S t r u č n á
h i s t o r i e
s t á t ů
Egypt
BŘETISLAV VACHALA
N a k la date lstv í
Libr i,
P r aha
2 0 0 3
Obrázek na obálce: Bohyně psaní a počítání Sešat se sedmilistou růžicí na hlavě a písařským náčiním v rukou vždy předávala egyptskému panovníku symbol „milionů let“ jeho úspěšné vlády a zvěčňovala jeho jméno zápisem na listy posvátného stromu.
© doc. PhDr. Břetislav Vachala, CSc., 2003 © Libri, 2003 ISBN 80-7277-138-8
Obsah Předdynastická doba 7 Archaická doba 15 Stará říše 21 První přechodná doba 45 Střední říše 54 Druhá přechodná doba 72 Nová říše 74 Třetí přechodná doba 91 Pozdní doba 96 Řecká doba 105 Římská doba 113 Byzantská doba 119 Arabská doba 122 Česko-egyptské vztahy 149 Doporučená literatura 154 Přehled egyptských dějin 155 Encyklopedické heslo 164 Základní informace pro české turisty 173 Zastupitelské úřady 174 Důležitá telefonní čísla v Egyptě 174 Jazyková první pomoc 175 Základní fráze 175 Číslovky 175
„Egypte, ty jsi nejdražší perlou, jsi jasným znamením na čele věčného času.“ (z egyptské národní hymny)
Předdynastická doba Egypt se nachází v severovýchodní části Afriky. Jeho přirozenou hranicí je na severu Středozemní moře a na východě Rudé moře. Ve starověku se za jižní hranici země považovaly první nilské peřeje u dnešního Asuánu (zatímco nyní jižní hranice probíhá dále na jih poblíž druhého kataraktu u Wádí Halfy, která je již na súdánské straně) a za západní řetěz oáz v Západní (Libyjské) poušti, v pořadí od severu k jihu Bahríja, Faráfra, Dáchla a Chárga. Území, kde vznikla a po celá tisíciletí se rozvíjela staroegyptská civilizace, však tvořilo pouze poměrně úzké, zato velice úrodné nilské údolí, sevřené na východě horami Východní (Arabské) pouště a na západě rozlehlými písečnými pláněmi Západní pouště, a spolu s ním široká bažinatá nilská delta ležící mezi dnešní Káhirou a Středozemním mořem. Tuto oblast s úrodnou černozemí staří Egypťané vždy považovali za svoji skutečnou a jedinou domovinu a výstižně ji také nazvali „Černou zemí“ (Kemet), na rozdíl od přilehlých nehostinných pouští „Červené země“ (Dešret). Je zajímavé, že vlastně dodnes Egypťané neradi opouštějí nilské údolí a deltu, jako by zdědili onen pověstný strach a hrůzu svých dávných předků z nebezpečné pouště, která pro ně vždy představovala obávanou říši zla a chaosu, ovládanou bohem bouří a válek a mýtickým bratrovrahem Sutehem. Mezi „ostrovy zeleně“ roztroušenými v písečném moři Západní pouště má mimořádný význam přírodně, historicky i etnograficky nesmírně zajímavá Fajjúmská „oáza“, která se nachází přibližně sto kilometrů jihozápadně od Káhiry a rozkládá se na ploše 12 000 km2 v proláklině ležící 45 m pod úrovní hladiny moře. Vzhledem k tomu, že do ní již ve 3. tisíciletí před Kr. začal přivádět vodu z Nilu umělý kanál Bahr Júsuf, označili antičtí autoři Fajjúm jako „oázu, která není oázou“. Okolí Fajjúmu je považováno z geologického a paleontologického hlediska za jednu z nejvýznamnějších oblastí na světě. Jihozápadně od Fajjúmu se na ploše asi osmi čtverečních kilometrů rozkládá Údolí velryb (Wádí el-Hítán), které vděčí za svůj název kosterním pozůstatkům dávno vyhynulých savců,
n P ř e ddy n as t ick á o b dobí
8
které leží přímo na povrchu pouště. Jde o 250 koster velryb, jež hromadně přišly o život v tehdejším mělkém mořském zálivu před 40 miliony let. Byly to dravé velryby s dlouhým štíhlým úhořovitým tělem, nízkou lebkou, ostrými pilovitými zuby a plně vyvinutými končetinami, pomocí nichž se dobře pohybovaly po souši. Tento druh, dosahující délky 20 m, se označuje jako Zeuglodon nebo Basilosaurus isis. Důležité je, že představuje spojující vývojový článek mezi savci pohybujícími se po souši a současně ve vodě a dnešními velrybami, jejichž přední končetiny jsou ovšem proměněné v ploutve a zadní zakrnělé. Uvedený nález koster velryb z Wádí el-Hítán předčil v poslední době pouze objev zkamenělých kostí dosud druhého největšího známého veleještěra u oázy Bahríja, jenž dostal jméno Paralititan stromeri. Tento býložravý dinosaurus, jenž byl dlouhý přes 30 m a vážil 75 tun, obýval před 94 miliony let pobřeží zdejšího druhohorního moře s rozlehlými bažinami a bujnou vegetací. Důležité svědectví o nejstarší fajjúmské minulosti se skrývá rovněž ve skalních terasách nad severním břehem Karúnského jezera (Birkit Kárún) v pohoří Gebel Katrání, kde se dodnes běžně nacházejí zkamenělé stopy dávného života. Doloženi jsou zde především předchůdce antropoida Parapithecus, nejstarší antropoid Pliopithecus a nejmohutnější oligocénní primát Aegyptopithecus zeuxis, který žil před 30 miliony let. Díky své zeměpisné poloze Egypt vždy tvořil koridor, kterým procházely rané populační vlny z východní Afriky dále do Asie. Víme například, že Homo erectus dorazil z Afriky do palestinské oblasti před 1,8 miliony let. Jistě přitom procházel nilským údolím a trvale se tu také usazoval. Jeho zdejší pobyt však dosud není doložen plně vyhraněnými a spolehlivě datovanými nálezy. Dochované kamenné pracovní nástroje nalezené v Horním Egyptě prokazují občasné lidské osídlení na náhorních rovinách nad Nilem již před 700 000 lety. Nálezy prokazují, že lidé ve starší době kamenné (paleolitu, který se dále dělí na nejstarší, starý, střední, mladý a pozdní a končí kolem 9 000 před Kr.) měli v Egyptě příznivé podmínky k lovu a sběru, neboť dnešní pouštní krajina tehdy oplývala bohatou zelení
9
a zvířenou. Za zmínku stojí, že dosud nejstarší kostrový nález z Egypta představuje středopaleolitická kostra dítěte objevená v roce 1994 v lokalitě Taramsa poblíž chrámu bohyně Hathory v Dendeře a datovaná do doby 53 000 před Kr. Svůj zvláštní přírodní ráz získal Egypt v době přibližně před 25 000 lety, kdy došlo k dlouhodobým podnebním změnám v celé severovýchodní Africe a kdy se země napojila na srážkoodtokový systém mohutné sopečné Etiopské vysočiny. A právě díky zdejšímu jarnímu tání sněhu a prudkým dešťům se veletok Nil začal pravidelně vylévat ze svých břehů a po dobu čtyř měsíců v roce (od června do září) zaplavoval celé své údolí v Egyptě až po oblast delty. Obrovské přívaly vod s sebou rok co rok přinášely tmavé úrodné bláto a hlínu se zbytky organických látek, které sloužily jako kvalitní přírodní hnojivo, což vedlo k zavlažování a zúrodňování nilských břehů. Bezprostřední vztah mezi řekou Nilem (délka jeho toku činí 6 671 km) a egyptskou zemí dobře vystihl řecký historik Hérodotos, jenž Egypt před téměř 2 500 lety přiléhavě nazval „darem Nilu“. Pravidelná a dostatečně vysoká nilská záplava byla v Egyptě vždy zárukou přežití. Již od pozdního paleolitu pak existují směrodatné doklady o bojích motivovaných nejspíše snahou o ovládnutí životodárných vodních zdrojů. Z doby okolo 18 000 před Kr. pochází kostra mladého muže z Wádí Kubbáníja v Horním Egyptě, který zemřel v boji, jak svědčí jednak jeho zlomeniny, jednak kamenné hroty, jež uvázly v jeho kostech. Kolem roku 12 000 před Kr. se zase datují kostry 59 mužů, žen a dětí z Gebel Saháby v súdánské Núbii, z nichž polovina zemřela rovněž násilnou smrtí. Nesčetná svědectví hmotných i písemných pramenů o bojích o kontrolu nad vodami Nilu pocházejí ze starověku, středověku i novověku. Po skončení pozdního paleolitu nastalo v Egyptě období, z nějž neexistují doklady na lidské osídlení (9 000–6 000 před Kr.). To může být způsobeno buď nepříznivou změnou klimatických podmínek, nebo prostou skutečností, že se dosud nepodařilo najít stopy tehdejšího osídlení pod mocnými nilskými naplaveninovými nánosy. Příznivé přírodní podmínky se však vytvořily okolo 10 000 před Kr. hluboko v Západní poušti, kde je v současné době beznadějně suchá, horká a pustá Sahara. Tehdy se v Africe
