Dokazování v občanském soudním řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Dokazování v občanském soudním řízení Bakalářská práce

Autor:

Denisa Hlavová právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Aleš Váňa

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech dne 29. 4. 2013

Denisa

Hlavová

Poděkování Chtěla bych poděkovat panu Mgr. Aleši Váňovi za pomoc a odborné vedení při zpracování mé bakalářské práce.

Anotace Cílem této práce je vysvětlit problematiku dokazováním v občanském soudním řízení. Teoretická část obsahuje historii moderního civilního procesu, jeho základní právní zásady, pojem a předmět dokazování, průběh důkazního řízení, důkazní prostředky a prameny práva. Praktická část pojednává o dokazování v soudní praxi, včetně judikatury s tímto spojené. Klíčové pojmy Civilní proces, důkazní prostředky, lidská práva a svobody, občanský soudní řád, soudní řízení, spravedlnost, zákon.

Annotation The purpose of this thesis is to explain the problems of the Evidence in Civil Proceedings. The theoretical part contains the history of modern civil proceedings, its basic legal principles, the concept and the object of evidence, the course of the evidentiary proceedings, the evidence and the sources of law. The practical part deals with the taking of evidence in judicial practice, including case law associated with this.

Key words The civil proceedings, the Evidence, the human rights and freedoms , the Civil procedure Act, the judicial proceeding, the equity, the law.

OBSAH

ÚVOD ......................................................................................................................... 8 1. HISTORIE MODERNÍHO CIVILNÍHO PROCESU .......................................... 10 1.1. Základy moderního civilního procesu .............................................................. 10 1.2. Vývoj moderního civilního procesu v českých zemích .................................... 10 1.3. Civilní proces ve 2. polovině 19. století ........................................................... 11 1.4. Vývoj civilního procesu po roce 1918 .............................................................. 12 1.5. Změny v civilním procesu po roce 1948 .......................................................... 12 1.6. Koncepční reforma civilního procesu po roce 1989 ......................................... 13 2. ZÁKLADNÍ ZÁSADY CIVILNÍHO PROCESU ................................................ 14 2.1. Zásada dispoziční ............................................................................................... 14 2.2. Zásada oficiality ................................................................................................. 14 2.3. Zásada vyšetřovací (vyhledávací, inkviziční) .................................................... 14 2.4. Zásada projednací............................................................................................... 14 2.5. Zásada kontradiktornosti .................................................................................... 15 2.6. Zásada rovnosti účastníků .................................................................................. 15 2.7. Zásada arbitrárního pořádku .............................................................................. 15 2.8. Zásada veřejnosti a zásada ústnosti .................................................................... 15 2.9. Zásada přímosti .................................................................................................. 16 2.10. Zásada volného hodnocení důkazů .................................................................. 16 2.11. Zásada materiální pravdy ................................................................................. 16 3. DOKAZOVÁNÍ V OBČANSKÉM SOUDNÍM ŘÍZENÍ .................................... 18 3.1. Pojem a předmět dokazování ............................................................................. 18 3.2. Teorie důkazního břemene ................................................................................ 19 3.3. Subjekty civilního řízení .................................................................................... 20 3.4. Průběh procesního dokazování .......................................................................... 21 3.4.1. Navrhování důkazů ......................................................................................... 21 3.4.2. Opatřování důkazů .......................................................................................... 21 3.4.3. Provádění důkazů ............................................................................................ 22 3.4.4. Hodnocení důkazů ........................................................................................... 23 3.5. Prejudiciální (předběţné) otázky ....................................................................... 23

3.6. Důkazní prostředky ............................................................................................ 24 3.6.1. Výslech svědků ............................................................................................... 25 3.6.2. Znalecký posudek............................................................................................ 25 3.6.3. Zprávy a vyjádření orgánů fyzických a právnických osob ............................. 26 3.6.4. Listiny ............................................................................................................. 26 3.6.5. Ohledání .......................................................................................................... 26 3.6.6. Výslech účastníků ........................................................................................... 27 4. PRAMENY CIVILNĚPROCESNÍHO PRÁVA .................................................. 28 4.1. Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)..................................................... 28 4.2. Novely občanského soudního řádu .................................................................... 28 4.3. Další právní předpisy v civilním procesu ......................................................... 29 4.3.1 Normy ústavní a normy na ně navazující......................................................... 29 4.3.2. Zákony, které se věnují úpravě určitého druhu řízení..................................... 30 4.3.3. Normy, které bychom mohli označit za předpisy prováděcí ......................... 30 4.3.4. Předpisy, ohledně některých institutů civilního procesu nebo jeho úpravy.... 30 4.3.5. Hmotně – právní předpisy (z hlediska procesu).............................................. 31 5. PRÁVA A PŘEDPISY EVROPSKÉHO PRÁVA ............................................... 31 6. JE MOŢNÉ POUŢÍT ELEKTRONICKÉ DŮKAZY V SOUDNÍM SPORU? ... 34 6.1. Videokonference jako důkazní prostředek ....................................................... 35 6.2. Konfrontace judikaturou zapovězená................................................................ 36 6.3. Záznam telefonického hovoru jako důkazní prostředek ................................... 36 6.4. Přípustnost elektronických důkazů při výkonu povolání ................................. 37 6.5. Nejednotnost soudů v posuzování přípustnosti důkazů ................................... 37 6.6. Judikatura ohledně pouţití záznamů projevů osobní ........................................ 38 6.6.1. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05 (viz příloha č. 1) ...................... 38 6.6.2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004 (viz příloha č. 3)..... 39 7. MÁ CENU DOKAZOVAT? A JDE TO VŮBEC? .............................................. 40 ZÁVĚR...................................................................................................................... 45 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ...................................................................... 47 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................... 49

ÚVOD Cílem mé bakalářské práce je komplexní zpracování problematiky dokazování v občanském soudním řízení. Tuto oblast jsem si zvolila z důvodu, ţe mne vţdy zajímalo, jakým způsobem se v soudním řízení postupuje a co je zapotřebí udělat, pokud chce člověk u soudu něco dokázat a tím se pokusit očistit své jméno od nespravedlivého obvinění. Z toho vyplývá, ţe pokud je člověk skutečně nespravedlivě obviněn, měl by onu spravedlnost u soudu nalézt. Nalezení spravedlnosti je v tomto případě ovšem velmi relativní pojem. Ačkoliv má kaţdý v dnešním „moderním“ světe teoreticky zaručeno právo na spravedlivý proces, které mu deklaruje zákon, v praxi to tak jednoznačné není. Svou roli v tomto ohledu hraje řada faktorů, které výše uvedené, byť neúmyslně, znesnadňují či dokonce brzdí. Svou roli zde hraje především často sloţitá a neúplná legislativa, která znesnadňuje práci soudním orgánům a zatěţuje je přílišnou byrokracií, místo toho, aby se mohly plně soustředit na výkon svého soudcovského práva. Toto právo je však také znatelně okleštěno, takţe neumoţňuje, aby soudce mohl vţdy jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i kdyţ se tento fakt bere za samozřejmý. Dokazování je alfou a omegou celého procesu, protoţe jak by se mohlo o něčem jednat bez moţnosti získat k tomuto jednání potřebné podklady, ze kterých lze vycházet. A těmi jsou právě důkazní prostředky. Ve své práci se na ně samozřejmě zaměřuji a uvádím také ostatní důleţité skutečnosti, které se dokazovaní v občanském řízení týkají. Vycházím z vývoje moderního civilního procesu, aţ do podoby jakou známe dnes a přes jeho současné základní zásady se dostávám aţ k samotnému dokazování, přes pojem a předmět dokazování, a dále k důkaznímu postupu v řízení sporném a nesporném. Také jsem povaţovala za důleţité zmínit se o teorii důkazního břemene, která je v důkazním řízení nejčastěji uţívaným a v procesní teorii nejpropracovanějším pojmem. Ve třetí kapitole se zabývám neméně důleţitým průběhem samotného procesního dokazování. Následně zdůrazňuji základní pramen práva v občanském soudním řízení, kterým je občanský soudní řád a uvádím rovněţ další právní předpisy civilního procesu. Protoţe Česká republika se stala dnem 1. května 2004 členem Evropské unie, coţ s sebou přineslo nutnost zakomponovat do našeho vnitrostátního práva další pramen

8

procesu civilního, kterým jsou evropská práva a předpisy, jimţ se krátce věnuji před praktickou částí mé práce. Další částí mé práce jsou poznatky vycházející z praxe důkazního řízení. Vybrala jsem si otázku přípustnosti elektronických důkazů. S tím je neodlučitelně spojen především jeden z hlavních úkolů soudu, a to především chránit lidská práva a svobody. Proto je výsledek řešení této věci optikou soudů zcela jistě zajímavý a podnětný. U tohoto tématu budu vycházet také z judikatury s touto problematikou související. Poslední kapitolu své práce pojednám mírně filosofickou formou, protoţe se budu snaţit objasnit otázku, zda je vůbec moţné dokazovat, protoţe vše je vlastně relativní.

9

1. Historie moderního civilního procesu 1.1. Na začátek mé práce uvádím krátký pohled do dějin moderního civilního procesu, protože je jistě důležité znát počátky jeho utváření a etapy vývoje, kterými se ubíral, až do současných dnů. 1.2. Základy moderního civilního procesu Úplné počátky civilního procesu spadají aţ do dob vývoje raného římského práva, ale domnívám se, ţe pro oblast mé práce je důleţité podívat se zejména na jeho tzv. třetí vývojový stupeň, který patří jiţ utváření civilního procesu moderního. Moderní civilní proces se tedy začíná utvářet aţ na počátku 18. století. „Jeho prvým význačným projevem je francouzský Code de procédure civile z roku 1806, který přímo i nepřímo ovlivnil většinu evropských zemí. V nich vyústil do kodifikací procesního práva, ze kterých je třeba zmínit německou kodifikaci z roku 1877 a rakouskou kodifikaci z roku 1895; nové procesní úpravy byly provedeny prakticky ve všech evropských státech. Moderní civilní proces spočívá na zásadách, které jsou známy i z naší právní úpravy. Jejich prosazení proti dřívějšímu pojetí procesu nebylo ovšem vţdy jednoduché a bezkonfliktní; mnohé z těchto zásad (zejména zásada veřejnosti, ústnosti a přímosti) patřily i k politickým poţadavkům, které byly uplatňovány v demokratických revolucích 19. století. Výsledkem prosazení moderního procesu je stav, který umoţňuje větší volnost pro soudce i účastníky, jeţ se promítá i do toho, ţe jsou odstraňovány formální brzdy bránící takovému projednání případu, které by respektovalo jeho konkrétní povahu a zvláštnosti.“1

1.3. Vývoj moderního civilního procesu v českých zemích Podstatný význam na vývoj moderního civilního procesu na našem území bylo vydání tzv. Josefínského řádu (z r. 1781), který definitivně zlikvidoval obyčejové procesní právo, které bylo do té doby v českých zemích uplatňováno. Zákonná úprava civilního řízení byla však značně sloţitá a nejednotná. Jejím vzorem byl obecný německý proces, který byl pozdějšími právními předpisy modernizován. Josefínský soudní řád, a jeho novější podoba, tzv. Západohaličský soudní řád, platil aţ do roku 1898.

1

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-807-2018-420.

10

1.4. Civilní proces ve 2. polovině 19. století Podstatné změny zaznamenal civilní proces ve 2. polovině 19. století, v důsledku předcházejících změn společenských a politických. Josefínský soudní řád byl nahrazen novými procesními předpisy: tzv. jurisdikční norma (zák. č. 110 a 111/1895 ř. z.), civilní řád soudní (zák. č. 112 a 113/1895 ř. z.), zákon o organizaci soudní (zák. č. 217/1896 ř. z.), exekuční řád (zák. č. 78 a 79/1896 ř. z.). Dle těchto nových předpisů tvořily civilní proces tyto zásady soudního jednání: zásada dispoziční, zásada ústnosti a zásada veřejnosti. Procesní stranám náleţela řada procesních oprávnění, např. ve změně ţaloby, zpětvzetí ţaloby, vzdání se nároku ţalobcem, uznání nároku ţalovaným apod., ale také procesních povinností, např. povinnost být v řízení před sborovými soudy zastoupen advokátem. V řízení měly procesní strany rovněţ povinnost důkazní. Pouze důkaz ohledáním, znalcem a výslechem stran mohl provést soud z úřední povinnosti. Strany mohly ukončit spor smírem, který nebyl vázán na schválení soudu. Nesporná tvrzení soud nepřezkoumával, předmětem dokazování byly pouze skutečnosti, které zůstaly pochybné. Zákon přesně stanovil, kterých důkazních prostředků se mohou sporné strany dovolávat, a stanovil jejich důleţitost. Uplatňovala se zásada volného hodnocení důkazů. Důkazními prostředky byly: listiny, svědci, znalci, ohledání, a důkaz výslechem stran, který byl však jen důkazem podpůrným. Soudnictví bylo vykonáváno jednak soudy řádnými, jednak soudy mimořádnými. Řádné soudy byly trojinstanční. V prvé instanci rozhodovaly soudy okresní, krajské a soudy obchodní. Soudy druhé instance byly soudy krajské a soudy obchodní, a to i v případech, kdy soudy první instance byly soudy okresní. Druhou instancí nad soudy krajskými a obchodními byly soudy zemské (vrchní zemské soudy). Třetí instancí byl Nejvyšší soud se sídlem v Brně. 11

1.5. Vývoj civilního procesu po roce 1918 Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 byly právní rakouské předpisy, včetně norem procesních, recipovány zákona č. 11/1918 Sb., a platily ve znění některých pozdějších novel pro území Čech, Moravy a Slezska. Nové právní předpisy procesního charakteru usilovaly o samostatnou legislativní úpravu nesporného řízení v civilním soudnictví, které vyvrcholily vyhlášením zákona č. 100/1931 Sb., o zásadních ustanoveních řízení nesporného. Touto zákonnou úpravou byl poprvé na našem území uceleně upraven tzv. nesporný proces jako samostatný druh civilního řízení, ovládaný odlišnými zásadami neţ proces sporný. V řízení nesporném se tak uplatňovala: zásada oficiality, zásada vyšetřovací a zásada neveřejnosti. V řízení sporném potom zásada přímosti a zásada volného hodnocení důkazů.

1.6. Změny v civilním procesu po roce 1948 Výrazné změny v organizaci soudnictví a civilně-procesních předpisů probíhaly koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let minulého století. Byla vydána nová československá Ústava, zákon č. 150/1948 Sb. a zákon o zlidovění soudnictví, zákon č. 319/1948 Sb., přinesl řadu změn do organizace soudů. Byl jím mj. zaveden dvojinstanční systém rozhodování civilních soudů, v nichţ vedle soudců z povolání napříště zasedali i soudci z lidu. Zásada senátního rozhodování v civilním procesu naprosto převáţila. Byly zrušeny všechny mimořádné soudy a většina soudů rozhodčích. Prosazení zásady materiální pravdy jako základní zásady civilního řízení vedlo k odstranění tzv. kontumačních rozsudků a k odstranění závaznosti nesporných tvrzení stran. Dnem 1. 1. 1951 nabyl účinnosti občanský soudní řád, zákon č. 140/1950 Sb. Navázal na zákon o zlidovění soudnictví ustanoveními o jednotném občanském soudním řízení, bez rozlišování civilního procesu na řízení sporné a řízení nesporné. Byl zde upraven postup pro řízení nalézací i pro řízení vykonávací. Procesní strany jak v řízení sporném, tak v řízení nesporném byly označovány jednotně jako účastníci řízení. Jako vůdčí zásada civilního řízení byla chápána zásada materiální pravdy. Tu pak doplňovaly ostatní zásady, např. zásada rovnosti účastníků, zásada přímosti a ústnosti, zásada projednací, zásada veřejnosti, zásada volného hodnocení důkazů. V březnu roku 1964

12

pozbyl uvedený soudní řád účinnosti, neboť od 1. 4. 1964 vstoupil v účinnost občanský řád nový, zákon č. 99/1963 Sb.2 Profesorka Alena Winterová hovoří o období po roce 1948 aţ do roku 1989 z hlediska vývoje civilního procesu následovně; „V období totalitního státu (1948 – 1989) byl přerušen kontinuální vývoj řady institucí; patří k nim i civilní proces. Již zákon zlidovění soudnictví z roku 1948, poté občanský soudní řád z roku 1950, občanský soudní řád z roku 1963 a některé další předpisy byly vybudovány na jiné koncepci civilního procesu, která byla označována za socialistickou, a to některé z nich v míře větší, jiné menší. Základní rysy této koncepce spočívaly v úsilí státu zasahovat prostřednictvím procesu i do sféry soukromoprávních vztahů. Proto byl civilní proces koncipován jako jednotné řízení, v němž stejně platí všechny procesní zásady; to vede k tomu, že ve sporném řízení existuje řada deformací zejména dispoziční a projednací zásady. Za vedoucí zásadu je považována tzv. zásada materiální pravdy, která měla ideologickou funkci, spočívající v tom, že jejím jménem šlo odůvodnit státní intervence do řízení. Pravomoc soudů byla ostatně velmi okleštěná a byly z ní vyloučeny věci, na nichž měl stát zvláštní zájem (hospodářské spory rozhodovala státní arbitráž, správní soudnictví bylo minimalizováno, pracovní spory mohl soud projednat až po rozhodčím řízení apod.). Tzv. zlidovění soudnictví bylo zcela formalizováno, neboť se prakticky omezilo na zcela neefektivní účast laiků při odborném rozhodování. Zjednodušení řízení, které lze hodnotit kladně z hlediska přístupu občana k soudu, mělo i svou negativní stránku, spojenou s poklesem záruk soudní ochrany práv.“3

1.7. Koncepční reforma civilního procesu po roce 1989 Po roce 1989 bylo nezbytné reformovat koncepci civilního procesu. Zatím se tak děje řadou novel, které řeší nejvíce aktuální a naléhavé problémy. Protoţe se však týkají kodexu, který je svým celkovým pojetím i strukturou poplatný právu totalitního státu, jsou jejich moţnosti omezeny. Proto se v dnešních společenských podmínkách jeví nová kodifikace procesního práva naprosto nezbytnou.

