Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe za administrativ George W. Bushe

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe za administrativ George W. Bushe Bakalářská práce

Markéta Hanušová

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Petr Vilímek, Ph.D. UČO: 322944 Obor: MVZ-ZUR Imatrikulační ročník: 2008

Brno, 2011

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze za použití uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 8. prosince 2011

……………………………….

2

Děkuji Mgr. et Mgr. Petru Vilímkovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce a poskytnutí cenných rad a připomínek.

3

Obsah 1)Úvod.............................................................................................................................................6 2)Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe do roku 2001..........................................7 2.1) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe po 2.světové válce.........................7 2.1.1.Nixonův africký nacionalismus.....................................................................................7 2.1.2.Ozvěny studené války a africká deziluze......................................................................8 2.1.3. Soumrak apartheidu a studené války............................................................................9 2.1.4.Shrnutí africké politiky studené války.........................................................................10 2.2) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe po studené válce..........................10 2.2.1.Demokratizace a řešení konfliktů................................................................................10 2.2.2. Somálský debakl, rwandská katatrofa........................................................................11 2.2.3.Trade not Aid...............................................................................................................12 2.2.4.Politika „nových afrických vůdců“.............................................................................13 2.2.5.Bezpečnostní hrozby...................................................................................................13 2.2.6. Shrnutí Clintonovy africké politiky............................................................................14 3)Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe za prezidenta Bushe.............................14 3.1) Afrika v kontextu americké zahraniční politiky..............................................................14 3.2) První Bushova administrativa (2001-2004).....................................................................16 3.2.1. Rozvoj prioritou zahraniční politiky..........................................................................16 3.2.2.Millennium Challenge Account...................................................................................18 3.2.3.Africký dluh................................................................................................................19 3.2.4.Humanitární pomoc a potravinová nesoběstačnost.....................................................19 3.2.5.Boj s HIV/AIDS..........................................................................................................20 3.2.6. Obchodní spolupráce a program AGOA....................................................................22 3.2.7.Vzájemný obchod a ropa.............................................................................................23 3.2.8.Bezpečnostní spolupráce.............................................................................................24 3.2.9.Americké angažmá v afrických konfliktech................................................................25 3.3) Druhá Bushova administrativa (2005-2008)...................................................................26 3.3.1. Rozvojová spolupráce................................................................................................26 3.3.2. Millenium Challenge Account....................................................................................27 3.3.3. Mazání afrického dluhu..............................................................................................28 3.3.4.Humanitární pomoc.....................................................................................................28 3.3.5. Boj s HIV/AIDS a malárií..........................................................................................29 3.3.6.Investice a obchod.......................................................................................................30 3.3.7. Ropné bohatství i chudoba.........................................................................................31 3.3.8. Militarizace americké pomoci....................................................................................32 3.3.9.AFRICOM...................................................................................................................33 3.3.10.Spojené státy a africké problémy..............................................................................34 4. Analýza Bushovy africké politiky..............................................................................................37 4.1) Rozvojová politika.............................................................................................................37 4.2) Obchodní politika..............................................................................................................38 4.3) Boj s HIV/AIDS................................................................................................................39 4.4) Ropa...................................................................................................................................39 4.5) Bezpečnostní spolupráce...................................................................................................40 4.6) Terorismus a ropa vs. rozvoj..............................................................................................41 4

5. Závěr..........................................................................................................................................41 Seznam zdrojů:..............................................................................................................................43 Primární zdroje:.........................................................................................................................43 Sekundární zdroje:....................................................................................................................43 Přílohy:...........................................................................................................................................47 Příloha č.1. Mapa subsaharské Afriky......................................................................................47 Příloha č. 2. Africká ropa..........................................................................................................48 Příloha č. 3. Vývoj americké zahraniční pomoci subsaharské Africe (1970-2007)..................49

5

1) Úvod Tato bakalářská práce si klade za cíl zdokumentovat vývoj americké zahraniční politiky vůči státům subsaharské Afriky v období vlády prezidenta George W. Bushe. Subsaharská Afrika hrála tradičně na poli zahraniční politiky USA okrajovou roli. V souvislosti s teroristickými útoky z 11. září 2001 bylo patrné zvýšení pozornosti věnované africkému kontinentu, zejména v ohledech globální války proti teroru a snahy o snížení americké závislosti na blízkovýchodní ropě. Základní výzkumné otázky práce jsou, zda se v tomto období dominantami americké zahraniční politiky vůči subsaharským zemím skutečně staly boj s terorismem a ropa, a pokud ano, zda tím došlo k upozadění rozvojové politiky USA vůči těmto zemím. Práce je rozdělena do tří základních částí. První část se věnuje přehledu americké zahraniční politiky vůči subsaharské Africe od konce 2. světové války po rok 2001. Nastoluje tedy podmínky, do nichž vstoupil George W. Bush jako 43. americký prezident. Druhou část představuje přehled aktivit zahraniční politiky USA vůči subsaharské Africe v období jednotlivých administrativ George W. Bushe. Třetí částí je analýza vývoje Bushovy zahraniční politiky vůči této oblasti. Snaží se definovat etapy jejího vývoje a identifikovat její dominantní prvky. Dále se snaží odpovědět na otázku, zda případným nástupem nových dominant v této oblasti americké zahraniční politiky došlo ke snížení relevance politiky rozvojové. Z hlediska metodologie práce kombinuje historický a empiricko-analytický přístup. Vzhledem k relativní aktuálnosti a okrajovosti této oblasti americké zahraniční politiky jsou zdrojem pro tuto práci odborné články dostupné na internetu a především primární zdroje představované oficiálními vyjádřeními Bílého domu a ministerstva zahraničí USA. Subsaharská Afrika se skládá ze 48 zemí1 a představuje území o velikosti 24 milionů km2 s populací o více než 856 milionech obyvatel2. Zároveň se jedná o jeden z nejchudších regionů světa.3 Americká zahraniční politika vůči Africe se věnuje výhradně tomuto regionu; země severní Afriky Spojené státy řadí k regionu Blízkého Východu. 1 2 3

Viz. Příloha č.1. Mapa subsaharské Afriky. Growing pains. The Economist, 5. květen 2011. CATO Handbook for policymakers. 7th Edition. 2009, s. 645. 6

Termínem Afrika se myslí subsaharská Afrika (pokud není uvedeno jinak). Termín „africká politika“ je v textu používán jako synonymum k americké zahraniční politice vůči zemím subsaharské Afriky. Anglické pojmy, u nichž není ustálený český překlad, jsou ponechány v originále. Prezident George Bush st. je v rámci práce zařazen do období po studené válce, neboť se jeho africká politika vychýlila z linie africké politiky předchozích administrativ. 2) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe do roku 2001 2.1) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe po 2.světové válce 2.1.1.

Nixonův africký nacionalismus

Po skončení druhé světové války Spojené státy vyzvaly evropské země k dekolonizaci v Africe a Asii. Jejich záměrem nicméně bylo hrát v nově nezávislé Africe druhé housle Evropě.4 Vlna africké dekolonizace začala v roce 1956. Nově nezávislé státy afrického kontinentu vstoupily do mezinárodního systému rozděleného mezi Spojené státy a Sovětský svaz. V USA vznikly dva protichůdné proudy: ministr zahraničí John Foster Dulles předpokládal, že se Afrika stane bojištěm o vliv mezi USA a SSSR, naopak viceprezident Richard Nixon tvrdil, že po kolonizačním útlaku bude nejsilnější hnací silou v Africe nacionalismus. Navrhoval africký nacionalismus podporovat a těžit z něj, s cílem zachování afrického kontinentu neutrálního ve studené válce, a podporovat ekonomický rozvoj Afriky. 5 Prezident Eisenhower přijal Nixonův návrh a připojil ještě nutnost rozvoje vztahů v oblasti kultury a vzdělávání. USA tak uznávaly suverenitu každého nově osamostatněného afrického státu a zřízovaly v nich ambasády6, v bilaterálních vztazích kladly důraz na 4

5

6

Podle Pentagonu byly americké vojenské strategické zájmy v Africe minimální. Nadále předpokládal bezproblémový přístup k mezinárodnímu letišti Robertsfield v Libérii a komunikační stanici Kagnew v Etiopii. Obě tyto země zůstaly prosty koloniální nadvlády a zůstávaly blízkými přáteli Spojených států. Viz. Cohen, H. J.: A perspective on fifty years of US Africa policy: the Nixon legacy, s. 210. Dullesův poradce Julius Holmes pokládal nezávislost za unáhlenou a snahy naroubovat západní styl vlády na africkou kulturu založenou na náčelnících a animismu za odsouzené k neúspěchu. Do budoucna předvídal etnické nepokoje či bující korupci. Nixon byl naopak přesvědčen, že nacionalistické tendence jednotlivých afrických zemí jednoznačně odrazí snahy SSSR o uplatnění vlivu. Viz. Cohen, H. J.: A perspective on fifty years of US Africa policy: the Nixon legacy, s. 210. Součástí ambasád byli zástupci Agentury pro mezinárodní spolupráci (ICA), která rozdělovala značné rozpočty na technickou pomoc a projekty. Za Kennedyho administrativy byla přejmenována na Agenturu Spojených států pro mezinárodní rozvoj (the United States Agency for International Development (USAID)). 7

ekonomický rozvoj (prostřednictvím technické pomoci a projektů infrastruktury, vzdělávání a zdravotnictví), preferovaly neutralitu Afriky a v případě nestability počítaly se stabilizačními operacemi prováděnými Organizací spojených národů. Návrh tak byl veden především odkazem na wilsonovský idealismus, ve své podstatě však měl také zabránit snahám SSSR o získání nových klientských zemí. Snaha o sekundární roli v Africe padla za své prakticky okamžitě, s dekolonizací belgického Konga, jenž během měsíců od vyhlášení nezávislosti (30.června 1960) doslova zkolabovalo. Z obav o zneužití situace Sovětským svazem Spojené státy pod záštitou OSN zahájily peacekeepingovou misi, která zemi stabilizovala. 2.1.2.

Ozvěny studené války a africká deziluze

Americkou africkou politiku tak začalo ovliňovat studenoválečné strategické uvažování. USA přestaly zdůrazňovat dekolonizaci, neboť dokud Africe alespoň zčásti vládla Evropa, zmenšovala šance na úspěch Sovětského svazu.7 Samy Spojené státy si budovaly zvláštní vztahy s geostrategicky významnými státy, jenž jim měly pomoci zabránit sovětské expanzi-zejména Jihoafrická republika a Kongo-Kinshasa8. Kennedyho administrativa navázala na Eisenhowera, kladla důraz především na zahraniční pomoc a nadále podporovala africkou neutralitu ve studené válce. V roce 1969 do Bílého domu vstoupil opět Richard Nixon, tentokrát jako prezident. Afrika se mezitím ocitla na šikmé ploše. Velká část první generace nezávislých afrických vůdců odmítla západní demokracii a tržní ekonomiku. Nastolili africkou demokracii jedné strany a znárodnili velké podniky. Tyto systémy se velice rychle staly zkorumpovanými a represivními vůči svým občanům. Výsledkem byl propad podílu na mezinárodních trzích, rozpad infrastruktury, úpadek státních služeb a negativní ekonomický růst. Prezident Nixon tedy pozměnil svou politiku vůči Africe: nadále kladl důraz na ekonomický rozvoj a nastolil politiku „New Directions“: pomoc měla být směřována přímo Afričanům ve venkovských oblastech a obejít tak zkorumpované vlády. Ekonomické reformy s cílem zastavit negativní růst dosahující až 10 % ročně měly být koordinovány se 7

8

USA tak například vojensky podporovaly Portugalsko v udržení vlády v Angole, Mozambiku a Guinei-Bissau až do vojenského převratu v Lisabonu v roce 1974. Později Zaire, nyní DRK. Na druhé straně SSSR budoval vztahy s Guineou, Mali, Etiopií, Angolou a Mozambikem. 8

Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem.9 Přestože Nixon nadále podporoval neutralitu Afriky ve studené válce, právě za jeho administrativy se Afrika stala arénou studenoválečného konfliktu. V letech 1974-1975 došlo v Etiopii10 k revoluci ústící v prosovětský marxistický režim, stejně jako v nově nezávislém Mozambiku a Angole. SSSR reagoval vysláním kubánských jednotek k upevnění režimů v těchto zemích, což předznamenalo konec politiky détente. 2.1.3.

Soumrak apartheidu a studené války

Během Fordovy administrativy začalo být evidentní, že vláda bílé menšiny v Jižní Rhodésii11 a Jihoafrické republice je neudržitelná. Ministr zahraničí Henry Kissinger varoval jihoafrického premiéra B. J. Vorstera, že se blíží konec vlády bílé menšiny, JAR si podle něj mohla koupit nějaký čas, pokud by přestala podporovat Jižní Rhodésii. Vláda Jižní Rhodésie následně přistoupila k jednáním s Británií a roku 1980 vzniklo nezávislé Zimbabwe. Americkou africkou politiku ovlivnily i události na Blízkém Východě, vzhledem k vazbám Somálského poloostrova na arabský svět. Po sovětské invazi do Afghanistánu v roce 1979 (a informacích o dalších možných operacích v Iránu a Kuvajtu) Carterova administrativa usilovala o prostory pro základny ve Východní Africe (pro případnou obranu Iránu a Arabského poloostrova).12 Prezident Reagan se aktivně angažoval v Angole, kde Sověty podporovaný marxistický režim bojoval s prozápadními povstalci UNITA podporovanými Jihoafrickou republikou.13 Reagan započal tajnou akci poskytnutím vojenské podpory hnutí UNITA. V 9

10

11

12

13

Mezi léty 1975 a 1990 byla tato politika úspěšná alespoň do té míry, že většina afrických zemí došla pozitivnímu ekonomickému růstu v průměru 2,5 % ročně. Ekonomický růst však sotva držel krok s populační expanzí. Víz. Cohen, Herman J.: In Sub-Saharan Africa, Security Is Overtaking Development as Washington’s Top Policy Priority, s. 90. Etiopská monarchie je nejstarší nezávislou zemí Afriky, neboť si dokázala uchovat samostatnost a vyhnout se koloniální nadvládě (s výjimkou krátkého období okupace Itálií v letech 1936-1941). V roce 1974 ale vojenská junta sesadila císaře Haile Selassieho (vládnoucího od roku 1930) a nastolila socialistický stát. Viz.: CIA World Factbook. Vláda bilé menšiny Jižní Rhodésie se odtrhla od britské nadvlády v roce 1965 vyhlášením nezávislosti, což vedlo k celosvětovému ekonomickému bojkotu, jež by rhodéskou vládu zlomil nebýt pomoci od Jihoafrické republiky. Viz. Cohen, H. J.: A perspective on fifty years of US Africa policy: the Nixon legacy, s. 213. Získala je od Keni, Súdánu, Džibutska a Somálska. Základny nikdy nebyly využity. Po invazi Iráku do Kuvajtu (1990) využili Američané zařízení poskytnutá arabskými spojenci v Perském zálivu. „Jako jedna z velkých ironií studené války, marxistický angolský režim byl schopen zakoupit zbraně od Sovětského svazu díky výnosům od amerických ropných společností, jejichž ropné vrty byly chráněny před rebely UNITA kubánskými expedičními jednotkami.“ Viz. Cohen, Herman J.: The United States and Africa: Nonvital Interests Also 9

roce 1987 USA zahájily tripartitní jednání14, jež vedlo k odchodu kubánských a jihoafrických jednotek z Angoly a vzdání se mandátu OSN nad Namibií Jihoafrickou republikou15. V roce 1986 americký kongres přes Reaganovo veto schválil sankce vůči Jihoafrické republice, vysílajíc režimu apartheidu jasný signál blížícího se konce.16 2.1.4.

