Architekt versus klient: téma souladu a konfliktu během vzájemné spolupráce při tvorbě ideálního bydlení. Veronika Kroulíková Spoluautor: Jan Žemlička
Anotace Text se zaměřuje obecně na vztah architekta a klienta. Konkrétněji se zabývá otázkou výběru architekta, aspekty vzájemné spolupráce architekta a klienta. Cílem je zejména vydefinování jak nejčastějších nedorozumění a střetů mezi těmito dvěma stranami, tak zároveň i nejčastějších shod. Text uzavírá krátké zamyšlení nad tím, proč nemá profese architekta v naší zemi takový kredit jako v zemích západně od našich hranic. 1. Úvod do problematiky. V oboru projektování rodinných domů není volba architekta zdaleka samozřejmostí. Kolonie katalogových domků na okrajích měst a vesnic jsou toho dokladem, i když ten největší boom máme již pravděpodobně za sebou. Ubývá pozemků „vhodných“ k takovéto zástavbě a zdá se, že narůstá i počet investorů, kteří preferují individuální a na míru šité bydlení. Kvalitní rodinný dům se navíc čím dál častěji stává výhodnou investicí. Proto tito stavebníci volí zkušeného architekta – profesionála. S vědomím toho, že obvykle plánují stavět poprvé a naposledy v životě. Pokud investor udělá chybu, bývá drahá. Přitom je možné chyby alespoň minimalizovat, a to tím, že stavebník poptá odborníka. Dobrý dům by měl především odpovídat potřebám a možnostem stavebníka, kterému bude (většinou) po celý život sloužit. Nemělo by to být obráceně - stavebník by neměl být tím, kdo bude sloužit domu; neměl by být nucen si složitě zvykat na nové a pro něho nepřirozené prostředí, komplikovanou techniku či extravagantní řešení. Správně navržený dům by měl využívat prostých a přitom individuálních řešení. Proto je důležité spolupracovat s odborníky již od samého počátku, nejlépe již při výběru stavebního pozemku. Za dobrým domem je vždy prozíravý a informovaný klient a rozumný a odpovědný architekt. Současná doba však fungujícímu a produktivnímu vztahu mezi architektem a investorem stále ještě není nakloněna. Důvodem je přetrvávající představa o architektovi, jako o v podstatě nadbytečném odborníkovi, který takovou klasickou stavbu, jako je rodinný dům, spíše jen prodražuje. Častá obava ze strany klientů se týká také očekávaných extravagantních výstřelků, které mají s profesí architekta nezřídka spojenou. Tyto negativní předsudky jsou mezi klienty poměrně silně zakořeněny a podporují je i některé časopisy, které takovéto stavby propagují nebo formou inzerce alespoň nabízejí. Vytvářejí tak ve svých čtenářích klamný pocit, že takováto produkce je běžnou – a kvalitní - normou. Otázkou zůstává, jak nastalou situaci změnit. Tento text si neklade za cíl zmíněnou problematiku vyřešit, minimálně by však mohl přispět k diskuzi a v lepším případě by mohl podpořit klienta v jeho rozhodování ve prospěch kvalitního architekta. Jedním z podkladů k tomuto textu byl dotazník – sociologický průzkum, sestavený a vyhodnocený autorkou příspěvku. Cílem této „korespondenční ankety“ bylo zjistit osobní zkušenost investorů rodinných domů a jejich architektů s vzájemnou spoluprací při navrhování a výstavbě rodinného domu. O výsledky tohoto dotazníkového šetření opírám závěry a hodnocení v rámci jednotlivých kapitol. Dotazník byl vyhotoven ve dvou verzích – jak pro architekty, tak pro investory. Jednotlivé dotazy většinou směřovaly na obdobnou záležitost - záměrem bylo zjistit názor na ni od obou dotčených stran1.
