ČESKÉ HODNOTY KULATÝ STŮL FOYER. (foto ROMAN FRANC)

K U R L YE TŮ FO Ý S T LA

ČESKÉ HODNOTY

diskuze na téma české hodnoty – o toleranci, víře, hodnotách a duchovním rozměru českého člověka (druhý díl debatního cyklu Úsvit v Čechách – Kabinet Havel) (foto ROMAN FRANC)

Otakar Motejl a Jiří Stránský

JIŘÍ STRÁNSKÝ: Dobrý večer. RENATA KALENSKÁ: Ještě někdo? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já jsem takový vychovaný. OTAKAR MOTEJL: Dobrý večer. RUT KOLÍNSKÁ: Dobrý večer. RENATA KALENSKÁ: Dobrý večer. O toleranci, víře, hodnotách a duchovním rozměru českého člověka. Tak se jmenuje dnešní debata. Český člověk. Co to ve vás asociuje? Jako dáma by mohla první promluvit Rut Kolínská. RUT KOLÍNSKÁ: Tady by se slušelo poznamenat, že se podívám do publika a vidím českého člověka – jsme na Moravě, tak tohle asi není dobré říci. RENATA KALENSKÁ: Ano, o tom jsme mluvili. RUT KOLÍNSKÁ: Úžasné matky v mateřských centrech, to jsou dobří čeští lidé! RENATA KALENSKÁ: Aha, ale pak je tam ještě ta maskulinní část společnosti. RUT KOLÍNSKÁ: Ta k nim patří samozřejmě také. Já jsem řekla, že jsou to ti dobří čeští lidé, protože do mateřských center chodí i tatínkové. RENATA KALENSKÁ: Takže máme velmi optimistický úvod. Pánové, kdo z vás chce? OTAKAR MOTEJL: Já musím začít z opačného konce. Pro mě to je trochu profesionální deformace, že vidím ty špatné vlastnosti

4

FOYER

českého člověka, kterých je tedy řekl bych neúrekom – je to malý český člověk, je to lepší z toho horšího. RENATA KALENSKÁ: A dál? OTAKAR MOTEJL: Jsou samozřejmě čeští géniové, ale to není český člověk. Můj stěžovatel je malý, závistivý, vztahovačný, zakomplexovaný. To jsou mé zástupy, které přicházejí ke mně, abych je pohladil, abych jim pofoukal bolístku, abych jim řekl, že mají pravdu a že všechno je špatně. RENATA KALENSKÁ: Kolik jich máte ročně? OTAKAR MOTEJL: Sedm tisíc. RENATA KALENSKÁ: A pan Stránský bude někde mezi? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Co? RENATA KALENSKÁ: Jako názorově. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já k němu nechodím. Smích publika. JIŘÍ STRÁNSKÝ: O mně se obecně ví, že jsem seděl 10 let v kriminálu, takže tím je to trošku v každém případě poznamenáno, protože mně, když jsem tam zapadl, vlastně nejvíc vadilo, že se mnou vyvádějí takové věci lidi, kteří mluví stejným jazykem, jakým mluvím já. To mně vadilo nejvíc. To byla taková ta ošklivá stránka věci, to jest ten třídní boj s veškerou pompou a s veškerou slávou. A zase na druhé straně jsem měl tu obrov-

skou kliku neboli štěstí, že v době, co jsem zapadl, seděla v těch věznicích a uranových lágrech duchovní elita národa, a protože mě ze všeho vyhodili jako kluka ze školy, tak to byla vlastně moje jediná škola, a za tu jsem jim dodneška vděčný, protože to vlastně pro mě bylo... moje žena nerada slyší, když řeknu, že to bylo úžasné, ale není tady, tak to můžu říct. OTAKAR MOTEJL: Problém je asi v tom, že já toho našeho českého člověka vnímám ve dvou rovinách. Jednou to jsou řekněme vzpomínky, to je rodina, mládí, impozantní lidi, a potom je to ten denní český člověk, tedy opravdu těch sedm tisíc kverulantů, kteří neustále přicházejí. Já jsem samozřejmě stejně jako Jirka – naštěstí v prostředí o něco příznivějším, než byly Jirkovy lágry – poznal spoustu opravdu vynikajících lidí. A na to se vzpomíná. Ale každodenní život mě konfrontuje s lidmi, kteří mě moc nepovzbuzují. RENATA KALENSKÁ: Asi to souvisí i s tématem hodnot. Jaké hodnoty vidíte u těchto lidí? Co oni vyznávají, co je dneska důležité? OTAKAR MOTEJL: To je zase ten problém, že hodnoty, které vyznávají ti, co ke mně přicházejí, jsou opravdu hodnoty nepříliš ušlechtilé, jsou to hodnoty přízemní, je v nich silný projev jakéhosi egocentrismu, nekritičnosti, sobectví, závisti. RENATA KALENSKÁ: Počkejte, za vámi ale přece také chodí lidé, kteří se nedovolali spravedlnosti.

RozRazil na svých stránkách postupně představuje debatní cyklus, který pod názvem Kabinet Havel – Úsvit v Čechách (www.usvitvcechach.cz) organizuje Masarykova univerzita, Divadlo Husa na provázku a sdružení DIALOG Centrum. Záznam druhé části projektu přináší diskuzi, kterou s moderátorkou Renatou Kalenskou a mezi sebou navzájem vedli veřejný ochránce práv Otakar Motejl, spisovatel Jiří Stránský a zakladatelka a organizátorka činnosti mateřských center v ČR Rut Kolínská.

OTAKAR MOTEJL: Upřímně řečeno, a teď bych to nerad nějak profesionalizoval, v dnešní době se většina lidí spravedlnosti dovolá. Lidi se budou zlobit, že to není pravda, že je to můj pohled na věc. Ale protože se nedovolají plné spravedlnosti, nebo své spravedlnosti, ono těch spravedlností je několik a každý pochopitelně vnímáme tu svoji spravedlnost jako jedinou spravedlivou. A ti lidé, kteří to tak nevnímají, to tak nevnímají ne proto, že by věděli, že ta jejich spravedlivost není úplně spravedlivá, ale proto, že žijí v prostředí, kde každý tu spravedlnost zpochybňuje. Lidi odcházejí s nějakým pocitem od soudu, a řekněme, že jdou potom ke mně s tím, že to nebylo spravedlivé, protože vědí, že se říká, že u soudu spravedlnost není. To znamená, že mediální tlak, který na sebe sami vytváříme, do jisté míry vyvolává reakci, že si v sobě pěstujeme pocit křivdy a jakési beznaděje jako omluvu za to, že se naše představy a touhy nenaplnily. Ne proto, že na to nemám nebo že na to nemám nárok, ale proto, že předpokládám, že je to nespravedlivé. RENATA KALENSKÁ: Tak to bych vás pak chtěla vidět, jak jim foukáte na ty bolístky. OTAKAR MOTEJL: Já jim na ně nefoukám, já se je především snažím přimět, aby si přiznali, že ta chyba není někde v imaginárním světě, ale v nich samotných. Jde o to si opravdu uvědomit, že žijeme v jakémsi prostředí relativních možností nebo dá se říct relativních svobod, a že si tedy musíme připustit, že

ROZRAZIL 29

5

to všecho není bezbřehé a že to všechno nemůže být po našem. Nám se z právního vědomí vytratilo slovo povinnost. Všichni žijeme v pocitu práva, mého práva; chceme, aby to právo, naše právo, všichni garantovali. V důsledku toho, že jsme zrušili vojenskou povinnou službu, nemá nikdo žádnou povinnost. RENATA KALENSKÁ: Tak, a teď nám paní Kolínská předvede, jak se mluví nahlas. Protože pan Motejl nepřidal. RUT KOLÍNSKÁ: Já se pokusím mluvit nahlas. A přiznám se, že mně vaše slova napověděla moji představu o českém člověku. Český člověk je ten, který se učí mít zodpovědnost, protože dlouho neměl možnost tu zodpovědnost nést. Takže toto mě teď napadá a já právě vidím toho českého člověka z té pozitivní strany, protože se denně setkávám s těmi, kdo už pochopili, že zodpovědnost je v jejich rukách, a něco dělají pro sebe i pro své děti, pro svoji rodinu, pro své okolí. RENATA KALENSKÁ: To je krásné, co říkáte. Já teď ocituji Tomáše Halíka, který tady měl původně být s námi. Ten mluví opačně než vy. Říká, že současná situace, především tedy politická, v lidech probouzí psychologický mechanismus, který fungoval v době normalizace: nemůžeme nic dělat, protože nad námi je nějaká mocnost, která nás dusí. Tudíž máme omluvu pro to, že budeme jen tak švejkovat, nadávat po hospodách a chalupařit. Ve skutečnosti jsme ale teď v situaci, kdy máme konečně předvést, co umíme. Tolik katolický kněz Tomáš Halík. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já začnu citací Ludvíka Vaculíka. Ludvík Vaculík řekl, že máme zkažené mysli, a já s ním souhlasím. My si jako čeští člověkové neseme zkažené mysli z těch dob, kdy nám šlapal komunista na kuří oka a kazil nám mysli, protože každý člověk sám za sebe a za svou rodinu a za své živobytí se musel s tím režimem nějakým způsobem popasovat. Někdo jenom pokud musel, a někdo třeba zjistil, že když trošku přidá, tak se mu bude dařit líp. A to všechno samozřejmě kazilo ty mysli, což by ani tak nevadilo. Mně osobně na tom českém člověku vadí, že si to dodneška nedovedl přiznat ani sám v sobě. Já v rámci příběhů o bezpráví chodím po školách vyprávět dětem veselé historky ze svého vězeňského života – a pokaždé se mi stane, že v určité chvíli se nějaké dítě přihlásí a má řečnickou otázku, není to otázka na mě: „A proč mně doma o tom nikdy nikdo nic neřekl?“ Takže jsme u toho. Ono to samozřejmě začalo dávno, už za nacistů, protože my jsme prostě národ, kterému šlapal vždycky někdo na kuří oko, a my jsme se museli s tím, kdo nám na to kuří oko šlapal, jak už jsem říkal, nějak popasovat; někdo více, někdo méně. A jen jsme si na chviličku oddychli, už přišla druhá totalita, která byla navíc vyučena i od těch nacistů, jak že se to dělá s tím strachem a vůbec se vším. No, a pak to dopadlo tak, že je nám jako českému člověku teď bližší podraz a korupce, i v politice. Nikdo nedovede říct poctivé slovo, a když někdo poctivé slovo řekne... RENATA KALENSKÁ: Paní Kolínská nesouhlasí.

6

FOYER

RUT KOLÍNSKÁ: Mateřství proměňuje ženu v tu, která vidí budoucnost skrz oči svého dítěte, případně svých vnoučat, a chce, aby jim bylo dobře, a snaží se to dobro zasazovat už teď. A skutečně to dělají a opravdu nesouhlasím s tím, aby se paušalizovalo. RENATA KALENSKÁ: Jste takto optimistická, i když čtete noviny? RUT KOLÍNSKÁ: Já samozřejmě nejsem optimistická. RENATA KALENSKÁ: Já samozřejmě nečtu noviny... Smích publika.

Otakar Motejl

RUT KOLÍNSKÁ: Ne, já s tím nemůžu souhlasit, protože jediné, co vám doporučím, běžte se podívat, co dělají ty ženské v mateřských centrech. RENATA KALENSKÁ: Tak nám to řekněte. Co dělají? RUT KOLÍNSKÁ: A získáte jinou představu o českém člověku. Ono se strašně špatně paušalizuje. RENATA KALENSKÁ: Tak nám to řekněte, já myslím, že tihle dva pánové tam nikdy nebyli a nepůjdou tam. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Ne. OTAKAR MOTEJL: Já možná jo. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Cože? Ty jo? OTAKAR MOTEJL: Možná. RUT KOLÍNSKÁ: Já vám to doporučuju, protože tam získáte trošku opravdu pozitivního pohledu do budoucna. Ty ženy – povětšinou ženy, ale ony mají dost často partnery, a ti je podporují třeba i finančně, takže jsou také tou dobrou částí té společnosti – nejenom že si mezi sebou vyměňují zkušenosti, ale zjistí, že tu chybí dětské hřiště, naopak tam je dětský domov a začnou s ním spolupracovat a ty děti z něj vodit do mateřského centra, dělat s nimi programy, až to skončí například nějakým osvojením. Nebo vidí, že uprchlíci potřebují pomoc... prostě je tam spousta energie a mám pocit, že tu energii dodává mateřství. RENATA KALENSKÁ: Mateřství je pro vás tou hodnotou.

