Daniel Wagner
Dobrovolníkovy poznámky ze Srbska z Balkánské cesty První díl seriálu ze srbských hranic
Úvodní poznámky Touto formou poznámek se chci podělit o svůj zážitek, postřehy a příběhy. Ještě než přejdu k vyprávění z místa, rád bych zde uvedl několik bodů, které jsem si před cestou sepsal a které mi přišly důležité: 1. Ať už prožiji cokoli a napíši kdovíco, vždy to bude jen individuální, osobní prožitek jednoho dobrovolníka a zachycení jednoho krátkého momentu. Situace se neustále proměňuje, lidé, stejně jako pohledy na věc se různí. Bude to záznam i prožitek drobný, ale z drobných věcí vznikají věci větší a důležitější. Nejsem a ani nemohu být objektivní, každé uchopení reality jazykem, fotkami, nahrávkami je jejím zkreslením. Poznámky jsou snahou poslat zážitek o dům dál a učit se z něj při dobré vůli. 2. Uprchlická krize je ryze evropským problémem a stavět se k ní zády je alibismem. Pomoc lidem na přechodech má pro mě dva rozměry, jednak čistě humánní (pomoc krátkodobá) - pomůžu člověku v nesnázích, ať už jsou mezi námi rozdíly názorové, politické, náboženské či rasové, tato pomoc by měla být apriorní, s tím je důležité si uvědomit, že i mezi dobrovolníky se názory na řešení imigrační krize různí a že je tato pomoc apolitická, politická řešení jsou v procesu a budou se vyvíjet postupně a dlouhodobě, s tím se váže rozměr druhý, psychologický (pomoc dlouhodobá), kdy je součástí mé práce, abych pochopil nově přicházející, poznal jejich příběhy a kulturu, neboť někteří z nich, ať už budeme říkat a činit cokoli (odmítat či přijímat), tu s námi žít budou (ať už u nás či v zahraničí). A abych přispěl k řešení tohoto evropského problému, musím se učit a hledat nejlepší způsoby společného života, abych během následujících 50 či více let (budu-li živ a zdráv) přistupoval v rámci své práce k této problematice zodpovědně a směřoval k jejímu řešení. S tím se váže, že i jiné profese a instituce by měli problému čelit a přijmout jeho existenci – učitelé a školy vzděláváním, firmy a podnikatelé pracovními příležitostmi, města a lidé v sousedství komunikací a předáváním toho, co je pro nás zde důležité – jazyka, kultury, zvyků, tradic i zákonů. Každý můžeme přispět a nevnímat krizi jako náš problém, neboť je to problém společný, evropský, je alibismem. Pomoc na hranicích je má forma pomoci, jak tento problém dlouhodobě řešit a přistupovat k němu. 3. Neexistuje způsobu, jak bych se na následující týden připravil či si jej sám pro sebe s určitostí představil. Hádám, usuzuji, plánuji, tak je tomu vždy, když nejsme přímo na místě. Někdy mám pocit, že hádám a usuzuji více, než prožívám a činím. Doma mám hromádku nepřečtených novin, není to jen hádání? Usuzování? Které pak vede mě samého k dalšímu hádání a usuzování? Inu, občas je dobré hádat, usuzovat, ale protipohyb vůči tomu musí být výraznější – reálná pomoc je oním protipohybem. 4. Stejně jako pomáhat je důležité vyprávět a předávat příběhy, mluvit o nich, poslouchat je, sedět kol pomyslného ohně a střídavě s pokorou vypravovat a poslouchat. Ničeho více netřeba.
