DĚJINY EVROPY
EVROPA devatenáctého
STOLETÍ M IC H A E L R A P P ORT
VYŠEHRAD
Kniha vychází s finančním přispěním Eurof fice Praha–Brusel, a.s.
Copyright © Michael Rapport 2005 First published in English by Palgrave Macmillan, a division of Macmillan Publishers Limited under the title Nineteenth Centur y Europe, 1st edition by Michael Rapport. This edition has been translated and published under licence from Palgrave Macmillan. The Author has asserted his right to be identified as the author of this Work. Translation © Katarína Bendíková, 2011 Kateřina Brabcová, 2011 Matěj Brabec, 2011 Marie Čapková, 2011 Filip Outrata, 2011 ISBN 978 –80 –7429-061-9
[7]
Obsah
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ČÁST I.
Revoluční Evropa, 1789 –1815
1] EVROPA V ROCE 1789 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2] FRANCOUZSKÁ REVOLUCE, 1789–1804 . . . . . . . . . . . . . . 3 ] DOPAD NA EVROPU, 1789–1815 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Francouzské revoluční a napoleonské války, 1792–1815 . . . . . . . Okupace, kolaborace a odpor, 1792–1814. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ČÁST II.
9 11
15 22 43 44 54
Konzervativní Evropa, 1815 –1850
4 ] K O N Z E R VA T I V N Í Ř Á D . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Reakce nebo reforma? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Liberální výzva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Praskající konstrukce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 ] SPOLEČENSKÉ KRIZE A REAKCE NA NĚ, 1815–1848
Růst počtu obyvatelstva a ekonomická změna. . . . . . . . . . . . . . . . Chudoba a sociální podpora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Socialismus a protest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 ] EVROPA V ZÁMOŘÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 ] EVROPA MEZI REVOLUCEMI, 1830 –1848 . . . . . . . . . . . . Revoluce 30. let 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik střední třídy?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obroda liberalismu a radikalismu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8] EVROPSKÁ REVOLUCE, 1848–1850 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zhroucení konzervativního řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální střety: dělníci a rolníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zhroucení středu – politická polarizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jaro národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá revoluční vlna a vítězství reakce, 1848 –1851 . . . . . . . . . . . Úspěchy a ztracené příležitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
67 69 76 84 88 88 97 102 109 120 120 128 132 144 144 146 151 156 161 166
[8] ČÁST III.
Nová doba? 1850 –1879
1 9 ] N O VÁ D O B A ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nový konzervativismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krymská válka, 1853 –1856 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 0 ] S J E D N O C O VÁ N Í A B U D O VÁ N Í S T Á T Ů . . . . . . . . . . . . . . . Sjednocení Itálie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sjednocení Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak se dělá národ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Národní státy jihovýchodní Evropy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11] KROCENÍ BOUŘE: REFORMA A KONSOLIDACE . . . . . Přetváření konzervativního řádu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Reforma, konsolidace a nezdar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12] HYBNÁ SÍLA MOCI A ZPŮSOBY ŽIVOBYTÍ . . . . . . . . . . 13] KULTURNÍ BOJ A VZESTUP VEŘEJNOSTI . . . . . . . . . . . Věda a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzdělávání a gramotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Č Á S T I V.
171 171 178 184 184 188 196 201 208 208 221 233 255 255 263
Vznik masové politiky, 1879 –1914
14] SMĚREM K DEMOKRACII? FEMINISMUS, A N A R C H I S M U S , S O C I A L I S M U S . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
Feminismus a emancipace žen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anarchismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Socialismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rusko: socialismus, liberalismus a revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . N A C I O N A L I S T I C K Á V Ý Z VA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A U T O R I T Á Ř S K É A K O N Z E R VA T I V N Í O D E Z V Y . . . . . . . IMPERIALISMUS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . P Ř Í Č I N Y P R V N Í S V Ě T O V É VÁ L K Y . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
282 286 290 302 308 334 351 365
Mapy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
377 387 408 409 424
15] 16] 17] 18 ]
[11]
Předmluva
Všichni historikové jsou přesvědčeni o tom, že údobí, jemuž se věnují, má zvláštní význam nebo je alespoň obzvláště zajímavé. Ještě jsem se nesetkal s někým, kdo by se na určité téma vrhl proto, že se mu zdálo fádní: snad podivné, to ano, nikoli však nezáživné. Pokusím se proto odolat pokušení a nebudu kouzlo „dlouhého devatenáctého století“ v Evropě vychvalovat příliš dlouho. Období to nicméně zajímavé je – ve stejné míře fascinující i znepokojivé. Pro začátek zmíním, že je na jednom konci ohraničeno překvapujícím zhroucením francouzské absolutistické monarchie v roce 1789, a na konci druhém ho vymezuje propuknutí první světové války v roce 1914. Poznačily ho bouřlivé proměny hospodářství a společnosti, které následně vyvolaly vážné politické obavy a napětí. Také politické prostředí prodělalo změny, a to jak ve smyslu vzniku nových evropských mocností – v první řadě Itálie a Německa, ale také menších nezávislých států, například v jihovýchodní Evropě – tak ve smyslu nárůstu počtu lidí zapojených do politiky. Právě tento poslední posun tvoří ústřední, přesto nikoli jediné, téma této knihy. Slavný francouzský dějepisec Marc Bloch napsal, že „jednota prostoru je pouhým zmatkem. Jedině ústřední problém dokáže práci sjednotit.“1 Uvědomil jsem si, že by bylo poměrně náročné uspořádat vyprávění o nespočetném množství událostí, jež se odehrály mezi lety 1789 až 1914, v logickém pořádku. Nakonec se „ústředním problémem“, kolem něhož jsem seřadil ostatní témata, stal vzestup masové politiky. Její počátky nacházíme v 18. století před francouzskou revolucí, kdy došlo k rozšíření vzdělaných vrstev společnosti. Samotná revoluce postavila „lid“ do pozice suveréna a pokusila se ho mobilizovat ve prospěch nového zřízení, ale ještě se jí nepovedlo oslovit nebo přesvědčit podstatnou část Evropy. V tomto smyslu je rozhodujícím momentem rok 1848, jelikož tehdejší události představovaly celoevropskou záležitost, a v mnoha zemích se lid do politiky zapojil poprvé. Poté již většina režimů – bez ohledu na to, nakolik byly autoritářské nebo konzervativní – nemohla přehlížet veřejné mínění. Velkou starost začalo vládám dělat to, jak zahrnout do státu ty společenské skupiny, které z něj byly předtím vyloučeny. Ke vzestupu masové politiky došlo v posledních desetiletích 19. a pr vních letech 20. století. Muži a ženy, včetně dělníků a rolníků, začali v rámci rozšiřující se sfér y občanského života své obavy vyjadřovat čím dál
[12]
Předmluva
víc v politických výrazech a prostřednictvím svých politických a společenských organizací. Vzájemně si odporující sociální tlaky měly takovou povahu, že se toto období stalo svědkem rozvoje nejen liberálních a demokratických hnutí, ale také směrů předznamenávajících autoritářská a totalitární zřízení, která pak sužovala svět dvacátého století. Jsem si plně vědom rizika, které může vyvstat z tohoto způsobu vyprávění – kniha bude možná zaměřena příliš úzce, nebude-li dokonce trpět tunelovým viděním. Doufám však, že společenské, hospodářské a kulturní změny mým přístupem příliš neutrpěly. Když toto období vykládám na vysoké škole, naučil jsem se, že studenti často žádají o knihu, která jim v pr vní řadě nabídne chronologický rámec, o nějž se pak mohou opírat při hlubším studiu. Věřím, že tento svazek splní nejen jejich hlavní požadavek, ale částečně je podnítí i k budování hlubších znalostí, v čemž jim bude nápomocné velké množství kvalitních prací. Pokud tato kniha vzbudí trochu zvědavosti o zmíněném období, pak svůj cíl splnila. Univerzita ve Stirlingu
Mike Rapport
Část I REVOLUČNÍ EVROPA 1789 –1815
[15]
1] Evropa v roce 1789
Když papež Pius VI. navštívil v březnu 1782 Vídeň, uvítal ho dav deseti tisíc lidí, kteří zcela obsadili ulice kolem říšského paláce a zaplnili dokonce i čluny, čímž zablokovali plavbu na Dunaji.2 Papež byl mezi Rakušany nepochybně oblíbenější než jeho vídeňský hostitel, habsburský císař Josef II. Rakouský panovník byl jedním z velkých reformních monarchů Evropy osmnáctého století, ale jeho pokusy o transformaci nejrůznějších administrativních, fiskálních a sociálních institucí této rozlehlé středoevropské říše narážely na odpor téměř všech společenských skupin. Reforma v kterékoli evropské zemi představovala útok na celou řadu zvyků, výsad a náboženských praktik, a vyvolávala hněv mnoha lidí včetně privilegované šlechty a duchovenstva, měšťanů, kteří se schovávali jak za zdi svých měst, tak za svá zvláštní práva, a zbožného rolnictva. Tato konzervativní společnost žila v převážně vesnickém světě. Ve východní Evropě (tradiční dělící linií mezi východem a západem je řeka Labe) na venkovské obyvatelstvo těžce doléhaly panské povinnosti, které – jako například ve Východním Prusku – se blížily jisté formě poroby. Někde, zejména v Rusku, Polsku a některých částech habsburské říše, byli rolníci ve skutečnosti nevolníky, což znamenalo, že byli připoutáni k zemi, na níž pracovali, a právně podléhali moci majitele půdy, jenž je ovládal pomocí široké palety nástrojů. Přestože většina západních rolníků byla formálně svobodná, život chudých a bezzemků mohl být v dobách hospodářské tísně stejně krušný – ne-li dokonce krušnější – jako život nevolníků. Držba půdy rolníky, jež byla rozšířenější na západě než na východě, se oblast od oblasti prudce lišila. Tam, kde rolníci mohli vlastnit půdu, jenom malá část z nich jí měla dost na uživení svých rodin, a své příjmy vylepšovali pomocí systému pachtu (což v podstatě znamená, že rolníci získali svůj podíl na úrodě výměnou za svou práci), řemeslných výrobků nebo sezónní migrace. Rolníci na západě byli majitelům půdy také zavázáni panskými povinnostmi a dávkami, museli platit daně státu a církvi (desátek) a mohli je kdykoli odvést do armády. V celé Evropě ovládali tuto zápolící venkovskou společnost ti, kdo vlastnili nejvíc půdy: šlechta. Jejich nadvláda či moc nad lidmi pracujícími na jejich pozemcích jim poskytovala politickou a společenskou převahu. Přestože ve většině Evropy nebyla šlechta uzavřenou kastou, její moc spočívala v dědičných výsadách, a sice v osvobození od daní a často výhradním přístupu
[16]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
k vyšším pozicím ve státní správě, církvi, soudnictví a armádě. Nikoli všichni šlechtici však byli bohatí; patřili mezi ně jak navonění aristokratičtí papoušci žijící na mramorem vykládaném francouzském dvoře ve Versailles, tak i těžce sužovaná maďarská „sandálová“ nižší šlechta (která si, jak se říkalo, nemohla dovolit ani pořádné boty). Chudší evropští aristokraté mnohdy bránili svá privilegia nejneústupněji ze všech, jelikož jejich výsady byly to jediné, co je odlišovalo od rolníků. V mnoha částech Evropy odrážela důležitost šlechty v oblastní a vesnické správě, soudnictví, při uplatňování práva a pořádku, výběru daní a vojenském náboru slabost ústřední vlády. V někter ých státech byla moc aristokracie zakotvena ve formálních politických institucích: polský sejm (kde měl kterýkoliv šlechtic právo vetovat jakýkoli zákon: liberum veto), maďarský sněm nebo britský parlament mohly být vládě silnou opozicí. Ve Svaté říši římské (zhruba řečeno v Německu) existovaly v někter ých zemích Stände neboli stavy, které obvykle zastupovaly hlavní „řády“ ve společnosti, byly však ve vleku dvou nejprivilegovanějších z nich – šlechty a duchovenstva. Ve Francii se Generální stavy naposledy sešly v roce 1614. I když francouzské provinční stavy se ještě někde scházely a měly i určitý dohled nad rozložením daňového zatížení, neměly téměř žádnou sílu na to, aby se mohly postavit proti královským výnosům. Šlechtickou moc zde naopak představovaly parlements, třináct nezávislých soudů, z nichž nejdůležitější sídlil v Paříži. Tyto instituce, jimž dominovala šlechta, měly právo zanést do své působnosti jakýkoli královský výnos před tím, než se z něj stal zákon. Když tak parlement odmítl učinit, mohl vydat „remonstranci“, v níž vyložil právní důvody svého rozhodnutí, což vymezilo pomyslné bitevní linie pro konfrontaci s králem. Šlechta se o svůj vliv dělila s duchovenstvem, jehož moc byla částečně ekonomická, zejména v katolické a pravoslavné Evropě, kde církev vlastnila velké množství pozemků (ve Francii držela desetinu půdy a v Rusku ležel v jejích osidlech milion nevolníků). Duchovenstvo mělo také společenský a morální vliv. Tam, kde byla gramotnost nízká, se rolnictvo o nových zákonech dozvídalo z kazatelen. Církev mohla také vybírat svou vlastní daň, takzvaný desátek. Kostely byly hlavním, a mnohdy jediným, poskytovatelem sociálních služeb a vzdělání. Tvrdý život, jejž v 18. století snášela většina obyvatel, přidával na důležitosti duševní útěše, kterou nabízeli kněží, pastoři, řeholníci a řeholnice. Je sice dokázáno, že v některých oblastech Evropy, jako například ve Francii, náboženská víra chřadla, alespoň ve smyslu dodržování náboženských pravidel, avšak nepřítomnost v kostele ještě nezbytně neznamená, že lidé byli přesvědčenými ateisty. Lidovým náboženským obřadům, procesím a víře v zázraky se někteří vzdělaní lidé vysmívali jakožto „pověrčivosti“, ale mnoha běžným Evropanům poskytovaly jak útěchu, tak vysvětlení přírodního světa. Tato zbožnost měla samozřejmě i svou odvrá-
Evropa v roce 1789
[17]
