Cena 2,- Kč
XIV. ročník Prosinec 2008
1
SLOVO STAROSTY Vážení spoluobčané, pro mnohé z nás jsou Vánoce ty nejkrásnější svátky v roce. Hlavně pro děti je to čas odpočinku, slastného nicnedělání, lenošení, rodinných návštěv, čas obdarovávání, hodování - no prostě čas pohody. Pro jiné z nás je to ale i období, kterého se vlastně po celý rok tak trochu bojíme. Protože než dojde k tomu tak krátkému okamžiku vybalování dárků pod vánočním stromkem, tak je zapotřebí prožít hodně stresu a shonu při nakupování všeho potřebného. Jinak se prožívají Vánoce, když je člověk nemocný, když je na cestách, ve vězení, v ohrožení života, když je zcela opuštěný a sám. Jsou mezi námi zcela určitě i lidé, kteří mají na Vánoce jen smutné vzpomínky, protože i v tomto období lidé také umírají nebo se rozcházejí se svými životními partnery. Buďme proto šťastní, že pro většinu z nás jsou Vánoce tím překrásným časem, kdy se více vnímáme, dokážeme si navzájem pomáhat a odpouštět, Kéž by Vánoce v nás nikdy neskončily a my se k sobě navzájem tak chovali i po celý zbývající čas. Právě v tomto vánočním čase se v naší mysli formují různé sliby a nová předsevzetí. Snad každý z nás se někdy "dušoval", jak se od Nového roku zbaví všech svých zlozvyků. Někdo chce přestat kouřit, jiný pít, další chce zhubnout nebo okamžitě přestat hrát na automatech. Většinou se však naše předsevzetí již v prvních týdnech nového roku nějak vytratí a zapomenou. Celý tento proces se se železnou pravidelností každoročně o Vánocích znovu a znovu opakuje. Jsme prostě jen slabí lidé. Málokdo z nás se v novém roce změní k lepšímu a jako mávnutím kouzelného proutku se stane více ohleduplným ke své rodině, bude více pomáhat všem potřebným, opuštěným a starým lidem nebo kdykoliv nezištně podá rád a ochotně pomocnou ruku všem, kteří jsou v nouzi. Přesto to ale zkoušíme každý rok znovu a znovu. A to je dobré, protože některým z nás se to jistě jednou povede. Vánoce jsou nejkrásnější, když je ta správná zima, všude dokola leží pěkný bílý a třpytivý sníh, v dálce je slyšet cinkot rolniček, všude je klid, mír a pohoda. V domovech je příjemné teplo, útulno, cítíme vůni purpury, ovoce a čerstvého jehličí z vánočního stromku. Na stole je prostřena slavnostní štědrovečerní večeře, tiše slyšíme zpívat koledy, oči nám září od štěstí a pod stromečkem je tajně připravený nějaký ten dárek pro naše blízké. Někdo se dovede až do večeře postit, aby viděl "zlaté prasátko". Druhý to tak trošku ošidí a jiný se již od rána cpe dobrotami až k prasknutí. Po večeři a rozbalení všech těch dárků a dárečků je někdo i zklamán, ale druhý je štěstím bez sebe. Na Hod boží vánoční a na Štěpána se většinou vzájemně navštěvujeme, předáváme dárky vzdálenějším členům našich rodin a chodíme na hřbitovy. Určitě každá naše rodina má svůj rituál a rodinnou tradici, jak prožít ty nejkrásnější Vánoce. Buďme za to vděční a popřejme si navzájem také všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí, pohody a Božího požehnání v novém roce 2009. Užijme si všichni těchto požehnaných vánočních svátků, které nám již doslova klepou na dveře. František B a d i n starosta obce
2
