Budějovická hvězda 2010-2011
Stránka 1
R (anglicky)
(hádanka)
Budějovická hvězda
Stránka 2
Budějovická hvězda 2010-2011
Upozornění: Tento časopis je velmi návykový. Spousta zajímavého čtení, které zpracovali mladí studenti: Matěj, Patricie, Zuzka, Aleš, Kačka, Sára a Martina. Zábava v jednom časopise do škol zdarma. Berte prášky, medicíny, nás se jen tak nezbavíte, s Budějovickou hvězdou se na čas zabavíte. To jsme my, redaktoři, časopisu editoři.
Ilustrace: Martina Mašková
Obsah
*
Úvodní slovo Naši čtenáři váţení, doufám, ţe to naše snaţení, aspoň někdo ocení. Psaní do časopisu, nepatří do recepisu – -a k tomu těstu -přidejte budějovickou hvězdu. Doufám, ţe nás čtete, s nadávkama někam jděte. Vţdyť naše hvězda pořád kvete, tak při tom čtení nespěte. My se tak moc snaţíme, pro dobré psaní vraţdíme, tak vás upřímně prosíme: jak nás milujete, my víme.
Cena kamarádství……………………….………4 Co jsem si zapomněl…………………..……...…5 Rozhovor s kytaristkou Petrou Sýkorovou…….....5 Vlasy vůně ţuţu ……………………….……….6 3 hádanky ……………………………………....8 I maličkost můţe vykouzlit úsměv na tváři….…....8 Akvamarín………………………………………8 Ranní ptáče uvidí východ slunce…………………9 Moţná upír……………………………………..10 Přehlídka scén. tance……………………………11 Kříţovka………………………………………..12 Věříte? …………………………………………12 Budu (báseň) ………………...…………………13 Káva……………………………………………14 Z deníku……………………………………..…15 Děťátko………………………………………...15 Krávy………………………………………...…17 Do Zlivi aţ z Budějc……………………………17 Sněhová vločka…………………………………18 Členové redakce………………………………...19
*http://www.ikaros.cz/nova-dopravni-znacka-pozor-ctenari
(Matěj & redakce)
Budějovická hvězda 2010-2011
Stránka 3
Cena kamarádství Tu tu du tu tudúú dúú úúú... Mobil odněkud přidušeně zvonil. Tomáš na posteli odtrhl oči od dalšího dílu Star Wars, který si právě zapnul, zaklonil hlavu, zaúpěl něco ve smyslu: „Nééé, kdo zas otravuje?!“ a pomalu se loudal telefon zvednout. Spíš tedy najít, ale to se mu úspěšně podařilo ještě dřív, neţ se pekelný stroj přestal doţadovat pozornosti. „Nó, haló!!“ zakřičel Tomáš nerudně do telefonu, jako by mu volali se zprávou, ţe mu jedou vypojit milovanou televizi. „Ahoj, tady Honza. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli si nechceš popovídat.“ „No, co potřebuješ?“ „Nic nepotřebuju, ale jestli se náhodou nechceš sejít a…“ „Ne, díky, jestli něco potřebuješ, tak honem, nemám čas.“ „Aha, tak fajn… tak, tak…“ začal Honza koktat, protoţe chtěl říct všechno naráz. „Takţe nic, já si to myslel. Hele, tak čau.“ Tomáš se zhluboka nadechl a popřemýšlel, co bude dělat dál. Nebylo to tak těţké rozhodování; od DVD se přesunul k digitálnímu vysílání. No, a kdyţ nic nebudou dávat, počítač to jistí. „Tomééé!?“ zavolala na něj maminka. „Hm?“ zeptal se jen tak pod vousy, ţe sotva sám sebe slyšel. Ani ho nenapadlo vyjít ven a aspoň zakřičet „co je?!“. Po chvíli na volání své mámy zapomněl. „No tak, Tomáši, volala jsem na tebe!“ otevřela jeho dveře s přísným a vyčítavým výrazem. „Hm?“ zeptal se o trochu slyšitelněji. Ale zase ne o tolik, aby překřičel televizi. „Můţeš vypnout tu televizi?!“ Nebyla to otázka. Prostě to byl příkaz autority. Tomáš poslechl dřív, neţ by se sama angaţovala do vypínání a on by z toho měl ještě větší nesnáz. „Nechceš někam jít?“ „Co?!“ vytřeštil oči. „No, nemusíme spolu. Třeba bys mohl s kamarády ze třídy, co ty na to?“ „S kterejma?“ „Já nevím… Nebo si sem někoho pozvi, nechceš?“ řekla povzbudivě, ale v jejím pohledu byla znát starost. „Ne,“ telegraficky odpověděl a vyhnul se jejímu pohledu. „A co ten Honza? S tím jste přeci bývali kamarádi.“ Maminka naráţela na dávné kamarádství s chlapcem ze školy, který chodil do osmého ročníku základní školy jako její Tom. „Hm,“ další stručná odpověď. Podívala se směrem, kam koukal on – někam do stěny. „Dobře,“ řekla rezignovaně a uţ zase nabírala energii na výchovnou zlobu v hlase, aby si uvědomil, ţe dělá chybu, „ale slib mi, ţe s tím něco uděláš!“ „No jó,“ sáhnul po ovladači. „Nezapomeň za sebou zavřít dveře,“ špitl tak, aby ho neslyšela. *** „Tomééé!“ Ten známý hlas. To známé slovo. Poněkolikáté za den. „Co je?!“ přemohl se a otevřel dveře pokojíku. Z prahu dveří se nehnul dál. „Máš tu kamaráda.“
Budějovická hvězda
„Coţe?“ zeptal se napůl proto, ţe neslyšel, a napůl také proto, ţe si nebyl jist tím, ţe řekla to, co slyšel. „Honza čeká ve dveřích!“ „Co já s tím?“ dělal ze sebe pitomce. Vrhla na něj přísný pohled. „Vţdyť uţ jdu. Jenom jsem si dělal legraci,“ špitl. Došel ke dveřím. „Ahój!“ Honza Tomášovi div nepadl kolem krku. Tomáše začaly šimrat výčitky svědomí, ţe něco dělá špatně. Ţe by měl být Honzovi vděčný. Ale to svědomí ještě nelechtaly natolik, aby si Tomáš vůbec něco uvědomil. „Čau… Tak o co de?“ „Pojď ven,“ vychrlil Honza. „Ještě ty začínej,“ rozpovídal se. „No ták,“ nepřestával prosit. „Nejdu.“ V tu chvíli přišla i Tomášova maminka. „Ahoj, Honzo, ráda tě zase vidím. Nechceš jít dál?“ „Ne, on uţ je na odchodu,“ připletl se do toho Tomáš, kterému se mámina nabídka vůbec nezamlouvala. „Nó… to je pravda. Já uţ jdu, tak na shledanou,“ rozloučil se Honza. Jakmile se zabouchly dveře, Tomáš uţ se chystal zdekovat zpátky do pokoje. „Tomáši, tohle se mi vůbec nelíbí,“ zpřísnila. Nech mě na pokoji!, měl chuť zakřičet. Ale ovládl se. Zakřičí si večer do polštáře.
(ilustrace: Lucie Havleová)
Ráno moudřejší večera. To se říkává. Ale ne vţdycky platí. „Tome, budeš mít narozeniny,“ řekla do ticha u snídaně maminka. „Hm,“ hlesl. „Jak to oslavíme?“ Rázem oţil. „Co kdybych ten den zůstal doma?“ „,“ zavrtěla hlavou – nejít do školy nebyl nejlepším nápadem na dárek k narozeninám, které ani nejsou kulaté. A co by napsala do jeho ţákovské? Omluvte syna, oslavoval narozeniny. Co by si pomysleli? Ţe je někde bujaře zapíjel a matka mu ještě nalila. V hlavě měla nejhroznější představy. „Mám jiný návrh.“ „Jakej?“ podezíravě zbystřil. „Nech se překvapit.“ tajemně zašeptala.
Stránka 4
Budějovická hvězda 2010-2011 Odebrala se do obýváku k telefonu. Našla si číslo k Honzovi domů a zavolala tam. No tak, zvedni to, hypnotizovala telefon, jako by to snad mohl ovlivnit. „Haló?“ K jejímu překvapení to zvedl Honza. „Ahoj, Honzo! Tady Tomášova mamka. Chci se tě zeptat – neměl bys o víkendu čas zajít někam s Tomášem? Já vím, ţe tě otravuju uţ potřetí, ale neudělal bys to pro něj ještě jednou? Prosím... Samozřejmě to nechci jen tak…“ Slíbila mu, ţe všechna místa, která s Tomášem navštíví, mu proplatí. Moţná její zoufalý hlas, moţná vidina sponzorovaného odpoledne byl důvod, proč nakonec mlčky kývnul do sluchátka. Aţ potom si uvědomil, ţe to přeci jen nemohla vidět. „Dobře,“ souhlasil. Nastal den D. Tomáš měl narozeniny. „Happy Birthday to you, happy Birthday to you, happy Birthday, milý Tome, happy Birthday to you,“ vtrhla do pokoje maminka s notou na jazyku. No to snad ne!, pomyslel si něco v tom smyslu. „Ahój,“ ozval se hlas za maminčinými zády. Dejte mi pokoj, kdyţ mám teda ty narozeniny!, uţuţ se odvaţoval zakřičet. Hloupý narozeniny, proklínal je. „Domluvila jsem s Honzou, ţe spolu někam zajdete. Tenhle den bude jenom tvůj!“ „Ale mami…!“ vypravil ze sebe Tomáš. „Ţádné ale. Půjdeš ven a do večera o vás nechci slyšet,“ zaţertovala ironicky. Tomáš ani nevěděl jak, ale najednou stál oblečený přede dveřmi bytu. Je to tak – byl přemluven, musel si to přiznat. A jediným úplatkem bylo povolení pro jednou si nevyčistit zuby. (Mezi námi, zas aţ tak „pro jednou“ to nebylo, ale tentokrát to bylo, dejme tomu, „legálně“.) Ten den skutečně byl úţasný. Byli s Honzou na plovárně, v kině, v McDonaldovi, povídali si, smáli se a náramně si všechno uţili. Tomáš se rozhodl, ţe zapomene staré křivdy, které vůči Honzovi měl, nebude se chovat jako holka, a odpustí mu. Kdyţ přišli zpátky domů, maminka na svém Tomovi viděla, ţe mu září oči jako uţ dlouho ne. Měl sice věk na to, aby byl naštvaný, nešťastný a všeho všudy ve všem viděl jen to špatné, ale to, ţe „byl ve věku“, neznamená, ţe ho musí přeţít s utrpením. Nebo ne? (Martina)
Co jsem si zapomněl… Jednou jsem šel do školy. Jdu, jdu, přejdu přechod, jdu kolem baráků… A uţ jsem skoro u zastávky… ,,HAHAHA!“ Co to je? A zas: ,,HAHAHAHA!“ Co to asi je, myslím si. ,,HAHAHA…“ Prudce se otočím. Skupinka dělníků se směje a směje. Já nevím čemu. Pohlédnu na sebe a… Co to mám?! Nebo spíš, co to nemám?! Proboha! Zapomněl jsem si kalhoty!