RUT KOLÍNSKÁ: Když se podívám na politickou scénu, nejsem optimistická; nadskakuji u televizních zpráv a trápí mě to. Ale mám jistotu, že tady skutečně existuje pár lidí, kteří – nehledíce na to, co se děje nahoře, co nám ti chlapci z vysoké politiky provádějí – snaží se budovat společenství, které je pozitivní. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Můžu poznámku? Zaprvé, kdybyste mě znala včetně zde přiloženého Motejla Otakara, tak všichni mě mají za idiotského optimistu – já jsem dokonce po celý ten bolševický čas byl jedním z velmi mála lidí, kteří byli nepřetržitě přesvědčeni, že se dočkají svobody. Dočkali jsme se. O tohle ale vůbec nejde. Já chodím po školách, mluvím, furt někomu pomáhám, až jsem s tím trapnej. Ale jestli je mi něco absolutně cizí, pak je to pesimismus. Jsem realista a vím, co se kolem mě děje. A jsem člověk, který dělá, co může, aby na to ukázal, až jsem s tím protivnej. A chodím po těch školách a všude říkám a všude píšu, že až tahle generace dětí, které se už narodily do svobody, které už nevědí, co je nesvoboda, a to je ten zázrak, tak ty děti to konečně jednoho krásného dne začnou pomaloučku brát do rukou. A musím říct, že jsou skvělé. Já za nimi rád chodím, samozřejmě se jim vždycky musím omluvit, že jsem posel, a že kdybych nebyl posel, tak si to nemůžu pamatovat. Zkrátka ty děti jsou skvělé a já v ně věřím, takže... OTAKAR MOTEJL: No dobře, ale ty děti, ty skvělé děti, vyrůstají v prostředí utajené minulosti – a to je to, co vytýkáš. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Ano, to vytýkám. OTAKAR MOTEJL: Já si neobyčejně cením lidí kolem paní Kolínské. Ale uvědomme si, že ti lidé jsou tak skvělí proto, že kolem existuje velká většina ostatních lidí, kteří vytvářejí situaci, v níž oni dominují nebo vynikají svou dobrotou; prostředí, kde jsou tisíce a tisíce dětí v dětských domovech, a že to prostředí samo o sobě není zdravé jaksi uměle. Já vidím zase ty svoje děti, zaplať pánbůh za ně, ale řekněme druhá generace Romů, kteří vyrůstají v prostředí nepracujících rodičů, tak ta už začíná být opravdu svízelná, protože příslušníci této generace už opravdu nerozpoznávají, že na světě jsou také nějaké povinnosti. Tam to začíná být hrůzostrašné. Skutečně nevím, jak to pojmenovat. Měli bychom těm svým dětem říct

Petr Oslzlý a Jiří Stránský

všecko, co bylo, jak bylo? Stihnout z nich udělat poučené optimisty? Když začneš tu svou historii vyprávět, navodíš tady smutnou atmosféru, a další krok od poučení k optimismu je hrozně obtížný. My jsme upřímně řečeno měli to štěstí, že jsme vyrostli v nějakých rodinách, že nás všechny ty režimy neoslovily. To nebylo nějaké vnuknutí boží, to bylo opravdu prostředím. Naše rodiče se znali. JIŘÍ STRÁNSKÝ: My jsme hlavně spolu chodili do školy. OTAKAR MOTEJL: Nás to nikdy neoslovilo, to lákání. RENATA KALENSKÁ: Ale sám pan Stránský říkal, že v každém z nás jsou nějaké ty bolševické manýry. A že si je neumíme přiznat. Tak mi zkuste říct, co třeba cítíte vy u sebe. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já neumím moc teoretizovat, ale řeknu hezkou historku. RENATA KALENSKÁ: To není teorie, to je praxe. JIŘÍ STRÁNSKÝ: No ne, řeknu z praxe svoji historku. Ještě než jsem začal šéfovat PEN klubu, tak jsem dva roky šéfoval jinde, a protože umím několik řečí, tak jsem jezdil ven. Po 17. listopadu byli všichni zvědaví, všichni sem jezdili – nu a protože umím ty řeči, tak jsem se s nimi setkával, a i mně samotnému, přestože jsem se cítil být vyučen odporem proti režimu a měl jsem na to div ne papíry, tak se mi stávalo, že v určitých situacích, když přijel třeba Tom Stoppard, který věděl, co se tady děje, že jak jsme se spolu bavili, najednou – on to netušil, ale já tušil, že se

ROZRAZIL 29

7

OTAKAR MOTEJL: A opravdu se mi líbí i úprava náměstí Svobody. Smích publika.

Otakar Motejl a Jiří Stránský

najednou míjíme, protože i mně se už za ta léta přepálily některé spoje v hlavě. A on mě v něčem nechápal a já jsem zase nechápal jeho, protože všecko... RENATA KALENSKÁ: V čem jste ho třeba nechápal? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Tom Stoppard ve srovnání s ostatními západními intelektuály, díky tomu, že byl ve spojení s těmi českými, toho věděl relativně mnoho. Přesto když jsem se mu snažil vysvětlit, co tady s námi všechno bolševici vyváděli, že například každý týden jely dva vlaky s uranem do Sovětského svazu a že tam je z toho uranu dvacetikilometrové pohoří, úžasně jsme se bavili, smáli jsme se – a já na něm viděl, jak mi z toho věří, no když třetinu, tak hodně. RUT KOLÍNSKÁ: Tak je tomu ale s každou lidskou zkušenosti, že není přenositelná. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Jde o to, že my jsme s nimi už neuměli hovořit jejich jazykem, my jsme už dovedli hovořit jenom jazykem svým. Teď už je to jinak, už jsme nabyli určitou zkušenost, ale v začátcích to byla naprostá katastrofa. RENATA KALENSKÁ: Vy v sobě někdy cítíte nebo na sobě pozorujete tyhle manýry? OTAKAR MOTEJL: Ne, já mám jiný problém – ze mě se stane v komunikaci s jakýmkoli cizincem nekritický vlastenec. Smích publika.

8

FOYER

OTAKAR MOTEJL: Ale co mě osměluje, je, když zjišťuji, že je to univerzální vlastnost lidstva, že to vlastně všichni koulí vůči tomu cizinci jako falešní patrioti – Francouzi mě ubezpečují, že Paříž nemá dopravní problémy, a my přitom trčíme už půl hodiny na místě. Ne, skutečně, já tady ty lidi mám hrozně rád, vyrostl jsem tady a vnímám to tu jako dobrý grunt. Ale jednotlivci, ti mi opravdu dělají starosti, to jejich chování. Připouštím, že aktuálně převládá takové to kvazinormalizační cosi, ale mám pocit, že je to projev jakési lenosti či neochoty, že hledám vnější záminky pro omluvu své pohodlnosti nebo své nedostatečnosti. Že mě takříkajíc z kádrových důvodů nevzali na olympiádu. RENATA KALENSKÁ: Prostě jste alibista. OTAKAR MOTEJL: Ano, já taky a většina taky. RENATA KALENSKÁ: Já taky. Pan Motejl tady zmínil romskou otázku. Zajímalo by mě, jak jsme podle vás tolerantní k Romům a jestli se to zlepšuje, nebo naopak zhoršuje. Všichni víme o tom, co se dělo např. nedávno v Janově. OTAKAR MOTEJL: Co víte o Janově? Kdo z vás byl v Janově? Já tam byl, proboha! RENATA KALENSKÁ: Tak nám to popište, bylo to jinak, než jak uváděla média? OTAKAR MOTEJL: No pochopitelně. RENATA KALENSKÁ: Tak jak? OTAKAR MOTEJL: Janov je jednak čtvrtina Litvínova, jednak původně, za socialismu, exkluzivní čtvrť, která se postavila v sedmdesátých letech jako sedmadvacet osmiposchoďových paneláků. Odstěhovali se tam všichni lidé z vesnic, které tehdy dnešní Mostecká uhelná likvidovala. To znamená, že sociální skladba lidí v těch věžácích je neuvěřitelně zajímavá a jsou to vyloženě lidi, kteří trpí dodneška komplexem, že přišli o svou chaloupku s králíkárnou. Jsou to vlastně vesměs důchodci, kteří získali poměrně slušné důchody jako horníci na hnědouhelných dolech. Romů tam bylo od počátku nějak tak poměrně, jako v severočeském pohraničí. Zkrátka se tam vyskytovali. Ty věžáky se skládají z lidí, z nichž někteří tam mají byty koupené do vlastnictví za 250 nebo 350 tisíc. Někde vedle je tedy byt, kde žije manželský pár, a přitom je to 16 lidí pod jednou střechou. Někde zatéká, někde nezatéká. Je to čtvrtina Litvínova, tam bydlí 6000 lidí. To město normálně žije. Celý ten problém se tam pochopitelně vnesl z okolí. Mluvil jsem s šéfy toho policejního zákroku, kteří nejsou žádní vlastenci a kteří se dušovali, že onoho 17. listopadu tam v té bojůvce nebyl z domácích nikdo. Nějací hoši ze Slovenska,

snad někdo z Polska. Ten problém Dělnické strany byl do jisté míry sofistikovaný. Nevím, proč si vybrali zrovna Janov, to si mohli vybrat cokoliv. Já jsem tam sebemenší náznaky nějaké intolerance nepoznal. Janov, respektive Litvínov, je vlastně město, které bylo vybudováno za války pro německé pracovníky továrny na syntetický benzin, je to také takové trošku pruské městečko, resp. má pruskou část, architektonicky zajímavou, a my jsme tam po válce postavili ten kolektivní dům. To je vlastně jediná skutečná realizace socialistické představy o tom, jak se má bydlet. A teď se do toho kvůli tomu domu připletli Romové. Tedy vlastně „ideální“ lidé pro něco takového; a protože je to národní kulturní památka, zdá se, že by nebylo dobře, kdyby zrovna tam ti Romové měli být. Zase taková malounko jakoby anekdota. Ale problém je tam skutečně vnesen. To není ani Chánov. Ten Chánov, jestli tam je něco trošku patologického, tak ten Chánov geniálně ozdraví. Ale ty konfliktní lidi nacpali do Litvínova, do Janova. Takhle se ten problém stěhuje po republice se skupinou těchto sociálně velice zajímavých lidí, protože oni jsou obtížní. Oni jsou velice hluční a produkují neuvěřitelné množství odpadků. Ale v Janově je uklizeno. Tam jsem největší binec našel u kontejneru před stanicí městské policie. Smích publika. OTAKAR MOTEJL: Paradoxně, on tam snad někdo těm policajtům ty odpadky nosí: kanape, to není jejich záležitost. RENATA KALENSKÁ: Ale jak je to s tou tolerancí, k té bych se ráda dostala. OTAKAR MOTEJL: Míra tolerance je tam neuvěřitelně vysoká, protože tam ty lidi do jisté míry spojuje poznaná nutnost, že musí žít jinak, než předpokládali. Oni jsou všichni vyhnanci z těch původních vesnic anebo jsou dneska většinou nezaměstnaní z toho původního extenzivního zaměstnání v dolech. Takže se vnímají takříkajíc sociálně, jako že jsou všichni na jedné lodi, že jsou trošku jako moderní vyvrženci... to je ideální poloha, jihovýchodní stráň pod Krušnými horami, všude, kam se podíváte, za nimi les, před nimi ohromná díra. Ti lidé jsou dost solidární. RENATA KALENSKÁ: Dobře, ale obecně, jak je to v našem státě s tolerancí vůči Romům? Jsme rasistický národ, nebo nejsme? OTAKAR MOTEJL: No, já myslím, že jsme. Jsme, a do jisté míry připouštím, že já taky. Léta jsem žil v domě na Smíchově, kde v přízemí byli nastěhovaní Romové, takže jsem je denně potkával. A skutečně jsem patřil do oné anekdoty, co že je nejlepší, co vás může po ránu potkat – tři slova: „Dobré jitro, sousede!“, když vám je neřekne Cikán. RENATA KALENSKÁ: Vy jste rasista? JIŘÍ STRÁNSKÝ: No, já už nemůžu ani být, protože mě měli za Cigoše v kriminále; já byl černý a opálený, takže jsem byl

dokonce „cigošská inteligencia“. Ale už to, že jsem právě mluvil o „Cigoších“, je rasismus, přestože i tady v tomhle sále, ať se zeptám kohokoli, tak vím předem, že doma nemluví o Romech, ale taky o Cigoších. A tady někde je ten maličký prapůvodek toho všeho. Já jsem s nimi skutečně v tom kriminále žil, poznal jsem je, a tím, že jsem jim pomáhal hned od začátku svého uvěznění a že oni mě „adoptovali“ jako tu svou „inteligenci“, tak já se měl úžasně. Oni mají svoje tamtamy – ať jsem přišel na kterýkoli lágr, tak se tam někdo ke mně přihlásil, že patřím do jejich kmene. Nemůžu říkat, že jsem rasista, protože... RENATA KALENSKÁ: Vy jste jim to nevyvracel. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já jsem jim to vyvracel, ale nebylo to nic platné. Oni se rozhodnou, a to pak nemáte šanci. OTAKAR MOTEJL: Já jsem rasista, a přitom mě opravdu v Praze všichni Cikáni zdraví. JIŘÍ STRÁNSKÝ: No ano, ano, jistě. OTAKAR MOTEJL: No, oni taky vědí, že jim nechci ublížit. Ale když si mám vybrat ve vlaku kupé, kde sedí Cikán aneb Rom, a kde nesedí, tak si sednu do toho druhého kupé. Já se přiznám. RENATA KALENSKÁ: Kam byste si sedla vy? RUT KOLÍNSKÁ: To by záleželo asi na situaci. Já jsem vyrostla v Havlíčkově Brodě, přesněji chodila jsem tam do školy – vyrostla jsem v malé vesnici u Havlíčkova Brodu. A v Havlíčkově Brodě bylo poměrně hodně Romů, i když mám pocit, že oni jsou radši, když se o nich říká, že jsou Cikáni. JIŘÍ STRÁNSKÝ: No jistě. Když řekne „já jsem Cikán“, tak je v tom určitá hrdost, to v Romovi není... RUT KOLÍNSKÁ: A tam mezi bílými a Romy nebylo vůbec rozdílu. Chodili s námi do školy, a já jsem dlouho nevěděla, že by s nimi měl být nějaký problém. A na druhou stranu když nastupuji do tramvaje v Praze a za mnou nastupují příslušníci tohoto národa, tak si chytám kabelku. Nevím, jestli jsem rasistka, nebo nejsem. RENATA KALENSKÁ: Tu si chytám, když lezu do tramvaje, pokaždé. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Moje žena je hrdá na to, že je rasistka – no protože ona je rasistka proti všem lidem, kteří jí chtějí ublížit, to se netýká jenom Cikánů. Ona byla rasistka i vůči estébákům samozřejmě, když jsem já furt někde byl. Takhle toto ona pojímá... její rasismus je obrácen proti všem lidem, kteří chtějí svým bližním nějakým způsobem ubližovat. RENATA KALENSKÁ: Myslíte si, že se to – když, jak všichni tvrdíte, jsme rasistická společnost – zhoršuje, nebo je to lepší? Za posledních dvacet let dejme tomu. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Je to zase generační problém. Ty děti už rasisti nejsou. RENATA KALENSKÁ: Myslíte? JIŘÍ STRÁNSKÝ: No rozhodně míň než jejich rodiče, to v každém případě.

