Autentičnost využití objektů lidového stavitelství ve skanzenech The authenticity of the use of objects in open-air vernacular architecture Ing. Martin Klempíř, Ing. Ondřej Hnilica ABSTRACT: The article examines the use of general purpose and historic buildings of vernacular architecture located in open-air museums. The paper describes several areas of the open air museum, which presents life in the past, including examples of work practices of various crafts. The fundamental question is whether the current effort is responsible for the authenticity of the then real life. ABSTRAKT: Článek se obecně zamýšlí nad využitím a smyslem historických stavebních objektů lidového stavitelství umístěných ve skanzenech. V příspěvku jsou popsány areály několika skanzenů v nichž je prezentován život v minulosti, včetně ukázek pracovních postupů a nejrůznějších řemesel. Základní otázkou je, zda nynější snaha o autentičnost odpovídá tehdejšímu skutečnému životu.
1
Úvod Název „skansen“ se poprvé objevil v roce 1891, kdy švédský badatel Artur Hazelius shromáždil památky lidového stavitelství Švédska. Tato myšlenka pronikla do celého světa. Lze říci, že záměr uchování památek lidového stavitelství je společensky nutný a prospěšný. Je důležité mít vazbu s minulostí ať hmotnou, tak i nehmotnou z důvodu zachování mravní integrity a „kořenů“. Tento článek uvádí několik poznatků ze skanzenů v České republice i na Slovensku, převážně z oblastí, kde převažovala roubená konstrukce staveb. 2
Historické souvislosti Snaha vytvářet areály, ve kterých by se soustřeďovaly hmotné doklady života předků, byla součástí národního uvědomění celé řady evropských národů. Začala se projevovat ve druhé polovině 19. století a to zejména jako součást národních, ale i světových výstav. V roce 1851 byly v Londýně vystaveny modely staveb ze všech světadílů, převážně z britských kolonií. V roce 1878 v Paříži byla součástí Světové výstavy přehlídka zařízení domů s krojovanými figurínami. Na velkých výstavách roku 1883 v Amsterodamu a roku 1885 v Budapešti (interiéry dvanácti domů z uherských zemí).
151
V roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze postavili podle vídeňského vzoru českou vesnickou chalupu z Polabí. Shromažďování objektů lidového stavitelství mělo pouze podružný a doprovodný charakter výstav jako jakési zpestření a atrakce. Až ve Skandinávii byly uskutečněny úspěšné pokusy. V Norsk Folkemuseum v Oslo dodnes stojí tzv. královská sbírka přenesených lidových staveb, koncipovaná roku 1881 a realizovaná roku 1888. Podobný záměr Georga J. Karlina z roku 1882 se v Lundu začal uskutečňovat roku 1891, kdy Artur Hazelius zpřístupnil svoje muzeum Skansen ve Stockholmu. Budoval ho od roku 1880, ale již dvanáct let předtím se věnoval terénním výzkumům a sběratelství a v roce 1872 založil národopisné muzeum severských zemí (Nordiska museet). Podle hesla „Může přijít den, kdy všechno naše zlato nepostačí k tomu, abychom vytvořili obraz zmizelých časů“ podnítil s přáteli muzejní hnutí Seveřanů. Jejich cílem nebylo jen zachování zanikajících stavení, ale i jejich často již zaniklého prostředí a prvků starého životního stylu. Ve střední Evropě měly tyto snahy výraznější ohlas jen v Rožnově pod Radhoštěm od roku 1912 díky iniciativě malíře Bohumíra Jaroňka. Realizace se vinou 1. světové války zdržela do roku 1925. Situace v budování muzeí v přírodě se podstatně změnila po roce 1945. Nenahraditelnými ztrátami kulturního dědictví způsobené 2. světovou válkou byly postiženy nejvíce středoevropské a východoevropské země. Současně venkovské stavby přestávaly vyhovovat stupňujícím se nárokům na bydlení, takže mnohem rychleji než dříve podléhaly necitlivým zásahům poválečné stavební obnovy a následující hospodářské konjunktury. To vyburcovalo téměř všechny evropské národy ke vzniku a intenzivní činnosti systému památkové péče v této oblasti. I deklarace světové muzejní organizace ICOM od roku 1956 doporučovala budování muzeí v přírodě. Nastal velký rozvoj v této oblasti spojený se všemi klady a zápory, které provázejí každé horečné konání. Vznikaly soubory o různé kvalitě staveb i pojetí z hlediska etnografického i stavebního. Na jedné straně jsou tu vysoce kultivované skanzeny, vytvářené nejlepšími odborníky. Mezi tato muzea patří i tzv. ekoskanzeny, kde jsou až úzkostlivě dodržovány zemědělské i výrobní postupy a dobře připravení pracovníci seznamují návštěvníky se všemi podrobnostmi. Na druhé straně stojí soubory vytvořené spíše nadšenci, kteří této myšlence obětují doslova celý život. Ovšem jejich pojetí je do značné míry romantizované a od skutečné autentičnosti vzdálené, kdy opravdu cenné údaje jsou ponechány bez povšimnutí a celkové vyznění je orientováno na efekt. [1]
152
3 Zachování autentičnosti 3.1 umístění O odbornosti a kvalitě skanzenu hovoří také využití a údržba objektů v těchto areálech umístěných. Prakticky už volba prostředí a způsob umísťování objektů má velký vliv na dodržování autenticity a celkového dojmu.(obr.1, 2) Při umísťování objektů tohoto typu bychom měli brát v úvahu genia loci původního místa a snažit se ho uplatnit v maximální míře i na novém stanovišti. Výjimku mohou tvořit celonárodní muzea v přírodě, kdy se tomuto problému nelze vyhnout. Příkladem může být Múzeum Slovenskej dědiny u města Martin.