Shrnutí africké politiky studené války

Americká africká politika byla v průběhu studené války vedena mixem studenoválečné strategie, usilující o udržení africké neutrality, a rozvojového idealismu, zaměřeného především na ekonomický rozvoj, a výjimečně byla narušena střety se Sovětským svazem. V zájmu stability USA bohužel tolerovaly i nepříliš legitimní africké režimy.17 2.2) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe po studené válce 2.2.1.

Demokratizace a řešení konfliktů

Po studené válce obecně klesl zájem Američanů o zahraniční politiku, důraz byl kladen zejména na domácí ekonomiku. Dále byla Afrika zastíněna eurasijskými zeměmi bývalého sovětského bloku. Konec studené války nicméně přinesl konec hry s nulovým součtem a realpolitik-Spojené státy začaly klást důraz na demokratizaci a dobrou veřejnou správu vůči africkým státům, které do té doby často vykazovaly prvky více či méně autoritativní vlády.18

14

15

16

17

18

Require Attention, s. 20. Sovětský svaz tato jednání tiše podpořil, na oplátku pak prezident Bush st. zahájil diplomatickou intervenci v Angole a Etiopii k ukončení násilných střetů, čímž později uvolnil Rusko ze závazku vojenské a ekonomické podpory těchto marxistických režimů. JAR získala tento mandát jako důsledek německé porážky v první světové válce a spravovala Namibii jako součást svého území. V roce 1990 se do čela JAR dostala nová generace bílé vlády, jež si uvědomovala potřebu změny. Nový prezident F.W. De Klerk v březnu 1990 propustil Nelsona Mandelu, lídra hnutí proti apartheidu, a o čtyři roky později byl Nelson Mandela zvolen prvním černošským prezidentem JAR. Viz. Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa. Journal of Contemporary African Studies, 23,3, Sept. 2005, s. 340. Například za Cartera byly čtyřmi největšími příjemci americké rozvojové pomoci Samuel Doe z Libérie, Mobutu Sese Seko ze Zairu, Siad Barre ze Somálska a Jonas Savimbi z angolského rebelského hnutí UNITA; afričtí vůdci, jež se neproslavili zrovna svým úsilím o demokracii a lidská práva. Viz. Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa, s. 340. Pouze dvě země, Botswana a Mauricius, si zachovaly demokracii kontinuálně od získání nezávislosti. 10

George H. W. Bush byl prvním prezidentem financujícím šíření demokracie v Africe. Věnoval také úsilí pomoci JAR v přechodu od apartheidu19 a řešení některých vnitřních afrických konfliktů. Úspěchu dosáhl v Etiopii a Mozambiku, dočasně v Angole a Somálsku, neúspěšně skončily snahy směrem k Rwandě, Súdánu a Libérii.20 2.2.2.

Somálský debakl, rwandská katatrofa

Prezident Clinton předal somálskou misi OSN a postupně snižoval počet amerických jednotek v Somálsku (vyslaných v prosinci 1992 Bushem st. zejména k zajištění přístupu potravinové pomoci potřebným). Po tragickém střetu amerických sil s milicemi v Mogadišu v říjnu 1993, jež si vyžádal životy 18 amerických vojáků, Clinton nařídil okamžité stažení amerických jednotek. Následně v lednu 1994 přijal Kongres zákony striktně vymezující podmínky americké participace na peacekeepingových misích OSN: strategie a časový plán vytvořené OSN, větší ochota ostatních zemí se finančně podílet a až na vyjimečné okolnosti držení amerických jednotek pod velením USA.21 Po somálské zkušenosti Clintonova administrativa selhala v případě Rwandy v roce 1994, kdy dokonce v podstatě sabotovala mezinárodní snahy o akci, když v Radě bezpečnosti OSN zablokovala financování africké peacekeepingové mise a zasadila se o snížení jednotek OSN ve Rwandě z 2500 na 250.22 S blížícími se volbami do Kongresu Clinton neměl zájem se zaplést do další africké patálie.23 Vlna kritiky, jež se na Clintona snesla za ignoraci rwandské genocidy ho přiměla k hledání mechanismu, jenž by v budoucnu podobným katastrofám zabránil. Tak vznikla African Crisis Response Initiative (ACRI)24, jež měla trénovat africké jednotky k peacekeepingovým operacím. Program byl však kritizován pro svou bilaterálnost namísto 19 20 21

22 23

24

Např. zrušil většinu sankcí uvalených na JAR s tím, že pád apartheidu je nevyhnutelný. Ze sedmi občanských válek adresovaných Bushem st., dodnes zůstavají problematické Súdán a Somálsko. V roce 1988 se OSN podílela na 5 peacekeepingových misích o rozpočtu 230 mil. dolarů. Do roku 1994 se počet misí zvedl na 17 a rozpočet se nafoukl na 3,6 mld. dolarů. Somálsko bylo poslední kapkou. Náklady jen pro USA za operace od dubna 1992 do července 1994 se vyšplhaly na 2,3 mld. dolarů. Celkem dvacet šest amerických vojáků navíc zaplatilo životem a Somálsko se stále potácelo v chaosu. Viz. Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa, s. 328. Viz. Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa, s. 328-329. Představitelům Clintonovy administrativy bylo dokonce zakázáno používat v souvislosti se Rwandou termín genocida, aby se vyhnuly tlaku OSN. Viz. Adebajo, Adekeye.: Africa, African Americans and the Avuncular Sam, s. 101. Program dnes pokračuje pod názvem ACOTA (African Cooperative Training Assistance) a orientuje se především na kompatibilitu jednotek a vybavení, tak aby spolu africké země mohly spolupracovat. 11

podpory multilaterálních snah afrických organizací.25 2.2.3.

Trade not Aid

Své druhé funkční období Clinton odstartoval mottem „Trade not Aid“, tedy „Obchod, ne pomoc“. Orientace na ekonomické reformy a obchod byla výhodná: obchodní zájmy bylo snazší prezentovat jak Afričanům, tak zástupcům domácí politiky. Navíc tato iniciativa umožnila Clintonově administrativě zastřít fakt, že se celková bilaterální pomoc USA snížila v průběhu 90. let o třetinu.26 V dubnu 1997 byl v Kongresu představen African Growth and Opportunity Act (AGOA). Africké země měly souhlasit s nižšími kvótami a tarify a orientovat se na růst ekonomiky, a za to jim byl usnadněn přístup na americké trhy. Clinton dále přislíbil usilovat o eliminaci bilaterálního dluhu nejchudších afrických reformních zemí a o snížení afrického dluhu multilaterálním institucím.27 Program AGOA byl Kongresem přijat v květnu 2000.28 Amerika tak propojila domácí zájmy (americký export) se zahraničněpolitickými zájmy (snižování závislosti na zahraniční pomoci29 a šíření demokracie). Program byl nicméně kritizován coby plán učinit Afriku bezpečnější pro americké investory výměnou za přístup omezené sortě afrického zboží, zejména ropě30, navíc neobsahoval ochranu práv pracovní síly a nejvíce z něj profitovaly zahraniční firmy.31 25

26

27

28

29

30

31

Respektovaní afričtí lídři Nelson Mandela a Julius Nyerere ACRI odmítli, nebot´ při její tvorbě nebyla Afrika konzultována a navíc nezahrnovala OSN. Viz. Adebajo, Adekeye.: Africa, African Americans and the Avuncular Sam, s. 102-103. Viz. Kraxberger, Brennan M.: The United States and Africa: Shifting Geopolitics in an „Age of Terror“, s. 53. Na historické minimum zahraniční pomoc Africe spadla v roce 1996. Spojené státy původně poskytovaly až pětinu celkové zahraniční pomoci subsaharské Africe, v roce 2000 však již jen necelých 10 %. Van De Walle, Nicolas.: US policy towards Africa: The Bush legacy and the Obama administration, s. 4-5. Od roku 1980 do roku 1995 se dluh subsaharské Afriky nafoukl z 84 na 223 mld. dolarů. V roce 1997 si splátky vyžádaly 80 % tržeb ze zahraničního obchodu a pro 28 ze 48 zemí se jejich celkový dluh rovnal více než dvojnásobku jejich ročního příjmu z exportu. Viz. Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa, s. 331-332. AGOA pokračoval přes George W. Bushe až do současnosti. Přestože program dosáhl jistého úspěchu, potřebného afrického rozvoje nebylo dosaženo. Investování v Africe je stále blokováno absencí vlády práva, nedostatečnou infrastrukturou a absenci potřebných pracovních schopností. Mezi lety 2000 a 2002 vzniklo v Africe 200 tisíc pracovních míst v souvislosti se zvýšením afrického exportu. Viz. Adebajo, Adekeye.: Africa, African Americans and the Avuncular Sam, s. 103. Více než tři čtvrtiny amerického obchodu a investic v Africe odehrávaly zejména ve čtyřech ropných státech: Nigérii, Angole, Gabonu a JAR. Viz. Adebajo, Adekeye.: Africa, African Americans and the Avuncular Sam, s. 100, 103. Liberalizace trhů africké země otevřela přílivu importu z Ameriky, Evropy a Asie a oslabila tak lokální průmysl. A na oplátku mnoho rozvinutých zemí nadále bránilo přístupu mnoha afrických produktů na jejich trhy. Viz. Gaitho, 12

2.2.4.

Politika „nových afrických vůdců“

23. března-2. dubna 1998 podnikl Clinton cestu na africký kontinent, coby první rozsáhlou cestu do Afriky v historii amerických prezidentů. Přijel podpořit zejména „nové africké vůdce“ a propagovat spolupráci s nejúspěšnějšími reformními státy. V Entebbe (Uganda) se Clinton sešel s prezidenty Ugandy a okolních států. Tento summit

měl

znamenat obrat v americké africké politice a především zlepšit vnější obraz Afriky. Výsledné „Principy Entebbe“ slibovaly „skutečně transparentní partnerství a dlouhodobý závazek k dosažení míru a prosperity.“ Během tří měsíců byly Etiopie a Eritrea ve válce. Za další dva měsíce bojovaly Rwanda a Uganda v Kongu. Ugandský prezident Museveni se snažil zmanipulovat volby a potlačit opozici. Politika „nových afrických vůdců“, jenž měli pomoci zajistit bezpečnost regionu, kolosálně selhala. Clinton během své africké cesty řekl: “Velice často jsme jednali s africkými zeměmi více podle toho, jak se stavěly k bitvě mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, než podle toho, jak se stavěly k boji za aspirace vlastních lidí.“32 Jeho politika však paradoxně odrážela stejný přístup, když vzývala ekonomický růst a mnohdy ignorovala autoritativní tendence „nových vůdců“. 2.2.5.

Bezpečnostní hrozby

V roce 1998 došlo k útokům na americké ambasády v Nairobi (Keňa) a Dar-esSalaamu (Tanzánie) teroristy napojenými na Al-Kájdu, jež si vyžádaly stovky obětí (především Afričanů) a do budoucna byly podnětem pro africkou spolupráci s USA v boji s terorismem. Jako odvetu provedly USA v srpnu 1998 útok na súdánskou farmaceutickou továrnu, jež byla ovšem s Al-Kájdou spojena mylně. V průběhu devadesátých let propukly nové a obživly staré vnitřní konflikty v Africe: v Angole, Súdánu, Somálsku, Libérii, Sierra Leone, Rwandě, DRK a Kongu.33 Clinton tak následoval Bushe st. v aktivní mediaci konfliktů, což napomohlo konci občanských válek v Libérii, Angole, Burundi a Kongu. Koncem 90. let se USA, s ohledem na nestabilitu v Západní Africe, zapojily do mezinárodní kampaně proti „krvavým diamantům“.34 To 32 33 34

Macharia.: A view from Africa, s. 30. Viz. Minter, William.: America and Africa: Beyond the double standard, s. 205. Viz. Minter, William.: America and Africa: Beyond the double standard, s. 207. Sankce vůči „konfliktním diamantům“ nicméně nebyly striktně dodržovány. Obchod s diamanty, vzácným dřevem a 13

umožnilo politickou rekonstrukci skrz OSN a relativní mír v Seirra Leone a Libérii. Přestože si rozpadající se Somálsko a DRK a Mugabeho režim v Zimbabwe vysloužili pozornost, Washington se víceméně držel stranou a odvolával se na mezinárodní a regionální organizace. 2.2.6.

