Citation style
Vácha, Dalibor: Rezension über: Orlando Figes, The Whisperers. Private Life in Stalin’s Russia, New York: Picador, 2008, in: Soudobé dějiny, 2010, 3, S. 501-505, http://recensio.net/r/ee4e6f48e457fade5d9017b31074f6c9 First published: Soudobé dějiny, 2010, 3
copyright
This article may be downloaded and/or used within the private copying exemption. Any further use without permission of the rights owner shall be subject to legal licences (§§ 44a-63a UrhG / German Copyright Act).
Soukromý život ve Stalinově Rusku
501
Recenze
Soukromý život ve Stalinově Rusku Dalibor Vácha
FIGES, Orlando: The Whisperers: Private Life in Stalin’s Russia. New York, Picador 2008, 740 stran. Jméno autora této knihy není české odborné veřejnosti neznámé. Jeho dvě předchozí knihy, které již vyšly v češtině, vzbudily zaslouženou pozornost a zdá se, že ani třetí jeho opus týkající se ruského prostoru by neměl uniknout nikomu, kdo se zabývá moderními dějinami Ruska. Zatímco první kniha, vydaná pod názvem Lidská tragédie,1 se zaobírala peripetiemi „dlouhé ruské revoluce“ a druhá (Natašin tanec)2 se vracela do ancien régime Ruska, aby pojednala o jeho kulturních dějinách, třetí monografie se pokouší pojmout obtížné téma „soukromého života“ (tedy každodennosti rodiny) v sovětském impériu od konce dvacátých do druhé poloviny padesátých let minulého století. Britský historik Orlando Figes, který působí jako profesor na Londýnské univerzitě, v nové knize nezůstal nic dlužen pověsti o své skvělé erudici, zručném zacházení s prameny a vynikajícím talentu vypravěče. Kniha je bezpochyby velmi čtivá a mnohdy je jen obtížné se odtrhnout od obratně vytvářených scenérií a charakteristik doby nebo procesů. Orlando Figes a jeho kniha jsou ilustrací zájmu anglofonního světa o témata každodennosti
1 2
FIGES, Orlando: Lidská tragédie: Ruská revoluce 1891–1924. Praha – Plzeň, BETA – Dobrovský a Ševčík 2000. Anglické vydání je z roku 1996. TÝŽ: Natašin tanec: Kulturní historie Ruska. Praha – Plzeň, BETA – Dobrovský 2004. Anglické vydání je z roku 2002.
502
Soudobé dějiny XVII / 3
sovětského Ruska; nelze totiž opomíjet ani práce Sheily Fitzpatrickové, Frances L. Bernsteinové a dalších autorek či autorů.3 Reprezentativní charakter má v tomto kontextu sborník Každodenní život v raném sovětském Rusku, sestavený Christinou Kiaerovou a Erikem Naimanem.4 Celý příběh – a lze říkat příběh, neboť se jedná o narativně pojatou fresku, kterou do jisté míry můžeme vnímat jako kolektivní román s množstvím postav – začíná kapitolou „Děti roku 1917“, která v souladu se svým názvem pojednává o generaci, jejíž dětství bylo zásadně ovlivněno komplexními změnami ruské společnosti po revoluci (respektive revolucích) roku 1917. Figes píše o traumatech, jimiž trpěly zejména děti, ale také jejich rodiče, o sirotcích, vysoké míře dětské kriminality (včetně chlapecké i dívčí prostituce) a nahlíží na první desetiletí existence sovětského Ruska zcela jinýma očima, než bývá zvykem. Právě první kapitola do jisté míry charakterizuje možnosti využití pramenů orálních dějin v moderní historiografii. Metody oral history, samozřejmě jen pokud se správně používají, spolu s obratným zacházením s prameny osobní provenience dovolují konstruovat obraz odlišný od takzvaných velkých dějin. Figes neopomíjí „velké události“; příběhy, které vypráví, jsou zasazeny do širšího kontextu a