APOŠTOL DOBRÉHO TISKU Životem číslo 301 Roč XIII. CENA 50 hal.
ŠEBESTIÁN KUBÍNEK
Dr. Jos. Janèík:
Apoštol dobrého tisku ŠEBESTIÁN KUBÍNEK. Bouølivý rok 1848 pøinesl svobodu rolnictvu a zlomil mnohá zastaralá pouta, ale vnesl do duší také mnoho zmatku ze špatnì chápaných hesel, rozvíøil náruivosti a obrátil se èasto i proti církvi a náboenství. Mladé knìstvo moravské chvìlo se obavami, e lid stane se nehodným dosaené svobody a poškodí tìce sotva probuzenou ideu národní, odvrhne-li mravnost a náboenství, nebo jen náboenství a jeho nejdokonalejší pøedstavitelka, Církev katolická, dovede udreti mravní øád a zajistiti tak i svobodnou budoucnost národa. Pøirozeným dùsledkem tohoto názoru bylo pøesvìdèení, e pro národ a vlast pracuje nejúèinnìji ten, kdo pracuje pro rozkvìt náboenství a Církve katolické v národì. Proto knìstvo zakládalo po Moravì Katolické jednoty, v nich byl lid pouèován a veden smìrem náboenským a národním. – –2–
370
Souèasnì však mìly jednoty povznésti také sociální postavení lidu. Aby tìchto úkolù bylo dosaeno, nestaèily pouhé pøednášky v jednotách. Bylo tøeba t i s k u . Proto hned zaèátkem r. 1849 zaèala Katolická jednota brnìnská vydávat „Hlas jednoty katolické“, který byl pojítkem všeho èlenstva a zároveò podával mu potøebné zprávy. Lidu bylo však nutno dáti do rukou také dobrou knihu. V Èechách mìli Dìdictví sv. Jana Nepomuckého. Moravské knìstvo pomýšlelo na nìco podobného zvláštì od té doby, kdy bylo zøejmo, e není moná spolupráce s liberální laickou inteligencí v Národní jednotì, v ní se uplatòovaly snahy protináboenské. Vlasteneètí knìí v èele s profesorem bohosloví Františkem Sušilem byli si vìdomi svých povinností peèovati o náboenské a národní uvìdomování lidu a proto 23. srpna 1850 zaloili „Dìdictví sv. Cyrilla a Methoda“. Podle stanov „Dìdictví zamýšlí péèi vésti o zvedení lidu moravského, jakého náš èas poaduje; o zvedení všestranné, avšak na základu víry katolické, s vylouèením všeliké politiky.“ K dosaení tohoto cíle mìlo vésti: „Spisování a vydávání knih, a sice nejen výhradnì náboenských, nýbr vùbec vzdìlavatelných a k duchovním potøebám vìku našeho prohlédajících, zvláštì pak dìjepisu, zemìpisu, poznání vlasti, pøírody, øemesel, orby atd. I v zábavných spisech obsaena býti má bud' obrana, nebo utvrzování pravdy nìkteré 371 –3–
katolické, jíto se odpor èasový dotýká.“ – Prvním starostou Dìdictví byl zvolen František Sušil. Mì1o-li Dìdictví nìco znamenat a splnit svùj úkol, bylo tøeba, aby se k nìmu pøidalo co nejvíce èlenù, kteøí sloením 10 zl. stø. nabývali práva na 1 výtisk knih Dìdictvím vydávaných. Knìstvo moravské uvedlo Dìdictví ve známost mezi lidem, agitace byla provedena i v Katolických jednotách a na jejich sjezdech. Nejvìtších zásluh o rozšíøení Dìdictví však si získal laický apoštol dobrého tisku – Š e b e s t i á n K u b í n e k .
Mládí. Jak svìdèí køestní matrika (sv. III., str. 43) v Tvaroné u Brna, Kubínek narodil se 1. ledna roku 1799. (Sám v „Dìjích Kubínka“ str. 81 a 48 udává mylnì rok 1801.) Jméno dostal po svém kmotru Šebestiánu Jahodovi, láníku v Tvaroné. Otec jeho se nazýval Tomáš a byl pololáníkem na èís. 30 v pøifaøené obci Blaovicích. Matka byla Anna, rozená Macháèková. Pokøtìn byl od tehdejšího kaplana Klára Jaroše. Byl pøedposledním z 12 dìtí, „ale devìt jich zemøelo nevinných v mládí ... a moná e tìch devìt jsou rozdìleni do kadého kùru andìlského jeden.“ Jako chlapec šestiletý zail bitvu u Slavkova, pøi ní bylo bojováno –4–
372
také o Blaovice. Kdy bylo støíleno pøes Blaovice, byli ukryti v panském stavení, které puma neprorazila. Po svém šestém roce zaèal chodit do školy, které se s poèátku bál jako strašidla. „Kdy minula tøi léta jeho chodìní do školy, umìl ji psaní a poèítání, maje pro nì schopné nadání.“ Ostatní tøi léta uèíval místo uèitele, který pomáhal psáti panským písaøùm a dohled nad áky svìøil Kubínkovi. Ten však „jsa uèitelem jiných po tøi léta, sám sebe nenauèil pravopis. K tomu v jeho škole se tehdá nehledìlo.“ Za to byl pilným ètenáøem Bible, kterou si vypùjèil od své tety. „Kdy èas školní Kubínkovi vyšel, nastala válka v Lipsku (1813); kadý muský i jednooký byl odveden k rakouskému vojsku.“ Tak se stalo i s èeledínem u Kubínkù a proto tøináctiletý Kubínek nastoupil na jeho místo. Vozil obilí pro vojsko do Mikulova, do Jihlavy, do Èáslavi a do Kolína. e tyto cesty nezùstaly bez vlivu na jeho chování, patrno z pøiznání: „Nechtìl být ménì ne druzí, musel se jim rovnat, fajfku koupit.“ Zaèal se chytat marnosti. Podle svìdectví souèasníkù byl chasník jako struna, èervený jako rùe, a zpíval a tanèíval u muziky a dost - ale vdycky v poctivosti a v poøádku. - Sám o tìchto vìcech soudí pøísnìji. „I mì svìt do svých tenat marných a høíšných zamotal a v nich dosti dlouho vìzeti nechal. A byl bych èastokrát svì373 –5–
