D Ě J I N Y E V R O P Y

DĚJINY EVROPY

EVROPA po roce 1945 J. R O B E RT W E G S R O B E RT L A D R E C H

VYŠEHRAD

Poprvé vydáno ve Spojených státech nakladatelstvím Bedford/St. Martin’s, Boston, Massachusetts. Všechna práva vyhrazena. First published in the United States by Bedford/St. Martin’s, Boston, Massachusetts Copyright © 1996 by Bedford/St. Martin’s. All Rights Reserved Translation © Radka Edererová, 2002 Odborná revize © PhDr. Břetislav Daněk, 2002 ISBN 80 -7021-507- 0

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1] BIPOLÁRNÍ SVĚT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzestup supervelmocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětský svaz na konci války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vztahy mezi Východem a Západem za druhé světové války . . . . . . . . Teherán, Jalta a Postupim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Německo: Reparace, nebo rozdělení? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Okupace Německa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Železná opona se spouští . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roztržka se prohlubuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Válka v Koreji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec první poválečné dekády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 17 19 20 22 25 26 29 34 37

2] STUDENÁ VÁLKA A SOVĚTIZACE S T Ř E D N Í A V Ý C H O D N Í E V R O P Y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Sovětské cíle ve střední a východní Evropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koaliční vláda v Polsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koaliční vláda v Rumunsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sovětské vztahy s Bulharskem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koaliční vláda v MaQarsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koaliční vláda v Československu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzpoura generálních tajemníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lidové demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Roztržka mezi Jugoslávií a Sovětským svazem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec „nacionalisticko-pravicových úchylek“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

39 41 44 45 46 47 49 50 51 53

3 ] Z P R AVA D O L E VA : E V R O P S K Á P O L I T I K A V L E T E C H 1 9 4 5 – 1 9 4 8 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Velká Británie: Počátky sociálního státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Francie: Čtvrtá republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Itálie: „Nějak se už protlučeme“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Španělsko: Konec ostrakismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Portugalsko: Nepřerušený mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

56 59 64 67 68

[8]

Obsah

Malé státy: znovuobnovení pořádku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Řecko: Od okupace k občanské válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Obliba levice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 4 ] H O S P O D Á Ř S K É O Ž I V E N Í Z Á PA D N Í E V R O P Y . . . . . . . . . Charakteristika evropského hospodářského oživení . . . . . . . . . . . . . . Marshallův plán jako stimul obnovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obchod jako stimul obnovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Demografický stimul obnovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nový kapitalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Koncentrace průmyslu a znárodňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozvoj zemědělství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Francie: Hospodářský vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . SRN: Hospodářský vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Británie: Hospodářský úpadek? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Itálie: Hospodářský vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poválečné modely vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

73 73 74 75 75 77 79 80 82 83 85 86 87

5 ] P O L I T I C K Á S I T U A C E V Z Á PA D N Í E V R O P Ě O D R O K U 1 9 4 8 D O K O N C E Š E D E S ÁT Ý C H L E T . . . . . . . . . . . 89

Politická situace v Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Politická situace ve Spolkové republice Německo . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Politická situace ve Francii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Politická situace v Británii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Politická situace ve Skandinávii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Politická situace ve státech Beneluxu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Politická situace v Rakousku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Politická situace v Portugalsku a Španělsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Role ekonomiky v politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 6] KONEC EVROPSKÉHO KOLONIÁLNÍHO IMPÉRIA . . . Etapy na cestě k nezávislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Národní osvobozenecké hnutí v Indii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hnutí za nezávislost v Číně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hnutí za nezávislost v Indočíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hnutí za nezávislost v Indonésii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hnutí za nezávislost na Středním východě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hnutí za nezávislost v Africe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Model nacionalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

107 108 109 111 112 115 116 119 127

Obsah

[9]

7 ] S O V Ě T S K Ý B L O K V PA D E S ÁT Ý C H A Š E D E S ÁT Ý C H L E T E C H : N O V Ý K U R S A P O LY C E N T R I S M U S . . . . . . . . . . . . 128

Poválečná společnost za vlády Stalina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poválečné hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výběr Stalinova nástupce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chruščovova vláda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Polský říjen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . MaQarská revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Polycentrismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chruščovův pád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

128 130 130 132 133 135 138 143

8] EVROPSKÁ UNIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky sjednocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rada Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evropské společenství uhlí a oceli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evropské obranné společenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evropské hospodářské společenství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evropská unie: Od jednotného trhu k Maastrichtu a dál . . . . . . . . . .

146 147 148 150 151 152 161

9 ] P O V Á L E Č N Á E V R O P S K Á S P O L E Č N O S T: Ř Í Z E N Á . . . . Třídní struktura Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mzdy a sociální výhody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postavení zaměstnaných žen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Postavení přistěhovalců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Životní úroveň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pracovní doba a dovolená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Odborové hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stírání sociálních rozdílů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické postoje a společenská třída . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protesty dělnické třídy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

167 168 169 170 171 174 175 176 178 180 181 182

1 0 ] P O V Á L E Č N Á E V R O P S K Á S P O L E Č N O S T: M A N A Ž E Ř I . 184

Nová vládnoucí elita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Složení elity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ženy a moc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Noví manažeři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzdělání vládnoucí elity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Aristokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Plutokraté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bydlení a životní styl vládnoucí třídy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámka na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

184 185 187 188 189 194 196 197 199

[10]

Obsah

11 ] E K O N O M I K A A S P O L E Č N O S T V K O M U N I S T I C K É M S V Ě T Ě , 1 9 4 5 – 1 9 9 0 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

Sovětská ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chruščovova decentralizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ekonomická politika Kosygina a Brežněva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Modernizace hospodářství v socialistických zemích . . . . . . . . . . . . . Problémy v zemědělství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zemědělství ve státech střední a východní Evropy . . . . . . . . . . . . . . Životní úroveň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální status . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Role žen ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sociální struktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Změny ve vzdělání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Elita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky pluralismu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

202 202 203 205 208 209 211 213 214 215 216 217 218

1 2 ] 1 9 6 8 : R O K K R I Z Í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

Studentské nepokoje v Itálii a Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Studentské protesty v SRN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protestní akce ve Francii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nepokoje v Československu: Pražské jaro . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společná témata protestů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

221 222 223 230 234

1 3 ] S O V Ě T S K Ý S VA Z A O S TAT N Í S O C I A L I S T I C K É S T ÁT Y V S E D M D E S ÁT Ý C H , O S M D E S ÁT Ý C H A D E VA D E S ÁT Ý C H L E T E C H : H L E D Á N Í L E G I T I M I T Y S E L H ÁV Á . . . . . . . . . . . . . 235

Brežněvova éra (1964 –1982) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fenomén „Gorbačov“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Polsko: Solidarita a další vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . MaQarsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . NDR: Od komunistické ortodoxie ke sjednocení . . . . . . . . . . . . . . . . Československo: Od „sametové“ revoluce k „sametovému“ rozvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bulharsko: svědomitý spojenec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rumunsko: Pád poslední bašty stalinismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jugoslávie: Od Tita přes chaos až k rozpadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

236 239 242 246 249 252 255 257 261 265

14] POLITICKÉ A HOSPODÁŘSKÉ TRENDY V Z Á PA D N Í E V R O P Ě O D Š E D E S ÁT Ý C H L E T . . . . . . . . . . . . 266

Konec autoritářských vlád v jižní a jihovýchodní Evropě . . . . . . . . . 267 Evropská nezávislá zahraniční politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274

Obsah

[11]

Evropské problémy: Konec rychlého ekonomického růstu . . . . . . . Německo: Od západního spojence k evropské velmoci . . . . . . . . . . . Politické změny ve Francii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politické změny v Itálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vatikán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politický vývoj ve Velké Británii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konflikt v Severním Irsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Politická situace v menších státech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

276 278 286 291 297 299 304 306

1 5 ] M Y Š L E N Í A K U LT U R A P O R O C E 1 9 4 5 . . . . . . . . . . . . . . Filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Film . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výtvarné umění a architektura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hudba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kultura a masmédia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

312 313 317 323 327 330 331 332

1 6 ] V S T Ř Í C D VA C ÁT É M U P RV N Í M U S T O L E T Í . . . . . . . . . . 333

Vývoj po roce 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nacionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nespokojená a konformní mládež . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Byrokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ztráta osobitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výhled do budoucna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

333 334 336 337 338 339

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výběrový seznam literatury použité při překladu . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky odborného recenzenta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

341 360 361 363 366

Předmluva

Od třetího vydání knihy Evropa po roce 1945: Stručné dějiny došlo ve střední a východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu k obrovským změnám. Tyto změny si vynutily některé podstatné úpravy dalšího, v pořadí už čtvrtého vydání. Reformy probíhající v bývalém sovětském bloku chápeme jako výsledek dlouhodobé opozice proti leninskému a stalinskému ekonomickému a politickému systému, nikoli jako pouhou reakci na Gorbačovovy iniciativy v letech 1985 až 1991. Velmi významný je také odklon od procesu znárodňování a prosazování štědrého sociálního státu na Západě. Další změna v tomto vydání se týká většího množství zachycených událostí. Rostoucí počet monografií zabývajících se poválečným obdobím poskytuje bohatství podrobných údajů a interpretací, které při přípravě starších vydání nebyly k dispozici. Ačkoli toto čtvrté vydání už není tak stručné jako předcházející edice, nebo` obsahuje řadu faktů, které mnozí čtenáři dřív postrádali, a i když je především doplněním vydání minulého, události devadesátých let mu dodávají nové významné perspektivy. Kniha Evropa po roce 1945 je uspořádána chronologicky i tématicky. Zatímco kapitoly věnované politické situaci poskytují chronologický přehled, další kapitoly, hlavně tématické, jsou zařazeny tam, kde mohou rozšířit poznatky následujících kapitol. Například první dvě kapitoly o vzniku bipolárního světa a studené války a o sovětizaci střední a východní Evropy jsou nepostradatelné pro pochopení kapitoly třetí, pojednávající o evropské politické scéně v letech 1945 až 1948. Všechny kapitoly zaměřené na politický vývoj spojuje společné sociální a ekonomické téma, které považujeme za hlavní určující faktor politických změn či kontinuity. Vývoj poválečné Evropy chápeme jako vyvrcholení řetězce událostí, jejichž kořeny tkví už na přelomu 19. a 20. století. Pochopitelně jsme nemohli opominout značný dopad druhé světové války na dění současného světa. Například konfrontaci studené války mezi Sovětským svazem a Spojenými státy vysvětlujeme jako výsledek dlouhodobého procesu, během něhož od sklonku 19. století vznikala a sílila nová mimoevropská mocenská centra (Japonsko a Spojené státy), a jako důsledek boje mezi komunismem a kapitalismem, který probíhal na mezinárodní politické scéně od roku 1917. Včlenění Evropy do bipolárního světa po roce 1945 podle této interpretace pramenilo především z toho, že hlavními dvěma supervelmocemi se během 20. století sta-

[14]

Předmluva

ly Spojené státy a Sovětský svaz. Neopomíjíme ani slábnoucí vliv Německa, který napomohl vzniku mocenského vakua ve střední Evropě, jež mohly zaplnit jen zmíněné supervelmoci. Analýza zániku evropských koloniálních říší sice přesahuje evropské hranice, je však nutná k osvětlení třístupňového modelu poválečného vývoje států třetího světa, které bojovaly za svou nezávislost téměř celé jedno století. Pokud měla dekolonizace nějaký podstatný dopad na vnitropolitickou situaci, jako tomu bylo v případě francouzského Alžírska, je tento fakt zmíněn i v kapitolách věnovaných vývoji vnitřní politiky jednotlivých států. V kapitolách zaměřených na ekonomický a sociální vývoj doprovázejí demografické a statistické údaje také teorie, vysvětlující vývoj evropské poválečné společnosti. Velká pozornost je věnována takovým jevům, jako jsou změny struktury zaměstnání, šíření blahobytu, přetrvávání rozdílných sociálních vrstev a vládnoucí elity. Zde jsme se soustředili i na menší evropské země, které byly často prvními vlaštovkami v určitém procesu, například při budování sociálního státu. To se týká především Skandinávie, jejíž vývoj je nezbytný k pochopení vlivu sociálněekonomické politiky, kterou od konce druhé světové války prosazovala většina západoevropských států. Rovněž jsme sledovali dopad hospodářské modernizace a komunismu na společnosti ve státech bývalého sovětského bloku. V celé knize jsme dávali přednost stručnosti a srozumitelnosti před přílišným důrazem na detaily, abychom co možná jednoduše vysvětlili podstatné modely a teorie. Každou kapitolu doprovází i stručný seznam doporučené literatury, který má studentům a čtenářům usnadnit další studium. Rádi bychom na tomto místě poděkovali M. C. Rosenfieldovi (University of Massachusetts, Dartmouth), Stevenovi Kaleovi (Washington State University), Robertu Kentu Donovanovi (Kansas State University), Philipu Cookovi (Louisiana Tech. University), Kim Munhollandové (University of Minnesota), Barbaře Ann Barbatové (Webster University) a Danielu Rogersovi (University of South Alabama) za jejich připomínky a cenné rady ke čtvrtému vydání. Dále bychom chtěli poděkovat Nielsi Aaboemu, Louise Wallerové, Patricii Phellanové, Scottu Lavelleovi a Josephu McNicholasovi z vydavatelství St. Martin’s Press za konečnou redakci knihy. J. Robert Wegs Robert Ladrech

7] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech: Nový kurs a polycentrismus Srdce Leninova soudruha a tvůrčího pokračovatele Leninových idejí a cílů, moudrého učitele a vůdce strany a lidu, přestalo bít. Stalinovo jméno je nekonečně drahé naší straně, sovětskému lidu, pracujícím na celém světě. Pravda, 5. března 1953

Uvedené oznámení signalizovalo konec jedné éry, než však začal být zřejmý charakter éry nové, muselo uplynout ještě několik let. Od Stalinovy smrti v březnu 1953 do odsouzení tzv. kultu osobnosti, k němuž přistoupil na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 Nikita Chruščov, zuřil mezi stalinisty a zastánci nového kursu nesmiřitelný mocenský boj. Stalinisté i nadále podporovali rozvoj těžkého průmyslu, kolektivizaci zemědělství a tuhou centralizaci v ekonomickém plánování, zatímco v zahraniční politice nepřestali nepřátelsky vystupovat proti Západu. Stoupenci tzv. nového kursu zdůrazňovali nutnost vyšší produkce spotřebního zboží, prosazovali růst lehkého průmyslu, decentralizaci ekonomického řízení, uvolňování vnitropolitické kontroly a dosažení mírového soužití se Západem. Vnitřní rozpory v SSSR, spojené s národním komunistickým hnutím a s tím, co sovětští ideologové nazývali revizionismem, vedly k oslabení sovětské nadvlády ve střední a jihovýchodní Evropě. Ačkoli v šedesátých letech měl SSSR stále ještě většinu této oblasti pod vojenskou kontrolou, sovětské satelity si získaly jistou míru nezávislosti. A k tomu se připojil ještě jeden faktor – zatímco před rokem 1948 existoval jen jediný uznávaný vůdce světového komunismu, do šedesátých let vznikla přinejmenším tři centra, tj. Sovětský svaz, komunistická Čína a Jugoslávie.

Poválečná společnost za vlády Stalina Během druhé světové války Stalin poněkud zmírnil své diktátorské metody ve snaze získat si masovou podporu pro boj s nacisty. Po rozsáhlých stranických čistkách v třicátých letech, v nichž zahynuli téměř všichni staří bolševičtí funkcionáři, přinesla válečná léta částečnou úlevu a ztlumila všeobecné pocity strachu a nejistoty. Hlavním kritériem společenského uznání se stala

Poválečná společnost za vlády Stalina [129] spíš loajalita ke státu než ke Stalinovi, zdůrazňovala se láska k matičce Rusi a dávným ruským hrdinům. Za války unikala perzekucím i ruská pravoslavná církev. Když v roce 1943 komunistická strana zjednodušila podmínky pro přijímání nových členů, vzrostl jejich počet z 3,4 na 6 milionů. Také v armádě se poměry uvolnily poté, co byly kompetence stranických komisařů, kteří se až dosud formálně podíleli na velení spolu s důstojníky, omezeny jen na poradní roli. Díky této relativní svobodě doufala řada sovětských občanů, že se v poválečném období kvalita jejich života ještě zlepší. Čekalo je však kruté vystřízlivění, nebo` po válce se represe vrátily. Namísto uvolnění museli občané čelit znovunastoletí bývalých poměrů, návratu k naprosto ortodoxním názorům. Období bezprostředně následující po skončení války bývá nazýváno „ždanovovština“ po protiintelektuálně zaměřeném stranickém byrokratovi Andreji Ždanovovi, který společnosti opět vnutil předválečnou ideologickou uniformitu. Tajná policie NKVD v čele s Lavrentijem Berijou zatýkala všechny, kteří byli označeni za nepřítele státu, a posílala je do vyhnanství na Sibiř, do gulagů řízených NKVD. Váleční hrdinové jako například Kliment Vorošilov13 nebo Georgij Žukov byli odklizeni na méně významná místa a strana znovu v plné míře obnovila svou kontrolu nad ozbrojenými silami. Toto vše odráželo zjevný Stalinův strach, že by složitá společnost s mnoha mocenskými centry ohrožovala jeho autoritativní vládu. Stalin se domníval, že Sovětský svaz zvítězil nad fašismem jen a jen jeho zásluhou a zejména těžce nesl chválu, jíž se dostalo generálům. Tím, že je ponižoval – přinutil například Vorošilova, aby pokaždé žádal o povolení účastnit se zasedání politbyra – zároveň posiloval vlastní pocit důležitosti. V umění bylo poválečné období poznamenáno návratem k socialistickému realismu. Jakákoli kreativita byla obětována ve prospěch vše prostupující uniformity. Literatura musela opěvovat sovětskou společnost a komunistickou stranu. Spisovatelé, humanitní vědci a dokonce i přírodovědci museli dodržovat stranickou linii. Jedním z největších hříchů byl „kosmopolitismus“; skladatelé Dimitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev a filmový režisér Sergej Eizenštejn byli za tento „zločin“ odsouzeni. KSSS ve všech oblastech zdůrazňovala Stalinovu roli spasitele. A právě toto uctívání hodné římských císařů Chruščov později odsoudil jako kult osobnosti. Stalin před svou smrtí zřejmě plánoval další velkou čistku. Předehrou k ní bylo zatčení a uvěznění několika prominentních lékařů, většinou Židů, za spiknutí, jehož cílem mělo být zavraždění významných vládních činitelů. Stalin údajně řekl ministrovi státní bezpečnosti Ignatijevovi: „Jestli nedonutíš obviněné k přiznání, sám přijdeš o hlavu.“ Chruščov uvedl, že mezi obě`mi měli být někteří přední straničtí funkcionáři, například Anastas Mikojan, Kliment Vorošilov a Vjačeslav Molotov.

[130] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech

Poválečné hospodářství Sovětský svaz prožíval poválečnou restauraci stalinismu nejen ve společnosti, nýbrž i v ekonomice. Stejně jako ve třicátých letech byly nabídka, poptávka i investice direktivně určovány přebujelým byrokratickým aparátem v Moskvě. Stalin opět stavěl do popředí těžký průmysl na úkor zemědělství a spotřebního průmyslu. Kapitál nutný pro rozvoj průmyslu mělo poskytovat zemědělství: na HDP se podílelo jednou třetinou, avšak dostávalo jen 15 % celkových investic. Údaje o průmyslové výrobě, které byly až do konce padesátých let vždy úmyslně zkreslovány, tvrdily, že úroveň výroby z roku 1940 byla dosažena v roce 1953. Navzdory tomuto růstu patřil životní standard v SSSR k nejnižším v Evropě. Reálné mzdy sice vzrostly o 83 % (podle nepřesných sovětských statistik), avšak na Západě se v letech 1950 až 1966 zdvojnásobily. A navíc zaměření na průmyslovou výrobu způsobilo vážný nedostatek spotřebního zboží. Například chléb byl na příděl až do padesátých let. Nadto většina průmyslových výrobků byla buQ nekvalitní nebo nemoderní. Příčina tohoto stavu spočívala v tom, že neexistovala konkurence a výrobce se nemusel ucházet o přízeň zákazníka. Dalším důvodem bylo, že centrální plánování určující většinu výrobních kvót nutilo ředitele továren vyrábět jen podřadné zboží. Podle Chruščova si většina sovětských politiků tyto problémy uvědomovala, ale bála se odporovat Stalinovu názoru, podle něhož mohlo být hybnou pákou ekonomiky pouze centrální řízení a plánování. To vedlo k tomu, že místní podnikoví ředitelé byli zbaveni jakékoli možnosti svobodně rozhodovat.

Výběr Stalinova nástupce V době Stalinovy smrti neměl nikdo z jeho spolupracovníků dostatečnou podporu, aby mohl sám zaujmout jeho místo. Když sovětští představitelé žádali obyvatelstvo, aby nepropadalo panice, sami tím odhalili vlastní strach a nervozitu. Nikita Chruščov později poznamenal: „Kdybyste všech nás patnáct /členů prezidia/ postavili do řady vedle sebe, Stalin by z nás nebyl.“ V tomto okamžiku nikdo netušil, zda se dalším nejmocnějším z mocných stane někdo ze stranického či ze státního aparátu, nebo` Stalinův despotismus autoritu strany vážně poškodil. Záhy bylo zřejmé, že převahu mají stoupenci nového kursu. Nejbližší Stalinovi spolupracovníci v boji o moc prohráli. Šéf tajné policie Berija, který měl nejlepší předpoklady nastoupit na Stalinovo místo, byl na základě skutečných i vykonstruovaných obvinění odsouzen a popraven. Avšak další ze Stalino-

Výběr Stalinova nástupce [131] vých nejvěrnějších, Molotov, se měl na vrcholu stranické i vládní hierarchie udržet až do roku 1955, kdy byla jeho nekompromisní zahraničněpolitická linie konečně poražena. Sovětští vůdci brzy začali prosazovat princip kolektivního vedení. Stalinovým nástupcem ve funkci tajemníka ÚV KSSS a předsedy Rady ministrů se stal Georgij Malenkov, ale ÚV KSSS jej po krátké době z funkce tajemníka odvolal. Tento krok signalizoval hlubší prolínání moci a obnovení role komunistické strany jako vrcholného rozhodovacího orgánu. Stalin s pomocí tajné policie totiž její vliv zredukoval natolik, že se stala jen poslušným nástrojem jeho vůle. Po odstranění Beriji to však byla právě NKVD, jejíž pozice byla vážně oslabena. Do doby, než získal dominantní postavení Chruščov, veškerá rozhodnutí provádělo prezidium ÚV KSSS. Stranické orgány po celá padesátá léta rozdělovaly vládní funkce a určovaly politickou orientaci země. Chruščov si význam strany velmi dobře uvědomoval. Když v roce 1957 přijalo prezidium usnesení namířené proti němu, odvolal se k ústřednímu výboru a tam své protivníky porazil. O sedm let později o jeho odvolání rozhodla většina členů jak prezidia, tak i ústředního výboru. Někdy byla věc vyřešena ještě před schůzí vedoucích orgánů, nikoli však definitivně, jak o tom svědčí změna usnesení prezidia z roku 1957. Chruščovův mocenský vzestup probíhal současně s Malenkovým ústupem ze slávy. Nejprve se Malenkovova obhajoba nového kursu střetla s Chruščovovou tradiční tezí o rozvoji těžkého průmyslu a zemědělství. Malenkov zdůrazňoval nutnost zlepšit životní úroveň podporou lehkého průmyslu, výstavbou bytů a zajištěním dostatku spotřebního zboží. Sliboval „… pracujícím spoustu jídla a lehkému průmyslu suroviny během dvou či tří let“. Poté se mezi oběma rivaly rozpoutala bitva o ekonomické problémy jako takové a nakonec o vedení KSSS. Malenkovův program by býval vyžadoval zásadní změnu ekonomických priorit a tím snížení investic do těžkého a zbrojního průmyslu. Chruščov však dokázal přesvědčit většinu stranických činitelů, že by tento krok ohrozil sovětskou bezpečnost, nebo` pro rozvoj oceláren a zbrojovek a současně i zemědělství a lehkého průmyslu neměl stát dostatek finančních prostředků. Navíc Chruščov tvrdil, že velké investice do strojírenství jsou nezbytné, mají-li se zúrodnit obrovská, dosud neobdělávaná území (tzv. celiny) v Kazachstánu a na západní Sibiři. Ačkoli tento projekt rozorávání celin nakonec ztroskotal, poskytl Chruščovovi argumenty, jak Malenkova porazit. Když Chruščov získal podporu většiny svých stranických kolegů, byl v září 1953 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSSS a nakonec donutil Malenkova, aby v únoru 1955 rezignoval na funkci předsedy Rady ministrů, tedy

[132] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech funkci předsedy vlády. Jeho nástupcem se stal Nikolaj Bulganin. Tím si Chruščov zajistil rozhodující převahu. Po Stalinově smrti propukly mocenské boje i v řadě dalších socialistických států. K oddělení stranických a vládních funkcí, jež nejprve proběhlo v Sovětském svazu, došlo pod tlakem Moskvy v roce 1953 také v Československu a MaQarsku a v roce 1954 v Bulharsku a Polsku. V MaQarsku zůstal tajemníkem strany Matyás Rákosi, zatímco premiérem se stal stoupenec nového kursu a reformátor Imre Nagy. Zjevné rozpaky a nerozhodnost politických představitelů v Sovětském svazu i v jiných zemích budily všeobecný dojem, že vedení státu je oslabeno. Rozkol mezi stranickými funkcionáři přispěl v roce 1953 k dělnickým protestům v Československu, NDR a v Bulharsku.14 Na radu Kremlu začali východoněmečtí komunisté prosazovat politiku nového kursu, nedokázali se však shodnout na šíři reforem. Nezrušili například tvrdé pracovní normy, které vedení SED schválilo v květnu 1953. Když vláda v čele s takovými stalinisty, jako byl generální tajemník SED Walter Ulbricht, odmítla protesty dělníků, stávkující rozšířili své požadavky nejen na odvolání norem, ale i na vypsání svobodných voleb, obnovení parlamentní demokracie a sjednocení se SRN. Poté, co se policii nepodařilo nepokoje potlačit, zasáhla sovětská vojska a povstání zlikvidovala.

Chruščovova vláda Jakmile Chruščov získal v SSSR moc, pokusil se nalézt nové způsoby, jak v satelitních státech upevnit sovětskou hegemonii. Bylo mu jasné, že má-li se zde zabránit masovému odporu veřejnosti proti režimu, musí dojít k jistému uvolnění stalinských poměrů. Proto v letech 1955 a 1956 zahájil kampaň, která měla postavit Sovětský svaz do čela tohoto procesu. Nejprve musel potlačit vliv Tita, nebo` Jugoslávie jako první v roce 1953 upustila od kolektivizace, zavedla dělnické samosprávy působící ve vedení průmyslových podniků a komunistickou stranu změnila v širší, lidovější organizaci nazvanou Svaz komunistů Jugoslávie. Chruščov zahájil svou ofenzivu na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956, kde v projevu o dvaceti tisících slovech odsoudil Stalina a jeho kult osobnosti. Oficiální zprávy ze sjezdu nepřinesly nic neočekávaného. To, že Chruščov bude akceptovat jugoslávské „odlišné formy přechodu k socialismu“, se obecně očekávalo. Avšak v tajném referátu předneseném na uzavřeném zasedání sjezdu Chruščov obvinil Stalina z vražd nejvěrnějších členů strany. Tím, že ho označil za viníka všeho zlého, chtěl sejmout břímě odpovědnosti ze současného sovětského vedení a zároveň zdiskreditovat své odpůrce. Tento postup byl pochopitelně nebezpečný, nebo` jakákoli kritika bývalých představi-

Chruščovova vláda [133] telů se nutně musela odrazit jak na Chruščovově vlastní pozici, tak i na pozici KSSS. Dokonce i někteří západoevropští komunisté, jako například Palmiro Togliatti, vyjádřili znepokojení nad ostrým tónem Chruščovova vystoupení. Ten ostatně zarazil i sovětský ústřední výbor KSSS, který se obával, aby se mu nevymklo vše z rukou, a proto 30. června Stalina částečně rehabilitoval s tím, že vypjatá doba si žádala tvrdou disciplínu a centralizaci. V dubnu 1956 Chruščov rozpustil Informbyro, čímž splnil slib daný Titovi, že socialistickým zemím nebude vnucována „ideologická uniformita“. U příležitosti státní návštěvy Tita v SSSR vyhlásil Chruščov 20. června doktrínu „různorodosti“, která vlastně zpečetila souhlas Moskvy s možností existence „různých cest k výstavbě socialismu“. Došlo k tomu krátce předtím, než byla Chruščovova nová politická linie podrobena těžké zkoušce.

