editorial
editorial Vážení a milí čtenáři, všimli jste si, že čím bláznivější nápad, tím větší úspěch? Mě například letos v létě dokonale rozesmála informace o otevření „půjčovny kachen“. Asi vás napadne, k čemu je to dobré. Tvůrce projektu tvrdí, že zapůjčené kachny zbaví dokonale každý pozemek nevítaných španělských slimáků… Naštěstí se novinky nevyhýbají ani našemu Literárnímu fóru. A to nehovořím jen o těch knižních. První z nich je fotoreportáž, která nám pomocí obrázků přiblíží budějovický literární festival „Literatura žije“. Často jeden obrázek vydá za tisíce slov, a proto bychom rádi vytvořili tradici, která bude pokračovat i v příštích číslech. Další novinkou je rubrika s názvem „Co vy na to“, kde dáváme prostor čtenářům k diskusi nad zajímavým názorem. Pro příští číslo to bude na téma „K čemu je nám Obec spisovatelů“. Článek k diskusi je uveřejněn na blogu JčKOS a kdybyste ho nemohli najít, napište nám na naši redakční adresu. Rádi pomůžeme. A pište nejen o tom. Redakční rada je zde pro vás a rádi si přečteme, jak se vám naše Fórum líbí, co bychom mohli vylepšit či co v něm schází… Samozřejmě kromě novinek najdete na našich stránkách také stálice v podobě informací z kulturního a literárního světa, recenze knih našich autorů i ukázky z jejich děl. Možná se vám některá z nich stane inspirací k přečtení celé knihy nebo k bližšímu seznámení s tvorbou jihočeských autorů. A věřte mi, stojí to za to! Přeji vám mnoho hezkých chvil při čtení. Fanda Tylšar
Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail:
[email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka. Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
1
obsah
dění
Hanka Hosnedlová Kdo se letos napil ze Zeyerova hrnku? ............................ 4 František Tylšar Literatura žije .................................................................... 5 Hanka Hosnedlová Číše letos zaujala .............................................................. 6 Petr Šulista Textík se stává tradicí ....................................................... 7 Stanislava Bumbová Opět Krumlovská Prima sezóna ........................................ 8 Jiří Sivok Tiché písky se dosypaly .................................................... 8 Hanka Hosnedlová Znovu příležitost pro malé čtenáře ................................... 9 Hanka Hosnedlová Žabka přináší šanci již podvanácté .................................. 9
Držitel literární ceny Číše Petra Voka - Ladislav Beran
umění
Hanka Hosnedlová Citlivý básník, či vzpurný půlkacíř? .................................. 12 Hanka Hosnedlová Zůstal napůl Jihočechem .................................................. 13 Hanka Hosnedlová S aparátem za životem .................................................... 26 Hanka Hosnedlová Fotonápady oční lékařky ................................................. 27 Miloslav Král Český Kontemplář ...................................................................... 28
literatura
Hanka Hosnedlová Odešla jihočeská Agatha Christie .......................................... 14 Hanka Hosnedlová Psal o minulosti, ale myslel na budoucnost ......................... 15 František Tylšar Slova psaná policejním perem ........................................ 16 Hanka Hosnedlová O hrdinech v posteli a o úctě ke čtenáři ......................... 18 Hanka Hosnedlová O skřítcích a nevytištěné knize ........................................ 19 Břetislav Kotyza Ještě ke Karlu Hynkovi Máchovi ...................................... 20 Hanka Hosnedlová Jak bolí Kruhy pod očima? .............................................. 20 Miloslav Král Český Svět vět – (4): Věty tázací ................................................. 21 Petr Šulista Hlavolam ........................................................................... 21 Miloslav Král Český Chuť reKlamy ................................................................... 22 František Tylšar Co vy na to? ..................................................................... 24 Jan Mareš, Ivo Kareš Elektronická kniha Kohoutí kříž ..................................... 38 Hanka Hosnedlová Orwellův rok počesku .......................................................... 40 František Tylšar Mosty spojující autory a čtenáře...................................... 41
Pohádky čajových skřítků
2
www.epika.cz
Fórum/II/2014
obsah
kultura, divadlo
Hanka Hosnedlová Kabaret U Váňů navzdory rokům nestárne .................... 10 Hanka Hosnedlová Co se může stát při adopci na dálku ............................... 11
Eda a Jiřina Váňovi autorská tvorba
Jan Bauer Milenec rudé komisařky ................................................... 42 Jan Jiráček Doudlebové z Podunají ..................................................... 43 Petr Šulista Repríza .............................................................................. 44 Jiří Hovorka Ohňostroj made in Travex ............................................... 45 Jan Vaněček Zrození Vejrů .................................................................... 46 Petr Šulista Náhlé souznění ................................................................ 48 Petr Šulista Čekání .............................................................................. 48 Břetislav Kotyza Dotýkání kamene ............................................................. 48 Břetislav Kotyza Zahlédnu .......................................................................... 48 František Tylšar Mons veneris ................................................................... 49 Jitka Košťálová Míjím se ........................................................................... 49 Jitka Košťálová Pouta ................................................................................ 49 Alexandra Loukotková Máchovské a jiné variace ................................................ 50 Alexandra Loukotková Splňte mi jedno přání ...................................................... 50
stálé rubriky
Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 30 - 37 František Tylšar, Fotohumor ........................................................................ 52
Fotodoprovod čísla - práce Milana Doubravy (z archivu autora)
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
3
dění | jižní Čechy
Kdo se letos napil ze Zeyerova hrnku? ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Miloslav Vaněček
Těžko určit, kdy se co stává tradicí, ale u Zeyerových Vodňan už je to naprosto jasné a nesporné. Tato akce, pořádaná Městskou knihovnou a Městským muzeem a galerií ve Vodňanech v součinnosti s Jihočeským klubem Obce spisovatelů a za podpory města Vodňan, totiž vstoupila letos už do neuvěřitelného 18. ročníku.
T
udíž tradice, která si zaslouží obdiv a uznání. A i když se z původního třídenního setkání smrskla na jeden den, je tento čas doslova nabitý pestrým děním a příjemnými zážitky. Sestava účastníků z řad spisovatelů se sice každým rokem poněkud mění, ale většina Jihočechů se opakovaně a ráda do Vodňan každým rokem vrací. Tentokrát však měli mezi přítomnými spisovateli, kteří se v rámci dopoledního programu rozešli besedovat se žáky a studenty na vodňanské školy, převahu účastníci pražští. A ti zejména pak ocenili pečlivě připravenou odpolední exkurzi s fundovaným výkladem do jihočeské historie, směrovanou na Blata, do Plástovic a ke Kubatovu pomníku. Spoustu netušených zajímavostí se však dozvěděli i jihočeští literáti, což rozhodně není k zahození.
Jedním z bodů večerního pořadu pro veřejnost pak vedle hudby a autorského čtení přítomných spisovatelů bylo předávání Zeyerových hrnků, což je ocenění za knihy, vydané Jihočechy v uplynulém roce. Letos si toto uznání v podobě roztomilého keramického hrnečku odvezli Jiří Hovorka, Alena Schelová a Miroslav Hule. Zeyerovy Vodňany jsou však mimo jiné také o setkávání – o setkávání literátů, knihovníků a kulturních pracovníků, o navazování nových kontaktů, o dlouholetých i vznikajících přátelstvích. A tak je téměř zákonité, že při loučení nejčastěji zaznívala slova: Za rok zase ve Vodňanech! A k tomu se přidávám i já, protože bez Zeyerových Vodňan by pro mne ani už nebylo pořádné jaro...
Jiří Hovorka při autorském čtení
4
Zeyerův hrnek v rukou Evy Laudové, ředitelky vodňanské knihovny
Spisovatelé v keramické dílně v Plástovicích
Hynek Klimek, Ladislav Beran a Jiří Hovorka při večerním programu Zeyerových Vodňan www.epika.cz
Fórum/II/2014
dění | fotoreportáž
Literatura žije ◊ František Tylšar / foto Martina Tylšarová
Ve dnech 23. - 25. dubna se ulice Českých Budějovic naplnily knihami a lidmi, kteří k nim mají blízko. V těchto dnech zde totiž probíhala netradiční akce, festival živé literatury s názvem Literatura (ne)žije!.
C
ílem, který si organizátoři položili, bylo, aby v rámci těchto tří dnů literatura v našem krajském městě opravdu ožila. Tedy, aby se dostala do přímé interakce
s lidmi. I s těmi, kteří by za normálních okolností na literární akci nepřišli. S lidmi, kteří mnohdy ani netuší, o co se jedná. Proto festival probíhal nejenom v kavárně Měsíc
ve dne, ale zejména v ulicích, a zde oslovil i náhodné kolemjdoucí. O tom, jak se to povedlo, se můžete přesvědčit v naší fotomozaice...
Autorská čtení na Lannově třídě
Komiks na dlažbě oslovil zejména mladší kolemjdoucí
Na náměstí Přemysla Otakara II. byla kniha zadarmo pro každého
Akci podpořili scénkami ze žívota i „lidé bez domova“
Hlavní stan akce - literární kavárna Měsíc ve dne, kde probíhalo mnoho zajímavých akcí, např. „Čtení potmě“ pro nevidomé čtenáře Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
První českobudějovická pouliční knihovna, která vznikla v rámci festivalu, a oficiální logo akce
5
dění | jižní Čechy
Číše letos zaujala ◊ hanka hosnedlová / foto: františek tylšar
D
o posledního místečka byla letos zaplněná obřadní síň českobudějovické radnice při předávání Číše Petra Voka. Ta byla již podeváté udělována Jihočeským klubem Obce spisovatelů pod záštitou jihočeského hejtmana J. Zimoly a českobudějovického primátora J. Thomy. Bohužel ani jeden z nich se nemohl na slavnostní akt dostavit. Letošní laureát, jímž byl Ladislav Beran, se tak přiřadil k předchozím držitelům tohoto literárního ocenění za celoživotní dílo, jejichž jména mají v literatuře (a nejen jihočeské) už své trvalé místo: Věroslav Mertl, Milena Brůhová, Petr Pavlík, Ludvík Mühlstein, Jan Nouza, Jan Bauer, Přemysl Veverka, Jan Míka. Předání krásné historické číše se ujala vedoucí odboru kultury magistrátu města České Budějovice - Iva Sedláková. Tuto jedinečnou symbolickou cenu již podruhé sponzorsky zajistil Petr Šulista, člen JčKOS. Radost dojatému Ladislavu Beranovi udělal nesporně i graficky velice zdařilý pamětní list z dílny dalšího členu klubu – Františka Tylšara. A opomenout nelze ani hudební vstupy Swingtria, tentokrát ve čtyřčlenném obsazení, o jejichž hudbě se čerstvý držitel ocenění vyjádřil, že patří k jeho srdečním záležitostem. Jeho osobu pak přítomnému publiku přiblížil nejen stručný životopis v přednesu Františka Niedla, ale i čtené ukázky z autorových knih v podání Kateřiny Bíro a Zuzany Heřmanové.
Velice zdařilé a příjemné odpoledne však přece jen mělo jeden kaz, který jsme bohužel zjistili až po skončení akce. Špatná akustika sálu byla na vině, že návštěvníci
Ladislav Beran s Číší Petra Voka
6
v zadních řadách slyšeli mluvené slovo prý velice špatně. Proto budeme muset do budoucna uvažovat o zásadní nápravě, třeba v podobě elektrického ozvučení.
Čerstvý laureát s manželkou
... a s rodinou a přáteli
www.epika.cz
Fórum/II/2014
dění | jižní Čechy
Textík se stává tradicí ◊ Petr ŠULISTA / foto: web Epika.cz
P
očtvrté se 3. dubna odpoledne konalo v kapli sv. Máří Magdaleny slavnostní vyhlášení výsledků autorské literární soutěže Textík. Soutěž proběhla pod záštitou města Jindřichův Hradec, Jihočeského klubu Obce spisovatelů a ve spolupráci s Městskou knihovnou Jindřichův Hradec. Pořadatelem bylo již tradičně nakladatelství Epika Jana Medka. Letošní ročník stejně jako v loňském roce byl rozšířen o výtvarnou soutěž. Odpolední program profesionálně moderoval hradecký galerista Jiří Langer. Oproti loňskému roku se opět navýšil počet soutěžících. Do soutěže přišlo celkem 327 prací (193 literárních a 134 výtvarných) od 267 soutěžících (134 v literární a 133 ve výtvarné části). Hlavní cena Textík byla udělena: Juditě Voborské z Písku (kategorie poezie do 14 let), Michaele Horynové z Hradce Králové (kategorie poezie ostatní), Lauře Pokorné z Českých Budějovic (kategorie próza do 14 let), Karlu Zímovi z Velkého Ratmírova
(kategorie próza ostatní), Filipu Kadlecovi ze ZUŠ Jindřichův Hradec (kategorie ilustrace od 5 do 10 let), Lucii Pokorné ze ZUŠ Jindřichův Hradec (kategorie ilustrace od 11 do 14 let) a Alexandru Ivanovovi ze ZUŠ Jindřichův Hradec (kategorie ilustrace nad 15 let). Ceny za poezii a prózu předal básník Zeno Kaprál, ceny za výtvarnou soutěž předal ředitel místní knihovny Tomáš Dosbaba. Zvláštní cenu literární poroty převzali: Gabriela Paichlová z Jindřichova Hradce, Pavel Vydra z Pecky a Jitka Hůlková z Lodhéřova. Zvláštní cenu výtvarné poroty převzali: Filip Škarda a Jáchym Beran, oba ze ZUŠ Jindřichův Hradec. Cenu města Jindřichův Hradec obdržel z rukou Sabiny Langerové místní Jan Oliva. Cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů získala Terezie Šenkeříková ze Slavkova u Brna. Cenu předali členové klubu Jarmila Mandžuková a Petr Šulista. Odpolední program hudebně vhodně doplňovali žáci místní ZUŠ pod vedením
Kristýny Fajkusové. Během přestávky si přítomní měli možnost prohlédnout soutěžní výtvarné práce v prostorách kavárny FotoCafé. Čtení ukázek se po přestávce ujali členové Divadelní společnosti Jablonský. Z celkem 63 vybraných účastníků soutěže (32 z literární a 31 z výtvarné části) byl sestaven a nakladatelstvím Epika vydán sborník Textík, jehož obálku vkusně ilustroval Josef Kremláček. Většina uvedených autorů si svůj Textík osobně převzala. Když se nakladatel Jan Medek před necelými čtyřmi roky rozhodl vyhlásit literární soutěž Textík, věřil, že někoho zaujme. Že se ale během tří let stane významnou součástí kulturního dění v Jindřichově Hradci, s tím určitě nepočítal. Leč stalo se. Především díky jeho nezlomné víře a nesmírné pracovitosti, ale také díky tomu, že našel stejně zapálené a pro věc zanícené spolupracovníky. Čtvrteční odpoledne v kapli sv. Máří Mag daleny se bezesporu vydařilo a za to patří všem aktérům veliký dík.
Úsměvy na stupních vítězů
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
7
dění | jižní Čechy
Opět Krumlovská Prima sezóna ◊ Stanislava Bumbová
O
prvním dubnovém čtvrtku jsem opět měla milou povinnost zúčastnit se akce s názvem Krumlovská Prima sezóna. Tato přehlídka studentské tvorby je již tradičně pořádána Domem dětí a mládeže v Českém Krumlově spolu s městem Český Krumlov. Českokrumlovské divadlo ožilo nejen studentskými divadelními představeními, jejichž návštěvnost oproti loňskému roku se k radosti pořadatelů těšila o poznání významnějšímu zájmu, k vidění bylo i mnoho zajímavých výtvarných děl. Také literární část zaznamenala větší nárůst účastníků než v loňském roce. Osobně mě velice potěšila účast druhého porotce. Byla jím další členka Jihočeského klubu Obce spisovatelů - Vlasta Dušková. Proto spolupráce jak při rozhodování v porotě, tak při následném semináři se zájemci z řad účastníků byla, jak věřím, pro nás obě příjemným a přátelským setkáním nad mladou literaturou.
Do literární části přehlídky bylo tentokrát zasláno 8 textů, což oproti minulému roku znamenalo rozhodně nárůst. Tři texty byly prozaické, objevilo se též jedno drama silně nevalné úrovně. Zbývající práce zastupovaly poezii. Ta nás v letošním roce také nejvíce zaujala. Do Prima sezóny v Náchodě jsme doporučily báseň Zeď a dále pak prózu Krása porcelánu. Obě dílka napsala Andrea Kučerová z Gymnázia v Českém Krumlově. Trojici postupujících textů doplnila povídka Zbytečnost od Patricie Klosse, ze stejné školy. Semináře se osobně účastnila ještě mladá básnířka Kateřina Krejčová, která tuto trojici českokrumlovských gymnazistek doplňovala. Velmi příjemným překvapením byla kultivovanost projevu, jazyková kultura a úroveň všech zúčastněných děvčat. Bylo příjemné posedět s mladými lidmi mají-
cími zájem o kulturní a literární tvorbu a navíc jsou schopni o literatuře a literární tvorbě na velmi solidní úrovni hovořit. Pochopitelně jim přejeme úspěch nejen v Náchodě, kde mimochodem loňské drama vyhodnocené na Krumlovské Prima sezóně získalo první místo, ale budeme dívkám držet palce i v jejich dalších literárních pokusech, třeba hned v blížící se Jihočeské žabce. Mrzelo mě, že se Krumlovská Prima sezóna časově překrývala s jindřichohradeckým Textíkem, kde jsem se též účastnila jako porotce, a bylo proto nutné volit mezi oběma událostmi. Na druhou stranu je velice potěšující, že mladá literární tvorba je takovýmito akcemi podporována v mnoha jihočeských městech. Začínající autoři mají tak větší šanci představit svá díla, setkávat se s ostatními psavci a získávat tak cenné zkušenosti.
Tiché písky se dosypaly ◊ Jiří Sivok Je červen a první ročník žánrové literární soutěže HSF klubu dorazil do svého konce. Pomyslnou cílovou pásku rozsekl svým obouručním mečem Vojtěch Hlavenka, který okouzlil svou gradující povídkou Poslední zrnka času. V konkurenci čtyřiceti příchozích prací se neztratil a nasadil vysokou laťku i pro další ročníky. Společně s Klárou Kubíčkovou (2. místo) a Lucií Zavadilovou (3. místo) budou v připravovaném sborníku tito autoři odměněni i ilustrací, kterou HSF klubu přislíbil talentovaný Vítek Dvořák. Dalšími vyhodnocenými autory jsou Jan Frána (4. místo), Martin Maniaque a Martin Hanzlík (5. místo), Tereza Matoušková a Michaela Buriánková (6. místo). Pokud se ohlédnu zpět, musím se přiznat, že mne velmi příjemně překvapilo, že jsme tentokrát nebyli zahlceni povídkami „noir“
8
nebo vážnými zamilovanými upíry, kteří jsou již nějakou dobu v kurzu. Naopak, právě výše zmíněným dámám se do povídek dostal i nadhled a humor. Ostatní porotci se mnou, doufám, budou souhlasit, že při čtení tolika stran nějaké odlehčení bodne a já odpřísáhnu, že jsem v celém tom štosu papíru nenarazil na žádného uctívače Stephenie Mayerové. Jediná Mayerová, se kterou jsem se setkával, byla Veronika, jedna ze členek poroty. Té i Hance Hosnedlové musím poděkovat, že se nezalekly hromady elektronické pošty s přílohami doc, pdf, ale i txt a do porotování šly znovu a s odhodláním. Každopádně máme vítěze a v přesýpacích hodinách zbývají poslední zrnka tichých písku. Nebudu tedy plýtvat zbytečnými slovy a sdělím jen, že HSF klub přinese druhý ročník v roce 2016, neboť se střídá se zajetou literární soutěží O Jihočeskou žabku. Nyní
už zbývá jen čekat na sborník, který vám HSF klub společně s Jihočeským klubem Obce spisovatelů a nakladatelstvím Epika přinese. My se už nyní těšíme a co vy?
www.epika.cz
Fórum/II/2014
dění | jižní Čechy
Znovu příležitost pro malé čtenáře ◊ Hanka Hosnedlová
A
ž do konce října mohou malí čtenáři do patnácti let posílat své práce do literární soutěže Jihočeský úsměv, kterou vyhlásila Jihočeská vědecká knihovna v součinnosti s Jihočeským krajem a Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Tématem v pořadí již pátého soutěžního ročníku jsou opětně zajímavé zážitky z prázdnin, ale i ze školy, z domova anebo inspirace z četby apod. Soutěž je sice jako obvykle součástí Festivalu dětských knih a časopisů, který se odehraje ve dnech 10. - 11. října v prostorách knihovny Na Sadech v Českých Budějovicích, ale vyhlášení výsledků soutěže bude směrováno až
na konec listopadu. V programu s hudebními vstupy pak budou rovněž v prostředí knihovny nejen předány věcné ceny vítězům soutěže, ale ve zdramatizované formě předneseny i nejúspěšnější práce tohoto ročníku. Ty také budou společně s dalšími vybranými příspěvky zařazeny do knižního sborníčku, který obdrží každý ze soutěžících. Některé z vítězných prací budou zveřejněny i v dalších periodikách, jako Robinson, Budějovická hvězda, Literární fórum a další. Příspěvky, které bude posuzovat porota složená ze členů jihočeské Obce spisovatelů, mohou mít podobu povídky,
pohádky, básně, reportáže, fejetonu, eseje či úvahy v rozsahu 1 až 2 rukopisných stránek. Musí být opatřeny jménem, věkem autora, třídou a školou, kterou navštěvuje, včetně její adresy a telefonního čísla. Lze je buď poslat nebo odnést osobně na adresu: Jihočeská knihovna, oddělení pro děti, Na Sadech 27, 370 59 České Budějovice. Výhodnější (i pro další zpracování) je však poslat soutěžní příspěvky na e-mailovou adresu:
[email protected], ale není to podmínkou. ***
Žabka přináší šanci již podvanácté ◊ Hanka Hosnedlová
P
o roční pauze, kdy zaběhnutou literární soutěž pro studenty středních škol a učilišť vystřídala soutěž žánrů horor, sci-fi, fantasy, garantovaná Klubem HSF, se Jihočeská žabka opět vrací na scénu. Tentokrát již ve svém dvanáctém ročníku. Vyhlášení soutěže bylo jako vždy směrováno na první školní měsíc a prostřednictvím odboru školství Jihočeského kraje měly být avízo a podmínky předány na všechny střední a vyšší odborné školy, gymnázia, jakož i učiliště v regionu. Soutěž je určená začínajícím autorům od 15 do 20 let. a jako obvykle je vyhlašovatelem tohoto literárního klání Jihočeský klub Obce spisovatelů ve spolupráci s Jihočeským krajem. Za letošní námět bylo zvoleno téma: To jsem tomu dal(a). Jistě i v tomto případě poskytne široký prostor pro fantazii a náměty mladých psavců. Soutěžní práce je možné posílat průběžně na adresu: Jihočeský klub Obce spisovatelů, Žižkova 3, 370 01 České Budějovice nebo na e-mailovou adresu:
[email protected]. Mailová forma je
Fórum/II/2014
pochopitelně výhodnější jak pro možnosti hodnocení určenou porotou, tak pro případné publikační uplatnění v časopisech a novinách. Uzávěrka byla stanovena na 31. leden roku 2015, takže času na přemýšlení i vlastní tvůrčí snahy mají mladí autoři víc než dost. Každý soutěžící se může zapojit pouze jedním příspěvkem s maximálním rozsahem tří rukopisných stran. Zaslané práce ale nesmí být nikde předtím publikovány, ani přihlášeny do jiné soutěže. Podmínky byly zaslány na všechny výše zmiňované školy a učiliště v kraji a k dispozici jsou i na krajském odboru školství či v Jihočeském klubu Obce spisovatelů. Na autory nejlepších vybraných prací čekají věcné ceny, které budou vítězům předány na jaře příštího roku za účasti vyhodnocených soutěžících i pořadatelů v rámci pořadu s hudebním doprovodem. Předpokládá se rovněž vydání sborníčku vítězných prací a dalších vybraných příspěvků pro všechny zapojené soutěžící a opublikování vybraných povídek či básní i v dalším regionálním tisku..
http://spisovatelejih.blog.cz
9
kultura | jižní Čechy
Kabaret U Váňů navzdory rokům nestárne ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Autorka
Hra Laura a Oliver, kterou českobudějovický Kabaret U Váňů premiérově uvedl v uplynulém měsíci, se ani tentokrát nevymyká dosavadní tradici. I zmíněná kabaretní reality show totiž pochází z dílny Jiřího Suchého, vlídného kmotra souboru.