2

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno, 2003. ISBN 80-210-3271-5. 3

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-80-7201842-0

13

2. Základní zásady civilního procesu 1.8. Žádné soudní řízení se neobejde bez určitých pravidel, které musí soudy při svém jednání respektovat. Tato pravidla se právně nazývají zásadami, které jsou v jednotlivých procesech uplatňovány, dle povahy samotných řízení.4 1.9. 2.1. Zásada dispoziční Tato zásada je typická pro sporné řízení. Umoţňuje procesním stranám disponovat řízením a disponovat předmětem řízení. V současné době, podle platného práva vyspělých zemí, zahájení sporného civilního řízení předpokládá ţalobu, jíţ ţalobce sám určuje, zda vůbec proces proběhne. Pouze ve výjimečných případech, stanovených zákonem, můţe být řízení zahájeno z iniciativy soudu, tzv. zahájení řízení bez návrhu.

1.10. 2.2. Zásada oficiality Je typickou zásadou pro nesporné řízení. Veškerou procesní aktivitu přebírá na sebe stát, resp. jeho orgán. Zahájení řízení i vymezení jeho předmětu je záleţitostí soudu a můţe tedy probíhat bez návrhu procesní strany, ba i proti její vůli. Průběh celého procesu určuje a řídí výlučně soud.

1.11. 2.3. Zásada vyšetřovací (vyhledávací, inkviziční) Tato zásada stanoví, ţe soud je povinen, nezávisle na procesních stranách, vyčerpávajícím způsobem vysvětlit skutkový stav, tedy zjistit a přezkoumat všechny potřebné skutečnosti a důkazní prostředky. Veškerou odpovědnost za skutkový základ rozhodnutí nese soud.

1.12. 2.4. Zásada projednací V moderní společnosti se v civilním řízení sporném všeobecně prosazuje zásada projednací. Uplatněním této zásady je obstarání skutkových podkladů pro soudní rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, záleţitostí procesních stran. Soud je pak oprávněn zaloţit své rozhodnutí pouze na skutečnostech předloţených procesními stranami.

4

STAVINOHOVÁ, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2009. ISBN 978-80-210-5062-4.

14

Zásada projednací je naším platným soudním řádem pojata nově. Přispěly k tomu novely občanského soudního řádu vyjádřené v zákoně č. 171/1993 Sb. a zákoně č. 30/2000 Sb., které si mimo jiné kladly za cíl posílení uplatnění zásady projednací při důslednějším odlišení řízení sporného a nesporného.

1.13. 2.5. Zásada kontradiktornosti V civilním soudní řízení dochází k řešení konfliktů soupeřením dvou protikladných stran. Tento konflikt však neprobíhá ţivelně, ale je řízen soudem. Předpokládá se tedy, ţe soud uplatní v průběhu řízení přiměřenou aktivitu a nebude pouhým pasivním pozorovatelem, ale bude soupeřící strany ovlivňovat a usměrňovat, a to v zájmu poskytnutí ochrany skutečnému objektivnímu právu.

1.14. 2.6. Zásada rovnosti účastníků Význam procesní zásady rovnosti účastníku je zdůrazněn Čl. 96 Ústavy České republiky. Je rovněţ deklarována i zákonem o soudech a soudcích. Znamená rovné postavení účastníků při aplikaci materiálních i procesních předpisů před kterýmkoliv soudem vůči kterékoliv fyzické nebo právnické osobě. Zákon také v soudním řízení vyrovnává faktickou nerovnost účastníků uplatněním různých „podpůrných“ práv, např. ustanovením opatrovníka, bezplatného zástupce nebo tlumočníka, poskytnutím osvobození od soudních poplatků apod. Postavení procesních stran nesmí být závislé na pohlaví, náboţenství, rase, národnosti, ani sociálním původu. Významným důsledkem zásady rovnosti účastníků je právo kaţdé procesní strany na právní vyslechnutí (slyšení) před soudem. Nestranný soudce má před vydáním rozhodnutí vyslechnout obě sporné strany.

1.15. 2.7. Zásada arbitrárního pořádku Zásada arbitrárního pořádku vyjadřuje přístup, kdy procesní úkony spojené se zjišťováním skutkového stavu věci nejsou vázány na určité, předem stanovené úseky civilního řízení. Tuto zásadu nelze slučovat se zásadou koncentrační (soustřeďovací), jeţ vyjadřuje obecný poţadavek na urychlení řízení.

1.16. 2.8. Zásada veřejnosti a zásada ústnosti Veřejnost soudního jednání znamená moţnost přítomnosti neurčitého počtu osob v místnosti, kde jednání probíhá. I v případech, kdy zákon výjimečně veřejnost 15

vylučuje, a to z důvodu ochrany utajovaných skutečností (podle zvláštního předpisu), z důvodu obchodního tajemství, z důvodu důleţitých zájmů účastníka nebo z důvodu mravnosti; § 116 odst. 2 občanského soudního řádu, musí být soudní rozhodnutí vyhlášeno veřejně. S uplatněním zásady veřejnosti nerozlučně souvisí zásada ústnosti, neboť realizace zásady veřejnosti bez ústního jednání by byla nemyslitelná.

1.17. 2.9. Zásada přímosti V objektivním smyslu této zásady musí soud pouţít především takové důkazní prostředky, které umoţňují, aby poznal sporné skutečnosti co nejvíce bezprostředně. V subjektivním smyslu pak soud smí přihlédnout pouze k důkazům, které byly před ním vykonány v průběhu řízení, a pouze tyto důkazy hodnotí.

1.18. 2.10. Zásada volného hodnocení důkazů Zásada volného hodnocení důkazů spočívá v tom, ţe ţádný právní předpis neukládá soudci, jaký stupeň věrohodnosti, resp. jakou důkazní sílu má přiznat jednotlivým důkazním prostředkům. Skutkový stav, na jehoţ základě soud vydává své rozhodnutí, musí odpovídat objektivní skutečnosti.

1.19. 2.11. Zásada materiální pravdy Zásada materiální pravdy vyjadřuje v civilním procesu vysokou hodnotu pravdivosti a spravedlnosti vyjádřenou tím, ţe soudní orgány důsledně poskytují ochranu skutečnému subjektivnímu právu nebo zákonem chráněnému zájmu. Současně však musí vzít právní regulace civilního soudního řízení v úvahu také jiné společenské hodnoty, např. svobodu lidského jednání, samostatnost a aktivitu vůle společenského subjektu apod. Tyto hodnoty pak jsou vyjádřeny zejména zásadou projednací a dispoziční, přičemţ nelze nevidět, ţe mezi těmito zásadami a zásadou materiální pravdy neexistuje absolutní jednota. Kdybychom upřednostňovali zásadu materiální pravdy a ostatní zásady tomuto podřídili, mohli bychom dojít k nesprávnému závěru, ţe soud při zjišťování skutkového stavu věci by mohl přihlédnout i k poznatkům, o jejichţ správnosti je vnitřně přesvědčen, ale které byly získány mimo řízení a nezávisle na něm z jiných pramenů. 16

Podobná problematika by vznikla i v souvislosti s poznatky nabytými na základě důkazů získaných nezákonným způsobem. V dané souvislosti se setkáváme v procesně-právní literatuře s názorem, ţe zjišťování materiální pravdy soudem nelze povaţovat za uplatnění určité zásady soudního řízení, neboť zjištění materiální pravdy je samotným cílem řízení. Zásadu materiální pravdy však nelze povaţovat za samotný cíl řízení, neboť v tom případě nesprávně zaměňujeme prostředek s účelem. Uplatnění zásady materiální pravdy není cílem řízení, ale prostředkem k dosaţení tohoto cíle.5 Občanský soudní řád § 153 odst. 1 říká: „Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.“ Z tohoto vyplývá, ţe soud v řízení vţdy směřuje ke zjištění skutečného, nikoliv fiktivního stavu věci, a to přesto, ţe rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.6

5

STAVINOHOVÁ, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2009. ISBN 978-80-210-5062-4. 6

Občanský soudní řád. In: 99/1963 Sb. 1963.

17

3. Dokazování v občanském soudním řízení 1.20. Důkazní řízení je stěžejní částí každého soudního procesu, protože bez možnosti dokazovat, a tím obhajovat svá tvrzení, na základě nichž bude moci justiční orgán posoudit skutkový stav věci, by takový proces ztrácel svůj smysl. 1.21. 3.1. Pojem a předmět dokazování Dokazování je hlavní činností soudu v nalézacím řízení, kdy soud prostřednictvím obecných poznávacích forem vnímá rozhodné předměty a jevy a pomocí logických postupů zkoumá zákonitosti a vnitřní vztahy mezi nimi (dokazování v logickém slova smyslu, které předpokládá určité tvrzení (teze), jeţ má být dokázáno, dále určité důkazní prostředky (argumenty), kterými jsou dokázané nebo určité výroky, jimiţ lze provést důkaz a logický postup (úsudek), jimţ je dokázáno, ţe určité tvrzení vyplývá z argumentů). Z hlediska postupu soudu a dalších subjektů při ověřování skutečností rozhodných pro posouzení věcí má význam dokazování ve smyslu procesním. Předmětem procesního dokazování jsou tedy skutečnosti (tvrzení o nich), které jsou pro rozhodnutí významné, ale o kterých má soud pochybnosti. V procesním dokazování rozlišujeme dva druhy řízení: řízení sporné, řízení nesporné. Řízení sporné je ovládáno zásadou projednací, která představuje povinnost účastníků tvrdit skutečnosti a povinnost uvést všechny důkazy na jejich podporu. Kaţdý účastník nese procesní odpovědnost za prokázání rozhodných skutečností tzv. důkazní břemeno. Důsledkem neunesení této odpovědnosti je rozhodnutí soudu v neprospěch účastníků. Důkazní břemeno je typickým institutem sporného řízení. Řízení nesporné ovládá zásada vyšetřovací. V nesporném řízení mají účastníci řízení také povinnost tvrzení a důkazní povinnost, nenesou však odpovědnost za zjištění skutkového stavu. Tato odpovědnost zde náleţí soudu, který je povinen provést i jiné

18

důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, neţ byly účastníky navrhovány. V řízení nesporném nejsou tedy tyto povinnosti spojeny s důkazním břemenem. Negativní vymezení předmětu procesního dokazování (skutečnosti, které nejsou předmětem procesního dokazování), dle stanovení občanského soudního řádu: skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety, které musí být známy také soudu), skutečnosti známé soudu z jeho činnosti, domněnky (skutečnosti, ze kterých soud vychází a povaţuje je za pravdivé do doby, neţ se prokáţe opak), fikce (konstrukce situací, které jsou v rozporu se skutečností), české právní předpisy (iura novit curia – soud zná právo). Ostatní právní předpisy niţší právní síly se předmětem dokazování mohou stát.

1.22. 3.2. Teorie důkazního břemene Důkazní břemeno je v důkazním řízení nejčastěji uţívaným a v procesní teorii nejpropracovanějším pojmem. Schématickým vymezením, odpovídajícím všeobecným pravidlům logického sporu je zásada: kdo tvrdí, dokazuje (affirmanti incumbit probatio). Ve skutkově a právně sloţitých sporech však často toto schématické vymezení není dostačující, ať uţ z důvodu, ţe se klade otázka, kdo vlastně má ve sporu co tvrdit a dokázat, či proto, ţe spravedlnost vyţaduje, aby byla zohledněna skutečnost, ţe mnohdy není v moţnostech tvrdící strany také svá tvrzení dokázat. Tento problém narůstá s narůstající sloţitostí sporů, zejména z uplatnění odpovědnosti za škodu v oblasti ochrany spotřebitelů, dopravy, zdravotnictví, poškozování ţivotního prostředí atd. V teorii se rozlišují: důkazní povinnost a důkazní břemeno (onus probandi). Těm pak předcházejí: povinnost tvrzení a břemeno tvrzení. Obě povinnosti jsou doprovázeny odpovídajícími břemeny. Důkazní břemeno, jak bylo jiţ dříve sděleno, je procesní odpovědnost účastníka za to, ţe soudu budou rozhodné skutečnosti, k nimţ se důkazní břemeno vztahuje, prokázány. Pojem důkazní břemeno se nejčastěji používá ve spojení s jeho unesením nebo neunesením. Pokud ţalobce

19

neunesl důkazní břemeno, znamená to, ţe se mu nepodařilo skutečnost prokázat (a to bez ohledu na to, zda splnil důkazní povinnost či ne: mohl ji splnit, ale předloţené důkazy se ukázaly jako nedostačující). Naopak účastník můţe unést důkazní břemeno, i kdyţ by důkazní povinnost nesplnil, jestliţe soud zjistí skutečnost jinak. Jedná se však o výjimky. V principu platí, že nesplnění důkazní povinnosti znamená neunesení důkazního břemene. Neunesení důkazního břemene má za následek prohru (ztrátu sporu). Nepodařilo se prokázat relevantní skutečnost (předmětem dokazování mají být vţdy jen skutečnosti právně významné, relevantní), a tedy nemůţe být rozhodnuto ve prospěch takového účastníka, který ji prokázat měl. Situace, kdy není prokázána rozhodná skutečnost, se v procesu označuje non liquet (není jasno). To neznamená prokázání opaku, nýbrţ fakt, ţe rozhodná skutečnost zůstává neprokázána. Podobně nahlíţíme na tzv. břemeno tvrzení. Účastník, který má povinnost tvrzení, nese také v podobě břemene tvrzení procesní, odpovědnost za to, ţe se soud potřebnou skutečnost vůbec dozví. Jestli-ţe se ji soud nedozví (např. ţalovaný vůbec soudu neuvede, ţe ţalovanou pohledávku jiţ splnil), půjde tento stav k tíţi toho, kdo tuto skutečnost tvrdit měl, a znamená to pro něho opět neúspěch ve sporu (v tomto případě by to znamenalo neúspěch ţalovaného, a tedy úspěch ţalobce).7

1.23. 3.3. Subjekty civilního řízení Subjekty civilního soudního řízení rozumíme pouze ty osoby, které mohou svojí činností ovlivňovat průběh řízení, tedy mohou prostřednictvím svých procesních úkonů vyvolávat vznik, změnu nebo zrušení procesně-právních vztahů, a jimţ z tohoto důvodu náleţí určitá procesní práva a určité procesní povinnosti. Za těchto kritérií subjekty civilního řízení jsou: soudy, které vykonávají svoji činnost v mezích pravomoci stanovené občanským soudním řádem, účastníci, kteří zaujímají v řízení zvláštní postavení. Pouze jim zákon přiznává řadu oprávnění, kterými mohou vyvolat řízení, výrazně ovlivnit jeho průběh a ukončit jej,

7

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-807-2018-420.

20

státní zastupitelství, které zákon v některých případech mezi subjekty civilního procesu zařazuje, protoţe mohou, v zákonem vymezených věcech, podat návrh na zahájení řízení (ţalobu), a to z důvodu veřejného zájmu, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je subjektem civilního řízení v těch případech, ve kterých je oprávněn podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podat vlastním jménem návrh na zahájení řízení, osoby zúčastněné na řízení, kterými jsou další osoby, orgány či instituce, které ale nemohou svými procesními úkony proces ovlivňovat, např. svědci, znalci, tlumočníci a třetí osoby (tj. osoby, kterým byla v řízení uloţena nějaká povinnost, např. předloţit listinu).8

1.24. 3.4. Průběh procesního dokazování Dokazování v civilním řízení je chápáno jako sloţitý proces, při kterém rozeznáváme: navrhování důkazů, opatřování (zajišťování) důkazů, provádění důkazů, hodnocení důkazů. 1.1.1. 3.4.1. Navrhování důkazů 1.1.2. Občanský soudní řád respektuje rozdíl mezi sporným a nesporným řízením. Při sporném řízení mají účastníci řízení povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. Soud má však právo provést důkazy i o skutečnostech, které vyšly za řízení najevo, ale o nichţ účastníci důkazy nenavrhli. V nesporném řízení mohou účastníci rovněţ tvrdit rozhodné skutečnosti a ohledně nich navrhnout důkazy, ale odpovědnost za shromáţdění skutkového materiálu leţí na soudu. 1.1.3. 1.1.4. 3.4.2. Opatřování důkazů 1.1.5. Důkazní prostředky opatřuje soud, který je shromaţďuje v rámci přípravy jednání. Za tímto účelem soud především předvolá svědky, zajistí znalecké posudky, eventuálně pozve znalce, uloţí osobám, které mají u sebe listiny, aby je předloţily, zajistí předmět 8

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno a Jan Šabata, 2003. ISBN 80-210-3271-5.

