Česká republika a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie

Česká republika a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Vypracoval/a: Vedoucí diplomové práce:

Irena Soukupová JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, PhD.

OBSAH 1

ÚVOD ........................................................................................................................ 3

2

VYMEZENÍ POJMŮ............................................................................................... 6

3

2.1

LIDSKÁ PRÁVA, JEJICH DIFERENCIACE A GENERACE ............................................. 6

2.2

ÚMLUVA O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD ........................... 7

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA....................................................... 10 3.1

HISTORIE

3.2

PLÁNOVANÉ REFORMY IMPLEMENTAČNÍHO MECHANISMU ÚMLUVY .................. 14

A SOUČASNOST EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA .................. 10

3.2.1

Větší flexibilita fungování Evropského soudu pro lidská práva ................. 15

3.2.2

Zřízení nového „filtračního“ aparátu Soudu.............................................. 15

3.2.3

Větší autorita judikatury Soudu u Vysokých smluvních stran..................... 15

3.2.4

Spolupráce Soudu s národními soudy – poradní stanoviska ...................... 16

3.2.5

Zlepšení domácích opravných prostředků proti porušování Úmluvy......... 16

3.2.6

Přiznání spravedlivého zadostiučinění ....................................................... 17

3.2.7

Procedura „pilotního rozsudku“ ................................................................ 17

3.2.8

Smír a zprostředkování ............................................................................... 17

3.2.9

Větší zapojení Komisaře pro lidská práva.................................................. 17

3.2.10 Institucionální dimenze kontrolního mechanismu Soudu ........................... 18 3.3

ORGANIZACE A ČINNOST EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA.................... 18

3.4

JURISDIKCE EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA ........................................ 22

3.4.1

Osobní aplikace Úmluvy............................................................................. 22

3.4.2

Věcná aplikace Úmluvy .............................................................................. 23

3.4.3

Časová aplikace Úmluvy ............................................................................ 23

3.4.4

Územní aplikace Úmluvy ............................................................................ 23

3.5

ŘÍZENÍ PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA ..................................... 23

3.5.1

Podání stížnosti........................................................................................... 23

3.5.2

Posouzení stížnosti soudcem zpravodajem ................................................. 24

3.5.3

Posouzení stížnosti Soudem a rozhodnutí o její přijatelnosti ..................... 24

3.5.4

Posouzení merita stížnosti a vynesení rozsudku ......................................... 26

3.5.5

Postoupení stížnosti Velkému senátu .......................................................... 26

3.5.6

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ........................................ 27

1

4

ČESKÁ REPUBLIKA A ÚMLUVA O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A

ZÁKLADNÍCH SVOBOD ........................................................................................... 29 4.1

ČESKÁ REPUBLIKA A LIDSKÁ PRÁVA................................................................... 29

4.2

ČESKÁ REPUBLIKA JAKO VYSOKÁ SMLUVNÍ STRANA EVROPSKÉ ÚMLUVY O

LIDSKÝCH PRÁVECH...................................................................................................... 31

4.3 5

ŘÍZENÍ PŘED EVROPSKÝM SOUDEM PRO LIDSKÁ PRÁVA ..................................... 32

ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA A ČESKÝ

PRÁVNÍ ŘÁD ............................................................................................................... 36 5.1

ZÁVAZNOST JUDIKATURY EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA OBECNĚ .... 36

5.2

ZÁVAZNOST ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Z POHLEDU

ČESKÉ REPUBLIKY ........................................................................................................ 37 5.3

APLIKACE ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA V ČESKÉM

PRÁVNÍM ŘÁDU ............................................................................................................. 38

6

5.3.1

Nepřiměřená délka soudního řízení............................................................ 39

5.3.2

Přístup k soudu ........................................................................................... 43

5.3.3

Další aspekty práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy .............. 45

5.3.4

Účinné právní prostředky nápravy ............................................................. 45

5.3.5

Právo na svobodu a osobní bezpečnost ...................................................... 47

5.3.6

Problematika regulovaného nájemného ..................................................... 48

SROVNÁNÍ ZPŮSOBU APLIKACE ÚMLUVY Z POHLEDU JINÝCH

VYSOKÝCH SMLUVNÍCH STRAN......................................................................... 53 6.1

KVANTITATIVNÍ SROVNÁNÍ ŘÍZENÍ PŘED SOUDEM Z POHLEDU VYBRANÝCH

SMLUVNÍCH STÁTŮ ....................................................................................................... 53

6.2

ZÁVAZNOST JUDIKATURY SOUDU V JINÝCH SMLUVNÍCH STÁTECH ÚMLUVY ..... 56

6.3

PŘÍKLADY IMPLEMENTACE JUDIKATURY SOUDU A JEJICH SROVNÁNÍ S PŘÍSTUPEM

ČESKÉ REPUBLIKY ........................................................................................................ 57 6.3.1

Porušování článku 6 Úmluvy...................................................................... 58

6.3.2

Účinné vnitrostátní prostředky nápravy ..................................................... 60

6.3.3

Otázka regulace nájemného........................................................................ 61

7

ZÁVĚR.................................................................................................................... 64

8

SEZNAM LITERATURY ..................................................................................... 66

2

1

ÚVOD Lidská práva a základní svobody jsou v současnosti považována za jeden ze

základních pilířů moderního státu a demokratické společnosti. Jejich dodržování a ochrana by měla být v 21. století samozřejmostí, přesto se až příliš často setkáváme s jejich porušováním. Zajistit ochranu lidských práv a základních svobod není lehký úkol na vnitrostátní úrovni, natož pak na úrovni mezinárodní. Proto byly postupně vyvinuty určité prostředky garance základních lidských práv, a to ať už na úrovni národní nebo nadnárodní. Z hlediska mezinárodní ochrany lidských práv se zlomovým momentem stalo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 na třetím zasedání Valného shromáždění OSN. V té době vznikla rovněž nová mezinárodní organizace, Rada Evropy. Tato organizace se postupem času zaměřila především na realizaci a ochranu lidských práv a základních svobod v Evropě. Za tímto účelem byl vypracován do určité míry unikátní mezinárodní dokument - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod1. Její jedinečnost je dána propracovaností definic jednotlivých práv a svobod a zvláště pak jejím implementačním mechanismem. Ve srovnání s jinými mezinárodními dokumenty zabývajícími se problematikou lidských práv zahrnuje Úmluva jeden zcela inovativní prvek, a to možnost podání individuální2 stížnosti proti konání některého ze smluvních států. Evropská úmluva o lidských právech, jak bývá Úmluva nazývána, navíc umožňuje přiznat tzv. spravedlivé zadostiučinění, což představuje další prostředek vynutitelnosti práv a svobod daných Úmluvou. Právě vysoká míra vynutitelnosti práv a svobod je považována za jeden z největších přínosů Úmluvy. „Systém ochrany lidských práv je věrohodný jen tehdy, nabízí-li jednotlivcům k ochraně jejich práv účinné záruky – uznaná nebo vyhlášená práva a svobody, která nejsou garantována, mají pouze teoretický význam.“3 Česká republika, jakožto moderní stát, který je plnohodnotným členem řady mezinárodních organizací, mezi nimi i Rady Evropy, je povinna chránit lidská práva a svobody svých občanů. Tento závazek plyne nejen z mezinárodních smluv, které Česká republika ratifikovala, ale i z podstaty lidských práv jako takových. Vyspělost společnosti lze totiž do určité míry posuzovat dle úrovně ochrany lidských práv, která je jí garantována. Na území České republiky byla základní lidská práva v průběhu 1

Dále též Úmluva. tzn. stížnosti podané fyzickou osobou, nevládní organizací či skupinou osob (viz článek 34 Úmluvy). 3 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. s. 14. 2

3

minulého stolení často hrubě porušována. Přestože se systém ochrany lidských práv po roce 1989 výrazně zlepšil, stále jej ani zdaleka nelze považovat za dokonalý. Je třeba si uvědomit, že tato práva budou porušována vždy a všude, důležité je však vybudovat takový systém jejich ochrany, který bude mít účinky nejen nápravné, ale i preventivní, tzn. nejenže poskytne dostatečnou kompenzaci vzniklé újmy, ale bude bránit už samotnému vzniku této újmy. V tomto ohledu představuje Evropská úmluva o lidských právech a její aplikace v praxi v podobě rozsudků Evropského soudu pro lidská práva4 pro Českou republiku velkou výzvu. Přestože je Česká republika jako Vysoká smluvní strana Úmluvy judikaturou Soudu vázána, záleží pouze na ní, jakým způsobem tato rozhodnutí v praxi vykoná. Záměrem této práce je přiblížit způsob implementace judikatury Soudu ze strany České republiky. Úvodem bude stručně představena problematika lidských práv jako takových, historie vzniku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a její další vývoj. Aby bylo možné přiblížit způsob implementace judikatury Soudu, je potřeba nejdříve osvětlit systém fungování Soudu a seznámit se s povahou rozhodnutí, která vydává. Této problematice bude věnována další část práce. Tato kapitola bude rovněž zaměřena na bližší popis implementačního mechanismu Úmluvy s důrazem na zásadní změny a vývoj po roce 1998. Předmětem dalšího zkoumání je vztah České republiky k Evropské úmluvě o lidských právech. V této části je konkrétně vymezeno právní zakotvení Úmluvy v českém právní řádu, způsob zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a specifické aspekty řízení před Soudem. Zároveň tato kapitola přibližuje vývoj řízení před Soudem z kvantitativního pohledu. Další část práce se zabývá konkrétními formami implementace rozhodnutí Soudu ze strany České republiky. Kapitola se zabývá mírou závaznosti judikatury štrasburského soudu z pohledu českého právního řádu. V rámci této části práce jsou rovněž představeny vybrané legislativní změny, které byly provedeny na základě rozhodnutí Soudu. Tyto právní úpravy jsou rozděleny do několika tematických celků, a to podle práv, k jejichž porušování dle Soudu docházelo.

4

Dále též Soud. 4

Závěrečná část práce je věnována komparaci přístupu České republiky a jiných Vysokých smluvních stran k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jelikož jen na základě takového srovnání lze způsob implementace v České republice objektivně zhodnotit. Je zde provedeno jak kvantitativní srovnání vývoje řízení před Soudem u vybraných smluvních států, tak srovnání „kvalitativní“, kde je stručně osvětlen způsob implementace štrasburské judikatury v národních právních řádech jednotlivých zemí.

5

2 2.1

Vymezení pojmů Lidská práva, jejich diferenciace a generace Pro pojem lidských práv neexistuje žádná univerzální definice. Postupem doby se

vyvinuly tři různé přístupy k definování pojmu lidských práv, a to přirozeno-právní (naturalistický), pozitivistický a realistický5. Zatímco k prvním dvěma přístupům se přiklání spíše odborníci v oblasti práva, třetí přístup je často upřednostňován politology a odborníky na problematiku mezinárodních vztahů. Dle naturalistického přístupu představují lidská práva katalog práv a svobod, která vyplývají z přirozené podstaty lidské bytosti a mají přirozenou, věčnou a nezadatelnou povahu6. Každý člověk získává základní lidská práva narozením a ztrácí je momentem své smrti. V rámci naturalistického přístupu jsou za lidská práva považována zejména právo na život, právo zabezpečovat základní životní potřeby, právo na ochranu zdraví, na zachování osobní integrity, na soukromí a na rodinný život. Zastánci druhého přístupu chápou lidská práva jako soubor práv a svobod určených zákonem bez ohledu na to, zda se jedná o normu vnitrostátní nebo mezinárodní. Pozitivistický přistup poskytuje širší prostor pro vymezení zkoumaného pojmu. Mezi lidská práva tak patří např. i práva politická, právo volební, shromažďovací, svoboda vyznání, projevu aj. Třetí přístup (realistický) chápe lidská práva jako souhrn práv a svobod, který je stát ochoten svým občanům přiznat. Tento přístup tak představuje jakési propojení dvou předchozích pojetí. Ať už je upřednostňován kterýkoli z výše uvedených přístupů, pojem lidských práv zahrnuje širokou škálu práv a svobod. Dle významu a postupného prosazování jednotlivých práv a svobod v historii se tato skupina práv člení na tzv. „generace“ práv. Základní generací lidských práv jsou práva občanská a politická7. Jedná se o historicky nejstarší práva člověka, která mají zaručovat jeho samotnou fyzickou existenci. Přesto záleží pouze na vůli státu, zda je do svého právního pořádku začlení a zajistí tak jejich respektování. Příkladem politických práv je právo volební, petiční nebo právo shromažďovací.

5

Lukášek, L. Vývoj lidské dimenze (ochrany lidských práv a základních svobod) v komentovaných dokumentech – II. díl. s. 7. 6 Tamtéž. s. 7 – 8. 7 Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v EU. s. 18. 6

Další generací lidských práv jsou práva hospodářská, sociální a kulturní8. Aby bylo možné zaručit respektování této skupiny lidských práv, je potřeba, aby stát dosáhl určité úrovně hospodářské vyspělosti, proto není v tomto případě dodržování dané generace lidských práv zcela závislé na vůli státu. Mezi hospodářská, sociální a kulturní lidská práva patří např. právo na práci, na vzdělání, na uspokojivé pracovní podmínky a na pomoc státu v tíživé osobní situaci. Jako třetí generace lidských práv jsou označována práva nově se utvářející, tzv. „práva moderní“9. Jedná se o práva lidstva jako celku, nikoli jen jednotlivců. Patří mezi ně např. právo na mír, na určitý standard životního prostředí, právo národů na sebeurčení. 2.2

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) byla

vytvořena z podnětu Rady Evropy a podepsána členskými zeměmi této mezinárodní organizace 4. listopadu 195010, v platnost vstoupila o necelé tři roky později, v září 195311. Cílem Úmluvy bylo vyvinout účinný nástroj, který by zajistil vynutitelnost ochrany lidských práv v Evropě. Z toho důvodu se tvůrci Úmluvy zaměřili výhradně na práva a svobody individuální povahy12, která lze přesně definovat. Zvláštností této mezinárodní smlouvy je navíc možnost podání individuální stížnosti ze strany fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců na porušení práv daných Úmluvou některou z Vysokých smluvních stran13. Tento prvek se ukázal být v době vzniku Úmluvy zcela revoluční, „v padesátých letech byla existence možnosti, aby jednotlivec, skupina jednotlivců nebo nestátní organizace podali stížnost proti kterémukoli smluvnímu státu Úmluvy včetně jeho vlastního státu, spíše nehoráznou drzostí“14. Kromě zakotvení souboru občanských a politických práv vytvořila Úmluva systém kontroly dodržování závazků, které na sebe jejím prostřednictvím převzaly 8

Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v EU. s. 18. Tamtéž. s. 18. 10 4. listopadu 1950 byla Úmluva podepsána 12 členskými zeměmi Rady Evropy (Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Turecko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska), v témže roce, 28. listopadu 1950, Úmluvu podepsaly další dva státy (Řecko, Švédsko) - viz. oficiální internetové stránky Rady Evropy: (dostupné dne 10.1.2007). 11 Oficiální internetové stránky Evropského soudu pro lidská práva: (dostupné dne 10.1.2007). 12 Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. s.5. 13 Blíže článek 34 Úmluvy. 14 Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. s. 6. 9

7

Vysoké smluvní strany15. Nositelem implementačního mechanismu Úmluvy se staly tři orgány: Evropská komise pro lidská práva (zřízena v roce 1954), Evropský soud pro lidská práva (založen v roce 1959) a Výbor ministrů Rady Evropy, složený z ministrů zahraničních věcí členských států či jejich zástupců16. Seznam lidských práv a svobod formulovaných v textu Úmluvy byl postupně doplňován prostřednictvím dodatkových protokolů. Poslední úpravu představuje Protokol č. 14 k Úmluvě17. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se, jak již bylo zmíněno výše, zaměřuje především na práva individuální povahy, přesně vymezená a tedy i vynutitelná. V rámci souboru práv a svobod, které Úmluva garantuje, lze rozlišovat tři okruhy18. První okruh je zaměřen na „ochranu lidského života a důstojnosti“19. Do této skupiny patří základní občanská práva člověka, především pak právo na život, zákaz mučení a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví, zákaz nevolnictví a nucené práce (viz články 2 - 4 Úmluvy). Předmětem druhého okruhu je „ochrana práva na svobodu a osobní bezpečnost“20. Zahrnuje procesní záruky v oblasti trestního i civilního práva, jako jsou podmínky vzetí do vazby a výkonu trestu, zákaz retroaktivity trestního práva, aj. (blíže články 5 - 8 Úmluvy). Třetí okruh lidských práv, jejichž vynutitelnost Úmluva zaručuje, je soubor práv spojených s „posilováním plurality a tolerance ve společnosti“21. Do tohoto okruhu spadá např. právo uzavřít manželství, svoboda myšlení, projevu a náboženského vyznání, svoboda shromažďování a sdružování či právo na ochranu majetku (ve smyslu článku 9 – 12 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě). Evropská úmluva je považována za výjimečný dokument v oblasti ochrany lidských práv, a to nejen vzhledem k detailní formulaci jednotlivých práv a svobod, ale zvláště díky svému implementačnímu mechanismu, který vynutitelnost práv a svobod 15

tj. signatářské státy Úmluvy. Informační dokument vydaný tajemníkem Evropského soudu pro lidská práva. s. 1. (dostupné dne 13.1.2007). 17 Otevřen k podpisu v květnu 2004, dosud ratifikován 45 Vysokými smluvními stranami (zbývá ratifikace Protokolu ze strany Ruska), v platnost vstoupí první den měsíce po uplynutí tří měsíců od data vyjádření souhlasu všech Vysokých smluvních stran s obsahem Protokolu č. 14 ve smyslu článku 18 Protokolu č. 14 (blíže článek 19 Protokolu č. 14 k Úmluvě. (dostupný dne 13.1.2007). 18 Zemanová, Š. a kol. Lidská dimenze mezinárodní politiky. s. 93. 19 Tamtéž. 20 Tamtéž. 21 Tamtéž. 16

8

daných Úmluvou zaručuje. Původně tento mechanismus představovaly dva orgány zřízené v souladu s Úmluvou - Evropská komise pro lidská práva (dále Komise) a Evropský soud pro lidská práva. Postupem času, zvláště pak na začátku devadesátých let, kdy se zvýšil počet Vysokých smluvních stran22, však rychle narůstal počet stížností, které bylo potřeba prošetřit a doba řešení jednotlivých sporů se neúnosně prodlužovala, proto došlo na základě 11. Protokolu k Úmluvě k zásadní změně. Zrušením Komise byl implementační mechanismus uplatňování práv a svobod daných Úmluvou změněn z dvoustupňového na jednostupňový23. Od listopadu 1998, kdy Protokol č. 11 k Úmluvě vstoupil v platnost, byly Evropská komise pro lidská práva a bývalý Evropský soud pro lidská práva, které se do té doby k projednání případů scházely jednou za šest týdnů24, nahrazeny jediným stálým orgánem, Evropským soudem pro lidská práva (dále Soud).

22

Zvláště v souvislosti s rozpadem sovětského impéria se k plnění práv a svobod daných Úmluvou zavázala řada zemí střední a východní Evropy (v roce 1990 Maďarsko, 1991 bývalá ČSFR a Polsko, 1992 Bulharsko, 1993 Estonsko, Litva, Rumunsko a Slovinsko, 1995 Lotyšsko a Ukrajina, 1996 Rusko, 1997 Chorvatsko - viz: (dostupné dne 10.1.2007). 23 Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 18. 24 Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. s. 5. 9

3 3.1

Evropský soud pro lidská práva Historie a současnost Evropského soudu pro lidská práva Dle původního znění Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl

Evropský soud pro lidská práva spolu s Evropskou komisí pro lidská práva součástí dvoustupňového implementačního mechanismu Úmluvy. Komise byla pověřena vyjadřovat se ve věci přijatelnosti stížnosti, rovněž byla oprávněna zjišťovat fakta o případech, přispívat ke smírnému řešení sporů nebo formulovat názor, zda došlo k porušení Úmluvy či nikoli25. Soud byl následně pověřen vydávat konečné rozsudky, jež mu byly postupovány Komisí. Rozsudky Soudu byly konečné, dohled nad jejich výkonem byl úkolem Výboru ministrů26. Úloha Evropského soudu pro lidská práva se však v devadesátých letech dvacátého století zásadně změnila. V souvislosti s výrazným nárůstem počtu přijatých stížností od roku 1980 a přistoupením nových smluvních států v průběhu devadesátých let bylo potřeba nově uspořádat systém vyřizování přijatých stížností pro zajištění jeho vyšší efektivity. Proto byl v roce 1994 přijat 11. dodatkový protokol k Úmluvě, na jehož základě došlo k významné reorganizaci implementačního mechanismu Úmluvy. Dosavadní dvoustupňový mechanismus byl nahrazen jednostupňovým. Ke dni 1. listopadu 199827, kdy nabyl účinnosti 11. dodatkový protokol Úmluvy, byla zrušena jak Evropská komise pro lidská práva, tak bývalý Evropský soud pro lidská práva. Místo těchto dvou orgánů byl ustaven jediný stálý orgán, Evropský soud pro lidská práva28. Cílem Protokolu č. 11 k Úmluvě bylo zjednodušit a zefektivnit celý systém projednávání stížností a přijímání konečných rozhodnutí. Na jedné straně je zřejmé, že provedené změny přispěly k vyšší efektivitě vyřizování stížností. Tento posun je zřetelný zvláště při porovnání počtu učiněných rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva a bývalého Soudu (38 389 rozsudků) do roku 199829 a počet rozhodnutí přijatých během prvních pěti let fungování samostatného Soudu (61 633 rozsudků)30. Na druhou 25

Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 18. Tamtéž. 27 Informační dokument vydaný tajemníkem Evropského soudu pro lidská práva. s. 2. (dostupné dne 13.1.2007). 28 Ve skutečnosti však Evropská komise pro lidská práva ještě po přechodnou dobu (do 31. října 1999) ve své činnosti pokračovala. 29 kdy Protokol č. 11 vstoupil v platnost (dostupné dne 1.11.1998). 30 Protocol No. 14 to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamentals Freedoms, amending the control system of the Convention, Explanatory Report. s. 26

10

stranu nutno podotknout, že tempo růstu počtu stížností se nepřestalo zvyšovat, a to jak vlivem nárůstu počtu Vysokých smluvních stran v průběhu 90. let, tak obecným zvýšením povědomí o činnosti Soudu. Již krátce poté, co 11. Protokol k Úmluvě nabyl účinnosti, se tak ukázalo, že bude nutné znovu přehodnotit systém projednávání stížností a přijímání rozsudků jako takový, zkrátit dobu řízení před Soudem a předejít hrozícímu zahlcení celého mechanismu. Prvním zásadnějším krokem k budoucí reorganizaci činnosti Soudu jsou doporučení, se kterými členské státy Rady Evropy seznámil Výbor ministrů Rady Evropy na konferenci v Římě v listopadu 200031. Výbor ministrů vypracoval celkem pět doporučení pro členské státy Rady Evropy, jejichž aplikace by měla umožnit snížení počtu stížností na porušování práv a svobod daných Úmluvou. 1. Doporučení R(2000)2 o opětovném přezkumu nebo znovuotevření řízení v některých věcech na vnitrostátní úrovni v návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva32. V rámci tohoto doporučení Výbor ministrů vyzval Vysoké smluvní strany k přezkoumání svých právních řádů, zda umožňují tzv. návrat v předešlý stav33. Doporučení se vztahuje zvláště na případy, kdy stěžovatel, přestože byl u Soudu úspěšný a bylo mu přiznáno spravedlivé zadostiučinění, i nadále trpí vlivem vnitrostátního rozhodnutí. „Takové negativní důsledky lze odčinit pouze opětovným přezkoumáním nebo znovuotevřením.“34 2. Doporučení REC(2002)13 o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech35. Prostřednictvím tohoto doporučení, jenž bylo Výborem ministrů 11. (dostupné dne 13.1.2007). 31 Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti ČR. Kancelář vládního zmocněnce. (dostupné dne 13.1.2007). 32 Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti ČR, kancelář vládního zmocněnce. (dostupné dne 13.1.2007). 33 Tamtéž. 34 Doporučení R(2000)2 Výboru ministrů členským státům o opětovném přezkumu nebo znovuotevření řízení v některých věcech na vnitrostátní úrovni v návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dostupné dne 13.1.2007). 35 Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti ČR, Kancelář vládního zmocněnce (dostupné 13.1.2007).