ROZRAZIL 29

9

OTAKAR MOTEJL: Pozor, v mladší generaci dochází k tomu, že ti cikánští – budu to tedy říkat po vašem, my odborníci říkáme romští – tak ti cikánští teenageři vyvolávají konflikty. To je velký problém. Faktem je, že ten náš rasismus je výrazně orientovaný proti Romům. A celkem tradiční tolerance k Vietnamcům, tradiční tolerance k Asiatům všeobecně se od vztahu k Romům zcela apriorně liší, protože Asiaté se tady etablovali jako relativně úspěšní. A ve vztahu k Romům je v nás navíc zakódovaná takřka až středověká nedůvěra k jejich jinakosti. JIŘÍ STRÁNSKÝ: To je taky tím, že oni sami mezi sebou jsou rozděleni, ty jejich kasty... RUT KOLÍNSKÁ: Čtyři dokonce. Dokonce snad čtyři. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Mně vždycky vysvětlovali, že jsou tři; ta čtvrtá že je taková spíš „pod“, tam je ten tvrdý antagonismus... RENATA KALENSKÁ: Zkusme přejít k otázce, jestli existuje nějaké řešení, aby ty konflikty nevznikaly. RUT KOLÍNSKÁ: Nevím, jestli existuje nějaké řešení. Myslím si, že bohužel stav, který je dneska, je dědictvím minulého režimu. Protože oni se v podstatě za ta léta odnaučili pracovat – a často přitom byli ekonomicky zajištění. RENATA KALENSKÁ: Ono to ale v Itálii nebo v Anglii není lepší. Tam mají ještě horší podmínky k životu než u nás a ty konflikty jsou tam ještě ostřejší. Já bych všechno na minulost nesvalovala. OTAKAR MOTEJL: Největší chyba minulosti spočívá patrně v tom, že se jim zákazem zasáhlo do tradičního způsobu života – kočování; do životního stylu. RENATA KALENSKÁ: Obecně ano, samozřejmě. OTAKAR MOTEJL: Oni jsou výborní, mně jeden z nich nedávno říkal, že oni měli Shengen od patnáctého století. JIŘÍ STRÁNSKÝ: To je pravda. OTAKAR MOTEJL: Ti celníci je pouštěli. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Jenže ty víš, Otíku, protože je to otázka především legislativy, že například Francouzi jim tu možnost kočování vrátili. RUT KOLÍNSKÁ: I v Anglii kočují. Já si ještě tady v Brně vzpomněla, že mně vadí, a to ve všem, když se paušalizuje. Tady v Brně jsem poznala úžasnou rodinu, která s námi chodila do nemocnice, kde jsme měli syna, který byl na půl na cesty na odchodu z tohoto světa. A vedle měli oni svého tatínka, poměrně mladého muže. A to byla tak úžasná rodina! Chodili tam v hojném počtu a čistí a krásní o něj pečovali... zatímco k jiným pacientům tam nechodil nikdo. RENATA KALENSKÁ: Stejná věc se týká domovů důchodců, tam prostě nejsou romští obyvatelé, protože o ně se jejich rodiny postarají. A teď: kdo je na tom líp? OTAKAR MOTEJL: Celý ten sociální problém tkví v tom, že zatímco se jiný člověk, octne-li se – ať už svou vinou, nebo nezaviněně – v situaci sociálního vyloučence, tak je sám a čím dál tím víc sám, všichni se od něj odtáhnou, až skončí úplně sám

10

FOYER

Otakar Motejl a Jiří Stránský

někde na lavičce s krabicí vína. Zato Romové opravdu, jakmile se kdokoli z nich dostane do problémů, tak se začnou shlukovat, najednou ta rodina doslova „nabobtná“, náhle jich je šestnáct, dvacet, celá přízeň. A ty jejich tamtamy, že se někomu něco stalo, jedou... Stohlavé zástupy jsou u nich zajímavé, specifické, pozitivní rysy. RENATA KALENSKÁ: To můžeme jen závidět... Takže: závidíte? To jsou ty bolševické manýry. OTAKAR MOTEJL: Závist a nenávist mají velice podobný... JIŘÍ STRÁNSKÝ: Říká se, že závist je sestřička nenávisti. RENATA KALENSKÁ: Tato debata má být i o víře. Můžete mi stručně říct, jak to máte všichni s vírou? Pan doktor Motejl je pokřtěný katolík, ale myslím, že s vírou to nepřehání. OTAKAR MOTEJL: Ne. Ale zase pravda je, že jak člověk stárne, jak pomalu ztrácí tu možnost věci ovlivňovat, tak se občas přistihne, že spoléhá na to, že to za něj někdo zařídí. Smích publika. RENATA KALENSKÁ: A zařídí? OTAKAR MOTEJL: No já doufám. RENATA KALENSKÁ: Paní Kolínská. RUT KOLÍNSKÁ: Já jsem se do víry takzvaně narodila, protože jsem dcera evangelického faráře, ve víře jsem vyrostla, a vlastně

stále spoléhám na to, že víra mi pomůže, abych si vše dokázala zařídit sama. RENATA KALENSKÁ: A vy, pane Stránský, jste k víře přičichl v kriminále? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Tak předně, já byl ve víře vychován, já měl dvě tety jeptišky... RENATA KALENSKÁ: Ale vy to taky s vírou nepřeháníte. Nechodíte pravidelně do kostela. JIŘÍ STRÁNSKÝ: No nechodím, samozřejmě že ne, ale faktem je, že s kněžími jsem se setkal právě v kriminále, a ti byli úžasní. Prostě mě jenom tím, jací byli, přesvědčili, že víra za to stojí. I když to říkám tak strašně materialisticky. Seděl jsem třeba s Heřmanem Tylem, to byl opat teplského kláštera (byl o něm jeden díl majora Zemana, i když samozřejmě v opačném gardu), který dostal 25 let za to, že z jedné strany přijížděli estébáci zabavit majetek teplského kláštera a z druhé strany to na koních s vozy vyváželi z kláštera přes hranice. Za to dostal pětadvacet let. A to byl člověk! Doktor triplex, a přitom když jste se na něj podívala, tak vypadal jako ztělesnění Švejka. On měl každý vlas kolmo k hlavě, bambuli a dělal v šachtě, svážel ty obsahy podzemních hajzlů, a když ho člověk potkal, jak to vyváží nahoru, měl k tomu nádherné poznámky. Vždycky říkal: „Chlapče, je dobře vědět, co nejposlednější z člověka musí člověk vyvážet.“ A on byl ten, kdo se postavil za ty vysoké bolševiky, když je odsoudili a záměrně je dali mezi politické vězně, aby jim dali co proto, a on s nimi chodil na vycházky a držel je pod paží, a nikdo si netroufl, protože se za ně postavil Heřman Tyl. A bachaři – ti ho jeden čas strašlivě nenáviděli; oni ho postavili kdekoli do latě, on je nechal vymluvit, pak jim požehnal a řekl: „Pán Bůh ti to odpustí, chlapče.“ A šel za to třeba na 14 dní do korekce. Ale pak ho nechali. A ta jeho víra byla úžasná! On sloužil mše za všech těch šílených a nebezpečných okolností, a já jsem tam chodil ne kvůli tomu, že měli eucharistii a tyhle ty věci, ale kvůli tomu, co tam ti lidé říkali. Byl tam františkán František Bárta, kterého dva roky estébáci honili po republice a nemohli ho najít, protože šéfoval té katolické akci pro mladé lidi, kteří ho všude schovávali, a on se ještě smál. To byl tak nepředstavitelný frajer... Všechny holky by ho milovaly! RENATA KALENSKÁ: A fungovalo to skutečně tak, že jste byl třeba psychicky naprosto na dně a tihle lidé vás dokázali zvednout? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Ne, takhle ne – já jsem byl totiž už právě od těchto lidí poučený, protože mě včas zachytili, ještě než jsem stačil na to dno dopadnout. Já jsem potkal například básníka Jana Zahradníčka, který mě – on, člověk nadmíru poznamenaný strašlivým způsobem – když viděl, jak ze mě doslova kape nenávist za to, co se mnou bolševik vyvádí, protože mě nosili v prostěradlech do cely, takže já bych jim byl z fleku uřezal hlavy... a on mně říkal: „Jiří, když tak na tebe koukám,

Jiří Stránský

já ti musím říct něco, co nerad říkám, ale prosím tě, uvědom si, že první obětí své vlastní nenávisti a touhy se pomstít budeš ty sám.“ Mně to chvíli trvalo, než jsem si to při té své nenávisti přežvýkal, ale pak, když jsem si to přežvýkal, se mi basa snášela mnohem líp. A jeho dodatek byl: „On ti Pán Bůh pomůže.“ RENATA KALENSKÁ: K čemu myslíte, že nás směřují politici? Mám na mysli otázku víry, ale víry v cokoli. V co máme podle našich politiků věřit? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Podle našich politiků? Co to tady na mě zkoušíte? Smích publika. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Teď jste řekla něco jako, že oni jsou nějaká autorita, jo? Já bych je zklamal, protože já furt proti nim někde vyskakuju. Myslím si, že je stále ještě milion věcí, v které člověk může věřit, ale musí v prvé řadě začít u sebe, jak jsem řekl na začátku, náš problém a těch dětí, za kterými chodím do školy, je, že jejich dědečkové si to sami se sebou nedovedli srovnat. Tak my si to teď tady vždycky musíme srovnat nejdřív jeden každý sám se sebou; někdo pak řekne „a ještě taky s Pánem Bohem“, protože ono je dobré zajít si do kostela a tam to všechno Pánu Bohu vykecat. Já mám takového kamaráda,

ROZRAZIL 29

11

Rut Kolínská

OTAKAR MOTEJL: Ano, já byl takový ten misionář. Šel jsem dělat pana ministra, aby byly věci lepší. A pohořel jsem, samozřejmě. Ten problém je skutečně kulturně-historický, co s tím vládnutím v tomto století dělat. Já myslím, že všichni politici jsou lidé nějakým způsobem trochu seknutí, já jim věřím. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Jsi tak slušný... OTAKAR MOTEJL: Já opravdu věřím, že přistupují k věcem s těmi nejlepšími úmysly. To nejsou zlí lidi, já je znám. Ale zmocní se jich to, čím se politika bohužel vyznačuje víc než všecka ostatní povolání – musíte napřed něco umět, a pak můžete dělat. A politika je vlastně věc, kterou všichni umí a nemusí se pro to nic udělat. Politikem se opravdu můžete stát na stupni minimální gramotnosti. Ta vítězství jsou docela laciná a... RENATA KALENSKÁ: Minimální gramotnost, to zní dobře. Mohli bychom podávat inzeráty na politiky. Požadavky: minimální gramotnost. Číst a psát. OTAKAR MOTEJL: Tak třeba komické jsou podpisy. Na vánoční svátky dostávám od politiků gratulace a někdy je to dost komické – čím větší podpis, tím, z mého pohledu, horší autor. RENATA KALENSKÁ: Kdo má největší podpis?

Rut Kolínská

Smích publika. který vždycky minimálně jednou za rok, protože je podnikatel, vždycky koupí buď malý zvon, nebo něco podobného, a říká: „Já si to s Pánem Bohem musím občas srovnat.“ Ano, každý po svém. RENATA KALENSKÁ: Ale já jsem teď myslela víru v cokoli. Třeba Jiří Paroubek, když byl premiérem, tak novinářům řekl, že tuto svoji misi cítí tak, že v podstatě dostal poslání od nějaké vyšší bytosti, aby dělal politiku. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Jako od těch Marťanů myslíte?

RENATA KALENSKÁ: To byla zase jiná kapitola, to byla jiná kapitola... JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já ho sleduju, takže... On mu musel někdo nejdřív vysvětlit, co znamená ta mise, víte.

OTAKAR MOTEJL: Neřeknu. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já se musím Otíka zastat, jak si sype popel na hlavu, že jako ministr spravedlnosti neuspěl. RENATA KALENSKÁ: To on říká často. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Ale fakt je, že pomohl jisté věci, která mu za to stála, a to je lágr Vojna. Protože společně s Pavlem Dostálem vydobyli ze Zemana 75 milionů na lágr Vojna, a já si myslím, že i tohle pomáhá mladé generaci, která tam chodí. A chodí tam furt. OTAKAR MOTEJL: Byla to radostná pomoc. RENATA KALENSKÁ: Vydobýt něco ze Zemana... OTAKAR MOTEJL: Nebyl to jenom Zeman. RENATA KALENSKÁ: Ale řekněte mi, jak na vás politici dnes působí? Jste už sice několik let po odchodu z politiky, ale sledujete ji, dál se s nimi vídáte... OTAKAR MOTEJL: Ano.

Smích publika.

Smích publika.

JIŘÍ STRÁNSKÝ: Od slova mise on zjistil, že jsou misionáři, a od toho už je jenom krůček k tomu, aby sám sebe přesvědčil, že je vlastně politickým misionářem. RENATA KALENSKÁ: Pan doktor Motejl se mezi politiky pohyboval, takže možná bude konkrétnější.