21

ohledání, předvolá k výslechu účastníky, opatří potřebné zprávy a vyjádření fyzických a právnických osob. Dále zajistí vše ostatní, co má být jako důkaz pouţito. Listinné důkazy, kterých se ţalobce či ţalovaný dovolávají, jsou povinni připojit jiţ k návrhu. Soud je oprávněn vyţádat si zprávy od správních orgánů, obecních úřadů, ale i právnických osob. Kaţdý je povinen bezplatně sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. 1.1.6. 1.1.7. 3.4.3. Provádění důkazů 1.1.8. Provádění důkazů ve shodě se zásadou jednotnosti řízení a zásadou přímosti se děje zásadně při jednání, ale není vyloučeno, aby se tak stalo i jindy v průběhu řízení. Postup soudu i účastníků při dokazování je stanoven zákonem. Soud musí při dokazování postupovat tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech chráněných zvláštním zákonem (zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. Účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny a mohou se vyjádřit rovněţ k návrhům na jejich provedení. Záleţí ovšem na soudci, zda navrţený důkaz provede či nikoliv. Provádění důkazů v rámci EU Potřeba provést důkaz doţádaným soudem však můţe nastat i ve vztahu k cizině. Pro takový případ je zde nařízení Rady EU 1206/2001, o spolupráci soudů členských států při provádění důkazů v řízení ve věcech občanských a obchodních, které nabylo účinnosti 1. ledna 2004. Podobně jako v jiných případech, i toto nařízení nahradilo ve vztahu mezi členskými státy EU dřívější Haagskou Úmluvu o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských a obchodních z r. 1970. (Úmluva však zůstává v platnosti mezi signatáři ve vztahu k jiným neţ členským státům EU). Dokazování se zásadně provádí před soudem, který koná řízení (tzv. procesní soud). Nařízení předpokládá přímý styk mezi soudy členských států (aniţ by bylo nutné nějaké zprostředkování). Počítá se sice s ústředním orgánem pro tyto účely v kaţdém členském státu, avšak to jenom pro výjimečné případy a pro metodickou pomoc soudům v těchto otázkách. Přímé doţádání mezi soudy různých států dává soudům dvě moţnosti:

22

jednak lze poţádat o provedení určitého důkazu cizím soudem (např. lze poţádat o výslech svědka ţijícího v cizině). Přitom můţe být soudce nebo jiný pracovník doţadujícího soudu přítomen. Rovněţ je nutno umoţnit účast účastníkům řízení, resp. jejich zástupcům, pokud si to přejí. Důkaz se zásadně provádí podle práva doţádaného státu a má být proveden ve lhůtě 90 dnů; druhou moţností je přímé provedení důkazu procesním soudem v cizím státě (k tomu je třeba předchozího souhlasu příslušného ústředního orgánu tohoto cizího státu). Je-li takové přímé provedení důkazu připuštěno, je moţno je provést jen tehdy, podrobí-li se mu dotčené subjekty dobrovolně. O tom musí být kaţdý poučen. Na území cizího státu totiţ nemohou v ţádném případě soudní orgány vynucovat splnění procesních povinností a vykonávat tak státní moc.9 1.1.9. 1.1.10. 3.4.4. Hodnocení důkazů 1.1.11. Výsledky dokazování soud hodnotí se zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, ţe má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to kaţdý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Jakou hodnotu (důkazní sílu) soud jednotlivým důkazům přizná, záleţí na jeho úvaze. Přitom by měl ovšem přihlédnout ke všemu, co během řízení vyšlo najevo. Při hodnocení důkazů soud vyvíjí úsilí, aby prostřednictvím myšlenkové činnosti přisoudil důkazům správnou hodnotu závaţnosti, zákonnosti a pravdivosti.10

1.25. 3.5. Prejudiciální (předběžné) otázky Soudy v rámci své civilní pravomoci projednávají a rozhodují spory a jiné právní otázky, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. V průběhu tohoto řízení se mohou objevit relativně samostatné otázky, které mají pro rozhodnutí ve věci samé rozhodující význam. Označují se jako otázky prejudiciální nebo předběţné. Jako příklad lze uvést řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Zde můţe být takovou předběţnou otázkou vlastnictví pronajímatele k bytu či domu. V řízení o rozvod manţelství to můţe být otázka existence manţelství 9

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-80-7201842-0. 10

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno a Jan Šabata, 2003. ISBN 80-210-3271-5.

23

apod. Občanský soudní řád nemá ţádné pozitivní vymezení okruhu otázek, který smí soud řešit, pouze negativní určení, kterými rozhodnutími jsou soudy při svém rozhodování vázány. Jedná se o: rozhodnutí příslušných orgánů o tom, ţe nebyl spáchán trestní čin, přestupek nebo jiný správní delikt postiţitelný podle zvláštních předpisů, s výjimkou rozhodnutí vydaných v blokovém řízení, jakoţ i o tom, kdo je spáchal, rozhodnutí o osobním stavu (např. rozhodnutí o rozvodu manţelství, o osvojení, o určení rodičovství apod.). Otázky, o nichţ přísluší rozhodnutí jinému orgánu, můţe soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Soudy jiţ nejsou vázány rozhodnutími jiných orgánů o výši škody způsobené trestním činem, přestupkem nebo jiným deliktem, s výjimkou pravomocných rozhodnutí ukládajících přímo škodu nahradit. Rovněţ nejsou vázány výroky o tom, ţe trestní čin, přestupek, či jiný správní delikt spáchány nebyly. O otázce, zda došlo k protiprávnímu jednání z hlediska občanského práva, mohou civilní soudy rozhodovat samostatně.

1.26. 3.6. Důkazní prostředky Ke zjištění skutkového stavu věci mohou slouţit všechny prostředky, jimiţ jej lze zjistit. Zákon tedy nevypočítává taxativně, které důkazní prostředky mohou být v řízení pouţity. Uvádí však jako příklad ty, které se v průběhu historického vývoje civilního procesu nejvíce osvědčily. Jsou to (§ 125 občanského soudního řádu): výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů fyzických nebo právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání, výslech účastníků. Kromě důkazních prostředků, vyjmenovaných v zákoně, to mohou být např. i fotografie, filmové záznamy, zvukové záznamy, počítačové výstupy apod. Provedení těchto důkazů záleţí na povaze kaţdého z nich. Osoby, které disponují těmito důkazy, jsou povinny je na poţádání předloţit soudu (tzv. ediční povinnost). Sloţitější bude

24

ovšem jejich hodnocení, neboť soud musí mimo jiné zkoumat jejich pravost a celistvost, tady nejde-li například o fotomontáţ, padělky apod.11 1.1.12. 3.6.1. Výslech svědků 1.1.13. Jedním z nejfrekventovanějších důkazních prostředků je právě výslech svědka. Svědek je fyzická osoba odlišná od soudu a účastníků, která vypovídá před soudem o tom, co vnímala svými smysly. Z tohoto důvodu je svědek s jinou osobou nezaměnitelný a je jinou osobou nezastupitelný. Zákon nepředepisuje další zvláštní předpoklady pro svědeckou způsobilost (tedy ani např. dosaţení určitého věku nebo stupeň duševní vyspělosti). Fyzická osoba jako svědek musí být především schopna vnímat určité skutečnosti a podat o nich informaci soudu. Vznikne-li u soudu pochybnost o těchto schopnostech daného jedince, soud od výslechu upustí. Hodnověrnost kaţdé svědecké výpovědi je vţdy otázkou hodnocení soudu. Svědecká výpověď je vţdy ústní a soud o ní musí sepsat protokol podle diktátu předsedy senátu (samosoudce). Proti zaprotokolované formulaci své výpovědi můţe svědek vznést námitku. Stejné právo má i účastník. Nevyhoví-li soud námitce, je povinen tuto skutečnost uvést v protokolu. Nesplnění povinnosti svědčit podléhá sankcím nejen civilněprocesním (pořádková pokuta, předvedení), ale i prostředkům trestněprávním. Můţe jít totiţ o trestný čin křivé výpovědi podle § 346 Trestního zákoníku. Kdo je předvolán jako svědek, je povinen se vţdy dostavit. Odmítnout vypovídat můţe jen tehdy, kdyby svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Osobami blízkými jsou (podle §116 Občanského zákoníku) příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manţel, partner a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliţe by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Důvody odmítnutí výpovědi musí předvolaný svědek soudu sdělit, aby ten mohl rozhodnout, zda odepření svědčit je důvodné. 1.1.14. 1.1.15. 3.6.2. Znalecký posudek 1.1.16. Znalec je osoba podávající soudu zprávu o skutečnostech, které jí byly předloţeny k odbornému posouzení. Je na rozdíl od svědka zastupitelný a zaměnitelný, neboť odbornou způsobilost v určité oblasti můţe prokázat více osob. Není vyloučeno, aby znalecký posudek podal soudu rovněţ vědecký ústav nebo i jiná instituce. Moţnost 11

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno a Jan Šabata, 2003. ISBN 80-210-3271-5.

25

záměny znalce umoţňuje soudu dát znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, dojde-li k závěru, ţe je to pro řádné objasnění věci třeba. Znalcům na roveň jsou postaveni tlumočníci, jejichţ úkolem je přetlumočit projevy učiněné u soudu v cizím jazyce do jazyka, v němţ soud jedná. Činnost znalců a tlumočníků pro všechna právní řízení je jednotně upravena zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. 1.1.17. 1.1.18. 3.6.3. Zprávy a vyjádření orgánů fyzických a právnických osob 1.1.19. Občanský soudní řád má rovněţ ustanovení o tom, ţe kaţdý je povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Jedná se o to, ţe nejen orgány a právnické osoby, ale i osoby fyzické (novela občanského soudního řádu č. 238/1995 sb.) jsou povinny soudu poskytnout příslušná sdělení, a to ve formě listiny nebo ústně (v obdobné formě jako je svědecká výpověď). Fyzická osoba můţe odmítnout sdělit skutečnosti ze stejných důvodů jako svědek. 1.1.20. 1.1.21. 3.6.4. Listiny 1.1.22. Občanský soudní řád pojem listiny výslovně nedefinuje. V ustanovení § 134 se však zmiňuje o tzv. listinách veřejných (listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakoţ i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné) a o tzv. listinách soukromých (listiny, které nenaplňují znaky pro listiny veřejné). Důkaz listinou se provádí tak, ţe předseda senátu přečte při jednání její obsah. Ten, kdo má listinu u sebe, je povinen ji na vyzvání předloţit soudu. Soud listinu hodnotí a zkoumá její pravost a její pravdivost. Při dokazování listinou veřejnou soud její pravost a její pravdivost předpokládá. Pokud účastník řízení pouze popře tyto vlastnosti veřejné listiny, tak toto jeho vyjádření nemá procesní důsledky. V případě soukromé listiny presumpce pravosti a pravdivosti neplatí; dojde-li k popření pravosti a pravdivosti soukromé listiny, je soud povinen toto přezkoumat. 1.1.23. 1.1.24. 3.6.5. Ohledání 1.1.25. Prostřednictvím ohledání si soud tvoří přímý poznatek o skutečnostech důleţitých pro rozhodnutí. Přitom vnímá určitý předmět či jev, resp. vnímá vlastnosti předmětů a jevů. Předmětem ohledání můţe být movitá věc, nemovitá věc nebo lidské tělo. Je-li to moţné, soud provádí ohledání přímo u jednání, jinak jej můţe provést i na jiném místě a v jiném čase. K ohledání na místě samém soud vţdy předvolá všechny osoby, které je nutno předvolat k jednání. 26

1.1.26. 1.1.27. 3.6.6. Výslech účastníků 1.1.28. Výslech účastníků k důkazu je občanským soudním řádem výslovně uveden jako zvláštní důkazní prostředek. Tento důkaz musí soud zvlášť nařídit, a je nutno jej odlišit od skutkových tvrzení účastníků, která důkazem nejsou. Důkaz výslechem účastníků je podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. důkazem podpůrným. Tato novela zdůraznila, ţe v řízení sporném lze důkaz výslechem účastníků nařídit pouze tehdy, jestliţe dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliţe s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Výjimkou z tohoto pravidla je řízení o manţelství, v němţ je v zájmu zjištění skutkového stavu zpravidla nutné vyslechnout i účastníky řízení – manţele.12

1.27. 12

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno a Jan Šabata, 2003. ISBN 80-210-3271-5.

27

4. Prameny civilněprocesního práva 1.28. Právo civilního procesu u nás patří k těm, které jsou kodifikovány, tj. upraveny komplexním právním předpisem, a tím je občanským soudním řád. 1.29. 4.1. Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) Právo civilního procesu u nás patří k těm, které jsou kodifikovány, tj. upraveny komplexním právním předpisem. Tímto předpisem (kodexem) je občanský soudní řád. Význam existence kaţdého kodexu, tedy i občanského soudního řádu, spočívá především v tom, ţe představuje komplexní, ucelenou a systematicky uspořádanou úpravu. Vzhledem k jiným civilněprocesním normám se občanský soudní řád uplatňuje tím způsobem, ţe tyto normy musí respektovat jeho celkové pojetí a principy, na nichţ je vybudován, a dále, ţe tyto předpisy představují jen speciální úpravu, tudíţ pro otázky jimi pro otázky jimi neupravené platí občanský soudní řád přímo nebo subsidiárně. Občanský soudní řád byl schválen jako zák. č. 99/1963 Sb. a jeho pojetí civilního procesu bylo poplatno době, v níž byl vydán. Občanský soudní řád byl mnohokrát novelizován (popř. modifikován nálezy Ústavního soudu).13

1.30. 4.2. Novely občanského soudního řádu Zákon č. 519/1991 Sb., patří k nejvýznamnějším novelám občanského soudního řádu, který změnil řadu jeho ustanovení tak, aby odpovídala pojetí civilního procesu adekvátnímu pro právní stát.14 Novely provedené zákonem č. 171/1993 Sb. a zákonem č. 238/1995 Sb., navázaly na předchozí novelu a přinesly větší počet dílčích změn v zájmu modernizace úpravy civilního procesu.15 Dosud nejrozsáhlejší novela byla provedena zákon č. 30/2000 Sb., která si kladla za cíl připravit půdu pro rekodifikaci civilního procesu a vytvořit legislativní předpoklady pro efektivnější fungování soudnictví (zejména téţ s ohledem na poţadavky Evropské unie). 13

STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno a Jan Šabata, 2003. ISBN 80-210-3271-5. 14

Občanský soudní řád. In: 519/1991 Sb. 1991.

15

Občanský soudní řád. In: 171/1993 Sb., č. 238/1995 Sb. 1993, 1995.

28

K nejzávaţnějším změnám zavedeným touto novelizací patří nová koncepce odvolání, změny v úpravě věcné příslušnosti soudů, řada změn sledujících koncentraci řízení v 1. stupni, zavedení ţaloby pro zmatečnost, zavedení prohlášení o majetku v řízení vykonávacím, rozšíření způsobů výkonu rozhodnutí (např. o prodeji podniku) a řada dalších změn ve vykonávacím řízení. Další podstatnou novelou občanského soudního řádu je zákon č. 151/2002 Sb. č. 151/2002 Sb., který znamenal podstatné zúţení rozsahu správních aktů přezkoumaných soudy. Tento zákon je ovšem součástí širšího komplexu, který legislativně zavedl správní soudnictví jako samostatný druh procesu. K nim vedle uvedeného zákona patřil zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.16 Z významných novelizací občanského soudního řádu je třeba ještě uvést zákon č. 7/2009 Sb., označovaný jako „souhrnná novela“, který přinesl další koncentrační a racionalizační prvky civilního procesu sporného.17 Další novely, k nimţ došlo po roce 1991, se týkají většinou pouze několika ustanovení a došlo k nim v souvislosti s jinými úpravami v zájmu toho, aby byly změny podle těchto úprav přeneseny i do civilního procesu. Kromě toho na legislativní úpravu civilního procesu měly vliv i nálezy Ústavního soudu.

1.31. 4.3. Další právní předpisy v civilním procesu I kdyţ civilní proces je kodifikován, platí vedle občanského soudního řádu i některé další předpisy, které mají různou povahu. Tyto předpisy jsou buď přímo aplikovány jako předpisy procesní, anebo ovlivňují aplikaci jiných procesních norem. Lze je třídit takto: 1.1.29. 1.1.30. 1.1.31.

