Můžete mi nejdříve říct něco o sobě a o vaší rodině? Kolik vás je, jak dlouho... Tak s manţelkou jsme se vlastně poznali před třinácti lety. A dva roky jsme spolu chodili, pak jsme se vzali. Máme spolu dvě děti, Janička bude mít letos sedm v červnu a Martínek měl teďkom v únoru šest. Takţe to je naše... naše rodina. A kolik je vám let? Mi je 41 a manţelce 34, ono se to mění kaţdým rokem. A děti jsem říkal. Teď bych se zaměřila na to období plánování, ještě před narozením prvního dítěte. Jak to plánování probíhalo? No to uţ je strašně dávno. jak to plánování probíhalo... (dlouhé přemýšlení) Jaké z toho máte dojmy, jaké to pro vás bylo? No tak, vzali jsme se s tím, ţe zaloţíme časem rodinu no a nejdřív, jestli si dobře vzpomínám, tak nejdřív ještě jsme bydleli v Opavě, v bytě, ten jsme potom prodali, protoţe jsme se tak nějak dohodli, ţe budeme stavět dům, i kdyţ jsem původně nechtěl. To jsme právě bydleli na sídlišti v Opavě a to byl takový moment, který mě přesvědčil, kdyţ jsem viděl spoustu těch dětí od tří do patnácti let, jak tam vyrůstají na tom parkovišti sídlištním. tak to jsem si vzpomněl na svoje dětství, kdy jsem, já jsem tady rodák z Komárova a jak jsme prostě jako kluci chodili na hřiště a do lesa a tak podobně, tak to jsem si říkal: tak to bych svým dětem neudělal. Tak jsem si řek prostě, jako ţe bych je tam nechal vyrůstat Tak to byl důvod jako proč jsme byl přesvědčen ke stavbě rodinného domu. No takţe my jsme ten byt prodali s tím výhledem, ţe vlastně jsme šli bydlet k rodičům od manţelky, i z finančních důvodů, ţe ať nemusíme platit nájem. A pomalinku jsme se vlastně tak nějak připravovali na zaloţení rodiny. No jako, můţete plánovat co chcete, ale příroda je příroda, jo. Takţe prostě pak uţ to tak nějak přišlo a byla na cestě Hanička. Původně jsme se teda všichni mysleli, ţe se narodí kluk, i jsme se připravovali na kluka, takţe to bylo pro nás všechny překvapení, ţe to byla dcerka. No ... no a tak ... pak uţ zašly starosti s dítětem. Takže když se ještě vrátím k tomu plánování, tak jestli tomu dobře rozumím, vy jste se dohodli se ženou, že postavíte dům a pak budete čekat, až to přijde to dítě? Ne, nenene. V podstatě, to šlo tak nějak souběţně. Nebylo to tak, ţe postavíme dům a pak zplodíme děti, protoţe my jsme stavěli a narodila se Janka. Takţe Janka se narodila v průběhu stavby, skoro na začátku bych řek. No a to jsme potom prostě chtěli, chtěli jsme mít ty děti co nejrychleji za sebou, ať to prostě vyřídíme během jedné mateřské, kdyţ to tak řeknu. Takţe potom, kdyţ se narodila Janička, tak my jsme chtěli do těch dvou tří let mít druhé, coţ se povedlo. No a vlastně pak jsme dostavěli a Honzík se stěhoval, vlastně jsme se nastěhovali měsíc po narození druhého dítěte semka. Takţe tak to probíhalo.
1
Jak jste se na tom dohodli, na tom, co jste teď říkal? Tak v podstatě ... bylo to řekl bych přání manţelky a bylo to, neměl jsem nic proti tomu, protoţe my jsme navíc pracovali spolu v jedné kanceláři, takţe pak samozřejmě jsem za ni musel hledat zástup, takţe bylo jednodušší, kdyţ jsem za ni musel hledat zástup jednou a ne dvakrát, jo takţe těch faktorů tam bylo víc, co nám vyhovovaly tomu, ţe budeme mít ty děti takhle za sebou. Jakou roli vy jste v tom plánování hrál? Těţko říct jakou jsem hrál roli... Byl to dialog na stejné úrovni... ... určitě, jo. Takže i když to bylo vlastně přání manželky, tak vám to jako nějak nenařídila... Ne ne, to určitě ne, na to vţdycky musí být dva , jo takţe to byla prostě otázka diskuse a neměl jsem zásadně nic proti tomu. A v tom období než se vám narodilo první dítě, tak jak jste mluvili se ženou o tom jak to bude, až se narodí? (dlouhé přemýšlení) Jaké budete mít role... No, rozumím, vzpomínám ...(přemýšlení).... já jsem, já si nějak nevybavuju, jestli jsme mluvili o svých budoucích rolích, já si myslím, ţe to tak nějak vyplynulo samo, ţe tak nějak kaţdý má z rodiny nějaké návyky, kde vidí co dělá mamka, co dělá taťka, takţe tak nějak se to přeneslo, přeneslo do naší domácnosti. tak nějak bych to shrnul. Ţe by jsme se bavili, kdo co bude dělat, to uţ si váţně nevzpomínám. Jak to bylo v těhotenství? Jak to probíhalo, pocity... Těhotenství ... (dlouhé přemýšlení)... tak nějak normálně, jako ..... samozřejmě jsem dbal na to, aby manţelka byla co nejvíc v klidu aby odpočívala, aby se připravovala na to, aby to dítě bylo zdravé. Nevím, co jinak víc... Vybavujete si nějaké pocity? Jak jste to prožíval to období? Tak samozřejmě ... je to, byla to prostě novinka, něco nového, takţe jsem samozřejmě pozoroval jak se, jak roste bříško, jak se zakulacuje, i třeba potom já, já nevím, kdy to začíná, jak nějaké to kopání,
