26/89 Malá revue pro umění a kritiku
Bachelard Bindzár Bochořák Dubský Hrabal Hybler Chadima Klekner Machulka Schwarzenberg Vondruška Vondrušková
Letošní Seifertova cena udělena Karlu Siktancovi Rozhodnutím poroty ve složení Antonín Brousek, Jiří Gruša, Antonín J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Skvorecký, Jan Vladislav a dva spisovatelé žijící v Československu byla Cena Jaroslava Seiferta pro rok 1989 udělena
českému, básníku Karlu Siktancovi za jeho zatím poslední básnickou sbírku Srdce svého nejez, shrnující ve vyzrálé syntéze jeho charakteristickou lyricko-epickou tvorbu z let 1981-1986. Nadace Charty 77
Obsah Bohumil Hrabal VEŘEJNÁ SEBEVRAŽDA
2 POEZIE PÍSNIČKÁŘI I I I - SLOVENSKO 19 PĚT BÁSNÍ QUI DA MACHULKY 24 PRÓZA Klement Bochořák OČISTA 26 Radim Klekner LISTOPAD 32 HUDBA Mikoláš Chadima OD REKVALIFIKACÍ K „NOVÉ VLNĚ" /4/ 42 VÝTVARNÉ UMĚNÍ BIBLICKÝ CYKLUS HELENY VONDRUŠKOVÉ (Josef Vondruška: Dopisy Egonu Bondymu) 58 TEORIE Ivan Dubský QUAESTIO TEMPORIS 75 BANALÝZA
86 LITERATURA Karel J a n Schwarzenberg KNÍŽECÍ ŽIVOT Rozhovor s Karlem Hvížďalou 97 RECENZE Martin Hybler: Eva Kantůrková „Člověk v závěsu" 103 MEDITACE Gaston Bachelard POETICKÝ A METAFYZICKÝ OKAMŽIK 105
Bohumil
Hrabal
VEREJNÁ SEBEVRAŽDA
C Milá Dubenko, od té doby, co jsem se vrátil z těch Spokojených států, z cesty, kterou jste bláhově a dobrácky naplánovala jen a jen pro to snad, abychom se opět uviděli, tak jsem se vykolejil... To, co se stalo mé matce, jak píší v úmrtním listě, že umřela na měknutí mozku, tak já jsem dosáhl ale opravdického vrcholu prázdnoty a jsem tak, ale tak sám, že jsem vlastně v samovazbě a jsem svázán do kozelce a už nežijú v čase, ale jen a jen v prostoru, kterého se lekám a děsím... Jeden mladý Ital, který se přiženil do Prahy, muž, který opravuje kaple, tak ten mi pozval, abych i já viděl to, co viděl on v Budči, tam v kraji, kde svatý Václav jezdil na návštěvu ke své babičce Ludmile, kterou pak zaškrtili 2
šálou, tak tam v Budči, v kupoli rotundy, spočívají zetlelé a tlící kosti stovek generací holubů, kteří když uhádnou ten svůj čas, tak sletí si umřít do té kupole, za několik století jich tam je, vespod už jen humus, guano, vrství se tam v té okrouhlé kupoli to plusquamperfektum holubích generací přes imperfektum až po holubí peří a kosti loňského roku... Tak to jsem teď já, který jsem natolik zestárl, že žiji a sytím se vzpomínkami na svoje dětství, tak nějak ty moje vrstvy jsou v obrácených vrstvách té holubiččí tumby v Budči, stačí, že zavřu oči, a vracím se až tam nazpátek, až do Ži denic, kde jsem se narodil na posteli, ve které pak umřel děd, v pokoji, který pro mne byl všechno, protože od těch chvil, kdy jsem otevřel oči, vždycky v pokoji bylo slunce, a když ne slunce, tak světlo... Ta Balbínova ulice se táhla do kopce a chodník byl pod dvěma okny a lidské hlavy stoupaly vzhůru nebo zase sestupovaly, tak, jak je utínaly ty dva okenní rámy... To je to moje světlo, ten domeček v Balbínce v Židenicích, kde mne porodila moje maminka za svobodna a kde mne vychovávala babička a děd a ta moje' ulice s nízkými domečky a to slunce... J á ten m ů j rodný pokojík jsem vždycky měl za kostelík, za zámeckou komnatu, tak tam byly svaté obrazy a Panenka Maria pod šturcem, a ohromné asparágusy, a stůl potažený plyšem a na něm ohromná plyšem potažená kniha se zlatou sponou, jak bible vypadalo to rodinné album, kam jsem se bál podívat... Okny jsem viděl kukuřičná pole a ovocné stromy a stoupající stráň, kde se táhl vinohrad a kde babička měla pole... když byl čas, tak mne brala s sebou, okopávala jablíčka a fazulku a trhala srstky a ribizl, a když byl čas, lozila po stromech a česala karlátka a světky a marhule, a já seděl a díval se ... kam jsem se díval? Nikam, byl jsem s babičkou, vždycky zalitý sluncem, i když začalo poprchávat... Dubenko, tak jako n a ty moje první tři leta, kdy jsem žil s babičkou, tak vzpomínám teď i na Vás, vidím Vás ve světle, jste do světla oblečena a dokonce máte svatozář, protože jste tak daleko, protože, Dubenko, pak se mi stalo, když mi byly ty čtyři roky, že mne odvezli do Polné, tam 3
do pivovaru, kam nikdy nechodilo slunce, bydlel jsem s mým novým tatínkem a s mojí maminkou, která mi byla cizí, v tom pivovarském bytě se muselo svítit i ve dne a za sluncem jste si musela vyjít na dvůr nebo do městečka... A tak jsem se stal malým poběhlíkem, domů jsem se chodil jen vyspat... Teď jsem na tom, Dubenko, zrovna tak, jedině když vzpomínám n a Vás, tak vyjde slunce i když je deštivý den... Vidím Vás, jak jste přišla poprvně ke Zlatému tygrovi s ruksáčkem na zádech, j á jsem seděl pod malými parohy, tam vzadu, tam, kde se u Tygra musí svítit, hledala jste tvář, která by se hodila k mému jménu, a pak jste se představila jako April Cliford, bohemistka, a že já asi se na Vás budu zlobit, že přicházíte tak kách... ale já jsem hned věděl, že ve Vašich očích je moje budoucnost, okřál jsem a mí přátelé taky, posadila jste se a pila s námi pivo a pan Marysko řekl... April? Aprilka? Budeme Vám říkat Dubenka... a od té chvíle jste se stala Dubenkou a pak, když jste si sundala kabátek, potřísněný deštíkem, kdosi se optal. To tam venku prší? A Vy jste řekla... Ano pánové, pane Hrabale, venku prší, jak říkají Češi, to tam dneska pěkně chčije... A všichni hosté pivnice, kteří to slyšeli, se rozesmáli a podívali se na Vás, jako kdybyste je pohladila... A pak na otázku odkud přicházíte opakovala jste několikrát: Ze Spokojených států amerických... Ale nejvíc jste potěšila pivní hosty, když na otázku pana bývalého konzula: A co vás tam v tom slavistickém kursu učejí, copak pěkného jste tam slyšela?, řekla jste bezelstně: Slyšela jsem tam třeba - to máme ale pěkně vyčůranou stranu... Když to pan konzul slyšel, tak byl nadšen a řekl... Ta dívenka sem musí chodit, je to milounké dítě... A tak jste se, Dubenko, uvedla ke Zlatému tygrovi a j á teď znovu myslím na toho mladého archeologa, který mi ukázal odkrytou kupoli románského kostela a ty vrstvy umřelých holubů a holubic, boční hlubinnou sondou jsem viděl několik století nazpátek, až tam, kde z kostí a peří už bylo jen guano a humus, zatímco tam nahoře, tam leželi mrtví holoubci, kteří než umřeli, tak ladně rozevřeli svoje křídla jak vějíře a stočili hlavičky tak, jak je naaranžovala t a holubí smrtka, holubí 4
smrt... Colombo, Colombo, holubičko moje... jak je napsáno v chrámu u Uršulinek, kde spočívá maličká, do krajek zabalená Kolomba, jejíž kosti přivezl do Prahy Otec vlasti, Karel Čtvrtý... Svatá Kolomba, která raději umřela, než by si vzala toho, koho neměla ráda, teď spí u Uršulinek svůj sen tak, jako holoubci ve vrstvách v kupoli románské rotundy v Budči u Prahy... Milá Dubenko, píšu Vám z metropole, kde bývalo zvykem, že po náměstích se batolily a vrkaly houfy holoubků a holubic a lidé se s nimi fotografovali, krmili je a tak... Dokonce ta naše náměstí byla něco jako doklad toho, že my jsme holubiččí povahy... Ale už tomu není tak, už před časem jsem zjistil, že potkávám jisté muže, kteří mají jakoby služební kostým, uniformu zřízenců zoologických zahrad, dokonce vypadali jako skřeti nebo chovanci ústavu, dokonce všichni, snad aby je nikdo nepoznal, měli brejle, veliké nadpřirozené brejle se skly jako dva jogurty. A ti v ranních hodinách kráčeli náměstími i ulicemi a rozhazovali otrávené zrní nebo chytali holoubky do sítí, takové síťky jsme měli jako děti na motýly. Často jsem ty zrůdy potkával už s kořistí, měli takovou rybářskou síť a každá byla plná holubích vyvrácených křídel, ze sítění se produpávaly bezbranné červené nožky a v každé té síti byly jedny i dva páry zděšených holubích oček, těch krásných očí... A nikdo tomu nebránil, každý byl zděšen těmi lidskými zrůdami, které odnášely tu kořist... stovky nevinných holubích očí... A přitom při každém máji, při každé slavnosti, při každých dětských radovánkách na náměstích a v parcích oddechu a kultury, všude vlály modré prapory a v dětských prstech modré praporky s bílou holubicí tak, jak ji namaloval pro Mírové hnutí Pablo Picasso... Teď ale žiju ve městě, kde jistě už více než dva roky je zahájeno tažení proti holoubkům, holoubci mizí a mizí... tu a tam si vykračuje jeden nebo skupinka, zobají, co jim kdo hodí... ale pozor, podle novin a časopisů, ono to už je zakázané, protože holoubek je lidskému zdraví škodlivý... a krmit holoubky je nežádoucí, skoro trestné... Dokonce jsem viděl, že lidé odkopávají příliš důvěřivé
holubičky, odkopávají je a jsou lidé, kteří křičí a vyhrožují žalobou, když vidí, že někdo krmí tu naši holubiččí povahu, ty krásné a nevinné holubičky... Všechno se u nás, Dubenko, mění a bude měnit, už se objevují hlasy, že labutě jsou vlastně taky škodlivé, že labuť je schopna zabíjet tím krásným černým zobanem mladá kachňátka... Tisíce labutí přiletěly do Prahy a tady našly svůj tichý a bezpečný domov a živí se žebrotou a za odměnu dávají lidem tu svoji eleganci, jsou to naše girls, naše bílé manekýnky, Praha je několik kilometrů dlouhým říčním Labutím jezerem... které už taky začíná vadit nejen myslivcům, ale i lidem jako jsem já, protože já taky už vidím, jak mizí kachňátka a zůstávají na Vltavě jen kachny... Ovšem co dělat? Ještě že v Anglii všechny labutě patřejí královně a kdo poraní, kdo zabije labuť, tak je žalován, poranit nebo zabít labuť je v Anglii crimen laesae majestatis... Myslím, Dubenko, že štěstí je vždycky to, kde vedle číhá neštěstí. Když jsem byl hostem v Moskvě, za UNESCO, slavili jsme výročí ruského pravoslaví, otevírali jsme ve vysokém sněhu klášter, který v tom sněhu vypadal jako by byl zavěšený v samém nebi, byly jeho stěny modré a bílé sloupy... a ten nebeský zpěv! Ruslan a Ludmila, když se potulovali před tisíci lety tam někde u Středozemního moře, nakonec byli svědky pravoslavné mše v Carihradu a byli tak dojati, že se pak jeden druhého vyptávali: Byli jsme ještě na zemi a nebo už v nebi? A hned věděli, že pro Rusy bude jedničkou pravoslaví... A tak jsem byl s ostatními pozván k patriarchovi Pimenovi a tam, když došla na mne řada, řekl jsem patriarchovi, že jsem měl v křišťálovém zámku přednášku Zum ewigen Frieden, obsah knížečky, kterou napsal Immanuel Kant v nedalekém Kaliningradu, dříve Koenigsberku a ještě dříve Královci, který založil český král Přemysl Otakar II. ... když jsem převyprávěl obsah, optal jsem se patriarchy... Buďte tý lásky, a vy to víte, že Emanuel v hebrejštině znamená Dítě Boží, tak prosím, jsou děti Boží i ti zlí nebo jenom ti dobří? A patriarcha na mne upřel ty svoje uhrančivé oči, potěžkal mne láskyplně 6
v těch svých jako uhel černých panenkách a pak řekl uváženě... Děti Boží jsou... i ti zlí... A já jsem se mu poklonil a vyšel jsem na dvůr třpytící se sněhem, a ve věžích teď stáli mniši a začali rozhoupávat zvony mocnými údery svých tlap, takovými rukavicemi, jako mají hokejoví brankáři, a zvony ladily a nesly se na dva metry zasněženým krajem a Moskvou a jistě ještě dál, ta věž má zvony zavěšené na otevřených románských oknech a postavy mnichů se pohybovaly rytmicky a v kontrapunktu tak, jak jim velely údery těch hokejových lapaček... a přes dvůr šel diákon a ženy poklekaly a on jim žehnal a dával jim políbit kříž... i j á jsem pokleknul a on mi požehnal a když mi dal políbit studený stříbrný kříž, přečetl si moje jméno na klopě kabátu, že jsem z Československa, a řekl mi tiše... Můžete se mnou hovořit česky, já mám seminář v Prešově... I ti zlí jsou, Dubenko, děti Boží, jsou a jsme všichni Emanuelové, pro nás nap sel Kant tu knížečku... Zum ewigen Frieden... Dubenko, to byl ten krásný čas v Moskvě, kde přistál v létě sedmnáctiletý německý student, byl Den obránců sovětského Nube... a on s malým letadýlkem se plížil jako vlček těsně nad krajem... když proletěl ulicemi Moskvy, tak ještě nauormidloval to svoje aero nad most přes řeku, podletěl trolejbusové vedení a policista, který řídil u Kremlu dopravu, řídil ji tak dokonale, že navedl letadýlko tak, že přistálo a lehce duclo do červené kremelské zdi... a když mladíček vyskočil, tak dvě ženské, které nesly kytice, aby je položily na hrob v mauzoleu Lenina, tak ty když viděly .o děťátko přestrojené za letce, darovaly mu ty kytice, protože myslely, že toto je součást akce Obránců sovětského nebe... A Dubenko, jak ty ženské, tak ten regulčík, tak i ten chlapec, všichni jsou děti Boží... Zrovna tak, Dubenko, když v Praze letos v lednu byly ty události dítěte Božího Palacha, který se upálil jen proto, že nevěděl jak by protestoval jinak proti tomu, že spřátelená vojska toho srpna obsadila jeho republiku, tak j á jsem taky dostal svoji porci slzného plynů tam pod Můstkem a navíc dostalo se mi té cti, že jak procházeli repor7
téri rádia a kladli otázky Co říkáte těm chuligánským provokacím na Václaváku a vůbec?, tak jsem tomu dítěti Božímu reportérovi řekl... No to jste se optal toho pravýho, vždyť základ mojí poetiky a mýho života jsou tři chuligáni... Serjoža Jesenin, Vasilij Šukšin a Vladimír Vysockij! Jakýpak chuligáni?, řekl jsem, Dubenko, těm děckám Božím z rádia a oni raději nastavili ten svůj aparát dalším synům Božím... Dubenko, já si nakonec stejně myslím, že když umře dobrý člověk, že přeci jenom, aby měl zásluhu v nebesích, promění se jeho duše v holubici, protože jako holubice přišlo zvěstování Panny Marie a jako holoubci přicházelo apoštolům zvěstování i poselství Ducha Svatého. Já, když jsem viděl tam ty tisíce a tisíce mrtvých holubů a holubic v rotundě na Budči, tak tam i jedna holubice byla moje žena Pipsi, která mi tak dlouho umírala, že nakonec se stala světicí... Ted' si vzpomínám, tři dny před tím, než mi poručila, abych ji odvezl do nemocnice na Bulovku, ještě v Kersku řekla mi, abych jí přinesl zeshora, z toho našeho hradla, z verandy, Světovou literaturu... A já se lekal... Kde ji budu hledat? Řekla tiše... Leží tam, včera jsem si tam četla, na obálce jsou samý fošny a prkna, jako by se připravovalo na první stránce popraviště... ale... Tři dny před tím, než Gary Cooper umřel na rakovinu, poručil si jen stříbrný kříž a pak ať mu už dají pokoj... a třetí den moje Pipsi umřela... ty poslední dny jejího života, když se na mne celkem dvakrát podívala, nikdy jsem ji neviděl tak krásnou a tak mladistvou a tak plnou nebes a nebe... A dvakrát mi ten čas, snad za celý náš život mi dvakrát řekla tiše a krásně... Děkuji ti, Bohoušku... Děkuji ti, Bohoušku... Vyletěla moje holubička ze skály... a já teď, Dubenko, vím, že letěla přes Sokolniky a pak přes řeku rovnou tam, kde staletí létají umírat holoubci, do kopule rotundy... tam, kudy jezdil Václav za babičkou Ludmilou, kterou pak uškrtili dlouhou bílou šálou... Kdopak ví, Dubenko, jak dopadne letošní jednadvacátý srpen? Vzpomínám, Dubenko, že když jste byla v Kersku, že jste si přála poklonit se mé ženě... Tak jsme jeli tím mým bílým fordem do Hradišťka, tam za vesnici až k lesu, tam, 8