JIŘÍ STRÁNSKÝ: Řekl to nádherně. RENATA KALENSKÁ: Bylo to velmi stručné. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Velmi mne to přesvědčilo. OTAKAR MOTEJL: Já je opravdu znám dvacet, třicet let. Já je pamatuji jako poctivé, hodné, slušné lidi.

Smích publika.

12

FOYER

RENATA KALENSKÁ: Počkejte, vy musíte být nějak ohleduplný vzhledem ke své funkci? OTAKAR MOTEJL: Ne, vůbec ne, já jsem zcela nezávislej a starej. RENATA KALENSKÁ: Akorát vás bolí parlament, že jo? OTAKAR MOTEJL: To už mám za sebou. RENATA KALENSKÁ: Už nechcete znova kandidovat? OTAKAR MOTEJL: Ne, nemůžu, já bych chtěl... Ale opravdu to jsou lidi, kterým jsem záviděl mládí a elán, kteří měli představu, že politika je bohužel věc, kde se platí něco za něco. Tam je ve hře moc. A moc moci někdy. A politik, když chce něco získat, tak musí něco nabídnout. Něco nabízí voličům, lidem... RENATA KALENSKÁ: Sliby. OTAKAR MOTEJL: ...sliby. A něco musí nabídnout a eventuelně dát té druhé straně. A to ho demoralizuje. Já jsem zjistil, že když se hlasuje v parlamentu – a podle mých zkušeností je ta situace neměnná –, tak se málokdy hlasuje o tom, co je na programu; hlasování je buď pomsta za minulé hlasování, nebo závdavek za hlasování budoucí. Chvilku mně trvalo, než jsem to pochopil. A potom jsem už věděl, že když se bude hlasovat o něčem mém, že bude záležet na tom, co bylo předtím a co bude potom. A taky to tak dopadlo... Politika je divadlo. Lidi chtějí být šáleni, jako když chodí do divadla, pane řediteli, nabudit múzy. Tak také politiku vnímají jako iluzi, do níž vstupují. Zajímavé je, že ačkoli jsme pořád říkali, jaká je z politiky hrozná deprese, voličů

na ty celkem nudné senátorské volby přišlo opravdu nečekaně mnoho, hrozně moc lidí šlo volit. A zaplať pánbůh. RENATA KALENSKÁ: Oni měli před sebou vizi, že nebudou platit těch třicet korun. OTAKAR MOTEJL: Aspoň něco, věděli proč. RENATA KALENSKÁ: Ale zaplatí je opět za ně město, opět z peněz těch lidí. Takže je to takový relevantní podvod. PETR OSLZLÝ: Ale musím se zastat divadla, divadlo nechce lidi šálit, ale naopak je chce orientovat ve světě. RENATA KALENSKÁ: To je krásné. PETR OSLZLÝ: Skrze iluzi, kterou jedině má k dispozici. RENATA KALENSKÁ: Pane Stránský, jak se cítíte, když vidíte, že v parlamentu sedí člověk, který v osmdesátých letech mlátil v minkovickém lágru politické vězně? A sedí tam za komunisty. JIŘÍ STRÁNSKÝ: No, mě to zase tak moc nepřekvapuje. To všechno souvisí s tím, co jsme tady říkali hned na začátku. Protože máme zkažené mysli, tak pořád ještě spousta zkažených myslí volí komunisty, a ti komunisti si tam dosadí tohohle bachaře, protože je na jejich volební listině buď třetí nebo čtvrtý nebo pátý. Tečka. To o ničem jiném není. Já chci jenom říct ještě jednu věc, a právě v tomto divadle, o které jsme nemluvili a měli bychom ji tady zmínit, protože se taky týká politiky. Mám s ní obrovskou zkušenost, protož jsem byl několik let šéfem Rady národní knihovny a Fondu kinematografie a chodil jsem prosit parlament o peníze: bez ohledu na politickou příslušnost (až na pár výjimek) jakmile člověk vysloví před politikem slovo kultura, tak ten má hned skleněné oči. Ale to je proto, že právě těch 40 let totality nám zničilo pojem o tom, že nejpodstatnější ze všeho je ta kultivovanost a kulturnost a vzdělanost! A v parlamentě jsou tyto záležitosti to úplně nejposlednější. Takže já tam přišel prosit o 10 milionů na něco, na film nebo na co, a místopředseda kulturního výboru mně prostě řekl: „Co to tady na nás zkoušíte? My máme jiné starosti než nějakou blbou kulturu.“ OTAKAR MOTEJL: Ono je to také tím, že kultura je ledacos. A oni si z kultury vybírají zrovna to, co je odsouzeno k zániku. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Ale to s tím zase souvisí. Když tohle říkáš, jenom mi to potvrzuješ, místo abys oponoval. RENATA KALENSKÁ: Taková nová věc na české politické scéně, respektive staronová věc jsou komunisté u moci, a to v krajích. Jak se na to díváte vy, paní Kolínská? Deprimuje vás to, nebo vám to už přijde normální, tak jako spoustě lidí, kterých jsem se na to ptala a kteří před dvaceti lety proti komunistům bojovali a platili za to? RUT KOLÍNSKÁ: Já jsem z toho nešťastná, protože zaprvé můj tatínek byl v padesátých letech také zavřený, a jakkoliv byl velmi tolerantní a vychovával nás k tomu, že máme mít vnitřní svobodu, že ta vnější holt... je potřeba si udržet tu vnitřní i v té nesvobodě, která kolem nás byla. V době revoluce říkal, že jestliže se strana nezakáže, tak to nebude dobré. A teď to najednou

ROZRAZIL 29

13

vidím: po těch dvaceti letech se na krajích už opravdu dostali k moci a nikoho to příliš nevzrušuje. Mně to vadí také z toho důvodu, že jsme v mateřských centrech, roztroušených po celé republice, začali lobovat i na krajích – a já to nedovedu. Já se budu muset překousnout, a já se nepřekousnu. Pro mě je toto takový podraz! A říkám si: proč máme chodit žebrat k takovýmto lidem?! Přesvědčovat je o hodnotách rodiny... RENATA KALENSKÁ: A co bývalí komunisté? Vadí vám? RUT KOLÍNSKÁ: Dovedu odpustit, že byli ve straně, dovedu je brát jako lidi, jako osobnosti bez stranické příslušnosti. Ale do strany málokdo vstupoval z přesvědčení, alespoň v 70. a 80 letech. RENATA KALENSKÁ: Já vám přečtu, jak vysvětlil svou komunistickou minulost spisovatel Pavel Kohout, který tady byl před měsícem na debatě. „Emocí nevybití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu do míru, který voněl šeříky a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jak mouchy ke světlu.“ OTAKAR MOTEJL: To jsem zažil také. Byl jsem tam. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Renato, ocitujte Karla Pecku. RENATA KALENSKÁ: Já ho tady nemám napsaného, ale vy si to možná pamatujete... JIŘÍ STRÁNSKÝ: Protože on je vrstevník Pavla Kohouta a my jsme spolu byli na jedné lodi a proti nám ty bývalé hvězdy, tedy všichni ti levicoví intelektuálové, co říkali, jak je pro nás důležité to slavjanofilství a ten Stalin a jak nás zradil Mnichov a takové ty kydy. My je poslouchali a Karel Pecka byl takový nemluvný a bylo na něm vidět, jak strašně to v něm bublá, a pak jim řekl nádhernou věc: „Je zvláštní, že vy jste všichni univerzitně vzdělaní, mně bylo v 45. roce 18, a jak to, že já jsem za ty tři roky přišel na to, co je to za sviňárnu, a vy jste na to nepřišli?“ To bylo naprosto přesné, buď chtěli, nebo nechtěli. Buďto na to byli připravení, nebo nebyli, ale já těm komunistům, co jsou teď... já řeknu veselou historku ze svého vězeňství, je kratičká. RENATA KALENSKÁ: Je kratičká, to je dobře, protože pan režisér Morávek už zvonil. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Tahle je kratičká. Já byl na jednom lágru a tam si náčelník usmyslel, že musíme napsat domů, že se nám daří dobře. Tak jsme každý dostali korespondenční lístek, na který jsme měli vyplnit adresu svých rodičů nebo manželek nebo milenek a napsat, že se nám daří dobře. A my jsme se s klukama domluvili a napsali jsme... Já napsal rodičům: „Milí rodiče, mám se dobře, patří mi to!“ Smích publika. OTAKAR MOTEJL: Já bych chtěl paní Kolínskou upozornit na jednu věc – mně vadí víc ti bývalí komunisti než ti současní. To je můj zásadní problém. Ale za druhé, v reálné politice, v období tzv. nulových tolerancí a podobných schválností, jsou bohužel

14

FOYER

Otakar Motejl a Jiří Stránský

vůči rozumnému programu vstřícnější někteří komunističtí politici než někteří nekomunisté. Já třeba, co se týče Cikánů, mám s některými starosty tradičně zkušenosti jako s rozumnými, praktickými lidmi, kteří chtějí věci řešit. Jediný jejich problém je, že jsou to bývalí komunisti – tedy problém politický. RENATA KALENSKÁ: Smířlivý. Václav Havel tady 8. listopadu řekl, že ho kolikrát napadá, jestli to všichni ti disidenti před listopadem nedělali zbytečně, když vidí, jak to tady dopadá. Sdílíte jeho pesimismus? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já jsem nikdy disident nebyl, protože má žena se bála, že bych šel potřetí do kriminálu, tak jí Václav Havel musel slíbit, že mě nebude nikam lákat. Ale vím, jaký problém s tím měl Karel Pecka, který disident byl. Karel Pecka měl problém s bývalými komunisty, zrovna tak Zdeněk Rotrekl, Brňák. Ten problém byl permanentní. A já to řešil tak, že jsem na to nepřistoupil, radši jsem ani nepsal do samizdatu. Prostě jsem na to nepřistoupil. Ale Václav je takový, jaký je, proto to řekl. Kdybychom tam byli spolu, já bych mu oponoval, že to byla otázka vztahu k tomu, co chtějí bránit nebo co bránit nechtějí. To je můj dojem. My jsme o tom s Otíkem mluvili, já tady v tom spisečku cituji leccos, ale můj problém není intolerance, můj problém je, že mně dodneška naskakuje husí kůže především při pomyšlení na estébáky, ale občas taky i na nějakého komunistu. Můj problém je právě v tom, že my ostatní v sobě nedovedeme

vyprodukovat dost protilátek, abychom se tomu bránili a abychom se neodvážili říct, no s tím se asi nedá nic dělat – protože s tím se samozřejmě něco dělat dá. Viz ta moje huba proříznutá, mně to nevadí, že mi pořád někde nadávají. Mám třeba pořad v rádiu, který nemůžou zakázat, tak změní program. Ale mně to nevadí, protože jsem prostě takový. To je důvod, proč ta Zdivočelá země je teď taková, jaká je, protože je o tom, co s námi udělala normalizace. RENATA KALENSKÁ: Jenom poznámku. Vy vlastně celý život hodně posloucháte svoji ženu, protože po Listopadu vám zase zakázala jít do politiky, a také jste se toho držel. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Já ji mám tak rád! A ona se mnou tak strašně zkusila! Já se jí za to budu do smrti hluboce klanět, a ona si to samozřejmě zaslouží. RENATA KALENSKÁ: V roce 1975 napsal Václav Havel dopis Gustávu Husákovi, generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ, a kladl mu tam různé otázky. Jedna z těch otázek byla, jaký je skutečný vnitřní stav společnosti. Jak byste na tuto otázku odpověděli po tolika letech? JIŘÍ STRÁNSKÝ: Myslím, že jsme o tom mluvili, mám pocit, že už nemusíme nic dalšího formulovat. Ty chceš ještě něco formulovat? OTAKAR MOTEJL: Já bych řekl, že stav společnosti není zlý. Lepší než byl, podstatně lepší než byl. Myslím, že to stálo za to, a mně v souvislosti s tématem, které jsme tu načali, přijde skutečně někdy až nepříjemné, že takové silné protikomunistické vyjádření je leckdy zase jenom zástěrka, že se tak profiluji, že nenávidím komunisty, a tím se jakoby v této společnosti moderně legitimuji. RENATA KALENSKÁ: Je dnes moderní tohle říkat? OTAKAR MOTEJL: Já myslím, že jo. RENATA KALENSKÁ: Ještě pořád? RUT KOLÍNSKÁ: Já myslím, že to není nenávist. Z mé strany to není nenávist. Pro mě je komunistická strana představitelkou toho, co tady bylo, co nás sužovalo: režim, který neměl budoucnost a kterého jsme se zbavili. Ale oni pořád v tom režimu jedou dál, oni se ho nikdy nezřekli, nikdy se neomluvili, např. katolická církev se omluvila za Husa, tohle oni nikdy neudělali a já jim v podstatě nevěřím. To je nedůvěra k tomu, že by dokázali něco dobrého. Protože i když mají program pro rodiny a já nevím co všechno, tak já tomu nevěřím. RUT KOLÍNSKÁ: A jak byste odpověděla na tu otázku Václava Havla? Protože třeba už zmíněný katolický kněz Tomáš Halík říká, že současná nálada ve společnosti je velmi mizerná a že lidé jsou deprimovaní, že jsou deprimovaní z finanční krize, z politických hádek, z rasismu, který tady vzkvétá. To jsou jeho slova. Nepublikovaná, vyjdou v sobotu v Lidových novinách. RUT KOLÍNSKÁ: Tak samozřejmě všecko, co jste tady řekla, platí. Ale já se musím zase vrátit k těm svým matkám. Ne, opravdu.

