2016
Copyright © 2015 by C. L. Taylor Translation © 2016 by Zuzana Pernicová Cover design © 2016 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE LIE, vydaného nakladatelstvím Avon, a division of HarperCollins, Londýn 2015, přeložila Zuzana Pernicová Jazyková redaktorka: Hana Pernicová Korektura: Kateřina Žídková a Iveta Muchová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška Obálka: Rajka Marišinská Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2016
ISBN 978-80-7498-129-6
Věnováno Lauře B., Georgie D. a Minal S.
1. kapitola Současnost Ještě než vkročí do dveří, je mi jasné, že z něj koukají po tíže. Poznám to podle toho, jak práskl dveřmi svého bouráku s pohonem na všechna čtyři kola a řítí se přes parkoviště, aniž by se ohlédl, jestli ho drobná obrýlená žena následuje. Když dojde k proskleným dvojkřídlým dveřím do recepce, odvrá tím pohled k obrazovce počítače. U agresorů je lepší vyhý bat se přímému očnímu kontaktu. Když trávíte dvanáct hodin denně s nebezpečnými zvířaty, naučíte se toho spoustu o kon frontaci, strachu a nepřátelství – a nejen ve vztahu ke psům. Zvonek nade dveřmi ohlásí, že vchází dovnitř, ale já dál píšu do počítačové databáze podrobné sedmidenní hodno cení. Kříženec německého ovčáka jménem Tyson k nám při šel před týdnem, přivezl ho inspektor. Během hodnocení, které od té doby provádíme, jsem u něj vypozorovala pro blémové chování ve vztahu k jiným psům, ke kočkám i k li dem – což u psa využívaného k hlídání drogového doupěte nijak nepřekvapuje. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že psi jako Tyson by se měli pro jejich vlastní dobro utratit, ale já nepo 7
C. L. Taylor chybuju, že se nám ho povede rehabilitovat. Vaše minulost nemusí určovat vaši budoucnost. „Kde je sakra můj pes?“ Příchozí se opře lokty o recepční pult a vysune bradu. Z vychrtlé tváře mu čiší opovržení. Pod příliš velkou koženou bundou má úzká ramena a džíny na něm visí. Je mu k padesáti nebo maximálně něco málo přes, ale působí opotřebovaně. Odhaduju ho na majitele nějaké ho nebezpečného psího plemene. Malý chlap, velký bourák. A velký pes. Není divu, že ho chce zpátky. Chybí mu psí pro dlužovačka penisu. „Co pro vás můžu udělat?“ otočím se k němu s úsměvem. „Chci svýho psa. Jeden ze sousedů viděl, jak nám ho se bral inspektor, když jsme byli pryč. Přímo ze zahrady. Chci ho zpátky.“ „Jmenuje se Jack, je to stafordšírský bulteriér a je mu pět let.“ Do recepce už dofuněla i mužova obrýlená manželka. Černé legíny jí dělají kapsy u kolen, rty má pečlivě obtažené růžovou rtěnkou a prošedivělé vlasy sčesané do pevně staže ného ohonu. „A vy se jmenujete jak?“ podívám se zpátky na jejího manžela. „Gary. Gary Fullerton,“ odpoví. Ženy si vůbec nevšímá. Vím, o kterém psu je řeč. Jacka sem přivezli před čtyř mi dny. Pravé oko měl nateklé, že ho vůbec neotevřel, tlamu roztrženou a zkrvavenou a levé ucho tak pochroumané, že mu ho veterinář musel polovinu uříznout. Zjevně se účastnil psího zápasu, a ne poprvé. Bylo to znát z ran na hlavě i jizev po celém těle. Majitel sem možná zamířil rovnou z policej ní stanice. Nejspíš ho propustili na kauci, dokud nedojde na projednání jeho případu. 8
Už se neusmívám. „Tak to vám bohužel nepomůžu.“ „Vím, že je tady,“ trvá na svém muž. „Nemáte právo nám ho ukrást. Nic jsme neprovedli. Jenom se porval v parku, to je všecko. Máme sedm dní na to, abysme se o něj přihlásili. To mi tvrdil kamarád.“ Pootočím se, abych seděla čelem k počítači, a ne k němu. „Je mi líto, ale o zvláštních případech nesmím mluvit.“ „Tak hele!“ Muž se nakloní přes pult, chňapne monitor a škubne jím k sobě. „Mluvím s váma.“ „Gary...“ Žena mu položí ruku na paži. Zamračí se na ni, ale pustí monitor. „Prosím vás...,“ žena sjede pohledem k mojí jmenovce, „... prosím vás, Jane, jenom chceme Jacka vidět a ujistit se, že je v pořádku. Nechceme vám přidělávat potíže, jenom se chceme na našeho kluka mrknout.“ Oči za brýlemi má zamlžené slzami, ale není mi jí líto. Určitě ví, že Gary bere Jacka na zápasy. Možná proti tomu občas protestuje, možná pak Jacka něžně omývá flanelovým hadříkem, ale nijak se nesnaží zabránit tomu, aby jí psa cu povali na kusy. „Nezlobte se, ale opravdu nesmím o případech mluvit,“ zavrtím hlavou. „Jakej případ, sakra?“ zaburácí muž, ale ruce mu zplihle visí podél boků. Bojovnost už z něj vyprchala. Ví, že by to neu stál, řve, jenom aby se předvedl. Nejhorší je, že nejspíš má toho psa fakt rád. Když Jack vyhrál prvních pár zápasů, určitě na něj byl pyšný. Asi mu dopřál pořádnou hrst psích pochoutek, sedl si k němu na gauč a objal ho. Jenže pak Jack začal prohrávat a to se Garymu nelíbilo; podrývalo to jeho pýchu, a tak Jacka přihlašoval do dalších a dalších zápasů a doufal, že se mu vrátí dravost a znova se na něj usměje štěstí. 9
C. L. Taylor „Je všechno v pořádku, Jane?“ Z chodby po pravé straně se vynoří moje šéfová Sheila a položí mi ruku na rameno. Usměje se na Garyho a jeho ženu, ale z napětí v její tváři je znát, že slyšela každé slovo. „Už jdeme.“ Gary plácne pravou dlaní do recepčního pul tu. „Ale ještě o nás uslyšíte.“ Obrátí se a kráčí ke dveřím. Jeho žena dál stojí na místě, žmoulá si ruce a mlčky na mě upírá prosebný pohled. „Pojď, Carole,“ vyštěkne Gary. Žena na vteřinku zaváhá a dál se mi dívá do očí. „Carole!“ zopakuje Gary a ona k němu poslušně přikluše. Nade dveřmi zacinká při jejich odchodu zvonek a vzápětí už oba míří pryč přes parkoviště, Gary rázuje v čele a Carole se mu drží v patách. Jestli se ohlédne, zajdu za ní. Vymyslím si nějakou záminku, proč si s ní potřebuju promluvit o samo tě. Ten její pohled... Tady nejde jenom o psa. Ohlédni se, Carole, ohlédni se. Gary namíří elektronickým otvíračem na range rover a autu bliknou světla. Carole se nasouká na sedadlo spolu jezdce. Zatímco se usazuje, Gary k ní něco prohodí a Carole si sundá brýle a zamne si oči. „Jane...“ Sheila mi jemně stiskne rameno. „Dáme si čaj, co ty na to?“ Pochytím podtext: starej se o Jacka, ale o Carole ne. Sheila vykročí ke kanceláři, ale pak se zarazí uprostřed kroku. „Zapomněla jsem ti dát tohle.“ Podává mi obálku. Na přední straně je ručně napsané moje jméno: Jane Hugheso vá, zvířecí útulek Green Fields. „Nejspíš ti někdo posílá po děkování.“ Zajedu prstem pod chlopeň a odtrhnu ji. Sheila zvědavě 10
otálí ve dveřích. V obálce je nadvakrát přeložený papír for mátu A4. Přelétnu ho pohledem a zase ho složím. „Tak co?“ vyzvídá Sheila. „Je to od nových majitelů Maisie. Hezky se u nich zabyd lela a přímo se do ní zamilovali.“ „To je báječné.“ Pochvalně kývne hlavou a pokračuje do kanceláře. Čekám, až odezní klapot jejích kroků, a pak přes proskle né dveře vyhlédnu na parkoviště. Místo, kde parkovali Gary s Carole, zeje prázdnotou. Rozložím dopis a znovu si ho přečtu. Stojí v něm jedna je diná věta napsaná modrou propisovačkou uprostřed papíru. Vím, že se ve skutečnosti nejmenuješ Jane Hughesová. Ten, kdo mi to poslal, zná pravdu. Ve skutečnosti se jme nuju Emma Woolfeová a posledních pět let se vydávám za někoho jiného.
11
2. kapitola Před pěti lety Když si sednu naproti Daisy ke stolu, neřekne ani slovo a jen ke mně přistrčí panáka. Vzápětí její pozornost odláká pánská skupinka, která si hospodou razí cestu k prázdnému stolu kousek od toalet. Muž na ocase hloučku, mrňavý pup katý brunet, na ni zůstane zírat. Šťouchne do nejbližšího ze svých společníků, ten se zarazí, ohlédne se po Daisy a po chvalně pokývá hlavou. Daisy ho odbude povytaženým obo čím a obrátí se zpátky ke mně. „Pij!“ křikne a ukáže na skleničku. „Vybavovat se můžem potom.“ „Taky tě ráda vidím.“ Ani se neptám, co za pití to je. Dokonce k němu ani ne přičichnu. Kopnu ho do sebe a sáhnu po sklenici bílého vína, kterou mi Daisy přistrkuje. Přes aroma anýzu, které mi po panáku zůstalo v ústech, skoro nevnímám, jak víno chutná. „Není ti nic, zlato?“ Zavrtím hlavou a ještě se napiju vína. „Zas tě štve ten bídák Geoff?“ 12
„Jo.“ „Tak se na něj vykašli.“ „To není tak jednoduchý.“ „To si piš, že je, Emmo.“ Daisy si oběma rukama prohráb ne blond vlasy a přehodí si je dozadu přes ramena, takže jí elegantně spadají po zádech. „Napíšeš výpověď, předáš mu ji a vypadneš. Ještě mu můžeš na rozloučenou ukázat vztyčený prostředník.“ Do židle mi bokem vrazí chlapík se dvěma půllitry. Pivo vyšplíchne a zmáčí mi levé rameno. „Pardon,“ vyhrknu automaticky. Muž mě ignoruje a hrne se dál, v merku má jenom svoje kamarády. Daisy obrátí oči v sloup. „Nedělej to.“ „Co?“ podívá se po mně jako neviňátko. „Nevyčítej mi, že se omlouvám, a nechoď za ním.“ „Jako bych to snad měla v úmyslu.“ „Máš.“ Pokrčí rameny. „Někdo tě musí hájit. Chceš, abych si pro mluvila i s tvým šéfem? Protože já to klidně udělám, to přece víš.“ Mobil položený na stole před ní zapípá a Daisy do něj ťukne okousaným nehtem. Oči má umně obtažené linkami, rovné blond vlasy se jí lesknou, ale kolem nehtů jí odstáva jí záděry a rudý lak se loupe. Nehty jsou jedinou trhlinou v její nablýskané zbroji. Postřehne, kam se dívám, zatne ruce v pěst a schová je v klíně. „Je to tyran, Emmo, vždyť je to jasný jak facka. Kritizuje tě a sráží od chvíle, cos k němu nastoupila.“ „Já vím, ale šušká se, že bude brzo šéfovat pobočce v Man chesteru.“ 13
C. L. Taylor „To říkáš už tři roky.“ „Nemůžu prostě odejít.“ „Proč ne? Kvůli mámě? Prokristapána, Emmo, vzpamatuj se. Je ti pětadvacet. Žiješ jenom jednou, tak si dělej, co chceš. Na mámu se vyser.“ „Daisy!“ „Co?“ Sáhne po skleničce a obrátí ji do sebe. Soudě podle jejího skelného pohledu není tahle láhev vína první, kterou dneska večer pije. „Někdo to říct musí, tak proč ne já. Vy kašli se na její názory a žij si po svým. Už je to pěkná pruda, jak jsi přímo posedlá míněním svojí rodiny. Omíláš to už od vejšky...“ „Promiň, že tě prudím. Myslela jsem, že jsme kamarád ky.“ Hmátnu po tašce a vstanu, ale Daisy se natáhne přes stůl a chytí mě za zápěstí. „Nebuď taková. A přestaň se omlouvat, sakra. Sedni si.“ Posadím se na krajíček židle. Nemůžu mluvit. Kdybych promluvila, tak se rozbrečím a na veřejnosti brečím hrozně nerada. Daisy mě dál drží za ruku. „Nechci na tebe bejt hnusná. Jenom chci, abys byla spokojená, to je všecko. Říkalas mi, že máš našetřeno dost, abys vydržela tři měsíce bez práce.“ „To jsou peníze pro případ nouze.“ „A teď ve stavu nouze jsi. Trápíš se. Pojď se mnou praco vat do hospody, dokud neseženeš něco jinýho. Ian tě na fleku přijme, potrpí si na zrzky.“ „Mám ty vlasy jenom obarvený.“ „Prokristapána, Emmo...“ Na stole jí zavibruje mobil a hospodským halasem prorazí plechový zvuk písničky „Love the Way You Lie“ od Eminema a Rihanny. 14
Daisy mi zdviženou rukou naznačí, ať neodcházím, a hmátne po něm. „Ahoj, Leanne. Copak?“ Zacpe si druhé ucho a soustředěně se mračí. „Jasně. To víš, že přijdem. Vez mem si taxíka, za čtvrt hodiny jsme tam. Jo? Tak zatím ahoj.“ Strčí si telefon do drobné kabelky položené na stole a po dívá se na mě. Tváří se ustaraně, ale zároveň jí v modrých očích probleskuje vzrušení. „To byla Leanne. Jsou s Al v tom novým gay klubu v Soho, Malice se jmenuje. Al tam hledá Simone a její novou holku.“ „Sakra.“ Popadnu tašku a hmátnu po kabátě přehozeném přes opěradlo. „Nevadí ti, když tam zajedem? Vím, že jsme řešily tvoji práci, ale...“ „Jasně, že ne.“ Vstanu. „Al nás potřebuje. Jdem chytit ta xík.“ Mlčky sedíme v taxíku rozstřikujícím kaluže a kolem nás se míhají světla londýnského West Endu. Ulice jsou neob vykle prázdné, silný déšť vehnal místní i turisty do přeplně ných hospod, na jejichž oknech se sráží pára. Daisy vzhlédne od mobilu. „Víš, že je zrovna dneska výro čí smrti jejího bratra?“ „Alina bratra?“ „Jo. Volala jsem jí v poledne.“ „Jak na tom byla?“ „Chlastala.“ „Do háje. V práci?“ „Ne, ulila se z práce a seděla v hospodě.“ „To dělá poslední dobou často.“ „Jo, pokud zrovna nešmíruje Simone,“ řekne Daisy a vy měníme si pohled. 15
