Fotky žloutnou, vzpomínky ne... - 5. díl Autor: Jiří Seliger, 30. 12. 2010 18:42 Jako každý rok v minulosti touto dobou, jsme se dívali, zda nenapadl sníh a pokud se tak stalo, tak jsme naplnili nádrž a vyjeli někam „nahoru“ na hory, si zkusit, jak nám to letos pojede?! Také jsme si začli shánět kdy, a v jakém termínu, se pojede naše oblíbená rallye Valašská zima. Zpívali jsme si tu písníčku: "My jsme Valaši, jedna rodina, Valašsské hory sú naša dědina...“ Ale nebyla to jen Valaška, která se v té době jezdila. Byla to Rallye Jičín, kde se jezdilo za podobných podmínek. Rallye Jičín se jela v termínu 22 – 23.2.1980
eW
R
C
.c z
Poslali jsme přihlášku a po obdržení dokladů, včetně itineráře jsme vyjeli trénovat. Byli jsme nadšeni tím, že sníh a mráz dával i této rallye skutečně zimní ráz a po příjezdu do Motorestu u Rumcajze, jsme se posilněni dobrým jídlem a čajem, vydali napsat Rzty. Jezdili jsme a psali a protože se rychle setmělo, tak jsme si to psali podle časového harmonogramu, abychom se co nejvíce přiblížili té denní době, kdy to skutečně pojedem.
Jedeme na start rallye.
Díky spojení a kamarádům z VÚGPT jsme opět měli ony kouzelné pneu OR-32 Icemaster, ale na tréning jsme použili ty běžně k dostání OR-24, bez hřebíků, samozřejmě! Po startu na jedné RZ jsme si psali zatáčky a protože jsme se nechtěli vrátit, protože Rzta byla dost daleko od centra rallye, tak jsme si řekli, že si ji projedem ještě jednou a to musí stačit. Mirek Plánička, se kterým jsem tuto rallye jel mi to „servíroval“ a já radostí, že už pojedem zpět, ve chvíli, kdy byla tma, jsem si to „uháněl“ dost rychle. Potom ale přišla ona osudná zatáčka! Byl to z kopce vracák doleva a já jsem to nějak v nájezdu s rychlostí přehnal! Auto šlo po tečně ven ze zatáčky a nepomohlo ještě rychlé zatažení ruční brzdy, kola natočená doleva a my jsme spadli do hluboké závěje a příkopu s tím, že pravá strana, jen těsně minula asi o 10 centimetrů pěkně tlustou břízu! Mirek začal řvát, že pokud máme nějakou „krizovku“, tak že je to vždy „na jeho stranu“! Po chvíli hádání, že za to nemůžu a že je to jen otázka
náhody, jsme se uklidnili a začli přemýšlet, jak z toho ven!
C
.c z
Když jsme vylezli přes sníh ven, zjistili jsme, že nám kouká ven pouze zadek auta a není v našich silách, auto dostat ven! Tak jsme si řekli, že počkáme a určitě někdo taky trénuje a pomůže nám. Pak jsme si sedli do auta, zjistili jsme, že nemáme ani polovinu nádrže benzinu a protože mrzlo, jak v Ruským filmu, tak jsme si na chvíli zatopili a dali „cigárko“ a diskuzi na téma, jak dlouho tam asi budem. Veřte nebo ne, ale po několikátém nastartování, se nám zásoby benzinu změnšili natolik, že jsme došli k závěru, že to nemá cenu a musíme ven!
R
Na RZ Robousy, což byl jakýsi okruh.