Otakar Motejl a Jiří Stránský

Ony navzdory tomu marasmu, který tady svým způsobem je, i když já jsem nežila v jiné době než za totalitního režimu a v současnosti, ale dovedu si při čtení různé literatury vybavit, že doba byla vždy nějakým způsobem podobná, vždycky byl nějaký marasmus, ve kterém lidé žili, a buď na něj nadávali, nebo se přidružili k těm, co chtěli mít privilegia třeba i za cenu kriminálních činů. Anebo, a povětšinou tam zase vidím ty matky, si řekli: musíme udělat něco dobrého. A ty mámy v tom žijí a to dobré dělají. To je ta sůl země, díky které můžeme hledět do budoucna optimisticky. RENATA KALENSKÁ: K čemu nesmíme být nikdy tolerantní? Debata je o toleranci, tak to zkusme v závěru debaty nějak shrnout. OTAKAR MOTEJL: K nepoctivosti. RENATA KALENSKÁ: Řekl veřejný ochránce práv a bývalý ministr spravedlnosti. OTAKAR MOTEJL: Ke xenofobii, k nepoctivosti vůči druhým, k obelhávání se. Já se doma stávám takovým tím falešným vlastencem, mě ty řeči, že všecko za nic nestojí, že všecko je krize, že všecko je špatné, mě to opravdu trošku uráží. Co tím vyřeším? Každý se musí nějakým způsobem snažit, každý z nás může dát svému životu nějaký tvar – něco jsme podědili, něco jsme si zavinili sami, a teprve ten zbytek nad nás režim vždycky nějakým způsobem nastaví. Jde o to si najít to svoje

ROZRAZIL 29

15

matky, o čtyři roky později v hlavním městě z její iniciativy vzniklo první mateřské centrum v České republice. Stala se prezidentkou Sítě mateřských center, která je členem komise OSN snažící se o zlepšení podmínek žen, rodin a obcí a mezinárodního sdružení svépomocných skupin GROOTS. Za rozvoj občanské společnosti v Česku a za zapojení sítě mateřských center do mezinárodní organizace získala v roce 2003 ocenění Žena Evropy. OTAKAR MOTEJL (1932) Ve druhém funkčním období úřadující a vůbec první český veřejný ochránce práv. Po ukončení studia práv na Univerzitě Karlově v Praze vykonával advokátní praxi v Banské Bystrici, pak byl advokátem v Kladně, později v Praze. V letech 1966–1968 současně pracoval jako vědecký pracovník Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti. Od září 1968 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze. V dubnu 1970 z Nejvyššího soudu odešel a následně až do ledna 1990 znovu vykonával advokátní praxi. Mimo jiné obhajoval v politických

RozRazil – Současná česká hra je pravidelná novinková řada dramatických textů. V edici vychází 10 svazků ročně. Cena jednotlivého svazku 49 Kč Půlroční předplatné (nebo cena 5 sv. dle výběru) 200 Kč Roční předplatné (nebo cena 10 sv. dle výběru) 390 Kč Desetileté předplatné (nebo cena 100 sv. dle výběru) 3390 Kč Objednávky předplatného: Větrné mlýny, Traubova 3b, 602 00 Brno, [email protected], tel. 603 876 696, www.vetrnemlyny.cz

trestních procesech řadu disidentů, stoupence neoficiální kultury a aktivisty nezávislých hnutí. V prosinci 1989 byl zvolen členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí

Novinková řada RR – SČH vychází jako sesterská edice měsíčníku RozRazil, www.rozrazil-revue.cz

17. listopadu. Od 23. ledna 1990 do 31. prosince 1992 byl předsedou

DHNP 17. prosince 2008

Jiří Stránský a Renata Kalenská

Nejvyššího soudu ČSFR, od 25. února 1993 do 8. srpna 1998 předsedou Nejvyššího soudu České republiky. Od srpna 1998 do 16. října 2000 byl ministrem spravedlnosti vlády České republiky. Od roku 1992 je předsedou Jednoty československých, resp. Jednoty českých práv-

poctivé místečko, poznat co můžu a co nemůžu, a dělat co možná nejlíp to, co můžu. A ne říkat: to já nemůžu, doba je těžká, je krize... RUT KOLÍNSKÁ: Já si myslím, že ke lži a násilí. RENATA KALENSKÁ: A závěrečné slovo bude patřit... JIŘÍ STRÁNSKÝ: Závěr? OTAKAR MOTEJL: Nejstaršímu. JIŘÍ STRÁNSKÝ: Mně vadí bezohlednost. Ale potíž je v tom, že máme zkažené mysli, a na tom trvám. Nicméně mám pocit, že se to všechno zlepší v okamžiku, kdy budeme... jaký je opak od slova neteční? Teční. Jako je opak od slova negativní gativní. Takže: buďme gativní a teční! Myslím to vážně, většina těch malérů spočívá v tom, že jsme obecně dost neteční ke svému okolí, měli bychom si více všímat svých bližních. Mě tuhle v metru okouzlila paní, která tam seděla a měla dvě hole, a byl tam takový, jak jsou ti rambové, a strčil do jednoho ne moc starého pána, a tahle drobounká paní tomu rambovi řekla: „Už vám někdo, mladý muži, řekl, že se chováte jako dobytek?“ A on vystoupil. Takže ono to najednou funguje. A jak tady byla řeč o krizi, tak já jsem před týdnem byl ve škole a zase veselé historky z vězeňského života a najednou vstala holka a řekla: „Mohl byste mi říct, co je to ta krize?“ Samozřejmě mě nachytala na švestkách. A proto v určitých chvílích opravdu věřím v Pána Boha, protože mně vnuknul odpověď, která měla obrov-

16

FOYER

ský úspěch. Řekl jsem jim: „No, já si myslím, že to není krize ekonomická, já si myslím, že je to krize z nenažranosti. A teď každý z vás vstaňte a sobě samým řekněte, co máte zbytečného a kolik to stálo.“ RENATA KALENSKÁ: A víte, co říkal včera Václav Klaus jako řešení krize? „Utrácejte, utrácejte, utrácejte.“ JIŘÍ STRÁNSKÝ: No jistě. RENATA KALENSKÁ: Takže – děkuji.

níků. JIŘÍ STRÁNSKÝ (1931) Filmový a televizní scenárista, prozaik, básník, publicista, autor knížek pro děti, dlouholetý šéf Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Jeho bibliografie čítá přes deset knižních titulů. Narodil se 12. srpna 1931 v Praze v elitní prvorepublikové rodině; z politických důvodů nemohl dokončit studia. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen k osmiletému žaláři za údajnou špionáž; znovu byl vězněn v letech 1973–1975.

RENATA KALENSKÁ (1974)

Základním motivem jeho prozaického díla (Štěstí, Zdivočelá země,

se od roku 1997 věnuje novinařině. Tři roky pracovala v Lidových

Přelet aj.) je „konflikt mírových nadějí v životě mladé generace s velkou

novinách jako politická zpravodajka a autorka velkých profilových

politickou a historickou deziluzí v letech tzv. studené války“ (Vladimír

rozhovorů s osobnostmi z uměleckého prostředí. Poté na rok zakotvila

Novotný).

v časopise Týden. Do Lidových novin se opět vrátila, a to na začátku roku 2001. Zde se specializuje na „Rozhovory týdne“ s českými politiky. V roce 2000 její práce vyšla knižně pod názvem Rozhovory na konci milénia. Kromě toho spolupracovala s TV3 a časopisem Respekt. Publikovala svazek povídek Vybledlo a knihu úvah na téma mezilidských vztahů Udělej motýla. RUT KOLÍNSKÁ (1953) Zakladatelka a organizátorka činnosti mateřských center v ČR. Vystudovala dálkově etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1988 založila ekologické sdružení Pražské

ROZRAZIL 29

17

D ÍL N A

OTAZNÍK ZTOHOVEN ROMANTYC-KÝ POHLED NA MYSTIFIKACI (rozhovor s ROMANEM TÝCEM vedla Barbara Herz)

Jak se staví skupina Ztohoven k mystifikaci? Z našeho pohledu není mystifikace klamání nebo lež, ale vnímáme ji spíše v příklonu k mystičnu, tajemnu. Je to nástroj, se kterým neustále pracujeme, proto ty pseudonymy a mírně tajemná atmosféra v komunikaci s veřejností, která se ale lehce rozštípala tím, že nás pozavírali policajti. Co vás vlastně vedlo k vytvoření pseudonymů? Nepředpokládám, že byste se nedokázali postavit za svoji tvorbu. Důvodů, proč použít pseudonym, je několik. Ten nejdůležitější pro nás byla ochrana proti represím systému a mělo by to tak fungovat i dál. Teď ale došlo v rámci výslechů k tomu, že nás nutili přiřadit se ke konkrétním jménům. Docházelo k vtipným situacím, kdy jsme jeden říkali pseudonym druhýho. Vyšetřovatelé to sami vnímali v rovině frašky, protože se normálně zabývají vraždama a drogama, ale říkali, že dle regulí zákona nás vyslýchat musejí. Pseudonymy jsou v naší společnosti často libozvučné nástroje pro upoutání masy, všechny ty Lucie Bílé, ale u nás to je vesměs ironie. Jsou napůl vtip. Z počátku to lidem ani nedocházelo a některé z nich dodneška nikdo pořádně nedešifroval.

32

DÍLNA

Jste romantický? Myslím, že ne. Já jsem byl jeden z posledních, kdo si pseudonym vymýšlel. Některé jsou krásné, třeba Oto Horší, Tomáš Jasný. Tam je patrnější, že je to ironie. Proč jste si vybrali cestu mystifikace? Jedna věc je fabulace, druhá mystifikace. Fabulace je lhaní, vytváření zatáček a oklik. Mystifikace je zahrávání si s používáním reality, aniž by ale docházelo ke lži. Je to nástroj a otázka je, čeho se chce tím nástrojem dosáhnout. Naposledy jsme možná mystifikovali veřejnost v tom, že se stalo něco, co se nestalo. Ale co se týče hřibu, tak tam místo mystifikace v pravým smyslu docházelo spíš k ironické manipulaci s reálným obrazem. Ač to nevypadá, tak všechny naše akce mají svoji kontinuitu. Každá z akcí, co byla, má základ v té předešlé. Máte potřebu stále přihazovat? Už došlo k nedorozumění, když jeden novinář řekl, že každá akce musí být větší. To je ale zavádějící. My se vyvíjíme a každá akce cituje akci předešlou, čímž se navyšuje jejich kredit.

V čem vidíte možnost vývoje? Co se týče mediální pozornosti, tak hřib asi jen tak nepřekonáte. Věci, co děláme, jsou sociální sondy. Nejde ani tak o produkty. Zajímá nás to v tom konkrétním vývojovým období. Něco nás zaujme, uděláme sondu a tomu se věnujeme. Bavíme se teď i na úrovni divadla? Určitě. Ostatně v jistém smyslu na mě do značné míry působíte jako divadelníci... Možná je to i obdobím, ale v uměleckým světě existuje jako výrazný nástroj performance. To není nic jiného než fyzické vyjádření pocitu. Umělci se samozřejmě rozdělujou podle různých sfér svojí tvorby, ale často se zapomíná na ty nejdůležitější momenty, kdy se jednotlivé disciplíny stýkají. Ty jsou podle mě nejzajímavější. Lidi, co se pohybujou na hraně disciplín, jsou ti, kteří hledají, kterým nestačí zažitý formy. Ve výtvarným světě se často používá výraz současné umění, do čehož se dá zahrnout ledacos. Pro mě je nejhodnotnější právě fyzická performance. Dochází při ní k momentálnímu prožitku a přímé konfrontaci s prostředím, kde vzniká. Devadesát procent výtvarníků je oproštěno od této konfrontace. Nevědí v přeneseném slova smyslu, co se po pověšení jejich plátna děje.

Umělecká skupina Ztohoven si ráda zahrává s realitou a veřejným míněním. Jejich performance se nedají úplně snadno přehlédnout, stejně jako otazníky, které po sobě zanechávají. Otazník nad hradem, vytvořený z neonového srdce Jiřího Davida, citylighty v pražském metru, kde překrytím reklam připomněli, jak reklama znásilňuje a manipuluje lidské podvědomí, a pak nepřehlédnutelný atomový výbuch v přímém televizním přenosu. Provokace nikoliv samoúčelné, bez laciných odpovědí a s dohrou bizarních soudních přelíčení. Že kolem sebe neustále udržují opar tajemna a mystifikace, je to jediné, co se o nich dá říct s jistotou. Ostatní zůstává zmíněným otazníkem. K rozhovoru o mystifikaci – a nejen o ní – svolil Roman Týc, muž, který rozhýbal strnulost pražských semaforů, bral policajtům čepice a při povodni sjížděl na voru Vltavu.