2
ţe jo, tak to jsem byl vţdycky přizván k tomu, abych to prostě vnímal, sledoval... (přemýšlení). nevím, co jinak. Jak jste se připravoval na tu svoji roli otce? (přemýšlení). To je všechno tak dávno, ţe uţ se mi ..... velmi špatně vzpomíná, ty děti přece uţ říkám mají šest sedm let, jsou ty starosti s nima úplně jiné, neţ kdyţ byly malé, nebo kdyţ jsme byli v očekávání. Těţko říct, já nevím jestli jsem se nějak připravoval. (dlouhé přemýšlení) Nenapadá mě nic, nic konkrétního, ţe bych jako... Chodil jste s manželkou na vyšetření nebo do kurzů, nebo četl jste něco? Myslím, ţe určitě manţelka měla nějakou tu kníţku nebo ty kníţky o dětech prostě ţe, ale nějak, ale nechodili jsme nikam. ... takţe příprava probíhala tak nějak samovolně. Řešil jste to nějak to otcovství v sobě? Že byste o tom přemýšlel jak to pro vás bude, až to dítě bude... Tak nějaké zamyšlení asi jako ano, protoţe pro kaţdého je to nová situace tak se zamyslí, co bude, jak bude. Takţe jo určitě jako ano, nějakým způsobem ano, jako jak budu pomáhat manţelce s dítětem. Asi tak v tom smyslu. Takže jestli tomu dobře rozumím, tak jste si to řešil víc v sobě, než že by jste se nějak aktivně... ... aktivně jsem se určitě nevzdělával. To určitě ne, to jsem předpokládal, ţe tak nějak vyvstane, vyvstane víceméně samo, nebo ukáţou manţelka nebo babička jako co a jak. Protoţe samozřejmě i pro manţelku to byly nové věci, takţe v tomto směru zase je pomoc babičky jednoznačná, jo ty zkušenosti, nabyté zkušenosti, které předává. Takţe asi tak. A jelikoţ vlastně jsme bydleli jako u našich, aji, kde jsme měli ten servis stoprocentní, takţe nebyl důvod něčeho se obávat nebo se nad tím nějak zvlášť zamýšlet, protoţe jsem věděl, ţe je tam babička, která pomůţe s jakýmkoliv, s jakýmkoliv prostě problémem.Kdyţ bude prostě něco, tak je na koho se obrátit. Takţe tam jsme to měli, v tomhle jsme to měli určitě jednodušší, neţ ti, kteří bydlí odděleně. My jsme ty první dva roky, co byla Janka malá, my jsme bydleli skoro dva roky u našich. Jak říkám, samozřejmě se starala jak babička, tak děda, protoţe vnoučátko je vnoučátko, ţe. Takţe tak. Během toho těhotenství, jak jste to měl s vaší ženou? (dlouhé přemýšlení, nerozumí) Jak se změnil její vztah k vám jako k otci, když jste získal vlastně tu novou dimenzi toho otce. Hmmm.... řek bych, ţe řek bych ţe ne. Alespoň jsem teda nezaregistroval nějaké změny v průběhu těhotenství. To si myslím, ţe ne. (přemýšlí) To bych řek ţe ne.
3
Jak vám žena sdělovala nějaké své představy,co od vás jako otce očekává? (dlouhé přemýšlení) Škoda, ţe jste nepřišla na ten výzkum před nějakými pěti lety, to bych vám přesně řek, jak .. to bych vám ještě jako dokázala jako povykládat, ale ... já si to fakt nevybavuju. Uţ je to prostě nějaký čas a za ty roky bylo tolik starostí, radostí, jiných vjemů, pocitů, ţe uţ si na toto prostě nejsem schopen vzpomenout. Já navíc mám paměť takovou, prostě co nepotřebuju mi jde levým uchem tam a pravým ven a prostě filtruju, filtruju informace, aby bylo kam ukládat neustále nové a nové poznatky, ţe které se na člověka takřka denně rojí, jo. takţe to fakt si nevybavuju. Takže tam asi nebylo nic významného, zásadního, když vám to neutkvělo. No, celkem myslím si, ţe zas nějaké zásadní věci, to bych si pamatoval, si nepamatuju, takţe bych řekl, ţe tam nic zásadního nebylo. Jak o bylo u porodu? Byl jste? Byl jsem u porodu. No bylo to v kaţdém případě ... zajímavé, je to zase zkušenost, která se podaří jednou v ţivotě, někomu moţná vůbec ne. ... Manţelka vlastně ještě měla vysoký tlak, takţe rodila císařským řezem, takţe to nebyl klasický porod, ale byl jsem. Bylo to v Bohumíně, manţelka měla vlastně gynekologii v Háji ve Slezsku a on vlastně byl primářem v Bohumíně. Takţe ona byla v Bohumíně na nemocnici v porodnici. Takţe tam jsme za ní jezdil. No a u porodu jsem byl, no a celkem to probíhalo ... rychle ... bylo