Všude dobře, tak co doma?
Brdy 7. - 9. 2. 2014 Souvislý pás lesů od Prahy až k Rokycanům láká svou divokostí milovníky přírody. Brdy je nejvyšší ryze české pohoří u nás; půvabná příroda, čisté potoky a rybníky, obrovské lesní porosty; dnes Chráněná krajinná oblast. 5. února jsem odjel se svou ženou do Černošic u Prahy,
která měla za úkol pečovat o dvouletého vnuka Jáchyma, neboť rodiče odjeli lyžovat do zahraničí. Využil jsem této možnosti a z domova svého mladšího syna Štěpána jsem uskutečnil tři túry v pohoří, kde jsem delší dobu nebyl a dokonce jsem nikdy nevystoupil na nejvyšší horu Brd, což je Tok s výškou 865 m n.m. Je jen málo pohoří v republice, kde bych nebyl na jeho nejvyšším vrcholku stejně jako je málo zemí v Evropě, kde bych se nepokusil o výstup na nejvyšší
horu každé evropské země kromě Holandska Vaalserberg 322 m n.m., či Maďarska Kékes 1014 m n.m.. Dvakrát jsem byl na Mont Blancu 4810 m n.m. (Francie a Itálie), dále na Grossglockneru 3798 m n.m. v Rakousku, ve Švýcarsku na Monte Rose 4632 m n.m., ve Španělsku na Mulhacenu 3479 m n.m. (vyjel jsem skoro na kole), Zugspitze 2962 m n.m. v Německu, Olympu 2917 m n.m. v Řecku, Triglavu 2864 m n.m. ve Slovinsku, na polských Rysech 2499 m n.m., na Gerlachovském štítu 2655 m n.m. na Slovensku, nedávno na Sněžce, dokonce dvakrát za 15 hodin při západu a východu slunce a mohl bych pokračovat. Za tři dny jsem pohoří Brdy uskutečnil cesty: 1/ kudy chodil Karel IV. 2/ Barokní areál Skalka 3/ Brdský Olymp Plešivec Musím přiznat, že doporučení na výlety jsem dostal nedávno od svého přítele Honzy Ptáka, za což mu dodatečně děkuji.
Kudy chodil Karel IV. Karel IV. dává svému příteli Buškovi z Velhartic ochutnat první české víno. Je však velmi trpké. Král se na něho nejdřív zlobí, ale nakonec mu sám přijde na chuť. Bušek mu říká, že to víno je stejné jako český lid. Trpké na první zdání, ale později si ho člověk oblíbí. Romance o Karlu IV.
7.2. pá Černošice, Vráž – Vonoklasy 4 km – Mořina 9.5 km – Karlštejn, hrad (300) 12.5 km – Karlštejn 13 km – Dub sedmi bratří 14 km – sv. Jan pod Skalou 21.5 km – Beroun, ČD 27 km – Černošice, Vráž 28 km. Po snídani v 7 hodin jsem opustil dům svého syna a vydal se na část Královské cesty Karla IV.. Začal jsem ulicí Slunečná a po panelové cestě jsem došel k borovému lesu s velice starým dubem po žluté turistické značce. Zde jsem se připojil na modrou značku, která mne provázela až na Karlštejn. Stoupal jsem lesem na okraj obce Vonoklasy, kde je na návsi malý kostelík. Bylo příjemné počasí s teplotou po ránu mínus 2° C, vysoká oblačnost, bezvětří a dobrá viditelnost. Cesta do Mořiny vedla lesem a byla namrzlá, klouzavá.. Zastavil jsem se u kostela sv. Stanislava, kde jsou dvě malolisté lípy. Původně byly vysázené tři už za Karla IV..
Cesta z Karlova náměstí v Praze na Karlštejn byla nazývána také „Soumarova cesta“. Byla po ní převážena královská koruna. Cesta byla značena kříži, kapličkami, božími mukami, lípami, kameny a podobně. Na Karlštejn jsem přišel po asfaltové silnici, ale bez provozu, neboť je neprůjezdná vlivem sesuvu půdy až restauraci „Pod dračí skálou“, kde byly zvěřinové hody. Hrad, gotický skvost z roku 1348, kde Karel IV., český král a římský císař uchovával vzácné korunovační klenoty, je v únoru otevřen jen v sobotu a v neděli. Ve městečku je mnoho lákajících obchůdků se suvenýry a hospůdek nabízejících samé dobroty, ale turisté v této době chyběli. Karlštejn byl také předlohou hry Vrchlického „Noc na Karlštejně“.