A
jako obvykle se na její úpravě a dotvoření vlastními texty podílí Eda Váňa, principál, režisér a herec v jedné osobě. Původně se sice jednalo o úsporný scénář psaný pro tři osoby, ale nakonec napočítá divák na scéně postav osm. „Spíše bývá zvykem, že originál hry počítá s více herci a já jsem nucen jejich počet eliminovat a škrtat určité pasáže, tentokrát tomu bylo naopak a musím říci, že mne to docela těšilo rozvíjet děj i pro další postavy,“ konstatuje E. Váňa k novince v repertoáru souboru. Děj nově uvedené komediální inscenace je v podstatě jednoduchý – stárnoucí dvojice vysloužilých kabaretiérů, smířených již s hereckým důchodem, dostane nečekaně nabídku k návratu na scénu. Vzpomínky na minulost kabaretu U Chlupatýho skřivánka prezentované v rozhovoru dvojice, ale i dílčích monolozích vyvolávají salvy smíchu v publiku nejen svou nespornou vtipností a slovními hříčkami, ale i aktuálními humornými narážkami na současnou společenskou i politickou situaci. Samozřejmě nechybějí ani písničky se svižnými chytlavými melodiemi, do jejichž výběru Eda Váňa zařadil i některé starší skladby, na nichž se v minulosti podílel ještě Jaroslav Peterka. Mnohé z nich si vysloužily i potlesk na otevřené scéně. Nesporným oživením vystoupení je pak trojice tanečnic ve složení Pavla Nýdlová, která se skvěle ujala i choreografie tanečních čísel, Pavla Šafaříková a Petra Doktorová. Jejich závěrečný kankán spolehlivě uvedl publikum do varu, takže ani v dalších reprízách se nepochybně přídavkům nevyhnou. A nesmíme zapomenout ani na Michala Bosáka, který se
10
průběžně tuží u klavíru, a jedinečným bonbónkem programu je nesporně unikátní hra na pilu Petra Dopity. „Jsem v důchodu a rád si zpestřím večer vystoupením v kabaretu, kde je vždycky vynikající nálada. A s Edou jsme dlouholetí kamarádi, takže nebylo co řešit,“ říká ke svému působení na malé scéně známý muzikálový herec P. Dopita. Do děje, v němž dominují postavy Laury a Olivera v podání Jiřiny a Edy Váňových, byly citlivě vloženy i různé další komické scénky a tradiční neopomenutelná Váňova chvilka autorské poezie. A svou porci uznání a potlesku si bez výhrad zasloužil i razantní
Michal Kopecký s postavou mazaného produkčního Xavera Dixe. „Jsem rád, že se lidi baví, že na chvíli zapomenou na své problémy a starosti. A vlastně o nic víc ani neusilujeme,“ řekl na závěr Eda Váňa k uvedení dalšího nového titulu na své kabaretní scéně, která v této podobě funguje již dvacet tři let. Co se týká počtu her U Váňů uvedených, ten také již překročil dvacítku. A věříme, že bude ještě vyšší. Už dneska se totiž příznivci kabaretu těší na novou premiéru, která by měla přijít na prkna znamenající svět začátkem příštího roku.
Dvě Pavly (Nýdlová a Šafaříková) a jedna Petra (Doktorová) jako trio svůdných tanečnic
Eda a Jiřina Váňovi v hlavních rolích Olivera a Laury
www.epika.cz
Fórum/II/2014
divadlo | jižní Čechy
Co se může stát při adopci na dálku ◊ Hanka hosnedlová / Foto Petr Neubert
Inscenací Louis a Louisa, určenou pro dospělého diváka, se činohra Jihočeského divadla opět vrací na klubovou scénu do Malého divadla.
T
ento poměrně malý prostor však klade na herce daleko větší nároky než velká scéna - jednak stísněnost prostředí nedovoluje větší volnost aktérů v pohybu a jednak herci stojí chvílemi doslova jen pár centimetrů od diváků, což také není zrovna jednoduché zvládnout. Zejména pak při akčních scénách. Přesto se dubnová premiéra této hry z dílny Davida Gieselmanna a Klause Schumachera mohla pochlubit diváckým úspěchem a podle ohlasů publika to vypadá, že nebude mít problémy s návštěvností ani po letní přestávce. Absurdita základního námětu implantovaná do všednodenní reality působí díky hercům, režii i scéně natolik věrohodně, že ji divák dokáže bez problémů vstřebat a neklade si v průběhu hry celkem logickou otázku: bylo by tohle vůbec možné? Podstatou děje je příjezd třicetiletého brazilského mladíka, kterého spořádaná maloměstská rodina Tremmelových kdysi, v jakémsi rozmarném gestu velkorysosti, adoptovala. Adopcí na dálku. Jenomže nezůstalo jen u finanční podpory dítěte z třetího světa. Louis, nyní již dospělý muž, se jednoho dne zničehonic objeví na prahu jejich rodinné vily a hodlá
s Tremmelovými žít natrvalo. Jeho příchod, jeho názory a bezskrupulózní chování však stále víc a víc nabourávají zavedený poklid života této rodinky s dospívající dcerou, odlupují slupku po slupce z běžného společenského pokrytectví jejích členů a vyhrocují věci k dramatickým konfliktům. Otec, zubní chirurg Karel Tremmel dočasně řeší tyto střety dvou odlišných světů a dvou kultur tím, že se uchýlí do sklepa, kde sleduje přes kamery veškeré dění ve vile. Nedokáže se vyrovnat s přítomností dravého Louise, ani s tím, že svedl jeho dceru Louisu, která se do něho zamiluje, i Karlovu ženu Miu. Vztahová tenze narůstá a každému je jasné, že musí vyústit ve více či méně tragický zvrat. Tremmel všemožně usiluje o Louisův odchod ve snaze uhájit si svůj dosavadní životní prostor a stabilitu a neváhá k tomu využít ani někdejšího dceřina nápadníka - plachého a manipulovatelného Thea. Ten pak pod tlakem vývoje událostí nakonec sáhne k nečekanému, dramatickému násilí. A Louis, který se chvílemi dokáže vetřít i do přízně a sympatií diváka, se zachová ještě hůř, než jak ho Karel Tremmel ve svém negativismu vůči němu otipoval.
Tomáš Drápela, Tereza Vítů
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Jaroslava Červenková, Tomáš Drápela Autoři v poměrně krátkém ději rozehrávají celou řadu problémů, s nimiž se dnešní společnost potýká. Ve vypjatých scénách a dialozích se vyhrocuje jednání a odkrývají se niterné a do té doby skrývané pocity a předsudky zúčastněných, s výjimkou Louise, který zůstává až do konce otázkou. Dokonce i v tom, zda se skutečně jmenuje Louis a zda vůbec přijel z Brazílie. Neustále mění svůj vyprávěný životní příběh, kterým spolehlivě dojímá obě ženy a ke konci stejným stylem dosáhne i soucitu odolného Karla Tremmela. Ovšem konečného rozuzlení se divák nedočká – příběh zůstává otevřený, otázky nezodpovězeny... Působivá režie Ivana Krejčího, jinak ředitele Komorní scény pražské Arény, dala šanci vyniknout hereckým schopnostem všech postav a přes spoustu komických gagů a replik v ději udržuje diváka v napětí i v jasně čitelném podtextu vážnosti navozených problémů. Opomenout nelze ani scénu Milana Davida, která skvěle vyřešila omezenost plochy jeviště a přitom dovedla publiku vnutit představu členěného prostoru, v němž se hrající postavy potkávají. Vynikajícímu Romanu Nevěčnému v roli otce stojí po boku Jaroslava Červenková, jako jeho žena Mia, dceru Louisu ztvárnila mladičká Tereza Vítů a neohrabaného Thea si zahrál Jiří Suchý z Tábora. Tomáš Drápela pak v postavě bezohledného a nevděčného Louise dokázal hladce a přesvědčivě přecházet z komické roviny do vyhrocených zvratových situací, v nichž nachází divák zřetelné paralely se svým životem a postoji a při kterých doslova běhá mráz po zádech.
11
umění | vzpomínka
Citlivý básník, či vzpurný půlkacíř? ◊ Hanka Hosnedlová
Letošní jaro mělo kromě jiného ve znamení i dvě kulatá výročí spojená s jedinečným písničkářským fenoménem, kterého charakterizují dvě stejná písmena abecedy – KK. Ano, správně, jedná se o Karla Kryla, který by se byl 3. března dožil sedmdesáti let, a o něco později – 12. dubna jsme si připomínali dvacet let od jeho nečekané a předčasné smrti.
K
arel se narodil v Kroměříži, jako prostřední ze tří dětí – má ještě starší sestru Marii a mladšího bratra Jana, který se rovněž prosazuje v řadách písničkářů. V roce 1962 maturoval na střední škole keramické v Bechyni. O jedenáct let později, už v době emigrace, si pak udělal v Mnichově další maturitu a dokonce vystudoval na tamější univerzitě dějiny umění a žurnalistiky. Jeho první pomaturitní zaměstnání v oboru keramiky ho zavedlo do Teplic, ale Karlovy umělecké sklony ho za krátký čas odvály do Olomouce a pak do Ostravy, tentokrát na post osvětového výtvarníka. Ani tam se však příliš nezabydlel a do svého odchodu do emigrace v roce 1969 si stihl ještě vyzkoušet život soukromého zemědělce, práci v rozhlase a pár měsíců ve funkci asistenta scény v dokumentárním oddělení Československé televize. A světu médií zůstal věrný i za hranicemi, kde působil nejdřív externě a pak jako zaměstnanec rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Karlův bratr Jan o něm tvrdí, že první písničky skládal proto, aby přilákal pozornost dívek. Pravdou ale je, že poměrně rychle si jeho písně získaly širší zájem a už od roku 1966 se hrály v rozhlase, což v době totalitního režimu rozhodně nebylo jednoduché. Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka z roku 1968, která kralovala na tehdejší rozhlasové hitparádě Houpačka a podle níž bylo nazváno i Krylovo album o rok později, se stala symbolem odporu proti vstupu spojeneckých vojsk. A tím pádem byla také následně zakázána.
12
Krylovy písničky nemají jednotného jmenovatele, ani co se stylu, ani co se obsahu týče. Sice v širším záběru je Karel Kryl pokládán za písničkářského představitele protikomunistického protestsongu, ale skládal i jiné písně, třeba s biblickými texty. Nebo pro jiné interprety jako například píseň Nevidomá dívka, kterou zpívala Hanka Ulrychová, tehdy ještě s Bluesmeny. Texty z Karlovy dílny představují jedinečnou práci se slovem a jazykem, jsou přemýšlivé, s osobitou metaforikou a četnými alegoriemi, ale vždy s nespornou a hlubokou výpovědní hodnotou. To potvrzuje i jeho nezpívaná poezie či prozaické eseje a úvahy, z nichž některé vyšly také knižně. Karlova neústupnost, kritičnost a rebelanství mu život nikdy zrovna příliš neusnadňovaly. Přívlastek půlkacíř, který sám vlastně vytvořil, mu byl tak přiřčen plným právem. Na druhé straně byl ale velice citlivý a špatně se vyrovnával se ztrátou iluzí a představ. A to nejen ve vztahu k vnějšímu světu, politickému a společenskému dění, ale i v soukromém životě. Proto tak těžce nesl rozchod se svou první ženou Evou, která pocházela z české emigrantské rodiny, stejně jako mnohem později rozčarování a rychlé vystřízlivění z euforie polistopadového sametu. Ve svém černě zabarveném prozření a niterně bolestném pesimismu byl vlastně zároveň nechtěným a zarmouceným prorokem dalšího vývoje v celé Evropě. Cítil se rozčarovaný, smutný a připadal si zrazený. Možná i proto jeho horoucí srdce onen mráz zklamání nevydrželo... Za celou dobu emigrantství se nikdy nezřekl československého občanství. A byl také jedním z prvních emigrantů, kteří už v listopadu 1989 přijeli zpět do republiky. Karlovým důvodem byla sice smrt maminky, ale i tak později tvrdil, že ten první týden po návratu patřil k jeho nejšťastnějším obdobím. Možná díky spontánní vzedmuté vlně naděje. Vlastně už předtím, začátkem měsíce listopadu hrál v Polsku na prvním společném vystoupení českých písničkářů, které bylo v podstatě jakousi neavizovanou předzvěstí pozdějšího vyvrcholení situace.
Celé spektrum Krylova života, jeho rozkvétající naděje, vzdor bouřliváka, nesmiřitelnost vynášených soudů i zhoubné rozčarování se promítají v jeho tvorbě, zejména pak v jeho písních. Už problematický rok 1969 přinesl dvě Karlova LP – Rakovina a Bratříčku, zavírej vrátka, v dalším roce přišly na svět, ale už za hranicemi, Maškary a znovu Bratříčku, zavírej vrátka. Řadu dalších sedmi v emigraci vydaných hudebních titulů uzavírají Dopisy z roku 1988. V posametovém období spatřily světlo světa ještě čtyři další desky, jako třeba Tekuté písky či Monology. Zásluhou Karlovy druhé ženy Marlen však série vydávaných Krylových alb pokračovala i po jeho smrti – od roku 1995 do roku 1998, kdy vyšly ještě tituly Děkuji, Jedůfky a To nejlepší 2. Úžasné je, že Krylovy písničky díky síle jejich textů a nestárnoucímu mementu žijí dál svůj samostatný život. Oslovují svým odkazem nejen pamětníky, pro které byl Kryl mluvčím jejich srdcí, ale i mladou generaci, která s ním souzní ve své vzpouře proti konvencím, přetvářce, stereotypu a bezohledné vládě peněz. Myslím, že právě proto budou Krylovy písničky znít ještě hodně, hodně dlouho...
Wroclav 1989 - autor neznámý zdroj: www.karelkryl.cz
www.epika.cz
Fórum/II/2014
umění | vzpomínka
Zůstal napůl Jihočechem... ◊ Hanka hosnedlová / Foto Archiv Aleny schelovÉ
Napůl Jihočech a napůl Ital – tak sám sebe definoval českobudějovický rodák profesor Petr Porcal, historik umění, který zakončil svou životní pouť tři dny před koncem letošního března. Bylo mu pouhých 69 let.
S
tudoval dějiny umění v Praze a v emigraci pak v holandském Utrechtu. Do jeho stručného životopisu náleží i studijní stáže v USA a následně pak přednášení na katedrách umění, zřízených americkými univerzitami v italské Florencii. Ta se stala také jeho domovem, kde žil s přítelkyní – sochařkou Cecilií Chiavistelli, ale nezapomněl ani na svou původní vlast. Po otevření hranic sem jezdil na vernisáže výstav, které uváděl, navázal úzký kontakt s českobudějovickým uměleckým sdružením Hortensia, v Plástovicích na jihu Čech přestavoval rekreační chalupu – a vazeb přibývalo... Bohužel smrt nesmlouvavě přetrhla veškeré pracně navázané nitky vztahů, ale nedokázala smazat stále živou vzpomínku na jedinečného, váženého a obdivovaného, ale přitom velice skromného člověka, který v umění představoval nespornou uznávanou kapacitu. (hh)
Petr Porcal se sochou Tomáše Štolby
Petr Porcal zahajuje výstavu Josefa Synka v českobudějovické Komorní galerii U Schelů
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
13
literatura | nekrolog
Odešla jihočeská Agatha Christie ◊ Hanka Hosnedlová
Když mi druhou srpnovou neděli přistála z několika stran na e-mailu zpráva o úmrtí písecké spisovatelky Mileny Brůhové, nechtělo se mi tomu vůbec věřit.
N
edokázala jsem si tuto smutnou skutečnost vůbec připustit. Bohužel, je trpkou pravdou, že 10. srpna skončila ve věku 83 let životní pouť této oblíbené autorky, která si svými četnými knížkami po právu vysloužila přirovnání – jihočeská Agatha Christie. A protože jsme se s Milenou Brůhovou nemohli rozloučit osobně, obřad probíhal pouze v rodinném kruhu, věnujme jí alespoň pár slov… Milena Brůhová byla čestnou členkou Jihočeského klubu Obce spisovatelů od samého počátku tohoto sdružení, jakož i Obce spisovatelů ČR a Asociace autorů detektivní literatury. Kromě jiného byla držitelkou Ceny Jiřího Marka, kterou obdržela vůbec jako první autor, a Číše Petra Voka, prestižního ocenění za celoživotní literární dílo. Navzdory své autorské úspěšnosti byla velice skromným, vstřícným, laskavým a přátelským člověkem. To mohu dosvědčit i já ze své osobní zkušenosti, stejně jako všichni, kdo s ní kdy přišli do styku. Narodila se v Miroticích 4. května 1931. Ke gymnaziálním studiím přidala i studia farmaceutická, pracovala jako lékárenská laborantka nejprve v Miroticích a posléze v Písku, kde pak prožila většinu svého života. K liter ární tvorbě ji podle jejích vlastních slov přivedly nejen geny po mamince, která byla učitelkou, společně s láskou k literatuře, ale především pak nespokojenost s profesí lékárnice. Původně totiž Milena toužila stát se knihovnicí, což jí z praktických důvodů a rodinné situaci nebylo umožněno. Nicméně v lékárně setrvala až do svého odchodu do důchodu. Takže psaním se vlastně dostala k milovaným knihám poněkud zvláštní oklikou. Možná, že kdyby se tehdy skutečně dostala na vytoužené místo knihovnice, nevznikly by žádné z jejích populárních detektivních či románových titulů. A to by byla opravdu velká škoda.
14
Původně psala jen pro sebe a úzký okruh svých přátel. V šuplíku se jí nashromáždily už čtyři hotové detektivní novely, než se nechala kolegyní Helenou z lékárny přesvědčit, aby nabídla svou práci k publikování. První kniha s názvem Aby svědek nepromluvil vyšla Mileně Brůhové
v Jihočeském nakladatelství, když jí bylo 42 roků. I tady je určitá, byť nedůležitá, podobnost s anglickou Agathou Christie. Poté začala přispívat i do různých tehdejších periodik, od denního tisku (včetně jihočeského deníku) až po celostátní literární a kulturní magazíny.
Foto z archivu Jiřího Brůhy
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | nekrolog
Mezi čtenáři měly ale zcela určitě největší ohlas její detektivky – čtivé, svěží, pravdivě kopírující dobu a chování lidí. Ve svých knihách dokázala nejen navodit hodnověrný pocit, že se vše mohlo klidně stát někde vedle v sousedství, ale využít i znalostí z lékárenské profese jako třeba v titulech Stopa Locacorten či Zkouška kvality. Do napínavých dějů dovedla zapracovat i vzpomínky z dětství, které zúročila v novelách Nám už Niagára nehučí nebo Návrat. Ale nevyužit nezůstal ani její nevšední pozorovací a analytický talent, který jí umožňoval i čtenářsky přitažlivé a fundované románové psychologické sondy. Když pomineme společné povídkové sborníky, v nichž Milena Brůhová uplatnila své kratší povídkové práce a v nichž jí byla pravidelně nabízená účast, má tato písecká autorka na kontě více než dvě desítky samostatných titulů. Vedle detektivek, z nichž namátkou jmenujme například Svatební šaty na prodej, Radbuza 101, Potmě a potichu, Už vím, jak ji zabiju, Smrt striptérky, Tak ona spí s vrahem, figurují v její bibliografii také psychologicky postavené romány a novely jako třeba Mlha,
Parcela, Muškáty potřebují slunce atd. Řada jejích knih byla také zpracována jako rozhlasové dramatizace, televizní adaptace či divadelní inscenace. Kromě jiného se pár detektivek Mileny Brůhové objevilo v překladu i na německém a rakouském knižním trhu a novela Parcela byla přeložena rovněž do maďarštiny. Velice milovala svého syna a zejména pak své vnučky. Kdysi mi vyprávěla
o tom, jak s manželem navštívila kostel svatého Marka v Benátkách, kde zapálili u oltáře svíčku. Venku se pak navzájem svěřovali, co si přitom přáli. Manžel řekl, že si přál, aby vnučky byly zdravé a chytré, ale Milenino přání bylo - aby byly šťastné. A to bylo také její obvyklé přání pro všechny, které měla ráda. Já jen doufám, že i ona byla i na sklonku svého života šťastná podle svých představ…
Foto Jana Heřmanová
Psal o minulosti, ale myslel na budoucnost ◊ Hanka Hosnedlová
U
prostřed druhého prázdninového měsíce, 14.srpna, zemřel českobudějovický historik, pedagog a spisovatel – Robert Sak. Bylo mu 81 roků a jeho život představoval pestrý a ne vždy přívětivý kaleidoskop osobních zisků a ztrát. Narodil se na Ukrajině - v Charkově, studoval však na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Světlým bodem jeho životní pouti bylo pro něho působení ve funkci šéfredaktora jihočeského nakladatelství Růže. Decentní, důsledný, vstřícný a spravedlivý – tak jej charakterizovali ti, kteří s ním přišli do styku ať již po pracovní nebo osobní stránce. Doba normalizace však utnula nejen jeho tvůrčí rozlet a naděje, ale i možnost jakéhokoliv tiskového pub-
Fórum/II/2014
likování. Až do roku 1990 se tedy živil jako slévárenský dělník. Je tudíž téměř zákonité, že hned po sametové revoluci patřil do přední linie propagátorů polistopadové doby a plánovaných změn. Byl docentem novodobých dějin na Historickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, přednášel kulturní a politické dějiny 19. a 20. století. Kromě jiného byl také váženým členem Obce spisovatelů ČR. Navzdory dlouhé pauze v publikační činnosti napsal a vydal pak celou řadu knih a význačných studií, v nichž se zabýval životními osudy, názory a postoji osobností českého kulturního a společenského života v souvislos ti s danou do-
http://spisovatelejih.blog.cz
bou. Jmenujme namátkou třeba buditele Josefa Jungmanna, Františka Ladislava Riegra, spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše, Sidonii Nádhernou, Bedřicha Fučíka a Antala Staška, Johannese Urzidila a další. Ve svých publikacích se však věnoval i československým legiím (Anabáze), literárnímu a společenskému životu předminulého a minulého století či historii Českých Budějovic. Své myšlenky a názory včlenil v širším měřítku také do knihy vydané před sedmi lety a příhodně nazvané Co čte a nač myslí historik. V pátek 22. srpna se s Robertem Sakem naposledy rozloučila jeho rodina, kolegové, přátelé, studenti a široká kulturní veřejnost...
15
literatura | profil osobnosti
Slova psaná policejním perem ◊ František Tylšar
„Měl jsem při psaní štěstí na několik dobrých sudiček a rád bych jim za to poděkoval, že jsem se do psaní vůbec pustil. Byl to můj kamarád, písecký televizní scénárista Karel Čabrádek, režisér Karel Kachyňa, Milena Brůhová, jihočeská Agatha Christie, a Josef John, bývalý českobudějovický rozhlasák, později redaktor jihočeského nakladatelství Růže, který mi po „Aukci“ řekl: Jestli nechceš, aby si čtenáři mysleli, že to byla náhoda, musíš napsat brzo zase něco. Jsem rád, že jsem ho poslechl, a moc na něho při každé nové knížce, která vyjde, vzpomínám,“ připomíná si své začátky čerstvý laureát literární ceny Číše Petra Voka - Ladislav Beran.
N
arodil se v roce 1945 v Písku, působil v Moravské Třebové, Táboře, nyní opět žije a tvoří ve svém rodném městě. Jeho první literární pokusy spadají do doby, kdy studoval na učilišti v Milevsku. Zde psal do závodního časopisu Jiskra, později do časopisu Zítřek a deníku Jihočeská pravda. První krimipovídky napsal v letech 1985-6. Za povídku Aukce obdržel v roce 1986 Cenu ministra vnitra. V tém že roce byl v jihočeském nakladatelství Růže přijat jeho rukopis krimipovídek a rok nato vyšla i jeho prvotina Aukce.
Ladislav Beran tvořící (2011) Foto z archivu L. Berana
Jméno Ladislav Beran se již jistě zapsalo do povědomí čtenářů české detektivní literatury. V jeho knihách jsou velice příjemnou a lidskou formou popsány případy, které vyšetřuje písecká kriminální služba. Autor toto prostředí důvěrně zná, neboť sám byl dlouholetým příslušníkem právě písecké kriminálky.
Je držitelem několika prestižních literárních cen: • 2002 - Cena Jiřího Marka za „Vraždy v afektu“ • 2006 - Cena Jiřího Marka za „Četnická pátračka hlásí“ • 2014 – iiterární cena Číše Petra Voka za celoživotní dílo
Povídky publikoval a publikuje v regionálním i v celostátním tisku. Řadě jeho krimipovídek se v poslední době dostalo i rozhlasového dramatického zpracování.
Napsal 24 knih. Vyjmenovat všechny by bylo nad rámec možností našeho časopisu. Připomeňme si jen ty nejznámější - Aukce (1987), Četnická pátračka hlásí (2006), Velký pitaval z malého města 1 a 2 (2008), 92. policejní revír se hlásí (2012) či jeho nejnovější – Jak přijít o vraha, která vyšla vloni. Však nejraději má Člověčiny (1991) a Jak jsem potkal lidi (1996), přestože to nejsou krimi. Na letošní rok připravuje knihu četnických povídek ze 30. let - Staré kriminální případy, která vyjde o Vánocích.