Budějovická hvězda 2010-2011
Začnu plakat: ,,Béé…“ Tím ale ničeho nedosáhnu. Sednu si do kouta v jednom vjezdu do domu. Najednou, někdo na mě promluvil. ,,Matěji. Co se ti stalo?“ Kdo to zná moje jméno? Zvednu své uplakané oči a vidím mámu mého spoluţáka, paní Bitnerovou *. Znám ji. Kaţdý den tudy totiţ chodí do práce. ,,Já, já, já… ,“ koktám. ,,Já sem si zapomněl kalhoty!“ ,,Nic se neděje,“ povídá paní Bitnerová. ,,Jdi domů a obleč si je!“ Klap klap. Bitnerová odchází. Je to zajímavé, ale jdu domů a nahodím na sebe kalhoty. Ještě ţe mě zachránila, myslím si, a jdu dále do školy. Tento příběh se stal v době, kdyţ jsem byl ještě malý. Dnes se tomu rád zasměji, přestoţe tehdy to pro mě byl strašný trapas. Nyní zapomínám některé věci (mobil, peníze, kufřík na výtvarnou výchovu do školy, úkoly…) a hodně věcí také ztrácím (průkazka na autobus, drobné mince, tuţky, pera, sešity…). Oblečení jsem od té doby nezapomněl, ale jiţ výše zmíněné předměty zapomínám často. Mamince to pravděpodobně nevadí, aţ na ten mobil. (Matěj) * paní Bitnerová se nyní jmenuje Havlová, ale tehdy to byla Bitnerová
Rozhovor s kytaristkou Petrou Sýkorovou Ti nejlepší ţáci základní umělecké školy Bohuslava Jeremiáše vystupovali v neděli 10. dubna 2011 na Jarním koncertu v sále Jihočeské komorní filharmonie. Mezi ně patřila i Petra Sýkorová. Panovala v zákulisí nervozita? Nebylo to tak váţné, všichni si povídali a podporovali se navzájem. A před vystoupením jsme si došly na svačinu do Hladovýho Vokna (smích). Podporovaly vás také paní učitelky? Paní učitelky byly opravdu velkou podporou, a myslím, ţe si toho všichni vystupující hodně váţili – a váţí. Navzájem jsme se také podporovali, ale asi ne tolik, jako paní učitelky. Na koncert se přišli podívat zejména rodiče a prarodiče vystupujících, ale přesto hlediště nebylo zcela zaplněné, všimla sis poloprázdného sálu? Byl to docela nezvyk, protoţe většinou bývá plno, ale pro některé účinkující to byla spíš úleva. Na jevišti sis zahrála dvakrát. Nejdříve jsi zpívala píseň „Knížka snů“ z muzikálu Bídníci od M. Schönberga a podruhé jsi doprovodila flétnistku
Stránka 5
Kateřinou Hebíkovou ve 3. větě Sonatiny semplice. Co se ti hrálo lépe? Ze sólového hraní nemívám takový strach jako spíše z hraní s flétnou. Je větší zodpovědnost hrát s někým jiným, člověk mu to můţe pokazit, a kdyţ se jeden ztratí, je těţší se najít. Kdyţ si to pokazím jen u svého vlastního vystoupení, můţu být naštvaná akorát sama na sebe a nemusím mít výčitky, ţe jsem to pokazila ještě někomu dalšímu. Jak dlouho jsi na tento koncert cvičila? Písničku, co jsem zpívala, hraju uţ asi tak od loňského roku a hrála jsem ji na různých příleţitostech, takţe jsem si jí teď jenom „oprášila“. A s Katkou? Byl problém se sehrát? S Katkou jsme cvičily zhruba od ledna asi tak jednou týdně, ale tuhle skladbu jsem uţ předtím hrála půl roku s jinou flétnistkou, takţe uţ jsem ji dobře znala. Navíc Katka je výborná flétnistka. Slyšela jsi i jiná čísla? Viděla a slyšela jsem pár čísel, kdyţ ještě před koncertem zkoušeli, a moc se mi líbila. Hlavně smyčcový orchestr a jejich Fantom opery. Jak bys tedy na závěr zhodnotila letošní Jarní koncert? Na tomto koncertě, který se koná dvakrát ročně, jsem hrála uţ asi potřetí, a mám dojem, ţe úroveň těchto koncertů je rok od roku lepší, ale bohuţel lidí chodí míň a míň. Na naší škole je velká spousta talentů a je škoda, ţe je neuslyší moc lidí. (autorka rozhovoru: Martina)
Petra Sýkorová je šestnáctiletá kytaristka ze Základní umělecké školy Bohuslava Jeremiáše. Jejím oblíbeným kytaristou je Cat Stevens. Také ráda poslouchá například ABBU, Beatles, ale i Nirvanu. Ráda čte a cestuje. Letos šestým rokem studuje na Gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka.
Budějovická hvězda
Vlasy s vůní ţuţu „Tak pojďte,“ vyzval komoří mladého řemeslníka, který si v rukou nesl pyţamo. „Tady budete spát,“ otevřel dveře. „Dobře,“ odpověděl muţ - jmenoval se Valentýn - aniţ by pořádně tušil, co ho čeká. Vlastně věděl, ţe ho v noci čeká velká zkouška, ale neměl ponětí, co bude obnášet. Měl strach, samozřejmě, ale díky své motivaci, kterou mu byla jeho Matylda, uţ nechtěl couvnout. Komoří ho zanechal v místnosti, kde stála jen velká postel s širokou, naducanou peřinou. Celý zámek utichl, otevřeným oknem do muţovy místnosti proudil studený únorový vzduch a tmavě modré nebe prořezával ostrý svit měsíce. „Tak jdeme na to?“ zeptal se Valentýn sám sebe, kdyţ uţ se umyl a převlékl do bavlněného nočního oblečení s modrobílými prouţky. Aniţ by sám sobě odpověděl, natáhnul se na postel. Přál si, aby mu někdo popřál štěstí, ale protoţe nebyl nikdo poblíţ, popřál si ho v duchu sám. Vůbec nemohl zabrat. Zavřel oči a cítil, ţe je mu to mnohem víc nepříjemné, neţ kdyby se snaţil usnout s otevřenýma očima. Copak usíná poprvé v ţivotě?! Za chvíli nad tím mávl rukou, stejně to nemělo cenu řešit, a jen bezduše hleděl do tmy a přemýšlel o něčem pro něj důleţitějším. Ani ho nenapadlo něco vzdávat, chtěl porazit černokněţníka, který unesl Matyldu. Kolik jen s ní měl krásných, nezapomenutelných záţitků! Vzpomínal, jak jeho tělo sílí s kaţdou vzpomínkou. Třeba jak pouštěli papírový parníček na Vltavu, foukali bubliny z mýdlové vody, vylezli na Černou věţ, nebo jak v zimě stavěli sněhuláka. Vtom si všimnul, ţe peřina je obráceně; u obličeje měl tu část, která se dává k nohám. Bylo mu to nepříjemné, jako malého jej ty malé knoflíčky píchaly do obličeje. A navíc, mezi námi, vţdycky se bál, ţe zevnitř něco škaredého vyleze. Pavouk, had, bubák… cokoli. Ţe by konečně překonal svůj strach? Po nějakých dvaceti letech? Nó… ne, ţe by se mu nechtělo postavit se čelem bubákům nebo kdovíčemu v peřině, ale co kdybychom to nechali na příště? Prosím…, přemlouval svou druhou, statečnější část osobnosti. - Ale no tak, jsi přeci chlap, šťouchla do něj pomyslným loktem ta druhá. Jednou jsi tady, tak do toho…! A neţ si to stačil rozmyslet, podíval se dovnitř potahu. Najednou se před ním rozsvítila světýlka všemoţných barviček jako ţárovky na vánočním stromečku, a on si v tom zmatení mohl aspoň pogratulovat k překonání dávné fobie k dírám v peřině. Jenomţe co teď? Cítil se, jako by právě letěl studnou. Vlhkou a tmavou, bez vidiny konce. Hm, právě si vzpomněl, ţe trpí strachem z výšek… Letěl dlouho, aţ neskutečně dlouho. Přitom začal přemýšlet, co se stane, aţ dopadne. Nakonec se stalo něco, co skutečně nečekal. Ve tmě k němu dolétly dva svítící okřídlené polštářky a urovnaly se pod ním, aby spadnul do měkkého. „Tak ty se chceš utkat se MNOU?“ zeptal se znenadání tajemný hlas. Patřil černokněţníkovi. „Co prosím?“ rozhlíţel se ve tmě rozpačitě Valentýn, který stále netušil, co se s ním vlastně děje. Černokněţník se zakabonil a uraţeně lusknutím prstů rozţehnul několik desítek svící, které stály všude moţné na staroţitném nábytku. Valentýn seděl na bílých polštářcích,
Stránka 6