kde je náš pomník, naší rodiny, kterou jsme vykopali z hrobů v Nymburce a pochovali všechny do dubové rozpadající se bedny od piva z pivovaru v Polné... vyšli jsme na hřbitov a tam je ten pomník, dělaný podle Moodyho, hrubý kámen s kulatým otvorem, takovým, o jakém snil i Jerome Bosch, v Benátkách je ten obraz, ten gigantický tunel, kterým prolítávají zemřelí do prudkého světla... tak tam, pod tím tunelem, tam jsem Vás zanechal a šel pro vodu k pumpě... a když jsem napumpoval do láhve od okurek třpytící se voděnku a otočil jsem se, musel jsem zůstat stát... Vy, Dubenko, jste klečela před rovem a skloněná, obě ruce až po loket jste měla zastrčené v hlíně, čelem jste se dotýkala kamínků, protože celý ten náš rov je vysypán kaménky, které moje žena přivážela od všech moří, kde jsme se koupávali a kde byla šťastná, protože moje žena milovala koupání se, říkal jsem jí, že je moje mořská vydřička... A když jsem přišel k Vám, slečno Dubenko, mlčela jste a pořád až po loket, pořád svými kolínky v kaméncích, s čelem skloněným a otlačeným od mořských kamínků, pořád jste splývala s tím, co bylo na mé ženě smrtelné a co vyzařovalo z urny a i z těch uren ostatních, zatímco duše mé ženy byla více než rok v kopuli rotundy tam na Budči... v nebi... v podobě peří a kosteček... Milá Dubenko, až napadne sníh, tak spolu pojedeme do Moskvy, Moskva je krásná, když má po prsa sněhu! A ta Dřevikovská lávra zase bude viset od nebes, tuny tun materiálu vypadají jako z krepového papíru! A budeme chodit kolem dokola a zase nazpátek, kolem dokola dokolečka Kremlu! I ten Petr Veliký, i ten Ivan Hrozný, taky to byly děti Boží, Immanuelové... Ale my půjdeme na Dřevikovskou lávru, koupíme si čtyři kytičky, už u vchodu na hřbitov tam už se řadí mladí lidé, už tam si nasadí masku žalu, a jen vejdeme, už to tam je! Tam leží u vrat Vladimír Vysockij s kytarou a koňmi, vzpínajícími se nad ním, a u nohou má tisíce květin, tak krásných v tom vysokém sněhu! A ti truchliví pozůstalí! Ty jeho děti, ti jeho Immanuelové, ti, kteří jej milovali a kteří mu děkují, jak tam sestavili do sněhu z kamínků... Děkujeme 9
ti, že jsi žil a budeš s námi žít na věky... A já jsem, Dubenko, zaplakal... A já jsem, Dubenko, zaplakal podruhé, když jsem uviděl mramorový pomník pana Serjoži Jesenina... a ty náruče květin a modrého obrovitého kocoura, který hlídal modravou Rus... a tu moji hlavičku kučeravou a ty večery měsíčné a večery siné a byl jsem kdysi mlád a vše bylo jiné... Sem, Dubenko, půjdeme a já Vám budu recitovat všechny ty jeho básničky o luně, všechny jeho střemchy a břízy a tu jeho nešťastnou kulackou Annu Sněginnou... A pak půjdeme se poklonit a podarovat to smrtelné kytičkou, ale pan Šukšin leží pod igelitovým víkem, aby květinky nenastydly, zvedneme víko a šups tam, do tepla květin a podívání se na fotografii opilce, který byl geniální tak, jako ti ostatní, poklonit se těm zbytkům červené kaliny, která tam stojí stráž v jeho hlavách... říkají, když nešťastně umřel, že kvetla v Moskvě kalina a jeho rakev byla zasypána vysoko červenými kalinami... protože pro Rusy básník je věštec, je rapsód... A potom půjdeme s poslední kytičkou na pomník, ohromný pomník, černý a mramorový a vydutý jak ty zrcadlové plochy o poloměru deseti metrů... a tam, Dubenko, budete vědět, o co jde? Tam takhle nalevo je pád Ikarův ze zlata a tam po pravé ruce je zlatá tvář, řekla byste, není to Lenin? Ale ne... je to pomník pana Tupoleva, toho, co nakreslil a sestrojil tryskáče... ale tu kytičku dáme mu napůl, ta druhá půlka bude patřit jeho bráchovi, kterým není nikdo jiný, než Yul Bryner, jeden z těch Sedmi statečných, jeho bratr, oba z rodičů z Kamčatky... když se navštívili v Moskvě, tak udělali takovou hostinu, že se o ní mluví ještě dnes... Takhle navštívíme, Dubenko, Dřevikovskou lávru a pokloníme se panu Vysockému, tomu, kterého když jeho paní vzala s sebou do Hollywoodu, tak je představili ve filmovém klubu: Paní Vladyová v doprovodu svého manžela, zatímco když odcházeli, když dvě hodiny předtím si Vysockij vypůjčil kytaru a hrál a zpíval, tak hollywoodskou restauraci opouštěl Vladimír Vysockij v doprovodu své manželky. Pokloníme se Jeseninovi, který se zastřelil a pro jistotu ještě oběsil v hotelu Angleterre... převypravuju Vám, Dubenko, to, co jsem sly10
šel, že když za druhé války pod německou kanonádou začal hořet i hotel Angleterre, tak nejdřív šli hasit ten sakrální hotel a potom teprve veřejnosprávní budovy... Dubenko, tak Rusové milují své rapsódy, své básníky... když mne vzali na slavnostní večer a pak jsme vyšli mlčky do krajiny, tak tam mezi domy na skloněném terénu sňali mí ruští hostitelé čepice a sepnuli ruce a já povídám: Co je? A oni mi s pohnutím řekli, že tady sáňkoval Puškin... Dubenko, nakonec lidé jsou jen samé děti Boží... Kdo ale ví, jak dopadneme o tom jednadvacátém srpnu? Co budou dělat bartolomějští, kachlíčkoví andělé? Myslím, Dubenko, že to byla Hana Bělohradská, která si posteskla... A tak kráčela kolem nás epocha Antonína Dobrotivého, epocha, kdy kvetlo umění a nová vlna filmu a nová vlna literatury a vůbec nová vlna myšlení, a my jsme si toho ani nevšimli, byla to éra papá Novotného a my jsme s ní nebyli spokojeni, chtěli jsme něco jiného... a teď to máme... Dubenko, je to tak smutné, že emigrovali samí příjemní a krásní mladí muži... a je emigrantem pan Kundera, playboy, který uměl psát a mluvit a když kráčel Národní třídou, tak se za ním otáčely nejen dívky, ale každý, kdo měl českou literaturu rád... a je pryč pan Forman, ozdoba Prahy, jeho Hoří, má panenko teď běží v pražských biografech a mladí diváci křičí smíchy a jsou potěšeni tím, co na plátně vidí, jako by ten Formanův film byl natočen loni a jen a jen pro ně... a kde jsou ty časy, kdy Karlovým mostem doprovázel krásnou dívku a nesl jí kytici růží první náš literární žurnalista Ladislav Mňačko, autor Opožděných reportáží a J a k chutná moc, příjemný Slovák, který se dovedl obléci a vždycky měl vkusnou kravatu a lehce se dotýkal dívčina lokte a lidé se otáčeli a byli poctěni tím téměř mileneckým párem. Teď bydlí v Rakousku tak, že oknem svého bytu, dalekohledem, se často dívá bez výjezdní doložky na bratislavský hrad... a nakonec kde je pan Goldstíicker, kterému říkali „der schöne Edo", ctitel pana doktora Kafky, člověk, který nosil budapešťskou a vídeňskou módu a vždycky měl kučeravé vlasy třpytící se brilantinou... nakonec kde je i Viola Fischerová, básnířka a blondýnka a múza pražil
ských básníků, která když kráčela s tmavovláskou Hostovskou, tak před nimi se otevíraly a zavíraly mužské obdivné oči, kdepak ta je? A my to víme, protože kde je i ten, který napsal knihu Bubáci pro všední den, ten obrovský básník Karel Michal? Taky emigroval a vzal si Violu za ženu a nedovedl překonat emigraci a zastřelil se v posteli vedle své Ženy.., A kdo ponese zodpovědnost za to, že básník Jiří Kolář byl nucen přesunout svoji židli i stůl z kavárny Slavie do Paříže? Jiří Kolář, který čtvrt století a víc podával svým přátelům v poledních hodinách všechny informace o poezii a všech směrech výtvarného světa? Kdopak to zodpoví, Že ten krásný člověk zmizel z centra Evropy, ten, který byl jeden ze zakládajících členů Přátel Bohemiane, ten, který chodil na fotbalovou Slavii, vždycky za branku pod hodiny a vždycky ve sportovním oblečení? Ten, který byl hrdý na to, že se vyučil truhlářem a přesto platil za polyhistora? A tak, Dubenko, to všechno bylo tím, že kráčela vedle nás epocha papá Novotného a my jsme si toho nedovedli vážit, jak posteskla si Hana Bělohradská... A kde je ten vnitřní emigrant, stále krásný člověk Saša Kliment, kterému říkali le beau Saša? Sem tam přijde do BrČálky, jednou za čtvrt roku, a ten, který byl tak společensky drzý - vyrazili z něj tu jeho odvahu... zrovna tak, jako byl krásný pár básník a dramatik Topol a básnířka, která napsala Přestořeč, krasavice Věra Linhartová, která se za těch časů Antonína Dobrotivého tolik podobala jihočeským madonám, dávno a dávno přestala žalem emigrace pít a tam v Paříži, jak kdysi beatnici, ponořila se do tichomorského japonského povědomí a píše teď své básně řečí samurajů a gejš... A kde je Pávka Kohout, ten, který býval ozdobou každé veřejné besedy a přednášky, který byl v těch letech padesátých básníkem angažovaných komunistů a n a Prvního máje postával u prvního sovětského tanku, který vjel do Prahy a udělal tečku za nacistickou okupací? Kdepak je ten krásný člověk, který měl oči jako Charles Boyer? Taky se mu nelíbila epocha Antonína Dobrotivého a teď je v emigraci, on, který tak teatrálně 12
v zadumání, s rukou v kapse svrchníku, postával u tanku tam pod Kinského sady... Milá Dubenko, o panu Havlovi, který s Alexandrem Klimentem patřil k enfants terribles epochy Antonína Dobrotivého, o tom panu Havlovi, který také patřil k těm hezkým mladým mužům epochy papá Novotného, o tom Vám budu vyprávět až začnu o té mé cestě do Spokojených států, teď pořád ještě myslím na to, co řekla Hana Bělohradská, že šla kolem nás epocha a my jsme si toho téměř nevšimnuli... A t a k potom přišel ten srpen, jednadvacátý srpen roku šedesát osm, a potom ta naše emigrace, ta ztráta hezkých mladých mužů... Kraj rodný opustím, tesknotu nezmohu, vím, stanu se raději zlodějem toulavým... Krajem tak půjdu za život prostinký, kamarád vytáhne na mne nůž z holínky... Krajem tak půjdu sám za sluncem, to trochu přihřeje, ta, jejíž jméno si říkávám, mne od prahu vyžene... Tak, Dubenko, recituji Vám s chybami mého Serjožu Jesenina, tak, jak jsem jej recitoval v Moskvě, v Klubu spisovatelů, v takové restauraci, která vypadá jako lóže svobodných zednářů, plno temného dříví a balkónů a dřevěných tmavých zábradlí a schodů, tam mi ukazovali, tam chodil a sedával Serjoža Jesenín, ukázali mi, kde se rval a z prvního patříčka ochozu přepadl přes zábradlí a padl hlavou na taneční parket, ale vstal, všichni trnuli, ale Sergej se šel rvát dál, vyběhl po schodech a rval se jako chuligán dál... A já jsem potom recitoval to, co jsem přivezl s sebou v hlavě z Prahy, co znám z těch let třicátých, z překladů, které se jmenují Modravá Rus... A třeba jsi vypita jiným, přece jen zůstává očí tvých únava a vlasů tvých skleněné dýmy... a potom... Večery měsíčné a večery siné, byl jsem kdys mlád a vše bylo jiné... a potom tu dlouhou báseň jeho mladosti... Nebudu v zarudlých keřích se brouzdat, lebedy šlapat, hledat tvých stop... Dozvěděl jsem se, že ta jeho Isadora Duncanová, že měli tři děti, že se koupala a z moře viděla, jak její auto se uvolnilo a sjelo i s dětmi do moře a tam se její děti, před jejíma očima, utopily... Juj! A dozvěděl jsem se, že taky byl emigrant, domáčí emigrant, že se nesměl přednášet a číst, že jeho modravé 13
ruské básně opustily knihovny... Dozvěděl jsem se, že je to tak dva roky natočili v Moskvě film Válka bude pozítří... o tom, jak dívenka, která za stalinské éry přednášela zakázané verše Sergeje Jesenina, tak jí tak dělali učitelé hlavu, že spáchala sebevraždu... Joj! Nevím, nevím, zdali má pravdu patriarcha pravoslavné církve, že všichni lidé jsou děti Boží, všichni jsme Immanuelové... i ti zlí že jsou děti Boží, i papá Stalin... Možná taky, snad... kdožpak to ví? Ovšem, coincidentia oppositorum... a les extremes se touchent. Aha! Juj! Dubenko, jistě se ptáte, proč já tak rád cituji Rusy, proč sám sebe považuji za člověka, který bydlí v jedné ze sovětských téměř republik. J á tedy uznávám statiis quo... že politická situace se nedá měnit, že všechno, co se stalo, nedá se odestát, tedy žiji v zemi s omezenou suverenitou, jak nám to řekli v tom nešťastném roce šedesát osm, po tom jednadvacátém srpnu, který teď zase vstává z mrtvých, ale já trnu a lekám se a děsím se toho, já nechci, aby se tady něco dělo, aby ozbrojení andělé z kachlíčkového domu měli důvod zasáhnout... já jsem byl vždycky člověk status quo, ale současně jsem člověk, který si přeje, aby měl svůj modus vivendi, abych mohl říci to, co je podstatou literatury, svoji glasnosť, svůj názor. Ne abych za něj platil a zaplatil čímkoliv, ale tak, jak mi to učil Hašek, jsem člověk Strany mírného pokroku, to je můj modus vivendi v té mé Střední Evropě, v té mé literární laboratoři těch prvních čtyřiceti let tohoto století, kdy se cítím pokračovatelem nejen Jaroslava Haška, ale i pana doktora Franze Kafky, pokračovatelem toho, co hlásal a psal Ladislav Klíma, co napsal a jaký byl vztah k Praze Richarda Weinera, Franze Werfela, Rainera Maria Rilkeho... Umělci, kteří uměli česat proti srsti. Dubenko, tolik ze vztahů mezi lidmi, se kterými žiji, tolik je toho ještě k napsání a tolik toho pořád je ve skrytu vědomí a podvědomí, tolik toho je, co nám ozřejmil Sigmund Freud v Budoucnosti jedné iluze a ve své teorii smíchu a království anekdot... co dokonce je typicky středoevropské a hlavně - pražské... Dubenko, tedy abyste věděla, tohle je můj modus vivendi, srdce status quo, to je 14
můj způsob myšlení a hlavně psaní, protože já jsem spisovatel a tak trochu se i za toto poslání stydím, dokonce o sobě znovu a znovu říkám, že jsem spíše zapisovatel, jsem spíše literární reportér a taky miluji mystifikaci a to moje pábení, to je moje obrana proti politice, to je vlastná moje politika... Můj způsob psaní. Toto píši po hrozné noci, kdy zatmění úplňku mi nedalo spát, namotával jsem si celou noc prostěradlo a zase rozmotával, zpocený navíc tím, co čtu v novinách, ty hrozby, které chystají na ten jednadvacátý srpen... a já si tak nepřeji ani Bartolomějskou noc a ani Noc dlouhých nožů... proto jsem se napil ruské stoličné vodky a brní mi z toho ta moje už ne kučeravá hlavička... jsem chuligán. Milá Dubenko, dneska je pátek. J a k jsem si vyšel jen tak do městečka, tak nějak už chodili lidi z práce, že jim tam řekli, že v poledne aby už šli domů a nevrátili se až v úterý ráno, že doba je zlá a mohla by být ještě horší, kdyby byli v to pondělí toho jednadvacátého v práci... už taky jsem zneurotizovaný, moje sousedky, které poslouchají Svobodnou Evropu a tak, dávají si na čelo špičku okurky, aby je nebraly nervy a hlavně, tenhle pátek, to je pro ty moje sousedky Velký pátek, protože zbláznily se, proto si myslejí, že jsou velikonoce, že bude Pondělí velikonoční, tedy pomlázky... Tak jsem si všimnul, když jsem vystoupil u Muzea, že u Václava seděli zase mladí lidé, byl hic, tak že to vypadalo jako v Itálii, pořád těch čtyřicet na slunci... a zametali tam metaři, počištbvači v oranžových tílkách a zametali pod nohama mladým lidem, sedícím na řetězu kolem kopyt svatého Václava... a lidé je obdivovali, říkali, to je krásný, tak pečlivé a mladé počištbvače jsme dlouho v Praze neviděli... A já jsem pak seděl v Brčálce a pil pivo, přišli z redakcí a stěžovali si žertem, že taky musí domů a musejí přijít až v úterý ráno... seděli jsme v hospodě a nálada byla neurotická a smích odešel a oči byly lehce posunuté z toho Velkého pátku k tomu Pondělí velikonočnímu, pomlázce, ve které se určí budoucnost nejen Prahy, ale i Střední Evropy...