11

přijato v prosinci 2002, vyzvali ministři k šíření osvěty veřejnosti v souvislosti s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a v oblasti činnosti a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. V příslušném doporučení je kladen důraz na dostupnost Úmluvy v oficiálních jazycích jednotlivých států, na dostatečnou informovanost a dostupnost nejvýznamnějších rozsudků Soudu veřejnosti, a to především veřejnosti odborné36. 3. Doporučení REC (2004)4 o Evropské úmluvě o lidských právech ve vysokoškolském vzdělávání a odborné přípravě vychází v první řadě z ustanovení článku 1 Úmluvy, kde se k ochraně lidských práv a základních svobod daných Úmluvou zavazují Vysoké smluvní strany samotné. Výbor ministrů při přípravě tohoto doporučení vycházel z předpokladu, že je to právě vnitrostátní právo smluvních stran, které má primárně garantovat dodržování lidských práv daných Úmluvou. Výbor ministrů proto zdůraznil „zvláštní význam vhodných programů vysokoškolského vzdělávání a odborné přípravy k zajištění efektivního provádění Úmluvy.“37 4. Doporučení REC(2004)5 o ověřování slučitelnosti návrhů zákonů, stávajících zákonů a správních postupů s normami stanovenými v Evropské úmluvě o lidských právech vyzývá Vysoké smluvní strany k neustálému přizpůsobování svých vnitrostátních norem s ohledem na judikaturu Soudu takovým způsobem, aby umožnily plnou účinnost rozsudků Soudu. Zároveň Výbor ministrů

doporučuje

smluvním

státům,

aby

systematicky

ověřovaly

slučitelnost vnitrostátních norem (jak stávajících, tak navrhovaných) s Úmluvou a případně zajistily přizpůsobení dané normy ustanovením Úmluvy. V rámci tohoto doporučení zároveň Výbor ministrů zdůraznil, že čím větší bude slučitelnost vnitrostátního práva Vysokých smluvních stran, tím vyšší bude efektivita ochrany lidských práv a základních svobod Úmluvou daných38.

36

Doporučení REC(2002)13 Výboru ministrů členským státům o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech (dostupné dne 13.1.2007). 37 Doporučení REC (2004)4 o Evropské úmluvě o lidských právech ve vysokoškolském vzdělávání a odborné přípravě (dostupné dne 13.1.2007). 38 Doporučení REC(2004)5 o ověřování slučitelnosti návrhů zákonů, stávajících zákonů a správních postupů s normami stanovenými v Evropské úmluvě o lidských právech (dostupné dne 13.1.2007). 12

5. Doporučení REC(2004)6 o zdokonalování vnitrostátních právních prostředků nápravy se odvolává na článek 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva byla dle Úmluvy porušena, účinné právní prostředky nápravy před příslušným národním orgánem. Z toho titulu vyzývá Výbor ministrů všechny Vysoké smluvní strany, aby se ujistily, že takovými vnitrostátními prostředky disponují, aby přezkoumaly jejich fungování z hlediska zmiňované účinnosti a případně zavedly prostředky nové. Zvláštní důraz je v doporučení kladen na kontrolu vnitrostátních prostředků, které brání nepřiměřené délce soudního řízení39. S ohledem na výše uvedená doporučení je zřejmé, že Výbor ministrů při jejich tvorbě vycházel především z předpokladu, že zlepšením ochrany lidských práv a základních svobod daných Úmluvou na vnitrostátní úrovni jednotlivých smluvních zemí dojde k eliminaci samotné příčiny podávání tak vysokého počtu stížností k Soudu. Následně by Evropský soud pro lidská práva měl plnit pouze subsidiární funkci při řešení sporů mezi státy, případně jednotlivcem a Vysokou smluvní stranou. „Primární odpovědnost za dodržování lidských práv nesou smluvní státy samotné“40. Zmiňovaná doporučení Výboru ministrů proto měla spíše preventivní charakter. V souvislosti s potřebou změn kontrolního mechanismu Úmluvy byl na římské konferenci Rady Evropy v roce 2000 rovněž přijat 14. dodatkový protokol k Úmluvě. Ve srovnání s protokolem č. 11 jsou změny, které tento protokol zahrnuje, poněkud méně zásadní, přesto však velmi významné. 14. dodatkový protokol s sebou přináší určité úpravy kontrolního mechanismu tak, aby byl zachován systém daný Úmluvou a dodatkovým protokolem č. 11. Jeho primárním cílem je zefektivnit systém přijímání a vyřizování stížností. Základním východiskem protokolu je dosavadní zkušenost Soudu, že až 90 % stížností nesplňuje podmínky přijatelnosti. Ze zbylých 10 % má pak převážná většina stížností podobné meritum věci, tudíž i rozsudky Soudu se často opakují. Na základě 14. protokolu by mělo dojít ke změně struktury Soudu a pravomocí jeho jednotlivých částí, zvláště pak výborů Soudu. V současnosti tříčlenné výbory by byly nově tvořeny pouze jedním soudcem, který by svou funkci vykonával ve spolupráci s novou kategorií úředníků Soudu, tzv. zpravodaji. Tyto nové výbory by 39

Doporučení REC(2004)6 o zdokonalování vnitrostátních právních prostředků nápravy (dostupné dne 13.1.2007). 40 Oficiální internetové stránky Ministerstva spravedlnosti ČR, Kancelář vládního zmocněnce (dostupné dne 13.1.2007). 13

měly pravomoc projednávat a vynášet rozsudky v případech, jejichž podstata je podobná již dříve Soudem rozhodnutým případům. Změny obsažené ve 14. dodatkovém protokolu k Úmluvě by měly umožnit, že se bude Soud primárně zabývat těmi případy, které jsou významné z hlediska výkladu a aplikace Úmluvy41, a zároveň budou plynule vyřizovány i ostatní, svou podstatou opakující se42 stížnosti. Přestože byl protokol č. 14 otevřen k podpisu v květnu 2004, nevstoupil zatím v platnost, jelikož dosud neproběhla ratifikace ze strany Ruska43. Co se týče České republiky, 14. dodatkový protokol k Úmluvě byl podepsán 29. června 2005, ratifikován byl pak 19. května 200644. 3.2

Plánované reformy implementačního mechanismu Úmluvy I přes přijetí 14. Dodatkového protokolu k Úmluvě a výše zmiňovaných

doporučení Výboru ministrů Rady Evropy stále přetrvávají obavy ze zahlcení Evropského soudu pro lidská práva a stále se hledají nové možnosti reorganizace implementačního mechanismu Úmluvy. V současnosti je zde reálná hrozba, že se délka soudního řízení u samotného Evropského soudu pro lidská práva stane nepřiměřenou, čímž by paradoxně bylo porušováno jedno z práv, jehož dodržování má Soud garantovat. Na setkání ve Varšavě v roce 2005 se představitelé smluvních států dohodli na sestavení tzv. „Skupiny moudrých“ (Group of Wise Persons45, dále též Skupina), jejímž úkolem bylo zhodnotit dosavadní fungování Evropského soudu pro lidská práva a vypracovat v co nejkratší době návrhy na zvýšení efektivity vyřizování předložených stížností. „Skupina moudrých“ dospěla po více jak roční práci a intenzivní diskusi k návrhům na zvýšení efektivity fungování Soudu, které lze rozdělit do tří skupin. První skupina návrhů se zaměřuje na strukturu a soudní aparát Úmluvy (první dva níže popsané návrhy), druhá skupina se týká dlouhodobé efektivity fungování Soudu (třetí až

41

Tamtéž. opakující se z hlediska svého předmětu. 43 V případě protokolu č. 14 je nutné, aby byl ratifikován všemi Vysokým smluvními stranami (blíže článek 19 Protokolu č. 14 k Úmluvě), stav ke dni 14.1.2007. 44 Protocol No. 14 to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, amending the control system of the Convention, CETS No.: 194. .(14.1.2007). 45 Report of the Group of Wise Persons to the Committee of Ministers. CM (2006) 203 15 November 2006 (dostupné dne 14.2.2007). 42

14

sedmý níže uvedený návrh), zbylé návrhy se zabývají finanční stránkou budoucích reforem46. 3.2.1

Větší flexibilita fungování Evropského soudu pro lidská práva „Skupina moudrých“ došla k závěru, že systém fungování Soudu by měl být

flexibilnější. Proto navrhla, aby byl vypracován dodatek k Úmluvě, na jehož základě by byl Výbor ministrů oprávněn provádět změny systému, na kterých by se jeho členové jednomyslně shodli. Takové změny by nemusely být vždy realizovány prostřednictvím dodatku k Úmluvě. Systém fungování Soudu by tak mohl rychleji reagovat na změny podmínek a stal by se flexibilnějším. 3.2.2

Zřízení nového „filtračního“ aparátu Soudu Předmětem dalšího návrhu je, v návaznosti na dodatkový protokol č. 14, zřídit

nezávislý soudní orgán, který by byl Evropskému soudu pro lidská práva přidružen. Skupina tento orgán nazvala „Soudní výbor“ (Judicial Committee47). Jeho hlavním úkolem by bylo „odfiltrovat“ repetitivní případy, tzn. stížnosti podobné svým meritem věci, aby se Soud mohl zabývat stížnostmi významnými z hlediska výkladu a aplikace Úmluvy. „Soudní výbor“ by byl oprávněn projednávat jednak otázku přijatelnosti všech předložených stížností, jednak zabývat se stížnostmi, které lze na základě dosavadní judikatury Soudu považovat za zřejmě opodstatněné, případně zřejmě neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že v současnosti splňuje podmínky přijatelnosti jen cca 10 % všech stížností, Soud by měl více času zabývat se komplikovanějšími případy. Realizací tohoto návrhu by došlo k opětovnému rozdělení pravomocí Soudu podobným způsobem, jakým fungoval implementační mechanismus Úmluvy do roku 1998. 3.2.3

Větší autorita judikatury Soudu u Vysokých smluvních stran

Podstatou tohoto návrhu je myšlenka, že čím větší bude povědomí odborné veřejnosti Vysokých smluvních stran o judukatuře Soudu, tím větší bude i jejich respekt vůči Soudu. „Skupina moudrých“ navrhla zveřejňovat pravidelně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, zvláště pak tzv. „zásadní rozsudky“ (judgments of principle48), i v jiných než oficiálních jazycích49 Soudu. Skupina totiž předpokládá, že kromě většího povědomí by takové zveřejňování judikatury Soudu mohlo pomoci

46

Tamtéž. Tamtéž. 48 Tamtéž. 49 Dle článku 34 odstavce 1 Jednacího řádu Soudu jsou oficiálními jazyky Soudu angličtina a francouzština. 47

15

soudcům jednotlivých smluvních států při rozhodování případů na vnitrostátní úrovní. Tento návrh by měl mít tedy jistý preventivní účinek a opět dává důraz na zásadní význam právních systémů smluvních států a subsidiární povahu Úmluvy. Zároveň tento návrh úzce souvisí s doporučením Výboru ministrů z roku 2002 o publikaci a šíření textu Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva v členských státech50. 3.2.4

Spolupráce Soudu s národními soudy – poradní stanoviska Podstatou tohoto návrhu je rovněž myšlenka, že dodržování lidských práv a

základních svobod daných Úmluvou je v první řadě úkolem národních soudních soustav Vysokých smluvních stran, činnost Evropského soudu pro lidská práva by tak měla mít spíše doplňující charakter. „Skupina moudrých“ navrhla posílit spolupráci Soudu s národními soudy smluvních států prostřednictvím tzv. „poradních stanovisek“ (advisory opinions51). Ústavní soudy, případně jiné soudy nejvyššího stupně, by měly mít právo obrátit se v případě potřeby na Evropský soud pro lidská práva se svou žádostí o poskytnutí „poradního stanoviska“ ve věci týkající se práv a svobod daných Úmluvou. Poskytnutá stanoviska by neměla závazný charakter. Aby však nedocházelo k zahlcování Soudu podobnými žádostmi, zapracovala Skupina do návrhu právo Soudu odmítnout stanovisko poskytnout, a to i bez udání důvodu. 3.2.5

Zlepšení domácích opravných prostředků proti porušování Úmluvy Rovněž tento návrh „Skupiny moudrých“ poukazuje na zásadní úlohu

vnitrostátních právních norem při ochraně práv daných Úmluvou. Opravné prostředky na národní úrovni smluvních států mají při ochraně práv daných Úmluvou zcela zásadní význam. S ohledem na dosavadní praxi je však zcela zřejmé, že jsou zatím zcela nedostačující. Jako typický příklad uvádí „Skupina moudrých“ v tomto návrhu stížnosti na nepřiměřenou délku řízení. Z celkového počtu předložených stížností činí tyto celých 25 %52. Kdyby Vysoké smluvní strany vyvinuly efektivní opravné prostředky proti porušování práv Úmluvy na vnitrostátní úrovni, nemusely by se poškozené osoby obracet na Evropský soud pro lidská práva.

50

viz výše. Report of the Group of Wise Persons to the Committee of Ministers. CM (2006) 203 15 November 2006. (dostupné dne 14.2.2007). 52 Tamtéž. 51

16

3.2.6

Přiznání spravedlivého zadostiučinění Opět s ohledem na princip subsidiární povahy Úmluvy navrhuje „Skupina

moudrých“ změnit článek 41 Úmluvy a umožnit tak, aby v případě, že Soud, případně nově navrhovaný „Soudní výbor“, přiznal poškozenému spravedlivé zadostiučinění, rozhodovala smluvní strana, vůči které byla stížnost vznesena, o výši přiznané kompenzace. Soud i „Soudní výbor“ by však měly v určitých případech možnost odchýlit se od tohoto pravidla. 3.2.7

Procedura „pilotního rozsudku“ „Skupina moudrých“ se zde zaměřila na poměrně novou proceduru tzv. „pilotního

rozsudku“ (Pilot judgment procedure53). Jedná se o relativně nový postup, ke kterému Soud přistupuje v případě, že projednávaný případ souvisí se systémovým nedostatkem54 v právním řádu smluvního státu, který způsobuje opakované porušení práva daného Úmluvou. V takovém případě Soud nařídí, aby daný stát podnikl potřebné kroky k nápravě takového nedostatku a zajistil tak prostřednictvím změny svého právního řádu nápravu. 3.2.8

Smír a zprostředkování S ohledem na nárůst stížností předkládaných Soudu doporučila „Skupina

moudrých“ v dalším svém návrhu, aby Soud samotný podporoval smírné řešení sporů, pokud budou zúčastněné strany takovému řešení nakloněny. V zájmu rychlejšího vyřizování jednotlivých stížností Skupina dokonce navrhuje, aby Soud jednání o smíru sám zprostředkoval. 3.2.9

Větší zapojení Komisaře pro lidská práva Funkce Komisaře pro lidská práva byla zřízena rezolucí Výboru ministrů ze dne

7. května 199955. Jeho hlavním úkolem je sledovat dodržování a ochranu práv daných Úmluvou v jednotlivých smluvních státech. Komisař pro lidská práva vykonává svou funkci nezávisle a nestranně. „Skupina moudrých“ navrhla zapojit Komisaře pro lidská práva více do procesu implementace Úmluvy.

Ve spolupráci s národními veřejnými ochránci práv

53

Tamtéž. Systémovým nedostatkem je zde myšlen takový nedostatek právního řádu Vysoké smluvní strany, který způsobuje opakované porušování práv velké skupiny osob daných Úmluvou. 55 Oficiální internetové stránky Komisaře pro lidská práva (Commissioner for Human Rights). (dostupné dne 12.2.2007). 54

17

(ombudsmany) by měl určovat nedostatky vnitrostátních právních řádů s ohledem na ustanovení Úmluvy a pomáhat nalézt možné řešení takových nedostatků. 3.2.10 Institucionální dimenze kontrolního mechanismu Soudu V rámci tohoto návrhu se „Skupina moudrých“ zaměřila především na stávající právní systém zajištění nezávislosti a nestrannosti soudců Evropského soudu pro lidská práva. Skupina se rovněž zabývala budoucím počtem soudců. V případě, že bude zřízen výše zmiňovaný „Soudní výbor“, změní se pravděpodobně i systém určování celkového počtu soudců56. 3.3

Organizace a činnost Evropského soudu pro lidská práva Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem regionálního typu, jenž

za určitých podmínek projednává předložené právní případy osob dovolávajících se porušení práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jejími protokoly57. Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad58. Soud byl zřízen k zajištění plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejích protokolů (článek 19 Úmluvy). Je tvořen soudci, jejichž počet je stejný jako počet Vysokých smluvních stran Úmluvy (článek 20 Úmluvy), v současné době59 je tedy Soud tvořen 46 soudci. Pro výkon funkce soudce Evropského soudu pro lidská práva je potřeba mít „vysoký morální charakter“ a „splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky“ (blíže článek 21 odstavec 1 Úmluvy). Přestože je počet soudců určen počtem Vysokých smluvních stran, soudci zde zasedají jako soukromé osoby a rozhodují se nezávisle na vůli smluvních států. S tím souvisí i další z podmínek výkonu soudce Soudu, a to ta skutečnost, že soudci nemohou ve svém funkčním období vyvíjet žádnou politickou nebo správní činnost, ani žádnou profesionální činnost, která by byla neslučitelná s jejich nezávislostí nebo nestranností či s jejich pracovním vytížením vyplývajícím z činnosti vykonávané na plný úvazek (blíže též článek 4 Jednacího řádu Soudu). Volba jednotlivých soudců probíhá tak, že každá smluvní strana zvolí tři kandidáty. Z těch je následně na Parlamentním shromáždění Rady Evropy většinou odevzdaných hlasů ve smyslu článku 22 Úmluvy

56

V současnosti odpovídá počet soudců počtu Vysokých smluvních stran. Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 20. 58 Článek 9 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod. 59 ke dni 9. lednu 2007. 57

18

zvolen nový soudce60, a to na dobu 6 let (blíže článek 23 Úmluvy, odstavec 1). Každé tři roky je tímto způsobem volena polovina celkového počtu soudců. Soudci zastávají svou funkci dokud neskončí jejich funkční období, nepodají demisi (viz článek 6 Jednacího řádu Soudu), nedosáhnou věku 70 let (článek 23 Úmluvy, odstavec 6) nebo nejsou odvoláni, a to v případě, že přestanou splňovat požadované podmínky61. Soudce však může být ze své funkce odvolán pouze tehdy, pokud o jeho odvolání v plénu rozhodnou ostatní soudci Soudu dvoutřetinovou většinou62. Před nastoupením do funkce musí každý zvolený soudce složit přísahu či učinit slavnostní prohlášení, kde se zaváže, že svou funkci bude vykonávat čestně, nezávisle a nestranně a že bude zachovávat mlčenlivost o obsahu porad63. Uspořádání Soudu je z velké části určováno plénem Soudu. Mezi jeho pravomoci patří zřizování senátů, volba jejich předsedů a předsedů sekcí, přijímání Jednacího řádu Soudu, volba vedoucího Kanceláře (tajemníka) a jeho jednoho nebo více zástupců. Plénum Soudu také volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy (blíže též článek 8 Jednacího řádu Soudu). Zasedání pléna Soudu svolává předseda Soudu, a to minimálně jednou za rok za účelem projednání administrativních otázek. Jinak se plénum svolává, požaduje-li to nejméně jedna třetina členů Soudu nebo pokud to vyžaduje výkon funkcí Soudu zakotvených v Úmluvě. „Pro činnost pléna je potřebné dvoutřetinové kvorum zvolených soudců. Není-li tohoto kvora dosaženo, předseda zasedání odloží“64. Na návrh předsedy Soudu zřizuje plénum dle článku 25 Jednacího řádu Soudu alespoň čtyři sekce65, a to na období tří let. Každý soudce je členem jedné sekce. Složení sekcí přitom musí být vyvážené jak z hlediska geografického, tak z hlediska zastoupení pohlaví a musí rovněž zohledňovat různé právní systémy Vysokých smluvních stran. Složení jednotlivých sekcí lze ve výjimečných situacích měnit, a to opět ze strany předsedy Soudu. Zástupce za Českou republiku, JUDr. Karel Jungwiert, který je členem Soudu již od roku 1993, je v současné době 66 členem 5. sekce67.

