UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN VÝTVARNÉHO UMĚNÍ
OBOR: DĚJINY VÝTVARNÝCH UMĚNÍ
Hrnčířské plastiky tzv. "Ježíšků" v kontextu střední Evropy
Magisterská diplomová práce
Bc. Lucie Galuszková
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Josef Bláha OLOMOUC 2012
PALACKÝ UNIVERSITY OLOMOUC PHILOSOPHICAL FACULTY DEPARTMENT OF ART HISTORY
FIELD OF STUDY:
HISTORY OF FINE ARTS
Ceramic statuettes of the so called „Christ Child“ in the kontext of Central Europe
Thesis
Bc. Lucie Galuszková
Tutor: PhDr. Josef Bláha OLOMOUC 2012
2
Čestné prohlášení Prohlašuji,
že
jsem
tuto
diplomovou
práci
vypracovala
samostatně, s použitím literatury uvedené v seznamu.
V Olomouci dne: 23. 4. 2012
Jméno: Bc. Lucie Galuszková
3
OBSAH: 1.
Úvod.................................................
5
2.
Stav bádání..........................................
7
3.
Přehled nálezové situace, výroby a využití drobné hrnčířské plastiky Ježíšků....................
12
4.
Vnímání dětství ve středověké společnosti............
17
5.
Ikonografie vývoje zobrazení dětské postavy ve středověkém umění.................................
6.
20
Mysticismus v ženských klášterech - závislost literárních a vizuálních pramenů.....................
29
7.
Krásný sloh..........................................
40
8.
Působení a důsledky reformace na vývoj umění v pozdním středověku...........................
49
K problematice postoje plastik Ježíšků ..............
55
10. Závěr................................................
60
11. Poznámky.............................................
64
12. Použitá literatura...................................
71
13. Seznam obrazové přílohy..............................
77
14. Obrazová příloha.....................................
82
9.
15. Summary.............................................. 104 16. Anotace.............................................. 105
4
1. ÚVOD
Diplomová práce navazuje na studii věnující se nálezům drobné plastiky tzv. Ježíšků v českých zemích i jejich zahraničním protějškům. Zkoumá problematiku funkce dítěte ve společnosti i vyvíjení jeho obrazu ve středověké umělecké tvorbě v závislosti na náboženských myšlenkách a hnutích. Soustředí se na pochopení oblíbenosti plastik zobrazujících nahé malé dítě a stanovení souvislostí s okruhem vysokého umění. Úvodní část rekapituluje stručným přehledem výzkum hliněných sošek Ježíšků. Upomíná na výsledky současné nálezové situace plastik i zjištění výrobních center, techniku zpracování
a
případného
výjimečného
zdobení. Zabývá
se
i
otázkou
účelu jejich užití. Následující kapitola se věnuje vývoji bádání historiků a sociologů v oblasti náhledu na vnímání dítěte ve středověké společnosti,
které
v průběhu
posledního
půl
století
prošlo
zásadním obratem a ukázalo, že děti měly v dospělé populaci své pevné a neměnné místo. Postihuje i situaci českého prostředí a chápání dětského světa husity. Rozvoji ikonografie dětské postavy ve středověkém umění je zasvěcená božského
další
část.
charakteru
Ukazuje
dětské
postupnou
figury
proměnu
vycházející
vyobrazení z byzantské
tradice až k realistickému vzezření souvisejícího s oživením antického odkazu v renesančním umění. Líčí i rozvoj citu a narůstající mateřskou lásku mezi Pannou Marii a malým Ježíšem. Práce pokračuje rozsáhlým tématem německé mystiky šířené v porýnských
oblastech.
Nastiňuje
oblast
specifického
učení
prosazovaného v ženských klášterech. Koncentruje se na literaturu popisující vize a milosti, které jeptišky prožívaly a na zachované umělecké předměty, jež oslavovaly Ježíše a Pannu Ma-
5
rii. Zmiňuje i náboženskou péči mužských mendikantských řádů o řeholnice a upozorňuje na hlavní dominikánské představitele německé mystiky. Závěr se pokouší zaměřit patrně na nejkrásnější doklady vyobrazení dětské postavy i jeho matky v českých zemích ve středověku, na památky krásného slohu a poukazuje na společenské změny v celé Evropě, které přinesla reformace a které přispěly k zániku mnoha uměleckých děl.
Poděkování V závěru tohoto úvodu bych chtěla poděkovat předně PhDr. Josefu Bláhovi za odborné vedení této diplomové práce. Dále pak i doc. Ing. PhD. Pavolu Černému za mnoho cenných informací,
Petře Pachovské
za
poskytnutí
pomoci
s cizojazyčnými
překlady a rovněž všem institucím a vědeckým pracovníkům, kteří napomohli vzniku této práce.
6
2. STAV BÁDÁNÍ
Při
hodnocení
středověkých
bádání
plastik
i
v oblasti
tématu
drobných
porýnské
devocionálních
mystiky
musíme
upo-
zornit zejména na širokou základnu německé literatury. Nálezovou situaci drobné hrnčířské plastiky objevovanou při
archeologických
center
německých
pracích
měst
na
území
popisují
bývalých
povětšinou
středověkých
kratší
pojednání
o hmotných dokladech nejen specifických figurek Ježíšků, ale i ženských nebo zvířecích postav. Uvést
článek
lze
Mittelalterlche
Kleinplastiken
aus
Freiburg v Ausgrabungen und Funde 36, autorů Uwe Richter a Bernda
Standkeho
nebo
aus
Spätmittelalter
rek
hliněných
und
plastik
stať
Petera
Neuzeit,
Seewaldta,
Tonstatuetten
představující
Rheinischen
katalog
Landesmuseum
sbí-
v Trevíru.
Na kolekci, nikoli jen plastik Ježíšků, v Rheinische Landesmuseu
Bonn
se
zaměřil
Ingeborg
v článku
Krueger
Figurchen
aus „Pfeifenton“. Mezi
tituly
věnující
kulturně-uměleckému
se
prostředí
obsáhleji
motivům
v německých
zemích
plastik patří
i
Mode
aus Modeln: Kruseler – und andere Tonfiguren des 14. bis 16. Jahrhunderts aus dem Germanischen Nationalmuseum und Andersen Sammlungen od Eveline Grönke a Edgara Weinlicha z roku 1998 nebo
Augsburger
Bilderbäcker,
jehož
autor
Michael
Hermann,
uspořádal nálezy z Augsburských muzeí. Gotische Tonplastik in Deutschland
Huberta
Wilma
z roku
1929
se
řadí
ke
starším
titulům, ovšem stále vyhledávaným. V neposlední řadě musíme ještě připomenout také Roswithu Neu – Kock a text Eine „Bilderbäcker“– Werstatt des Spätmittelalters
an
der
Goldgasse
in
Köln,
vydaný
v
roce
1995
v Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 21. Dokumentuje
7
objev dílny Bilderbäckera v centru Kolína nad Rýnem v 70.letech. V roce 2004, ve sborníku Wratislavia Antiqua 6, seznámil Tomasz
Borkowski
veřejnost
se
zjištěním
dalšího
výrobního
místa ve Vratislavi a výsledky archeologických výzkumů. Nelze opomenout ani doklady obdobných plastik v Nizozemí. Zmínit
lze
například
článek
Grasseho,
Pijpaarden
beeldjes,
ve Van Bos tot Stadt nebo katalog plastik Beeldhouwkunst in het Rijksmuseum v Amsterdamu od Jaapa Leeuwenberga. Nedávným a závažným příspěvkem, orientovaným na duchovní kulturu rozvíjenou v ženských klášterech, je katalog Krone und Schleier;
Kunst
aus
mittelalterliche
Frauenklöstern,
uspo-
řádaný v rámci stejnojmenné výstavy, konané v roce 2005 v německém Bonnu a Essenu. Tato výstava se zaměřovala na všechny formy
zbožnosti
ženských
klášterů
od
raného
středověku
až
po reformaci. Věnuje se náboženské i kulturní tradici ovlivněné každodenním životem. Rozsáhlý katalog doplňují eseje předních odborníků a představují tak nejnovější poznatky výzkumů v této oblasti. Diplomová práce Brigitte Zierhut-Bösch, Ikonografie der Mutterschaftsmystik und
Spiritualität
– im
Interdependenzen Kontext
zwischen
Andachtsbild
spätmittelalterlicher
Frauen-
mystik, psaná na vídeňské univerzitě, se věnuje ženskému mysticismu
a
otázce
závislosti
teologických
myšlenek
na
užití
uměleckých předmětů k uctívání. Připomenout musíme však i literaturu významných německých myslitelů, členů dominikánského řádu, Mistru Eckhartovi a jeho žáků. Kniha Jana Sokola, Mistr Eckhart a středověká mystika, předkládá vybrané spisy a kázání odhalující myšlení tohoto středověkého teologa. Ve studiu Eckhartových idejí pokračuje i titul Josefa Bradáče a Aniceta Molinara, Slovo věčnosti. Jindřich
Suso
svojí
Knížkou pravdy, navázal
na dílo
8
svého učitele Mistra Eckharta. Spis se považuje za nejobtížnější text německé mystiky, rozebírající a obhajující Eckhartovu filozofii. Jinou Susovou důležitou prací je i Deutsche Schriften. Zájem odborné veřejnosti o poznání místa dítěte ve společnosti dospělých se projevil až ve 2. polovině 20. století. Od té doby urazil dlouhou cestu, vedoucí k přehodnocení situace a náhledu na vnímání postavení dítěte před novověkem. Kniha Geschichte der Kindheit (první vydání L´enfant et la vie
famitide
sous
l´Ancien
régime
uveřejněno
ve
francouzš-
tině v roce 1960, německá verze vydána až v roce 1975) francouzského historika Phillippe Arigse tvořila první doklad nové etapy odhalování vztahu k dítěti. Martin Nodl se v časopisu Souvislosti, v eseji Dětství v předmoderní době, soustředil na chápání dětského světa a pojetí dítěte ve středověké společnosti včetně českých zemí a zhodnocení výzkumu historiků, psychologů a sociologů. Arnold Klaus v knize Kind und gesellschaft in Mittelalter und renaissance. Beiträge und Texte zur Geschichte der Kindheit objasňuje vývoj vyobrazení dítěte ve středověkém umění i na
počátku
novověku.
Podobnou
otázku
se
zaobírá
i
Frank
Mathiass Kammel v Im Zeichen des Christkinds. Privates Bild und Frömmigkeit im Spätmittelalter, Ergebnisse der Ausstellung Spiegel der Seligkeit. Z české
literatury
bych
upozornila
na
článek
Jaroslava
Pešiny, publikovaný v časopise Umění, Studie k ikonografii a typologii obrazu madony s dítětem v českém deskovém malířství kolem poloviny 14. století nebo text Pavola Černého, Některé nové aspekty ikonografie Panny Marie s děckem v českém umění doby Karla IV. Dosavadní studium
umění krásného
slohu, respektive soch
9
madon s dítětem, nabízí na toto téma celou řadu uměleckohistorických textů. Z prací Alberta Kutala musíme zdůraznit na prvním místě České gotické sochařství 1350-1450, zásadní dílo české uměnovědy a přinejmenším ještě České gotické umění. Na Kutala svojí prací navázal Jaromír Homolka, Studií k počátkům krásného slohu v Čechách, kde řeší problémy a poslání výtvarného umění v předhusitské době. Z německy psaných titulů poutá pozornost kniha německého historika umění Carla Heinze Clasena, Der Meister der Schönen Madonnen. Herkunft, Entfaltung und Umkreis, z roku 1974, mapující původ krásnoslohových madon v Evropě. U příležitosti 600. výročí úmrtí Karla IV. uspořádal Anton Legner roku 1978 v Kolíně
nad
Rýnem
výstavu
Die
Parler
und
der
schöne
Stil
1350- 1410, kdy vznikl i stejnojmenný katalog. Zanedbat se nedají ani zveřejňované vědecké katalogy a sborníky výstav středověkého umění, konaných v posledním desetiletí, jako dovršení náročných projektů založených na spolupráci předních českých a zahraničních odborníků. Od gotiky k renesanci, výstava pořádána na přelomu tisíciletí,
zdokumentovala
uměleckou
atmosféru
Moravy
a
Slezska
v letech 1400-1550 ve čtyřsvazkovém katalogu popisující jedinečné výstavní exponáty, navíc doplněném nesčetným množstvím informací o pozdně středověké kultuře i umění renesance. V edici Andrzeje Niedzielenka a Víta Vlnase byl publikován katalog
Slezsko
vzájemných tavy
perla
uměleckých
představující
tické
a
historické
v České vztahů,
české,
koruně. jako
polské
souvislosti
a
Tři
součást německé
střetávající
období
rozkvětu
mezinárodní
výs-
kulturní,
poli-
se
ve
Slezském
regionu. Publikace Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za
vlády
Lucemburků 1310-1437, zachycuje
mocenské postavení
10
Lucemburského
rodu
a
vzestup
uměleckého
prostředí.
Připome-
nout lze i galerií ve Šternberku vydanou Šternberskou madonu krásnou sochu krásného slohu, kde Ivo Hlobil shrnul poznatky o jedinečném příkladu krásnoslohové madony.
11
3. PŘEHLED NÁLEZOVÉ SITUACE, VÝROBY A VYUŽITÍ DROBNÉ HRNČÍŘSKÉ PLASTIKY JEŽÍŠKŮ Středověká drobná hliněná plastika se sestává z rozsáhlé kolekce
předmětů,
které
svým
charakterem
představují
široké
spektrum světských i devocionálních motivů. Výroba volně formovaných sošek - terakotových idolů - se těšila velké oblibě již v prehistorické epoše a v antickém umění. V pozdním středověku se v oblastech dolního a středního Porýní, Vestfálska a Nizozemí vyskytovaly dílny s hrnčířskými produkty bäckerů
tzv. nebo
„Bilderbäckerů“. také
Umělecká
Bilderdruckerů
a
tvořivost
„Bilder-
Hillengenbakkerů“
pojí-
mala vedle plastik světců, madon, hraček, medailonů i malé figurky nahé
Tento
chlapců.
chlapecké
typ
plastiky
postavy
s atributy
až
století
se
zobrazující označuje
za
nejčastěji tzv.
Je-
žíšky. Už
ve
figurky
12.
určené
13.
zejména
se
objevují
pro měšťanské
ručně
prostředí.
formované První
sé-
riově zhotovené modely pocházejí až z 2. polovině 14. století. Ve 2. polovině 15. století registrujeme další narůstající produkci. Ježíškové si získali velkou popularitu a rychle se rozšířili nejen v oblastech německého Porýní a Nizozemí, nýbrž i
střední
Evropy
především
mezi
15.
a
16.
stoletím.
Dílny
vyráběly malé figurky z hlíny, profánní i náboženské tématiky, které se prodávaly za nízkou cenu. Bez ohledu na jejich dřívější oblíbenost, jako produktu cenově dostupného pro lidové vrstvy, nevíme dnes mnoho o přesném počtu výrobních míst a šíření. Paradoxně i přes nedostačující hmotné a písemné vědomosti zásadním
argumentem
pro posílení zájmů o výzkum
těchto spe-
12
cifických zobrazení chlapců ve 2. polovině 20. století byly vzrůstající jam
objevy
patřících
obdobných
k dílnám
předmětů
a
Bilderbäckerů
odhalení
poblíž
odpadních
území
bývalých
středověkých obytných čtvrtí. V německých
zemích
dokumentujeme
největší
nálezovou
situaci drobné hliněné plastiky včetně sošek Ježíšků. Na území Německa i Polska se podařilo prokázat pozůstatky výrobních míst. V roce 1978 se na Breslauer Platz, v bývalé středověké obytné čtvrti Kolína nad Rýnem, odkryla odpadní jáma u výrobního centra.1 V Polsku byl obdobný nález učiněn v roce 1999 ve Vratislavi v centru města na plac Dominikański.2 Četné fondy plastik známe i z jiných německých měst. Na rozdíl od Kolína nad Rýnem a Vratislavi nemáme hmotné objevy dalších dílen. Množství odkrytých předmětů, nejen Ježíšků, a
ovšem
i
zvířecích
ženských motivů,
plastik
tzv.
odůvodňují
Kruseler
existenci
nebo
světských
dílenských
center,
které se však nenalezly při archeologických pracích. Kolekce hrnčířských plastik jsou zaznamenané v Augsburgu, Norimberku, Trevíru, Düsseldorfu a jiných městech.3 Nezbytně musíme poznamenat rovněž o Nizozemí. Zde také evidujeme
obdobné
Utrechtských
a
vyobrazení
Ježíšků
Amsterdamských
uložených
sbírkách.4
V
předně
Českých
v
zemích
existují doklady menšího nálezového fondu, naneštěstí prozatím bez stopy po centrech výroby. Jako reálnou možností se jeví fungování
obdobné
hrnčířské
dílny
v Praze
i
v
moravské
Olomouci. Zvláště dochované fragmenty plastik z Olomouce svou osobitou
koncepcí
vzbuzují
místního
hrnčíře
s vlastní
pozornost
a
poukazují
představivostí.