n P ř e ddy n as t ick á o b dobí
10
změnil směr proudění větrů, takže letní monzuny zasáhly i tuto oblast na severu a každoročně zde spadlo kolem 25 cm srážek. To zcela postačilo k tomu, aby se četné zdejší prolákliny vždy na několik měsíců v roce změnily v jezera, ke kterým se stahovala stáda zvířat a samozřejmě také lidé. Tento stav trval přibližně až do roku 3 200 před Kr., kdy celá oblast definitivně a navždy vyschla. Získat závažné poznatky o dávném osídlení odlehlé pouštní oblasti na západ od nilského údolí vlastně umožnilo docela nedávno zahájené budování 22 km dlouhého kanálu, jenž od října 1996 odvádí nadbytečnou vodu z Násirova přehradního jezera do Tošské prolákliny západně od Abú Simbelu v egyptské Núbii. V lokalitě Nabta se totiž podařilo odhalit existenci značně pokročilé, rozvrstvené společnosti nomádských lovců a chovatelů dobytka, jež se rozvíjela zvláště v období 7 000 až 4 000 před Kr. Nabta plaja (tento geologický termín označující vyschlou vodní nádrž zaplněnou jílem a navátými usazeninami se nyní v archeologii používá pro nejstarší kulturu mladší doby kamenné – neolitu – na východní Sahaře) představovala kdysi největší dočasné jezero jihovýchodní Sahary. Její nomádští obyvatelé, kteří žili v plném souladu s přírodou, zavedli zřejmě jako první v Africe chov dobytka, věnovali se kromě sběračství a lovu také zemědělství, zhotovovali keramiku, hloubili objemné zásobnice na zrno a hluboké studny, budovali záchytné systémy na dešťovou vodu, žili v chýších v občasných i stálých sídlištích a pochovávali své mrtvé v pohřebištích. Ba co více, dovedli lámat, opracovávat a přepravovat obrovské pískovcové bloky, což mimo jiné kladlo velké nároky na organizaci práce. Nabta je rovněž proslulá jako „africký Stonehenge“ díky zde objevenému souboru stojících kamenů, jež jsou uspořádány do kruhu v průměru 4 m a datují se do období 5 000 před Kr. Největší kameny jsou astronomicky přesně orientované (ve směru sever – jih), přičemž některé z nich označují polohu východu slunce 21. června, což byl nejen začátek léta, ale především počátek dešťového období v této části Afriky. Tato jedinečná památka je tak považována za nejstarší známý kalendář na světě.
11
Jak oblast Nabty postupně vysychala, její civilizačně značně pokročilí obyvatelé se organizovaně vydávali směrem na východ do úrodného zeleného nilského údolí a s sebou přinášeli veškeré nabyté poznatky, um a dovednosti. V Egyptě se mezitím začal značně lišit vývoj v severní části země (Dolní Egypt) a v jižní (Horní Egypt). Zatímco se Dolní Egypt přimkl k tzv. primární civilizační oblasti celého jihovýchodního Středomoří, Horní Egypt byl úzce spjat právě s východosaharskou oblastí. V každém případě se tak v Egyptě v období 6 000–5 000 před Kr. propojovaly místní tradice nilského údolí a delty s předovýchodními a saharskými vlivy. Předovýchodními vlivy přitom rozumíme především zavedení pěstování pšenice a lnu a chovu koz, zatímco saharského původu je pěstování ječmene a chov hovězího dobytka. Jisté technologické postupy pocházející z obou zmíněných oblastí jsou patrné i v tehdejší egyptské keramice a štípaných pazourkových nástrojích. Neolitické období (5 500–4 000 před Kr.) charakterizuje usedlý způsob života, pěstování obilí, chov dobytka, výroba užitkové keramiky a zhotovování kamenných mnohoúčelových hlazených nástrojů. Lov, rybolov a sběr divoce rostoucích plodů tehdy představovaly doplňující zdroje potravy. Egyptské neolitické kultury mají svá označení podle lokalit, v nichž byly poprvé identifikovány nebo jež poskytly nejvíce relevantních archeologických nálezů. Nacházejí se na celém území Egypta. Nejvýznamnější jsou Merimda Bení Saláma na západním okraji nilské delty, Fajjúm v severní části Horního Egypta a Dér Tása a Badárí v Horním Egyptě. Následující epocha v rozmezí let 4 000–3 200 před Kr. (archeologicky označovaná chalkolit a charakterizovaná současným používáním měděných a kamenných nástrojů) se označuje jako nakádská podle hornoegyptské lokality Nakády, ležící na západním břehu Nilu, asi 30 km severně od Luxoru. Na základě zásadních archeologických objevů učiněných ve zdejším rozlehlém pohřebišti egyptologové vytvořili chronologii celé závěrečné fáze pravěku (stupně Nakáda I–III). Nakádská kultura sice zpočátku dominovala Hornímu Egyptu, ale později se prosadila v celé zemi. Pro střední období nakádské kultury (Nakáda II: 3 500 až 3 200 před Kr.) je typická kvalitní světlá keramika zdobená
n P ř e ddy n as t ick á o b dobí
12
červenými malbami lodí, mužů, tančících žen, plameňáků a antilop. Běžně se tehdy zhotovovaly kamenné nádoby a mísy, mlaty, desky a drtiče zrna, břidlicové destičky na roztírání líčidla, pazourkové nože, měděné nástroje, zbraně i ozdoby a kostěné a slonovinové figurky a amulety. Příbytky si lidé stavěli z hlíny, přičemž jejich základna byla obdélníková stejně jako v případě hrobů na pohřebištích, jež se nacházela vždy mimo sídliště. Lidé se zabývali zvláště zemědělstvím a chovem dobytka. V čele společnosti stáli náčelníci. Prokazatelná je víra v posmrtný život a uctívání zvířecích božstev (sokola a lva). Centrem nakádské kultury II byla přirozeně Nakáda (egyptsky Nubt, „Zlaté město“), která těžila ze své výhodné polohy na cestě ze zlatých a měděných dolů ve Východní poušti. Dalšími důležitými městy byly hornoegyptské Hierakonpolis a Abydos. Její postupné šíření na jih do Núbie a zvláště na sever (lokalita Minšat Abú Omar v severovýchodní deltě) vytvořilo předpoklady pro následné politické, hospodářské a kulturní sjednocení Egypta. Předměty odkryté na nalezištích nakádské kultury II potom svědčí o čilých obchodních stycích s Palestinou, Sýrií, Mezopotámií (odtud snad pochází i myšlenka zavedení pečetního válečku) i ostrovy v Egejském moři. Závěrečná fáze celé Předdynastické doby (5 500–3 000 před Kr.), která se označuje jako nakádská kultura III a 0. dynastie, se nyní datuje do úseku přibližně mezi lety 3 200–3 000 před Kr. Zdá se, že podnět k vytvoření jednotného egyptského státu kolem roku 3 000 před Kr. skutečně vzešel z hospodářsky mocnějšího a vojensky zdatnějšího Horního Egypta – z oblasti mezi městy Cinev, Abydos, Nakáda a Hierakonpolis. V každém případě tento stát nebyl založen jediným správním rozhodnutím, jedinou rozhodnou bitvou ani zásahem zvenčí. Naopak, byl výsledkem dlouhého, složitého společensko-hospodářského vývoje, který nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. A tak egyptologové i v tomto směru stále ještě čekají na nálezy dalších pramenů… Právě z období Nakáda III, kdy došlo k intenzifikaci zemědělství, neobyčejnému rozkvětu řemesel a umění, rozvoji měst, rozšíření obchodních styků se syropalestinskou oblastí a Sinajským poloostrovem a také ke značné společenské diferenciaci, máme doložena jména blíže neznámých horno-
13