C. L. Taylor Al a Simone se rozešly už před měsícem, ale Al se chová čím dál povážlivěji. Je přesvědčená, že jí Simone dala kopač ky kvůli nějaké jiné holce, a vzala si do hlavy, že dotyčnou vypátrá. Tráví celé hodiny na internetu a hledá „vodítka“; vy tvořila si několik falešných facebookových účtů a pokouší se vetřít na Simonin profil a ke komukoli z jejích kamarádů. Ten rozchod nás všechny zaskočil a nejvíc Al, která se zrovna chystala požádat Simone o ruku. Celé měsíce šetřila na prs ten a dovolenou na keňském safari, aby to mohla udělat při vyjížďce na slonovi – Simonině oblíbeném zvířeti. „A jsme tady, dámy,“ oznámí taxikář a zastaví před růžo vým neónem klubu Malice. Daisy mu štěrbinou ve skleněné přepážce prostrčí deseti librovku a otevře dvířka. „Tak jdem pro Al.“ „S dovolením, zlato. Díky. S dovolením.“ Daisy si razí cestu zástupem na schodech a já se jí držím v patách. Už jsme po Leanne a Al pátraly na tanečním parke tu v přízemí, ale marně. Nikde ani ony, ani Simone. „Záchody!“ Daisy se po mně z vrcholku schodů ohlédne a zamává mobilem a pak zahne doleva. Prodírám se hustým davem žen popíjejících pivo a po stávajících před ženskými záchodky a nakonec se mi povede vklouznout dovnitř. „Hej!“ Robustní ženská v tričku a příliš velkých džínách mi potetovanou paží přehradí cestu, abych se před ni ne mohla protlačit. „Stojí se tu fronta.“ „Nezlobte se, jenom hledám kamarádku.“ „Tady, Emmo!“ Opodál se pootevřou dveře kabinky a Dai sy na mě zevnitř mává. Vrhne po ženě ve frontě omluvný vý raz. „Promiňte, řešíme tu krizi.“ 16
„Zatracený lesby,“ odfrkne si žena. „Pořád ňáký melodra mata.“ V kabince už pro mě není místo, tak zůstanu stát venku a jen strkám hlavu do dveří. Al sedí na míse s hlavou v dla ních. Leanne a Daisy se tisknou ke stěnám po obou stranách. Každých pár vteřin se otevřou vstupní dveře a záchodky za valí dunivá houseová hudba. Ženy vcházejí dovnitř a vychá zejí ven, s hudráním se kolem mě protahují k uvolněným ka binkám. „Al, zlatíčko.“ Daisy si vykasá šaty a podřepne ke kama rádce. „Odvezeme tě domů.“ Al vrtí hlavou. Nohavice džín má dole zmáčené deštěm a jednu tenisku rozvázanou. Zpod rukávu trička jí vykuku je kus celofánu. Nechala si udělat další tetování, ale nevidím jaké. Leanne se po mně podívá, jako by si mě teprve teď všimla. Od našeho posledního setkání si nechala obarvit ofinu narů žovo. Její hladké černé mikádo vždycky působilo kapku moc přísně, ale když teď má tu růžovou ofinu a její úzké tváři do minují nové brýle se silnými černými obroučkami, vypadá jako by na hlavě měla motorkářskou helmu. Pokrčí rameny a natáhne ke mně paži, abych se mohla na jejích hodinkách s Mickey Mousem podívat, kolik je. Půlnoc. Předvede mi deset prstů a pak ještě dva. Do prdele. Al nasává už dvanáct hodin. Není to poprvé, kdy nás Leanne musela přivolat, aby chom jí pomohly odvézt Al domů. Al měří metr sedmdesát, váží k devadesáti kilům a má býčí náturu, takže je zapotře bí našich spojených sil, abychom ji někam odmanévrovaly, 17
C. L. Taylor zvlášť když je opilá. Simone to zvládala sama, jenže ta měla výhodu – Al do ní byla zamilovaná. Vždycky se jí povedlo Al přemluvit, ať jde domů, bez ohledu na to, kolik toho vypila. Dvě holky, které si u umyvadla za mnou oplachují ruce, se dají do smíchu. Al vzhlédne. „Smějou se mně? Do prdele, smějete se mně?“ Začne se zvedat, ale Leanne se jí opře o rameno a Daisy ji chytí za zá pěstí, takže ji přikovají k míse. Ohlédnu se. „Ani tě nevidí.“ „Ale vědí to.“ Al si přejede dlaní číro. „Všichni to vědí. Jsem každýmu pro smích.“ „Ne, nejsi,“ ujišťuje ji Daisy. „Vztahy končí v jednom kuse. Nikdo tě nesoudí, Al.“ „Ne? Tak proč se mě Jess u vstupu zeptala: ,Lístek pro jed nu?‘, když jsem sem přišla?“ „Třeba proto, že jsi přišla sama?“ „Jdi do prdele, Daisy.“ Al vyškubne ruku z Daisyina se vření. „Co ty o tom víš? Tys nikdy v životě kopačky nedo stala.“ „Zato já jo,“ ozvu se. „A vím, jak to bolí, zvlášť když do staneš kvinde kvůli někomu jinýmu. Nějakou dobu jsem Jakea podezírala, ale když –“ „Emmo!“ Leanne mi prstem na rtech naznačí, ať sklapnu. „Ne že by tě Simone pustila k vodě kvůli někomu jiný mu,“ dodám, ale už je pozdě. Al stojí na nohou a hrne se ko lem mě ven. „Jestli tady s tou podělanou krávou dneska je, tak ji zabi ju. Zabiju je obě. Zkurvený lesbický svině.“ „Al!“ Daisy za ní utíká a snaží se ji zarazit. „Nestojí ti za to, Al!“ 18
„To se ti fakt povedlo, Emmo.“ Leanne se na mě zpod ne ónové ofiny mračí. „Konečně se mi ji povedlo zklidnit a ty ji takhle vytočíš.“ „Moc klidná mi nepřipadala.“ „Nevidělas ji předtím. Mlátila v kabince do stěn. Málem nás odsud vyhodili.“ „Promiň. Nechtěla jsem –“ Prosmýkne se kolem mě. „To ty nikdy, Emmo.“ Když ostatní dohoním, stojí v přízemí uprostřed taneční ho parketu a obkružuje je hlouček lidí. Al se tyčí uprostřed a míří prstem na Simone a nějakou holku, kterou neznám. Daisy a Leanne jí stojí po boku každá z jedné strany. „Já jsem to tušila,“ vrčí Al. „Bylo mi jasný, že spíš s Gem.“ „Abys věděla,“ Simone k ní neohroženě přikročí, i když je o kus menší a o pěkných pár kilo lehčí, „daly jsme se s Gem dohromady až po našem rozchodu. Ne že by ti do toho něco bylo.“ „To teda je.“ Al se obrátí k druhé ženě a ta přistoupí o krok blíž k Simone a vezme ji silnou paží kolem ramen. Měří nejmíň metr osmdesát a je samý sval a šlacha, s mohut nou bradou a vlasy ostříhanými nakratičko. Vypadá jako bo xerka a taky se tak chová. „Myslíš si, bůhvíjak nejsi chytrá, co?“ oboří se na ni Al. „Žes mi Simone přebrala.“ „Nemyslím si nic.“ „Jasně, že ne. Prasečí lejno nepřemejšlí.“ Boxerka se ušklíbne. „Vodprejskni, Al. Nikdo na tebe není zvědavej a nejmíň ze všech Simone. A aby bylo jasno, nepře brala jsem ti ji, utekla od tebe.“ 19
C. L. Taylor „Kecy. Než ses kolem začala motat, bylo nám spolu fajn.“ „Fakt? Podle Sim jsi majetnická bestie, co ji chce mít v jednom kuse pod kontrolou.“ „Tos jí napovídala?“ Al probodne Simone pohledem. „Že jsem majetnická bestie? Po tom všem, co jsem pro tebe udě lala? Když jsme se potkaly, nemělas kde bydlet. Nemělas vů bec nic, Simone, a já tě u sebe nechala bydlet zadarmo. Dá vala jsem ti prachy na courání po klubech. Udělala bych pro tebe první poslední.“ „Dusila jsi mě.“ Al se zamží oči slzami. „Tak jsi mi to měla říct, a ne zdrh nout s tímhle buldokem.“ „Cos to o mně řekla?“ Boxerka sundá Simone paži z ra men a postoupí o krok k Al. „Řekni mi to ještě jednou přímo do ksichtu, ty tlustá krávo.“ „Jdi do prdele.“ Al k ní napůl přikročí, napůl přiskočí, a než ji Leanne a Daisy stačí zarazit, rozmáchne se pěstí. Praští Gem do brady a ta zavrávorá. Uklouzne po podlaze mokré od piva a svalí se na zem. Dav zahučí vzrušením a já koutkem oka zahlédnu, jak k nám rázuje vyhazovač s vysí lačkou u ucha. Daisy si ho všimne taky a mávne na mě, ať po můžu Leanne, která úporně strká Al k východu. Teď už ji ani nemusíme moc přesvědčovat, ať jde pryč. Je tak rozjařená, že ze dveří přímo vyhopká. „Jo, sakra, jo!“ Máchne pěstí do vzduchu, pak zkřiví tvář a přitiskne si pravačku k tělu. Ohlédne se po nás. „Kde je Dai sy?“ Vyměníme si s Leanne pohled. „Bude v pohodě. Ukecává vyhazovače.“ „Coura jedna.“ Al se celou cestu k taxíku chechtá. 20
3. kapitola
Příštího rána sedím u stolu v práci sotva deset minut a přivalí se ke mně Geoff, můj šéf. Zůstane stát za mnou s ru kou na opěradle mojí židle. Sunu se dopředu, kam až to jde, takže nakonec balancuju na samém krajíčku sedáku. „Zase jste přišla pozdě, Emmo.“ „Omlouvám se.“ Upírám pohled na tabulku na monitoru. „Metro mělo zpoždění.“ Je to lež. Dostaly jsme Al do postele až ve dvě ráno a pak jsem musela čekat na taxík, aby mě odvezl zpátky do Wood Green. Spát jsem šla až po třetí hodině. „Budete si to muset napracovat večer. Chci, abyste tu zů stala do sedmi.“ „Ale v sedm potřebuju být v Claphamu, můj bratr vystu puje v divadelní hře.“ „Na to jste měla myslet ráno a vstát dřív. A teď...“ Židle za skřípe, jak se o ni opře plnou vahou. Nakloní se ke mně, tak že se mi jeho ústa ocitnou několik centimetrů od tváře. Na uchu cítím jeho horký kyselý dech. „Tu tabulku chci do obě 21
C. L. Taylor da, abych se na ni stihl podívat, než budu odpoledne mluvit s prodejním týmem. Anebo ji mám taky čekat se zpožděním?“ Nejradši bych odsekla, ať si tu tabulku strčí do prdele. Místo toho zatínám ruce v pěst, až se mi nehty zarývají do dlaní. „Dostanete ji včas.“ Dělám Geoffovi osobní asistentku už tři roky. Je vedou cím prodejního oddělení ve firmě United Internet Solutions, která se zabývá softwarem, webhostingem a optimalizací pro vyhledávače. Původně jsem tu měla pracovat jen tři měsíce – byla to jedna z mnoha brigád, které jsem dělala po skončení univerzity –, ale prodloužil mi kontrakt a pak mi nabídl zvý šení platu o pět tisíc a stálé místo. Daisy mi radila, ať to nebe ru a najdu si něco jiného, jenže jediná práce, o kterou opravdu stojím, je dělat veterinářku a to jde s titulem z ekonomie těž ko. A brigádničit už se mi nechtělo. Počkám, až kolem projde Stephen Jones, Geoffův oblí bený obchodní zástupce, který sám sebe označuje za „eso“, a zapadne do své kanceláře. Pak s mobilem schovaným v ru kávu zamířím na dámskou toaletu. Ověřím si, že uvnitř není žádná ze dvou dalších žen, které ve firmě pracují, a zavolám mámě. Je úterý, takže by měla být doma. Pracuje v ordinaci praktického lékaře, kterou si s tátou založili, když byli bez dětní novomanželé, ale chodí tam jenom v pondělí, ve stře du a v pátek. Telefon několik minut vyzvání, než ho konečně zvedne. Má mobil už celé roky, ale ještě nepřišla na to, jak si nastavit hlasovou schránku. „Nemáš být v práci?“ Takhle mě pozdraví. Žádné „Ahoj, Emmo!“ nebo „Jak se máš, zlato?“ Jenom „Nemáš být v prá ci?“ 22
„Já jsem v práci.“ „A smíš si vyřizovat soukromé hovory? Nechceš přece naštvat šéfa, zvlášť když ti nedávno přidal.“ „Mami, nemohla bys... Ale nic. Hele, večer se nedostanu na Henryho představení.“ Hlasitě se nadechne a následuje teatrální výdech. „Ach jo, Emmo.“ A je to tady, ten její zklamaný tón, který mě vždycky spo lehlivě zdeptá. „Mrzí mě to, mami. Fakt jsem to chtěla stihnout, jenže –“ „Henry bude zklamaný. Víš, jak se na téhle show jednoho muže nadřel. Na dnešek pozval spoustu agentů a je strašně důležité, aby měl publikum na svojí straně a –“ „Já vím, mami.“ „Chce se s tím vystoupením dostat na edinburský festival, to přece víš, viď? Jsme na něj hrozně pyšní.“ „Já vím, jenže Geoff –“ „Nemůžeš ho hezky poprosit? Když mu vysvětlíš, o co jde, určitě to pochopí.“ „Už jsem se ho ptala. Přikázal mi zůstat v práci do sedmi, protože jsem ráno přišla pozdě.“ „Prokristapána. Takže je to tvoje vina, že nemůžeš přijít? Neříkej, že jsi zase do noci flámovala s kamarádkama.“ „Jo. Teda ne. Musely jsme pomoct Al. Říkala jsem ti, jak ji sebral ten rozchod se Simone a –“ „A to mám podle tebe říct Henrymu? Že jsou pro tebe ka marádky důležitější než rodina?“ „To není fér, mami. Chodila jsem na všechny Georgeovy turnaje a byla jsem u otevření Isabellina tanečního studia.“ Značnou část dětství jsem trávila tím, že mě vláčeli po 23
C. L. Taylor akcích mých sourozenců, a natolik se mi to zarylo pod kůži, že ráno co ráno nahlížím do kalendáře v kuchyni, abych zjis tila, kdo co dělá. Isabella je z nás nejstarší. Je jí dvaatřicet, je bývalá tanečnice, až absurdně krásná, a má manžela a syna. George je můj starší bratr. V osmadvaceti je profesionální golfista. Žije v St Andrews a moc se spolu nevídáme. Hen ry je z nás nejmladší; je mu čtyřiadvacet a podle mámy z něj bude komik, který dá fleka Jimmymu Carrovi. „Mami?“ Ticho. Táhne se vteřinu, dvě, tři, čtyři. „Mami, jsi tam ještě?“ Zase si povzdechne. „Měla by ses vrátit k práci. Už takhle máš podle všeho dost potíží.“ Otřu si hřbetem ruky oči. „Popřeješ za mě Henrymu hodně štěstí?“ „Popřeju. A brzy si zase zavoláme. Teď se vrať k práci. Pracuj tvrdě, ať na tebe můžeme být pyšní.“ Linka ohluchne, než stačím jakkoli zareagovat.
