak si jdou zastřílet na Alcázar, poobědvají, pozdní oběd, a večer odjíždí vlakem do Madridu. Tam povečeří s manželkou, přespí ve vlastní posteli a ráno, pokud nezaspí, tak zase jedou druhý den dobývat Toledo. Tohle není druhá světová válka, tohle je spíš to španělské válčení, tak, jak ho Španělé praktikovali po celá staletí v mnoha těch svých domácích konfliktech. Ale je potřeba to zkombinovat s bitvou na Ebru, s bitvou u Brunette, s bitvou u Guadalajary, s dalšími velkými střety - a teprve z tohoto hybridního "mišmaše" nám vzejde vlastně to, co byla španělská občanská válka, tak trochu druhá světová válka v moderním ražení, ale také hodně postaru španělská válka, která jakoby se nebrala tak úplně vážně, což ovšem neznamená, že u ní neteče krev a neumírají lidé. Bylo by toho více, ale někdy příště. Děkuji za pozornost.

Jan Němeček: Děkuji kolegu Chalupovi za jeho velmi zajímavý referát, který určitě vznese mnohé otázky do diskuse, která proběhne na závěr tohoto bloku. Nyní bych poprosil třetího referenta, doktora Jindřicha Dejmka, specialistu na zahraniční politiku z Historického ústavu Akademie věd, který bude hovořit právě o tématu Československé zahraniční politiky a španělské občanské války.

Jindřich Dejmek: Dámy a pánové, v polovině 30. let minulého století byly Československo a Španělsko dvě v té době evropské demokratické

republiky, mezi nimiž neexistovalo příliš zájmových průsečíků, snad s výjimkou snah o udržení míru v Evropě. Od roku 1921 udržovaly vzájemné diplomatické vztahy, ale ty vlastně nepřekračovaly určitý rámec obvyklé diplomatické zdvořilosti a také zájem - obchod relativně úzký. Československá diplomacie, a zvlášť tehdejší vyslanec v Madridu, profesor Vlastimil Kybal, ve své době určitě největší znalec španělské historie, samozřejmě v roce 1931 přivítala pád monarchie a ustavení republiky. Ale to, co se předjímalo, to znamená oživení vzájemných vztahů, příliš nenastalo. Jednou z mála platforem, kde se Československo a Španělsko do roku 1935 stýkaly, byla Společnost národů, kde delegace obou zemí - v případě Španělska zastupovaného často známým historikem de Manariagou, v případě Československa Benešem, zastávaly velmi podobné postoje, ať už se to týkalo například otázek odzbrojení nebo snah o komplikování agresivních choutek některých diktatur. Od roku 1934 - 35 se jejich cesty ještě více vzdalovaly. Pro Španělsko je období od podzimu 36 obdobím narůstajících vnitřních konfliktů. Pro Československo začínají možná rokem 35, ale zcela jistě březnem 1936, existenciální výzvy. Především tedy v podobě narůstajícího nacistického německého expanzivního náporu. Ten začíná Československo ovlivňovat vnitropoliticky, především svým vlivem na velkou část, pak už naprostou většinu sudetských Němců, ale také zahraničně-politicky. Tady chci připomenout, že jen pár dnů poté, co lidová fronta ve Španělsku zvítězila v těch už vícekrát zmiňovaných volbách, Hitler pošle své divize do Porýní a roztrhá locarnské smlouvy, čili zruší jeden ze základních pilířů evropské bezpečnosti. A od tohoto momentu pro Československo nastává určitý, velmi brzy existenciální diplomatický zápas, kterým je třeba posuzovat další kroky jeho zahraniční politiky. Léto 1936, kdy válka ve Španělsku propukla naplno, nebylo tedy pro československé diplomaty okurkovou sezónou. Nutno dodat, že první reference, které dostávali v Praze, jednak tedy od zatímního diplomatického zástupce v Madridu a také od tamního vyslance, který byl ovšem v té době na dovolené v jižní Francii, nebyly jednoznačné. Chargé d'affaires v Madridu, Zdeněk Formánek, který přitom už ve Španělsku působil víc než 8 let, ve svých referátech především nešetřil kritikou vnitřních poměrů španělské republiky a také aktivit jejích vlád. V jistém smyslu dokonce povstání legitimizoval údajným, budu citovat, nekompromisním, bezohledným postupem tamní vlády, protože jak psal v jednom ze svých raportů na začátku konfliktu, násilí a bezpráví prováděné ne-li přímo orgány vlády,

tedy aspoň s jejím vědomím a souhlasem, musí nezbytně vyvolávat reakci vystupňovanou až do branného odporu. Postoj klíčových představitelů Československa na narůstající se španělský konflikt byl nepochybně vyváženější. Také z důvodů obecně politických, a samozřejmě jeho velmi brzy patrných zahraničněpolitických souvislostí. Zásadně republikánsky, v podstatě levicově orientovaný prezident Beneš nemohl nesympatizovat se španělskou republikou a její legitimní vládou, která se ostatně opírala přece formálně o výsledky nedávných voleb. V tom ji velmi záhy také utvrdil, definitivně tedy od začátku roku 37, nový republikánský vyslanec v Praze, Jiménez de Asúa, který pak s Benešem a s některými orgány republiky začal celkem konstruktivně pracovat. Přátelská neutralita při automatickém uznávání legitimity republikánských vlád je ale patrná i z naprosté většiny úředních písemností ministerstva zahraničních věcí a také z jeho konkrétních kroků. Tady chci připomenout, že Praha se sice velmi záhy, už začátkem září 1936, připojila k formální politice neintervence, tak, jak ji iniciovala francouzská diplomacie. Tady jenom do závorky dodávám, že často se v literatuře objevuje tvrzení, jakoby s politikou neintervence přišla tehdejší britská konzervativní vláda, nicméně s původní iniciativou, směřující tedy k ustavení neintervenčního výboru přišla levicová vláda francouzská, poté, co se tehdejšímu ministerskému předsedu Blumovi nepodařilo prosadit proti vůli prezidenta určité dodávky ve prospěch španělských republikánů. Byla to tedy v podstatě vůči republice velmi příznivá neutralita ze strany pražských vládních kruhů, která měla s určitými rezervami trvat až do září 1938, kdy se samozřejmě pro Československo radikálně mění situace. O loajalitu vůči republice pražská vláda demonstrovala opakovaně. Poprvé vlastně hned koncem léta 1936, kdy se tehdejší španělský vyslanec v Praze přidal na stranu povstalců a zpočátku se pokoušel udržet se v budově španělské legace. Černínský palác jeho legitimitu odmítl uznat. A i když se československé orgány zpočátku zdráhaly vynutit si vyklizení budovy policejní asistencí, nakonec k tomu došlo - a navíc tedy pražská vláda záhy přijala už zmiňovaného nového vyslance republiky, který pak v Praze dokázal vybudovat poměrně rozsáhlé struktury, které sloužily k postranním nákupům zbraní pro republiku, především tedy cestou různých reexportů. Ministr zahraničních věcí Krofta také velmi záhy začal brzdit některé aktivity tehdejšího chargé d'affaires v Madridu, Formánka, který se zpočátku pokoušel v budově československé legace poskytovat poměrně masivní azyl oponentům republiky. A ukázalo se, že jde

skutečně z velké části o španělské aristokraty a příslušníky dalších majetných tříd. Ze zápisů porad vedoucích úředníků ministerstva zahraničních věcí v Praze je ovšem patrné, že už od podzimu 1936, také pod dojmem toho, co se v Praze dovídali o účasti - především Italů - a z části také Němců na straně povstalců, začínali být skeptičtí, zdali španělská republika může dlouhodobě tomuto náporu odolávat. Přesto ještě koncem roku 1936 například pražské vládní kruhy přivřely oči, když se španělská republika prostřednictvím Estonska s úspěchem pokusila nakoupit v Československu více než 60 bojových letadel, což mimochodem pro španělské republikánské letectvo předtím, než začalo dostávat masivní dodávky ze Sovětského svazu, byla samozřejmě velmi významná pomoc. Na druhé straně, zhruba ve stejné době, Krofta dává už vícekrát zmiňovanému chargé d'affaires Formánkovi v Madridu na výběr, zdali chce Madrid opustit, anebo zdali chce zůstat v Madridu, pokud tedy padne do rukou frankistů a vykonávat pak roli jakéhosi neformálního konzula na frankisty obsazených územích. Prahu mnohem více než vlastní průběh občanské války ovšem v té době znepokojovaly její zahraničně-politické dimenze. Tou první byla rýsující se stále hlubší spolupráce mezi Německem a Itálií, především v tom smyslu, že Itálie, která se soustřeďuje na masivní podporu frankistického režimu, v podstatě vyklízí střední Evropu, ačkoliv do roku 1935 byla tedy do určité míry protihráčem Hitlera v Podunají. Tím druhým je neschopnost obecně mezinárodního společenství, konkrétně Velké Británie a Francie, prosadit už zmiňovaný koncept politiky neintervence. Praha se mimo jiné o tom přesvědčila už na podzim 1936 a v následujících měsících, kdy tehdejší šéf republikánské španělské diplomacie Álvarez del Vayo vznesl v Ženevě ve Společnosti národů stížnost na vměšování obou totalitních diktatur do španělského občanského konfliktu. Ale tam se samozřejmě nedočkal žádné podstatné podpory a celá záležitost byla předána do rukou neintervenčnímu výboru. Nutno říci, že zastupitelský úřad Československa v Madridu si zachovával, když to řekneme moderním jazykem, odstup od země své působnosti i v následujícím období. Je ovšem poněkud zarážející, že zmiňovaný Formánek akcentoval ve svých zprávách tedy znaky, které republikánské, anebo anarchistické oddíly projevovaly vůči oponentům republiky, ale poněkud mlčel tedy o podobném, často ještě kvantitativně mnohem rozsáhlejším teroru na území frankistickém, který odhadem tedy, jak víme z moderní literatury, vedl v prvních dvou letech války k nějakým 40 až 50 tisícům mrtvých.

Ale jak už jsem se zmiňoval, klíčové zástupce pražské diplomacie samozřejmě zajímaly mnohem širší zahraničně-politické komponenty konfliktu - a těžko je můžeme podezírat z nějakých sympatií přílišné levici, neřkuli ke komunismu a k anarchismu. Ministra zahraničních věcí ovšem například velmi znepokojovalo to, co se dozvídal o výrocích Mussoliniho nebo jeho ministra zahraničních věcí Ciana o tom, že Itálie nestrpí ve Španělsku takovou a takovou vládu - a stejně tak jej znepokojoval i postoj hlavně tedy představitelů britské konzervativní vlády, která tehdy řídila osudy Spojeného království. S tím pak souvisely i jiné postoje Československa, například vůči Portugalsku, které, jak za chvíli uslyšíme, přerostly v jeden z nejvážnějších diplomatických incidentů celé první republiky v létě roku 1937 a vedly k přerušení diplomatických vztahů mezi Prahou a Lisabonem na více než 40 let. Určitou reinterpretaci postojů k vnitřnímu vývoji Španělska můžeme zaznamenat v československých dokumentech od jara 1937, kdy tedy v Madridu nastoupila nová vláda, formálně pravicového socialisty Juana Negrína, což bylo úředními kruhy československé diplomacie hodnoceno jako odklon od původního revolučního extrémismu a návrat k umírněnější formě lidové fronty. Ale v souvislosti s dalším vývojem na španělských válčištích, hlavně tedy později po dobytí té severozápadní části země, pražští vládní činitelé začínají zaujímat vůči vývoji ve Španělsku opět stále skeptičtější a skeptičtější stanoviska, i když je zvláštní, že zhruba do podzimu 1937 sám Krofta a lidé z jeho okolí, čili v kabinetu ministra, věří tomu, že by občanská válka mohla skončit nějakým dočasným kompromisem a eventuálně i dočasným rozdělením španělského státu na dva nějaké subjekty. Podívejme se, jak to vypadalo s dodávkami zbraní. Už jsem se zmiňoval o tom, že Československo formou reexportu tajně vyvezlo několik desítek bojových letadel do Španělska na přelomu let 36 37, později se Španělé pokouší v Praze nakoupit ještě mnohem větší kvantitu zbraní, jednak tedy přes některé latinsko-americké státy, jednak prostřednictvím tureckého vojenského atašé, ale většinu těchto obchodů už zablokuje agrární ministerstvo národní obrany, především z obavy z některých zahraničně-politických komplikací. Bylo ale jistě symptomatické, že zhruba ve stejné době dojde ke zmiňovanému incidentu mezi Prahou a Lisabonem. Portugalsko už od začátku roku 1937 vyjednávalo s pražskou vládou o nákupu tehdy nejmodernějších kulometů vzor 1930. Ale v létě, respektive na začátku léta, téhož roku najednou chtělo počet objednaných kulometů více než zpětinásobit. Takže pražské vládní kruhy došly zřejmě k oprávněnému závěru o tom, že nejde o dodávky pro portugalskou

armádu, ale že se má vlastně jednat o reexport pro frankistické povstalce. A v tu chvíli tedy pražské ministerstvo zahraničních věcí kontrakt zablokuje, a ačkoliv portugalská vláda začne vystupovat velice energicky, dokonce hrozbou ultimát, tak Praha necouvne a nakonec tedy na přelomu července a srpna dojde k přerušení diplomatických vztahů, ačkoliv to například v britských diplomatických kruzích vzbudí poměrně značné pohoršení. Určitou příznivou loajalitu vůči španělské republikánské vládě lze vyčíst i z širšího kontextu pohledu československé diplomacie. Typickým příkladem byl postoj a pohled československé diplomacie na mezinárodní konferenci v Nyonu, kterou svolala část západních velmocí a středomořské státy v reakci na útoky "neznámých", ve skutečnosti italských ponorek, proti lodím plujícím do lodí republikánských přístavů. Ačkoliv se tedy této konference fašistická Itálie nezúčastnila, zúčastnění dospěli velmi záhy ke konsensu, podle kterého mohly válečné lodi zúčastněných mocností útočit bez varování na ponorky, které by se objevily v plavebních drahách, mimo jiné tento konsensus Praha velmi uvítá ve svých interních dokumentech jako projev konkrétní aplikace kolektivní bezpečnosti. Jako určitý, řekněme, projev sympatií pražské vlády k legálním strukturám republiky je možné také hodnotit změnu v čele vyslanectví v Madridu, respektive později v Barceloně. Kde zmiňovaného Formánka, který byl v podstatě jednoznačně pro-povstalecky orientován, nahradí na podzim 1937 nový chargé d'affaires, kariérní diplomat Zdeněk Němeček, v té době už mimochodem velmi úspěšný spisovatel, který se ve svém příštím zpravodajství sice nebude také zdráhat kritizovat poměry v republice, ale zároveň podrobí velmi tvrdé kritice i postoj povstalců, včetně poukazu na to, že vlastně frankistické síly začínají stále více používat na podporu svých postupů například bombardování civilních objektů a podobně. Čili něco, co do té doby nebylo příliš známo z žádného evropského konfliktu. O trvajících sympatiích většiny pražských vládních kruhů nemůžeme pochybovat ani v následujícím období, i když samozřejmě zhruba od zimy 1937, začátku roku 38 se španělská problematika dostává v tom československém diplomatickém diskursu z pochopitelných důvodů stále více do pozadí. V každém případě jakékoliv úvahy o tom, že by Praha mohla fakticky uznat obě válčící strany, byly ve vládních kruzích zcela zavrhovány, shrnu to citátem tehdejšího ministra zahraničních věcí z jedné z gremiálních porad z konce roku 1937. My na to hledíme z toho hlediska, že zde je řádná vláda - a tam je odboj. A my se nemůžeme postavit na stranu odbojníků, protože by to byl precedenční případ. Pravdou je, že část hospodářských kruhů Československa ovšem už od přelomu let 37 - 38 tlačí na pražskou vládu, aby z důvodů exportních