egyptských vládců, které řadíme do pracovně vytvořené tzv. 0. dynastie. Právě do této doby se datuje převratný vynález lidstva, kterým bylo písmo. Při nedávném výzkumu hrobky vládce 0. dynastie Štíra I. se podařilo objevit soubor téměř 200 drobných slonovinových, kostěných a kamenných štítků, do nichž byly z jedné strany vyryty různé značky představující počítací čárky, lidské postavy, zvířata, ptáky, rostliny, různé stavby a lodě. Štítky byly vždy opatřeny malým kulatým otvorem, jímž byl původně provlečen provázek, který je připevňoval k vybraným součástem vládcovy pohřební výbavy – pruhům látky, nádobám s olejem nebo dřevěným skříňkám s různým obsahem. Použité značky mají prokazatelně fonetickou hodnotu a také je lze číst jako skutečné hieroglyfy. Zatímco číslovky na štítcích vyznačují počty příslušných počitatelných položek, vlastní nápisy uvádějí místa jejich původu. Podstatné je, že se tu zmiňují názvy měst ležících ve vzdálené nilské deltě (Bútó a Búbastis). To znamená, že hornoegyptskému vládci Štírovi I. sídlícímu v Abydu byly tehdy dodávány daně z Dolního Egypta. Šlo o období okolo roku 3 200 před Kr. (argumentuje se ovšem i tím, že přírodovědné metody datují archeologické nálezy do roku 3 300 před Kr. a níže). Ponecháme-li stranou otázku přesného datování, nálezy prokazují hlavní důvod a předpoklad vzniku hieroglyfického písma – potřebu vládcovy administrativy zaznamenat důležité údaje hospodářského rázu. K tomu záhy přistoupila i potřeba navždy zachytit významné historické události a nutnost zapsat závažné texty týkající se kultu bohů a zádušního kultu zesnulých. Jednou z tehdejších klíčových historických událostí bylo nepochybně vítězství hornoegyptského vládce Narmera („Zlého sumce“) nad obyvateli delty, k němuž došlo v rámci bojů za definitivní sjednocení země někdy okolo roku 3 100 před Kr. Tato událost je ostatně vyobrazena a zapsána na slavné břidlicové Narmerově paletě, která sloužila k roztírání líčidel a současně měla pamětní ráz, nalezené v Horově hierakonpolském chrámu. Jedinečná reliéfová výzdoba její přední strany je rozvržena do tří vodorovných pásů. V nejdůležitějším (prostředním) je zobrazen tento vládce, když se
n P ř e ddy n as t ick á o b dobí
14
chystá zasadit smrtící úder klečícímu poraženému náčelníkovi z východní nilské delty. Výjev před triumfujícím Narmerem, který představuje sokola držícího na provazu hlavu nepřítele, spojenou se zemí, z níž vyrůstá šest papyrusových stonků s květy, lze přečíst jako: „Panovník (tj. sokolí bůh Hor) porazil a zajal 6 000 nepřátel z Dolního Egypta (tj. šest papyrusových stvolů, z nichž každý znamená číslovku 1 000 a zároveň symbolizuje deltu).“ Důležité je, že na zmíněné Narmerově paletě je panovník zobrazen jednou s bílou korunou Horního Egypta a podruhé s červenou Dolního Egypta. Tato skutečnost je zcela zásadní, neboť poprvé jasně vyjadřuje myšlenku sjednocení obou zemí jedním vládcem. Jih a sever Egypta se v Předdynastické době od sebe lišily v tolika směrech (zvláště pokud jde o přírodní podmínky a charakteristiku obyvatel – tradiční společnost „nespoutaných“ lovců a kočovníků v hornatém Horním Egyptě na jedné straně, a „smířlivých“ usedlých zemědělců v nížinách a bažinách Dolního Egypta na straně druhé), že jejich spojení se po celý starověk vždy připomínalo jako záslužný boží čin.
Archaická doba Nejstarší egyptský stát vznikl a začal plně politicky, hospodářsky a kulturně působit v Archaické době (3 000–2 700 před Kr.), která zahrnuje vládu panovníků prvních dvou rodů (dynastií). Zde musíme připomenout, že základní členění dějin starověkého Egypta do dynastií, které se běžně užívá, pochází od egyptského kněze Manetha, jenž sepsal ve 3. století před Kr. v řečtině dějiny této země a rozdělil je podle vlád příslušných 31 panovnických rodů, tedy od sjednocení Egypta až po dobytí země Alexandrem Velikým v roce 332 před Kr. Egyptologové v novověku navíc zavedli členění na výrazné epochy, tedy Předdynastickou dobu, Archaickou dobu, Starou říši, První přechodné období, Střední říši, Druhé přechodné období, Novou říši, Třetí přechodné období a Pozdní dobu. V čele jednotného egyptského státu v Archaické době stál panovník – jediný žijící bůh na zemi, jenž byl pánem všech a všeho. Své výsadní postavení si panovník udržel po celou dobu egyptských dějin. Tomu také odpovídala jeho titulatura, která se skládala z pěti jmen. První bylo takzvané Horovo jméno ( jež uvádělo panovníka jako pozemské vtělení sokolího boha nebes Hora) zapisované do obdélníku představujícího průčelí královského paláce. Druhé bylo jméno Obě Paní, jež panovníka spojovalo s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta – supicí Nechbetou a kobrou Vadžetou. Následovalo trůnní jméno král Horního a Dolního Egypta. Další jméno bylo Zlatý Hor. Poslední, páté jméno panovníka znělo Syn Reův a psalo se v kartuši – oválném rámečku symbolizujícím jeho neomezenou moc. Pokud jde o označení egyptského vládce faraon, je to hebrejská a poté i řecká podoba egyptského slova per aa (v překladu „velký dům“), které původně znamenalo královský palác a teprve v 18. dynastii začalo sloužit také k označení egyptského panovníka. Novým sídelním městem a zároveň správním centrem sjednocené země v Archaické době se staly Bílé zdi. Po sjednocení Egypta ovšem města vznikala po celé zemi: v údolí Nilu, při jeho splavných ramenech v deltě i na vyvýšených místech na
n A rch aick á do b a
16
souši nebo na důležitých strategických místech (např. křižovatkách obchodních a karavanních cest, nalezištích surovin). Takto přirozeně vznikající města měla obvykle kruhový půdorys a byla vymezena mohutnou ohradní zdí, která se s rozšiřováním osídlení posunovala. Jiný ráz měla menší města, která zakládal panovník v rámci vnitřní kolonizace země, když chtěl například získat novou zemědělskou půdu, rozšířit pozemky svých statků nebo osídlit pohraniční oblasti. Taková městečka, kam byli na práci přesídleni zemědělci, řemeslníci, dělníci a úředníci, se vyznačovala vysokou hustotou obyvatelstva. Měla pravoúhlý půdorys, byla také ohraničena městskou zdí a kromě obytné a řemeslnické čtvrti a skladů se v nich nacházelo správní středisko, palác a chrám místního božstva. Dosud stále ještě nevíme, jak vypadalo nejstarší egyptské hlavní město. Jeho již zmíněné jméno Bílé zdi (egyptsky Inebuhedž) se zřejmě vztahovalo k ohradní vápencové zdi kolem vládcovy rezidence. Známe ještě jeho přibližnou lokaci v oblasti dnešního města Mít Rahíny a vesnic Abúsíru a Sakkáry, přibližně 30 km jižně od Káhiry na západním břehu Nilu, přesně na rozhraní Horního a Dolního Egypta. Později se pro rozrostlé město začalo používat názvu Mennofer (řecky Memfis), jenž pochází ze staroegyptského pojmenování pyramidy panovníka Pepiho I. ze 6. dynastie Mennefer Pepi, což v překladu znamená: Pepi je pevný a dobrý. Náboženské jméno Mennoferu potom znělo Hikuptah, Palác Ptahova ducha (podle místního boha stvořitele a umění Ptaha), což v pozdějším řeckém přepisu dalo Aigyptos. A právě toto jméno se začalo používat pro označení celé země. V Archaické době byla celá země rozdělena do krajů (nomů). Jejich počet se postupně ustálil na 42, přičemž 22 krajů bylo v Horním a 20 v Dolním Egyptě. Zemi spravovali úředníci, které zpočátku vybíral panovník z okruhu své rodiny. Jak se postupně rozvíjela státní správa a zdokonaloval systém vybírání daní, registrace práceschopných obyvatel a budování vodních děl a bylo třeba stále více výkonných úředníků, panovník je byl nucen vybírat ze svého širšího okolí. Koncem Archaické doby se řízení státní správy soustředilo v rukou úředníka, jemuž se říká podle obdobné instituce v arabské říši