A pili jsme pivo a v hovoru přešli jsme na Habány, kteří uměli keramiku a kteří byli obři, samí basketbalisté, táhli tou Moravou až do Slovenska a až do Moldávie a uměli tu svoji keramiku, bez lidských postav a tváří... přišli od Bernu, ze Švýcar, odkud je vytlačili z náboženských důvodů hned po Viklefovi... Povídám, a myslel jsem přitom na Pondělí velikonoční, j á tam byl před čtyřiceti lety a to bylo právě šest set let Confoederatio Helvetica, kdy založili konfederaci, že už nikdy nepovedou tak hrozné krveprolití, jako za Viklefa, který chtěl zvelebit vztahy mezilidské... na jezeře jsem viděl milióny dětských papírových lodiček se svíčičkami, jak plují kam je vítr zanese, na počest, že už je konec Velikonočním pondělím, jednadvacátým srpnům, nocím dlouhých nožů a bartolomějským nocím... A povídá tam naproti mně jeden, aby taky nemusel myslet na to pondělí, že on právě habánskou keramiku doručil do ženevské banky, dvanáct pater do sklepení, tam kde leží bohatství světa, tam kde jsou pruty Rézy Pahlavího... tak tam bude, Dubenko, ležet i ohromná sbírka habánské keramiky... A za mnou v té Brčálce naklonil se muž a pošeptal... Víte, kdo byl u nás největší sběratel habánské keramiky? A hned odpověděl... Pan Havel, tatínek Václava Havla, skupoval ty klenoty po pražských starožitnictvích za první republiky... Povídám, je to milý, zrovna Václav Havel, syn, hlásil a vzkazuje ze Svobodný Evropy a Ameriky, aby každý, kdo ho má rád, aby v neděli večer a ani v pondělí nikam nešel, aby byl pokoj, na maličkou jen chvíli, ale pokoj... že on sám se leká toho velikonočního pondělí... A pak přišli dva mladí muži a jeden řekl, že tady má kamaráda z Ameriky a že četl moji knížku, která tam vyšla, a jestli by si mě mohl vyfotografovat... a tak si mě vyfotografoval a pak se optal, zda bych s ním nepronesl několik vět, nevyměnil několik názorů a že bychom mohli hovořit rusky, protože on žije v Americe, ale je Rus... a já povídám... A tak si polibte prdel, jednak rusky neumím a potom, za dva dny bude výročí, kdy jste přijeli k nám do Prahy a obrátili jste nám nábytek vzhůru nohama, 16
zrovna tak, jako je vaše azbuka... tak hele, jděte do prdele nebo se mnou mluvte česky... ale on pořád, že by raději rusky, tak jsem mu nechal přeložit kamarádem, aby šel tam, kde jsou naši živnostnici a my od roku čtyřicet osm... A tak jsme osiřeli a dál jsme se obírali a začínali chápat, proč Habáni odešli s žonama a dětmi a se svou společnou kasou raději na Moravu a poté na Slovensko a pak do Moldávie a pak zase zpátky... proč kníže Ditrichstein, když jej volal císař do Vídně a doporučil mu, aby vyhubil Habány, tak kníže namítal, že dělají ale tak krásnou keramiku, že jsou to děti Boží na výtvarné umění... tak nakonec se dohodli, že ty Habány napůl oběsil, ženy panduři znásilnili... ale zbytek Habánů se zase dal dohromady, už se taky nepotulují Moravou, ale už emigrovali do Kanady a zbytky jejich výtvarných klenotů spočívají ve dvanáctém sklepení Národní banky a vedle nich leží zlaté pruty a ostatní poklady perského šacha, který umřel na rakovinu někde v Egyptě, bez závěti, takže habánská keramika bude nakonec majetkem republiky, která .před šesti sty a více lety uzavřela Confoederatio Helvetica, aby zabránila nejen bartolomějakým nocím, nejen noci dlouhých nožů, ale i výročním atmosférám jednadvacátých srpnů... Když jsem, Dubenko, vyšel z Brčálky, batolila se tam skupinka zdecimovaných holubů a holubiček... proti nim šla důchodkyně, jeden z holoubků si chtěl něco vyžebrat, ale ta ženská jej nakopla, peříčka se rozstříkla... a j á vykřikl... More, pacholku, co to děláš? To nevidíš, že holubička je posel Boží? A ta baba dostala psotníček, upadla naznak jako nadporučík Lukáš, když Koťátko mu oznámil, že v kanceláři na něj čeká jeho pucflek Švejk... Milá Dubenko, když jste přijela poprvně do Prahy, tak jste nám kladla otázky a my jsme z toho zdivočeli... Pane Hrabale, jedna paní na záchodě na mne zakřičela... Zavírej, máš v prdeli voj? A j á jsem řekl, že to je tady zvykem, dámy na toiletě, hajzlbáby, si všechny myslí, že měly být sekretářkou... Pak, milá Dubenko, jste překvapila stůl pod malými parohy... Pánové, já jsem se šla podívat na tenistku Hanu Mandlíkovou, a víte, co si říkala nahlas, 17
když zkazila míček?... To jsem to posrala! Prosím, to mohu říkat i já? A pan Marysko Vám řekl... Děvenko, to říkáme i my, kde jste to slyšela? A Vy, Dubenko, jste řekla nevinně... V San Francisku... Milá Dubenko, teď jsem si vzpomenul, ten pan Marysko, který Vás překřtil z Aprilky na Dubenku, tak ten, přestrojen za sivého holoubka, odletěl tam na druhou stranu řeky Léthé, tam do Budče, do kupole rotundy, kde jsou kostečky a peříčka všech těch jeho holubiček, které jej předletěly... P. S. 21. srpna jsem seděl u Tygra s panem Hiiblem, utekli jsme se sem jako do kostela ve starých časech, protože v kostele nikdo neměl býti zabit a v pivnici nikdo by neměl býti zatčen, vycházel jsem chvílemi ven, kolem Tygra proběhla asi stovka mladých lidí a tleskali, pan Hübl kouřil řetěz cigaret a byl nešťastný, trnul, že měl být zajištěn, ale nebyl, tak seděl a pil a strašlivě kouřil, já jsem seděl proti němu a četl jsem, slyšel jsem jeho srdce, jeho myšlenky - snad si myslel tak jako já, že snad by bylo vopravdu lip, kdybysme oba zhebnuli, je toho na nás příliš moc... A tu pan Hiibl, vzdálený tchán zesnulého pana Marysky, se usmál, odložil umírání a řekl: Přijdete zejtra sem na pivo? Co tomu říkáte, holoubku?
Ediční poznámka: Prvopis textu Veřejná sebevražda mi předal Bohumil Hrabal 23. 8. 1989. Druhý den jsem mu vrátil redakčně dosti upravený přepis, který on definitivně dopracoval a odevzdal k tisku v neděli 27. 8. 1989. Všechny verze jsou uloženy v archívu Společnosti B. H. pod přírůstkovým číslem S.82. vk 18
poezie
PÍSNIČKÁŘI ZE SLOVENSKA
Juraj Bindzár Pekařský majster P. G. Pekařský majster pé gé Pochádzal z Orešán Akurát jedno vedzel Že nykedy nebude pán Vyučil sa ve Vídny A potom narukoval Akurát jedno vedzel Že čert smrtke kona koval 19
Život je hlboký J a k studna z kameňa J a k studna hlbočizná Povedz mi život ty Život ty hlboký Kdo sa v tebe vyzná Terezu svoju ženu Tú poznal v Amerike V Alentóvne pri Šikégu V cigárovej fabrike V dvacátém druhém roku Si postavil pekárnu Pekárnu né bárs jakú V Pezinku prvú parnú Vozili do Prahy Každý den letecky „Pro tatíčka Masaryka" Slovenský chlebíček Voňavý chrumkavý Bola to jeho pýcha Kunčoftú tých bolo dost Ale penez málo Až došel Slovenský štát A šeličo sa stalo Pekařský majster pé gé Za Slovenského štátu Hluchý bol nehajloval A v ušoch nosil vatu Život je hlboký J a k studna z kameňa J a k studna hlbočizná Povedz mi život ty Život ty hlboký Kdo sa v tebe vyzná 20
V štyricátém osmém Mu pekárnu znárodnyli A pochopit to šecko Bolo nad jeho sily Pekařský majster pé gé Ked už bol znárodnený Nevedzel pochopit že Tá jeho pekárna - jeho není Pekařský majster pé gé Na znárodnený umrel Na pezinských troch vežách Sa smutný zvon rozeznel Vím že mi povíte Že ked sa rúbe les Že lítajú třísky J á vám zas odpovím Že šecko je ináč Ked tá tříska je někdo blízky Pekařský majster pé gé Ten neni vymyslený A je to s nama bledé Ked život takýto — nemá pre nás ceny Pekařský majster pé gé
Špitálské
blús
Stojí starý špitál na námescí Mútné okná bílý múr bílý múr Kolko bolesti sa za tý okná zmescí Ešče aj muchy im tam bzučá v dur Moju ženu už rok šecko bolí Bolí ju hlava brucho srdco též srdco též
J e to najstrašnejší špitál na okolí Ale čo ked žádný lepší nenajdeš Stará mnýška jak smutný čérny anděl Nosí olovranty a šerble též šerble též J e to najstrašnejší špitál na okolí Ale čo ked žádný lepší nenajdeš Moju ženu neska ráno režú Rozrežú mi ju na poly na poly O púl ôsmej kuknem na Michalskú vežu Ešče nevím že už ju nyšt nebolí Moja malá celkom mrtvá žena Leží tu na kamenném na stole na stole Svoje dobré srdco už dávno v tele nemá Pláva nekdze v lyzole Toto šecko já ale ešče nevím Ked tu búcham na špitálsku na bránu na bránu Spomenem si na to jak sem sa ženyl Nevšímám si na neb tých havranů Stojí starý špitál n a námescí Mútné okná bílý múr bílý múr Kolko bolesci sa za tý okná zmescí Ešče aj muchy im tam bzučá v dur
Peter Malovič Pár slepých očí pár slepých očí h r á na husliach s rachotom spadol list 22
struna si vzdychne v hrdle ti vyschne keď si sám prišiel sám musíš ísť
Byť koňom Chcel by som byť koňom s dlhou bielou hrivou kopytami, chvostom srsťou striebrosivou na pokojnej lúke postál by som chvilku obhrýzol — obskákal najkrajšiu kobylku z hluchého potoka vypil bych svoj obraz a pri vode by stál jeho slabý odraz nik by ma nevidel koho by som nechcel iba mojich bratov kobyly a žrebce vždy keď m a priahajú sníva se mi o ňom pocítim oťaže som slobodným - koňom
23
PET BÁSNI QUIDO MACHULKY Pojďme bydlet do lesa Pojďme bydlet do lesa, vždyť tam to má grády, guláš z šišek navaříme, neumřeme hlady. Z potoka se napijem, zdravit budem srnky, budeme i víno pít, naložíme trnky. Z voňavých kmenů postavíme chýše, budeme žít překrásně, tak tiše, tak tiše... Zimní,
pracovní
Klusem hnusem za ranním busem, honem honem, krach krach krach, dlouze klouže zmrzlá bum bác louže, v pralese deprese živá kvete růže 24
V jeansech
džin
V jeansech džin pije gin v posledním baťu na prvním rohu v depresi pláč schovaný má kdesi v pravým koutku levýho oka, pravým okem kouká, kterou by sbalil než ho sbalej že se nalil... Léto Léto už je tady obludy vylejzaj z vody a protahuj o u si oudy u stánku s pivem a buřtama Hadi vylítli z kůže a kvetou růže Saně Divý saně n a saních si to frčí Nerudovkou dolů do Makarský na rajský. Obří gin vypijou, jupijou a tancujou Quido Machulka, básník střední generace, mistr signatář Charty 77, žije v Karlových Varech.
drhač,
25
próza Čistí se očišťují a špinavce to ani nenapadne. Klement Bochořák patřil mezi ty první. Přátelé mu říkali „boží člověk". S intuicí jasnozřivého prostačka se stavěl vždy na stranu trpící a spravedlivou. V kterémsi roce mezi válkami spoluzakládá v Kunštátě na Moravě KSČ. Za měsíc básník vše pochopil a ze strany vystupuje. V době procesu s básníkem J. Zahradníčkem a spol. vkládá legitimaci Svazu spisovatelů do obálky a odesílá ji do Prahy a vystupuje ze Svazu. Pokud vím, byla to jediná reakce toho druhu mezi českými spisovateli. Pak může psát víceméně jen do šuplíku. V 70. letech po přečtení celého díla Proustova (kdo z nás ho celého četl?) zanechává psaní a věnuje se matematice. Začíná zlomky a po několika letech končí u vysoké matematiky. Ta a hudba mu zosobňují jedinou čistotu tohoto světa. Všude jinde se dá předstírat a lhát. Někdy v roce 1979, již zřejmě nahlodán rakovinou, začíná psát Očistu 1 a 2, Cítí potřebu očistit se od balastu tzv. kultury. Činí to po svém s duší otevřenou. Očista čistého je dokonána. tb-red.
Z díla uveřejňujeme krátkou ukázku — konec první části Očisty. 26
Klement
Bochořák
OČISTA P á r týdnů předtím jsem viděl něco, co tak hned se neuvidí. V Brně vystavovali akvaria a tři lvíčata. Tvary a barvy jak z pohádky tisíce a jedné noci. Jedna rybka černá jak uhlí a s červeným konečkem ocásku, jiné měnily barvy, od perleťového nádechu až kamsi k duze, že by se toho kouzelník Merlín nenadál. Třepotaly se ve vodě j a k ve vzduchoplavbě, na sobě vlající závojíky, než vklouzly do rostlinných skrýší v hlubinách. Živé šipky se kmitaly, voda tichem hrála, malá mořská víla nemohla mít rozmarně krásnější zahrady a palác. Lvíčky ukazovali v bedně. Ještě neměly zuby ty malé nevinné šelmy, kolem nich se tlačily děti, nabízely lvíčátkům prst, zoolog se s nimi mazlil, dospělí diváci nějak jihli, každému se ukázala na tváři jeho lepší stránka, což možná se neděje, dívají-li se na Shakespearovu hru. Tázal jsem se: Nepřekonávají některé jevy a věci své nejmožnější obrazy? Kdybych byl malířem, učil bych se od akvaria. A dále: úskočná nevinnost šelmy a dravce (myslím na dospělé lvy), přenesená na plátno a tak zvaně realisticky malovaná, už není tak čistá a upřímná: malíř k ní nevědomě či vědomě přidává horší dravost člověka, která spí v něm a v nás. Nepředstavuje-li nám dravce realisticky, dívají se jeho ostré i kalné oči z mnoha kusů nejposlednějšího umění; oči sexuality, jen do sebe a do prázdna hledící, protože nemají obzor, oči duševně omezeného, ale náruživého mladíka i starce. Opravdu nám dnes výtvarné umění neotevře prostranný obzor? Ještě dlouho budeme mít při něm představu i pocit jen svých fyzických vnitřností, svého pohlavia střev? Ale pozor, kri27
tiku!, říkám sobě, čistému je vše čisté, nečistému vše nečisté. Nevyjadřuje tento malíř a sochař i tebe? Prostranný obzor si musíš především otevřít sám! Buď samostatný! Jistá mladá žena prohlásila, že to nízce pudové a zvrhle smyslové, co dávají někteří nejmodernější výtvarníci do díla, je daleko čistší v krutých projevech přírody, nehledě k jejím krásám, a že když tedy výtvarnictví takhle mele z posledního a přírodu v řečeném nepřekonává, je lépe si ho nevšímat a hlouběji obrátit zrak k ní samé, nevyčerpatelné při všem opakování. Příroda nemůže být jiná, než j a k á je, ale když umělec člověk nemůže být jiný, než jaký dnes je (říká se totiž, že dílo umělce je on sám), je to při nejmenším už velice nudné; nudné až k nule. Domalovává se k jakési tečce? Dobásňuje se k téže tečce? A jak zas na druhé straně mohou být sympatické ty prostupující se plochy a tekoucí barevné stěny (připomíná to analytickou geometrii), tvář ze všech stran zachycená, tahací harmonika poblíž lebky (proč ne?), modrá antická hlava u krásného loveckého nože (proč bych hned musel myslet n a hlavu uřezanou?). Dokaž si, diváku, že nejsi sadista; pak třeba kytice, o které nemusím přemýšlet, je-li moderně malovaná či ne (kytice je něco tak krásného, že skoro vždycky bývá krásný i její obraz) - každý zde může uvidět svoje maximum, má-li zájem, a někdy teprve až od obrazu odejdeme, se v nás dojem jasněji rozloží Tolik umění! Někteří lidé však na sobě nesou takovou tíhu života, že jim umění zdaleka nemůže dávat tolik, kolik si umělci představují. Kněz mívá noční služby, aby mohl posloužit těžce nemocným a na málo jiných věcí má čas; podobně tak mnozí lékaři; matematik, dlouhá léta se obětující své práci, oslepne; večer chodívá jistou brněnskou ulicí nenormální muž, trpí tím, že se musí dotknout každého stromu, který uvidí. Nikdo mu nemůže pomoci, to jest nepomůže. Matka má od dívčích let těžké astma, nikdo na světě nemůže její poruchu odstranit. Tam ta švadlena... A tak najdeme velmi lidské případy, v druhu obecné, v osobách osamocené — osamocené (znejme pět 28
vteřin jen toto slovo a žádné jiné!) Víme o nich? Máme právo na humor a chuť k jídlu a pití, též nejsme ušetřeni svých potíží, ale víme až do jejich existenční hloubky o těchto případech? Až do jejich hloubky? Mysleme pět minut na každého z nich se snahou vžít se do nich. Ne pět, ani půl minuty neumíme se proměnit v druhého člověka, aby Já jsem" se ztotožnilo s „on jest". Kdo nám však slibuje, že toto umí? V mnohých případech to umí umění. V jisté beletrii opravdu najdeme intuitivní vcítění se do druhého, překvapující jsou v tom ohledu některé povídky a leccos o daném člověku uhádneme ze •starších malířských portrétů. Dnes jenom z fotografie? Co říkáte? Dnešní výtvarník leze člověku až do jeho fyzických vnitřností (ne všichni), rozvěšuje je po obrazech a sochách, ale člověka celistvého, s duší i tělem, nemůže nebo nechce vyjádřit. Nebo snad hledá člověka jako Člověka, a nemůže ho najít? Vidí a čije jen živočicha? Nejsem škarohlíd, ale ptám se tu i s jinými - a jak milá jsou stará i mnohá moderní zátiší! J a k začátek nebo doznívám malé hudební skladby, kde jdou všelijaké zlé záležitosti bokem. Tam téměř vždy najdeme nevinné, nestranné věci, tiché, i když jako v ohni, věci uspokojující... A kde je nějaké dílo, kde by se poznal (a my jeho) onen osleplý počtář, služebně bdící kněz (on sebe a my jeho), se zdravím zápasící matka (ona sebe, my ji)! A ten chudák blázen? Tomu pomůže už jen Bůh. Nějaké první a poslední dílo, s kořeny v samotách i v jejich pochopení, s korunou v soucitném poznání; dílo strom, jenž více života by nesl nežli umění a více umění než života, až k setření rozdílu mezi nimi, až k velkému, konečnému, šťastnému tušení dobrého konce. Březinův „Tichý oceán", jeho „Místa harmonie a smíření" patří do této mužně klidné sféry, kde básník zakotví v poznání všeho a nad ním a kde už není ochoten poddat se smyslovému třeštění, však oním poznáním omládlý. Takové básně si říkáme o samotě nebo mezi několika málo přáteli, majíce pocit očištěného, vykoupeného množství, kam slova kultura, věda, umění jako by se ostýchala přimísit. V kultuře se život nevyčerpává, ale domníváme se, že ano. J e život. Život kulturu 29
přesahuje, ale zdá se nám, že se sobě rovnají, ba, máme za to, že umění je znásobený život, že v něm je života víc. To je častá moderní nemoc, náš klam. Psané v knize považujeme jen proto za správné a pravdivé, že je psáno v knize, jako bychom si nepsali své životní knihy vlastními zkušenostmi a pozorováním. Chceme číst kulturu a psát ji i proto, že ji čtou a píší jiní, ale nepřemýšlíme a neporovnáváme, jako přemýšlejí a porovnávají jiní, i když šetrně otvírají svá ústa k mnohým řečem. Čteme tak, že necháváme za sebe myslet jiné. Dokud nebude čtení konfrontace, výměna názorů, dotud nebudou mít knihovny takový význam, jaký se jim přisuzuje. Ale to nebude nikdy. Proto začni každý sám u sebe, říkám si, projdi statečně tím uchvátaným hlukem. Vyber si s lehkou myslí, dost lehkovážně, nedívej se na kulturu velkýma očima, rozliš si vzácné od tuctového, buď svůj, buď svůj! Zahrádku pěstuj, holuby, růže, ze dřeva vyřezávej ve volných chvílích, to vše je rovnocenno s kulturní snahou. Kresli sj a nebuď hned malířem, napiš si verše a nebuď hned spisovatelem; važ si exaktní vědy, z dálky, i když ji neznáš, hluboce si važ zemědělství a vší rukodělnosti, píseň díků o chlebě zpívám, když jím chleba A vy si myslíte, že jsem škarohlíd? Zazpívám si, když si uklízím, zazpívám, co se mně líbí, i když, co se mi líbí, není moderní. A je to píseň o lásce často - mnozí si myslí, že poslední píseň lásky musí být nejhezčí, ale ti v sobě nemají vyvinutou třetí dimenzi, rozměr dozadu. Někdy ovšem poslední bývá velice krásné, krásné, má v sobě mnoho z minula - to je jasné a mnohokrát jsme si to řekli. Pozlehoučku, klidně, jako když vánek šumí, si toto vše říkám, ale chtě nechtě beru n a sebe pathos. Působí to únava z psaní a snaha napsat to přesně — tehdy při odchodu domů všechna t a retrospektiva a perspektiva proběhla mou myslí klidně a uceleně v několika okamžicích, hluboká deprese přešla v neochvějnou víru, že přijde potřebná radost, z níž předem jsem cestou upíjel jak z elixíru, a právě onen přechod, to střetnutí černě se slunečně jasnou je obtížné zachytit na papíře, zvlášť když dosud jen čekám na ono světélko, světlo, tehdy ukázané. 30