cenou stránku, často se projevující fanatismem a pronásledováním jiných náboženských skupin, obzvláště Židů. Horlivá zbožnost živila konzervativismus, který vztekle útočil na jakékoli počiny přespříliš snaživých reformátorů. Obyvatelé městské Evropy, zejména jejích největších měst, natolik vlivu církví a šlechty nepodléhali. Města byla často zdroji hospodářského a kulturního dynamismu, zejména když se zabývala obchodem, anebo byla domovem pro akademie, univerzity a intelektuální rozkvět osvícenské doby. Ale i ve městech existovaly instituce, výsady, sdružení a cechy, které představovaly konzervativní síly. Měšťané byli často vyjmuti z pracovní a branné povinnosti a jejich daňové břímě bylo lehčí než na venkově, přestože ceny potravin zde byly mnohdy vyšší z důvodu mýtného nebo celních poplatků, které obchodníci platili u městských bran. Městští řemeslníci se sdružovali do cechů, které omezovaly vstup do jednotlivých řemesel nebo povolání, snažily se kontrolovat standardy a metody výroby a utvářely ve svých členech kolektivní identitu prostřednictvím procesí, iniciačních obřadů, pomoci v případě nemoci nebo smrti a zvláštními bohoslužbami. V hierarchické společnosti Evropy pozdního 18. století se postavení člověka vymezovalo podle množství výsad, které mu náležely. Tyto výsady závisely na celé řadě činitelů. Mezi nejdůležitějšími byla geografie: kdo se narodil ve městě, nebo v určitých jiných oblastech, těšil se svobodám a právům, které jiní neměli, a jeho privilegia chránily zemské stavy, právní instituce a cechy a obecní společnosti. Původ byl dalším významným kritériem: šlechtici spolu s vyššími církevními hodnostáři (kteří byli ve většině případů tak či onak příslušníky aristokracie) měli nejvíce výsad ze všech, zatímco nevolníci, kteří byli od narození dědičně připoutáni k půdě, neměli práva žádná. Postavení také záleželo na povolání: služba v ozbrojených silách nebo členství v cechu – mezi jinými – s sebou mohlo přinést určitá privilegia; funkce byla teoreticky nejdůležitějším určovatelem výsad a statutu. V tehdejším chápání se společnost nedělila do společenských anebo hospodářských „tříd“; byla spíše uspořádána do „řádů“ a „stavů“, a lidé se členili na ty, kdo se modlí (duchovenstvo), ty, kdo slouží státu (šlechta) a ty, kdo pracují (třetí stav). V rámci každé z těchto kategorií existovaly velké rozdíly v bohatství: třetí stav zahrnoval lidi od nejzámožnějších finančníků nešlechtického původu po migrující dělníky, jejichž prací bylo každý večer zapalovat pouliční lampy. Pojem „korporativní společnost“ anebo „společnost řádů“ se proto od novější myšlenky sociálních a ekonomických „tříd“ značně liší. Na povrch se však začaly prodírat síly, které měly přinést změnu. V dlouhodobém měřítku nejvýznamnější z nich byl populační růst. Ze 118 milionů v roce 1700 stoupl počet obyvatel Evropy na 205 milionů v roce 1800, a do roku 1913 vyletěl na 481 milionů. Růst obyvatelstva způsoboval chudobu, nezaměstnanost, přelidnění měst a – na venkově – nedostatek půdy, což
[18]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
tehdejší lidé vnímali se znepokojením. „Sociální otázka“ – neboli jak zatočit s chudobou – se stala jedním z největších problémů 19. století. V roce 1789 však již na druhou stranu bylo lze pozorovat rané, přestože ještě nejisté, náznaky tr valého ekonomického růstu, kter ý poznamenal celé následující století a jenž – ve svých pozdějších desetiletích – nakonec zahrnul většinu narůstající populace. Co se týče zemědělství, zaváděly se plodiny dříve v Evropě neznámé, jako například kukuřice a brambory, stejně jako nové obdělávací metody. Tyto techniky se během 19. století postupně rozšířily z oblastí, kde je zavedli nejdříve – Británie, Nizozemí a Katalánsko – do ostatních částí Evropy.3 Na většinu současníků udělal největší dojem rozvoj obchodu. Objem obchodu se dramaticky zvyšoval – do velké mír y jej poháněly evropská zámořská expanze a otrokářství. Města jako Amsterdam, Glasgow, Liverpool, Bordeaux, Marseille, Lisabon a Cádiz, která se setkávala s neevropským světem, prosperovala, zatímco stará obchodní centra, jakými byly Benátky, Sevilla a Toulouse, jejichž poloha jim neumožňovala využít celosvětového obchodního rozmachu, začala stagnovat. Splavné řeky a nové silnice alespoň umožňovaly prodávat zámořské plodiny a suroviny ve vnitrozemí.4 Výroba v rámci hospodářství starého režimu se také měnila. Místo toho, aby obchodníci kupovali hotové výrobky od vyučených řemeslníků, začali za účelem levnější velkokapacitní výroby členit výrobní proces do jednoduchých fází, a práci přidělovali nekvalifikovaným dělníkům – jimiž byli v „proto-industriálním“ neboli „domáckém“ průmyslu často rolníci. Začaly se objevovat továrny, které byly průvodním jevem industrializace, rozsáhlých investic do nového strojního vybavení a velké koncentrace dělníků, a to zejména v Británii, ale také v jistých ohraničených oblastech na kontinentu. Ještě však nelze mluvit o proletariátu, kter ý by se ztotožňoval s dělnickou třídou. Ani o „buržoazii“ ve smyslu kapitalistické třídy, jejíž sebevědomí a bohatství se zakládalo na obchodním růstu a industrializaci. Na konci 18. století se pojem „buržoazie“ vztahuje na širokou – a různorodou – skupinu lidí. Nevykonávali sice manuální práci, také však nebyli šlechtici nebo duchovními. Někteří byli zcela jistě kapitalisty, jelikož se zabývali obchodem, výrobou anebo financemi, ale mnohem častěji vyrůstala buržoazie ve státní správě – vládní a soudní byrokracii – a ve svobodných povoláních. Podobně jako šlechta byli i bohatší příslušníci buržoazie pozemkovými vlastníky.5 V samém počátku evropské krize tedy neleží rozmach této střední třídy, nýbrž politický boj mezi panovníky a privilegovanými řády. Evropští monarchové usilovali o správní a fiskální efektivitu a ekonomický rozvoj z jednoho hlavního důvodu: neustálého válčení. Mezi lety 1700 až 1790 proběhlo ne méně než šestnáct velkých evropských vojenských konfliktů, a jeden dějepisec odhaduje, že během tohoto století změnilo majitele víc
Evropa v roce 1789
[19]
území než v každém z předchozích dvou století, která se stěží dají pokládat za mírumilovná.6 Panovníkovým záměrem bylo prosazovat zájmy státu, což znamenalo rozšiřovat jeho moc a rozlohu. V důsledku toho byla mezinárodní politika bezohledná. Cenu, jaká se platila za slabost a porážku, výmluvně ilustruje příklad Polska, které v roce 1772 ztratilo 211 000 km2 území a 4 miliony obyvatel ve prospěch Pruska, Ruska a Rakouska. Ty všechny si při tomto prvním dělení Polska smlsly na svém podílu. Četnost, náklady a vysoké riziko spojené s evropskými spor y vedly státy ke zvyšování příjmů, zjednodušování verbování a k mnohem účinnějšímu ovládání zdrojů obyvatel. Tyto záměry tudíž měly za následek rozsáhlé reformy jak státu, tak i společnosti. Tím, že panovníci usilovali o změny, osvojovali si nové myšlenky o vládnutí a společnosti, včetně těch, které vycházely z osvícenství a představovaly tak výzvu tradičním konceptům. Osvícenství mělo tolik – často vzájemně protichůdných – proudů, rozvinulo se v tolika různých oblastech a obsáhlo tak dlouhé období, že by bylo zavádějící vylíčit ho jako souvislé intelektuální hnutí. Obecně lze říci, že osvícenství intelektuálně rozkvetlo v 18. století a podrobilo společenské a politické instituce zdrcující kritice. Osvícenství držela pohromadě víra v schopnost lidského rozumu překonat strach, což mělo lidstvu umožnit probádat jeho okolí, zformovat a ovládnout jej. Zahrnovalo taktéž podporu sociálních a politických reforem, útočilo proti nesnášenlivosti, náboženskému fanatismu, předsudkům a někdy i proti náboženství jako takovému. Osvícenství mělo zcela určitě radikální dopad, přestože tehdejší filosofové nebyli revolucionáři. Přívlastek „osvícení absolutisté“ připadl vládcům a ministrům, kteří podporovali nebo alespoň připouštěli některé z těchto nových myšlenek o vládnutí, právu a společnosti. Přestože by nebylo zcela správné podceňovat humanitární motivy (lze uvést alespoň jeden příklad – toskánský velkovévoda Leopold zrušil v roce 1786 mučení a trest smrti), hlavní hnací silou osvícenského absolutismu bylo rozšíření moci a bohatství státu. Snahy evropských vlád o uvolnění produktivních schopností společnosti v sobě přirozeně zahrnovaly útok na vliv a výsady šlechty, církve, provincií, městských sdružení a cechů. Investice do státního vzdělávání měly v úmyslu snížit církevní vliv na školách a univerzitách. Podpora obchodu a průmyslové výroby s sebou mnohdy nesla rozklad cechů a městských spolků. Osvobození rolníků od panských dávek a povinností představovalo napadení privilegií statkářů z řad aristokracie. Pr vní rány tradičnímu společenskému uspořádání tedy nezasadili revolucionáři, nýbrž královské vlády usilující o zvětšení moci státu na úkor tradiční, do jednotlivých řádů rozdělené společnosti. Útok vlády na nezadatelné nároky mohl vyústit v nebezpečný politický konflikt. Roztrpčení švédští šlechtici spáchali v roce 1792 na maškarním bálu ve Stockholmu atentát na Gustava III. Agrární reformy, které habsburský
[20]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
císař Josef II. zavedl v roce 1785 v Uhersku, nevynesly na povrch pouze napětí mezi maďarskou šlechtou a rolníky (v Sedmihradsku podnítily ke vzpouře kolem třiceti tisíc Rumunů),7 ale stejně tak proti sobě popudily aristokracii a královskou korunu. V roce 1789 se maďarská šlechta nacházela na pokraji revoluce a Josef II. byl nucen v únoru 1790 na smrtelné posteli tyto výnosy odvolat. Rozdělení Polska z roku 1772 podnítilo v letech 1775 až 1788 reformní program v oblasti práva, vzdělávání a životních podmínek rolníků. Avšak polští aristokraté (szlachta) se proti zákonu, jejž navrhl Andrzej Zamojský, postavili, jakmile se začaly hromadit fámy o tom, že usiluje zreformovat nevolnictví. Ve Francii, jak známo, neúspěch vládních pokusů o reformu v 70. a 80. letech skončil pohromou nejen pro monarchii, ale nakonec také pro její oponenty z privilegovaných vrstev společnosti. V pozdějších desetiletích 18. století se zápas mezi reformami a výsadami zradikalizoval. Privilegované vrstvy začaly požadovat politickou reformu – někdy i zastupitelskou vládu, čímž chtěly v tomto boji získat na svou stranu podporu veřejnosti. Jiní lidé vzali tyto myšlenky velice vážně, zapojili se do boje a obrátili požadavek širšího přístupu k politickému životu nejen proti vládám, ale také proti samotným privilegovaným. V roce 1789 již proto v evropských státech probíhal třísměrný zápas mezi reformními, administrativními vládami, konzer vativními či reakcionářskými zájmy vzdorujícími změně a radikálními hnutími. Vznik radikálních opozičních křídel byl umožněn nárůstem gramotnosti. V průběhu sta let od roku 1690 se ve Francii zvýšil podíl gramotných mužů z 29 na 47 procent, a podíl gramotných žen vzrostl ze 14 na 27 procent. V Německu se během 18. století podíl dospělých gramotných obyvatel zvýšil z přibližně 10 na 25 procent. Evropané byli svědky tiskové exploze. Ve Francii vyšlo jen v samotných 70. letech 18. století 148 nových titulů a v roce 1785 jich v Německu vyšlo přinejmenším 151. Přestože počet předplatitelů těchto časopisů byl obvykle nízký, množství lidí, jež mělo k jednotlivým výtiskům přístup – v klubech, kavárnách a hospodách – bylo mnohem větší. Začalo vznikat povědomí o existenci „veřejného mínění“ nezávislého na církvi a státu.8 Evropský radikalismus byl podmíněn novým pojetím, podle nějž veřejnost – „národ“, „lid“, „občané“ – má práva, která sahají za hranice do řádů rozdělené, privilegované společnosti elit. Jisté skupiny lidí, které zakládaly své požadavky na radikálním výkladu čerstvých osvícenských myšlenek a přizpůsobovaly si starší, libertariánské tradice, požadovaly širší přístup k veřejným úřadům a politické zastoupení. Tato hnutí získávala podporu a nacházela vůdce mezi rozčarovanou buržoazií, na jejich straně však stála i liberálně smýšlející aristokracie, a hnutí čím dál více usilovala o získání široké podpor y veřejnosti. V mnoha zemích se takové skupiny označovaly za „vlastenecké“, což znamenalo, že kladly potřeby národa nad exkluzivní
Evropa v roce 1789
[21]
výsady církve a šlechty. Vzrušení a diskuse, jež mezi veřejností vyvolala americká revoluce (1775 –1783), dodaly těmto hnutím hybnou sílu. Přestože byl do hnutí zapojen pouhý zlomek obyvatelstva, uměla se obvykle jasně vyjadřovat a operovala na velkém území, tudíž se jim občas podařilo zajistit si podporu veřejnosti nebo dokonce svrhnout vládu. Hnutí ženevských měšťanů, kteří byli z vysoké politiky vyloučeni městskými patriarchy, vyvrcholilo, když se jim povedlo zmocnit vlády – potlačila je tepr ve mezinárodní inter vence francouzských, piemontských a švýcarských vojsk v roce 1782. Patrioti v Nizozemí svrhli panovníka (Stadholder), a u moci zůstali až do roku 1787, kdy je rozdrtila pruská armáda. Ve stejném roce se Belgie vzbouřila proti reformám Josefa II., které napadly jejich tradiční právní, správní a náboženské instituce. Tamější vlastenci se však rozdělili na konzer vativní Statisty a radikální Vonckisty, a proto je rakouský protiútok v roce 1790 rozdrtil. Tyto prohr y evropských patriotů naznačují, že i když osvícenskou reformu otupila nezlomnost privilegií, starý evropský režim musel alespoň přestát bouři radikální opozice. A když se bouře spojila s požadavky na politické zastoupení, nemohl být neúspěch reformy nikde výbušnější než ve Francii.
[22]
2] Francouzská revoluce, 1789 –1804 Jedno z nejstarších vysvětlení revoluce z roku 1789 ve Francii říká, že se jednalo o společenský převrat, v němž se buržoazie prosadila na úkor starého režimu, kterému dominovala šlechta. V roce 1789 byl zničen feudalismus, čímž se otevřela cesta pro rozvoj nového, kapitalistického zřízení založeného na bohatství a vlivu buržoazie.9 Tento názor, jemuž se přezdívá „marxistický“ vzhledem k důrazu, kter ý klade na třídní konflikt, později napadli „revizionisté“10; ti naznačují, že o buržoazii a šlechtě nelze mluvit jako o dvou nepřátelských třídách se vzájemně si odporujícími společenskými a ekonomickými zájmy. Někteří francouzští aristokraté se zabývali obchodem a průmyslovou výrobou a šlechta jako taková se nestavěla všeobecně proti sociální a ekonomické změně. Na druhé straně se bohatí nešlechtici spíše pokoušeli do řad aristokracie vstoupit nebo ji alespoň napodobit, než že by ji chtěli zničit. Tvrdí se, že kolem roku 1789 již začala z řad bohatších šlechticů a středních tříd povstávat společná elita „notáblů“. Napájely ji nejen aristokratické obchodní a finanční zájmy, ale také zámožná buržoazie, jež dále nehodlala reinvestovat své peníze (vydělané obchodováním) do průmyslu a obchodu, nýbrž je chtěla vložit do půdy a „žít šlechticky“ na svých pozemcích. Elitu tudíž držely pohromadě jak společné sociální a ekonomické zájmy, tak i vzájemně sdílená kultura osvícenství.11 Z revoluce vyšli tito velkostatkářští notáblové vítězně a začali ovládat Francii, ale, jak zdůrazňují někteří jiní historikové, napětí uvnitř elitních vrstev se tím neodstranilo, a to jak před francouzskou revolucí, tak ani během 19. století.12 Historikové nověji interpretují francouzskou revoluci jakožto primárně politickou transformaci, jež měla své kořeny v politické kultuře a myšlenkách 18. století.13 Vytvořila se nová politická kultura – ideologie, rétorika, symboly a politické praktiky, a přechod moci z monarchie na „lid“ tak mohl být vyjádřen rozmanitými způsoby. Jelikož se v 18. století objevilo „veřejné mínění“, rozvinula se v desetiletích předcházejících revoluci živá veřejná diskuse o politice, a během tohoto procesu zdomácněly výrazy jako „národ“, „svoboda“, „občan“ či „vlastenec“.14 V průběhu samotného převratu pak vyvstala otázka, jak lze ideály spojené s těmito výrazy uplatnit v praxi. Mezitím se v pozadí odehrávala finanční krize, kterou citelně vyostřily výdaje na úspěšný francouzský zásah do americké války o nezávislost, a koruna se tak ocitla na pokraji bankrotu. Pokusy o fiskální reformu uvázly na
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[23]