Dílna
na
tvorbu
pražského
hrnčíře nastiňuje diskutabilnější téma, protože z primárního, již tak
omezeného nálezového
fondu, dnes
známe pouhý zlomek
13
bez
jakékoliv
dokumentace
a
není
tak
snadné
ani
uvažovat
oproti Olomouci o lokalitě umístění hrnčířské dílny.5 Obsáhlé kolekce nálezů z Německa, Polska, ale i Holandska spojují podobné tělesné rysy a atributy měněné v rámci činnosti místního hrnčíře. Nalezené exempláře jsou mnohdy zachované pouze torzálně, nicméně lze si z nich vytvořit ucelený názor na kvalitu výroby. Malé předměty demonstrují jednoduchý formální jazyk. Sošky a reliéfy nepřesahovaly více než 10 cm. Materiál, z něhož se figurky vyráběly, se nejčastěji označuje jako Pfeifenton. Jednalo se o velmi jemný bílý jíl používaný od 17. století k výrobě kuřáckých dýmek. Užívalo se však i jiných jílů. Např.
v Augsburku
je
z bílé
hlíny
zhotovena
jediná
ženská
figurka Kruseler a u ostatních plastik se užilo načervenalé,
béžové
nebo
šedavé
hlíny,
bezpochyby
získané
v blízkém
okolí města.6 Hliněné plastiky se vypalovaly při nízké teplotě a tak často docházelo k výrobním ztrátám. Sošky zpočátku formované ručně, jak dokazují otisky prstů hrnčířů na zadní straně, se později vyráběly ve dvoudílné formě a sestavovaly dohromady a boční švy se zahlazovaly. Mezi spojený přední a zadní díl se
zasunul
vyčnívající
dřevěný
kolík.
Při
vypalování
kolík
usazený v dutině sošky snižoval nebezpečí roztržení postavy
a
tvořil zároveň i praktické držadlo.7 Plastiky se díky působení času zachovaly poškozené nebo se z nich nalezly pouze torza hlaviček a soklů. Opětovným místem zlomu u pozdně středověkých figurek je krk. Také se mnohokrát jako defektní místo ukázalo zahlazení spojů mezi přední a zadní stranou. Glazované figury nejsou příliš známé, jen někdy se pomalovávaly tóny studených
barev a ojediněle se na plastikách vys-
14
kytují stříkance glazury. U některých figurek se nalezly zbytky bílé barvy, kterou se exempláře obarvovaly. Tato barva snad měla napodobit bílou barvu vypálené hlíny.8 Absence barvy může mít různé důvody, ale především se sošky staly dostupnější pro nemajetnou část populace. Hliněné figurky mají původ v jednotném námětu, jenž následně Bilderbäckeři modifikovali podle vlastní umělecké obrazotvornosti. nejvíce
Podobu
stojícího
zachovaných
exemplářů.
nahého
chlapce
Ježíškové
reprezentuje
třímají
v náručích
různé atributy, někdy těžko rozlišitelné díky nekvalitní výrobě
nebo
uchování.
Mezi
atributy
rozpoznáváme
zeměkouli,
jablko, ptáka9 nebo květinu. Sporadicky nalézáme i jiné předměty jako hudební nástroje, ovoce nebo košík s květinami. Na krku mohou mít pověšený perlový náhrdelník nebo kříž. Pravice bývá pozvednuta v žehnajícím gestu. Kudrnaté lokny vlasů okolo hlaviček s propracovanými obličeji zdobí nimbus. Plastiky jsou modelovány s celistvými nohami posazené na soklu nebo pouze do oblasti lýtek. Objevují se i odlišné typy Ježíšků; sedících nebo oděných do pláště, kabátce či bederní roušky. V Olomouci byl zjištěn jedinečný úkaz v podobě plastiky Ježíška sedícího na trůnu. K tomuto námětu se doposud nenašel
shodný
inspirační
zdroj
a
z hlediska
současných
výzkumů ho lze označit jako vzácnost místního hrnčíře.10 Za zvláštní druh můžeme považovat i ležícího Ježíška v kolébce
povětšinou
držící
v ruce
atribut
říšského
jablka.11
Z kolínských sbírek máme i doklad Ježíška spočívajícího v kolébce společně s malým Janem Křtitelem.12 Ježíškové byli oblíbené votivní dárky darované na Vánoce a Nový
rok.
Lidé
z městských
nebo
rolnických
vrstev
chtěli
vlastnit sošky, tlumočící symboliku soch a obrazů uctívaných v kostelech. Sošky umisťovaly do malých domácích oltáříků nebo
15
jednoduchých regálů a snad se i používaly jako součást jesliček, ovšem způsob užití si stanovil samotný majitel.13 Drobné hliněné figurky se dávaly i k narozeninám, křtinám nebo svatbám. Dochovaly se nám grafické listy s vyobrazením Ježíška a textovým přáním do Nového roku a rčením vepsaného do pásu14, měly své majitele ochraňovat v jejich příbytcích.
16
4. VNÍMÁNÍ DĚTSTVÍ VE STŘEDOVĚKÉ SPOLEČNOSTI Historický pohled na vztah společnosti k dětem formuluje závažnou
otázku.
Její
zodpovězení
lze
podmínit
zhodnocením
postoje k dítěti ve středověké populaci, způsobu jeho výchovy a
taktéž
spojením
dítěte
s uměleckou
tvorbou.
Chování
dos-
pělých k nejmenším totiž muselo zapůsobit na snahu o obrazové vyjádření. Poznání a porozumění těchto reálií tak může usnadnit Výzkum
posouzení
dlouho
děl
s dětmi,
neposuzoval
respektive
údobí
před
s malým
novověkou
Ježíšem.
etapou,
po-
něvadž usoudil, že dětské společenství, jak ho známe dnes, neexistovalo. Zájem o postavení samotné osobnosti dítěte ve společnosti v průběhu dějin, s významným přihlédnutím ke středověké etapě, zaznamenal zásadní rozvoj až počátkem 60. let 20. století.
Do
té
doby
téměř
opomíjené
téma
se
stalo
aktuálním
v roce 1960 zveřejněním knihy L´enfant et la vie famitide sous l´Ancien Lze
régime
konstatovat,
francouzského že
Arigsovy
historika závěry
Phillippe
navázaly
na
Arigse. myšlenky
tehdejší vlny nové francouzské historiografie. Phillipe Arigs dospěl k mínění, že dětství nehrálo žádnou významnou roli ve středověkém
životě.
Dítě
se
zakrátko
po
narození
začlenilo
do společnosti dospělých a stejně se s ním i zacházelo. Obrat v nazírání a přístupu k dětství se měl udát až v průběhu 16. a na počátku 17. století, podmíněný změnami sociálními a kulturními u dvorských i měšťanských vrstev. Náklonnost k dětem se ze strany rodičů neměla rozvinout především kvůli špatným životním podmínkám, mnoho dětí umíralo často v kojeneckém věku a pouze malé procento se dožilo dospělosti. Dle Arigse rodiče čelili této realitě, tím, že na rozdíl od
dnešních
dnů potlačovali
city ke
svým dětem.15
17
Podobně
na
středověké
společenství
jako
na
společnost
dos-
pělých nahlížel i Aron Jakovlevič Gurevič.16 Kniha francouzského
historika
rozpoutala
diskuzi,
která
nakonec
vyústila
k prosazení protikladných tezí. Pozdější bádání ukázalo, že obdobně jako dnes, se ve středověku na dítě pohlíželo jako na svébytnou bytost, spjatou s rodiči
silnou
citovou
vazbou.
Zejména
vrcholný
středověk
si utvořil vlastní názor na dětství a mládí, ačkoli dětská úmrtnost
dosahovala
vysokých
čísel.
Nebezpečná
doba
spojená
s nevhodnou stravou, se špatnou hygienickou situací a chybějícím
lékařským
dovršením
zázemím
dospělého
zapříčinila
věku.
Rodina
smrt
hodně
navzdory
dětí
před
neuspokojivým
existenčním okolnostem k dítěti chovala hlubokou lásku, matky trávily prakticky veškerý čas s dítětem a batolata se ochraňovala prostřednictvím magické lidové zbožnosti. Hospodářské vztahy vystihují další argument vypovídající o náklonnosti rodičů k potomkům. Majetek rodiny se samozřejmě odkazoval následujícímu pokolení a zaručoval trvání rodu. Tudíž starší generace měly k mladším pozitivní postoj a chtěly jim zajistit pokojné žití. Děti se pochopitelně zatěžovaly i povinnostmi. Šlechtici se od útlého dětství vyučovali a připravovali na dvorský život a státnické záležitosti. Děti z řemeslnického a zemědělského prostředí pomáhaly s drobnými domácími pracemi a péčí o sourozence, ale těmito činnostmi neztrácely svůj status.17 Velkou
problematikou
zůstává
pojetí
a
chápání
dětství
v českém prostředí. Historické záznamy naznačují, že dítěti se nevěnovala
přílišná
pozornost.
V pozdně
středověkém
období
můžeme hovořit o zájmu k dítěti v kontextu s husitstvím. Nicméně nesouvisel se zesílením sociálních vazeb rodiny, ale starostlivostí o spásu dětské
duše. Husitští
kazatelé
vyzývali
18
rodiče k řádnému vedení potomků a ke správnému křesťanskému způsobu
života.
Navazovali
na
otázku
o
nevinnosti
dítěte.
Křtem batolete se smyly smrtelné hříchy a nastalo období čistoty. Děti se v této periodě chápaly jako prosebníci Boží milosti. Rodičům se vytýkala nedostatečná morální výchova a bránění dítěte před hříchem. Husitská reformace ve svých spisech a kázáních řešila spíše teologické úkoly, nedokládající reálný náhled na malé děti v Čechách. Prvotní údaje vztahující se k tématu společenské percepce dítěte
mají
pramennou
základnu
až
v
17.
století
a
výlučně
jsou zacílené na populační chování společnosti. Ovšem realita musela být úplně odlišná.18 Nemáme totiž žádné důkazy, které by
napovídaly,
že
u
nás
se
situace
výrazně
odlišovala
od
okolních oblastí.
19
5. IKONOGRAFIE VÝVOJE ZOBRAZENÍ DĚTSKÉ POSTAVY VE STŘEDOVĚKÉM UMĚNÍ Hrnčířská dílnách
se
plastika
zhotovovala
vyráběná za
nízké
v
městských
náklady
pro
středověkých prosté
obyva-
telstvo. Jednoduchá a levná produkce umožňovala koupi výrobků za dostupnou cenu. Avšak i takto obyčejně formované artefakty nacházely inspirační zdroj ve vrstvě vysokého umění. Samotné ztvárnění tělesné formy postav a přičleněných atributů reaguje
na
motivy
uplatňované
v malířství
a
sochařství,
které
měly dozajista rozhodující vliv na tvorbu Bildbackerů. Sošky Ježíšků se tvarovaly zpravidla jako nahé chlapecké postavy. Nahota odpovídá na myšlenky a vývoj umění v zobrazení Božího syna. Atributy charakterizují symbolické předměty, spojené s osobností Krista, vyskytující se na mariánských obrazech nebo sochách. Důležité pro pochopení podoby a podstaty malých Ježíšků je tak porovnání s historií obrazů Panny Marie s Jezulátkem. výrazu
těchto
V mariánských obrazech se ukrývá povaha
hliněných
devocionálií,
které
se
vlastně
po-
koušely napodobovat památky vysokého umění. Duchovní
role
dítěte
a
postoj
k vnímání
a
zobrazení
prodělal ve sféře středověkého umění zásadní přeměnu. Pohled na
malého
Krista,
jediné
zpodobňované
děcko
ve
středově-
ku, přirozeně urazilo od počátku křesťanské víry dlouhou cestu. Obliba Kristova učení a jeho života se naplno projevila během římského helénismu. Jakmile se učení rozšířilo a vypořádalo s duchem doby, získalo stabilitu a jasnou formulaci. S pádem západní Římské říše (476) se otřásl evropský kulturní systém a antický odkaz na křesťanském umění působil nepatrně a znovu se objevil až s nástupem renesance. U Ježíška vyhrála snaha zdůraznit jeho božství.19
20
V 5.
století
vstoupila
do
obrazových
forem
potřeba
duchovnosti převzatá z Byzance.20 Těla působila přísně strnule až posvátně a pohyb se ztvárňoval jen v absolutně nezbytném případě. Kolem roku 1000 se ustálila forma malého Krista jako „zmenšeného dospělého“. Mezí Marií a Ježíškem chybí kontakt a mateřský cit. Tímto se vymezil typ zobrazení Ježíška tradiční pro raný středověk. V pozdějším období již směřuje pohled Ježíška k divákovi, dítě se tak přibližuje k pozemskému životu. V průběhu 14. až 15.
století
se
postupně
měnila
charakteristika
vyobrazení
Krista jako dítěte od „zmenšeného dospělého“ směrem ke skutečnému dítěti. Postupně dochází k proměně gest a poloh Ježíška, zesílily lidské i dětské projevy. Vztah mezi Pannou Marií a Ježíškem začal být plný mateřského citu, něžností a citlivosti. středověkém
V raně
umění
se
však
uplatňuje
jasná
charakteristika nahlížení na osobnost Ježíška. Narodil se jako Boží syn a takto má být i chápán. Tento dogmaticko-koncepční
obsah
vytvořily
koncily
v průběhu
4.
a
5.
století.
Kristus věděl o své božské povaze i o svém budoucím osudu; utrpení a umírání. Koncept „Božího člověka“ nutí ke vzletné zobrazovací
formě.
Takto
shledáváme
všechna
umělecká
díla
z let 1000 až 1200, ať už se jedná o sochařské práce, nástěnné
malby
či
miniatury.
Důležité
pro
tyto
práce
je
názorná
výpověď objasňující dogmatický obsah svatého textu, zobrazující
život
a
působnost
malého
Božského
člověka.
K tomu
se
nepotřebovala dětská líbeznost a přesně pojaté antropomorfní části těla.21 Zpodobnění dítěte v malířství a sochařství navazovalo i na učení a slova Krista popsané v evangeliích Matouše a Lukáše nebo apokryfním textu Tomášova evangelia. Právě z evangelií
21
vycházejí výjevy z Ježíšova dětství, které se staly motivem pro mnohá umělecká díla a reprezentují události jako např. Klanění pastýřů, Klanění králů, Útěk do Egypta, Dvanáctiletý Kristus v chrámu a jiné. Území latinského západu zaznamenalo ve 14. století důležité změny v oblasti náboženství. V tomto období vrcholí etapa
zbožnosti
víry
spjatá
rozličnými
s mystikou
výrazy
ve
vyjádřená
sféře
přímým
výtvarného
uplatněním
umění.
Rozvoj
souvisel se vznikem gotického stylu a plně se prosazuje v průběhu
14.
století.
Přibližuje
se
metaforickému
myšlení,
kde
velkou roli hraje vzhled Krista, stále idealizovaného v chování, nicméně více zakořeněného do pozemské existence.22 V Porýní dosáhla mystika výrazné obliby a postupně se šířila po celém jeho území.23 Německá mystika vzešla ze scholastického základu, ale překonala
tento
prvotní
účinek
a
zformovala
vlastní
nazírání
na teologickou problematiku. Zvláště u Mistra Eckharta (12601327)24, vůdčí osobnosti, se projevilo nové smýšlení o nauce vztahu k Bohu.
Mystika vychází z nitra mysli, ale v porýnské
mystice se slučuje s mezilidskými vazbami - dialogem mezi duchovním a posluchačem a vzájemným vztahem mezi církevní zkušeností
a
filozofickou
spekulací.25 Mystiku
si
předně
oblí-
bily a propagovaly řeholnice v řádovém životě. Hlavním cílem se stala spása a věčný život. Postoje Mistra Eckharta vedly k zintenzivnění
středověké
městské
zbožnosti
a
většímu
kla-
dení důrazu na vnitřní stránku náboženského života. Koncem Eckharta
a
14.
století
objevuje
se
se
mění
nové
nazíraní
hnutí
zvané
na
učení
Devotio
Mistra
Moderna.
Nizozemský směr, jehož duchovním učitelem byl Gerhard Groot, prohloubil a vystupňoval individuální mystickou složku středověké víry. Soustředil se na osobní modlitbu, meditaci a úctu
22
ke svátosti oltářní umožňující jedincovo vykoupení a duševní nesmrtelnost. Od předchozího se odlišil zavrhnutím spekulace a zdůrazněním pokory. Na českém území nalézáme obdobné reformní hnutí v totožném časovém údobí. Jakkoli působí holandská a česká varianta analogicky především po obsahové stránce, nelze obě skupiny prohlásit
za
shodné.
Česká
podoba
prolnula
stanoviska
různých
intelektuálních okruhů. Nejvíce si svými názory městské ovzduší
podmanili
reformní
kazatelé,
zavrhující
světské
poklesky
a prostopášnost celé společnosti. Právě Jan Milíč z Kroměříže se svým pojetím nejvíce přiblížil ke Grootovi.26 Další okruh tvořilo vyšší duchovenstvo, tedy pražští arcibiskupové Arnošt z Pardubic, Jan Očko z Vlašimi, Jan z Jenštejna a v neposlední řadě i mnišské řády. Badatelé intenzivně prostudovali sféru středověké mystiky V českých zemích se srovnatelné
a vazby na umělecká díla.
tendence a příslušné vizuální projevy řadí k vysoce kvalitním uměleckým
dílům
2.
poloviny
14.
století
přesahující vliv
domácí tradice. Ukázku nového pohledu na uměleckou formulaci nevidíme jen u
autentických
nosti
malířských
vykreslující
nebo
charakter
sochařských
progresivního
památek. nahlížení
Písemna
ná-
boženství a jeho uplatnění ve společnosti napomáhaly také propagovat tyto stanoviska. Spis Meditationes vitae Christi, v českém překladu Život Krista Pána, je staročeský překlad díla, jehož autorství se připisuje dominikánovi Janu Moravcovi. Obsah uspořádaný z pasáží evangelií a Skutků apoštolů s podrobnými popisy z dětství Krista ilustruje snahu postavy Panny Marie i Ježíše orientovat k lidskému vzhledu a současně napomáhal věřícím k přemítání o Spasiteli.27
23
Nové
duchovní
uvažování
pozměnilo
žití
v klášterních
i
městských komunitách a mystická zbožnost podpořila posun k pochopitelnější
formulaci
role
dětské
postavy
v
umění.