nestojí jen samy o sobě. Pohled zdola na budování totalitní společnosti očima těch, kteří tehdy dospívali, odhaluje skutečnosti, které by jinak zůstaly skryté. O perzekuci dětí z nepohodlných rodin, jako byli takzvaní kulaci nebo údajní kontrarevolucionáři, existuje jisté povědomí, horší je to však už s odpovědí na otázku, jak vlastně žily děti prominentů a těch „obyčejných“. Figes odhaluje některé pedagogické i sociální experimenty, od bytů bolševických prominentů přechází k sirotčincům, od zoufalých rodičů hledajících své děti ztracené ve víru revoluce a následujících let k zamýšlenému ignorování rodinných vazeb, které mělo předznamenávat budoucí svět. Orlando Figes ve svém vyprávění pozvolna přibližuje hlavní aktéry příběhu. Neoperuje s anonymními osudy a statistiky používá jen velmi opatrně, pokud vůbec. Druhá kapitola „Velký skok“ dále prohlubuje poznatky o velkých společenských změnách v sovětském Rusku dvacátých let a snaží se o jejich kvalitativní zhodnocení vzhledem k institutu rodiny. V centru pozornosti následující kapitoly „Honba za štěstím“ je každodennost jako taková, představuje se v ní snaha o lepší bydlení, nakupování, dopravu a podobně. Figes zcela v rozporu s komunistickým viděním světa, ale v souladu s realitou všedního dne, ukazuje vzestup jakési sovětské
3
4
GROSS SOLOMON, Susan – HUTCHINSON, John F. (ed.): Health and Society in Revolutionary Russia. Bloomington, Indiana University Press 1990; NAIMAN, Eric: Sex in Public: The Incarnation of Early Soviet Ideology. Princeton, Princeton University Press 1997; FITZPATRICK, Sheila: Everyday Stalinism: Ordinary Life in Extraordinary Times. Soviet Russia in 1930s. New York, Oxford University Press 2000; BERNSTEIN, Frances Lee: The Dictatorship of Sex: Lifestyle Adice for Soviet Masses. DeKalb, Northern Illinois University Press 2007. KIAER, Christina – NAIMAN, Eric (ed.): Everyday Life in Early Soviet Russia: Taking the Revolution Inside. Bloomington, Indiana University Press 2006.
Soukromý život ve Stalinově Rusku
503
střední třídy v polovině třicátých let, kdy komunistická strana a vláda přicházely s o něco liberálnějším přístupem k rodině a soukromí. Pro nepoučeného čtenáře může být překvapivé zjištění, že ve dvacátých letech minulého století si komunističtí prominenti (nejen) v Moskvě zcela běžně drželi služku, jak doložila například Rebecca Spagnolová v již zmiňovaném sborníku o každodennosti v sovětském Rusku.5 Alespoň tato „nová buržoazie“ kladla důraz na opětné zprivatizování rodiny a rodinného života, který byl od předchozí dekády vystaven experimentům s kolektivním bydlením ve velkých komplexech. Právě tomu se autor věnuje v další pasáži, kdy popisuje různé aspekty společného soužití desítek rodin, od placení účtů za sdílené prostory přes hádky o koupelny a chodby až po neustálé nebezpečí udání. Kapitola „Honba za štěstím“ se nepokouší jen popsat hmotné vybavení bytů, ale také zachytit, jak někteří lidé chtěli vnímat svět – vyzdvihnout pozitiva a potlačit negativa. Příkladem by mohla být stavba Bělomořského kanálu, kde se svářila jeho velikost a hospodářský význam s cenou životů nesčetných tisíců vězňů obětovaných při jeho budování. Paradoxně vzhledem k názvu kapitoly zde Figes též analyzuje institut gulagu jako faktoru ve vývoji sovětské rodiny a ukazuje lidskou duševní i fyzickou přizpůsobivost v podmínkách těžké fyzické práce