Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
George R. R. Martin
TANEC S DRAKY Kniha pátá Píseň ledu a ohně
TALPRESS
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Copyright © 2011 by George R. R. Martin Translation © 2012 by Hana Březáková Cover © 2012 by Martina Pilcerová Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-520-5
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Tahle je pro moje fanoušky pro Lodeyho, Treblu, Stega, Poda, Caress, Yagse, X-Ray a Mr. X, Kate, Chatayu, Mormonta, Micha, Jamieho, Vanessu, Roa, pro Stubbyho, Louise, Agravaine, Werta, Malta, Joa, Myš, Telisiane, Černohně, Bronna Kamene, Kojotovu dceru, a zbytek šílenců a divokých žen z Bratrstva bez praporců. Pro moje website čaroděje Elia a Lindu, lordy Západozemí, Winter a Fabia z WIC, a Gibbse z Dračího kamene, kteří to všechno začali. Pro muže a ženy z Ašaje ve Španělsku, kteří nám zpívali o medvědovi a krásné panně, a úžasné fanoušky v Itálii, kteří mi dali tolik vína, pro moje čtenáře ve Finsku, Německu, Brazílii, Portugalsku, Francii a Nizozemí, a všech ostatních vzdálených zemích, kde jste čekali na tento tanec. A pro všechny přátelé a fanoušky, se kterými jsem se dosud nesetkal. Děkuji vám za vaši trpělivost…
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Chronologická poznámka
Jsem si vědom, že od poslední knihy uplynula spousta času, tudíž je možná na místě malá připomínka. Kniha, kterou držíte v rukou, je pátým svazkem Písně ledu a ohně. Čtvrtý svazek se jmenoval Hostina pro vrány. Tento díl nicméně ani tak nenásleduje v tradičním slova smyslu po čtvrtém, jako s ním spíš běží v tandemu. Zatímco Hostina se soustředila na události v a kolem Králova přístaviště, na Železných ostrovech a dole v Dorne, Tanec nás zavádí na sever do Černého hradu a ke Zdi (i za ni) a za Úzké moře do Pentosu a Zálivu otrokářů, kde se odehrávají příběhy Tyriona Lannistera, Jona Sněha, Daenerys Targaryen a všech ostatních postav, s nimiž jste se v předchozím svazku nesetkali. Místo, aby běžely po sobě, jsou tyto knihy paralelní… rozdělené spíš geograficky než chronologicky. I když jen do určitého bodu. Tanec s draky je delší kniha než Hostina pro vrány a pokrývá delší časové údobí. V druhé polovině tohoto svazku vám jistě neujde, že se zde opět objevují klíčové postavy z Hostiny pro vrány, což znamená přesně to, co si myslíte, že to znamená: že se vyprávění posunulo za rámec Hostiny a dva proudy se opět spojily v jeden. Doufám, že v příštím svazku, Vichrech zimy, se všichni budou opět třást společně… – George R. R. Martin, Duben 2011
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
mmmmmmm
PROLOG
N
oc byla cítit člověčinou. Měnič se zastavil pod stromem a začichal ve vzduchu. Stíny vrhaly skvrny na jeho šedohnědý kožich. To závan větru profukujícího lesem k němu přinesl člověčí pach, převažující nad slabšími pachy, které vypovídaly o lišce a zajíci, tuleni a jelenovi, ba dokonce o vlku. Měnič věděl, že i to jsou lidské pachy; takto čpěly staré kůže, mrtvě a kysele, a tyto pachy se takřka utápěly pod silnějšími puchy kouře, krve a hniloby. Jen člověk stahoval mrtvá zvířata a pak nosil jejich kůži a srst na svém vlastním těle. Měnič se člověka nebál, jako se jej bojí vlci. V útrobách se mu svářil hlad s nenávistí. Vydal ze sebe tiché zavrčení, zavolal na svého jednookého bratra i na svou malou prohnanou sestru. Uháněl mezi stromy a další členové jeho smečky mu běželi těsně v patách. I oni zachytili týž pach jako on. Zatímco běžel, viděl jejich očima a spatřil i sám sebe v jejich čele. Zvířata vyfukovala z dlouhých šedých čelistí bílé obláčky teplého dechu. Tlapy jim pokrývala ledová námraza, tvrdá jako kámen, avšak vlci pokračovali v lovu, protože vpředu čekala kořist. Žrádlo, pomyslel si měnič, maso. Člověk sám o sobě byl velmi slabé stvoření. Velký a silný, s dobrýma bystrýma očima, ale s mizerným sluchem i čichem. Jelen, los, ba dokonce i zajíc byli rychlejší, medvědi a kanci mnohem lítější v boji. Když se však lidé shlukli do smečky, byli • 13 •
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246