Shrnutí Clintonovy africké politiky

První Clintonova administrativa byla poznamenána katastrofou v Somálsku, kolosálně tak selhala adekvátně adresovat rwandskou genocidu. Po celosvětové kritice a pravděpodobně i z pocitu viny Clinton představil iniciativu ACRI, díky níž měla být Afrika schopna se do budoucna s podobnými hrozbami vypořádat sama. V prvním období se tedy Clintonovi nepodařilo zaujmout k Africe koherentní přístup, šlo spíše o sérii reakcí na situace na africkém kontinentu. Druhá Clintonova administrativa už měla jasnou politku ekonomických reforem a obchodu za minimální výdaje. Spolu s politikou „nových vůdců“ bylo Clintonovým cílem Afriku posílit tak, aby se o sebe dokázala postarat sama. V afrických konfliktech se sice USA nadále angažovaly v roli mediátora, dávaly však přednost mezinárodním a regionálním organizacím. Clinton byl velmi charismatický a výřečný, takže se mu podařilo snížit angažmá v Africe na minimum a přitom proklamovat velké úspěchy. 3) Americká zahraniční politika vůči subsaharské Africe za prezidenta Bushe George W. Bush zdědil prakticky velmi kontinuální africkou politiku. Přestože deklarované přístupy k Africe se proměnovaly: od idealistické podpory nezávislosti k zadržování Sovětského svazu, od propagace demokracie k propagaci ekonomických reforem, v praxi byly uplatňovány stejné zásady. Obecně, úsilí o minimální angažmá na africkém kontinentu, důraz především na stabilitu regionu (mnohdy i za cenu podpory pochybných režimů) a zájem o africké nerostné suroviny. 3.1) Afrika v kontextu americké zahraniční politiky minerály jako koltan nadále financoval konflikty v Angole či střední Africe. Viz. Africa Policy Outlook 2002, s. 5. 14

Podle Bushe jeho administrativa navázala na tradici americké zahraniční politiky s

idealistickým přístupem k národním cílům, ale realistickým přístupem k prostředkům jejich dosažení. S hrozbami se bylo třeba vypořádat ihned a pokud možno vně amerických hranic. Jako kandidát na prezidenta Bush řekl, že podle něj Afrika nezapadala mezi strategické národní zájmy USA35. Po nástupu do Bílého domu nicméně deklaroval rozvoj jednou z priorit zahraniční politiky USA, v jejichž zájmu je mít silné a stabilní světové sousedy, zpočátku tedy Afrika získala své místo v Bushově zahraniční politice v kontextu rozvoje. Podle Národní bezpečnostní strategie (National Security Startegy, NSS) z roku 2002 nicméně Afrika, sužovaná nemocemi, konflikty a chudobou, představovala výzvu nejen americkým humanitárním zájmům, ale i zájmům strategickým-boji s terorem. Společným cílem byla Afrika mírová, svobodná a prosperující. USA mínily posílit slabé státy, pomoci budovat kapacity k posílení hraniční bezpečnosti, pořádkových sil a zpravodajské infrastruktury, a zničit tak potenciální útočiště teroristů. Africké konflikty, jež se přelévaly přes hranice a způsobovaly regionální nestabilitu, měly být řešeny ve spolupráci se spojenci. Bushova administrativa se zavázala k následujícím strategiím: klíčovou roli měly hrát vlivné regionální země (JAR, Nigérie, Keňa a Etiopie), nezbytná měla být také spolupráce s evropskými spojenci a mezinárodními institucemi v otázce řešení konfliktů, podpora reformních zemí a regionálních organizací měla představovat dlouhodobou platformu pro boj s mezinárodními hrozbami. Obchodní politika programu AGOA měla vést skrze posílení vlastnických práv, obchodní soutěž, vládu práva, investice, šíření znalostí, regionální integraci, k růstu a prosperitě afrických zemí. USA měly také zájem posílit vlastní energetickou bezpečnost rozšířením zdrojů a typů energetických surovin, mj. i africkými zdroji. Podle NSS 2006 Afrika narůstala na geostrategické významnosti. Strategií bylo podpořit ekonomický rozvoj a rozvoj demokratické vlády tak, aby samy africké státy byly schopny se vypořádat s problémy kontinentu. Některé konflikty nicméně podle NSS 35

Viz. Schraeder, Peter J.: „Forget The Rhetoric and Boost The Geopolitics“:Emerging Trends In The Bush Administration´s Policy, s. 390. 15

představovaly takovou hrozbu, že mohla být k nastolení míru a stability nutná intervence. Mezinárodní komunita však neměla dostatek kvalitních sil způsobilých k mírovým operacím. USA tak spolupracovaly s NATO na budování afrických intervenčních kapacit.36 Afrika se několikrát probojovala dokonce i do prezidentovy Zprávy o stavu Unie (State of the Union). V roce 2002 v souvislosti s bojem proti terorismu, kdy Bush řekl, že ve spolupráci s mj. i africkými spojenci USA dokáží, že „síly teroru nemohou zastavit sílu svobody“.37 V roce 2003 pak Afrika figurovala kromě zmínky o boji s HIV/AIDS, především v neslavné větě o „16 slovech, jež vedly k válce v Iráku“, že se „britská vláda dozvěděla, že se Sadám Husajn nedávno snažil získat významné množství uranu z Afriky.“ 38 Znovu byla Afrika ve State of the Union zmíněna až v letech 2007 a 2008 v souvislosti s bojem proti HIV/AIDS a malárii, genocidou v Súdánu a situací v Zimbabwe.39 Následující část je přehledem událostí americko-afrických vztahů v období 20012004 a 2005-2008. 3.2) První Bushova administrativa (2001-2004) 3.2.1.

Rozvoj prioritou zahraniční politiky

Na počátku Bushovy administrativy byla Afrika cílem zejména rozvojové politiky. Po útocích z 11. září 2001 rostla také bezpečnostní spolupráce Spojených států s africkými zeměmi (viz. Kapitola....), prezident Bush nicméně poznamenal: „(...) Amerika je zapojena do globálního boje, mohutného boje proti silám teroru. Přesto, zatímco bojujeme, abychom porazili teror, musíme bojovat také za hodnoty, jež činí život hodný žití: za vzdělání a zdraví a ekonomické příležitosti.“40

36

37

38

39

40

A podporovaly reformu OSN ke zlepšení jejích kapacit pro peacekeepingové mise. Viz. The National Security Strategy of the United States of America. March 2006, s. 16. Zmínil také, že americké námořnictvo hlídkuje při pobřeží Afriky k zabránění dodávek zbraní a budování teroristických kempů v Somálsku. Viz. Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union. 2002, s. 138. „The British Government has learned that Saddam Hussein recently sought significant quantities of uranium from Africa.“ Viz. Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union. 2003, s. 115. The State of the Union Address by the President of the United States. 2007, s. 884. The State of the Union Address by the President of the United States. 2008, s. 476. Viz. President Proposes $5 Billion Plan to Help Developing Nations. March 14, 2002. The White House Africa Policy Archive. 16

V roce 2002 Africká Unie41 přijala program „Nové partnerství pro africký rozvoj“ (New Partnership for African Development, NEPAD) coby platformu spolupráce mezi africkými zeměmi, dárcovskými zeměmi a multilaterálními organizacemi.42 V reakci na NEPAD se státy G8 v tzv. Africa Action Plan zavázaly africké státy podpořit a poskytnout zdroje a experty.43 Shodly se také na zvýšení grantů Světové banky na rozvoj nejchudších zemí. Prakticky veškerá pomoc Světové banky na vzdělání, zdravotnictví, výživu, vodu a hygienu v nejchudších zemích měla být poskytována formou grantů namísto dosavadních půjček, k čemuž Bush vyzýval od roku 2001. V červnu 2002 Bush oznámil zdvojnásobení financí pro African Education Initiative (AEI) na 200 mil. dolarů na trénink učitelů, nákup učebnic a stipendia pro africké dívky. Dalších 200 mil. dolarů během pěti let pak přislíbil v roce 2003. Zvýšení úrovně vzdělání představovalo zvýšení ekonomického rozvoje, počty žáků v základních školách a gramotnost v Africe však patřily k nejnižším na světě.44 V roce 2003 USA nově zřídily African Millennium Fund, jenž měl za cíl podporu budování cest a mostů, kanálů a další infrastruktury, k nastartování afrických ekonomik. Stagnující ekonomiky podle Bushe představovaly největší enviromentální hrozbu. Pokud lidé nemají naplněny základní potřeby, nelze od nich očekávat preferenci ochrany životního prostředí před jejich vlastním přežitím. USA tak od roku 2002 zahájily sérií iniciativ na pomoc rozvojovým zemím adaptovat se na nové energetické zdroje.45 41

42

43

44

45

V červenci 2002 nahradila Organizaci africké jednoty Africká Unie s cílem efektivnější spolupráce kontinentu. Přetrvaly nicméně obavy z neochoty afrických lídrů jednat společně a budovat ekonomickou a politickou integraci na úkor národních zájmů. Afričtí lídři tak vyjádřili snahu o dobrou veřejnou správu a lidská práva a formálně se staly navzájem zodpovědnými tato pravidla dodržovat a vynucovat. NEPAD měl za cíl upevnit a šířit demokracii a nastartovat ekonomiku, propagovat mír, bezpečnost a rozvoj, kdy polovina Afriky žila za méně než 1 dolar za den a stávala se čím dál chudší. Viz. G8 Africa Action Plan Highlights. June 27, 2002. U.S. Department of State Archive. Podle Africa Action, americké lidskoprávní NGO, byl však NEPAD kritizován, protože převzal selhávající ekonomickou politiku a programy Světové banky a bohatých zemí a opomněl demokratickou participaci afrického lidu. Viz. Africa Policy Outlook 2003, s. 1. Plán byl zaměřen na oblasti: mír a bezpečnost; politická a ekonomická správa; obchod, investice, ekonomický růst a udržitelný rozvoj; zmírnění dluhu; vzdělání a informační a komunikační technologie; zdraví a HIV/AIDS; zemědělství; hospodaření s vodními zdroji. Viz. G8 Africa Action Plan Highlights. June 27, 2002. U.S. Department of State Archive. 42 milionů dětí v subsaharské Africe vůbec nechodilo do školy. Viz. The U.S. Commitment to Africa's Growth and Prosperity. The White House. June 20, 2002. U.S. Department of State Archive. Negramotnost u lidí nad 15 let byla 41 % a školní docházka se dále snižovala. Viz. G8 Africa Action Plan Highlights. June 27, 2002. U.S. Department of State Archive. Čistší užití uhlí, vodíkový pohon, solární a větrná energie atd. Viz. President Discusses G8 Summit, Progress in Africa. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. 17

3.2.2.

Millennium Challenge Account

V březnu 2002 Bush přislíbil navýšení oficiální rozvojové pomoci (tzv. ODA) o 50 %, tj. 5 mld. ročně, v dalších třech letech.46 Tyto nové zdroje směřovaly především do vznikajícího fondu Millennium Challenge Account (MCA), na projekty v zemích, jež spravedlivě vládly, investovaly do svého lidu a podporovaly ekonomickou svobodu. Na své první cestě do Afriky 7.-12. července 2003 se Bush zastavil se v zemích, jež podle něj efektivně využívaly poskytovanou pomoc, budovaly demokracii a prosperitu a představovaly tak příklady hodné následování.47 „Bohaté národy mají zodpovědnost poskytovat zahraniční pomoc. Zároveň máme povinnost ujistit se, že tato pomoc je efektivní, odměňováním zemí, jež si osvojily reformy a svobodu. Příliš často byla v minulosti rozvojová pomoc promrhána či užita k podpoře zkorumpovaných režimů. Svět potřebuje nový přístup k zahraniční pomoci – a Amerika jde v čele s Millenium Challenge Account.“48 MCA odstartoval v roce 2004, řízen nově vzniklou Millennium Challenge Corporation (MCC), a měl zvýšit americkou zahraniční pomoc v následujících třech letech tak, aby v roce 2006 dosáhla dvojnásobku.49 Z deseti až patnácti očekávaných kandidátů byli jen tři z Afriky: Uganda, Senegal a Ghana. Kvalifikace byla postavena na 16 indikátorech pro spravedlivou vládu, investování do lidu a rozšiřování ekonomické svobody.50 Dohoda s MCC představovala schválení návrhu dané země směřujícího ke snížení chudoby a stimulaci ekonomického růstu.

46

47

48

49

50

Viz. President Proposes $5 Billion Plan to Help Developing Nations. March 14, 2002. The White House Africa Policy Archive. Konkrétně v Senegalu, JAR, Botswaně, Ugandě a Nigérii Viz. Dr. Condoleezza Rice Discusses the President's Trip to Africa. July 3, 2003. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. USA se přesto umístily na konci seznamu poskytovatelů zahraniční pomoci, s pouhým 0,1 % HNP neboli 10 mld. zahraniční pomoci pro celý svět (z čehož zhruba polovina plyne do Izraele a Egypta). Jen 0,01 % amerického HNP (tj. 1 mld.) putovala na pomoc subsaharské Africe. Viz. Africa Policy Outlook 2004, s. 2-3. Všechny indikátory byly založeny na datech úzké skupiny institutcí (SB, MMF, Freedom House, Institutional Investor magazine, Heritage Foundation), přičemž žádná není africká, za což si USA vysloužily kritiku. Viz. Africa Policy Outlook 2003, s. 5. 18

3.2.3.

Africký dluh

Africkému rozvoji neulehčovala ani tíha 300 miliardového dluhu. USA coby největší podílník SB i MMF (držících největší podíl afrického dluhu) mohly využít svého vlivu k odlehčení tohoto dluhu. Většina afrických zemí platila každoročně více na splátkách než na boj s chudobou a HIV/AIDS. Tlak na Bushovu administrativu ke zrušení afrického dluhu se stupňoval zejména s ohledem na americkou snahu o zrušení iráckého zahraničního dluhu ve výši 120 mld. dolarů. Stoprocentní multilaterální odpuštění dluhu bylo poprvé navrženo na jednání G8 v červnu 2004, a přestože našlo podporu, nebylo dosaženo shody na seznamu konkrétních zemí a mechanismu úlevy. USA navrhovaly odpuštění dluhu 42 zemím, jenž by zaplatila SB a MMF. Americké ministerstvo financí ale odmítlo debatu o nelegitimitě dluhu a hovořilo spíše o udržitelnosti zadlužení, tedy úrovni zadlužení, jenž by nebránila ekonomickému růstu. 3.2.4.

Humanitární pomoc a potravinová nesoběstačnost

V jižní Africe nastalo v roce 2002 nejhorší sucho od roku 1992.51 Ohroženo hladomorem bylo více než 38 milionů lidí.52 Jednou z nejohroženějších zemí bylo Zimbabwe, jenž představovalo polovinu potřebné pomoci k zabránění vzniku hladomoru. Politika Zimbabwe nicméně bránila efektivní pomoci, za což jej USA kritizovaly.53 Humanitární pomoc od USA54 nicméně ohrožena nebyla, neboť Bush jasně řekl, že: 51 52 53

54

V ohrožení tehdy bylo 23 milionů lidí; díky mezinárodnímu úsilí se však hladomoru podařilo předejít. Viz. Africa Policy Outlook 2003. s. 4. USA neuznávaly Roberta Mugabeho jako legitimní hlavu státu, neboť jeho volbu považovaly za zmanipulovanou. Vláda Zimbabwe agresivně potlačovala opozici, což vedlo ke kolapsu právního státu, potlačování lidských práv, korupci institucí, včetně justice a médií. Dále nastolila ekonomickou politiku, jež vedla k radikálnímu propadu (např. redistribucí půdy). Americká ambasáda v Harare ustavila před březnovými volbami pozorovatelský tým, který potvrdil zastrašování, násilí a manipulaci. USA následně na představitele Mugabeho vlády uvalily cestovní embargo. Zimbabwe bylo také suspendováno z Commonwealth, politická a ekonomická krize nadále eskalovala. Viz. Zimbabwe: Initial Findings of U.S. Election Observer Team. Bureau of African Affairs. March 14, 2002. U.S. Department of State Archive. Za rok 2002 USA poskytly 500 tisíc tun potravinové pomoci, tj. 50 % požadavku Světového potravinového programu (WFP) v hodnotě 230 mil. dolarů. Viz. Walter H. Kansteiner, III, Assistant Secretary for African Affairs; Andrew S. Natsios, Administrator for the U.S. Agency for International Development (USAID). August 20, 2002. U.S. Department of State Archive. Dalšími zeměmi ohroženými potravinovou krizí v jižní Africe byly: Lesotho, Malawi, Mozambik, Swazijsko či Zambie, a to kvůli suchu, záplavám, špatné politice či vysoké míře lidí žijích s HIV/AIDS. Také Etiopii a Eritreu ohrožovala extrémní sucha. Viz. 2002 Food Security Emergency in Ethiopia. November 13, 2002. U.S. Department of State Archive. V Súdánu díky konci nepřátelských akcí získal WFP lepší přístup k potřebným. USA poskytly pomoc v hodnotě 19

„Potravinová pomoc nebude využívána pro politické či ekonomické účely nebo jako nástroj krizové diplomacie.“55 V lednu 2003 USA poslaly další milion tun potravinové pomoci 30 milionům lidí v jižní Africe a Rohu Afriky, čelícím hladovění.56 Bush také požádal Kongres o přiřazení 200 milionů novému Famine Fund, jenž měl umožnit rychlou reakci v případě hrozby hladomoru. USAID v roce 2002 spustila nové iniciativy zaměřené na zemědělství, obchod, vzdělání a dobrou veřejnou správu. Klíčem snížení chudoby a potravinového nedostatku mělo být zvýšení zemědělské produktivity, kdy zemědělství ve většině afrických zemí živilo 70 % populace a tvořilo průměrně 30 % HDP.57 Bush zdůrazňoval nutnost pomoci Africe dosáhnout potravinové soběstačnosti. Navrhoval pěstování výnosných bio-tech plodin, jež by vedly ke zvýšení zemědělské produktivity Afriky. Dále vyzval země, jež biotechnologicky pěstované plodiny dlouhodobě odmítaly, což odrazovalo Afriku od jejich produkce a exportu, ke zrušení jejich zákazu. 3.2.5.