Jenže
progresivní inovaci v dílech s Pannou Marií a Ježíškem sledujeme už v dřívějším období. Umělecká tvorba Itálie disponuje
nejvyšším
počtem
zachovaných
mariánských
památek
uka-
zující na silné působení na ostatní evropské země. Vypodobnění u
madony
všech
s dítětem
základních
doznalo
typů
dlouhého
mariánského
a
detailního
zobrazení
-
vývoje
stojící
i
trůnící madony. Od 13. století sloužily devoční obrazy italských
mistrů
k soukromé
zbožnosti.
Vnesení
nových
ikonogra-
fických prvku do umělecké sféry usilovalo o překonání náboženských
dogmat
a
postupně
vedlo
k polidštění
postav,
pro-
jevující se větším důrazem na pohyb nebo hravostí. Bylo to však byzantské prostředí, které zformovalo zavazující a nejdůležitější vzory pro západní kulturu. Odborná literatura opakovaně zdůrazňuje snahu o vyjádření lidského charakteru Ježíška, ale na obrazech lze spatřovat i hlubší symboliku. Nové pojetí se zaměřuje na vzájemný vřelý vztah mezi matkou a dítětem. Malý Ježíšek se chová jako skutečné dítě se všemi svými vlastnostmi i nedostatky, tiskne se k Panně Marii, vztahuje k ní ruce, sahá na její oděv, vrtí se
nebo
si
hraje.
Mizí
úsilí
o
vyjádření
božského
poslání
Mesiáše. Malé dítě je odhalené, vystrkuje do popředí nožičku,
případně
v rukách
drží
stehlíka.
Stehlík
odkazuje
na
dětství Krista, jeho mystický sňatek s Pannou Marií nebo pašije, které prezentují nejčastější námět u českých obrazů.28 Motiv ptáčka v rukou dítěte spatřujeme již na památkách z 1. poloviny
13.
století.
Vedle
italského
umění
máme
dochované
příklady i ve francouzské a anglické knižní malbě.29 Jiným motivem původem
opět z Byzance, známého už v 11. a
24
12. století z byzantských ikon, je vytočení bosého chodidla směrem k divákovi.30 Vystrčenému chodidlu dítěte se leckdy připisuje pouhý žánrový prvek.31 V české umělecké sféře se tento dominantní prvek, vyjadřující opět hravost a dětský neklid, ujal kolem poloviny 14. století.32 Západoevropské umění, předně italské, si námět přisvojilo ve 13. století podobně jako nahotu dítěte.33 Stupňující se obliba vyobrazení nahého Ježíška, jehož vývoj vrcholí v 15. století v internacionálním slohu, se v literatuře někdy spojuje se soudobým zvýšeným zájmem o studium antiky. Středověké umění bylo více či méně ovlivňováno antickými vzory, ať už importy památek starověkého původu nebo zásluhou italského umění přebírající antické tradice. Nepochybně i opisy antických rukopisů proslulých spisovatelů, básníků nebo filozofů jako Seneky, Horatia, Vergilia a dalších, významně působily na kulturní ovzduší. Dílo Plinia st. mělo nejvýraznější
ohlas
nejenom
na
výtvarné
umění
v Čechách.34
Nicméně teprve s příchodem rané renesance v Itálii, můžeme hovořit o snaze pochopit lidské tělo a jeho základní fyziognomické principy a proporce. Při bádání o prvních obrazech částečně zahaleného nebo zcela nahého dítěte musíme hledat i jiná řešení. V tomto
ohledu
přišel
se
zajímavým
východiskem
Millard
Meiss, který upozornil na nahotu Krista na kříži. Takový motiv se ve středověku vyskytoval zcela vzácně. Meiss poukázal na katalánskou deskovou malbou s obnaženým ukřižovaným Kristem z poloviny 14. století. Ukřižovaný Kristus se běžně zobrazuje s bederní rouškou, kterou ho na Golgotě zakryla Panna Marie.
Kromě
v obdobné
toho
gestu
Krista. Tyto
Meiss
zahalení
myšlenky
zmiňuje
podobnost pašijového
Ježíška
prozatím
Marií
tématu
ve
výjevu
Narození
nenásleduje
hlubší
výzkum,
25
ale odhalený Kristus může alegoricky odkazovat na komparaci s Adamem a opodstatněnou je i úvaha nahého dítěte odkazující na budoucí utrpení Krista.35 Poloobnažené dítě v českém prostředí zaznamenáváme poprvé v breviáři
Alžběty
Rejčky
v iniciále
D
a
na
deskové
malbě
zvané Madona z Veveří.36 V obou příkladech nahotu Ježíška zakrývá pouze rouška omotaná kolem pasu, noh a levého ramene. Úplně odhalené a anatomicky věrně ztvárněné dítě, prvně nalézáme na votivním obrazu Jana Očka z Vlašimi.37 Odhalení dítěte v českém umění dokazuje pokrokové smýšlení v rámci středověkého dogmatu. Dítě ovinuté do roušky se v sienském nebo florentském malířství zpodobňuje od přelomu 13. a 14. století.38 Zlidštění spojené s rozkvětem mystiky přineslo i zvláštní typ figurek Ježíška, asi 20-30 cm vysokých, oděných nebo nahých.
Tyto
rování
půvabné
pečlivě
náboženského skvostně
dřevěné
udržované
prožitku.
oblékaly
a
plastiky,
mystiky
a
V klášterech
ošetřovaly.
měly
sloužit
k podpo-
k prohlubování
osobního
jeptišky
Nejstarší
sochy
Ježíšků
dochovaný
příklad
zastupuje Ježíšek z Mödlingeru z ženského dominikánského kláštera Maria Medingen u Dillingenu v Donau. Zachovaly se i mladší plastiky nahých Ježíšků určené k adoraci, děťátko z kláštera
benediktinek
v Sarnenu
ve
švýcarském
kantonu
Unterwal-
den a z Berlínského muzea v Dahlenu.39 Poměrně vzácnou ukázkou
je
socha
sedícího
Ježíška.
Nejstarší
typ,
v současnos-
ti uložen v Bayerischen Nationalmuseum v Mnichově, vznikl kolem roku 1340.40 Panenky obohatily náboženský život o světské prvky
zdůrazňující
jedinečnost
a
lidskost
dítěte.
V období
baroka získá uctívání Jezulátka, podporované vizemi sv. Terezie z Ávily, nový rozměr.41 Spojitost dřevěných
plastik dětí
musíme hledat
i se vznikem
26
prvních betlémů budovaných na Vánoce v klášterních kostelech a konventech.
Tradici
betlémů
založil
svatý
František,
který
měl podle legendy v roce 1223 během vánočních svátků uspořádat slavnou inscenaci jeslí s živými zvířaty v lese Greccio. Tento moment naznačil úsilí o vyjádření obrazové živosti a senzuality při zobrazování dějin spásy. Formulovala se snaha o ztvárnění afektované zbožnosti propojené s meditací o skrytých
tajemstvích
myšlenky
víry,
spojené
a
jež
šířené
působí
na
františkánským
k přerodu syna božího na syna člověka. soupeřící
s
feudální
lidské
třídou
43
srdce.42
hnutím
Právě
napomohly
Měšťanská společnost
akceptovala
lidskost
prezento-
vanou opětovně v myšlenkách a způsobu života františkánů. Podstatným momentem v novém náhledu na dítě je i pochopení potřeb dítěte a snahou o jejich ochranu. Po roce 1200 se začaly budovat první nalezince a sirotčince a péče o nalezené
a
opuštěné
Přestože
již
děti
za
se
Řeků
stala závažným
se
děti
ve
posláním
vyhnanství
společnosti.
vychovávaly
na
vládní náklady, v zásadě se jednalo o nová zařízení náležící k církevním institucím, vyhlašované papežem. Na proslulém nalezinci Ospedale degli Innocenti ve Florencii si můžeme názorně předvést, kam dospělo umělecké zobrazení
dětské
cípech
postavy.
v předsíni
Deset
nalezince
kulatých
medailonů
zobrazuje asi
v obloukových
tříleté
postavy
vítající příchozí jako symbol obyvatel této budovy. Sochař Andrea della Robbia se snažil v těchto postavách realizovat ideál božského dítěte. Nahé chlapecké postavy, zahalené
do
zavinovačky
nebo
roušky
jsou
realisticky
zpodob-
něny, baculatá tělíčka v bělavém tónu kontrastují s hřejivou majolikovou barvou na pozadí. Na konci 15. století se objevuje nová koncepce spojená se vznikem renesance.44 Zcela realistické
zpodobnění dětí
zachycují až portréty
27
aristokratických potomků. Počátek této zvyklosti lze spatřit u italských portrétů chlapců a dívek s atributy dětství jako ptáček, panenka, hudební nástroje nebo korálky a k významným dokladům náleží i německé dvorské prostředí po polovině 15. století.
Dětské
postavy
patří
i
k významným
motivům
výjevu
z každodenního života ve městě a na venkově.45
28
6. MYSTICISMUS V ŽENSKÝCH KLÁŠTERECH - ZÁVISLOST LITERÁRNÍCH A VIZUÁLNÍCH PRAMENŮ Středověký život v klášterních komunitách naplňovalo hnutí mystického myšlení. Během 13. a 14. století se zrodila v ekonomicky silných evropských regionech Porýní, Alsaska, oblasti Bodamského jezera, Nizozemí nebo dnešní části Belgie a v jejich
prosperujících
rárního
a
vizuálního
městech
bohatá
charakteru.
kulturní
Mysticismus
základna rozvíjely
liteřády
mužské i jejich ženské odnože. Mystika v ženských klášterech v období pozdního středověku však přináležela k širšímu proudu
utvářeného
představiteli
mužských
mendikantských
řádů.
Právě ve vztahu s tzv. žebravými řády musíme hledat počátky tohoto specifického směru. Opečovávání plastik děťátek ženami v konventech nemělo pouze suplovat scházející potřebu mateřství, naopak oslavovalo Pannu Marii a její starostlivost o malého syna. Zároveň tyto předměty měly pomoci ženám dosáhnout
mystického
zážitku.
Rozjímání
před
vyobrazením
nebo
účinkování Jezulátka v liturgických hrách podněcovalo vize milosrdenství Matky Boží a Krista. Ve 13. století se změnily společenské podmínky, posílily ekonomické zájmy, zakládala se řada nových měst a na vzestupu byl obchod i měšťanská třída. Narůstající obyvatelstvo měst sice získalo mnoho nových svobod a povědomí o lidském individualismu, ale současně nové okolnosti vnesly do společnosti dezorientaci. Právě nově vzniklé církevní řády usilovaly o překonání propasti
mezi
bohatými
a
chudými.
Sv.
František
z Assisi
(1181/82 - 1226) jako potulný kazatel přednášel po celé Itálii a vyzýval bohaté, aby se vzdali svých světských statků i povrchních
požitků. Lidé pociťovali strach z bolestivé reali-
29
ty světského života i materiálních zájmů světa, a tak se rychle vytvořil okruh podobně smýšlejících lidí, snažících se žít podle ideálů chudoby. Kolem sv. Františka z Assisi se seskupil řád menších bratří (Ordo Fratrum Minorum, též Minorité, ustanoveni
v roce
1209
a
oficiálně
potvrzeni
v roce
1223).
Tito lidé opustili známé prostředí, své rodiny a odešli žít asketickým životem, žebrat a kázat. Tento rychle se šířící druh životního stylu však církevní instituce musely omezit a tito kazatelé byli nuceni vstoupit do
klášterních
ventů
komunit
typických
mendikantských
městských
řádů
řádů.
minoritů
i
Zakládání
kon-
dominikánů
(řád
bratří kazatelů, založen 1215, zakladatel sv. Dominik) se stalo součástí budování nových měst. Velký počet stoupenkyň z řad žen vedl také k regulaci ženských organizací. Dominikáni a františkáni nabídli vhodné podmínky pro začlenění žen do struktury řádového života a vybudovali novou alternativu komunity v městském prostředí. Nová struktura v pozdním středověku poskytla i rozšíření kandidátek pro klášterní život. Zatímco v rané a vrcholné fázi středověku útočiště v konventních budovách klášterů nalézaly pouze ženy z aristokratických vrstev, pozdní středověk umožnil vstup do společenství i střední a nižší společenské třídě. Tyto ženy mohly mnohdy odejít do kláštera a zasvětit život Bohu až poté, co ovdověly. Vstoupením do kláštera se osvobodily
od
tenství
a
tísnivých manželských těžkých
zakladatelka
porodů.
dominikánského
povinností,
Kupříkladu kláštera
Agnes
obav
z těho-
von
Herckheim,
Unterlinden
v Colmaru,
centru pozdně středověké ženské mystiky, přivedla na svět dva syny a až po ovdovění se uchýlila za klášterní zdi.46 Počínaje dítěte
františkánským
hnutím
se
podřídilo
uctívání
Ježíše ženským klášterům. Vrcholný
středověk
ukazuje
30
úsilí církevních autorů zaměřit se na emoční rozměr vztahu matky a dítěte a teologové se začínají ve svých spisech orientovat na význam dětské bytosti a péči o ni. V nalezených hagiografických textech ze 13. až 15. století se chápalo mateřství jako ženská ctnost. „Matka miluje své dítě a s největší
horlivostí
ho
ošetřuje“,
uvádí
františkán
Bartolomeus
Anglicus ve svém spisu Über die Ordnung der Dinge, pravděpodobně nejstarší encyklopedii středověku napsanou kolem roku 1235.47 Diskuze o utrpení Krista se považovala za vážné a cenné téma pro ženy nepatřičné. Panoval obecný názor, že každý nemohl vydržet soustředění na krev a rány. Z tohoto důvodu se ženám doporučovalo věnovat se oblasti narození a dětství Krista. Podle středověkých lékařů byl ženský mozek měkký a porézní
a
mohl
božská
snadněji
vnuknutí
i
přijímat
dojmy.
démonické
ideje.
Ženy Ženské
vnímaly
citlivěji
myšlení
se
mělo
uzpůsobovat pomocí obrazových ikon světců a uchránit je před ďáblem.
Líčení
příhod
z dětství
také
propůjčovalo
uměleckým
dílům vlídnou poetiku bez bolestivé povahy útrap Božího syna při vykoupení. Jeptišky svým počínáním odpovídaly na mateřskou lásku a starostlivost Panny Marie, Matky Boží, k Ježíškovi. Ošetřovaly
plastiky
dětí,
hladily
je,
oblékaly,
chovaly
a
ukládaly do postýlky. Ošetřování malého Krista znamenalo pro ženy účast na vtělení Božího zjevení. S uctíváním panenek Ježíška
v ženských
klášterech
souvisí
i
záplava
vizionářských
prožitků a duchovních setkání s Kristem. Intimní prožitky vizí a zjevení Panny Marie s dítětem představovaly zvláštní milosti,
které
řeholnice
zaznamenávaly.
Pastorační
mystické
představy jeptišek se vyvinuly částečně ze spirituality Bernarda
z Clairvaux
a
otevřely
novou
perspektivu.
prokazuje, že vize a duchovní zážitky měly ve
Literatura
středověku vel-
31
kou míru uznání. Nové náboženské a duchovní hodnoty; pokora, péče o děti, nemocné a chudé, uvnitř i vně konventních budov, odrážejí snahu po formulaci lásky k Božskému vzezření a touhu po mateřské lásce. Uctívání Krista a rozjímání o jeho postavě mělo v lidském srdci probudit vášnivou duchovní lásku. Láska měla napomoci
pochopit
a
prožít
Boha.
Narození
Krista
představovalo
akt spojení inkarnační lásky Marie s Bohem. Ježíše lidé vnímali jako konkrétního a individuálního jedince, zřetelnějšího a konkrétnějšího než svého Božího otce, který zůstal v lidských představách abstraktní a neurčitý. Láska rovněž jako vcítění a soucit reprezentují hlavní složky emocionálních tendencí učení aplikovaného řeholnicemi v klášterech. Nauka o spáse kladla důraz na nezbytnost těla jako výchozího bodu směřujícímu k milosti a propojení s tajemstvím Kristova života i procesem transformace tělesné lásky do duchovní. Mystické hnutí pozdního středověku se úzce prolíná s praxí obrazové
oddanosti
a
pravidelným
tréninkem
této
oddanosti,
kdy umělecké práce sloužily i mimo liturgii bez přítomnosti kněze k dosažení kontemplace. Socha nebo obraz v souvislosti s duchovní mysticismem měly zásadní význam. Díla tvořila výchozí bod mystického cvičení. Měla pomoci vyvolat snahy o získání vyššího ideálu, mystického zážitku, kdy jedinec získal nadpřirozenou odpověď. Obrazy a sochy se uctívaly v klášterní cele nebo se společné oddávání modlitbám jeptišek konalo na vyhrazené empoře v kostele. Zde se mohly ženy denně modlit a účastnit se mše, bez nutnosti být viděny laiky nebo samotným knězem. Oblékání soch dětí do šatů patřilo k dalším formám interakce, směřující k prohloubení vztahu k Bohu, který získával lidské vlastnosti.
32
Témata mysticismu si zformovala osobitý výraz, jak v písemných,
tak
nalezených
vizuálních
projevech.
Nicméně
malý
počet středověkých literárních a uměleckých děl přečkal reformaci a ikonoklasmus. Ve světle těchto teologických spisů odhalujeme myšlenku na ideální přeměnu mateřství do duchovní mystické podoby. V literatuře existují i pokyny, jak dospět k jednotlivým náboženským představám a poznání. Rukopis z Alsaska, sepsaný mezi
lety
1310-1320,
obsahuje
návod
pro
modlitby
s cílem dosáhnout „stavu tří zbožných duší“.