4.3.1 Normy ústavní a normy na ně navazující Ústava České republiky (některá ustanovení hlavy čtvrté).18

16

Občanský soudní řád. In: Zákon č. 151/2002 Sb. 2002.

17

Občanský soudní řád. In: Zákon č. 7/2009 Sb. 2009.

29

Listina základních práv a svobod (některá ustanovení hlavy páté).19 Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.20 1.1.32. 1.1.33. 1.1.34.

4.3.2. Zákony, které se věnují úpravě určitého druhu řízení Zákon č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další zákony vydané v souvislosti s ním.21 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.22 Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů.23

1.1.35.

4.3.3. Normy, které bychom mohli označit za předpisy prováděcí Vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu nepostižitelné částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižena srážkami bez omezení. K prováděcím předpisům lze dále přiřadit i tzv. kancelářský řád, který byl vydán jako instrukce Ministerstva spravedlnosti 1068/93-OOD; v tomto případě však nejde o obecně závazný předpis.

1.1.36. 4.3.4. Předpisy, ohledně některých institutů civilního procesu nebo jeho úpravy 18

Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod; Parlament, ministerstva; Ombudsman; Antidiskriminační zákon: podle stavu k. 4. opr. a dopl. vyd. Ostrava: Sagit, 1995, sv. ÚZ. ISBN 978-807208-808-9. 19

Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506. 20

Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů. In: č. 6/2002 Sb. 2002. 21

Zákon o úpadku a způsobu jeho řešení. In: č. 186/2006 Sb. 2006.

22

Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. In: č. 216/1994 Sb. 1994.

23

Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti. In: č. 120/2001 Sb. 2001.

30

1.1.37. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.24 Zákon č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících.25 Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).26 Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, spolu s advokátním tarifem, vydaným vyhláškou č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.27 Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících (ve znění zákona č. 152/1995 Sb.).28 Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.29 1.1.38. 1.1.39. 4.3.5. Hmotně – právní předpisy (z hlediska procesu) Konečně i z hlediska procesu mají význam ustanovení hmotně- právních předpisů (zejména občanského zákoníku a obchodního zákoníku), zejména pokud je jimi zaloţena

pravomoc

soudu

upravovat

některé

právní

vztahy

rozhodnutími.

5. Práva a předpisy evropského práva

24

Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. In: č. 97/1963 Sb. 1963.

25

Zákon o znalcích a tlumočnících. In: č. 36/1997 Sb. 1997.

26

Zákon o notářích a jejich činnosti. In: č. 358/1992 Sb. 1992.

27

Zákon o advokacii. In: č. 85/1996 Sb. 1996.

28

Zákon o vyšších soudních úřednících. In: č. 189/1994 Sb. 1994.

29

Zákon o soudních poplatcích. In: č. 549/1991 Sb. 1991.

31

konstitutivními

Pramenem civilněprocesního se stávají se vstupem České republiky do Evropské unie také práva a předpisy evropského práva. Tyto předpisy buď ovlivňují aplikaci vnitrostátních norem, anebo musí být aplikovány spolu s nimi, popř. místo nich. To znamená, ţe je napříště nelze povaţovat za určitou „zvláštní sféru“, ale ţe evropské právo proniká přímo i do vnitrostátních úprav. Děje se tak ovšem diferencovaně podle povahy jednotlivých druhů předpisů evropského práva. V rámci evropského práva se rozlišuje: tzv. právo komunitární (právo evropských společenství, prioritně zaměřené na vznik a fungování společného trhu, tj. na první pilíř); a tzv. právo unijní (právo Evropské unie, které se opírá o Smlouvu o EU, tj. o druhý a třetí pilíř). V rámci evropského práva dále rozlišujeme: primární právo (právo obsaţené v mezinárodních smlouvách; o zaloţení Evropských společenství a Evropské unie, v jejich změnách a doplňcích a ve smlouvách přístupových), které je přímo aplikovatelné bez jakékoliv transformace a soud je jím vázán stejně jako zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky). Primární právo má vůči sekundárnímu právu obdobný vztah, jako mají ve vnitrostátním právu ústavní zákony k zákonům a jiným předpisům; sekundární právo (předpisy vytvářené jednotlivými orgány Evropských společenství a Evropské unie). Patří sem především nařízení, která jsou přímo závazná pro všechny orgány členských států. Na základě judikatury Evropského soudního dvora mají nařízení EU prioritu před ostatními zákony. Nařízení, která se týkají civilního procesu: nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanskoprávních (tzv. Bruselská úmluva I), nařízení Rady (ES) č. 1347/2000, o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských (tzv. Bruselská úmluva II), nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, o doručování písemností ve věcech občanských a obchodních, nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o řízeních ve věcech platební neschopnosti,

32

nařízení Rady (ES) č. 1206/2001, o spolupráci soudů členských států při provádění důkazů ve věcech občanských a obchodních, nařízení Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 o evropském řízení o drobných nárocích. Dále je pramenem sekundárního práva směrnice, která nezavazuje přímo orgány členského státu, ale ukládá členskému státu povinnost, aby obsah směrnice implementoval do svého právního řádu. Doporučení a stanoviska nejsou formálně závazná, ale významně ovlivňují vnitrostátní úpravu (zejména z hlediska její harmonizace s evropským právem), a to jak legislativně, tak aplikačně. Za pramen evropského práva lze povaţovat i rozhodnutí v konkrétních věcech, pokud jsou závazná anebo pokud plní funkci precedentu.30

1.32.

30

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011.

33

6. Je možné použít elektronické důkazy v soudním sporu? V této kapitole se pokusím nahlédnout do problematiky uplatňování elektronických důkazů v soudním řízení. Současný turbulentní vývoj v oblasti informačních a telekomunikačních technologií s sebou přináší novou výzvu, a to nejen pro právníky a justici, ale i pro zákonodárce, protoţe právní problematika uplatňování elektronických důkazů doposavad není zákonem podrobně řešena. Myslím si tedy, ţe je nejvyšší čas, aby se potřebnými legislativními opatřeními, kterými bude doplněn občanský soudní řád ohledně důkazních prostředků, jeţ mohou vyvstat v souvislosti s výše uvedeným, začali zákonodárci zabývat v širším měřítku a ulehčili tímto práci soudům, které jsou stále okleštěny neúplným výčtem důkazů, které mohou při řízení připustit jako zákonný prostředek důkazní. To samé samozřejmě platí i pro samotné účastníky řízení, kteří se tak budou moci ještě více dovolávat svého práva a nebudou limitováni tam, kde by třeba právě tento rozšířený prostor, ohledně jejich předloţených důkazů, pro ně znamenal výhru v soudní při. Je pravda, ţe elektronické důkazní prostředky se mezi právně zakotvený výčet důkazních prostředků v praxi postupně začleňují a s jejich uplatňováním nemají soudy zatím větší problémy, ale můţe se objevit taková forma důkazu, u kterého si soud jiţ nebude vědět rady (např. zcela nová technologie), a potom je prioritně na zákonodárcích, aby tento fakt záhy odchytili a vytvořili pro něj včasnou právní úpravu. Pokud se na nové technologie podíváme z hlediska přínosu pro soudní jednání, tak musíme konstatovat, ţe mohou soudní proces v některých případech velmi urychlit, coţ můţeme vnímat, vzhledem k současnému stavu zdlouhavých soudních řízení a s náklady s tímto spojenými, jako potěšující skutečnost. Nemůţeme ovšem opomenout, ţe další expanzivní vývoj nových technologií s sebou bude přinášet kromě věcí pozitivních také stále větší míru negace, a to především, co se týká zásahu do lidských práv a svobod, a bude záleţet na pečlivém zváţení zákonodárců a potaţmo justice, kam aţ bude moţno v tomto ohledu zajít, aby zůstalo v rovnováze právo na spravedlivý proces na straně jedné a právo ochrany a svobody účastníků procesu na straně druhé.

34

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dává účastníkům řízení právo navrhovat jakékoliv důkazy, kterými lze zjistit stav projednávané věci, a to jejich demonstrativním výčtem v § 125: „ Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.“

1.33. 6.1. Videokonference jako důkazní prostředek Z výše uvedeného je patrné, ţe tato právní úprava dokazování v civilním soudním řízení nepojednává o moţnosti dokazování prostřednictvím technických prostředků. A proto, s účinností od 1. ledna 2013 právní úpravu dokazování v civilním procesu, nově doplňuje novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb. Tato novela výslovně upravuje moţnost vyuţítí

tzv. videokonference (technologie pro

přenos obrazu a zvuku), při občanském soudním řízení, a to § 122 odst. 2, občanského soudního řádu následovně: „Je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu provést mimo jednání, anebo lze důkaz provést za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování. Jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit.“ „Využití videokonferencí je mnohostranné. Lze tak chránit osoby, jejichž účast v trestním řízení pro ně představuje ohrožení na životě, děti a oběti, pro něž soudní proces představuje stresovou zátěž, svědky, kteří mohou být zastrašováni nebo přímo ovlivňováni. Praktičnost videokonference lze ocenit při výslechu zahraničních znalců, nebo v rámci tlumočení. V civilních sporech lze tímto způsobem zajistit na jednání účast osob, které nemají sídlo nebo bydliště na území státu, v němž je soudní řízení vedeno, přičemž simultánnost v daném případě zaručuje lepší výsledky, než kterých bylo dosaženo prostřednictvím dosavadních způsobů dokazování na základě dožádání do ciziny.“31

31

Uplatnění elektronických důkazů u soudu. Právní rádce [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-59407130-uplatneni-elektronickych-dukazu-u-soudu

35

1.34. 6.2. Konfrontace judikaturou zapovězená „Dosud bylo možné prostřednictvím videokonference zajistit svědectví, výslechy znalců, poskytnutí vysvětlení apod. Co ovšem konstantní judikatura neumožňuje prostřednictvím videokonferenčního řízení, je provedení konfrontace. Soudy v tomto případě poukazují na samotnou podstatu konfrontace jakožto zvláštní formy výslechu obviněného a svědka, kdy jejím účelem je zajistit bezprostřední osobní kontakt obou osob „tváří v tvář“ k vzájemné výměně názorů týkajících se rozporů v předchozích výpovědích, které se nedaří odstranit jiným způsobem, kdy soudy dosud zastávaly názor, že smysl a efekt konfrontace nelze zajistit či nahradit prostředky dálkové komunikace.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012 č. j. I. ÚS 2080/11-1)

1.35. 6.3. Záznam telefonického hovoru jako důkazní prostředek Soudy se v řízeních setkávají i s dalšími typy elektronických prostředků, na které se účastníci procesu dovolávají a které by chtěly předloţit jako důkazy pro svá tvrzení. Jedním z nich je i záznam telefonického hovoru. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil s tím, ţe magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam můţe proto být v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pouţit (a to i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. V opačném případě je tento důkaz nepřípustný, protoţe pokud by byl pouţit, došlo by k zásahu do základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod: „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiný podobným zařízením.“ Aby byl proveden důkaz záznamem telefonického hovoru, bez souhlasu jednoho z účastníků hovoru lze uskutečnit pouze v zákonem stanovených případech, a to v souladu se zákonem č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ten upravuje podmínky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním řízení.

36

Z výše uvedeného vyplývá, ţe navrhne-li účastník v civilním řízení jako důkazní prostředek na prokázání svých tvrzení záznam telefonického hovoru druhého účastníka, který o skutečnosti, ţe byl tento záznam pořízen, nevěděl a souhlas s takto provedeným důkazem neposkytl, tak soud tento důkaz bude povaţovat za nepřípustný v daném soudním řízení.

1.36. 6.4. Přípustnost elektronických důkazů při výkonu povolání a obchodní či veřejné činnosti „Opačný názor zastává Nejvyšší soud v případech, v nichž dochází k výkonu povolání a při obchodní či veřejné činnosti, kdy takové projevy fyzických osob dle soudu postrádají osobní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 ze dne 23. června 2010). Ustanovení § 11 a § 12 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jež mají osobní povahu, tudíž jejich nahrávky nelze bez jejich výslovného souhlasu použít.“32 Z daného vyplývá, ţe věci, ke kterým dochází v obchodních jednáních, či při výkonu povolání, nelze povaţovat za projevy osobní povahy, coţ znamená, ţe takovéto záznamy jednání mohou být pouţity jako důkazní prostředky i bez souhlasu osoby, které se záznam týká.

1.37. 6.5. Nejednotnost soudů v posuzování přípustnosti důkazů § 12 občanského zákoníku uvádí: (1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo pouţity jen s jejím svolením. (2) Svolení není třeba, pouţijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. (3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo pouţít přiměřeným způsobem téţ pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové pouţití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. 32

Uplatnění elektronických důkazů u soudu. Právní rádce [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-59407130-uplatneni-elektronickych-dukazu-u-soudu

37

Soudy však nejsou v posuzování přípustnosti důkazů pořízených či pouţitých bez souhlasu či svolení osoby, jíţ se záznam týká, jednotné. V jejich přístupu lze vysledovat minimálně tři způsoby, jak se s „nezákonností“ důkazu vypořádat. Do prvé skupiny lze zařadit judikáty, kde se soud striktně drţí textu občanského zákoníku, a důkaz odmítne jako nepřípustný. Druhý přístup se pokouší formálně drţet textu zákona, ale zuţujícím výkladem jeho praktický dopad omezuje, např. restriktivním výkladem pojmu soukromí. Třetí přístup uţ striktní znění § 12 občanského zákoníku obchází či přímo prolamuje, a nad rámec znění § 12 OZ dovozuje další podmínky, za nichţ lze záznam pouţít. 33

1.38. 6.6. Judikatura ohledně použití záznamů projevů osobní povahy jako důkazních prostředků 1.1.40. 6.6.1. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/05 (viz příloha č. 1) 1.1.41. Tento nález Ústavního soudu se týkal civilní věci a úvodem odkazuje na svůj dřívější nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 (viz příloha č. 2), v němţ je vyslovena obecná teze, ţe soukromí člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu, čase hovoru atd. Pokud ústavní pořádek připouští průlom této ochrany, tak pouze a výhradně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených práv a svobod jiných; do této skupiny patří především obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a na potrestání těchto činů. Ústavní soud zde dále podotýká, ţe v posuzované věci se o takový zájem nejedná a je třeba posouzení, zda jde o zásah do ústavních práv jiných osob, a zda tento zájem převaţuje nad zájmem o ochraně tajemství doručovaných zpráv. Dále zde Ústavní soud připouští omezení základních práv a svobod, ačkoliv ústavní úprava jejich omezení často nepředpokládá, ani v případě jejich kolize. Ústavní soud rovněţ potvrzuje, ţe kaţdý má právo zaznamenávat vlastní telefonické hovory a existenci skutečnosti, ţe telefonát můţe být rovněţ druhým účastníkem zaznamenáván, o čemţ existuje obecná povědomost. Pokud volající za těchto obeznámených skutečností přesto telefonát uskutečňuje, lze se 33

Uplatnění elektronických důkazů u soudu. Právní rádce [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-59407130-uplatneni-elektronickych-dukazu-u-soudu

38

domnívat, ţe tímto souhlasí i s moţným pořízením záznamu tohoto telefonátu. Ústavní soud však od sebe odděluje pojem pořízení záznamu a pojem pouţití záznamu, kdyţ odmítá, ţe by provedení důkazu v občanském soudním řízení záznamem telefonického hovoru bez souhlasu volajícího bylo moţno odůvodnit zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 OZ, který říká, ţe: „Svolení není třeba, pouţijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.“ Ústavní soud dále pokračuje konstatováním, ţe záznam telefonického hovoru je záznamem osobní povahy a můţe být pouţit zásadně se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Závěrem Ústavní soud dodává, ţe pokud soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny, a důkaz jako takový je třeba povaţovat za nepřípustný. 1.1.42. Ve výše uvedeném nálezu je moţno vidět pozitivní přínos ve věcech: 1) zájmu na ochraně společnosti před trestními činy a na tom, aby tyto činy byly potrestány a tím přípustnost pořizování a pouţívání záznamů projevů osobní povahy pro účely dokazování v trestním řízení. Zde se tedy Ústavní soud přiblíţil výše zmíněnému „třetímu“ přístupu prolamování striktních vymezení § 12 OZ; 2) úvah nad přípustností pořízení telefonického záznamu, protoţe si je kaţdý (údajně) vědom skutečnosti, ţe hovor můţe být nahráván. Zde se Ústavní soud zachoval šalamounským způsobem, který se dá přirovnat k výše uvedenému „druhému“ přístupu, kdy je zákon dodrţen po formální stránce, ale je tak trochu obcházen restriktivním výkladem tak, ţe pořízení záznamu je moţné, protoţe je předpokládán konkludentní souhlas nahrávané osoby. 1.1.43. Závěr judikátu lze jiţ vnímat jako „první“ výše uvedený přístup, neboť je značně přísný, a vyjadřuje rezolutní zamítavé stanovisko, aby byl pořízený záznam dále pouţit jako důkazní prostředek, bez souhlasu nahrávané osoby.34 1.1.44. 1.1.45. 1.1.46. 6.6.2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004 (viz příloha č. 3) 1.1.47. 34