60

Zvoleným soudcem u Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku je od roku 1993 JUDr. Karel Jungwiert. 61 Blíže též článek 24 Úmluvy a článek 7 Jednacího řádu Soudu. 62 Článek 7 Jednacího řádu Soudu. 63 Článek 3 odstavec 1 Jednacího řádu Soudu. 64 Prouzová, A.. Evropský soud pro lidská práva. s. 22. 65 V současné době (stav ke dni 4.1.2007) je ustaveno pět sekcí. 66 Stav ke dni 4.1.2007. 67 Dalšími členy páté sekce jsou Peer Lorenzen (Dánsko, předseda sekce), Snejana Botoucharova (Bulharsko, místopředsedkyně sekce), Volodymyr Butkevych (Ukrajina), Margarita Tsatsa-Nikolovksa 19

Dle článku 27 odstavce 1 Úmluvy zasedá Soud k projednání předložených případů ve výborech, senátech a ve Velkém senátu. Výbory jsou sestavovány v rámci jednotlivých sekcí senáty. Skládají se ze tří soudců, kteří patří do stejné sekce. V případě individuálních stížností dle článku 34 Úmluvy může výbor rozhodnout o nepřijatelnosti stížnosti nebo ji vyškrtnout ze seznamu stížností. Rozhodnutí výboru je v takovém případě konečné (blíže též článek 28 Úmluvy). V rámci jednotlivých sekcí jsou, dle článku 26 b) Úmluvy plénem Soudu zřizovány senáty, které jsou tvořeny sedmi soudci. Složení senátů musí opět, stejně jako složení sekcí, splňovat podmínku vyváženosti z hlediska geografického, rovného zastoupení mužů a žen a právních řádů Vysokých smluvních stran. Oproti výborům rozhodují senáty o přijatelnosti stížností jak ve smyslu článku 34 (individuální stížnosti) Úmluvy, tak článku 33 (mezistátní stížnosti). „S výjimkou článku 26 odstavce 2 a článku 28 odstavce 4 Jednacího řádu Soudu se senát vždy skládá z předsedy sekce a soudce zvoleného za dotčenou smluvní stranu.“68 Ostatní členové senátu jsou určeni na základě principu rotace v rámci sekce a jmenováni předsedou sekce. Senát rozhoduje jak ve věci přijatelnosti stížnosti, tak o samotném meritu věci. Jeho rozhodnutí je konečné, pouze ve výjimečných případech (ve smyslu článku 43 Úmluvy) může stěžovatel žádat postoupení věci Velkému senátu, případně, pokud se jedná o „závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo jejích protokolů“ (dle článku 30 Úmluvy), může se senát vzdát své pravomoci ve prospěch Velkého senátu. Další organizační jednotkou soudu je Velký senát. Dle článku 24 odstavce 1 Jednacího řádu Soudu se Velký senát skládá celkem ze 17 soudců a alespoň ze tří soudců - náhradníků. S odkazem na článek 27 odstavec 3 Úmluvy se Velký senát skládá z předsedy Soudu, místopředsedů a předsedů senátů. Dále se ve smyslu článku 27 odstavce 2 Úmluvy na činnosti tohoto orgánu podílí soudce zvolený ex officio za dotčenou smluvní stranu. Pokud bude Velký senát projednávat stížnost dle článku 43 Úmluvy (postoupení stížnosti Velkému senátu), nesmí v něm zasedat žádný ze soudců, který se účastnil projednávání přijatelnosti či merita dané věci (blíže též článek 24 odstavec 2 d) Jednacího řádu Soudu).

(občanka bývalé Jugoslávie), Rait Maruste (Estonsko), Javier Borrego Borrego (Španělsko), Renate Jaeger (Německo) a Mark Villiger (národností Švýcar, u Soudu však zvolen za Lichtenštejnsko). 68 Článek 26 odstavec 1 a) Jednacího řádu Soudu. 20

Pokud se nemůže soudce zvolený za dotčenou smluvní stranu zúčastnit projednání případu, předseda senátu vyzve dotčenou smluvní stranu, aby ve lhůtě 30 dnů určila jiného zvoleného soudce nebo jinou osobu jako soudce „ad hoc“69. Pokud se Vysoká smluvní strana rozhodne pro druhou variantu, musí brát zřetel na to, že osoba určená jako soudce „ad hoc“ musí splňovat podmínky výkonu funkce soudce dle článku 21 Úmluvy. Velmi důležitou roli v řízení o individuální i mezistátní stížnosti hrají „soudci zpravodajové“. Jejich úkolem je posoudit registrovanou stížnost a vypracovat o ní zprávu. Dle článku 49 odstavce 2 a) Jednacího řádu Soudu si v rámci své činnosti může soudce zpravodaj vyžádat od dotčených stran doplňující informace a dokumenty k předkládanému případu. V případě individuální stížnosti soudce zpravodaj rozhodne, zda má být stížnost předložena k projednání výboru nebo senátu (článek 49 odstavec 2 a) ii) Jednacího řádu Soudu). V případě, že soudce zpravodaj shledá stížnost nepřijatelnou, bude stížnost projednána výborem (blíže též článek 49 odstavec 2 b)). Pokud se jedná o stížnost mezistátní (dle článku 48 Jednacího řádu Soudu) je soudce zpravodaj (soudci zpravodajové) pověřen(i) vypracováním zprávy o přijatelnosti stížnosti poté, co obdrží stanoviska dotčených Vysokých smluvních stran. S odkazem na článek 25 Úmluvy je při Soudu zřízena Kancelář. Struktura Kanceláře je stanovena v článku 18 Jednacího řádu Soudu. Dle tohoto ustanovení se Kancelář skládá ze sekcí, jejichž počet je stejný jako počet sekcí Soudu, a z oddělení, jejichž úkolem je poskytovat Soudu potřebné administrativní a právní služby. Do čela Kanceláře je na období pěti let volen plénem Soudu tajemník. Dle článku 15 Jednacího řádu Soudu se musí jednat o osobu s nejlepší mravní pověstí, právními, administrativními a jazykovými znalostmi a zkušenostmi (blíže odstavec 1 článek 15 Jednacího řádu Soudu). Plénum soudu volí stejným způsobem i na stejně dlouhé funkční období zároveň i dva zástupce tajemníka. Tajemník odpovídá za organizaci a činnost Kanceláře Soudu. Je rovněž zodpovědný za archiv Soudu. Prostřednictvím kanceláře Soudu jsou rozesílána oznámení a sdělení týkající se jednotlivých případů projednávaných Soudem. Úkolem tajemníka je rovněž komunikovat s tiskem a poskytovat zájemcům potřebné informace o činnosti Soudu (více též článek 17 Jednacího řádu Soudu).

69

Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 24. 21

3.4

Jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva Pravomoc Evropského soudu pro lidská práva je vymezena v článku 32 Úmluvy.

Dle tohoto ustanovení se „pravomoc Soudu vztahuje na všechny věci týkající se výkladu a použití Úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány dle ustanovení článků 33, 34 a 47“ (odstavec 1 článku 32 Úmluvy). Dle daného ustanovení může Soud rozhodovat ve věci mezistátní stížnosti (článek 33 Úmluvy) a individuální stížnosti (článek 34 Úmluvy). Dále Soud může vydávat poradní stanoviska ve smyslu článku 47 Úmluvy. Co se týče rozsahu aplikace Úmluvy, je rozlišována aplikace územní, věcná, osobní a časová. 3.4.1

Osobní aplikace Úmluvy Osobní aplikací úmluvy se rozumí rozsah kompetence Soudu „ratione personae“

zabývat se jemu předloženými případy70. Je zakotvena v článcích 33 a 34 Úmluvy. Dle ustanovení článku 33 se na Soud může obrátit každá smluvní strana se stížností na porušení práv a svobod daných Úmluvou a jejími protokoly. Dlužno podotknout, že vznesením mezistátní žaloby dle článku 33 Úmluvy stát pokládá otázku týkající se veřejného pořádku Evropy, nemůže tak vyžadovat respektování svých vlastních práv. Mezi smluvními státy tedy nemusí existovat skutečný spor71. Podle článku 34 se na Soud může obrátit každá fyzická osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců považující se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Nutno podotknout, že individuální stížnost může podat každá fyzická osoba, která spadá pod jurisdikci některého ze smluvních států Úmluvy. Z toho vyplývá, že se na Soud mohou obrátit i cizinci na území smluvního státu. Na druhou stranu, individuální stížnost může Soudu zpravidla předložit pouze tzv. přímá oběť porušení práv garantovaných Úmluvou. To znamená, že fyzická osoba, která žádost podává, musí být přímo dotčena porušením práva Úmluvy ze strany některého ze smluvních států. Soud ovšem připouští možnost, že stížnost podá tzv. nepřímá oběť, taková stížnost je však přípustná pouze v případě, že existuje „úzké a osobní pouto“ mezi přímou a nepřímou obětí72. Nutno zdůraznit, že stížnost může být prohlášena za nepřijatelnou kdykoli během řízení před

70

Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. s. 20. Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 40. 72 Tamtéž. s. 33. 71

22

Soudem, proto je nezbytné, aby byly splněny podmínky přijatelnosti stížnosti ve smyslu článku 35 Úmluvy po celou dobu řízení. 3.4.2

Věcná aplikace Úmluvy Věcná neboli materiální aplikace Úmluvy určuje rozsah kompetence „ratione

materiae“ Soudu projednávat předložené stížnosti. Je vymezena katalogem práv a svobod garantovaných Úmluvou a jejími Protokoly (hlava I Úmluvy). Pokud bude Soudu předložena stížnost na porušení práva, jehož uplatňování Úmluva ani její Protokoly neošetřuje, bude stížnost shledána nepřijatelnou. 3.4.3

Časová aplikace Úmluvy Přijatelnost stížností z hlediska kompetence „ratione temporis“ Soudu závisí na

datu, kdy Úmluva vstoupila v té které smluvní zemi v platnost. Z toho plyne, že stížnost na porušení práv a svobod daných Úmluvou před jejím vstupem v platnost v dotčeném smluvním státě nebude považována za přijatelnou. 3.4.4

Územní aplikace Úmluvy Stížnost bude považována za přijatelnou z pohledu kompetence „ratione loci“

Soudu pouze v případech, kdy k porušení práv Úmluvy dojde na území, které podléhají jurisdikci dotčené smluvní strany. 3.5

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva Řízení před Evropským soudem pro lidská práva je od vstupu 11. Protokolu

k Úmluvě v platnost (dne 1. listopadu 1998) jednostupňové. Průběh řízení před Evropským soudem pro lidská práva lze rozdělit do několika fází: podání stížnosti, posouzení stížnosti soudcem zpravodajem, posouzení stížnosti Soudem a rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti, posouzení stížnosti Soudem v jejím meritu a vynesení rozsudku73. 3.5.1

Podání stížnosti Jakmile je stížnost podána na předepsaném formuláři a zahrnuje všechny

požadované náležitosti74, je zaregistrována. Do doby, než začne být projednávána, je označována jako tzv. „neprojednaný případ“ (pending case)75. Následně je stížnost

73

Hubálková, E. Rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. s. 7. Obsah mezistátní stížnosti je přesně stanoven v článku 46 Jednacího řádu Soudu, obsah individuální stížnosti pak v článku 47 Jednacího řádu Soudu. 75 Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 50. 74

23

přidělena jedné ze sekcí Soudu s ohledem na spravedlivé rozdělení mezi jednotlivými sekcemi Soudu z hlediska jejich zatížení76. 3.5.2

Posouzení stížnosti soudcem zpravodajem V další fázi zkoumá stížnost soudce zpravodaj. V případě mezistátní stížnosti určí

jednoho či více soudců zpravodajů senát, kterému byla stížnost přidělena k projednání (blíže článek 48 Jednacího řádu Soudu). Poté, co daný soudce zpravodaj (soudci zpravodajové) obdrží stanoviska dotčených smluvních stran, vypracuje(í) zprávu o přijatelnosti stížnosti. V případě, že se jedná o stížnost individuální, určí soudce zpravodaje předseda sekce, které byla stížnost přidělena. Soudce zpravodaj v takovém případě rozhodne, zda bude stížnost projednávána ve výboru nebo v senátu soudců. Zároveň příslušnému orgánu předloží veškeré relevantní podklady týkající se stížnosti77 a zprávu s návrhem řešení věci. 3.5.3

Posouzení stížnosti Soudem a rozhodnutí o její přijatelnosti V dalším stádiu řízení se stížností zabývá tříčlenný výbor (pouze v případě

stížnosti ve smyslu článku 34 Úmluvy) nebo (a následně78) sedmičlenný senát soudců. Při posuzování přijatelnosti individuální stížnosti vychází pověřený orgán z článku 35 Úmluvy. Konkrétně Soud prošetřuje, zda stěžovatel využil všech vnitrostátních prostředků nápravy a stížnost podal ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí. Soud dále bude považovat za nepřijatelnou každou stížnost, která bude anonymní, stejně jako stížnost, kterou již dříve Soud nebo jiný mezinárodní vyšetřovací nebo smírčí orgán projednával. Dále Soud zamítne každou stížnost, kterou bude považovat za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud shledá danou stížnost nepodloženou nebo zneužívající právo stížnost podat. Zamítnout stížnost z důvodu její nepřijatelnosti může Soud v jakémkoli stádiu řízení. Podmínka využití všech vnitrostátních opravných prostředků opět podtrhuje subsidiární charakter Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na druhou stranu nutno zmínit, že tato podmínka není absolutní. Dle článku 13 Úmluvy má totiž každý, jehož práva daná Úmluvou byla porušena, právo na účinné právní prostředky nápravy před vnitrostátním orgánem. Pokud tedy smluvní stát nezaručí stěžovateli dostatečně efektivní právní prostředky nápravy, je poškozený oprávněn obrátit se na 76

Blíže článek 51 odstavec 1 Jednacího řádu Soudu. Více článek 49 Jednacího řádu Soudu. 78 v případě, že se výbor neshodne jednomyslně. 77

24

Evropský soud pro lidská práva se stížností na porušení článku 13 Úmluvy dotčenou smluvní stranou bez toho, aby splnil danou podmínku přijatelnosti. Toto konstatování však nelze brát jako univerzální pravidlo, každá stížnost podobného charakteru je šetřena v souvislosti s právním řádem dotčeného smluvního státu a konkrétními podmínkami daného případu. V každé smluvní zemi je za účinný vnitrostátní prostředek nápravy považována jiná instance. V České republice se stěžovatel musí zpravidla obrátit na Ústavní soud ČR, aby splnil podmínku přijatelnosti stížnosti dle článku 35 odstavce 1 Úmluvy. Na druhou stranu ani v případě České republiky není tato podmínka absolutní, např. v případu Hartman v. Česká republika (stížnost č. 53341/99) ze dne 10. července 2003 (§ 84) se prokázalo, že průtahy v řízení jsou důvodem pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva bez vyčerpání ústavní stížnosti79. V rámci této fáze tedy Soud rozhodne o přijatelnosti stížnosti, popřípadě o jejím vyškrtnutí ze seznamu stížností. Před samotným rozhodnutím o přijatelnosti může Soud v naléhavých případech (dle článku 39 Jednacího řádu Soudu) přijmout předběžné opatření. Žádost o předběžné opatření je potřeba zaslat faxem, e-mailem (a následně poštou) nebo poštou a označit ji „Článek 39 - Naléhavé“. Přestože ustanovení Jednacího řádu Soudu možnost předběžných opatření připouští, je třeba zdůraznit, že ačkoli Soud předběžné opatření v projednávané věci přijme, „nemůže nařídit jeho výkon, neboť jde pouze o žádost adresovanou dotčené straně“80. Pokud o přijatelnosti stížnosti rozhoduje senát, jedná se zpravidla o komplikovanější případy, které vyžadují delší projednání. Soud má v takovém případě pravomoc vyzvat zúčastněné strany k dodání doplňujících informací a materiálů. V případě, že senát neshledá stížnost nepřijatelnou, vyzve vládu dotčené smluvní strany k předložení svého stanoviska. S tímto stanoviskem následně obeznámí stěžovatele a vyzve jej k vyjádření. Přestože je ve srovnání s vnitrostátním řízením vedeno řízení před Soudem z větší části písemnou formou, senát může ještě před vlastním rozhodnutím o přijatelnosti nařídit jednání ústní. Při takovém jednání musí být stěžovatel zastoupen zástupcem ve smyslu článku 36 Jednacího řádu Soudu. V případě, že Soud k takovému ústnímu jednání vyzve, první zde bude prezentovat své stanovisko zástupce vlády dotčené smluvní strany, jelikož vystupuje z pozice ochránce vnitrostátního pořádku.81 79

Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 45. Tamtéž. s. 51. 81 Hubálková, E. Rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. s. 12. 80

25

Zatímco zástupce vlády musí na ústním jednání používat jeden z oficiálních jazyků Soudu (dle článku 34 odstavce 1 Jednacího řádu Soudu), stěžovatel může mluvit svým mateřským jazykem, pokud je to oficiální jazyk jednoho ze smluvních států Úmluvy82. Zasedání a ústní jednání jsou veřejná, pokud Soud nerozhodne v zájmu ochrany morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti jinak83. 3.5.4

Posouzení merita stížnosti a vynesení rozsudku Řízení o meritu věci probíhá buď samostatně nebo společně s řízením o

přijatelnosti stížnosti. V rámci této fáze řízení před Evropským soudem pro lidská práva Soud v první řadě vyzve zúčastněné strany ke smírnému urovnání sporu. Zároveň zjišťuje skutkový stav věci. Soud vyzve strany sporu k doplnění svých stanovisek, případně předložení dalších důkazních materiálů. V případě, že se zúčastěné strany dohodnou na smíru, stížnost se vyškrtne ze seznamu formou rozhodnutí.84 V opačném případě, tedy když strany na podmínky smírného urovnání nepřistoupí, vypracuje Soud konečný rozsudek. Pokud stěžující strana požaduje spravedlivé zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy, je nutné, aby do dvou měsíců od rozhodnutí o přijatelnosti předložila žádost o spravedlivé zadostiučinění. Stěžovatel musí v žádosti vyčíslit své nároky a doložit je potřebnými doklady (blíže článek 60 Jednacího řádu Soudu). 3.5.5

Postoupení stížnosti Velkému senátu

Dle článku 43 Úmluvy mají strany případu možnost požádat o postoupení případu Velkému senátu, a to ve lhůtě tří měsíců ode dne rozsudku senátu. Činit by tak zúčastněné strany měly ale pouze ve výjimečných případech, a to za podmínky, že se jedná o závažnou otázku týkající se výkladu nebo provádění Úmluvy nebo jejích protokolů nebo že existuje závažná skutečnost všeobecné povahy, která podle dotčené strany vyžaduje projednání Velkým senátem (blíže článek 73 Jednacího řádu Soudu, odstavec 1). O žádosti na postoupení projednávané věci Velkému senátu rozhoduje tzv. kolegium pěti soudců Velkého senátu, které je tvořeno předsedou Soudu, předsedou jiné sekce než té, v rámci které byl vytvořen senát, jehož případ by měl být postoupen, a dalšími soudci, kteří jsou určeni na základě principu rotace z těch, kteří se neúčastnili projednávání v senátu.85 Kolegium pěti soudců rozhodne o přijetí či nepřijetí žádosti o 82

Tamtéž. Tamtéž. 84 Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 54. 85 Tamtéž. s. 24. 83

26

postoupení věci Velkému senátu. Pokud je výsledkem zamítnutí žádosti, stává se rozsudek senátu konečným. Postoupení stížnosti Velkému senátu může být iniciováno i ze strany senátu, kterému byla stížnost přidělena k projednání. Dle článku 30 Úmluvy se senát v případě, že projednávaný případ vyvolá závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo dodatkových protokolů k ní, může vzdát své pravomoci a případ poustoupit k projednání Velkému senátu. Dalším důvodem pro postoupení případu ze strany senátu je potenciální možnost, že by se rozhodnutí senátu o dané otázce mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným. Aby mohlo dojít k postoupení stížnosti Velkému senátu ze strany sedmičlenného senátu, je nezbytný souhlas obou zúčastněných stran. 3.5.6

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Rozhodnutím ve věci stížnosti ze strany senátu, případně Velkého senátu, je

rozsudek. Článek 74 Jednacího řádu Soudu vymezuje nezbytné náležitosti rozsudku v odstavci 1. V případě, že senát dojde k závěru, že došlo k porušení některého z ustanovení Úmluvy, rozhodne zároveň i o aplikaci článku 41 Úmluvy, tedy o poskytnutí spravedlivého zadostiučinění86. S ohledem na článek 76 Jednacího řádu Soudu je rozsudek vydán v jednom z oficiálních jazyků Soudu, tedy v angličtině nebo francouzštině, pokud Soud nestanoví, že bude rozsudek vydán v obou jazycích. Zveřejnění rozsudku v oficiální sbírce Soudu ve smyslu článku 78 Jednacího řádu Soudu bude následně provedeno vždy v obou jazycích. Po vynesení je rozsudek postoupen Výboru ministrů, jenž je pověřen dohledem nad jeho výkonem. Poté předá Tajemník Soudu zúčastněným stranám ověřenou kopii rozsudku. Originál rozsudku je uložen v archivu Soudu.87 Nutno zdůraznit, že rozsudek senátu (Velkého senátu) má deklaratorní povahu, což znamená, že nemůže vyvolat právní účinky, které by rušily konečné vnitrostátní rozhodnutí v dané věci88. Způsob výkonu rozsudku tak záleží zcela na dotčené Vysoké smluvní straně. I přesto, že Soud dojde k závěru, že došlo k porušení práva daného Úmluvou jedním ze smluvních států, není Soud oprávněn po dotčené zemi vyžadovat, aby přijala konkrétní opatření, která zabrání dalšímu podobnému porušování ustanovení Úmluvy. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že se Vysoké smluvní strany 86

blíže článek 75 Jednacího řádu Soudu. více článek 77 Jednacího řádu Soudu. 88 Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 57. 87

27

podpisem Úmluvy zavázaly, že se budou řídit konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami.89 Na dodržování tohoto závazku smluvních stran dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy. V případě, že se stát Úmluvy odmítá rozhodnutí Soudu podřídit a nepodnikne potřebné kroky na vnitrostátní úrovni, může na něj Výbor ministrů vyvinout značný diplomatický a politický tlak, aby jej k akceptaci rozsudku Soudu přinutil. Pokud by i přesto stát odmítal rozhodnutí přijmout a řídit se podle něj, porušil by tím ustanovení daná Statutem Rady Evropy. V konečném důsledku (dle článku 8 Statutu Rady Evropy) by mohlo být pozastaveno právo tohoto státu na zastoupení ve Výboru ministrů nebo dokonce rozhodnuto o jeho vyloučení z Rady Evropy90. V praxi se však jedná opravdu o krajní řešení situace, v minulosti se o této výjimečné sankci uvažovalo pouze jednou, a to v případě Řecka v roce 1969. Řecko se však tehdy samo rozhodlo z Rady Evropy vystoupit a vypovědět Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.

