Dokazování a důkazní prostředky v trestním řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Dokazování a důkazní prostředky v trestním řízení Bakalářská práce

Autor:

Ivo Vorálek Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Anežka Forstová

Duben 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Vracově, dne 23. 4. 2012

Ivo Vorálek

Rád bych tímto poděkoval vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Anežce Forstové, za příkladné vedení při tvorbě práce, za rady, zkušenosti z praxe a pravidelné konzultace, které byly nepostradatelné při zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Práce pojednává o dokazování a důkazních prostředcích v trestním řízení. Vzájemné propojení jednotlivých důkazních prostředků, systému dokazování a podrobné práce orgánů činných v trestním řízení během dokazování trestného činu, dává určitý celek, kterým je výsledek celého procesu od počátku aţ po vynesení konečného rozsudku. V uvedené práci se zabývám detailním rozborem jednotlivých postupných úkonů a upozorňuji na správnost postupu dle platných zákonů. Uvádím také příklady určitých situací. Tím ukazuji svůj pohled na dokazování trestných činů v České republice. Klíčová slova: důkazní prostředek, dokazování, orgány činné v trestním řízení, soud, policejní orgán, obviněný, svědek.

Annotation: The thesis deals with the rules of evidence and body of evidence in criminal proceedings. The reciprocal interrelation of a particular piece of evidence, with a system of evidence and a thorough work of prosecuting authorities make up a whole which forms the result of the whole proceedings from its beginning up to the end when the final judgement is given. The main objective of my thesis is to analyse a series of legal steps in a procedure and to assess the correctness of the procedure in accordance with the law in force. In my work, I present several case studies. The thesis reflects my view on the rules of evidence of a criminal offence in the Czech Republic. Key words: body of evidence, rules of evidence, authorities active in criminal proceedings, court, police autority, defendant, witness.

Obsah Obsah .......................................................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................................... 8 Zvolené metody zpracování...................................................................................................... 10 1

2.

Základní pojmy trestního řízení ........................................................................................ 11 1.1

Důkaz ......................................................................................................................... 11

1.2

Důkazní prostředek .................................................................................................... 13

1.3

Základní pramen důkazu ............................................................................................ 13

1.4

Základní předmět důkazu ........................................................................................... 14

1.5

Důkazní teorie ............................................................................................................ 14

1.6

Dokazování ................................................................................................................ 14

1.7

Význam dokazování .................................................................................................. 14

1.8

Účel dokazování......................................................................................................... 15

1.9

Předmět dokazování ................................................................................................... 15

1.10

Subjekty dokazování .................................................................................................. 17

1.11

Proces dokazování v obecné rovině ........................................................................... 18

Obecně základní zásady důkazního práva ......................................................................... 20 2.1

Zásada vyhledávací .................................................................................................... 20

2.2

Zásada bezprostřednosti ............................................................................................. 21

2.3

Zásada ústnosti ........................................................................................................... 22

2.4

Zásada presumpce neviny .......................................................................................... 23

2.5

Zásada volného hodnocení důkazů ............................................................................ 24

2.6 Zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností).......................................................................................................................... 25 2.7 3.

Zásada přiměřenosti ................................................................................................... 27

Pravomoc a příslušnost orgánů činných v trestních řízení ................................................ 29 3.1

Soustava a úkoly trestních soudů ............................................................................... 30 5

4.

5.

3.2

Příslušnost a pravomoc soudů.................................................................................... 32

3.3

Předpřípravné řízení ................................................................................................... 34

3.4

Úkony trestního řízení ............................................................................................... 36

3.5

Přípravné řízení .......................................................................................................... 37

3.6

Zkrácené přípravné řízení .......................................................................................... 39

3.7

Soudní stádia řízení .................................................................................................... 40

3.8

Trestní stíhání ............................................................................................................ 42

3.9

Zvláštní způsoby řízení .............................................................................................. 44

3.9.1

Řízení proti mladistvým ..................................................................................... 45

3.9.2

Řízení proti uprchlému ....................................................................................... 47

Důkazní prostředky ........................................................................................................... 49 4.1

Výpověď obviněného................................................................................................. 50

4.2

Výpověď svědka ........................................................................................................ 52

4.3

Věcné a listinné důkazy ............................................................................................. 53

4.3.1

Věcné důkazy ..................................................................................................... 53

4.3.2

Listinné důkazy .................................................................................................. 55

4.4

Znalecký posudek ...................................................................................................... 56

4.5

Ohledání ..................................................................................................................... 58

4.5.1

Ohledání osob ..................................................................................................... 59

4.5.2

Ohledání věcí ...................................................................................................... 62

4.5.3

Ohledání místa a místa činu ............................................................................... 63

Zvláštní způsoby dokazování ............................................................................................ 66 5.1

Konfrontace................................................................................................................ 66

5.2

Rekognice .................................................................................................................. 67

5.3

Vyšetřovací pokus...................................................................................................... 70

5.4

Rekonstrukce ............................................................................................................. 72 6

5.5

Prověrka na místě....................................................................................................... 73

Závěr ......................................................................................................................................... 76 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 77 Zákony ...................................................................................................................................... 78

7

Úvod Téma své bakalářské práce jsem si zvolil z oblasti trestního práva a z toho důvodu, protoţe povaţuji trestní právo za nejsloţitější a přitom nejzajímavější oblast ze všech odvětví právní legislativy a nauky. Trestní právo patří mezi veřejnoprávní disciplíny, rozlišujeme trestní právo hmotné a procesní. Trestní právo hmotné popisuje trestný čin a sankce, které za trestný čin ukládá a trestní právo procesní upravuje postup trestního řízení a orgánů činných v trestním řízení. Zvolené téma s názvem „Dokazování a důkazní prostředky trestního řízení“, jsem předem konzultoval s vedoucí mé práce a upoutalo mě převáţně z hlediska atraktivity, kdy jsem měl moţnost studovat materiály, týkající se trestné činnosti ještě před vznikem trestného činu jako takového, vypovídající o snaze policejních orgánů jiţ od počátku o eliminaci trestné činnosti metodami vedoucími k řádnému a bezpečnému způsobu ţivota mezi občany. Dále jejich propracovaný a účinný systém vyšetřování trestné činnosti dle platné legislativy a následně chronologickému postupu činností orgánů činných v trestním řízení podle procesních úkonů, vedoucí k dopadení pachatele, předání veškerých podkladů soudu a následně spravedlivé vyslovení rozsudku. Během studování potřebných materiálů jsem se pozastavil na sloţitostí konkrétních úkonů, kde jsou policejní a legislativní orgány nuceny čelit nepředvídatelným jevům vývoje vyšetřování a reagovat tak bezprostředně a dle vlastního rozumu a uváţení na situace, které by bez potřebných znalostí a profesionálního výcviku, zkušenosti nabyté praxí nevyjímaje, nebyli schopny řádně vyřešit. V trestním řízení si orgány činné v trestním řízení nemohou dovolit jakékoliv pochybení, protoţe by mělo pro konkrétní případ či je samotné, nedozírné důsledky. V praxi ovšem bezesporu k chybám dochází a to vede v určitých případech ke zmaření účelu trestního řízení, tedy k nepotrestání pachatele a z toho ústí zvyšující se nedůvěra společnosti k orgánům činným v trestním řízení. Tím samozřejmě narůstá kriminalita, pachatelé ztrácejí jakékoliv zábrany při páchání trestné činnosti a i v České republice přibývá nezadrţitelně trestních případů ze všech oblastí společenského ţivota. Ve své práci bych se rád zabýval detailním postupem práce orgánů činných v trestních řízení, tím jak mají správně chronologicky postupovat při objasňování trestné činnosti či její prevenci před spácháním a návaznosti na procesní postup před soudem samotným. Kaţdou uvedenou kapitolu i její podkapitoly se budu snaţit přiblíţit a popsat mým pohledem a systémem co nejbliţší pro pochopení sloţitosti a odlišnosti principů a postupů od počátku aţ do úplného závěru. Konkrétní důkazní prostředky totiţ nelze chápat odděleně, jsou vzájemně 8

propojeny, navazují na sebe a dohromady tvoří ucelený systematický soubor. Obdobně zní i definice trestního řádu, který tento ucelený systém spojuje se zásadami důkazního práva, návazností jednotlivých zákonů a ustanovení a analogie v trestním právu. Při zpracování bakalářské práce jsem vycházel z odborné literatury z posledního období, ale také z poznatků odborníků z dob dřívějších, kde jsem porovnával řešení případů v minulosti a současnosti. Vzhledem k vývoji technických a technologických vědních disciplín a systémů, kriminalistiku nevyjímaje, můţu konstatovat, ţe velké mnoţství případů, které jsme dříve nebyli schopni vyřešit, bychom dnes vyřešili pomocí biologických stop, daktyloskopie a jiných moderních postupů. Práci jsem strukturoval podle obsahu, kde jsem popsal jednotlivé důkazní prostředky, dále pak následky porušení právních norem a samotný systém řízení dokazování trestné činnosti dle právních norem a ustanovení v České republice.

9

Zvolené metody zpracování Jak jsem jiţ uváděl v úvodu této bakalářské práce, vybral jsem si téma z oblasti trestního práva a to konkrétně dokazování a důkazní prostředky v trestním řízení. Vzhledem k vyhledané a pouţité literatuře pro toto téma od špičkových odborníků zabývající se oblastí trestního práva, jsem zvolil podrobný popis jednotlivých sekcí kapitol, podkapitol a jejích jednotlivých částí, abych mohl detailně poskytnout svůj pohled na metodiku, princip a součásti celkového systému dokazování orgánů činných v trestním řízení proti osobám, které trestnou činnost spáchali nebo průběţně páchají. Při zpracování práce jsem také čerpal z konkrétních poznatků a situací přátel pracujících u kriminální policie ČR a měl moţnost porovnání odborných textů s realitou.

10

1 Základní pojmy trestního řízení Hlavním předmětem trestního řízení je konkrétní skutek. Úkolem trestního řízení je určit, zda-li se skutek opravdu stal, jestliţe je trestným činem a především zjistit totoţnost pachatele či více pachatelů. Kromě toho musí zjistit okolnosti, které vedly ke spáchání trestné činnosti, případně umoţnily její spáchání a navázat sled událostí vedoucí k porušení zákona jako takového. Skutek je událost, která se jiţ stala a je tudíţ událostí minulou. V podstatě můţe být a většinou je objasněna pomocí prověřených kriminalistických postupů, vytvořenými a inovovanými předcházejícími generacemi, představující procesní formy postupu orgánů činných v trestním řízení. Kupříkladu výslech obviněného je současně procesním úkonem a také kriminalistickým postupem. Dokazování je postup, jímţ mohou orgány činné v trestním řízení poznat skutek tím, ţe dodrţí postup stanovený v trestním řádu, jakékoliv odchylky od něj jsou nepřípustné a mohou mít nevyvratitelné důsledky. O výsledku procesu zásadní rolí rozhoduje výsledek dokazování. Skutečnost, která má být zjištěna se nazývá předmět důkazu a důkazním prostředkem máme na mysli způsob a styl poznání předmětné skutečnosti. Vyšetřovanou událost jsme schopni objasnit výslechy osob, které mohou podat informace k události uchováním a následným vybavením paměťových stop, coţ se v určitých případech zainteresovaných individualit můţe jevit jako pravdivé, nicméně existuje mnoho případů z minulosti, kdy bylo záměrně manipulováno těmito osobami s reálnou skutečností a lţivě vypovídáno. Toto jednání musí orgány činné v trestním řízení rozpoznat a prověřenými postupy a metodami vyvrátit. Veškeré tyto smyslové poznatky musí být danými orgány zafixovány protokolací v rámci konkrétního případu.

1.1 Důkaz Důkaz je základním kamenem trestního řízení a důkazního práva. Je to ústřední poznatek při dokazování o spáchání trestného činu a hlavní předmět v procesu dokazování. Vzhledem k tomu, ţe existuje úzká souvislost mezi pojmy důkaz, pramen důkazu a důkazní prostředek, není schopen trestní řád důkladně rozlišovat mezi uvedenými pojmy. V procesním smyslu je důkazem přímý poznatek neboli výsledek dokazování. Za důkaz můţeme povaţovat poznatky získané ohledáním, obsahem listin, výpovědí osob nebo také zprávami, které nejsou podloţeny písemně. Pokud orgán, provádějící dokazování, nějakým 11

způsobem porušil postup stanovený zákonem při získávání důkazů, můţe být tento důkaz nezákonným a v určitých případech nebude moci být pouţit v trestním řízení. Tyto předpisy jsou uvedeny v hlavě páté § 89 aţ § 118. Kupříkladu vyšetření duševního stavu osoby můţe být provedeno pouze pomocí znalců z oboru psychiatrie, podle trestního řádu musí být minimálně dva (§ 105 odst. 2 trestního řádu). Důkazy, které byly získány hrozbou nebo nezákonným donucením, nesmí být v řízení pouţity. Tuto problematiku určitým způsobem řeší i trestní řád v § 89 odst. 3. Takhle získaný důkaz bohuţel nesmí být pouţit v trestním řízení, je absolutně neúčinný, ovšem můţe být uplatněn proti osobě, která tohoto donucení případně její hrozby pouţila. Můţeme jej nazvat podstatnou vadou řízení, předcházející rozsudku, na jejímţ základě můţe být rozsudek v odvolacím řízení zrušen. Jako příklad podstatné vady lze bezpochyby uvést opomenutí poučit svědka dle ust. § 101 TŘ a nepodstatné vady chybně zaprotokolované bydliště či datum narození svědka. Tato vada se dá následně opravit a nemá vliv na účinnost důkazu. Co je ovšem velmi podstatné je, ţe důkaz musí být nejdříve zajištěn, coţ je činnost, slouţící k zajištění dané přípustné okolnosti k účelu hodnocení v trestním řízení. Poté je nutné důkaz procesně zajistit v součinnosti s trestním řádem, tato činnost je velmi důleţitá pro následné trestní řízení, v případě jakéhokoliv pochybení je napadnutelná jeho pouţitelnost. Před samotným rozhodnutím je důleţité vyhodnocení důkazu, coţ je v podstatě závěrečný myšlenkový a rozumový postup hodnotící zákonnost důkazu, pravdivost důkazu a také jeho závaţnost. Důkazy je možno třídit podle níže uvedených poznatků: Dle vztahu k otázce obvinění na ospravedlňující a usvědčující. Ospravedlňujícími jsou takové, které svědčí ve prospěch obviněného, usvědčující zase naopak svědčí proti obviněnému. Podle pramene zpráv svědčící o dokazovaném skutku dále na odvozené a původní. Odvozené důkazy se nezískávají bezprostředně z pramene, například svědek, který reprodukuje to, co slyšel, a původní důkazy se získávají zase z bezprostředního pramene, příkladně výpověď svědka o tom, ţe osobně viděl originál dokumentu. Orgány činné v trestním řízení vyhledávají především původní důkazy viz. zásada bezprostřednosti. Dále dělíme důkazy na přímé a nepřímé ve vztahu k dokazované skutečnosti. Přímý důkaz je takový, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost a nepřímý důkaz je takový, dokazující skutečnost jinou, 12

takovou, ze které jsme schopni usoudit, jestli se stala nebo nestala skutečnost, o které se jedná. Nepřímý důkaz v zásadě objasňuje určitou skutečnost pomocí další skutečnosti, která k té předchozí nemá přímý vztah.

1.2 Důkazní prostředek Jedná se zpravidla o činnosti orgánů činných v trestním řízení dané strany trestního řízení, jeţ vedou k objasnění skutečnosti, která má být tímto dokazováním zjištěna. Mluvíme tedy o prostředku, slouţícímu k poznání skutečností daného předmětu dokazování. Za důkazní prostředek můţeme pouţít vše, co nám přinese informace vedoucí k vyřešení případu (ovšem pouze při dodrţení procesního postupu). Není zcela bez výjimky, ţe za důkaz můţe slouţit vše, co přispěje k objasnění konkrétní věci. Někdy můţe zákon zakázat pouţití určitého důkazního prostředku. Dochází k tomu ovšem výjimečně a to v případech, kdy by provedení důkazu ohrozilo jiné státní zájmy nebo mu způsobilo váţnou škodu. Nejsou určeny zákonem ţádná pravidla, jakým způsobem musí být skutečnost dokazována a kterým důkazním prostředkem. Jakýkoliv důkazní prostředek můţe být pouţit zásadně k jakékoliv dokazované skutečnosti. Stává se pouze výjimečně, ţe zákon ţádá, aby ke zjištění skutečnosti bylo pouţito konkrétního důkazního prostředku. Například vznikne-li podezření, ţe smrt člověka byla způsobena trestným činem, je nutné nařízení soudní pitvy a následně je potřeba pro zjištění příčiny přibrat znalce. Orgán činný v trestním řízení čerpá důkazy ze zdrojů, které nazýváme důkazní prostředky (např. výpovědi osob, věci). Touto formou nabývá poznatky, které jsou potřebné pro trestní řízení. V praxi jsou často zaměňovány pojmy „důkazní prostředek“ a „důkaz“, coţ je z teoretického pohledu nesprávné, přesto i zde uţíváme pojmy ve shodném významu (promiscue).

1.3 Základní pramen důkazu Základním pramenem důkazu v případě, pokud se jedná o věc, zpravidla bývá označen nosič informace. Jestliţe se jedná o osobu, je pramenem důkazu nositel. Tímto můţeme rozlišovat tyto prameny na věcné (pokud je důkazem předmět ohledání či listina) a osobní, která je spjata s určitou konkrétní osobou (příkladně ohledání osoby, znalecký posudek či výslech obviněného a svědků).

13

1.4 Základní předmět důkazu Základní předměty důkazu jsou fakta zjištěná provedením důkazů. Pro trestní řízení jsou to velmi důleţité okolnosti, na jejichţ objasnění závisí konečný výsledek ve věci samé, ať jiţ přímo či nepřímo. Na rozdíl od předmětu dokazování se odlišuje tím, ţe se jedná pouze o jedinou okolnost, důleţitou pro objasnění v trestním řízení, na rozdíl od předmětu dokazování, jeţ je souhrnem takových skutkových okolností, na kterých je zaloţeno následné rozhodnutí.

1.5 Důkazní teorie Souhrn právních norem trestního práva procesního můţeme objektivně nazvat důkazním právem, upravujícím postup při dokazování. Teorie důkazů, jeţ s ním úzce souvisí, zkoumá důkazní právo hodnotící praktické vyuţití jeho aplikace a výklad a na základě toho činí úkony, upravující aplikační praxi a dokazování, jako součást nauky trestního práva procesního.

1.6 Dokazování Dokazování v trestním řízení je vyznačeno v hlavě páté § 89 aţ § 118 trestního řádu. Je to jedna z hlavních a vysoce důleţitých procesních činností orgánů činných v trestních řízení, protoţe zjišťuje skutkový základ pro rozhodování a další postup, pro splnění účelu trestního řízení. Jeho účelem je zajistit postup orgánů činných v trestním řízení takovým způsobem, aby mohly být trestné činy náleţitě a dle řádných postupů zjištěny a viníci spravedlivě potrestáni podle platných zákonů. Dokazování je podstatná a nezastupitelná část trestního řízení a také určitá neobvyklá forma objektivního poznání reality. Je činností orgánů činných v trestním řízení směřujících k zajištění, provedení, vyhledání a zhodnocení poznatků, které jsou základním kamenem pro rozhodnutí o vině a trestu a následně pro další pokračování trestního řízení.