Den 1. Jeli jsme přes Slovensko a Maďarsko do Srbska, na dálnicích ještě ležela Silvestrovská nadílka a my tak potkávali jednu bouračku za druhou. Jelikož jsme z posledních zpráv slyšeli, že plné dodávky oblečení obrací na srbských hranicích nazpátek, rozhodli jsme se většinu materiálu nechat v refugee [1]
pointu v Szegedu, kde jedna rodina organizuje svoz oblečení a dostává je porůznu za hranice. Říká se, že dětské botičky jsou nejčastějším kupónem na otočku, přesto jsme jich pár vezli spolu s dalším oblečením a na hranicích sýčkovali, že nás co nevidět obrátí. I tak jsme nakonec projeli. Srbsko nás přivítalo sněhem a kontrasty, městské osídlení přecházelo na vesnické z domu na dům. Vedle roztodivných paneláků se choulily chajdičky. Všude bylo silné bílé či oranžové pouliční osvětlení, široké asfaltovo-betonové bulváry a do toho sníh, tmavá noc a lehká mlha. Z krajiny čouhalo industriálno a východní materialismus, který se prolínal s balkánskými lidovými prvky rozpadlých opuštěných domů a drolících se i opravených kostelů. Každý kout vypovídal, že se zde mísily různorodé kultury a že tudy běžely dějiny. Krajina chmurná, opuštěná, ztemnělá, ale spolu s tím i kouzelná a tajuplná. Hustým sněhem jsme se nakonec kol jedné docourali do Šidu. Noční směnu v Adaševci jsme už nestihli, začínala od půlnoci, a tak nám nezbývalo, než s vděkem ulehnout v domku pro dobrovolníky, kde nás čekalo osm teplých postelí a wifi, z které píši tyto řádky. Zářijový a řijnový punk nás nečeká, do prosince se organizace kolem pomoci uprchlíkům až neuvěřitelně zdokonalila. Sněžilo, v Srbsku začnou zítra Vánoce a my usínali s Vánoční náladou. Dobrou.
Den 2. Čtyři z nás jeli do Adaševci na směnu od 16:00 do půlnoci. Staví zde autobusy s uprchlíky, které čekají na vlak, který osazenstvo odveze do Chorvatska. S podivem jsem se koukal, jaká je zde organizace. Je zde vcelku velké zázemí ve starém motelu, kde jsou lékaři bez hranic a celá plejáda dalších neziskovek, vaří se zde čaj a polévka, děti zde mají koutek a všichni se snaží vytvořit jakés takés útulno - ve volném čase si tu všichni dobrovolníci postavili sněhuláka. Pro případ krize jsou zde vybudovány stany pro cca 800 lidí a připravují se další, kdyby nějaký stát uzavřel hranice, či se stalo něco s vlakem. Neziskovky ze Srbska rozdávají lidem balíčky s jídlem a další oblečení rovnou z obchodů ještě s cedulkami, což občas vede k smutně vyhozeným "pouze" mokrým botičkám či jiným věcem, které se posléze kvůli hygieně nedají "recyklovat". Je zde však stálá nejistota, kdy člověk bude mít možnost se znovu obléct do čistého a oblečení je mnohdy to jediné, co uprchlíci mají. Z druhé strany je zas zbytečno kritizovat nerozvážnost při rozdávání, přeci jen, ošaťte několik stovek lidí během chvíle. Během naší směny přijelo okolo 8 autobusů, sníh a mráz se začíná projevovat, ve dnech, kdy zde byla špička, jich tu bylo i 30. V rámci Czech Teamu rozdáváme plenky, vložky, chybějící oblečení a informace, kde co kdo najde. Také se snažíme lidem ukázat, jak si sušit oblečení na motelových topeníčkách. Kdybyste na horské túře umístili výpravu do místnosti s topením, za pár minut máte z místnosti prádelnu a smradlavé doupě, avšak málokoho ze Syřanů napadne sušit si oblečení. Jeden ze Syřanů, který uměl perfektně anglicky, ještě před válkou studoval elektrotechniku a pracoval v sociálních službách, nám vysvětloval další rozdíly. Boty se nosí bez paty, bundy se málokdy zapínají či dopínají ke krku. Naše zima je pro ně zkrátka tak trochu španělská vesnice. Je zde plno malých dětí, ať už jste kdekoli, všude na nějaké narazíte, a mile oživují noční pochmurnost. Plínky jdou na odbyt. Podmínky jsou i přes veškerou organizaci mizerné, všude smrdí toitoiky, několikrát jsem nad kartáčkem a prosbou o tekoucí vodu pokrčil rameny, v autobusech je dusno, nepříjemno, těžko dýchatelno a po deseti i více hodinách s dětmi a v navlhlých věcech i dosti smradlavo. Autobusy stojí seřazeny a čekají stejně jako lidé v nich a v motelu. Když jsem odjížděl o půlnoci, prognóza byla, že vlak bude připraven v 7 ráno. Čeká je dlouhá cesta zasněženou Evropou a Německo je ještě daleko. [2]
