SBORNÍK PRACÍ FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ BRNĚNSKÉ UNIVERZITY SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002, 163–173
EKOLOGICKÝ LUXUS NA ZAHRADĚ1
THE ECOLOGICAL LUXURY IN THE GARDEN
HANA LIBROVÁ2 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Brno Abstract: The self-sufficient garden reduces the ecological footprint since it does not support the long-distance transport of food or the industrialised growing of vegetables and fruit. Work in the garden helps individuals understand and develop a connection with nature. Thus influences the value system of modern man. At the same time the approach towards gardening can be seen as the result and the expression of society’s attitude towards nature. The article deals with the contemporary development of the kitchen gardens using case studies from France. Today’s the vegetable gardens not only fulfil a productive function, they also provide aesthetic pleasure and have a significant cultural dimension. They have logically grown from the national tradition that emphasised human domination over nature. Yet, the contemporary trend of ecologisation, toward the cooperation with nature, is opposed to human domination over nature. This paper examines how French garden architects and French culture have managed to solve this discrepancy.
Zahrádkaření snižuje ekologickou stopu tím, že zásobuje domácnost, širší rodinu, případně i sousedy ovocem a zeleninou. Nepodporuje dálkovou dopravu potravin a industrializované zelinářství a ovocnářství. Kdo se věnuje zahrádce, nemá dost smyslu a času prodlévat v nákupních centrech. Každodenním kontaktem se svými rostlinami prolamuje městsky nevědomý, přehlíživý postoj k zemědělské práci. Vztah citlivého a poučeného zahrádkáře k přírodě má i bezprostřední efekt. Jeho ekologicky příznivé 1 Text je součástí projektu „Trvale udržitelný způsob života jako marginální a perspektivní fenomén“, podporovaný Grantovou agenturou České republiky a registrovaný pod číslem 403/01/1106. V upravené podobě bude kapitolou připravované knižní publikace. Děkuji Zbyňkovi Ulčákovi za to, že mi s citlivým pochopením pro téma dodával tištěné i internetové informace, bez nichž by text postrádal aktuálnost. Děkuji Markétě Fošumové za pomoc při práci s prameny a literaturou a za technickou přípravu eseje. 2 Korespondenci zasílejte na adresu: Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., Fakulta sociálních studií MU, Katedra enviromentálních studií, Gorkého 7, 602 00 Brno, e-mail:
[email protected]
164 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 chování pocítí nepochybně a hned malý či větší kus země, malý či větší ekosystém. V tom je zahrádkář bratrem aktivních ochránců přírody. Zvedněme nicméně na chvíli oči z našich evropských záhonků, pěstěných pro radost, a rozhlédněme se po světě. Zjistíme, že zahradničení může mít i docela jiné příčiny, než je luxusní potěšení z toho, že máme vlastní, lepší zeleninu, než jakou nám nabízejí obchody, že nepotřebujeme květák dovezený kamionem ze Španělska a že spravujeme jednu utěšenou biocenózu. Zahrádkaření jako nezisková, často komunitní činnost se rozmáhá po celé planetě, i v místech, kde práce s půdou během staletí úplně zmizela, ve velkých městech, metropolích a megalopolích. Může být chápáno jako součást nového širšího trendu, tzv. městského zemědělství, které je v chudých zemích strategií obyvatel, jak přežít potravinovou krizi a nezaměstnanost. Odhaduje se (např. Dreschner, Jacobi, Amend 2000), že na světě se zemědělství v intravilánech nebo na okrajích měst věnuje asi 800 milionů lidí, hlavně žen.3 Nejde jen o pěstování zeleniny a ovoce, ale také o produkci obilí a o chov dobytka a drůbeže. Jako typické příklady jsou uváděny Jakarta, Havana, Petrohrad. Také obyvatelé mongolských měst, strádající v důsledku „šokové ekonomické terapie“, se pokoušejí uživit na malých pozemcích. V roce 1990 hospodařilo v Mongolsku na městských zahradách 850 rodin, do roku 1996 tento počet stoupl více než dvacetkrát, na 21 tisíc (Maidar 1996).4 Tento vývoj zaskočil architekty a urbanisty, kteří s návratem zemědělských aktivit do městského prostoru nepočítali a kteří zastávají názor, že jsou s moderním městem neslučitelné. Jisté je, že městské zemědělství má řadu vedlejších efektů, jak záporných, tak především kladných. Zejména v rozvojových zemích přináší hygienická a environmentální rizika např. ve formě veterinárně nekontrolované manipulace s hospodářskými zvířaty, používání pesticidů a hnojiv. Městskému zemědělství v chudých zemích padly za oběť cenné městské parky. Druhová pestrost mizí a je nahrazována monokulturami obilí nebo jiných zemědělských plodin, jejichž výnos má zachránit hladovějící městské rodiny. Na druhé straně hospodaření ve městech zmenšuje tlak na zemědělství ve venkovském prostoru, a tím i nápor na kácení lesů. Uvolňuje možnost exportu plodin a tak zlepšuje ekonomickou situaci v oblasti. Akr půdy využívající jako vstup městské odpady dává stejnou úrodu jako pět akrů tradičně obdělávané zemědělské půdy na venkově. Urbánní zemědělství zlepšuje mikroklimatické poměry ve městech, zmenšuje velikost zabetonovaných a zaasfaltovaných ploch. V zahradách bohatých zemí nehrají existenční nebo vůbec ekonomické důvody tak velkou roli. Častěji je na místě hovořit o „luxusu na zahradě“. V Čechách si pod 3 V květnu 2002 se v texaském Dallasu sešla velká konference o městském zemědělství. Účastnili se jí vědci, manažeři, úředníci a zástupci vlád. 4 Tak prudký nárůst byl možný díky podpoře vlády, která v roce 1992 zahájila program podporující příměstské zahradničení. Rok 1993 byl vyhlášen jako „Food year in Mongolia“. Po „šokové terapii“ byla situace zřejmě neudržitelná: průměrný plat byl asi 30 USD ročně, 1 kg brambor stál 0,4 dolaru, zelí 0,5, mouky 0,4, masa 0,7 dolaru (Maidar 1996).