1.7 Význam dokazování Dle mého názoru tkví význam dokazování především v tom, ţe se jedná o jediný způsob, kterým si orgány činné v trestním řízení mohou obstarat skutkový podklad pro rozhodnutí, případně jiný postup. Předmětem posuzování v trestním řízení jsou situace okolního světa, 14

které představují skutek případně jinou právně významnou skutečnost, jeţ se stala v minulosti a orgány činné v trestním řízení ji sami nikdy neposuzovaly ani se jich účastnili a mají o ní rozhodovat (nemohly se účastnit ani pozorovat, protoţe pak by musely být z důvodu podjatosti vyloučeny kvůli podstatě nestranného posouzení). Tím se mohou seznámit s posuzovanými skutečnostmi jen nepřímo tak, ţe si jejich pravděpodobný průběh rekonstruují pomocí skutečností, které lze zprostředkovaně aplikovat a jimiţ jsou právě důkazy. Výsledek a účel trestního řízení pak právě závisí na věrnosti, úplnosti a přesnosti takové rekonstrukce. Součástí významu dokazování je i to, ţe povoluje aktivní účast stran v trestním řízení a vyuţití jejich práv. Rekonstrukce je určitý úkon, objasňující konkrétní celek jednání pachatele či poškozených i svědků, jehoţ základem je snaha o obnovení okamţiků a okolností, za jakých byl trestný čin proveden nebo mající k němu podstatný vztah. Za účel se povaţuje obnovení původních podmínek předcházející události, souhrnnou, případně částečnou situaci a skutkové okolnosti daného případu na místě, kde k nim došlo. Jak se zmiňuji v práci dále, je třeba provést vyšetřovací pokus, který poukazuje, zda mohlo dojít ke skutku určitým způsobem, například vyuţití figuranta, a také v určité době, při které pravděpodobně k činu došlo.

1.8 Účel dokazování V zásadě jde o zjištění skutkového stavu věci, v němţ nejsou případné pochybnosti, a to v rozmezí, které je nutné pro jakékoliv rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Pouze takové řízení, provedené v dostačující kvalitě za dodrţení veškerých zákonných poţadavků a poţadovaném rozsahu, můţe vést ke spravedlivému, přesvědčivému a především správnému rozhodnutí ve věci. Dokazování můžeme nazvat právem a procesními zvyky upravený postup všech účastníků a soudu, slouţící k účelu získání skutečností důleţitých pro podstatné či jiné soudní rozhodnutí nebo další chronologický postup výše uvedených. Soud je oprávněn získat pro další procesní postup nebo rozhodnutí důleţité poznatky i jinou cestou, neţ dokazováním, pokud tak stanovuje zákon.

1.9 Předmět dokazování Předmět dokazování v trestním stíhání je uveden v § 89 odst. 1 trestního řádu, kde se pojednává o zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Dokazování se můţe provádět 15

zpravidla po sdělení obvinění konkrétní osobě, aby měla moţnost uplatnit svá práva na obhajobu s moţností svého vlivu na dokazování spáchání trestného činu. Výjimkou je § 160 odst. 2 trestního řádu, uvádějící moţnost obstarání důkazu před samotným zahájením trestního stíhání za daných podmínek, pokud jeho provedení tvoří nedílný obsah neopakovatelného či neodkladného úkonu. Okolnosti, které jsou důležité pro trestní řízení v dané věci jsou součástí předmětu dokazování a můžeme je nazývat: a) okolnosti důleţité pro zákonný postup trestního řízení, b) okolnosti, které vedou k provedení trestné činnosti, c) okolnosti důleţité pro správné rozhodnutí ve věci. Rozsah takových okolností je spjat s postupem řízení v určitém případě a skutkových okolnostech. Obecně lze určit rozsah takových okolnosti, potřebných pro dokazování, bez ohledu na zvláštnosti případu. Takový okruh je stanoven zákonem následovně: a) zda se skutek opravdu stal a je v něm spatřován trestný čin, b) zda skutek spáchal obviněný a z jakých pohnutek, c) zásadní okolnosti, které mají vliv na posouzení stupně škodlivosti činu, d) okolnosti podstatné k posouzení osobních poměrů obviněného, e) okolnosti podstatné pro stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem, f) okolnosti vedoucí ke spáchání trestné činnosti. Dle dalších ustanovení a poznatky teorie důkazů je nutno především dokazovat: 1. Okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, dle práva hmotného: a) okolnosti, které tvoří znaky trestného činu jako způsob jednání, povaha činu, výše škody, zavinění aj. b) okolnosti, které nasvědčují o spáchání trestného činu obviněným a okolnosti vyvracející tuto skutečnost, 16

c) okolnosti, zakládající se na důvodech pro vyloučení trestnosti jako promlčení, účinná lítost, milost aj. d) okolnosti, které jsou důleţité pro zvolení opatření vůči obviněnému, především uloţení trestu, jeho výše či ochranná opatření vůči němu, moţnosti jeho osobních poměrů, moţnost jeho nápravy aj. 2. Okolnosti, které jsou důležité pro uplatnění nároku na náhradu škody, její povaha a výše. 3. Okolnosti vedoucí k trestné činnosti a umožňující její provedení. 4. Okolnosti, které jsou důležité pro postup řízení jako zastavení řízení z důvodu smrti obviněného či nedostatečný věk pachatele aj. Je nutné vţdy dokazovat takové okolnosti, které souvisí s věrohodností důkazů a jsou velmi důleţité např. vztah mezi obviněným a svědkem, vyuţití speciálních kriminalistických postupů – vyuţití stop DNA, vyuţití speciálně vycvičeného psa aj. Musí být vţdy dokázána vina podezřelého, pouhé podezření k jeho odsouzení nestačí – „in dubio pro reo“. I kdyţ obě strany shodně tvrdí, ţe okolnosti existují nebo neexistují, musí být tyto důleţité okolnosti dokazovány. Trestní řád nezná nesporné skutečnosti ani tzv. „notoriety“ (okruh notoricky známých věcí), to vše je třeba dokazovat. Kaţdý orgán činný v trestním řízení, musí znát právní normy, které jsou uvedeny ve Sbírce zákonů. Dle zásady „Iura novit curia“ (soud zná právo) je není třeba dokazovat. Další normy můţou být dokazovacím předmětem např. mezinárodní smlouvy.

1.10 Subjekty dokazování Subjekty dokazování (osoby), nejsou přesně a řádně vymezeny v trestním řádu podle konkrétních pravidel. Jsou to osoby účastnící se procesu dokazování a výsledky svých úkonů vykonávají vliv na jeho průběh, jímţ je zavazuje a opravňuje zákon. Za subjekty dokazování lze podle významu, jaký mají v souladu s dokazováním, považovat: 1) takové orgány činné v trestním řízení, rozhodující o rozsahu a předmětu dokazování. Tyto důkazy vyhledávají, zajišťují, provádějí, prověřují a hodnotí. Mají stěţejní postavení 17

v dokazovacím procesu, poněvadţ jsou odpovědné za zákonný a řádný průběh a také je zároveň organizují tím způsobem, aby ostatní subjekty mohly uplatnit svá práva v dokazování. Kromě jiţ uvedených orgánů činných v trestním řízení mohou vyhledat, provést a předloţit důkaz za určitých okolností i strany. 2) ty strany trestní řízení, jeţ jsou schopny důkaz přímo poskytnout, např. výpovědi obviněného či svědka, nebo navrhnout provedení důkazů a vyjádřit se k nim, mohou také tyto důkazy samy vyhledat a předloţit, také mohou klást osobám, které jsou vyslýchány, otázky nebo na ţádost provést důkaz před soudem, zvláště pak výslech svědka případně znalce. 3) další osoby, mající vliv na dokazování, kupříkladu znalec, který navrhuje provedení důkazů potřebných k podání posudku, můţe také přímo nadiktovat posudek či jeho doplněk do soudního protokolu, dále je moţným subjektem ten, kdo má povinnost ukázat nebo vydat věc důleţitou pro trestní řízení, jenţ poté můţe být věcným důkazem nebo také konzultant, jestliţe pomáhá ke správnému situování a šíři opatřovacích důkazů.

1.11 Proces dokazování v obecné rovině Proces dokazování můţeme rozdělit do několika fází, které spolu bezprostředně souvisí a kaţdá z nich má svůj důrazný význam v chronologickém postupu systému dokazování. Tento postup musí být dodrţen, aby mohl být důkaz pouţit pro účely trestního řízení a na jehoţ základě je rozhodnuto o předmětné události. Proces dokazování je možno rozdělit na tyto fáze: -

vyhledávání důkazů,

-

provádění a procesní zajišťování důkazů,

-

prověrka a hodnocení důkazů.

Výše uvedené fáze nemůţou být od sebe separovány, všechny mají úzkou spojitost a jsou vzájemně se prolínající. Například provádění důkazů je určitou procesní činností orgánů činných v trestním řízení. Jakýkoliv provedený důkaz musí být správně procesně zajištěn v souladu se zákonem sepsáním protokolu.

18

Prověrka všech důkazů i kaţdého jednotlivě, je nutným předpokladem pro jejich správné zhodnocení a tím i objasnění skutkového stavu věci. Poté je zásadní srovnat důkazy s ostatními a poznat, zda mezi nimi nejsou rozpory. Pokud ano, musíme zjistit jejich příčinu a podle moţností je odstranit. Tímto prověřováním a rozborem objasňujeme vzájemně se prolínající souvislost a vztah k případu. Hodnocení důkazů je zaměřeno na myšlenkové pochody a souvislosti orgánu činného v trestním řízení. Jejich vyhodnocením se získávají informace o závaţnosti, pravdivosti a zákonnosti jednotlivých důkazů. Zákonností důkazů můţeme rozumět jeho nabytí takovým postupem provádějícího orgánu, který se řídí trestním řádem. Hodnocení důkazu v rámci jeho pravdivosti docházíme k závěru, jestli jeho obsah odpovídá skutečnosti. Následné závěrečné hodnocení důkazů a konečný výsledek přijímá orgán činný v trestním řízení za základ rozhodnutí a uvádí jej jako skutkové odůvodnění případu.

19

2. Obecně základní zásady důkazního práva Zákon poţaduje, aby při procesu dokazování byly dodrţovány, stejně jako během celého trestního řízení, základní zásady trestního řízení. Podle obsahu můţeme zásady důkazního práva všeobecně rozdělit na níţe uvedené části. Mezi obecné zásady můţeme zařadit například zásadu zdrţelivosti, zásadu zákonného procesu, zásadu obhajoby, stíhání jen ze zákonných důvodů, spolupráce se zájmovými sdruţeními občanů aj. dále na zásady zahájení trestního řízení jako zásada obţalovací, oficiality, legality. Zásada veřejnosti, platná zejména v řízení před soudem, zásada senátního rozhodování či samosoudci. Zásada zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, dříve nazývána jako zásada objektivní pravdy. Dále máme zásady dokazování, které rozvedu podrobněji v následujícím textu. Všechny zásady se týkají jen otázek skutkových, hodnocení z hlediska práva je dle zásady „iura novit curia“ – soud zná právo. Jak jsem jiţ uvedl, zásady dokazování můţeme rozdělit dle trestního řádu následujícím podrobnější způsobem: 1. Zásada vyhledávací 2. Zásada bezprostřednosti 3. Zásada ústnosti 4. Zásada presumpce neviny 5. Zásada volného hodnocení důkazů 6. Zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) 7. Zásada přiměřenosti

2.1 Zásada vyhledávací Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravné řízení orgány činné v trestním řízení objasňují 20

způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.1 Tato zásada stanovuje, ţe orgány činné v trestním řízení jsou z úřední povinnosti nuceny objasnit se stejnou pečlivostí okolnosti usvědčující obviněného, stejně jako okolnosti, poukazující ve prospěch obviněného a nesmí čekat na návrhy stran. V návaznosti ovšem umoţňuje, aby všechny strany v procesu mohly uplatnit návrhy na vyhledávání a provedení důkazu při samotném dokazování. Obviněná osoba při výkonu obhajoby má moţnost navrhnout provedení důkazu čili objasnit skutečnost, která můţe svědčit v jeho prospěch a je významná z hlediska viny. Během celého trestního řízení je obviněný o této moţnosti poučen opakovaně. Obviněný můţe dané návrhy činit během celého trestního řízení a orgán činný v trestním řízení ze zákona nemá moţnost takový návrh zamítnout z principu jeho pozdního uplatnění tzv. zmeškání. Takovým postupem je zajištěno plnění zásady vyhledávací pro celé trestní řízení. Obhájce či obviněný nemají zpravidla nutné materiální, institucionální a organizační předpoklady pro určení pramene důkazů. Jsou v podstatě odkázání na činnosti orgánů trestního řízení. Tato zásada zároveň přispívá k naplnění rovnosti procesních subjektů. Zákonem není vyloučeno opatření důkazů obhájcem či obviněným.

2.2 Zásada bezprostřednosti Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.2 Zásada bezprostřednosti znamená, ţe soud je povinen se seznámit s veškerými důkazy, které vyuţije jako podklad k rozhodování. Je naprosto nepřípustné, vyuţívat důkazů, které nebyly při jednání soudu provedeny. Zároveň má soud zjišťovat důkazy z pramenů co nejbliţších skutečnostem, které zjišťuje. Eliminuje se tím riziko zkreslování informací tzv. „z druhé ruky“ a pokud tomu okolnosti

1 2

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 5. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 12. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

21

dovolují, je nejvhodnější vyslechnout svědka, který na vlastní oči viděl spáchání trestné činnosti neţ s výslechem svědka, který o činu pouze slyšel od jiných osob. Tyto paměťové stopy jsou pramenem důkazu. Pokud ovšem svědek, který na vlastní oči viděl spáchání trestného činu zemřel, není přečtení protokolu o výpovědi svědka porušením zásady bezprostřednosti v přípravném řízení. Je tomu proto, ţe bezprostřední zdroj důkazu jiţ neexistuje. Užíváním zásady bezprostřednosti vyplývají dvě procesní pravidla: a) Pravidlo nezměnitelnosti složení soudu, podle kterého můţe rozhodovat jen takový soudce, který byl přítomen soudnímu jednání od počátku do konce. Dle § 197 slouţí podle potřeby institut náhradních soudců k dodrţení uvedeného pravidla v hlavním líčení. Pokud se změní sloţení senátu, je bezprostředně nutné inovovat hlavní líčení. Další moţností je ,od novelizace zákonem č. 265/2001 Sb., v případě změny sloţení senátu přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, aniţ by bylo nutné celé hlavní líčení provádět znovu, ovšem pouze se souhlasem státního zástupce a obţalovaného. b) Pravidlo neporušitelnosti soudního jednání. Jeho podstatou je, aby soud rozhodoval na základě čerstvého pocitu z řízení provedeného před ním. Za výjimku lze povaţovat institut odročení soudního jednání. Pouze ve výjimečných případech lze odročit soudní jednání na dobu neurčitou. I tehdy je ovšem smysl daného ustanovení zajištěn tím, ţe je podstatný obsah jednání sdělen předsedou senátu v odročených jednáních, případně se podle potřeby koná celé jednání, tím je míněno hlavní líčení nebo veřejné zasedání, znovu.

2.3 Zásada ústnosti Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.3 Zásada ústnosti značí především to, ţe veškerá jednání, přednesy obou stran i provedení důkazů jsou v ústním podání. Výpovědi svědků, znalců a obviněného jako platné důkazy, provádí soud ústně a sám je vyslýchá. Také jednání je prováděno ústně, vyhlášení rozsudku i jiná rozhodnutí, která jsou učiněna v dané věci jsou prováděny ústně. Pravidlo „quo non est in foro, non est in mundo“ – co není před soudem, není na světě. 3

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 11. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

22

Protikladem zásady ústnosti je zásada písemnosti, u které je rozhodováno na základě písemností, spisů a jiným písemným materiálům. Pravidlo „quod non est in actis, non est in mundo“ – co není ve spisech, není na světě. Zásada ústnosti je základem převáţně pro uplatnění zásady bezprostřednosti a také zásady veřejnosti. Tím, ţe při veřejném soudním jednání zajišťuje jeho jasnost a ţivost určuje předpoklad jeho výchovného účinku. Zásady ústnosti a bezprostřednosti se vzájemně úzce prolínají, nejsou ovšem stejné. Můţeme uvést příklad svědectví z „druhé ruky“, to vypovídá o tom, co jiţ někdo jiný vypověděl, je sice pouze ústního podání, není ovšem v kontextu se zásadou bezprostřednosti. Opakem je soudní ohledání kupříkladu padělané listiny, to je v souladu se zásadou bezprostřednosti, není ovšem ústní. Zásada bezprostřednosti je spojena s dokazováním, zásada ústnosti je významná i mimo oblast dokazování. Například důkaz, který je provedený před soudem u svědeckého důkazu, není jen výslechem dotyčného před soudem, je to i podrobné čtení protokolu o jeho výslechu jiţ v přípravném řízení. Musí být dodrţeny zákonné podmínky, které to dovolují. Zákon připouští některé zásadní výjimky, kdy soud svědky, obviněného i znalce sám vyslýchá. Jen výjimečně můţe být místo výslechu svědka čten, na základě rozhodnutí soudu při hlavním líčení a veřejném zasedání, protokol o jeho výpovědi, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 211 a § 212 trestního řádu. Další výjimky stanovuje také § 102 trestního řádu.

2.4 Zásada presumpce neviny Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.4 Zásada presumpce neviny vyjadřuje, ţe pokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nemůţeme v ţádném případě pohlíţet na obţalovaného ani na obviněného jako by byl vinen. Pokud je trestní řízení, pro jakýkoliv trestný čin, vedeno proti kterémukoliv obviněnému, vychází se z toho předpokladu, ţe je nevinný, pokud mu ovšem není prokázán opak. Z tohoto faktu musí, bez jakýchkoliv pochybení, orgány činné v trestním řízení úplně dokázat vinu obviněnému. Jestliţe jsou odstraněny všechny moţné pochybnosti o vině obţalovaného, teprve tehdy můţe soud vynést odsuzující rozsudek. Pravidlo „presumptio boni viri – presumpce řádného člověka. 4

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

23

V opačném případě, není-li vina obviněného prokázána v plném rozsahu, musí soud přejít ke zproštění obţaloby a rozhodnout ve prospěch obţalovaného. Vyplývá to z faktu, ţe nedokázaná vina má stejný význam jako dokázaná nevina. Presumpce neviny určuje tři důležitá pravidla: 1) „In dubio pro reo“ – v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, coţ znamená, ţe pokud se vyskytují v otázce viny obţalovaného nebo obviněného určité pochybnosti a tyto nelze objasnit dalším zkoumáním důkazů a jejich prováděním, je v podstatě určeno, ţe má být rozhodnuto ve prospěch obţalovaného nebo obviněného. Pravidlo „In dubio pro reo“ se dotýká pouze otázek skutkových, netýká se pochybností v otázkách právních, ve kterých je nutné vţdy jednoznačně zaujmout stanovisko pro orgány činné v trestním řízení a to zní „iura novit curia“ – soud zná právo. 2) Pravidlo, podle něhoţ musí být dokázána vina obžalovaného, aby mohl být odsouzen. Obviněný nemusí dokazovat jakoukoliv skutečnost, která svědčí v jeho nevinu a je důleţitá k rozhodnutí věci jako takové (viz. opatření podle § 10 zákona č. 218/2003 Sb.) a vzniku nároku poškozeného na náhradu škody, bez opodstatnění, zda jde o věc, mající význam z hlediska práva procesního či hmotného. Jestliţe obviněný nenabídl konkrétní důkazy o jeho tvrzení, nemůţe odvozovat, ţe jeho tvrzení není pravdivé a pravdou je opak. Taktéţ nemohou být odvozovány závěry o jeho vině, pokud se obviněný rozhodl vyuţít svého práva nevypovídat (§ 92 odst. 1 trestního řádu). 3) Pravidlo, ţe nesmí být, během trestního řízení, obţalovanému a obviněnému ukládána taková omezení, nezbytně nutná pro dosaţení účelu trestního řízení. Je nezbytné šetřit vţdy jeho osobnosti při provádění úkonů trestního řízení (§ 92 odst. 1 a § 52 trestního řádu).