63
2. Osoba architekta – volba nebo osud? Úplně první krok, který investor rodinného domu musí učinit, je rozhodnout se, zda návrh svého domu svěří architektovi či nikoliv. Volba první možnosti je přitom evidentně ta lepší. To, že investor architekta hledá, svědčí o jeho osvícenosti. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že klienti, kteří se pro takový krok rozhodnou, tak většinou činí proto, že nechtějí typizovaný katalogový domek - požadují osobitý a kvalitní návrh2. Někteří oslovení investoři jsou dokonce toho názoru, že volba architekta je stejně přirozená jako to, že když nás něco bolí, zajdeme k lékaři3. Klienti si stále častěji uvědomují, že kvalitní projekt od profesionála jim uspoří výrazné částky, že vzhled domu a jeho užitné vlastnosti jsou zásadní přidanou hodnotou. Málo častý však není ani případ, kdy přestože individuální rodinný dům není prvotním požadavkem, postupem času se k němu investor společně s architektem dopracují. Investor však musí absolvovat důležitý proces uvědomění si svých skutečných potřeb a požadavků a jejich souladu se „vstupními podmínkami“ a možnostmi, které má. V podstatě můžeme shrnout, že klienti většinou poptávají architekta z toho důvodu, že hledají v prvé řadě odborníka – profesionála. Někoho, kdo je provede celým složitým procesem přípravy a realizace stavby, kdo jim poradí a pomůže se zorientovat v jim neznámé oblasti. Architekt v dnešní době ukazuje klientovi především cestu. Dnešní informační společnost klade na konzumenty informací nemalé nároky a architekt jako odborník pomáhá klientovi se v jejich nepřeberném množství vyznat, vyhodnotit jejich relevanci, vybrat to skutečně důležité, užitečné a správné. Informovaný klient totiž k architektovi přistupuje většinou až ve chvíli, kdy vše, co uzná za vhodné, již „vstřebal“ samostudiem a cítí se tak být na konfrontaci s ním připraven. Podle čeho ale architekta vybrat? Každý architekt má jiný tvůrčí rukopis, jiný přístup k práci. Navíc výsledek jeho konání se do života rodiny promítne více než cokoli jiného. Ve většině případů je kritériem pro volbu příslušného architekta doporučení od známých a vlastní, rozeznatelný styl, kterým zvolený architekt disponuje a klientům se líbí4. Inspirace již hotovou stavbou se zdá být tím nejlepším řešením, i když stejný vkus klienta a architekta nemusí být sám o sobě ještě zárukou úspěchu. Vždy je k tomu potřeba ještě jistá míra vzájemné sympatie a schopnosti diskutovat spolu a domluvit se. Výjimkou v oblasti navrhování rodinných domů ale není ani případ, kdy investor „vypíše“ soutěž na ideový návrh - osloví více architektů s žádostí o návrh řešení5. Ideální variantou je oslovení vybraného architekta ještě před koupí stavebního pozemku, protože již při jeho výběru lze mnoho věcí ovlivnit. Z dotazníkového šetření však vyplývá, že zhruba dvě třetiny oslovených architektů k zakázce přistupují až před návrhem stavby, kdy je často nutno si poradit s i ne zcela vhodným pozemkem. Možná překvapivě ale až třetina architektů občas pracuje na zakázkách, při kterých s výběrem stavebního pozemku klientovi pomáhají6. 3. Vztah architekta a klienta jako „partnerství“. Vzájemný vztah architekta a jeho klienta se za posledních několik desítek let proměnil. Ještě v první polovině 20. století byl architekt klientovi v určitém smyslu „nadřazen“. Architekt jako odborník a profesionál byl jednoduše ten, kdo věděl nejlépe, co je pro klienta nejlepší. Tento vzájemný vztah nezůstal v řadě známých případů bez následků. Klientka architekta Miese van der Rohe dr. E. Farnsworthová vyvolala soudní procesy s obviněním ,,nedá se v tom bydlet“, hrozba soudu byla adresována i Le Corbusierovi za provozní nedostatky domu – vily Savoy v Poissy7. V dnešní době se postavení architekta a klienta postupně vyrovnává. Obě strany pokládají za důležité, aby jejich vzájemný vztah mohl být charakterizován jako „partnerství“. V obou verzích dotazníku byla otázka charakteristiky vzájemného vztahu položena. Výsledky ukázaly, že většina architektů se v průběhu spolupráce s klienty snaží být jejich partnery. Druhá strana – klienti – tento jejich přístup v dotazníkovém šetření potvrdila. Nic to však nemění na tom, že vztah architekta a klienta je – a z podstaty věci musí být – komplikovaný a nikoli bezproblémový. A jaký by měl dobrý architekt být? Měl by mít vyhraněný názor a jasné argumenty. Měl by mít vlastní, rozeznatelný styl, aby jeho potencionální klient věděl, co od něho může očekávat. Dobrý architekt by neměl prosazovat své myšlenky za každou cenu. Klientovi by měl naslouchat a měl by být ochoten dělat smysluplné a logické kompromisy ku prospěchu věci. Na prvním místě by pro architekta měla být spokojenost klienta. Všechny tyto předpoklady se v dotazníkovém šetření ukázaly být zcela