24
4. kapitola Současnost Sedím v kanceláři, v ruce dopis, u nohou kabelu. Od chví le, kdy mi Sheila dopis předala, už uběhlo šest hodin a ani bych nespočítala, kolikrát jsem ho za tu dobu zkoumala. Na obálce stojí moje jméno, moje nové jméno Jane Hughesová, a pod ním adresa: Zvířecí útulek Green Fields, Bude, pošta Aberdare, Wales. V pravém horním rohu je nalepená poštov ní známka. Je na ní razítko, ale rozmazané, takže odkud a kdy byl dopis odeslán, se nedá rozluštit. Text vzkazu je vyveden modrou propisovačkou, psacím písmem, úhledným rukopi sem. Písmena nejsou velká, rozmáchlá ani nápadná. Věta má správnou interpunkci a nejsou v ní pravopisné chyby. „Co jsem ti ten dopis dala, pořád na něj koukáš,“ pozna mená Sheila a míří ke mně s napřaženou rukou. „Můžu se podívat?“ „O nic nejde. Jak jsem říkala, je to jen vzkaz od Maisii ných majitelů. Nic důležitého.“ Než ke mně dojde, zmačkám papír a hodím ho do koše. Zmuchlaná kulička se odrazí od okraje a skočí dovnitř. 25
C. L. Taylor Sheila se zastaví uprostřed místnosti. Ruka jí sklesne, ze rtů se jí vydere tlumený zvuk, ale dopis z koše nevytáhne. Jen se na mě zmateně usměje a zamíří k věšáku v rohu. Obleče si nepromokavou bundu, sebere ze židle svou rozměrnou ka belu a hodí si ji přes rameno. „Tak já jdu,“ řekne. „Budeš tu zítra?“ „Jo.“ „Před odchodem zkontroluj, zda je všude zamčeno. Ne chceme, aby se nám v noci ten machr s náhonem na všechna čtyři kola pokusil s partou kumpánů o psí únos.“ „Zkontroluju, neboj.“ „Nebojím se.“ Usměje se od ucha k uchu, zamává mi na rozloučenou a zamíří k východu. Půl minuty nato zvonek nad hlavními dveřmi zvěstu je její odchod. Vylovím dopis z koše, vložím ho zpátky do obálky a tu si zastrčím do zadní kapsy. Pak hmátnu po kabe le a vyndám z ní mobil. Mám dvě nové textové zprávy a jeden zmeškaný hovor. 17:55 – textovka od Willa: Platí ta dnešní večeře? :-) 17:57 – zmeškaný hovor od Willa. 17:58 další textovka od Willa: Promiň, jenom jsem se chtěl ujistit, že jíš tresku. Vím, že jednu rybu na T nejíš, ale nepamatuju si, jestli je to treska nebo tuňák. Ještě stihnu skočit do Teska pro jinou! Do háje, úplně se mi vykouřilo z hlavy, že dneska mám jít k Willovi na večeři. 26
Telefon se mi v ruce rozvibruje a začne vyhrávat cinkavou melodii. Will. Mám chuť vykašlat se na něj a zalhat, že musím zůstat v práci pozdě do večera, jenže si bude dělat starosti a zavolá mi znova. „Ahoj,“ přitisknu si telefon k uchu. „Ahoj, Jane!“ Pronese to nadšeně, z hlasu mu sálá lidské teplo. „Promiň, že jsem se ti neozvala kvůli té večeři, ale končím až teď. Při večerní kontrole jsem zjistila, že jeden ze psů do stal akutní průjem, a tak jsem mu musela převlíknout pelíšek a hodit to do pračky.“ „Hmm, akutní průjem. Líbí se mi, když se mnou probíráš prasárničky.“ Rozesměje se. Hrozně ráda bych se smála taky, jenže mi to nejde. „Takže ten dnešek platí?“ Na hlase je mu znát mírné na pětí. Náš vztah je v mnoha ohledech pořád ještě v plenkách. Pořád se k sobě chováme, jak nejlíp umíme, pořád opatrně zkoušíme vodu, pořád jeden druhého poznáváme. „Abys vě děla, uzavřeli jsme s Chloe takovou sázku.“ Chloe je jeho dcera. Je jí devět. Will se s její matkou ještě oficiálně nerozvedl, ale už rok a půl žijí v odloučení a ještě mnohem delší dobu si každý žije po svém, přinejmenším po dle Willových slov. „Jakou?“ „Je přesvědčená, že se nedožiješ rána.“ „Tak mizerný kuchař snad nejsi!“ „Když jsme ji poprvé vzali k táboráku, nasála kouř a pro hlásila: ,To smrdí, jako když táta vaří!‘“ 27
C. L. Taylor Tentokrát se rozesměju a napětí se vytratí. „Budu u tebe za půl hodiny,“ slíbím. „Jenom to tu potře buju pozamykat a osprchovat se.“ „Fakt musíš?“ opáčí Will. „Těšil jsem se na neodolatelný průjmo-parfém.“ „Ty jsi příšernej.“ „Ale přesto mě máš ráda, tak co to o tobě vypovídá?“ Jakmile opustím kancelář, úsměv se mi z tváře vytratí. Na před zamknu dveře do recepce a pak zamířím ke psím kot cům. Jakmile vykročím do šera venku, uvítá mě zběsilý ště kot. Vejdu do budovy a ujistím se, že dveře kotců jsou poza vírané, podestýlka a hračky jsou čisté a všichni psi mají vodu. Kontrolovala jsem to už před koncem své pracovní doby, ale než odejdu, musím se ještě jednou ujistit, že je všechno v po řádku. Když obejdu budovu k venkovním výběhům, štěkot ještě zesílí a pletivo se otřásá, jak se Luca, Jasper, Milly a Ty son vrhají proti plotu. Jen Jack stojí tiše a nehybně a zírá na mě zdravým okem. „Vylížeš se z toho, kluku.“ Mluvím tiše a odvracím zrak, abychom nenavázali přímý oční kontakt. „Budeš v pohodě.“ Vrtí ocasem, ale váhavě. Chce mi věřit, ale neví jistě, jestli by měl. Až skončí sedmidenní pozorování, nevyvěsíme po drobnosti o něm na naši webstránku a nenabídneme ho no vým majitelům tak jako Luku, Jaspera a Milly. Budeme se o něj starat, stejně jako o Tysona, dokud se případ jeho týrání nedostane k soudu, ať už to bude kdykoli. Možná u nás bude muset zůstat celé měsíce, ale já se beztak nechystám nikam odjet. Nebo jsem se aspoň nechystala, dokud mi nepřišel ten dopis. 28
Překontroluju ostatní psí výběhy a přejdu přes dvůr do kočičárny. Dvě kočky se opírají tlapkami o sklo a plačtivě mňoukají, ostatní mě ignorují. Rychle projdu úsek věnovaný drobnému zvířectvu a ujiš ťuju se, že je všechno pozamykáno a okna zavřená. Vládne tu ticho, a jak jdu chodbou, v okenních tabulkách mě provází můj bledý přízračný odraz. „Ahój! Ahój!“ Nadskočím leknutím. Papoušek Freddy přehopká klecí ke mně. Nakloní hlavič ku ke straně a upře na mě korálková očka. „Ahój! Ahój!“ Patříval armádnímu vysloužilci, majorovi jménem Alan, který ho naučil častovat návštěvy nevybíravými výrazy, ze jména nicnetušící Svědky Jehovovy a neodbytné podo mní prodejce. Když Alan umřel, nikdo z jeho příbuzenstva o Freddyho nestál, a tak skončil tady. Je to drahý ptačí druh a čekám, že se tu dlouho neohřeje, ale radši kolem něj útlo citnější návštěvníky vodíme hodně rychle. „Ahoj, Freddy,“ zavolám na něj cestou k východu. „Kurrrvo,“ zaskřehotá za mnou. „Ahój, kurrrvo!“ Will už deset minut mluví, ale já ho vůbec nevnímám. Začal zábavnou historkou ze školy, jak si ráno nějaký deseti letý klučina v hodině přírodopisu spletl varany a varlata, ale už dávno změnil téma a z jeho výrazu je patrné, že úsměvy a přikyvování mu jako odezva nestačí. Dopis mě v kapse pálí. Nejspíš ho poslal nějaký novinář, to je jediné logické vysvětlení. Ale proč se nepodepsal? Proč nepřiložil vizitku? Ledaže by se mě úmyslně snažil vystrašit, aby mě přiměl mluvit... Od mého návratu do Británie uply 29
C. L. Taylor nulo už pět let a naposledy se ze mě nějaký novinář pokoušel vymámit můj příběh před čtyřmi lety. Tak proč mě někdo kontaktuje teď? Možná je to tím, že je zrovna páté výročí naší cesty do Nepálu, a tak tu starou historku chtějí oprášit. „Lhala jsi, viď?“ řekne Will a já vzhlédnu. „Cože?“ „O té tresce. Nechutná ti treska, a ne tuňák, viď? Proto sis ještě nevzala ani kousek.“ Oba se zadíváme na netknutou rybu na mém talíři, kolem které se sráží máslová omáčka s koprem, takže připomíná hutnou žlutou ropnou skvrnu. „Promiň, jen se mi toho moc honí hlavou.“ „Povídej...“ Prohrábne si tmavé vlasy, podepře si bradu dlaní a zadívá se mi do očí. „Víš, že mi můžeš říct všechno.“ Vážně? Chodíme spolu tři měsíce, polovinu té doby spo lu spíme a mám pocit, že jeden druhého pořádně neznáme. Vím, že se jmenuje William Arthur Smart, je mu dvaatřicet, nežije s manželkou a má devítiletou dceru Chloe. Učí na zá kladní škole, má rád folkovou hudbu, jeho nejoblíbenější film je trilogie Hvězdné války a nesnáší chuť koriandru. Jo, a má sestru jménem Rachel. Co ví on o mně? Že se jmenuju Jane Hughesová, je mi třicet, nemám děti a pracuju ve zvíře cím útulku Green Fields. Že mám ráda vážnou hudbu, mým nejoblíbenějším filmem je Malá Miss Sunshine a nechutná mi tuňák. A že mám dva bratry a sestru – Henryho, George a Isabellu. Všechno je to pravda. Tedy skoro všechno. „Jakou nejhorší lež jsi kdy řekl?“ zeptám se ho. Zamračí se, ale vzápětí se usměje. „Když mi bylo deset, řekl jsem učiteli, že můj táta je Harrison Ford. A že mi dovo lí vzít do školy vesmírnou loď Millennium Falcon, když mu slíbím, že ji nepoškrábu.“ 30
Je to tak typicky willovská odpověď, že se neubráním úsměvu. Will je prima chlap. Za celé ty tři měsíce neřekl ani neudělal nic, co by mě přimělo o něm zapochybovat, jenže já už svým instinktům nevěřím. Člověk může vedle někoho prožít celé roky, aniž by ho pořádně poznal. Tak jak mám vě řit někomu, o kom vím tak málo? „Haló?“ zamává mi rukou před obličejem. „Je tam ně kdo?“ „Promiň, cos to říkal?“ „Ptal jsem se, proč se na to ptáš. Na tu lež.“ „Jen tak, ze zvědavosti.“ Pár vteřin si mě měří pohledem a pak si tiše povzdechne a odebere mi talíř. „Přinesu dezert. A jestli ti nebude chutnat můj světoznámý malinový koláč, tak tě odvleču k doktorovi, ať ti zkontroluje chuťové pohárky.“ „Wille,“ zavolám za ním, když zmizí v kuchyni. „Co?“ strčí hlavu zpátky do dveří. V ruce pořád drží můj talíř. „Díky.“ Zatváří se zmateně. „Vždyť ti to nechutnalo.“ „Nemluvím o té rybě.“ „Tak o čem?“ Chci mu poděkovat, že mě nenutí mluvit o mé minulosti a že mě prostě bere takovou, jaká jsem, ale slova se mi zadrh nou na jazyku. „O tomhle,“ mávnu rukou k láhvi vína a mihotavým svíč kám na stole. „Přesně to jsem potřebovala.“ Zarazí se, jako by se snažil rozluštit, jestli to myslím vážně nebo ironicky, ale pak se usměje od ucha k uchu. „Jestli mi schválně lichotíš, aby ses vyvlíkla z ochutnávky malinovýho koláče, tak ti to neprojde. To je ti doufám jasný?“ 31
5. kapitola Před pěti lety „Vyspala ses s tím vyhazovačem?“ Daisy se zpoza hrníčku s čajem ušklíbne. „Někdo ho mu sel zabavit, aby Al nevykopnul.“ Leanne vzhlédne od mobilu. „Takže odpověď zní jo.“ Od té noci, kdy jsme Al odvlekly z klubu, uběhl týden a všechny sedíme v Leannině mrňavé garsonce v Plaistow ve východním Londýně a probíráme, jak jí co nejlíp pomoct. Daisy a Leanne se usadily se zkříženýma nohama na poste li, ze které se svezl háčkovaný přehoz na prošlapaný béžový koberec, a já sedím u okna na tvrdé židli z borového dřeva, jediné, která v bytě je. Na protější straně místnosti se nachá zí kuchyňský kout – dřez, mikrovlnka, lednička a přenos ný elektrický vařič se dvěma hořáky – a u postele stojí věšák a malý prádelník, na kterém trůní mrňavá plochá televize. Leanne se pokusila domov zútulnit plakátem s prosluněným makovým polem, porcelánovou soškou Buddhy, plaketou s nápisem „Jen pravda tě osvobodí“ na okenním parapetu a zelencem v květináči vedle vařiče, ale garsonka přesto pů 32
sobí dost bezútěšně. Za ty dva roky, co tu Leanne bydlí, mě k sobě pozvala teprve podruhé. Teda abych to upřesnila, po zvala mě Daisy. Leanne jí textovkou navrhla, že se sejdou, aby si popovídaly o Al, a Daisy navrhla, ať se toho zúčastním taky. „Tak fajn.“ Leanne se vsedě trochu napřímí a posune si brýle. Co jsme přišly, působí nezvykle vesele, což je s podi vem, protože předtím Daisy do telefonu oznámila, že Al vy hodili před třemi dny z práce a ona o ni má strach, aby si něco neudělala. „Přemýšlela jsem, jak Al pomoct, a něco mě napadlo.“ Daisy odloží hrnek na prádelník. „Povídej.“ „Máme tři hlavní problémy.“ Leanne se odmlčí, zjevně jí dělá dobře, že má dychtivé publikum. Zvedne ukazováček. „Zaprvé, Al osobně šmíruje Simone a Gem. Celou minulou noc proseděla před Geminým domem – fakt seděla přímo na prahu a čekala, až Gem vyjde ven. Simone zavolala na poli cii.“ „Do háje.“ Leanne povytáhne obočí. „Jo. Jenom jí ,přátelsky domlu vili‘ a řekli jí, ať to nechá plavat, ale jestli to udělá zase... No nic.“ Zvedne další prst. „Zadruhé, Al šmíruje Simone na in ternetu. Když teď nechodí do práce, tráví všechen čas u po čítače. Včera jsem u ní byla, a když si odskočila na záchod, koukla jsem se jí na obrazovku. Měla otevřené nějaké fórum, kde se řešilo, jak se někomu nabourat do e-mailu. A zatře tí,“ dodá honem, abych jí nestihla zase skočit do řeči, „no, to se vlastně vztahuje k tomu prvnímu a druhému. Tráví až moc času o samotě. Potřebujeme na ni dohlížet, jenže to dost dobře nemůžeme dělat čtyřiadvacet hodin denně. Pokud...,“ udělá dramatickou pauzu, „... ji nevytáhneme na dovolenou.“ 33