2.5 Zásada volného hodnocení důkazů Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.5 Zásada volného hodnocení důkazů znamená, ţe pro hodnocení významu a důleţitosti zjištěných důkazů nejsou, pro ţádný orgán činný v trestním řízení, stanovena zákonná pravidla. Orgány činné v trestním řízení rozhodují podle svého uváţení, které není v trestním řádu nijak vymezeno, jaká je důkazní síla těchto důkazů, zda-li jsou či nejsou věrohodné. 5

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 6. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

24

Neznačí ovšem svévolné hodnocení důkazů. Orgány činné v trestní řízení pracují na základě vnitřního přesvědčení, to není něčím nekontrolovatelným či neodpovědným, ale utváří se zásadním logickým úsudkem, plynoucího z objektivního, pečlivého a všestranného uváţení všech důkazů, ať jiţ souhrnných či jednotlivých.

Současně s tím musí být vyloţeno

v odůvodnění rozsudku, jaké potřebné skutečnosti soud označil za prokázané a svá skutková zjištění opřel o které konkrétní důkazy, jakými myšlenkovými pochody se při hodnocení prováděných důkazů řídil a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§ 125 trestního řádu). Volné hodnocení je většinou sloţitá, velmi namáhavá činnost ucelených myšlenek, kde hrají velkou roli i ţivotní zkušenosti osoby či více osob, které hodnocení provádí. Vnitřní přesvědčení můţeme specifikovat jako odůvodnění objektivních skutečnostní a jejich logický důsledek. Daný postup soudu o důvodnosti vnitřního přesvědčení a volném hodnocení můţe být poté předmětem přezkoumání odvolacím soudem pro § 254 odst. 1 trestního řádu. Pro zjištění materiální pravdy v trestním řízení je zásada volného hodnocení důkazů jejím nezbytným základním předpokladem. Jejím protikladem můžeme nazvat zákonnou teorii původní neboli legální teorii důkazní, která se objevovala ve dvojí formě: a) pozitivní – soud byl povinen danou skutečnost pokládat za dokázanou, jestliţe byla konkrétní míra důkazů uvedená v zákoně, například doznání obviněného, dva výborní svědci aj. b) negativní – určitá skutečnost nesměla být pokládána za dokázanou bez poţadované míry důkazů. Aplikací této zásady bráníme mechanickému šablonovitému postupu soudu při vyhodnocení důkazů a to tvoří základní a prvotní předpoklad ke zjištění objektivní pravdy.

2.6 Zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny 25

podstatné okolnosti případu. V přípravné řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níže se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.6 Dle § 1 odst. 1 trestního řádu, by mělo být cílem činnosti všech orgánů trestního soudnictví o účelu trestního řízení, nalézt skutečnou pravdu o skutečnosti, která je předmětem daného řízení a kde je spatřován trestný čin určený z pohledu podstatných skutečností pro rozhodnutí. To znamená, ţe trestní řízení musí být provedeno tím způsobem, který poskytne dostatečné záruky v něm uvedených veškerých okolností trestného činu, významných pro správné rozhodnutí soudu, zajištěny a zjištěny pokud moţno v souladu se skutečností. U rozsudku soudu je nutností, aby se zakládal na hodnověrných a úplně zjištěných faktech, které záměrně nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti. Proto v trestním řízení musí být vina obviněnému nepochybně prokázána. Pouhé doznání obviněného není dostačující, pokud není potvrzeno jinak zjištěnými skutečnostmi. Proto také v českém trestním řízení při zjišťování skutkového stavu nejsou prekluze, presumpce ani důkazní břemeno. Pro postup řízení můţeme vyuţít zjištění jen pravděpodobných určitých skutečností. Proto můţe být tato zásada nazývána zásadou zjištění skutkového stavu věci, o němţ neexistují důvodné pochybnosti, místo názvu zásada materiální pravdy. Takové vymezení zjištění skutkového stavu věci, která směřuje orgány činné v trestním řízení na podstatné skutečnosti aniţ by musely být zjišťovány nepodstatné, je významnou změnou zákona. Objasnění okolností, které svědčí ve prospěch i neprospěch obviněného, není spojeno jen pro dokazování před soudem, ale vztahuje se na celé trestní řízení, jako je tomu i při uplatňování všech ostatních základních zásad trestního řízení a jejich označení v úpravě postupu celého řízení. Uvedené se týká nejen zásad trestního řízení, ale i zásad organizace soudnictví. Úprava postupu řízení se opírá o významné záruky

pro zjišťování skutkového stavu uvedené

v trestním řádu. Můţeme zde uvést kupříkladu široká oprávnění státního zástupce v přípravném řízení a v rámci jeho nových úkolů, zahájení trestního stíhání nebo také účast obhájce či obviněného při samotných úkonech atd. Před soudem je to například předběţné projednání obţaloby, průběh hlavního líčení a nová úprava opravného řízení. 6

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 5. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

26

V zájmu zjištění materiální pravdy jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumat a všemi dosaţitelnými důkazy ověřit veškeré okolnosti týkající se případu. V návaznosti na tento poţadavek je vysloveně zakázáno pouţívat při výslechu obviněného jakéhokoliv nátlaku nebo úskočného jednání. Podobně je tomu i při výslechu svědků. Protipólem pojmu materiální pravda bývá uváděn pojem „formální pravda“. Málokdo ovšem ví, co tento pojem znamená, proto se pokusím o jeho vystiţení. Civilní procesní a právní teorie a zejména také praxe v novodobé podobě, vychází z úsudku, ţe soud nehledá pravdu za kaţdou cenu. Je to záleţitostí stran konkrétního sporu, aby prokazovaly a tvrdily podstatná fakta pro rozhodnutí. Procesní právo připouští, ţe si všechny strany sporu skutkový stav vytvářejí tak, ţe jej samy tvrdí a poté prokazují. Tím mohou disponovat se skutkovým stavem a to tak, ţe některé okolnosti do řízení, i kdyţ jsou zásadní, ani nemusejí vnášet do řízení nebo z nich učiní předmět shodných tvrzení. Soud by kaţdopádně jako nestranný neměl do tohoto výsostného práva zasahovat. Pokud ovšem chce soud iniciativně zasahovat do dokazování, vtahuje se tím do sporu, a tak přijde o svou nezaujatost a nestrannost v daném případu. Zásada materiální pravdy nahradila v trestním řízení zásadu objektivní pravdy.

2.7 Zásada přiměřenosti Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.7 Myšlenka zásady přiměřenosti spočívá ve vedení trestního řízení dle společenského poţadavku tak, aby nedocházelo, případně docházelo co nejméně a v nezbytně nutných případech, k zásahům do práv osob, které jsou zaručeny v Listině základních práv a svobod. To se týká všech osob, které jsou zúčastněny včetně obviněného. K největším zásahům do 7

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 2 odst. 4. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

27

uvedených práv dochází při zajišťování institutů k zajištění věcí a osob důleţitých pro trestní řízení. Tato zásada navazuje na zásadu presumpce neviny a zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů.

28

3. Pravomoc a příslušnost orgánů činných v trestních řízení Orgány nebo-li subjekty trestního řízení označujeme všechny orgány činné v trestní řízení. Těmito orgány jsou soud, státní zástupce a policejní orgán. Státní zástupce a) stíhá osoby, které spáchaly trestné činy a kontroluje jejich řádné zjištění. b) v přípravném řízení trestném, zajišťuje zachování zákonů a dalších předpisů u jiných orgánů c) má spoustu jiných pravomocí, kterými můţe zasahovat do řízení – prodlouţení či propuštění z vazby, zákaz pohřbení, nařízení exhumace, zastavení trestního stíhání aj. d) podává obţalobu, plní funkci ţalobce před soudem Policejní orgány Zjišťují okolnosti a vystupují ve stádiu do doby, neţ případ dojde k řízení před soudem. Činí úkoly samostatně, pouze u některých výjimek je nutný souhlas státního zástupce nebo soudu. Průběh a vyšetřování provádí kriminální policie a PČR v útvarech stanovených zvláštním zákonem. Trestné činy, které spáchají příslušníci PČR vyšetřují státní zástupci. Na doţádání mohou jednotlivé úkony provést i jiné policejní orgány. Pomocné osoby Zapisovatel – je účastníkem úkonů, které provádí orgány činné v trestním řízení a o nich sepisuje protokol. Vyšší soudní úředník – vykonává administrativu spojenou s daným řízením a vydává jednoduchá rozhodnutí dle zvláštního zákona. Tlumočník – je nutný v případech, kdy obviněný prohlásí, ţe nerozumí česky. Můţe být zároveň i zapisovatelem. Vybírá se ze seznamu tlumočníků. Dostává finanční náhradu. Probační úředník – provádí dohled nad odsouzeným, případně obviněným, dohlíţí nad jeho řádným ţivotem, zjišťuje o něm informace a vykonává úkony výkonu rozhodnutí. Většinou nastupuje, pokud bylo rozhodnuto o obecně prospěšných pracích nebo podmínce. Asistent soudce – činí úkony v řízení z pověření soudce. 29

Jsou to takové subjekty, které mají jakýkoliv vlastní vliv a také jej vykonávají, na průběh trestního řízení a díky tomuto vlivu jim zákon ukládá určité povinnosti a dává určitá procesní práva. Význam právní subjektivity je, ţe osoba či subjekt je ve své podstatě nositelem práv a povinností, které uplatňuje svým jménem. Podle smyslu určující právní úpravy ji různá právní odvětví jinak specifikují. Podle českého trestního řádu jsou subjekty trestního řízení označeny zejména: a) orgány činné v trestním řízení – policejní orgán, soud, státní zástupce. b) osoba či subjekt, proti které se řízení vede, hlavně tedy obviněný, dále například zúčastněná osoba, poškozený, osoby se samostatnými obhajovacími právy, probační úředník proti mladistvým a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Problém právní subjektivity v trestním řízení se dotýká zvláště stran v trestním řízení. Jedná se v zásadě o tyto strany: poškozený, obviněný, zúčastněná osoba a osoby, oprávněné podávat opravné prostředky ve prospěch obviněného, svým vlastním jménem. Ve zvláštních případech mohou být subjekty trestního řízení také znalci, svědci a tlumočníci a to jen tehdy, uplatňují-li nárok na znalečné, svědečné a tlumočné. Naopak tito nejsou subjekty řízení, vypovídají-li k důkazu a tlumočníci překládají. Strany jsou takové subjekty řízení, mající v něm zvláštní postavení tzn. mohou podle zákona podpořit nebo uplatnit obţalobu nebo mohou obviněného či sebe proti obţalobě obhajovat. Stranou chápeme toho, proti němuţ je vedeno trestní řízení jako poškozený, zúčastněná osoba a v řízení před soudem také státní zástupce a společenský zástupce. Stejného postavení jako uvedená strana má i osoba, na jejíţ návrh se řízení vede, případně ta, která podala opravný prostředek, například znalec, tlumočník, osoby se samostatnými obhajovacími právy.

3.1 Soustava a úkoly trestních soudů Základní úkoly soudnictví v České republice určuje hlava čtvrtá Ústavy ČR, čl. 90 a také hlava pátá Listiny základních práv a svobod a podrobněji je rozvádí zákon ČNR (České národní rady) č. 335/91 Sb., o soudech a soudcích. Soudní moc je vykonávána nezávislými 30

soudy. Soudy jsou zde proto, aby poskytovali ochranu právům zákonem stanoveným způsobem. Jen soud můţe rozhodovat o trestu a vině za trestné činy (viz. čl. 90 Ústavy ČR). Soustava soudů v České republice je tvořena následovně: 1) Nejvyšší soud České republiky. 2) Nejvyšší správní soud. 3) Vrchní soudy. 4) Krajské soudy. 5) Okresní soudy. Výjimka v soustavě soudů na niţších instancích se týká hlavního města Prahy, kde vykonávají svou působnost místo okresních soudů obvodní soudy a místo krajských soudů městské soudy pro konkrétní části Prahy a také na území města Brna, kde vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně. V České republice má zvláštní postavení Ústavní soud ČR, který je nejvyšším soudním orgánem pro ochranu ústavnosti a který rozhoduje zejména v případech uvedených v čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. Mimo jiné přezkoumává ústavnost mimotrestních i trestních právních předpisů, které se pouţívají v trestním řízení, a taktéţ ústavnosti rozhodnutí všech orgánů činných v trestním řízení, rozhodnutí obecných soudů nevyjímaje, na základě ústavních stíţností, jimiţ je namítáno porušování základních práv a svobod. Řízení před Ústavním soudem podrobněji upravuje zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejpodstatnější úkoly soudů, jež jsou uloženy zákonem, jsou: -

Rozhodování o povinnostech, právech a právem chráněných zájmech právnických i fyzických osob a také státu, pokud zákon nestanoví jinak.

-

Rozhodování o ukládání zákonem stanovených trestů, vině obţalovaného, případně jiných opatření.

-

Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí jiných orgánů pokud tak stanoví zákon.

-

Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné zprávy, jestliţe nestanoví zákon jinak. 31

Při výkonu své funkce podléhají soudci jedině zákonům, jinak jsou zcela nezávislí. Aplikují právo na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mají povinnost rozhodovat v trestních řízeních bez průtahů, nestranně a spravedlivě v souladu se zákonem a jedině na základě zjištěných skutečností. Zřejmě nejdůleţitější změnou, kterou pro české soudnictví přinesla Listina základních práv a svobod v oblasti trestního řízení, bylo svěření zásadních lidských práv a svobod do péče soudu. Jde například o omezení nedotknutelnosti obydlí v návaznosti na spáchání trestného činu nebo omezení osobní svobody.

3.2 Příslušnost a pravomoc soudů Příslušností soudů rozumíme vymezení okruhu působnosti mezi soudy různých stupňů a mezi jednotlivými soudy téhoţ stupně. Základními druhy soudní příslušnosti je příslušnost věcná, funkční a místní. Věcná příslušnost (téţ druhová či předmětná) řeší otázku, který soud – kterého druhu a stupně je příslušný vyřizovat trestní věci určitého druhu. Funkční příslušnost je pouze druhem věcné příslušnosti a řeší otázku, který soud (kterého stupně) je příslušný pro určité procesní stadium v řízení pro trestní věc. Místní příslušnost pak řeší otázku, konkrétně který ze soudů určitého druhu a stupně, určených pravidly o věcné, respektive funkční příslušnosti, je příslušný pro určitou věc. Znaky, kterými bývá příslušnost soudu určována jsou: a) v případě osoby obviněného – dle trvalého bydliště, pracoviště či aktuálního pobytu. b) v případě trestného činu – závisí na stupni nebezpečnosti trestného činu, místa činu, druhového objektu nebo souvislosti s jinými trestnými činy. c) v případech okolností procesní povahy – většinou podle místa, kde čin vznikl nebo podle podání obţaloby. Určení příslušnosti soudu významově vyplývá zejména z ústavní zásady, podle níţ nemůţe být nikdo odebrán svému zákonnému soudci s tím, ţe konkrétní příslušnost soudce i soudu stanoví zákon. Jde o podstatný prvek jistoty práva a i o záruku, ţe pro rozhodování dané trestní věci jsou určeny soudci a soudy dle předem určených zásad plynoucích podle přesných procesních pravidel. Podle toho smí být zachována zásada přidělování soudní agendy tím 32

způsobem, aby byl vyloučen, z rozmanitých důvodů a účelů, výběr soudů a soudců ad hoc a aby se tím zamezilo tzv. kabinetní justici (z historie – zasahování panovníka do vykonávání soudnictví), kde by bylo rozhodování příslušnosti ovlivňováno účelovým výběrem soudců a soudů. Někdy můţe vzniknout mezi soudy spor o příslušnost. Tyto spory případně řeší soud, který je daným soudům nejblíţe společně nadřízen. Tento soud rozhoduje v tříčlenném senátu, který je sloţený ze dvou soudců a předsedy senátu, jednání je neveřejné a formou usnesení, stíţnost není přípustná. Příslušnosti soudů na dle pravomocí v rozhodování: Okresní soudy – řídí se ustanovení § 16 trestního řádu, tento soud koná na první stupni trestního řízení o všech trestných činech. Dále se účastní řízení o opravných prostředcích, tzn. rozhoduje o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 281 trestního řádu), ve věcech, kde původně rozhodoval a případech, které skončily zastavením trestního stíhání, o stíţnostech proti rozhodnutí státního zástupce a zajištění majetku obviněného, činí opatření před předloţením věci k jinému soudu, který rozhoduje o stíţnosti nebo odvolání, provádět úkony v přípravném řízení aj. Krajské soudy – rozhodují jako soudy na úrovni druhého stupně, ve věcech, kde v prvním stupni rozhodovaly okresní soudy. Můţou rozhodovat i na úrovni prvního stupně. Podle § 17 trestního řádu je oprávněn konat o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody při dolní hranici pěti let nebo výjimečných trestech. Rozhodují o trestných činech teroru, záškodnictví, sabotáţe, podle zákona na ochranu míru a to i tehdy, je-li dolní hranice trestu niţší. Nejvýznamnější součástí je rozhodování o opravných prostředcích. Dále rozhoduje o sporech o příslušnosti (§ 24 trestního řádu), odnětí a přikázání věci mezi podřízenými soudy (§ 25 trestního řádu), přípustnosti vydání do ciziny (§ 380 odst. 1 trestního řádu), být činný jako soud doţádaný (§ 53 odst. 3 trestního řádu). Vrchní soudy – rozhodují jako soudy druhého stupně ve věcech, ve kterých jako soudy prvního stupně rozhodovaly krajské soudy. Přezkoumávají zákonnost rozhodnutí jiných orgánů dle zákona, rozhodují v dalších případech určených zákonem. Proti rozsudku krajského soudu se můţeme odvolat k vrchnímu soudu. Vrchní soud se skládá z předsedy vrchního soudu, místopředsedy vrchního soudu a ostatních soudců. 33

Nejvyšší soud ČR – je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záleţitostí, o nichţ rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud (čl. 92 Ústavy ČR). Nikdy nerozhoduje na úrovni prvního stupně. Zkoumá pravomocná rozhodnutí vrchních soudů a zajišťuje zákonnost mezi nimi a soudy v jejich obvodu tím, ţe rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích dle zákona o řízení před soudy, zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů, vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhoduje v jiných zákonem stanovených předpisech. Dále rozhoduje o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území ČR dle zákona nebo mezinárodních smluv. Pravomoc soudů vyznačují právní prostředky, jimiţ disponují a okruh právních vztahů, kde mohou soudy pouţívat tyto prostředky. Můţeme jí nazvat jako souhrn přiznaných oprávnění, kterými vedou a řídí trestní řízení podle zákona, rozhodují v trestních věcech, vydávají rozhodnutí o trestu a vině a jiných otázkách.