64
reálné – převážná většina oslovených architektů takto svou práci vnímá a oslovení klienti se ve většině případů rovněž vyslovili pro tuto variantu. Jestliže mají výše uvedené předpoklady fungovat, je zcela nezbytné, aby si klient s architektem vzájemně rozuměli. Pokud je tato základní podmínka splněna, měl by se v první fázi architekt snažit klienta blíže poznat. Pochopit jeho zvyky, návyky, přání a požadavky. To nemusí být vždy jednoduché, neboť klienti často sami nedokážou přesně říct, co vlastně chtějí. Proto je úkolem architekta, tato přání a požadavky nejprve rozpoznat a poté je zapracovat do návrhu stavby. Vzájemná diskuse architekta s investorem je pro fungující a plodný vztah obou zainteresovaných stran klíčová. 4. Nedorozumění, střety a konflikty versus shody mezi klientem a architektem. V průběhu procesu návrhu a výstavby rodinného domu se převážná většina investorů menším či větším střetům a nedorozuměním se svým architektem nevyhne. Přesto téma souladu a konfliktu při naplňování potřeb a zájmů klienta není pouhou záležitostí chyb, či nedorozumění. F. L. Wright byl ve filmu Fountainhead8 (architekta hrál Gary Cooper) vylíčen jako egocentrik. K tomuto ještě doplňuje Oldřich Ševčík9: „V životních postojích si Wright podle vlastních slov vybral mezi „poctivou arogancí“ a „pokryteckým ponížením“ pozici „poctivé arogance“. Nedorozumění, střety a konflikty dnes Přestože se dnes vztah architekta a investora postupně vyrovnává a nabývá podoby partnerství, střetům a nedorozuměním se během společného úsilí o vytvoření ideálního bydlení nevyhnou. Architekt rodinných domů by ze zásady neměl prosazovat svoje názory za každou cenu. Tvorba architekta by neměla mířit k sebeprosazování, demagogii a pragmatické bezohlednosti vůči oprávněným nárokům a potřebám klienta. Architekt by měl svoji práci vnímat jako nadosobní službu. Jeho cílem by mělo být v první řadě uspokojení těch potřeb klienta, které jsou smysluplné, logické a realizovatelné. Zároveň však nesmí vzdávat svůj vlastní názor, jeho prosazování by se však mělo pohybovat v rozumných mezích. Někdy se stane, že architekt jako odborník musí umět investora citlivě přesvědčit o tom, že jím požadované řešení není vhodné. Klienti totiž často lpí na maličkostech, které celek někdy zbytečně a nelogicky nabourávají. Vidí pouze jednotlivé elementy, ale už si je nedokážou spojit v celek. Na rozdíl od architekta, který navrhování domů studoval a v oboru se pohybuje celý profesní život, jim často chybí pro tento typ práce tolik potřebný nadhled. Lidé mají své zvyklosti a nechtějí se jich vzdát. Teprve časem pak zjistí, že měl architekt možná pravdu, a kdyby jeho názor respektovali, měl by jejich dům lepší užitné vlastnosti. Z dotazníkového šetření vyplývá, že oslovení architekti vesměs nejsou proti smysluplným kompromisům. Vždy to však musí být pro dobro věci a ne naopak. Oslovení investoři zároveň potvrdili, že je jejich architekti do ničeho výslovně nenutili, a pokud se tak stalo, bylo to jen ku prospěchu věci svému architektovi věří. Největší nedorozumění a střety probíhaly z hlediska architektů na poli dispozičního řešení, následovalo řešení vizuální („přinesli si vizuální představu, se kterou se nemohu ztotožnit“), materiálové (např. použití pohledového betonu) a řešení interiéru. Z hlediska investorů se největší pole vzájemných neshod a nedorozumění týkalo hlavně materiálového řešení, případně otázek souvisejících s energetickou úsporností domu. Valná většina investorů však uvedla, že žádné výraznější neshody a konflikty se svým architektem neměla. Architekti v dotaznících jako velmi častý zdroj neshod a nedorozumění uváděli (a asi to nebude úplné překvapení) finanční stránku věci. Od neshod při stanovování ceny projektu, přes rozpory mezi finančními možnostmi klienta a jeho nároky na dům („snaha klienta nafukovat neustále objem domu přes svoje finanční limity“), až po konečné náklady stavby („určité rozčarování na straně investora se občas dostaví, pokud jde o výši vlastních nákladů na realizaci“). Potenciálním zdrojem nedorozumění a konfliktů bývají často i ostatní členové rodiny respektive jejich názor na to, jak má budoucí dům vypadat. Pokud se na jednotném názoru rodina neshodne, pro architekta to minimálně znamená nejasné zadání a z toho pramenící neustálé přepracovávání projektu. Nepřesné úvodní požadavky pak nezřídka vedou i k následným úpravám jak v projektu, tak i na samotné stavbě.