17
vezír. Tento člověk fakticky vedl správu země místo panovníka, když například řídil vybírání daní, byl správcem pokladny a nejvyšším soudcem a dohlížel na všechny státní stavby. Zpočátku zastávali tento úřad synové panovníka, od 5. dynastie byl svěřován i osobám nekrálovského původu. K první vážné politické krizi plně zavedeného egyptského státu došlo již na konci 1. dynastie, kdy se na nějakou dobu rozpadl a země se zřejmě utápěla v bojích mezi severem a jihem. Vládce Peribsen dokonce změnil své Horovo jméno na Sutehovo, čímž se ztotožnil s Horovým nepřítelem a úkladným vrahem, hornoegyptským bohem války a zla Sutehem. Tehdy také docházelo k ničení stávajících královských památek na pohřebištích v Sakkáře, Abydu a Nakádě. K urovnání poměrů došlo teprve koncem 2. dynastie, kdy jméno jejího posledního krále Chasechemueje (v překladu „Obě mocnosti se zjevují v záři“) jistě odráží tuto závažnou skutečnost. Brzký následný vývoj vedl k prvnímu velkému rozmachu egyptského státu v epoše Staré říše. Pozoruhodným vývojem ve zmíněné Předdynastické a Archaické době prošel způsob pohřbívání, který představuje důležitý pramen poznání starověkého Egypta. Na počátku vývoje jsou hřbitovy budované na vyvýšených okrajích Západní a Východní pouště (kde se nacházela savana), méně často pohřby umístěné pod podlahou obydlí (v bažinaté deltě na severu). Mrtvého tehdy zabalili do papyrusové rohože, lněného plátna nebo kůže a položili ve skrčené (méně často natažené) poloze na levý bok do mělkého oválného hrobu nebo obdélníkové jámy – u výpravnějších pohřbů vystlané rohožemi a prkny či vyzděné nepálenými cihlami a ještě zastropené dřevěnými trámy. Zesnulého navíc obklopili hliněnými nádobami a drobnými milodary. Tělo v suchém a horkém písku dokonale vyschlo a často se stávalo, že ho vyhrabal šakal nebo hyena. Pozůstalí v takových případech mohli spatřit téměř neporušená, pouze přirozeně vyschlá těla svých dávných předků. Jejich víra v trvalý posmrtný život se tím dále jen prohlubovala a vedla k představě o neporušeném těle zemřelého jako nezbytné podmínce k zachování dalšího života na onom světě. Aby těla zemřelých lépe zajistili před zvěří a zloději, začali
n A rch aick á do b a
18
Egypťané nad hroby vršit písek, a tak vytvářet mohyly, které obkládali cihlami, a těla ukládali do dřevěných rakví. Hroby náčelníků a zámožných obyvatel byly přirozeně větší a obsahovaly také mnohem více milodarů a cennější pohřební výbavu, kterou měl zemřelý po smrti nadále běžně používat (předměty běžné denní potřeby, oděvy, šperky, zbraně, kultovní náčiní). Hroby postupem doby získávaly jiné podoby a rozměry. Ale skutečností je, že na počátku vývojové řady byl jednoduchý pohřeb v mělké jámě, později lavicovitá hrobka (tzv. mastaba) s nadzemní a podzemní částí a skalní hrobka, na jejím konci velkolepá pyramida. Tento stavební vývoj však zároveň přinášel značné nebezpečí pro zachování těla. V hrobce nebo rakvi již nebyly vhodné podmínky pro přirozenou mumifikaci suchým horkem. Navíc některá pohřebiště v končící Předdynastické době byla s postupem osídlování budována přímo v nilském údolí, takže se ocitla v dosahu spodní vody. Těla tudíž podléhala snadněji a častěji hnilobným procesům a rozpadala se. Později se dovíme, jak si s touto situací Egypťané poradili. Na základě velikostí hrobek a jejich pohřební výbavy se již v Předdynastické a Archaické době dá dobře sledovat momentální rozdělení egyptské společnosti. Zřetelně se totiž od sebe liší hroby vládců, hodnostářů, vysokých úředníků, nižších úředníků, řemeslníků a prostých zemědělců. Již hrobka předdynastického vládce v cihle a dřevě věrně napodobovala jeho pozemské sídlo – palác. A tak například hrobka zmíněného vládce Štíra I. v Abydu měla podobu obdélníkové cihlové stavby (o rozměrech 15 × 12 m) s dvanácti místnostmi vybavenými bohatým inventářem, s dveřmi a okny. K výbavě patřilo i slonovinové žezlo jako znak jeho vládcovské moci. Ba co více, okolo hrobky panovníka 1. dynastie Džera v Abydu se nachází 338 vedlejších hrobů, v nichž byli pohřbeni jeho služebníci a osobní stráž, kteří museli zemřít v den králova pohřbu, aby doprovázeli svého pána a sloužili mu i po smrti. Od tohoto zvyku se však v Egyptě záhy upustilo. V Archaické době se vytvořila tradice dvou současných ústředních královských pohřebišť v Abydu a Sakkáře. Tito panovníci mají tedy vždy dvě hrobky a nechávají se pohřbít v Abydu (v hrobce, jejíž typ navazuje na náboženské a staveb-
19
ní tradice jihu země – písečný pahorek obehnaný zdí a dvě stély se jménem zesnulého a v podzemí pohřební komora a sklady) a symbolicky jako dolnoegyptští vládci také v Sakkáře (v hrobce typu cihlové mastaby, jejíž vnější stěny byly zdobeny barevnými vzory a jejíž podzemí rovněž tvořila pohřební místnost a skladištní prostory). Zatímco nejvyšší hodnostáři, úředníci a kněží hlavního města se nechávali pohřbít na ústředním pohřebišti na okraji Západní pouště u dnešní Sakkáry, nižší společenské vrstvy měly svůj vlastní rozlehlý hřbitov na protějším východním břehu Nilu v oblasti dnešního Heluánu (tam bylo objeveno přes 10 000 hrobů). V Předdynastické a Archaické době se formovalo i egyptské náboženství, o němž ještě budeme mluvit. Když před 2 500 lety označil Hérodotos Egypťany za nejzbožnější lidi starověku, měl tím na mysli to, jak náboženství v Egyptě hluboko proniklo do lidského myšlení a jak se promítlo do veškeré lidské činnosti. Po celé zemi se stavěly velkolepé chrámy, kde se denně uctívala božstva a kam se jim přinášely bohaté obětiny jídel, nápojů, látek, posvátných olejů, kadidla a mastí. Existenci pozemských příbytků staroegyptských bohů, tedy jejich chrámů, svatyň a kaplí, dokládají dochované hmotné i písemné prameny pocházející již z Archaické doby. Tehdy se také poprvé objevila národní hornoegyptská svatyně v el-Kábu a dolnoegyptská v Bútó jakožto viditelné symboly Obou zemí. Chrámy bohů prokazatelně existovaly v Abydu, Koptu (dochovaly se tři kolosální vápencové sochy boha plodnosti Mina), Hierakonpoli a na nilském ostrovu Elefantině (svatyně bohyně očistné vody Satety, umístěná mezi žulovými skalami prvních nilských peřejí) u dnešního Asuánu. Musíme připomenout, že nejstarší egyptské kultovní a sakrální stavby se budovaly z palmového dřeva, rohoží a z cihel uplácaných z nilského bahna a vysušených na slunci. Teprve časem vystřídal tyto lehké stavební materiály trvanlivý kámen určený nadále především na stavbu chrámů a hrobek, tedy „věčných“ příbytků bohů a blažených zesnulých. Naproti tomu obydlí, královské paláce, pevnosti, správní budovy, skladiště, dílny, stáje a další přísně účelové objekty se vždy budovaly z nepálených cihel.
n A rch aick á do b a
20
Na konci Archaické doby existoval v Egyptě plně fungující a prosperující stát, jenž se opíral o ústřední královskou moc a vyspělou jednotnou státní správu. Rozkládal se na území od Středozemního moře na severu až po dnešní Asuán na jihu. Dá se říci, že pod přímou kontrolou měl i Dolní Núbii a Sínajský poloostrov a nárazníková území na západě. Se vzdálenějšími oblastmi západní Asie měl čilé obchodní styky.