navázala nějaké kontakty s povstalci, takže začátkem roku 38 bude rozhodnuto o tom, že bude vyslán diplomatický agent na povstalecká území. Ale když poprvé tato zpráva pronikne na veřejnost, tak to vzbudí takový odpor, že to vedení pražského ministerstva zahraničí o několik měsíců odloží. Musím připomenout, že samozřejmě Československo i v této době koordinovalo svůj postoj vůči španělské válce s postojem především obou západních velmocí. A jakmile tedy se Británie a Francie rozhodnou vyslat své polooficiální diplomatické zástupce k Francově vládě, tak je postupně začíná následovat i Československo. Ten zmiňovaný krok, to znamená vyslání polooficiálního diplomatického agenta, je nakonec učiněn pražskou vládou v polovině června 1938. Čili už v době, kdy československá krize začíná kulminovat. Zmiňovaný "agent", karierní diplomat Michal Hanák, byl sice v San Sebastianu přijat korektně, nicméně pokud si od toho československé hospodářské kruhy slibovaly nějaké výrazné zisky, velmi rychle se to ukázalo jako zcela chybný předpoklad. Příznačně, když byl přijímán úředníky frankistického zahraničního úřadu, učinili narážku na to, že přijal ve voze Škoda, čili ve voze stejné firmy, jejíž kanóny byly nedávno na španělské frontě zabaveny, ovšem na republikánské straně. A navíc tedy Hanákovi bylo jednoznačně dáno najevo, že pokud se nějaké zahraniční firmy budou podílet na poválečné rekonstrukci Španělska, budou to samozřejmě především firmy těch států, které aktivně podporovaly povstalce. V té době už ovšem postupně akcelerující mezinárodní krize okolo Československa vstoupila do svého finále, tady jenom připomínám, že v polovině září 1938 dojde v Sudetech k pokusu o povstání, které někteří, hlavně publicisté, srovnávají jako jakousi repetici frankistické revolty proti legitimní vládě - a tento akt odstartuje tedy soukolí diplomatického procesu, který vyústí o více než dva týdny později v Mnichově. Optika na československou krizi ze strany obou válčících španělských stran bude ovšem samozřejmě diametrálně odlišná. Představitelé republikánského tábora, který byl právě nedávno tedy oslaben neúspěchem už v zmiňovaných bojích na Ebru, budou v Ženevě koncem září 1938 kritizovat západní appeasement, včetně jeho postojů k Československu. Mnichovský resultát, také valencijská vláda, to pochopí jako další oslabení své mezinárodní pozice, takže ne náhodou mimochodem v den, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, španělská republikánská vláda přistoupí na dohodu o odjezdu všech zahraničních bojovníků ze Španělska, kterou ovšem dodrží pouze republikánská strana, nikoliv strana povstalecká, na jejíž straně budou Italové bojovat až do konce.

Naprosto odlišně byl Mnichov přijat v táboře povstalců, jejichž vedení se obávalo, že by případný výbuch širší evropské války vedl v podstatě ke konci podpory ze strany Německa a Itálie. Jak velmi záhy referoval zmiňovaný Hanák do Prahy, už tedy pár dní po Mnichovu, Mnichov byl španělskými povstalci jednoznačně deklarován jako kapitulace demokracií a jako velké vítězství Německa a Itálie. Zesílila prestiž Mussoliniho, který byl povstalci vydáván za hlavního aktéra "pacifistického řešení" československé krize, naproti tomu hodnota Francie, a do určité míry i Británie, poklesla na nulu. Nejvíce radosti ovšem samozřejmě vláda v Burgosu projevovala tím, jak výslednice appeasementu zdeptala Rusko a s ním všechny síly, upínající se ať už reálně, nebo domněle k ideálům revoluce. Vlády pomnichovské republiky, v níž se v Československu faktickými hegemony stala česká agrární pravice a slovenský katoličtí luďáci, měly sice v prvních týdnech pomnichovské katastrofy jiné starosti. Ale už z hlediska zahraničně-politických souřadnic pomnichovského Československa bylo evidentní, že dříve nebo později bude Československo muset zaujmout také odlišný postoj ke španělské otázce. K tomu nakonec došlo 27. ledna 1939, tedy den po pádu Barcelony a těsně po návratu nového ministra zahraničních věcí Chvalkovského z jeho druhé návštěvy u Hitlera, kdy Beranova vláda formálně uznává frankistický tábor za jedinou reprezentantku Španělska. Opět tedy čteme v interních materiálech, jaké výhody z toho poplynou pro československý průmysl, případně tedy i o některých výhodách diplomatických. Samozřejmě, reálný zisk z tohoto kroku pro Československo se ovšem rovnal nule. Chci jenom v závěru připomenout, že zničení Československa Německem ve dnech 14. a 15. března s následnou, velmi chabou reagencí obou západních mocností, na vyhlášení protektorátu, bylo také poslední psychologickou ranou španělským republikánům. Faktický rozklad posledních republikánských institucí v tom zbývajícím území ostatně začal již nejméně týden před 15. březnem, mimo jiné vzpourou zbývajících částí republikánské flotily, a vedl pak k těm akcím toho výboru obrany v čele s plukovníkem Kassadem a pak k následnému jednání o kapitulaci. Formálně tedy trval odpor španělské republiky zhruba o 10 - 12 dní déle než likvidace československého státu, ale fakticky byly obě republiky likvidovány prakticky paralelně a měly z toho zisk velmi podobné, ne-li identické politické síly. Na samotný závěr chci ještě dodat, že důsledky likvidace obou republik se promítly dlouhodobě do vzájemného vztahu obou států. Frankisté - bez ohledu na sympatie, které chtěli projevovat

pomnichovskému Československu, formálně uznaly protektorát a slovenský stát. A i když od roku 1940, respektive 41 Francova vláda tolerovala v Madridu neoficiálního zástupce československého exilového státního zřízení, na rozdíl od jiných neutrálů nikdy československou exilovou vládu v Londýně neuznala. Pražská vláda po roce 1945 naopak tedy dočasně formálně uznala exilové vlády republikánské, ovšem jen do chvíle, do kdy to tedy vyhovovalo souřadnicím postupně se stupňující studené války. Takže k obnově plnohodnotných diplomatických vztahů mezi oběma státy došlo až po téměř čtyřech dekádách, na podzim 1977. Děkuji vám.

Jan Němeček: Děkuji kolegovi Jindřichu Dejmkovi. A posledním referujícím dnešního dopoledne je vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd, doktor Emil Voráček, na téma Sovětský svaz a španělská občanská válka.

Emil Voráček: Vážené dámy a pánové, vážený pane plukovníku Vranský, vážený pane zástupce španělské ambasády v Praze, vážení pánové, zástupci ambasády Ruské federace, milí kolegové, kolegyně, přátelé. Téma, kterým se dneska zabýváme, je téma neobyčejně velkého rozsahu. Myslím si, že... Proto bych tady rád zdůraznil několik momentů a začal bych tím, že v rukou teď mám velice vzácnou knihu s titulem Za mír a svobodu, vytištěnou bez interpunkce, vydanou v roce 1937, československými interbrigadisty v Madridu, v Barceloně, práci, knihu, za kterou jsem vděčný, že mi ji zapůjčil pan Richard Falbr. Interbrigády, jakmile bych s nimi začal, samozřejmě, musím je zařadit do širšího kontextu. Ten širší kontext, teď z různých optik jsme zde už hodně o něm slyšeli. Ale přesto zde mi dovolte aspoň několik poznámek, než se k voluntarios internacionales de la libertad dostanu. Když mluvíme o situaci v Evropě a ve světě v meziválečném období, pak si musíme uvědomit, že ona občanská válka v Evropě, o které mluví Ernst Nolte ve své práci Občanská válka v Evropě 1917 - 1945 je tématem, které není často zcela uznáváno, ale na druhé straně je v něm něco trefného, protože zde ta občanská válka je myšlena, občanská válka mezi levicí a pravicí, Evropa 1745, anebo, jak tomu říká kanadský historik Curley, tichá válka proti Sovětskému svazu. Když se zabývám, takto bych to nastínil, samozřejmě mně zde vyplyne potom několik momentů, které bych chtěl zase ještě také předeslat.

Na jedné straně tedy zde máme pučisty, podporované Německem, nacistickým Německem, totalitním Německem, autoritativním režimem v Itálii - Mussoliniho, portugalským státem; a na druhé straně, na straně Sovětského svazu, na straně občanské republikánské vlády je především mezinárodní solidarita, a co do zemí, samozřejmě je zde Sovětský svaz, nebudu zapomínat na Mexiko - a potom obrovskou mezinárodní solidaritu, která doslova vytryskla v prvních dnech útoku pučistů, vyhlášení pučistického projektu a programu. Takže světem v této době znělo heslo - Nad celým Španělskem je nebe bez mračen - heslo, kterým bylo vyhlášeno pučistické povstání, aby republikánská vláda byla vystavena nejtěžší zkoušce své existence, kterou nakonec nevydržela, ale přesto zde se republika tři roky tvrdě bránila. Na druhé straně, v noci z 18. na 19. července 36, promluvila Dolores Ibárruri Pasionaria jménem Komunistické strany Španělska do rozhlasu Unión Radio Madrid slovy: Soudruzi, komunisté, socialisté, anarchisté a republikáni, dělníci, rolníci, intelektuálové, Španělsko je v nebezpečí. Jenom tento krátký výčet nám naznačuje, jak složitá byla situace v rámci obrany republiky, ale která byla také zároveň součástí obrany demokracie v Evropě. Často můžeme samozřejmě diskutovat o tom, nakolik Španělsko, jak někteří historici o tom hovoří, že vlastně kdyby do toho nevstoupily zahraniční vnější síly, že situace by se během několika měsíců vyřešila. Já jsem naopak toho názoru, že se ten proces, tady je lépe, přesněji popsán právě Noltem, kdy hovoří o té občanské válce v Evropě, protože ona válka, která pak naplno vypukla v září 1939, má už své, jaksi jeden významným pramenem je útok, jak militaristického Japonska v roce 1931 obsazením Mandžuska, roku 1935 útok mussolinistické Itálie proti Habeši, neschopnost Evropy tomuto zabránit a Společnosti národů, a potom občanskou válku ve Španělsku. A zde se nám stále do toho více projímá i ten politický, ideologický aspekt, a sice opět levice a pravice. Když jsme hovořili o těch nebezpečných procesech, které samozřejmě Sovětský svaz velice pečlivě sledoval, pak se musíme podívat na přístup Sovětského svazu k republikánské vládě, ale nesmíme zapomínat, že ta mezinárodní pomoc, mezinárodní solidarita španělské republice - legálně zvolené vládě, přicházela spontaneity mezinárodních sil lidí, občanů, kteří se cítili levicově, anebo se především cítili také občansky, protože viděli, o co skutečně ve Španělsku jde. Slyšeli jsme o tom i ve výkladu kolegy Dejmka z hlediska československé diplomacie, tak se teď podívejme konkrétněji trošku na problematiku Sovětského svazu.

Ještě předtím musím jenom aspoň předejmout, že jestliže jsem zde citoval Pasionariu, Dolores Ibárruri, pak si musíme uvědomit, že španělská komunistická strana, která byla založena 15. dubna 1920, se nacházela v celé těžké situaci, poté, co v roce 1923 po vojenském převratu Manuela Primo de Rivery, generála, byla zakázána, a počet jejích členů klesl takovým způsobem, že vlastně začátkem 30. let měla zhruba 800 členů. Zde v tomto mnohém také nepřispěla, respektive svým značně sektářským pohledem, komunistická internacionála, z pohledu neustálé kritiky představitelů Komunistické strany Španělska - osočování ze sektářství. Na druhé straně i v Sovětském svazu i v kominterně zrály proudy, které si uvědomovaly, jak nebezpečná doba se blíží a jak je nutno vycházet ze skutečné reality. Pro kominternu bylo pochopitelně Španělsko komplikovaným oříškem, proto také v materiálech, denících, deník předsedy kominterny Georgi Dimitrova, zaplňovala velkou část jeho korespondence se Stalinem a z dalších jednání - právě tato problematika - hodně místa. S tím ale samozřejmě souvisí i to, že pro Stalina v této době bylo velikým nebezpečím anarchistické hnutí, syndikalistické hnutí a pochopitelně trockismus, který zde beru v uvozovkách, protože ten se dal konotovat, definovat různými způsoby, ač velice široce. Takže v okamžiku, kdy pak začíná sovětská pomoc Španělsku, celý tento komplex se tady do toho prolíná. Jenom bych připomněl, na jedné straně pomoc ze strany pučistů, která byla velice mohutná, velice mohutná, velice silná od prvních dnů povstání, která znamenala také, která byla ale nejenom pomocí ve smyslu dodávek zbraní, ale kdy se zúčastnili - zde i přímo křižník Deutschland - který se tam nacházel v Gibraltarském průlivu, který bojoval, podporoval pučistické jednotky a přímo ostřeloval i španělské území. Ale kdy do Španělska byla vyslána Legie Condor, o které snad někteří z vás zajisté vědí, že ona nebyla vytvořena speciálně hned v okamžiku vypuknutí španělské občanské války, nýbrž měla své kořeny ještě na přelomu 20. a 30. let, po dobu konfliktu mezi Paraguayí a Bolívií, kdy němečtí dobrodruzi tam tvořili, kteří v tomto konfliktu byli angažováni, byli v roce 36 pouze reaktivováni pro svoji znalost - především španělského jazyka - a schopnosti pohybovat se mezi kulturně odlišným obyvatelstvem. Moskva po intenzivním mapování a monitorování situace ve Španělsku v první polovině 30. let revidovala své vnímání vývoje. Takže několik dní po útoku vyhlášení puče probíhalo několik zasedání sekretariátu komunistické internacionály, které se velice tvrdě, kriticky orientuje proti vládě, proti hodnotí situaci, kterou předávají potom předsedovi Komunistické strany Španělska, ve které hovoří José Díazovi: Vaše informace je nedostatečná, nekonkrétní, sentimentální. Přičemž v tomto dopise byly poslány tak, jak tomu bylo v kominterně,