48
jeptišek
V prvním kroku
se řeholnice musela kát, během druhého kroku uctívala obraz, zatímco třetí krok přinášel spojení s Bohem v průběhu rozjímání. Doprovodná
miniatura
zobrazuje
jeptišku
při
pokání
u svého zpovědníka jako přípravu před ctěním. Modlitba je následně zastoupena vyobrazením, kdy jeptiška klečí před obrazem Korunování Panny Marie a posléze se vrhá na zem při vizi utrpení Krista. Pomocí tohoto systému měl v podstatě každý možnost ke kontemplaci a dosažení vidění, které obsahovalo čistý
dar
středověké somatického
milosti. zbožné
Stav,
který
náklonnosti,
charakteru.
Tělo,
zdůrazňuje
pokládáme centrum
za
fyzickou zážitek
náboženské
povahu silného
zkušenosti
sloužilo jako výraz poznaných náboženských citů a zdroj náboženského užívání metafor. Prohlížení ikon konvergovalo diváka a zobrazení. Vize měla vzbudit v jedinci až smyslný akt, při němž divák cítil a vstřebával. V roce 1267 vydal papež Klement IV. dokument Cura Monialum, který stanovil náboženskou péči o dominikánské řeholnice a napomohl k rozvoji mystického učení. Ochota žen vést apoštolský život vytvořila nový významný impuls šíření teologických poselství a dominikánští bratři svá kázání orientovali k
poučení jeptišek. Pověřením
Klimenta IV. dominikánský
33
řád poskytoval řádovým sestrám pastorační a liturgickou péči. Zbožnost a spiritualitu sester podporovaly spisy hlavních dominikánských Eckharta,
představitelů
zmíněného
již
porýnské
mystické
v předcházející
školy,
kapitole,
Mistra
nebo
jeho
žáků Jana Taulera (1300-1361) a Jindřicha Susa (1300-1366). Pozornost si zaslouží rovněž Jindřich Suso, další z fascinujících
mystiků
křesťanské
mystiky.
lativní
mystiky
14.
století,
Susovy
této
práce
vycházející
z
pozoruhodné
svědčí
Mistra
o
éry
prolínání
Eckharta
a
dějin speku-
zbožnosti
typické pro pozdní středověk, inspirované romantismem rytířského
věku.
Zkoumal
psychologickou
intenzitu
duchovní
pravdy
mystické filozofie a jeho filozofický náhled na mystické hnutí lze v pozdějších projevech pokládat za předchůdce reformačního hnutí. Deutsche Schriften patří k opravdové klasice západní spirituality a obsahuje vlastní rozmanitou náboženskou zkušenost - zbožnou, spekulativní a pastorační. Knížka O věčné moudrosti, psaná mezi lety 1327 a 1334 v Kostnici, popisuje praktické aspekty mysticismu.49 Pro
přiblížení
neobracíme
pouze
k
literatury dílům
ženského
mužských
kazatelů,
mysticismu i
se
příslušnice
ženských řádů psaly texty protknuté mystikou. Práce ženských řeholnic
se
spíše
zaznamenávaly
ve
vysokém
německém
jazyce
nebo v místním dialektu. Jednalo se o projev intelektuálního dělení mužů a žen, které přispívalo k prohloubení rozdílů v náboženském životě. Objevují se biografie líčící život „obdařených“
žen.
Jmenujme
alespoň
sv.
Gertrudu
z Helfty
(1256-
1301/02), abatyši v klášteře Helfta Eisleben. Považuje se za jednu z nejvýznamnějších žen středověké mystiky, z tohoto důvodu
také
získala
přízvisko
Velká.
V
cisterciáckém klášteře
pobývala se svojí sestrou Mechtild von Hackeborn, která do něj přišla v roce 1251. Gertruda dostala vynikající teologické
34
vzdělání a silný dojem na ni učinila Mechthilda von Magdeburg. Ve věku 25 let prožila klíčovou náboženskou zkušenost, první vizi. V následujících letech se její zjevení ještě prohloubila.
Gertrude
zapůsobila
na
přístup
duchovnosti
žen.
Důraz
kladla na komplexní až do kosmické dimenze rozsáhlé poselství „Boha lásky.“
Z touhy milujícího Boha se má odvodit důstoj-
nost každé lidské bytosti. Vizionářské prožitky Gertrude nejsou jen „subjektivní“ osobní zkušeností, ale ve smyslu Svatého Písma a tradice církve, mají svůj „objektivní“, univerzální základ.50 Jiná z kláštera sbírku
význačná Maria
dopisů
svým duchovním
mystička,
Mödingen psanou
u
dominikánka
Dillingenu,
v němčině.
Heinrichem
von
Margareta
zanechala
Korespondenci
Nördlingenem,
Ebner
nejstarší vedla
kterého
se
potkala
v roce 1332 a jenž povzbudil Margaretu k zaznamenávání jejich vizí s Kristem. Tzv. Schwesternbuch neboli „Knihy sester“, další zajímavé svědectví o životě v klášterní komunitě, popisují stavy jeptišek při vizích. Záznamy ze Schwesternbuchu dosvědčují rozmluvy mezi jeptiškami a kazateli nebo zpovědníky. Schwesternbuch z Unterlinden v Colmaru napsaná kolem roku 1320, patří k nejkompletnějším a nejvěhlasnějším příkladům. Začíná velmi idealizovaným
portrétem
žití
v klášteře,
popisuje
duchovní
horlivost sester a jejich příkladnou oddanost Kristu a jeho matce.51 Schwesternbuch Büchlein von der genaden uberlast z norimberského dominikánského kláštera Engelthal obsahuje 47 zpráv o klášterních členkách a jejich zkušenostech z milostí. Kniha vznikla zřejmě v letech 1328-1346 a sepsala ji Christine Ebner (1277-1356) na popud svého zpovědníka Conrada. Christine Ebner se narodila do
aristokratické rodiny
v Norimberku a
35
ve dvanácti letech vstoupila do kláštera. Rok po svém noviciátu vážně onemocněla a v roce 1291 měla první vize „mimořádné milosti“. Měla kontakty s Mechtildou Magdeburg, Jindřichem Susem a Janem Taulerem.52 Knihy o klášterním životě jeptišek a jejich duchovních představách vypovídají i o faktu, že kromě charakteristických stojících
malých
soch
představující
Ježíše
v dětském
věku,
se v konventech uctívaly i jiné typy plastik. K těmto motivům patří znázornění Panny Marie v šestinedělí a tzv. „Maria Gravida“ neboli Panna Marie v naději. O vizích příchodu Božího syna na svět se dovídáme ze zápisů
ve
poprvé
Schwesternbuch. mluví
v líčení
O
zjevení
životů
ve
porodu
Panny
Schwesternbuch
Marie
se
z domini-
kánského kláštera Unterlinden v Colmaru.53 V Leben und Offenbarungen der Wiener Begine Agnes Blannbekin se píše o jiném příkladu takové vidiny narození Božího syna: „Pak uviděli nahé dítě, jak se narodilo panně a brzy se v lůně matky přisálo k prsu. Dítěti, zahaleného pouze do závoje matky, zářily oči jako blikající hvězdy“. Také Mechthild von Hackeborn zažila vizionářský prožitek a popsala ho takto: „A když nastal čas narození, byly tužby blahoslavené Panny Marie s nevýslovnou radostí a jásotem splněny[...]. Byla vyděšená, že nevěděla, jak se to stalo, dokud neuviděla v klíně dítě, nejkrásnější z lidských synů. Poté byla naplněna nevyslovitelnou radostí a láskou. Vzala dítě a políbila ho třikrát s plnou sladkostí.“54 Obrazové téma Panny Marie jako rodičky se objevuje už v 5. století v Byzanci. Na prvních vyobrazeních Panna Marie leží strnule na matraci a nenavazuje žádný kontakt s dítětem. Koncil v Efesu (431) prohlásil Marii za Bohorodičku, nejdůležitější tak
bylo zachycení
božské povahy
osob. Přeměna iko-
36
nografie, kdy přísnou a strohou prezentaci nahradil láskyplný cit, přichází ve 13. století.55 Do dnešních dnů malý počet zachovaných soch Marie v šestinedělí svojí proveniencí souvisí výslovně s ženskými kláštery a jejich mystikou. Například socha Panny Marie z benediktinského kláštera Buchau v Bádensku-Württembersku, datovaná mezi lety 1320-1330, ukazuje ještě strnule ležící ženu na polštáři s dítětem sedícím na jejím klíně. Mezi ní i dítětem schází vřelé mateřské pouto. Lipová soška ze švýcarského Landesmusea v Curychu, svými drobnými rozměry (asi 20,5 cm) naznačuje, že se používala k soukromé zbožnosti. Soška vzniklá kolem roku 1300, je specifická
svým
pokrokovým
emocionálním
vztahem
mezi
matkou
a dítětem.56 Obdobné vyjádření citové vazby máme i u exempláře Panny Marie v šestinedělí (1340-50) z cisterciáckého kláštera Heggbach
v Bádensku-Württembersku.
Marie
opět
sedí
na
úzké
vá-
lendě a drží na klíně oběma rukama nahé dítě, které k ní obrací svůj pohled.57 „Maria Gravida“ reprezentuje originální soubor děl soch Panny
Marie
se
sepjatýma
rukama
v gestu
modlitby,
v jejímž
lůně se ukrývá postavička dítěte. Motiv vychází z byzantské ikony
Platytera.
Zobrazuje
Pannu
Marii
s
rukama
zvednutýma
v motivu Oranta, kdy na prsou má v medailonu obraz Krista. Z kláštera
cisterciaček
v St.
Marienstern
pochází
plastika
Marie v naději, vyrobená z lipového dřeva, z 2. třetiny 15. století. Socha se přiřazuje k tzv. česko-slezsko-lužické skupině zahrnující v současné době nezvěstnou Marii Gravidu z Toruně, sochu Panny Marie v naději z Národní galerie v Praze, z vratislavského muzea a ze Zhořelce. Všechny tyto plastiky vznikly v průběhu 15. století. Ojedinělým
dokladem je
jediná
37
známá socha Marie v naději ve skupině Navštívení z dominikánského kláštera St. Katharinenthal ve Švýcarsku.58 V kontextu
opečovávání
těchto
plastik
ženami
musíme
upozornit na jiný element prosazovaný v mysticismu, kolébky, malý umělecky zhotovený nábytek pro poklidný odpočinek Syna Božího.
Představovaly
součást
mobiliáře
klášterů
a
dokumen-
tujeme i svědectví o jejich užití v městských domácnostech. Původ souvisí předně asi s tradicí františkánských oslav vánoc a betlémů. Kolébky a sošky dětí fungovaly jako liturgický a
kultovní
předmět
k soukromému
uctívání
a
součást
scénic-
kých obrazů nebo oslav. Definovat datum a místo vzniku prvních kolébek patří k nesnadným
úkolům.
Podle
Lukášova
evangelia
se
malý
Kristus
po narození uložil na improvizované lože, provizorní jesle, vyjadřující
ponižující
okolnosti
příchodu
Ježíše
na
svět.
Zmínky o tradičních kolébkách se objevují s poutníky, kteří navštívili Jeruzalém po dobytí křižáky (1099). Popisují místo narození Krista, kde spatřili dřevěnou kolébku a tato sdělení se dostala i do několika cestopisů.59 První informace o použití kolébky během vánočních her pochází z De investigatione Antichristi,
napsané
děkanem
augustiniánského
kláštera
Rei-
chersberg Gerhohem von Reichersburgem mezi lety 1160-1163.60 Kolébky se zhotovovaly nejčastěji ze dřeva, vzácněji ze slonovinové kosti nebo stříbra. Zdobily se tkaninami, pozlacovaly se a opatřovaly se zvonky, ztělesňující nebeský zpěv andělů a ochraňující dítě před zlými duchy. Velká část zachovaných kolébek pochází z 15. a 16. století a dekorativní prvky tvoří gotické tvarosloví - kružby, pilíře, věžičky, kraby nebo oblouky. Německá porýnská ovládla svými
mystika
myšlenkami
jako
rozsáhlý
středověké
a
spletitý
směr
náboženství. Sjednotila
38
literaturu s osobitými umělecko-náboženskými předměty, pomáhající dosáhnout reálného duchovního prožitku. Kazatelské snahy členů mužských mendikantských řádů na ženy zapůsobily a rozvinuly mateřský mysticismus v oblasti liturgického obřadu, v individuální modlitbě i v písemné vizionářské tvorbě. Jelikož toto složité téma není zatím zcela zpracováno, nelze tedy
podat
souhrnnou
odpověď
na
problematiku
ženské
mystiky,
ale spíše se lze snažit nahlédnout do spletitého dění řádové oddanosti Spasiteli.
39
7. KRÁSNÝ SLOH Ježíšky
začleňujeme
do
skupiny
hrnčířských
produktů
devocionální povahy. Třebaže jde o předmět nižší umělecké kvality, lze mezi ním a sochařskými plastikami hledat oboustranné porovnání
a
kontinuitu.
Ovšem
nemůžeme
vazby
na
sochařství
zvažovat bez ohledu na další odvětví, poněvadž jak již bylo uvedeno,
v malířství
utvářela
a
se
zdokonalovala.
symbolika
odhaleného
Jednoznačně
Ježíška
hodnotit
a
notně
konfronto-
vat sochařská díla s předměty Bilderbäckerů nelze pro diferenci jejich výrobní kvality. Základní východiska ovšem uznávali sochaři a hrnčíři identická. Všeobecně formulované náměty
uplatňované
v malířství
nebo
sochařství
se
u
hrnčířů
ujaly a aplikovali je ve svém umění. Původ Ježíšků se řadí k poslední fází středověku a nabízí se tak srovnání s internacionálním slohem s orientací na madony krásného slohu. Nepochybný vrchol ztvárnění mateřského citu Panny Marie a Ježíška v okruhu českého středověkého umění si uvědomujeme právě s příchodem této éry. Zvláště v tomto úseku středověkých uměleckých
dějin
registrujeme
díla
vyjadřující
kulminující
emoce mezi nahým dítětem neseným na rukou mladé matky. Krásný sloh jako nový umělecký směr zaujal dominantní postavení
během
panování
nábožensko-politického
krále
Václava
neklidu.
IV.
Jednalo
se
(1378-1419) vlastně
o
v době osobi-
tou variantu evropské internacionální gotiky šířené kolem roku 1400. Označení české podoby směru poprvé užil Jaromír Pečírka a byl následně přebírán dalšími historiky umění.61 Umění přelomu 14. a 15. století sjednotilo ideje vzniklé v jednotlivých evropských zemích do uceleného slohového systému, kdy se různorodé podněty navzájem předávaly a pozměňovaly, takže
tvorba ať německá,
česká nebo italská se dá od
40
sebe odlišit. Mezinárodní sloh zapůsobil na rysy elegance v pohybu i výrazu. Vyniká nový půvab a ladnost postav, záliba v ornamentu
a
dekorativních
prvcích.
Krásný
sloh
vystupňo-
val až na krajní mez všechny tyto nové elementy: citové pouto, vroucnost, něhu. Krásný sloh vyrostl z domácí tradice rozvíjející se už během panování otce Václava IV. Zásadní politické i duchovní podněty za Karlovy vlády měly vliv na nová schémata obrazů, zachycující mateřskou lásku mezi Pannou Marií a jejím dítětem.
Na
královském
dvoře
se
za
Karla
IV.
staly
oblíbenými
obrazy milostných madon a diptychů s madonou a bolestným Kristem.
Do
náboženských
představ
vstoupilo
zlidštění
odpozoro-
vané z reálného pozemského světa. Nové elementy byly pro diváka povědomé a srozumitelné. Pod těmito formálními změnami intimního vztahu navozeného mezi matkou a synem a vystupňovanou dekorativností se ukrývá i obsahový význam se skrytými symboly. Podmanivé cionálního
a
stylu
jedinečné převládly
rysy a
české
podmanily
varianty si
interna-
malířství
a
so-
chařství. Tyto rysy se ovšem zformovaly z výrazových a formálních tendencí předešlých uměleckých etap. Krásný sloh vzešel ze sochařského umění Petra Parléře a z obrazů
Mistra
Třeboňského
oltáře
postihující
novou
zbož-
nost. Mistr Třeboňského oltáře se přes inovaci ve svých dílech vlastně navrací k umění 2. poloviny 14. století. Umění kolem roku 1400 se tak značně muselo inspirovat díly vzniklými v době působení Mistra Vyšebrodského oltáře. Nejen samotnými obrazy Vyšebrodského cyklu zajisté i Madonou Strahovskou nebo z Veveří. Nový sloh se přiklonil dokonce k tvorbě Mistra Michelské madony, jehož subtilní plastiky spadající do 2. čtvrtiny 14. století
byly
východiskem pro
českou sochařskou
41
školu
a
odvrátil
se
od
přísné
monumentality
parléřovských
postav.62 Krásný sloh v malířství reprezentuje kromě obrazů Mistra Třeboňského krásného
oltáře,
slohu,
i
který Epitaf
se
podílel
Jana
na
z Jeřeně
formování nebo
estetiky
Madonu
Svato-
vítskou.63 V sochařství od 80. let 14. století dochází k potlačení hmotnosti a kladení většího důrazu na citovou složku. Formální prostředky uměleckého díla se postupně zvyšují a snaží se zaútočit na smysly věřícího. Mísí se objektivismus se subjektivismem a nedílnou součástí je spiritualizace a emocionálnost, díky níž se umění rozšířilo mezi lidové vrstvy a stalo se jim blízké. Převládne sklon ke stylizaci. Nové tvary zapříčinily dominanci jednotlivých vytříbených řemeslných
detailů
nad
celkem.
