GENEREL KRAJINNÉHO RÁZU JIHOČESKÉHO KRAJE STUDIE VYHODNOCENÍ KRAJINNÉHO RÁZU DLE §12 ZÁKONA 114/1992 Sb. O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY NA ÚZEMÍ JIHOČESKÉHO KRAJE
Objednatel: Jihočeský kraj, Krajský úřad Jihočeského kraje U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice Zpracovatelé: Atelier V – Ing. arch. Ivan Vorel, Na Cihlářce 26, 150 00, Praha 5 IČO 15896871 EIA SERVIS s. r. o., U Malše 20, 370 01 České Budějovice Autoři posouzení: Atelier V – Ing. arch. Ivan Vorel doc. Ing. arch. Ivan Vorel, CSc., vedoucí autorského týmu Ing. arch. Jana Vorlová Ing. arch. Mgr. Jiří Kupka, Ph.D. Ing. Kateřina Hronovská Ing. arch. František Pospíšil EIA SERVIS s. r. o. RNDr. Vojtěch Vyhnálek, CSc. LARECO doc. Ing. Petr Sklenička, CSc. březen 2009
Jihočeský kraj
Atelier V
Obsah 1 1.1 1.1.1 1.1.2 1.2 1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.4 2 2.1 2.1.1 2.1.2 2.2 2.2.1 2.2.2 2.2.3 2.2.4 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.9 3 3.1 3.1.1 3.1.2 3.1.3 3.1.4 3.1.5 3.1.6 3.1.7 3.1.8 3.1.9 3.1.10 3.1.11 3.1.12 3.1.13 3.1.14 3.1.15 3.1.16 3.1.17 3.1.18 3.1.19 3.1.20 3.1.21
ÚVOD ....................................................................................................................................... 4 Cíl úkolu ................................................................................................................................... 4 Vyhodnocení krajinného rázu Jihočeského kraje dle §12 zákona č. 114/1992 Sb.................. 4 Vedlejší výstupy vycházející z hodnocení krajinného rázu území ........................................... 4 Odborná a metodická východiska ............................................................................................ 5 Krajinný ráz .............................................................................................................................. 5 Metodický postup a definice pojmů jako cesta k objektivizaci ................................................. 7 Znaky krajinného rázu .............................................................................................................. 9 Podklady, literatura a informační zdroje ................................................................................. 11 REGIONÁLNÍ ATRIBUTY KRAJINNÉHO RÁZU A VYMEZENÍ OBLASTÍ A MÍST KR ......... 13 Přírodní charakteristika .......................................................................................................... 13 Obecná přírodní charakteristika kraje .................................................................................... 13 Institucionální ochrana přírody a krajiny ................................................................................ 19 Kulturní a historická charakteristika ....................................................................................... 22 Historický vývoj oblasti ........................................................................................................... 22 Institucionální památková ochrana ........................................................................................ 27 Lidová architektura ................................................................................................................. 30 Regiony lidové architektury .................................................................................................... 32 Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, měřítko a vztahy ............................................... 40 Krajinářské hodnocení ........................................................................................................... 45 Vymezení oblastí krajinného rázu .......................................................................................... 48 Vymezení charakteristických krajinných prostorů .................................................................. 51 Vymezení 6. typu – silně urbanizovaná krajina...................................................................... 53 Území se zvýšenou ochranou krajinného rázu ...................................................................... 57 CHARAKTERISTIKY KRAJINNÉHO RÁZU VYMEZENÝCH OBLASTÍ ................................ 58 Oblast KR 01-31 (dominantní znaky přírodní, kulturní a historické charakteristiky, vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy.......................................... 58 ObKR 01 – BLATENSKO ....................................................................................................... 59 ObKR 02 – MIROVICKO ........................................................................................................ 62 ObKR 03 – ORLICKO ............................................................................................................ 65 ObKR 04 – JISTEBNICKO-KOVÁŘOVSKO .......................................................................... 68 ObKR 05 – PÍSECKO ............................................................................................................ 71 ObKR 06 – MILEVSKO .......................................................................................................... 74 ObKR 07 – TÁBORSKO-SOBĚSLAVSKO ............................................................................ 77 ObKR 08 – MLADOVOŢICKO ............................................................................................... 81 ObKR 09 – CHÝNOVSKO ..................................................................................................... 84 ObKR 10 – STRAKONICKO .................................................................................................. 87 ObKR 11 – PUTIMSKO-PROTIVÍNSKO ................................................................................ 90 ObKR 12 – BECHYŇSKO-VLTAVOTÝNSKO ....................................................................... 93 ObKR 13 – VOLYŇSKO-PRACHATICKO ............................................................................. 96 ObKR 14 – ČESKOBUDĚJOVICKÁ PÁNEV ....................................................................... 100 ObKR 15 – LIŠOVSKÝ PRÁH - ZÁPADNÍ TŘEBOŇSKO ................................................... 104 ObKR 16 – TŘEBOŇSKO (CHKO) ...................................................................................... 107 ObKR 17 – KARDAŠOVOŘEČICKO - STRÁŢSKO ............................................................ 108 ObKR 18 – JINDŘICHOHRADECKO .................................................................................. 110 ObKR 19 – ŠUMAVA I. (NP) ................................................................................................ 112 ObKR 20 – ŠUMAVA II. (CHKO) ......................................................................................... 112 ObKR 21 – KŘIŠŤANOVSKO - BOLETICKO ...................................................................... 113
2
Jihočeský kraj
3.1.22 3.1.23 3.1.24 3.1.25 3.1.26 3.1.27 3.1.28 3.1.29 3.1.30 3.1.31 3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4 3.2.5 3.2.6 3.2.7 3.2.8 3.2.9 3.2.10 3.2.11 3.2.12 3.2.13 3.2.14 3.2.15 3.2.16 3.2.17 3.2.18 3.2.19 3.2.20 3.2.21 3.2.22 3.2.23 3.2.24 3.2.25 3.2.26 3.2.27 3.2.28 3.2.29 3.2.30 3.2.31
Atelier V
ObKR 22 – BLANSKÝ LES (CHKO) .................................................................................... 116 ObKR 23 – KAMENOÚJEZDSKO ....................................................................................... 117 ObKR 24 – TRHOSVINENSKO ........................................................................................... 120 ObKR 25 – ČESKOKRUMLOVSKO .................................................................................... 123 ObKR 26 – LIPENSKO ........................................................................................................ 126 ObKR 27 – KAPLICKO ........................................................................................................ 129 ObKR 28 – NOVOHRADSKO .............................................................................................. 132 ObKR 29 – ČESKOVELENICKO - JÍLOVICKO ................................................................... 135 ObKR 30 – NOVOBYSTŘICKO ........................................................................................... 138 ObKR 31 – DAČICKO .......................................................................................................... 141 Podmínky ochrany krajinného rázu v oblastech KR 1-31 .................................................... 144 ObKR 01 – BLATENSKO ..................................................................................................... 145 ObKR 02 – MIROVICKO ...................................................................................................... 146 ObKR 03 – ORLICKO .......................................................................................................... 147 ObKR 04 – JISTEBNICKO-KOVÁŘOVSKO ........................................................................ 148 ObKR 05 – PÍSECKO .......................................................................................................... 149 ObKR 06 – MILEVSKO ........................................................................................................ 150 ObKR 07 – TÁBORSKO-SOBĚSLAVSKO .......................................................................... 151 ObKR 08 – MLADOVOŢICKO ............................................................................................. 152 ObKR 09 – CHÝNOVSKO ................................................................................................... 153 ObKR 10 – STRAKONICKO ................................................................................................ 154 ObKR 11 – PUTIMSKO-PROTIVÍNSKO .............................................................................. 155 ObKR 12 – BECHYŇSKO-VLTAVOTÝNSKO ..................................................................... 156 ObKR 13 – VOLYŇSKO-PRACHATICKO ........................................................................... 157 ObKR 14 – ČESKOBUDĚJOVICKÁ PÁNEV ....................................................................... 158 ObKR 15 – LIŠOVSKÝ PRÁH – ZÁPADNÍ TŘEBOŇSKO .................................................. 159 ObKR 16 –TŘEBOŇSKO (CHKO) ....................................................................................... 160 ObKR 17 – KARDAŠOVOŘEČICKO-STRÁŢSKO .............................................................. 162 ObKR 18 – JINDŘICHOHRADECKO .................................................................................. 163 ObKR 19 – ŠUMAVA I (NP) ................................................................................................. 164 ObKR 20 – ŠUMAVA II (CHKO) .......................................................................................... 165 ObKR 21 – KŘIŠŤANOVSKO-BOLETICKO ........................................................................ 167 ObKR 22 – BLANSKÝ LES (CHKO) .................................................................................... 168 ObKR 23 – KAMENOÚJEZDSKO ....................................................................................... 170 ObKR 24 – TRHOSVINENSKO ........................................................................................... 171 ObKR 25 – ČESKOKRUMLOVSKO .................................................................................... 172 ObKR 26 – LIPENSKO ........................................................................................................ 173 ObKR 27 – KAPLICKO ........................................................................................................ 174 ObKR 28 – NOVOHRADSKO .............................................................................................. 175 ObKR 29 – ČESKOVELENICKO-JÍLOVICKO ..................................................................... 176 ObKR 30 – NOVOBYSTŘICKO ........................................................................................... 177 ObKR 31 – DAČICKO .......................................................................................................... 178
3
Jihočeský kraj
Atelier V
1 ÚVOD 1.1
Cíl úkolu
1.1.1 Vyhodnocení krajinného rázu Jihočeského kraje dle §12 zákona č. 114/1992 Sb. Předmětem Generelu krajinného rázu Jihočeského kraje je celé území kraje včetně velkoplošných zvláště chráněných území. Studie má tři cíle popsané dále. Koordinace územně analytických podkladů kraje a obcí Prvním cílem je vyhodnotit krajinný ráz kraje s cílem vymezit oblasti a místa krajinného rázu na regionální úrovni a vytvořit tak podklad pro řešení problematiky ochrany krajinného rázu v nástrojích územního plánování. Jedná se především o úkol identifikovat jevy nezbytné pro koordinaci územně analytických podkladů (ÚAP) kraje a obcí. Jedná se především o identifikaci „oblastí krajinného rázu“ (ObKR) a o definici jejich přírodní, kulturní a historické charakteristiky. Aby bylo moţno definovat jednotlivé charakteristiky hodnoceného území a jednotlivých ObKR a dojít tak ke znakům, které spoluurčují ráz krajiny, je třeba věnovat pozornost nejenom přírodním podmínkám, ale také kulturnímu a historickému vývoji, přítomnosti lokalit s cenou architekturou, přítomnosti dochované lidové architektury, soustředění lidové architektury v regionech a rozboru krajiny z hlediska krajinných typů (krajinářské hodnocení) a z hlediska přítomnosti území s krajinářskoestetickými hodnotami a harmonickým měřítkem. Součástí rozboru jednotlivých ObKR je i návrh ochranných opatření slouţící k zachování a ochraně identifikovaných znaků a vyuţitelný v tvorbě ÚPP a ÚPD, v činnosti orgánů ochrany přírody na území části kraje. Druhým cílem je vyjasnit koordinaci různých pohledů na charakter krajiny a na hlavní znaky jejího obrazu, resp. krajinné scény. Jedná se o vyuţití jiţ zpracovaných materiálů, jakými jsou krajinné typy dle ZÚR Jihočeského kraje, typologie krajiny dle Löw a spol., preventivní hodnocení krajinného rázu velkoplošných ZCHÚ a krajinářské hodnocení zpracované v rámci Generelu krajinného rázu. Třetím cílem je vzájemná koordinace mezi Generelem krajinného rázu a Zásadami územního rozvoje Jihočeského kraje (ZÚR), neboť tyto dokumenty mají zřetelné vazby (ZÚR se bude odkazovat na Generel krajinného rázu).
1.1.2 Vedlejší výstupy vycházející z hodnocení krajinného rázu území Výstupy vyuţitelné z hlediska Evropské úmluvy o krajině Poznatky z hodnocení krajinného rázu území a vymezení oblastí krajinného rázu (krajinných celků s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odráţející se v souboru jejich typických znaků) korespondují v určitém smyslu s poţadavky Evropské úmluvy o krajině, zejména s Článkem 6 – Zvláštní opatření, bodem C, který je dále uveden: C Vymezení a hodnocení 1 Za aktivní účasti zainteresovaných stran, v souladu s článkem 5 c, a za účelem zlepšení úrovně znalosti svých krajin se kaţdá Strana zavazuje: a i vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území; ii analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mění; iii zaznamenávat jejich změny; b vyhodnotit takto vymezené krajiny s ohledem na zvláštní hodnoty, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným obyvatelstvem. 2 Tyto vymezující a hodnotící postupy budou provázeny výměnou zkušeností a metodologie, organizovanou mezi Stranami na evropské úrovni podle článku 8.
4
Jihočeský kraj
Atelier V
Výstupy vyuţitelné z hlediska regionální identity a problematiky sociálního a ekonomického rozvoje kraje Vymezení oblastí krajinného rázu a charakteristických krajinných prostorů na úrovni míst krajinného rázu můţe slouţit jako jeden z impulsů pro vnímání regionální identity, pro postupné vytváření regionálního povědomí a vnímání regionu obyvateli jako specifického, něčím zvláštního a neopakovatelného území. Poznání minulosti a uvědomění si specifických rysů a hodnot krajinného rázu můţe slouţit k tzv. „regionální identifikaci“ obyvatel. Identifikace (ztotoţnění se) obyvatel se svým regionem můţe přispět k rozvoji specificky orientované turistiky (přivedení zájemců o určité - marketingově zpracované – hodnoty a specifika území) a k podpoře určitých (regionálně specifických) odvětví zemědělství (např. plodin nebo hospodářských zvířat). K tomu bude nutná pochopitelná a kreativní komunikace s obyvatelstvem, osvěta a výchova, jak poţaduje i Evropská úmluva o krajině: Článek 5 -Všeobecná opatření Kaţdá Strana se zavazuje: a právně uznat krajinu jako základní sloţku prostředí, v němţ obyvatelé ţijí, jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity; b zavést a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím přijetí specifických opatření uvedených v článku 6; c zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik zmiňovaných v písmenu b výše;
1.2
Odborná a metodická východiska
1.2.1 Krajinný ráz Ochrana krajinného rázu (dále jen „KR“) je zakotvena v §12 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon“). (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností sniţující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, estetických hodnot, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a harmonických vztahů v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakoţ i jiným činnostem, které by mohly sníţit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu můţe stanovit ministerstvo ţivotního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, můţe orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným předpisem přírodní park a stanovit omezení takového vyuţití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody 9a) 5
Jihočeský kraj
Atelier V
Kaţdá krajina má svůj ráz ve smyslu §12 zákona. Kaţdou krajinu je moţno popsat pomocí přírodní, kulturní a historické charakteristiky. KR je však v různých oblastech a lokalitách (místech KR) různě výrazný, různě čitelný. V určitých situacích jsou znaky jednotlivých charakteristik KR dobře zřetelné a spoluvytvářejí jedinečnost a nezaměnitelnost krajinné scény – vizuálně vnímaného obrazu krajiny. V jiných typech krajiny jsou znaky KR nezřetelné, ty výraznější nejsou příliš četné a celkově vzniká krajina, která zdánlivě není ničím specifická ani zajímavá. Pojetí KR je podle zákona široké, protoţe zahrnuje nejenom vizuální aspekty krajinné scény projevující se navenek estetickou atraktivností, ale také ochranu přírodních a kulturněhistorických hodnot spoluvytvářejících specifický ráz krajiny. Vzniká tak komplexní nástroj k ochraně rázu, charakteru a kulturní identity krajiny, přičemţ tento způsob ochrany není multiplikací jiných způsobů ochrany (např. ochrana dle části třetí a čtvrté zákona č. 114/1992 Sb. nebo dle památkového zákona č. 20/1987 Sb.), protoţe ochrana krajinného rázu se nezabývá podstatou ochrany dle jiných zákonů, ale tuto ochranu vnímá na základě znaků rázu a identity krajiny. Ráz krajiny můţe být změněn tím, ţe dojde k fyzické degradaci nebo likvidaci přírodní nebo kulturní hodnoty (znak bude odstraněn, změněn nebo bude dojmově sníţen jeho účinek ve vizuálně vnímané krajinné scéně). Takto široké pojetí ochrany krajinného rázu umoţňuje na jedné straně se opírat o přítomnost nezpochybnitelných indikátorů přítomnosti znaků a hodnot, jako např. přítomnost přírodních hodnot potvrzených jejich zahrnutím mezi ZCHÚ nebo součásti ÚSES, přítomnost kulturních a historických hodnot potvrzených jejich zahrnutím mezi kulturní památky nebo památkové zóny či rezervace, na druhé straně zdánlivě nechává otevřený prostor pro uţití různé míry přísnosti při posuzování vizuálních projevů různých druhů zásahů do krajiny. Proměny krajiny v poslední době tak přinášejí značné rozdíly v chápaní hodnot a v chápání významnosti či nevýznamnosti změn krajinného rázu. To je způsobeno změnami v hodnotových orientacích a přenášením vzorců trţního (resp. spotřebního) chování a uvaţování i na hodnoty, které nejsou předmětem spotřeby a jsou neobnovitelné. Pokud chceme nějaké hodnoty v krajině chránit, musíme v první řadě říci, které hodnoty to jsou, jeţ spoluvytvářejí typický, někdy neopakovatelný či dokonce jedinečný ráz krajiny. Tyto hodnoty se projevují jako znaky krajinného rázu, které lze identifikovat a popsat. Jsou to především přírodní procesy, které vedly utváření krajiny do podoby přírodního prostředí, které bylo posléze prostorem pro vývoj osídlení na našem území. Morfologie terénu a síť vodotečí vytvořily základní podmínky utváření krajinné scény. Jsou to podmínky relativně neměnné, které jsou určující pro morfologii krajinných prostorů, pro měřítko krajiny a prostorové, vizuálně vnímatelné vztahy. Vegetační kryt, fauna a flora dotvořily přírodní rámec vyvíjejícího se sídlení a hospodářské činnosti. V dnešním obrazu krajiny, v rozloţení a umístění sídel, ve stopách prehistorického osídlení, ve struktuře zemědělské půdy, lesních porostů a vodohospodářských soustav můţeme vidět doklad postupné kultivace krajiny. Krajina v sobě nese hodnoty přírodní, kulturní, historické, estetické, významové a symbolické. Řada z těchto hodnot je dnes a v minulosti také byla chráněna státní ochranou přírody a státní památkovou péčí. V obraze krajiny jsou tak ochráněny významné architektonické objekty jako kulturní památky, segmenty historické krajiny jako krajinné památkové zóny, cenná území přírodních hodnot jako velkoplošná a maloplošná zvláště chráněná území atd. Jsou to však pouze nejcennější prvky krajiny a dílčí území. Kulturní krajina jako celek s místy více či méně soustřeďujícími přírodní, estetické a kulturně-historické hodnoty však vyţaduje rovněţ systematickou péči a ochranu. Je třeba připomenout, ţe pozitivní hodnoty tkví také v tzv. „volné“ krajině, krajině bez souvislého zastavění, s harmonickým zapojením drobných sídel nebo samot do přírodního prostředí. O hodnotě volné krajiny není třeba diskutovat. Stačí se podívat, kam vyjíţdějí 6
Jihočeský kraj
Atelier V
obyvatelé velkých měst a aglomerací za rekreací. Volná, nezastavěná krajina je hodnotou, důleţitou pro současnost i budoucnost, a proto musíme na záměry výstavby v polohách zcela odtrţených od existující zástavby, v polohách, které nemají důvod v obhospodařování krajiny, pohlíţet velmi přísně. Mohlo by se stát, ţe to, co povaţujeme na naší české krajině za krásné – harmonii lidské činnosti a krajiny – by jiţ naše děti nebo vnuci nemuseli vidět, protoţe by všude, kam pohlédneme, byly rozesety stavby bez logického vztahu k další zástavbě a bez logického vztahu k půdě. Význam hodnot je v krajině relativní. To, co je v krajinné scéně území s výrazným rázem a četnými estetickými hodnotami běţné, můţe být v jiném typu krajinné scény významnou hodnotou, jejímţ narušením by došlo k podstatné změně a ke sníţení hodnoty krajinného rázu. Estetická hodnota vnímané krajinné scény, je v územích s přítomností mnoha pozitivních hodnot stabilnější, neţ v územích, kde jsou takové hodnoty přítomny jenom ojediněle.
1.2.2 Metodický postup a definice pojmů jako cesta k objektivizaci Postup hodnocení je zaloţen na tzv. charakterové a prostorové diferenciaci krajiny a proto spočívá v rozdělení hodnoceného území na prostorově ohraničené a charakterově definovatelné části, které obecně představuje rozdělení celkového problému na problémy dílčí. V tomto smyslu jsou v území nalezeny dvě (měřítkově odlišné) úrovně částí krajiny, které byly zakotveny i do obsahu územně analytických podkladů. Jsou to „oblasti krajinného rázu“ (ObKR), které reprezentují určitý charakter utváření krajiny z hlediska geomorfologie a vegetačního krytu, z hlediska charakteru a forem osídlení a hospodářského vyuţití: oblast krajinného rázu - je krajinný celek s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odráţející se v souboru jejích typických znaků, který se výrazně liší od jiného celku ve všech charakteristikách či v některé z nich a který zahrnuje více míst krajinného rázu. Je vymezena hranicí, kterou mohou být přírodní nebo umělé prvky nebo jiné rozhraní měnících se charakteristik. (VOREL, I., BUKÁČEK, R.., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha 2004). V rámci jednotlivých oblastí je moţno najít prostorově ohraničené menší části krajiny s výrazným a specifickým krajinným rázem. Jsou to tzv. „místa krajinného rázu“ (MKR), coţ jsou určité krajinné prostory, v krajině prostorově ohraničené a vnímatelné. Krajinný prostor je buď vizuálně vnímatelným a zřetelně vymezeným prostorem v krajině nebo částí území (třeba i méně přehlednou), která má výrazně stejnorodý charakter. místo krajinného rázu - část krajiny homogenní z hlediska přírodních, kulturních a historických charakteristik a výskytu estetických a přírodních hodnot, které odlišují místo krajinného rázu od jiných míst krajinného rázu. Je nejmenším hodnoceným prostorem. Jedná se zpravidla o vizuálně vymezený krajinný prostor (konkávní nebo konvexní), který je pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť nebo o území vnímatelné díky své výrazné charakterové odlišnosti. (VOREL, I., BUKÁČEK, R.., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha 2004).
7
Jihočeský kraj
Atelier V
Krajinné prostory mohou zahrnovat i více míst krajinného rázu. Ve specifické úloze hodnocení území kraje, tedy hodnocení na úrovni regionu, budou vymezeny tzv. „charakteristické krajinné prostory“ (ChaKP). Charakteristické krajinné prostory (ChaKP) jsou krajinné segmenty reprezentativní pro hodnocené území. Tyto segmenty zahrnují více míst krajinného rázu a nepokrývají celé území regionu, nýbrţ pouze nejhodnotnější části s nejvýraznějším krajinným rázem. Pro jednotlivé oblasti krajinného rázu (ObKR) a charakteristické krajinné prostory (ChaKP) se stanoví specifická ochranná opatření zajišťující ochranu identifikovaných znaků krajinného rázu v té které oblasti. Popsaný postup je moţno vyjádřit v následujících bodech: o
diferenciace hodnoceného území na oblasti krajinného rázu (ObKR)
o
vymezení charakteristických krajinných prostorů (na úrovni míst KR)
o
identifikace a klasifikace znaků KR v ObKR
o
stanovení ochranných opatření z hlediska ochrany KR pro jednotlivé ObKR
Hodnocení pracuje s pojmy uvedenými v §12 zákona a s pojmy související, které jsou převzaty z Metodického postupu (VOREL, I., BUKÁČEK, R.., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha 2004) (definice oblasti a míst KR jsou uvedeny výše). krajina - část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§3 zákona) krajinný ráz (KR) - je dán přírodní, kulturní a historickou charakteristikou určitého místa nebo oblasti (§12 zákona), resp. vnímatelnými znaky a hodnotami těchto charakteristik estetická hodnota krajiny - je projevem přírodních a kulturních hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině a je výsledkem trvale udrţitelného vývoje krajiny. Předpokladem vzniku estetické hodnoty jsou subjektivní vlastnosti pozorovatele, objektivní okolnosti pozorování a objektivní vlastnosti krajiny (skladba a formy prostorů, konfigurace prvků, struktura sloţek) přírodní hodnota - je dána kvalitativními parametry zastoupených ekosystémů ve vztahu k jejich trvalé udrţitelnosti, vysokou četností jednotlivých typů ekosystémů, členitou morfologií krajiny, harmonickým charakterem interakcí mezi ekosystémy, výraznými přírodními dominantami krajiny významný krajinný prvek (VKP) - dle ustanovení §3, odst. 1, písm.b) zákona zvláště chráněné území (ZCHÚ) - dle ustanovení §3, odst. 1, písm. f) zákona kulturní dominanta krajiny - je krajinný prvek či sloţka v krajině nebo dochované stopy kultivace krajiny, jejichţ význam je nesporný z historického hlediska, architektury či jiného oboru lidské činnosti a které ve svém projevu převládajícím způsobem ovlivňují souhrn charakteristik daného místa či oblasti harmonické měřítko krajiny - vyjadřuje takové členění krajiny, které odpovídá harmonickému vztahu činností člověka a přírodního prostředí a způsobům trvale udrţitelného vyuţívání dané krajiny. Z hlediska fyzických vlastností krajiny se jedná o soulad měřítka celku a měřítka a jednotlivých prvků harmonické vztahy v krajině - vyjadřují soulad činností člověka a přírodního prostředí (absence rušivých jevů), trvalou udrţitelnost uţívání krajiny, harmonický soulad jednotlivých prvků a prostorů krajinné scény 8
Jihočeský kraj
Atelier V
charakteristika krajinného rázu - uspořádání krajinných sloţek, prvků a jevů nebo jejich souborů, které se podílejí na vzniku rázu krajiny. Jedná se o charakteristiky přírodní, kulturní a historické. Vnímáme ji jako soubor typických znaků. historická charakteristika krajinného rázu - je specifickou součástí kulturní charakteristiky a spočívá v souvislostech kulturních a přírodních charakteristik oblasti či místa. Historická charakteristika je klíčová pro pochopení logiky vztahů mezi přírodními vlastnostmi krajiny, jejím vyuţíváním a vzhledem a jejich trvalé (dlouhodobé) udrţitelnosti. kulturní charakteristika krajinného rázu - je dána způsobem vyuţívání přírodních zdrojů člověkem a stopami, které v krajině zanechal přírodní charakteristika krajinného rázu - zahrnuje vlastnosti krajiny určené jak trvalými přírodními podmínkami, kterými jsou především geologické, geomorfologické, klimatické a biogeografické poměry, tak aktuálním staveb ekosystémů činnost sniţující estetickou a přírodní hodnotu krajinného rázu oblasti či místa - taková činnost, která natolik naruší specifické znaky a hodnoty oblasti či místa, ţe změní význam a obsah jednotlivých charakteristik¨ znak určité charakteristiky krajinného rázu – jev, kterým se v krajinné scéně vizuálně projevují prvky a systémy krajinné struktury stejně jako její vlastnosti a kvality rys krajinného rázu – soubor znaků vyjadřující určitou specifickou vlastnost segmentu krajiny atribut krajinného rázu – charakteristický znak vyjadřující přírodní, kulturní nebo historické kvality segmentu krajiny krajinný celek (KC) – oblast krajinného rázu s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odráţející se v souboru jejích typických znaků, který se výrazně liší od jiného celku ve všech charakteristikách či v některé z nich krajinný prostor (KP) - charakterově homogenní místo nebo několik míst krajinného rázu se stejnými charakteristikami přírodními,kulturními a historickými, vizuálně vymezený krajinný prostor (konkávní nebo konvexní), který je pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť nebo o území vnímatelné díky své výrazné charakterové odlišnosti
1.2.3 Znaky krajinného rázu Charakter krajiny je fenoménem, který se vyznačuje dvěma důleţitými vlastnostmi. Je to proměnlivost a neopakovatelnost. Neobyčejná rozmanitost přírodních a kulturních podmínek vytváří různorodé obrazy krajiny (pojmem „obraz“ vyjadřujeme vnější projev vnitřní struktury). Důvody proměnlivosti charakteru krajiny tkví v přítomnost a nepřítomnost určitých znaků, v jejich vizuálním projevu, výraznosti a jedinečnosti, v jejich kombinaci a prostorových vztazích. Jsou to tedy tzv. „znaky krajinného rázu“, které odlišují od sebe různé oblasti a místa v krajině a které zároveň mohou být různým segmentům krajiny společné. Tyto znaky jsou převáţně vizuálně vnímatelné v krajinné scéně. Jsou to rysy georeliéfu, přítomnost určitých specifických vodních prvků, které určují charakter dílčích scenérií a projevují se i v celkových panoramatech krajiny. Je to také charakter porostů odpovídající přírodním podmínkám toho či onoho místa nebo oblasti. Stejný význam jako přírodní prvky mají pro vizuální scénu téţ prvky kulturní (civilizační). Jedná se o způsoby hospodářského vyuţívání krajiny, o formy osídlení (včetně polohy sídel v krajině), o 9
Jihočeský kraj
Atelier V
strukturu sídel a architektonický výraz jednotlivých staveb (forma, hmota, půdorys, materiály, barvy, architektonické detaily). Kulturní prvky a jejich vazby spoluvytvářejí krajinnou scénu a podobně jako přírodní prvky dotvářejí prostorovou skladbu, výraznost a nezaměnitelnost scenérií. Navíc velmi výrazně spoluvytvářejí harmonii či disharmonii měřítka krajiny a také se výrazně projevují v harmonii či disharmonii vztahů v krajině. Těmito vlastnostmi jsou spoluurčovány také další důleţité vizuální aspekty krajinné scény – prostorové členění krajiny, morfologie jednotlivých prostorů a uspořádání (konfigurace) jednotlivých prvků. Tak vznikají důleţité znaky krajinného rázu, jakými je uzavřenost či otevřenost scény, způsob vymezení prostoru, návaznost jednotlivých prostorů, uspořádání a tvar horizontů, uspořádání dominant a pod. V krajinných scénách různých segmentů krajiny často nalézáme společné znaky. Hovoříme o krajinách podobného charakteru a máme na mysli především vizuální projev různých prvků, jevů a rysů krajiny - vizuální scénu. V přítomnosti společných základních znaků přírodní kulturní nebo historické charakteristiky tkví podstata určitých typů krajinného rázu. Rozmanitost krajiny je však neobyčejná. K tomu přispívá neopakovatelnost situací, diverzita, výraznost a jedinečnost jednotlivých znaků krajinného rázu, prostorové uspořádání – konfigurace hmotných prvků krajinné scény a proměnlivost měřítka. Ráz krajiny je výrazně ovlivněn charakterem přírodních sloţek a jejich vizuálním projevem v krajinné scéně. Přírodní hodnota krajinného rázu je tvořena hodnotou přírodovědnou a hodnotou vizuální (správněji senzuální). Zatímco přírodovědná hodnota je dána součtem měr vzácnosti (ojedinělosti), dochovanosti a ohroţenosti daného přírodního či kulturně-přírodního prvku, sloţky nebo celého ekosystému, vizuální či senzuální hodnota prvku nebo sloţky spočívá v podílu na utváření celkového působení krajiny na smysly člověka a velikosti ovlivněného území (CULEK 2006). Podle Culka můţeme přírodní podmínky tvořící charakter krajiny rozdělit na 5 sloţek a to na sloţku topografickou (georeliéf, petrologicko-pedologickou, hydrologickou, atmosférickou a biotickou. Přírodovědná hodnota se nemusí výrazněji projevit v krajinné scéně a ovlivní krajinný ráz pouze omezeně. Přesto je ve smyslu §12 zákona míra zásahu do přírodních (tedy i přírodovědných) hodnot jedním z kriterií ochrany krajinného rázu. Je to proto, ţe krajinný ráz je sice především kategorií vizuální, ale význam místa a cennost jednotlivých znaků se na výraznosti a zvláštnosti krajinného rázu podílí. Krajina v sobě skrývá stopy kulturního a historického vývoje. Jsou to stopy hovořící o kulturním vývoji, o vývoji filosofie a umění, o hospodářském vývoji, o technických schopnostech a vyspělosti, o citovém vztahu ke krajině a k její kráse. Tyto stopy dokládají odlišnosti a specifické rysy vývoje krajiny v závislosti na přírodních podmínkách krajiny, na kulturních tradicích i na významných impulsech vývoje krajiny, jakými byly politické události nebo vliv významných osobností. Všechny tyto skutečnosti jsou významné pro ráz krajiny neboť rázovitost a charakter krajiny, vyjádřené především působivostí vizuální scény, se skrývá téţ ve vlastnostech nehmotných – v kulturních a historických hodnotách a v symbolických významech. Venkovské osídlení, rozvíjející se na historicky vzniklé struktuře a nevybočující z tradičních měřítek a forem, dotvořilo harmonický obraz venkovské krajiny. Právě urbanistická struktura venkovských sídel – drobných městeček a vesnic ve vazbě na zemědělskou půdu a architektonický výraz (hmoty, měřítko, formy a tvary střech, materiály a barevnost) výrazným způsobem dotvářejí rázovitost krajiny a její regionální charakter. Mezi nejvýznamnější ze znaků kulturní a historické charakteristiky, které jsou zároveň tzv. zákonnými kritérii ochrany krajinného rázu, patří kulturní dominanty. Kulturní dominanta je prvek s kulturním, historickým či symbolickým významem, který se výrazně uplatňuje v krajinné scéně – jeho vizuální význam je v krajině dominantní (převládající svým významem). Nejčastějšími příklady jsou dominantní objekty hradů, zřícenin, zámků a 10
Jihočeský kraj
Atelier V
poutních kostelů. Kulturní dominanta však můţe mít podobu významného místa bez výrazné stavby (místo prehistorické svatyně nebo hradiště, místo historické události) a její význam v krajinné scéně je podpořen dominantní polohou v krajině. Vizuální scéna můţe být však také ovládána výrazným rysem krajiny, který je tvořen civilizačními prvky. Je to např. doposud viditelný způsob členění původní pluţiny, geometrizace krajiny pravidelným rastrem ovocných sadů nebo geometrie komponovaných krajinných úprav. Jedná se o dominantní rysy vizuální scény, které představují kulturní dominantu. V krajinné scéně se ve větší či menší míře projevuje tradiční architektonický výraz lidových staveb – statků, dvorců, usedlostí, chalup, mlýnů, stodol, špýcharů, kováren a dalších typů staveb. Architektonický výraz se mění ve specifických regionech, ovlivněných kulturními vlivy v rámci České republiky i v rámci Evropy. Regionální typy lidové architektury se postupně ovlivňovaly a překrývaly, mnoţství historických staveb zaniklo nebo byl přestavbami setřen jejich výraz. Přesto je obraz krajiny ovlivněn v určitých situacích velmi specifickým výrazem regionálních typů lidové architektury (např. oblast západoevropského hrázděného domu v severozápadních Čechách, typ českého a moravského roubeného domu, oblast roubeného domu slezského pohraničí, typ alpského domu v Pošumaví, typ jihočeského zděného domu, domu Plzeňska a středních Čech, typ hornorakouského uzavřeného dvorce).
1.4
Podklady, literatura a informační zdroje
ALBRECHT, J. a kol. (2003): Českobudějovicko. In: MACKOVČIN, P. – SEDLÁČEK, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek VIII. Brno, Praha : AOPK ČR a EkoCentrum, 2003. BUBEN, M.M., Encyklopedie řádů a kongregací v Českých zemích. II. díl / 2. svazek, Mnišské řády. Praha : Libri, 2004. BUKÁČEK, R. – MATĚJKA, P., Hodnocení krajinného rázu. SCHKO ČR 1997. CÍLEK, V.: Krajiny vnitřní a vnější, Dokořán 2002. CULEK, M. (ed.) a kol., Biogeografické členění České republiky. Praha : Enigma, 1996. CULEK, M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Praha : AOPK ČR, 2003. CULEK, M.: Přírodní podmínky území a jejich význam pro krajinný ráz, In: Vorel, I. (ed.): Hodnocení navrhovaných staveb a vyuţití území z hlediska zásahu do krajinného rázu I., Praha 2006. DAVID, P. – SOUKUP, V., Jiţní Čechy. Praha : Soukup & David, 2002 DAY, Ch., Duch a místo. Brno 2004. DVOŘÁK, B.: Základy estetiky architektury, Praha : VÚVA, 1983. DEMEK, J. (ed.), Hory a níţiny. Zeměpisný lexikon České socialistické republiky. Praha : Academia, 1987. ENGLIŠ, K.: Theorie hodnoty a hodnocení, Praha 1947. Evropská úmluva o krajině, Florencie 2000, www.env.cz GAREIS-GRAHMANN, F.-J.: Landschaftsbild und UVP, Berlin 1993. GOJDA, M., Archeologie krajiny.Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha 2000. HALADA, J., Lexikon české šlechty. Praha : Akropolis, 1992. HOSTINSKÝ, O.: Umění a příroda v estetické výchově. In: O umění, Praha 1956. KOCOURKOVÁ, J.: Pokus o vypracování metody hodnocení estetických kvalit krajiny, In: Výstavba a architektura 10/10, 1974. kol., Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Praha : Olympia, 2006. kol., Jiţní Čechy. Praha : Olympia 1986. KRATOCHVÍL, Z., Filosofie ţivé přírody, Praha 1994.
11
Jihočeský kraj
Atelier V
KUČOVÁ, V.: Moţnosti ochrany kulturní krajiny v České republice - Současná právní úprava na úseku památkové péče, ochrany přírody, stavebního zákona a územního plánování. Veřejná správa, č. 48/2006. KUTHAN, J. – ŠECHTLOVI M. a J., Jiţní Čechy. Praha : Orbis, 1974. KVĚT, R., Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. Praha, 2003. Löw, J. - MÍCHAL, I.: Krajinný ráz, Kostelec nad Černými Lesy : Lesnická práce, 2003. LÖW , J. - CULEK, M. - NOVÁK, J. - HARTL, P.: Typy krajinného rázu České republiky, In: Vorel, I., PEŠTA, J., Encyklopedie českých vesnic II, Praha : Libri, 2003. MENCL, V.: Lidová architektura v Československu, Praha : Academia, 1980. MÍCHAL, I. (ed), Hodnocení krajinného rázu – návrh metodického doporučení. AOPK ČR 1998. MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z estetiky, Praha : Odeon, 1966. NORBERG-SCHULZ, Ch.: Genius loci, Praha : Odeon 1994 Ottův slovník naučný. Praha : Nakladatelství J. Otta, 1888-1909. SEMOTANOVÁ, E., Historická geografie Českých zemí. Praha : Historický ústav AV ČR, 1998. SKLENIČKA, P., Základy krajinného plánování. Říčany : Nakladatelství Naděţda Skleničková, 2002. STIBRAL, K.: Estetika přírody aneb o zajímavostech přírodního krásna, Estetika 2002/1. TESSIN, W.: Freiraum und Verhalten. Wiesbaden 2004. The Landscape Institute, IEMA: Guidelines for Landscape and Visual Impact Assessment, London, New York : Spon Press, 2002. TODL, L. - HEXNER, M. - NOVÁK, J.: Urbanistická kompozice I., Praha, 1985. VOREL, I. - BUKÁČEK, R. - MATĚJKA, P. - CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha : ČVUT, 2004. WEBER, M. a kol.: Zajištění realizace Evropské úmluvy okrajině v další činnosti MŢP, závěrečná zpráva a výstup řešení projektu VaV 640/6/02, Průhonice : VÚKOZ, 2004. WÖBSE, H.H.: Landschaftsästhetik, Stuttgart, 2002. SALAŠOVÁ, A.: Krajinný ráz, teoretické východiská a metodické princípy preventivného posudzovania, habilitačna práca, Lednice, 2006. ŢÁK, L.: Obytná krajina, Praha, 1946. ŢUPANIČ, J. – FIALA, M. – STELLNER, F., Encyklopedie kníţecích rodů zemí Koruny české. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2001. Jihočeský kraj, oficiální server provozovaná krajským úřadem (http://www.krajjihocesky.cz) Jiţní Čechy a Šumava, Spolek pro popularizaci jiţních Čech (http://www.jiznicechy.org/cz) Natura 2000, oficiální stránky soustavy Natura 2000 v ČR (http://www.natura2000.cz) Ottova encyklopedie obecných vědomostí® obsahuje Ottův slovník naučný (1888-1909) a Ottův slovník naučný nové doby (1930-1943).( http://www.seznam.cz) Seznam kulturních nemovitých památek (http://monumnet.npu.cz) Ústřední seznam ochrany přírody (AOPK ČR, http://drusop.nature.cz) Wikipedie, otevřená encyklopedie (http://www.cs.wikipedia.cz)
12
Jihočeský kraj
Atelier V
2 REGIONÁLNÍ ATRIBUTY KRAJINNÉHO RÁZU A VYMEZENÍ OBLASTÍ A MÍST KR 2.1
Přírodní charakteristika
2.1.1 Obecná přírodní charakteristika kraje Ráz krajiny je výrazně ovlivněn charakterem přírodních sloţek a jejich vizuálním projevem v krajinné scéně. Přírodní hodnota krajinného rázu je tvořena hodnotou přírodovědnou a hodnotou vizuální (správněji senzuální). Zatímco přírodovědná hodnota je dána součtem měr vzácnosti (ojedinělosti), dochovalosti a ohroţenosti daného přírodního či kulturně-přírodního prvku, sloţky nebo celého ekosystému, vizuální či senzuální hodnota prvku nebo sloţky spočívá v podílu na utváření celkového působení krajiny na smysly člověka a velikosti ovlivněného území (CULEK, 2006). Podle Culka můţeme přírodní podmínky tvořící charakter krajiny rozdělit na 5 sloţek a to na sloţku topografickou (georeliéf), petrologicko-pedologickou, hydrologickou, atmosférickou a biotickou. Přírodovědná hodnota se nemusí výrazněji projevit v krajinné scéně a ovlivní krajinný ráz pouze omezeně. Přesto je ve smyslu §12 zákona míra zásahu do přírodních (tedy i přírodovědných) hodnot jedním z kriterií ochrany krajinného rázu. Je to proto, ţe krajinný ráz je sice především kategorií vizuální, ale význam místa a cennost jednotlivých znaků se na výraznosti a zvláštnosti krajinného rázu podílí. Přírodní podmínky Jihočeského kraje jsou bohaté a značně pestré. Jádro jiţních Čech je zeměpisně pevně vymezeno na jiţní straně, kde vytváří přirozený předěl a vodopisné rozhraní mezi dunajským a vltavským povodím vysoké pásmo Šumavy a Novohradských hor. Dodnes jsou zde husté lesy, které v historii přestavovaly těţko překročitelnou překáţku. Na východě vytváří přechod mezi českým jihem a Moravou pás Českomoravské vrchoviny, rozkládající se východně od Jindřichova Hradce a Pelhřimova. Méně zřetelné vymezení je na severu, ale i zde se táhne pás lesů a pahorkatin v široce rozepjatém pruhu, zhruba mezi Třemšínem, Milínem, Kamýkem, Sedlčany aţ po Českomoravskou vrchovinu. Těmito místy probíhá i předěl vodopisný, zatímco ze severních svahů této pahorkatiny stékají četné potoky k Sázavě, na jiţní straně směřují vody do Luţnice. Geografickou i kulturní hranici mezi českým jihem a západem činí zhruba rozvodí Pootaví a Plzeňské pánve procházející východně od Nepomuku a Plánice. V těchto místech bylo také západní pomezí někdejšího Prácheňského kraje. V rámci těchto „hranic“ vynikají jednotlivé, velmi rozdílné, končiny Jihočeského kraje. Ploché a rovinné jihočeské pánve - českobudějovická a zejména třeboňská - původně mokřinaté a baţinné, kultivované staletou lidskou prací s rozlehlými plochami rybníků, mají zcela odlišnou tvářnost oproti terénu Šumavy a Novohradských hor zdvihajících se nad rybničními pánvemi. Kopcovité a hornaté končiny Šumavy, pokryté hlubokými a hustými lesními porosty, které doprovázejí slatiny a lesní jezírka, zůstávaly dlouho řídce osídlenou končinou pohraničních hvozdů. Odlišný charakter má přilehlé Pošumaví – Sušicko, Horaţďovicko, Strakonicko a Volyňsko – měkce zvlněná krajina se střídajícími se pahorky s lesy, údolími řek a potoků, poli a travnatými loukami. Rázovitý je i kraj při levém břehu Vltavy a zejména sousední Blatensko, kraj s mírnými lesnatými chlumy a rybníky pod výběţky Brd, kterými protékají nevelké říčky Skalice a Lomnice, které se nedaleko od svého soutoku vlévají do Otavy. S tímto mírným a poklidným rázem kontrastoval dramatický charakter hlubokého kaňonovitého údolí Vltavy a rozervanými strmými skalisky a balvanitým řečištěm, dnes změněný vltavskou kaskádou. Osobité je i Táborsko, k němuţ patří nejenom údolí dolního toku Luţnice, ale především celá pahorkatina stoupající k chladnému pásmu Českomoravské vrchoviny, uzavírající český jih na východě.
13
Jihočeský kraj
Atelier V
Geomorfologie Rozlehlé území Jihočeského kraje zahrnuje v zásadě tři základní, navzájem se lišící krajinné typy, oblast jihočeských pánví s velmi početnými a zároveň největšími rybníky a významnými mokřadními ekosystémy, území mírně zvlněných pahorkatin a vrchovin s charakteristickým maloplošným střídáním drobnějších segmentů lesní a zemědělské krajiny a posléze horské oblasti Šumavy a Novohradských hor a jejich vyššího podhůří s vysokou lesnatostí a relativně hojným zastoupením přirozených a přírodě blízkých lesních ekosystémů, cenným lučním bezlesím a unikátními rašeliništními komplexy. Z hlediska geomorfologického členění zasahují na území kraje dvě geomorfologické soustavy, Šumavská a Česko-moravská, v rámci které se rozlišují tři podsoustavy, Středočeská pahorkatina, Jihočeské pánve a Českomoravská vrchovina.