to... říkám, nebyl to klasický, klasický porod, jo ten císařský řez je trošku něco jiného, takţe mě to i překvapilo, jakým způsobem vlastně se taky dostane dítě na svět, jak to ti doktoři zvládají. No a pak ... hlavně pak bylo překvapení, kdyţ mi pak oznámili, ţe: tatínku, máte holčičku. Protoţe my jsme oba dva byli neochvějně přesvědčení, ţe to bude, ţe to bude kluk, takţe to byla takové potom překvapení, no. Ale nevím vlastně ... protoţe vlastně manţelka na ultrazvuku nebyla, nebo byla, ale nevěděli jsme co, pohlaví, ale i ... vím, ţe i okolí prostě babička říkala podle břicha to je jasně, to je jasně synek, a to, takţe, celkem víte ty zaručené ty, jak se podívá na budoucí rodičku a : To je jasné, to je jasně holka, to je jasné, to je kluk a tak. Celkem lidi kolem nás tipovali, ţe to bude kluk, tak jsme se na toho kluka připravili, aţ to byla nakonec holka. Coţ samozřejmě nic na věci nemění, ţe. Takţe asi tak. ¨ Jak to bylo, když jste si přivezli miminko domů? (dlouhé přemýšlení) No tak samozřejmě ... to bylo úplně něco jiného neţ před miminkem, ţe. protoţe klidné noci, ve kterých jsme normálně spali, tak to bylo rázem jinak, protoţe (povzdech) dítě má v noci hlad, ţe budí se. Takţe ... no a vůbec ţe, prostě uţ je ten reţim, dítě vám prostě ten ţivot převrátí celkem ... jasně a rychle naruby, ţe vlastně všechno se pak uţ točí jen kolem toho dítěte. Takţe to je, začne, začne křičet, vzbudí se, tak se staráte proč křičí, ţe jestli má hlad, jestli ho něco nebolí a tak dále, a tak dále. Takţe pak uţ je to prostě, je to prostě jiný. V momentě kdy si člověk
4
lehne, ţe jde spát, je klid, tak v tu ránu se dítě vzbudí a začne prostě křičet, no takţe uţ pak .... a ještě do toho vlastně byla ta stavba, takţe bylo to celkem dost ... dost náročné období, no. Jak jste se podílel na té péči kolem toho dítěte? No, podílel jsem sem jestli jsem se na tom podílel. Tak upřímně řečeno aţ tak moc ne, protoţe ... protoţe ... souviselo to s tím, ţe já jsem byl denně, chodil jsem do práce a po práci jsem ještě chodil prostě na stavbu, ţe jo, ať uţ prostě chystat materiál, kontrolovat, řešit problémy a tak dále a tak dále. Takţe jsem se vracel domů aţ večer. A v podstatě jediné, co jsem z té celodenní péče stíhal, a to ještě ne vţdycky, podle toho v kolik jsem přijel domů, tak bylo potom koupání večerní. Ne úplně toho malinkého miminka, ale po nějakých těch třech týdnech, po měsíci, uţ se to dalo tak nějak lehčeji vzít do ruky, uchopit, aniţ bych měl strach, ţe ublíţím. Takţe pak vlastně jsem já koupal nebo prostě asistoval při koupání a pak při uspávání. Kdyţ jsme měli košatinu, klasický kočárek, tak jsem jezdil s kočárkem a uspával a zpíval a tak. Vy jste říkal, že ty první tři týdny jste se tak nějak neúčastnil toho koupání, že jste se bál. Můžete to nějak rozvést ten pocit? Tak ... jo mělo to, Janička měla ani ne tři kila, kdyţ se narodila, takţe je to takový drobounký uzlíček ... a samozřejmě taky nejdřív jsem se koukal, ne ţe bych se neúčastnil, prostě jsem se koukal nejdřív, abych, to byla ta příprava, o které jsme vlastně mluvili, takţe ta probíhala aţ vlastně v praxi, říkám, neţ jsem se odváţil to koupání vzít do svých rukou samostatně, tak nejdřív jsem asistoval a díval se, jak se to vlastně má dělat, ţe. Taky jako samozřejmě asistovala ze začátku babička, v těch prvních dnech, kdy vţdycky ukázala, předala ty zkušenosti, takţe tak to probíhalo. A co na to vaše paní na tuhle vaši činnost? No určitě byla ráda, samozřejmě, ţe byla ráda. Jestli vás třeba povzbuzovala v tomhle. Jo jo, to určitě jo, já jsem se opravdu snaţil být vţdycky do těch sedmi, půl sedmé doma, protoţe jsem věděl, ţe v tu dobu probíhá to koupání, takţe snaţil jsem se, ať mi to prostě neujde, ţe prostě to byla takové, kdyţ měl člověk po celý den prostě úplně jiné starosti, tak to bylo takové, měl se na co těšit a bylo to takové příjemné. Prostě, takové pěkné prostě, kdyţ je to takové maličké. Pak uţ samozřejmě kdyţ vás to začne vnímat, kdyţ se to začne na vás smát a tak podobně, tak uţ je to zase ještě veselejší a lepší, takţe. Jo to tak byla domluva, ţe prostě kdyţ budu, budu doma, tak budu koupat já, ţe aspoň jaksi si jich uţiju, kdyţ manţelka je s nimi celý den. Tak tak. Jaká byla reakce na vás jako na tátu, od okolí, od rodiny?