65
Shody mezi architektem a investorem Aby byla spolupráce architekta s investorem efektivní, musí mezi sebou vybudovat pozitivní vztah, založený na vzájemném respektu a důvěře. Klient musí v první řadě roli architekta uznat a následně mu onu potřebnou důvěru dát. Bez ní a bez určité volnosti se architektovi pracuje těžce. Někdy se dokonce stane, že tento původně čistě pracovní vztah postupem času přeroste v přátelství (takový výsledek vzájemné spolupráce volila plná jedna třetina oslovených architektů). Z dotazníkového šetření dále vyplynulo, že architekti zaznamenali největší shody s investorem na poli vizuálního a dispozičního řešení (překvapivě vzhledem k obdobným konfliktním tématům) a v oblasti řešení parteru a umístění na pozemku. Naopak investoři se pro největší shodu vyjádřili v oblasti dispozičního řešení, následovala vizuální podoba domu, řešení interiéru a materiálové řešení (což je rovněž překvapivé, neboť stejné oblasti jmenují architekti jako „nejvíce problémové“). Jako jednu z oblastí nejčastějších shod s investorem architekti uvádějí celkovou koncepci a atmosféru domu. Důvod je nasnadě – investoři, kteří si zvolí svého architekta, většinou vědí, „do čeho jdou“. Není problém sehnat si reference a seznámit se tak s již realizovanými domy příslušného tvůrce. „Osvícení“ klienti si pak většinou svého architekta volí právě na základě jeho vlastního, rozeznatelného stylu, který se jim líbí („Klienti ode mne očekávají autorský návrh. Kladu na to důraz, proto myslím bývám v tomto bodě celkem úspěšný“). S trochou nadsázky lze říci, že architekt se s investorem musí shodnout minimálně na tom, že společnými silami vytvoří pro klienta ideální rodinný dům. Další shoda musí panovat logicky nad vším, co vychází z norem, předpisů a výpočtů. Celý proces návrhu a realizace rodinného domu je o „postupné cestě ke shodě“ – v průběhu tohoto procesu je potřeba se postupně shodnout nejlépe na všem. Pokud vzniknou místa, na kterých se shodnout nelze, spolupráce většinou nemůže pokračovat a klient by se měl poohlédnout po jiném architektovi. 5. Rodinný dům jako výsledek vzájemné spolupráce architekta a klienta. Klient by neměl být během návrhu stavby pasivní. Na návrhu by měl s architektem spolupracovat a učit se. Architekt klienta obvykle musí nějakou dobu přesvědčovat o správnosti navrženého řešení, na druhé straně by ale klient rozhodně neměl dělat nic proti své vůli. S konečným řešením domu musí souhlasit; musí dům pochopit a ztotožnit se s ním. Dobrý dům je ten, do kterého se jeho obyvatelé rádi vracejí, aniž by měli konkrétní potřebu. Dobrý dům by zároveň od svého majitele neměl vyžadovat jakkoli dlouhou fázi zvykání si na něj. Špatně se bydlí v domě, kde se každý den ptáme, proč je to či ono zrovna tak a ne jinak. Úkolem klienta je naučit se rozpoznat kvalitu a vyžadovat ji. Takového klienta můžeme nazývat „osvíceným“ – nechá si poradit od odborníka. Z dotazníkového šetření mimo jiné vyplynulo, že jednou z nejčastějších věcí, které architekti svým klientům v průběhu návrhu rodinného domu rozmlouvají, je „šetření nákladů za každou cenu, na úkor kvality díla“. S tím úzce souvisí i nereálná očekávání klienta, co se týče poměru „ceny versus výkonu“ – klasickým příkladem je nadměrná velikost samotného domu a „přehnané představy o všem možném“. Dalším typickým tématem, které pro architekta znamená nekonečné hodiny přemlouvání a vysvětlování správného řešení, jsou módní záležitosti a nevhodné inspirace, které nezapadají do koncepce navrhovaného domu („nesmyslné zbytečnosti, které klienti viděli v časopise“, „banální okoukaná řešení“). V rámci vizuální stránky domu architekti uvádějí „konfekční výtvarný výraz“. Zhruba polovina oslovených klientů měla o svém budoucím bydlení jasnou představu, kterou s pomocí architekta dotáhla do úspěšného konce. Třetina klientů oproti tomu měla pouze mlhavé představy o tom, jak by mohl jejich budoucí dům vypadat. 