3.3 Předpřípravné řízení Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících k tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření předcházení trestné činnosti.8 Při zjišťování skutkového stavu nemohou orgány činné v trestním řízení vycházet z oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 trestního řádu, protoţe není důkazem v trestním řízení. Jeli oznamovatel trestného činu po zahájení trestního stíhání vyslýchán jako svědek události, je nutné, aby byl vyslechnut i k takovým skutečnostem, které uvedl jiţ v oznámení o trestném činu. Policejní orgán je povinen dle zákona učinit veškeré nezbytné opatření a šetření vedoucí k odhalení skutečností svědčících tomu, ţe byl spáchán trestný čin a to na základě: a) trestních oznámení, b) na základě vlastních poznatků, 8

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 158 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961

34

c) na základě podnětu jiných osob či orgánů. Dle výše uvedených bodů můţeme konstatovat závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Dané úkoly jsou zákonem svěřeny policejním sloţkám proto, ţe jsou nejlépe uzpůsobeny v oblasti technické, personální, tak i organizační k provádění těchto činností. Policejní orgány nemusí být činnými pouze důsledkem podání trestního oznámení, proto zákon určuje na první místo vlastní poznatky policejního orgánu a nikoliv trestní oznámení, čímţ vyjadřuje jednoznačně skutečnost, ţe policejní orgán nemá vyčkávat do jakéhokoliv trestního oznámení, ale sám má na základě svých poznatků činit takové kroky a šetřit takové případy, které svědčí spáchání trestného činu. Podněty k trestnímu stíhání jsou dodávány i od pátracích a operativních orgánů, kontrolních orgánů anebo jsou vyhledávány ze zdrojů hromadných sdělovacích prostředků jako je televizní zpravodajství, tisk apod., z plakátů, letáků či písemných výzev aj. Policejní orgán provádí šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu zásadně podle trestního řádu, protoţe postup před zahájením trestního stíhání vychází z toho, ţe okamţikem oddělujícím od sebe podle trestního řádu a podle zákona o Policii ČR vydání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Zde vidíme značené posunutí do hloubky stadia řízení podle trestního řádu, které bylo před datem 1. 1. 2002 označováno jako tzv. předprocesní stadium trestního řízení, coţ směřovalo k tomu, aby byly úkony ke zjištění pachatele a provádění odhalení skutečností ze spáchání trestného činu, prováděny jako součást trestního řízení, byly pod permanentním dozorem státního zástupce z hlediska zachovávání zákonnosti, měly i procesní relevanci tam, kde je to moţné a nutné z hlediska dalšího průběhu řízení. Zde se i ukládá policejnímu orgánu činit nezbytná opatření umoţňující předcházení trestné činnosti, a to taková opatření směřující k zamezení další trestné činnosti, na základě prevencí jako příkladně prevence generální - působením na potenciální pachatele trestných činů nebo individuální prevence – výchovné působení na pachatele trestného činu. Podle mého názoru můţeme v širším slova smyslu za prevenci považovat souhrn všech prvků, které mají za úkol sníţit stoupající závaţnost a intenzitu kriminality, tím ţe omezíme příleţitosti, které podněcují trestnou činnost a nebo výraznějším působením na veřejnost. Kdyţ se podíváme na pravomoc policejních orgánů v USA, kde si ţádný z občanů nedovolí policejnímu orgánu oponovat, protoţe by putoval okamţitě do vězení a situací v České republice, kde jsou policejní orgány ze strany veřejnosti hrubě uráţeny nebo dokonce 35

napadány, vidíme nesrovnatelnou situaci a pozici policejních orgánů diametrálně odlišeny státním a zákonným systémem. Celkově lze vše shrnout následovně, aby i činností policejních orgánů bylo zabráněno páchání dalších trestných činů.

3.4 Úkony trestního řízení Zahájení úkonu trestního řízení je spojeno ze zpracováním záznamu o zahájení úkonu trestního řízení a prováděním úkonů podle trestního řádu viz. § 158 odst. 3 trestního řádu, nebo také s provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů podle § 160 odst. 4 trestního řádu. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení by měl obsahovat: 1) skutkové okolnosti, pro které je řízení zahajováno a které nasvědčují moţnosti spáchání trestného činu 2) způsob, jakým jsou informace získávány, 3) jestliţe není nutná právní kvalifikace, 4) opis záznamu, který je nutno zaslat do 48 hodin na státní zastupitelství, 5) jestliţe je moţnost provádění všech úkonů uvedených v § 158 odst. 3 trestního řádu včetně úkonů mající charakter operativně pátracích prostředků dle § 158b aţ 158e trestního řádu, 6) jde-li o úkony neodkladné a neopakovatelné prováděné za účasti soudce – výslech svědka, rekognice – prováděné na návrh státního zástupce, 7) povinnosti poučit osobu včetně poučení o právo na advokáta při podávání vysvětlení, nejedná se o obhajobu. O podaném vysvětlení je nutné sepsat záznam podle § 158 odst. 5 trestního řádu, 8) ostatní podmínky pro provádění úkonů jsou uvedeny v § 158 odst. 6 aţ 10 trestního řádu případně platí podmínky v přiměřeném rozsahu jako na provádění úkonů po zahájení trestního stíhání. Úkony v trestním řízení jsou takové úkony, které jsou vykonávány orgány činnými v trestním řízení a podle trestního řádu, kde nezáleţí v kterém stadiu trestního řízení jsou prováděny. Proto můžeme příkladně rozdělit úkony v trestním řízení na: 36

a) úkony prováděné před zahájením trestního stíhání v přípravném řízení včetně neodkladných a neopakovatelných úkonů, b) úkony prováděné ve vyšetřování v přípravném řízení např. zahájení trestního stíhání, výslech obviněného, výslech svědka, výslech znalce, konfrontace, rekonstrukce, domovní prohlídka, obţaloba, rozhodnutí o zastavení či přerušení trestního stíhání aj. c) úkony soudce či soudu v přípravném řízení např. rozhodnutí o vazbě, vydání příkazu k zatčení, příkaz k osobní nebo domovní prohlídce, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu atd.; zvláštností je povolení pouţití agenta, o jeho pouţití rozhoduje soudce vrchního soudu, d) úkony provedené v řízení před soudem, kde není podstatné to, jestliţe jde o úkony před nebo po rozhodnutí právní moci, např. veřejné či neveřejné zasedání o předběţném projednání obţaloby či hlavní líčení nebo také rozhodnutí samosoudce o vrácení věci zpět státnímu zástupci k dopracování apod., e) úkony provedené ve vykonávacím řízení, např. rozhodnutí o započítání vazby a trestu, zasedání o podmíněném propuštění, nařízení nástupu výkonu trestu aj. f) úkony provedené při zahlazování odsouzení

např. neveřejné zasedání o zahlazení

odsouzení, g) úkony provedené při pouţití prezidentské amnestie a udělování milosti např. rozhodnutí samosoudce do jaké míry a jestli vůbec je osoba, které byl pravomocně uloţen trest, účastna se veřejného zasedání o změně výměry trestu či amnestie, h) úkony, které jsou prováděny v právním styku s cizinou např. rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství o převzetí trestní věci z ciziny, vydání zatýkacího rozkazu předsedou senátu nebo provedení předběţného šetření státním zástupcem v řízení o vydání do ciziny apod.

3.5 Přípravné řízení Zahájení trestního stíhání a tím přípravné řízení, začíná buď sdělením obvinění, poté začíná současně

s počátkem

trestního

stíhání,

nebo

provedením

neopakovatelného úkonu, jímţ zahájení trestního stíhání předchází. 37

neodkladného

nebo

Neopakovatelný úkon je takový, který jiţ není moţno nikdy znovu uvést před soudem. Neodkladný úkon nesnese z hlediska účelu pro trestní řízení odklad na dobu, neţ je zahájeno trestní stíhání, protoţe hrozí nebezpečí, ţe bude zmařen, zničen a nebo ztracen. Výše uvedené bychom mohli stručně vyjádřit následovně. Přípravné řízení je prvním stadiem trestního řízení. Orgány činné v přípravném řízení musejí v jeho průběhu zjistit veškeré skutečnosti, které jsou potřebné pro posouzení případu, nároku poškozeného na náhradu škody, konkrétní osoby obviněného, stejně jako skutečnosti, příčiny a okolnosti trestné činnosti. Po tomto objasnění dojde buďto k podání obţaloby dle § 176 trestního řádu nebo k dočasnému či trvalému upuštění od trestního stíhání, konkrétněji jeho zastavení, přerušení nebo postoupení k opětovnému projednání. V řízení před soudem se vychází ze spisových materiálů, které byly shromáţděny během přípravného řízení, proto je jejich výsledky určován průběh a rozsah hlavního líčení. S důkazy významnými pro projednávaný případ je soud nucen se vypořádat během hlavního líčení a rozhodnutí. Na přípravném řízení závisí zjištění skutkové podstaty bez důvodných pochybností a výsledek celého trestního řízení. Výsledky dokazování v přípravném řízení mají velký význam pro dokazování v hlavním líčení. Konec přípravného řízení je podáním ţaloby, pravomocným rozhodnutím o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci jinému orgánu či rozhodnutí právní moci či vzniku odlišné skutečnosti, mající vliv pro zastavení trestního stíhání kupříkladu usnesení právní mocí o osvědčení podmíněného zastavení trestního stíhání nebo rozhodnutí o schválení narovnání dle § 309, pokud k nim došlo před podáním obţaloby. Státní zástupce podává obžalobu a také k ní připojí veškeré spisy, jejich přílohy jenom tehdy, pokud výsledky vyšetřování dostatečným způsobem zdůvodňují postavení obviněného před soud. O konkrétním podání obţaloby je nutno vyrozumět obviněného a případně i jeho obhájce. Obţaloba je podávána jen pro takový skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění. Jestliţe státní zástupce tento skutek posuzuje jako jiný trestný čin, neţ takový, za jaký ho posuzoval vyšetřující policejní orgán, vyrozumí o tom před podáním obţaloby obviněného a také jeho obhájce a zároveň zjistí, zda zamýšlenou změnu vyšetřování navrhují doplnit ze zřetelem. 38

3.6 Zkrácené přípravné řízení Je vymezeno v trestním řádu § 179a až § 179f. Zkrácené přípravné řízení se vykonává o trestných činech, o kterých přísluší konat okresnímu soudu v prvním stupni řízení a také kde zákon stanoví trest odnětí svobody s hranicí nepřevyšující tři roky v případech: a) kde podezřelý byl přistiţen při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté, b) v průběhu prověřování daného trestního oznámení nebo jiného podnětu byly zjištěny takové skutečnosti, jiným způsobem odůvodňující zahájení trestního stíhání a je nasnadě očekávat moţnost postavit podezřelého před soud ve lhůtě uvedené v trestním řádu. Zkrácené přípravné řízení konají policejní orgány uvedené v § 12 odst. 2 trestního řádu. Zkrácené přípravné řízení o trestných činech příslušníků Policie ČR a příslušníků Bezpečnostní informační sluţby koná státní zástupce. V zásadě má ve zkráceném přípravném řízení podezřelý stejná práva jako obviněný. Pokud je podezřelý zadrţen, má právo na obhájce, se kterým se můţe radit i v průběhu zadrţení a to bez přítomnosti třetí osoby. Pokud si podezřelý obhájce sám nezvolí, bude mu potřeba obhájce stanovit. Podezřelého je třeba vyslechnout a sdělit mu, z jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, a to nejpozději na počátku výslechu podezřelého. Zadrţená osoba musí být do 48 hodin předána, spolu s návrhem na potrestání, soudu. Zkrácené přípravné řízení je nutné skončit nejpozději do 14 dnů ode dne, kdy obdrţel policejní orgán trestní oznámení případně jiný podnět k trestnímu stíhání. Pokud policejní orgán nerozhodně po skončení zkráceného přípravného řízení o odloţení věci, předloţí stručnou zprávu o jeho výsledku státnímu zástupci, kde uvede, jaké důkazy, které lze předloţit před soudem a jaký trestný čin je spatřován v daném skutku, a tyto podezřelého odůvodňují. Poté státní zástupce, který sám provedl toto řízení nebo kterému byl návrh doručen: a) podá soudu návrh na potrestání, shledá-li, ţe výsledky šetření odůvodňují postavení podezřelého před soud, b) danou věc odloţí, pokud nejde ve věci o podezření z trestného činu, 39

c) odevzdá věc příslušnému orgánu k projednání přestupku, d) odevzdá věc jinému orgánu ke kárnému nebo kázeňskému projednání, e) danou věc odloţí, jestliţe je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1 trestního řádu, f) můţe věc odloţit, jestliţe je trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem u § 172 odst. 2, g) vrátí věc policejnímu orgánu, je-li v rámci zkráceného trestního řízení třeba provést další úkon. Pokud státní zástupce neučiní ţádné opatření či rozhodnutí, předá věc policejnímu orgánu pro zahájení trestního stíhání. Kromě odůvodnění obsahuje návrh na potrestání náleţitosti jako obţaloba. K tomuto návrhu se připojí všechny přílohy a písemnosti mající význam pro soudní řízení a rozhodnutí. Jestliţe je zadrţená podezřelá osoba předána státnímu zástupci a ten ji nepropustí na svobodu, je nucen ji předat spolu s návrhem na potrestání nejpozději do 48 hodin od zadrţení soudu nebo jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předkládá návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného soudu. Ve zkráceném přípravném řízení nelze pokračovat, jestliţe nejsou splněny podmínky pro předání zadrţeného spolu s návrhem na potrestání nebo jsou pádné důvody pro společné řízení o minimálně dvou nebo více trestných činech a minimálně o jednom je potřeba provést vyšetřování. Pokud není řízení skončeno ve stanovené lhůtě viz. § 179b odst. 4 trestního řádu, státní zástupce reaguje i s přihlédnutím k okolnostem případu: a) prodlouţením lhůty, ve které je potřeba zkrácené přípravné řízení skončit, maximálně ovšem o deset dnů, b) nařízením policejnímu orgánu, který toto řízení vedl, aby postupoval podle ustanovení a zahájil trestní stíhání, c) uloţením, aby byla věc předloţena policejnímu orgánu vyznačeném v § 161 odst. 2 trestního řádu k zahájení trestního stíhání.

3.7 Soudní stádia řízení Základní členění soudního řízení jsou tyto; předběţné projednání obţaloby, hlavní líčení, odvolací řízení a vykonávací řízení. O jednotlivých stádiích se můţete dozvědět v následujících kapitolách. 40

a) předběžné projednání obžaloby – následuje ihned po podání obţaloby státním zástupcem. Toto stádium není povinné v trestním řízení. Účelem zpravidla je prověření obţaloby, které bylo podáno státním zástupcem, protoţe předběţné projednání nařizuje v podstatě jenom tehdy, jestliţe má pochybnosti o obţalobě. Výsledkem tohoto přezkoumání v předběţném stádiu můţe být i navrácení státnímu zástupci či postoupení věci. b) hlavní líčení – jedná se v zásadě o nejdůleţitější článek uvedeného řetězce v trestním řízení. Musí se v něm naplnit základní zásady trestního řízení a to v plném rozsahu. Obsahuje přípravu, ve které soud zajišťuje doručení nařízení obţaloby a vyzývá osoby, kterým se doručuje obţaloba pro uplatnění návrhu na dokazování. Po této přípravě pokračuje nařízení hlavního líčení. Dokazování se provádí v průběhu hlavního líčení a končí před ukončením hlavního líčení. Závěrem hlavního líčení jsou typické emotivní

závěrečné řeči, kde se

vyjadřuje celkový pohled dotyčné strany na projednávanou věc. Po skončení závěrečných řečí má obţalovaný právo posledního slova. Pak následuje závěrečná porada soudu a rozhodnutí. Hlavní líčení je ukončeno vynesením rozsudku či jiným rozhodnutím soudu. Trestní řízení ovšem většinou nekončí. c) odvolávací řízení – pokud je podáno odvolání, přechází řízení do stadia odvolacího. Jeho opravným prostředkem je odvolání proti rozsudku prvního stupně. Toto odvolání má odkladný účinek. Hlavním cílem odvolacího řízení je přezkoumání minulého řízení a rozhodnutí bez ohledu na jeho důvod. O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje v další fázi nadřízený krajský soud, proti rozhodnutí krajského soudu zase vrchní soud. Soud rozhoduje tak, ţe jej buď zamítne nebo mu vyhoví. V přezkumném řízení se projednávají i jeho mimořádné prostředky. Proti pravomocnému rozsudku je mimořádným opravným prostředkem obnova řízení nebo ustanovení o zastavení trestního stíhání. d) vykonávací řízení – je závěrečným stádiem trestního řízení. Jeho účelem je realizování rozhodnutí vydaného orgány činnými v trestním řízení. Jeho výkon zařizuje orgán nebo vykonává vydané rozhodnutí, který toto rozhodnutí učinil. Zákon o výkonu trestu upravuje způsob výkonu trestu odnětí svobody, výkon peněţitého trestu, trestu propadnutí majetku, zákazu pobytu, zákazu činnosti i výkon ochranného léčení a výchovy, jeţ je upraven v trestním řádu. Výkon vazby upravuje zvláštní zákon. Není povinnost, aby trestní věc prošla všemi stádii trestního řízení.