5
Tak, já uţ jsem nebyl v podstatě ţádný mladík, kdyţ to vezmu kolem a kolem, jo ... (počítá), mi bylo třicet čtyři, takţe jsem měl uţ zralý věk na otce, takţe uţ jsem v postatě splnil ... takové očekávání tak nějak známých, kamarádů okolo, kteří uţ dávno, jo dávno děti měli. Takţe jsem byl jeden z posledních, kteří si dávali v tomto ... v tomto načas. No takţe ... asi tak, no. Nebylo to pro ně, myslím si pro nikoho, ţádné překvapení, říkám, roky jsem uţ na to měl, takţe bylo to logické vyústění situace. Jak jste se v prvním roce cítil jako táta? Jak jsem se cítil? No tak byl jsem samozřejmě, kaţdý otec je svým způsobem hrdý na své dítě, na své děti. (dlouhé přemýšlení) A měl jsem samozřejmě radost, ţe se to povedlo, ţe ... především, ţe je dítě zdravé a ţe prostě to probíhá bez komplikací. A člověk má z toho... radost. A je to samozřejmě zase něco nového, protoţe ono to dítě, jak postupem času roste, tak vás nepřestává překvapovat. Jak vnímá, jak se chová ... co dělá a ... za chvilku uţ pak musíte mít oči všude, protoţe (smích) jsou rychlí tak, ţe to člověk ani nepředpokládá ani nedomyslí, co všechno jsou schopni během pár vteřin vymamlasit, no. Takţe ... asi tak. Jak se to vaše otcovství vyvíjelo s věkem dítěte? No ono se pořád ještě vyvíjí. V podstatě kaţdý věk toho dítěte má svoje klady a zápory. Kdyţ je to dítě malé, tak ono je malé jenom jednou, tak je to prostě fajn, je to takové ... milé, ţe člověk pozoruje co dělá, jak dělá, hraje si s ním, ţe různé blbinky a tak dále. Má radost, kdyţ se na něj usměje, kdyţ se mu něco povede, kdyţ pak, ţe, se posadí a první krůčky. Kdyţ se to dítě vyvíjí, tak ty jeho úspěchy, z toho má člověk samozřejmě radost a je rád u toho. No a má to zase i ty negativní stránky, ţe neţ se prostě dítě začne být trošku soběstačné, neţ se samo nají, ţe, neţ .. se přestane počůrávat a se ty plínky odstraní s tím je plno práce. Já kdyţ třeba u jídla, ţe se jenom otočíte a je schopno vám ten talíř s polívkou je schopno vylít okamţitě dolů nebo na sebe nebo jo a tak dále. Takţe upřímně tak nějak si to s těma dětma, teďkom jak chodí do té první třídy, tak mám pocit, ţe si to s něma uţívám víc, protoţe není uţ s něma ... teď nevím jak to říct, protoţe práce je s něma pořád, jo to oni vás zaměstnají neustále, to jenom jsou na půlhodinky venku a přijdou zamazaní aţ za ušama, takţe je zase co dělat a samozřejmě jak oni přijdou, tak jeden přijde jedněma dveřma, druhý druhýma dveřma, všude to naháţou, nepřezujou se, nanosí bláto do zádveří, které pak zase ještě rozfakturujou po celém bytě, takţe máte v pět hodin uklizeno a za hodiny, kdyţ se vrátí, tak můţete uklízet znova, protoţe jako je okamţitě svinčík, ţe. Ale chcu tím říct, ţe je uţ prostě fajn, kdyţ to dítě se uţ umí o sebe postarat, umí se samo najíst, prostě odpadají ty problémy ... tydlencty a uţ se s ním prostě dá dělat různé ... různé ... věci, které baví i mě i manţelku, ţe prostě jezdíme s něma na kole, jezdíme s nima lyţovat, jezdíme s něma plavat jo všechno, jezdíme s něma na volejbal, na hřiště, kde hrajeme fotbal, Janku teď asi dáme do atletiky. Tak je prostě fajn toto s něma dělat, protoţe my jsme oba dva s manţelkou sportovci a je fajn, ţe vlastně ... dneska uţ s něma lyţuju, oba dva prostě lyţujou prostě výborně a dneska uţ je
6
to v tom stadiu, ţe uţ si s něma výborně zalyţuju i já, jo a to je prostě fajn, tady toto je, ţe po hodině uţ vám neřvou, ţe je bolí nohy, ţe se jim chce čůrat, ţe mají hlad a tak dále, jo ţe prostě ví, ţe jde se lyţovat, tak ţe prostě ... něco prostě ulyţujem, pak se jde na nějaké občerstvení a pak se zase pokračuje. Takţe to je prostě fajn, ţe todlencto uţ prostě zvládnou a navíc ... je fajn i to, ţe vidím, ţe je to prostě baví, jo ţe není to tak, ţe bysme je do něčeho nutili, ale ... tak nějak jdou ve šlépějích těch rodičů a je fajn vidět, ţe je to prostě baví. Ţe kdyţ řeknu: Jani pojedem na kole, jo někam si zajedem, tak ona skáče nadšením, jo ţe na ni vidím, ţe ji to opravdu baví a to je fajn. Jak se vlastně s věkem toho dítěte měnil vztah vaší paní k vám jako k otci? No, tak, kdyţ se podívám na celý ten průběh, tak samozřejmě narozením prvního dítěte... hmmm... nevím jak to funguje jinde a jestli to nezobecním, ale prostě chlap spadne z lopatky. Ţe rázem, kdyţ prostě byli jen dva v domácnosti, tak jsem byl středem pozornosti já a tím se to všechno změní. Narozením dítěte se dostanete na ... druhou kolej a prostě je to tak nějak logické, ty ţeny mají v sobě ty mateřské pudy. Takţe ... prvotní, co se týče pozornosti ze strany manţelky, byly a jsou ... děti. tak to ... tak to prostě je. Takţe to jsem samozřejmě vnímal a pocítil. No a postupem času bych řekl, se, jak ty děti rostou, tak ten otec se do toho zapojuje do toho procesu ... výchovy nebo nevím jestli to tak můţu nazvat, si myslím víc. Jo, ţe ... v těch, kdyţ jsou prostě ty děti malé, ono to je, to jsou v devadesáti devíti procentech jsou na mateřské ţeny, tak ty děti jsou fixované na