Setkáváme
se
s tendencí
ve-
doucí k zdrobnění, hravosti, křehkosti nebo něžnosti. Draperie, řasené do bohatých záhybů potlačující tělesnost sochy, se stává hlavním nositelem pohybu. Provedení lidských vlasů nebo vousů se formuje do podoby ornamentu. V Čechách se prosadila ikonografická schémata zobrazující jak krásné madony s líbezným vyjádřením ženské i dětské postavy, tak piety zachycující tklivou bolest Panny Marie nad skonem Božího syna. Vrcholnou fázi krásného slohu zastupují dva sochaři, Mistr Krumlovské madony a Mistr Toruňské madony. Historikové umění uspořádali kolem skvostných děl těchto dvou mistrů okruh madon, členěný dle užité kompozice soch i podle oblastí dotknutých působností těchto dvou mistrů. Z jižních i západních Čech a z okolí Salcburku pochází plastiky Krumlovské skupiny. Toruňský exemplář následují díla ze střední Moravy, Slezska a území Řádu německých rytířů.
42
Mistr Krumlovské madony podle Alberta Kutala byl vlastním tvůrcem a iniciátorem slohu. Krumlovská madona64 představuje první linii, na níž navázali i další představitelé krásnoslohových
madon.
elegantními
Subtilní
pohyby
má
postava
protáhlou
mladé
tvář
ženy
s příznačnými
s mandlovitýma
očima,
vysokým čelem, úzkými rty a zvlněnými prameny vlasů skrytými pod rouškou. Panna Marie drží v náruči nahé dítě plné hravosti a pohybu. Zabořené matčiny prsty do dětského těla upozorňují na bolest, kterou podstoupil Kristus na kříži, a vzbuzují smyslovou formu. Figura matky s osobitým esovitým prohnutím zahalená do pláště s bohatě nařasenou draperií ve spodní části s předsunutou nohou se naklání směrem k Ježíškovi. Pod
draperií
se
systémem
mísovitých
záhybů,
spadajících
na
stranu nosné nohy, se rýsuje tzv. české koleno.65 Do jejího okruhu se řadí Madona z Altenmarktu, Plzeňská madona nebo sv. Kateřina z Jihlavy66, okouzlující ukázka sochy světice s výrazným esovitým prohnutím těla a měkce řasenými záhyby šatu. Sv. Kateřina původně umístěná ve farním kostele sv. Jakuba v Jihlavě na krásnoslohové konzole se považuje kvalitou provedení za práci Mistra Krumlovské madony.67 Méně
zdařilou
paralelou
je
socha
sv.
Kateřiny
ze
Slezska,
vzniklá zajisté v některé z tamějších dílen.68 Vedle ho
slohu
Madony
z Krumlova
kvalitativně
druhým
dosahující
stěžejným
dílem
celoevropského
krásné-
významu
je
po 2. světové válce zmizelá madona z kostela sv. Jana v Toruni.69
Toruňskou
schéma
madonu
s umístěním
charakterizuje
dítěte
nad
volnou
mohutnější nohu
a
kompoziční
asymetrickou
skladbou draperií. Žena předkládá dítěti jablko a ono jej od ní přijímá.70 Lyričnost madony tvoří východisko pro další plastiky
souboru
Toruňského
nebo Vratislavské madony.
mistra;
Madony
z Bonnu,
Šternberské
71
43
Toruň ležící na severu dnešního Polska byla založena Řádem německých
rytířů
jedním
z nejdůležitějších
křesťanských
ry-
tířských řádů ve středověku. V průběhu dalších dvou století po založení Toruně následoval progresivní rozvoj a město si vybudovalo
čilé
vazby
na hanzu
i
středoevropská
města.
Řád
německých rytířů vznikl ve 12. století na území křesťanského Jeruzalémského
království
založeném
ve
Svaté
zemi.
Německý
řád přišel do severovýchodní části Evropského kontinentu, postupně během 13. století obsadil území pruského státu v povodí řeky Visly a Němenu a začal šířit křesťanskou víru. Vztahy mezi Řádem rytířů a Čechami se udržovaly již za Přemyslovců. Přemysl Otakar II. se aktivně účastnil dobývání Pruska. Řád budoval politicko-mocenské i kulturní spojenectví především s Lucemburskou dynastií ve 14. a na začátku 15. století. Posouzení
uměleckých
vazeb
na české
prostředí
je
obtížnější
pro nedostatek dochovaných archiválií. Zachráněná díla nesou stopy unikátní a vrcholné umělecké kvality. Řádové umělecké klima
muselo
reagovat
základními
analogiemi
na
české
země,
protože osobitý charakter památek se váže na tvůrčí dění v Čechách
za
vlády
Lucemburků.
Krásnoslohových
památek
bení Řádu německých rytířů zůstalo bohužel poskrovnu.
z půso-
72
Diváka může mimo jiné zaujmout i konzola zdobená poprsím Mojžíše, na které se v kostele sv. Jana nacházela Toruňská madona, vyznačující se taktéž typickými znaky krásného slohu. Konzolu lze autorsky spojit s úchvatnou sochou klečícího Krista, vytvořenou pro hradní rezidenci v Malborku.73 Předpokládá se, že socha netvořila součást sousoší Olivetské hory, ale představovala
samostatný
objekt
k privátnímu
uctívání.
So-
chařská práce se pokládá dle použitého materiálu za import z Prahy, objednaný patrně některou z výše postavených osobností řádu. Kolekci památek doplňuje ještě další
soška dnes také
44
nezvěstné Panny Marie v naději. Uspokojivá odpověď, co se týče importu děl nebo přímé realizace
v některém
z měst
pod
Řádu
správou
německých
ry-
tířů se zatím nenalezla. Podobně jako původ umělce a jeho školení. Na zvážení je úvaha, že tvůrce těchto prací si mohl založit v
90. letech 14. století v Toruni úspěšnou dílnu,
z níž snad pochází obě madony i konzola s Mojžíšem. Madona z Toruně dokládá vytříbený styl a fakt, že krásný sloh překročil hranice Českých zemí a pronikl až k pobřeží Baltského moře. Zdokumentované památky poskytují svědectví o působení krásného slohu v severní části Evropy a značí nejen napojení na středoevropský prostor, ale umění celého evropského internacionálního slohu. Na Toruňskou madonu navazují i další jedinečné plastiky krásného slohu ze Slezska a Čech. Poté, co se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále ve prospěch slezské državy, se připojením slezského území k českému království vytvořil těsný umělecký kontakt, vystupňovaný právě na přelomu 14. a 15. století. V odborných kruzích převažuje názor, že vysokou úroveň
děl
umělců. vlivů tele
ve
Slezsku
Ovšem
umění
z královského uměleckých
Slezsko
silné
zapříčinil nebylo dvora
myšlenek.
vazby
na
podřízeno v Praze, I
místní
a
dominance
českých
jen
přijímání
českých
příchod
za
zásadního
zprostředkova-
Lucemburské
tradici
a
nadvlády
získávalo
mělo
podněty
z proslulých měst celé Evropy; od jihu až po sever. Vratislav, hlavní
kulturní
k důkazům dona,
centrum
vytříbené
představující
Slezska,
sochařské další
vstřebávalo
práce
náleží
z úchvatných
soch
řadu
vlivů
Vratislavská toruňského
a
masou-
boru. Panna Marie jako křehká, subtilní žena s půvabnou tváří oděná do pláště s bohatě řasenou draperií podává dítěti jablko. Dítě neklidně
poposedává na paži
Marie a v
levici třímá
45
cíp pláště. Snaha přiřadit toto dílo Mistru Toruňské madony jako jeho dřívější práci vyvolává spekulace. Pravděpodobněji Vratislavská madona představuje dílenskou práci.74 Šternberská madona, v současnosti ve sbírce středověkého umění Arcidiecézního muzea v Olomouci, opakuje obdobnou skladbu. Mariina postava, zahalená do mohutného pláště členěného množstvím záhybů, má dítě umístěné nad volnou nohu. Neobvyklé je nesení dítěte Pannou Marií. Jako kdyby Ježíška schovávala před
světem
a
chtěla
ho
ochránit
před
budoucím
utrpením.75
Na zádech sochy byl odhalen nález jednoslovného rytého nápisu, který vzbudil v odborných kruzích rozsáhlou diskuzi.76 Zběžně zhotovený nápis odkazuje nepochybně na autora a upozorňuje na možnost spojení Mistrů Krumlovské a Toruňské madony s Václavem Parléřem a Janem Parléřem, syny Petra Parléře, ztotožňovanými s pražskými Panici.77 Madony z Krumlova a Toruně reprezentují dvě odlišné linie prototypů zachovaných exemplářů soch, dělených dle jednotlivých rozdílných elementů. Krumlovská madona a soubor soch k ní přiřazovaných
dodržuje
základní
užití
kontrapostu.
Toruňská
kolekce naopak neguje pravidlo kontrapostu a zásadně přesouvá tíhu těla na volnou nohu. Seskupená díla kolem Krumlovské madony poskytuje různorodá kompoziční řešení. Druhá skupina místo toho působí velmi sourodým, rozvážnějším projevem, kdy základní typ se neustále opakuje s drobnými obměnami. Současně dětské postavy v toruňském okruhu tolik nedominují a jejich drobnější fyziognomie se přizpůsobuje záhybům a pohybu draperie. Děti krumlovského souboru svým umístěním a gesty zdůrazňují konstrukci soch založenou na diagonále. Děti charakterizuje klidné nebo mírně neposedné držení těla. Současná vysokou
skupina
kvalitu
krásnoslohových
zpracování,
madon,
naneštěstí čítá
ačkoli
ukazuje
skromný
fond.
46
Značná
část
uměleckých
předmětů
nepřestála
husitský
ikono-
klasmus. Absence pramenných zpráv u všech významných skulptur
krásného
slohu
stěžuje
nalezení
správných
odpovědí
na
přesné datování, hodnocení a určení autorství. Několik málo zachovaných krásných madon je ovšem drahocennou ukázkou pozdně středověkého zpodobnění malého obnaženého dítěte. Přetrvává jako svědectví o formulaci dětského těla pojímané tehdejšími sochaři. U těchto sousoší dochází k zajímavému protikladu.
Přirozeně
až
téměř
s realistickým
účinkem
podané
děti,
kontrastují se strojeně definovanými a líčenými pohyby těla a oděvu mladé matky. Dětská hravost se snaží odklonit od bolestivých
problémů
dospělého
věku,
ale
zároveň
soustředění
se
na osobnost dítěte včetně gest a pohledů Marie má také upozornit na budoucí obětování se pro lidstvo. Dětská postava vévodí a strhává na sebe pozornost, jak po teologické stránce, tak po stránce tělesné. Sochy madony s dítětem tvoří nedílnou součást sochařství a to nejenom v pozdním středověku. České prostředí disponovalo ojedinělým talentem přijmout, přizpůsobit a přetvořit cizí podněty na vlastní a nezaměnitelný styl. Krásný sloh se orientoval na retrospektivní složky
převzaté
z východního
umění.
K neméně
závažným
aspektům
ovšem náleží i působnost a spletitost vývoje soudobých událostí na díla pozdní fáze středověku. Narušený nastolený řád světa způsobil, že umění tvořilo útočiště před vnějším prostředím. Krásný sloh tak nechápeme jako věrný odraz doby, vyrostl na složitém základu prolnutí různých vlivů. Pochybnosti o uspořádání společenského i politického pořádku vedly umění k uzavřenosti, měnící se v překvapivou hru, k níž se hodilo a nadřazenou pozici získalo právě mládí a dětství. Předstírané hraní, si dovolilo oprostit se od vážnosti a uzamknout se
do
vlastní fantazie
plné
elegantních
a
útlých
tvarů.
47
V tvorbě umělců převládne dychtivost po projevu nenaplněných přání
a
ideálů.
Spojení
duchovních
myšlenek
se
světským
prostředím se dopracovalo až k izolovanému vyjádření uměleckého tvaru bez návaznosti na náboženskou ideologii. Formálně technicky zvládnutý a unikátní sloh kontrastoval se zmatkem ve skutečném lidském životě. Estetika velice specifická pro pozdní období středověku se vystupňovala na krajní mez. Sochy emanovaly líbivostí až netušenou sladkostí, jednou z příčin vedoucí k záhubě krásného slohu. Po roce 1410 poklesla tvořivost mistrů krásných madon a vývoj dospěl k dílenské sériové produkci. Husitské
nepokoje,
obrácené
proti
pokleskům
církve,
způsobily násilné přerušení umělecké tradice, budované od 1. poloviny 14. století.78 Situace na počátku 20. let 15. století ovlivnila orientaci dalšího
českého
rozvoje
kulturního
prostředí.
Politické
po-
měry směřovaly k následnému úpadku hospodářství i umění. Postupně převážil a proměnu slohového výrazu přinesl proud, který si podmanil umění v celé západní Evropě. 15.
století
do
Čech
pronikla
tvorba
Ve 2. polovině
z porýnské
oblasti
zprostředkovaná Nizozemím tíhnoucím k realismu. Do umění rozkvétajícího
do
roku
1410
pronikly nové
vlivy
ústící
k nové
umělecké epoše.
48
8. PŮSOBENÍ A DŮSLEDKY REFORMACE NA VÝVOJ UMĚNÍ V POZDNÍM STŘEDOVĚKU Krásnoslohové madony lze pokládat za podivuhodné umělecké artefakty, tického
dokumentující
rozmachu
závěrečnou
Lucemburského
fázi
rodu
kulturního
v zemích
Koruny
a
poličeské,
ohlašující nástup husitských nepokojů a bojů proti kacířům, jež zasáhly všechna umělecká odvětví. Tyto rozepře zapůsobily na
další
českých
ubírání
zemí,
nejen
v
orientaci umělecké,
nýbrž i společenské. Mistři krásných madon působící na území Čech, Moravy, Slezska, ale i plastiky z německých oblastí nebo
někdejšího
tradice
území
Řádu
po
několik
budované
německých staletí
rytířů, a
odkazovaly
splývání
na
uměleckých
a intencí.
oborů
Posilování intimity v náboženských obrazech a snaha o zvýraznění
lidských
vlastností
měla
poukázat
na
emocionalitu.
Změna se projevuje poněkud méně u postavy Marie, která se neustále
prezentuje
jako
majestátní
postava.
Dítě
ztrácí
své
božství a vystupuje jako činorodý jedinec reagující na světské podněty. Vypodobnění neviňátek u krásnoslohových plastik zobrazuje tělesnost, lidskost, nevinnost i křehkost. Soudobé zobrazení dítěte u českých krásných madon mělo ovlivnit i znovuzrození antického umění a stálo u rozkvětu nových znázornění malého Spasitele. Nejkvalitnější vyobrazení už prezentují snahy o studium a realistické zpodobnění dětského těla. Vyobrazení postavy dítěte mělo v umění své pevné a neochvějné postavení. Na druhé straně realistické snahy kontrastují s líbezností a sličností soch
usilující
o
ideál
dokonalosti.
O
tomto
půvabu
svědčí
obličejový typ madon, něžný laskavý výraz
v plných
zračící
bolestivého skonu
vědomí o
budoucím osudu, předtuše
tvářích
49
jejího malého syna. V zasněném výrazu obličeje Panny Marie se odráží protikladnost představ radostného začátku a tragického konce Kristova života. Obdobně kontrastují i postavy Marie a malého Ježíška. Úloha
dítěte
v uměleckých
dějinách
podstoupila
zásadní
změny v typu prezentace znázornění motivu a taktéž v samotném zosobnění náboženského kultu. Úcta k dítěti se postupně proměnila až k novému osobitému modelu barokního období. Z nové orientace barokní symboliky v českém prostoru zmiňme věhlasné Pražské Jezulátko.79 Krásný sloh se chápe jako specifická modifikace výše postaveného internacionálního stylu sjednocujícího celoevropské vlivy šířené kolem roku 1400. Mezi krásným slohem a internacionálním stylem se tak objevuje mnoho podobných základních rysů. Závěr každé umělecké epochy přináší historizující tendence a zrovna internacionální styl splňuje tyto předpoklady tím, že se navrací k odkazům minulosti. Společná idea zájmu o historismy se odlišovala právě podle společenské a myšlenkové různosti daných zemí. Albert Kutal se pokusil o výklad, kdy návrat k tradicím vzniklých v minulosti komentoval tak, že v nich spatřuje projev širokých lidových vrstev, žijících právě od sklonku 14. století
zesíleně
zlidovělých,
ve starých
v nichž
nicméně
náboženských mluva
představách,
symbolů
neztratila
zcela dosud
zcela na své působnosti. Upozornil na návrat k historii, která měla vzdorovat přílišnému zesvětštění umění.80 Umění se odklonilo od původních náboženských ideálů, zvyklostí a výtvarných prvků a novou retrospekcí směřovalo k idealizaci. Současně ovšem poskytlo v Čechách i příznačný a vědomý příklon k byzantinismu, který již jinde vymizel. Tuto osobitou tvárnost, tolik
odlišnou od ostatního evropského, nalé-
50
záme jak v malířství, tak snad ještě ve větší míře v sochařství krásného slohu. Avšak krásný sloh se nezaměřil jen na přejímání elementů předešlých ér. Historismy a prvky abstrakce jsou jednou, nikoli jedinou složkou. Reagoval na soudobé podmínky i problémy
klíčící
formující
v
domácím
osobitou
prostředí
přeměnu
a
v umělecké
vymezující tvorbě.
odlišnosti
Intenzita
no-
vých tvůrčích impulsů odpovídala na současné události a vedla v kombinaci s historismy k novému rozvoji, ale zároveň i k obratu v umění. Stupňující se idealizace nakonec způsobila i zášť ze strany protireformačních snah. Všechny středověké umělecké památky poznamenala rozsáhlá devastace související s příchodem přerodu Evropy k novověké fázi. „Podzim“ středověku sebou přináší expanzi evropských zemí do zámořských oblastí, počátky renesančního umění i humanittického učení. Současně s pozdním středověkem se objevuje krize, která zachvátí celou Evropu sociálními bouřemi a také hospodářskou stagnaci. Podstatný zlom přichází s nespokojeností jednání soudobé církve a duchovních hodnostářů. Objevují se snahy upozornit na bezútěšné podmínky a potřebu nápravy této instituce, která se oddálila vlastním vzorům. Přichází období, kdy nelibost s praxí církve vzbuzuje snahu o napravení poměrů se
a
navrácení
několik
směrů
se
k pravé
reformace
podstatě
křesťanství.