Autor je od roku 1989 člen Mezinárodní organizace dobrodružné a detektivní literatury AIEP – česká sekce, člen Obce spisovatelů Praha a člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Účastní se pravidelně každoročního setkání literátů „Zeyerovy Vodňany“.
16
Spisovatelův portrét (září 2013) Foto František Tylšar
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | rozhovor
Využil jsem příležitosti a pro naše čtenáře autorovi položil několik otázek, týkajících se jeho literární tvorby… Co tě přivedlo ke psaní? Kdy ž to vezmu kolem a kolem, t ak to byla vlastně asi náhoda. I kdy ž je pravda, že jsem se psaním do nov in začal koketovat už na učilišti Z V V Z v Milevsk u, a to do závodního časo pisu Jisk ra. Tehdy t am byl šéfredaktor Tuček (neplést si s Tučkem z filmu Marečk u, podejte mi pero!). Začalo to tím, že jsem byl v y z ván češtinářem Jiř ím Šimánkem, abych napsal repor t áž ze školního dr užebního zájezdu do NDR na Balt, a protože jsem t am i fotog rafoval (fotoaparátem Pioný r), v znik la z toho repor t áž na několik pok račování. A t ak jsem st al dopisovatelem. Honorář byla obv ykle nějaká k niha s razítkem redakce a poděkováním šéfredak tora Tučka. Pak už jsem psal i do tehdejšího Zítřk u, k ter ý až do „sametk y“ v ycházel v Písk u. Honoráře byly opět k nihy. To u ž a l e b y l y s pí š č l á n k y z p r á c e pí secké k r iminálk y, zaměřené na pre venci. Pr v ní honorář 170 kor un jsem dost al z časopisu Chalupář, kam jsem poslal článek „Koupím chalupu, st av nerozhoduje“. (Ještě ho mám scho vaný…) To bylo někdy v roce 1980, kdy jsem si dodělával matur itu na g y mnáziu v Táboře. A zase to byla učitelka, češtinářka (Mar ie Panská), k terou ten článek zaujal, a dopor učila mi, aby se pok usil napsat pov ídk u. O tu jsem se pokusil, až kdy ž byla v teh dejším SNB v yhlášena t z v. ZUČka ( pro t y mladší Zájmová umělecká činnost) a poslal jsem t am k r imipov ídk u Aukce, k terá dost ala Cenu ministra v nitra. V té době už jsem měl pov ídek tohoto žánr u napsaných několik a v tém že roce jsem je poslal na radu písecké spisovatelk y Mileny Br ůhové do jihočeského nak ladatelst v í Růže. A v roce 1987 v yšla pr vo tina s náz vem Aukce, kde bylo šest pov ídek. Právě t am jsem narazil na v ýbor ného redak tora Josefa Johna a t ak y na v ýbor nou redak tork u Věr u Ježkovou, s jejich ž pomocí a odbornou radou tu pak v yšlo několik k nížek. Tak nějak to vlastně začalo.
Fórum/II/2014
Co pro tebe tvůrčí psaní znamená? Moje žena tvrdí, že je to pro mne droga, ale až takové to není, i když poslední dobou píšu opravdu dost. Pravdou je, že léta práce na kriminálce denně přinášela zajímavé případy, a tak jsem se chtěl se čtenáři o ně podělit. Hlavně jsem chtěl práci policie nějak polidštit, ukázat na jejich práci, její náročnost, nebezpečnost (viz případ zastřelených kolegů v Protivíně), a snažím se do povídek dát i humor. I policajti jsou lidé z masa a kostí, kteří mají své záliby, chyby a mají smysl pro humor, jenž je často ventilem na zlo, které kolem sebe vidí. Považuji se za v ypravěče kriminálních případů, kter ý zná z praxe dobře kriminální prostředí, a rád bych, aby ty povídky působily na čtenáře, zvlášť v dnešní složité době, i preventivně. Tedy ukázat, čeho by se měli v y varovat a na co si dát pozor, aby se sami nedostali do rozporu se zákonem. Byl to pro mne a i nyní to je relax a jsem rád, že se z koníčka pomalu stává kůň… T voříš s lehkostí, nebo je to dřina? Podle ohlasu od čtenářů, kteří tvrdí, že se jim to dobře čte, to v ypadá, že se mi píše lehce. Nakonec krimi patří mezi odpočinkovou a lehkou literaturu, ale někdy mi to jde i pěkně ztuha a utíkám od psaní na chalupě sekat dřevo, abych si v yčistil hlavu. Horší je to při psaní doma v Písku, to beru většinou útokem ledničku, ale tyhle stav y má zřejmě asi každý, koho si osedlalo psaní, ať už je to jakýkoliv žánr. Pravdou je, že při psaní potřebuju několik věcí. Kávu (tu mi vaří moje žena, kdykoliv si o ni řeknu), dobr ý tabák do dýmky a dřív to byl modr ý portugal, kter ý jsem musel na radu lékařky z diabetologické poradny v yměnit za bílé suché. Jo a taky k tomu potřebuji dobrou muziku, takže u nás hraje stanice Blaník od rána až do noci. Kolik máš stálých literárních hrdinů a koho z nich máš nejraději? Od začátku psaní mě provází v krimipovídkách Karas, Studnička, Mach, Čtveráková a další kriminalisté z písecké kriminálky. Poslední dobou je to štábní kapitán Votruba a celá ta
http://spisovatelejih.blog.cz
parta z písecké četnické pátračky, nesmím zapomenout ani na bý valého kriminalistu z pražské mordparty Michala Moudrého a jeho novou šéfovou, advokátku doktorku Šarlákovou (dostala literární jméno po píseckém r ybníku u nádraží). Já je mám vlastně rád všechny stejně a jsem rád, že mě už tak dlouho provázejí psaním. Ztotožňuješ se s někter ým sv ým hrdinou? Velice často. Tím, že píšu krimi, tedy ne detektivku, mám při fabulaci, které se člověk nemůže v yhnout, volné pole působnosti. Ale nezapomínám na jedno, že krimipříběh by měl bý t odrazem života společnosti, což je vlastně alfa omega kriminálního románu. Současná společnost přináší každý den tolik materiálů, ze kter ých se narodí zločin, že to nelze při psaní krimipříběhu nijak pominout. Jaké máš cíle, přání a sny, které se ti ještě nesplnily? Chtěl bych dokončit knihy, které jsem svému nakladateli nasliboval. Mám před sebou dopsat rukopis knihy Staré kriminální případy, které vyjdou už letos o Vánocích (krimi případy z písecké četnické pátračky). Na příští rok mám rozepsanou knihu krimipovídek ze současnosti Zločin příjde po půlnoci (Studnička - Mach) a začínám psát a sbírat materiály ke knize Když vraždí žena, což je vlastně pokračování Vražd v afektu s bý valým kriminalistou z pražské mordparty Michalem Moudrým, která vyšla v roce 2002. Přání je jen jedno, abych byl zdravý a celá moje rodina také a byli jsme všichni v pohodě. Pokud jde o sny, tak jsem měl jeden, který se vůbec netýkal psaní. Chtěl jsem být dopravákem. Mít bílou bundokošili a řídit dopravu. Nadobro mě z toho v yléčila tehdejší pl zeňská kř ižovatka u divadla, kde to bylo o život, a jen co jsem z ní po zkoušce v y padl na chodník, řek l jsem si: „Dopravák z tebe, Berane, nebude ani náhodou.“ A tak se mi stala osudnou písecká kr iminálka, kde jsem byl až do odchodu do důchodu. A si to tak mělo bý t. Nakonec - o čem bych jako dopravák pak psal?
17
literatura | osobnost
O hrdinech v posteli a o úctě ke čtenáři ◊ Hanka Hosnedlová / Foto hanka Hosnedlová
Obvykle, pokud se knižní autoři nebo filmoví tvůrci odhodlají k volnému pokračování úspěšné novinky, stává se, že „nastavovaná kaše“ už nemá tu šťávu a nechutná tak, jako ta původní. Tohle pravidlo ovšem u knížek českobudějovického spisovatele Františka Niedla rozhodně neplatí.
S
píše naopak – čtenáři, stejně jako nakladatelství, po každém pokračování vyžadují další a další díly... A tak se Niedlovi hrdinové vrhají znovu a znovu do nových dobrodružství... V čem vlastně tkví úspěch Niedlových knih, které se dostávají do čela žebříčku nejprodávanějších titulů? Je to v tom, že jeho knižní postavy – ať už z historických, nebo ze současných dobrodružných románů s prvky thrilleru – jsou přesvědčivě živoucí, nebo pro styl syrově drsné školy, pro akční dialogy, či pro napětí a nečekané vývoje navozených situací, kterými udržuje autor čtenářovu pozornost od začátku až do konce? Možná od všeho kousek a ve správném poměru. Ovšem nic z toho není zadarmo, všechno chce své... Niedl totiž nenechává ve svých knihách nic náhodě – pečlivě studuje nejen společenské a politické pozadí pro stavbu svých příběhů, ale i historické souvislosti nebo prostředí, v němž se děj odehrává. A ačkoliv nemá k ruce realizační týmy, jako třeba populární Dan Brown, a jeho knižní produkce je v posledních letech četnější, než tomu je u zahraničních kolegů, nesnaží se nic ošidit či obejít. „Je to o úctě nejen k sobě jako tvůrci, ale především o úctě ke čtenáři, kterého nikdy nepodceňuji. Díky tomuhle postoji se mi podařilo včas vyvarovat několika úletů. Vždycky si co nejdetailněji prostuduji dané reálie i prostředí, kam děj umisťuji. Na mnoha z těch míst jsem třeba byl, tam pak zapojuji svůj pozorovací talent a schopnost nasát
18
František Niedl příslušnou atmosféru, ale na spoustu míst jsem nikdy ani nevkročil. Tady potom přicházejí ke slovu písemné podklady, archivy, knihy, filmy, mapy, bedekry, internet... Ale taky možná, že jsem v některých z těch lokalit žil v minulých životech, když mne tak přitahují... Ale vždycky bez výjimky je nutné se do zvoleného prostředí nebo doby vcítit a nasát atmosféru, a pak s určitou dávkou představivosti a invence všechny tyto vjemy spojit do smysluplného celku,“ dodává spisovatel Niedl k navozenému tématu. K obrazu svých postav nehledá jednotlivé vyhraněné prototypy mezi svými přáteli
nebo ve svém okolí, jeho hrdinové jsou esencí několika různých typů. Nejsou však ani zcela bílí, ani naprosto černí – stejně jako v životě. Podle Niedlových slov by to ale nikdy neměli být úplní šmejdi: „Kdybych měl na post hlavního hrdiny dosadit výslovného šmejda, asi bych román o něm nikdy nedopsal, protože bych ho zaškrtil hned v první kapitole. Jinak nechávám své postavy žít vlastním životem, občas měnit názory, občas vyvíjet jejich charakter – někdy k lepšímu, jindy k horšímu, tak jak to obvykle chodí.“ K silným stránkám Niedlova stylu patří dialogy. Sice si je pro ověření nezkouší číst nahlas, ale přiznává, že se svými hrdiny chodí do postele: „Přehrávám si v hlavě třeba několik dnů za sebou nějaký stěžejní děj – je to takové moje počítání oveček před spaním. Někdy z toho pak nemůžu ani usnout... Sice se se svými postavami úplně neztotožňuji, ale dochází tam k určitému prolínání myšlenek, pocitů a názorů. V podstatě píši tak, že do děje vstupuji – jsem jeho součástí. Snad i proto nenechávám své hrdiny na konci románů umřít, připadalo by mi to morbidní a bolestné, když jsem toho tolik s nimi prožil...“ A nepochybně ještě prožije, i když tvrdí, že tak dlouhý život, jaký dala třeba Agatha Christie svému Poirotovi nebo pan Doyle Sherlocku Holmesovi, jim přece jen zaručit nemůže.
Spisovatel se svým psem
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | projekt
O skřítcích a nevytištěné knize ◊ Hanka Hosnedlová
V jednom městě za hlubokými lesy stála vysoká věž. Všichni jí říkali Černá, ačkoliv její barva byla ve skutečnosti spíše šedá. Nikdo si už nepamatoval, jak ke svému jménu přišla. Pod věží stál starý dům a v něm se nacházela čajovna – místo, kam chodili lidé popíjet nejrůznější druhy čaje, trávili zde příjemný čas s přáteli, nebo si jen tak přišli přečíst knihu. Jen málokdo ale věděl, že pod čajovnou, v myších chodbičkách a komůrkách, mají svůj domov také tři čajoví skřítci – malý Pueřík, jeho sestřička Jasmínka a dědeček Asámek...
T
ak začíná pohádková knížka o čajových skřítcích, kterou napsal českobudějovický autor Zbyněk Kučera Holub. Kniha je složená z jedenácti samostatných kapitol, a přesto tvoří ucelený příběh, v němž se vyskytují nejen skřítci, ale i čajové strašidlo nebo zakletý čajovník. Svou roli v uváděném ději ovšem hrají i postavy a věci z českobudějovických pověstí, jako třeba zazděná jeptiška, vodník, bludný kámen, Samsonova postava z kašny na hlavním náměstí či kamenná žába apod. Text navíc doplňují roztomilé barevné obrázky ostravské výtvarnice Pavly Žižkové. „Pohádky o čajových skřítcích, kteří mají jména podle známých druhů čajů, jsem nosil v hlavě několik let. Jsou inspirovány Dobrou čajovnou v centru krajského města, kam jsem chodil skoro patnáct let popíjet čaj,“ říká autor o knize, která je sice připravená k tisku, ale na pultech knihkupectví se zatím ještě neobjevila. Důvod je klasický – finance! Tedy lépe řečeno, jejich potřeba.
Fórum/II/2014
Nicméně autor nevšedních pohádek má plán, jak zajistit nezbytné prostředky pro knižní vydání: „Aby bylo možné knihu vydat v barvách a co nejlepším provedení, rozhodli jsme se s mým nakladatelem vyzkoušet nový způsob financování knihy a její propagace – a to přes startovač. Navíc s pomocí mých českobudějovických přátel vznikl k tématu krátký animovaný film, který společně s celým naším projektem najdete na adrese: https://www. st ar tovac.cz /projek t y/pohadk y- cajo vych-skritku/. A pokud se vám nápad, skřítkovské příběhy a obrázky budou líbit, můžete přispět podle svých možností i k vydání knihy. Anebo se podílet na její výsledné podobě,“ uvádí Zbyněk
http://spisovatelejih.blog.cz
Kučera Holub, který rozhodně není v literárním světě úplným nováčkem. Má na kontě už řadu knížek žánru fantasy a sci-fi. Připomeňme si alespoň jeho poslední titul „Přežít“, odehrávající se na Šumavě plné zmutovaných kůrovců a šumdruidů. Cizí mu však rozhodně není ani oblast pohádek, což dokazuje už úspěšnou knížkou Pohádky kocoura Kostičky, k níž připravuje volné pokračování. Kromě toho pohádkový příběh čajových skřítků, jehož knižní podobu vsadil Zbyněk tak trochu i do rukou příznivců tohoto žánru, by měl mít v budoucnu rovněž anglickou verzi, ovšem tentokrát v elektronické formě. Tak co říkáte, nepomůžete i vy pohádkám z čajovny?
19
literatura | noticka
Ještě ke Karlu Hynku Máchovi ◊ břetislav Kotyza
N
ebudu zapírat svoji někdejší podezřívavost, ba přímo nechuť k modle českého Parnasu - Máchovu Máji. Z jedné strany byvše masírován povinností úcty k Mistrovi a jeho dílu. Povinností vyplý vající ze zkamenělé výuky Jazyka českého a Literatury, při mé školní docházce v době těsně po brat ru Žižkovi. Jako každá jiná povinnost, byla i tato pro mladého člověka naprosto a jednoznačně nepřijatelná. Z principu opozice mládí vůči všemu nadiktovanému, zavedenému a nezměnitelnému… Z druhé strany rozdvojen sám v sobě,
rodícím se názorem na vše, co okolního. Vše kriticky hodnoceno právem mládí, právem vlastního supertápání. Máchův Máj to odnesl přímo exemplárně: námět básně že vycucaný z palce, zjevná morbidnost prostředí i osob, vybičovaný patos básně, atd. Jen cosi skrytého a znepokojivého zůstalo z jinak zcela sešrotovaného Karla Hynka Máchy. *** V sadařství naší českomoravské kotliny dozrávají jablka podzimem. Máchův Máj jsem podruhé rozevřel kvůli ilustra-
cím Jana Zrzavého. V tichosti příšeří antikvariátu jsem objevil útlou, ohmatanou bibliofilii z roku 1924, rozevřel, začetl se a ustrnul. Odsudky mládí zapomenuty a jen to cosi skryté, znepokojivé, znělo zde stále. Hudebnost Máchova Máje. Symfonická báseň veršů, hudební postupy při tvorbě slovesného díla. Pro hlučnost a řinčení vlastního mládí neslyšel jsem kdysi jemností Máchova houslového partu, temné rytmy bubnů, flétnová vyprávění. Co k tomu dodat? Dalekáť cesta má, marné volání. Omlouvám se, Karle Hynku Mácho.
Jak bolí Kruhy pod očima? ◊ Hanka Hosnedlová
V
měsíci dubnu letošního roku vyšla v renomovaném nakladatelství Host kniha Věroslava Mertla Kruhy pod očima. Nedá mi to, abych se alespoň ve zkratce nevrátila jak k osobě Věroslava Mertla, čestného předsedy Jihočeského klubu Obce spisovatelů a autora s neuvěřitelnou mírou pokory, trpělivosti a zájmem o vše kolem literatury, zejména jihočeské, tak k jeho tvorbě. Jméno Věroslava Mertla je uváděno v souvislosti se skupinou katolicky orientovaných spisovatelů, a třebaže publikoval i v totalitních dobách nesvobody, jeho dílu nebyla v té době věnována pozornost oficiálních míst, již by si zasloužil. Teprve po listopadu byly doceněny jeho romány i ostatní tvorba. To mu dodalo po delší odmlce chuť k dalšímu psaní a vznikl Hřbitov snů (2000, Host), v němž se odrážejí nejen nově probuzené naděje, ale i pochybnosti a neodbytnost bolestně rašících otázek. V roce
20
2001 získal za toto dílo Státní cenu za literaturu. Kruhy pod očima jsou třetí knihou Mertlových esejů a rozhovorů z let 2004 až 2012. Jedná se převážně o deníkové záznamy, ale jejich přesah nad osobní rámec je naprosto nezpochybnitelný. Zrcadlí se v nich jak Mertlova jemná lyrika, tak jeho postoj k životním pravdám a hodnotám, vycházející z jeho neotřesitelného lidského kréda. Přes veškerou svou mírnost a smířlivost nachází odvahu postavit se tváří v tvář rozporným myšlenkám, mučivým pochybnostem i neuhýbavé sebereflexi, aniž by zradil své duševno. To vše jsou extrakty dlouholetých Mertlových zkušeností, přemýšlivého třídění a vyhodnocování, v němž se snaží hledat a formulovat odpovědi na rozdírající otázky nejen pro sebe, ale hlavně pro čtenáře. Prostě, jak řekl odborník z nejpovolanějších - Bedřich Fučík: je
to moudrá kniha. A Hostu patří dík za to, že tuto moudrou knihu přivedl na svět.
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | zamyšlenka
Svět vět – (4): Věty tázací ◊ Miloslav Král Český
•
Opožděná otázka pro Galilea G.: Vydržel jste trvat na svém učení odvážně až do chvíle, kdy to s vámi začalo být krajně nahnuté. Souvisí to nějak s tím, že jste se narodil v Pise?
•
Skoro filozofická otázka pro barona Pierra de C.: Když někdo zvítězil sám nad sebou, znamená to, že sám sebe porazil. A byl-li sám sebou poražen, tak vlastně prohrál. Dalo by se tedy říci, že prohrát není důležité?
•
Bohužel jen virtuální dotaz na Kryštofa K.: Jak byste coby znalec odborně vyvrátil přihlouplou teorii, označující slovo „rovník“ za odvozeninu od slova „zakřivený“?
•
Záludný dotaz na Ústav pro jazyk český: Výrazy kopule a kupole prý mají stejný význam, a proto by neměly být v jednom textu pohromadě. Co špatného by v něm asi tak spolu mohly dělat?
•
Klíčová otázka pro obžalovanou V. Džbánovou: Můžete odpřísáhnout, že si váš manžel zranění ucha způsobil sám, a to ještě předtím, než jste spolu naposledy šli pro tu vodu?
•
Životní otázka pro všechny námořní kapitány: *) Omluva: K připravené otázce se nepodařilo zajistit souhlas s otištěním. (Nezměnitelným majitelem práv k této otázce je občan H. z Dánska, povoláním princ…).
Hlavolam ◊ Petr Šulista Otec: Hochu, hochu, to je práce, tvrdá, měkká pleteš „í“, začínáš se v nich prý ztrácet, to mě vůbec netěší. Neříkej, že jsi tak hloupý, všechno se dá naučit, učením nic neprohloupíš, chce to jenom trochu chtít. Syn: Ale, táto, je to jinak, jde o tvrdé souhlásky. Otec: Co je s nimi? Syn: Prkotina. Otec: V očích čtu ti otázky. Syn: Hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny souhlásky jsou tvrdé, proto po nich tvrdé „y“ následovat bude. Jenomže to neplatí, a já si nevím rady. Otec: U všech čertů rohatých, co ti na tom vadí? Syn: Třeba slovo dieta, jasně slyším tvrdé „y“. Otec: Ty jsi ale popleta. Syn: Tak tohle mi vysvětli!
Fórum/II/2014
Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec: Syn: Otec:
Dieta je cizí slovo. A jak já to poznat mám? Takových slov není mnoho. Není? Je to hlavolam. Jenom, synku, nepřeháněj, že jich pár je, připouštím. Ty psát umíš, tobě je hej, ale co já, co já s tím? Dobře, dobře, já tě chápu, máš problém slova rozeznat. A přesně v tomhle, táto, tápu. Piš, budu ti diktovat. Diktovat se píše s tvrdým? Kdepak, je to slovo cizí. S tímhle já si neporadím. Poradíš a věř, že brzy. Diplom, dingo, disciplína, všude píšu tvrdé „y“. Vymysli si slova jiná, na tahle to nesedí.. Displej, disko, dispozice. Neříkej, že neznáš jiná. Podobných znám mnohem více, dioda, disk, tamburína. Přestaň, tohle je věc hrozná,
http://spisovatelejih.blog.cz
cožpak znáš jen cizí slova? Syn: Česká, cizí? Jak to poznat? Otec: Snaž se, zkus to, začni znova! Syn: Kiosek, kiks, kiwi, kino, dialog a diagram. Otec: Já si musím nalít víno. Syn: Pokračovat ještě mám? Kimono, hit, diskotéka, rigol, rival, kilogram. Otec: Z čela pot mi z tebe stéká, hlavu jako v úlu mám. Syn: Ale, tati, neříkal jsi, že mi všechno vysvětlíš? Otec: Nejsem ve své formě asi, mám já s tebou ale kříž. Syn: Se mnou? Říkám pouze slova, kde slyším tvrdou slabiku. Otec: Nemám chuť se rozčilovat, uč se radši matiku. Syn: A v matice se píše tvrdé? Otec: Dej mi pokoj, nech mě být. Syn: Chápu, i tam měkké bude, už odcházím, ať máš klid.
*** 21
literatura | fejeton
Chuť reKlamy ◊ Miloslav Král Český
První polovina toho textu se mi zdála jasná jakž takž, ta druhá o něco víc. Ale jako celek to na mě působilo nesrozumitelně. A přitom to bylo velice krátké. Extrémně krátké. Byla to vlastně jen dvě slova. Šlo o jakousi upřesňující informaci na etiketě pivní lahve: PŮVODNÍ RECEPTURA.
