Dvojí svět polabských pramenů I prameny spolu mohou soupeřit. Krásným příkladem je Poděbradsko v Polabí.
Podívejme se nejdřív k těm prvním - původním pramenům Polabí. Prostor mezi Kolínem a Brandýsem nad Labem patří bezesporu k nejstarším osídleným krajinám Čech. Úrodné náplavy, nízká nadmořská výška, voda, lesy a bludiště mokřadů, to vše poskytovalo ideální podmínky pro život lidí i zvířat už od pravěku. Najít pitnou vodu v takové krajině nebyl velký problém - v písčité půdě náplavů stačilo vykopat mělkou jámu, a za chvíli byla plná vynikající vody. Podzemní voda je mělko a studní je v říční nivě vždy dostatek.
Jinak je to s prameny, většinou jsou tu jen v podobě mokřadů, tůní a nenápadných průsaků. Žádné tryskání vody ze skály. I proto jsou vyvěrající a vyjádřené prameny v nivách řek cenné. A zvlášť jsou-li to prameny minerálních vod. Ve středním Polabí to bývaly vždy prameny vody železité, případně s vyšším obsahem síry. Už od raného středověku byly využívány jako léčivé zdroje. Snad nejstarší zmínky existují o sirno-železitém prameni a slatině v Toušeni u Brandýsa nad Labem. Údajně se tu měl léčit už Karel IV. Doložené písemné zprávy pak datují lázně do 17 století. Jan Králík se roku 1868 rozhodl pro neobvyklé podnikání. Ve středočeské Toušeni začal stáčet železitý pramen a založil malé lázně. Původně nevelký podnik se časem rozrostl o další provozy a jeho klientelu tvořili nejen Češi, ale i zahraniční hosté. Lázně ovšem mohly v Toušeni vzniknout mnohem dřív. Železitý pramen zde ze svahu vyvěral už ve středověku, odtékal ale bez užitku pryč
Jan Králík, který si dobře spočítal, že by na léčivé vodě mohl vydělat. Zřídlo upravil a vybudoval u něj malé lázně, vybavené podle dobových pramenů pěti vanami. Podnikání se postupně rozvíjelo a zvyšoval se i počet návštěvníků, mezi něž patřil například básník Josef Svatopluk Machar.
Roku 1888 ovšem Jan Králík zemřel a vedení lázní musel převzít jeho syn, rovněž Jan. Narodil se roku 1864.
Jeho syn později zavedl bahenní koupele a proslavil obec po celém kraji. Jan Králík mladší u železitého pramene. V čele rodinné firmy se rychle zorientoval a brzy se pustil do dalšího rozvoje. Nechal udělat chemický rozbor pramene i sirnoželezité slatiny z nově zakoupených pozemků pod vrchem Čelákovem a výsledky byly nad očekávání dobré. Ihned začaly stavební práce a do roku 1899 se původně vodní lázně změnily na lázně slatinné. Hlavní procedurou se stala koupel v sirnoželezitém bahně, jehož blahodárné účinky si pochvalovali především pacienti s pohybovými problémy. Mezi typické návštěvníky patřili lidé s bolestmi zad či kloubů Lázně si oblíbila i řada známých osobností. Do Toušeně pravidelně jezdili skladatel Leoš Janáček, operní pěvci Emil Pollert a Otakar Mařák, herec a režisér Karel Želenský, bratři Čapkové či poslední rakouský císař Karel I. Podnik prosperoval a majitel jej také průběžně rozšiřoval. Roku 1912 nechal postavit originální kubistickou kolonádu a jihozápadně od železniční zastávky založil lázeňský park Itálie. Roku 1935 pak rozšířil i hlavní budovu a počet lůžek tím zvýšil na rovných sto.