tu matku, matka je fixovaná na dítě, snaţí se mu dát první poslední. No na toho chlapa uţ jí pak nezbývá ani tolik času, protoţe ono to dá i člověku zabrat to malé dítě, kdyţ ho máte na starosti čtyřiadvacet hodin denně. Tak je to i dost ... dost vyčerpávající. No ale říkám, postupem času, kdy ... se to dítě dostane z těch plenek, jo rozumíte, co chci říct, kdyţ je trochu odrostlejší a dá uţ se s ním prostě něco, něco podnikat, něco prostě dělat. Tak si myslím, ţe pak vzrůstá vliv toho otce, aspoň u nás doma si myslím, ţe to tak, ţe to tak je. Takţe uţ prostě vím, ţe manţelka chce vyţehlit, vyprat, jo tak prostě vezmu děti ven, ať uţ na zahradu, kopeme si, háţeme balónem, nebo prostě vezmem kola a zajedem se někam projet, jo a snaţím se jim věnovat v rámci svých časových moţností. Mluvíte spolu o tom rodičovství vlastně vašem, o tom, jaké to pro vás je? Řek bych ţe asi ani ne. (delší přemýšlení). Nevím, nic se mi teď konkrétně nevybavuje jako na úrovni těch pocitů. Samozřejmě mluvíme spolu o výchově, jak dál, jakým způsobem ... třeba kam bude chodit, do jakého krouţku a vůbec tak prostě ... nějaká ta vize, prostě kam ty děti směřovat, asi tak. ... Potom samozřejmě mluvíme, a pak samozřejmě ty běţné organizační věci typu: kdo a kdy vyzvedne děti odkud a kam je zaveze a tak dále, no. A že bystě si třeba řekli: tehdy se dělo to a to a bylo to pro mě takové a takové, nebo třeba i v přítomnosti? A tká se to vlastně toho rodičovství, z vaší strany toho otcovství.
7
(delší přemýšlení) Asi ne aţ tak, jak to myslíte. Samozřejmě jsou ... výměny názorů, kdyţ jeden něco řekne z rodičů a druhému se to nelíbí, nebo to vidí jinak, ţe jo, tak to samozřejmě spolu diskutujem. (pauza) Asi tak. Takže jsem to pochopila tak, že když vy se s ženou bavíte o tom rodičovství, tak se vlastně bavíte spíš o těch dětech. Chápu to dobře? (přikyvuje) Já to vnímám i tak, že to rodičovství není jenom o tom, co budou dělat děti, ale i o tom, jak je to ve vás, jaká součást té vaší identity to je. Jak vy tohle vnímáte? (dlouhé přemýšlení) Teď nevím, jak odpovědět, upřímně, to je taková abstraktní otázka. To nevadí, třeba se k tomu ještě dostanem, klidně se k tomu pak můžeme vrátit. Jaké jste měl vlastně očekávání ohledně toho otcovství, jako jaké to bude? No, toť otázka, nějaké očekávání jsem určitě měl, to asi jo. (přemýšlí). Jo tak samozřejmě ţe kaţdý, no kaţdý, kdyţ jako čekali jsme rodinu, tak ... jsme šli na procházku a přemýšleli a bavili se o tom, jaké to bude, co budeme dělat, jak to budeme zvládat, kam budeme chodit. Takţe nějaké očekávání určitě, nějaké očekávání určitě byly. A splnily se potom? Tak víceméně, víceméně si myslím, ţe jo. Co mě pravda asi zaskočilo, tak to je to, co jsem říkal, ţe vlastně ... ţe pak vlastně manţelčina pozornost se ... nečekal jsem ţe se tolik bude upínat k dítěti, ţe pak vlastně se ... jak bych to řekl... ţe je člověk najednou na okraji zájmu nějak víceméně ... Prostě prioritní naprosto dominantně prioritní je to dítě a pak aţ někde vzadu ... je pak ten otec, no. A byl v tomhle nějaký rozdíl mezi prvním a druhým dítětem, nebo jakýkoliv rozdíl? No jeden zásadní rozdíl mě napadá a to je ten, ţe .... jedno dítě je ... ţena schopna zvládnout sama. S dvěmi plačícími dětmi uţ je problém. Tím myslím to tak, ţe ... kdyţ vlastně byla jenom Janka, samozřejmě v noci se vzbudila, nakojit, ţe nebo jestli ji něco bolelo. Já jsem chodil do práce, tak tydlety záleţitosti prostě z devadesáti devíti procent řešila manţelka. Ať prostě odpočatý a vyspaný ať jdu do té práce a na tu stavbu, tak prostě to ona se snaţila, ať jde tak nějak mimo mě. Ale kdyţ prostě tak nějak došlo k tomu, ţe v noci brečeli oba dva, tak to uţ jsem pocítil i já tu svoji roli otce, ţe to byla, to byla zásadní změna tady v tom, ţe dvě děti vám dají zabrat dvakrát tolik, neţ to jedno, ale minimálně třikrát tolik, to se prostě tak jako násobí nějakou geometrickou řadou. Ţe je velký rozdíl mít jedno a dvě děti, opravdu velký. To ... předpokládám, ţe děti nemáte ještě? To poznáte a to v podstatě v jakémkoliv věku. Protoţe jedno dítě... jedno dítě kdyţ je samo doma s rodiči ... a pozoruju třeba tady v sousedství, kde mají jedno dítě, tak to dítě je doma takové klidnější ... je víc ve
8