Budějovická hvězda 2010-2011 pod ním se do dálky táhl červený koberec, a vyděšeně se rozhlíţel kolem sebe. „Jmenuji se Marcelus a jsem černokněţník. Unesl jsem tu tvou krasavici, a pokud ji chceš zpět, musíš se snaţit.“ „Aha, tak mi řekněte, jak se mám snaţit,“ zaprosil Valentýn. „Budeš muset splnit pár úkolů.“ „Aha. Tak sem s nimi!“ ţádal horlivý zachránce. „Musíš si chvíli počkat…“ Černokněţník se podíval na Valentýnův překvapený výraz. „No co, snad si nemyslíš, ţe mám čas na vymýšlení nějakých úkolů pro vidláky, kteří si zrovna vzpomenou, ţe někde ztratili svou krasotinku.“ „Tak pardon, nezlobte se!“ ironicky odsekl Valentýn, kterého se poznámka dotkla. Tak za prvé Matylda není ţádná krasotinka, za druhé on není vidlák a za třetí černokněţníka nikdo nenutil unášet Matyldu, a stejně tak ho nikdo nenutil vymýšlet úkoly. Ale to si raději nechal pro sebe. „Já si tedy počkám,“ uklidnil se. „Ano, jistěţe si počkáš,“ mnul si ruce Marcelus, kterého najednou napadla skvostná myšlenka na první úkol. *** Valentýn byl zase přesunut někam jinam. Stál na obvykle rušném nádraţí koněspřeţky v Českých Budějovcích. Ovšem něco nebylo v pořádku: Čas plynul najednou nesnesitelně pomalu. Jen on se pohyboval z vlastního pohledu „normálně“. Koně klopýtali pomalu, kočáry za nimi taktéţ, o chodcích nemluvě. Valentýn musel čekat na číslo koněspřeţky, kterou mu napsal Marcelus na kus papíru. Sto padesát osm. Tak to byl první úkol – Marcelus téměř zastavil svět, aby Valentýnovi znepříjemnil čekání. Díval se na zpomalené kočáry kolem sebe a doufal, ţe vůz, který se zpoza rohu objevil, je ten jeho. Kam jedeš? Né, sem pojeď! křičel na něj v duchu. Bylo to zoufalství pěti, deseti, dvaceti, třiceti vyčekaných minut „opravdového“ času, které ukazovaly jeho cibulovky po tatínkovi. Potom ho něco napadlo. Co kdyby nečekal? Co kdyby šel sám? Hm, jenomţe problém byl v tom, ţe neznal cestu a hlavně nevěděl, kam má dojít. Navíc podstatou úkolu bylo nejspíš to čekání, nikoli přijít na jiný způsob, jak se dostat z bodu A do bodu B. Po pár minutách strávených přemýšlením ho napadla nová myšlenka. Podívá se do kabátu a moţná najde něco, co by mu ukrátilo dlouhou chvíli. Zalovil rukou v kapse a vytáhnul gumičku, hliníkový šroubový uzávěr, pírko, korálek, kapesník a tuţku s papírem. Jako první vyuţil tuţku a papír. Rozhodl se naplánovat, co musí zařídit, aţ se vrátí domů, do milovaných Budivojovic*. Pokud se tedy vůbec někdy vrátí. To je jedno, hlavní je zabít čas. A tak „zabíjel“. Od nákupního seznamu se dostal aţ ke kreslení sluníčka s obličejem, mraků, kapek deště a sněhových vloček, aţ si nakonec troufnul i na zvířátka. A kdyţ ho to přestalo bavit, rozhodnul se vytvořit plánek něčeho důmyslného podle věcí, které mu leţely dlouhou dobu v kapse a on je pokaţdé zapomněl vyhodit. Rozhodnul se pro nejjednodušší věc – vyrobil náhrdelník. Sice výsledek byl ubohý, ale pro něj to znamenalo vítězství - právě přijíţděl vůz s číslem 158. Nastoupil do něj a na druhé straně spatřil sedět Matyldu. Natáhl k ní ruku, jenomţe jako by se najednou začala
Budějovická hvězda 2010-2011
vzdalovat. Chtěl za ní běţet, ale nemohl se pohnout. Nakonec zavolal její jméno, a vtom uţ před sebou viděl všechny věci rozmazaně. Kolem se všechno rozjasnilo bíle, stejně jako si představoval nebe... *** A zase se vrátil na dno studny. „Fajn. Tak další úkol, který jsem si tu mezitím vycucal z prstu,“ chlubil se trochu naštvaný Marcelus, který se teď musel zabývat nějakým „zachráncem“. „Sem s ním!“ spěchal na černokněţníka Valentýn. „Jsi nějaký nedočkavý, i kdyţ jsem se tě snaţil minulým úkolem polepšit,“ ušklíbl se čaroděj. Valentýn se spěšně omluvil a dodal, ţe nikam spěchat nemusejí, času přece dost. Ve skutečnosti mu srdce bilo na poplach a přál si být co nejdřív doma. Ve své malé světničce, nejlépe na peci pod peřinou. A spát. „Tentokrát jsem se nechal inspirovat svými předchůdci – musíš poznat tu svou holku mezi desítkami jejích dvojnic,“ vtrhl mu do sladké představy vyhřáté pece a spánku Marcelus. *** Stačilo černokněţníkovo lusknutí prstů, a najednou před nimi stály zástupy Matyld. Valentýn se zhrozil. Nevěděl, co má dělat, aby našel tu svou. Znal ji dostatečně dlouho na to, aby ji poznal mezi zástupy lidí ve městě tak na dvě stě metrů, ale takhle? Najednou si vzpomněl. Vzpomněl si na její vlasy a na nádhernou vůni, jakou voněly. Ona celá voněla. Miloval její vlasy voňavé jako ţuţu, které spolu jídávali. Zase měl v hlavě ty „staré dobré časy“, které si přál za kaţdou cenu vrátit. Rozběhl se mezi dav, dokud nenalezl tu svou, voňavou. Vzal ji do náruče, a najednou vše kolem něj utichlo. *** „Myslíš si, ţe bych ti ji dal?“ luskl prsty ještě jednou Marcelus a všechny Matyldy rázem zmizely. „Za to, jak tady naříkáš a hekáš? Jak si pořád stěţuješ, ţe chceš domů? Za to, ţe si nedovedeš počkat? Víš co? Tak běţ. Běţ si domů, chlapečku.“ Valentýn zůstal stát s otevřenou pusou. Vřelo to v něm a měl chuť upravit černokněţníkovi zubní model. Zatnul pěst a rozmáchl se směrem k černokněţníkovi. Ten se uhnul, aniţ by to s ním něco udělalo. „Chceš boj? A myslíš, ţe tím něco získáš?“ Má pravdu, on mi ji dát nemusí. Hrklo v něm. „Tak mi řekněte, co mám dělat,“ zaprosil zoufalý zachránce. Valentnýn skvěle Marcelovi nahrál, aby si do něj mohl ještě jednou rýpnout: „Aby ses mi tu nerozbrečel,“ smál se. „Ale abych odpověděl na otázku – nemusíš dělat vůbec nic,“ ušklíbl se potutelně. Měl radost sám ze sebe. „Nic?!“ divil se Valentýn a opravdu nevěděl, co si má myslet. „Nic. Já ti ji prostě nedám. Ale neboj, bude se mít dobře… To víš, ţivot není vţdycky fér.“ *** A lusknutím prstů vrátil Valentýna uprostřed noci zpátky na zámek, odkud rychle studem prchl. Ještě tu noc odešel z království Českých Budějovic a přestěhoval se ke svému známému, který mu pomohl prodat domek. Dnes ţije s jinou dívkou a na Matyldu raději nevzpomíná. (Martina) *Budivojovice – městská část mezi Praţskou třídou a Vltavou, ve 13. století samostatná osada Českých Budějovic
Stránka 7
3 hádanky 1)Zoddru akvaín mačo treandá aříes blund pějjo osva ic ceko é shovmě ezodrys!! (2) 2)JS MEP RO ST ĚNEJ LE PŠÍ! !! (1) 3)Ale, ale, Láďo, Esterku ani Šárku uţ nikdy nesmíš bít! (2) (Matěj) Pozn. V závorkách stupeň obtíţnosti
(ilustrace: Martina Mašková)
I maličkost můţe vykouzlit úsměv na tváři… Padala uţ velmi dlouho, teď se přeci musí stát něco pozitivního. Zdravotní sestřička nahlédla do čekárny. Tam byla jenom maminka se svojí dcerkou – byli na odchodu. „Nikdo tam není,“ Zavolala na doktorku. „Dobře, takţe můţeme domů, sestři,“ Ozvalo se po chvíli. Po chvíli vyšla sestra z ordinace znovu, ale teď v kabátku. Zadívala se na sedačku v čekárně. Byla tam pohozená malá plyšová hračka. Medvídek. Ţena - jmenovala se Petra - došla k hračce a posadila se vedle ní. Usmála se. „Komu ses ztratil?“ mluvila na medvídka. Medvídek neodpovídal. Petra ho vzala do rukou a zasnila se. Třeba bude mít její malá dcerka radost. Nemůţe si dovolit ani nejlevnější hračky.
Budějovická hvězda
„Doufám, ţe nebudeš nikomu chybět, kdyţ tě přivedu k nám domů. Medvídek stále neodpovídal. Kdyţ si Petra uvědomila, ţe mluví s plyšovou hračkou, musela se usmát. Stiskla medvídka a dala ho do kabelky. Vstala a vyšla ke svému bytu, s úsměvem na rtech, a dobrým pocitem, ţe udělá své dcerce radost.