politicky mrtvém bodě, způsobeném odporem šlechty v parlements, který si získal podporu veřejného mínění, jelikož aristokracie se s úspěchem postavila do role obhájců veřejných svobod vůči despotickým záměrům královské koruny. Podezíravost lidí vůči monarchii se ještě zvýšila, když v srpnu 1786 generální finanční kontrolor Ludvíka XVI., Charles Alexandre de Calonne, odkryl výši královského dluhu. Když se v roce 1787 pokusil obejít parlements okázalou poradou se „Shromážděním notáblů“, jehož členové byli pečlivě vybráni, ztroskotal, jelikož shromáždění tr valo na tom, že pouze Generální stavy – zastupitelský orgán celého království – mohou dát svůj souhlas k novým daním a reformě. Parlements pozvedly stejnou zbraň a přidaly se do bitvy. Královská koruna a soudní moc se tak dostaly do trpkého politického zápasu, kter ý tr val od srpna 1787 do května 1788. Král vyhrál pr vní kolo bitvy, když dal 5. a 6. května 1788 zatknout vůdce pařížského parlamentu a zbavil nezávislé soudy moci. Ve městech po celé Francii vyrazili lidé do ulic a násilně protestovali. V Grenoble se v „den cihel“ (7. čer vna) občané vydrápali na střechy a ve snaze bránit parlament v Dauphiné házeli na královské vojáky střešní tašky. Calonnův nástupce Loménie de Brienne se opozici pokusil uklidnit tím, že na její požadavky přistoupil. V srpnu svolal Generální stavy na 1. května 1789 a vzápětí odstoupil. Ludvík XVI. pověřil správou prázdné královské pokladny Ženevana Jacquesa Neckera, jenž měl pověst finančního génia a, což bylo rozhodující, měl důvěru veřejnosti. Necker sice hořký kalich přijal, ale vyhlásil, že bez souhlasu Generálních stavů nemůže nic podniknout. Opozice z řad šlechty neměla mnoho času na to, aby si svůj úspěch vychutnala, protože během několika týdnů ztratila podporu veřejnosti, což mělo závažné důsledky. V září pařížský parlament vyhlásil, že stavy by se měly sejít „v podobě, v jaké se shromáždily v roce 1614“. To znamenalo, že každý stav – duchovenstvo, šlechta a obyčejní občané (třetí stav) – se měl sejít a hlasovat odděleně. V tom případě by se však dva privilegované stavy mohly pokaždé spojit a přehlasovat tak názor y třetího stavu. Radikálové neboli „vlastenci“, kteří až doposud pevně podporovali parlements, tvrdili, že jelikož třetí stav zastupuje převážnou většinu obyvatel, měl by mít dvakrát více zastupitelů. Všechny tři stavy by se měly shromáždit společně a každý člen by měl mít jeden hlas, což by zástupcům třetího stavu zabezpečilo v jednání rozhodující roli. Horký vzduch, jenž povíval nad kavárenskými stoly, a inkoust, kter ý nakapal na pamflety během této debaty, dodal konceptům, které později položily ideologické základy francouzské revoluce, ostré r ysy. Nejslavnější příspěvek – článek s názvem Co je třetí stav? (únor 1789) – napsal Emmanuel Sieyès. Jelikož byl ovlivněn osvícenským filosofem Jeanem-Jacquesem Rousseauem, otevřeně vyhlásil, že třetí stav představuje národ, což je společenství rovných občanů majících stejná
[24]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
práva. Šlechta a duchovenstvo se také mohou stát součástí tohoto národa, ale pouze vzdají-li se svých výsad. Volby do Generálních stavů probíhaly od února do června – tak dlouho trvaly vzhledem ke složitosti celého procesu. Daly však široké vrstvě obyvatel Francie příležitost k politické participaci, jaká se jim nenaskytla od roku 1614: volit mohli jít všichni plátci daní mužského pohlaví, kteří dosáhli věku 25 let. Sepisovaly se cahiers de doléances (seznamy stížností) a prosby adresované pozornosti stavů. Při tak hojné účasti veřejnosti nemohlo nikomu ujít, že se stavy francouzské říše setkají ve Versailles. Každý (snad kromě samotného královského dvora) vzhlížel k výsledkům s vysokým očekáváním, přestože většina venkovanů chtěla jednoduše jen odčinění jejich místních důvodů ke stížnostem. Jakmile se 5. května stavy sešly, okamžitě se začaly objevovat rozpory mezi prvními dvěma z nich. Dvě třetiny církevních delegátů netvořili aristokratičtí biskupové nebo opati, nýbrž faráři, jejichž zvolení znamenalo revoluci nižšího duchovenstva – pocházejícího z řad rolníků – vůči jejich nadřízeným. Mezi šlechtici představovali pokrokáři, jakým byl například hrdina americké války La Fayette, liberální menšinu čelící konzervativním provinčním velkostatkářům. Třetí stav se seskupil v jednotný válečný šik, z něhož vyčnívali zámožní právníci a držitelé úřadů – ti, kdo byli doma v proslovech na veřejnosti a ve státních záležitostech. Svůj vzdor vyjádřil třetí stav tím, že se 17. čer vna – poté, co jej posílili přeběhlíci z řad duchovenstva – prohlásil „Národním shromážděním“. O tři dny později se Národní shromáždění sešlo v královské míčovně a složilo přísahu, že se nerozejde dřív, než vypracuje návrh ústavy pro království. Ústupky, jež mu Necker nabídl 23. června, nikoho neukonejšily, a veřejné protesty ve Versailles a Paříži přesvědčily velkou část „vlastenecké“ šlechty o tom, aby se k Národnímu shromáždění připojila také. Ludvík se nakonec 27. čer vna poddal a nařídil zbývajícím šlechticům, aby udělali totéž. Události ve Versailles vyvolaly mezi širší veřejností hodně vzrušení, a to zejména v Paříži, kde se novinky a klepy soustřeďovaly kolem Palais-Royal s jeho početnými kavárnami a obchody. Jisté osoby na královském dvoře se však – zpočátku nejspíš bez Ludvíkova vědomí – rozhodly, že je s opozicí potřeba skoncovat za použití síly. Ministr války hrabě d’Artois, jejž popichovala královna Marie Antoinetta a králův mladší, neústupný bratr, začal svolávat kolem Paříže a Versailles vojenské jednotky. Právě v té chvíli však do politiky revoluce vstoupil samotný francouzský lid – nejen jeho „veřejné mínění“ – a způsobil celkové zhroucení královské moci v zemi. Slabá úroda v roce 1788 způsobila následujícího roku akutní nedostatek jídla a potravinové bouře vypukly ve všech částech Francie. V Paříži, kde počet nezaměstnaných v prosinci 1788 čítal 80 000, si řemeslníci spojili ekonomickou krizi s politickou situací a přivlastnili si „vlastenec-
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[25]
ké“ slogany a myšlenky. Když král 12. čer vence sesadil oblíbeného Neckera, vojska shromážděná kolem Paříže si to vysvětlila jako signál k pochodu na město. Řemeslníci a tovar yši neměli žádné prostředky na svou obranu, a tak se v davech vydali zbraně a munici najít. Zásoby střelného prachu byly přeneseny do Bastily – opevněného vězení, jehož hradby čněly nad východní, řemeslnickou čtvrtí města. Pařížané na opevnění zaútočili 14. července, čímž otřásli královým odhodláním. Ludvík odmítl vyslat k potlačení povstání vojenské jednotky, protože jeho důstojníci jej varovali, že se za poslušnost svých mužů nemohou zaručit. Královská moc byla nyní rozervána na cáry a Národní shromáždění – jež se přejmenovalo na Ústavodárné shromáždění – se pustilo do svého úkolu, jímž bylo dát Francii ústavu. Absolutistická monarchie ztroskotala také pod tíhou rolnické revoluce. Selský stav se dlouhodobě nacházel pod tlakem svých pánů, kteří se v desetiletích předcházejících roku 1789 pokoušeli maximalizovat své výnosy znovuzavedením panských práv a povinností, které se již přestaly používat.15 Bublající hněv, který toto znovuzavedení způsobilo, násilně propukl již před rokem 1789. V létě toho roku popohnal sedláky ke vzpouře „Velký strach“ – rolníci pozvedli zbraně na svou ochranu před bandami otrhaných žebráků (jejich řady narostly v důsledku ekonomické krize), kteří dali vznik fámám o hordách lupičů placených příslušníky privilegovaných vrstev.16 Poté, co na venkov dorazily zprávy o červencových událostech v Paříži, roznítily zde povstání, v němž se rolníci chopili příležitosti ke zničení panského systému. Jedním z pr vních úkolů Národního shromáždění proto bylo obnovení pořádku na venkově. V noci na 4. srpna povstali členové shromáždění v záchvatu téměř hysterického altruismu a jeden za druhým se vzdávali panských práv a povinností, včetně církevních desátků. Když však v následujících dnech vystřízlivěli, pečlivě opatřili „zrušení feudalismu“ přísnými definicemi. Konečný výnos z 11. srpna přímo rušil ty dávky a povinnosti, které se týkaly osobního poddanství, ale jiné byly označeny za majetková práva, za něž museli rolníci svým pánům zaplatit kompenzaci. Výnosy ze 4. až 11. srpna usilovaly o uklidnění situace na venkově, ale v mnoha oblastech bylo jen málo pravděpodobné, že rolníci na tento kompromis přistoupí, když už jednou proti požadavkům svých pánů povstali, a tak jejich odpor pokračoval i v roce 1790. Avšak 4. srpen nebyl jen dnem, kdy byly zrušeny panské povinnosti. Znamenal odmítnutí výsad všech možných druhů – osobních, týkajících se cechů a spolků, i místních. Vyčistil tudíž pole, na němž pak bylo možné zasadit nový správní, fiskální a politický systém. Místo provincií vznikly departementy, které byly přibližně stejně velké i bohaté, měly zhruba stejný počet obyvatel a spravovala je volená rada. První místní volby se konaly v létě 1790. Deklarace práv člověka a občana (26. srpen 1789) vyhlásila rovnost před
[26]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
zákonem, osvobození od svévolného uvěznění, fiskální rovnost (na daních se budou občané podílet podle své schopnosti je platit) a svobodu myšlení, přesvědčení i náboženství. Prohlásila také, že národ je zdrojem veškeré suverenity. Většina revolucionářů ale byla přesvědčena o tom, že v praxi by politický život měli ovládat jenom lidé s určitou minimální výší majetku a společenským postavením. Volební právo proto dostali pouze „aktivní občané“ – muži, kteří ročně zaplatili na daních ekvivalent výplaty za tři dny práce, což představovalo kolem 15 procent obyvatel. Král získal nad zákonodárstvím pouze suspenzivní veto, a s touto ztrátou moci se Ludvík nikdy nevyrovnal. Otázka králova veta a omezeného volebního práva rozhořčila radikály v ulicích, sdružené kolem rozmáhajícího se pařížského novinového tisku, včetně listu Ami du peuple, kter ý vydával zapálený lékař proměněný v žurnalistu – Jean-Paul Marat. Nejvíc však jednotlivé strany rozdělovala otázka reformy církve. Shromáždění mělo v úmyslu splatit státní dluh prodejem církevní půdy. V listopadu 1789 vyhlásilo, že veškeré církevní nemovitosti se stávají „národním majetkem“ (biens nationaux), kter ý se měl prodat v dražbě a použít na vyplacení státních věřitelů. Mezitím věřitelé a vládní úředníci dostávali papírové poukázky – asignáty (assignats), jež mohli používat ve veřejných pozemkových dražbách, ale v praxi začaly poukázky kolovat jako papírové peníze (zákonným platidlem se staly v dubnu 1790). Jelikož církev přišla o své příjmy, musela být přebudována. Řešením byla Občanská ústava kléru z července 1790. Kněze měli napříště volit místní „aktivní občané“ a výplaty jim měl platit stát. Konzer vativní tisk a pr vní émigrés – lidé, kteří utekli do zahraničí, aby se vyhnuli revoluci – se chopili příležitosti a začali koordinovat ultra-katolickou opozici na francouzské půdě. Pod nátlakem jak ze strany kontrarevolucionářů, tak i radikálů přijalo Národní shromáždění 27. listopadu 1790 osudné rozhodnutí. Zformulovalo slib věrnosti Občanské ústavě, na kterou měli přísahat všichni kněží. Přibližně polovina francouzského duchovenstva (takzvaní nepřísežní) tak odmítla učinit: francouzská církev se rozdělila napůl a nepřísežní kněží se stali morálními vůdci kontrarevoluce v mnohých částech provinciální Francie. Émigrés za hranicemi Francie představovali další ohnisko odporu, přestože jejich skutečný význam spočíval nejspíš v tom, že samotná jejich existence posilovala mezi revolucionáři plíživý pocit, že vůči novému režimu povstává nebezpečná opozice. Postoj Ludvíka XVI. k reformě ve Francii se pohyboval mezi nepřátelstvím, zdráháním a rezignovaným souhlasem. Je pravda, že Pařížané se vůči němu a jeho rodině zachovali tvrdě. Například 5. a 6. října 1789 vpochodoval do Versailles šestitisícový dav hladových žen, které byly rozhořčené jak nedostatkem chleba, tak i královou neochotou dát svůj
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[27]
souhlas pr vním reformám revoluce. Dav přinutil královskou rodinu k přestěhování do pařížského paláce Tuileries (Národní shromáždění je následovalo o několik dnů později). V noci z 20. na 21 června 1791 se obléhaná královská rodina odhodlala k zoufalému pokusu o útěk ze země, zastavili je však ve Varennes, nedaleko od hranic, a potupně je dovlekli zpátky do Paříže. Pro levici, která se snažila posunout revoluci demokratičtějším směrem, byl útěk do Varennes signálem, že konstituční monarchie selhala. Republikánství se nyní otevřeně hlásalo v tisku a politických klubech, takže například národní síť jakobínů, která původně čítala 200 spolků, se bezprostředně po zatčení krále ve Varennes rozrostla na 900. Kordeliéři, jejichž klub působil pouze v Paříži, k sobě přitáhli více členů z lidu, stali se radikálnějšími a navázali spojení s podobně smýšlejícími společnostmi po celém městě. Jejich klub zorganizoval petici, která žádala referendum o budoucím králově osudu. Národní garda 17. čer vence 1791 zastřelila 50 demonstrantů, kteří se shromáždili na Martově poli, aby zde tuto petici podepsali. Represe, jež se následně rozmohla, přinutila rodící se republikánské hnutí k ústupu do podzemí. Jakobíni se rozdělili na dvě skupiny – jejich menší část vedl Maximilien Robespierre, jenž chtěl petici podepsat; větší část (jež nyní vytvořila samostatný spolek feuillantů) zůstala věrná konstituční monarchii. V měsících následujících po letní krizi ratifikovalo Národní shromáždění svou politickou práci v podobě Ústavy z roku 1791. Nové zákonodárné shromáždění se popr vé sešlo 1. října, právě když začala klíčit semena obnovené politické krize. Radikálové byli přesvědčeni o tom, že útěk do Varennes byl předehrou k invazi Rakušanů, jejichž císař Leopold II. byl bratrem Marie Antoinetty. Záležitosti se zamotaly ještě víc po srpnové Pilnické deklaraci, v níž Leopold a pruský král Fridrich Vilém II. vyhlásili své odhodlání k obnovení práv francouzské monarchie – ale pouze připojí-li se k nim i další mocnáři. Přestože šance na to byly malé, deklarace posílila dojem, že Rakousko a Prusko plánují podpořit invazi na čele s émigrés, jejichž počty po fiasku útěku do Varennes výrazně vzrostly. V zákonodárném shromáždění zastupovali střed feuillanti, kteří chtěli ústavu z roku 1791 uvést v praxi, a proto usilovali o stabilitu a mír, jež by jí zabezpečily nejlepší vyhlídky na přežití. Cíl jejich oponentů byl zcela opačný: válka. Levicoví „brissotovci“ (jakobíni, které vedl Jacques-Pierre Brissot) doufali, že válka proti německým knížatům, která poskytla útočiště francouzským émigrés, donutí krále k rozhodnutí pro revoluci nebo proti ní. Brissotovci by mohli krizi využít k získání ministerských křesel a uchvátit tak korunu pro levici. Na pravé straně se fayettisté domnívali, že jejich idol La Fayette bude jmenován do čela francouzské armády, vítězoslavně se vrátí, rozdrtí levici a posílí monarchii. I samotný Ludvík XVI. si přál válku, protože věřil, že rakouské vojenské síly (které by v případě konfliktu se
[28]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