C. L. Taylor „Jo!“ Daisy nadšeně mávne rukou, až jí zacinkají stříbrné náramky. „Vyrazíme na Ibizu. Tu přímo miluju. Znám kluka, co tam organizuje párty, třeba nám sežene nějaký volňásky.“ „Spala jsi s ním?“ Ukáže mi vztyčený prostředník. „Takže odpověď zní jo,“ řeknu a Daisy se rozchechtá. „Tak co? Jedem na Ibizu? Ian mi určitě dá volno a filmaři mě jako poskoka budou potřebovat až za měsíc. Hurá, hurá! Ibizo, připrav se na nás.“ Daisy vsedě poskakuje, až pod ní postel nesouhlasně sténá. „Na jak dlouho?“ ptám se. „Mám ještě tři týdny dovolené, ale jeden jsem si chtěla schovat na Vánoce.“ „Dej výpověď. Vážně, Emmo, bude to nejlepší rozhodnu tí, cos kdy udělala. Pojeď na Ibizu, a až se vrátíš, najdi si no vou práci. Můžeš si to dovolit. Máš našetřeno na tři měsíce, sama jsi mi to před týdnem říkala.“ „No, vlastně...“ Leanne se ji váhavě zdviženou rukou po kusí zarazit, ale Daisy si jí nevšímá. „No tak, Emmo, děláme to pro Al. Několik týdnů na Ibize jí ohromně zvedne náladu. Nebyla tam už loni?“ „Nebyla tam se Simone?“ „No a co? Simone tam tentokrát nebude, nebo snad jo?“ „To netuším, ale bude mít mraky vzpomínek na tu dovo lenou se Simone a –“ „Emmo!“ zarazí mě Leanne. „Můžu taky něco říct?“ „Proč vyjíždíš na mě? Nejsem jediná, kdo tady mluví.“ „Jak jsem říkala,“ zadívá se Leanne přes brýle na Daisy, „měly bysme jet na dovolenou, ale někam, kde Al za a) bude daleko od Simone, za b) nebude mít přístup k internetu a za c) dá se psychicky do kupy.“ 34
„Takže kam?“ „Do Nepálu,“ odpoví Leanne. „Kam?“ „Do Nepálu! Je to v Asii, u Tibetu.“ Daisy nakrčí nos. „Proč bysme tam jezdily?“ „Je tam úžasné duchovní centrum v horách, jmenuje se Ekanta Jatra. Pověděl mi o něm učitel jógy. Koukej!“ Přistr čí Daisy pod nos mobil a míhá prstem po displeji. „Výborné domácí jídlo, jóga, řeka, kde se dá plavat, vodopád, masá že. Můžeme strávit den v Káthmándú, pak čtrnáct dní v tom centru a pak odletět do národního parku Čitvan a vydat se na safari do džungle. Bude to životní dobrodružství.“ Leanne přímo září. Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle na bitou energií, obvykle působí unaveně a mátožně. Je hrozně hubená a párkrát jsme se s Daisy dohadovaly, jestli netrpí ně jakou poruchou příjmu potravy. „Můžu se mrknout?“ Natáhnu se po jejím mobilu a Lean ne mi ho beze slova vloží do dlaně. Prohlížím si webovou stránku. Ekanta Jatra vede skupina lidí ze Západu, kteří se seznámili při cestování po Asii a roz hodli se založit „útočiště před světem“ uhnízděné v horském masívu Annapurny v oblasti oblíbené u pěších turistů. Vypa dá to krásně a představa, že se pár týdnů nechám obskakovat, budu si číst a plavat v průzračné řece, je lákavá, jenže... „Není tam wi-fi,“ namítnu. „A to vadí?“ „Jo. Začala jsem si hledat novou práci a nebudu si moct kontrolovat e-maily.“ Leanne sklouzne z postele a pěti kroky přejde přes pokoj k varné konvici. Zvedne ji a natočí do ní z kohoutku vodu. „Nemusíš s námi jezdit, Emmo. Nikdo tě nenutí.“ 35
C. L. Taylor Ne že bychom se s Leanne nesnášely, kamarádíme se, ale jenom když jsme pohromadě s Daisy nebo Al. Nechodíme spolu do hospody a neprovozujeme esemeskové maratóny. Smějeme se vtipům té druhé a dáváme si dárky k naroze ninám, ale nikdy jsme se nesblížily a nevytvořily si pevněj ší vztah. Sama nevím proč. Možná proto, že se mi nelíbilo, jak si mě při našem prvním setkání změřila od hlavy k patě. Možná proto, že když jsem jednou šla k baru pro pití, zapo mněla jsem přinést i jí. Anebo je to prostě tím, že občas máte z někoho od začátku pocit, že vás nemá rád, a ten pocit nikdy úplně nevymizí. „Já ji donutím, to si piš.“ Daisy se sveze z postele a skočí mi na klín. „Pojedeš, že jo, Emmo?“ Vezme mě oběma ruka ma za tváře a zakývá mi hlavou. „Vidíš, říká, že jo, že pojede s náma.“ „Asi to vyjde draho.“ „O nic dráž než několik týdnů na Ibize,“ prohlásí Leanne a nalije vroucí vodu do tří hrníčků. „Al přišla o práci,“ namítnu. „Jak si to bude moct dovo lit?“ „Zaplatím jí to,“ odvětí Daisy. „Teda přesněji řečeno můj táta.“ Seskočí mi z klína a zase se usadí na posteli. Neunikne mi, že úsměv jí ve tváři povadl. Myslím, že svému tátovi ni kdy neodpustila, že když ho nejvíc potřebovala, poslal ji do internátní školy. Bylo jí tehdy pouhých šest let a rok před tím jí tragicky zahynula mladší sestra. Její máma se krátce po dceřině smrti zabila, protože se nedovedla vyrovnat s žalem. Daisyin otec, byznysmen z londýnské City, si rozhodnutí po slat ji do internátní školy ospravedlnil tím, že to jejímu živo tu dodá stabilitu a ředitelka internátu jí nahradí matku. Jenže 36
Daisy v tom viděla, že se na ni zase někdo vykašlal. Proto tak bezohledně ukončuje kamarádství a vztahy. Ať už je rozchod sebevíc bolestný, je lepší být tím, kdo opouští, než tím, kdo zůstane opuštěný. „Tak co? Jdete do toho, nebo ne?“ Leanne se k nám obrátí s kouřícími hrníčky v obou rukou. Už se zase usmívá, ale oči má vážné. Protáhne se kolem mě k prádelníku. Když na něj hrníčky staví, vyšplíchne na borové dřevo čaj. „Říkala jsem si, že bychom mohly vyrazit příští měsíc.“ „Už příští měsíc?“ Podívám se po Daisy, ale ta jen pokrčí rameny. Má svého šéfa Iana omotaného kolem prstu. Může u něj v hospodě King’s Arms pracovat, kdykoli zrovna nemá kšeftík u filmu, takže Ian určitě ani necekne, když mu zčista jasna oznámí, že se chystá na třítýdenní dovolenou. A Lean ne je na volné noze – pronajímá si místnost v salónu krásy a živí se jako masérka a aromaterapeutka –, takže si může vzít volno, kdykoli si zamane. Zato Geoffovi se ten můj třítý denní únik do Nepálu nebude ani trochu zamlouvat. „Máš na dovolenou nárok,“ řekne Daisy, jako by mi četla myšlenky. „Anebo prostě dej výpověď.“ „Daisy...“ „No dobře, dobře.“ Zvedne ruce na znamení kapitulace. „Ale jestli s náma nepojedeš, tak už s tebou v životě nepro mluvím.“ „Slíbíš mi to?“ „Ha ha.“ „Mám to brát jako souhlas?“ Leanne si žmoulá ruce. „Po jedeme do Nepálu?“ „Pokud přemluvíme Al.“ Daisy se uculí. „To nechte na mně.“ 37
6. kapitola
Nechápu, čemu se Al s Leanne chechtají. Je náš první ve čer v Nepálu, bar praská ve švech, a jelikož mi Leanne vy foukla poslední židli, balancuju zpola opřená, zpola usazená na nízké zídce oddělující stolky od rockové kapely. Sice ří kám „rocková kapela“, ale takový rock, jaký předvádějí tihle čtyři Nepálci, jsem ještě neslyšela. Bubeník a basák vůbec nedrží rytmus a kytarista jako by hrál úplně jinou písničku. Daisy na mě přes stůl kývne, vyplázne jazyk a rukama si na hlavě naznačí rohy jako blonďatý Gene Simmons s dokona lým make-upem. „Jo!“ zvolá a pohazuje vlasy do rytmu kytarového sóla, které by Jimmyho Page dohnalo k pláči. Sáhnu po sklenici piva a stolek se přitom nebezpečně zakymácí. „Jóóó!“ Daisy si mne krk a sleduje, jestli se od kapely do čká reakce. Kytarista jí předvede zdvižený palec a cosi nesro zumitelně křikne. Leanne se zajíká smíchy, jako by v životě neviděla nic leg račnějšího, a Al si po mé levici přihýbá z láhve a vytahuje 38
mobil. V baru není wi-fi, ale to jí nebrání kontrolovat si kaž dých pár minut textovky. „Dáme si panáka!“ zahaleká Daisy a vyskočí na nohy. „A pak si zahrajem nějakou pijanskou hru. Čing-Čong, nebo Co jsem nikdy nedělala?“ „Čing-Čong!“ řekne Leanne, odstrčí se s židlí od stolu a vstane. Daisy ji mávnutím zarazí. „Já tam dojdu. Ty můžeš při nýst další rundu.“ Kapela si dává pauzu a u našeho stolu zavládne ticho. Daisy se proplétá k barpultu. Džínové kraťasy jí sedí nízko na bocích, zpod černého topu bez rukávů jí vykukuje ramín ko červené podprsenky. Každý chlap, kterého míjí, po ní po kukuje. Neznám žádnou jinou ženskou, která by se při chůzi pohupovala jako manekýna. Leanne šťouchne do Al. „Vidíš ten páreček, co se mucká tamhle u okna? Ta holka má ruce v jeho šortkách. Je to ne chutný.“ „Jo,“ utrousí Al, aniž vzhlédne od mobilu. Působí, jako by vycítila, že všechno, co děláme – všechny ty vtípky, juchání do rytmu, komentáře na adresu lidí kolem, pití –, je úmyslné představení, kterým ji chceme rozveselit a vyhnat jí z hlavy myšlenky na Simone. Nezabírá to. Al se za normálních okolností umí bavit stejně dobře jako Daisy; vypráví historky, pusa se jí na chvíli nezastaví. Ale od chvíle, kdy jsme před měsícem poprvé probíraly cestu do Nepálu, se stáhla do ulity a nenechá se odtamtud vylákat přemlouváním ani dobíráním. „Jdu na záchod.“ Vstane, strčí si telefon do kapsáčů a od šourá se. 39
C. L. Taylor S Leanne se za ní díváme. „Těšíš se zítra do Pókhary?“ zeptá se mě Leanne. „Nemůžu se dočkat. Ani si neumíš představit, jak prahnu po masáži. Jak dlouho že cesta autobusem potrvá?“ „Asi šest hodin.“ „Fíha.“ „Všimla jsem si, že na rohu kousek od našeho hotýlku je krámek s jídlem. Měly bysme si tam po snídani koupit vodu a něco k jídlu.“ „Prima nápad.“ Zase se rozhostí mlčení a já se rozhlížím po baru. Jsme v prvním patře budovy na hlavní ulici v Thamelu, turistické čtvrti Káthmándú, a otevřenými okny k nám doléhá troube ní klaksonů. Stěny jsou vymalované tmavočerveně a vyzdo bené drobnými žárovičkami a obrazy chrámů a hor. „Už se to nese!“ řítí se k nám Daisy s podnosem, na kte rém stojí osm panáků, a zároveň se objeví i Al. „Tamhle u baru je zeď, kam se lidi podepisujou. Pojďte, taky tam něco napíšem!“ „Nevím, co napsat.“ Daisy okusuje úlomek křídy a zkřiví tvář, když se ode zdi ozve skřípavý zvuk. „Já jo.“ Al se s povyplazeným jazykem rozmáchne křídou. Celá zeď je natřená černě jako školní tabule a je plná malů vek, vzkazů, jmen a sprosťárniček. „Jdi do prdele, Simone!“ přečte Leanne nahlas Alin vý tvor a obrátí oči v sloup. „To tam snad nechceš nechat, Al!“ „Proč by ne?“ Al si založí paže na hrudi a s uspokojením si nápis prohlíží. „Protože je to skrznaskrz negativní. A tahle dovolená by měla být o nových začátcích.“ 40
„No dobře.“ Al si přetáhne rukáv přes dlaň a šmudlá jím po zdi. „Tak, a je to.“ „Prdel?“ přečte Leanne a všechny se rozesmějeme. „To tam necháš?“ „Nic lepšího ze mě nedostaneš. Teď je řada na tobě, Emmo.“ Podá mi křídu. „Ach jo.“ Podívám se po Daisy, která pořád ještě vymýšlí, co napsat. Na spodním rtu má bílou křídovou šmouhu. „Já taky nevím, co napsat.“ „Tak to dej mně.“ Leanne mi vyškubne křídu z ruky, a než stačím zaprotestovat, přistoupí ke zdi a píše. Když o kus po odstoupí, má ve tváři samolibý výraz. „Co to má sakra bejt?“ Al s přimhouřenýma očima luští, co napsala. Leannin výtvor je delší než ostatní vzkazy, a aby se jí tam celá věta vešla, kroutí se mezi ostatními čmáranice mi jako had. „Je to citát Mayi Angelou,“ vysvětluje Leanne. „V každém z nás se skrývá touha po domově, po bezpečném místě, kde můžeme být sami sebou a nikdo o nás nepochybuje.“ Mám co dělat, abych neobrátila oči ke stropu. To je celá Leanne, chovat se jako pseudointelektuálka, když všichni ostatní kreslí prsa a pindíky a píšou moudra typu „miluju pivo“. „Tak jo, už to mám.“ Vezmu jí křídu z prstů a píšu a zá roveň čtu nahlas: „Emma, Daisy, Al, Leanne: životní dobro družství.“ Daisy přikročí ke zdi a odstrčí mě stranou. Vymaže „ži votní dobrodružství“ a napíše místo toho „nejlepší kámošky na věky věků“. „Tak.“ Poodstoupí a všechny tři nás neohrabaně obejme. „Teď to nemá chybu.“ 41
C. L. Taylor • • • Al hrábne do batohu, vyloví dvě plechovky piva a jednu mi hodí. Před půlhodinou jsme odešly z baru a vrátily se do hotýlku. Tvrdily jsme, že jdeme spát, ale Al má očividně jiné plány. Chytím plechovku. „To je za co?“ Dřepne si na postel a skopne z nohou tenisky. „Že ses ne chovala jako blbec.“ „Co tím myslíš?“ „Dnešní večer. Bylo to jako show Daisy a Leanne. Anebo spíš Daisyina show s jednou oddanou divačkou.“ „Snažily se tě rozveselit.“ Otevřu plechovku a přihnu si. Tahaly jsme si slámky, kdo s kým bude spát. Leanne chtěla být na pokoji s Al a do druhého poslat mě a Daisy, ale Daisy prohlásila, že bude legrace „trochu to pomíchat“, tím spíš, když spolu budeme na pokojích i v duchovním centru a pak v džungli. „Já vím. Smála bych se tomu, kdyby to nebylo tak smut ný.“ „Al!“ Přes vršek plechovky se na mě ušklíbne. „Ale no tak, Emmo, jen to přiznej. Viděla jsem na tobě, jak je ti trapně.“ „No...“ Pokrčím rameny. „Možná trochu. Měla jsem po cit, jako bych měla držet neónovej poutač s nápisem ,Skvěle se bavíme!‘“ „Nejlepší kámošky na věky věků!“ Al se rozchechtá a na pětí, které jsem cítila celý večer, se konečně rozplyne. Ozve se zaklepání na dveře. Obě strneme. „Pojďte dál!“ houkne Al. Dveře se otevřou a dovnitř nakoukne Daisyina blonďatá hlava. 42
„Že se tu vy potvory dobře bavíte beze mě?“ S předstíra nou hrůzou ukáže na plechovky. „A chlastáte pivo z bezcelní zóny!“ Al hmátne do batohu a hodí po ní další plechovku. „Jen se k nám přidej, jsme přece kámošky na věky věků!“ Pokojem se rozléhá její smích.