Obr. 1: Typologie krajiny podle reliéfu. (http://geoportal.cenia.cz)
Centrální část kraje zabírají Jihočeské pánve, dvě ploché sníţeniny, Českobudějovická a Třeboňská pánev, pouze při okrajích a na rozvodích s mírně zvlněným reliéfem. Českobudějovickou pánev, horopisný celek jiţních Čech, který se rozprostírá v prostoru od Českých Budějovic směrem na severozápad k Písku a Strakonicím, tvoří Putimská a Blatská pánev. Její průměrná nadmořská výška se pohybuje okolo 400 m, z pánevních sedimentů vystupují jen ojediněle kopce přesahující vrstevnici 420 m. Na východě je ohraničena částečně tokem Vltavy (k Týnu nad Vltavou), na západě tvoří její pomyslnou hranici spojnice měst Strakonice, Vodňany, Netolice. Na východě sousedí s Třeboňskou pánví a hranici mezi těmito pánvemi tvoří vyvýšenina známá jako Lišovský práh. Rozsáhlá sníţenina Třeboňská pánev se rozprostírá v okolí Třeboně. Je plošně větší neţ sousední Českobudějovická pánev. Její území zasahuje na jihovýchodě aţ ke státní hranici ČR s Rakouskem v prostoru u Českých Velenic, nejsevernějším výběţkem zasahuje aţ k Soběslavi a Bechyni. Na východě hranice kopíruje tok řeky Luţnice, na západě ji od Českobudějovické pánve odděluje Lišovský práh. Více neţ 60 km dlouhou a kolem 25 km širokou Třeboňskou pánev lze rozdělit na tři podcelky, vedle Lišovského prahu je to ve vlastní pánvi ploché akumulační pásmo Lomnické pánve a na východě stupeň nízkých vyvýšenin starých hornin s jezerními usazeninami Kardašořečické pahorkatiny. Třeboňská pánev leţí poněkud výše neţ Českobudějovická pánev - její průměrná nadmořská výška se pohybuje mezi 400 a 500 metry. Lomnická pánev, protékaná Luţnicí, tvoří širokou otevřenou rovinu. Mezi oběma Jihočeskými pánvemi se rozkládá hrásť Lišovského prahu. Zatímco na východ, směrem do Třeboňské pánve, přechází pahorkatinný, mírně zvlněný erozně denudační reliéf Lišovského prahu pozvolna, na západě spadá do Českobudějovické pánve většinou srázně stupňovitým svahem podél Rudolfovského zlomu. 14
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 2: Stínovaná mapa řešeného území. (http://www.mapy.cz)
Šumavská soustava je rozdělena na čtyři podsoustavy, Šumava a Šumavské podhůří, Novohradské hory a Novohradské podhůří. Šumavou se rozumí rozsáhlé pásemné pohoří, které se táhne podél jiţní hranice České republiky v prostoru mezi Vyšebrodským a Všerubským průsmykem. Začíná nedaleko Vyššího Brodu a končí asi 20 km západně od Klatov u obce Všeruby. Je pramennou oblastí nejznámější české řeky Vltavy a pramení zde i její významný levostranný přítok Otava. Šumava je plochá hornatina, masivní horský celek v oblasti nejvyššího vyzdviţení tektonické klenby porušené mladšími kernými pohyby s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů na náhorních rovinách a širokých hřbetech. V okrajových částech se nacházejí hluboká údolí. Nejvyšším vrcholem pohoří je 1.457 m vysoký Velký Javor (Gross Arber), který leţí na německé straně Šumavy nedaleko Ţelezné Rudy. Nejvyšším vrcholem na české straně je Plechý nad začátkem Lipenské přehradní nádrţe, který je vysoký 1.378 metrů. Směrem k severu přechází Šumava většinou zvolna v poměrně členité a rozsáhlé Šumavské podhůří, vrásno-zlomovou vrchovinu a pahorkatinu v oblasti niţšího vyklenutí Šumavské hornatiny. Široké a oblé strukturní hřbety mají převáţně směr SZ-JV, kolmý k hlavnímu směru odvodňování (Otava, Volyňka, Blanice, Vltava). Severovýchodní část Šumavského podhůří tvoří Bavorovská vrchovina, jeţ je nejrozsáhlejším z podcelků Šumavského podhůří. Vyplňuje oblast, která zasahuje na západě aţ k Sušici a Horaţďovicím a na východě za Bavorov aţ k Vodňanům. Na severu sousedí s Českobudějovickou pánví. Jejím nejvyšším vrcholkem je vrch zvaný Na Stráţi (700 m). Jihovýchodní část podhůří vyplňuje Českokrumlovská vrchovina. Nejvyšší výšky dosahuje nedaleko Chvalšin vrcholkem Velký Plešný (1.066 m). Novohradské hory jsou hornatina, omezená výraznými, zčásti zlomovými svahy vysokými aţ 300 metrů. Rozprostírají se při státní hranici České republiky s Rakouskem, v ČR vyplňují území mezi Novými Hrady, Dolním Dvořištěm a Benešovem nad Černou. Toto území je z více neţ tří čtvrtin pokryto rozsáhlými lesními porosty, v nichţ na řadě míst jsou určující dřevinou jehličnany, jinde jsou lesy smíšené či listnaté. Ve střední části se zachovaly zbytky zarovnaného povrchu, okraje jsou rozřezány hlubokými údolími, prameny Luţnice. Novohradské hory přecházejí směrem na sever do Novohradského podhůří, tvořeného na 15
Jihočeský kraj
Atelier V
našem území převáţně členitou vrchovinou. Novohradské podhůří se na našem území člení na pět podcelků. Kaplická brázda mezi Malší a Českokrumlovskou vrchovinou (část Šumavského podhůří) je jeho nejzápadnější částí. Jedná se o 5 - 12 km širokou sníţeninu mezi Šumavou a Novohradskými horami. Nejvyšším bodem je zde Věncová hora (651 m). Severní část Novohradského podhůří vyplňuje Stropnická pahorkatina zasahující na západě aţ k Malši a svým severozápadním výběţkem aţ k Českým Budějovicům. Jejím nejvyšším vrcholem je Kondračská hora (682 m). Na západě sousedí s Novohradskými horami Soběnovská vrchovina, která dosahuje nejvyšší výšky v části zvané Slepičí hory vrcholem Kohout (870 m). Těsně při státní hranici leţí dva poslední podcelky Novohradského podhůří Hornodvořišťská sníţenina s nejvyšším bodem zvaným Polední vrch (721 m) a Klopanská vrchovina (Tři Smrky - 824 m). Středočeská pahorkatina zasahuje do Jihočeského kraje zejména na Táborsku, Vltavotýnsku, Písecku a v okolí Milevska. Z jejích podcelků sem patří především Táborská pahorkatina, Ševětínská vrchovina, Soběslavská pahorkatina a Písecká pahorkatina. Jedná se o členité pahorkatiny v povodí Vltavy, Lomnice, Úslavy, Luţnice a Otavy. Mírně zvlněná krajina s nepříliš velkými výškovými rozdíly má velmi husté osídlení. Rozčleněný erozně denudační reliéf se zbytky zarovnaných povrchů je rozřezán údolími Vltavy, Luţnice, Otavy a přítoků, lemovaných místy říčními terasami, na západě je tektonicky vyklenutý, se strukturními hřbety a suky. Českomoravská vrchovina je nejrozsáhlejší horopisnou oblastí ČR. Typickým reliéfem jsou zde mírně zvlněné terény. Nadmořská výška té části Českomoravské vrchoviny, která zasahuje do popisovaného území, se pohybuje v průměru mezi 500 - 600 m. Ojediněle se z ní zvedají vyšší vrcholy, jejichţ výšky dosahují přes 700 m a zcela ojediněle i přes 800 m. Českomoravská vrchovina je na území Jihočeského kraje členěna na Křemešnickou vrchovinu a Javořickou vrchovinu. Křemešnická vrchovina (Jindřichohradecká a Pacovská pahorkatina) je rozlehlá plochá vrchovina. Její vcelku monotónní povrch je rozřezaný údolími vodních toků. Západní část Jindřichohradecké pahorkatiny, při hranici s Třeboňskou pánví, patří členité Ratibořické pahorkatině, kde z průměrné výšky kolem 500 m mírně vystupují jednotlivé vrchy. Území členité Pacovské pahorkatiny se vyznačuje poměrně rozsáhlými plošinami na rozvodích. Javořická vrchovina, nejvýchodnější celek Českomoravské vrchoviny, je členitá kerná vrchovina s kupovitým povrchem.
Obr. 3: Geologická mapa České republiky. (http://geoportal.cenia.cz)
16
Jihočeský kraj
Atelier V
Geologie Skalní podklad jihočeské oblasti tvoří krystalinikum moldanubika. Je charakterizováno poměrně velkými rozdíly v horninovém sloţení a sloţitou stavbou. Největší rozšíření zde mají pararuly a migmatity, dále různě velké masívy granulitů a ortorul. Většině těchto vícekrát přeměněných hornin se přisuzuje starohorní stáří; v hloubce probíhající regionální přeměna, spojená s intenzivním provrásněním v plastickém stavu, byla vyvolána předhercynským vrásněním. Geologická stavba Jihočeského kraje (horniny moldanubického krystalinika, sedimentární horniny jihočeských pánví a kvartérní sedimenty) předurčuje i výskyt nerostných surovin. V Jihočeském kraji se jedná převáţně o stavební nerostné suroviny (stavební kámen, štěrkopísky, cihlářské suroviny). V menším rozsahu se vyskytují vyhrazené nerosty, z nichţ převaţují ţáruvzdorné a ostatní jíly, dekorační kameny a v menší míře grafit.
Hydrologie Nejdůleţitější tepnou jihočeské oblasti byla odpradávna Vltava, vyvěrající hluboko v šumavských horách a protínající od jihu na sever celý kraj. Kromě menších přítoků přibírá z pravé strany Malši, pramenící v Novohradských horách, a Luţnici, největší řeku českého jihovýchodu. Z kraje leţícího na západ od Vltavy sbírá vody Otava a její hlavní přítoky Volyňka a Blanice. Na sever od Písku se pak Otava vlévá pod hradem Zvíkovem do Vltavy. V podstatě tedy, aţ na nevelké výjimky (Pelhřimovsko), představuje český jih ucelenou vodopisnou oblast horní a částečně i střední Vltavy a jejích přítoků. Přirozená vodní soustava jiţních Čech je doplněna pozoruhodnými umělými vodními stavbami, stokami. Na Třeboňsku jsou to dvě nejznámější vodní cesty, Zlatá stoka a Nová řeka, jejichţ hlavním účelem bylo napájet soustavu velkých rybníků v Třeboňské pánvi a odvádět přebytečné vody z Luţnice do Neţárky. Svérázným krajinným rysem jiţních Čech jsou rozsáhlé hladiny umělých vodních nádrţí, rybníků. Spolu se stokami jsou svědectvím uvědomělého zásahu člověka. Z původního velkého počtu jihočeských rybníků mnohé v pozdějších dobách, zejména v době třicetileté války a mnohé později ve snaze po rozšíření orné půdy, zanikly, takţe do dnešní doby se dochovala si jen čtvrtina rybníků. Českobudějovická pánev je - zejména v prostoru mezi Českými Budějovicemi, Hlubokou nad Vltavou, Netolicemi a Vodňany - vyplněna celou řadou rybníků, které byly vybudovány na přítocích Vltavy (Budějovicko-hlubocká skupina) a Blanice (Protivínsko-vodňanská skupina), jeţ tuto oblast odvodňují. Mezi nejznámější rybníky patří Bezdrev u Hluboké nad Vltavou, Dehtář nedaleko Netolic, Volešek u Plástovic nebo Munický rybník nedaleko Hluboké nad Vltavou. Podobně jako v Českobudějovické pánvi vznikla vlivem malého spádu řek, nedostatečného odvodňování a špatně propustného podloţí rozsáhlá rašeliniště a nejvýznamnější česká rybníkářská oblast na Třeboňsku. K nejvýznamnějším rybníkům patří Svět u Třeboně, největší český rybník Roţmberk, nedaleko Veselí nad Luţnicí se rozprostírající rybník Horusický, Dvořiště a Velký Tisý nedaleko Lomnice nad Luţnicí, Staňkovský u Chlumu u Třeboně. Nejrozsáhlejší rašeliniště vznikla v prostoru mezi Třeboní a Suchdolem nad Luţnicí. Známá jsou i Borkovická blata mezi Soběslaví, Bechyní a Veselím nad Luţnicí. Kromě Luţnice odvodňuje Třeboňskou pánev ještě řeka Neţárka, která se do Luţnice vlévá ve Veselí nad Luţnicí. V povodí Stropnice se rozprostírá Trhosvinecko-novohradská skupina rybníků. Další rybníky jsou kolem Jindřichova Hradce, na Novobystřicku, Kardašořečicku a Blatensku. Významné v jiţních Čechách jsou i údolní nádrţe, z nichţ za jednu z nejstarších lze povaţovat rybník Jordán (1492). Ve druhé polovině 18. století byly vybudovány na horních 17
Jihočeský kraj
Atelier V
přítocích řeky Černé v Novohradských horách malé přehradní nádrţe. V roce 1924 byla vybudována na říčce Černé údolní nádrţ Soběnov. Významný vodárenským zdrojem je vodní nádrţ Římov (od roku 1974). Na řece Vltavě byla vybudována soustava nádrţí, tzv. Vltavská kaskáda. V jiţních Čechách se nachází naše největší nádrţ Lipno, ze středních Čech sem zasahuje nádrţ Orlík.
Klima Jihočeský kraj má podnebí přechodného středoevropského typu, v němţ se střídavě uplatňují vlivy oceánu na západě a vlivy pevniny na východě, takţe počasí má značně proměnlivý průběh. Významnou úlohu při vytváření klimatu mají místní poměry. S rostoucí nadmořskou výškou se všeobecně zvyšují sráţky a klesá teplota a tlak vzduchu. Důleţitou roli hraje i expozice terénu vůči převládajícímu proudění. Podle klimatické klasifikace patří většina území kraje do mírně teplé a mírně vlhké nebo vlhké oblasti, která v nadmořských výškách kolem 750 m přechází v mírně chladnou oblast.
Obr. 4, 5: Klimatické oblasti dle Quitta. (http://geoportal.cenia.cz)
Vegetace Západní a jiţní část kraje s málo výţivnými půdami a drsným klimatem náleţí k oblasti hercynské květeny, jejíţ společenstva jsou poměrně chudá. Značnou plochu tohoto území pokrývají lesy, které byly původně buko-jedlové a jen v nejvyšších polohách nad 800 metrů smrkové. Většina přirozených porostů byla nahrazena smrkovými monokulturami. Přesto se zde nacházejí významné zbytky původních lesů, zejména na Šumavě a v Novohradských horách. V horských polohách se objevují vrchovištní rašeliniště s typickou květenou. Pro niţší polohy v oblastech Jihočeských pánví jsou charakteristická rašeliniště (blata), mokřady a louky, lemující břehy rybníků. Na hrázích rybníků, ale i podél silnic a cest, při potocích a stokách rostou staleté duby, dotvářející specifický charakter krajiny. Na blata často navazují sušší borové lesy s borůvkou a vřesem v podrostu. Také v jihočeských pánvích téměř vymizely smíšené lesy s dubem, jedlí, borovicí a vystřídaly je borové a smrkové monokultury. V druhotných borech se v sušších polohách místy objevuje vzácná kručinka chlupatá, čilimník řezenský a koniklec jarní. Na území Jihočeského kraje je rozloha lesů 376 288 ha, tj. 37,4 % celkové plochy kraje (k 31.12.2006). K postupnému nárůstu rozlohy lesů dochází zejména zalesňováním nevyuţívaných zemědělských půd.
18
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 6, 7, 8, 9: Fytogeografické členění České republiky, mapa potenciální přirozené vegetace, lesní plochy a plochy orné půdy podle CORINE Land Cover mezi roky 1990 a 2000. (http://geoportal.cenia.cz)
2.1.2 Institucionální ochrana přírody a krajiny Často se při hodnocení krajinného rázu objevuje otázka, zdali lze hodnoty, které jsou chráněny podle jiných částí zákona č. 114/1992 Sb., neţ je §12, povaţovat za přírodní hodnoty ve smyslu tohoto paragrafu. Přírodní hodnoty krajiny, spočívající např. v přítomnosti cenných biotopů a přirozených ekosystémů mohou být do určité míry viditelné a spoluvytvářejí scénu a dílčí scenérie. Tyto přírodní hodnoty jsou jiţ velmi často chráněny existující legislativou jako významné krajinné prvky, součásti ÚSES, zvláště chráněná území, památné stromy a plochy soustavy NATURA 2000. Přítomnost lokalit chráněných podle zákona č. 114/1992 Sb. lze při identifikaci znaků krajinného rázu povaţovat za indikátory přítomnosti přírodních hodnot. Samotnou skutečnost, ţe se např. jedná o maloplošné ZCHÚ nelze tedy povaţovat za hodnotu krajinného rázu. Tou je cennost vlastní lokality a její vizuální projev tvořící spolu znak přírodní charakteristiky. Přítomnost ZCHÚ je však tzv. kritériem ochrany krajinného rázu dle §12 zákona. Na území Jihočeského kraje je vymezeno mnoţství lokalit zvláště chráněných dle zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve kterém je územní ochrana zakotvena. V České republice se vyhlašují dvě úrovně zvláště chráněných území (ZCHÚ). Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území (VZCHÚ) a maloplošná zvláště chráněná území (MZCHÚ). V Jihočeském kraji se vyskytují oba tyto typy. Na území kraje je především vymezen náš největší národní park Šumava (3.41% území kraje, 34.294 ha), který vznikl v roce 1991 (celková rozloha NP Šumava včetně Plzeňského kraje je 68.064 ha). Národní parky jsou dle zákona (§15 – 24) rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku. Značnou část národních parků zaujímají přirozené nebo 19
Jihočeský kraj
Atelier V
lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichţ rostliny, ţivočichové a neţivá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. NP Šumava chrání typické ekosystémy středoevropské horské krajiny. Jeho území zahrnuje většinu z nejcennějších přírodních společenstev Šumavy s potřebou přísné ochrany. Jsou to například zbytky pralesovitých porostů horských lesů, ledovcová jezera nebo horská či údolní vrchoviště. Zároveň je však jedním z jeho základních rysů téměř všudypřítomné prolínání této málo dotčené přírody se stopami staleté přítomnosti člověka. Krajina v Národním parku Šumava je tudíţ formována jak přírodními tak kulturními vlivy. V kulturní krajině je cílem trvale uchovat typicky šumavskou krajinu se všemi tradičními prvky, včetně způsobu hospodaření.
Obr. 10, 11: Velkoplošná ZCHÚ (NP a CHKO) na území Jihočeského kraje, národní přírodní památky a národní přírodní rezervace; území zařazená do sítě Natura 2000. (www.ceskebudejovice.ochranaprirody.cz, http://geoportal.cenia.cz)
Na území kraje jsou dále vymezeny tři chráněné krajinné oblasti (16.36% území kraje, 164.543 ha), coţ jsou dle zákona (§25 – 28) rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Nárazníkové pásmo národního parku Šumava dnes tvoří CHKO Šumava, největší CHKO na zemí Jihočeského kraje. Chráněnou krajinnou oblast vyhlásilo Ministerstvo školství a kultury v roce 1963 v rozloze 168.654 ha (vč. Plzeňského kraje). V březnu roku 1991 vyhlásila vláda ČR nařízením 163/1991 Národní park Šumava uvnitř dosavadní CHKO. Od této doby je rozloha CHKO Šumava nepokrytá územím národního parku 99.624 ha, z toho na území Jihočeského kraje zasahuje 73.358 ha. Chráněná krajinná oblast Třeboňsko byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR v roce 1979 na ploše 70.000 ha. Představuje mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především tím, ţe se jedná o jedno z mála území vyhlášených v rovinaté krajině, která byla po staletí ovlivňována a kultivována člověkem. Přesto se zde zachovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty. Pro své kvality je Třeboňsko i jednou z šesti českých biosférických rezervací vyhlášených v rámci programu Člověk a biosféra MAB UNESCO, a to jiţ od roku 1977. Chráněná krajinná oblast Blanský les byla zřízena vyhláškou Ministerstva kultury ČSR v roce 1989 na ploše 21.235 ha. Blanský les je značně zalesněná vrchovina aţ hornatina, která má tvar podkovy otevřené k jihovýchodu. Osu tvoří Křemţský potok, protékající Křemţskou kotlinou a vlévající se pod zříceninou hradu Dívčí Kámen do Vltavy, která zároveň tvoří jihovýchodní hranici oblasti. Na území Jihočeského kraje se připravuje vymezení nové chráněné krajinné oblasti Novohradské hory. Budoucí CHKO Novohradské hory by se měla rozkládat v jihovýchodním cípu jiţních Čech a zasahovat do okresů České Budějovice a Český Krumlov. Toto území je z více neţ 75% pokryto rozsáhlými lesními porosty, v nichţ na řadě míst jsou určující dřevinou jehličnany, jinde jsou lesy smíšené či listnaté. Hranici připravované CHKO tvoří 20
Jihočeský kraj
Atelier V
spojnice Nové Hrady – Ţumberk – Rychnov nad Malší – Benešov nad Černou – Malonty. Odtud pokračuje přímo na jih ke státní hranici s Rakouskem. Na území Jihočeského kraje jsou vymezeny všechny čtyři typy maloplošných zvláště chráněných území. Dle Ústředního seznamu ochrany přírody je to aktuálně (prosinec 2008) 12 národních přírodních rezervací (0,36% území kraje, 3625 ha), 11 národních přírodních památek (0,07% území kraje, 682 ha), 100 přírodních rezervací (0,48% území kraje, 4.829 ha) a 180 přírodních památek (0,51% území kraje, 5.139 ha).
Obr. 12, 13: Přírodní parky v Jihočeském kraji a katastrální území v Jihočeském kraji, na nichž jsou registrovány významné krajinné prvky. (www.ceskebudejovice.ochranaprirody.cz)
V souvislosti s přístupem ČR do Evropské unie byla vymezena soustava chráněných území tzv. NATURA 2000, jejímţ cílem je zabezpečit ochranu nejvýznamnějších lokalit evropské přírody. Soustava těchto území má zajistit ochranu z evropského pohledu nejvzácnějších a nejvíce ohroţených druhů rostlin, ţivočichů a nejcennějších přírodních stanovišť, které jsou uvedeny v přílohách směrnic. Vedle současných zvláště chráněných území tak vznikly dvě nové kategorie chráněných území. Ochranu rostlin, ţivočichů a vzácných přírodních stanovišť zajišťují evropsky významné lokality (EVL či také SAC – Special Areas of Conservation) a pro ochranu ptačích druhů jsou vyhlášeny ptačí oblasti (zkratka PO nebo SPA – Special Protection Areas). Jedním z hlavních cílů soustavy je zachovat popř. zlepšit současný stav přírodních stanovišť a druhů rostlin a ţivočichů v rámci Evropské unie. Na území Jihočeského kraje je dle Ústředního seznamu ochrany přírody aktuálně (březen 2009) vedeno 69 evropsky významných lokalit (16,08% území kraje, 161.677 ha) a 7 ptačích oblastí (14,78% území kraje, 148.665 ha). Chráněnými hodnotami dle zákona 114/1192 Sb. jsou i památné stromy (§46). V Jihočeském kraji je dle Ústředního seznamu ochrany přírody aktuálně (prosinec 2008). vedeno 647 památných stromů, jejich skupin či stromořadí (2651 jednotlivých stromů). Určitým indikátorem přítomnosti přírodních hodnot můţe být i zahrnutí lokality do sítě ÚSES - na území Jihočeského kraje jsou vymezeny všechny úrovně (nadregionální, regionální, lokální) i skladebné prvky ÚSES (biocentra a biokoridory) - či registrace významného krajinného prvku (VKP). V Jihočeském kraji je vymezeno 14 přírodních parků jakoţto nástrojů pro ochranu krajinného rázu (Česká Kanada, Černická obora, Homolka – Vojířov, Javořická vrchovina, Jistebnická vrchovina, Kukle, Novohradské hory, Písecké hory, Plziny, Polánka, Poluška, Soběnovská vrchovina, Turovecký les, Vyšebrodsko).
21
Jihočeský kraj
2.2
Atelier V
Kulturní a historická charakteristika
2.2.1 Historický vývoj oblasti Pravěk jiţních Čech. Doklady o pravěkém osídlení jiţních Čech jsou dost skromné, neboť nehostinná krajina s neproniknutelnými lesy a baţinami byla vyhledávána lidmi jen zřídka. Kraj je obklopen horami (Šumava, Novohradské hory, Českomoravská vysočina), které spolu s větší nadmořskou výškou limitovaly osídlení. Větší mnoţství dokladů pravěkého osídlení se dochovalo zejména v Českobudějovické pánvi a v oblasti Pootaví. Přes ojedinělé paleolitické (Malovičky na Prachaticku, Nové Dobrkovice u Českého Krumlova, Hořice v Pošumaví, Putim) a mezolitické nálezy (oblast Lipenské přehrady, okolí Putimi) lze říci, ţe stálejší osídlení jiţních Čech je spojeno aţ s obdobím mladší doby kamenné – neolitu (sídliště v Ţimuticích u Dehtářů na Českobudějovicku, Český Krumlov, Radčice na Vodňansku - poprvé s jistotou identifikován obytný areál kultury s vypíchanou keramikou a její první hrob v jiţních Čechách). Zatímco na severu a ve středu Čech se utvářely proměnlivé kultury doby kamenné, stály jiţní Čechy stranou pro svou vyšší a nepřístupnou polohu. Pootaví a Povltaví se stalo, i přes minimální archeologické nálezy, v pozdní době kamenné (eneolitu) domovem lidu s chamskou kulturou (Dívčí kámen), který sem přesídlil z oblasti dnešního Bavorska, coţ potvrzuje četné a intenzivní kontakty pravěkého osídlení jiţních Čech s Bavorskem a Rakouskem. Na soustavnější kolonizaci jihu Čech ve starší době bronzové ukazuje existence sídlišť, pohřebišť a opevněných hradišť v okolí toku Vltavy, Blanice, Otavy a Luţnice, doloţených ve Vrcovicích, Skočicích, Týně nad Vltavou, na hradě Dívčí Kámen a jinde. Doba bronzová je spojená zejména s lidem mohylové kultury, přičemţ se dochovaly tisíce mohyl, zejména v jihozápadních Čechách (mohyly ve Křtěnově na Vltavotýnsku, mohylové pohřebiště Plav, mohyly větších rozměrů únětické kultury u Těšínova, mohyly u Radošovic). Mohylový lid pro svá stáda vyhledával travnaté plochy, jejichţ celistvost narušovaly četné lesy. Na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr. pronikl do jiţních Čech lid knovízské (milavečské) kultury, o kterém svědčí ţárové hroby a zejména soustava hradišť (u Holašovic, Chřesťovic, Hluboké nad Vltavou a jinde) chránících obchodní cesty. V době halštatské se mohylové pohřbívání udrţelo (mohyla ze Skalice u Tábora, Draţičky u Tábora, Protivín). Z doby laténské jsou dochovány četná sídliště a výšinné lokality (některé mají charakter oppid – Nevězice), přičemţ největší koncentrace osídlení se soustředila v Pootaví. V 5. aţ 1. století př. Kr. osídlily nejprve Českokrumlovsko a Táborsko kmeny Keltů tlačící se blíţe nevyčerpaným surovinovým zdrojům. Keltské osady byly budovány na jiţních úbočích pahorků a v blízkosti vodních toků. Především loţiska tuhy a ţelezné rudy přispěla k zaloţení jedné z největších městských obcí na jihu Čech, oppida Abiluon u Třísova na Českokrumlovsku, které je nejjiţnějším oppidem u nás a jedinou archeologickou památkovou rezervací v Jihočeském kraji. V této i pozdější době přicházeli na území jiţních Čech římští kupci a prospektoři hledající zlato. Na Kaplicku i Českokrumlovsku byly nalezeny ojediněle římské mince. Na přelomu století vystřídali keltské obyvatelstvo Germáni, jejichţ přítomnost dokazují ţárová pohřebiště (u Zlivi, Sedlce a Lékařovy Lhoty). Přesto po odchodu Keltů do příchodu Slovanů byla jihočeská oblast z velké části vylidněna, coţ se vysvětluje tím, ţe došlo ke zhoršení povětrnostních podmínek a krajina nelákala k trvalejšímu usídlení. Nálezy z doby římsko-provinciální jsou zcela ojedinělé. Doba stěhování národů nezanechala, snad s výjimkou sídliště u Zbudova, v kraji téměř ţádné stopy. Slovanské osídlení. Slované přicházejí do jiţních Čech v průběhu 7. a počátkem 8. století. Pronikají sem ze středu Čech sledujíce řeky a říčky proti toku. Z toho vyplývá, ţe např. Táborsko a Písecko bylo osídleno dříve neţ nejjiţnější části kraje. Vedle vesnických sídel budovali Slované na návrších skal, v zákrutách nebo na soutocích řek chráněných močály hradiště s důmyslným opevňovacím systémem (prácheňská oblast, oblast při Malši a Luţnici, Branišovice u Římova, Hrad u Týna nad Vltavou, Strahov u Velešína, Ţiţkův vrch u 22
Jihočeský kraj
Atelier V
Brlohu, Raziberk u Boletic, Soběslav, Smoleč, Chřešťovice a jinde). Jedno z největších hradišť nad Malší patřilo kmenovému společenství Doudlebů, později podléhajícímu Slavníkovcům. Dochovaly se i četné lokality slovanských mohylových pohřebišť (Baba u Ševětína, Vávra u Lišova, Vápenický kopec u Ledenic, Hamerský les u Římova). Doudlebi pravděpodobně kontrolovali celé jiţní Čechy kromě levého horního toku Vltavy, osídleného snad Boletici. Kosmova zmínka o Doudlebech, Chýnovu a Netolicích z 10. století je na dlouhou dobu jedna z posledních. Téměř dvě století přestaly být jiţní Čechy předmětem zájmu kronikářů, neboť boje o rodovou nadvládu a později zápasy o český trůn se odehrávaly mimo jihočeskou oblast. Do české historie se jiţní Čechy začlenily aţ poměrně pozdě. O jihočeských poměrech v raných údobích našich dějin máme jen velmi mlhavé zprávy. Aţ ve 12. století, zejména v jeho druhé polovině, se počíná rozvíjet středověká kolonizace. I tehdy však byl kraj jen okrajovou oblastí. Vnější kolonizace. Dočasný nezájem českých kníţat o nejjiţnější část země umoţnil hornorakouským hrabatům z Raabsu a rovněţ roku Kuenringů zvýšit v této oblasti kolonizační aktivitu. Výsledkem sporu o česko-rakouskou hranici v roce 1179 bylo dočasné odtrţení Landštejnska a Novobystřicka od Čech a jejich připojení k Raabskému hrabství. V roce 1185 udělil kníţe Bedřich Kuenringům v léno Vitorazsko s územím mezi řekami Luţnicí a Stropnicí. V roce 1296 bylo celé Vitorazsko připojeno k Rakousům (v roce 1919 byla malá část Vitorazska připojena zpět k ČSR). Novobystřicko se počátkem 13. století dostalo do rukou rodu ze Zöbingu a z Weitkertoschlagu. Na ochranu své moci postavili Zöbingové mohutný hrad Landštejn (před rokem 1232). Církevní kolonizace. Důleţitým kolonizačním proudem byla v jiţních Čechách kolonizace církevní. V oblasti Milevska byl aktivní řád premonstrátů, na Strakonicku s podporou mocného rodu Bavorů řád johanitů. Kolonizace jádra jiţních Čech je výrazně spojena s aktivitami řádu cisterciáků. Jako první se o ně opírali Kuenringové, kteří v roce 1138 zaloţili klášter Zwettl (Světlá). V roce 1259 zaloţil Vok z Roţmberka významný klášter ve Vyšším Brodě (Altum Vadum). Odpovědí na rozpínavost tohoto rodu bylo zaloţení kláštera téhoţ řádu králem Přemyslem Otakarem II. ve Zlaté Koruně (Sancta spinea corona). Rozsáhlé území spravované klášterem vytvářelo pevný klín královské moci vybíhající do drţav rozpínavých Vítkovců. Kolonizace Vítkovců. Vítkovci patřili od konce 12. století k jednomu z mála starých rodů, který se výrazně a systematicky podílel na vnitřní slovanské kolonizaci. Nejstarším známým členem rodu je jistý Vítek z Prčice, jehoţ pět synů se stalo podle rodové pověsti zakladateli pěti rodových větví (roţmberská, krumlovská, landštejnsko-třeboňská, páni z Hradce a Ústečtí; rovněţ se hovoří o pánech ze Stráţe). Vítkovci se v jiţních Čechách mocensky opírali o četné hrady, které ve dvou řadách vytvořili pevný val při hranici jejich zboţí. Vnější řadu postavenou při hranicích jiţních Čech a Horních Rakous vytvářely hrady Roţmberk (1250), Vítkův hrádek (před 1277), Landštejn (před 1259) a Nový hrad (Nové Hrady, 1279). Vnitřní řada navazovala na dva nejstarší vítkovské hrady, Jindřichův Hradec a Kardašovu Řečici. Doplňovaly ji hrady Český Krumlov (před 1253), Třeboň (po 1262) a Stráţ nad Neţárkou (před 1284). Nejstarší výspou vítkovské moci směrem do vnitrozemí byly Příběnice (1243) nad levým břehem Blanice a později Příběničky na protější straně řeky. Pozice Vítkovců dále upevnil hrad v Soběslavi a ve 14. století zesílili Roţmberkové tento prstenec na východě Ţirovnicí a Novou Bystřicí, na západě pak Dívčím kamenem (1349). Vítkovci upevňovali své mocenské postavení nejen na hradech, ale zaloţili i řadu osad (1250 Roţmberk, 1278 Horní Dvořiště, 1260 Trhové Sviny, 1262 Močerady, 1259 Roţmitál, 1259 Horní Stropnice, 1220 Přídolí, 1261 Třeboň, 1220 Klokoty, 1243 Příběnice, 1251 Sepekov, 1265 Lomnice nad Luţnicí, 1259 Ponědraţ, 1262 Jistebnice, 1262 Sezimovo Ústí, 1259 Veselí nad Luţnicí, 1259 Vyšší Brod). Postupně se stala nejmocnější větev Roţmberků, kteří po vymření krumlovské větve učinili hlavním sídlem rodu Český Krumlov. Proces koncentrace majetku v rukou několika jihočeských feudálů pokračoval i ve 14. století, 23
Jihočeský kraj
Atelier V
přičemţ nejúspěšnější byli právě Roţmberkové, jejichţ drţavy se rozrostly do všech končin Jihočeského kraje. Podle soupisu majetku jim v roce 1379 patřilo uţ 400 vesnic, malých i větších měst. V druhé polovině 16. století vlastní i Roudnici, Bechyni, Vimperk a Libeň u Prahy. K výrazně změně poměrů došlo v polovině 13. století, kdy se na půdě jiţních Čech setkáváme s cílevědomým upevňováním královské moci, těţce zápasící se vzrůstajícím sebevědomím mladého panstva, zejména s rozvětveným rodem Vítkovců. K upevnění královské moci v jiţních Čechách oproti rozpínavým a mnohdy odbojným Vítkovcům zaloţil v roce 1265 Přemysl II. Otakar královské město České Budějovice, Písek a jiţ zmiňovaný klášter ve Zlaté Koruně (ve 14. století vlastnil klášter tři městečka – Netolice, Chvalšiny a Horní Planou – 150 vsí, 20 hospodářských dvorů, jeden dům v praţském podhradí a jeden v České Krumlově). Rozsáhlé území včetně části Vltavotýnska patřilo také Praţskému arcibiskupství a rozsáhlé zboţí vlastnil i vyšebrodský klášter (na počátku 15. století dvě městečka – Vyšší Brod a Hořice – více neţ 70 vsí a 12 hospodářských dvorů). Tak se v druhé polovině 13. století z velké části zformovala osnova sídelní struktury českého jihu Obklopeny pásmy hor a pahorkatin porostlých lesy, byly jiţní Čechy v rámci středověkého českého státu do jisté míry svébytnou, uzavřenou a do sebe obrácenou končinou se specifickými rysy historického a společenského vývoje i s osobitým kulturním projevem. Toto zvláštní postavení našlo svůj výraz ve správním uspořádání. Oba jihočeské kraje, Prácheňská a Bechyňský, se vyhranily ve 14. století do rozlohy, v níţ přetrvaly aţ na dílčí a nevelké změny po staletí. V podobě arcijáhenství bechyňského byl pak český jih z hlediska církevní správy ve středověku zcela uzavřeným celkem v rámci celých Čech. Jeho obvod se skládal ze sedmi děkanátů (prácheňského, bozenského, volyňského, doudlebského, bechyňského, vltavského a chýnovského). Husitství. Z jihočeského kraje pocházejí nejvýznamnější osobnosti husitského hnutí, Jan Hus a Jan Ţiţka. Síla a moc Roţmberků však dokázala aţ na výjimky uhájit území před husitskými vojsky. V době husitských válek patřili Oldřich z Roţmberka i město České Budějovice k hlavním oporám královské moci. Ve shodě s císařem Zikmundem vytvořili z Budějovic oporu protihusitských sil. Podobně se dočasně stala oporou protihusitské strany i Bechyně vlastněná Jindřichem z Laţan. Významným vojenským i politickým centrem husitů se v jiţních Čechách stal Tábor, který však jiţ v roce 1437 přijal od Zikmunda povýšení na královské město. Podobně se po Lipanech Zikmundovi podrobila i ostatní jihočeská města. Územím jiţních Čech v období raného feudalismu procházely některé stezky, umoţňující spojení Prahy s Podunajím. Nejstarší cesta linecká byla od Českého Krumlova odkloněna na Lhenice, Netolice, Protivín a Písek. Známá Zlatá stezka procházela severozápadní částí kraje. Stará vitorazská stezka protínající Novohradské hory vedla přes Zwettl do Vitorazi a po překročení česko-rakouské hranice směřovala přes Nové Hrady na Trhovosvinecko a Doudlebsko do Českobudějovické kotliny. Mladší stezka cáhlovská vedla z Lince přes Dolní Dvořiště, Kaplici, Velešín, Doudleby, České Budějovice, Soběslav a Tábor do Prahy. Gmündská cesta potom vedla z Gmündu na sever přes Třeboň a Veselí nad Luţnicí do středních Čech, v Třeboni bylo moţno odbočit na Jindřichův Hradec. Jiná spojnice do Horních Rakous směřovala na Pomezí u Landštejna nebo vyuţívala přechodu u Nové Bystřice. Později se cesty budovaly jako spojnice feudálních velkostatků a tak mnohde míjely střediska osídlení. Důleţitá byla i doprava vodní po Vltavě. První náčrty kanálu spojujícího Vltavu a Dunaj se objevily jiţ ve 14. století. Období předbělohorské. V pohusitském období pokračovala mocenská a majetková koncentrace v rukou Roţmberků a pánů z Hradce. Na sklonku ţivota vlastnil Oldřich z Roţmberka (1462) 9 měst, 26 městeček a téměř 700 vesnic. Odpor proti vládě Jiřího z Poděbrad vedl k zaloţení zelenohorské jednoty, jejímţ střediskem byl Roţmberský Jindřichův Hradec. 24
Jihočeský kraj
Atelier V
Jagellonské období je spojené s rozvojem měst, která vyšla z předchozího období politicky i ekonomicky posílena. Konec tomuto vzestupu měst učinilo protihabsburské povstání, kterého se většina jihočeských měst, kromě českých Budějovic, které zůstaly věrné císaři, účastnila. Poráţky měst, z nichţ byl nejvíce konfiskacemi postiţen Tábor, vyuţila zejména jihočeská šlechta k upevňování svých hospodářských pozic. Roţmberské dominium bylo pevně urbanizováno, mělo své purkrabství, svůj urbář, vznikla zde tzv. Roţmberská kniha, nejstarší česky psaná odborná práce právního charakteru, fungoval de manský systém, v kterém figurovalo mnoho vladyckých rodů v jiţních Čechách. Roţmberkové dobře hospodařili, těţili drahé kovy, zakládali ovčíny, první sklárny, pivovary a rybníky. O rozvoj roţmberského hospodářství se velkou měrou zaslouţil jiţ Josef Štěpánek Netolický a zejména regent Jakub Krčín z Jelčan, který provedl všestrannou reformu panství. Jeho jméno je spojeno nejen se stavbou rybníků, ale i ovčínů, dvorů, mlýnů a pivovarů, s rozvojem řemesel a obchodu. 16. století ovšem znamenalo zejména velký rozkvět rybničního hospodářství. Na Třeboňsku k němu rozhodující měrou přispěl Josef Štěpánek Netolický. K jeho velkým dílům patří kromě rybníků především 45,5 km dlouhá Zlatá stoka (1506-1520), kterou odvodnil močály a současně propojil některá jiţ existující vodní díla. Kdyţ Štěpánek v roce 1538 zemřel, bylo na třeboňském panství 9 velkých a 37 menších rybníků. Štěpánkovy projekty uskutečnil a dále rozvinul Jakub Krčín z Jelčan, od roku 1569 regent roţmberského panství. Kromě jeho největších rybníků na Třeboňsku si zaslouţí obdiv 13,5 km dlouhá Nová řeka, kanál odvádějící část vody z Luţnice do Neţárky. Rybníky se ovšem nebudovaly jen na roţmberském panství. V polovině 16. století realizoval Mikuláš Ruthard z Malešova pozoruhodnou soustavu rybníků na chlumeckém panství. Na Jindřichohradecku byla rozšířena a zdokonalena obdobná soustava zásluhou Jana Šťastného Pušperského. Páni z Hradce budovali zároveň rybníky i na Hlubocku. Mnoţství rybníků vzniklo i na Blatensku. Dědictví, které převzali a ještě rozšířili poslední dva Roţmberkové, Vilém a Petr Vok, nemělo v Čechách obdoby. Na jihu Čech si vytvořili mimořádné postavení, které vyplývalo z jejich ekonomického i vojenského potenciálu. Právo razit mince, soudní práva i samostatná berní jednotka spolu s vytvořením vladařského domu a přednostním právem roţmberského vladaře na zemském sněmu mělo v království charakter v politickém smyslu faktické samostatnosti a ve stavovském kníţecí úrovně. Rostoucí dluhy donutili posledního Roţmberka Petra Voka prodat dvě třetiny majetku, zejména pak Český Krumlov, císaři Rudolfovi II. Přesto však stále patřil k nejbohatším šlechticům v království. Roţmberk potom přesídlil do Třeboně, která se tak stala střediskem politického ţivota jiţních Čech na počátku 17. století. Ještě před svou smrtí Petr Vok vyplatil Pasovské (1611) a tím zabránil většímu plenění jihočeských vesnic a měst. Na počátku třicetileté války se staly jiţní Čechy svědky bojů císařských a stavovských vojsk, která byla poraţena v bitvě u Záblatí poblíţ Protivína. V jiţních Čechách má tradici i sklářství. První sklárnu, zmiňovanou v roce 1553, zaloţil v Novohradských horách Vilém z Roţmberka. Kromě novohradské oblasti byla sklářsky významná i oblast vimperská, ačkoli sklárny vznikaly i jinde. Slavná je jihočeská tradice pivovarnická. Středisky vaření piva se uţ ve 14. století staly České Budějovice, Vodňany a Třeboň. V polovině 15. století vznikaly v okolí Českých Budějovic nové menší pivovary (Doubravice, Vidov, Srubec, Plavnice, Poříčí, Čejkovice). Na základě tzv. svatováclavské smlouvy, řešící spory o várečné právo, vznikaly postupně další nové pivovary (1560 Český Krumlov, 1586 Jindřichův Hradec, 1612 Tábor). Na Českomoravské vrchovině a na Šumavě bylo rozšířeno plátenictví, len se podomácku spřádal i na Novohradsku a Českobudějovicku. K nejrozvinutějším soukenickým oblastem patřilo Jindřichohradecko, kde uţ v roce 1380 působil velmi vlivný cech. V jiţních Čechách se uţ od 13. století dolovalo také zlato, ale zejména stříbro. Doloţená je těţba stříbra v oblasti Ratibořských Hor, Mladovoţicka (Smilovy Hory) a jiţně od Tábora, kde se rovněţ dobývalo zlato. Za vlády Václava IV. začala těţba stříbra i na Českobudějovicku, kde dosáhlo dolování největšího rozmachu v 16. století za Rudolfa II. 25
Jihočeský kraj
Atelier V
Pobělohorské období. Třicetiletá válka velmi těţce kraj zasáhla a na řadu desetiletí zabrzdila další hospodářský vývoj, zpustošila nejenom venkov, ale i větší města (Tábor) s výjimkou Českých Budějovic, které zachovaly věrnost císaři. Období po Bílé hoře přináší do jiţních Čech rozsáhlé konfiskace a pokles významu měst. Českokrumlovské, netolické, prachatické, helfenburské, bavorovské, volarské, vimperské a další panství získává císařský nejvyšší hofmistr Hans Ulrich von Eggenberg, který tím pokládá základ eggenberskému dominiu, ke kterému přikupuje další konfiskovaná panství Orlík, Zvíkov, Chýnov a řadu menších statků. Panství Nové Hrady, Roţmberk, Ţumberk a Libějovice, ke kterým později přibyl statek Cuknštejn, obdrţel císařský generál Charles Bonaventura Buquoy, který se stal zakladatelem rozlehlého novohradského panství. V roce 1660 získává Třeboň, ke které později přibyla Hluboká nad Vltavou, Mšec, Radomilice, Bzí, Branovice a Ţimutice rádce císaře Leopolda I. Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu. Dalšími jmény, která se objevují v souvislosti s pobělohorskými konfisakcemi jsou Marradas či Huerta. Zakladatelem velmocenského postavení Schwarzenberků, které je v jistém smyslu dědictvím odkazu Roţmberků, se stal Adam František, který v roce 1719 zdědil po své tetě panství Eggenberů tvořené vévodstvím krumlovským, panstvím Prachatice, Netolice, Volary, Vimperk, Drslavice, Chýnov, Zvíkov, Orlík a dalšími statky. Jan Nepomuk ze Schwarzenberku se zaslouţil o hospodářský rozvoj celého panství. Zejména jeho šumavské části, neboť ze začal budovat Schwarzenberský plavební kanál. Na počátku 19. století bylo toto rozsáhlé panství, zahrnující většinu jiţních Čech, rozděleno na dva majoráty, orlický a krumlovský, přičemţ orlická větev byla a zůstala českému prostředí bliţší neţ krumlovská, která tíhla k Vídni. Dochází k rychlé rekatolizaci, kterou podpořily i nově příchozí řeholní řády, jezuité (Střela u Strakonic), piaristé (České Budějovice), augustiniáni (Táborsko) či servité (Novohradsko). V roce 1784 je v Českých Budějovicích zřízeno biskupství, čímţ se jiţní Čechy stávají samostatnou církevní jednotkou. Nové dějiny. I po zrušení nevolnictví setrvávala převáţná část obyvatelstva v zemědělství. Značně rozšířená domácká práce pro vzdálené manufaktury byla předzvěstí vylidňování jihočeských oblastí. V polovině 19. století byla asi polovina továrních dělníků zaměstnána v textilních závodech. Nedostatek pracovních příleţitostí vyháněl Jihočechy zvláště do rakouských zemí i do zámoří. Centry vlasteneckého ţivota v době národního obrození byly města Jindřichův Hradec, České Budějovice a Třeboň, zatímco Českokrumlovsko, Kaplicko a pohraniční oblasti zůstávaly z větší části německé. Rozvoji regionu přispělo vybudování ţeleznice. Nejprve to byla koněspřeţka z Českých Budějovic do Lince. Její stavba byla zahájena v roce 1825 a prvních 62 km trati bylo vedeno do provozu o tři roky později. V roce 1868 byla vybudována ţeleznice z Plzně do Českých Budějovic a o pět let později z Prahy do Českých Velenic. V jiţních Čechách byly postaveny první elektrifikované trati. Nejstarší trať z Bechyně do Tábora, projektovaná Františkem Křiţíkem, se datuje rokem 1905. Po vybudování tratě Certlov – Horní Dvořiště se elektrifikace drah v Českých zemích zastavila, a tak ještě po první světové válce byly tyto dvě tratě jediné svého druhu u nás. I přes postupnou výstavbu ţelezničních tratí se tu průmyslová výroba rozvíjí méně a pomaleji neţ v jiných částech Čech. Ráz kraje zůstal převáţně zemědělský, coţ se výrazněji nezměnilo ani po vzniku Československa, ačkoli i do původně zemědělské oblasti s tradičním rybníkářstvím a lesnictvím vstoupila na počátku 20. století průmyslová výroba. V příhraničních oblastech převaţovalo německé obyvatelstvo. Po vzniku Československé republiky a zejména v neklidných 30. letech 20. století docházelo k růstu německých pozic. Po mnichovském diktátu byly Sudety téměř se 160 000 obyvateli připojeny k Německu. Hranice německého záboru vedla od Jindřichova Hradce přes Chlum u Třeboně na úpatí Kleti. V roce 1939 byl k Německé říši připojen i zbytek Čech. Po válce bylo z jiţních Čech odsunuto asi 150 000 Němců, na jejichţ místa přišli osadníci z českého vnitrozemí, ale i Slováci, Maďaři a Rumuni. Zejména po zřízení hraničního pásma zanikla nebo byla záměrně zlikvidována řada vsí a osad, hlavně v Novohradských horách. Do jiţních Čech byly převedeny některé továrny z Ústí nad Labem, Kraslic, Aše, Prahy, 26
Jihočeský kraj
Atelier V
Hradce Králové či Vsetína, rychle se rozvíjela bytová výstavba, zejména ve městech a střediskových obcích. Druhá polovina 20. století je spojena s industrializací tradičně zemědělského regionu. V roce 1962 byla dokončena elekrifikace jiţních Čech, k čemuţ přispělo i vybudování vodní nádrţe Lipno. Dnes se Jihočeský kraj stává významnou turistickou a rekreační oblastí. Cestovní ruch zaznamenal v posledních letech největší nárůst podílu na podnikatelských aktivitách v kraji. Na tvorbě hrubého domácího produktu České republiky se Jihočeský kraj podílí 5,5%. Zemědělství se orientuje na rostlinnou výrobu, převaţuje pěstování obilovin, olejnin a brambor. V ţivočišné výrobě chov skotu a prasat. Dlouholetou tradici má v jiţních Čechách rybníkářství. Chov ryb na 25.000 ha vodních ploch představuje polovinu produkce v rámci celé ČR. Kraj není příliš bohatý na nerostné suroviny. Převaţuje těţba štěrkopísků, stavebního kamene, cihlářských hlín a v omezené míře keramických jílů, vápence a grafitu. Významným přírodním bohatství jsou lesy, které zaujímají více neţ třetinu plochy kraje. Průmyslová výroba je koncentrována především v českobudějovické aglomeraci a v okresech Tábor a Strakonice. Převaţuje zpracovatelský průmysl (výroba potravin a nápojů, dopravních prostředků, strojů a zařízení, textilní oděvní).
