DŮLEŽITÉ OKAMŽIKY Z HISTORIE ČESKÉHO RYBÁŘSKÉHO SPOLKU V NEKOŘI (120 let od založení spolku)
Málokterý český rybářský spolek se může pochlubit tak starou tradicí svého založení, jako spolek rybářů v Nekoři. V letošním roce jsme oslavili 120 let od jeho založení. A budeme-li si pročítat více jak sto let staré záznamy v kronice, stále více v nás poroste pocit hrdosti nad obrovským množství vykonané práce, ale současně i pocit povinnosti v této činnosti pokračovat. Díváte se na titulní stranu kroniky Rybářského spolku v Nekoři, založeného 20. března 1884 sedmi nekořskými občany. Byli to pánové Josef Víteček, Hugo Schiktanz, František Rejholda, František Vejcl, Petr Hubálek, Alois Felcman a Josef Šmok. Zpráva jednatele je nadepsána „Přehled dějin Českého rybářského spolku v Nekoři od r. 1884 “. Stojí zato citovat některé pasáže, které svědčí o tom, že nekořští rybáři byli významnými průkopníky v umělém chovu lososovitých ryb, zejména pstruha a lososa. Ze zprávy cituji: „Jest všeobecně známo, že z oborů národního hospodářství bylo až do doby nynější rybářství tím nejzanedbávanějším odvětvím a to zejména u nás v Čechách, některé krajiny ovšem vyjímaje. Řeky naše druhdy velikým bohatstvím ryb slynoucí chudly stále. A co jest, aneb bylo příčinou ubývání ryb v řekách našich? Nechybíme, řekneme-li, že v první řadě jsou to četné průmyslové závory, které vypouštěním odpadků ryby otravují a z okolí svého úplně vytlačují.Mimo to řádilo a až dosud řádí hrozně ve vodách našich nemírné chytání ryb, beroucí napořád v sítě své všecko. Následkem toho některé druhy ryb byly úplně vyhubeny, jiné pak nesmírně ztenčeny.“ Následuje pak výčet dalších příčin, zejména mýtění lesů a ubývání přirozené potravy. Jak je vidět, za 120 let se toho mnoho nezměnilo Shora uvedených oněch 7 lidí se vydalo na zkušenou do nedalekého Kostelce nad Orlicí, kde bylo sídlo tehdy prvního rybářského spolku a jeho předseda pan Sýkora jim vše dopodrobna vysvětlil. Prohlédli si líheň (jak říkali ústav) a rozhodli se začít stejně tak v Nekoři, neboť jak říkali: “poloha krajiny zdála se jim mnohem příhodnější než v Kostelci“. 1
Po návratu svolali do školy schůzi občanu na den 6. dubna, pozvali kosteleckého předsedu s přednáškou o umělém chovu, aby pak: „ založení spolku urychlil a jim přátel sjednal“ . Na závěr společně vypustili 15.000 losůsků do nekořského potoka. Přihlásilo se 40 občanů a spolek byl založen. Založení spolku oznámili prof. Dr. Antonínu Fričovi, tehdejšímu významnému našemu ichtyologovi. Jako první počin spolku bylo odhodlání postavit líheň.Tehdy postavili první líheň naproti škole, ve stráni na louce pana Josefa Koska, kde vytékal pramen. Samozřejmě naráželi na finanční obtíže a proto jakýkoliv příspěvek vítali. Uspořádali mezi sebou sbírku, do které přispěla celá řada nekořských občanů. Zvláště si považovali daru “velmi urozené paní hraběnky Anny ze Stubenbergů, majitelky panství Kyšperského“, která darovala za 30 zlatých stavebního materiálu a prof. Antonína Friče, který přispěl 6 kalifornskými aparáty a ještě jinými rekvizitami k umělému chovu ryb potřebnými. Na podzim po postavení líhně provedli první výtěr a stojí zato ocitovat zápis v kronice: „s velikou pozorností a opatrností vytřeli jsme něco přes 4.000 jiker a sice natřikrát (31.X, 4.XI a 8.XI. ) a uložili do aparátů. S toužebností, zároveň ale s velikou nejistotou očekávali jsme jak se první pokus náš zdaří. Každého dne pilně a bedlivě prohlíželi jsme jikry a těm se k naší spokojenosti dařilo dobře. Jen málokterá se zkazila. Však radost naše dostoupila svého vrcholu, když po osmi nedělích spatřili jsme oční body. Tu teprve nabyli jsme pevného přesvědčení o zdaru našeho prvního pokusu.