Naše děti psaly Ježíškovi Předkládáme rodičům žáků naší základní školy zprávy z dopisů, které napsaly Ježíškovi jejich děti. Mohou jim pomoci při výběrů dárků, i když někteří by měli k tomu účelu vyloupit banku. Nicméně jsou to přání velmi výmluvná. Žáci z 1.třídy nakreslili svá přání zatím neuměle. Přesto lze z obrázků vyčíst vedle moderních hraček i kočárek pro panenku, koloběžku, počítačové hry, ale i zvířátka. Ve 2.třídě jsou čtyři dopisy. Karolína Dužíková by si přála koloběžku a hru. Vojtěch Janský píše o vlak na dálkové ovládání a koloběžku. Marek Havel by chtěl placatý monitor, vrtulník a rádio. Pavel Navrátil napsal o knížku, turbo, auto a počítač. Ve 3 třídě je pět pestrých přání. Martin Odehnal by chtěl MP3 (snad rodiče vědí, o co jde), mobil a papouška Žaka. Hana Škorpíková si také přeje papouška, ale Krákoru, robota Vall-I a lego. Pepa Bouchner si přeje na prvním místě, aby byli všichni zdraví a pod stromeček lego. Sabina Odehnalová také něco z techniky: MP4 a dálkově ovládané autíčko. Rodiče Lukáše Grajzy, chtějí-li uspokojit svého synáčka, budou muset sáhnout hluboko do kapsy. Posuďte: malý televizor, kameru, mobil s kreditem, farmu, skateboart, snowboart, lego a spravené přední kolo. Sedm žáků ze 4.třídy ve svých přáních se už zřetelněji profiluje , takže některá mají cennou vypovídací hodnotu. Posuďte sami. Kateřina Kuchaříková napsala a nakreslila, že se moc těší na knížku, na modelovacího panáka a na dva deštníky pro své sestřičky. Klára Ruibarová si přeje hi-fi věž, počítačové hry, něco do televize a pro panenku Barbie nábytek s oblečením. Pamatuje s oblečením i na sebe. Karolína Hašková touží po prolézačce křečkovi, navíjecím vodítku, po notbooku a pro paneku nábytek s oblečením. Katka Orgoňová chce podobně skříň a oblečení panence, mobil, notbook a mikrofon (na co?). Zuzana Příkazská píše, že se už těší na povlečení s piráty z Karibiku, na MP3, balon na cvičení, na dálkově ovládané autíčko. Její sestřička Lucie už předem děkuje, že dostane CD Lucky Vondráčkové. Myslí i na ostatní v rodině: pro sestru MP3, mamince řetízek, tatínkovi domácí obuv, bratrovi počítačovou hru a babičkám krém na obličej. Všem přeje veselé Vánoce a šťastný nový rok. Z jiného soudku je psaní Kateřiny Svobodové: Milý Ježíšku, já si přeji, ať se máme všichni rádi, ať má každý štěstí, ať pomáháme všem a staráme se o svá zvířátka, ať dostaneme hodně dárečků od Ježíčka. Ať nikdo nikoho nebije, ať máme své kamarády rádi, ať je každý zdravý a šťastný a má rád své sourozence, svoji babičku, tetičku, sestřenici i strýce, bratrance a dědečka. K těmto přáním není třeba nic dodávat. Snad jen to, aby se jim v co největší míře vyplnila. Jan Kouřil Na zákopy! Těsně před Vánocemi 1944, před posledními válečnými svátky, jsem dostal poštou německý „befél“, rozkaz, abych nastoupil 29.prosince do Hranic na zákopové práce. V tom čase už bylo mnoho Čechů nasazeno v Německu ve válečném průmyslu. Fronta se každým dnem blížila. Od října po vítězství na Dukle se bojovalo už na Slovensku. Okupanti sáhli do posledních českých rezerv v Protektorátu a povolali je do Beskyd na zákopové práce. Nástupní termín se mi vůbec nehodil, protože v ten den se měla vdávat sestra Berta. Nebylo o čem rozhodovat. Nenastoupil jsem. Německá důkladnost však nespala a 3
pohrozila. Ještě na Silvestra přišel odkladu 2.ledna 1945.