táctvím dál o zem, kdyby mnì nebyla cestu zastupovala bázeò, bázeò toti, co jiní øeknou, kyby mì mladíka vidìli ve svátek se modlit doma z náboné knihy modlitební... Co by tomu øekli ti, s kterými hry jsem navštìvoval, sklenice vyprazdòoval, kdybych místo toho èetl písmo svaté, nábonou knihou se bavil. Øekli by snad, e jsem svatý... Ach ta bázeò, to bylo hrozné strašidlo, které mnì bránilo se vymotat ze sítì marnosti lehkomyslných svìtákù.“
Obrácení. Ale milost Boí v Kubínkovi zvítìzila. Na III. sjezdì Katol. jednot v r. 1853 vyznává: „I mne odvrátila v mladém vìku vroucná modlitba otce náboného k vánìjšímu ivobytí; neb kdy jsem vidíval otce svého hodinu i dvì na kolenách kleèeti, pokadé jsem cítil lítost nad svým lehkováným obcováním, a pak milost Boí mne vysvobodila ze zkázy snad nedaleké.“ Je pozoruhodné, e Kubínek své obrácení a všecko dobro pøipisuje modlitbám otcovým, o matce se nezmiòuje. „A v pravdì, jestli které zvláštní milosti od Boha se mnì dostalo, tedy to pøipsat musím jeho vroucím, náboným modlitbám.“ Svou vroucí lásku k matce projevil tím, e po její smrti 21. dubna r. 1826 postavil jí na hrob „pomník nevelkého nákladu, ale co na nìm bylo, bylo významné. –6–
374
Byly v zemi dva sloupky, na nich tabulka plechová trošku opatøená støíškou... Na tabulce byla vyobrazena jeho matièka v kroji selském, s rùencem v rukou, a kolem ní její dìti... Vd,ìènost syna Šebastyána to postavila k památce zboné matky.“ K obrácení Kubínkovu pøispìla podle jeho vlastního svìdectví také náhlá smrt „jedné milovnice svìta“. Podle zprávy Blahovìsta (1882, str. 352) sklesla pøed jeho oèima mladá taneènice k zemi mrtvicí jsouc ranìna. Kosmák podle vypravování dìlníka u Kubínkù a jeho vrstevníka Martina Slezingra píše, e obrácení se stalo tehdy, kdy Kubínek hlídal jakousi enu, která se zbláznila a v záchvatu zuøivosti proklínala kde koho. Jiní souèasníci však spojitost této události s obrácením Kubínkovým popírají. Událost Kosmákem vypravovaná stala se 5 a 6 let po zmìnì v ivotì Kubínkovì. On sám o svém obrácení píše: „Nemohu jistého roku udat, kdy jsem se z osidel pekla, ze svìtáckých nebezpeèných tovaryšství vymotal. Ale mohu øíci, e od osmnáctého do dvaadvacátého byl jeden rok pro mne šastným, e jsem se s Boí pomocí vybøedl z nebezpeèenství, kde hrozí svìtákùm zkáza... Kdy pak s Boí pomocí v tuhém boji Bùh mnì k vítìzství pomohl, pøišla na mì nová zkouška, v níto celé peklo proti mnì se pozdvihlo, 375 –7–
nechtíc koøisti své popustit; avšak i tehdá Svatý Silný, Svatý a Nesmrtelný pomohl mnì proti pekelným duchùm v boji tak, e jsem je šastnì pøemohl, a nepoddal se strašnému zoufalství, k nìmu jsem od nich byl násilnì taen, a krutých bojù podniknouti musel.“ Od té doby zmìnil úplnì zpùsob svého ivota. Zevnì se to projevilo tím, e bez báznì a bez ohledu na mínìní jiných zaèal chodit také na odpolední poehnání do Tvaroné, a bylo poèasí jakékoliv, nestydìl se také kleknout veøejnì pøed køíem a se modlit. Jeho pøíklad pùsobil i na jiné. „e ale Kubínek, jsa ještì mladý, cestu prorazil a nestydìl se modlit, e také nelenošil, uhlídal dost brzy i mladých, na poehnání chodit.“ I jinak vedl ivot úplnì nový, vpravdì asketický. Mnozí ovšem povaovali jeho poèínání za bláznovství. Posty jeho bývaly za mladších let takové, e nesnídal, neobìdval, a teprve veèer jídával, nìkdy nìkolik dní tak po sobì. Chudákùm pøinášel v noci døevo, slámu, chléb, aby o tom ádný nevìdìl. Na sebe byl tak pøísný, e i za nejkrutìjší zimy chodíval bos, a mu nohy omrzly. Kosmák vypravuje podle vzpomínek Slezingrových: „Jednou mi jel zase pro døíví a do Ochozka. Však to bylo právì na štìdrý veèer; snìhu –8–
376
bylo, a po kolena. Myslivec, spatøiv jej, šel domù a donesl boty. – Tu máte, èlovìèe, a obujte se; nemohu se na vás ani dívat. Taková zima a jste bos! – To nesete ty boty mnì? tázal se Kubínek. – Milý brachu, kdybych já chtìl boty, mohl bych si je koupiti sám, tøeba zlatem vyšívané. Jen si je nechte, já pojedu domù, jak jsem pøijel. Bylo to na štìdrý veèer, ale na Boí hod ráno pøišel do kostela ji obut, a od té doby vícekrát bos nechodil.“ Následky této pøísnosti cítil a do pozdního stáøí. Tak v lednu r. 1867 si stìuje: „Trpìl jsem tøikrát v tomto týhodni kruté bolesti oznobených nohou, pøi nich jsem byl na bolesti pekla upomenut. Byly to bolesti kruté, pøi nich nemohl jsem se modlit, ani vzdychat k Bohu, ale strašné zoufalství se duše mé drelo, take jsem cítil, jak hroznì spravedlnost Boí bude mstít nekající høíšníky v pekle bez milosrdenství.“ Kubínek velice rád chodíval po poutích, obyèejnì v dobì, kdy u práce v poli nebyly tak naléhavé. Navštívil svatojánskou pout v Praze, odtud se vydal do Vambeøic, Èenstochové a skoro kadý rok chodil do Maria Zell. Pro nìho poutì bývaly opravdovým pokáním. Kdy šel do Èenstochové, „ètrnáct dní do úst nevzal chleba, jen vodu pil, ízeò nemoha strpìt.“ 377 –9–