podstatně velice podrobné instrukce, co Komunistická strana Španělska má dělat. Podotýkám, ještě právě v této době v Praze 26. července jednalo byro profesionální internacionály, to znamená odborové internacionály, na jednání o pomoci republice a o vytvoření fondu, který by byl získán pomocí mezinárodní sbírky. Ta sbírka v Sovětském svazu dala dohromady 274 milionu rublů, velká část potom byla použita právě prostřednictvím organizací pro podporu - především interbrigád. Ta mezinárodní solidarita, než se dostanu k interbrigádám, byla ovšem daleko širší a podstatnější. Já bych zde chtěl připomenout, že od začátku 30. let v Evropě bylo velice silné hnutí za mír, které bylo posíleno tím spíš po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933 a které také v září, začátkem září 36, uspořádalo mezinárodní kongres míru. Téma, které se vlastně v naší historiografii vůbec neobjevuje, i když jej považuji za důležité, právě proto, že se zde setkávají síly, které, nejsou to jenom komunisté, socialisté, ale také lidé, občané, osobnosti z celé Evropy. Vytvoření Rassemblement universel pour la paix, kterého se zúčastnil Šmeral jako ve funkci pozorovatele za kominternu; poté se snaží organizovat, pomáhat, pomocí mezinárodního sdružení za mír, které bylo ve svých řadách několik desítek milionů členů, takže to nebyla slabá síla, ovšem byla postavena před tvrdou konfrontací těch sil, které usilovaly o změnu v Evropě. Šmeral tam tehdy uvedl: Ustupováním agresorovi by byla autorita Společnosti národů zeslabena, to znamená Společnost národů - kde je její úloha. V malých zemích střední Evropy, odkud pocházím, v našem Československu, roste znepokojení. Nemůžeme mlčením přecházet skutečnost, že ve Španělsku, jež fakticky probíhá intervence, a že tato země se stala místem výpadu zcela konkrétního agresora, že se stala místem válečného nebezpečí v Evropě. Teď mi dovolte jeden citát, no, abych nemluvil moc dlouho... Podstatné je, že Šmeral, jeden z představitelů komunistické strany, bývalý sociální demokrat, zde vystupuje najednou v roli okraje, to také nikdo nevíme. Jeho známe jako z aparátníka kominterny, později pobýval v Mongolsku, a najednou díky jeho jazykovým znalostem je zde vyslancem míru, vyslancem diplomacie, a který cituje na tomto vystoupení 20. prosince 1936 svého přítele, poslance dolní komory britského parlamentu Noela-Bakera, a já to teď řeknu německy pro naše vážené německé hosty: (část nahrávky netlumočena). Noel-Baker zde zdůrazňoval, že toto hnutí, a říká - to postavené z dolní sněmovny britského parlamentu, toto hnutí není ovládáno komunisty, zahrnuje daleko širší organizace, konzervativní, liberální, socio-demokratické, náboženské, komunistické, demokratické. To znamená, že zde bylo velice silné hnutí, jehož sílu snad si ani nedoceňujeme. A když se dneska hovoří o tom, jaká je

situace v Sýrii, pak si musíme uvědomit, že tady máme model toho, jaký zde je potenciál v jednotlivých nástrojích - vytvoření prevence válce. Ta válka dnes, vidíme, také není tak vzdálená. Sovětský svaz, sovětské vedení považovalo v prvních okamžicích, po výzvě francouzského velvyslance, za velice potřebné, aby Sovětský svaz přijal princip nevměšování se do evropských záležitostí. Tento princip nevměšování si ovšem vyžadoval také, že bude dodržován ostatními zeměmi. Zatímco ze strany Německa a Itálie, přes Portugalsko, procházeli další ešalony dodávek zbraní, Sovětský svaz zhruba v polovině září až října na jedné straně vystupoval s tím, že jeho představitelé se budou angažovat v neintervenčním výboru ve Velké Británii, ale zároveň, že je nutno posílat za finanční úhradu, poskytnout dodávky bojové techniky republikánskému Španělsku. V první etapě přes Mexiko. Podotýkám, že první dodávka ze Sovětského svazu se týkala 50 bombardérů SB2, podotýkám, jsou to tytéž bombardéry, které potom Sovětský svaz dodal Československu na jaře 1938, sice se zpožděním. A tyto letouny byly nejmodernější technikou, které tehdy československá armáda měla. Rychlejší... No, technické záležitosti v publikaci, to není podstatné. Podstatné je, že tyto dodávky potom následovaly další - a s nimi samozřejmě také přicházeli představitelé sovětské armády, ale také NKVD. Když potom budeme hovořit o interbrigádách, o kterých bych také chtěl aspoň hovořit, tak si samozřejmě musíme připomenout, že velká část interbrigadistů byli komunisté. Tato kniha je toho dokladem. Ale to neznamená, že by to byli pouze komunisté, a neznamená to, na druhé straně, že i například na straně povstalců bojovali českoslovenští občané. Takže se nám tady setkávají, bohužel, bylo tomu tak, to je realita, každý vystupoval za sebe. Ale podstatné, co bych zde chtěl říct... Interbrigády, jejichž datum vzniku je datováno k 22. říjnu 1936, samotná kominterna zahájila nábor dobrovolníků 18. září. Její organizací byl pověřen speciální výbor EKI, jehož členem byl předseda francouzské komunistické strany André Marty, člen vedení exekutivy komunistické internacionály. Jako první byla zformována 11. mezinárodní brigáda v Albacete, která pak vstoupila 8. listopadu 36 do bojů při obraně Madridu. Její velitelský sbor byl doplňován příslušníky, důstojníky Rudé armády, protože těch důstojnického sboru republikánská armáda měla velice málo, aby ještě do konce roku vzniklo dalších šest brigád. Jenom stručně, samozřejmě, počty dobrovolníků nemáme zcela přesně zmapovány, možná, že kolega Maršálek bude mít přesnější součty, já vycházím z literatury, kterou jsem dal dohromady, zhruba 35 - 40 tisíc příslušníků z 50 zemí. Nejvíce jich přišlo z nedaleké Francie, zhruba 9 tisíc. Zhruba po 3 z Itálie a Polska. Z Československa - kolem zhruba 1500 až 2000 osob, mezi nimi i takové osobnosti, jako byl MUDr. František Kriegel, zkrátka Španěláci.

Nemůžu zde mluvit samozřejmě o všech, to je téma, které si zde v projektu, jehož součástí je tato konference, budeme připomínat důkladněji, potom konkrétně v jiných příležitostech. Podstatné je, že těchto 35 - 40 tisíc interbrigadistů volontaires představovalo významnou sílu, protože byli dobře organizováni, byli disciplinovaní a měli vlastně dobrý výcvik. Byli prioritně vyzbrojováni zbraněmi sovětské výroby, formálně podléhali republikánskému velení, pro něž měl veliký význam, i když početně znamenali pouze zlomek jeho vojáků. Protože mi čas nedovoluje, bude to v publikaci někde, tak mi dovolte... Jestliže poslední boj na území Španělska svedli interbrigadisté 22. září nedaleko Barcelony, aby 28. září vykonali slavnostní přehlídku a rozloučili se se Španělskem, pak za sebou nechali jednu zářivou stopu ve zdůraznění významu mezinárodní solidarity v boji proti nebezpečí totalitních režimů, v boji za demokracii. V tomto smyslu se opravdu u Madridu bojovalo za Prahu. Takže mi dovolte, abych závěrem, i když jsem si vědom všech dalších složitých politických, ideologických konotací, nedobré úloze NKVD a tak dále, zde mluvím o interbrigadistech, československých a dalších. A dovolte, abych jim vzdal čest. Děkuji za pozornost.

Jan Němeček: Děkuji kolegu Voráčkovi, nyní bych chtěl podotknout všechny mikrofonu, který je uprostřed jednání konference tlumočeno.

nám zbyl kratší čas na diskusi. Jenom diskutující, že je třeba hovořit do sálu nebo zde vepředu, protože je Prosím, dotazy do diskuse.

Jiří Malínský: Dámy a pánové, já bych rád upozornil na některé drobnosti, které se týkají československého pojímání španělské problematiky. Na 17. sjezdu Československé sociálně-demokratické strany dělnické hned v úvodu sjezdového jednání, s jasnou deklarací ve prospěch španělské demokracie a španělského demokratického socialismu, vystoupil předseda strany Antonín Hampl. Celá záležitost byla bouřlivě aplaudována a toto aplaudování bylo jednomyslným schválením vůle funkcionáře, který se těšil mimořádné autoritě. Položíme-li tuto událost do kontextu, je jasné, že to nebylo bez dohody s prezidentem Benešem, a je jasné, že demokratická levice jako celek v rámci možností plně podporovala věc španělské demokracie.

Není také náhodou, že v čele obou podpůrných organizací stáli sociální demokraté, významný prvoodbojový zpravodajec Emanuel Viktor Voska, a budoucí oběť nacistického teroru, docent doktor Josef Fischer, hlavní tvůrce programu za svobodu. Důsledkem spolupráce uvnitř levice jako celku na půdě těchto organizací se stal potom vznik Národní strany práce na podzim roku 1938, spolupráce této levice včetně levého křídla národně socialistické strany kolem Ferdinanda Richtera a zdroj tradice, která pak definitivně vyšuměla v událostech třetí československé republiky a politických procesech 50. let. Tolik ve stručnosti k tomu, co přednesli předřečníci v první části této konference. Děkuji za pozornost.

Jan Němeček: Děkuji kolegu Malínskému. Prosím, další příspěvky do diskuse.

Petr Lukeš: Dobrý den. Petr Lukeš. Letecká historická společnost. Já se omlouvám, já téměř nemluvím dneska, tak snad mě trochu slyšíte. V předchozích příspěvcích tady byla řeč o československé vojenské pomoci Španělsku republikánskému. Hovořilo se tady o letecké pomoci. A vzhledem k tomu, že se zabývám leteckou historií, tak uvedu takovou malou drobnost, která má souvislost. Jednak s naší pomocí, nebo s československou pomocí, ale i československými interbrigadisty. Mezi technikou leteckou, která byla do Španělska dodána, tak se objevovaly stíhací letouny, které byly v poměrně malém počtu, a objevily se na severní frontě ve Španělsku, kde celkem nesehrály žádnou velkou úlohu, byly to Šmolíky 231 původně z druhého leteckého pluku z Olomouce. Pár kusů se dostalo do Katalánska, kde bojovaly u obrany pobřeží, a dalším typem, který se ve Španělsku objevil, to byl Aero 101, které shodou podivných okolností se dostalo zároveň do rukou jak republikánů, tak nacionalistů - a souvislost s československými interbrigadisty je možno vysledovat v červenci 1937, kdy v československých levicových novinách se objevují články z bitvy na Brunette, kde českoslovenští protiletadlovci komentují nasazení československé letecké techniky na straně protivníka, a to, že měli asi celkem někteří z nich dobrý výcvik a vyznali se v rozpoznávání letadel, tak to je dokladem toho, že rozpoznali skutečně ten správný typ československého letounu, který jim létal nad hlavou, na straně nepřítele.

Druhá věc, o které jsem tady chtěl hovořit, pan Voráček, pan doktor Voráček se tady dotknul počtu československých dobrovolníků ve Španělsku. Hovořil tady o čísle mezi 1500, 2000 lidmi. Seznamů, které se týkají počtu československých dobrovolníků, je celá řada. V Sovětském svazu, v tehdejším Sovětském svazu, byly uloženy archiválie, které hovoří o počtu 2171 dobrovolníků. Pokud vím, tak paní Nekvasilová někdy na konci 90. let dělala seznam pro Svaz československých bojovníků - tam uvádí, tuším, počet 2234 dobrovolníků. Já sám jsem si dělal svůj seznam, kde jsem dospěl k číslu asi o 300 vyššímu, nějakých 2580 a něco, ale všechny tyto seznamy jsou poznamenané tím, že v podstatě nemáme dostatek srovnávacího materiálu a že valná část srovnávacího materiálu je v dnešním Rusku, v jeho archivech, ze kterých se to ještě za časů Sovětského svazu Československá historická obec snažila nejméně ve dvou pokusech dostát. Bylo to v roce 1967 a v roce 1969, kdy v tehdejším Institutu marxismu-leninismu prohlíželi pracovníci Historického ústavu Fond 545, který se zabývá dobrovolníky, interbrigadisty a španělskou občanskou válkou. Leč, podařilo se jim odtamtud získat v podstatě minimum materiálů. Jediným a cenným výstupem je v podstatě cestovní zpráva a nějaký - rukou psaný inventář o těch archivních fondech. Z nich je patrné, že to jsou naprosto zásadní materiály, které se týkají mimo jiné československých dobrovolníků. A pokud by byly k dispozici v našich archivech ve formě kopií, tak by určitě to poznání historie španělské občanské války a účasti československých dobrovolníků posunulo o podstatný kus dále, než jsme nyní. Mimo jiné jsou tam bojové deníky jednotek, spousta jmen, na co si vzpomenete. Děkuji.

Jan Němeček: Děkuji a poprosil bych o velmi krátkou reflexi, protože už čas se naplnil, kolegu Emila Voráčka.

Emil Voráček: Já bych rád, aby ta diskuse byla delší, kdyžtak potom můžeme pokračovat odpoledne. Děkuji panu Lukešovi za připomínku. Samozřejmě, to máte pravdu. Já jsem radši použil konzervativní metodu, ten nižší počet. Já vím, že realita bude 2500, 2700, 2800 osob, protože ne všichni českoslovenští interbrigadisté přišli z Československa. Protože čeští Američané také bojovali, a oni se považují, byli Američané, za Čechoslováky. To je jedna otázka. Potom, druhá otázka - těch ruských archivů. No, máme tady pana Kolmakova, zástupce, představitele ruské ambasády. Velice samozřejmě

dobře víme, jaké jsou možnosti badatelské v ruských archivech. Bohužel, ty možnosti jsou dost zkomplikovány, protože byla pozastavena výměna vědecká mezi ruskou akademií věd a českou Akademií věd České republiky. Podstatné je, ty materiály, o kterých hovoříte, se dnes, pokud vím, nacházejí v archivu Rossijskij Gosudarstvennyj Istoričeskij Archiv. Fond 495 - kominterna. A tento fond 545 a dál - a ten je nepřístupný. Já jsem se pokoušel několikrát se k tomu dostat řečeno, že to bude odtajněno. Odtajněno - to je Odtajněno, znamená, nejdříve se to, protože tam více jazycích, na to potřebujete lidi, kteří to prozkoumá a potom jsou materiály zpřístupněny.

a vždycky mně bylo odstupňované. jsou materiály ve přeloží, komise to

Bohužel, na rozdíl například od japonských nebo jiných zahraničních kolegů, nedisponujeme ani dostatkem peněz, abychom si mohli koupit třeba celé ty materiály, nebo nějak blíže spolupracovat s ruskými historiky, já bych nikdy v životě archiváře nedělal. Ale ta vstřícnost ruských archivářů je, myslím, dostatečná, jen se tam člověk musí dostat a nesmí tam jet na pobyt na týden. Protože v Moskvě, než něco vybádáte, rozběhnete, tak tam uplyne 14 dní. To, že efektivita práce potom chce další pobyt, a myslím si, že je to i závazek pro nás, historiky - jak ruské kolegy, tak nás, i pro českoruskou komisi historiků jako téma, které dneska je vlastně téměř nebádané, a ve kterém, myslím, že se dají jaksi vybádat další momenty, které nám ukáží míru solidarity. Děkuji.

Jan Němeček: Děkuji. Prosím pana senátora Falbra.

Richard Falbr: Chápu, že profesor Voráček by chtěl delší čas na diskusi. V tom případě je třeba říci ctěným kolegům, aby nemluvili déle, než mají. A jinak musím říct, že se mi velice líbilo vystoupení pana Voráčka, na rozdíl od těch předešlých tří vystoupení, protože máme konferenci o interbrigadistech, a vy jste o nich neřekli ani slovo.

Jan Němeček: Děkuji. Nyní přichází čas na polední přestávku, na občerstvení. Prosím, ještě chviličku, prosím pana zástupce ze španělské ambasády.

Zástupce španělské ambasády: (záznam netlumočen)

Jan Němeček: Děkuji. A nyní, prosím, tedy definitivně vyhlašuji polední přestávku.