Svatou říší římskou byly hlavním protivníkem Francie) rozmetají chatrnou francouzskou armádu a obnoví absolutistickou monarchii. V průběhu čím dál ostřejší debaty musel Ludvík v březnu 1792 obětovat své monarchistické ministr y a jmenovat, což bylo značně proti jeho vůli, brissotovskou vládu, kterou podporovala velká a hlasitá část zákonodárného shromáždění. Jelikož se nyní váhy naklonily ve prospěch války, vyhlásila ji Francie Rakousku dne 20. dubna 1792. Prusko, jež s Rakouskem v únoru podepsalo obranné spojenectví, vstoupilo do konfliktu v květnu. Jak si Ludvík tajně přál, válka začala katastrofálně. Rakušané a Prusové smetli francouzskou armádu a zahájili pochod na Paříž, kde již revolucionáři křičeli „zrada“. Marie Antoinetta pr ý stojí v čele „Rakouského výboru“. Nedůvěru utvrdilo, když král 10. čer vna odvolal své brissotovské ministr y. O deset dní později pařížské davy poháněné kručením v břiše odpověděly napadením paláce Tuileries. Spojenecký velitel vévoda brunšvický vydal neuvážený manifest, v němž Pařížany varoval před „příkladnou a nezapomenutelnou odplatou“, stane-li se něco králi nebo jeho rodině. „Brunšvický manifest“ měl ale opačný účinek. Zákonodárné shromáždění již předtím vyhlásilo stav ohrožení – la patrie en danger. Vlastenecké provinční oddíly občanských milicí, takzvaná Národní garda, se hrnuly do Paříže na své cestě do války a pařížští radikálové se mohli spolehnout na jejich podporu. Dne 10. srpna – to už se Prusové blížili k Paříži – se tyto oddíly staly páteří povstání zorganizovaného pařížskými distrikty („čtvrtěmi“). Povstalci zaútočili na Tuileries a povraždili členy švýcarské gardy, což donutilo krále k tomu, aby se i se svou rodinou uchýlil pod ochranu zákonodárného shromáždění. Shromáždění královskou rodinu uvěznilo a vyhlásilo volby – založené na téměř všeobecném volebním právu pro muže – do konventu, jenž měl navrhnout novou, republikánskou ústavu. Krize samotná však nepolevila. Tisíce duchovních, šlechticů, příslušníků švýcarské gardy a jiných „podezřelých“ byly uvrženy do vězení. S tím, jak spojenci pokračovali ve svém pomalém, avšak vytr valém pochodu na hlavní město, se militanti začali obávat, že se tito vězni stanou pátou kolonou, jež přetrhne své řetězy a povraždí Pařížany ve spánku. Marat vyprovokoval svými divokými výzvami takzvané Zářijové masakry, kdy do žalářů vtrhly davy lidí. Stoky se naplnily krví téměř jednoho a půl tisíce zavražděných vězňů – většinou drobných zločinců a prostitutek. Vojenské nebezpečí nakonec pominulo: dne 20. září odvrátila úplavicí oslabené Prusy francouzská přehradná palba z děl a bajonetový útok u Valmy. Následujícího dne se konvent sešel popr vé a již 22. září vyhlásil republiku. V prosinci konvent postavil Ludvíka XVI. před soud za zradu. Konečné rozhodnutí o jeho osudu – zda má či nemá být popraven – bylo schváleno pouze rozdílem jednoho hlasu. Ludvíku XVI. (neboli „Ludvíku Poslednímu“,
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[29]
jak mu s nadějí v hlase říkali někteří republikáni) setnula hlavu gilotina 21. ledna 1793. Králova poprava republikány rozdělila. Umírněnější z nich, brissotovci, kteří se začali nazývat girondisty (jelikož nejvlivnější z jejich vůdců pocházeli z kraje Gironde), se dostali k moci revolucí z 10. srpna, ale stavěli se proti popravě krále. Jejich levicoví oponenti – přezdívaní „montagnardi”, jelikož seděli v konventu na výše položených lavicích – teď dominovali jakobínům, poté, co byli jejich někdejší přátelé z řad girondistů vyhozeni z klubu. Na pozadí nejvážnější krize, které musela mladá republika čelit, se boj o moc mezi girondisty a jakobíny změnil v zápas na život a na smrt. Zrod republiky uvítaly vojenské úspěchy: Prusové se stáhli po bitvě u Valmy a Rakušané byli poraženi 6. listopadu u Jemappes. Vítězství však s sebou přineslo své vlastní potíže. Francouzi pronikli do Německa, zabrali většinu levého břehu Rýna a dostali se až do Belgie. Tento poslední krok měl za následek přímý konflikt republiky s Británií, kterou znepokojilo náhlé vzedmutí francouzské vojenské síly na pobřeží kontinentu, a s Nizozemím, jelikož se Francouzi začali tlačit na jeho jižní hranice. Francie vyhlásila 1. února 1793 oběma zemím válku. V létě již Francie nebojovala pouze proti Rakousku, Prusku, Británii a Nizozemsku, nýbrž také proti italskému Sardinskému království (jehož provincie Savojsko a Nice obsadili Francouzi v září předchozího roku), Španělsku (od března 1793), Portugalsku a Neapolskému království (od čer vence). V Rusku Kateřina II. řinčela v projevech zbraněmi, přestože ve skutečnosti se její oči upíraly blíže k domovu. Francouzští dobrovolníci, kteří považovali válku za vyhranou, se mezitím vydali na cestu domů. Síla armády se začala vyčerpávat právě ve chvíli, kdy si republika rozmnožila počet svých nepřátel. Prusové a Rakušané přešli do protiútoku a Rakousko zasadilo Francii těžkou porážku u Neer winden (18. března). Francouzi byli brzy napadeni na všech frontách. Jelikož Francie zoufale potřebovala další jednotky, nařídil konvent v únoru odvod 300 000 mužů. Když příkaz v březnu vyhlásili na západě Francie, propukly v oblastech jako například Vendée, Bretaň nebo Normandie nepokoje. Tyto spontánní výbuchy násilných rolnických protestů se brzy změnily v mohutnou katolicko-roajalistickou vzpouru v čele s místními šlechtici a kněžími. Ve Vendée se podařilo otevřenou válku potlačit teprve v prosinci, načež se zde rozmohla válka partyzánská. Zatímco na západě konvent bojoval s lidovou kontrarevolucí, musel zároveň čelit ekonomické krizi, která jej dostávala pod tlak mnohem bližších nepřátel – lidových ozbrojenců v Paříži. Pařížské lidové hnutí, jež bylo politickou (a částečně i vojenskou) hybnou silou povstání z 10. srpna, neustále nabíralo na síle. Ozbrojence, kteří se nazývali sansculoti (sans-culottes), protože opovrhovali „aristokratickými“ jezdeckými kalhotami, mobilizovaly pařížské čtvrtě a lidové politické
[30]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
kluby. Poháněl je vztek vůči hospodářské nouzi a vysokým cenám. Militanti byli společensky heterogenní skupinou – nekr yli se s pracující třídou, byli spíše „koalicí“ řemeslných mistrů a tovar yšů, kteří s nimi pracovali a žili.17 Měli také své vůdce – radikální enragés (doslova „zběsilí“18), kteří požadovali trest smrti pro chamtivce, pevné ceny (tzv. „maximum“) a vyhrocení války do krajnosti (guerre à l’outrance), a zároveň věřili v to, že sansculoti představují r yzejší formu demokracie než konvent. Novinář Jacques-René Hébert jejich myšlenky zachycoval v listu Père Duchesne. Logika chování jakobínů vycházela z jejich postavení v konventu (kde tvořili menšinu). Uvědomovali si, že jejich spojenectví s lidovým hnutím by jim umožnilo porazit girondisty. Stáli také za většinou praktických, přestože někdy autoritářských opatření směřujících k vyřešení politické a sociální krize. V březnu a dubnu položil konvent základy mašinerie teroru. Ustavil Revoluční tribunál, který soudil osoby obviněné ze zrady, a zvolil Výbor pro veřejné blaho, jenž se zabýval válečnými otázkami. K němu byl přidán Výbor pro veřejnou bezpečnost, který měl na starosti policejní dohled. Během teroru na sebe tyto dva výbory společně převzaly silnou, výkonnou vládu. Jejich zástupci byli vysláni také do provincií jakožto „pověření zastupitelé“, aby zde mobilizovali obyvatelstvo do války a potlačili kontrarevoluci. Konvent také uznal místní dozorčí výbor y, které v srpnu spontánně založily pařížské čtvrtě. Jakobíni zároveň začali vyjadřovat svou podporu pro některé požadavky sansculotů. Maximum, jež stanovilo pevné ceny chleba a obilí, bylo odhlasováno 3. května. Během povstání, které proběhlo mezi 31. květnem a 2. červnem, sansculoti a pařížské národní gardy následně odstranili z konventu a vlády vedoucí girondisty, čímž se k moci dostali jakobíni. Ti kvapně sestavili novou ústavu, založenou na všeobecném a přímém volebním právu pro muže. „Ústava z roku 1793“ se stala heslem sansculotů, nikdy však nevstoupila v platnost. Místo toho ovládl republiku teror. Bezprostředním následkem převratu bylo rozdmýchání plamenů občanské války. Místní konflikty mezi jakobíny a umírněnými, které vyostřila hospodářská krize, již dříve vypukly v Marseille a L yonu. Nyní se k protijakobínskému, „federalistickému“ odporu přidala i významná města jako například Bordeaux, Caen a Toulon. Jakobíni čelili vojenské, společenské a politické krizi a tuto nelehkou situaci se rozhodli vyřešit zavedením teroru. Fakticky se jednalo o mimořádnou, dočasnou vládu – stav obležení. Historikové, kteří se pokoušejí vysvětlit teror, se pohybují mezi dvěma názor y.19 Jedni, k nimž náleží „marxisté“ Georges Lefebvre, Albert Soboul a George Rudé, kladou důraz na okolnosti, které přiměly revolucionáře k drastickým opatřením na obranu republiky. Druzí, mezi nimi například François Furet či L ynn Hunt, tvrdí, že teror vytvořila revoluce samotná, že to byl logický výsledek revoluční ideologie a rétoriky;
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[31]
když revoluce domněle mluví jménem „národa“, obsahuje to v sobě fakt, že všechna opozice stojí proti ní a je proto nezákonná a kontrarevoluční.20 V takové situaci bylo násilí téměř nevyhnutelné a tudíž samozřejmě v revoluci obsažené. Jak to výstižně vyjádřil Simon Schama, teror byl „pouze rokem 1789 s vyšším počtem obětí“.21 Teror však byl monstrem s mnoha tvářemi. Jeho cílem bylo zabezpečit efektivní mimořádnou vládu, jež skoncuje s krizí, ale byla zde také opatření, která konvent musel schválit – přestože někdy proti své vůli – jako cenu za upokojení sansculotů. Jinak řečeno, teror nebyl pouze výtvorem revoluční ideologie, ale formoval se také pod vlivem intenzivního nátlaku „zdola“. Z mnoha důvodů je zajímavé mínění, podle něhož „teror“ vyvolaly vzájemně protichůdné „děsy“,22 protože během revoluce probíhal mezi odlišnými zájmy a názory na nové uspořádání násilný boj. Je pravda, že konvent musel přistoupit k opatřením, která požadovali lidoví ozbrojenci, a přestože je považoval za politováníhodná, byla důležitá pro společenskou stabilitu a válečné úsilí. Levée en masse, což byla sansculotská myšlenka, ve skutečnosti postavil konvent na nohy. Tento „hromadný odvod“ nařizoval všeobecnou brannou povinnost a mobilizaci veškerého civilního obyvatelstva za účelem vedení války. Zrovna tak není pochyb o tom, že ideologie pomohla utvořit některé prvky mašinerie teroru. Zákon o podezřelých osobách ze 17. září 1793 například definoval osoby podléhající zatčení v nejširším možném významu, včetně těch, jejichž slova by mohla být chápána jakožto kontrarevoluční. Není však náhodou, že nejradikálnější kroky byly zavedeny po 4. a 5. září, kdy masová demonstrace sansculotů vedená Hébertem přiměla konvent k tomu, aby teror zavedl na „denní program“. Až do té doby se revolucionáři nedokázali rozhoupat k uskutečnění lidových opatření schválených na jaře a v létě, včetně maxima, nucených úvěrů od bohatých, trestu smrti pro hrabivce a vytvoření „revolučních vojsk“. Tato vojska nebyla než drancujícími proudy pařížských militantů, kteří terorizovali provincie a rekvírovali obilí pro hlavní město. Nyní však, kdy vyvstalo riziko skutečného povstání, byla tato opatření konečně zavedena do praxe. Dne 29. září se zavedlo všeobecné maximum, které rozšiřovalo pevné ceny na širokou škálu dalších produktů. Stanovovalo také nejvyšší možnou výplatu, ale dokud ovládali pařížskou městskou vládu (komunu) Hébertovi stoupenci, nebyl tento bod maxima uplatňován. Hroznější nařízení – včetně říjnové popravy Marie Antoinetty a girondistů – měla v úmyslu ukonejšit sansculotskou touhu po tvrdších opatřeních. Nejsmutněji proslulá zvěrstva mimo Paříž spáchali sami členové konventu – takzvaní pověření zastupitelé. Avšak výraz, jímž se tato fáze teroru často označuje – „anarchická“, napovídá, že konvent měl nad událostmi jen velmi malou přímou kontrolu. Jedna po druhé byly potlačeny „federalistické revoluce“. Marseille dobyli v srpnu, L yon a Bordeaux v říjnu, a Toulon, jenž
[32]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
v srpnu raději otevřel svůj přístav Britům, než by měl čelit odplatě konventu, padl až 20. prosince. Pověření zastupitelé se odbojným městům pomstili hroznými tresty. V Lyonu se Josephu Fouchému a Jeanu Collotovi d’Herbois zdálo, že gilotina pracuje příliš pomalu, a tak se uchýlili k mitraillades – z děl ostřelovali lidi kartáčovými střelami, které své oběti strhávaly do masových hrobů. Nejkr vavější však byla represe v oblastech na západě, které zasáhla povstání roajalistů. Otevřená válka ve Vendée skončila v prosinci po několika po sobě jdoucích vítězstvích republikánů nad roajalisty – a doprovázely je brutální vraždy tisíců rebelů. V nejvýznamnějším městě regionu, Nantes, měl pověřený zastupitel Jean-Baptiste Carrier na svědomí noyades (masové utopení) svých obětí v řece Loiře. Nakonec však nejbrutálnější zastupitele zadržela na uzdě vláda, jež je povolala zpátky do Paříže, kde se měli za své činy zodpovídat. Teror se samozřejmě nerozpoutal v plné své krutosti hned od začátku; rozvíjel se v odpovědi na vzájemně protichůdné tlaky války, kontrarevoluce, občanských sporů a hospodářské krize, které měly za následek nárůst lidového radikalismu. Mnohé z těchto problémů zavinili samotní revolucionáři, kteří se navíc na svou obtížnou situaci dívali br ýlemi své vlastní ideologie, což přispívalo k utváření jejich mnohdy hrozných reakcí. Krize však byla naprosto reálná. Bez ní by represivní mentalita, která byla nepochybně přítomna již v roce 1789, s velkou pravděpodobností nedosáhla tak velkých, institucionálních rozměrů. Teror se rozvíjel tak nahodile, že za ním určitě nestála jednotná ideologie nebo soubor cílů. Mnohem pravděpodobněji se instituce teroru zformovaly pod vlivem protikladných požadavků a tlaků, a to jak vnějších (válka, ekonomická krize, občanská válka), tak i vnitřních (lidové hnutí, pověření zastupitelé, konvent a výbor y). Na konci roku 1793 již dokonce některé hlasy volaly po ústupu od teroru. Štěstí ve válce se začalo pomalu měnit a Britové a Rakušané utrpěli vojenské porážky (přestože nevýznamné) – pr vní v září, druzí v říjnu. Ke konci roku byl „federalismus“ poražen a otevřená válka ve Vendée potlačena, ačkoliv partyzánská válka se svými ukrutnostmi se vlekla ještě po několik následujících let. V listopadu se proto Georges-Jacques Danton vyslovil pro méně poprav, udělení milosti a útok na extremisty. Výrazně jej podporoval jeho přítel Camille Desmoulins ve svém deníku Vieux Cordelier. Tuto kampaň za „shovívavost“ se zájmem sledoval významný člen Výboru pro veřejné blaho, Maximilien Robespierre. „Anarchický“ teror podle něj vytváří více nepřátel, než jich ve skutečnosti ničí. Obyvatel Francie se ze všeho nejvíc dotkl ateistický útok na náboženskou víru („odkřesťanštění“), který zahájili někteří pověření zastupitelé v provinciích. V Paříži se do odkřesťanštění s gustem pustili ozbrojenci a hébertistická komuna. Ačkoli se v říjnu tomuto útoku na víru dostalo povzbuzení v podobě oficiálního přijetí nového revolučního
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[33]