N
a první pohled nic divného. Snad to dokonce mělo působit pozitivně. Jako jakási polozahalená reklama. A možná právě proto se ve mně hned probudila nedůvěra. Z mé paměti totiž pořád ještě nevymizely útržky děsuplných kauz z éry mého dětství: Karkulka, Budulínek, nebo známý smolař Smolíček – takové ty trvale platné mustry obětí mezitvorového obelhávání – a taky nic nepředstírající Ježistařenka versus dvojice lstivých mladistvých, a dále Sněhurka a… sedmero kůzlátek… nebo tři? Tak nějak, ono toho bylo ještě víc. Těm všem by se určitě hodil, stejně jako teď mně, nějaký docela maličký detektůrek pravdy. A pokud možno pravdy úplné. Ono totiž samotné to slovo „původní“ má podobné vlastnosti jako kostým pro maškarní bál. Rádo střídá vnitřní převleky. Poznáme ho jednoznačně hned, stejně jako kominíka nebo labuť na tom bále, ale jeho momentální význam vždycky ne. Můžeme si ho domýšlet, můžeme nahlas hádat, můžeme se klidně i splést. Takže se může stát i to, že třeba nějaký už méně ostražitý poživatel piva lehkovážně podlehne představě, že pod svůdným pláštíkem původní receptury je ukryto štěstí v podobě zaručeně pravé, unikátní, originální a kdovíještějaké vzácnosti z toho neeeeejarchivnějšího regálu pivotéky, snad dokonce jakéhosi přívlastkového piva, které se smí pít jenom při zapálených svíčkách… Někdy máme, my lidi, zvýšenou náchylnost k uvěření hezky zabalenému nesmyslu. Proč se taky zbytečně zdržovat pátráním po rozdílu mezi původním a původním? Kdo by pracně zkoumal rozmanité „stupně příznivosti“ toho slova? Snad ještě tak vyslechnout si názor někoho, kdo má dlouhodobou důvěru, všichni ho znají, je zvyklý vidět
22
věci z nadhledu a přitom se sám nikam nežene. Takový mě ovšem napadá jenom jeden. Je to bronzový kníže z Myslbekova monumentu na Václavském náměstí. Ten je ale možná sám rád, že se ho na to neptám. Má totiž právě kvůli tomuto mizernému slovíčku paradoxně navždycky potupný status náhradníka. To proto, že před ním už na náměstí jedna socha sv. Václava stála. Ta však, de facto coby p ů v o d n í, byla pro svou přežitost (oškliv ost?) odstraněna. Nemohla by se tedy ta receptura raději nazývat třeba tradiční? Nebo osvědčená? To už by aspoň nepůsobilo dojmem jakési nechtěně záporné klamavosti. Ta opravdu původní receptura mohla přece vzniknout v době, kdy pojem pasterizace ještě patřil mezi dost cizí slova. V době, kdy malí školáci Kafka nebo Hašek ještě pivo ani neznali – ačkoliv, ten jeden už asi ano. V té dávné době, kdy si rozesmáté mladé maminky na korzu vzájemně nakukovaly do dřevěných kočárků, ve kterých – zkuste si to představit se mnou – bezstarostně a bezzubě slintali budoucí hrdinové války, která potom bude označena za světovou, v pořadí první. Zkrátka idyla vlevo, idyla vpravo, kam jen rozjásané ženské oko dohlédlo. Pokud se ovšem neohlédlo dozadu, kde v mírném odstupu za kočárkovým konvojem důstojně kráčeli mladí tatíci v cylindrech. Ti skoro už tradičně kritizovali někdejší rozhodnutí výboru Měšťanstva právovárečného, kterým byla zamítnuta výstavba nového solidního pivovaru na okraji městečka. I když jejich řeči byly celkem ve vzájemném souladu, dojmem idyly skupina nepůsobila. Spíš to vypadalo, jako kdyby po včerejším pivním sezení měli v břiše živé čerty. Jeden z nich dokonce v krátkých intervalech odbíhal (Co tě nezabije, to
tě může aspoň přiotrávit.) do okolních křovisek, kam žádné oko už tak snadno nedohlédlo… Že se vám to moc nezdá? Tak jo – máte pravdu. Trochu jsem si zafabuloval; on ve skutečnosti tenkrát na obligátní vycházku se svými druhy pro neúnosnou zaneřáděnost svých společenských kalhot vůbec nešel… Císařská monarcho-unie tenkrát docela prosperovala. A zatímco se Křižík neúnavně šťoural ve svých experimentech s elektrovozidly, na scénu moderního světa právě vjížděl na elektřině nezávislý samomobil. Ano, první mezi prvními, ten původní roztřesený, primitivní a hlučný automobil, který byl závislý na benzinu. Je jasné, že na benzinu vyrobeném podle tehdejší receptury… Nechci nikoho, ani osobu starší 18 let, přemlouvat, aby ochutnával benzin namíchaný podle receptury dnešní. Docela postačí uvěřit mi, že je jiný. A navíc, ani ten současný není ingrediencován navždycky. Všelijaké uhlovodíky, síra, olovo, trochu nějaké té biosložky a kdovíjaké ještě příměsi spolu mají nějaký poměr. A ten optimální se pořád hledá. Ani se neptám, jestli v tom slyšíte tu nedokonavost – hledáááááá! Je to trvalý výzkum, testování, číselné hry oktanů, špetička intuice, nejnovější poznatky zvenčí… No, a podobně je to i s tím pivem. Jak tedy ve světle těchto skutečností vnímat ten nápis na etiketě? Nejspíš to má jen docela obyčejně odkazovat k jakési linii firemní kontinuity. Ovšem reálné vyznění? Špatný pokus o dobré dílo. Tím nešťastným stlačením do pouhých dvou slov je založeno riziko, že si úplné znění domyslí každý po svém. Třeba takto:
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | fejeton
Vážené a vážení! Dlouhodobý vývoj nové receptury pro moderní pivo z našeho pivovaru byl bezprostředně před dokončením tak nevídaně nadějný, že ve finální fázi kontrolních ochutnávek ztratili senzoričtí specialisté nejdříve kontrolu sami nad sebou, potom poztráceli velkou část dosud nezálohované parametrické dokumentace důležité pro novou výrobu, a navíc po rozednění
ještě poničili recepturní údaje platné pro výrobu dosavadní. Vývoj tak zbloudil ve slepé uličce a naše výrobní tajemství je teď tajemstvím i pro nás. V důsledku tohoto nemilého nedopatření jsme z hlediska produkce byli bohužel nuceni vrátit se dočasně k naší původní receptuře, kterou se nám s neuvěřitelným štěstím podařilo najít na půdě ve staré truhle. Věřte, že to mrzí i nás. Vlastně hlavně nás. My sami teď pro jistotu pijeme jen neperli-
vý chlorid vodný z vodovodu. Už i proto jsme práci na moderní receptuře začali znovu. K omluvě tedy připojujeme i slib, že novou výrobu zahájíme co nejdříve. A bylo by pro nás potěšením, kdybychom směli doufat v následný opětovný příklon Vaší ctěné přízně, nebo aspoň Vaší ctěné žízně. Váš kdysi původní, ale už dlouho z gruntu přestavěný pivovar
Socha Milana Doubravy - Modlitba
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
23
literatura | diskuse
Co vy na to? Zamyšlení Věry Karhanové...
N
apsala jsem knihu pro děti z jihočeského regionu. Jedná se o smyšlený dobrodružný příběh, ve kterém zvířata, anglický chlapec, porybný, starosta a magistr krajského úřadu zachrání dub Artuš a jeho kolegy na rožmberské hrázi před vykácením. Zdálo se mi - ale to se mi opravdu jen zdálo - že příběh je vlastně reklama půvabné jihočeské krajiny. Krom toho má morální podtext (samozřejmě nenápadný), což považuji u dětské literatury za podmínku „sine qua non“, bez níž skutečně nelze vychovávat lidi a nikoliv myslící roboty. A tak se dostávám ke svému zamyšlení, které jsem častokrát znovu a znovu restartovala a opravovala, abych posléze došla k nekorektním závěrům. V nedávném boji o hlasy slibovaly politické strany hory, doly, černý les. Mělo se vládnout tak, aby zde naše děti chtěly žít. Měla se věnovat péče školství, které se šťastně blíží ke svému propadu. Stačí ještě několik reorganizací a absolventi VŠ budou namáhavě soutěžit dosaženými znalostmi se žáky základní školy. Je v tom záměr, nebo tak hluboká neznalost? Stačí si oživit Gausovu křivku, aby bylo jasné, že bude-li 75 % populace vysokoškolsky vzdělaných, je nutno míru předávaného vzdělání snížit, aby zhruba zbylých 50 % studentů mohlo vzdělání ukončit. Dobře, nebudou tedy tak úplně vysokoškolsky vzdělaní, ale trochu (možná) se jejich úroveň pozvedne. A co na to říká pracovní trh? Jak pohltí, aniž by se zahltil (to už se stalo), všechny ty pseudoučené mladé lidi? Nepohltí. Budou bez práce. Když jsme u slibovaného vzdělávání, je to opravdu jenom brilantní IT, praktické technické myšlení, nebo do toho zahrnujeme i slovní tvořivost, filozofii, divadelnictví, hudbu a výtvarné umění? Ráda bych porovnala ČR se zemí technicky bezesporu vyspělou - s Anglií. Není země, která by měla větší počet tvořivých osobností, ať už spisovatelů, výtvarníků
24
nábožensky a duchovně orientovaných myslitelů apod. A přeci je technicky vysoce vyspělou zemí. V čem to asi vězí? Myslím, že v široké kreativní základně, což znamená, že Angličani znají cenu sponzoringu kreativity. Všechny jejich pub likované knihy končí výčtem díků mnoha sponzorům. Široká základna dává možnost nejen širokého výběru, ale i širokého podnětu tvůrcům, kteří aplikují fantazii z jednoho oboru na druhý, aby tak dosáhli pozoruhodných a originálních výsledků. Zcela jinak to vypadá u nás. Vydavatelství si u méně známých spisovatelů v rozjezdu nebo u spisovatelů průměrných či regionálních dává zaplatit za vydání částkou, která se pohybuje v průměru od 30 000 do 80 000 Kč. Kromě toho by měl autor zaplatit ilustrátora (5 000 až 30 000 Kč. Pokud koketuje s touhou pořídit si zahraniční překlad musí přidat 17 000 až 30 000 Kč. Podotýkám, že uvádím nejnižší ceny tvorby. Přitom situace je – jak jinak – krizová. Obrovské množství knih s jejich vysokou cenou a s rostoucím počtem nezaměstnaných se stává neprodejné. Jsou tedy tvůrci postaveni před ponižující role prosebníků o sponzorské dary či dotace. Zejména od těch, o kterých píšou a kteří by měli v zájmu budoucnosti všech i v zájmu svém podat pomocnou ruku. Hlavně ne prázdnou. Ale měli by podat pomocnou ruku i ti, jichž se tématika netýká, neboť jde právě o vytváření široké kreativní a výběrové základny. Na příkladu mé knihy jsem došla k závěru, že u nás jednoduchý sponzoring nefunguje. Pokud už se dávají dotace, pak na počítače, fotbal, ale dlouhodobá strategie na vytváření pověsti kulturního národa se prostě nekoná. Na tu musí být na obou stranách stejná předvídavost a stejný zájem o další společenský vývoj. A ten u movitějších podnikatelů a státních zástupců není. Všechny sliby jsou jen mlha před očima zklamaného voliče, která má oddálit jeho prozření. Těm, co mají možnost obdarovávat, chybí ta předvídavost a nadhled a to v míře větší než obvyklé, což není jen příklad nedostatečných
sponzorských darů, ale opomíjení kulturní fronty v celé šíři a s tím souvisí i ztrácející se lesk Prahy a Čech obecně jako literárního, hudebního a divadelního centra střední Evropy. Že by vysoká návštěvnost divadel a prodej literárních hudebních i jiných špičkových tvůrčích originálů nebyl ziskový? O tom by mohla podat svědectví Vídeň a Berlín, města, která dokazují, jak mnoho lze získat z pověsti kulturní kuchyně. Tak nevím, zda vytváříme zemi, kde budou chtít žít naše děti. Zemi bez příběhů, zemi, kde osobní a nenahraditelný kontakt suplují informace z internetu a kde život bez morálky je ,,in.“ Ale jak dlouho ještě bude?
***** A co na to Hynek Klimek?
U
ž když jsem si přečetl Zamyšlení paní kolegyně Věry Karhanové na webových stránkách, jsem měl chuť zareagovat, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Proč si dělat zlou krev, řekl jsem si a nechal to být. Jenomže když bylo rozhodnuto, že zmíněné Zamyšlení bude otištěno ve Fóru spolu s diskusí k němu, tak mi to přece jen nedá a po delším rozmyšlení jsem usedl k počítači. Napadlo mě totiž, že pokud k Zamyšlení budou jen přitakávající komentáře, pak náš klub bude vypadat jako spolek fňukálků. Paní Věře Karhanové se předem omlouvám, že budu tvrdý, ale já s tím, co napsala, nesouzním. Prodej knih se nazývá knižní trh a je to nemilosrdný trh se vším všudy. Vydavatelé knih do něj vkládají své peníze a autoři na něj nesou svou kůži. Občas jim ji někdo potrhá. Milosrdenství na žádném trhu neexistuje, asi ani ve vidinách těch největších snílků. Je to soutěž, a to tvrdá. Pro autory je na knižním trhu nejdůležitějším kritériem, že uspěje ten, kdo zaujme a jeho dílo osloví čtenáře. O tom, zda je jeho
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | diskuse
kniha opravdu dobrá či dokonce dokonalá, anebo by bývalo bylo lepší, kdyby vůbec nevyšla, mohou vést spor literární kritici. To však pro prodej není nejdůležitější. Pokud autor zaujal, tak uspěl, byť otázkou zůstane, na jak dlouhý čas a vzešla-li na literárním nebi stálice, nebo jím prolétla kometa. Zda předmětné knižní dílo opravdu patří k vrcholům, či se jen potkalo s příhodnou dobou a dříve či později stejně jako jeho autor zapadne do zapomnění, rozhodne čas. Napsat a vydat knihu může každý, kdo k tomu má talent. Pokud se o něm přesvědčí i nakladatel, má autor, a to třeba i začínající, vyhráno a nejenže nemusí sám sáhnout do peněženky, aby kniha spatřila světlo světa, ale ještě mu do ní nějaký obnos přibude. Znám několik kolegů, kterým k vydání knih pomohlo jejich nezlomné odhodlání a vytrvalost, když po několika odmítnutích nerezignovali a obcházeli nakladatelství dál a dál, než narazili na takové, kde jim řekli, že se jim rukopis líbí a vydají ho. Pokud se pisatel rukopisu rozhodne, že si raději, než aby absolvoval martýrium s hledáním nakladatele, zaplatí vydání knihy sám, nese si sám i rizika prodeje, a to i s jeho zajištěním, což není úplně jednoduché. Rovněž se případně může pokusit najít k vydání knihy sponzory. Ale ani to není nutné, přijme-li rukopis k vydání kvalitní nakladatelství. Nevím, jak je to s vydáváním knih v Anglii, kterou paní Věra Karhanová dává za příklad, avšak suma, kterou uvedla jako potřebnou k zaplacení vydání knihy u nás, je přespříliš vysoká. Znám vydavatele, u kterých by to vyšlo levněji. Tedy, pokud autor rukopisu nemá přespřílišnou představu o podobě knihy a počtu jejích výtisků. Za úsměvnou kuriozitu pak pokládám, že autor knihy by si měl sám zaplatit ilustrátora. A ještě mi nedá, abych se nedotkl autorkou nastíněného obsahu její pohádkové knihy. Pohádka nutně nemusí mít morální podtext, některé jen pobaví. Je ale lepší, když ho má, ovšem nesmí z ní strmět jako zdvižený ukazováček. To ale autorce nepodsouvám, nečetl jsem rukopis, jen její zmínku, o čem je. Avšak byť je to pohádka, měla by být logická. Mně ovšem logické nepřipadá, že by někdo dal vykácet duby na hrázi rybníka, protože je poměrně známým faktem, že právě věkovité listnáče svými kořeny zpevňují hráz, a proto tam také byly při založení rybníků vysazené. Pokud přestárlé dožijí a padnou, bývají
Fórum/II/2014
náhradou za ně vysazeny nové. A proč by se dub na hrázi rybníka na Třeboňsku měl jmenovat Artuš a spolu s dalšími duby by ho měl zachraňovat právě anglický chlapec? Autorčino patrné okouzlení Anglií zasahuje až do jihočeských luhů, ale co na to čtenáři? A není právě v tom onen příslovečný zakopaný pes, že se vydavatelé o rukopis neperou?
***** A co na to František Tylšar?
V
minulém vydání Literárního fóra byl otištěn rozhovor, který se mnou dělala blogerka Morell Yeneldar. Nebudu se zde opakovat, ale jen připomenu, že s názorem, že mladý autor, bez zavedeného jména nemá šanci svoji knihu vydat, nemohu souhlasit. Stačí, když si přečtete zmíněný článek a vše bude mnohem jasnější. Můj projekt „I ty můžeš mít svoji knihu“ však není jedinou možností. Malonákladovým vydáváním knih se zabývají i jiná nakladatelství. V našem obvodu je to například nakladatelství Epika z Jindřichova Hradce, které letos rozjíždí neobvyklý projekt s názvem „Literární mosty“. Na stránkách projektu: http://www.literarnimosty.
http://spisovatelejih.blog.cz
cz/ se hned v úvodu dočtete: „Jsme skupina lidí, kteří se svobodně rozhodli spojit své síly dohromady za účelem realizace projektů zaměřených na podporu současné české literární tvorby. Může se jednat o pořádání kulturních akcí, vydávání knih apod.“ Možná vás napadne, že takových projektů je více, ale nezaručují autorovi vydání jeho knihy. Máte pravdu, ani Literární mosty nevydají cokoli. Díla procházejí výběrem. Ale ani odmítnutí knihy v rámci projektu ještě neznamená konec možností, jak knihu vydat. Nakladatelství Epika nabízí i vydání knihy vlastním nákladem autora, a to za velmi výhodných podmínek. V čem jsou tedy Epika a Literární mosty jiné? Hlavní odlišností je skutečnost, že autor zde může knihu nejen vydat, ale může se do činnosti sdružení osobně zapojit, a to za odměnu, která je závislá na množství vykonané práce. Nemyslím si tedy, že vydání knihy je věcí jména a peněz. Podle mého jde spíše o to opravdu chtít. Mít svůj sen, nehledat důvody, proč to nejde, ale nalézat řešení vedoucí k cíli. Nakonec i já sám jsem toho příkladem. Nemám jméno, ani bohatství. Přesto jsem dokázal během několika roků vydat čtyři samostatné knihy.
*****
Práce Milana Doubravy - Kde je máma?
25
umění | fotografie
S aparátem za životem ◊ Hanka Hosnedlová / Foto František Dostál
Sladkobolná a přesto úsměvná nostalgie přepadala návštěvníky velké výstavní expozice s fotografiemi Františka Dostála, která byla instalována v jarních a letních měsících v Tereziánském křídle Pražského hradu (od konce dubna do prvního červencového víkendu).
V
ýstava s názvem Lidé pravdě podobní, která byla opožděným dárkem k loňským autorovým pětasedmdesátinám, měla velký ohlas nejen mezi fotografy a přívrženci fotografie, ale i mezi běžnými návštěvníky. Vystavená kolekce měla charakter retro a zahrnovala tři a půl stovky výhradně černobílých fotografií. Snímky umístěné ve dvou patrech byly rozdělené do deseti tématických oddílů věnovaných Praze a rodným Vršovicím, ale hlavně lidem v jejich ulicích, vztahu člověka a psa, ale i třeba světu trampů a chatařů na Sázavě. Byly a zůstávají takovým širším autorovým ohlédnutím za minulostí před několika desítkami let. A podařilo se mu neuvěřitelné – zachytit atmosféru oné doby se všemi jejími odstíny, a přesto pouze černobíle, dát fotografovaným postavám nečekané hlavní role v absurdních i úsměvných situacích a přitom nesklouznout k tendenční podbízivosti či strojenosti. Všechno to jsou záběry jako výseče z běžného, nearanžovaného života, jak je přinášel všednodenní běh času. Proč se ale zabýváme v našem regio-
26
nálně zaměřeném periodiku právě touto pražskou výtvarnou událostí? Jednak proto, že František Dostál, ačkoliv se narodil a celý život prožil v Praze, se cítí napůl Jihočechem. To po mamince, která pocházela z Vodňanska, kam se František
často a rád vracel i se svým fotoaparátem. Jednak i proto, že tento uznávaný český fotograf v minulosti velice často publikoval své snímky i v jihočeském tisku, včetně našeho almanachu a společných povídkových a poetických knižních sborníků. A bez nároku na honorář... To, co je u Františka Dostála vyzdvihováno, je jeho schopnost nacházet v obyčejném každodenním životě okolo nás neobyčejné situace. Má výjimečně vyvinutý cit pro správný okamžik, kdy zmáčknout spoušť fotoaparátu. Díky tomuto jeho vidění světa vznikly tisíce, možná statisíce jedinečných záběrů, jejichž bonusem je neopakovatelnost chvíle. To, co jiný přejde bez povšimnutí hodného zaznamenání, jeho oko a fotoaparát uzamknou do trezoru nevratného okamžiku na snímcích s mimořádnou výpovědní hodnotou. Nikdy se nesnížil k tomu, aby záběry aranžoval, aby fotografie upravoval. Jsou holou a syrovou vizitkou skutečnosti, ať už smutné či humorné – ale vždycky naprosto realistické...
www.epika.cz
Fórum/II/2014
umění | fotografie
Fotonápady oční lékařky ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Stanislava Brůhová
Povolání i hobby Stanislavy Brůhové jsou, aniž si to uvědomujeme, v podstatě spojeny jakýmsi netypickým společným jmenovatelem, jímž je oko, respektive oči.
J
e totiž úspěšnou oční lékařkou a k jejím nejmilovanějším koníčkům zároveň pat ří fotografování a cestování, kde rovněž nesmírně záleží na „oku“ – třeba na úhlu anebo hloubce pohledu na určitý objekt. Ono zajímavé a netradiční propojení obou koníčků představila Stanislava Brůhová i na své letošní výstavě v českobudějovické Komorní galerii U Schelů. V nápadité a divácky skutečně přitažlivé expozici s názvem Fotošá(í)lení aneb Nezabloudila jste, slečno? se autorka prezentovala sérií snímků, v nichž propojila snímky ze svých exotických zahraničních putování se studiovými záběry krásných slečen. Své modelky Stanislava Brůhová nazývá (obdobně jako pan Suchý) zásadně slečnami a jejich image mění nejen umístěním do nečekaných prostředí ze svých výprav, ale i oblečením, účesy, nalíčením. K tomu účelu má ve svém ateliéru šatnu plnou krásných šatů, klobouků, šálů, šperků a jiných doplňků, s nimiž dokáže hotové zázraky. Co ovšem v šatně uložené není, to je nápad. Ten prostě musí přijít při pohledu na záběry krajin a modelek z ateliéru, aby montáž nebyla samoúčelná, aby měla vtip a svůj vlastní minipříběh. Ačkoliv fotografovala už od dětství a později pak zejména při svých exotických cestách, impulsem ke zmiňovanému stylu byla až technická možnost úpravy fotografií počítačovou formou: „Lákala mne příležitost zasahovat do vzhledu snímků. Vymazat to, co se zrovna pro záměr nehodí – například telegrafní dráty, ošklivá zeď, auto v romantickém záběru - a montáží vložit do fotografie zcela
Fórum/II/2014
jiný náboj. Třeba až obsahově absurdní či šokující.“ Své povolání oční lékařky má Stanislava Brůhová ráda a rozhodně by je za jiné nevyměnila. U fotografování naopak oceňuje nejen možnost tvůrčí kreativity a vyžití, ale především skutečnost, že je pro ni relaxačním oddychem, nikoliv nezbytnou prací a denní povinností. Tím by pro ni pořizování fotografií ztratilo ono nevšední kouzlo, které funguje jen tehdy, když je chuť a múza. Ale dalším činitelem je také čas... „Když člověk chce, čas si vždycky najde. V určitém období, kdy manželský kontakt příliš nefungoval, bylo pro mne fotografování nejen příjemným vyplněním osamělých hodin, ale i nenásilnou formou pro zaměstnání myšlenek. Současný nový vztah mne však zcela pohlcuje, takže momentálně nemám takový časový prostor pro focení a poněkud v tomto směru stagnuji,“ vysvětluje fotografka také duševní pozadí své tvorby. Podle je-
http://spisovatelejih.blog.cz
jího doznání by se fotografování a fotokolážím určitě věnovala i tehdy, když by neměla šanci podělit se o jejich výsledky s návštěvníky výstav. „Už samotná práce na propojování snímků je pro mne dobrodružstvím. S napětím vždy čekám, jak se práce bude vyvíjet, zda se můj prvotní záměr povede, a dělá mi radost, když se mi podaří dát konečné formě naprosto jiný a vzrušující rozměr,“ dodává autorka nevšedních snímků. Procestovala na čtyři desítky zajímavých zemí, o čemž svědčí i knihy se spoustou skvělých fotografií, které společně s bývalým manželem Jiřím vydali, ale cestování zůstává pro činorodou lékařku stále velkým magnetem. Zejména, co se týká exotických a dobrodružství slibujících končin. A pokud by Stanislava Brůhová mohla mít i nereálné přání, nejraději by cestovala v čase zpět do minulosti a přitom fotografovala jako o život... Tak musíme držet palce nejen jí, ale zároveň i vynálezcům spolehlivého stroje času.