89 90

Článek 46 odstavec 1 Úmluvy. Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. s. 58. 28

4

Česká republika a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Bývalá Česká a Slovenská Federativní republika (dále ČSFR) Evropskou úmluvu

o lidských právech ratifikovala 18. března 1992. Česká republika jako samostatný stát se stala „Vysokou smluvní stranou“ Úmluvy 1. ledna 199391. Datum ratifikace (18. března 1992) je pro Českou republiku i potenciální stěžovatele vůči ní důležité zejména z hlediska časové aplikace Úmluvy, o které však bude podrobněji pojednáno v podkapitole Česká republika jako Vysoká smluvní strana Evropské úmluvy o lidských právech. 4.1

Česká republika a lidská práva V České republice je ochrana lidských práv a základních svobod zakotvena

v Ústavě České republiky92, konkrétně pak v Listině základních práv a svobod (dále Listina). Listina je dle ústavního zákona č. 23/1991 Sb. České a Slovenské Federativní Republiky a později dle Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) a usnesení předsednictva České národní rady (č. 2/1993 Sb.) součástí ústavního pořádku ČR93. Zároveň je Česká republika v souvislosti se svým členstvím v řadě mezinárodních organizací (Organizace spojených národů, Rada Evropy, Evropská unie aj.) signatářem mnoha mezinárodních dokumentů, a to zvláště Všeobecné deklarace lidských práv94, výše zmiňované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod95, Evropské sociální charty96, Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání97 aj. Problematikou

lidských

práv

se

v České

republice

zabývá

několik

specializovaných subjektů. Poradním orgánem vlády ČR v otázce ochrany lidských práv 91

Po rozpadu České a Slovenské Federativní republiky (v prosinci 1992) se Česká republika stala členem Rady Evropy k 30. červnu 1993. Vydala však, stejně jako Slovenská republika, prohlášení o své vázanosti Úmluvou již od 1. ledna 1993. Toto prohlášení následně akceptoval Výbor ministrů Rady Evropy. 92 Dále Ústava ČR nebo jen Ústava. 93 Listina základních práv a svobod. < http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html> (dostupné dne 16.2.2007). 94 Schválena na 10. prosince 1948 Valným shromážděním OSN. Jedná se o široce definovaný katalog lidských práv a základních svobod. Jak už však napovídá sám název, jedná se dokument nezávazný. 95 Oproti Všeobecné deklaraci lidských práv se jedná o dokument závazný. 96 25. listopadu 1998 vyjádřila vláda České republiky prostřednictvím svého usnesení souhlas s ratifikací Evropské sociální charty. 97 Pro Českou republiku vstoupila v platnost 1. ledna 1996. (dostupné dne 16.2.2007). 29

na území ČR je Rada vlády České republiky pro lidská práva (dále Rada). Tato organizace byla založena v roce 199898. Jejím cílem je sledovat dodržování lidských práv a základních svobod osob, které spadají pod jurisdikci České republiky. Rada v této oblasti monitoruje plnění závazků plynoucích jak z vnitrostátních právních norem (Ústava ČR, Listina základních práv a svobod), tak z mezinárodních smluv (Mezinárodní pakty OSN99, Evropská úmluva o lidských právech100, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o právech dítěte, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání aj.). Dalšími poradními orgány vlády jsou Rada vlády pro národnostní menšiny, Rada vlády pro záležitosti romské komunity či Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů101. Dodržováním lidských práv a základních svobod v České republice se rovněž zabývá Český helsinský výbor (dále též ČHV). Tato nevládní organizace, která byla založena již v roce 1988102, je členem Mezinárodní helsinské federace (International Helsinki Federation, IHF). V současné době patří mezi hlavní cíle této organizace nejen monitorování ochrany lidských práv v ČR, ale také sledování návrhů zákonů z oblasti lidských práv a jejich připomínkování, případně tvorba vlastních návrhů. Zároveň ČHV poskytuje bezplatné právní poradenství osobám, jejichž lidská práva jsou porušována. Usiluje rovněž o větší osvětu české veřejnosti v problematice ochrany lidských práv. Z hlediska ochrany práv a svobod jednotlivců představuje důležitou roli rovněž veřejný ochránce práv (ombudsman). Instituce ombudsmana byla zřízena zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv v roce 1999103. Funkce českého veřejného ochránce lidských práv je spojena se sledováním stavu ochrany lidských práv v ČR, v pomoci jednotlivcům v případech, kdy došlo k porušení jejich práv či svobod a dále také ve sledování vývoje české legislativy týkající se dané problematiky, případně v předkládání svých vyjádření či návrhů k nově vznikajícím právním normám.

98

9. prosince 1998 usnesením vlády ČR č. 809 (viz internetové stránky Rady). (dostupné dne 21.1.2007). 99 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 100 Neoficiální výraz pro Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. 101 Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2005. s. 2. Rada vlády ČR pro lidská práva. (dostupné dne 10.3.2007). 102 Internetové stránky ČHV.< http://www.helcom.cz/> (dostupné dne 23.1.2007). 103 Internetové stránky Českého veřejného ochránce lidských práv. (dostupné dne 24.1.2007). 30

4.2

Česká republika jako Vysoká smluvní strana Evropské úmluvy o lidských právech Ratifikací Úmluvy se Česká republika zavázala respektovat lidská práva a

základní svobody dané Úmluvou a jejími pozdějšími dodatkovými protokoly104. Text Úmluvy a některých dodatkových protokolů byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, Sb., Protokol č. 11 pak pod č. 243/1998, Sb., 13. Protokol byl vyhlášen jako č. 114/2004 Sb.m.s.105 Česká republika musí jako smluvní stát zajistit plnění práv a svobod daných Úmluvou každému, kdo spadá pod její jurisdikci106, tzn. jak svým státním občanům, tak i cizincům na území České republiky107. Na porušení práv zakotvených v Úmluvě či jejích protokolech si mohou stěžovat rovněž osoby nezletilé, duševně nemocné a osoby ve výkonu trestu či obviněné, na které byla uvalena vazba108. Z hlediska časové aplikace Úmluvy je pro Českou republiku rozhodující datum ratifikace Úmluvy, 18. března 1992, Českou a Slovenskou Federativní republikou, a to s ohledem na výklad ústavních zákonů o právním nástupnictví109. Stížnosti na porušení práv a svobod daných Úmluvou a jejími protokoly, ke kterým došlo před tímto datem, nebudou uznány Evropským soudem pro lidská práva jako přijatelné. Další podmínkou přijatelnosti stížnosti je již zmiňované vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. V případě stížnosti vůči České republice to znamená, že by se stěžovatel měl nejdříve obrátit na Ústavní soud ČR. Jak již však bylo popsáno výše, nejedná se o podmínku nutnou – v nejčastěji projednávaných případech, tedy stížnostech na nepřiměřenou délku soudního řízení, existuje možnost, že Soud uzná stížnost přijatelnou i přes nesplnění dané podmínky. Stalo se tak např. v případě Hartman v. Česká republika (stížnost č. 53341/99) ze dne 10. července 2003, mimo jiné také ve věci existence účinných prostředků nápravy nepřiměřené délky soudního řízení. Evropský soud pro lidská práva zde shledal, že v České republice neexistuje efektivní

104

Článek 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 14. Lidská práva v Evropě. Evropský ombudsman. s. 3. (dostupné dne 10.2.2007). 106 Termín „jurisdikce“ je zde použit v širším smyslu, tzn. jednotlivec spadá pod jurisdikci státu v momentě, kdy nad ním stát vykonává svou moc. 107 Blíže viz. 3.4.4 Územní aplikace Úmluvy. 108 Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. s. 20. 109 Tamtéž. s. 34. 105

31

prostředek pro stížnost na nepřiměřenou délku soudního řízení (porušení článku 13 Úmluvy)110. 4.3

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva Dle článku 35 Jednacího řádu Soudu mají smluvní strany právo být zastoupeny při

řízení před Soudem svými zástupci, kteří si mohou přizvat poradce. Veškerá sdělení, oznámení či předvolání jsou posílána těmto zástupcům a Soudem považována za sdělení a předvolání adresovaná samotným smluvním stranám (odstavec 1 článku 37 Jednacího řádu Soudu). Zastupováním České republiky před Evropským soudem pro lidská práva je pověřeno Ministerstvo spravedlnosti111. Zároveň byla vládou zřízena funkce vládního zmocněnce pro její zastupování před Soudem112. Činnost zmocněnce a jeho kanceláře se řídí postupy schválenými vládou (usnesení vlády ze dne 19. července 2000 č. 735113). Jeho úkolem je však hájit stát jako celek, nikoli zastupovat pouze výkonnou složku jeho moci. Součinnost při tvorbě stanovisek k jednotlivým stížnostem je zakotvena v zákoně č. 318/2001 Sb., o poskytování informací a další součinnosti pro účely řízení před Evropským soudem pro lidská práva a před Výborem OSN pro lidská práva. V souvislosti se zastupováním vlády před Evropským soudem pro liská práva patří k povinnostem kanceláře vládního zmocněnce rovněž poskytování informací o judikatuře a činnosti Soudu ostatním odborům Ministerstva spravedlnosti a odborné veřejnosti vůbec a vyjadřování se k návrhům zákonů s ohledem na jejich vztah k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Kancelář vládního zmocněnce rovněž sleduje soulad vnitrostátních norem s ustanoveními a rozsudky Úmluvy, případně iniciuje jejich úpravu či doplnění. Před tím, než je oslovena kancelář vládního zmocněnce Evropským soudem pro lidská práva, aby vláda České republiky zaujala stanovisko k určitému případu, proběhne prvotní přezkoumání stížnosti z hlediska její přijatelnosti. V případě, že výbor Soudu shledá stížnost zjevně nepřijatelnou, nepředloží ji vládě dotčeného smluvního

110

Rozsudek ze dne 10. července 2003 v případu Jan Hartman a Jiří Hartman v. Česká republika. stížnost č. 53341/99. § 84. 111 novelizací kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb. (oficiální internetové stránky Ministerstva spravedlnosti: Zastoupení České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dostupné dne 14.1.2007). 112 usnesení vlády ze dne 14. května 2001 č. 488 (tamtéž). 113 Oficiální internetové stránky Ministerstva spravedlnosti: Zastoupení České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dostupné dne 14.1.2007). 32

státu k vyjádření vůbec. V dosavadní praxi byla převážná část stížností podaných vůči České republice shledána nepřijatelnými. Míra přijatelnosti stížností podávaných proti České republice se však nijak zvlášť neliší od celkového podílu nepřijatelných stížností předkládaných Soudu. Toto „první kolo“ projednání stížnosti tříčlenným výborem slouží jako jakýsi „filtr“ rapidně rostoucího počtu stížností předkládaných Evropskému soudu pro lidská práva a zároveň jako obrana před jeho zahlcením. I přesto však celkový počet komunikovaných stížností stále stoupá, čímž se prodlužuje i doba jejich vyřízení114. Orientační přehled o počtu stížností podaných proti České republice a o činnosti kanceláře vládního zmocněnce demonstrují následující grafy, které znázorňují vývoj počtu stížností podaných proti České republice, počet předaných stížností vládě ČR k vyjádření a počet rozsudků vydaných Soudem. Předmětem prvního srovnání je počet stížností podaných proti České republice od roku 2000 do roku 2006. Počet podaných stížností proti České republice 3000

2755

2500 2000 1500 1000

1406

1369

2004

2005

941 570

500

437

491

2001

2002

0 2000

2003

2006

Rok

Zdroj: Survey of Activities 2000 - 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Hodnoty vyjadřují celkové počty registrovaných stížností dle statistik vedených Kanceláří Soudu. Z uvedeného grafu je zřejmé, že zvláště od roku 2002 dochází k výraznému nárůstu počtu stížností, v roce 2003 se daná hodnota zvýšila o téměř 100 % oproti roku 2002. Výrazný nárůst lze sledovat rovněž v roce 2004 a zvláště pak v roce 2006. Z výše uvedeného vývoje počtu podaných stížností nelze vyvozovat, že jsou lidská práva v České republice porušována častěji, spíše je důsledkem větší 114

viz 2. kapitola. 2.1 Historie a Současnost Evropského soudu pro lidská práva. s. 5. 33

informovanosti jak odborné tak i laické veřejnosti o činnosti Evropského soudu pro lidská práva a reakcí na rozsudky Soudu z posledních let. Z pohledu vlády České republiky jsou však relevantní pouze ty stížnosti, které nebyly výborem Soudu shledány zjevně nepřijatelnými a vláda České republiky byla v daných případech požádána, aby Soudu předložila své stanovisko. Přehled stížností, které byly vládě ČR postoupeny k vyjádření, znázorňuje další graf. Počet postoupených stížností vládě České republiky k vyjádření 141

150 91

100

79

54 50 0

12

3

16

16

0 1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Rok

Zdroj: Survey of Activities 2000 - 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Srovnání dvou výše uvedených grafů dokazuje výše uvedené tvrzení, že jen malá část registrovaných stížností proti České republice je postoupena její vládě k zaujetí stanoviska. Pro představu, v roce 2000 činil podíl stížností předaných vládě České republiky na celkovém počtu stížností podaných proti České republice pouze 0,5 %, v roce 2006 pak daná hodnota dosáhla 2,9 % celkového počtu podaných stížností proti ČR. Ještě nižších hodnot dosahují počty vynesených rozsudků vůči České republice Evropským soudem pro lidská práva v období 1999 až 2006. Vývoj celkového počtu vynesených rozsudků v jednotlivých letech ukazuje následující graf.

34

Počet rozsudků vůči České republice 40 35 30 25 20 15 10 5 0

38

1 1999

4

2000

1 2001

27

28

2004

2005

5

4

2002

2003

2006

Rok

Zdroj: Survey of Activities 2000 - 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Z grafu je patrný značný rozdíl počtu rozsudků vynesených do roku 2003 ve srovnání s pozdějšími roky. Poměrně výrazný nárůst počtu vynesených rozsudků lze rovněž sledovat v roce 2006, kdy se daná hodnota zvýšila oproti předešlému roku více jak o třetinu. Vliv na rostoucí počet rozsudků má bezesporu stále vyšší počet podaných stížností vůči České republice. Navíc postupně roste i podíl stížností, které byly postoupeny vládě ČR k vyjádření stanoviska, na celkovém počtu projednávaných případů. Zároveň se zvyšuje povědomí o činnosti Soudu a o podmínkách přijatelnosti stížností Soudu předkládaných. Stěžovatelé se postupně „učí“ z dosavadních rozhodnutí Soudu, následně pak roste pravděpodobnost, že se na Soud obrátí s přijatelnou a zároveň opodstatněnou stížností.

35

5 5.1

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a český právní řád Závaznost judikatury Evropského soudu pro lidská práva obecně

Přestože článek 46 Úmluvy stanovuje, že jsou Vysoké smluvní strany vázány konečnými rozsudky Soudu ve všech sporech, jichž jsou stranami, samotný způsob aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je v kompetenci smluvních států. Vychází z postavení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v právním řádu dané země. Z tohoto hlediska lze rozlišovat různé přístupy k Úmluvě a její aplikace ze strany jednotlivých smluvních států. Evropská úmluva o lidských právech může být postavena na úroveň ústavy smluvního státu, v právních řádech některých zemí se nachází mezi ústavním právem a obyčejnými zákony nebo na rovině obyčejných zákonů115. Problematiku závaznosti rozsudků Evropského soudu pro lidská práva lze zkoumat z několika úhlů pohledu. Obecně vzato se judikatura Soudu těší velkému respektu a je smluvními státy brána v potaz. Zatímco závaznost rozhodnutí Soudu v individuálních případech je u smluvního státu, který je stranou sporu, dána již výše zmíněným článkem 46 Úmluvy a je tudíž jen těžko vyvratitelná116, způsob aplikace konkrétního rozhodnutí v národním právním řádu již není přesně stanoven. Odpověď na otázku závaznosti rozsudků Soudu v typově podobných případech z pohledu legislativy jednotlivých smluvních států je ještě komplikovanější. Povinností smluvních států je přijmout potřebná opatření, aby byla zajištěna ochrana práva, jehož porušení bylo Soudem konstatováno v určitém konkrétním případě, tedy upravit pro tyto účely příslušnou vnitrostátní právní normu. Ještě do nedávné doby však podobné „systémové“ změně právního řádu dané země nebyla přikládána velká váha. S ohledem na rapidně rostoucí počet stížností předkládaných Soudu však kontrolní orgán Soudu, Výbor ministrů, přistoupil k přísnějšímu dohledu nad výkonem rozsudků Soudu. Nutno podotknout, že i samotný Soud vynáší stále častěji tzv. obecné závěry, kde konstatuje, že porušení určitého práva Úmluvy je systémového charakteru a je tedy nezbytné upravit stávající nebo vydat novou právní normu smluvního státu, který je stranou daného sporu. Účelem podobných rozhodnutí Soudu je zamezit dalšímu podobnému porušování práv a svobod dle Úmluvy v dané zemi a tak do budoucna zároveň snížit 115

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva - Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy. s. 83. < http://www.iue.it/Personal/Researchers/mbobek/docs/ESLP.pdf> (dostupné dne 16.3.2007). 116 Vysoké smluvní strany uznaly závaznost rozhodnutí Soudu prostřednictvím podpisu Úmluvy a jejích dodatkových protokolů. 36

počet předkládaných stížností. Nutnost nového přístupu Soudu dokazuje i ta skutečnost, že například v roce 2003 se cca 60 % rozsudků Evropského soudu pro lidská práva týkalo typově stejných věcí117. 5.2

Závaznost rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z pohledu České republiky

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou pro Českou republiku závazná jak z vnitrostátního, tak z mezinárodního úhlu pohledu. Vnitrostátní povinnost respektovat judikaturu Soudu vyplývá z

Ústavy České republiky118. Závazek

zohledňovat rozhodnutí Soudu je pak dán zvláště nálezem č. 403/2002 Sb.119 Ústavního soudu ČR, podle kterého jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách součástí ústavního pořádku České republiky. Závaznost rozhodnutí štrasburského soudu je dále zakotvena v článku 10 Ústavy ČR, dle kterého jsou české obecné soudy a další orgány veřejné správy povinny aplikovat při výkonu své funkce Úmluvu, jelikož jako ratifikovaná mezinárodní smlouva týkající se lidských práv je součástí českého právního rádu a má přednost před zákonem. Z daného článku Ústavy dále vyplývá, že při vzniku rozporu v souvislosti s výkladem práva Úmluvy má přednost výklad orgánu pověřeného k výkladu práva Úmluvy, tedy Evropského soudu pro lidská práva120. Významné z hlediska současných tendencí v judikatuře Soudu jsou pak zvláště články 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. V těchto ustanoveních je zakotvena zásada rovnosti, tzn. že typově stejné případy musí být souzeny stejně a odlišné případy odlišně. Vzhledem k povinnosti českých orgánů veřejné správy respektovat judikaturu Soudu lze z daných ustanovení Listiny vyvodit povinnost českých soudů a orgánů veřejné správy zohledňovat rozhodnutí Soudu nejen v konkrétních věcech, ale i v typově podobných případech. Jako příklad aplikace typově podobného rozhodnutí Ústavním soudem ČR lze uvést nález č. 52/2001 Sb., kde Ústavní soud vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně z případech Lauko v. Slovenská republika a Kadubec v. Slovenská republika121. 117

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva - Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy. s. 85. < http://www.iue.it/Personal/Researchers/mbobek/docs/ESLP.pdf> (dostupné dne 16.3.2007). 118 Dle článku 1 odstavce 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. 119 Pl. ÚS 36/01 (Sb.n.u.ÚS Svazek č.26 Nález č. 80. s. 317. 403/2002 Sb.). 120 Viz např. rozsudek ze dne 10.3.1977 ve věci Vašíček v. Česká republika. Stížnost č. 7367/76. 121 Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2001. s. 28. internetové stránky Rady vlády ČR pro lidská práva: (dostupné dne 12.1.2007). 37

Povinnost respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva má rovněž svou mezinárodní rovinu. Vyplývá z obecné povinnosti dostát mezinárodním závazkům. Konkrétně byla závaznost rozhodnutí Soudu potvrzena usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 26. února 2004, dle kterého „Ústavní soud nemá žádných pochybností o tom, že obsah závazného rozsudku Evropského soudu ve věci proti České republice představuje pro Českou republiku závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení článku 1 odstavce 2 Ústavy takové závazky dodržovat.“122 S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že teoretický rámec aplikace judikatury Evropského soudu pro lidská práva je v České republice zakotven v dostatečné míře, problematické je však zatím jeho praktické provedení. Když odhlédneme od praxe Ústavního soudu České republiky, který je s rozhodnutími Soudu konfrontován nejčastěji, je aplikace judikatury štrasburského soudu zatím spíše sporadická. Soudci využívají rozsudky Soudu většinou jen jako jakési podpůrné argumenty pro svá rozhodnutí, v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod stále zakládají svá rozhodnutí na ustanovení Listiny základních lidských práv a svobod123. 5.3

Aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v českém právním řádu

Jak již bylo uvedeno výše, Česká republika, jakožto Vysoká smluvní strana Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je povinna zajistit implementaci rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Nejedná se přitom pouze o nápravu zjištěných porušení práva Soudem, nýbrž i o přijetí potřebných opatření k zamezení dalšího podobného porušování práv daných Úmluvou. V některých případech je pro tyto účely nutné odpovídajícím způsobem upravit vnitrostátní legislativu. Jedná se o případy tzv. „systematického nedostatku“ v domácím právním řádu, který způsobuje opakované porušování práv určité skupiny jednotlivců, kteří podléhají jurisdikci státu. V takových případech se u Soudu množí stížnosti na porušování daného práva a ten pak dříve či později vysloví tzv. „obecný závěr“ a doporučí smluvnímu státu úpravu příslušného systémového nedostatku. V případě České republiky se na Evropský soud pro lidská práva obracejí stěžovatelé nejčastěji v souvislosti s porušováním článku 6 odstavce 1 Úmluvy. 122

Tamtéž. s. 84. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva - Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy. s. 94 < http://www.iue.it/Personal/Researchers/mbobek/docs/ESLP.pdf> (dostupné dne 16.3.2007).