2.2.2 Institucionální památková ochrana Mnohé ze znaků kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu jsou takovými hodnotami, které jsou chráněny památkovou péčí. Skutečnost, ţe některý prvek krajiny je kulturní památkou, ţe určitý segment krajiny je krajinnou památkovou zónou nebo ţe některé venkovské sídlo je památkovou rezervací nebo zónou, představuje z hlediska krajinného rázu indikátor přítomnosti kulturních a historických hodnot (tkvících v cennosti a významu nebo ve vizuálním projevu), které mohu významně spoluvytvářet rázovitost krajiny. Nelze proto a priori povaţovat pozornost věnovanou určitým významným stopám kulturního a historického vývoje ze strany státní památkové péče a státní ochrany přírody za konfliktní překryv. K tomu většinou dojde nikoliv v případě ochrany krajinného rázu (tam jsou si zájmy ochrany přírody a památkové péče většinou blízké), ale pokud je ochranou přírody a krajiny chráněn např. určitý prvek historické krajinné úpravy (park, alej) jako VKP, památný strom, součást ÚSES, součást plochy NATURA 2000 nebo v rámci ZCHÚ. Jihočeský kraj patří významem a četností památek k nejcennějším lokalitám České republiky. Utváření krajinného rázu determinuje charakteristická sídelní struktura zvýrazněná místním koloritem jak demografickým, tak stavebním. Území kraje je bohaté na rozdílné geomorfologické poměry v terénu, které do jisté míry určily formování historického urbanismu a konfiguraci sídel i krajiny. Je bohaté rozmanitostí výrazových prostředků lokální výstavby i dobových tradic a přenesených forem dekoru. Najdeme zde původní, zcela neporušenou architekturu poplatnou stylově a dobově danému řádu a slohu, najdeme rovněţ architekturu metamorfovanou časově a výrazově odlišnými stavebními úpravami. Jihočeská krajina zůstala ve značné míře ušetřena negativních důsledků civilizace, a proto se zde dochoval velký počet krajinářských kompozic s vysokou historickou a urbanistickou hodnotou. Tyto kompoziční celky vznikaly po celá staletí cílevědomou lidskou činností zaměřenou na kulturní a hospodářskou kultivaci prostředí. Jejich tvorba souvisela s vyuţíváním území jiţ od počátků osídlení. Vzhled krajiny ovlivnila podstatně ve 12. a 14. století kolonizace a s ní spojená kultivace krajiny a rovněţ působení mocných šlechtických rodů spravujících rozsáhlá panství. V jiţních Čechách patřili k nejvýznamnějším Malovcové, Roţmberkové, Eggenberkové, Schwarzenberkové, Černínové a Buquoyové. V jiţních Čechách převaţují v bohatém souboru krajinných celků architektonizované krajiny, utvářené společně se šlechtickým sídlem v jejich centru. Mezi nejvýznamnější patří Čimelicko-Rakovicko, Hlubocko, Chotovinsko, Chvalšinsko-Krumlovsko, Jemčinsko, Libějovicko-Lomecko, Novohradsko, Orlicko, Roţmbersko a Štěkeňsko. Mimořádné postavení zaujímá Římovsko, představující kulturní krajinu jako zázemí duchovních cílů 27
Jihočeský kraj
Atelier V
vázaných na poutní místo s loretánskou kaplí a kříţovou cestou. Svým zaměřením pozoruhodnou skupinu tvoří krajinné celky vázané na hospodářské úpravy krajiny. Patří mezi ně Opalicko, Podhůří Blanského lesa, Vitorazsko, Třeboňsko a Ratibořské Hory – Stará Voţice. Oblast jiţních Čech oplývá velmi velkým bohatstvím památkových objektů nejrůznějších typů. Zastoupeny jsou prakticky všechny stavební slohy. Značné je i bohatství lidové architektury a bohatá a rozmanitá je i škála technických památek. Celkem se v kraji nachází přes 5700 jednotlivých památkových objektů a jejich areálů různých typů. Dvě jihočeské lokality jsou zařazeny na seznam světového kulturního a přírodního bohatství UNESCO. Je jí historické jádro Českého Krumlova, jedinečně dochovaný a vývojově uzavřený městský celek, který nebyl v podstatě novějším vývojem ovlivněn. Historické jádro města si zachovalo nejen původní urbanistickou strukturu, ale je i dokladem vysoké úrovně stavební a umělecké činnosti 15. a 16. století. Druhou je vesnice Holašovice. Ta je nejjiţnějším sídlem stavebního okruhu zděné lidové architektury jihočeských blat. Vesnice, která je prohlášena památkovou rezervací má dochovaný středověký půdorysný rozvrh. Zachovalost stavebního fondu dokládá typický obraz vesnice poloviny 19. století. V Jihočeském kraji je vyhlášeno 28 národních kulturních památek (zámky Červená Lhota, Kratochvíle, Orlík, Dačice, Jindřichův Hradec, Hluboká nad Vltavou se zámkem Ohrada, zámek Třeboň se Schwarzenberskou hrobkou, zámek v Českém Krumlově a původní vybavení zdejšího barokního divadla, hrad Nové Hrady, Roţmberk nad Vltavou, Zvíkov, Strakonice, hrad Kotnov s Bechyňskou branou v Táboře, zříceniny hradu Kozí Hrádek u Tábora, technické památky jako koněspřeţní ţeleznice České Budějovice – Linec, Roţmberská rybniční soustava, vodní mlýn v Hoslovicích, kamenný most v Písku a řetězový most v Stádlci, kláštery Vyšší Brod, Zlatá Koruna, Třeboň a klášter premonstrátů v Milevsku, kostel sv. Víta v Českém Krumlově, areál kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kájově, stará radnice v Táboře, rodiště Jana Ţiţky v Trocnově a rodný dům Mistra Jana Husa v Husinci). Z památkově chráněných území se v kraji nachází sedm městských památkových rezervací (Český Krumlov, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Slavonice, Třeboň, Prachatice a Tábor) a 25 vyhlášených městských památkových zón (Nové Hrady, Trhové Sviny, Týn nad Vltavou, Benešov nad Černou, Český Krumlov – Plešivec, Hořice na Šumavě, Chvalšiny, Kaplice, Roţmberk nad Vltavou, Vyšší Brod, Dačice, Nová Bystřice, Mirovice, Písek, Husinec, Netolice, Vimperk, Vlachovo Březí, Bavorov, Blatná, Sedlice, Vodňany, Volyně, Bechyně a Soběslav), 16 vesnických památkových rezervací (Holašovice, Malé Chrášťany, Mazelov, Plástovice, Záboří, Dobrá, Stachy, Vodice, Volary, Nahořany, Klečaty, Komárov, Maţice, Vlastiboř, Zálší a Záluţí) a 55 vyhlášených vesnických památkových zón (Bavorovice, Bošilec, Boţejov, Břehov, Dobčice, Dynín, Kojákovice, Lipanovice, Munice, Opatovice, Roţnov, Vitín, Zbudov, Čertyně, Krnín, Mirkovice, Pernek, Rojšín, Zlatá Koruna, Hrutkov, Lutová, Malíkov nad Neţárkou, Nová Ves, Pístina, Plačovice, Ponědráţka, Příbraz, Ţíteč, Budičovice – Skály, Krašovice, Květov, Putim, Smrkovice, Tuklety, Varvaţov, Zahrádka, Ţebrákov, Chalupy, Laţiště, Libotyně, Mahouš, Třešňový Újezdec, Vitějovice, Zvěřetice, Jiřetice, Kloub, Koječín, Křtětice, Kváskovice, Zechovice, Bechyňská Smoleč, Debrník, Nedvědice, Ounuz, Svinky). Dále se zde nachází jedna archeologická památková rezervace (oppidum Třísov). Z výše uvedených historických krajinných souborů jiţních Čech byly prohlášeny Ministerstvem kultury České republiky v letech 1996 a 2002 za památkové zóny Čimelicko-Rakovicko (vyhláška MK ČR č. 157/2002 Sb.), Libějovicko-Lomecko, Novohradsko, Orlicko a Římovsko (vyhláška MK ČR č. 208/1996 Sb.). Podléhají ochraně zákona o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. Některé památkové rezervace a zóny mají také zřízena ochranná pásma těchto rezervací a zón.
28
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 14: Institucionální památková ochrana.
Cenná architektura se objevuje ve většině jihočeských sídel. Příklady sídel s cennou architekturou jsou Albrechtice, Artolec, Bavorov, Bedřichov, Bechyně, Bělčice, Benešov nad Černou, Bernartice, Besednice, Bída, Bílá Hůrka, Bílkov, Bílsko, Blanice, Blansko, Blatná, Blato, Blaţejov, Bohumilice, Boletice, Borotín, Borovany, Boršov nad Vltavou, Bošilec, Branná, Bratronice, Brloh, Březina, Budeč, Budislav, Budíškovice, Býšov, Cep, Cerhnonice, Cizkrajov, Čakov, Čejetice, Černá v Pošumaví, Černice, Černivsko, Červená Lhota, Červený Dvůr, Červený Hrádek, České Budějovice, České Velenice, České Ţleby, Český Krumlov, Český Rudolec, Čestice, Češnovice, Číčenice, Čimelice, Číměř, Čkyně, Člunek, Dačice, Deštná, Dírná, Dobev, Dobré Vody, Dobronice u Bechyně, Dobrš, Dolní Bukovsko, Dolní Dvořiště, Domanín, Doubravice u Volyně, Doudleby, Drahov, Dráchov, Draţice, Dráţov, Drhovle, Dříteň, Dub, Dubné, Duminový vrch, Dvory nad Luţnicí, Farský vrch, Frymburk, Hamr, Hartvíkov, Heřman, Hlasivo, Hlavatce, Hluboká nad Vltavou, Hodňov, Hodušín, Horní Bukovsko, Horní Dvořiště, Horní Pěna, Horní Planá, Horní Slatina, Horní Slověnice, Horní Stropnice, Horní Vltavice, Horosedly, Hořice na Šumavě, Hosín, Hoštice, Hoštice, Hroby, Hříšnice, Hůrky, Husinec, Hvozdno, Chelčice, Chlum u Třeboně, Chotoviny, Choustník, Chrášťany, Chroboly, Chřešťovice, Chvalšiny, Chýnov, Chyšky, Janov, Jarošov nad Neţárkou, Jílovice, Jindřichův Hradec, Jinín, Jistebnice, Kadov, Kájov, Kaliště u Lipí, Kamenná, Kamenný Újezd, Kaplice, Kardašova Řečice, Kašperské Hory, Katovice, Kestřany, Kladruby, Klášter, Klení, Klenov, Klenov, Klokoty, Klučenice, Kluky, Kocelovice, Koloděje nad Luţnicí, Komárov, Komorník, Korkusova Huť, Kořensko, Kostelec, Kostelec, Kostelec nad Vltavou, Kostelní Radouň, Kostelní Vydří, Kovářov, Kraselov, Kratochvíle, Krč, Krejnice, Křemţe, Křtěnov, Ktiš, Kunţak, Kvilda, Lásenice, Lašovice, Latrán, Laţany, Laţiště, Lčovice, Ledenice, Lhenice, Lhota u Svaté Anny, Libějovice, Libín, Libínské Sedlo, Libníč, Lidéřovice, Lipolec, Lišov, Litvínovice, Lnáře, Lodhéřov, Lomec, Lomnice nad Luţnicí, Loučovice, Lštění, Lutová, Luţnice, Majdalena, Malonty, Malšice, Malšín, Matějovec, Milevsko, Mirotice, Mirovice, Mladá Voţice, Mladošovice, Mlýny, Mnichov, Modrá Hůrka, Mokré, Montserrat, Nadějkov, Nákří, Nedvědice, Nemčice, Neplachov, Netolice, Nihošovice, Nová Bystřice, Nová Říše, Nová Včelnice, Nová Ves nad Luţnicí, Nové Hodějovice, Nové 29
Jihočeský kraj
Atelier V
Hrady, Nové Hutě, Novosedly nad Neţárkou, Nový Vojířov, Olešnice, Omlenička, Opařany, Orlík nad Vltavou, Oslov´, Ostrov, Otín, Pacelice, Palupín, Paračov, Pasečná, Paštiky, Písečné, Písek, Pístina, Pištín, Plačovice, Planá nad Luţnicí, Pluhův Ţďár, Podsrp, Pohnání, Pohoří, Pohoří na Šumavě, Pohůrka, Pole, Polná na Šumavě, Pomezí, Popelín, Potočná, Prachatice, Protivín, Předhořice, Přední Výtoň, Předslavice, Přehořov, Přeštěnice, Příbraz, Přídolí, Purkarec, Putim, Radetín, Radomyšl, Rakovice, Rancířov, Rapšach, Rataje, Ratiboř, Ratibořice, Ratibořské Hory, Roseč, Roţmberk nad Vltavou, Roţmitál na Šumavě, Rudolfov, Rybova Lhota, Rychnov nad Malší, Rychnov u Nových Hradů, Řepice, Římov, Sedlec, Sedlice, Sedlo, Senotín, Sepekov, Sezimovo Ústí, Skalice, Skočice, Slabčice, Slavče, Slavonice, Smilovy Hory, Soběnov, Soběslav, Stádlec, Stachy, Stálkov, Stará Vráţ, Staré Hobzí, Staré Město pod Landštejnem, Staré Prachatice, Strakonice, Strašín, Stráţ nad Neţárkou, Strmilov, Strunkovice nad Blanicí, Strýčice, Střelské Hoštice, Stříbrec, Stříţov, Stříţovice, Studená, Sudoměřice u Bechyně, Suchdol nad Luţnicí, Suché Vrbné, sv. Bartoloměj, Svatá Barbora, Svatá Magdalena, Svatá Maří, Svatý Jan, Svatý Jan nad Malší, Svatý Tomáš, Svéraz, Sviny, Ševětín, Škvořetice, Štěkeň, Štěpánovice, Štoţecká kaple, Šumavské Hoštice, Tábor, Taţovice, Terčí Ves, Trhové Sviny, Třebětice, Třeboň, Tučapy, Týn nad Vltavou, U Kostela, U Svaté Trojice, U Svatého Kamene, Újezdec, Vacov, Valtínov, Varvaţov, Velešín, Velká Lhota, Velký Ratmírov, Veselí nad Luţicí, Veselíčko, Větrní, Věţovatá Pláň, Vimperk, Vitějovice, Vlachovo Březí, Vodňany, Volary, Volenice, Volfířov, Volyně´, Vrábče, Vyšší Brod, Záblatí, Záblatíčko, Záboří, Zadní Zborovice, Zadní Zvonková, Zahájí, Záhoří, Zahrádky, Zaliny, Zálší, Zátoň, Zbytiny, Zdíkov, Zdíkovec, Źimutice, Zlatá Koruna, Zliv, Ţeleč, Ţelnava, Ţumberk.
Obr. 15: Lokality s cennou architekturou.
2.2.3 Lidová architektura V krajinné scéně se ve větší či menší míře projevuje tradiční architektonický výraz lidových staveb – statků, dvorců, usedlostí, chalup, mlýnů, stodol, špýcharů, kováren a dalších typů staveb. Architektonický výraz se mění ve specifických regionech, ovlivněných 30
Jihočeský kraj
Atelier V
kulturními vlivy v rámci České republiky i v rámci Evropy. Regionální typy lidové architektury se postupně ovlivňovaly a překrývaly, mnoţství historických staveb zaniklo nebo byl přestavbami setřen jejich výraz. Přesto je obraz krajiny ovlivněn v určitých situacích velmi specifickým výrazem regionálních typů lidové architektury. Lidová architektura Jihočeského kraje, stejně jako zdejší krajina, se vyznačuje značnou rozmanitostí nejen základních typů jihočeských domů, ale i mnohotvárností sídelních struktur, co do jejich hustoty, velikosti a typů. Proto je dnes lidová architektura v jiţních Čechách představitelkou svébytného lidového projevu, který je umocněn výjimečností krajinného obrazu a bohatou historií. Aţ do 13. století byl prostor jiţních Čech osídlen poměrně řídce. K zahuštění sídelní sítě jihočeské kotliny došlo v období středověké kolonizace během celého 13. a 14. století. Vznikla zde široká půdorysná škála zemědělských sídel od drobných vesnic s několika parcelami a nepravidelným půdorysem aţ po téměř centrální návesní typ a velká sídla s lokátorsky organizovaným půdorysem, která jsou obyčejně i pozdějšího zaloţení. K dalším zásadním změnám v osídlení dochází v průběhu 16. století, kdy se drobná feudální sídla dostávají postupně pod panství novohradské a třeboňská panství často zanikají. V tomto období dochází i k výrazným krajinářským a hospodářským proměnám a to zejména v blatských oblastech. Urbanistický rozvrh, charakter sídla a jeho skladbu, ovlivnila především postupná kolonizace území jiţních Čech. Za jeden z nejstarších půdorysných typů se pokládají vsi shlukové nebo hromadné (Hejná), kterých je však v jiţních Čechách nepatrně. Podobná předchozímu typu jsou sídla dvorcového charakteru, kdy jsou jednotlivé usedlosti rozloţeny volně podél cest či vodotečí (Opalice, Radostice). Nejrozšířenějším typem jsou vesnice návesní, které lze ještě rozdělit na další základní typy jakými jsou vsi silniční a vřetenovky. Rovněţ rozšířeným typem jsou ulicové vsi, se kterými se setkáváme v různých časových obdobích. Krátká forma ulicové vsi náleţí k starší formě a vyznačuje se nepravidelností a krátkou pluţinou (Opatovice u Hluboké, Rybova Lhota, Planá nad Luţnicí). Typicky kolonizačním útvarem jsou vsi lánové, které vznikaly ve 14. století při kolonizaci pohraničí německým obyvatelstvem. Jsou to převáţně potoční údolní vsi, dlouhé i několik kilometrů, kdy jedna přechází v druhou (Peršlák). Lesní návesní vsi se vyznačují slepou ulicovou návsí, často kyjovitě rozšířenou (Pravětín, Boţejov) Dalším typem návesních vsí jsou okrouhlice, coţ jsou sídla převáţně drobného měřítka, kdy menší počet usedlostí je organizován kolem kruhové, okrouhlé nebo kapkovité návsi (Něchov u Trhových Svinů, Mohuřice, Sousedovice). Okrouhlice vytváří klínové, lichoběţníkové parcely, jehoţ čelo tvoří štít obytného domu a vjezd. Ostatní okrouhlé útvary, které jsou svým rozsahem mnohem větší (Maţice) vznikaly aţ v pozdějším období. Převáţně ve 13. a 14. století byly zaloţeny vsi s pravidelnou návsí, jejichţ všechny usedlosti jsou orientovány do návsi čtvercového nebo obdélného tvaru. Řada vsí má návsi o větší rozloze neţ mají náměstí velkých měst (Komárov, Katovice, Jemnice, Sedlice atd.). Všechny usedlosti se obracejí směrem do návsi štítovým průčelím a vnější oraz sídla vytváří dlouhé hmoty stodol, uzavírající usedlosti. V průběhu 16. století jsou zakládána spíše nezemědělská sídliště a nové zemědělské vsi se objevují zcela výjimečně (Frahelţ, Mláka u Lomnice nad Luţnicí). Tato nová zaloţení vesnic však z hlediska urbanistických forem mnoho nového nepřinesla. V této době však vznikají charakteristické jihočeské samoty tzv. jednoty. Jejich vznik je dáván do souvislosti se zakládáním rybničních soustav, kdy poddaní pravděpodobně dostávali za zabranou půdu a zaniklé usedlosti (ale i z jiných důvodů) náhradu v podobě nových pozemků. Tak vzniklo v celém jihočeském regionu, především v jeho rybničních panstvích Třeboňska, Českobudějovicka, Vodňanska a Blatenska několik set jednot. V průběhu 17. a prvních dvou třetinách 18. století se hospodářství vzpamatovávalo z třicetileté války, kdy ubylo výrazně obyvatelstvo a docházelo k regeneraci hospodářství a 31
Jihočeský kraj
Atelier V
obnově vesnic. Řada zpustlých vesnic byla dosídlena německy mluvícím obyvatelstvem. Více se zakládají velké panské statky, jejichţ výstavbu doprovází jen drobná, zpravidla nezemědělská sídla s nepravidelným půdorysem (na území mezi Liderovicemi a Jistebnicí na Táborsku bylo zaloţeno pět velkostatků propojených alejemi a soustavou rybníků). Zakládají se hutě a hamry (Janovy Hutě, Stříbrné Hutě, Kaplice atd.), nastupuje budování císařských silnic, které organizuje volnou zemědělskou krajinu. Objevuje se nový stavební typ, kterým jsou panské, zejména kontribuční sýpky. Kromě toho se na vsích budují kovárny, pazderny, pece, udírny, sušárny ovoce a rozvíjí se i výstavba mlýnů a ovčínů. Nové vesnice jsou zakládány aţ na konci 18. století v rámci tzv. Raabovy reformy. Jednalo se o výstavbu zemědělských obcí na pozemcích zrušených řádů, zejména jezuitských a na konfiskovaných pozemcích feudálních. Nově zakládané vesnice mají aţ geometricky přesnou půdorysnou skladbu. Při přestavbě panského dvora, došlo k rozdělení na soustavu dílčích usedlostí (Ţamberk). Jednou z nejpozoruhodnějších půdorysných forem vzniklých v rámci Raabizační reformy jsou Nové Kestřany, kdy obec vznikla po obvodu polností zrušeného panského dvora. Zástavbu tvoří zděné typové dvojdomy, které jsou vzájemně izolované. Stavební aktivita v jiţních Čechách vrcholí v průběhu celého 19. století, kdy se zde vytvořila svérázná lidová architektura. Vznikl tak zcela svébytný typ lidové architektury charakteristický pro jiţní Čechy. Inspirací pro lidovou architekturu byla zejména městská architektura – nejdříve klasicistní a později historizující (neogotika, neorenesance, neobaroko) a od konce 19. století to byla secese, tradicionalismus atd. Pro mnoho oblastí jiţních Čech je určujícím momentem pro vzhled vesnice právě architektura 2. poloviny 19. a první třetiny 20. století (severní Třeboňsko, Lišovsko, jihovýchodní Šumava). Dle Jana Pešty (Encyklopedie českých vesnic- díl II. – Jiţní Čechy) lze definovat následující regiony lidové architektury, mezi nimiţ ve skutečnosti ţádné hranice neexistují a většina těchto regionů zasahuje i do krajů sousedních.
2.2.4 Regiony lidové architektury Soběslavsko- veselská blata Soběslavsko – veselská blata (někdy zvaná jako Borkovická blata) je úsek vymezený mezi Soběslaví, Veselím nad Luţnicí a Dolním Bukovskem, který byl v raném středověku baţinatý a špatně přístupný. Osídlení bylo moţné teprve po vybudování Blatské stoky ve 13. století, která odvodnila nejzamořenější část pánve. Okolo pánve s rašeliništi začaly postupně vznikat vesnice (Borkovice, Horusice, Klečaty, Komárov, Maţice, Mokrá, Soběslav, Svinky, Sviny, Veselí, Vlastiboř, Zálší, Záluţí). Většina sídel v jádrové oblasti blat se připomíná poprvé aţ ve 14. století. Převaţují zde vesnice s velkou rozlehlou návsí a celkem pravidelnou zástavbou (Drahotěšice, Hartmanice, Komárov, Zálší). Objevují se i návsi oválné (Maţice) nebo trojúhelníkovité (Klečaty, Svinky). Původní zástavba Soběslavsko-veselských blat byla dlouho dřevěná (poslední roubené stodoly se dochovaly v Komárově, Svinkách a Vlastiboři), tvořená rozloţitými obílenými domy s jednoduše bedněnými štíty a s doškovými střechami. Nejstarší zděné objekty, které se zde dochovaly, jsou sýpky (Maţice, Borovice, Svinky). Vrcholná fáze zděné lidové architektury zde nastává v první třetině 19. století (Pelejovice, Sedlíkovice, Zálší). Dnešní vzhled většiny blatských vesnic spadá mezi druhou polovinu 19. a počátek 20. století. Od poslední třetiny 19. století se mění i forma dispozice usedlostí, kdy doposud trojboké dvory s domem , sýpkou a bránou, se postupně uzavírají a usedlosti se orientují podélně (Klečaty, zálší, Záluţí). Nejpůsobivější a kompozičně nejvýraznější stavby se připisují zednickému rodu Šochů a Patáků. Blatská architektura se vyznačuje bohatým štukovým dekorem (pilastry, stuţkové převázání, hlavice, motiv lyry, košík s květinami, motiv kosého, falešného zubořezu v podřímsí v podobě diagonálně ukládaných, předstupujících cihel, aplikace výšivkových 32
Jihočeský kraj
Atelier V
terčových motivů). Tyto zlidovělé prvky byly kombinovány s klasicistním falešným kvádrováním nároţí i celých stěn, s plochými arkádami a segmenty. Většina blatských vesnic se dochovala téměř intaktně, více narušeny jsou vesnice v okrajových částech pánve. Řada vesnic byla prohlášena za vesnické památkové rezervace a vesnické památkové zóny. Severní Třeboňsko, Lomnicko a Lišovsko V oblasti převládají lokační vesnice návesní (Dynín, Lhota, Luţnice, Mazelov). Je zde i několik sídel s lánovou strukturou (Hůrky, Lišov). Změny v sídelní síti zde nastaly při budování třeboňské rybniční soustavy za Roţmberků v 15. a 16. století. Vesnické stavby i vesnické prostory zde působí přísným, prostým výrazem. Dlouho zde převaţovala zástavba roubená obdobného charakteru jako na Soběslavsko-veselských blatech. Od první třetiny 19. století zde existovaly i vesnice s převaţující zděnou zástavbou. Do druhé poloviny 19. století spadá lidová architektura s jednoduchými křídlovými štíty (Luţnice) nebo falešnými atikovými polopatry (Bošilec, Lhota, Ponědráţka). Ze severu proniká do regionu blatská lidová architektura, jednoduché trojúhelné štíty jsou zdobené nahodile skládanou ornamentikou. Většina vesnic v tomto regionu má zástavbu mladší z konce 19. a první třetiny 20. století (Dynín, Horusice, Lhota, Mazelov, Slověnice, Vitín). Charakteristické jsou půdní nadezdívky či polopatra, které probíhají někdy jako atika i nad ohradní zdí s bránou. Na fasádách se objevují historizující slohy (neorenesance, gotizující prvky). Tato lidová architektura se dochovala v hojném počtu. Několik vesnic je zde plošně památkově chráněno. Bechyňsko a Týnsko Osídlení tohoto poměrně terénem izolovaného regionu je často raně středověkého původu. Převaţují zde velké pravidelné návesní vesnice lokačního původu (Černýšovice, Hodonice, Kočín, Rataje). Sídla s nepravidelnou strukturou se vyskytují v lesnatém terénu Povltaví. Původní zástavbu tvořily roubené objekty, které se dochovaly výjimečně na okrajích lesních masivů (Dobronice, Hněvkovice, Poněšice). Roubené stodoly se dochovaly v Černýšovicích. K přezdívání vesnic se zde přistoupilo dříve neţ v sousedních Soběslavsko-veselských blatech. Od 30. let 19. století se zde uplatnily pozdně barokní a klasicistní formy – křídlové štíty a jednodušší tvary štítů s pravoúhle zalamovanými volutami. Na Týnsku se objevují i pozdně barokní motivy ionského pilastru se segmentovými nástavci se „zvadlými“ volutami po stranách křídel. Vrchol zděné lidové architektury zde nastává v 50. letech 19. století (Bechyňská Smoleč, Hodonice, Chlumec, Líšnice, Purkarec, Třitim). Nejvýznamnější soubory domů s jednoduchými eklektickými či secesními fasádami a s půdními nadezdívkami se dochovaly v Dobšicích a Pořeţanech. V regionu se spíše dochovaly hodnotné jednotlivé objekty, ucelené soubory lidové architektury jsou zde vzácnější. Hlubocká a Zbudovská blata Výrazným okruhem jihočeské lidové architektury, kterou můţeme povaţovat za jednu z nejkrásnějších forem, jsou Hlubocká a Zbudovská blata, leţící v rybniční pánvi mezi tokem Vltavy a předělem rozvodí Vltavy a Otavy. Rybníky a rybniční soustavy zde vznikaly jiţ od středověku. Půdorysy většiny vesnic jsou lokačního charakteru. Převládají zde rozlehlé obdélníkové návsi (Hlavatce, Kočín, Matouš, Munice, Zbudov, Zliv) a objevují se i okrouhlice (Česká Lhota, Olešník). Starší dřevěná zástavba se zde prakticky nedochovala, v některých obcích se dochovaly kamenné sýpky z 2. poloviny 17. a 18. století (České Vrbné, Munice, Pištín, Plástovice, Zbudov). Zděná zástavba převládla v regionu v první třetině 19. století. Svého vrcholu dosáhla mezi 40. aţ 60. lety 19. století. 33
Jihočeský kraj
Atelier V
Pro zbudovská blata jsou charakteristické křídlové štíty, pilastry, voluty, iluzivní slepá balustráda, typické jsou i čistě klasicistní prvky jako je pásová bosáţ a okna v půlkruhových nikách (Olešník, Plástovice, Podeřiště, Zbudov). Nejvýznamnější ucelené soubory lidové architektury se dochovaly v Mahouši, Malých Chrášťanech, Olešníku, Pištíně, Plástovicích a Vlhavech. Lidová architektura zbudovských blat má široký přesah i do okolních sousedních regionů – Doudlebska, Netolicka a podhůří Blanského lesa. Lidová architektura hlubockých blat je charakterizována kulisovitými štíty, někdy doplněnými volně skládanou plošnou výzdobou v podobě rostlinného i geometrického dekoru nebo jsou štíty zcela holé. Nejvýznamnějším souborem lidové architektury jsou zde Bavorovice, Munice a Opatovice. Mladší lidová architektura z druhé poloviny 19. a počátku 20. století se na hlubockých a Zbudovských blatech příliš nerozvinula. Několik příkladů s eklektickými fasádami se dochovalo v Bavorovicích, Dubenci a Podeřišti. Na hlubockých a Zbudovských blatech se dochovala řada ucelených souborů lidové architektury, které jsou chráněny formou VPZ a VPR. Blanský les a podhůří Tento region plynule navazuje na sousední Zbudovská blata. K jeho osídlení došlo zřejmě uţ ve 13. století a během 16. a 17. století došlo k jeho poněmčení, které zde přetrvávalo aţ do konce 2. světové války. Většina vesnic v podhůří Blanského lesa je vrcholně středověkého zaloţení a vyznačují se rozlehlými obdélníkovými návesními prostory (Holešovice, Lipanovice, Radošovice, Rojšín, Smědeček, Vrábče, Záboří). Severní část podhůří Blanského lesa nese stopy průniku lidové architektury ze Zbudovských blat. Dochovalo se zde i několik kamenných sýpek starobylého vzhledu (Holašovice). Stavení se vyznačují širokými, zpravidla zcela plochými křídlovými a později trojúhelníkovými štíty. Štukovou výzdobu tvoří nahodile rozmístěné ornamenty (věnečky, květináče, stromy ţivota, monogramy). Vrcholného období dosáhla zdejší lidová architektura v 60. letech 19. století. Od 50. let 19. století aţ do počátku 20. století se zde staví uzavřené čtyřboké usedlosti, někdy i patrové (Radošovice, Záboří). Nejvýznamnější soubory lidové architektury jsou v Dobčicích, Holašovicích, Lipanovicích, Radošovicích a Záboří. V severovýchodní části podhůří se vyskytují roztroušeně usedlosti – jednoty (Habří). Výraz staveb je prostý. Západní část podhůří byla národnostně smíšeným územím. Projevuje se zde vliv „vierkantů“ z oblasti horního Povltaví a Českokrumlovska. Převaţují zde usedlosti z doby okolo poloviny 19. století, které jsou velkých objemů s obytnými domy čelně i podélně orientovanými, ojediněle se objevují i přízemní domy s křídlovými štíty. Nejvýznamnějšími soubory lidové architektury jsou Vodice a Třešňový Újezdec. Pro vnitřní část Blanského lesa je charakteristické prolínání lidové architektury, která sem zasahuje z jiţního podhůří Blanského lesa a od severu a severovýchodu. V regionu je řada vyhlášených VPR a VPZ. Vodňansko a Protivínsko Většina sídel je vrcholně středověkého původu. Nejběţněji se zde vyskytují rozlehlé pravidelné lokační návsi obdélníkového tvaru (Krč, Křtětice, Malešice, Radčice, Ţďár). V okolí Protivína a Vodňan se ojediněle dochovalo několik roubených objektů (Chvaletice, Malešice, Milenovice) a starobylé kamenné sýpky (Krč). Současnou podobu vesnic určilo 19. století. Obytné objekty i sýpky z 1. poloviny 19. století mají náročně modelované křídlové štíty, jejichţ výzdoba se omezuje na jednoduchý dekor nebo jsou bez výzdoby (Budičovice, Drahonice, Chvaletice, Kloub, Křtětice, Radčice, Skály).
34
Jihočeský kraj
Atelier V
Stavby z konce 19. a počátku 20. století se projevují uzavřenými dvory s neobvykle dlouhými podélnými křídly. Usedlosti na sebe většinou navazují a vytvářejí tak souvislé řady zástavby (Chvaletice, Kloub, Krč, Lidmovice, Malešice, Radčice, Záblatíčko, Záboří a Ţďár). V regionu je vyhlášeno několik vesnických památkových zón. Podšumaví Převaţují vesnice s vrcholně středověkým lokačním půdorysem (Hracholusky, Vitějovice, Milejovice). Objevují se i sídla menšího měřítka s oválnými, trojúhelníkovými a nepravidelnými návesními prostory (Jiřetice, Zahořany) a s ulicovými návesmi (Miloňovice, Zechovice). Nejstarší památky lidové architektury v regionu se dochovaly na Prachaticku ve Vitějovicích, kde jsou představovány špýcharovými domy s roubenými světnicemi a kamennými sýpkami. Hodnotná je zděná lidová architektura z doby okolo poloviny 19. století. Domy na Volyňsku mají krásně tvarované štíty horizontálně i vertikálně členěné renesančním způsobem. V horních částech štítů jsou pravoúhlé niky s vloţenými baňatými sloupky či polosloupy (Černětice, Nišovice, Zechovice). Častým prvkem bývá kartuš pro obraz se světcem. V horských a podhorských oblastech se objevují střídmější křídlové štíty (Hracholusky, Laziště, Zahořany, Vitějovice). Zcela svérázný typ lidové architektury zde vytvořil zednický mistr Jakub Bursa. Obvyklým prvkem na jeho stavbách jsou křídlové štíty s volutami po stranách, různé nápisy na štítech, štukový dekor i s naivním figurálním motivem (Bušanovice, Vepřovice, Dvory, Jiřetice, Libotyně, Předslavice, Radhostice a Tvrzice). V regionu se dochovala řada významných souborů lidové roubené i zděné architektury, které jsou chráněny formou VPR a VPZ. Šumavské pláně Centrální část Šumavy díky drsným přírodním podmínkám byla osídlena aţ v novověku. Od 16. století byly osídlovány horské polohy a přeměňovány na pastviny. Osídlení v 18. století bylo podníceno těţbou dřeva, rozvojem ţelezářství a sklářství (Lenora). Pro region je charakteristická roubená zástavba charakteristickými širokými domy s rozloţitými polovalbovými či sedlovými střechami. Štít, který je silně předsazen, nese pavlač (Dobrá, Horní Vltavice, Lenora, Zátoň, Borová Lada). Zcela výjimečná lidová architektura se dochovala ve Volarech a v Dobré. Volarské domy patří do okruhu alpského domu. Pod jedinou sedlovou střechou s malým sklonem je soustředěn provoz celé usedlosti – obytná část , chlévy, stáje, komory, někdy i stodola přístupná průjezdem (Flur) přes zastřešený dvorek (Vorhaus). V podkroví jsou situovány obytné místnosti, komory a půda slouţící jako seník. Ve štítu je dlouhá pavlač. Převáţná většina původní roubené zástavby zanikla v období socialismu. Ucelené soubory se zde zachovaly jen vzácně. Podlesí a Javornicko Přirozeným centrem regionu se ve středověku stala obec Stachy, původně svobodná královská rychta. Půdorysy vesnic středověkého i mladšího zaloţení jsou zde často nepravidelné. Starší lidovou architekturu představují špýcharové domy s roubenými světnicemi a kamenné sýpky (Rohanov u Stach, Kváskovice, Trhonín, Zdíkovec). Roubené domy se stavěly z nehraněných klád a často se obkládaly šindelem nebo prkny. Typické jsou rozloţité střechy s valbou ve vrcholu štítu a pavláčky. V regionu se dochovalo velké mnoţství roubených domů . Významný soubor lidové architektury je ve Stachách a okolních vesnicích (Chalupy, Michalov, Šebestov, Vyšehrad, Čábuze, Rohanov, Kváskovice, Mlýny).
35
Jihočeský kraj
Atelier V
Jihovýchodní Pošumaví – Prachatická vrchovina a Lhenicko Většina dnešních vesnic vznikla kolonizací na volné lesní půdě v období vrcholného středověku. Převládají zde poměrně velké vesnice s pravidelnými obdélníkovými, čtvercovými či oválnými návesními prostory, často se záhumenicovou pluţinou (Březovník, Frantoly, Klenovice, Koryto, Smědeček, Sviňovice). Ojedinělé památky starší rubené zástavby se dochovaly například v Březovníku a bývalém Spáleništi – Čtyřdomí. Výstavná zděná architektura, která zde byla ovlivněna okolními regiony, se objevuje od poloviny 19. století. Hodnotné soubory této lidové architektury se dochovaly ve vesnicích v okolí Lhenic. Pro okolí Prachatic a západní část regionu jsou charakteristické trojboké usedlosti se dvěma patrovými staveními po stranách, krytými valbovými střechami. Vzácně se zde vyskytují i přízemní domy s jednoduchými křídlovými štíty a s klasicistním tvaroslovím (Záhoří). Mladší zástavba převaţuje ve vyšších polohách regionu. Jsou to obvykle domy s jednoduchým eklektickým průčelím z konce 19. a první třetiny 20. století. Nejvýznamnějším souborem této lidové architektury jsou domy s geometricky členěnými fasádami v Klánovicích a ves Koryto. K velkým ztrátám lidové architektury zde došlo v období socialismu a to především z důvodu vysídlování německy mluvící části Šumavy. Soubory lidové architektury, které se zde dochovaly, jsou dnes chráněny formou VPR a VPZ. Prácheňsko (Pootaví) V regionu převaţují návesní kolonizační sídla s trojúhelníkovými, vřetenovými, ulicovými a nepravidelnými návesmi (Čemeřice, Drouţetice, Modlešovice, Mnichov, Střelskohoštická Lhota). Pravidelné návsi se objevují vzácně (Putim, Radošovice). Starší zděnou architekturu zde zastupují především kamenné sýpky s vysokými a strmými štíty, větracími štěrbinovitými otvory a archaickými konstrukčními prvky krovů (Mnichov, Modlešovice, Putim, Radošovice). Mladší zděná zástavba se projevuje strohou jednoduchostí. Průčelí domů s trojúhelníkovými štíty jsou hladká, bez štukových ozdob. Typická jsou okénka osazená v hlubokých segmentově zaklenutých nikách (Čemeřice, Klínovice, Mnichov, Únice, Střelskohoštická Lhota). Objevují se i jednoduše řešené křídlové štíty (Markov, Střelhoštická Lhota). Zdobené křídlové štíty se nacházejí pouze kolem Strakonic (Drouţetice, Hradec, Modlešovice, Radošovice). Podélně orientovaná zděná stavení velkých objemů se nalézají v Putimi a Kestřanech. Parter sídel dotváří v regionu kamenné ohradní zdi mnohdy s drnovými korunami. V regionu je řada vesnic s dochovanými ucelenými soubory lidové architektury, které doposud čekají na svou památkovou ochranu. Písecko, Čimelicko a Blatensko Na strukturu osídlení mělo vliv zaloţení královského města Písku a hradu Zvíkova. Kolonizační sídla vrcholně středověkého zaloţení navázala na základní kostru sídel raně středověkých. V regionu se dochovala řada archaických zděných sýpek (renesanční sýpky v Putimi, Smrkovicích a Velké Turné). Roubená lidová architektura starobylého vzhledu se dochovala v Horní, Ostroveci, Varvaţově, Smetanově Lhotě a Zboníně. V regionu převládá klasicistní lidová architektura, pro kterou jsou typické polovalbové střechy (Dobešice, Oslov, Tukleky, Záhoří) a jednoduché křídlové štíty (Chlaponice, Krašovice, Pamětnice, Vojníkov), dále slepé balustrády a plochá štítová okénka mající tvar segmentového oblouku. V okolí Blatné a Sedlice se objevují na domech městské atikové štíty (Pacelice, Velká Turná). 36
Jihočeský kraj
Atelier V
Severní část regionu ovládla klasicistní architektura aţ od druhé poloviny 19. století, ale spolu s postklasicistní architekturou zde přeţila aţ do 20. let 20. století. Domy se vyznačují jednoduchostí fasád a lichoběţníkovými štíty (Bořice, Lučkovice, Ostrovec, Varvaţov, Muzice, Drahenický Málkov a řada dalších). V regionu je poměrně velké mnoţství hodnotných souborů lidové architektury, které jsou chráněny formou VPZ a ochranného pásma. Další vesnice jsou k ochraně navrţeny. Střední Povltaví, Jistebnicko a Česká Sibiř Pro tento region je charakteristická hustá sídelní struktura tvořená drobnými vesnickými sídly, která byla zakládána aţ ve 14. a 15. století a později. Vesnice jsou nejčastěji nepravidelného půdorysu, tvořeného několika usedlostmi (Cunkov, Klisín, Voděrady, Ţebrákov). Větší návesní sídla se nalézají v okolí Milevska (Velká). V regionu je hojně zastoupena roubená lidová architektura s typickým přesahem nad zápraţím a lomenicemi komorového typu nebo s prkny kladenými do středního švu. Ve vrcholu štítu je valba či kabřinec. Součástí usedlostí jsou špýchárky drobného objemu, které jsou často budovány jako patrové s dekorativně prořezávanými pavláčkami. Hodnotné soubory lidové roubené architektury se dochovaly v Alenině Lhotě, Klisíně, Ounuzi, Pohořelicích, Vladyčíně, Voděradech, Zahořanech a Ţebrákově. Zděná zástavba se soustředí v okolí Milevska. Převaţuje zde mladší zástavba z konce 19. a počátku 20. století. Objekty se vyznačují jednotným stylem představovaným zalamovanými štíty s jednoduchým historizujícím (novorenesanční štíty v Květově) nebo pozdně klasicistním dekorem (Velká, Odletím). Výstavné statky s křídlovými štíty z doby okolo poloviny 19. století jsou v Kostelci nad Vltavou a Zahrádce. V regionu se dochoval velký počet vesnic s hodnotnou lidovou architekturou i celými soubory. Vesnice jsou chráněny formou VPZ. Táborsko, Pacovsko a Pelhřimovsko Oblast s poměrně chladným klimatem byla plně osídlena aţ v období vrcholného středověku. Vedle vesnice velkorysého kolonizačního zaloţení, jsou zde vesnická sídla i drobnějšího měřítka, která jsou raně středověkého původu. Převaţují vesnice návesní s prostornými obdélníkovými či oválnými návesními prostory, někdy se záhumenicovou pluţinou (Radenín). V regionu se doposud dochovalo velké mnoţství solitérních památek lidové roubené architektury v podobě obytných i hospodářských stavení. Své hojné zastoupení má v regionu i zděná klasicistní a pozdně klasicistní architektura z druhé poloviny 19. století a počátku 20. století (Radenín, Ratibořice). Převahu zde mají výrazově prosté domy s polovalbovými střechami a trojúhelníkovými štíty. Vesnická architektura z počátku 20. století je charakterizována vaznicovými krovy a secesními fasádami. V regionu se dochovaly převáţně solitérní památky lidové architektury, ucelené soubory hodnotné lidové architektury zde chybí. Jiţní a východní Třeboňsko a Vitorazsko Baţinaté území regionu bylo osídlováno aţ v období vrcholného středověku. Většina vesnic má pravidelný lokační půdorys. Převládají zde velké dvouřadé vesnice s protáhlou obdélníkovou návsí a lánovou pluţinou. Pravidelná struktura sídel byla v průběhu staletí většinou zcela narušena druhotnou chalupnickou zástavbou, která se rozšířila i do prostoru návsí (Branná, Hrachoviště, Kojákovice, Lipnice, Lhota u Borovan, Pístina, Příbraz). Původní obrys návesního prostoru se vcelku uchoval v Bukové, Lutové, Mníšku, Stříbřeči a Ţíteči. Některé vesnice v nejjiţnější části regionu byly zakládány aţ koncem 18. a v 19. století (Hranice, Spáleniště). Pro region jsou charakteristické samoty (jednoty), které jsou rozptýlené na volných plochách mezi rybníky (velká skupina samot je mezi Chlumem a Staňkovem). 37
Jihočeský kraj
Atelier V
Původní roubená lidová architektura se v regionu nedochovala. Ráz dnešních vesnic určila zděná architektura z konce 19. a počátku 20. století, kterou představují trojboce a čtyřboce uzavřené usedlosti se strohým výrazem. Vesnice s dochovanými soubory lidové architektury jsou zde chráněny formou vesnických památkových zón. Jindřichohradecko a Novobystřicko Tato oblast je rovněţ sídelně relativně mladá. K jejímu osazení dochází aţ od 13. století vítkovskou kolonizací za přispění německého obyvatelstva obzvláště v příhraniční části. Region byl aţ do druhé světové války rozdělen na česky a německy mluvící část. Většina vesnic vznikla na neosídlené lesní půdě. Nejběţnější jsou lánové vesnice s radiálním uspořádáním usedlostí i pluţiny okolo velkého oválného návesního prostoru (Člunek, Hrutkov, Kaproun, Lomy u Kunţaku, Malíkov nad Neţárkou, Mutyněves). Objevují se i vesnice s dvouřadými návesními prostory (Sedlo, Stříţovice) nebo vesnice údolní lánové (Horní a Dolní Pěna, Radouní, Lodhéřov). V regionu se vzácně dochovaly příklady předbělohorské architektury (Lásenice, Malíkov nad Neţárkou) a roubených staveb (Roseč). Zděná klasicistní zástavba zde nastoupila jiţ od 20. – 30. let 19. století. Jedná se o rozloţité domy strohého charakteru s kultivovaným štukovým dekorem. Na obytných i hospodářských objektech se uplatňují kamenná ostění dveří i oken. Střechy jsou široké polovalbové. Charakteristickým rysem pro německy mluvící části regionu jsou čtyřstranně uzavřené dvorce (Blaţejov, Dolní Pěna, Hrutkov, Oldřiš). Nejvýznamnější památky klasicistní lidové architektury se dochovaly v Člunku (výstavné pozdně barokní usedlosti), Hrutkově, Horní a Dolní Pěně, Kaprounu, Kunějově, Lásenici, Lodhéřově, Mutyněvsi, Oldřiši. Mladší zástavba z druhé poloviny 19. a prvních desetiletí 20. století se prakticky architektonicky i výtvarně neliší od starší klasicistní zástavby. Pouze polovalbové střechy jsou nahrazovány střechami sedlovými. V regionu se dochovala řada ucelených souborů lidové architektury, která je však doposud plošně chráněna v minimálním rozsahu. Novohradské hory a podhůří Drsná horská oblast Novohradských hor a podhůří byla osídlována aţ v průběhu vrcholně středověké kolonizace. Prakticky všechny vesnice jsou lánového typu (Dluhoště, Hartunkov, Kondrač, Malonty). K osídlení vnitřní části Novohradských hor došlo aţ v průběhu 18. a 19. století, kdy zde vznikaly sklářské osady (Černé Údolí). Sklářské domky měly jednotnou formu bez zemědělského zázemí. Dnešní podobu vesnic určily mohutné čtyřboce uzavřené dvorce tzv. „vierkanty“ z konce 19. a počátku 20. století., které jsou převáţně přízemní, někdy je nad čelním křídlem nízké polopatro se sýpkovými komorami. Ve spojovacím křídle mezi štítovými průčelími je umístěna vjezdová brána. Nejhodnotnější soubor „vierkantů“ se dochoval v Kondrači, Boţejově, Dluhošti, a Rychnově u Nových Hradů. Doudlebsko a Kouty Region byl s výjimkou Kaplicka osídlen vţdy českým obyvatelstvem. Vyznačuje se mnohotvárností sídelních struktur. Nacházejí se zde jak vrcholně středověké vesnice rozlehlého půdorysu s pravidelnými návesními prostory (Kamenný Újezd, Mirkovice, Mojné, Zaliny) tak i vesnice s oválnými návesmi (Lniště, Stříţov). Převahu zde však mají sídla drobnějšího měřítka (Krnín, Štěkře, Záhorkovice). V regionu se dochovaly významné památky předbělohorské lidové architektury, jakými jsou pozdně renesanční sýpky a domy s náročnou sgrafitovou výzdobou (Čertyně, Dolní Třebonín, Krnín, Mirkovice, Opalice, Plav, Radostice, Roţnov, Štěkře, Záhorkovice, Záluţí). 38
Jihočeský kraj
Atelier V
Mladší zděná zástavba je výrazově střídmá aţ strohá. Trojúhelná štítová průčelí mají pouze plochý lem, okenní šambrány , někdy kapličkovou niku.Vliv architektury Zbudovských blat se projevuje na usedlostech v Zalinech a Stříţově. S pozdně barokními domy se můţeme setkat v Besednici a s empírovými atikovými domy ve Svatém Janu nad Malší. V regionu se dochovalo poměrně velké mnoţství hodnotných solitérních památek. Ucelené soubory se dochovaly spíše na Koutecku. Plošná ochrana vesnic je zde zajištěna formou VPZ. Českokrumlovsko a Horní Povltaví Většina vesnic v tomto regionu má pravidelné lokační půdorysy menšího měřítka neţ je tomu v okolních regionech. Převaţují vesnice s obdélníkovými a oválnými návesmi s lánovou pluţinou (Hašlovice, Malšín, Šebanov). Na rozvoj oblasti měla vliv pozdně gotická a renesanční roţmberská kultura, jejímiţ centry byl Český Krumlov a Roţmberk. Předbělohorská lidová architektura však prakticky zanikla. Výraz vesnických sídel významně ovlivnil klasicismus a historizující styly druhé poloviny 19. století. Z tohoto období pocházejí trojboké nebo čtyřboké dvorce („vierkanty“) obřích hmot. Tyto dvorce jsou patrové s jednotnou valbovou střechou a se zdobnější fasádou neţ je tomu v novohradském podhůří. Hodnotné soubory lidové architektury se dochovaly v Dobrkovicích, Hašlovicích, Hodňově, Kladné, Slupenci, Perneku, Spolí, Šebanově a Zahrádce. Po druhé světové válce zaniklo velké mnoţství vesnic, neboť se region po odsunu německého obyvatelstva prakticky vylidnil. Přesto se zde dochovalo několik hodnotných souborů tradiční lidové architektury. Objekty lidové architektury se objevují například v těchto sídlech: Alenina Lhota, Bavorovice, Bechyňská Smoleč, Bílá, Blanice, Blansko, Blato, Borkovice, Borotín, Borová, Borová Lada, Bořice, Bošice, Bošilec, Bošovice, Boţejov, Branišov, Branná, Brloh, Břehov, Březí, Březovík, Budičovice, Buková, Bušanovice, Buzice, Bzí, Cunkov, Čábuze, Čákovec, Čejetice, Čepřovice, Černětice, Černice, Černíkov, Černýšovice, Čertyně, Česká Lhota, České Vrbné, Češnovice, Čichtice, Číměř, Číţkrajice, Člunek, Dasný, Debrník, Ďekanské Skaliny, Dešná, Deštná, Dívčice, Dluhoště, Dobčice, Dobešice, Dobev, Dobrá, Dobrá Voda, Dobrotín, Dobšice, Dolní Chřásťany, Dolní Pěna, Dolní Radouň, Dolní Slověnice, Dolní Záhoří, Doubravice u Volyně, Drahenice, Drahenický Málkov, Drahotěšice, Drouţetice, Dubenec, Dubné, Dvoreček, Dvory, Dynín, Habří, Haklovy Dvory, Hartmanice, Hartvíkov, Hašlovice, Hlasivo, Hlavatce, Hodětín, Hodňov, Hodonice, Holašovice, Holubov, Horní Pěna, Horní Slověnice, Horní Stropnice, Horní Záhoří, Horosedly, Horská Kvilda, Hosín, Hospříz, Hostišovice, Hosty, Hracholusky, Hrachoviště, Hrdějovice, Hroby, Hroznějovice, Hrutkov, Hůrky, Chalupy, Chlaponice, Chlum u Třeboně, Chlumec, Chmelná, Chotýčany, Chřesťovice, Chvalešovice, Chvaletice, Chvalovice, Chyšky, Jamný, Jankov, Jaroškov, Jarotice, Jehnědno, Jeznice, Jiřetice, Kaproun, Kašina Hora, Kestřany, Klečaty, Klínovice, Klisín, Kloub, Kluky, Kočín, Kojákovice, Koječín, Kolný, Komárov, Koryto, Kostelec nad Vltavou, Kotýřina, Kovanín, Krašovice, Krč, Krnín, Krty, Krty-Hradec, Křtětice, Kundratice, Kunějov, Kunţak, Kváskovice, Květov, Květuš, Kvilda, Kvítkovice, Lásenice, Laţiště, Lékařova Lhota, Lenora, Levín, Lhenice, Lhota, Lhota u Kestřan, Libív, Libořezy, Libotyně, Lipanovice, Lipí,Lipolec, Líšnice, Litochovice, Litvínovice, Lniště, Ločenice, Lomec, Louka, Lučkovice, Lutová, Luţnice, Mahouš, Makarov, Malé Chřášťany, Maletice, Malíkov nad Neţárkou, Matná, Mazelov, Maţice, Mezilesí, Mičovice, Milenovice, Miloňovice, Mirkovice, Mirovice, Mladíkov, Mlynářovice, Mlýny, Mníšek, Modlešovice, Modrá Hůrka, Mojné, Mokré, Mozolov, Mříč, Munice, Mutyněves, Mydlovary, Myštice, Nahořany, Nákří, Nálesí, Nedvědice, Neplachov, Netolice, Nevězice, Nicov, Nihošovice, Níkovice, Nosetín, 4 Nové Vsi, Nové Dobrkovice, Nové Kestřany, Novosedly nad Neţárkou, Nový Vojířov, Nuzbely, Oldřiš, Olešník, Opalice, Opatovice, Osletín, Oslov, Ostrovec, Otín, Ounuz, Pamětice, Pašice, Pelejovice, Pernek, Písecká Smoleč, Pístina, Pištín, Plačovice, Planá, Plástovice, Plav, Plešovice, Podeřiště, Podhoslovičky, Pohořelice, Ponědráţka, Poněšíce, Porešín, Pořeţany, 39
Jihočeský kraj
Atelier V
Předhořice, Příbraz, Purkarec, Putim, Putkov, Radčice, Radenín, Radhostice, Radomilice, Radošovice, Radouňka, Rataje, Ratiboř, Raţice, Rohanov, Rojšín, Roseč, Roudné, Roţnov, Rybova Lhota, Řípec, Sedlec, Sedlíkovice, Sedlo, Senotín, Senoţaty, Smědeček, Smrkovice, Spáleniště, Spolí, Stachy, Stará Pohůrka, Straňany, Stráţkovice, Středohoštická Lhota, Stříbrec, Stříţov, Stříţovice, Studnice, Svatonice, Svatý Jan, Svéraz, Svinky, Sviny, Šebanov, Šebestov, Ševětiín, Šichova, Štěkeň, Štěkře, Těšovice, Tchořovice, Trhonín, Trpnouze, Třešně, Třešňový Újezdec, Tukleky, Tupesy, Úbislav, Újezdec, Únice, Úsilné, Varvaţov, Velechvín, Velká, Velká Turná, Vilémov, Vilín, Víska, Vitějovice, Vitín, Vladyčín, Vlastiboř, Vlhavy, Vlhlavy, Vlkov, Voděrady, Vodice, Vojníkov, Volary, Vrbice, Vrcovice, Záblatí, Záblatíčko, Záboří, Záhorkovice, Záhoří, Zahrádky, Zaliny, Zálší, Záluţí, Zbislav, Zbonín, Zbudov, Zdíkov, Zdíkovec, Zechovice, Zlatá Koruna, Zubčice, Zvěřetice, Zvíkov, Ţďár, Ţebrákov, Ţelibořice, Ţichovec, Ţíteč, Ţumberk. Lidová architektura se objevuje i v řade jihočeských měst, mezi kterými lze uvést: Běchyně, Benešov nad Černou, Bernartice, Besedice, Český Krumlov, Čimelice, Číměř, Horní Planá, Hořice na Šumavě, Chlum u Třeboně, Chvalšiny, Chýnov, Chýnovská jeskyně, Jindřichův Hradec, Jistebnice, Kamenný Újezd, Kaplice, Kardašova Řečice, Kunţak, Lišov, Lomnice nad Luţnicí, Mirotice, Mirovice, Mladá Voţice, Nadějkov, Nové Hrady, Planá nad Luţnicí, Plešivec či Protivín.