Stará říše Stará říše, která zahrnuje vládu králů 3.–6. dynastie (2 700 až 2 180 před Kr.), se příznačně označuje jako epocha stavitelů pyramid. Tehdejší gigantické státní stavební projekty hluboce ovlivnily celé egyptské hospodářství a společnost. Bylo to pět století trvající období politické stability, ekonomické prosperity a rozkvětu řemesel a umění. Skutečným zakladatelem 3. dynastie byl král Džoser (Svatý), známý z dobových památek jako Necerichet. Džosera, jenž vládl okolo 20 let, proslavila především jeho stupňovitá pyramida v Sakkáře. Tato stavba právem vešla do dějin světové architektury: poprvé v historii lidstva totiž bylo v tak rozsáhlé míře použito jako stavebního materiálu kamene. Do kvalitního jemného vápence tu byla věrně převedena celá královská rezidence, která se nacházela nedaleko odtud v nilském údolí a která byla postavena z nepálených cihel, dřeva a rohoží. Džoserův pohřební areál vymezovala více než 10 m vysoká vápencová ohradní zeď s mohutnými baštami a obklopoval 40 m široký příkop. Uprostřed areálu, dlouhého 545 m a širokého 278 m, se tyčí šestistupňová pyramida vysoká 62,5 m. Tato nejstarší egyptská pyramida procházela stavebním vývojem a byla budována ve čtyřech etapách. Na jejím počátku byla hrobka typu mastaby (arabsky „lavice“), jež byla obdélníkového půdorysu. Ve Staré a Střední říši to byl běžný typ nekrálovské hrobky – v její nadzemní části (superstruktuře) bývala chodba a zdobená kaple, v jejíž západní stěně byly umístěny tzv. nepravé dveře, které byly považovány za symbolickou bránu na onen svět. Na obětní stoly před nepravými dveřmi se kladly obětiny určené duchu zemřelého. Vedle kaple ještě byla zvláštní uzavřená místnost serdáb (arabsky „sklep“), v níž se nacházela socha zesnulého. Nadzemní část mastaby byla spojena s její podzemní částí (substrukturou) šachtou, z níž vedla chodbička do pohřební komory obsahující kamenný sarkofág s mumií majitele hrobky a jeho pohřební výbavu. V den pohřbu tuto komoru přirozeně zazdili a šachtu zasypali, aby do ní znemožnili přístup. Mastaby se přirozeně nacházejí
n S tará ř íš e
22
na mnoha lokalitách po celé zemi a navzájem se liší rozměry, použitým stavebním materiálem i vnitřním uspořádáním. Džoserova prvotní mastaba se postupně rozšiřovala a měnila ve stupňovitou pyramidu. Na rozdíl od ostatních pozdějších egyptských pyramid nebyl její půdorys ještě čtvercový, ale stále šlo o obdélník o rozměrech 121 × 109 m. Džoserova pyramida má velmi členité podzemí s mnoha šachtami, chodbami a místnostmi, které sloužily k uložení ostatků panovníka a členů jeho rodiny. Kromě vlastní pyramidy se v Džoserově areálu nacházela tzv. jižní hrobka (snad zastupující panovníkův hornoegyptský hrob), vstupní sloupová síň, velký otevřený dvůr se dvěma oltáři, dvůr obklopený kaplemi bohů, zádušní chrám při severní stěně pyramidy, správní paláce Horního a Dolního Egypta a skladištní prostory. Duch zemřelého krále měl mít možnost volně se pohybovat po celém areálu, pobývat zde a také slavit královská jubilea vlády, při nichž byly magicky obnovovány jeho fyzické síly a duševní schopnosti. Za stavitele stupňovité pyramidy tradice označovala Džoserova syna – schopného vezíra, architekta, mudrce a lékaře Imhotepa. V pozdějších dobách byl dokonce zbožštěn a uctíván jako uzdravující božstvo. Byl patronem lékařů a písařů. Šlo však o historickou osobu a egyptologové dodnes marně pátrají po jeho hrobce v oblasti Sakkáry. Dodnes není jasné, proč má Džoserova stavba podobu právě stupňovité pyramidy. Je možné, že napodobuje obrovské schodiště, po němž panovník vystoupí po smrti na nebe ke slunečnímu bohu a ke hvězdám. Právě tak může stupňovitá pyramida představovat prastarý symbol počátečního pahorku, jenž se v okamžiku stvoření světa vynořil z pravodstva a na němž se zrodil život. Existuje i názor, že šestistupňová pyramida je symbolickým zobrazením vycházejícího slunce, a tedy každodenně se znovurodícího panovníka – syna slunečního boha. V každém případě sakkárská stupňovitá pyramida sloužila Džoserovým nástupcům ve 3. dynastii jako stavební vzor. A tak se také v těsné blízkosti Džoserova areálu nachází nedokončená stupňovitá pyramida krále Sechemcheta a v severnějším Záwijit el-Arjánu stupňovitá (tzv. vrstvená) Chabova (?) pyramida.
23
Zakladatel 4. dynastie Nebmaat (Pán spravedlnosti) Snofru (Ten, jenž činí dobro) vládl po dobu přibližně 44 let na přelomu 27. a 26. století před Kr. O Snofruovi, který měl v pozdějších dobách pověst dobrotivého a spravedlivého vládce a byl také zbožštěn, je známo, že získával tyrkys ze Sínaje a cedry z Libanonu a že vyslal úspěšné vojenské výpravy proti Núbijcům a Libyjcům. Obdivuhodná byla Snofruova stavební činnost. Nechal si totiž postavit jednu pyramidu v Médúmu, dvě v Dahšúru a malou pyramidku – jako symbol královské moci – též v Síle (na okraji Fajjúmské oázy). Celkem se jedná o neuvěřitelnou kubaturu těchto pyramid, která činí 3,6 milionu metrů krychlových a předčí tak i objem prvního divu starověkého světa – pyramidu Snofruova syna Chufua v Gíze. Obě Snofruovy dahšúrské pyramidy jsou zajímavé ze stavebního hlediska, neboť představují přechod od stupňovitých pyramid ke klasickým rovnostěnným. Jižní pyramida, jejíž projekt musel být z technických a statických důvodů během stavby pozměněn, se pro svůj typický vzhled nazývá lomenou či také romboidální, popřípadě pyramidou o dvou svazích. Severní pyramida se zase podle zabarvení použitých kamenných bloků označuje jako červená. Pozoruhodný je u obou pyramid systém vnitřních chodeb a komor s korbelovanými stropy. V případě dnes přístupné severní pyramidy jde o svažující se chodbu vedoucí od vchodu na její severní straně do dvou předsíní a vlastní královské pohřební místnosti umístěné v mase zdiva pyramidy. Tato pohřební komora, která kdysi byla místem Snofruova posledního odpočinku, je považována za nejkrásnější a nejvypracovanější v době Staré říše. Mumie, která byla nalezena v této komoře v roce 1948 a o níž se předpokládá, že je Snofruova, je však nyní bohužel nezvěstná… Na základě přesných propočtů můžeme tvrdit, že lomenou a červenou pyramidu stavělo 20 tisíc dělníků po dobu 15 let. Jejich práce přitom zahrnovala lámání kamene v místních vápencových lomech, lámání bloků z kvalitního vápence v Tuře na protějším, východním břehu Nilu a jejich dopravu přes řeku do Dahšúru, jakož i vlastní stavbu pyramidy s využitím transportních ramp. Za zmínku stojí, že prvním návštěvníkem Snofruovy severní pyramidy v Dahšúru, jenž ji prozkoumal a popsal, byl český
n S tará ř íš e
24
františkánský mnich a misionář Václav Remedius Prutký. Soudíme, že k tomu došlo někdy v letech 1751–1756. Vlastní Prutkého popis pyramidy se nachází v 19. kapitole jeho cestovního deníku Itinerář orientálních misií, jenž je psán latinsky a je nyní uložen v Národní knihovně v Praze. Ve 4. dynastii se prosadil tvar jednoduchého hladkého jehlanu a rovněž se ustálil celý soubor staveb tvořící královský pyramidový komplex, který představoval skutečnou posmrtnou rezidenci faraona. Jeho monumentální vstupní části tvořil údolní chrám umístěný dole na okraji nilského údolí, jenž zároveň sloužil jako přístaviště lodí a možná se v jeho blízkosti odehrávaly i některé obřady spojené s královským pohřbem. Poblíž údolního chrámu se také rozkládalo tzv. pyramidové město obývané personálem pyramidového komplexu, zádušními kněžími a úředníky. Z údolního chrámu vedla mohutná kamenná rampa s chodbou (tzv. vzestupná cesta) zdobenou reliéfy do důležitějšího zádušního chrámu (též označovaného jako horní nebo pyramidový), který se nacházel u východní stěny vlastní pyramidy a sestával z několika částí. V tomto chrámu se po smrti panovníka starali stanovení kněží o jeho zádušní kult a denně mu sem přinášeli předepsané obětiny jídel a nápojů. Mumie panovníka byla v den pohřbu uložena po pohřebních obřadech do kamenného sarkofágu v pohřební komoře vybudované v nitru pyramidy. V přístupové chodbě, která ústila na severní straně pyramidy, byly potom spuštěny obrovské kamenné zátarasy, a tak měl být navždy znemožněn přístup do pyramidy. Avšak jak je známo, ani kamenné zátarasy, ani obrovská hmota pyramidy, ani mohutná kamenná zeď obklopující pyramidu a zádušní chrám nezabránily jejich vyloupení již ve starověku. Součástí pyramidového komplexu ještě byla malá tzv. satelitní pyramida, jejíž význam nebyl zatím zcela objasněn (někdy bývá považována za příbytek panovníkova ducha, jindy je v ní spatřován symbolický panovníkův hrob v jižním Egyptě), a někdy i jámy s pohřebními loděmi. Po Snofruovi se ujal vlády jeho syn Chufu (plným jménem Chnemchufu), jenž úspěšně vládl téměř 25 let. Podařilo se mu dále upevnit královskou moc, uspořádal válečná tažení do Núbie a Libye, organizoval obchodní výpravy a rozsáhle