Kubínek pøi tom peèoval také o hospodáøství. Otec stárl, nejstarší sestra Veronika byla ji provdána za Šimona Ondráèka z Blaovic, druhá Marie byla nemocná, „chromá, shrbená ebraèka, sedìt musela doma“. Šebestián byl jediným synem. – Otec, vida jeho zpùsob ivota, chtìl statek postoupiti svému vnukovi. Šebestián s tím souhlasil „silnou touhu ode dávno maje státi se chudým.“ Ne provedení tohoto úmyslu zabránil panský vrchní, jemu nijak nevadilo, e mladý Kubínek chodí po poutích, a je tøeba i ètrnáct dní pryè, jak o nìm svìdèil obecní úøad blaovický. Kdy prý nìkterý hospodáø vysedí ètrnáct dní ve vinopalnì a pøece hospodaøí, mùe hospodaøit i Kubínek. Po smrti otcovì 17. kvìtna r. 1832 stal se Kubínek samostatným hospodáøem. Na dosavadním zpùsobu ivota nezmìnil nièeho. Je jisto, e hospodáøství bývalo by potøebovalo i hospodynì. Mnohé dívky Kubínkovi nadbíhaly, dìlaly se pobonými; jen aby se mu zalíbily, ale Kubínek se rozhodl být iv svobodnì bez manelství. Domácnost mu vedla sestra. S tím vìtší horlivostí vìnoval se náboenskému ivotu. V Blaovicích zaloil bratrstvo sv. rùence, šíøil pobonost k B. Srdci Pánì a k Srdci P. Marie. Mìlo to blahodárný vliv na ivot v rodišti, zvláštì v mládei. – 10 –
378
Podaøilo se mu také vykoøenit v obci pití koøalky. „Nebo témìø veškera obec blaovská se uvázala v spasitelný slib zdrování se od pálenky, vìrnì jej plní, e tamìjší palírna ji za své vzala.“ Sám pøedcházel nejlepším pøíkladem. Od svého obrácení nenapil se opojných nápojù, zøekl se také masa. Pøíklad pùsobil i na okolní obce. V Jiøíkovicích ukládali peníze, které se utratily pøi obecních hromadách, na kapitál k zaopatøení domácích chudých. Místo pití pozdìji pøistupovali na popud Kubínkùv k Dìdictvím. Kubínek, vida tyto úspìchy, „myslil sobì, kdy v naší osadì podaøilo se mnì proti vlastní nadìji mnoho, mùe se mnì i jinde v národì podaøit vzdìlání lidu; dám se do toho.“ A tak došlo r. 1847 k rozhodnému obratu v jeho ivotì. „Umínil jsem si nechat pluhu, srpu a jiného náøadí potøebného ke konání selských prací, mysle, e bez jednoho oráèe, sekáèe nebo mlatce zùstane jich ještì dost ke konání tìchto prací. Ale pobízet lid k pravému køesanskému ivotu, k slubì Boí: k tomu nemají lidé schopnosti a smìlosti, nemají zvláštního daru Boího, jaký jsem já od Boha obdrel. A proto, abych z høivny, mnì svìøené dobøe tìil, oddal jsem se v slubu svému národu, chtìje jej získat pro Boha, pro blaho, které nám plyne z náboenství a ctnosti.“ R. 1847 prodal svùj statek s 60 mírami pole 379 – 11 –
za 3000 zlatých a zaèal apoštolovati v širém okruhu.“ Hospodáøství se zhostil, aby mìl k zvìstování evangelia mysl volnìjší.“
Na apoštolských cestách. Kubínek poøídil si almárku a s ní na zádech se vydal na pout po èeských vlastech. V ní míval knihy, ale také harmoniku, na které doprovázel své písnì. Harmonika byla jeho nerozluèným pøítelem. Bez ní bychom si Kubínka ani nedovedli pøedstavit. Pøišel-li do obce, napøed se zastavil u køíe nebo u sochy na návsi nebo u kostela, modlil se vroucnì a pak zpíval náboné písnì a pøi tom hrál na harmoniku. V Brnì byl pro to i zavøen. Kdy v r. 1850 zpíval také u sochy nejsv. Trojice na Zelném trhu a pøedèítal z Tomáše Kempenského, shromádilo se okolo nìho plno lidu, kteøí podivovali se zvláštì jeho neobyèejnému zpìvu, který se støídal, jakoby jednou enská, po druhé muský zpíval. Pøišli stráníci, Kubínka vzali s sebou a protoe bylo ji pøed veèerem a uøedníci, kteøí by ho vyslechli, ji nebyli v kanceláøi, byl zaveden mezi ostatní vìznì. Ti kleli na celý svìt, ale Kubínek poklekl, modlil se, náboné písnì zpíval. Jakoby do vosího hnízda prst strèil, vìzòové poèali mu nadávat hlupákù a jinak. On jim však pøimlouval a dokazoval, e si poèínají nerozumnì a – 12 –
380
podaøilo se mu vìznì tak daleko pøiivést, e se s ním nahlas modlili rùenec. Zpìv a hudba byla velikou zálibou Kubínkovou. Je to patrno z díkù, které veøejnì vzdává brnìnskému soukeníku Machovi za to, e se mu dostane vdy v domì jeho zábavy u klavíru, nástroje hudebního, pøi nìm svou pobonost veèerní a ranní mùe pohodlnì vykonat. Na svých cestách zachovával pøísný zpùsob ivota. Nosíval šaty z hrubého, lnìného plátna, na nohou mìl velké, tìké hoty s podkùvkami a cvoèky, na hlavì èerný, široký klobouk a v ruce poutnickou hùl. Pøišel-li nìkam na nocleh, spokojil se trochou slámy na zemi nebo slamníkem. Do postele si nikdy nelehl. – Byl iv prostince, vìtšinou pøi pouhém chlebì a vodì. Hrabìti Mittrovskému dìkuje slovy: „V kuchyni jeho vdy bývám uctìn chutným pokrmem pro tìlo, pøipraví mnì vdy tam dobrou kávu, aby potøebnou sílu mìlo; radostno mnì, starému ebráku vdy bývá, kdy bývám tak uctìn.“ Pøi putování míval oèi otevøené i pro krásu pøírody. Píše na pøiklad: „Ano, pøíroda v mìsíci èervnu tak èarokrásnou se ti všude objevuje a k obdivu a úctì Boha Stvoøitele tebe v kadém místì povzbuzuje, bys miloval toho Pána, který lásky vší hoden jest, sloue mu vìrnì a stále, bys ostøíhal zákon Boí a 381 – 13 –