Dokud žijeme, učíme se žít. Jaroslav Vrchlický. Prošel jsem cestu kolem hradu a vrátil se k Dubu sedmi
bratří a pokračoval, tentokráte ale po červené značce do sv. Jana pod
Skalou hlubokým údolím podél potoka Kačák po velmi členité a romantické cestě. Mnohokrát jsem musel přecházet přes potoky po kládách, občas
šplhat po schodech, jedno místo poblíž vodopádů Bučovického potoka je dokonce jištěné řetězy. Jsou zde lesní porosty připomínající bučiny, neboť zdejší lesy
jsou ponechány samovolnému vývoji bez zásahu lesníků a mají pralesovitý charakter. V poledne při sestupu do sv. Jana pod Skalou dokonce sluneční paprsky ozářily borový les. Strmý byl sestup údolím Propadlých vod do malebné obce, kde je mimo jiné Mariánské barokní sousoší, sochy Panny Marie, Jana Křtitele vlevo a sv. Ivana vpravo. Hned vedle je poutní kostel sv. Jana
Křtitele a vedle benediktinský klášter. Za nimi trčí 210 metrů vysoká vápencová skalní stěna, na kterou jsem ale neměl čas vystoupit; snad příště, bude-li nějaké ! Jeskyně, kde se prý usadil první český křesťanský poustevník sv. Ivan je přístupná jen z kostela, který byl uzavřen. Přístupný je ale
pramen minerální vody sv. Ivana, hned vedle kostela. Nakonec jsem vstoupil na nedaleký hřbitov a
prohlédl si kapli sv. Maxmiliána, která je postavena v čistém negotickém slohu a je v ní hrobka rodiny Bergerů. Skoro 200 metrů nahoru jsem musel vystoupat
bukovým lesem a následoval pohodlný sestup do města Berouna. Cesta vedla podél tratě a řeku Berounku jsem přešel po železničním mostě. Za pár minut už jsem odjížděl pohodlným poloprázdným vlakem do Prahy Smíchova, kde na mne čekal kamarád Jirka R., který mne pozval na Plzeňské. Příjemné posezení nad dobrým mokem jsme však po 1.5 hodině ukončili, neboť jsme oba chtěli stihnout zahájení olympijských her v Soči. V 17 hodin jsem byl už s manželkou a vnoučkem Jáchymem. Byl to pěkný, příjemný a dobře využitý den.
Cesta je radost z toho, že neležím doma.
Barokní areál Skalka 8.2. so Černošice, Vráž - Černošice, Mokropsy 1 km vlakem Řevnice (218), ČD – Skalka (553) 7 km – U Trojáku 10 km –Černolické skály 14 km – Všenorský potok 15.5 km – Všemíry (225) 20 km – Všenory, ČD 21 km – vlak Černošice 22 km V 8 hodin jsem odešel na vlak stanice ČernošceMokropsy a za 10 minut vystoupil na konečné v Řevnicích, což je vstupní brána do
Brd. Nedaleko náměstí je barokní kostel sv. Mořice a Panny Marie a už od rána byl ozářený sluncem. Počasí bylo mimořádně pěkné; slunečné, teplota 3° C, bezvětří. Po krátké prohlídce městečka jsem začal stoupat po zelené značce parkem
kolem lesního divadla a dále lesem podél potoka stále nahoru úzkým údolím. V horní části ještě byly zbytky namrzlého sněhu. Na vrchu kopce mne příjemně překvapil barokní poutní areál Skalka s křížovou cestou od kostela sv. Máří Magdaleny zakončené
nahoře poustevnou, vše dle návrhu slavného barokního architekta
Kryštofa Dientzenhofera. Vedle kostela je klášter, kde mi místní turista vyprávěl různé historky vztahující se k tomuto magickému poutnímu
místu. Pohled od kostela dolů na město Mníšek pod Brdy při ranním oparu prý
připomíná pohled na moře. Ve středověku tudy
vedla Zlatá stezka. Po prohlídce celého komplexu jsem se vrátil k poustevně nahoře a po červené turistické cestě pokračoval pohodlnou lesní cestou po hřebenu do místa značeného U Trojáku. Potkával jsem mnoho turistů, také psů se svým doprovodem a snad dvě desítky cyklistů na horských kolech. Teplota totiž vystoupila nad 10° C a sluneční paprsky příjemně hřály. Pěkné jsou zde i vyhlídky do údolí řeky Berounky. Těšil jsem se na