A mám litovat toho kalného večera a potupné noci? Heknete: „Nebyl bys ráno uviděl jasné dítě." Máte pravdu. A měli byste jinou, kdybyste dodali: „Už jsi dost stár, abys věděl, kam máš chodit často, kam málo a kam vůbec ne. Ti mladiství, ti rozjívení a rozjizvem, to častěji potřebují, ale ty, starý kozle, choď víc do kostela a na procházku!" A přece ze všeho sezení tam zůstává kouzlo jakési nostalgie, takový hořce sladký rmut. Vloudila se do mne, když včera jsem vracel se z večerní procházky z Preslovy ulice, tedy z jiné, než kde tehdy jsem prodléval. Otevřené okno ukázalo stolek s měděnou lampou, tam šálek černé kávy a rozevřený časopis. Pohled přivábily i dřevěné schody, vedly kamsi dolů, vzpomínkou se kmitl hrad PernŠtýn - ale tam nikde nikdo. N a to jsi zvyklý. Mihla se i jistá Seifertova báseň (je jako zadumaná píseň beze slov), osvětluje citlivé souvislosti, které by čtenáře nezajímaly. A už, a se značnou únavou, končím toto své... A není pravda, že Magdalena měla kamelie v očích, unesl jsem se básnickým nápadem. Za. její stíny pod očima však ručím i za j ejí upřímnou rozhorí enost proti kumštu (jak protivné slovo!), je-li náhražkou vší ostatní pravdy nebo poduškou změkčilosti. „Každou báseň mají za noční podnik," říká. Paní N., kterou jsem onehdy z dálky poznal, zaměstnanou v kulturním úřadě, jemnou, plachou, z kultury otrávenou, ta by si s M. hluboce rozuměla a s nimi mé jitřní dítě. Kde je, kde bude to dítě? Pak ovšem hostitelka, mírně, mírňounce zidealizovaná, v jistém smyslu dvojnice mé nebožky matky, dítě minulých dob, kohosi cosi hledající, svému klavíru se od mládí svěřující tam ve svém domově poblíž minoritského chrámu a akvaristického kroužku „Cyperus", kteréžto jméno rozeznělo začátek tohoto dílka jako dotek ladičky... A už se, prosím vás, nade mnou slitujte a nenechte mě aspoň v tomto dál pokračovat - stejně jsou tyto zápisy i ventilem mých jistých provin, amen. Jsou místa, zavlažovaná jen svou vyprahlostí, je to až dojemné. Vzduch, kyslík, vzduch! *
31
Radim
Klekner
Listopad Noc byla tmavá a větrná, a jak Filip vykročil po chodníku, spadlo na něj několik kapek. V oknech starých rodinných vil byly staženy rolety a v jediném okně v ulici se nesvítilo. Ze zahrad čišelo mokro a chlad, stromy se ve větru divoce kymácely a jejich stín se pohyboval po zemi. V parku se lavičky leskly deštěm a u okrajů chodníků ležely hromady shrabaného listí. J a k kráčel po cestičce, skřípal mu pod podrážkami mokrý písek. U tanečního pavilonu stály na trávníku vyrovnané v řadách prázdné židle a uvnitř bylo pusto a tma. Ohrnul si límec a strčil si ruce do kapes a kráčel po chodníku proti studenému podzimnímu větru. Napadlo ho, že si mohl vzít klobouk. Když v ulici za parkem přecházel přes ulici, uslyšel nad sebou tlumenou hudbu a zvednul hlavu. V okně pod střechou svítilo červené světlo a slyšel chraptivý ženský hlas, jak něco říká. Slyšel ještě další hlasy a za záclonou se potom mihl stín. Na trávníku před domem stál veliký stříbrný Opel, a jak se tam podíval, zdálo se mu, že na zadním sedadle někdo sedí. Dál v ulici byla hluboká tma, a když se do ní ponořil, hlasy toho dohasínajícího večírku utichly. Julie bydlela ve starém tříposchoďovém činžáku z neomítnutých cihel. J a k vstoupil dovnitř, z chodby na něj kysele zavanulo. Stoupal nahoru po schodech a měl pronikavý a velice určitý pocit, který vycházel z místa, ze kterého vždycky vycházel, když ještě býval chlapec a proved něco, co neměl. - Viděla jsem tě z okna, - řekla Julie. Stála ve dveřích v tenkých domácích šatech a jednou rukou si přidržovala 32
výstřih. Filip se protáhl kolem ní, v předsíni si sundal plášť a pověsil jej na věšák. - Kde je? - zeptal se. Julie ukázala bradou do pokoje. V pokoji svítila pouze stojací lampa. Na stínítku se svíjeli červení a černí hadi a vyplazovali jazyky. Gigi ležel na lůžku u stěny, a jak Filip vstoupil, zvedl hlavu. Košili měl odshora až dolů rozepnutou a na břiše kousek pod žebry se mu lesknul malý rudý otvor. - J a k ti je, Gigi? - zeptal se Filip. Přistoupil k lůžku. Gigi se na něj podíval, a pak se odvrátil ke stěně. - Běž pryč, — řekl. - Můžeš jít prosím tebe pryč? - Zavezu tě do nemocnice, — řekl Filip. - Všechno bude zase v pořádku. — Rozhlédl se po pokoji. U okna ležely na stole nějaké knihy a vedle byl kufříkový psací stroj. Popelník byl plný nedopalků a popel se sypal na koberec. Na stěně vedle dveří visela veliká zarámovaná fotografie Bubu, holčička měla na sobě šaty s límečkem a tvářila se nepřístupně. Filip prošel otevřenými dveřmi do kuchyně, sebral z police hrníček, natočil si z kohoutku vodu a napil se. - Byla jsem otočená k oknu, - řekla Julie za jeho zády. - Udělal to zrovna, když jsem se otáčela zpět. Jako by mu na tom ani pořádně nezáleželo. - Jo? - zeptal se Filip. Zvedl nůž, který ležel na odkládací desce vedle dřezu, a prohlédl si ho. - Bubu je u jeho matky, - řekla Julie. - Strašně u ní dneska chtěla spát. To bylo to štěstí. Filip pokrčil rameny, odložil nůž a přistoupil k oknu. Ulice pod ním byla prázdná a v té tmě se zdála být nekonečně dlouhá. Zavřel oči a přejel si prsty unaveně přes obličej a chvíli tak zůstal. Cítil, jak se s ním všechno otáčí. Vrátil se do pokoje. Julie klečela vedle lůžka a obouvala Gigimu boty. Jeho pohled procházel skrze Filipa a zabodával se někde do stěny za jeho zády. Když s ním potom scházeli dolů po schodech, stahoval tvář a vyrážel krátké, bolestivé povzdechy. Filip nastar33
toval za rohem Juliin vůz a předjel s ním před dům, a pak Julii pomohl naložit Gigiho r a přední sedadlo. - Nemusíš se sem vracet, - řekla Julie potichu, - J á si tam zatelefonuju. - Neboj se, - řekl Filip. - Všechno bude oukej. - Samozřejmě, - řekla Julie. - O tom vůbec nepochybujú. Filip nastoupil do auta, zabouchl za sebou dveře, přidal plyn a rozjel se. Když se podíval do zpětného zrcátka, uviděl, že Julie stojí na chodníku před domem a hledí za nimi. Projel nočním městem a za celou dobu nepotkal jediný vůz. Na křižovatkách blikaly semafory a siluety domů se rozplývaly ve tmě. Chvíli jel po nábřeží a za parkem zatočil k nemocnici. V bráně nemocnice se slabě svítilo. Filip předjel před pavilon pohotovostní služby, zastavil a vypnul motor. Pohlédl Gigimu z boku do tváře. - J e ti jasné, jak ses před ní znemožnil? - zeptal se. Gigi seděl s r u k a m a sepnutýma na břiše a mlčel. - Nechci ti nic říkat, - řekl Filip. - Mířil jsem výš, - ozval se Gigi. - Ruka mi úplně podvědomě sjela dolů. - To bych radši nikomu nevyprávěl, - řekl Filip. - Jasně že ne, - řekl Gigi. - Mám ti pomoct? — zeptal se Filip. Gigi zavrtěl hlavou. - Půjdu sám, - řekl. Otevřel zlehka dveře, položil na asfalt jednu nohu a opatrně se narovnal. Otočil se přes rameno. - Byla to nehoda, - řekl. - Řeknu jim, že to byla nehoda.Filip se díval, jak kráčí ke dveřím. Šel pomalu a nejistě a ani jednou se neohlédl. U dveří zůstal stát, zmáčkl zvonek a čekal. Za chvíli vyhlédla ze dveří sestra. Byla drobná a hubená a vypadala nevyspale. Poslechla si, co Gigi říká, a pak ho chytila za loket a pomohla mu dovnitř a zase zavřela dveře. 34
Vracel se tichým, provlhlým městem, před domem zaparkoval vůz na kraji chodníku, vyšel po schodech nahoru, odemkl pokoj, svlékl se a vlezl si do postele. Rozsvítil si lampičku a zkoušel chvíli číst, ale přečetl tři stránky a neměl pocit, že by je četl. Řádky mu poskakovaly před očima. Cítil, jak mu ve spáncích buší krev. Nad ránem se spustil déšť. Vstal malátně z postele, poslepu doklopýtal k oknu a poodhrnul roletu. Venku už bylo trochu světlo. Viděl altán a latkový plot a husté keře zimostrázu před ním. U altánu stál na dešti veliký, kulatý, oprýskaný stůl a proutěná zahradní židle a v koutě zahrady se kývala ve větru sem a tam zrezivělá dětská houpačka. Díval se na pískové cestičky bičované deštěm a poslouchal, jak déšť tluče o střechu. Když se v koupelně myl, slyšel, jak ulicí před domem jezdí auta. V zrcadle byla jeho tvář propadlá a patřila někomu jinému a připomnělo se mu, že se chtěl jít nechat ostříhat. Pustil si na krk studenou vodu, a pak kohoutek rychle zastavil a důkladně se drhl ručníkem. — Ahoj, miláčku, — ozvalo se za ním. Otočil se. Bylo to děvče, co se přistěhovalo před deseti dny. Stála ve dveřích ve flanelové košili, která jí sahala do poloviny stehen, měla rozcuchané vlasy a krví nalité oči a obličej zmuchlaný jako špinavé prádlo a kouřila s výrazem člověka, který si ani v nejmenším neuvědomuje, co dělá. Nevěděl ani pořádně, jak se jmenuje, věděl o ní jenom, že nechala školy a že si hledá práci. Zakřičela za ním do pokoje: - Někdy bys mě moh taky někam pozvat! U snídaně o tom chvíli přemýšlel. Už o tom vlastně přemýšlel jednou. Líbily se mu její vlasy, které se česala nahladko dozadu, a líbily se mu její oči a všiml si, že má pěkné nohy. V osm hodin přišla v černém, otřepaném županu domácí a chtěla vědět, jestli by mladý pán nemohl zaplatit za minulý měsíc. Ve vlasech měla natáčky a v náručí dr35
žela růžovou angorskou kočku. Nedokázal si představit, že by nějaká domácí mohla být někdy bez natáček a bez růžové angorské kočky na rukou. Slyšel ji, jak křičí ve vedlejším pokoji, a pak slyšel, jak si děvče za zdí zpívalo. Když zeslábl déšť, oblékl si plášť a vyšel ven. Na rohu v trafice si koupil noviny a přečetl si výsledky sportovních utkání. Pak noviny přeložil a strčil si je do kapsy. Cáry deště v ulici a ranní trolejbusy. Obrysy kostelních věží v mlze a gymnazistky spěchající do školy. Šly po dvou pod deštníky a chichotaly se. Filip se díval za nimi na jejich lýtka v punčochách a bylo mu smutno. V bistru si koupil tonik a šel si s ním sednout dozadu k jednomu stolku. Seděl před velikou tabulí výkladu a hleděl na zamlžené sklo, po kterém stékaly kapky. Rosenbaum přišel celý mrzutý, opřel složený deštník do kouta, a pak šel k pultu a vrátil se se dvěma skleničkami. - J a k se daří, chlapče? - zeptal se. V obličeji měl neurčitý žlutý odstín a váčky pod očima mu vystoupily a zvýraznily se a Filip měl dojem, že si teď někdy musel dát obarvit vlasy. - Seš na tom bledě, viď. J á nejraději spolupracuju s lidma, kteří jsou na tom bledě. — Ty starý, vypelichaný otrapo, pomyslil si Filip. Rosenbaum se chrčivě zasmál. - Dělám si samozřejmě legraci, - řekl. Filip chtěl něco říct, ale spolknul to. Vždycky jsem si myslil, že jsi židák, ale nejspíš nejsi. Židi jsou chytrý národ. Sáhl do kapsy a podal mu lístek. - Chm, - řekl Rosenbaum. Zakašlal. - Práce, co? - Ano, - řekl mírně. - Co jsou zač, tyhle dvě? - Řekl mi o nich jeden kamarád. Jedna černá huba. Jsou prý moc fajn. - Viděl jsem pár černochů, - řekl Rosenbaum. - Nemyslím, že by v tom byl mezi náma takový rozdíl. Filip pootočil hlavu a přejel pohledem muže u pultu. Utíral u dřezu sklenice a stavěl je dnem vzhůru na podnos. Byl hodně vysoký a hubený a poskakoval mu ohryzek. 36
- Něco ti ukážu, - řekl Rosenbaum. Obrátil do sebe skleničku. Opřel se rukama o stůl, zaklonil hlavu a zeširoka otevřel ústa. - Viděls? - zeptal se. Filip zavrtěl hlavou. - Teď? Zahlédl drsný šedý jazyk a spoustu zlatých zubů, ale jinak nic. - J á nevím, - řekl. - Jednou mi rozkopali čelist, - vysvětlil Rosenbaum. Ohmatával si sanici. - Vrazil jsem spoustu peněz do takové věci a ono to shořelo a ti lidé mi rozkopali čelist. Podíval se ještě jednou na lístek, a pak vytáhl náprsní tašku a strčil jej do ní. - Jsou aspoň trochu k světu, doufám, - řekl. - Jo, - řekl Filip. - A nejsou úplně pitomé. - Ach, - řekl Rosenbaum. Mávl rukou. - Po děvčatech se chce pouze, aby trochu potěšily duši. Panebože, vzdychnul Filip v duchu. Jestli ty máš nějakou duši, tak to já v ten moment půjdu a skočím z mostu. - J á mám pěknou ženu, - přiznal se Rosenbaum. Pěknou a taky moc chytrou. Akorát že jí nevěřím. Kdysi jsem prostě ztratil hlavu, a pak už se nedalo nic dělat. Zahleděl se na prázdné skleničky. V každé zbyla ještě troška. - Člověk to nesmí nechat dojít tak daleko, aby ztratil hlavu. Aby ztratil kontrolu nad svými city. Všechny velké věci skončily tak hloupě jenom proto, že určití lidé ztratili kontrolu nad svými city. Když se potom na ulici loučili, stisknul mu tři prsty a plácnul ho po rameni. Měl malou, studenou ruku, a jak odcházel, ťukal špicí deštníku o dláždění. Z pošty telefonoval Julii do ateliéru, ale nikdo to nebral. Nevěděl, jestli by neměl jít do nemocnice. Po obloze se honila veliká šedivá mračna a déšť chvílemi ustával a zase sílil. Nakonec si koupil lístek do kina na dopolední představení. Počkal, až skončí týdeník a šel si sednout. Byl to 37
ale zoufale rozvleklý film o jakémsi manželském trojúhelníku, ze kterého mu zůstala v hlavě pouze scéna, jak Marléne Jobertová a nějaký veliký, kudrnatý muž prováděli cosi na pohovce v pokoji se zataženými žaluziemi. Z kina se vracel oklikou přes most, a jak zahýbal na nábřeží na druhé straně, uviděl u zábradlí Julii a vedle ní Bubu. Bubu zářila dodaleka oranžovým baloňáčkem a na zádech měla školní brašnu. Zavolal: - Haló! - a Julie otočila polekaně hlavu a pohlédla mu do tváře. Strčil si ruce nenucené do kapes a kráčel pomalu k němu. - Ahoj, Filipe, - řekla Bubu. - Ahoj, - řekla Julie. - Nazdar, přítelkyně malých opuštěných chundelatých psíků, - pozdravil. - J a k jste se měly? - Utekla ze školy, - řekla Julie. Bubu se na něj podívala a potáhla nosem. - Učí nás tam samé pitomosti, - řekla. - Když jsem byl tak veliký jako ty, utek jsem každou chvíli, - ujistil ji Filip. Opřel se lokty o zábradlí a pohlédl pod sebe na hladkou kamennou zeď navigace. Po řece plulo listí. Bylo žluté a vyrovnané na hladině a řeka byla zvednutá do poloviny mostu. Na druhém břehu se klátily ve větru stromy a vzduchem létalo listí a padalo na chodník a na dlážděnou cestu. Po cestě jel podél řeky nějaký člověk na kole a jeho starý bicykl nadskakoval na dláždění. Šikmé střechy domů za cestou byly poznamenané lety a všechna okna byla před deštěm zavřená. - V kolik ráno začalo pršet? - ozvala se Julie. - Pořád jsem poslouchala ten vítr, až jsem usnula, a když jsem se probudila, už pršelo. - Asi v šest, - řekl Filip. - Ani pořádně nevím. Jdete na oběd? — - Jdeme do Unionky, - řekla Julie. Setřela si prsty pramen vlasů, který jí vítr vehnal do obličeje a zadívala se vzhůru. - Ach jo, - vzdychla. - Musí tolik křičet? 38
Na stromech v parku seděli havrani. Pokaždé, když se přihnal vítr, ptáci se rozkřičeli a vzlétli. Bylo jich nejmíň dvacet a v prudkém větru padali nahoru a dolů a zase vzlétali. - Být jimi, dělal bych v tuhle dobu nejspíš totéž, - řekl Filip. Julie mu pohlédla krátcí! do tváře a vedle úst jí vyskočily dvě hluboké rýhy. - Nemohl bys prosím tebe aspoň o trochu míň hloupě mluvit? - zeptala se. Holým větvovím v parku prosvítala omítka domů. Město stálo na kopci nad řekou. Domy měly začouzené komíny, z balkónů visela železná zábradlí a místy bylo vidět zdi obnažené n a cihly, jak tam vybourali nějaký blok. J a k Filip hleděl napříč parkem, uviděl, jak po jedné cestičce přichází procesí chovanců v rádiovkách a modrých oblecích. S chovanci šly dvě jeptišky. Byly malé a tlusté a kolébaly se v chůzi ze strany na stranu. - Těch je mi líto, - řekla Julie. - Někdy si myslím, že to všechno dělají jenom ty jejich pitomé čepice a to oblečen:', - řekl Filip. - J á bych nechtěla být bláznem, - prohlásila Bubu přesvědčeně. - Myslíš, že si někdy přačtou aspoň noviny? - zeptala se Julie. - Určitě, - řekl Filip. - Akorát ze z toho nemají žádný pojem. - Takhle je aspoň nic nažere. — - Ne. Leda to, že jsou blázni. - Třebas o tom nevědí, - namítla Bubu. - Hm, - řekl Filip. - Třebas ne. Dívali se, jak chovanci procházejí parkem a stoupají dlážděnou ulicí za ním, nahoru do města. Jeden se opozdil, a jeptišky na něj cosi zakřičely a on si strhl rádiovku a rychle utíkal za ostatními. Všichni tři vykročili po chodníku vysypaném hrubým pískem, a pak odbočili do parku. - J a k mu je? - zeptal se Filip potichu. - Nevím, - řekla Julie. - J a k mu asi může být? 39
- Někdo mu něco rek? - Nejspíš. To se ví, že mu někdo musel něco vyžvanit.- Takovému člověku bych pozvyrážel všechny zuby, řekl. - Pozvyrážej, - řekla Julie. Podíval se na ni a všiml si, jak se chvěje. - Co je? - zeptal se. - Nic, - řekla. - Nevím. - Jednou to muselo prasknout. — - Ano. Už před rokem. Ale j á to nechci takovým způsobem. - Ajak?- Takhle ne. - Jde to nějak jinak? - J á nevím, - řekla Julie. — J á nechci, aby musel provádět takové věci. Plakala. Držela si před ústy dlaň a hruď se jí třásla pláčem. - Poslouchej, - řekl Filip. - Tohle nemá smyslu. - Nechej mě, - řekla Julie. Ohlédla se. Bubu se loudala daleko za nimi a sbírala po zemi kaštany. - Zajdem si n a oběd, a pak půjdem domů a koupíme si nějaké víno a pustíme si desky a uděláme si prima odpoledne, - říkal Filip. - To bychom mohli, — řekla Julie. Utřela si zlostně slzy. - Víš ty náhodou o něčem, co bys nemoh? - Musíš to těch pár dnů vydržet, - řekl Filip. - Nejde o vydržení, - vybuchla Julie. - Vůbec nejde o vydržení. J e mi zle. J e mi hnusně. Rozumíš tomu? Došli na konec parku a zůstali stát. Kavárna byla na druhé straně cesty. Už z dálky viděli, že je zavřená. Na stolech byly židle vzhůru nohama a na terase stály složené slunečníky. Plátno slunečníků bylo zplihlé, jak je nechali na dešti a pod stoly leželo na dlaždicích promoklé, rezaté listí. Julie počkala, až k nim dojde Bubu, dřepla si a narovnala jí pásek na kabátku. - Koupí mi želvu, — řekla holčička. Pohodila hlavou k Filipovi. - Možná dvě. Že jo, Filipe? 40
T - Ach jo, - vzdychla Julie. - Copak s tím budeš dělat?— - Dám je do té bedničky od másla. - Aha, - řekla Julie. - J o tak. Vidím, že vy dva už m á t e ve všem jasno. — Na dláždění zapleskaly veliké kapky. Za chvíli se hustě rozpršelo a oni rázem ztratili chuť se o té věci bavit. Déšť šuměl potichu v ulicích. Lidé kráčeli se schýlenými hlavami po chodníku, vítr jim převracel deštníky a po asfaltu pomalu projížděla a u t a s puštěnými stěrači a stříkala kolem sebe bláto. Podél cesty stály dlouhé řady holých stromů a leskly se v dešti. Každý rok o tomhle čase to člověka ve městě skličovalo. Autor žije v Kolíně nad
Rýnem.