Je pro vás podstatnější samotný okamžik tvorby, to, že si něco prožijete, nebo spíš následné dopady? Objektivně řeknu, že čekáme na ty dopady, i když jen fyzický prožitky mají z mýho pohledu význam. Ale děláme to proto, že nás zajímaj reakce. Díky nim zjišťujeme, v jaký jsme pozici. Ale může se podle toho orientovat celá společnost. Když na základě reakcí na naši práci vznikly petice, tak myslím, že je to v pořádku, protože si lidi uvědomujou, že někdo jiný za ně vyřknul myšlenky

ROZRAZIL 29

33

a pocity, které zůstávají skrytý. To, co děláme, je logicky na hranici zákona. Ale u soudu jsme si uvědomili, že se pohybujeme na hranici, kdy to, co děláme, není okamžitě odsouzeníhodný ani hned odpustitelný. Nebylo podstatný, jestli pudem do basy, nebo ne, ale spíš potvrdit si, že jsme na této hranici. Jsou to dva roky, co se to stalo, ale pořád v tom jedeme. Teprve před měsícem nás osvobodili, dospělo se k tomu, že nedošlo k trestnýmu činu. Představte si, že jste u soudu a tam choděj odborníci na problematiku zbraní hromadnýho ničení. Ten hřib byl jednoznačná koláž. Bylo to i jinak barevný. Šlo poznat, že to není skutečný, to by se muselo udělat úplně jinak a docházelo by k nějaké 3D animaci, kde všechno hoří a kosej se tam stromy. A hlavně by to nebyla tak úplně mystifikace, kde by měl člověk tušit, že se něco děje jinak. Tušit, to je přesně ta hranice. Jakmile ji ztratíte, tak jste buď moc vepředu, nebo moc vzadu. Buďto jste to přetáhli a opravdu někoho vyděsili, anebo hned rozkryjete karty, že se jedná o recesi, což je pak ale na úrovni studentů gymplu, kteří se chtějí pobavit. To, že jsme se dostali k soudu a že nás osvobodili, ukázalo, že v našem případě to ta hranice byla. Každý, kdo viděl hřib a následnou vlnu reakcí, tak snad ani nemohl předpokládat, že by vás mohli reálně odsoudit... Sledujete tu kauzu se semaforama? Tam pravděpodobně dojde ke kriminálu. Jedna věc je dělat si cokoliv v divadle nebo v galerii. To unese ledacos. Když se tam postavíte na hlavu, je to jedno. Ale jakmile to uděláte před parlamentem, tak už se to vnímá politicky, není to ten bezpečnej prostor. Ale do galerií chodí hrozně úzkej okruh lidí, který tohle očekává. Každej umělec by měl chtít ovlivňovat širší společnost. Člověk by měl mít odvahu jít dělat performance na ulici. Musí vám být jasné, že když hledáte tuhle hranu, tak to bude zákonitě přinášet negativní reakce. Jste od začátku ochotni přijmout trest či lépe řečeno nést důsledky činů až do konce? Podstoupit trest a přijmout trest jsou podstatné rozdíly. Nejhorší, co pro společnost můžeme udělat, je podstoupit největší trest, kterej nám dá na výběr. U kauzy semaforů nám státní aparát dal možnost doznat se, požádat o odpuštění a to by nedošlo ani k žádnýmu stíhání. Ale člověk začne zvažovat věc vlastních hodnot. Došlo k tomu, že někteří vyčítali, že se odsouzená osoba nepřiznala ke svému pseudonymu. Ale v zásadě to nejde. Batman se přece nemůže přiznat, že je Batman. Právník byl v šoku, když zjistil, že k omluvě nemůže dojít. Mohlo se tedy zdát, že se dotyčný chtěl vykroutit, ne že mystifikuje, ale už fabuluje. Ale abych to uzavřel, kdyby došlo k odpuštění trestu, v tu chvíli by zemřel Roman Týc, protože by se spojil s fyzickou osobou v tomto světě. Bylo to důležité rozhodování i v rámci skupiny. Takže jsme schopni ne při-

34

DÍLNA

jmout, ale podstoupit ten nejvyšší trest, aby společnost viděla, že jsou tu hodnoty, za které stojí za to nechat se zavřít. Tím se dává jasně najevo, že nejde o věc, kterou bychom navíc opravdu vnímali jako trest. Paradoxně lidi, co se pohybují na poli umění, vědí, že nejhodnotnější umělecké přístupy jsou od těch, kteří mají opravdu prožito. Z tohohle pohledu nám dal státní aparát možnost prožít něco, co by běžný člověk nikdy nepoznal. Máte pocit, že se vám umění se životem prolíná? Umění je jenom nástrojem ke komunikaci s divákem, kterým se dá sdělovat prožitek. Pro mě osobně, i když mě umění fascinuje, není vlastně důležité dílo, plátno, divadelní představení, ale jeho autor. Lidi v dlouhodobým horizontu nezajímá, jaké obrazy Gogh namaloval, ale to, že si uřízl ucho. Málokdo z širší veřejnosti by dokázal popsat nějakou sérii jeho obrazů. Ona je to asi běžná tendence tíhnutí k určité povrchnosti informací. To je sice pravda, ale myslím si, že lidi zajímá především život autora, aby tím mohli jeho dílo poměřovat a vidět, jestli je to pravda, nebo ne. Žádnej autor není hotovej, a jestli je, tak je mrtvej. Je důležité vnímat souvislosti, ať už z hlediska jednotlivce, nebo skupiny. Jako skupina se hodně vymezujete vůči mediálnímu prostoru. Je to tak? Vymezovat, to je zavádějící. Všechny akce, které děláme, nedávají žádné odpovědi. Ptáme se, jak to je. Fyzicky do toho světa vstoupíme, jak říká kolega, vytvoříme jemný apel, vytvoříme změnu a pak čekáme reakci. Takže vám jde spíše o to uvědomit si sporné místo a upozornit na něj... To je dost zásadní moment. Ve výtvarném světě je veliký problém škatulkování. Nejsme jednoduše zařaditelní. Nepoužíváme klasický techniky a formy pro vyjadřování a nejsme běžný seskupení. Nemáme pevný řád, strukturu, cíl ani směr. Vše vzniká přirozeně a každou akcí si uvědomujeme, čeho jsme schopný, ale stejně tak cítíme i velkou zodpovědnost. Proto akcí, které děláme, není tolik. Došlo by k devalvaci toho, co už vzniklo. Nechceme ničím novým shodit to předešlé. Když chcete, aby se informace o vašich akcích dostaly k lidem, jste ve své podstatě závislí na médiích? Závislí nejsme. To je stejné, jako byste řekla, že média jsou závislá na našich akcích. Já třeba od určité doby dělám věci, které absolutně nezveřejňuji. Není podstatné, aby se toho chytil bulvár. Kde má člověk jistotu, že to média udrží v původní myšlenkové hodnotě a rovině? To by musel dělat hodně jednoduché věci, a to pro

www.ztohoven.com

ROZRAZIL 29

35

www.ztohoven.com

mě osobně není možný. Mohlo by se pomalu zdát, že vrchol úspěšnosti jedince je být na titulní stránce Blesku. Mediální prostituce. To je téma samo pro sebe. Člověk si musí najít hranici sebereflexe, než se stane, že média začnou využívat vás. Je tu samozřejmě ta jednoduchá definice, že člověk jinak jakoby nežije. Momentálně třeba ne, ale přece je důležité celoživotní dílo, to, že za mnou něco je, a ne že se píše, jaké mám zrovna ponožky. Už jsem si přičuchnul k tomu, co znamená stát se mediálním narkomanem. Je strašně jednoduché tomu podlehnout. Když chybí sebereflexe, vede to k absolutnímu vyčerpání, protože když se člověk okouká, začne dělat píčoviny, které už nemají s uměním nic společnýho, je to jen exhibice. I to mě vedlo k tomu, že teď pracuju v mnohem intimnější rovině. A kde se s tím člověk setká? Docházím k závěru, že to vůbec není důležitý. Člověk musí umět popřít ego, aby si uvědomil, že to má i jiný význam než ten mediální. U divadla se říká, že u představení musí být přítomen alespoň jeden divák. Máte pocit, že bude mít platnost, když uděláte něco, o čem nikdo nebude vědět? Třeba teď dělám kolem silnic umělé pomníčky, takové jako když se někdo zabije autem. Tam diváci jsou, jen to sami nevědí. Hledají v tom sami sebe, zamýšlejí se. A přitom pomníčky přece patřej na hřbitov. Jsou to zoufalý výkřiky lidí, co se neuměj smířit s realitou. Když jsem se do té problematiky ponořil, zjistil jsem, kolik to má vrstev. Vzbudilo to ve mně potřebu zjistit, do jaké míry mohou fungovat jako citové placebo. Když u nich na ulici zapálíte svíčky a dáte tam méďu, lidi se zastavěj, šeptaj. Donutíte je vytrhnout se z obyčejnejch problémů a v hlavě se jim vytvoří příběh na základě mystifikace. Tahle akce je typickej příklad mystifikace, kdy to není fabulace. Není to lež, ale spíš tajemná instalace. Nikam jsem nenapsal, tady někdo umřel. Ale do jaké míry je toto společností akceptovatelné umění? Je to ještě na hranici, nebo přes? Co se týče akceptovatelnosti, tak se mi zdá, že je rozdíl, když někdo nepozná onu hranici mystifikace, o které hovoříme, a po akci typu hřibu se následně cítí jako hlupák, který něčemu naletěl. Ale sbírání čepic policajtů, to patrně většinu lidí spíše pobaví... U čepic to funguje podobně jako pomníčky. Médii se to dostane k lidem, a ti začnou uvažovat trochu jinak. Každýho štvou policajti a najednou se dá položit otázka, byl bych tohohle já schopnej? Člověk má sebereflexi díky akci, kterou udělal někdo jinej. Vezměte si Palacha. To byla demonstrace, performance, a myslel to vážně. A všichni to cejitili podobně. Ale hloubka se ukáže až z odstupu. Nebo povodeň. Většina lidí to brala jako adrenalinovou věc. Kamarád šel náhodou po nábřeží a celou tu plavbu točil. Když jsem to přežil, dal mi to jako dárek. Všichni řeku vnímali ze břehu, báli se

36

DÍLNA

jí, jako by v tu chvíli vstoupil do města obrovskej had a děsili se, co sežere. Já jsem to chtěl pochopit. Já byl řeka. Řeka stála a okolí bylo v pohybu. Až když člověk zvedl oči, tak to kolem něj jelo. To je úplně jiná perspektiva. Najednou šlo stát se tou řekou a pochopit malost lidí, co se bojej. Následně sama vznikla forma jak to předat dál, z toho videa jsem udělal videoart, ale kdyby ne, tak by to bylo jen pro těch pár lidí, co viděli člověka na voru. S jakými se setkáváte reakcemi? Já osobně s absolutním nepochopením na umělecký scéně. Ze školy vylézají umělci s diplomem, ale mají pouze vědomí jak se orientovat a jak s kým komunikovat, ale práce s hloubkou prožitku, tu se nikdo nenaučí. My jako skupina jsme převzali cenu NG333, ale protože NG šéfuje Knížák, tak jsme byli většinovou uměleckou komunitou odsouzeni, protože Knížák se odsuzuje. Nejdřív jsme to téměř jednohlasně odmítli. Ale co rozhodlo, že jsme to nakonec přijali, bylo vymezit se stádnosti, kterou prezentuje myšlenkovej proud UMPRUM, ale i AVU. Cenu jsme nedostali od Knížáka, ale od NG, což je v jistým smyslu nejvyšší instituce, ať někdo chce, nebo nechce. Navíc o té ceně nerozhoduje sám Knížák, ale komise, jejíž práci bychom poplivali. Za to nás odsoudili, že nesplňujeme šablonu aktivistickejch umělců. Ale my nejsme programově aktivisti, i když používáme některé metody. Mrzí nás už dlouho ono „kdo s kým“. Už konečně musí přijít generace, která se nad to naše malé české pomlouvání, shazování a zbytečné napadání povznese. Máte pocit, že jste naplnili své vlastní představy? Nám jde ve Ztohovnech o otázky. O důsledcích a dopadech jsme se mohli jenom dohadovat. U poslední akce byly větší, než jsme čekali. Náš největší zářez byl celostránkový článek v New York Times. Zdaleka jsme nečekali takový dopad. Od té doby jsme několikrát přednášeli v Evropě, naposled třeba v Barceloně. Pozvali si nás, protože chtěli slyšet, co pro nás tato sonda způsobila. Tím se nám potvrdilo, že to lidi pochopili jako sondu asi všude, jen ne u nás. Takže minimálně ten hřib představy překonal. Dostali jste odpovědi na otázky, které pokládáte? Odpovědi přišly třeba v rámci výslechů. A k odpovědím funguje i guest book na našich stránkách, hlavě po akcích se tam lidi hodně vyjadřují. Nebo diskusní fóra pod články, úžasnej zdroj, i když je tam každé druhé slovo vulgarita, tak si člověk udělá představu. Takže odpovědí je hodně. Je pak otázkou, co s nima. To jsou informace, které se ukládají a projeví se později, i v osobním životě a v každý další tvorbě nás jako jednotlivců.

ROZRAZIL 29

37

Nejen lidé, ale i mystifikační snímky mají své pozoruhodné aspekty. V následném textu se nad nimi pokusíme volně zamyslet prostřednictvím tří snad nejvhodnějších českých reprezentantů: Otrantského zámku Jana Švankmajera (1977), Ropáků Jana Svěráka (1988) a Roku ďábla Petra Zelenky (2002).

D ÍL N A

A TEN VÁCLAV KLAUS SKUTEČNĚ EXISTOVAL?

