Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Druhá sezóna vodního mlýna Hoslovice, Poděkování, O čestický brambor, Velikonoce a co jim předcházelo,Mše mrtvých, Rybník Pelich a Lepů mlýn, Informace ZŠ a MŠ, TK SANANIM, Ledová Praha, Sedmikvítek, ZUČ – zpěv, Pochod po stopách Karla Klostermanna, Ze života obce Dřešín, Vynálezce, Dějiny rodů Listování v občasníku: 1.1. Nový rok 5.1 Přívaly sněhu zasypaly Českou republiku 6.1. Tři králové. Sníh zasypal i nás. 8.1. Výborová schůze členů SDH Čestice 10.1. MS Háj Čestice se sešlo na naháňce. 11.1. Mráz – 18°C překvapil 12.1. Začíná rekonstrukce přístupového schodiště úřadu městyse. 14.1. Členky ČSŽ Čestice se sešly na výborové schůzi a projednávaly přípravu plesu 17.1. Hasičský bál SDH Čestice a Nuzín v sále Lidového domu Čestice 21.1. První čtenou zkouškou začaly přípravy na novou divadelní sezónu v Česticích. 25.1 Dobrovolní hasiči z Čestic jeli pomáhat při hašení požáru do Volyně. Odpoledne byla zkouška na půlnoční překvapení na Babský bál. 28.1. Konalo se Zastupitelstvo městyse. 30.1. Pololetní prázdniny určitě přivítali žáci i učitelé. 31.1. ČSŽ Čestice uspořádal tradiční babský bál v sále Lidového domu Čestice 1.2. 2.2. 4.2. 10.2. 11.2. 14.2. 16.2. 21.2. 24.2. 25.2. 27.2. 28.2.
ČSV Čestice – výroční členská schůze v salonku Lidového domu Před 20 lety se konala poslední poprava v naší zemi. Poté byl trest smrti zrušen. ČSŽ Čestice výborová schůze – příprava dětského karnevalu Silné povětří nevynechalo ani náš kraj, popadané stromy způsobily nejednu škodu. V Radešově přerušil pád stromu telefonní vedení. Členky ČSŽ Čestice připravovaly dětskou tombolu na karneval. Zasypaly nás další záplavy sněhu. Tradiční včelařský ples v sále Lidového domu Čestice Příprava na masopustní průvod obcí – informační schůzka Tradiční masopustní průvod obcí Dala by se použít slova z Nohavicovy písně Ladovská zima „a zas k…. padá.“ Výborová schůze členů MS Háj Čestice Členové divadelního souboru Dřešín sehráli představení v sále Lidového domu Čestice Výroční členská schůze MS Háj Čestice
Babský bál Členky ČSŽ Čestice pořádaly tradiční bál v sále Lidového domu Čestice. Nechybělo předtančení tanečního kroužku Podlešáček a Podlešák při ZŠ a MŠ Čestice pod vedením Mgr. Jany Voldřichové, které se všem moc líbilo. Na půlnoc si členky připravily překvapení ve spolupráci s místními děvčaty, kdy zatancovaly a předvedly parodii na zaměstnanost maminek a hlídání dětí při každodenní práci. DVD z tohoto překvapení je možné vidět na internetových stránkách. Děkujeme všem za účast na plese a za sponzorské dary do tomboly. Už teď Vás srdečně zveme na další babský bál příští rok. Za ČSŽ Jana Kubešová
Zámek vypadá jak staveniště. Počkej ale, až tam půjdeš příště. Jak pokračují další práce do ČTENÍ dáme informace. Vážení spoluobčané, dovolte mi, abych Vás i v tomto vydání Čtení informoval o dění kolem nás. Od 3.3.2009 bude svoz komunálního odpadu probíhat ve 14-ti denních intervalech. Tímto opatřením chceme zpomalit navyšování nákladů na likvidaci tohoto odpadu. Vzhledem k tomu, že byla provedena v minulých letech plynofikace, byly odstaveni od kotlů na pevná paliva největší producenti komunálního odpadu v podobě popela (škola, kotelna, restaurace, bytové domy), a tak svozová kapacita postačí v intervalu 14 dní. V případě, že by někdo nemohl vystačit je možno zakoupit druhou popelnici nebo pytle na odpad. Obojí je k dispozici na úřadu městyse. Tradičně jako každé jaro bude organizován sběr velkoobjemového, elektro a nebezpečného odpadu. Tentokrát sběrný den vychází na sobotu 18.4.2009 v Nahořanech, Krušlově, Nuzíně, Střídce, Doubravici, Prkošíně a v neděli 19.4.2009 v Česticích a Radešově. Po letošní zimě, hlavně po únorových ledovkách a sněžení, zůstalo na komunikacích hodně posypového materiálu, proto bych chtěl občany a členy společenských organizací požádat o pomoc při každoročním jarním úklidu. Termín této akce plánujeme na sobotu 4.4.2009. Prosím tedy občany, kterým není lhostejný vzhled naší obce, aby přišli pomoci. Ve čtvrtek 26.3.2009 proběhne na úřadu městyse od 16 hodin veřejné projednání změny územního plánu č.1 týkající se rozšíření zastavitelného území. Ještě přibližně měsíc budou probíhat stavební práce na přístupovém schodišti a chodbě k úřadu městyse, proto žádám občany, kteří potřebují úřad navštívit, aby dbali zvýšené opatrnosti při pohybu po staveništi. Při závěrečném pokládání dlažby dojde na nezbytně dlouhou dobu k uzavření úřadu městyse, o termínu budeme informovat v obecním rozhlase a na www.cestice.cz. Na závěr bych rád upozornil na přetrvávající nešvar volného pobíhání psů po obcích, v současné době připravujeme novou aktualizovanou vyhlášku věnující se této problematice podle nové legislativy. V případě přetrvávajících problémů s volně pobíhajícími psy, budeme muset uplatnit sankce proti majiteli psa. Milan Žejdl - starosta Druhá sezóna vodního mlýna v Hoslovicích Od 4.dubna 2009 bude opět návštěvníkům přístupný areál vodního mlýna v Hoslovicích. Po úspěšné první sezóně, kdy mlýn navštívilo více než 18 tisíc lidí, jsme provedli několik nutných změn. V závěru minulého roku skončily práce na dvou stavbách, které návštěvníci přivítají. Od dubna je k dispozici záchytné parkoviště s asfaltovým povrchem, umístěné na okraji obce včetně sociálního zařízení a dětského hřiště. Pro osoby zdravotně postižené byla vytvořena dvě parkovací místa v blízkosti mlýna se zpevněným povrchem. V této souvislosti musíme upozornit, že zákaz vjezdu po úzké silničce k areálu bude platit i v tomto roce. Druhou sezónu chceme zahájit ve znamení Velikonoc a počátku jara. Kromě tradičního velikonočního pečiva, které budou moci ochutnat, uvidí návštěvníci ve světnici malování kraslic a budou si moci vyzkoušet pletení pomlázek či vyrobit vrbovou píšťaličku. Několik velikonočních zvyků nám představí děti z folklorního souboru Prácheňáček. Věříme, že jako loni mezi nás přijde i krajánek s harmonikou a své umění předvede pekař Augustin Sobotovič. Tímto si dovolujeme my, kteří se o mlýn staráme, pozvat zájemce ze šumavského Podlesí na sobotu 4.dubna, kdy v 10 hodin dopoledne letos poprvé otevřeme branku. Program a areál uzavřeme v 16 hodin. V dubnu a květnu bude otevřeno denně kromě pondělí, v úterý až pátek od 13 do 16 hodin, v sobotu a neděli od 10 do 16 hodin. Na setkání ve mlýně se těší zaměstnanci Muzea středního Pootaví Strakonice
Vodní mlýn v Hoslovicích na obálce Čtení je dílem pana Milana Kose
Z perníku jsou domky, saně, klidně podívej se na ně. Jsou tu i truhly, boty nové, jen ČTENÍ není perníkové. Poděkování V pátek 6.2. se sešlo s laskavým svolením Mgr. Kalové, ředitelní Základní školy a Mateřské školy, asi osm lidí v kuchyni místní školy, aby upeklo perníky na včelařský ples. Těsto bylo již umícháno a tak se mohlo hned začít. Během čtyř hodiny se na stolech začaly vršit polotovary pro výrobu truhliček, saní, domků, úlů, pantoflů a ostatní drobné perníky. V osm hodin večer byla kuchyně uklizená a my jsme mohli konstatovat, že se spálil jen jeden plech. Což docela šlo. V sobotu dopoledne zasedli pan Havlíček starší, mladší, Petr Vlažný mladší a Danka Kačmárová k lepení polotovarů. A tak z kopičky plochých perníčků vznikaly finální výrobky připravené na odpolední zdobení. Ve dvě hodiny odpoledne se do jídelny začaly trousit dívky a ženy nejen místní. Poleva na zdobení byla umíchaná, kornoutky připravené, a tak se mohlo začít zdobit. Některé ženy a dívky jsou velice zručné malířky. Ty, které zde byly poprvé se rozkoukávaly jen chvilku. Zpočátku si na „rozmalování“ braly malé kousky, pak už se pouštěly i do větších a složitějších. Metodickou pomoc zajišťovala paní Texlová z Českých Budějovic. Sama paní Texlová obdivovala a chválila výrobky. Připravují prý podobnou tombolu na včelařský ples v Bělicích. Pečou perníky asi ze 30 kg, ale nazdobené je prý nemají tak krásně jako my v Česticích. Výsledky odpoledního snažení mohli obdivovat návštěvníci včelařského plesu a jako obvykle byla tombola prodaná během chvilky. Na ukázku zdobení a výsledu se můžete podívat i vy. Český svaz včelařů Čestice děkuje touto cestou všem, kteří se přípravě, pečení, lepení, zdobení i balení podíleli.