Ze všeho byla cítit nejistota a zmatek. Když jsem se sám vcítil do jejich situace, bylo mi ouzko, v cizí zemi na neurčité cestě s neurčitým výsledkem, v neurčitém motelu a smradlavém busu, všude jsou lidé, kterým nerozumím ani jazykově ani kulturně a oni mně také ne. Říkal jsem si, tato dobrovolnická práce už není o rozdávání plínek a oblečení. Bez nás, Czech Teamu, by se obešli, zahlceni všemi dobrovolnickými organizacemi. Zde je důležité něco jiného - mluva, komunikace, poznávání kulturních rozdílů, aby oni nebyli jen uprchlickou vlnou a my nebyli jen vysněným bludným Německem. Sny a iluze se musí rozplynout na obou stranách. Musíme spolu hovořit a poznávat se přes všechny nesnáze, protože v tom stáváme se lidmi. 6.1.2016 3:37 Ze Srbského Šidu zdraví Dan a Tereza, Markéta, Janča, Jáchym, Janek, Vašek a Edita
Dobrovolníkovy poznámky ze Srbska z Balkánské cesty 2 Druhý díl seriálu ze srbských hranic
Den 3. Mezitím, co se ostatní z naší skupiny střídají v Adaševci na směnách, já s Jankem vyrážíme o půl sedmé do Bělehradu vyzvednout na letiště naší německou koordinátorku Katju, nakoupit dětské plínky a nějaké oblečení v bělehradském China town. Okolí Bělehradu, tak jako snad každé velké město, je lemováno skladišti a velkoobchody. Na předměstí pak naleznete nejrůznější variace betonu v různorodých panelákových podobách, díky blemcavému sněhu a mlze vše v nekonečných odstínech šedi. Bělehradské China town se nikterak neliší od ostatních, najdete zde nespočet umělotinových blikavolesknoucích se blbostí, malé místnůstky s kouřícími rýžovary a nudlovary, děti trávící za pokladnou polovinu dětství a poulící oči na seriály a hry běžící v mobilu, podivuhodné obchodníčky, s kterými handlujete pomocí kalkulátoru, srbsko-mandarinsko-česko-anglické hatmatilky, rukou a nohou, ale naleznete zde i řadu nepostradatelnosti v podobě bot a bund, které jsme potřebovali. Nakonec jsme po dlouhém smlouvání a hledání nakoupili 48 párů zimních bot, jednu za 1200 srbských dinárů (cca 260 Kč), dětské zimní botičky jsme usmlouvali na 300 (65 Kč) a k tomu pořídili několikero bund. Celý nákup se choulil v koutku dodávky - vystačí sotva na jednu směnu. Zimní boty mizí vždy rychle, nahrazují často doslova rozsypané papuče či tenisky, které fasovali v Makedonii či Řecku ti, kteří nepotřebovali tak akutně teplou obuv jako ženy a děti, ty povětšinou to nejzákladnější mají, ale bedny s ponožkami, čepicemi a rukavicemi už při noční službě zejí prázdnotou. Letiště nás vítá rozpadlými okřídlenými veterány kdesi na odstavišti. Nabíráme Katju, hned dělá několik telefonátů s bělehradskými místy pro imigraci, když jedno zjišťuje, že máme dodávku, slibuje náklad. Projíždíme centrem Bělehradu, mezi historickými budovami a různorodou zástavbou se tyčí bývalé Ministerstvo obrany poničené bombardováním NATO v roce 1999 v rámci války v Kosovu. Války a rozpad Jugoslávie je zde stále výrazně vidět, ať už jsou to poničené a zbombardované ruiny budov či kostelů, nebo opuštěné domy a stavení po Chorvatech. Sám vím o konfliktu tak málo a neustále si říkám, jak je těžké porozumět situaci v cizích zemích, adekvátně ji ohodnotit, posoudit. Sotva se [3]
vyznám v situaci v České R/republice, jak pak mohu porozumět tak živému a živelnému Balkánu a co teprve Sýrii a lidem z ní! Tolik věcí, které nevidíme a nezohledňujeme a tolik věcí, které je nutno poznat. Mezi dobrovolníky jsou Slováci, Maďaři a jeden Rus, každý vypráví o své situaci doma, každá je zcela novým, těžko srozumitelným světem. Nikdy nesmíme zjednodušit takové světy, národy a kultury na jednoduché ano či ne. A snažit se porozumět krůpějím a zlomkům toho všeho je nepsanou povinností. Dojeli jsme do centra v Bělehradu, je zde provizorní středisko pro imigraci a skladiště s oblečením od dárců i s hygienickými potřebami. Rozkládá se mezi garážemi, je zde rozmístěno několik