25
se věnoval stavební činnosti. Proslul jako stavitel prvního divu světa – Velké pyramidy v Gíze. Zároveň u ní založil rozlehlé pohřebiště pro členy královské rodiny a významné hodnostáře, kněze a vysoké úředníky, v jejichž rukou spočívala správa země. Pro všechny tyto osoby to tehdy znamenalo nejen nejvyšší možný důkaz panovníkovy osobní přízně, ale také jistou záruku, že i po smrti budou v jeho blízkosti. V době Staré říše bylo v Gíze pohřbeno na čtyři tisíce příslušníků tehdejší společenské elity. Podle směrodatných výpočtů mohlo Chufuovu pyramidu (délka její strany je 230,4 m a její původní výška dosahovala 146,5 m) stavět nejvýše 30 000 lidí. (Mimochodem, celý Egypt měl tehdy přibližně 1 milion obyvatel.) Část z nich (asi 5 000) představovali kvalifikovaní řemeslníci, kteří na stavbě pracovali stále a byli v blízkosti staveniště také ubytováni. V nedávné době se dokonce podařilo v Gíze objevit město těchto dělníků s domy, ulicemi, dílnami a skladišti a také jejich hřbitov s rodinnými hrobkami. Ostatní lidé pracovali v kamenolomech, při přepravě vápencových bloků na staveniště a na stavbě samé. Přitom většina z těchto maximálně 25 000 lidí pracovala pouze sezónně. Byli to totiž zemědělci a na stavbu pyramidy mohli být povoláni pouze v době čtyřměsíčních nilských záplav od června do září, kdy zemědělská půda byla zatopena vodami Nilu, a nebylo tak možné na ní pracovat. Při stavbě pyramid mohli lidé spoléhat pouze na svůj důvtip, sílu a jednoduché pracovní pomůcky, ale i jednoduché stroje (páka, kladka, nakloněná rovina a podobně). Nástroje měli kamenné, dřevěné a měděné. Při přepravě kamenných bloků využívali dřevěných saní, lodí a síly tažného dobytka. Kamenné bloky (vážící průměrně 2,5 tuny) se přitom postupně dovlékaly do stále větší výšky budované pyramidy po uměle navršených širokých cihlových rampách vyztužených trámy. Hlavní úlohu při stavbě pyramid sehrála dokonalá organizace práce, účinné pracovní postupy a stavitelské zkušenosti získávané po celé generace. Jednotlivé etapy stavby pyramidy lze bezpečně sledovat díky dochovaným spolehlivým hmotným i písemným pramenům, jakými jsou nedokončené pyramidy, starověké lomy, pozůstatky cest z lomů na staveniště, sídliště řemeslníků, zbytky ramp, pracovní nástroje, zobrazení
n S tará ř íš e
26
přepravy kamenných bloků a stavební značky a nápisy (tzv. stavební graffita). Se jménem Chufua je rovněž spojeno nejstarší známé dochované plavidlo světa – jedná se vlastně o dvě lodi, které byly pečlivě rozloženy a uloženy do dvou místností vytesaných do skály u jižní stěny jeho pyramidy. Jen jedna z lodí byla opět vyzdvižena, složena a vystavena. Loď, jejíž délka je 43,4 m a největší šířka 5,9 m, napodobuje svým provedením mohutný vor spletený z papyrových stonků. Jediným použitým materiálem je přitom dřevo libanonských cedrů, popřípadě místní akácie, a provazy. Zdá se, že tato plavidla měla sloužit panovníkovu duchu k plavbě po nebeském oceánu, když doprovázel svého otce, slunečního boha Rea, při jeho každodenní pouti. Do doby Chufuovy vlády se rovněž datuje nejstarší dochovaná přehrada na světě, jež se nachází asi 40 km jižně od Káhiry na okraji Východní pouště ve Wádí Garráwí. Přehrada, jež se nyní nazývá Sadd el-Kafara (tedy Přehrada pohanů), byla sypána z místní vápencové suti a zpevněna hrubým vápencovým zdivem, přičemž její vnější, svažující se stěny byly nakonec stupňovitě obloženy dokonale opracovanými a přesně sesazenými vápencovými bloky. Přehrada dosahovala délky 110 m, výšky 14 m, šířka při jejím úpatí činila 98 m, zatímco při vrcholu 56 metrů. Nedaleko přehrady se nacházejí zbytky sídliště pracovníků, kteří ji stavěli po dobu přibližně 12 let. Jednalo se asi o 500 kameníků, dopravců kamene, odborných řemeslníků, zodpovědných předáků a dohlížitelů a dodavatelů potravin a vody. Účelem Chufuovy přehrady bylo chránit nákladiště alabastrových bloků (získávaných v nedalekých lomech), přilehlá sídliště a obdělávanou půdu ležící dole při ústí Wádí Garráwí do nilského údolí před přívaly vod, způsobenými prudkými zimními lijáky ve Východní poušti. Kromě toho mělo přehradní jezero sloužit jako zásobárna vody. Tato přehrada se však protrhla již ve starověku, ještě před svým dokončením. Po krátkém panování Radžedefa, jenž si postavil nejseverněji položenou pyramidu v Abú Rawáši, se ujal vlády další Chufuův syn Rachef. Tento dále upevnil státní správu a pokračoval v rozsáhlém stavebním díle svého otce na gízském pohřebišti. Avšak slavnější než jeho druhá největší egyptská
27
pyramida (výška 143,5 m) je Velká sfinga tohoto panovníka, která je největším sochařským dílem na světě. Musíme předeslat, že v Egyptě faraonova socha v podobě ležícího lva s lidskou hlavou nesoucí královskou pokrývku hlavy s kobrou vztyčenou nad čelem a s božským vousem vždy vyjadřovala jeho tělesnou a duchovní moc. V případě Velké sfingy v Gíze se zdá, že stavitelé při její stavbě použili jádro skály, které se podobalo ležícímu tělu lva. K němu potom přitesali lidský obličej, zřejmě s podobou samotného Rachefa. Tak vznikla obrovská sfinx, jejíž délka je 73,5 m a výška 20 m. Tato socha, která měla úlohu strážce gízské nekropole, byla Egypťany nazývána šesep anch, tedy „Žijící podoba (krále Rachefa)“. Později byla považována za zobrazení slunečného boha Haremacheta a někdy dokonce za asijského boha Haurona. Z písemných pramenů víme, že do její blízkosti se rádi vydávali egyptští princové se svým doprovodem, aby zde na okraji pouště jezdili na koních a lovili zvěř. Mezi tyto prameny patří i dvě stély Amenhotepa II. a Thutmose IV., umístěné mezi jejími tlapami. Jako princové pod sfingou usnuli a zdálo se jim, že se stanou panovníky, když zavátou sfingu zbaví písku. Toto učinili a sen se vyplnil. V minulém století byla Velká sfinga vážně ohrožena znečištěným ovzduším a spodní vodou. Zachráněna byla teprve nedávno díky velice nákladnému mezinárodnímu konzervátorskému projektu. Po smrti Rachefova syna Menkaurea, jenž si postavil nejmenší z gízských pyramid (s délkou strany 105 m a výškou 65,5 m), došlo v Egyptě k dynastické krizi. Menkaureovým nástupcem se stal Šepseskaf (snad syn Menkaurea a některé vedlejší královské manželky), který dokončil pyramidový komplex svého otce a sám si postavil v odlehlé jižní Sakkáře hrobku neobvyklého tvaru – mastabu v podobě obrovského sarkofágu ( její obdélníkový půdorys má rozměry 100 × 72 m), jež se nyní nazývá Mastabit faraún, „Faraonova lavice“. Šepseskaf tak byl jediným panovníkem Staré říše, který si nepostavil pyramidu. Za jeho vlády jsme svědky oslabení královy moci. Spojovacím článkem mezi Snofruovým rodem 4. dynastie a nastupující 5. dynastií tzv. slunečních králů byla Menkaureova dcera královna Chentkaus I., jež byla pohřbena ve stupňovité hrobce (někdy označované jako čtvrtá gízská pyramida)
n S tará ř íš e
28