Další den V ordinaci byl právě klid, poslední půlhodina a doktorka se sestřičkou se budou moci vydat domů. Přesto, ţe nečekaly další pacienty, ozvalo se klepání na dveře. Petra s úsměvem otevřela: „Dobrý den, přejete si?“ „Dobrý den, můţu se zeptat… Nenašli jste tady plyšovýho medvídka?“ Mladá maminka jí úsměv opětovala a vysvětlila proč přišla. Petra zčervenala: „Víte, já jsem tady toho malého medvídka našla,“ Začala vysvětlovat. „A nečekala jsem, ţe se někdo vrátí. Ale- Ale já Vám ho určitě přinesu,“ ujistila je, tyhle situace neměla ráda a navíc si včera opravdu neuvědomila, ţe by se pro něj někdo mohl vrátit. „To je v pořádku,“ kývla hlavou maminka. „Ale byla byste hodná,“ „To je samozřejmost. Určitě,“ „Dobře, mohla byste ho tady mít v pátek? To totiţ máme jít na kontrolu,“ Zasmála se. Její chlapeček nechápavě pozoroval ubrečenýma očima celý jejich rozhovor. „Určitě a omluvte mě, nenapadlo mě, ţe by někomu chyběl...V pátek ho tady budete mít, určitě,“ ujistila maminku i jejího chlapce, kterého drţela v náručí. „To jsme rádi, ţe jsme ho našli,“ Řekla maminka. „A nashledanou.“ V tu chvíli si Petra ani uvědomila, jakou měla její dcerka radost, kdyţ jí malou plyšovou hračku podávala, ani to, jak bude smutná, protoţe bude muset hračku opustit. „Ahoj, mami,“ křikla malá blondýnka, kdyţ uviděla svou maminku, přicházet. „Babi, babi, mamka jde,“ Petra, Martinky maminka posmutněla. Dcerce všechno řekla. I přesto, ţe malá měla svého méďu jen krátce, měla ho velmi ráda a nechtěla ho někomu vracet. …Jak uţ to tak bývá, situace se neobešla bez pláče a křiku, kdyţ Martinka podávala méďu Petře. „Neboj se, u nich bude v dobrých rukou, nic se mu nestane… Bude nás navštěvovat,“ ujišťovala jí. Lhaní ráda neměla, ale jedna milosrdná leţ nikomu neublíţí. (Patricie)
Víte, ţe … tentokrát o AKVAMARÍNU Kategorie: minerál Barva: modrá Horoskop: Váhy Má světle modrou barvu. Ale můţeme se setkat taky
Stránka 8
Budějovická hvězda 2010-2011 s akvamaríny, které mají zelenomodrou barvu. Je to odrůda berylu. Tento název je z italského slova Aquamarine. Akvamarín je jedním z nejoblíbenějších drahých kamenů a byl zasazován do královských šperků. Největší nalezený Akvamarín váţil skoro 100 kg. Můţeme ho najít v anglické královské koruně nebo také se dá spatřit v Národním muzeu v Praze.
„Půjdeme dřív spát,“ říkali jsme si jakoţto dobrovolníci mezi sebou, kdyţ jsme se upsali na pekelnou listinu, kde bylo napsáno: Hosín 14. května pozorování východu slunce
Akvamarín je dobrý proti depresím. Jeho účinky pomáhají také na hlasivky. Dále také tlumí bolest v krku a účinkují při zánětu hrtanu. Stačí, kdyţ se na něj budete dívat pár minut. Přináší pevné přátelství a vylepšuje vyjadřovací schopnosti.
budíček ve 4,50 odchod v 5
Své jméno získal podle barvy moře a podle staré pověry ho námořníci vhazovali do rozbouřeného moře jako oběť bohům. Zatímco ve starověku slouţil k nahlíţení do budoucnosti. Dnes prý působí jako ochrana proti záplavě informací. Využití: V klenotnictví. Je to drahý kámen. Naleziště: Brazílie, USA, Rusko, Madagaskar, Malawi, Tanzanie, Keňa Pozn. fotografii akvamarínu můţete vidět na 2. straně časopisu (Zuzka)
Ranní ptáče uvidí východ slunce Tehdy to byla polovina května, kdyţ jsme se třídou jeli na dvoudenní výlet. A byl pátek třináctého, kdyţ nám nabídli, abychom se další den ráno šli podívat na východ slunce z hosínského kopce. Spousta mých spoluţáků to povaţovala za čiré bláznovství, vstávat na pátou hodinu, ale mně se ten nápad zalíbil. Kdy máte moţnost vidět východ slunce? Samozřejmě, doma si můţete přivstat, ale komu by se chtělo? Jakmile bych já osobně skutečně o víkendu (!!) vstala, tak se vsadím, ţe bych se jen suše podívala z okna a zívla nezájmem. Tohle bylo něco jiného. Teď se naskytla příleţitost vyjít ven, na čerstvý ranní vzduch a vidět východ slunce! A proti vstávání také nic nemám, kdyţ na to přijde. (Pamatuji se, ţe jsem se zeptala kamarádky, co je na tom divného. „Nic. Jenom jsi asi jediná v republice,“ odpověděla.) Jsem zvyklá vstávat minimálně dvakrát týdně v půl šesté ráno, tak proč bych pro jednou neotevřela oči o „chvilku“ dřív?
Budějovická hvězda 2010-2011
Neváhala jsem a podepsala se jako první. Za mnou přicházeli další a další, aţ se přihlásila téměř celá třída. Nepočítala jsem napsaná jména, ale od oka jsem tipovala tak kolem dvaceti lidí. Vzhledem k tomu, ţe nás jelo asi dvacet tři, to nebylo málo. Náš pokoj plný holek si šel lehnout jako první, to znamená zhruba v jedenáct. Ovšem jít spát je jen první krok k tomu, usnout. A jak uţ jsem říkala, byl nás plný pokoj holek, přesněji šest (dvě se někde zdrţely), takţe jsme se umluvily do němoty aţ někdy po půlnoci. Budík (mobil) nezvonil jeden, ale hned několik. Nastavily jsme si ho asi tři, tím pádem nám vznikl, jak to říct, nový ţánr hudby. A hlavně nezvonil ve čtyři padesát, ale uţ v půl páté. Kdyţ jsem slyšela nelibou melodii toho mého, po pár hodinách spánku se mi nechtělo uvěřit, ţe se mi nezdá. Navíc jsem ho poslepu nemohla pod hroudou oblečení a vespod zapnuté krosny nahmatat, takţe mé rozespalé já skutečně doufalo (prosilo), aby to byl jen a jen sen. Nebyl. I přesto jsem patřila mezi ty nejčilejší, posléze i nejsvěţejší, kteří se úspěšně probrali ranou do hlavy horní palandou, kdyţ vylézali z podivně šitého spacáku. „Fakt doufá, ţe tomu chytrákovi, co ten spacák vymyslel,
Stránka 9
nepostaví pomník,“ lamentovala jsem při přání dobrého rána všem, kteří vstávali (a úspěšně vstali). Při sčítání lidu podle seznamu „upsaných“ osob došlo k nepatrným nepřesnostem. A kdyţ píšu nepatrné, myslím tím nepatrné, protoţe chybělo skutečně „jen“ asi osm lidí. Pár kluků, kteří měli problém vstát i v čase pro ty ostatní, kteří nešli, potom naše dvě spolubydlící, které se vrátily, tipla bych si, tak půl hodinu před naším probuzením. A pár dalších. Nechali jsme unavené spát a vyrazili jsme.
vykřiknu. Vzápětí doufám, ţe to nikdo neslyšel. Přede mnou leţí mrtvý zajíc. V celém tom šoku jsem si nevšimla, ţe opodál leţí další zajíc a nad ním klečí kluk asi v mém věku. Upoutalo mě na něm ale něco jiného neţ značkové oblečení – krev na jeho rtech. V tu chvíli uţ jsem myslela jen na jedno, musím okamţitě utéct, jinak bych se mohla stát další obětí tohoto kluka, jako ten neboţák zajíc. Běţím celou cestu domů jako smyslů zbavená. Před domem se zastavím a zhluboka se nadechuji. Maminka vyděšeně vychází a ustaraně se mě ptá, co se stalo. „Mami, v lese je upír!“ Vyhrknu. Maminka se na mě dívá, jako bych byla největší blázen na světě a ani se jí nedivím. Myslím si, ţe přesně tak vypadám. Byla to opravdu realita nebo jen halucinace?
Šli jsme po silnici, protoţe výběr moc velký nebyl. Stejně ţádná auta nejezdila. Kdyţ skončila cesta asfaltová, navázali jsme na kopřivovou. A posléze na pole, kde na trávu napadala rosa. Bylo tedy vlhko a chladno, ale kdyţ jsme se blíţili k cíli, vůbec nikomu to nevadilo. Náš konečný bod představoval kopeček, který mí duchapřítomní spoluţáci nazvali šibeničním. Skutečně – vyrůstal tam jeden slabý stromek a hned vedle stál kamenný patník, o který snad kaţdý zakopl a téměř kaţdý se div nepřerazil. Vyhlédnout se dalo do tří směrů. Nejobyčejnější pohled byl na zamlţené Budějovice, nejumělečtější pohled byl na Hlubokou, kde se vám do hledáčku fotoaparátu vetřela i opuštěná maringotka, a nejpoetičtější pohled byl na samotný východ slunce. Čekali jsme, ţe oranţový mozol se bude loudat ještě tak dvě hodiny, neţ konečně vyleze a pořádně zrudne, ale k našemu překvapení slunéčko vylézalo rychle. Dokáţete si představit, jak jsme byly my, děti z velkoměsta (nic ve zlém, milé Budějce), učarované. Všichni jsme byli rádi i za ten nemilý ranní budíček, protoţe jsme spatřili něco, co jen tak zase neuvidíme. (Martina)
Upír? „Jessico, mohla bys dojít do lesa a dát tátovi jeho oběd?“ Zavolala na mně mamka, jen jsem hodila školní tašku na postel. "No jo, uţ jdu.“ Odpověděla jsem neochotně. Můj táta je totiţ myslivec a teď stále hlídá v lese, protoţe má podezření, ţe se tam pohybuje nějaký pytlák. Mám sice ráda les i zvířata, ale teď jsem si konečně chtěla lehnout ke kníţce a tak moc se těšila, ţe budu číst. Proč zrovna já tam teď musím jít. Tak si alespoň vezmu sluchátka. Jdu, v uších mi hrají oblíbené skladby a pod nohama křupou větvičky, ale najednou jsem narazila ne něco měkkého, co to je? Podívám se pod nohy a polekaně
Budějovická hvězda
(ilustrace: Lucie Havleová)