Polský říjen Pouhých osm dní po Chruščovově setkání s Titem vypukly v Poznani nepokoje. Nebyly však jen pouhým důsledkem Chruščovovy politiky. Dělníci tady protestovali především proti své nízké životní úrovni, která pramenila mimo jiné z tlaku Sovětů na rozvoj těžkého průmyslu. Malenkovův nový kurs, který nutil polské vedení ke zlepšení vztahů s masami, ve skutečnosti rozdělil polskou PSDS na stalinisty a stoupence reforem, což zároveň urychlilo požadavky dělnictva na zlepšení jejich ekonomické situace. Důvěryhodnost polských stalinistů zdiskreditovala odhalení o praktikách polské bezpečnosti a zpráva o Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS. Zde Chruščov oznámil, že v roce 1938 sovětští agenti zlikvidovali vedení polské komunistické strany a znovuvytvořili stranu bezvýhradně poslušnou Moskvě. Tato informace následovala vzápětí po zveřejnění výpovědí agenta polské tajné policie, který v roce 1954 utekl na Západ a vypovídal o rozsáhlé korupci, teroru a protekci panujících mezi příslušníky polské stranické elity.* Tato fakta vedla k čistce v řadách bezpečnostního aparátu v roce 1954 a k propuštění Władysława Gomułky z vězení. Dokonce ještě před Chruščovovým útokem proti stalinismu v roce 1956 začali polští intelektuálové stále ostřeji kritizovat tvrdou linii svých představitelů. S nástupem nového kursu diskutovali o nevhodnosti kolektivizace pro polské zemědělství i o malé účasti dělníků na řízení podniků. Na polskou debatu měla nepochybně vliv jugoslávská „úchylka“ v zemědělské a průmyslové politice. * Šlo o zástupce náčelníka X. správy ministerstva veřejné bezpečnosti Józefa Swiat ła, pozn. překl.

[134] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech K pozoruhodným důsledkům polské revolty patří skoncování s kolektivizací a vytvoření dělnických rad v továrnách. Vzpoura dělníků za lepší životní podmínky a svobodu a neochota policie a armády proti nim zasáhnout postavily polskou vládu před dvě možnosti: buQ vyhovět požadavkům obyvatel, nebo se spolehnout na sovětské jednotky, že povstání potlačí. Reformní hnutí přineslo své ovoce. Polští představitelé se vůbec poprvé omluvili dělníkům za to, jak bídně žijí, a slíbili jim, že zahájí reformy. Na plenárním zasedání PSDS, které se konalo od 18. do 28. července za účasti sovětských komunistů Nikolaje Bulganina a Georgije Žukova, se snažili nalézt kompromis mezi dvěma zcela nežádoucími extrémy: protikomunistickou revolucí, či sovětskou intervencí. Bulganin jim řekl: „Každá země smí hledat svou vlastní cestu k socialismu – pokud tím ovšem nerozbije sovětský blok“. Na jednání byl tento názor odmítnut, stal se však základem pro konečné řešení. Během následujících tří měsíců dospěla polská vláda k závěru, že krizi může vyřešit pouze návrat národního komunisty Gomułky do vedení PSDS. Zatímco stalinisté si ho přáli využít jen pro uklidnění momentální napjaté situace, sám Gomułka prohlásil, že se vrátí na politickou scénu jedině tehdy, bude-li moci realizovat svůj program. V této době Polsku vyjádřila podporu i komunistická Čína, když se jí dostalo ujištění, že polská cesta není totožná s jugoslávskou. Sověti také museli vzít na vědomí rostoucí masovou podporu katolicismu poté, co se za účasti mnoha tisíců věřících konala pou` do kláštera Jasna Góra, kde si Poláci připomněli osvobození od útlaku jiné cizí armády před třemi sty lety. Na počátku října se díky zásahu dělníků podařilo překazit pokus stalinistů o státní převrat. Po jejich porážce se Moskva rozhodla, že je nejvyšší čas dohodnout se s reformními silami v zemi. Dne 19. října přiletěla do Varšavy neohlášená delegace nejvyšších představitelů KSSS, jejímiž členy byli Chruščov, Lazar Kaganovič, Anastas Mikojan a Vjačeslav Molotov. Ještě před jejím příjezdem jmenovalo polské vedení Gomułku prvním tajemníkem strany, aby tak uklidnilo veřejnost a zachránilo polský komunismus. Chruščov obvinil polské soudruhy, že jej o vnitropolitické situaci informovali mylně, avšak čerstvě rehabilitovaný Gomu łka ho ujistil, že Polsko zůstane součástí sovětského bloku a že protistalinské nálady v Polsku nejsou o nic radikálnější než v samotném Sovětském svazu. Dále se ho snažil přesvědčit, že pro polský lid je přijatelná jen „polská cesta“. Chruščov jeho ujištění přijal, nebo` nechtěl v Polsku zasáhnout ve stejnou dobu jako v MaQarsku, nehodlal obětovat své zlepšující se vztahy s Titem a nemohl najít vhodnějšího kandidáta, který by v Polsku zachránil komunismus, aniž by rozpoutal občanskou válku nebo sáhl k sovětské intervenci. Když v listopadu 1956 Sověti rozdrtili maQarské povstání, Poláci pochopili, že nemohou své požadavky dále stupňovat a musejí se spokojit s tím, čeho dosáhl Gomułka. Ten ve snaze přesvědčit občany, že mají přistoupit na kom-

Polský říjen [135] promis, propustil z klášterní internace katolického primase, kardinála Stefana Wyszyńského. Návštěva sovětské delegace vůbec nebyla zbytečná. Vzhledem k tomu, že Chruščov už předtím vyhlásil tezi připouštějící různé cesty k socialismu a akceptoval jugoslávské „revizionisty“, Moskva se dala uchlácholit slibem, že Polsko bude podporovat sovětskou zahraniční politiku a PSDS udrží situaci v zemi pod kontrolou. I přes sovětský souhlas s požadavkem Polska na zastavení kolektivizace a odklonu od orientace na těžký průmysl bylo jinak v polské politice jen málo revizionistického. Gomułka až do svého pádu v roce 1970 sledoval jasně prosovětský kurs. Uvědomoval si, že geografická poloha Polska vyžaduje úzkou spolupráci se SSSR a navíc osobně neměl rád žádné radikální změny. Po celou dobu ostře nesouhlasil s Titem a jeho stylem vlády, ani s liberalizací polského tisku. Nakonec umlčel všechny hlasy požadující větší uvolnění poměrů, neboli Polské jaro, které se v tomto případě odehrávalo v říjnu. Jeho ortodoxní politika přesáhla i hranice Polska. Připojil se k odsouzení maQarské revoluce, k níž došlo vzápětí po polském povstání, které ji paradoxně alespoň do jisté míry inspirovalo, a v roce 1968 napomohl porážce Pražského jara.

MaQarská revoluce Na rozdíl od polské revolty představovala maQarská revoluce mnohem větší zpochybnění hegemonie SSSR. Zatímco v Polsku pouze hrozilo, že zde bude nastolen vlastní, polský směr národního komunismu, události v MaQarsku ohrožovaly samotnou existenci maQarské komunistické strany. Polsko i nadále akceptovalo nadvládu Sovětského svazu, MaQarsko si však kladlo za cíl co nejvíc se od něho odpoutat a tak dosáhnout neutrálního kursu. Kdyby toto povstání smělo zvítězit, mohlo by vyvolat podobné revoluce v celém sovětském bloku. MaQarský politický a hospodářský vývoj před rokem 1956 byl věrným obrazem situace v Sovětském svazu. Malenkovův nový kurs reprezentoval v MaQarsku Imre Nagy. Nagy byl v červenci 1953 na nátlak Sovětů jmenován ministerským předsedou, aby se pokusil napravit ty nejhorší důsledky stalinismu. Svůj hlavní úkol spatřoval v obnovení hospodářské stability a důvěry v komunismus. Jeho předchůdce v premiérském křesle Matyás Rákosi, který zůstal generálním tajemníkem MaQarské dělnické strany (MDS), přivedl svou orientací na rozvoj těžkého průmyslu na úkor ostatních odvětví MaQarsko na pokraj ekonomické katastrofy. Nagy začal směrovat zdroje do lehkého průmyslu a zastavil násilnou kolektivizaci zemědělství.

[136] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech Hospodářské uvolnění vedlo i k uvolnění společenskému. Intelektuálové zahájili debatu nejen o povaze změn maQarského komunismu, nýbrž i samotné hodnotě komunismu jako takového. Řada z nich se sdružila v tzv. Petöfiho klubu. Byl pojmenován po maQarském národním básníkovi Sándorovi Petöfim, žijícím v 19. století, a založen v březnu 1956 s podporou MDS jako neškodný únikový ventil pro názory intelektuálů. Na jeho půdě se diskutovalo o možnosti dosáhnout demokracie v komunistickém státě. Nagy a reformní intelektuálové byli zjevně ovlivněni nezávislým postupem Jugoslávie a věřili, že je možný i v MaQarsku. Nagyovým plánům učinil přítrž pád jeho sovětského ochránce Malenkova v únoru 1955. Rákosi dostal šanci opět získat kontrolu jak nad státem, tak i nad stranou a znovu zavést tvrdou stalinskou linii. Nagy se vzdal bez boje; snad doufal, že Rákosi se svým pokusem o nastolení ideologické konformity neuspěje. Sotva mohl očekávat, jaké zemětřesení v sovětském bloku vyvolá Chruščovovo odsouzení Stalina a jeho kultu osobnosti na XX. sjezdu strany v únoru 1956. Zatímco se Rákosi pokoušel znovu získat moc, očistil Chruščov Bélu Kuna, bývalého národního komunistu a Rákosiho rivala. MaQarští intelektuálové povzbuzeni Chruščovovými činy požadovali prošetření Rákosiho minulosti a především jeho role, již sehrál při likvidaci dalšího národního komunisty, bývalého ministra vnitra László Rajka, který byl obviněn z revizionismu a popraven během stalinských čistek v roce 1949. Rákosi v březnu 1956 uznal Rajkovu nevinu. Pod vlivem Gomułkova úspěšného postupu v Polsku začal o tři měsíce později Svaz maQarských spisovatelů spolu s Petöfiho klubem otevřeně kritizovat Rákosiho politiku na stránkách stranického listu Szabad Nép. Moskva se postavila proti Rákosiho plánu umlčet opozici zatčením Nagye a dalších čtyř set intelektuálů. Obávala se, že by mohl ztroskotat a rozhodně by nepřispěl k popularitě maQarské komunistické strany. Rákosi měl svázané ruce – Sověti požadovali znovuzavedení stalinských ekonomických priorit, ovšem bez použití stalinských teroristických metod, jež by takové změny umožnily. Kreml žádal, aby byl do čela MDS postaven oblíbenější vůdce, a za Rákosiho nástupce si vybral Ernö Geröa, jenž však byl pro většinu protistalinských intelektuálů nepřijatelný. Podle Titova názoru vedla nedůvěra Sovětů k Nagymu k chybnému rozhodnutí Moskvy, která určila „… podmínku, že Rákosi odejde, jen zůstane-li Gerö. A to byl omyl, nebo` Gerö se od Rákosiho v ničem nelišil.“ Kdyby v tomto okamžiku podpořili Nagye, který měl stále ještě šanci postavit se do čela reformních sil, zabránili by mnohem radikálnějším krokům MaQarů, jež pak následovaly. První etapa revoluce začala poté, co 23. října 1956 maQarská policie střelbou rozehnala shromáždění demonstrující údajně na podporu polských refo-

MaCarská revoluce [137] rem. Petöfiho klub už předtím zorganizoval několik masových akcí, jejichž účastníci žádali svolání sjezdu MDS a Nagyův návrat do politiky. Například o tři dny dříve pochodovalo Budapeští téměř dvě stě tisíc lidí zpívajících Petöfiho verš: „Už nikdy z nás nebudou otroci.“ MaQarští revolucionáři se mylně domnívali, že nástup Gomułky v Polsku znamená porážku Sovětů a triumf reformních sil ve střední a jihovýchodní Evropě. V onen osudný den, kdy Gerö povolal sovětská vojska, aby zastavila nepokoje, se dopustil té nejvážnější chyby. V očích většiny MaQarů totiž tento čin zcela zdiskreditoval komunistickou stranu a posílil jejich touhu žít ve svobodném MaQarsku zbaveném komunistů. Ačkoli sovětské intervenční jednotky zastavily svůj postup v okamžiku, kdy zjistily, že se na stranu demonstrujících studentů přidali i dělníci, jejich přítomnost vyvolala zuřivou reakci. Po celém MaQarsku dělníci v továrnách zakládali protisovětské a protikomunistické dělnické rady. Na venkově spontánně vznikaly studentské parlamenty a socialistické revoluční výbory požadující svobodné volby, stažení sovětských jednotek a rozpuštění tajné policie. Když se k povstání připojila také část maQarské armády, Moskva dospěla k rozhodnutí, že v této situaci obstojí jen komunistická vláda v čele s Nagyem jako premiérem a s Jánosem Kádárem jako prvním tajemníkem strany. Sověti předpokládali, že Kádár uspokojí i ty ortodoxnější komunisty a navíc dokáže mírnit Nagye s jeho radikálnějšími plány. Dne 28. října se začala sovětská vojska stahovat z Budapešti a Nagy se pokoušel sestavit novou vládu. V této chvíli však nenávist vůči SSSR a komunistické straně dosáhla takové intenzity, že i pro Nagye bylo obtížné vytvořit čistě komunistický kabinet, by` by o to usiloval sebevíc. A tak nejenže povolil znovuzaložení opozičních stran, nýbrž i jmenoval koaliční vládu sestavenou z představitelů sociálních demokratů, malorolníků a národních rolníků. Dne 31. října MaQarsko vystoupilo z Varšavské smlouvy, vyhlásilo neutralitu a požádalo o ochranu OSN. Tyto kroky jen potvrdily Chruščovovy obavy a nedůvěru vůči Nagyovi. MaQarsko jimi zpochybnilo sovětskou velmocenskou autoritu natolik, že už to nebylo možné dále ignorovat. Jestliže by Moskva MaQarům dovolila pokračovat, mohla by zanedlouho čelit vyhlídce na další protikomunistická povstání v celé střední a východní Evropě, která by znamenala konec sovětské hegemonie v tomto regionu. V listopadu už i Tito souhlasil s potlačením maQarské „fašistické kontrarevoluce“, nebo` Nagyův program začal ohrožovat samotnou existenci komunistické strany. Navzdory statečnému odporu většiny maQarského obyvatelstva sovětská armáda revoluci záhy rozdrtila. Nagy byl za svou účast v povstání 16. června 1958 oběšen. Před popravou věštecky poznamenal: „Mám-li položit život za to, abych dokázal, že všichni komunisté nejsou nepřátelé lidu, pak se s radostí obětuji. Vím, že jednou proběhne další proces, který mě rehabilituje. A také vím, že budu znovu po-

[138] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech hřben. Mám jenom strach, že smuteční řeč pronesou titíž lidé, kteří mě teQ zradili.“ Jeho druhý, slavnostní pohřeb se konal 16. června 1989. Jeho organizátoři nebyli jeho zrádci, ale členové Výboru historické spravedlnosti, kteří léta usilovali o jeho očištění. Další první tajemník MDS János Kádár, který požádal Sověty o pomoc při potlačení revoluce, si vysloužil pověst muže, jenž „navždy potupil pamě` a pýchu národa“. Když ale revoluce skončila, vedl zemi vlastním směrem k národnímu komunismu. Za Rákosiho byl vězněn za svůj nacionalismus, a proto dobře znal přání lidí. Porovnáme-li podmínky v období let 1960 až 1989 v MaQarsku a v Polsku, kde Gomułka nastolil režim mnohem tvrdší, můžeme si položit otázku, kdo v roce 1956 vlastně vyhrál – zda Poláci, či MaQaři. Kádár zbavil stranu stalinistů a soustředil se na rozvoj hospodářství a zvyšování životní úrovně. V sedmdesátých a osmdesátých letech tak MaQaři v důsledku zlepšující se ekonomické situace Kádára akceptovali; krize let osmdesátých však vedla k jeho pádu. MaQarská revoluce vážně poškodila Chruščovovu pozici v Sovětském svazu. Náklady na její potlačení a financování obnovy MaQarska zpomalily domácí ekonomický růst. Někteří z Chruščovových odpůrců včetně Bulganina využili finanční krize a maQarských událostí k tomu, aby zpochybnili Chruščovovo postavení. Ten se snažil bránit a z hospodářských neúspěchů naopak obvinil vysoce centralizovaná vládní ministerstva. Jeho návrh na přenesení pravomocí z centra na regionální ekonomické rady nazvané Sovnarchozy získal v únoru 1957 souhlas většiny ÚV KSSS. Místní straničtí funkcionáři měli dostat větší pravomoci v ekonomických otázkách, a proto tento plán podporovali. Avšak v červnu 1957, když byl Chruščov na návštěvě Finska, podařilo se jeho protivníkům v čele s Molotovem a Bulganinem získat v prezidiu ústředního výboru převahu. Po Chruščovově návratu na něho zaútočili s kritikou, že svými reformními zásahy působí hospodářské problémy a porušuje princip kolektivního vedení. Chruščov se však nezalekl a koncem června prosadil svolání plenárního zasedání ÚV KSSS, kde se mu podařilo nad jeho odpůrci zvítězit. Ti byli označeni za „protistranickou skupinu“ a včetně Molotova, Bulganina a Kaganoviče vyloučeni z prezidia ÚV. Toto uplatnění stranické demokracie, od Leninových dob nevídané, naznačilo jisté změny ve stylu stranické politiky.

Polycentrismus Chruščov musel čelit i vážnému zpochybnění vedoucí role Sovětského svazu v mezinárodním komunistickém hnutí, k čemuž napomohly události v MaQarsku a Polsku i jugoslávská „úchylka“. Mezinárodní komunismus se v padesátých letech de facto rozpadl na tři směry – na revizionisty, dogmatiky

Polycentrismus [139] (stalinisty) a národní komunisty. Toto rozdělení komunistického světa vedlo ke vzniku několika mocenských center a k situaci zvané polycentrismus. Revizionisté, hlavně jugoslávští komunisté, odmítali sovětský model jako celek a argumentovali, že to byl Sovětský svaz, nikoli Jugoslávie, kdo se odchýlil od pravého marxismu-leninismu. Začali s decentralizací moci jak ve sféře ekonomické, tak politické, aby tak dokázali, že se blíží Marxově vizi komunistické společnosti víc než vysoce centralizovaná diktatura v SSSR. Jugoslávští komunisté byli označováni za „revizionisty“ a „úchylkáře“, a to především ze strany dogmatiků, tedy Číny a Albánie. Dogmatici v mezinárodních otázkách podporovali pokračování boje proti kapitalismu a zuřivě se bránili jakékoli formě mírového soužití. Na domácí politické scéně pak odmítali uvolnění stalinských zásad. Proto také považovali všechny Chruščovovy snahy o destalinizaci společnosti za revizionistické. Národní komunisté v čele s Gomułkou zdůrazňovali komunistickou solidaritu v zahraniční politice, tvrdili však, že každý stát by měl mít možnost dosáhnout komunismu vlastní cestou. Prohlašovali, že kvůli tolik odlišným místním podmínkám je vyloučené automaticky přejímat sovětský hospodářský a sociální model, aniž by byl modifikován. V praxi však většina států, kde vládli národní komunisté, sovětský model přijala. Revizionismus v Jugoslávii Byla to právě Jugoslávie, která sovětský model zpochybnila nejvíc. Vznik Svazu komunistů Jugoslávie částečně omezil tuhý stranický centralismus zasahující do všech sfér života společnosti. V ekonomice byla přijata celá řada kapitalistických metod, které měly stimulovat hospodářský rozvoj. Proto někteří komunističtí kritici nepovažovali titoismus za nic víc než za sociální demokracii západního typu. Neortodoxní prolínání komunistických a kapitalistických postupů v Jugoslávii většinou pramenilo z naléhavé potřeby bránit se obvinění z „úchylky“ a dále ze zásadně pragmatického přístupu ke komunistické hospodářské praxi. Zdálo se, že Chruščovovo odsouzení stalinského kultu osobnosti a potvrzení teorie o „odlišných cestách k socialismu“ přispěje k normalizaci vztahů obou zemí. Sovětská intervence v MaQarsku, z níž jedni obviňovali druhé, a následné snahy dosáhnout větší jednoty komunistického bloku však utvrdily Tita v přesvědčení, že musí i nadále přísně zachovávat zásadu národní nezávislosti. Chruščov ignoroval Titův požadavek, aby Sovětský svaz zasáhl proti stalinistům ve vedení jednotlivých států sovětského bloku. Po maQarských událostech nabyl stalinismus v tomto regionu dokonce ještě zkostnatělejší podoby. Například NDR v čele s Waltrem Ulbrichtem nebo Československo v čele s Antonínem Novotným zaujímaly mnohdy dogmatičtější postoje než samotný Sovětský svaz. Útoky na Jugoslávii ve sdělovacích prostředcích některých socialistických států spolu se zvýšeným ekonomickým tlakem nutily Tita přijmout militantnější ideologickou pozici.

[140] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech Návrh nového programu Svazu komunistů Jugoslávie schválený na sjezdu v roce 1958 tvrdil, že Jugoslávie se přiblížila idejím marxismu-leninismu víc než Sovětský svaz. Se systémem dělnické samosprávy a přenesením části politických pravomocí na regionální úroveň měl podle tohoto programu „… Svaz komunistů Jugoslávie postupně a dlouhodobě uzavírat svou existenci, tak jak se budou rozvíjet a sílit všem přístupnější formy přímé socialistické demokracie“. Program navíc prohlašoval, že „komunistické strany nejsou jedinými tvůrci socialismu“. To byl zřejmý pokus upevnit postavení Jugoslávie jako jakéhosi mostu mezi Východem a Západem a naznačit, že také západní sociální státy hledají vlastní cestu k socialismu. I když program nepřinesl žádné podstatné změny jugoslávské politiky, v Číně, Albánii a Rumunsku vyvolal ostrý odpor. Dogmatismus v Číně To, co čínské vedení pokládalo za revizionizmus hýčkaný Chruščovem, se stalo bezprostřední příčinou rozdělení komunistického světa na tři hlavní centra – Sovětský svaz, Čínu a Jugoslávii – a na mnoho center menších. Vývoj směřující k čínsko-sovětsko-jugoslávské roztržce však byl patrný po dlouhou dobu. Čína s nelibostí sledovala Chruščovovu politiku už od chvíle, kdy v roce 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti. Navíc dlouhodobě nesouhlasila s územními zisky SSSR v Asii, s jeho hospodářským mocenským monopolem v rámci bloku ani s jeho politikou mírového soužití. Mao Ce-tung sice vždy postupoval nezávisle na Sovětském svazu, ale převzal stalinské diktátorské metody, aby se udržel u moci. Proto jakékoli odsouzení či kritiku Stalina vnímal jako odsouzení vlastní vlády. Čína odmítala zejména nadřazené ekonomické postavení SSSR mezi ostatními socialistickými státy. Moskva se k ní totiž chovala stejně jako ke všem ostatním sovětským satelitům, tedy jako k hospodářsky závislé zemi, téměř jako ke kolonii. Podle názoru Kremlu byla Čína povinna dodávat do SSSR levné suroviny a sloužit jako odběratel jeho nekvalitního zboží. Moskva se navíc stavěla rezervovaně k čínskému jadernému výzkumu. Peking proto odmítal přijmout svou podřízenou roli a začal propagovat myšlenku, že by SSSR měl pozdvihnout všechny ostatní komunistické země na svou ekonomickou úroveň. Stalin i Chruščov se mnohem víc starali o rozvoj své vlastní země než o podporu světové revoluce, a proto je rozvoj Číny ani příliš nezajímal. Ve skutečnosti se jí však oba báli víc než Západu. Sovětská protičínská propaganda silně připomínala carskou propagandu z konce 19. století, kdy „západníci“ varovali před „žlutým nebezpečím“. Čína i SSSR si nárokovaly tatáž sporná území – Sin-`iang, Amur, Sachalin a Zabajkalsko – což pro oba státy představovalo bezprostřednější nebezpečí než hrozby Západu. Neochota Sovětského svazu účinně podpořit Čínu v čín-

Polycentrismus [141] sko-indickém pohraničním konfliktu v roce 1962 byla čínskými představiteli považována za další ukázku sovětského revizionismu. Tvrdit však, tak jak to dělají někteří historici, že čínsko-sovětská roztržka byla spíš problémem národnostním než ideologickým, znamená přehlédnout jádro sporu. Čínské vedení tolerovalo Chruščovovo odsouzení Stalinova kultu osobnosti jen proto, že doufalo ve sjednocení světového komunistického hnutí v čele se Sovětským svazem. Akceptovalo údajný sovětský revizionismus, nebo` mnohem víc než revizionismu se obávalo polycentrismu. V tomto období, kdy Chruščov prosazoval vlastní pragmatický styl vlády, Čína zahájila „Velký skok“, program, který měl v celé zemi definitivně zavést kolektivizaci a komunismus. Když tento experiment skončil nezdarem, Mao Ce-tung začal klást ještě větší důraz na stalinskou ortodoxii (s výjimkou Stalinem propagovaného požadavku na rozvoj průmyslu na úkor zemědělství), která měla zajistit Číně vnitřní jednotu a zachovat tvář režimu v zahraničí. Vzájemné vztahy se prudce zhoršily i poté, co se Chruščov v roce 1959 neúspěšně pokusil odstranit Mao Ce-tunga vyprovokováním stranického puče. Na řadě konferencí a stranických sjezdů od roku 1960 až do Chruščovova pádu o čtyři roky později se sovětské vedení soustavně snažilo Čínu diskreditovat. Na bukureš`ské schůzce představitelů čtyřiceti komunistických stran konané v červnu 1960 se Chruščovovi podařilo získat většinu k odsouzení čínského „sektářství“. Peking to však nezastrašilo a i nadále obviňoval Moskvu, že svým kompromisem s nepřáteli ohrožuje světové komunistické hnutí, a energicky odsoudil Chruščovův pokus dosáhnout „mírového soužití“ se Spojenými státy a Západem na konferencích v Camp Davidu (1959) a v Paříži (1960). Když XXII. sjezd KSSS v roce 1961 rozhodl odstranit Stalinovo tělo z Kremlu, kde bylo uloženo vedle Leninových ostatků, a vyloučit pročínsky orientované albánské komunisty z mezinárodního komunistického hnutí, chápal to Peking jako další nepřímý útok. Rozpory mezi oběma zeměmi byly už skutečně nepřekonatelné, zvláště po roce 1962, kdy Sovětský svaz stáhl své jednotky z Kuby a kdy o rok později podepsal dohodu o zákazu zkoušek jaderných zbraní. Čína považovala všechny tyto kroky za konečný důkaz, že SSSR zneužívá jaderné hrozby jen pro své vlastní zájmy, nikoli k dosažení cílů světové revoluce. Národní komunismus v Rumunsku Ještě zřetelnějším důsledkem sovětské hospodářské politiky a Chruščovovy protistalinské ofenzivy byl vznik určité formy národního komunismu ovlivněného rostoucími rozpory v mezinárodním komunistickém hnutí. V reakci na sovětskou destalinizaci vyhlásil Gheorghe Gheorghiu-Dej v Rumunsku nový kurs, začal uplatňovat ideu kolektivního stranického vedení a se sovětským souhlasem zrušil nenáviděné sovětsko-rumunské společné podniky (sovroms). Rumunská vláda inspiro-

[142] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech vaná Malenkovovým reformním programem se také snažila o pozitivní hospodářské změny, hlavně zvyšováním investic do spotřebního průmyslu a do zemědělství. Rozhodnutí rumunských komunistů jít vlastní nezávislou cestou nejspíš uspíšily Chruščovovy tendence dosáhnout užší ekonomické a diplomatické spolupráce sovětského bloku po maQarské revoluci. To znamenalo pro rumunský národní socialismus velký stimul. V padesátých letech se Rumunsko sblížilo s Čínou, nebo` obě země nesouhlasily s Chruščovovou politikou destalinizace. Gheorghiu-Dej a Mao Ce-tung odmítali odsouzení kultu osobnosti i tlak Kremlu, aby se k tomu připojili. Stalinistický kurs v Rumunsku zesílil, zatímco naděje na integraci Rumunska v rámci sovětského bloku pohasínaly. Když se v roce 1957 prochruščovovské síly údajně pokusily svrhnout Gheorghiu-Deje, rozpoutali skalní komunisté kampaň s cílem odstranit všechny „revizionisty“ – tedy stoupence Chruščovovy politiky. Ve snaze upevnit režim a dosáhnout ekonomické nezávislosti na Moskvě získal Gheorghiu-Dej pomoc ze Západu. V roce 1960 obchodní výměna se Západem dosáhla 25 % celkového rumunského zahraničního obchodu. V této chvíli už Dejovu nezávislou politiku podporovala i většina rumunského obyvatelstva. Jeho smrt v březnu 1965 přinesla jen nepatrnou změnu, nebo` jeho nástupce Nicolae Ceauşescu byl připraven pokračovat v jeho kursu. Rada vzájemné hospodářské pomoci Konečná podoba rumunského národního komunismu byla důsledkem Chruščovova pokusu vytvořit z RVHP nadnárodní ekonomickou organizaci s jurisdikcí nad ekonomikami všech členských států. V RVHP Chruščov spatřoval odpověQ na prohlubující se integraci v zemích EHS a uvědomoval si, že jen podobnou dělbou práce v rámci RVHP dokáží socialistické státy udržet krok s ekonomickým růstem západní Evropy. Ovšem obavy rumunské vlády, že RVHP v podobě, v jaké si ji představoval Chruščov, ohrozí vlastní industrializaci Rumunska, byly opodstatněné. Moskva totiž předpokládala, že Rumunsko zůstane pouhým dodavatelem surovin do rozvinutějších členských zemí RVHP – Československa, NDR a SSSR. Chruščovovo energické úsilí sjednotit všechny ekonomiky sovětského bloku znamenalo konec plánů na hospodářskou samostatnost. Ještě před XVIII. zasedáním RVHP plánovaným na červenec 1963, kde se mělo rozhodnout, zda se RVHP změní z mezinárodní instituce v nadnárodní, získalo Rumunsko podporu Číny i Jugoslávie při hlasování proti změně statutu. Nadto rumunská vláda dostala příslib finanční podpory Západu. RVHP jako mezinárodní organizace mohla pouze navrhovat integrační opatření, na rozdíl od nadnárodního orgánu je však nemohla prosazovat. Na zasedání byla koncepce nadnárodního uspořádání poražena a právo členských států jednat samostatně bylo potvrzeno.