Jan Králík mladší se ale nevěnoval jen podnikání. Šestnáct let byl starostou obce, v březnu 1900 založil místní Spořitelní a záložní spolek a působil také v kuratoriu Zemědělské školy v Brandýse nad Labem. Byl rovněž aktivním hudebníkem, jako sólista zpíval s brandýským Bojanem a v Toušeni založil pěvecký sbor Smetana. Po osvobození pak nabraly události rychlý spád – Jan Králík mladší roku 1946 zemřel a podnik připadl státu. Roku 1979 byl Toušeni přiznán statut lázeňského místa a za dalších dvanáct let se název obce rozšířil na Lázně Toušeň. Lázeňský provoz dnes zajišťuje firma Slatinné lázně Toušeň, která pokračuje ve více než stoleté tradici léčby kloubů a artróz. V zapomnění přitom neupadlo ani jméno zakladatelů podniku. Vnuk Jana Králíka mladšího RNDr. Jan Králík je totiž od roku 1968 místním kronikářem a historii lázní se dlouhodobě věnuje. Zdroj slatinného bahna pro tyto lázně naleznete (po troše pátrání) nedaleko u Čelákovic, slatina je chráněná jako přírodní zdroj a její prohlédnutí je rozhodně zajímavé. Na prstech ulpívá rezavý prach, oranžová voda připomíná jakousi ekologickou havárii, ale bujná vegetace svědčí o opaku. Dalším lázeňským místem bývala Sadská. Z osmnáctého století je tady doložena existence prvních lázní na železitých slatinách. Později tady byl navrtán i pramen „konkurenční" vody, o kterém se zmíním později. Další významný železitý pramen býval i v lázních v Houštce v Brandýse nad Labem. Tento „pramen býval údajně jedním z chemicky nejcennějších zřídel v Čechách a býval využíván k pití a různým druhům koupelí. V roce 1930 byl nově navrtán i radioaktivní pramen. Ani jeden z pramenů už dnes nefunguje, lázně zanikly. Až do 90tých let přežívaly lázně také u pramenů v Ostrově u Záp. Dnes jsou lázně v demolici, ale můžeme tu navštívit znovuobnovenou trojici pramenů. Přestože tyto prameny leží pouze několik metrů od sebe, voda v každém vývěru je jiná. Prameniště toho prostředního je výrazně obarveno do oranžova. Neomylně to svědčí o přítomnosti mikroorganizmů a železa. Tenhle trojitý pramen je pravděpodobně jedním z posledních přírodních pramenů železité vody v této části Polabí. Historicky je také doložena studánka v Poděbradech se zmíněnou „krvavou" vodou, která se údajně objevila po nespravedlivém stětí kutnohorských havířů, kteří byli popraveni právě v Poděbradech. Nehledě na údajnou krev byla voda považována za léčivou. Studánka bývala u dnešního Havířského kostelíka na levém břehu, na údajném místě popravy. Dnes byste ale studánku marně hledali, její voda se
ztratila při úpravách koryta Labe a při rozsáhlé těžbě štěrkopísků v okolí Poděbrad. Meliorační práce byly ostatně „ranou do vazu" i většině ostatních původních pramenů. V rámci splavnění a ochrany před velkou vodou se původní koryto Labe prohlubovalo, napřimovalo a zpevnilo navigacemi. Došlo k výraznému poklesu hladiny řeky i podzemních vod, změnil se celý hydrologický systém. Voda z pramenů si většinou našla novou cestu pod zemí, pravděpodobně přímo do Labe. A ve ztrátě původních zdrojů tak můžeme hledat i jeden z důvodů vzniku vrtů, coby novodobých zdrojů minerálních vod. Dvojí svět pramenů Železo v polabských vodách není výsadou pouze původních pramenů. I minerální voda z hlubinných vrtů obsahuje významný podíl železa. Čím je tedy tato voda jiná? Proč vlastně rozlišovat „původní" a „nové" prameny? Jednoduše proto, že spolu nemají mnoho společného. Poděbradka, jak jí známe dnes, je hlubinná podzemní voda, která nikdy nevyvěrala volně a přirozeně na povrch. Všechny prameny byly navrtány uměle. Minerální voda je akumulována v hloubkách kolem sta metrů a je sevřená v porézních pískovcích mezi nepropustnými vrstvami. Díky tomu je voda pod značným tlakem, který umožňuje sycení oxidem uhličitým a v některých vrtech způsobuje i samovolný výtok na povrch. Je to přísně oddělený dvojí vodní svět - ten vrchní, viditelný, běžný svět povrchové vody a přirozených vývěrů a ten spodní, skrytý svět tlakové podzemní vody, kterou nám Země sama nenabídla, a kterou si bereme o své vůli. Dnešní Poděbradka Voda z poděbradských vrtů není žádným způsobem spojená s dozníváním