HANA LIBROVÁ: EKOLOGICKÝ LUXUS V ZAHRADĚ 165
tímto slovním spojením představujeme pěstění okrasných zahrad, skalek a konifer, exotických dřevin a nízko stříhaných trávníků, jak to známe jako statusový symbol bohatých vrstev z amerických filmů a z reklam. Potřebuje-li si podnikatel odpočinout od pracovních obědů, faxování a serverových kontaktů a není-li zrovna v posilovně, pořádá uprostřed růžových záhonů zahradní slavnost. Na zahradě pracuje tak, že chodí s elektrickou sekačkou po trávníku okolo bazénu.5 Vývoj však přeje zeleninovým či kuchyňským zahradám. Na místech dříve osázených růžemi dnes často vznikají zeleninové záhony. Zelinářství, které donedávna estétům, akademikům a podnikatelům čpělo zelím a buranstvím, se stává ekologickým luxusem.6 Zahrádkářská činnost v bohatých zemích dobře odpovídá našemu vymezení ekologického luxusu jednak svým důrazem na nemateriální hodnoty, jednak tím, že je slučitelná s hodnotami a rituály většinové společnosti. Má silné i problematické stránky ekologického luxusu. Například v tom, že může nabývat rysy „zeleného konzumentství“. Charakteristický je jeden detail – zájem o kvalitu a estetické provedení zahradnického náčiní.7 Sortiment luxusních rýčů, motyk a motyček, sázecích kolíků, lopatek, sekaček, pilek, nůžek, stříkaček, trháčků je nepřeberný, jejich tvarové a materiálové vyvedení až rozmařile luxusní, z nerezové oceli a jiných materiálů nejvyšší kvality. Násady nabízejí nejrůznější tvary tak, aby byly každému šikovné do ruky a aby působily esteticky. Zřetelné jsou dvě protichůdné tendence: jedna k sofistikovanosti a k elektrifikaci, druhá k renesanci ruční práce a k naplňování myšlenek tzv. permakultury.8 Ekologický luxus budeme pozorovat v zahradách Francie. Málokdo pochybuje, že tato země přinášela životnímu stylu Evropy určující podněty. Své pověsti dostála i v současnosti. Nechejme se o tom přesvědčit prostřednictvím monografie Louisy 5 V podobném duchu píše o situaci v Čechách Jaroslav Huk, analytik Střediska empirických výzkumů (STEM) v článku „Včera hrušky a zelí, dnes trávník s bazénem“ (Huk 2002). 6 Děkuji Lence Ovčáčkové, že mi tento trend živě ilustrovala na případu jedné rodiny v Hannoveru, kterou jako au-pair poznala zblízka. Zámožný lékař poté, co koupil dům, zrušil na zahradě tenisový kurt a přeměnil jej na zahradu. S pýchou předvádí svým známým své zeleninové výpěstky. 7 Obchod se zahradnickými potřebami a rostlinami je významnou součástí „trhu pro volný čas“. V 90. letech v Německu představovalo ročně asi 9,4 miliard marek. Za rostliny a semena vydají drobní pěstitelé 3,8 miliard, za zahradní architekturu a nábytek asi 3 miliardy, za hnojiva a ochranné prostředky 1,1 miliard a za zahradnické nářadí 1,5 miliard. Jenom za různé sekačky na trávu utratí Němci za rok 0,45 miliard marek (Meister 1993: 6). 8 Zkratka „permakultura“ je odvozena od slov „permanent agriculture“, která v zemědělství a zahradničení naznačují snahu minimalizovat zásahy pěstitele do přírody. (Toto označení bývá užíváno i v širším významu jako radikálně ekologicky příznivý způsob života.) V sortimentu zahradnického náčiní se tendence k permakultuře vyznačuje úbytkem rýčů a konstrukcí motyček – háků, které mají půdu pouze kypřit. Jednou ze zásad permakultury totiž je, aby se vrstvy půdy nepřevracely a nepoškozoval se tak edafon.