Obr. 16: Lidová architektura. Regiony lidové architektury a lokality s cennou lidovou architekturou. (ATELIER V)
2.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, měřítko a vztahy
Obraz krajiny Jihočeského kraje patří k nejvýraznějším symbolům krajiny České republiky. Jedním z důvodů je zřejmě přítomnost kulturních a historických hodnot tkvících ve stopách vývoje území, v přítomnosti hradů a zámků (Roţmberk, Orlík, Hluboká), četných historických měst, dochovaných vesnic s památkami lidové architektury, starobylých rybničních soustav a míst spojených s kulturou našeho národa a s osobnostmi, které tuto 40
Jihočeský kraj
Atelier V
kulturu tvořily. Jsou to však také přírodní hodnoty soustředěné ve velkoplošných i maloplošných zvláště chráněných územích a součástech územních systémů ekologické stability a krajinářské hodnoty soustředěné v přírodních parcích a v dalších cenných, avšak zákonné ochrany nepoţívajících lokalitách.
Obr. 17: Krajinná typologie. (LÖW a spol. )
Výrazná odlišnost typů krajiny, daných geomorfologickými podmínkami vytváří i zcela základní odlišnost obrazu krajiny, přičemţ kontrast sníţenin rybničních pánví a horských a vrchovinných celků vytváří v krajinné scéně silnou působivost. Je to zásadní rozdílnost vymezení Českobudějovické pánve masivem Šumavského podhůří včetně Blanského lesa a výrazným okrajem Táborské pahorkatiny oproti výše poloţené Třeboňské pánvi s mnohem jemnějším přechodem do okrajů Javořické vrchoviny a ke vzdáleným siluetám Novohradských hor. V krajině se tak objevují vedle rybničních pánví rozsáhlá území pahorkatin - Blatenské, Vlašimské a Táborské pahorkatiny s krajinářsky jedinečnými segmenty Jistebnicka, Bechyňska, Písecka a Blatenska, vrchovin – Křemešnické a Javořické s jedinečnými partiemi Mladovoţicka a Chýnovska a neopakovatelné situace Šumavy a Šumavského podhůří. Výraznost prostorového vymezení v regionálním měřítku ukazuje schéma reliéfu z krajinné typologie (LÖW a spol. ) Ve všech těchto charakterově odlišných krajinných segmentech převládá nejenom prostorová členitost, ţivost a dynamika (včetně pánevních oblastí vymezených výraznými horizonty), ale i úměrné členění dané formami hospodářského vyuţití. S výjimkou urbanizovaných území Českobudějovické aglomerace, Táborské aglomerace a některých menších urbánních celků a s výjimkou extrémní technické stavby – Jaderné elektrárny Temelín – převládá v krajinné scéně úměrné měřítko odpovídající kultivované kulturní krajině se zemědělskou výrobou, přizpůsobenou členitému reliéfu. V jemných krajinách pahorkatin je nutno připomenout Blatensko ohraničené od Roţmitálské kotliny výrazným terénním předělem a otevírající jemně členitou rybniční krajinu v povodí Lomnice jiţním směrem. Západní výběţek Vlašimské pahorkatiny vystupuje nad severní okraj Táborské pahorkatiny Jistebnickým hřbetem s podivuhodně hustou strukturou drobných sídel výrazně souznějících s členitostí jiţně orientovaných svahů. Poměrně uzavřená krajina Táborské pahorkatiny je proříznuta výraznými údolími Luţnice a Vltavy a vrcholí v jiţním cípu výrazným Vltavským údolím s lesními masivy obor a dominantou zámku Hluboká na terénním ostrohu. V okrajích Českomoravské vrchoviny je třeba připomenout krajinu Chýnovska s dominantou Choustníku a téţ vrchovinné polohy lesnaté České Kanady a masivu Javořice.
41
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 18: Od Suše na jihovýchod. (Foto: ATELIER V)
Obr. 19: Vysočina (910 m) od Mokré. (Foto: ATELIER V)
Významné kvality obrazu krajiny má Šumavské podhůří v prostoru Vimperska a Prachaticka. Velká členitost georeliéfu, maloplošná struktura a drobná mozaikovitost krajiny spolu s harmonií zástavby a krajinného rámce vytváří jedinečné krajinářsko-estetické hodnoty. Na výraznosti a zapamatovatelnosti scenérií se podílí i siluety okrajů Šumavy. Významné hodnoty krajinné rázu, tkvící především v přírodních hodnotách a v harmonii zástavby a krajinného rámce, se nacházejí ve velkoplošných ZCHÚ. Tato území jsou z hlediska rázovitosti krajiny symboly jednotlivých regionů na území Jihočeského kraje. Týká se to jak CHKO Třeboňsko, tak i CHKO Šumava, NP Šumava a CHKO Blanský les.
Obr. 20: Suchdolsko. (Foto: ATELIER V)
42
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 21: Hlubocko. (Foto: ATELIER V)
Obr. 22, 23: Podskalská louka na Hluboké. (Foto: ATELIER V)
Krajina jiţních Čech se vyznačuje v určitých místech silnou identitou – spojením výraznosti obrazu krajiny s přítomností stop historického vývoje krajiny a osídlení. Zvláště patrné jsou kulturní a historické hodnoty krajiny v komponovaných krajinářských úpravách Hlubocka, Orlicka, Čimelicka, Novohradska a v jiných drobnějších historických krajinných areálech, ve kterých jsou architektonické památky kompozičně svázány s krajinnými úpravami období baroka a 19. století a se staršími vodohospodářskými díly středověku a počátku novověku. Právě ve vrchovinných polohách v kontaktu s hornatinami vyniká dynamika terénu a kontrast harmonického měřítka ţivě členité krajiny s výraznými horskými lesnatými horizonty. Vyniká působivost výrazného vymezení prostorů, čitelných a zapamatovatelných horizontů a výrazné konfigurace prvků krajinné scény – seskupení terénních dominant a akcentů. Výrazná bývá i liniová struktura daná u pahorkatinných typů reliéfu geometrizací zemědělské krajiny, u rybniční krajiny sníţenin pak horizontalitou scény. Vymezení krajinných typů dle ZÚR ukazuje, ţe polní krajina se vyskytuje na území kraje pouze v malém podílu. Převládá lesopolní krajina a velké jsou lesní celky Šumavy a Šumavského podhůří a zcela jedinečné rybniční krajiny.
43
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 24, 25: Vymezení krajinných typů dle ZÚR (doplněné o typ silně urbanizované krajiny).
44
Jihočeský kraj
2.4
Atelier V
Krajinářské hodnocení
Vymezení krajinných typů a krajinářských hodnot Území Jihočeského kraje bylo vyhodnoceno pomocí typologie krajiny podle Muranského a Naumanna (1970–80). V ní hodnocenou krajinu diferencujeme v závislosti na příslušném krajinném typu a krajinářské hodnotě. Základními krajinnými typy (objektivní typologické jednotky) jsou v tomto pojetí: - krajinný typ A - krajina přeměněná (plně antropogenizovaná) - krajinný typ B - krajina kulturní - harmonická (vyrovnaný vztah mezi přírodou a člověkem) - krajinný typ C - krajina relativně přírodní (s převahou přírodních prvků) Oproti tomu krajinářská hodnota území vychází z intersubjektivně hodnocených charakteristik krajiny. Dosahuje tří stupňů: - vysoká krajinářská hodnota (+) - základní (průměrná) krajinářská hodnota (0) - nízká krajinářská hodnota (-) Uvedenou diferenciací tak můţeme získat 9 základních typologických jednotek, které rámcově charakterizují dané území.
Obr. 26: Schéma diferenciace krajiny na krajinné typy a krajinářské hodnoty podle Muranského a Naumanna (19701980).
Vyhodnocení kraje bylo provedeno analýzou aktuálních leteckých snímků, topografických map 1:10.000 a 1:50.000 a doplněno terénním šetřením a konzultacemi s odborníky a místními znalci. Bylo zjištěno, ţe na 71% území kraje se uplatňuje krajina se zvýšenou estetickou hodnotou, tedy krajinné typy C (+) – 30% a B (+) – 41%. Dominantním krajinným typem je krajina kulturní-harmonická se zvýšenou estetickou hodnotou B (+) – 41%. Ve větší míře se vyskytuje ještě typ B (0) – 27%, v řádově menším podílu pak A (0) – 2%. S relativně zanedbatelným podílem byly dále vyhodnoceny krajinné typy B (-), A (-) a A (+).
45
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 27: Ukázka krajinářské typologie na výřezu zpracovávaného území.
A0 2% C+ 30% B+ 41%
B0 27%
Obr. 28: Podíly krajinných typů na území Jihočeského kraje vyhodnocené na základě krajinářského hodnocení.
46
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr 29: Krajinářské hodnocení Jihočeského kraje.
47
Jihočeský kraj
2.5
Atelier V
Vymezení oblastí krajinného rázu
Oblasti krajinného rázu (ObKR) reprezentují určitý charakter utváření krajiny z hlediska geomorfologie a vegetačního krytu, z hlediska charakteru a forem osídlení a hospodářského vyuţití. Tato studie vychází z následující definice oblasti krajinného rázu: oblast krajinného rázu - je krajinný celek s podobnou přírodní, kulturní a historickou charakteristikou odráţející se v souboru jejích typických znaků, který se výrazně liší od jiného celku ve všech charakteristikách či v některé z nich a který zahrnuje více míst krajinného rázu. Je vymezena hranicí, kterou mohou být přírodní nebo umělé prvky nebo jiné rozhraní měnících se charakteristik. (VOREL, I., BUKÁČEK, R.., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha 2004). Vymezení oblasti krajinného rázu vychází z řady podkladů, které se zabývají výše zmíněnými atributy ObKR – terénním reliéfem, vegetačním krytem a stopami kultivace krajiny. Svoji roli hraje míra ekologické stability a míra přeměnění přírodního prostředí, intenzita a způsob hospodářského vyuţití. Delimitace hranic oblastí krajinného rázu (ObKR) na území Jihočeského kraje vychází z následujících podkladů:
Obr. 30: Bioregiony, biochory. (ÚAP - Jihočeský kraj, XII/2007)
Obr. 31: Krajinné předěly. (www.geoportal.cenia.cz)
Obr. 32: Přírodní hodnoty. (ZÚR - Jihočeský kraj)
Obr. 33: Potenciální přirozená vegetace. (www.geoportal.cenia.cz)
48
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 34: Přírodní lesní oblasti. (ÚAP - Jihočeský kraj, XII/2007)
Obr. 35: Koeficient ekologické stability. (ÚAP - Jihočeský kraj - XII/2007)
Obr. 36: Typy krajiny. (ZÚR - Jihočeský kraj)
Obr. 37: Typologie krajiny dle reliéfu. (www.geoportal.cenia.cz)
Obr. 38: Regiony lidové architektury. (ATELIER V, 2008)
Obr. 39: Památková péče. (ZÚR - Jihočeský kraj)
Na území Jihočeského kraje bylo vymezeno 31 oblastí krajinného rázu (ObKR), přičemţ území velkoplošných ZCHÚ (NP Šumava, CHKO Šumava, CHKO Blanský les, CHKO Třeboňsko) a navrhované CHKO Novohradsko byla zahrnuta vţdy pod jednu oblast krajinného rázu a to z toho důvodu, ţe není účelné do podrobného členění území VZCHÚ z hlediska krajinného rázu vnášet nové členění, které nemůţe být z hlediska ochrany krajinného rázu účelné. Stejně tak nejsou identifikovány znaky krajinného rázu takto vymezených ObKR (VZCHÚ) ani podmínky ochrany krajinného rázu, protoţe tyto údaje jsou k dispozici v mnohem podrobnější podobě.
49
Jihočeský kraj
KÓD OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU
Atelier V
KÓD OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU
NÁZEV OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU
NÁZEV OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU
01
Blatensko
17
Kardašovořečicko-Stráţsko
02
Mirovicko
18
Jindřichohradecko
03
Orlicko
19
Šumava I (NP)
04
Jistebnicko-Kovářovsko
20
Šumava II (CHKO)
05
Písecko
21
Křišťanovsko-Boleticko
06
Milevsko
22
Blanský les (CHKO)
07
Táborsko-Soběslavsko
23
Kamenoújezdsko
08
Mladovoţicko
24
Trhosvinensko
09
Chýnovsko
25
Českokrumlovsko
10
Strakonicko
26
Lipensko
11
Putimsko-Protivínsko
27
Kaplicko
12
Bechyňsko-Vltavotýnsko
28
Novohradsko
13
Volyňsko-Prachaticko
29
Českovelenicko-Jílovicko
14
Českobudějovická pánev
30
Novobystřicko
15
Lišovský práh-západní Třeboňsko
31
Dačicko
16
Třeboňsko (CHKO)
Obr. 40: Schéma vymezení oblastí krajinného rázu na území Jihočeského kraje. (ATELIER V)
50
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 41: Schéma vymezení oblastí krajinného rázu na území Jihočeského kraje – zákres do mapy. (ATELIER V)
2.6
Vymezení charakteristických krajinných prostorů
Území, která vynikají soustředěnými hodnotami krajinného rázu, výraznými scenériemi a kulturní identitou mohou představovat symboly jihočeské krajiny. Charakteristické krajinné prostory (ChaKP) jsou krajinné segmenty reprezentativní pro hodnocené území. Tyto segmenty zahrnují více míst krajinného rázu a nepokrývají celé území regionu, nýbrţ pouze nejhodnotnější části s nejvýraznějším krajinným rázem. Některá z takových území jsou chráněna v rámci přírodních parků, jiná však leţí v jinak nechráněné krajině. Z hlediska metodiky hodnocení krajinného rázu se jedná o určité soubory míst krajinného rázu, tedy o jednotku členění území na úrovni místa krajinného rázu. místo krajinného rázu - část krajiny homogenní z hlediska přírodních, kulturních a historických charakteristik a výskytu estetických a přírodních hodnot, které odlišují místo krajinného rázu od jiných míst krajinného rázu. Je nejmenším hodnoceným prostorem. Jedná se zpravidla o vizuálně vymezený krajinný prostor (konkávní nebo konvexní), který je pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť nebo o území vnímatelné díky své výrazné charakterové odlišnosti. (VOREL, I., BUKÁČEK, R.., MATĚJKA, P., CULEK, M., SKLENIČKA, P.: Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny vyuţití území na krajinný ráz, Praha 2004). Na území Jihočeského kraje byly vymezeny následující charakteristické krajinné prostory (ChaKP) na úrovni míst krajinného rázu, přičemţ na území existujících a navrhovaných VZCHÚ nebyly za ChaKP navrhovány:
51
Jihočeský kraj
KÓD OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU (ObKR)
Atelier V
KÓD OBLASTI KRAJINNÉHO RÁZU (ObKR)
NÁZEV CHARAKTERISTICKÉHO KRAJINNÉHO PROSTORU (ChaKP)
NÁZEV CHARAKTERISTICKÉHO KRAJINNÉHO PROSTORU (ChaKP)
01
Blatná, Laţany
17
Řečice
02
Čimelice
18
Kunţak, Studená
03
Orlík
19
04
Jistebnice
20
05
Zvíkov, Rukaveč
21
06
Rukaveč
22
07
Blata, Ševětín
23
Opalice
08
Ratibořské Hory, Smilovy Hory Ratibořské Hory, Chustník, Řečice
24
Trhové Sviny
25
Roţmberk
26
Lipno
09 10 11
Kestřany
27
Malonty
12
Bechyně, Poněšice
28
Novohradsko
13
Kraselov, Čkyně
29
Nové Hrady
14
Hluboká, Čakov
30
Česká Kanada, Nový Svět
15
Ševětín
31
Písečné, Studená
16
Obr. 42: Oblasti a místa KR (charakteristické krajinné prostory) – schéma. (ATELIER V)
52
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 43: Oblasti a místa KR (charakteristické krajinné prostory) – zákres do mapy. (ATELIER V)
2.7
Vymezení 6. typu – silně urbanizovaná krajina
Na území Jihočeského kraje bylo jakoţto doplnění území se shodným krajinným typem dle ZÚR vymezen VI. typ – silně urbanizovaná krajina. Vymezení odpovídá problematice generelu krajinného rázu. Hodnocení vlivu záměrů na KR v urbanizované krajině nebo přímo v městské krajině přináší řadu problémů. Obecné zásady, vyjádřené textem § 12 zákona, se obtíţně uplatňují v prostředí, kde přírodní sloţky jsou silně přetvořené, v charakteru prostředí hrají málo významnou roli, v panoramatech se projevují málo. Charakter prostředí vnímaný ve vizuální scéně je rozhodujícím způsobem vytvářen umělými prvky urbánní struktury – stavbami, zpevněnými plochami, liniemi a prvky technické infrastruktury atd., ale také městskými funkcemi – intenzivním uţíváním prostoru, pohybem lidí a vozidel, hlukem, osvětlením atd. Vzhledem k významu umělých sloţek vystupují do popředí hlediska urbanistická a architektonická mnohem silněji, neţ hlediska ochrany přírody a krajiny. V silně urbanizovaném území je třeba věnovat zvýšenou pozornost ochraně krajinného rázu zejména v následujících třech situacích : Pokud se jedná významné svojí převládají (nebo oproti stavbám a města.
o území přírodního nebo přírodě blízkého charakteru, které je rozlohou nebo prostorovým významem. V prostorové scéně hrají významnou úlohu) přírodní prvky (terén, voda, vegetace) zařízením. Zpravidla se jedná se o výrazné přírodní celky krajiny
Pokud se jedná o území, kde jsou přítomna chráněná území, významné krajinné prvky nebo přírodní parky chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud má stavba nebo záměr vyuţití území takový význam ve struktuře města a v krajinné scéně, ţe bude ovlivňovat krajinu v celoměstských souvislostech (zásah
53
Jihočeský kraj
Atelier V
do struktury přírodního a krajinného prostředí města, zásah do panoramat městské krajiny). Toto omezení vyuţití §12 v městské krajině koresponduje s mírou uţití §12 v zastavěném území, jak ji definuje Metodický návod (VOREL, CULEK, BUKÁČEK, MATĚJKA, SKLENIČKA, 2004): „Péče o ráz krajiny musí být věnována rovněţ územím v městské struktuře, kde KR představuje zřetelnou hodnotu. Jsou to nejenom zvláště chráněná území nebo přírodní parky ale i další části systému přírodního prostředí města – přírodní celky koridorů vodotečí, nezastavěné náhorní polohy a enklávy lesních porostů, rozsáhlých lesoparků a zemědělské půdy. Jsou to téţ polohy v urbanizovaných územích, kde rysy krajinné struktury (např. terénní horizonty, výrazné porosty, ozeleněné svahy, terénní dominanty) výrazně spoluurčují charakter prostorové scény“. Z toho vyplývá, ţe jako silně urbanizovaná krajina byly vymezeny takové krajinné segmenty, ve kterých jsou dominantní prvky, systémy a procesy urbánní struktury (stavby, infrastruktura, sociokulturní a ekonomické procesy) rozhodující pro vývoj tohoto typu krajiny. Hranice VI. typu byly vymezeny tak, aby zahrnovaly intenzivně urbanizované území a jeho bezprostřední okolí. V tomto území budou v rozhodování o kvalitách prostředí (posuzování výstavby a změn ve vyuţití území) převládat hlediska urbanistická a architektonická, tedy v pojetí ochrany krajinného rázu hlediska kulturní a historické charakteristiky nad hledisky ochrany přírodních hodnot. To odpovídá i legislativní úpravě uplatnění ochrany krajinného rázu v zastavěném území. Do VI. typu nejsou zahrnuty urbanizované krajiny, ve kterých je urbánní struktura bezprostředně vizuálně provázána s krajinným rámcem a kde tudíţ bude nutno uplatňovat hlediska krajinného rázu i v rozvoji urbánní struktury. Při vymezování VI. typu – silně urbanizovaná krajina byla prověřena města nad 5.000 obyvatel nebo blíţící se k tomuto počtu (4.500 a více). K zařazení k tomuto krajinnému typu bylo stanoveno, ţe město musí splňovat dvě následující podmínky: Podmínka A – přítomnost kompaktních ploch soustředěné obytné zástavby nebo soustředěných výrobních a skladových ploch, eventuelně velkých areálů energetiky, dopravy nebo infrastruktury Podmínka B – sídlo leţí v krajinném segmentu, ve kterém se rozhodujícím způsobem uplatňují prvky urbánní struktury (stavby, zpevněné plochy, infrastruktura), vnější projev urbánních funkcí (doprava, pohyb, světla dopravních prostředků, osvětlení, hluk, zápach). Tyto dvě vlastnosti struktury sídla mohou být potlačeny podmínkou C – výrazností historické siluety sídla nebo výrazností krajinného rámce a uplatněním prvků krajinné scény. Podmínka C- specifická struktura a silueta sídla, charakter krajinného rámce a specifické přírodní podmínky místa MĚSTO NAD 4.500 OBYVATEL
Ob KR
České Budějovice
14
PODMÍNKY
A
B
C
X
X
0
Hluboká nad Vltavou
0
0
X
Trhové Sviny
X
0
0
Český Krumlov
X
0
0
Kaplice
X
0
0
VI. TYP
X
POZNÁMKY:
Městská aglomerace se suburbanizací Výrazné terénní podmínky a výraznost historické rybniční krajiny. Soustředěný rozvoj výrobní a skladové zóny na východním okraji podél ulic Husova a Třebízského nepřevládl zatím v rázu krajiny. Výrazný krajinný rámec okraje Blanského lesa převládá v charakteru krajiny. Město vč. výrobních a skladových ploch je prostorově rozčleněno terénem údolí Malše.
54
Jihočeský kraj
Atelier V
Dačice
X
0
0
Týn nad Vltavou
12
X
X
0
X
Jindřichův Hradec
18
X
X
X
X
Třeboň
X
0
X
Milevsko
X
0
0
5
X
X
0
X
11
X
X
0
X
Prachatice
0
0
X
Vimperk
X
X
X
Blatná
0
0
0
Písek
Protivín
Strakonice
10
X
X
0
X
Vodňany
14
X
X
0
X
Soběslav
7
X
X
0
X
Tábor
7
X
X
X
X
Veselí nad Luţnicí
7
X
X
0
X
12
X
X
0
X
ETE
V členitém terénu nevzniká charakter silně urbanizované krajiny. Areály kasáren, výroby a skladů navazující na Malou Stranu ovládají významně údolí Vltavy a zvýrazňuje charakter městské zástavby. Soustředěná zástavba navazuje na výrobní a skladové plochy v lokalitě Dolní Skrýchov, jedinečnost situace historického jádra nepřevládá nad urbánním charakterem SV okraje města. Výraznost krajinného rámce a struktura zástavby převládá v charakteru krajiny. Spojení Píseckého předměstí a výrobních a skladových ploch na východním okraji města zvýrazňuje charakter urbanizované krajiny. Středně velké město s rozsáhlými plochami soustředěné zástavby, výroby a skladů vytváří na velkém území charakter silně urbanizované krajiny. Soustředění ţelezničního areálu a výrobních a skladových ploch vytvářejí charakter silně urbanizované krajiny. Výraznost krajinného rámce a struktura zástavby potlačují charakter silně urbanizované krajiny. Poloha soustředěné obytné zástavby ve vyšších polohách svahů (sídliště na Sušické) a rozvoj výrobních a skladových ploch východním směrem nevytvářejí díky dramatickému terénu charakter urbanizované krajiny. Harmonické zapojení siluety města do jemně členitého krajinného rámce Středně velké město Struktura města a rozloţení výrobních a skladových ploch vytváří charakter urbanizované krajiny Soustředění výrobních a skladových ploch vytváří urbanizovaný koridor Středně velké město vytváří navzdory výraznému terénnímu reliéfu urbanizovaný koridor na Sezimovo Ústí. Soustředění výrobních a skladových ploch vytváří k severu vybíhající urbanizovaný koridor. Areál elektrárny vytváří dominantní stavbu a na velkém území silně urbanizovaný charakter krajiny
V rámci Jihočeského kraje byl vymezen VI. krajinný typ (silně urbanizovaná krajina) v následujících územích: České Budějovice, Jindřichův Hradec, Tábor, Veselí nad Luţnicí, Protivín, Strakonice, Soběslav, Písek, Týn nad Vltavou, Vodňany a ETE.
55
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 44, 45: Silně urbanizovaná krajina (plocha VI. typu) – schéma a zákres do mapy. (ATELIER V)
56
Jihočeský kraj
2.9
Atelier V
Území se zvýšenou ochranou krajinného rázu
Některá místa v krajině se vyznačují výraznými a čitelnými znaky spoluvytvářejícími estetickou hodnotu krajiny, harmonické měřítko a vztahy. Taková místa se soustředěnými a reprezentativními znaky krajinného rázu byla v tomto Generelu krajinného rázu označena jako tzv. „Charakteristické krajinné prostory – ChaKP“. Krajinný ráz je však v území chráněn i formou přírodních parků a je zvýšenou měrou chráněn i ve velkoplošných ZCHÚ a v krajinných památkových zónách. Aby bylo zřejmé, kde na území Jihočeského kraje je krajinný ráz chráněn zvláště přísně, bylo vymezeno území míst se zvýšenou ochranou krajinného rázu superpozicí charakteristických krajinných prostorů (míst KR), přírodních parků, krajinných památkových zón (vč. navrhovaných) a VZCHÚ.
Obr. 46: Území se zvýšenou ochrannou krajinného rázu – schéma a zákres do mapy. (ATELIER V)
57
Jihočeský kraj
Atelier V
3 CHARAKTERISTIKY KRAJINNÉHO RÁZU VYMEZENÝCH OBLASTÍ 3.1 Oblast KR 01-31 (dominantní znaky přírodní, kulturní a historické charakteristiky, vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy Na území Jihočeského kraje bylo vymezeno 31 oblastí krajinného rázu (ObKR). U kaţdé z nich byly identifikovány a klasifikovány hlavní znaky přírodní, kulturní a historické a vizuální charakteristiky vč. estetické hodnoty, harmonického měřítka a harmonických vztahů v krajině, které se staly podkladem pro definování ochranných opatření k ochraně hodnot krajinného rázu.
Obr. 47: ChaKP Kraselov (ObKR 13 Volyňsko - Prachaticko). (ATELIER V)
Obr. 48: KPZ Římovsko (ObKR 23 Kamenoújezdsko). (ATELIER V)
58
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.1 ObKR 01 – BLATENSKO
Obr. 01.1: Blatensko. Pohled od Mištic severozápadním směrem na rybník Labuť. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Blatensko se nachází v severní části okresu Strakonice, zabírá téměř celé správní území ORP Blatná. V její těţišti leţí historické město Blatná, poprvé písemně zmiňované v roce 1235. Historicky je kraj spojen zejména s rody Bavorů ze Strakonic a pány z Roţmitálu. Kromě Blatné se v oblasti vyskytují jen menší sídla. Dopravní tepnu tvoří silnice I/20 z Písku do Plzně. V roce 1899 byla otevřena místní dráha Strakonice – Blatná – Březnice, která umoţnila lepší styk se sousedními oblastmi dosud izolovaného města. Z hlediska krajinné typologie náleţí lesozemědělská a rybniční krajina ke krajinám vrchovin Hercynika, z hlediska osídlení k vrcholně středověké sídlení krajině. Jemný reliéf Hvoţďanské a Kasejovické pahorkatiny přechází do rozlehlé krajiny Lnářska a Blatenské kotliny. Rybniční krajina s drobnější prostorovou strukturou lesů, lesíků a nelesní zeleně provázející rybniční soustavy vyniká vysokou diverzitou prvků prostorové scény, harmonií zástavby a krajinného rámce. V dílčích scenériích se uplatňují liniové struktury horizontů se siluetami bez výraznějších dominant. Krajina vyniká estetickými hodnotami, harmonickým měřítkem a harmonickými prostorovými vztahy s absencí výrazně rušivých prvků.
01 A
klasifikace znaků
ObKR Blatensko
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Osu oblasti tvoří říčka Lomnice, levobřeţní přítok Otavy, na kterou se váţe mnoţství menších přítoků. Jiţní část oblasti náleţí do povodí Otavy. Velké mnoţství rybníků staré rybniční oblasti
XX
X
Blatensko je starou rybníkářskou oblastí s mnoţstvím rybníků a rybničních soustav zejména v Blatenské kotlině, v povodí Lomnice, ale i na Sedlicku a Radomyšelsku, v povodí Otavy.
XXX
XX
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky Specifický reliéf členité pahorkatiny v povodí Otavy a Lomnice
A.1
A.2
A.3
Většinu oblasti zahrnuje Horaţďovická pahorkatina, podcelek ve východní části Blatenské pahorkatiny (rozčleněný erozně denudační povrch se strukturními hřbety a suky, místy se skalními tvary zvětrávání a odnosu a zbytky holoroviny a sníţeného pediplénu). V centru oblasti leţí Blatenská kotlina, strukturně tektonická kotlina v povodí Lomnice s plochým pahorkatinným povrchem, obklopená pahorkatinami (Hvoţďanská, Kasejovická, Střelskohoštická a Radomyšelská) Síť menších vodních toků v povodí Otavy a Lomnice
59
Jihočeský kraj
Atelier V
Malá aţ střední zalesněnost
A.4
Lesní porosty jsou v naprosté většině jehličnaté lignikultury (kulturní bory a smrkové porosty), na odlesněných plochách převaţují pole, méně jsou zastoupeny pastviny a louky, většinou meliorované. Plošně střední či menší lesy a lesíky jsou vázané zejména na terén, pahorkatiny jsou aţ středně zalesněné, Blatenská kotlina je zalesněná velmi málo. Menší přírodně cenné lokality (louky, pastviny)
A.5
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
01
ObKR Blatensko
B
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XXX
XXX
XX
XX
XX
Krajinná struktura staré kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
01 C
Blatensko bylo osídleno jiţ v době ţelezné. Je méně zalesněné, lesy jsou v naprosté většině jehličnaté lignikultury, na odlesněných plochách převaţují pole, méně pastviny a louky, bohatě jsou zastoupeny rybníky. Struktura silnic niţších tříd navazuje na původní cestní síť. Významnější je pouze silnice I/20 z Písku na Plzeň. Stará rybniční oblast První rybníky vznikaly na Blatensku uţ ve 14. století a jejich důmyslnou soustavu budoval i Jakub Krčín z Jelčan. Některé ze současných rybníků vznikly v dříve baţinaté krajině vhodné pro stavbu rybníků velmi brzy. Udává se, ţe v době Karla IV. bylo nejvíce rybníků v Čechách právě v okolí Blatné a na Poděbradsku. Většina známých velkých rybníků na Třeboňsku a Hlubocku je o 100 aţ 200 let mladší. Během doby rybníky na Blatensku stále přibývaly, k jejich rušení došlo aţ v 19. století. Dochovaná struktura venkovského osídlení s menšími městečky Oblast je hustě prostoupena mnoţstvím menších venkovských, původně zemědělských sídel, větších obcí (Radomyšl, Lnáře, Sedlice) a městeček (Blatná). Centrem oblasti je městečko Blatná. Některé ze sídel mají částečně dochovanou urbanistickou strukturu a tradiční ráz (MPZ Blatná, MPZ Sedlice) Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) a kulturní dominanty (kostely) Blatná se objevuje ve 13. století, záhy se dostává do majetku pánů Bavorů ze Strakonic, poté přechází na pány z Roţmitálu a nakonec se dostává do rukou Hildprandtů, kteří drţí zámek dodnes. Kromě zámku tvoří dominantu městečka i gotický děkanský kostel. Z významnějších památek v oblasti lze uvést například kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné (K.I.Dienzenhofer), kostel sv. Voršily v Újezdci u Blatné, tvrz v Tchořovicích či v Buzicích a další.
klasifikace znaků
ObKR Blatensko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Jemně členitý georeliéf bez výrazných terénních dominant
C.2
Drobné rybniční soustavy v pahorkatinném reliéfu
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
60
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX XXX XX
X XX XX
Jihočeský kraj
Atelier V
C.4
Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
C.5
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.6 C.7 C.8
Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce Výrazné architektonické hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí Absence výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
XX
X
XXX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
Obr. 01.2: Blatensko. Pohled z Mištic západním směrem na rybník Labuť. (Foto: ATELIER V)
Obr. 01.3: Blatensko. Pohled od silnice 173 východně směrem k obcím Velká a Malá Turná. (Foto: ATELIER V)
61
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.2 ObKR 02 – MIROVICKO
Obr. 02.1: Mirovicko. Pohled od Čimelic západně směrem k obci Boudy. (foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Mirovicko se nachází v severozápadní části okresu Písek, zabírá většinu správních území obcí s POÚ Mirovice (poprvé zmiňované v roce 1323) a Mirotice (1254), které jsou hlavními sídli v oblasti, křiţované dvěma silnicemi první třídy I/4 a I/19. Mirotice se jiţ ve 13. století staly přemyslovským královským městem. Do výstavby děkanského kostela v Písku byly nejvýznamnějším duchovním centrem v oblasti. Jejich význam umocňovalo to, ţe leţely na Královské stezce. Patřily nejdříve k roţmitálskému a později ke zvíkovskému panství. Z hlediska typologie krajiny se oblast nachází v krajině vrchovin Hercynika, z hlediska osídlení patří k vrcholně středověké sídelní krajině, z hlediska vyuţití se zde střídá zemědělská krajina v okolí Mirovic s lesozemědělskou krajinou na Miroticku, rybniční krajinou v okolí Zaluţan a přiléhající lesní krajinou na východě. Otevřenější zemědělská krajina s většími plochami orné půdy je oddělena lesnatými výšinami Mirovické vrchoviny od Březnicka a pohledově se otevírá do lesnaté krajiny Orlicka. V kultivované kulturní krajině vynikají historické krajinné úpravy Čimelicka a Rakovicka. Vedle otevřených, málo členěných partií intenzivně vyuţívané zemědělské krajiny se v prostorové skladbě krajiny uplatňují drobnější prostory rozčleněné lesními prostory a nelesní zelení (Smetanova Lhota, Varvaţovsko). Převládajícím rysem krajiny je prostorová otevřenost kontrastující s uzavřenými prostory harmonického měřítka a výraz kulturní krajiny s uplatněním drobných architektonických dominant v krajinné scéně.
02 A
klasifikace znaků
ObKR Mirovicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
Mírně zvlněný pahorkatinný reliéf
A.1
A.2
Oblast náleţí ke geomorfologickým podcelkům Březnická pahorkatina (zejm. Mirovická vrchovina a Klučenická vrchovina) a Písecká pahorkatina (Zvíkovská pahorkatina). Jedná se o členité pahorkatiny v povodí Vltavy, Lomnice a Skalice, s rozčleněným erozně denudačním povrchem, tektonicky porušeným, se strukturními hřbety a suky, místy se skalními tvary zvětrávání a odnosu a se zbytky neogenních zarovnaných povrchů Menší vodní toky a jejich přítoky v povodí Vltavy Osu území tvoří říčka Skalice se svými menšími přítoky. Říčka, která v Roţmitále pod Třemšínem získává jméno Vlčava, se od Březnice nazývá Skalice. Vlévá se zleva do Lomnice, levostranného přítoku Vltavy.
62
Jihočeský kraj
Atelier V
Střední zalesněnost oblasti A.3
V lesních plochách, vázaných zejména na terén a na okrajové části oblasti, převládají smrkové porosty s borovicí a borové porosty se smrkem Menší přírodně cenné lokality
A.4
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
02
ObKR Mirovicko
B
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XXX
XX
XX
XX
XX
X
XX
Krajinná struktura staré kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
02 C
Mirovicko bylo osídleno jiţ v době bronzové a ţelezné. Krajina je středně zalesněná zejména jehličnatými lignikulturami, prostupuje ji mozaika polí a luk. Struktura silnic niţších tříd navazuje na původní cestní síť (aleje). Hlavní komunikace vedoucí oblastí, silnice I/4, na původní trasování nenavazuje stejně jako budovaná rychlostní silnice R4 (ve výstavbě). Lokality komponované kulturní krajiny Část oblasti kolem Čimelic a Rakovic je historickou komponovanou krajinou vznikající na Čimelickém panství od baroka do 19. století za panství Bissingerů a později Schwarzenberků, dnes chráněnou v rámci krajinné památkové zóny Čimelicko-Rakovicko. Dochovaná struktura venkovského osídlení s menšími městečky Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských původně zemědělských sídel, větších obcí (Čimelice) a městeček (Mirovice, Mirotice). Některé z nich mají částečně dochovanou urbanistickou strukturu a tradiční ráz (MPZ Mirovice) Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) a kulturní dominanty (kostely) Ve zdejších obcích je dochováno mnoţství zajímavých a památkově hodnotných architektonických objektů. V rámci KPZ Čimelicko-Rakovicko se nachází zámek v Čimelicích, dvory v Rakovicích a Bisingrov, kostel Nejsvětější Trojice, lovecký zámeček Karlov nedaleko Čimelic, kostel sv. Jiljí v Miroticích (1254) a další. Historicky významná místa – rodiště Mikoláše Alše v Miroticích V Miroticích se nachází „rodný dům“ Mikoláše Alše. Původní Alšův rodný dům v severozápadní části obce se nezachoval, protoţe byl zcela zničen při poţáru (1901). Na jeho místě byla vystavěna více méně zdařilá replika, ve které je nyní památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého. Mnohé Alšovy kresby jsou inspirovány lidem a krajinou v okolí Mirotic.
klasifikace znaků
ObKR Mirovicko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s výraznými dominantami okraje Mirovické vrchoviny
C.2
Převládající charakter zemědělské krajiny na velké části území
C.3
Přítomnost prvků nelesní zeleně historických krajinných úprav (Čimelice, Rakovice, Koloredov, Vrábsko)
63
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX XXX
X X
XX
XX
Jihočeský kraj
Atelier V
C.4
Zřetelné linie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
C.5
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
C.6
Výrazné architektonické hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí
XX
X
XXX
XX
XX
XX
Obr. 02.2: Mirovicko. Zámek v ČImelicích leţí v KPZ Čimelicko-Rakovicko. (Foto: ATELIER V)
Obr. 02.3: Mirovicko. Pohled od silnice Smetanova Lhota - Čimelice na severovýchod. (Foto: ATELIER V)
Obr. 02.4: Mirovicko. Pohled od Rakovic na severovýchod. (Foto: ATELIER V)
64
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.3 ObKR 03 – ORLICKO
Obr. 03.1: Orlicko. Pohled na vodní nádrţ Orlík. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Oblast krajinného rázu Orlicko leţí v severní části okresu Písek, na hranici správních území ORP Písek a Milevsko. Jeho osu tvoří tok Vltavy. Menší sídla se nachází zejména v okrajových částech oblasti, neboť řeka s vodní nádrţí tvoří výraznou prostorovou a dopravní bariéru. Jedinou významnou příčnou komunikací je silnice I/19 se Ţďákovským mostem. Z typologického hlediska oblast patří ke krajinám zaříznutých údolí ve vrchovinné krajině Hercynika, z hlediska vyuţití má charakter lesní krajiny, z hlediska osídlení patří k vrcholně středověké sídelní krajině Hercynika. Koridor toku Vltavy s Orlickou přehradní nádrţí je doprovázen na území Jihočeského kraje souvislými lesními porosty rozčleněnými zahlubujícími se údolími přítoků. Vzniká tak krajina ovládaná neobyčejně působivými a proměnlivými scenériemi bohatě tvarovaného prostoru jezera s kontrastem zrcadlící se hladiny a strmých lesnatých nebo skalnatých srázů Vltavského údolí. Některé partie pobřeţí jsou přeměněny intenzivním rekreačním vyuţitím, nejedná se však o vlivy, které by degradovaly kvalitu prostředí a estetické hodnoty. Ve scenériích vodní nádrţe se výrazně projevují kulturní dominanty zámku Orlík a hradu Zvíkov a technické dominanty mostů (Ţďákovský, Zvíkovský). Navzdory přeměněnému charakteru původní krajiny se zaříznutými údolími Vltavy a Otavy vyniká krajina jedinečnými estetickými hodnotami, harmonií měřítka a prostorových vztahů a absenci rušivých prvků.
03 A
klasifikace znaků
ObKR Orlicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XXX
XX
XXX
XX
Pahorkatinný reliéf se zaříznutými údolími A.1
A.2
A.3
Oblast náleţí ke Zvíkovské pahorkatině, členité pahorkatině v povodí Vltavy a Otavy, Lomnice a Skalice. Erozně denudační povrch s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů prostupuje hluboce zaříznuté údolí Vltavy, lemované místy pleistocénními říčními terasami. Vodní tok konstituující charakter oblasti Oblast je výrazně ovlivněna tokem Vltavy, která vytvořila hluboce zaříznuté údolí, v kterém je v současnosti vybudována vodní nádrţ Orlík. Velká vodní plocha vytvářející hlavní znak oblasti Do oblasti zasahuje vodní nádrţ Orlík, která je součástí Vltavské kaskády v jiţních a středních Čechách. Jezero o ploše 2 732 ha je rozlohou na druhém místě za Lipnem. Objemem zadrţené vody se nádrţ Orlík řadí na první místo v ČR. Oblast Orlicka je v podstatě území přiléhajícím k vodní nádrţi.
65
Jihočeský kraj
Atelier V
Velká zalesněnost oblasti A.4
Oblast je převáţně zalesněná smrkovými porosty, místy s borovicí, méně s jedlí a bukem, a borovými porosty. Lesní plochy jsou vázány na údolí Vltavy a přítoků a na přilehlé plochy nad údolími. Menší přírodně cenné lokality
A.5
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
03
ObKR Orlicko
B
XXX
XX
X
XX
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XX
XXX
XXX
XXX
X
XXX
XX
X
Dochovaná historická krajinná struktura B.1
B.2
B.3
Území mezi Orlíkem nad Vltavou (zámek) a Koţlím u Orlíka představuje doklad dochované kulturní zemědělské a lovecké krajiny harmonického měřítka a vztahů s komponovanými prvky. Lokalita je chráněna v rámci krajinné památkové zóny Orlicko Vodní nádrţ Orlík Přípravné stavební práce na přehradě začaly jiţ v roce 1954. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Výrazně se tak změnil ráz původně hluboce zaříznutého a dramatického údolí Vltavy. Přes nádrţ vede silnice I/19 po tzv. Ţďákovském mostě (významné technické dílo s rozpětím 541 m bylo ve své době největší stavbou svého druhu v ČSSR) Významné památkové objekty, historicky významné lokality Nejvýznamnější stavbou a kulturní dominantou oblasti je zámek Orlík (národní kulturní památka) – zaloţen ve 13. století, do dnešní podoby upraven v letech 1849-1860 za Schwarzenberků Výrazně rekreační charakter krajiny ve vazbě na VD Orlík
B.4
Břehy Orlické přehrady a přilehlé plochy jsou výrazně ovlivněny rekreačním vyuţitím (chaty, přístaviště, rekreační areály)
03
ObKR Orlicko
klasifikace znaků dle významu v KR
dle cennosti
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C.1
Výrazný georeléf zaříznutého členitého údolí Vltavy a Otavy s dominantními výšinami a zahloubenými bočními údolími přítoků
XXX
X
C.2
Výrazný podíl lesních porostů na obou březích přehradní nádrţe
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
XXX XX
XX XX
C.4
Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
XX
X
C.5
Výrazné uplatnění kulturních dominant (Orlík, Zvíkov)
XX
XXX
C.6
Zrcadlící hladina v sevření strmých srázů jako významný znak estetické atraktivnosti krajiny
XXX
XXX
C.7
Historické krajinné úpravy Orlicka
XX
XXX
66
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 03.2: Orlicko. Pohled na vodní nádrţ Orlík. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Obr. 03.3: Orlicko. Ţďákovský most. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Obr. 03.4: Orlicko. Orlická přehradní nádrţ u Zvíkova. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
67
Jihočeský kraj
3.1.4
Atelier V
ObKR 04 – JISTEBNICKO-KOVÁŘOVSKO
Obr. 04.1: Jistebnicko-Kovářovsko. Pohled z Týnice jihovýchodním směrem na les Bečov. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Jistebnicko-Kovářovsko tvoří pás krajiny při severní hranici Jihočeského a Středočeského kraje. Zabírá severovýchodní část okresu Písek, severní část správního území ORP Milevsko, a severozápadní část okresu Tábor. V oblasti leţí pouze menší a střední sídla, neprochází tudy ţádné významnější komunikace (kromě krátkého úseku silnice I/19 křiţující oblast na jihozápadě). Oblast na pomezí středních a jiţních Čech má dodnes charakter méně urbanizované spíše venkovské krajiny. Z typologického hlediska se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, z hlediska vyuţití se jedná o lesozemědělskou krajinu, u Jistebnice krajinu rybniční, z hlediska osídlení oblast patří k vrcholně středověké sídelní krajině Hercynika. Výrazná vyvýšenina Čertovy Hrbatiny odděluje středočeské Sedlčansko od povodí Luţnice nad soutokem s Vltavou. Od okraje koridoru Orlicka na západě stoupá terén z členité rybniční krajiny Kovářovska a Hrazanska k výšinám Jistebnicka, vrcholícím Holým vrchem (622 m n.m.). Krajina vyniká neobyčejnou líbezností, členitostí, rozmanitostí a bohatstvím prvků krajinné scény. Mozaikovitost krajiny je drobná a zemědělské vyuţití respektuje ţivý terén. V krajině se střídají lesy, lesíky, remízky, pole, louky a pastviny, prostorová struktura je dotvořena rozptýlenou zelení sledující drobné vodní toky a soustavy rybníků a rybníčků v kaskádovém uspořádání. Krajina vyniká jedinečnými scenériemi s vysokou rekreační atraktivností, harmonií měřítka a harmonií prostorových vztahů.