VČELKY Včelky bzučí kolem stromů, prohlédnou si každý květ. Pak na chvilku letí domů, za chvilku se vrátí zpět.
Proč to včelky dělají? Proč do květů koukají? Třešní bude plný stůl, medu bude plný úl. (převzato z internetu)
Do prstu mě kousla myš. Nesměj se a uslyšíš, že do myši kousla kočka. ČTENÍ na výsledek počká. Pepík Máme doma hodně zvířat, to největší je asi o hlavu větší než já, je to můj brácha Míšan. Pak máme psa Badyho, tři kocoury Míšu, Kubu a Mourka a ještě jednu malou zelenou andulku. Možná by se u nás ještě pár zvířat našlo, minule mi v obýváku přeběhla přes cestu malinkatá šedá myška (doufám, že to nepřináší smůlu), ale ta asi moc veselá nebude, až se chytne do pastičky. Dlouho jsem přemýšlela, o jakém tom zvířátku napíšu, když jich máme doma tolik, a tak jsem si vzpomněla na Pepíka. Byla to malá zelená andulka, kterou jsme měli asi před třemi nebo čtyřmi lety. On byl vážně veselý, no nebo jsme spíš byli veselí my z něj. Vždycky, když jsme ho pustili z klece, tak někomu přistál na hlavě. Lubík kvůli němu chodil doma v čepici, protože jak má mírně míň vlasů na temeni, tak mu Pepík poškrábal plešku. Mamce se zase vždycky věšel za ofinu a okusoval jí řasy, a když se pak šla namalovat, tak zjistila, že nemá co, protože jí vytrhal všechny spodní řasy. Mně se zase věčně zamotával do vlasů, no a občas mi tam nechal i malé překvápko. A když někdo jedl, tak Pepík cupital po stole a nenápadně uždiboval z talíře. Dokonce uměl trochu říkat slovo „Pepíčku“. Byl to takovej náš miláček, ale pak najednou byl v kleci pořád na zemi a vůbec nelez nahoru na bidýlko. Tak jsme ho s mamkou vezli k veterináři a ten nám řekl, že má slabé srdíčko. Píchl mu injekci a řekl, ať přijedeme za týden. Ale když jsme jeli domů, tak najednou Pepík spadl z bidýlka a umřel. Udělali jsme mu malý hrobeček na zahradě a dodnes na něj vzpomínáme. Věra Valková, ZŠ a MŠ Čestice 9. třída Já, myš a kočka 23. září byl první podzimní den. Rodiče s bratrem jeli do Českých Budějovic a já se rozhodla, že půjdu k babičce. Babička bydlí o několik domů dál. Musela jsem jít po schodech. Výtah byl zase rozbitý. Zazvonila jsem. Otevřel mi děda a vítal mě, jako bychom se rok neviděli. Šla jsem do kuchyně pozdravit babičku. Babička stála u konvice a dělala mi čaj. Samozřejmě, že jsem musela jít po vypití čaje na záchod. Na záchodě jsem uviděla myší díru. Podívala jsem se do ní. Najednou jsem hrozně vykřikla a babička s dědou rychle přiběhli a ptali se mě, co se děje. Ukázala jsem jim můj pravý ukazováček. Zakousla se mi do něj myš. Babička a děda se mi udiveně koukali na prst. Babičku nenapadlo nic jiného, než doběhnout pro jejich kočku Mourindu. Ta se rozběhla za myší, tedy za mým prstem jako torpédo. Otevřela pusu a chlamst! Pokoušela se sníst myš i můj prst. Podívala jsem se na svoji ruku. Prst měla v tlamičce myš a myš měla v tlamě kočka. Děda mě rychle odvezl na pohotovost. Pan doktor se mohl potrhat smíchy, když mu děda vyprávěl celý příběh. Nejdříve dostal z mého prstu kočku, a pak myš. Můj prst vypadal otřesně. Pan doktor mi ho musel sešít. Když už jsem měla prst sešitý, jeli jsme domů. Doma na mě čekali rodiče a já jim vše převyprávěla. Dostali záchvat smíchu, ale mamka si o mně stejně dělala starosti. Prst mně totiž hodně bolel. A Mourinda? Ta si spokojeně spala v pelíšku. A myš? Kdo ví, kam se poděla. Zuzana Roubová, 6. třída ZŠ a MŠ Katovice
Zvířátka jsou veselá když se jim nic nedělá. Ze ČTENÍ se dozvíš dneska, že i pejskovi se stejská. Veselí záchranáři Každý by si myslel, že když nás vezmou rodiče na dovolenou do Karibiku, tak že to bude určitě ta nejlepší dovolená na světě. Ale chyba lávky, naše dovolená se ukázala jako pěkná nuda. Všude samí dospělí, zákazy – nesmí se to, nesmí se tohle. Třetí den jsme s bratrem byli otrávení k smrti. Aby se rodiče nemuseli dívat na naše kyselé obličeje, tak nám zaplatili výlet po okolních ostrovech. Vyrazili jsme brzy ráno, počasí bylo nádherné, nebe bez mráčků. Na palubě bárky, co nás vezla, bylo deset výletníků plus posádka a pro změnu samí dospělí. Dívali jsme se s bratrem na vlny, když naši pozornost upoutalo hejno delfínů. Bylo jich patnáct, skákali do výšky a předváděli se jako v cirkuse. Najednou se nebe zatáhlo, začal foukat vítr a vlny byly velké jako dům. Loď se s námi nakláněla ze strany na stranu, palubu zalily proudy vody. Velitel nás zaháněl do podpalubí, když nás zasáhla jedna obzvlášť velká vlna a spláchla mě i bratra do moře. Začali jsme polykat andělíčky, a když už to vypadalo, že se utopíme, tak se stal zázrak. Připlulo k nám to hejno delfínů, co jsme před tím pozorovali, vzali nás mezi sebe a opatrně nás vynesli na hladinu. Dva největší delfíni si nás posadili na hřbet a odnesli nás ke břehu nějakého ostrova. Bouře se přehnala a vysvitlo sluníčko. Vydali jsme se na průzkum a zjistili jsme, že je to úplně malý, neobydlený ostrůvek, takže se záchrany asi nedočkáme. Už jsem začínala plakat, když připluli naši známí delfíni. Začali ve vodě vyvádět takové kousky, že místo slziček jsem se musela smát. Pořád připlouvali ke břehu, lákali nás do vody. Nemuseli nás dlouho pobízet a už jsme s těmi veselými zvířátky dováděli taky. Rodiče o nás měli veliký strach a rozpoutali pátrací akci. Protože jsme nebyli daleko, tak nás k večeru našli. Delfíni celou cestu drželi stráž okolo naší lodě. Až do konce dovolené připlouvali k naší pláži a slůvko „nuda“ - to už jsme neznali. Klára Topinková, 6. třída ZŠ Katovice Veselá zvířátka V lázeňském parku se procházela naparáděná zvířátka. Napodobovala lázeňské hosty oblečením i chováním. V záhonu u cesty postávaly dvě veverky a závistivě se na ně dívaly. Občas vyhopkaly na cestu a bavily se o tom, že by chtěly být také v plné parádě. Dávaly hlavičky dohromady, občas se hádaly, ale hned se zase usmiřovaly. Zřejmě něco plánovaly. Potom se objevily až po třech dnech. Byla to veselá podívaná na všechna ta zvířátka. Veverky šly prostředkem chodníku, byly do sebe zavěšené, hlavy zvednuté vzhůru. Vesele si vyšlapovaly ve vysokých podpadcích, jedna v červených puntíkovaných šatech, druhá v modrých. Obě měly na hlavách slaměné kloboučky s květinami a kolem krku korále. Veverky se nakrucovaly, stále si natřásaly šaty a vesele švitořily. Každý se za nimi otáčel. Hlasitě si pochvalovaly, jaký módní salon si vybraly. Byly středem pozornosti, a proto byly veselé a šťastné. Smíchem se za bříška popadaly, když někdo kvůli nim šlápl do louže a narazil do sloupu kolonády. Potom zase zvážněly a šly důležitě dál. Jedné dámy se zeptaly, kde je cukrárna. Prý chtějí zajít na pražené oříšky. Vtom se z vedlejší ulice vyřítil obrovský pes v klaunském strakatém obleku. Byl zjevem veverek tak ohromený, že zůstal stát s vyvalenýma očima. Veverky natřásaly sukně, urovnaly kloboučky a dokráčely do cukrárny. V dalších dnech se v parku proháněly už zase jen veverky bez parády. Jen útržek červené puntíkované látky držel dlouho zachycený na větvi stromu. Snad se veselá zvířátka objeví zase v příští sezóně. Jakub Klíma, 6. třída ZŠ a MŠ Katovice
Květná, Pražná, Kýchavá – to jsou jména nedělí. Ve ČTENÍ se o nich píše, to abyste věděli. Velikonoce a co jim předchází