Polycentrismus [143] Chruščov, který se zapletl do sporu s Čínou a Albánií, nedokázal většinu satelitů donutit, aby posílení kompetencí RVHP přijaly. Protože Rumunsko i nadále udržovalo přátelské vztahy jak s Čínou, tak i se SSSR, pokusilo se v roce 1963 zprostředkovat jednání, kde se měly vzájemné spory mezi oběma státy urovnat. Svůj nezávislý postoj Rumunsko demonstrovalo nejvíc v roce 1968, kdy se Ceauşescu nejenže odmítl připojit k invazi států Varšavské smlouvy do Československa, ale dokonce ji i veřejně odsoudil. Rumunsko ovšem nepřestalo v šedesátých a sedmdesátých letech podporovat sovětskou zahraniční politiku a tím poněkud kompenzovalo energické odmítání užší hospodářské spolupráce. Rumunská vláda souhlasila s Chruščovovou politikou mírového soužití a podpořila smlouvu o zákazu zkoušek jaderných zbraní. Politika mírového soužití totiž vyhovovala jejím záměrům rozvíjet obchodní vztahy se Západem, a tak prohlubovat vlastní hospodářskou nezávislost. V té době Rumunům značně pomohla mnohem závažnější změna – nečekaný Chruščovovův pád v říjnu 1964.

Chruščovův pád Příčinou Chruščovova odchodu z politické scény byly neúspěchy v sovětské vnitřní i zahraniční politice, především oslabení sovětského vlivu ve střední a východní Evropě, rostoucí neshody s Čínou i kubánská krize. Chruščovovy oponenty zklamalo především jeho neuvážené rozhodnutí umístit na Kubě raketové základny a ponížilo je, když je pak SSSR musel demontovat. K debaklům zahraniční politiky se připojila také řada hospodářských omylů. Zejména bolestný byl neúspěch projektu na zúrodnění celin, který nijak nepřispěl ke slibovanému růstu produkce potravin. I přes sedmnáctiprocentní zvýšení osetých ploch v letech 1960 až 1963 musela vláda v roce 1963 dovážet obilí z Kanady a prodávat chléb na příděl. Chruščov by byl udělal lépe, kdyby spíš soustředil mechanizaci a hnojiva na stávající obdělávané plochy, než aby se zaměřoval na rozšiřování orné půdy. Krach šesté pětiletky poskytl Chruščovovým nepřátelům další argumenty. Ve vesmírném výzkumu se Moskva tvrdošíjně snažila být za každou cenu o krok napřed před Spojenými státy a investovala do nových zařízení a drahé techniky, což sovětské zdroje nesmírně vyčerpávalo. Zatímco výdaje na obranu vzrostly v letech 1959 až 1963 o jednu třetinu, tempo růstu v průmyslu se snižovalo. Růst HDP klesl letech 1962 a 1963 na pouhá 3 % ve srovnáním s rokem 1958, kdy dosahoval 10 %. Chruščov navíc roku 1964 ztratil dosavadní podporu armády a obhájců rozvoje těžkého průmyslu, když začal zdůrazňovat nutnost zvyšování výroby spotřebního zboží. Rozhodují příčinou jeho pádu však byly zřejmě jeho politické reformy, které ohrozily postavení dokonce i samotných členů ÚV KSSS. Chruščov totiž

[144] Sovětský blok v padesátých a šedesátých letech navrhl, aby se při každých volbách měnila jedna třetina členů stranických výborů na všech úrovních. To by vedlo k tomu, že straničtí aparátníci by přišli o své doživotní úřednické posty. Další nepopulární inovací byla reorganizace stranických orgánů všech stupňů a jejich rozdělení na průmyslový a zemědělský sektor, což o polovinu snížilo pravomoci místních funkcionářů. Zahrávat si takto s jejich životními jistotami se ale Chruščovovi nevyplatilo – stálo ho to podporu většiny členů ÚV KSSS, kteří až dosud jeho politiku prosazovali. Věrní straníci si už nemohli být jisti ani svými funkcemi ani svým ekonomickým zajištěním. Místní stranické sekretariáty nyní musely bojovat se svými protějšky z průmyslového či zemědělského sektoru o křesla v ÚV a s úředníky místních sovětů o křesla v Nejvyšším sovětu SSSR. Výsledek tohoto rozdělení moci však vedl nikoli k vyšší výkonnosti celého systému, nýbrž k ještě většímu zmatku a hospodářskému poklesu. Navzdory všem těmto neúspěchům museli Chruščovovi nepřátelé naplánovat jeho odvolání na dobu, kdy byl na dovolené na Krymu. Když ho prezidium povolalo zpět, už nedokázal své protivníky trumfovat tím, že se obrátí na plénum ÚV KSSS, jako to udělal v roce 1957. Nyní byli jeho stoupenci v menšině. Dva dny poté, co byl zbaven funkce, odsoudila Pravda ve svém článku „… jeho naivní intriky a nezralé závěry, ukvapená rozhodnutí a činy, které nemají nic společného s realitou“. Ačkoli postchruščovovská doba bývá často nazývána Brežněvovou érou, politika prováděná až do Brežněvovy smrti v listopadu 1982 byla obvykle výsledkem kolektivního rozhodnutí čtrnáctičlenného politbyra ÚV KSSS. Ve snaze zabránit jedné osobě v uzurpaci moci, k jaké došlo za Stalina a Chruščova, politbyro omezilo moc ÚV a stranického sjezdu a odsoudilo je do role, kdy pouze odkývaly jeho rozhodnutí. Funkce prvního tajemníka ÚV KSSS Brežněvovi neumožňovala obsadit politbyro svými přívrženci; za osmnáct let jeho působení na tomto postu bylo jen pět členů politbyra prokazatelně jeho chráněnci. Proto musel pro své návrhy vždy získat podporu většiny členů politbyra. V prvních letech Brežněvovy vlády dosáhl Sovětský svaz vnitropolitické stability, dostihl Spojené státy ve vojenské oblasti a na mezinárodní scéně zaujal místo skutečné supervelmoci. Upevnit stabilitu znamenalo ustoupit od Chruščovových reforem: upustit od decentralizace moci, od rozdělení regionálního stranického aparátu na zemědělský a průmyslový sektor a také od jeho plánu podmiňovat postup i jinými než kádrovými hledisky. Komunističtí aparátníci znovu získali své kompetence a počet konfliktů na místní úrovni se tak snížil. S Chruščovovým odchodem skončila také destalinizace, nebo` politbyro zřejmě dospělo k názoru, že pokračující kritika bývalých stranických představitelů by mohla podkopat pozice těch současných. Zmíněné kroky ukolébaly vedení strany a státu, zato však ochromovaly iniciativu místních

Chruščovův pád [145] orgánů a posilovaly obrovský byrokratický moloch centra. Tato centralizace moci značně poškozovala národní hospodářství. I když Chruščov padl už v roce 1964, bezprostřední důsledky jeho vlády měly sehrát svou roli při Pražském jaru v roce 1968 a dlouhodobě působit v procesu oslabování totalitního systému v Sovětském svazu samotném. Chruščov byl v určitém smyslu Gorbačovovým předchůdcem, protože chtěl zefektivněním ekonomiky dodat komunismu větší politickou legitimitu a tím jej učinit lákavější pro široké masy obyvatel. Jeho pokusy reformovat zkostnatělý stranický aparát nastolily další otázky, které obdobným způsobem zpochybnily byrokratickou stranickou strukturu a centralizaci moci v Československu. Jeho politika rovněž vedla k prohloubení rozkolu v komunistickém hnutí, nebo` vzbuzovala nacionalistické reakce stalinistů v Rumunsku a Albánii, které dále přispěly k velkému „schizmatu“ mezi Sovětským svazem a Čínou. Také československé Pražské jaro bylo mimo jiné důsledkem toho, že se Sovětský svaz po roce 1964 soustředil hlavně na řešení svých vlastních domácích problémů a nedokázal na události v zahraničí okamžitě a rozhodně reagovat.

12] 1968: Rok krizí

Hovořit o represi v případě instituce, jakou je například univerzita, která nemá žádnou „represivní“ moc, se může zdát paradoxní. Represe je však součástí fungování této instituce, celé její struktury, která nutí studenta k pasivitě, protože on je v centru jejích norem a požadavků… Tato pasivita zabíjí všechny skutečné touhy a veškeré tvůrčí schopnosti, projevy neodcizeného života. Daniel Cohn-Bendit, The Action-Image of Society od Alfreda Willenera Vyvolali jsme strašidlo likvidace absolutní moci byrokratické kasty, kasty, kterou na mezinárodní scénu uvedl stalinský socialismus… Byrokracie, i když nemá dimenzi třídy, neustále předvádí své charakteristické rysy v čemkoli, co se týká výkonu moci. K vlastní obraně přijímá preventivní opatření a bude to dělat až do hořkého konce… My neohrožujeme socialismus: naopak. Ohrožujeme byrokracii, která pomalu, ale jistě socialismus v celosvětovém měřítku pohřbívá. „Luxus iluzí“, Reportér, Praha 31. července 1968 Vnitřní hierarchie má být zrušena. Každý zaměstnanec, a` už dělá cokoli, dostane stejný plat… Pamflet zaměstnanců francouzské pojiš`ovny Assurance Général de France, 1968

V roce 1968 šokovala Evropu na její cestě k blahobytu řada studentských demonstrací a stávek, které nakonec zpochybnily mnohé z toho, co se evropští političtí představitelé pokoušeli od roku 1945 dosáhnout. Předtím, než nepokoje začaly, tvrdili někteří politologové, že relativní absenci vážných sociálních otřesů lze vysvětlit jedině „zánikem ideologií“, způsobeným nevhodností radikálních řešení v moderním sociálním státě. V padesátých letech se zdálo, že studenti jak v Evropě tak ve Spojených státech projevují jen málo zájmu o politické dění, což zdánlivě teorii o „zániku ideologií“ podporovalo. I když na počátku šedesátých let byli američtí studenti aktivnější a reagovali na hnutí za občanská práva a pak na válku ve Vietnamu, evropských studentů se jako by nic z toho netýkalo. A i kdyby byli nespokojení, nikdo nepředpokládal, že by jejich akce mohly stabilní rozvinutou západoevropskou společnost nějak poškodit, natož téměř přivodit pád francouzské vlády.

1968: Rok krizí [221] Když nepokoje vypukly, neomezily se jen na západní Evropu. V Československu studenti a reformní komunisté svrhli zkostnatělé stranické vedení a napomohli tomu, že v KSČ načas zavládl nový duch změn, než vše ukončily sovětské tanky. Navzdory zcela zřejmým rozdílům mezi Francií a Československem byly obě země chápány demonstranty jako totalitní a byrokratické státy, které nereagují na potřeby svých občanů. Signály o blížícím se nebezpečí, které měly politickou scénu varovat, se objevily v západní Evropě už na počátku šedesátých let. Nespokojenost a neklid byly patrné nejprve v Itálii, kde se první stížnosti zaměřily na nedostačující kapacity univerzit, zastaralé osnovy a na autoritativní chování pedagogů i jejich dávno překonané učební metody. Pro studenty, nespokojené s přeplněnými byrokratickými italskými univerzitami, se stala vzorem univerzita středověká, kde si studenti své profesory volili a také je odvolávali. V roce 1967 byl v Itálií poměr studentů vůči profesorům 105 k 1, na rozdíl od Spojených států (13 k 1) a Francie (23 k 1). Problém se netýkal jen počtů učitelů, ale především jejich chování. Malá privilegovaná skupina profesorů blokovala zvýšení počtu řádných profesorů, změny učebních osnov a zejména zavedení nových oborů, jako byla sociologie nebo psychologie. Sociologie se přednášela na fakultách architektury, údajně pro svůj vztah k urbanismu a plánování, ale profesoři ji obecně odmítali uznat jako řádnou vědní disciplínu.

Studentské nepokoje v Itálii a Německu V roce 1965 se vzbouřili studenti na univerzitách v Miláně a Tridentu, kteří požadovali reformy učebních osnov a zastoupení ve vedení škol. Nejradikálnější byli právě studenti z milánské fakulty architektury, kde se vyučovala i sociologie. V Tridentu, kde existovala jediná samostatná katedra sociologie, požadovali studenti, aby se univerzita více otevřela požadavkům moderního světa. Potenciálu sociologie, která vedla k uvědomění sebe sama, se akademický sbor zjevně neobával neoprávněně. Ani italské ani německé studentské hnutí však nijak neohrozilo stabilitu vlády. Nepokoje na německých školách byly ještě překvapivější než na italských. Vždy` většina Němců byla spokojena, že se může podílet na rostoucí prosperitě své země, k níž mimo jiné valnou měrou přispívala i svou vlastní disciplinovaností. Typický německý student byl podle všeobecných představ jen pasivním příjemcem informací, který se po absolutoriu obvykle stane výkonným úředníkem. I když tento stereotyp asi platil pro většinu populace, na velkou část univerzitních studentů se prostě nehodil. Tato část chtěla – alespoň podle jedné z teorií – napravit to, co v minulosti způsobila přílišná poslušnost a respekt jejich rodičů vůči autoritám.

[222] 1968: Rok krizí Radikální byla zprvu jen hrstka studentů, kteří měli nějaké vazby na USA: Karl Dietrich Wolff se v Americe zúčastnil pochodů za občanská práva a demonstrací proti válce ve Vietnamu, Rudi Dutschke, přezdívaný Rudý Rudi, měl za manželku Američanku a Ekkehard Krippendorf studoval v USA. Studentské hnutí v Německu si stejně jako jinde vypůjčilo metody a slovník amerických protestujících: sit-in (okupační stávka), teach-in (diskuse s učiteli a osobnostmi), establishment či vojensko-průmyslový komplex. Německé hnutí se však časem rozšířilo i mezi další početnou skupinu studentů a vytvořilo si vlastní ideologickou platformu. K hlavním důvodům revolty v Německu a v Evropě vůbec patřilo autoritativní chování řádných profesorů, neschopnost a neochota evropských univerzit změnit archaické učební osnovy a konečně všeobecný odpor mladé generace ke zkornatělým vládnoucím strukturám. Radikální studenti po celé Evropě ostře kritizovali tradiční autority a šířící se konzumní životní styl, jemuž kladli za vinu, že manipuluje s chudými a plní kapsy bohatým. Moderní společnost podle jejich názoru zabila v člověku vše vznešené, když všechny jeho touhy soustředila výhradně na materiální statky. Studenti pocházející hlavně ze střední třídy vnímali hlubokou propast mezi vlastním původem a původem nižších příjmových skupin. Jejich vzorem však nebyly západní ani východní komunistické strany, nebo` správně chápali, že tyto strany jsou byrokratické a totalitní hydry (viz Daniel Cohn-Bendit, Obsolete Communism, Překonaný komunismus). Namísto nich dávali přednost Che Guevarovi, Fidelu Castrovi, Ho Či Minovi, Mao Ce-tungovi či Trockému, kteří pro ně ztělesňovali vzdor proti takovému zlu, jakým byl v jejich očích americký imperialismus, komunistická byrokracie nebo sociální nerovnost. Tato radikální frakce by měla jen nepatrný vliv, kdyby ovšem nesplynula s protesty mnohem větší skupiny studentů, bouřících se proti poměrům na evropských univerzitách, a kdyby političtí představitelé hrubě nepodcenili legitimní studentské požadavky.

Studentské protesty v SRN První vlnu nevole vyvolal vznik tzv. velké koalice, tedy spojenectví mezi křes`anskými demokraty (CDU/CSU) a sociálními demokraty (SPD), které bylo uzavřeno v roce 1966. Studentští vůdci, organizovaní v Socialistickém německém svazu studentstva (Sozialistischer Deutscher Studentenbund, SDS), považovali jednání sociálních demokratů jednoznačně za zradu. Od této chvíle pokládali SPD za legitimní součást establishmentu a byli přesvědčeni, že už nemá zájem na žádných dalších reformách. Svou nechu` k vládě dali studenti hlasitě najevo v roce 1967 při oficiální návštěvě íránského šáha Rezy Pahlavího v Západním Berlíně, nebo` zásadně nesouhlasili s německou a americkou podporou šáhova represivního režimu.

Studentské protesty v SRN [223] Smrt studenta Benna Ohnesorga, který byl na demonstraci v Západním Berlíně zastřelen policií, upevnila jejich rozhodnutí svrhnout establishment. Dalším terčem jejich protestů se stalo konzervativní vydavatelské impérium Axela Springera, jehož periodika několikrát ostře napadla studentské vůdce, například Dutschkeho. Když Dutschkeho o Velikonocích 1968 zabil šílený střelec, vyvolalo to vlnu masových nepokojů a útoků na závody Springerova koncernu, vedoucích až k narušení distribuční sítě jeho novin a časopisů. To se zdálo být příslibem dalších a ještě větších úspěchů. Avšak na rozdíl od francouzských studentů, kteří téměř přivodili pád gaullistického režimu, se němečtí studenti omezili jen na diskuse o revoluci a na menší izolované střety. Jejich neschopnost zorganizovat masovější akce bývá interpretována jako výraz německé neschopnosti postupovat rozhodně, anebo – a to je přesnější – jako důsledek nedostatečné podpory veřejnosti. Starší Němci s dosud živými vzpomínkami na poválečnou bídu se děsili všeho, co by mohlo ohrozit stabilitu vlády. Proto měl jeden člen SDS pádný důvod k závistivé poznámce: „Není to tím, že by francouzští studenti byli silnější, je to tím, že veřejnost s nimi víc sympatizuje.“ I když němečtí studenti nedokázali vážně ohrozit vládu a její politiku, dosáhli významných změn na univerzitách. Získali zastoupení v univerzitních radách a donutili většinu profesorů, aby změnili své vyučovací metody. Navíc v důsledku chaosu a nepokojů panujících v době vrcholných protestů řada profesorů dobrovolně odešla. Nyní je na německých univerzitách běžné, že studenti navrhují témata přednášek, na nichž profesoři participují spíš jako účastníci než jako vyučující.

Protestní akce ve Francii Až do roku 1968 panoval na francouzských univerzitách tak ospalý klid, že italští i němečtí studenti pochybovali o proslavené francouzské revoluční mentalitě. Když však k výbuchu v roce 1968 konečně došlo, otřásl nejen univerzitami, ale i samotnou gaullistickou vládou. Ačkoli od počátku šedesátých let ve Francii existovala řada extrémně levicových trockistických, maoistických i anarchistických skupin, reprezentovaly jen menšinu studentů a neměly žádnou širší podporu veřejnosti. Dalším překvapujícím rysem událostí roku 1968 bylo to, že přišly v době nesporné prosperity a slávy, kdy Francie v čele s de Gaullem opět hrála na světové politické scéně daleko významnější roli, než jaká odpovídala jejím zdrojům. Proč tedy studentská revolta zasáhla mnohem širší vrstvy obyvatel než jinde a vedla až k de Gaullově rezignaci, i přes jeho triumfální volební vítězství na konci roku 1968?

[224] 1968: Rok krizí Bezprostřední příčiny protestů ve Francii se v zásadě nelišily od důvodů, které vyburcovaly studenty v Itálii a Německu. I pro francouzskou mládež se válka ve Vietnamu stala symbolem chybných priorit všech vojensko-průmyslových komplexů včetně gaullistického režimu. Navíc je mimořádně dráždil de Gaullův prioritní zájem o zahraniční politiku a neschopnost jeho vlády reagovat na často ostudné podmínky na univerzitách. Do poslucháren na proslavené Sorbonně se mnohdy muselo vmáčknout téměř tisíc studentů; ti, kteří přišli pozdě, byli nuceni sledovat výklad na průmyslové televizi nebo si koupit rozmnožený text. V učebních osnovách figurovaly zastaralé předměty a sociologii nebo sociálním problémům moderní společnosti se věnovalo jen minimum pozornosti. Studenty, kteří nechtěli pokračovat v magisterském nebo doktorandském studiu, škola navíc nedokázala připravit pro budoucí povolání. Studenti nejprve adresovali své připomínky a stížnosti na ministerstvo školství a na vedení jednotlivých fakult, která však, podle jejich názoru, měla spíš zájem o výuku několika málo nadějných badatelů než o přípravu většiny studentů na jejich budoucí, méně vznešené profese. Na požadavek, aby studenti mohli participovat při určování osnov, ministerstvo tradičně reagovalo represemi. Navíc se pokusilo omezit nadměrný počet studentů tím, že zvýšilo náročnost zkoušek, a tím způsobilo další velký problém. Studenti začali požadovat naopak zrušení všech zkoušek, aby tak zabránili tomu, že k magisterskému a doktorandskému studiu bude vybrána jen hrstka nejnadanějších. Události v Nanterre Protesty začaly paradoxně na nové univerzitě v Nanterre, která byla založena s cílem ulevit přeplněné Sorbonně. Navzdory skvělým podmínkám a zařízení i nízkému počtu profesorů na jednoho posluchače se Nanterre stala centrem protestů, protože studenti zde měli víc příležitosti diskutovat se svými učiteli a někdy je i zahnali do úzkých. Přednášky často přerušovali dotazy například na vietnamskou válku nebo frankistické Španělsko. Mladí lektoři a odborní asistenti, kteří sami před nedávnem dokončili tradiční učitelské kurzy, mnohdy nedokázali na tyto otázky odpovídat. Mnozí z mladších členů pedagogického sboru sami podporovali myšlenku reformy vzdělávacího systému. Navíc umístění univerzity v blízkosti chudinské čtvrti, v níž bydleli zahraniční dělníci, vyvolávalo debaty nejen o univerzitních a akademických záležitostech. Kontrast mezi středostavovským původem studentů a životními podmínkami nižších vrstev společnosti, které studenti viděli všude kolem sebe, přesvědčilo řadu z nich, že vláda je hluchá nejen k jejich požadavkům, ale i k zoufalé situaci chudých. K prvnímu incidentu došlo v listopadu 1967, kdy se studenti sociologie na univerzitě v Nanterre, která byla jednou z mála škol se samostatnou katedrou sociologie, postavili proti zavedení reformního, tzv. Fouchetova plánu, připraveného ministerstvem školství. Odpor k tomuto projektu byl předzvěstí pozdějšího, mnohem násilnějšího střetu týkajícího se role studentů při řízení uni-

Protestní akce ve Francii [225] verzity. Ačkoli Fouchetův plán částečně vyhověl některým studentským požadavkům, hlavně zavedením studijního plánu pro ty, kteří chtěli získat jen titul bakaláře – license – a dalšího pro ty, kteří chtěli pokračovat dál, studium pro některé studenty o rok prodloužil. Nebyl to však jen Fouchetův plán, jenž vyvolal nespokojenost. Jak ministerstvo tak děkani jednotlivých fakult odmítali dovolit studentům, aby se účastnili debat o změnách výuky nebo se podíleli na činnosti výboru řídícího katedru sociologie, který projednával Fouchetův plán. To studenty pobouřilo a způsobilo výbuch. Protesty v Nanterre sice ztroskotaly, připravily však půdu pro daleko ostřejší reakce, k nimž mělo brzy dojít, a přesvědčily radikální studenty, že umírněné požadavky na jejich zastoupení ve vedení školy jsou odsouzeny k nezdaru. Během čtyř následujících měsíců radikální studenti (enragés)24 postupně sestavili čtyřbodový program, jemuž se později říkalo Hnutí 22. března. V něm vyjádřili odpor proti gaullismu a proti organizačním strukturám univerzitního systému, dále požadovali studentské svobody a protestovali proti vietnamské válce. Zatímco trockisté a maoisté se soustředili na otázku Vietnamu, Daniel Cohn-Bendit vedl ostatní radikální studenty z Nanterre do boje proti všem formám byrokratického, politického, intelektuálního a sexuálního útlaku. Cohn-Benditova podpora sexuálních svobod byla součástí širší problematiky týkající se svobodného rozhodování studentů, v jakých podmínkách budou žít na kolejích. Represe jako taková byla podle Cohn-Benditova názoru rozšířená v celé společnosti, a to se rozhodl kritizovat. Dále zaútočil i na zkostnatělou a byrokratickou komunistickou stranu, která v jeho očích vůbec nereagovala na požadavky občanů volajících po změnách. V levici, jež se až dosud utápěla v neplodných debatách o revolučních cílech, vzbudila jeho kampaň chu` začít konečně energicky jednat. Když se vedení univerzity v Nanterre pokusilo Cohn-Bendita vyloučit, konflikt se rozšířil i mimo řady levicových radikálů. Na Cohn-Benditovu obranu nejprve vystoupilo shromáždění pedagogů a studentů z katedry sociologie. Studentští vůdci, kteří díky podpoře části profesorského sboru a studentů získali větší sebedůvěru, byli čím dál otevřenější a radikálnější. Po zatčení aktivistů výboru proti válce ve Vietnamu, k němuž došlo 22. března, zaútočili studenti na administrativní budovu v Nanterre a okupovali ji. Od té chvíle se řada učeben a poslucháren stala dějištěm nesčetných mítinků studentských skupin diskutujících o organizaci a chodu univerzity, o Vietnamu a o vztazích mezi studenty a dělníky. Do konce dubna se k těmto kroužkům připojili i mnozí lektoři a odborní asistenti. Toto porušení tradičních vztahů mezi členy profesorského sboru a studenty děkana fakulty literatury zdrtilo. Studenti pak vyhlásili 2. a 3. květen za „antiimperialistické dny“, avšak pravicová studentská frakce začala sbírat podporu k útoku proti