$ ARKÝŘ - BUCHLADEN UND VERLAG Schellingstr. 20, 8000 München 40, tel. 089 / 39 37 92 ve dvoře v bezprostřední blízkosti metra U3, U6 (stanice Universität)
•
Otevřeno: pondělí až pátek od 14 do 18.30 hodin v sobotu od 10 do 13 hodin 41
nudba /
}(mIôo (Jf
UUdji
OD REKVALIFIKACÍ K „NOVÉ VLNÉ SE STARÝM OBSAHEM" Svědectví o českém rock & rollu sedmdesátých let *
„... po celý tento hudební večer jmenovaná skupina vystupovala příkladně a s velmi dobrým repertoárem..." Zabíjačka — část 2., ve stínu § 202 odst. 1 tr. zák. Na první h r a n í po zahájení trestního stíhání jsme se odvážili až měsíc a půl nato. J a k jsem již jednou řekl, povzbudil nás k tomu pan Kníratý: „Nic zlýho jste neudělali, tak hrajte dál, jako by se nic nedělo!" Í8. května jsme tedy vyjeli n a tancovačku do Milevska. 42
Když jsme dostali čtrnáct dní před tím od bývalého manažera Čumpla, kterej o našem průseru nic nevěděl, nabídku na tuhle akci, moc se nám po Libouchci na tancovačku nechtělo. V uších nám pořád ještě zněly výhrůžky ústeckejch civilů, jak s náma zatočej v případě, že bychom se opovážili začít h r á t dřív, než bude celý případ uzavřen. I sliby, jak si nás ohlídaj, aby k tomu v případě naší neposlušnosti ani nedošlo. Měli jsme strach, aby třeba vše nezaonačili tak, že by spustili na tancovačce nějakou provokaci, což nem takový problém a rovnou nás pak nezašili. Jenomže chuť do hraní byla větší než strach. V Praze jsme se nechytali a ani se nezdálo, že bychom mohli v nejbližší době nějakej koncert udělat. Do Prahy moc ústeckej fízlů přeci jen dosahovala. Kdežto Milevsko bylo od Prahy moc daleko a nenalézalo se ani v Severočeském kraji. A tak jsme se rozhodli vyzkoušet, jestli policajti přeci jenom nepouštěli hrůzu naplano. A i kdyby hrůzu naplano nepouštěli, zdálo se nám nemožný, aby uhlídali kulturní život ve všech českejch městečkách. Čumplovu nabídku jsme přijali a mimo jiný se těšili i na to, jak si necháme, jestli všechno dobře dopadne, napsat hodnocení, který hned pošlu svý advokátce a jak budou ústecký fízlové zuřit, až se dozvědí, že jsem na jejich výhrůžky srali a m ů j obhajovací spis byl obohacen o další kladný materiál. Čumpl si vzal tenhle kšeft za svůj a dokonce sehnal i dopravu. Do Milevska jsme jeli starým rozpadajícím se Fordem Transitem. Moc veselo nám ale stejně nebylo. Nikdo nevěděl, jestli nebudu do pár měsíců sedět. A taky jsme měli stihu zaviněnou, mimo oné výhrůžky, i technickým stavem vozidla. Nejdůležitější se nám zdálo dostat se aspoň padesát kilometrů od Prahy. Zdálo se nám (tedy pokud jsme připustili možnost, že fízlové nestrašili - tu jsme přeci jenom nemohli zcela vyloučit), že celý Vnitro ví, co máme za lubem a že nám tu drzost vosladěj. Řidič se s náma seznámil slovy: „Kluci, hlavně nás nesměj stavět policajti, nebo mi vemou papíry!" Živě jsme s tím souhlasili. Ve stíze, v jaké jsme byli, jsme si představovali další vývoj asi takhle: policajti uvidí podivný 43
kouřící monstrum; zastavěj ho; kouknou do auta a uviděj tam vlasatce a naloženou aparaturu. Řeknou si o naše občanky. „Aha! Nejste vy náhodou Extempore?" My budeme zapírat a policajti zavolaj ze svýho auta telefonem a ověří si, co jsme zač. „Aha! Vy si myslíte, že jsme úplně blbí! Pane Chadima, vystupte si! Pojedete s náma!" Hrdinům, kterejm se bude zdát, že jsme byli posraní až moc, můžu říct jen to, ať si myslej, co chtějí. Pásek s nahrávkou našich výslechů nemám, abych jim dokázal, že jsme měli bejt proč. Všechno šlo ale dobře a když jsme bez nehody byli těch padesát kilometrů od Prahy, nálada se nám zvedla a stíha nás opustila. Po několika opravách jsme se přiblížili na třicet kilometrů k cíli naší cesty. V autě už bylo úplně veselo. Najednou jsme si všimli, jak se za náma řítí žlutobílý policejní vůz a v okně policajt s plácačkou v ruce. Řidič začal v rychlosti a nervózně dávat pokyny, jak vylejzat z auta, aby padající dveře při otvírání nezranily policajty a my jsme zbledli a pomysleli si: „Tak a už je to tady!" V duchu jsem politoval Čumpla, kterej neměl ani tušení, jakou partu to do Milevska veze. Policajti ale už byli za prdeli a tak řidič přibrzdil a zajel k okraji silnice. Ale co to. Policejní Tatra 613 se kolem nás jen přehnala. A za ní si to srala růžová šestsettřináctka. Zhluboka jsme si oddechli a znovu vyjeli. Začali jsme si z naší posranosti dělat srandu a v tu chvíli se kolem nás přehnalo další policejní auto a za ním několik už ne tak nóbl vládních vozidel. To nás zmátlo a stíha se zase vrátila. „Tak je to tady," pomysleli jsme si. „Někdo nás prásknul, že jedeme hrát do Milevska. A asi nás prásknul na poslední chvíli a tak nás policajti nestačili sebrat už ráno a ani nevědí, jakým autem jedeme a proto si na nás počíhaj až na místě." Dobrá nálada byla v hajzlu a do městečka jsme přijížděli se staženou prdeli. Ostražitě jsme se blížili ke kulturáku, v kterém se měla zábava konat. Zastavili jsme opodál a Pavel šel na průzkum. Za chvíli se vrátil a oznamoval, že je všechno v pořádku. Zajeli jsme před kulturák, kde na nás čekali pořadatelé a nejdříve ze všeho jsme se jich začali vyptávat, jestli se tu náhodou nemotali civilo44
vé. Ani pořadatelé netušili, že přijela průserová kapela a tak se začali vyptávat, proč nás to zajímá. Vysvětlili jsme jim, co nás potkalo n a silnici před Milevskem a oni se začali chechtat: „To nic, kluci, to je normálka, on tady má poblíž rezidenci Štrougal. Asi tam dneska bude nějakej mejdan." Začali jsme se chechtat taky. Napětí povolilo a tancovačku jsme odehráli bez stihy a v pohodě. Ani nám nevadilo publikum, který nevědělo, že punk rock je v módě a na náš repertoár si zvykalo jen pomalu. Volání po Párplech a skladbách, na které by se dalo tancovat, ale nakonec utichlo a lidem nezbylo než se smířit s tím, Že dneska budou muset tancovat na něco jinýho, nebo jít domů. Pořadatel byl ale spokojen velice. Skákání po jevišti, ani vyplazování jazyků mu nevadilo. Hlavní pro něj bylo, že se na sále nikdo neporval a že nedošlo ani k žádným jiným incidentům. Do Milevska asi ještě teze o škodlivosti punk rocku nedorazily. A tak punk rock nevadil (až n a hlasitost muziky) ani předsedovi MNV, který přišel do sálu na kontrolu. Ale tak už to v reálném socialismu chodí. Co je v jednom městě shledáno nezávadným, může být v městě jiném označeno jako trestný čin. Hodnocení jsme dostali před odjezdem a bylo to přesně to, co jsme potřebovali: „...po celý tento večer vystupovala jmenovaná skupina příkladně a s velmi dobrým repertoárem..." Hned druhý den putovala jeho kopie do Ústí nad Labem. Cestou zpět nás všechny rozesmál Čumpl, když nám řekl, že do Milevska jsme jeli vlastně jako záskok za Orienty, neuvěřitelně dlouhou dobu existující kapelu. Když jsme se ptali, proč nemohla tahle kapela přijet, dozvěděli jsme se, že měla čtrnáct drn před náma průser na tancovačce a MNV jí tancovačky v Milevsku zatrhl. Začali jsme se chechtat jako blázni a došlo nám, proč zábavu přišel zkontrolovat předseda MNV. Čumpl byl z nás celej vyjevenej a tak jsme mu řekli, jak na tom jsme my. Chudák Čumpl. Zblednul, ztratil řeč a navždy se vytratil z mého hudebního života. 45
Týden po našem zájezdu do Milevska začaly VIII. pražské jazzové dny (22. 5. - 27. 5. 1979). A Dny, na které jsme se tolik těšili a které pro nás měly být vyvrcholením sezóny podle našich představ, vůbec nevyšly. Pořadatelé se sice snažili, ale takovouhle velkou akci si ústecký fízlové ohlídat dokázali. Po tom, co neprošla povolovačka na vystoupení v Lucerně, snažili se náš koncert udělat v rámci Dní aspoň U Zábranských. Ale na Dnech jsme nesměli vystoupit za žádnou cenu. Dny měly být bud' bez nás, nebo vůbec ne. A na těchto Dnech bylo příliš mnoho v sázce, než aby se náš koncert udělal na černo. Poprvé měli přijet hosté z odvrácené strany železné opony. Jedním z nich měl být jakýsi super bubeník Pierre Favre a tím druhým, pro nás nesporně důležitějším hostem, měla být nefalšovaná anglická progresívni' skupina Art Bears, jejímiž členy byli dva z nejuznávanějších hudebníků britské rockové avantgardy, bubeník Chris Cutler a kytarista Fred Frith. Bylo čeho litovat. Podle původního programu jsme s nima měli hrát na jednom koncertě. Zklamání, které nám inspektor kulturního odboru NV hl. m. Prahy svým nekompromisním postojem způsobil, však bylo zčásti kompenzováno. Povedlo se vyjednat koncert v klubu Eden ve Vršovicích (nespadá pod dozor stejného kulturního inspektora a tak to prošlo) na den, kdy Dny zahajovaly svou koncertní část a o něco později se pořadatelé J S rozhodli udělat naše vystoupení na nedělním parníku, kterým Dny končily. A tak jsem byl nakonec, jako jedinej z kapely, celkem spokojenej, protože na rozdíl od kluků jsem měl h r á t na Dnech s Kilhets (na Folimance) a s Classic Rock and Roli Bandem (v Lucerně). A další potěšující skutečností bylo přidělení Art Bears na byt. Moc jsem se těšil na to, jak dám řeč s pravejma anglickejma rockerama. Ve středu 23. května tedy začaly Jazzové dny. Oficiálně koncertem JOČR ve Smetanově síni, neoficiálně (vzhledem k nenápadné sekční reklamě) koncertem Extempore v Edenu. Den pro nás začal vyloženě neštastně. Ráno odešla 46
Marta na výslech do Ruzyně, kam ji předvolala vojenská kontrarozvědka. Byli jsme z toho pěkně vyjukaný. Honilo se nám hlavou, jestli to je ve spojení s Libouchcem, nebo ne. „Co ty kurvy zase na nás šijou?" Než Marta odešla, domluvili jsme se, že přijde rovnou do Edenu a když už byla postavená aparatura a vše připraveno, pohled na nerozbalené perkuse nám bral nervy. V okamžiku, kdy do začátku koncertu zbývala necelá hodina a my už začínali bejt hysterický, se Marta k naší úlevě objevila. Nebylo moc času a tak nám jen ve stručnosti řekla, co se děje. Tentokrát se nejednalo o nás. Marta si dopisovala s Petrem Růžičkou, kterej byl v té době ještě na vojně. Vlastně ne na vojně. Teď seděl ve vyšetřovací vazbě a kontráši Martu otravovali kvůli dopisům, který Petrovi zabavili. Měl být souzen za pobuřování (taky jeden z pěkně gumovejch paragrafů). Ve mně zatrnulo. Měl jsem dojem, že se veze s naším liboucheckým případem, neboť se Marty hodně vyptávali na jeho civilní pořadatelskou činnost. Vzhledem k nedostatku informací o jeho případu jsem měl dojem, že jsme ho do průseru zatáhli my tím, že jsme neuposlechli jeho doporučení a varování před Pelcmanem. Petr dostal rok a teprve když se dostal ven jsme se dozvěděli, že si někde v hospodě pustil hubu na špacír a k tomu ho ještě jeden kolega prásknul, že poslouchá cizí rozhlas. Ale bylo to stejně všechno tak divný, že si dodnes nejsem jistej, jestli to nebyla ústecká msta. Když vedoucí klubu otevřel mříž a začal lidi pouštět dovnitř, stačili jsme si dát pocuchaný nervy jakž takž do pořádku a začít se těšit na koncert. Lidi se začali hrnout dovnitř a pořadatelé byli na mrtvici. Lidí přišlo hrozně moc. Pražští fandové byli posíleni mimopražskými, kteří přijeli na PJD. Chvíli jsme sledovali tlačenici na schodech a pak se raději uklidili do sálu, abychom se vyhnuli zoufalým žádostem našich známých, kteří neměli lístky. V sále již bylo našich dvacet neplatících hostů, kteří přišli dřív a tím byla tolerance pořadatelů zcela vyčerpána. Jediní, koho jsme ještě měli povoleno dostat dovnitř, byli Art Bears, které jeli aktivisté Jazzové sekce vyzvednout na hranice a kteří se měli podle našich časových výpočtů objevit v průběhu koncertu.