nový rozkaz, tentokrát s výstrahou, nastoupit bez
Časně ráno jsem zabalil to nejteplejší, co jsem měl, z proviantu jen to, co bylo na lístky a vypravil se na vlak. V Hranicích jsem nikdy nebyl, i když si pamatuji, že jsem tudy projížděl ještě jako kluk rychlíkem s maminkou do Bohumína za strýčkem Josefem, jejím bratrem. Ale to už bylo opravdu dávno. Zkrátka a dobře: Hranice, kde sídlil štáb zákopových prací, byly pro mě neznámé město. Starost, kde najdu povolávací komando, jsem si nedělal. Počítal jsem s tím, že takových cizinců jako já tam bude víc. A bylo. Z vlaku se vyrojili a táhli a táhli kamsi do města. Já s nimi. Kdo to vedl, čert ví. Houf se zastavil u rozlehlého stavení, které připomínalo selský statek. Do velkého sálu se všichni namačkali, aby vyslechli, jak bude s nimi naloženo. Nikoho jsem v tom bezejmenném davu neznal. U stolu seděl chlapík v holinkách. Už to nevěstilo nic dobrého. Nemám k holinkám odpor, ale jen k těm, co se obouvají na hody. Tyto byly od jiného ševce. Zápis se odbyl bez řečí. Podal jsem povolávací rozkaz a čekal, až budu vyvolán. Stalo se, že jsme se dostali dohromady tři kantoři z Brna: Vlasta Horák, Tonda Rádek a já. Vlasta, nejstarší z nás, vyfasoval lejstra, jako že nám bude velet, co máme dělat a kam máme jet. V rozkaze bylo napsáno: Drahotuše. Drahotuše jsou naskok od Hranic, ale daleko od skutečných hranic se Slovenskem, kde byla fronta, kde se bojovalo. Proto nám ta dislokace, to určení našeho působiště bylo divné. Ale nejen nám, i panu starostovi v Drahotuších, který byl zaskočen novými povinnostmi. Okupanti mu nečekaně uložili: ubytovat nás, z obecních peněz nás živit a uhradit to, co pro připravované zákopníky nakoupíme. Jenže háček byl v tom, že jsme nevěděli, kolik zákopníků přijede, kde budou bydlet, a co pro ně máme nakoupit. Známá německá akurátnost se ukázala ve své nahotě. A za ten zmatek jsme odpovídali pod hrozbou sabotáže my, tři novopečení zákopníci. Ve válce! Protože jsme byli kantoři, tak nás poslali spát do školy. Kam jinam? Hledejte ve škole noclehárnu! Vzali jsme proto zavděk nabízeným kabinetem, kde jsme si po celodenním trmácení ustlali na zemi mezi vycpanými ptáky, šelmami a hady. Formalin z těch preparátů byl cítit, jen co je pravda. Byl to takový válečný parfém. Druhý den, aby se nic nezmeškalo, protože válka nečeká a my tři jsme za její vítězství odpovědni, začali jsme nakupovat: nejdříve ešusy, protože bude třeba lidi nakrmit. Pak přišly na řadu hrnce různých velikostí, čisticí prostředky i to, co jsme viděli v krámě a zdálo se nám pro válku prospěšné. Nic jsme neplatili. Psalo se to „na futro“, na účet obce. Jenže tak se válka nevyhrává, to dá rozum. Pánům na radnici se naše hospodaření pochopitelně nelíbilo. Zdálo se nám, že nás považují za sabotéry, podvodníky Slovo „zákopník“ si vyložili posvém. Jak se záhy ukázalo, v zákulisí zapracovali, protože zčistajasna přišel rozkaz: „Okamžitě opusťte Drahotuše a odjeďte do Vigantic!“ „Odjeďte do Vigantic!“ To se lehko řekne, ale ve válce to nebyla zas tak jednoduchá záležitost. Svých „pár švestek“ jsme měli sbaleno sice na počkání, ale jak se 4