166 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Jonesové Kuchyňské zahrady Francie (Kitchen Gardens of France) vydané v roce 1999.9 Autorka, rodem Kanaďanka, žije více než třicet let ve Francii a věnuje se intenzívně výzkumu tamních zahrad. Její poznatky mají pro nás zvláštní význam. Ukazují, že samozásobitelství nemusí být úmornou shánčlivostí, dřinou, která domácnosti odsává všechnu energii. Užitkové zahrady v dnešním pojetí splňují svou tradiční funkci a zároveň jsou zdrojem estetického potěšení, mají významnou dimenzi kulturní. Kuchyňské zahrady Francie odpovídají dnešnímu důrazu na soběstačnost místa a regionů a svědčí o vážném promýšlení environmentálních témat. *** V devadesátých letech, v době, kdy vrcholí industrializace v profesionálním pěstování rostlin a kdy se naplno rozjel globální trh se zeleninou, se ve Francii privátní pěstování zelinářských zahrad stalo opravdovou vášní. Statistiky jsou přesvědčivé. Velký reprezentativní výzkum pořádaný francouzskou vládou v roce 1994 dokládá, že zahradu vlastní polovina francouzských domácností, z toho dvě třetiny na ní pěstují zeleninu nebo ovoce.10 Z velkého kvanta ovoce a zeleniny, spotřebovaného ve Francii, je 23 % vypěstováno na rodinných pozemcích. Stejně často zahrádkaří muži a ženy. Typický francouzský zahrádkář není penzista – má asi 35 let a dvě děti. Nejčastěji se na rodinných zahradách pěstují brambory, různé druhy zelených salátů, rajčata, mrkev. Stoupá obliba zelené fazole, póru a mangoldu, ale i bylinek a koření. Asi čtvrtinu své produkce zahrádkáři rozdají přátelům a sousedům. Pěstování zeleniny prospívá sousedské solidaritě. Lidé se vzájemně inspirují, přirozeně soutěží, vyměňují si řízky a semena. V dnešních zahradách je typické míšení žánrů. Už neplatí přísné funkcionální oddělení části okrasné, sadařské a zelinářské, které bylo donedávna v dobře vedené zahradě samozřejmostí.11 V určitém smyslu jde o návrat ke starým venkovským zahrádkám a o další příležitost k pronikání ženského pohledu na svět. Muži se věnovali těžké práci na polích a venkovské zahrádky bývaly doménou žen. Ty neodolaly, a k záhonům zelí, kapusty a mrkve přisely tu a tam řádek rezed, hledíků a měsíčků a vonných bylinek. Mnohé opuštěné venkovské zahrady začínají být znovu kultivovány dětmi rolníků, které odešly do města a nyní se vracejí zpět do rodného domu. Užitková zahrada často leží v centru jejich existence. Někteří z těchto idealistů chtějí znovu definovat vztah města a venkova, vytvořit novou harmonii, která by prospěla jak městu, touží9 Upouštím od citací stran a někdy i od citací autorů, o nichž se Jonesová zmiňuje. Dílem proto, že jejich četnost by text narušovala, dílem proto, že kniha Kitchen Garden of France důsledně provedený citační aparát postrádá. 10 Relativní početnost zahrádkářů je v Čechách podobná. Na otázku Střediska empirických výzkumů „Kryje Vaše domácnost část potřeb na výživu z domácího hospodářství (pěstování různých plodin, chov domácího zvířectva)?“ odpovědělo v únoru 2002 kladně 39 % z respondentů reprezentativních pro republiku (Huk 2002). 11 Jürgen Milchert píše o „smíření mezi okrasnými rostlinami a zeleninou“ jako o jevu typickém pro současný trend v německých zahradách (Milchert 1993).