[226] 1968: Rok krizí levicovým radikálům. V tomto okamžiku se rektor rozhodl univerzitu 2. května uzavřít. Po tomto kroku Nanterre přestala být centrem agitace a stoupenci Hnutí 22. března přesídlili na Sorbonnu a do potenciálně výbušnější Latinské čtvrti. Události na Sorbonně Protesty na Sorbonně by se mohly omezit jen na univerzitní půdu, kdyby ovšem zuřivá reakce policie nepřispěla k tomu, že se okruh účastníků „květnových událostí“ rozšířil i na další společenské vrstvy. Cohn-Benditovi a dalším vůdcům Hnutí 22. března bylo oficiálně sděleno, že 6. května je vyslechne disciplinární rada pařížské univerzity. Třetího května se na Sorbonně sešlo více než čtyři sta levicových studentů včetně vůdců Hnutí 22. března, aby projednali další akce v Nanterre. Rektor Sorbonny se na radu ministerstva školství rozhodl povolat policii v naději, že tento krok studentské protestní hnutí zarazí. Pohled na studenty nakládané do policejních antonů na univerzitní půdě vzbudil vlnu kritiky, a to zdaleka nejen u původních aktivistů. Vždy` staletá tradice zaručovala studentům v areálu univerzity bezpečnost a policie do něj vstoupila naposledy v roce 1791. Téže noci policie zatkla v Latinské čtvrti tisíce studentů, kteří požadovali propuštění svých kolegů. O tři dny později, na „Krvavou neděli“, se nedaleko univerzity střetla s policejními jednotkami armáda studentů a sympatizantů z pedagogického sboru, ozbrojená dlažebními kostkami. Téměř 435 policistů a nesčetné množství demonstrantů bylo zraněno. I další den bitky pokračovaly, tentokrát v Latinské čtvrti. Ve dnech 3. až 13. května byly boje odehrávající se v pařížských ulicích bojem především studentů. Jak ale stoupal počet zraněných, veřejné mínění se začalo přiklánět na stranu protestujících. Policie prohrávala. Čím víc útočila, tím rychleji rostl počet demonstrantů i odpor veřejnosti sympatizující se studenty. Vláda však studentské požadavky na odvolání policejních sil, znovuotevření Sorbonny a vyhlášení amnestie uvězněných studentů ignorovala. A tak konfrontace pokračovala. V „Noci barikád“ z 10. na 11. května postavili studenti kolem Sorbonny provizorní zátarasy. Ty symbolizovaly jejich odhodlání bránit Latinskou čtvr` před policií a současně byly psychologickým povzbuzením, jež mělo podnítit další vlnu protestů. Tvrdé útoky policejních jednotek na barikády a kruté zacházení se studenty v antonech i na policejních stanicích mělo vážné následky: přispělo k vyhlášení generální stávky 13. května, přimělo vládu ke kapitulaci, vedlo ke studentské okupaci Sorbonny a rozšířilo vlnu protestů i mezi další vrstvy společnosti. Od studentských protestů ke generální stávce Byl to právě tento zlomový bod, který odlišil francouzské studentské bouře od studentského hnutí jinde v Evropě. Zatímco němečtí aktivisté museli čelit hněvu dělníků,

Protestní akce ve Francii [227] francouzští studenti naopak získali jejich plnou podporu. Tento postoj nemůže být vysvětlován pouze výší mezd, nebo` francouzští dělníci nechtěli přistoupit na jejich zvýšení, které bylo dohodnuto 27. května. A navíc ani komunistická strana ani nejsilnější odborová centrála, Všeobecná konfederace práce (Confédération Générale du Travail, CGT), nesouhlasily s tím, aby se dělníci ke studentům připojili. Dělníci, hlavně ti mladší, protestovali proti tomu, že ve stále složitějším zbyrokratizovaném světě mají jen minimum rozhodovacích pravomocí. Stejně jako studenti požadovali větší podíl na řízení svých podniků. Francouzský průmysl v čele s největší federací zaměstnavatelů, Conseil National du Patronat Française (CNPF), však energicky bránil své tradiční autoritativní pozice. Většina průmyslníků podporovaná CNPF odmítala zřídit nebo posílit podnikové rady skládající se ze zástupců dělníků a managementu, tzv. comités d’entreprise, které byly zakládány po válce de Gaullem. Nařízení z roku 1945, na jehož základě měly být tyto rady ustaveny, splnilo do roku 1965 jen šest tisíc z dvaceti pěti tisíc firem, a to i přes to, že comités d’entreprise neměly skutečný podíl na rozhodovacím procesu a omezovaly se spíš na dohled nad sociální politikou a na jednání s vedením. Druhá nejsilnější odborová centrála, Francouzská demokratická konfederace práce (Confédération Française Démocratique du Travail, CFDT), která měla silnou pozici nejen mezi dělníky, ale i mezi úředníky, během demonstrací jasně vyjádřila jejich postoj: „Studentský boj za demokratizaci studia a boj dělníků za demokratizaci průmyslu jsou jedno a totéž. Všechna omezení a instituce, proti nimž se vysokoškoláci bouří, jsou totožné s ještě méně snesitelnými poměry v továrnách, dílnách a na úřadech… Průmyslová a administrativní monarchie musí být nahrazena demokratickými institucemi založenými na samosprávě.“ Mezi protestujícími byli také úředníci, kteří si rovněž přáli změnu byrokratického systému, jenž je ovládal. Stávkující zaměstnanci v Assurance Générale de France (AGF), druhé největší francouzské pojiš`ovací společnosti, žádali, aby se ti, kteří mají rozhodovací pravomoci, „… museli za své kroky zodpovídat všem“ a aby mohli být propuštěni „… těmi, kteří je do jejich funkcí jmenovali“. Dále chtěli, aby se veškeré jmění AGF včetně akcií „stalo majetkem všech a bylo spravováno všemi“. Demonstrujícím dělníkům a intelektuálům se gaullistický režim jevil jako nejlepší příklad přebyrokratizované, technokratické a bezduché instituce. V komunistické straně, která se stala součástí tohoto molocha, nespatřovali žádnou naději na změnu. Hesla, jako například „Pryč s odcizenou společností“ nebo „Právo na spolurozhodování“, vyjadřovala jejich pocity frustrace z nadvlády establishmentu a z konzumního stylu života. Stávka producentů a redaktorů znárodněných televizních stanic charakterizovala i vzdor intelektuálních vrstev společnosti, například lékařů a dalších

[228] 1968: Rok krizí vysokoškolsky vzdělaných lidí, a ukázala, že květnové události se netýkají pouze studentů a dělníků. Zaměstnanci televize v nich viděli svou příležitost, jak ukončit plánování programů z centra a získat jistou míru autonomie. Všude šlo o jednu a tutéž reakci na přílišnou centralizaci moci, která zbavuje jednotlivce práva samostatně o sobě rozhodovat. To v roce 1968 vysvětlil bývalý předseda vlády Pierre Mende`s-France takto: „Spor se netýká jen jedinců a institucí. Naléhavě nám ukazuje, že Francouzi už nehodlají být manipulovatelné nemohoucí loutky v nelítostné, nehumánní a konzervativní společnosti, ale jsou odhodláni hrát vlastní svobodnou roli ve společnosti, kterou budou moci považovat za svou.“ Tváří v tvář síle dělníků, vstupujících nyní na scénu, se měl de Gaullův režim brzy ocitnout na pokraji pádu. Čtyřiadvacetihodinová stávka, která se konala 13. května, Paříž zcela ochromila. Městem pochodovalo téměř tři sta tisíc demonstrantů, nefungovala doprava ani pošta, nešla elektřina. Od 15. května začali dělníci v celé Francii obsazovat továrny, zakládat stávkové výbory a dokonce zřizovat dělnická vedení závodů. Všude kritizovali daleko ostřeji organizaci a řízení firem než své materiální podmínky. Objevovaly se nápisy: „Tvůj šéf tě potřebuje – ty ho ale nepotřebuješ!“ Do 17. května stávkovalo téměř deset milionů pracujících a k demonstrantům na ulicích se připojily stovky mladých dělníků. Po celé Francii vznikaly akční výbory a studentské sověty. Energická reakce dělníků nakonec donutila komunistickou stranu, aby se postavila za jejich reformní požadavky. Jakmile už bylo zřejmé, že gaullistickému režimu hrozí pád, k protestům se připojili i socialisté v čele s Mitterrandem. Vláda se nakonec pod nátlakem dohodla s CGT na podstatném zvýšení mezd. Když však řadoví odboráři odmítli dohodu akceptovat, země se ocitla na pokraji chaosu. Mende`s-France a Mitterrand nabídli sestavení nové vlády, komunisté s nimi však nechtěli spolupracovat. De Gaullův protiútok Až do 30. května, kdy se de Gaulle konečně rozhodl jednat, měli protestující pádný důvod věřit, že vláda padne. Kromě příkazů k tvrdým policejním zásahům na ulicích totiž ministři dosud téměř nijak nereagovali. Když de Gaulle 29. května odjel z Paříže, mnozí nabyli přesvědčení, že se tím vzdává moci. Jen jeho nejbližší spolupracovníci věděli, že odjíždí do SRN, aby se ujistil o podpoře francouzských jednotek, které tam byly rozmístněny. I poté, co zasáhl, nebyly členům kabinetu některé důvody nepokojů zcela jasné. Sám de Gaulle věřil, že hlavní příčinou jsou požadavky dělníků na vyšší mzdy a výstřelky vysokoškoláků. V žádném případě však nehodlal tolerovat to, co považoval za anarchii, a nechtěl ohrozit své plány na další zvýšení prestiže a majestátu Francie. Po návštěvě vrchního velení francouzských jednotek umístěných v SRN se vrátil do Paříže a na červen vypsal nové parlamentní volby. Dále vyhlásil

Protestní akce ve Francii [229] přísná opatření směřující k potlačení nepokojů. Ve svém televizním vystoupení 30. května ve snaze získat na svou stranu všechny protikomunistické síly nespravedlivě obvinil komunisty z podněcování demonstrací. Dal Francii na vybranou: buQ gaullismus, nebo komunismus. Jak se studenti obávali, jeho slova vyvolala mohutnou odezvu a masovou podporu většiny buržoazie ve městech i na venkově. Bezprostředně po jeho projevu se v Paříži konala masová demonstrace na jeho podporu za účasti více než milionu Pařížanů i občanů z departementů. Tento výraz sympatií veřejnosti vzbouřence demoralizoval. Dělníci ukončili okupační stávky a studenti opustili fakulty, které obsadili. De Gaulle dal zatknout radikální vůdce a levicové skupiny postavil mimo zákon. Některé síly, které se bály v době vrcholících protestů veřejně vystoupit, se za něho nyní postavily a daly mu ve volbách svůj hlas. Gaullisté posílili svou pozici v Národním shromáždění; namísto 200 křesel obsadili 299, zatímco levicové strany získali oproti 194 mandátům jen 100. De Gaullovo vítězství však nemělo dlouhého trvání, nebo` za necelý rok generál rezignoval. Jeho popularita začala klesat i v dříve výhradně gaullistických oblastech. Proti jeho autoritativnímu stylu vlády se postavila dokonce i jeho vlastní strana a kritizovala jeho upřednostňování zahraniční politiky na úkor domácích záležitostí. Gaullisté zůstali u moci dalších pět let, ale v roce 1974 ztratili prezidentský úřad, a to částečně pod vlivem změn způsobených událostmi roku 1968. Dokonce i za vlády de Gaullova nástupce, prezidenta Pompidoua, se pro Francii stalo prioritou spíš hledání obyčejného štěstí (bonheur) než její věhlas a velikost. To samo o sobě znamenalo odklon od zahraničněpolitických aktivit a větší důraz na tíživé problémy domácí politiky. Výsledky, jichž v roce 1968 dosáhli studenti a dělníci, lze zhodnotit přesněji: studentům se splnilo mnohé, za co bojovali. Přeplněnost škol se zmírnila zvýšením počtu vysokých škol z dvaceti dvou na šedesát pět. Na většině z nich studenti také získali jisté zastoupení ve vedení fakult. Větší autonomie, i když pochopitelně mnohem menší, než jakou vysokoškoláci chtěli, umožnila vyhnout se přísné centralizaci výuky pod dohledem ministerstva školství. Radikálnější požadavky na zrušení zkoušek či samotného ministerstva pochopitelně splněny nebyly. Dělníci dostali vyšší mzdy, i když i nadále patřili k nejhůře placeným dělníkům v západní Evropě. V některých podnicích získali navíc právo prostřednictvím odborů delegovat své zástupce do řídících orgánů. Odboroví předáci nadto směli vykonávat část svých odborových povinností v pracovní době. I když se dělníkům nepodařilo dosáhnout přímého podílu na řízení továren, což byl důležitý aspekt jejich požadavků, vydobyli si pružnou pracovní dobu a uvolnění přísné disciplíny v továrnách. Dělit se o řízení firem však francouzští manažeři energicky odmítli, nebo` nedokázali překonat své představy o hierarchii vztahů v podniku.

[230] 1968: Rok krizí

Nepokoje v Československu: Pražské jaro Ačkoli se události na Západě a v Československu v roce 1968 v mnohém lišily, jedno měly společné: revolta byla namířena proti byrokratickému centralismu a autoritářství. Pod vedením Antonína Novotného prosazovala československá vláda od počátku šedesátých let tuhou centralizaci. Ačkoli v zemi de facto existovaly dvě komunistické strany, jedna na Slovensku a druhá v Čechách a na Moravě, všude vládl diktát Prahy.25 Ekonomický růst zpomalovalo nepružné plánování a neefektivní přerozdělování. Žádné významné rozhodnutí, a` už se týkalo čehokoli, nemohlo být provedeno bez souhlasu KSČ a Prahy. Po svém nástupu do funkce v roce 1957 si Novotný získal jisté sympatie, protože zbavil stranu některých stalinistů,26 ale brzy začal být jeho autoritářský národní komunismus stejně tyranský jako stalinismus jeho předchůdců. Přesto změny v Moskvě poněkud oslabily jeho kontrolu nad stranou. Československým reformistům nahrávalo pokračující odsouzení stalinského kultu osobnosti, Chruščovovy plány na decentralizaci ekonomiky a probíhající decentralizace v Jugoslávii. Centralizaci navíc oslabovalo kulturní rozdělení země na část českou a slovenskou. Odsouzení stalinismu v SSSR povzbudilo domácí intelektuály ke kritice stalinských dogmat. Filosofové zpochybňovali stalinský systém v debatách a rozborem děl takových neortodoxních marxistů, jako byli Antonio Gramsci a Herbert Marcuse. Také se vrátili k Marxovým ekonomicko-filosofickým rukopisům, kde hledali humanistickou marxistickou alternativu ke stalinismu. Komunistické představitele, kteří chtěli svou vedoucí úlohu ve společnosti legitimizovat, začal marxismus či socialismus „s lidskou tváří“ přitahovat. Historici se pokoušeli oslabit pozice stalinismu poctivým a otevřeným objasňováním nedávné historie. Spisovatelům a filmovým tvůrcům se dařilo obcházet censuru a chytrou satirou zesměšňovat poměry. Když koncem roku 1967 KSČ ostře zakročila proti Svazu československých spisovatelů, tento krok jen posílil odpor reformních členů strany, na které kritika, jež na sjezdu27 zazněla, velmi zapůsobila. Tato intelektuální opozice se spojila s touhou po ekonomických reformách a decentralizaci, která by pozice stalinistů postupně podkopala. Také slovenské požadavky na větší decentralizaci brzy nalezly odezvu u některých českých stranických činitelů, kteří se snažili překonat těžkou hospodářskou krizi datující se už od roku 1962. Sledovali změny v SSSR a domnívali se, že by se mohli pokusit zavést podobné reformy doma. Z vedení KSS byl v roce 1963 odvolán stalinista Karol Bacílek, na jehož místo nastoupil reformní komunista Alexander Dubček. V letech 1963 až 1968 probíhal boj mezi Novotným a jeho konzervativním křídlem na jedné a reformním křídlem na druhé straně. Konzervativci začali prohrávat.

Nepokoje v Československu: Pražské jaro [231] Jejich největší slabinou byla chřadnoucí ekonomika. Reformátoři v čele s ekonomem Otou Šikem přiměli Novotného, aby v roce 1965 přijal plán decentralizace hospodářství. Podařilo se jim přesvědčit část vedení KSČ, že hlavní příčinou těžkostí je centralizované plánování, nerovnoměrné přerozdělování prostředků a zanedbávání spotřebního průmyslu. Když RVHP určilo Československu roli dodavatele výrobků těžkého průmyslu, KSČ se ji snažila svědomitě plnit a téměř ignorovala spotřební průmysl. Národní hospodářství také trpělo neduhem typickým pro všechny socialistické ekonomiky: namísto modernizace stávajících průmyslových podniků, s jejíž pomocí by se překonala nízká produktivita práce, se investovalo do výstavby nových závodů, čímž se zdroje i pracovní síly ještě více drobily a rozmělňovaly. Reformátoři pod vlivem změn v Jugoslávii a i v samotném SSSR prosazovali systém správného účtování zisku, a tak mohli průmyslovou produkci přesněji sledovat a hodnotit. V listopadu 1967 utrpěla Novotného prestiž jako prvního tajemníka KSČ rozhodující otřes. Krutý zásah proti protestujícím studentům Karlovy univerzity, požadujícím zlepšení životních podmínek na strahovských kolejích,28 vzbudil vlnu sympatií vůči vysokoškolákům a posílil postavení reformního křídla v KSČ. To se spojilo se slovenskými komunisty a získalo tak většinu v ÚV KSČ. Novotného odpůrci ztotožnili jeho postup proti studentům s jeho negativním přístupem k jakýmkoli změnám. Vzhledem k tomu, že jeho mocenská základna už byla vážně oslabena, nebylo těžké zbavit ho funkce prvního tajemníka a nahradit ho někým vhodnějším. K tomu konečně došlo v lednu 1968, kdy na jeho místo nastoupil reformně smýšlející Alexander Dubček. Jeho volba byla známkou, že reformátoři vítězí. V březnu 1968 Novotný ztratil i prezidentskou funkci, v níž ho vystřídal umírněný generál Ludvík Svoboda,29 všeobecně respektovaný jako válečný hrdina. Dubnový Akční program KSČ představoval pokus reformátorů legitimizovat činnost KSČ tím, že ji strana bude muset obhajovat na veřejném fóru. Jak řekl Dubček: „Autorita musí být obnovována, nikdy není nikomu dána jednou provždy.“ Tento program mimo jiné zaručoval svobodu shromažQovací a spolčovací a svobodu pohybu, ochranu práv menšin i osobního vlastnictví. Měl také otevřít rozhodovací proces nestraníkům, a tím podpořit iniciativu občanů na místní úrovni. Po odchodu Novotného zavládla v zemi radost a uvolnění. Do června 1968 byla změna atmosféry zcela jasně patrná. Lidi zachvátila euforie. Cizím návštěvníkům sdělovali, že potřebují pomoc hospodářskou a diplomatickou, nikoli vojenskou. Média, unešená nově nabytou svobodou, často přehnaně optimisticky hodnotila změny projednávané novým stranickým vedením. Vedly se diskuse o faktické politické opozici a o politickém systému, který zbytku komunistického světa zaváněl parlamentní demokracií západního střihu.

[232] 1968: Rok krizí Zvládnutí tohoto všeobecného nadšení se ukázalo jako Dubčekův největší problém. Kdyby se pokusil podobným debatám zabránit – a to by se mu nejspíš ani nepodařilo – ztratil by podporu národa. A kdyby entuziasmus národa neudržel na uzdě, riskoval by ztrátu podpory Moskvy. Dubček nikdy nedokázal toto dilema vyřešit. Jeho potíže ilustruje následující situace. Nejčtenější deníky v červnu publikovaly velmi svobodomyslný manifest 2000 slov, k němuž se připojily nejliberálnější osobnosti v zemi. Manifest mimo jiné sliboval vládě vojenskou podporu, napadnou-li zemi ostatní socialistické státy nebo Sovětský svaz,* a také zpochybnil úspěchy komunismu v Československu. Když Dubček 2000 slov veřejně neodsoudil, domnívali se představitelé států Varšavské smlouvy, že text schvaluje. I přesto, že je opakovaně ujiš`oval o své loajalitě, jeho činy mohly jen stěží rozptýlit jejich obavy. V dubnu povolil vznik nekomunistických politických uskupení. 30 Ačkoli uklidňoval Moskvu, že se nikdy nestanou samostatnými a nezávislými politickými stranami, ale zůstanou součástí Národní fronty ovládané KSČ, bylo snadné pochopit, že Moskva už byla ve střehu. Navíc KSČ slíbila veřejnosti, že postaví před soud všechny ty, kteří v padesátých letech nesli odpovědnost za inscenované politické procesy. Tento krok by však ohrozil a kompromitoval i mnohé sovětské poradce. Někteří novináři dokonce požadovali vyšetřování jejich podílu na údajné sebevraždě ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1948. Od dubna do srpnové invaze spojeneckých armád Varšavské smlouvy se „československý experiment“ postupně dostával do beznadějné a neřešitelné situace. Vzbuzoval totiž strach především Polska a NDR, že podobná nákaza „demokracií“ postihne i jejich země, zatímco v Moskvě vyvolával obavy, že Dubčekova politika může nakonec vyústit v odchod Československa z Varšavské smlouvy. Už v březnu byl polský generální tajemník PSDS Władysław Gomułka upřímně zklamán, když slyšel polské studenty volat: „Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!“ Jeho německý stranický kolega Walter Ulbricht byl víc než jen zklamán; přímo se hrozil toho, že jeho daleko slabší totalitní režim by mohli podobní reformátoři smést. Československé vedení ostatně navázalo vztahy s Bonnem ve snaze obnovit obchodní styky mezi oběma státy. Moskva by možná byla ještě ochotna tolerovat Československu určitou liberalizaci vnitřní politiky, možná i větší než v NDR nebo Polsku, měla však strach, že by reformní vedení KSČ mohlo požadovat nezávislou zahraniční politiku, jakou prosazovalo Rumunsko. To bylo nepřijatelné. Sovětští skalní komunisté si asi živě představovali protisovětskou alianci Jugoslávie, Rumunska a Československa.

* Tato myšlenka byla formulována takto: „Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát…!“, pozn. překl.

Nepokoje v Československu: Pražské jaro [233] Možnosti, že by Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy, se sovětští vojenští experti obávali mnohem víc než odcizení Rumunska. Československo nejenže tvořilo hranici se Západem, ale jeho odchod z komunistických vojenských struktur by rozdělil střední Evropu na dvě části a nesmírně zkomplikoval vojenskou strategii v případě války se Západem. Československé reformy byly bohužel skutečně špatně načasované. Moskevské stoupence tvrdé linie ponížil neúspěch na Kubě v roce 1962 a zaskočila je složitá situace v sovětsko-čínských vztazích, albánská podpora Číny a pouze formální účast Rumunska na akcích Varšavského paktu. Proto se pevně rozhodli neustoupit a zabránit další liberalizaci Československa i možným škodám, které by jeho vývoj mohl způsobit ostatním zemím socialistického bloku. Svou ofenzivu proti Dubčekovi, jíž se účastnili představitelé pěti členských států Varšavské smlouvy, zahájili tzv. varšavským dopisem z 15. července. Zjednodušeně řečeno, dopis nařizoval vedení KSČ, aby strana urychleně obnovila svou vedoucí roli a udělala si v zemi pořádek, anebo čelila invazi. Dubček energicky namítal, že strana má situaci pevně v rukou, a snažil se o tom přesvědčit i Moskvu. Na přelomu července a srpna došlo k setkání představitelů ÚV KSČ a politbyra ÚV KSSS v Čierné nad Tisou, jež mělo odvrátit. možnou intervenci spojeneckých armád, které jakoby náhodou v té době prováděly na území Československa vojenské cvičení. I když snad Dubček přesvědčil Sověty, že KSČ situaci zvládá a že Československo nemá v úmyslu vystoupit z Varšavského paktu, Polsko a NDR mu nedůvěřovaly. Na jejich popud se 2. srpna v Bratislavě sešli vedoucí představitelé socialistických států a přiměli Dubčeka podepsat tzv. bratislavskou deklaraci, v níž slíbil, že československé reformy nezajdou dál než reformy prováděné Gomułkou v Polsku koncem padesátých let.31 V době mezi setkáním v Bratislavě a srpnovou invazí však vedení KSČ učinilo několik rozhodnutí, která vlády ostatních socialistických států považovaly za porušení dohod z Čierné i z Bratislavy. Vřelé přijetí Tita a Ceauşeska v Praze bylo vnímáno jako krok, který je v rozporu s odmítavým postojem zemí Varšavské smlouvy vůči Jugoslávii a Rumunsku. S ještě větší nevolí se setkaly nové stanovy KSČ, které povolovaly vznik vnitrostranických frakcí. To mohlo členy „varšavské pětky“ jen stěží přesvědčit, že Dubček ve straně skutečně odhodlaně bojuje s ideologickou diverzí. Sověti se však zřejmě rozhodli vojensky zasáhnout už před schůzkou v Bratislavě. Zdálo se jim, že zisk výrazně převažuje nad možnými riziky. Uvědomovali si sice, že invaze vzbudí na nějakou dobu ostrou reakci zahraničního tisku, na druhé straně však dobře věděli, že vlna kritiky nepotrvá o mnoho déle, než tomu bylo po potlačení maQarského povstání v roce 1956. Z americké intervence strach neměli, spoléhali na politiku uvolňování napě-

[234] 1968: Rok krizí tí i na vzájemné rozdělení sfér vlivu. Rozhodně nehodlali připustit, aby se Československo odcizilo „táboru míru a socialismu“ a stalo se vojenským a politickým vzorem pro ostatní reformátory. Když však byl Dubček po srpnové invazi zadržen a odvlečen do Moskvy, odmítl prezident Svoboda jmenovat novou vládu v čele s Dubčekovým odpůrcem a Moskvou schváleným konzervativcem Aloisem Indrou. Dalším krokem, který překazil záměr Kremlu vydávat vpád armád Varšavské smlouvy do Československa za pouhou výměnu vlády, byl pasivní odpor přijatý většinou národa. Někteří občané sice házeli na okupační tanky zápalné lahve, tzv. Molotovovy koktejly, nebo dlažební kostky, většinou se však jen snažili postupujícím vojskům ztížit cestu. Prohlášení prezidenta Svobody, že nebude jednat se Sověty, dokud nepropustí Dubčeka a další vedoucí představitele KSČ, jim možná zachránilo život, ale ani to, ani nic jiného už nemohlo zachránit československý experiment. Komunisté poslušní Moskvě se postupně chopili moci – v roce 1969 se Gustáv Husák stal prvním tajemníkem ÚV KSČ a Lubomír Štrougal předsedou vlády. Byla obnovena censura a sovětské okupační jednotky zůstaly na československém území, aby zemi chránily před „imperialismem“.

Společná témata protestů Protestní hnutí roku 1968 spojovalo mnoho společných témat. Studenti v Praze i v Paříži kritizovali represivní společnost a volali po větší účasti ve věcech veřejných. Politický útlak byl pochopitelně mnohem otevřenější a nepřehlédnutelnější v Československu než ve Francii, avšak francouzští studenti, dělníci i intelektuálové měli z gaullistické paternalistické společnosti podobné pocity frustrace a bezmocnosti. Třebaže se francouzské vedení neuchylovalo k přímé represi, uplatňovalo přísný centralistický systém řízení ve všech vrcholných správních, ekonomických a kulturních institucích. V očích pařížského demonstranta tak existovalo jen málo rozdílů mezi stranickým aparátem v Praze a byrokratickými institucemi včetně komunistické strany ve Francii. V obou případech revoltující občané doufali, že oslabí či zničí byrokratické, od veřejnosti izolované struktury, budou-li sami více participovat na řízení země, a to i na nejnižších úrovních. Volání československých studentů po větší intelektuální svobodě spolu s úsilím reformátorů omezit byrokratický centralismus a zavést ekonomické reformy vedlo ke změnám ve vedení KSČ. Podobné cíle francouzských demonstrantů téměř zapříčinily pád gaullistického režimu v květnu 1968 a přispěly k tomu, že autoritativní styl de Gaullovy vlády vzbudil rozpaky a rozčarování mezi mnoha jeho stoupenci včetně poslanců jeho vlastní strany. To nakonec de Gaulla donutilo v roce 1969 k rezignaci.

13] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech: Hledání legitimity selhává Dnes je východní Evropa zase střední Evropou – kterou ostatně vždy historicky, kulturně i filosoficky byla. Zbigniew Brzezinski, 7. března 1990

Od roku 1968 prošly socialistické státy čtyřmi hlavními vývojovými fázemi: v první z nich trpěly sovětským vměšováním, pro druhou byla rozhodující snaha o vlastní vývoj. První fáze následovala bezprostředně po potlačení Pražského jara, kdy se SSSR snažil upevnit své impérium s pomocí politiky cukru a biče. Kladl větší důraz na zachování věrnosti Varšavské smlouvě a RVHP a jednoznačně odmítal jakékoli pokusy zpochybnit vedoucí úlohu komunistické strany nebo rozvíjet politický pluralismus. Aby byl tento přístup stravitelnější, podporovalo sovětské vedení za cenu vysokých dotací a půjček ze Západu konzumní styl života. Existence komunistického režimu měla být legitimizována zvyšováním životní úrovně, čímž se zároveň měla odvrátit pozornost od nedostatku politické svobody. I když tato politika byla na počátku sedmdesátých let úspěšná, vážná světová ekonomická krize v polovině sedmdesátých let spolu s neúspěchy plánování v socialistických státech vedly k vysokému zadlužení sovětského bloku a k hospodářskému chaosu. Druhá fáze se projevila na sklonku sedmdesátých let v Polsku a MaQarsku. Hospodářský pokles a politická impotence stranického vedení umožnily opozici, aby se otevřeně zformovala a začala kritizovat komunistickou elitu. Opozice začala odmítat sovětský hospodářský centralistický model řízení a diktát jediné politické strany. Třetí fáze se datuje asi od roku 1985, kdy se k moci v SSSR dostal Michail Gorbačov. Osmdesátá léta pak charakterizoval další vývoj Solidarity v Polsku se všemi závažnými politickými důsledky, které toto hnutí mělo, a všeobecné odmítání vedoucí role komunistických stran a dělnických stran v socialistických státech. Závěr tohoto období poznamenal konečný rozpad Sovětského svazu na jednotlivé republiky a posléze samostatné státy. Ve čtvrté fázi pak probíhal přechod k postkomunistickým společnostem. Jak uvidíme, všechny čtyři etapy vyplývaly především z dlouhodobé sociální transformace elit, ze zhroucení přísně centralizovaného ekonomicko-sociálního modelu se všemi jeho politickými důsledky a konečně ze vzniku mezinárodního opozičního hnutí.

[236] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech

Brežněvova éra (1964 –1982) Ačkoli o stranickém rozhodnutí, které po pádu Chruščova vyneslo Leonida Brežněva do čela KSSS, nemáme mnoho informací, jeho další činy naznačují, že si ho politbyro vybralo jako dobrého straníka respektujícího práva a výsady členů strany. Tato tzv. úcta ke stranickým kádrům bránila jakýmkoli reformám, nebo` bylo velmi obtížné nahradit neschopné aparátníky reformně orientovanými osobnostmi. Brežněv okamžitě zrušil rozdělení strany na zemědělský a průmyslový sektor, čímž obnovil autoritu místních stranických činitelů. Jeho úsilí o nastolení institucionální stability však nevylučovalo určité ekonomické reformy – i nadále zdůrazňoval nutnost zvyšovat produkci spotřebního zboří. Prováděl tzv. politiku „gulášového socialismu“, která měla přispět ke zlepšení životní úrovně a zajistit vládě podporu. Absence politických změn však pokračovala a zpomalovala posun od výrobních statků ke spotřebním. Brzy po svém nástupu do funkce musel Brežněv čelit prohlubující se roztržce v komunistickém světě. Za vlády Chruščova se Čína v důsledku sporů se SSSR stala v rámci socialistických států samostatným centrem. Sovětsko-čínského konfliktu využily Rumunsko a Albánie k získání větší nezávislosti. Brežněv však nehodlal dovolit socialistickým zemím skoncovat s mocenským monopolem komunistických stran, což měla demonstrovat invaze armád Varšavské smlouvy do Československa. Po potlačení Pražského jara v roce 1968 Sovětský svaz zveřejnil doktrínu, později nazývanou Brežněvova doktrína. Prohlášením, že autonomie komunistické strany či státu je limitována „ochranou zájmů socialismu“, si Sovětský svaz vyhradil právo zasáhnout v jakékoli socialistické zemi, aby tam bránil „výdobytky socialismu“. Tím SSSR stanovil princip, o který se mohl v případě vojenské intervence ve střední a východní Evropě opřít. Brežněv si brzy zabezpečil své postavení na samém vrcholu sovětské mocenské hierarchie. Sovětský blok byl zastrašen vpádem do Československa, SRN uznala stávající hranice s NDR a dosavadní kulturní výměna se Západem se prohlubovala. Moskva se tak v sedmdesátých letech mohla soustředit na jiné oblasti. Brežněvovým největším odkazem bylo nepochybně posílení role SSSR v zahraniční politice. Obrovský nárůst vojenských výdajů, často na úkor spotřebního průmyslu, postavil Sovětský svaz ve vojenské sféře naroveň se Spojenými státy. Vojenskou rovnováhu zajiš`ovala smlouva SALT I z roku 1972 o omezení strategických zbraní. S pocitem, že SSSR se konečně zbavil své vojenské zaostalosti a zajistil si své sféry vlivu, k čemuž přispěla i smlouva a hranicích mezi SRN a NDR a potlačení Pražského jara, přistoupil Brežněv k politice uvolňování, détente. V tomto bodě od počátku docházelo mezi SSSR a USA k nedorozumění. USA se domnívaly, že uvolňování zabrání Sovětskému svazu v expanzi mimo

Brežněvova éra (1964 –1982) [237]

STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPA

Stockholm

Tallin ESTONSKO

RUSKO

ŠVÉDSKO Riga

Baltské moře

LOTYŠSKO

Moskva

LITVA Vilnius Minsk

Berlín

BĚLORUSKO

Varšava NĚMECKO POLSKO

Kyjev

Praha ČESKO Vídeň

SLO

VIN

CH OR

Ja

MAĎARSKO

Záhřeb BOSNA A HERCEGOVINA Sarajevo Bělehrad SRBSKO Č. Priština HORA

rs

KO

ké

mo

ře

Podgorica

KO Chisinau

RUMUNSKO Bukureš*

KOSOVO

ŘECKO

Jónské moře

Černé moře

BULHARSKO Sofie

Tirana Skopje ONIE MAKED ALBÁNIE

ITÁLIE

SICÍLIE

DAVS

TS VA

de Řím

SKO

MOL

Budapeš*

RAKOUSKO Lublaň

UKRAJINA

SLOVENS KO Bratislava

Istanbul

Egejské moře

TURECKO

Atény

KRÉTA hlavní města hlavní města jugoslávských republik

0

250 míle

500

[238] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech jeho sféru vlivu, naproti tomu Moskva byla přesvědčena, že to sice povede ke zlepšení vztahů s Amerikou a západní Evropou, nijak to však neovlivní boj o získání dalšího vlivu a pozic ve světě. Tento boj považoval Sovětský svaz za plně ospravedlnitelný, nebo` USA vyšachovaly Moskvu z mírového procesu na Středním východě a ohrožovaly ji na takových místech, jako byl Severní Vietnam nebo jižní hranice SSSR. Sovětské vedení pokládalo Afghánistán stejně jako Írán, který byl vyzbrojen Spojenými státy, za státy náležející do jeho sféry vlivu. Vzhledem k tomu, že USA mohly v těchto oblastech sovětskou pozici zpochybnit, Moskva dospěla k názoru, že i ona smí zpochybňovat pozice Spojených států v Africe a Latinské Americe. Jakmile sovětské vedení pochopilo, že Spojené státy považují separatismus32 a jeho podporu za neslučitelné s politikou uvolňování, usoudilo, že její nevýhody začínají převažovat nad výhodami. Když však nakonec došlo ke zlepšení americko-čínských vztahů (Kreml původně doufal, že sbližování Čínu izoluje), když americký Senát odmítl ratifikovat smlouvu SALT II a americká veřejnost kritizovala postoj sovětského vedení k disidentům a Židům a když se navíc Brežněvovi nepodařilo získat od Spojených států úvěry, které – jak doufal – měly z détente plynout, ztratila Moskva na dalším oteplování vztahů s USA zájem. Nicméně v této politice pokračovala, nebo` ji k tomu nutily vzájemné obchodní vazby se západními státy a výměna technologií. Po nástupu Ronalda Reagana do prezidentského křesla a po jeho útocích na sovětskou politiku se propast mezi oběma velmocemi ještě prohloubila. Tento stav trval až do chvíle, kdy se v roce 1985 ujal v SSSR moci Michail Gorbačov. V polovině sedmdesátých let se pro Sověty stávalo jejich východoevropské impérium čím dál větším hospodářským i vojenským břemenem. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) podepsaný roku 1975 v Helsinkách, který měl podle Brežněvových nadějí upevnit sovětskou hegemonii ve střední a jihovýchodní Evropě uznáním existujících hranic, se nakonec obrátil proti SSSR – Západ začal na jeho základě požadovat pro sovětský blok větší autonomii.33 Největším šokem pro brežněvovské vedení však byl vznik polského hnutí Solidarita koncem sedmdesátých let. K narůstající krizi v Polsku se připojilo i pokračující angažmá sovětské armády ve válce v Afghánistánu a velké hospodářské problémy ve všech satelitních státech. S vlastní chřadnoucí ekonomikou se tak SSSR za Brežněvovy éry stal sice vojenskou velmocí, kterou však nejvíc ohrožovala její vlastní ekonomická slabost a vzmáhající se nespokojenost v mnoha jejích částech. Uprostřed tohoto bouřlivého období Brežněv zemřel. Politické intriky, jež vyústily ve jmenování Jurije Andropova do funkce generálního tajemníka KSSS v listopadu 1982, demonstrovaly, jak efektivně funguje jeden z hlavních úspěšných stranických nástrojů poststalinského období – kolektivní vedení. Zvolení Andropova, který zvítězil nad dlouholetým Brežněvovým přítelem

Brežněvova éra (1964 –1982) [239] a spolupracovníkem Konstatinem Černěnkem, umožnilo politické manévrování probíhající ještě před Brežněvovou smrtí. Když byl Andropov jmenován na počátku roku 1982 členem sekretariátu ÚV, stal se jedním ze čtyř mužů, kteří byli současně členy jak politbyra tak stranického sekretariátu, a měl proto vynikající příležitost nastoupit na Brežněvovo místo. Andropovovy pokusy reformovat hospodářství zvyšováním produktivity práce ukončila jeho smrt v únoru 1984. I když už tehdy měl Michail Gorbačov podporu Andropovovy skupiny i Andropova samotného a měl tak šanci stát se jeho nástupcem, zřejmě – ve snaze vyhnout se vážnému konfliktu v ústředním výboru – dal přednost tomu, aby se funkce nového generálního tajemníka ujal Černěnko. Černěnkovi stoupenci vlažně souhlasili, že budou pokračovat v nastoupených ekonomických reformách. Sám třiasedmdesátiletý Černěnko se stal nejstarším generálním tajemníkem strany – o čtyři roky překonal i Andropova. Jeho časná smrt mu však zabránila, aby měl na sovětskou politiku nějaký patrný vliv.

Fenomén „Gorbačov“ Černěnkova smrt 10. března 1985 vynesla k moci Michaila Gorbačova. Jeho politika „nového myšlení“, přestavby – perestrojky – a otevřenosti – glasnosti – uvolnila jak v SSSR, tak i v jeho satelitech síly, které mnozí v sovětském vedení považovali za nepřijatelné, zvláš` pokud zpochybňovaly sovětskou hegemonii nebo socialistický rovnostářský model. Jeho koncepce „nového myšlení“ mimo jiné zahrnovala snahu nezastírat domácí potíže a v případě nutnosti provést vnitropolitickou demokratizaci, jež měla vést k větší efektivitě, a zvláš` akcentovala odhodlání odstranit nadměrně centralizované řízení ekonomiky a vypořádat se s pasivitou a neschopností byrokratického aparátu. Pro uskutečnění reforem už existovala řada starších precedentů. Nezdařené Chruščovovy pokusy stejně jako částečné Brežněvovy a Andropovovy reformy byly výrazem jistých snah, které však kvůli vnitropolitickým překážkám nebyly realizovány. Gorbačov jako Andropovův druhý tajemník měl na starosti ekonomickou reformu a předpokládalo se, že v ní bude pokračovat i ve své nové funkci. Těžil z dlouhodobé transformace sovětské společnosti, z níž vyrostla sílící technická elita, nespokojená se sovětskou zaostalostí. Vnesl také úplně nový duch do sovětské zahraniční politiky. Zde se koncepce „nového myšlení“ zaměřila na odstranění jaderné hrozby, mezinárodní spolupráci a na hledání „rozumné dostatečnosti“ ve zbrojení. Na tyto myšlenky, vyjádřené na XXVII. sjezdu KSSS v roce 1986, měly brzy navázat i konkrétní činy. Zahraniční politika stalinské a brežněvovské éry byla podrobena kritice, sovětská vojska postupně opustila Afghánistán, nové sovět-

[240] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech ské vedení dosáhlo dohody ze Západem o stažení raket středního doletu z Evropy a dokonce souhlasilo, že v případě kontroly odzbrojení připustí i kontroly na místě. Reformy zaváděl Gorbačov postupně, aby neztratil veškerou podporu konzervativní opozice. Před XXVII. sjezdem se soustředil na zlepšování pracovní disciplíny, boj proti alkoholismu a na zvyšování investic. Když přikročil k restrukturalizaci ekonomiky a posilování ekonomických stimulů, sliboval svým oponentům, že tyto kroky socialismus zachrání. Reforma se také zaměřila na budování výkonnějších a akceschopnějších ozbrojených sil, nebo` Gorbačov tvrdil, že stávající situace v armádě přímo ohrožuje sovětskou bezpečnost. Ve chvíli, kdy jeho reformy narazily na odpor konzervativní části strany a aparátu, začal Gorbačov zdůrazňovat glasnos` a demokracii, aby tak rozšířil účast na řízení státu i mimo stranickou a byrokratickou elitu. Věděl, že bez politických změn ztroskotají také ekonomické reformy, jak se to už stalo v případě Chruščova a Kosygina. Plán demokratizace ohlásil počátkem roku 1987, kdy prohlásil: „BuQ existuje demokracie, nebo společenská pasivita a konzervatismus. Není jiné volby, soudruzi.“ Avšak jeho pokusy o decentralizaci a zavedení nástrojů stimulujících vyšší produktivitu – např. podíl na zisku nebo platová diferenciace – vzbudily odpor nejen tradičních politických zájmových struktur, ale i dělníků, kteří se obávali rostoucích sociálních rozdílů. Tato opozice nutila Gorbačova k dalším politickým změnám, které by mu umožnily realizovat i změny ekonomické. Politická reforma začala v červnu 1988, kdy byl zřízen nový zákonodárný sbor Sjezd lidových poslanců, který volil členy Nejvyššího sovětu, projednával a schvaloval různé otázky a vetoval jmenování navržená vládou. Tento dvoustupňový volební systém a fakt, že pouze dvě třetiny poslanců Sjezdu byly voleny z kandidátů schválených komunistickou stranou,* z něj sice neučinil skutečně demokratický parlament západního stylu, avšak skutečnost, že diskuse na Sjezdu byly veřejné a veřejnost o nich byla informována, přispěla k tomu, že vešla ve známost řada problémů, o nichž dřív rozhodovala výlučně strana. V říjnu 1988 se Gorbačov ujal funkce předsedy Nejvyššího sovětu SSSR, čímž se stal formálně hlavou státu. Nejvyšší sovět prokázal v červnu 1989 svou jistou omezenou moc, když odmítl 8 z 71 stranických kandidátů do vládnoucí Rady ministrů v čele s jejím předsedou Nikolajem Ryžkovem. Gorbačovovy kroky na počátku devadesátých let směřovaly k posílení jeho osobní moci – v březnu 1990 se stal prvním výkonným prezidentem SSSR. To mimo jiné naznačovalo, že hodlá využít nových vládních a mocenských struktur k vyšachování konzervativců ze hry a k získání podpory modernizující se * jedna třetina byla jmenována, pozn. překl.

Fenomén „Gorbačov“ [241] elity, aby mohl i nadále uskutečňovat své záměry. Jako další stupeň jeho emancipace na oslabené KSSS lze interpretovat jeho převratný návrh z února 1990 na vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy, který de facto odmítal Leninovu tezi o diktatuře elitního revolučního vedení. V okamžiku, kdy se Gorbačov pokoušel rekonstruovat vládu v SSSR, tedy jeho všesvazové instituce, pokusila se i Ruská republika nově uspořádat své poměry. V březnu 1990 proběhly na ruském Sjezdu lidových poslanců svobodné a otevřené volby do Nejvyššího sovětu, který se sešel v květnu a zvolil za svého předsedu Borise Jelcina. Ten po celý následující rok využíval svou moc a popularitu, aby oslabil Gorbačovovo postavení a zpochybnil všesvazové orgány. Dvanáctého června 1990 přijal ruský Sjezd lidových poslanců deklaraci o vyhlášení nezávislosti, což znamenalo, že rozhodnutí Ruské republiky byla nadřazena federálním zákonům a ruská vláda měla právo disponovat s ruskými přírodními zdroji. Konečně v červnu 1991 se konaly přímé volby, v nichž drtivou většinou zvítězil Jelcin a stal se prezidentem Ruské federace, zatímco viceprezidentem byl zvolen Alexandr Ruckoj. Během šesti měsíců přestal Sovětský svaz jako politický útvar založený Leninem existovat. Dne 19. srpna 1991, den před podpisem nové svazové smlouvy, došlo k převratu proti Gorbačovovi, do jehož čela se postavili konzervativní komunističtí politici, kteří se chopili v Moskvě moci. Převrat byl potlačen za pouhé tři dny, ale škody, jež napáchal, se nedaly tak lehce odstranit. Ačkoli se Gorbačov vrátil do svého úřadu, Jelcinova popularita závratně stoupla, nebo` většina veřejnosti ho považovala za hrdinu dne. Události pak následovaly v rychlém sledu. Dne 21. prosince 1991 založili představitelé Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších republik formální spolek jedenácti nezávislých států pod názvem Společenství nezávislých států (SNS); Gruzie a pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva do něho nevstoupily. Dne 25. prosince Gorbačov rezignoval na svou funkci prezidenta Sovětského svazu. Důsledky glasnosti a perestrojky zřejmě znemožnily trvalý návrat k minulosti. Společenské změny, jimiž prošla sovětská společnost a které umožnily realizovat část Gorbačovových plánů, nejspíš zajistí i v budoucnu další směřování země k reformám. Rusko nemohlo zvrátit ani politickou a ekonomickou transformaci ve střední a východní Evropě, kterou Gorbačovovy reformy urychlily, pokud by se ovšem nechtělo vrátit k represivní a expanzivní politice stalinismu. Jak ještě uvidíme, transformace zemí sovětského bloku zašla mnohem dál, než jak Gorbačov a stará sovětská elita původně očekávali a zamýšleli. Brzy však pochopili, že jakýkoli pokus přímo zasáhnout do záležitostí socialistických států by z hlediska vlastního reformního hnutí a nové image, kterou si budovali, byl neúnosný. Navíc museli vzít v úvahu separatistické hnutí muslimského obyvatelstva. To byl případ konce roku 1994, kdy se proti ruské nadvládě vzbouřilo Čečensko, proti němuž ruská armáda tvrdě zasá-

[242] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech hla. Brutalita a neobratnost vojenských akcí proti rebelům upozornila na reálné obtíže, jimž může Moskva v podobných budoucích konfliktech čelit. Podobné vnitřní problémy mohou ruskému vedení znemožnit účinněji zasahovat se střední a východní Evropě anebo mohou dokonce ohrozit jeho autoritu ve vlastní zemi.

Polsko: Solidarita a další vývoj Odborové hnutí Solidarita, jehož vznik úzce souvisel s nespokojeností dělníků s vládou, která brutálně potlačila stávky v roce 1970 a 1976, nakonec zpochybnilo mocenský monopol komunistické strany v Polsku a oslabilo i pozice dalších komunistických stran. Vláda Edwarda Giereka (1970–1980), která po stávkách v roce 1970 nahradila Gomułkův režim, celkem úspěšně ukolébala veřejnost dostatkem spotřebního zboží. V polovině sedmdesátých let se však tato politika, pojištěná sovětskými dotacemi a půjčkami ze Západu, zhroutila. Západ své úvěry omezil, zatímco Sovětský svaz zvedl ceny energií. Když se Gierek v červnu 1976 pokusil snížit státní deficit zvýšením cen potravin, donutily ho ostré protesty pracujících, aby hned následující den své rozhodnutí odvolal. Vláda použila sílu a to ji připravilo o veškerou podporu, kterou si Gierek budoval svou politikou „gulášového socialismu“. To bylo mimo jiné také podnětem pro vznik nezávislého samosprávného společenského hnutí skládajícího se z řady opozičních skupin. Toto hnutí velmi posílila volba krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem (2. října 1978).34 Návštěva nového papeže Jana Pavla II. v Polsku v červnu 1979 vyvolala velkou odezvu a dodala protivládnímu hnutí nový impuls. Podpora veřejnosti katolické církvi a opozičním skupinám ostře kontrastovala s jejím opovržením vůči vládě. Gierek padl, když se neuváženě pokusil zvýšit ceny masa a vyřešit tak prohlubující se zadluženost země. Ke změně vlády došlo v srpnu 1980, kdy zemi zachvátila další vlna mohutných stávek. Na Gierekovo místo nastoupil Stanisław Kania. Co však bylo důležitější, začalo docházet k pomalému přesunu moci, kterou získával Nezávislý samosprávný odborový svaz „Solidarita“, vycházející z existence dosavadních opozičních občanských skupin a hnutí. Pod hrozbou dalších stávek, které by ještě víc podlomily už tak oslabenou ekonomiku, musela PSDS učinit Solidaritě řadu ústupků. Odboráři v čele s Lechem Wałęsou si postupně vybojovali v komunistické zemi bezprecedentní právo na stávku a právo zakládat nezávislé odborové organizace. Vláda také povolila, že státní rozhlas bude vysílat každou neděli katolickou mši, a přijala i další opatření, která její činnost vystavila větší kontrole veřejnosti. Do ledna 1981 se Solidarita stala něčím víc než jen pouhou odborovou

Polsko: Solidarita a další vývoj [243] organizací. S desetimilionovou členskou základnou a v čele se Zemskou koordinační komisí volenou regionálními radami představovala nyní skutečnou alternativu vládě. PSDS tváří v tvář obrovské popularitě Solidarity mohla pouze zdržovat změny nebo provádět částečné ústupky, které ovšem nehodlala dodržovat. V Solidaritě se vytvořila dvě křídla: umírněné realistické a radikální, neboli slovy komentátora Martina Malii „opatrníci“ a „odvážlivci“. Realisté se snažili dosáhnout svých cílů vyjednáváním, zatímco radikálové považovali za účinnou pouze konfrontaci. Když další vlna agitace a represí přinutila vládu uznat v březnu 1981 i nezávislou rolnickou Solidaritu, ocitl se komunistický režim téměř na pokraji zhroucení. Umírněné vedení Solidarity v čele s Wałęsou se ve snaze zabránit sovětské intervenci rozhodlo zrušit generální stávku a na čtyři měsíce zastavit veškeré akce, ale zároveň tak poskytlo PSDS čas, aby se vzpamatovala. I když sovětské snahy odvolat v červnu Kaniu z funkce prvního tajemníka PSDS selhaly, hrozba intervence bránila radikálům převzít v Solidaritě moc. Přesto návrh opozice na zavedení samosprávy v těžkém průmyslu zasáhl dosavadní systém řízení na velmi citlivém místě – kdyby PSDS přenechala odborům právo jmenovat ředitele a management, zbavila by se tak významného zdroje své moci. V počáteční fázi boje mezi PSDS a Solidaritou od srpna do prosince 1981 Solidarita zpochybnila samotný základ komunistické moci. V září a říjnu 1981 se konal její první bezprecedentní celonárodní sjezd. Tehdy už Solidarita představovala nejen reálnou alternativu vládě, nýbrž i hrozbu komunistickému systému v celém sovětském bloku. Od tohoto okamžiku Solidarita varovala, že se obrátí přímo na masy, nebude-li se PSDS zabývat takovými otázkami, jako byl např. projekt samosprávné republiky. Přijala však nabídku na omezenou samosprávu, což vedlo radikálněji orientovaný sjezd k návrhu na rozdělení moci mezi PSDS, katolickou církev a Radu pro hospodářskou kontrolu. PSDS vedená od října 1981 generálem Wojciechem Jaruzelskim (předsedou vlády byl už od února) navrhla vznik tzv. Fronty národní jednoty, kde by v novém vládnoucím triumvirátu připadla Solidaritě a katolické církvi role méně významných partnerů PSDS. Jaruzelskému se podařilo přimět Solidaritu, aby v prosinci mimo jiné vznesla „radikální“ požadavek na vypsání demokratických voleb. Zřejmě se už na podzim rozhodl použít vojenskou sílu – organizace vojenského zásahu vyžadovala dlouhodobé plánování stejně jako spolupráci se sovětskou armádou, nebo` Sověti kontrolovali většinu polské logistiky – a potřeboval získat další důkaz o vzrůstajícím radikalismu Solidarity, aby přesvědčil vojenské kruhy k akci. Sovětský svaz ho asi přiměl, že proti hnutí, které téměř zničilo komunistickou moc v zemi, bude vhodné použít výhradně polské jednotky. V prosinci vyhlásil Jaruzelski výjimečný stav a vojenskou diktaturu. Jeho kroky prokázaly krach politiky PSDS a naopak širokou podporu Solidarity.

[244] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech Solidarita byla sice postavena mimo zákon, ale přežila a v ilegalitě sílila. Jaruzelski se domníval, že pozice režimu se upevnila natolik, že v roce 1983 výjimečný stav zrušil, avšak navzdory řadě ústupků si nedokázal získat ani sympatie veřejnosti, ani vyřešit narůstající hospodářské problémy, nebo` bez spolupráce s pracujícími k tomu neměl žádné nástroje. Možná s Gorbačovovým souhlasem zahájil v únoru 1989 otevřené rozhovory s Lechem Wałęsou. Výsledkem těchto „kulatých stolů“ byla dohoda o vytvoření nového stočlenného Senátu s právem vetovat všechny zákony, o poměru mandátů v Sejmu (pětatřicetiprocentní zastoupení opozice) a o zřízení nového úřadu prezidenta voleného parlamentem. Solidarita zaručila PSDS většinu v Sejmu výměnou za slib, že během čtyř let budou vypsány skutečně svobodné volby a v roce 1995 bude prezident volen všelidovým hlasováním. Vláda si spočítala, že tyto ústupky jsou nezbytné k zajištění spolupráce veřejnosti a k získání zahraniční pomoci. PSDS se navíc domnívala, že Solidarita bude v komunisty vedené koalici v menšině a bude muset nést odpovědnost za ekonomické reformy, které ve svém důsledku přinesou nezaměstnanost, vyšší spotřební ceny a snížení reálných mezd. Její očekávání, že Solidarita nedokáže vést účinnou předvolební kampaň, se však nepotvrdilo. Červnové volby v roce 1989 přinesly Solidaritě přesvědčivé vítězství: kandidáti odborů získali ve stočlenném Senátu 99 křesel a v Sejmu obsadili všech 161 křesel vyhrazených opozici. Ještě více ponižujícím výsledkem však bylo, že z 299 mandátů přidělených v Sejmu PSDS a jejím spojencům, získalo jen 5 kandidátů požadovanou nadpoloviční většinu, ačkoli neměli protikandidáta. Tato prohra se vztahovala i na předsedu vlády Mieczysława Rakowského a ministra vnitra Czesława Kiszczaka. Ve snaze zachránit dohody kulatého stolu se vládní koalice domluvila se Solidaritou, že odmítnutí kandidáti budou zvoleni v druhém kole voleb. Vládě se rovněž nepodařilo přimět Solidaritu ke vstupu do vládní koalice vedené komunisty, což by jí bývalo umožnilo zavést nezbytné ekonomické reformy. Ačkoli generál Jaruzelski nakonec získal dostatečný počet hlasů (270) a stal se tak prezidentem, bylo to jen díky manévrování Solidarity, která chtěla zachovat kompromis. K nejpozoruhodnější změně došlo v srpnu 1989, kdy se komunistům nepodařilo získat v Sejmu většinu pro navrhovanou vládu, a proto jim nezbylo nic jiného než akceptovat kabinet vedený Solidaritou. Ačkoli by představitelé Solidarity možná raději ještě počkali, až budou schopni sestavit vlastní jednobarevnou vládu, respektovali přání veřejnosti a vstoupili s komunisty do vlády. Premiérem se stal člen Solidarity Tadeusz Mazowiecki, který sestavil kabinet složený z 12 členů opozičního Parlamentního občanského výboru, z 5 členů PSDS, ze 4 členů lidové a 3 členů demokratické strany. Mazowiecki musel při řešení ekonomických problémů čelit mimořádným těžkostem.