eW
Nad námi byla velká stráň, měsíc svítil jak v úkole a mrzlo dohromady s větrem! Potom jsme si všimli v dálce nad námi světlo, tak jsme si řekli, že tam zajdem a možná mají telefon, nebo auto a pomůžou nám. Dost neradi jsme opustili auto, kde byla sice už taky zima, ale stále to bylo lepší, než mráz a vítr venku. Oba jsme měli „klubové bundy“ a oteplovačky, ale na nohou POUZE maratonky, tedy ty nejméně vhodné boty, pro chůzi v hlubokém sněhu! Po X stech metrech do kopce jsem děsně udýchaní došli až k tomu domu, spíš chatě. Zaklepali jsme na dveře a to jsme si dali! Světlo uvnitř okamžitě zhaslo a i přes naše volání, se nikdo neozýval a bylo jasné, že tudy cesta nevede, ti lidé se asi báli! Nevěděli jsme ani kolik je hodin a tak jsme se rozhlíželi kolem té chaty. Za chatou v kopci byl strom a o něj byly opřené „brány“ hřeby od stromu, na srovnání pole. Tak jsme na ten strom pomocí těch „bran“ vylezli a koukali, zda někde neuvidíme nějaké světlo. Ve velké dálce jsme skutečně zahlédli světlo a pokud trochu polevil vítr, tak jsme slyšeli i nějaký cinkot. Zmrzlí jsme byli jak „broci“ a nohy jasně dávali najevo, že jsem dost blbě, na tuto „turistiku“ obuti! Slezli jsme ze stromu a vydali se tím směrem, brodící se v tom sněhu. Vítr nám foukal do zad a tak jsme šli, když tu pojednou se nám oběma zdálo, že proti nám se něco míhá, jako nějaká tečka, ale po chvíli jsme zjistili, že se to přibližuje směrem k nám. Šli jsme dál, ale pak jsme oba zkoprněli! Ta tečka, byl vlčák jak hovado a stále běžel proti nám.Pokud jsme se do té doby sotva plazili, rádoby šli, tak nyní jsme dostali křídla, a běželi zpět k té chatě. Jediná záchrana, která nás napadla, byl ten strom a na něj jsme doslova vylétli, nedbajíc, že jsme si oba na botě, kterou jsme šlápli na hřebíky od těch bran, udělali díru do podrážky maratonek! To bylo to poslední, na co si ještě pamatujem, protože jen pár vteřin nato, už jsme jen slyšeli, jak pod námi štěká vlčák a snaží se postavit na zadní a cpát se k nám nahoru! My jsme byli totálně bez dechu a nemohli jsme ani mluvit, jen jsme lapali po dechu a na nic jsme se nezmohli. Ten pes chvíli štěkal a
protože my jsme nemluvili, dávajích si plíce dohromady, tak si po chvíli lehl pod strom! Začli jsme si ukazovat, protože jsme nechtěli, aby ten pes zase začal štěkat.
R
C
.c z
Dohodli jsme se, že až ho to přestane bavit a odejde, tak spadnem z toho stromu, že seskočíme a poběžíme k autu! To bylo ale jen zbožné přání a teorie!
Zleva Mirek Plánička můj spolujezdec, Ivan Špatenka mechanik a Hynek Jícha.
eW
Pes tam ležel a ležel a neměl se vůbec k odchodu! My jsme už byli hodně zmrzlí a nevěděli jsme si rady. Také okna v té chatě byla stále temná, tak jsme se rozhodli, že žačneme volat, snad nás uslyší a pomůžou! Ale i to se minulo účinkem a hodiny běžely! Z úplného zoufalství, jsme se dohodli, že každý ulomíme nějakou silnou větev a pomocí nich, skočíme dolů a toho psa zbijem, nebo zabijem! Naše situace byla velmi zoufalá a tak jsme lezli po stromě a hledali vhodnou větev, která půjde ulomit. Mirek našel skutečně dost silnou větev a podařilo se mu jí ulomit. Já jsem vylezl výš a našel větev, která na konci měla jakoby vidličku a tu se mi podařilo ulomit. Plán byl jasný, skočíme dolů, já tou větví mu nasadím tu vidličku za krk a Mirek ho umlátí! Koukli jsme dolů pod strom a ani jsme si nevšimli, že zmizel - pes tam není! Došlo nám, že může být za tou chatou, tak jsme pomalu slezli a „jistili“ jeden druhého a pomalu jsme se opět vydali tím směrem, kde jsme viděli to světlo a slyšeli občas to cinkání. Spíš jsme couvali, protože jsme stále čekali, že ten pes na to přijde, že „berem roha“ a pustí se za námi. Po nějaké době, jsme se otočili a běželi jak o závod, co nám síly stačili. Ten pes se už neobjevil! Když jsme se dostali poblíž toho světla, tak jsme ve větru a létající omrzlici zjistili, že se jedná o kravíny a to cinkání byly asi řetězy od krav, jak cinkají o trubky, kde byly ustájené. S velkou radostí jsme přišli k plotu, který byl skoro celý pod sněhem a jen jsme ho překročili. Potom tam byla cesta zřejmě vyčištěná frézou a za tou cestou byla buňka, která stála na pražcích, u které byla lampa, tu co jsme viděli a uvnitř se svítilo. Hurá, máme vyhráno!