41

3.8 Trestní stíhání Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.9 Usnesením o zahájení trestního stíhání počíná vyšetřování. Tímto zahájením je zároveň počátek trestního stíhání, coţ je úsek od zahájení do právní moci rozsudku, případně jiného orgánu činného ve stejné věci. Musí zde být jednoznačně označena osoba, vůči které se trestní řízení vede, dále vymezen skutek, který se stal a trestný čin, pro nějţ se vede trestní stíhání. Trestní stíhání zahrnuje mimo vyšetřování i velkou část řízení před soudem, výjimkami jsou vykonávací řízení, řízení o mimořádných opravných prostředcích např. dovolání, a některých dalších úkonů souvisejících s trestním řízením např. amnestie, milost aj. Jako závěr o spáchání trestného činu určitou osobu stačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být zákonně odůvodněn. Jako zjištěné skutečnosti jsou takové, uvedené zejména v § 158 odst. 3 trestního řádu, tzn. postupy, jimiţ se zjišťují, prověřující a objasňující skutečnosti důvodně ukazující na to, ţe byl spáchán trestný čin a směřující ke zjištění pachatele, obsahující relevantní důkazy, úřední záznamy a jiné podklady procesně pouţitelné a získané dle stanov trestního řádu. Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydává příslušná policejní orgán a nebo také státní zástupce. Policejní orgán, který je oprávněn zahájit trestní stíhání není policejní orgán v obecném smyslu vymezený v § 12 odst. 2, ale jen takový policejní orgán, který je oprávněn konat vyšetřování ve smyslu § 161 odst. 2. Tímto orgánem je hlavně Sluţba kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky. Případnou výjimku stanovuje ministr vnitra. Tento policejní orgán nepotřebuje souhlas státního zástupce k zahájení trestního stíhání. Státní zástupce zase zahajuje trestní stíhání v případech, kdy nahrazuje policejní orgán nebo také 9

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 12 odst. 10. In: Trestní řád. Česká republika, 1961

42

v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky a příslušníků Bezpečnostní informační sluţby. Pro stíhání poslance nebo senátora Parlamentu je potřeba vyţádat si souhlas o vydání příslušnou komoru Parlamentu. Prezidenta republiky nemůţe stíhat vůbec, jen v případě velezrady můţe být stíhán na základě obţaloby Senátu před Ústavním soudem. Pro trestné stíhání soudce Ústavního soudu je také potřeba souhlas Senátu. V těchto případech je třeba si vyţádat i souhlas prezidenta republiky pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s jejím výkonem. Trestní stíhání lze zahájit zásadně jen usnesením, které musí obsahovat: a) náleţitosti povinné pro usnesení – den a místo rozhodnutí, označení orgánu, o jehoţ rozhodnutí jde. b) přesné označení obviněného – jméno a příjmení, den a místo narození, údaje o zaměstnání a bydlišti, dále jinými údaji potřebnými k tomu, aby nedošlo k záměně s jinou osobou. Stejné údaje musí být uvedeny o obţalovaném i v rozsudku. c) výrok s popisem skutku – je nutné, aby byl přesně vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně s jiným skutkem. Zejména uvedení místa a času spáchání, způsob provedení vyznačující jednání a zavinění pachatele, případně pohnutku, následek a jiné okolnosti, vedoucí k zahájení trestního stíhání. d) označení trestného činu dle zákona – podle toho, který je spatřován v tomto skutku, nutné zákonné pojmenování a uvedení příslušného zákonného ustanovení trestního zákona. e) zdůvodnění – označuje skutečnosti, zdůvodňující závěr o trestním stíhání i s okolnostmi, v nichţ je odůvodněna účast obviněného. f) poučení o nutné obhajobě, o opravném prostředku a o lhůtě pro zvolení obhájce – pokud je zahájení trestního stíhání zároveň i skutečností zakládající vznik důvodu pro nutnou obhajobu. Zavinění, případně pohnutka, proti níţ se trestní stíhání zahajuje je dalším důleţitým poţadavkem popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání jako subjektivní stránky jednání osoby. 43

Opis usnesení je třeba doručit obviněnému na počátku prvního výslechu a poté státnímu zástupci a obhájci nejpozději do 48 hodin. U obhájce počíná lhůta k jeho doručení běţet od jeho zvolení nebo ustanovení. Právní účinky usnesení nastávají doručením, nikoliv vyhotovením. Zahájením trestního stíhání je důleţité pro uplatnění práva obviněného na obhajobu, od tohoto okamţiku jsou vytvořeny podmínky pro účast obhajoby v přípravném řízení. Neodkladný úkon je vztahován k okamţiku zahájení trestního stíhání. Neopakovatelný úkon aţ k řízení před soudem. Tyto úkony je potřeba od sebe odlišovat a věnovat jim zvýšenou pozornost, neboť jejich splnění je předmětem přezkoumání soudem v hlavním líčení i předběţném projednání obţaloby. Neodkladné úkony, které by nesnesly z hledisku účelu trestního řízení odkladu do doby neţ bude zahájeno trestní stíhání, mohou být například zadrţení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, zajištění peněţních prostředků na účtu banky, zajištění zaknihovaných cenných papírů, domovní prohlídka, osobní prohlídka, vydání a odnětí věci, sledování osob a věcí atd. Neopakovatelnými úkony pak tyto, pokud je nebude před soudem moţno provést, jako například majetková, morální nebo jiná škoda, výslech svědka, výslech osoby mladší 15 let, výslech osoby, které bylo trestným činem ublíţeno na zdraví aj. Pokud vyjde během vyšetřování najevo, ţe skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je odlišným, neţ byl posouzen v usnesení o zahájení trestního stíhání, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní záznam do protokolu o výslechu obviněného zejména. Trestní věci se musí projednávat co nejrychleji, proto je nutno upozornění učinit neprodleně. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání zákon připouští stíţnost, která ovšem nemá odkladný účinek vzhledem k tomu, ţe je tento úkon podmínkou dalších zajišťovacích úkonů, např. rozhodnutí o vazbě.

3.9 Zvláštní způsoby řízení Obecný způsob úpravy trestního řízení má i některé odchylky, tyto jsou stanoveny v ustanoveních § 290 aţ §314 g trestního řádu. Pokud zde nejsou některé otázky upraveny, podpůrně se pouţije obecných předpisů, ale pouze přiměřeně kupříkladu zda-li jde o řízení před samosoudcem. Podle určitého systému vyplývá, že zvláštními způsoby řízení podle trestního řádu jsou tyto procesní postupy: a) řízení proti mladistvým, 44

b) řízení proti uprchlému, c) narovnání, d) podmíněné zastavení trestního stíhání, e) řízení před samosoudcem. Nejvíce komplikovanými a významově zajímavými jsou především první dva instituty zvláštních způsobů řízení, proto si je přibliţme konkrétněji.

3.9.1 Řízení proti mladistvým Řízení proti mladistvým je uvedeno v § 218/2003 Sb. a řeší zejména podmínky odpovědnosti mládeţe za trestné činy, které nejsou v souladu se zákonem. Tento zákon se uţívá zejména na osoby, které v době spáchání trestného činu, nepřekročila osmnáctý rok věku. Mladistvým je myšlena osoba, která v době spáchání trestného činu, pro který je trestní řízen vedeno, dovršila patnáctý rok a nepřekročila rok osmnáctý. Odpovědnost za trestný čin mladistvého začíná v den následující po dovršení patnácti let a konče dnem dovršení osmnáctého roku. Pokud spáchá dotyčný čin, který by byl trestný, v den svých patnáctých narozenin, není trestně odpovědná a pokud spáchá trestný čin v den osmnáctých narozenin, je trestně odpovědná jako mladistvá. Mohou existovat opět odchylky pro řízení proti mladistvým, jsou převáţně uvedeny v ustanoveních § 291 aţ § 301 trestního řádu. Důvodem je převáţně dosaţení výchovného účelu trestního řízení, zajištění procesních práv mladistvého s ohledem na jeho věk, nezralost a tím pádem omezené moţnosti své obhajoby. Také je důleţité minimalizovat škodlivé vlivy trestního řízení, které mohou být překáţkou výchovného působení na mladistvého. Nejdůležitější odchylky obecných předpisů jsou: a) řízení proti mladistvému se můţe zúčastnit jeho zákonný zástupce, pokud mladistvý nedosáhl 18. roku věku viz. § 34 trestního řádu. b) proti mladistvému nemůţeme konat řízení jako proti uprchlému, a to ani v případě, pokud v tomto mezidobí nabyl zletilosti a nebo mu bylo sděleno obvinění aţ po dovršení 19. roku věku viz. § 302 odst. 2 trestního řádu. c) nelze vydat trestní příkaz v řízení proti mladistvému do doby, neţ dovršil 18. rok svého věku viz. § 314e odst. 4 písmene a) trestního řádu. 45

d) o zahlazení odsouzení mladistvého je nutno rozhodnout z úřední povinnosti a ne na návrh. Trestní řád výslovně určuje dbát toho, aby v řízení proti mladistvým tzn. jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo určeno osobám, které mají takové ţivotní zkušenosti a jsou znalí otázek souvisejících s výchovou mládeţe, zaručující správné splnění výchovného účelu řízení. Mladistvý musí mít od sdělení obvinění svého obhájce viz. § 291 trestního řádu, to ukládá obhajoba mladistvého. Od okamţiku zahájení trestního stíhání aţ do pravomocného skončení trestního stíhání je zastoupení mladistvého obhájcem povinné. Ten si můţe zvolit obhájce sám nebo mu jej můţe zvolit zákonný zástupce. Zákonný zástupce vystupuje vždy v řízení proti mladistvému, který nenabyl zletilosti a je jím: a) rodič nezletilé osoby, b) opatrovník v případu § 78 zákona o rodině, c) osvojitel nezletilé osoby, d) kolizní opatrovník nezletilé osoby. V řízeních proti mladistvým je důleţité zjistit jejich poměry, také stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, prostředí, ve kterém ţil, byl vychováván, chování před spácháním trestného činu, po něm a další okolnosti zásadní pro zvolení prostředků vhodných k jeho nápravě, zvláště pak posouzení, zda-li bude nařízena ochranná výchova mladistvého. Prostředím, ve kterém mladistvý ţil a byl vychováván se myslí zejména rodina a škola, také zaměstnání a okruh společnosti, kde tráví volný čas. Důleţité poslání a také procesní práva a povinnosti má v trestním řízení orgán pověřený péčí o mládeţ. Tímto orgánem je zpravidla pověřený pracovník referátu sociálních věcí daného okresního či obvodního úřadu. Úkolem tohoto orgánu je dbát o to, aby byl splněn výchovný účel v trestním řízení proti mladistvým. Mladistvý smí být vzat do vazby pouze tehdy, není-li jiná moţnost jak jej dosáhnout viz. § 67 trestního řádu. Vazba je u mladistvého zcela mimořádný zajišťovací prostředek. V nepřítomnosti mladistvého nelze hlavní líčení konat. Vţdy přítomen i při veřejném zasedání musí být státní zástupce. Při veřejném zasedání proti mladistvému a jeho hlavním líčení je povoleno: a) pokud je to ve prospěch mladistvého, soud můţe vyloučit veřejnost, 46

b) při některé části hlavního líčení nebo veřejného zasedání můţe předseda senátu mladistvému přikázat, aby se vzdálil z jednací síně, c) činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky má právo zástupce orgánu pověřeného péčí o mládeţ, slovo mu náleţí v závěrečné řeči hned po mladistvém. U cizích státních příslušníků, kteří čelí obvinění, se posuzuje způsobilost k právním úkonům podle jejich domovského práva.

3.9.2 Řízení proti uprchlému Proti osobě, která uprchla před trestním stíháním, je prvotním smyslem jednak umoţnit orgánům státu uplatnit jeho právo a povinnost pachatele trestných činů stíhat, na druhé straně také obráceně v co největší míře zachovat veškerá procesní práva uprchlým pachatelům. Tato řízení jsou upraveny v ustanoveních § 302 aţ § 306 trestního řádu. Je zde i moţnost řízení samosoudcem. Konat řízení lze proti uprchlému, který se vyhýbá trestnímu řízení, tím, ţe se skrývá nebo pobytem v cizině. Můţeme jej konat jen proti obviněnému, jehoţ totoţnost je známa, aby nedošlo k záměně s jinou osobou, ne však proti pachateli neznámému. Pokud se pachatel vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině a zdrţuje se tam v tomto úmyslu, je moţnost zváţit, zda nepřichází v úvahu jeho vyţádání z ciziny podle § 376 aţ § 378 trestního řádu a u občanů jiných států, odevzdání trestní věci do ciziny podle § 383b trestního řádu. Skrývání můţeme nazvat mařením průběhu trestního řízení, kdy se zdrţuje pachatel na území republiky, ovšem záměrně na neznámém místě, aby tím zabránil svému dopadení. Trestní stíhání se v takovém případě zahajuje doručením sdělením obhájci. Obhájce má stejná práva jako obviněný viz. § 304 trestního řádu. Toto ustanovení slouţí k zajištění práva uprchlému na obhajobu, také k objasnění věci a spravedlivému rozhodnutí a to i přes to, ţe obviněný není přítomný a nemůţe se tak hájit sám. Tím je jasně dáno, ţe veškeré písemnosti se doručují místo obviněnému osobně jeho obhájci. Předvolání se vhodným způsobem také uveřejní. Hlavní líčení se pak provádí i v jeho nepřítomnosti a to i bez ohledu na to, jestli se o něm dozvěděl. Státní zástupce podává návrh na řízení proti uprchlému před soudem, tento návrh můţe být proveden uţ v obţalobě viz. § 305 trestního řádu. Má většinou písemnou formu. Usnesení o tomto návrhu, který provádí státní zástupce, se doručí obhájci obviněného, stíţnost není 47

přípustná. Soud přeruší trestní stíhání v případě, kdy obţalovanému nelze doručit předvolání k hlavnímu líčení a v důsledku toho jej ani postavit před soud z důvodů uvedených v § 302 odst. 1 trestního řádu a také nepodá-li státní zástupce návrh podle § 305 trestního řádu.

48

4. Důkazní prostředky Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.10 Důkazní prostředek je prostředek, který je potřebný při dokazování pro poznání skutečnosti, jeţ je předmětem důkazu. Zřejmě jako nejdůleţitější důkazní prostředky slouţí výslechy osob, svědka, obviněného a také ohledání osoby a věci. Při procesním dokazování je důkazem přímý poznatek orgánu činného v trestním řízení, který získal z důkazního prostředku. Pokud je důkaz získán nezákonně, je třeba i nepravdivý a orgán provádějící dokazování při jeho získávání porušil postup stanovený trestním řádem, můţe být důsledkem to, ţe uvedený důkaz nebude moci pouţit před soudem. Za absolutně neúčinný je důkaz získaný nezákonným způsobem, nelze nijak jeho vadu odstranit, proto nesmí být v dalším řízení pouţit například odposlech telekomunikačního provozu provedený bez příkazu předsedy Senátu. Neúčinným důkazem je ten, jehoţ vadu nelze odstranit. Dokud se vada neodstraní, nelze k němu přihlíţet, ale po jejím odstranění ano. Samozřejmě tato vada musí být podstatná, taková, která má zásadní vliv na správnost rozhodnutí například neúplné zjištění všech osobních údajů o vyslýchané osobě viz. § 92 odst. 1 trestního řádu. Důkazy můžeme dále dělit: - na usvědčující, které prokazují okolnosti usvědčující obviněného; - na ospravedlňující, ty naopak prokazují okolnosti svědčící ve prospěch obviněného; - bezprostřední neboli původní, které jsou získané přímo z pramene například originální listiny nebo svědek, který situaci sám viděl aj. - odvozené, tyto jsou získány díky prostředníkovi například svědek, který skutek sám neviděl, jenom reprodukuje, co slyšel od jiné osoby;

10

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 89 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

49

- přímé, jsou to takové důkazy, které přímo potvrzují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost například kdyţ svědek vypovídá, ţe viděl osobu X, která vystřelila na osobu Y a ta po výstřelu padla na zem; - nepřímé, tyto důkazy potvrzují skutečnosti, ze kterých lze usoudit, jestli se staly či nestaly skutečnosti, u kterých o důkaz jde, například ţe svědek vypoví, ţe viděl osobu X na místě činu v době kdy byla zastřelena osoba Y. Trestní řád používá termín důkaz pro pojmy důkazní prostředek i důkaz jako takový. Důkazní prostředek je dle mého názoru činnost, díky níţ získáváme poznatky ke zjištění skutečnosti, která se stala. Důkazem je zase v trestním řízení výsledek činnosti orgánů činných v trestním řízení při dokazování.

4.1 Výpověď obviněného Můžeme také nazvat výslechem obviněného, je důkladně popsána v § 91 až § 95 trestního řádu. Výslech obviněného je úkon, jehoţ hlavním účelem je získání co nejvěrohodnějších informací díky výpovědi vyslýchané osoby o konkrétně vyšetřované události. Trestněprocesní pravidla výslechu obsahuje trestní řád. Otázky organizační a taktické řeší kriminalistika. Dle trestněprocesních pravidel výslechu můţeme odvodit jeho tři stádia na úvodní část, monolog a dialog. Jako úvodní část výslechu můţeme označit postup před provedením výslechu, kde je nezbytné s ohledem na procesní postavení osoby provést poučení dle trestního řádu. Poučení musí být vysoce srozumitelné, zohledňuje se především sociální zralost vyslýchané osoby. Po řádně provedeném poučení zjišťujeme, zda vyslýchaná osoba vyuţije svého práva nevypovídat či nikoliv. Monolog je nepostradatelnou formou, kterou poznáváme vztah osoby k vyšetřované události. Orgán činný v trestním řízení si učiní představu souvislým výkladem o tom, jak vyslýchaná osoba reaguje a je schopna zpětně reprodukovat události jiţ minulé, jak je hodnotí a jaký má k nim přístup.

50

Dialog je stav kladení otázek vyslýchané osobě. Cílem je odstranit určité nejasnosti, neúplnosti či rozpory z části monologové a také získat potřebné informace, které jsou důleţité pro objasnění věci a které za takové povaţuje orgán činný v trestním řízení. Trestní řád zakazuje vyuţívání kapciozních a sugestivních tj. klamavých otázek, mající vyslýchaného uvést v omyl. Toto platí pouze u výslechu obviněného. Typickou kapciozní otázkou bývá tvrzení, ţe uţ jsou k dispozici důkazy, jeţ svědčí v neprospěch vyslýchaného a poţaduje, aby k nim vyslýchaný zaujal stanovisko. Další přísným zákazem je pro všechny druhy výslechu pouţití fyzického či psychického donucení. V případě porušení tohoto zákazu trestný řád postupuje nekompromisně a takto získaný důkaz je absolutně neúčinný. Výpověď obviněného či svědka, je velmi sloţitým procesním úkonem. Je k ní potřeba aktivizace paměťových stop vyslýchané osoby, kde ovšem můţe existovat subjektivní vztah k vnímané události a zájmy této osoby. Pro poskytnutí informací můţe být zájem osoby značně rozporuplný. Můţe být ovlivněn zejména motivací vyslýchané osoby. Výše uvedené okolnosti stojí prakticky mimo výslech, ale jsou významné právě proto, ţe mají vliv na hodnocení z hlediska pravdivosti. Výslech dětí a mladistvých osob má také určitá specifika. Zde je nutné navázání psychického kontaktu, dále volba prostředí, kde je dítě či mladistvý vyslýchán a nebo volba třetích osob. Předpokladem trestního řádu je především přibrání pedagogicky vzdělané osoby nebo jiné osoby, jeţ má zkušenosti s výchovou mládeţe. Pokud se to jeví jako vhodné, nevylučuje zákon přítomnost rodičů při výslechu. Protokolace výpovědi je významnou částí procesního úkonu. Protokol musí přesně vystihovat obsah výpovědi. Často je vyuţívána i záznamová technika. Protokol musí být vyhotoven vţdy. Výslech obviněného je prováděn tak, aby poskytl ucelený obraz o skutečnostech potřebných pro trestní řízení. Pokud se obviněný přizná, nezbavuje to jejich povinnost přezkoumat a ověřit všechny okolnosti případu dosaţitelnými důkazy. Před prvním výslechem je potřeba zjistit totoţnost obviněného, jeho majetkové, rodinné a výdělečné poměry případně předchozí tresty, vysvětlit mu podstatu vzneseného obvinění a v neposlední řadě ho poučit o jeho právech. Obsah tohoto poučení musí být zaznamenán v protokole.

51

Obviněnému musí být dána moţnost se k jeho obvinění vyjádřit, souvisle vysvětlit skutečnosti, jeţ jsou předmětem obvinění, uvést zeslabující či vyvracející okolnosti, případně nabídnout důkazy. Obviněnému mohou být, k doplnění výpovědi nebo odstranění neúplnosti či rozporů, kladeny otázky. Ty musí být kladeny srozumitelně a zřetelně, bez klamavých a lţivých okolností, nesmí v nich být náznak moţné odpovědi. Obviněný můţe před uvedením odpovědi nahlédnout do písemných poznámek, které musí vyslýchajícímu předloţit k nahlédnutí, pokud o to poţádá. I toto musí být v protokole poznamenáno. Obviněný musí vţdy strpět ty úkony, které jsou potřebné pro zjištění jeho totoţnosti.