Polsko: Solidarita a další vývoj [245] I když Polsko získalo finanční i technickou pomoc Západu, pokus zavést moderní tržní ekonomiku způsobil obrovské potíže, než začaly mechanismy trhu alespoň částečně fungovat. Navíc muselo Polsko soutěžit s ostatními postkomunistickými státy o finanční pomoc. Poláci vykročili na cestu budování pluralitní demokratické společnosti. V samotné Solidaritě došlo k procesu štěpení, kdy vznikla řada proudů, především tradiční katolický a sekulární liberální. PSDS ve snaze získat jistou legitimitu změnila koncem ledna 1990 svůj název na Sociálnědemokratickou stranu Polska. Vznikly i další konkurenční strany, s nimiž musela bývalá komunistická strana bojovat o přízeň voličů. Členy Solidarity, kteří byli svázáni především s velkými nevýnosnými podniky, jako byly uhelné doly nebo loděnice, rozdělil vládní hospodářský plán na záchranu ekonomiky. Není tudíž překvapující, že se kvůli reformám vyžadujícím likvidaci prodělečných průmyslových odvětví Solidarita nakonec rozpadla. Nikdo by si zřejmě na začátku roku 1989 netroufl předpovědět, že během čtyř let se komunisté znovu vrátí k moci jako vedoucí síla polské vlády. Jak k tomu došlo? Jak ještě uvidíme, Polsko není jedinou postkomunistickou zemí, kde si voliči zvolili zpět své bývalé, nyní „reformované“ komunistické strany. Pod slovem „reformované“ rozumíme, že tyto strany bez výhrad akceptovaly občanské a politické svobody chápané jako základ západní demokracie – například svobodu tisku či svobodu slova. Navíc přijaly i mechanismy tržní ekonomiky. V polském případě vedlo rozhodnutí Solidarity provádět ekonomiku „šokové terapie“ v krátkodobém horizontu k hospodářskému propadu, neklidu v průmyslových závodech a k rychlé majetkové diferenciaci polské společnosti. Tyto faktory spolu s nestabilitou vlády v prvních pěti letech nepochybně přispěly k tomu, že reformní komunisté začali být vnímáni jako možný stabilizující a spravedlivější prvek. Období od roku 1990 do podzimních voleb roku 1993, které znamenaly návrat levice do vlády, bylo svědkem nejen rozporů uvnitř Solidarity, nýbrž i nástupu první premiérky v postkomunistických státech Hanny Suchocké. Bylo také poznamenáno zvolna se zlepšující ekonomickou situací a reformou volebního zákona (ve volbách do Sejmu v říjnu 1991 získalo mandát 29 politických stran, z nichž však žádná nedosáhla rozhodující většiny). V roce 1993 se už většině Poláků dařilo mnohem lépe než za komunismu, což ale stále neodpovídalo jejich představám o blahobytu. Studie z roku 1993 publikovaná v časopise The Economist, provedená Varšavskou univerzitou a Polskou akademií věd, ukázala, že 48 % Poláků si myslí, že je ekonomická transformace poškodila a zúžila jejich možnosti. Jen 10 % naopak prohlásilo, že díky změnám mají lepší příležitost, 36 % uvedlo, že se změnilo jen málo. Nicméně z Poláků se stali konzumenti západního typu.

[246] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech Politická nestabilita, rozevírající se „nůžky“ mezi nouveau rich a chudšími Poláky (v kontrastu s pětapadesátiletou oficiální ideologií rovnosti) a politické schizma nebylo ničím výjimečným, čím by se Polsko nějak odlišovalo. Specifickým polským problémem se však stala otázce interrupcí, která mobilizovala katolickou církev ke stupňování tlaku na zákonodárce. Ostatní faktory, o nichž jsme se zmínili, se objevily i v dalších postkomunistických zemích, které procházely procesem transformace od centrálně plánované ekonomiky a komunistického politického systému k tržní ekonomice a parlamentní demokracii.

MaQarsko Po roce 1968 pokračoval první tajemník MaQarské socialistické dělnické strany (MSDS) János Kádár, který se snažil změnit z ničemy v „otcovskou postavu“, v realizaci Nového ekonomického mechanismu (NEM), tedy koncepce maQarské ekonomické reformy. Ačkoli po povstání v roce 1956 rozdrtil opozici vůči komunistické diktatuře, ještě před rokem 1968 poněkud uvolnil totalitní režim liberálnějším přístupem k cestování, rozšiřováním ekonomických svobod a veřejnou diskusí o různých problémech. Rolníci směli obdělávat vlastní malé pozemky a prodávat své výpěstky, aby tak – alespoň částečně – zapomněli na násilnou kolektivizaci, která jim byla znovu vnucena v letech 1959 až 1962. K tomuto „oteplení“ přispěla i Chruščovova destalinizace a částečné ekonomické reformy pokračující za Brežněvovy vlády. Byl to však NEM, který přenesl řízení z centra do továren, umožnil zavést místní samosprávu v zemědělských družstvech a existenci alespoň částečně svobodného trhu, a tím přispěl k podstatnému zlepšení životní úrovně. V té době se MaQarsku po ekonomické stránce dařilo lépe než většině ostatních socialistických států. Také komunistická strana se těšila mnohem větší podpoře než jinde. MaQarské reformy šedesátých let do jisté míry inspirovaly i Gorbačovovy reformní snahy po roce 1985. Jak se však ukázalo, pro takové změny v sovětském bloku ještě neuzrál čas. Na nátlak Moskvy, domácích konzervativců a části dělníků, kteří nesouhlasili se zaváděnou mzdovou diferenciací, byla mnohá opatření NEM v letech 1972 až 1978 pozastavena. Ústřední výbor MSDS dokonce proti vší ekonomické logice rozhodl o zvýšení mezd a skoro padesát největších podniků přešlo pod přímou správu Rady ministrů. Někteří členové vedení strany, zodpovědní za NEM, byly zbaveni svých funkcí. Když světová ropná krize způsobila prudký růst cen a recese západoevropského hospodářství snížila poptávku po maQarských výrobcích, začala se ekonomika propadat. Do roku 1988 vzrostl zahraniční dluh na 20 miliard dolarů oproti roku 1970, kdy činil

MaCarsko [247] jen 1 miliardu, tedy 1500 dolarů na hlavu. Image MaQarska jako „výkladní skříně socialismu“ utrpěla citelnou ránu. Problémy však pokračovaly i v osmdesátých letech a Kádárova pracně budovaná pověst obdivovaného politika se začala rozplývat. Také MSDS ztrácela své právo na legitimitu, které získala v šedesátých letech. Rostoucí hospodářské problémy zřejmě přesvědčily Moskvu, aby dovolila MaQarsku obnovit ekonomické reformy. Významných stranických funkcí se ujali reformátoři jako například Károly Néméth, Ferenc Havási, Miklós Néméth a Imre Pozsgay. Tvrdili, že hospodářský rozvoj je nemyslitelný bez politických svobod, které by uvolnily systém řízení. Díky nim se na počátku osmdesátých let, kdy se Kádárovo zdraví zhoršovalo, podařilo prosadit řadu pozitivních změn. V důsledku prohlubujících se hospodářských problémů i střetů mezi konzervativci a reformátory se v polovině osmdesátých let strana a společnost rozštěpily. Reformy kladoucí důraz na růst produkce a její ziskovost vedly k narušení výroby a k nezaměstnanosti. Pokusy snížit zahraniční zadluženost vyústily v omezení dovozu, nedostatek spotřebního zboží a pokles prestiže MaQarska ve světě. Reformní křídlo, opírající se o Gorbačovovy reformy v SSSR i o jeho často proklamovanou tezi o vlastní cestě k socialismu, získávalo ve vládě převahu. V květnu 1988 uvolnil Kádár svou funkci prvního tajemníka Károlymu Grószovi, zatímco dva přední reformátoři Rezsö Nyers a Imre Pozsgay se stali členy politbyra MSDS. Grószova nerozhodnost však vedla k tomu, že ho v listopadu 1988 vystřídal ve funkci premiéra Miklós Néméth. Grósz nicméně zůstal prvním tajemníkem MSDS. Jeho pozice se ještě víc otřásla v červnu 1989, kdy stranické plénum rozhodlo o vytvoření čtyřčlenného předsednictva v čele s Nyersem – kromě něho v něm byli Grósz, Néméth a Pozsgay – které převzalo výkonnou moc. V říjnu 1989 došlo ke konečnému rozpadu MSDS. Početnější reformní křídlo se přejmenovalo na MaQarskou socialistickou stranu (Magyar Szocialista Párt – MSzP), menší křídlo založilo Společnost Jánose Kádára. Konzervativci v čele s Grószem si ponechali název MaQarská socialistická dělnická strana. Parlament zcela v reformním duchu změnil název státu vypuštěním slova „lidová“ na MaQarská republika a v poměru 335 ku 5 se přihlásil „k hodnotám buržoazní demokracie a demokratického socialismu“. V polovině října přijal také základní změny ústavy včetně zrušení článku o vedoucí úloze komunistické strany. Řada nekomunistických politických uskupení stále hlasitěji volala po politickém pluralismu a vše nasvědčovalo tomu, že MaQarsko směřuje k ustavení první nekomunistické vlády. Ačkoli komunisté se zasloužili o provedení řady reforem, očekávalo se, že získají necelých 10 % hlasů. Volby se konaly ve dvou kolech, 25. března a 8. dubna 1990, a jak se ukázalo, o přízeň voličů se v nich ucházelo více než dvacet stran

[248] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech a hnutí. Konzervativní MaQarské demokratické fórum (MDF) získalo v parlamentu největší počet křesel, tedy 165 z 386, nepodařilo se mu však dosáhnout naprosté většiny. Muselo proto uzavřít koalici s dvěma menšími subjekty, Malorolnickou stranou (FKGP) a Křes`anskodemokratickou lidovou stranou (KDNP). Hlavní opoziční stranou se stala Aliance svobodných demokratů s 91 křesly. Sociální demokraté získali 33 křesel, zatímco komunistická MSDS vůbec nepřekročila povinnou čtyřprocentní hranici. Nová vládní koalice začala rychle zavádět tržní ekonomiku. Prudce se zvyšovala inflace a také rostla nezaměstnanost. V roce 1992 se však podařilo inflaci zabrzdit; z 35 % v (roce 1991) klesla na 23 % (v roce 1992). Nezaměstnanost dosáhla v roce 1992 12,2 %. Kromě problémů s hospodářskou transformací se MaQarsko pokoušelo vypořádat i s událostmi z roku 1956 a dekriminalizovat je, nebo` většina MaQarů je považovala za všeobecné povstání proti totalitě. Nový Ústavní soud nejprve v březnu 1992 prohlásil, že retroaktivní zákony proti jedincům odpovědným za zločiny bývalého komunistického režimu jsou nepřípustné. Na sklonku září 1993 nicméně rozhodl, že události z roku 1956 mají být posuzovány, jako by k nim došlo „ve válečném stavu“, což by umožnilo soudní stíhání osob obviněných „ze zločinů proti lidskosti“, jak je definuje Ženevská konvence. Koalice v čele s premiérem Jószefem Antallem z vítězného MDF se zaměřila na úkol vybudovat tržní ekonomiku, musela však čelit trvalé nestabilitě. Často docházelo k rezignaci jednotlivých ministrů, k hrozbám koaličních stran, že opustí kabinet, i k ostrým střetům mezi premiérem a prezidentem kvůli řadě dalších problémů. Jeden z pozoruhodných incidentů, jenž vzbudil ostré protesty veřejnosti, se týkal médií. V polovině června 1992 nařídila vláda odvolání ředitelů státního rozhlasu a televize, rozhodnutí však zablokoval prezident Árpád Göncz. Soud dal vládě šestiměsíční lhůtu k předložení nového mediální zákona, který by nahradil legislativu z komunistické éry umožňující vládě dohled nad veřejnými sdělovacími prostředky. Kabinetu se však do prosince 1992 nepodařilo schválení zákona prosadit, nebo` to vyžadovalo dvoutřetinovou většinu a opoziční strany namítaly, že vláda má v rukou stále příliš mnoho nástrojů, jak do vysílání zasahovat a kontrolovat ho. Ředitelé obou veřejnoprávních institucí v lednu 1993 rezignovali s tím, že nemohou nadále zaručit nestrannost vysílání. V září 1993 vláda odvolala redaktory večerní zpravodajské relace druhého programu televize Esti Egyenleg, což signalizovalo konec politické nezávislosti zpravodajství v maQarské televizi. O měsíc později byl ředitelem státního rozhlasu jmenován novinář z ultrapravicových novin, což situaci ještě vyostřilo. Koncem října se v Budapešti shromáždilo deset tisíc lidí, aby demonstrovalo za svobodu tisku. Nicméně ještě v lednu 1994 vláda pokračovala v propouštění vedoucích pracovníků rozhlasu.

MaCarsko [249] Otázka svobodných médií, pocit veřejnosti, že ve společnosti narůstají extrémně pravicové nálady (v září 1992 proti tomuto trendu v MDF demonstrovalo v Budapešti 50 000 lidí) a finanční skandál v roce 1993 přispěly k nárůstu volební preferencí reformních komunistů sdružených v MaQarské socialistické straně (MSzP). V květnu 1994 se konaly další dvoukolové volby. V nich MSzP získala mnohem víc hlasů, než původně očekávala, což jí v červnu umožnilo spolu s liberální Aliancí svobodných demokratů sestavit novou vládu. MSzP si zajistila 209 mandátů, daleko za ní skončila Aliance svobodných demokratů se 70 mandáty, zatímco MaQarské demokratické fórum vybojovalo pouhých 37 křesel. MaQarsko se připojilo k Polsku jako stát, který po obtížném a mnohdy krkolomném přechodu ke kapitalismu a parlamentní demokracii znovu zvolil zmodernizovanou postkomunistickou levici, v niž vkládal naděje, že vnese do politického života větší klid a stabilitu. Jak v Polsku, tak i v MaQarsku se však tato levice zavázala pokračovat v dosavadních tržních reformách, třebaže s jistým důrazem na jejich sociální dopady. Jisté dlouhodobé napětí mezi MaQarskem a Rumunskem (a v menší míře i se Slovenskem) kvůli diskriminaci etnických MaQarů možná povede k vyřešení situace či alespoň ke zlepšení statu quo. MaQarský předseda vlády Gyula Horn (od roku 1994) prohlásil, že se považuje za premiéra všech občanů MaQarska. Tato formulace je symbolická, nebo` naznačuje jistý posun od politiky Hornova předchůdce J. Antalla, který opakovaně tvrdil, že je představitelem všech MaQarů. V oblasti vzedmutých etnických a nacionalistických vášní bylo Hornovo vyjádření výrazem geopolitického realismu. Jeho úsilí vedlo v roce 1995 k uzavření smlouvy mezi MaQarskem a Slovenskem, která potvrdila nedotknutelnost existujících hranic mezi oběma státy a kodifikovala práva náležející maQarské menšině na Slovensku.

NDR: Od komunistické ortodoxie ke sjednocení Poté, co NDR ztratila v letech 1945 až 1961 tři miliony obyvatel, umožnila stavba berlínské zdi zastavit odliv kvalifikovaných sil ze země a dosáhnout v šedesátých letech zdaleka nejlepších hospodářských výsledků z celého socialistického bloku.35 Tento hospodářský zázrak však zastínilo oživení západoněmecké ekonomiky, které soustavně podkopávalo pozice skalního komunisty, prvního tajemníka SED Waltera Ulbrichta. Jeho Nový ekonomický systém plánování a řízení si získal celkem širokou podporu díky decentralizaci řízení. Neochota navázat hlubší styky se SRN v počáteční etapě détente a aktivněji reagovat na Ostpolitik Willyho Brandta však vedly posléze k tomu, že Moskva požadovala, aby byl nahrazen někým pružnějším. K tomu došlo v květnu 1971.

[250] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech Mezinárodní izolace NDR skončila v září 1971 uzavřením smlouvy o Berlíně, kterou podepsaly velmoci okupující Západní Berlín SSSR, nikoli však vláda NDR. Smlouva mimo jiné umožňovala obyvatelům Západního Berlína pravidelně navštěvovat NDR. Vláda NDR, donucená jednat se SRN, s ní pak v prosinci 1972 uzavřela další samostatnou mezistátní smlouvu o vzájemných vztazích. NDR tím de facto dosáhla uznání ze strany SRN, o něž dlouho usilovala, a v roce 1973 i přijetí do OSN. Nový první tajemník SED Erich Honnecker sice prováděl pragmatičtější, technokratičtější politiku než Ulbricht, ale snažil se eliminovat možný vliv západní turistiky, televize a obchodu na obyvatelstvo co největším omezováním vzájemných kontaktů. Aby se vyrovnal SRN s jejím obrazem země hojnosti a blahobytu, soustředil se na zlepšování životní úrovně a úrovně bydlení, zvyšování dodávek spotřebního zboží i na podporu vynikajících sportovců, kteří posilovali prestiž NDR. Současně kladl zvýšený důraz na zachování mocenského monopolu strany, k čemuž mu měla napomáhat ideologická školení, nesmlouvavé potírání disentu a kritika západního konzumního životního stylu. I přes určité hospodářské úspěchy Honneckerova restriktivní politika, omezující jakékoli duchovní svobody, nepřispívala k oblibě režimu. V sedmdesátých letech NDR s jejími chudými přírodními zdroji těžce zasáhla světová energetická krize. Tehdy příliv peněz od západoněmeckých turistů i hospodářská podpora Západu pomohly NDR překlenout důsledky vysokých nákladů za energie a přesvědčily Honneckera, že styky se SRN je třeba pěstovat, i když po sovětské intervenci v Afghánistánu éra sbližování skončila. Reformy, jež Gorbačov prováděl v SSSR, i poselství, které adresoval východoněmeckému vedení během své návštěvy u příležitosti třicátého výročí vzniku NDR, se staly signálem k masovým pokojným protestům, které v říjnu 1989 donutily Honneckera k rezignaci. Gorbačovovo prohlášení, že sovětské jednotky umístěné v NDR zůstanou v případě zásahu proti nespokojeným občanům neutrální, proniklo na veřejnost. Gorbačov také povzbudil reformně smýšlející komunisty, aby Honneckera svrhli. Na sklonku roku 1989 se tak německé vedení ocitlo ve svízelné a oslabené pozici a mělo strach, že se armáda připojí k protestujícím. Honnecker později připustil, že nesl odpovědnost za zfalšování výsledků květnových komunálních voleb, čímž chtěl utajit míru nespokojenosti občanů s režimem, kterou vyjádřili svým hlasováním. Tento čin byl prvotní příčinou obrovské frustrace a zoufalých pokusů východních Němců opustit NDR. Dlouho potlačovaný odpor proti komunismu a lákavý příslib lepšího života v SRN vedly k masovým útěkům obyvatel NDR na Západ přes MaQarsko a k rychlému zhoršení hospodářské situace. Honneckerova vláda povolala proti demonstrantům policejní jednotky, které byly připraveny k zásahu až do 9. října, kdy byly náhle odvolány. Proč nebyly na-

NDR: Od komunistické ortodoxie ke sjednocení [251] sazeny, není dodnes jasné. I tak lze však pochybovat, zda by vůbec nějaká síla měla proti statisícovým davům šanci na úspěch, zvláš` když Moskva s jejím použitím nesouhlasila. Dne 18. října 1989 Honnecker rezignoval. Prozatímní vláda v listopadu otevřela hranice NDR se SRN a Západním Berlínem v naději, že to zabrání dalšímu exodu obyvatel na Západ. Ten však pokračoval (průměrně dva tisíce lidí denně) a ekonomická situace se dál zhoršovala. Východoněmečtí představitelé se museli obrátit na vládu SRN se žádostí o pomoc. Tato jednání měla velkou podporu veřejnosti, která při pokračujících demonstracích žádala německé sjednocení. Ve snaze distancovat se od minulé politiky změnili reformní komunisté název Jednotné socialistické strany Německa na Stranu demokratického socialismu (Partei des demokratischen Sozialismus, PDS) a souhlasili se vstupem opozičních seskupení do vlády. Domácí reformní strany jako například Nové fórum rychle doplatily na vznik východoněmeckých odnoží spolkových stran, hlavně sociálních demokratů a křes`anských demokratů. I když předvolební výzkumy naznačovaly, že ve volbách v březnu 1990 zvítězí díky své sociální politice sociální demokraté, nakonec zvítězila CDU, která spolu s dvěma menšími stranami – Německou sociální unií (Deutsche Soziale Union, DSU) a Demokratickým hnutím (Demokratischer Aufbruch, DA) – získala 48 %. Sociální demokraté dosáhli necelých 22 % hlasů. Důraz křes`anských demokratů na rychlé sjednocení souzněl s tajnou touhou východních Němců po německé národní velikosti, kterou se komunismu nikdy nepodařilo z myslí lidí zcela vymazat. Tak jako tak všechny politické strany vedly kampaň za sjednocení, jež se stalo základní a dominantní tezí jejich programů; lišily se v jen v navrhovaném časovém horizontu. Právě skutečnost, že CDU preferovala co nejrychlejší unifikaci – na rozdíl od SPD či Nového Fóra, které dávaly přednost pomalejšímu tempu – byla zřejmě tím výjimečným faktorem, který jí vynesl přízeň východoněmeckých voličů. Další otázka, by` i pro většinu občanů spíše technická, souvisela s přesným postupem sjednocení. Bude provedeno co možná nejrychleji v souladu s článkem 23 Základního zákona, tedy spolkové ústavy? Přistoupí NDR proměněná do podoby federace jednoduše ke Spolkové republice, jak to prosazovala CDU? Anebo se půjde pomalejší a politicky náročnější cestou svolání Ústavodárného shromáždění (článek 146), které by pravděpodobně mohlo vytyčit i další témata týkající se obou německých států? Nakonec v dubnu 1990 CDU za účasti SPD a liberálů vytvořila koaliční vládu, aby zahájila s velmocemi jednání o sjednocení na základě článku 23. Finanční integrace byla zahájena v červenci 1990, kdy NDR přijala jako svou oficiální měnu západní marku. K formálnímu politickému sjednocení došlo 3. října 1990. První celoněmecké parlamentní volby se konaly v prosinci téhož roku. Vývoji po sjednocení se podrobněji věnuje část kapitoly 14.

[252] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech

Československo: Od „sametové“ revoluce k „sametovému“ rozvodu Potlačení československého reformního hnutí v roce 1968 vedlo ke zrodu té nejmrzutější a nejsklíčenější společnosti sovětského bloku. Gustáv Husák dosazený se souhlasem Moskvy do nejvyšší stranické funkce v dubnu 1969 odstranil všechny své odpůrce, kteří neemigrovali, a zbavil národ jakékoli politické odpovědnosti. I on ve snaze dodat své vládě alespoň zdání legitimity a odvrátit pozornost od ztráty politické svobody prosazoval politiku zdůrazňující konzumní styl života. KSČ podporovaná Sovětským svazem soustředila finanční zdroje na zlepšováních materiálních podmínek obyvatel. Počet majitelů aut vzrostl z 1 ze 17 (1971) na 1 z 8 (1979); zvýšil se také počet víkendových chat a chalup: z 128 000 v roce 1969 na 225 000 v roce 1981. Vládní činitelé přehlíželi existenci černého trhu či „šedé“ ekonomiky, která zásobovala spotřebitele nedostatkovým zbožím a mnohým zajiš`ovala vedlejší příjmy. Většina populace rozmrzele přijímala materiálně se zlepšující, zato však depolitizovaný životní styl. Jak poznamenal jeden mladý stavební dělník: „Na nic se netěšíme a nikomu nevěříme.“ (Time, 18. 4. 1988). Teprve od poloviny sedmdesátých let musel husákovský režim začít čelit intenzivní opozici. V prostředí paralelní či alternativní kultury zahájily dvě hlavní opoziční skupiny intelektuálů, Charta 77 a VONS (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných), diskusi o veřejných problémech, a to i navzdory pronásledování. Mnozí disidenti, jako například Václav Havel, psali své práce ve vězení, zatímco jiní, jako třeba Milan Kundera či Josef Škvorecký, kritizovali režim v exilu. Vyhýbali se přímým útokům na režim a své názory publikovali v ilegálním samizdatovém tisku. Vytvářeli tak alternativní kulturu, která existovala vedle té oficiální. Od počátku sedmdesátých let začala československá ekonomika trpět vysokými náklady za energii a rozpočtovým deficitem. Koncem sedmdesátých let se situace ještě zhoršila v důsledku chybné investiční politiky vedoucí k tomu, že například do roku 1981 zůstalo nedokončeno 30 000 průmyslových projektů. Vážný nedostatek spotřebního zboží nutil vládu snižovat investice a tak čelit inflaci a sociálnímu neklidu. Tato politika však nebyla úspěšná, což nakonec vedlo k Husákově pádu v roce 1987, kdy ho ve funkci generálního tajemníka KSČ vystřídal Milouš Jakeš. Ten sice sliboval restrukturalizaci, ve skutečnosti však žádné podstatné změny neprováděl. Široká opozice proti režimu se začala formovat 17. listopadu 1989, kdy zásahové policejní jednotky brutálně zakročily proti studenty organizované demonstraci v Praze.36 Studentské opoziční hnutí však už existovalo více než rok. Jeho členové se scházeli ve studentských klubech a diskusních kroužcích a spolu s intelektuály publikovali v samizdatových literárních časopi-

Československo: Od „sametové“ revoluce k „sametovému“ rozvodu [253] sech. Policejní akce vyvolala stávku na Karlově univerzitě a mezi herci podporujícími Václava Havla. Ten se spolu se svými stoupenci z Charty 77 spojil 20. listopadu s dalšími opozičními skupinami, včetně některých členů lidové a socialistické strany. Tak vzniklo Občanské fórum (OF), jež se později stalo vládnoucím hnutím. Od pondělí 21. listopadu, kdy úspěšně probíhaly masové demonstrace, proti nimž KSČ nijak nezasáhla, bylo jasné, že si veřejnost vybojovala právo organizovat se a vyjadřovat své názory a protesty. Vláda si pravděpodobně nebyla jistá loajalitou ozbrojených sil, co se však jevilo jako ještě podstatnější, byla by asi velmi obtížně získávala i mezi samotnými komunisty většinu ochotnou bránit zkrachovalý systém silou. Občanské fórum pořádající v divadle Laterna magika ty nejotevřenější diskuse, jaké si lze představit, využilo podpory demonstrantů, aby donutilo vládu k setkání (23. listopadu). Jeho představitelé si dobře uvědomovali, že Michail Gorbačov už dříve naléhal na vedení KSČ, aby zahájilo reformy. Fórum si získalo další podporu i organizováním každodenních tiskových konferencí vysílaných do celého světa, kde je sledovaly tisíce nadšených diváků. Dalším krokem, který přispěl k posílení prestiže OF, bylo vystoupení Alexandra Dubčeka, vůdce Pražského jara 1968, který se připojil k revolučním silám. Ihned po Dubčekově vystoupení na demonstraci na Václavském náměstí rezignovalo celé politbyro KSČ v čele s Jakešem. Definitivní ránu komunistickému vedení zasadila úspěšná generální stávka, která se konala v pondělí 27. listopadu, po níž následoval souhlas vlády zahájit jednání s Občanským fórem. Ta posléze vyústila v souhlas KSČ vypustit článek o vedoucí úloze strany z ústavy, zrušit marxismus-leninismus jako základ vzdělání a vytvořit koaliční vládu s OF. Po 29. listopadu se k OF připojilo i slovenské opoziční hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). Diskuse u kulatého stolu mezi OF, VPN a vedením KSČ vedly k vytvoření koaliční vlády, v níž měli komunisté jen osm členů z jednadvaceti, a k rezignaci prezidenta Husáka (10. prosince). Zvolení Václava Havla hlavou státu 29. prosince završilo raketový vzestup Občanského fóra. OF jako zastřešující opoziční organizace nyní stálo před nelehkým úkolem transformovat se z hnutí v politickou stranu. V červnu 1990 se konaly volby, v nichž OF získalo ve Sněmovně lidu 53 % hlasů a jeho slovenský partner VPN 32,5 % hlasů. Komunisté získali v českých zemích jen 13,5 % a na Slovensku 13,8 %. Tento nanejvýš pokojný přechod od komunismu k demokratické vládě byl nazván „sametová revoluce“. Jak jsme již sledovali v případě Polska a MaQarska, každá z bývalých socialistických zemí měla jeden či více specifických politických problémů. Roli katolické církve v Polsku dokreslila otázka potratů. V MaQarsku to byla reakce proti extrémně pravicovým názorům spolu s tvrdou politikou vlády namířenou proti sdělovacím prostředkům. V Československu to byla otázka česko-slovenských vztahů, která se rychle