buněk, stany a celtové stříšky. Vše se dělá tak trochu na koleni, některé krabice pod přístřešky zavál nedávný dotěravý sníh. Centrum vede milý usměvavý Brit ve štramáckém kabátci a s hřejivým přízvukem. S deskami oběhl sklad a během půl hodiny nám zaplnil většinu dodávky. Tomu říkám jiné nakupování! Věci jsme odvezli do skladiště Czech Teamu, které vypadá trochu jako bývalá hasičárna a zásoby jsou zde velké, avšak při představě tisíců lidí denně se náhle jeví titěrněji a titěrněji. Přesto se infrastruktura na Balkánské cestě jeví jako stále lepší a organizace se stále více zdokonaluje. Všude se počítá s tím, že problém bude trvat dlouho. Je neuvěřitelné, jak se různí lidé, různých národností a kultur dokáží tak rychle zorganizovat a vytvořit fungující systém pomoci s vcelku složitou distribucí a logistikou. Fungování skupiny skládající se z tolika různorodých jednotlivců, mě nikdy nepřestane fascinovat. Dojíždíme zpátky do dobrovolnického domku, kde nás čeká jídlo uvařené ostatními a pár hodin spánku. Za chvíli začíná směna od půlnoci do osmé ranní.
Den 4. Malátně vstávám a jedeme do Adaševci. Čeká na nás cirka dvanáct autobusů, další dorážejí během noci. Vše je však ospalé a klidné, všude se podřimuje, je trocha času se více věnovat lidem a ptát se, co přesně potřebují, zatímco během ranní služby, na které byli přátelé, je to jedna velká mela. Vše plyne pomaleji, balíme plínky, děláme pořádek ve skladišti, rozdáváme prádlo, čepice, šály a rukavice. Je zajímavé vidět, že i navzdory situaci si lidé zachovávají své způsoby, vychování, úroveň. Na lidech je poznat jejich vzdělání, hned se chovají vlídněji, jsou méně vystrašení a hektičtí a jsou daleko více v klidu. Celá noční směna na mě hned působí přátelštěji. Mám z mnohých těch lidí radost, mají co nabídnout a my jim též, stejně jako bude s některými lidmi starost. "Dobráků" i "padouchů" je tu stejně jako v každém lidském společenství. A vždy shledávám daleko více věcí, které nás spojují, než rozdělují. Jazyk mi neustále nejde do hlavy, hrozně rychle jej zapomínám, mluvím s nimi anglickou rukonožnou hatmatilkou a trochu si vyčítám, že píšu poznámky a nepřelouskávám si slovíčka. Ale na druhou stranu si říkám, že v tomto případě je krátkodobé neporozumění cestou k dlouhodobějšímu porozumění. Jména a momenty mi splývají, vše se děje moc rychle a v skladišti hřeje radiátor a občas je dobré ulehnout do pytlů s oblečením a na pár minut si dáchnout. Svítá, cesta je rozmlžená, večeřosnídáme chléb, v jedenáct dopoledne uléhám, ranní směně doráží dalších 13 autobusů. Sepisuji poznámky a další půlnoční se už zase blíží. 7.1. 2016 22:54 Ze srbského Šidu zdraví [4]
Dan a Tereza, Janča, Jáchym, Janek, Edita, Markéta a Vašek
Dobrovolníkovy poznámky ze Srbska z Balkánské cesty Třetí díl seriálu ze srbských hranic
Den 5. Další noční směna, hlavní náplní práce je distribuce oblečení a hygieny. Dětem pleny a teplé ponožky, rukavice a čepice a všem, kteří nemají, pak boty a bundy. Pokud přijede více jak deset autobusů, je rozdávání a rozdělování oblečení mnohdy stresující situací, jak pro uprchlíky, tak pro dobrovolníky. Občas ve skladišti hlasitě nadávám a kleji, někdy je třeba úplně vypnout, neb má člověk všeho a všech dost. K distribuci oblečení jsem si učinil pár poznámek: 1) Dávání oblečení při velkém počtu lidí se může stát snadno stresující situací. Dobrovolník se musí kvůli omezeným zásobám neustále rozhodovat, komu co vydá a jestli vůbec i přesto, že by nové oblečení potřebovali téměř všichni. Takové miniaturní Sofiiny volby každou vteřinu. Hlášku „nou šůs" jsem zopakoval nespočetněkrát. Uprchlík neví, kdy pojede, kdy se mu naskytne další příležitost oblečení vyměnit, co ho čeká a tak dále, celá řada nejistot a neurčitostí. Také najít přesnou velikost v haldě darovaného a odhadnout v okamžiku, co bude sedět, bývá problémem. Možná by někdo namítal, že když už ti lidé dostávají něco zdarma, mají být vděčni za cokoli, co dostanou a že by měli být klidní a trpěliví a vůbec celí spořádaní. A já si pak spolu s tím vzpomenu na anarchii, když k deníku Metro rozdávají sušenky zdarma. Už jen při rozdávání blbých sušenek se mnozí chovají jak neurvané stádo a zde se rozdávají věci, které rozhodují o vašem zdraví, ne-li životě. Ač některé situace byly vypjaté, nikdy se nestalo, že by se lidé začali chovat násilně či agresivně. Vždy se situace dala uklidnit a začít znovu. 