poblíž Menkaureova údolního chrámu v Gíze. Její neobvyklé tituly lze přeložit buď jako „matka krále Horního a Dolního Egypta a král Horního a Dolního Egypta“, nebo jako „matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“. Je přitom velmi zajímavé, že naprosto stejné tituly měla v jiné pohnuté době o jednu nebo dvě generace později stejnojmenná královna Chentkaus II., jež byla pohřbena v Abúsíru. Příběh obou těchto žen, které sehrály důležitou dynastickou úlohu, byl natolik neobvyklý a přitom zásadní, že v mnohem pozdější době našel i literární ztvárnění v podobě pohádky Chufu a divotvorci, v níž se prorokuje zázračné božské zrození trojčat – prvních tří králů 5. dynastie Veserkafa, Sahurea a Neferirkarea. Podle ní byla jejich matkou Rudždžet, manželka kněze slunečního boha, a otcem samotný Re. V každém případě jde o tendenční dílo, jehož cílem byla legitimizace nového panovnického rodu – 5. dynastie. Za zakladatele 5. dynastie Veserkafa vrcholil v Egyptě sluneční kult – právě v té době se také titul „syn Reův“ stal nedílnou součástí královské titulatury. O Veserkafovi, jehož původ a délka vlády zůstávají stále ještě nejasné, je známo, že stavěl chrámy a podporoval také kulty dalších božstev, nejen Rea, ale například i oblíbené bohyně Hathory. Svůj pyramidový komplex si však Veserkaf dal postavit nedaleko Džoserova v Sakkáře. Důležité je, že Veserkaf si jako první egyptský vládce dal postavit tzv. sluneční chrám, a to na sever od Abúsíru. Podobné chrámy, které byly významnou součástí nejen slunečního, ale také královského zádušního kultu, postavilo pak ještě pět panovníků 5. dynastie. Zatím se však podařilo objevit pouze dva z nich, Veserkafův a Niuserreův. O slunečních chrámech soudíme, že se podobaly chrámu slunečního boha Rea, který kdysi stál v hlavním místě slunečního kultu Iunu (řec. Héliopolis). Slunečním chrámům 5. dynastie vévodil obrovský obelisk, na jehož úpatí se nacházel oltář. Nejvýznamnější částí Veserkafova slunečního chrámu, jenž se jmenoval Pevnost Reova, byl horní chrám. Měl obdélníkový půdorys a v jeho východní polovině se nacházel otevřený dvůr, zatímco v západní stál obrovský zděný žulový obelisk jako symbol Reova kultu. Obelisk spočíval na mohutném podstavci. Před jeho východní
29
stěnou byl umístěn cihlový oltář a po jeho stranách dioritové kaple se sochami zde uctívaných božstev. Druhý král 5. dynastie Sahure, jenž vládl Egyptu asi 14 let a proslul svými obchodními výpravami do Asie a do tajemného Puntu na východoafrickém pobřeží, se stal zakladatelem královského pohřebiště v Abúsíru. Toto místo se nachází na západním břehu Nilu na okraji Západní pouště, asi 20 km jižně od Káhiry, a je součástí slavného pyramidového pole táhnoucího se v délce okolo 130 km od Abú Rawáše na severu až po okraj Fajjúmské oázy na jihu. Pro nás je zajímavé tím, že je již od roku 1960 hlavním terénním pracovištěm Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. Sahureův pyramidový komplex, jenž se nazýval „Duše Sahureova se zjevuje v záři“, nedosahoval sice svou velikostí pyramidy vládců 4. dynastie v Gíze, avšak vynikl použitím rozmanitých druhů stavebního kamene a umělecky vysoce kvalitní reliéfní výzdobou. Právě na jeho příkladu si můžeme velice dobře ozřejmit podobu a funkce jednotlivých součástí egyptských pyramidových areálů. Vstup do něho vedl údolním chrámem, jenž měl čedičovou podlahu a dva vchody s přístavními rampami: hlavní vchod ve východním průčelí byl zdoben čtyřmi dvojicemi palmových sloupů z červené žuly, zatímco vedlejší vchod z jihu měl pouze čtyři sloupy. V ose hlavního portiku byla další místnost s dvojicí sloupů a se vchodem do vzestupné cesty. Z jižní části zmíněné místnosti, jejíž vápencové stěny zdobily malované reliéfy a vápencový strop hvězdy na pozadí noční oblohy, byl také přístup ke schodišti vedoucímu na plochou střechu chrámu. Kolorované reliéfy zdobily rovněž stěny obou portiků. Údolní chrám byl spojen se zádušním vzestupnou cestou dlouhou 235 m. Z této cesty, jež měla podobu kryté chodby, slabě osvětlované úzkými otvory ve stropu, se ovšem dochovala pouze základová rampa z velkých, značně erodovaných vápencových bloků. Původně byly stěny chodby uvnitř zdobeny malovanými reliéfy zobrazujícími panovníka v podobě sfingy drtící poražené nepřátele Egypta a scénami zachycujícími některé etapy stavby pyramidového komplexu (například přivlékání zlaceného vrcholku pyramidy, tj. pyramidia, na staveniště) či průběh blíže neurčené slavnosti se zápasy
n S tará ř íš e
30
a tanci. Velmi zajímavé je znázornění sedících vyhladovělých a vychrtlých beduínů. Vzestupná cesta patrně ústila monumentálním vstupem z bloků červené žuly do dlouhé vstupní síně zádušního chrámu, jenž měl obdélníkový půdorys a svou základní osou byl orientován východo-západně. Základními částmi tohoto zádušního chrámu a dalších abúsírských (i všech ostatních pozdějších) byly vedle uvedené vstupní síně také otevřený obětní dvůr s oltářem, místnost s pěti výklenky pro panovníkovy sochy, obětní síň s nepravými dveřmi a skladištní prostory. Jádro bočních stěn vstupní síně bylo sestaveno z velkých vápencových bloků. Dláždění síně bylo z bílého vápence, zatímco dado (tj. obložení, které zdobilo a chránilo dolní části stěn) z červené žuly se díky činnosti zlodějů kamene dochovalo jen z malé části. Stěny zastropené vstupní síně zádušního chrámu, zvané „dům velmožů“, krášlily malované reliéfy zobrazující nejvyšší hodnostáře země, kteří právě v těchto místech pravděpodobně vzdávali poslední poctu svému panovníkovi v den jeho pohřbu. Ze vstupní síně se žulovou branou vcházelo do otevřeného dvora, kolem kterého vedl ochoz, jehož strop podpíralo šestnáct sloupů z červené žuly napodobujících kmen a korunu palmy, tvořenou devíti listy. Zatímco sloupy byly zdobeny hieroglyfickými nápisy obsahujícími jméno a tituly vládce a ochranných bohyň Horního (supice Nechbety) a Dolního (kobry Vadžety) Egypta, vápencové stěny dvora pokrývaly dokonale provedené polychromované reliéfy s náboženskou, válečnou (Sahure vítězící nad asijskými a libyjskými nepřáteli), loveckou i rodinnou tématikou. Červeným sloupům a dadu a bílým stěnám barevně kontrastovala dlažba z černého čediče a stropní desky ochozu se žlutě namalovanými hvězdami na modrém pozadí, jež měly představovat noční oblohu. Alabastrový oltář byl umístěn v severozápadním rohu obětního dvora. Představu o původní velikosti sloupového dvora dobře navozují dva nedávno znovu vztyčené palmové sloupy, které spolu s ostatními kdysi podpíraly žulové architrávy s vytesanou královskou titulaturou. Následná dlouhá příčná chodba orientovaná severo-jižně oddělovala veřejnou část zádušního chrámu (tj. vstupní síň
31
a sloupový dvůr) od jeho intimní části, kam měli přístup pouze vybraní kněží. Zajímavé reliéfy na stěnách příčné chodby přibližovaly návrat nákladních lodí Sahureovy mírové výpravy do Asie. Z příčné chodby směřovalo alabastrové schodiště do kaple s pěti nikami obsahujícími sochy panovníka, které ho představovaly v různých božských podobách. Ke každé nice přitom vedly zvláštní schůdky a každou z nich uzavíraly dvoukřídlé dřevěné dveře. Z kaple pokračovala cesta do kultovně nejdůležitější obětní síně těsně přiléhající k západní stěně pyramidy. Do této temné síně vstupoval nepravými dveřmi umístěnými v její západní stěně duch zemřelého krále, aby se účastnil zádušní hostiny a přijímal hojné obětní dary položené na kamenném oltáři. Zde také původně stála vládcova socha z černé žuly, do níž se jeho duch vtěloval. Bezprostředně na sever od obětní síně bylo situováno několik místností, jejichž účel není zatím uspokojivě vysvětlen. V severní a jižní části intimní poloviny zádušního chrámu se dále nacházejí dvoupodlažní komory, které sloužily k uložení chrámového inventáře, kultovního náčiní a vybraných obětin. Na jihu se k výše uvedené příčné chodbě zádušního chrámu přimykala další důležitá chodba vedoucí do dvora kolem Sahureovy pyramidy, k malé satelitní pyramidě nacházející se poblíž jihovýchodního nároží panovníkovy pyramidy a konečně i k postrannímu portiku s dvojicí sloupů z šedočerné žuly. Za zmínku stojí důmyslný, výjimečně dobře dochovaný kanalizační systém zádušního chrámu, jenž měřil přibližně 380 m. Měděnými trubkami a mělkými kanálky přikrytými podlažními dlaždicemi jím byla mimo chrám odváděna odpadní a dešťová voda. Pokud jde o Sahureovu pyramidu, její jádro bylo postaveno z málo kvalitního místního vápence a mělo šest stupňů. Obložení pyramidy naproti tomu sestávalo z bloků jemného bílého vápence pocházejícího z lomů na východním břehu Nilu. Strana pyramidy měřila 78,5 m a výška dosahovala 48 m. Pozoruhodné je, že dávní stavitelé chybně vyměřili její jihovýchodní roh, takže půdorys pyramidy není přesně čtvercový. Podzemí pyramidy je, stejně jako v případě dalších abúsírských pyramid, značně poškozené a po silném zemětřesení