75 % oslovených investorů byla s výsledkem spokojena (v několika případech bylo zmíněno pár drobností, které mohly být řešeny lépe) nebo dokonce nadšena. Převážná většina oslovených klientů dále uvedla, že bydlení v novostavbě odpovídá jejich požadavkům resp. způsobu života (výjimkou byly samozřejmě reakce těch investorů, jejichž domy se ještě staví). Negativní ohlasy se objevily pouze výjimečně („jelikož jsme před tím bydleli v bytě, tak přece jenom nějakou dobu trvalo, než jsme si zvykli na život v domě“). Architekti vidí pocity svých klientů po nastěhování do nového domu zcela totožně. V podstatě zde rezonuje známá pravda, že „až třetí vlastní dům pro mé bydlení je ten pravý“ – většinou každý klient najde pár věcí, které by „příště“ udělal jinak („někteří klienti jsou s detaily vysloveně nespokojení, ale
66
celkově převažuje dobrý pocit z domu ušitého na míru“). A to samé platí i pro tvůrčí práci architekta – s odstupem času by většina z nich na svých domech některé drobnosti změnila. Drtivá většina investorů považuje spolupráci s architektem za přínosnou, neumějí si představit projít procesem tvorby vlastního bydlení bez něho („Neumím si přestavit stavět dům bez dobrého architekta“). Největším přínosem spolupráce s architektem je podle klientů vytvoření esteticky kvalitního domu a ideální dispoziční řešení. Dále klienti oceňují architektovu snahu odhalit jejich skutečné představy a potřeby. Možná překvapivě pouze asi 15% dotazovaných klientů považuje za největší přínos spolupráce s architektem úsporu investičních a provozních nákladů. Jeden z respondentů dokonce spatřuje přínos spolupráce s architektem v uvědomění si toho, co nechce, a také, „že jako investor mám právo trvat na nějakém řešení, byť se architektovi nelíbí (ale není schopen své stanovisko obhájit logickými argumenty)“. A co si myslí sami architekti? Čím mohou svému klientovi nejvíce pomoci? Převážná většina klade důraz na svou snahu do návrhů zapracovat skutečné představy a potřeby klienta, přestože jejich odhalení není vždy jednoduché („pomoc s formulováním představy o domě“). Následuje víra v to, že díky dobrému projektu domu klient ušetří nemalé investiční a provozní náklady (a to přesto, že sami klienti tento bod zmiňují až na čtvrtém místě). Až za těmito dvěma body následuje esteticky kvalitní dům a ideální dispoziční řešení. Jako největší přínos svých projektů architekti na prvním místě vnímají užitnou hodnotu domu, následuje fakt, že navržený dům respektuje specifika a požadavky místa a jako třetí je nejčastěji zmiňována estetická kvalita domu. („Klient získá kvalitní dům na míru s individuálním přístupem, nejlepší, jaký v daný moment dokážu navrhnout.“) Sami investoři za největší kvalitu svého domu považují rovněž užitnou hodnotu a dále pak estetickou hodnotu domu a to, že dům respektuje specifika a požadavky místa. Co se týče hodnocení vizuální stránky domu, architekti se zcela shodují s investory – většina považuje svoje domy za rozhodně nebo trochu neobvyklé, ale zároveň působící tak, že docela zapadají (nebo „zapadal", jak upozorňuje jeden z klientů, „do té doby, než vznikla okolní zástavba“) do okolního kontextu. Třetina dokonce usuzuje, že jejich domy působí, jakoby na zvoleném místě stály odjakživa. 