nebezpeční. A zatímco se vlci blížili ke své kořisti, měnič uslyšel zakňučení lidského mláděte, zakřupání sněhové pokrývky z minulé noci pod nemotornými lidskými tlapami, zachřestění tvrdé kůže a dlouhých šedých drápů, které lidé nosili s sebou. Meče, zašeptal hlásek kdesi hluboko v něm. Oštěpy. Ze stromů rostly ledové zuby, visely z holých hnědých větví. Jednooký proběhl podrostem, rozprášil kolem sebe sníh. Jeho smečka jej následovala. Vzhůru do kopce a dolů ze svahu za vrcholem, dokud se před nimi les nerozevřel a nespatřili před sebou lidi. Jedním z nich byla žena. V kožešině zabalený raneček, který si tiskla k hrudi, skrýval její mládě. Tu si nechej nakonec, zašeptal hlásek, nebezpečí tu představují muži. Křičeli jeden na druhého, jak to lidé dělávají, ale měnič cítil jejich strach. Jeden měl dřevěný zub, stejně vysoký, jako byl sám. Mrštil jím po vlcích, jenže se mu třásla ruka a zub vyletěl moc vysoko. Pak už se na ně smečka vrhla. Jeho jednooký bratr srazil do sněhu toho, co vrhl zub, a zatímco muž marně zápasil, rozerval mu hrdlo. Jeho sestra proklouzla za dalšího muže a napadla ho zezadu. Na něj zbyla žena a její mládě. I ona měla zub, malý a vyrobený z kosti, ale když měnič sevřel čelisti kolem její nohy, upustila jej. A zatímco padala, sevřela oběma rukama svoje hlučné mládě. Pod svými kožešinami byla žena samá kost a kůže, ale vemena měla plná mléka. Nejsladší maso mělo mládě. Vlk nechal ty nejchutnější kousky pro svého bratra. A zatímco si vlčí smečka plnila břicha, zmrzlý sníh kolem mrtvol měnil barvu z bílé v rudou a růžovou. O celé lígy dál, v jediné místnosti chatrče postavené z bláta a slámy, se střechou z došků, kouřovým otvorem a tvrdě udusanou hliněnou podlahou, se Varamyr zachvěl, zakašlal a oblízl si rty. Oči měl rudé, rty popraskané, hrdlo suché a vyprahlé, ale ústa mu plnila chuK krve a tuku, třebaže jeho nateklé břicho žadonilo o jídlo. Dětské maso, pomyslel si, když si vzpomněl na raneček v kožešinách. Lidské maso. To už klesl tak hluboko, že lační po lidském mase? Málem slyšel Haggona, jak na něj vrčí. „Lidé mohou jíst maso zvířat a zvířata mohou žrát maso lidí, ale když člověk pozře maso člověka, je to sprostota.“ Sprostota. To bylo vždycky Haggonovo oblíbené slovo. Spros• 14 •
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
tota, sprostota, sprostota. Požívat lidské maso byla sprostota, pářit se ve vlčí podobě s vlkem byla sprostota, a zabrat si pro sebe tělo jiného člověka byla ta nejhorší sprostota ze všech. Haggon byl slabý, měl strach ze své vlastní moci. Zemřel sám a s nářkem, zatímco jsem mu vyrvával z těla jeho druhý život. Varamyr pak pozřel jeho srdce. Naučil mne toho hodně a ještě víc, a tou poslední věcí, kterou mi dal poznat, byla chuD lidského masa. Jenže to byl vlkem. Nikdy nejedl maso člověka lidskými zuby. Proti hodování vlčí smečky však nic neměl. Vlci byli stejně podvyživení jako on sám – vychrtlí, prochladlí a hladoví – a kořist… dva muži a žena, miminko v náručí, prchající od porážky ke smrti. Tak či tak by v brzké době zahynuli hlady. Tohle pro ně bylo lepší, rychlejší. Milosrdenství. „Milosrdenství,“ pronesl nahlas. Hrdlo měl rozedřené, ale i tak bylo milé slyšet lidský hlas, byK jen svůj vlastní. Ve vzduchu byla cítit plíseň a vlhko, hlína byla studená a tvrdá a z ohně se spíš kouřilo, než aby hřál. Posunul se tak blízko k plamenům, jak se jen odvážil, střídavě kašlal a třásl se jako osika a v boku, kde se nově rozevřela stará rána, mu škubalo bolestí. Nohavici kalhot měl až po koleno zbrocenou krví, která zaschla v tvrdý hnědý škraloup. Bodlina jej varovala, že k tomu možná dojde. „Zašila jsem ti to, jak nejlépe jsem mohla,“ řekla. „Jenže to musíš nechat odpočinout, aby se rána mohla zahojit, jinak se znovu rozevře.“ Bodlina byla poslední z jeho společníků, kopinice tvrdá jako starý kořen, ošlehaná větrem a vrásčitá. Ostatní od nich utekli cestou. Jeden po druhém zaostávali nebo se naopak vydávali dopředu, mířili ke svým starým vesnicím nebo k Mléčné vodě či Tvrdodomovu, či k osamocené smrti někde v lesích. Varamyr to nevěděl a nestaral se o ně. Měl jsem si některého z nich zabrat pro sebe, když jsem k tomu měl příležitost. Jedno z dvojčat nebo toho velkého chlapa se zjizvenou tváří či snad toho kluka, co měl rudé vlasy. Jenže měl strach. Některému z ostatních by mohlo dojít, co se stalo, a v tom případě by se obrátili proti němu a zabili by ho. Haggonova slova jej odstrašila, a tak si nechal tuhle šanci proklouznout mezi prsty. Po bitvě jich tam byly tisíce. Prodírali se lesem, hladoví a vy• 15 •
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS199246