Velikonoce jsou významným svátkem a zasloužily si už odedávna důkladnou přípravu. Proto jim předchází čtyřicetidenní půst. Začínal na Popeleční středu a končí Bílou sobotou. Předvelikonoční čtyřicetidenní půst (neděle se v to nepočítají, protože během nich se půst nedrží) je podle křesťanů připomenutím toho, co Kristus za hříchy lidí vytrpěl. Jeho délka je odvozena od čtyřiceti dní a nocí, kdy se Kristus postil v poušti. Co to vlastně velikonoční půst je? Křesťané jím dávali najevo svou kajícnost. Týká se omezení potravy a konzumace masa. Na děti se ovšem toto nařízení příliš nevztahovalo. Odborníci na zdravou výživu by nad tím možná ohrnovali nos, ale co může být špatného na omezení nevázané konzumace jídla, nápojů a přemíry společenských aktivit? První postní neděle se nazývá Černá nebo také Pučálka či Liščí. Ženy se v tento den oblékaly na znamení smutku do černého snad ze stesku po masopustním veselí. Pučálka se jí říkalo v krajích, kde se jídal pokrm z napučeného hrachu a Liščí tam, kde maminky v noci rozvěsily na stromy upečené preclíky. Děti je tam ráno hledaly s tím, že je tam zanechala liška. Druhá neděle je Pražná – podle pokrmu z praženého obilí. Třetí je neděle Kýchavá. Věřilo se, že kdo kolikrát za tento den kýchne, tolik let bude živ. Čtvrtá je neděle Družebná, Středopostní. Družba o ní chodil se ženichem na námluvy. Někde se připravovaly koláče zvané družbance. Pátá neděle nese jméno Smrtná, Smrtelná či Černá. Dělo se o ní vynášení smrtky, na Bydžovsku například dávali za okno len, aby ten rok nikdo neumřel. V některých krajích se přinášelo do vsi léto. Šestá je neděle Květná, Květnice. V tento den světil kněz kvetoucí ratolesti, které pak chránily stavení před neštěstím, nosily se na pole pro zajištění bohaté úrody nebo se polykaly proti bolení v krku. Pašijový, Svatý nebo jinak Veliký týden začíná Modrým pondělím a pokračuje Škaredou, Sazometnou středou. V tento den by se nikdo neměl mračit, aby se nemračil po všechny středy v roce, také se vymetaly komíny, hospodyně pekly jidáše – pečivo z kynutého těsta. Na Zelený čtvrtek se dodržoval přísný půst. Jedla se jen zelenina. Večer pak (Poslední večeře Páně) při slavnostní mši umlkly náhle varhany i zvony a znovu se rozezněly až na Bílou sobotu. Při posledním zvonění se mělo zacinkat hmoždířem, aby hmyz opustil stavení. Kdo cinkal penězi, měl jich po celý rok dostatek. Proti čarodějnicím se doporučovalo vykropit stavení svěcenou vodou z nového hrnečku věchýtkem slámy. Na Veliký pátek se nesmělo pracovat na poli, nedoporučovalo se nic půjčovat, protože vrácený předmět měl být očarován. Také se hodně předlo, protože nitě upředené na tento den měly ochranitelskou moc. Na Bílou sobotu zasunoval se za trám vychladlý oharek, aby se stavení chránilo před vyhořením. Před východem slunce se pro zdraví omývali lidé v přírodě. Na Boži hod velikonoční se zdobila vajíčka a v Pondělí velkonoční konečně pomlázka. Jak zjistit datum budoucích velikonoc? Velikonoce nemají stálé datum, protože náš kalendář není pevný. Obecně platí, že velikonoční svátky jsou neděli a pondělí, které následují po prvním jarním úplňku. Jak se ale dozvíme, kdy budou Velikonoce třeba za 10 let? O nalezení univerzálního algoritmu se snažilo mnoho matematiků a podařilo se to K.F.Gaussovi, což byl německý matematik, astronom a fyzik. Vymyslel následující postup: letopočet roku, ve kterém chceme vědět, kdy budou Velikonoce, budeme postupně dělit. Nejprve 19, pak 4 a nakonec 7. Zbytky a jejich pořadí si poznamenáme. První zbytek pak vynásobíme 19 a k výsledku přičteme 24. Vzniklé číslo dělíme 30 a dostaneme čtvrtý zbytek, který si poznamenáme. K číslu 5 připočteme 2x druhý zbytek, čtyřikrát třetí zbytek a šestkrát čtvrtý zbytek. Výsledek dělím číslem 7 a získáme pátý zbytek, který připočítáme ke čtvrtému zbytku. Tento poslední výsledek přičteme k datu 22. března a máme datum hledané velikonoční neděle. Jak se vypořádat s nejasnostmi? Může se stát, že některý ze zbytků je nula, ale tím se nám výpočet zjednoduší, protože jakékoli číslo vynásobené nulou je nula. Další problém může nastat, jestliže dělíme například číslo 24 číslem 30. Pak se za zbytek počítá číslo 24. Gaussovo pravidlo platí pro všechny roky od roku 1990 do roku 2099, Výjimky jsou pouze roky 1954 a 1981, kdy byly Velikonoce o týden dříve. Zkrátka nikdo a nic není dokonalé. Pokud si chcete zkontrolovat svoje výpočty, níže jsou uvedena data velikonočních nedělí. r. 2009 12. dubna r. 2010 4. dubna r. 2011 23. dubna
Když se blíží Velikonoce, mívám ČTENÍ vždycky po ruce. Zodpovězená je tam otázka jak se plete „z osmi“ pomlázka. Svatý Řehoř (12. březen) Řehoř (Gregorios) je osobností historicky doloženou. Narodil se v 6. století a jeho otec byl senátorem Říma. Otcovým přáním bylo, aby i syn šel v jeho šlépějích a věnoval se politice a úřednické činnosti. Řehoř si však zvolil cestu jinou a stal se křesťanským duchovním. Nestál o pozemský majetek, a tak vše, co měl, rozdal chudým a sám odešel do kláštera. Ani v této profesi ho nelákala kariéra, přesto však dal na naléhání církevních hodnostářů a přijal funkci papeže. Jeho další působení ho vyneslo na pozici jednoho z nejvýznamnějších papežů. Podařilo se mu totiž rozšířit křesťanské učení na mnohá území v Evropě a současně upevnit pozice Říma, který se později stal nejdůležitějším městem křesťanství a sídlem papežů. Věnoval se psaní knih s křesťanskou tematikou, zabýval se úpravami bohoslužeb a církevních písní, kterým se podle něj začalo říkat „gregoriánské chorály“. Zemřel 12. března roku 604. Byl svatořečen a historikové mu na základě jeho zásluh dali přívlastek „Veliký“. Papež Řehoř I. Veliký se stal jedním z nejuznávanějších církevních učitelů a jako svého patrona ho uctívali žáci, zpěváci, hudebníci, ale i zedníci a knoflíkáři. Lidé věřili, že modlitby k němu směřované pomohou od moru a dny. Pranostiky: „Na svatého Řehoře přeletěly vlaštovičky přes moře.“ „Na svatého Řehoře šelma sedlák, který neoře.“ „Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, žaba hubu otevře, líný sedlák, který neoře.“ Jak se dříve slavil tento den Jelikož je svatý Řehoř ochráncem žáků, slavili tento den především oni a jejich učitelé. V dochovaných dokumentech se hovoří o prvních svatořehořských obchůzkách v českých zemích ve 2. polovině 16. století. Žáci se v tento den neučili, ale chodili po obchůzkách, při kterých koledovali a současně prováděli propagaci vzdělávání a nábor nových žáků Samozřejmě se tato záležitost odbývala hlavně ve městech, nebo tam, kde byla škola. Průvod, v němž byli chlapci převlečeni do různých masek, procházel ulicemi, a v pozdější době zastavoval u domů, v nichž měli malé děti. Rodiče byli přesvědčováni, aby je posílali do školy, a děti byly lákány na sladkosti. V čele průvodu jel na koni jeden z žáků převlečený za svatého Řehoře, ostatní ho doprovázeli rovněž na koni nebo pěšky s prapory v ruce. Později se tomuto průvodu začalo říkat „svatořehořské vojsko“, a to proto, že mezi maskami se začaly objevovat i vojenské stejnokroje. Tak jako při jiných obchůzkách i při této dostávali koledníci různé potraviny, drobné dárečky i peníze. Součástí obchůzek byly samozřejmě písně a někde i scénky ze života svatého Řehoře, ale i s jinými náměty. Kromě „žákovských“ obchůzek se zejména na vesnicích v tento den prováděla dle pořekadla „Na svatého Řehoře lenoch sedlák, který neoře“ první obra pole. Měla slavnostní ráz se zpěvem a hudbou. Mládež předtím obcházela jeden dům po druhém a vinšovala hospodářům velkou úrodu a zdraví pro dobytek. Hospodyně si s radostí zatancovala se slaměnou maškarou s černým obličejem, která průvod vedla. Dětský maškarní karneval V neděli 15. února uspořádal ČSŽ Čestice v sále Lidového domu tradiční dětský maškarní karneval. Účast dětí a dospělých byla velká. Pro všechny nechyběla celá řada pěkných soutěží s odměnou a tradiční dětská tombola, o kterou je veliký zájem. Za ČSŽ Jana Kubešová
Nechodím ráda do kostela. Pořád se ještě klepu celá. Viděla jsem tam zjevení. Naštěstí začtlo se do ČTENÍ. Mše mrtvých
Jiří Kolář