Přípustnost audio video nahrávek jako důkazu. Jiné právo [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2009/12/jan-potmesil-pripustnost-audio-video.html

39

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je příkladem restriktivního výkladu § 12 odst. 1 OZ, týkající se civilní věci, kde je konstatováno, ţe hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, většinou nemají charakter projevů osobní povahy a důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný. Ţalovaný zde odůvodnil své dovolání mimo jiné skutečností, ţe odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak tuto otázku řešil soud dovolací, např. v jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1009/98 (viz příloha č. 4), kde byl závěr řízení takový, ţe soud neprovede důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehoţ pořízení nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby. 1.1.48. Podle Nejvyššího soudu však osobní povahu většinou nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti. V daném případě byl zvukový záznam přijatý jako důkaz záznamem jednání společníků obchodní činnosti o jejich problémech. Pole Nejvyššího soudu tedy nelze projevy účastníků takového hovoru povaţovat za projevy osobní povahy. Z tohoto důvodu tedy nemohlo být ani zasaţeno do osobnostních práv ţalovaného, a to ve smyslu § 12 odst. 1 OZ a z tohoto důvodu je důkaz tímto záznamem z hlediska způsobu jeho pořízení v občanském soudním řízení přípustný. 1.1.49. Z výše uvedeného vyvstává zde otázka, zda je v pořádku, aby v trestním řízení platila odlišná legislativa, neţ v řízení civilním, co se přípustnosti důkazních prostředků týče, protoţe trestným činem můţe být spáchán i civilní delikt a naopak, a navíc civilním deliktem můţe být způsobena i podstatně vyšší materiální či jiná škoda. 35

7. Má cenu dokazovat? A jde to vůbec?

35

Přípustnost audio video nahrávek jako důkazu. Jiné právo [online]. 2013 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2009/12/jan-potmesil-pripustnost-audio-video.html

40

Občanský soudní řád nedefinuje, co má být dokazováním. Udává pouze základní pravidla, jak má dokazování vypadat, a to demonstrativním výčtem a rámcovou úpravou nejběţnějších důkazních prostředků. Můţe se zdát, ţe legální definice není v důkazním řízení potřeba, protoţe kaţdý ví, co to je dokazování a jak a kdy se pouţívá. Není tomu však tak, protoţe ohledně otázky, co je předmětem dokazování, jsou stále nejasnosti, které působí zásadní potíţe. Většina autorů se domnívá, ţe se dokazuje pouze skutek, tedy fakta, která jsou důleţitá pro rozhodnutí ve věci samé. Aţ tak úplně tomu však není. Nelze pominout ani fakt, ţe ustanovení našeho občanského soudního řádu úmyslně neposkytují vyčerpávající výčet důkazních prostředků. Tímto ponechávají soudu značnou míru volnosti, jakým způsobem si podstatná fakta pro svá rozhodnutí opatřit (§ 125 občanského soudního řádu). Soudní praxe vytvořila základní pravidla, jak má soudce při provádění zákonem nevyjmenovaných důkazů postupovat. Z toho vyplývá, ţe postup soudu a účastníků řízení při dokazování tedy upravuje nejen zákon, ale také procesní zvyklosti. Z výše uvedených úvah se nabízí následující definice dokazování: „Dokazování je právem a procesními zvyklostmi upravený postup soudu a účastníků, jehož účelem je získání poznatků důležitých pro meritorní či jiné rozhodnutí soudu nebo pro další procesní postup soudu nebo účastníků. Soud může získat pro rozhodnutí nebo pro svůj další procesní postup podstatné poznatky i jinak, než dokazováním, pokud tak stanoví zákon.“ Profesor Josef Macur svého času upozornil ve svém díle „Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním řízení“ na fakt, ţe dokazování jako prostředek poznání je v současnosti zpochybňován filosofickou postmodernou. Postmoderna vychází z toho, že skutečnost sice existuje, ale je nepoznatelná. Člověk, jako poznávající subjekt je ve vleku širšího lidského společenství, a to vymezuje, co pravdou je a co pravdou není. Tato myšlenková závislost deformuje jednotlivcovo poznání, ze kterého se nemůţe vymanit, a není proto schopen pravdu zjistit vlastním rozumem. Pravda (tedy poznání skutečnosti) je tím pádem nepoznatelná. Je zaloţena výhradně na fikci, která byla společností jednotlivci vnucena. Protoţe máme vícero lidských společností, dochází ke stýkání a potýkání se mnoha pravd o jedné a téţe věci. To znamená, ţe kaţdá pravda je ve skutečnosti relativní a vlastně nemá význam pátrat po tom, jaká je ve skutečnosti. 41

Postmodernismus zastává názor, ţe za pravdu si společnost vybere to, co se jí hodí. Profesor Macur ve své knize „Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu věci“ demonstruje, ţe postmodernismus a jeho relativita se projevují zejména ve vědách humanitních, méně a jiným způsobem jiţ ve vědách přírodních. Nevysvětluje však, proč je tomu tak. Je tomu tak proto, ţe existuje rozdíl mezi věcí a přírodními zákonitostmi na straně jedné a společenským jevem na straně druhé. Věc (přírodní jev) lze objektivně poznávat, například popisem jeho fyzikálních, chemických či jiných vlastností, ale společenský jev (nebo konání konkrétního člověka) lze interpretovat různě. I postmoderní relativita má tedy své hranice, protoţe nemůţe zpochybnit existenci lidí a věcí (tedy subjektů a hmotných objektů práva), ani fyzikální vlastnosti poznávaných faktů. Řečeno jinak, postmoderna může zpochybnit, co je dobré a co zlé, ale není schopna změnit třeba jeţka v řeku. Postmodernismus sám sebe navíc zpochybňuje. Pokud je podle postmodernistů všechno relativní, je relativní i sama postmoderní relativita, která nepřipouští existenci objektivní pravdy. Z výše uvedeného vyplývá, ţe význam dokazování jako prostředku vedoucího k objektivnímu poznání nelze zpochybnit. Zároveň je však důležité si přiznat, že při poznávání jevů, které mají společenský nebo subjektivní kontext, nepoznáváme prvně tyto jevy, ale jejich hodnotu, kterou jim přisuzujeme my sami. Zde je jeden příklad „hodnotové“ právní normy, kterou lze opravdu vykládat různě, podle hodnotového postoje interpreta: občanský zákoník ve svém ustanovení § 3 odst. 1 uvádí, ţe „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Tato právní norma je právní normou „hodnotovou“, protoţe umoţňuje, aby její interpret na skutečnost vnějšího světa měřítka, která ve světě vnějším, matematicky či fyzikálně popsatelném svůj původ nemají. Z toho vyplývá, ţe různí interpreti mohou na základě těch samých faktů dospět k různým výsledkům., tedy k různému subjektivnímu poznání. Příkladem „věcné normy“, na kterou se postmoderní relativita neuplatní, je ustanovení § 7 odst. 1 občanského zákoníku: „Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti 42

vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se ţivé.“ Tato právní norma, která upravuje právní subjektivitu člověka, vychází z čistě přírodních, tedy měřitelných zákonitostí, které nelze ţádným výkladem zpochybnit. K objektivní pravdě, která prověří, zda byly naplněny předpoklady pro pouţití této právní normy, lze zcela jistě dospět formou dokazování. Navzdory postmoderní relativitě. Lze tedy shrnout, ţe právní normy je možné, kromě doposavad uţívaného dělení, rozdělit i podle toho, zda jsou předpoklady pro jejich využití objektivně (nezpochybnitelně) poznatelné či nikoliv. V případě norem „věcných“, lze objektivní pravdu zjistit. V případě „hodnotových“ norem jsou poznávací moţnosti soudu omezeny názorovou, společenskou, ale i čistě subjektivní orientací soudce. Na tyto normy lze relativitu postmodernismu uplatnit, protoţe poznávání, jestli je jejich hypotéza naplněna, není dáno vnějším světem, ale subjektivní představou jednotlivce. V okamţiku, kdy soudce při poznávání a aplikaci práva postupuje bezvýhradně tak, aby se pokusil chránit abstraktní (objektivně nepoznatelné) hodnoty, je více knězem neţ soudcem. Ve chvíli, kdy soudce dokazuje proto, aby zjistil právem chráněnou společenskou hodnotu a ne objektivní stav, lze s postmoderním relativismem souhlasit. Ovšem za takových okolností se dokazování stává do jisté míry zbytečností, protoţe objektivní realita je potlačena subjektivním pohledem soudce na projednávanou věc. Soudce je samozřejmě ovlivňován většinovým náhledem společnosti. Odkaz na „hodnotové“ normy (tedy na normy, které místo skutku upřednostňují objektivním poznáním nezjistitelný účel právního předpisu) se v rozhodnutích českých obecních soudů neobjevuje často. Naproti tomu český Ústavní soud „hodnotových“ norem vyuţívá běţně. Z toho důvodu dokazování před Ústavním soudem logicky ustupuje do pozadí. Ale na druhé straně je nutno podotknout, ţe „hodnotové“ rozhodování Ústavního soudu, které není prioritně zaloţeno na skutečně zjištěných skutkových okolnostech, se zpětně projevuje i v poznávací a rozhodovací praxi obecných soudů. V poslední době, se i u obecních soudů začaly pouţívat hodnotové principy jako je „legitimní očekávání“ nebo „zásada proporcionality“ i tam, kde si dříve tyto soudy vystačily s věcnými normami a nedovolávaly se norem hodnotových. Hodnotové normy ale nelze zatracovat. Cílem práva je totiţ nikoliv zabezpečení objektivního poznání a rozhodování, ale zajištění „spravedlnosti“. Právo samotné je tedy prostředkem k dosaţení hodnoty. Proto právo, a tedy ani dokazování za účelem 43

zjištění práva nemůţe být objektivní. Hodnotové normy totiţ ukládají soudu poznávat nikoliv objektivní skutečnost, ale nacházet, tedy „dokazovat“ spravedlnost. Předmětem soudního dokazování je objektivní realita a objektivně nedefinovatelná hodnota. Výsledkem dokazování bývá tedy kuriózní směsice objektivní reality a subjektivní představy soudce o spravedlnosti. Zatímco v některých soudních řízeních převládá prokazování objektivně poznatelné reality (například spor o nevrácenou půjčku), v jiných se soud spíše zaměřuje na rozpoznávání hodnot (třeba během řízení o rozvod manţelství). Hodnota sama o sobě je relativní. Proto je obtížné ji definovat a ještě obtížnější ji poznávat (dokazovat). Naštěstí většina z nás se alespoň v základech shodne na tom, co je správné (spravedlivé). Postmoderní myšlení a klesající potřeba dobrat se skutečné (objektivně spočitatelné) pravdy se projevuje i v českém civilním procesu. Naši zákonodárci stále více omezují soudy a účastníky sporu v moţnosti tvrdit a dokazovat skutek tím, ţe do řízení zavádějí nové a stále přísnější koncentrace. Koncentrací je rozuměno zavádění skutkového a důkazního „stopstavu“ k určitému okamţiku řízení. Zákonodárci a překladatelé zákonů si čím dál tím více myslí, ţe rychlé řízení je důležitější než pravda. Jejich postmoderní přístup je však v rozporu s podstatou práva jako takového, protoţe jak jiţ bylo dříve vysvětleno, tak právo a prokazování právem chráněných hodnot není tak relativní, jak se na první pohled můţe zdát. Nalézání práva si ani dnes nelze představit bez zjišťování pokud moţno všech skutečností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé. To, ţe je za určitých okolností třeba přenést zodpovědnost za zjištění pravdy ze soudu na strany sporu, nebo vyuţívání jiných prostředků slouţících k urychlení řízení na úkor dokazování, je jen východiskem z nouze. Právní teorie upozorňuje na skutečnost, ţe požadavek na zjištění pokud možno úplné pravdy je nejzákladnějším principem, který se v soudním řízení uplatňuje. Na tento princip nelze rezignovat ani v civilním řízení sporném. Pokud by k tomu došlo, ztratilo by civilní sporné soudnictví své opodstatnění, protoţe by přestalo prosazovat spravedlnost. A spravedlnost si bez upřímného zjišťování pokud moţno úplné materiální pravdy ze strany soudu nelze představit. Pokud se soud o takové zjištění 44

nesnaţí, stává se jen hrací kostkou; rozhoduje podle náhody. Právo je systém pravidel, který počítá s objektivně existujícími pojmy, věcmi a hodnotami, s moţností poznat svět cestou jeho rozumové analýzy. Tam, kde začíná postmoderní relativitu, právo končí. Proto je třeba s relativitou a objektivní nezjistitelností skutku pracovat v právu velmi opatrně. Jinak právo a soudní řízení ztratí legitimitu.36

1.39.

ZÁVĚR 1.40. 36

SVOBODA, Karel. Dokazování. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2009, 391 s. Právní monografie. ISBN 978-8073574-147.

45

1.41. Pokud mám zde v závěru shrnout, co pro mne osobně znamenalo vypracování této 1.42. bakalářské práce, tak musím v první řadě uvést, že za velký přínos považuji získání nových informací a poznatků, o kterých jsem dříve neměla širší povědomí. Tím mám na mysli zejména tu část práce, kde jsem se zabývala dokazováním v justiční praxi a judikaturou s tímto související.

1.43. Ovšem ani zamyšlení se nad tím, zda je vůbec možné dokazovat, a zda to vůbec má smysl, jistě rovněž nebylo od věci, ačkoliv se jednalo o celkem filosofické pojetí. Profesor Josef Macur mi zde byl ovšem navýsost silným garantem toho, že i o tomto je právo. A že se rozhodně nedá na všechno použít nějaký metr, šablona, předpis a podobné určující prostředky, ale že se musí také přemýšlet, vnímat, používat intuici a empatii, aby se dospělo tam, kam by se podle mého názoru mělo skutečné právo snažit vždy dospět, a to k nastolení bezvýhradné spravedlnosti. 1.44. Jsem si vědoma toho, že zde uvádím velmi optimistickou, až utopistickou vizi, ale i ta se někdy můţe proměnit v realitu, byť třeba jen z části. Pokud se vrátím do současné praxe v oblasti důkazního řízení v civilním procesu, a celkově do problematiky vedení soudních jednání, tak musím uvést, ţe značný nedostatek jsem při psaní této práce vnímala v úloze našich zákonodárců, kteří bohuţel vytváří legislativu, jeţ nahrává tomu, aby se při soudních jednáních, ne vţdy dospělo ke spravedlivému konci. Z toho poté plynou četné sporné kauzy, o kterých se dozvídáme z médií a běţný občan se diví, jak je moţné, ţe soud dospěl zrovna k takovému rozhodnutí. Současná legislativní úprava určuje soudců značně úzké mantinely, ve kterých se mohou pohybovat. Z toho vyplývá také to, ţe nemohou nalézat právo nad rámec určený zákonem. V důkazním řízení to znamená, ţe ačkoliv soudy někdy vědí, ţe daný stav by mohl být případně i jiný, neţ se dle předloţených tvrzení jeví, nemohou tuto skutečnost příliš ovlivnit. Domnívám se, ţe jsem v této práci splnila vše co jsem si předsevzala a zvolenou oblast zmapovala a zanalyzovala v rámci svých dosavadních studijních poznatků a dovedností. 46

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knižní zdroje: DAVID, Vladislav. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Leges, 2011, 448 s. Student (Leges). ISBN 978-808-7212-868. Listina základních práv a svobod: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxv, 906 s. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-807-3577-506. MACUR, Josef. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1996, 162 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 172. ISBN 80-210-1403-2. Právní rádce. Praha: Economia a.s., 2013. ISBN 1210-4817. SPIRIT, Michal. Úvod do studia práva. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 187 s. Expert (Grada). ISBN 978-802-4732-909. STAVINOHOVÁ, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Masarykova univerzita Brno, 2003. ISBN 80-210-3271-5. STAVINOHOVÁ, J., Lavický, P. Základy civilního procesu. 1. vydání. Masarykova univerzita Brno, 2009. ISBN 978-80-210-5062-4. SVOBODA, Karel. Dokazování. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2009, 391 s. Právní monografie. ISBN 978-807-3574-147. ŠVESTKA, A KOL., Jiří. Československé občanské právo I. Praha: Univerzita Karlova Praha, 1982. TULÁČEK, Jan. Meč a váhy: o právu a jeho dlouhé historii. 2., aktualiz. vyd. Praha: Tuláček, 2010, 125 s. ISBN 978-809-0476-202. Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod; Parlament, ministerstva; Ombudsman; Antidiskriminační zákon: podle stavu k 4. opr. a dopl. vyd. Ostrava: Sagit, 1995, sv. ÚZ. ISBN 978-80-7208-808-9. WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. vyd. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-807-2018-420. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011. ISBN 978-80-7201-842-0. KOLEKTIV, Alena Winterová a. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 2. aktualizované vydání podle stavu k 1. 8. 2005. Praha: Linde Praha, 2005. ISBN 80-7201551-6.