[254] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech zařadila mezi nejpalčivější problémy. Ještě před červnovými parlamentními volbami schválilo Federální shromáždění změnu názvu státu na Českou a Slovenskou federativní republiku (ČSFR). Toto rozhodnutí respektovalo požadavek Slováků, aby nový název reflektoval rovnoprávné postavení Slovenska v rámci federace. To však byl jen počátek rychlého, by` pokojného procesu, který nakonec vedl k formálnímu rozdělení republiky na dva samostatné státy, na Českou a Slovenskou republiku. Vedle nacionalistického cítění části slovenské politické reprezentace (výzkumy veřejného mínění ukázaly, že většina Čechů a Slováků až do samotného konce s rozdělením státu nesouhlasila) se na zhoršení vzájemných vztahů podepsaly vládou prováděné ekonomické reformy, které zasáhly Slovensko citelněji než Čechy a Moravu. V březnu 1991 založil Vladimír Mečiar, slovenský premiér a zakládající člen VPN, Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které se stalo později politickou stranou. Ekonomická politika sledující přechod k tržnímu hospodářství poznamenala i osud OF. Vykrystalizovala v něm dvě křídla, z nichž v únoru 1991 vznikla Občanská demokratická strana (ODS) vedená Václavem Klausem a Občanské hnutí (OH) v čele s Jiřím Dienstbierem. Klaus a ODS naléhali na urychlení tempa reforem, zatímco OH zdůrazňovalo sociální a politické dopady takové politiky. Ekonomicky slabší polovina Československa, tedy Slovensko, neúměrně trpělo v důsledku nasměrování ekonomického procesu, což živilo pocity hořkosti, z nichž posléze nejvíce těžili nacionalističtí politici, zvláště Mečiar. Výsledky parlamentních voleb v červnu 1992 se ukázaly jako rozhodující zlom, po němž nakonec následovalo rozdělení státu. Mečiarovo HZDS se stalo dominantní politickou silou na Slovensku s 34 % hlasů. V českých zemích podle očekávání zvítězila Klausova ODS kandidující v koalici s Křes`anskodemokratickou stranou, která získala 34 % hlasů. Tyto výsledky připravily půdu pro rozdělení státu provedené dvěma politickými lídry se zcela odlišnými ekonomickými názory. Dne 25. listopadu 1992 schválilo Federální shromáždění zákon umožňující ústavní rozdělení federace. Aktiva i pasiva stejně jako ozbrojené síly byly rozděleny v poměru 2:1, což bylo odvozeno od velikosti populace v českých zemích a na Slovensku. O půlnoci 31. prosince 1992 byly všechny federální struktury rozpuštěny a obě nové republiky zahájily svou samostatnou existenci. Říká-li se revoluci z roku 1989 „sametová“, pak i politický rozchod Čechů a Slováků může být nazván „sametový“. Česká republika si při řešení svých ekonomických problémů pravděpodobně vede ze všech postkomunistických států nejlépe. Nemá vysoký zahraniční dluh a už před listopadem 1989 částečně opustila rigidní centrální plánování. Nyní rychle pokračuje v budování tržní ekonomiky. Její hlavní město Praha se stalo Mekkou podnikatelů a zahraničních investorů, hlavně Američanů a Němců. Naproti tomu Slovenská republika zdědila zaostalou komu-

Československo: Od „sametové“ revoluce k „sametovému“ rozvodu [255] nistickou průmyslovou infrastrukturu, která zaměstnávala velkou část populace.37 Postup privatizace byl proto na Slovensku pomalejší díky vyšší politické ceně, kterou si vyžádala nezaměstnanost rostoucí v rychlém tempu. Mečiar, jenž se stal novým slovenským premiérem, prokázal, že je rozporuplným politikem, což mimo jiné vedlo i k tomu, že Slovensko nebylo tak lákavé pro zahraniční investice.

Bulharsko: svědomitý spojenec Bulharsko bylo jediným státem východního bloku, který se v žádném směru nepostavil sovětské hegemonii na odpor. Bulharská loajalita pramenila z přátelství tradujícího se už od 19. století a ze shodných ekonomických zájmů. Orientace bulharského hospodářství na lehký průmysl, zemědělství a zemědělský průmysl, elektroniku a turistiku dobře zapadala do sovětských plánů. SSSR poskytoval Bulharsku výrobky těžkého průmyslu, ropu a investice V politické rovině kopíroval bulharský vývoj sovětský. Jak Georgi Dimitrov tak jeho nástupce Valko Červenkov se poctivě řídili sovětským vzorem při znárodňování průmyslu a kolektivizaci zemědělství, to vše pod přísným dohledem komunistické strany. Když v šedesátých letech Chruščov požadoval zavedení dělby práce mezi socialistickými zeměmi, Bulharsko vedené novým prvním tajemníkem Todorem Živkovem poslušně vyhovělo. Živkov také odsoudil stalinský kult osobnosti, aby zbavil stalinisty Červenkova typu stranických funkcí. Živkovovu více než pětatřicetiletou vládu (1954 –1989) lze charakterizovat slovy Josepha Rothschilda jako „autokratickou, ale přesto přijatelnou, se schopností vycházet s lidmi“, což vyhovovalo bulharské tradici sociálního rovnostářství. Ačkoli bulharské hospodářství prožívalo dlouhodobý trvalý růst, v osmdesátých letech muselo začít čelit vážným potížím pramenícím z energetické krize a technické zaostalosti. Dodávky sovětské ropy a investic se zastavily, nebo` sám Sovětský svaz sháněl finanční prostředky na vlastní reformy. Snahy vlády asimilovat všechny menšiny, hlavně však nucená emigrace mnoha etnických Turků, vyvolávaly v zahraničí značnou kritiku tamního režimu. Na změny probíhající v celém sovětském bloku reagovali bulharští komunisté nepatrně. Živkovův pád 10. listopadu 1989 a jeho pozdější stíhání pro podněcování etnické nesnášenlivosti, korupci a vážné chyby při řízení umožnily jeho nástupcům svalit na něho vinu za všechny problémy. Bulharská komunistická strana se v prosinci 1989 sama vzdala svého mocenského monopolu, což byl další krok, jímž chtělo nové vedení v čele s Alexandrem Lilovem a Petrem Mladenovem prokázat její legitimitu. Jejich pokusy rozšířit vládu o zástupce opozičních skupin však v únoru 1990 ztroskotaly, když opozice

[256] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech odmítla vstoupit do koalice vedené komunisty. Opoziční skupiny si uvědomovaly, že tím by mohly jen ztratit, nebo` jakékoli úspěchy by se interpretovaly jako úspěchy komunistů, zatímco všechny neúspěchy by měli na svědomí ostatní koaliční partneři. Nedostatek demokratických tradic a slabost i roztříštěnost opozičních uskupení jako např. Bulharské národní agrární unie nebo Svazu demokratických sil vedly k tomu, že komunisté, kteří se přejmenovali na Bulharskou socialistickou stranu, v červnových volbách zvítězili. Ve čtyřsetčlenném parlamentu získali socialisté 211 mandátů, Svaz demokratických sil 144 mandátů a Hnutí za právo a svobodu, založené počátkem roku 1990 s cílem reprezentovat muslimskou menšinu (hlavně etnické Turky), si zajistilo 23 křesel. Bulharsko porušilo model, který jsme sledovali v případě Polska, MaQarska i Československa, kde v prvních svobodných volbách bývalá vládnoucí komunistická strana prohrála. V Bulharsku naopak dosáhla absolutní většiny v parlamentu, i když se jí nepodařilo získat dvoutřetinovou většinu nutnou ke schválení ústavních změn. Zatímco ostatní postkomunistické strany dávaly přednost pomalejšímu tempu liberalizace, bulharští socialisté porušili i tento model: pokusili se „dát najevo dobrou vůli tím, že začali zavádět program hospodářských reforem Mezinárodního měnového fondu ještě dřív, než je o tom sám fond požádal“. Následné zvýšení cen a bezprostřední ekonomický propad posílily politickou pozici Svazu demokratických sil, který nabádal veřejnost, aby jednobarevné vládě socialistů nedůvěřovala. I když kabinet hlasování o důvěře přežil, masová čtyřdenní stávka organizovaná odborovou konfederací Podkrepa nakonec vedla k pádu kabinetu a vytvoření vlády „národního konsensu“, v níž byli zastoupeni socialisté, Svaz demokratických sil, Bulharská národní agrární unie a čtyři nezávislí (prosinec 1990). Vláda kupodivu pokračovala v hospodářské politice navržené Mezinárodním měnovým fondem, v jejímž rámci v únoru 1991 zrušila cenovou kontrolu. V červenci 1991 byla schválena nová ústava, na jejímž základě proběhly také další volby (listopad 1991). V nich zvítězil Svaz demokratických sil se 34,4 % hlasů a 110 mandáty. Bulharská socialistická strana přesto dostala 106 křesel, zatímco Hnutí za právo a svobodu 24 mandátů. Svaz demokratických sil spolu s Hnutím za právo a svobodu tak měly v Národním shromáždění těsnou většinu. Ve třetích parlamentních volbách v prosinci 1994 vyhrála Bulharské socialistická strana s 52 %, což jí vyneslo absolutní většinu v parlamentu. I když socialistický většinový kabinet mohl vést průbojnější politiku, většina politických analytiků přesto neočekávala, že by provedl nějaké zásadní změny. Bulharsko pokračovalo v cestě k ekonomické liberalizaci, přičemž velmi často čelilo změnám na místě předsedy vlády. Politice dominovaly dva problémy – neutěšený stav ekonomiky a otázka postavení menšin. Stejně jako všechny socialistické státy s výjimkou Rumunska bylo i Bulharsko zaměře-

Bulharsko: svědomitý spojenec [257] no na obchodní výměnu se sovětským blokem, zejména pak se Sovětským svazem. Po jeho rozpadu a po zrušení RVHP došlo k zániku obchodních mechanismů a zpřetrhání vztahů vybudovaných v uplynulých pětačtyřiceti letech, což zřejmě poškodilo nejintegrovanější ekonomiky, k nimž patřila i bulharská. Například 85 % jejího exportu v roce 1988 bylo určeno pro RVHP, z toho 63 % do SSSR. Naopak z Polska směřovala do SSSR jen jedna čtvrtina jeho exportu a pouhých 19 % do dalších zemí RVHP (1987). MaQarsko vyváželo 20 % svého exportu do SSSR a 27 % do ostatních členských států RVHP (1988). Ve srovnání se zbytkem RVHP tak bylo Bulharsko postiženo nejhůř. K dovršení všech těchto problémů bylo Bulharsko ze všech nejvíc závislé na sovětských dodávkách energie, za něž nyní muselo platit ve valutách. Pokud jde o otázku menšin, tento problém se vlekl po celá osmdesátá a devadesátá léta, do značné míry jako důsledek komunistické legislativy z roku 1984. Turecká menšina tvořící asi 10 % populace byla donucena před sčítáním lidu, které proběhlo roku 1985 a bylo součástí kampaně Živkovova režimu za pobulharštění země, přijmout slovanská jména. Turci také nesměli vykonávat své islámské náboženské rituály. Další léta se stala svědkem policejních zásahů proti demonstrujícím etnickým Turkům a jejich násilného vyhoš`ování. Počty pronásledovaných se vyšplhaly do tisíců. Zprávy organizace Amnesty International hovořily o množství zatčených a vězněných Turků, kteří odmítli přijmout nové občanské průkazy, i o jejich nuceném přesidlování do jiných částí Bulharska. Od počátku devadesátých let vláda od těchto praktik ustoupila, například dovolila Turkům užívat jejich původní jména. Koncem roku 1991 pak zvláštním výnosem rozhodla, že turečtina se bude v oblastech, kde žije turecká menšina, vyučovat čtyřikrát týdně jako volitelný předmět. V roce 1994 se tedy zdálo, že i když určité napětí stále přetrvává, doba komunistické asimilační kampaně je už minulostí. V témže roce koaliční vládě vedené Svazem demokratických sil jako by začala docházet vůle čelit neustálým rozepřím a usilovat o další změny. Privatizace se zpomalila a naděje na zlepšení životních podmínek se pro mnohé rozplynula. Tak jako předtím v Polsku a v MaQarsku se tedy i zde – jak už bylo řečeno – vrátila k moci postkomunistická socialistická strana. Kdyby dodržela svůj slib, že bude pokračovat v reformách, mohla by své většiny v parlamentu využít ke schválení zákonů, které bývalá vláda nedokázala prosadit.

Rumunsko: Pád poslední bašty stalinismu Odpor Rumunska vůči sovětské hegemonii začal už v šedesátých letech za vlády Gheorghiu-Deje a jeho nástupce Nicolae Ceauşeska (1965 –1989). Mezinárodní dělba práce v rámci RVHP prosazovaná Chruščovem odsunula Rumunsko do druhořadé role dodavatele surovin a výrobků lehkého průmy-

[258] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech slu. Reformní snahy vlády přispěly k její oblibě u veřejnosti, což jí dodávalo větší důvěryhodnosti a legitimity, zřídkakdy dosažené vládami v ostatních státech sovětského bloku. Rumunský nezávislý kurs si vysloužil podporu Číny, zejména po sovětsko-čínské roztržce. Rumunsko i Čína nadále odmítaly destalinizaci a Čína navíc ostře kritizovala sovětské vměšování do vnitřních záležitostí ostatních komunistických zemí. Rumunsko ostatně neposkytlo sovětskému vedení žádný dostatečný důvod k vojenské intervenci. I když v ekonomice odmítalo plně spolupracovat, nekompromisně prosazovalo vedoucí úlohu strany ve státě, takže v tomto směru se nedopouštělo žádné ideologické úchylky. Z Varšavské smlouvy sice nevystoupilo, ale nechtělo se podílet na cvičení jejích armád. „Nejslavnější hodina“ Rumunska nastala, když se odmítlo zúčastnit invaze do Československa v srpnu 1968 a odsoudilo ji. Ačkoli Ceauşescu pochopitelně nesouhlasil se směrem, jakým se vydaly československé reformy, prosazoval právo socialistických zemí na vlastní cestu vývoje. Rychlý ekonomický růst a navázání kontaktů se Západem, především z hospodářských důvodů, do jisté míry zlepšilo postavení Rumunska a Ceauşeska na mezinárodní scéně. Sedmdesátá a osmdesátá léta bohužel přinesla poněkud odlišný obraz. Ceauşeskova rostoucí megalomanie a stalinské manýry vedly ke ztrátě jeho obliby jak doma, tak i v zahraničí. Zatímco SSSR rozvíjel reformnější postupy a došlo i k jistému uvolnění dominantního mocenského postavení strany, Ceauşescu se ve snaze udržet si své impérium choval stále despotičtěji. Nakonec důvěřoval už jen svým rodinným příslušníkům, kteří zastávali významné vládní funkce. Aby ho odlišil od ostatních socialistických zemí, Rothschild jeho vládu charakterizoval jako „dynastický socialismus“. Režim rychle ztrácel na přitažlivosti už na sklonku sedmdesátých let, kdy finanční a energetická krize vedla k vyhlášení drastických úsporných opatření. Vláda zavedla normy na spotřebu elektrické energie, jejichž plnění kontrolovaly jednotky tajné policie. Sovětský svaz se pochopitelně neměl k tomu, aby Rumunsku nabídl nějakou rozsáhlou pomoc. Ceauşescu sáhl i k dalším drakonickým opatřením, která měla ekonomický úpadek zastavit. Aby zvýšil tradičně nízkou produktivitu rumunského zemědělství, pokusil se nahradit všechna malá hospodářství a asi osm tisíc vesnic, jež měly zaniknout, obrovskými zemědělsko-průmyslovými komplexy, které by dosahovaly vyšší produktivity a navíc by eliminovaly etnické a kulturní rozdíly mezi Rumuny a maQarskou i německou menšinou v Sedmihradsku. Už i tak zoufalou životní úroveň obyvatel ještě snížil přestavbou měst, jako byla například Bukureš`, kde dal zbourat staré městské čtvrti a nahradil je obrovskými bloky paneláků bez vlastních koupelen a kuchyní. Ve snaze zvýšit porodnost zavedl program její kontroly a zakázal jakoukoli antikoncepci. V rámci tohoto programu rozmístil do továren skupiny zdravotníků, kteří

Rumunsko: Pád poslední bašty stalinismu [259] měli typovat a sledovat těhotné ženy a pokutovat je, pokud by nedošlo k porodu. Bezdětné ženy starší pětadvaceti let musely platit dodatečnou daň ve výši 10 až 15 % z příjmu. Tato politika pochopitelně ještě víc izolovala režim od společnosti, od Západu i od Gorbačovova Sovětského svazu. Do roku 1988 se sice Ceauşeskovi podařilo snížit zahraniční dluh na 50 dolarů na hlavu, ale pouze za cenu toho, že vyvezl téměř vše, co mohl. To ovšem ještě víc znásobilo bídu obyvatel. Tyto podmínky vzbudily reakci, která neměla nikde v socialistických zemích obdobu, reakci, která se promítla i do porevoluční situace. Namísto velkých pokojných demonstrací a omezených násilných protiakcí režimu typických jinde zažilo Rumunsko zuřivý zásah vlády. Revoluční období začalo, když vládní jednotky a agenti tajné policie Securitate 17. prosince 1989 krvavě zmasakrovali stovky demonstrantů v banátském městě Temešvár. Ti protestovali proti zacházení s místním farářem a proti brutalitě, s níž policie zakročila proti skupině lidí, kteří chtěli faráře bránit. Dav nakonec dorazil k budově krajského výboru strany, kde na něj nemilosrdně zaútočila policie a Securitate. Ceauşescu se zřejmě rozhodl vyhnout osudu ostatních komunistických vlád, a proto zvolil „čínskou cestu“ masové represe. Jeho režim však trval jen pouhé další čtyři dny, nebo` výbuch nepřátelství a hněvu veřejnosti se už nedal ničím zarazit. Po návratu z plánované cesty do Íránu přednesl Ceauşescu 20. prosince arogantní projev, vysílaný televizí i rozhlasem, v němž se přihlásil k odpovědnosti za zákrok proti těm, které označil za „výtržníky“ a „fašisty“. Ceauşeskův projev 21. prosince v Bukurešti před shromážděním, v němž měli být na diktátorův pokyn přítomni jen jeho stoupenci, odhalil, kam až sahá nenávist veřejnosti vůči jemu samotnému i režimu, který představoval, a posílil odhodlání jeho protivníků. Ceauşeskova klaka sice nejdříve provolala několik oslavných hesel, když však studenti začali skandovat „Ceauşescu je diktátor“, celý dav se spontánně přidal. Ceauşescu uprchl, později však byl spolu s manželkou na útěku zadržen. O několik dní později, snad 25. prosince, byli oba popraveni oddíly Fronty národní spásy.* Krvavý střet mezi armádou a nenáviděnou Securitate skončil smrtí nebo útěkem příslušníků tajné policie. Vedení Fronty národní spásy později sestavilo prozatímní Radu národní jednoty s 253 členy, která měla do voleb plánovaných na květen 1990 nahradit parlament. Ve volbách Fronta národní spásy zvítězila a prezidentem republiky byl zvolen Ion Illescu, když získal 85 % hlasů oprávněných voličů. Ačkoli představitelé Fronty národní spásy tvrdili, že jejich hnutí vzniklo už půl roku před Ceauşeskovým pádem, mnohým Rumu* Prameny se rozcházejí, kdy vlastně k popravě došlo. Uvádí se rozmezí od 24. do 27. 12., pozn. překl.

[260] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech nům se zdálo, že jde zřejmě o manévr komunistů, tvořících valnou část členstva Fronty, jak znovuzískat legitimitu. Navzdory tomu, že se komunistická strana vzdala své vedoucí úlohy, pokračující dominantní role Fronty národní spásy přinesla zklamání těm, kteří žádali okamžité nastolení demokratičtějších poměrů. Vzhledem k tomu, že komunisty ovládaná Fronta kontrolovala sdělovací prostředky, opoziční skupiny neměly náležitou příležitost veřejně vyjadřovat své názory. Mnozí občané získali pocit, že jejich revoluce se ubírá jinou cestou, než jakou chtěli, což jim brání skoncovat s komunismem. Davy skandující: „Nic se nezměnilo!“ nebo „Neumírali jsme pro socialismus, umírali jsme pro skutečnou, západní demokracii“, byly nyní důsledky změn hořce zklamány. Zbytek roku 1990 a celý rok 1991 provázel neklid a velké demonstrace proti vládě a její pokračující ekonomické politice. V listopadu 1990 se v Bukurešti shromáždilo sto tisíc lidí na protest proti zhoršující se hospodářské situaci. Pochod organizovalo nově založené opoziční seskupení Občanská aliance. V září 1991 vláda podala demisi, čímž reagovala na násilné střety mezi dělníky a bezpečnostními silami, během nichž bylo obleženo ředitelství televize a vyrabována budova parlamentu. V říjnu a listopadu byla sestavena koaliční vláda, která přejala roli ústavodárného shromáždění a schválila novou ústavu uchovávající pluralitní systém a zaručující občanská práva a tržní ekonomiku. Na tomto základě se 27. září 1992 konaly nové parlamentní a prezidentské volby (komunální volby z dubna toho roku potvrdily pokles popularity Fronty národní spásy). Fronta národní spásy se na jaře 1992 rozštěpila na dvě strany: Sociálnědemokratickou stranu Rumunska a Demokratickou stranu – Frontu národní spásy. Sociálnědemokratická strana Rumunska podporující Ilieska získala nejvíc hlasů ze všech kandidující stran a 117 z 328 křesel v poslanecké sněmovně jí připadlo. Hlavní opoziční seskupení Demokratická konvence Rumunska, sdružující šest stran, si vybojovalo 82 křesel. Iliescu byl znovu zvolen prezidentem, když v druhém kole dosáhl 61,43 % hlasů. Nová vláda přijala politiku pozvolné liberalizace ekonomiky a zdálo se, že reformy prosazované v uplynulých letech by se konečně mohly začít řešit. Do roku 1994 však víc než polovina obyvatel žila pod hranicí bídy, průmysl zůstal v rukou státu a vláda ve srovnání s ostatními postkomunistickými státy zprivatizovala mnohem méně majetku. Jiskra, která zažehla výbuch vedoucí k Ceauşeskově svržení – tedy diskriminace maQarské menšiny v Sedmihradsku – nebyla ještě bohužel uhašena. Diskriminace menšin, například Romů, stále trvá a přispívá k napjatým vztahům mezi Rumunskem a MaQarskem.

Jugoslávie: Od Tita přes chaos až k rozpadu [261]

Jugoslávie: Od Tita přes chaos až k rozpadu Na první pohled se zdálo, že prohlubující se roztříštěnost, která v osmdesátých letech v Jugoslávii zavládla, je v prvé řadě důsledkem smrti maršála Tita v roce 1980. Avšak kořeny tohoto vývoje sahaly až do padesátých let a Tito byl za něj odpovědný jen částečně. Samosprávný systém zavedený v roce 1952 posílil moc místních orgánů a naopak omezil centralizovaný systém ekonomického řízení. Od padesátých let se do bojů mezi reformátory a konzervativci začaly promítat také národnostní a regionální otázky. Zjednodušeně řečeno, reformátoři usilovali o hlubší decentralizaci a bývají spojováni s rozvinutým Chorvatskem a Slovinskem, zatímco konzervativci prosazovali zachování centralismu a čerpali svou podporu v Srbsku. Samosprávný systém byl původně považován za ideologickou odvetnou zbraň proti sovětskému vměšování a tlaku v období 1948–1952; později sloužil k ospravedlnění jugoslávského modelu. Nemůžeme ho proto jednoduše pominut, a to ani s ohledem na to, jak špatně ekonomika fungovala. Jeho obhájci argumentovali tím, že samospráva umožňuje dělníkovi být středem ekonomicko-politického rozhodovacího procesu. Proto tento model představoval mnohem rozvinutější formu socialismu než model sovětský. Svaz komunistů přijal spíš roli průvodce a učitele než toho, kdo fakticky rozhoduje. V šedesátých letech, kdy bylo jugoslávské hospodářství trvale na vzestupu a kdy měla Jugoslávie (zejména Chorvatsko a Slovinsko) nejvyšší životní úroveň ze všech socialistických států, reformátoři zvítězili v několika rozhodujících bitvách. Nová ústava z roku 1963 poskytla místním podnikům a správním jednotkám (komunám) širší autonomii na úkor federálních centrálních orgánů. To otevřelo cestu velké hospodářské reformě zahájené roku 1965. Reforma zavedla hlavní tržní mechanismy, snížila státní dotace špatně prosperujícím podnikům a zahájila integraci jugoslávské ekonomiky se světovým trhem. Bezprostřední důsledky reformy vedly ke krátkodobému zhoršení životní úrovně a k masové migraci jugoslávských dělníků do západní Evropy. Ve srovnání s těmi, kteří zůstali doma, se jejich materiální situace výrazně zlepšila. Konzervativní odpůrce reformy zasáhla těžká rána, když byl v roce 1966 odstraněn srbský viceprezident Aleksandar Rankovič. Jeho pád značně povzbudil reformní síly a přispěl k dalšímu omezení federální moci. Bezohledné prosazování efektivity a místní autonomie (Chorvatsko, Slovinsko) na úkor rovnosti (jižní Jugoslávie) však mimo jiné vedlo k tomu, že Tito v roce 1971 provedl v řadách reformistů rozsáhlou čistku. Později údajně poznamenal, že využil této příležitosti „… aby zkrotil osm malých autarkií“. Přesto byly v roce 1970 schváleny dodatky ústavy, které posílily pravomoci šesti republik a dvou autonomních oblastí. V kompetenci federální vlády zůstaly jen zahraniční politika, obrana a část finanční a měnové politiky.