Klané šero s chuchvalci mlh se vplížilo do kraje. Nenápadně s jakousi potměšilou záludností. Ranní rozbřesk byl toho rána matný, sotva zřetelný. A podivné: neozval se jediný ptačí hlas, jindy v tu dobu ozývající se v mnohahlasém plénu. Annemarie si dnes ráno přivstala. Ranní mše na dnešní Velkou neděli má začít o osmé, nevadí, když přijde o něco dřív. Alespoň se porozhlédne po kostele v tichém soustředění a duchovní přípravě na mši. Bude-li pan farář ve zpovědnici, může se i vyzpovídat. Má ráda náš venkovský kostelíček stojící osaměle na vršku u hřbitova, dobrou čtvrthodinu od vsi. Annemarie je dnes na ranní mši sama. Ranní mše je prostá. Stručný mešní text bez hudebního doprovodu, krátké kázání. Počet věřících nijak velký. Tak je tomu každou Velkou neděli. Zato odpolední velká mše je slavnostní, se zpěvy na kůru, varhanami a hudebním doprovodem. A rodiče Annemarie už mají své stálé místo na kruchtě: otec jako varhaník, matka jako sólistka kostelního sboru. Velká mše se bez nich již tradičně neobejde. Annemarie je ranní ptáče, povahy rozjímavé a samotářské. Ráda se projde sama v jitřním šeru, rodiče jí nebudou bránit odejít z domova s prvním rozbřeskem dne. A tak jediným živým tvorem, který ji bude doprovázet a trpělivě čekat před kostelem, je psík Ben. Cesta z chalupy na samotě do kostela vede pěšinami v lukách, podle křovin a s lesem po pravici. Ranní šero provází chlad. Příroda v tuto roční dobu se po příkladu Kristova zmrtvýchvstání jindy již probouzí k jarnímu životu, ale dnes jakoby byla začarovaná. Jediný ptačí hlásek nepronikne k dívčinu uchu, na všem jakoby ležel těžký příkrov tísnivého ticha. I Ben, jindy skotačící a pobíhající s radostným štěkotem, dnes kráčí nezvykle tiše a se sklopenýma ušima. Portál venkovského kostela tone ve stínu staletých dubů, jež lze spíš tušit než vidět. Jen bílý pás hřbitovní zdi se bělá v kalném rozbřesku. V okamžiku, kdy dívka položí ruku na kliku těžkých dubových dveří kostela, Ben žalostně zakňučí a začne se chvět na celém těle. Nevstupuj má paní dovnitř, tak nějak by se dala přeložit jeho psí řeč. Ale Annemarie se naň obrací s prostým příkazem: čekej! Těžce, s táhlým a ponurým skřípěním, otevírá Annemarie dubové dveře kostela. Zevnitř ji ovanul chlad a šero plápolajícího mdlého svitu několika oltářních voskovic. Sem na chrámovou dominantu barokního oltáře, ztajenou do šera, spočinul nejprve Annemariin zrak. Jak postupně odhlédla od oltáře a její zrak začal bloudit po přízemních prostorách kostela, uviděla cosi podivuhodného. Vidí zástup podivných bytostí v šedých rubáších, na hlavách kapuce stažené hluboko do čela, takže nevidět do tváří. Ostatně všechny jsou otočeny k oltáři. Je jich plný kostel. Ani slůvko motlitby, jediné šeptnutí, sebemenší zvuk nevydává toto shromáždění. Při pohledu na ten mlčenlivý, nehnutý dav se zmocní dívky neklid a mrazení. Teď pomalu, píď po pídi, se otevírají dveře sakristie a vchází kněz se dvěma ministranty. Jsou oblečeni do stejných rubášů, i ty kapuce mají hluboko staženy do čela. Je to vůbec kněz a ministranti? Ptá se v duchu sama sebe Annemarie, teď už s jasným tušením čehosi neblahého. A tu si s hrůzou vzpomněla na dávnou pověst, kterou slýchala jako malá: že na Velkou neděli brzy ráno před skutečnou bohoslužbou se koná mše mrtvých, kteří vstali z hrobů, včetně dávno zemřelého faráře. Polila ji hrůza. Je uprostřed zástupu nebožtíků, ten se začíná teď vlnit jako rákosí ve větru, nyní se pohybuje směrem k ní, vztahuje k ní své ruce skryté v rubáších. K více polomrtvé než živé Anemarii přistoupí ze zástupu bytost, shrne kapuci a nechá si pohledět do tváře. Bože, vždyť to je její babička, zemřela už tak dávno, jak mrtvé a vyhaslé má oči! A tu slyší syčivě sténavý, těžce artikulovaný babiččin hlas: „Odejdi rychle, chtějí si tě vzít do hrobu!“ Na nic už nečeká. V jediném okamžiku dokáže zmobilizovat všechnu odvahu.
U Pelicha sedí pán a nevnímá okolí. Vzal si s sebou prut a ČTENÍ. To mu žena dovolí, Ještě než otevře dveře kostela (odvaha jí dodala sílu), uslyší za sebou zlověstný šum, jako když stoupá povodeň. Je venku, kostel má za zády. Plnými doušky dýchá čerstvý vzduch, vlahý jarní větřík jí čechrá vlasy, radostným štěkotem ji vítá Ben. Obzor se vyjasnil, ranní slunce zvedlo mlhu a zalilo kraj teplým svitem. Zase se rozezněl zpěv ptactva a příroda se probudila do jarního dne. Lehce, za sebou spadlý balvan hrůzy, jde Annemarie opět domů. Jen ozvěnou se vrací znepokojivá otázka v dosud čerstvé paměti. Byl to všechno zlý sen nebo skutečnost? Rybník Pelich a Lepů mlýn. Snad každý v našem okolí ví, kde je rybník Pelich. Kdo by přece jen nevěděl, připomenu, že je to krásný koutek přírody při hlavní silnici mezi Dřešínem a Chvalšovicemi. Ví snad ale někdo, odkud se vzalo jeho zvláštní jméno? Moc by mě to zajímalo. Po rozsáhlém odbahnění je opět rájem rybářů. Neodmyslitelně k němu patří Lepů mlýn, tajemný a klidný, trošku schovaný pod hrází rybníka. Svou jedinečností a vždy upraveným okolím upoutává řidiče projíždějících aut i náhodné cyklisty. Je tu příjemně a trochu pohádkově v každém ročním období. Na jaře bujná zeleň a žluté moře pampelišek, v létě všude plno květů, na podzim upravené dekorace z barevného listí. A zima, to je snad kouzlo největší. Poutavou světelnou výzdobu v předvánočním čase sem jezdí obdivovat mnozí rodiče se svými ratolestmi, které se nemohou dočkat, až vánoce konečně přijdou i k nim domů. Velká zářící betlémská hvězda zvěstuje klid a mír, světélkující vánoční stromek a zvon symbolizují tajemné očekávání. Každoročně nějaká změna. Letos dětem přivezl nadílku opravdický severský sob se svým pánem na saních. Saně nejenom svítí, ale občas se dokonce pohybují. To vše je dílem šikovných a pracovitých rukou manželů Hanzlíkových, kteří zde již řadu let žijí a mlýn s láskou opečovávají pro radost svou i svých bližních. Budiž jim za to dík. Pan František Hanzlík oslavil v listopadu kulaté 75. narozeniny. Přejeme mu dodatečně k jeho jubileu všechno nejlepší, do dalších let hodně zdraví, spokojenosti a chuti k vymýšlení a realizaci dobrých nápadů. Zdeňka Šašková, Dřešín Blahopřejeme všem, kteří se v měsících březnu a dubnu dožívají významného životního jubilea a přejeme do dalších let vše nejlepší, zdraví, štěstí a osobní spokojenost. paní Zdeňka Kunešová z Němčic 81 let paní Marie Kovárnová z Hořejšic 65 let paní Růžena Králová z Čestic 70 let paní Martie Žipková z Nuzina 83 let pan Jaroslav Ouředník z Radešova 65 let paní Julie Mašková z Čestic 85 let paní Helena Zábranská z Nuzina 55 let pan Ladislav Beyvl ze Střídky 60 let pan Jan Vastl z Němčic 70 let 55 let pan Václav Hruška z Čestic paní Miluše Jáchymová z Němčic 85 let paní Helena Mandáková z Chvalšovic 82 let paní Marie Šťastná z Němčic 75 let pan František Kautmann z Čestic 90 let
paní Marie Krejčová z Nuzina pan Jaroslav Potužník z Čestic paní Alžběta Trojanová z Čestic pan Bohumil Mráček z Dřešína pan Vlastimil Petráš z Nuzina pan Jan Maršala z Radešova pan Antonín Ouředník z Čestic pan Jaroslav Švec z Čestic paní Marie Brabcová z Němčic paní Jaroslava Mrázková z Čestic pan Jiří Lávička z Čestic pan Karel Jonáš z Čestic pan Vojtěch Staněk z Čestic paní Jaroslava Smolová ze Dřešína
83 let 65 let 81 let 70 let 60 let 60 let 50 let 70 let 84 let 85 let 55 let 50 let 81 let 55 let
I čestičtí předškoláci budou teď mít těžkou práci. Za rok, možná, kdo by řek´ do ČTENÍ daj´ příspěvek.
Ve čtvrtek 5. února 2009 se konal zápis dětí do 1. ročníku Základní školy Čestice na školní rok 2009/2010. Zapsáno bylo 15 budoucích prvňáčků. Základní škola a Mateřská škola Čestice vyhlašuje podle zákona č.561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 34 odst.2 Podání žádostí o přijetí dětí k předškolnímu vzdělávání (pro školní rok 2009/2010), které se koná v úterý 21. dubna 2009 v mateřské škole od 8.00 – 16.00 hodin Rodiče předloží: - rodný list dítěte - občanský průkaz - vyplněný tiskopis žádosti
Prosíme, přiveďte své děti s sebou.