HANA LIBROVÁ: EKOLOGICKÝ LUXUS V ZAHRADĚ 167
címu po přírodě, tak upadající venkovské ekonomice. Díky pochopení úřadů zaměstnali zahradníci v Blois bezdomovce, dlouhodobě nezaměstnané a ženy, které se ocitly v osobních obtížích. Trend obnovy venkovských zahrad ovšem posilují četní umělci, kteří jako imigranti z měst kultivují své zahrady s vysokým smyslem pro jejich ideové a estetické pojetí. Zelenina se stala výrazem žádoucí venkovskosti. Ujala se slovní spojení jako „půvab zeleniny“ („les grâces végétales“), „elegantní zemitost“ („élégance du terroir“), „rustikální rafinovanost“ („le raffinement rustique“). Nejde však jen o obyvatele francouzského venkova – pěstování zeleniny se ve volném čase věnuje 20 % z městských obyvatel;12 často pro ně má prestižní povahu. Zatímco dříve návštěvníci nosili svým hostitelům bonbonieru, dnes přinesou vlastnoručně uvařenou marmeládu z plodů vlastní zahrady. Kdo nemá zahradu, pěstuje aspoň rajčata na balkóně. Zmíněný výzkum konstatuje širokou škálu profesí amatérských zahradníků: zeleninu ve městě pěstuje dentista, bankovní úředník v důchodu, tovární dělník, obchodník, televizní producent, výzkumník, zametač ulic.13 Krajinný architekt Bernard Lassus navštívil několik tisíc městských zahrádek a se sympatií francouzského estéta popsal přesně ty atributy zahrádkářských kolonií, které jdou tolik na nervy českým architektům – vrata ze staré postele, plot z vyřazených lyží, tapeta na stěně přístěnku na spadnutí, staré vany jako vodní rezervoáry. Spíš než o ekonomickou recyklaci jde podle něho o schopnost improvizace a originálního řešení; je to projev smyslu pro humor, výraz „ducha bujné sebeparodie“ (Lassus 1992).14 Dokumentární fotografie v knížce Kitchen Gardens of France vůbec prozrazují příjemnou francouzskou ležérnost: oprýskané nátěry, tu a tam opadaná omítka, zapomenuté latě a hrábě. Neumanutost pořádkem a určitá improvizace, patřící ke kvalitě života, je patrná i v nádherných zahradách, přiléhajících k výstavným budovám. 12 Městské zahrádkářské kolonie vznikaly ve Francii i jinde jako reakce na industrializaci a prudkou urbanizaci. Venkovští přistěhovalci v nich, kromě obživy, realizovali i svou nostalgii. Sociální pracovníci tento trend podporovali také proto, že práce na zahrádkách zmírňovala nebezpečí velkoměstských svodů. V nouzi druhé světové války pěstovali městští lidé zeleninu kde se dalo, i v pařížských parcích. Poválečná modernistická euforie přinesla jiné záliby, včetně rozvoje cestování; zahrádkaření utlumila. V 70. letech prožily městské zahrádky renesanci díky myšlence návratu k přírodě, k venkovu a půdě a díky obecnému odporu k chemizaci. 13 Louisa Jonesová se zmiňuje o sociologickém pozorování Florence Weberové. Podle něho se sociální příslušnost zahrádkáře projevuje ve způsobu hospodaření. Dělníkům nejde tolik o kvalitu zeleniny, kterou zdůrazňují příslušníci střední třídy. Jejich cílem je především vzorný pořádek, krásně vyrovnané záhonky, prosté plevelů. Na zahrádku jsou pyšní jako na doklad toho, že dokáží své teritorium plně kontrolovat. 14 Nevím, zda Lassus zahrádkářům nelichotí. Aspoň v případě českých zahrádek jde spíš o šetřílkovskou bezradnost i nedostatek vkusu. Pravdou však je, že v celkové mnohosti forem a nápadů působí bizarnost zahrádkářských kolonií mile a koneckonců i esteticky. Zejména v kontextu uniformního prostředí velkoměsta a ve srovnání s unifikovanými chatařskými koloniemi.
168 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Neodolám malé odbočce z českého prostředí, a ani ji neodložím mezi poznámky: Když byl v Parlamentu České republiky v roce 2001 projednáván „zahrádkářský“ zákon, vystoupil v rozpravě Jiří Payne z Občanské demokratické strany. Vzpomněl historiku, kdy provázel návštěvu z USA. Jeho přítel se při cestě kolem zahrádkářské kolonie ptal, zda u nás mnoho lidí žije v takových slumech. Poslanec Payne mu odpověděl, že je to národní sport stěhovat se o víkendech do zahrádkářských kolonií, rýt tam půdu a pěstovat zeleninu. „Velice se tomu podivoval a já jsem se musel velice stydět za kulturnost národa,“ zhodnotil epizodu náš poslanec.15 Proč je dnes ve Francii populární právě kuchyňská zahrada? Roli tu jistě hrají nároky Francouzů na kvalitu zeleninových jídel a jejich zkušenost s produkty velkokapacitního zelinářství. Brzy pocítili, že v supermarketech zavládla speciální nuda: po celý rok tam leží ty nezajímavé papriky, rajčata, okurky, brokolice a hrozny – produkty ekonomické globalizace. Přitažlivost jim nezajistí ani chemie zabraňující vadnutí, plesnivění a hnití. Užitková zahrada poutá moderního člověka tím, že obnovuje respekt k sezónním proměnám. Je na co čekat a na co se těšit. Lidská emoční očekávání se vracejí ke své logice a ke svému řádu. V moderním světě jsou deformována tisíci věcmi, mimo