n S tará ř íš e
32
v říjnu 1992 zavalené a zcela nepřístupné. Vstup do něho leží uprostřed severní stěny pyramidy, přičemž krátká sestupná chodba vede do vestibulu zakončeného žulovým zátarasem (tzv. porticulli). Následuje chodba ústící do předsíně pohřební komory. Sedlový strop předsíně, která je umístěna ve svislé ose pyramidy, a pohřební komory tvořily tři vrstvy mohutných vápencových bloků, které rozkládaly váhu zdiva pyramidy. V pohřební komoře stál patrně čedičový sarkofág. Patří se dodat, že se dosud nepodařilo zjistit polohu pyramidy Sahureovy manželky, královny Nefrethanebtej. Pyramida Sahureova bratra a nástupce Neferirkarea, jemuž se z neznámých důvodů dostalo na faraonském trůnu přednosti před Sahureovým prvorozeným synem Necerirenreem a jenž vládl zemi na Nilu asi deset let, se nazývala „Neferirkare je duší“. Tato pyramida dodnes vévodí celé abúsírské nekropoli, neboť byla nejen největší svými rozměry (délka strany 104 m a výška 72 m), ale navíc byla vybudována na nejvýše položeném místě v Abúsíru. Neferirkareův pyramidový komplex však nebyl nikdy dokončen. Vlastní pyramida se budovala v několika stavebních etapách a původně byla projektována překvapivě jako stupňovitá o šesti stupních. To bylo velice neobvyklé architektonické řešení, neboť v té době éra stupňovitých pyramid přece již dávno minula. Teprve během stavebního vývoje, kdy ještě nebylo dokončeno obložení pyramidy, padlo konečné rozhodnutí změnit pyramidu stupňovitou na pravou, jehlanovitou. Po Neferirkareově smrti museli jeho zádušní chrám ve spěchu a dosti úsporně dokončovat až vládcovi nástupci Raneferef a Niuserre. Jediným základním, praktickým požadavkem přitom bylo vytvořit okamžité podmínky k provozování králova zádušního kultu. A tak účel světil prostředky a z kamene mohla být postavena pouze prvotní část intimní poloviny chrámu, zatímco stavebním materiálem ostatních partií byly pouze sušené cihly uplácané z nilského bahna a dřevo. Ve zdánlivě bezvýznamných skladištních prostorách Neferirkareova zádušního chrámu se nicméně podařilo uskutečnit jeden z nejvýznamnějších egyptologických nálezů – papyrové svitky velice cenného Neferirkareova chrámového archivu. Ten vděčí za své dochování skutečnosti, že Neferirkareův
33
pyramidový komplex byl neúplný a postrádal údolní chrám. Zádušní kněží tak byli nuceni usadit se nikoli v pyramidovém městě v sousedství údolního chrámu, nýbrž v jednoduchých příbytcích postavených ze sušených cihel, palmového dřeva a rákosí a situovaných na jih od zádušního chrámu, s nímž nakonec splynuly. Veškeré své písemnosti, které by jinak uložili ve správních budovách pyramidového města – jež by se nyní nacházelo pod pětimetrovou vrstvou nilského bláta a bylo by beznadějně zničeno –, archivovali přímo v cihlových skladištních prostorách zádušního chrámu, jejichž stropy a stěny se během věků zhroutily a ruiny zavál pouštní písek, který má ovšem výborné konzervační vlastnosti. Z obdobných příčin se ostatně dochovaly i zbytky papyrových archivů v zádušních chrámech královny Chentkaus II. a krále Raneferefa. Zmíněné abúsírské papyry patří mezi vůbec nejstarší dochované z Egypta. Papyry z Neferirkareova chrámového archivu, jež jsou psány hieratickým (tedy kurzívním hieroglyfickým) písmem a byly nalezeny ve dvou etapách (egyptskými feláhy náhodně v roce 1893 a německou výpravou v roce 1903), jsou nesmírně cenné, neboť podávají jedinečné informace o hospodářských a nábožensko-politických poměrech Egypta na konci 5. a počátku 6. dynastie. V papyrech se objevují záznamy o chrámovém hospodářství, seznamy kněží a přesné rozpisy jejich služeb s výčty jejich povinností, dále chrámové inventáře, různé účty, inspekční zprávy, kontrolní záznamy, úřední dopisy a dokonce i královské dekrety. Mimořádnou úlohu hraje to, že záznamy v abúsírských papyrech obsahují rozmanité údaje o chrámech, pyramidách, hrobkách, dílnách, skladech, jatkách, kancelářích a správních budovách, které v Abúsíru sice kdysi existovaly, ale dosud nebyly objeveny. Vznikla tedy vzácná příležitost a neopakovatelná situace, kdy je možno vést archeologické výkopy v Abúsíru a přitom je průběžně porovnávat s písemnými prameny pocházejícími z téže doby a téže lokality. A právě na takový soustavný výzkum abúsírských hmotných a písemných pramenů se dlouhodobě soustředil Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, jenž byl zřízen roku 1958 a jehož založení vedlo k výraznému zapojení české egyptologie do proudu světového egyptologického bádání.
n S tará ř íš e
34
Ke třetímu nálezu abúsírských papyrů došlo v roce 1978, když se české expedici podařilo objevit v rozvalinách pilířového dvora zádušního chrámu královny Chentkaus II. okolo 200 různě velkých zlomků popsaných svitků, které kdysi byly součástí jejího chrámového archivu. Také tyto papyrové svitky obsahují cenné údaje hospodářského, správního a kultovního charakteru a zmiňují některé části chrámu, v němž byly nalezeny. Konečně čtvrtý nález abúsírských papyrů se uskutečnil v roce 1982 při odkrývání skladištních místností Raneferefova zádušního chrámu. Podlahu tří nejodlehlejších skladů v severozápadním rohu chrámu totiž pokrývala souvislá vrstva nejen stovek zlomků popsaných papyrů, ale dokonce i celých papyrových svitků. Podobně jako předchozí abúsírské papyry i tyto z Raneferefova archivu mají velký význam pro pochopení historického vývoje a hospodářských poměrů v Egyptě ve druhé polovině 3. tisíciletí před Kr. Abúsírské papyry svědčí o tom, že místní pohřebiště (ale v případě jiných nekropolí tomu nebylo jinak) nebylo nějakým opuštěným nebo ztraceným městem mrtvých na okraji Západní pouště. Právě naopak. Bylo obydleno a střeženo a denně tu plnily své pracovní povinnosti nejen stovky kněží, ale také početní úředníci, písaři, stavitelé, řemeslníci, řezníci, kadeřníci, zpěváci, hudebníci, hlídači, zásobovatelé, nosiči a poháněči tažných zvířat. Hlavní činnost v každém pyramidovém komplexu se soustřeďovala na kultovní službu duchu zemřelého vládce, která se plnila především v místnosti s pěti nikami a v obětní síni jeho zádušního chrámu. Ale nejednalo se pouze o denní přinášení obětin panovníkovu duchu, nýbrž i o rozmanité obřady související se svátky bohů (Rea, Sokara a dalších) či s důležitými událostmi v životě celé země (například příchodem životodárné nilské záplavy). Takové svátky potom doprovázela velká slavnostní shromáždění mimo pyramidový komplex, jichž se hojně účastnilo i místní obyvatelstvo z okolí. Zdroj hospodářských příjmů k zajištění všech obětních obřadů a slavností přitom představovaly stálé dodávky z královských zádušních statků, ze slunečních chrámů, z královské rezidence a paláce, a případně i z chrámů některých božstev.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