(VYBRANÉ ASPEKTY TŘÍ ČESKÝCH MYSTIFIKAČNÍCH FILMŮ) (ROBERT KRÁL)

Ropáci, oscarový mystifikační film Jana Svěráka

Otrantský zámek Švankmajer vytváří vlastní osobité schéma mystifikačního dokumentu složené z části animované (plošková animace) a reportážní. Film vypráví o historikovi (Jaroslav Vozáb), který provedl archeologický průzkum zřícenin zámku v Otrhanech u Náchoda a ukázal, že zde se odehrála hrůzostrašná historie popsaná v románu Otrantský zámek Horace Wallpolea. To lze označit za hlavní mystifikační tvrzení snímku, které se režisér pokouší maskovat jako pravdivé. Výrazové prostředky, kterými se podporuje dokumentární věrojatnost (autentičnost), jsou převzaty z běžného dokumentu: komentář, statické záběry fotografií i reportážně-inscenační metoda, například při sestupu historika do podzemí. Navozením podobnosti s dokumentem, který vnímáme dle úzu jako pravdivý, se tak přenáší žádoucí pravdivost i na mystifikační snímek. Miloš Frýba, který s historikem vede rozhovory, je skutečný televizní hlasatel a díky známosti z televizní obrazovky budí důvěru zejména u těch, kteří věří na pravdu vysílanou v televizi. Vozáb je portrétován z hlediska příběhu na věrojatných lokacích, ve zřícenině hradu, v podzemní chodbě a obývacím pokoji s knihovnou. Tato lokace má punc velmi vysoké autenticity, jelikož obdobný záběr je velmi využíván ve stovkách televizních dokumentů. Divák tento záběr velice dobře zná, a považuje jej tak za uvěřitelný. Naopak stylizované, animované sekvence věrojatnost oslabují.

50

DÍLNA

Zamyslíme-li se pro zajímavost nad extrémní situací, například nad portrétem ministerského úředníka rozhodujícího o dotacích pro zoologické zahrady natočeným v kleci, můžeme konstatovat, že by takový záběr v běžném dokumentu působil snad originálně, avšak mystifikační dokument by posouval směrem k nevěrohodnosti. Zdá se tedy, že originalita ve výběru použitých prostředků může být na úkor věrohodnosti fiktivního díla. Rozhodnutí, kde originalita dílo ubíjí a kde je naopak povyšuje, je ale velmi subjektivně závislé.

Ropáci Film pojednává o fiktivní vědecké expedici, která v severních Čechách objeví dosud neznámý druh živočicha – ropáka, jenž dokáže žít pouze ve zplodinách a musí dýchat smogové výpary, jinak nepřežije. Smyslem mystifikace je nastolit ironický a kritický pohled na současný ekologický stav krajiny. Humor je nenápadný a jemný a vyplývá z rozporu mezi plně přesvědčivou vědeckou formou dokumentu a mystifikačním tvrzením o existenci ropáků. Humor je tedy přístupný jen divákům, kteří mystifikaci prohlédnou („vypadá to, jako by ropák jen tak lelkoval, k čemuž je zapotřebí vysoce vyvinutá nervová soustava, jakou mají například lidé“). Pro ty, co mystifikaci uvěří, zůstává stále silně podané ekologické téma.

Zdá se tedy, že obecně lze rozlišovat působení mystifikačních dokumentů na „napáleného“ a „prozřelého“ diváka. Škála je však postupná, někteří „prozřelí“ naštvaně odmítají uvěřit pravdivosti mystifikačního tvrzení (existenci ropáka), ale přitom skrytě akceptují pravdivost dokumentární formy, což vyúsťuje v postoj „je to podvod, médium nám lže“, nehodlají přistoupit na vzájemnou hru s autorem a humorná hra se pro ně stává nepřijatelnou. Jiní, v prvních fázích filmu „napálení“, se postupně během sledování mohou stát „prozřelými“. Takovýmto divákům se navíc, pokud jsou k sobě upřímní, otevírá brána sebeironického, humorného náhledu na sebe samého: „já... jsem ale naletěl“. Snímek Ropáci je stylizován do formy vědeckého dokumentu a užívá základních atributů vědeckého díla: jmen postav (doktor Soukup), názvosloví (ropák bahenní, včetně latinského názvu), vědeckých výrazů (např. při operaci ropáka). Ve vytváření autenticity je Svěrákovo dílo velmi přesvědčivé. Dojem autentičnosti prostředí zvyšuje i taková maličkost, jakou je ušpiněné okno u terénního vozu. Na rozdíl od Zelenkových snímků, kdy se dojem pravdivosti buduje převážně z přesvědčivých výpovědí skutečných, známých lidí, povětšinou se obracejících do minulosti, a tato minulost se zobrazuje rekonstrukcí, užívá Svěrák jak rekonstrukčních a ilustračních záběrů, tak záběrů, které mají přesvědčit, že záznam pochází z bezprostředního sejmutí předkamerové reality.

Vybudit takto věrohodný dojem je režijně náročnější než v případě rekonstrukce. Jde například o scénu, v níž sestupuje průzkumník na dno pánve a posléze je na laně vytažen v bezvědomí. Tento i jiné mystifikační dokumenty rády využívají postavy kameramana či reportéra. Divák je má totiž s žánrem dokumentu asociované, a tak jejich přítomnost zvyšuje důvěryhodnost celého díla. Kameraman je poprvé uveden vypravěčem (postavou) a zobrazen jako jeden ze členů expedice. Později vidíme, jak kameramana i s kamerou spouští ostatní na lanech dolů. Otázku, jak je to možné, když kameru vidíme, Svěrák vysvětlí později přiznaným komentářem: „pro jistotu natáčíme oběma kamerami, jistíme se tak pro případ, že by materiál nevyšel“. (Mimochodem obdobný způsob fiktivního natáčení událostí dvěma kamerami užívá i snímek Záhada Blair Witch.) Svěrák zřejmě usiloval o to, aby vyvolal dojem autentického záznamu, ale aby přitom neporušil logiku okolností natáčení.

Rok ďábla Film portrétuje hudebníky Jarka Nohavicu, Karla Plíhala, Františka Černého, skupinu Čechomor, Jaz Colemana a dokumentaristu Jana Holmana a mapuje jejich vzájemná setkání, včetně jejich zkušeností s protialkoholní léčebnou, koncertováním a zázrakemsamovznícením. Základem jsou výpovědi a vzpomínky hudebníků. Jsou přitom převážně portrétováni vsedě v prostředí různých zkušeben či vlastních domovů. Dokonce tu v případě dokumentaristy Jana Holmana nechybí ani pro žánr obligátní pokoj s knihovnou. Jejich vyprávění v minulém čase přechází často do stylizované rekonstrukce doprovázené výpovědí mimo obraz či posléze do přímé rekonstrukce, v níž jednotliví účastnící jednají a hovoří. Strukturálně tedy běžný, dokumentaristicky rekonstrukční postup. Způsob, jakým zvládnou účastníci své výpovědi, je v tomto případě základním atributem autenticity. Režisér zde vede (ne)herce k tomu co možná nejsuchopárněji říct daný text, kterým dokládá

ROZRAZIL 29

51

1

2

3

4

5

6

některou z minulých událostí. Výpovědi vyznívají povětšinou přesvědčivě, nutno dodat, že jejich ztvárnění je snazší než dosáhnout přesvědčivosti v emocionálně zabarveném projevu, který má působit skutečně autenticky. (Emoce vytváří režisér především prostřednictvím Nohavicovy hudby). Z tohoto pohledu měl Jaz Coleman náročnější úkol než jeho herečtí kolegové. Existuje rozdíl mezi autenticitou, která má působit absolutně realisticky (věrohodný podvrh), a autenticitou věrohodnou danému hranému filmu, kde se v podstatě ustanoví vzhledem k žánru a tématu konvence mezi hercem a divákem. Z tohoto hlediska by nebylo možné téměř žádný záběr z hraného filmu vestřihnout do filmu dokumentárního, byť i fiktivního. V částech rekonstrukčních divák v podstatě mění své nároky na autenticitu hereckého projevu (na základě úzu ji fakticky snižuje), jelikož si uvědomuje, že jde o rekonstrukci, která se nesnaží být a působit jako bezprostřední zachycení události. I tuto polohu zvládli neherci mimořádně dobře. Z hlediska neherců k tomu přispělo jednak natáčení v pospolitosti, čímž režisér eliminoval jejich potenciální nervozitu, a jednak natáčení v jejich přirozeném prostředí – koncertních sálech, zkušebnách a protialkoholních léčebnách. Mezi další prostředky k dosažení věrojatnosti slouží Zelenkovi dokumentaristická ruční kamera z ruky, užívání transfokátoru, zejména v úvodním referátu o případech samovznícení. Ke zvýšení věrojatnosti přispívá dále užití fotografií a záznamů z koncertů a televizních pořadů (šokující nepravdivá reportáž o tom, že Nohavica žádné písně nenapsal /sic!/, či debata s moderátorkou skutečného televizního pořadu Sedmička Jitkou Obzinovou). Nejen v tomto filmu se tak obecně spoléhá na divákovu, ač možná nevědomou, víru v pravdivost médií. Smyslem Zelenkova fiktivního sdělení je převážně docílení komického efektu (např. nepovedený koncert se zapáleným krojem), ale film také mimochodem originálně přiměje k zamyšlení nad sebou samým, zejména u Nohavicovy teorie alkoholového kopce. Je na ní vidět, že nejzajímavější je taková mystifikace, na které je kus pravdy.

u absolutního mystifikačního filmu tato vazba splývá, tj. neexistuje vůbec. Zdá se, že odhalování této vazby, nacházení analogií mezi životním obzorem a dílem, je podstatou toho, co diváka na filmu (a umění) zajímá a přitahuje. U absolutního mystifikačního filmu se nedostává divákovi pocitu nadhledu, hry, spiklenectví mezi ním a autorem. Dobrá mystifikace počítá s tím, že její lživost bude (časem) odhalena. Vrátíme-li se nakonec k názvu tohoto textu, tak možná že i existence Václava Klause bude jednou předmětem diskuse na téma mystifikace. Za první mystifikaci v kinematografii je snad možno označit stylizovanou reportáž Georgese Meliese a Charlese Urbana, kteří natočili Korunovaci krále Eduarda VII. v roce 1902, několik týdnů před provedením vlastního korunovačního obřadu, o které referuje Sadoul ve svých Dějinách filmu. Za zdařilou mystifikaci se považuje rozhlasová hra Válka světů Orsona Wellese z roku 1939. Pokud budeme hovořit o novodobější produkci, zjistíme, že velmi časté jsou (částečně) fiktivní dokumenty hudební, které pojednávají o fiktivních kapelách, zpěvácích apod. Ze světových jmenujme například The Rutles – All You Need Is Cash (Eric Idle, Gary Weis, 1978), The Spinal Tap (Rob Reiner, 1984), Vichřice (Christopher Guest, 2003), Nonstop párty (Michael Winterbottom) a z českých zejména filmy Petra Zelenky Visací zámek, Mňága – Happy End, Rok ďábla či Vynález krásy Marka Najbrta. Další témata fiktivního dokumentu jsou rozmanitá: Zapomenuté stříbro o fiktivním filmaři Colinovi McKenziem režiséra Peter Jacksona (1995), Zelig (Woody Allen, 1983), krátký Herzogův snímek Za dalších deset tisíc let (v rámci kolektivního projektu Dalších deset minut I, 2002) o africkém kmeni, který až dodneška žil na úrovni doby kamenné, Stardom režiséra Denyse Arcanda, který popisuje vzestup a pád supermodelky (2000), Delikátní umění parkování o práci policisty (Trent Carlson, 2003).

ROBERT KRÁL, narozen 1976, absolvent režie FAMU v Praze a Fakulty

1–4) Ropáci, režie Jan Svěrák 5–6) Rok ďábla, režie Zdeněk Zelenka 7) Jan Švankmajer 7

52

DÍLNA

Absolutní mystifikace

informatiky MU v Brně. Je spoluzakladatelem kulturního občanského

Nabízí se tedy obecná otázka po smyslu snahy o vytvoření dokonalé mystifikace, díla, kterému by všichni recipienti uvěřili. Takové dílo může sloužit k manipulaci, vyvolání paniky, jako usvědčující důkaz – podvrh při soudním přelíčení, pokud je jeho obsah závažný. Pokud je jeho obsah banální (a z hlediska věrojatnosti tím pádem konvenčnější čili uvěřitelnější), jde jen o zbytečnou mystifikaci, lež. Na svět tak přijde dílo, jehož předobraz nikdy neexistoval, ale v zásadě nejestvuje jediná námitka, proč by existovat nemohl. Již Zich ve své Estetice dramatických umění píše: „Čím je práce umělcova naturalističtější, tím méně je tvůrčí.“ Jestliže u běžného, ať už mystifikačního, či hraného filmu, existuje vazba mezi skutečností a jejím byť stylizovaným zobrazením,

sdružení Napříč (www.napric.cz).

ROZRAZIL 29

53

PR O PA D

LIDOVÉ MILICE

LI ŠT Ě

JAKO ŠVÝCARSKÁ ARMÁDA A DALŠÍ NORMALIZAČNÍ MYSTIFIKACE (IVAN MOTÝL)

LM alias švýcarská armáda, Václavské náměstí, srpen 1989

Jako ve Švýcarsku Konec dubna 1989. Režim a jeho silové složky jsou ve stavu permanentní nervozity. Lednový Palachův týden otřásl komunistickým zřízením a podle tehdejšího mluvčího Charty 77 Tomáše Hradílka se prezident Gustáv Husák dokonce v kuloárech vyjádřil: „Ještě jeden Palachův týden by nás zničil.“ Blížily se prvomájové oslavy a StB upozorňovala na možné provokace disentu přímo v průvodech. Náčelník hlavního štábu Lidových milicí Miroslav Novák se proto rozhodl pro další ze sérii mystifi kačních sdělení národu. V rozhovoru pro Rudé právo z 20. dubna 1989 vysvětlil úlohu a úkoly Lidových milicí. Kdo si dosud myslel, že milicionáře režim používá k ochraně továren a k rozhánění opozičních demonstrantů, dozvěděl se, že Lidové milice jsou vybudovány na stejném principu jako švýcarská armáda. „Na tomtéž principu je budována i obrana Švýcarska. To znamená na principu dobrovolnosti. Milicionáři nejsou ubytováni v kasárnách, ale jsou vycvičeni a připraveni na povel plnit úkoly. Podobné ozbrojené organizace jsou i v některých kapitalistických státech. Milice tedy nejsou žádnou naší zvláštností,“ mystifikoval náčelník Miroslav Novák. Přidal se i krnovský básník Dušan Cvek. Nepoměřoval však se Švýcarskem, ale s českými dějinami. V básni zveřejněné v únoru 1989 přirovnal „ozbrojenou dělnickou pěst“ k husitským bojovníkům.