“ A nebyl to jen pstruh, kterého se snažili naši předchůdci uměle chovat a vysazovat. Ne nevýznamné pokusy prováděli i s lososem: „Dne 7. a 12. března obdrželi jsme zásilku 20.000 jiker lososích. Tu teprv byli jsme potěšeni, ale zároveň padla na nás nová starost. Jak to s losůsky dopadne? S úzkostlivostí a nejvyšší opatrností opatrovali jsme svěřený nám poklad. Tu jsme teprve poznali, že je to sice hezká a záslužná věc pěstovati ryby, ale zároveň též ne příliš snadná. Avšak co nedostávalo se nám praxe, doplnili jsme pilností a svědomitostí v dohlížení k jikrám a práce naše byla odměněna. S jásotem uvítali jsme dne 19. března 1885 prvního pstroužka a dne 7. dubna 1885 prvního losůska“. Při popisování činnosti spolku najdeme v kronice ještě něco, co je v dnešní době velice moderní. Dnešním způsobem se tak odvíjí velkochovy všech uměle chovaných a vysazova2
ných ryb. Z toho je vidět jak naši předkové byli jasnozřiví a předvídaví. Zápis začíná takto: „Abychom chov ryb, zejména pro naši krajinu chov pstruhů účinněji provádět mohli, vystavěli jsme na pozemku od vrchnosti kyšperské najmutém rybník pro semenáče pstruhové a zároveň najmuli od téže vrchnosti právo lovit ryby v řece Divoké Orlici v obvodu obce Nekořské na dobu 12 po sobě jdoucích let.“ A tak bychom mohli dlouho číst v kronice o práci lidí, nesmírně zanícených pro věc, o jejich starostech při výstavbě druhé líhně pod školou, tedy té, kterou již známe ze starých obrázků, o pravidelných návštěvách a pomoci radou i penězi prof. Antonína Friče, v českém rybářství jedné z největších postav. Protože první postavená líheň neměla dostatečnou kapacitu a nebyla i na tehdejší poměry moderní, začali stavět někdy kolem začátku května 1888 líheň novou, která byla asi 50 m pod líhní první ještě na pozemku pana Josefa Koska. Samotnou stavbu postavili poměrně brzy, ale vše se zadrhlo se stavbou přivaděče vody, který pro docílení potřebného spádu, musel být 130 metrů dlouhý. V kronice jsou popisovány problémy s výkupem pozemků pro přívod vody a nepřízeň počasí a starosti s pokládáním trubek. Vše zdárně skončilo někdy v polovině listopadu a vznikla nová líheň s kapacitou 30 aparátů, které byly umístěny ve dvou řadách. Na starých fotografiích můžeme vidět, jak líheň vypadala, jaké bylo její vnitřní zařízení a také jakým způsobem se tehdy lovila generační ryba. Zcela ojedinělé jsou výsledky, uvedené v kronice za roky 1884 – 1888. Za uvedenou dobu vypěstovali a do
potoků vysadili z přivezeného počtu 190.000 jiker lososa 180.453 kusů plůdku. Při odečtu ztrát transportem, které byly 1,62 %, ztráta na aparátech byla jen 3,4 %, což je přímo fantastický výsledek. Dále spolek vypěstoval a vysadil za uvedenou dobu 29.730 pstruhů a 500 lipanů. K 7. 3
březnu 1889 se nacházelo v líhni 2.000 sivenů, 25.000 lososů labských a 50.000 lososů rýnských Zápis v kronice se závěrečné zprávy jednatele končí těmito slovy: „Konče zprávu svou, vyslovuji vřelé přání, aby spolek maje nyní ústav dokonale zřízený i dále v oboru svém horlivě si počínal jako až dosud a tak ozdobou obce i milé naší vlasti české se stal. V Nekoři 7. března 1889. Podepsáni Josef Víteček t.č. předseda a František Rejholda , t.