47

Legislativní zdroje: Občanský soudní řád. In: 99/1963 Sb. 1963. Občanský soudní řád. In: 519/1991 Sb. 1991. Občanský soudní řád. In: 171/1993 Sb., č. 238/1995 Sb. 1993, 1995. Občanský soudní řád. In: Zákon č. 151/2002 Sb. 2002. Občanský soudní řád. In: Zákon č. 7/2009 Sb. 2009. Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů. In: č. 6/2002 Sb. 2002. Zákon o úpadku a způsobu jeho řešení. In: č. 186/2006 Sb. 2006. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. In: č. 216/1994 Sb. 1994. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti. In: č. 120/2001 Sb. 2001. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. In: č. 97/1963 Sb. 1963. Zákon o znalcích a tlumočnících. In: č. 36/1997 Sb. 1997. Zákon o notářích a jejich činnosti. In: č. 358/1992 Sb. 1992. Zákon o advokacii. In: č. 85/1996 Sb. 1996. Zákon o vyšších soudních úřednících. In: č. 189/1994 Sb. 1994. Zákon o soudních poplatcích. In: č. 549/1991 Sb. 1991. Webové zdroje: Uplatnění elektronických důkazů u soudu. Právní rádce [online]. 2013 [cit. 2013-0424]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c1-59407130 -uplatneni-elektronickychdukazu-u-soudu Přípustnost audio video nahrávek jako důkazu. Jiné právo [online]. 2013 [cit. 2013-0424]. Dostupné z: http://jinepravo.blogspot.cz/2009/12/jan-potmesil -pripustnost-audiovideo.html

48

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 – Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 Příloha 2 – Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 Příloha 3 – Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004

49

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006 N 161/42 SbNU 327 Důkaz v podobě záznamů telefonických hovorů Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu sloţeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 13. září 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 ve věci ústavní stíţnosti Ing. J. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2004 č. j. 1 Co 6/2003-255 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1224/2004-288, jimiţ byla zamítnuta ţaloba stěţovatele na zveřejnění omluvy a zaslání omluvného dopisu i stěţovatelovo dovolání. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2004 č. j. 1 Co 6/2003-255 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1224/2004-288 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stíţností se stěţovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Opírá ji zejména o následující důvody: Ţalobou na ochranu osobnosti se stěţovatel domáhal, aby V. D. zveřejnil na vlastní náklady v deníku Mladá fronta Dnes a v hlavních večerních zpravodajských relacích televizních stanic ČT 1 a NOVA omluvu za nepravdivý výrok, týkající se nabídky peněz, kterou měl stěţovatel učinit D. Z.; ten pak měl na jejím základě podepsat prohlášení, ţe je členem Unie svobody. Uvedené výroky pronesl D. dne 12. 6. 2000 na tiskové konferenci politické strany Unie svobody za přítomnosti cca 30 osob; byly zveřejněny v deníku Mladá fronta Dnes dne 13. 6. 2000 a rovněţ ve zpravodajských relacích televizních stanic ČT 1 a NOVA. Dále se stěţovatel domáhal toho, aby D. Z. zaslal stěţovateli do vlastních rukou omluvu za výroky v čestném prohlášení, ve kterém D. Z. uvedl nepravdivé údaje o nátlaku stěţovatele a I. T. na syna D. Z., ţe týţ podepsal pod nátlakem čestné prohlášení o tom, ţe nepodepsal přihlášku do Unie svobody. Dále poţadoval, aby mu D. zaplatil 1 milion korun a D. Z. 100 tisíc korun jako satisfakci za uvedené nepravdivé výroky a aby ţalovaní zaplatili náklady řízení. Podle stěţovatele soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, ţe předmět řízení byl vymezen dvěma skutky, které zasáhly do osobnostních práv stěţovatele. Prvým skutkem bylo, ţe D. na tiskové konferenci uvedl, ţe byl přítomen tomu, kdyţ pan Z. (stěţovatel) nabízel peníze otci jednoho z "těch hochů" a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, ţe je členem (Unie svobody). Tento výrok byl zveřejněn v deníku Mladá fronta Dnes a ve zpravodajských relacích ČT 1 a NOVA. Druhým skutkem byla nepravdivá tvrzení D. Z., obsaţená v jeho čestném

Příloha č. 1 List č. 2 prohlášení ze dne 7. 6. 2000, ze kterého vyplynulo, ţe mu stěţovatel spolu s T. nabízeli peníze v hotovosti, dovolenou a zaměstnání pro syna, pokud syna přesvědčí, aby prohlásil, ţe jeho čestné prohlášení o tom, ţe nepodepsal přihlášku do Unie svobody, bylo podepsáno pod nátlakem. Mezi účastníky prý nebylo sporu o tom, ţe uvedené výroky byly proneseny. Ţalovaní však neunesli důkazní břemeno ohledně pravdivosti těchto výroků. Ţalovaní se s důkazním břemenem vypořádali tak, ţe D. navrhoval výslech svědka M., jehoţ výpověď, odlišná od výpovědi učiněné v přípravném řízení, však neprokázala pravdivost výroku D. D. Z. nepředloţil k prokázání svého tvrzení ţádný důkaz. Oba ţalovaní navrhli v průběhu řízení k provedení důkazu přehrání záznamu telefonických hovorů mezi D. Z. a K., pořízených D. Z. bez souhlasu K. Tento důkaz soudem prvního stupně, který ţalobě stěţovatele vyhověl, nebyl proveden jako nepřípustný. Stěţovatel dále poukázal na rozhodnutí odvolacího soudu, který naopak dovodil, ţe ţalovaní unesli své důkazní břemeno a ţe prokázali, ţe jejich tvrzení o korupčním počínání stěţovatele jsou pravdivá. Dle názoru odvolacího soudu byla pravdivost ţalovaných tvrzení prokázána záznamem telefonického hovoru mezi D. Z. a K. Soud důkaz provedl tak, ţe přečetl přepis magnetofonového záznamu pořízeného D. Z. Odvolací soud, stejně jako později soud dovolací, pak v odůvodnění svého rozhodnutí prohlásil, ţe přepis záznamu nebyl zpochybňován; to však neodpovídá protokolu z jednání dne 28. 1. 2004, kdy právní zástupce stěţovatele uvedl, ţe nesouhlasí s provedením důkazu přehrávkou záznamu telefonického hovoru a ţe se nemůţe vyjádřit ke správnosti přepisu. Jestliţe odvolací soud a později i dovolací soud tvrdí, ţe stěţovatel přepis nezpochybňoval, snaţí se v rozporu s realitou učinit z přepisu nesporná tvrzení. Stěţovatel však namítá, ţe takový důkaz nelze vůbec provést, protoţe záznam byl pořízen bez vědomí K. I kdyby však provedení důkazu přípustné bylo, není moţné tento důkaz provést způsobem, který zvolil odvolací soud, protoţe ze čteného přepisu nemohl být zjištěn skutečný stav věci. Nemohla být zjištěna shoda přepisu se záznamem, není zřejmé, zda vůbec takový záznam existuje, zda v něm skutečně hovoří osoby, které označují ţalovaní, zda nebyl záznam dodatečně upravován apod. I kdyby byl ze záznamu zjištěn stav věci, pak prý tento důkaz nemá pro řízení ţádnou hodnotu, protoţe ţádný hovor mezi K. a D. Z. neprokazuje to, zda se ţalobce dopustil jednání, ze kterého byl obviněn. K přípustnosti provedení důkazu telefonním hovorem pak prý odvolací soud uvedl, ţe podobnou problematikou se zabýval nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 502/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 11), který se však vztahuje pouze na trestní řízení. Stěţovatel proto poukazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98 (www.nsoud.cz), ve kterém Nejvyšší soud dovodil, ţe navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehoţ pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob. Stěţovatel proto tvrdí, ţe uvedený postup soudu je v rozporu s čl. 13 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností či záznamů, ať jiţ uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Zákonem, který umoţňuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu, je jedině trestní řád. Občanskoprávní předpisy záznam ani odposlech telekomunikačního provozu neumoţňují.

Příloha č. 1 List č. 3 Magnetofonový záznam telefonického rozhovoru fyzických osob můţe být ve smyslu § 12 odst. 1 občanského zákoníku pořízen nebo pouţit jen se svolením fyzické osoby. Nedá-li fyzická osoba svolení k záznamu svého hlasu a nejde-li o některý z případů uvedených v § 12 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, kdy jejího svolení není třeba, je pořízení nebo pouţití takového zvukového záznamu porušením práva na ochranu osobnosti. Stěţovatel závěrem napadl i rozhodnutí dovolacího soudu, který prohlásil, ţe předmětný důkaz (odposlech) bylo moţné v tomto řízení pouţít, neboť se jedná o "zákonnou licenci pro úřední účely" ve smyslu § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Stěţovatel však tvrdí, ţe v tomto případě nelze dovozovat ţádný veřejný zájem na zásahu do osobnostních práv třetí osoby (K.), neboť se jedná výlučně o soukromý spor, kdy dvě osoby šíří o třetí osobě nepravdivé informace. II. K posouzení ústavní stíţnosti si Ústavní soud vyţádal spis sp. zn. 24 C 69/2000, vedený u Krajského soudu v Brně. Zjistil, ţe dne 30. 10. 2000 podal J. Z. (stěţovatel) ţalobu na ochranu osobnosti proti V. D. (1. ţalovaný) a D. Z. (2. ţalovaný). Ţalobou se stěţovatel domáhal, aby V. D. zveřejnil na vlastní náklad v deníku Mladá fronta Dnes a v hlavních večerních zpravodajských relacích televizních stanic ČT 1 a NOVA omluvu za nepravdivý výrok, ţe "jsem byl osobně přítomen tomu, kdy pan Z. nabízel peníze otci jednoho z těchto hochů a přemlouval ho k tomu, aby podepsal, ţe je členem (Unie svobody)". Uvedený výrok prý pronesl D. dne 12. 6. 2000 na tiskové konferenci politické strany Unie svobody, jeho pronesení bylo přítomno cca 30 osob; byl zveřejněn v deníku Mladá fronta Dnes dne 13. 6. 2000 a rovněţ ve zpravodajských relacích televizních stanic ČT 1 a NOVA. Dále se domáhal toho, aby D. Z. zaslal stěţovateli do vlastních rukou omluvu týkající se písemného prohlášení ze dne 7. 6. 2000, ve kterém D. Z. uvedl nepravdivé údaje týkající se nátlaku stěţovatele a I. T. na něj, aby za nabízené výhody potvrdil, ţe jeho syn je členem Unie svobody. Poţadoval, aby mu D. zaplatil 1 milion korun a D. Z. 100 tisíc korun jako satisfakci za uvedené nepravdivé výroky a aby ţalovaní zaplatili náklady řízení. Při jednání dne 22. 6. 2001 právní zástupce ţalovaných navrhl, aby byl jako důkaz připuštěn záznam telefonního hovoru mezi D. Z. (2. ţalovaný) a K., který pořídil D. Z. (č. l. 113). Proti provedení takového důkazu ihned vznesl námitku právní zástupce ţalobce. Přípisem ze dne 19. 7. 2001 (č. l. 128) pak K. sdělil soudu, ţe si není vědom toho, ţe by byl nějaký audiozáznam jeho hovoru pořízen a nedává tudíţ souhlas k provedení navrhovaného důkazu. Krajský soud v Brně částečným rozsudkem ze dne 1. 2. 2002 č. j. 24 C 69/2000-191 rozhodl výrokem I., ţe 1. ţalovaný je povinen na vlastní náklady formou placené inzerce zveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes poţadovanou omluvu stěţovateli. Výrokem II. zamítl návrh, aby 1. ţalovaný zaslal České tiskové kanceláři dopis obsahující omluvu stěţovateli. Výrokem III. rozhodl, ţe 1. ţalovaný je povinen zveřejnit na vlastní náklad v televizních programech ČT 1 a Nova omluvu stěţovateli. Ve výroku IV. rozhodl, ţe 2. ţalovaný je povinen zaslat stěţovateli omluvný dopis týkající se nepravdivého výroku obsaţeného v prohlášení ze dne 7. 6. 2000. K odvolání obou ţalovaných proti výrokům I., III. a IV. jednal Vrchní soud v Olomouci a provedl další dokazování. Byli vyslechnuti ţalovaní, další svědci [mezi nimi i svědek K., který opakovaně prohlásil, ţe nesouhlasí s tím, aby byl proveden důkaz záznamem jeho telefonického rozhovoru s 2. ţalovaným, neboť nesouhlasil s pořízením takového záznamu (č. l. 240)]. Z protokolu o jednání vyplývá, ţe při jednání dne 28. 1. 2004 vrchní soud přečetl k důkazu podstatnou část přepisu telefonátů, o nichţ ţalovaní tvrdí, ţe jde o dva telefonáty K. D. Z. ze dne 6. 6. 2000. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2004 č. j. 1 Co 6/2003-255 Vrchní soud v Olomouci částečný rozsudek krajského soudu změnil tak, ţe zamítl ţaloby stěţovatele na zveřejnění omluvy i na zaslání omluvného dopisu. Rozsudek odůvodnil tím, ţe v řízení svědek K. nevyloučil pouţití určitých formulací v telefonickém rozhovoru s D. Z., které jsou blíţe uvedeny na str. 4 tohoto rozsudku (např. "Jsme schopni se…velmi výrazně revanšovat",

Příloha č. 1 List č. 4 "nebylo by to úplně zadarmo", "váš syn můţe mít příjemnou dovolenou…" aj.). Pokud byl v soudním řízení jako důkaz pouţit záznam telefonického rozhovoru, jehoţ jedním účastníkem byl 2. ţalovaný, nemůţe se jednat o zásah do základních práv K., neboť on sám byl volajícím a oslovoval ţalovaného č. 2. Ţalovaní předloţili v řízení magnetofonový nosič (mikrokazetu) a současně písemný přepis magnetofonového záznamu, jímţ soud provedl důkaz; vzhledem k tomu, ţe obsah přepisu telefonického rozhovoru nebyl zpochybňován, postačilo pro potřeby důkazního řízení provedení důkazu toliko zmíněným přepisem. Podle odvolacího soudu jde o přepis dvou telefonátů, v obou se volající snaţí přesvědčit volaného, aby přemluvil svého syna k podpisu prohlášení, ţe podepsal přihlášku k členství v Unii svobody a pokud svůj podpis zpochybnil, ţe tak učinil z donucení (č. l. 259). Ţalobce (stěţovatel) napadl uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2004 č. j. 30 Cdo 1224/2004-288 zamítl. V odůvodnění uvedl, ţe občanský soudní řád ve svém § 125 uvádí jednotlivé důkazní prostředky pouze příkladmo, důkazním prostředkem můţe být kaţdá skutečnost, která je způsobilá zjistit skutkový stav. Současně ovšem musí mít soudy na paměti, ţe navrhne-li účastník řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníky opatřen v rozporu s obecně závaznými předpisy a jehoţ pořízením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/99; www.nsoud.cz). Obecně není v zásadě sporné, zda je moţné v občanském soudním řízení navrhnout důkaz představovaný magnetofonovým záznamem; vyvstává však otázka zákonnosti takového důkazu v případě, ţe jeden z účastníků takového telefonického hovoru jeho průběh zaznamenává bez vědomí druhé na tomto hovoru zúčastněné strany. Výše uvedené publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývá skutkově jinou eventualitou, tj. případem odposlechu telefonického hovoru ze strany třetí, na hovoru nezúčastněné osoby. Podle Nejvyššího soudu v případě privátních telefonických hovorů volající hovor iniciuje za obecné povědomosti o tom, ţe takový hovor můţe být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát uskutečňuje za těchto předpokladů, lze dovozovat, ţe tím konkludentně souhlasí i s moţným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu. Nejvyšší soud proto souhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci, ţe v daném případě nedošlo k zásahu do základních práv K., neboť to byl on, kdo telefonicky volal a oslovoval tak 2. ţalovaného. Nejvyšší soud dodal, ţe moţnost pouţití takto pořízeného zvukového záznamu jako důkazu o občanském soudním řízení je třeba posuzovat s ohledem na § 12 odst. 1 občanského zákoníku. O neoprávněný zásah do práv chráněných tímto ustanovením nejde mimo jiné v případě, kdy dojde k uţití zvukových záznamů bez svolení fyzické osoby, jiţ se týkají, je-li to k účelům úředním na základě zákona. Jde o tzv. zákonné licence pro úřední účely. Tyto zákonné úřední licence nahrazují příslušné svolení dotčené fyzické osoby. Podle Nejvyššího soudu tedy nic nebránilo v řízení provést důkaz předmětným záznamem. III. Z obsahu spisu dále plyne, ţe konečným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2005 byl návrh stěţovatele proti ţalovaným V. D. a D. Z. na zaplacení částek 1 milion Kč a 100.000 Kč zamítnut, neboť v předchozím řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, ţe základ věci, tedy zásah do osobnostního práva ţalobce (stěţovatele), není dán. K odvolání stěţovatele byl tento konečný rozsudek rozsudkem vrchního soudu ze dne 14. 12. 2005 ve věci samé potvrzen. Tato rozhodnutí, která se tedy týkala toliko výroků o finanční reparaci tvrzeného porušení osobnostních práv stěţovatele, ústavní stíţností napadena nejsou. IV. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stíţnosti Nejvyšší soud, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Příloha č. 1 List č. 5 Vrchní soud v Olomouci rovněţ odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, především na to, ţe pouţití zvukového záznamu telefonických hovorů bylo pouţito k důkazu v občanském soudním řízení, tedy k účelům úředním. Zdůraznil, ţe telefonát K. nevyvolal ţalovaný Z. a pořízením jeho záznamu se bránil vůči neetickému, případně i protizákonnému jednání volajícího (K.). V. Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, můţe Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Účastníci řízení, a to Nejvyšší soud podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2006 a Vrchní soud v Olomouci podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2006 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání. Rovněţ stěţovatel byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, ţe pokud se do 10 dnů nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, ţe s tím souhlasí. Tato podmínky byla splněna, neboť stěţovatel na tento dotaz nereagoval. Vzhledem k tomu, ţe Ústavní soud má za to, ţe od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. VI. Ústavní soud jiţ mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, ţe není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byl stěţovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, ţe se stěţovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, ţe ústavní stíţnost je důvodná. Z ústavní stíţnosti stěţovatele vyplývá, ţe svým podáním směřuje především proti tomu, ţe jak v řízení před Vrchním soudem v Olomouci, tak před Nejvyšším soudem byl pouţit jako stěţejní důkaz - dokládající tvrzení ţalovaných, ţe jejich ţalované výroky byly pravdivé záznam telefonických hovorů mezi svědkem K. a D. Z. (2. ţalovaný) ze dne 6. 6. 2000. Zde vyplývá z obsahu spisu (srov. část II. tohoto rozhodnutí), ţe zatímco Krajský soud v Brně (jako soud prvního stupně) odmítl záznam předmětného telefonického hovoru připustit jako důkaz, neboť k pořízení záznamu ani k jeho pouţití jako důkazu nedal souhlas jeden z hovořících - K., Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud naopak důkaz záznamem telefonického hovoru připustily, zejména s poukazem na zákonnou úřední licenci. V této souvislosti se Ústavní soud odvolává na nález sp. zn. II. ÚS 502/2000, v němţ byla vyslovena obecná teze, ţe "soukromí kaţdého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Jestliţe ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány". V posuzovaném případě se o takový zájem na ochraně demokratické společnosti před trestnými činy nejedná. Je proto třeba posoudit, zda jde v souzené věci o zásah v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných osob a zda tento zájem převaţuje nad zájmem na ochraně tajemství dopravovaných zpráv.