jiné zrušením přirozené sezónnosti, konstantní nabídkou zeleniny a ovoce, transportované ze všech klimatických pásem. Zelinářství odpovídá tradičnímu duchu francouzských zahrad. Jejich tvůrci programově usilovali, aby se příroda podřídila lidskému záměru, vkusu a umění.16 V zelinářské zahrádce je zásah lidské ruky jasně zřetelný. Rostliny na zelinářském záhonu mají krátkou vegetační dobu, mění se každým dnem. Jejich pěstování vyžaduje naši častou přítomnost, všímavost k detailům, lidské rozhodování. Francouzští pěstitelé se v posledních desítiletích snaží obnovovat pěstování polozapomenutých druhů a odrůd místní zeleniny,17 shánějí pro ně tradiční kuchařské receptury, pídí se po lokálních kulturních a historických souvislostech jejich konzumace. Hybridy typu Fl, u nás zahrádkáři vyhledávané pro vysokou plodnost, jsou mnohými francouzskými zahrádkáři v opovržení právě proto, že vytlačují kulturní, historicky vzniklou pestrost odrůd.18 15 Tento příběh z českého parlamentu jsem převzala z vyprávění Miroslava Vohralíka, jak je publikoval v časopise BIO (Vohralík 2001:7). 16 Tato idea je vyjádřená ve francouzských parcích, ale vnímavý pozorovatel ji rozpoznává i v zemědělské krajině Francie, zejména v jejích ovocnářských a vinařských oblastech. 17 Tak daleko u nás nejsme. Ale i v Brně na Zelném trhu už můžeme pozorovat větší zájem o zeleninu vypěstovanou v oblasti, než o plodiny importované. Čilo je tam hlavně kolem stánků, které mají na lepenkových cedulkách reklamní ujištění „rajčata z jižní Moravy“, „broskve z Pohořelic“, „brambory z Vysočiny“. 18 Není to ovšem jen zvláštnost Francouzů. Internetová zpráva o městském zemědělství uvádí, že v americké metropoli Washingtonu díky nárůstu drobného zahradničení od roku 1978 do 1998 výrazně vzrostla odrůdová pestrost zeleniny, například rajčat (Dreschner, Jacobi, Amend 2000).
HANA LIBROVÁ: EKOLOGICKÝ LUXUS V ZAHRADĚ 169
Francouzi jsou hrdi na dějiny své země. Pěstění zahrad, zejména zahrad klášterů a šlechtických sídel, má ve Francii více než tisíciletou tradici. Ti, kdož dnes vlastní pozemek v blízkosti historických staveb, a to se ve Francii podaří často, dávají se historií inspirovat. Někteří majitelé zahrad tráví čas tím, že studují literaturu, která na základě iluminovaných rukopisů a klášterních plánů hospodaření popisuje skladbu plodin ve středověkých zelinářských a bylinkářských zahradách. Pokoušejí se vytvořit jejich repliky. Jiní se zajímají o popisy v dílech francouzské beletrie a pěstují zahrady, v nichž mohli žít jejich hrdinové. Zelinářské zahrady patří k národní historii Francie. „Chtěl bych být zahradníkem a pěstovat zeleninu. Nebo zemřít,“ píše národní hrdina, letec Antoine de Saint-Exupéry.19 Hůře jsou historické evokace slučitelné s pronikáním ekologických hledisek do zahrad, s ochotou ustoupit přírodě.20 Z knihy Louisy Jones však plyne, že francouzští tvůrci zahrad a životního stylu zvládli i tento paradox. Podívejme se, jak dokázali vybalancovat nostalgii vůči staré kultuře a prohlubující se úctu vůči živé přírodě. Významným historickým zdrojem, z něhož vychází dnešní trend spojující zahradu s přírodními procesy, je rousseaovské chápání světa. Dnešní ideologové zahradní architektury se inspirují slavnou Juliinou zahradou, kterou J.J. Rousseau popsal v Nové Heloise. Má být pro člověka útočištěm, místem pokorné meditace a snění. Přepych a extravagance v ní nemají místo, žádné zahradnické rarity, ale běžné divoké květiny. Vítáni jsou ptáci. Zvláštní sekce je v ní osázena tak, aby lákala včely. Zcela vyloučeny jsou přímé linie a ovšem symetrie, která je nepřítelkyní přirozenosti. Intimitu místa zvýrazňuje jemný nepořádek. V 70. letech 20. století zažilo názorové a pocitové klima v západní Evropě vlnu civilizační kritiky a návratu k přírodě. Holandský učitel Louis Le Roy vyjádřil v knize Vyčleněná a začleněná příroda (Natuur Uitschakelen – Natuur Inschakelen, 1973) myšlenku „divokých zahrad“. V této zvláštní variantě ekologického luxusu našli zalíbení vědci, umělci a jiní příslušníci elit bohatých společností. Paradoxem vyjádřeno, pěstují divočinu.21 „Divoká zahrada“ je místem, kde je ponechána volná ruka příro19 „Dopis adresátu X“, psaný v prosinci 1943 (Saint-Exupéry 1994: 76). Nejde o vyjádření izolované a náhodné. „Budu-li sestřelen, nebudu litovat vůbec ničeho. Budoucí mraveniště mě děsí. A nenávidím ten jejich život robotů. Já jsem byl stvořen k tomu, abych byl zahradníkem,“ čteme v dopise Pierrovi Dallozovi, který Exupéry napsal v posledním dni svého života (tamtéž: 102). 20 Úvaze o historickém vývoji vztahu člověka k druhové rozmanitosti a k divočině jsem se věnovala na jiném místě (Librová 2001). Dnešní ochota alternativního zemědělce opustit představu maximálně plodné monokultury a vědomě připustit na pozemku a v jeho krajinném okolí konkurenční rostliny a živočichy je historicky nová; označuji ji jako „terciární homeostáza“. „Primární homeostáza“ je označení původní rovnováhy přirozených ekosystémů, „sekundární homeostáza“ je pojem vyjadřující rovnováhu mezi přírodou v zemědělské krajině, kterou si přirozené sukcesní procesy vynutily na technologicky slabém rolníkovi. 21 Známým příkladem je alternativně uvažující fyzik James Lovelock, tvůrce slavné hypotézy a metafory Gaia, která chápe planetu Zemi jako samoregulující superorganismus (Lovelock