kalendáře a výnosu o deportaci nepřísežných kněží, Robespierra a jeho nejbližší spolupracovníky ve Výboru pro veřejné blaho vyděsily násilné reakce rolníků vyvolané protináboženskými fanatiky. „Anarchický“ teror bylo potřeba udržet na uzdě. Dne 4. prosince (14. frimaire nového republikánského kalendáře) schválil konvent zákon, jímž získal nad terorem ústřední kontrolu. Výbor pro veřejné blaho a Výbor pro veřejnou bezpečnost nyní přímo ovládaly všechny složky moci – od pověřených zastupitelů až po místní dozorčí výbory. Revoluční vojska byla sloučena do jedné organizace s přísným vládním dohledem. Všechny tyto kroky posílily pozici „shovívavých“, a to zejména poté, co byli zatčeni někteří z Hébertových extremistických spojenců. V průběhu zimy se do sebe v rámci boje o další směřování hrůzovlády pustili jakobíni a lidové hnutí. Hébertisté chtěli teror vystupňovat, Danton a shovívaví usilovali o jeho zmírnění nebo případné zrušení, a robespierrovci ve vládě chtěli teror zbavit extrémů, ale nadále ho využívat k potlačování krize. Robespierrovci zvítězili v březnu, kdy byli zatčeni, odsouzeni a popraveni hébertisté, a v dubnu je následoval také Danton a jeho přívrženci. To, že sansculoti nepovstali na obranu svých hébertistických oblíbenců, naznačovalo, že se jejich bojová síla začíná vyčerpávat. Revoluční armáda byla úplně odstraněna, komunou proběhly čistky a na uvolněná místa dosedli robespierrovci, kteří v červenci zavedli nepopulární maximum na platy, což pro ně mělo osudové následky. Snad tepr ve po triumfu robespierrovců nad „frakcemi“ lze o teroru mluvit jako o něčem, co pohání jak ideologie, tak i stávající okolnosti. Stal se prostředkem, pomocí něhož mohli zejména Robespierre a jeho přisluhovač Louis de Saint-Just (sinavý „anděl smrti“) vnutit konventu svou vlastní, spartánskou vizi republiky ctností. Hrůzovláda se nyní ze všeho nejvíc začala používat k potlačování nesouhlasu.23 Zákon z 22. prairialu (10. června) nařizoval, že obžalovaní před revolučním tribunálem nemají právo na obhájce a rozsudek jim musí být uložen do 24 hodin. Tímto výnosem byl zahájen „velký teror“ – sedm týdnů tr vající období, během něhož padla pod ostřím gilotiny většina z celkového počtu pařížských obětí hrůzovlády. Mezi březnem 1793 a druhou polovinou čer vence 1794 setnuli ve městě hlavu 2639 lidem, z čehož 1515 jich zemřelo během „velkého teroru“. Pod povrchem však kázání robespierrovců plodilo v konventu nelibost a Robespierra samotného podezřívali z diktátorských ambicí. A navíc, pověření zastupitelé, které odvolali z provincií, aby se v Paříži zodpovídali za své činy, nevěděli, co má vláda v zásobě pro ně. Sansculoti v ulicích nyní přijímali vládu výborů již pouze rozmrzele. Narůstal pocit, že teror už dosáhl svého. Francouzi porazili Rakušany 26. čer vna v bitvě u Fleurus a přesunuli se do Belgie. V Paříži zatím reptající a bojácní odpůrci vlády v konventu konečně spojili své parlamentní síly. Robespierra a jeho spojence svrhli a popravili 9. a 10. thermi-
[34]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
doru (27. a 28. července). Sansculoti téměř vůbec neprotestovali, jelikož byli rozlíceni maximem na platy, které zavedla vláda. Přeživší členové konventu, známí jako thermidoriáni a oslabení o vedoucí jakobíny, se pustili do odstraňování hrůzovlády. V prosinci 1794 je posílil návrat 71 přeživších girondistů a konvent začal směřovat k umírněnému republikánství. Posledních pět let revoluce až po nástup Napoleona Bonaparta stály v popředí dva hlavní problémy. Za pr vé, republikáni museli usměrňovat revoluci mezi dvěma extrémy – kontrarevolucí a jakobinismem. Za druhé museli do vítězného konce dovést probíhající válku, protože dokud trvala, vzkvétala i jejich opozice. Avšak ani thermidoriánská ústava, ani Direktorium, které ji vystřídalo, nedospěly k uskutečnitelnému řešení, což pomáhá vysvětlit vznik Napoleonovy diktatur y. K neúspěchu republikánů však nedošlo následkem jejich nedostatečného úsilí. Thermidoriáni zavřeli v listopadu 1794 klub jakobínů a v provinciích přimhouřili oči nad „bílým terorem“ – útokem roajalistické lůzy, jenž skončil masakrem jakobínů. Skutečnou levicovou hrozbu však nepředstavovali jakobíni, ale poslední velký výbuch lidové vzpour y v Paříži – bylo to povstání poháněné zoufalstvím. Dne 24. prosince zrušili thermidoriáni maximum, což se ukázalo jako rozhodnutí s katastrofálními následky. Během několika dnů se Evropa octla v ledovém zajetí nejkrutější zimy od roku 1709. Zásoby potravin se povážlivě ztenčily, a jejich ceny – nyní osvobozené od veškerých kontrolních mechanismů – prudce stouply. V dubnu a květnu 1795 (germinal a prairial roku III) napadly konvent davy lidí, mužů a žen požadujících „chléb a Ústavu z roku 1793“. Potlačení prairialového povstání znamenalo definitivní porážku sansculotů. Hrozbu kontrarevoluce přicházející zprava se povedlo zadržet v čer venci, kdy bylo poraženo roajalistické vojsko, které se vylodilo u bretaňského města Quiberon. Roajalistickou vzpouru, jež v říjnu (vendémiaire) vypukla v Paříži, rozdrtili za pomoci „hvizdu kartáčových střel“, které vypálilo dělostřelectvo pod velením Napoleona Bonaparta. V srpnu představili thermidoriáni novou republikánskou ústavu (z roku III, čili 1795), která zakládala Direktorium. Byl zaveden systém nepřímého hlasování, v němž všichni mužští daňoví poplatníci získali právo volit do dvou zákonodárných orgánů, které pak zvolily pětičlenné výkonné Direktorium. Základním cílem této ústavy bylo vyhnout se lidové „anarchii“ přímé demokracie na straně jedné a roajalistické kontrarevoluci na straně druhé. Direktorium čerpalo svou podporu z řad těch, již si revolucí polepšili: vládních úředníků, armádních důstojníků, továrníků a vlastníků půdy, kteří odkoupili církevní pozemky. Ze všech těchto osob bylo nejdůležitějších přibližně třicet tisíc nejbohatších notables, kteří díky nepřímému systému hlasování získali schopnost ovlivňovat rovnováhu sil v Paříži. Direktorium proto spočívalo na úzkých základech; velké skupiny obyvatel tvořené zejména rolníky a měst-
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[35]
skými masami, které v Direktoriu nezahlédly nic, co by uspokojilo jejich potřeby, byly náchylné podlehnout lichotkám roajalistů či jakobínů. Došlo také k rozsáhlému rozvratu práva a pořádku, což se projevilo vzestupem lupičství (které v roce 1796 povzbudila další hospodářská krize), opětovným vypuknutím „bílého teroru“ v jihovýchodní Francii v roce 1797 a nárůstem množství dezertérů, jimž poskytovali útočiště válkou unavení sedláci. Se svou úzce vymezenou základnou byla vláda neustále nucena zajišťovat si podporu buď monarchistů nebo jakobínů. Vláda proto neustále kolísala zleva doprava, což se stalo známým pod pojmem la politique de bascule. Během převratu 18. fructidoru (září 1797) odstranila armáda z legislativy – a samotného Direktoria – ty politiky, které podezírala z toho, že sympatizují s monarchisty. V květnu (floréalu) roku 1798 byla na řadě „florealisace“ jakobínů, jelikož se začalo zdát, že by mohli ve volbách získat příliš mnoho hlasů. Pomstili se v červnu (prairialu) 1799, kdy padesátičlenná skupina jakobínů využila novou vojenskou krizi (Francii zdánlivě hrozila ruská a britská invaze) k tomu, aby umírněným politikům, kteří chtěli sáhnout po nouzových opatřeních, připomněla rok II (1793 –1794). Zároveň donutili tři direktory k odstoupení a na jejich místo zvolili tři k levici se klonící kandidáty. Nakonec nad všemi převládl intelekt Emmanuela Sieyèse, jenž zosnoval pád Direktoria, k němuž došlo během převratu 18. brumairu (listopad 1799). Největší prospěch z brumairského převratu však měl Napoleon Bonaparte. Jeho mocenský vzestup byl fatálním příznakem jedné z mnoha nemocí, kter ými trpěla revoluční politika: války. Vojenská krize z léta roku 1799 povzbudila roajalisty k povstání s ohniskem v Toulouse, zatímco jakobíni sebevědomě prosadili svou vůli v prairialovém „převratu“. V říjnu se porušilo napjaté příměří s roajalisty ve Vendée. To všechno zneklidnilo umírněné republikány, a přestože zmíněné hrozby – včetně invaze – do listopadu pominuly, tato téměř katastrofa byla nakonec i pro samotné zastánce Direktoria důkazem toho, že režim je nutné posílit. Sieyès patřil k těm, kdo chtěli přepracovat ústavu a zvýšit moc výkonných orgánů. V Bonapartovi našel úspěšného a oblíbeného generála, jenž by dovedl udělat to, co je zapotřebí. V povstání z 9. a 10. listopadu 1799 však Bonaparte sám uchvátil lví podíl politické kořisti. Když jeho vojska uzavřela zákonodárné orgány, vytvořily se ze zbytku zastupitelů dva výbor y, které měly – jak jim bylo nařízeno – „přepracovat“ stávající ústavu, místo toho ji však zcela rozcupovaly. Moc byla svěřena tříčlennému Konzulátu, v němž dominující postavení prvního konzula získal Bonaparte, přičemž další dva měli pouze poradní hlasy. Soukolí diktátorské mašinerie se neúprosně rozběhlo. Konzulát (1799 –1804) byl autoritářský režim, který jasně usiloval o zachování někter ých méně radikálních výdobytků revoluce. Ihned po brumairském převratu bylo do vyhnanství posláno přibližně dvacet jakobínských
[36]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
zákonodárců, ale pr vní konzul dal zároveň velice zřetelně najevo, že obnovení monarchie nepřichází v úvahu. Politicky se Konzulát řídil ústavou z roku VIII (1800). Fungoval jako plebiscitní diktatura: obnovilo se všeobecné volební právo pro muže, ale jeho vliv byl omezen propracovaným systémem nepřímého hlasování, které se skládalo z nejméně čtyř po sobě následujících – a čím dál uzavřenějších – stádií. V každém stádiu navrhoval pr vní konzul místní úředníky, jako například starosty, správce departementů a prefekty. Prefekti, jejichž úřad byl vytvořen v roce 1800, měli být zástupci centrální vlády v departementech se širokými správními, policejními a pověřovacími pravomocemi a měli vykonávat vůli prvního konzula. Když Ústavodárné shromáždění vytvořilo v roce 1789 departementy, byla jeho záměrem decentralizace moci, s tím, že místní vlády by volili „aktivní“ občané. Ústava z roku 1800 proud moci obrátila, přestože obr ysy systému zůstaly stejné: stejnotvarost departementů jim umožňovala být zrovna tak účinným prostředkem ústředního dohledu jako dříve místní iniciativy. Zákonodárná moc se skládala z Tribunálu, Zákonodárného sboru a Senátu, jehož členy pečlivě vybíral Bonaparte. Zákony inicioval samotný Konzulát, ale skutečnými zbraněmi Napoleonova diktátorského arzenálu byly „ústavní dodatky“, takzvané senatus consulta. Tyto dodatky, jež navrhoval Napoleon, a senátoři automaticky odsouhlasili bez jakékoli diskuse v ostatních komorách, se staly nástroji, jimiž Bonaparte efektivně vládl pomocí dekretů, čímž umlčel opozici v legislativě. Avšak podobně jako všichni diktátoři nemohl svou vůli ve Francii uplatnit bez určité mír y tichého souhlasu zezdola. Tohoto podvolení dosáhl svými úspěchy v pr vních letech vládnutí. Bonaparte rozvinul a upotřebil dědictví, jež mu zanechala francouzská revoluce. Ve skutečnosti patřilo prvních pět let Napoleonova vládnutí k nejkonstruktivnějším z celého období před rokem 1815. Není náhodou, že Bonaparte dosáhl upevnění své moci v době, kdy byl ve Francii mír – nebo téměř. Válkou unavení prostí Francouzi pravděpodobně chtěli mír za skoro jakoukoli cenu, a staré republikánské elity žádaly mír spojený s vítězstvím. První konzul jim ho zabezpečil. V roce 1800 porazil u Marenga Rakušany a o rok později s nimi u Lunéville dosáhl dohody. Ve stejném roce uvolnilo cestu k jednáním s Brity odstoupení jednoho z nejneúprosnějších nepřátel francouzské republiky, britského ministerského předsedy Williama Pitta. Británie pak v březnu 1802 podepsala s Francií Smlouvu z Amiens. Období klidu však bylo velice krátké a francouzsko-britská nevraživost se opět rozhořela v květnu 1803, ale na kontinentu se napoleonské války naplno rozpoutaly tepr ve v roce 1805. Následkem toho byla léta 1801 až 1804 napjatá, ale relativně pokojná. Nebyla to pouze shoda okolností, že dvě referenda, kter ými byl Napoleon krátce po sobě zvolen
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[37]
doživotním konzulem (1802) a poté dědičným císařem (1804), se uskutečnila právě v tomto období. Mír byl jednou z nejsilnějších karet pr vního konzula, nebyl to však trumf, pomocí něhož lze hru vyhrát úplně. Esem byl konkordát, podepsaný v čer venci 1801 a zveřejněný na Velikonoce 1802, který zaceloval rány mezi revolucí a církví. Papež uznal prodej církevních pozemků výměnou za potvrzení, že katolictví ve Francii je „náboženstvím valné většiny obyvatel“. Stát začal platit všechny francouzské biskupy a 3500 farářů. A přestože náboženská přísaha nebyla zrušena, kněží už nepřísahali na žádnou ústavu, nýbrž se jednoduše zavázali dodržovat zákony. To do velké míry napomohlo urovnat deset let tr vající rozkol ve francouzské společnosti. Upokojilo to všechny s výjimkou nejneústupnějších katolických roajalistů a pomohlo uklidnit odbojné západofrancouzské provincie. Další reformy pak revoluční, sekulární stát zkonsolidovaly, přestože měl rozhodný autoritativní nádech. Zákon o vzdělávání z roku 1802 vytvořil lycées, střední školy určené pro syny notables, z nichž vychovávaly správce, inženýry a vojenské důstojníky. Základní školy pro rolnické masy, kde se vyučovaly základy gramotnosti, měly být prostředkem k prosazení používání metrického systému a vykořenění místních nářečí neboli patois ve prospěch francouzštiny. Od roku 1808 se celý vzdělávací systém – včetně institucí vyššího vzdělávání, jakými byla například Polytechnique, elitní strojařská škola založená v roce 1794 – sjednotil jakožto „univerzita“ v čele s velmistrem. Byla to centralizovaná struktura pod přímým dohledem vlády. Napoleon také kodifikoval přibližně patnáct tisíc výnosů, které byly schváleny od roku 1789, a 21. března 1804 je uveřejnil v občanském zákoníku. „Napoleonův zákoník“ uznával rovnost před zákonem, zrušení privilegií, princip přístupu k zaměstnání na základě schopností, a majetková práva. Zároveň však zrušil některé z pokrokovějších revolučních právních předpisů. Zatímco například revoluce přisoudila nemanželským dětem plná dědická práva, občanský zákoník je uděloval pouze těm, jejichž rodiče nakonec uzavřeli sňatek. Změněny byly také revoluční liberální rozvodové zákony z roku 1792: navrhovatelé nyní potřebovali předchozí souhlas svých rodičů předtím, než se mohlo přistoupit k rozvodovému konání. Cílem těchto podmínek bylo obnovit patriarchální autoritu v rodině. Celkově se těmto reformám povedlo úspěšně připoutat revoluční elity k napoleonskému zřízení. Napoleon však po celou dobu své vlády zacházel ještě dále: důsledně prosazoval politiku takzvaného amalgame neboli sloučení, v jejímž rámci dával najevo, že mu na politické minulosti jednotlivců – jakobínské, roajalistické, umírněné – nezáleží, pod podmínkou, že nyní jsou tito lidé věrni jemu. Osobám, které mu dobře sloužily, se odměnil lukrativními posty ve vládě, stejně jako vyznamenáními a tituly. V roce 1802 byl vytvořen
[38]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