svoje všecky èiny spravoval k jeho cti a chvále. Mnohdykrát hledì do dálky zdá se mi; e krajinu nebeskou spatøuji.“ Smysl pro krásy pøírodní projevil Kubínek nejlépe ve své knize „Poutnická cesta z Brna do Celly Marie Panny“ (Brno 1875), v ní dopodrobna popisuje cestu, kterou konával s brnìnským procesím. Putování bylo jeho ivotem, jeho radostí. Znal všechna poutní místa na Moravì a v Èechách, navštívil však také slavná místa v Rakousích, Pruském Slezsku a v Polsku. Pro poutníky køtinské sestavil ji v roce 1863 a svým nákladem vydal „Pobonost k uctìní nejsvìtìjšího ivota Pána našeho Jeíše Krista v poutním slavném chrámu Pánì køtinském v markrabství moravském.“ Kníka obsahuje také popsání kostela a jeho dìjin od dp. Wagnera, faráøe v Ochozi. Se svých cest vracíval se obyèejnì do Blaovic. Kdy však 16. srpna r. 1854 umøela mu sestra, pak míval svùj byt v augustiniánském klášteøe na Starém Brnì“, kam jej pøivedl komorník pana preláta starobrnìnského Nappa „prùmyslník“ Josef Hýbl. Tam mìl svìtnièku, odtud rozesílal knihy. Kubínek ve svém ivotì plnil to, co na III. sjezdì Katol. jednot v Brnì r. 1853 prohlásil za „nejzpùsobilejší prostøedky, jimi by se všecko zlé vykoøeniti a všecko dobré vští– 14 –
382
piti dalo v našem katolickém lidu na Moravì. Prostøedkové tito jsou: 1. Slovo Boí, 2. dobrý pøíklad, 3. vroucná modlitba a 4. ètení dobrých knih.“ Dobrým pøíkladem pøedcházel a vroucí modlitbou ostatní povzbuzoval k dobru od svého obrácení. A p o š t o l á t s l o v a a d o b rého tisku zaèal pìstovat zvláštì od roku 1847, kdy se rozhodl putovati po vlasti. „Národu svému být rádcem, radit jemu to, co prospívá k jeho duše spasení. – To tedy jest nyní moje hospodáøství, mùj statek, má zahrada, mùj výmìnek.“ Pøi ètení Sušilova výkladu listù sv. Pavla si poznamenává: Buïme všickni jako jeden mu, dle apoštola, pomocníky Boími, pracujme neúnavnì slovem, perem, dobrým vzorem a nábonou modlitbou usilujme, aby lid náš nedostal se do moci nevìrcùm, odpadlíkùm, svévolníkùm nemravné èeledi ducha zlého.“ K dobru vybízel na svých cestách. Našel si však i jiné pøíleitosti. Zvláš vhodné byly pro tento úèel schùze Katolické jednoty brnìnské, kde se scházívala na sta èlenù. Kubínek se jich pilnì zúèastòoval, mnohdy mìl samostatnou øeè, velice èasto zasáhl do debaty. Nechybìl ani na ètyøech sjezdech Katol. jednot v Brnì v letech 1851–1854. Na všech øeènil. Kulda ve zprávì o I. sjezdu ho charakterisuje: „Pan Kubínek dobøe známý po vší Moravì i v Èechách a milovaný od všech spoluúdù jednot katolických, jako vezdy i ten383 – 15 –
kráte dùkladnou øeèí svou velikou radost zpùsobil celému shromádìní, tak e mu hlasitì zaslouenou chválu projevovalo.“ Na II. sjezdì nebál se napomenouti také knìze, aby øádnì plnili svùj úkol a pøipomnìl jim povinnost, aby dobrým pøíkladem ostatní vedli. Ne „sebe vìtší horlivost knìzova nemùe pøinášeti dobrého ovoce, v míøe ádané a potøebné, jestlie jej nepodporují uèitelové, otcové, matky, hospodáøové, mistøi, obecní pøedstavení u podøízených svých.“ – Myšlenky projednávané ve schùzích Katol. jednot a na jejich sjezdech šíøil pak na svých cestách. Dovedl je také obhájit proti nepøátelùm, o kterých píše: „Jsou jistí lidé, kteøí za babské povídky drí kadou øeè o nesmrtelnosti duše, o vìènosti, o zmrtvýchvstání, o pekle, o nebi, o zlých duchách a o všech vìcech, které se týkají naší víry a náboenství. A tito lidé se pokládají za osvícené pøed svìtem, a to, v èem víra nás vyuèuje, to vše drí za temnost, za sprostnost, za babské povídky. A kdo s takovými osvícenými lidmi se spolèí, bývá také brzy tak od nich osvícen, e se stkví jako jasná hvìzda, nièemu toti nevìøit, co Bùh zjevil, co Kristus Jeíš uèil a co Církev k vìøení pøedstavuje, a jest to psáno neb není... Bìda kadému, kdo se pøidrí takových nevìrcù, pohrdaèù náboenství.“ Kubínek se nebál nikdy øíci otevøenì pravdu. Mìl na mysli vdy jen dobro. Kdy poz– 16 –
384
dìji dopisem upozoròoval faráøe tvaroenského Kosmáka na nìkteré potøeby duchovní správy v rodné obci, a kdy Kosmák to farníkùm sdìlil, mnozí se na Kubínka horšili a pøièítali mu to jako pýchu. Ale neprávem! Pro nìho byla hlavní vìcí èest a sláva Boí. Tý úèel mìl na mysli, kdy posílal své poselství krajanùm, v nìm je napomíná ke køesanskému ivotu, zvláštì pak ke skutkùm milosrdenství, k trpìlivosti, k støídmosti a varuje pøed špatným tiskem. Zkušenosti, získané na cestách, nenechával si pro sebe, ale hledìl jich zase uít pro dobrou vìc. Tak na pø. Hlas 1861, èís. 34. píše: „Pøed nedávnem u sdìlil nám náš milý Kubínek, jen ovšem Moravu naši procestoval køí na køí, maje pøi tom dostateèné pøíleitosti seznati zevrubnì smýšlení její e ze mnoha stran jevena byla touha, abychom se postarali o vydávání zvláštního èasopisu školského.“ Upozornìní tomuto bylo vyhovìno aspoò na tolik, e Hlas si více všímal školských záleitostí.