4.2 Výpověď svědka Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. 11 Základní povinností svědka je dostavit se na policejní stanici po předvolání orgánů činných v trestním řízení. Nesplnění můţe být dle § 66 trestního řádu sankcionováno aţ do výše 50 000,- Kč. Pořádkovou pokutou lze taktéţ postihnout bezdůvodné odmítnutí výpovědi. Trestní odpovědnost pro trestný čin křivé výpovědi dle ustanovení § 175 trestního zákona lze uplatnit, jestliţe svědek uvede leţ o okolnosti, která má rozhodující vliv na rozhodování nebo takovou okolnost záměrně zamlčí. Před výslechem svědka je nutné vždy zajistit jeho totoţnost, případný poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď a pokud je to třeba také o zákazu výslechu či povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet. Poučíme ho téţ o významu jeho výpovědi z hlediska obecného zájmu a trestních následcích křivé výpovědi. Na počátku výslechu je svědek dotazován na vztah k projednávané záleţitosti a ke stranám ve věci a také na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi má být dána moţnost souvislé výpovědi o všem, co v dané záleţitosti ví a odkud zná uváděné okolnosti. Mohou mu být kladeny otázky pro doplnění výpovědi, odstranění nejasností a neúplností, případně rozporů. Nesmí mu být kladeny otázky, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Právo odepřít výpověď proti obviněnému jako svědek má jeho příbuzný v přímém pokolení například jeho sourozenec, manţel, partner, druh, osvojitel či osvojenec aj. Pokud je obviněných více a svědčící je v příbuzenském poměru jen k některému z nich, má právo 11

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 97. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

52

odepřít výpověď stranou jiných obviněných pouze tehdy, jestliţe nejde odloučit výpověď, která se jich týká všech, od výpovědi, která se týká obviněného, k němuţ svědek je v příbuzenském poměru. Dále je oprávněn odepřít výpověď, jestliţe by tím způsobil moţné trestní stíhání sobě, svému příbuznému v přímém pokolení a jejich případnou újmu by oprávněně pociťoval jako vlastní újmu. Svědek má podle zvláštního předpisu nárok na náhradu nutných výdajů, který upravuje cestovní náhrady a prokázaný ušlý zisk nebo-li svědečné. Jestliže jde o svědka, jehož totožnost má být utajena viz. § 55 odst. 2 trestního řádu, předseda senátu učiní taková opatření, která zabrání zjištění pravé totoţnosti svědka. Je zde ovšem zachováno právo obviněného na konfrontaci s obviněným „tváří v tvář“. Před vyzrazením jeho totoţnosti jako ochranu včetně vzhledu nevyjímaje lze zajistit ve vztahu k třetím osobám vyloučení veřejnosti podle ustanovení § 200 odst. 1 trestního řádu.

4.3 Věcné a listinné důkazy Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.12 Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.13

4.3.1 Věcné důkazy Podle výše uvedeného citování § 112 odst. 1 trestního řádu jsou tři okruhy předmětů věcnými důkazy: 1) předměty, kterými či na kterých byl trestný čin spáchán, 2) další předměty, prokazující nebo vyvracející dokazovanou skutečnost, 3) stopy trestného činu. Nejsou stanoveny nějaké zvláštní předpisy pro provádění věcných důkazů. U hlavního líčení je stanoveno, ţe se veškeré listiny přečtou a všem stranám se umoţní nahlédnout do nich, případně i znalcům a svědkům, a také i jiné věcné důkazy se předkládají stranám, svědkům 12 13

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 112 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 112 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

53

a znalcům viz. ustanovení § 213 odst. 2 trestního řádu. O postupu pro přípravné řízení není výslovné ustanovení pro provádění věcných důkazů. Předseda senátu se při studování spisu zaměří na to, jestli je z jeho obsahu patrné, ţe existují a případně byly opatřeny nějaké věcné důkazy, ověří, zda jsou ke spisu připojeny, respektive zda byly dodány k soudu současně se spisem. Poté si předseda senátu ujasní souvislosti s jinými důkazy například s protokolem o ohledání místa činu nebo protokolem o domovní prohlídce apod. Ověří si jejich totoţnost porovnáním popisu věci a jejich označení s předloţenými věcmi a také pro úplnost musí předseda senátu ověřit, jak byly věcné důkazy získány a zda je ve spisu přiloţený protokol o tomto úkonu například protokol o vydání věci. Věcné důkazy jsou předměty, jakými nebo na jakých byl trestný čin spáchán nebo předměty, prokazující či vyvracející dokazovaný skutek a působí jako prostředek k odhalení a objasnění trestného činu, pachatele nebo stopy trestného činu. Jsou to teda takové předměty samostatně prokazující či vyvracející dokazovanou skutečnost, případně jsou forensně – soudně – pouţitelné ke znaleckému zkoumání z pohledu určitého vztahu ke skutku a pachateli, které mají být zjištěny v trestním řízení a je u nich nutné dbát především na to, aby nebyly zajištěny v jakkoliv porušeném stavu a mohly svědčit o svém původu. Jako věcné důkazy uvedené v odstavci 1 mohou být kromě věcí vytvořených trestným činem neboli producta sceleris i určité listiny, ty nemají svým obsahem význam pro trestní řízení, ale z ostatních důvodů například srovnávací listiny potřebné pro zjištění pravosti rukopisu. Význam těchto důkazů je souměrně vzrůstající s rozvojem vědy, vědeckých metod pouţitelných v kriminalistice a další vědách. Postup soudu v hlavním líčení při provádění věcných důkazů, kterými jsou listiny a jiné věcné důkazy, je vyznačen v § 213 trestního řádu. Jestliţe je obsah listiny důleţitý pro trestní řízení, jedná se o listinný důkaz. V případě, pokud má listina význam pro trestní řízení jiným způsobem, neţ svým obsahem, pro svou vnější formu jako například posouzením, zda nejde o padělek nebo pro okolnosti jejího nalezení, místa, času, například pokud byl nalezen dopis adresovaný obviněnému na místě spáchání trestného činu, je i taková listina povaţována za jiný věcný důkaz, jeţ je předmětem ohledání. Není však vyloučeno, aby určitá listina měla více významných znaků.

54

Pamatujme si, ţe u věcných důkazů je zásadně důleţité zkoumat jejich neporušenost, tzn. jestli jsou ve stavu, ve kterém byly nalezeny kupříkladu při ohledání místa činu, a také jejich pravost, protoţe mohou být padělkem nebo podvrhem.

4.3.2 Listinné důkazy Můžeme nazvat takové důkazy, které dokazují svým obsahem nebo naopak vyvracejí dokazovanou skutečnost, jeţ se vztahuje k obviněnému nebo k trestnému činu viz. § 112 odst. 2 trestního řádu. Takový důkaz je prováděn soudem v hlavním líčení takovým způsobem, ţe listinu přečte, pokud obsahuje text veřejně čitelný, pokud ne sdělí její stručný obsah. Dále je umoţněno stranám nahlédnout do takové listiny a pokud je to vyţadováno, i svědkům a znalcům. Všechny strany se tak bezprostředně mohou seznámit s jejím obsahem. Listinou se rozumí jak soukromá listina například dopis, tak i veřejná listina například diplom o ukončené vysoké škole, cestovní pas aj. Za veřejné listiny mohou být také povaţovány listiny vydané soudy České republiky nebo dalšími státními orgány v mezích jejich pravomocí, nebo listiny zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné. Jde tedy o dokumenty vydané předepsaným způsobem konkrétním státním orgánem, jimiţ se zakládá povinnost, právo, případně se jimi zjišťuje určitý stav. Na rozdíl od občanského soudního řádu, jim trestní řád nepřiznává zvláštní důkazní moc, soudní protokoly nevyjímaje. Jako listinné důkazy mohou v posuzované věci být dle soudní praxe i takové důkazy, jaké by za jiných okolností či v odlišném řízení takový charakter neměly, například znalecký posudek o duševním stavu obviněného, který se podal v jiné trestní záleţitosti nebo protokol o výpovědi, kterou obviněný učinil jako zúčastněný v jiném řízení, správním nebo občanskoprávním. Některé listiny ovšem nelze vůbec jako důkaz v hlavním líčení použít k objasnění skutečnosti, i kdyţ mohou mít nějaký procesní význam nebo signalizují potřebu důkaz opatřit v potřebné formě například protokol o výpovědi osoby vyslechnuté v přípravném řízení po podání obţaloby nebo výkazy, tabulky o rozsahu trestné činnosti sestavené vyšetřovatelem aj. U listin je potřeba, stejně jako u věcných důkazů, zkoumat zejména jejich pravost, tzn. jestli byly vydány nebo sepsány osobu, která je na nich uvedena jako její původci nebo autoři a také jejich neporušenost, tzn. zda jsou v původní podobě a stavu. Pokud jsou sebemenší pochybnosti o jejich pravosti, je třeba povolat znalce. Veškeré listiny, kterými se provádí v hlavním líčení důkaz, se přečtou před soudem a umoţní se do nich nahlédnout všem 55

stranám, v případě potřeby téţ znalcům a svědkům viz. § 213 odst. 1 trestního řádu. Podle uvedeného ustanovení je moţnost důkaz provést i posudkem ústavu, tím rozumíme znalecký posudek ústavu nebo jiného specializovaného pracoviště na znaleckou činnost, včetně státního ústavu i státního orgánu. Takový posudek je podáván písemně, v hlavním líčení se čte bez ohledu na názor všech stran. Jiné věcné důkazy se také předkládají stranám, svědky a znalce nevyjímaje v případě potřeby. Soud čerpá přímý poznatek o dokazovaném skutku zejména na základně ohledání důkazu věcného. Předseda senátu neboli samosoudce zajišťuje, aby věcné i listinné důkazy byly předloţeny

vţdy

také

státnímu

zástupci,

obţalovanému,

zúčastněným

osobám

a poškozenému, případně obhájci, zmocněnci nebo zákonnému zástupci obţalovaného, k nahlédnutí nebo prohlédnutí podle toho, zda jde o věcný či listinný důkaz a jeho vztahu ke všem stranám k vyjádření. Přímý poznatek o dokazovaném skutku soud čerpá zpravidla na základě ohledání věcného důkazu. Tím můţeme ověřit a doplnit poznatky nepřímé o důkazech získané z fotografií, plánků nebo také z výpovědí osob aj. Aby případné poznatky mohly obdrţet i všechny strany včetně znalců a svědků, předloţí jim soud k případnému ohledání v hlavním líčení rovněţ tyto věcné důkazy.

4.4 Znalecký posudek Znalecký posudek je speciálním prostředkem, jak se můţeme domáhat důkazů a poznatků o skutečnosti během trestního řízení před soudem v České republice. Znalci jsou osoby, které suplují aktivitu dokazování soudu a účastníků tak, ţe sami hledají a zajišťují důkazy a skutečnosti důleţité pro rozhodnutí soudu ve věci. Znalecký posudek se skládá z: a) nálezu, který obsahuje popis zkoumaných jevů, materiálu, souhrn důkazních skutečností a materiálu, ze kterých znalec čerpal, b) vlastního posudku, zde znalec uvádí závěr, ke kterému dospěl většinou souhrnem otázek, které má zodpovědět, dále s odpověďmi na otázky i s odůvodněním, kde zhodnotí a uvede skutečnosti vedoucí k jeho závěru a popis postupu, kterým k závěru dospěl. Musí tedy z tohoto odůvodnění vyplývat logický závěr posudku, 56

c) znalecké doloţky, jeţ znalec v písemném posudku připojuje na závěr jeho znaleckého posudku a poté ji v ústním posudku sdělí do protokolu sepsaném orgánem činným v trestním, ve kterém má uvedeno oprávnění podávat posudky a číslo poloţky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku. Je poţadováno, aby znalecký posudek byl sešit, kaţdá strana jednotlivě očíslována, sešívací šňůra byla připevněna k poslední straně posudku a označena znaleckou pečetí. Znalecký posudek bývá zpracován již v přípravném řízení, právě z toho důvodu má soud jiţ předem k dispozici posudek znalce, který je podle § 107 odst. 2 trestního řádu nutno vypracovat písemně. Na daný posudek se můţe znalec kdykoliv během hlavního líčení odvolat, potvrdit jeho správnost a úplnost, jestliţe nemá nic k jeho doplnění. Dalším pravidlem je podání posudku státního ústavu nebo státního orgánu taktéţ písemně. Pokud znalec nepodal písemný znalecký posudek, případně jej doplňuje nebo se od něj odchyluje, můţe předseda senátu uloţit, aby mu uvedené nadiktoval do protokolu o hlavním líčení případně jej sám napsal. Znalec je člověk oplývající speciálními odbornými znalostmi, odlišnou stran orgánů činných v trestním řízení a stran procesních, jeţ je přibírána za účelem odborného objasnění poţadované skutečnosti, která je důleţitá pro trestní řízení, jejíţ objasnění vyţaduje takových speciálních znalostí například v oborech zdravotnictví, stavebnictví, ekonomie, chemie apod. Znalecký posudek je samostatný druh důkazu s určitými zvláštnostmi, nemá však nějaké speciální privilegované postavení vůči ostatním důkazům. Pokud je svědkem určité události osoba, která by poté mohla být v dané trestní věci přibrána jako znalec, vyslechne se jako svědek a jako znalec je nutné povolat někoho jiného. Není přípustné spojení funkce svědka a znalce. Pokud k takové situaci dojde, dostává přednost vţdy funkce svědka, protoţe ta je v konkrétním případu nezastupitelná, na rozdíl od znalce, za kterého je moţnost náhrady.Funkci znalce mohou vykonávat ze zásady jedině znalci zapsaní do seznamu znalců, ústavy či jiná pracoviště, specializovaná na znaleckou činnost, vědecké ústavy, vysoké školy a vědecké instituce. Přibrání znalce nezapsaného v seznamu znalců se provádí jen výjimečně. Jakýkoliv oficiální znalecký posudek můţe předloţit kaţdá ze stran. Jestliţe byl znalec poučen podle ustanovení § 106 trestního řádu, musí se s uvedeným posudkem nakládat jako s posudkem znaleckým, který si vyţádal orgán činný v trestním řízení. Jestli je takový znalec,

57

který tento posudek zpracoval, předvolán v přípravném řízení vyšetřovatelem k výslechu, musí být k hlavnímu líčení přibrán také jako znalec viz. § 105 trestního řádu. Ve většině případů je potřeba přibrat pouze jednoho znalce. Dva znalce ze stejného oboru i odvětví je podle ustanovení § 105 odst. 2 trestního řádu vždy přibrat v případech: a) k prohlídce, exhumaci či pitvě mrtvoly, jestliţe je podezření, ţe tato byla způsobena trestným činem, ţádný z těchto znalců nesmí být lékař, který ošetřoval mrtvého během případné choroby, jeţ předcházela jeho smrti bezprostředně před ní, b) k vyšetření stavu obviněného, jestliţe jsou o něm pochybnosti, jednoho znalce je dostačující přibrat k vyšetření duševního stavu svědka, pokud nejde o případ uvedený v následující bodě, c) k jinému objasnění skutečnosti, zvláště důleţité například týkajících se technologických či technických okolností havárie letadla nebo váţné dopravní nehody střetu s vlakem aj. v uvedených příkladech a jiných podobných, kdy je třeba objasnění důleţité skutečnosti vyţadující znalosti z různých oborů, můţeme přibrat znalce dva a více dle specifikace oboru, je zde také moţnost k méně závaţnější skutečnostem přibrat místo dvou znalců jednoho znalce a jednoho konzultanta.

4.5 Ohledání Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec.14 Ohledání je důkazním prostředkem, který umoţňuje orgánům činným v trestním řízení opatřit přímý pohled o skutečnosti a pomáhá uplatnění zásady bezprostřednosti, pouţitelné i v řízení přípravném. Předmětem ohledání je fyzická osoba například svědek nebo obviněný, dále pak jakákoliv věc, včetně místa činu, které je povaţováno v rámci ohledání věci za zvláštní případ. Určité druhy ohledání je moţno provádět v kaţdém procesním stadiu trestního řízení, například prohlídku těla, ohledání místa činu, určité zase aţ po zahájení trestního stíhání, například pozorování obviněného pro účel vyšetření jeho duševního stavu.

14

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 113 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

58

Pokud bylo provedeno ohledání již v přípravném řízení, je třeba, aby předseda senátu věnoval důslednou pozornost protokolu o ohledání. Tento protokol musí poskytovat věrný a úplný obraz předmětu ohledání k němuţ se přiloţí fotografie, náčrty a jiné pomůcky dle § 113 odst. 2 trestního řádu. Také státní zástupce je povinen přezkoumat protokol o ohledání náleţitým způsobem. Je velmi nutné, aby tento protokol obsahoval všechny údaje o stopách a věcech, které byly zajištěny při ohledání a obzvláště na místě činu, byly v protokolu řádně popsány a aby v něm bylo detailně uvedeno, jak a na jakém místě byly zajištěny.