řád Čestné legie. V době císařství pak v roce 1808 vznikla dědičná císařská šlechta, jež však měla být otevřenou elitní skupinou. Povýšení do ní – nebo také degradace z ní – se odvíjelo od státní služby. Později si Napoleon udržoval elity přátelsky nakloněné tím, že se jim odvděčoval nemovitostmi na rozsáhlých územích, která si císařství podmanilo. Zpočátku však bylo vrcholným úspěchem jmenování do úřadu senátora, což s sebou přinášelo nárůst vlivu a mimořádně skvělý plat. Zřízení však bylo diktátorské, a přestože lidé dostávali hodně cukru, režim na ně měl také dlouhé biče. Nejsilnější byla opozice vůči Napoleonovi v čase, kdy Konzulát přistoupil ke svým pr vním tápavým krokům, a podruhé pak po strašlivé porážce, kterou Francii zasadilo v roce 1812 Rusko. V prvních letech Bonapartova diktátorství představovali hlavní nebezpečí neústupní roajalisté a republikáni. Napoleon nestoudně využil dvě roajalistická spiknutí z let 1800 a 1804 k tomu, aby vymáčkl duši nejdříve z jakobínů, a pak z roajalistů. Náhubek nasadil dokonce i nevýrazné parlamentní opozici. Bonaparte se obával, že se republikánští veteráni v zákonodárném orgánu pokusí narušit schválení konkordátu, a proto – méně než tři týdny před jeho představením v parlamentu – proběhly Tribunátem a Zákonodárným sborem čistky, jež z nich odstranily jejich nepohodlné členy. Samotný Tribunát byl později jakožto „nepotřebná instituce“ zrušen. Vedoucí liberální oponenty režimu, jimiž byli například Madame Germaine de Staël (Neckerova dcera) a Benjamin Constant (v pozdějším období, během znovunastolení Bourbonů, patřil k důležitým liberálním ideologům) vyhostili ze země. Tisk podléhal přísnému dohledu: v lednu roku 1800 bylo zrušeno 60 pařížských novin, a nadále publikovat jich mohlo pouze 13. V roce 1804 se jejich počet snížil na čtyři, a pokud by kritizovaly stávající zřízení, vláda by je začala trestně stíhat. Napoleon rozšířil represe i do provincií. Bezohledně pronásledoval roajalistické partyzány, a to především ve Vendée, kde ustavil vojenské výbory, které měly tyto rebely odsoudit a bez okolků popravit. Podobná opatření se však také zavedla proti vlně lupičství, která sužovala Direktorium. Politická opozice byla přísně sledována za pomoci propracovaného policejního systému pod vedením bývalého prosazovatele teroru Josepha Fouchého (jenž pr ý vedl spis i na samotného Napoleona). Policie měla pravomoc zatýkat odpůrce režimu a zadržovat je bez toho, aby byli odsouzeni – v roce 1814 jich tak věznila 2500. Na hnutí dělníků se také dohlíželo – v roce 1803 byl zaveden takzvaný livret, neboli pas, kter ý obsahoval přehled držitelových pracovních poměrů a jeho osobní informace. Nikdo nemohl dostat práci bez toho, aby předložil svůj livret – ten se tak stal prostředkem, pomocí něhož si jak zaměstnavatelé, tak i úředníci zajistili klid. Těmito opatřeními, stejně jako díky získání snad nejširší podpor y pro francouzský režim od roku 1790, si Napoleon do roku 1804 zabezpečil svou pozici v zemi. Nyní se mohl
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[39]
obrátit směrem ven – protože mohl stavět na vojenských výbojích republiky a využívat zdroje a instituce, které měl k dispozici, nastartoval historicky největší vzestup francouzské moci v Evropě. Později se také ukázalo, že to byl rozmach poslední. Francouzská revoluce nebyla primárně společenskou transformací. „Zrušení feudalismu“, jež revolucionáři hlasitě vytrubovali mezi 4. až 11. srpnem 1789, nepředstavovalo až tak dramatický krok, jak by se mohlo zdát z plamenného jazyka výnosů. I když ponecháme stranou tvrzení Alfreda Cobbana o tom, že nic, co by připomínalo feudalismus, ve Francii roku 1789 neexistovalo, srpnové výnosy nezrušily veškeré dávky, které rolníci platili svým pánům. Povinnosti související s osobní porobou, jako například nevolnictví, nucená práce a panská lovecká práva, zmizely, ostatní (a finančně nejtíživější) však byly předefinovány na majetková práva, z nichž se rolníci mohli osvobodit pouze vyplacením hotovosti. Rolníci začali vlastnit více pozemků poté, co byly prodány církevní statky, ale množství půdy v jejich vlastnictví se lišilo od jedné oblasti ke druhé. Na severu se mezi lety 1789 až 1802 zvýšil poměr pozemků vlastněných rolníky z 30 na 42 procent (třetina kupců patřila k bývalým bezzemkům). V oblastech jako například Beaujolais nebo Pařížská kotlina však byly výdobytky rolníků nepatrné. Přestože majitele změnilo až 10 procent veškeré půdy, největší prospěch z toho měli příslušníci střední třídy a urození statkáři, kteří nadále zůstali hlavními držiteli půdy ve Francii. Tím, že se aristokracie musela dělit o nejvyšší úřady v armádě a ve vládě, a dokonce i o místní vliv, s nešlechtickými vlastníky půdy, nepochybně ztratila značné množství své prestiže a moci. Avšak ještě v roce 1815 vlastnila šlechta nejméně 20 procent veškerých pozemků ve Francii. Ve srovnání s přibližně 25 až 33 procenty v roce 1789 jde sice o výrazný pokles, přesto jí to umožňovalo požívat značný vliv: až 41 procent Napoleonových prefektů náleželo ke staré aristokracii, a svou moc si uchovali téměř do konce 19. století. Ještě v roce 1846 patřila třetina členů parlamentu k potomkům starorežimní šlechty.24 Revoluce tudíž bohatství a moc šlechticů nezničila, přestože je omezila. Zároveň však ani nevynesla k moci vítěznou, kapitalistickou buržoazii. Samozřejmě se odstranilo mnoho překážek hospodářského rozvoje – vnitřní celní bariéry byly zrušeny v srpnu 1789 a v březnu 1791 zanikly cechy. V červnu 1791 zakázal Le Chapelierův zákon dělnické spolky, což zajisté prospělo zaměstnavatelům, i tak však francouzská ekonomika povstávala jen pomalu a své tradiční, preindustriální a malovýrobní způsoby produkce si zachovala ještě dlouho do 19. století. Nejbohatší buržoazie sice vydělala své peníze v obchodu a průmyslu, raději je však investovala do bezpečnějších a tradičnějších aktiv, jakými byly například půda a vládní dluhopisy. Stejně jako před rokem 1789 proto měla buržoazie vlastnící půdu podobné
[40]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
ekonomické zájmy jako šlechta a podobně také toužila sdílet s aristokracií její kulturní a společenský život, přestože se v rámci této sdružené elity notables vyskytovalo napětí. Největší dopad měla revoluce v oblasti politiky: byla jedním z významných zakladatelských počinů moderní politiky, jak demokratické, tak i totalitární. Osvobozující principy vyhlášené v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 byly mnohokrát zopakovány, i když nikoli doslovně – především v Deklaraci lidských práv Organizace spojených národů v roce 1948.25 A revoluční ideály nebyly jen prázdnými klišé: v září roku 1791 dali revolucionáři rovná práva Židům. Dne 4. února 1794 byli zrovnoprávněni otroci v koloniích, i když tento krok byl zoufalou reakcí na jejich povstání v Saint-Domingue, které vedl Toussaint L’Ouverture. Když Napoleon opětovně zavedl otroctví ve francouzských koloniích, Saint-Domingue povstalo a v roce 1804 získalo nezávislost pod jménem Haiti; dodnes je to po Spojených státech nejdéle existující republika na západní polokouli. Ve Francii umožnila revoluce poprvé zakusit volební politiku všem dospělým mužům. Snad nejširší zkušenost s demokracií získali občané ve volbách do Generálních stavů v roce 1789, jež dosáhly nejvyšší volební účasti ze všech dalších voleb v průběhu revoluce. William Doyle tvrdí, že „volby z roku 1789 byly nejdemokratičtější podívanou, jaká se dosud v dějinách Evropy odehrála, a k ničemu podobnému pak v následujícím století ještě dlouho nedošlo“.26 Poté se účast ve volbách a referendech francouzské revoluce snížila, jelikož během následných krizí z 90. let 18. století v zemi zdomácněl lidový odpor a apatie. Vezme-li se však v úvahu, že Francie byla během referenda o Ústavě z roku 1793 zapletena v občanské válce, představovalo 1,8 milionu mužů v místních, primárních shromážděních, kteří volili v její prospěch, slušnou účast (třicetiprocentní). „Modernost“ zkušenosti s hlasováním by se však samozřejmě neměla zveličovat. V mnoha primárních shromážděních byli kandidáti voleni odvěkým způsobem, jakým rolnická společenství dělala svá rozhodnutí – otevřeným hlasováním. Revoluční zkušenost s volební politikou proto nepředstavovala plně vyvinutý a znatelně „moderní“ systém, ale výrok Malcolma Crooka, jenž revoluci popisuje jako francouzská „učňovská léta v demokracii“, je rozhodně trefný.27 V širší občanské sféře představila revoluce politiku a myšlenky o občanství rozsáhlému publiku, a to mnoha různými způsoby. Po zrušení cenzury začal vzkvétat tisk. Hébertův extremistický list Père Duchesne dosahoval na vrcholu své popularity nákladu 200 000 výtisků, přestože to bylo zejména proto, že v roce 1793 ovládali ministerstvo války jeho spojenci, kteří zabezpečili, aby se tyto noviny distribuovaly vojákům na frontě. Možná důležitějšími byly časopisy jako například La Feuille villageoise, který se zaměřoval přímo na rolníky. Přestože se jeho průměrný náklad pohyboval od 8000 do
Francouzská revoluce, 1789 –1804
[41]
16 000 výtisků, oslovoval mnohem širší publikum, jelikož každé číslo se předávalo od jednoho čtenáře k druhému nebo četlo nahlas, aby z něj měli prospěch i negramotní. V důsledku toho je podle jednoho odhadu možné, že oslovoval až čtvrt milionu lidí. Také politické organizace zprostředkovávaly politickou debatu většímu množství lidí: v roce 1794 bylo po Francii roztroušeno kolem šesti tisíc jakobínských klubů, které obvykle sídlily v menších městech, ale v jihovýchodní části země se jich mnoho nacházelo také ve vesnicích.28 Zatímco toto obrovské číslo má možná více do činění s politickou konformitou, která byla na vrcholu teroru nevyhnutelná, než se skutečnou politickou angažovaností, existence 1250 klubů na konci roku 1791 byla vážně míněnou odpovědí na krizi, jež probíhala uvnitř konstituční monarchie. Mobilizace městského dělnického obyvatelstva byla opravdu dramatická. Odhaduje se, že během krize v čer venci roku 1789 se zbraně chopilo přibližně čtvrt milionu Pařížanů. Později sice pařížské lidové hnutí aktivizovalo pouze malou část obyvatel (účast na schůzích jednotlivých čtvrtí se v roce 1793 pohybovala kolem 10 procent),29 avšak i to je pozoruhodné, uvážíme-li, kolik času a energie musela v té době většina lidí vynakládat, aby strašlivou bídu přestáli. Demokracie měla své limity. Nejchudší muži ztratili volební právo na základě Ústavy z roku 1791, a domácí sluhové nemohli hlasovat ani ve volbách do konventu v roce 1792. Nejvýraznější vyloučenou skupinu však představovaly ženy. Přestože je zbavili volebního práva, nebránilo jim to v účasti na politickém životě – a v přímém ovlivňování revoluce – jinými způsoby. Angažovanost žen poháněly zejména ekonomické otázky, ty však byly zpolitizované: problém zdrojů živobytí byl podle Davida Andresse záležitostí, kterou ženy využily k tomu, aby „se opětovně vložily“ do politiky.30 Pochod 7000 žen na Versailles ve dnech 5. a 6. října 1789 je toho nejznámějším příkladem, ale ženy se účastnily také protestu na Martově poli 17. července 1791 a germinalového a prairialového povstání v roce 1795. Radikální ženský politický klub Citoyennes Républicaines Révolutionnaires založily v květnu 1793 Pauline Léonová a Claire Lacombeová, které byly spojeny s hnutím enragés. Program jejich spolku představoval radikální směs politických a ekonomických požadavků, včetně práva žen sloužit ve vojsku za účelem obrany republiky, ale žádaly také zavedení maxima a dohled nad obchodem s obilím. Když vláda 30. října 1793 spolek násilně zavřela, bylo to částečně kvůli tehdy převládajícím postojům vůči ženskému pohlaví. Mluvčí Výboru pro veřejnou bezpečnost Jean-Baptiste Amar sdělil konventu, že ženy „nejsou dostatečně chytré na to, aby se oddaly vznešenému hloubání nebo vážným úvahám“, jež jsou pro politiku nezbytné.31 Mezi lety 1789 až 1793, předtím, než byly ženské kluby zakázány, však ve Francii existovalo nejméně 52 ženských nebo smíšených politických spolků (jeden z nich, ve městě
[42]
Revoluční Evropa, 1789 –1815
Avranches, byl roajalistický). Ženy sice během revoluce nezískaly politická práva, nabyly však některá práva občanská. V září roku 1792 uzákonilo Zákonodárné shromáždění rozvod, a výzkum Rodericka Phillipse ukázal, že ženy byly v rozvodovém řízení navrhovatelkami mnohem častěji než muži (například v Rouenu jimi byly v 71 procentech případů).32 V září 1793 a v lednu 1794 konvent stanovil, že dědictví se má mezi mužské a ženské dědice rozdělovat stejným dílem. Revoluce však měla i svou temnou stránku. Kr veprolití vrhlo na devatenácté a dvacáté století dlouhý stín. Na začátku 19. století se republikanismus a demokracie spojovaly s extrémy sansculotů a teroru. Ve francouzské společnosti zanechala revoluce hluboké schizma. Na jedné straně zde byli lidé, kteří revoluci podporovali proto, že věřili v ideály „svobody, rovnosti a bratrství“, anebo proto, že z ní měli materiální prospěch v podobě kariérního postupu či koupě země, anebo kvůli tomu, že představovala vojenské vítězství a slávu. Na druhé straně byli lidé, kteří revoluci nenáviděli – sem patřili církevní hodnostáři, šlechta a rolníci. Katolické duchovenstvo neslo nelibě vítězoslavný revoluční sekularismus a rozchvácení církevního jmění. I když šlechta v dlouhém období neutrpěla mnoho ztrát na svém majetku a vlivu, děsivých vzpomínek na pronásledování v 90. letech 18. století se nezbavila. A jak už jsme viděli, rolníkům nepřinesla revoluce takový užitek, jaký si původně přáli. Nový režim zavedený po roce 1789 neznamenal pro rolnictvo víc než brannou povinnost, zdanění a napadení jejich tradičního způsobu života – útok na církev a prodej církevních pozemků totiž do vesnických komunit přitáhl buržoazní statkáře, spolu s jejich městskými životními hodnotami. V mnoha částech venkovské Francie – ve Vendée (kde bylo zabito přibližně 400 000 lidí), Bretani, Normandii a v jižních oblastech postižených v letech 1794 –1795, 1797 a 1815 „bílým terorem“ – se rolníci nezmobilizovali na podporu revoluce, ale proti ní. Tyto regiony pak republikánství vzdorovaly ještě po několik následujících desetiletí. Ostrý rozkol po sobě zanechal hluboké politické a společenské jizvy, kvůli nimž po většinu 19. století nebylo možné dosáhnout shody.
[408]
Zkratky
AHR AHY CEH CJH CSSH EHQ EHR ESR FH FHS HE HJ JCEA JCH JGO JICH JMH JSH P&P PBA RHES RHMC RR SEER S-F SH SR TRHS
American Historical Review Austrian History Yearbook Central European Histor y Canadian Journal of Histor y Comparative Studies in Society and Histor y European Histor y Quarterly Economic Histor y Review European Studies Review French History French Historical Studies History of Education Historical Journal Journal of Central European Affairs Journal of Contemporar y Histor y Jahrbücher für Geschichte Osteuropas Journal of Imperial and Commonwealth Histor y Journal of Modern Histor y Journal of Social Histor y Past and Present Proceedings of the British Academy Revue d‘Histoire Économique et Sociale Revue d‘Histoire Moderne et Contemporaine Revolutionary Russia Slavonic and East European Review Südost-Forschungen Social History Slavic Review Transactions of the Royal Historical Society
[424]
Rejstřík
Aargau 142 Abd-al-Quádir 112 Abdülaziz I., sultán 203n, 206 Abdülhamid II., sultán 206, 331 Abdülmecid, sultán 159 Abel, Karl von 140 Aberdeen, George Hamilton-Gordon 175 Adler, Viktor 300n Adwa (Adua) 340, 355 Aehrenthal, Aloys von 332, 370 Afghánistán 118, 178, 369 Afrika 109n, 113, 352, 354, 358 –364 Afrika jižní 109 Afrika rovníková 363 Afrika severní 112, 236n, 252, 332n Afrika západní 113, 363 Agadir 371 Akkermanská konvence 87 Albánie 329, 332, 372 Albert I., belgický král 375 Alessandria 80 Alexandr I., car 48n, 51, 60n, 68, 70, 75, 83 Alexandr II., car 181, 183, 195, 203, 208n, 212, 214 –216, 302, 314n, 347 Alexandr III., car 313 –315, 329, 347 Alexandr Obrenović, srbský král 331 Alexandr z Battenbergu, bulharský kníže 329
Alfieri, Vittorio 43 Alfons XII., španělský král 232, 289 Algarve 123 Algeciras 369–371 Ali Paša janinský 85n Alleman, Jean 286n Alpy 45n Alsasko 94, 96, 195 –197, 228, 237, 346, 355, 367, 371 Alžírsko, Alžír 112n, 173 Amadeus I., španělský král 230 Amar, Jean-Baptiste 41 Amerika Jižní 78n, 110n, 116, 252, 258, 360 Amerika Severní 47, 109n, 360 Amerika Střední 110 Amiens 36, 47 Amsterdam 18, 146 Ancona 124 Andalusie 230n, 288 Andrássy, Gyula 218, 220 Andress, David 41 Angell, Norman 242 Anglie 103, 264, 271, 281n, 347 Angola 110, 116, 362 Annám 114 d’Annunzio, Gabriele 341 Antverpy 122 Anzin 294 Apulie 188 Arad 162 Arakčejev, Alexej Andrejevič 75n Aranjuez 50