Ve slubách dobré knihy Nejvìtších zásluh si získal Kubínek jako šiøitel dobrého tisku. Po Novém roce 1848 zašel si do Prahy, koupil sobì dobrých knih z Dìdictví svatojánského a zaèal putovat po vlastech šíøit dobro. „K tomu tedy smìøoval 385 – 17 –
Kubínek, by dobré knihy mnoil v rodinách, k tomu obìtoval ivot, statek, sílu, pøièinlivost v krajinách.“ Postupem doby pøibývalo u nás ústavù pro vydávání dobrých knih a Kubínek ochotnì na svých cestách se staral, aby mìly co nejvìtší poèet èlenù a aby knihy, jimi vydané, také pøišly mezi lid. – Roku 1850 bylo zaloeno Dìdictví svatého Cyrila a Methoda v Brnì, roku 1860 zaloeno Dìdictví malièkých v Hradci Králové, r. 1863 Dìdictví sv. Prokopa v Praze a Zlatá kniha dívek èeských v Písku, byla tu u Matice moravská v Brnì, benediktin rajhradský P. Placid Mathon zaèal vydávat Zábavnou bibliotheku a èasopis Školu Boského Srdce Pánì. Všechny tyto podniky mìly v Kubínkovi horlivého šiøitele. Vdy šíøit dobré knihy „to je ta jeho svatá povinnost, je to jeho úkol, jemu Bohem samým naøízený.“ „Na svìtì v náboenství køesanském nemùe nic býti dùleitìjšího, jako rozmnoovat ty nejvznešenìjší prostøedky, dobré knihy našim køesanským rodinám, aby se povznesly k nebesùm.“ Hned první rok svého apoštolátu mìl pìkné úspìchy. Podaøilo se mu získat pro Dìdictví sv. Jana Nepomuckého kolem sta èlenù a odvedl 800 zlatých. Ze svého jmìní dal zapsat za èleny školy pro obce: Blaovice, Tvaroná, Horákov, pozdìji pak Pozoøice, Váany, Rousínov, Rousínovec, Tuøany, Šlapanice, Telnice, Dolní Kounice, Šaratice, Újezd. Dìdictví – 18 –
386
sv. Jana vìnoval 1000 zl, pro školní knihovny. Za mnohé èleny sám zaplatil pøíspìvek. Proto právem mohl napsat, e pro takové vìci obìtoval celé svoje zdìdìné jmìní. Obì Dìdictví sv. Jana i sv. Cyrila a Methoda pøirovnává k øece Jordanu. „Jako øeka Jordanská tekoucí ze dvou hor stala se jen jedným øeèištìm, jedným tokem, jedinou øekou, tak také Dìdictví sv. Jana Nepomuckého v Praze a Dìdictví sv. C. a M. v Brnì spojuje se v jednu øeku, v jeden tok tím, e oba tyto ústavy mají jednostejný smìr, stejnou úlohu, stejný cíl, k nìmu vedou, èasné toti a vìèné blaho národu katolického, zvláštì pak èeskoslovanského.“ U øeky Jordanu kázal sv. Jan, knihy Dìdictvími vydané jsou také neustálým kázáním a vyzýváním k obnovì. O zpùsobu, jakým doporuèoval knihy, podává nám zprávu èlen Katol. jednoty brnìnské Frant. Liška z Juliánova. Píše: „Kdy pøišel, dal køesanské pozdravení a hned se ptal, mám-li pìtku (pìt zlatých). A kdy jsem mu øekl, e bych potøeboval nìkolik pìtek, odpovìdìl mnì: K èemu byste je lépe vynaloil, jako kdy je dáte tam a tam. Pøi tom poèítal všechna Dìdictví a všechny dobré ústavy; Pak doloil: Skládejte si poklady tam, kde jich ani rez ani mol nekazí. Pak pokraèoval dále a svou almárku nìkam postavil. Mì1-li nìjakou novou knihu nebo píseò, ke koupi mne vy387 – 19 –
bízel a pak teprve ádal o nocleh. Kdy jsem mu øekl, e srdeènì rád mu chci noclehem poslouiti, vytáhl z almárky chleba a nù, poprosil nás o vodu a o trochu soli, postavil se kdekoliv bylo místo, pak rozevøel nìjakou knihu a dal ji pøed sebe a tak veèeøel tìlem i duchem. Kdy byl hotov s veèeøí, poklekl na kolena, modlil se a zpíval, dokud my domácí jsme byli vzhùru.“ Podobnì líèí Kosmák pøíhodu na kterési faøe: „V síni potkala nás dìveèka. Nesla si právì odkudsi ze zahrady naškrobenou sukni. Kubínek ji oslovil: A co vy nedáte nièeho do Dìdictví? – Kde pak bych vzala peníze?! – Ano, na fafròochy máte! káral Kubínek, ukazuje na sukni. – Lepší vám bude dobrá kniha, ne ta nejkrásnìjší suknì. Paráda povede k pádu. – A co je vám do toho! odsekla dìveèka. Zlobila se, e ji pokáral. – Mnì do toho není, pravda nic, øekl Kubínek lhostejnì, - ale já jen mluvím pravdu. No, s Pánem Bohem!“ Práce Kubínkova mìla úspìch. Uvádím jen nìkteré doklady. R. 1857 získal Dìdictví Cyrilometodìjskému na 500 èlenù a odvedl 3000 zl. R. 1860 pro Dìdictví malièkých odvedl 1200 zl. Za rok 1867 získal pro rùzná Dìdictví 116 rodù, 129 jednotlivcù, 11 škol, odvedl 3000 zl. V r. 1871 splatil 1993 zl., r. 1872 1770 zl., r. 1873 1090 zl. a v r. 1874 – 20 –
388