123

38

Konkrétně se tyto stížnosti týkají nepřiměřené délky soudního řízení, porušování práva na přístup k soudu v důsledku odmítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem ČR či jiných práv daných tímto článkem Úmluvy. Velmi často je předmětem předkládaných stížností rovněž absence účinných vnitrostátních prostředků nápravy při shledání porušení práv daných Úmluvou ze strany Soudu. V naprosté většině případů je však předmětem stížností podávaných proti České republice nepřiměřená délka soudního řízení. V této věci jsou také nejčastěji vynášeny rozsudky, kde je Soudem shledáno porušení práva ze strany České republiky. Počet podaných stížností proti České republice se rok od roku stále zvyšuje, což má bezesporu vliv i na obraz České republiky v zahraničí. Je proto jen v jejím zájmu podniknout potřebné kroky, aby byla co nejdříve přijala opatření k zajištění práv daných Úmluvou. S ohledem na rozsudky Soudu vůči České republice již řada opatření přijata byla. Jedná se zejména o novelu zákona o soudech a soudcích provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., novelu č. 83/2004 Sb., která upravuje zákon o Ústavním soudu nebo novelu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož stížnosti předkládané Soudu proti České republice lze dle merita věci rozdělit do několika skupin, také změny v českém právním řádu, které byly vyvolány judikaturou štrasburského soudu, ať už realizované či plánované, lze členit podobným způsobem. Jedná se zejména o úpravy české legislativy v souvislosti s často vytýkanými průtahy v soudním řízení, nedostatkem účinných vnitrostátních prostředků nápravy porušení práv a svobod daných Úmluvou, nedostatečné zajištění práva na přístup k soudu, nepřiměřenou délku vazby, či ještě donedávna alarmující absenci platné právní normy, která by upravovala státem regulované ceny nájemného z bytů. 5.3.1

Nepřiměřená délka soudního řízení Stížnosti na průtahy v soudním řízení činí převážnou většinu všech stížností

předkládaných Evropskému soudu pro lidská práva, ne jinak je tomu i v případě České republiky. Nepřiměřenou délkou soudního řízení je porušováno právo na spravedlivý proces podle článku 6 odstavce 1 Úmluvy. Obecně se má za to, že Soud považuje za nepřiměřenou takovou délku soudního řízení, která přesahuje 6 let124. Nutno ovšem podotknout, že štrasburský soud zkoumá jednotlivé případy s ohledem na další 124

Černý.P.Stavělík.P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Právní rozhledy 5/2006. (dostupné dne 10.3.2007). 39

skutečnosti, zvláště pak na složitost řízení, chování jednotlivých účastníků a jejich podíl na průtazích. Jelikož stále narůstá počet stížností v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení, bylo nezbytné, aby Česká republika přijala potřebné legislativní změny. Judikatura štrasburského soudu měla na český právní řád vliv zejména v podobě zákona č. 192/2003 Sb., který novelizuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích125. Tato novela zavádí nový prvek - určení lhůty k provedení procesního úkonu. § 174a odstavec 1 zákona stanovuje, že „má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.“126 „Soudem, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, je soud nejblíže nadřízený tomu soudu, u něhož k průtahům dochází. V rámci správního soudnictví o stížnosti na průtahy před krajským soudem rozhoduje Nejvyšší správní soud. V případě stížnosti na Nejvyšší soud nebo Nejvyšší správní soud pak o stížnosti rozhoduje jiný senát téhož soudu. Stěžovatel, jenž chce podat ústavní stížnost na jiný zásah orgánu veřejné moci (článek 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR) spočívajícím v průtazích v řízení, musí od 1. července 2004 nejprve vyčerpat tento opravný prostředek.“127 V případě, že příslušný soud dospěje k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, určí v souladu s § 174a odstavcem 7 lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy. Soud, u něhož byly shledány průtahy v řízení, je stanovenou lhůtou vázán. Náklady na řízení, při kterém je zkoumáno, zda došlo k průtahům, hradí v případě oprávněné stížnosti stát. V souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení se rovněž dlouhou dobu vedla diskuse o možnosti přiznat „spravedlivé zadostiučinění“ oprávněnému stěžovateli na vnitrostátní úrovni a omezit tak počet stížností na průtahy v soudním řízení předkládaných Evropskému soudu pro lidská práva. Pro tyto účely byla vypracována novela zákona č. 82/1998 Sb. (zákon č. 160/2006 Sb.), o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním 125

Novela je účinná od 1. července 2004. § 174a odstavec 1 zákona č. 192/2003 Sb. 127 Černý.P.Stavělík.P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Právní rozhledy 5/2006. (dostupné dne 10.3.2007). 126

40

postupem, která je účinná od 27. dubna 2006128. Tuto novelu připravilo Ministerstvo spravedlnosti České republiky v průběhu roku 2004. Reagovalo tak na rostoucí počet stížností právě na nepřiměřenou délku soudního řízení u štrasburského soudu. Doposud zákon č. 82/1998 Sb. upravoval pouze náhradu majetkové újmy. Výše uvedená novela však umožňuje nově přiznat odškodnění i za nemajetkovou (morální) újmu. Dle § 13 odstavce 2 zákona má na náhradu škody právo každý, komu byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. V souladu s odstavcem 1 § 13 je za nesprávný úřední postup považováno mimo jiné i porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V případě, že příslušný orgán129 shledá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu vlivem nepřiměřené délky soudního řízení, má stěžovatel nárok na spravedlivé zadostiučinění. Nutno ovšem podotknout, že tento institut může být přiznán, stejně jako spravedlivé zadostiučinění dle článku 41 Úmluvy ze strany Soudu, v různých formách. Jednou z variant je rovněž samotné konstatování, že došlo k porušení práva. Pokud by však nebylo takové konstatování považováno za dostatečné zadostiučinění, lze nemajetkovou újmu nahradit peněžitou formou v případě, že není jiný způsob náhrady. Opět analogicky k postupu Evropského soudu pro lidská práva přistupuje příslušný orgán při stanovování výše zadostiučinění ke každému případu individuálně. Zkoumá vždy celkové okolnosti případu, délku jeho trvání, chování účastníků a jejich podíl na průtazích v řízení, postup orgánu veřejné moci aj.130 Z pohledu mezinárodní prestiže České republiky je pak důležitá ta skutečnost, že daná novela má částečně retroaktivní působnost. V případě, že již byla Soudu předložena stížnost na nepřiměřenou délku soudního řízení, a tím porušování článku 6 Úmluvy, a Soud zatím nevydal v dané věci konečné rozhodnutí, má stěžovatel právo žádat na základě novely zákona č. 82/1998 Sb. o finanční odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou mu tak stát způsobil, a to do roka od data, kdy se stala novela zákona účinnou, tedy do 27. dubna 2007.

128

Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v působnosti Ministerstva spravedlnosti ČR.Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. (dostupné dne 26.2.2007). 129 Pokud došlo k újmě v občanském soudním řízení, v trestním řízení či ve správním soudnictví (příp. pokud byla škoda způsobena notářem nebo exekutorem) je příslušným orgánem Ministerstvo spravedlnosti ČR. (Veselá Samková K., Krausová A. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu. (dostupné dne 3.3.2007). 130 § 31a odstavec 2 zákona č. 82/1998 Sb. 41

Zároveň je tato novela reakcí na další problematickou otázku z pohledu dodržování a ochrany lidských práv a základních svobod dle Úmluvy, a to práva na osobní svobodu. O tomto aspektu novely zákona však bude podrobněji pojednáno níže. Velmi závažný nedostatek české legislativy z pohledu Úmluvy představovala ještě donedávna absence možnosti přezkoumání rozhodnutí správních úřadů nezávislým a nestranným tribunálem. Docházelo tak k opakovanému porušování článku 6 odstavce 1 Úmluvy a rovněž článku 36 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě svého nálezu131 zrušil Ústavní soud České republiky ke dni 31. prosince 2002 část pátou občanského soudního řádu - správní soudnictví. Do té doby byla rozhodnutí správních úřadů přezkoumatelná pouze z hlediska jejich zákonnosti, nikoli však z pohledu skutkové podstaty věci. Od 1. ledna 2003 nabyl účinnosti soudní řád správní, podle kterého rozhodují soudy ve správním soudnictví v plné jurisdikci132. Významný krokem z hlediska nepřiměřené délky soudního řízení bylo rovněž přijetí novely trestního řádu Parlamentem ČR v roce 2001133. Cílem novely je urychlit a tím i celkově zefektivnit trestní řízení134. S ohledem na článek 6 Úmluvy je tato novela významná i dalším svým prvkem, a to přiznáním práva na překlad všech relevantních rozhodnutí během řízení každému, kdo prohlásí, že neovládá češtinu135. V reakci na stále větší počet rozsudků ve věci nepřiměřené délky soudního řízení, kdy Soud konstatoval porušení článku 6 Úmluvy ze strany České republiky, již byly podniknuty určité kroky k zajištění ochrany práva na spravedlivý proces dle daného článku Úmluvy. Zda budou mít tato opatření významný vliv na počet předkládaných stížností, bude moci být posouzeno až s odstupem času. Účelem přijatých legislativních úprav je bezesporu mimo jiné i snaha zlepšit obraz České republiky v zahraničí. Na druhou stranu, Česká republika se přijetím novely zákona č. 82/1998 snaží nejen zlepšit svou mezinárodní prestiž, nýbrž i snížit náklady spojené s rozsudky Soudu v souvislosti s porušování článku 6 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že náhrada škody poskytovaná na vnitrostátní úrovni nebude v převážné většině případů dosahovat výše, kterou by přiznal štrasburský soud, dá se očekávat, že stížnosti budou i nadále předkládány k projednání na úrovni mezinárodní, tedy Evropskému soudu pro lidská práva. Obrazu České republiky v zahraničí to nijak neprospěje a jednotlivá řízení budou ještě delší. Nicméně 131

Nález č. 276/2001 Sb. Zpráva o stavu lidských práv v ČR za rok 2002. internetové stránky Rady vlády ČR pro lidská práva.< http://www.vlada.cz/cs/rvk/rlp/cinnost/default.html> (dostupné dne 10.3.2007). 133 zveřejněna pod č. 265/2001 Sb. 134 Blíže § 2 odstavec 4 novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. 135 § 2 odstavec 14 a § 28 odstavec 1 a 2 novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. 132

42

podobnou situaci lze v současné době sledovat na Slovensku, o tom ale více v kapitole č. 5. 5.3.2

Přístup k soudu Na další problematickou oblast českého právního řádu bylo Evropským soudem

pro lidská práva poukázáno v podobě rozsudků v případech Zvolský a Zvolská v. Česká republika136 a Běleš a ostatní v. Česká republika137. Soud zde konstatoval nedostatečné zajištění práva na přístup k soudu, zvláště pak k soudu ústavnímu. Došlo tak k porušení článku 6 Úmluvy kvůli nedostatku právní jistoty při podávání ústavní stížnosti. Stěžovatelé totiž museli „vždy, když to zákon připouštěl, podat dovolání, avšak v případě, kdy Nejvyšší soud shledal, že nejde o otázku zásadního právního významu a dovolání odmítl jako nepřípustné, počítal Ústavní soud šedesátidenní lhůtu od právní moci odvolání, která samozřejmě stěžovateli již dávno uplynula.“138 Ústavní soud ČR na tyto rozsudky reagoval sdělením, že „sjednotí svou praxi tak, že v případě souběhu ústavní stížnosti s mimořádnými opravnými prostředky bude považovat ústavní stížnost za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet až dnem doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.“139 Následně byla přijata novela zákona o Ústavním soudu č. 83/2004 Sb.140, která dané sdělení Ústavního soudu zohledňuje. Další spornou oblastí práva na přístup k soudu, opět v podobě komplikací spojených s podáváním stížností Ústavnímu soudu České republiky, na kterou poukázal Evropský soud pro lidská práva, je příliš formální přístup Ústavního soudu ČR. Příkladem stížnosti, kdy Soud konstatoval porušení článku 6 Úmluvy z důvodu přílišného formalizmu Ústavního soudu ČR je případ František Bulena v. Česká republika141. Ústavní soud ČR zamítl stížnost, ve které stěžovatel opomněl v petitu stížnosti uvést návrh na zrušení posledního rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud ČR své zamítnutí odůvodnil konstatováním, že pokud by došlo ke zrušení určitých rozhodnutí a poslední by zůstalo zachováno, bylo by rozhodnutí Ústavního soudu ČR

136

Rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, stížnost č. 46129/99. Rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, stížnost č. 47273/99. 138 Černý.P. Stavělík. P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Právní rozhledy 5/2006. (dostupné dne 10.3.2007). 139 sdělení č. 32/2003 Sb. 140 Účinná od 1. dubna 2004. 141 Rozsudek ze dne 20. dubna 2004, stížnosti č. 57567/00. 137

43

v rozporu s principem právní jistoty142. Evropský soud pro lidská práva však ve svém rozsudku uvedl, že přestože návrh na zrušení posledního rozhodnutí stěžovatel v petitu své žádosti skutečně neuvedl, bylo toto rozhodnutí ke stížnosti přiloženo. Návrh na zrušení inkriminovaného rozhodnutí rovněž vyplýval ze samotného textu stížnosti. Soud tak konstatoval porušení práva na spravedlivý proces v souladu s článkem 6 Úmluvy, zároveň však vyzval k nápravě nedostatku v návrhu ústavní stížnosti. Příliš formální přístup Ústavního soudu ČR byl rovněž shledán v případu Kadlec a ostatní v. Česká republika143 nebo ve věci Zedník v. Česká republika144. Problematickým aspektem práva na přístup k soudu je rovněž povinnost stěžovatele být právně zastoupen při podávání návrhu na ústavní stížnost (v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Právní zastupování je však pro mnoho lidí příliš finančně náročné. Podle § 83 zákona o Ústavním soudu sice lze poskytnout právní pomoc v případě, že se stěžovatel nachází v obtížené finanční situaci, avšak pouze tehdy, když není stížnost zamítnuta kvůli formálním nedostatkům či pro svou zjevnou neopodstatněnost145. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že pro většinu laické veřejnosti, v tomto případě navíc s omezenými finančními prostředky, by bylo velmi obtížné podat návrh na ústavní stížnost bez pomoci právního zástupce v takové podobě, aby splňovala všechny stanovené formální náležitosti a zároveň nehrozilo, že bude shledána zjevně neopodstatněnou. Tyto komplikace v přístupu k soudu částečně vyřešila novela zákona o advokacii č. 85/1996 Sb.146 a vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dle nichž je možné stěžovateli, který se nachází v obtížné finanční situaci a tento svůj stav náležitě doloží, poskytnout právní pomoc za sníženou mimosmluvní odměnu či bezplatně. Dle § 22 odstavce 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii stanoví Ministerstvo spravedlnosti způsob a určení odměny a 142

Černý.P. Stavělík. P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR.2006. na www. (dostupné dne 10.3.2007). 143 Návrh na ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta pro její opožděnost. Stěžovatel totiž ve svém návrhu omylem nesprávně označil napadané rozhodnutí. Když jej Ústavní soud ČR vyzval k doplnění napadaného rozhodnutí v rámci stanovené lhůty, stěžovatel odpověděl, že došlo k chybnému označení a že kopie napadaného rozhodnutí byla přiložena k předloženému návrhu na ústavní stížnost. Ústavní soud však tuto odpověď považoval za nový návrh, který byl podán opožděně, tudíž jej zamítl. Zároveň zamítl i návrh původní jako nepřípustný. (Rozsudek ze dne 25. května 2004, stížnost č. 49478/99). 144 Rozsudek ze dne 28. června 2005, stížnost č. 74328/01. 145 Hubálková, E. Evropská úmluva a lidských právech a Česká republika. s. 69. 146 Tamtéž. s. 70. 44

náhrad advokáta, případně i jejich výši. Dle § 12 odstavce 5 Advokátního tarifu č. 177/1996 Sb.147 může Česká advokátní komora stanovit, že advokát poskytne právní službu za nižší mimosmluvní odměnu nebo dokonce bezplatně. 5.3.3

Další aspekty práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy Další zajímavý případ z hlediska porušení práva na spravedlivý proces představuje

rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice148. Stěžovatel podal stížnost k Ústavnímu soudu ČR, ten ji však zamítl. Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení článku 6 Úmluvy, mimo jiné i z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ze strany Ústavního soudu ČR. Štrasburský soud upozornil na to, že Ústavní soud je povinen, stejně jako soudy nižší instance, svá rozhodnutí vždy řádně odůvodnit. Podobně problematickou úpravou českého právního pořádku bylo i ustanovení občanského soudního řádu149, dle kterého bylo možné, aby Nejvyšší soud neposkytl odůvodnění v případě, že zamítl dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Přestože původním cílem dané úpravy občanského soudního řádu bylo zamezit průtahům v řízení, Ústavní soud ČR v tomto případě shledal újmu neúspěšného dovolatele větší než možné výhody z rychlejšího průběhu řízení. Navíc konstatoval, že tak dochází k porušování práva na spravedlivý proces dle článku 6 Úmluvy, což znamená, že v případě, že by se takto poškozená osoba obrátila na Evropský soud pro lidská práva, Soud by s největší pravděpodobností Nejvyšší soud vyzval, aby své odůvodnění stěžovateli poskytl. Jistý posun českého právního řádu lze spatřovat rovněž v již zmiňované novele zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (vydané pod č. 192/2003 Sb.), která se do jisté míry zabývá i nezaujatostí soudců. Podle § 74 odstavce 2 funkce soudce není „slučitelná s funkcemi a činnostmi, o nichž to stanoví zákon. S výjimkou funkce předsedy soudu nebo místopředsedy soudu nesmí soudce současně s výkonem funkce soudce zastávat žádnou jinou funkci ve veřejné správě.“ 5.3.4

Účinné právní prostředky nápravy Vzhledem k tomu, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva má pouze

deklaratorní povahu, není v pravomoci Soudu nařídit znovuotevření případu. Dle článku 13 Úmluvy musí mít „každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, … účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se 147

Ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 68/2003 Sb. Rozsudek ze dne 7. června 2005, stížnost č. 64935/01. § 68. 149 § 243c odstavec 2 občanského soudního řádu. 148

45

porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“ Porušení práva na účinný právní prostředek nápravy konstatoval Soud v řadě stížností podaných proti České republice. Jakýmsi „vzorovým“ případem byl již zmiňovaný rozsudek ze dne 10. července 2003 ve věci Hartman v. Česká republika150. Štrasburský soud zde ve svém rozhodnutí uvedl, že v českém právním řádu neexistuje účinný právní prostředek proti nepřiměřené délce soudního řízení. V návaznosti na tento a řadu dalších rozsudků, které mu následovaly, byla pod č. 83/2004 Sb. přijata novela zákona o Ústavním soudu (182/1993 Sb.). Na základě této právní úpravy je možné znovu otevřít pravomocně skončené řízení, ve kterém rozhodoval Ústavní soud ČR, a to na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva151. Nevýhodou této novely zákona je však její možná aplikace pouze na oblast trestního řízení. Obnova řízení ve správním soudnictví a v občanskoprávním řízení tak zůstává i nadále právně nezajištěna. Vliv judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze sledovat i v nálezu Ústavního soudu ČR č. 52/2001 Sb., ve kterém zrušil ke dni 28. února 2002 § 83 odstavec 1 zákona o přestupcích152, dle kterého nebylo možné přezkoumávat rozhodnutí orgánu veřejné správy o uložení pokuty do 2 000 Kč. Ústavní soud přitom vycházel z judikatury štrasburského soudu, konkrétně pak z případu Lauko v. Slovenská republika a Kadubec v. Slovenská republika153, ve kterých Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práv daných Úmluvou. Jelikož byla česká právní úprava zákona o přestupcích totožná s úpravou slovenskou, přistoupil Ústavní soud ČR k výše uvedenému rozhodnutí. Velký význam z hlediska dodržování práv dle článku 13 Úmluvy má rovněž již výše zmiňovaná novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (vydaná pod č. 160/2006 Sb.). Nejen že novela nově vnímá nepřiměřenou délku řízení jako nesprávný postup, nejnovější úprava zákona č. 82/1998 Sb. s sebou nově přináší institut nemajetkové (morální) újmy. To znamená, že v případě, že dojde k průtahům v soudním řízení, má poškozený právní prostředek obrany. V případě, že bude porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele soudně potvrzeno, lze mu na základě novely zákona č. 160/2006 Sb. přiznat spravedlivé zadostiučinění jako kompenzaci újmy, kterou 150

Stížnost č. 53341/99. § 66. Viz § 119 odstavec 1 zákona č. 83/2004 Sb. 152 zákon č. 200/1990, Sb. 153 Zpráva o stavu lidských práv v České republice za rok 2001. s. 28-29. Internetové stránky Rady vlády ČR pro lidská práva. < http://www.vlada.cz/cs/rvk/rlp/cinnost/default.html> (dostupné dne 10.3.2007). 151

46

nesprávným úředním postupem utrpěl. Nutno ovšem zopakovat, že formou spravedlivého zadostiučinění může být i pouhé konstatování porušení práv stěžovatele ve smyslu daného zákona. 5.3.5

Právo na svobodu a osobní bezpečnost V souvislosti s porušováním článku 5 Úmluvy, práva na svobodu a osobní

bezpečnost, bylo proti České republice rovněž vyneseno několik rozsudků. Ve většině případů Soud konstatoval porušení práva na přístup k soudu, který urychleně rozhodne o zákonnosti zbavení svobody (článek 5 odstavec 3 Úmluvy). K otázce nepřiměřené délky vazby by dle názoru Soudu měly vnitrostátní soudy přistupovat se „zvláštní péčí“ (special diligence)154. Soudy by měly řízení v takových případech upřednostnit, jelikož délka řízení zde hraje zásadní roli. V českém právním řádu je problematika vzetí do vazby upravena jednak v Listině základních práv a svobod (článek 8 odstavec 5 Listiny), jednak v trestním řádu (ve znění zákona č. 261/2005 Sb.). Dle Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo vzat do vazby, „leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.“155 Konkrétní podmínky vzetí do vazby a délku jejího trvání pak upravuje trestní řád, a to konkrétně § 67 a § 68. Řízení o délce vazby je upraveno § 71, který stanoví, že „orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením“ (odstavec 1) a také, že „vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu“ (odstavec 2). Z odstavce 8 § 71 dále vyplývá, že celková délka vazby nesmí přesáhnout čtyři roky (viz část d) příslušného odstavce). Z dosavadní jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva lze jmenovat několik případů, kdy Soud rozhodl, že Česká republika porušila právo stěžovatele na svobodu a osobní bezpečnost v podobě odstavce 3 článku 5 Úmluvy. Jedná se např. o rozhodnutí ve věci Barfuss v. Česká republika156, Český v. Česká republika157, Punzelt v. Česká republika158. Z nedávné doby se otázky porušování práva dle článku 5 Úmluvy týkal rovněž rozsudek Balbir Singh a Bakhschisch Singh v. Česká republika159 ze dne 25. ledna 2005. Soud zde shledal, že české úřady nepostupovaly s náležitou péčí a že délku vazby (dva a půl roku) není možné v tomto případě považovat za přiměřenou. Rovněž 154

Podobný přístup upřednostňuje Soud rovněž v otázce porušování práva na soukromý a rodinný život dle článku 8 Úmluvy, zvláště pak v případech sporů o opatrovnictví dětí. 155 Článek 8 odstavec 5 Listiny základních práv a svobod. 156 Rozsudek ze dne 31. července 2000, stížnost č. 35848/97. § 74. 157 Rozsudek ze dne 6. června 2000, stížnost č. 33644/96. § 87. 158 Rozsudek ze dne 25. dubna 2000, stížnost č. 31315/96. § 82. 159 Stížnost č. 60538/00. § 68 a § 77 rozsudku Soudu. 47

nebyly, dle mínění Soudu, dostatečně rychle vyřizovány žádosti stěžovatelů o propuštění z vazby. Soud proto konstatoval porušení odstavce 1 písmene f a odstavce 4 příslušného článku Úmluvy a přiznal každému ze stěžovatelů náhradu morální újmy ve výši 5 000 € a společně pak 3 000 € jako kompenzaci nákladů řízení. Z hlediska aplikace článku 5 Úmluvy v českém právním řádu je významná novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která již byla zmíněna výše v souvislosti s článkem 6 a 13 Úmluvy. Důležitá je pak zvláště s ohledem na odstavec 5 článek 5 Úmluvy, dle kterého má každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními článku 5 Úmluvy, právo na odškodnění. V původním znění zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci bylo stanoveno, že náhrady v trestním řízení lze dosáhnout v určitých případech (konkrétně v případě následného zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu – viz § 9 odstavec 1 příslušného zákona), u kterých to však nevyžadovala Úmluva. Naopak, v případě, že došlo k porušení práv daných článkem 5 Úmluvy v jiném než trestním řízení, se poškozená osoba nemohla domoci odškodnění za takto vzniklou újmu, ledaže by dané porušení práva mohlo být zároveň klasifikováno jako nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup160. Tento rozpor řeší novela zákona prostřednictvím nového § 6a, ve kterém je stanoveno, že „odpovědnost státu a územních celků v samostatné působnosti za porušení práva na osobní svobodu se posoudí podle ustanovení tohoto zákona upravujících odpovědnost za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup“ a doplněním § 9 odstavce 2, který vylučuje poskytnutí náhrady za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny, tak, že ustanovení daného paragrafu a odstavce neplatí, „jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.“161 5.3.6