č. jednatel “ V kronice dále najdeme pamětní listy s podpisy nekořských občanů, ale i významných osobností společenského i politického života. Tak na příklad je podepsán Jiří Albert, tehdy ještě jako medik z Vídně, příslušník slavné rodiny zakladatelů žambereckého Albertina a významný český lékař, Najdeme zde podpisy Františka Klapálka administrátora Českého královského musea, prof. Dr. Antonína Friče, mladoboleslavského hejtmana a hraběte Karl von Stubenberga. Do roku 1996 spolek vykonával činnost o které se dovídáme jen z písemných záznamů z knihy zápisů z jednání výboru spolku, Fotografií je málo a většinou se je podařilo získat jen od bývalých členů spolku, kteří již dnes nežijí. Do roku 1936 vysadili nekořští rybáři do potoků 1,198.000 kusů lososa, 1,096.000 kusů pstruha obecného, 389.000 kusů pstruha duhového, 67.000 kusů lipana podhorního a 10.000 kusů sivena alpského. Od roku 1929 do 1930 se začaly provádět zemní sondy a v roce 1933 až do 1938 se začala stavět Pastvinská přehrada nákladem 44 milionů korun. Její první celkové vypuštění bylo v roce 1958 a další pak v roce 1978. Poslední pak v roce 1999 spojené s opravou uzávěrů jalových propustí. Do vzniku celosvazového hospodaření patřila do nekořského revíru. Z rybářského hlediska to byl pstruhový revír a teprve v posledních letech je vedena jako voda mimopstruhová. My se můžeme podívat na záběry z prvního vypouštění se slovováním do sítí. Dva muži ovlivnili další vývoj a zaměření spolku. Mužem číslo jedna nejen v pořadí, ale i svým významem byl Ing. Jan Šmok, v Nekoři známý jako „ rada Šmok“. Jeho práce v líhni, pečlivé třídění generační ryby vedlo ke vzniku zvláštního druhu lipana obecného známého pod názvem Orlický lipan Druhým mužem, který podstatně ovlivnil činnost spolku byl v roce 1950 tehdejší ministr těžkého průmyslu ing. Miroslav Šmok. Za předsednictví pana Karla Pišla měl spolek v té době 33 členů. V tomto roce 1950 -1952 z iniciativy Ing. Miroslava Šmoka dochází ke sloučení se žambereckým rybářským spolkem 4
a Ing. Miroslav Šmok se stává předsedou společné organizace. Od té doby také končí zápisy i v knize o jednání výboru organizace a veškerý majetek právně přešel pod majetek žamberecké organizace Dnes snad už asi nikdo správně neodpoví na otázku, proč se vlastně Nekoř sloučila se Žamberkem. Snad v tom byla tehdejší politická linie komunistické strany ovládnout řízení i zájmových organizací, nebo mylná představa lepší práce ve velkých celcích. Při studiu materiálů pro tuto kroniku se mi dostaly do ruky zápisy z výročních schůzí z roku 1950 až 1953. Z uvedeného vyplývá, že sloučení bylo proti odporu části nekořského spolku a vycházelo z nějaké iniciativy tam neuvedených osob, snad i tehdejšího Poříčního svazu Jednoty rybářů, muselo být opakováno a uskutečnilo se k datu 1. ledna 1952. Přesto již v roce 1958 požadovali někteří členové, aby se organizace opět rozdělily, bohužel k uskutečnění došlo zhruba až po 40 letech. Zajímavý zápis, který podporuje názor o vynucenosti sloučení je tento z výroční zprávy roku 1954: „ … konečně se snad naučíme jinému pořádku a skoncujeme se zastaralým způsobem vedení a života v našich organizacích“ v téže zprávě pak k novým volbám je tento citát : „Zúčtujeme konečně se spolkařským vedením, které v našich řadách nemá míti již dávno místa. Nejsme spolkařskou organizací, jsme organizací hospodářskou, pro níž byl také vydán hospodářský zákon a doplněk naší činnosti je potom činnost rekreační, jež spočívá v zážitcích u našich krásných toků“ V roce 1950 zakoupil spolek od pana Dolečka z Pastvin pozemek, na kterém postavil novou líheň. Výkopové práce byly zahájeny na podzim 1953 a líheň dostavěna v roce 1955. takže na podzim v říjnu zahájila provoz. Zcela dokončena v roce 1956. Rozpočet byl 17.843 Kč, dotace ministerstva zemědělství byla 10.000 Kč ve 2 splátkách. Skutečný náklad byl 34.648 Kč. Samozřejmě sloučením obou organizací život spolku nekončil. Sice jméno na čas zaniklo, zůstali však lidé se zájmem o rybářství. I v této době se udělalo mnoho pro zachování tradice v Nekoři Toto je líhňař pan Václav Kubíček, za jehož vedení líhně dosáhla svého vrcholu v produkci násad. Jeho velkým kladem bylo velmi pečlivé vedení záznamů o počtu vytřených generačních ryb, počtu jiker a celkových výsledků v produkci Práce pro líheň se zajišťováním generačních ryb a jejich umělý výtěr, vysazování plůdku do potoků a vracení nazpět do řeky bylo to, co udržovalo tradici stále živou. 5