43
7. kapitola Současnost „Jane? Máš minutku?“ Sheila na mě volá, zrovna když vě zím po lokty v psích granulích. Stojí ve dveřích skladu krmiva společně se ženou, kterou jsem v životě neviděla. Oproti Shei le, která má skoro metr osmdesát a pořádná prsa a zadek, je dotyčná droboučká. Měří sotva stopadesát čísel a tmavomod rá košile, kterou fasují zaměstnanci útulku Green Fields, na ní visí jako pytel a nerýsuje se pod ní žádná hruď. Zpod šedých kalhot jí vykukují jen špičky černých tenisek. „Jasně.“ Napřímím se, nasypu granule do jedné z dvacítky nerezových misek rozložených na stole, otřu si ruce do kal hot a přejdu přes místnost. „Jane, tohle je Angharad, jedna z našich nových dobro volnic. Angharad, tohle je Jane, má na starosti psinec.“ „Dobrý den!“ usměju se na dobrovolnici. Zdálky vypada la na devatenáct, ale zblízka vidím, že je jí skoro jako mně. Zastrčí si pramínek vlasů z upraveného mikáda za ucho a oplatí mi úsměv. „Dobrý den.“ Podá mi ruku a já jí potřesu. 44
„Angharad momentálně nemá práci,“ vysvětluje Sheila. „A tak si řekla, že než si ji najde, půjde někam dobrovolničit. Požádala, jestli by mohla pracovat u psů – prý je má hrozně ráda.“ „Prima,“ zase se na Angharad usměju. „Takže teď vás tu nechám.“ Sheila nám kývne na rozlou čenou a odporoučí se. „Říkalas, že jezdíš do práce na kole – bydlíš blízko?“ vy ptává se Angharad, zatímco kolem Freddyho míříme k pra sečímu výběhu umístěnému úplně vzadu. „V baráčku kousek odtud. Ze zahrady na útulek vidím.“ „Tak to máš hodně blízko. A pracuješ tu dlouho?“ „Plus minus tři roky.“ Provádím ji celým areálem a ukazuju jí, kde co je. Určitě už ji útulkem provedli při přijímání dobrovolníků, ale radši si povídám za chůze než v tichu ve skladu. „Kde ses zaučovala?“ „V Bictonu, kousek od Exeteru. V pětadvaceti jsem vystu dovala obor chovatelství.“ „Ty jsi studovala až tak pozdě?“ Z jejího výrazu je mi jasné, že čeká, že to nějak rozve du, povím jí, co jsem dělala předtím a proč jsem vystudovala chovatelství až v pětadvaceti, ale úmyslně ty nevyřčené dota zy ignoruju. Místo toho ukážu na prasata. Jak se blížíme, ví tají nás čím dál hlasitějším chrochtáním a kvikotem. „Bill a Ben. Jestli budeš pracovat se psy, tak s nimi nej spíš vůbec nepřijdeš do styku, ale kdyby tě náhodou někdo poprosil, ať mu u nich pomůžeš, dávej si na ně pozor. Jsou to zpola divočáci,“ vysvětluju. „Netušíme, s jakým plemenem 45
C. L. Taylor je zkřížili, ale jsou mnohem nebezpečnější, než vypadají. A taky mnohem chytřejší.“ Angharad ukáže na početné zámky, zástrčky a řetězy na ohradě. „To jsou pořádná bezpečnostní opatření.“ „Už nám několikrát utekli, ale snad jsme na ně konečně vyzráli. A jsou pěkně zákeřní. Když se k nim na moment oto číš zády, pokoušou tě. Proto je vždycky zavíráme do chlívku, když jim čistíme výběh, a naopak. Jednou mě v chlívku za mkli.“ Angharad se rozesměje. Překvapí mě, jak ji to změní; hor livý soustředěný výraz, který měla ve tváři od našeho sezná mení, je konečně tentam. Její chrochtavý smích je tak nakaž livý, že se neudržím a taky se rozesměju. „To si děláš srandu,“ řekne, když konečně zase zvážníme. „Nedělám. Uklízela jsem jim vevnitř, byla jsem tam sama a dveře byly zavřené, a jeden z nich rypákem zasunul zástrč ku a uvěznil mě. Musela jsem se natáhnout koštětem a uvol nit ji, abych se dostala ven.“ „Nechceš snad říct, že to udělali úmyslně?“ „Kdoví? Já toho o prasatech a divočácích moc nevím. U psů se aspoň dá předvídat, jak zareagujou – teda většinou.“ „Kéž by to bylo tak snadný i u lidí.“ Po očku se po mně podívá. Neopětuju jí pohled. „Jo.“ Mávnu na ni, ať za mnou jde dál. „Lidi jsou ještě ne vyzpytatelnější než prasata.“ „Tak co?“ vyzvídá Sheila, když sahám do lednice pro kra bičku s obědem. „Jak jí to jde?“ „Angharad?“ Posadím se na tvrdou umělohmotnou židli v kanceláři a otevřu krabičku. Zavanou ke mně sendviče se 46
sýrem a rajčaty, nijak vábně. Měla jsem poslechnout Willa, když mi nabízel, ať si s sebou vezmu kus malinového kolá če. „Je v pohodě. Zezačátku byla trochu zamlklá, ale sotva se tu rozkoukala, už jí pusa jede. Pořád se na něco vyptává. Ale práce jí jde od ruky. Nestěžovala si, když musela uklidit po Jasperovi, kterému se udělalo špatně, a pak trávit hodinu praním dek a matrací.“ „Myslíš, že zítra přijde zas?“ „Řekla bych, že jo. Vypadala, že se jí tu líbí.“ Sheila v rohu místnosti vyťukává něco na počítači. Za kousnu se do sendviče, ale vzápětí sousto nenápadně vypliv nu do ubrousku. Chleba je od rajčat celý rozmáčený. A stejně nemám chuť k jídlu. Od včerejška jsem snědla jen pár soust malinového koláče. „Hrozně moc chtěla pracovat s tebou.“ „Cože?“ „Angharad,“ vysvětluje Sheila. „Když se přihlásila jako dobrovolnice, výslovně požádala, jestli by mohla pracovat s tebou.“ „Fakt?“ „Jo. Ptala se, kdo pracuje u psů, a když jsem jí odrecito vala jména, prohlásila: ,Kdyby to šlo, chtěla bych pracovat s Jane.‘“ Prudce vzhlédnu. „Proč?“ Sheila přestane ťukat do kláves a ohlédne se po mně. „Kdoví? Možná viděla tvoje jméno v novinách, když jsme měli tu fundraisingovou kampaň. Anebo jsi pomohla nějaké její kamarádce adoptovat psa. Nevím o nic víc než ty.“ Počítač pípne a Sheila se otočí zpátky k němu. Tiše zak leje. 47
C. L. Taylor „Proč to lidi dělají?“ „Co?“ Zabalím sendvič do fólie a vrátím ho do krabičky. „Posílají přes kontaktní formulář na naší webstránce spam. Co si od toho slibujou? Já jim přece na ty pitomý od kazy slibující pilulky na impotenci a bůhvíco dalšího neklik nu. Koukni, tohle už je jako špatnej vtip, ani to nedává smysl. ,Daisy není mrtvá.‘ Co to má znamenat? Mluví o nějakém zvířeti? Neměli jsme tady fretku jménem Daisy?“ Vymrštím se, až plastová krabička se zarachocením spad ne na podlahu. Jako ve snu přejdu přes místnost a zadívám se Sheile přes rameno na monitor. Má tam otevřenou e-mai lovou schránku. „Vidíš?“ ukáže prstem. „Tady to je. ,Daisy není mrtvá.‘ To je všecko. Divný, co?“ „Jane, kam jdeš? Co se děje?“ slyším za sebou její hlas, když vybíhám z místnosti. Uháním na záchod, jednu ruku si tisknu k hrdlu a druhou k břichu, do kterého mě berou kře če. „Jane?“
48
8. kapitola Před pěti lety „Měly jste ho vidět!“ Daisy vyskočí ze židle a pantomi micky naznačí běh vedle auta s kabátem přibouchnutým ve dveřích. „Jak se mu míhaly ty zakrslý haksny, ve tváři byl ce lej rudej a Emma visela horní půlkou těla z okýnka a řvala: ,Zastavte to auto! Stát!‘“ Zakončí vyprávění rozmáchlým gestem a na zlomek vte řiny se rozhostí ticho. Al a Leanne se po mně podívají a vzá pětí se ticho zbortí pod výbuchem smíchu. Daisy dál z plných plic haleká: „Stát! Stát!“ a poskakuje, až sandály na klínku hlasitě klapou o dláždění. V jedné ruce drží skoro prázdnou láhev vína, ve druhé přetékající sklenič ku. Taky se napiju vína a civím do mihotavých plamenů a na gejzíry jisker vylétající k nebi. Je to náš druhý večer v Pókhaře a sedíme na dvorku jen v plavkách. U nohou se nám jako spí cí psi choulí vlhké ručníky, nebe je černá deka plná drobouč kých dírek a noc žije rachotem motorek, houkáním klaksonů a cvrkotem cikád. Než zítra pěšky vyrazíme horami k Ekanta 49
C. L. Taylor Jatra, dopřejeme jsme si tuhle dávku luxusu – dvě noci v ho telu na vrcholku kopce v Pókhaře. Nevím, jestli je to vlhkem, tím hnusným e-mailem, který mi Geoff poslal den před do volenou a zpochybňoval v něm moji způsobilost k práci, ane bo tím, jak se Daisy už tři dny baví na můj účet, ale nedoká žu se přidat k všeobecnému veselí. Když je toho na mě moc v Londýně, zalezu si sama domů, jenže od příjezdu do Nepá lu jsme se od sebe nehnuly ani na chvíli. „No tak, Emmo!“ křičí Daisy. „Bav se!“ „Já se bavím.“ „To řekni svýmu obličeji.“ Zasměje se a podívá se po Al, jako by jí pohledem na značovala: „Vidíš to?“, ale Al nereaguje. Pokud se její výraz jakkoli změnil, tak jí úsměv nepatrně povadl. Takhle opilou jsme Daisy už hodně dlouho neviděly. „Nic mi není, Daisy,“ přesvědčuju ji. „Jenom už jsem tu historku slyšela dřív, to je všecko.“ „Ahá.“ Povytáhne obočí a vykulí oči. „Promiňte mi, že vás nudím, slečno Emmo Woolfeová. Moje vypravěčské umění stojí za starou belu? Ó, moc se omlouvám.“ „Podle mě zábavná jsi,“ ujišťuje ji Leanne. Sedí se zkříže nýma nohama v křesílku, kostnatá kolena jí trčí přes opěrky. Přes ramena si přehodila tenký šedý propínací svetřík. „Díky, zlato.“ Daisy se mírně ukloní a pak odvrávorá ke mně. „Co je to s tebou, ty škarohlídko?“ „Nic. Kašli na to.“ Sáhnu po skleničce vína a zvednu se. „Jdu se trochu projít. Za chvilku jsem zpátky.“ Rychle se vytratím a do tmy mě provází Daisyin posměšný tón. Nasadila „seveřanský přízvuk“, kombinaci yorkshirského a severoanglického. Já ze severu nepocházím – jsem z Leices 50
teru –, jenže podle Daisy „je seveřan každý, kdo žije na sever od Watfordu“. Daisy a Al se svorně prohlašují za Londýňan ky, i když Al je z východního Croydonu a Daisy z Elmbridge v Surrey – z „britského Beverly Hills“ –, byť tam moc času ne tráví. Z internátní dívčí školy v Cheltenhamu šla rovnou na univerzitu v Newcastlu. V internátní škole ji připravovali na studium na Oxfordu nebo v Cambridgi, jenže Daisy mnohem víc bavilo spát po večerech se spolužáky než se učit, a závěreč nými zkouškami prolezla jen s odřenýma ušima. Po univerzi tě jsme se všechny přestěhovaly do Londýna. „Daisy, s tebou je děsná legrace!“ Leanne se chechtá Dai syině parodii na mě, jako by nic zábavnějšího v životě nevi děla. Daisy to poprvé předváděla před sedmi lety na vysoké a očividně ji to ještě neomrzelo. Pomalu obcházím bazén a dívám se pod nohy, abych na mokrých dlaždičkách nešlápla na hada, ještěrku nebo žábu, a pak sejdu po točitých schodech do zahrady. Nejsou tu žád né lampy, jen sem slabě doléhá světlo z hotelu a od ohně na dvorku, ale měsíc v úplňku jasně září. Posadím se na kraj dřevěné lavičky. Jsme v Nepálu jen několik dní a pořád mám pocit, jako bych se ocitla na jiné planetě. Před osmačtyřiceti hodinami jsme byly v Káthmándú, všude kolem hluk a shon chaotické dopravy, muži na kolech naložených zrádně vrat kými hromadami nákladu, opice přeskakující s mláďaty na břiše z budovy na budovu. Tady v Pókhaře se v dálce jako černý drak zvedá horský masiv Annapurny a dole se na po zadí světel města temně leskne jezero postříbřené měsíčním svitem. Londýn mi připadá nekonečně vzdálený. Napiju se vína a odložím skleničku na zem. Nebezpečně se zakymácí, ale nepřekotí se. Jsem opilejší, než jsem si my 51
C. L. Taylor slela. Tmou ke mně dolehne halekání, jak někdo vyzpěvuje spolu s Madonnou písničku „Holiday“. Pak ztichne, od bazé nu se ozve hlasité šplouchnutí a vzápětí zpěv zase pokračuje. Je to Al. Dává okázale najevo, že je v pohodě, stejně jako když zkraje večera pálila v ohni Simoninu fotku a zapřísahala se: „Už nikdy, prostě nikdy se nezapletu s nedospělou lesbou.“ Tři tisíce kilometrů a flaška červeného vína – a je po zlome ném srdci. Kéž by to bylo tak jednoduché. Ke zpěvu se přidá Leanne, pisklavým hlasem zahaleká slova „dovolená“ a „slavíme“, ale pak zase zmlkne, protože zbytek textu neumí. Al se směje a Leanne se směje, Al tancu je a Leanne tancuje, Al zpívá a Leanne zpívá. S Daisy se Le anne chová úplně stejně – je to její modus operandi. Připadá mi jako ti ptáci, co přeskakují z jednoho nosorožce na dru hého, vozí se na jejich hřbetech, zobají hmyz a těší se ochraně většího zvířete. Náhlý pohyb přitáhne můj pohled ke keřům napravo. Sla bě zašustí spadané listí a vykoukne z něj gekon. Nožičkami s přilnavými polštářky se opírá o zem a vypoulenýma očka ma kroutí ze strany na stranu. Uhranutě na něj zírám. Ještě nikdy jsem neviděla gekona jinde než v zoo. Je zvláštně krás ný a s těma černýma nemrkajícíma očima vypadá jako tvor z jiného světa. „Tady jseš!“ Po schodech se ke mně řítí Daisy, v jedné ruce nově načatou láhev vína, ve druhé skleničku, přes paži přehozenou deku. „Nebuď na mě naštvaná, Emčo!“ Plácne sebou vedle mě na lavičku, vezme mě kolem krku a přitáhne si mě k sobě. Z láhve jí vyšplíchne červené víno a vpíjí se mi do plavek. „Byla to jenom sranda.“ 52