.c z C
R
Mirek Plánička plánuje servis na tuto rallye.
eW
Tak to, co se stalo potom, by asi vešlo do dějin! Když jsme byli od té buňky asi 10 metrů. Tak jsme zavolali, jestli tam někdo není, aby vylezl ven. V tu chvíli zpod té buňky „vystřelil“ pes, který se asi lekl a Mirek v domnění, že jde po něm, začal kolem sebe tlouct tím klackem.... To, co následovalo, mě ještě dnes dostáva do delíria tremens! Pes zmizel, ale Mirkovi na té šťávě ze siláže, kterou kravám vozili k jídlu, která byla zmrzlá, uklouzly nohy a on ležel na zemi a mlátil a bil toho pomylsného psa, který tam už vůbec nebyl!!! Já jsem se nemohl udržet na nohou a řval jsem smíchy, neschopen slova a jen jsem brečel smíchy, protože pohled na Mirka, jak “mydlí“ toho psa byl šílenej! Přestal, až totálně vysílenej a opět začal řvát na mně... ...že jsem pěknej kámoš, že jsem se na něj vy*ral a nepomohl mu v tom boji atd atd. Když se z toho probral a já jsem se konečně taky uklidnil, tak jsem viděl, že má obě ruce do krve omlácené o ten led a vypadal jak poslední homelessák! Jeho bunda a oteplovačky byly nasáknuté tím šíleným smradem, voněl tak, že tchoř byl proti němu „navoněnej frajer“ a francouzi asi ani nejsou schopný, takovej parfém vyrobit! Já jsem ale nevypadal o nic lépe, protože jsme byli černí od kůry z toho stromu. Tak jsme to tam začli obezřetně procházet, až jsme našli toho hlídače, který odešel na obchůzku. Když nás viděl, tak ztuhnul! Hned jsme se dali o překot do vysvětlení, co tam děláme a jak jsme se tam dostali. Teprve po nějaké chvíli to pochopil a řekl, ať tam počkáme do rána, což už není tak dlouho a ráno, že z kanceláře zavolá pro pomoc do jedné chaty, kde mají ARO- rumunský džíp a ten nás vytáhne. Nepamatuji se, kolik hodin jsme tam u něj byli, ale nebylo to už tak dlouho! Ráno přišel nějakej chlap a ten otevřel kancelář a volal do té chaty. Po chvíli se obrátil k nám, řekl kudy máme sejít zpět k autu a za chvíli že tam pro nás přijedou.
.c z
C
Foto: Jiří Rohlena
eW
R
Tak jsme se vydali ve sněhu k autu, a skutečně přijelo auto Horské Služby, to nás vytáhlo, dali nám jídlo, dali napít teplého čaje a Mirkovi trochu ošetřili rozbité klouby. Potom jsme se podívali do mapy a zjistili jsme, že nejsme daleko od Špindlerova Mlýna, kde jsem měl známé v Údolí Svatého Petra. Jarda Bareš byl šéf Dětské ozdravovny Svatý Petr a jeho žena tam dělala zdravotní sestru. Přes zákaz, neměli jsme žádnou povolenku, jsme vyjeli až k Ozdravovně a šli jsem dovnitř. Ty vykulené oči těch vychovatelek dětí, NIKDY nezapomenu! Co chceme? Hledáme pane Bareše, nebo jeho ženu. Tak nám řekli, kde je najdem a za chvíli jsme ťukali na dveře kanceláře. On mě skoro nepoznal, jeho žena jen vytřeštila oči a tak jsem jim začal vyprávět, jakou máme za sebou noc a že potřebujeme pomoc. Dostali jsme vše! Mohli jsme se umýt, ale neměli jsme se do čeho převléct, Mirkovi ošetřili obě ruce, dostali jsme najíst a napít a po X hodinové očistě, jsme vyjeli zpět do Motorestu u Rumcajze, do Jičína. Restaurace byla plná posádek a povídali si a psali „noty“, které spolu konfrontovali. My jsme „těžce“ dosedli, pozdravili se s otatními a začli vyprávět to, co jsme měli za sebou. Já asi nikdy neviděl takovou „estrádu“, kterou to vyvolalo, protože i personál Motorestu stál a poslouchal! Když jsme to skončili, nebyl tam nikdo, kdo by neřval smíchy, ale nám tam šlo skutečně o život! V samotném finále, to byla právě Chomínová, se kterou jel Hynek Jícha Rallye Teplice, která se zezadu přiblížila k Mirkovi, jakoby ho „rafla“ za záda a začla štěkat! Tak to byl konec...ten vystartoval, málem převrátil stůl, skleničky šly na zem a on chtěl opět utíkat...
.c z
PF 2011 přeje Jirka Seliger (vpravo).
eW
R
C
Hezké čtení a vzpomínky