Také výchova mladých k lásce k rybaření, organizování letních táborů na Šumavě nebo na Dyji dávalo naději, že rybářství v Nekoři nezanikne. Po roce 1989 vznikla situace, kdy bylo možné vrátit věci tam, kam původně patřily a tak vznikla snaha začátkem roku 1996 obnovit rybářskou organizaci v Nekoři. Jednání s Územním výborem Českého rybářského svazu, Ministerstvem zemědělství a Místní organizací v Žamberku se ujali pánové Fišer Milan st., Krupička Petr st. a Kučírek Jaroslav. V té době velmi pomohl i tehdejší ministr zemědělství pan Ing. Josef Lux. Jednání byla úspěšně zakončena 15. prosince 1996 v tehdejší restauraci Roxett zakládající schůzí nové organizace s názvem Místní organizace Českého rybářského svazu Nekoř. Nyní zbývalo jen s organizací v Žamberku se dohodnout o rozdělení organizace a vzájemné vypořádání majetku. Bohužel na výroční schůzi nedošlo k dohodě o rozdělení a tak členové současného spolku v Nekoři vystoupili ze žamberecké organizace bez nároku na finanční a majetkové vypořádání. Tento spor se táhnul až do minulého roku a byl příčinou mnohé vzájemné nevraživosti. Složitá jednání o koupi a převodu majetku vedli a úspěšně dovedli ke konečnému závěru pánové Josef Hečko, dosavadní předseda spolku a Josef Dostálek, starosta obce a jednatel spolku. Finanční odškodnění pak bylo uzavřeno začátkem roku 2004 a tím došlo k vyrovnání veškerých nároků obou organizací vůči sobě.
Ze života organizace 1. Líheň a výlovy generačních ryb. Vychování vlastních ryb a zásobování jiných byla vždy snaha našich předchůdců a je to hlavní směr našeho snažení, který realizujeme v líhni. Prvním krokem je získání generační ryby, která se ukládá v sádkách před líhní a tam dozrává k vlastnímu výtěru. Prvním líhňařem po vzkříšení našeho spolku byl Milan Fišer, který svoji práci vykonával asi 2 roky. Následně jej vystřídal Zdeněk Brožek st. A nyní již nastoupila mladá generace Zdeněk Brožek ml.(stane se to rodinou tradicí?), Josef Sokol a Michal Čáp. 2. Výlovy generačních ryb. Základem pro dobrou činnost líhně je získání generační 6
ryby v dostatečném množství a kvalitě. Dosud matečné ryby získáváme odlovem z řeky. Generační rybu pstruha obecného a lipana podhorního zatím získáváme odchytem z řeky. Ostatní lososovitou rybu, jako je siven americký a pstruh duhový jsme získávali dosud od Ing. Korába. Generační pstruh se loví na podzim a jak je vidět, podzimní práce na řece jsou spojeny často již s nepříznivým počasím, dešti, zimou a někdy je již sněhový poprašek. Odlov ryb elektrickým proudem není zcela ideální. Říká se že značná část ryb po elektrickém šoku v období které my již nevidíme zahyne v důsledku poškození kůže popálením nebo poškozením ochranné slizové vrstvy. Proto nové moderní způsoby se snaží chovat generační ryby ve zvláštních rybníčcích, kde je možné je odchytit šetrnějším způsobem. K našemu překvapení to není nic nového a dočetli jsme se v kronice, že podobně tak činili zakladatelé spolku již před 100 lety. V poslední době si chováme vlastní generační ryby v malých rybníčcích. 3. Rybářský kroužek mládeže Především to je práce s dětmi, což je nesmírně důležité pro další budoucnost spolku. V současné době je v rybářském kroužku 13 dětí a zájem o členství nadále trvá. Vedoucí pan Čáp Jan se dětem opravdu věnuje a spolek vyčleňuje pravidelně každoročně částku ze svého rozpočtu na činnost tohoto kroužku.