dopravit do Vigantic? A kde jsou Vigantice? Skloňovali jsme je ve všech pádech. Mapu jsme neměli. Sehnal nám ji náš ubytovatel, náš kolega, pan ředitel. Seděli jsme nad ní a hledali. Nakonec jsme se vsadili o pivo, kdo toto proklaté místo najde první. Vyhrál Tonda Rádek. Vigantice jsme našli na Valašsku, hned za Rožnovem. Přeprava tam nebyla snadná, protože vlaky za války nerespektovaly jízdní řád. Nedostávalo se lokomotiv, které prostřelovali američtí hloubkami - kotlaři. Dorazili jsme tam nejdříve po cestě vlakem do Rožnova a pak pěšky sněhovými jazyky někdy před polednem. Svítilo slunce, mrzlo. Dostali jsme k dispozici celé „apartmá“ v prvém poschodí osamoceného opuštěného stavení vysoko ve stráni nad silnicí k Hutisku - Solánci. Nedostavěný dům nenabízel nic, co by mohlo zpříjemnit zákopnický pobyt. Ale přece jen. Pohled do zasněženého kraje a na věnec Beskyd kolem byl překrásný. Ticho, které se rozprostřelo na zasněženou zem, rozřízla každou chvíli vzdálená ozvěna dunících děl. Byla to v tom čase běžná zvuková kulisa, kterou už nikdo nevnímal. Tři železné postele se slamníky, skříň a stůl, oprýskané umyvadlo na trojnožce s oprýskaným džbánem – to byl inventář našeho ubytování. V koutě studený kanónek čekal, kdo v něm zatopí. To byla pro mě, nejmladšího, první zákopnická aktivita. Topit bylo čím. „Vincek“ se brzy začervenal a vstřícně rozdával teplo. Hřál i čaj z bylinek posílený ohnivou vodou. Rozhostilo se ticho. V tom kdosi utrousil pár slov. Vyslovil myšlenku, která visela všem na rtech: „Co dělají doma?“ Dlouho jsem nemohl usnout. Kavalec vrzal a jeho ubohý inventář tlačil ze všech stran. Deka kousala a snažila se mě zahřát. Ráno bylo ještě hůř. Zmrzlá voda v umyvadle i ve džbánu nám nepopřála „Dobrý den!“ První ráno na zákopech. První kontakt se zákopníky. Chudáci. Vycházeli polozmrzlí z dřevěných baráků, kde spali na zemi na slámě. Ranním mrazem se ozval nepříjemný, neméně mrazivý německý povel: „Nástup!“ To se odkudsi objevila uniforma SA-mana. Hnědá košile a holinky vysvětlily mnohé. Kontrolu osob a náčiní dokončil rozkaz: „Lopaty, krumpáče, na ramena!“ Zase německy. Nikdo tomu nerozuměl. Podle toho vypadalo splnění rozkazu. Nikomu se nechtělo. „Pochodem v chod!“ V hlubokých závějích se daly jako do sborového zpěvu, zpěvu nemohoucnosti a vzdoru, desítky párů vrzajících bagančí. Jejich zvuk se postupně ztrácel až ztichl docela. Postavy pohltila mlha, ale jejich stopy, stopy odplaty tu zůstaly. Kdesi v dáli duněla děla a naplňovala prostor, který se v nejvyšším stupni těhotenství připravoval na porod lepších časů. „Jaký to má smysl?“ vtírala se otázka. „Fronta je za humny a kdo ví, zdali tu zítra budeme.“ Nikdo nebyl schopen v té chvíli dát odpověďˇ. Nebyl na ni ani čas. Tvrdá realita velela: Zajistěte zákopníkům, až se vrátí, to nejnutnější, aby přežili. Úkol jsme splnili. Ne však oni, bezejmenní s lopatami a krumpáči. Nebo snad ano? Po návratu v seznamu dva chyběli. Zůstali v horách u partyzánů. Jan Kouřil
5
Netradiční vánoční dilema Zima je tady a s ní možná nejhezčí svátky v roce, Vánoce. Jak ovšem pro koho a jak v čem. Stejně jako před desítkami let, my, tak i dnešní děti vnímají tyto dny v očekávání naplnění svých snů a přání. Ovšem stejně jako tehdy většina našich rodičů, tak i my dnes sice máme přirozenou radost ze štěstí našich ratolestí, ale na druhé straně by hodně velké procento z nás někdy „toho Ježíška“ nejraději zrušilo, potažmo i prohlásilo za mrtvého. Vánoce už u nás dávno neplní svoje původní poslání, být svátky klidu, míru, lásky, vzájemné tolerance a odpuštění. Ať