2) Komunikace je problém aneb Čech se snaží domluvit s Afgáncem v Srbsku ve čtyři ráno lámanou angličtinou, kterou Afgánec umí říci sotva jedno slovo, o tom, co jej trápí a jakou velikost botiček potřebuje jeho dítě, o kterém se neví, kolik mu je a jak je veliké. To je jen jeden příklad z mnoha. Mluva je problematická a nedorozumění často vytváří absurdní situace, ze kterých jsou zmatené obě strany. Někteří lidé taky nejsou schopni mluvit či se ostýchají, často mají za sebou traumatické situace, po kterých mluvu hledají těžko. Kulturní rozdíly celé situaci také nenapomáhají a vy zkrátka vůbec netušíte, proč dáma ve svetru odmítá bundu, kterou jí dáváte, a chce jinou, kterou ale nemáte. Chce něco jiného? Chce ji pro dítě? Je jen vypočítavá? Nechce jí proto, že je barevná? Nechce jí, aby ji mohli mít ostatní, kterým padne lépe? Celá plejáda variant a vy můžete jen těžko soudit, jaká z nich se v komunikaci odehrála a tím je těžké soudit cokoli o daném člověku. A pak boty. Chce nové, protože v nich má mokro? Nechce si je usušit, neb by mu to přišlo ostudné si z nich ony smradlavé týden nevětrané nohy vůbec vyndávat? Neví, kde a jak si je vysušit? Chce nové, protože ho tlačí? Nebo pro svého kamaráda, který nemocný spí v autobuse? A takovýchto dorozumění nedorozumění jsou za večer stovky. Je to stresující a únavné, hledat společnou řeč, porozumět jednotlivostem. Uvědomuji si, že i pozdější integrace a práce bude stresující a únavná. Nikdy se však nesmí vzdát, možná si zanadávat, možná se na chvíli stáhnout do ústraní, ale nikdy od problému neutéct, ať už jsou to jen pitomé boty, nebo politické otázky. Velikost je v jednotlivostech. 3) Rozdávání přivádí spoustu trapných a ne úplně šťastných situací, člověk se před vámi například musí zouvat, přezouvat, někdy i v zimě a blátě, v nepříjemných podmínkách. Je [5]
absurdní chtít přehnaně vděku. Je absurdní dožadovat se od těchto lidí čehokoli v takovéto situaci. 4) Situace se komplikuje ještě více špatnou organizací, jedna srbská organizace distribuuje oblečení tak, že přijede dodávka se zcela novými bundami a rozdává, dokud vše nezmizí, a tak ti rychlí a obratní dostanou to, co by potřebovali ti, kteří se k autu nedostanou. Zároveň my od Czech Teamu třeba třikrát řekneme, že žádné boty už nejsou, a oni pak postaví bednu několika desítek párů bot do sněhu, strhne se mela a spousta lidí má něco co nepotřebuje a další spousta nemá nic. Vysvětlujte pak tím jazykem, kterým neumíte, kde se nové boty vzaly a proč se rozdávají tak nešťastně. Jelikož se také již použité věci kvůli hygieně nedají recyklovat, vede to mnohdy k zbytečně vyhozeným téměř novým bundám a botám. Někteří se vám snaží původní věci vrátit, aby mohly dále sloužit, preventivně se však musí vše vyhazovat kvůli hygieně. Zvláště pak svírají srdce zcela nové dětské botičky, zamrzlé do neproniknutelného ledu či čekající na okraji popelnice. Nicméně je nutné si uvědomit, že k vyhazování věcí a k jinému plýtvání či nedorozumění dochází vždy v důsledku špatné organizace, nikoli nějaké nešetrnosti či rozhazovačnosti uprchlíků. Je nutné si uvědomit, že organizace a organizovanost je základem každé pomoci. V takovýchto situacích věru nemůžete být „sluníčkářem“ či „všeobjímajícím hipíkem“, neb to vede často ke stresu, nejistotě a zmatku. Zorganizovat dav a efektivně mu pomáhat chce opravdu onu bájeslovnou německou organizovanost, bez ní nikomu nepomůžete a ničemu neprospějete. Po směně se člověk zklidní, uvaří si čaj. Vždy přijdu na dalších třicet až čtyřicet nových věcí, které jsem mohl udělat lépe. Pomáhat je práce a paradoxně přijímat pomoc jakbysmet.