Bližší informace mohou rodiče získat přímo v MŠ Čestice. Tiskopis žádosti lze vyzvednout v MŠ. Kriteria k přijetí dětí do MŠ K předškolnímu vzdělávání se přednostně přijímají: - děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky - děti, které mají trvalé bydliště na území Městyse Čestice (spádové obce) - děti zaměstnaných matek - děti s celodenní docházkou - ostatní děti (děti na 4 hodiny denně, děti na 5 dní v měsíci, děti z ostatních obcí) Do předškolního zařízení lze přijmout jen takové dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním (podle zákona č. 258/2000 Sb., § 50). Čestice, 24. února 2009 Mgr. Martina Kalová, ředitelka školy Na návštěvě v ZŠ Čestice Začátek února 2009 byl pro budoucí předškoláky velmi významný. Třetího února byli pozváni na návštěvu do základní školy. Okolí dobře znají z vycházek, často si hrají na školním hřišti a do školy jsou zváni na kulturní akce. Toto úterý ale navštívili první třídu, kde jim jejich kamarádi prvňáčci předvedli, čemu se již za první pololetí školního roku naučili. Na oplátku jim předškoláci přinesli dárky, které pro ně v MŠ vyrobili. Paní ředitelka ZŠ a MŠ Mgr. Martina Kalová nás provedla po škole, ukázala i prostředí školní družiny a celá návštěva byla zakončena svačinou ve školní jídelně. Návštěva ve škole se dětem líbila, a tak se těšily na čtvrtek 5. 2. 2009, kdy se za doprovodu svých rodičů do známého prostředí vrátily. Tento den se konal zápis do první třídy, a tak zde předškoláci předvedli své znalosti, na kterých se podílí jak rodina, tak i naše mateřská škola. Každý budoucí školák dostal drobné dárky a upomínkový list, který jim tento významný den připomene. Zážitky byly bohaté. Učitelky MŠ
No tak už jsme plnoletí. Také u nás nejsou děti. Klienti si v dávce denní ordinují čtení ČTENÍ. Terapeutická komunita v Němčicích slavila plnoletost
Rok 2009 začal v němčické komunitě novoročním pěším výletem na rozhlednu v Hoslovicích. Počasí umožnilo návštěvníkům sice jen omezený výhled do krajiny, ale v pohledu zpět na svůj předchozí život i směrem do budoucna nám nic nebránilo. Někdo bilancoval právě uplynulý rok se vším dobrým i zlým, co k němu patřilo, jiný s větším či menším odhodláním spřádal plány do blízké i vzdálené budoucnosti. Zatímco každý z členů naší komunity byl pohroužen spíše do svých osobních vzpomínek, snů, představ a tradičních předsevzetí, komunita jako celek se chystala k velkému kroku: 19. ledna slavila němčická terapeutická komunita své 18. narozeniny a vstoupila tak oběma nohama do věku dospělosti. Významné chvíli v životě komunity byla přítomna i její zakladatelka a stále pečující „matka“ PaedDr. Martina Richterová Těmínová. Popřála komunitě vše dobré a s důvěrou ji vyslala do další vývojové etapy. Dospělá komunita Martině na oplátku poděkovala za její lásku a starostlivost a svou radost ze vzájemného setkání vyjádřila i květinami. Komunita se také může ohlížet zpět a bilancovat prvních osmnáct let svého života: celkem 434 klientů se pokusilo změnit zde od základů osnovu svého životního příběhu, zbavit se mučivé závislosti na drogách, svých smutků a osobních nezdarů a začít nový život. Nový život bez berliček sebeklamů a „jedů“, jak klienti sami své drogy nazývají. K tomuto nelehkému vykročení do neznáma jim za ta léta pomáhaly více než dvě desítky terapeutů, kteří zde v komunitě postupně zakotvili na kratší či delší čas. K těm druhým patří i náš kolega Miroslav Zachariáš, který se s komunitou rozloučil v den jejích osmnáctých narozenin a odešel předávat své dlouholeté zkušenosti jiným. Patří mu dík nejen za dlouholetou práci v terapeutické komunitě, ale i za dosavadní psaní článků do ČTENÍ pro lidi. Tento čestný úkol jsem po něm zdědila, a tak se od této chvíle budeme sklánět nad těmito řádky společně. Hodně štěstí všem čtenářům i jejich blízkým v roce 2009 přejí všichni „ze Zámku“! PhDr. Miluše Sadílková, terapeutka Rozloučení po devatenácti letech Mrazivé časné ráno, 2. ledna 1991. Ještě je tma, na Špici se orientuji, kudy že se jde do Němčic. Tam nastupuji jako vychovatel výchovného ústavu Střediska pro mládež. Po více než půlroce zde však toto středisko své působení končí, přesunuje se do Prahy. 16. ledna o rok později zde v Němčicích vzniká první terapeutická komunita, přicházejí první klienti, kteří se dobrovolně chtějí léčit ze závislosti na nealkoholových drogách. Celých dlouhých 19 let spojené nejen s prací terapeuta v němčické komunitě, ale i se zdejším půvabným krajem pod Šumavou zvaném Podlesí velmi výrazně ovlivnilo můj život. Nesnadné je loučení, vím, že zdejší malebný kraj neleží na konci světa, je možno ho navštívit, porozhlédnout se či jen zavzpomínat, přesto to bude kraj pro mě více vzdálený, protože další životní osud spojený s prací mě zavane do úplně jiných končin. A když přece jenom pojedu občas na Šumavu, tak se budu asi s tímto krajem míjet. Tedy vzpomínky, i když hezké a nezapomenutelné, přece jenom to budou už jen vzpomínky. Snad jenom bláhově jsem se domníval, že tomu tak bude navždy. Leč osud tomu chtěl jinak. Člověk míní, osud mění, tak nějak se to říká, nebo snad jinak: Každý je strůjcem svého osudu, za určité chyby je to pro mne dosti vysoká daň. Bohužel ale, musí to tak býti a tak mohu použít krátký verš jedné básně o šumavském Boubínu: „Boubíne, sbohem, oči planou, opravdu sbohem? Na shledanou!“ Více zatím opravdu nyní nemohu dodat. Miroslav Zachariáš
Po ledové Praze chodíme v mraze. To se nám to směje, když nás ČTENÍ hřeje. Ledová Praha
V pátek 31.ledna byly pololetní prázdniny a tak jako každý rok začínala velká akce Ledová Praha. Jezdíme na ni už mnoho let, vlastně od prvního ročníku. Letos jsme měli velké štěstí, Věrky tatínek, který je ředitelem jedné pražské střední školy, nám umožnil ubytování ve své škole v centru Prahy a to velmi levně a ještě jsme ušetřili za úschovny. Hned po příjezdu do Prahy, kam jsme dorazili asi ve 14 hodin linkovým autobusem, jsme si pod vedením Michala a Standy odložili věci do školy a vyrazili po památkách. Na tento víkend totiž spousta památek umožňuje účastníkům akce vstup zdarma nebo se slevou. Nejprve jsme šli do Muzea voskových figurín, potom jsme jeli na Bobovou dráhu, kde má každý zdarma jednu jízdu, a nakonec jsme vyšplhali na Žižkovskou věž. To už byl večer a my se vrátili do naší školy. Po večeři z vlastních zásob jsme si ještě zahráli v tělocvičně a potom zalehli do spacáků ve třídě, kde jsme se ubytovali. V sobotu po společné snídani jsme se vypravili do Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Když jsme si prohlédli muzeum, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna šla na výstavu Prokletí zlata - 1000 let zlata Inků v muzeu a druhá skupina se šla podívat do kaple k Pražskému hradu. Po prohlídkách jsme se všichni sešli v jídelně Česká kuchyně, kde jsme se naobědvali. Vedoucí nám pak dali rozchod na Václavském náměstí. Po rozchodu už nám nezbyl čas na další památky, protože jsme se museli jet přichystat na Benefiční koncert. Jeli jsme do školy, pojedli něco ze svých zásob a lépe se oblékli. Pak jsme jeli metrem do Kongresového centra, kde od 19 h probíhal koncert složený z vystoupení jednotlivých oblastí Sedmikvítku - zpěvu, tance a hudby. Hostem večera byl Zdeněk Troška. Koncert se nám hrozně moc líbil. Po skončení jsme se přesunuli do školy a po hygieně se šlo spát. V neděli po snídani jsme si sbalili věci, uklidili třídu a ještě vyrazili do města. Navštívili jsme Staroměstskou radnici a po prohlídce ještě zašli na oběd do České kuchyně. Pak jsme si došli pro svá zavazadla do školy a vydali se na autobusové nádraží, odkud jsme v 15 h odjížděli linkovým autobusem. Do Strakonic jsme přijeli v 16.30 a odtud nás odváželi rodiče do našich domovů. Za oddíl Střelka zapsala Eliška Vávrová
Sedmikvítek – České Budějovice Již počtvrté se v Českých Budějovicích konala jedna z kategorií Pionýrského Sedmikvítku, umělecké soutěže Pionýra, a to kategorie hudební. Toto republikové finále proběhlo 24. ledna 2009. Čestická Pionýrská skupina soutěžila v kategoriích sólový zpěv a pěvecká tělesa. Se sólovými písničkami soutěžily tyto zpěvačky: Marie Jelínková – píseň „Až já pudu od vás“ Zdeňka Rábová – píseň „Na sedmém lánu“ Věra Valková – píseň „Stín katedrál“ Tereza Králová – píseň „Dobrodružství s bohem Panem“ Petra Voldřichová – píseň „Holka magor“
Zas nám vykvet Sedmikvítek, nejkrásnější ze všech kytek. Proč nevoní tenhle květ ze ČTENÍ se dozvíš hned. V pěveckých telesech zazpívaly: mladší pěvecký sbor Skřivánci píseň „Večerníček“, starší pěvecký sbor Čestické noty písně „Zahrada ticha“ a „Agáta“, trio (Dominika Králová, Lenka Havlíčková a Pavla Voldřichová) dvě lidové písně – Když jsem já šel od mé milé a Když jsem šel z Tábora. Oba pěvecké sbory, trio a Zdeňka Rábová získaly Čestné uznání za dobrý pěvecký výkon, Marie Jelínková obsadila ve své věkové kategorii 2. místo, což bylo ve veliké konkurenci určitě obrovským úspěchem. Blahopřejeme.