si to připustíme či nikoli, žijeme v reálné době blahobytu, ba až v požitkářské honbě za mamonem, přičemž průměrný občan naší republiky patří mezi nejlépe si žijících 10% obyvatel planety. Nepotřeboval by snad ke spokojenému životu víc, ale k současné vlastnosti člověka patří věčná nespokojenost a touha po větších hmatatelných požitcích, než má ten druhý. Při sčítání lidu v roce 1950 bylo z celkového počtu 8 896 133 obyvatel České republiky bez vyznání 519 962, to je necelých 6%, zatímco v roce 2001 z 10 230 060 to již bylo 6 039 991, to je 60%. Tento posun je vidět a cítit na každém kroku. Ne že by snad lidé byli horší, jen jaksi ztratili zábrany to zlo navenek skrývat, když už je teď nikdo „nesleduje“ a žijí jen jednou. V době minulé byla nouze takřka o všechno a lidé měli k sobě blíž. Jejich naděje se sice až morbidně upírala ve vysněný jiný svět, který bylo lze získat ovšem jen v jakési podobě celoživotního konání dobra. Dnešní obyvatel české kotliny věří takřka výhradně jen v sílu peněz. Ty lze získat hned, a proto se o ně snaží za každou cenu. Tatam se v kolotoči chtění poděla lidská sounáležitost, slušnost a morálka. Závist, pokrytectví a zloba jsou hlavními hnacími koly doby. Dnešní děti jsou už od malinka zavaleny množstvím dárků, z nichž neosobní počítač kraluje. Tím jsou vedeny k tomu, že věc má větší cenu než slovo. Za peníze dostaneme všechno, ne za lásku. Naše ves je jako snad i ostatní, věrným zrcadlem tohoto neblahého dobového vývoje. Ne že by nebyly dříve názorové rozdíly. Taky se tu kolaborovalo, znárodňovalo a udávalo, což vždy občany rozdělovalo. Přece jen máme dnes větší šanci se domluvit, než „ti“ nahoře. Ta výhoda spočívá v tom, že bydlíme blízko sebe. V současné době ovšem velké procento lidí zabředlo do jakýchsi žabomyších sporů. Některé velmi špatné sousedské vztahy se generačně vyhrotily až k otevřené nenávisti a přenesly se do politické roviny. Navíc mnozí jedinci si svoji vzájemnou zášť ukájejí pomluvami a udáváním, aniž by si ve své malosti uvědomovali, že vlastně škodí především sami sobě. Nechybí ani středověký náhled na život, kdy dnes udělám hřích, zítra to na sebe nahlásím panu faráři a Bůh ze mě udělá za pár „otčenášů“ málem anděla. Pardon, jsem věřící, ale dávno jsem pochopil, že tudy cesta opravdu nevede. Chtělo by se napsat: lidé, neblbněte, vždyť jsou Vánoce! Ale proč jenom o těchto svátcích se chovat k sobě lépe? Proč nejít k sobě i trochu jinak a vzít zároveň rozum do hrsti? Život je strašně krátký a uvědomit si svoje svědomí, když už jsou máry málem za dveřmi, je katastrofa. Je to porážka lidského ducha vlastním egoismem, sobectvím. Zkusme proto na tohle pomyslet, až přijde letošní nový rok. Zvažme, jestli je lepší žít s úsměvem na tváři, nebo se dusit vlastní zlobou. Lepší budoucnost našim dětem nekoupíme, ani ji za nás nikdo neudělá. Tu si musíme vybudovat sami. A aby byl náš domov jednou opravdu krásnější, k tomu je třeba si pomáhat, vzájemně se podporovat. Vždyť komukoli z nás může už třeba zítra ta příslovečná svíce zhasnout. Jaromír Glöckner
6