Problematika regulovaného nájemného Problematika regulovaného nájemného a jeho přechodu na tržní systém určování

ceny nájemného z bytů je v České republice již po mnoho let velmi diskutovaným tématem. Ještě na začátku roku 2006 v českém právním řádu chyběla právní norma, která by otázku regulovaných nájmů upravovala. Roky docházelo k porušování vlastnických práv nejen podle vnitrostátního, ale i dle mezinárodního práva, kterým je 160

K otázce účinných prostředků nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení. iPravnik. 2006. (dostupné dne 21.2.2007). 161 Tamtéž. 48

ČR vázána. Z pohledu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod docházelo k porušování článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článku 14 Úmluvy. Pro úplnost je však potřeba připomenout, jaký vývoj tak alarmujícímu stavu předcházel. Státní regulace výše nájemného z bytů má své kořeny v minulém režimu, konkrétně v institutu „práva osobního užívání bytu“ zakotveném v občanském zákoníku z roku 1964. Po roce 1989 byla tato právní úprava více méně beze změny přenesena do nového právního řádu s tím, že bude postupně docházet k navyšování státem určované výše nájemného u příslušných bytů. Trh nájemního bydlení se tak rozdělil,na tu s tržním nájmem a na část, kde výši ceny určoval stát. Postupně se rozdíl ve výši nájemného mezi těmito dvěma částmi trhu zvyšoval a s tím se i zhoršovalo postavení vlastníků nemovitostí ve srovnání s ostatními vlastníky. K jistému, minimálně myšlenkovému, posunu došlo v roce 2000, kdy Ústavní soud svým nálezem č. 231/2000 Sb.162 zrušil vyhlášku Ministerstva financí ČR č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním. Učinil tak na základě svého zjištění, že touto vyhláškou dochází k porušování práva na pokojné užívání majetku a tím i porušování článku 4 odstavce 3, 4 a článku 11 Listiny základních práv a svobod, článku 11 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ve vztahu k možným „zákonným omezením základních práv a svobod“ ve smyslu článku 4 Listiny, podle kterého jsou taková omezení přípustná pouze tehdy, pokud platí „stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“, a při používání ustanovení o takových omezeních „musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“. Dle Ústavního soudu však tyto podmínky splněny nebyly, jelikož „určité kategorie vlastníků jsou nuceny se podrobit podstatným omezením jejich vlastnického práva, zatímco jiné nikoli, a k tomuto omezení dochází napadenou vyhláškou způsobem, jenž má sotva co společného se šetřením podstaty vlastnického práva.“163 Ústavní soud v daném nálezu dále konstatoval, že zmiňovanou vyhláškou byli někteří vlastníci nájemních domů nuceni hradit část nájemného ze svého, přestože původně měl takové náklady nést stát. V témže roce se k problematice regulovaného nájemného vyjádřil Ústavní soud ČR ještě jednou, a to prostřednictvím svého nálezu č. 167/2000 Sb.164, ve kterém

162

ze dne 21. června 2000. Pl. ÚS 3/2000 (Sb.n.u.ÚS Svazek č.18 Nález č.93. s. 287, 231/2000 Sb.; 130/2001 Sb.; částka 51/2001 Sb.). 163 Nález Ústavního soudu ČR 231/2000 Sb. 164 Pl. ÚS 24/99 (Sb.n.u.ÚS Svazek č.18 Nález č.73 s. 35, 167/2000 Sb.). 49

konstatoval, že „Státní (veřejná) regulace, vycházejíc ze zohlednění důležitých faktorů, musí při stanovování ceny zohlednit i možnost tvorby zisku.“ Přestože byla vyhláška č. 176/1993 Sb. Ústavním soudem zrušena s odkladnou lhůtou do konce roku 2001, aby měli zákonodárci dostatek času přijmout novou právní úpravu, nestalo se tak. Ministerstvo financí spolu s Ministerstvem pro místní rozvoj sice návrh zákona o nájemném vypracovalo, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej však v dubnu 2001 zamítla. Následně165 vydalo Ministerstvo financí cenový výměr č. 01/2002, který zahrnoval seznam zboží a služeb s regulovanými cenami a který ve své podstatě umožnil pokračování dosavadního systému regulovaného nájemného dle zrušené vyhlášky č. 176/1993 Sb. Posléze vydalo Ministerstvo financí další cenový výměr, č. 06/2002. Jelikož se jednalo o zjevné popírání dosavadních nálezů Ústavního soudu, bylo brzy zahájeno další řízení před touto instancí. Toto řízení bylo zahájeno jednak na návrh Veřejného ochránce práv, který požadoval zrušení cenového výměru č. 01/2002, jednak na návrh skupiny senátorů, kteří se touto cestou snažili dosáhnout zrušení § 10 zákona o cenách, na jehož základě byl cenový výměr vydán166. Vzhledem k obsahové totožnosti naposledy vydaného cenového výměru, tedy č. 06/2002, byl i ten předmětem šetření ze strany Ústavního soudu ČR. Výsledkem bylo zrušení cenového výměru č. 06/2002 v podobě nálezu Ústavního soudu č. 528/2002 Sb.167 Ústavní soud zde konstatoval, že Ministerstvo financí svým jednáním porušilo článek 89 odstavec 2 Ústavy ČR, když potřetí uplatňovalo (ať už prostřednictvím zrušené vyhlášky či dvěma výše zmíněnými cenovými výměry) regulaci nájemného. Zároveň Ústavní soud zopakoval výsledky svých zjištění uvedených v nálezu č. 231/2000 Sb., tedy že došlo k porušení vlastnických práv majitelů nájemních domů. Přestože nález Ústavního soudu ČR hovořil ve prospěch majitelů nájemních domů, došlo jeho důsledkem ke vzniku jakéhosi „vzduchoprázdna“. Nebylo totiž vůbec zřejmé, co tento nález v praxi znamená. Nebylo možné s jistotou říci, zda mohou majitelé nemovitostí nájemné zvyšovat či nikoli. Jakési dočasné řešení této patové situace mělo představovat nařízení vlády č. 567/2002, dle kterého bylo stanoveno na výši regulovaného nájemného tříměsíční moratorium. Avšak i to bylo dalším nálezem

165

dne 5. prosince 2001. Zpráva o stavu lidských práv v ČR za rok 2002. Rada vlády ČR pro lidská práva. s. 64. < http://www.vlada.cz/cs/rvk/rlp/cinnost/default.html> (dostupné dne 10.3.2007). 167 Naopak návrh na zrušení § 10 zákona o cenách byl Ústavním soudem ČR zamítnut. (Pl. ÚS 8/02 (Sb.n.u.ÚS Svazek č.28 Nález č.142. s. 237, 528/2002 Sb.)). 166

50

Ústavního soudu168 v březnu 2003 zrušeno. Vzhledem k tomu, že vláda nepodnikla žádné další kroky, zůstala situace v otázce regulovaného nájemného několik let sporná. Není divu, že se řada vlastníků nájemních domů obrátila se svými stížnostmi na Evropský soud pro lidská práva. Údaje z roku 2006 hovoří o cca 3000 podaných stížností v souvislosti s regulovaným nájemným v České republice169. Velikým povzbuzením těchto stěžovatelů bylo rozhodnutí Soudu v případu Maria HuttenCzapská v. Polsko, kde Soud konstatoval porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě jako důsledek státní regulace nájmů v Polsku. Jelikož právní úprava státní regulace nájemného z bytů v Polsku vznikla podobným způsobem, tedy transformací původní právní normy na přelomu 80. a 90. let, dá se předpokládat, že čeští majitelé domů mají u Soudu velkou šanci na úspěch. Na druhé straně je potřeba zohlednit, že v březnu roku 2006 byl přijat zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Na jeho základě dochází od roku 2007 k postupnému navyšování regulovaných nájmů, a to v průběhu čtyř let (od roku 2007 do roku 2010). Ročně

by se měla výše

regulovaného nájemného zvyšovat v průměru o 14,2 %. Od roku 2011 by tak měla být výše nájmu určována na základě dohody mezi pronajímatelem a nájemcem170. Česká republika tak učinila jistý krok k tomu, aby napravila dosavadní neúnosnou situaci. Vlastníci domů však nově přijatý zákon jako efektivní prostředek nápravy současné situace nevnímají. Namítají, že „s výjimkou Prahy růst činží neumožní pokrýt náklady na běžné opravy a údržbu“171. Zákon vnímají jako protiústavní, jelikož je v rozporu s ochranou vlastnického práva (dle článku 11 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod). Je tedy otázkou, jak se k novému zákonu postaví štrasburský soud, zda jej shledá dostatečně účinným prostředkem nápravy nebo zda zakotvená přechodná doba postupného zvyšování výše regulovaných nájmů nebude z pohledu Soudu příliš dlouhá. Ve výše uvedené kapitole byl zkoumán způsob a míra aplikace judikatury Evropského soudu pro lidská práva v prostředí českého právního řádu. Byly zde vyjmenovány problematické oblasti české legislativy z hlediska porušování lidských 168

Nález č. 84/2003 Sb. Francouzska vyhrála spor s Polskem o regulaci nájemného. Internetová verze deníku Lidové novinyNovinky.cz. (dostupné dne 19.6.2006). 170 Regulované nájemné poroste, rozhodli opět poslanci. Internetová verze deníku Lidové novinyNovinky.cz. (dostupné dne 14.3.2006). 171 Tamtéž. 169

51

práv a svobod daných Úmluvou a přijatá opatření ze strany České republiky na jejich nápravu. Z výše uvedeného lze vyvodit, že Česká republika se cítí judikaturou Soudu vázána, a to nejen v případech, kde je stranou sporu. Úpravy české legislativy jsou realizovány rovněž na základě rozhodnutí Soudu, které se České republiky přímo netýkají, existuje zde však reálný předpoklad, že by podobným případům musela Česká republika dříve či později čelit.

52

6

Srovnání způsobu aplikace Úmluvy z pohledu jiných Vysokých smluvních stran Způsob implementace judikatury Evropského soudu pro lidská práva v českém

právním řádu lze jen těžko zhodnotit bez jeho srovnání s formami implementace rozhodnutí Soudu v právních řádech jiných Vysokých smluvních stran. Právě tomuto tématu je věnována tato kapitola. 6.1

Kvantitativní srovnání řízení před Soudem z pohledu vybraných smluvních států

Srovnávat vývoj a průběh řízení před Soudem z pohledu různých zemí lze jednak z pohledu kvantitativního (statistiky počtu předložených stížností, jejich stav, počty vynesených rozsudků apod.), jednak z pohledu kvalitativního – v tomto případě srovnáním obtížně měřitelných veličin, jako např. postavení Úmluvy ve vnitrostátním právu jednotlivých smluvních států, závaznost judikatury Soudu, formy aplikace rozhodnutí Soudu v praxi. Tato kapitola je věnována prvnímu ze zmiňovaných pohledů, tedy kvantitativnímu srovnání. Vzhledem k poměrně vysokému počtu Vysokých smluvních stran bylo pro účely tohoto srovnání vybráno jen několik z nich, a to Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále též Spojené království), Belgie, Slovenská republika (dále též Slovensko). Jednotlivé země byly zvoleny tak, aby byly ve výběru zastoupeny jak zakládající země Rady Evropy a tedy i „nejstarší“ a „nejzkušenější“ Vysoké smluvní strany (Spojené království a Belgie), tak země, které Úmluvu ratifikovaly poměrně nedávno a které spojuje historický vývoj v druhé polovině dvacátého století (Česká republika a Slovensko). Belgie byla vybrána rovněž s ohledem na podobný počet obyvatelstva ve srovnání s Českou republikou. Níže uvedený graf srovnává vývoj počtu podaných stížností od roku 2000 do roku 2006 za jednotlivé země. Z grafu je zřejmé, že vývoj počtu stížností podaných k Soudu proti České republice je ve srovnání s ostatními zeměmi výběru dosti specifický. Zatímco u Belgie a Slovenské republiky je k Soudu každoročně předkládán téměř stejný počet stížností, u České republiky je znatelný poměrně prudký nárůst. V roce 2000 bylo proti České republice podáno celkem 570172 stížností, v roce 2006 však již tento počet

172

Survey of Activities 2002. s. 32. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007). 53

činil 2755173, což je více jak čtyřnásobek původní hodnoty. Mírný nárůst počtu podaných stížností lze sledovat i v případě Spojeného království, došlo k němu v roce 2005, avšak v roce 2006 už bylo možné sledovat opačný trend. Z toho plyne, že i v poslední sledované zemi byl vývoj počtu podaných stížností víceméně stabilní. Vývoj počtu podaných stížností - vybrané státy (2000 2006) 3000 2500

ČR

2000

SR

1500 1000

Belgie UK

500 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Zdroj: Survey of Activities 2002 – 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Předmětem dalšího srovnání je vývoj počtu vynesených rozsudků, ve kterých byly dané čtyři smluvní státy stranami sporu. Zatímco u České republiky a Slovenska je zřejmý nárůst počtu rozhodnutí Soudu, u zakládajících zemí Rady Evropy je možné sledovat nesourodý vývoj. V případě Belgie lze konstatovat v průměru stabilní vývoj počtu vynesených rozsudků. U Spojeného království je situace komplikovanější, do roku 2002 počet rozhodnutí roste, pak však stále klesá. Jako možné vysvětlení lze považovat reakci na 11. dodatkový protokol k Úmluvě, který se stal účinný v listopadu 1998. Je možné, že osoby, které se cítily být poškozeny ze strany Spojeného království, se ve světle nového implementačního mechanismu obracely na Soud ve větším počtu, než tomu bylo doposud, jelikož podání individuální stížnosti bylo díky danému Protokolu snazší a naděje na úspěch před štrasburským soudem vyšší. Na druhou stranu řízení před Evropským soudem pro lidská práva je časově dosti náročné, doba od podání stížnosti po vynesení konečného rozhodnutí často trvá čtyři i více let. Po roce 2002 je možné v případě Spojeného království sledovat poměrně značný propad počtu vynesených rozsudků. Vzhledem ke stabilnímu počtu podaných stížností (viz předešlý graf) lze z tohoto vývoje usuzovat, že buď bylo více stížností zamítnuto jako nepřijatelných, vyškrtnuto ze seznamu stížností či zamítnuto pro svou neopodstatněnost. 173

Survey of Activities 2006. s. 39. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007). 54

Vliv by v daném vývoji mohlo hrát i přijetí „Human Rights Act“ z roku 1998, který se stal účinným v roce 2000. Vývoj počtu rozsudků - vybrané státy (2000 - 2006) 40 ČR

30

SR

20

Belgie

10

UK

0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Zdroj: Survey of Activities 2002 – 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Podrobnější přehled celkových počtů stížností podaných proti sledovaným státům od listopadu 1998 do konce roku 2006 znázorňuje další graf. Přehledně porovnává celkové počty předložených stížností proti sledovaným zemím za dané období a ukazuje, kolik z nich bylo předáno Soudu k projednání, kolik jich bylo vyškrtnuto ze seznamu stížností, kolik případů bylo postoupeno vládám dotčených zemí k předložení stanoviska a kolik jich nakonec bylo shledáno přijatelnými. Podané stížnosti 11/1998 - 2006 14000

ČR SR Belgie UK

12000 10000 8000 6000 4000 2000 0 Podané stížnosti

Stížnosti předané k projednání Soudu

Stížnosti nepřijatelné či vyškrtnuté ze seznamu

Stížnosti komunikované vládě dotčeného státu

Přijatelné stížnosti

Zdroj: Survey of Activities 2002 – 2006. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007).

Hodnoty v grafu na první pohled potvrzují to, co již bylo zmíněno několikrát, tedy že počet přijatelných stížností činí opravdu jen nepatrnou část všech stížností podaných,

55

a to bez ohledu na sledovanou zemi. Míru přijatelnosti stížností podávaných vůči jednotlivým smluvním státům výběru dokresluje níže uvedený graf. Míra přijatelnosti podaných stížností v % 5,00 4,00 3,00 2,00 1,00 0,00 ČR

SR

Belgie

UK

Graf znázorňuje podíl počtu přijatelných stížností na celkovém počtu stížností podaných za celé období (listopad 1998 – 2006) za jednotlivé země. Největší „úspěšnost“ podaných stížnost, co se jejich přijatelnosti týče, je zřejmá v případě Belgie. Druhá nejvyšší hodnota pak připadá na Slovensko, naopak stížnosti podané proti České republice bývají Soudem označeny za nepřijatelné nejčastěji. Rozdíly mezi sledovanými zeměmi nejsou však nijak výrazné, je potřeba zdůraznit, že i u „nejúspěšnějších“ stížností, tj. stížností proti Belgii, je míra jejich přijatelnosti velmi nízká, pouze 4,25 %. V případě České republiky činí daná hodnota 1,46 %. Z výše uvedených grafů vyplývá, že Česká republika se od vybraných Vysokých smluvních stran liší zvláště z pohledu vývoje počtu podaných stížností, ve kterých je stranou sporu. Vliv na neobvykle prudký nárůst počtu stížností má pravděpodobně větší povědomí veřejnosti o činnosti Soudu a jeho dosavadní rozsudky. Velkou „motivací“ pro podávání stížností proti České republice byla pro mnohé stěžovatele jistě i vidina přiznání spravedlivého zadostiučinění jako kompenzace morální újmy ze strany Soudu, jelikož podobná náhrada nebyla ještě donedávna v českém právním řádu zakotvena174. Česká republika se dále od ostatních vybraných států liší poměrně vysokým počtem vynesených rozsudků. Nárůst počtu rozsudků lze z části připisovat právě vysokému počtu stížností. Na druhou stranu, jen zanedbatelné procento z těchto stížností je nakonec Soudem shledáno přijatelnými. 6.2

Závaznost judikatury Soudu v jiných smluvních státech Úmluvy

Vzhledem k tomu, že rozsudky Soudu mají pouze deklaratorní povahu, závisí do jisté míry na smluvních státech, jakým způsobem je zohlední ve své legislativě. Z toho plyne, že rozhodnutí Soudu mohou mít v právních řádech jednotlivých Vysokých 174

blíže kapitola 4. 56

smluvních stran různou váhu. Z pohledu postavení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve vnitrostátním právu lze rozlišovat tři různé roviny akceptace judikatury Soudu. V první skupině smluvních států je Úmluva postavena na stejnou úroveň jako právo ústavní (např. v Rakousku). Další variantou je, že Úmluva je v právním řádu smluvního státu mezi ústavou a obyčejnými zákony (např. Francie, Belgie, Švýcarsko, Portugalsko, Řecko aj.) nebo je na úrovni obyčejných právních norem (Německo, Itálie, Dánsko, Norsko aj.)175. Oproti výše uvedeným variantám postavení Úmluvy v právních řádech jednotlivých smluvních států, existovala do roku 2000 i jedna zvláště specifická forma, a to ve Velké Británii, kde do účinnosti „Human Rights Act“ nebyla Evropská úmluva o lidských právech vnitrostátně provedena vůbec176. Ať už je však způsob aplikace judikatury Soudu jakýkoli, všechny Vysoké smluvní strany jsou rozhodnutími Soudu vázány v souladu s článkem 46 odstavcem 1 Úmluvy. 6.3

Příklady implementace judikatury Soudu a jejich srovnání s přístupem České republiky

I v následující subkapitole bude srovnání způsobu implementace judikatury Evropského soudu pro lidská práva demonstrováno na vybraných smluvních státech Úmluvy, konkrétně pak opět na Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Belgie, Slovenské republiky, případně i na dalších smluvních státech. Postupně bude porovnán přístup jednotlivých zemí k rozhodnutím Soudu, opět dle předmětu předkládaných stížností. Obecně vzato lze říci, že reakce Slovenska a České republiky jsou do značné míry podobné, a to i co se týče konkrétních legislativních úprav. Vzhledem ke společné historii a z toho vyplývající podobnosti právních řádů a jejich jednotlivých norem, se dá předpokládat, že pokud shledá štrasburský soud některou právní úpravu jedné ze zemí nevyhovující z hlediska Úmluvy a doporučí její komplexní úpravu, je zde velká pravděpodobnost, že dříve či později by Soud vynesl podobný závěr i ve věci obdobné právní úpravy v případě země druhé. Proto je jen v zájmu obou těchto zemí pozorně sledovat judikaturu Soudu, kde jsou stranami sporu některá z nich a patřičně na rozhodnutí Soudu reagovat.