1280 zl. Jistì není pøehnané, tvrdíme-li, e roènì odvedl Dìdictvím prùmìrnì 1500 zl. Za 35 let apoštolátu docházíme k sumì 50 a 60 tisíc zlatých. Pøepoèítáno na naše pomìry dalo by to jistì pøes milion korun. Výbor Dìdictví Cyrilometodìjského chtìl se mu aspoò nìjak za jeho práci odvdìèiti. Proto v r. 1853 jmenoval jej údem II. tøídy a po 3 letech 11. bøezna 1856 údem I. tøídy s právem na 4 výtisky kadého vydaného podílu. Kubínek zùstal jediným, kterému se dostalo této nejvyšší pocty. „e Morava – aspoò jisté kraje – zachovala si zdravý koøen náboenského ivota, za to dìkovati tøeba dobré knize, ji Kubínek po domech, snášeje pøi tom hrdinsky posmìch a všelijaké protivenství, rozšiøoval a k její èetbì a podpoøe plamenným slovem vybízel.“ Tak o nìm píše úøední list diecése brnìnské. Ne prací pro Dìdictví a podobné ústavy nevyèerpala se èinnost Kubínkova. Velice ochotnì opatøoval také venkovanùm, kteøí nemìli spojení s knihkupectvími, modlitební knihy. Èasto v jeho zápiscích èteme, e jich odesílal 20 a 30. Byly to hlavnì tyto knihy: Vùdce duše od Rufera, Nevìsta Krista Pána, Beèákùv kancionál, Devìt stupòù k nebi od Rufera, Jeíš, trním korunovaný Král, Brána andìlská èili Zlatý nebeklíè. Na cestách sbíral Kubínek také od dobrodincù dary na rùzné dobré úèely na pø. na do389 – 21 –
stavìní chrámu sv. Víta v Praze, na kostel v Dolních Kounicích, na Tiskový spolek v Praze. Kdy B. M. Kulda podnikal akci, aby na památku tisíciletého výroèí pøíchodu sv. Cyrila a Metoda na Moravu byla postavena k jejich cti kaple pøi Ochranitelnì pro zanedbanou mláde v Brnì, tu Kubínek na tento úèel sebral hodnì pøes 300 zlatých. Svou apoštolskou èinnost provázel modlitbami za Boí poehnání. „Neustanu prosit, aby símì, které rozsévám ústnì a které se dostává dobrými knihami národu mému, neslo stonásobný uitek.“ A Bùh jeho dílu ehnal. Pìknì ho charakterisuje Kosmák v Kukátku: „Vytkl si za úèel rozšiøovati mezi našim lidem dobré knihy a tím pravou osvìtu. Myšlence této vìnuje všechny, své síly, celý svùj ivot, sloue zároveò vìrnì Bohu svému. On jest svìtlonošem, jen prochází bez odpoèinku krásné zemì koruny Svatováclavské, napomíná pøíkladem i slovem k dobrému, nebera ohledu na osobu lidskou. On jest mu apoštolský. Kubínek jest jeden z nejšlechetnìjších muù, které zplodila Morava. Èest mu budi a dlouhý ivot!“
Kronikáø. Pomocníkem v rozšiøování knih Dìdictví mìly být Kubínkovi jeho vlastní spisy. Podnìt k nim dal B. M. Kulda. R. 1862 vybídl – 22 –
390
Kubínka, aby napsal svùj ivotopis. Ten nemìl k tomu chuti, jednak ze skromnosti, „e tím neposlouí nikomu k povzbuzení k dobrému“, jednak e to povaoval za ztrátu èasu, který mu býval pro jeho úkol velmi potøebný. Kdy však i kanovník praský Pešina ho k tomu mìl, dal si øíci, popsal svùj ivot, zaslal spis Kuldovi, ten jej zase odevzdal Pešinovi k otisknutí. Pøi smrti Pešinovì však se rukopis ztratil. Kubínek dal se do psaní nového. Vydal jej pod názvem „Dìje Kubínka, sbìratele údù k ústavùm vzdìlávacím“ svým nákladem v Brnì r. 1878. ' Popisuje v nìm celý svùj ivot, své obrácení a èinnost pro Dìdictví. Pøidány jsou rùzné náboné úvahy. Kubínek velice rád psal ve verších: „Je samozøejmé, e na jeho dílo nemùeme klást pøísné poadavky umìlecké. Básnì jeho jsou rýmovaèky, nìkdy i nepodaøené (veršování se z pravidla poetiky vyšinuje, píše kritik v Èasopise katol. duchovenstva r. 1879), obsah je neuspoøádaný, ale jedno se jim nedá upøít: vroucnost a opravdovost. Ze zpráv souèasníkù vysvítá, e lid je rád èetl. Od r. 1867 vedl si Kubínek také Denník, který vydal pod názvem: „Denník Kubínka, sbìratele údù k vzdìlávacím ústavùm.“ Vydával jej asi 10 let. Poznamenával si v nich své práce, kolik èlenù získal, kolik penìz odvedl. 391 – 23 –
Ne hlavním úèelem Denníkù bylo podat krátký obsah knih Dìdictvími vydávaných a tak lid získat k pøistupování za èleny. Byla to reklama pro Dìdictví. „Moná, e ètenáøem to pohne, aby si tu øeèenou knihu koupil, anebo pøistoupil k nìkterému ústavu, z nìho by podìlován byl knihami v duchu církevním sepsanými. „Charakteristickým je podtitul prvého roèníku: „Pøedchùdce sbìratele, jen dodává chuti a vybízí Moravany, Èechy, Slováky a Slezáky k pøistoupení k tìmto ústavùm.“ K obsahùm knih pøidával Kubínek své úvahy. Pokusil se také skládat p í s n ì . Pohnut jsa vzorem Jana Soukopa; který sloil píseò „Ejhle, oltáø Hospodinùv záøí“, sepsal píseò ke mši sv. na den narození Pánì a na celý vánoèní èas. Dal si ji schválit biskupskou konsistoøí v Brnì. První vydání 4000 exempláøù bylo brzo rozebráno, proto poøídil druhé. Tento úspìch vedl ho k tomu, e sestavil i mešní píseò pro Køíové dny, píseò rorátní, k Srdci P. Marie a tøi písnì pro poutníky Cellenské. Svùj prvý Denník zakonèuje „písní probuzující ze sna èesko-slovanský lid a povzbuzující jej k pøistoupení k ústavùm vzdìlávajícím.“ O cenì svých písní píše: „Já však ale, pokud iv budu, nemíním pøestat, pro èest Boí pracovat, aèkoli neuèenì, ale jen pøirozenì tak, jak to Bùh sám mému rozumu – 24 –
392
vnukne, jak to uváím nejlépe pro zvelebení Nejvyššího a pro spásu duší našich krví Krista vykoupených. Nebo mì k tomu hned v mládí pohnulo ètení knihy Šimona Lomnického, který takto, píše: Pracuj – spisuj – rýmuj – budeš také tovaryš mùj“.