Jana Voldřichová Základní umělecká činnost – obor ZPĚV Ve čtvrtek 19. února 2009 proběhlo na Základní škole v Česticích školní kolo ve zpěvu. Předcházela kola třídní, z nichž bylo nominováno celkem 26 zpěváků a zpěvaček. Nemocnost zavinila, že bylo o 2 účastnice méně. Zatímco ve třídách hodnotily výkony svých spolužáků samy děti, ve školním kole zasedly dvě poroty. Laickou porotu tvořily starší děti ze školního dětského parlamentu (Eliška Vávrová – 9. tř., Tereza Pajerová – 8. tř. a Jiří Mls – 7. tř.), odbornou porotu řídila p. uč. Jitka Zelenková, dalšími členy poroty byli p. řed. Martina Kalová, p. uč. Luděk Zdeněk, p. uč. Vendula Kramerová a p. uč. Marcela Ouředníková. Soutěžící se představili ve třech věkových kategoriích: I. kategorie – děti 1.-3. třídy, II. kategorie – děti 4.-6. třídy a III. kategorie – děti 7.-9. třídy. Obě poroty i diváci pozorně sledovaly výkony jednotlivých zpěváků a zpěvaček. Po odzpívání posledního se obě poroty odebraly ke krátké poradě, vyhodnocení a napsání diplomů. Tato doba byla využita opět zpěvem, zazpívaly pěvecké sbory: mladší Skřivánci a starší Čestické noty. Zazněly písně, se kterými sbory soutěžily na Sedmikvítku v Českých Budějovicích. Čtvrthodinový program zakončilo trio ve složení Dominika Králová, Lenka Havlíčková a Pavla Voldřichová. V jejich podání zazněl francouzský renesanční šanson s názvem Mirelaridon. Následovalo vyhodnocení soutěže. Porota předala medaile, diplomy a ceny v jednotlivých kategoriích. Bylo nadšení, bylo i zklamání. Jak už to u soutěží bývá. Dle vyjádření poroty nebylo vůbec jednoduché rozhodnout, pěvecké výkony dětí byly velmi zajímavé. A tak byla v každé kategorii udělena dvě druhá a dvě třetí místa. A zde je výsledková listina i se soutěžními písněmi:
Když ve škole děti byly, tak ve zpěvu soutěžily. Jak dopadly? Kup si ČTENÍ! Jinde napsané to není. I. kategorie: 1. místo - Marie Jelínková - „Severní vítr“ 2. místo - Jana Magová - „Vodník“ - Karolína Levá - „My jsme žáci 3. B“ 3. místo - Veronika Levá - „Beskyde, Beskyde“ - Anežka Jelínková - „To je zlaté posvícení“ II. kategorie: 1. místo - Kateřina Novotná - „Vzpomínky“ 2. místo - Erika Hrachová - „Holubí dům“ - Matěj Žejdl - „Tři kříže“ 3. místo - Simona Skalická - „Valčíček“ - Kateřina Zámečníková - „Panenka“ III. Kategorie: 1. místo - Dominika Králová - „Dobrodružství s bohem Panem“ 2. místo - Lenka Havlíčková - „Pro mámu“ - Pavla Voldřichová - „Jaro“ 3. místo - Věra Valková - „Stín katedrál“ - Julie Pomahačová - „Panenka“ GRATULACE VÍTĚZŮM, DÍK VŠEM ZÚČASTNĚNÝM! (Jana Voldřichová)
POCHOD PO STOPÁCH KARLA KLOSTERMANNA. Už je to docela dávno, co jsem si poprvé přečetl Klostermannovu autobiografickou povídku „Na cestě k domovu“, ale dodnes nemohu zapomenout na úžas, který mne tehdy ovládl. Nechtělo se mi vůbec věřit, že by 15-letý písecký gymnazista Karel šel z Písku pěšky až do Kašperských Hor, kde tehdy jeho rodina bydlela - tato asi 55 km dlouhá cesta totiž trvala zhruba 13 hodin. Navíc pro Karla to bylo o to těžší, že ze svého gymnaziálního města vyrazil ve 4 hodiny odpoledne před Štědrým dnem roku 1863 (je ale zajímavé, že o sobě hovoří jako o sedmnáctiletém ...) a nejprve přes Dobev a Strakonice došel v 10 hodin večer do Katovic (asi 26 km), kde měli rodiče jeho spolužáka hospodu. Ti jej ovšem přemlouvali, aby zůstal na noc, protože je všude plno sněhu a od hor duje západní vítr, ale Karel nechtěl ani slyšet, jak se domů těšil. A tak kolem třetí hodiny prošel Mačicemi, za Soběšicemi ale zabloudil a místo do Strašína (tehdy se říkalo do Strašeni) došel k samotám Panské Mlýny (6 km severovýchodně) a až s ranním rozbřeskem spatřil strašínský poutní kostel. Pak už se mu šlo dobře, i když musel překonat sedlo pod Ždánovem a v 10 hodin dopoledne byl doma. Hned sice ulehl a spal až do páté hodiny odpolední, ale hlavně že Štědrý večer prožil mezi svými! Od té doby uplynulo drahně let, ale já jsem pořád toužil jeho pochod zopakovat, nikoliv však v celém rozsahu, což bych prostě neušel, ale aspoň jeho druhou - z hlediska krajiny zajímavější - polovinu. A tato příležitost se naskytla právě letos - v roce Karla Klostermanna, kdy vzpomínáme 160. výročí jeho narození a 85. výročí jeho úmrtí. Na trasu Katovice - Kašperské Hory jsem vyrazil pouhých 5 dnů před výročím jeho úmrtí, protože to však bylo v červenci, bylo to samozřejmě mnohem lehčí, i když zase bylo velké vedro. A z tohoto pochodu jsem zkusil napsat „časovou“ reportáž, což mně snad čtenáři odpustí ... . 7,12 - 8,30 Vyjel bych z Č. Budějovic o hodinu dřív rychlíkem, ale ve Strakonicích nebyl přípoj do Katovic, takže jsem celou trasu jel osobákem. Na počátku jsem si myslel, že mám před sebou max. 25 km a že to ujdu - i přes to vedro - asi za 6 hodin. 8,37 - 9,10 Líbí se mi ona minuta startu, neboť mi připomíná výšku vrchu Kůstrý (837 m), který bych měl později vidět. Vracím se podél trati k silnici „do hor“, tou pod trať a nejprve lesem a pak poli (vpravo výhled na Kladruby s kaplí na vršku) do Novosedel, kde na návsi mají dva pěkné lidové domy č.21 a č.30 (na další mé obvyklé hledání chalup ale není čas). 9,15 - 9,50 První vážná překážka na cestě : alej krásně zralých třešní na odbočce do první části vsi Štěchovice. Po krátké úvaze vzdávám zdejší zámeček a věnuji se ovocnému potěšení. 10,00 - 10,10 Blízké Volenice mně vítají krásným původně románským kostelem a svažitou návsí, kde se zachovalo několik lidových domů - fotím si č.7.