04 A
klasifikace znaků
ObKR Jistebnicko-Kovářovsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
X
Pahorkatinný aţ vrchovinný reliéf oblasti
A.1
A.2
Oblast vytváří vrchovina vyvýšená nad okolím, náleţí k Votické vrchovině, k okrskům Jistebnická vrchovina (členitá vrchovina v povodí Luţnice s rozčleněným erozně denudačním povrchem v oblasti tektonické klenby, místy se strukturními hřbety, s hojnými skalními tvary zvětrávání a odnosu a nivačními sníţeninami) a Kovářovská pahorkatina (členitá pahorkatina v povodí Vltavy s rozčleněným erozně denudačním reliéfem na okraji tektonické klenby, místy se strukturními hřbety a suky). Malé vodní toky Oblastí protéká mnoţství poměrně malých vodních toků, charakteru potoků, přítoků Vltavy a Luţnice
68
Jihočeský kraj
Atelier V
Mnoţství menších rybníků A.3
A.4
A.5
04 B
Oblast prostupuje mnoţství malých rybníků vybudovaných na zdejších potocích. U severního a východního okraje městečka Jistebnice je vybudována soustava rybníků. Menší zalesněnost menšími lesními plochami Oblast je poměrně málo zalesněná, převaţují borové, méně smrkové porosty s dubem. Lesní plochy jsou poměrně malé, vzniká tak zřetelně „jemná“ zrnitost krajiny, kde se střídají lesy, pole, louky a rybníky. Oblast představuje ostrůvek jedlo-bukového vegetačního stupně v oblasti mezi Sázavou, Vltavou, Luţnicí a Blanicí. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Velká část oblasti je vyhlášena jako přírodní park Jistebnická vrchovina (2004)
XX
X
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Jistebnicko-Kovářovsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XXX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
Oblast na pomezí středních a jiţních Čech byla osídlena poměrně pozdě a osídlení nebylo příliš husté. Dnešní krajina má zemědělský charakter, lesní plochy jsou poměrně malé, prostupují plochy lesů, polí, luk a rybníků. Neprocházejí tudy ţádné významnější komunikace, silnice niţších tříd navazují na původní strukturu cestní sítě. Lokality s dochovanou pluţinou Poměrně jemnou zrnitost krajiny podporují lokality s poměrně dochovanou strukturou historické pluţiny. Jedná se zejména o krajinu západně od Jistebnice (Jistebnice – Nadějkov – Chyšky – Přeštěnice – Vlkšice). Tato enkláva zasahuje i do ObKR 6 – Milevsko (velká část lokality je zahrnuta do PPa Jistebnická vrchovina). Dochovaná struktura venkovského osídlení s menšími sídly Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel a několika větších obcí (Kovářov, Chyšky, Jistebnice). Nejsou zde města ani rozvinutější průmysl. Řada vesniček má dochovanou strukturu a původní ráz (VPZ Ţebrákov, VPZ Zahrádka, VPZ Ounuz, Voděrady, Klisín a další) Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) a kulturní dominanty (kostely) Ve zdejších obcích, mnohých středověkého původu (Kovářov 1220, Chyšky 1291, Jistebnice 1262) je dochováno mnoţství zajímavých a památkově hodnotných architektonických objektů (kostely, fary, sochy, hřbitovy, tvrz, zámek...), některé tvoří kulturní dominanty okolí (kaple sv.Máří Magdaleny a kříţová cesta nad obcí Jistebnice...). Historické rybníky na Jistebnicku Zejména v okolí Jistebnice bylo v 16. století zaloţeno několik rybníků či menších rybničních soustav. Dle dobových materiálů bylo v roce 1536 městu Jistebnice vydáno Kunešem Bohdaneckým povolení ke stavbě obecního rybníka; na sever od města jsou rybníky Chadímek, Obecní, Nový, Velká Kaplice , Černolesní, Brtenský, Chlumský, Nehonínský; na východ a severovýchod pak Horní a Dolní Chomout, Šlejborec, Třtinovitý, Strţený, Tisovák, Přehořovka, Křivošínský.
69
Jihočeský kraj
Atelier V
Historicky významná místa – Jistebnický kancionál B.6
04 C
JUDr. Leopold Katz, velký mecenáš umění, nalezl na místní faře roku 1872 tzv. Jistebnický kancionál, zpěvník s prvním záznamem chorálu Kdoţ sú boţí bojovníci. Dnes je kancionál uloţen ve sbírkách Národního muzea v Praze.
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Jemně členitý georeliéf s mnoţstvím terénních dominant a prostorových akcentů
C.2
Drobné rybniční soustavy v pahorkatinném reliéfu
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.5
XX
klasifikace znaků
ObKR Jistebnicko-Kovářovsko
C.1
C.4
X
Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice) Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX XX
XX XX
XX
X
XX
XX
Obr. 04.2: Jistebnicko-Kovářovsko. Pohled z Hrazánek severovýchodním směrem. (Foto: ATELIER V)
Obr. 04.3: Jistebnicko-Kovářovsko. Pohled z Chyšek východním směrem. (Foto: ATELIER V)
70
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.5 ObKR 05 – PÍSECKO
Obr. 05.1: Písecko. Pohled z Hradiště u Písku severovýchodně směrem na Písek. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Písecko leţí v okrese Písek, severně od okresního města, které je významným jihočeským historickým městem, dříve krajským sídelním městem Prácheňského kraje, průmyslovým (velká průmyslová zóna, vyuţívaná mnoţstvím velkých podniků) a kulturním střediskem a dopravním uzlem. Z Písku vychází silnice I. třídy č. 29 do Tábora a podél jiţního okraje města vede obchvat silnice I/20 z Českých Budějovic do Plzně, jejíţ zhruba 10km úsek na křiţovatku se silnicí I/4 u Nové Hospody slouţí i pro spojení do Prahy. Z Písku vedou ţelezniční tratě č. 201 do Tábora (od roku 1889), č. 200 přes Březnici do Zdic (od roku 1875) na trati Praha – Plzeň a dále do Prahy a elektrizovaná spojka přes Putim do Raţic nebo Protivína na trati České Budějovice – Plzeň. Z hlediska krajinné typologie vrcholně středověká sídelní krajina Hercynika náleţí ke krajinám vrchovin Hercynika, údolí Otavy a Vltavy ke krajinám zaříznutých údolí, dle vyuţití ke krajinám lesozemědělským a lesním, pouze severovýchodně od Písku ke krajinám zemědělským. Ačkoli oblast krajinného rázu vytváří sice určitý definovatelný region, zahrnuje poměrně různé typy krajiny, které spolu vytváří zřetelnou prostorovou strukturu. Řeka Otava se zahlubuje v lesních celcích do mohutného údolí, do kterého zasahuje vzdutí Orlické přehradní nádrţe. Mezi Vltavou a Otavou vzniká jedinečná enkláva kulturní krajiny s cennými venkovskými sídly s dochovanou lidovou architekturou a s harmonickým zapojením do krajinného rámce. Jiţním směrem se otevírá kotlina, ve které se mezi terénními výšinami Hradišťského vrchu a okraje Píseckých hor rozkládá město Písek. Poměrně výrazná městská struktura v přehledném segmentu krajiny vytváří charakter silně urbanizované krajiny.
05 A
klasifikace znaků
ObKR Písecko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
Pahorkatinný reliéf se zaříznutými údolími A.1
A.2
Oblast náleţí ke Zvíkovské pahorkatině, členité pahorkatině v povodí Vltavy a Otavy, Lomnice a Skalice. Erozně denudační povrch s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů prostupuje hluboce zaříznuté údolí Vltavy, lemované místy pleistocénními říčními terasami. Vodní toky konstituující charakter oblasti Oblast je výrazně ovlivněna tokem Vltavy, Otavy, Lomnice a jejích přítoků, které při v dolních tocích vytvořily hluboce zaříznuté údolí, do kterého ze severu zasahuje vodní nádrţ Orlík.
71
Jihočeský kraj
Atelier V
Velká vodní plocha Vltavské kaskády A.3
A.4
Do oblasti zasahuje vodní nádrţ Orlík, která je součástí Vltavské kaskády v jiţních a středních Čechách. Jezero o ploše 2 732 ha je rozlohou na druhém místě za Lipnem. Objemem zadrţené vody se nádrţ Orlík řadí na první místo v České republice. Velká aţ střední zalesněnost oblasti Oblast je ve své severní a východní části značně zalesněná, převáţně smrkovými porosty, místy s borovicí, méně s jedlí a bukem, a borovými porosty. Lesní plochy jsou vázány na údolí Vltavy a přítoků a na přilehlé plochy nad údolími a na terén. V jiţní části je oblast zalesněná středně, zemědělské plochy jsou rozloţené zejména severozápadně od Písku Menší přírodně cenné lokality
A.5
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
05
ObKR Písecko
B
XX
XX
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
XX
X
XXX
XX
XX
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
Nejstarší osídlení oblasti se datuje do doby bronzové. Kromě lesů dominuje na odlesněných místech orná půda a soustavy drobných rybníků. V oblasti se nachází poměrně velká urbanizovaná plocha města Písek, významná dopravní křiţovatka (ţeleznice, silnice I/20, I/29), která vytváří protiváhu přírodnějším lokalitám v severní části oblasti. Dochovaná struktura osídlení s městem Písek jako centrem regionu Hlavním urbanizačním těţištěm, historickým, kulturním, dopravním a správním centrem regionu je město Písek. Kromě Písku se zde nevyskytují další města. Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel a několika větších obcí, z nichţ některé mají zachovaný tradiční výraz a dochovanou, alespoň částečně, urbanistickou strukturu. Významné památkové objekty, historicky významné lokality Nejvýznamnější stavbou a kulturní dominantou oblasti je hrad Zvíkov (národní kulturní památka), nejvýznamnějším sídlem, historickým a správním centrem s řadou památkových hodnot je město Písek (královské město, sídelní město Prácheňského kraje, později okresní město, městská památková zóna s mnoţstvím památek). Písek, jehoţ jméno je odvozeno od rýţování písku, je poprvé zmíněn v datační formuli listiny krále Václava I. vydané roku 1243. Lokace města mohla proběhnut jiţ v závěru vlády Václava I., ale vlastní budování je jiţ zásluhou jeho syna Přemysla Otakara II., který ve městě často přebýval a který okolo roku 1254 zaloţil hrazené královské město s královskou mincovnou. Město nebylo zaloţeno jen pro těţbu zlata. Mělo zároveň ochraňovat Zlatou stezku, která v těchto místech překračovala Otavu, a také být základnou královské moci. Vodní nádrţ Orlík Ze severu zasahuje do oblasti vodní nádrţ Orlík. Přípravné stavební práce na přehradě začaly jiţ v roce 1954. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Výrazně se tak změnil ráz původně hluboce zaříznutého a dramatického údolí Vltavy. Řada objektů lidové architektury V oblasti se vyskytuje řada objektů a souborů lidové architektury.
72
Jihočeský kraj
05
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Písecko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Proměnlivé měřítko krajiny s výraznými dominantami okraje Píseckých hor
C.2
Vyrovnaný poměr mezi charakterem zemědělské krajiny a lesní krajiny
C.3 C.4 C.5 C.6
Přítomnost rozsáhlých lesních celků na dolním toku Otavy při soutoku s Vltavou Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice) s výraznými terénními dominantami Uplatnění kulturních dominant historického jádra Písku a dalších drobných dominant v krajinné scéně Výrazné architektonické hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XX XX
X X
XX
XX
XX
X
XX
XX
XX
XX
Obr. 05.2: Písecko. Pohled od silnice mezi Pískem a Záhořím na obec Dolní Novosedly. (Foto: ATELIER V)
Obr. 05.3: Písecko. Pohled od silnice mezi Pískem a Číţovou na Dobešice. (Foto: ATELIER V)
73
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.6 ObKR 06 – MILEVSKO
Obr. 06.1: Milevsko. Pohled z Křídy severovýchodním směrem na les Potiště. (foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Milevsko leţí v části okresů Písek (ORP Milevsko) a Tábor. V jeho těţišti leţí město Milevsko, vzniklé ve 12. století na křiţovatce obchodních cest, coţ mu předurčovalo prosperitu a růst. Roku 1187 zde byl zaloţen premonstrátský klášter, nejstarší klášter na jihu Čech, který se v předhusitské době stal díky dobré správě a výhodné pozici na křiţovatce cest jedním z nejbohatších v zemích koruny České. Milevsko je napojeno tratí č. 201, která vede směrem Písek – Tábor (od roku 1889), na ţelezniční síť. Oblastí prochází silniční spojení mezi městy Písek - Tábor (I/29) a dále Plzeň – Tábor (I/19). Z hlediska typologie krajiny patří vrcholně středověká sídlení krajina Hercynika krajinám vrchovin Hercynika, ke krajině lesozemědělské, ojediněle lesní. Z členité a rozdrobené prostorové struktury Jistebnické vrchoviny klesá terén k Milevsku – do krajiny většího měřítka a větších rozměrů krajinné mozaiky. V krajinných scenériích se uplatňují táhlé horizonty bez výrazných terénních dominant, ve scenériích se za sebe řadí lesnaté horizonty a projevují se linie okrajů lesních porostů a nelesní zeleně. Je to krajina zdánlivě uzavřená do sebe, zapomenutá a skromná. Skrývají se v ní významné hodnoty krajinářsko-estetické a výrazné rysy harmonie měřítka a harmonie prostorových vztahů.
06 A
klasifikace znaků
ObKR Milevsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
XX
X
X
XX
Pahorkatinný reliéf oblasti A.1
A.2
Do oblasti zasahuje Písecká pahorkatina (Milevská pahorkatina, Bechyňská pahorkatina) a Soběslavská pahorkatina (Malšická pahorkatina). Jedná se o členité pahorkatiny v povodí Vltavy a Luţnice s rozčleněným erozně denudačním povrchem se strukturními hřbety a suky Vodní toky členící krajinu oblasti Na západě zasahuje do oblasti Vltava, ostatní krajinu člení zejména přítoky Luţnice, tekoucí především ve směru sever-jih, nejvýznamnější z nich je Smutná. Na vodních tocích se objevují menší rybníky Střední lesnatost oblasti
A.3
Oblast je středně zalesněná, převaţují smrkové a borové porosty, vzácně bučiny Menší přírodně cenné lokality
A.4
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
74
Jihočeský kraj
06 B
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Milevsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
X
XX
XX
X
XX
XXX
X
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
06
Nejstarší osídlení oblasti se datuje do doby bronzové. Kromě lesů dominuje na odlesněných místech orná půda a plochy drobných rybníků. Krajinou procházejí významné komunikace I/19 a I/29, přičemţ většina silnic navazuje na původní cestní síť, stejně jako základní struktura polí, luk a lesů. Milevský klášter jako historické centrum oblasti Historicky byl střediskem oblasti premonstrátský klášter v Milevsku (1184). Majetkový základ kláštera tvořily vesnice nejen severně, západně a jihozápadně od Milevska, ale i v některých vzdálenějších lokalitách ve středních a severozápadních Čechách. Dnes je Milevský klášter národní kulturní památkou. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel a několika větších obcí (Sepekov, Opařany). Jediným městem a centrem oblasti je Milevsko, leţící na dopravní křiţovatce (I/19, II/102, II/105, II/121, ţeleznice) Významné památkové objekty, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Kromě Milevska (klášter, kostely) lze uvést kostel sv. Bartoloměje v Červené nad Vltavou (12. století), kostel sv. Františka Xaverského u Opařanské rezidence (17. století), která byla hlavním sídlem jezuitského řádu na Táborsku či areál poutního kostela Panny Marie v Sepekově a další. Za technickou památku lze povaţovat Polský most postavený v letech 1938-1942 podle projektu B. Hlavy. Některé ze sídel mají dochovanou urbanistickou strukturu a ráz (VPZ Květov). Historicky a kulturně významná místa - Sepekov Nedaleko Milevska se nachází areál poutního místa v Sepekově, příklad rozvinutého barokního poutního areálu s centrální svatyní a obklopujícím ambitem s kaplemi.
klasifikace znaků
ObKR Milevsko
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
XXX
X
C.2
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
XXX
X
C.3
Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
XX
X
C.4
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
XXX
XX
C.5
Výrazné architektonické hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí
XX
XX
75
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 06.2: Milevsko. Pohled z Branic jihovýchodním směrem. (Foto: ATELIER V)
Obr. 06.3: Milevsko. Pohled od Milevského kláštera západním směrem na les Boukal. (Foto: ATELIER V)
Obr. 06.4: Milevsko. Pohled z Hodušína na sever. (Foto: ATELIER V)
76
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.7 ObKR 07 – TÁBORSKO-SOBĚSLAVSKO
Obr. 07.1: Táborsko-Soběslavsko. Pohled na Tábor od severu. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Táborsko-Soběslavsko leţí v centrální části okresu Tábor. V její severní části je hlavním těţištěm, správní, průmyslovým, kulturním a obchodním centrem, historické okresní město Tábor, které je jako druhé největší město v Jihočeském kraji důleţitou dopravní křiţovatkou, ale hlavně významným bodem na silničním tahu z Prahy přes České Budějovice do Lince. Vedou sem i některé ţelezniční spoje z Prahy (trať č. 220 z roku 1871), Českých Budějovic (od roku 1874), Písku (od roku 1889), Pelhřimova (1888) a Bechyně, přičemţ právě Bechyňskou trať projektoval František Křiţík jako první elektrizovanou trať v Čechách (1903). Hlavní urbanizovaný pás poté probíhá v ose oblasti v severojiţním směru při silnici I/3 (Tábor – Sezimovo Ústí – Planá nad Luţnicí – Soběslav – Veselí nad Luţnicí). Oblastí má vést dálnice D3. Z typologického hlediska se jedná o lesozemědělskou krajinu, u Plané nad Luţnicí krajinu rybniční, která náleţí k vrcholně středověké sídlení krajině Hercynika. Z hlediska reliéfu oblast náleţí mezi krajiny vrchovin Hercynika, u Soběslavi krajiny širokých říčních niv. Severovýchodně od Tábora leţí segment dochované historické krajiny vázané na hospodářské krajinářské úpravy (Ratibořské hory – Stará Voţice) přesahující do oblasti krajinného rázu Mladovoţicko. Rozsáhlá oblast krajinného rázu zahrnuje mírně zvlněnou krajinu, jejíţ osou je řeka Luţnice mezi Veselím a Táborem. Vznikají zde odlišné scenérie meandrujícího toku Luţnice sevřeného v lesních porostech a koridoru doprovodné zeleně, uzavřených prostorů většího měřítka na levém břehu řeky (Malšice, Ţeleč), rozdrobenější krajiny Soběslavských blat a na pravém břehu Luţnice pak otevřené zemědělské krajiny mezi Soběslaví a Košicemi. Významné scenérie vznikají v ohbí Luţnice pod městem Tábor. Území mezi Táborem a Planou má charakter silně urbanizované krajiny. Určité partie krajiny jsou ve vazbě na historickou siluetu Tábora, na dominanty Soběslavi a na cenná venkovská sídla s památkami lidové architektury.
07 A
klasifikace znaků
ObKR Táborsko-Soběslavsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
Pahorkatinný reliéf oblasti A.1
Větší část oblasti zabírá Soběslavská pahorkatina (Sezimovoústecká a Malšická pahorkatina), která na jihu u Soběslavi přechází do Třebotovské pánve – Lomnické pánve (Borkovická pánev) a Kardašovořečické pahorkatiny (Veselská pahorkatina). Jedná se o členité aţ ploché pahorkatiny v povodí
77
Jihočeský kraj
Atelier V
Luţnice a Neţárky, s rozčleněným erozně denudačním reliéfem, se zbytky zarovnaných povrchů, strukturně denudačními a denudačními plošinami, nevýraznými strukturními hřbety a suky a mělkými i hluboce zaříznutými údolími. Vodní toky tvořící osnovu krajiny A.2
A.3
A.4
A.5
07 B
Hlavní osou oblasti je řeka Luţnice, tvořící u Tábora hluboce zaříznuté údolí. Na Luţnici je napojeno mnoţství levo- i pravostranných přítoků, na některých vznikly menší i střední rybníky v potočních nivách Střední zalesněnost oblasti
XX
X
XXX
X
V Borkovické pánvi, nejjiţnější části oblasti u Soběslavi, se objevují i mokřady a rašeliniště (blata) Menší přírodně cenné lokality
X
XX
Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ (zejm. vázané na vodní toky a rašeliniště) v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Do oblasti zasahuje přírodní park Turovecký les
X
XX
Oblast je středně, místy značně zalesněná borovými a smrkovými porosty s příměsí dubu vzácněji i jedle. Lesy rozčleňují plochy polí, vlhkých luk a rybníků. Mokřady a rašeliniště v jiţní části oblasti
klasifikace znaků
ObKR Táborsko-Soběslavsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XX
X
XX
XXX
XX
XX
XX
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
Nejstarší osídlení oblasti se datuje do doby bronzové, přesto oblast nepatří k nejstarším osídleným oblastem jiţních Čech. Lesy, zejména smrkové a borové, rozčleňují plochy polí, vlhkých luk a rybníků. Struktura rozloţení lesů a orné půdy odpovídá historickým mapám a navazuje na původní krajinnou strukturu. Osu území tvoří silnice I/3 (budoucí trasa dálnice D3), která také spojuje nejvýznamnější města oblasti. Dopravní síť doplňuje silnice I/23, řada silnic niţších tříd i ţeleznice. Řada silnic navazuje na původní cestní síť. Kolem Tábora, druhého největšího města Jihočeského kraje, vzniká poměrně velké urbanizované území. Historicky významné lokality s cennými objekty a soubory Historicky významným sídlem, druhým největším městem v kraji, památkovou rezervací a městem spojeným s husitskou tradicí je město Tábor. Tábor byl zaloţen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Tábor u Nazaretu. Zaloţení města navázalo na tradici husitských náboţenských poutí na hory a stalo se střediskem husitství v jiţních Čechách. Dochovaná struktura sídel Hlavním sídlem, dopravním, kulturním, správním a historickým centrem oblasti je město Tábor. Na silnici I/3, která spolu se ţeleznicí tvoří důleţitý urbanizovaný koridor, jsou rozloţena další historická města, Sezimovo Ústí (1262), Planá nad Luţnicí (1288), Soběslav (1259) a Veselí nad Luţnicí (1259). Sídelní strukturu doplňují menší venkovská sídla po okrajích oblasti. Významné památkové objekty, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Kromě Tábora (městská památková rezervace, národní kulturní památky stará radnice Tábor a hrad Kotnov s Bechyňskou branou) je řada památek registrována i v dalších městech oblasti (MPZ Soběslav). Národní kulturní památkou je i hrádek kozí Hrádek.
78
Jihočeský kraj
Atelier V
Výrazný region lidové architektury – Soběslavská blata
B.5
B.6
B.7
07
Soběslavská Blata jsou unikátní architektonickou lokalitou, která se nachází mezi Soběslaví a Veselím nad Luţnicí. Patří k nejvýznamnějším a nejcennějším oblastem lidové architektury v Čechách. Charakteristickým rysem je bohatá výzdoba štítů většiny budov, jeţ dokazuje někdejší bohatství obyvatel tohoto kraje. Zachovalo se zde mnoho památek tzv. selského baroka, většinou jen málo narušených pozdějšími přestavbami. Nejvýznamnější vesnice Soběslavských Blat tvoří souvislou řadu kolem původních rašelinišť. Ve směru od Soběslavi k Bechyni se jedná hlavně o vesnické památkové rezervace Záluţí, Vlastiboř, Komárov, Zálší a Maţice, vesnické památkové zóny Svinky, Debrník a Nedvědice, navrhované Borkovice, dále Klečaty, na sever od Vlastiboře VPZ Nedvědice, na jih lze ještě k centru Blat počítat Sviny u Veselí nad Luţnicí, Hatrmanice, Kundratice, ale vliv tohoto stavebního slohu sahá mnohem dále. Rybníky jako historické krajinářské úpravy Do oblasti zasahují, zejména do její východní části, rybníky z Třeboňské oblasti (u Sezimova Ústí a Plané n. Luţnicí) Segmenty dochované historické krajiny Do oblasti zasahují ze severu části historické kulturní krajiny vázané na hospodářské krajinářské úpravy s těţištěm v lokalitách Ratibořské Hory – Stará Voţice a část krajinného celku komponované krajiny vázané na architekturu - Chotovinsko
XX
XXX
X
XX
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Táborsko-Soběslavsko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Výrazná krajinná osa koridoru Luţnice s doprovodnou zelení
C.3
Uplatnění architektonických dominant Tábora v krajinné scéně
C.4
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
C.5
Výrazné architektonické hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí
Obr. 07.2: Pohled z Kutin na Nový rybník. (foto: ATELIER V)
79
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX XX XX
XX XX XX
XX
XX
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 07.3: Táborsko-Soběslavsko. Pohled směrem na Skrýchov. (Foto: ATELIER V)
Obr. 07.4: Táborsko-Soběslavsko. Pohled od Dírné na Samosoly. (Foto: ATELIER V)
Obr. 07.5: Táborsko-Soběslavsko. Pohled ze silnice mezi Kvasejovicemi a Krotějovem. (Foto: ATELIER V)
80
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.8 ObKR 08 – MLADOVOŢICKO
Obr. 08.1: Mladovožicko. Pohled směrem na Bukovou. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Mladovoţicko představuje severní výspu Jihočeského kraje a nejsevernější část okresu Tábor. Jejím těţištěm je správní obvod obce s POÚ Mladá Voţice. Aţ do roku 1960 patřila Praţskému kraji. Těţiště a přirozené centrum oblasti tvoří město Mladá Voţice, do kterého se radiálně sbíhá několik silnic II. tříd, na západě kříţí oblast dálnice D3 na Tábor. Město Mladá Voţice a Mladovoţicko vůbec bylo aţ do roku 1945 zcela zemědělskou oblastí, teprve v druhé polovině 20. století nastala přeměna celé oblasti v průmyslově zemědělskou. Mladovoţicko má také tradici stříbrných dolů. Na Mladovoţicku se začalo poprvé těţit stříbro za vlády krále Přemysla Otakara II., přičemţ první zprávy o těţbě přímo na mladovoţickém panství se vztahují k roku 1753. Na pomezí se sousední oblastí Táborsko-Soběslavsko se dochovala část historické krajiny vázané na hospodářské krajinářské úpravy (Ratibořské hory – Stará Voţice). Z typologického hlediska se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, pás východně od Mladé Voţice patří ke krajině výrazných svahů a skalních horských hřebenů. Lesozemědělská krajina náleţí vrcholně středověké sídelní krajině Hercynika, pás východně od Mladé Voţice k pozdně středověké sídelní krajině Hercynika. Oblast na rozhraní Středních a Jiţních Čech těţí na severu z krajiny Blanicka, na jihu pak z krajiny okraje Českomoravské vrchoviny. Mění se tak měřítko krajiny při pohledech severně a jiţně. Krajina vyniká rozmanitostí, výrazností siluet a horizontů. Krajině dominují lesnaté výšiny u Ratibořských hor s výšinou Baťkovy (724 m n.m.). Zemědělská krajina s členitým georeliéfem a středně velkou mozaikovitostí vyniká estetickou atraktivností, harmonickým měřítkem a harmonickými vztahy.
08 A
klasifikace znaků
ObKR Mladovoţicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Pahorkatinný reliéf oblasti
A.1
Většina oblasti náleţí k Mladovoţické pahorkatině (Jankovská pahorkatina, Blanická brázda a Načeradská pahorkatina), členité pahorkatině především v povodí Sázavy, na jihu Luţnice (silně rozčleněný erozně denudační reliéf, silně tektonicky porušený, s charakteristickými hrástěmi a výraznou sníţeninou Blanické brázdy, se strukturními hřbety a suky, místy se skalními tvary a zvětrávání a odnosu)
81
Jihočeský kraj
Atelier V
Drobné vodní toky členící krajinu A.2
A.3
A.4
08 B
Oblastí protéká řada drobných vodních toků, nejvýznamnějším je Blanice protékající Blanickou brázdou. V nivách některých z nich jsou vytvořené menší rybníky. Střední zalesněnost oblasti Oblast je přibliţně z třetiny pokryta lesy, zejména smrkovými porosty s borovicí a modřínem, v okrajích lesů s dubem a habrem. Louky v nivách potoků Louky se vyskytují zejména v nivách potoků
X
X
XX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Mladovoţicko
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Památky se vyskytují ve vlastní Mladé Voţici (kostel, kaple, zámek) a v okolních vesnicích (kostely, kaple) Segmenty dochované historické krajiny
X
XX
Do oblasti zasahují od jihu části historické kulturní krajiny vázané na hospodářské krajinářské úpravy s těţištěm v lokalitách Ratibořské Hory – Stará Voţice
X
XX
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
08
Oblast na pomezí středních a jiţních Čech byla osídlena poměrně pozdě a osídlení nebylo příliš husté. Dnešní krajina má zemědělský charakter, lesní plochy prostupují plochy polí a luk. Neprocházejí tudy ţádné významnější komunikace, silnice niţších tříd navazují na původní strukturu cestní sítě. Pouze západní část oblasti protíná dálnice D3. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Jediným městem a centrem oblasti je městečko Mladá Voţice (12. století), tvořící dopravní křiţovatku silnic II. tříd. Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty
klasifikace znaků
ObKR Mladovoţicko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Dominantní výšiny Ratibořských hor
C.3
Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce
C.4
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
C.5
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
82
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX XX
XX XX
XX XX
XX X
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 08.2: Mladovožicko. Pohled od Vilic k Šebířovu. (Foto: ATELIER V)
Obr. 08.3: Mladovožicko. Pohled na Stojslavice. (Foto: ATELIER V)
Obr. 08.4: Mladovožicko. Pohled směrem na Mostek. (Foto: ATELIER V)
83
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.9 ObKR 09 – CHÝNOVSKO
Obr. 09.1: Chýnovsko. Pohled směrem na Mlýny přes Choustník a Stráţiště. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Chýnovsko představuje okrajovou část Jihočeského kraje leţící při východní hranici okresu Tábor a v severní části okresu Jindřichův Hradec směrem k Pelhřimovsku. Vzhledem ke svému tvaru nemá oblast jednoznačné těţiště. Nejvýznamnějším městem leţícím v severní části oblasti je Chýnov, přes který prochází silnice I/19. Kronikář Kosmas uvádí, ţe zde jiţ koncem 10. století měli stráţní hrad Slavníkovci. Z hlediska typologického se jedná o krajinu vrchovin Hercynika. Lesozemědělská, místně zemědělská, krajina patří ve své severní části k vrcholně středověké a v jiţní části k pozdně středověké sídlení oblasti Hercynika. Rázovitá krajina s neobyčejnou členitostí vyniká bohatostí prvků krajinné scény. Málo frekventované území bez výrazně rušivých prvků zachovává harmonii měřítka a vytváří výraznou harmonii v prostorových vztazích. V obrazu krajiny vystupují výrazné terénní dominanty (Choustník 670 m n.m.)
09 A
klasifikace znaků
ObKR Chýnovsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
X
X
XXX
X
X
X
Pahorkatinný aţ vrchovinný reliéf oblasti A.1
A.2
A.3
A.4
Oblast náleţí k Pacovské pahorkatině (zejm. Tučapská, Chýnovská pahorkatina, Svidnická vrchovina a Dubské vrchy), tvořené převáţně rulami, se zvlněným povrchem, ve sníţeninách se zbytky neogenních sedimentů, suky, vyzdviţenými krami a poměrně plochými údolími vodních toků. Drobné vodní toky tvořící osnovu krajiny V oblasti se objevuje řada drobných vodních toků charakteru potoků. V jejich nivách se ojediněle objevují drobné vodní plochy rybníků Střední zalesněnost oblasti Oblast je středně zalesněná zejména smrkovými lesy s borovicí a borovými porosty, místy s modřínem. Lesy oddělují středně velké plochy polí a luk. Ve vazbě na terén se místy objevují i větší lesní plochy. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněny v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Do oblasti zasahuje přírodní park Turovecký les
84
Jihočeský kraj
09 B
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Chýnovsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
XX
XX
XX
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
Osídlení se datuje aţ od počátku středověku. Lesy jsou převedeny na smrkové monokultury, v minulosti byly značně rozšířeny louky a pastviny, v současnosti nahrazené z velké části ornou půdou. Oblast tvoří okrajový pás na hranicích Jihočeského kraje, nemá tedy ţádné jednoznačné těţiště, ani dopravní osy, křiţují jí však četné příčné komunikace, z nichţ nejvýznamnější je silnice I/19 přes Chýnov. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Na severu oblasti tvoří centrum město Chýnov (981), v jiţní části hraje dominantní roli Deštná (1294). Chýnov je jedním z nejdéle trvale osídlených míst Čech. První písemná zmínka o Chýnově v Kosmově Kronice české se váţe k roku 981. Chýnov byl spolu s Doudleby a Netolicemi pomezním hradem panství kníţete Slavníka na ochranu proti Rakousům Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Na vysokém, zdaleka viditelném vrchu se objevuje zřícenina hradu Choustník z 13. století. Historicky významná místa – Bílkův Chýnov
B.4
V Chýnově se narodil významný sochař František Bílek (1872-1941). Zřídil si zde dílnu, z níţ vyšly plastiky a náhrobky na zdejším hřbitově.
09
ObKR Chýnovsko
klasifikace znaků dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X XX XX
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Terénní dominanty Choustníka, Blaníku a dalších výšin
C.3
Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce
XX XX
C.4
Uplatnění drobných terénních dominant a prostorových akcentů v krajinné scéně
XX
XX
C.5
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
XX
X
85
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 09.2: Chýnovsko. Pohled na Nuzbely. (Foto: ATELIER V)
Obr. 09.3: Chýnovsko. Pohled od Oblajovic na Hůrku. (Foto: ATELIER V)
Obr. 09.4: Chýnovsko. Pohled od Kozmic směrem na Blaník. (Foto: ATELIER V)
86
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.10 ObKR 10 – STRAKONICKO
Obr. 10.1: Strakonicko. Pohled na Strakonice od jihovýchodu. (foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Strakonicko leţí ve střední části okresu Strakonice. Jejím těţištěm je okresní historické město Strakonice, důleţité správní a průmyslové centrum a dopravní uzel (silnice prvních tříd I/4 a I/22). Prochází tudy od roku 1868 ţelezniční trať z Plzně do Českých Budějovic a lokální tratě č. 198 (od roku 1893) a č. 203 (od roku 1899). Ve Strakonicích má tradici především průmysl textilní, strojírenský a pivovarnictví. Z typologického hlediska je Strakonicko řazeno k vrcholně středověké sídlení krajině Hercynika. Kromě silně urbanizovaných ploch Strakonic a okolí se jedná o lesozemědělskou a místy zemědělskou krajinu, z hlediska reliéfu o krajinu vrchovin Hercynika, v nivě Vltavy a Volyňky o krajinu širokých říčních niv. Krajina, jejíţ osu tvoří tok Otavy, zahrnuje okraj Blatenské vrchoviny na severu a na jihu jiţ přechází do okraje Šumavského podhůří. Vzniká tak obraz otevřené zemědělské krajiny velkého měřítka se zřetelným prostorovým ohraničením a s výraznými horizonty. Právě v panoramatických pohledech tkví estetická atraktivnost krajinné scény. Město Strakonice vytváří v přehledné krajině segment silně urbanizované krajiny.
10 A
klasifikace znaků
ObKR Strakonicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XXX
X
Specifický reliéf protáhlé kotliny obklopené na severu a jihu svahy
A.1
A.2
A.3
Jádro oblasti náleţí k Putimské pánvi - Strakonické kotlině, která je na severu obklopena svahy Radomyšelské pahorkatiny a na jihu je vymezena svahy Bavorovské vrchoviny - Volyňské vrchoviny a Miloňovické pahorkatiny. Úzká tektonická sníţenina směru západ-východ, je místy vymezena příkrými svahy. Převládá akumulační rovinný reliéf údolní nivy a nízkých teras, méně s plošinným erozně denudačním povrchem. Výrazný tok Otavy s širokou nivou Řeka Otava a její vedlejší ramena vytváří širokou nivu. V oblasti přijímá několik menších přítoků, nejvýznamnějším je Volyňka. V nivách menších potoků se objevují roztroušené rybníky a menší soustavy (na Řepickém potoku a Kolčavce, jiţně od Pracejovic). Malá zalesněnost kotliny obklopené zalesněnými svahy Strakonická kotlina je málo zalesněná borovými a smrkovými porosty, zbytky luţních lesů s dubem letním, jasanem a lípou. Kotlina je obklopena zalesněnými svahy smrkovými a borovými porosty vázanými na terén
87
Jihočeský kraj
Atelier V
Menší přírodně cenné lokality A.4
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika MZCHÚ (vázané na nivu a na zalesněné vrcholy), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Artézské studny v nivě Otavy
X
X
A.5
V Otavské nivě, zejména na pravém břehu Otavy, se objevují lokality artézských studní.
X
X
10
ObKR Strakonicko
B
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
XX
XX
XXX
X
XX
Krajinná struktura kulturní, urbanizované a industriální oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
10
Původně bylo jádro oblasti v nivě Otavy baţinaté, proto je osídlení pravděpodobně o něco pozdější neţ v přilehlém Pošumaví. Více dokladů pochází teprve z doby kolem přelomu letopočtu. Dnes je krajina převáţně odlesněná, v minulosti typické vlhké louky byly z velké části převedeny na ornou půdu nebo zmeliorovány. Na Strakonicku hrála významnou roli zlatonosná řeka Otava. Otavským údolím prochází důleţité dopravní trasy (I/22, ţeleznice). V oblasti je výrazná plocha urbanizované krajiny na území Strakonic a okolí, které jsou i významnou dopravní křiţovatkou a historickým průmyslovým centrem (textilní průmysl). Dochovaná struktura osídlení s městem Strakonice jako centrem regionu Hlavním urbanizačním těţištěm, historickým, kulturním, dopravním a správním centrem regionu je město Strakonice, vytvářejícím s okolními sídly „aglomeraci“ (Draţejov, Virt, Mutěnice, Radošovice, Řepice). Kromě Strakonic se zde nevyskytují další města. Oblast je prostoupena několika menšími venkovskými zemědělskými sídly a několika většími obcemi (Katovice, Střelské Hoštice). Významné památkové objekty, historicky významné lokality Nejvýznamnější stavbou oblasti je Strakonický hrad (národní kulturní památka), nejvýznamnějším sídlem, historickým a správním centrem s řadou památkových hodnot je město Strakonice (hrad, zámek, kostely). Vývoj města začíná v druhé polovině 12. století, kdy rod Bavorů začíná budovat místní hrad. Roku 1243 daroval Bavor I. se svou manţelkou Bolemilou část strakonického hradu řádu maltézských rytířů, kteří se pak stali strakonickou vrchností aţ do 20. století. Památky a významné architektonické stavby se objevují i v okolních sídlech (Katovice, Střelské Hoštice, Střela...) Význam místa – dudácká a průmyslová tradice Strakonicko je od 19. století významnou průmyslovou lokalitou spojenou zejména s textilním průmyslem. Město je známé Mezinárodním dudáckým festivalem. První ročník se uskutečnil v roce 1967.
klasifikace znaků
ObKR Strakonicko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Výrazná krajinná osa koridoru Otavy s doprovodnou zelení
C.3
Uplatnění architektonických dominant Strakonic v krajinné scéně
88
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX XX
XX XX
Jihočeský kraj
Atelier V
C.4
Silně urbanizované území města Strakonice v přehledné krajině údolí Otavy
XX
XX
C.5
Výrazné terénní dominanty a zřetelné prostorové ohraničení georeliéfem okraje Šumavského Podhůří
XX
XX
Obr. 10.2: Strakonicko. Pohled od obce Domanice směrem k obcím Černíkov a Drouţetice. (foto: ATELIER V)
Obr. 10.3: Strakonicko. Pohled od Strakonic na východ, na nivu Otavy. (foto: ATELIER V)
Obr. 10.4: Strakonicko. Pohled na Strakonice od jihu. (foto: ATELIER V)
89
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.11 ObKR 11 – PUTIMSKO-PROTIVÍNSKO
Obr. 11.1: Putimsko-Protivínsko. Pohled ze silnice č. 159 na jihovýchod, na Tálinský rybník. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Putimsko-Protivínsko leţí v jiţní části okresu Písek, jiţně od okresního města, které je průmyslovým, kulturním a správním centrem regionu, ke kterému oblastí směřuje důleţitá komunikace I/20. Od roku 1868 oblastí prochází ţelezniční trať z Plzně do Českých Budějovic, na které leţí ţelezniční uzly Raţice (trať č. 201 od roku 1889) a Protivín (trať č. 200 od roku 1875). Krajinný segment Štěkeňsko představuje hodnotný celek historické krajiny utvářené spolu se šlechtickým sídlem. V oblasti se nachází mnoţství dochovaných objektů a souborů lidové architektury. Z hlediska typologického se jedná o krajinu vrchovin Hercynika a krajinu širokých říčních niv. Vrcholně středověká sídlení krajina Hercynika má charakter lesozemědělské a zemědělské krajiny, rozlehlé plochy náleţí krajině rybniční. Oblast zahrnuje krajinu jiţně od Písku v širokém sektoru od lesních masivů Píseckých hor nad levým břehem Vltavy aţ po rozlehlou sníţeninu Otavy v Kestřanské rybniční pánvi. Kontrast těchto dvou segmentů krajiny a ohraničení Kestřanska výraznými terénními dominantami (Skalský vrch 476 m n.m., Zlatá hora 461 m n.m.) vytváří výrazné krajinářskoestetické hodnoty, doplněné identitou kulturní krajiny se stopami historické kultivace a architektonickými památkami. Velká část krajiny se vyznačuje harmonickým měřítkem, v krajinné scéně je moţno identifikovat harmonické prostorové vztahy.
11 A
klasifikace znaků
ObKR Putimsko-Protivínsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XXX
XXX
Pánevní reliéf v nivě Otavy a Blanice A.1
A.2
A.3
Většina oblasti náleţí k Putimské pánvi (Kestřanské pánvi a Mladějovické pahorkatině), tektonické sníţenině s mírně zvlněným ploše pahorkatinným aţ plošinným erozně denudačním a plošinným akumulačním povrchem údolních niv a nízkých říčních teras. Na jihu na pánev navazují svahy Netolické vrchoviny. Vodní toky jako prvek konstituující krajinu oblasti V oblasti hrají významnou roli vodní toky, Otava, Blanice a jejich četné přítoky, s opuštěnými rameny v nivách, podmáčenými polohami a mnoţstvím rybníků. Rybniční oblast Protivínsko-vodňanské skupiny V oblasti je vytvořeno velké mnoţství rybníků a jejich soustav. Protivínskovodňanská rybniční soustava (asi 1100ha) se známým Tálínským či Selibovským rybníkem, leţí zejména v povodí řeky Blanice.
90
Jihočeský kraj
Atelier V
Malá aţ střední zalesněnost oblasti
XX
X
V nivách vodních toků a při rybnících se objevují pobřeţní mokřady, rozlehlé litorální porosty Menší přírodně cenné lokality
X
XX
A.6
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ (vázané zejm. na nivy a rybníky), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy.
X
XX
11
ObKR Putimsko-Protivínsko
A.4
Oblast je v nivách málo, v okrajových polohách aţ středně zalesněná borovými a smrkovými porosty s dubem letním, méně dubové porosty Podmáčené louky a pobřeţní mokřady
A.5
B
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XXX
XX
XXX
X
XXX
XXX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
Původně bylo jádro oblasti v nivě Otavy baţinaté, proto je osídlení pravděpodobně o něco pozdější neţ v přilehlém Pošumaví. Více dokladů pochází teprve z doby kolem přelomu letopočtu. Dnes je krajina převáţně odlesněná, v minulosti typické vlhké louky byly z velké části převedeny na ornou půdu nebo zmeliorovány. Krajinu prostupuje velké mnoţství rybníků Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Nejvýznamnějším sídlem v oblasti je městečko Protivín (1282), důleţitá dopravní křiţovatka, dále jsou významnými Štěkeň (1318), Putim (1205), Kestřany (1338) a další. Některé z vesnic mají dochovanou urbanistickou strukturu a původní ráz (VPZ Budičovice, VPZ Křtětice, VPZ Kloub, VPZ Putim, VPZ Smrkovice, navrţená VPZ Nové Kestřany či navrţená VPZ Štěkeň) Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Dominantní stavbou stojící na nevysokém návrší nad rybníkem je kostel v Putimi, Unikátními doklady drobných feudálních sídel jsou Dolní a Horní tvrz v Kestřanech. Historicky významná místa – Sudoměř Bitva u Sudoměře bylo první významnější vojenské střetnutí husitských válek, ke kterému došlo v pondělí 25. března 1420 v rovinaté a rybníky pokryté krajině u jihočeské vsi Sudoměř, 11 km východně od Strakonic. Na památku tohoto vítězství zde byl v roce 1925 postaven 16 m vysoký pomník Jana Ţiţky od sochaře Emanuela J. Kodeta. Tradiční rybniční oblast Protivínsko-vodňanské skupiny V oblasti je vytvořeno velké mnoţství rybníků a jejich soustav. Protivínskovodňanská rybniční soustava (asi 1100ha) se známým Tálínským či Selibovským rybníkem, leţí zejména v povodí řeky Blanice. Některé rybníky mají jiţ středověký původ, většina má původ v 16. století, které bylo slavnou érou jihočeského rybníkářství.
91
Jihočeský kraj
11 C
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Putimsko-Protivínsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Jemně členitý georeliéf s výraznými terénními dominantami
C.2
Rybniční soustava v údolí Otavy
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.4 C.5
Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice) s výraznými terénními dominantami na jihovýchodě Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX XXX XX
X XX XX
XX
X
XXX
XX
C.6
Absence výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
XX
XX
C.7
Výrazné architektonické hodnoty Kestřanska
XX
XXX
Obr. 11.2: Putimsko-Protivínsko. Pohled ze silnice č. 159 na sever, na vrch Kocovna. (Foto: ATELIER V)
Obr. 11.3: Putimsko-Protivínsko. Mezi vesnicemi Dobev a Malé Nepodřice. (Foto: ATELIER V)
92
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.12 ObKR 12 – BECHYŇSKO-VLTAVOTÝNSKO
Obr. 12.1: Bechyňsko-Vltavotýnsko. (foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Bechyňsko-Vltavotýnsko leţí ve středním Povltaví, zahrnuje severní část okresu České Budějovice a okrajové části okresů Písek a Tábor. Ohnisky osídlení jsou Týn nad Vltavou na jihu a Bechyně, historické centrum severní části oblasti, které patří k nejstarším správním centrům v Čechách (Bechyňský kraj). V místě původního slovanského sídliště, na vysokém ostrohu nad Luţnicí, je písemně doloţeno osídlení uţ v roce 993. Oblastí neprocházejí významnější komunikace. V Bechyni a Týnu nad Vltavou končí ţelezniční tratě č. 202 (od roku 1903) resp. č. 192 (od roku 1898). V jiţní části oblasti se v současnosti nachází rozlehlý areál jaderné elektrárny Temelín (ETE), která vytváří technickou dominantu viditelnou z velké části pánevní oblasti Jihočeského kraje. Z typologického hlediska vrcholně středověká sídelní krajina Hercynika náleţí zejména k lesozemědělské, místy lesní krajině. Z hlediska reliéfu se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, při Luţnici o krajinu zaříznutých údolí. Osami rozsáhlé oblasti krajinného rázu jsou výrazné koridory údolí Vltavy a Luţnice. Koridory řek jsou provázeny lesními porosty stejně jako údolí přítoků (Ţidova strouha, Smutná). V náhorních polohách na mezivodních hřbetech vzniká otevřenější zemědělská krajina. Kontrast většího měřítka s uzavřenými scenériemi zahloubených poloh vytváří výrazné estetické hodnoty. V krajině je přítomno harmonické měřítko a (zejména v zahloubených uzavřených prostorech) ve scenériích se uplatňuje jedinečný soulad historických sídel a krajinného rámce údolí (Bechyně, Koloděje nad Luţnicí). Do jiţní části oblasti jiţ zasahuje historická krajina Hlubocka s oborami.
12 A
klasifikace znaků
ObKR Bechyňsko-Vltavotýnsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
Pahorkatinný reliéf oblasti
A.1
Oblast náleţí k Písecké pahorkatině, k okrskům Mehelnická, Zvíkovská, Bechyňská a Týnská pahorkatina. Jedná se o pahorkatinu v povodí Vltavy, Luţnice a Otavy s rozčleněným erozně denudačním povrchem, místy tektonicky porušeným, se strukturními hřbety a suky, se zbytky zarovnaných povrchů a hluboce zaříznutými údolími Vltavy, Luţnice a přítoků, lemovanými u hlavních toků místy pedimenty a pleistocenními říčními terasami
93
Jihočeský kraj
Atelier V
Vodní toky jako významné osy krajiny A.2
A.3
A.4
A.5
12 B
Hlavní osu krajiny tvoří tok Vltavy, do které se severně od Týna nad Vltavou zprava vlévá Luţnice (u Bechyně s přítokem Smutná). Vodní síť doplňují jiţ jen jejich drobné přítoky charakteru potoků. Řeky místy vytvářejí hluboce zaříznuté údolí, dnes z části zaplněné plochami Vltavské kaskády. Vodní díla na Vltavě Na Vltavě je vytvořeno několik vodních děl, součástí Vltavské kaskády. Na sever oblasti zasahuje vodní nádrţ Orlík. Nejnovějšími stupni Vltavské kaskády jsou Hněvkovická přehrada, vybudovaná na řece Vltavě v letech 1986-1991, a vodní dílo Kořensko. Střední, na jihu značné zalesnění oblasti Oblast je středně zalesněná borovými a smrkovými porosty, v jiţní části oblasti se nachází souvislý komplex smíšených lesů s převahou smrku a příměsí borovice, jedle, buku, jasanu dubu, klenu, lípy a modřínu. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ (vázané zejm. na nivy a rybníky), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. U Bechyně je vyhlášen PPa Plţiny a PPa Kukle.