HUDBA

Jiří Křesťan: Vážené dámy, vážení pánové, poprosím vás, abyste zaujali místa v sále. Dovolte mi, abych zahájil odpolední část jednání naší konference. Já se jmenuji Jiří Křesťan, pracuji v Národním archivu v Praze. Postupně vám představím referenty, kteří si připravili své příspěvky. Zatímco ten dopolední, první blok shrnoval řadu obecnějších souvislostí španělské občanské války, ten druhý by měl být konkrétnější. Referáty by měly směřovat k samotným československým interbrigadistům, k jejich osudům a k jejich odkazu. Konference by vlastně měla být takovým symbolickým počátkem práce. Okamžikem, kdy se lidé sejdou ke společnému dílu. A já myslím, že skladba referátů může naznačit některé budoucí směry výzkumu, aniž by tyto směry byly referáty vyčerpány. Já na úvod poprosím referenty, aby dodržovali časový rozsah, který jim byl stanoven. Mělo by to být vždycky těch 15 minut. K řečnickému pultíku bych pozval prvního referujícího, kterým je doktor Radim Gonda. Radim Gonda k nám přijel z Jihlavy, kde působí v Muzeu Vysočiny jako historik. Dlouhodobě se věnuje regionální tradici boje proti fašismu. Já jsem si shodou okolností letos v létě se zájmem prohlédl velice zajímavou výstavu, kterou připravil o německých antifašistech na Jihlavsku. Téma, se kterým mezi nás přijel, je, myslím, velice inovativní. Je to Postoj československé státní moci k rekrutování dobrovolníků do mezinárodních brigád ve Španělsku. Takže pane doktore, mikrofon je Váš.

Radim Gonda: Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé. Já vynechám obšírnější úvody a zaměřím se hned na obsah svého referátu. V zásadě lze rozlišit mezinárodně-politické a vnitropolitické motivy represivního postoje československé vlády v době první republiky k náboru a vysílání dobrovolníků do mezinárodních brigád. Na mezinárodní úrovni se československé vlády snažily o koordinaci své diplomacie, ale i odpovídající bezpečnostní politiky uvnitř státu, především s politikou svých tehdejších západních spojenců, to znamená Francie a Velké Británie. Z jejich podnětu přistoupila řada států, včetně Československa, na tzv. politiku neintervence do španělských záležitostí. Této problematice se zde věnoval kolega, pan Dejmek, takže já ji více rozebírat nebudu. Z tohoto neutralitního postoje plynulo nejen embargo na dodávky zbraní, střeliva a výstroje vládě Španělské republiky, ale i výslovný pokyn zamezovat rekrutování a přesunu dobrovolníků pro mezinárodní brigády ve Španělsku. Na základě výnesů prezidia ministerstva vnitra z 19. února 1937 obdržely politické okresní a státní policejní úřady sdělení, které v zestručnělé podobě, nicméně v poněkud delším rozsahu chci zde odcitovat, protože si myslím, že je dosti ilustrativní. Cituji: Podle zprávy vyslanectví Československé republiky v Londýně, došlé ministerstvu zahraničních věcí, usnesl se mezinárodní výbor pro nevměšování se do španělského sporu dne 15. února 1937. Zaprvé: že se všichni členové neintervenční dohody slavnostně zaváží uvésti v platnost od půlnoci ze soboty dne 20. února na neděli 21. února tohoto roku opatření, jimiž podle zákonodárství své země mohou zabrániti odjezdu nebo průjezdu dobrovolníků do Španělska. Zadruhé: zavazují se neprodleně oznámiti výboru opatření, jež byla učiněna. Budiž zvláště též pamatováno, aby opatření, jež se činí u pohraničních úřadů a orgánů, pokud jde o kontrolu pasů a cestujících i postup proti těm, kteří hodlají vstoupiti do některé z bojujících armád španělských, byla přísně prováděna také na veřejných letištích příslušnými bezpečnostními a pasovými orgány. Ministerstvo zahraničních věcí sdělilo ministerstvu vnitra, že dle usnesení mezinárodního výboru pro nevměšování se do španělského sporu nebude dnem 21. února 1937 počínaje do Španělska vpouštěn nikdo, kdo nebude míti krom platného cestovního pasu zvláštní osvědčení. Toto osvědčení pro československé státní příslušníky bude vydávati od případu k případu pasové oddělení ministerstva zahraničních věcí pouze tehdy, hodlají-li cestovati do Španělska za přípustným účelem. Žadatel musí předložiti ministerstvu zahraničních věcí potvrzení státního policejního, nebo politického úřadu první stolice, že proti

vydání osvědčení není námitek. Potvrzení, že proti vydání tohoto osvědčení není námitek, budiž vydáno jen po bedlivém přezkoušení, není-li nebezpečí, že strana hodlá vstoupiti do některé španělské armády, nebo že jde tam za účelem politické agitace. Konec citace. Československá vláda nemusela přijímat zákonná opatření proti organizátorům náboru dobrovolníků až na základě podnětů neintervenčního výboru. Již v době předcházející totiž disponovala příslušnými zákonnými nástroji. K postihování organizátorů náboru dobrovolníků využívala paragraf 176 zákona o obraně státu, jenž zní - cituji: Nedovolené najímá vojska. Kdo bez dovolení vlády najímá příslušníka republiky pro vojenskou službu cizí moci, nebo pro službu v cizím ozbrojeném, nebo na vojenský způsob organizovaném sboru, spolku nebo skupině, nebo kdo najímání takové zprostředkuje, trestá se za zločin žalářem od 6 měsíců do 5 let. Konec citace. Trestným byl i samotný vstup do cizí armády či dobrovolnické milice, a to podle branného zákona Československé republiky z roku 1920, přesněji podle jeho novelizace z roku 1927, která doplňovala paragraf 40 druhým odstavcem tohoto znění. Cituji: Stejně se trestá, není-li čin přísněji trestný, kdo bez povolení uvedeného v paragrafu 6, to znamená povolení prezidentem republiky, vstoupí do cizích vojenských služeb, nebo v nich setrvá. Konec citace. Osoby, které tento zákon porušily, měly být potrestány pro přestupek trestem na penězích od 20 korun do 1000 korun. Dále mohly být proti dobrovolníkům, kteří opustili území republiky bez cestovního pasu, což mohlo vyplynout z odmítání československých úřadů, některým žadatelům udělit - uplatněny sankce proti nelegálnímu překročení státních hranic. Dalším trestným činem, z něhož byla obviněna řada osob podílejících se na zajišťování odchodu dobrovolníků, bylo falšování cestovních pasů. Z uvedeného plyne, že organizátoři náboru i dobrovolníci sami, pokud chtěli svým přímým bojovým nasazením aktivně pomoci proti fašistickému boji španělské vlády, neměli jinou možnost, než porušit platné právní normy Československé republiky. Ještě stručně k otázce vnitropolitických motivů státní represe vůči organizátorům náborové kampaně i samotným dobrovolníkům. Podstatným motivem byl jednoduše řečeno antikomunismus a také strach z vojenských zkušeností a dovedností, které měli dobrovolníci ve španělské válce nabýt. Výmluvně o tom vydává svědectví například zpráva prezidia zemského úřadu v Praze z 19. května 1937, v níž se uvádí - cituji: Možno považovati za prokázáno, že vysílání dobrovolníků do Španělska neděje se jen proto, aby tam chránili demokracii, resp. pomáhali k vítězství komunismu, nýbrž i za tím účelem, aby se vycvičili v pouličních bojích a po návratu do svých

zemí stali se instruktory v tajných komunistických přípravách na boje pouliční a komunistická strana se vynasnaží, aby jich a jejich zkušeností využila k výcviku úderných oddílů. Konec citace vládního, nebo státního orgánu. Význam Československa z hlediska organizace náboru a přesunu dobrovolníků do mezinárodních brigád ve Španělsku nebyl marginální. V srpnu 1937 představovali dobrovolníci, kteří do Španělska přicestovali přes tajné náborové struktury v Československu, přibližně 11 procent příslušníků mezinárodních brigád, což nebylo zanedbatelné číslo. Československá policie kampaň na vysílání dobrovolníků do Španělska bedlivě sledovala. Na konci roku 1936 vydalo prezidium ministerstva vnitra pokyn s výčtem požadovaných informací, adresovaný policejnímu ředitelství, aby vypracovalo na základě zpráv a informací četnických stanic a policejních úřadoven přehledovou zprávu o podniknutých zásazích proti rekrutování dobrovolníků do mezinárodních brigád. Tento pokyn představoval současně podnět ke zvýšené pozornosti bezpečnostních složek vůči této otázce a k jejich důslednému postupu. Policejní prezident Charvát následně zpracovával víceméně pravidelnou souhrnnou zprávu o zjištěném stavu kampaně vyrabování dobrovolníků a o represivních opatřeních proti organizátorům a účastníkům této kampaně, která byla jakožto přísně důvěrná podávána prezidiu ministerstva vnitra a prezidiím zemských úřadů. Hlavním organizátorem rozsáhlé akce, jak policie sama konstatovala, byla Komunistická strana Československa, jakožto k tomu pověřená sekce komunistické internacionály, jež náborovou akci koordinovala na mezinárodní úrovni. První represivní zásah československé policie proti rekrutování dobrovolníků do mezinárodních brigád byl proveden už koncem roku 1936 v Šumperku. Státní policejní úřad v Jablonci nad Nisou zatkl tehdy jistého Hanse Steinera, který při výslechu přiznal, že získává osoby pro vstup do interbrigád. Následně bylo zahájeno vyšetřování Josefa Tesly, krajského tajemníka KSČ v Hradci Králové, zatčeného četníky 15. prosince 1936, a jeho spolupracovníka Josefa Krlovského, zatčeného o dva dny dříve, kvůli získávání osob do mezinárodních brigád. Vyšetřování bylo zahájeno četnickou stanicí v Hradci Králové po udání dvou místních obyvatel. Na základě jejich výpovědí pak provedla policie domovní prohlídku v budově ústředí KSČ v Praze, kde zatkla tajemníky KSČ, Rudolfa Vetišku a Karla Lufta, a 15. prosince 1936 je na základě zmíněného trestního oznámení podle paragrafu 176 zákona na obranu republiky uvrhla do vazebního vězení krajského trestního soudu v Praze.

Postupně byli kvůli účasti na náborové kampani do mezinárodních brigád zatčeny či vyšetřovány desítky tajemníků a pracovníků sekretariátů krajských výborů a nižších organizačních jednotek KSČ. Trestní oznámení bylo podáno dokonce na poslance KSČ, Emanuela Klímu, a Josefa Krosnáře. Dále byl vyšetřován poslanec Karol Schmidtke a senátor Gábor Steiner. Senátor Karel Dresl ze Šumperska byl dokonce zatčen a několik dní vazebně uvězněn ve věznici krajského soudu v Opavě. Československé úřady postihovaly rovněž veřejné projevy podpory boji mezinárodních brigád a aktivní účasti československých státních občanů v jejich řadách, kupříkladu zakazováním příslušných hesel, o jejichž schválení úřady žádala KSČ. Pro použití na akcích KSČ na 1. máje roku 1937 tak byla zakázána například hesla "zdravíme mezinárodní brigádu", "kulometné rotě Jana Žižky z Trocnova u Madridu zdar", "českoslovenští dobrovolníci ve Španělsku hájí čest československé demokracie", či "u Madridu se bojuje za Prahu". V otázce přístupu vůči válce ve Španělsku, vůči republikánské vládě a její podpoře existovaly uvnitř samotné vlády Československé republiky rozdílné postoje. Ty se neprojevovaly zásadním způsobem v její vnější politice, která byla konformní s postojem Velké Británie a Francie, nicméně do určité míry tyto rozdílné politické přístupy nalézaly svůj odraz právě v oblasti realizace represe vůči organizátorům a účastníkům náborové dobrovolnické kampaně pro mezinárodní brigády. Je možné pozorovat odlišnost v přístupu v rámci bezpečnostních a politicko-správních struktur na straně jedné a v přístupu soudních orgánů na straně druhé. Bezpečnostní orgány všech složek, zejména policie a četnictvo, přitom rozvinuly velmi širokou a intenzivní činnost zaměřenou na potlačování náborové akce a průjezdu zahraničních dobrovolníků, která provádění kampaně citelně zasahovala a mnoho jejich účastníků vystavila osobním těžkostem. Značné množství lidí bylo zatčeno, podrobováno výslechům, vazebně vězněno a byla na ně vznášena trestní oznámení. Represivní proces, a to je velmi důležité, ovšem ve většině případů neprošel další fází, tj. odsouzením obviněných orgány soudní moci. To lze do značné míry přikládat uvedeným politickým rozdílům uvnitř československé vlády, v níž ve třech kabinetech Milana Hodži zastával funkci ministra vnitra Josef Černý, představitel Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, a pozici

ministra spravedlnosti Ivan Dérer, zástupce Československé sociálnědemokratické strany dělnické. Reflexe zmíněných rozporů uvnitř československé vlády se objevuje mimo jiné ve vzpomínkách už zmíněného Josefa Tesly, krajského tajemníka KSČ v Hradci Králové, který byl jedním z prvních vyšších představitelů KSČ, čelících represivnímu působení bezpečnostních složek. Tesla to v rozhovoru charakterizoval těmito slovy. Cituji: I ve vládě Československé republiky byly rozpory. Přece jenom někteří, i když přímo nepomáhali demokratickému Španělsku, oficiálně vůbec ne vláda, tak se přece jen stávalo, že ministr vnitra, který byl agrárník, nás zatýkal, a ministr spravedlnosti, který byl sociální demokrat, ten nás zase pouštěl. Konec citace. Ve zprávě z 13. května 1938, kterou lze z hlediska vývoje událostí ve Španělsku a ostatně i v Československu považovat za téměř výsledkově bilanční, zmiňuje policejní prezident Rudolf Charvát se zjevným neuspokojením čtyři osoby mezitím odsouzené za účast na kampani vysílání dobrovolníků, na něž se ovšem vztahovala amnestie, takže nakonec ani ony nebyly trestu podrobeny. Jednalo se o amnestii prezidenta republiky z 16. dubna 1938, jejíž vydání lze dát do souvislosti s marnou Benešovou snahou uklidnit politické napětí, vyhrocované sudetoněmeckou stranou. Formálním i faktickým uzavřením pronásledování příslušníků mezinárodních brigád ve Španělsku ze strany institucí, dá se říci Českého státu, je pokyn prezidia ministerstva vnitra z 19. dubna 1939. Jeho stručné znění uvádí - cituji: Osoby, které bojovaly ve Španělsku v Rudé armádě a nyní se vracejí, nebuďtež napříště vyslýchány státními bezpečnostními úřady a orgány Protektorátu Čechy a Morava. Tyto osoby buďtež zadrženy a předány - podtrženo slovo "ihned" - příslušným služebním místům německé státní policie. Konec citace. Další, a to nesrovnatelně hrubší persekuci, zahrnující věznění v nacistických věznicích a koncentračních táborech, byli už českoslovenští interbrigadisté vystaveni ze strany gestapa a dalších represivních orgánů nacistického Německa. Děkuji vám za pozornost.

Jiří Křesťan: Děkuji velice panu doktoru Gondovi za, myslím, velice zajímavý vhled do problematiky. Než přistoupí ke svému referátu další řečník, já bych ještě rád splnil jednu milou společenskou povinnost, protože... Možná pan doktor Maršálek potom to ještě doplní... Jsou mezi námi

potomci německých příslušníků, brigád bývalých československých občanů, které bych tady chtěl velice srdečně přivítat.

POTLESK

Jiří Křesťan: Dalším referentem tedy bude doktor Zdenko Maršálek, který pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny a pro Vojenský historický archiv. Známe ho jako vojenského historika. Dlouhodobě se věnuje československému zahraničnímu vojenskému odboji v letech druhé světové války. Shodou okolností zde v Senátu byla třeba před nedávnem představována kniha, kterou připravil s Petrem Hofmanem, o československé samostatné obrněné brigádě a jejím nasazení ve Francii. Jeho příspěvek zhodnotí význam bývalých interbrigadistů pro výstavbu zahraničního vojska a postoj vojenské správy k němu.