175

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva - Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy. s. 83. < http://www.iue.it/Personal/Researchers/mbobek/docs/ESLP.pdf> (dostupné dne 16.3.2007). 176 Tamtéž. 57

Spojené království bylo do výběru srovnávaných zemí vybráno pro svou specifičnost – tento smluvní stát totiž přistoupil k implementaci rozhodnutí Soudu do značné míry unikátně. 6.3.1

Porušování článku 6 Úmluvy Jak již bylo několikrát uvedeno, největší část případů, kterými se Soud zabývá,

jsou stížnosti na porušování práva na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy), konkrétně pak na nepřiměřenou délku řízení. Se stížnostmi tohoto typu se potýkají více méně všechny Vysoké smluvní strany. Jejich reakce se však různí. Slovensko přistoupilo v reakci na nepřiměřenou délku soudního řízení a rostoucí počet rozsudků Soudu v dané věci v roce 2002 k ústavní reformě. Nový článek 127177 Ústavy Slovenskej republiky (dále jen Ústavy SR) umožňuje fyzickým i právnickým osobám stěžovat si na neopodstatněné průtahy v soudním řízení. Ústavnímu soudu byla zároveň přiznána pravomoc pokračovat v daném řízení bez dalších průtahů, případně přiznat poškozené straně finanční náhradu za újmu, která jí byla nepřiměřenou délkou řízení způsobena. Ústavní soud Slovenské republiky (dále jen Ústavní soud SR) přitom vychází z dosavadní judikatury štrasburského soudu, čímž je zaručen přímý efekt rozhodnutí Soudu. Na druhou stranu je potřeba podotknout, že Ústavní soud SR ve své praxi odmítá zabývat se celkovou délkou řízení v případech, o kterých již jednou rozhodl v minulosti na základě článku 130 Ústavy SR178. Kromě ústavní reformy přijala Slovenská republika v souvislosti s porušováním práva na spravedlivý proces i řadu dalších legislativních úprav. Patří mezi ně např. novela trestního řádu (zákon č. 501/2001179 Z.z.), zákon o súdnych úredníkoch z roku 2003 (č. 549/2003 Z.z.), jehož cílem bylo přenést co nejvíce rutinní administrativní práce na soudní úředníky a tak umožnit rychlejší soudní průběh řízení jako takového. Rovněž Belgie se potýkala s rozsudky Soudu ve věci porušování práva na spravedlivý proces ve formě průtahů v řízení, proto i zde byla přijata jistá opatření. V roce 1992 byl schválen zákon o organizaci soudů, který dává zúčastněným stranám možnost požádat soudce a stanovení závazné lhůty na

začátku

samotného

řízení,

177

General Measures Adopted to Prevent New Violations of the European Convention on Human Rights. Internetové stránky Rady Evropy. (dostupné dne 1.4.2007). 178 Ochrana ľudských práv a slôbod v Slovenskej republike. Slovenské národné stredisko pre ľudské práva. s. 64.2004. www. (dostupné dne 1.4.2007). 179 Tamtéž. 58

v rámci které musí být předneseny jejich požadavky a uskutečněno slyšení180. Dalším krokem bylo zřízení systému pravidelných konzultací soudců, právníků, soudních úředníků, soudních vykonavatelů a další odborné veřejnosti s cílem urychlit průběh soudního řízení181. V roce 1997 pak následovalo přijetí zákona, který je ve své podstatě založen na stejné myšlence jako zákon o soudních úřednících na Slovensku, tedy přenést co nejvíce administrativních úkonů na úředníky soudů a umožnit tak, aby se soudci věnovali opravdu pouze projednávání případu samotného. Co se týče přístupu Spojeného království, je nejdůležitějším právním opatřením, a to nejen v souvislosti s porušováním článku 6 Úmluvy, „Human Rights Act“, který byl přijat v roce 1998 (v platnost vstoupil v říjnu roku 2000). Nový zákon zásadně změnil a podstatně zjednodušil celý soudní proces v případě, že došlo k porušení práva daného Úmluvou. Práva a svobody dané Úmluvou se totiž staly vymahatelné na vnitrostátní úrovni. „Human Rights Act“ přiznává ochraně lidských práv zásadní postavení v právním řádu Spojeného království. Každý „veřejný orgán“ (public authority) je povinen jednat vždy s ohledem na základní lidská práva a svobody v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Tento zákon tedy výslovně zavazuje každou veřejnou autoritu k respektování Úmluvy a judikatury Soudu. Základní princip „Human Rights Act“ tkví v tom, že přestože je to parlament, kdo právní normy tvoří, jejich aplikace je pak na soudech. V praxi to znamená, že práva daná Úmluvou jsou skutečně vynutitelná. Soudy mají díky tomuto zákonu pravomoc zrušit tzv. druhotné právní normy182 (směrnice,nařízení), pokud jsou v rozporu s Úmluvou. V případě, že rozpor s Úmluvou zahrnuje některá z tzv. prvotních183 právních norem (zákony vydané parlamentem), musí soudy postupovat v souladu s nimi, i když tak dojde k porušení Úmluvy. Avšak i v tomto případě existuje jakýsi „obranný“ prostředek, a to tzv. prohlášení o rozporu („declaration of incompability“). Prostřednictvím tohoto prohlášení může buď Nejvyšší soud nebo Odvolací soud upozornit na to, že došlo k porušení Úmluvy. Záměrem je přimět parlament, aby danou právní normu novelizoval

180

General Measures Adopted to Prevent New Violations of the European Convention on Human Rights. Internetové stránky Rady Evropy. (dostupné dne 1.4.2007). 181 „Joint Declaration of Intent“ (tamtéž). 182 „subordinate legislation“ (A Guide to the Human Rights Act 1998. s. 7 dostupné dne 3.4.2007). 183 „primary legislation“ (tamtéž). 59

a uvedl ji tak do souladu s Úmluvou. Příslušné soudy však nemohou parlament ani vládu k takovým krokům nutit184. 6.3.2

Účinné vnitrostátní prostředky nápravy Z hlediska

přístupu

vybraných

Vysokých

smluvních

stran

k judikatuře

štrasburského soudu v souvislosti s porušováním článku 13 Úmluvy je pro Českou republiku významné srovnání zvláště se svým východním sousedem, Slovenskou republikou. V reakci na rozhodnutí Soudu, ve kterých bylo shledáno, že na Slovensku nejsou dostatečně účinné vnitrostátní prostředky nápravy, přistoupila Slovenská republika k přijetí zákona č. 514/2003 Z.z., o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci. Obdobnou právní úpravu lze najít i v českém právním řádu (novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která vstoupila v platnost v roce 2006). Cílem těchto zákonů bylo v obou případech umožnit poskytnutí spravedlivé náhrady vzniklé morální újmy v případě, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany státu. Vzhledem k tomu, že slovenská verze zákona je v platnosti delší dobu, lze z jejích účinků vyvozovat pravděpodobné dopady české právní úpravy. S odstupem času lze říci, že zákon nesplnil původní očekávání, tedy že dojde k výraznému poklesu počtu stížností předkládaných štrasburskému Soudu. Základní problém totiž spočívá v tom, že i když zákon umožňuje poskytnutí kompenzace morální újmy, často takto přiznaná náhrada újmy nedosahuje výše, kterou by případně přiznal Evropský soud pro lidská práva185. Často tak dochází pouze k dalším průtahům v řízení. Jak již bylo řečeno výše, podobný vývoj se dá předpokládat i v případě České republiky. Z hlediska ochrany práv daných článkem 13 Úmluvy je v případě Slovenské republiky velmi významným krokem rovněž ústavní reforma z roku 2002. Ústava nyní rovněž zahrnuje možnost přiznání finanční kompenzace. Co se týče Spojeného království Velké Británie a Severního Irska je z hlediska implementace článku 13 Úmluvy zásadním prvkem již výše zmíněný „Human Rights Act“.

184

How does the Human Rights Act 1998 work?. (dostupné dne 3.4.2007). 185 Černý.P.Stavělík.P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Právní rozhledy 5/2006. (dostupné dne 10.3.2007). 60

6.3.3

Otázka regulace nájemného Problematika státem regulovaných nájmů z bytů se stala v posledních letech

předmětem mnoha diskusí186. V 90. letech 20. století se Ústavní soud ČR opakovaně vyjádřil, že úpravy prosazované vládou České republiky jsou v rozporu s Ústavou ČR, proto postupně zrušil vyhlášku č. 176/1993 i následně vydané cenové výměry. Daná právní úprava totiž zvýhodňovala určitou část obyvatelstva proti jiné a byla v rozporu s právem na pokojné užívání osobního vlastnictví. Vyhláška a později cenové výměry tak byly v rozporu jak s vnitrostátním právem, tak se závazky plynoucími z mezinárodních smluv. Zároveň vytvářela nerovnováhu na českém trhu s byty. Ani přes opakované nálezy Ústavního soudu však vláda ČR dlouhou dobu nepřistoupila k nápravě problematické situace. Nespokojení vlastníci domů se začali hromadně obracet na Evropský soud pro lidská práva. Jejich aktivitu vystupňovalo konečné rozhodnutí Soudu ve věci Hutten-Czapska v. Polsko, vynesené 17. května 2006. Štrasburský soud zde konstatoval, že došlo k porušení práva stěžovatelky na majetek dle článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Zároveň Soud shledal, že „uvedené porušení bylo zapříčiněno problémem systémové povahy spojeným se špatným fungováním vnitrostátní právní úpravy spočívajícím v tom, že: a) ukládala a nadále ukládá vlastníkům omezení jejich práv, zejména tím, že obsahuje vadná ustanovení týkající se stanovení nájemného; b) neupravovalo a neupravuje žádný postup ani mechanismus umožňující vlastníkům vyrovnat ztráty utrpěné v souvislosti s údržbou majetku;“187 Z pohledu České republiky je tento rozsudek opravdu zásadní, jelikož situace v dané problematice byla v obou zemích až donedávna velmi podobná. Společné prvky lze nalézt již v samotných kořenech původní právní úpravy – stejně jako v České republice i v Polsku byl institut státem regulovaného nájemného pouze převzat z právní úpravy, která platila před převratem v roce 1989. I v případě Polska mělo jít pouze o provizorní řešení, ve skutečnosti zákon o regulovaném nájemném z roku 1994 (dále jen zákon z roku 1994) měl platit až do roku 2004188. Zákonem byla stanovena maximální výše regulovaného nájemného na 3 % pořizovací ceny nemovitosti189. Dalším

186

Okolnosti regulace nájemného v ČR byly podrobněji popsány v kapitole 4. Rozsudek ve věci Hutten-Czapska ze dne 17. května 2006, stížnost č. 35014/97.s. 62. <portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=35407> (dostupné dne 20.2.2007). 188 Tamtéž. s. 12. 189 Bobek, M. Evropský soud pro lidská práva: regulované nájemné porušuje právo vlastníků nemovitostí pokojně užívat majetek. 2005. Právní rozhledy č. 4/2005. s. 158. 187

61

společným rysem je i ten fakt, že polský Ústavní tribunál (Trybunał Konstytucyjny)190 opakovaně zrušil příslušnou část daného zákona jako protiústavní. Poprvé se tak stalo v lednu roku 2000, kdy Ústavní tribunál shledal, že současný systém regulace nájemného neumožňuje pokrýt nutné náklady spojené s údržbou nemovitostí. Ve svém rozhodnutí dospěl tribunál k závěru, že v současnosti lze z vybraného nájemného financovat pouze 60 % těchto nákladů, zbylou část musí z vlastních zdrojů zaplatit majitelé nemovitostí191. Ústavní tribunál proto tímto svým rozhodnutím cenovou regulaci výše nájemného zrušil. Ještě v říjnu daného roku pak rovněž zrušil povinnost vlastníků nemovitostí nemovitost udržovat192. Účinnost těchto dvou rozhodnutí Ústavní tribunál odložil o rok a půl. Polská vláda mezitím vydala nový zákon193, který však ve své podstatě na regulaci nájemného nic nezměnil, proto vydal Ústavní tribunál v roce 2002 další rozhodnutí, kde opět prohlásil regulaci za protiústavní a ustanovení o způsobu růstu regulovaného nájemného zrušil. Zůstala však zachována část upravující maximální výši nájmů (3 % pořizovací ceny nemovitosti), v praxi tak sice k nárůstu nájmů došlo, avšak pouze do výše oněch 3 %194. Práva vlastníků nemovitostí tak byla i nadále porušována. Tato situace trvala až do konce roku 2004, kdy měla platnost zákona vypršet. Polští zákonodárci však prosadili novelu zákona, která umožnila regulaci nájemného i do budoucna. Vlastníci nemovitostí vzápětí zareagovali a podali stížnost k Ústavnímu tribunálu. Než ten však své rozhodnutí stihl vynést, bylo učiněno rozhodnutí Evropským soudem pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska v. Polsko 195, čímž bylo potvrzeno porušování práv polských vlastníků nemovitostí i na mezinárodní úrovni. Lze tedy říci, že přestože polská vláda jisté kroky podnikla, ve své podstatě ignorovala nálezy Ústavního tribunálu a novelami zákonů se snažila zachovat systém regulovaného nájemného v původní podobě. Toto jednání polské vlády opět do značné míry koresponduje s konáním, resp. spíše nekonáním, vlády české. Rozdíl lze zaznamenat až v roce 2004, kdy se díky případu Hutten-Czapska a značnému počtu stížností českých vlastníků nájemních domů v podobné záležitosti stala situace v ČR již neudržitelná a vláda musela přistoupit k přijetí takové právní úpravy, která by co 190

Bobek, M. Evropský soud pro lidská práva: regulované nájemné porušuje právo vlastníků nemovitostí pokojně užívat majetek. 2005. Právní rozhledy č. 4/2005. s. 159. 191 Tamtéž. 192 Tamtéž. 193 zákon o ochraně práv nájemníků z roku 2001 (tamtéž). 194 Bobek, M. Evropský soud pro lidská práva: regulované nájemné porušuje právo vlastníků nemovitostí pokojně užívat majetek. 2005. Právní rozhledy č. 4/2005. s. 159. 195 22. února. 2005. 62

nejdříve odstranila rostoucí nerovnováhu na trhu s nájemními byty a odvrátila tak blížící se hrozbu vysokých „pokut“ ze strany Evropského soudu pro lidská práva a tak i značnou mezinárodní ostudu. Rozsudek ve věci Hutten-Czapska však nelze aplikovat na všechny podobné případy porušování článku 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Evropská úmluva o lidských právech totiž ponechává státům poměrně široký prostor v otázce omezování soukromého vlastnictví s ohledem na určitý „obecný zájem“ společnosti. Soud zkoumá každý případ zvlášť, se zohledněním všech relevantních skutečností. Oprávněnost omezení vlastnického práva ze strany státu analyzuje Soud pomocí několika základních kritérií. Přijatelné omezení vlastnického práva z pohledu Úmluvy musí být učiněno na základě zákona, musí sledovat legitimní cíl, který je v obecném zájmu, a musí zároveň splňovat zásadu proporcionality, tedy rovnováhy mezi právem jednotlivce a daným obecným zájmem196. Ve věci Hutten-Czapska v. Polsko došel Soud k závěru, že bylo porušeno třetí z výše uvedených kritérií, tedy že obecný zájem v tomto případě nebyl v rovnováze s právem stěžovatelky jako vlastníka nemovitosti. K jinému závěru však Soud dospěl např. ve věci Mellacher a ostatní v. Rakousko197, kdy stěžovatelé napadali zásah státu, jehož následkem bylo regulace nájemného, která byla uskutečněna razantním snížením výše nájmů, které byly původně výsledkem dohody mezi pronajímateli a nájemci a byly zakotveny v řádně uzavřených smlouvách. Soud však v tomto případě porušení práv dle Úmluvy neshledal. Z výše uvedených přístupů k implementaci judikatury Evropského soudu pro lidská práva různých smluvních stran Úmluvy je zřejmé, že Česká republika je ve způsobu aplikace rozhodnutí Soudu na srovnatelné úrovni. Český právní řád a soudní systém se z hlediska Úmluvy stále ještě potýkají s jistými nedostatky, postupně jsou však výtky Soudu zohledňovány jak v legislativním procesu, tak i během soudních řízení. Potrvá však ještě několik let, než se změní přístup české společnosti vůči ochraně lidských práv a svobod jako takový, jelikož velkou část dospělého obyvatelstva tvoří lidé, kteří vyrůstali za minulého režimu, kdy jim byla mnohá základní práva a svobody upírána.

196

Bobek, M. Evropský soud pro lidská práva: regulované nájemné porušuje právo vlastníků nemovitostí pokojně užívat majetek. 2005. Právní rozhledy č. 4/2005. s. 159. 197 Rozsudek ze dne 19. prosince 1989, stížnost č. 10522/83. § 57. 63

7

ZÁVĚR Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vznikala s tím záměrem,

aby práva a svobody v ní zahrnuté byly vynutitelné a tedy i zaručitelné. Pro tyto účely byla základní lidská práva a svobody v Úmluvě definována co nejkonkrétněji a zároveň byl vyvinut zvláštní implementační mechanismus. Ovšem, jak je uvedeno v této práci, současný vývoj směřuje k zásadní změně celého systému implementace, jelikož Soud je již dnes stížnostmi doslova zahlcen. Dochází tak k neúnosnému prodlužování doby řízení před Evropským soudem pro lidská práva, čímž se však oslabuje schopnost vynutitelnosti práv daných Úmluvou. Pro stěžovatele se stává řízení před Soudem příliš časově i finančně náročné. Z těchto důvodů usiluje Rada Evropy o zásadní reformu implementačního mechanismu Úmluvy. Vysoké smluvní strany se ratifikací Úmluvy zavázaly k jejímu plnění a jsou tedy vázány i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Způsob výkonu rozhodnutí Soudu však záleží pouze na státech samotných. K aplikaci rozhodnutí Soudu v právních řádech jednotlivých zemí existují různé přístupy, které úzce souvisí s postavením Úmluvy v těchto řádech. Z této práce vyplývá, že Česká republika se cítí být rozsudky Evropského soudu pro lidská práva skutečně vázána, a to nejen v případech, kdy je stranou sporu, ale i v souvislosti s rozsudky, které byly vyneseny proti jiné smluvní straně a u kterých lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že by dříve či později byly vyneseny i proti České republice.Velký vliv zde představuje jak institut „spravedlivého zadostiučinění“, které může Evropský soud pro lidská práva poškozenému přiznat, tak i otázka mezinárodní prestiže. Jak již bylo uvedeno v úvodu této práce, úroveň ochrany základních lidských práv je jedním z hlavních kritérií při posuzování celkové „vyspělosti“ státu. V případě, že by Česká republika ignorovala rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a nesnažila se dalším podobným případům předejít, nejen že by se z mezinárodního úhlu pohledu zařadila mezi méně civilizačně vyspělé státy, ale zároveň by ztratila důvěru mezinárodního společenství. Samotná aplikace judikatury Soudu je v České republice prováděna různými způsoby. Od přihlédnutí k určitému rozsudku Soudu ze strany řadových soudců až po zcela nové právní normy. Čeští zákonodárci vydali v reakci na rozsudky Soudu již mnoho legislativních úprav. Jednalo se zejména o novely zákonů s cílem zabránit průtahům v soudním řízení, poskytnout všem, i těm méně majetným, přístup k soudu,

64

v souladu s článkem 13 Úmluvy poskytnout úspěšným stěžovatelům před štrasburským soudem účinné právní prostředky nápravy nebo zaručit právo na pokojné užívání majetku. Pro úplnost byl dále srovnán způsob implementace judikatury Evropského soudu pro lidská práva v České republice se způsoby aplikace ve vybraných Vysokých smluvních stranách Úmluvy. Vzhledem ke společnému historickému vývoji byla pro účely tohoto srovnání vybrána mimo jiné i Slovenská republika. Ukázalo se, že je pro obě země přínosné sledovat vývoj řízení před Soudem, ve kterých je jedna z nich stranou sporu. Jelikož velká část současných právních norem obou zemí vznikala na stejném základě, je zde velká pravděpodobnost, že pokud Soud shledá, že určitá právní úprava je z pohledu Úmluvy nevyhovující, bude s největší pravděpodobností nutné zohlednit toto rozhodnutí i v právním řádu druhé ze zemí. Tento závěr je však možné dále rozšířit. Obecně lze říci, že smluvní státy Úmluvy by se měly cítit vázány judikaturou Soudu nejen v případech, ve kterých jsou stranou sporu, ale i obecně. Předejde se tak možným dalším stížnostem a bude tak dosaženo efektivnější ochrany lidských práv v Evropě.

65

8

Seznam literatury

Literatura

1. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde Praha, a.s. 2003. 743 s. ISBN 80-7201-417-1. 2. Lukášek, L. Vývoj lidské dimenze (ochrany lidských práv a základních svobod) v komentovaných dokumentech – II. díl. 1. vydání. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomica. 2003. 408 s. ISBN 80-2450529-0. 3. Prouzová, A. Evropský soud pro lidská práva. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s. 2004. 183 s. ISBN 80-7201-500-1. 4. Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. 1997. 364 s. ISBN 80-210-1485-7. 5. Šišková, N. Dimenze ochrany lidských práv v EU. 1. vydání. Praha: ASPI Publishing, s.r.o. 2003. 228 s. ISBN 80-86395-52-9. 6. Šturma, P. Úvod do evropského práva ochrany lidských práv. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum. 130 s. ISBN 80-7066-951-9. 7. Zemanová, Š. a kol. Lidská dimenze mezinárodní politiky, 1. vydání. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, nakladatelství Oeconomica. 2004. 260 s. ISBN 80-245-0769-2. 8. kol. autorů. Občanská a lidská práva. 1. vydání. Praha: ALEKO Praha. 1991. 127 s. ISBN 80-85341-28-X. Články

9. Bobek, M. Evropský soud pro lidská práva: regulované nájemné porušuje právo vlastníků nemovitostí pokojně užívat majetek. Právní rozhledy č. 4/2005. 2005. s. 158. 10. Bratza, N. Nedávný vývoj judikatury Evropského soudu lidských práv. Bulletin advokacie. 2004. č. 7-8. 11. Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie. 2000. zvláštní číslo 10. 12. Hubálková, E. Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. 2. doplněné vydání. Bulletin advokacie. 2004. č. 12.

66

Právní předpisy

13. Jednací řád Evropského soudu pro lidská práva 14. Listina základních práv a svobod 15. Statut Rady Evropy (123/1995 Sb.) 16. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (209/1992 Sb. A 243/1998 Sb.) 17. Ústava České republiky Internet

18. Oficiální internetové stránky Evropského soudu pro lidská práva. (dostupné dne 20.4.2007). 19. Online databáze projednávaných případů a rozhodnutí ESLP „HUDOC“. (dostupné dne 20.4.2007). 20. Oficiální internetové stránky Rady Evropy. <www.coe.int> (dostupné dne 13.1.2007). 21. Kancelář vládního zmocněnce ministerstva spravedlnosti: (dostupné dne 21.12.2006). 22. Protocol No. 14 to the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamentals Freedoms, amending the control system of the Convention, Explanatory Report. s. 1 (dostupné dne 20.3.2007). 23. Informační dokument vydaný tajemníkem Evropského soudu pro lidská práva. s. 1. (dostupné dne 22.2.2007). 24. Report of the Group of Wise Persons to the Committee of Ministers. CM (2006) 203 15 November 2006. (dostupné dne 14.2.2007). 25. Oficiální internetové stránky Komisaře pro lidská práva (Commissioner for Human Rights). 67

(dostupné dne 12.2.2007). 26. Internetové stránky Rady vlády České republiky pro lidská práva (dostupné dne 10.3.2007). 27. Internetové stránky ČHV.< http://www.helcom.cz/> (dostupné dne 23.1.2007). 28. Internetové stránky Českého veřejného ochránce lidských práv. (dostupné dne 24.1.2007). 29. Registry of the European Court of Human Rights. Strasbourg. (dostupné dne 20.2.2007). 30. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva - Dílčí studie pro jednotlivé země a nadnárodní systémy. (dostupné dne 16.3.2007). 31. Černý.P, Stavělík.P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR. Právní rozhledy 5/2006. (dostupné dne 10.3.2007). 32. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v působnosti Ministerstva spravedlnosti ČR. Internetové stránky Ministerstva spravedlnosti České republiky. (dostupné dne 26.2.2007). 33. K otázce účinných prostředků nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení. iPravnik. 2006. (dostupné dne 21.2.2007). 34. Francouzska vyhrála spor s Polskem o regulaci nájemného. Internetová verze deníku Lidové noviny- Novinky.cz. (dostupné dne 19.6.2006). 35. Regulované nájemné poroste, rozhodli opět poslanci. Internetová verze deníku Lidové noviny- Novinky.cz. (dostupné dne 14.3.2006). 68

36. General Measures Adopted to Prevent New Violations of the European Convention on Human Rights. Internetové stránky Rady Evropy. (dostupné dne 1.4.2007). 37. Ochrana ľudských práv a slôbod v Slovenskej republike. Slovenské národné stredisko pre ľudské práva. 2004. www. (dostupné dne 1.4.2007). 38. A Guide to the Human Rights Act 1998. (dostupné dne 3.4.2007). 39. How does the Human Rights Act 1998 work?. (dostupné dne 3.4.2007). 40. Rozsudek ve věci Hutten-Czapska ze dne 17. května 2006, stížnost č. 35014/97.s. 62. <portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=35407> (dostupné dne 20.2.2007).