Koncert zahájili naši hosté. Nedávno vzniklá kapela Energie G. Už ani nevím, jak jsem se s touhle kapelou seznámil. Kluci byli mladý, drzí, sebevědomí a přesvědčený, že každá muzika mimo punk je sračka. Měl jsem pro ně slabost. Jejich chování mi připomínalo moje vlastní začátky a když jsem je pozoroval, jak se mezi sebou bavěj, tak jsem dědkovsky vzpomínal na mladý leta. Dost jsem jim věřil a snažil jsem se je protlačit, aby si co nejvíc zahráli. I když to, co hráli (prevzatej punk rock) a jak to hráli, nebyla tehdy žádná sláva. Všichni okolo mě mi říkali, že jsem blbej a těm mladejm povoluju moc, ale vzpomínání n a mé začátky mi zatemnilo mozek. Pamatuju se, jak jsme jednou seděli s Petrem Křečanem ve vinárně U Šupů a Matouš F. (zpěvák a vůbec největší drzoun, který si hrál na nejostřejšího punkera skupiny) svoji familiérnost vůči nám dost přehnal. J á z toho měl sice srandu, ale Křečan, kterej na svoje mladý, začátečnický léta s takovou nostalgií jako já asi nevzpomínal, chytil nakonec Matouše pod krkem a ten se málem posral strachy, aby jednu nechyt. Kdybych nebyl tak blbej, tak by mě tenhle incident, i těch několik jiných, varoval, abych fakanům nevěnoval víc důvěry, než bylo nutné. Dost se mi to nevyplatilo; K tomu se ale dostanu později. Energie G nastoupila ve složení: Matouš Forbelský kytara, Michal Cingroš - basa, Kryštof Pávek - zpěv, David Cajthaml - kytara a jeho brácha Jakub - bicí. Spustili svůj punk rock a vyráběli všechny náležitosti k týhle muzice potřebný, který okoukali ze západních hudebních časopisů nebo vyslechli od Karla Habala. A bylo to docela fajn. Jenomže svým ortodoxním punkařským přístupem vyděsili vedoucího klubu natolik, že přiběhl celej bez sebe s řevem: „Tak tohle tedy ne!" a vypnul jim proud. Kluci stačili odehrát akorát ty tři písničky, který uměli nejlíp. Snažili jsme se vedoucího klubu uklidnit, ale nebyla s ním řeč. Přestože to byl jinak docela fajn člověk, to, co viděl, bylo nad jeho síly a měl strach, aby mu kulturní inšpektorka, která měla během večera přijít na kontrolu, klub nezavřela. Začínali jsme Zabíjačkou. Atmosféra byla bezvadná. 48
Hrálo se nám dobře a měli jsme velkej úspěch. Kluci měli radost, ale mně už ten úspčích připadal tak nějak nepatričnej. Zabíjačka už mě přestala bavit. Doma už jsem měl rozdělanej novej pořad, k t e i ý s e zatím jmenoval Přežraný velkoměsto a Zabíjačku j s t m začínal pociťovat jako pořad, který už není aktuální. Zkusím to vysvětlit. Kdybych nešel na vojnu, tak bych ji napsal přes prázdniny a s největší pravděpodobností by se přestala hrát tak koncem roku 1978. Tím že jsme začali h r á t až v prosinci se všechno protáhlo a teď už jsem si říkal, že to do konce sezóny musíme se tímhle pořadem vydržet, abychom udělali aspoň pět repríz. O to víc jsem se těšil na Jaro, léto..., které jsem se rozhodl asi týden před koncertem o něco vylepšit. Koupil jsem si v bazaru za 500 Kčs kytaru značky Star, která pamatovala ještě šedesátá léta a myslím, že to byla buď úplně první, nebo aspoň jedna z prvních u nás vyráběných elektrických kytar. Když se podladila a zapojila přes vypůjčený bustr, lezly z ní pěkný zvuky. Koupě týhle kytary byla důsledkem hraní Kilhets. Chtěl jsem si zkrátka hrát nejen v Kilhets, ale i v Extempore. I Jaro, léto... mělo veliký úspěch a na rozdíl od Zabíjačky jsem z něj měl velkou radost a společně jsme se všichni těšili na závěrečný uvolnění při hraní převzatých písniček. Ale radost ze hry nám kazila aparatura. Otovi odešly reproduktory a museli jsme improvizoval;. Nahradili jsme je klubovým vybavením, které bylo o hodně slabší a ze zpívání se stala obrovská dřina. Ale zvykli jsme si i na to. Lidi nás mohutně {»vzbuzovali a nakonec nekompromisně vyžadovali přídavky. Obecenstvo si dalo říct, až když mně začaly stávkovat hlasivky utýrané slabou aparaturou, a koncert tak mohl být ukončen. Koncert skončil a Angláni nikde! Byli jsme zklamáni, že neviděli ani kousek našeho koncertu. Moc by nás bývalo zajímalo, co by na to říkali. Půl hodiny po tom, co jsme už měli všechno sbaleno a auto s aparaturou odjelo, pro nás začala být důležitější otázka, jestli se vůbec propasírovali přes oponu. Klub se už zavíral a tak jsme zůstali s Pavlem a Martou sedět před ním na chodníku a řekli si, že zkusíme počkat ještě hodinu 49
a pak pojedeme domů. Zub konec konců věděl, kde bydlím. Čekali jsme asi půl hodiny a pak se objevil na silnici bílý kamión. Před klubem zabrzdil a z něj vylezl Zub a sada cizinců. Sláva! Začalo představování. Přitom jsem Zuboví vyčetl, že nepřijeli dřív. Ale moje výčitka nebyla oprávněná. Zdržení na hranicích zavinili naši celníci. Angláni museli celou svoji velkou a těžkou aparaturu vyložit při celní kontrole z auta, aby ji pak znovu naložili, auto bylo zapečetěno a celníci je odkázali na celnici do Prahy. Na něco tak podivnýho nebyli při svých cestách zvyklí a byli teď pěkně nasraný, neboť po prvním seznámení s východní Evropou tušili, že je všechno čeká ještě jednou. Na Anglánech (tedy, parta to byla mezinárodní: Chris Cutler a Fred Frith měli sice anglickej pas, ale basák Peter Blegwad americkej, Mare Hollander belgickej a zpěvačka Dagmar Krause, která měla přiletět za kapelou letadlem, německej; ale stejně jim nikdo jinak než Angláni neřekl) bylo vidět, že mají cestování plný zuby, a tak jsme s Martou a Pavlem nezdržovali. Nasedli jsme po letmém představování do pronajatého auta a sledováni bílým mercedesem vyrazili domů. Hned jak jsme dojeli, tak jsem vyběhl, v přesvědčení, že nejlepším odpočinkem po dlouhý a únavný cestě je pití čerstvýho piva, se dvěma džbánky do hospody. Když jsem se vrátil, došlo k prvním slovním kontaktům. Dost mě překvapilo, že Angláni, až na Petera a Grahama (přítel kapely), alkohol nechtěli. Ale to už jsme je táhli k magnetofonu, abychom jim pustili něco z naší muziky. Chvíli jsme je trápili, než nám došlo, že většina z nich je natolik unavená, že není schopná nic vnímat. Až na Petera a Grahama, kteří se ukázali jako správní kumpáni a s kterými jsme dopíjeli tu velikou zásobu piva, když ostatní dostali propustku a bylo jim dovoleno jít spát. Teď po letech si říkám, jak jsme se k nim bezohledně chovali, ale vždyť to byla po tolika letech (naposled Mike Westbrook Band v sedmdesátým roce) první kapela, která nebyla prokádrována Pragokončertem a my toho chtěli tolik vědět a tolik říct. A tak se k našemu zklamání diskuse nekonala a protože druhý den již byl 50
nocleh zajištěn v hotelu, bylo jasný, že se už ani konat nebude. Druhý den jsem se programu PJD nezúčastnil. V Lucerně měly h r á t big bandy (Svobodův a JOČR, který se nevím z jakého důvodu na tohle vystoupení přejmenoval na Big band Kamila Hály) a Expanze. To mě nijak nezajímalo a tak trochu mně to připadalo jako vzpomínka na Dny první až páté. Radši jsem už odpoledne zalehnul do postele, abych se vyspal do zásoby. Pro mě se Dny naplno rozjely až v pátek. Od pěti hodin vystupoval v Divadle hudby Pierre Favre, bubeník hrající sólově, a zaměstnanec firmy Paiste, jejíž výrobky propagoval. No, moc mě nenadchnul. Na jeho postavenou soupravu jsem sice čuměl jako všichni přítomní - jeviště bylo plné bubnů, činelů, gongů a jiných perkusí, nic samodělného, vše tovární výroba - ale to, co na ně prováděl, mi připadalo jako varietní záležitost. Když jsem svý zklamání vyjádřil několika známým, kteří byli nadšeni, co ten trhlej frantík dovede, dívali se na mě jako na vola. Moc mě potěšilo, když mi Petr Křečan, jako jeden z mála, dal za pravdu a ještě to opepřil tím, že podobný vystoupení viděl na německý televizi, která ho přenášela skutečně z varieté. Zkrátka, Češi po dlouhý době viděli Západ'áka a tak z něj byli vysraný. Mám takový dojem, že pro český publikum je v tomto případě muzika vedlejší. Důležitější je dát při podobných příležitostech svým nadšením najevo asi tohle: „I my jsme součástí Evropy!" Hned po skončení programu v Divadle hudby jsme se rychle přesunuli do Lucerny, kde od osmi začínal jeden z hlavních koncertů VIII. PJD. Jeho největším trhákem mělo být improvizační vystoupení dua Fred Frith a Chris Cutler, které mělo předznamenat sobotní koncert celé kapely. Začínal Milan Svoboda se svým kvartetem. Muzikanti hráli jazz. Druhý den se recenzent nad jejich vystoupením rozplýval do neviditelna. Nevím, mně se muzikanti nelíbili a s napětím jsem si přál, aby už vypadli s těma svejma laufama a aby už konečně přišli Angláni. Nakonec jsem se dočkal. Obecenstvo, pro které byl vr51
cholem avantgardy punk rock, a které se pár týdnů předtím vyřádilo na koncertě Suzi Quatro, nedůvěřivě koukalo, jak si Fred Frith připravuje kytary položené na stole a na nenablejskanou „každejpesjináves" bicí soupravu Chrise Cutlera (sebe z toho čumění nevyjímám). Karel Velebný je uvedl a začalo něco neuvěřitelnýho. Nářez. Poprvé jsem uviděl Cutlera za bicíma. Způsob, jakým se vlnil a uvolněnost, s jakou hrál na bubny rytmy podobné Křečanovým, byla fascinující. Jako by mi z hlavy vytáhl představy o mém vysněném bubeníkovi. Fred protahoval skrz struny kytar špagáty a zvuky, které to dávalo všechno dohromady přes jejich skvělou aparaturu (na naše poměry), se zařezávaly do masa, uší i kostí. Nikdo tomu nemohl uniknout. Muzika mi však nepřipadala tak důležitá, jako jejich přístup k ní. Uvědomil jsem si, jak jsme svázaní vším kolem nás a jak je pro nás těžké (i když ne nemožné) h r á t tak, jak nám zobák narost. Přes všechny nahlas vyslovené názory o nepři způsobování se publiku a s tím spojené pózy, byl přístup našich kapel k tvorbě jen v řídkých případech nezávislý. U nás stačilo, aby se kapela zbavila oficiálních dogmat a odzívla profi kariéru a už byla uznána za svobodnou, progresivní atd. Tady se najednou prezentovalo něco, z čeho by si, nebýt toho, že na jevišti stáli živí Angličani, dělali posluchači ve své drtivě většině jen srandu. První dva koncerty Kilhets to dostatečně dokazovaly. (Mimochodem, po koncertech Anglánů na Dnech se přístup diváků ke Kilhets o hodně změnil.) K tomu se však ještě vrátím. Teď hráli Angláni a obecenstvo křičelo „my jsme taky Evropa". Jásání nebralo konce a duo se rozhodlo přidávat. Pan Velebný, který večer uváděl, z toho byl celej zakyslej a zjevně tenhle přístup k muzice nebral. Už chtěl uvádět další kapelu a tak byl na jevišti, když Cutler začal sundavat desku z piana, na které chtěl v přídavku hrát. Pan Velebný, který se chudák zcela zapomněl na jevišti, na to jen nevěřícně zíral a zapomněl z jeviště odejít. Abych pravdu řekl, na jeho mukách a rozpacích jsem se přímo pásl. Přídavek však dlouho netrval. Nejméně polovina lidí v sále svým jásotem nemyslela „Přidejte!", ale ono již několikrát 52
vyřčené „My jsme taky Evropa!" Když přídavek začal, tak tuto polovinu začalo srát, že již nejdou na jeviště ETC s Mišíkem. Hlediště začalo vřít. Obecenstvo bylo rozděleno na několik táborů. Půlka už chtěla, aby Angláni vypadli a ozývali se výkřiky „Go home!", třetí čtvrtina řičela nadšením a snažila se přeřvat na ETC nadrženou polovinu a čtvrtina poslední nevěděla a křičela jen tak. Sem tam se mezi sebou začali lidi prát. Virvál z toho byl takovej, že byl přídavek po několika minutách ukončen. Chris a Fred za sebou zanechali publikum, které donutili zaujmout buď kladné, nebo záporné stanovisko. Hádky jestli j o " nebo „ne" neměly konce. Publikum tolik let krmené jazzrockem si nevědělo rady. „Nebylo tam ani sólo na kytaru ani sólo na bubny! Umějí ty Angláni vůbec hrát?" byly nejčastější názory v publiku. Jazzrocková horečka sklízela své plody. A j á si v ten okamžik uvědomil věc, kterou sem se neodvážil nikomu říct, abych nebyl poldádán za příliš si fandícího blázna. Kilhets jsou zrovna tak dobří jako Angláni. Když pak druhý den v recenzi Zub psal, že to, co hráli, byl nářez, jaký Lucerna dlouho potřebovala, říkal jsem si: „Ty vole, co máš doma, to nevidíš, ale z cizinců se posereš do vejšky, Kilhets jsou stejně dobrý jako tahle parta, a přesto o tom, že by si mohli n a Dnech zahrát v Lucerně, nepadla jediná zmínka." Ale tímhle přístupem k domácím věcem je konec konců poznamenána většina Čechů. Rozhádané publikum uklidnilo až Mišíkovo ETC. A hráli výborně. Snaha dokázat, že nejsou o nic horší než cizinci, je hnala k největšímu výkonu. Byl to jeden z mála jejich koncertů, kterej se mi líbil. A hlavou mi prolítla myšlenka: „Kdypak na vás asi dojde?" „Zřejmě až po nás!" odpověděl jsem si sám. V sobotu 26. května začal program VIII. PJD nezvykle časně. Už v deset ráno začínala Přehlídka amatérských skupin ve sportovní hale Na Folimance. Na tu jsem se vždycky v naději, že se objeví nějaká nová, dobrá a zajímavá amatérská kapela, těšil nejvíc z celého programu PJD. Trochu jsem měl strach z toho, jak to v tý sportovní hale bude vypadat. Ale hala Na Folimance je pro pořádání 53
podobných akcí jako stvořená. Hlediště jen z jedné strany, hezky do vejšky, takže je z každého místa perfektně vidět na plac. Pod hledištěm plocha s rozměry basketbalového hřiště. Byl jsem zvědavej, jak pořadatelé vymyslej postavení jeviště. Nedovedl jsem si to dost dobře představit. Ale vymysleli to dobře a jednoduše. Uprostřed hrací plochy bylo naskládáno několik velkých dřevotřískových desek a jeviště bylo hotový. Měl jsem taky strach z toho, jestli hlediště s diváky tak daleko vzdálené od hrajících hudebníků, nebude na škodu komunikaci kapel s publikem. Ale byly to zbytečná starosti a dny strávené na Folimance patří k mým nejhezčím zážitkům z PJD vůbec. Po předchozích amatérských přehlídkách konaných v daleko menších sálech Prahy, kdy zaměstnanci sálů dělali vše pro to, aby se v nich každý cítil jen jako nedobrovolně trpěný vetřelec, byla Folimanka oázou. Po letech, kdy amatérská přehlídka probíhala v nervozitě a obavách jestli majitel sálu všechny nevyžene předčasně, jestli se stihne odehrát celý program a jestli si nevymyslí nějaké udání, konečně sál, kde se všichni cítili dobře a jako vítam hosté. Úderem desáté hodiny nastoupila první kapela a pak v půlhodinových intervalech dalších pět. Poprvé byl výběr kapel dělán podle demo nahrávek a dá se říct, že jsem byl zklamán. Instrumentální zdatnost všech nově vystupujících kapel se sice oproti Dnům minulým zlepšila, ale žádná nová bomba se nekonala. Jen dvě měly jasno a věděly. Jedničkou celého dopoledního koncertu byl bezesporu Svehlík, posílený o druhého basistu a nového bubeníka. Basistou byl k mému překvapení Jerry. Bylo vidět, jak je šťastnej, že zase hraje s kapelou, která je „in". I novej bubeník se mi líbil a koukal jsem, co z něj Richtr s Fidlerem dokázali vydolovat. Ivana Paulů jsem znal od svého spoluhráče z Classic Rock and Roli Bandu a když jsem ho slyšel před rokem, byl opravdu špatnej. Kapela perfektně šlapala. Přesto mě Švehlík trochu zklamal. Muzika, kterou teď kluci dělali, postrádala tu odvahu a experimenty, na který jsem byl od týhle kapely zvyklý z dob, kdy s ní ještě spolupracoval KřeČan. Teď se mi zdálo, že 54
se spíš věnujou dokonalému aranžování svejch skladeb, snaze po dosažení dokonalýho zvuku a původnost trochu zůstala stranou. Ale i přes tohle zklamání byl jejich koncert opravdu výbornej. Byl jsem presvedčenej, že kapela měla h r á t v Lucerně a ne na amatérské přehlídce, i když jsem plně chápal pořadatele, kteří si sice mysleli totéž, ale rozhodli se kapelu nezařadit do Lucerny z důvodů trestu. K důvodu se dostanu později. Druhou dobrou kapelou byli Bluesberry. Ale i to už byli staří známí. Ostatní kapely si plně zasloužily označení amatérské. Před zahájením jsem si koupil mimo programu i další tiskovinu vydanou právě a jen pro amatérskou přehlídku. Na první straně byl velký nápis „Scéna alternativní hudby" a uvnitř pak byly představeny všechny amatérské kapely na Dnech vystupující. Ať již jen na Folimance, nebo přímo na hlavních koncertech v Lucerně. U každé kapely byla také uvedena adresa některého z jejích členů. Byl to už druhý nápad ve snaze dostat amatérské kapely ke koncertování i mimo Prahu. Myslím, že se musím zmínit 0 tom prvním. Tím byl Jazzový víkend, který začala J S organizovat pro své mimopražské členy. Začínal vždy v pátek večer koncertem U Zábranských, který den se dopoledne promítaly filmy a večer byly zamluveny lístky do Parnasu nebo Reduty na jazz a dopoledne skončil víkend promítáním dlouhýho hudebního filmu. Scéna alternativní hudby. Toto nové označení amatérských kapel mě příjemně překvapilo. Pokládal jsem to za důsledek toho, že už po několik let existovaly v Praze skupiny, o kterých se dalo říkat amatérské jen v tom smyslu, že se neživily (v řidčích případech ani živit nechtěly) hudbou. Jejich tvorba však přesto dosahovala vysoké úrovně. K zavedení tohoto názvu jistě přispěli i Angláni, kteří s sebou do Prahy přivezli nejen svou muziku, ale i spoustu informací o hudebním názvosloví rockového západu. Tento název se tam u nich používal a používá pro kapely stojící mimo velkej byznys a zavedené hudební komerční styly. V šedesátých letech se těmto kapelám říkalo undergroundové. Ale protože underground byla 1 určitá filosofie a náhled na svět, s kterým každý nemu55
sel souhlasit a přesto mohl dělat zajímavou muziku, vymyslel se pro tyhle nespokojence nový název. V našich poměrech tak sice všechny neprofesionálni kapely byly smeteny do jednoho pytle, ale postupem času se prosadil původní smysl. Tedy, že ne všechny amatérské kapely jsou alternativní, ale jen ty, které tu novou alternativu ve své tvorbě přinášejí. Řekne-li se proto dnes alternativní scéna sedmdesátých let, většině informovaných lidí se vybaví jen jména kapel, které si tento přívlastek zaslouží v plném rozsahu. J e jich deset a uvedl jsem je již v počátečním přehledu názvosloví. Po skončení dopoledního koncertu zbyla jen chvilka na oběd a pak se Folimanka začala plnit znovu obecenstvem. Ve dvě hodiny začal koncert druhý. Zklamání bylo ještě větší. Tentokrát se mi líbila jen jedna kapela - Žabí hlen. Ale i to již vlastně byli staří známí. Ostatní kapely se stejně jako dopoledne (mimo dvou popsaných výjimek) plácaly od Jazzrocku k Tatrám. První den amatérské přehlídky tedy skončil mým zklamáním. Vždyť těch lidí, kteří tvořili amatérskou, tedy už alternativní špičku, bylo jen několik a já očekával s netrpělivostí, kdy se objeví jejich následníci. *
*
*
Hudební den však nebyl zdaleka u konce. Jeho vrchol byl od osmi hodin v Lucerně. A j á se těšil nejen na Art Bears, ale i na F.O.K., kteří jako poslední ze základních alternativních skupin měli konečně svoji premiéru v Lucerně. Bohužel jsem se dozvěděl, že toto vystoupení je zároveň i derniéra skupiny. F.O.K. končilo. Důvody u nás obvyklé. Naprostý nedostatek koncertů (a F.O.K. v tomhle mělo obrovskou smůlu), ztráta zkušebny a marné úsilí najít novou. F.O.K. se rozloučilo s obecenstvem neuvěřitelně nádherným koncertem a je obrovská škoda, že se jeho nahrávka nezdařila. Koncert, kvůli kterému kapela protáhla o několik měsíců svoji existenci, začal akusticky. Mimo Amalgamu jsem už nikdy potom v tomhle sále, ani nikde 56
jinde, neviděl, aby kapela akustickou muzikou dokázala rockové obecenstvo tak vtáhnout do muziky. „... muzika zvedla diváky ze sedadel..." napsal v recenzi na tuto část koncertu Zub a měl naprostou pravdu. Obecenstvo se ani nestačilo vzpamatovat z první části a na jevišti se objevil Richtr, Fidler, Ivan Paulů a F.O.K. zahrálo fantastickým způsobem jednu z jejich nejhezčích písniček. Finální skladbu pořadu „Sny zdravého dítěte v krizi". Jásal jsem radostí. Po Extempore, Švehlíku, Amalgamu dokazovala i další z alternativních kapel, že profíci (až na ETC) jsou v prdeli. F.O.K dávalo lidem do hlavy takovej hevoš, že by se dal kousat. Výborný sbory Lesíkovejch ženskejch (sestra Káťa a manželka Mirka), výbornej Richtr, Ivan Paulů i Fidler a sólo Lesíkův zpěv. Nádhera. Nic víc se nedá říct. Pokračování
příště
Pň návštěvě Frankfurtu navštivte české knihkupectví
Dialog G u t l e u t s t r . 1 5 , 6 0 0 0 Frankfurt/M. (tel. 2 3 5 2 8 0 ) Pouze pět minut chůze od hlavního nádraží Otevřeno denně od 13 do 18.30 a v sobotu od 10 do 12 hod. nebo po telefonické domluvě (také tel. 234806). Bohatý výběr exilové literatury a časopisů. Časopisy a některé knihy zdarma pro návštěvníky z Československa.