Zdenko Maršálek: Děkuji. Vážení přítomní, dobrý den. Téma československých interbrigadistů bylo a dosud je vnímáno jako vysoce kontroverzní. Stejně tak jsou bezpochyby kontroverzní činy a chování řady z nich v některých klíčových momentech. Klíčem k uchopení těchto zdánlivých kontroverzí jsou přitom právě životní osudy aktérů. Jejich účast ve španělské občanské válce byla jen jednou epizodou jejich života, byť pro mnohé či dokonce většinu - formující epizodou. Právě bychom mohli říci - naopak, jejich odchod do Španělska byl odrazem jejich předchozích zkušeností, dlouhodobých postojů, a tím vlastně výrazem jejich dosavadní identity. Také chování bývalých interbrigadistů během druhé světové války a v letech poválečných je z tohoto pohledu vlastně konzistentním postojem, odpovídajícím jejich dlouhodobým postojům a názorům. Jedním z nejznámějších hesel československých interbrigadistů se stala teze "u Madridu se bojuje za Prahu". Symbolizující provázanost španělské občanské války s celkovým nebezpečím růstu a vzestupu fašismu v Evropě. Boj československých interbrigadistů proti fašismu právě proto po pádu republikánské vlády neskončil. Většina z nich se aktivně zúčastnila druhé světové války, kterou považovali za logické pokračování předchozího zápasu.

Bývalí interbrigadisté působili na frontách ilegálních odbojových hnuti, v několika evropských zemích i v řadách pravidelných vojenských jednotek různých armád spojenecké koalice. Zájem o tuto kapitolu života interbrigadistů není náhodný, jak dokazuje i příklad ze zahraničí. V Berlíně se každoročně schází Sdružení bojovníků a přátel Španělské republiky, jak zní jeho oficiální název. Dovolte mi také zde znovu přivítat přátele z Německa, o nichž bych chtěl prozradit, jak už bylo řečeno, že jsou vlastně svým původem také trochu Čechoslováky, protože jejich otcové byli českoslovenští občané německé národnosti. Velmi mě těší, že vás tady zase po několika dnech můžu vidět, a současně se omlouvám, že většinu informací, které zaslechnete, jste již slyšeli. Na jednu stranu opakování je matka moudrosti, na druhou stranu - nyní to uslyšíte v krásné němčině překladatele a ne v té mojí. Celkový počet československých interbrigadistů je uváděn ve výši více než 2 tisíce osob. Přesné cifry se poněkud liší, jak už tady bylo řečeno, podle míry dosažitelných informací a také podle metodiky, kdo je v tomto smyslu pokládán za Čechoslováka. Mnozí ve Španělsku padli, nebo zůstali nezvěstní. Další z mnoha důvodů opustili Iberský poloostrov ještě před koncem občanské války. Největší skupina ale v únoru 1939 po porážce katalánského uskupení republikánských vojsk následovala proslulou retirádu přes Pyreneje do Francie. Více než šest stovek bylo následně internováno v různých táborech, od St. Cyprien až po Argelés-sur-Mer, to je ženský tábor v Rivesaltes. Později však byla většina soustředěna v táboře Gurs v Akvitánii. Retrospektivně se zdá, že velice těžké životní podmínky, ani nepochybná tíže porážky nevedly k demoralizaci internovaných, kteří si ve své většině udržovali i v internaci vysokou bojovou morálku, jak dokládá následující snímek. O internetové prakticky ihned projevily zvýšený zájem francouzské civilní i vojenské orgány, a to nejen z bezpečnostních důvodů, ale také kvůli možnému využití jako rezervoáru pracovních sil a rekrutace do vojska. Z přeplněných táborů byli propouštěni jednak ti, kteří měli před odchodem do Španělska bydliště ve Francii, a následně i ti, kterým se podařilo získat ve Francii nějaké zaměstnání. Někteří k úniku z katastrofálních podmínek táborů využili nabídku francouzské cizinecké legie a byli pak rozesláni do různých míst, od Maroka, Alžíru - přes Sýrii až po Tonkin.

Převážná většina ovšem zůstávala v internaci. A zájem o ně projevil vznikající československý odbor, a to již od samého počátku, již v březnu 1939. Kontakty se postupně zintenzivňovaly, ale ke konkrétnímu jednání o převzetí do československých jednotek došlo až na podzim 1939, teprve po podepsání příslušné francouzskočeskoslovenské vojenské dohody. Odvody v Gurs probíhaly mezi 13. a 16. prosincem 1939. Z celkových 539 československých interbrigadistů, kteří se podle záznamu vojenské správy nacházeli v Gurs, se řízení před komisí podrobilo 470 osob. Výsledky... Toto je obvodní protokol. Výsledky odvodů zachycuje následující tabulka. Ne všichni ale nakonec v československých jednotkách sloužili. Celkem bylo z Gurs do jednotek ve Francii do června 1940 přijato 383 vojáků. Zbylí byli dílem váleční invalidé, dílem politicky nespolehliví, relativně nemalý počet ale také odmítl do československé armády nastoupit. Ještě před prosincovými odvody také francouzská správa tábora zajistila nejaktivnější ponděcovatele nepokojů, jak se vyjádřila, a převezla je jinam, zvláště do speciálního tábora Vernet. Z Čechoslováků se to týkalo tak známých jmen, jako byli Oto Hromádko, Alois Neuer, František Knézl, Josef Pavel, Wolfgang Winterstein a Štefan Fábry. Ti pochopitelně možnost vstoupit do československého vojska nedostali. Internovaní z Gurs bývají vždy středobodem zájmu o československé interbrigadisty v západní části odboje, nicméně je nutné zdůraznit, že ani zdaleka se nejednalo o jediné interbrigadisty v československém vojsku. Právě naopak. Kromě nich do jednotek ve Francii vstoupila celá řada dalších. Těch, kteří byli z tábora propuštěni již dříve, ale také bývalých interbrigadistů, kteří odešli do Československa a poté prchali do Francie z tehdy již okupované vlasti. Nešlo přitom pouze o jednotlivce. U jiných odvodních komisí než u té v Gurs jsem jich zatím napočítal až 117, z nichž s jistotou 67 nastoupilo službu. Pro budoucí práci tajných stranických buněk v jednotkách bylo velmi důležité, že u řady z nich neměly exilové vojenské orgány ani potuchy, že jde také o bývalé interbrigadisty. Celkem lze tedy u československého vojska ve Francii doložit přinejmenším 450 interbrigadistů. Jelikož do června 1940 bylo v československém vojsku evidováno celkem 11 405 vojáků, činil podíl interbrigadistů asi 4 procenta. Československá exilová armáda tehdy měla ve svých řadách největší procentuální podíl interbrigadistů ze všech armád druhé světové války.

Interbrigadisté se ale do vojska v nezanedbatelných počtech hlásili v dalších letech. Z poražené Francie jich sice evakuovala na Britské ostrovy jen asi polovina, v Británii se jich ale během dalších let přihlásilo rovných 20. Po obsazení vichystické Sýrie v červenci 1941 se přihlásili tři interbrigadisté dosud sloužící v tamní cizinecké legii. V roce 1943 pak přišli další bývalí legionáři z francouzské severní Afriky, spolu se zmíněnými aktivisty, kteří byli z tábora Vernet odvezeni do severní Afriky a až dosud internováni v táboře Djelfa. A také se přihlásilo několik osob konečně propuštěných ze španělského trestního koncentračního tábora Miranda de Ebro, o kterém už tady také byla řeč. V posledních měsících války pak znovu oblékli československou uniformu někteří z těch, kteří v roce 1940 zůstali ve Francii. Jako poslední se 8. května z Belgie přihlásil poručík Gottwaldovy baterie, Matěj Bohačík. Myslím, že zcela neznámou kapitolou historie československých interbrigadistů je také skutečnost, že se do exilových jednotek nakonec dostali i tři interbrigadisté, kteří předtím delší dobu nuceně sloužili v německém wehrmachtu. Na východní frontě v jednotkách pod velením generála Svobody můžeme oproti situaci na západě doložit ne více než jen 16 interbrigadistů. Mezi nimi Vendelín Opatrný, František Král, Ignác Spigl, Helena Petránková. Ale také několik dalších, kteří ale podléhali sovětskému velení. Většinou byli vysazeni do okupovaných zemí v rámci paravýsadků. Nejznámější byl jistě Oldřich Haken a Josef Hruška. Také na západě lze ostatně nalézt celou řadu interbrigadistů, kteří z různých důvodů nenalezli cestu do československého vojska. Doložit je lze v armádě britské, kanadské - a především v již několikrát zmíněné francouzské cizinecké legii. Známý je také příklad doktora Františka Kriegela. Jeden interbrigadista sloužil i v řadách proslulých britských Commandos, další v jednotkách Svobodné Francie generála de Gaullea. Mnozí do vojska nepřijatí či propuštění pracovali ve válečném průmyslu a byli po dobu válku aktivní v celé řadě společenských organizací. Jistou zajímavostí je i založení Sdružení československých interbrigadistů v roce 1942 pod vedením Josefa Prose a Fritze Bihellera, redaktora Mladého Československa. Co se týká celkových počtů v československé exilové armádě, dohromady mám prozatím doloženo celkem 664 interbrigadistů, kteří za války stáli před některou odvodní komisí exilového vojska, z nichž 545 kratší nebo delší dobu sloužilo v československých jednotkách.

Interbrigadisté sloužili u všech druhů zbraní a nezdá se, že by se potvrdily některé zprávy o jejich cíleném přehlížení ze strany velení. Naopak. Jejich zkušenosti vyzdvihoval i generál Ingr. Již ve Francii byl velký počet povýšen do vyšších hodností. Řada sloužila i u elitního letectva - přes 20 osob. Jeden byl dokonce nasazen jako parašutista do protektorátu. V rozhodný okamžik, na přelomu srpna a září 1944, kdy se československá samostatná obrněná brigáda přesunovala z Británie na evropský kontinent, sloužilo v jejích řadách 112 interbrigadistů. Další pak u náhradního tělesa, u letectva, dokonce i u osobní stráže prezidenta republika. A jeden interbrigadista dokonce sloužil jako velitel československé sekce britské vojenské věznice v Dundee. V uniformě československého vojáka zahynulo podle mých dosavadních znalostí celkem 13 bývalých interbrigadistů. Mnohem více ale v koncentračních táborech, v armádách spojenců či po propuštění do civilu v důsledku chorob a zranění. Ještě více než předložená tvrdá data, samozřejmě nezbytná, důležitá, jsou ale problémové okruhy a otázky, spojené se službou interbrigadistů v exilové armádě. Důležitá je například jejich národnostní struktura, neboť mezi interbrigadisty byl velký díl Čechoslováků německé a maďarské mateřské řeči. Důležité je také sledovat problematiku motivace ke službě nebo pozadí a okolnosti, nepominutelné antipatie k důstojnickému sboru exilové armády a vzájemné nedůvěry důstojníků a interbrigadistů. Dalším okruhem je například často zmiňovaná otázka neuznávání důstojnických hodností, které interbrigadisté získali ve španělské armádě. Jistě nejpozoruhodnější kapitolou, která do značné míry odráží, symbolizuje, ale také poskytuje mnohá vysvětlení, je problematika známé vzpoury v Cholmeley Parku v Chesteru v červenci 1940, kde zbytky armády odpočívaly po evakuaci z Francie a kde přes pět stovek vojáků odmítlo nadále v československých buržoazních jednotkách sloužit. Mezi nimi i většina z interbrigadistů. O důvodech a pozadí tohoto kroku panuje celá řada mýtů, přesto je faktem, který je nutné zaznamenat a zkoumat, že k celé události došlo v okamžiku na výsost kritickém. Nejen pro Anglii, ale vlastně pro celý dosud svobodný svět, kdy proti Německu stála již jen osamocená Británie, a kdy dnes se nám z retrospektivního pohledu ovšem - zdá, že bylo třeba bojovat, nikoli hledat spory. Po přepadení Sovětského svazu se nicméně mnozí hlásili zpět, stejně jako se nově hlásili další. Právě na příkladu této události můžeme

zkoumat, zda a případně do jaké míry byli interbrigadisté údajně poslušni, nebo ne, instrukcím stranického vedení, a současně sledovat i vnitřní dělení celé skupiny interbrigadistů, která ani zdaleka nebyla jednotná. To je taky další problém, vztahy mezi jednotlivci, různými skupinami. Osudy mnohých interbrigadistů byly v průběhu řady desetiletí popsány. Větší známosti se ale dostalo hlavně příběhům těch slavnějších, významnějších osob - jako Josef Pavel, František Kriegel, Bohuslav Laštovička, Vendelín Opatrný a další. Mne ale zajímá celek, zvláště osudy těch běžných, řadových interbrigadistů. Jejich individuální příběhy byly spíš marginalizovány nebo zatlačeny těmi výstavními propagandistickými ikonami, předkládanými jako reprezentanti nějakého celku. Z příběhů byli také přímo vytěsňováni někteří nepohodlní. A nešlo přitom jen o řadové vojáky. Za všechny bych chtěl na závěr zmínit jednoho mezi veliteli, kteří se ve Španělsku dostali do nejvyšších hodností, je často uváděn Josef Pavel, velitel praporu Dimitrov, pak již jen několik dalších. Zcela byl ovšem opomíjen muž, který podle mého názoru jako jeden z mála československých vojáků vůbec dosáhl širšího mezinárodního věhlasu ve smyslu rozvoje vojenské vědy a umění. Jedná se o Ferdinanda Otto Mikscheho, jenž se narodil v Opavě, ve Španělsku sloužil ve funkci velitele oddílu, tedy stejného stupně jako prapor, a sice 1. slovanského oddílu těžkého dělostřelectva, jehož součástí byla baterie Jožky Májka. Sloužil v československé armádě ve Francii, v Británii, poté ale přišel k jednotkám generála de Gaullea, kde sloužil v operačním oddělení štábu. A již v letech války se vypracoval v uznávaného vojenského publicistu a teoretika. Zvláště díky knihám Blitzkrieg a dodnes podnětné knize Parašutisté. Po válce pracoval pro francouzskou rozvědku, učil v Portugalsku na škole generálního štábu a život dožil v Německu, přičemž vydal ještě řadu dalších knih. S koncem války ale samozřejmě životy interbrigadistů neskončily. Mnozí měli před sebou ještě několik desítek let života, často plného zvratů, ale také kontroverzí. To už je však jiný příběh, jiná kapitola jejich dlouhého - a jak jsem zdůraznil v úvodu kontinuálního života. Děkuji vám za pozornost.

Jiří Křesťan: Děkuji za velice zajímavý referát. A pozval bych k řečnickému pultíku doktora Jaroslava Boučka, který je vedoucím Archivu ministerstva zdravotnictví. Jaroslav Bouček se dlouhodobě zabývá problematikou interbrigadistů. Zpracoval například téma Zahojení lékařů a zdravotního personálu, i zde dnes dopoledne zmíněného třeba

Lazaretu Jana Amose Komenského, v němž působila řada později známých lékařů. Věnoval se také problematice poválečných osudů interbrigadistů. A to bude vlastně téma, které nám zde přiblíží. Jinak, většina z vás ví, že badatelské zájmy Jaroslava Boučka jsou mnohostranné. Připomenu jeho práce o Janu Slavíkovi, Záviši Kalandrovi, nebo třeba sestavil dohromady i knihu o Saúdské Arábii. Předávám slovo.