Příloha č. 1 List č. 6 Ústavní soud jiţ opakovaně judikoval, ţe k omezení základních práv či svobod, i kdyţ jejich ústavní úprava omezení mnohdy nepředpokládá, můţe dojít i v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Při úvaze o prioritě jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutno zkoumat, zda byly vyuţity všechny moţnosti minimalizace zásahu do základního práva druhého. Při střetu základních práv, které stojí na stejné úrovni, bude vţdy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem kaţdého jednotlivého případu pečlivě zváţily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily podstatu a smysl základních práv. Podle názoru Ústavního soudu soud prvního stupně správně učinil dotaz u K., zda souhlasí s tím, aby v řízení, ve kterém vystupoval jen jako svědek, byl proveden důkaz záznamem jeho telefonního hovoru s jedním ze ţalovaných. Jestliţe dotázaný s provedením takového důkazu nesouhlasil, soud navrţený důkaz právem neakceptoval. V opačném případě by došlo k porušení jednoho ze základních práv, a to práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem. V úvahu je třeba vzít i to, ţe soudy mohly tvrzené skutečnosti zvaţovat i na základě jiných důkazů (svědeckých výpovědí, listinných důkazů). Je nepochybné, ţe kaţdý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory. Jestliţe tedy D. Z. zaznamenal telefonní hovor s K., nijak tím nezasáhl do jeho práv na ochranu dopravovaných zpráv. V tomto směru souhlasí Ústavní soud s argumentací Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Olomouci, neboť existuje obecná povědomost o tom, ţe telefonát můţe být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, ţe tím konkludentně souhlasí i s moţným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu. Jinak je však třeba posuzovat úvahy obecných soudů, ţe provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 občanského zákoníku. Citované ustanovení totiţ stanoví výjimku ze zásady, kdy je třeba svolení fyzické osoby k pořízení anebo k pouţití písemností osobní povahy, podobizny, obrazového snímku a zvukového záznamu. Svolení není třeba, pouţijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (tzv. úřední licence). Za projev úřední licence však nelze povaţovat kaţdé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam můţe proto být pouţit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. Jestliţe soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů mezi K. a D. Z. proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru (K.), došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny - a důsledně vzato i do základního práva stěţovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba povaţovat za nepřípustný. Ústavní soud vzal v úvahu i skutečnost, ţe jako důkaz byl pouţit toliko přepis části telefonátů, o nichţ ţalovaní tvrdili, ţe jde o dva telefonáty K. D. Z. ze dne 6. 6. 2000. Soud si podle obsahu spisu přímo neověřoval, zda jde skutečně o telefonáty zmíněných osob a zda přepis odpovídá magnetofonovému záznamu, tedy neprovedl srovnání záznamu a přepisu, ačkoliv právní zástupce ţalobce (stěţovatele) namítl, ţe se nemůţe ke správnosti přepisu vyjádřit. V protokolu o jednání Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2004 (č. l. 250) je pouze konstatováno, ţe "…k

Příloha č. 1 List č. 7 důkazu přečtena podstatná část přepisu telefonátů, o nichţ ţalovaní tvrdí, ţe jde o dva telefonáty P. K. D. Z. ze dne 6. 6. 2000". Obsah těchto telefonátů není dále nikde uveden. V odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 29. 1. 2004 Vrchní soud v Olomouci, pokud jde o obsah telefonátů, pouze uvedl, ţe "…pokud svědkovi byly předestřeny pasáţe přepisu telefonického záznamu a byl dotázán, zda v telefonickém rozhovoru s ţalovaným 2) pouţíval formulace (v rozsudku popsané), "svědek pouţití takových formulací nevyloučil" (č. l. 258). Svědek však do protokolu (č. l. 240 verte) uvedl "nejsem si vědom, ţe bych takových formulací pouţil. Vyloučit tyto formulace ovšem nemohu". V uvedených formulacích se přitom jméno stěţovatele nevyskytuje a jsou velmi obecné. Je namístě dodat, ţe Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu nepřísluší. Na straně druhé, je-li hodnocení konkrétního důkazu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu, jde o takový případ nesprávné realizace důkazního řízení, jeţ má za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 42). Ostatně, není zcela pravdou, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ţe přepis telefonického rozhovoru nebyl zpochybňován. Jestliţe se právní zástupce ţalobce při jednání vrchního soudu dne 28. 1. 2004 odmítl k obsahu telefonátů vyjádřit a pokud soud z toho bez dalších důkazů apriori vyvozoval, ţe přepis telefonických rozhovorů nebyl zpochybňován, jedná se o pouhou spekulaci a formalismus. V předmětné věci, na základě výše uvedených úvah, dospěl Ústavní soud k závěru, ţe Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud postupovaly mimo rámec daný jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běţné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustily se jednání, které vyvolalo porušení základního práva stěţovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Příloha č. 2 List č. 1 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000

II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 N 11/21 SbNU 83 Právo na ochranu zpráv podávaných telefonem Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stíţnosti J. H., za účasti účastníků řízení 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) D. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, 3) M. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 35/2000, ze dne 22. 6. 2000, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000, se v části týkající se J. H. zrušuje. Odůvodnění Včas podanou ústavní stíţností stěţovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000, jímţ bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99. Vydáním tohoto usnesení měla být zasaţena jeho ústavní práva, obsaţená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, ţe stěţovatel, spolu s dalšími dvěma spoluobţalovanými, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7.2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99, uznán vinným trestným činem loupeţe dle § 234 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uloţen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se podle zjištění soudu dopustil spolu s dvěma spoluobţalovanými dne 18. 6. 1997, kdy (společně ještě s dalšími dosud neznámými osobami) na silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou a Kolínem přinutili zastavit nákladní vozidlo s návěsem, jeho řidiče pod záminkou poruchy na jejich vozidle vylákali z kabiny. Pod hrozbou pouţití střelné zbraně ho donutili nastoupit do jejich vozidla a vypít tekutinu obsahující psychotropní látky. Následně ho spoutali a odvezli na lesní cestu. Mezitím na neznámém místě vyloţili náklad třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě 8,205.750 Kč. Porouchaný tahač, jakoţ i prázdný návěs odstavili. Způsobili tak Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8.223.990

Příloha č. 2 List č. 2 Kč a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56.000 Kč Egrettě, Kolínské dopravní, a. s. Dále přesně nezjištěného dne před 8. říjnem 1997 stěţovatel spolu s dalším spoluobviněným poţádal pana V. H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal dalším dvěma osobám k trestné činnosti. Tyto osoby v úmyslu zmocnit se nákladu cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora, nutily řidiče nákladního vozidla pod hrozbou pouţití střelné zbraně a po úderech do hlavy k přestoupení do tohoto vozidla Dacia. To se jim pro aktivní odpor řidiče nepodařilo, takţe útočníci z místa činu uprchli. Stěţovatel i další spoluobţalovaný přitom věděli, k čemu bude vozidlo Dacia pouţito. Proti tomuto rozsudku podal stěţovatel odvolání k Vrchního soudu v Praze. Tento soud shledal pochybení pouze v právní kvalifikaci druhého jednání stěţovatele, které mělo být kvalifikováno jako pomoc k samostatnému trestnému činu loupeţe, spáchaného ve formě pokusu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Pochybení krajského soudu ve prospěch stěţovatele nebylo moţno v důsledku odvolání podaného pouze ze strany stěţovatele napravit. V ústavní stíţnosti navrhovatel napadá oba zmíněné rozsudky v tom smyslu, ţe obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou označena shora. Své tvrzení zdůvodňuje tím, ţe obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť v rozporu s ostatními důkazy zaloţily své rozhodnutí na výpovědi svědka V. H., který je v dané věci skutečným pachatelem, jenţ celou akci zorganizoval a provedl. Současně ve stíţnosti namítá, ţe důkaz výpisy z účtů telefonů byl pořízen v rozporu s trestním řádem - tyto výpisy byly získány ještě před sdělením obvinění a ze spisu se ztratil dopis, ve kterém společnost Eurotel sděluje, ţe nelze poţadované výpisy zaslat, přičemţ tento dopis byl nahrazen uvedenými výpisy. Kromě toho nebylo prokázáno, ţe by v inkriminované době byly tyto telefony provozovány právě stěţovatelem, příp. ostatními odsouzenými. Konečně stěţovatel uvádí, ţe bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť výslech rozhodujícího svědka započal ještě před sdělením obvinění všem obviněným a výslechy obviněných probíhaly současně s výslechem svědka V. H., takţe tehdejší obhájkyně stěţovatele neměla moţnost být přítomna celému výslechu tohoto svědka. Ústavní soud si vyţádal vyjádření účastníka řízení Vrchního soudu v Praze, který uvedl, ţe dle jeho názoru nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení základních práv a svobod stěţovatele a ţe trestní řízení proběhlo v souladu se zákonem. Současně uvedl, ţe stíţnost obsahuje v podstatě námitky uplatněné v odvolacím řízení, se kterými se soud vypořádal v usnesení ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000. Dále bylo vyţádáno vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, které sdělilo, ţe námitky v ústavní stíţnosti jsou v podstatě opakováním obhajoby

Příloha č. 2 List č. 3 před obecnými soudy, kterými se zabýval Vrchní soud v Praze a které v souladu s jejich názorem tento soud neakceptoval. Vrchní soud vycházel z nepochybně zjištěného skutkového stavu, opřeného o procesně bezchybně provedené důkazy. Pokud jde o námitky stěţovatele, týkající se osoby svědka V. H., Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, ţe i vůči tomuto je vedeno Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Praze, samostatné řízení, neboť se prokazatelně podílel na spáchání trestného činu stěţovatele. S ohledem na to, ţe nebyla postupem obecných soudů porušena práva stěţovatele zaručená Ústavou ČR a Listinou, navrhuje ústavní stíţnost zamítnout. Krajský soud v Praze na ţádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stíţnosti navrhl odmítnout tuto stíţnost pro její neopodstatněnost, neboť nedošlo k ţádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěţovatele. Námitky uvedené v ústavní stíţnosti jsou shodné s těmi, se kterými se vypořádal v průběhu řízení. Pouze námitka o ztrátě dopisu společnosti Eurotel, ve kterém tato společnost měla sdělit, ţe výpisy z telefonního účtu jiţ není moţné zaslat, a o jeho nahrazení těmito výpisy, je nová, avšak nepodloţená a tedy účelová. Vedlejší účastník, M. K., se vyjádřil v tom smyslu, ţe se ztotoţňuje s podanou ústavní stíţností. Další vedlejší účastník, D. K., se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, který uvedl, ţe se v zásadní právní argumentaci shoduje s tou, která je uvedena v ústavní stíţnosti. Současně zaslal kopii vlastní ústavní stíţnosti. Poukazuje se v ní na to, ţe soud při prokazování viny vycházel z jednoho přímého a jednoho nepřímého důkazu, a to z nedůvěryhodné a nezákonné výpovědi svědka V. H. a ze záznamů volání několika mobilních telefonů, které poskytla společnost Eurotel. Tyto záznamy nelze povaţovat za listinný důkaz, jak uvádějí obecné soudy, ale za důkaz pořizovaný ve zvláštním reţimu podobně jako v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Je tomu tak s ohledem na důvěrnou povahu získávaných údajů, na něţ se vztahuje ochrana podle čl. 13 Listiny. Policie ČR proto měla v daném případě postupovat podle § 33 aţ 37 zákona o Policii ČR, příp. podle § 88 trestního řádu, coţ neučinila. Jedná se tedy o důkaz protizákonně získaný a tedy absolutně nepouţitelný. Ve vztahu k výpovědi svědka V. H. se ve stíţnosti uvádí, ţe tento svědek byl v přípravném řízení vyslýchán pouze jednou, ačkoli se jedná o výpověď zcela zásadní, kdyţ následně před soudem byla jeho výpověď zmatená a v rozporu s jeho dřívější výpovědí. Soud se důsledně nezabýval moţností viny tohoto svědka, jenţ se snaţí odvrátit podezření vůči své osobě. Obecné soudy přitom měly zváţit jinou verzi událostí neţ jak uvedl tento svědek, a to zvláště poté, co se obţalovaný M. K. přiznal. Dále se poukazuje na to, ţe svědek V. K. byl předem seznámen se zásadními fakty trestného činu dopisem od D. K. a před jeho výslechem u soudu byl zastrašován policií. Na základě uvedených skutečností mělo dojít vůči D. K. (tj. spoluodsouzenému) k neoprávněnému zásahu do lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu

Příloha č. 2 List č. 3 o občanských a politických právech. Uvedený postup měl také za následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Evropské úmluvy. Podaná ústavní stíţnost je důvodná. Z obsahu spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, ţe: 1) společnost Eurotel PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne 7. 1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje Praha, seznam hovorů, uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10. a 25. 10. 1997, mj. z telefonu s t.č. 0602xxxxxx, včetně číselných kódů základových stanic, přes které byly hovory uskutečněny (č.l. 317a); 2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů (č.l. 321), který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího (tj. 0602xxxxx), datum a čas počátku hovoru, délku hovoru ve vteřinách, číslo základové stanice, kde hovor započal, a číslo základové stanice, kde byl hovor ukončen; 3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998 Policii ČR, Krajskému úřadu vyšetřování Praha, ze kterého vyplývá, ţe drţitelem telefonu s t.č. 0602xxxxxx je stěţovatel (č.l. 309-309a); 4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně společnosti Eurotel PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l. 748 a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní technický útvar kriminální policie, který souhrnně zadává poţadavky, přičemţ uvedená společnost oprávněnost těchto poţadavků neověřuje; na základě toho byly zpracovány seznamy hovorů; odpověď datovaná lednem 1998 byla zaslána na ţádost centrální sloţky policie na adresu sloţky, která byla uvedena v ţádosti, přičemţ jiţ v roce 1997 byly v dané věci poskytovány informace minimálně dvakrát. Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry: Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehoţ individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského ţivota vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).