Pochodovat pod sluncem, nad tu vášeň není. Snad mne v tomhle pochopí i čtenáři ČTENÍ
10,30 - 11,30 Ze spleti silnic volím prostřední, autoprovoz téměř ustává, skřivánci zpívají a na prvním návrší se v dáli objevuje první pozdrav Podlesí vrch Javorník (1066 m). Silnička přetne obloukem údolíčko Mačického potoka a na kraji lesa se objeví výhled na blízký Mladotický vrch (703 m), parádní rozhledový bod Pošumaví. Za lesem pak silnička vystoupá na vršek do výše cca 530 m a kolem jsou samé oblé kopečky lesů, typické pro Strakonicko. Na vršku další třešňové občerstvení a už jsem v Krejnicích - za 3 hod. však jen 10 km ... . 11,30 - 12,00 Vesnicí jen projdu nad údolíčko Vojnického potoka a nad ním se silnička stáčí vpravo. Krajina je tu velmi malebná a má již zjevně podhorský charakter. Ve Vojnicích je nenápadný zámeček i kostel (který přehlédnu) a dobří lidé mně poradí, kudy do Soběšic. 12,10 - 13,00 Snad mně Karlík odpustí, že se tím vyhýbám Mačicím, které on prošel - časový deficit totiž stoupá jako silnička z Vojnic až k lesu, kde se dávám vlevo po louce za krásných zpětných výhledů : vlevo jsou západní Brdy s Třemšínem, vpravo bližší Písecké hory. Traktory vyjetá cesta přejde louku i krajskou hranici (Jihočeský kraj je střídán Plzeňským), vpravo se objeví Mačice a za lesem už mne vítají Soběšice, jenže 15 km jsem šel 4,5 hodiny. 13,15 - 14,05 Na rozdíl od Karlíka se mi „nepodaří“ zabloudit a silnice mne vede přes Damíč tam, kam chci. Objevují se Ždánov (1065 m), Kůstrý a Javorník a všechny je fotím. Pokus snížit časový deficit „indiánským během“ (střídavě běžím a rychle jdu) není úspěšný, protože děsné vedro je proti a já nejsem Indián. Takže 4 km do Strašína trvají skoro hodinu. 14,15 - 14,45 Cesta Strašínem dost klesá a tak s výjimkou krátkého focení Sedla (901 m) a Ždánova se strašínským poutním kostelem vesnicí jen proběhnu až k Nezdickému potoku. Za ním mne ale čeká už jen nejprve mírné a pak stále vydatnější stoupání, a to nejprve Nezdicemi. 14,45 - 15,30 U nezdické kapličky je již zcela jasné, že dorazit na náměstí v Kašperských Horách do 15,40 (autobus do Č.Bu. jede v 15,44) je čirou fantazií a tak definitivně „vypínám“, spoléhaje na vhodný spoj do Sušice k vlaku. Vlevo míjím samoty na Kukandě, vpravo jsou hezké výhledy na Žihobce a Bukovník s kostely a po chvilce je tu penzion Račánek ve Žlíbku. 15,30 - 16,00 Vedro vrcholí : v nadmořské výšce 850 m je 29°C ve stínu, tak ještě že mají vychlazený Gambrinus a polévku od oběda. Zde se podruhé odchyluji od Karlíkovy trasy. 16,00 - 16,20 Ten šel jistě vlevo po silnici ke kapli sv. Čtrnácti Pomocníků ve žlíbeckém sedle (skoro 900 m) a pak pod „dohledem“ Ždánova a Chlumu konečně ke svým, já ale stále po zelené mířím vpravo na královský hrad Kašperk (původně Karlsberg). Ten se však v tomhle čase fotit nedá, protože ho dokonale „hlídá“ slunce, takže až někdy příště dopoledne. 16,20 - 17,07 Těsně pod Kašperkem fotím hezké výhledy na Velký Roklan (1453 m) a Poledník (1315 m), ale i zde by to bylo lepší dopoledne. Zelená tvrdě klesá až k potoku, pak ještě musí překonat malý hřbítek a konečně se vlevo objevuje kašperskohorský kostel sv. Markéty. Za hezkých výhledů na město docházím konečně po 8,5 hodinách na náměstí a časový deficit proti plánu - 2,5 hodiny - signalizuje, že moje rychlost se pohybovala jen kolem 3,5 km/hod. Trasa Katovice - Kašperské Hory měřila totiž 29 a ne plánovaných 25 km ... . 17,15 - 19,57 Po krátkém výdechu nastává závěrečný horor: první autobus ze Šumavy do Sušice jede až v 18,10, zatímco spoj v 17,30 s přípojem na vlak o prázdninách nejezdí! Takže domů mi hrozí příjezd až v 21,57 čili nezbývá než stopovat. To se po několika pokusech zdaří a ochotný řidič mne v 17,50 vysazuje asi 2,5 km před sušickým nádražím (je 3 km od středu města). Dojít tam do odjezdu vlaku v 18,16 je naštěstí hračka, protože vedro začíná polevovat a pak už jen zbývá připsat si na konto našlapaných kilometrů číslo 33 (ráno jsem šel v Č.Bu. ještě 1,5 km na severní zastávku). Rychlík Josef Skupa z Plzně (trefné!) přijíždí do jihočeské metropole včas a já se belhám domů spokojen, že jsem si zase splnil jeden sen. Co to ale bylo proti 15-letému Karlu Klostermannovi, který dvojnásobnou štreku ušel v zimě za asi 17 hodin! Č. Budějovice, 11.7.2008 Mgr. Petr LUNIACZEK
Kdopak by chtěl spát ve škole? Takový snad není! Ale ano, a jak rádi! Vše si přečteš v ČTENÍ. Nocování ve školní družině Ve středu 28. ledna 2009, den před pololetním vysvědčením, si mohly děti navštěvující školní družinu prodloužit pobyt v tomto zařízení až do druhého dne. Bylo pro ně připraveno odpoledne a večer plný her a soutěží. Osmnáct dětí, kterým rodiče dovolili se nerozjelo po škole k domovu, ale věnovalo se zábavě. Nejdříve proběhly závody „do vrchu“ na Kalvárii, hod šiškami na cíl a po setmění překážkový běh v tělocvičně. Večerním programem byla strašidelná cesta školou, se kterou pomohli i někteří starší žáci, za což jim patří dík. Stravování bylo zajištěno z vlastních zásob přinesených z domova. Na jeden den musely děti oželet pohodlí domácí postele a spokojit se s nocováním ve spacáku na zemi v družině. Určitě jim to ale nevadilo, protože si celý den pěkně užily, až z toho některé nemohly usnout. Nakonec se to ale podařilo všem. Ráno zase pěkně všechno uklidit, sbalit spacák a hurá do školy. Tam na všechny čekalo pololetní vysvědčení a poté jednodenní pololetní prázdniny. Všichni se už těší na podobnou akci. Eva Žejdlová, Michaela Sluková Ze života obce Dřešín Ani se nechce zdát, že už máme za sebou celé dva měsíce roku 2009. Chtěla bych se ale v krátkosti zastavit ještě u roku minulého a připomenout některá fakta. Hospodaření obce se odvíjelo od získaných dotací a bylo ve znamení příprav žádostí o dotace s přispěním financí z EU. Z grantu Jihočeského kraje jsme získali dotaci na podporu zpracování dokumentace do EAFRD po 60 tisících Kč na dvě akce a to: „Úprava veřejného prostranství Dřešín UČS 2“ a „Víceúčelový obecní dům ve Chvalšovicích“. Podmínkou bylo požádat o dotaci na realizaci akcí do Programu rozvoje venkova – SZIF - do konce roku. Podařilo se a teď v nejbližších dnech očekáváme rozhodnutí o vyhodnocení žádostí. S nejnutnějšími opravami budovy ve Chvalšovicích bylo již započato. S přispěním prostředků Jč kraje z grantu na podporu JSDHO ve výši 147. 725,- Kč byl vyřešen téměř havarijní stav hasičské zbrojnice a díky prostředkům z Programu obnovy venkova Jč kraje ve výši 200 tisíc Kč dostala obecní budova novou střechu a komín. Grant Jihočeského kraje ve výši 22 tisíc Kč pomohl pořídit pro potřeby obecního úřadu nový kvalitní počítač včetně programového vybavení. V rámci Svazku obcí šumavského Podlesí na základě projektu Sakrální architektura na Podlesí s přispěním prostředků POV Jč kraje ve výši 21.700,- Kč byly opraveny dva křížky a zničená boží muka při cestě směrem na Vacovice. A co nás čeká letos? Především to bude realizace akce „Úprava veřejného prostranství Dřešín – UČS 1 – autobusové zastávky , příjezd a přístup“ podpořená Regionálním operačním programem NUTS II Jihozápad, o níž jsme informovali v minulém čísle Čtení a nyní přinášíme další text. Zdeňka Šašková – starostka obce Dřešín
jiho
Úprava veřejného prostranství Dřešín - UČS 1 - autobusové zastávky, příjezd a přístup Zakázka financovaná s podporou ERDF - akce Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad Prioritní osa 14.1. Dostupnost center Oblast podpory 14.1.2. Rozvoj infrastruktury pro veřejnou dopravu Registrační číslo projektu: CZ.1.14/1.2.00/02.00600
Aktuální informace o průběhu přípravy a realizace projektu Projekt podpořen Regionálním operačním programem NUTS II Jihozápad Obec Dřešín zajistila přípravu a v druhé výzvě k podávání žádostí dne 21.03.2008 podala žádost o zařazení projektu do ROP NUTS II Jihozápad, oblast podpory 1.2. Rozvoj infrastruktury pro veřejnou dopravu. Regionální rada ROP NUTS II Jihozápad projekt vyhodnotila a schválila jeho podporu. Celkový rozpočet projektu je 3 099 117,00 Kč (včetně úroků z bankovního úvěru na realizaci akce). Obec Dřešín zařazením projektu do ROP NUTS II Jihozápad získala příslib finanční podpory na přípravu, realizaci, řízení a publicitu projektu v celkové částce 2 764 415,01 Kč, kterou obdrží za předpokladu úspěšného dokončení projektu. Smlouva o poskytnutí dotace byla oboustranně potvrzena dne 03.09.2008.
Dokončeno zadávací řízení, byl vybrán zhotovitel stavební zakázky Zadávací řízení zadavatel vypsal společně k zhotovení stavební zakázky v rozsahu UČS 1 (projekt podpořen ROP NUTS II Jihozápad) i v rozsahu UČS 2 (podaná žádost o podporu z Programu rozvoje venkova). V zjednodušeném podlimitním zadávacím řízení dle § 25 odst. b zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb. zadavatel, obec Dřešín, vyzval k podání nabídky celkem 5 stavebních dodavatelů. Pro případný zájem dalších stavebních dodavatelů zadavatel zveřejnil text výzvy k podání nabídky také na úřední desce Obecního úřadu Dřešín. Ve lhůtě stanovené pro podání nabídky (14.10.2008) obdržel zadavatel 3 nabídky, ze kterých zadavatel vybral nejvhodnější nabídku. Zadavatel dne 23.10.2008 odeslal všem uchazečům oznámení o výběru nejvhodnější nabídky.
Uzavřena smlouva na zhotovení stavební zakázky Dne 12.11.2008 zadavatel uzavřel smlouvu o dílo na zhotovení stavby s uchazečem, který předložil nejvhodnější nabídku: Silnice Klatovy, a. s. (IČ: 45357307), Vídeňská 190, Klatovy, 339 01. Celková cena stavební zakázky v rozsahu UČS 1: 2 327 121,00 Kč bez DPH, tj. 2 769 274,00 Kč včetně DPH. Smlouva je uzavřena též na zhotovení UČS 2 za podmínky, že projekt bude podpořen v Programu rozvoje venkova. Celková cena stavební zakázky v rozsahu UČS 2: 2 407 819,00 Kč bez DPH, tj. 2 865 304,00 Kč včetně DPH. Sjednaný termín dokončení stavební zakázky: 30.10.2009.
Staveniště odevzdáno vybranému zhotoviteli Dne 14.11.2008 objednatel stavební zakázky, obec Dřešín, odevzdal staveniště k provádění stavebních prací vybranému zhotoviteli, společnosti Silnice Klatovy, a. s. (IČ: 45357307), Vídeňská 190, Klatovy, 339 01.