Je ráno a já musím do školy. Moc se mi tam nechce, zvlášť po tom, co se mi včera stalo. Ale musím. Ještě před zvoněním přišla naše paní učitelka třídní, všichni se otočili a spatřili nového kluka. Třídou zazněl učitelčin pronikavý hlas: „Přivítejte našeho nového spoluţáka – Erika Zajíce.“ Při vyslovení jeho příjmení jsem se ironicky usmála, protoţe jsem si opět vzpomněla na včerejší odpoledne. Všechny holky si povzdechly, asi byl hezký. Také jsem se zvědavě otočila jako ostatní a úsměv mi ztuhl. Byl to on. Ten upír, kterého jsem včera viděla u mrtvého zajíce s krví na rtech. Měla jsem sto chutí utéct, ale ovládla jsem se. Alespoň, ţe ho naše třídní neposadila vedle mě. Stále se na mě koukal a já byla hrozně nervózní. Kaţdou přestávku šel ke mně, a tak jsem se kaţdou přestávku musela schovávat na holčičích záchodech. Po škole jsem běţela na autobusovou zastávku a doufala, ţe mi co nejdříve pojede autobus. Hlavně dřív, neţ Erik doobědvá. Kdoví, jestli vůbec jí jídlo z jídelny, třeba si do něj přidává krev. Ne, nechci na to myslet. Konečně autobus přijel, nasedla jsem a odjela do, jak jsem doufala, bezpečného domova. Pořád jsem o tom musela přemýšlet. Opravdu je Erik upír? Nevypadá na to. Ale Edward je přece taky krásný upír. Třeba to byla jenom moje bujná fantazie... „Jessi, doneseš tátovi oběd?" vytrhla mě mamka z přemýšlení. Trochu jsem se bála jít tam znovu, ale přece jen jsem šla. Tentokrát jsem si sluchátka nevzala, abych slyšela kaţdý podezřelý zvuk a řeknu vám, kdyţ má člověk strach, slyší jich váţně mnoho. Schválně jsem se vyhnula místu, kde jsem naposled viděla zajíce a Erika a šla jsem rovnou za
Stránka 10
Budějovická hvězda 2010-2011 tátou. Ale nebyl na svém obvyklém místě. To je podezřelé, pomyslela jsem si. Strach začal působit ještě víc neţ před tím. Co kdyţ Erikovi nestačí uţ jen zajíci? Třeba uviděl mého tátu a... Ne, s těmihle myšlenkami musím přestat. Hlavně nezpanikařit. Rozhodla jsem se jít na jeho oblíbené místo - ke krmelci. Jak jsem se k němu blíţila, uslyšela jsem zvláštní jakoby tlumený zvuk. Zarazila jsem se,ale stejně jsem šla blíţ. V krmelci se něco hnulo. Nejspíš zdroj toho zvláštního zvuku. Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a odhrnula jsem seno z toho, co se vrtělo v krmelci. Překvapením jsem udělala krok zpět. „Tati!" vyhrkla jsem překvapeně! Místo odpovědi se ozval opět ten zvuk, jen trochu zřetelnější. Táta měl v puse roubík. Přiběhla jsem k němu a roubík mu vyndala. „Ahoj zlato, to jsem ale rád, ţe si mě tu našla, uţ jsem si myslel, ţe tu budu muset přespat." Řekl mi s úlevou. „Tati, jseš svázaný! Kdo ti to udělal?" vyjekla jsem udiveně a začala jsem provazy přeřezávat kapesním noţíkem. „Přepadli mě ti pytláci, zrovna, kdyţ jsem se díval, jestli je v krmelci dost jídla pro zvířátka." vysvětlil mi. Konečně jsem uvolnila i poslední provaz a tatínek se mohl postavit. Narovnal své rozlámané tělo. „No, dneska uţ asi ţádné pytláky nechytím." Vzal si ode mě jídlo a společně jsme vyrazili směrem domů. Ráno jsem trochu zaspala a tak jsem přišla do školy pozdě. Ve škole na mě ale čekalo překvapení. Nevím proč, ale paní učitelka posadila Erika vedle mě. Musela jsem si vedle něj sednout. Měli jsme zrovna zeměpis a naše paní učitelka nás jen velmi málo napomíná za mluvení a navíc je s ní nuda. Erik tedy vyuţil toho, ţe mu nemůţu utéct na holčičí záchod a začal mluvit. „Nemusíš se mě bát." řekl vlídně. „Chápu, ţe to asi vypadalo divně, kdyţ jsi mě uviděla nad mrtvým zajícem s krví na rtech. Ale věř mi, já nejsem upír!" „Tak proč jsi měl na ústech tu krev?" zeptala jsem se. Usmál se a odpověděl: „Víš, jak jsem zahlédl ty dva mrtvé zajíce, rozeběhl jsem se k nim tak rychle, aţ jsem se přestal koukat pod nohy, upadl jsem a roztrhl si ret." Chvíli jsem o tom přemýšlela. Moc jsem tomu chtěla věřit, ale kde se tam vzali ti mrtví zajíci? Erik, jako by mi četl myšlenky najednou dodal: „Ti zajíci asi uvízli v pastích těch pytláků, kteří pytlačí v lese." Ano, to by opravdu mohla být pravda, pomyslela jsem si vesele. Začervenala jsem se nad tím, ţe jsem si myslela, ţe Erik je upír. A ţe jsem si to od něj před tím nechtěla nechat vysvětlit. „Promiň." Pípla jsem trochu provinile. „Nemáš se mi za co omlouvat" odpověděl Erik. „Jen doufám, ţe teď, kdyţ uţ víš, kdo doopravdy jsem, se přede mnou nebudeš schovávat na záchodech." řekl a mile se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv. Takhle jsme se na sebe culili ještě nějakou tu dobu, neţ nám ten kouzelný okamţik zkazilo zvonění. V tu chvíli jsem věděla jistě jednu věc - Erik není upír. Upír by se totiţ neuměl takhle krásně a opravdově usmát. (Katka)
Budějovická hvězda 2010-2011
(ilustrace: Lucie Havleová)
Krajská přehlídka scénického tance Několik desítek tanečních souborů se v sobotu 2. dubna sjelo do divadelního sálu DK Metropol v Českých Budějovicích. Právě zde se totiţ konala krajská přehlídka scénického tance. Moderátor zahájil úvodním slovem po dvanácté hodině přehlídku a zároveň kategorii dětí. Choreografie se povětšinou inspirovaly náměty z přírody, o čemţ vypovídaly samotné názvy jako například „Ovečky“, „Na dvorečku“ či „Zimní bouře“. Své děti přišli podpořit zejména prarodiče a rodiče, stejně jako manţelé Tůmovi. „Vystupuje tady dcera,“ upřesnili. „Přehlídka se nám líbí, vţdyť uţ sem jezdíme šest let,“ zasmáli se. Po šestnácté hodině vystřídala děti na jevišti kategorie mládeţe a dospělých. Rázem se změnila i jména choreografií, která dostala poetičtější nádech. Z nejzajímavějších to byla „Key“, „Poslouchej déšť“, „Cesta“ nebo „In The Mood“. Po zahájení této části do sedadel krom příbuzných usedli také přátelé. Mezi ně patřila i Jana Kubešová, která se přišla podívat na svou spoluţačku. „Jsem ohromená,“ shrnula své nadšení, „některé výkony jsou váţně nádherné.“ Ovšem zatímco v hledišti byli diváci vystoupeními učarováni, v zákulisí panovala nervozita. Šárka Benedová je vedoucí a autorkou choreografií souboru Dzandzare, který pod záštitou DDM České Budějovice funguje teprve prvním rokem. „Právě proto, ţe spolu netancujeme dlouho, jsme byly dost nervózní,“
Stránka 11
vysvětlila. „Sice jsme se připravovaly uţ od začátku roku, ale protoţe máme ještě jiné projekty a hlavně dost z nás nestuduje v Českých Budějovicích, tréninky a soustředění byly v posledních měsících opravdu vyčerpávající,“ popsala. „Kaţdopádně jsem si z letošního ročníku vzala spoustu poučení a vím, na čem můţu zapracovat já a na čem můţe zapracovat celý soubor,“ shrnula Šárka Benedová. Akci jako takovou povaţovala většina zúčastněných za vydařenou. Porota si pochvalovala zájem mladých lidí o scénický tanec, ačkoli existují i jiné, populárnější taneční směry. Mimoto se jim líbila kvalita choreografií, o čemţ svědčil i velký počet zvláštních ocenění. „Mne osobně mile překvapil zejména vysoký počet diváků,“ ocenil odměnu za svou práci hlavní organizátor Aleš Michna. Diváci odcházeli s příjemným kulturním záţitkem, krom drobných nesouladů ohledně poněkud hlasitější hudby a osvětlení nad jevištěm nenašli důvod cokoli vytýkat. „Samozřejmě, u větších akcí se vţdy vyskytnou nějaké problémy, kterých se v příštím ročníku snaţíte vyvarovat nebo jim nějak předcházet. Proto doufám, ţe příští ročník bude ještě lepší neţ ten letošní,“ uzavřel Aleš Michna. (Martina)
Kříţovka
Věříte? Zavrtala jsem se hlouběji do sedadla a nervózně polkla. Vyprávěli jsme si s přáteli strašidelné příběhy. Seděli jsme, všech šest lidí, uprostřed vlaku a rozpačitě se kroutili v sedadlech. Podlaha nadskakovala a tma za oknem, zakrytým za závěsy, skrývala vše ţivé. Šest lidí nadskočilo leknutím ze sedadel, kdyţ se za tmavými závěsy ozvalo vlčí vytí. ,,Fuj !“ ulevil si Kevin, sedící u okna. Kdyţ se zavytí ozvalo znovu, nepatřičně se od okna odtáhl. ,,Teď vyprávíš ty,“ řekla Jessica a střelila po Danielovi pohledem. Kluk s havraními vlasy se pousmál a ztišil hlas. ,,Dobře. Bude to příběh o krvavém Jackovi.“ Naprázdno jsem polkla. Nemám ráda strašidelné příběhy, zvláště ty, ve kterých se vraţdí a teče proudem krev. A na tyto byl Daniel přímo expert. ,,Kdysi dávno ţil jeden muţ. Jmenoval se Jack. Pracoval jako kat,“ začal a trhl sebou, kdyţ vlak poposkočil. ,,Lidé, kteří byli odsouzeni za krádeţ, či vraţdu, končili na šibenici a Jack je pouštěl do pekel. Utáhl jim oprátku kolem jejich zúţených krků a trhl pákou. Pod jejich roztřesenými koleny se propadla podlaha.“ Otřásla jsem se. Tyhle jeho historky! Přivádí mě k šílenství ! Kdyţ vypráví Daniel, není to nic jiného, neţ: krev, krev, krev, vraţda a krev. To je asi tak všechno. ,,Ale jednou toho měli vězni, co měli jít taky na oprátku dost ! Vzbouřili se. Utekli z vězení. Půlku města pozabíjeli, jen aby se dostali k Jackovi.“ ,,A dostali ho ?“ zeptala se roztřeseným hlasem Laura, které div nevypadly oči z důlků, jak je koulela na Daniela.