Argentina 111, 115, 245, 356 Ariège 104 Arndt, Ernst 63 Arnold, Matthew 222 Arta-Volos 87 Artusi, Pellegrino 250 Asie 99, 109n, 352, 358n, 368 Asie střední 315 Aspromonte 188 Asquith, Herbert 342 Assinie 113 Athény 201 Aubry, Émile 227 Auclertová, Hubertine 284 Auerstedt 49 Augustenburg, Friedrich von 192 Austrálie 106, 109, 252, 358, 360 Avignon 68 Avranches 42 d’Azeglio, Massimo 175, 196 Azorské ostrovy 122 Babeuf, François-Noël (Gracchus) 102 Bad Ems 195 Bad Gastein 192 Badeni, Kazimír Felix 327 Bádensko 48, 56, 68n, 124, 140, 149, 152n, 164, 177, 188, 193n, 196, 270, 346 Bach, Alexander 163, 176, 217n
Rejstřík [425] Baku 307 Bakunin, Michail Alexandrovič 102, 137, 231 Balbo, Cesare 175 Balbo, Prospero 75 Balfour, Arthur 342 Bamako 364 Bamberger, Ludwig 167 Bánffy, Dezső 320n Barcelona 135, 173, 230, 289, 298 Barma 117, 369 Barmen 248 Barrès, Maurice 334 Basilej 122 Basilicata 188 Baskicko 126, 231, 298 Basra 370 Bavorsko 46, 48, 56n, 69, 124, 139, 154, 158, 164, 190n, 193 –196, 270, 346 Bayonne 50 Beauharnais, Eugène de 48, 56 Beaujolais 39 Bebel, August 283, 285 Beck, Max von 327 Bejlis, Mendel 276 Bělehrad 201, 332 Belfast 293, 310 Belfort 81 Belgie 21, 29, 33, 44 – 47, 55n, 58, 61, 68n, 90, 94, 121–123, 191, 194n, 272, 282, 309, 351, 375 Bell, Alexander Graham 271 Bělorusko 214, 313, 318 Benátky, Benátsko 18, 46, 47, 68, 71, 142, 145, 147, 151, 156, 161, 176, 186, 188, 193, 196, 263 Bentham, Jeremy 100 Bentinck, William 117 Beresford, generál 79 Berg, Bergské velkovévodství 49, 56n
Berg, Fjodor Fjodorovič 214 Berkshire 100 Berlín 49, 82, 94, 98, 107, 145, 147n, 153n, 167, 177, 249, 270, 272, 296, 362, 364 Bern 270 Bernetti, Tommaso 124 Bertie, Francis 369 Besantová, Annie 290 Besarábie 61, 85, 182, 206n, 315 Beşik 181 Bethmann Hollweg, Theobald von 346, 371 Birmingham 106 Bismarck, Otto von 178, 188, 190 –200, 214, 218, 220, 244, 254, 259, 263, 296, 311, 335, 342n, 353n, 356, 358, 360 –262, 364, 366n Blaj 158 Blanc, Louis 147 Blanning, Tim 54, 63 Blanqui, Auguste 134, 147, 286 Blatchford, Robert 292 Blittersdorf, Friedrich von 140 Bloch, Marc 11 Blum, Robert 152 Bobrikov, Nikolaj Ivanovič 316 Bochum 248n Bolívar, Simón 111 Bolívie 111 Bologna 124, 186, 288, 341 Bonaparte, Jérôme 49 Bonaparte, Joseph 111 Bonaparte, Ludvík (bratr Napoleona I.) 48 Bonaparte, Napoleon Ludvík (synovec Napoleona I.) 49
Bonaparte, Napoleon, Napoleon I. 34 – 40, 44, 46 –64, 68, 75, 81n, 110, 132 Bordeaux 18, 30n, 227, 360 Borgnis-Desbordes, Gustave 364 Born, Stefan 107, 148 Borneo 118 Borodino 51 Bosna a Hercegovina 201, 205 –207, 302, 323, 327, 331, 365, 370n, 374 Boucicaut, Aristide 245 Boulanger, Georges 335n, 338 Bouquet, Pierre 181 Bourcet, Pierre de 53 Brandenburg, Friedrich von 177 Brătianu, Ion 202n, 206 Bravo Murillo, Juan 173 Brazílie 50, 79, 111, 116, 122 Brazza, Pierre de 363n Brémy 56 Bretaň 29, 42, 94, 263, 273 Brienne, Étienne Charles Loménie de 23 Bright, John 106, 114, 222 Brissot, Jacques-Pierre 27 Bristol 125 Británie passim Britské ostrovy 61, 100, 175 Brno 95, 108, 260, 301 Broers, Michael 57, 63 Brousse, Paul 294 Brunšvik 124, 283 Brusel 107, 121, 260, 336 Budapešť, Pešť 145, 160, 162, 219, 319, 323 Buenos Aires 111 Bugeaud, Thomas-Robert 112
[426] Rejstřík Büchner, Ludwig 259 Bukurešť 159 Bulharsko 204, 207, 282, 329–333, 372 Bülow, Bernhard von 297, 345n, 354 Buonarroti, Filippo 102 Burke, Edmund 43 Burns, Michael 336 Bust, Friedrich von 218 Butlerová, Josephine 285 Cabet, Étienne 102n Cádiz 18, 63, 78n Caen 30 Cáchy 68 Cairoli, Benedetto 288 Calatafimi 187 Calonne, Charles Alexandre de 23 Cambridge 269 Camphausen, Ludolf 124, 154 Campo Formio 46 Canalejas, José 289 Canning, George 115n Canosa, Antonio 75 Cánovas del Castillo, Antonio 232, 288 Caprivi, Leo von 343 –345 Caracas 111 Carlos, Don 127 Carmarthen 104 Carnot, Marie Francois 286 Carr, William 347 Carrara viz Massa a Carrara Carrier, Jean-Baptiste 32 Cařihrad 85, 177, 180n, 203 Cato Street 82 Cavaignac, Eugène 152 Cavour, Camillo di 100, 129, 175n, 184 –187, 199 Centrální masív 273 Cerruti, Carlo 75
Ceylon 109n Cch’-si, čínská císařovna 359 Citroën 237 Clark, Martin 299 Clauzel, Bertrand 112 Clemenceau, Georges 287, 336, 355 Clotilda, dcera Viktora Emanuela 185 Cobban, Alfred 39 Cobden, Richard 106, 114n, 361 Codrington, Edward 86 Collot d’Herbois, Jean-Marie 32 Combes, Émile 338 Comte, Auguste 256n Consalvi, Ercole 70, 75 Constans, Ernest 335n Constant, Benjamin 38, 81, 122 Corradini, Enrico 356 Costa, Andrea 298 Crispi, Francesco 130, 187, 298n, 339n, 354n Cromer, Evelyn Baring 353 Crook, Malcolm 40 Curych 47, 270 Custozza 156, 161, 193 Cuvier, Georges 258 Czartoryský, Adam 60 Čaadajev, Petr Jakovlevič 77 Čechy 92, 95n, 145, 150, 158, 325, 327n Černá Hora 180, 201, 205 –207, 332, 372 Černov, Viktor Michajlovič 302 Černyševskij, Nikolaj Gavrilovič 212 Čína 110, 113, 117, 352, 359, 367, 369 Čou-san (Chusan) 117 Čugujev 76
D’Angoulême, vévoda 72, 79 D’Artois, hrabě 24 D’Artois, Louis-Antoine 72 D’Enghien, Louis Antoine 48 Ďábelské ostrovy 336 Dácie 204 Dakar 110, 113 Dalwigk, Karl von 195 Dangerfield, George 281 Danilevskij, Nikolaj Jakovlevič 205 Dánsko 50, 52, 145, 153, 191n, 221, 271 Danton, Georges-Jacques 32n, 45 Darlington 93 Darwin, Charles 257–262, 276 Daugava 313 Dauphiné 23 Davies, Norman 312 De Berry, vévoda 72n De Berry, vévodkyně 133 De Gramont, Antoine 194 Deák, Ferenc 217n, 220, 321 Deák, István 162 Debrecín 162 Decazes, Elie 73 Decazeville 294 Defoe, Daniel 265 Depretis, Agostino 199n Deraismesová, Maria 284 Derby, Edward 174, 222 Dérouinová, Jeanne 167 Déroulède, Paul 334, 337, 355 Desmoulins, Camille 32 Di Barolo, Giulia 42 Dimitrijević, Dragutin (Apis) 365 Disraeli, Benjamin 205, 222n Dmowski, Roman 315 –317
Rejstřík [427] Dobrudža 207 Dolní Alpy 266 Dorset 105 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 215 Doyle, William 40 Drahomanov, Mychajlo 313 Dráva 159 Drážďany 164 Dreyfus, Alfred 336 –338 Drinopol 87, 206, 332n Drumont, Edouard 335, 337 Dublin 270, 293 Dunaj 87, 183, 207 Dunant, Jean-Henri 185 Durandová, Marguerite 285 Duruy, Victor 257, 269 Dzierżyński, Feliks 316 Džalálábád 118 East Anglia 103 Eduard VII., anglický král 331 Egypt 46n, 110, 353, 360 –364, 369 Einstein, Albert 262 Eisenach 82 Ejdora (Eider) 191 Elba 52 Eley, Geoff 354 Elío, Francisco 74 Ellis, Geoffrey 57n Emilia-Romagna 242, 298n Engels, Friedrich 103, 107n, 128, 153 Enver bej 331 Epidauros 86 Epiros 201, 329 Eritrea 340 Espartero, Baldomero 127, 134n, 173n Esterhazy, Marie Charles 336
Estonsko 61, 314 Etna 258 Etrurijské království 47 Eugènie, francouzská císařovna 172 Fabri, Friedrich 356 Faidherbe, Louis 113 Falc 164 Falloux, Alfred de 165, 269 Fašoda 363, 368 Faure, Félix 337 Fawcettová, Millicent Garrett 284 Ferdinand I., císař 155, 160, 163 Ferdinand II. Neapolský 143, 151, 156, 161, Ferdinand IV/I. Neapolský 69n, 75, 80, Ferdinand VII., španělský král 50, 59, 63, 74, 78 –80, 111, 126 Ferrara 124, 143 Ferrer Guardia, Francisco 289 Ferrero, Guglielmo 340 Ferry, Jules 226, 257, 263n, 267, 337, 352n, 355 Feuerbach, Ludwig 259 Fez 371 Fiat 238 Fichte, Johann Gottlieb 63 Filipíny 110 Finsko 49, 60n, 282, 314 –318 Fisher, John 369 Fischer, Fritz 373 Flandry 263 Fleurus 33 Florencie 186, 288 Fotios 75 Fouché, Joseph 32, 38 Fourier, Charles 102n Fourmies 294
France, Anatole 260 Francie passim Francie severní 68 Franco, Francisco 232 Frankfurt nad Mohanem 145, 152n, 157n, 163n, 167, 193, 296 František Ferdinand d’Este 327, 365 František II., císař 47, 60, 71, 83, 125 František II., neapolský král 187 František Josef I., císař 162, 176, 185n, 191, 216 –221, 281, 302, 320, 322, 370 Frederik VII., dánský král 145, 192 Freud, Sigmund 262 Friedrich August I., saský král 49 Fridrich August II., saský král 164 Fridrich Vilém II., pruský král 27 Fridrich Vilém III., pruský král 60, 69, 71, 83, 125 Fridrich Vilém IV., pruský král 141, 145, 150, 163n, 177n, 182, 189 Friedland 49 Friedrich, velkovévoda bádenský 196 Fröbel, Julius 153 Fullerton, Ronald 275 Furet, François 30 Fürth 94 Gabon (řeka) 362, 364 Gabon 113 Gaeta 161 Gaj, Ljudevit 138 Galapágy 258 Gallagher, John 119 Gambetta, Léon 195, 226, 257, 293
[428] Rejstřík Gapon, Georgij Apollonovič 304 Garibaldi, Giuseppe 161, 187n, 222, 226 Garnier-Pagès, Louis 226 Gaskoňsko 273 Gatrell, Peter 240 Gercen, Alexandr Ivanovič 102, 137, 212, 215 Germaine de Staël, Anne Louise 38 Gildea, Robert 341 Gioberti, Vincenzo 141, 161 Giolitti, Giovanni 299n, 339, 341, 363 Gironde 28 Gladstone, William Ewart 205, 222–224, 309n, 355 Glasgow 18, 106, 246 Goa 110 Godoy, Manuel de 50 Goethe, Johann Wolfgang 42 Gooding, John 83 Gordon, Charles 355, 363 Gorée 110 Gorica 324 Gorkij, Maxim 265 Görres, Joseph 46, 82 Gotha 200 Gotsche, Otto 275 Grand Bassam 113 Grégoire, Henri 73 Gregory, Paul 238 Grenoble 23 Grey, Edward 365, 372 Grey, Charles 125n Gribeauval, Jean-Baptiste de 53 Griffith, Arthur 310 Guadeloupe 109n Guayana 109n Guerrazzi, Domenico 161 Guesde, Jules 294n Guibert, Jacques 53 Guillaumin, Émile 273
Guizot, François 81, 113, 120, 132–134, 144, 175, 264 Gustav III., švédský král 19 Haag 146 Habeš (Etiopie) 340, 352 Habsburská říše (Rakousko-Uhersko) passim Haeckel, Ernst 259 Hainfeldský program 300n Haiti viz Saint-Domingue Halič 71, 92, 104, 142, 157, 166, 313, 316, 324 Halle 82 Hambach 124 Hamburk 56, 99, 130, 248, 277, 286, 345 Hampson, Norman 52 Hankou 352 Hannover, Hannoversko 48, 105, 124, 139, 154, 164, 177, 189n, 192n Hansemann, David 124, 356 Hardenberg, Karl von 59n, 69, 71n, 82n, 101, 141, 177 Hardie, Keir 291n Harrison, Frederic 257 Haussmann, Georges-Eugène 99 Hébert, Jacques-René 30n, 33, 40 Hecker, Friedrich 152 Heidelberg 145, 167 Helgoland 362, 364 Helsinki 317 Helvétská (Švýcarská) republika 46 Henegavsko 94 Herder, Johann Gottfried 256 Herwig, Holger 373 Hesensko 139, 152n
Hesensko Rýnské 164 Hesensko-Darmstadtsko 69, 89, 189, 193 Hesensko-Kasselsko 124, 193 Heymannová, Lida 286 Hitler, Adolf 325 Hlinka, Andrej 322 Hobsbawm, Eric 87 Hobson, John A. 361 Hofer, Andreas 58 Hohenlohe, Chlodwig von 345 Hohenwart, Karl Sigmund 220 Holandská (Batávská) republika 48 Holandské království 48 Holštýnsko 164, 192 Hornoitalské království 185n Hötzendorf, Conrad von 370 Hradec Králové 193, 218 Hübbe-Schleiden, Wilhelm 353 Hue 114 Hugo, Victor 133 Hünkâr-Iskelesi 179 Hunt, Lynn 30 Huss, Magnus 252 Hutton, James 257 Hyndman, M. H. 291 Chamberlain, Austen 342 Chamberlain, Joseph 310 Chambord, vévoda de 228 Champagne 90, 106 Champion, N. H. 291 Charkov 316 Chartúm 355, 363 Chevalier, Michel 173 Chile 111 Chorvatsko 138, 219n, 323
Rejstřík [429] Iaşi 203 Ibrahim, syn Mehmeta Aliho 86 Ilawa 49 Ilyrské provincie 50, 56 Indie 46, 109n, 117n, 179, 357 Indočína 113n, 355, 369 Indonésie 110, 361 Inkerman 181 Innsbruck 155 Irsko 62, 73n, 89, 144, 175, 223n, 272, 293, 309–311, 341n Isabela II., španělská královna 173n, 194, 229–232 Isandlwana 228 Ismáíl, chedív 360 Istrie 324 Išutin, Nikolaj Andrejevič 215 Itálie passim Itálie jižní 59, 88 Italské království (satelit Francie) 56 Jacini, Stefano 151 Jahn, Friedrich 63, 82 Jakoby, Johann 194 Jamajka 109 Jan VI., portugalský král 50, 79 Jan, arcivévoda 152n Jang-c-ťiang 359 Janov 56, 161, 187, 298 Japonsko 304, 357, 359, 369 Jaurès, Jean 295n, 376 Jelačić, Josip 159n, Jemappes 29 Jena 49, 59 Jihozápadní Afrika (Namibie) 354, 362, 362 Jiří I., řecký král 201 Jiří III., britský král 48 Jiří IV., britský král 125
Jiří V., britský král 342 Joffre, Joseph 371 Jónské ostrovy 201 Josef II., císař 15, 20, 21, 61, 176 Josef, španělský král 50 Jouhaux, Léon 296 Jourdan, Jean-Baptiste 54 Joyce, James 310 Juárez, Benito 226 Jugoslávie 308 Junot, Jean 50 Jutsko 192 Káhira 362 Kalábrie 59, 187n Kambodža 114 Kamerun 354, 362 Kanada 109 Kanatčikov, Semjon 246 Kanton 117 Kapská kolonie 109n Kapské město 352, 362 Karadjordjević, Alexandr 138 Karel Albert, piemontský král 142–145, 156, 161 Karel Felix, piemontský král 80n Karel I., rumunský král 203 Karel III., španělský král 63 Karel IV., španělský král 50, 63 Karel X., francouzský král 73n, 112, 120n Karel XV., švédský král 221 Karel, arcivévoda 50 Karlsruhe 270 Karolíny 110 Katalánsko 18, 75, 95, 126, 135, 260, 289 Kateřina II., carevna 29, 43 Katkov, Michail Nikiforovič 313
Kavelin, Konstantin Dmitrijevič 210 Kavkaz 87, 178, 181, 204n, 240 Kemal, Mustafa (Atatürk) 331 Kennedy, Paul 354 Khuen-Héderváry, Károly 323 Kchang Jou-wej 359 Kidd, Benjamin 353 Kirejevskij, Ivan Vasiljevič 136 Kočinčína 114 Kodaň 50 Kolín nad Rýnem 148, 153, 164 Kollontajová, Alexandra 285 Kolovrat Libštejnský, František 70 Kolumbie 111 Komárom 162 Kongo (řeka) 362, 364 Kongo 362 Kongo Francouzské 363, 371 Kongo Střední 364 Kongresové království (Polsko) 68, 123, 312 Konstantin, místokrál v Polsku 213 Korea 359 Kosciuszko, Tadeusz 62 Kossuth, Lajos 137, 145, 158, 162, 177, 180, 217, 321 Kostomarov, Nikolaj 215 Kotzebue, August von 82 Kounic, Václav 43 Kowloon (Hongkong) 117, 359 Krajina (Vojenská hranice) 180 Krakov 68, 142, 157 Krasinski, Zygmunt 77 Kraus, Karl 257
[430] Rejstřík Kréta 86, 201n, 330n Kristián VIII., dánský král 140, 153 Kristóffy, Józef 320 Kroměříž 160, 163 Krupp, Alfred 356 Kruševo 331 Krym, Krymský poloostrov 181n Kuang-čou-wan 359 Kuba 110 Kučuk-Kajnardži 180 Kyjev 216, 316, 318 La Fayette, Gilbert du Motier, markýz de 24, 27 La Grandière, Paul de 114 La Réveillière-Lépeaux, Louis Marie de 55 La Rochelle 81 Labe 15 Labriolaová, Teresa 251 Labuan 118 Lacombeová, Claire 41 Lafargue, Paul 294 Lagos 118 Lamarck, Jean-Baptiste 258 Lamberg, Ferenc 160 Lang Son 355 Langeová, Helene 270 Lassalle, Ferdinand 190, 200 Lavigerie, Charles 338 Lavrov, Pjotr Lavrovič 215 Le Creusot 94, 237 Le Chapelier, Isaac-René-Guy 38 Lecky, W. E. H. 283 Leeds 106 Lefebvre, Georges 30 Legnano 186 Leiningen, Christian von 180 Lelewel, Joachum 77 Lena 306
Lenin, Vladimír Iljič (Uljanov) 115, 302n, 347, 357 Leoben 46 Léonová, Pauline 41 Leopold I., belgický král 122, 146 Leopold II., belgický král 352, 362 Leopold I., toskánský velkovévoda 19 Leopold II., toskánský velkovévoda 144, 156, 161, 186 Leopold II., císař 27 Leopold von Hohenzollern-Sigmaringen 194n, 230 Leopold, velkovévoda bádenský 140 Leroux, Pierre 102 Lev XIII., papež 198, 315, 338 Liberec 95, 107 Libérie 352 Libye 300, 332, 339, 341, 363, 370 Liebknecht, Wilhelm 153 Ligurská (Janovská) republika 48 Lille 99n Lindley, William 99 Lipsko 51, 60, 270, 277, 296 Lisabon 18, 50n, 111, 116, 123, 135 List, Friedrich 91 Litva 61, 314 Liverpool 18, 93 Lloyd George, David 342, 365 Loira 32, 195 Lombardsko, Lombardie 68, 71, 80n, 129, 142n, 145, 151, 156n, 176, 186, 242, 298 Londýn 98, 106n, 118,
179, 222, 224n, 246n, 253, 270, 332, 352 López Ballesteros, Luis 74 Loris-Melikov, Michail Tarijelovič 216 Lotrinsko 195 –197, 228, 237, 346, 355, 367, 371 Lotyšsko 61, 314 Loubet, Émile 337 Louisiana 47, 110 Lovett, William 106 Lowe, Robert 222, 267 Lübeck 56 Lublaňská konference 80, 84, 86 Lucembursko 122, 194n, 221 Luddismus 104, 106 Ludvík Filip 113, 121, 132, 134, 144n, 175 Ludvík I. Bavorský 145 Ludvík XVI., francouzský král 23 –28, 45, 155 Ludvík XVIII., francouzský král 52, 72n Lueger, Karl 321, 326n Lumière, Auguste 264 Lumière, Louis 264 Lunéville 36, 47 Lutych 94 Luzern 142 Lvov 324 Lyell, Charles 258 Lynn, John A. 53 Lyon 30 –32, 94, 108, 133, 165, 226, 247, 286, 360 Lyons, Martyn 57 Maastricht 122 Macao 110 MacDonald, Ramsay 291n Macé, Jean 263 MacMahon, Patrice 228n Madagaskar 113 Madrid 50n, 127, 173 Magenta 185n