Černolické „Čertovy skály“, kde jsem před více jak 45 lety začínal lézt na cvičných skalách, poprvé slaňoval a v blízkých Dobřichovicích získal kvalifikaci cvičitele vysokohorské turistiky 1. třídy. Stejně jako dříve i dnes jsem tu potkal rodinky s malými dětmi vyhřívající se na sluníčku a jeden z rodičů se snažil zdolat některou skalní stěnu. Pokračoval jsem polní cestou se stálou vyhlídkou na vysílač Cukrák, ale červená značka mne dovedla do hlubokého údolí Všenorského potoka a pokračovala bohužel vpravo směr Jíloviště. Proto jsem se rozhodl jít neznačenou cestou obráceným směrem podél potoka jen vyšlapanou stezkou. Brzy jsem došel
k rekreačním chalupám, kde jsem se dal do hovoru s místními chalupáři, kteří mi potvrdili správnost cesty a vyprávěli jsme si o toulkách přírodou. Cestu jsem dokončil po silnici do Všenor a ještě 1 km jsem šel po modré značce podél trati k vlakovému nádraží. Za 3 minuty projížděl vlak Elefant na trase Beroun – Praha, který jezdí v pravidelných intervalech 30 minut a já ho využil k překonání posledních 3 km do Černošic. Bylo teprve 13.30 hodin, kdy jsem se vrátil do domu svého syna a mohl zaslouženě poobědvat. Bylo to pohodlných 22 km za téměř jarního počasí. Trochu jsem záviděl cyklistům, kteří si užívali překrásné cyklostezky, i když nahoře ve stínu stromů trochu pokryté zmrzlým sněhem. Rád bych se sem na kole vrátil. Snažím se držet tohoto: Neztrácet čas s někým, kdo ho nechce trávit se mnou.
Brdský Olymp Plešivec 9.2. ne Černošice, Vráž – Černošice, Mokropsy ČD 1 km – vlakem Beroun (235) – po městě 4 km – vlakem Jince, ČD – Čenkov (400) 6 km – hájovna Komorsko (598) 7.5 km – křižovatka Komorsko 8 km – vrch Písek (691) 10 km – návrat Komorsko 12 km – rozcestí Křižatky – sedlo Klinek 15 km – Plešivec(654) 17 km – Plešivecký hřeben 18 km – Lhotka 22 km – Lochovice (308), ČD 24 km. Vstal jsem velmi brzy a po snídani odešel na vlak, který mne dovezl za 20 minut do Berouna. Více jak hodinu času do odjezdu rychlíku do Jinců jsem chtěl využít k prohlídce města Beroun. Po sedmé
hodině bylo v neděli na Husově náměstí liduprázdno. Pozdravil jsem dámu středního věku s dotazem na název brány na dolní části náměstí a ona se nabídla, že mne doprovodí po centru
města, neboť ráda provází turisty; pracuje v informačním středisku, ale dnes má volno. Brána se jmenuje Dolní, ale také Pražská a je v ní malá galerie. Předtím jsem fotil pomník Jana Husa a před ním radnici v novobarokním stylu. Krásně opravené jsou štíty měšťanských domů včetně budovy muzea „Českého krasu“ na tomto malebném náměstí, zvláště po povodni, jak pravila má průvodkyně. Doslova řekla: „díky povodním se mnoho památek opravilo“. Zaujala mne busta světově proslulého dirigenta Václava Talicha na budově knihkupectví Františka Nepila. Líbí se mi Talichovo motto: Člověk si vezme do hrobu jen to, co v životě rozdá. Dominantou náměstí je farní kostel sv. Jakuba Staršího, který je barokně přestavěný. Horní brána zvaná také Plzeňská byla původně gotická, ale po požáru je v barokním stylu. Kromě hodin je na ní nápis „Všeho do
času, Pán Bůh na věky“. Po hodině jsem se s milou
dámou rozloučil a kolem zbytků hradeb jsem se vrátil na vlakové nádraží. Za 25 minut už jsem vystoupil v Jincích, odkud jsem začal své putování po Zlaté stezce k Brdskému Olympu.. Milé překvapení mne čekalo při vystupování, kde jedinými cestujícími byli mladí manželé s kočárkem a dnes 31letý Milan mi říká: „Ty jsi byl se mnou v Iránu“. Je to už skoro 5 let, co jsme cestovali skoro měsíc po celém Iránu, ale společně všech pět jen prvních 5 dnů, když jsme se snažili vystoupit na nejvyšší horu Iránu Mount Damavand 5671 m n.m., což je vyhaslá sopka, ale pro nepříznivé počasí, hlavně velké množství sněhu a hustou mlhu se pokus nezdařil (jiní tam dva dny před námi zmrzli). Podstatnou část cesty po celém Iránu jsem absolvoval jen se svým kamarádem a