prosazovaných
hlavně
Zformuje
v 16.
sto-
letí. Předzvěstí celoevropských proměn bylo husitské hnutí, které propuklo už během 1. poloviny 15. století a patřilo stejně jako například hnutí valdenských k takzvané první reformaci. Husitství vyústilo v Čechách a na Moravě do specifické náboženské
situace, která se odlišovala
od ostatní Evropy
51
a tvořilo jednu z počátečních vln reformačních směrů šířeného po starém kontinentu. Lze prohlásit, že údobí husitských válek v českých i středoevropských
dějinách
podněcovalo
mnoho
rozepří
a
předpo-
vědělo, jak bude vyhlížet stav pozdější reformace. V Čechách se rovněž absolutně zhroutilo hospodářství, prakticky se přerušily
všechny
obchodní
kontakty
se
zahraničím
a
situace
přispěla k ekonomické izolaci země. Tyto okolnosti vedly ke zpomalení příchodu nových změn, které přinášel raný novověk. Kazatelská činnost Jana Husa a jeho dramatická smrt ovlivnila proces reformačních snah v českých zemích, které po vleklých
válečných
konfliktech
skončily
složitou
etapu
rozděle-
ním Čech na dvě náboženské větve, katolíky nakloněné papeži a utrakvisty. Výtvarné umění zasáhlo válečné sváry velice těžce. Husité během obrazoborectví vyplenili kláštery a kostely, které přišly o mnoho výtvarných a literárních památek a pozastavila se rozsáhlá stavební činnost. Přesto dnešní omezené svědectví o plastikách krásného slohu a ostatních chybějících dílech prokazují svojí kvalitu a demonstrují, jaké skvosty se nacházely v tehdejších kostelech. Kolem roku 1500 vypukla nejrozsáhlejší reformace, která měla
k dispozici
změny
v
historické, ekonomické,
sociální
a
politické oblasti. Členila se do dvou hlavních oddělených směrů luterství a kalvinismu. Události, které měly dopad na celý svět, začaly jako největší evropská reformace na německém území. U zrodu a šíření stál Martin Luther, který vystoupil s protestem proti obchodu s odpustky a úplatnými duchovními úřady a odstartoval složitou etapu evropského náboženství. Reformace
navázala na
podněty německých mystiků, předně
Mistra Eckharta, ovšem i humanistické
myšlenky Erasma Rotter-
52
damského. Lutherových 95 wittenberských tezí a další spisy se propagovaly
s mocným
působením
po
celém
Německu.
Lutherovo
neuznávání a zpochybňování postavení papeže a činnosti koncilů na něj seslalo papežskou klatbu. Nicméně Luther našel své přívržence a podporu mezi německými knížaty i říšskými městy, jež napomohly ke vzniku luteránské reformace.81 Z Německa se reformační snahy rozšiřovaly dále do Evropy, nejdříve přes dálkový obchod reprezentovaný německými obchodníky a následně i menšinami německých obyvatel. Jednou z takových oblastí, kde se Němci početně usazovali, bylo Švýcarsko.
Právě
v novější
ve
Švýcarsku
reformační
se
stagnující
uskupení
zvané
luteránství
kalvinismus
obměnilo
podle
vůdčí
osobnosti teologa Jana Kalvína. Důležitým momentem se jeví i přijetí reformačních proudů dalšími svrchovanými národy. Luteránství zapůsobilo ve skandinávských zemích, především na Švédsko. Do Francie, anglosaských zemí a Nizozemí vedle luteránství ústila i převažující radikálnější kalvinistická reformace. Následné ztroskotání pokusu
o
sjednocení
luteránství
a
kalvinismu
rozštěpení mezi protestanty vedoucí k boženských válek.
zahájilo
hlubší
počátku pozdějších ná-
82
Naneštěstí reformací zasažený kontinent netrpěl pouze změnami mocenskými, hospodářskými nebo společenskými. Reformace měla za následek i velkou část poškozených, zničených a do dnešních dnů nezachovaných uměleckých památek, které by osvětlily
a
napomohly řešení
Scházející
důkazy
nám
celé
dnes
řady
nemohou
nezodpovězených podat
skutečný
otázek. a
věrný
obraz o jejich působení. Studium vyvolává neustále množství problémů, které ještě čekají na vyřešení. Sbírky muzeí, galerií a inventáře kostelů uchovávají v Čechách a taktéž v okolních
zemích hodnotné
výtvory
nejen
památek
madon a Krista
53
v dětském věku dokládající tehdejší uměleckou atmosféru a ukazující nenávratné časové zvraty a proměny. S jistotou můžeme říci, že přes celoevropské společenské spory si umění v různých zemích zvolilo obdobnou cestu přizpůsobovanou dle místních zvyklostí. Zdokonalilo zobrazení postav, více se zaměřilo se na jejich emoční i tělesnou propracovanost, kdy madony krásného slohu jsou zřetelným dokladem naplňujícím kulturní a náboženské smýšlení středověkého světa.
54
9. K PROBLEMATICE POSTOJE PLASTIK JEŽÍŠKŮ
Měli
bychom
si
však
položit
několik
otázek,
řešících
vzájemný vztah vysokého umění s uměním lidového folklóru. Lze vůbec konfrontovat vysoké umění a umění lidových vrstev? Můžeme v těchto rozdílných oblastech očekávat provázanost a slučovat jejich problematiku? Nebojuje drobná hrnčířská plastika o svou pozici, protože kolísá mezi uměním a folklórem? A můžeme ji skutečně označovat jako lidové umění, jak to zpravidla činí i literatura? Na první pohled patrně existuje vzájemná kontinuita mezi oběma komponenty. Spíše si položme otázku, zdali takzvané nižší umění pouze elementárně a slepě imituje díla vrcholné umělecké kvality. Zachráněné hliněné plastiky sakrálního charakteru nás víceméně přesvědčují o opaku. Ať už pozornost soustředíme lze
na
sledovat
ovlivňování
ikonografickou množství sochařskými
stránku
paralel,
nebo
které
plastikami
u
estetické upozorňují
hledisko, nejen
hrnčířských
na
výrobků,
nýbrž i působení teologického smýšlení. V tomto kontextu můžeme dokonce přemýšlet o eventualitě přidružení městských dílen zhotovujících malé posvátné artefakty ke klášteru. Dílenská činnost tak mohla být vykonávána pod patronací některého církevního řádu, lépe řečeno mendikantského řádu.
I když tato úvaha nemá žádný reálný podklad
a pohybuje se výhradně v rovině čirých spekulací, stejně jako přesné určení, který z řádů mohl podporovat takovou činnost. Spíše
bychom
se
mohli
klonit
k myšlence
spojení
s některou
ženskou řádovou řeholí. Ale stěží se dá zjistit, jestli k dominikánkám nebo klaristkám. Ikonografické aspekty drobných figurek nesporně reagují na umělecká díla. Zjednodušeně
lze říci, že skvostně
zpracované
55
sochy,
oltáře
nebo
nástěnné
malby,
které
středověký
člověk
spatřil a obdivoval v kostelech, si měl touhu přenést do svého mikrokosmického světa, svého prostého obydlí. Výroba
musela
naplňovat
základní
požadavek
dostupnosti
a přitom prezentovat tato sochařská díla. Volba námětu u sakrálních navazuje
motivů na
snadněji
náměty
vede
oblíbené
k pochopení, v umění.
protože
Kvalita
nesporně
nedosahovala
potřebných parametrů, ovšem dodržela primární požadavky a devocionálie se staly oblíbeným produktem, mezi něž patřilo i zobrazení malého nahého chlapce, jehož tradiční a nezaměnitelné
atributy
poskytují
nepochybné
ztotožnění
s
Božím
sy-
nem. Osobnosti hrnčířů ovšem měly vlastní myšlenkovou obrazotvornost a uplatňovaly osobitou tvořivou invenci. Sošky zhotovované z hlíny a vypalované za nízké teploty, u nichž častokrát docházelo k poškození už přímo v peci, nemohly technikou
zpracování
splňovat
vysokou
kvalitu
provedení.
Záro-
veň však existují doklady předmětů, které jejich autor vytvořil s velkou pečlivostí a znamenitým důvtipem. U těchto ojedinělých, precizně zpracovaných památek tvůrčí inspirace a snad i motivace funkce jejich užití zásadně podnítila snahu o dokonalý účinek.83 Otázek
kolem
hrnčířských
plastik
bohužel
zůstává
pořád
velice mnoho. Bádání nám v podstatě podává jen určitý mlhavý obrázek. Současné nálezové okolnosti nedokážou poskytnout ucelený pohled na vzniklou situaci. V prvé řadě nedochované písemné prameny nám nedávají možnost nalézt řešení a uzavřít některé sporné body. Neschopnost určení přesného datování taktéž ztěžuje její zařazení. Zvláště posuzování lokace dílen a jejich chod v městech podněcuje úvahy o jejich provázanosti a možnostech, kde se vý-
56
robní pece mohly ještě nacházet a prozatím nebyly odhaleny. Jako domovinu dílen lze označit německy mluvící oblasti, popřípadě území dnešního Nizozemí, kde se zformovala společná východiska
řešení
a
pro
zobrazení
plastik
dětí.
Pravděpo-
dobně se navržené základní typy vyobrazení, následně modifikované, dostávaly do celé Evropy díky obchodníkům na cestách i poutníkům. Zajímavým zjištěním je zejména ohraničené teritorium výskytu nálezů malých sošek Ježíšků. Archeologické výzkumy odhalily přítomnost výroby Ježíšků i v prostoru současného území Polska
a
artefakty
z Prahy
a
Olomouce
dovolují
uvažovat
o
možnosti fungujících dílen v těchto městech, které se dosud archeologům
nepodařilo
objevit.
Evidentní
problém
vyvstává
s oblastí rakouského a slovenského státu nebo východní Evropy,
kde
typu
není
jsou
zdokumentován
velmi
obdobný
sporadické
jako
výskyt.
například
Plastiky figurka
tohoto
sedícího
chlapce z Bratislavy. Samotné ikonografické provedení vlastně dokládá, že se jednalo o import. Příbuzné formální analogie nalézáme ve sbírkách z Wörmsu i Düsseldorfu.84 Dosavadní bádání prozatím příliš nehledalo řešení na definování konkrétního pásma lokalit s hrnčířskými dílnami a jejich vzájemného působení. Nejspíše i proto, že k odkrytu fragmentů plastik pocházejících ze střední Evropy došlo až v průběhu
90.
let
a
doposavad
se
nedospělo
k dostatečnému
pře-
hodnocení původní činnosti výrobních míst, které se rozšířily
ze
západní
Evropy
i
do
středověkého
státu
zemí
Koruny
české. Tvorba nejen plastik malých Ježíšků souvisela zajisté i s uctíváním a mateřskou mystikou ženských řádů v klášterech. Nicméně opečovávání nemuselo být jen výsadou duchovního kléru. Totožně si počínali i lidé žijící v
městských čtvrtích. Plas-
57
tiky si zakupovali, aby je nebo jejich blízké opatrovaly a používaly se k duchovní hře. Pokud budeme hovořit o dílech vysokého umění, stejně i díla lidového umění spojuje skutečnost, že od určitého okamžiku
je
společnost
odmítala
a
důsledně
odstraňovala.
Tento
ikonoklasmus zřetelně souvisel s reformními snahami a nápravou úplatné církve. Tím získává na zřeteli i fakt, že výroba
hliněných
plastik
závisela
na
katolicismu.
Jejich
niče-
ní, koneckonců jako ničení ostatních děl, mělo zdůraznit poklesky církve a upozornit na její přetvářku. Sošky díky své křehkosti a jednoduché technice provedení
podléhaly
více
ničení.
Ovšem
nemůžeme
předpokládat,
že
všechny zpustošené plastiky zanikly pouze zásluhou lehce poškoditelného materiálu. Jejich záhuba přichází právě s proměnou společnosti na konci středověku.
Znenadání obliba artik-
lu poklesla a nakonec úplně zmizelo toto specifické umění a s ním
i
fungování
dílen,
které
provázelo
život
měšťanského
obyvatelstva. Rozplynula se tradice sošek, které měly ochraňovat své držitele a jejich obydlí. Nelze očekávat, že zánik takto rozsáhlého kultu a dílen přišel samovolně bez nějakého zásadního důvodu. Této skutečnosti nasvědčuje i konec v obdobném časovém horizontu. Plastiky mohly sloužit jako ozdoba domácností a snad i ke hře dětí. Problematika hraček se však jeví jako velmi komplikovaná. Víme o existenci předmětů popsaných archeology jako hračky
a
proto
nemůžeme
stejně
definovat
sakrální
objekty.
Sakrální památky se mohly také používat minimálně při duchovních hrách nebo fungovaly jako součást domácích betlémů. Měly zastupovat mystické předměty, které se používaly v klášterech. Nelze asi tedy přesně definovat funkci hračky a náboženského objektu. Dokonce i v klášterech
plastiky tvořily ja-
58
kousi
zástupnou
funkci
a
nahrazovaly
ženám
skutečné
děti.
Nepoužívaly se pouze k náboženské oslavě, ale de facto byly i hračkami pro dospělé.
59
10. ZÁVĚR
Středověká
drobná
hliněná
plastika
představuje
pozoru-
hodnou sbírku předmětů zastoupenou různorodými světskými i náboženskými tématy, které byly nedílnou součásti života obyvatelstva ve městech. Figurky chlapců zobrazující malého Ježíška se dávaly jako dar k důležitým životním událostem nebo k oslavě příchodu nového roku. Jejich prvotní účel měl sloužit k ochraně jejich vlastníků i obydlí. Sošky zjištěné během archeologických výzkumů ve velké míře pocházejí z původních středověkých čtvrtí v německých městech, ale hojná koncentrace výskytu se prokázala i v Nizozemí a ve střední Evropě. Ježíškové dochovaní povětšinou v torzálním stavu znázorňují nahé stojící žehnající chlapce držící v náručí atribut, ovšem objevují se i zahalené nebo sedící postavy. K nejobsáhlejším
nalezištím
polské
Vratislavi.
patří
odpadní
Ostatní
jámy
oblasti
v Kolíně
vykazují
nad
větší
Rýnem či
a
menší
fond uložený ve sbírkách muzeí a dávají tušit možnost fungování dílen i v jiných městech. Byť literatura řadí jednoduše modelované plastiky Ježíšků do oblasti lidového nebo lépe řečeno folklórního umění, nelze opomenout fakt, že jejich ikonografické zpracování navazuje na rozkvět umělecké tvorby ve vysokém umění a zejména na zpodobnění dětské postavy, které zaznamenalo podstatnou přeměnu a urazilo od rané až do pozdní fáze středověku dlouhou cestu. Zpočátku zevnějšek ani ztvárnění chování Ježíška nepůsobily jako správně pojatá dětská postava. Strnulé vyhlížející
figury
děcka
se
zdůrazněnou božskou
povahou
navazují
na předlohy byzantských ikon. Ovšem postupem času se mění pod vlivem italského umění k obrazu dětského jedince splňující tělesná
fyziognomická pravidla a
vyjadřující emocionální vztah
60
ke své mladé matce. Zároveň se postupně začíná Ježíšek na mariánských
obrazech
i
sochách
odhalovat
a
nakonec
se
zná-
zorňuje nahý, obdobně jako hliněné sošky. Na umělecké prostředí a jeho vývoj kromě událostí společenských a politických působilo i náboženství. Nově vzniklé řády,
mendikantské
které
se
uchýlily
k
asketickému
způsobu
života a chudobě, se soustředily na kazatelskou činnost a od 13. století reagovaly na proměny městské společnosti a stály u počátků středověké německé mystiky. K jejímu šíření napomohli hlavně členové dominikánského řádu a významní kazatelé Mistr Eckhart nebo Jindřich Suso a Jan Tauler. Zásadně ovlivnili teologické myšlení, na které navázala i pozdější hnutí, připomeňme
Devotio
moderna
spojené
s
nizozemským
učencem
Gerhardem Grootem. Žebravé řády současně duchovně pečovaly i o ženské
řádové
řehole,
u nichž
se
začal
rozvíjet
„mateřský“
mysticismu a pěstovala se úcta k malým plastikám prezentujícím Jezulátko. Zachovaly se nám doklady nejen takovýchto malých většinou dřevěných soch, ale také zdobených kolébek, do kterých se ukládaly. Tyto tradiční předměty se používaly při náboženských hrách i při soukromých modlitbách. Umocňovali vize, které jeptišky zažívaly a o nichž máme i písemné záznamy. Také plastiky Marie v naději nebo Marie v šestinedělí mají původ v ženských klášterech. Zvláště u madon krásného slohu lze sledovat vrchol tvorby pozdního
středověku.
Madony
v
sobě
snoubí
tradice
budované
v českých zemích po několik století a reprezentuje i nové vlivy
a
podněty.