Příloha č. 2 List č. 4 V daném případě společnost Eurotel pořídila výpis z telefonního účtu stěţovatele, ve kterém bylo uvedeno mj. číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, dobu jeho trvání, označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamţiku spojení a označení základové stanice, která hovor zajišťovala v momentu ukončení, přičemţ tento výpis poskytla na základě blíţe nespecifikované ţádosti orgánům policie bez souhlasu stěţovatele. Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotoţňuje s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království, je třeba povaţovat výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná čísla, za nedílnou součást komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Soukromí kaţdého člověka je hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy konstatovat, ţe čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor. Jestliţe ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliţe jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodrţování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva). V případě, ţe tyto zásady nebudou ze strany státní moci respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny a dojde-li k nim, stávají se protiústavními. Současná právní úprava nezná institut poskytování či pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, ţe by příslušné státní orgány nebyly oprávněny za ţádných okolností tuto evidenci pořizovat či vyţadovat. S ohledem na to, ţe jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany těchto orgánů, která umoţňují kromě dalších údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je moţné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto "dalších" údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání,

Příloha č. 2 List č. 5 jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle § 88 trestního řádu, resp. podle § 36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, ţe pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze strany státních orgánů, kdyţ současně nebude vyloučena pro tyto orgány moţnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů. K tomu je třeba poznamenat, ţe dle názoru Ústavního soudu by pravidlům Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mnohem lépe vyhověla speciální zákonná úprava, která, jak bylo shora uvedeno, zatím chybí. Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze konstatovat, ţe předmětný důkaz byl pro účely trestního řízení pořízen protiprávně, v důsledku čehoţ je zařazení takového důkazu do spisu a jeho provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné. Obecné soudy tedy zásadním způsobem pochybily, kdyţ připustily, ţe evidence telekomunikačního provozu byla do spisu nejen zařazena, ale také jimi jako důkaz provedena a následně v jejich rozhodnutích hodnocena. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36 Listiny v demokratickém právním státě, zaloţeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodrţování nejen ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů. Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení, vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu, je v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje i samotný účel trestního řízení. Pro takto vyloţené důvody Ústavnímu soudu nezbylo neţ rozhodnout zrušujícím výrokem podle § 82 odst. 1a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o další námitku stěţovatele, ve které je poukázáno na to, ţe obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jí v dané chvíli zabývat. Nezákonnost předmětného důkazu provedeného v trestním řízení má sama o sobě za následek, ţe i proces hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou; Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů a tak v zásadě není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K takovému zásahu by však došlo, pokud by Ústavní soud po vyloučení určitého důkazu sám provedl "přehodnocení" důkazů zbývajících a tak v podstatě rozhodl i v otázce viny stěţovatele. Třetí skupina námitek se týká omezení práv stěţovatele na

Příloha č. 2 List č. 6 obhajobu. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99, Ústavní soud zjistil, ţe stěţovateli bylo sděleno obvinění dne 21. 4. 1998 v 16,15 hod; ve stejný den bylo obvinění sděleno ostatním podezřelým, a to nejpozději v 16.25 hod; obhájkyně JUDr. T. převzala sdělení obvinění také dne 21. 4. 1998 v 18.30 hod (č.l. 4-5). Stěţovatel byl vyslýchán téhoţ dne v 18.30 - 18.50 hod, přičemţ do protokolu uvedl, ţe jako obhájce si zvolil JUDr. T. (která výslechu přítomna nebyla) a ţe vyuţívá své právo ve věci nevypovídat (č.l. 217 - 218). Výslech svědka V. H. započal uvedeného dne v 18.37 hod. a obhájkyně stěţovatele byla přítomna výslechu tohoto svědka od samého počátku (č.l. 537 a násl.). Tvrzení stěţovatele, pokud jde o nemoţnost účasti obhájkyně na výslechu svědka V. H. a započetí výslechu tohoto svědka před sdělením obvinění všem podezřelým, nemají tedy oporu ve spisovém materiálu. Pokud jde o zčásti souběţný výslech stěţovatele a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení práva na obhajobu ve smyslu § 33 trestního řádu. Stěţovatel byl řádně poučen o svých právech, a to vč. práva ţádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce, přičemţ této moţnosti nevyuţil. Nebylo také zjištěno, ţe by obhájkyně stěţovatele prohlásila, ţe se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemţ jí to bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení znemoţněno. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, ţe v daném ohledu nebyla porušena stěţovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. ledna 2001

Příloha č. 3 List č. 1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004

Rozhodnutí NS 30 Cdo 64/2004 Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

11.05.2005

Spisová značka:

30 Cdo 64/2004

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.64.2004.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Dotčené předpisy:

§ 120 předpisu č. 99/1963Sb. § 132 předpisu č. 99/1963Sb. § 11 předpisu č. 40/1964Sb.

§ 12 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí: D Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz . 30 Cdo 64/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě sloţeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci ţalobce E. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti ţalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 29/2000, o dovolání ţalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2003, č. j. 26 Co 6/2003-135, takto: I. Dovolání ţalovaného se zamítá. II. Ţalovaný je povinen zaplatit ţalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 29.4.2002, č.j. 5 C 29/2000-104, doplněným usnesením ze dne 27.11.2002, č.j. 5 C 29/2000-118, Okresní soud v Trutnově určil, ţe „ţalobce je vlastníkem domu čp. 196 na stavební parcele č.

Příloha č. 3 List č. 2 193, stavební parcely č. 193, domu čp. 198 na stavební parcele č. 204, stavební parcely č. 204 a pozemkových parcel č. 200/1, 201/1, 201/2 a 202, vše v katastrálním území a obci D. B.“; rozhodl, ţe ţalovaný je povinen nahradit ţalobci náklady řízení ve výši 70.300,- Kč k rukám a ţe ţalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 856,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze zjištění, ţe „mezi společníky ţalobce P. J. a P. H. na straně jedné a J. R. na straně druhé existovaly dlouhodobé spory“; ţe J. R. „byl přesvědčen, ţe má vůči ţalobci značné pohledávky z důvodu vkladů částek v hotovosti do jmění ţalobce“ a ţe se proto „dohodl s ţalovaným, ţe na něj převede předmětné nemovitosti, aniţ za to ţalobce obdrţí protihodnotu – kupní cenu, a to proto, aby mohl na ostatní společníky ţalobce vyvíjet nátlak a získat tak majetek, o němţ se domníval, ţe jej vloţil do podnikání ţalobce, a ostatní společníci mu jej upírají“; ţe došlo k sepsání „antidatované kupní smlouvy na předmětné nemovitosti“; ţe „kupní smlouva byla později vloţena do katastru nemovitostí a ţalovaný byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí“; ţe „kupní cena zaplacena nebyla“ a ţe „s tím byli J. R. i ţalovaný od počátku srozuměni“; ţe „ţalobce prostřednictvím jiného jednatele vyzval ţalovaného k zaplacení kupní ceny, a po uplynutí dodatečné lhůty k zaplacení od kupní smlouvy odstoupil“. Okresní soud přitom neuznal námitku ţalovaného, ţe „zvukový záznam (rozhovor všech tří společníků) předloţený ţalobcem byl pořízen v rozporu se zákonem, neboť o jeho pořízení J. R. nevěděl, a proto je tento důkaz nepřípustný“. Dospěl totiţ k závěru, ţe „zvukový záznam byl skutečně pořízen v rozporu se zákonem, a sice s § 12 odst. 1 o.z.“, ţe však „tento druh nezákonnosti nezpůsobuje nepouţitelnost takto pořízeného zvukového záznamu jako důkazu ve smyslu § 125 o.s.ř.“. Vycházeje především z uvedených zjištění pak dospěl k závěru, ţe předmětná kupní smlouva je neplatná, neboť jde o „právní úkon, který svým účelem obchází zákon“ a „vůlí jednajících osob nebylo prodat předmětné nemovitosti za sjednanou kupní cenu, nýbrţ převést je na ţalovaného bezplatně, tedy mu je darovat“; ţe „i kdyby soud shledal smlouvu platnou, pak ţalovaný ani v dodatečné přiměřené lhůtě … kupní cenu neuhradil“ a ţalobce „by tak po právu“ od kupní smlouvy odstoupil; a ţe proto „nemohly nastat účinky spojované s vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí, tedy převod vlastnického práva na ţalovaného (příp. tyto účinky odstoupením od smlouvy odpadly)“. K odvolání ţalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.2.2003, č.j. 26 Co 6/2003-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, ţe ţalovaný je povinen zaplatit ţalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce ţalobce. Při posouzení důvodnosti námitky ţalovaného, ţe „soud prvního stupně svá zjištění opřel o důkaz pořízený v rozporu s obecně závaznými předpisy“, dospěl odvolací soud k závěru, ţe „jednání spočívající v pořizování záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní, soudní či jiné řízení, sice porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby, avšak ustanovení procesních předpisů o tom, ţe za důkaz mohou slouţit v řízení všechny prostředky, jimiţ lze zjistit stav věci, umoţňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním orgánem“ a ţe „vytvářejí zákonnou úřední licenci k pouţití projevů fyzické osoby osobní povahy v důkazním řízení (zákonná úřední licence podle § 12 odst. 2 obč. zák. na pouţití projevů osobní povahy)“. Odvolací soud se „neztotoţnil se závěrem soudu prvního stupně, ţe by kupní smlouva měla být neplatná z toho důvodu, ţe právní úkon J. R. svým účelem obcházel zákon“, ovšem shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, ţe „na straně jednajících osob nebyla vůle prodat předmětné nemovitosti za sjednanou kupní cenu“; nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, ţe „zastřeným právním úkonem nemínily jednající osoby převést nemovitosti na ţalovaného bezplatně, tedy mu je darovat,“ s tím, ţe „jednající strany neměly vůli nastolit trvale vlastnické právo ţalovaného, ale mínily tento právní stav přivodit pouze do doby, neţ se J. R. podaří vypořádat se s ostatními společníky ţalobce podle jeho poţadavků“ a ţe spornou kupní smlouvu proto „stíhá jako simulovaný právní úkon neplatnost ze zákona (§ 41a odst. 2 obč. zák.)“. Za správný pak označil závěr soudu prvního stupně, ţe „v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nemohly nastat účinky spojované s jejím vkladem do katastru nemovitostí“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal ţalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, ţe „odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí čj. 21 Cdo 1009/98 ze dne 21.10.1998“; ţe odvolací řízení bylo postiţeno vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdyţ odvolací soud odmítl provést „důkaz obţalobou J. R.“, ač se jednalo o „skutečnost novou, která nastala aţ po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně“ a kdyţ neprovedl výslechy svědků, které ţalovaný navrhl „k prokázání svého tvrzení, ţe zaplatil kupní cenu“; ţe „ve vztahu k trestnímu stíhání svědka J. R.“ dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru, ţe „nejsou dány

Příloha č. 3 List č. 3 podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o.s.ř.“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání ţalovaného podal ţalobce vyjádření. Souhlasí s argumentací soudů obou stupňů, ţe v daném případě nebylo pouţito nezákonného důkazu a navrhuje, aby dovolání ţalovaného bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Pro případ, ţe by dovolání bylo shledáno přípustným navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a ţalovanému uloţil nahradit ţalobci náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, ţe dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiţ bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak neţ v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, ţe byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliţe dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliţe dovolací soud dospěje k závěru, ţe napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protoţe - jak vyplývá z uvedeného - dovolání můţe být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, ţe tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze povaţovat otázku, jejíţ posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé ţádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. jiţ neslouţí k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, ţe rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůţe být zaloţena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ţalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protoţe dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak neţ v dřívějším rozsudku proto, ţe byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), můţe být přípustnost dovolání v této věci zaloţena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není zaloţena jiţ tím, ţe dovolatel tvrdí, ţe napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliţe rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Ţalovaný v dovolání namítá, ţe odvolací řízení bylo postiţeno vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdyţ odvolací soud odmítl provést „důkaz obţalobou J. R.“, ač se jednalo o „skutečnost novou, která nastala aţ po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně“ a kdyţ neprovedl výslechy svědků, které ţalovaný navrhl „k prokázání svého tvrzení, ţe zaplatil kupní cenu“; ţe „ve vztahu k trestnímu stíhání svědka J. R.“ dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru, ţe „nejsou dány podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o.s.ř.“. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůţe dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé zaloţit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237

Příloha č. 3 List č. 4 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiţ nelze učinit závěr, ţe napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel v dovolání dále namítá, ţe „odvolací soud řešil otázku přípustnosti nezákonně opatřeného důkazu v rozporu s tím, jak je tato otázka řešena dovolacím soudem, např. v jeho rozhodnutí čj. 21 Cdo 1009/98 ze dne 21.10.1998“. V projednávané věci odvolací soud, mimo jiné, řešil otázku, zda lze v občanském soudním řízení pouţít jako důkaz zvukový záznam rozhovoru skupiny osob, z nichţ jedna o pořizování záznamu nevěděla. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, ţe její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, ţe dovolání ţalovaného, který nesprávnost posouzení uvedené právní otázky v dovolání namítá, proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, ţe dovolání ţalovaného není opodstatněné. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), slouţí ke zjištění skutkového stavu věci, na jehoţ základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Zákon účastníkům stanoví povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, ale zároveň dává soudu oprávnění rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Soud je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a rozhodnout o tom, které z označených důkazů provede a které nikoli. Ve věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (jde převáţně o tzv. nesporná řízení) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, neţ byly účastníky navrhovány; v jiných věcech můţe provést jiné neţ účastníky navrţené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (srov. § 120 odst. 2 a odst. 3 větu první o.s.ř.). Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to kaţdý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíţí ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závaţnosti (důleţitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závaţnosti (důleţitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně můţe opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, ţe porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Přihlédnutím k nezákonným důkazům (tím, ţe by o ně opřel svá skutková zjištění) by tak soud zatíţil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichţ důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze povaţovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Hlediska závaţnosti (důleţitosti) důkazů pro rozhodnutí a jejich zákonnosti soud uplatňuje i při rozhodování o provedení důkazů navrţených účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. Nemělo by totiţ význam provádět důkazy označené účastníky, o nichţ by bylo předem známo, ţe k nim nebude moţné při hodnocení všech důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. přihlédnout. Soud proto neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakoţ i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouţeno (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které

Příloha č. 3 List č. 5 byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Při posuzování důkazů navrţených účastníky z hlediska jejich zákonnosti je třeba rovněţ přihlédnout k ustanovení čl. 90 věty první Ústavy České republiky, podle něhoţ jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Ustanovení § 2 o.s.ř. ukládá soudům téţ povinnost zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneuţíváno na úkor těchto osob. Z těchto ustanovení upravujících hlavní poslání soudů, obsah jejich činnosti v občanském soudním řízení a předmět a účel občanského soudního řádu vyplývá nejen úkol soudů zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, které byly porušeny nebo jsou ohroţeny, ale téţ jejich povinnost postupovat v řízení, jímţ je tato ochrana zabezpečována, tak, aby samy svou činností práva fyzických a právnických osob neporušovaly a porušování jejich práv v řízení zamezovaly. Má-li být občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti slouţící jejímu upevňování a rozvíjení (§ 3 věta první o.s.ř.), nelze připustit, aby při činnosti soudů, kterou je zajišťována ochrana práv fyzických a právnických osob, docházelo k porušování nebo k vyuţívání porušení jiných práv těchto osob. Navrhne-li proto účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehoţ pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 1999). V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) opřel svá skutková zjištění také o důkaz (navrţený ţalobcem) zvukovým záznamem (nahrávkou na magnetofonovou pásku) „rozhoru všech tří společníků ţalobce“ J. R., P. H. a P. J., který byl pořízen s vědomím P. H. a P. J. a bez vědomí J. R. Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména ţivota a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo pouţity jen s jejím svolením. V dané věci vycházel odvolací soud, ze závěru, ţe sporný zvukový záznam byl, ve vztahu k J. R., „záznamem projevů fyzické osoby osobní povahy“ pořízeným bez jejího svolení a ţe tím bylo „porušeno právo na ochranu osobnosti fyzické osoby“, ţe však tato okolnost nebrání tomu, aby byl záznam v řízení o předmětné věci pouţit jako důkaz. Tento závěr odvolacího soudu není správný, a to jiţ proto, ţe vychází z nesprávného závěru o povaze zaznamenaného projevu J. R. Ustanovení § 11 a § 12 obč. zák. totiţ poskytují ochranu jen těm projevům fyzických osob, jeţ mají osobní povahu. Osobní povahu proto – jak z logiky věci plyne – zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Zvukový záznam, který byl v posuzovaném případě soudy přijat jako důkaz, je záznamem jednání společníků obchodní společnosti o problémech dané obchodní společnosti. Za těchto okolností proto nelze projevy účastníků zaznamenávaného hovoru povaţovat za projevy osobní povahy. Z uvedeného pak vyplývá, ţe pořízením předmětného zvukového záznamu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv J. R. ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., a důkaz tímto záznamem v občanském soudním řízení proto není, z hlediska způsobu pořízení tohoto důkazu, nepřípustný. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protoţe nebylo zjištěno, ţe by rozsudek odvolacího soudu byl postiţen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání ţalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Protoţe dovolání ţalovaného bylo zamítnuto, je ţalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř. nahradit ţalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaloţil.

Příloha č. 3 List č. 6 Ţalobce vynaloţil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, ţe dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních sluţeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyplývá, ţe advokátu zastupujícímu v dané věci ţalobce náleţí odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.075,- Kč je ţalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který ţalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. května 2005 JUDr. Roman Fiala, v.r. předseda senátu