Den 6. Máme volno. Přijeli Brňáci z rádia Proglas a vzali za nás směny. Chvíli jsem pomáhal na skladišti, pak jsem trávil čas čtením článků, koukal jsem na rozhovor v DVTV s Robejškem a Pavlem Svobodou. Veškerá jejich mluva mi přijde vzdálená, odtržená od reality, zkreslující… možná i mé poznámky zkreslují. Ale jak nezkreslit to, co se tu děje? A co se tu vlastně děje? Přemýšlím nad závěrečnými poznámkami, které připravuji. Hovořím s kolegy dobrovolníky, každý je unikátní, každý by měl mít kdesi výstavku, o každém bych rád slyšel více. Skupina tak originálních a zajímavých lidí. Kamarádka mi doporučuje, abych nepsal jen o uprchlících, ale udělal příště i povídání o jednotlivých dobrovolnících a jejich osudech, to by snad vydalo i na knihu. Saša z Ruska učí historii v Moskvě, Katka ze Slovenska odvykládala Kanta, že jí studenti porozuměli, Honza z Česká prý jezdil i rallye, Martin z Maďarska dělá design ve Vídni, Katja z Německa dělá humanitární pomoc už bůh ví kolik let, žije ze dne na den a za týden jede přes Prahu do Mongolska. To vše jsou jen střípky, které by chtělo poskládat. Jdeme na pivo do vedlejší hospody pod názvem Dallas. Dnes zde slaví svatého Štěpána a také čísi narozeniny. Všichni jsme dostali dort, číšník je milý, jakýsi Srb je nadšený že vidí turisty, trochu méně, že jsou z Česka, ať si táhnou do Chorvatska, směje se, dává si s námi selfie a připíjí. Nátura tohoto kusu země je úžasná, Balkán tepe svým životem. Za chvíli začíná půlnoční směna. Vyrážíme.
Den 7. Dnes je málo autobusů, informace jsou kusé, ale počasí na moři je prý špatné a tak počty uprchlíků klesají, proto je nyní čas se s lidmi bavit a poznávat jejich příběhy. Směny před námi si kreslily s dětmi. My zde nyní máme jen skupinku dospělých Afgánců, avšak všichni nadšeně berou do rukou tužky, pastelky a papíry a kreslí moře, hory, květiny, svou vlajku, texty přání, které mi [6]
překládají a nadšeně ukazují. Jeden se piplá s obrázkem skoro dvě hodiny, má ustrašené oči, vše mi popisuje, a když vidí mou kamarádku dobrovolnici, okamžitě jí obrázek věnuje. Venku ve světle lamp šíleně poskakuje jeden muž a ostatní mu do toho pouští hudbu z mobilu, přidávám se a nerozumím tomu, proč se smějí, pak se ke mně muž přitočí a ukáže mi kartičku, kterou nosí hluší lidé. Muži vypnou hudbu, hluchý vesele poskakuje dále, usmívá se a hraje na imaginární nástroje. Ve stanu pak krásně kreslí a jeho kamarád, který umí anglicky a který ho potkal v autobuse, mi říká, že je trochu bláznivý a že rád pije. Beru kresby do skladiště a mám vztek, jsem rozčílený, protože zároveň mi ti samí Afgánci vypráví příběhy o tom, jak je v Bulharsku mlátí policie a láme jim ruce, pálí jim obličeje, taxikáři je zavezou do lesa a vyhazují je do sněhu. Dobrovolníci do Bulharska nesmí, novináři také ne. A doma to mají ještě horší, jeden mladík na ranní směně ukázal kamarádům břicho se zašitými průstřely, mnozí prchají před výhružkami smrti a u nás doma jim pak hrozí tím samým. Měl jsem vztek na Bulhary, na našeho prezidenta, na Evropu, na Blízký východ, na celou tuhle situaci, kde každé řešení je jen volbou toho méně hrozného. Říkal jsem si, že někdy lidem až moc chybí společný stůl, pastelky, papír a teplý čaj. Vztek se mísil se štěstím kreseb a lidskosti. Je to všechno absurdní a směšné. Podivná tragikomická hra a tanec hluchého na neslyšenou