vulkanické činnosti, jak je tomu například na Karlovarsku. Původ Poděbradky je záhadnější. Teorií jejího vzniku je víc, ale téměř jisté je, že tahle voda strávila v hlubinách zhruba padesát až sto let. Předtím napršela na okraji křídové pánve, kdesi v oblasti Jičínska či Prachovských skal. Odtud prosakovala propustnými vrstvami do tepla a tlaku na dně obrovské mísy prastarého moře vyplněného porézními sedimenty. Zde rozpouští minerální látky a postupně se chemickými reakcemi plní i oxidem uhličitým. Zvídavého chemika jistě napadá, kde se tam dole stále berou látky, které jsou zdrojem oxidu uhličitého i minerálů? A jak „nevyčerpatelné" jsou tedy zásoby téhle minerální vody? Rozhodně zajímavá je i historie poděbradských pramenů, a to dokonce i z esoterického hlediska. První pramen byl totiž objeven německým proutkařem Karlem Bülowem v roce 1905. Původním záměrem bylo získat další zdroj pitné vody pro zámek i město. Na zámeckém nádvoří určil proutkař s pomocí virgule místo, které bylo poměrně blízko řeky. Bylo tedy pravděpodobné, že při dosažení úrovně labské hladiny začne do vrtu proudit filtrovaná voda z Labe. Nestalo se tak, a už v té chvíli vznikly pochybnosti, zda místo je určeno správně. Nicméně vrtalo se dál. Asi si dovedete představit napětí, v kterém se
Karel Bülow cítil, když ještě v třiceti metrech voda stále nebyla. A nebyla ani v padesáti, osmdesáti, ani devadesáti metrech. Doslova až na pokraji ochoty pokračovat a platit zdánlivě nesmyslné vrtání, v hloubce devadesáti šesti metrů narazili na vodu. A ne ledajakou - voda vyrazila z vrtu pod takovým tlakem, že stříkala vysoko do vzduchu. Jásot byl ovšem ihned vystřídán rozčarováním - voda byla „zkažená", nepoživatelná, plná bublinek a vodního kamene... Naštěstí to už bylo v moderním 20. století, a tak už za tři roky stály v Poděbradech první malé lázně. No, a pokud ještě máte nějaké pochyby o schopnostech proutkařů, tak vězte, že podle pokynů Karla Bülowa byly navrtány i další prameny - v hradním příkopě vrt Hohenlohe (dnešní Zámecký pramen) a také pramen na panském dvoře ve Velkém Zboží. Balená Poděbradka Postupem času byly v širokém okolí Poděbrad provedeny desítky průzkumných i čerpacích vrtů, z nichž ovšem většina byla opět uzavřena, nebo je pro veřejnost nepřístupná. Vrty provedené západně od Velkého Zboží jsou zdrojem i pro dnešní moderní stáčírnu minerálky. Voda se sem svádí i z vrtů na druhém břehu Labe, z okolí Hořátve. Tady je jeden vrt otevřený i pro veřejnost, a podíváme se k němu za chvíli. Balená Poděbradka je tedy směsí vod z několika vrtů. V moderní stáčírně se voda dále zbavuje obsahu železa, dochucuje se sirupy a po úpravách se znovu sytí oxidem uhličitým. Do každé láhve se přidává i tekutý dusík pro zvýšení tlaku v lahvi. I proto je balená Poděbradka zcela určitě jiná, než ta, které se můžete napít u volných pramenů. Rozhodně to společnosti Poděbradka nezazlívám, snad je ta balená voda lepší z hlediska trvanlivosti, dlouhodobé konzumace a hygieny, ale rozhodně to není a asi ani nemůže být to, co nabízí volné prameny. Jako už mnohokrát mi nezbývá než konstatovat, že za poznáním a ochutnáním vody z pramene se skutečně musíme vypravit po svých. A to raději v létě, jelikož na zimu se některé z vývěrů uzavírají. A důvod navíc - přestože by se zdálo, že Poděbradka je jen jedna, tak přesto je každý pramen malinko jiný, každý má jinou chuť a podle mě i trochu jiné léčivé a působící účinky. A tak určitě stojí za to ochutnat a porovnat všechny. Poděbradské prameny Poděbradka patří do skupiny silně mineralizovaných vod s obsahem rozpustných látek kolem 2g/l. Neměla by tedy být požívána jako každodenní nápoj, ale měla by být spíš pitným doplňkem. Přísun minerálů je jinak příliš vysoký a tělo není schopno ho zvládnout. Vylučování nadměrného obsahu minerálů zatěžuje ledviny a dlouhodobě může vést i ke vzniku ledvinových kamenů. Ve městě se můžeme minerálky napít na čtyřech místech - u zmíněného Zámeckého pramene, u pramene Riegrova na stejnojmenném náměstí, u Trnkova pramene blízko nádraží, a nakonec u méně známého Žižkova pramene na severním předměstí za železniční dráhou. Přestože jsou všechny prameny „zkrocené", vybavené kohoutky a umravněné lidskou vůlí, přesto je