Boj s HIV/AIDS

Zvýšené pozornosti se od roku 2001 dostalo boji s pandemií HIV/AIDS. Z 25 zemí nejpostiženějších HIV/AIDS jich 24 bylo v Africe58, sedm z nich dosahovalo kolem 20 % nakažené populace. USA považovaly HIV/AIDS za ohrožení národní bezpečnosti, neboť regiony ochromené HIV/AIDS měly sklony k nestabilitě. V květnu 2001 Bush podpořil Global Fund to Fight HIV/AIDS, Malaria and Tuberculosis, jenž měl skloubit veřejný a soukromý sektor, dbát jak na léčbu, tak na prevenci, spolupracovat s rozvojovými zeměmi, a ihned přislíbil první příspěvek 200 mil. dolarů.59 Také však zdůraznil nutnost respektování duševního vlastnictví, jež podle něj bylo

55

56

57 58

59

81,6 milionů dolarů. Angola potřebovala pomoc v měsících před sklizní, USA jí poskytly pomoc v hodnotě 79 milionů. Viz. USAID Response to the Food Security Crisis in Africa. December 3, 2002. U.S. Department of State Archive. Viz. Walter H. Kansteiner, III, Assistant Secretary for African Affairs; Andrew S. Natsios, Administrator for the U.S. Agency for International Development (USAID). August 20, 2002. U.S. Department of State Archive. Celkem za rok 2003 USA poskytly více než 800 mil. dolarů na potravinové krize v Africe. Viz. President Addresses African Growth and Opportunity Act Forum, January 15, 2003. The White House Africa Policy Archive. Viz. USAID Response to the Food Security Crisis in Africa. December 3, 2002. U.S. Department of State Archive. 36 milionů lidí v té době žilo s HIV/AIDS, z toho 70 % žilo v subsaharské Africe. Celkově USA vydávaly na mezinárodní boj s AIDS a infekčními chorobami téměř miliardu dolarů ročně. Viz. Fact Sheet: U.S. Leadership on Global Fund to Fight HIV/AIDS, Malaria and Tuberculosis.. July 20, 2001. U.S. Department of State Archive. Experti odhadují, že pro efektivní boj s HIV/AIDS by bylo potřeba až 8 mld. ročně. Viz. President Announces Proposal for Global Fund to Fight HIV/AIDS, Malaria and Tuberculosis. May 11, 2001. U.S. Department of State 20

nezbytné pro budoucí výzkum a inovace. V listopadu 2001 v katarském Doha na summitu Světové obchodní organizace rozvinuté země přiznaly nutnost nadřadit zdraví rigidním patentům a dohodly se na volnějších patentových pravidlech pro export léků, což by umožnilo dovážet levnější léky z Brazílie, Indie a Thajska. USA však měly vůči dohodě výhrady. Údajně proto, že zahrnovala celou řadu léků, včetně např. aspirinu, s čímž USA zásadně nesouhlasily. Vyjednavači nicméně přiznali, že americký odpor ke generickým lékům byl podněcován také farmaceutickou lobby.60 V roce 2002 na podnět Spojených států některé farmaceutické firmy kývly na poskytnutí antiretrovirálních léků rozvojovým zemím za snížené ceny. I snížené ceny nicméně pro nejchudší země představovaly problém, nemluvě o zásadním problému dodávání a monitoringu v zemích s minimální zdravotní infrastrukturou. V roce 2003 Spojené státy podpořily moratorium na vymáhání patentových zákonů u léků na pandemické nemoci. Bush tak poprvé přiznal nutnost masově distribuovat antiretrovirální léky.61 Nadále však usiloval o nalezení kompromisu, jenž by na jedné straně chránil duševní vlastnictví a na straně druhé učinil potřebné léky dostupné za rozumnou cenu. USA tak dál blokovaly dohodu o principu implemenatace smlouvy Světové obchodní organizace ze summitu v Doha. Namísto povolení užívání generických léků na HIV/AIDS Spojené státy povolovaly používat pouze drahé, originální léky, jež stály často třikrát více než jejich generické obdoby. Zásadním problémem USA s generickými léky údajně byla snaha o dodržení standardů bezpečnosti.62 V roce 2002 USA poskytly na globální boj s HIV/AIDS 988 mil. dolarů, 36% nárůst oproti roku 2001.63 Pro rok 2003 Bush požádal Kongres o 2,9 mld. dolarů na výzkum léčby AIDS, na globální pomoc v boji s HIV/AIDS vymezil 1,1 mld. dolarů, tzn. 13% meziroční nárůst64, a také se zavázal přispět 500 miliony dolarů na International Mother and Child HIV 60 61

62

63

64

Archive. Viz. Bush Backs Cheaper AIDS Drugs. Více než 4 miliony lidí potřebovaly léky, ale přístup k nim mělo pouhé 1 %. Viz. President's Radio Address. July 12, 2003. The White House Africa Policy Archive. Viz. Press Briefing with National Security Advisor Steve Hadley. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. The U.S. Commitment to Africa's Growth and Prosperity. The White House. June 20, 2002. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2004, s. 1. 21

Prevention Initiative, usilující o redukci přenosu HIV z matky na dítě. Skrze novou iniciativu President´s Emergency Plan for AIDS Relief (PEPFAR) pak přislíbil dalších 15 mld. dolarů, jež mělo být rozvrženo na pět let pro Afriku a Karibik, nicméně následně byl tento slib změněn a zahrnul celosvětový boj s HIV/AIDS. PEPFAR tak do jisté míry představoval konkurenci Global Fund, kterému mezitím kvůli nedostatečnému financování hrozil bankrot.65 PEPFAR odstartoval v roce 2004 a soustředil se především na 12 afrických cílových zemí, jelikož subsaharská Afrika zůstávala regionem nejzasaženějším epidemií AIDS, s 28 miliony nemocných, tj. 64 % nemocných z celého světa.66 3.2.6.

Obchodní spolupráce a program AGOA

Většina zdrojů pro rozvoj Afriky nepocházela z mezinárodní pomoci, nýbrž z domácího kapitálu, zahraničních investic a především obchodu.67 V říjnu 2001 prezident Bush pozval 35 afrických lídrů na U.S.-Sub-Saharan Africa Trade and Economic Cooperation Forum k diskuzi o dalších možnostech obchodu a rozvoje.68 Prezident Bush zde oznámil vznik Overseas Private Investment Corporation (OPIC), nezávislé agentury americké vlády, s rozpočtem 200 mil. dolarů, poskytující půjčky, garance a pojištění investičním projektům v subsaharské Africe a Trade for African Development and Enterprise Program, jenž měl pomáhat africkým společnostem využívat výhody AGOA. V lednu 2003 prezident Bush ohlásil, že Kongres požádá o prodloužení AGOA za rok 2008, aby tak díky možnosti dlouhodobějšího plánování přilákal do Afriky další investice. V červenci 2004 pak podepsal AGOA Acceleration Act of 2004, jenž program prodloužil do

65

66 67

68

Deník The New York Times v únoru 2003 přinesl kritiku administrativy, když upozornil, že navýšení fondů AIDS je částečně financováno škrtáním téměř 500 milionů dolarů v mezinárodních dětských zdravotních programech: „Bílý dům by neměl nutit děti Afriky platit za léky na AIDS pro jejich rodiče.“ Viz. Africa Policy Outlook 2003, s. 3. Global Fund to fight AIDS, Tuberculosis and Malaria efektivně působil ve 127 zemích, ale zůstával podfinancován. Viz. Africa Policy Outlook 2005, s. 7. Viz. Africa Policy Outlook 2005, s. 6-7. A to přesto, že subsaharská Afrika generovala jen 1 % světové ekonomické aktivity a 1,5 % světového obchodu (při 11 % světové populace). Viz. The U.S. Commitment to Africa's Growth and Prosperity. The White House. June 20, 2002. U.S. Department of State Archive. Amerika importuje každoročně přes 450 mld. dolarů v produktech z rozvojových zemí, což je osmkrát tolik co rozvojové země obdrží jako pomoc od všech zdrojů. Rozvojové země obdrží ročně asi 50 mld. dolarů rozvojové pomoci. Viz. President Proposes $5 Billion Plan to Help Developing Nations. March 14, 2002. The White House Africa Policy Archive. Jednalo se o každoroční fórum vyžadované programem AGOA. Konference musela být o pár týdnů posunuta kvůli událostem 11. září. Viz. U.S. Summit Report. July 21, 2001. White House Africa Policy Archive. 22

roku 2015.69 V globálních obchodních jednáních USA prosazovaly také otevření zemědělských trhů a snížení zemědělských dotací v bohatých zemích. Bush také vyzval africké země, aby snížily obchodní bariéry mezi sebou. 3.2.7.

Vzájemný obchod a ropa

V roce 2002 celkový objem obchodu mezi USA a subsaharskou Afrikou poklesl, dosáhl jen 24 mld. dolarů, tj. o 15 % méně než v roce 2001. 70 Ale export afrických zemí do USA v rámci AGOA dosáhl 9 mld., tj. 10% navýšení oproti roku 2001.71 V roce 2003 se africký export do USA zvýšil o 55 % a americký export do Afriky se zvýšil o 15 %. 72 Oboustranný obchod mezi USA a Afrikou za rok 2004 přesáhl 44 mld. dolarů. Export zemí AGOA do USA vzrostl o 88 %.73 Americký export do Afriky narostl o 25 %.74 Napříč subsaharskou Afrikou dosáhl v roce 2004 ekonomický růst osmiletého maxima.75 Americko-africký obchod však zůstával relativně koncentrovaný: většinu obchodního styku představovalo několik ropných zemí: Nigérie, Angola a Gabon. Subsaharská Afrika dodávala téměř pětinu amerického ropného importu a 70 % amerického importu z Afriky představovala právě ropa. Ropné země představovaly také většinové cíle investic.76 Výhody programu AGOA tak byly z velké části čerpány jen několika zeměmi a zejména jejich ropným a těžebním průmyslem. 69

70 71

72

73

74

75

76

Od svého zahájení v roce 2000 AGOA v Africe vygeneroval přes 340 mil. dolarů v investicích a vytvořil tísíce pracovních míst. Viz. President Bush Signs African Growth and Opportunity Act, July 13, 2004. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2004, s. 3. Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Bush Signs African Growth and Opportunity Act, July 13, 2004. The White House Africa Policy Archive. Neropný export (oblečení, automobily, zpracované zemědělské produkty) se zvýšil o 22 % a dosáhl 3,5 mld. dolarů., od roku 2001 se více než zdvojnásobil. Viz. Fact Sheet: United States and G8 Renew Strong Commitment to Africa. July 8, 2005. The White House Africa Policy Archive. Mezi lety 2000-2004 se americký import z Afriky zvýšil o více než 50 % a americký export do Afriky se zvýšil o 44 %. Viz. Fact Sheet: United States and G8 Renew Strong Commitment to Africa. July 8, 2005. The White House Africa Policy Archive. USA představovaly více než 24 % afrického exportu, tedy nejvíce ze všech zemí. Americký podíl afrického exportu přitom mezi lety 1998 a 2003 vzrostl o 21 %. USA také poskytly přes 400 milionů v letech 2002-2004 na programy technické pomoci ke zvýšení afrických obchodních kapacit. Viz. Fact Sheet: United States and G8 Renew Strong Commitment to Africa. July 8, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Discusses Democracy, AGOA with African Leaders. June 13, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2005, s. 6. 23

USA se totiž stále více zajímaly o africkou ropu jako alternativu k Blízkému Východu a dokonce africkou ropu definovaly jako svůj strategický národní zájem. 3.2.8.

Bezpečnostní spolupráce

V reakci na útoky z 11. září 2001 africké země a jejich regionální organizace podpořily USA v boji proti terorismu a nabídly jim základny a přeletová práva. 77 Prezident Bush s odkazem na 11. září řekl: „(...) válka proti teroru je globální ve své podstatě, pokud mohou teroristé zaútočit v Keni, mohou zaútočit v Etiopii, mohou zaútočit v Evropě. A tak musíme pokračovat v této válce, pochytat tyto zabijáky jednoho po druhém, postavit je před spravedlnost, to znamená především sdílet informace.“78 V červnu 2002 prezident Bush požádal Kongres o 55 milionů na pomoc africkým zemím v boji s terorismem. Na počátku roku 2003, v souvislosti s přípravou války v Iráku, prezident Bush zrušil lednovou cestu do Afriky, což bylo vnímáno jako důkaz jeho nelibosti s africkým nesouhlasem s invazí do Iráku.79 Zvýšený zájem USA o rozmístění vojenských sil v Perském zálivu totiž vedl k masivnímu nárůstu americké vojenské přítomnosti v Rohu Afriky a snahám o aliance s africkými vládami v boji s terorismem. V červnu 2003 Bush oznámil novou iniciativu s rozpočtem 100 mil. dolarů na pomoc východoafrickým zemím dále zvýšit jejich protiteroristické úsilí.80 Klíčovým partnerem Spojených států v Africe byla Jihoafrická republika. A to jak ve válce proti teroru, kdy s USA spolupracovala na posílení své hraniční bezpečnosti a bezpečnostních složek, tak v otázce řešení konfliktů v regionu.81 77

78

79

80

81

Dvacet osm afrických zemí deklarací z Dakaru vyzvalo všechny africké národy k přijetí Alžírské konvence proti terorismu z roku 1999, jež vznikla jako reakce na útoky Al-Kájdy na ambasády v roce 1998. Viz. U.S., Africa Strengthen Counter-Terrorism and Economic Ties. Remarks by the President to the African Growth and Opportunity Forum. October 29, 2001. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Meets with Leaders of Kenya and Ethiopia. December 5, 2002. The White House Africa Policy Archive. Nelson Mandela v lednu vyzval svět, aby: “odsoudil Blaira i Bushe a dal jim ne nejasně najevo, že co činí je špatné.“ Na schůzi AU v únoru pak prezident JAR Mbeki varoval, že válka by mohla způsobit ekonomický kolaps v Africe a vrátit rozvoj třicet let nazpět. Viz. Africa Policy Outlook 2003, s. 1-2. USA spolupracovaly zejména s Keňou, Etiopií, Džibuti, Ugandou a Tanzánií na zlepšení přístavní bezpečnosti, pobřežních a hraničních hlídek, počítačových databází ke sledování teroristů, sdílení informací a prostředků potřebných k odstřihnutí teroristů od financí. Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. JAR např. zprostředkovala dohodu o přechodné vládě v Kongu a tlačila Zimbabwe k jednání a řešení vnitropolitických problémů. Viz. President Bush Discusses U.S.-Africa Partnership from South Africa. July 9, 2003. The White House Africa Policy Archive. 24

3.2.9.