57
varne umem Biblický cyklus Heleny Vondruškové (Sydney) Ve výtvarné části reprodukujeme obrazy biblického cyklu Heleny Vondruškové, žijící v Austrálii.
Helena Vondrušková Návrat
Naomi
K obrazům tiskneme ukázku z rozsáhlého deníkového textu Josefa Vondrušky (kapely Umělá hmota L, III. - viz Paternoster 6/84), který se jmenuje „Dopisy Egonu Bondymu" (179 str. rukopisu). Ve vybrané ukázce popisuje přípravy a průběh vernisáže reprodukovaných obrazů v australské (sydneyské) galerii „Balmain hoft".
Josef Vondruška
Dopisy Egonu B ondymu Středa 21. září Před chvílí se Helena s Járou vrátili z Balmain. Přivezli v Járově Hondě Heleniny obrazy, které od třetího září visely n a stěnách tamější galerie „Balmain Loft". Doktor Surina si přece jen našel čas zmíněnou galerii navštívit a zprostředkoval Heleně interview s její majitelkou. Té se obrazy celkem líbily a souhlasila s jejich vystavením. Jelikož Helena disponovala pouze deseti plátny, navrhla jí, aby svůj vstup na australskou výtvarnou scénu spojila s debutem australskoamerické keramičky Tamary G. Helena rozplývající se ve sladké skutečnosti, že vidina již téměř pohřbeného snu mít výstavu se opět přiblížila do vzdálenosti dosažitelnosti a navíc že ve dvou budou i nižší náklady, s návrhem pochopitelně nadšeně souhlasila. Tři týdny před zahájením přivezl Dr. Surina Tamaru do Garden Valey aby se umělkyně mohly vzájemně poznat a dohodnout se n a podrobnostech uspořádané akce. Ten den jsem se nemohl dočkat chvíle až se po návratu z práce dovím něco o umělkyni, jejíž produkty budou dělat společnost Heleninu biblickému cyklu. Příliš nadšen jsem ale nebyl. K obrazům se Tamara vyjádřila, že když je 59
viděla na fotografiích, připadaly jí jako děsné kýče, ale nyní, majíc před sebou originály nemající lesk fotografií, připadají jí pro první výstavu zcela únosné. J á r a na Helenino sdělení reagoval slovy „to musí být kráva" a j á jsem se omezil pouze na nalití si skleničky vína, podvědomě si uvědomuje, že mne zřejmě čekají chvíle, které budou horší. Ty začaly přicházet v průběhu následujících dnů. Nejdříve Helena přinesla pozvánky, jejichž vyhotovení si vzala Tamara na starost. Řekla Heleně, že má známou grafičku, která je vyhotoví mnohem levněji, než by stály u nějaké agentury. Když nám je Helena ukázala, měl jsem chuť praštit s nimi na zem. Na bílém papíře černě vytištěná jména, z nichž Tamařino bylo pochopitelně v horním rohu a Helenino v dolním, zdobil černý rámeček, působící na člověka dojmem, že má před očima parte. Řval jsem, že takovou pozvánku nemohu poslat ani rodičům, neboť až by ji maminka vyndala z obálky, z leknutí, že jsme někdo zemřel by se jí mohlo něco stát. V pondělí před výstavou jsem křičel nejsilněji. To již ale řval i J á r a a tak povzbuzen jehp podporou jsem hystericky vykřikoval, jestliže ještě jednou zavolá a já zvednu telefon, zeptám se jí, zdali je. doopravdy tak blbá a nebo pouze zkouší, zdali z ní zblbneme my. V telefonátu Heleně sdělila, že majitelka galerie souhlasí s natřením stěn oranžovou barvou, která bude ladit s její keramikou. V případě, nebude-li barva Heleně vyhovovat, může prý obrazy pověsit na stěny kavárny sousedící s výstavní místností. Nečekaje na Helenino vyjádření dodala, že by bylo dobré, kdyby jí s nátěrem stěn pomohla, aby měly pátek volný pro konečné úpravy sálu. Ještě více jak hodinu po telefonátu jsem se s křikem ospravedlňoval, že tentokrát byl m ů j výbuch zcela namístě, neboť chtít natřít tmavě oranžovou barvou stěny, na nichž mají viset obrazy, je něco tak imbecilního, že jsem si jist, že Jirous by řval stejně jako já. Heleně nezbylo nic jiného, než se pro svůj a především náš klid hned druhý den spojit s majitelkou galerie. Ta jí řekla, ať je naprosto klidná a Tamaru bere s rezervou, neboť nejenže jí k nátěru nedala svolení, ale že o úpravě 61
stěn určených pro obrazy rozhoduje výhradně Helena. To nás plně uklidnilo. Helena mohla bez problémů strávit páteční večer v galerii upravováním interiéru a my jsme bezstarostně vychutnávali sezení „U žlabu". Naše konverzace přirozeně cirkulovala kolem obrazů. Odhadovali jsme, které mají největší šanci prodeje a po šestém pivu, zapomínajíce jak jsme dopadli v židovských galeriích, jsme opět začali polemizovat, zdali nebylo neuvážené nasadit k obrazům biblického cyklu tak nízkou cenu jako je tři sta dolarů. Náš optimismus nezvyšovala pouze stoupající hladina piva v krvi, ale především dopis s údaji o Heleniných obrazech obsahující i věty Egona Bondyho, který Dr. Surina zaslal v obálce s hlavičkou sydneyské univerzity do kulturní redakce Heraldu. Kolem půlnoci, kdy většinou náš optimismus dosahuje vrcholu, se nám již před očima procházely vidiny, jak několik kritiků najednou dělá s Helenou interview. Řekl jsem Járovi, jestliže k tomu dojde, musíme být u toho, abychom jim přeložili několik vět z posledního dopisu Egona Bondyho, v němž Helenu nabádá, aby po nezdarech, které utrpěla, nepřestávala „probůh" malovat. Tvrdil jsem, že lidi, jimž je umění povoláním, nemůže neoslovit věta, v níž Bondy říká, „tak bezpečně jako jsem už na začátku padesátých let věděl, že musí přijít a přijde hyperrealismus a konečně nové navázání na expresionismus, tak bezpečně vím, že symbolický realismus stojí za dveřmi, cesta k němu je určena a Helena prostě maluje tak, jak se bude malovat zítra." Navzdory příjemnému pátku jsem ale do soboty vykročil v pravém opaku mých plánů. J á r a ráno musel Helenu s obrazy zavézt do galerie a mne jejich mluvení a šustění igelitových obalů n a obrazech probudilo. Pod tíhou slavného dne jsem již neusnul a hned po jejich odjezdu vstal. Po chvíli tupého civění do místa, kde ještě večer visel obraz Abrahama se Sárou jsem se navzdory svému předsevzetí začít pít až v galerii rozhodl, že si do Járova návratu zpříjemním čekání skleničkou vína. Ve chvíli kdy vešel a pln radosti že již má šoférování za sebou mi podával plechovku piva, jsem již dopíjel třetí skleničku. 66
S pádem předsevzetí jde-li o alkohol se ale dokáži jako mnoho lidí velmi rychle vyrovnat a tak jsem od něho plechovku s úsměvem přijal. Vlastně jsem se téměř chechtal, neboť mi hlavou probleskla předsevzetí se vysmívající myšlenka, že si pivo beru jen proto, abych Járovi nepokazil tak významný den. Při vychutnávání pivečka jsme si v rychlosti ještě zopakovávali naši strategii, jak budeme na které návštěvníky působit čekajíce na zazvonění Tonyho nebo Jany, kteří se uvolili, že nás dva alkoholiky vezmou do Balmain svým autem. Ozvalo se tak brzy, že jsem plechovku dopíjel ještě při sjezdu po William street. V autě Tonyho kamarád pustil kazetu s písněmi Hanka Williamse v interpretaci Johny Cashe. Díky táhlým melodiím, při nichž si Helena zacpává uši, plechovce piva v ruce a tmavým po obloze plujícím mrakům jsem měl chvílemi dojem, že auto nejede, ale též pluje vzduchem. Sám sobě jsem říkal, že tak nádhernou a důstojnou cestu na Heleninu výstavu jsem si nepředstavoval ani v nejhlubších snech. V jednom okamžiku se sice hlas. nitra pokusil moji radost a dojem krásy přetrhnout zašeptáním, že dle něho by Helena v dotyčných melodiích určitě žádný důstojný rám ke švé výstavě nenacházela. Jeho zlomyslnost jsem ale okamžitě přeťal odseknutím, že každý nemůže být Swann nebo Bondy. Jako trumf jsem si ještě na svoji ješitnost přiložil chladivý obklad v podobě úvahy, že ve skutečnosti to s mým hudebním vnímáním není zas tak zlé, čemuž je důkazem, že když J á r a nedávno přinesl kazetu se skladbami od Saint-Sains byl jsem skladbou Dance macabre tak uchvácen, že jsem si ji pustil několikrát za sebou. Před galerií jsme se s naší společností rozloučili. Tony se musel za nedlouho vracet domů, neboť měl večer službu, a ták šli rovnou do galerie. My jsme naopak neobvykle pociťovali, že máme času spoustu. Do zahájení výstavy zbývalo dvacet minut a tak jsme řekli, že si půjdeme ještě sednout do hezky vyhlížející hospůdky, mávající na nás z druhé strany ulice. Byla téměř prázdná. Pohodlně jsme se usadili u baru a otevřenými dveřmi jsme se dívali na sytá modrou budovu kdysi divadla a nyní galerie, nad níž 64
visely stejné syté modré mraky, které místy ještě protkávaly nafialovělé šmouhy. Když jsem ji týden předtím prvně spatřil, první dojem, který mnou proběhl, bylo zklamání, že se vzhledem vůbec nepodobá mnohem honosnějším paddingtonským galeriím, na jaké jsme v souvislosti s výstavami obrazů navyklí. Hlas nitra se mi ale začal sarkasticky pošklebovat. „Víš vůbec, chlapče, co se ti vlastně líbí? Vždyť stojíš před typickou koloniální Art Decovou budovou, jaká by mohla stát v nejedné ulici newyorské Green Village. V takovýchto budovách přece probíhaly první výstavy a koncerty undergroundových umělců." Pocit zklamání okamžitě vystřídalo nadšení a při vystupování po schodišti polepeném starými plakáty jsem řekl Járovi, že mít koncert „Domu" v takovéto budově byl vždy můj sen. Od té chvíle jsem se do starého divadla téměř zamiloval. Při pití druhého piva jsem se Járovi svěřil, že chvílemi mám pocit, že jdeme nejen na výstavu Heleny, ale též na koncert Velvet Underground. Tentokrát se J á r a můj výlet do snů nepokusil vůbec usměrnit a pouze podotkl, „víš že i mně to to tak nějak začíná připadat. Podle plakátu vedle dveří na WC a tamhle těch co sedí za námi u okna to vypadá, že jsme v nějaké homosexuální nebo transvestitslcé hospodě." Seděly tam dvě poBtavičky, u nichž bych nedokázal s jistotou určit o jaký druh transvestity se jedná. J á r a mi upřesnil, že zřejmě jde o nově se rodící chlapce, neboť zaslechl, jak jedna postavička řekla druhé: „Pořádný péro chci, s nímž budu moct mrdat ženský. Se svou výmluvností každou ukecám." Jára ještě poznamenal, že by se téměř vsadil, že to je procesem přerodu procházející žena, o níž v souvislosti a její touhou a operací by] před několika týdny článek na titulní stránce Heraldu. Řekl jsem Járovi, že jsem přímo nadšen, neboť tato hospoda svými hosty ukazuje, že Balmain není pouze domovem sydneyských milionářů a promine řitních osobností veřejného Života, ale žije též v duchu kosmopolitní společnosti typické pro jednu z najstarších čtvrtí vnitřní Sydney. Hodiny ukazovaly již Čtyři, ale já objednal další piva. Járovi jsem to odůvodnil, že po takovémto zážitku si mů65
žeme hrát na hvězdy, které přicházejí na každou ukci později. Navíc nám nehrozilo, že o něco přijdeme, neboť v této galerii nezahajují výstavu úvodní proslovy umělců. V opačném případě bychom si zřejmě řeč Tamary nenechali ujít. Do galerie jsme si koupili ještě deset plechovek piva, na které nám dala Helena ze soukromého fondu na občerstvení. Společná režie vylučovala tento nápoj po etické dohodě s Tamarou, která usoudila, že se k zahájení umělecké výstavy pivo nehodí. Helena respektovala Tamarinu insistenci a vyřešila situaci využitím práva uzavřené společnosti. Dodal jsem k tomu, že kdyby tu byl Jirous, měl by možná v bezprostřední přítomnosti Tamary znovu problém s výrazem „buržoázni kráva". Ve dveřích kavárny, kterou se vchází do galerie, jsme se objevili asi čtvrt hodiny po stanoveném zahájení. Pohled to byl zdrcující. U jednoho stolku seděly dvě ženy, které nejspíš zašly na kafe bez souvislosti s výstavou a u stolu vzadu osamoceně seděly Helena s Janou. Podívali jsme se s Járou na sebe. Měl jsem dojem, že si beze slov říkáme, že se cítíme stejně jako ve chvíli v loňském roce, když J á r a přivezl zpět obrazy od pana M. Nechtěli jsme Helenu znervóznit a tak jsme úlek skryli v kůži obličejů a radostně jsme si k nim přisedli. Otevřeli jsme si piva a požádali dívku za pultem, aby nám ostatní dala do chladničky a především aby byla pozorná a nevydávala je nikomu jinému, neboť očekáváme hodné lidí, z nichž někteří hodně pijí. Na pohled Heleny, jímž po mně sjela, chtějíc se zřejmě přesvědčit, nedělám-li si z ní blázny, jsem reagoval slovy, že i kdyby nikdo z lidí námi pozvaných nepřišel, Tamara přece očekává spoustu přátel. Při dohadování se o počtu pozvánek se nechala slyšet, že počítá přibližné se stem lidí. „A kde je vůbec Tamara," zeptal jsem se Heleny. Ukázala dozadu na vchod do výstavního sálu. Stála tam v tak strnulém postoji, že mě na okamžik napadlo, že snad dělá jakýsi happening, jímž se pokouší vzbudit dojem, že je též dílem prošlým pecí. Část přidělené zdi nad pódiem s jejími výtvory si nakonec za přítomnosti Heleny natřela svou oblíbenou oranžovou barvou téměř vkusně, takže Heleniny obrazy vůbec nenarušovala. Když jsem 66
Helena Vondruškové Abigailina
návštěva u Davida
vidě] její bezradný výraz dětského ohromení, že její početní přátelé nepřicházejí, přešla mne vůči ní veškerá zlost. Mé zklamání z prázdného sálu zahřívaly chladné plechovky piva, díky jimž jsem svou nervozitu překonával s předstíraným klidem člověka, pro něhož je samozřejmostí vyrovnat se s danou situací a lehce jsem se bavil s Janou o módě a správných fyzických proporcích modelek. Járu ovšem můj výlet do salónů módy příliš neoslovil a pochvíli vstal a odešel k oknu. Připadalo mi, že je smutný víc nežli je nutné, tak jsem ženy opustil a šel za ním. Kekl mi, že se nejedná o smutek, ale spíš o nostalgii, skrze niž si v pohledu z okna promítá vzpomínky na chvíle, v nichž byl svědkem rodícího se biblického cyklu. „Vždyť to Pepíku jsou od Adama a Evy více jak dva roky." Podotknul jsem, aby i při vzpomínání byl opatrný, neboť ne všechny vzpomínky musí být příjemné a při případné na „zkryplenou ruku" Lotovy ženy by mohl na ulici začít vidět samé zkryplené postavy. Místo zdeformovaných postav se na ulici objevilo nám známé veliké auto Dr. Suriny. Hekl jsem Járovi, že si rychle jdu pro nové pivo a cestou k pultu jsem Heleně radostně sdělil, že zřejmě nadchází zvrat k lepšímu, neboť právě přijíždí duchovní aktér. Během několika minut vešel do kavárny provázen svojí australskou přítelkyní Janette, vlastnící několik diplomů bakalář a momentálně se vedle dalších studií živící vyučováním francouzštiny. Společně s nimi vešlo do kavárny několik nám neznámých a jak J á r a poznamenal intelektuálně vyhlížejících lidí nejspíš přivábených fluidem jejich akademických osobností. Pokusil jsem se J á r u navést, aby se mezi ně vmísil, což by při jeho vzhledu, jak jsem mu řekl, nebylo obtížné, byť by se jednalo o profesory •i Oxfordu, a pokusil se zachytit jejich dojmy z obrazů. Odbyl mě však, jak on to dovede a zůstal dál sedět u svého piva. V oněch okamžicích jsem se naposledy pokoušel zachytit neviditelné ruky svého předsevzetí, že nebudu vytvářet žádné teatrální scény. Bylo to ale nad mé síly a očekávanou dvojici jsem vítal s takovým obdivem a úctou, že několik výše zmíněných návštěvníků se nejspíš domní68