XX
XX
XX
XX
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Bechyňsko-Vltavotýnsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
XX
XX
X
XX
XX
X
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
Nejstarší osídlení oblasti se datuje do doby bronzové. Lesy, zejména smrkové a borové, rozčleňují plochy polí a luk. Struktura rozloţení lesů a orné půdy odpovídá historickým mapám a navazuje na původní krajinnou strukturu. Oblastí prochází zejména komunikace niţších tříd, které navazují na historickou cestní strukturu doloţenou historickými mapami. Dochovaná struktura sídel Hlavními sídly v oblasti jsou města Bechyně a Týn nad Vltavou. Sídelní strukturu doplňují menší venkovská sídla, původně zemědělské vesnice, z nichţ některé mají dochovanou urbanistickou strukturu a původní ráz (VPZ Bechyňská Smoleč, Hodonice u Bechyně, Chřešťovice, Kočín, Libív). Bechyně patří k nejstarším správním centrům v Čechách (Bechyňský kraj). V místě původního slovanského sídliště, na vysokém ostrohu nad Luţnicí, je písemně doloţeno osídlení uţ v roce 993. Velmi dobře zachovalé historické jádro města představuje od roku 1990 jednu z nejhodnotnějších městských památkových zón v Čechách. Nejstarší dochovaná písemná zpráva, potvrzující existenci Týna a zároveň dokladující zdejší biskupské dominium, je z prosince roku 1229. Jaderná elektrárna Temelín (ETE) Výraznou novou dominantou celé velké části Jihočeského kraje leţící v oblasti je stavba jaderné elektrárny Temelín, zkolaudovaná v roce 2006. Významné památkové objekty, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Kromě Bechyně a Týna nad Vltavou (městské památkové zóny s mnoţstvím památek) je řada památek registrována i v dalším sídlech v oblasti (kostely, kaple, tvrze). Historické krajinářské úpravy – Černická obora, Hlubocko Východně od Bechyně leţí rozlehlá Černická obora, dnes PPa. Rozlehlou Černickou oboru zaloţil v roce 1586 Petr Vok z Roţmberka. Slouţila zejména
94
Jihočeský kraj
Atelier V
k chovu černé zvěře, daňků a jelenů. V roce 1880 byla v části obory zřízena jedna z nejstarších přírodních rezervací v Čechách. Je zde chráněn zbytek přestárlého smíšeného porostu borovice, smrku, dubu a habru. Na jihu do oblasti zasahuje rozlehlá historicky kultivovaná krajina Hlubocka představující soubor architektonizované schwarzenberské krajiny utvářené společně se šlechtickým sídlem (rybníky, baţantnice, obory, aleje)
12 C
klasifikace znaků
ObKR Bechyňsko-Vltavotýnsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
C.1
Výrazný georeliéf zaříznutého členitého údolí Vltavy a Luţnice s plochými hřbety a zahloubenými bočními údolími přítoků
C.2
Výrazný význam lesních porostů ve scenériích říčních údolí
XX
XX
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
XX
XX
C.4
Zřetelné linie morfologie plochého a mírně zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
XX
X
C.5
Výrazné uplatnění kulturních dominant (Bechyně)
C.6
Historické krajinné úpravy Hlubocka
XX XX
XXX XXX
Obr. 12.2: Bechyňsko-Vltavotýnsko. Pohled od obce Jehnědno západn, na Karvašiny. (Foto: ATELIER V)
Obr. 12.3: Bechyňsko-Vltavotýnsko. Pohled jihozápadně od Chrášťan jiţním směrem. (foto: ATELIER V)
95
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.13 ObKR 13 – VOLYŇSKO-PRACHATICKO
Obr. 13.1: Volyňsko-Prachaticko. Pohled od obce Paračov k rozhledně Hadovec. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Volyňsko-Prachaticko zahrnuje jiţní část okresu Strakonice (Volyňsko a část Vodňanska) a severní část okresu Prachatice (Prachaticko a severní Vimpersko). V oblasti se nacházejí menší historická města a městečka, z nichţ hlavním a největším je okresní město Prachatice, které vzniklo jako trhová osada v 11. století. V západní části oblasti leţí město Vimperk, osada vzniklá v podhradí hradu z 13. století, povýšená v roce 1479 na město. Na severozápadě leţí Volyně, o níţ se objevuje první písemná zmínka v roce 1271, kdy byla majetkem praţské kapituly. Dalšími městečky jsou Husinec, Bavorov, Vlachovo Březí a Netolice. Nejvýznamnější komunikací v oblasti je silnice I/4 na hraniční přechod Stráţný. Oblastí procházejí ţelezniční trati č. 197 (z roku 1899) a č. 198 (z roku 1893). Nacházejí se zde lokality s dochovanou lidovou architekturou (regiony lidové architektury) i s výrazně dochovanou pluţinou (na Prachaticku). Zasahují sem ze sousední Českobudějovické pánve i lokality historicky komponované architektonizované krajiny vázané na šlechtická sídla (Libějovicko-Lomecko) či krajinné celky vázané na historické hospodářské úpravy krajiny v podhůří Blanského lesa. Z typologického hlediska se jedná o krajinu vrchovin Hercynika prostoupenou krajinami výrazných svahů a skalních horských hřebenů. Lesozemědělská a lesní krajina náleţí k vrcholně a pozdně středověké sídelní krajině Hercynika. Rozsáhlá oblast zahrnuje členitou, rozmanitou a vizuálně bohatou krajinu Šumavského Podhůří od Strakonicka aţ po Blanský les. Je to krajina s mimořádně jemně členitým terénem, vytvářejícím drobné prostorové členění s mnoţstvím lokálních dominant a proměnlivou krajinnou scénou. Dynamice terénu odpovídá i mozaikovitost vegetačního krytu s mnoţstvím lesů, lesíků a prvků nelesní zeleně. Směrem jihozápadním se terén zdvihá k okraji Šumavy a v krajinných panoramatech se projevují výrazné horizonty. Krajina vyniká estetickou atraktivností a harmonickým měřítkem. Na Prachaticku se měřítko krajiny zvětšuje, zvyšuje se podíl lesů a dynamika reliéfu je silnější.
13 A
klasifikace znaků
ObKR Volyňsko-Prachaticko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Zvlněný vrchovinný aţ hornatinný reliéf Šumavského podhůří A.1
Rozlehlá oblast patří k Šumavskému podhůří, k Vimperské a Bavorovské vrchovině a Prachatické hornatině. Reliéf má charakter členité aţ ploché vrchoviny, místy ploché hornatiny. Erozně denudační povrch je rozčleněný
96
Jihočeský kraj
Atelier V
údolími přítoků Volyňky a Blanice a jejich přítoků. Objevují se zde výrazné vlivy strukturní – směry hřbetů, četné skalní tvary zvětrávání na vrcholech strukturních hřbetů, tektonické kotliny a hluboká údolí Vodní toky tvořící údolí a zářezy A.2
A.3
A.4
13 B
V oblasti se nachází řada drobných vodních toků, velmi často jejich horních toků stékajících ze svahů Šumavy a Šumavského podhůří. Významnějšími toky protékajícími napříč celou oblast jsou Volyňka a Blanice se svými přítoky. Střední zalesněnost oblasti Oblast je středně zalesněná převáţně borovými a smrkovými porosty s dubem, bukem, modřínem a jedlí. Lesy doplňují četnější louky a pastviny. Jihozápadní část oblasti přiléhající k Šumavě je zalesněná značně. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast je vymezena na jihu hranicemi CHKO Šumava, na jihovýchodě CHKO Blanský les
XX
X
XXX
XX
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Volyňsko-Prachaticko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
X
XXX
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
Nejstarší osídlení oblasti se datuje do doby bronzové. Silné ovlivnění lesů pastvou se zřejmě projevilo poklesem zastoupení buku v lesních porostech jiţ v době prehistorické. Dnes je většina lesů převedena na kulturní porosty. Na nelesní půdě je značný podíl luk a pastvin, dnes ovšem často opuštěných. Rozloţení hlavních ploch lesů a zemědělské půdy odpovídá stavu doloţenému historickými mapami. Nejvýznamnější komunikací vedoucí oblastí je silnice I/4 na hraniční přechod Stráţný. Většina silnic odpovídá původní struktuře cestní sítě doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura měst, městeček a vesnic V oblasti se nevyskytují velké urbanizované plochy či velká města. Nejvýznamnějšími městy jsou Prachatice (12. století), Vimperk (13. století), Volyně (1271), Bavorov (1228), Vlachovo Březí či Husinec (1291). Většina sídel je středověkého původu, přičemţ mnohá navazují na starší osídlení. Netolice jsou jedno z nejstarších jihočeských měst. Nejstarší zachovaná písemná zmínka v Kosmově kronice z roku 981 v popisu slavníkovského panství uvádí, ţe mělo „na jiţní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady Chýnov, Důdleby, Netolice.“ Sídelní strukturu doplňuje mnoţství větších či menších vesnických sídel i malých osad. Lokality s dochovanou pluţinou V oblasti se vyskytují rozsáhlé oblasti s unikátně dochovanou strukturou historické pluţiny (zejména na Prachaticku a Vimpersku) Významné památkové objekty, hodnotná sídla a kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Národními kulturními památkami je zámek Kratochvíle, rodný dům Mistra Jana Husa v Husinci a vodní mlýn v Hoslovicích. Prachatice jsou městskou památkovou rezervací, Stachy, Vodice u Lhenic a Nahořany vesnickými památkovými rezervacemi, Vimperk, Husinec, Bavorov a Vlachovo Březí městskými památkovými zónami. Řada vsí je chráněna jako vesnické památkové zóny nebo jsou k prohlášení navrţeny. Z významných lokalit lze uvést Dobrš s tvrzí a dvěma kostely, Volyně s tvrzí, zřícenina Helfenburk, krajinná dominanta u Bavorova, poutní areál Lomec a další kostely, zámky, tvrze, fary a venkovské usedlosti
97
Jihočeský kraj
Atelier V
Lokalita komponované krajiny - Libějovicko - Lomecko B.5
B.6
B.7
13 C C.1 C.2 C.3 C.4 C.5
Komponovaná krajina na panství Buquoyů je zahrnuta prohlášena krajinnou památkovou zónou, která zahrnuje Libějovice, Lomec, Holečkov, Rabín (dvůr), Nestanice, Černěves, Hvoţďany, Újezd, Chelčice a Vodňany. Historické krajinné celky vázané na hospodářské úpravy krajiny (Podhůří Blanského lesa)
X
XXX
Podhůří Blanského lesa zahrnuje soubor malebných jihočeských vesnic, prezentujících charakteristickou lidovou architekturu selského baroka, které patří k jiţní části jeho rozšíření. Vesnice jsou jedinečným způsobem dotvářeny okolní krajinou, která je na tak malém území značně rozmanitá. Oblasti cenné lidové architektury
X
XXX
V oblasti se nachází mnoţství lokalit s cennou lidovou architekturou a soubory lidové architektury (regiony lidové architektury) – kolem Zdíkova, Volyňsko, severně od Prachatic a další
XX
XX
klasifikace znaků
ObKR Volyňsko-Prachaticko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Členitý georeliéf s výraznými terénními dominantami a se zvětšující se dynamikou směrem jihozápadním Členitá struktura lesních porostů na Volyňsku a větší podíl lesních porostů na Prachaticku Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice) s výraznými terénními dominantami na jihozápadě (okraj Šumavy) Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce
C.6
Absence výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
C.7
Jedinečné panoramatické pohledy na okraje Šumavy
C.8
Uplatnění historických sídel v krajinné scéně
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XX
XX
XX
X
XXX
XX
XX XX XX
XX XXX XXX
Obr. 13.2: Volyňsko-Prachaticko. Pohled od Milejovic směrem na Přechovice. (Foto: ATELIER V)
98
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 13.3: Volyňsko-Prachaticko. Pohled ze silnice č. 142 u Koječína na jihozápad. (Foto: ATELIER V)
Obr. 13.4: Volyňsko-Prachaticko. Pohled z rozcestí mezi Paračovem a Kuřimany na sever. (Foto: ATELIER V)
Obr. 13.5: Volyňsko-Prachaticko. Pohled od silnice č. 142 u Štětína na severovýchod. (Foto: ATELIER V)
99
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.14 ObKR 14 – ČESKOBUDĚJOVICKÁ PÁNEV
Obr. 14.1: Českobudějovická pánev. České Budějovice od Rudolfova (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Českobudějovická pánev se táhne ve směru severozápad – jihovýchod od Vodňan k Českým Budějovicům, které jsou metropolí celého kraje, kulturním společenským, průmyslovým, historickým a správní střediskem jiţních Čech. Ve městě sídlí Jihočeská univerzita a biskup římskokatolické českobudějovické diecéze. České Budějovice nechal zaloţit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265. Nové královské město představovalo doposud chybějící základnu královské moci v jiţních Čechách a bylo protiváhou moci Vítkovců (resp. Roţmberků). Osu oblasti tvoří významná komunikace I/20 a ţelezniční trať č. 190 z Plzně do Českých Budějovic (od roku 1868). Jiţně od Hluboké nad Vltavou do oblasti zasahuje komponovaná architektonizovaná krajina schwarzenberského Hlubocka, jiţně od Vodňan buqoyského Libějovicka-Lomecka, v podhůří Blanského lesa se objevují krajinné celky vázané na historické hospodářské úpravy krajiny. V oblasti je dochováno velké mnoţství objektů, souborů a sídel unikátně dochované lidové architektury. Z typologického hlediska oblast leţí ve vrcholně středověké sídlení krajině Hercynika. Z hlediska reliéfu se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, z hlediska vyuţití o krajinu lesopolní a polní, velké krajinné segmenty v Budějovické pánvi náleţí ke krajinám rybničním. Oblast krajinného rázu zahrnuje jeden z hlavních a typických prostorů Jiţních Čech. Má dva kontrastní charaktery spolupůsobící v uzavřeném prostorovém rámci, silně urbanizovanou krajinu velkého města postupně vyplňující prostor mezi svahy Rudolfova, Hosína a Blanského lesa a rozlehlou rybniční krajinu táhnoucí se od Českých Budějovic k Bosňanům. Prostorové vymezení výrazným masivem Blanského lesa s dominantou Kletě a výrazná hrana Táborské pahorkatiny, do které se zařezává údolí Vltavy po Hlubokou, je vedle dílčích scenérií rybniční krajiny hlavním atributem estetické atraktivnosti krajiny. Krajina mimo urbanizované území vyniká uvnitř rybničních soustav harmonickým měřítkem a harmonickými prostorovými vztahy. Významné hodnoty do krajiny vnášejí historické krajinné úpravy Hlubocka s překrývajícími se vrstvami postupné kultivace od středověké rybniční soustavy aţ po pozdně romantické úpravy druhé poloviny 19. století
14 A
klasifikace znaků
ObKR Českobudějovická pánev
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
Plochý pánevní reliéf oblasti A.1
Oblast z velké části náleţí k Blatské pánvi (Vodňanská a Zlivská pánev, Chvalešovická pahorkatina), jihovýchodní části Českobudějovické pánve.
100
Jihočeský kraj
Atelier V
Jedná se o širokou tektonickou příkopovou sníţeninu protaţenou směrem SZJV (ploše pahorkatinný aţ plošinný povrch a akumulační georeliéf nízkých teras Vltavy a Blanice a širokých niv vodních toků) Řada vodních toků, přítoků Blanice a Vltavy A.2
A.3
V nivě se nachází velké mnoţství vodních toků, přítoků Blanice a Vltavy, s vedlejšími rameny, slatěmi a mrtvými kanály, potoky a mnoţstvím rybníků Velké mnoţství rybníků Budějovicko-hlubocké skupiny V Českobudějovické pánvi v povodí Vltavy se nachází výrazná českobudějovicko-hlubocká rybniční skupina s největším rybníkem Bezdrevem, vybudovaným koncem 15. století. Z ostatních rybníků této skupiny je z turistického hlediska zajímavý např. Munický rybník v blízkosti Hluboké nad Vltavou. Malá zalesněnost oblasti
XX
X
XXX
XXX
XX
X
A.4
Oblast je málo zalesněná smrkovými a borovými porosty s dubem letním, méně dubovými porosty Podmáčené plochy, litorální porosty
A.5
Ve vazbě na mnoţství rybníků se objevují cenné mokřiny, pobřeţní mokřady a vlhké, břehové a litorální porosty a rákosiny Menší přírodně cenné lokality
X
XX
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ (vázané zejména na vodní plochy a jejich břehy), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast je vymezena na JZ hranicemi CHKO Blanský les
X
XX
A.6
14 B
klasifikace znaků
ObKR Českobudějovická pánev
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
XX
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
Původně bylo jádro oblasti baţinaté, proto je osídlení pravděpodobně o něco pozdější neţ v přilehlém Pošumaví. Více dokladů pochází teprve z doby kolem přelomu letopočtu. Dnes je krajina převáţně odlesněná, v minulosti typické vlhké louky byly z velké části převedeny na ornou půdu nebo zmeliorovány. Krajinu prostupuje velké mnoţství rybníků. Osu oblasti tvoří silnice I/20. České Budějovice jsou významnou silniční i ţelezniční dopravní křiţovatkou. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura osídlení a s metropolí Českými Budějovicemi Jiţní okraj oblasti zaplňuje výrazně urbanizovaná plocha města České Budějovice a jeho aglomerace. Královské město České Budějovice jsou správním, historickým, kulturním, dopravním a průmyslovým centrem kraje. České Budějovice nechal zaloţit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265; lokaci a projekci města provedl králův rytíř Hirzo. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící základnu královské moci v jiţních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Roţmberků). Kromě Českých Budějovic má městský status Hluboká nad Vltavou (1378), Zliv (1409) a Vodňany (1336). Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Zámek Hluboká nad Vltavou, výrazná dominanta čnící nad Českobudějovickou pánev, je spolu s loveckým zámkem Ohrada národní kulturní památkou. České Budějovice jsou městskou památkovou rezervací, Vodňany městskou památkovou zónou. Řada vesnic je vesnickými památkovými rezervacemi a zónami.
101
Jihočeský kraj
Atelier V
Historická rybniční oblast Budějovicko-hlubocké skupiny B.4
B.5
B.6
14 C C.1 C.2 C.3 C.4 C.5 C.6
V Českobudějovické pánvi v povodí Vltavy se nachází výrazná českobudějovicko-hlubocká rybniční skupina s největším rybníkem Bezdrevem, vybudovaným koncem 15. století. Většina rybníků má svůj původ ve století 16. Lokality komponované krajiny Na Hlubockém panství Schwarzenberků vznikla velmi harmonická kultivovaná lovecká krajina s prvky krajinářských kompozic. Komponovaná krajina ve vazbě na architektonické objekty se objevuje i na libějovickém panství Buquoyů (Libějovicko-Lomecko) Výrazný region lidové architektury Západně od Českých Budějovic se v rybniční krajině nachází řada venkovských sídel, představujících unikátní soubor lidové architektury. VPR Holašovice byla zařazena mezi památky UNESCO. Holašovice jsou jedním z nejlépe zachovaných a nejpůsobivějších dokladů jedinečné jihočeské architektury druhé poloviny 19. století. Památkovými rezervacemi jsou Plástovice, Záboří a Malé Chrášťany, památkovými zónami Lipanovice, Třešňový Újezdec, Dobčice, Zvěřetice, Břehov, Munice a Mahouš
XXX
XX
X
XXX
XX
XXX
klasifikace znaků
ObKR Českobudějovická pánev Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Výrazný kontrast sníţeniny Budějovické pánve a ohraničujících okrajů geomorfologicky odlišných oblastí Silně urbanizovaná krajina Českobudějovické aglomerace a její projev v krajinných panoramatech Bohatá prostorová členitost rybniční krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice) s výraznými terénními dominantami Blanského lesa Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce Jedinečné hodnoty vesnických sídel – lidová architektura, urbanistická struktura vesnic
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XX
XX
XX
X
XXX
XX
XX
XX XXX XXX XXX
C.7
Jedinečné uplatnění architektonických dominant (Hluboká)
C.8
Uplatnění historických sídel v krajinné scéně
XX XX
C.9
Projev historických krajinných úprav v krajinné scéně a harmonii prostorových vztahů (Hlubocko, Lomecko)
XX
102
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 14.2: Českobudějovická pánev. Pohled od obce Radčice na východ. (Foto: ATELIER V)
Obr. 14.3: Českobudějovická pánev. České Budějovice od jihovýchodu. (Foto: ATELIER V)
Obr. 14.4: Českobudějovická pánev. Okolí Českých Budějovic od jihovýchodu. (Foto: ATELIER V)
103
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.15 ObKR 15 – LIŠOVSKÝ PRÁH - ZÁPADNÍ TŘEBOŇSKO
Obr. 15.1: Lišovský práh – Západní Třeboňsko. Zvíkovský rybník u Lišova. (Foto: ATELIER V
Oblast krajinného rázu Lišovský práh - Západní Třeboňsko leţí v okrese České Budějovice. Obklopuje v pásu od severu přes východ aţ k jihu jihočeskou metropoli České Budějovice, které vytvářejí výraznou urbanizovanou plochu a s přiléhajícími obcemi velkou sídelní aglomeraci. Z Českých Budějovic radiálně vybíhají důleţité silniční komunikace (I/3, I/34, II/156, II/157) a ţeleznice (trať č. 220 z roku 1874 a č. 199 z roku 1869). Ve východní a jiţní části má oblast opuštěnější charakter s menšími sídly (městečka Lišov, Rudolfov). Z hlediska krajinné typologie se jedná o pestrou krajinu lesozemědělskou, lesní, zemědělskou a místy rybniční v krajinách vrchovin Hercynika a v krajinách rovin (směrem k Třeboňsku). Podle osídlení se jedná o vrcholně a pozdně středověkou sídlení krajinu Hercynika. Prudké svahy Rudolfovska ohraničují na západě vyvýšenou polohu krajiny Lišovského práhu, která se k východu postupně svaţuje do Třeboňské pánve. Výhledy do Českobudějovické pánve jsou velmi atraktivní, výhledy do Třeboňské pánve jsou méně výrazné, ale přestavují jednu z mála moţností vnímat sloţitou strukturu krajiny Třeboňska z vyššího horizontu. Vlastní krajina vyvýšené polohy je zemědělského charakteru s větších měřítkem členění zemědělských ploch a lesních porostů.
15 A
ObKR Lišovský práh - západní Třeboňsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
klasifikace znaků dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
X
X
Pahorkatinný reliéf Lišovského prahu
A.1
A.2
Členitá pahorkatina na rozvodí Vltavy, Malše a Luţnice, s rozčleněným erozně denudačním povrchem asymetrické hrásťové stavby, silně tektonicky porušeným, s pásmem nejvýraznějších elevací na západě, se strukturními hřbety a suky, se zbytky zarovnaných povrchů. Lišovský práh (Hlubocká a Dobrovodská pahorkatina) je omezený proti Blatské pánvi na západě zlomovými svahy a oproti Lomnické pánvi na východě zlomy zakončenými na severu a jihu tektonicky podmíněnými sníţeninami vyplněnými sedimenty. Menší vodní toky, přítoky Vltavy, Malše a Luţnice Oblast leţí na rozvodí Vltavy, Malše a Luţnice. Zdejší toky jsou poměrně malé, charakteru potoků. Místy se objevují rybníky, mokřady a vlhké louky
104
Jihočeský kraj
Atelier V
Jednotlivé vodní plochy A.3
A.4
A.5
15 B
V blízkosti hranic CHKO Třeboňsko se v oblasti vyskytují rybníky náleţející do Třeboňské rybniční oblasti (východně od Českých Budějovic, na Borovansku, na severovýchodě – Dvořiště, čtvrtý největší rybník jiţních Čech, označován za druhý nejstarší jihočeský rybník - vznikl v roce 1367) Střední zalesnění oblasti Oblast je středně zalesněná smrkovými a borovými porosty s bukem a modřínem. Lesy oddělují pole a louky, některé vlhké. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast je vymezena na SV hranicemi CHKO Třeboňsko
ObKR Lišovský práh - západní Třeboňsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
X
XX
XX
X
X
XX
klasifikace znaků dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
X
XX
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
15
Oblast byla osídlena poměrně pozdě a osídlení nebylo příliš husté. Dnešní krajina má lesopolní charakter, lesní plochy prostupují plochy lesů, polí, luk a rybníků. Oblastí, která je poměrně řídce osídlená, prochází silnice I/34. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení s městečkem Lišovem Oblast je prostoupena několika menšími venkovskými zemědělskými sídly. Jejím centrem je městečko Lišov leţící v ohnisku oblasti. Na hranicích s ObKR 14 je výrazný vliv města České Budějovice a jeho aglomerace (město Rudolfov). Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) Ve zdejších obcích je registrováno několik památkových objektů (kostely, kaple). Na jihu oblasti je prohlášena národní kulturní památka rodní dvorec Jana Ţiţky. Historické rybníky Třeboňska Na hranici s CHKO Třeboňsko se objevuje řada historických rybníků, součástí třeboňské rybniční oblasti. Dvořiště, čtvrtý největší rybník jiţních Čech, je označován za druhý nejstarší jihočeský rybník - vznikl v roce 1367. Většina rybníků na Třeboňsku vznikla na Roţmberském panství v 16. století
ObKR Lišovský práh - západní Třeboňsko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Atraktivní panoramatické pohledy na Českobudějovicko
C.3
Harmonické měřítko uzavřenějších prostorů (Velechvín, Miletín)
C.4
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
C.5
Hodnoty lidové architektury a urbanistické skladby některých obcí
105
klasifikace znaků dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX XX XX XX
XX XX XX XX
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 15.2: Lišovský práh – Západní Třeboňsko. (Foto: ATELIER V)
Obr. 15.3: Lišovský práh – Západní Třeboňsko. Ledenice. (Foto: ATELIER V)
106
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.16 ObKR 16 – TŘEBOŇSKO (CHKO) Vyhodnocení krajinného rázu území CHKO je provedeno v samostatných materiálech CHKO a není předmětem tohoto posouzení.
Obr. 16.1: Třeboňsko (CHKO). Rybník Velká Černá. (Foto: ATELIER V)
Obr. 16.2: Třeboňsko (CHKO). Suchdolsko. (Foto: ATELIER V)
Obr. 16.3: Třeboňsko (CHKO). Rybník Svět u Třeboně. (Foto: ATELIER V)
107
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.17 ObKR 17 – KARDAŠOVOŘEČICKO - STRÁŢSKO
Obr. 17.1: Kardašovořečicko-Strážsko. Kardašova Řečice – pohled z věţe. (Foto: internet)
Oblast Kardošovořečicko – Stráţsko leţí v okrese Jindřichův Hradec a vytváří poměrně úzký pruh lemující na severu a severovýchodě hranici CHKO Třeboňsko. Největším zdejším sídlem je městečko Kardašova Řečice v severní části oblasti. Významnějším sídlem na jihu oblasti je Stráţ nad Neţárkou. Oblast křiţuje silnice I/23 z Jindřichova Hradce, podél které vede také ţelezniční trať č. 225 z roku 1887. Z hlediska typologie krajiny náleţí zdejší rybniční, lesozemědělská a lesní krajina k pozdně středověké sídelní oblasti Hercynika. Převaţující reliéf je typu rovin a v okrajových částech vrchovin Hercynika. Oblast vytváří okraj krajiny Třeboňska, přiléhající na severovýchodě a východě k okraji CHKO. Zahrnuje Kardašořečicko, enklávu rybniční krajiny vyvýšenou nad navazující Soběslavsko a prostorově ohraničenou lesním masivem Klenova na jihovýchodě a mohutnými lesními porosty povodí Neţárky na jihozápadě, a vyvýšené okraje Jindřichohradecka, rozhraní oproti povodí Neţárky na Třeboňsku. Rybniční krajina je v tomto pásu členěna drobnými vegetačními celky a prvky a vytváří jedinečné scenérie s harmonickým měřítkem a harmonickými prostorovými vztahy (Vydří, Lásenice).
17 A
klasifikace znaků
ObKR Kardašovořečicko-Stráţsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
X
X
XXX
XX
XX
X
Ploše pahorkatinný reliéf A.1
A.2
A.3
A.4
Oblast náleţí zejména k Plavské pahorkatině v Kardošovořečické pahorkatině. Plochá pahorkatina má slabě rozčleněný erozně denudační povrch s nevýraznými strukturními hřbety a suky a mělkými údolími Vodní toky Oblast je prostoupena malými vodními toky charakteru potoků, zejména přítoky Neţárky, ve vazbě na Třeboňsko,. Na ně jsou vázány rybníky, pobřeţní mokřady a vlhké louky Rybníky a rybniční soustavy Oblast navazuje na Třeboňskou rybniční soustavu (zejména uvnitř sousední oblasti CHKO Třeboňsko), zejména velkým mnoţstvím menších rybníků. Základ soustavy tvoří rybníky propojené stokami, vybudované podél řeky Luţnice severojiţním směrem mezi městy Třeboň a Veselí nad Luţnicí. Střední zalesnění oblasti Oblast je středně zalesněná borovými a smrkovými porosty s dubem letním.
108
Jihočeský kraj
Atelier V
Oproti Třeboňsku se zde vyskytují menší lesní plochy a velké mnoţství remízků a lesíků vytvářejících poměrně jemnou „zrnitost“ krajiny. Menší přírodně cenné lokality A.5
17 B
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast je z velké části obklopena hranicemi CHKO Třeboňsko
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Kardašovořečicko-Stráţsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XX
X
XX
X
X
XX
XX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
17 C
Krajina přiléhajícího Třeboňska podmiňovala existenci četných močálů a menších vodních ploch, coţ velmi omezovalo hospodářské vyuţití. Jestliţe je tedy na severozápadním okraji pánve osídlení poměrně staré, ve vlastní pánvi došlo ke kolonizaci aţ ve středověku. Počátkem novověku, zejména v 16. století, zde byl vybudován důmyslný systém rybníků. V pánevních polohách zůstaly velké plochy lesů, zejména na rašelinných půdách. V minulosti rozšířené vlhké louky byly z větší části převedeny na ornou půdu. Oblast tvoří úzký pás lemující hranice CHKO Třeboňsko. Prochází jí významná komunikace I/23 na Jindřichův Hradec. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Na severu oblasti tvoří centrum městečko Kardašova Řečice (1267), v jiţní části Stráţ nad Neţárkou. Některé z vesnic mají dochovanou formu (Příbraz) Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Rybníky a rybniční soustavy Oblast navazuje na Třeboňskou rybniční soustavu (zejména uvnitř sousední oblasti CHKO Třeboňsko), zejména velkým mnoţstvím menších rybníků. Základ soustavy tvoří rybníky propojené stokami, vybudované podél řeky Luţnice severojiţním směrem mezi městy Třeboň a Veselí nad Luţnicí. Přestoţe nejstarší rybníky vznikaly na Třeboňsku v důsledku příhodných geografických podmínek uţ ve 14. a 15. století, ráz a charakter třeboňské krajině vtiskly systematické úpravy rybníkářů Štěpánka Netolického (14601539) a Jakuba Krčína z Jelčan (1535-1604).
klasifikace znaků
ObKR Kardašovořečicko-Stráţsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Jemně členitý georeliéf s měkkými liniemi horizontů
C.2
Rybniční soustavy Kardašovořečicka a Stráţska
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.4
Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
C.5
výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a kraj.rámce
C.6
Absence výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
109
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX XXX XX XX XXX XX
X XX XX X XX XX
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.18 ObKR 18 – JINDŘICHOHRADECKO
Obr. 18.1: Jindřichohradecko. (Foto: ATELIER V)
Oblast Jindřichohradecko leţí ve střední části okresu Jindřichův Hradec. Město Jindřichův Hradec je těţištěm oblasti, významným kulturním, průmyslovým a správním centrem a dopravním uzlem (silnice I/23, I/34), přes který vede ţelezniční trať č. 225 z roku 1887 a lokální trati č. 228 (rok 1906) a č. 229 (rok 1897). První písemná zmínka o městě je z roku 1220. Vrcholu rozvoje dosáhlo město v 16. století. Kromě okresního města v oblasti leţí menší městečka (Nová Včelnice, Strmilov) a řada venkovských obcí. Jindřichohradecko náleţí ke krajině vrchovin Hercynika, z hlediska vyuţití se jedná o krajinu lesozemědělskou s velkými plochami krajiny rybniční. Oblast patří k pozdně středověké sídelní krajině Hercynika. Oblast Jindřichohradecka se jiţ prostorově odvrací od sníţeniny Třeboňska a zahrnuje polohy od krajinného předělu Jihočeských pánví a Českomoravské vrchoviny aţ po hranice kraje. Ohraničení prostoru rybniční krajiny lesnatými okraji a vizuálními horizonty Křemešnické a Javořické vrchoviny vytváří v krajinné scéně typický znak. Krajina má větší měřítko a pohledovou otevřenost, v detailech je však bohatě členěna drobnými rybničními soustavami a vegetačními prvky a celky.
18 A
klasifikace znaků
ObKR Jindřichohradecko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
X
X
XX
XX
Pahorkatinný aţ vrchovinný reliéf oblasti A.1
A.2
A.3
V severní části oblasti je vymezena Jindřichohradecká pahorkatina (Ratibořská pahorkatina, Jindřichohradecká kotlina a Ţirovnická pahorkatina), plochá pahorkatina s mělkými sníţeninami. Na jihu zasahuje Novobystřická vrchovina (Člunecká pahorkatina a Kačleţská kotlina), plochá vrchovina se svérázným kupovitým povrchem. Drobné vodní toky Krajinu oblasti prostupuje velké mnoţství drobných vodních toků propojujících zdejší rybníky. Osu oblasti tvoří řeka Neţárka s mnoţstvím přítoků Četné rybníky V oblasti vzniklo mnoţství rybníků s pobřeţními mokřady. Nejvýraznější rybniční soustava byla vytvořena severozápadně a západě od Kunţaku. Severním směrem od Kunţaku je vybudována soustava rybníků. Největší z rybníků severně od městečka Komorník. Rybníky pochází zejména ze 16. stol.
110
Jihočeský kraj
Atelier V
Střední zalesněnost oblasti A.4
A.5
18 B
Zdejší krajinu tvoří mozaika polí, luk a smrkových porostů s borovicí a modřínem. Méně zalesněné jádro Jindřichohradecké kotliny je obklopeno většími lesními plochami na jejích okrajích. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ (rybníky), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast je na západě ohraničena hranicemi CHKO Třeboňsko
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Jindřichohradecko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
XX
XXX
XX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
18 C
Zdejší osídlení je teprve středověké. Lesy jsou většinou přeměněny na kulturní porosty, bezlesí dominuje orná půda. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Nejvýznamnějšími komunikacemi jsou silnice I/23 a I/34. Dochovaná struktura sídel s těţištěm v Jindřichově Hradci Hlavním urbanizačním těţištěm, historickým, kulturním, dopravním a správním centrem regionu je město Jindřichův Hradec. Kromě Hradce je městem i Strmilov (1255) a Nová Včelnice (1320), většími sídly jsou i Kunţak (1288), Studená (1365) či Jarošov nad Neţárkou (1340). Sídelní strukturu doplňuje síť venkovských sídel i malých osad. Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů (kostely, zámky, kaple). Zámek v Jindřichově Hradci je národní kulturní památkou. Jindřichův Hradec je také historicky nejcennějším sídlem v oblasti, městkou památkovou rezervací. Některé z vesnic mají dochovanou strukturu a ráz (VPZ Malíkov nad Neţárkou, VPZ Nová Ves, VPZ Hrutkov) Četné rybníky jako historické krajinářské úpravy V oblasti vzniklo mnoţství rybníků. Nejvýraznější rybniční soustava byla vytvořena severozápadně a západě od Kunţaku. Severním směrem od Kunţaku je vybudována soustava rybníků (největší z rybníků severně od městečka - Komorník, rybníky pochází zejména ze 16. století).
klasifikace znaků
ObKR Jindřichohradecko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C.1
Jemně členitý georeliéf s měkkými liniemi horizontů
XXX
X
C.2
Rybniční soustavy u Jindřichova Hradce a u Kunţaku
XXX
XX
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
XX
XX
XX
X
XX
XX
XX
XX
C.4 C.5 C.6
Zřetelné linie morfologie okrajů Javořické vrchoviny (lesnaté horizonty, hřbetnice) Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce v drobných rybničních partiích Velký podíl prvků nelesní strukturní zeleně
111
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.19 ObKR 19 – ŠUMAVA I. (NP) 3.1.20 ObKR 20 – ŠUMAVA II. (CHKO) Vyhodnocení krajinného rázu území NP a CHKO je provedeno v samostatných materiálech Správy NP a CHKO Šumava a není předmětem tohoto posouzení.
Obr. 20.1: Šumava. (Foto: ATELIER V)
Obr. 20.2: Šumava. (Foto: ATELIER V)
Obr. 20.3: Šumava. (Foto: ATELIER V)
112
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.21 ObKR 21 – KŘIŠŤANOVSKO - BOLETICKO
Obr. 21.1: Křišťanovsko-Boleticko. Vrch Vysočina od Mokré. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Křišťanovsko - Boleticko leţí z poloviny v okrese Prachatice a z poloviny v okrese Český Krumlov. Vytváří pás probíhající ve směru severozápad jihovýchod při hranicích CHKO Šumava. V oblasti se nenachází ţádná významná sídla ani komunikace. Osídlení je velmi řídké, coţ je podmíněno i tím, ţe jihovýchodní část oblasti je součástí vojenského újezdu Boletice. Újezd vznikl v roce 1950 na základě zákona č.169/1949 Sb., o vojenských újezdech (předtím existoval jako vojenský výcvikový prostor od roku 1947). Pouze severní část oblasti křiţuje silnice II/141 z Prachatic do Volar a ţelezniční trať č. 197 (od roku 1899). Z hlediska typologického se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, krajinu výrazných svahů a skalních horských hřbetů a krajinu hornatin Hercynika. Z hlediska osídlení náleţí mezi pozdně středověké sídlení krajiny Hercynika, částečně mezi novověké sídelní krajiny Hercynika, dle vyuţití jde o krajinu lesozemědělskou a lesní. Dramatický reliéf a lesnatý charakter vytváří typické scenérie hornatiny s terénními dominantami Chlum (1190 m n.m.) a Velký Plešný (14065 m n.m.). Krajina má velké měřítko, vyvýšené polohy s loukami a pastvinami umoţňují dlouhé panoramatické výhledy. Krajina vyniká estetickou atraktivností, harmonickým měřítkem a harmonickými prostorovými vztahy s výrazným uspořádáním prvků krajinné scény. Sporadická zástavba odpovídá vyuţití pro vojenský prostor. Charakter osamělosti a odloučenosti je působivým znakem této krajiny.
21 A
klasifikace znaků
ObKR Křišťanovsko-Boleticko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
XXX
XX
Vrchovinný aţ hornatinný reliéf A.1
A.2
A.3
Do oblasti zasahuje Českokrumlovská vrchovina, členitá vrchovina s erozně denudačním reliéfem, místy s výraznými projevy geologické struktury, rozčleněným hlubokými údolími přítoků Blanice a Vltavy, a Prachatická hornatina, plochá hornatina rozčleněná výraznými tektonickými kotlinami a hlubokými údolími převáţně v povodí Blanice a Vltavy. Mnoţství drobných vodních toků V krajině protéká mnoţství menších vodních toků, zejména horních toků četných přítoků Blanice a Vltavy. Převáţně zalesněná oblast Oblast je převáţně zalesněná smrkovými a borovými porosty, místy s bukem, jedlí, klenem. Lhenická brázda a Chvalšinská kotlina jsou naopak zalesněné poměrně málo borovými, smrkovými a olšovými porosty.
113
Jihočeský kraj
Atelier V
Louky a pastviny A.4
A.5
21 B
V zalesněné oblasti se nachází mnoţství luk, některé vlhké a mokřadní, rozlehlá lada, často mokřadní. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ (rybníky), v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Celá oblast je však z velké části obklopena hranicemi CHKO Šumava a CHKO Blanský les.
XX
XX
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Křišťanovsko-Boleticko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
X
X
X
XX
X
X
XX
Krajinná struktura staré kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
Struktura krajiny je ovlivněna vymezením vojenského Újezdu Boletice. Hustota osídlení je zde tedy velmi řídká, nevedou tudy ţádné významnější komunikace. Zdejší krajina je tradičně výrazně zalesněná, pouze s menšími sídly. Dochovaná struktura venkovského osídlení V oblasti se nachází jen několik venkovských sídel, většími jsou Zbytiny, Křišťanov a Chvalšiny. Na území vojenského újezdu se sídla nevyskytují. Chvalšiny jsou městskou památkovou zónou. Několik památkových objektů V oblasti se dochovalo několik památkových objektů, kostel svatého Mikuláše v Boleticích, kostel sv. Maří Magdalény ve Chvalšinách, kostel svatého Víta ve Zbytinách či kostel Jména Jeţíš v Křišťanově. Vojenský újezd Boletice Na většině plochy oblasti je vymezen vojenský újezd Boletice. Újezd vznikl 1. prosince 1950. Jeho přítomnost výrazně ovlivnila a ovlivňuje strukturu a vyuţití zdejší krajiny. Zaniklé osídlení na území vojenského újezdu Na území vojenského újezdu Boletice původně existovaly tyto obce a osady: Beníkovice (Penketitz), Bezděkov (Pösigl), Bílovice (Pilletitz), Bláto (Benetschlag), Boletice (Poletitz), Břevniště (Tussetschlag), Chlumany (Chumau), Dětochov (Tichtihöfen), Dolany (Dollern), Dolní Brzotice (Böhmdorf), Hořičky (Hörwitzl), Horní Brzotice (Perschetitz), Hostínov (Hossen), Hvozd (Hochwald), Kovářovice (Schmieding), Květná (Blumenau), Květušín (Quitosching), Lomek (Haidl), Loutka (Reith), Lštín (Irresdorf), Maňávka (Böhmisch Haidl), Míšňany (Meisetschlag), Mladoňov (Plattetschlag), Nová Víska (Neudörfel), Nový Špičák (Neu Spitzenberg), Ondřejov (Andreasberg), Osí (Schönfelden), Otice (Ottetstift), Petrov (Peterbach), Podvoří (Podwurst), Polečnice (Neustift), Polná na Šumavě (Stein im Böhmerwald), Praţačka (Pragerstift), Račín (Ratschin), Sádlno (Zodl), Šavlova Lhota (Schlagl), Skelná Huť (Glashütten), Stará Huť (Althütten), Starý Špičák (Alt Spitzenberg), Střemily (Richterhof), Strouhy (Graben), Svíba (Schwiegrub), Třebovice (Siebitz), Vitěšovice (Kriebaum), Vítěšovičtí Uhlíři (Kriebaumkollern), Vlčí Jámy (Wolfsgrub), Vraţice (Proßnitz), Zadní Bor (Hinterhaid) a Zlatá (Goldberg).
114
Jihočeský kraj
21
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Křišťanovsko-Boleticko
dle významu v KR
dle cennosti
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C.1
Výrazný georeliéf lesnaté hornatiny se zřetelnými terénními dominantami a jejich typickým uspořádáním
XXX
XX
C.2
Velký podíl lesních porostů v krajinných panoramatech
XXX
XX
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s uzavřenými prostory a s otevřenými náhorními polohami
XX
XX
C.4
Zřetelné linie terénní morfologie (lesnaté horizonty, hřbetnice)
C.5
Výrazně harmonické měřítko málo osídlené krajiny
C.6
Harmonické zapojení zástavby do krajinného rámce
XX XX XX
XX XX XX
Obr. 21.2: Křišťanovsko-Boleticko. Pohled jiţně od Zbytin na severozápad. (Foto: ATELIER V)
Obr. 21.3: Křišťanovsko-Boleticko. Pohled jiţně od Zbytin směrem na Suchý kopec. (Foto: ATELIER V)
115
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.22 ObKR 22 – BLANSKÝ LES (CHKO) Vyhodnocení krajinného rázu území CHKO je provedeno v samostatných materiálech SCHKO Blanský les a není předmětem tohoto posouzení.
Obr. 22.1: Blanský les (CHKO). Pohled na Křemţskou kotlinu. (Foto: ATELIER V)
Obr. 22.2: Blanský les (CHKO). Kleť od Nové Vsi. (Foto: ATELIER V)
Obr. 22.2: Blanský les (CHKO). Cvrčkův mlýn. (Foto: ATELIER V)
116
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.23 ObKR 23 – KAMENOÚJEZDSKO
Obr. 23.1: Kamenoújezdsko. Od Velešína ke Kleti (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Kamenoújezdsko leţí na hranici mezi okresy České Budějovice a Český Krumlov. Na severu přiléhá k urbanizované krajině českobudějovické aglomerace. V ose oblasti probíhá v severo-jiţním směru silnice I/3 na Dolní Dvořiště, od které se u Kamenného Újezda odděluje silnice I/39 na Český Krumlov. V budoucnosti tudy má vést dálnice D3. V tomtéţ směru vede ţelezniční trať č. 196 z Českých Budějovic na Horní Dvořiště (od roku 1871). Významnějšími sídly v oblasti jsou městečka Kamenný Újezd na severu a Velešín na jihu, vzniklá ve 13. století. Z typologického hlediska se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, podél toků Vltavy a Malše o krajinu zaříznutých údolí a krajinu širokých říčních niv. Podle vyuţití převaţuje krajina lesozemědělská a zemědělská, podle osídlení se jedná o vrcholně středověkou sídlení krajinu Hercynika. Oblast krajinného rázu je ohraničena na západě výraznými svahy Blanského lesa zdvihajícími se nad dramatickým zářezem údolí Vltavy. Na východě je tvořena údolím Malše a jejích přítoků. Poloha, vyzdviţená nad sníţeninu Českých Budějovic i nad zářezy údolí Vltavy a Malše, způsobuje prostorovou otevřenost krajiny a vytváří moţnost panoramatického vnímání krajiny s dominantami masivu Blanského lesa a okraje Novohradských hor, resp. Novohradského podhůří. Krajina vyniká v niţších polohách údolí Malše výraznou harmonií měřítka a vizuálních vztahů, v náhorních polohách není harmonické měřítko přítomno, ale estetickou atraktivnost krajiny vytvářejí nezaměnitelné panoramatické pohledy.
23 A
klasifikace znaků
ObKR Kamenoújezdsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
X
XX
Pahorkatinný reliéf oblasti A.1
A.2
A.3
Většina oblasti leţí ve Velešínské pahorkatině v Kaplické brázdě, součásti Novohradského podhůří. Jedná se o pahorkatinu s plochým povrchem skloněným od jihu k severu prořezaná hlubokými údolími. Oblast mezi vodními toky, Vltavou a Malší Oblast rámuje na východě tok Malše a na západě tok Vltavy, které se stékají v Českých Budějovicích. Vodní síť doplňuje řada drobných vodních toků charakteru potoků, přítoků těchto řek. Vodní nádrţ Římov a menší rybníky Kromě několika spíše menších a malých rybníků (největší Punčocha) vyniká
117
Jihočeský kraj
Atelier V
v oblasti plocha vodní nádrţe Římov. Římov je vodní nádrţ vybudovaná v letech 1971-1978 na řece Malši u Římova. Nádrţ slouţí jako zdroj pitné vody pro České Budějovice a široké okolí. Střední aţ menší zalesněnost oblasti A.4
A.5
23 B
Lesní plochy, smrkové a borové s příměsí dubu, se vyskytují zejména na okraji oblasti a ve vazbě na vodní toky, zatímco její jádro kolem Kamenného Újezdu a Velešína je zalesněné méně a menšími plochami. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika málo maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Ze západu k oblasti přiléhají hranice CHKO Blanský les.
XX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Kamenoújezdsko
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
X
XX
X
X
V okolí obce Římov vznikla v období baroka unikátní pašijová cesta inspirovaná svatými horami Pienmontu. Dnes je Římovsko chráněno v rámci krajinné památkové zóny. Výrazný region lidové architektury v podhůří Blanského lesa
X
XXX
V oblasti, zejména v podhůří Blanského lesa, se vyskytuje mnoţství dochovaných objektů a souborů lidové architektury (region lidové architektury Blanský les a Podhůří). Historické krajinné celky kulturní krajiny vázané na hospodářské úpravy krajiny (Opalicko)
X
XX
Opalicko zahrnuje soubor malebných jihočeských vesnic prezentujících mimořádně dochovanou lidovou architekturu, dokládající středověkou a klasicistní vývojovou etapu stavební tvorby v regionu. Nedílnou součástí vsí je okolní kultivovaná krajina, se kterou vytváří harmonický a vyváţený obraz.
X
XXX
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
B.6
B.7
Osídlení na příhodných místech pochází jiţ z doby bronzové, rozsáhlejší bylo zřejmě aţ v době ţelezné. Lesní porosty v niţších polohách jsou většinou přeměněné na smrkové a borové kultury. Na odlesněných plochách převaţují dnes pole, značný podíl mají i meliorované louky a pastviny. Oblasí procházejí důleţité komunikace od českých Budějovic na jih, I/3 a I/39. Dopravní situaci výrazně změní vybudování dálnice D3 na jih. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel. Nejvýznamnějšími sídly v oblasti je město Velešín (1266). Významné jsou i obce Kamenný Újezd a Včelná, navazující na urbanizační centrum kolem Českých Budějovic. Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Oblastí prochází trasa bývalé koněspřeţné dráhy České Budějovice – Linec, národní kulturní památka. Některé z venkovských sídel mají dochovanou strukturu a ráz (VPZ Mirkovice, Krnín, Čertyně, navrhované VPZ Štěkře, Záhorkovice, Černice). Vodní nádrţ Římov Vodní nádrţ byla dána do uţívání v roce 1977. Komponovaná krajina pašijové cesty na Římovsku
118
Jihočeský kraj
23 C
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Kamenoújezdsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C.1
Náhorní poloha zemědělské krajiny se zřetelnými terénními horizonty a dominantami a jejich typickým uspořádáním
XXX
XX
C.2
Velkoplošná struktura zemědělské krajiny v náhorních polohách
XXX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
C.3 C.4 C.5
Bohatá prostorová členitost krajiny s uzavřenými prostory v údolí Malše a jejích přítoků Zřetelné linie terénní morfologie (lesnaté horizonty, hřbetnice, terénní dominanty) Výrazně harmonické měřítko krajiny údolí Malše
Obr. 23.2: Kamenoújezdsko. Od Velešína na jihozápad. (Foto: ATELIER V)
Obr. 23.3: Kamenoújezdsko. Pohled od Březí na západ. (Foto: ATELIER V)
119
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.24 ObKR 24 – TRHOSVINENSKO
Obr. 24.1: Trhosvinensko. Od Keblan u Trhových Svinů na sever. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Trhosvinensko se nachází v okrese České Budějovice. V jejím těţišti leţí historické městečko Trhové Sviny, jeţ tvoří správní středisko této části Jihočeského kraje (ORP, POÚ). Kromě něj se oblasti nachází jen menší městečka (Borovany) a venkovká sídla. Dopravní kostru oblasti tvoří silnice druhých tříd (II/156, II/157), přes Borovany vede ţelezniční trať č. 199 na České Velenice (od roku 1869). Z hlediska reliéfu se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, jen v nivě Stropnice u Borovan o krajinu širokých říčních niv a krajinu rovin. Lesozemědělská, lokálně rybniční, krajina náleţí k vrcholně a na většině území pozdně středověké sídlení krajině Hercynika. Oblast krajinného rázu je tvořena segmentem krajiny horní části povodí Svinenského potoka. Terén vymezuje konkávní prostor, oddělený na severu a severovýchodě od Lišovského práhu a od Třeboňska tokem Stropnice a na jihu masivem Slepičích hor. Dostředná struktura uspořádání území odpovídá georeliéfu. Vzniká obraz kultivované harmonické krajiny se značnou členitostí vegetačního krytu a drobnějším prostorovým členěním. Krajina vyniká silnou kulturní identitou, estetickou atraktivností a harmonií měřítka.