Americké angažmá v afrických konfliktech

USA se v afrických konfliktech angažovaly zejména podporou africké mediace. Bush také vyjádřil podporu snahám afrických vlád o zbudování peacekeepingových sil: „Schopné a dobře vybavené peacekeepingové síly jsou klíčové, protože v dlouhodobém horizontu budou mír v Africe udržovat Afričané.“82 V roce 2002 USA podpořily mezinárodní úsilí, jež vedlo ke konci občanské války v Sierra Leone a staly se největším přispěvatelem Zvláštního soudu pro Sierra Leone. Také v Angole bylo sjednáno příměří a začala rekonstrukce země.83 Naopak Pobřeží Slonoviny se v roce 2002 ocitlo na pokraji občanské války mezi vládou a rebely. USA podpořily vládu a vyzvaly ji k nalezení mírového řešení a spolupráci s ECOWAS. V červnu 2003 Spojené státy podpořily příměří v Libérii, vyzvaly prezidenta Charlese Taylora k odstoupení a spolupracovaly s regionálními vládami na jednání vedoucím k mírové dohodě. ECOWAS vyslala do Libérie jednotky k nastolení míru a demokracie a USA jí nabídly podporu a omezené zapojení. Mugabeho režim v Zimbabwe byl nadále pod tlakem mezinárodní komunity. Bush v roce 2003 označil jednání vlády Zimbabwe, podkopávající demokracii, šířící násilí a produkující nestabilitu v regionu, za hrozbu zahraniční politice USA a vyhlásil národní pohotovost (national emergency). Dále nařídil, aby veškerý majetek představitelů Zimbabwe nacházející se na území USA či v rukou amerických osob, byl zablokován. 84 Mezinárodní komunita nicméně nadále selhávala ve vytvoření strategie vedoucí k efektivnímu řešení situace v Zimbabwe. V červnu 2003 strany konfliktu v DRK vytvořily přechodnou vládu. Celkem devět zemí se angažovalo v pětileté konžské válce, jež si vyžádala miliony životů. Bush tyto sousední vlády vyzval, aby podpořily přechodnou vládu a pomohly vzniku integrované 82

83

84

USA poskytly zdroje a logistickou podporu např. jednotkám Africké Unie v Burundi a jednotkám ECOWAS v Pobřeží Slonoviny. Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. Jednotky UNITA čítající 80 tisíc lidí začaly být odzbrojovány a reintegrovány do společnosti. Čtyři miliony lidí nicméně zůstávaly vysídleny. Viz. Walter H. Kansteiner, III, Assistant Secretary for African Affairs. Briefing on Trip to Angola, Gabon, and Nigeria. Remarks at Special Briefing. July 29, 2002. U.S. Department of State Archive. Viz. Executive Order: Blocking Property Of Persons Undermining Democratic Processes Or Institutions In Zimbabwe, March 7, 2003. The White House Africa Policy Archive. 25

konžské národní armády. Súdán od 11. září pomáhal USA v boji s terorismem85 a ukončil sponzorování teroru v zahraničí, což však neznamenalo omluvu pro pokračující válku uvnitř Súdánu.86 USA dva a půl roku usilovaly o mírovou dohodu87 mezi súdánskou vládou a hnutím rebelů SPLM. Příměří bylo dosaženo v dubnu 2004, ale nebylo dodržováno. USA vyzývaly strany konfliktu, aby respektovaly příměří, a umožnily přístup humanitární pomoci k potřebným. Zejména žádaly súdánskou vládu o odzbrojení milicí Janjaweed, zodpovědných za masivní porušování lidských práv v Dárfúru.88 Také podpořily misi Africké Unie, finančně i personálně89, jež měla monitorovat dodržování příměří. Koncem června 2004 Bush vyslal do Dárfúru ministra zahraničí Colina Powella, aby jednal se súdánskou vládou a pomohl najít rychlé řešení krize. Powellova zjištění vedla USA k označení situace v Dárfúru za genocidu. Bush však trval na tom, že akci musí podniknout OSN. 90 USA mezitím poskytly pomoc v hodnotě 300 mil. dolarů na jídlo, přístřeší, vodu a základní zdravotní služby více než 1,5 milionu vysídlených osob v Dárfúru.91 3.3) Druhá Bushova administrativa (2005-2008) 3.3.1.

Rozvojová spolupráce

Přes opakované sliby bohatých zemí posílat 0,7 % jejich HDP na rozvojovou pomoc, 85

86

87

88

89

90

91

Např. ve zprávě o postupu v boji s terorem z roku 2006 byl Súdán zmíněn pro své kroky k zamezení působení teroristů na jeho území a spolupráci, zejména sdílení informací. Viz. 9/11 Five Years Later: Successes and Challenges. September 2006, s. 14. Občanská válka v Súdánu měla na svědomí přes dva miliony obětí během dvou desetiletí a představovala tak nejdelší občanskou válku v Africe. Viz. President Condemns Atrocities in Sudan. April 7, 2004. The White House Africa Policy Archive. V čele snah o vyjednání míru v Súdánu stála Keňa, jež se angažovala i v otázce Somálska usilujíc o smíření a sjednocení této země, jež by vedlo ke stabilizaci regionu.Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. Skupiny rebelů v Dárfúru v roce 2003 napadly vládní základny. K potlačení rebelie vláda vyzbrojila milice Janjaweed, které útočily nejen na rebely, ale i na jejich domnělé podporovatele. Janjaweed vraždily muže, znásilnovaly ženy a vypalovaly vesnice. Viz. Fact Sheet: Darfur Agreement: A Step toward Peace. May 8, 2006. The White House Africa Policy Archive. Koncem října USA poskytly dvě přepravní letadla a 20,5 mil. na logistiku jako podporu rozšíření mise AU na 3500 osob. Viz. Statement on the Expanded African Union (AU) Mission in Sudan. October 18, 2004. The White House Africa Policy Archive. V RB OSN prosadily rezoluci vyzývající súdánskou vládu k odzbrojení milicí Janjaweed a postavení jejich vůdců před spravedlnost. Súdánská vláda nerespektovala rezoluci ani podepsané příměří. Stejně tak příměří nadále porušovali i rebelové. Viz. President's Statement on Violence in Darfur, Sudan. September 9, 2004. The White House Africa Policy Archive. Viz. Humanitarian Assistance for Darfur. October 21, 2004. The White House Africa Policy Archive. 26

se ani jedna z nich tomuto cíli ani nepřiblížila, a USA se tradičně umísťovaly na spodním konci žebříčku ODA.92 A to přesto, že v prvním období Bush americkou rozvojovou pomoc zdvojnásobil a na začátku druhého období ji slíbil znovu zdvojnásobit do roku 2010.93 V červnu 2005 Bush slíbil 55 milionů dolarů Women’s Justice and Empowerment Initiative (WJEI), na podporu spravedlnosti a rovnoprávnosti žen v Africe.94 Dalších 400 mil. dolarů vyčlenil Bush na pokračování AEI na další čtyři roky a v květnu 2007 se zavázal dále rozšířit pomoc na vzdělání v nejchudších zemích, dodatečné financování se mělo vyšplhat na celkem 525 milionů v průběhu pěti let.95 Spojené státy měly nadále působit především jako investor ne jako dárce: „Příliš mnoho národů pokračuje v buď paternalistickém náhledu, jež s africkými zeměmi jedná jako s případy pro charitu, nebo modelu využívání, jenž má zájem jen o nákup jejich zdrojů. (...) my jednáme s africkými lídry jako s rovnocennými partnery, žádáme je o stanovení jasných cílů a očekáváme od nich dodání měřitelných výsledků.“96 Nejjasnějším příkladem tohoto přístupu je program MCA. 3.3.2.

Millenium Challenge Account

V dubnu 2005 se Madagaskar stal první zemí, jež podepsala dohodu s MCC. V únoru 2008 Bush podepsal největší dohodu v historii MCC-skoro 700 milionů dolarů pro Tanzánii na zlepšení dopravy a dodávek energie a vody.97 Více než dvě třetiny 5,5 miliardového rozpočtu MCA byly investovány v Africe. Do února 2008 MCC podepsala 8 dohod s africkými zeměmi v celkové hodnotě 3,1 mld. dolarů.98 92 93 94

95 96

97

98

Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 8. Viz. Příloha č. 3. Vývoj americké zahraniční pomoci subsaharské Africe (1970-2007). Iniciativa měla napomáhat čtyřem africkým zemím (Beninu, Keni, JAR a Zambii) v jejich boji se sexuálním a domácím násilím a snahách o posílení pozice žen ve společnosti.Cílem bylo posílení ochrany žen v právním systému, trénink policie, prokuratury a soudců v otázkách sexuálního a domácího násilí. Dále rehabilitace, reintegrace obětí, podpora poradních center a programů a zdravotní péče. Úspěch v těchto zemích pak měl vyvolat řetězový efekt i v dalších zemích.Viz. Women’s Justice and Empowerment in Africa. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. Fact Sheet: Commitment to International Development. May 31, 2007. The White House Africa Policy Archive. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Bush Discusses Trip to Africa at Leon H. Sullivan Foundation. February 26, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. Setting the Record Straight: President Bush Committed to Strengthening Democracy Throughout Africa. February 22, 2008. The White House Africa Policy Archive. 27

Součástí MCA byl také „prahový program“, připravující země na přístup do programu, zaměřený především na boj s korupcí a zlepšováním vlády. V roce 2008 v prahovém programu fungovalo 7 afrických zemí čerpajících 100 milionů dolarů.99 3.3.3.

Mazání afrického dluhu

V září 2005 MMF a SB schválili plán G8 zrušit dluh ve výši 40 mld. dolarů 18 zemím, z toho 14 africkým.100 Během 18 měsíců od roku 2006 tak Spojené státy s ostatními státy G8 uvolnili africké země od 34 miliard dluhů, zhruba stejný dluh byl předtím odpuštěn v předchozích 11 letech dohromady.101 Státy G8 nicméně nepřiznaly nelegitimitu těchto dluhů, jež byly výsledkem především nezodpovědných půjček bývalým nelegitimním režimům. 3.3.4.

Humanitární pomoc

V dubnu 2006 Bush poskytl 92 mil. dolarů na zabránění rozšíření hladomoru v Rohu Afriky.102 V květnu pak vyčlenil 28 mil. dolarů na U.S. Emergency Refugee and Migration Assistance Fund na pomoc vnitřně vysídleným osobám, návratu uprchlíků do Burundi a DRK a potravinovou pomoc. USA také v roce 2006 odstartovaly iniciativu postavenou na partnerství veřejného a soukromého sektoru, s cílem poskytnutí přístupu k čisté vodě.103 Iniciativa o rozpočtu 60 mil. dolarů (10 mil. od vlády) měla fungovat v 10 subsaharských zemích a přinést čistou pitnou vodu 10 milionům lidí do roku 2010.

99

100

101

102

103

Viz. Setting the Record Straight: President Bush Committed to Strengthening Democracy Throughout Africa. February 22, 2008. The White House Africa Policy Archive. Pro smazání dluhu byly vybrány země, jež podstupovaly reformy. Dalších 20 afrických zemí nicméně zůstalo ve frontě. Viz. President Discusses Democracy, AGOA with African Leaders. June 13, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Jako dodatečnou pomoc ke 150 mil. poskytnutým regionu od října 2005. Viz. Statement on U.S. Commitment to Prevent Widespread Famine in the Horn of Africa. April 6, 2006. The White House Africa Policy Archive. Více než 288 milionů lidí v Africe nemělo přístup ke kvalitní pitné vodě. Až polovina populace regionu trpěla nemocemi způsobenými znečištěnou vodou a špatnou hygienou. Každých 15 sekund zemřelo dítě v důsledku nemoci přenášené nečistou vodou. Zvláště pro nakažené HIV byla čistá voda a dobrý hygiena nezbytně nutná. Viz. Fact Sheet: U.S. Launches Public-Private Partnership for Clean Water in Africa. September 20, 2006. The White House Africa Policy Archive. 28

3.3.5.