Pomůcka: PEN, SU, RE. (Matěj)
Daniel se opřel o ruce za hlavou a pokračoval, navnaděn Lauřinou otázkou. ,,Jasně, našli ho, jak popíjí s jinými opilci v místním hostinci. Přišli k němu a on jen nepřítomně zvedl hlavu, podíval se na ně krví podlitýma očima a zachraptěl hlasem, ze kterého přeběhl mráz po zádech ,Pánové si přejí ?‘ Vězni neřekli nic, jen ho popadli za silné paţe a vlekli ho k šibenici. Chtěli totiţ, aby umřel jako ostatní, aby zemřel tak, jak zabíjel. Jack s nimi šel bez odporu, mlčky, ale kdyţ ho postavili na stupínek pod oprátkou, zamumlal ,Pánové si přejí ?‘ Mysleli si, ţe se zbláznil, ale on nic, jen pořád dokola omílal tu samou větu a tudíţ: Pánové si přejí ? Přetáhli mu oprátku přes hlavu, na níţ se k sobě lepili špinavé, mastné vlasy a utáhli ji.“ Zalapala jsem po dechu, tohle bylo aţ příliš, ale přesto jsem chtěla vědět, jak to s Jackem dopadne.
Budějovická hvězda
Stránka 12
Budějovická hvězda 2010-2011 ,,Jeden z vězňů stiskl páku a Jackovy nohy se zřítily do neznáma. Neţ ho ale poslali na smrt, ještě stačil říct tohle: ,Budete toho litovat ! Vaše potomky budu pronásledovat tak dlouho, dokud nenajdu čistou duši se zlatým srdcem !‘ Říká se,“ odmlčel se a zadíval se mi zpříma do očí, které vzplanuly zvědavostí ,,ţe Jack stále pátrá po čisté duši se zlatým srdcem. Ještě se mu ale nepodařilo ji najít.“ Oddechla jsem si, konec, dost vraţd o krvavém Jacku. Znova jsme nadskočili leknutím, teď to nebylo kvůli vytí vlků, ale děsivého šepotu, vycházejícího za dveřmi kupé. Podívala jsem se na ostatní, všichni seděli na svých místech, takţe to nikdo z nich nemohl být. Udivilo mě však, ţe všichni byli v obličejích také bledí jako já. Dveře kupé se otevřely, ale nikdo nevešel dovnitř. Vpíjela jsem se pohledem na tmavou chodbu. Najednou jsem uslyšela zachraptění, odněkud od okna. Pomalu jsem se otočila a spatřila Daniela, ne takového, kterého jsem znala, nýbrţ Daniela, kterému ze očí a úst linula krev. Černé vlasy se mu nepřirozeně lepily k sobě. Otočil se na mě, zelené oči byly prázdné, bezedné. Otevřel ústa, z níţ se vyvalil ještě větší lok krve. ,,Jsi na řadě,“ zakrchlal a svalil se na podlahu, která se zbarvila jeho krví. (ilustrace: Martina Mašková)
Vykřikla jsem a zprudka se posadila, ztěţka se mi dýchalo, pod návalem teplé peřiny. Roztěkaným pohledem jsem se rozhlíţela kolem sebe. Leţela jsem u sebe v pokoji v posteli, kterou obklopovala tma. Z čela se mi řinul pot. ,,Byl to jen sen,“ zamumlala jsem a odhrnula peřinu. Bosé nohy se dotkly dřevěné podlahy. Škubla jsem sebou. Podlaha jako by mi dala elektrickou ránu, jak byla studená. Vyškrábala jsem se na nohy a prošla pokojem, směrem k zrcadlu. Moje oči si přivykávaly noční tmě, takţe jsem se pokusila o nic nezakopnout. Ocitla jsem se před zrcadlem a vzhlédla k němu. Tam, kde měla stát vyzáblá, bledá dívenka, stál muţ svírající krvavou oprátku. Zamrkala jsem, ale muţ nezmizel. Stál tam a mlţnýma očima, podlitýma krví se na mě díval. Hrudník se mi sevřel strachem, protoţe v onu chvíli muţ zašeptal skoro neslyšně mrazivým hlasem: ,,Děkuji, slečno.“ Poklonil se a zmizel. Tam, kde stál krvavý Jack, stála zase ta dívenka, která tam měla stát vţdy.
Podívala jsem se na podlahu. Vedle mě leţela krvavá oprátka, která měla připíchnutý papírek na konci. Papírek nesl nápis, psaný starým, nečitelným písmem: Edward Benjamin Nitor. Papírek nesl jméno mého pra, pra, pra dědečka. Byl to snad on, kdo se podílel na vraţdě krvavého Jacka ? Nevěděla jsem, jestli ano, ale věděla jsem alespoň jedno. Já jediná z rodu Nitorů měla čistou duši a zlaté srdce. Teď uţ nebude krvavý Jack nikoho strašit, uţ dostal, co chtěl… (Sára)
BUDU Budu jezdit pozdě večer z práce do vlastního nádherného bytu, kde mě opije kámoška legrace a k tanci vyzvou tóny beatu. Unaveně, ale šťastná a spokojená, ţe jsem doma, se posadím do měkkého, zeleného fatboye, a budu se těšit, aţ usnu spánkem tvrdým jako koma. Ovšem ještě předtím si uţiju zbytku dne, ou jé. Budu si číst staré komiksy, koukat na romantické komedie, kreslit všechny obrázky fixy či se třeba učit přítoky Dyje.
Budějovická hvězda 2010-2011
Stránka 13
Budu odpočívat v přítomnosti tmy na gauči v obýváku, pod teplou peřinou, a skrývat se před zbytečnými starostmi, které se na nás nečekaně odevšad řinou. Moţná si nechám rozsvícenou lávovou lampu nebo bodová osvětlení na modrém stropě, abych si mohla jít uvařit kotel čaje s medem, aniţ bych zakopla a řvala: „Kde zas ten mop je?!“ Dám si taky marshmallowny, pokud mě přemluví chutě. Sklidím polštáře, blbouny, a aţ pak půjdu na kutě. Potom si půjdu napustit vanu s pěnou, přečtu pár kapitol v půjčené knize, vezmu do ruky bublifuk z jaru a budu číst jejich zrcadlové vize. Přitom budu zpívat energické písničky spolu s nahlas puštěným rádiem, a mezitím šťouchnu do gumové kachničky, a zkušeně jí řeknu: „Carpe diem*!“ (ilustrace: Martina Mašková)
* Ţij dnem. (Martina)
Káva Jako malá jsem se zařekla, ţe nikdy nebudu pít alkohol, kávu, kouřit, chodit pozdě domů, poslouchat rádio…, no zkrátka toho byla spousta, aţ se divím, ţe jsem si nezakázala dýchat. A potom jsem přišla na gymnázium. Ne, prosím vás, tím nechci naznačit, ţe bych od prvního dne tam obrátila a začala být naprostým vyvrhelem, to vůbec. Zkrátka jsem přišla na gymnázium, jenţe přitom nechtěla opustit své oblíbené krouţky, domů jsem jezdila jen tak tak na večerníček a spát chodila čím dál tím později. Letos uţ jsem tam pátým rokem a došlo to tak daleko, ţe si v půl jedenácté podivuji: „To je teprve tolik?“ Tak teď uţ moţná malinko chápete, proč jsem nedodrţela slíbené a proč jsem začala pít kávu. Ze začátku to nebylo proto, ţe bych se potřebovala probudit. Vlastně to ani nezačalo kafem, ale horkou čokoládou. Naučil mě na ni táta, kdyţ pro mě chodil do hudebky a čekal. Čeká dodnes, v patře s automatem, a dodnes má při sobě kelímek s horkou čokoládou.
Budějovická hvězda
„Dáš si?“ ptával se mě a nabízel mi „ochutnávku“. „Nó…“ – A uţ jsem měla nos od pěny. Kdyţ jsem na něj chvíli čekávala já, uţ to pak ale nebyla jen pěna. Nějaké drobné se v peněţence, po kapsách, v penále, v batohu, pod ţidlí, zkrátka kdekoli, vţdycky našly. A kdyby jen v zušce, později jsem je sem tam začala hledat i ve škole. Nejlepší spojení kávy bylo s pátkem. Pátek a horkou čokoládu bych mohla konzumovat pořád, aţ bych se této kombinace přejedla. Ale upřímně, řekněte mi – dá se přejíst pátkem? Tím dokonalým pátkem, který je dokonalý stejně jako káva a čokoláda? Já myslím, ţe ne. Škoda jen, ţe se nedá návykovosti na pátky zjistit. Na kávu jsem nepřešla proto, ţe by se mi čokoláda uţ přejedla, ale změnu to kaţdopádně chtělo. Automat nenabízel jen nápoje za deset korun, ale i za osm. Ten den nejspíš neleţela pod automatem koruna, natoţ dvě, ale tak automatu se nadarmo neříká automat na kávu, ţe, tak proč v tom hledat problém? A uţ jsem ho krmila kovovými mincemi. Tehdy to bylo kapučíno. První, druhé, třetí. Přišly další... A také jednou přišel den, kdy jsme začínali od sedmi (nultá hodina) a měli končit někdy v nedohlednu. Ten den jsem ochutnala první černé kafe. Pila jsem a pila a měla tiky v ruce jít milé kafe vylít. První loky nijak nezafungovaly, akorát se mi hořká chuť zprotivovala. Kelímek, který se mi vţdy zdál malý, najednou neměl dno. Pálil mě jazyk, jak ta neoslazená káva bez mléka byla horká, ale nakonec jsem do sebe obrátila obsah s přípitkem na zdraví. Po chvíli jsem byla bez sebe a připadala si jako Asterix, který se po kouzelném nápoji ošije. Bylo mi na
Stránka 14
Budějovická hvězda 2010-2011 zvracení, ale ten pocit hned přešel, a najednou se mi v ţilách rozlila síla. Zvládla jsem nultou hodinu, písemku, a nakonec i nečekané odpolední zkoušení na jedničku. A vděčím za to kávě. Jediný šálek mi dokázal otevřít oči. Doslova. Po dlouhé pauze jsem se jednou také chtěla spolehnout na kávu. Ale ouha, nezabrala. Moţná proto, ţe jsem do kelímku 0,2l nalila malou kádinku smetany a přidala cukr. Doplatila jsem na to, ţe mi chutnala? Moţná ţe to, co mi vloţilo mezi padající oční víčka neviditelné drţáčky, byla jen ta odrazující chuť. Kaţdopádně ve škole jsme se zdrţovali do čtvrt na pět a psali dva testy. Dopadly dobře. I bez kávy. Od té doby jsem její silnou verzi nepila. A pít asi nebudu, protoţe ten den jsem si dokázala, ţe kafe ještě zas aţ tak akutně nepotřebuju. (Martina)
Z deníku 7:45 Jdu do školy. V ruce drţím malého medvídka pro štěstí – dnes budeme psát test z matematiky. Ach, jak tu učitelku Galinovou nesnáším! Kdyby nás pustila místo školy ven, mohli bychom za čtvrt hodiny řádit venku na hřišti. Včera nás Skoupý po dvouhodinovce pustil na oběd. Jenţe my uţ byli naobědvaní, takţe jsme všichni sborově šli ven. Lukešovi to ujelo na blátě, páni, to byla rána! Víte, on má zadek třikrát větší neţ normální. Takţe si umíte představit, jaká to byla řacha. Jakubcová se zas v bráně snaţila chytit míček. Místo fotbaláku však v bráně skončila ona sama. Brána byla malá, improvizovaná. Takţe pak s brekotem běţela ke mně, abych jí pomohl sundat bránu z jejích zad. A ještě, a to bylo nejlepší, velikán Mach skočil tak vysoko, ţe se chytil za koš. Bál se seskočit, takţe jsme všichni rychle přitáhli ţíněnky, aby dopadl do měkkého. Ale vraťme se zpět ke Galinové. Galinová je stará, vrásčitá a děsně přísná učitelka. Vynadá nám za kaţdou maličkost, a pořád nám vyhroţuje, ţe to řekne třídnímu. Pak uděláme psí oči a řekne: „Vy malé ubohé dětičky, pojďte sem, dám vám bonbon.“ A jak řekne, tak taky udělá. Dnes píšeme test na geometrii. No fuj! To dostanu zas čtyrku nebo pětku. „Babka“ (tak jí říkáme) se většinou bohuţel zaměří jen na mě. 8:03 Babka vešla do třídy. Všichni za jejími zády dělali dlouhý nos a vyplazovali na ni jazyk. Já samozřejmě taky. Uţ rozdává testy. Uţ se blíţí ke mně. Podívá se na mne ostrým, zlým pohledem. Mám strach.