27
umění | komentovaný rozhovor
Kontemplář ◊ Miloslav Král Český
T
var karoserie monopostu formule 1 - to je zvíře, šelma, nespoutatelný dravec… Přitom přípravě takového ladného kabátku předchází kupodivu návrh s rozletem omezeným. Tucty všelijakých limitů – rozměrových i pevnostních, minimalizace hmotnosti až do krajnosti, nezbytná ergonomie, dokonalá aerodynamika… Jde o směs chladné účelnosti, funkčnosti a objektivní zdůvodnitelnosti každého detailu. A všechny další prakticko-pragmatické ingredience jsou přidávány pod dohledem přísného oka 3D vizualizace. To pak už jenom potvrdí správnost systému okleštěné imaginace – a nikdo z party konstruktérů si kvůli tomu ucho neuřízne… Když se ovšem do této směsi přisype (za stálého míchání) čajová lžička nepopíratelné elegance, pět šest nerozemletých zrnek fantazie přírodní, a ještě se přidá několik kapek koncentrované intuice, tak potom už chybí snad jen na špičku nože čerstvé módy, a oku chutnající tvar je na světě. Uvedený vývar by určitě zaujal i jiné subjekt y než jen pejska s kočič kou , ale sochaře Milana D oubravu (1945) těžko. Ten takové věci nedělá . Ten si totiž dělá co chce. A tak y jak chce, a ještě k tomu kdy chce. A co je hlavní – nedělá to, co nechce. Jen v krajním případě si nějaké podmínk y stanoví sám – a pak už se jimi jenom nechá vést. Své sochy do žádného průvanového tunelu strkat nepotřebuje. L ogiku t varu doluje ze sebe. A nedovo lává se pomoci bezcitně alibistick ých crash testů . A tak si při práci může klidně obmýšlet své další objekt y, nebo naopak všelijaké nedosmutk y někdejšího dětst ví. Při svém způsobu žití by si mohl klidně dovolit i luxus vyhlášení sanitární pauz y pro obě své hemisfér y – a nemyslet vůbec na nic. Už samotná ta možnost je vlastně idylou . Je to celé až neuvěřitelně jednoduché. Jinak by si tak y asi nemohl tak snadno najít pár chvil na pár objasňujících odpovědí.
28
Milan Doubrava u stylizace dědy s vnukem (foto MKČ)
Hlava 26 a Hlava 27 - foto z archivu Milana Doubravy
www.epika.cz
Fórum/II/2014
umění | komentovaný rozhovor
Zrovna u tebe mám pocit, že kdyby to s tvorbou bylo tak jednoduché, tak bys to nedělal. Není to tedy náhodou o maličko složitější? Život je dost složitý. Při tvorbě usiluju o jednoduchost. A to je na té práci právě to složité. Jsi majitelem „v ýtvarného sluchu“. Jak vnímáš stupnici, do které patří nejen opakovatelné šablony karosářských v ýtvorů, ale třeba i nesporně zdařilý tvar Concordu, podobně jako stará parní mašina nebo i neopakovatelný budějovický Dlouhý most? No, to se týká architektury, grafiky, auta mě nechávají v klidu. Vůbec technické designy, to nesleduju. Ale toho je tolik moc kolem nás (logotypy, plakáty atd.). Leccos se mi líbí, ale když si uvědomím, že to slouží konzumu... Představ si možnost prožít některý den svého dosavadního života ještě jednou. Ze kterého období bys v ybíral? Nechci nic opakovat, jednou stačí. Aby byl tam, kde „se něco děje“, emigroval před časem paradoxně z Českých Budějovic do rodové chalupy v Modlešovicích (u Strakonic). A ono se tam to očekávané skutečně děje; soustředěná volnost, kontemplace s minimem ruchů, snad i ta okolní krajina pro něj nejen existuje, ale děje se mu. Připravil se tak dobrovolně o možnost denně radostně prožívat, poznávat a případně i ztvárňovat akceleraci tikotu současného života. Jeho věcičky ale i předtím chodily spíš po pradávných pěšinách ticha ducha než po dlážděných chodnících vřavy hmoty. Přitom právě hmota je tím médiem, přes které nechává MD vystoupit sám sebe ze sebe. Dokonce výběr jím používaných materiálů se vyznačuje jakousi zvědavostní rozmanitostí. A fakt, že si u něj nikdy nic nevybral Rudolf II., se dá vysvětlit jedině tím, že v jeho době to ještě nešlo. Svůj rejstřík materiálů jsi jistě už leckde uváděl. Kdybys náhodou měl tajný záměr zkusit něco dalšího, prozradil bys to tady a teď? Jen potkat mecenáše, byl by to bronz.
Fórum/II/2014
I když očekáváš pátý přírůstek ve vnukovské linii, v ypadáš naprosto klidně. Je pro tebe v yrovnanost pomyslnou vstupenkou do říše inspirace? Nebo aspoň zčásti? A nebo je to všechno úplně jinak? Nevím, co je inspirace, prostě kreslím, hledám, zahazuju a někdy to přijde. Pak pracuju, až je to hotové. Když nepočítám tvé zvířecí spolupoutníky, jsi tady většinou až kouzelně sám. Prohodíš v průběhu práce aspoň sem tam nějaké slovo se sv ým v ýtvorem? Ano, už párkrát jsem šel po zahradě, zapadlý ve sněhu a pohladil sochu. Přitom jsem řekl: „Ahoj, socho.“ Čas a peníze – to jsou dva úplně odlišné světy. Když někoho okradu o peníze, mám důvod k radosti z výsledku. Ale když někoho okradu o čas, tak v mé časové bilanci nepřibyde ani vteřina. Čas je zkrátka nezískatelný – to ví každý. Ovšem vzdělanci z ohraničeného rajónu teoreticko-fyzikálních věd k tomu někdy ještě dodávají, že čas je i neviditelný. Samozřejmě lžou! Nevím, jestli by s nimi souhlasil Einstein, já ale vím o krátkých nohách tohoto nesmlouvavého výroku své. Čas viditelný zkrátka je. Vídám ho dost často. Dokonce pořád častěji. Připustit můžu jen to, že na některých lidech je viditelný méně. Zrovna Milan Doubrava, se kterým jsem se teď sešel asi po patnácti letech, mezi takové lidi patří. Kdo by ho ovšem podezíral, že kvůli kondici po nocích studuje kdovíjaké Pohlreichovy spisy, ten by byl vedle. Naopak. On – zvláštní to tvor – viditelně ožije například ve chvíli, kdy mluví o nějakém polozapomenutém a určitě už dávno nežijícím Jaspersovi. Den má maximálně mizerných 25 hodin. A to ještě k tomu jen jednou do roka. Bylo by pro tebe lepší třeba 30 hodin? Nebo raději rovnou 40? Nechci předem v yloučit ani to, že jsi spokojen. Jak to je, tak to beru. A co tvoje paměť? Můžeš třeba bez zaváhání uvést – snad to nebude nikdo považovat za pokus o maskova-
http://spisovatelejih.blog.cz
nou reklamu – značku svého mobilu? Případně televizoru? Nebo je to nevhodně položená otázka? To je otázka opravdu pro mne, mobil nemám, televizi nemám, auto nemám. Ale mám všechno. Jak často tě přepadne potřeba něco číst? Na co z poslední doby by sis vzpomněl? Čtu pořád i celý den, když nemaluju nebo nesochám. Teď jsem přečetl Santiniho jazyk. Náhlé povodně, metanol, špatné brzdy, ale i pouhá snížená viditelnost při sbírání zaručeně pravých růžovek – to všechno může končit smrtí. Může, ale nemusí. Co ovšem f yzickou smrtí musí končit vždycky, to je sám lidský život. To tak je – a už každé trochu odrostlejší dítě to chápe jako součást jakéhosi řádu. A takové to celkem nevinně potměšilé pořekadélko o štěstí, které přeje připraveným, se v této souvislosti jeví jako až morbidně klamavé. Přesto je běžné, že se na vyškrtnutí ze společenství živých nějak připravujeme. Někdo rezignovaně, někdo programově. Přeskočím teď jakousi tvou autobilanci, celoživotní krédo, ohlédnutí a podobně nabobtnalé minulostní pojmy a vstoupím rovnou do opačné časové poloosy tvé tvorby: Je mezi tv ými záměry do budoucna něco jako „socha sochárum“? Ne. Očekáváš, že sám sebe ještě něčím doslova překvapíš? (Stačí uvést aspoň letopočet.) Já už těch překvapení měl až až. Ubý vá kominíků, místo knof líků nás spoutávají zipy, chrousti skoro v y mřeli – jenom to neodby tné štěstí se na nás v y tr vale hrne ze všech směrů… Kdybys měl toto souvětí uprav it podle svého, jak by potom v y padalo? Jestli tomu dobře rozumím, tak se mě neodbytné štěstí netýká, vždyť nemám tu televizi. Neodbytné věci mě iritují.
29
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jan Bauer K výšinám císařského trůnu MOBA, 2014
Hynek Klimek Strašidlář: Mezi námi starobylými strašidly Grada, 2014
V
K
pořadí již čtvrtým dílem s názvem K výšinám císařského trůnu pokračuje neúnavný vodňanský autor Jan Bauer v úspěšném cyklu V tajných službách Otce vlasti. Tato série už samotným názvem dává tušit, že jde nejen o výpravu do dávné historie, ale slibuje i pořádnou porci napětí, tajemství a rozluštěných záhad. Tentokrát se Bauer věnuje oné etapě života českého panovníka Karla IV., v níž hlavní roli hraje jeho císařská korunovace. Poměrně podrobně, ale přitom čtivě, v dějových paralelách, se věnuje tehdejší politické situaci v Evropě, která nebyla zrovna jednoduchá. Ve středu zájmu stojí otázka mírového urovnání konfliktů mezi Anglií a Francií, kde se očekává rozhodující postoj římského a českého panovníka. Mimo hru však není ani jeho potvrzení papežem, jehož přízeň v tomto směru nebyla vždy jednoznačná. Samozřejmě i tentokrát je nutné počítat se zákulisními intrikami, nepředpokládanými překážkami a nečekanými zvraty. O to se postará nejen vývoj situace a výsledek vladařových tahů na politické šachovnici, ale i jeho trvalý nepřítel z italského Milána – kardinál Visconti. Znovu je třeba vyzvednout Bauerovu schopnost zapojit do fakty sešněrovaného děje postaveného na skutečných událostech a historických osobnostech také postavy vyfabulované, kde má nepoměrně větší prostor pro líčení jejich charakteru i dobrodružných příběhů. Takže dominikánský mnich Pavel - králův tajný agent – má volnější pole působnosti na všech frontách. Ovšem opět postavených na ověřených historických kulisách. V tomto díle je pověřen Karlem IV., aby se vypravil do Říma, a to ještě před korunovačním aktem. Pavel Řím zná, protože v tomto městě kdysi studoval, ale určitě nečeká tolikeré nebezpečí, úklady a dobrodružství, které mu autor velice zručně vkládá do cesty. Stupňující se napětí spolehlivě vyvolává ve čtenáři obavy o Pavlův život i o zdar jeho mise. Otázkou zůstává, zda sympatický mnich vyklouzne i tentokrát ze všech těch léček a bitek a zda se objeví i v pátém díle Bauerovy řady historických dobrodružných románů z doby Karla IV.
30
dyž vyšel pátý díl Strašidláře, říkala jsem si, že přehlídka běžných strašidel, jimž by se dala věnovat celá knížka, je tím už zřejmě vyčerpána. Ale mýlila jsem se – Hynek Klimek měl (a nepochybuji po této zkušenosti, že ještě má) v zásobě spoustu dalších netradičních pohádkových bytostí, které dětskému čtenáři postupně představuje. Tentokrát se v sedmém díle Strašidláře věnuje starobylým strašid lům – jako jsou třeba polednice či klekánice. Ty ještě díky starým pohádkám jakž takž známe, ale na stránkách knížky se setkáme i s řadou bájných bytostí, o nichž jsme nikdy předtím neslyšeli. Tahle strašidla byla totiž skoro zapomenuta a autor je vrací zpět do říše dětské fantazie. Představí vám třeba stodolníky či stodolníčky, kteří přebývali ve stájích a chlévech a moc rádi si s hospodáři popovídali. Jeden z nich se ujal i funkce průvodce celou touto pohádkovou knihou. Z podobné líhně jsou i bejválci, jejichž přízeň znamenala pro hospodáře vždy štěstí. Úplně z jiného soudku je ale například Duch času, který se lidem zjevuje jen výjimečně, a to v podobě starce s rozevlátými bílými vlasy a vousy. Polednici sice známe z Erbenových pohádek, kdy si odnesla zlobivé děcko, v jiných pověstech však trestala ty, kteří v poledne při vyzvánění zvonů neustali v práci. Ale zcela určitě nevíte, že existovali i poledníčci, kteří na sebe brali podobu malých chlapců a dokázali se proměnit ve vítr. A tak bychom mohli pokračovat klekánicemi, klekáníčky, půlnočnicemi, kudibaly a haldou dalších pohádkových stvoření včetně jednorožců, hadů, štírů či bazilišků a vlkodlaků. Podstatné ovšem je, že Klimek si svá strašidla nevymýšlí – ve svých vyprávěních se opírá výhradně o báje a pověsti z jednotlivých lokalit, které systematicky a dlouhodobě sbírá a shromažďuje. Vlastně to jsou takové starodávné horory a fantasy, které nás mimo jiné přenesou do dob našich pradědů. Přitažlivost knížky umocňují roztomilé barevné obrázky Zdeňky Študlarové, která se již stala jakousi dvorní ilustrátorkou Strašidlářů. Z její dílny také pochází mapka republiky s označením výskytu jednotlivých druhů strašidel podle textu. Co ale v knize postrádám, je přehled předchozích dílů Strašidlářů, což je podle mého názoru docela škoda.
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jan Bauer Rožmberské dědictví MOBA, 2014
František Tylšar Veršované pohádky Nová forma, 2014
T
N
outo knihou s názvem Rožmberské dědictví udělal autor Jan Bauer radost zejména jihočeským čtenářům a splnil tak několikrát opakovaný slib, že některou ze svých historických detektivek umístí právě na český jih. Tentokrát se tedy společně s hlavními postavami napínavého příběhu z doby Václava IV. dostáváme do Českého Krumlova. Bohužel se hned v úvodu ocitáme společně s mnichem Blasiem, kterého čtenáři již dobře znají z řady předchozích Bauerových středověkých detektivních románů, ke smrtelné posteli Jindřicha III. Smrt pána z Rožmberka odstartuje řetězec podivných událostí s naprosto nečekanými zvraty a rozuzleními. Autor, jak je jeho zvykem, zde mistrně proplétá historická fakta s fikcemi dobrodružného děje a skutečné postavy tehdejší doby se svými knižními hrdiny. Včetně oblíbeného, přemýšlivého mnicha Blasia. Přesto čtenář nijak nezpozoruje onu hranici mezi historickými skutečnostmi a spisovatelovou fantazií. K hodnověrnosti příběhu navíc přihrává i jeho detailní znalost prostředí tohoto městečka na řece Vltavě. Důležitou roli v příběhu hraje pak skutečnost, že se ztratila Jindřichova závěť včetně testamentu jeho otce Oldřicha I. A právě tyto důležité dokumenty by Blasius – takto nevlastní bratr pána z Rožmberka – rád nalezl. V tom mu však má zabránit vražda místního kaplana Zachariáše, z níž je díky zámeckým intrikám sám podezřelý. A situace se zašmodrchává stále víc, přibývá prolité krve a travičství, tajemných událostí, skrytých pletich a neprokázaných dohadů. Blasius se snaží tento spletenec, v němž figuruje i tamější panstvo, rozmotat, ale zároveň má co dělat, aby uchránil svůj vlastní život, o který je mu neustále usilováno. A tak není divu, že přizve ku pomoci svého dlouholetého přítele Jakuba Protivu z Protivce, který se mezitím stal královským sudím. Společně pak rozluští komplikovaný příběh, točící se kolem rožmberského dědictví, což jistě nikoho nepřekvapí. Zato o překvapení není nouze v samotném závěru tohoto detektivního románu, který dokáže čtenáře držet v napětí až do úplného konce.
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
elehký úkol si naložil na bedra František Tylšar, autor nově vydaných Veršovaných pohádek s květnovým datem. Nejde sice o zcela ojedinělý a mimořádný nápad, ale rozhodně to není úplně běžná forma, jak dostat ke čtenáři pohádkové příběhy. Skládat děj do veršů, navíc s pravidelným rýmem, dá totiž mnohem víc práce a nasazení než převyprávět příběh v klasické prozaické podobě. Nelze se spoléhat na nahodilé rýmování jakýchkoliv slov, nelze vkládat půvabné lyrické sloky bez souvislosti se záměrem textu a nelze ani uhnout od dějové linky. Děj musí být každou řádkou, každým veršem smysluplně posouván kupředu a podle prvotního plánu autora. Tak není divu, že sem tam některý rým trošku zaskřípe, aby bylo vysloveno to, co má autorův pohádkový příběh určeno. Kromě toho se jedná o pohádky původní, tedy z pera Františka Tylšara, i když v úvodu knihy konstatuje, že se inspiroval pohádkovými náměty svého přítele Martina Měkuty. Autor sice pracuje ve verších s pohádkovými bytostmi, jako jsou čerti, skřítci, králové a podobně, ale klubíčko děje odvíjí naprosto jinou nit, než jak jsme u klasických pohádek zvyklí. A to už nemluvím o nečekaných a překvapujících rozuzleních na konci pohádek. Ovšem žádná z Tylšarových pohádkových kapitol nepostrádá morální i citově zabarvený aspekt nebo skrytý poučný příklad. K pobavení čtenáře nechybí ani občasná smělá nadsázka, vtipné dialogy či humorný obrat. Ke kladům knížky s pohádkovým námětem lze nesporně přičíst rovněž barevné realistické obrázky v naivistickém stylu, jejichž autorkou je Lenka Kleinová. Už samotná obálka veršovaných pohádek díky jednomu z jejích obrázků spolehlivě přiláká zájem potenciálního čtenáře.
31
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jiří Hovorka Máš cigáro? Atelier Lucie, Nakladatelství JIH, 2013
A
čkoliv knížka Máš cigáro? vyšla již v loňském roce, do povědomí čtenářů se dostává teprve nyní, a proto se u ní také na chvilku zastavíme. Zatímco prvotina Jiřího Hovorky, který je v kulturní veřejnosti znám spíše jako zkušený a úspěšný výtvarník, nese ve svém názvu vykřičník (Pozdrav, ptáku!), druhý vzpomínkový soubor, tentokrát z let náhradní vojenské služby, si dovolil titul s otazníkem. Ten ovšem ve čtenáři poté,
co dojde na poslední stránku, rozhodně nezůstává. A pokud ano, tak jedině v otázce: kdy už přijde na knihkupecké pulty třetí knížka z Hovorkovy dílny... Jde o lehké, příjemné vyprávění, vracející v autorových vzpomínkách čtenáře zpátky do druhé poloviny minulého století, poznamenané nejen mládím této generace, ale i neuvěřitelnými absurditami doby. Ke čtenářské přitažlivosti přispívá poutavost námětu i volná hovorová forma a neotřelý výrazový styl. S nečekanou autorskou rutinou navléká Hovorka jednotlivé drobné, nezřídka až anekdotické příběhy na nit vyprávění o své náhradní vojenské službě. S nadhledem a bez mentorování, ale i bez bolestínského vzdychání dokáže prezentovat i méně veselé, někdy až tragické úseky ze života svého i svého tehdejšího okolí, které tvořili především pacienti a personál nemocnice, ale i přátelé hlavního hrdiny. Nerozmělňuje ani citové etudy, nahozené
několika větami, dává jim nádech křídel letícího motýla a teprve zpětně si člověk uvědomí, jak zvláštní dojem v něm ten prchavý okamžik vzájemného souznění a porozumění zanechal. Glosátorským způsobem a mistrným řazením popisných vět nenásilně přiměje vnímavého čtenáře i k ponoru pod povrch řečeného anebo k přemýšlivému propojování daných událostí a náznaků. Spíše jen v dějových souvislostech prolíná do děje i politický podtext oněch rozkmitaných let, který se prostě z dobových obrázků vymazat nedá. Některé z kapitol, zejména přímé vyprávění postaviček z Hovorkova realistického panoptika, mají neopomenutelnou, až vyzývavě hrabalovskou vůni. V každém případě ale tuhle knížku přečtete jedním dechem a sklapnete ji s přáním, abyste i vy dovedli naservírovat své vzpomínky v tak jedinečném a chutném čtenářském menu.
Jan Bauer Milenec rudé komisařky MOBA, 2014
T
entokrát se pilný vodňanský spisovatel vzdává svého oblíbeného středověku a zabrousí do období novodobých dějin, a sice necelých sto let zpátky. Zato ale do docela jiného prostředí, než jsme zvyklí – do vzdáleného Ruska na počátku bouřlivých revolučních let minulého století. Podkladem a inspirací pro autora byly skutečné zápisky jeho prastrýce Leopolda, získané nečekaným setkáním se vzdáleným příbuzným při jedné z knižních besed.
32
To by ale nebyl Jan Bauer, aby svého hrdinu – mladičkého studenta Vídeňské univerzity, v oné době ještě občana rakouského mocnářství, jímž je samozřejmě jeho prastrýc Leopold, nevybavil postem agenta s tajným diplomatickým posláním. A falešnými doklady. V rozvířených událostech probíhající první světové války a revolučního kvasu v dosavadním carském Rusku je Leopoldova mise skutečně husarským kouskem. Akční děj románu nenechá čtenáře chvilku vydechnout a o napětí, pikantérie a přízeň
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
krásných žen rozhodně není na stránkách knihy nouze. Leopold při své cestě přes Německo, Švédsko a Finsko, ale především při svém ruském pobytu musí čelit nejen nebezpečenstvím, která ve svých plánech předpokládal, ale i nástrahám naprosto nečekaným. Zaplétá se do znepřehledňujících se vztahů mezi samotnými revolucionáři a klidu jeho tamnímu životu nepřidá ani probuzená láska k mladé a krásné komisařce Naděždě.
Samozřejmě to vše se odehrává v kulisách skutečných míst a v souladu s reálnými historickými událostmi, jak je zachycují známá dějepisná fakta. Nechybí ani překvapivá setkání, třeba s rakouským císařem Karlem či se sympatizanty s ruskými revolučními přeměnami i v zemích mimo carské území. Mnohé čtenáře asi překvapí mimo jiné také to, jak neuvěřitelně demokratické bylo Rusko těsně
po revoluci – byť jen na krátkou dobu. V ději se mihnou rovněž světově známá jména jako Lenin, Krupská, Stalin, Trocký, Masaryk a další, přesto ale dobrodružná pouť Leopolda Bauera zůstává v rovině s puncem hodnověrnosti. Ovšem na samotném čtenáři zůstává zjistit, zda Leopold Bauer obstojí v onom karuselu obvinění, nástrah, falši a zrady a zda se z rudého Ruska vrátí živ...
Radka Velková, Jiří Fröhlich Lidé od vody Nakladatelství J&M Písek, 2014
V
ory a voraři patřily k jižním Čechám stejně neodlučně jako potoky, řeky a rybníky. Voroplavbě, která sice na první pohled vypadá velice romanticky, ovšem skrývala se za ní i drsná dřina a spousta odříkání, věnovala svou novou knihu také dvojice jihočeských autorů – Radka Velková a Jiří Fröhlich. Nazvali ji lakonicky, ale výstižně – Lidé od vody. Vzhledem k tomu, že se v hlavním tématickém záměru jedná o jednu z nejstarších forem dopravy, byli autoři nuceni ponořit se hodně hluboko do minulosti. Až do 12. století, kdy bylo doloženo první plavení dřeva po českých řekách. Úvodní kapitola zmiňuje mimo jiné také dekrety Jana Lucemburského a Karla IV., které přispěly k rozvoji voroplavby. Kniha se zaměřuje vysloveně na jihočeské vodní lokality a osobnosti,
Fórum/II/2014
jejichž jména s voroplavbou souvisela. V tomto výčtu pochopitelně nechybí ani podnikatel v říční dopravě Vojtěch Lanna, který vlastně začínal jako plavec u svého otce, loďmistra. Ačkoliv stavba voru vypadá pro nezasvěcené celkem jednoduše, nebylo jejich vázání rozhodně lehkou záležitostí. Zejména v dobách, kdy na vorech nebyl jediný kousek kovu či drátu. Musely se zachovávat určité ozkoušené a poměrně náročné postupy a také mít potřebný fortel, aby vor naplňoval svůj úkol. Ani sestavování vorů do „pramenů“, což byly jakési vorové návěsy, se neobešlo bez odborných znalostí a dlouhými roky praxe získaných zkušeností. A zkušenost samosebou vyžadovala i samotná plavba na vorech, když tehdejší říční toky byly ještě plné nebezpečí. To vše a ještě mnohem víc je v publikaci podrobně zachyceno, včetně fundovaného plaveckého místopisu. Rozvoj voroplavby zaznamenává podle publikace pak předminulé století, kdy zhruba okolo jeho poloviny bylo z jihočeských lesů plaveno kolem tří tisícovek „pramenů“ ročně. A tehdejší voraři bývali zdatní, otužilí, svérázní, ale i oblíbení a veselí chlapíci. Však o tom hovoří i nejedna ze starých písniček na toto téma, které kniha rovněž představuje. Stejně jako řada historek a pověstí
http://spisovatelejih.blog.cz
ze vzpomínkového vyprávění pamětníků i jejich potomků. Samozřejmě sem patří i zajímavá kapitolka o natáčení známého českého filmu Plavecký mariáš. Plavecké řemeslo se dědilo jako královské žezlo z otce na syna a stavovská hrdost v tomto směru byla téměř legendární. Zachovávaly se dané zvyky a tradice, vznikaly pověsti, existovala i plavecká hantýrka, s níž se čtenář v knize rovněž setkává. Jednotlivé stati se tak pokoušejí alespoň ve vzpomínkách vzkřísit někdejší slávu tohoto chlapského řemesla, plaveckých osad při řekách, či vyhlášeného spolku Vltavan. Výjimkou ve své době nebylo ani plavení vorů až za hranice, do Německa – do Reisy nebo Magdeburku. Zpočátku se tímto způsobem plavilo pouze dřevo, později i jiné náklady. Opěvovány byly však i řeky, po nichž voraři pluli – Otava a Vltava. Takže autoři se na stránkách své knihy věnují i mnohému, co s těmito českými toky souvisí – třeba stavba Orlické přehrady, tajemství, jež skrývají řeky pod svou hladinou, ale i dochované válečné pozůstatky. Nepřehlédnutelným bonusem jsou i bohaté ilustrace dobovými i současnými fotografiemi, takže si čtenář udělá kompletní obrázek o této historické etapě a plaveckém řemesle, které díky Radce Velkové a Jiřímu Fröhlichovi rozhodně nebudou zapomenuty.