Jaroslav Bouček: Dámy a pánové, milí přátelé. Do osvobozeného Československa se interbrigadisté vraceli ze západní i východní armády, zejména z koncentračních táborů. Někdy opožděně i z Francie, protože se tam podíleli na poválečné repatriaci československých občanů. Po svém návratu založili vlastní zájmovou organizaci Sdružení československých dobrovolníků ze Španělska. Tato organizace existovala za války v Londýně, tady byla prezentována jejich legitimace. Na přelomu roku 1945 - 1946 byl ustaven přípravný výbor s předsedou Josefem Pavlem. Interbrigadisté byli také činní v obnovené Společnosti přátel demokratického Španělska, kde byl předsedou již předválečný předseda, kapitán Emanuel Voska. Již v období let 1945 zaujali interbrigadisté poměrně důležitá, i když podřízená místa v politicko-mocenské struktuře osvobozené republiky. V armádě sice jejich uplatnění bránila skutečnost, že nebyly uznány hodnosti dosažené ve Španělsku, např. Pavel, který byl ve Španělsku majorem a velitelem praporu, byl u tankové brigády na západě pouze svobodníkem. Přesto řada interbrigadistů sloužila jako důstojníci v armádě. Mnohem významnější pozici zaujali v bezpečnostních složkách, kam přicházeli jako partyzánští velitelé. Působili na zemském odboru bezpečnosti a na výlučně komunistickou stranou ovládaném ZOB II jako důstojnici SNB a Státní bezpečnosti a jako bezpečnostní referenti národních výborů. V civilní oblasti působili zejména v oblasti tisku a informací. V roce 1945 se stal Bohuslav Laštovička ředitelem Československého rozhlasu, jiní pracovali v zahraniční službě. Karel Dufek byl přednostou oddělení na ministerstvu zahraničních věcí. Artur London byl vedoucím Československé informační kanceláře v Paříži. Podplukovník Otto Miksche za války ve štábu generála de Gaullea vojenským přidělencem v Paříži. Významná místa obsadili interbrigadisté v aparátu KSČ. Žádný interbrigadista sice nebyl členem předsednictva, ale řada interbrigadistů působila ve stranickém aparátu na odděleních UV KSČ a krajských sekretariátech. Oto Hromádko byl vedoucím organizačního oddělení, Miloš Nekvasil zástupcem vedoucího branného oddělení, Josef Pavel vedoucím bezpečnostního oddělení, kde působil také Osvald Závodský. Promiňte, já si musím na chvilku odskočit...

(po chvíli) Na sekretariátě UV KSČ byli dále zaměstnáni E. Blahout, Oskar Valeš. Krajskými tajemníky KSČ byli Josef Hušek, František Knézl, Antonín Svoboda, Otta Šling. Na krajském výboru KSČ v Praze byl organizačním tajemníkem František Kriegel. Na sekretariátu UV KSČ byla vytvořena bezpečnostní pětka, kde byli členem Ladislav Hofman, Oto Hromádko, Josef Pavel, Oskar Valeš, Osvald Závodský, která po policejní stránce zajišťovala provedení únorového převratu a do roku 1950 uskutečňovala bezpečnostní politiku KSČ. Únorový převrat umožnil mnohem výraznější proniknut bývalých interbrigadistů do politicko-mocenských sfér, jak o tom svědčí dopis adresovaný kádrové komisi UV KSČ ze 4. května 1948. Důsledky únorového vítězství našeho lidu se projevily radostně také tím, že přestalo konečně odstrkování a přezírání příslušníků mezinárodních brigád různými úředními a vládními nekomunistickými činiteli a Španěláci byli a jsou podle možností a individuálních předpokladů vyzvedáváni na odpovědnější místa. Nicméně mezi interbrigadisty stále převládala nálada, že nejsou dostatečně využiti a že až do rezoluce Informbyra o Jugoslávii mohli srovnávat své postavení s mnohem vlivnějším postavením interbrigadistů v poválečné Jugoslávii. Proto také v létě 1948 rozeslala Kancelář legií všem bývalým interbrigadistům dotazník, podle kterého měli být vybráni do služby v ozbrojených silách. Na základě zmíněného náboru Kanceláře legií přišla větší skupina interbrigadistů do bezpečnostních složek a členové z bezpečnostní pětky zaujali v ní klíčová místa. Roku 1945, tedy 1949, promiňte, se Josef Pavel stal náměstkem ministra vnitra a velitelem vojska ministerstva vnitra. V roce 1950 se stal Osvald Závodský velitelem Státní bezpečnosti a Oskar Valeš velitelem ofenzivního zpravodajství. Roku 1949 se řada interbrigadistů stala náměstky ministrů. Karel Dušek a Artur London na ministerstvu zahraničních věcí, Josef Hušek na ministerstvu informací, František Kriegel na ministerstvu zdravotnictví, Josef Pavel na ministerstvu vnitra. Jiný interbrigadista, Josef Nun, se stal náměstkem ministerstva národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy. Představitelé pětky, interbrigadisté bezpečnosti i v armádě a jejich místní druzi, jako Artur London, tvořili sebevědomou a soudržnou skupinu, která svým politickým rozhledem, jazykovými znalostmi, v době, kdy znát jiný cizí jazyk než ruštinu bylo podezřelé, a organizačními schopnostmi získanými ve Španělsku či francouzském odboji vzbuzovala nechuť ostatních členů bezpečnostních složek, zejména různých narychlo vyškolených dělnických kádrů.

Pardon, já se s dovolením napiji... (po chvíli) Zdá se, že při snaze obsadit vedoucí místa v bezpečnosti i v armádě narazila na sovětskou agenturu v bezpečnostních složkách. Jejími členy byli ovšem i někteří interbrigadisté, jako Josef Hošek, a ta se rozhodla ji zlikvidovat. Problémy interbrigadistů začaly v důsledku roztržky s Jugoslávií. Jak již bylo uvedeno, bývalí interbrigadisté v Jugoslávii zaujali významná místa ve státním a stranickém aparátu. Ale především v důsledku zatčení a procesu náměstka ministra zahraničních věcí Maďarska, interbrigadisty László Rajka. V jeho procesu již byla zmíněna řada obvinění proti interbrigadistům, obvinění ze zrady, špionáže, trockismu, titoismu. V průběhu roku 1949 se v bytě Artura Londona scházela zmíněná pětka - Hofman, Hromádko, Pavel, Valeš, Závodský, Svoboda, která měla interbrigadisty prověřit z hlediska rajkjády. Poslední schůze se zúčastnil i Hošek, který zpracovaný materiál využil k represím proti kádrům z řad interbrigadistů, i když směr pozdějších represí vůbec neodpovídal vypracovanému seznamu. A ironií osudu se jeho autoři octli mezi nejvíce postiženými. Ještě před procesem s Rajkem byla v létě 1949 zatčena právnička Alice Glásnerová a lékařka, doktorka Vlasta Veselá. Jejich provinění spočívalo v tom, že z odbojové práce ve Francii, Spojených státech a Švýcarsku znaly zástupce amerických pomocných organizací Noela Fielda, který byl v Maďarsku uvězněn a obviněn z verbování agentů pro americkou špionáž. Doktorka Glásnerová byla po čase propuštěna a opět zatčena v roce 1951, doktorka Veselá odmítla vypovídat a dobrovolně ukončila svůj život roku 1950. K hromadnému zatýkání interbrigadistů došlo na začátku roku 1950, dva měsíce po uvěznění krajského tajemníka KSČ v Brně, interbrigadisty Otty Šlinga. Byli uvězněni členové zmíněné pětky Hofman, Hromádko, Pavel, Valeš, Závodský - a další interbrigadisté. Španěláci byli odsuzováni v procesech s vysokými komunistickými funkcionáři. Šling byl odsouzen k trestu smrti v procesu s Rudolfem Slánským. Artur London byl v něm odsouzen na doživotí. V následných procesech byl Osvald Závodský odsouzen k trestu smrti, k vysokým trestům na svobodě byli odsouzeni Karel Dufek, Oto Hromádko, Laco Holdoš, Antonín Svoboda. Většina uvězněných byla propuštěna roku 1956. V procesech byli vedoucí interbrigadisté obviňováni z podvratné činnosti prováděné v intencích amerického špiona Noela Fielda. Noel Field totiž jako zástupce výboru amerických pomocných organizací si

roku 1940 vyžádal seznam interbrigadistů pro zaslání jednorázové potravinové pomoci do francouzských koncentračních táborů. Seznam zaslal československé vládě v Londýně. Po válce byl seznam objeven v Archivu ministerstva vnitra a byl využit jako důkaz, že se interbrigadisté upsali americké špionáži. Vzhledem k tomu, že bojovali ve Španělsku společně s Jugoslávci, byli obviněni z titoismu, vedoucí českoslovenští dobrovolníci dostali po válce vysoká jugoslávská vyznamenání. Protože se zúčastnili francouzského domácího odboje a dostali po válce vysoká francouzská vyznamenání a byli vězněni francouzskou policií a gestapem, byli obviněni ze spolupráce s francouzskou policií nebo zpravodajskou službou a gestapem. Vedoucí interbrigadisté působící ve Francii byli také osočeni, že vyslali československé dobrovolníky k návratu do protektorátu, aby vyzradili organizaci ilegální KSČ gestapu. Tomu vydatně napomohla Fučíkova reportáž, kde byl interbrigadistický velitel Klecan Mirek nespravedlivě obviněn ze zrady. 22. února 1951 přednesl Klement Gottwald na ÚV KSČ projev. Po pádu demokratického Španělska přešli interbrigadisté ze značné části do francouzských táborů. Žili tam za velmi zlých podmínek a stali se předmětem nátlaku a vydírání, napřed francouzské, americké, potom německé a jiných výzvědných služeb. Těmto výzvědným službám se také podařilo, že zneužívajíce zlého fyzického a morálního stavu interbrigadistů mnohé z nich naverbovali. Pokud je naverbovali Američané a Francouzi, tedy tito sloužili přímo západním imperialistům. Pokud je naverbovalo německé gestapo, tedy tito lidé po porážce hitlerovského Německa byli, jako všichni agenti gestapa, předáni americké výzvědné službě. Projev byl signálem k mimosoudní represi proti těm interbrigadistům, kteří nebyli přímo kriminalizováni, a znamenal jejich plošné vyřazení z politického i profesního života. Nový ministr národní bezpečnosti Karel Vacílek vydal nařízení, podle něhož nesměli u bezpečnostních útvarů sloužit příslušníci Hlinkovy gardy a mezinárodních brigád. Nedůvěra stranického velení k interbrigadistům přetrvávala celá 50. léta a do politického života i do odpovídajícího profesního zařazení se vedoucí interbrigadisté dostávali teprve v průběhu politického uvolnění 60. let. Není divu, že v roce 1957, když tehdejší Ústav dějin KSČ se obrátil k žijícím Španělákům s výzvou, aby věnovali archivu své písemnosti, došla od ostravského dělníka takováto odpověď.

Materiál, který jsem si ze Španělska dovezl jako upomínku na španělské boje, jsem v době persekuce, které proti nám podnikla strana KSČ a vláda, povětšině spálil. Zajisté je vám známo, jak jsme byli pošpiněni, a proto z obavy, jelikož mám dnes čtyři děti, aby netrpěla snad moje rodina, jsem vše, co by mě usvědčovalo, že jsem bojoval proti fašismu se zbraní v ruce, zničil. Mám několik fotografií mých padlých českých a španělských kamarádů, se kterými jsem bojoval. Tuto památku však nedám nikomu. Tyto věci si nechám na památku a jako výstrahu mým dětem pro případ, že by je někdo vyzýval, aby se k něčemu hlásily dobrovolně, aby neutrpěly takové fiasko, jako jejich táta. Děkuji za pozornost. Další osudy potom můžu ještě dodat v diskusi.

Jiří Křesťan: Děkuji doktoru Jaroslavu Boučkovi. Poslední referát druhého bloku bude věnován tématu Španělská občanská válka v české překladové literatuře. Připravil si jej pan Jiří Kasl, který je publicistou a především vynikajícím překladatelem z angličtiny a ze španělštiny a také do španělštiny. Je členem Obce překladatelů. Téma, které si zvolil, dokazuje, že španělská občanská válka, její výzkum má nejenom rozměry politické či vojenské, ale také aspekty kulturní. Takže Vám předávám slovo.

Jiří Kasl: Děkuji. Dobrý den, dámy a pánové. V tomto příspěvku se pokusím o stručné postižení vývoje zájmu o španělskou občanskou válku v naší překladové literatuře od roku 1936 do současnosti. Omezím se přitom na překlady vydané knižně, i když v celé žánrové pestrosti. Od básnických a prozaických děl, přes vzpomínky přímých účastníků nebo svědků bojů z let 1936 - 1939, až po politické texty, reportáže, eseje a historické práce napsané s větším časovým odstupem, od válečných událostí nebo z širší perspektivy. Přestože se ve velké většině pochopitelně jedná o překlady ze španělštiny, v nakladatelské produkci jsou i tituly přeložené z angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny a ruštiny. Od vypuknutí vojenského povstání proti republice až do současnosti prodělaly snahy o reflektování okolností tragického konfliktu, jeho příčin a následků, i dopadů na každodenní život - a osudy Španělů i cizinců, kteří se ho zúčastnili v mezinárodních brigádách, velmi zajímavý vývoj.