Moudrá slova o televizi Televize – ozvěna obrazu. A.de la Serna Lidi jsou zapojeni do nepřetržitého diktátorského toku obrázkovosti a pasivně konzumují servírované stereotypy: násilnictví, frustrace, drogy, zoufalství, bezútěšnost, mafiánství, prostituce všeho druhu. Staly se z nich oběti fabrikované obrázkovosti. K.Kosík Televize zabydlela vraždu v lidských příbytcích –kam ostatně patří. A.Hitchcock Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat. To je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho. J.Werich Oproti rádiu má televize řadu nepřekonatelných výhod: například poruchy můžeme nejen slyšet, ale i vidět. Fernandel
Obecní úřad informuje Kulturní akce v obci: 17.1.2009 Sokolský ples 30.1.2009 Myslivecký ples 21.2.2009 Ostatky 7.3.2009 Šibřinky 15.3.2009 Dětské šibřinky Na obecním úřadě jsou k prodeji upomínkové předměty k 100. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Moravských Bránicích: DVD 200,- Kč/ks sklenice 50,- Kč/ks almanach 50,- Kč/ks pohlednice 10,- Kč/ks ZO Českého svazu chovatelů Moravské Bránice Základní organizace Českého svazu chovatelů zahájila prodej krmiv pro králíky, drůbež, kachny a exoty. Prodej je každý pátek od 17 do 19 hodin v chovatelně. 21. prosince se koná trh od 8.00 do 11.00 hodin. František Kuchařík
Kino Réna Ivančice – program na prosinec 2008 (začátek ve 20.00 hodin) Středa 3.12. NEJKRÁSNĚJŠÍ HÁDANKA (v 17 hodin) Neděle 7.12. NESTYDA Středa 10.12. QUANTUM OF SOLACE Neděle 14.12. DĚTI NOCI (v 18 a ve 20 hodin) Středa 17.12. TROPICKÁ BOUŘE Neděle 21.12. KOZÍ PŘÍBĚH (v 17 hodin) Neděle 21.12. SAW V. Neděle 28.12. SISSI A YETTI (v 18 hodin) Neděle 28.12. KRÁLOVA PŘÍZEŇ 7
Kulturní informační centrum Dolní Kounice pořádá: 7.12. „Žehnání vína“, Kulturní dům, 12.12. koncert k poctě sv. Mikuláše, kostel sv. Petra a Pavla, 13.12. „Vánoční trhy“, 13.12. „Vánoční koncert“, kostel sv. Barbory, 20.12. koncert orchestru Bobrava „Víra, naděje, láska“, kostel sv. Petra a Pavla, 24.12. ve 21.00 hodin „Vánoční mše“ se zpěvem chrámového sboru, kostel sv. Petra a Pavla. Kulturní informační centrum Ivančice pořádá: - 5.12. – 4.1. „Vánoční výstava“ – adventní výzdoba, výtvarné práce dětí u ivančických škol, chodba a sklepení Památníku A. Muchy, - 9.12. zájezd do KD Rubín v Brně na talkshow Haliny Pavlovské „Banánová velryba“, - 6.12. – 4.1. prodejní výstava „Člověk na cestě“ – Eva Vencovská obrazy a Václav Havelka plastiky, galerie Památníku A. Muchy, - 11.12. „Benefiční koncert pro klavír“, účinkují Igor a Renata Ardaševovi a žáci ZUŠ, sál ZUŠ A. Muchy, - 11.12. koncert slova a varhanní hudby „K poctě svatého Mikuláše“, kostel Nanebevzetí Panny Marie, - 13. – 14.12. „Vánoční trhy“, Palackého náměstí. Připravuje se: - 6.1.2008 „Novoroční koncert – ženský vokální soubor Siren“, galerie Památníku A. Muchy, - 10.1.2008 „Ples Města Ivančice“, sál Besedního domu, - 17.2.2008 zábavný pořad MUDr. Radima Uzla „Na slovíčko, pane doktore“, kino Réna, - 21.2. zájezd do divadla Kalich v Praze na nový muzikál Daniela Landy „Touha“. Poděkování Redakce děkuje Magdě Svobodové za spolupráci s naší redakcí. Po dobu pěti a půl roku ilustrovala titulní stránku našeho Zpravodaje. Přejeme jí v jejím podnikání i osobním životě všechno dobré.
Čtenářům Zpravodaje i všem občanům přejeme, aby prožili nastávající vánoční svátky ve zdraví a v pohodě rodinné pospolitosti. Do nastávajícího roku 2009 přejme si všichni navzájem, aby byl naplněn nejen životním elánem, ale i smysluplnou prací k prospěchu osobnímu i společnému.
Vydává OZ Moravské Bránice, vedoucí redaktor Jan Kouřil, ilustrace Magda Svobodová
[email protected], www.moravskebranice.cz
8