7
4. Společné dovolené Zcela náhodně jsme se domluvili na jeden týden společné dovolené a z náhody se stala tradice. První takovou dovolenou jsme strávili v Norsku v roce 1998. Byl to nádherný týden a v překrásné zemi a přivezli jsme si celou kupu dojmů a zážitků. V roce 1999 jsme takový týden prožili na východním Slovensku nedaleko Košic na údolní nádrži Rožín. Roku 2000 jsme koncem června odjeli na jižní Moravu na zahájení rybolovu dravců pod Novomlýnské jezero. V roce 2001 to byl Orlík, kde jsme se ubytovali v kempu u Štědronína na Otavě. Za krásného počasí jsme se věnovali rybolovu, ale i výletům po okolí. V roce 2002 to dokonce byly 2 skupiny. S jednou koncem května jsme odjeli opět do středního Norska, kde jsme cestou tam i nazpět projeli zeměmi Německo, Dánsko, Švédsko a cílové Norsko, celkem 5.000 km.
S druhou skupinou jsme se vrátili koncem června opět na Orlík, kde se nám velmi líbilo. V roce 2003 jsem týden navštívili ÚN Lipno a 2004 jeden týden na ÚN Trnávka.
8
5. Rybářské závody Tato část je věnována jednomu člověku. Dobrému kamarádovi, vzácnému příteli, dlouholetému hospodáři naší organizace, Jaromíru Plockovi. Mirek byl rybář tělem a duší, veliký praktik a nikdy nelitoval času ve prospěch nekořských rybářů. A toto jsou první snímky z Memoriálu Jaromíra Plocka, které jsme uspřádali na velké přehradě na Šlechtově palouku.
Proč na Šlechtově palouku. Protože při založení organizace jsme měli problémy se domluvit s územním svazem o způsobu zarybňování malé přehrady a než se věci uvedly do pořádku, abychom udrželi důstojný průběh závodů, rozhodli jsme se ročníky VI a VII uspořádat na velké přehradě. Devátý ročník MJP se konal již na svém původním místě na vyrovnávací nádrži pod hrází velké přehrady. Jubilejní X. ročníku MJP, byl bohužel poznamenán hrozbou bombového útoku na hráz velké přehrady a proto prostor pod hrází byl policií uzavřen. Po souhlasu obecního úřadu jsme večerní slavnost udělali na volném prostoru uprostřed obce.
Samotný závod jsme přeložili na jinou vhodnější dobu. Uskutečnil se v náhradním termínu 27. července. Uspořádali jsme je pro naše členy a rozhodli jsme se že se tak bude dít i nadále. Každý měl jinou taktiku. Někdo se věnoval velkým rybám, jiný zase malým s šancí že jich chytne více. Tak se postupně úlovky zvyšovaly, záznamové lístky se plnily a plnily, tak jak se blížil konec závodu. Závěrečné vyhodnocení, vyhlášení vítězů a přátelské posezení jsme potom udělali ve Vinárně u mostu u Mirka Zářeckého. 9
V roce 2002 i v roce 2003 a 2004 se opět uskutečnily závody na malé přehradě. Kromě posledního ročníku jsme měli štěstí na krásné, slunečné a teplé počasí. Byla to opět příležitost se společně sejít v pěkném prostředí a zavzpomínat si, v krásné přírodě na chvilku se zastavit… Již večerní slavnosti před rybářskými závody a závody samé jsou přechodem mezi vnitřním životem spolku a službami pro veřejnost. V této čtvrté části si však všimneme činnosti, kterou spolek dělá výlučně pro nerybářskou veřejnost.
6. Prodej vánočních kaprů V roce 1999 poprvé jako rybářský spolek si řekl, že pro zájemce zajistí vánoční rybu, kapra nebo pstruha podle vlastního výběru. Pro zájemce to může být zajímavé proto, že rybu si sám vybere a na zvláštní přání mu je i zabita a vyvrhnuta. Toto jsou vánoce 2001, kdy každý kdo přišel, dostal skleničku svařeného vína a krajíc chleba se škvarkama. Domníváme se, že tato služba se setkala s příznivým ohlasem nekořských občanů 10
7. I. Rybářský ples Druhou úspěšnou akcí byl první rybářský ples konaný 1.února 2003. Byl to vůbec vlastně první ples konaný naší organizací v Nekoři . Snažili jsme se, aby byl veřejností dobře přijat a založil určitou tradici.
Samozřejmě součástí byla dobrá kuchyně se zvěřinou a rybími specialitami. 11
A co říci na závěr. Snad nejlepší bude citace stará již 120 let. „…. ať si spolek nadále počíná jak dosud a tak ozdobou obce i naší vlasti české se stal.“ MUDr Jaroslav Kučírek
12