Boj s HIV/AIDS a malárií

V roce 2005 přidělil

Kongres programu PEPFAR 2,8 mld. dolarů. USA

spolupracovaly na programech ve 123 zemích, zvláštní pozornost však byla věnována 15 zemím, jež dohromady představovaly kolem 50 % nakažených ve světě. Dvanáct z těchto zemí se nacházelo v Africe.104 USA spolupracovaly s lokálními iniciativami na rozšíření testovacích zařízení, tréninku doktorů a poradců, vybavení klinik, péči o osiřelé děti a šíření informací. Začátkem roku 2003 mělo přístup k léčbě asi 50 tisíc lidí. V březnu 2005 již USA poskytovaly léčbu pro 235 tisíc lidí105. Amerika poskytovala zdroje, Afričané aplikovali své strategie.106 Přesto, přinejlepším jeden z deseti Afričanů, vyžadujících antiretrovirální léčbu, ji dostával.107 V červnu 2007 Bush oznámil nový pětiletý plán s rozpočtem 30 mld. dolarů, PEPFAR měl být prodloužen a jeho původní závazek 15 mld. zdvojnásoben.108 USA v té době poskytovaly na boj s HIV/AIDS tolik, co všechny ostatní rozvinuté země dohromady. Nadále se však ozývala kritika, že na boj s pandemií je toto financování nedostačující.109 V rámci nové President's Malaria Initiative (PMI) Bush v červnu 2005 vyzval svět k boji s malárií coby zabijákem dětí v subsaharské Africe110 a přislíbil zvýšit financování prevence a léčby111 malárie o více než 1,2 mld. dolarů v průběhu pěti let. 112 Cílem bylo snížit úmrtí na malárii o 50 %.113 V únoru 2008 pak vyzval k boji se zanedbanými tropickými 104

105

106

107 108

109 110

111 112

113

Viz. Press Briefing by Randall Tobias, U.S. Global AIDS Coordinator. July 14, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. Press Briefing by Randall Tobias, U.S. Global AIDS Coordinator. July 14, 2005. The White House Africa Policy Archive. Úspěšná byla např. strategie Ugandy ABC (abstinence, být věrný a kondomy). Viz. President Discusses G8 Summit, Progress in Africa. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2006, s. 2. Tři roky od počátku PEPFAR poskytly USA léčbu 1,1 milionu lidí v 15 zemích, z čehož více než 1 milion v Africe. V další fázi tak USA plánovaly poskytnout léčbu 2,5 milionům lidí, péči pro 12 milionů lidí, včetně 5 milionů sirotků, zabránit 12 milionům nakažení. Viz. Fact Sheet: A Record of Commitment to Africa. June 8, 2007. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 9. Každoročně malárie zabije až 1,2 milionu lidí, z velké většiny malých afrických dětí. Viz. Fighting Malaria in Africa. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. Tzn. dostupnost ochranných sítí a insekticidů a distribuce léčiv. Navýšení bylo doplňkem 200 milionů, jenž USA poskytovaly na boj s malárií ve světě. Viz. Fact Sheet: United States and G8 Renew Strong Commitment to Africa. July 8, 2005. The White House Africa Policy Archive. Navýšení mělo pomoci 175 milionům lidí ve více než 15 afrických zemích, zejména pak v Angole, Tanzánii, Ugandě, Zambii a Rovníkové Guinei. USA spolupracovaly s konkrétními zeměmi a budovaly na již exitujících národních programech. Zároveň iniciativa podporovala i mezinárodní úsilí (např. Global Fund, SB). Viz. Fighting Malaria in Africa. June 30, 2005. The White House Africa Policy Archive. V roce 2007 PMI poskytla pomoc v boji s malárií dalším 30 milionům lidí v Beninu, Etiopii, Ghaně, Keni, Libérii, 29

nemocemi (NTDs). Zavázal se poskytnout 350 mil. v průběhu pěti let na léčbu více než 300 milionů lidí v Africe, Asii a Latinské Americe se zaměřením na sedm hlavních NTDs,114 s cílem pomoci třiceti zemím do roku 2013.115 V červenci 2008 Kongres schválil The Tom Lantos and Henry J. Hyde United States Global Leadership Against HIV/AIDS, Tuberculosis, and Malaria Reauthorization Act of 2008, jenž měl poskytnout až 48 mld. dolarů během pěti let na globální boj s HIV/AIDS 116, malárií a tuberkulózou.117 3.3.6.

Investice a obchod

Prezident Bush nadále zastával názor, že: „volný trh a mezinárodní investice jsou nejjistějšími a nejrychlejšími cestami pro africký pokrok.“118 Podle Bushe bylo pro vymýcení chudoby nejdůležitější snížit tarify a bariéry po celém světě. USA podle něj byly připraveny snížit zemědělské dotace a cla a další obchodní bariéry, jež znevýhodňovaly rozvojové země, požadovaly však to samé od ostatních zemí. Bush navrhoval, aby USA nakupovaly plodiny přímo od afrických farmářů namísto posílání potravinové pomoci do rozvojového světa. Africa Financial Sector Initiative (AFSI) z roku 2007 měla posílit finanční trhy, mobilizovat domácí a zahraniční investice a vznik pracovních míst, podpořit ekonomický růst Afriky. Iniciativa předpokládala přínos až 1 mld. soukromými investičními fondy a poskytnutí odborné asistence na odstranění strukturálních problémů afrického finančního 114

115

116

117

118

Madagaskaru, Malawi, Mali, Mozambiku, Rwandě, Senegalu a Zambii. Viz. Fact Sheet: A Record of Commitment to Africa. June 8, 2007. http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2007/06/20070608-14.html Elefantiázu, schistosomiázu, trachomu, onchocerkozu a tří půdou přenosných červů. Viz. Fact Sheet: Fighting Neglected Tropical Diseases Around The World. February 20, 2008. The White House Africa Policy Archive. Přibližně 1 miliarda lidí, převážně v rozvojovém světě, trpěla minimálně jednou z NTDs; 7 těchto nemocí bylo možno dostat pod kontrolu či je úplně eliminovat skrze cílenou masovou distribuci léčiv. Viz. Fact Sheet: Fighting Neglected Tropical Diseases Around The World. February 20, 2008. The White House Africa Policy Archive. Počet úmrtí na AIDS ročně se po desetiletích růstu začínal ustalovat. Podle zprávy UNAIDS 2008 však subsaharská Afrika nadále představovala nejpostiženější oblast, s více než dvěma třetinami všech lidí žijících s HIV. Viz. Africa Policy Outlook 2009, s. 8. 4 mld. byly určeny na boj s tuberkulozou, hlavního zabijáka Afričanů žijících s HIV. A dalších 5 mld. putovalo na boj s malárií. Viz. President Bush Signs H.R. 5501, the Tom Lantos and Henry J. Hyde United States Global Leadership Against HIV/AIDS, Tuberculosis and Malaria Reauthorization Act of 2008. July 30, 2008. The White House Africa Policy Archive. Ostatní státy G8 se rozhodly dorovnat a také poskytnout 30 mld. Stejně tak PMI byla dorovnána státy G8, které se zavázaly snížit úmrtí na malárií o polovinu v dalších 15 zemích. Během dvou let iniciativa PMI zasáhla více než 25 milionů lidí a malárie se dala na ústup v mnoha částech Afriky. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. Message by the President to the People of Africa, June 10, 2005. The White House Africa Policy Archive. 30

sektoru. OPIC měla podpořit vznik těchto nových soukromých fondů, jež mohly přinést Africe dalších 800 milionů v investicích, a jež měly poskytnout finanční nástroje africkým společnostem.119 V únoru 2008 Bush oznámil, že OPIC podpoří 5 dalších investičních fondů, jež měly přivést dalších 875 mil. dolarů.120 V únoru 2008 Bush podepsal americko-rwandskou Bilateral Investment Treaty (BIT), jež představovala první bilaterální investiční smlouvu Spojených států se subsaharskou zemí od roku 1998.121 Smlouva měla zajistit právní ochranu americkým a rwandským investorům a posílit úspěchy vlády s rekonstrukcí rwandské ekonomiky.122 Mezi lety 2001 a 2008 se africký export do USA ztrojnásobil a americký export do subsaharské Afriky se více než zdvojnásobil.123 USA pro Afriku představovaly největší trh, kupujíc téměř třetinu exportu regionu. Tři čvrtiny obchodu však představovala ropa.124 Podle zprávy SB 16 subsaharských zemí přijalo reformy, jež usnadňovaly započetí podnikání a registraci majetku, aby přilákaly investiční kapitál. Příliv soukromého kapitálu do subsaharské Afriky v roce 2008 přesáhl rozvojovou pomoc.125 3.3.7.

Ropné bohatství i chudoba

Ve Zprávě o stavu Unie 2006 Bush vyslovil plán nahradit 75 % ropného importu z Blízkého Východu do roku 2025. Odhadovalo se, že do roku 2015 by USA z Afriky importovaly 25 % své ropné potřeby,126 což by přesáhlo import z celého Perského zálivu. V té době tvořil import ropy z Afriky 15 %.127 119

120

121

122

123

124 125

126 127

Např. long-term debt, local currency debt, mezzanine financing, securities underwriting, and corporate bond issuance. Viz. Fact Sheet: A Record of Commitment to Africa. June 8, 2007. The White House Africa Policy Archive. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. USA měly v roce 2008 uzavřeno 5 BIT smluv se subsaharskými zeměmi: Kamerunem, DRK, Mozambikem, Republikou Kongo a Senegalem.Viz. Fact Sheet: United States-Rwanda Bilateral Investment Treaty. February 19, 2008. The White House Africa Policy Archive. Rwandská ekonomika rostla přes 9 % ročně od roku 1995. Rwanda byla také zapojena do AGOA. Viz. Fact Sheet: United States-Rwanda Bilateral Investment Treaty. February 19, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 9. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2008 , s. 10. Viz. Africa Policy Outlook 2006, s. 1. 31

Nigérie128 byla největším producentem ropy v Africe (Viz. Příloha č. 2. Africká ropa), a i příjmy dalších pěti subsaharských zemí pocházely převážně z ropy 129. Tyto africké země bohaté na černé zlato paradoxně patřily mezi nejchudší na světě. Často se totiž ještě zotavovaly z konfliktů, jimiž prošly, a v nichž ropa také hrála svou roli coby nástroj moci. Výnosy z ropného obchodu se tak nepromítaly do reálné životní úrovně obyvatel. 3.3.8.

Militarizace americké pomoci

USA od roku 2002 dramaticky zvýšily vojenské aktivity v Africe. Mnozí tento trend označily za „militarizaci americké pomoci Africe“. Celkový objem amerického vojenského obchodu, financování a výdajů na trénink pro osm afrických zemí (považovaných za strategické ve válce s terorem), se zvýšil ze zhruba 40 milionů během let 1997-2001 na 130 milionů v letech 2002-2006.130 Podle generála Jamese L. Jonese, vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (Supreme Allied Commander of the U.S. European Command), proaktivnější přístup USA k Africe mohl poskytnout „silné očkování“ vůči budoucím teroristickým aktivitám, a vojenské programy v Africe podle něj podporovaly dlouhodobé strategické zájmy války proti teroru tím, že budovaly konsensus ohledně teroristické hrozby, budovaly spojenectví a rozšiřovaly americký bezpečnostní perimetr.131 V roce 2005 Bush zahájil Global Peace Operations Initiative (GPOI), na niž bylo vyčleněno 100 mil. dolarů, většina směřujíc do Afriky. Celkem 660 milionů pak mělo být vydáno během pěti let na zvýšení globální kapacity na podporu mírových operací ve světě a trénink 75 000 peacekeeperů.132 V mnoha afrických zemích pak Spojené státy ustavily vojenské, protiteroristické a 128

129

130 131 132

Nigérie produkovala 2,5 milionů barelů denně představovalo téměř 80 % vládních příjmů, i přesto více než 70 % populace žilo v chudobě a v žebříčku Human Development Index (HDI) byla Nigérie 158. ze 177 zemí. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4. Ropná produkce v Angole měla dosáhnout v roce 2008 2 milionů barelů za den. Ropný a plynový průmysl přinesly Angole přes 20 mld. přímých zahraničních investic od roku 2003. Ropa zde představovala přes 40 % HDP a téměř 90 % vládních příjmů. Na žebříčku HDI byla 162. Súdán produkoval 520 tisíc barelů denně i přes vnitřní nestabilitu. A přes narůstající investice Číny, Turecka a dalších zemí zůstává Súdán jednou z nejchudších zemí, číslo 147 na HDI. Rovníková Guinea, Republika Kongo a Gabon uzavírali skupinu šesti největších afrických producentů ropy a na žebříčku HDI se umístily jako 127., 139., a 119. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4, 5, 10. Viz. Africa Policy Outlook 2008 , s. 1. Viz. Africa Policy Outlook 2006, s. 3. V té době již americký trénink a vybavení obdrželo 40 tisíc Afričanů. Až 80 % do světa vyslaných afrických peacekeepingových jednotek pak také prošlo americkým tréninkem.Viz. Press Briefing by Ambassador Jendayi Frazer. February 16, 2008. The White House Africa Policy Archive. 32

zpravodajské programy. Combined Joint Task Force-Horn of Africa (CJTF-HOA) využíval Camp Lemonier v Džibuti jako svou hlavní základnu pro protiteroristické aktivity v zámoří od října 2002. V rámci Trans-Sahara Counter-Terrorism Initiative (TSCTI) poskytl Pentagon 500 milionů na zvýšení pohraniční bezpečnosti a protiteroristických kapacit v Mali, Čadu, Nigeru a Mauritánii. USA také spolupracovaly s partnery v Rohu Afriky na přerušení dodávek zbraní a monitoringu teroristických aktivit skrze East Africa Counterterrorism Initiative (EACTI).133 Dále USA spolupracovaly s africkými zeměmi skrze African Maritime Governance Initiative (AMGI) na zlepšení správy jejich námořních a pobřežních území. Ministerstvo dopravy pak pomocí iniciativy Safe Skies for Africa (SSFA) pomáhalo zlepšovat leteckou bezpečnost v Africe. Africa Contingency Operations Training and Assistance Program (ACOTA) (původně Clintonova ACRI) poskytoval lehké zbraně a trénink peacekeepingových operací.134 Také komerční vojenské prodeje, pod dohledem ministerstva zahraničí, do subsaharské Afriky vyskočily z 900 tisíc dolarů v roce 2000 na odhadovaných 92 milionů dolarů na rok 2008.135 Ministerstvo zahraničí odhadovalo, že 75 % zdrojů veřejné diplomacie bylo věnováno budování vztahu s africkou muslimskou komunitou, jež tvoří 43 % populace kontinentu. Ve východní Africe tak například protiteroristické jednotky přestavovaly školy a kliniky, instalovaly vodní pumpy apod. a snažily se tak získat lidovou podporu.136 3.3.9.