Zpráva zveřejněna vyvěšením na úřední desce Obecního úřadu Dřešín dne 19.11.2008
Čert se klaněl jako divý když uslyšel „Němčice“ Brabec, Křešnička i ČTENÍ jsou tu známé velice Vynálezce (pokračování) Josef Křešnička Tak rád by pan Kája Petrlík osvobodil zdřevěnělou čarodějnici Elvíru, aby mu mohla bylinkami vyléčit bolavou hlavu, ale nepřišel na žádné vhodné zaklínání a tak se nakonec rozhodl, že půjde domů. A vydal se domů s hlavou bolavou. Dřevěné čarodějnici Elvíře řekl neuctivě: „Čert tě vem, babo!“ – a jen poskočil, když se za ním ozvalo: „To bych si dal! Vy, pane, nevíte, že Elvíra je se Satanášem jedna ruka? Pěkně bych si to odskákal!“ Pan Kája se ohlédl a on tam stál za balvanem čert. „Jéje, neublížíte mi?“ podivil se upřímně pan Kája. „To dělají spíš lidi. Já, pane, jestli chcete, tak vám pomohu, ale v čem – to mi řekněte.“ „Bolí mě hlava, nešlo by to nějak vyléčit?“ zeptal se pan Kája a čert mu rovnou odpověděl: „To tedy ne, to by opravdu nešlo, s tím já si nevím rady a nejsem sám. Snad nějaké bylinky jsou proti hlavě, ale to by spíš věděla tadyhle bába.“ „Jenomže je dřevěná,“ povzdechl si pan Kája „a vysvobodit ji, to já neumím. A vy?“ „Také ne, milý pane,“ řekl po pravdě čert, „my čerti totiž neumíme skoro nic. Snad kdybyste potřeboval někam zanést, to bych vám byl k službám.“ „Ale to je báječné,“ zaradoval se pan Kája, „to byste mě mohl zanést domů, kdyby vám to ovšem nevadilo.“ „I nevadilo, jen mi řekněte, kam to má být.“ „Přece do Němčic,“ řekl pan Kája Petrlík a přišlo mu divné, že se před ním čert hluboce a přeuctivě klaní. „Tak vy jste z Němčic,“ volal čert, „tam přece bydlí ten slavný vynálezce, pan Venda Brabec. Jeho sláva padá i na vás!“ A čert se klaněl jako divý, až mu to pan Kája zatrhl: „No, podívejte, právě kvůli panu Vendovi Brabcovi mě bolí hlava, tak to s tou slávou nepřehánějte! Jakýpak vynálezce? Blázen je to! Věřil byste, že mě straší ve snu? Pořád jakoby létal!“ „Počítám, že to není ve snu,“ řekl čert, „on pan Venda totiž létá doopravdy. To už vynalezl. Ale je tady jiná věc, ohromně důležitá pro peklo, tajný vynález pana Vendy Brabce přímo na pekelnou objednávku.“ „To mi tedy povězte, „divil se pan Kája, „kdo by to do toho pana Vendy Brabce řekl, že vynalézá doopravdy?“ Už je to tak, moc nám pomohl,“ přikývl čert. Měli jsme velké trampoty s bukovými poleny. To přece víte, že se v pekle pod kotle přikládají právě buková polena? A teď ta potíž, vyrábějí se strašně dlouhá a ne a ne je pod kotle nacpat. Až si někdo vzpomněl na pana Vendu Brabce a on vám vynalezl takovou vodičku. Kápnete tři kapky na poleno a to změkne jedna radost. Dá se ohnout, jak potřebujete. Jak říkám – ohromný vynález, když nepočítám ještě bezhlučné, skládací vidle, které nám pan Venda přidal jak přívažek.“ Pan Kája Petrlík radostně poskočil, poněvadž ho v té chvíli napadlo, že by se zázračná vodička pana Vendy Brabce mohla kápnout na Elvíru, která snad by změkla, když je také buková. Ale čert nechtěl o ničem takovém ani slyšet. Řekl, že vynález je přece tajný. Pan Kája se nehádal. Řekl jen: „No dobrá, pane čert, necháme toho, to byla jen taková myšlenka. Jestli chcete, můžete mě zanést rovnou do Němčic, ať máte ode mne pokoj.“ Tak čert pana Káju popadl a frr – zanesl ho do Němčic. Potom bleskově zmizel, jak už to tak čerti někdy rádi dělávají. Pan Kája, celý utrápený, měl v hlavě nejen bolest, ale i dobrý nápad, jak se té bolesti zbavit – a to se ví, zamířil si to rovnou za panem Vendou Brabcem. „Ale, to je návštěva,“ zvolal slavný vynálezce. Také Michal s Markétou vzhlédli od dvoutunové hromady krásných, dřevěných odřezků. Pomáhali právě panu Vendovi vynalézat dřevěnou lokomotivu a pan Kája Petrlík je vyrušil. Byli neradi, ale potom už ne, když slyšeli oč vlastně jde.
Pochoduji po Šumavě, informace nosím v hlavě. Když však dojdu do Čestic, ze ČTENÍ se dozvím víc. Dějiny rodů (pokračování) Josef Vichr Vztah Jana Ignáce Chanovského – Dlohoveského ke Klatovům Rodiče Jana Ignáce, Jindřich Jan Chanovský a Juliana, rozená Fremutka z Tropčic se přestěhovali do Klatov, kde si koupili tzv. Rozvadovský dům v Gymnasijní ulici. Dům vlastnila Kristýna Fremutka a po ní dům dostaly dcery Juliana Chanovská a Apolena Litvicová. Po nich dědil Jan Hynek Chanovský-Dlouhoveský. On roku 1673 prodal dům Magdaléně Maxmiliáně Kalendové, rozené Lehomské z Malenic a na Předslavicích. Jí roku 1689 dům vyhořel, ale jako panský byl znovu postaven. Příslušníci rodu Chanovských v Klatovech vlastnili i jiné domy. S klatovskými dominikány a jezuity ve snaze „o rozmnožení cti a slávy Boží“ usiloval i o děkanský kostel za děkana Jana Vojtěcha Škodlana, ale usilovala o něj i samotná městská rada. Aby zastřeli nepříznivý dojem z toho, že nechtěli přijmout do svého města biskupa, císařem jmenovaného, usilovali o vyzdvižení bratrstva Těla Božího při hlavním chrámu. Když jejich žádost byla splněna bulou papeže Klimenta X., klatovští listem z konce dubna 1676 oznamovali tuto zprávu proboštu hradu Pražského, Janu Ignáci Janovskému. Zvali ho k návštěvě Klatov. Při tom mu připomínali žádost již dříve danou, aby „kaplička na předměstí blíž sv. Jakuba, neposvěcená k větší cti a slávě Boží a sv. Vojtěch mohla být posvěcená“, Jan Ignác Chanovský Dlouhoveský žádost klatovských splnil. Přijel do Klatov a 5.7.1676 se zúčastnil slavnosti vyzdvižení Božího Těla. Při tomto aktu byl zvolen za rektora. Jedním z asistentů byl i rytíř Gotgried Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Probošt Chanovský splnil i druhou žádost. Posvětil kostelík, někdy „Beránka Božího“, prve sv. Jiří. Byl to nejstarší kostel v Klatovech ještě před založením města. Když roku 1679 probošt kapitule svatovítské byl povýšen na světícího biskupa milevitánského, klatovští listem 6.8. mu gratulovali, těšíce se, že za brzkého příjezdu do Klatov budou moci svou povinnost osobně vykonat. Tuto návštěvu měli již s Janem Ignácem domluvenu. Již 19. srpna světící biskup Jan Ignác přijel do Klatov. Druhého dne (neděle) 20.8. v děkanském kostele posvětil tři oltáře. Velký oltář narození Panny Marie, oltář Sv. Kříže řečený Šlemrovský a oltář řečený ložírovský. 21.8. Jan Ignác sloužil mši v jezuitském chrámu a biřmoval tu 300 osob. Téhož dne posvětil velký zvon na městské věži, potom na zvonici při děkanském kostele posvětil dva zvony. Posvětil i zvon na hřbitovním kostelíku. Další příslušníci rodu Chanovských v Němčicích Po smrti Jana Ignáce Chanovského-Dlouhoveského roku 1701 odkázal svěřenecké statky synovci Adamu Josefu Chanovskému ze Smolotelské větve. On v roce úmrtí Jana Ignáce byl ještě nezletilý, převzal za něj správu jeho otec a bratr Jana Ignáce, Adam Maxmilián Chanovský, komoří císaře Leopolda I. a místopísaře Českého království. Adam Maxmilián Chanovský spojil svěřenecké statky a za nové sídlo rodiny i vrchnostenského úřadu zvolil Němčice. V Němčicích bylo také sídlo vrchnostenského soudu. V té době měla němčická osada do 10 chalup severovýchodně od zámku. V místech pozdějšího pivovaru (dnes hostinec) stál na malém potoce mlýn. Směrem k Hoslovicům byl hluboký les. Pravděpodobně za Adama Maxmiliána byl němčický zámek zvýšen o jedno patro. Adam Maxmilián Chanovský zemřel 14.7.1714 v Praze, kde byl většinu času a bydlel v domě Chanovských v Jirchářích a jen v letním období byl na němčickém zámku. (redakce neručí za správnost názvů a jmen – pouze opisováno) Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169 Neprošlo jazykovou úpravou Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce březen - duben 2009 Cena 10,- Kč Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s. Registrační známka: EČ EMKČR 12994 IČO: 47255846