Počáteční emocionální vzepětí projevů solidarity s demokratickou republikou se vedle původní angažované české poezie odrazilo i v prvních překladech děl soudobých španělských básníků. Literární historik a kritik Václav Černý si tehdy posteskl, že - cituji: Bylo bohužel třeba tragických událostí současných, aby se zájem o moderní básníky španělské probudil. Konec citace. V roce 1937 vyšel překlad rozsáhlé balady básníka Antonia Machada, který byl na rozdíl od svého bratra Manuela odhodlaným stoupencem republiky, a první verše levicově a republikánsky smýšlejícího Federica García Lorci, který byl krátce po vypuknutí povstání, jak známo, zatčen a popraven. Lorcovo významné dílo pak bylo postupně uváděno do češtiny v celém rozsahu. Zájem o něj trvá dodnes. V témže roce byl vydán sborník Španělsko v nás, kde vedle básní českých a slovenských tvůrců vyšly překlady básní obou uvedených španělských autorů, plus Juana Ramóna Jiméneze. Roku 1938 vyšel v prvním vydání překlad prvního románu o španělské občanské válce pod titulem Naděje. Jeho autor, francouzský spisovatel a politik André Malraux, byl velitelem jednotky zahraničních letců bojujících na straně republiky. V tomto reportážním románu, který se dočkal dalších dvou vydání, zpracoval své válečné zážitky. Autorem dalšího díla napsaného už za války byl levicově orientovaný publicista a spisovatel Ramón Juan Sender. Námětem jeho románového svědectví, které pod názvem Z kovadliny kladivo v Praze také roku 1938, byl život republikánského Španělska od května 1936, přes odpor proti vojenskému povstání, až po hrdinnou obranu Madridu v listopadu a prosinci téhož roku. V nebeletristické linii patří mezi první překlady textů týkajících se občanské války ve Španělsku útlý soubor politických projevů ministra zahraničí Španělské republiky, Julia Álvareze del Vayo, na zasedání shromáždění společnosti národů, vydaný španělským vyslanectvím v Praze. Diplomat ve svých projevech z přelomu let 1936 a 1937 ujišťoval mezinárodní společenství, že - cituji: Za vládou sestavou ze složek lidové fronty stojí vše, co má pozitivní cenu, od mocného katolického střediska baskického - až k dělnickým organizacím nejradikálnějších směrů. Konec citace. Poukazoval také na porušování politiky nevměšování Německem a Itálií a o konfliktu ve Španělsku řekl doslova, že je to - cituji: Mezinárodní válka na španělské půdě. Konec citace. Velkou obžalobou frankistů a jejich spojenců je soubor dokumentů o excesech povstalců, vydaný v roce 1937, pod názvem Španělsko krvácí. Jeho autor, Arthur Koestler, tehdy nadšený marxista a člen komunistické strany Německa, se ve Španělsku dostal do frankistické zóny jako dopisovatel britského listu News Chronicle,

sympatizujícího s republikou. Tam byl zatčen, uvězněn a odsouzen k smrti. Popravě unikl, protože byl vyměněn za zajaté frankistické piloty. V roce 1938 vyšel rovněž český překlad eseje španělského lékaře, přírodovědce, historika, filozofa a spisovatele Gregoria Maraňóna, liberálního stoupence republiky. Esej je kritikou - cituji liberální marnivosti - konec citace, která umožnila, aby se komunistická menšina vnutila většině. Později byl Maraňón, neústupný kritik Frankova režimu, nucen odejít do pařížského exilu. V témže roce vydala Společnost přátel demokratického Španělska překlad reportáže pražského, německy píšícího publicisty a spisovatele Egona Erwina Kische - Vojáci u moře. Autor v ní líčí dramatické poměry v nejmenovaném přímořském letovisku, kde jsou za války v lázeňských domech zřízena nemocniční zařízení, tzv. lazarety, pro interbrigadisty. Za druhé světové války došlo ke kurióznímu jevu. To jenom tak na okraj. Na repertoáru protektorátních divadel se často místo her anglosaských nebo ruských autorů objevovala díla klasických španělských dramatiků, jako byl Calderón de la Barca nebo Lope de Vega. Zájem o aktuální španělská témata se pak v Československu obnovil těsně po skončení druhé světové války. Na společenskovědní literaturu se od roku 1945 zaměřovalo nakladatelství Svoboda, kde část produkce tvořila také próza a poezie. Právě ve Svobodě vyšla v roce 1946 sbírka chilského básníka, člena komunistické strany Chile, Pabla Nerudy, s výmluvným názvem Španělsko v srdci. V témže roce vyšel také překlad jednoaktovky německého protifašistického spisovatele Bertolda Brechta - Pušky paní Carrarové. Tragického příběhu z občanské války ve Španělsku, o nutnosti angažovat se v boji za demokracii. A z roku 1946 je i první český překlad románu amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye - Komu zvoní hrana, který byl ve dvou dalších českých převodech vydán později ještě několikrát. Hemingway se španělské občanské války zúčastnil, jak známo, jako reportér. Zkušenosti ze španělské občanské války využil ve svém jediném dramatu Pátá kolona, které se českého překladu dočkalo až počátkem 60. let. Roku 1947 vyšel s podtitulem Slova v ohni výbor z tvorby 11 španělských básníků, kteří za války stáli na straně republiky, a po prohrané válce byli nuceni odejít do exilu. K výrazné ideologizaci v oblasti překladové literatury došlo po únoru 1948, kdy do kompetence nové kulturní rady Ústředního výboru Komunistické strany Československa patřila cenzura knih.

Za jedno ze vzorových děl socialistického realismu byl tehdy považován román Césara Arconady - Řeka Tajo, o tom, jak se v občanské válce projevoval třídní boj. Český překlad vyšel ve Svobodě roku 1948. Toho roku byl ve Státním nakladatelství politické literatury vydán překlad rozsáhlého románu španělské komunistické novinářky, Constancia de la Mora - Život, ne smrt, jehož vrcholem jsou události občanské války. V roce 1950, kdy v Československu začínala persekuce bývalých interbrigadistů, ještě vyšel překlad brožury První bitva od německého spisovatele a publicisty Boda Uhseho, bývalého komisaře mezinárodních brigád, o výpravě prvních dobrovolníků do Španělska. O 5 let později bylo vydáno strhující svědectví - Setkání na Ebru od německého antifašistického spisovatele Willi Bredela, bývalého politického komisaře Thelmanova praporu druhé mezinárodní brigády. V roce 20. výročí od vypuknutí občanské války vyšla Španělská tragédie z pera německého publicisty Alberta Nordena, ve které osvětlil mezinárodní souvislosti války ve Španělsku a popsal politický vývoj v této zemi v posledním dvacetiletí. Rovněž v roce 1956 vyšel v Praze sborník se španělským titulem Viva la Vida, svazek z různých jazyků přeložených reportáží, článků a vyprávění svědků nebo přímých účastníků bojů na straně republiky. V průběhu 50. let vycházely tituly antifašistických a komunistických autorů, například Dobrovolníci od Stevea Nelsona, který v tomto dokumentu vylíčil osudy několika amerických příslušníků 15. mezinárodní brigády. Nebo Španělská válka od německého spisovatele a účastníka války Ludwiga Renna. Jsou to chronologicky řazené, deníkové záznamy, v nichž se mimo jiné líčí politická scéna, včetně neblahých důsledků činnosti anarchistů a trockistů. Dále je možné uvést Madridskou epopej, obraz prvního roku války, od bývalého generálního inspektora interbrigád, italského komunistického politika Luigi Longa. Ideologicky nad vydavatelskou praxí bděla hlavní správa tiskového dohledu - HSTD - zřízená v roce 1953. Gesci pro vydávání překladové beletrie mělo od téhož roku nakladatelství SNKLHÚ, které bylo později přejmenované na SNKLÚ a roku 1966 konečně na Odeon, jehož ediční plány - stejně jako plány ostatních nakladatelství - byly schvalovány stranickými odborníky. Za těchto okolností vyšel v roce 1962 například překlad knihy rakouského spisovatele a publicisty, Bruna Freie, Muži z Vernetu, líčící život bývalých interbrigadistů po roce 1939 v největším internačním táboře ve Francii. Nebo roku 1965 - Jediná cesta - od

Dolores Ibárruri, legendární La Pasionaria, členy komunistické strany Španělska. Vrcholem této knihy vzpomínek je působivé líčení občanské války. Postupně se v Odeonu i jinde vytvořily týmy odborných redaktorů, nejen hispanistů, jejichž péčí vycházely kvalitní překlady děl spjatých s obdobím, které nás zajímá. Pomocí lektorských posudků se mnohdy zprůchodňovalo vydávání významných autorů, kteří by dříve nepřipadali v úvahu. Tak v roce 1960 vyšel v Odeonu překlad románu Camila José Cely, který byl za občanské války dobrovolníkem frankistických oddílů. Tento román pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu s názvem Rodina Pascuala Duarta zachycoval důstojnou atmosféru Frankova režimu. Překlad dalšího Celova románu - Úl - vyšel o 8 let později a byl opět neveselým obrazem španělské společnosti na počátku 40. let. Ozvuky válečných let lze najít ve výboru z poezie peruánského básníka Césara Valleja, nazvaném Černí poslové, nebo třeba ve sbírce Zbraně bolesti jednoho ze zakladatelů surrealistického hnutí, Francouze Paula Éluarda. Obě knížky vyšly v 70. letech v Odeonu. Nejprve v Samizdatu a později v Odeonu vyšel překlad významné reportážní knihy George Orwella, Holt Katalánsku, o politickém pozadí rozporů mezi republikány, které vyústily v komunistický bojkot antifašistického odboje. Orwell sám se zúčastnil bojů přímo na frontě a v samotné Barceloně. Jeho vlastní zážitky ho přivedly k odporu proti totalitě. V roce 50. výročí konce občanské války vyšel překlad španělských reportáží Iljy Erenburga, který celé tři válečné roky působil ve Španělsku jako dopisovatel i zvěstí. Jde o výbor z 350 reportáží, které autor v té době ve Španělsku napsal. Po roce 1989 se vydavatelská praxe zásadně změnila, protože bez ideologického dohledu a cenzury se otevřelo široké pole možností. Počáteční živelnost a leckdy i ediční nedbalost motivovaná co nejnižšími náklady byla později vystřídána serióznějšími snahami o vydávání překladů, děl už zavedených autorů, nebo představováním významných titulů. Téma občanské války je dodnes živé a zpracovává se jak v krásné literatuře, tak v pracích publicistů a historiků. Toto téma se snaží reflektovat také česká překladová produkce. V rychlém sledu 3 let po sobě - 1999, 2000 a 2001 - vyšly překlady tří biografií šéfa španělského státu, Francisca Franca. První nejméně rozsáhlá z pera britské historičky Sheelagh Ellwoodové je poměrně čtivým pokusem o přiblížení se k postavě generalissima z levicových pozic. Druhá, jejíž autorkou je francouzská historička

Andrée Bachoudová, je sice rozvláčná, ale vojenskému povstání a občanské válce jsou v ní věnovány jen 2 ze 14 kapitol. Třetí, od předního britského historika, od odborníka na španělské dějiny, Paula Prestona, je nejrozsáhlejší a současně velmi spolehlivou monografií napsanou z liberálního hlediska. Významnou přeloženou prací je kniha britského vojenského historika Anthony Beevora - Španělská občanská válka - jejíž autor využil nový materiál, především z ruských archivů, k poměrně vyváženému zpracování příčin, průběhu a důsledků války. Z hlediska anarchistického a anarcho-syndikalistického hnutí mapuje průběh války studie Vernona Richardse, vydaná česky v roce 2000, pod titulem Poučení ze španělské revoluce. Byla to první kniha nakladatelství Federace sociálních anarchistů, skupiny vzniklé u nás roku 1997 a fakticky zaniklé o 10 let později. V originále je velmi úspěšnou beletristickou prací román Javiera Cercase - Vojáci od Salaminy - vydaný v roce 2001. V českém překladu o tři roky později. Tento nepříliš rozsáhlý román, který vzbudil velký ohlas, získal řadu literárních cen, se dotýká stále aktuálních otázek hrdinství, viny, odpuštění a vyrovnávání se s minulostí. Roku 2011 vyšel překlad prózy Alberta Méndeze - Slepé slunečnice, kde se ve čtyřech příbězích zasazených do let 1939 - 1942 bez patosu líčí tragické osudy obyčejných lidí, kteří se na konci válečného běsnění nacházeli v táboře poražených. Vydání originálu bylo velkou literární událostí a náklad knihy dosáhl impozantního čísla čtvrt milionu výtisků. Sám autor ale zemřel, než se o svém úspěchu dozvěděl. Na motivy jednoho z příběhů byl natočen film, který získal Goyovu cenu za nejlepší adaptovaný scénář. Rok 2011 má také překlad románu španělské spisovatelky a publicistky Susane Fortesové - Čekání na Roberta Capu, k jejímuž napsání autorku inspiroval nález kufru s několika tisíci negativů a fotografií Roberta Capy, Gerdy Taró a Davida Seymoura v Mexiku v roce 2008. Román zpracovává příběh milostného vztahu mladé reportérské dvojice - Roberta a Gerdy. Občanská válka ve Španělsku se stala jejich reportérskou výzvou i způsobem protifašistické angažovanosti. Gerda se tam pohybovala tak nebezpečně blízko umírání, že se v červenci 1937 zařadila k těm, komu zvoní hrana. Dnes jsou oba reportéři považováni za průkopníky válečného zpravodajství. Úplně na závěr jsem si nechal vydání překladu posledního rukopisu pražské, německy píšící autorky, Lenky Reinerové. V roce 2012 vyšla česky její nedokončená novela - Adiós, Španělsko, inspirovaná zážitky československých interbrigadistů. Autorka v ní zkoumá motivaci, která tyto mladé bojovníky vedla k rozhodnutí riskovat život kvůli ideálům v cizí zemi. Rámcem knihy jsou dramatické

události občanské války, v níž padl spisovatel či snoubenec, Fridrich Kassowitz, a jíž se rovněž zúčastnil její budoucí manžel, lékař a spisovatel Theodor Balk. Ukázky ze španělského deníku Theodora Balka tvoří druhou část knihy. Dovolte mi odcitovat dva odstavce z úvodních řádků knihy Lenky Reinerové, v překladu Olgy Walló. (upozornění na dodržení časového limitu od moderujícího konference) V našem životě existují klíčové okamžiky, kdy rozhodnutí, do něhož ústí a které si někdy přímo vyžadují, není v žádném případě jednoduché, zejména pokud se žádá, abychom dokonce nasadili i život, aby náš život měl smysl. Přitom se tito lidé ze života radují, stejně jako my všichni, a stejně se také rmoutí, když je potká něco zlého. Přesto jsou schopni nepodlehnout strachu a neopájejí se vlastní udatností. Když to musí být, dokážou žít ze dne na den, a přesto pořád jako lidé. To je jejich nepsanou a nenapadnutelnou devizou. Před mnoha lety jsem poznala jednoho mladého muže, jenž mi přijde na mysl pokaždé, když v dnešní době slýchám o dobrovolnících, kteří nasazují své síly na komplikovaných a nebezpečných misích v daleké cizině. Jenže tehdy to bylo všechno jinak. Konec citátu. Výrazem snahy o poznání toho, jak to tehdy všechno bylo, byly i příspěvky přednesené na této konferenci. Děkuji za pozornost.

Jiří Křesťan: Děkuji za poslední příspěvek. Tím jsme uzavřeli odpolední blok. Mezitím okny vstoupilo mezi nás slunce. Takže za této atmosféry já bych otevřel diskusi a dal bych možnost vám, abyste vystoupili zase za těch podmínek, které tady byly. Poprosím vás, abyste se představili a mluvili do mikrofonu. Buď tady, nebo tam - uprostřed sálu. Takže otevírám diskusi. (po chvíli) Prosím, máte slovo, pane docente.

Jiří Jindra: Já jsem Jindra z Ústavu pro soudobé dějiny. Na tuto konferenci jsem se velice těšil, ježto jsem si chtěl ozřejmit, nakolik postoupila historická věda v otázce občanské španělské války, plus přítomných interbrigadistů.

Moje připomínka je vlastně pro první blok této konference, tj. tedy vlastně otázka občanské španělské války. Jak známo, v Československu demokratickém za první republiky, zejména v druhé půlce, nebo vlastně už v roce 1934, byla velká odezva na občanské, nikolivěk občanské války, ale války Itálie proti Habeši. Jistě si vzpomínáte, že tehdy vycházely v novinách, v magazínech, atd. rozhořčené reportáže a podobně. Když vypukla španělská občanská válka, tak se v československém, zejména levicovém proudu intelektuálním ozvali přední čeští umělci spisovatelé, malíři atd. A to je tedy právě ten pro mě překvapivý moment, že na této konferenci v tom prvním díle, tj. tedy k občanské válce, nebyla v podstatě žádná zmínka. Až teprve nyní, v posledním příspěvku, jsem zaslechl jméno Václava Černého, dále reportáž prakticky Egona Erwina Kische a naposledy posledně zmíněnou píšící německou spisovatelku Reinerovou. Ale zdá se mi, že ten problém, který tady byl řešen v Československu, nikolivěk tedy v rámci překladové literatury atd., byl maličko opomenut. To je vše, děkuji vám.

Jiří Křesťan: Děkuji panu docentu Jindrovi. Nyní předám slovo.

Řečník: (netlumočeno)

Jiří Křesťan: Nyní bych dal slovo doktoru Malínskému a potom se zeptám případně kolegů řečníků, jestli by chtěli reagovat na něco. Děkuji.