styku s těma dospělýma, takţe chová se tak trošku jinak, dřív dospívá, jo je tak trošku moţná aţ přechytralé, ale nicméně je takové klidnější, hodnější. Jo., ţe kdyţto kdyţ jsou ti dva raubíři spolu, ty dvě děti navíc věkově si velmi blízké, tak ony ty lumpárny, co dělají venku se všema dětma, tak dělají i doma prostě ve dvojici samozřejmě to co jedináček nezná, jo takové ty ústrky od toho druhého jako ţe by se musel dělit o hračku o cokoliv vlastně, jsou vţdycky dva a musí se nějakým způsobem poděli, ţe všechno nemůţete mít dvakrát. Jo mají samozřejmě kaţdý svoje hračky, ale třeba teď se mu zlíbí, ţe si chce hrát s tou jeho hračkou, ten mu ju zrovna teď nechce pučit a je samozřejmě problém, ţe. Je oheň na střeše a v tu ránu se prostě pobijou a kravál a prostě je velký rozdíl mít jedno dítě, kdy to vlastně nikdy nezaţijete tydle situace s jedním dítětem, kdy to dítě je vlastně i díky tomu, ţe nemá s kým se dělit o přízeň a pozornost rodičů, tak je takový větší, větší klid, bych tak jako řek, i to tak pozoruju. Jo ţe ty děti jsou samozřejmě, kaţdé má svoji individualitu a kaţdé chce urvat co nejvíc té přízně toho rodiče a jsou soutěţivé mezi sebou, coţ má vlastně i své kladné stránky, protoţe zase ten mladší toho uměl ... v niţším věku mnohem víc neţ ve srovnání kdyţ byla Jana v jeho věku, uţ protoţe je to jeho velký vzor, chce se jí prostě vyrovnat a napodobit. A ten ... v tomto je zase ta výhoda, ţe to dítě to menší vám rychleji se učí ty věci a rychleji se vyvíjí. Jo třeba to, co mi Jana, uvedu příklad, nevyšplhala v pěti letech, tak on ve čtyřech letech třeba vyšplhá. Jo a spoustu příkladů prostě od čištění zubů a mytí, těch základních návyků, ţe prostě vidí, ţe ona si myje ruce tak on se to taky naučí, tak v tomhle to je fajn, v tomto to je fajn, ale je prostě obrovský rozdíl mít to jedno dítě a mít dvě. Vy jste říkal, že vlastně tím, kdy se narodilo druhé dítě, tak vy jste získal víc povinností, můžu to tak říct? Asi jo, asi jo. Jo určitě. A jak to bylo, když šla vaše paní do práce? No děti vlastně chodí do školky nebo chodily do školky, obě dvě, no takţe jsem je zavezli ... jak to vlastně bylo, no zavezli jsme děti do školky a šli jsme do práce. Teď si nevybavuju, jestli jsme jezdili společně, nebo já jsem jezdil dřív ... (pauza) A co se týče té vaší otcovské role, došlo tam k nějaké změně? No, řekl bych, ţe to nebyl nějaký... nějaký zlom. (pauza) Změny v otcovské roli, to si nevybavím, nevybavím si nic, co by se tak změnilo. Ani zase množství těch povinností kolem dítěte? Jo samozřejmě, je něco jiného, kdyţ je manţelka doma na mateřské, pak uţ s těma většíma dětma, v uvozovkách většíma, kdy má prostě, já nevím, dva roky a čtyři roky, tak uţ je schopna tak nějak s nima něco udělat, ţe uţ. ... s tím malým dítětem .. i kdyţ to je relativní, to malé dítě zase spoustu
9
času prospí. Ale nejvíc času a nejvíc té pozornosti to dítě vyţaduje asi kolem toho půl roku zhruba, to bych tak asi viděl, kdy vlastně uţ tolik nespí a kdy uţ vlastně se chce samo hýbat a tam vleze a tam vleze a tam vleze a vlastně ho musíte neustále hlídat a být mu vlastně neustále za zadkem, aby něco, ţe na sebe něco nestrhne, nerozbije, jo neublíţí si. A takţe s ním vlastně s ním vlastně člověk, s ním toho doma moc neuděláte. Kdyţ jsou ty děti jako trošku uţ větší, tak uţ něco jo. No ale pak je samozřejmě rozdíl, asi vím, kam míříte, ţe vlastně kdyţ přijdeme oba dva z práce s manţelkou, tak samozřejmě, to co dřív manţelka stihla udělat sama během dne, kdy byla doma, tak to ji teď vlastně čekalo, ţe. Mám na mysli ty běţné věci jako je praní, ţehlení a tak. Snaţil jsem se a snaţím se doteďka, máme to prostě nějak tak rozdělené, ţe ty ... ţenské v uvozovkách práce, jako je to ţehlení, praní, tak to prostě dělá manţelka. Já vypomáhám, nebo dělám vaření, já teda nevařím, já dětem chystám ráno snídaně, večer večeře. Pomůţu s nádobím, s nějakým úklidem, luxováním, plus samozřejmě ty chlapské práce kolem domu, na zahradě, ţe. Takţe ... nevím, jestli jste na myslí todlencto při tomto dotazu. To je důležité, co vás u toho napadne. Já myslím, že jsme to tak proběhli ty vaše vzpomínky... No vida! (potěšeně) ... a teď bych se zeptala na trochu obecnější, shrnující otázky. Jaké to pro vás je být otcem? No jednoduché to není. Jednoduché to není, to poznáte sama, ţe s dětma to není jednoduché ... hmm ... neustále vás něčím překvapujou. .... (přemýšlení). Má to samozřejmě... má to svoje mnohé klady, má to svoje zápory. Klady samozřejmě v tom, ţe vidíte v těch dětech nějakého toho pokračovatele svého rodu, vidíte, jak je šikovné, jak se vyvíjí, jak se učí, získává zkušenosti, dovednosti, tak to je prostě... Snaţíte se jim co nejvíce těch dovedností a zkušeností prostě předat a naučit je co nejvíc, aby byly připraveni pro ten nelehký ţivot, který je čeká. Takţe takhle. Samozřejmě zápory to má v tom, ţe prostě kaţdé děti zlobí a můţete jim opakovat x krát jedno a totéţ, co mají dělat a dokud prostě člověk nezařve, tak to neudělají. Takţe to jsou ty zápory ţe se člověk rozčiluje dnes a denně mám pocit pořád nad stejnýma věcma, jakoţe to neuklidily, jo ţe ty základní věci, které by uţ měly, tak prostě neplní, nebo plní aţ po x té urgenci. Tak to je takové psychicky unavující, vyčerpávající, kdyţ prostě řeknete pětkrát totéţ a nic se neděje, jo. To prostě, to mi vadí a nejenom mi, ale i manţelce a prostě je to unavující. Ţe dovedou vás tímto, tímto způsobem celkem vyčerpat. ... (pauza) Teď nevím, jestli jsem odpovídal na to, na co jste se zeptala. (smích) Jo, odpovídal. A kdy jste se vlastně stal otcem, ve kterém okamžiku nebo období? Kdy jsem se stal otcem? Zajímá mě ten váš osobní pocit, kdy se to stalo součástí vaší identity.