170 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 dě, jejím sukcesním procesům22 a postupnému osidlování hmyzem, plazy, obojživelníky, ptáky a dalšími zvířaty. Taková zahrada se stává v obdělané a urbanizované krajině rezervoárem genofondu domácích organismů. Zahradník je pouhým „biotopovým manažerem“ (Milchert 1993: 68). V téže vlně návratů k přírodě vypracoval francouzský spisovatel Pierre Gascar kompromisní verzi v podobě idylické zahrady a realizoval ji v Abbaye de Baume-les-Messieurs. Navzdory dosavadním zahradnickým zvyklostem nebyla vytvořena podle návrhu. A ovšem, v protikladu ke klasické francouzské zahradě v ní nebylo nic pravoúhlého. Vše hýřilo bohatstvím jednoduchých divokých místních rostlin.23 Estetickým i realizačním principem byla náhoda. Vítr přinášel semena, sousedé přes plot nabízeli odnože. Gascar nazval svou zahradu, která se záhy stala módou, „farářova zahrádka“ (Gascar 1979). Název měl vyjadřovat františkánsky laskavý obdiv k tomu, co vzchází ze země.24 Z mnohých zahrad Francie i jiných evropských zemí mizí exoty, včetně stříbrných smrků. Trávníky se kosí nanejvýš dvakrát do roka. Neroste v nich jen parkový jílek, v trávníku, přesněji na loučce, jsou vítány místní divoké druhy – smetánky, sedmikrásky, rozrazily, jitrocely, kopretiny.25 Živé ploty nejsou znásilňovány řezem do geometrických tvarů. Louisa Jonesová líčí, jak může být svébytnost přírodního dění respektována i v procesu tak účelovém a utilitárním, jako je pěstování zeleniny. Zahradník se snad poprvé v dějinách smiřuje s přítomností plevelů;26 zeleninové záhony mají neurčitý tvar, který odpovídá terénu – nikoliv projektu zahradníka.
22 23
24 25 26
1993, 1994). V roce 1977 se Lovelock přestěhoval jako „nezávislý vědec“ na venkov, do Coombe Mill. Jak sebeironicky píše, po třech letech zanechal „heroických“ pokusů o ekologické zemědělství, pěstování salátu a brambor, a rozhodl se „vrátit zemi kolem Coombe Mill Gaii“. Vytvořil „divokou zahradu“ ve velkém. Pomohl jí tím, že dvě třetiny svých pozemků osázel druhy původních stromů, které v oblasti pravděpodobně rostly před příchodem člověka. Třetinu ponechal jako jednosečnou louku, aby naznačil ekosystém, který odpovídal historické etapě, v níž člověk s přírodou v harmonii spolupracoval. Po šestnácti letech sedmnáct hektarů jeho pozemků, les a lesní světliny začínají žít divokým životem rostlin a živočichů. To radostně konstatuje James Lovelock v autobiografii Homage to Gaia (2000). Odborněji se „divoké zahrady“ dokonce označují jako „zahrady ruderální“. Český překlad ovšem zní podivně – „zahrady smetištní“. Kuchaři slavných restaurací zdůrazňují, že používají ne-pěstovaných, to je divokých bylinek a koření ze suchých svahů Provence. Příklon k divokým neboli botanickým formám je patrný i v kulturách květin a inspiruje i vazačství. Vytrácí se obliba velkokvětých odrůd a v kyticích se nyní často objevují drobnokvěté a trsové karafiáty, růžičky, narcisy. Historicky vzato byl však název nesprávný. Idylické farní zahrady, typické pro 19. století, byly vytvořeny na základě jasného ideového návrhu, cesty tvořily kříž. Laskavý čtenář si jistě připomene epizodu z pobytu Iva Možného ve Wassenaaru, o niž se zmiňuji v textu „Profesor Možný jinak“, publikovaném v tomto sborníku. Nejde jenom o hledisko estetické a etické. Je symptomatické, že odborníci zabývající se alternativními formami pěstitelství nemluví o „plevelích“, ale o „doprovodných rostlinách“, případně o „spolupráci s plevely“. V určitých fázích růstu přítomnost některých plevelů
HANA LIBROVÁ: EKOLOGICKÝ LUXUS V ZAHRADĚ 171