„Já vím.“ Vyprostím jí láhev z prstů, odložím ji na zem a vyvléknu se z jejího objetí, ale neohrabaně se ze mě pokouší otřít víno cípem deky. „Jen bych byla ráda, kdyby ses přestala bavit na můj účet.“ „Nebuď taková netýkavka. Dyť to bylo z legrace.“ „Jo, jako malá jsem byla nadšením bez sebe, když jsem byla pro rodinu téma k vtipkování.“ Slyším, jak ukňouraně a sebelítostivě to zní, ale nemůžu si pomoct. Daisy mívá ag resivní opici, já ufňukanou. „Prokristapána.“ Teatrálně si povzdechne. „Občas mi při padá, že Leanne má pravdu.“ „V čem?“ „Když o tobě mluví.“ Poodtáhnu se od ní. „Povídej.“ „Ne.“ Dívá se na mě přimhouřenýma očima. Večer si vyn dala kontaktní čočky a na nošení brýlí je příliš marnivá. „Do žrala by ses.“ „Jen mi to pověz.“ „Ne.“ S úsměvem zavrtí hlavou. Je namol a bere to jako hru. Ví, že taková hra je nebezpečná, ale nemůže si pomoct, chce hrát dál. „Vyklop to, Daisy.“ „No dobře, dobře. Tak fajn. Říká, že jsi občas za trpitelku. Kazíš svými řečmi náladu. A přitom máš rodiče doktory, co jsou pořád spolu, sourozence, co se jim daří, a práci, kde ti dobře platí, i když je tvůj šéf hajzl. Ve srovnání s tím, čím si prošla ona a co jsme si vytrpěly my ostatní, si nemáš na co stěžovat. To je všecko.“ „A ty s ní souhlasíš?“ „Občas.“ 53
C. L. Taylor Užasle na ni zírám. Sedm let jsme nejlepší kamarádky, a teprve teď mi řekne, že mě považuje za hysterku. Leanne se mezi nás celé roky snaží vrazit klín, už od dob studií na vy soké. „My tři amigos,“ tak mluvila o sobě, Al a Daisy, když se o prvních vánočních prázdninách v Newcastlu rozhodly nejet domů, protože se jim nechtělo setkat se s rodinami. Já bych s nimi nejradši zůstala taky, ale mámě se povedlo vzbu dit ve mně pocit viny. Prý že babičce není dobře, a jak by mi asi bylo, kdybych propásla poslední společné Vánoce, pro tože se chci radši opíjet s kámoškama? (Babička žije dodnes a daří se jí skvěle.) Když jsem se po Novém roce vrátila, Le anne se mě ze všech sil snažila vyštípat. Zvala Al a Daisy do kina, do klubů a na večírky a tvrdila Daisy, že mě pozvala taky, ale že jsem odmítla kvůli učení. Vím, že Leanne a Dai sy spolu poslední dobou trávily v Londýně víc času než ob vykle – obě mají flexibilní pracovní dobu, Daisy v hospodě a Leanne v salónu krásy, a tak mohly před dovolenou dohlí žet na Al –, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že mě pomlou valy. „Tak ti děkuju, Daisy.“ Zvednu se. „Chci si s tebou popo vídat o tom, jak se do mě navážíš, a ty to hned využiješ jako záminku, aby sis do mě zase rejpla.“ „Nebuď tak pitomě přecitlivělá.“ Taky vstane. „Dyť ani nešlo o tebe, ale o toho blbečka, cos ho sbalila. Z něj jsem si utahovala. Bylo to srandovní.“ „Ne, nebylo. Elliota mohlo to auto zabít.“ „Takže Elliot? A já si myslela, že to byl anonymní týpek, kterýmu šlo jenom o sex. Choval se jako hulvát a zasloužil si vykopnout z taxíku. Prokázala jsem ti laskavost, Emmo.“ „Ale jdi. Vykoplas ho, protože tě označil za ožralou běh 54
nu. Vyhrožovalas mu, že zjistíš, kde pracuje, a najdeš si ho, pokud se se mnou vyspí a pak už mi nezavolá.“ „No a?“ Oči se jí lesknou. Když je v tomhle stavu, nemá cenu zkoušet se s ní rozumně bavit. Situace se může vyvíjet jenom jedním ze dvou směrů – buď se pustí do zuřivé hádky, anebo odpadne a usne. Když budu zticha, třeba dojde na to druhé. Štěstí mi nepřeje. Daisy se rozjela a nezmlkne. „Pokoušel se se mnou muchlovat, Emmo – ten tvůj miláček Elliot, kte rýho tak náruživě hájíš. Když sis v klubu Love Lies odskoči la na záchod, hned se na mě vrhnul. Proto jsem ho vykopla z taxíku, ne proto, že o mně prohlásil, že jsem ožralá běhna. Protože byl sviňák a nezasloužil si tě.“ Chci zareagovat, jenže vtom – „Překvápko!“ – seskočí ze schodů Al a přistane vedle Daisy. Pořád ještě celá zmáčená z bazénu sevře Daisy v mokrém medvědím objetí a připlác ne jí ruku k puse. Daisy se naoko pokouší vyprostit, ale obě vědí, že je to jen legrace. Al se s úsměvem podívá po mně. „Nehádejte se. Jsme na dovče, copak jste zapomněly? Jé! Koukněte, gekon!“ „Jakej gekon?“ Po schodech opatrně schází Leanne. Tisk ne si k ramenům šedý propínací svetřík, ale stejně se třese. „Co tu vy dvě provádíte? Až k bazénu jsme vás slyšely ječet.“ „Tady.“ Al podřepne a natáhne ke gekonovi ruku. Ten se otočí a zajede pod lavičku. „Nech ho bejt.“ Daisy zatahá Al za ramínko černých pla vek. „Pojď, dojdem si pro další víno a vrátíme se k bazénu.“ „Ještě nikdy jsem žádnýho neviděla.“ Al zaujatě hledí pod lavičku. „Al!“ Daisy ji znovu zatahá za plavky, ale Al ji odmávne. 55
C. L. Taylor „Teď ne, Dais.“ Daisy se vytratí z tváře škádlivý výraz. Odtáhne se, obe jme si hruď pažemi, obrátí se k nám zády a upře pohled smě rem k jezeru. „Dojdu si pro foťák. Pojď si se mnou pro deku.“ Al se na přímí a mávne na Leanne, která stojí pod schody a v šeru nás pozoruje. „Je ti zima, ne?“ „Jo.“ Leanne váhá. Vycítila, že mezi námi panuje napětí, a neví, jestli má jít s Al, nebo zůstat a zjistit, co se stalo. „Pojď,“ naléhá Al. Popadne ji za loket a nasměruje ke schodům. „Taky přinesem další víno. Vedoucí hotelu je ur čitě ještě vzhůru.“ Klopýtají po schodech a prodírají se křovím, ale Daisy jim nevěnuje pozornost. Dál upřeně zírá na jezero. Taky vy kročím ke schodům. Nemá cenu zdržovat se tu a hádat se s ní. Jsme opilé, unavené a potřebujeme se vyspat. „Takže takhle to teď bude?“ „Cože?“ ohlédnu se po ní. „Takhle to bude? Budete si s Al vymýšlet výmluvy, abyste nemusely trávit čas se mnou?“ V podobných chvílích si říkám, kolik toho ještě vydržím. Daisy tlačí na pilu a tlačí a tlačí, jako by úmyslně testovala hranice našeho přátelství a zjišťovala, co všechno si nechám líbit. Když s ní zůstanu, vyčiní mi, že jsem měkkota a neu mím si stát za svým; když odejdu, potvrdím jí, že ji každý nakonec opustí. Je to Hlava XXII. „Nekoukej na mě, jako bys nevěděla, o čem mluvím, Emmo. Napřed odkráčíš od ohně, když se všechny bezvadně bavíme, pak mě Al odpálkuje, když chci, aby se mnou šla do bazénu. A ten první večer v Káthmándú jste se s Al schválně 56
vymlouvaly, že máte pásmovou nemoc, abyste se mnou ne musely dál pít.“ „Taky že jsme ji měly.“ „Chechtaly jste se a nasávaly jste pivo v pokoji. Proč jste to nemohly dělat se mnou v baru?“¨ „Daisy, daly jsme si každá jenom jednu plechovku, nebyla to žádná párty. Neblbni.“ Přikročím k ní a položím jí ruku na rameno. „Měla by sis jít lehnout.“ „Ne.“ Když se jí pokusím přehodit deku přes ramena, od strčí mi ruku a shodí deku na zem. „Nechce se mi spát. Chci ještě pít a chci se vrátit k bazénu. Kde mám víno?“ Podívá se k lavičce. Láhev stojí na zemi, kam jsem ji odlo žila. Gekon vylezl z úkrytu a sedí kousek od ní. „Další víno už nepotřebuješ, Daisy.“ „Neříkej mi, co potřebuju.“ Odstrčí mě a vrávorá k lavičce. Gekon přeběhne k láh vi. Daisy zpomalí, opatrně se v sandálech na vysoké korkové podešvi sune vpřed, jako by ho nechtěla vyplašit. Čekám, že gekon zajede zpátky pod lavičku, ale ten se nehýbe. Nožičky s přilnavými polštářky má těsně vedle láhve a zvědavě kmitá očima sem a tam. Daisy se zastaví. Shýbne se a pravou rukou hmátne po láhvi. Zároveň zvedne levou nohu, udělá prudký krok vpřed a silnou podešví dupne na gekona. Popadne láhev za hrd lo, zamává jí ve vzduchu a vítězoslavně se po mně ohlédne. „Mám ji!“ Nevěřícně na ni zírám. Ona toho gekona zašlápla. Úmy slně. Zarazila se, udělala nohou výpad, dupla. Nic z toho dě lat nemusela, kdyby se jen chtěla dostat k láhvi. Z místa, kde stála, by na ni hravě dosáhla. 57
C. L. Taylor „Co na mě tak čučíš?“ Zvedne si láhev ke rtům a přihne si z ní. „Tys zašlápla toho gekona.“ „Jo?“ Poskakuje na jedné noze, pravačkou se chytí za levý kotník a zvedne si ho, aby si prohlédla podrážku. Přimhou řenýma očima ji ve tmě studuje, pak kotník zase rychle pustí a chytne se lavičky, aby neupadla. „Do prdele.“ „Tos ho neviděla? Vždyť byl hned vedle flašky.“ „Jo? Já v tý tmě vidím houby. Pojď.“ Zahákne se do mě paží. „Zajdem se mrknout, jaký lumpárny prováděj ty dvě.“
58
9. kapitola
„Není ti nic?“ Al mě pohladí po hřbetu ruky. „Nepřišla jsi na snídani.“ „Nemůžu najít prášky.“ Sedíme vzadu ve zchátralém prorezivělém autobuse, kte rý nás veze do podhůří, odkud se pěšky vydáme k duchov nímu centru. Je mnohem rozvrzanější než autobus, kterým jsme jely z Káthmándú do Pókhary, ale podle Leanne potrvá cesta jen půlhodinu, a ne nekonečných šest hodin. Nastou pila jsem první a zabrala si sedadlo u okna; pod sebe jsem si složila bundu, aby mě netlačily pružiny čouhající z rozedra ného koženkového sedáku. Daisy ve slunečních brýlích, Al a Leanne dorazily o pár minut později. Al se hned usadila vedle mě. „Prášky na malárii?“ „Ne, proti úzkosti. Hledala jsem je všude. A vím jistě, že jsem si je zabalila.“ „Budou na dně nějaký boční kapsy nebo tak něco. Neboj, pomůžu ti je najít, jen co dorazíme do Kanta Játra, nebo jak se to jmenuje.“ 59
C. L. Taylor „Díky, Al.“ Pohroužíme se do kocovinového mlčení. Minulou noc už jsme v pití moc dlouho nepokračovaly. Když jsme se vrátily na dvorek, Leanne už byla v posteli a po vedoucím hotelu nebylo ani vidu ani slechu, takže jsme pro tři měly jen Daisy inu poloprázdnou láhev. Když jsem se dopotácela do pokoje, o který jsem se dělila s Leanne, ta už tiše pochrupovala. Rozhlédnu se po autobusu. Leanne se zplna hrdla chech tá nějaké Daisyině poznámce. V tričku s poníkem My Little Pony a těsných džínách působí překvapivě svěže, zatímco Daisy vypadá, jako by se z postele jen stěží vypotácela a ob lečení na sebe halabala naházela. Když zachytí můj pohled, přitiskne si dlaň ke spánku. „Taky máš tak příšernou kocovinu?“ zeptá se. Přikývnu. „Přímo pekelnou.“ Odpověď ji zjevně uspokojí; opře se na sedadle, zašeptá něco Leanne, ta se po mně koukne a rozesměje se. Zavřu oči a zkouším si vybavit, jak Daisy dupla na geko na, ale vzpomínky jsou rozmlžené kocovinou a nedostatkem spánku. Jestli bez kontaktních čoček pořádně neviděla ani mě, když jsem vedle ní seděla na lavičce, jak by mohla vidět gekona? Nejspíš si to pamatuju špatně. Určitě. Přece by úmy slně nezabila živého tvora, zvlášť po tom, z čeho ji po sestřině smrti obvinila matka. Al se vedle mě uchechtne. Otevřu oči. „Nevyfotilas náhodou toho gekona?“ zeptá se. „Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem si šla pro foťák – jenže mě tak po hltilo shánění chlastu, že mi to úplně vypadlo z hlavy.“ „Ne,“ zavrtím hlavou. „Nevyfotila.“ „To nevadí.“ Pokrčí rameny. „Určitě uvidíme spoustu dal ších.“ 60
• • • Za několik minut naštěstí dorazíme ke kontrolnímu sta novišti maoistů. Mají stůl na plošině na konci rozvrzané láv ky, která spojuje restauraci na úpatí hor se začátkem turis tické stezky. Jejich přítomnost nás nijak nepřekvapuje – ve všech dobrých průvodcích se objevuje upozornění na „tu ristickou daň“ –, ale pistole, které mají na opasku, nás přece jen zarazí. Šankar, náš průvodce, nám kývnutím naznačí, ať k nim přistoupíme. Snažím se mu číst ve tváři. Hodně Nepálců maoisty podporuje, ale někteří se jich bojí. Šankarovy oči ne prozrazují o jeho duševním rozpoložení vůbec nic. Daisy přistoupí ke stolu první, s napřímenými zády a hrdě vysunutou bradou. Prohrábne si vlasy a s úsměvem podá muži za stolem pas, vízum a 150 rupií. Muž se na ni vůbec nepodívá a s kamenným výrazem listuje pasem. Pak přisune bankovky kolegovi po své levici a ten si je strčí do opasku na peníze. Daisy sáhne po pasu a nadskočí leknutím, když ho muž připlácne dlaní. „Vezmete, až řeknu,“ prohlásí. Nesnesitelně dlouho na ni upírá zrak a potom sklopí oči k vízu na stole. Zase rozevře pas a porovnává jméno v něm se jménem na vízu. Zvedne pohled zpátky k Daisy. „Proč vy tady?“ „Ehm,“ odkašle si Daisy, „jenom si chceme vyšlápnout nahoru.“ Leanne nám dala instrukce, co máme říct. Je přesvědče ná, že pokud se maoisté dozvědí, že se chystáme ubytovat v zařízení provozovaném Zápaďany, a ne v hotelu patřícím Nepálcům, budou z nás chtít vyždímat víc peněz. „Vážně?“ Muž na ni dál pronikavě zírá. 61