10
Tak otcovství... otcovství začalo především narozením dítěte. V tu chvíli se člověk stane otcem. Pak uţ to má i černé na bílém. No a pak se vlastně se ten vztah prostě ... se neustále vyvíjí, ţe. Protoţe tak jak děti rostou, dospívají, tak se samozřejmě mění a ... tak jak se prostě vyvíjí děti, tak se vyvíjí i ten vztah nejen otce ale i těch rodičů obecně. Jak se vlastně mění ta vaše otcovská identita? Mění se taky, nebo je to stejné? (přemýšlení) Tak určitě se to taky mění a vyvíjí. Kdyţ vlastně se to dítě narodí, tak jste na něj patřičně hrdý, ţe jo. Ţe se vám to povedlo prostě zplodit potomka. Člověk jak s tím kočárkem tak pyšně vykračuje. No a mění se .. mění se to v tom, ţe ... jak ty děti rostou, začnou chodit do školy, tak uţ po nich chce, aby se dobře učili, jo v rámci svých moţností, kaţdý nemůţe být Einstein. Ale prostě musím vidět, ţe má alespoň takové výsledky, na které je schopna dosáhnout, na které má. No a ten vztah se změní v tom smyslu, ţe kdyţ je to dítě v kočárku, tak se prostě jenom směje nebo brečí na celý svět, ţe jo. Kdeţto ty děti uţ vás svým způsobem reprezentují, i ty rodiče. Ţe prostě se snaţíte, aby kdyţ jde po ulici a potká dospělého, aby pozdravil, ţe jo, patří to prostě k základům slušnosti a vychování, takţe ty děti se snaţíte vést a vychovávat tak, ať se za ně nemusíte stydět, aby samozřejmě dosahovaly těch nejlepších moţných výsledků ve všech moţných činnostech, ať uţ ve škole, tak ve sportu a v tom se mění i myslím to, ţe člověk tak nějak cítí tu větší zodpovědnost za ty děti. Asi v tom si myslím, ţe se to vyvíjí. Ţe bych určitě nechtěl, aby se o našich dětech říkalo, ţe to jsou chuligáni, nevychovanci, darebáci a tak podobně, jo, ţe můţou se třeba i špatně učit, kaţdý prostě není Einstein, ale základem je, aby prostě se uměli dobře chovat a někdy v budoucnu byli přínosem pro společnost. Aby ... aby z nich něco bylo, kdyţ to tak řeknu normálně. Ten pocit, jaké je to být otcem, tak ten se vyvíjí? (dlouhé přemýšlení) Nad tím jsem nikdy neuvaţoval, jestli se nějak vyvíjí ten pocit otce. Jak je to pro vás třeba důležité ve vašem životě, jak se tohle mění? Nedovedu říct, jestli se to mění, ten pocit otcovství. Moţná v tom smyslu, ţe postupem času, kdy vlastně uţ vám, máte uţ spolu proţitých spoustu chvil, spoustu příhod jste zaţili spolu, jak vidíte, jak se to dítě vyvíjí, tak máte z něho z nich čím dál větší radost. Tak bych to moţná ... jo, ţe, rozumíte. Jo ţe člověk prostě je to fajn, kdyţ pro něj přijdu do druţiny nebo do školky, jo jsem rád, ţe ho vidím, on je taky rád, ţe mě vidí, nebo on, oba dva. To je tak, ţe Jana uţ chodí sama, tak proto říkám on. A je to prostě, je to takový fajn pocit, vidět, ţe přece jenom děti... se nějakým způsobem učí, rostou, zdokonalují a je takový radostný pocit, kdyţ víte, ţe tohle jsem je naučil já, nebo ţe tohle jsme je naučili spolu, to je takové pěkné. Tak těch radostí, doufám, bude víc a víc. Teď bych se víc zaměřila na vaši ženu než na ty děti. Jak vás vaše paní ovlivňuje jako otce? Jaký má na vás v tomhle vliv, jak na vás působí?