a odloučení od blízkých. Cesta od „buržoazních“ výdobytků v bydlení ke gulagům je bezpochyby vypointovanou přípravou pro kapitolu „Velký strach“, jednu z klíčových pasáží knihy. Prakticky nepředstavitelný řetězec zatýkání, rychlosoudů, dlouholetých trestů a poprav z let 1937 a 1938, vnímaný z perspektivy postižených a jejich rodinných příslušníků, představuje sugestivní látku, kterou autor dokázal využít. Velký teror druhé poloviny třicátých let lze chápat jako souhrn různých prvků, různých „tažení“ proti nepřátelům Sovětského svazu. Jen namátkou lze zmínit, že k nim patřili staří bolševici, politické a vojenské elity, „kulaci“ a minoritní národy. Figes vnímá a interpretuje vše spojené s čistkami jako součást obyčejných životů – jako skutečnost, které lidé byli nuceni přivyknout, která jejich životy ovlivňovala a utvářela, procházela jimi, zatímco oni se ji snažili vytěsnit, neboť nebyli schopni ji v celém rozsahu rozumově pojmout. Teror ovlivňoval zejména mezilidskou komunikaci, její obsah i formu a symboliku. Dětská bezprostřednost se stávala nebezpečím pro celou rodinu, děti se učily nemluvit nebo jen šeptat (právě proto Figes svou knihu pojmenoval The Whisperers) už od útlého věku, aby je někdo nezaslechl a neudal. Následky teroru přetrvávaly i do dalšího, předválečného období, jemuž se věnuje kapitola „Pozůstatky teroru“. Popisuje rodiny rozvrácené zatýkáním (ne náhodou připomíná důrazem na osudy dětí ze zničených rodin úvodní text knihy), nové vzory chování (již zmiňované a pro Figese tak důležité šeptání, všeobecně vládnoucí nedůvěru a podobně), vstupování do mládežnických organizací, symbolizující pro
5
SPAGNOLO, Rebecca: When Private Home Meets Public Workplace: Service, Space, and the Urban Domestic in 1920s Russia. In: KIAER, Ch. – NAIMAN, E. (ed.): Everyday Life in Early Soviet Russia, s. 230–255.
504
Soudobé dějiny XVII / 3
mnohé přerod „potomka nepřítele“ v „sovětského občana“, a zejména pak vytváření obrazu „nepřítele“, ohrožujícího Sovětský svaz a jeho obyvatele. Šestá kapitola s napovídajícím názvem „Čekej na mě“ je věnována válečné zkušenosti a do jisté míry se vymyká předchozímu textu. Orlando Figes ji sice otevírá náčrtem širšího kontextu, rozsáhlejším plátnem druhé světové války v Sovětském svazu, záhy se ale jeho pozornost soustředí zejména na osobnost prominentního novináře, spisovatele, propagandisty a válečného dopisovatele Alexeje Kirilloviče Simonova (mimochodem autora básně, která symbolizovala pocity sovětských vojáků za války a dala i název této kapitole). Problematiku válečných rodinných vztahů přitom ilustruje Simonovovo setkávání, míjení a medializované manželství se slavnou sovětskou herečkou Valentinou Serovovou. Obraz se víceméně zužuje na osudy této dvojice (respektive Simonova samotného) a do jisté míry tak demonstruje úskalí metod oral history, případně jejich aplikace na jiný materiál (další prameny osobní povahy, deníky, paměti a podobně). Orální historie se musí tak či onak pohybovat mezi bezbřehým a prakticky beztvarým popisem, založeným na velkém objemu sebraných pramenů,6 a příběhem několika jedinců, jejichž životy mají ilustrovat širší dobový kontext. Simonovovy životní peripetie, jeho obdiv ke Stalinovi i občasné vyjadřování nesouhlasu s metodami „mocných“ nepochybně postihují nemálo z životních osudů intelektuálů v Sovětském svazu, nedostačují ale široce