4.5.1 Ohledání osob Ohledání osob můžeme rozdělit na prohlídku těla a jiné podobné úkony stanovené v § 114 trestního řádu, dále na prohlídku a pitvu mrtvoly a její exhumace dle § 115 trestního řádu a také vyšetření duševního stavu podle § 116 - § 118 trestního řádu. Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zajistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.15 Kaţdým je tu míněno obě strany trestného řízení, jak ten proti komu se vede, tak i svědek či poškozený. Jako stopy či následky trestného činu dotyčné prohlíţené osoby slouţí především odřeniny, hematomy, řezné či bodné rány, puchýře nebo jiné stopy příkladně po popáleninách apod. Kromě lékaře můţe prohlídku těla provést zdravotnický pracovník nebo dokonce příslušník policie za podmínky, ţe je stejného pohlaví jako prohlíţená osoba. Zákon upřednostňuje, aby prohlídku těla prováděl lékař, kterého poţádá o tento úkon orgán činný v trestním řízení. Výsledky prohlídky těla, které je vhodné v pokud moţno všech případech dokumentovat fotograficky či videozáznamem, mohou být podkladem ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví. Prohlídka těla je úkonem trestního řízení, kterou je povinen absolvovat kaţdý, zvláště osoba, jejíţ tělo je prohlíţeno, můţe být k tomuto dokonce donucována. Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví.16

15 16

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 114 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 114 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

59

Jako podklad znaleckého posudku mohou slouţit odběry biologického materiálu, obzvláště výsledky zkoušky krve nebo jiného obdobného úkonu. Při neoprávněném odmítnutí odběru krve je moţnost uloţit pořádkovou pokutu, ovšem pouze jednou. Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění.17 Ve smyslu výše uvedeného ustanovení je potřeba za zjišťování totoţnosti uváţit objasnění takových skutečností, které slouţí k identifikaci osoby, jeţ se případně zdrţovala na místě činu, teda i určení totoţnosti osob podle otisků nalezených na tomto místě. Za úkony potřebné ke zjištění totoţnosti rozumíme pořízení fotografií a jiných obrazových záznamů, daktyloskopické otisky, vnější měření těla a zjištění zvláštních tělesných znamení například tetování či mateřské znaménko aj. Ke zjištění totožnosti vyuţíváme i policejní evidence kupříkladu počítačové databáze daktyloskopického registračního systému nebo pachatelů systému NTC apod. Předtím neţ orgán činný v trestním řízení provede úkony potřebné k zjištění totoţnosti by měl osobu, zdrţující se na místě činu legitimovat a prověřit tak podle průkazu totoţnosti nebo sdělených údajů v evidenci obyvatel. K donucení potřebných úkonů o zjištění totoţnosti lze pouţít i pořádkové pokuty. Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem státního zástupce. O tom rozhodne státní zástupce s největším urychlením.18 Pro prohlídku a pitvu mrtvoly je nutné přibrat dva znalce. Pokud vznikne v průběhu této pitvy podezření, ţe byla smrt způsobena nějakým trestným činem, je důleţité okamţité přerušení pitvy a obratem tuto skutečnost oznámit státnímu zástupci, příslušného orgánu Policie ČR nebo případně alespoň vedoucímu zdravotnického zařízení. V rámci nařízené pitvy a prohlídky mrtvoly, po kterých navazuje znalecký posudek, nelze uplatňovat pravidlo mlčenlivosti ze strany lékařů, které tyto úkony provádějí, protoţe se jedná o další výjimku z povinnosti mlčenlivosti zdravotníků a zdravotnických pracovníků. Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.19

17

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 114 odst. 3. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 115 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. 19 ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 115 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. 18

60

Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.20 Jestliţe jsou jakékoliv pochybnosti o plné příčetnosti obviněného, zjištěné na základě výsledků dokazování, je potřeba po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. vţdy přibrat jednoho znalce z důvodu vyšetření duševního stavu obviněného, proto nemůţeme vyuţít znaleckého posudku, jeţ byl podán v předchozí trestní věci stejného obviněného, protoţe se jeho duševní stav mohl změnit. Pouze u zvláště důleţitém objasnění můţeme přibrat znalce dva. Pokud vyšetřujeme duševní stav mladistvého, musíme poţádat o pomoc znalce z oboru dětské či dorostové psychiatrie. Vyuţití sluţeb znalce sexuologa je potřebné v případech posuzování vraţdy, pohlavního zneuţívání, znásilnění a jiných trestných činů spáchaných sexuálními pohnutkami deviantů a pachatelů se zvýšeným sexuálním pudem. Znalce sexuologa můţeme přibrat však pouze v takovém případě, jestliţe má psychiatrickou specializaci a je rovnocenným znalci psychiatrovi, tím se můţe vyjadřovat i k duševním poruchám a jejich vlivu na ovládací a rozpoznávací schopnosti podezřelého. Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.21 V případě nařízení pozorování pachatele ve zdravotnickém ústavu nebo jiném zvláštním oddělení nápravného zařízení například věznice, je nutné důkladné zváţení jeho nezbytnosti s přihlédnutím k povaze a závaţnosti trestného činu, za který je pachatel stíhán, také osoby pachatele, poněvadţ příkaz pozorování duševního stavu pachatele ve zdravotnickém zařízení představuje závaţný zásah do základních práv a svobod občanů. Pokud sdělí znalec orgánu činnému v trestním řízení, ţe pachatel odmítá při vyšetření duševního stavu spolupracovat, je nutné je vyslechnout, zjistit důvody proč odmítá spolupracovat a řádně jej poučit o moţnosti nařízení pozorování jeho duševního stavu. Zdravotnickým zařízením rozumíme psychiatrickou kliniku, psychiatrickou léčebnu nebo uzavřené psychiatrické lůţkové oddělení nemocnice. Nápravným zařízením rozumíme věznici nebo vazební věznici. Nařízení má formu usnesení, proti kterému je přípustná stíţnost mající 20 21

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 116 odst. 1. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 116 odst. 2. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

61

odkladný účinek. Pokud soudce vyhoví návrhu státního zástupce ve věci pozorování duševního stavu obviněného jiţ v přípravném řízení, přibere policejní orgán či státní zástupce samostatně znalce k podání znaleckého posudku a určí otázky, které mají být zodpovězeny. Shledá-li znalec u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.22 Jednou z podmínek pro uloţení ochranného léčení je učinění posudku, naznačeného v odstavci výše uvedeného, ze kterého je nutné učinit závěr, zda je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný. Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.23 Výše uvedené ustanovení spravuje dobu trvání pozorování duševního stavu obviněného znalcem z oboru psychiatrie. Plynule navazuje na § 116 odst. 2, a z toho důvodu rozhoduje soud o případném prodlouţení lhůty trvání pozorování jiţ uvedeného duševního stavu obviněného, v přípravném řízení je to na návrh státního zástupce. Stanovenou lhůtu dva měsíce lze ze zákona prodloužit nejvíce o jeden měsíc. Takové prodlouţení lhůty k ústavnímu pozorování duševního stavu probíhá formou usnesení, proti němuţ je přípustná ze zákona stíţnost. Ta ovšem nemá odkladný účinek. Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i dušení stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.24

4.5.2 Ohledání věcí Je v podstatě uvedeno v jiţ zmíněných kapitolách věcné a listinné důkazy. Jako ohledání věci můţeme nazvat veškeré úkony provedené při vyšetřování trestného činu, které jsou zdokumentovány buď fotografiemi nebo jinými moţnými prostředky pouţitelné při trestním

22

ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 116 odst. 3. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 117. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. 24 ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb.: § 118. In: Trestní řád. Česká republika, 1961. 23

62

řízení. Můţeme zde zařadit ohledání nalezených předmětů a stop na místě činu, celkové ohledání místa činu v návaznosti na zmapování jeho rozlohy, prostoru a povaze spáchaného činu. Zjišťujeme a vylučujeme základní informace o osobě pachatele např. tak malým otvorem nemohl vniknout do objektu velký člověk nebo podle nedopalků cigaret zajištěných na místě činu můţeme konstatovat, ţe pachatel je kuřák. Ohledání stop se děje především ve speciálních laboratořích např. stopy krve nebo biologické stopy pro zjištění DNA, daktyloskopické stopy např. otisky prstů, balistické stopy např. stopy střelného prachu nebo trasologické stopy např. stopy pneumatik.

4.5.3 Ohledání místa a místa činu Ohledání místa a místa činu je zřejmě nejvýznamnějším druhem ohledání, z hlediska své četnosti a pouţitelnosti jako důkazu v jakémkoliv stádiu řízení. Je to úkon, kterým se zjišťuje stav a zvláštnosti prostředí, kde se trestní čin stal. Přímým pozorování a dalších kriminalistických disciplín zkoumáme a zachycujeme situace na místě činu například zjišťováním podezřelých stop, zajišťováním dokumentů a předmětů, na jejichţ základě lze objasnit skutečnosti, které jsou důleţité pro trestní řízení. Ohledání se provádí ve všech takových případech, kde mohly být zanechány stopy na místě činu a tím je potřeba zjistit okolnosti důleţité pro trestní řízení. Jestliţe je nutné, za účelem ohledání místa činu, vstoupit do bytu, nebytového prostoru či okolních prostor a oprávněná osoba nedá souhlas ke vstupu do těchto prostor za účelem ohledání, postupuje vyšetřovací orgán podle § 85 trestního řádu o provádění důkazů v bytech, obydlích, jiných prostorách a na pozemku. Při úkonu ohledání místa činu je třeba, aby vyšetřovatel spolupracoval s technickými pracovníky sluţby kriminální policie. Ti odpovídají za technické vyhledání, zafixování a uchování stop a důkazů na místě činu. Vyšetřovatel nese odpovědnost za úplné a bezvadné provedení ohledání místa činu a také za to, ţe všechny získané stopy budou předány pro zpracování expertních analýz, jejich výsledky poté budou zaloţeny do spisu vyšetřovatele. Místo činu a místa s ním související v rámci spáchaného trestného činu, jsou určitým způsobem jedinečné, protoţe jsou významným zdrojem stop a informací o činnosti pachatele při trestné činnost ve všech fázích, před, při i po jejím spáchání. Bezvadné a důkladné provedení ohledání místa činu, umožní nalézt odpovědi na sedmero kriminalistických otázek:

63

1) kdy – byl trestný čin spáchán, například ohledání mrtvoly na místě činu soudním lékařem a jeho pravděpodobným vyjádřením o době úmrtí většinou na základě posmrtné ztuhlosti, posmrtných skvrn a jiných znaků, toto můţeme hojně vídat v kriminalistických seriálech, 2) kde – byl trestný čin spáchán, například není pravidlem, ţe místo nálezu mrtvoly je místem kde došlo k zavraţdění, 3) kdo – je pachatelem trestného činu, jako příklad lze uvést stopy pachatele či pachatelů zanechaných na místě činu umoţňující jejich identifikaci pomocí otisků prstů, analýzou DNA či biologické materiály, ale také kdo se současně na místě činu zdrţoval nebo kdo je ten na kom byl trestný čin spáchán například zjištění totoţnosti mrtvoly. 4) co – se na místě činu odehrálo, ale i co bylo předmětem zájmu pachatele například vyhodnocení stop a situace na místě činu zajistí celkem objektivní obraz o činnosti pachatele či oběti, 5) jak – byl spáchán trestný čin například způsob vniknutí do domu či jiné budovy. Modus operandi – charakteristický styl a postup pachatele. 6) čím – byl trestný čin spáchán, hodně souvisí s modem operandi, například zda byly při vniknutí do objektu pouţity nějaké nástroje, zda byla pouţita zbraň a jak byla pouţita, buďto v afektu, coţ znamená mnohočetné bodné rány nebo jeden klidně promyšlený řez hrdlem aj. 7) proč – motiv pachatele ke spáchání trestného činu, podle zjištěné situace na místě činu můţeme konstatovat zda šlo o motiv sexuální či majetkový apod., dále vyvstává otázka viktimologického hlediska tj. chování oběti trestného činu nebo proč došlo k trestnému činu tzn. zda oběť svých chováním pachatele nevyprovokovala či mu trestný čin usnadnila atp. Získání těchto informací z místa činu je velmi potřebné pro další postup vyšetřování. Ohledání místa činu nám můţe nabídnout odpověď, zda se jedná či nejedná v daném případě o trestný čin. To je typické při objevení mrtvoly, kde není známa příčina úmrtí, pouze dokonalé ohledání místa nálezu a výsledky pitvy většinou nařízené soudem rozhodují, zda se jedná o nešťastnou náhodu bez zavinění cizí osoby, náhlé úmrtí nebo násilnou smrt. Důleţitým aspektem je vymezení místa, které je předmětem ohledání transparentní páskou, s cílem zabránit vstupu nepovolaných osob na místo činu a tím zabránit zničení důleţitých stop souvisejících s trestným činem a vytvoření stop matoucích, s případem nesouvisejících. Prvotní ohledání místa činu musí být precizně zpracováno, aby jeho opakování bylo 64

prováděno jen ve výjimečných případech pro upřesnění některých detailů, jejichţ význam nebyl v době ohledání cenným a stal se tak aţ v průběhu dalšího vyšetřování. Tento úkon se můţe stát neopakovatelným tehdy, pokud se místo činu různými vlivy po ohledání změní takovým způsobem, ţe stav, který zde byl v době po spáchání trestného činu jiţ není shodný, například terénní úpravy pozemku, zbourání objektu aj. Proto je nutno pořídit fotodokumentaci na místě činu a u velmi závaţných případů je vhodná i videodokumentace, které objektivně zdokumentují situaci vzniklou těsně po trestném činu a mohou ji kdykoliv zpětně vyuţít. Vyšetřovatel poté sepíše protokol o ohledání místa činu s uvedením kdy, kde, kým, kterými osobami, za jakým účelem a jakých podmínek bylo provedeno, jaké věcné důkazy a stopy a na jakých místech byly nalezeny, jak s nimi bylo naloţeno aj. Důleţité je také protokol doplnit náčrtkem charakteru místa činu či plánkem, videodokumentací nebo fotodokumentací, aby poskytoval ucelenou představu o vzniklé situaci, která byla na místě v době ohledání. Uvedený protokol o ohledání místa činu podepíší osoby, které se tohoto ohledání zúčastnily, včetně osoby, která byla přibrána, ale není na věci zúčastněná.

65

5. Zvláštní způsoby dokazování Podle novely trestního řádu č. 265/2001 bylo zavedeno pět zvláštních způsobů dokazování, tedy separovaných důkazních prostředků, jako jsou konfrontace, rekognice, rekonstrukce, vyšetřovací pokus a prověrka na místě viz. § 104a - § 104e trestního řádu. V jednotlivých ustanoveních zákon stanoví podmínky procesní formy pro provedení takovýchto důkazních prostředků. Jsou právem povaţovány, krom trestněprocesní povahy, kriminalistickou vědou za metody k praktické kriminalistické činnosti, zvláště pak, pokud jde o taktiku a plánování jejich provedení. Veškerá dokumentace plynoucí ze všech těchto úkonů se provede způsobem stanoveným novelou trestního řádu v ustanovení § 55 odst. 3. Současně jsou některé jiné úkony dokumentovány i jinými vhodnými prostředky jako zvukový záznam, videozáznam, fotodokumentace aj. Tyto pouţívá zejména kriminalistická věda. Vţdy je třeba v hlavním líčení a zasedání upozornit na novou formu protokolace, vyšším soudním úředníkem nebo úředníkem protokolujícím s vyuţitím zvukového záznamu.

5.1 Konfrontace Je popsána v § 104a trestního řádu. Konfrontace je speciální formou výslechu, kde jsou si „tváří v tvář“ postaveny dvě, dříve vyslýchané osoby ve stejném trestním případu, jichţ výpovědi nesouhlasí v závaţných bodech a tyto rozpory výpovědí se nedaří odstranit jiným způsobem například výslechem dalších svědků, opakovaným výslechem nebo vyšetřovacím pokusem apod. Většinou se takové situace

objevují

mezi

výpověďmi

obviněného,

svědka

nebo

mezi

výpověďmi

spoluobviněných aj. Konfrontace a její provedení je podmíněna tím, ţe musí být obě konfrontované osoby mající se jí zúčastnit, být ve stejném procesním postavení, v jakém byly jiţ předtím vyslechnuty v souladu se zákonem a tomuto postavení odpovídá i jejich poučení před začátkem samotné konfrontace. Po tomto poučení konfrontovaných osob dochází k výslechu provedeného vyšetřovatelem, kaţdého zúčastněného vyzve zvlášť, aby druhé zúčastněné osobě vypověděla do očí svoje tvrzení o situacích, které jsou rozporné ve výpovědích obou, popřípadě uvedla jiné okolnosti, související s jejím tvrzením a o jakých doposud nevypovídala. Po této fázi konfrontace je moţnost klást vyšetřovatelem konfrontovaným osobám otázky a se souhlasem vyšetřovatele si mohou vzájemné klást otázky i konfrontované osoby. Vyšetřovatel sepíše po konfrontaci protokol o ní. Konfrontace patří k nejnáročnějším vyšetřovacím úkonům a je potřeba od vyšetřovatele, aby se plně 66

věnoval jejímu průběhu a řízení. Je ţádoucí přibrání zapisovatele, pokud je to moţné, vzhledem k podmínkám, za nichţ je prováděna. V praxi dochází také k situacím, ţe pro poškozenou osobu, například znásilněnou ţenu, je tak konfrontace traumatizující, ţe je důkazní hodnota tohoto úkonu pochybná. Proto musí vyšetřovatel zajistit, aby škodlivé vlivy do ní zasahující, byly v průběhu konfrontace co nejvíce potlačeny. Konfrontace osob lze provádět pouze mezi obviněnými, mezi obviněnými a svědky nebo mezi svědky. Trestní řád nepřipouští konfrontaci mezi jinými subjekty tzn. ţe není moţná konfrontace mezi znalcem na straně jedné a svědkem či obviněným na straně druhé. Při studiu spisu předseda senátu musí přezkoumat, pokud je ve spisu protokol o konfrontaci, která byla provedena v přípravném řízení, zda byla provedena dle podmínek pro provedení tohoto úkonu podle ustanovení § 94 odst. 1 trestního řádu. Podmínky uvedené v předchozí větě jsou sice vymezeny jednoduše a jasně, v praxi přesto dochází k pochybením. Takové pochybení je nejčastěji v tom, ţe jsou mezi sebou konfrontovány osoby, které procesně nebyly vyslechnuty v takovém postavení, v němţ jsou konfrontovány.

Tím je míněno, ţe pokud jsou

konfrontovány dva obvinění, musí být předtím kaţdý z nich zvlášť vyslechnut jako obviněný. Konfrontace se provádí tehdy, jakmile jsou vyčerpány jiné další moţnosti k odstranění rozporů výpovědí osob, které mají být konfrontovány. Kaţdá z osob musí být řádným způsobem poučena dle odpovídajícího procesního postavení.

5.2 Rekognice Je vyznačena v § 104b trestního řádu. Jak uţ je z názvu vyplývající, jedná se o kriminalistickou disciplínu, která se zabývá znovupoznáváním konkrétní věci, předmětu a také osoby. Toto provádí svědek události jako osoba ztotoţňující nebo obviněný či podezřelý. Jde v podstatě o určení osoby či věci, kde ztotoţňující osoba poznává daný subjekt, o kterém jiţ vypovídal při svém výslechu a který se nachází v ţivém či neţivém stavu. Většinou je obětí ţivý obviněný či podezřelý. U mrtvol se v podstatě jedná o případ, kdy není známa totoţnost mrtvoly. U věcí o identifikaci ukradených předmětů. V podstatě má rekognice dvě fáze: Základem první fáze je vyslechnutí poznávající osoby vyšetřovatelem, vyslechnutí osoby musí být v souladu se zákonem, proto je nutné před zahájením výslechu příslušné poučení dle 67

procesního postavení. Tento výslech se zaměřuje na získání co nejvíce podrobnému popisu ztotoţňované věci nebo poznávané osoby. Poznávající osoba musí uvést, za jakých okolností, podle jakých zvláštností a znaků tuto věc či osobu původně poznala. Je nutné takový výslech zaměřit i na takové vlastnosti poznávající osoby, ovlivňující správnost a úplnost vnímání poznávajícího, jako je stav jejího sluchu, zraku, paměti apod. Je nepsaným pravidlem, ţe pozorovací schopnosti a schopnosti reprodukovat vnímané skutečnosti jsou u kaţdé osoby jiné, například ţeny jsou schopny poznat oblečení poznávané osoby věrněji neţ muţi, naopak muţi jsou schopni lépe popsat věci technického charakteru. Tento výslech napomáhá poznávající osobě, aby si ještě před ukázáním poznávané osoby nebo věci vybavila její zvláštnosti a znaky. Ve druhé fázi provede vyšetřovatel vlastní rekognici věci nebo osoby. Je důleţité poznávající osobě ukázat poznávanou věc či osobu mezi několika jinými věcmi nebo osobami, nejméně třemi. Pouze výjimečně nemusíme toto pravidlo dodrţovat a to příkladně u ztotoţňování mrtvoly, kdy se můţe občas hovořit o agnoskaci – zjišťování totoţnosti, v tom případě by šlo o podstatnou vadu při provádění rekognice, zbavující tento úkon důkazní hodnoty. Je nutně nezbytné, aby k osobě, která je poznávána, byly vybrány alespoň další dvě osoby stejného pohlaví z minimálně tří osob a aby se dané osoby nějak nelišily věkem, zjevem, výškou či oblečením a byly pokud moţno podobné osobě poznávané. Jestliţe se jedná o opětovné poznání věci, musí být také ukázána mezi minimálně třemi věcmi, u kterých má osoba ztotoţnit poznávanou věc a tuto označit. Zásadou je, ţe musí jít o věci téhoţ druhu například pokud byl trestný čin spáchá dýkou, nemůţeme dýku z místa činu umístit pro identifikaci

mezi kuchyňské nebo otvírací noţe, ale samozřejmě mezi další typy dýk.