Kontrastuje
v nich
úsilí
o
realistické
zpo-
dobnění dítěte s idealizovaným portrétem mladé Panny Marie. V souvislosti se vzrůstajícím zájmem a proměnami zobrazení dítěte v umění pozdního středověku musíme vzít v úvahu postoj dnešní
společnosti k
dítěti a
dětskému světu. Stanoviska se
61
od 60. let 20. století osvobodila od množství mýtu a názorová základna se v tomto oboru studia výrazně pozměnila. Od zpochybnění úvah, že středověk neměl porozumění pro dítě a od chvíle, kdy se obešlo bez neustálé péče, se okamžitě zapojilo do života dospělých jedinců, vedlo až k důkazům, že i ve středověku existovala láskyplná mateřská péče o děti, kterou však poznamenávaly zhoršené životní podmínky. Současné
uměleckohistorické
bádání
o
středověkém
umění
není zcela vyřešeno. Konec středověké epochy vrcholí reformacemi, jich
které
vyvolaly
hodnostářů.
nespokojenost
Husitství,
první
s chováním
církve
předzvěst
a
je-
celoevropských
společenských změn zarazilo rozkvět Českých zemí a izolovalo je od veškerého dění v Evropě. Asi o sto let později však obdobná situace zasáhla zbytek kontinentu v podobě luteránství a
pozdějšího
kalvinismu,
jež
napomohly
přechodu
k novověké
etapě. Bouřlivé zvraty na konci středověku, jakož i proměny stylu
a
uvažování
v následujících
dlouhých
stoletích
způso-
bily zánik nejednoho uměleckého díla. A předně scházející písemné prameny nedovolují odhalit a dořešit veškeré aktuální problémy. Navzdory těmto nedostatkům výzkum usiluje neustále o jejich překonání. Do
jisté
Bilderbackerů.
míry
na
okraji
Průzkumy
už
tohoto
vydaly
zájmu
svědectví
stojí o
i
činnost
umístění
dí-
len, postupech zpracování a podmínkách používání, ovšem nebyla
jim
rozhodně
věnována
dostatečná
pozornost,
zejména
ve
vztahu na odkaz uměleckých památek vysokého umění. Při konfrontaci s jednotlivými motivy se však ukazuje, že hliněná plastika navazovala na totožné obsahové myšlení a přizpůsobila si ho do vlastní osobité formy. Tuto diplomovou práci nelze považovat za shrnující a ucelený text. Rozsáhlost
tématu
vyžaduje mnohem
hlubší studium
62
a nepochybně není zcela vyčerpána ani použitá literatura především
ze
zahraničních
zdrojů,
která
by
přispěla
k
další
orientaci. Nabízí však zamyšlení nad možnostmi a východisky, které ještě daná problematika skýtá a jež by stálo za to prozkoumat a snad úplně vyřešit. V obrazové
části
nejsou
uvedena
vyobrazení
fragmentů
plastik Ježíšků z archeologických nálezů z Kolína nad Rýnem, Vratislavi,
Olomouce
i
Prahy,
protože
již
byly
uveřejněné
v bakalářské diplomové práci.
63
12. POUŽITÁ LITERATURA Phillippe Arigse, Geschichte der Kindheit, München 1975.
Josef Bláha, Drobná hrnčířská plastika, doklady her a hraček, in: Ivo Hlobil – Marek Perůtka(ed.), Od gotiky k renesanci, výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400 – 1550 III. – Olomoucko (kat. výst.), Olomouc 1999, s. 604-610.
Tomasz
Borkowski,
sredniowiecznym
Produkcja
Wroclawiu,
figurek
in:
Jerzy
ceramicznych
w
Piekalski
Krzysztof
-
póznó-
Wachowski (red.), Wratislavia antiqua 6, Wroclaw 2004, s. 207– 244.
Josef
-
Bradáč
Aniceto
Molinaro,
Mistr
Eckhart.
Slovo
věčnosti, Praha 2011.
Karel
Heinz
Clasen,
Der
Meister
der
Schönen
Madonnen,
Herkunft, Entfaltung und Umkreis, Berlin 1974.
Tomáš
Černušák,
Historie
dominikánů
v českých
zemích,
Praha
Panny
Marie
2001.
Pavol
Černý,
Některé
nové
aspekty
ikonografie
s děckem v českém umění doby Karla IV., in: Ivo Hlobil (ed.) Acta
Universitatis
Palackianae
Olomucensis
Facultas
Philo-
sophica - Historia atrium II., Olomouc 1998, s. 65-79.
JF[Jiří Fajt], heslo Mistr Toruňské madony, Kristus na hoře Olivetské, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží milosti:
kultura
a
umění
za
vlády
Lucemburků
1310-1437
(kat.
výst.), Praha 2006, s. 417-418.
64
Lucie
Galuszková,
„Ježíšků“ kontext
v
Nálezy
českých
drobné
zemích
(bakalářská
a
hrnčířské
jejich
diplomová
plastiky
kulturně
práce),
–
Katedra
tzv.
historický
dějin
umění
FFUP, Olomouc 2009.
Imanuel Geiss, Dějiny světa v souvislostech, Praha 2005.
T.G.M. Graas, Pijpaarden beeldjes, in: H.L. Janssen (ed.) Van Bos tot Stadt, 1983, s. 223-228.
Eveline Grönke - Edgar Weinlich, Mode aus Modeln: Kruseler und andere Tonfiguren des 14. bis 16. Jahrhunderts aus dem Germanischen Nationalmuseum und Andersen Sammlungen, Nürnberg 1998.
Michaela Hermann, Augsburger Bilderbäcker, Augsburg 1995.
IH [Ivo Hlobil], heslo Sv. Kateřina, in: Andrzej NiedzielenkoVít
Vlnas
rozkvětu
(ed.),
Slezsko
vzájemných
perla
uměleckých
v České vztahů
koruně.
Tři
období
(kat.
výst.),
madona,
in:
Praha
2006, s. 66.
IH
[Ivo
Hlobil],
Niedzielenko-Vít
heslo
Vlnas
Šternberská
(ed.),
Slezsko
perla
v české
Andrzej koruně.
Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 57-59.
Ivo Hlobil, Šternberská madona - krásná socha krásného slohu, Šternberk 2007.
Jaromír
Homolka,
Studie
k počátkům
umění
krásného
slohu
v Čechách, Praha 1976.
65
Frings Jutta (ed.), Krone und Schleier, Kunst aus mittelalterlichen Frauenklöstern, Katalog zur Ausstellung in Bonn und Essen (kat. výst.), München 2005.
Frank Matthias Kammel, Das Christkind in der eignen Stube, Private heute,
Bilder Frank
zum
Weihnachtsfest
Matthias
Kammel
im
Spätmittelalter
(ed.)
in:
Im
Zeichen
und des
Christkinds. Privates Bild und Frömmigkeit im Spätmittelalter, Ergebnisse der Ausstellung Spiegel der Seligkeit (kat.výst.), Nürnberg 2003, s. 37-60.
MK [Mateusz Kapustka], heslo Krásná madona z Vratislavi, in: Andrzej
Niedzielenko-Vít
Vlnas
(ed.),
Slezsko
perla
v České
koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 59.
MK
[Mateusz
Kapustka],
Niedzielenko-Vít
Vlnas
heslo
(ed.),
Sv.
Kateřina,
Slezsko
perla
in:
v České
Andrzej koruně.
Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 65-66.
Arnold
Klaus,
Kind
und
gesellschaft
in
Mittelalter
und
renaissance. Beiträge und Texte zur Geschichte der Kindheit, Paderborn 1980.
Jiří
Kotalík,
Antické
tradice
v českém
umění
(kat.
výst.),
Národní
galerie
Praha 1982.
Jiří
Kotalík,
Staré
české
umění.
Sbírky
v Praze (kat. výst.), Praha 1988.
66
Ingeborg
Krueger,
Figürchen
aus
Pfeifeton,
Das
Rheinische
Landesmuseum Bonn 3, 1981, s. 39-42.
Albert Kutal, Gotické sochařství v Čechách a na Moravě, Praha 1948.
Albert Kutal, České gotické sochařství 1350-1450, Praha 1962.
Albert Kutal, České gotické umění, Praha 1972.
Adam Labuda, Vstříc moři - expanze na sever, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží milosti: kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437 (kat. výst.), Praha 2006, s. 401-415.
Jaap
Leeuwenberg
(ed.)
Beeldhouwkunst
in
het
Rijksmuseum,
Amsterdam 1973.
Anton Legner (ed.), Die Parler und der schöne Stil 1350-1400, Köln 1978.
Roswitha
Neu
–
Spätmittelalters
Kock, an
der
Eine
„Bilderbäcker“
Goldgasse
in
Köln,
–
Werkstatt
des
Zeitschrift
für
Archäologie des Mittelalters 21, Köln 1995, s. 3 – 70.
Martin Nodl, Dětství v předmoderní době, Souvislosti 4, 1996, s. 7-29.
Jaroslav Pešina, K otázce retrospektivních tendencí v českém malířství krásného slohu, Umění XII, 1964, s. 29-35.
67
Jaroslav Pešina, Studie k ikonografii a typologii obrazu madony s dítětem v českém deskovém malířství kolem poloviny 14. století, Umění XXV., 1977, s. 130-154.
Belo Polla, Bratislava - Západní suburbium, Košice 1979.
Noemi
Rejchrtová,
Dětská
otázka
v husitství,
Českosloveský
časopis historický 28, 1980, s. 53-77.
Uwe Richter - Bernd Standke,
Mittelalterliche Kleinplastiken
aus Freuberg, Ausgrabungen und Funde 36, 1991, s. 38-43.
Peter Seewald, Tonstatuetten aus Spätmittelalter und Neuzeit: Katalog der Sammlung
im Rheinischen
Landesmuseum, Trierer
Zeitschrift Bd. 53, 1990, s. 293-310.
Gerhard versus
Schmidt, krásný
Pohyb
sloh,
a
in:
protipohyb. Jiří
Fajt
Internacionální (ed.)
Karel
gotika
IV.,
císař
z Boží milosti: kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437 (kat. výst.), Praha 2006, s. 541-547.
Henrich Seuse, Deutsche mystische Schriften, Düsseldorf 1966.
Jan Sokol, Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 2009.
Hubert Wilm, Gotische Tonplastik in Deutschland, Augsburg 1929.
Zdeněk Wirth (red.), Dějepis výtvarného umění v Čechách I. Středověk, Praha 1931
68
Brigitte Zierhut-Bösch, Ikonografie der Mutterschaftsmystik Interdependenzen
zwischen
Andachtsbild
und
Spiritualität
im
Kontext spätmittelalterlicher Frauenmystik (diplomová práce), Wien 2007.
Martin
Žemla,
Jindřich
Suso.
Knížka
pravdy:
filosofie,
mystika, imaginace po Eckhartovi, Praha 2011.
69
13. SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY 1. Plastiky stojících nahých Ježíšků. 15.století. Rijksmuseum. Amsterdam. Reprodukováno z: Jaap Leeuwenberg, 1973
2. Kolébky s Ježíškem. Rijksmuseum. 15. století. Amsterdam. Reprodukováno z: Jaap Leeuwenberg, 1973
3.
Kolébka
s Ježíškem.
15.
století.
Hetjens-Museum.
Düssel-
dorf. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
4. Plastika Ježíška. 15. století. Römisches Museum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
5. Plastiky Ježíšků. 15/16. století. Römisches Museum a Maximilianmuseum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
6. Plastiky Ježíšků. 15. století. Römisches Museum a Maximilianmuseum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
7. Typ plastiky stojícího Ježíška oděného do pláště a sedícího.
Römisches
Museum
a
Maximilianmuseum.
Augsburg.
Repro-
dukováno z: Michaela Hermann, 1995
8. Fragment plastiky Ježíška. Utrecht. Reprodukováno z: H.L. Janssen, 1983
9. Fragmenty plastik Ježíšků. Utrecht. Reprodukováno z: H.L. Janssen, 1983
10. Kolébky s Ježíškem. Rijksmuseum. Amsterdam. 15. století.
70
Reprodukováno z: Jaap Leeuwenberg, 1973
11. Kolébka. Brabantsko. Konec 15. století. Metropolitan Museum
of
Art. New
Yorku.
Reprodukováno
z:
Frank
Matthias
Kammel, 2003
12. Kolébka. Brabantsko. Polovina 15. století. Museum Mayer van den Bergh. Antverpy. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
13.
Novoroční
liothéque
list
Nationale.
-
Ježíšek Paris.
v
zahradě.
Reprodukováno
Kolem z:
1470.
Frank
Bib-
Matthias
Kammel, 2003
14. Novoroční list - Ježíšek jako kormidelník. 1460/65. Albertina. Vídeň. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
15. Novoroční list - Ježíšek s přáním k Novému roku. 4. čtvrtina 15. století. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
16.
Ježíšek
z kláštera
Maria
Mödingen.
Kolem
1320.
Repro-
dukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
17. Plastika dítěte. Kolem 1490. Germanisches Nationalmuseum. Norimberk. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
18.
Sedící
Ježíšek.
Kolem
1340.
Bayrisches
Nationalmuseum.
Mnichov. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
19. Sedící Ježíšek. Kolem 1500. Liebighaus. Frankfurt nad Mohanem. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
71
20. Les Trois Estaz de bones ames. 1310-1320. fol. 29r. British Library. London. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
21. Madona z Veveří. Kolem 1350. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Albert Kutal, 1972
22. Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi. Před 1371. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Jiří Kotalík, 1988
23. Iniciála D s vyobrazením Madony s dítětem. Po roce 1320. Breviář Elišky Rejčky. Reprodukováno z: Zděnek Wirth, 1931
24. Detail iniciály D s vyobrazením Madony s dítětem. Po roce 1320. Breviář Elišky Rejčky. Reprodukováno z: Zděnek Wirth, 1931
25.
Krumlovská
madona.
1390-1400.
Kunsthistorisches
museum.
Vídeň. Reprodukováno z: Ivo Hlobil-Marek Perůtka, 1999
26.
Madona
z Altenmarktu.
Před
rokem
1393.
Salcburk.
Re-
produkováno z: du.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01 Cechy/Ottova socharstvi
doby
lucemburku/slides/33
Madona
z
Altenmarktu,
pred 1393.html
27. Šternberská Madona. 1390-1400. Arcidiecézní muzeum. Olomouc. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
28. Vratislavská madona. 1390-1395. Museum Narodove. Varšava. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
72
29. Sv. Kateřina. Kolem 1400. Muzeum Narodowe. Varšava. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
30. Sv. Kateřina. 1402. Farní kostel sv. Jakuba v Jihlavě. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
31. Madona z Toruně. Kolem 1400. Původně v kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
32.
Detail
tváře
Madony
z Toruně.
Kolem
1400.
Původně
v
kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
33. Madona z Toruně na konzole s poprsím Mojžíše. Kolem 1400. Původně v kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974 34. Madona Svatovítská. Kolem 1400. Praha. Národní galerie. Reprodukováno z: Albert Kutal, 1972
35.
Panna
Marie
v naději.
2.
čtvrtina
15.
století.
St.
Marienstern. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
36. Panna Maria v naději. Kolem 1410-1415. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
37. Panna Marie v naději. Kolem roku 1400. Kulturhistorisches Museum.
Görlitz.
Reprodukováno
z:
Andrzej
Niedzielenko-Vít
Vlnas, 2006
38. Panna Marie v naději. Kolem 1390. Nezvěstná. Toruň. Repro-
73
dukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
39. Skupina Navštívení. Kolem 1320. St. Katharinenthal u Diessenhofenu. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
40. Marie na lůžku. 1320-1330. Württembergisches Landesmuseum. Stuttgart. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
41. Marie na lůžku. Kolem 1300. Schweizer Landesmuseum. Curych. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
42.
Marie
na
lůžku.
Kolem
1340-1350.
Bayrisches
National-
museum. Mnichov. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
74
14. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
1. Plastiky stojících nahých Ježíšků. 15. století. Rijksmuseum. Amsterdam. Reprodukováno z: Jaap Leeuwenberg, 1973
2. Kolébky s Ježíškem. Rijksmuseum. 15. století. Amsterdam. Reprodukováno z: Jaap Leeuwenberg, 1973 75
3. Kolébka s Ježíškem. 15. století. Hetjens-Museum. Düsseldorf. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
4. Plastika Ježíška. 15. století. Römisches Museum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
76
5. Plastiky Ježíšků. 15/16. století. Römisches Museum a Maximilianmuseum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
6. Plastiky Ježíšků. 15. století. Römisches Museum a Maximilianmuseum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995 77
7. Typ plastiky stojícího Ježíška oděného do pláště a sedícího. Römisches Museum a Maximilianmuseum. Augsburg. Reprodukováno z: Michaela Hermann, 1995
8. Fragment plastiky Ježíška. Utrecht. Reprodukováno z: H.L. Janssen, 1983
78
9. Fragmenty plastik Ježíšků. Utrecht. Reprodukováno z: H.L. Janssen, 1983
10. Kolébka. Brabantsko. Konec 15. století. Metropolitan Museum of Art. New York. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003 79
11. Kolébka. Kolín. 1340/50. Museum Schnütgen. Kolín nad Rýnem. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
12. Kolébka. Brabantsko. Polovina 15. století. Museum Mayer van den Bergh. Antverpy. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
80
13. Novoroční list - Ježíšek v zahradě. Kolem 1470. Bibliothéque Nationale. Paris. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
14. Novoroční list - Ježíšek jako kormidelník. 1460/65. Albertina. Vídeň. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003 81
15. Novoroční list - Ježíšek s přáním k Novému roku. 4. čtvrtina 15. století. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
16. Ježíšek z kláštera Maria Mödingen. Kolem 1320. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007 82
17. Plastika dítěte. Kolem 1490. Germanisches Nationalmuseum. Norimberk. Reprodukováno z: Frank Matthias Kammel, 2003
18. Sedící Ježíšek. Kolem 1340. Bayrisches Nationalmuseum. Mnichov. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007 83
19. Sedící Ježíšek. Kolem 1500. Liebighaus. Frankfurt nad Mohanem. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
20. Les Trois Estaz de bones ames. 1310-1320. fol. 29r. British Library. London. Reprodukováno z: Brigitte ZierhutBösch, 2007
84
21. Madona z Veveří. Kolem 1350. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Albert Kutal, 1972
22. Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi. Před 1371. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Jiří Kotalík, 1988
85
23. Iniciála D s vyobrazením Madony s dítětem. Po roce 1320. Breviář Elišky Rejčky. Reprodukováno z: Zděnek Wirth, 1931
24. Detail iniciály D s vyobrazením Madony s dítětem. Po roce 1320. Breviář Elišky Rejčky. Reprodukováno z: Zděnek Wirth, 1931 86
25. Krumlovská madona. 1390-1400. Kunsthistorisches museum. Vídeň. Reprodukováno z: Ivo Hlobil-Marek Perůtka, 1999
26. Madona z Altenmarktu. Před rokem 1393. Salcburk. Reprodukováno z: du.ff.cuni.cz/soubory/galerie/01 Cechy/Ottova - socharstvi doby lucemburku/slides/33 Madona z Altenmarktu, pred 1393.html
87
27. Šternberská Madona. 1390-1400. Arcidiécézní muzeum. Olomouc. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