hudbu. Za celých sedm dní mé práce jsem poznal téměř tisíc lidí a za celou tu dobu nejhnusnější, nejvulgárnější a nejagresivnější byl jakýsi Čech, který mi pod tímto seriálem nadával do magorů a sliboval mi, že si mě najde. Je to směšné, hloupé a všeříkající. Pokud je zde v rámci uprchlické krize nějaká hrozba ohrožující naší kulturu, pak je to hrozba v nás samých, hrozba strachu a nenávisti ku lidskosti. Pokud kdy někdy vznikne nějaký problém, zapříčiníme si jej sami. Autobusy odjely, další už nepřijely, dali jsme si čaj na benzínce a vyčkali na svítání. V polospánku mi hrál Liszt a jeho Totentanz, mával jsem rukama a dirigoval tu nádheru. Pak už nás čekala jen cesta domů. Byl jsem unavený, ale šťastný. Těsně za chorvatskými hranicemi jsme narazili na vodojem ve Vukovaru prošpikovaný 600 výstřely. Impozantní železobetonová „katedrála“, chlouba východního materialismu, ztělesnění hmoty a věčnosti, která dosáhla dokonalosti až teprve v její destrukci. Nedaleko se rozkládalo jezero a okolo stály stromy porostlé břečťanem. Jen jsem sledoval prostřílený, zrezlý vrcholek proti šedému nebi. Do očí mi vhrkly slzy z té surové nádhery. Bylo to krásné. Sbohem Srbsko, sbohem Chorvatsko, sbohem Balkáne! Kultura žije v mnohosti a jen v mnohosti kultura přežije… 10. 1. 2016 Z cesty domů zdraví Dan a Tereza, Janča, Jáchym, Janek, Edita, Markéta a Vašek
Závěrečné poznámky Poslední komentář k dobrovolnictví Evropa nečelí uprchlické krizi. Volím toto těžké popření, neboť zvykli jsme si používat těžká slova a zapomněli na ta lehká, mírná a klidná. Humanitární pracovníci v Adaševci či na jiných hraničních přechodech jsou pro nás paradoxně klidní. Zde se neumírá, zde se nebojuje o život, s přírodními živly, s epidemiemi, s katastrofami jako na Haiti či na Srí Lance. Je to krize, abych tak řekl evropská, klidná, která nezaplavuje, jak hlásí tisk, která nepřináší zkázu, jak tvrdí mnozí, která není krizí, která by [7]
značila konec. Má generace, nebo alespoň já za sebe to mohu říci, odvykla krizím, a snad proto je pro mě tak těžké vidět jasně všechny ty složité, těžké a vskutku krizové příběhy, které mi povídali Syřané, Iráčané či Afgánci na své cestě. Když mi povídají, že v jejich zemi nikdo nevládne, a kdo se o to pokouší, má raději celou rodinu v zahraničí, neb by mu ji unesli a povraždili. Kde na ulicích běžně leží mrtví. Kde lidé čelí výhružkám smrti a neustálému strachu o sebe i blízké. Přikyvuji, ale nevím, nerozumím. Pokud je nám v něčem tato kultura opravdu vzdálena, tak to není jejich zvyky, obyčeji, jejich lidskostí či jejich jazykem, nic z toho, je nám vzdálena svou krizí, kterou nejsme s to pochopit, pojmout či s ní soucítit. Nečelíme zde krizi uprchlické, ale společenské. Nejsme nuceni řešit mrtvé na ulicích, neustálé výhružky, dopady bomb, nefungující a bortící se stát i veškeré instituce, nedostatek jídla a vody. Řešíme ženy, muže a děti, které téměř nikdo z nás nepotkal, nepoznal, nepromluvil s nimi. Řešíme obrazy, mýty, domněnky hrůz, místo hrůz reálných. Pokud ke krizi evropské dojde, zapříčiníme si ji my sami, nikoli lidé ze Sýrie či Afganistánu. Pouze nenávist je schopná plodit nenávist, proto jediným možným způsobem jak čelit tomuto problému je vytvářením vztahů, komunikací, vzděláním, kulturou a integrací. Prostor pro jiné řešení tu není a ani nemůže být, neboť vytvoří jen další