velkým cestovatelem a úspěšným podnikatelem Martinem Dušánkem, s kterým se opět potkám už za pár dní na přechodu Vysočiny. Milan Olivér a jeho manželka Katka a v kočárku 4 měsíční synek měli v plánu kratší cestou vyjet s kočárkem
také na Plešivec. Pohodlná byla má cesta do obce Čenkov podél částečně
zamrzlého rybníka a podél upraveného koryta řeky Litávky po červené turistické značce. Následovalo prudké stoupání borovicovým
lesem k hájovně Komorsko, kde bylo mnoho stop po divokých prasatech. Na křižovatce Komorsko jsem opustil značení a vydal se po neznačené lesní silničce k vrchu Písek, který je nejvyšší horou Brd na pravém břehu Litávky. Zde bývala dříve Eliščina rozhledna, ale dnes je tu nepřístupná modrá kopule na stožáru jako radar Řízení letového provozu. Vyhlídka z vrcholu není žádná, jen při cestě tam a zpět jsou vyhlídky do údolí. Po úzkých asfaltových silnicích jsem klesal a zase stoupal k dnešnímu cíli, Plešivci. Místo turistů jsem zde potkával jen cyklisty. Teprve až 2 km před vrcholem. kde jsem stoupal po tzv. Eliščině stezce k vrcholu hory, jsem potkával mladší turisty a také své přátele vracející se z vrcholu s kočárkem. Překrásné byly výhledy při závěrečném výstupu po okraji kamenných moří na vrchol brdského Olympu, pověstmi opředenou horu Plešivec. Čertova kazatelna je nad obrovským
srázem kamenného moře do údolí řeky Litávky je nádherná vyhlídka na Jince obec Ohrazenice a další. Ve
vzdálenosti necelých 15 km odtud je i nejvyšší hora Brd Tok (865), kam bych se rád podíval při příští návštěvě Černošic. Hradiště na Plešivci pochází z doby bronzové; je to tajuplné mystické místo; proto asi přezdívka „Brdský Olymp“.
Pověst vypráví, jak na místě kamenného moře stávalo výstavné město, které čert proměnil v nepřehlednou změť balvanů. Mne zaujala bronzová přilba připevněná na jednom z kamenů a vedle ní dvě jména: Vladimír Fiala, úmrtí 7.7.2012 a Pavel Josefus 10.2.2005. Bylo poledne, když jsem opouštěl toto místo po vrcholovém hřebeni s řadou dalších romantických výhledů. Následoval pohodlný sestup borovicovým a
modřínovým lesem po měkké cestičce na kraj lesa Lhotka, odtud už byly jen poslední dva kilometry na vlakovou zastávku Lochovice.
Ještě několik pohledů zpět na dva zalesněné kopce, které jsem zvládl velmi snadno a v pohodě. Zde už stál připravený motorák a
ve 13.39 hodin jsem začal zpáteční cestu domů, tentokráte už do Jičína. Ve vlaku na konečnou do Zadní Třebáně jsem začal obědvat
a pokračoval v občerství ve vlaku Elefant do Prahy. Cesta velmi rychle uběhla, neboť jsem měl dobrou společnici, zdravotní sestru z pražského IKEMu. Necelé dvě minuty jsem měl na přeběhnutí z druhého nástupiště na šesté, odkud odjížděl rychlík směr Nymburk a Letohrad. Překvapivě průvodčí stačil můj průkaz IN 50 Senior a nechtěla ani doplatek 50 % za rychlík do Nymburka; příjemné . Ještě nebylo 17.30 hodin a už jsem vystoupil v Jičíně a těšil se na přenos z OH. Také tento den byl pro mne příjemný i poučný. Co říci na závěr? Umět se radovat ze všeho: Nečekat, že zítra přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a zítra nic krásnějšího už nebude. Nakonec poděkování Mirkovi Jiranovi za vložení fotek, aby byl deník na světě dříve než odjedu na zimní přechod Vysočiny, tj. ve čtvrtek 13. února. V Jičíně 10.2.2014
Ivan