33
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jaroslava Pixová Mlýny na Zlatém potoce Nakladatelství Blanice, 2014
N
ostalgii starých časů, mapování dlouholeté tradice a historickou dokumentaci spojuje v sobě nový knižní titul z pera putimské autorky Jaroslavy Pixové. Už samotný název knihy Mlýny na Zlatém potoce jasně napovídá, oč v uváděné publikaci půjde. Ovšem nejedná se pouze o stavby mlýnů na Zlatém potoce na Prachaticku, ale i o mlynářské rody v této lokalitě a o mlynářské řemeslo všeobecně. Jak je již v krátkém úvodu knížky řečeno, vydání tohoto dokumentárního počinu předcházelo nejen rozhodnutí a odhodlá-
ní, ale i spousta práce autorky. Shromáždit potřebné materiály představovalo jak dlouhodobé hledání a bádání v archivech, matrikách a kronikách, tak i nepostradatelné rozhovory s pamětníky a v neposlední řadě ověřování hodnověrnosti získaných údajů. A historie zdejších mlýnů přežila i někdejší snahy o rýžování zlata a stříbra na Zlatém potoce. J. Pixová se v prvních kapitolách vrací hluboko do minulosti popisovaného regionu, od stop po prvním osídlení krajiny až po téměř současnou situaci v daných souvislostech. Popisuje vznik prvních mlýnů zejména v 18. a 19. století, kterých bylo ve vytyčené lokalitě kolem půl druhé desítky, uvádí jména a rodinné vztahy původních majitelů, doložené až do století minulého. Nezůstává ale jen u mlýnů jako takových, dokumentuje podrobně a svědomitě i dějiny vesnic okolo potoka, tamějších sakrálních a jiných významnějších staveb, nádraží, hostinců, sýpek, pil, hamrů, valch, koželužen apod. Nevyhýbá se ani problematice německého osídlení oblasti
a dramatického poválečného odsunu německých rodin, či nařízeného a ne vždy přínosného dosidlování jmenovaných vesnic. Ve zkratce jsou v knize zaznamenány také osudy mlynářských rodů, včetně drobných rodinných epizodek a událostí, ale i zásadních záležitostí, jako byly třeba povodně, epidemie cholery, dražba mlýna, emigrace do Ameriky, okupace či později dramatické problémy s komunistickým režimem a kolektivizací. Zmiňovány jsou i tehdejší zábavy, ochotnické divadlo a nesporně zajímavý je i popis dřívějšího mlýnského zařízení mlýna a jeho vybavení, nelehkých podmínek pro takzvaný výměnek, anebo nástup elektřiny do mlýnů. Navíc jsou všechny kapitoly doplněny spoustou černobílých i barevných dokumentárních fotografií z minulosti i současnosti. Přitažlivost publikace umocňuje navíc rovněž možnost, že nejeden ze čtenářů najde v knize zmínky o svých předcích anebo známých, a dozví se tak mnohé o jejich životě v předchozích stoletích.
Přemysl Veverka Nelehká cesta za snem VEGA-L, Nymburk 2014
K
ontroverzní témata, všední i nevšední životní osudy proplétané s historickými fakty novodobých dějin, ale především lidský faktor, blízký každému čtenáři, to je stručná charakteristika Veverkových literárních děl. A nevymyká se jí ani nejnovější titul z jeho pera – Nelehká cesta za snem. Tentokrát si autor, žijící v jihočeském Táboře, zvolil jako ústřední postavu čes-
34
kého četníka Františka Kánského, kterého běh událostí zavál do cikánského internačního tábora v Letech, kam byl proti své vůli nasazen jako dozorce. Už to, jak se Přemysl Veverka k tomuto specifickému námětu dostal, je přinejmenším zvláštní. Na počátku byla výstava uspořádaná z pozůstalosti Františka Kánského, kterou připravil Památník Lidice, s nímž Veverka dlouhodobě a intenzivně spolupracuje. Díky
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
televiznímu zpravodajství o této události se vzápětí ozvala Kánského dcera – Jiřina Černá, o níž neměli tvůrci výstavy do té doby ponětí. Kontakt s ní přinesl nejen obohacení sbírky, ale i spoustu autentických podkladů a vzpomínek vážících se k osobě Františka Kánského, které se Přemysl Veverka rozhodl zachovat a zpracovat do knižní podoby. V ději se vrací do minulosti, až k narození Františka Kánského v rodině domkáře v Hlušičkách. Už od počátku se Františkova životní nit odvíjela v nepřízni osudu. Úmrtí matky záhy po porodu, kterou nahradila pak její sestra, nevlastní sourozenci, otcova smrt na frontě
první světové války, nová hlava rodiny rovněž z blízkého příbuzenstva, ústrky, časný odchod z domova, práce na stavbách, vzplanutí a zánik naděje na vyučení v oboru truhlářském, návrat k příležitostným pracím... A tehdy se zrodil Františkův velký celoživotní sen – sen o spořádaném životě v lůně milující rodiny. Autor dál sleduje Kánského cestu přes léta vojančení, první kroky v četnické uniformě, setkání s budoucí manželkou, ale i tříbení jeho charakteru ve vířícím kotli předválečných i válečných událostí. A nechybí samozřejmě ani kapitoly o Kánského pobytu v Letech, onemocnění tyfem či následné službě na četnické
staniciv Hlušicích, o odchodu do příhraničí a o tom, jak se vývoj politické situace a lidská závist podepsaly na osudech celé rodiny. Dějovou paralelu prokládá Veverka výňatky z dopisů nebo úředních dokumentů a zakončuje ji složkou dokumentárních fotografií z rodinného života i Kánského působení v četnické uniformě. Jde o silný příběh, který přiblíží čtenáři nejen historická fakta předchozího století, ale i skutečnost, jak tyto události prožívali lidé na běžných postech běžného života, jak se formovaly lidské charaktery a jak někdy končily hýčkané, docela prosté sny...
Jan Bauer Skrytá tvář českých dějin Čas, 2014
T
akovým malým překvapením pro mne, jako pravidelnou čtenářku a glosátorku knih z pera pilného vodňanského autora Jana Bauera, bylo, že tentokrát jeho nová publikace byla mimořádně vydána v poměrně mladém pražském nakladatelství Čas. Na druhé straně ale název nakladatelství i zařazení do Edice Český čas skvěle korespondují jak s titulem, tak s obsahem Bauerovy knižní novinky. Tato Bauerova kniha, nadepsaná Skrytá tvář českých dějin, skutečně probírá určité historické mezníky země, tentokrát ovšem ve snaze vyhledávat sporná nebo neodkrytá místa ve známých událostech a najít k nim správné odpovědi. Přesně, jak napovídá podtitulek publikace – Mýty a realita osudových okamžiků.
Fórum/II/2014
„Vzhledem ke svému pokročilému věku jsem byl přímým či nepřímým svědkem mnohých historických okamžiků a přiznávám, že když pak o těchto událostech čtu texty a úvahy z pera někoho později narozeného, kdo je poznal jen zprostředkovaně, nevycházím z údivu. Často si říkám: Kde jsem to, proboha, žil? Snad někde na jiné planetě? O čem a jaké době ten člověk vlastně píše?“ říká J. Bauer hned v předmluvě své knihy. Takže logicky připouští, že rekonstrukce historických událostí, odvozovaných od zachovaných pramenů, kronik či archeologických nálezů a fabulovaných podle dobových souvislostí, nemusí být pokaždé úplně přesná. Do námětů předkládaných pětatřiceti kapitol z české historie vložil autor vždy zajímavý příběh, mnohdy obestřený záhadou či nerozhodnutými dohady, k nimž hledá co nejpřijatelnější vysvětlení a rozluš tění. „Hledání stop dávno zavátých věky“ není ani pro tak zkušeného autora, jakým J. Bauer je, jednoduchou záležitostí. Takže, jak sám přiznává, je nucen občas spekulovat, zda se ta či ona událost nemohla odehrávat přece jen poněkud jinak, než nám tvrdí učebnice dějepisu.
http://spisovatelejih.blog.cz
Například hned první příběh, postavený mimo jiné na překvapující výpovědi nálezu bronzového pokladu na severním okraji Prahy, zaútočí na čtenáře fantazii rozviřující otázkou: Přitáhl kmen Dórů doopravdy až od Vltavy? Společně s autorem se budeme dohadovat, zda sídlo vládce germánského kmene Markomanů v době těsně před začátkem našeho letopočtu stávalo na území nynějších Čech, jestli byl Přemysl skutečně povolán na trůn od pluhu a je-li legenda o bájném oráči vskutku pouze českého původu, mohl-li Horymír se svým Šemíkem skočit z Vyšehradu či které z nalezených ostatků svatého Vojtěcha jsou vlastně ty pravé. Nesporně vás překvapí i dohad, zda šumavský poustevník svatý Vintíř nebyl náhodou špionem, co všechno hrálo roli v uvedení Elišky Přemyslovny na trůn, je-li Husinec u Prachatic opravdu rodištěm Mistra Jana Husa anebo zda byl Jan Žižka ve skutečnosti otráven svými protivníky. Podobných otazníků, dohadů, na zjištěných faktech a historických dokumentech vystavěných vysvětlení či logických vývodů najdete v Bauerově knize celou dlouhou řadu. A rozhodně nikoliv nezajímavou. Ujišťuji vás, že nejenže budete hltat stránky této knížky jako jedinečnou a překvapivou detektivku, ale mnohokrát se budete k detailům ještě vracet.
35
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
Jan Vaněček Vejrovské zkazky Vlastním nákladem, 2014
K
tématu týkajícímu se vyhlášené pánské stolní společnosti, která se scházela ve druhé polovině minulého století v českokrumlovském hostinci U Dušků, se autor Jan Vaněček vrací již počtvrté. A rozhodně oprávněně, protože historky s ní spojené dokáží spolehlivě okořenit život nejen smyslem pro humor, ale i jakýmsi dalším, hlubším rozměrem – možná trochu nadneseně řečeno – zemitě filozofickým. Třebaže v souvislosti s touto nevšední společností jsou nejčastěji citována slůvka humor a legrace, hloubavé rozpravy u hospodského stolu přinášely i jiné ovoce – rozšíření obzorů, doplnění znalostí i diskusí tříbený úsudek.
Vždyť také název Vejři nebyl náhodný. Není odvozen od hanlivého významu jména tohoto nočního ptáka, ale v souvislosti s jeho příbuznou - sovou, coby vystihujícím symbolem moudrosti. A aby nenechali skutečně nikoho na pochybách, krédem Vejrů bylo pak i jednoznačné heslo: Myslet! Vejrovské neopakovatelné disputace, ulítlé nápady, překvapivé rady a desítky originálních historek se sice staly legendou, ale pamětníků ubývá, takže lze kvitovat jako vskutku záslužný počin, že se je českokrumlovský patriot Jan Vaněček snaží zachovat i pro budoucí generace v tištěné podobě. Možná, že právě díky tomu se Vejrovské paměti časem stanou stejně populární jako třeba někdejší Poláčkovy klukovské vzpomínky. Ovšem tentokrát v balení pro dospělé! Jan Vaněček sice připouští, že nejde o detailní záznam jednotlivých situací a dění, že pozměnil jména aktérů či dokonce některá přidal, že sem tam fabuloval i s dějem a kulisami, ovšem ducha Vejrovství, nepostradatelnou nadsázku a vytříbenou ironii se snažil, jak sám říká, za všech okolností zachovat. Sami čtenáři pak ocení, zda se mu to povedlo.
Už jenom při čtení o vzniku této různorodé, ale demokraticky tolerantní společnosti či při seznamování s Vejrovskými stanovami se začnete (možná i proti své vůli) bezděčně usmívat, a když se dostanete ke kapitolám s dílčími historkami, už se budete smát na plné kolo. Vaši bránici spolehlivě rozechvěje vyprávění o plenárním zasedání Vejrů a výběrovém řízení na uklizečku, o cestě Tomáše Fuka vlakem, o snaze přejmenovat Hřbitovní ulici, o socialistických májových tradicích, o prob lémech s kouřením a kuřáky a řadě dalších vybraných témat. V popisech i humorných dialozích však nenápadně, ale nepřehlédnutelně vykukují i dnes již jen těžko uvěřitelné, ale reálné absurdity totalitní doby, které skvěle doplňují celkové ladění knihy. Stejně jako vtipné a nadčasové citáty v záhlaví kapitol, ale hlavně typické obrázky kreslíře Miloslava Martenka, který ilustroval i předchozí Vaněčkovy knižní tituly. Pokud věříte na šťastná čísla, pro Jana Vaněčka je to určitě sedmička – protože výše zmiňovaná knížka je v pořadí už sedmá z jeho tvůrčí dílny, ale naštěstí zcela určitě ne poslední.
stejnému počtu autorů z celé republiky, kteří touto soutěží úspěšně prošli v jejích dílčích etapách a zanechali v ní své nesmazatelné stopy. Mezi nimi je i jméno novinářky a spisovatelky Hanky Hosnedlové, která se už víc než půl století hrdě a vytrvale hlásí k trampskému světu, jenž je pro ni mimo jiné i stálým zdrojem inspirace a spolehlivou zdí k opření.
Byl jí stejně jako ostatním autorům vyměřen svazující prostor 38 knižních stran, na něž se pokusila vtěsnat své vybrané autorské retro povídek a básní pod poetickým názvem Čas v ohlávce slov. O autorce velice hezky a hlavně výstižně hovoří v úvodu její přítelkyně a mimo jiné také úspěšná spisovatelka Eva Obůrková: „... je mediálně známá
Hanka Hosnedlová Čas v ohlávce slov Trapsavec, 2014
K
neuvěřitelnému čtyřicátému výročí Trapsavce, snad nejdéle fungující české a slovenské literární soutěže pro širší veřejnost, byla letos v edici Trapsavecké miniatury vydána obsáhlá řada s názvem Zlaté legendy, jejímž iniciátorem a producentem je aktivní a neúnavný Jan Frána. Tato řada zahrnuje třináct drobných autorských svazků věnovaných
36
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová
a její digitální stopa je jako kometa s tisíci ocasy – ale podobně jako ta kometa trochu je a trochu není z tohoto světa i samotná Hanka. Tak například nepochybně se umí naklonovat, protože ačkoli tvrdí, že se jí děje všechno natruc a je jinak, než si naplánuje, stíhá asi tak trojnásobek toho co jiní. Na rozdíl od jiných profesionálů píše i ve volném čase. Její extrémně široké srdce bude jednou záhadou pro všechny kardiology. Svou existencí popírá pravidlo, že zákonně dobří hrdinové už vymřeli... Takže má poklona a má úcta, Malá Velká Ženo, a díky za to, že jsi a že ti to tak hezky píše!“ A doufejme, že bude psát i nadále. -fjb-
Stanislava Bumbová Cestujeme světadíly Grada, 2014
A
čkoliv se u tohoto titulu z produkce nakladatelství Grada jedná již o šestou knížku pro děti z pera českobudějovické autorky Stanislavy Bumbové, jde tentokrát přece jen o poněkud odlišné specifikum. Knížka je totiž svým obsahem určená nejen nejmenším čtenářům, kteří teprve zápasí se záludnostmi písmenkového světa nebo kterým texty na stránkách knihy zprostředkovávají rodiče, ale i těm poněkud větším, kteří už otevírají dveře zájmu nevšedním zajímavostem a poučení.
Fórum/II/2014
Autorčiny vtipné veršíky mapují naši zeměkouli z hlediska nejtypičtějších znaků pro ten který světadíl, ať už se jedná o podnebí, zvířátka či obyvatele. I tak se nenásilnou formou rozšiřují obzory malých čtenářů. Některé básničky by se hodily i pro pořádání školních besídek a komponovaných pásem na toto téma v podání mateřinek či prvních školních ročníků. Ti starší se pak nepochybně více zaměří především na prozaické části knihy, kde jsou čtivou formou ve stručnosti představeny kapitolky z historie i současnosti lidstva ve vyjmenovaných částech světa. A nechybějí třeba ani jednoduché, ale vynalézavě originální hádanky a kvízy, které nesporně zaujmou obě čtenářské skupiny. Na zaměření a slovní skladbě textů je vidět, že autorka využívá své bohaté zkušenosti s dětmi, což potvrzuje také její pedagogické vzdělání, učitelská a nakonec i mateřská praxe, a důvěrně zná také mantinely dětského slovníku i dětského světa vnímání. I proto jsou její knížky mezi čtenářským potěrem tak oblíbené. Podle mého názoru se Stáňa Bumbová právě
http://spisovatelejih.blog.cz
v tomto tématu skutečně autorsky našla. Její verše nejsou bezduché veršovánky podřizující obsah slovnímu rýmu, ale skutečně cílevědomě sledují prvoplánově poučný a vzdělávací, ale přitom nápaditý a pro malé čtenáře přitažlivý záměr slovního sdělení. Stejně tak ani u prozaických pasáží nevolí suchopárné statistické vyjmenování zásadních znaků pro dílčí země a světadíly, ale balí tyto informace do zajímavých čtivých textových útvarů, nezřídka i povídkových či dokonce napínavě laděných příběhů. Výstižně, stručně, bez zbytečného vnucování a moralizování – přesně vyvážené čtenářské menu pro kluky a holčičky předškolního i školního věku. Jsem přesvědčená, že díky generačně poněkud posunutým textům neodloží malý čtenář knížku po prvním přečtení humorných básniček, ale bude se k ní pak s odstupem let zaručeně vracet, aby získal i další informace. Zřejmě nemusím ani zdůrazňovat, že úspěšnost a přitažlivost knížky násobí i vtipně pojaté, barevné obrázky Zdeňky Študlarové, dětské duši tak příjemné a blízké.
37
literatura | e-kniha
Překlady a české texty Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš
Elektronická kniha Kohoutí kříž Jihočeská vědecká knihovna, 2001-2014
J
ihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích zpřístupňuje od roku 2001 na webu elektronickou knihu Kohoutí kříž, věnovanou šumavské německé literatuře. Publikace zprostředkovává literární obraz Šumavy v dílech německy píšících autorů a současně tak odráží kulturní a společenský vývoj oblasti, která je specifická svou polohou na pomezí tří států a dvou jazyků, svou historií i současností. Přestože kniha sleduje časový úsek několika set let, od 12. století až do současnosti, jádro tvoří 20. století a události s ním spojené, od něhož – a k němuž - se sbíhají linky literárních děl a osudů jejich autorů. Kohoutí kříž literárně mapuje „německou“ Šumavu, obrací se však na českého čtenáře, i za cenu určitých jazykových omezení (například přechylování příjmení autorek, uvádění českých i německých názvů obcí apod.). *** Sběr materiálu a práce na překladech probíhají od počátku 90. let. V roce 2000 bylo realizováno s přispěním grantu Ministerstva kultury ČR převedení do elektronické podoby a vystavení na internetu. Doplňování a rozšiřování probíhá ovšem neustále. První internetová verze Kohoutího kříže obsahovala ukázky z děl 306 autorů, verze, která je aktuálně online přístupná, jich nabízí již 1500. *** Prameny, využívanými k vyhledávání děl autorů a informací o nich, obrazové dokumentace apod. jsou především krajanské časopisy (zejména Glaube und Heimat, Hoam! a Böhmerwäldler Heimatbrief), knihy, periodika a další dokumenty z fondu regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny, který obsahuje bohatou sbírku „šumavské“ literatury od 19. století do současnosti, fondy dalších knihoven a archívů v ČR, Rakousku a Německu, v poslední době pak stále více i české a zahraniční webové stránky, kterých na šumavská témata potěšitelně přibývá a také digitální
38
Šumava - Soumarské rašeliniště (foto František Tylšar) knihovny a archivy ( je třeba jmenovat stránky SOA Třeboň, umožňující přístup k digitalizovaným matrikám i obecním a školním kronikám). Okruh autorů, které Kohoutí kříž zahrnuje, je velmi rozsáhlý. Kritériem při výběru je vazba literárních i odborných textů na Šumavu v jejím širokém přeshraničním vymezení (od Novohradských hor až po Český les) a německý jazyk originálu. Časově je pak záběr právě tak široký, od středověku, počínaje 12. a 13. stoletím, až do století jedenadvacátého. Žádná další omezení národnostní ( jsou zastoupeni Němci, Češi i Židé – pohledy do matrik a archivů ukazují jak nezřetelné a často nesmyslné je toto dělení), politická (přestože zejména 20. století by k tomu dávalo řadu příležitostí), tématická a žánrová ani literárně-kritická uplatněna nejsou. *** Mezi zastoupenými osobnostmi se tak nacházejí středověcí autoři, např. Jans Enikel, Jan z Teplé, anonymní šumavští tvůrci z 15. - 20. století, autoři všeobecně známí a symbolizující šumavskou literaturu - Adalbert Stifter, Karel Klostermann, Hans Watzlik, Johann es Urzidil. Najdeme tu ovšem i slavné autory, u nichž může být šumavská tématika pro někoho překvapující: Bertolta Brechta, Marii von Ebner-Eschenbachovou, Franze Kafku, Karla Hynka Máchu, Karla Maye, Friedricha Nietzscheho,
Rainera Maria Rilkeho, autory významné především v měřítku regionálním, jako jsou například Josef Dichtl, Gustav Jungbauer, Zephyrin Zettl, řadu učitelů, kněží, ale také autory, kteří otiskli pouze jedinou vzpomínku či báseň v krajanském časopise. I ta vzpomínka je ovšem často cenná a unikátní tím, že zachycuje dávno zmizelý či změněný svět. *** Každý zastoupený autor je prezentován ukázkami z díla v překladech, v případě poezie i v originálním znění (pokud je potřeba, je doplněn i slovníček nářečních výrazů), krátkým medailonem a obrazovou přílohou (počet ukázek přesahuje v nové verzi 4 800 a počet dokumentů v obrazových přílohách 19 000). Od roku 2008 je možné v Kohoutím kříži vedle kopií fotografií a textů najít i zvukové a video záznamy a digitalizované staré mapy Šumavy. Místa, o kterých Kohoutí kříž pojednává nebo se kterými jsou spojeni jednotliví autoři, jsou dokumentována historickými i současnými snímky, na fotografování se kromě tvůrců projektu podílí několik dalších přispěvatelů. Publikace je koncipována tak, aby spojovala výhody práce s klasickou knihou -listování stránku po stránce, obsah apod. s možnostmi, které nabízí elektronické publikování a internet: plnotextové vyhledávání, interní odkazy i odkazy na další informační zdroje na internetu, formulář na odeslání vzkazu autorům. ***
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | e-kniha
Součástí práce je rovněž studie v českém i německém jazyce: Co je šumavská literatura. *** Přestože v roce 2003 vyšel drobný výbor z těchto stránek i knižně (Kohoutí kříž, S Hohnakreiz: ozvěny německé lyriky ze Šumavy. Praha: BB art) zkušenosti a statistické údaje ukazují, že volba zveřejnění na internetu, umožňující kontinuální doplňování a rozšiřování díla, byla správná. Od roku 2001 navštívilo stránky Kohoutího kříže téměř 900 000 zájemců, denní průměr počtu návštěvníků podle auditu Toplistu se dnes pohybuje kolem 250-300. Nákladem Jihočeské vědecké knihovny ale vycházejí další knižní výbo-
ry, vycházející z elektronické podoby Kohoutího kříže: J. Urzidil, Jdu starým lesem (2005), Karel Klostermann (1848 - 1923): soupis díla (2008), Knížka rožmberská: výběr z německy píšících autorů od 13. do počátku 20. století (2011), v edičním plánu je několik dalších publikací. V roce 2003 byla Jihočeská vědecká knihovna oceněna za publikaci Kohoutí kříž ministrem kultury (Cena Knihovna roku, kategorie Významný počin v oblasti poskytování veřejných a informačních služeb). Jako významný zdroj informací o Šumavě je Kohoutí kříž citován v tisku a odborných publikacích v ČR i v zahraničí, odkazuje na něj řada jiných webových stránek, s ukázkami
z knihy je možné se setkat i na některých šumavských naučných stezkách. Na velké výstavě Šumava Karla Klostermanna v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 2008 tvořil obsah elektronického informačního kiosku. Již několik let vychází úryvky z Kohoutího kříže v časopise Vítaný most na Šumavě a v Českém lese. Na základě ukázek z Kohoutího kříže vzniklo několik pořadů Českého rozhlasu, faktograficky z něj čerpaly některé díly dokumentárního cyklu České televize Ztracené adresy. Ivo Kareš, červen 2013, zpracováno s využitím příspěvku na konferenci Digitalizace - konec oslích uší, Praha 2010
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
TITULNÍ LIST
STUDIE
OBSAH
KOHOUTÍ KŘÍŽ Šumavské ozvěny
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
NAJÍT
S HOHNAKREIZ Des Waldes Widerhall JAN MAREŠ
Tento web je věnován šumavské německé literatuře. Práce vznikající od roku 1990 zahrnuje autory pocházející ze Šumavy v jejím širším přeshraničním vymezení a další autory zabývající se danou tématikou od středověku až po současnost a byla realizována v rámci grantu Ministerstva kultury České republiky. Každý zastoupený autor je představen ukázkami z díla v překladech, v případě poezie i v originálním znění, krátkým medailonem a obrazovou přílohou, součástí publikace je rovněž studie v českém i německém jazyce. V roce 2003 byl web oceněn ministrem kultury ČR (Cena Knihovna roku 2003, dip lom v kategorii Významný počin v oblasti poskytování veřejných a informačních služeb). Část titulní strany - verze 2014 (upraveno pro tisk)
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
39
literatura | recenze
Orwellův rok počesku ◊ Hanka Hosnedlová
Ačkoliv kniha s nevšedním názvem Orwellův rok vyšla již na konci loňského roku, její oficiální uvedení mezi čtenáře se odehrálo až na jaře roku letošního, v pražském sídle Libri prohibiti (čili Knihy zakázané), kam její autor - Jaroslav Švestka - odkázal veškerou svou literární pozůstalost.