[262] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech Decentralizaci ještě prohloubila nová ústava přijatá v roce 1974, jež dále omezila pravomoci federace ve vnitřních otázkách a přisoudila jí roli jakéhosi arbitra mezi republikami a autonomními oblastmi. Kosovu a Vojvodině přiznala právo vetovat federální rozhodnutí. K decentralizaci moci jistě přispěly změny v samosprávném systému v roce 1966, které měly dělníky aktivně zapojit do řízení a omezit rozhodovací a mocenský monopol místních stranických úředníků. Tito zřejmě věřil, že takto koncipovaný model zabrzdí partikularismus jednotlivých národů, protože rozbije soudržnost a solidaritu etnických bloků. Výsledkem této reformy byl vznik nefunkčních dělnických rad, které se musely spoléhat na technokraticko-manažerskou elitu. Když koncem sedmdesátých let a během let osmdesátých postihla ekonomiku krize, začal být samosprávný model považován za podvod. Polovina osmdesátých let oživila debaty mezi reformisty a konzervativci o neutěšené hospodářské situaci. Vzhledem k tomu, že podniky měly právo samostatně získávat úvěry, zadluženost Jugoslávie rychle vzrostla až na více než 20 miliard dolarů. Tyto půjčky mnohdy vůbec nesplnily svůj účel, nebo` v Jugoslávii neexistoval centralizovaný trh a místní podniky nedokázaly konkurovat zahraničním výrobcům. Rozhodnutí Titových nástupců jen přispěla k úpadku federální moci. Tito nedokázal vybrat svého skutečně „jugoslávského“ nástupce a dobře si uvědomoval, že žádný Srb či Chorvat by jako dlouhodobý představitel státu nebyl pro ostatní přijatelný. Proto v říjnu 1978 navrhl tzv. „stálé šéfy“ kolektivního vedení. Představitelé strany a státu měli rotovat – ve funkci prezidenta a prvního tajemníka strany se měli každoročně střídat zástupci jednotlivých republik, zatímco předseda federální vlády se měl měnit každé čtyři roky. Nedostatek kontinuity vedení spolu se značně širokými pravomocemi republik dále přispívaly ke snižování akceschopnosti ústřední federální vlády. Téměř paralyzované centrum a stupňující se hospodářské problémy v rostoucí míře zpochybňovaly míru dosažené decentralizace. Někteří navrhovali návrat k jisté centralizaci, jiní však naopak požadovali ještě větší autonomii a více tržních mechanismů. Změny v roce 1988 umožnily, aby jednotlivec získal do soukromého vlastnictví až 30 hektarů půdy (oproti původním 10 hektarům), zaručovaly právo na stávku a rozšířily soukromé podnikání. Na druhé straně však posilovaly nacionalismus a zvyšovaly šance konzervativců. Odhodlaný srbský lídr Slobodan Miloševič povzbuzoval Srby, aby svůj sen o velkém Srbsku uskutečnili mimo jiné okleštěním autonomie Kosova a Vojvodiny. Proreformní republiky Chorvatsko a Slovinsko začaly současně prosazovat ještě volnější tržní ekonomiku a větší nezávislost na centru. Poté, co Svaz komunistů Jugoslávie 22. ledna 1990 schválil federalizaci komunistické strany, slovinští komunisté z něj 4. února vystoupili a přejme-

Jugoslávie: Od Tita přes chaos až k rozpadu [263] novali se na Stranu demokratické obnovy. V dubnu 1990 se konaly ve Slovinsku parlamentní volby, v nichž kandidovala řada stran a hnutí. Zvítězily v nich síly usilující o nezávislost Slovinska, zatímco komunisté i navzdory změně jména utrpěli drtivou porážku. Vítězná koalice šesti opozičních stran DEMOS (Demokratska opozicija Slovenije) získala 55 % hlasů, komunisté se 17 % skončili až na třetím místě za liberální stranou. O dva týdny později v chorvatských volbách vyhrálo uskupení pravého středu, Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica, HDZ), prosazující samostatnost Chorvatska a podporující chorvatský nacionalismus. Důraz Chorvatského demokratického společenství na národní otázku se ukázal jako rozhodující, nebo` i komunisté hájili demokratický systém a autonomii Chorvatska. Tehdejší premiér federální vlády Ante Markovič se pokoušel rychle oživit a modernizovat jugoslávskou ekonomiku. K 1. lednu 1990 provedl devalvaci dináru ve snaze zajistit jeho konvertibilitu. Také se pokoušel zajistit Jugoslávii příliv zahraničních investic do těžkého průmyslu, a proto umožnil cizím investorům získat v průmyslových podnicích stoprocentní vlastnický podíl a v bankách devadesátiprocentní podíl. Avšak ještě dříve, než mohla jeho reforma přinést své ovoce, rozvrátily Jugoslávii národnostní střety. Odstředivým silám napomáhaly i propastné ekonomické rozdíly mezi severem (Chorvatsko, Slovinsko) a jihem (Makedonie a Kosovo), odrážející se např. ve výši ročního důchodu na hlavu nebo v životní úrovni. V letech 1990 až 1992 následovaly v rychlém sledu události, jež signalizovaly patovou situaci jugoslávského státu a které doprovázela občanská válka roznícená vzplanutím nacionalistických vášní. V červenci 1990 rozpustil srbský parlament vládu kosovské autonomní oblasti, v níž žili hlavně etničtí Albánci. Došlo k tomu poté, co se Kosovo prohlásilo za samostatné území v rámci jugoslávské federace. V listopadu a prosinci 1990 se konaly svobodné parlamentní volby také v Makedonii, Bosně a Hercegovině a v Srbsku. Do března 1992 vyhlásily samostatnost – a` už na základě všeobecného referenda či zákonů – Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie a Bosna. Dne 27. dubna 1992 oznámily Srbsko a Černá Hora, že zakládají nový stát – Svazovou republiku Jugoslávii. Miloševič už dříve s pomocí tlaku srbských nacionalistů dosadil do vedení Černé Hory své oddané stoupence. Vyhlášení nezávislosti a státní suverenity jednotlivých jugoslávských republik bohužel doprovázely násilné reakce, mobilizace místních milicí a nově budovaných národních armád i zásah staré jugoslávské federální armády, z níž většinu zdědilo Srbsko. Slovinsko sice válečnému konfliktu uniklo, přítomnost početné srbské menšiny v Chorvatsku se však stala roznětkou prvních rozsáhlých vojenských operací na Balkáně. Poté, co Srbové dobyli velkou část Chorvatska, bylo v roce 1992 za pomoci OSN vyhlášeno příměří.

[264] Sovětský svaz a ostatní socialistické státy v 70., 80. a 90. letech Druhým dějištěm vojenské konfrontace se stala Bosna. Navzdory řadě příměří dojednaných OSN, zásahu letectva NATO a činnosti mírových jednotek OSN pokračoval konflikt až do roku 1995. Jako jediné řešení situace v této mnohonárodnostní republice nabízely různé strany plány na územní rozdělení, ale občanská válka přesto pokračovala. V Makedonii vedlo sílící napětí mezi Slovany a etnickými Albánci a mezi Makedonci a Srby k rozmístění několika set amerických vojáků, kteří měli od počátku roku 1993 působit jako symbolický nárazník mezi oběma státy. Situaci v Makedonii ještě víc zkomplikoval střet se sousedním Řeckem kvůli používání názvu Makedonie. Řecko namítalo, že Makedonie je jedna z jeho severních provincií a že užívání tohoto jména je bezostyšným pokusem o teritoriální expanzi. Vyhradilo si výlučné právo na jeho užívání a prohlašuje, že už od dob Alexandra Makedonského bylo vždy historicky spojeno s Řeckem. Dokud si tedy Makedonie nezvolí jiný název, je Řecko rozhodnuto blokovat jednu z jeho nemnoha námořních tras vedoucích do Makedonie, což ještě víc poškozuje už i tak chřadnoucí makedonskou ekonomiku. Jak lze zjednodušeně vysvětlit rychlý rozpad Jugoslávie, hrůzy krvavé občanské války a etnické čistky (násilné odstraňování jedné etnické skupiny druhou ve snaze „vyčistit“ území, prováděné za pomoci teroru a vraždění)? Svou roli sehrálo hned několik faktorů. Z hlediska vnitropolitického vývoje probudila srbský nacionalismus srbská vláda v čele s Miloševičem, která tak chtěla neutralizovat požadavky Slovinska a Chorvatska na větší decentralizaci. Tento proces rozbil všechnu dosud existující soudržnost komunistických sil v jednotlivých republikách. Zmíněná ekonomická situace i nerovnoměrný vývoj a z něho plynoucí rozdíly mezi severem a jihem Jugoslávie uspíšily rozhodnutí vyspělého Slovinska a Chorvatska vystoupit z jugoslávské federace. A konečně apel na národnostní cítění zneužívaný nejen Miloševičem, ale i dalšími politiky, zejména chorvatským prezidentem Tudjmanem, znovu rozdmýchal nenávist mezi Chorvaty a Srby, přiživenou už za druhé světové války. Z hlediska zahraničněpolitického bylo významné, že OSN, Evropská unie, NATO i Spojené státy až příliš dlouho váhaly, než se pokusily nalézt řešení stupňujícího se konfliktu. Pro Američany měla přednost válka v Perském zálivu. Mnozí se navíc domnívali, že Balkán – a` už je jeho osud jakkoli neš`astný – nemá po skončení studené války takový strategický význam, aby vyžadoval mohutný zásah zvenčí. Práce Richarda Ullmana Bezpečná Evropa (Securing Europe) z roku 1991 tvrdí, že na rozdíl od balkánské krize, která vedla k vypuknutí první světové války, by se jugoslávskou tragédii nepochybně podařilo zvládnout. Proto se opožděný vstup mírových vyjednavačů OSN a neúčinné letecké údery NATO jeví jako faktické ospravedlnění teritoriálních zisků dosažených etnickými čistkami.

Závěr [265]

Závěr I když ke svržení totalitních režimů v roce 1989 nepochybně přispěla Gorbačovova reformní politika a některé jeho zásahy, hlavní impuls ke změnám vzešel z vnitřních poměrů v jednotlivých státech. Všechna povstání s výjimkou Rumunska provázely mohutné pokojné demonstrace proti vládnoucí moci. Široká protikomunistická opozice všude existovala už po dlouhou dobu. Například Václav Havel výstižně popsal „dvojí“ život v socialismu, charakteristický podporou režimu vyjadřovanou na veřejnosti a zároveň hlubokým odporem projevovaným v soukromí. Jakmile lidé pochopili, že existuje možnost režim svrhnout, soukromý pocit převážil a ventiloval se v masových demonstracích. Až na Rumunsko nedošlo nikde ke kontrarevoluci. To lze připsat faktu, že komunistická hierarchie ztratila sebevědomí i důvěru v legitimitu své vlády a měla navíc pocit, že nestojí za to hroutící se systém bránit. Komunistické centrální plánování a všudypřítomná kontrola myšlení tak v sobě nesly zárodky vlastní zkázy. Iluze, že demokratizace režimu bude kráčet ruku v ruce se západní prosperitou, se ve všech postkomunistických státech během několika krátkých a bouřlivých let rychle rozplynuly. Návrat reformovaných komunistických stran (ve většině států přejmenovaných na socialistické) k moci v Polsku, MaQarsku a Bulharsku a váhavý postup směrem k tržní ekonomice v Rumunsku a Rusku ukázal, že přechod od direktivní ekonomiky a plánování k západnímu modelu bude dlouhý a obtížný. Rozpad Jugoslávie a následný válečný konflikt mezi bývalými jugoslávskými republikami upozornil na vždy přítomné nebezpečí nacionalismu a etnických střetů, které mohou vyústit v celkovou nestabilitu rozsáhlejšího teritoria. Lze předpokládat, že hlavní téma politických a ekonomických diskusí se bude týkat toho, zda prosazovat více sociálně orientovanou tržní ekonomiku, nebo zda zvolit cestu rychlé privatizace a svobodného trhu. Druhý směr reprezentují ti, kteří naléhají na uplatnění „šokové terapie“ vedoucí k tržnímu kapitalismu. Současně se na troskách starého pořádku konstituují i nové organizační formy. Například odbory, které dříve sloužily jako hlásná trouba politiky komunistických vlád, se nyní svobodně organizují a pomáhají vytvářet kvalitativně nové vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.

[366]

Rejstřík

Abbás, Ferhát 122 Adams, Gerry 305 Adenauer, Konrad 92– 94, 147 Adorno, Theodor 316 Achmatovová, Anna 322 Achternbush, Herbert 320 Althusser, Louis 315 Amis, Kingsley 319 Andreotti, Giulio 295 Andropov, Jurij 238 Antall, Jószef 248, 249 Antonescu, Ion 44 Antonioni, Michelangelo 323 Attlee, Clement 57, 59, 101 Awolowo, Obafemi 124 Azikiwe, Nnamdi 124 Bacílek, Karol 230 Badoglio, Pietro 65 Balewa, Abubaker Tafawa 124 Balfour, Arthur 117 Ball, George 155 Balladur, Edouard 290 Bao Dai, císař 114 Barthes, Roland 315 Basso, Lelio 90 Baudrillard, Jean 339 Beauvoiorová, Simone de 317 Beckett, Samuel 312, 320 Bello, Ahmad, sir 124 Beneš, Edvard 48 Bérégovoy, Pierre 290 Berija, Lavrentij 129, 131 Berlinguer, Enrico 292 berlínská krize 25, 30 Berlusconi, Silvio 296, 297 Bevan, Aneurin 57, 59, 101 Bevin Ernest 27, 57, 59 Bidault, Georges 62

Bildt, Karl 197, 309 Bizonie 31 blokáda Berlína 31 Blum, Léon 148 Böll, Heinrich 318 Bonomi, Ivanoe 65 Borges, Jorge Luis 312 Borchert, Wolfgang 318 Bossi, Umberto 296, 297 boxerské povstání (v r. 1900) 111 Brandt, Willy 88, 94, 158, 197, 249, 279, 280 Brežněv, Leonid Iljič 144, 202, 203, 208, 211, 212, 218, 236, 246 Briand, Aristide 147 Brodskij, Josef 322 Brundtlandová, Gro Harlem 188, 310 bruselský pakt 30 Bulganin, Nikolaj 132, 134, 138 Burgiba, Habíb 117, 120 Butor, Michel 319 Byrnes, James 26, 27 Caetano, Marcello 267 Callaghan, James 160, 300 Camus, Albert 314, 317 Carlson, Ingvar 197, 308, 309 Caro, Anthony 328 Carvalho, Otelo Saraiva, de 269 Castro, Fidel 222 Ceauşescu, Nicolaie 205, 206, 233, 257–260 Clementis, Vladimír 53 Clinton, Bill 285, 305 Cohn-Bendit, Daniel 225, 226 Commonwealth 17, 81, 111, 125, 148 –150, 154, 155 Coty, René 97 Coudenhove-Kalergi, Richard 147

Rejstřík [367] Craxi, Bettino 293 Cressonová, Edith 187, 290 Cripps, Stafford, sir 57, 110 Čankajšek 113, 114 Černěnko, Konstantin 239 Červenkov, Valko 255 Československo 30 Dálnoki-Miklós, Béla 47 Daniel, Jurij 322 Delors, Jacques 161, 165, 306, 335 Derrida, Jacques 315 Dienstbier, Jiří 254 Dimitrov, Georgi 46, 49, 53, 255 Dini, Lamberto 297 Djilas, Milovan 21 Douglas-Home, Alec, sir 102 Dürrenmatt, Friedrich 318 Dubček, Alexander 230 –234, 253 Duclos, Jacques 60 Dulles, John Foster 115, 151 Dutschke, Rudi 222 Dzodze, Koçi 53 Džinnáh, Muhammad Alí 110 Eanes, António 269 Eden, Anthony 19, 27, 100 EFTA 335 EHS 75, 78, 80, 81, 86, 87, 91, 93, 101, 104, 105, 142, 150, 153, 154, 156 Eisenhower, Dwight D. 36, 60 Eizenštejn, Sergej 129 Erenburg, Ilja 321 Erhard, Ludwig 94, 95 ES 158, 159, 160, 171, 300, 301 ESUO 152, 153 ESVO 154, 155, 156 EU 80, 81, 82, 163, 165, 166, 173, 174, 197, 267, 309, 334, 335 Évianské dohody 98 Evropská platební unie 75 Evropská rada 93 Evropské obranné společenství (EOS) 93, 96 Evropské společenství uhlí a oceli (též Montánní unie) 75, 78, 82, 93, 150

Fajsal, král 116 Falanga 67, 105, 270, Fanfani, Amintore 91 Farúk, král 116, 118 Fassbinder, Rainer Werner 325 Federace německého průmyslu 83 Fellini, Federico 323 Finkielkraut, Alain 317, 339 Forman, Miloš 327 Forster, E. M. 319 Foucault, Michel 315 Franco Bahamonde, Francisco 67, 68, 105, 106, 270 Freud, Sigmund 312 Frisch, Max 318 Gaddis, John 25 Gaitskell, Hugh 101, 302 Gándhí, Mahátma 109 –111, 123 Gardner, Lloyd 37 Gasperi, Alcido, de 66, 90, 147, 148 Gaulle, Charles, de 37, 60, 76, 83, 92, 95 – 99, 100, 101, 106, 113, 117, 125, 126, 155, 156, 158, 186, 224, 228, 229, 234, 275, 286, 287, 335 George, David Lloyd 106 Gerö, Ernö 136, 137 Gheorghiu-Dej, Gheorghe 45, 141, 142, 257 Gide, André 317 Gierek, Edward 242 Giscard d’Estaing, Valéry 187, 275, 287, 288 Glucksmann, André 316 Göncz, Árpád 248 Godard, Jean-Luc 324 Gókhalé, Gópálkrišna 109 Gomes, Francisco Costa 268 Gomułka, Władysław 49 , 51, 133 –135, 137–139, 218, 232 Gonçalves, Vasco 268 González, Felipe 270, 272 Gorbačov, Michail 145, 202, 204, 205, 208, 209, 218, 219, 235, 238 – 241, 244, 247, 250, 259, 265, 275, 334 Gouin, Félix 62 Gramsci, Antonio 230, 316 Grass, Günter 318

[368] Rejstřík Greene, Graham 319 Groza, Petru 44, 45 Habermas, Jürgen 316 Haby, René 193 Hallstein, Walter 156 Hasan II. 120 Havási, Ferenc 247 Havel, Václav 252, 253, 265, 333, 336 Heath, Edward 155, 158, 300 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 146, 147 Heidegger, Martin 313 Heider, Jörg 311 Hein, Christoph 322 Herzog, Werner 325 Heym, Stefan 286, 322 Hitler, Adolf 16, 26, 39, 67, 113, 147 Ho Či Min 109, 112, 113, 114 Honnecker, Erich 250 Horkheimer, Max 316 Horn, Gyula 249 Houphouët-Boigny, Félix 126 Hudson, Hugh 327 Husák, Gustáv 234, 252, 253 Husserl, Edmund 313 Huyssens, Andreas 327 Chabrol, Claude 324 Chagall, Marc 328 Che Guevara 222 Chirac, Jacques 192, 196, 289 –290, 291 Chlumsky, Noam 315 Chruščov, Nikita 19, 51, 54, 104, 128 –136, 138 –145, 202, 203, 208, 212, 218, 239, 240, 246, 255, 257, 274 Churchill, Winston Leonard Spencer 19 –23, 27, 44, 46, 56, 57, 60, 100, 110, 147, 148 Indra, Alois 234 Informbyro 29, 30, 51, 64 Ionesco, Eugene 320 Jakeš, Milouš 252, 253 Jaltská konference 21, 24, 39, 43 Jan Pavel I. 298 Jan Pavel II. (viz Wojtyla, Karol) 242, 298

Jan XXIII. 91, 297–299 Jandl, Ernst 320 Jaruzelski, Wojciech 243, 244 Jasný, Vojtěch 327 Jaspers, Karl 313 Jelcin, Boris 241 Jevtušenko, Jevgenij 322 Jospin, Lionel 291 Jou-wej, Kchang 111 Joyce, James 312, 317 Juan Carlos 68, 270 Juncker, Claude 306 Kadár, Ján 326 Kádár, János 137, 138, 247 Kaganovič, Lazar 134, 138 Kania, Stanisłav 242, 243 Karamanlis, Konstantin 272 Katyn, masakr 42 Kennan, George F. 27, 30, 33 Kennedy, John Fitzgerald 154, 155 Keynes, John Maynard 77 Kierkegaard, SÀren 313 Kiesinger, Kurt Georg 279 King, Philip 328 Kinnock, Neil 303 Kiszczak, Czesław 245 Klaus, Václav 254 Klerk, Frederick W., de 126 Klos, Elmar 326 Kohl, Helmut 162, 281, 282, 285, 286 Kolko, Gabriel 17 Kominterna 67 Kostov, Trajčo 53 Kosygin, Alexej Nikolajevič 202, 203 Kreisky, Bruno 310 Krippendorf, Ekkehard 222 Kundera, Milan 252, 322 Lacan, Jacques 315 Le Clézio, Jean-Marie-Gustave Le Corbusier 312, 329 Le Pen, Jean-Marie 172, 289 Lenin, Vladimír Iljič 107 Lessingová, Doris 319 Levi, Carlo 318 Lévi-Strauss, Claude 314 Levy, Bernard Henri 316

321

Rejstřík [369] Lilov, Alexandr 255 Lorjou, Bernard 327 Lubbers, Rudd 307 Lucemburský kompromis 156 Lukácz, Georg 316, 319 Lulčev, Kosta 45 Lumumba, Patrice Emergy 123 Maastrichtská smlouva 162, 163, 165, 274, 297, 304, 335, 340 MacArthur, Douglas 36 Macauley, Herbert 124 Macmillan, Harold 100, 102 Major, John 303 Makarios, aecibiskup 272 Malenkov, Georgij 131, 133, 135, 136, 142 Malle, Louis 324 Malraux, André 146 Mandela, Nelson 126 manifest 2000 slov 232 Mann, Thomas 317 Mao Ce-tung 36, 50, 109, 111, 112, 114, 140 –142 Marcus, Herbert 230, 316 Marchais, Georges 288 Markovič, Ante 263 Marshallův plán 26, 30, 44, 48, 50, 54, 64, 69, 71, 72– 75, 148 Martens, Wilfried 306 Masaryk, Jan 48, 232 Massu, Jacques 97 Mattei, Enrico 80 Mauroy, Pierre 288 Mazowiecki, Tadeusz 244 McMahon, Henry 117 McNeill, W. H. 20 Mečiar, Vladimír 254 Medveděv, Roj 322 Mende` s-France, Pierre 63, 95, 96, 151, 228 Menzel, Jiří 326 Merleau-Ponty, Maurice 313, 314 Mies van der Rohe 313 Michal, rumunský král 44 Mikojan, Anastas 134 Mikołajczyk, Stanisław 43 Miloševič, Slobodan 262, 263, 264

Mindszenty, Józsev, kardinál 53 Mitterand, François 99, 164, 182, 187, 192, 196, 228, 275, 277, 286, 287, 288, 289, 290, 291 Mladenov, Petr 255 Mnichovská konference 19 Mollet, Guy 96, 126 Molotov, Vjačeslav Michajlovič 22, 63, 129, 131, 134, 138 Monnet, Jean 78, 82, 150, 161, 335 Moravia, Alberto 318 Morgenthau, Henry 23 Moro, Aldo 91, 293 –295 Muhammad Ben Júsuf 120 Mussolini, Benito Alessandro 64, 296 Nagíb, Muhammad 118 Nagy, Ferenc 47 Nagy, Imre 47, 132, 135, 136 Násir, Gamál Abdal 100, 118, 122, 152 NATO 91, 93, 151, 152, 264, 266, 275, 292, 300 Nehrú, Džaváharlál 108, 109, 110 Néméth, Károly 247 Néméth, Miklós 247 Nenni, Pietro 66, 90, 91 Nietzsche, Friedrich 312, 313 Nixon, Richard 275 Nkrumah, Kwame 109, 111, 123 Novotný, Antonín 139, 230, 321 Nyerere, Julius 125 Nyers, Rezsö 247 Okudžava, Bulat 322 Orwell, George 319 Osborne, John 319 OSN 116, 118, 137, 263, 264 Paisley, Ian 305 Palme, Olof 308 Papandreu, Jorjis Andreas Parri, Ferruccio 65, 66 Pasternak, Boris 321 Patrascanu, Lucretiu 53 Paukerová, Anna 45 Pavel VI. 298, 299 Pavese, Cesare 318 Petöfiho klub 136, 137

272–274,

[370] Rejstřík Picasso, Pablo 312 Schönberg 312 Pleven, René 151 Pompidou, Georges 98, 156, 229, 287 Postupimská konference 24 Poujade, Pierre 82, 83 Pozsgay, Imre 247 Pratolini, Vasco 318 Profumo, John 101, 102 Prokofjev, Sergej 129 Québecká konference

23

Rabin, Jicchak 118 Rada Evropy 149 Rajko, László 47, 53, 136 Rákosi, Matyás 47, 132, 135, 136, 138 Rakowski, Mieczysław 244 Ramadier, Paul 63, 64, 95 Rankovič, Aleksandar 261 Rasmussen, Paul 308 Reagan, Ronald 161, 238, 275 Resnais, Alain 324 Reza Pahlaví, šáh 116, 222 Rileyová, Bridget 328 Robbe-Grillet, Alain 319 Rocard, Michel 290 Roncalli, Angelo 91 Roosevelt, Franklin Delano 19, 21–23, 25. 39, 44, 60, 68 Rossellini, Roberto 323 Royer, Jean 82 Ruckoj, Alexandr 241 Rumor, Marian 292, 294 RVHP 51, 154, 205 Ryžkov, Nikolaj 240 Sacharov, Andrej 322 Salazar, Antonio de Oliveira 69, 70, 105, 267 Santer, Jacques 165, 306 Saragato, Giuseppe 66, 90 Sarrautová, Nathalie 319 Sartre, Jean-Paul 313, 314, 317 Saussure, Ferdinand, de 315 Sedar-Senghor, Léopold 126 Segni, Mario 295, 296 Seton-Watson, Hugh 40

Schlöndorff, Volker 325 Schluter, Poul 308 Schmidt, Helmut 279, 281 Schneider, Peter 322 Schumacher, Kurt 33 Schuman, Robert 64, 82, 147, 148, 150, 161 Sica, Vittorio de 323 Silitoe, Alan 319 Silva, Aníbal Cavaco 269 Simeon II. 46 Simon, Claude 319 Siňavskij, Andrej 322 Slánský, Rudolf 53 Smith, John 304 Soares, Mário 269 Solidarita 238, 242, 243, 244, 245, 275, 299 Solženicyn, Alexandr 317 Spaak, Paul-Henri 147–149, 153 Spínola, António, de 268 Společná zemědělská politika 75 Stalin, Josif Vissarionovič 17–23, 25, 30, 31, 33, 36, 38. 39, 40, 43, 44, 48 –50, 53, 63, 71, 104, 113, 128, 129, 130, 131, 151, 202, 206, 218 Stettini, Edward 23 Strauss, Franz Josef 94, 281, 282 Suárez, Adolfo 270 Suchocká, Hanna 245 Sukarno, Ahmed 109, 116 Sunjatsen 111, 112 Svoboda, Ludvík 231, 234 Šik, Ota 231 Škvorecký, Josef 252 Šostakovič, Dimitrij 129 Štrougal, Lubomír 234 Teheránská konference 20 Thatcherová, Margaret 177, 187, 196, 289, 299, 301–303, 304 Thorez, Maurice 60, 62, 95 Tilak, Bál Gangádhar 109 Tildy, Zoltán 47 Tito-Broz, Josip 49, 50 –53, 71, 133, 135, 136, 137, 139, 206, 219, 233, 261, 262 Togliatti, Palmiro 65, 67, 90, 133, 292

Rejstřík [371] Touré, Sékou Ahmed 126 Tournier, Michel 321 Trottová, Margaretta von 325 Truffaut, François 324 Truman, Harry 24 –26, 36 Trumanova doktrína 26, 28, 29, 54, 58, 63, 71 Ulbricht, Walter 250

26, 132, 139, 232, 249,

Vadim, Roger 324 Vandenberg, Arthur 28 Varšavská smlouva 137, 274, 275 Venard, Claude 327 Viktor Emanuel III. 64, 65 Visconti, Luchino 323 Vittorini, Elio 318 Vojnovič, Vladimir 322 Vorošilov, Kliment Jefremovič 47, 129 Vranitzky, Franz 311 Wajda, Andrzej 326 Waldheim, Kurt 311

Wałęsa, Lech 242, 243, 244 Wargnier, Régis 325 Waugh, Evelyn 319 Webern, Anton von 312 Wenders, Wim 325 Williams, William A. 17, 37 Wilson, Harold 102, 156, 299 –301, Wilson, Thomas Woodrow 107 Wittgenstein, Ludwig 314 Wojtyla, Karol (viz Jan Pavel II.) 242 Wolff, Karl Dietrich 222 Wolfová, Christa 322 Wysziński, Stefan, primas polský 53, 135 Yourcenarová, Marguerite

321

Zinovjev, Alexandr 322 Zuckmayer, Carl 318 Ždanov, Andrej A. 29, 129 Živkov, Todor 255 Žukov, Georgij Konstantinovič

19, 129,

EVROPA po roce 1945 J. R O B E RT W E G S R O B E RT L A D R E C H

Z anglického originálu Europe since 1945, vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Press Inc. v roce 1996, přeložila Radka Edererová Odborná revize PhDr. Břetislav Daněk Fotografii použitou na obálce poskytla ISIFA Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2002 jako svou 484. publikaci Odpovědná redaktorka Marie Válková Vydání první. Stran 376 Vytiskla tiskárna Finidr, s. r. o. Doporučená cena 348 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 1, Bartolomějská 9 e-mail: [email protected] www. ivysehrad.cz ISBN 80-7021-507- 0