Mezi objekty se umísťuje zásadně jeden ztotoţňovaný objekt. Rekognici můţeme klasifikovat podle různých hledisek. Za klasifikační kriterium se určuje především podíl původnosti objektu, který je předváděn, jeho charakter, povaha identifikačních znaků a způsob předvedení. Podle tohoto podílu původnosti můžeme rozlišit: a) rekognici dle modelů – podle reprodukcí – nejběţnější jsou fotografie poukazovaných objektů, b) rekognici „in natura“ u objektů. Dle charakteru předváděných objektů na: 68

a) rekognici osob – podle ţivých nebo mrtvých osob a jejích částí, b) rekognici zvířat – podle ţivých nebo mrtvých zvířat, c) rekognici věcí – podle movitých nebo nemovitých věcí. Dle charakteru identifikačních znaků dále na: a) rekognici podle vnějších znaků movitých a nemovitých věcí, b) rekognici podle funkčních znaků osob – například podle drţení těla, chůze, hlasu aj., c) rekognici podle anatomických a morfologických – statických - znaků osob a zvířat. Dle stylu předvedení objektů rozlišujeme: a) rekognici s předvedením pouze jednoho objektů, který má být ztotoţněn ve skupině spolu s přivzatými objekty najednou, b) rekognici s předvedením jen jednoho objektu, který má být ztotoţněn – typicky u identifikace mrtvol s neznámou totoţností, c) rekognici s předvedením objektu, který má být ztotoţněn a jednotlivě přivzatých objektů po sobě – typické u rekognicí nemovitostí či osob dle funkčních znaků. Provést rekognici dle fotografie, která je naprosto přípustná, je moţno pouze tehdy, pokud je třeba poznat osobu. Tato rekognice osoby pouze podle fotografie má povahu subsidiární a lze ji pouţít v případě, ţe rekognice „in natura“ není moţná, poněvadţ poznávanou osobu, nemůţeme svědkovi, podezřelému nebo obviněnému předvést například z důvodu, ţe není ještě zjištěna totoţnost poznávané osoby, tato osoba je nezvěstná nebo jde o mrtvou osobu aj. Také při rekognici prováděné podle fotografie je nutno ukázat poznávající osobě znovupoznávanou osobu nejméně tří dalších osob, tzn. celkem je nutno ukázat poznávající osobě čtyři fotografie, z nichţ jedna je osoba, která má být poznána. Všechny fotografie by měly být podobné, tedy osoby na nich uvedeny si podobné a neměly by se od sebe nějak výrazně odlišovat. O jakékoliv rekognici je nutno vést protokol a také je vhodné pořídit i fotografickou dokumentaci rekognice, v některých případech téţ audiovizuální záznam průběhu rekognice

69

k přesvědčivému a spolehlivému zachycení toho, jak se poznávající osoba chovala, označila poznávanou osobu či věc aj.

5.3 Vyšetřovací pokus Je stanoven v § 104c trestního řádu. Skutečnosti, zjištěné v trestním řízení, mohou být prověřeny nebo upřesněny pozorováním v podobných, uměle vytvořených podmínkách na základě konání vyšetřovacího pokusu. Jeho účelem je prověření stávajících důkazů, prověření verze o moţné či nemoţné existenci určitých okolností, získání nových důkazů a zjištění okolností napomáhajících moţnému spáchanému trestnému činu. Vyšetřovací pokus neboli experiment bývá zaměřen jak na moţnost zjištění a vnímání určitého jevu či události, tak na prověření o moţnosti provedení nějakého činu, a to zejména v konkrétní době, na daném místě, určitou osobou a za nějakých podmínek. Dále se můţe vyšetřovací pokus týkat zjištění o existenci nějakého jevu, například u dopravní nehody mohl být řidič oslněn sluncem nebo musí ověřit moţnost průběhu událostí, jeţ je předmětem trestního stíhání, z pohledu, jestliţe se mohla stát takovým způsobem, který popisuje svědek, poškozený či obviněný. Účast osob při vyšetřovacím pokusu smí být aktivní – dle povahy vyšetřovacího úkonu – nebo pasivní, případně můţe tento úkon proběhnout úplně bez účasti obviněných, svědků a poškozených. Vyšetřovací pokus můţe být důkazem pouze tehdy, jestli je vykonán za podmínek uvedených v § 113 trestního řádu a musí být o něm sepsán protokol. Kriminalistický experiment neboli pokus, je zvláštní metoda kriminalistické činnosti, která spočívá ve vyvolávání pokusů a zkoumá relevantní jevy, činnosti a události v uměle vytvořených a záměrně měněných podmínkách, které se provádějí za účelem dokázání a poznávání skutkového stavu. Z procesního hlediska můžeme rozlišovat: 1) prověřovací experiment – je to úkon, který se provádí zásadně před zahájením trestního stíhání, z toho vyplývají určité závěry, které jsou učiněny dle výsledků experimentu a nemají důkazní status, ovšem je zde moţnost významných právních důsledků pro následný postup trestního řízení, protoţe mohou být například podkladem pro odloţení věci či sdělení obvinění apod.

70

2) vyšetřovací pokus – prováděný v průběhu přípravného řízení - kde vyšetřovací úkon je povahou podobný důkaznímu prostředku, dále v řízení před soudem – je jiţ procesním úkonem, který má povahu důkazního prostředku dle § 104c trestního řádu, můţeme jej označit jako soudní experiment. Příprava

kriminalistického

experimentu

pochází

z všeobecné

analýzy

doposud

shromáţděných faktů. Jestliţe je třeba provést sloţitější pokus v určitých podmínkách konkrétního místa, je doporučeno tuto přípravu provádět ve dvou fázích, první před výjezdem na místo pokusu a druhá po příjezdu. Před výjezdem na místo pokusu je doporučeno řešit tyto otázky: -

vyspecifikovat problém, který provedením experimentu budeme řešit

-

určit hypotézy, které tímto experimentem budeme prověřovat,

-

stanovit postup, obsah a systém provedení určených pokusů a také různých podmínek, za kterých budou tyto pokusy prováděny,

-

určit počet účastníků tohoto experimentu a řešit otázky spojené se zajištěním účasti potřebných účastníků,

-

zajistit materiál a technické zabezpečení – jako například zajištění dokumentačních, dopravních a spojovacích prostředků, potřebných sil k uzavření konkrétního místa, odklon dopravy, předměty a různé kulisy předmětů potřebných k provedení experimentu.

Naopak po příjezdu na místo experimentu je třeba provést tato přípravná opatření: -

neprodyšné uzavření místa, kde se experiment koná,

-

důvěryhodná rekonstrukce místa, jestliţe na něm došlo k zásadním změnám,

-

fotodokumentace daného místa provedení experimentu, nejprve původního, poté po rekonstrukci

-

konzultace s experty – znalci, jestliţe byly k provedení experimentu přizváni,

-

poučení a instruktáţ účastníků experimentu ohledně úkolů, které mají plnit, seznámení uvedených s nacvičenými signály, na jejichţ základu je pokus započat nebo ukončen. 71

Tato, výše uvedená, přípravná opatření jsou pouze ukázková, protoţe příprava a její náročnost je úzce spojena s náročností přípravy experimentu. Někdy nemusíme provést všechny výše uvedené úkony, jindy musíme tento výčet doplnit o některá další.

5.4 Rekonstrukce Je popsána v § 104d trestního řádu. Jestliţe jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci, je nutno přejít k rekonstrukci trestného činu, má-li jí být prověřena výpověď obviněného, podezřelého, poškozeného nebo svědka trestného činu nebo podstatného vztahu k němu, za obnovení situace a okolností. Hlavním účelem je obnovení původních podmínek události, která předcházela, ucelenou, případně částečnou situaci s okolnosti případu přesně na místě, kde k nim dříve došlo. Například obviněný se ve své výpovědi jiţ doznal – výpověď s ním byla provedena jiţ jako s obviněným – k vraţdě a souhlasí s provedením rekonstrukce. Obviněný přesně na místě či místech činu, pokud jich bylo více, předvede jak do bytu vnikl a kde se pohyboval, jakým způsobem a případně jakou zbraní na oběť zaútočil, jestli se oběť bránila aj. Předvedený děj je nutné srovnávat s poznatky, které má jiţ vyšetřovatel z předchozího ohledání místa činu – stopy vniknutí, zápasu aj. – dále pak z výsledků soudní pitvy – jako lokalizace, charakter a systém poranění na těle aj. – a jiných provedených důkazů. O takové rekonstrukci je nutno vyšetřovatelem sepsat protokol o rekonstrukci trestného činu, jehoţ přílohou je fotodokumentace průběhu rekonstrukce a také situační plánek. Přípustné je i pořízení videozáznamu. Jako příklad k odstavci výše bych rád uvedl případ z roku 1985, který se stal v tehdejším Československu, konkrétně v Praze, kdy mladík Jiří Straka v období od února do května roku 1985 napadl jedenáct ţen, z toho tři zavraţdil, u dvou se o vraţdu pokusil a pět z nich znásilnil. Vzhledem k chystané události zvané Spartakiáda, která se měla následně konat v Praze, je v Česku známý jako „spartakiádní vrah“. Spousta lidí si dodnes vybavuje rekonstrukci, která se později objevila v médiích, těchto trestných činů spáchaných Jiřím Strakou a výrazu jeho tváře, kdy s úsměvem prováděl rekonstrukce činů přesně na místech, kde byly spáchány. Od trestu smrti jej zachránil pouze věk pachatele, označeného jako mladistvého, kterému v době spáchání bylo pouhých šestnáct let. Dostal maximální moţný trest vzhledem ke svému věku a to deset let nepodmíněně. 72

V moderní době a pokročilých informačních technologiích prorůstající do všech oborů lidské činnosti, se i v kriminalistické praxi začínají vyuţívat modelové situace a průběhy pravděpodobných událostí metodou počítačové animace v trojrozměrných dimenzích 3D. Tyto, téměř dokonalé simulace, mohou být jako výsledky ve vyšetřování využity jako: -

důkazní prostředek,

-

prostředek pro prověrku doposud shromáţděných důkazů,

-

pátrací pomůcka,

-

předpokládané aplikace určitých vyšetřovacích úkonů,

-

předmět ilustrace,

-

prostředku taktiky v průběhu identifikace,

-

předpoklad expertíz.

V literatuře zaměřené na kriminalistiku se setkáváme s variabilními kriterii označení kriminalistické rekonstrukce. Jako příklad můţeme uvést charakter rekonstruovaných objektů. Podle uvedeného kritéria můžeme tyto rekonstrukce dělit na čtyři skupiny: a) rekonstrukce významných míst – jako rekonstrukce místa činu nebo také míst, která místem činu nejsou, ale nějak s ním souvisí, b) rekonstrukce významných předmětů – jako rekonstrukce listinných a věcných důkazů, rekonstrukce věcí a jiných dokumentů, c) rekonstrukce významných znaků člověka – jako rekonstrukce podoby člověka, rekonstrukce jiných znaků například tetování, mateřské znamínko aj. d) rekonstrukce významných událostí a jednání – jako rekonstrukce událostí, která nejsou trestných činem nebo rekonstrukce trestného činu.

5.5 Prověrka na místě Princip je uveden v § 104e trestního řádu. Obvykle se provádí na místě, kde k uvedené události došlo. Uskutečňuje se zpravidla v případech, kdy je zapotřebí osobní přítomnosti podezřelé osoby, svědka nebo obviněného 73

pro doplnění a upřesnění údajů důleţitých pro trestní řízení, vztahující se k určitému místu. Osoby, které byly předtím vyslechnuty ukazují místa, objekty a předměty na místě, související s předmětnou událostí a uvádějí také změny, ke kterým došlo od jejího vzniku. Prověrku výpovědi provádí vyšetřovatel tehdy, pokud vzniknou ve výpovědi konkrétní osoby rozpory a nedostatky, které nelze jinak odstranit neţ přímo na místě. Tato prověrka se dokumentuje stejně či podobně jako ostatní úkony tedy sepsáním protokolu. Jejím účelem je prověření výpovědi osob a shody s konkrétní situací místa, její existence, rozsahu znalostí o místě a situaci na něm, tím pádem celkovému ověření hodnověrnosti vypovídající osoby. Prověrka můţe vést k doplnění, upřesnění výpovědi nebo pouze jejích částí. Prostřednictvím ní můţeme prověřit shromáţděné důkazy ve vztahu ke konkrétní výpovědi, zjistit důkazy nové, jejich prameny a také okolnosti vztahující se k případu. Vzhledem k tomu je zřejmé, ţe prověrka výpovědi je samostatný úkon vyšetřování, které bez určitých indicií nelze ztotoţňovat s vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí. Je pravdou, ţe v sobě zahrnuje určité prvky rekonstrukce, ale podstata je jiná. Při prověrce nejde jen o obnovení situace a zjištění podstatných okolností, ale především o ověření určité výpovědi. Jako základní zásady prověrky výpovědi na místě můžeme uvést: 1) dobrovolnou účast osoby, jíţ výpověď prověřujeme – uvedená osoba musí chtít dobrovolně, bez nátlaku, ukázat objekty a místa, o kterých vypovídala, jinak provedení nemá význam, 2) vlastní iniciativa osoby, jíţ výpověď prověřujeme – kdybychom tuto iniciativu ponechaly, prověrka by neměla smysl z důvodu ovlivňování osoby, které by zkreslovalo objektivní pravdu a postup a také by nevyjadřovalo samostatné znalosti, myšlení a vůli vyslýchané osoby, 3) aktivní zapojení vyšetřovatele v průběhu prověrky – vyšetřovatel by měl porovnávat výpověď s nastalou situací, chtít objasnění problémů či otázek, které vyvstaly, zajistit ohledání objektů a míst, jeţ byly označeny, 4) účast svědka prováděného úkonu, jako nezávislé osoby, který figuruje jako garant objektivity průběhu a výsledků prověrky provedené na místě. Výše uvedené můžeme shrnout následovně: 74

Prověrka výpovědi na místě je speciální metoda kriminalistické činnosti, která spočívá v dobrovolném poukázání vyslechnuté osoby na místa a objekty, jeţ jsou spojeny s vyšetřovanou událostí. Tato osoba popíše okolnosti na místě potřebné k objasnění souvislosti určitých objektů k této události a ukazuje určité činnosti, kde vyšetřovatel zkoumá místo a objekty, porovnává výpověď s přesnou situací na místě a dokumentuje veškerý průběh a výsledky prověrky výpovědi na místě, kde se událost stala.

75

Závěr Ve své práci jsem se detailně zabýval systémem dokazování v trestním řízení v České republice. Postup práce a volba jejího zpracování vyplynula ze zvolené struktury obsahu, který je rozdělen do pěti hlavních kapitol označující průběh od základních pojmů trestního řízení, mezi které patří převáţně detailní zpracování důkazních prostředků a dokazování, dále přes legislativní zásady důkazního práva k pravomocem a příslušnostem orgánů činných v trestním řízení, poté k detailnímu zpracování kapitoly důkazní prostředky aţ k závěrečným zvláštním způsobům dokazování v trestním řízení. V průběhu nabývání informací o daném tématu ať jiţ z literatury, praxe přátel pracujících u kriminální policie či jiných zdrojů jsem zjistil prolínání systémů a precedentních úkazů ve všech zdrojích. Tím bych rád vysvětlil, ţe jsem při studování uvedených pramenů zjistil informace, které jiţ byly v minulosti stejně nebo podobně řešeny. Můţeme tak konstatovat, ţe osa řešení uvedených trestných činů je po desítky let neměnná, pouze se v určitých fázích zdokonaluje a urychluje. V návaznosti na předchozí větu uvedu příklad nových způsobů zpracování důkazů, ať jiţ pomocí DNA či jiných biologických stop, ale také technologickými novinkami jako je zobrazení a vypracování místa činu pomocí systému 3D, se kterým můţeme provádět věci před několika lety nepředstavitelné. V aktuální praxi bych se pozastavil nad současnou ekonomickou situací, která není úplně ideální pro ohodnocení odborníků z oblasti policie či soudnictví, zkrátka orgánů činných v trestních řízení, kdy je potřeba jejich poznatků a zkušeností z dlouholeté praxe a místo vytvoření podmínek ideálních pro jejich špičkovou práci, jsou nuceni pracovat v podmínkách současně nevyhovujících a tím spousta takových odborníků odchází do soukromého sektoru nebo je jim dokonce ukončen pracovní poměr z důvodu nedostatku financí pro jejich provoz. Tím citelně dochází k oslabení síly orgánů činných v trestních řízení a spousta pracovníku z uvedené oblasti, řeší několikanásobně více úkonů a úkolů, jaké jsou schopni zvládnout. Myslím, ţe na určitých místech by stát šetřit neměl a apeluji na vytvoření dostatečných státních finančních rezerv pro oblast soudnictví a policie, neboť daná situace pouze nahrává nepolepšitelných trestancům a delikventům pro páchání trestné činnosti a tím rozkvětu kriminality.

76

Seznam použité literatury 1. FENYK, Jaroslav.; CÍSAŘOVÁ Dagmar. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde Praha, 2006. 871 s. ISBN 80-7201-594-X 2. CHMELÍK, Jan. Rukověť trestního práva hmotného a procesního. 2. vydání. Praha: Linde Praha, 2009. 279 s. ISBN 978-80-7201-778-2. 3. JELÍNEK, Jiří.; SOVÁK

Zdeněk. Trestní zákon a trestní řád: Poznámkové vydání

s judikaturou. 9. aktualizované vydání novelizovaných trestních kodexů s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 783 s. ISBN 80-7201-100-6. 4. MUSIL, Jan.; KONRÁD Zdeněk.; SUCHÁNEK Jaroslav. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. 606 s. ISBN 80-7179-878-9. 5. NETT, Alexander.; VLČEK, Eduard.; DRAŠTÍK, Antonín.; RŮZNAROVÁ, Jana. Trestní právo procesní. 2. přepracované a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 311 s. ISBN 80-210-1016-9. 6. SVOBODA, Karel. Dokazování. 1. vydání. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2009. 392 s. ISBN 978-80-7357-414-7. 7. ŠÁMAL, Pavel.; HRACHOVEC Petr.; SOVÁK Zdeněk.; PÚRY František. Trestní řízení před soudem prvního stupně. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1996. 576 s. ISBN 80-7179049-4. 8. ŠÁMAL,

Pavel.;

KRÁL,

Vladimír.;

BAXA,

Josef.;

PÚRY,

František. Trestní

řád.: Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. 1224 s. ISBN 80-7179-634-4. 9. ŠÁMAL,

Pavel.;

KRÁL,

Vladimír.;

BAXA,

Josef.;

PÚRY,

František. Trestní

řád.: Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002. 1012 s. ISBN 80-7179-634-4. 10. ŠÁMAL,

Pavel.;

RŮŢIČKA

Miroslav.;

NOVOTNÝ

František.;

DOUCHA

Josef. Přípravné řízení trestní. Praha: C. H. Beck, 1997. 991 s. ISBN 80-7179-087-7. 11. VANTUCH, Pavel. Trestní řízení. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1991. ISBN 80-210-0241-7. 167 s.

77

12. ŢATECKÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní :obecná část : multimediální učební text. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 107 s. ISBN 978-80-210-4631-3.

Zákony 1. ČESKO. Zákon č. 141/1961 Sb. In: Trestní řád. Česká republika, 1961.

78