Někteří nadšenci nového pojetí zahrad žijí a pracují skutečně romanticky. Francois Harvey a jeho žena Simone zasvětili svůj život pěstování a propagaci vzácné exotické zeleniny.27 Žijí na odlehlém místě v pohoří Cévennes. Od dveří jejich domu až ke dnu údolí leží na prudkém svahu v délce jednoho kilometru malá políčka různé velikosti a tvarů. Jsou oddělena terasami vysokými až tři metry, tvořenými přirozenou skálou a balvany. Stupně po staletí spojovalo jenom skalnaté dno potoka, který v létě vysychal. Francois mezi nimi vybudoval úzkou pěšinu. Kolem záhonů a mezi nimi pěstuje kousek lesa a loučky, v nečekaných zlomech a mezi balvany jsou tu a tam skryty přírodní tůně i uměle vytvořené rezervoáry. To kontrastuje s tím, že skromně žijící Harveyovi si nikdy nezavedli do domu tekoucí vodu. Živí se prodejem zeleninových semen, která posílají do všech koutů Francie. Simone prodává kompoty, džemy a bylinkové octy, vše z vlastního sběru. Úspory z malé komerční činnosti manželé věnují na sběratelské expedice, na něž se Francois vydává za zeleninovými semeny do vzdálených oblastí, od Madagaskaru a Čínu po Chile. Zahradní architekt Gilles Clément se proslavil koncepcí středověkých zahrad v opatství Valloires, impozantní kompozicí parku Citroen v Paříži, arborétem Riviera v Domaine du Rayol a dalšími zahradnickými kreacemi. Není náhodné, že jej proslavilo jiné dílo – „zahrada v pohybu“ („le jardin en mouvement“). Inspiraci Clémentovi nabídlo jeho rodiště jižně od Tours, zastrčený kout nedaleko Centrálního masivu. Je to krajina mírných vápencových kopců a malých jezer, zčásti zalesněná, zčásti zemědělsky obhospodařovaná. Clémentův zahradnický experiment je postaven na dlouhodobém pozorování přírodního vývoje v odlesněné kulturní krajině. Pozemek ponechaný ladem, na němž probíhají sukcesní procesy, se v mírném klimatickém pásmu po sedmi letech ocitne v pozoruhodném, druhově pestrém stádiu. Rostou na něm typy rostlin, charakteristické pro zahradní porosty: stromy, keře, byliny, popínavé rostliny, traviny, cibuloviny, určitě šípkové růže.28 Clémenta napadlo, že zasáhne-li a zastaví sukcesi v tomto stádiu, vytvoří nový typ zahrady, obohacované přírodou a řízené zároveň. Je samozřejmé, že v ní neužívá chemikálie, nanejvýš kompost. Uměle nezavlažuje. Použití strojů je omezeno na minimum, protože Clément nenávidí hluk. „Zahrada v pohybu“ není případem „divoké zahrady“, jejíž móda se na malých pozemcích občanských zahrad spíše vytrácí. Jejím stěžejním principem je čas od času tvrdý zásah, omezování průklestem. Na rozdíl od Davida Thoreaua, který se necítil oprávněn zasáhnout, když plevel začal dusit jeho fazole, Clément neváhá.29 může plodině spíše prospívat, než škodit. Přinejmenším se dá říci, že plevely neznamenají pro úrodu tak velké riziko, jak nám našeptávají naše instinkty (Kovář 1989). 27 Pěstováním exotických, nikoli místních druhů jsou Harveyovi netypičtí. 28 Zahrádkáři starších generací by řekli jedním slovem – „neřádstvo“. 29 Clémentův přístup připomíná názor Michaela Pollana, který odmítá dilema „člověk, anebo příroda“ a chápe zahradu jako smíření mezi divočinou a kulturou (Pollan 1996). Podobně
172 SOCIÁLNÍ STUDIA 8, 2002 Snad nejkrásnějším stromem v Clémentově zahradě je náletová vrba, seřezávaná tak, aby ukázala svůj několikanásobný kmen. Důležitou technikou „zahrady v pohybu“ je umožnit rostlinám, aby se úspěšně vysemenily. Luční partie se sečou jednou do roka. V jejich porostu jsou brzy v sezóně vysekávány jenom cestičky. Ty dovolí, aby se divizny, náprstníky, orlíčky a pryskyřníky v porostu ukázaly a aby se mohly vysemenit. Mají možnost se stěhovat. Podobnou možnost k pohybu vegetace dávají zásahy pěstitele do dřevin. Rozmáhající se stromy dávaly šanci stínomilným rostlinám. Když zahradník po několika letech keře a stromové patro seřízne, světlomilné druhy mohou migrovat zpět. Clément zdůrazňuje, že tradiční zahrady se řídí podle zahradníkova záměru a projektu. V jeho pojetí není nic určeno předem. Nechá se překvapovat a vést; reaguje dodatečně. A reaguje virtuózně, protože na rozdíl od mnoha jiných zahradních architektů zná výborně geobotaniku a má pro rostliny cit a instinkt. Píše „je obtížné představit si, jak bude taková zahrada později vypadat, protože její bytí není předepsáno žádným formálním rámcem. Jejím prostřednictvím může člověk hledat difusní řád bytí, druh nelineárního pokroku.“ Rostliny nejsou chápány jako objekty, ale jako hráči ve stále se proměňujícím biologickém a historickém divadle. Mohli bychom se ptát, proč Gilles Clément jako představitel (umírněného) naturálního zahradnictví do své zahrady vkomponoval zelinářskou část? I když ani ona není v jeho pojetí přísně formalizovaná – chodníčky mezi záhony jsou prostě nepravidelné pruhy trávy a sedmikráskám a smetánkám je povoleno růst na záhonech vedle fazole a salátu –, přesto odporuje základním principům Clémentova pojetí. Vyžaduje příliš časté zásahy. Navíc Clément sám připouští, že produkci své kuchyňské zahrady nepotřebuje; dobrou zeleninu snadno sežene na místním trhu, velkou část roku tráví v Paříži, ne-li na cestách po světě. Zelinářská zahrada má v „zahradě v pohybu“ své oprávnění a logiku něčím jiným, než svou produkcí. Právě tím, že vyžaduje velkou míru zásahů člověka, vytváří symbolický kontrapunkt k přirozené sukcesi, která je podstatou „stěhující se zahrady“.30 Clémentova zahrada má být příležitostí k úvahám o různém toku energií v zahradách a ke kontemplaci o vztahu člověka a přírody.