Budějovická hvězda 2010-2011
8:46 Galinová odchází. No, bude to asi trojka. To není zas tak zlý. Doufám, ţe ta stařena ke mně shlédne vlídným okem. Ale pochybuju. 10:06 Náš třídní nás přišel suplovat biţuli. Třídní je v pohodě, je mu 26, ale je trochu drsňák. Má svaly jako hrom a nejmíň sto tetování. Mám ho rád. Řekne nám: „Galinová…“ Všichni uţ jsme věděli, co a jak. Uţ na nás zase něco bonzla. „…druhou hodinu zkolabovala. Nebyla moc v dobrém stavu. Dostala infarkt.“ A zamumlal si: „Vţdyť je to stejně 85letá babka. Svět o moc nepřijde,“ ale i tak to všichni slyšeli. Ty bláho, to je teda mazec! 14:28 Doma se vypravuji. Máma mi navléká bílou košili, černé, vyleštěné kalhoty, které naposledy přejela ţehličkou, a červenou kravatu. „Mamí, vţdyť jdu jak na pohřeb!“ řekl jsem. „Mlč a nediskutuj,“ ostře mi rozkázala. 15:26 Ťuky ťuk, zaťukal jsem na nemocniční dveře v ARO. Vešel jsem. Galinová, jiţ pár hodin při vědomí, mě přivítala s vlídným úsměvem na tváři. To mě překvapilo. Obyčejně se na mne zhrozeně kouká. „Miláčku, uţ jsem tě čekala,“ řekla. ?!? Co to je proboha za divadýlko? Vţdyť apríl dneska není, ne? Dal jsem ji kytici růţí. Dala ji do vázy plné vody. Chvíli jsme mile diskutovali. Úplně se změnila. Nejspíš to bude tím infarktem, nebo tím, ţe si začala váţit ţivota. O jeden měsíc později Učitelka Galinová zase učila. Na všechny ţáky se dívala mile a s úctou. Uţ nebyla Babka. Byla to Babička. Ţáci ji tak dokonce oslovovali, a Galinové to nevadilo. (Matěj)
Děťátko Předloha: Georg Büchner: Vojcek (úryvek - 23. obraz) Přeložil Ludvík Kundera. Bylo jednou jedno chudý děťátko a nemělo tatínka ani maminku, všici byli mrtví a na světě nebylo živáčka. Všici byli mrtví a to děťátko šlo a hledalo ve dne v noci. A protože už na světě nebylo živý duše, chtělo jít do nebe a měsíček se na to děťátko tak přívětivě koukal a když konečně k měsíčku dorazilo, byl to kus shnilýho dřeva, a tak šlo k sluníčku, byla to uvadlá slunečnice, a jak dorazilo
Stránka 15
ke hvězdám, byly to zlatý mušky napíchaný na trnky, jak by je tam ťuhýk napíchal, a když to děťátko chtělo zpátky na zem, byla země převržený hrnec a děťátko bylo docela samotinký, a tak si sedlo a plakalo a sedí tam dodnes a pláče a je docela samotinký… Děťátko sedělo na studené zemi a plakalo a plakalo, jako by to byl jeho ţivotní úděl. Sedělo tam a nevědělo si rady. Sedělo v černobílém světě celé jaro, léto, a i kdyţ přišel podzim a začalo padat lehce barevné listí, děťátko stále nevidělo ţádné východisko, jak přebarvit svět. Vstalo a začalo sbírat listy, které mu padaly na hlavu, a přálo si, aby se kaţdý list mohl přeměnit na paletu plnou barev, kterými by přebarvilo ten ošklivý tmavý svět. A přálo si, aby kmeny stromů obţivly a mohly si s ním povídat. Pro samou samotu uţ si ani nebylo jisto, jestli ještě vůbec dovede mluvit. Listopad s sebou přinesl mnohem chladnější rána, brzkou večerní tmu a chlupaté ranní mlhy, které jako plstěný svetr píchaly na kůţi. Na světě nebylo ţádné potěšení, jen kdyţ padal déšť, děťátko si představovalo, ţe smívá všechnu tu šeď a odplavuje spolu s ní nespravedlnost. Jednoho deštivého večera se uplakanýma očima dívalo směrem k měsíčku a ptalo se: „Coţpak tobě tam nahoře smutno není?“ A protoţe zakřiknutý měsíček musel uznat, ţe má s děťátkem tuhle zlou zkušenost společnou, přeměnil kus větvičky na tuţku a kus shnilého dřeva na Písanku. S takovým cvičným sešitem se hravě zvládne naučit psát kaţdý, i samouk. Děťátko se na milodar dívalo vykuleně, ale utřelo si slzy a začalo se zabývat něčím jiným neţ sebelítostí. Pilně pracovalo, snaţilo se, kaţdý večer chodilo rádo spát, protoţe vědělo, ţe přijde ráno. Přálo si naučit se psát. Ten den opravdu přišel „Dej mi nějakou kníţku, měsíčku,“ prosilo. Ale měsíček zavrtěl svou lysou zářivou hlavou a odvětil: „Řekni pro změnu sluníčku.“ Děťátko svěsilo hlavu a smutně odešlo ke své Písance, v níţ by se nenašla stránka s písmenky tak naskládanými, ţe by člověk nemohl bílé skulinky spočítat na prstech jedné ruky. Marně děťátko k ránu shánělo sluníčko, které na něj sotva dosáhlo svými zmrzlými prstíčky. I jeho hlásek jako by dusily naducané peřinové mraky. I přesto ale děťátko natahovalo uši, aby slyšelo sluníčko volat: „Já ti nemohu pomoci, jsem aţ moc zesláblé…“ „Já ale čekám uţ dlouho!“ postěţovalo si nedočkavé děťátko. „Mohu přijít aţ na jaře, a nevím, jestli budu mít dost sil…“ odpovědělo smutné sluníčko. „Ale víš co? Mohu ti dát čistý papír. Napiš na něj svá přání. Pořádně si je promysli,
Budějovická hvězda
nechtěj příliš a aţ...“ Slunce nedomluvilo, jelikoţ se z nebe spustily malé sněhové vločky – spousta sněhových vloček –, které více slov nepropustily. Začala totiţ zima. Děťátko šlo po cestě a kopalo do kamínků, které byly pod spadlým sněhem ještě vidět. Mělo chuť proklít svět, ale něco slabého v něm snilo o lepších zítřcích. A něco ještě menšího v lepší zítřky dokonce věřilo. Přestalo trucovat, vzalo svou tupou tuţku a zamyslelo se, co by si přálo. „To je jasné – nechci uţ být samo!“ vykřiklo a svou myšlenku napsalo. „Ale to se mi stejně nikdy nesplní,“ posmutnělo, svěsilo oči a povolilo prsty, které pustily papír. Vítr jej odvlál skrz spád sněhových hvězdiček. „Nemá to cenu… Nemá… nemá to cenu,“ vzlykalo. „NEMÁ TO CENU!“ vykřiklo a koplo do centimetrové vrstvy sněhu leţící na zemi, aţ se bílý, v měsíčním svitu třpytivý prášek rozlétl do tří světových stran. „Nezoufej,“ snaţil se děťátko utěšit měsíček. „Běţ si lehnout a zítra bude líp, uvidíš.“ „To si říkám kaţdý večer. Váţně netuším, čím to je, ale všechna rána byla zatím pokaţdé stejná.“ Měsíček nevěděl, co odpovědět. „Kéţ bych mu mohl pomoci,“ špitl si bezradně pro sebe. Děťátko se pomalu loudalo s očima nalepenýma na zem. „A hele!“ zvolalo, kdyţ našlo svůj papír s přáním. Vzalo si jej k sobě a šlo spát – stejně nemělo nic jiného na práci. Ráno se vzbudilo a bez jakéhokoli očekávání, ţe by se dnes mělo něco změnit, zamţouralo očima. Probudilo jej nezvykle ostré světlo. Ztěţka otevřelo oči a podívalo se před sebe - na zavřené, zčásti prosklené dveře. „Toníku! Uţ jsi vzhůru?“ zeptal se ţenský hlas za dveřmi. „Co co? Jo jo!“ zvolal chlapec zmateně. Vyskočil rovnýma nohama z teplé postele, i kdyţ mu v ní bylo dobře, a šel se podívat za zavřené dveře. Před ním stála borovice. Na jejích větvičkách visely velké skleněné koule a celý strom byl omotán třpytivými řetězy. Svítily na něm ţárovičky ve tvaru sněhuláčků a pod ním leţely krabice i krabičky zabalené do vánočního papíru s velikými i malými mašlemi. „Byl tu Jeţíšek,“ oznámil kloučkovi muţ drţící za ramena svou ţenu.