kumulující se problémy. Možná přišlo do Evropy mnoho lidí, ale jediné, co je velkým problémem, který může poštvat davy proti sobě, je, že spolu s nimi přišlo i neúměrné a iracionální množství strachu. Nepřichází k nám mnoho lidí v prizmatu tři čtvrtě miliardové Evropy, což nemá být bagatelizací, spíše nahrávkou na otázku, jakou Evropu zde myslíme? Jakou kulturu a jaké hodnoty? Povídal jsem zde o Balkáně a před nedávnem hleděl jsem do spisků Čapkových o Španělsku a Anglii. A jiný zas mohl by mi povídat o naturelu skandinávském, o lidech na Ukrajině či v kopcích a pláních jižní Itálie. Vždyť právě ona Evropa je Evropou ve své kulturní bohatosti a rozmanitosti. Její hodnoty stojí na francouzském hesle Svoboda, rovnost, bratrství, na křesťanské odpovědi láskou na násilí a nenávist a na humanistickém a renesančním přijetí člověka. Ale vše jsou jen šplechty z učebnic a blábolení moudrostí, kór ode mě, pokud nemají reálného podkladu. Proto jsem se rozhodl, tak jako nespočetní další, alespoň kouskem, špetkou pomoci tomu, aby to, čeho si vážím zde a kolem sebe, zůstalo zachováno a bylo předáno dál onou drobnou dobrovolnickou prací. Abych díky ní zahlédl skutečné lidi a příběhy. Nikdy neuvidíme celek, ale mediální obraz povadne, ztratí na intenzitě. Jinak bych psal, kdybych pomáhal v Řecku, jinak, kdybych byl v Rakousku, přesto drobnými střípky mohu odrážet to, co se skutečně děje. Avšak musíme si uvědomit, že tato dobrovolnická práce není řešením, je pouze jeho prologem, je závazkem, že jsme schopni a budeme řešit tento problém dlouhodobě, humánně, nenásilně, že jsme schopni a ochotni naše západní hodnoty, naše zvyky, tradice a zákony předávat, nikoli jen uzavírat a konzervovat. Spolu s tímto závazkem neseme zodpovědnost za následky, které toto řešení přivede. Je jasné a nezpochybnitelné, že integrace a spolu s tím spojené mnohé nedorozumění bude plodit a plodí násilí, budou vznikat ghetta a růst kriminalita. Budou zde žít těžko dostupné komunity i vykořenění jedinci, kteří a které mohou a budou páchat zlo. V této situaci je každé řešení volbou toho méně hrozného. Neexistuje zázračné, čisté, pozitivní řešení, které vše uvede do původního stavu. Ti, kteří jej proklamují, jen prohlubují nereflektovaný problém. Imigrace a integrace přivede mnoho zlého a my budeme a jsme toho součástí, spolu s tím však přivede mnoho dobrého, nejen z hlediska obohacení naší kultury a společnosti, ale také dobrého v odkazu do budoucnosti, že jsme tváří v tvář strachu a násilí nepodlehli nenávisti a snažili se řešit situaci humánně a s respektem k lidskému životu nehledě na rasu, národnost, kulturu a náboženství. Dle mého je právě toto odkaz západního křesťanského myšlení, humanismu, osvícenství a demokracie. Rozhodnutím pomoci na hranicích pomocí krátkodobou a pomocí neřešící celkový problém, jsme se zavázali řešit tento společenský problém dlouhodobě a rozhodli jsme se mu čelit, [8]
nikoli se před ním schovávat za hranice, vojenskou sílu či nenávist. Stojí před námi problém, který teprve teď nabývá určitých kontur a bude náročný jak pro nás, tak pro nově příchozí. Evropu i celé její společenství čeká velmi dlouhá a mnohdy i bolestivá cesta a je nutné za její následky brát absolutní zodpovědnost. Také je však důležitým momentem, kdy jsme na nenávist a její hrozbu, přestali odpovídat nenávistí a strachem.
[9]