jejich voda „živější" a přírodnější, než její sestřička, balená v PET lahvích. U kohoutků městských pramenů je stále rušno. I když platí pravidlo o množství odebírané vody, mnoho zájemců nedbá a stáčí vodu do desítek PET lahví. Chodit obden pro čerstvou se leckomu nechce, přestože je to nedocenitelný dar. Vzhledem k lázeňskému provozu a množství lidí kolem pramenů, jsou nějaké dlouhé meditace a povídání s vodou skoro nemožné. Ale to nevadí - i tak je tahle voda skvělá a její zpráva je jasná. „Na srdce jsou Poděbrady" říká známý slogan. Její blahodárné účinky zejména na oběhové potíže jsou ověřené. Zmíním se tedy pouze o jednom specifickém projevu, který příliš znám není - a sice to, že obsah oxidu uhličitého ve vodě způsobuje pocit hladu a podporuje chuť k jídlu. A tak bych jí určitě nedoporučoval těm, co se mají potíže s nadváhou a snaží se zhubnout. Ovšem, jste-li kardiak s nadváhou, čekají vás krušné a hladové chvilky. Prameny v okolí Za minerální vodou nemusíte jen do Poděbrad - vrtů je v okolí ještě mnoho, a těm přístupným se teď podíváme. První zastávkou budiž pramen ve Velkém Oseku. Tenhle pramen nalezneme na náměstí v městečku, jeden čas byl odběr zpoplatněn, ale v současnosti je znovu možný volný odběr. Pramen poskytuje „klasickou" vodu poděbradského typu. Sadka je jistě poněkud sadistické jméno pro minerální vodu, nicméně název není odvozen od účinků vody, ale od jména obce, kde pramen nalezneme. Město Sadská leží poblíž Nymburka, a už od 18. století to bývalo město lázeňské. Sadská je typickým příkladem dvojích pramenů Polabí. K původním železitým pramenům přibyl v počátku dvacátého století i vrt u bývalého cukrovaru, kterým se místní lázně snažily po vzoru Poděbrad nahradit mizející přirozené prameny železité vody. Z vrtu vyrazila zemito-alkalická kyselka, která je navíc radioaktivní. Ale ani Sadka lázně nezachránila, a ty zanikly během druhé světové války. Pramen Sadky je stále funkční, ale vodu si zde můžete natočit jen dvakrát denně. Podle cedulky se voda nedoporučuje k trvalému užívání, a měla by sloužit opravdu jen jako lék. Josefský pramen v Kersku je hodně známý, a to oprávněně. Poskytuje vynikající vodu s nižším obsahem CO2, než poděbradské vrty. Má také nižší obsah železa. Díky tomu má snad ještě lahodnější, jemně perlivou chuť, bez přílišné agresivity bublinek. Voda je navíc mírně radioaktivní, a to jí (jak už víme) dodává neopakovatelnou a nepřenosnou originalitu. Obsahuje také jód a lithium, které znalci a gurmáni jistě ocení v celé škále jemných chuťových dozvuků na jazyku. Vrt hluboký 89 metrů je velmi vydatný a nezavírá se ani v zimě. Osobně se domnívám, že kerský pramen nabízí tu nejlahodnější vodu, co nám můžou prameny Polabí nabídnout. Na rozdíl od Josefského pramene v Kersku je pramen u Hořátve skoro neznámý - byl navrtán poměrně nedávno, a upraven do dnešní podoby je jen pár let. Vrt patří společnosti Poděbradka,
která se o něj vzorně stará, nicméně jeho estetická hodnota je úděsná. Plotem obklíčená štěrková plocha s betonovou studní je hygienické, ale nehezké řešení. Vrt dokonce ani nemá jméno, alespoň mně není známo. Zdroj poskytuje stejně kvalitní vodu, jako Poděbrady. Najdete ho na trase cyklostezky mezi Kostelní Lhotou a Hořátví, přímo na břehu říčky Výrovky. Dvojí svět polabských pramenů nám ukazuje vody dvojího typu, které se liší svým složením, původním určením i energií a informací, kterou nesou. Ta první voda je primárně určená pro běžný život biosféry, ta druhá, uzmutá zemské hlubině je zbytná, ale velmi cenná v případě nemocí těla a tedy i duše. Všechny zmíněné prameny z vrtů zpívají stejnou písničku. V bublinkách a hrkání vody, která se díky lidské vůli překvapeně objevuje na povrchu, vnímám jiné tóny a frekvence, než ve vodách z přirozených vývěrů. Voda, ať už je obohacená čímkoliv, ve svém roztoku vždy nese daleko víc, než jen pouhé minerální látky. Její účinek je zesílen, ať už k dobrému, nebo k zlému. A železo je prvkem, který s sebou nese oboje - dar i prokletí. Povíme si o tom víc příště..