Jiří Malínský: Dámy a pánové, tentokrát opravdu budu mít dotaz. Nebyla tu citována kniha Artura Londona z roku 1963, věnovaná španělské občanské válce. Jsem si vědom toho, že rok vydání tu knihu do značné míry nemohl nepoznamenat, nicméně by mě na to zajímal váš kolektivní názor, stejně tak by mě zajímal váš názor na osobnost Artura Londona. Pokud jsem kdy mluvil s pamětníky, byl popisován jako velmi rozporuplný člověk. Je ta charakteristika přesná, nebo ji lze ještě rozvinout a obohatit?

Jiří Křesťan: Možná tedy položte dotaz také.

Řečník: Dobrý den. Já jenom takové dvě poznámečky. Tady jsme slyšeli docela obsáhlý výčet literatury. Ale pro nás jako laiky, kteří pátráme po našich předcích, navštěvujeme archivy atd., nás by spíš zajímala literatura napsaná přímo účastníky -interbrigadisty, jako například od Ludvíka Netopila Ze španělských zákopů, nebo od Josefa Prose Španělské víno. To jsou prostě zážitky přímých účastníků interbrigád, ty pro nás laiky jsou prostě lepší, aspoň tak jako významnější než románově zpracovaná příhoda ze španělské občanské války. To je jedna věc. A druhá věc - chtěl bych z tohoto místa poděkovat všem archivářům, pracovníkům národních archivů, státních oblastních archivů, kteří při tom našem laickém pátrání po našich předcích, kteří byli interbrigadisté, jsou velice ochotní a velice nápomocní. Děkuji.

Jiří Křesťan: Děkuji Vám velice za ta slova chvály pro archiváře, protože to je zrovna profese, která není moc vidět. Tam vzadu jste mohli vidět reprodukce třeba z jedinečné sbírky plakátů, která je umístěna v Národním archivu i tady v sále - magistra Zora Machková - který ji třeba vzorně zkatalogizoval. Takže tato slova určitě potěší. Teď bych vyzval kolegy řečníky. Oni budou umět ovládat asi i ty mikrofonky na stole. Takže pan Kasl se hlásil jako první, myslím.

Jiří Kasl: Já bych jenom odpověděl na ten druhý dotaz. Já jsem se snažil postihnout, samozřejmě nikoli vyčerpávajícím způsobem, abych šetřil časem, abych šetřil taky vaši trpělivost, jenom překladovou literaturu, čili ty tituly, který jste zmínil, to byly tituly od česky píšících, českých interbrigadistů. To jenom tak na okraj. Děkuji.

Jiří Křesťan: Hlásil se doktor Bouček.

Jaroslav Bouček: K tomu ohlasu v české literatuře 30. let, k tomu existuje nedávná studie v jednom sborníku mladého českého literárního historika Holečka. On to tam probírá dosti podrobně. Já vám z hlavy neřeknu teď název a přesnou citaci tohoto sborníku. Ale vyšlo to, myslím, minulý rok, nebo tento rok. Co se týká Artura Londona - většina interbrigadistů ho nemůže ani cítit. Ale to je jednak to, že on se stylizoval do role bojovníka, ve skutečnosti ve Španělskou nebojoval. Byl v podstatě pracovníkem Kominterny někde v Barceloně a tak. Když jsem se setkal asi tak v roce 1992 s Milošem Nekvasilem jako s jedním z velitelů interbrigadistů, tak jsem se ho ptal, jestli to četl. On s opovržením řekl, že to nečetl. A vzpomněl na své setkání s Nekvasilem v Paříži v květnu 1941, kde už samozřejmě prosakovaly fámy, že Hitler se obrátí proti Sovětskému svazu a London to označil v duchu tehdejší politiky Kominterny za pouhou gaulleistickou propagandu. V květnu 1941 taky v řadě okupovaných zemí vyšlo to nařízení, že Židé mají nosit žlutou hvězdu. Takové nařízení vyšlo i ve Francii. Teď vznikla samozřejmě mezi komunisty diskuse, jestli se to má dodržovat, takové nařízení. Tak prostě London prohlašoval, že se to má dodržovat, že Židé mají nosit ty žluté hvězdy, aby bylo vidět, že dodržují zákony. Potom samozřejmě London napsal v roce 1963 tu první knihu Španělsko, Španělsko. On to potom ve francouzském tisku hájil tím, že kniha kolovala asi dva roky mezi nakladatelstvím Svoboda a tou ústřední publikační správou. Samozřejmě je to kniha tendenční, namířená proti trockistům, hlavně po únoru. Když vyšlo ve Francii a potom v Československu to doznání, knihu napadl ve francouzském tisku interbrigadista Oto Hromádko s tím, že vlastně kniha vyšla po sovětské okupaci, aby hájila sovětskou politiku nebo komunistické vidění mezinárodní politiky. To ovšem těžko lze argumentovat. Přece ten překlad a Ivo Fleischmann se potom zmínil, jak vlastně velice spěchal, aby ta knížka mohla vyjít, než se utáhnou šrouby. Celý náklad šel vlastně do stoupy. Takže těžko to považovat za nějaké dílo, které by mělo odrážet oficiální stranickou politiku. Samozřejmě, já bych to bral jako autobiografický román. Myslím si, že na tom zapracovala řada redaktorů francouzského nakladatelství

Gallimard, zejména jeho zeť, známý francouzský spisovatel Pierre Daix. Takže bych to bral jako dokumentární román. On potom jako obhajobu napsal London ještě takovou knížku K pramenům Doznání, co u nás vyšla po roce 1989. Polemikou s tím je kniha česko-francouzského historika Karla Bartoška, teď mně ten titul vypadl z hlavy. Taky to vyšlo u nás. Myslím si, že ta kniha Doznání byla úspěšná, protože ona vycházela všude, od Španělska až po Japonsko. A zase mít úspěch - to se v Československu jen tak nepromíjí. Je třeba to spíše brát jako román než práci dokumentární. (hlas ze sálu: To stačí!) To stačí, no.

Jiří Křesťan: Děkuji. Zeptám se ještě - pan doktor Maršálek.

Zdenko Maršálek: Já bych jenom chtěl krátce poděkovat Ingrid k té otázce zapojení československých občanů německé národnosti. Ono, po celá dlouhá desetiletí se na tuto kapitolu nebo na tyto spolubojovníky v boji proti fašismu spíše rádo zapomínalo, není to ale žádná československá specialita. Je to vlastně nějaký následek složité situace v okupovaných zemích, kdy ty národy poté, co byly osvobozeny, nebo již v době okupace se snažily najít po té těžké porážce a po té duševní krizi nějaký moment, nějaký ideál, kolem kterého by se znovu mohli sjednotit a znovu zformovat. Ve většině zemí byl ten ideál nalezen právě v té myšlence té národní pospolitosti. Ale národní - ve smyslu nacionální. Je veliká škoda, že právě v Československu, které bylo v meziválečné době multinacionálním státem, že skutečnost, že se odboje zúčastnili zástupci menšinových národností z Československa, českoslovenští Němci, Čechoslováci, kteří mluvili maďarsky, Čechoslováci, kteří mluvili polsky, Čechoslováci židovského původu, tak nebyl bohužel využit ten obrovský potenciál, možnost ukázat, že v tom boji nejde o boj národa proti národu, ale že jde o demokratické principy, o představu demokratické společnosti v Československu. Bohužel, nakonec převážil ten motiv národní, neřku-li nacionální. Jak znovu říkám, není to žádné československé specifikum, ta atmosféra tehdy v Evropě prostě byla taková. V mnoha ohledech, padlo to i v britském parlamentu, porazili jsme nepřítele na bojištích, ale nechali jsme ho zvítězit v našich srdcích. Já si myslím, že vaše přítomnost tady, tebe - Ingrid - i Karly i Hannelore Zoni, je snad důkazem, že z obou

stran se nyní snažíme jakoby tu situaci nějakým způsobem pojmout zcela jinak. (145:10) Děkuji.

Jiří Křesťan: Děkuji doktoru Maršálkovi. Mně se skoro zdá, že to byla taková pěkná slova na konec. Na té konferenci tady zaznělo spoustu zajímavých námětů. Já jenom se dívám tady na hodinky, mám pocit, že náš čas uplynul pomalu. Já bych předal slovo předsedovi pořádajícího Sdružení přátel interbrigadistů, panu doktorovi Richardu Falbrovi.

Richard Falbr: Děkuji Vám za trpělivost. Skončím slovy, která přednesla v Barceloně v říjnu 1938 Dolores Ibárruri, La Pasionaria. Při loučení s příslušníky mezinárodních brigád. Je velmi těžko říci několik slov na rozloučenou hrdinům mezinárodních brigád pro to, čím nám jsou a co představují. Ze všech zemí a ze všech národů přišli jste k nám jako naši bratři. Jako synové nesmrtelného Španělska. V nejtěžších dnech naší války, kdy bylo ohroženo hlavní město Španělské republiky, byli jste to vy, stateční kamarádi z mezinárodních brigád, kteří jste přispěli k jeho záchraně svým bojovým nadšením. Dali nám vše, mládí či svou zralost, své vědomosti, svou krev a svůj život, své naděje a své tužby a od nás za to nežádali nic, ale přece... Žádali místo k boji. Toužili po cti zemřít za nás. A teď vám přečtu usnesení španělského parlamentu z 20. září 1999, u příležitosti 60. výročí skončení španělské občanské války. Parlament se usnesl, odsuzuje vojenské povstání proti konstituované legalitě, které reprezentovalo druhou španělskou republiku. Litujeme hluboce nesmysl civilního střetnutí vyprovokovaného vojenským povstáním, jehož následky mají sloužit a ukázat Španělům, že cesta k řešení konfliktů, které existují v každé společnosti, se nikdy nesmí stát cestou násilí, ale cestou dialogu, porozumění a míru.

Jiří Křesťan:

Děkuji, tak k tomu, myslím, už opravdu není co dodat. Já se zeptám asi doktora Maršálka, jaké jsou další organizační pokyny? Mám pocit, že program jsme vyčerpali.

Zdenko Maršálek: V 16,00 - číše vína.

Jiří Křesťan: Tak, v 16,00 má být číše vína. Takže já myslím, že tedy asi bych ukončil to jednání, ano? Takže já bych vám chtěl velice poděkovat za vaši pozornost. To jednání organizátoři pojali skutečně jako iniciační, jako určitý soubor nápadů, námětů do budoucí práce. Takže já myslím, že určitě nebude dlouho trvat a v nějaké podobné, nebo širší sestavě se zájemci o problematiku španělské občanské války a interbrigadistů sejdou a prodiskutují i ty otázky, které tady třeba byly naznačeny, které nebyly zodpovězeny. Těch témat se, myslím, nabízí spoustu. To téma je možno vidět jak z nějakého globálního, celosvětového hlediska, tak až po osudy jednotlivců a třeba i jejich dětí. Reflexe, které mohou být, jsou reflexemi ideologickými, politickými, ale ukázali jsme si i některé ty kulturní. Je, myslím, důležité, že tu problematiku budeme vždycky nazírat z různých perspektiv, podle toho, kdo se na to dívá, kdo ty události hodnotí, kdo má i sám nějaké své životní zkušenosti, nebo rodinné tradice. (poradní hlas: Měl byste se ještě zeptat pana Voráčka, jestli k tomu má ještě organizátor nějaké věci.) Než ukončím to jednání, zeptám se ještě pana doktora Voráčka, který byl jedním z garantů toho semináře, jestli má nějakou věcnou připomínku k tomu, nebo jestli chce dodat ještě něco k té organizační stránce?

Emil Voráček: Vážené dámy a pánové, vážené kolegyně, kolegové, vážení pane plukovníku Vranský. Já, víte, nemám rád fráze, moc děkování není potřeba. Ale podstatné je to, tato konference pracovní, kterou jsme se snažili s kolegou Maršálkem každý z hlediska, jednak Český svaz bojovníků za svobodu, pan senátor Falbr, potom já, když jsem se dozvěděl o tom, že ta konference se připravuje, tak jsem si řekl, že

je potřeba to maximálně podpořit, protože se ukazuje, že v naší historiografii je řada témat, která jsou dlouhodobě nedořešena, neřešena, byť mají veliký význam pro pochopení cesty české společnosti dějinami, resp. československé cesty dějinami. A těch témat je samozřejmě daleko víc. A toto téma k nim samozřejmě patří. Takže si velice zapamatuji, také jsem si to velice pečlivě zapsal, které momenty, i když ta diskuse byla tak trošku chudičká, která témata by nám scházela. My se o tom musíme poradit taky. Protože když to je konference jakoby ta úvodní, tak bychom v tom měli pokračovat a taky z toho dát dohromady publikaci. Protože bez publikace nic není. Konference - to se zapomene. Ale je potřeba z toho udělat taky nějaký výstup. Tak to si tedy dáváme asi, pane kolego Maršálko, na tom se shodneme. Protože mně jde o spolupráci. Není nás tak mnoho. Doba není zase tak, žádná doba není milostivá ke všem, ke všemu. Ale my bychom si tady měli říci, v čem je náš závazek, co bychom měli umět, co bychom měli odevzdat do budoucna. Takže za ty všechny inspirativní momenty velice děkujeme. Já se také vždycky velice rád poučím, protože si uvědomuji, že čím více si otázek kladu, tím více otázek přichází. A to, myslím, je pravá doba pro historiky. Ale podotýkám, je to potřeba dělat to interdisciplinárně, protože jak vidíte, já jsem byl velice rád, že tady aspoň něco z literárního světa zaznělo. A potom také ve spolupráci akademických ústavů. To je velice podstatné. Také ale samozřejmě děkuji panu profesoru Opatrnému, Centru iberoamerických studií, protože my se potřebujeme dívat na ten problém, nasvětlit to ze všech možných optik, nebo z těch, z kterých jsme schopni, které odpovídají také současným trendům v současné historiografii. A taky tomu, v čem my máme problémy. Jeden z těch problémů je reflexe veřejného mínění v české společnosti v průběhu celého 20. století. Abych nemluvil moc dlouho, tak vám jménem, já si tady dovolím za Historický ústav velice poděkovat. Budu čekat, naše mailové adresy si najdete, zkritizujte nás, protože my tu kritiku potřebujeme jako sál, poté uvidíme, jestli ta konference má nějaký odraz. A teď, protože nechci děkovat sám, tak eventuálně pan kolega Maršálek... Už nechce nic říkat, ne. Tak děkuji a ještě jednou opakuji - děkuji našim německým přátelům. (v němčině: Těší mě, že jste sem k nám přijeli. Těším se na naši další spolupráci.) Tak, hezký den přeji, na shledanou.

Jiří Křesťan:

Předávám ještě slovo panu plukovníkovi.

Řečník: Já možná jako nejstarší v této místnosti si dovolím vystoupit i po závěrečném slově doktora Falbra. Vystoupím jenom s touto větou, která navazuje na to, co zde řekl doktor Maršálek. My starší lidé jsme odchovanci Masarykovy první republiky. Tato republika byla mnohonárodnostní, a proto také odboj byl mezinárodní, proti všem kolem nás, protože jediné Československo zůstalo ve střední Evropě jako demokratický stát. To je moje konečná věta. Když jsem poděkoval zde panu předsedovi na začátku, panu předsedovi Senátu, tak dovolte, toto poděkování samozřejmě platí pro Kancelář Senátu, který organizoval celé to naše setkání a vytvořil nám tady bezvadné ovzduší. Děkuji vám.

Jiří Křesťan: Děkuji ještě jednou všem za pozornost. Doktor Voráček teď tady řekl, že nějakým způsobem se tedy pokusí urychlit to pozvání na tu číši vína, která vás čeká.