69

Příloha č. 1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující Federální ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 21. února 1991 byla v Madridu podepsána jménem České a Slovenské Federativní Republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná v Římě dne 4. listopadu 1950, a tyto další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující: Dodatkový protokol, sjednaný v Paříži dne 20. března 1952, Protokol č. 2 sjednaný ve Štrasburku dne 6. května 1963, Protokol č. 4, sjednaný ve Štrasburku dne 16. září 1963, Protokol č. 6, sjednaný ve Štrasburku dne 28. dubna 1983 a Protokol č. 7, sjednaný ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984. S Úmluvou i Protokoly vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky je ratifikoval s tím, že Česká a Slovenská Federativní Republika podle článku 64 Úmluvy činí výhradu k článkům 5 a 6 Úmluvy v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Ratifikační listiny byly uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 18. března 1992. Při ratifikaci Úmluvy bylo učiněno prohlášení: Česká a Slovenská Federativní Republika prohlašuje, že po dobu pěti let, která se bude mlčky prodlužovat vždy o období dalších pěti let, pokud Česká a Slovenská Federativní Republika své prohlášení neodvolá před uplynutím probíhajícího období: a) uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25 Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, články 1 – 4 Protokolu č. 4 a články 1 – 5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku; b) uznává na základě vzájemnosti pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle článku 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k výkladu a použití Úmluvy, článků 1 – 4 Protokolu č. 4 a článků 1 – 5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 66 odst. 2 dnem 3. září 1953. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila v platnost v souladu s článkem 66 odst. 3 dnem 18. března 1992. Dodatkový protokol vstoupil v platnost na základě svého článku 6 dnem 18. května 1954 a pro ČSFR vstoupil v platnost na základě téhož článku dnem 18. března 1992. Protokol č. 4 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dnem 2. května 1968 a pro ČSFR vstoupil v platnost podle téhož článku dnem 18. března 1992.

70

Protokol č. 6 vstoupil v platnost na základě svého článku 8 odst. 1 dnem 1. března 1985 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 dnem 1. dubna 1992. Protokol č. 7 vstoupil v platnost na základě svého článku 9 odst. 1 dnem 1. listopadu 1988 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 vstoupí v platnost dnem 1. června 1992. Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dnem 1. října 1994 a tímtéž dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku. České překlady Úmluvy i Protokolů se vyhlašují samostatně.

ÚMLUVA o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5a8

Podepsané vlády, členové Rady Evropy, majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948; majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených; majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod; znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí; rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu, podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci; dohodly se na následujícím: Čl. 1 Povinnost respektovat lidská práva

Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.

HLAVA I PRÁVA A SVOBODY Čl. 2 Právo na život

1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

71

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při: a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury. Čl. 3 Zákaz mučení

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Čl. 4 Zákaz otroctví a nucené práce

1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. 2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce. 3. Za "nucenou nebo povinnou práci" se pro účely tohoto článku nepovažuje: a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu; b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby; c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství; d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností. Čl. 5 Právo na svobodu a osobní bezpečnost

1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán; e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků; f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. 2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s

72

důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. 3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. 4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. 5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Čl. 6 Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Čl. 7 Zákaz trestu bez zákona

1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Čl. 8

73

Právo na respektování rodinného a soukromého života

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl. 9 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání

1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. 2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Čl. 10 Svoboda projevu

1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování

1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.

74

Čl. 12 Právo uzavřít manželství

Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva. Čl. 13 Právo na účinné opravné prostředky

Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Čl. 14 Zákaz diskriminace

Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Čl. 15 Odstoupení od závazků v případě ohrožení

1. V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle mezinárodního práva. 2. Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovolených válečných činů, a článku 3, 4 (odstavec 1) a 7. 3. Každá Vysoká smluvní strana, využívající svého práva na odstoupení, bude v plném rozsahu informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, která přijala a o jejich důvodech. Generálního tajemníka Rady Evropy bude rovněž informovat o tom, kdy tato opatření pozbyla platnosti a kdy ustanovení Úmluvy budou znovu prováděna v plném rozsahu. Čl. 16 Omezení politické činnosti cizinců

Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců. Čl. 17 Zákaz zneužití práv

Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.

75

Čl. 18 Ohraničení možnosti omezení práv

Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena.

HLAVA II EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA Čl. 19 Ustavení Soudu

K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud"). Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad. nadpis vypuštěn Čl. 20 Počet soudců

Počet soudců tvořících Soud je roven počtu Vysokých smluvních stran. Čl. 21 Podmínky výkonu funkce

1. Soudci musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky. 2. Soudci zasedají v Soudu jako soukromé osoby. 3. Ve svém funkčním období nemohou soudci vykonávat činnost neslučitelnou s jejich nezávislostí a nestranností nebo s požadavky stálého úřadu; o všech otázkách vyvolaných použitím tohoto odstavce rozhoduje Soud. Čl. 22 Volby soudců

1. Soudci jsou Parlamentním shromážděním voleni za každou Vysokou smluvní stranu většinou odevzdaných hlasů ze seznamu tří kandidátů předložených Vysokou smluvní stranou. 2. Stejný postup se použije při doplňování Soudu v případě přistoupení nových Vysokých smluvních stran a při obsazování příležitostně uvolněných míst. Čl. 23 Funkční období

1. Soudci jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční období poloviny soudců zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího roku. 2. Soudci, jejichž funkční období skončí uplynutím počátečního tříletého období, 76

budou určeni losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned poté, co budou zvoleni. 3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obměně jedné poloviny soudců každé tři roky, může Parlamentní shromáždění rozhodnout, dříve než přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více soudců, kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let, avšak ne více než devět let a ne méně než tři roky. 4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Parlamentní shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po volbách. 5. Soudce, který byl zvolen, aby nahradil soudce, jehož funkční období neskončilo, zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce. 6. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let. 7. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté co byli nahrazeni však pokračují v projednávání těch případů, které již posuzují. Čl. 24 Odvolání

Žádný soudce nesmí být zbaven svého úřadu, pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou nerozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované podmínky. Čl. 25 Kancelář a referendáři

Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu. Soudu pomáhají referendáři. Čl. 26 Plénum Soudu

Plénum Soudu a) volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy; tito mohou být zvoleni znovu, b) zřizuje senáty na pevně stanovené období, c) volí předsedy senátů Soudu; tito mohou být zvoleni znovu, d) přijímá jednací řád Soudu, e) volí vedoucího kanceláře a jednoho nebo více zástupců vedoucího kanceláře. Čl. 27 Výbory, senáty a Velký senát

1. K projednání předložených případů zasedá Soud ve výborech složených ze tří soudců, v senátech složených ze sedmi soudců a ve Velkém senátu složeném ze sedmnácti soudců. Senáty Soudu zřizují výbory na pevně stanovené období. 2. Členem senátu a Velkého senátu bude ex officio soudce zvolený za dotčenou smluvní stranu nebo, pokud takový není nebo není schopen zasedat, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce. 3. Velký senát se dále skládá z předsedy soudu, místopředsedů, předsedů senátů a dalších soudců vybraných v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li případ podle

77

článku 43 předán Velkému senátu, nemůže v něm zasedat soudce ze senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za dotčenou smluvní stranu. Čl. 28 Prohlášení výboru o nepřijatelnosti

Výbor může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze svého seznamu případů individuální stížnost podanou podle článku 34, pokud takové rozhodnutí může být učiněno bez dalšího přezkoumání. Toto rozhodnutí je konečné. Čl. 29 Rozhodnutí senátu o přijatelnosti a ve věci

1. Není-li učiněno rozhodnutí podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a ve věci individuálních stížností podaných podle článku 34. 2. Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností podaných podle článku 33. 3. Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, pokud Soud ve výjimečných případech nerozhodne jinak. Čl. 30 Vzdání se pravomoci ve prospěch Velkého senátu

Pokud případ projednávaný senátem vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud by se rozhodnutí senátu o otázce jím projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným, může se senát v kterémkoliv okamžiku před vynesením rozsudku vzdát pravomoci ve prospěch Velkého senátu, pokud proti tomu ani jedna strana případu nic nenamítá. Čl. 31 Pravomoci velkého senátu

Velký senát a) rozhoduje o stížnostech podaných buď podle článku 33, nebo článku 34, jestliže se senát vzdal své pravomoci podle článku 30 nebo pokud mu byl případ postoupen podle článku 43, a b) posuzuje stížnosti o posudky předkládané podle článku 47. Čl. 32 Pravomoc Soudu

1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny věci týkající se výkladu a použití Úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány podle ustanovení článků 33, 34 a 47. 2. Spory o pravomoc Soudu rozhodne Soud. Čl. 33 Mezistátní případy

Každá vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení ustanovení 78

Úmluvy a Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou. Čl. 34 Individuální stížnosti

Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva. Čl. 35 Podmínky přijatelnosti

1. Soud se může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. 2. Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností předloženou podle článku 34, která je a) anonymní, nebo b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo již předložená jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti. 3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle článku 34, kterou pokládá za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo podat stížnost. 4. Soud zamítne každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou podle tohoto článku. Může tak učinit v kterémkoliv stadiu řízení. Čl. 36 Intervence třetí strany

1. Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení. 2. Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily slyšení. Čl. 37 Vyškrtnutí stížností

1. Soud může v kterémkoliv stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že a) stěžovatel netrvá na své stížnosti, nebo b) věc již byla vyřešena, nebo c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti. Soud však pokračuje v posuzování stížnosti, vyžaduje-li to dodržování lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Soud může rozhodnout o navrácení stížnosti do svého seznamu případů, jestliže se

79

domnívá, že okolnosti takový krok odůvodňují. nadpis vypuštěn Čl. 38 Posouzení případu a řízení o smírném urovnání

1. Jestliže Soud uzná stížnost jako přijatelnou, a) za účelem zjištění skutečností pokračuje v projednávání případu společně se zástupci stran, a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky, b) poskytuje všestrannou pomoc zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena Úmluvou a Protokoly k ní. 2. Řízení vedené podle odstavce 1 b) je důvěrné. Čl. 39 Dosažení smírného urovnání

Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu formou rozhodnutí, které se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého řešení. Čl. 40 Veřejnost slyšení a přístup k dokumentům

1. Slyšení jsou veřejná, pokud Soud z důvodu výjimečných okolností nerozhodne jinak. 2. Dokumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak. Čl. 41 Spravedlivé zadostiučinění

Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Čl. 42 Rozsudky senátu

Rozsudky senátu se stávají konečnými v souladu s ustanoveními článku 44 odst. 2. Čl. 43 Postoupení Velkému senátu

1. V tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu mohou strany případu požádat ve výjimečných případech o postoupení případu Velkému senátu. 2. Kolegium pěti soudců Velkého senátu žádosti vyhoví, jestliže případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo závažný problém obecného významu. 80

3. Pokud porota žádost přijme, Velký senát o případu rozhodne formou rozsudku. Čl. 44 Konečnost rozsudku

1. Rozsudek Velkého senátu je konečný. 2. Rozsudek senátu se stane konečným, a) jakmile strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu, nebo b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku, jestliže nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo c) jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne žádost podle článku 43. 3. Konečný rozsudek se zveřejní. Čl. 45 Odůvodnění rozsudku a rozhodnutí

1. Rozsudky a rozhodnutí o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti stížnosti musí být zdůvodněny. 2. Jestliže rozsudek nebo jeho část nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, je každý soudce oprávněn připojit k němu svůj odlišný názor. Čl. 46 Závaznost a výkon rozsudku

1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. 2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon. Čl. 47 Posudky

1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a Protokolů k ní. 2. Takové posudky se nesmí zabývat otázkami, které se vztahují k obsahu nebo rozsahu práv či svobod stanovených v hlavě I Úmluvy a v Protokolech k ní, ani jinými otázkami, které by Soud nebo Výbor ministrů mohly posuzovat v důsledku jakéhokoliv řízení, jež může být zahájeno v souladu s Úmluvou. 3. Rozhodnutí Výboru ministrů požádat o posudek Soud vyžaduje většinu hlasů zástupců oprávněných zasedat ve Výboru. Čl. 48 Poradní pravomoc Soudu

Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministrů spadá do jeho pravomoci stanovené v článku 47. Čl. 49

81

Odůvodnění posudků

1. Soud svůj posudek odůvodní. 2. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednomyslný názor soudců, má každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor. 3. Posudky Soudu se zasílají Výboru ministrů. Čl. 50 Výlohy Soudu

Výlohy Soudu hradí Rada Evropy. Čl. 51 Výsady a imunity soudců

Soudci požívají během výkonu svých funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy a v dohodách na jeho základě uzavřených.

HLAVA III RŮZNÁ USTANOVENÍ Čl. 52 Žádost generálního tajemníka

Každá Vysoká smluvní strana poskytne na žádost generálního tajemníka Rady Evropy požadované vysvětlení o způsobu, jak její vnitrostátní právo zajišťuje účinné provádění všech ustanovení této Úmluvy. Čl. 53 Ochrana zaručených lidských práv

Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou. Čl. 54 Pravomoci Výboru ministrů

Nic v této Úmluvě nebrání pravomocem, které přiznal Výboru ministrů Statut Rady Evropy. Čl. 55 Vyloučení jiného způsobu urovnání sporu

S výhradou zvláštního ujednání Vysoké smluvní strany souhlasí, že mezi sebou nepoužijí smluv, Úmluv nebo prohlášení, které jsou mezi nimi v platnosti k tomu, aby předkládaly formou žalob spory vyplývající z výkladu nebo provádění této Úmluvy

82

jiným způsobem urovnání, než je stanoveno v této Úmluvě. Čl. 56 Územní působnost

1. Každý stát může při ratifikaci nebo kdykoli později prohlásit sdělením generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že tato Úmluva se bude podle odstavce 4 tohoto článku vztahovat na všechna nebo kterékoli z území, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. 2. Úmluva se bude vztahovat na jedno nebo více území uvedených ve sdělení počínaje třicátým dnem následujícím po přijetí tohoto sdělení generálním tajemníkem Rady Evropy. 3. Na uvedených územích budou ustanovení této Úmluvy prováděna s přihlédnutím k místním potřebám. 4. Každý stát, který učiní prohlášení podle prvního odstavce tohoto článku, může kdykoli později prohlásit jménem jednoho nebo více území, kterých se toto prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy. nadpis vypuštěn Čl. 57 Výhrady

1. Každý stát může při podpisu této Úmluvy nebo uložení své ratifikační listiny učinit výhradu ke kterémukoli ustanovení Úmluvy, pokud zákon, který v té době platí na jeho území, není v souladu s tímto ustanovením. Výhrady všeobecné povahy nejsou podle tohoto článku povoleny. 2. Každá výhrada učiněná podle tohoto článku musí obsahovat stručný popis příslušného zákona. Čl. 58 Vypovězení

1. Vysoká smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu až po uplynutí pěti let od data, kdy se stala její stranou a po šesti měsících od zaslání sdělení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který o tom informuje ostatní Vysoké smluvní strany. 2. Tato výpověď nemůže zprostit Vysokou smluvní stranu závazků z této Úmluvy pokud jde o jakékoli jednání, které by mohlo znamenat porušení těchto závazků a mohlo být způsobeno touto smluvní stranou před datem, k němuž výpověď nabývá účinnosti. 3. Každá Vysoká smluvní strana, která přestane být členem Rady Evropy, přestane být stranou této Úmluvy za stejných podmínek. 4. Úmluva může být vypovězena podle ustanovení předcházejících odstavců pokud jde o kterákoli území, pro něž byla rozšířena (článek 56). Čl. 59 Podpis a ratifikace

1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členům Rady Evropy. Bude ratifikována.

83

Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. 2. Tato Úmluva vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikačních listin. 3. Pro každý stát, který Úmluvu podepsal a který ji bude ratifikovat později, vstoupí Úmluva v platnost ihned po uložení ratifikační listiny. 4. Generální tajemní Rady Evropy oznámí všem členům Rady Evropy vstup Úmluvy v platnost, jména Vysokých smluvních stran, které ji ratifikovaly, jakož i uložení každé ratifikační listiny, k němuž dojde později. Čl. 60

zrušen Čl. 61

zrušen Čl. 62

zrušen Čl. 63

zrušen Čl. 64

zrušen Čl. 65

zrušen Čl. 66

zrušen

Příl. 1 Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Podepsané vlády, členové Rady Evropy rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"), dohodly se na následujícím: Čl. 1 Ochrana vlastnictví

84

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Čl. 2 Právo na vzdělání

Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením. Čl. 3 Právo na svobodné volby

Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru. Čl. 4 Územní působnost

Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoliv území. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. Čl. 5 Vztah k Úmluvě

Vysoké smluvní strany budou považovat články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím. Čl. 6 Podpis a ratifikace

Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikační listin. Pro každý stát, který jej podepsal a bude jej ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin. 85

Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali. Dáno v Paříži dne 20. března 1952 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem signatářům.

Příl. 2

zrušena

Příl. 3 Protokol č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávající některá práva a svobody jiné než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě

Podepsané vlády, členové Rady Evropy, rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva") a v článcích 1 až 3 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, podepsaného v Paříži 20. března 1952, dohodly se na následujícím: Čl. 1 Zákaz uvěznění pro dluh

Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. 2 Svoboda pohybu

1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu. 2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. 3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. 4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti. Čl. 3 Zákaz vyhoštění státních občanů

86

1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem. Čl. 4 Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců

Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno. Čl. 5 Územní působnost

1. Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. 2. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoli území. 3.Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. 4. Území každého státu, na které se vztahuje tento protokol vzhledem k jeho ratifikaci nebo jeho přijetí tímto státem, a každé území, na něž se protokol vztahuje vzhledem k prohlášení učiněnému tímto státem podle tohoto článku, budou považována za různá území pokud jde o odkazy na území státu učiněné v článcích 2 a 3. 5. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich. Čl. 6 Vztah k Úmluvě

Vysoké smluvní strany budou považovat články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s tím. Čl. 7 Podpis a ratifikace

1. Tento protokol je otevřen k podpisu členům států Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost po uložení pěti ratifikačních listin. Pro každý stát, který jej podepsal a který jej bude ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních listin. 2. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno ve Štrasburku 16. září 1963 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady

87

Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem státům, které Úmluvu podepsaly.

Příl. 4 Protokol č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkající se zrušení trestu smrti

Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"), berouce v úvahu, že vývoj, k němuž došlo v některých členských státech Rady Evropy, vyjadřuje všeobecnou tendenci ve prospěch zrušení trestu smrti, dohodly se na následujícím: Čl. 1 Zákaz trestu smrti

Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven. Čl. 2 Trest smrti v době války

Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona. Čl. 3 Zákaz odstoupení

Od ustanovení tohoto protokolu nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy. Čl. 4 Zákaz výhrad

K ustanovením tohoto protokolu není přípustná žádná výhrada podle článku 57 Úmluvy. Čl. 5 Územní působnost

1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí nebo schválení, určit jedno nebo více území, na která se tento protokol bude vztahovat. 2. Každý stát může kdykoliv později prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v platnost první den měsíce, který následuje po přijetí takového prohlášení generálním tajemníkem. 3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců bude moci být

88

odvoláno pokud jde o kterékoliv území uvedené v tomto prohlášení sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nabude účinnosti první den měsíce, který následuje po přijetí takového sdělení generálním tajemníkem. Čl. 6 Vztah k Úmluvě

Členské státy považují články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se plní v souladu s tím. Čl. 7 Podpis a ratifikace

Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nebude moci ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Čl. 8 Vstup v platnost

1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po dni, kdy pět členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem v souladu s ustanovením článku 7. 2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po datu uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení. Čl. 9 Úkoly depozitáře

Generální tajemník Rady Evropy sdělí členským státům Rady: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení; c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost podle jeho článků 5 a 8; d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto protokolu. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno v Štrasburku 28. dubna 1983 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy.

Příl. 5 Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol, rozhodnuty podniknout další opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv

89

a svobod prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"), dohodly se na následujícím: Čl. 1 Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců

1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b) dát přezkoumat svůj případ; c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. 2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Čl. 2 Právo na odvolání v trestních věcech

1. Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon. 2. Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku. Čl. 3 Odškodnění za nezákonné odsouzení

Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby. Čl. 4 Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát

1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. 2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. 3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy. Čl. 5

90

Rovnost mezi manželi

Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí. Čl. 6 Územní působnost

1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí nebo schválení, určit jednoho nebo více území, na něž se tento protokol bude vztahovat, přičemž určí rozsah, v jakém se zavazuje plnit ustanovení protokolu na tomto nebo na těchto územích. 2. Každý stát může kdykoli později prohlášením zaslaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy generální tajemník obdržel prohlášení. 3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců může být odvoláno nebo pozměněno pokud jde o kterékoli území uvedené v tomto prohlášení sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nebo změna nabude účinnosti první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy generální tajemník obdržel oznámení. 4. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy. 5. Území každého státu, na něž se tento protokol vztahuje na základě ratifikace, přijetí nebo schválení tímto státem, a každé z území, na něž se protokol vztahuje vzhledem k prohlášení, které tento stát podle tohoto článku učinil, mohou být považována za různá území, pokud jde o odkaz na území státu učiněný v článku 1. 6. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 5 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich. Čl. 7 Vztah k Úmluvě

Členské státy považují články 1 až 6 tohoto protokolu za dodatkové články k Úmluvě a všechna ostatní ustanovení Úmluvy se provádějí v souladu s tím. Čl. 8 Podpis a ratifikace

Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nemůže ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.

91

Čl. 9 Vstup v platnost

1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty od data, kdy sedm členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem podle ustanovení článku 8. 2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne uložení ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení. Čl. 10 Úkoly depozitáře

Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady: a) každý podpis; b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení; c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost v souladu s články 6 a 9; d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo prohlášení týkající se tohoto protokolu. Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento protokol. Dáno ve Štrasburku 22. listopadu 1984 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským státům Rady Evropy. Zdroj: (dostupné dne 25.4.2007).

92