AFRICOM

AFRICOM137, tedy americké velitelství v Africe (U.S. Africa Command), započal první operace v říjnu 2007 a Bushova administrativa se potýkala se zpochybňováním 133

134

135 136 137

EACTI poskytovala podporu např. v hraniční bezpečnosti a tréninku policie Komorám, Džibuti, Eritrei, Etiopii, Keni, Madagaskaru, Tanzánii a Ugandě. 9/11 Five Years Later: Successes and Challenges. September 2006, s.14-15. V Beninu, Botswaně, Pobřeží Slonoviny, Etiopii, Gabonu, Ghaně, Keni, Malawi, Mozambiku, Nigérii, Senegalu, JAR, Ugandě a Zambii. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 1. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 2. Viz. Africa Policy Outlook 2006, s. 4. AFRICOM měl sloužit k propojení afrických programů, jež do té doby byly roztříštěny mezi jednotlivá americká regionální velení ve světě (EUCOM, CENTCOM a PACOM). A měl mít největší civilní dohled ze všech regionálních velitelství. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 3. V říjnu 2003 James Jay Carafano a Nile Gardiner, z konzervativního think-tanku Heritage Foundation, předložily Bushově administrativě návrh centrálního afrického velení vojenských sil USA. V návrhu bylo hlavním zájmem zachování přístupu USA k africké ropě a přírodním zdrojům. Návrh také zmínil strategický význam Afriky v válce s terorem. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 2. 33

směřování a motivu založení AFRICOMu.138 Humanitární aktivity původně spadající pod ministerstvo zahraničí a USAID totiž měly spadnout pod velení ministerstva obrany. Ministerstvo zahraničí mělo zůstat zodpovědné za diplomacii a rozvoj, zatímco AFRICOM měl podporovat USAID v distribuci humanitární pomoci. Cílem AFRICOMu bylo posílit bezpečnostní spolupráci s Afrikou, posílit snahy o nastolení míru a stability a podpořit tak rozvoj, zdraví, vzdělání, demokracii a ekonomický růst Afriky.139 Veřejnou podporu AFRICOMu vyslovila jen Libérie, ostatní africké země a organizace vyjádřili obavu z dalšího navyšování americké vojenské přítomnosti. 3.3.10. Spojené státy a africké problémy V lednu 2005 súdánská vláda a SPLM podepsaly mírovou dohodu, čímž skončila válka mezi Severem a Jihem.140 Konflikt v Dárfúru nicméně pokračoval. USA nadále preferovaly podporu AU skrze NATO. Zároveň však volaly po větší, mobilnější síle s mandátem na ochranu civilistů pod záštitou OSN. V červenci 2007 byla autorizována společná peackeepingová mise Africké Unie a OSN v Dárfúru, UNAMID.141 Krize v Dárfúru v roce 2008 pokračovala, UNAMID142 byla zredukována na přihližitele kvůli akutním nedostatkům jednotek a dopravních prostředků. Vyslána navíc byla sotva polovina autorizované síly 26 tisíc lidí. Jednání súdánské vlády bylo označeno jako pokračující mimořádná hrozba národní bezpečnosti a zahraniční politice USA. Bush tak dál prodlužoval „národní pohotovost“ a s ním spojené sankce vůči Súdánu. V dubnu 2006 zablokoval majetek v jurisdikci USA osobám spojeným s konliktem v Dárfúru a zakázal americkým občanům a firmám jakkoli 138

139

140 141

142

Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 2. Viz. Gilbert, Lysias Dodd; Uzodike, Ufo Okeke; Isike, Christopher:The United States Africa Command: Security for Whom?The Journal of Pan African Studies, vol.2, no.9, March 2009, s. 264-281. Generál William Ward, velitel AFRICOMu, řekl, že národním zájmem USA je pomoci stabilizovat Afriku. „Přicházíme a asistujeme našim africkým partnerům ve zvyšování jejich kapacit, jejich schopností vytvořit stabilní prostředí zde v Africe.“ Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 3. USA jednání podporovaly, klíčovou roli však hráli afričtí vyjednavači. Viz. Africa Policy Outlook 2005, s. 8. USA podporovaly snahy OSN a AU a poskytovaly Dárfúru humanitární pomoc. Od roku 2005 USA poskytly více než 2 mld. dolarů na pomoc Dárfúru a rekonstrukci Jihu, což představovalo přes 50 % pomoci Súdánu zaznamenané OSN.Viz. Fact Sheet: Stop the Genocide in Darfur. April 18, 2007. The White House Africa Policy Archive. Od roku 2004 USA utratily přes 15 milionů na přepravu 11 400 peacekeeperů do a z Dárfúru a poskytly přes 30 milionů na jejich trénink a vybavení. Celková podpora USA operacím v Dárfúru se vyšplhala na 600 milionů dolarů. Viz. Fact Sheet: United States Leading The Global Response To Crisis In Darfur. February 19, 2008. The White House Africa Policy Archive. 34

jednat s danými osobami. Přijal zákon Darfur Peace and Accountability Act of 2006, jenž uvalil sankce na osoby zodpovědné za genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V prosinci 2007 Bush podepsal zákon vedoucí k divesticím a potvrdil sankce vůči Súdánu.143 Přestože USA Súdán odsuzovaly za genocidu, udržovaly vztahy se súdánskými zpravodajskými službami ke sdílení informací v kontextu války s terorem.144 V Libérii provedly USA úspěšnou mezinárodní kampaň za odejití Charlese Taylora, a Libérie se tak mohla začít rekonstruovat po letech občanské války. V letech 2004-2005 USA poskytly Libérii 700 mil. dolarů na mezinárodní peacekeeping, reformu bezpečnostních složek, přípravu voleb, humanitární pomoc, osídlení, vzdělání. V roce 2006 pak do prezidentského úřadu nastoupila první africká prezidentka, Ellen Johnson-Sirleaf, jejíž inaugurace se zúčastnila i První dáma USA. USA také zprostředkovaly mírovou dohodu mezi DRK, Rwandou a Ugandou, jež vedla k redukci násilí ve východním Kongu. Spolu s evropskými spojenci pak USA vytvořily Great Lakes Contact Group zaměřenou na koordinaci mezinárodních aktivit na podporu mírového procesu a politického přerodu v DRK. Vůči Zimbabwe prezident Bush nadále prodlužoval platnost sankcí a „národní pohotovosti“, blokujíc majetek osob bránících demokratickým procesům v Zimbabwe, jež vytvářeli ekonomickou a politickou nestabilitu v celém jihoafrickém regionu. Přes čtyři miliony Zimbabwanů (více než třetina) by bez pomoci mezinárodní komunity hladověly.145 V prosinci 2008 Bush opětovně vyzval Roberta Mugabeho k opuštění úřadu, spolu s hlasy napříč africkým kontinentem146, před nadcházejícími březnovými volbami. USA se zavázaly pomoci Zimbabwe zrekonstruovat, jakmile bude zvolena legitimní vláda. 143

144 145

146

Americké sankce vůči Súdánu byly jedny z nejtvrdších. V průběhu pěti let sta miliony dolarů v súdánských transakcí, jež byly zablokovány. Súdánské firmy přišly o přístup k mezinárodním trhům a financím. Během několika měsíců súdánská vláda ustoupila a povolila OSN vyslat peacekeepery do Dárfúru. Viz. Statement by National Security Advisor Stephen Hadley. January 5, 2009. The White House Africa Policy Archive. Viz. Africa Policy Outlook 2006, s. 4. Snahy režimu vyrovnat se s hyperinflací vedly k pozatýkání dvou tisíc podnikatelů, černému obchodu policií a vládními úředníky, nedostatku základních potravin. Nezodpovědná ekonomická politika zhoršovala inflaci, nezaměstnanost, nedostatek potravin a chudobu. Režim také pokračoval v násilné ofenzivě vůči opozici. (věznění, únosy, mučení). Viz. United States Deplores Actions by Mugabe Regime in Zimbabwe. July 17, 2007. The White House Africa Policy Archive. Od června byly USA znepokojeny zprávami o zatčení představitelů opozice, spolu se SADC, AU a OSN volaly po skončení zastrašování a násilí a umožnění demokratického procesu, Zimbabwe je nicméně zjevně ignorovalo. Podle USA tak nadešel čas pro rezoluci RB OSN, jež by vedla k zabránění dalšímu zhoršování humanitární a bezpečnostní situace.Viz. Statement by the Press Secretary on Zimbabwe. June 12, 2008. The White House Africa Policy Archive. 35

Jako součást Operace Trvalá svoboda (pod TSCTI) se americká námořní plavidla zapojila do úderů v Somálsku. Přes tisíc lidí zemřelo při americkém bombardování měst v jižním Somálsku a až půl milionu lidí uprchlo z Mogadiša do uprchlických táborů. USA se spojily s Etiopií a podpořily invazi etiopských jednotek do Somálska, jež však vedla pouze ke zhoršení situace.147 Angola, bývalý americký nepřítel, se stala ropným přítelem a vojenským partnerem.148 Americké vojenské operace v Angole od roku 2002 rostly, nárůstem obchodu se zbraněmi o 1000 %, tréninkovými programy a bezpečnostními dohodami s americkým námořnictvem.149 V únoru 2008 se ozvaly turbulence v Keni. Keňa představovala výrobní a finanční centrum Východní Afriky a přitahovala tak zájem západních investorů. Geografická poloha, hranice se zhrouceným Somálskem, zase přitahovala bezpečnostní zájmy USA (mj. také díky neochvějné podpoře prezidenta Kibakiho Bushově administrativě ve válce s terorem). Na pochybné výsledky voleb a okamžité složení přísahy prezidenta Kibakiho na druhé prezidentské období USA nejdříve reagovaly vyzváním keňského lidu, aby „výsledky přijal...klidně“. Jakmile bylo zřejmé, že volby byly zmanipulované, američtí představitelé se od tohoto prohlášení distancovali.150 A v řešení situace podporovali bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana.151 Protichůdné reakce na zmanipulované keňské volby a americká podpora nepříliš legitimních režimů jako Zenawiho v Etiopii152 nicméně vysílaly nebezpečný signál pro ignorování vůle lidu.153 147

148

149

150

151

152

153

Statisíce vnitřně vysídlených lidí, uprchlíků v sousedních zemích, bující násilí v Mogadišu. Mír tak přetrvával jen v mezinárodně neuznvávaném Somalilandu (severozápad Somálska).Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 7. V roce 2008 uskutečnila první volby od roku 1992 ve snaze nastolit pluralitní demokracii poté, co v roce 2002 ukončila 27 let občanské války. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4-5. V Guinejském zálivu působily téměř nepřetržitě americké námořní hlídky (v kontrastu s rokem 2004, kdy zde byla jejich přítomnost minimální). Námořnictvo monitorovalo území od Guiney po Angolu. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 1. V roce 2002 byla Keňa příkladem demokracie a svobody a stability, poté co byl ve svobodných a férových volbách zvolen prezidentem Kibaki. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4. V Keni nakonec došlo k dohodě a vytvoření koalice. Viz. President and Mrs. Bush Discuss Africa Policy, Trip to Africa. February 14, 2008. The White House Africa Policy Archive. Když si Meles Zenawi v roce 2005 nárokoval vítězství v etiopských volbách, přes jasné důkazy, že jeho strana EPRDF prohrála, USA jej podpořily. EPRDF se moci nevzdala a o dva roky později Zenawiho jednotky podpořené USA vpadly do Somálska. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4. Viz. Africa Policy Outlook 2008, s. 4. 36

3.3.11.

Poslední cesta do Afriky

Prezident Bush podnikl svou druhou a poslední cestu do Afriky 15.-21. února 2008.154 Před cestou Bush prohlásil, že za jeho vlády došlo k radikální změně politiky vůči Africe, a že Afrika pro něj byla důležitá hned od počátku. Rwandský prezident Kagame označil Bushův přístup k Africe za realistický, snažící se zabránit situaci, kdy by k řešení každého problému byly volány Spojené státy, což by navíc posilovalo existující kritiku, že se USA roztahují po světě uplatňujíc své vlastní zájmy.155 Na své cestě v Africe Bush poznamenal: „Musíme nechat historii býti soudcem. Ale byli jsme velice aktivní, měli jsme velmi aktivní zahraniční politiku, at už v osvobozování lidí od tyranie s cílem chránit sami sebe, či v osvobozování lidí od nemocí, byli jsme aktivní a silní a odvážní.“156 4. Analýza Bushovy africké politiky 4.1) Rozvojová politika Prezidentský kandidát George W. Bush řekl, že podle něj Afrika nezapadala mezi strategické národní zájmy USA. Po vstupu do Bílého domu nicméně jednou ze svých priorit deklaroval rozvoj, neboť rozvoj přináší prosperitu a prosperita přináší stabilitu. A pro strategické národní zájmy je co nejstabilnější mezinárodní prostředí klíčové. Ať už z hlediska bezpečnostního či ekonomického. V tomto kontextu tedy Afrika do jisté míry do strategických národních zájmů USA zapadla. Bush radikálně proměnil podobu poskytování rozvojové pomoci. Skrze rozvojové programy (MCA) motivoval africké země k budování demokratických a ekonomicky svobodných společností. Rozvojová pomoc byla poskytována především jako odměna zemím, jež prokázaly snahu. V tomto směru tedy Bush následoval v Clintonových šlépějích. Jednak v rámci selektivní podpory „úspěšných“ zemí a jednak v podněcování aktivity jednotlivých zemí. Rozvojová pomoc měla sloužit jako odrazový můstek k nastartování 154

155

156

Navštívil Benin, Tanzánii, Rwandu, Ghanu a Libérii.Viz. President and Mrs. Bush to Visit Africa. January 25, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. President Bush Participates in Joint Press Availability with President Kagame of Rwanda. February 19, 2008. The White House Africa Policy Archive. Viz. Roundtable Interview of the President and the First Lady by the Travel Pool. February 21, 2008. The White House Africa Policy Archive. 37

společenských a především ekonomických reforem, díky nimž by státy začaly prosperovat a přestaly být závislé na vnější pomoci. Zodpovědnost tak přešla na africké země. Ony si měly zvolit strategii, USA měly zájem v podstatě jen dohlížet, že jejich pomoc je využívána efektivně a slouží reálnému rozvoji života Afričanů. Bush se tímto vymezil proti podpoře zkorumpovaných režimu, nicméně ani jeho administrativa se nevyhnula stykům s pochybnými režimy (viz. Etiopie, jejíž režim byl považován za nelegitimní, ale USA jej potřebovaly coby spojence v boji s terorismem). Podle kritiků však tento selektivní přístup podněcoval konkurenci namísto spolupráce mezi africkými zeměmi. Navíc tak ignoroval země, jež na tom byly reálně nejhůř. Zásadní překážku v rozvoji představovala tíha zadlužení. Africké země by nikdy nebyly schopny dluhy splatit a jejich splácení jen dále zpomalovalo jejich rozvoj, čímž se dostávaly do začarovaného kruhu. USA tak usilovaly o odpuštění dluhu nejchudším zemím a zasazovaly se o zodpovědnější financování nejchudších zemí-formou grantů namísto půjček. Odmítaly nicméně debatovat o legitimitě či nelegitimitě afrického dluhu. Pravděpodobně proto, že by šlo o politicky ožehavou debatu týkající se historie Afriky-od otroctví přes kolonialismus ke studenoválečnému podporování zkorumpovaných leč strategicky výhodných režimů, jež vedly k dané míře afrického zadlužení. Bush podnikl během své vlády dvě cesty do Afriky. Jednu na začátku a jednu na konci svého období. V obou případech se Bush jel především přesvědčit o pokrocích afrických zemí a potřást si rukou se svými africkými spojenci. I zde byla patrná selekce úspěšných zemí, jež měly jít příkladem ostatním. 4.2) Obchodní politika Jak poznamenal ugandský prezident Museveni: „Sama o sobě, pomoc nedokáže transformovat společnosti. Pouze obchod dokáže vypěstovat trvalý ekonomický růst potřebný k takové transformaci.“157 Dalším klíčovým bodem Bushovy administrativy tak bylo úsilí o skutečně volný globální trh. Spojené státy vyzývaly ostatní rozvinuté země k 157