24 A
klasifikace znaků
ObKR Trhosvinensko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
XX
XX
X
XX
Pahorkatinný reliéf oblasti. A.1
A.2
A.3
A.4
Oblast náleţí k Novohradskému podhůří, z velké části ke Stropnické pahorkatině (Stráţkovická a Rychnovská pahorkatina). Jedná se o členitou pahorkatinu z plochým zvlněným povrchem rozřezaným údolími přítoků Malše. Řada menších vodních toků Krajinou protéká řada menších potoků, přítoků Stropnice v povodí Malše. Vzniklo na nich mnoţství poměrně malých a menších rybníků. Větší rybníky a rybniční soustavy obklopují oblast na východě a na jihu. Rybníky trhosvinensko – novohradské skupiny Trhosvinensko patří k tradičním rybničním oblastem, ačkoli největší a nejvýznamnější rybníky trhosvinensko-novohradské skupiny se nachází zejména mimo oblast, v nivě Stropnice. Vlhké louky a mokřiny Oblast rybníků, zejména niva Stropnice, je prostoupena mokřadními plochami a vlhkými loukami
120
Jihočeský kraj
A.5
A.6
24 B
Atelier V
Střední zalesněnost oblasti Oblast je středně zalesněná borovými a smrkovými porosty. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika málo maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Na jihovýchodě se oblast dotýká hranic PPa Novohradské hory (CHKO v návrhu).
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Trhosvinensko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
X
X
X
XX
XX
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
24 C
Krajina má leso-polní charakter, lesní plochy prostupují plochy lesů, polí, luk a rybníků. Oblastí, která je poměrně řídce osídlená, prochází pouze silnice niţších tříd stýkající se v těţišti oblasti, v Trhových Svinech. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení Oblast je prostoupena několika menšími venkovskými zemědělskými sídly. Jejími centry jsou městečka Trhové Sviny (1260) a Borovany (1186). Větším sídlem je i Olešnice. Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) Ve zdejších obcích je registrováno několik památkových objektů (kostely, kaple, tvrze, zámky). Trhové Sviny jsou prohlášeny městskou památkovou zónou. Rybníky trhosvinensko – novohradské skupiny Trhosvinensko patří k tradičním rybničním oblastem, ačkoli největší a nejvýznamnější rybníky trhosvinensko-novohradské skupiny se nachází zejména mimo oblast, v nivě Stropnice. Rybníky se zde objevují jiţ od středověku, přičemţ nejvýznamnější z nich byly zaloţeny v 16. století.
klasifikace znaků
ObKR Trhosvinensko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
C.1
Konkávní prostor s výrazným vymezením terénními horizonty
XXX
XX
C.2
Maloplošná struktura zemědělské krajiny s rozčleněním lesními porosty, drobnými lesíky a remízky
XXX
XX
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s velkým podílem strukturní nelesní zeleně
XX
X
C.4
Zřetelné linie terénní morfologie (lesnaté horizonty, hřbetnice, terénní dominanty)
XX
XX
C.5
Výrazně harmonické měřítko krajiny údolí
C.6
Vizuální uplatnění kulturních dominant v krajinné scéně
XX XX
XX XXX
121
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 24.2: Trhosvinensko. Od Širokého rybníka na západ. (Foto: ATELIER V)
Obr. 24.3: Trhosvinensko. Od Nové Vsi na jihozápad. (Foto: ATELIER V)
Obr. 24.4: Trhosvinensko. Od Milíkovic na východ. (Foto: ATELIER V)
122
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.25 ObKR 25 – ČESKOKRUMLOVSKO
Obr. 25.1: Českokrumlovsko. Hrubec a Plešivec od Svérazu. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Českokrumlovsko leţí v okrese Český Krumlov. V její severní části se nachází okresní město Český Krumlov, kulturní, turistické, historické a správní středisko oblasti. První písemná zmínka o městě se objevuje v roce 1253. Díky své unikátní dochovanosti je středověké centrum města, které obklopuje meandry Vltavy, od roku 1963 městskou památkovou rezervací a od roku 1992 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Kromě Českého Krumlova má městský status ještě Roţmberk nad Vltavou v jiţní části oblasti. Středověký vývoj Českokrumlovska je spojen s rodem Vítkovců resp. Roţmberků, novověký pak s dominiem Eggenberků a následně Schwarzenberků. Oblast je poměrně řídce osídlena, s menšími zemědělskými obcemi a s poměrně řídkou dopravní sítí. Hlavní komunikací procházející Českokrumlovskem je silnice I/39 z Českého Krumlova na Horní Planou. Hlavní trasy (ţeleznice) i větší sídla se vyskytují při hranicích (či za hranicemi) oblasti, zatímco uvnitř má oblast poměrně opuštěný charakter. Severní část Českokrumlovska, převáţně lesozěmědělské krajiny, patří k vrcholně středověké sídlení krajině Hercynika, zatímco jiţní část je zahrnuta mezi pozdně středověkou sídelní krajinu. Z hlediska reliéfu se jedná o krajinu vrchovin Hercynika s enklávami charakteru výrazných svahů a skalních horských hřebenů. Při toku Vltavy se nachází krajina zaříznutých údolí. Rozsáhlá oblast zahrnující západní část Šumavského podhůří je od Kaplické brázdy oddělena vystupujícím horským masivem Polušky a dalších výšin nad pravým břehem Vltavy. Oblast je vyplněna velmi členitým vrchovinným reliéfem s bohatou a velmi proměnlivou strukturou otevřených ploch polí, luk a pastvin a lesních porostů. Krajinná struktura vytváří velmi harmonické měřítko krajiny, proměnlivost krajinné scény a výraznou působivost odlehlých poloh se sporadickým osídlením. Z bezlesých náhorních poloh se otevírají jedinečná panoramata pošumavské krajiny.
25 A
klasifikace znaků
ObKR Českokrumlovsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Vrchovinný reliéf oblasti A.1
Oblast náleţí k Českokrumlovské vrchovině, zejména okrskům Boletická, Frymburská a Roţmberská vrchovina. Jedná se o členitou vrchovinu s erozně denudačním povrchem, místy s výraznými projevy geologické struktury, rozčleněnou hlubokými údolími přítoků Vltavy, s menšími, místně omezenými vlivy tektonických pohybů.
123
Jihočeský kraj
A.2
A.3
A.4
25 B
Atelier V
Vltava a menší vodní toky V oblasti se nachází mnoţství vodních toků, Vltava a její přítoky. Střední aţ větší zalesněnost oblasti. Oblast je středně zalesněná smrkovými a borovými porosty, vzácně zbytky bučin s jedlí. Vedle polí se zde objevují četné pastviny a louky, často zamokřené. Jiţní část oblasti (Frymburská vrchovina) je převáţně zalesněná smrkovými a borovými porosty. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika málo maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Na jihozápadě se oblast dotýká hranic CHKO Šumava.
XX
X
XXX
XX
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Českokrumlovsko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
XX
XXX
X
XXX
X
XX
X
XXX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
B.6
Osídlení na příhodných místech pochází jiţ z doby bronzové, rozsáhlejší bylo zřejmě aţ v době ţelezné. Lesní porosty v niţších polohách jsou většinou přeměněné na smrkové a borové kultury. Na odlesněných plochách převaţují dnes pole, značný podíl mají i meliorované louky a pastviny. Oblastí prochází komunikace od Českých Budějovic na jih I/39. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení ploch odpovídá původní struktuře doloţené archivními mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je nepříliš hustě osídlena. Vedle venkovských zemědělských sídel se zde nachází i několik významných historických sídel. Kulturním, správním, historickým a turistickým centrem oblasti je město Český Krumlov (1253), vytvářející urbanizovanou plochu na severní hranici oblasti. Nejvýznamnějším sídlem v jiţní části oblasti je historické město, někdejší centrum roţmberského panství, Roţmberk (1250). Většími sídly jsou i Větřní (1347) a Kájov. Architektonicky cenné objekty a soubory, kulturní dominanty Historické jádro města Český Krumlov, městská památková rezervace, je zařazeno na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.V Českém Krumlově se nachází velké mnoţství cenných objektů, hrad a zámek jsou národní kulturní památkou, stejně jako hrad v Roţmberku nad Vltavou, který je městskou památkovou zónou, a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kájově, významné poutní místi jiţních Čech. V oblasti se nachází několik dalších architektonicky cenných objektů a souborů (kostely, kaple, tvrze, zříceniny). Řada z nich tvoří dílčí krajinné dominanty (Zátoňský kostel – jedno z nejcennějších děl pozdně gotické roţmberské huti, gotická tvrz s kostelem sv. Bartoloměje ve Slavkově a další) Historicky významná místa – Kájov, Hořice Kájov je hojně navštěvovaným mariánským poutním místem, jedním z nejstarších v Čechách. Jeho významu odpovídá ojedinělý komplex tvořený kostelem Nanebevzetí Panny Marie, kostelíkem Zesnutí Panny Marie, farou a hospicem, který byl v roce 1995 prohlášen za národní kulturní památku. Hořice jsou proslulé tradicí pašijových her. Lokality s dochovanou pluţinou Krajinná enkláva s dochovanou pluţinou se vyskytuje v okolí Roţmberka Historická kulturní krajina (Roţmbersko, Chvalšinsko-Krumlovsko) Krajina mezi Vyšším Brodem a Roţmberkem nad Vltavou (Roţmbersko) představuje příklad krajinného celku architektonizované krajiny utvářené
124
Jihočeský kraj
Atelier V
společně se šlechtickým sídlem. Podobným příkladem je krajina mezi Českým Krumlovem a Chvalšinami (Cvalšinsko-Krumlovsko) - pohledy, průhledy, uzly, architektonické a krajinné dominanty, urbanistické a krajinné osy…
25 C C.1 C.2
klasifikace znaků
ObKR Českokrumlovsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Členitý georeliéf s výraznými terénními dominantami a se zvětšující se dynamikou směrem východním k zářezu Vltavy Členitá struktura lesních porostů s mnoţstvím nelesních ploch někdejší zemědělsky vyuţívané kulturní krajiny
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XX XX
XX X
XXX
XX
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.4
Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, hřbetnice)
C.5
Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem sporadické zástavby a krajinného rámce
C.6
Absence výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
XX
XX
C.7
Jedinečné panoramatické pohledy na okraje Šumavy
XX
XXX
Obr. 25.2: Českokrumlovsko. Od Světlíku na sever. (Foto: ATELIER V)
Obr. 25.3: Českokrumlovsko. Od Suše na jihovýchod. (Foto: ATELIER V)
125
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.26 ObKR 26 – LIPENSKO
Obr. 26.1: Lipensko. Hruštický poloostrov a výhled přes Lipenskou nádrţ. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Lipensko leţí v jiţní části okresu Český Krumlov. Jedná se o poměrně malou oblast s dolní částí Lipenské přehradní nádrţe, která se z větší části nachází jiţ na území CHKO Šumava (ObKR 20). Zatímco v jiţní části oblasti, na pravém břehu Vltavy, se téměř nevyskytují ţádná sídla, v severní části, na levém břehu, se rozrůstá plošná rekreační zástavba při vodní nádrţi a historická sídla s Vyšším Brodem, který je nejvýznamnějším městem, turistickým střediskem, odkud začíná díky Lipnu prakticky neustále splavný úsek toku Vltavy, který je nejatraktivnější vodáckou trasou v České republice, historickým centrem s cisterciáckým klášterem, který byl v minulosti významným mocenským a majetkovým činitelem na Lipensku. Vyšší Brod je nejjiţnější obcí České republice. Jediná významnější komunikace v oblasti je silnice II/163 vedoucí podél Vltavy, prochází zde i lokální ţeleznice č. 195 Rybník – Lipno nad Vltavou (od roku 1911). Krajina mezi Vyšším Brodem a Roţmberkem nad Vltavou vykazuje značné kulturně-historické hodnoty komponované architektonizované krajiny. Z hlediska typologie krajiny se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, prudkých svahů a skalních horských hřbetů a hornatin, při Vltavě pod Lipnem o krajinu zaříznutých údolí. Podle vyuţití se jedná o krajinu lesní a lesozemědělskou, zcela specifický ráz má krajina ovlivněná vodní nádrţí, podle osídlení patří oblast k vrcholně a pozdně středověké sídelní krajině Hercynika, většina oblasti pak k novověké sídlení krajině Hercynika. Krajinný ráz oblasti je jednoznačně ovládán rozsáhlou vodní plochou lipenské přehradní nádrţe. Členitá vodní plocha s hlubokými zátokami v ţivém terénu orámovaná výraznými horskými horizonty Šumavy vytváří v krajinných panoramatech jedinečné estetické hodnoty. Krajina je vizuálně otevřená a má velké měřítko. Teprve v dílčích prostorech sevřených zátok a pobřeţních partií s loukami, pastvinami a rozptýlenou zelení vzniká drobnější harmonické měřítko s působivými dílčími scenériemi.
26 A
klasifikace znaků
ObKR Lipensko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Hornatinný reliéf oblasti
A.1
Oblast leţí v Trojmezenské hornatině, ploché vrásno-zlomové hornatině, kde hlavní podélný hřbet směru SZ-JV je příčným zprohýbáním rozdělen na samostatné horské skupiny a kotliny. Ve vrcholové části se nachází zbytky holoroviny, četné skalní útvary zvětrávání. Svahy jsou rozčleněné svahovými toky.
126
Jihočeský kraj
Atelier V
Vltava a Lipenská údolní nádrţ A.2
A.3
A.4
26 B
Vodní toky a plochy jsou v oblasti zásadní. Významnou je plocha vodní nádrţe Lipno. Údolní nádrţ Lipno je umělé vodní dílo vybudované na řece Vltavě v letech 1952–1959. Jde o rozlohou největší přehradu a vůbec o největší vodní plochu na území České republiky. Vysoká zalesněnost oblasti
XXX
XX
Oblast je převáţně zalesněná smrkovými porosty s bukem a jedlí a zbytky bučin Menší přírodně cenné lokality
XXX
XX
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Na západě se oblast dotýká hranic CHKO Šumava. Oblast náleţí do PPa Vyšebrodsko.
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Lipensko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XXX
X
XX
XXX
XX
XXX
XXX
X
X
XXX
Historicky vzniklá krajinná struktura oblasti B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
B.6
Oblast byla osídlena velmi pozdě, ještě ve středověku plnila úlohu hraničního pralesovitého hvozdu, po roce 1945 navíc mnoţství sídel zaniklo a rozvoj oblasti byl ovlivněn i zřízením neprostupného hraničního pásma. Z toho důvodu je oblast poměrně odlehlá, bez významnějších komunikací. Změněná struktura osídlení Sídla v oblasti jsou výrazně ovlivněna vybudováním přehrady (přerušení původních vazeb), odsunem Němců, zřízením hraničního pásma a zejména současným rekreačním vyuţitím krajiny, které výrazně setřelo původní charakter osídlení příhraničního chudého zemědělského regionu. Historicky významné lokality – Vyšší Brod Významným duchovním, kulturním a mocenským centrem oblasti byl cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě, po staletí majitel této oblasti V roce 1259 zde Vok I. z Roţmberka zaloţil cisterciácký klášter, který se stal „rodovým“klášterem Roţmberků s jejich mauzoleem a opěrným bodem Roţmberské moci v tomto kraji. Několik památkových objektů V oblasti se dochovalo několik památkových objektů. Nejvýznamnější je rozlehlý areál cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, národní kulturní památka a výrazná krajinná dominanta. Sám Vyšší Brod je městskou památkovou zónou. Vltava a Lipenská údolní nádrţ Údolní nádrţ Lipno je umělé vodní dílo vybudované na řece Vltavě v letech 1952–1959. Jde o rozlohou největší přehradu a vůbec o největší vodní plochu na území České republiky. Na jejím dně zaniklo mnoţství sídel. Vybudování přehrady zcela změnilo původní strukturu krajiny s drobnými příhraničními sídly v nivě Vltavy. Architektonizovaná kulturní krajina Roţmberska Krajina mezi Vyšším Brodem a Roţmberkem nad Vltavou představuje příklad krajinného celku architektonizované krajiny utvářené společně se šlechtickým sídlem (pohledy, průhledy, dominanty, urbanistické a krajinné osy…).
127
Jihočeský kraj
26 C C.1 C.2
Atelier V
klasifikace znaků
ObKR Lipensko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Členitý georeliéf s výraznými terénními dominantami pohraniční vymezuje rozsáhlou vodní plochu s hlubokými zátokami Členitá struktura lesních porostů s mnoţstvím nelesních ploch někdejší zemědělsky vyuţívané kulturní krajiny
C.3
Bohatá prostorová členitost krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
C.4
Zřetelné linie morfologie zvlněného terénu (horizonty, terénní dominanty)
C.5
Kontrast velkého měřítka oblasti s drobnějším měřítkem dílčích partií
Obr. 26.2: Lipensko. Okolí Kovářova. (Foto: ATELIER V)
Obr. 26.3: Lipensko. Vodní nádrţ u Frymburka. (Foto: ATELIER V)
128
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
XX XX XX
XX X XX
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.27 ObKR 27 – KAPLICKO
Obr. 27.1: Kaplicko. Mlýnský vrch a Hodonický vrch od Hradiště. (foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Kaplicko leţí z větší části v okrese Český Krumlov, zabírá těţiště správního území ORP Kaplice, v malém segmentu zabíhá do okresu České Budějovice (Trhosvinensko). Kaplice je nejvýznamnějším městem v oblasti, správním a historickým centrem (13. století) a dopravním uzlem. Jiţ od středověku město leţelo na obchodní stezce do Dolních Rakous, zvané kaplická nebo téţ cáhlovská. Po ní se přepravovala hlavně sůl. Dnes přes Kaplici prochází silnice I/3 na Dolní Dvořiště. Z Kaplice odbočují silnice II. třídy č. 158 na jihovýchod do Malont, na východ silnice č. 154 do Nových Hradů, kolem nádraţí Kaplice vede západovýchodním směrem silnice II/157 z Českého Krumlova do Trhových Svin. Ţelezniční stanice Kaplice na trati České Budějovice – Summerau (1871) leţí mimo území města. Dále se v oblasti nacházejí jiţ jen menší venkovská sídla (Benešov nad Černou). Z typologického hlediska se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, v nivě Malše o krajinu zaříznutých údolí, v okolí Hradišťského vrchu krajinu prudkých svahů a horských skalních hřbetů. Z hlediska osídlení se jedná o vrcholně a pozdně středověkou sídlení krajinu Hercynika, z hlediska vyuţití o krajinu lesozemědělskou, pouze lokálně lesní. Krajina Kaplické brázdy na horním toku Malše je rozdělena na levobřeţní polohu ohraničenou lesnatými svahy Polušky (919 m n.m.) – krajinu většího měřítka a větších dimenzí prostorové skladby – a na pravobřeţní polohu Malše s mnoţstvím drobných pravobřeţních přítoků – krajinu s neobyčejnou jemnou členitostí vegetačního krytu, drobnou prostorovou mozaikou a sporadickou zástavbou. Zatímco atraktivnost vyvýšených levobřeţních poloh těţí z pohledů na Novohradské hory a na těsné prostorové vymezení hornatými hřebeny na západě, vzniká v okolí obce Malonty harmonická někdejší kulturní krajina s mnoţstvím proměnlivých scenérií, harmonickým měřítkem a estetickými hodnotami.
27 A
klasifikace znaků
ObKR Kaplicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
Pahorkatinný aţ vrchovinný reliéf oblasti
A.1
Oblast náleţí k Novohradskému podhůří. Zasahuje Kaplickou brázdu (Bujanovická sníţenina), Stropnickou pahorkatinu (Rychnovská pahorkatina) a Soběnovskou vrchovinu (Kohoutská a Malontská vrchovina). Zatímco Kaplická brázda má charakter protáhlé sníţeniny, prolomu, který tvoří pokračování Českobudějovické pánve, Stropnická pahorkatina a Soběnovská vrchovina mají charakter členité pahorkatiny a vrchoviny s plochým zvlněným povrchem rozřezaným údolími Malše a jejích přítoků.
129
Jihočeský kraj
Atelier V
Mnoţství vodních toků A.2
A.3
A.4
27 B
Oblastí protéká velké mnoţství menších vodních toků, Malše a jejích přítoků. Nachází se zde i několik menších vodních ploch rybníků, zejména na potoku Černá. Střední zalesnění oblasti Oblast je středně zalesněná převáţně smrkovými a borovými porosty s modřínem a bukem Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Do oblasti zasahuje PPa Soběnovská vrchovina a PPa Poluška
XX
X
XX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Kaplicko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
27 C C.1 C.2
Krajina má leso-polní charakter, lesní plochy prostupují plochy lesů, polí a luk. Oblastí prochází významná silnice I/3 na jih. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení s městečkem Kaplicí Centrem oblasti je město Kaplice (1257). Dalšími většími sídly jsou Dolní Dvořiště a Benešov nad Černou. Oblast je prostoupena řadou dalších menších venkovských zemědělských sídel. V oblasti zaniklo několik sídel kvůli odsunu Němců a přítomnosti hraničního pásma. Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) Ve zdejších obcích je registrováno několik památkových objektů (kostely, radnice, kaple, zříceniny). Kaplice a Benešov jsou prohlášeny městskými památkovými zónami. Dluhoště, Kondrač a Blansko jsou navrhovanými vesnickými památkovými zónami. Oblastí prochází trasa bývalé koněspřeţné dráhy České Budějovice – Linec, národní kulturní památka. Cenným je kostel sv. Jiljí v Dolním Dvořišti.
klasifikace znaků
ObKR Kaplicko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů nad levým břehem Malše Terénní dominanty Polušky a okraje Novohradských hor v krajinných panoramatech
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XX
X
XXX
XX
C.3
Drobné měřítko a jemná prostorová členitost krajiny východně od Malše
XX
XX
C.4
Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce, výrazná identita kulturní krajiny
XX
XX
C.5
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
XX
X
130
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 27.2: Kaplicko. Pohled od jihovýchodu k Bujanovu. (Foto: ATELIER V)
Obr. 27.3: Kaplicko. Pohled od Dolního Dvořiště na východ. (Foto: ATELIER V)
Obr. 27.4: Kaplicko. Pohled od Hradiště na severovýchod. (Foto: ATELIER V)
131
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.28 ObKR 28 – NOVOHRADSKO
Obr. 28.1: Novohradsko. Pohoří na Šumavě. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Oblast krajinného rázu Novohradsko leţí při hranicích ČR s Rakouskem, na pomezí okresů Český Krumlov (jiţní část) a České Budějovice (severní část). Jedná se o odlehlý málo osídlený kraj Novohradských hor s řídkou dopravní sítí a pouze menšími sídly venkovského typu, některými rekreačního charakteru. Na samé hranici se sousední oblastí Českovelenicko – Jílovicko leţí město Nové Hrady, kulturní a historické centrum příhraniční oblasti se zámkem Buquoyů a servitským klášterem. Oblastí neprocházejí významnější komunikace (II/154, II/158) ani ţeleznice. Z typologického hlediska se jedná o krajinu lesní a lesozemědělskou, pouze ve vazbě na Nové Hrady (na hranici oblasti) o krajinu rybniční. Novohradsko náleţí k pozdně středověké sídlení oblasti Hercynika, ke krajinám vrchovin Hercynika a krajinám výrazných svahů a skalních horských hřebenů. Novohradské hory jsou cenným přírodním územím se značnou koncentrací přírodních zajímavostí a současně jsou i oblastí, která byla dosud málo zasaţená činností člověka. Proto zde byl v roce 2000 vyhlášen Přírodní park Novohradské hory. Existuje záměr vyhlásit na území Novohradska chráněnou krajinnou oblast. Oblast tedy zahrnuje území přírodního parku, navrhované CHKO. Jedná se jak o lesnatý horský masiv Novohradských hor, tak i o niţší polohu Novohradského podhůří, vystupujícího nad nivu Stropnice. Zatímco charakter horského masivu vyniká estetikou lesní krajiny s moţností výhledů a průhledů, se sevřenými dlouhými údolími a výraznými terénními dominantami, z podhůří se otevírají jedinečné pohledy do krajiny povodí Stropnice a Malše. V krajině se výrazně uplatňují kulturní dominanty (Dobrá Voda, Cuknštejn, Nové Hrady), svázané kompozičními vazbami historických krajinných úprav Novohradska. Krajina vyniká estetickou atraktivností a harmonickými vizuálními vztahy.
28 A
klasifikace znaků
ObKR Novohradsko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
X
X
Vrchovinný aţ hornatinný reliéf oblasti A.1
A.2
Oblast zabírá geomorfologický celek Novohradské hory. Jedná se o tektonicky zdviţený zarovnaný povrch, nad který vystupují izolované vrchy a hřbety Okrajové zlomové svahy mají členitější reliéf charakteru členité vrchoviny aţ ploché hornatiny. Vodní toky stékající ze svahů Ze svahů Novohradských hor stékají horské potoky vytvářející svahové zářezy. Nejvýznamnějším je říčka Černá
132
Jihočeský kraj
Atelier V
Velká zalesněnost oblasti A.3
A.4
Oblast je z velké části zalesněná. Převaţují smrkové kultury, místy s bukem, jedlí a klenem, zachována se zde řada lesních společenstev přirozených vč. horského smíšeného lesa. Jsou zde zachovány i pralesní bučiny na Ţofíně a rašelinné louky. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, přičemţ má oblast velmi starou tradici v ochraně přírody. Právě zde se nacházejí naše nejstarší přírodní rezervace (Hojná Voda, Ţofínský prales). V současnosti jsou Novohradské hory navrhovány na vyhlášení CHKO (dnes přírodní park) Louky a lada
A.5
V oblasti se nacházejí i vlhké louky, olšiny a lada s vlhkomilnými a rašeliništními druhy.
28
ObKR Novohradsko
B
XXX
XXX
XX
XXX
X
XXX
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
X
XX
XXX
X
XXX
XX
XXX
XX
XXX
Dochovaná krajinná struktura oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
B.5
B.6
Vzhledem k drsným podmínkám pronikla kolonizace na území poměrně pozdě, teprve ve středověku. V důsledku relativně citlivého hospodaření v lesích je zde zachována řada přirozených lesních společenstev. Oblastí procházejí pouze silnice niţších tříd, některé jsou pouze slepé. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení s městečkem Nové Hrady Centrem oblasti je město Nové Hrady (1257), centrum rozsáhlého panství Buquoyů, na jejích severních hranicích. Osídlení oblasti je velmi řídké. Jedná se o menší horské obce, dnes často s rekreačním vyuţitím. V oblasti zaniklo několik sídel kvůli odsunu Němců a přítomnosti hraničního pásma. Komponovaná krajina Novohradska V okolí Nových Hradů vznikla na panství Buquyoů řada enkláv komponované krajiny, utvářející se od baroka po romantismus 19. století. Dnes jsou tyto cenné krajinářské úpravy chráněny uvnitř krajinné památkové zóny Novohradsko. Na území KPZ se nacházejí tyto lokality: Nové Hrady, Údolí, Cuknštejn (tvrz), Světví, Hlínov, Svaryšov, Ţár, Janovka 1.díl, Štiptoň, Janovka, Kapinos, Byňov a Nakolice. Tradice ochrany přírody V oblasti se nacházejí naše nejstarší přírodní rezervace (Hojná Voda, Ţofínský prales) vyhlášené v první polovině 19. století na Buquoyském panství. Rybníky a rybniční soustavy trhosvinensko – novohradské skupiny Na hranicích oblasti s novou Stropnice vznikla řada historických rybníků a rybničních soustav. Nejvýznamnějším je rybník Ţár. První zmínka o rybníku je z roku 1221 . Řadí k nejstarším rybníkům v Čechách. V průběhu 14. století byl rozšířen na současných 112 hektarů. Uprostřed rybníka leţí nevelký ostrov, který nechali Buquoyové parkově upravit a zřídit zde letohrádek (dnes po něm nejsou ani stopy). Dochované architektonicky cenné objekty (kulturní památky) Ve zdejších obcích je registrováno mnoţství památkových objektů (kostely, radnice, kaple, zříceniny) včetně významných kulturních dominant (Dobrá Voda, panorama Nových Hradů). Nejvýznamnějším je historické město Nové Hrady s hradem (NKP), zámkem, rezidencí a klášterem servitů. Zajímavým
133
Jihočeský kraj
Atelier V
objektem je i hrádek Cuknštejn na konci komponovaného Tereziina údolí či opevněná vesnice Ţumberk s tvrzí a kostelem.
28 C C.1 C.2 C.3 C.4 C.5
klasifikace znaků
ObKR Novohradsko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Větší měřítko krajiny s výrazností horského masivu Novohradských hor nad odstupňovanými polohami podhůří a nad sníţeninou nivy Stropnice Terénní dominanty Kraví hory (953 m n.m.) a Vysoké (1034 m n.m.) v krajinných panoramatech Drobné měřítko a jemná prostorová členitost krajiny podhůří a údolí přítoků Stropnice Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce, výrazná identita kulturní krajiny Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XXX
XX
XX
XX
XX
XX
XX
X
Obr. 28.2: Novohradsko. Dolní Přibrání. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Obr. 28.3: Novohradsko. Mezi Pohorskou Vsí a Tichou. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
134
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.29 ObKR 29 – ČESKOVELENICKO - JÍLOVICKO
Obr. 29.1: Českovelenicko-Jílovicko. Od Trhových Svinů na jihozápad. (Foto: ATELIER V)
Oblast krajinného rázu Českovelenicko – Jílovicko vytváří pás krajiny při jiţní hranici CHKO Třeboňsko, v okresech České Budějovice a Jindřichův Hradec (Velenicko). Osu této krajiny tvoří ţelezniční trať č. 199 podél Stropnice z Českých Budějovic do Českých Velenic (od roku 1869). Největším městem v oblasti jsou České Velenice, jejichţ hlavní význam spočívá právě v jejich blízkosti s rakouským příhraničním městem Gmünd. Je zde silniční (II/154, II/156), ţelezniční i pěší hraniční přechod. Při sousední oblasti Novohradsko pak leţí Nové Hrady. Zdejší krajina z hlediska reliéfu náleţí zejména mezi krajiny rovin. Lesozemědělská, lesní a z velké části rybniční krajina patří k pozdně středověké sídlení krajině Hercynika. Oblast zahrnuje velmi svébytnou krajinu oddělující lesnatý okraj Třeboňska od Novohradského podhůří. Krajina klesá od Českých Velenic směrem k severozápadu a terénní rozdíl vůči okraji podhůří se zvětšuje a vrcholí terénním ostrohem s historickým městem Nové Hrady. Řeka Stropnice vytéká hlubokým údolím do otevřeného prostoru nivy, vytváří široký oblouk a směřuje k severozápadu k Borovanům. Protéká přitom širokou sníţeninou s rybniční soustavou u Byňova a u Petříkova. Vzniká osobivá rybniční krajina uprostřed rozsáhlých lesních porostů. Přírodě blízké partie koridoru Stropnice vytvářejí estetickou atraktivnost krajiny stejně jako dochované stopy historických krajinných úprav Novohradska.
29 A
klasifikace znaků
ObKR Českovelenicko - Jílovicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
XXX
XX
Rovinný pánevní povrch oblasti A.1
A.2
A.3
Většina oblasti leţí v Českovelenické pánvi, v okrsku s rovinným povrchem se strukturně denudačními plošinami a plochými hřbety a odlehlíky a s říčními terasami Luţnice a Stropnice. Významné vodní toky a plochy Oblastí prochází mnoţství vodních toků, Stropnice a jejích přítoků. Rybníky a rybniční soustavy V oblasti je velké mnoţství rybníků a rybničních soustav. V této tradiční rybníkářské oblasti, s nejstaršími jihočeskými rybníky, leţí nejvýznamnější rybníky trhosvinensko-novohradské skupiny.
135
Jihočeský kraj
Atelier V
Vlhké louky a rašeliniště A.4
A.5
A.6
29 B
V oblasti je mnoţství vlhkých luk, blat, lad, rašelinišť, rašeliništních luk a pobřeţních mokřadů při mnohých rybnících. Tyto plochy jsou spojeny s rašeliništními společenstvy Značná zalesněnost oblasti
X
XXX
Kromě vlastní nivy je oblast značně zalesněná borovými a smrkovými porosty s dubem letním, na rašeliništích s borovicí blatkou. Menší přírodně cenné lokality
XX
X
Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast rámují hranice CHKO Třeboňsko a na jihu navrhované CHKO Novohradské hory (dnes PPa)
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Českovelenicko - Jílovicko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
X
X
X
XXX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
29 C C.1 C.2
Krajina přiléhajícího Třeboňska podmiňovala existenci četných močálů a menších vodních ploch, coţ velmi omezovalo hospodářské vyuţití. Jestliţe je tedy na severozápadním okraji pánve osídlení poměrně staré, ve vlastní pánvi došlo ke kolonizaci aţ ve středověku. Počátkem novověku, zejména v 16. století, zde byl vybudován důmyslný systém rybníků. V pánevních polohách zůstaly velké plochy lesů, zejména na rašelinných půdách. V minulosti rozšířené vlhké louky byly z větší části převedeny na ornou půdu. Oblast tvoří úzký pás lemující jiţní hranice CHKO Třeboňsko. Prochází jí významná ţelezniční trať k hraničnímu přechodu České Velenice. Hlavní cestní síť stejně jako rozloţení hlavních ploch v oblasti odpovídá původní struktuře doloţené historickými mapami. Dochovaná struktura venkovského osídlení a městečka České Velenice Oblast je prostoupena několika malých venkovských zemědělských sídel. Na západní hranici oblasti leţí město České Velenice. Dnešní České Velenice byly jednou z čtvrtí rakouského města Gmünd, od kterého byly po 1. světové válce odtrţeny a v rámci Západního Vitorazska připojeny k Československu. Vlastní město Gmünd tím utrpělo citelnou ztrátu,neboť v odtrţené části se nacházelo i nádraţí. Architektonicky cenné objekty a soubory V oblasti se nachází několik architektonicky cenných objektů a souborů. Rybníky a rybniční soustavy V oblasti je velké mnoţství rybníků navazujících na rybníky Třeboňské pánve. V této tradiční rybníkářské oblasti, s nejstaršími jihočeskými rybníky, leţí nejvýznamnější rybníky trhosvinensko-novohradské skupiny.
klasifikace znaků
ObKR Českovelenicko - Jílovicko Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Výrazný kontrast sníţeniny nivy Stropnice a ohraničujících okrajů Novohradského podhůří a Třeboňska Bohatá prostorová členitost rybniční krajiny s mnoţstvím nelesní strukturní zeleně
136
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XXX
XX
Jihočeský kraj
Atelier V
C.3
Stopy komponovaných krajinných úprav Novohradska a silná identita kulturní krajiny
XX
XX
C.4
Zřetelné horizonty a výrazné terénní dominanty Novohradských hor
XX
X
XXX
XX
XX
XX
C.5 C.6
Výrazně harmonické měřítko krajiny se souladem zástavby a krajinného rámce Jedinečné hodnoty vesnických sídel – lidová architektura, urbanistická struktura vesnic
Obr. 29.2: Českovelenicko-Jílovicko. Hluboká u Borovan. (Foto: ATELIER V)
Obr. 29.3: Českovelenicko-Jílovicko. Krajina u Borovan. (Foto: ATELIER V)
137
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.30 ObKR 30 – NOVOBYSTŘICKO
Obr. 30.1: Novobystřicko. Pohled na Novou Bystřici. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Oblast krajinného rázu Novobystřicko leţí v jiţní části okresu Jindřichův Hradec, při státní hranici s Rakouskem. Těţištěm oblasti, kterou neprochází významnější silnice (II/128, II/151, II/152) ani ţeleznice (lokální trať č. 229 od roku 1897), je město Nová Bystřice, správní a historické (12. století) centrum Novobystřicka. Východním směrem od města Nová Bystřice u obce Staré Město pod Landštejnem se nachází Landštejn, mohutný hrad s románským jádrem, rozšířený pozdně goticky a renesančně. Z typologického hlediska patří Novobystřicko k pozdně středověké sídlení krajině Hercynika, z hlediska reliéfu se jedná o krajinu vrchovin Hercynika, z hlediska vyuţití o krajinu lesozemědělskou s velkými plochami krajiny lesní a východně od Nové Bystřice o krajinu rybniční. Oblast zahrnuje velmi zajímavé a svébytné území mezi okrajem Třeboňska a Dačickem. Ve výběţcích Javořické vrchoviny je zde moţno najít ţivě členitou kulturní krajinu Novobystřicka rozdělenou do dvou prostorů – povodí Koštěnického potoka s Čiměří v těţišti a Dračice s Novou Bystřicí. Jedná se o krajinu s harmonickým měřítkem a ţivou prostorovou členitostí, rozmanitostí krajinné scény a estetickou atraktivností. Otevřenější krajinu lze nalézt pod Landštejnem. V kontrastu k někdejší zemědělské krajině se rozkládá lesnatá krajina České Kanady a drobnými bezlesými enklávami a malými sídly zapojenými do krajinného rámce.
30 A
klasifikace znaků
ObKR Novobystřicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
XX
XX
XX
Vrchovinný reliéf oblasti
A.1
A.2
Oblast náleţí k Novobystřické vrchovině, ploché vrchovině se svérázným kupovitým povrchem. Kupovitý povrch holoroviny je tvořený mnoha ruwary a balvany, četnými tvary zvětrávání a odnosu. Na vrcholech se objevují mrazové sruby, kryoplanační terasy. Vrchovinou prochází i výrazná tektonická sníţenina zvaná Rudolecký prolom. Menší vodní toky a plochy V oblasti se vyskytuje menší mnoţství menších toků charakteru potoků. Na některých byly vytvořeny malé, menší i středně velké rybníky a jejich soustavy. Vyskytuje se zde i několik větších rybníků dotvářející hydrologické poměry oblasti
138
Jihočeský kraj
Atelier V
Střední zalesněnost oblasti A.3
A.4
30 B
Vrcholy a hřbety jsou středně aţ převáţně zalesněné smrkovými a borovými lesy, místy s bukem a jedlí. Jsou zde však i výraznější nezalesněné enklávy, zejména kotliny (Homolka, Landštejnská kotlina, Albeřská kotlina). Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika málo maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast se na západě stýká s hranicí CHKO Třeboňsko. Většina oblasti leţí v přírodním parku Česká Kanada
XXX
XX
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Novobystřicko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
XX
XX
XX
XX
X
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti
B.1
B.2
B.3
B.4
Osídlení oblasti je teprve středověké. Kromě lesů, které jsou většinou přeměněné na kulturní bory a smrčiny, dominuje na odlesněných místech orná půda a plochy drobných rybníků. Krajinou neprocházejí významné komunikace, přičemţ většina silnic navazuje na původní cestní síť, stejně jako základní struktura polí, luk a lesů. Dochovaná struktura venkovského osídlení a menších městeček Oblast je prostoupena mnoţstvím menších venkovských zemědělských sídel a několika větších obcí (Staré Město pod Landštejnem). Jediným městem a centrem oblasti je Nová Bystřice, leţící na dopravní křiţovatce (II/128, II/151, II/152). Nová Bystřice je konečnou stanicí úzkorozchodné ţeleznice z Jindřichova Hradce (trať 229), otevřené v roce 1897. První zmínky o Nové Bystřici pochází z roku 1175. Oblast byla kolonizována johanitskými rytíři jako součást raabského hrabství. Významné památkové objekty, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Kulturní dominantou je objekt bývalého paulánského kláštera s monumentálním kostelem v Klášteře u Nové Bystřice a zejména hrad Landštejn, ovládající kdysi významnou zemskou stezku směřující do Podunají. Řada památek se nachází i v samotné Nové Bystřici, která je městskou památkovou zónou. Historické rybníky V oblasti se nachází menší i středně velké rybníky a jejich soustavy. Vyskytuje se zde i několik větších rybníků, zaloţených zejména v 16. století. Zdejší největší rybník Osika, dříve znám pod názvem Aspe, byl zaloţen mnichy paulánského řádu z nedalekého kláštera Nejsvětější Trojice. Lokality s dochovanou pluţinou
B.5
V některých částech oblasti je poměrně dochovaná struktura historické pluţiny (severně a západně od Nové Bystřice – Nový Vojířov, Kunějov...)
30
ObKR Novobystřicko
C C.1
klasifikace znaků
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině Větší měřítko krajiny s kontrastem souvislých lesních porostů a drobných otevřených prostorů
139
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
Jihočeský kraj
Atelier V
C.2
Členitá a proměnlivá prostorová skladba zemědělské krajiny Novobystřicka s vysokými krajinářsko-estetickými hodnotami
C.3
Souvislé lesní celky České Kanady
C.4
Uplatnění kulturních dominant v krajinné scéně (Nová Bystřice, Klášter, Landštejn)
C.5
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
C.6
Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce
C.7
Cenné lokality s lidovou architekturou
Obr. 30.2: Novobystřicko. Nový Svět. (Foto: ATELIER V)
Obr. 30.3: Novobystřicko. Nový Svět. (Foto: ATELIER V)
140
XX
XX
XXX
XX
XX
XX
XX XX XX
X XX XX
Jihočeský kraj
Atelier V
3.1.31 ObKR 31 – DAČICKO
Obr. 31.1: Dačicko. Pohled na Klášter karmelitánů v Kostelním Vydří u Dačic. (Foto: internet)
Nejvýchodnější oblastí krajinného rázu je otevřená kulturní krajina Dačicka. Dačicko leţí v nejvýchodnější části okresu Jindřichův Hradec, zabírá většinu správního obvodu ORP Dačice, přičemţ historicky patří Dačicko k Moravě. V roce 1960 však bylo správní reformou začleněno do Jihočeského kraje, jehoţ součástí je dosud. Město Dačice, jeţ je přirozeným centrem jihozápadní Moravy, coţ je dáno nejen polohou, ale i mnoţstvím obchodů a sluţeb, tvoří správní a historické (12. století) centrum oblasti a dopravní uzel, do kterého se sbíhá řada silnic druhých tříd (II/151, II/406, II/407, II/408) a přes který vede i ţelezniční trať č. 227 do Slavonic (od roku 1902), které jsou druhým největším městem a historickým střediskem na hranicích s Rakouskem (13. století), někdy nazývaným „malá Telč“. Zdejší lesozemědělská a zemědělská krajina typologicky náleţí k vrcholně a pozdně středověké sídlení krajině Hercynika, z hlediska reliéfu ke krajinám vrchovin Hercynika. Skladba velkých ploch zemědělské půdy a lesních porostů vytváří větší měřítko. V krajinných panoramatech se objevují lesnaté horizonty vymezující prostor s městem Dačice uprostřed radiální krajinné struktury. V dílčích scenériích vynikají drobné kulturní dominanty a harmonie zapojení venkovských sídel do krajinného rámce.
31 A
klasifikace znaků
ObKR Dačicko
Identifikované hlavní znaky přírodní charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
X
Vrchovinný a kotlinný reliéf oblasti
A.1
A.2
Většinu oblasti zahrnuje Dačická kotlina, která je na východě oddělena Starohobskou vrchovinou, součástí Brtnické vrchoviny, od Jemnické kotliny. Protáhlá sníţenina tvořící Dačickou kotlinu má ráz členité pahorkatiny výrazně omezené svahy. Jemnická kotlina je mělká kotlina nepravidelného půdorysu, přičemţ dno má opět charakter členité pahorkatiny. Naproti tomu má Starohobská vrchovina podobu protáhlého hřbetu ve směru SSV-JJZ s povrchem členité pahorkatiny. Výrazné vodní toky Po celé délce Dačické kotliny protéká Moravská Daje do které se vlévá velké mnoţství oboustanných přítoků stékajících ze svahů vymezujících kotlinu. Osu Jemnické kotliny tvoří Ţeletavka se svými přítoky. V oblasti je několik spíše malých a menších rybníků či drobných rybničních soustav, zejména v obou kotlinách.
141
Jihočeský kraj
Atelier V
Střídání málo a středně zalesněných částí A.3
A.4
31 B
Kotliny (Dačická a Jemnická) jsou poměrně málo zalesněné, převaţují roztroušené smrkové a borové porosty prostupující pole a kulturní louky. Hřbet Starohobské vrchoviny je naopak převáţně zalesněn smrkovými porosty s borovicí a modřínem. Menší přírodně cenné lokality Cenné přírodní lokality jsou chráněné v několika málo maloplošných ZCHÚ, v oblasti nejsou ţádné rozsáhlejší chráněné plochy. Oblast se na západě stýká s hranicí CHKO Třeboňsko. Většina oblasti leţí v přírodním parku Česká Kanada
XXX
X
X
XX
klasifikace znaků
ObKR Dačicko
Identifikované hlavní znaky kulturní a historické charakteristiky
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX
XX
XX
XX
Krajinná struktura kulturní oblasti B.1
B.2
B.3
31
Osídlení oblasti je poměrně mladého data. Rozsáhlejší plochy byly odlesněny zřejmě aţ na počátku středověku. Lesní vegetace je často přeměněna na lignikultury smrku, na odlesněných místech převaţují pole. Krajinou neprocházejí významné komunikace, přičemţ většina silnic navazuje na původní cestní síť, stejně jako základní struktura polí, luk a lesů. Dochovaná struktura menších městeček a venkovských sídel Nejvýznamnějšími sídly v oblasti jsou města Dačice (1183) a Slavonice, k nim přistupují větší venkovské obce (Staré Hobzí, Cizkrajov, Peč, český Rudolec) a řada menších vesnic a osad. Významné památkové objekty, kulturní dominanty V oblasti se nachází mnoţství architektonicky cenných objektů a souborů. Dačický zámek je národní kulturní památkou, Slavonice jsou pro svou unikátní dochovanost urbanistické struktury i architektonické formy prohlášeny městskou památkovou rezervací, Dačice městskou památkovou zónou (zámek, klášter, kostel). Kromě toho se zde vyskytuje řada dalších památek, kostelů, kaplí, zámečků či tvrzí.
klasifikace znaků
ObKR Dačicko
C
Identifikované hlavní znaky vizuální charakteristiky vč. estetických hodnot, harmonického měřítka a vztahů v krajině
C.1
Větší měřítko krajiny s kontrastem otevřených zemědělských ploch a lesních porostů
C.2
Dominantní výšiny Javořické vrchoviny
C.3
Harmonické zapojení zástavby venkovských obcí do krajinného rámce
C.4
Uplatnění drobných kulturních dominant v krajinné scéně
C.5
Výrazný podíl prvků nelesní rozptýlené zeleně v krajinné scéně
142
dle významu v KR
dle cennosti
XXX zásadní XX spoluurčující X doplňující
XXX jedinečný XX význačný X běţný
XXX
X
XX XX
XX XX
XX XX
XX X
Jihočeský kraj
Atelier V
Obr. 31.2: Dačicko. Park u zámku v Dačicích (NKP). (Foto: ATELIER V)
Obr. 31.3: Dačicko. Pohled z dačické věţe na karmelitánský klášter. (Foto: Wikipedie, otevřená encyklopedie)
Obr. 31.4: Dačicko. Pohled na klášter karmelitánů v Kostelním Vydří u Dačic. (Foto: ATELIER V)
143
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2 Podmínky ochrany krajinného rázu v oblastech KR 1-31 Ochrana krajinného rázu na území Jihočeského kraje je vedle oblastí krajinného rázu (ObKR) a charakteristických krajinných prostorů (ChaKP) a vedle identifikace a klasifikace znaků jednotlivých charakteristik krajinného rázu vyjádřena stanovením podmínek ochrany krajinného rázu. Podmínky ochrany jsou stanoveny ve dvou úrovních. Jsou to obecné podmínky platné na celém území kraje a podmínky pro jednotlivé oblasti (ObKR). Těm předcházejí cíle ochrany krajinného rázu v ObKR, které je moţno vyuţít jakoţto cílů pro jednotky individuálního členění (oblasti) vůči cílovým charakteristikám území se shodným krajinným typem. Sloučením cílů pro území se shodným krajinným typem leţící v určité oblasti krajinného rázu vzniknou definitivní cílové charakteristiky krajiny.
A. OBECNÉ PODMÍNKY OCHRANY KR NA ÚZEMÍ JIHOČESKÉHO KRAJE Jsou stanoveny obecně platné podmínky ochrany KR venkovského prostoru mimo suburbánní území, aglomerační území a mimo rozvojové oblasti a osy, které zahrnují volnou krajinu i venkovská sídla. A.1
Rozvoj venkovských sídel zásadně orientovat do současně zastavěného území a do kontaktu se zastavěným územím.
A.2
Rozšiřování zástavby do volné krajiny a do izolovaných poloh umoţňovat pouze výjimečně a to s ohledem na důsledky vlivu na krajinný ráz.
A.3
Novou výstavbu směřovat, bude-li to moţné, k přestavbě a revitalizaci nevyuţívaných a devastovaných ploch a areálů či k jejich funkční konverzi a k rehabilitaci pouţitelných existujících staveb.
A.4
V krajině s výrazným krajinným rázem omezit moţnost výstavby na pohledově exponovaných a vyvýšených polohách a na terénních horizontech.
A.5
Při výstavbě řešit zachování významu kulturních dominant v krajinné scéně, ochranu siluet kulturních dominant a historické zástavby.
A.6
Chránit a obnovovat solitérní stromy, vegetační skupiny a liniovou zeleň ve volné krajině, zejména podél cest a pozemkových hranic.