Svatý skon. Cesty po svìtì za kadého poèasí a pøi asketickém zpùsobu ivota byly pro Kubínka opravdovým pokáním. Nesl všechny tìkosti s køesanskou stateèností, které bylo tím více tøeba, èím více ubývalo sil. Na stáøí stihlo jej, ještì to neštìstí, e oslepl na jedno oko. Kosmák pøi potkání ho litoval: „Ztratil jste oko, chudáku?“ – ,,Proè chudáku? Lépe jest jednookému vejíti do království nebeského ne s obìma oèima zavrenu býti.“ Øídil se tím, co napsal: „Celé naše ivobytí má býti pøíprava k ivotu vìènému.“ V utrpeních sílila ho myšlenka na zmrtvýchvstání. Nesl je odevzdanì jako starozákonní Job, jeho pøíklad velice èasto si pøipomínal. Aèkoliv il tak pøísnì, doil se vysokého stáøí. Zemøel v nemocnici u sv. Anny dne 18. èervence 1882. Bylo mu tehdy 83 rokù, 6 mìsícù, 18 dní. (Ji v r. 1879 se o nìm rozneslo, e zemøel. Kterýsi dìlník donesl do Blaovic zprávu, e skonal v pátek 19. èer393 – 25 –
vence u køíe za Starým Brnem. Pøi bohoslubách v Tvaroné knìz to oznámil a napomenul lid, aby se za nìho modlil. Ale zpráva byla klamná.) Zápis v matrice starobrnìnské (Nemocnice sv. VI., str. 130) udává jako pøíèinu smrti slabost stáøí (sešlost vìkem). Nesprávnì je udáno, e mìl 81 let. Zavinìno to bylo asi výpovìdí samého Kubínka, který tvrdil, e se narodil r. 1801. – Zaopatøoval ho P. Vilém Dohnal, pochovával na starobrnìnském høbitovì starosta Dìdictví CM. kanovník Matìj Procházka dne 20. èervence 1882. Kdy po smrti Kubínkovì mìlo bratrstvo rùencové v Blaovicích schùzku, zapsal jeden z úèastníkù, dobrý a dlouholetý znatel Kubínkùv, Antonín Štìpánek: „Pak pojednáno o ivotì Šeb. Kubínka. Pøipomnìli jsme si jeho svatý ivot. Doufáme, e duše jeho, opustivši tìlo, šla do nebe, vdy vidíme na nìm samou dokonalost a zásluhy, ádného prachu zemského, co se týèe èasných vìcí, proto se cítíme volni volati: Svatý Šebestiáne Kubínku, oroduj za nás! Ty, náš tak vøelý milovníku hned kdy mezi námi jsi pøebýval, tím více poznáš nyní cenu našich duší a zásluh našeho Spasitele, ty, stateèný plniteli køesanské stateènosti, vyádej nám u Boha jeho bázeò a plnìní køesanské spravedlnosti. „Ji døíve si tý pisatel kroniky poznamenal: „Šebestián Kubínek, jak poznávám jest na stupni køes– 26 –
394
tanské dokonalosti; setrvá-li s milostí Boí a zemøe tak, bude ho církev svatá ctíti a vzývati jako svatého.“ A v r. 1865 si poznamenal: „Šebestián Kubínek jest køesan ctností pøevýteèných neplnì ctnosti jen ty nejpotøebnìjší, nýbr ctnosti také jenom radìné a ku kterým bývá hnutý milosti Boí. Ó, by takových bylo více, tu bychom mìli zrcadla pravé køesanské dokonalosti. Nebo na nìm vidíme všecko vyplnìno, co vše náš katechismus porouèí a radí.“ Toté pøesvìdèení o dokonalosti Kubínkovì vyjadøuje Florián Tuín: „ivot veda svatý, vzorný, sebe mrtvil, zapíral, v mysli svoji pøepokorný marné pýše výhost dal. Kdy po denním trmácení bøímì tìké s beder sòal, tehdy nové osvìení u køíe na Bohu dál.“ Dopisovatel Blahosvìtu (r. 1868, str. 286) z Hradce Králové jej charakterisuje: „Kubínek svou pokorou, prostotou a nelíèenou poboností dojal kadého.“ Z rùzných výrokù Kubínkových mùeme míti za to, e po svatosti vìdomì touil a o ni usiloval. Na schùzi Katolické jednoty brnìnské dne 10. listopadu 1850 „vypravoval prosto395 – 27 –
duše, jaký má naše milá Morava dluh ještì, – toti e nevychovala posud niádného svatého.“ A ve svém Denníku z r. 1872, podávaje obsah knihy Chmelíèkovy, Cesta do Francouz a do Španìl, píše: „Skoro kadá èástka zmiòuje se o nìkterém svìtci, jak il a umøel po køesansku. Ale naše úrodná Morava, které tisíc let svìtlo víry svítí jasnì, a tisíc let z kazatelnic volá se na nás: buïte svatí, a to stále velmi hlasnì, pøec však o naší krajinì nemùeme øíci, e máme jediného svatého, jen by se byl narodil, svatì il a umøel, jak se sluší na svatého, a mezi svaté byl vyhlášen v Øímì, jak se to dìje tìm, kteøí svatostí prosluli. Máme tedy Moravané dluh, jej nám nikdo nezaplatí, ach neijme po vùli tìlu, svìtu a duchu zlému, ale Bohu, který chce, abychom byli všichni svatí. Tedy se vynasname zaplatit dluh ten, neb ho za nás nikdo nezaplatí.“ K tée myšlence se vrací pøi zmínce o Frant. Sušilovi: „Kdo tedy jsi vlastenec rozený v Moravì, nezapomeò na mue toho (Sušila), dokud jsi iv, usiluj mnoit èest a slávu Boí tak pøièinlivì a pilnì, pracuj na vzdìlání a pouèování národa svého, bratøí a sester v Moravì zrozených, aby Morava naše posud nebohatá na svaté, mohla také poukázát na mnoství takových v Moravì zrozených, kteøí nehledí pøes prsty na vyøèení Boské: Svatí – 28 –