C. L. Taylor „Ano, vážně. Hrozně se těším na ty výhledy. Prý jsou úžasné.“ Přistrčí jí věci přes stůl a mávnutím ji propustí. Se mnou, Al a Leanne se nevybavuje a jen nám mlčky zkontroluje do kumenty. Když si nás všechny prověří, jeho dva ozbrojení ko legové ustoupí od brány, kterou střeží, a nechají nás projít na stezku. Jakmile jsme za branou, Daisy mě popadne za paži. „No teda.“ Zvedne si sluneční brýle nad čelo. Má kruhy pod oči ma a bělmo jí protkává pavučina rudých žilek. „To bylo na palici.“ Pustí mě, zavěsí se do Šankara a vykročí po stezce. Pokud si všimla, jak se při tom nechtěném tělesném kontaktu za mračil, nedává to najevo. Svaly ve stehnech mě pálí, ale dál zatáčím doprava a do leva a zdolávám tři tisíce schodů nahoru na Annapurnu. Če kala jsem opravdové schody – všechny jsme si to tak nej spíš představovaly –, ale tohle nejsou pravidelné stupně, ný brž kusy hrubého kamene zapuštěné do svahu, tak nerovné a rozviklané, že musíme dávat pozor na každý krok. Jsou to klikaté, nazdařbůh roztroušené schody jako z pohádky. Ane bo ze zlého snu. Kromě Al chodíme v Londýně všechny do posilovny, ale když běháte na pásu pět kilometrů za třiatřicet minut, připraví vás to na vysokohorský výstup asi stejně dob ře, jako vás skákání přes louže připraví na přeplavání kanálu La Manche. Už jsou dvě odpoledne a Šankar pořád zvesela a energicky hopsá z kamene na kámen, stejně jako před pěti hodinami, když jsme vyráželi. Daisy s Leanne jdou v jeho stopách, obě ztěžka funí, a kdykoli vzhlédnou a vidí, kolik schodů nám 62
ještě zbývá, hlasitě nadávají. Kolem nás se tyčí zelené hory obkroužené hnědými rýžovými políčky a korunované čepič kami sněhu a cloní nás před světem. Nikdy jsem nebyla na tak neuvěřitelně krásném a nesnesitelně drsném místě. Zkra je výstupu jsme minuli osly přivázané provazem k sobě, kteří s těžkými sedlovými brašnami na zádech klopýtali vzhůru, nohy se jim podlamovaly a kopyta podkluzovala pod tíhou nákladu. Jeden vezl na zádech ledničku, jako by to bylo úplně normální. Dívat se, jak se ti chudáčci se sklopenými hlavami a smutnýma očima plouží a klopýtají, bylo čiré utrpení. Nej radši bych je pustila na svobodu a řekla jejich opatrovateli, že je od něj kruté nutit jim takhle mizerný život, ale udržela jsem jazyk za zuby. Al jde za mnou, ve tváři je brunátná, obrovský batoh se jí při chůzi houpe ze strany na stranu, pásek má rozepnutý a ruce v bok. Každou chvíli se zastaví, stříkne si z inhalátoru pro astmatiky a hned zase pokračuje v chůzi. Na jejím místě bych poprosila, ať zpomalíme nebo častěji odpočíváme, ale ona se s přímo býčí zarputilostí snaží dostat do Ekanta Jatra před setměním a ještě si ani slůvkem nepostěžovala. Když zase zaslechnu syčení inhalátoru, zastavím se. Použila ho bě hem posledních pěti minut už podruhé. „Není ti nic?“ Shodí batoh, předkloní se a opře se dlaněmi o kolena. Lapá po dechu jako ryba chycená na udici. Položím jí ruku na rameno. „Jestli to zvládneš, tak se rad ši narovnej. V předklonu si mačkáš plíce.“ Můj bratr Henry míval jako dítě astma, takže mě její záchvat neznepokojuje. Ovšem skutečnost, že jsme 3500 metrů nad mořem a nejmíň pět a půl hodiny cesty od nejbližší nemocnice, ta tedy ano. 63
C. L. Taylor Al se napřímí, dá si ruce v bok, zakloní hlavu a dál se sna ží popadnout dech. Tváře má znachovělé, ale já se jí dívám hlavně na rty. Má je růžové, ne promodralé. To je dobré zna mení. „Hezky zhluboka dýchej,“ říkám jí. „Pomalu. Nepanikař. Nádech... výdech... nádech... výdech... Uvolni ramena. Napí náš je, protože máš strach. Uvolni je, vydechni, jak nejvíc to jde, a pak se zase hezky zhluboka nadechni.“ V duchu slyším Daisyin hlas, protože mi před pár měsí ci říkala přesně totéž, když mě popadl panický záchvat. Se děly jsme v narvaném kině, všechny sedačky byly obsazené a panovalo tam vedro, šílené vedro. Šly jsme na thriller, kte rý chtěla vidět Daisy, a kdykoli se hlavní hrdinka lekla, lekla jsem se taky. Kdykoli viděla neexistující stíny, viděla jsem je taky. Jak se její svět scvrkával a byl čím dál klaustrofobičtější, scvrkával se i ten můj a zachvátil mě pocit, že v kině není pro tolik lidí dost vzduchu a že musím vypadnout. „Všechno v pořádku, slečno?“ Ze svahu k nám mrštně spěchá náš průvodce s mrňavým ruksakem na zádech. Šankarovu tvář brázdí vrásky typické pro člověka, kterému táhne na padesátku, ale pohybuje se, jako by byl o dvacet let mladší. „Dýchat normálně?“ ptá se, když k nám dorazí. „Právě že ne. Nadmořská výška jí asi zhoršuje astma. Možná bychom se měli vrátit.“ „Ne!“ vykřikne Leanne tak hlasitě, že se leknu. Vůbec jsem nepostřehla, že se k nám s Daisy vrátily. „Prosím?“ „Musíme... musíme jít dál,“ vyhrkne a krk jí zrudne. „Už to určitě není daleko a snad tam mají doktora nebo zdravot ní sestru.“ 64
„Ale jestli jí to astma zhoršuje nadmořská výška, tak udě lá nejlíp, když se vrátí dolů,“ namítne Daisy. Přikývnu. Na tenhle výšlap vyrážejí každoročně tisí ce lidí, ale občas někdo umře. A do té statistiky by se žádná z nás zapsat nechtěla. „Pořád si myslím, že nejlepší bude pokračovat,“ prohlásí Leanne. Těká pohledem mezi Al a schody, jako by doufala, že se Ekanta Jatra nějakým kouzlem vyloupne přímo před námi. „Už jsme došli tak daleko. Byla by hrozná škoda to vzdát. Ujdeš ještě kousek, viď, že jo, Al? Můžeme jít pomalu a každou chvíli odpočívat. A jak říkám, určitě tam bude ně kdo schopný pomoct.“ Vyměníme si s Daisy pohled. Leanne by normálně bez váhání stavěla kamarádčino zdraví nad cokoli jiného a roze běhla by se dolů sehnat Al pomoc. A nádavkem ještě odpo ruje Daisy. To se ještě nestalo. „Jasně, jasně, slyšely jsme tě,“ řeknu jí. „Jenže přáním se nám tu zčistajasna nezhmotní nebulizátor. A fakt tam nahoře mají doktory nebo aspoň zdravotní sestry?“ Leanne pokrčí rameny. „Nevím. Nejspíš jo. Je tam spous ta lidí různých profesí a –“ „Jdeme zpátky.“ Daisy rozhodí rukama. „Nebudeme ha zardovat s Aliným zdravím.“ Jemně Leanne postrčí. „Jdem.“ „Ne!“ Leanne se prudce pootočí a ve mně zatrne, že Daisy uhodí. „Ty si klidně běž zpátky, jestli chceš, ale já –“ „Byly byste od tý dobroty a přestaly o mně mluvit, jako bych byla mrtvá nebo tak něco?“ Al vykročí zpoza mých zad a zvedne ruce. „Jsem tady, jasný? Fakt si vážím toho, že o mě máte starost, ale přece si nezkazíme životní dovolenou jenom proto, že jsem sud sádla s mizernejma plícema a nad 65
C. L. Taylor měrnou zátěží.“ Poklepe si na faldy, které jí visí přes opasek armádních šortek. Daisy razantně zavrtí hlavou. „Fajn promluva, ale niko mu se nelíbí, když hrdina umře.“ „Jdi do háje, Dais!“ Al se rozesměje a pak se otočí k Šan karovi. „Jak je to ještě daleko? Kolik hodin chůze?“ Šankar pokrčí rameny. „Třicet, čtyřicet minut?“ „Prima.“ Al se shýbne pro batoh, ale Šankar po něm hmátne první. Na chvilku nastane patová situace – každý z nich drží jeden popruh, jsou do sebe zaklesnuti pohledem a mlčky vybízejí toho druhého, aby to vzdal. Za normálních okolností by Al ani za nic nenechala chlapa, aby za ni dělal něco, co zvládne sama. „Slečno, já ponesu. Vy dýchejte.“ Z Šankarova hlasu za znívá vlídná neústupnost, a přestože Al vrtí hlavou, je na ní znát, že váhá. Brunátnost už se jí z tváří vytratila, ale pořád dýchá mělce. „Tak aspoň vezmu ten váš,“ kapituluje a sáhne po Šan karově batůžku. „Můžeme si je na chvilku vyměnit, ale je nom dokud zas nepopadnu dech. Maximálně na pět, deset minut.“ O pětačtyřicet minut později Šankar shodí Alin batoh z ramen, postaví ho na zem, jako by nevážil o nic víc než pol štář, a ukáže na usedlost na konci pěšiny odbočující doleva. „Jsme tu.“ Z bílé peřiny mraků trčí tři navzájem propojené domy a jejich třípatrové střechy se rýsují proti horám jako čínské pagody. Okenní rámy jsou natřené červenou, okrovou a tyr kysovou barvou a k obřím dřevěným dveřím hlavní budo 66
vy vedou kamenné schody. Celý areál obkružuje kamenná zeď s mohutnou dřevěnou bránou a izoluje ho od světa. Na šňůrách se třepotají modlitební vlaječky a vánek k nám nese něčí smích. „Páni.“ Rozepnu si bederní popruh batohu, zakroutím ra meny, aby sklouzl na zem, a se slastným zasténáním si pro táhnu záda. Daisy přihopká k Leanne, popadne ji za paži a přitiskne se jí tváří k rameni. „Panejo, je to ještě úžasnější, než to vy padalo na internetu!“ Leanne se při té pochvale zaculí, shodí batoh a obejme ji. „Já vám to povídala! A vy jste si myslely, že vás vleču do ně jaký barabizny!“ „No,“ Al vystoupá posledních pár schodů, „já jsem si my slela, že budem dřepět uprostřed rýžovýho pole a dvanáct hodin denně meditovat a pak do nás budou násilím cpát sendviče s klíčkama!“ „Rýžový pole jsou dole pod horama,“ ukáže Leanne prs tem. „Tak šup, utíkej zpátky!“ „Tamhle je ta řeka!“ Daisy pustí Leanne a vzrušeně ukáže do dálky. Napínám zrak, abych skrz stromy něco zahlédla, a nakonec rozeznám třpytivou modř. „A to šumění, to je ten vodopád?“ „Nejspíš.“ Leanne sáhne po batohu a hodí si ho zpátky na záda. „Pojďte, čekají nás.“ Daisy se zahalekáním kvapně vyrazí po pěšině za ní. Já čekám na Al. Sundá si Šankarův batoh a podá mu ho. Ten si ho beze stopy únavy hodí na záda. „Díky.“ Al mu podává ruku. „Bez vaší pomoci bych to nezvládla.“ 67
C. L. Taylor Šankar jí potřese rukou a zároveň se levičkou dotkne své ho pravého předloktí na znamení úcty. „Není zač, slečno.“ „Tumáte.“ Al sáhne do kapsy a vytáhne sto rupií. „Vezmě te si to, prosím,“ vtiskne mu bankovku do dlaně. S úsměvem peníze přijme, zastrčí si je do kožené brašnič ky na opasku a obrátí se k odchodu. „Nechcete jít s námi?“ zeptám se. „Můžeme vás aspoň po zvat na svačinu a na čaj? Majitelům to určitě nebude vadit.“ Úsměv se mu z tváře vytratí. „Ne, děkuju.“ „Přece nemůžete bez odpočinku vyrazit zpátky dolů. To by nebylo správné.“ Zalétne pohledem doleva, k budovám na konci pěšiny. „Ne.“ Tváří se mu mihnou emoce, které si neumím vyložit, a hned zase nasadí neutrální výraz. „Ale...“ Než stačím doříct, na patě se otočí a beze slova vyrazí zpátky dolů. „Emmo, Al, pojďte!“ křičí na nás Leanne s Daisy. Vedle nich stojí vysoký muž s černými vlasy po ramena, oblečený v maskáčích s ustřiženými nohavicemi a šedém tričku s dlouhým rukávem, a drží jim otevřenou bránu. „Vítejte,“ zavolá a zamává nám. „Já jsem Isaac.“
68
10. kapitola Současnost Sheila mě poslala domů a na nic se mě neptala. Slyšela, jak na toaletě zvracím, a obratem mi diagnostikovala střevní chřipku. Ani mi nedala šanci zaprotestovat. „Už když jsem tě viděla, jak se nimráš v tom sendviči, bylo mi jasné, že je něco špatně. Nemít chuť k jídlu, to ti není ani trochu podobné. Běž domů, Jane. Nebudeme riskovat, že to od tebe někdo chytí. Už takhle máme málo lidí.“ Nejspíš by mě vlastnoručně odvezla, kdybych ji neupo zornila, že s sebou mám kolo. Nemá cenu jezdit autem, když mi cesta domů trvá na kole pět minut a celá je z kopce. Od té chvíle uběhly dvě hodiny. Poslední půlhodinu trá vím u počítače. Myslela jsem si, že najít Al bude těžší. Če kala jsem, že po pěti letech bude k nenalezení, ale na roz díl ode mě si nezměnila jméno. Dokonce si založila profil na Facebooku. Alexandra Gideonová. Pod tím jménem tam mají profil jen tři ženy a dvě z nich žijí ve Státech. Třetí má na úvodní fotce nábřeží v Brightonu a na profilové fotce duhu a k žádným dalším informacím se nedostanu – ale vím, že je 69