28. Vratislavská madona. 1390-1395. Museum Narodove. Varšava. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
88
29. Sv. Kateřina. Kolem 1400. Muzeum Narodowe. Varšava. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
30. Sv. Kateřina. 1402. Farní kostel sv. Jakuba v Jihlavě. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
89
31. Madona z Toruně. Kolem 1400. Původně v kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
32. Detail tváře Madony z Toruně. Kolem 1400. Původně v kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974 90
33. Madona z Toruně na konzole s poprsím Mojžíše. Kolem 1400.
Původně v kostele sv. Jana v Toruni. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
91
34. Madona Svatovítská. Kolem 1400. Praha. Národní galerie. Reprodukováno z: Albert Kutal, 1972
35. Marie v naději. 2. čtvrtina 15. století. St. Marienstern. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007 92
36. Panna Maria v naději. Kolem 1410-1415. Národní galerie. Praha. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
37. Panna Marie v naději. Kolem roku 1400. Kulturhistorisches Museum. Görlitz. Reprodukováno z: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas, 2006
93
38. Panna Marie v naději. Kolem 1390. Nezvěstná. Toruň. Reprodukováno z: Karl Hans Clasen, 1974
39. Skupina Navštívení. Kolem 1320. St. Katharinenthal u Diessenhofenu. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
94
40. Marie na lůžku. 1320-1330. Württembergisches Landesmuseum. Stuttgart. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
41. Marie na lůžku. Kolem 1300. Schweizer Landesmuseum. Curych. Reprodukováno z: Brigitte Zierhut-Bösch, 2007
95
42. Marie na lůžku. Kolem 1340-1350. Bayrisches Nationalmuseum. Mnichov. Reprodukováno z: Brigitte ZierhutBösch, 2007
96
15. SUMMARY It deals with a historians' and sociologists' research about an opinion and perception of a child in the medieval society, which underwent a dramatic shift in the second half of the last century, and it showed that children had their fixed and immutable position in the society. It shows a gradual change in the iconographic image of the divine
character
of
a
child,
resulting
from
the
Byzantine
tradition to a realistic image associated with the revival of the
classical
period
legacy
in
Renaissance
art.
It
also
describes the development of emotions and increasing maternal love between the Virgin Mary and little Jesus. It continues with
the
extensive
topic
of
German
mysticism
which
was
spreading in Rhineland areas and it outlines a specific area of
learning
focuses
on
experienced
which
was
literature and
on
promoted about
in
visions
preserving
the
convents and
for
graces
objects
of
nuns.
It
the
nuns
art
that
celebrated Jesus and the Virgin Mary. It defines the connection between small pottery sculptures and perhaps the most beautiful proof of a child figure image and his mother at the end of the medieval period in the Czech lands, the sights of the International Gothic.
97
16. ANOTACE Jméno a příjmení:
Lucie Galuszková
Katedra:
Dějin umění
Vedoucí práce:
PhDr. Josef Bláha
Rok obhajoby:
2012
Název práce:
Hrnčířské plastiky tzv. „Ježíšků“ v kontextu střední Evropy Ceramic statuettes of the so called „Christ Child“ in the kontext of Central Europe
Název v angličtině: Anotace práce:
Klíčová slova:
Anotace v angličtině:
Klíčová slova v angličtině: Přílohy vázané v práci: Rozsah práce: Jazyk práce:
Diplomová práce navazuje na studii věnující se nálezům drobné hrnčířské plastiky tzv. Ježíšků v českých zemích a jejich zahraničním analogiím. Zabývá se problematikou významu dítěte ve společnosti i vyvíjení jeho ikonografického obrazu ve středověké umělecké tvorbě, v závislosti na náboženských idejích a hnutích. Zaměřuje se na pochopení oblíbenosti plastik zobrazující postavu nahého dítěte a vymezení vzájemných vztahů s okruhem vysokého umění. Plastiky Ježíšků, německá porýnská mystika, ikonografie dětské postavy, internacionální gotika, madona This diploma thesis relates to a study about the findings of small pottery sculptures of so called Christ Child in the Czech lands and their foreign analogies. The main issue is the status of a child in a society and the development of his/her iconographic image in the medieval art depending on the religious ideas and movements. It also focuses on understanding the popularity of sculptures portraying a naked child figure and on defining mutual relations with the eminent art circle. Statuettes Christ Child, German Rhineland mysticism, iconography child figures, International Gothic, madonna Obrazová příloha 105 stran čeština
98
11. POZNÁMKY: 1
Roswitha Neu - Kock, Eine „Bilderbäcker“ - Werkstatt des Spätmittelaters an der Goldgasse in Köln, Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 21, 1993, s. 39-45. 2
Tomasz Borkowski, Produkcja figurek ceramicznych w poźnośredniowiecznym Wroclawiu, in: Jerzy Piekalski Krzysztof Wachowski (red.)., Wratislavia antiqua 6, Wroclav 2004, s. 208-213. 3
Drobná hrnčířská plastika byla nalezena i např. ve Freibergu, Bonnu, Leipzigu, Wormsu nebo Erfurtu. 4
T.G.M. Graas, Pijpaarden beeldjes, in: H.L. Janssen (ed.) Van Bos tot Stadt, Hertogenbosch 1983, s. 223-228, Jaap Leeuwenberg (ed.) Beeldhouwkunst in het Rijksmuseum (kat. výst.), Amsterdam 1973, s. 502-503. 5
Lucie Galuszková, Nálezy drobné hrnčířské plastiky tzv. „Ježíšků“ v českých zemích a jejich kulturně – historický kontext (bakalářská diplomová práce), Katedra dějin umění FFUP, Olomouc 2009.
6
Michaela Hermann, Augsburger Bilderbäcker, Augsburg 1995, s. 20.
7
Peter Seewald, Tonstatuetten aus Spätmittelalter und Neuzeit: Katalog der Sammlung im Rheinischen Landesmuseum, Trierer Zeitschrift Bd. 53, 1990, s. 293. 8
Viz Hermann (pozn. 6), s. 21.
9
Pták má představovat symbol duše.
10
Josef Bláha, Drobná hrnčířská plastika, doklady her a hraček, in: Ivo Hlobil – Marek Perůtka(ed.), Od gotiky k renesanci, výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400 – 1550 III. – Olomoucko (kat. výst.), Olomouc 1999, s. 607. 11
Říšské jablko je chápáno jako symbol světovlády.
12
Viz Roswitha Neu - Kock (pozn. 1), s. 39-45.
13
Viz Hermann (pozn. 6), s. 23.
14
Viz Seewald (pozn. 7), s. 294. 99
15
Martin Nodl, 1996, s. 7-8.
Dětství
v předmoderní
době,
Souvislosti
4,
16
Noemi Rejchrtová, Dětská otázka v husitství, Českosloveský časopis historický 28, 1980, s. 53. 17
Viz Nodl (pozn. 15), s. 13-19.
18
Ibidem, s. 9, 22-27.
19
Na mozaice v Santa Maria Maggiore v Římě sedí dítě s královským držením těla i výrazem. Arnold Klaus, Kind und gesellschaft in Mittelalter und renaissance. Beiträge und Texte zur Geschichte der Kindheit, Paderborn 1980, s. 25.
20
Jedná se o byzantské prototypy obrazů Galakrotrofusy, Eleusy a Glykofylusy. Jaroslav Pešina, Studie k ikonografii a typologii obrazu madony s dítětem v českém deskovém malířství kolem poloviny 14. století, Umění XXV., 1977, s. 130. 21
Viz Klaus (pozn. 19), s. 23-27.
22
Ibidem, s. 27.
23
Německá mystika se šířila od pramene Rýna ve Švýcarsku až po Holandsko. Jan Sokol, Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 2009, s. 19. 24
Mistr Eckhart v mládí vstoupil do dominikánského kláštera v Erfurtu a po studiích v Paříži se stává knězem. Působil jako provinciál a spravoval řádovou provincii Saska. Pod provincii patřil Štrasburk, Hamburk, Vestfálsko nebo i část Holandska. Pod jeho provincii spadalo i velké množství ženských dominikánských klášterů. Ibidem, s. 22 - 39. 25
Ibidem, s. 19.
26
Gerhardt Groote měl úzké kontakty s předhusitskými Čechami.
27
Tomáš Černušák, Historie dominikánů v českých zemích, Praha 2001, s. 65-67. 28
Pavol Černý, Některé nové aspekty ikonografie Panny Marie s děckem v českém umění doby Karla IV., in: Ivo Hlobil (ed.) Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica - Historia atrium II., Olomouc 1998, s. 69. 29
Viz Pešina (pozn. 20), s. 130. 100
30
Prvek bosého vytočeného chodidla se objevuje již v Madoně Vladimirské vzniklé v polovině 12. století a v sinajské skupině z doby kolem roku 1200. Ibidem, s. 137. 31
Viz Černý (pozn. 28), s. 69.
32
Viz Pešina (pozn. 20), s. 137.
33
V sienské malbě se tento motiv objevuje ve 13. století u Duccia. Viz Černý (pozn. 28), s. 71-72. 34
Jiří Kotalík, Antické tradice v českém umění (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1982, s. 73-74. 35
Viz Černý (pozn. 28), s. 71-72.
36
Madona z Veveří, kolem 1350, Praha, Národní galerie.
37
Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, před rokem 1371, Praha, Národní galerie.
38
Obnažené dítě se objevuje u Duccia nebo Quida da Sieny. Viz Pešina (pozn. 20), s. 136.
39
Přisuzováno Lorenzettimu Ambrogiovi. Snad jde o prototyp Jezulátka uctívaný v italských františkánských komunitách během vánoční liturgie. Viz Černý (pozn. 28), s. 71.
40
Jiným příkladem je Ježíšek z Liebighaus ve Frankfurtu nad Mohanem (kolem 1500).
41
Pražské Jezulátko je vynikající ukázkou barokní zbožnosti.
42
Frank Matthias Kammel, Das Christkind in der eignen Stube, Private Bilder zum Weihnachtsfest im Spätmittelalter und heute, Frank Matthias Kammel (ed.) in: Im Zeichen des Christkinds. Privates Bild und Frömmigkeit im Spätmittelalter, Ergebnisse der Ausstellung Spiegel der Seligkeit (kat.výst.), Nürnberg 2003, s. 38.
43
Viz Pešina (pozn. 20), s. 136.
44
Viz Klaus (pozn. 19), s. 40-41.
45
Viz Nodl (pozn. 15), s. 12.
101
46
Brigitte Zierhut-Bösch, Ikonografie der Mutterschaftsmystik - Interdependenzen zwischen Andachtsbild und Spiritualität im Kontext spätmittelalterlicher Frauenmystik, (diplomová práce), Institut für Kunstgeschichte der Universität Wien, Wien 2007, s. 19. 47
Ibidem, s. 16.
48
Ibidem, s. 30.
49
Ibidem, s. 34-35.
50
Ibidem, s. 26-27.
51
Ibidem, s. 25-26; Barbara Newmann, Die visionären Texte und visuellen Welten religiöser Frauen, in: Frings Jutta (ed.), Krone und Schleier, Kunst aus mittelalterlichen Frauenklöstern (kat. výst.), München 2005, s. 114. 52
Ibidem, s. 26.
53
Uvádí se, že sestra Gertrude měla během vánoční mše vizi Boží matky při porodu: „Pak leželo jedinečné dítě a zářilo v takové kráse, a její tvář i oděvy zářily v takové jasnosti, že to byla nevýslovná nádhera....“, Ibidem, s. 41.
54
Ibidem, s. 40.
55
V italském sochařství Nicolo Pisano (1260) na křtitelnici v Baptisteriu v Pise pojal Marii jako trůnící Bohorodičku. Za to Giovanni Pisano na mramorové kazatelně S. Andrey v Pistoii (1298-1301) zobrazuje vztah mezi matkou a dítětem jako vřelý, živý a intimní. Ibidem, s. 43 56
Ibidem, s. 44-45.
57
Ibidem, s. 45.
58
Ibidem, s. 72-77.
59
Ibidem, s. 51-52.
60
Viz Kammel (pozn. 42), s. 37.
61
Označení „Krásné madony“ zavedl Wilhelm Pinder v roce 1923. V Německu se od roku 1907 ujalo označení „Měkký styl“. Ivo Hlobil, Šternberská madona - krásná socha krásného slohu, Šternberk 2007, s. 3. 62
Ibidem, s. 3-4. 102
63
Epitaf Jana z Jeřeně, 1395, Praha, Národní galerie. Madona svatovítská, kolem 1400, Praha, Národní galerie. 64
Krumlovská madona byla objevena v Českém Krumlově, vznikla pravděpodobně v Praze, mezi lety 1390-1400, Vídeň, Kunsthistorisches Museum. 65
Albert Kutal, Gotické sochařství v Čechách a na Moravě, Praha 1948, s. 61-62.
66
Madona z Altenmarktu, před rokem 1393, Salcburk, farní kostel. Plzeňská madona, před 1384, Plzeň, kostel sv. Bartoloměje. Sv. Kateřina, 1402, Jihlava, farní kostel sv. Jakuba. 67
Homolka upozornil na vztah s pozdními prácemi Petra Parléře. Anton Legner (ed.), Die Parler und der schöne Stil 1350-1400, Köln 1978, s. 688.
68
Sv. Kateřina, kolem 1400, Warszava, Muzeum Narodowe. Kutal předpokládal, že tato socha je starší prací Mistra Toruňské madony a obě sochy sv. Kateřiny měly podle něj starší variantu zpodobnění Clasen se naopak tvrdil, že sochy vytvořil pouze jediný autor. IH [Ivo Hlobil], heslo Sv. Kateřina, in: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas (ed.), Slezsko perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 66. 69
Toruňská madona, kolem roku 1400, před zmizením se nacházela v kostele sv. Jana v Toruni. 70
Tato hra má symbolizovat vykoupení z Prvotního hříchu. Panna Marie je chápána jako druhá Eva a Ježíšek jako Adam. 71
Šternberská madona, kolem 1380-1390, Olomouc, Arcidiecézní muzeum. Pochází snad z kláštera augustiniánů kanovníků ve Šternberku. Vratislavská madona, kolem 1390-1395, Varšava, Muzeum Narodowe. Madona z Bonnu, kolem 1395, Bonn, Rheinisches Landesmuseum. 72
Adam Labuda, Vstříc moři - expanze na sever, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží milosti: kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437 (kat. výst.), Praha 2006, s. 401-402. 73
Kristus z Malborku, kolem 1390-1400, Malbork, Muzeum Zamkowe. JF[Jiří Fajt], heslo Mistr Toruňské madony, Kristus na hoře Olivetské, in: Jiří Fajt (ed.) Karel IV., císař z Boží 103
milosti: kultura a umění za vlády Lucemburků 1310-1437 (kat. výst.), Praha 2006, s. 417-418. 74
Datace sochy do let 1390-1395 vychází z časového zařazení sochy sv. Anežky z portálu kostela ve Štýrsku, kde bylo použito podobné kompozice. Otázkou je i to, zda plastika pochází z české nebo slezské dílny. MK [Mateusz Kapustka], heslo Krásná madona z Vratislavi, in: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas (ed.), Slezsko perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 59. 75
Kutal tuto sochu prohlásil za práci Toruňského mistra nebo práci pocházející z jeho dílny. Homolka sdílí Kutalův názor a sochu označuje za dílenskou práci Mistra z Toruně. Schmidt ji přiřadil k tvorbě Jindřicha Parléře. Suckale a Fajt se domnívají, že dílo vzniklo v okruhu huti pražské katedrály sv. Víta. IH [Ivo Hlobil], heslo Šternberská madona, in: Andrzej Niedzielenko-Vít Vlnas (ed.), Slezsko perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů (kat. výst.), Praha 2006, s. 57-59. 76
Nápis se skládá ze tří gotických minuskulních písmen „hen“. Autentičnost nápisu byla uznána v rámci kolokvia parléřovské výstavy v Kolíně nad Rýnem. Nápis byl interpretován jako německé jméno „Hen(ricus)“ - Jindřich a ztotožněn se signaturou Jindřicha Parléře, synovce Petra Parléře. Pravděpodobněji nápis znamená „Hen(us)“, odvozeninu od jména Hans. Viz Hlobil (pozn. 61), s. 19 - 22. 77
Možnost spojení synů Petra Parléře s pražskými Panici už v 60. letech nastínil Albert Kutal. Ibidem, s. 22. 78
Ovlivněno reformními kazateli Konrádem Waldhauserem, Janem Milíčem z Kroměříže nebo Matějem z Janova. 79
Josef Forbelský – Mojmír Horyna - Jan Royt, Pražské Jezulátko, Praha 1992.
80
Jaroslav Pešina, K otázce retrospektivních tendencí v českém malířství krásného slohu, Umění XII, 1964, s. 32. 81
Imanuel Geiss, Dějiny světa v souvislostech, Praha 2005, s. 244-247. 82
Ibidem, s. 247-250.
83
Viz Bláha (pozn. 10), s. 609. 104
84
Belo Polla, Bratislava - Západní suburbium, Košice 1979, s. 165-169.
105