obr. 1 – Příklad vhodného umístění objektů v krajině, Múzeum Slovenskej dědiny, Martin
obr. 2 – Roubený kostel, Múzeum Oravskej dědiny, Zuberec
153
Ztráta autentičnosti prostředí je problémem, se kterým se musí tvůrci skanzenů vypořádat při převozu objektů. Už sama volba pozemků pro areál muzea musí být vedena s ohledem na druh a počet staveb. Proto musí mít tvůrci velmi pečlivě provedenou koncepci lokace jednotlivých objektů, aby tato byla logická a srozumitelná i pro laiky. S dobrou koncepcí souvisí i správná velikost areálu s ohledem na doplňování stavu a počtu objektů. 3.2 Materiál a konstrukce Při převozu objektů do muzeí je snaha o maximální zachování původního materiálu. Ale i zde vlivem okolností nutně dochází k nahrazování poškozených částí za nové. S tímto nahrazováním souvisí i dodržování původních technologií a pracovních postupů. Lze se setkat s roubenými objekty, u kterých byly tesařské spoje prováděny motorovými pilami, slaměné došky převázány nevhodným materiálem (obr.3), špatné provádění hliněných omítek, tedy absence podpůrné konstrukce, která by zajistila lepší soudržnost s povrchem (např. utěsnění spár mechem a poté přidání hlinitojílové směsi, zatloukání dřevěných kolíčků do spár mezi trámy – tzv. ježkování)(obr. 5).
obr. 3 – Příklad nevhodného materiálu na převázání slaměných došků , Skanzen Řepora, Řeporyje
154
obr. 4 – Příklad dveří z tesaných prken , Skanzen Řepora, Řeporyje
obr. 5 – Příklad opadávání hliněné omítky , Skanzen Řepora, Řeporyje
155
4
Současné využívání Otázkou, jíž si lze položit, je, zda současné prezentované využívání historických objektů odpovídá realitě a účelu, pro který byly stavěny. Na tomto místě vyplývá problém prezentace využití pro muzeální účely (obytný objekt je prezentován jako obytný), což je u většiny skutečných objektů splněno. Na druhé straně tyto objekty přenesením do muzea ztrácí svou funkci danou každodenním životem. Problém nastává u hypoteticky rekonstruovaného prostředí, kdy jde o novostavby s ryze účelovým využitím. Jsou to areály relativně volně nahromaděných objektů bez velké návaznosti na okolí. Stavby svým materiálem a způsobem provedení mohou splňovat daná kritéria, ale návazností nikoli. Snahou tvůrců je tedy již zmiňovaný efekt a snaha ohromit kvantitou, ale na úkor kvality, ať si pod tímto pojmem v této souvislosti představíme cokoli. Možným řešením by mohlo být co nejcitlivější spojení obou přístupů, neboť i velice kvalitní a kultivované muzeum v přírodě musí zajistit svou finanční soběstačnost. Stále tu je však nebezpečně blízko překročení hranice míry vkusu. Extrémním případem je využití objektu typu roubené sýpky jako hygienického zařízení v Múzeu liptovskej dědiny v Pribylině. V tomto případě šlo o novostavbu, tvarem a materiálem zapadající do koncepce skanzenu. Na tomto místě však lze uvažovat o oddělení takto funkčních objektů od slohové jednoty areálu a použít architektonické pojetí dneška. Závěr Naplnění podstaty skanzenu má apriori vycházet z pravdivosti a autenticity zde prezentovaných exponátů. Pro zprostředkování kontaktů s životem v minulosti v porovnání s dnešním a pro uspokojení všech typů návštěvníků předpokládáme snahu vyvázat se z komerční složky a mít edukativně kulturní aspekt. Míra idealizace, či ojedinělé falzifikace je proto nemístná a zavádějící. Obecně jsme spokojeni se stavem námi navštívených skanzenů, ač se ojediněle můžeme setkat s uplatněním chyb, které patrně vznikly opomenutím, či nedbalostí.
LITERATURA: [1] LANGER, J.: Evropská muzea v přírodě, Baset, 2005, ISBN 80-7340-069-3 [2] MENCL V. Lidová architektura v Československu, ACADEMIA, 1980, ISBN 26-29977-87-2
156