78

PROPADLIŠTĚ

Svět socialismu se v roce 1989 zhroutil

Nic není věčné. Ani chudoba. A když se vztyčil K. G. v tom z nejpamátnějších dnů a řekl svým mírným a navěky pevným hlasem, že moc přechází do rukou lidu, oddechli si radostně ti bradatí potomci táboritů.

Mystifikační besedy milicionáře Čemuse V únoru 1989 se stal hrdinou partajního tisku milicionář a svářeč Miloslav Čemus z Brandýsa nad Labem. 25. února 1989 vyšla v deníku Práce reportáž Postavit dům, zasadit strom, s podtitulkem Na návštěvě v rodině, kde se dělnická profese a milicionářský stejnokroj dědí z pokolení na pokolení. Stránku otevírala společná fotografie manželů v modrých uniformách na Staroměstském náměstí v Praze, kam se milicionáři z celé republiky vypravili 23. února 1989, aby manifestovali svoji sílu. Miloslav Čemus s manželkou Marií byli milicionářskému stejnokroji skutečně oddáni. Několikrát v týdnu harcovali v uniformách po středočeských školách, a ačkoli se oba narodili na počátku padesátých let, mystifikace se jim stala obživou. Dětem totiž vyprávěli o vítězství pracujícího lidu v únoru 1948. „Každý z nás musí hledat vztah ke dnům, které pokládaly základní kameny dneška,“ vysvětloval Čemus, proč obráží školy se vzpomínkami na únor 1948.

Do jednotky v Brandýse nad Labem vstoupil Čemus v roce 1972 a kolegy milicionáře začal časem familiárně nazývat „miličáci“. Jeho žena Marie, milicionářka a jeřábnice, se deníku Práce svěřila: „Je to správná parta.“ V roli reportéra časopisu Týden navštívil Miloslava Čemuse i autor tohoto článku. „Koníček. Nic víc. Byli jsme něco jako dnešní skauti,“ mystifikoval Čemus s odstupem 6052 dnů od sametové revoluce. Pak se zamyslel, zda jeho příměr sedí, a pro jistotu doplnil: „Nebo šermíři. No, přece ti, co v létě jezdí po hradech.“ Místo komunistů už volil ODS.

Svobodné volby Na jaře 1989 proběhly poslední komunistické parlamentní volby, byť jen doplňovací ve vybraných volebních obvodech, kterých se mělo zúčastnit 735 136 voličů. „Ve čtvrtek 20. dubna 1989 voliči vlastně poprvé svého zástupce do nejvyšších zastupitelských orgánů opravdu vybírali,“ mystifikovalo Rudé právo den po volbách se záměrem vyvolat u čtenářů pocit, že právě proběhly svobodné volby. Ve skutečnosti šlo jen o směšnou úpravu dosavadního nedemokratického volebního systému. Režim opět k volbám připustil jedinou politickou sílu – Národní frontu, přičemž blahosklonně nabídl voličům, že si mohou vybrat ze dvou představitelů této platformy. Na volebním lístku se tedy namísto jediného kandidáta Národní fronty objevila jména dvě, obě navržená a schválená okresními výbory Národní fronty. Například obyvatelé sto-

Největšími mystifikátory v době normalizace se stali přímo čelní představitelé strany a vlády. Sami nevěřili, že Lidové milice fungují na stejném principu jako švýcarská armáda, ale s vážnou tváří touto smyšlenkou mystifikovali národ. Gorbačova přirovnávali ke Gottwaldovi a perestrojku k únorovému vítězství pracujícího lidu. Nebo tvrdili, že u Těrlické přehrady na Havířovsku je možno prožít mnohem lepší dovolenou než u Černého moře. Straně „oddaný lid“ pak na oplátku mystifikoval papaláše. Třeba manželé Bendovi ze Šumavy tvrdili v Rudém právu, že nejhezčím vánočním dárkem je pro ně přijetí za kandidáty na členství v Komunistické straně Československa. Všudypřítomná manipulovaná polopravda činila z národa zmatenou množinu, která postupně ztrácela přehled, jak velký díl ve státních mystifikacích tvoří lež.

tisícového Havířova si tak mohli vybrat buď hrdinu socialistické práce a hlavního předáka na Dole ČSM Aloise Priesnitze, nebo poslance krajského národního výboru a funkcionáře okresního výboru ČSTV Josefa Hese. Vyhrál soudruh Priesnitz.

B + B, velcí mystifikátoři Brumek a Blahynka Zprávy ze Sovětského svazu byly pro Ostravsko téměř po celou normalizaci vítanou ideologickou posilou. V roce 1988 se ale místní papaláši hlasů z Moskvy najednou začali bát jako čert kříže a v obavách z budoucnosti přitvrzovali ve svých neostalinských

ROZRAZIL 29

79

mystifikacích. „Tak jako v únoru 1948 soudruh Klement Gottwald, dnes generální tajemník ÚV KSČ soudruh Miloš Jakeš volá lid do revoluční akce. Volá všechny poctivé dělníky, rolníky, inteligenci i mládež, ženy, aby se aktivně účastnili zápasu za přestavbu společnosti,“ vysvětlil originálně perestrojku tehdejší tajemník Krajského výboru KSČ v Ostravě Ladislav Brumek v jednom z úvodníků ostravského Kulturního měsíčníku z roku 1988. I Brumek cítil potřebu vysvětlit skutečnou podstatu Lidových milicí. Milicionáře ale nesrovnával se švýcarskou armádou, nýbrž jim dal výjimečné postavení v rámci ozbrojených složek na celém světě. „Patříme k několika málo státům na světě, v nichž dělnická třída vlastní zbraně pro případ, že by bylo třeba socialistickou republiku hájit. Dát dělníkům zbraně se neodváží ani ten nejdemokratičtější buržoazní stát.“, mystifikoval Brumek. Literární normalizátor Milana Blahynka pak v ostravském Kulturním měsíčníku navázal na Brumka a literární obec krmil polopravdou, že nastal čas na básnické zobrazení perestrojky: „Velký inspirativní program přestavby nepochybně najde své básníky. Jde jen o to, aby dokázali přistupovat ke svému podílu na přestavbě podobně tvořivě jako básníci v poúnorových časech.“

střežit socialismus. „Jeho osobní zbraní není naběračka. Stejně jako ostatní plní úkoly při ostraze hranic. A protože je vykonává dobře, je velitelem hlídky,“ napsalo Rudé právo a neopomnělo připomenout, že hranice je i o svátcích permanentně ohrožena zrádci, kteří se pokoušejí o útěk z republiky. Noviny tedy svoje čtenáře při charakteristice potencionálních emigrantů „úmyslně klamaly“, i slovník cizích slov vysvětluje mystifikaci právě jako „úmyslné klamání, předstírání něčeho“. Význam původně latinského slova ovšem souvisí i s výrazem tajuplný. A tajuplně zněla další věta z kuchařské reportáže Rudého práva na německých hranicích. „V kasárnách se ani na Štědrý den nepije alkohol, vždyť loni tady pohraničníci zažili poplach. Snad prožijí méně vzrušení než o loňském vánočním večeru, kdy jeden z příslušníků zahlédl nějakou siluetu.“ A z roku 1978 ještě na skok na oslavy Nového roku 1974 a k další dobové mystifikační reportáži. „Mým největším novoročním přáním je, abychom dostali nový sovětský kombajn GS 3,“ vyslovil se v ostravské mutaci deníku Práce předák Dolu Antonín Zápotocký v Orlové havíř Žabčík.

Půl pravdy o poštovní loupeži Vánoční lži Těžko říci, zda manželé Jan a Mirka Bendovi ze Šumavy úmyslně klamali sebe i stranu, nebo už v režimu založeném na předstírání vůbec netušili, kde je hranice mezi pravdou a mystifikací. Když ale před Vánocemi v roce 1978 navštívil rodinu reportér Rudého práva, manželé se svěřili, že nejhezčím dárkem pod vánočním stromečkem bude jejich přijetí za kandidáty Komunistické strany Československa. Reportáž o šumavském hajném Janu Bendovi a jeho ženě Mirce patřila ke stěžejním materiálům vánočního čísla Rudého práva z 23. prosince 1978. Text vyprávěl, jak Benda ve své hájence v pralese Boubínu neměl po celý podzim ani na chvíli klid. „Služba nebyla žádný med. Vstával ve tři hodiny ráno, aby zavedl hosta na nejlepší posed, přes den se o něj staral a k večeru se šoulanda na jeleny opakovala.“ Noviny Ústředního výboru Komunistické strany Československa ale identitu oněch hostí raději blíže neidentifikovaly; na šoulandu totiž nejčastěji chodívali vysocí straničtí funkcionáři a valutoví cizinci. Vánoční Rudé raději vylíčilo, jak se manželé Bendovi už léta angažují ve svazácké a odborářské organizaci. „Pod letošní stromek jsme s Jendou dostali dárek, po kterém jsme toužili už několik let,“ svěřila se reportérovi Rudého práva Mirka Bendová. A autor reportáže sám doplnil: „Za dobré lidské vlastnosti a příkladnou práci v drsných podmínkách Šumavy byli oba současně přijati za kandidáty Komunistické strany Československa.“ Redaktor Rudého práva posléze zamířil přímo na západní hranice a nechal vyprávět vojenského kuchaře Pohraniční stráže a zároveň člena KSČ Ivana Vonka. Ten jen nevařil, zároveň musel

80

PROPADLIŠTĚ

V březnu roku 1976 vzrušila brněnskou veřejnost zpráva o rekordní poštovní loupeži. Zaručené informace si šuškali štamgasti ve všech brněnských výčepech, od Čápa a Hrušky až po Konev. Jenže Rudé právo loupež nepřiznalo a pouze mystifikovalo, že pátrá „po posádce odcizeného automobilu Škoda 1000 MB, které se pohybovalo v Brně v prostoru ulic Kim Ir Senovy a Fenjanské“. Právě v těchto místech se totiž uskutečnil ozbrojený přepad poštovního vozu. Byla to vůbec první velká poštovní loupež od nástupu komunistů v roce 1948 a při přepadení poštovního automobilu byla odcizena na tehdejší dobu mimořádná částka 1 664 700 korun. Státní mystifikování mělo permanentní rozměr. Vše bylo polopravdou, nic zcela neodpovídalo realitě, ani tipy na prázdniny z roku 1973. Kdepak francouzská Riviéra, Jadran, Balaton nebo Černé moře, nejlepší bylo národ mystifikovat, že pro rekreaci není krásnějšího místa v zemi než Těrlická přehrada na dohled havířovských černouhelných dolů. „Člověk naší doby je už dost namlsaný, ledacos viděl. Rekreační středisko Dolu Antonín Zápotocký u Těrlické přehrady obstojí i v konkurenci Balatonu či Černého moře,“ tvrdila ostravská Nová svoboda.

Od VŘSR k Hájkovi a Biľakovi

1977, žádná Charta, nová škodovka

A co poslední organizované oslavy VŘSR? V Ostravě v roce 1989 začaly paradoxně už 28. října – v Den výročí vzniku Československa. V Divadle Zdeňka Nejedlého (dnes Antonína Dvořáka) se v rámci oslav VŘSR konalo shromáždění nazvané Kytice přátelství, na kterém mimo jiné zapěla i Jarmila Šuláková a předseda Krajské kontrolní a revizní komise Josef David předstíral, že za komunismus si můžeme sami. „Dodnes nám poražená buržoazie a reakce

Poslední blahopřání prezidentu Husákovi

neodpustila únor 1948 a za pomoci antikomunistických centrál západu jsou nám podsouvány myšlenky, jako by socialismus byl našemu lidu vnucen zvenčí.“ A Československá strana lidová, jedna ze tří povolených stran Národní fronty, byla v ostravském komunistickém deníku Nová svoboda představena jako strana babek a dědků bylinářů. Krajský tajemník Československé strany lidové Jan Škrobánek totiž v den oslav podal „hlášení o splnění socialistického závazku k 72. výročí VŘSR“ do rukou tajemníka Národní fronty Milana Kostky. Lidovcům se podařilo nasbírat 2064 kilogramů léčivých bylin! Za necelý měsíc vypukla sametová revoluce. Z bylinářů se stali hlasatelé demokracie a politická kultura v Československu dostala nové rozměry. Nikoliv bez mystifikací. „Informace (médií) o východu a západu Slunce je na první pohled exaktní. (...) I tento údaj je principiálně pochybný a nevěrohodný. (...) Nikdo nemůže vědět, zda relativní pohyb Slunce po obloze bude zítra pokračovat,“ tvrdil na jaře roku 2009 Petr Hájek, jeden z nejbližších poradců prezidenta Klause. Nic není jistého, to už věděl i Vasil Biľak, když v březnu 1982 uvažoval nad tím, zda je komunista smrtelný. „Ani za socialismu není jen radost, je i smutek, štěstí i neštěstí. Je to líc a rub života, i v komunismu je a bude život a smrt.“ IVAN MOTÝL, narozen 1967, básník, publicista a redaktor časopisu Týden.

ROZRAZIL 29

81

POSLEDNÍ STRANA

BRNO 2011