6. Proč nemá profese architekta v Česku kredit srovnatelný s tím v zemích západně od našich hranic? Nyní dovolte malé odbočení. Otázka v nadpisu této kapitoly zákonitě vyvstane poté, co se dozvídáme různé zkušenosti jak ze strany architektů, tak i jejich klientů. Jak bylo řečeno, klienti se dnes snaží čerpat informace hlavně z internetu a ostatních médií a úkolem architekta nezřídka bývá tyto klientovy „poznatky“ uvádět na pravou míru. Stráví tím mnoho drahocenného času, který by jinak mohl věnovat navrhování domu pro svého klienta. Za tímto nešvarem je však zároveň skryt i další – pro tuzemské architekty ne příliš pozitivní – trend. Čeští architekti i téměř pětadvacet let po revoluci stále nemají takový kredit a renomé, jako je tomu obvyklé a běžné v jiných zemích, speciálně těch západně od našich hranic. Proč tomu tak je? Částečně se jistě jedná o neblahé dědictví socialismu. Tehdy bylo obvyklé (a často v podstatě nezbytné) stavět rodinné domy svépomocí. Utrpěla tím nejen kvalita výstavby, ale i profese architekta. Za vnímáním profese architekta jako poměrně nepopulární ještě v dnešní době si však mohou i architekti sami. Často usilují spíše o extravagantní architekturu, která je v časopisech a odborných kruzích lépe hodnocena a je samozřejmě více vidět. „Obyčejná“ ale dobrá architektura se do časopisu dostane málokdy, zato výstřelky mívají cestu otevřenou. V souvislosti se stále častějším odkláněním se od katalogových domů a vyhledáním dobrého architekta, který navrhne klientovi individuální řešení šité na míru, však můžeme tušit, že změna v pohledu na profesi architekta již probíhá. „Užitné a estetické hodnoty stavby jsou (nad to) rozhodujícími kritérii v případě hladkého prodeje domu, a to mnohem víc než čísla z rozpočtu, jakkoli úsporného“ 10. Na závěr bych chtěla poděkovat panu doc. PhDr. Oldřichu Ševčíkovi, CSc. za inspirativní podněty a panu Ing. Stanislavu Kroulíkovi a Ing. Václavu Hynkovi rovněž za inspirativní podněty a zejména za pomoc při získávání potřebné fakticity přes dotazníky.
67
Doporučená literatura Stempel, Ján. 99 domů. Praha: Kant, 2012. Ševčík, Oldřich. Architekti. Programy. Realizace. Praha: ČVUT, 2011.
Poznámky 1
Od architektů bylo obdrženo celkem 36 vyplněných dotazníků, investoři jich zaslali celkem 27. Dotazník pro architekty
rodinných domů čítal 5 stran, dotazník pro investory měl stran 6. Je logické, že výsledky tohoto dotazníkového šetření jsou částečně zkresleny již samotným výběrem adresátů dotazníků, který musel probíhat podle určitého klíče. Není v lidských silách a možnostech tohoto příspěvku pokrýt všechny typy architektů a projektantů a zároveň i všechny možné varianty klientů. S ohledem na tento fakt je nutno výsledky dotazníkového šetření vnímat. Oslovení architekti jsou vesměs tvůrci kvalitních a – vypůjčme si ten termín od Jána Stempela – „dobrých“ rodinných domů, oslovení investoři (většinou klienti těchto architektů) rovněž představují možná spíše menšinový vzorek v rámci toho, co se dnes v Česku staví. To ale nic nemění na tom, že vzhledem k počtu obdržených vyplněných dotazníků - o jisté vypovídací hodnotě zejména v rámci výše uvedených mantinelů výběru mluvit můžeme. 2
Uvedený důvod, proč si klienti volí architekta, vnímají jako zásadní nejen sami klienti, ale i architekti.
3
Podobný příměr používá i Ján Stempel v knize „99 domů“ (Praha: Kant, 2012), s. 8.
4
Tento závěr vyplývá z dotazníkového šetření.
5
Viz pozn. 4.
6
V dotazníkovém průzkumu oslovení investoři bez výjimky parcelu pro svůj rodinný dům vybírali sami nebo byla dána od
začátku (dědictví, dar). 7
Viz Ševčík, Oldřich. Architekti. Programy. Realizace. Praha: ČVUT, 2011.
8
Jedná se o film hollywoodské produkce z roku 1949; autorkou románové předlohy k filmu je Ayn Randová. Román byl volně
inspirován životem F. L. Wrighta. 9
Viz Ševčík, Oldřich. Architekti. Programy. Realizace. Praha: ČVUT, 2011 - s. 19.
68