A.7
Respektovat dominanci kompozic historických krajinných areálů, přísně chránit a obnovovat vegetační prvky historických krajinných úprav jakoţto součástí typického rázu krajiny.
A.8
Při rozvoji venkovských sídel respektovat dochovanou urbanistickou strukturu, která se významným způsobem podílí na rázu krajiny.
A.9
V lokalitách s harmonickým souladem zástavby a krajinného rámce, řešit zachování charakteru přechodu zástavby do volné krajiny, ochranu siluety obcí a vyloučit měřítkově vybočující záměry.
A.10
V cenných lokalitách zachovávat u nové výstavby tradiční formy a charakter staveb a osídlení, zejména dimenze, měřítko a hmoty tradiční architektury.
B. CÍLE A PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU V OBLASTECH KR 1-31 Pro kaţdou z oblastí jsou formulovány cíle ochrany krajinného rázu a podmínky jeho ochrany 144
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.1 ObKR 01 – BLATENSKO
01 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování a podpora mozaikovitosti členění krajiny a drobnější členitosti vegetačního krytu C.1.2 - Respektování jemně členitých terénních horizontů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování charakteru soustavy osídlení s omezením moţnosti Kulturní a historická plošného rozvoje mimo kontakt s existující zástavbou charakteristika a vizuální C.2.2 - Přizpůsobení měřítka rozvojových ploch zástavby a infrastruktury projev jejích znaků měřítku sídel a měřítku prostorového členění krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
01
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování dominance rybniční soustavy v dílčích scenériích C.3.2 - Zachování měřítka krajiny a omezení moţnosti vzniku nových krajinných dominant a umístění rozměrných staveb
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit horizonty vymezující Blatenskou kotlinu před umisťováním výraznějších staveb a zařízení P.1.2 - Chránit fenomén rybničních soustav s porosty hrází a břehovými porosty P.1.3 - Chránit vegetační prvky nelesní zeleně podél vodních toků a drobné lesíky a remízky na terénních vyvýšeninách a horizontech jakoţto důleţité prvky prostorové struktury a znaky přírodních hodnot
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit dochovanou historickou soustavu osídlení Blatenska a stopy historické cestní sítě, rozvoj orientovat do současně zastavěného území (s respektováním znaků urbanistické Kulturní a historická struktury) a do kontaktu se zastavěným územím charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit dochovanou urbanistickou strukturu obcí a její projev projev jejích znaků v krajinné scéně P.2.3 - Chránit vizuální projev architektonických dominant (kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách, kostel sv. Voršily v Újezdci)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Vyloučit moţnost umístění staveb vymykajících se z drobnějšího měřítka prostorového členění krajiny P.3.2 - Omezit moţnost výstavby, která by sniţovala dominanci projevu rybniční soustavy Blatenské pánve v krajinné scéně P.2.3 - Respektovat harmonické zapojení zástavby do krajinného rámce a absenci výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
145
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.2 ObKR 02 – MIROVICKO
02 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování skladby lesních porostů a nelesní rozptýlené zeleně v povodí Skalice C.1.2 - Vnesení vegetačních prostorově strukturních prvků do velkoplošné skladby intenzivně obhospodařované zemědělské krajiny Mirovicka a Miroticka
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování a obnovení prvků a vazeb historické komponované krajiny Čimelicka, Koloredovska a Varvaţovska Kulturní a historická charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu kulturních dominant (Bisingrov, Rakovický dvůr, Rakovický špýchar, Karlov, projev jejích znaků Koloredov, Varvaţov a další)
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
02
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování kompoziční a vizuální vazby historických krajinných úprav Čimelicka, Rakovicka, Vrábska a Koloredovska C.3.2 - Rozčlenění prostorové struktury velkoplošných segmentů zemědělské krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Věnovat péči zachování struktury lesní a nelesní zeleně v koridoru toku Skalice a jejích přítoků P.1.2 - Chránit a doplňovat prvky nelesní zeleně ve velkoplošné struktuře zemědělské krajiny, obnovovat zaniklé historické cesty a aleje v krajině
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit dochované architektonické a vegetační prvky komponované historické krajiny a chránit fyzické i vizuální Kulturní a historická kompoziční vazby (zachování průhledů, cest, alejí) charakteristika a vizuální P.2.2 - Vytvářet předpoklady pro obnovu kulturních dominant historické projev jejích znaků krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Vyloučit situování měřítkově a rozměrově nápadných staveb ve struktuře komponované historické krajiny P.3.2 - Dbát při výstavbě na zachování významu kulturních dominant v krajinné scéně, chránit siluety kulturních dominant a historické zástavby
146
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.3 ObKR 03 – ORLICKO
03 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování přírodního charakteru horizontů vymezujících prostor přehradní nádrţe C.1.2 - Zachování a obnovování prvků nelesní rozptýlené zeleně ve struktuře zemědělsky vyuţívané krajiny
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování a obnovení prvků a vazeb historické komponované Kulturní a historická krajiny Orlicka charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu kulturních projev jejích znaků dominant a dominantních míst historické krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
03
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování kompozičních a vizuální vazby historických krajinných úprav Orlicka C.3.2 - Situování rozvojových ploch sídel mimo krajinářsky významné segmenty historické krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit terénní horizonty vymezující prostor přehradní nádrţe a další pohledově exponovaná místa před zástavbou P.1.2 - Chránit a doplňovat prvky nelesní rozptýlené zeleně v zemědělské krajině Probulovska a Kostelecka
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - V cenných lokalitách krajiny (zejména historických krajinných Kulturní a historická úprav) respektovat dominanci kompozice krajinného areálu charakteristika a vizuální P.2.2 - Dbát na zachování významu kulturních dominant v krajinné scéně, projev jejích znaků chránit siluety kulturních dominant a historické zástavby
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Přísně chránit a obnovovat vegetační prvky historických krajinných úprav jakoţto součást typického obrazu krajiny Orlicka P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost situování rozměrově nebo tvarově nápadních staveb, výškových staveb a zařízení v polohách promítajících se do prostorových vztahů historické krajiny
147
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.4 ObKR 04 – JISTEBNICKO-KOVÁŘOVSKO
04 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování struktury krajiny s ţivým reliéfem, drobnou členitostí prostorové struktury a přítomností nelesní rozptýlené zeleně a drobných rybničních soustav
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování struktury cenných venkovských sídel a navazujících Kulturní a historická ploch dochovaných historických pluţin charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu drobných projev jejích znaků kulturních dominant
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
04
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Zachovat členitost a různorodost vegetačního krytu, respektovat přítomnost drobných rybničních soustav a vegetačních doprovodů vodních ploch a toků
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Omezit v cenných lokalitách moţnost stavebních záměrů, měnících harmonický soulad zástavby a krajinného rámce Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit dochovanou strukturu vesnických sídel (zejména památkové chráněných) a respektovat formy, hmoty, dimenze a projev jejích znaků měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam kulturních dominant a siluet obcí P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení a staveb či areálů narušujících měřítko členění krajiny a rozmístění sídel
148
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.5 ObKR 05 – PÍSECKO
05 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování přírodního charakteru horizontů vymezujících prostory údolí Otavy a Vltavy C.1.2 - Zachování a doplnění prvků nelesní zeleně v zemědělské krajině
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování siluety historického středu města v průmětech na Kulturní a historická pozadí Píseckých hor a Hradišťského vrchu charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování dochované struktury vesnických sídel v oblasti projev jejích znaků Záhoří a Oslova a jejich zapojení do krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
05
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování vizuálního účinku kulturních dominant historického jádra Písku, drobných dominant kostelů ve vesnických sídlech a dominantních rysů zapojení vesnických sídel do krajiny C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí v prostoru Záhoří a Oslova, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Zachovat nenarušenost terénních horizontů a hran vymezujících koridory údolí Otavy a Vltavy. P.1.2 - Zachovat a doplňovat prvky nelesní zeleně v zemědělské krajině
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historického jádra a kulturních dominant v krajině (sv. Jakub v Číţové) Kulturní a historická P.2.2 - Chránit dochovanou strukturu vesnických sídel (zejména charakteristika a vizuální památkové chráněných) a respektovat formy, hmoty, dimenze a projev jejích znaků měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny zejména v prostoru Záhoří, Oslova a Drţova
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam drobných kulturních dominant a siluet obcí a drobné sakrální architektury v krajině P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení a staveb, které by mohly ovlivnit dominanci siluety historického jádra Písku
149
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.6 ObKR 06 – MILEVSKO
06 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování a doplnění členité struktury nelesní zeleně v zemědělské krajině C.1.2 - Zachování nenarušenosti a přírodního charakteru terénních horizontů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Usměrnění rozvoje města Milevsko s ohledem na zachování Kulturní a historická dominance premonstrátského kláštera v Milevsku charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování dochované struktury vesnických sídel v oblasti projev jejích znaků Záhoří a Oslova a jejich zapojení do krajiny C.2.1 - Respektování kulturních dominant v krajině (klášter v MiIevsku, poutní kostel v Sepekově a další), drobných dominant a drobné sakrální architektury C.2.2 - Omezení moţnosti výstavby výškových staveb a zařízení v prostoru města Milevsko C.2.3. - Respektování dochované struktury některých venkovských sídel a jejich zapojení do krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
06
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominanty premonstrátského kláštera v Milevsku P.2.2 - Chránit drobné kulturní dominanty vesnických sídle a drobnou sakrální architekturu v krajině (okolí poutního kostela v Sepekově, Kulturní a historická okolí kláštera v Milevsku) charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých vesnických sídel projev jejích znaků (zejména památkové chráněných) a respektovat formy, hmoty, dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny (zejména v západní části oblasti)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Zachovat a doplňovat prvky nelesní zeleně v zemědělské krajině s ohledem na historickou strukturu členění území
P.3.1 - Chránit vizuální význam dominanty kláštera v Milevsku P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení v prostoru města P.3.3 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel
150
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.7 ObKR 07 – TÁBORSKO-SOBĚSLAVSKO
07 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování významu přírodní osy krajiny – koridoru řeky Luţnice C.1.2 - Zachování a doplnění nelesní rozptýlené zeleně v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Respektování dominantního významu historických jader města Tábora, Soběslavi a Veselí při rozvoji podél severojiţní Kulturní a historická urbanizační osy charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování dochované struktury vesnických sídel v oblasti projev jejích znaků Soběslavských blat a jejich zapojení do krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
07
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.2.1 - Respektování kulturních dominant historických jader Tábora, Soběslavi a Veselí a dalších drobných dominant vesnických sídel C.2.2 - Zachování charakteru rybničních krajin (Dráchov, Veselí, Tučapy) s harmonickým zapojení sídel (Tučapy-Budislav) C.2.3 - Respektování dochované struktury některých venkovských sídel
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině (pravý břeh Luţnice)
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominanty historického jádra Tábora P.2.2 - Chránit význam historických rybničních soustav a na ně vázaných struktur osídlení (Tučapsko) Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých (zejména památkové chráněných) vesnických sídel (zejména v prostoru projev jejích znaků Soběslavských blat) a respektovat formy, hmoty, dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny (zejména v západní části oblasti)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální projev historických jader Tábora, Soběslavi a Veselí P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení v rozvojových plochách silně urbanizovaného území P.3.3 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel
151
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.8 ObKR 08 – MLADOVOŢICKO
08 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování významu terénních horizontů ţivě členitého reliéfu a dominantního krajinného předělu Ratibořských hor C.1.2 - Zachování a doplnění prvků nelesní rozptýlené zeleně dotvářejících prostorovou strukturu krajiny
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování poměrně husté struktury drobných venkovských sídel Kulturní a historická s těţištěm v Mladé Voţici charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu drobných projev jejích znaků kulturních dominant včetně lokalit mlýnů na Blanici
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
08
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině P.1.2 - Chránit terénní horizonty před zástavbou a zachovat tak význam reliéfu jako specifického znaku přírodní charakteristiky
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat charakter struktury osídlení omezením rozlohy rozvojových ploch v drobných vesnických sídlech a vyloučením Kulturní a historická moţnosti nové zástavby ve volné krajině charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit a posilovat význam drobných kulturních dominant projev jejích znaků v siluetách obcí a v krajinných scenériích
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění staveb a areálů narušujících harmonické měřítko krajiny a relativní absenci rušivých a měřítkově se vymykajících prvků krajinné scény P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel
152
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.9 ObKR 09 – CHÝNOVSKO
09 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování struktury krajiny s ţivým reliéfem, střední členitostí prostorové struktury a kontrastem otevřených prostorů a lesních porostů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování struktury osídlení bez plošně rozsáhlých zásahů, které Kulturní a historická by změnily harmonii vztahu sídel a krajinného rámce charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu četných drobných projev jejích znaků kulturních dominant ve vesnických sídlech
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
09
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit výraznost a nenarušenost významnějších terénních horizontů P.1.2 - Chránit a doplňovat nelesní zeleň doplňující prostorovou strukturu zemědělské krajiny
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Omezit v cenných lokalitách moţnost stavebních záměrů, Kulturní a historická měnících harmonický soulad zástavby a krajinného rámce charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit harmonické zapojení vesnických sídel do krajinného projev jejích znaků rámce
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam kulturních dominant a siluet obcí (Choustník, Radenín, Hroby) P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení a staveb či areálů narušujících měřítko členění krajiny a rozmístění sídel
153
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.10 ObKR 10 – STRAKONICKO
10 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování a doplnění členité struktury nelesní zeleně v zemědělské krajině severní části Strakonicka s četnými rybníky, vodotečemi a jejich vegetačními doprovody
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - V rozvoji města respektovat dominanty historického jádra Kulturní a historická uplatňující se v širších panoramatech charakteristika a vizuální C.2.2 - Řešení harmonického přechodu silně urbanizované krajiny do projev jejích znaků volné zemědělské krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
10
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování drobných kulturních dominant a siluet vesnických sídel s drobnými rybníky na levobřeţních přítocích Otavy
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historického jádra Kulturní a historická Strakonic a drobných dominant vesnických sídel charakteristika a vizuální P.2.2 - Vyřešit přechod intenzivní zástavby urbanizované krajiny do projev jejích znaků zemědělské krajiny na obou březích Otavy
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Zachovat a doplňovat prvky nelesní zeleně v zemědělské krajině a doprovodnou zeleň drobných rybníků a vodotečí
P.3.1 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel
154
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.11 ObKR 11 – PUTIMSKO-PROTIVÍNSKO
11 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování a podpora mozaikovitosti členění krajiny a drobnější členitosti vegetačního krytu C.1.2 - Respektování krajinné osy koridoru Otavy s doprovodnou zelení a rybničních soustav (Kestřany, Putim, Dobev, Sudoměř)
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování charakteru soustavy osídlení v rybniční krajině a respektování kulturních dominant s vyloučením moţnosti Kulturní a historická plošného rozvoje mimo kontakt s existující zástavbou charakteristika a vizuální C.2.2 - Přizpůsobení měřítka rozvojových ploch zástavby a infrastruktury projev jejích znaků měřítku sídel a měřítku prostorového členění krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
11
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování dominance rybniční soustavy v dílčích scenériích C.3.2 - Zachování měřítka krajiny a omezení moţnosti vzniku nových krajinných dominant a umístění rozměrných staveb
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit fenomén rybničních soustav s porosty hrází a břehovými porosty P.1.2 - Chránit vegetační prvky nelesní zeleně podél vodních toků a drobné lesíky a remízky na terénních vyvýšeninách a horizontech jakoţto důleţité prvky prostorové struktury a znaky přírodních hodnot
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit dochovanou historickou soustavu osídlení koridoru Otavy (Putimska, Kestřanska a Štěkeňska), urbanistickou strukturu obcí Kulturní a historická a její projev v krajinné scéně charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit vizuální projev architektonických dominant (kostel projev jejích znaků v Putimi, tvrze v Kestřanech, zámek a kostel ve Štěkni)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Vyloučit moţnost umístění staveb vymykajících se z drobnějšího měřítka prostorového členění krajiny P.3.2 - Omezit moţnost výstavby, která by sniţovala dominanci projevu rybniční soustavy na přítocích Otavy v krajinné scéně P.3.3 - Respektovat harmonické zapojení zástavby do krajinného rámce a absenci výrazně rušivých a měřítkově vybočujících prvků
155
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.12 ObKR 12 – BECHYŇSKO-VLTAVOTÝNSKO
12 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování významu přírodní osy krajiny – koridoru řek Vltavy a Luţnice C.1.2 - Zachování a doplnění nelesní rozptýlené zeleně v členité zemědělské krajině
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Respektování dominantního významu historických jader města Bechyně a Týna nad Vltavou Kulturní a historická C.2.2 - Respektování dochované struktury vesnických sídel v oblasti charakteristika a vizuální Bechyňska a jejich zapojení do krajiny projev jejích znaků C.2.3 - Respektování historických krajinných úprav severního Hlubocka (historické obory)
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
12
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování kulturních dominant historických jader Bechyně, Týna nad Vltavou a dalších drobných dominant vesnických sídel C.3.2 - Respektování harmonického projevu a siluet cenných vesnických sídel v krajinném rámci
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historického jádra Bechyně a dalších sídel (Týn nad Vltavou, Koloděje nad Luţnicí) Kulturní a historická P.2.2 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých (zejména charakteristika a vizuální památkové chráněných) vesnických sídel (zejména v prostoru projev jejích znaků Bechyňska) a respektovat formy, hmoty, dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině
P.3.1 - Chránit vizuální projev historických jader Bechyně a Týna nad Vltavou P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel
156
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.13 ObKR 13 – VOLYŇSKO-PRACHATICKO
13 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování výrazu prostorové skladby lesních porostů a zemědělské půdy ve vrchovinném a hornatém terénu C.1.2 - Zachování a doplnění nelesní rozptýlené zeleně v členité zemědělské krajině
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Respektování struktury drobných sídel městského typu (Volyně, Husinec, Bavorov a Vlachovo Březí) s těţišti v historických Kulturní a historická městech Prachatice a Vimperk charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování dochované struktury a charakteru zástavby projev jejích znaků cenných vesnických sídel a jejich zapojení do krajiny
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
13
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování kulturních dominant historických měst Prachatic a Vimperka a dalších drobných dominant městských a vesnických sídel C.3.2 - Respektování dochované struktury krajiny, nenarušenosti některých partií a harmonického měřítka
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině P.1.2 - Chránit prostorové vztahy mezi lesními porosty a otevřenými zemědělskými plochami
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historických měst a městeček, rozvoj měst řešit s ohledem na proporce mezi plošným Kulturní a historická rozsahem existující a navrhované zástavby charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých (zejména projev jejích znaků památkové chráněných) vesnických sídel a respektovat formy, hmoty, dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální projev dominant a siluet historických měst a městeček P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel P.3.3 - Chránit harmonické prostorové vztahy ve volné krajině před narušením zástavbou, chránit úměrnost poměru mezi zastavěnými a nezastavěnými plochami.
157
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.14 ObKR 14 – ČESKOBUDĚJOVICKÁ PÁNEV
14 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - V rozvoji města České Budějovice respektovat dominanty historického jádra uplatňující se v širších panoramatech a dominanty okrajů Českobudějovické pánve (Hluboká, Hosín, Kulturní a historická Rudolfov atd.) charakteristika a vizuální C.2.2 - Řešení harmonického přechodu silně urbanizované krajiny do projev jejích znaků volné zemědělské a rybniční krajiny a do vyvýšených okrajů Českobudějovické pánve
C.1.1 - Zachování přírodních cenností rybniční krajiny (rybníky, litorální partie, podmáčené polohy, vegetační doprovody vodotečí)
C.2.1 - Zachování charakteru významné rybniční krajiny s typickým vesnickým osídlením C.2.2 - Zachování a obnova prvků a kompozičních vztahů historických krajinných úprav Hlubocka, Libějovicka a Lomecka a severního podhůří Blanského lesa C.2.2 - Respektování drobných kulturních dominant a siluet vesnických sídel
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
14
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit cenné partie rybniční krajiny (rybníky a jejich okolí, litorální a podmáčené polohy, systémy struh a dalších vodotečí) před rozvojem zástavby a infrastruktury P.1.2 - Zachovat a doplňovat prvky nelesní zeleně v zemědělské krajině a doprovodnou zeleň drobných rybníků a vodotečí
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historických měst (České Budějovice, Rudolfov, Hluboká nad Vltavou, Netolice, Kulturní a historická Vodňany) a drobných dominant vesnických sídel charakteristika a vizuální P.2.2 - Vyřešit přechod intenzivní zástavby urbanizované krajiny (České projev jejích znaků Budějovice, Vodňany) do zemědělské a rybniční krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit před zástavbou, infrastrukturou a technickými zařízeními horizonty ohraničující Českobudějovickou pánev (Blanský les, Lišovský práh, Táborská pahorkatina) P.3.2 - Chránit charakter vesnických sídel v rybniční krajině a krajině podhůří Blanského lesa vně severního a severovýchodního okraje CHKO Blanský les P.3.3 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel P.3.4 - Chránit prvky a kompoziční vazby historických krajinných úprav
158
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.15 ObKR 15 – LIŠOVSKÝ PRÁH – ZÁPADNÍ TŘEBOŇSKO
15 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování struktury krajiny střední členitosti prostorové struktury s kontrastem otevřených prostorů a lesních porostů (Lišovský práh) a s přechodem do rybniční krajiny Třeboňska C.1.2 - Zachování cenných partií drobných rybničních soustav severovýchodně od Borovan a v prostoru rybníka Dvořiště
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování charakteru okrajů rybniční krajiny s harmonickým Kulturní a historická vztahem zástavby vesnických sídel a krajinného rámce charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu drobných projev jejích znaků kulturních dominant ve vesnických sídlech
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
15
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů okrajů Třeboňské pánve zástavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí na okraji Třeboňské pánve, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit výraznost a nenarušenost významnějších terénních horizontů západního okraje Třeboňské pánve P.1.2 - Chránit a doplňovat nelesní zeleň doplňující prostorovou strukturu zemědělské krajiny P.1.3 - Chránit drobné rybniční soustavy Borovanska, chránit cenné partie rybníka Dvořiště před rozvoje rekreačních funkcí
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Omezit v cenných lokalitách okraje Třeboňské pánve moţnost stavebních záměrů měnících harmonický soulad zástavby a Kulturní a historická krajinného rámce charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit harmonické zapojení vesnických sídel do krajinného projev jejích znaků rámce
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální nenarušenost horizontu okraje Lišovského práhu vůči okraji Třeboňské pánve před zástavbou a technickými zařízeními P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění staveb a zařízení vymykajících se z měřítka krajiny západního kraje Třeboňska
159
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.16 ObKR 16 –TŘEBOŇSKO (CHKO) Cíle a podmínky ochrany krajinného rázu jsou stanoveny podrobným vyhodnocením KR CHKO.
Obr. 3.2.1: Pásma odstupňované ochrany krajinného rázu na území CHKO Třeboňsko. (materiál CHKO)
160
Jihočeský kraj
16 C
Atelier V
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.1.1 - Zachování přírodních cenností rybniční, lesní a zemědělské krajiny, vytváření souladu mezi zájmy ochrany přírody a krajiny a hospodářskými aktivitami respektujícími přírodní podmínky a ekologickou únosnost území
C.2
Kulturní a historická charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2.1 - Zachování jedinečného souladu stop kultivace, osidlování a obhospodařování krajiny v prolínání historických vodohospodářských děl rybniční krajiny, městského a vesnického osídlení s mimořádnými kulturními a historickými hodnotami
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
C.2.1 - Zachování charakteru, estetických hodnot a harmonie významné rybniční a lesní krajiny s jedinečným historickým městem Třeboní a s typickým vesnickým osídlením
16
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit harmonii vodohospodářských krajinářských úprav, osídlení a krajinného rámce, zachovat dominanci kulturních Kulturní a historická dominant Třeboně a drobných dominant a typických siluet charakteristika a vizuální vesnického osídlení, diferencovaně přistupovat k ochraně projev jejích znaků struktury a charakteru zástavby vesnických sídel a jejich zapojení do krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy rybniční a lesní krajiny, zachovat a doplňovat prvky nelesní zeleně v zemědělské krajině
P.3.1 - Chránit jedinečné estetické hodnoty historické rybniční, lesní a lesopolní krajiny s harmonií osídlení a krajinného rámce
161
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.17 ObKR 17 – KARDAŠOVOŘEČICKO-STRÁŢSKO
17 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování významu rybničních soustav Kardašovořečicka a Stráţska včetně zachování a doplnění prvků nelesní rozptýlené zeleně C.1.2 - Zachování významu terénního horizontu ohraničujícího na východě okraj CHKO Třeboňsko
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování poměrně husté struktury drobných venkovských sídel Kulturní a historická s těţišti v Kardašově Řečici a Stráţi nad Neţárkou charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu drobných projev jejích znaků kulturních dominant
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
17
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit prostorovou strukturu partií rybniční krajiny povodí Řečice a středního toku Neţárky, chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině P.1.2 - Chránit terénní horizonty východního okraje Třeboňska před zástavbou a zachovat tak význam reliéfu jako specifického znaku přírodní charakteristiky
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat charakter struktury osídlení omezením rozlohy rozvojových ploch v drobných vesnických sídlech a vyloučením Kulturní a historická moţnosti nové zástavby ve volné krajině (okolí Kardašovy Řečice) charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit a posilovat význam drobných kulturních dominant projev jejích znaků v siluetách obcí a v krajinných scenériích
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění staveb a areálů narušujících harmonické měřítko krajiny a relativní absenci rušivých a měřítkově se vymykajících prvků krajinné scény P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel (Vydří, Příbraz, krajina Kardašovořečicka pod Klenovou)
162
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.18 ObKR 18 – JINDŘICHOHRADECKO
18 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.1.1 - Zachování výrazného charakteru otevřené rybniční krajiny s velkou členitostí vegetačního krytu C.1.2 - Zachování a doplnění nelesní rozptýlené zeleně v intenzivně obhospodařované zemědělské a rybniční krajině
C.2
Kulturní a historická charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2.1 - Respektování dominantního významu historického jádra města Jindřichova Hradce při rozvoji v rámci urbanizované krajiny a charakteru a siluet menších měst C.2.2 - Respektování dochované struktury vesnických sídel
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
C.2.1 - Respektování kulturních dominant historického jádra Jindřichova Hradce a dalších drobných dominant vesnických sídel C.2.2 - Zachování charakteru rybničních krajin (prostor Člunku, Ratmírovsko) s harmonickým zapojením sídel C.2.3 - Respektování dochované struktury některých venkovských sídel
18
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit charakter rybniční krajiny s doprovodnými a litorálními porosty a zamokřenými polohami a s drobně rozptýlenou strukturou lesíků, lesů a remízků P.1.2 - Vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant historického jádra Tábora P.2.2 - Chránit význam historických rybničních soustav a na ně vázaných struktur osídlení (Ratmírovsko, Člunecko, Jindřichův Hradec) Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.3 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých (zejména památkové chráněných) vesnických sídel (zejména v prostoru projev jejích znaků Soběslavských blat) a respektovat formy, hmoty, dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny (zejména v západní části oblasti)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální projev historického jádra Jindřichova Hradce P.3.2 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění výškových staveb a zařízení v rozvojových plochách silně urbanizovaného území Jindřichova Hradce P.3.3 - Zachovávat siluety a charakter okrajů obcí s cennou architekturou, urbanistickou strukturou a cennou lidovou architekturou
163
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.19 ObKR 19 – ŠUMAVA I (NP) Cíle a podmínky ochrany krajinného rázu jsou stanoveny podrobným vyhodnocením KR NP a CHKO.
19 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.1.1 – Uchování a zlepšení přírodního prostředí národního parku, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakoţ i vyuţití národního parku k turistice a rekreaci nezhoršující přírodní prostředí
C.2
Kulturní a historická charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2.1 - Zachování kulturní krajiny Šumavy s cílem trvale uchovat typickou šumavskou krajinu s tradičními prvky, včetně stop způsobu hospodaření s vyuţitím jedinečného souladu přírodního rámce a městského a vesnického osídlení s mimořádnými kulturními a historickými hodnotami
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
C.3.1 - Zachování charakteru, estetických hodnot a harmonie přírodních partií krajiny a enkláv kulturní krajiny
19
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit strukturu osídlení dochovaných sídel a charakter zástavby Kulturní a historická v cenných lokalitách a v kontextu s nimi zachovávat dimenze, charakteristika a vizuální měřítko a hmoty tradiční architektury projev jejích znaků
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy lesní a kulturní krajiny
P.3.1 - Chránit jedinečné estetické hodnoty přírodních a přírodě blízkých partií a segmentů šumavské krajiny s harmonií osídlení a krajinného rámce
164
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.20 ObKR 20 – ŠUMAVA II (CHKO) Cíle a podmínky ochrany krajinného rázu jsou stanoveny podrobným vyhodnocením KR NP a CHKO.
Obr. 3.2.2: Pásma odstupňované ochrany krajinného rázu na území CHKO Šumava. (materiál CHKO)
165
Jihočeský kraj
20 C
Atelier V
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 – Ochrana všech hodnot krajiny, jejího vzhledu a jejích typických znaků (zejména povrchové utváření, vodní toky a plochy, vegetační kryt a volně ţijící ţivočichové, rozvrţení a vyuţití lesního a zemědělského půdního fondu) a přírodních zdrojů a vytváření vyváţeného ţivotního prostředí
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování jedinečného souladu stop osídlení a obhospodařování krajiny (rozmístění a urbanistická skladba sídlišť, architektonická Kulturní a historická skladba sídlišť a místní zástavba lidového rázu) charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování významu kulturních hodnot městského a vesnického projev jejích znaků osídlení
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
20
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování přírodních krás lesní krajiny a půvabů, estetických hodnot a harmonie kulturní krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit strukturu osídlení a charakter zástavby v cenných lokalitách a v kontextu s nimi zachovávat dimenze, měřítko a Kulturní a historická hmoty tradiční architektury charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit uplatnění kulturních dominant, siluet městských i projev jejích znaků vesnických sídel a jejich zapojení do charakteru kulturní krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy lesní a kulturní krajiny
P.3.1 - Chránit jedinečné estetické hodnoty přírodních a přírodě blízkých partií a segmentů šumavské krajiny s harmonií osídlení a krajinného rámce
166
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.21 ObKR 21 – KŘIŠŤANOVSKO-BOLETICKO
21 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Respektování dochovaného charakteru řídké struktury osídlení Kulturní a historická charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování charakteru zástavby cenných vesnických sídel a jejich zapojení do krajiny projev jejích znaků
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
21
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.1.1 - Zachování výrazu lesnaté hornatiny s významnými přírodními hodnotami
C.3.1 - Respektování výrazných horských horizontů a terénních dominant C.3.2 - Respektování dochované struktury krajiny, nenarušenosti některých partií a harmonického měřítka
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
Kulturní a historická P.2.1 - Chránit dochované zbytky osídlení, chránit nenarušenost charakteristika a vizuální prostředí projev jejích znaků
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy lesní krajiny
P.3.1 - Chránit estetické hodnoty přírodních scenérií a harmonické prostorové vztahy v lesní krajině před narušením zástavbou
167
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.22 ObKR 22 – BLANSKÝ LES (CHKO) Cíle a podmínky ochrany krajinného rázu jsou stanoveny podrobným vyhodnocením KR CHKO.
Obr. 3.2.3: Diferenciace území CHKO z hlediska krajinného rázu. (materiál CHKO)
168
Jihočeský kraj
22 C
Atelier V
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování přírodních cenností lesní a kulturní krajiny, vytváření souladu mezi zájmy ochrany přírody a krajiny, osídlením a hospodářskou činností, která respektuje přírodní podmínky a poţadavky na ochranu krajiny
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování jedinečného souladu stop osídlení a obhospodařování krajiny Kulturní a historická charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování významu kulturních hodnot osídlení Křemţské kotliny a Chvalšin projev jejích znaků C.2.3 - Zachování jedinečnosti významu kláštera Zlatá Koruna
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
22
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.2.1 - Zachování přírodních krás lesní krajiny a půvabů, estetických hodnot a harmonie kulturní krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit strukturu osídlení a charakter zástavby v cenných lokalitách a v kontextu s nimi zachovávat dimenze, měřítko a hmoty tradiční architektury Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit uplatnění kulturních dominant, siluet městských i vesnických sídel a jejich zapojení do charakteru kulturní krajiny projev jejích znaků P.2.4 - Chránit strukturu historické krajiny s cennými segmenty kulturní krajiny (Zlatokorunsko)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy lesní a kulturní krajiny
P.3.1 - Chránit jedinečné estetické hodnoty přírodních a přírodě blízkých partií a segmentů krajiny a harmonií osídlení a krajinného rámce
169
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.23 ObKR 23 – KAMENOÚJEZDSKO
23 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování významu plochých horizontů mírně zvlněné krajiny C.1.2 - Zachování a doplnění prostorově strukturních vegetačních prvků v zemědělské krajině C.1.3 - Zachování jedinečných přírodních hodnot zářezu Vltavy mezi Boršovem a Českým Krumlovem a cenných partií koridoru Malše
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování charakteristické struktury osídlení s drobnými městečky a historickými cestami a pravidelně rozloţeným Kulturní a historická vesnickým osídlením v jiţní části oblasti charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu krajinářských projev jejích znaků hodnot Římovska a kulturní krajiny Opalicka
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
23
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními s výhledy přes údolí Vltavy a Malše na siluety Blanského lesa a Novohradského podhůří C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit prostorovou strukturu partií rybniční krajiny povodí Řečice a střední Neţárky, chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině P.1.2 - Chránit terénní horizonty východního okraje Třeboňska před zástavbou a zachovat tak význam reliéfu jako specifického znaku přírodní charakteristiky
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat charakter struktury osídlení omezením rozlohy rozvojových ploch v drobných vesnických sídlech a vyloučením moţnosti nové zástavby ve volné krajině P.2.2 - Respektovat dochovanou a typickou urbanistickou strukturu a charakter zástavby některých venkovských obcí, zachovávat Kulturní a historická siluety a charakter okrajů obcí s cennou architekturou, charakteristika a vizuální urbanistickou strukturou a cennou lidovou architekturou (např. projev jejích znaků Mirkovice, Krnín, Čertyně, Štěkře, Záhorkovice, Černice) P.2.3 - Chránit a posilovat význam drobných kulturních dominant v siluetách obcí a v krajinných scenériích P.2.4 - Chránit strukturu historické krajiny s cennými segmenty kulturní krajiny (Opalicko, Ŕímovsko)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění staveb a areálů narušujících ploché horizonty a výhledy do kulturní krajiny a na výrazné horizonty Blanského lesa a Novohradska P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel P.3.3 - Chránit přísně estetické hodnoty zářezu údolí Vltavy a koridoru Malše
170
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.24 ObKR 24 – TRHOSVINENSKO
24 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování struktury členité krajiny okolí Trhových Svinů s mnoţstvím drobných lesíků, remízků a nelesní rozptýlené zeleně C.1.2 - Zachování členité krajiny nivy Stropnice na Borovansku s rybniční soustavou, střední členitostí prostorové struktury a kontrastem otevřených prostorů a lesních porostů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování siluet a charakteru okrajů obcí s cennou architekturou, urbanistickou strukturou a cennou lidovou architekturou C.2.2 - Zachování dominance poutního kostela Nejsv. Trojice u Trhových Kulturní a historická Svin charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu četných prvků projev jejích znaků drobné sakrální architektury a drobných kulturních dominant ve vesnických sídlech
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
24
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit výraznost a nenarušenost významnějších terénních horizontů P.1.2 - Chránit nenarušenost struktury rybniční krajiny Borovanska P.1.3 - Chránit a obnovovat vegetační prvky nelesní zeleně podél vodních toků a vodních ploch jakoţto důleţité prvky prostorové struktury a znaky přírodních hodnot
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Omezit moţnost stavebních záměrů, které by mohly sníţit význam krajinné dominanty poutního kostela Nejv. Trojice a dalších Kulturní a historická historických dominant v sídlech charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit harmonické zapojení vesnických sídel do krajinného projev jejích znaků rámce, v cenných lokalitách zachovávat dimenze, měřítko a hmoty tradiční architektury
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam drobných kulturních dominant vč. prvků sakrální architektury
171
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.25 ObKR 25 – ČESKOKRUMLOVSKO
25 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování hodnot členité kulturní a lesní krajiny Českokrumlovska s fenoménem zaříznutého údolí Vltavy C.1.2 - Zachování nenarušenosti a přírodního charakteru terénních horizontů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Usměrnění rozvoje města Českého Krumlova s ohledem na zachování dominance siluety historického jádra Kulturní a historická C.2.2 - Respektování řídké soustavy osídlení v kulturní krajině a charakteristika a vizuální zachování dochované struktury některých vesnických sídel projev jejích znaků C.2.3 - Zachování a obnovování struktury vesnických sídel a navazující historické pluţiny na Roţmbersku
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
25
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Respektování kulturních dominant v krajině (Roţmberk, Kyjov, Zátoň, Slavkov a další), drobných dominant a drobné sakrální architektury C.3.2 - Respektování dochované struktury a charakteru zástavby některých venkovských sídel a jejich zapojení do krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Zachovat charakter opuštěné kulturní krajiny s ohledem na historickou strukturu členění území P.1.2 - Chránit přírodní hodnoty zaříznutého údolí Vltavy včetně svahů, terénních hran a horizontů
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant P.2.2 - Chránit drobné kulturní dominanty vesnických sídel a drobnou sakrální architekturu v krajině Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.3 - Chránit dochovanou cennou strukturu některých vesnických sídel (zejména památkové chráněných) a respektovat formy, hmoty, projev jejích znaků dimenze a měřítko staveb spoluvytvářejících ráz krajiny (zejména v západní části oblasti)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam zářezu údolí Vltavy ve vztahu k bezprostředně navazujícím výšinám a horským masivům (okolí Roţmberka, Blanský les nad Č. Krumlovem) P.3.2 - Zachovat působivost siluet některých sídel a jejich zapojení do krajinného rámce kulturní krajiny P.3.3 - Zachovat nenarušenost horizontů bohatě členité kulturní krajiny
172
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.26 ObKR 26 – LIPENSKO
26 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování přírodních hodnot horských masivů nad pravým břehem přehradní nádrţe a omezení rozsáhlejší stavební činnosti v pravobřeţních polohách C.1.2 - Zachování nenarušenosti a přírodního charakteru terénních horizontů vymezujících prostor přehradní nádrţe C.1.3 - Respektování přírodních hodnot břehů a zátok přehradní nádrţe a koridorů drobných přítoků
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Usměrnění rozvoje rekreační funkce na levém břehu nádrţe s respektováním dominant historických sídel (Frymburk, Horní Kulturní a historická Planá) charakteristika a vizuální C.2.2 - Respektování kulturní dominanty a jedinečných hodnot Vyššího projev jejích znaků Brodu
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
26
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.2.1 - Respektování kulturních dominant v krajině (Vyšší Brod, Frymburk, Horní Planá, Černá v Pošumaví ), drobných dominant a drobné sakrální architektury C.2.3 - Usměrnění rekreační funkce na levém břehu a omezení rozsáhlejší stavební činnosti v pravobřeţních polohách
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Zachovat charakter opuštěné kulturní krajiny s ohledem na historickou strukturu členění území P.1.2 - Chránit přírodní hodnoty zaříznutého údolí Vltavy včetně svahů, terénních hran a horizontů
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat dominanci kulturních dominant (klášter ve Vyšším Brodě, kostel a historické jádro města Frymburk, kostel sv. Kulturní a historická Markéty v Horní Plané, kostel P. Marie v Černé) charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit drobné dominanty vesnických sídel a drobnou sakrální projev jejích znaků architekturu v krajině
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit převládající výraz přehradní nádrţe a břehových porostů v krajinné scéně, tomu přizpůsobit dimenze a měřítko výstavby P.3.2 - Zachovat působivost siluet některých sídel a jejich zapojení do krajinného rámce kulturní krajiny (Vyšší Brod, Frymburk, Horní Planá) P.3.3 - Zachovat nenarušenost horských horizontů pohraničních masivů
173
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.27 ObKR 27 – KAPLICKO
27 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování charakteru drobně strukturované krajiny východní části oblasti (Malonty) C.1.2 - Zachování a doplnění prostorově strukturních vegetačních prvků v zemědělské krajině západní části oblasti (Bujanovsko) C.2.3 - Respektování přírodních a estetických cenností lesnatých horských masivů Polušky
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
Kulturní a historická C.2.1 - Zachování cenných historických sídel s dochovanou charakteristika a vizuální urbanistickou strukturou a cennou architekturou projev jejích znaků
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
27
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit prostorovou strukturu partií rybniční krajiny povodí Řečice a středního toku Neţárky, chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v zemědělské krajině P.1.2 - Chránit terénní horizonty východního okraje Třeboňska před zástavbou a zachovat tak význam reliéfu jako specifického znaku přírodní charakteristiky
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Zachovat charakter řídké struktury osídlení nad pravým břehem Malše omezením rozlohy rozvojových ploch v drobných vesnických sídlech a vyloučením moţnosti nové zástavby ve volné krajině P.2.2 - Respektovat dochovanou a typickou urbanistickou strukturu a Kulturní a historická charakter zástavby některých venkovských obcí, zachovávat charakteristika a vizuální siluety a charakter okrajů obcí s cennou architekturou, projev jejích znaků urbanistickou strukturou a cennou lidovou architekturou (např. Dluhoště, Kondrač a Blansko) P.2.3 - Chránit a posilovat význam drobných kulturních dominant v siluetách obcí a v krajinných scenériích (sv. Jiljí v Dolním Dvořišti)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Omezit nebo vyloučit moţnost umístění staveb a areálů narušujících drobné měřítko krajiny a prostorovou členitost krajiny nad pravým břehem Malše P.3.2 - Chránit harmonické zapojení a siluety některých vesnických sídel P.3.3 - Chránit estetické hodnoty horského masivu Polušky a koridoru Malše
174
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.28 ObKR 28 – NOVOHRADSKO
28 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování přírodních cenností lesní krajiny Novohradských hor a kulturní krajiny Novohradského podhůří, vytváření souladu mezi zájmy ochrany přírody a krajiny, osídlením a hospodářskou činností, která respektuje přírodní podmínky a poţadavky na ochranu krajiny
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování souladu struktury osídlení a stop obhospodařování krajiny Kulturní a historická C.2.2 - Zachování významu jedinečných kulturních dominant Dobré charakteristika a vizuální Vody, Cuknštejna a Nových Hradů projev jejích znaků C.2.3 - Zachování kompozičních vazeb historických krajinářských úprav Novohradska
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
28
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.2.1 - Zachování přírodních krás lesní krajiny a půvabů, estetických hodnot a harmonie kulturní krajiny
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit cenné partie a komplexy lesní a kulturní krajiny P.1.2 - Chránit vegetační prvky nelesní zeleně podél vodních toků a vodních ploch jakoţto důleţité prvky prostorové struktury a znaky přírodních hodnot, doplňovat a obnovovat strukturní nelesní zeleň v zemědělské krajině P.1.3 – Chránit cenné polohy vlhkých a rašeliništních luk a vegetačních doprovodů rybníků a vodotečí
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit strukturu osídlení a charakter zástavby, v cenných lokalitách a v kontextu s nimi zachovávat dimenze, měřítko a hmoty tradiční architektury P.2.2 - Chránit uplatnění kulturních dominant (Dobrá Voda, Cuknštejn, Kulturní a historická Nové Hrady), siluet městských (Nové Hrady) i vesnických sídel a charakteristika a vizuální jejich zapojení do charakteru kulturní krajiny projev jejích znaků P.2.3 – Přizpůsobit rozsah a charakter stavební činnosti dochované urbanistické struktuře a charakteru zástavby (měřítko a formy staveb)
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit jedinečné estetické hodnoty přírodních a přírodě blízkých partií a segmentů krajiny a harmonií osídlení a krajinného rámce P.3.2 – Vyloučit situování staveb a plošně rozlehlých areálů rozměrově a měřítkově se vymykajících z měřítka krajiny a projevujících se v krajinné scéně (s ohledem na dochovaný přechod sídel do krajiny)
175
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.29 ObKR 29 – ČESKOVELENICKO-JÍLOVICKO
29 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování základního přírodního fenoménu prostorového uspořádání krajiny Novohradska – úlohy terénní hrany okraje Novohradského podhůří ve vymezení sníţeniny nivy Stropnice C.1.2 - Zachování charakteru rybniční krajiny nivy Stropnice s cennými přírodními lokalitami a krajinářskými úpravami
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování znaků harmonického vztahu vesnické zástavby a Kulturní a historická krajinného rámce se zdůrazněním a obnovou stop historických charakteristika a vizuální krajinných úprav projev jejích znaků
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
29
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Rehabilitace prostorových vazeb historických krajinných úprav při zachování estetických hodnot a harmonických vztahů v krajině
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit terénní hrany okraje Novohradského podhůří vymezující sníţeninu Stropnice před zástavbou P.1.2 - Chránit rybniční soustavy jako fenomén krajiny přes zásahy sniţujícími jejich význam v krajinné scéně P.1.3 - Chránit cenné polohy vlhkých a rašeliništních luk a vegetačních doprovodů rybníků a vodotečí
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Chránit a obnovovat kompoziční prvky krajinářských úprav nivy Stropnice (krajinářské úpravy nivy - solitérní stromy a skupiny, lesní porosty baţantnic) P.2.2 - Chránit harmonický soulad vesnické zástavby a samot a Kulturní a historická krajinného rámce charakteristika a vizuální P.2.3 - Přizpůsobit stavební činnost dochované urbanistické struktuře a projev jejích znaků charakteru zástavby (měřítko a formy staveb) P.2.4 - Dbát na zachování prvků a kompozičních vazeb historických krajinných úprav Novohradska a na strukturu kulturní krajiny
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Dbát na zachování a obnovování prostorových a vizuálních kompozičních vazeb historických krajinných úprav Novohradska a charakteru kulturní krajiny P.3.2 - Chránit vizuální dominanci Nových Hradů P.3.3 - Vyloučit situování staveb a plošně rozlehlých areálů rozměrově a měřítkově se vymykajících z měřítka krajiny a projevujících se v krajinné scéně (výjimku tvoří návaznost na České Velenice)
176
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.30 ObKR 30 – NOVOBYSTŘICKO
30 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování cenných přírodních hodnot přírodního parku Česká Kanada C.1.2 - Zachování charakteru rybniční krajiny nivy Stropnice s cennými přírodními lokalitami a krajinářskými úpravami
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování znaků harmonického vztahu vesnické zástavby a Kulturní a historická krajinného rámce se zdůrazněním a obnovou stop historických charakteristika a vizuální krajinných úprav projev jejích znaků
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
30
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Rehabilitace prostorových vazeb historických krajinných úprav při zachování estetických hodnot a harmonických vztahů v krajině
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit prostorovou strukturu partií rybniční krajiny Novobystřicka, chránit existující a vytvářet nové strukturní prvky nelesní rozptýlené a liniové zeleně v segmentech zemědělské krajiny P.1.2 - Chránit cenné náhorní polohy (Nový Svět) a opuštěnou kulturní krajinu při státní hranici
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.1.1 - Chránit význam kulturních dominant v krajině (Landštejn, Klášter) a v sídlech (Nová Bystřice, Staré Město pod Landštejnem P.2.2 - Chránit harmonický soulad vesnické zástavby a samot a Kulturní a historická krajinného rámce včetně péče o stopy členění historických pluţin charakteristika a vizuální P.2.3 - Přizpůsobit stavební činnost dochované urbanistické struktuře a projev jejích znaků charakteru zástavby (měřítko a formy staveb), omezit rozsah výstavby v obcích leţících v nelesních enklávách v náhorních polohách České Kanady
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Dbát na zachování estetických hodnot vizuální scény jak v panoramatických pohledech, tak v dílčích scenériích P.3.2 - Chránit vizuální dominanci Landštejna
177
Jihočeský kraj
Atelier V
3.2.31 ObKR 31 – DAČICKO
31 C
CÍLE OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU Cíle dle jednotlivých charakteristik C.1.1 - Zachování struktury otevřené krajiny rozlehlé kotliny Moravské Dyje s ţivým reliéfem, drobnými rybníky a rybničními soustavami, střední členitostí prostorové struktury a kontrastem otevřených prostorů a lesních porostů
C.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
C.2
C.2.1 - Zachování siluet a charakteru okrajů obcí s cennou architekturou, Kulturní a historická urbanistickou strukturou a cennou lidovou architekturou charakteristika a vizuální C.2.2 - Zachování a obnovení prostorového významu četných drobných projev jejích znaků kulturních dominant ve vesnických sídlech
C.3
Vizuální charakteristika, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
31
PODMÍNKY OCHRANY KRAJINNÉHO RÁZU
P
C.3.1 - Zachování nenarušenosti významnějších terénních horizontů výstavbou a technickými zařízeními C.3.2 - Zachování souladu zástavby a krajinného rámce některých obcí, zachování relativní nenarušenosti měřítka zástavby
Podmínky ochrany znaků jednotlivých charakteristik P.1.1 - Chránit výraznost a nenarušenost významnějších terénních horizontů P.1.2 - Chránit a obnovovat vegetační prvky nelesní zeleně podél vodních toků a vodních ploch jakoţto důleţité prvky prostorové struktury a znaky přírodních hodnot
P.1
Přírodní charakteristika a vizuální projev jejích znaků
P.2
P.2.1 - Omezit v cenných lokalitách moţnost stavebních záměrů měnících harmonický soulad zástavby a krajinného rámce Kulturní a historická charakteristika a vizuální P.2.2 - Chránit harmonické zapojení vesnických sídel do krajinného rámce, v cenných lokalitách zachovávat dimenze, měřítko a hmoty projev jejích znaků tradiční architektury
P.3
Vizuální charakteristika a prostorové vztahy, estetické hodnoty, harmonické měřítko a vztahy
P.3.1 - Chránit vizuální význam drobných kulturních dominant P.3.2 - Chránit nenarušenost scenérií kulturní krajiny v dílčích prostorech rozčleněného terénu, zejména ve vyšších polohách krajiny (Lidéřovice, Kostelní Vydří atd.)
178