Viz. President Bush Outlines his Agenda for U.S. - African Relations. June 26, 2003. The White House Africa Policy Archive. 38

otevření trhů africkým produktům, zejména těm zemědělským a zredukování zemědělských dotací. Pokud by mohly africké země exportovat na západní trhy, znamenalo by to významnou vzpruhu pro jejich ekonomiky a boj s chudobou, kdy 70 % obyvatel pracuje v zemědělství. Rozvinuté země tak prakticky blokují obchodní rozvoj afrických zemí, jež pak podporují formou rozvojové či humanitární pomoci. Program AGOA se ukázal jako velmi úspěšný, Bush ho tedy nechal prodloužit až do roku 2015. AGOA vedl k objemově velkému navýšení obchodu mezi USA a africkými zeměmi. Nicméně benefity AGOA platily jen pro vybraný sortiment zboží. Převážnou většinu afrického exportu do USA představovala ropa a energetické suroviny. Ani program AGOA tak nebyl všeobecně výhodný. USA usilovaly o volný trh, dokud na něj však nepřistoupí i ostatní země, ani USA se zcela nezbaví bariér, chránících jejich domácí trhy. 4.3) Boj s HIV/AIDS Zvýšené pozornosti se za Bushovy administrativy dostalo boji s HIV/AIDS. Boj s HIV/AIDS totiž získal i bezpečnostní aspekt, protože země ochromené pandemií měly potenciál být nestabilní. USA se tak postavily do čela boje s HIV/AIDS s vlastní iniciativou PEPFAR, jež opět delegovala zodpovědnost za efektivní strategie na jednotlivé země, jež v boji podporovala. Problematickým bodem byly generické léky. USA naznaly, že bez masové distribuce antiretovirik pandemii neporazí. Nadále nicméně stála proti užívání generických léků. USA si zakládaly na ochraně duševního vlastnictví, jež podle nich byla nezbytnou podmínkou pro budoucí vývoj. Zároveň nechtěly distribuovat léky s nimiž neměly zkušenosti, jenž nebyly USA řádně otestovány. V pozadí debat nicméně bezesporu stála silná faramceutická lobby. 4.4) Ropa V rámci strategie energetické bezpečnosti hledaly USA alternativu k ropě z Blízkého Východu, s ohledem na jeho výbušný potenciál. Energetické zájmy Spojených států tak vyvedly do popředí africké země jako Nigérie, Angola a Gabon. Vzhledem k těmto rostoucím ropným zájmům, měly USA také větší zájem na udržení klidu a stability v těchto ropných zemích. Se svými ropnými obchodními partnery tedy úzce spolupracovaly a 39

podporovaly je. Snaha o nalezení alternativy k blízkovýchodní ropě (či alespoň) určité diverzity je pochopitelná. Nicméně z historického hlediska ani africká ropa není zcela „bezpečná“. Mnohé regiony Afriky stále nelze označit za stabilní, a v případě vypuknutí konfliktů v zemích bohatých na nerostné suroviny, se právě tyto stávají prvním objektem zájmu, neboť poskytují zdroj financí. Klíčové by tedy mělo být především zajistit skutečnou, trvalou stabilitu regionu. Až pak se může africká ropa stát americkým spasitelem. 4.5) Bezpečnostní spolupráce Po 11.září vzrostla spolupráce v oblasti boje s terorismem. USA si napříč Afrikou budovaly spojenectví a měly zajem především o sdílení informací. Africké země se zase postavily za USA a podpořily operaci Trvalá svoboda, naopak invazi do Iráku odsoudily. USA postupně navyšovaly vojenskou přítomnost v Rohu Afriky, s ohledem na jeho geografickou polohu i problematickou situaci (viz. Somálsko). Zároveň USA budovaly vztahy a aliance s africkými vládami pro boj s terorismem. Vytvořily si zde jakýsi rozšířený bezpečnostní parametr, odkud mohly lépe sbírat informace a eliminovat případné hrozby. Angažovaly se také v tréninku Afričanů. Cílem USA bylo vytrénovat a vybavit africké země a jejich organizace schopnými peacekeepingovými jednotkami, tak aby těch amerických nebylo v budoucna na kontinentu třeba. V tomto směru tak Bush navázal na své předchůdce (např. Clintonova iniciativa ACRI). USA také aktivně podporovaly řešení konfliktů na africkém kontinentu. Zpravidla stály v pozadí a poskytovaly pomoc africkým mediátorům stran jiných zemí či afrických organizací. To samé platilo pro případné vojenské zapojení v afrických konfliktech. Spojené státy byly ochotny poskytnout vybavení či logistickou podporu, jinak se ovšem držely zpátky a podporovaly vedení akcí mezinárodními organizacemi (AU, ECOWAS či OSN). Kontroverzní problém představoval v Bushově americké zahraniční politice Súdán. USA na jedné straně jasně odsuzovaly násilí a porušování lidských práv, situaci v Dárfúru dokonce označily za genocidu, afirmativní akci však přenechávali multilaterálním organizacím AU a OSN. Po 11. září navíc USA spolupracovaly s Chartúmem v boji proti terorismu. Ostrá americká rétorika se neproměnila v akci, jež by krizi v Dárfúru zastavila. 40

4.6) Terorismus a ropa vs. rozvoj Africká ropa představovala pro USA předmět zájmu vždy, v posledních letech a v projekcích do budoucna o ni však zájem ještě vzrostl. Stejntě tak bezpečnostní zájem o Afriku v souvislosti s válkou proti teroru bezesporu vzrostl a přinesl s sebou také výrazné navýšení americké vojenské přítomnosti na kontinentu. Ropa a boj s terorismem v souvislosti s Afrikou patrně zaujaly nejvíce pozornosti. V průběhu Bushovy administrativy se dostaly do popředí amerických zájmů v Africe, čímž zároveň budily značné obavy a kritiku. Africké země a nevládní organizace se obávaly navyšování americké vojenské přítomnosti na kontinentu v souvislosti s bojem proti terorismu. Zájem o ropu pak fungoval jako klasický argument při projevení amerického zájmu o jakoukoli oblast na světě. Energetická bezpečnost, či budoucnost energetické bezpečnosti, a hrozba terorismu byly nicméně v dané době obecně klíčovými tématy, takže jim byla věnována největší pozornost. Nelze však říci, že ropa a terorismus bezesporu dominovaly americké zahraniční politice vůči subsaharské Africe. V Bushově africké politice lze identifikovat ještě další podstatný fenomén. A to jeho podporu rozvoje. V celkovém obrazu Bushovy africké politiky se nikterak neztratil. Dokonce byl nezbytnou podmínkou (a Bushem deklarovanou prioritou) boje s terorismem. V Bushově africké politice lze definovat tři dominantní vrcholy: boj s terorismem, ropa (či obšírněji obchod) a rozvoj. Všechny jsou přitom vzájemně propojeny. Pro podporu rozvoje je třeba kontinent zbavit teroristických živlů, k dlouhodobému udržení stability a bezpečnosti je třeba určitá úroveň rozvoje a prosperity, nejlépe prostřednictvím obchodu. Stejně tak obchod potřebuje mír stabilitu, aby mohl dále produkovat rozvoj. 5. Závěr Po svých předchůdcích Bush zdědil africkou politiku formovanou podle principů minimální fyzické přítomnosti na kontinentu, podpory stability a zájmu o nerostné bohatství. A ani on se těchto principů za svá dvě prezidentská období nevzdal. A to přestože dramaticky navýšil americkou přítomnost na kontinentu. O skutečné zapojení do afrických 41

konfliktů se totiž nejednalo. Bush dával nadále přednost podpoře multilaterálních organizací v řešení afrických konfliktů. Americká vojenská přítomnost v Africe působila spíše jako ochranný val pro americké bezpečnostní zájmy. Také nadále kladl důraz na stabilitu regionu. I zájem o nerostné suroviny přetrval. Bushova zahraniční politika vůči Africe byla velice koherentní. Výrazný zlom představovalo pouze 11. září 2001, tedy v počátku jeho vlády, jež odstartovalo výraznější strategickou a bezpečnostní spolupráci s kontinentem Afriky. Napříč Bushovou vládou si však držel přední příčku zájmu v Africe rozvoj. Stoupající hvězdou pak byla africká ropa. Tyto tři je možné považovat za klíčové aspekty Bushovy africké politiky, neboť přestože si mohly konkurovat především na sobě navzájem závisely. Americká zahraniční politika vůči Africe naznala za Bushe výrazných změn pouze ve způsobu poskytování pomoci a podpory, její principy testované časem se však nezměnily.

42

Seznam zdrojů: Primární zdroje:

•

9/11 Five Years Later: Successes and Challenges. September 2006, online verze (http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/waronterror/2006/).

•

Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union. January 29, 2002, online verze (http://frwebgate.access.gpo.gov/cgi-bin/getdoc.cgi? dbname=2002_presidential_documents&docid=pd04fe02_txt-11.pdf).

•

Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union. January 28, 2003, online verze (http://frwebgate.access.gpo.gov/cgi-bin/getdoc.cgi? dbname=2003_presidential_documents&docid=pd03fe03_txt-6.pdf).

•

The White House Africa Policy Archive, online (http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/infocus/africa/archive.html)

•

The National Security Strategy of the United States of America. September 2002, online verze (http://merln.ndu.edu/whitepapers/USnss2002.pdf).

•

The National Security Strategy of the United States of America. March 2006, online verze (http://www.comw.org/qdr/fulltext/nss2006.pdf).

•

The State of the Union Address by the President of the United States. January 23, 2007, online verze (http://frwebgate.access.gpo.gov/cgi-bin/getdoc.cgi? dbname=2007_record&docid=cr23ja07-120.pdf).

•

The State of the Union Address by the President of the United States. January 28, 2008, online verze (http://frwebgate.access.gpo.gov/cgi-bin/getdoc.cgi? dbname=2008_record&docid=cr28ja08-94.pdf).

•

U.S. Department of State Archive, online (http://2001-2009.state.gov/p/af/rls/index.htm).

Sekundární zdroje: •

Africa Policy Outlook 2002, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Africa Policy Outlook 2003, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Africa Policy Outlook 2004, online text 43

(http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html). •

Africa Policy Outlook 2005, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Africa Policy Outlook 2006, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Africa Policy Outlook 2008, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Africa Policy Outlook 2009, online text (http://www.africaaction.org/africa-policy-outlook.html).

•

Adebajo, Adekeye.: Africa, African Americans and the Avuncular Sam. Africa Today. 2004:3, s. 93-110.

•

Booker, Salih;Colgan, Ann-Louise: „Compassionate Conservatism“ Comes to Africa. Current History. 2004: 673, s. 232-236.

•

Bush Backs Cheaper AIDS Drugs. July 10, 2003, online text (http://www.thebody.com/content/art28785.html).

•

Carmody, Pádraig: Transforming Globalization and Security: Africa and America Post-9/11. Africa Today. 2005: 1, s. 96-120.

•

CATO Handbook for policymakers. 7th Edition. 2009, s. 645, online verze ( http://www.cato.org/pubs/handbook/hb111/hb111-62.pdf).

•

CIA World Factbook, online text (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/et.html).

•

Cohen, Herman J.: In Sub-Saharan Africa, Security Is Overtaking Development as Washington’s Top Policy Priority. American Foreign Policy Interests, 2008: 30, s. 88–95.

• •

•

Cohen, Herman J.: U.S. Policy Toward Africa:Recommendations for the Next U.S. Administration, 2009–2013. American Foreign Policy Interests. 2008: 30, s. 315–320. Cohen, Herman J.: The United States and Africa: Nonvital Interests Also Require Attention. American Foreign Policy Interests. 2003: 25, s. 19-24. 44

•

Cohen, H. J.: A perspective on fifty years of US Africa policy: the Nixon legacy. American Foreign Policy Interests. 2010:4.

•

Gaitho, Macharia: A view from Africa. Foreign Policy. 2003: 137, s. 30.

•

Gilbert, Lysias Dodd; Uzodike, Ufo Okeke; Isike, Christopher: The United States Africa Command: Security for Whom? The Journal of Pan African Studies. 2009:9, s. 264-281.

•

Growing pains. The Economist, 5. květen 2011, online text (http://www.economist.com/blogs/dailychart/2011/05/world_population_projections).

•

Hesse, Brian J.: Celebrate or Hold Suspect? Bill Clinton and George W. Bush in Africa. Journal of Contemporary African Studies. 2005:3, s. 327-344.

•

Klare, Michael T; Volman, Daniel: Africa's Oil and American National Security. Current History. 2004: 673, s. 226-231.

•

Kraxberger, Brennan M.: The United States and Africa: Shifting Geopolitics in an „Age of Terror“. Africa Today. 2005:1, s. 47-68.

•

LeMelle, Gerald: Bush’s legacy and Obama’s Africa challenge. Hopes and Realities.Center for International Relations, International Affairs Forum.

•

Mbeki, Moeletsi: Underdevelopment in Sub-Saharan Africa. The Role of the Private Sector and Political Elites. 2005, online verze (http://www.cato.org/pub_display.php?pub_id=3728).

•

Mills, Greg: The US and Africa: Prisoners of a Paradigm? Current History. 2008:709, s. 225230.

•

Minter, William: America and Africa: Beyond the double standard. Current History. 2000:637, s. 200-210.

•

Morris, Daniel: The Chance to Go Deep: U.S. Energy Interests in West Africa. American Foreign Policy Interests. 2006: 28, s. 225–238.

•

Olsen, Gorm Rye.:The New Global Security Agenda: A comparative analysis of United States and European Union policies towards Africa. 2006.

•

Opala, Joseph: Clinton’s Africa policy: A thousand triumphs, a million dead. 24 April 2000, online text (http://www.hartford-hwp.com/archives/45/242.html). 45

•

Pham, J. Peter: U.S. National Interests and Africa's Strategic Significance. American Foreign Policy Interests. 2005: 26, s. 19-29.

•

Pham, J. Peter: Next Front? Evolving United States–African Strategic Relations in the “War on Terrorism” and Beyond. Comparative Strategy. 2007:26, s. 39–54.

•

Pham, J. Peter: Hans J. Morgenthau and United States Policy toward Africa. American Foreign Policy Interests. 2009: 31, s. 252–260.

•

Rosenblum, Peter: Irrational exuberance: The Clinton administration in Africa. Current History. 2002: 655, s. 195-202.

•

Schraeder, Peter J.: Sapphire Anniversary Reflections on the Study of United States Foreign Policy towards Africa. The Journal of Modern African Studies. 2003:1, s. 139-152.

•

Schraeder, Peter J.: „Forget The Rhetoric and Boost The Geopolitics“: Emerging Trends In The Bush Administration´s Policy Towards Africa. African Affairs. 2001: 100, s. 387-404.

•

Schraeder, Peter J.: The War on Terrorism and Evolving Great Power Interventionism in Africa: The Case of the United States. 2006.

•

Stevenson, Jonathan: African American. Survival. 2009:1, s. 249–256.

•

Van De Walle, Nicholas.: US Policy Towards Africa: The Bush Legacy and the Obama Administration. African Affairs. 109/434, s. 1–21.

•

Záhorík, Jan: Africa, oil and the United States. New Zealand International Review. s. 17-20.

46

Přílohy: Příloha č.1. Mapa subsaharské Afriky

Zdroj: IDRC, online (http://web.idrc.ca/en/ev-82005-201-1-DO_TOPIC.html)

47

Příloha č. 2. Africká ropa

Zdroj: Morris, Daniel:The Chance to Go Deep: U.S. Energy Interests in West Africa. American Foreign Policy Interests. 2006:28, s. 227. 48

Příloha č. 3. Vývoj americké zahraniční pomoci subsaharské Africe (1970-2007)

Zdroj: Van De Walle, Nicholas.: US Policy Towards Africa: The Bush Legacy and the Obama Administration. African Affairs, 109/434, s. 9.

49