Rejstřík [431] Mahdí, šejch 363 Mahmud II., sultán 85, 87 Makedonie 201, 204, 207, 329–333 Malajsko 118 Mali 364 Malmö 153 Malta 46n Malthus, Thomas 88n Mandžusko 109, 367, 369 Manchester 93, 98, 106, 224 Manin, Daniele 145, 147 Mannheim 167 Manteuffel, Otto von 177 Mantova 58, 186 Marat, Jean-Paul 26, 28 Marengo 36, 47 Maria de Glória 79 Mariany 110 Marie Antoinetta, francouzská královna 24, 27n, 31 Marie Kristina Neapolsko-Sicilská 126 Marie Luisa, arcivévodkyně a francouzská císařovna 51 Markézy 113 Marky papežské 186 Maroko 289, 363, 368 –371 Marsala 187 Marseille 30n, 81, 294, 360 Martin, Alexandre 147 Martini Salasco, Maria 187 Martinik 109n Martov, Julij 302n Marx, Karl 102n, 107, 115, 128, 132, 140, 148, 153, 164, 256, 259, 294, 302 Massa a Carrara 69 Masséna, André 51 Matese 288 Maura, Antonio 289
Mauricius 109 Maurras, Charles 338 Maxmilián II. Bavorský 164 Maxmilián, arcivévoda 226 Mayotte 113 Mazzini, Giuseppe 140 –142, 161, 180, 186n, 224 McPhee, Peter 273 Medici, Luigi de 75, 81 Mehmet Alí, egyptský paša 86, 140, 179 Melaka 118 Méline, Jules 244 Mendel, Řehoř 260 Menelik II., habešský císař 340, 354 Menšikov, Alexandr 180n Metternich, Klemens von 51, 70n, 78, 82n, 125, 137–139, 141–143, 145, 176 Mety 195 Mexiko 110n, 226 Mickiewicz, Adam 77 Midhat-Paša 206 Midlands 104, 106 Michal I. (Don Miguel), portugalský král 79, 123 Michal Obrenović, srbský kníže 201 Michelet, Jules 274, 276 Mijlacka 365 Mikuláš I., car 83n, 86n, 122n, 125, 128, 136, 146, 159, 162, 164, 179n, 202, 209, 313 Mikuláš II., car 305, 314, 331, 349n Milan Obrenović, srbský kníže a král 202, 328, 330 Milán 43, 48, 54, 95, 145, 156, 176, 238, 298n
Miljukov, Pavel Nikolajevič 305 Miljutin, Dmitrij Alexejevič 211 Miljutin, Nikolaj Alexejevič 209–211, 214 Mill, John Stuart 223, 256 Millerand, Alexandre 295 Miquel, Johannes 342 Mnichovo Hradiště 125 Modena 68n, 124, 156, 186 Mohan 193 Mohuč 61, 82, 167 Moldavsko 85, 182, 202n, 207 Moltke, Helmuth von 373 Monastir (Bitola) 330 Montanelli, Giuseppe 161 Montessoriová, Maria 250 Montezová, Lola 140, 145 Morava 95, 145, 325 Moreau, Jean-Victor 47 Morny, Charles August Louis Joseph 172 Moře Baltské 50 Moře Bílé 181 Moře Černé 85n, 178n, 181, 183, 203, 207, 303 Moře Egejské 179, 207 Moře Jaderské 332, 372 Moře, Karibské 109, 116 Moře Rudé 46, 363 Moře Severní 45, 368, 372 Moře Středozemní 85, 182, 207, 372 Mosambik 116, 361n Moskva 51, 77, 98, 182, 220, 239, 246, 307, 315, 347n Moyano Samaniego, Claudio 266 Mstera 95 Murat, Joachim 48, 57, 69, 75, 80 Muravjov, Michail 214
[432] Rejstřík Mussolini, Benito Mysore 110
300
Namibie viz Jihozápadní Afrika Nantes 32 Nan-ťing 117 Napoleon II. 121 Napoleon III., francouzský císař (Ludvík Napoleon Bonaparte) 99, 113n, 152, 161, 165n, 171–173, 179n, 183 –188, 191, 194n, 202n, 216, 224 –228, 234, 257, 284 Napoleon, Jérôme 185 Narváez, Ramón María 135n, 146, 229 Nasavsko 69, 152, 167, 189, 193 Natal 118 Navara 126, 231 Navarino 86n Neapol, Neapolsko 29, 46, 48, 57n, 62, 67, 71, 75, 80n, 84, 92, 95, 98, 123, 142n, 161, 185, 187n Neapolské království (1806, satelit Francie) 56n Necker, Jacques 23 –25, 38 Nečajev, Sergej Gennadijevič 215 Neerwinden 29 Nelson, Horatio 48 Německo passim Německo jihozápadní 104 Německo severovýchodní 51 Německo západní 56 Německá konfederace 82 Německá východní Afrika viz Tanzanie Němen 49 Neuchâtel 122 Newfoundland 109 Nice 29, 45, 185 –188
Nietzsche, Friedrich 260, 262 Niger (řeka) 364 Nigérie 118 Nightingaleová, Florence 181 Nil 361, 364 Nil Horní 363 Nizozemí 18, 21, 29, 45, 51n, 55n, 61n, 68n, 101, 109, 121n, 145n, 254 Nizozemská východní Indie viz Indonésie Nižní Novgorod 76, 182 Ňjasko (Malawi) 362 Norimberk 94 Normandie 29, 42, 90, 94, 97 Norsko 69, 145, 282, 309 Nosy Be 113 Novara 80, 161 Novopazarský Sandžak 207 Nový Jižní Wales (Austrálie) 109 Nový Zéland 118, 252 O’Connell, Daniel 73 O’Donnell, Leopoldo 173n, 229 Obrenović, Miloš 87 Oceán Indický 109, 113, 116 Oceán Tichý 113, 352 Oceán, Atlantický 116, 362 Oceánie 358 Oděsa 85 Oldenburské velkovévodství 51, 56 Ollivier, Émile 225, 227 Olomouc 189 Omdurman 363 Opavská konference 84 Opavský protokol 80 Orleans (rod) 228 Orsini, Felice 172n, 185
Osborne, W. V. 293 Oskar I., švédský král 221 Osmanská říše 46, 84 –87, 115, 171, 178 –183, 201–207, 329–333, 351 Ota I., řecký král 86, 201 Otto-Petersová, Louise 285 Oudh (Ávadh) 118 Pacifik jižní 110 Pádská nížina 299 Paine, Thomas 43 Pákozd 160 Palacký, František 157 Palermo 143, 161, 186 –188 Palestina 180 Palmaverde (povstání) 75 Palmerston, Henry John Temple 114, 174, 186, 222 Panama 111 Paňdžáb 118 Pankhurtová, Emmeline 284 Pankhurtová, Sylvia 284 Papežský stát 56, 124, 141, 185 –187, 197 Parma 56, 68, 124, 156, 186 Parnell, Charles Stewart 309 Parthenopeanská (Neapolská) republika 46 Paříž 24 –29, 32–34, 45, 55, 78, 94, 97–99, 101, 105 –107, 114, 133n, 144, 147, 152, 165 –167, 172, 183, 195, 202, 225, 227n, 238, 245 –247, 249, 266, 287, 293, 304, 335n Pařížská kotlina 39, 241 Pavel I., car 46n, 60 Pavía, Manuel 232 Peel, Robert 74, 107 Peking 117, 352
Rejstřík [433] Pelloux, Luigi 340 Peloponés 86 Pepe, Guglielmo 80 Persie 85n, 115, 118, 178, 369 Persigny, Jean Gilbert Victor Fialin 172 Perský záliv 370 Peru 111 Perugie 186 Peschiera 186 Pestěl, Pavel Ivanovič 83n Peterloo 82 Peters, Karl 363n Petr IV. (Don Pedro), portugalský král 79n, 111, 122n, 135 Petr Karadjordjević, srbský král 331 Petr Veliký, car 128, 136 Petraševskij, Michail Vasiljevič 146 Petrohrad 77, 83, 123, 180, 210, 216, 239, 253, 276, 286, 304, 306n, 313, 315n, 347n, 375 Petrov, Anton 212 Philips, Roderick 42 Pi y Margall, Francisco 174 Piemont 43, 45 – 47, 55n, 67n, 71, 75, 80n, 100, 142, 144, 156, 161, 166, 175n, 182–188, 196, 201 Piłsudski, Józef 308, 316n Pisa 56 Pitt, William 36, 43 Pius VI., papež 15 Pius VII., papež 75 Pius IX., papež 142n, 156, 161, 197n, 260 Pius X., papež 339 Place, Francis 106 Plechanov, Georgij Valentinovič 216, 302n Plevno 206 Plombières 185n
Plovdiv 329 Pobaltí 181, 312–315, 348 Pobřeží slonoviny 113, 352 Polignac, Jules de 120 Polo y Peyrolón, Manuel 260 Polsko 15, 19n, 46, 49, 51, 56n, 60 –62, 68n, 76n, 122n, 195, 197, 212, 235, 268, 271, 311–317, 348 Pondichéry 110 Port Arthur 359 Portici 95 Porto 50, 79, 122, 136 Portoriko 110 Portugalsko 29, 46, 50n, 55, 59, 79, 109–111, 116, 122, 127, 134 –136, 231, 271, 358 Porúří 94, 98, 235 Porýní 44, 47, 55, 58, 61, 68, 82, 93n, 107, 124, 130, 149, 164, 188, 194, 274 Postupim 154 Potin, Félix 245 Poznaň, Poznaňsko 157, 311 Praha 95, 105, 125, 145, 147, 157, 160, 167, 220, 328 Prat de la Riba, Enrique 309 Prim y Prats, Juan 229n Princip, Gavrilo 365 Proudhon, Pierre-Joseph 102, 225, 231, 276, 294 Prusko Východní 71, 91, 104, 130 Prusko passim Předalpská republika 46n Předlitavsko 150, 218n, 323, 325 Pyreneje 45, 273 Pyrenejský poloostrov 51
Quiberon
34
Radecký, Jan Josef Václav 145, 151, 156n, 161 Radiščev, Alexandr Nikolajevič 43 Radziwillová, Marie 297 Rakousko 220, 266, 319, 321, 323 –328 Ranke, Leopold von 177 Rastatt 164 Ravenna 298 Redmond, John 310 Rechberg, Johann Bernhard 192 Renault 237 Rennes 337 Réunion 109n Rhodes, Cecil 356, 362n Riedl, Wilhelm 77 Riego, Rafael del 78n Richerová, Léon 285 Rio de Janeiro 111 Rio de la Plata 111 Ritter, Gerhard 373 Robespierre, Maximilien 27, 32n, 45 Robida, Albert 281 Robinson, Ronald 119 Rocco, Alfredo 341 Rochefort, Henri 335 Romagna 186 Römer, Friedrich 140 Roon, Albrecht von 190 Rosebery, Archibald Philip Primrose 310, 352 Rossi, Peregrino 161 Rostovcev, Jakov Ivanovič 210 Roth, Joseph 281 Rothschild, Salomon 95 Rouen 42, 147, 267 Rousseau, Jean-Jacques 23, 276 Royer-Collard, Pierre 81 Rudé, George 30 Ruffo, Fabrizio 59
[434] Rejstřík Ruge, Arnold 153 Rumelie Východní 207, 329 Rumunsko 86, 171, 203, 206n, 220, 282, 329 Rusko passim Russel, Bertrand 344 Russell, John 222 Rýn 29, 42, 45 – 47, 54, 185, 235 Rýnská konfederace 48 Řecko 85 –87, 201n, 207, 282, 329–333 Řím 75, 156, 165, 185, 187n, 196n, 214, 226, 288 Římská republika 46, 161 Sadová 193 Saigon 114 Saint-Domingue (Haiti) 40, 109n Saint-Étienne 94, 237, 276 Saint-Hilaire, Geoffrey de 258 Saint-Just, Louis de 33 Saint-Mandé 295 Saint-Pierre a Miquelon 109n Saint-Simon, Henri de 103, 256 Salamanca 51 Saldanha, Joao Carlos de Oliveira 136 Samarin, Jurij Fjodorovič 313 Samoa 354 San Martino 185 San Stefano 206 Sand, George (Amandine-Aurore Dupinová) 77 Sand, Karl 82 Santo Domingo (Dominikánská republika) 110 Sanz del Río, Julián 257 Sarajevo 204, 365
Sardinské království 29 Sasko 56, 93n, 124, 139, 154, 158, 164, 167, 177, 190, 192n, 196 Sasko-Altenbursko 154 Sasko-Meiningensko 154 Saumur 81 Saunders, David 168, 312, 318 Savojsko 29, 45, 185n, 188 Seacoleová, Mary 182 Second, Albéric 130 Sedan 188, 195, 227 Sedmihradsko 20, 150, 159, 218, 220, 322, 328 Selim III., sultán 85 Selous, Frederick Courteney 261 Senegal 109n, 113, 364 Seringapatam 110 Serrano, Francisco 230, 232 Sevastopol 181 Severoněmecká konfederace 193 Sevilla 18 Seychely 109 Schama, Simon 31 Schiller, Friedrich 43 Schlieffen, Alfred von 370, 375 Schmerling, Anton von 217, 218 Schönbrunn 50 Schönerer, Georg von 325n Schroeder, Paul 366, 374 Schwarzenberg, Felix 163, 176, 178n Schwechat 160 Schwyz 122 Siam 369 Sibiř 240, 252, 367 Sicílie 48, 59, 80, 142n, 156, 187, 299, 355 Siemens, Werner von 356 Sierra Leone 109, 118
Sieyès, Emmanuel 23, 35 Simon, Jules 283 Sind 118 Singapur 118 Sinope 181 Skandinávie 254, 271, 309 Skotsko 77, 82, 100, 126, 222, 264, 271, 310 Slavkov 48 Slezsko 145, 311, 325 Slivnice 330 Slowacki, Julius 77 Smiles, Samuel 132 Smith, Sydney 82 Soboul, Albert 30 Sofie 329, 333 Solferino 185 Solovjov, Sergej Michajlovič 209 Soluň 330n Somálsko 340 Spa Fields 82 Spencer, Herbert 261 Speranskij, Michail 60n Sperber, Jonathan 148 Spojené státy americké 237, 244, 270, 289, 356n Srbsko 85 –87, 138, 159, 201n, 205 –207, 328 –333, 370 –375 Sremské Karlovce 159 Srí Lanka viz Ceylon Stadion, Franz 157, 163 Stará Planina 207 Stein, Karl vom 59n, 71, 101, 177 Stephenson, George 93 Stockholm 19, 145 Stockton 93 Stolypin, Petr Arkadjevič 349n Strauss, David 255n, 259, 262 Struve, Gustav von 152n, Středoitalské království 185n Stürgkh, Karl 328
Rejstřík [435] Stuttgart 164 Súdán 362–364 Súdán Francouzský 364 Sue, Eugène 165 Sunjatsen 360 Suvorov, Alexandr Vasiljevič, generál 62 Suvorov, Alexandr, guvernér Petrohradu 212 Svatá říše římská 45, 48n Svatý Tomáš a Princův ostrov 116 Svobodný konžský stát viz Kongo Széczen, Antal 217 Széchenyi, István 83, 137n Széll, Kálmán 301, 320n Šanghaj 113 Šelda 122 Šiškov, Alexandr Semjonovič 75 Šlesvicko 192 Šlesvicko-Holštýnsko 153, 191, 193 Španělsko passim Špilberk 81 Šudža, šáh 118 Švédsko 51n, 69, 77, 145, 221, 251, 264n, 271, 309, 314 Švýcarsko 47, 122n, 140, 142n, 153, 262, 282, 303 Taaffe, Eduard 325, 327 Taff Vale Railway Company 291n Tahiti 113 Tanger 369 Tanzanie 361, 364 Tartu (Dorpat) 314 Tayor, William Cooke 98 Teano 188 Teil, Jean du 53 Teplice 191 Terst 196, 324
Thesálie 201 Thiers, Adolphe 225 –228 Thouars 81 Thrákie 329 Thrane, Marcus 145 Tchaj-wan 359 Tchien-ťin (Tiencin) 117 Ťiao-čou 359 Tibet 369 Tillett, Ben 292 Timor 110 Tipu 110 Tirpitz, Alfred von 344n, 368n, 371–373 Tisza, István 320 Tisza, Kálmán 220n, 319n Tkačov, Pjotr Nikitič 215 Togo 354, 362 Tolpuddle 105 Tombs, Robert 132 Torres Vedras 51 Toskánsko 47, 56, 68, 142, 161, 185n, 299 Toulon 30n Toulouse 18, 35 Toussaint L’Ouverture, Francois-Dominique 40, 110 Trafalgar 48, 50, 111 Traugutt, Romuald 214 Trentino 196, 219, 324 Trepov, Fjodor Fjodorovič 216 Trilesy 84 Tristanová, Flora 77 Tu Duc 114 Tübingen 256 Tunisko 361 Turati, Filippo 257 Turgeněv, Ivan Sergejevič 212 Turiello, Pasquale 200 Turín 80n, 188, 238 Tylže 49 Tyrolsko 58 Tyrolsko Jižní 196, 324
Uganda 364 Uhersko, Uhry 20, 71, 83, 92, 99, 137, 145, 150, 158 –163, 177, 179, 185, 218 –221, 301, 318 –323, 327n Ukrajina 76, 214 –216, 312n, 316, 318 Ulm 48, 262 Ulster 98, 311 Umberto I., italský král 288, 340 Ural 234, 240, 303 Uruguay 111 Uzès, vévodkyně z 335 Vaillant, Edouard 295 Valašsko 85, 159, 182, 202 Valencie 173, 260 Valmy 28n Valujev, Pjotr Alexandrovič 215 Varennes 27, 155 Varšava 49, 62, 123, 213, 315n, 347 Varšavské velkovévodství 49, 51, 56n, 68 Vasco, Dalmazzo 43 Vatikán 197, 338n Venaissin 68 Vendée 29, 32, 35, 38, 42, 133 Venezuela 111 Venizelos, Eleftherios 331 Verona 84, 186 Verri, Pietro 43 Versailles 16, 24, 26, 41, 196 Vestfálské království (satelit Francie) 49, 56 Vestfálsko 89, 248 Vico, Giambattista 256 Vídeň 47, 50, 68, 70, 95, 106, 121, 125, 139, 145, 147, 155, 158, 160, 162, 166n, 185, 219, 246n, 326
[436] Rejstřík Vídeňský kongres 68, 116, 122 Viktor Emanuel I., piemontský král 75, 80n, Viktor Emanuel II., piemontský král 161, 175n, 185n, 188 Viktorie, britská královna 222 Vilém I., německý císař 189–191, 195n, Vilém II., německý císař 343, 346n, 373 Vilém I., nizozemský král 121 Vilém II., nizozemský král 146 Vilém III., nizozemský král 221 Vilém IV., anglický král 125 Villafranca 186, 216 Villari, Pasquale 340 Villèle, Joseph de 73, 79 Villermé, Louis 100 Vincent, David 265 Vis 193 Vitoria 52 Vladivostok 234 Vögt, Carl 259 Vojvodina 159 Volha Dolní 240 Volkonská, Zinaida 78
Voltaire, François Marie Arouet 260, 276 Vonck, Jean-François 61 Východoindická společnost 111, 117n Výmarsko 154 Vysočina (Skotsko) 90 Wagram 50, 58 Waldeck-Rousseau, Pierre 287, 337 Wales 103, 282, 291 Walewski, Alexander 183 Wallace, Alfred Russell 261 Wardová, Humphrey 285 Wartburg 82 Waterloo 52, 68, 72 Weber, Eugen 273 Wehler, Hans-Ulrich 353n Wej-chaj-wej 359 Wellington (Wellesley, Arthur) 50 –52, 54, 59, 74 Werner, Abraham 257 Wesselényi, Miklós 137 Windischgrätz, Alfred 157n, 160, 167 Witte, Sergej Juljevič 238n, 305 Wollstonecraftová, Mary 43
Wrangel, Friedrich Heinrich Ernst 154 Württembersko 48, 56, 69, 139n, 152, 164, 177, 188, 190n, 193 –196, 270, 277, 346 Yeats, William Butler 310 Yorkshire 106 Ypsilantis, Alexandros 85 Zabern 346 Záhřeb 323 Zalitavsko 320 Zamojský, Andrzej (18. stol.) 20 Zamojský, Andrzej (19. stol.) 213 Zanzibar 361 Zasuličová, Věra Ivanovna 216 Zitz-Haleinová, Kathinka 167 Zlaté pobřeží 118 Zola, Émile 245, 336 Zumalacárregui, Tomás de 127 Ženeva 21, 225, 271 Žofie z Hohenbergu, arcivévodkyně 365
EVROPA devatenáctého
STOLETÍ MICHAEL RAPPORT
Z anglického originálu Nineteenth – Centur y Europe, vydaného nakladatelstvím Palgrave Macmillan v roce 2005, přeložili: Katarína Bendíková (kapitoly 1–3 a 9–18), Kateřina Brabcová (kapitoly 5–7a), Matěj Brabec (kapitola 4), Marie Čapková (kapitoly 7b–8), a Filip Outrata (bibliografie) Ilustraci použitou na obálce, Horace Vernet, Barikáda v ulici Rue Soufflot v Paříži, 1848, poskytla Isifa /AKG/ Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Ver ner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2011 jako svou 981. publikaci Odpovědný redaktor Filip Outrata Vydání pr vní. AA 29,96. Stran 440 Vytiskla tiskárna S-Tisk, Vimperk Doporučená cena 468 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e–mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-061-9