N
ež se však čtenář ponoří do stránek uváděné knihy, měl by nepochybně vědět něco o autorovi samotném - věčném rebelovi, nesmiřitelném glosátorovi a kritikovi aktuální situace. A také o důvodech, proč tento zajímavý spisek vůbec vznikl. Osoba Jaroslava Švestky byla spojena s jižními Čechami hned ve dvou etapách – poprvé, když jako osoba nepohodlná předchozímu režimu musel odejít z barrandovských ateliérů Československého filmu a stal se dřevorubcem s působností na Novohradsku a Protivínsku, podruhé pak po trvalém návratu z Kanady. Tehdy se po menších peripetiích usídlil v Nových Hradech a tehdy se také naše přátelství začalo prohlubovat. Ani v letech totality, kdy pracoval v lesích jako dřevorubec, se však nedokázal vzdát svého bouřliváctví a poukazování na absurdity a nepravosti tehdejšího systému. Jeho korespondence a literární seberealizace, které se samozřejmě mocným oné doby ani trochu nelíbily, mu vynesly další politické stíhání včetně obvinění z poškozování zájmů republiky v cizině. A nakonec ho přivedly až do vyhlášené věznice na Borech. Tenkrát prvně přiřadil ke svému jménu literární přídomek Borský. A protože se svého přesvědčení a aktivit nezřekl ani poté, ve finále následovalo vystěhování do Kanady – rok před sametovým převratem. I za mořem potom pracoval v dřevařských táborech na těžebních strojích. Tam mu také byla kvůli neprůchodnosti cév amputována noha a nahrazena protézou, což Jaroslavovi nezabránilo v pokračování na stejných pracovních postech. Po návratu do Čech se mimo jiné zabýval problematikou zaniklých vesnic v příhraničí a věnoval se aktivně i své další lásce – fotografování. Dokonce vedl mladé zájemce o toto umění v Nových Hradech, jimž vštěpoval zásady dobré fotografie. Jeho zdravotní problémy se však prohlubovaly a krátce po amputaci druhé nohy přestřihla jeho nit života smrt.
40
Dílo Jaroslava Švestky je poměrně obsáhlé, a přestože mu v minulém režimu vyneslo tolik postihů a nepříjemností, bylo z podstatné části nepublikované. V roce 2008 vznikla útlejší knížka s názvem Ze Šumavy k Rockies a zpět, kterou jsem vydala díky pomoci Jaroslavova kamaráda Pavla Soukupa a několika dalších jeho přátel. Obsahovala výňatky z unikátních Jaroslavových dopisů, jež adresoval svým přátelům, ale také úřadům, institucím, redakcím, a třeba i fiktivní neodeslané listy Ježíši Nazaretskému či Albertu Einsteinovi. Tato dlouholetá korespondence, jež se zachovala jak díky těm, jimž byla určena, tak i díky Jaroslavově pečlivému archivování v podobě kopií na průklepových papírech, je nesmírně objemná, tudíž knižně využitelná jen z malé části. Druhou knihou byl Deník dřevorubce, který vyšel před dvěma roky, rovněž v Libri prohibiti, a který sklidil zasloužený zájem veřejnosti. Nyní tedy přichází Orwellův rok, jenž byl vlastně jedním z hlavních důvodů Švestkova trestního stíhání. Jeho vydání ve svém nakladatelství Sixty Eight Publishers v Torontu přislíbil pro rok 1988 Josef Škvorecký, ale díky vývoji tehdejších evropských událostí a následnému ukončení činnosti vydavatelství k tomu už nedošlo. Kniha, kterou tedy nyní přináší Libri prohibiti má však daleko širší výpovědní hodnotu, než původní rukopis. Je totiž kromě textu Orwellova roku doplněna ještě dalším textem obsáhlého výňatku z dalšího Švestkova rukopisu – Orwellův čas. Navíc pak také řadou dokumentárních i osobních Švestkových fotografií, kopiemi jeho dopisů, přípisů a článků, ale i úředních listin včetně obžaloby, výpisu z trestního spisu a rozsudku od Krajského soudu v Českých Budějovicích. Nechybí ani reflexní články o Švestkově případu z pera známých osobností, jako jsou třeba Ivan Medek či Milan Šimečka.
Orwellův rok, jak píše hned v úvodu knihy sám autor, nemá být ani parodií, ani parafrází na Orwelovy knihy „1984“ a „Animal Farm“, nebo dokonce jejich plagiátem, i když byl těmito světovými díly inspirován. „Chtěl bych se tímto textem pokusit o jakousi konfrontaci mezi literaturou a skutečností života… Nezbytně tedy půjde o text do značné míry autobiografický… Na následujících stránkách bude tudíž uvedeno to, co předcházelo. A pak už zbude jen čekání na to, co měsíce přinesou, co přinese celý ten rok předznamenaný geniálním Georgem Orwellem. Byť to nemusí znít zcela věrohodně, autor jako optimista z donucení doufá, že to nebude nic příliš překvapujícího, neboť je přesvědčený, že všechny změny vedou už jen k horšímu – ve světě a v tomto státě pak obzvláště,“ uvádí svůj rukopis J. Švestka v roce 1983. Třebaže rukopis Orwellova roku nese zátěž více než tří desítek let, je stále živým a vyčítavým svědectvím doby a nezlomnosti ducha literárních pěšáků, k nimž se Jaroslav Švestka nesporně řadil.
www.epika.cz
Fórum/II/2014
literatura | projekt
Mosty spojující autory a čtenáře ◊ František Tylšar
J
iž dříve avizovaný projekt Literárních mostů doznal dalších výrazných úprav, aby se více přiblížil představám tvůrců… Roční poplatek byl úplně zrušen. Vzhledem k tomu, že projekt má nulové režijní náklady, není třeba nic hradit! Podmínkou pro vstup je tedy nově zakoupení jedné akcie. Ta měla v době vzniku hodnotu 300,- Kč a její hodnota se bude průběžně měnit podle hospodaření. Je samozřejmé, že bude možné zpětně tuto akcii prodat. Podmínky se budou průběžně upřesňovat. *** A jak budou Mosty fungovat? Například: nakladatelství Epika vydá knihu, po domluvě s autorem se kniha podstoupí Literárním mostům. Literární mosty, pokud investici schválí, zafinancují výrobu
a její členové se postarají o prodej (nabídky odběratelům, vlastní prodej, e-shop). Za takto prodanou knihu dostanou provizi ti, kteří zprostředkovali prodej, autor i Literární mosty. Mosty si postupně troufnou i na složitější projekty. Jejich duchovní otec - Jan Medek - dnes několik podobných úspěšně organizuje a tyto se dají naklonovat i jinam. *** Proč to vše? Důvodem pro zřízení Literárních mostů je dlouhodobá časová zaneprázdněnost nakladatele. V současné době většinu své pozornosti zaměřuje na výrobu a prodej a dalším důležitým věcem nemá čas se věnovat, což je škoda. Nový projekt by toto měl vyřešit. Garantem projektu je nakladatelství Epika v Jindřichově Hradci. Tedy finanční ztráta nehrozí...
*** Jak se Mostům daří? Ze dvou zakládajících členů se základna rozrostla na šestnáct osob. Hodnota jedné akcie se navýšila o šest procent. Byly vydány tři knihy (údaje ke dni 7. srpna 2014). *** Jakou práci projekt nabízí? Obchodní zastupování - prodej knih a nabízení služeb v oblasti nakladatelství a knižní výroby (externě). Tato práce zahrnuje oslovování knihoven, hledání prodejních míst, stánkový prodej, prodej na literárně zaměřených akcích, internetový prodej apod. Nabízí rovněž provizi z prodeje až 50% a podporu, například zapůjčením prodejního stánku. *** Chcete vědět víc? Navštivte webové stránky: www.Literarnimosty.cz
Edice Literární mosty vydala: Mokrou stezkou
Příběhy argonauta
Pohřební bratrstvo
Žánr: regionální
Žánr: povídky
Žánr: sci-fi povídka
Spolu s PAPem ator prošel a projel lecjakou zapadlou stezku na jihu Čech, vedli nekonečné dialogy a prošoupali kanady zmáháním štěrku potoků, kamení skal i bludných kořenů hlubokých lesů... Vypravte se s nimi na cestu po našem kraji i vy!
Cestou necestou nás vede Petr Hanzlík ve své nové knize povídek, která pod názvem „Příběhy argonauta“ přichází k čekajícím čtenářům. Autor nás v ní vezme na vzácnou návštěvu dálné Kamčatky, pobudeme ve svérázné společnosti třeboňských...
Zde jsem tedy z výšky viděl jen menší část města. Rozhled byl báječný, ale byl to zároveň nějak divně smutný obraz. Takto z výšky bylo jasné, že se město rozpadá a připomnělo mi ohlodanou kostru. Na straně odvrácené od města byla sice...
Vazba: A5, brožovaná, 158 stran
Vazba: A5, brožovaná, 58 stran
Vladimír Janda
Petr Hanzlík
Vazba: A4, pevná, 160 stran
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
Josef Blažek
41
autorská tvorba | ukázka z knihy
Milenec rudé komisařky ◊ Jan Bauer
T
rať nyní lemovali ruští vojáci v dlouhých šedozelených pláštích, na ramenou měli zastaralé pušky, které snad ještě pamatovaly krymskou válku, zato všechny měly nasazené bodáky. Leopold si všiml, že Rusové jsou dost prapodivně obuti. Většinou sice měli kožené holinky, ale zjevně se jim už rozpadávaly a někteří byli dokonce bosí. Na pohled vypadali uboze a tváře měli propadlé od hladu, zato se v nich zračilo bojové odhodlání. V jednu chvíli musel Aimo spustit píšťalu, protože jedna z hlídek dokonce vstoupila na trať. Leopold se při přikládání pod kotel nestačil podívat dopředu, a proto ho překvapilo, když lokomotiva náhle s cuknutím zastavila. Teprve nyní si všiml, že se k nim po schůdcích šplhá jakýsi důstojník s distinkcemi poručíka a s červenou páskou na rukávě. Na spodním rtu měl přilepenou papirosu, u opasku se mu houpal v koženém pouzdře nagan a čepici měl frajersky posunutou do týla. „Co vezete?“ houkl na strojvůdce. „Uhlí a dřevo do Petrohradu.“ „Neskrývají se ve vagonech nějací špioni nebo záškodníci?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Pokud vím… Co je to za odpověď, občane?“ Poručík se znechuceně odvrátil a oslovil Bauera: „Ty jsi topič?“ „Vypomáhá mi. Je to švýcarský sociální demokrat,“ odpověděl Aimo místo Leopolda. „Tebe posílá soudruh Lenin?“ poručík se celý rozzářil. „Co vzkazuje naší revoluci? Kdy se vrátí do Ruska?“ „Pokud vím, už je na cestě sem,“ odvětil Bauer, ačkoliv si tím vůbec nebyl jist. Důstojník k němu přistoupil, mohutnými tlapami ho objal a zvolal: „Moloděc! Ať žije světová revoluce! Jeďte dál a přivezte Petrohradu dřevo a uhlí, ať je čím topit.“ Poručík hbitě sešplhal po schůdcích z lokomotivy, velitelsky mávl rukou a Aimo znovu uvedl stroj do pohybu. „Bolševik,“ utrousil a z jeho hlasu bylo cítit pohrdání. Leopold měl sice na jazyku další otázku, tentokrát ho zaujala zmínka o bolševicích, ale raději se místo na ně zeptal, kdy dorazí do Petrohradu. „Když to dobře půjde a nebude přeru-
42
šená trať, tak snad do večera. Máš se kde vyspat?“ Leopold se podíval na špinavý svetr a montérky, které mu dal poštovní zřízenec v Helsinkách, a zaváhal. Představoval si, že se ubytuje v hotelu Imperiál na Něvském prospektu, ale jeho oděv se mu k tomu nezdál vhodný. V takovém oblečení by ho nejspíše ani do Imperiálu nepustili. Navíc hned zítra se chtěl vydat za ministerským předsedou knížetem Lvovem a pochyboval, že umazaného topiče by přijal k audienci. „Když se na Finské nádraží dostaneme pozdě, můžeš se vyspat v naší ubytovně u výtopny.“ „Díky,“ pokývl hlavou Leopold a přihodil další uhlí do kotle v naději, že budou rychleji v Petrohradu. Jeho představy se však nenaplnily. Asi po dvaceti kilometrech byly koleje zataraseny pražci a přímo v kolejišti si jacísi vojáci v beranicích rozdělali oheň. Strojvůdce zabrzdil lokomotivu, která setrvačností dojela až těsně k barikádě. „Co se děje?“ „Jménem petrohradského sovětu musíme zkontrolovat každý vlak, který přijíždí do metropole!“ Ozval se jakýsi kozák s nakroucenými kníry a namířil na ně svou pušku. „Co je to za hloupost?“ protestoval Aimo. „Kontrola přijíždějících vlaků, občane, byla odsouhlasena plénem petrohradského sovětu.“ „Vezeme uhlí a dřevo, tak jakápak kontrola,“ bránil se strojvůdce. Kníratý kozák však neuznal za nutné mu vůbec odpovědět a zamával na své druhy, aby prohlédli všechny vagóny. Prohlídka se protáhla na hodinu. „Tak už nás pustíte?“ zajímal se Aimo. „Raději nám, občane, dej papirosy!“ Strojvůdce mu znechuceně hodil balíček cigaret, kozák ho bravurně zachytil, přičichl k nim a pochvalně prohlásil: „Dobrý tabák. Voňavý. A co topič, ten nemá nic pro revoluční vojáky?“ Leopold jen rozhodil rukama. Poslední egyptky přece nechal poštovnímu zřízenci v Helsinkách.
„Nu, co. Pustíme vás, ale musíte nám pomoci odtáhnout pražce.“ Aimo a Leopold tedy slezli z lokomotivy a začali kozákům pomáhat odklízet barikádu. „Už to zpátky nedávejte, za námi jede v osobním vlaku soudruh Plechanov,“ radil jim strojvůdce. „To je kdo? Nějaký hlavoun?“ otázal se mluvčí kozáků. „Jste ignoranti a analfabeti,“ odplivl si Aimo, nechal pražce a vyšplhal se zpátky na lokomotivu. Odklízení barikády trvalo odhadem další hodinu. Teprve k půlnoci se nákladní vlak mohl dát znovu do pohybu a brzy na to projel temným předměstím Petrohradu. Nikde, kromě Finského nádraží, nespatřili jediné světlo. Město jako by se propadlo do tmy. Leopold sotva stál na nohou, když spolu se strojvůdcem konečně doklopýtali do železničářské ubytovny. „Už jsi to slyšel, Aimo,“ uvítal je usměvavý obr v neúplném stejnokroji zaměstnanců ruské dráhy. Měl sice patřičnou čepici s okřídleným kolem, ale krátký modrý kabát, pod nímž neměl košili, ale jen špinavé tričko, si zřejmě vypůjčil od nějakého námořníka. „Prozatímní vláda včera vyhlásila všeobecnou amnestii a zrušila trest smrti.“ „Zrušit trest smrti uprostřed války? Vždyť je to blbost, Toljo.“ „Teď jsme nejdemokratičtější zemí světa! Máme svobodu slova, svobodu tisku, svobodu shromažďovací, úplné a rovné hlasovací právo…“ „Hovno. Hlavně nemáme co do huby,“ odsekl Aimo. „A teď nás nech spát. Jsou tady volné pryčny?“ „Podívej se dozadu. Vpředu chlapi schůzují.“ Prošli přední přeplněnou místností, kde se nedalo dýchat pro dým z papiros, zato v té zadní zase foukal rozbitými okny studený vítr. Ale Leopoldovi to pro tuto noc nevadilo. Pod volnou pryčnu položil svůj kufr, oblečený se přikryl tenkou dekou a jak ulehl, takřka okamžitě usnul. Ukázka z románu Milenec rudé komisařky, který vyšel v polovině roku 2014
www.epika.cz
Fórum/II/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
Doudlebové z Podunají ◊ Jan Jiráček
S
lované, ať již to byli Doudlebové či jiný slovanský kmen, mohli vstoupit do jižních Čech z různých směrů. Většinou se soudí, že do jižních Čech přišli od jihu z Podunají. Údajně ustupovali před Avary, kteří je dlouhodobě zotročovali, muže nutili válčit s Římany a Germány a slovanské ženy údajně znásilňovali a dokonce zapřahali do vozů, jak se uvádí v některých nejstarších písemných pramenech. Slované, kteří se během stěhování národů přechodně usadili v širším Podunají, tak podél starých dálkových stezek postupovali k severu do sousedních neobsazených území. Jak již bylo výše uvedeno, Vitorazská a Kaplická stezka se sbíhaly v Doudlebech, kde bylo v raném středověku (přibližně v 10. stol.) založeno jedno z nejstarších správních (župních) středisek na českém území (tehdy nazývaném země Boi - podle latinského názvu Boemia). To však v příštích staletích nebylo zajištěno kamenným hradem jako jiná správní střediska v Čechách a brzy zaniklo. Souviselo to zřejmě se založením města České Budějovice a již předtím se vznikem hradské soustavy cca v 11. stol., do které již Doudleby na rozdíl od nedalekého Chýnova nebyly zařazeny. Kmen Doudlebů nebo jeho část se údajně usídlil v jižních Čechách a obsadil blíže neurčené území (viz úvodní obrázek, na němž je vyznačeno poměrně rozsáhlé území Doudlebska z pozdější doby, kdy velká část jižních Čech patřila pod přemyslovské správní středisko v Bechyni). I když existence Doudlebska a zejména samotného kmene Doudlebů je dnes zpochybňována, nelze zamlčet, že o něm existuje řada písemných zpráv (nejstarší je od arabského cestovatele Abu al –Mas’udiho z 1. poloviny 10. stol). Je proto trochu s podivem, že někteří naši historikové neuznávají na území Čech jiné slovanské kmeny než kmen český (kmen Boemanů). Pokud by skutečně existoval pouze jeden kmen Čechů a celé jižní Čechy byly kolonizovány Boemany (Čechy), mohli nejsnáze přijít od severu při tzv. 2. vlně slovanského osídlování Čech, které pronikalo na jih od Prahy. Středočeskou pahorkatinou vedla od Prahy podél Blanice a dále na jih podél středního toku Lužnice stará cesta přes dnešní obce Soběslav, Veselí nad Lužnicí a Vitín, která mohla také být vstupní branou do jižních Čech při rané kolonizaci Doudlebska.