C. L. Taylor to ona. Odjakživa tvrdila, že se chce z Londýna odstěhovat do Brightonu. Nemluvily jsme spolu už čtyři roky. Po návratu z Nepálu jsme ještě několik měsíců zůstaly v kontaktu, každý den jsme si telefonovaly a snažily se pochopit, co se to seběhlo, jenže pak Al prodala svůj příběh médiím a tím se všechno změni lo. Nechápala jsem, proč to udělala. Znova a znova jsem jí volala a prosila ji, ať mi vysvětlí, proč porušila, na čem jsme se dohodly, ale ignorovala mě. Nevím, jestli jí šlo o peníze nebo o slávu, ale brala jsem to jako sprostý podraz, zvlášť po tom všem, čím jsme si prošly. Stisknu klávesu Delete a kurzor se rozjede zprava doleva a maže vzkaz, který se už půl hodiny pokouším dát dohro mady. Začnu znova od začátku. Al, to jsem já. Ne, vytvořila jsem si facebookový profil pod jménem Jane Hughesová, nebude vědět, kdo jí to píše. Al, tady Emma. Vím, že se se mnou asi nechceš bavit, ale potřebuju pomoc. Vymažu druhou větu. Al, tady Emma. Myslím, že Daisy je naživu. Ozvi se mi, prosím. Moje číslo na mobil je... Užuž chci zprávu odeslat, ale zase se zarazím. Co když už to ví? Ten, kdo mi poslal vzkaz přes formulář na webstránce útulku, se s ní mohl spojit taky. Když jsem ji vypátrala během pár minut já, mohl ji vypátrat i kdokoli jiný. Sáhnu po mobilu a najdu v adresáři Willa. Hovor spadne do hlasové schránky. Namluvený vzkaz je profesionální a ne osobní, ale Willův hlas mě sám o sobě uklidňuje. „Ahoj, Wille, tady Jane. Zavoláš mi, až skončíš ve škole? Potřebuju si s tebou promluvit, je to důležité.“ 70
Odložím mobil na stůl vedle laptopu. Zírám na monitor a bubnuju pravým ukazováčkem do okraje klávesnice. Vymazat, nebo poslat? Vymazat, nebo poslat? Srdce mi říká, že můžu Al věřit. Mozek mi říká, ať to nedělám. Ťuknutím vzkaz odešlu. Jakmile mě Will spatří, pevně mě sevře v objetí. „Promiň, miláčku. Myslel jsem, že jsem ti říkal, že jsou dneska rodičovské schůzky.“ Poodtáhne se a položí mi ruce na ramena. „Není ti nic? V telefonu jsi zněla ustaraně.“ „No jo... Já...“ Podám mu láhev červeného vína. „Měla jsem takovej divnej den a...“ Zalétne k nám cizí hovor; ko lem Willovy zahrady prochází dvojice pejskařů a ve světle linoucím se z domu jim svítí odrazky na bundách. „Můžeme si popovídat vevnitř?“ „No jasně.“ Vezme mě kolem ramen a vede mě do domu. V předsíni je světlo a teplo. Z jedné stěny se na mě usmí vají desítky černobílých fotek Willa s Chloe a Willa s různými příbuznými a přáteli. Na druhé visí plakát ve stylu Banksyho, na kterém terénní obrněný transportér AT-AT z Hvězdných válek říká menšímu AT-AT: „Jsem tvůj otec.“ (Vím, jak se na zývají, jen díky tomu, že mi to Will pověděl.) „Chci ti vysvětlit, proč jsem včera byla tak zamlklá,“ spus tím cestou do obýváku. „Ptala jsem se tě na lhaní, protože –“ „Ahoj, Jane!“ Na pohovce sedí se zkříženýma nohama Chloe, v jedné ruce tkalcovský stav na tvoření z gumiček, ve druhé kovový háček. Pohledem hltá rozezpívaný film od Disneyho, který běží v televizi v rohu pokoje. „Ahoj!“ Tázavě pohlédnu na Willa. Během školního roku u sebe dceru mívá jen o víkendech. 71
C. L. Taylor „No jo, Chloe... To je druhý důvod, proč mi tak dlouho trvalo, než jsem se ti ozval. Když jsem mluvil s posledním rodičem, zavolala mi Sara. Pořezala se o kuchyňského robota a potřebovala, ať pohlídám Chloe, aby si mohla zajet na po hotovost.“ Zvedne pohled k hodinám nad krbem. Je už po deváté. „Shodli jsme se, že bude nejlepší, když tu Chloe zů stane přes noc. Bůhví, jak dlouho potrvá, než Saru ošetří.“ Sara je Willova bývalá manželka. Rozešli se v dobrém. Po dle Willa se po narození Chloe jejich vztah změnil spíš v sou rozenecký, ale teprve když Sara přiznala, že se zakoukala do kolegy a Will si uvědomil, že místo žárlivosti cítí úlevu, začali situaci řešit. Sara začala chodit s kolegou, ale jejich vztah vy hořel stejně rychle, jako vzplál. „Tumáš,“ strčí mi do ruky láhev vína, „zajdi do kuchyně a nalej nám a já zatím odvedu Chloe nahoru. Popovídáme si, až zapadne do postele.“ „Dobře.“ „Jestli chceš, vyrobím ti náramek, Jane!“ Chloe na mě za mává tkalcovským stavem. Má po otci milý úsměv od ucha k uchu. „Jaké barvy máš nejradši? Anebo ti můžu udělat du hový.“ „Duhový by byl prima.“ „Taky můžu vyrobit obojky pro zvířata, co se o ně staráš. Anebo byste je mohli v útulku prodávat, abyste sehnali pe níze na –“ „Šup do postele!“ pobízí ji s úsměvem Will. „Už ses s Jane viděla, takže už nemáš žádnou výmluvu a šupajdi nahoru.“ Chloe posmutní. „Ale –“ „Probereme to o víkendu, Chloe.“ Podívám se po Willovi a ten přikývne. „Můžeme si popovídat přímo v útulku. Vez mu tě na protekční exkurzi.“ 72
„Jé!“ Chloe odhodí stav a gumičky a rozeběhne se ke mně. Obejme mě kolem boků a zaboří mi hlavu do břicha. Pohladím ji po jemných vlasech v barvě myší hnědi. „Máš velkou kliku,“ řekne jí Will. „Do útulku Green Fields nepustí hned tak někoho.“ „Jen tě asi nebudu moct vzít za psy,“ dodám. „Když se ko lem motá moc cizích lidí, bývají nervózní.“ „To nevadí.“ Chloe ke mně vzhlédne. „Chci vidět kočky a fretky a myši. A toho sprostýho papouška.“ „Toho... cože?“ Will nasadí teatrálně zhrozený výraz a Chloe se zahihňá. „Budu dělat, že jsem to neslyšel. Pojď, jdem si vyčistit zuby.“ „Dobrou noc, Jane.“ Chloe mě znovu obejme, pak pro běhne kolem otce a bere schody nahoru po dvou. Vyměníme si s Willem úsměv a Will mě pohladí po tváři. „Díky. Udělalas jí hroznou radost.“ Pokrčím rameny. „Vždyť o nic nejde.“ „Ale stejně...“ Zadívá se na mě, z očí mu čiší intenzivní emoce. Na třetím rande jsme probírali, že se nám ani jed nomu nechce pouštět do „něčeho vážného“, a tak spolu ofi ciálně nechodíme, i když Will už před třemi týdny trval na tom, že mě seznámí s Chloe. „Náhodou" jsme na sebe nara zili, když spolu u rybníka uprostřed vesnice krmili kachny, a Will mě představil jako svoji kamarádku Jane. Chloe tako vé vysvětlení bez otázek přijala, a když jsem jí řekla, čím se živím, nadšeně vykulila oči. Od té doby tátu otravuje, že se se mnou chce vídat. Hruď se mi svírá úzkostí. Neměla jsem Chloe slibovat, že ji o víkendu vezmu do útulku, když se Willovi zrovna chys tám říct, že mu od prvního setkání lžu. Nechala jsem se unést 73
C. L. Taylor Chloeiným nadšením a zapomněla jsem, že tenhle život není skutečný. „Měla bych otevřít to víno.“ Pohladím ho po ruce, uhnu pohledem a poodstoupím. „Dej za mě Chloe pusu na dob rou noc.“ Otočí se a zamíří ke schodům. Stejně jako dcera je bere po dvou a zmizí nahoře v koupelně. V kuchyni je chladněji než ve zbytku domu. Dobře zá sobená polička s kořením a spousta ohmataných kuchařek s polámanými hřbety vypovídají o Willově zápalu pro vaření. Ve stojanu nalevo od sporáku jsou různé druhy červeného, bílého i růžového vína a dvě láhve šampaňského a skříňka nad stojánkem se zavěšenými hrníčky je plná čokolád – nej spíš to budou dárky od vděčných rodičů. Najdu v šuplíku s kuchyňským náčiním vývrtku a vytáh nu z láhve zátku. Nenechám víno dýchat. Bez otálení zpo la naplním největší skleničku, kterou jsem našla v mišmaši v kuchyňské lince, a naráz do sebe polovinu obrátím. Pak ji zase doliju a do druhé naliju víno Willovi. Nad hlavou mi duní kroky v patře. Vrátím se přes před síň do obýváku, vypnu televizi, roztřídím rozsypané gumič ky podle barev do příslušných přihrádek v krabičce a pak se uvelebím na pohovce. A protože nemám nic jiného na práci, sáhnu po Willově iPadu. Přejedu po obrazovce prstem, abych ji odemkla. Will si iPad pořídil teprve před pár týdny a ještě si ho nezamkl hes lem. Poslala jsem Al vzkaz v sedm hodin. Jestlipak už si ho přečetla? Pokud je závislá na Facebooku jako polovina mých kolegyň v práci, podívala se na něj, jakmile ji telefon pípnu 74
tím upozornil na novou soukromou zprávu. Možná už do konce odpověděla. Seshora ke mně doléhá Willův smích a Chloeino pronika vé hihňání. Přihlásím se na Facebook. Ikona soukromých zpráv je pořád modrá. Takže Al mi ještě nenapsala. Dokonce si vzkaz ani nepřečetla. Chci se od hlásit, když vtom si všimnu, že v prohlížeči je otevřena ještě jedna karta. Will si četl internetové bulvární noviny – na kte ré předtím několikrát nadával. Ťuknu na kartu. Třetinu stránky zabírá titulek článku. PONÍŽENÍ, OPUŠTĚNÍ A ZRADA. BRITKA PRCHLA ZE SPÁRŮ VRAŽEDNÉ SEKTY, KTERÁ JI PŘIPRAVILA O DVĚ KAMARÁDKY A MÁLEM I O ŽIVOT. Londýňanka Alexandra (Al) Gideonová (25) exkluzivně popsala Gilly McKensieové dovolenou snů, která se zvrhla v pekelnou noční můru. Uvádí na pravou míru, co se stalo, když se se svými třemi kamarádkami – Daisy Hamiltonovou (26), Leanne Cooperovou (25) a Emmou Woolfeovou (25) – vypravila do Nepálu, a rozkrývá tajemství obestírající Daisyino a Leannino zmizení... Přestanu číst. Vím, co se dál píše. Je to ten článek, který Al prodala novinám – ten, kvůli kterému se spolu už čtyři roky nebavíme. Ale proč si ho Will četl? Nemohl si mě přece s tím příbě hem nijak spojit. Pokud... Sáhnu si do zadní kapsy, ale dopis tam není. Je v kapse 75
C. L. Taylor mých pracovních kalhot, které leží zmuchlané na podlaze v koupelně, kde jsem je ze sebe shodila, když jsem se šla ospr chovat. Že by se ten člověk, který mi ho poslal, ozval i Willovi a prozradil mu, že nejsem, za koho mě považuje? Tím by se mohlo vysvětlovat, proč mi několik hodin neodpověděl na vzkaz v hlasové schránce – napřed si mě chtěl prověřit na internetu. Nad hlavou mi zaskřípe podlaha. Anebo že by mi ten dopis poslal on sám? Hmátnu po jednom ze školních sešitů na stolku a pro listuju ho. Na jedné stránce je tužkou kresba rostliny a jed notlivé části jsou popsány neohrabaným dětským písmem – stonek, pestík, okvětní plátky a tak dále. Pod obrázkem stojí modrou propisovačkou: Moc povedené – dobrá práce. Drobný úhledný rukopis. Nad hlavou mi zase zavrže podlaha, tentokrát hlasitěji, a já v panice sáhnu po své kabele, hodím do ní sešit a vyjdu do předsíně. „Nezlob se, Wille, ale musím jít,“ zavolám nahoru. „Něco se šuplo v práci.“ „Počkej, Jane,“ volá na mě. „Hned jsem u –“ Než dořekne, zabouchnou se za mnou dveře.
76
11. kapitola Před pěti lety „Vezměte si sedací vaky a uvelebte se,“ pokyne nám Isaac, když nás zavede do chladné zšeřelé místnosti. Mluví hlubo kým znělým hlasem se slabým skotským přízvukem. Zamne si bradu zarostlou strništěm. „Batohy hoďte, kam chcete. Při nesu vám čaj. Po výstupu do hor jste určitě utahané.“ „Že by?“ Než Isaac vyjde z místnosti, Daisy po něm vrhne úsměv. Pak se zasténáním shodí z ramen batoh a ten ztěžka žuchne na podlahu. Uděláme s Al a Leanne totéž a potom si z hromady v rohu každá vezmeme sedací vak a svalíme se na něj. „Tohle je meditační místnost,“ pronese Leanne uctivě. „Na webu píšou, že meditujou třikrát denně. Poprvé v pět ráno.“ Al se uchechtne. „Tak to tady moc času trávit nebudu.“ Rozhlížím se a všechno to vstřebávám. Podlaha je z tma vých leštěných prken, stěny hrubě omítnuté, vymalované zá řivou tyrkysovou barvou a ozdobené modlitebními vlaječka mi a drobounkými žárovičkami. Na jednom konci místnosti 77
C. L. Taylor stojí knihovna a na druhém dřevěný oltář; uprostřed oltáře trůní na čestném místě obří zlatá lebka, napravo od ní je ko vový gong a nalevo několik kostelních svíček na zlatých tá cech. Z desítek vonných tyčinek před lebkou a v květináčích a dřevěných držácích různě po místnosti se linou pramínky šedivého kouře a vzduch prostupuje opojná vůně jasmínu. „Už se to nese,“ objeví se po pár minutách Isaac s podno sem, na kterém stojí kouřící plechové hrníčky. Musí sklonit hlavu, aby prošel dveřmi. Napřed zamíří k Leanne, podřepne před ní a jeden hrní ček jí podá. Ta narovná záda a přímo se rozzáří; kouše si ret, jako by se bránila úsměvu. Al se ke mně otočí a nevěřícně vy kulí oči. Za těch sedm let, co se s Leanne známe, jsme nezaži ly, že by na nějakého muže zareagovala takhle. Její běžný mo dus operandi je ostražitost rychle následovaná sarkasmem a kousavými poznámkami, které maskuje jako vtipy. Za celé ty roky chodila jen se dvěma muži – půl roku to na univerzitě táhla s vedoucím socialistického spolku, než se z neznámých důvodů rozešli, a když jsme se přestěhovaly do Londýna, za čala randit s nějakým Holanďanem, se kterým se seznámi la na józe, ale románek po třech měsících skončil, protože se dotyčný odstěhoval zpátky do Nizozemí. Al je přesvěd čená, že jí to zlomilo srdce, ale Leanne se o tom s žádnou z nás nikdy nebavila, dokonce ani s ní. Zatímco my ostatní své zkrachovalé vztahy vždycky rozebíráme a analyzujeme až do úmoru, Leanne o svém soukromí odmítá mluvit. Když člověk škrábne pod povrch, narazí jen na další povrch. Isaac se napřímí a přesune se s podnosem k Daisy. Ta po hodí vlasy a stáhne ramena dozadu, takže když před ní Isaac podřepne, přivítá ho bohatý dekolt. Daisy se nijak nesnaží 78
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.