396
buïte, nebo já svatý jsem, a bez svatosti ádný neuzøí Boha.“ Je to sice pravda, e mnozí pokládali pøísný, svatý ivot Kubínkùv za podivínství nebo za bláznovství, ale z ivotopisù svatých víme, e to bylo údìlem všech touících po dokonalosti. Vzpomeòte jen na pø. sv. Dona Bosca! Památku jeho zvìènil sám Václav Kosmák ve svém Kukátku a malíø nástìnného obrazu v kostele svatohostýnském, kde v zástupu poutníkù jest zachována také postava Kubínkova s charakteristickou almárkou na knihy. Dne 30. záøí 1888 byla na jeho rodný dùm v Blaovicích è. 30 za faraøování Kosmákova zasazena pamìtní deska s tímto nápisem: „V tomto domì narozen dne 1. ledna 1799 Šebestián Kubínek, neúnavný rozšiøovatel dobrých knih. Budi jemu èest na zemi a sláva v nebesích.“ Jeho rodáci blaoviètí dali si vymalovat jeho obraz a zavìsili jej v novì postaveném kostele. Pøi padesátém výroèí smrti Kubínkovy v r. 1932 obrátila se Jednota duchovních diecése brnìnské, k ní se pøipojila i Jednota olomoucká, na biskupský Ordinariát brnìnský s prosbou, aby zahájeny byly kroky k prozkoumání ivota a díla Šebestiána Kubínka, pøípadnì, aby ádáno bylo o jeho b 1 a h o ø e è e n í . 397
– 29 –
Z té pøíèiny naøídil nejd. biskupský Ordinariát brnìnský, aby dùst. farní úøady této vìci se horlivì ujaly, s kazatelen vyzvaly vìøící, by se pøihlásili pamìtníci tìch dob a pak protokolárnì je vyslechly. Zprávy, které tímto zpùsobem byly získány, potvrzují to, co o Kubínkovi zaznamenali souèasníci. Prosme Prozøetelnost Boí, aby opravdu jednou nadešla doba, kdy Morava bude oslavena novým svìtcem, který se v ní narodil, svatì il a umøel, a tak aby splacen byl dluh, který Morava k Církvi sv. má.
Nrus. 4384. Ex Consistorio Episcopali. Brunae 19. Maii 1938. – Imprimatur. † Josephus, Episcopus. – Nihil obstat. Dr. B. Petrelka, censor ex officio. „IVOTEM“. 24 sešitù jeden roèník. Pøedplácí se na celý roèník i s poštovným 13 Kè. Èíslo poštovního úètu šekového v Praze è. 39.556. - Vydavatel Exercièní dùm, Hluèín ve Slezsku. Øídí R. Schikora, C. Ss. R. v Mor. Ostravì. Odpovìdný red. Jan Miekisch v Hluèínì. - Tiskla Typia, M. Ostrava, Tìšínská 21.
– 30 –
398
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • Uctìte památku ŠEBESTIANA KUBÍNKA a pøistupte za èleny našich Dìdictví pro vydávání dobrých knih. Èlenem se mùe státi
v Dìdictví sv. Cyrilla a Methoda, Brno, Antonínská 1, jednotlivec za poplatek 40 Kè jednou provdy, rod, spolek, obec za poplatek 80 Kè;
v Dìdictví sv. Jana Nep., Praha IV, 58 jednotlivec za poplatek 80 Kè, rod, spolek, obec za poplatek 170 Kè. Na pøihlášce udejte: Jméno, bydlištì, poštu!
Èlenové obou Dìdictví jsou podìlováni kadoroènì hodnotnými knihami v cenì 10–15 Kè. Vyzvednou si je u knihkupce oznaèeného na odbìrním lístku.
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • 399
– 31 –
Výzva! Farnost Blažovice shromažďuje písemné materiály a vzpomínky na svého významného rodáka Šebestiána Kubínka. Při této příležitosti vám nabízí jako upomínku na Šebestiána Kubínka přetisk původní brožurky s textem od Dr. Josefa Jančíka. Z dopisu pana Kardinála Tomáše Špidlíka březen 2008 Mnoho pozdravů z Říma a ještě požehnané sváteční dny povelikonoční... Je dobře, ze sbíráte materiál o Šebestiánu Kubínkovi. Myslím, že je to postava velmi aktuální v dnešní tiskové směsici. Už sám fakt, že není zapomenut, je dobrým znamením. Jako apoštol knih se dobře zařadí do české duchovnosti, kde kvetli vždycky „písmáci“. Tak ať jej pozná svět! Farnost Blažovice • Červen 2008 Kontakt: Blažovice 236, tel.: 544 250 363