Stránka 16
Budějovická hvězda 2010-2011 „Ano, ano, byl tu Jeţíšek, byl tu Jeţíšek!!“ křičel Toník a šťastně se díval na dva dospělé před sebou. „Jsou přece Vánoce!“ dodala usmívající se ţena. „Mami! Tati!“ objal syn rodiče. Překvapený Toník dostalo to, co si přál nejvíc: nebýt sám. Dostal rodinu, která se o něj postarala a od prvního okamţiku jej měla ráda. Nebyl uţ nikdy sám. Uţ nebyl dítětem bez jména, uţ nebyl „to“; stal se osobností, která pro někoho něco znamená. (Martina)
Krávy
Před koncertem jsem tedy ještě zašla za babičkou a dědou, abych dědovi popřála. Matčinu knihu jsem odmítla, jelikoţ jsem měla vlastní dárek: malá Škoda 120L. Toto auto děda s babičkou vídali nejmíň dvacet let. Sice mě mrzela barva modelu, která byla modrá, nikoli šedá, ale bohuţel, šedý měli jenom taxík, a to by asi nemělo ani smysl kupovat. Ale z autíčka radost byla, coţ později potvrdila i babička slovy: „Víš, ţe nemáme vůbec ţádnou fotku s tímhle autem? Máme to současný, dokonce i to zelený, co jsme si pořídili po svatbě, ale tohle vůbec…“ Proto jsem mohla odejít na trolejbus s klidným svědomím, ţe jsem dnes vykonala jeden dobrý skutek, tudíţ mám na hodně dlouhou dobu od dobrodiní pokoj. V půl dvanácté a jedenáct minut jsem vyšla z domu a šla na kilometr vzdálenou zastávku. Městská totiţ jezdí po hodinových intervalech, a ne zrovna v těch, které by mi vyhovovaly. V buse jsem se učila biologii a cestou z busu se stresovala tím, jestli nejdu do hudebky moc pozdě, moc brzy nebo dokonce v jinou hodinu. Myslím, ţe jsem přišla tak akorát. Myslím, ale nevím, protoţe kdyţ do lidušky člověk vešel, naprosto splynul se vším tím zmatkem a panikou, které tam panovaly. Takţe jsem se ani nemohla nikoho zeptat, jestli jsem včas přišla anebo ne.
(Matěj)
Do Zlivi aţ z Budějc (povídka) Fajn, moţná jsem doma měla vybalit dřív, ţe pojedu na koncert s dechovkou do Zlivi. Ups. „Odpoledne jdeme k dědovi, slaví svátek.“ řekla máma, jako bych nevěděla, ţe má děda svátek. Později mi dokonce vnucovala nějakou knihu za babku, kterou právě omývala hadrem. „Nemůţu. Jedu do Zlivi.“ Ou? A uţ svištěl spád otázek: Proč, s kým, jak, v kolik a ještě jednou kam. A následovala samozřejmě ještě jedna repetice.
Budějovická hvězda 2010-2011
Nasedli jsme do objednaného autobusu, který uţ na nás čekal, ovšem teprve kdyţ se nakonec podařilo všechno doladit – přenést pulty a soupravu bicích k autobusu, nandat je do úloţného prostoru, zjistit, ţe se tam všechny nevejdou, vyndat je, přerovnat, být „pro změnu“ překvapení, ţe se dovnitř stejně pořád nevejdou, a zvolit kompromis – vzít dva bubny na sedadla mezi nás. Jeli jsme autobusem nejmíň pro čtyřicet lidí, ale nás bylo tak maximálně patnáct. Hlavně ţe jsme si lámali hlavu s místem pro bubny, coţ? I přes dostatečný počet míst se všichni namačkali dozadu a zarytě mlčeli.
Bylo horko. Šílené horko. Takové horko, ţe se tvrdý sýr tavil na mazací sýr a tavený mazací sýr se vypařoval. Tak šílené horko, ţe jste na tom přímém slunci cítili, jak se vám z močového měchýře stává kotel, ve kterém se vaří polévka. Kaţdopádně jsme si tedy odehráli hodinku na sluníčku, kde se nikomu z obecenstva (ani osazenstva, mezi námi) nechtělo stát, tím pádem to vypadalo, jako bychom nikoho nezajímali. A s aplausy to také nebylo nijak ţhavé - na rozdíl od toho váţně neúnavného slunce, které bylo tak ţhavé, ţe kdyby někde spadlo na zem vajíčko, byla by z něj vcukuletu omeleta. Tleskalo pár babiček, jinak nic moc. To
Stránka 17
mě trošku mrzelo, ale na druhou stranu bylo to zpestření jednoho krásného sobotního odpoledne. A mimo jiné jsem si odvezla dobrou náladu, a co víc si přát? Po skončení koncertu jsem totiţ mluvila s maminkou své hudební kolegyně Katky, která „píská“ vedle mě. Maminka nám povídala: „Neţ jste přijeli, tak tu o vás mluvily děti.“ „A co říkaly?“ Byla jsem zvědavá. „Byly úplně nadšený. Říkaly: ‚Oni přijedou aţ z Budějc. A autobusem.“ (Martina)
Po tvářích mi stékaly hořké slzy pravdy, rozhodla jsem se…, dnes, aţ zapadne horoucí slunce za stříbřité moře, si vezmu ţivot, můj hrozný beznadějný ţivot, který stojí stejně za nic… Utřela jsem si slzy ošuntělou mikinou a začala jsem hledat něco ostrého. Za chvilku jsem našla malinký kousek skla. Myslím, ţe byl z rámečku na fotku, kterou jsem přednedávnem hodila na zem. Vyběhla jsem z domu, máma se ani nezeptala, kam jdu. Zastavila jsem se u vstupních dveří a krátce na ní pohlédla. Znuděně seděla na gauči a hleděla ven z okna. Sklopila jsem oči k zemi a stiskla kliku. Ocitla jsem se na dvorku, foukal na mě silný, studený vítr. Nevzala jsem si ani bundu, protoţe mi byla k ničemu. Znova jsem se rozběhla, k pláţi…, slunce zatím zářilo vysoko na obzoru, škoda, uţ jsem to mohla mít za sebou… Zatím, co jsem přemýšlela o smrti, dorazila jsem na písčitou pláţ, na kterou navazovalo krásné moře. Sedla jsem si na okraj písčité pláţe a hlasitě vzdychla. Rozhlédla jsem se kolem, nikde nikdo.
(ilustrace: Lucie Havleová)
Sněhová vločka Leţela jsem na posteli, zahloubaná do svých neuspořádaných, chaotických myšlenek, myslela jsem na tu větu, na ty osudná hrozná slova, který vyšly z máminých úst, byly to slova záště, nenávisti, ale také malinkatého porozumění. Dnes ráno ke mně přišla s kamennou tváří a v jejím obličeji nebyl náznak ani nepatrné lítosti, řekla: Budeme se s tátou rozvádět. Táta, můj nejlepší kamarád si našel někoho jiného, někoho lepšího… Novou ţenu, novou přítelkyni a mě uţ nechce, je to hrozná realita…, ale ţivot je někdy hrozně nespravedlivý a krutý. Máma mě nikdy nechtěla, nikdy mě nepohladila, nikdy se nezeptala, jestli nepotřebuji pomoct, nikdy, nikdy, nikdy, takhle bych mohla pokračovat do nekonečna, samé nikdy nebo kdyby.
Budějovická hvězda
(foto: Sára Švehlová)
Vyhrnula jsem si rukáv černé mikiny a přiloţila kousek skla k zápěstí a za hlasitých vzlyků zaryla do mé porcelánově bledého zápěstí. Objevila rudá krev, ale tenhle řez nebyl nic. Potřebovala jsem víc, víc… Chtěla jsem zarýt ještě jednou, tentokrát naposled, ale neţ jsem to udělala, podívala se na nebe, ze kterého slunce uţ zmizelo. Zahleděla jsem se mezi tmavé mraky a pobouřeně jsem křikla ,,Proč mi tohle děláš ? Boţe, proč ?“ nedopověděla jsem, hlas se mi zlomil. Kdyţ jsem se vzpamatovala, stiskla kousek skla a zaryla, naposled, ucítila jsem závan svobody… Byla jsem volná, uţ mě netrápila úzkost ani strach, svoboda mě oblétávala jako něţný láskyplný dotek… Jako dotek studené sněhové vločky.
Stránka 18
Budějovická hvězda 2010-2011 Otevřela jsem oči. Kolem mě stáli různí lidé, vysocí, hubení, malí, tlustí, všech různých pletí, usmívali se. Mezi nimi jsem poznala i svou babičku, která se mě zastávala, pomáhala mi překonat maminčin nezájem o mně, ale potom umřela a já zůstala na tomhle krutém světě sama. Došla k mému, bledému tělu a jemně mě objala. U ní jsem se cítila v bezpečí. Věděla jsem, ţe jsem mrtvá, ţe uţ se nikdy nevzbudím, ale alespoň jednou, mohu být šťastná…
Časopis Budějovická hvězda vydává Klub amatérských novinářů a mladých autorů. Scházíme se v DDM 1x za týden. Přidejte se k nám! Stačí zavolat pro bližší informace na tel. 608 150 605. Uvítáme jakoukoliv spolupráci.
(Sára)
Navštivte náš web: http://www.ddmcb.cz /hvezda/
(foto: Sára Švehlová)
Vyberte si u nás z cca 200 zájmových útvarů: od tanečních, přes výtvarné, přírodovědné, technické, divadelní, jazykové až k sportovním a hudebním.
Budějovická hvězda Šéfredaktor: Aleš Michna Redakce:Martina Mašková, Matěj Polák, Patricie Pusztiová, Katka Vokálová a Zuzka Vokálová Externí spolupráce: Sára Švehlová, Lucie Havleová
Budějovická hvězda 2010-2011
Stránka 19