11
No určitě má na měl vliv. Tak jako, jako kaţdá ţena toho chlapa nějakým způsobem usměrňuje k obrazu svému, takţe tak... tak nějak. Jak konkrétně třeba, můžete mi to nějak přiblížit? Konkrétně ať třeba, to mě teď napadá, ať třeba nepiju přímo ... přímo prostě z té pet, pet... pet lahve, ať si ... ať si to pití naliju do skleničky, ať to ty děti nemají, protoţe uţ to prý taky tak, ţe jo, tak ať nemají špatné návyky po otci, protoţe to vidí. Třeba, konkrétně. Teď se mi tak vzpomnělo, vybavilo. No takţe takových těch, v takových těch normálních detailech, maličkostech, prostě ať se tomu dítěti předá jen to nejlepší ať prostě, návyky, zlozvyky od toho rodiče. A to vaše prožívání toho otcovství, jak jste o tom před chvílí mluvil, má to vaše žena nějaký vliv? Tak samozřejmě ţe má vliv, protoţe s těma dětma jsme oba dva, ne jenom já. Jezdíme spolu na dovolené, trávíme spolu volný čas... snaţíme se oba dva těm dětem dát co nejvíc, takţe je to pak radost ze společně vykonané práce, kdyţ to tak řeknu. Jaké signály, impulzy z její strany nebo povzbuzení od ní vnímáte, jak to ovlivnění probíhá? Kdyţ s jí něco nelíbí samozřejmě, tak mi to dá patřičně najevo, mi to obvykle řekne, ţe se jí něco nelíbí. Kdyţ se jí něco dotkne, tak se třeba nějakou chvilku nebaví, (pomalu, není mu to příjemné)... tak normálně, jak to ty ţenské dávají najevo, kdyţ se jim něco nelíbí, no. (rychle, razantně). Však to znáte. No já to potřebuju slyšet od Vás, jak to znáte vy (smích). No jak říkám, asi tak. Okamţitě, kdyţ se jí něco nelíbí, tak to dá najevo. Mě napadá, když jste mluvil o těch činnostech, které s dětmi děláte o té vlastně vaší náplni té otcovské role, tak vnímal jste tam nějaké ovlivnění z její strany nebo cokoliv? Ovlivnění, no tak ovlivnění ... Vy jste třeba hovořil o tom, jak jste se tu péči učil od vaší ženy a... ... tak prostě ţe jsem se díval, jak se to má dělat a kdyţ jsem prostě udělal něco špatně nebo jinak, tak mi to řekla (nerudně): Tak né, to musíš tak. Takţe je to tak jak kdyţ se něco učíte,. tak vás někdo nějakým způsobem učí a ovlivňuje, takţe ... kaţdý, teď to zobecním, kaţdý, v kaţdém vztahu jeden ovlivňuje toho druhého. Tak to prostě je, protoţe s tím člověkem trávíte spoustu času a on vás samozřejmě ovlivní. Jo chlap ovlivní ţenskou nějakým způsobem a ţenská ovlivní toho chlapa. A jak konkrétně se to děje, tady to ovlivňování?
12
Jak konkrétně se to děje... třeba snaţím se, abych nezavdával příčinu, kdyţ vím, ţe se manţelce něco nelíbí, kdyţ to udělám, tak se prostě snaţím to ... nedělat (nerudně). Jo takţe projevuje se to prostě v tom, ţe se člověk snaţí nedělat věci, které vím, ţe tomu druhému nedělají, nedělají dobře, je na ně nějakým způsobem háklivý, nebo jako v tom smyslu. To je vlastně to ovlivňování tím člověkem. Z mojí strany myslím, že jsme to probrali všechno, je z vaší stranu něco, o čem jsme třeba nemluvili, nebo mluvili málo a přijde vám to podstatné? ... (dlouhá pomlka) Třeba mohu být věci, které mě ani nenapadnou, že by pro tohle téma mohly být důležité... No mě určitě něco napadne, aţ skončíme. Tak to mi napište mail, to mohou být často ty nejdůležitější věci... Přemýšlím, ale nic zásadního, co by tam mohlo být mě nenapadá. (dlouhé přemýšlení). Myslím si, ţe tak nějak řečeno uţ toho bylo hodně, asi ne všechno, ale.... (pauza). Děti jsou v kaţdém případě radost i starost a změní vám to ţivot jednou provţdy. A navţdy. To je jistá věc. Ať uţ má to dítě pět měsíců nebo dvacet let. Věku myslím. Pořád je to vaše dítě a pořád... pořád se budete starat o to, aby se mělo co nejlíp. Jo, vţdycky se rodiče snaţí ty děti všemoţně, všemoţným způsobem prostě ochránit, zabezpečit, připravit na to všechno moţné i nemoţní, jo říkám, ta zásadní myšlenka je opravdu, ţe děti vám ten ţivot jednou provţdy změní. A když to moje celé téma je, jak vy vnímáte vliv vaší ženy na vaše otcovství, tak můžete to na základě toho, co jsme tu říkali nějak shrnout? (dlouhé přemýšlení) Ještě jednou mi to řekněte. Jak vnímáte vliv vaší ženy na vaši identitu otce, na vaše otcovství, na tu roli, na cokoliv. Vliv vaší paní na tuhle část vašeho osobního života. Jak jste to vy zažil. (přemýšlení) Tak pramení to, ty vlivy a to ovlivňování pramení z toho, ţe kaţdý se snaţíme ... dát dítěti tomu, dát dítěti to nejlepší, no a samozřejmě stejně jako já ovlivňuju manţelku, tak ona ovlivňuje mě, třeba ţe některé věci vidí jinak, ţe se ve vztahu k dítěti nezdá, ţe jak jsem se zachoval, nebo ... ţe to nebylo to nejlepší. Tak to si navzájem, tydlenc ty věci řeknem, ţe to nebylo zrovna nebylo to nejlepší nebo ţe by se to dalo řešit i jinak. Jo takţe todlenc to, asi takhle tak bych, to mě při vaší otázce napadá, jo ţe to ovlivňování je vzájemné.
13