Literatura Brown, J. 1999. The Pursuit of Paradise: A Social History of Gardens and Gardening. London: Harper Colins Publishers. Drescher, A.W., Jacobi, P., Amend, J. 2000. „Urban Food Security: Urban Agriculture Response to Crisis.“ Urban Agriculture Magazine (on-line), July, 1 (1);
vyznívá také názor René Dubose, který ve vztahu člověka k přírodě upozorňuje na potřebnost přetvářejícího „benediktinského modelu“. Oponuje tak názoru Lyna Whitea, který volá po „františkánském“ pasivním kontemplativním přístupu (Dubos 1973). 30 Protiklad umělé povahy zeleninových porostů Clément rafinovaně zdůrazňuje tím, že nechává místním řemeslníkem vysoustružit k rajčatům ozdobné tyčky. Stěžuje si, pokud výrobek neodpovídá jeho umělecké představě.
HANA LIBROVÁ: EKOLOGICKÝ LUXUS V ZAHRADĚ 173
Dubos, R. 1973. „A Theology of the Earth.“ In Western Man and Environmental Ethics: Attitude Toward Nature and Technology, ed. by I.G. Barbour. Addison-Wesley Publ. Comp. Gascar, P. 1979. Un jardin de curé. Paris. Huk, J. 2002. „Včera hrušky a zelí, dnes trávník s bazénem.“ Přítomnost, 1. Jones, L. 1999. Kitchen Gardens of France. New York: Thames and Hudson. Kovář, P. 1989. „Rostlinné interakce v polních porostech.“ Vesmír, 4: 216. Lassus, B. 1992. Hypothéses pour une troisiéme nature. London, Paris. Librová, H. 2001. „Kulturní krajina potřebuje náš smír s divočinou.“ Pp. 129–133 in Tvář naší země – krajina domova. Sborník příspěvků na konferenci konané 21.–23. února 2001 na Pražském hradě a v Průhonicích. Lomnice nad Popelkou: Studio JB. Lovelock, J.E. 1993. Gaia: nový pohled na život na Zemi. Prešov: Abies. Lovelock, J.E. 1994. Gaia – živoucí planeta. Praha: Mladá fronta. Lovelock, J.E. 2000. Homage to Gaia. Oxford: Oxford University Press. Maidar, T. 1996. „Combating Hunger in Mongolia Using Urban Agriculture.“ Urban Agriculture Notes (on-line); Meister, G. 1993. „Der Garten als Wirtschaftsfaktor.“ In Sauzahn, Spaten, Turbotrimmer: Design internationaler Gartengeräte, ed. by R. Pohle, Ch. Schneepf. Design Center Stuttgart (Katalog). Milchert, J. 1993. „Tendenzen zeitgenössischer Gertengestaltung.“ In Sauzahn, Spaten, Turbotrimmer: Design internationaler Gartengeräte, ed. by R. Pohle, Ch. Schneepf. Design Center Stuttgart (Katalog). Pollan, M. 1996. „Druhá příroda.“ Pp. 121–134 in Závod s časem: Texty z morální ekologie. Praha: Ministerstvo ŽP. Roy, L.G. le. 1973. Natuur Uitschakelen – Natuur Inschakelen. Deventer. Rousseau, J.-J. 1855. Julie ou La Nouvelle Hélo¨ise. Oeuvres Complétes de J.-J. Rousseau, Tom IV. Francfort s./M.: H. Bechhold. Saint-Exupéry, A. de. 1994. Válečné zápisy. Vranov nad Dyjí: Vetus Via. Vohralík, M. 2001. „Zahrádkáři – národ nekulturní?“ BIO, 5 (12): 7.