načrtnutému rámci knihy. Ostatní lidé a jejich osudy se stávají jen pozadím, ať už to bylo autorovým záměrem nebo jen výsledkem, který není pro historiky zabývající se orálními a dalšími prameny osobní provenience ničím neobvyklým. Jedinec, který za sebou zanechal rozsáhlou pozůstalost, zastával důležité pozice nebo je historikovi obzvlášť sympatický, zpravidla dostává relativně největší prostor. I následující kapitola Figesovy knihy („Obyčejný stalinismus“) sleduje především Simonova a jeho život po válce, s nímž se proplétají osudy jeho rodiny, blízkých a přátel. Zpovzdálí se blíží osoby známé z předchozích stránek, aby se jejich příběhy do jisté míry uzavřely v předposlední kapitole „Návrat“. Závěrečná kapitola „Paměť“ je v souladu se svým názvem esejistickým pojednáním o problémech metod (nejen) oral history s fenoménem paměti. V této zřejmě nejpodnětnější části knihy hovoří Orlando Figes o svých zkušenostech s psaním podobné knihy, a zejména zmiňuje řadu paradoxů spojených s orální historií. Mluví o strachu, mlčení, traumatech, kontrole paměti, sebeospravedlňování, sebestylizaci, ovlivnění vzpomínek oficiální propagandou, knihami a filmem. Zvláštním tématem je zde láska ke Stalinovi a destalinizace, která nebyla prostě jen „sociálním fenoménem“, ale dotýkala se doslova každého jedince, včetně bývalých vězňů ze
6
Zcela typickým případem neurčitého tvaru monografie vystavěné na orálních pramenech je např. kniha britského novináře Kevina Wilsona Bombarďáci, která pojednává o osudech osádek bombardérů v Evropě za druhé světové války. V touze využít maximálně pramenů a nechat promluvit každého dotazovaného zaniká samotná konstrukce knihy. (WILSON, Kevin: Bomber Boys: The Ruhr, the Dambusters and Bloody Berlin. London, Cassell 2005.)
Soukromý život ve Stalinově Rusku
505
stalinských gulagů; jistá nostalgie podle Figese přetrvávala velmi dlouho a zřejmě působí dodnes. Přínosem závěrečné kapitoly není žádný komplikovaný výklad teorie spojené s oral history, ba právě naopak: Figes tyto problémy řeší konkrétně na přesně specifikovaných příkladech z vlastní praxe při práci na této knize. Podle autora vznikala od poloviny osmdesátých let minulého století a je založena na opravdu široké pramenné základně, většinou na původních rodinných archivech a samozřejmě na rozhovorech s pamětníky. Přesto k ní nelze přistupovat jako ke kompletnímu obrazu rodinného života za stalinismu, neboť stranou do velké míry zůstal například život na venkově a další témata. A jak již řečeno, Figes si za průvodce některými kapitolami vybral Alexeje K. Simonova, mediálně známého a protežovaného spisovatele a novináře, po kterém zůstalo v historii (té „velké“ i té „malé“) více stop než po většině revolučních sirotků, dlouholetých vězňů gulagů a téměř všech „obyčejných“ obyvatelích stalinského Ruska; právě s příběhy některých těchto bezejmenných se autor s větším či menším úspěchem snaží propojit výraznou životní stopu své ústřední postavy. Fotografie doprovázející text přitom dávají jednotlivým příběhům i konkrétní tvář.7 Figesovy Šeptající by si však přes tyto dílčí výhrady neměli nechat uniknout žádní zájemci o dějiny každodennosti, dějiny sovětského Ruska a v neposlední řadě zájemci o oral history a možnosti praktické aplikace jejích metod.
7
Velká část použitých pramenů je přístupná on-line na webové stránce autora www.orlandofiges.com.