Fórum/II/2014
Nasvědčovaly by tomu četné mohylníky se žárovými hroby typickými pro slovanské kmeny, které se v hojném počtu vyskytují ve Středočeské pahorkatině podél celého Rudolfovského hřbetu až k Českým Budějovicím i dále na jih. Cesta podél Blanice a dále jižně přes Vlašim může být, jak již bylo uvedeno, pokračováním již zmíněné Vitorazské stezky, která v raném středověku pravděpodobně spojovala severovýchodní a jižní části raně středověkého panství Slavníkovců. Spolehlivě zatím nelze určit, zda kolonizace Doudlebska probíhala od severu k jihu, nebo opačným směrem či dokonce v obou směrech. Každá teorie má své zastánce i odpůrce a sporé historické údaje nedávají jasnou odpověď. Můžeme se proto jen domnívat, že Doudlebové ustupovali před Avary, a tak se dostali do jižních Čech. Kam až pronikli, je otázkou. Někteří autoři soudí, že postupovali dále k severu až severozápadu a obsadili rozsáhlé území, které po vzniku hradské soustavy spadalo pod hrad Prácheň u Horažďovic (můžeme se tak ptát, zda byla Prácheň hradem Doudlebů – zatím nám nikdo neodpoví). Ostatně nejen o Doudlebech (Dúlěbech), ale ani o Avarech toho příliš nevíme, neví se, co se s nimi stalo a proč tak náhle vymizeli z historie (nejspíše splynuli s Germány nebo se Slovany). V publikované historii osídlování Doudlebska, obdobně jako v dalších nejstarších písemných pramenech zmiňujících se o Doudlebech, existuje celá řada protichůdných údajů a informací. Někteří autoři uvádějí takové podrobnosti, že Slované na Doudlebsku patřili k jednomu
http://spisovatelejih.blog.cz
z 12 slovanských kmenů, který je v historických pramenech označován jako kmen Doudlebů (Dúlěbů), známý i z jiných částí Evropy. Také Doudleby, Doudlebsko a jim podobné názvy se vyskytují nejen v Čechách (Doudleby na Malši, Doudleby nad Orlicí, Doudlevce – část Plzně a další podobné názvy), ale i na jiných, často dosti vzdálených místech (Maďarsko, Polsko, Ukrajina). Název Doudlebsko jistě mohl vzniknout od názvu kmene, který v minulosti osídloval určitá území. Může ale také být pouze toponymem, označením specifického území podle jakéhosi místního znaku. Někteří historičtí badatelé považují Doudlebsko pouze za etnografický subregion, pro nějž byly dříve charakteristické místní zvyklosti, lidové kroje a nářečí. Zajímavý výklad o Doudlebech se dočteme v historii obce Římov. Zde se uvádí, že Doudlebové byli někdy v průběhu 9. stol. přepadeni bojovnějšími Zličany, kteří ovládli branišovické hradiště (nejstarší opevněné hradiště na Doudlebsku) a obyvatele vyhnali až do Vitorazska (Staré Weitry v Rakousku). To je v souladu s tím, že ve Vitorazsku v té době sídlili Slované a naše Doudlebsko údajně patřilo pod Libici, kde žili Zličané a kde tehdy bylo i sídlo kmenového knížectví Slavníkovců. Přepadení Doudlebů Zličany v Branišovicích ale není historicky doloženo. Likvidace branišovického hradiště a pozdější založení hradiště a správního střediska v Doudlebech mohlo mít i jiné příčiny. Ukázka z připravované publikace Doudlebsko včera a dnes
43
autorská tvorba | ukázka z knihy
Repríza ◊ Petr Šulista
R
ozhovor s pozůstalými probíhal vcelku klidně. Oba byli sdílní a zejména dcera se snažila co možná nejúplněji odpovědět na jeho otázky. Řečník chtěl užuž povídání s nimi ukončit, když znenadání dcera řekla: „Víte, my máme takový zvláštní problém, nevím, jak bych vám to řekla,“ začala pomalu. „Nejlépe bude, když mi to řeknete tak, jak to je, pokud to bude v mých silách, rád vám pomohu.“ „Problém je v tom, že já a moje sestra Míla se léta nestýkáme. Kdysi jsme se nepohodly a od té doby to mezi námi neklape.“ „Jen to řekni na rovinu, nemůžete se vystát,“ vmísil se do hovoru její muž. „Ano, je to tak, nemůžeme se vystát. Dříve jsme spolu perfektně vycházely, ale od té doby, co matka….“ „Nezabíhej do podrobností,“ ozval se manžel znovu, „pana řečníka to nezajímá.“ „Pokud se to netýká pohřbu, tak máte pravdu, do vašich problémů mně vážně nic není.“ „Ale ono se to týká pohřbu,“ trvala na svém dcera zesnulé. „O co vlastně jde?“ zeptal se nesměle. „Moji rodiče byli nesmírně pracovití a podnikaví lidé, přestože si dokázali i za totality vydělat dost peněz, žili skromně a za celý svůj společný život snad ani nebyli na dovolené, vše co vydělali, investovali do baráku, zahrady, auta, chaty a chalupy.“ „Chaty a chalupy?“ podivil se. „Ano, chaty a chalupy, měli překrásnou chatu u Otavy a o nic horší chalupu na Šumavě.“ „Stále nechápu, o co jde?“ vyzvídal. „Před deseti lety otec vážně onemocněl a nemohl chodit, plné čtyři roky byl upoutaný na lůžko a odkázaný na pomoc druhých, tedy mé matky. Když se ale i ona po roce roznemohla také, byli oba dva odkázáni na pomoc mé sestry. Pravda, posloužila jim, ale byla to přece její povinnost, když já se z pracovních důvodů uvolnit nemohla.“ „A ona?“ nedalo mu zeptat se. „Pro ni nebyl problém opustit zaměstnání, s jejími schopnostmi,“ řekla spíše ironicky. „Nech toho, nic nikdy nenechávala náhodě a byla vždycky daleko podnikavější, a pro-
44
miň ,i schopnější než ty,“ opět se ozval její muž. „No, to jsem si mohla myslet, že tohle řekneš, kroutit zadkem není žádné umění.“ „Když myslíš, ale mluvit čtyřmi jazyky, to už umění je, nebo chceš říci, že ne?“ nenechal se umlčet její partner. „Všechno stejně dokázala přes postel,“ dál si vedla svou jeho manželka. „To jsi celá ty. Než bys přiznala, že je někdo schopnější, tak z něho radši uděláš hajzla,“ napůl vztekle odvětil muž. „Abychom se snad vrátili k věci, stále jsem ještě nepochopil, o co vám jde?“ vmísil se řečník do počínající hádky. „Zkrátka a dobře, když její otec zemřel, matka se rozhodla sepsat závěť a jejich veškerý majetek spravedlivě rozdělit mezi potomky. Vzhledem k tomu, že její sestra se jak o otce, tak i o matku obětavě starala, odkázala jí a její rodině v závěti podstatnou část dědictví. Moji ženu to rozzlobilo, s matkou se pohádala a se sestrou rozkmotřila. Já osobně si nemyslím, že její sestra si o něco řekla, dokonce jsem přesvědčen, že matku přemlouvala, aby mé ženě dala víc, ale o tom moje žena nechce ani slyšet.“ „Bodejť, to víš, ta ji přemlouvala. Proč myslíš, že se o ni tak starala? Pro prachy! Moc dobře věděla, že se jí vyplatí, být s nimi doma. Ta si to uměla, panečku, pěkně spočítat,“ zvyšovala žena hlas a začala brunátnět, „nána jedna, jako kdyby toho neměla dost, kdyby se tím vším chtěla zalknout!“ „Nerad vás ruším v rozhovoru, ale rád bych se konečně dozvěděl, o co jde?“ vyzvídal dál řečník. „O co jde? O to, že ji na pohřbu nechci, o to jde,“ rozhodně odpověděla žena. „Co říkáte?“ dělal, že nerozumí. „Že ji na pohřbu nechci. Napsala jsem jí to a upozornila ji, že pokud tu někdo z nich bude, bude ostuda, ale já pohřeb platím a já mám právo tu mít toho, koho chci.“ „To myslíte vážně?“ zeptal se překvapeně. „Nakonec je to vaše věc, ale maminka byla maminkou i vaší sestry. Nezlobte se, nerad se míchám do vašich věcí, ale i ona má přece právo se s ní rozloučit.“ „Je to marné, ji nepřesvědčíte, není s ní řeč, neumíte si představit, jak moc ji nesnáší
a jak moc ji nenávidí,“ snažil se o vysvětlení její manžel. „A co když přijde a spolu s ní její rodina?“ zajímal se řečník, „co chcete dělat pak?“ „To se snad nestane, napsala jsem jí to zcela srozumitelně, nakonec mě zná, takže ví, že to myslím vážně.“ Neuplynula ani čtvrthodina, když se ozvalo opětné klepání na dveře. „Dále,“ řekl vedoucí. Otevřenými dveřmi vešla do kanceláře menší, štíhlá černovláska. „Dobrý den,“ řekla posmutněle, „jmenuji se Míla Strnadová a dnes tady má být poslední rozloučení s mojí maminkou paní Míkovou.“ Nutno přiznat, že po vyslovení jména Míla v něm pořádně hrklo. Čeho jsme se nejvíc báli, to je tady, pomyslel si. Žena u dveří vypadala klidně, vyrovnaně, i přesto, že její oči jevily známky bolestného smutku a pláče. „Upřímnou soustrast,“ pravil vedoucí a podal ženě ruku, „před čtvrthodinou odtud odešla vaše setra s manželem,“ dodal, „nepotkali jste se?“ „Naštěstí ne,“ řekla s úlevou, „takže asi víte všechno, ne?“ optala se. „Ale věřte, já jsem své sestře nikdy nepřehodila stéblo přes cestu, vůbec nevím, co se s ní děje, takováhle nikdy nebyla,“ svěřovala se se slzami v očích. „Sedněte si, prosím,“ nabídl jí židli. Poděkovala a sedla si. „Jsem úplně bezradná, nevím, co dělat, maminka pro mě tolik udělala, nemohu se s ní přece nerozloučit, no řekněte?“ podívala se na ně, „moc ráda bych vás o něco poprosila, byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi mohli vyjít vstříc, samozřejmě, nechci nic zadarmo, vše ráda zaplatím.“ Podívali se s vedoucím na sebe. „A jak bychom vám mohli pomoci?“ účastně se zeptal vedoucí. „Mohli byste mé mamince udělat ještě jeden smuteční obřad, byl by jen pro mě a pro mou rodinu?“
Ukázka z povídky Repríza z připravované knihy Psáno nejen mezi rakvemi
www.epika.cz
Fórum/II/2014
autorská tvorba | ukázka z knihy
Ohňostroj made in Travex ◊ Jiří Hovorka
H
elenka bydlel s rodiči v Jilmový, v luxusní vile s velkou zahradou. Ta měla hektar. Jen o zahradu se starali dva zahradníci s týmem pomocníků. Její součástí byl i tenisovej kurt a bazén. Jen údržba a provoz musely stát majlant. Párkrát jsem byl pozván, asi proto, že jsem se choval k Helenkovi slušně. Scházela se tam nóbl společnost. Právníci, lékaři, politici, podnikatelé. A mladí podnikavci. Nudící se paničky byly jejich snadnou kořistí a snad i zdviží ke známostem a ke kšeftům. Ale časem mi došlo, že je to možná obráceně, že spíš oni byli kořistí těch paniček. Doktor Nykodým, Helenkův táta, nebyl sice generálním prokurátorem, ale jako by jím byl. Tak byl mocnej. Helenka mě jednou pozval na párty a svýmu papá mě představil. Ten v domnění, že ke čtyřprocentní menšině taky patřím, mě s pochopením objal kolem ramen a zajímal se, jak to s jejich Olinem myslím. Helenka se totiž správně jmenoval Olin. Jestli ho mám vážně rád a jestli chceme bydlet ve vile. Nevzpomínám si, že bych se v životě dostal na tenčí led než tehdy. Ale Helenka byl formát. Vysvětlil otci, že nejsem jedním z nich, ale že jsem jeho opravdovej heterokamarád, a popsal mu ten případ s hodinkama. Doktor Nykodým, nikdo mu tady neřekl jinak než Nyky, nebyl žádný béčko. Okamžitě přehodil výhybku a zařadil mě do svýho portfolia. Pevně mi stisknul ruku a zafuněl, že budu-li něco potřebovat, ať se s důvěrou obrátím. A že se jistě nevidíme naposled. Dokonce mě zval na příští sobotu, že pořádá ohňostroj na počest něčeho a někoho v rodině a že u toho rozhodně nesmím chybět. Helenka měl radost, že tam konečně nebude sám. Nezávazně jsem účast potvrdil. A protože jsem nechtěl zůstat pozadu, připravil jsem si překvapení. Koupil jsem v drogerii travex, přípravek proti trávě. Ten, kam ukáp, tam ještě dnes po víc jak čtyřiceti letech nic neroste. A v papírnictví Narpa
Fórum/II/2014
jsem ještě přikoupil kupu savejch papírů, zvanejch pijáky. Z travexu jsem udělal sil nej roztok, v něm pijáky máčel a pak je nechal uschnout. Nejsem a nikdy jsem nebyl chemik, ale tenhle návod v ABC časopisu mladejch techniků a přírodovědců mě zaujal, že jsem si ho zapamatoval a teď hodlal vyzkoušet. Pak jsem několik pijáků stočil do ruličky, zabalil je do alobalu a lehce vytvaroval do tvaru kosmickejch raket. Dozadu jsem přidal křidýlka z kartonu jako stabilizátory a takhle vybavenej jsem se dostavil na párty. Napíchal jsem špejle do svahu zahrady a k nim gumičkou připevnil ty travexový rakety. Bylo jich sedm, moje šťastný číslo. Všechno jsem to propojil zápalnou šňůrou, kterou jsem koupil za pivo v Poštovním dvoře od střelmistra Mareše z místního kamenolomu. Jinak byl asi ohňostroj připraven profíkama během dopoledne, protože nikoho jsem v zahradě nepotkal, jen Helenka na mě smutně mával ze svýho růžovýho pokojíčku. Byli tu akorát číšníci, co připravovali jídlo, pití a nádobí s příbory. Kuchař pod vzrostlým jilmem, podle kterýho se jmenovala celá kaštanová ulice - a můžete hádat dvakrát, kdo tohle zařídil - rožnil sele na ohromným grilu. V jednom kuse pašíka potíral metlou ingrediencema z bylin a já si přál, aby se mu to povedlo, aby sele nespálil a aby byl dnešní večer na jedničku, zkrátka eňoňuňo. Vtom do zahrady prudce vjelo auto jako k ohni. Vypadalo to na hasiče a já se lek, že snad chytlo to sele, že jsem to zakřik, ale byl to jen pekař, dovážel čerstvý pečivo. Hosti se pomalu sjížděli a párty začínala. Dámy měly dlouhý šaty, dlouhý nohy, dlouhý vlasy, krátkej rozum a nahý záda. V rohu zahrady hrálo houslový kvarteto známý regtajmy Scotta Joplina a přítomný zasvěceně hodnotili uplynulej tejden, kdy se sice nic nestalo, nikdo nikoho neznásilnil, autem nepřejel a ani jinak neznetvořil, nikdo se nerozváděl a taky neženil, jen kdosi se utopil v místní přehradě, ale toho oni neznali, tak to neřešili. Přesto byli z toho nic plný předstíranýho údivu a říkali si: Neříkejte! Opravdu? To bych nečekala a do něj neřekla, hahaha a hihihi.
http://spisovatelejih.blog.cz
Čekal jsem na svoji chvíli, kdy odpálím poslední hit časopisu ABC, když mě plaše oslovil Helenka, celej zamotanej do ručně pletený růžový šály, a omlouval se, že je nachlazenej, bere antibiotika a že zůstane doma. Všecko ale že bude sledovat z okna a jestli jsem ty stříbrný rourky skutečně vyrobil sám. Když jsem na to kejvnul, velice mě chválil. „Jasně, vole, že sám, protože jedině vlastnoručně vyrobenej osobní dar potěší,“ potvrdil jsem mu a on se usmál a byl rád, že má tak šikovnýho kamaráda. A vypadal šťastnej. Asi kolem desátý, kdy už se dala tma krájet a kvartet hrál všechny noty znovu, dal velký Nyky pokyn a ta úžasná podívaná, ta hra světel, barev, hudby a tvarů ohňostroje vypukla. Všichni civěli k nebi a jejich ááách a óóóch a permanentní potlesk byly hostiteli skvělou odměnou. Celej ohňostroj byl komponován i s hudbou. Reprobedny byly rafinovaně umístěný v zahradě za keři anebo v korunách stromů, takže hudba se ozejvala ze všech koutů a báječnej dojem z ohňostroje jen umocňovala. Země duněla a Sadovej vrch se chvěl. Tu mi došlo, jak ubohej dárek jsem přines, a bylo mi trapně na sebe vůbec upozornit. Ale pak jsem se podíval do okna, kde stál Helenka, třel dlaně o sebe a na dálku mě prosil, abych ten dárek, to překvapení, co jsem nainstaloval, rozbalil a všem ukázal. A tak jsem uprostřed tý vřavy zapálil Marešovu zápalnou šňůru, ten zázrak, to ujištění z ábíčka, že něco takovýho nikdo nikdy ještě neviděl, a fakticky - ujištění se stalo skutkem. V tu ránu jsem velkolepej profesionální ohňostroj i s hudbou zastínil. Asi čtyři nebo pět raket vůbec nevzlítlo, ale začaly nekoordinovaně rejdit po zemi jako motorový myši a hosty v těch nóbl róbách honit po zahradě stylem zachraň se, kdo můžeš. Šestá vybuchla a vyrvaná zemina několik z nich potřísnila. Nyky se smál jako blázen. Jenom sedmá jako jediná se s hukotem zvedla a za potlesku přítomnejch odletěla neznámo kam. Chvíli jsem sledoval její rudej ocas,
45
autorská tvorba | ukázka z knihy
ale pak mi zmizela za střechama okolních domů. Nyky se na mě vrhnul, objímal mě a volal, tenhle chlapec je génius, ten umí člověka potěšit self-made dárkem. Byl jsem šťastnej a taky hrdej, v duchu jsem formuloval děkovnej dopis do redakce časopisu ABC přímo k rukám šéfredaktora Tomana, když se náhle ozval ječivej zvuk sirén, před vilou zastavilo smykem několik nákladních ZILů a dům i zahradu obklíčilo po zuby ozbrojený ruský komando, protože ta jedna jediná raketa, co odlítla, dopadla do zahrady sovětskýho konzulátu a než zhasla, tam chvilku syčela, což sovětští soudruzi vyhodnotili jako atentát na svýho konzula Lva Nikolajeviče Lysakova,
ačkoliv byl právě v tu dobu doma v Alma Atě. Jen tenhle fakt ovšem zachránil Nykymu post a mně asi život. Někdo z přítomnejch mě iniciativně prásknul, že ty rakety byly moje, protože dva vojáci se mnou flákli o zem, klekli na mě a ruce mi bolestivě zkroutili za záda. Ležel jsem s hubou v pažitu a loučil se s maminkou a se všema, který jsem měl rád. Nyky si vzal velitele komanda stranou a tam mu celou situaci plynnou ruštinou vysvětlil. Asi po pěti minutách mi pomohli vojáci se zvednout, komandýr mě plácnul do zad, něco jako v tom smyslu cojsmesi -tojsmesi, zasalutoval a kolona odjela.
Nyky na mě kývnul a podal mi sklenku Grand Breuil Napoleon, když ji předtím i s tím charakteristickým „N“ nahřál nad kahanem, aby tak zdůraznil širokou škálu vůní koňaku s nádechem marmelády zralý třešně, posílený květinovejma tónama šeříku. Přičichli jsme, ťukli jsme si a vypili na ex. „Kurva, tohle bylo o fous,“ prohlásil Nyky, nalil znova a dodal: „Stejně to byl nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal.“ A dal mi pusu někam na tvář. Tu druhou sklenku jsem si vychutnal už pomalu a jak se patří. Ukázka z knihy Máš cigáro?
Zrození Vejrů ◊ Jan Vaněček
U
stavující zasedání Klubu Vejrů se konalo zrovna na apríla ve Vejrovně hostince U Dušků. Úvod přibrzdil Pepíček, syn krumlovského kamnáře: omluvil tátu, že nemůže přijít, protože už dvě hodiny hledá osmičku matku a pořád ji nemůže najít. Po společném Vejrovském záklonu s půllitrem bylo přikročeno k volbě předsedy. Plešatí a pohani navrhli, aby namísto předseda se mu říkalo Obervejr. Křesťansky smýšlející Vejr, přezdívaný Andělíček, za podpory hypochondra Kachlíčky namítl, že Obervejr smrdí němčinou, lepší by bylo to počeštit na Vrchní Vejr. K tomu ale nebyla shoda. Zůstalo při Obervejrovi. Tím byl zvolen notář Josef Moravec, který svou Vejrovskou inteligenci dával vždy najevo vzhledem, slovem i písmem. Jeho intelektuální oblek, který zdědil po otci, pamatoval ještě dobu, kdy v tančírnách kraloval charleston. Notář v něm vzbuzoval pro okolí úctu a důvěryhodnost, nevypadal namyšleně, ani jako proletář. Poté povstal, utřel si kapesníkem slzy, pak to zopakoval, neboť těch slz bylo tolik, že jedno utření nestačilo, po-
46
děkoval za důvěru a slíbil s kapesníkem v ruce, že bude sloužit Vejrovské myšlence do roztrhání těla, ošacení a bot navěky. Pak i v nebi. A kdo chce, může ho oslovovat Vrchní Vejre, i na to bude slyšet. Jak čas ukázal, ujalo se oslovení Obervejr, hlavně z úsporných důvodů. Bylo o tři písmena a pauzu mezi slovy kratší. „Úspory, ať jsou kdekoliv, jsou hnacím motorem budování socialismu, tak to chápejte, Vejři!“ poučil je pan notář. Závěrem inauguračního proslovu poukázal na to, aby si každý vážil toho, že se stal dnešním dnem Vejrem, dostane bumážku, s níž se může doma pochlubit. Ale na osvobození od mytí nádobí a výkonu jiných domácích prací a manželských povinností to nemá vliv. Jde o čest, které jiným nebude dopřáno. Výběr nových Vejrů bude prováděn přísně. Žadatel o členství musí prokázat smysl pro Vejrovské myšlení. Jako Obervejr bude mít na zřeteli, že i v hospodě si může člověk doplnit vzdělání. Svou řeč ukončil slovy: „Věřím, že jedna z ulic nebo autostrád v Krumlově se bude někdy jmenovat Vejrovská. Pokud přijdou na Šumavě do mó-
dy mrakodrapy, mohl by se některý pyšnit názvem Vejrovský. Spartě a Vejrům zdar. Jednou nás budou milióny!“ Vejři už měli nedočkavě přichystané ruce dvacet centimetrů od sebe, aby mohli po těchto moudrých slovech rychle zatleskat. Dvoubarevná kočka, která se dosud jen povalovala u dveří a spokojeně předla, změnila repertoár a hlasitě mňoukla. Následovala ji kukačka v hodinách. Venku zaštěkal pes, zahoukalo auto a ze zámecké věže zrovna troubili celou. Hostinskému upadla sklenička, cinkla a rozbila se. „Střepy přinášejí štěstí,“ prohlásil po této nečekané aprílové události, zapil ji rumem a odkašlal si. „Štěstí je umění být spokojen,“ doplnil ho citátem klasika Obervejr. „Přej me si proto vzájemnou spokojenost! Ať Vejrovna má svou duši, jako ji máme my, kteří sem přijdeme. Ať dochází zde ke splynutí těch duši. Pamatujte, že ti, kteří spolu pijou pivo a mění je v moč, stávají se přáteli.“ Ukázka z nové knihy českokrumlovského autora Jana Vaněčka s názvem Vejrovské zkazky
www.epika.cz
Fórum/II/2014
Socha Milana Doubravy - Filozof
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
47
autorská tvorba | poezie ◊ Petr Šulista
◊ Břetislav Kotyza
Náhlé souznění
Dotýkání kamene
Náhlá síla souznění
Dlaněmi dotýkám poselství kamene
ovládla naše smysly
přimykám ruce na skálu
jsme spolu vnitřně spojeni
když kdosi ve mně bez ustání
už nejsme nezávislí
opalkem větve úporně rýsuje svoji nahotu
Jsme spolu vnitřně spojeni
Prsty své ruky přikládám na tepnu
rozum se marně brání
zkamenělému životu
Jak v lásku vztah se promění
když stopadesáté století
nevím a nemám zdání
kdosi ve mně stále pochybuje zda ještě cejchovat narudlou hlinkou
Čekání
znamení rodu na skálu Aby si potvrdil své vlastnictví Já
Čekám na básníka
aby si zúčtoval rok úspěšných lovů
jenž svým rýmem
aby si vymodlil ještě pár životů
vyrazí mi dech
Galerie obrazů jeskyně Altamira
a probudí ve mně něhu spolu s touhou Čekám na básníka
Zahlédnu
jenž svými verši
Zahlédnu okamžikem
oživí ve mně lásku
vlastního nádechu a výdechu
Na báseň čekám
vždy znova zaslechnu
skvělou
prudkosti nadechnutí svist
opravdovou
Biograf dnů
Nestojím o atrapu pouhou
vítr co míjí mne nepolapen
48
www.epika.cz
Fórum/II/2014
autorská tvorba | poezie ◊ František Tylšar
◊ Jitka Košťálová
Mons veneris
Míjím se
V těch šťastných dobách,
Míjím se s půlnocí
kdy byl jsem mlád,
dohořívám
já slézal horu Venušinu,
ospalou bezmocí
a po další hned měl jsem hlad.
hříchy střídám
Rád sedával na měkkém klínu, ať na slunci či v chladném stínu,
Zbrázděným ránem
před mlékem dával přednost vínu
zapomnění
a necítil jsem žádnou vinu,
vše co tu bylo
když dobyl jsem mons veneris…
náhle není
Však čas dobude každý hrad
Míjím se s ranní rosou
a z věží zříš jen rozvalinu
očištěná
pomalu se rozpadat.
potkáš mě v trávě bosou
Mnohý už váhá, přednost vínu?
dnes znovu narozená
Nebo voňavému klínu? Však potkaje dceru Venušinu ať rozdrtí mě vinný lis,
Pouta
já nepodlehnu stáří splínu,
Olejomalba poutá zrak
zas šplhám na mons veneris…
v okovech všednosti provazochodec na laně
Slyš tedy mé moudro, synu:
spoutaný věčností
Pij víno, dokud má svůj říz. A když už šlapeš svět a hlínu, tak předně na mons veneris!
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
49
autorská tvorba | poezie ◊ Alexandra Loukotková
Lázikia Latakie zaletíš i k dalším mořím
Máchovské a jiné variace Krev mé krve hlas mého hlasu zrak mých očí buňka tkáně mého těla touho z mé touhy nejmocnější lásko z mých lásek největší pozemským životem odmítnutá věčnými nebesy odvržená. Kde jsi kde tě najdu Hynku Viléme Jarmilo až i mně zacinká konečná? Na kterém obláčku pluješ nad Středozemním mořem tě houpá jeho teplý vánek
pozdravíš sever jih východ západ slunce i světové strany pokyneš nám i budoucím v české kotlině vrátíš se zpátky k mešitám a minaretům zazáříš s hvězdami pod obráceným půlměsícem. Slyšíš zní ranní modlitba muezzin zve láká jeho poselství letí až ke mně dívejte se podivujte v zahradě vykvetla tvoje syrská růže miláčku Hibiscus damascenus-syriensis synáčku dceruško Muchsene Jindříšku Veroniko.
Splňte mi jedno přání
prosycený pouštní vůní písku
Až na dveře zaklepe skutečně poslední návštěva,
skořice a kardamonu
vpusťte ji klidně dovnitř.
díváš se mandlovýma očima
Na oči mi dejte klapky,
arabských princů.
zátky do uší, tampony do nosních dírek,
50
Ukolébán zpěvem Fairuz
roubík do úst.
přeletíš řeku Baradá
Jen ruce mi nechte volné,
Dimašk aš-Šám Damašek
chci ještě někoho obejmout.
www.epika.cz
Fórum/II/2014
Socha Milana Doubravy - Ora et labora (Modli se a pracuj)
Fórum/II/2014
http://spisovatelejih.blog.cz
51
humor | fotohumor
Co se všechno nestane...
Foto: František Tylšar (2x)