valo, že se jedná o příchod kuňsthistoriků pravidelně zasedajících v porotě rozhodčích Archibald Prize. Když jsem se asi po půlhodině, v níž jsem oblažoval Janette svojí angličtinou, vracel do kavárny pro další plechovku, vcházel právě Mistr Nick Markovina se svojí ženou. Markovina se mi líbí ode dne, kdy si od něho Jára koupil první obraz. Seděli jsme onen večer v Garden vale kolem jeho plátna a dlouhou dobu hovořili o skrytém významu jeho anorexických postaviček. Po spatření dalšího obrazu, na němž mi poťouchlý úsměv jedné z nich připomenul českého herce V. Brodského, jsem je nazval ďáblíky. Domnívám se, že v celém svém rozsáhlém cyklu v rozličných variacích několika bizarních postaviček zdařile zobrazuje jednu z podob dnešního mladého Australana. Jednou mi při pohledu na reprodukce těchto jeho obrazů prolétla hlavou Bowieho píseň „Young Americans". Možná, že to, v čem spatřuji zobrazení mladého Australana, který stejně jako jeho americký protějšek nevědomě přijímá Haxlyho utopistický model predestinovaného člověka a pasivně bere pouze to, co je mu vládnoucí společností vědomě předkládáno, nebyl Markovinův přímý záměr. J á r a se jednou zmínil, že Markovina je druh malíře, který maluje pouze intuitivně, veden pouze momentální emocí. Nedisponuje příliš širokou základnou invencí, neboť prý nikdy příliš nečetl, což je pro výtvarného umělce značný handicap a tak jako byli malíři jeho druhu v minulých stoletích odkázáni převážně na biblická témata, je on odkázán pouze na inspiraci, kterou mu dá konkrétní prostředí. I přes tyto skutečnosti, díky nimž momentálně sklouzává do pasivního údobí stereotypu, věřím, že v budoucnosti bude řazen mezi australské malíře osmdesátých let, kterým se podařilo živě zobrazit strukturu myšlení jisté části své generace. Navíc několik autoportrétů ve stejném specifickém rytmu revmatických edémů, avšak zcela odlišnou technikou drobných vrypů do dámaru vytvořil zajímavou strukturu připomínající secco. Podle mne jsou namalovány s takovou originalitou a bravurností, že se člověku zjevují před očima při podobných příležitostech, jakými jsou výstavy vítězných obrazů nej69
Helena Vondruškové Svody Josefa u Egypt
významnějších oficiálních uoutěží. Mně se to stalo letos v lednu, když jsme s Helenou procházeli v Národní galerii pod obrazy, které prošly sítem do závěrečného kola slavné „Archibald Pri ze". Prozatím tohoto malíře berou na vědomí pouze lidé, jejichž hlasy nemají potřebnou potenci a především peníze r ezbytné k proniknutí do prominentních komnat. Markovina ale svou situaci přijímá s odevzdaností, uvědomuje si úděl umělce. Přestože maluje již deset let, letos v červnu měl svou vůbec první navíc neprodejnou výstavu, kterou mu uspořádala jeho žena s několika přáteli. Jeho skromnost mě okouzlila téměř stejně jako jeho autoportrét, který od něho J á r a koupil za směšnou sumu šedesáti dolarů. Řekl mu při té příležitosti, že nebere žádnou podporu, neboť je malíř a neuživí-li se prodejem obrazů, bude si proto, aby mohl dál malovat, raději přivydělávat jako zednický přidavač. Okamžitě se nasměrovali k našem stolu a myslím, že s nepředstíráno^ srdečností se s Járou vřele uvítali. Jejich úvodní několikaminutová konverzace mi připadala jako nekonečno. Má ctižád »stivost ještě posilována mystickou silou, jakou na mne přítomnost umělce vždy působila, ve mně vyvolávala tak značnou nesebekontrolu, že jsem Járu pod stolem dvakrát kopnul do nohy, aby mne nezapomněl představit. Konečně k tomu došlo a já rozevřel ruce způsobem odkoukaným od Egona Bondyho a z úst se mi až emfaticky neslo: „Oh, Mistr Markovina, ani si neumíte představit, jakou je pro mne ctí, že vás mohu osobně poznat a že jste přišel na výstavu mé ženy." Když jsem se několik týdnů před výstavou Járovi svěřil, že se nejvíce obávám právě těchto adoptovaných manýrů, uklidnil mě výrokem: „Proč by sis Pepíku měl v tomhle dělat násilí? Vždyť již jen skutečnost, že se jedná o gesto Egona Bondyho svědčí, že to je universální pohyb, zřejmě rozechvívající srdce většiny tvůrců umění." A tak jsem si žádné násilí nedělal a druhý den ráno mě J á r a musel uklidňovat znovu. Podle něho jsem se do slavného malíře pustil a promlouval k němu s takovým entuziasmem, že chudák Markovina neměl ani možnost plně vychutnat čo71
koládový zákusek, který mu J á r a koupil, a půlku ho nechal na talíři, jakoby hypnotizován mojí nabídkou, že ho provedu galerií a zasvětím do historie jednotlivých obrazů. Můj složitý a opilý výklad hojně prokládaný odbočkami typu že v nejbližší době pošlu Egonu Bondymu fotografii jeho autoportrétu ale zřejmě nebyl schopen plně absorbovat a po jeho skončení požádal Járu zdali by mohl dostat výklad ještě přímo od Heleny. J á jsem se s ním rozloučil slovy, že musíme mít na paměti, že v zajetí současné abstrakce jsme spojenci, neboť pouze obrazy jako maluje on a Helena nás časem mohou z tohoto zajetí vysvobodit. Po rozloučení s Nickem požádal mě abych ho oslovoval jménem. Mně již padal přes oči konejšivý závoj opilosti. Venku se setmělo, uvnitř se rozsvítila elektrická světla ozařující obrazy a já cítil, že slovo krach, které se do mne při vstupu do kavárny zakouslo jako klíště, zmizelo z mých myšlenek. Pomalu a bezstarostně jsem se procházel sálem mezi asi dvaceti lidmi, kteří tam v tu dobu byli, a mně se díky pivu a občasnému něčímu příchodu a odchodu zdvojnásobovali před očima. Proplouval jsem mezi nimi s takovou lehkostí, že jsem málem polil pivem jednu sydneyskou manekýnku pozvanou Janou. Zřejměji nenapadlo, že postava v kožené bundě s dlouhými vlasy a plechovkou piva v ruce může být manžel Janiny matky. Sjela po mně oním druhem ženského pohledu, v němž se mísí zlost s bolestnou výčitkou a který mne doposud vždy dokázal vytrhnout ze sebeskvělejší nálady. Tentokrát skrze mne pouze prolétnul. Pohled Achnatona zářící v silném elektrickém světle jakoby byl ze zlata do mne vdechoval téměř až opiový stav a já se stejnou flegmatičností nechal projít i vteřinové upozornění, že mi utíká před očima událost, kterou jsem chtěl zachytit v mozaice mých a Járových dojmů z reakce návštěvníků. Mé vnímání však bylo zcela imunní k realitě, že procházím poslední hodinou zahájení výstavy Heleniných obrazů a dál jsem pod nimi ležérně mluvil s našimi známými o tématech nemajících s obrazy jedinou příbuznost. Dnes, když Helena s Járou skládali obrazy na skříň 72
n já se rozhodl výstavu zaznamenat, musela mi Helena říci i takovou podrobnost, Že na sobotní zahájení přišlo přibližně Šedesát lidí. Kolik lidí ji zhlédlo v celém průběhu tří týdnů, zdali mezi nimi byli nějací kompetentní jedinci a jaké byly jejich reakce neví ani Helena. Majitelka galerie bývá přítomna pouze několik večerů v týdnu a jinak je v objektu pouze žena prodávající za pultem kavárny, která nemá výstavní sál v kompetenci. A tak při rozbírání výstavy můžeme vycházet pouze ze dvou protikladných faktů. Jednak že všechny obrazy se vrátily do Garden vale, neboť jediný obraz Abraham se Sárou, který byl prodán, koupil J á r a a jednak, že se Heleně splnil veliký životní sen, bez ohledu na to, že ji režie stála víc nežli vydělala. Když se na celou událost dívám z úhlu otázky, kolik se v mysli člověka zrodí nejrůznějších snů a kolik z nich začne okamžitě od oné vteřiny zrodu umírat až se nakonec ztratí v zapomnění, nemohu Heleninu výstavu vidět jinak nežli jako úspěch. Realizovat sen je důkazem síly a houževnatosti jedince a především potvrzením jeho víry, že jistý úsek svého života opravdu žil, neboť dokázal život vdechnout něčemu, nad čímž jiní pronášejí: sny jsou pouze sny a život je život. Kdyby tu byl Venoušek, možná by k tomu ještě dodal, že chtít realizovat sny a přitom chlastat je kurevsky obtížná záležitost.
REVOLVER REVUE nezávislý magazín vychází v Praze 73
Helena Vondruškové Pohřeb Sáry
" ( 2 0 Í K 2
Ivan
Dubský
Quaestio temporis Pane, je čas. R. M. Rilke Známe dobře větu monsieura Verdouxe: „My time is limited," jíž se omlouvá knězi, že už déle nemůže s ním hovořit, neboť doba jeho popravy se blíží. A také my, majíce „tempus clausum" (konec října) a „locus clausum" (de-, set stran) nastavujeme holý krk, abychom položili hlavu do gilotiny (řasu), neboťsi zahráváme v čase s Časem a jeho záludnostmi. Cur, quaeso, domine deus meus? Proč to, prosím, pane, Bože můj?, ptal se už sv. Augustin, když se ve svých Vyznáních počal časem zabývat. 1 Čas je v našem životě něčím samozřejmým, „zacházíme" s ním, aniž nás jeho povaha znepokojuje; „plyne" od ranního rozbřesku, v práci, obstarávání, oddechu až do nočního bdění nebo spánku, během ročních dob a let. Nanejvýš „nemáme čas" k něčemu, „čas" příliš utíká, člověk se dnes stačí sotva ohlédnout a den, týden, roky jsou „pryč". Avšak pohled na hodinky a do kalendáře nás ujišťuje, že čas má své stálé „tempo". Pomocí těchto měřidel se orientujeme v čase, který se charakterizuje jako „objektivní" a na něm, z minulého, co nás utváří a určuje, v přítomné chvíli, v přítomném „nyní", rozvrhujeme své budoucí. Takto se jeví čas každodenního živobytí jako proud jednotlivých okamžiků - „nyní" - , které posloupně ubíhají 75
jakoby z minulosti před přítomnost a směřují k budoucnosti. V nich trvající trvá a děje ae dějí, J a k vlna za vlnou k břehům v dálce plyne". „Za naše minuty," čteme v 60. Shakespearově sonetu, J e ž minuly se hrnou stále jiné / a všechny se řítí ve věčném spěchu vpřed." Zde je vyjádřena obvyklá temporální situace naší každodennosti: „proud času" „ubíhá" stále z nekonečných dálek minulosti vpřed do nekonečných dálek budoucnosti. Je to tok minut, nebo podle Aristotela NYN, „nyní", postup Nyní stále se vyskytujících, zároveň ubíhajících a přicházejících, č a s „plyne" od Již-ne-nyní" k „nynějšímu nyní" a odsud dále k Ještě-ne-nyní". Má tedy tři dimenze a při tom je to Jeden proud". Člověk žije z okamžiku, nynějšího „nyní", upíná se k němu, při dobré víře, že bude plout v tomto „proudu času" stále, že si urve co se z přítomnosti dá. Nivelizace času, k níž dochází, má své „přirozené právo", neboť náleží ke způsobu bytí člověka, s časem kalkulujícího („Everyman" ve staré už anglické moralitě), v představě, že „má vždy ještě čas ke smrti". Má ale lidský čas jen tuto strukturu? Neprožívá člověk chvíle vytržení z tohoto stejnorodého „toku času"? Nejsou v lidském životě okamžiky, které trvale zůstávají a proti tomu dlouhé doby, které uplynuly jako okamžiky? Nejsou chvíle, v nichž je čas naplněn, „zhuštěn" a naopak doby úplného prázdna? Nemáme zážitky, setkání, rozhodnutí, která nás tísní nebo uvolňují a tak či onak jsou v jistém smyslu nepomíjející? Nemá čas lidského života své vrcholky a své propasti? Není jedna událost vlastním tajemstvím jednoho života (sr. S. Beckett, Poslední páska)? To vše jBou známé věci. Vedle homogenního, rovnoměrně ubíhajícího, „kvantitativního" času, známe i čas „kvalitativní". Pro prvý Řekové měli svůj termín CHRONOS, i když i tento plynoucí čas byl odlišný od č b b u novodobých exaktních věd, neboť se týká takových proměn jako jsou roční doby, změn lidského věku od dětství po stařectví, je to ona píď č b b u mezi zrozením a smrtí apod. a od něj se liší KAIROS, příznivý okamžik projednání, „pravý čas" určený osudem, případně kosmickou konstelací nebo v oblasti zjevení Bohem (pro Nový zákon je rozhodující právě 76
KAIROS, čas Spasitelův a jednotlivé KAIROI; - „Můj čas ještě nenastal, ale pro vás je stále vhodný čas" Jan, 7, 6 - v obou případech stojí KAIROS), časový okamžik, který promeškán, nedá se znovu získat. Zažitý čas není vždy ve shodě s absolutním časem, pravým a matematickým, rovnoměrně plynoucím i časem „relativním" (ve smyslu newtonovském), u něhož prostřednictvím pohybuje vnímatelná a vnější jakási míra trvání, která se užívá namísto času absolutního, pravého v jednotkách hodiny, dne, měsíce, roku (I. Newton, Principia philosophiae naturalis mathematica, I. scholium k definici VIII.). Čas zážitku se zrychluje nebo zpomaluje, zkracuje nebo prodlužuje, vyprazdňuje nebo naplňuje, mohou v něm zmizet dimenze minulosti a budoucnosti na úkor rozprostřené totální přítomnosti a naopak přítomnost může zcela chybět, vědomí je zcela pohlceno časem řítícím se, vše strhujícím, časové momenty mohou být i zpřeházeny, neběží urovnaně v řadě časových bodů a dokonce se čas může zcela zastavit, jak Čteme v jedné básní Gottfrieda Kellera: „Die Zeit geht nicht, sie stehet still..." Mluví se o poruchách běžného prožitku času, kdy „hodiny mozku", jak se píše v odborné literatuře psychologické nebo psychiatrické, „jdou" jinak než člověkem užívané chronometry. „Subjektivní" čas nemusí tedy odpovídat „objektivnímu". Avšak ve veškerých proměnách a posunech vnitřního vědomí času kontinuita temporálních dimenzí zůstává základem. To platí i o takovém výroku, že změny, které probíhají v čase zažitém, se neodehrávají v čase, ale ä časem nebo ve vztahu k času (E. Minkowski, Le Tempa vécu; pro Minkowského je „čas děním".). Co ovšem znamená být „v čase", být „s časem" nebo „ve vztahu k času"? Rovněž ve sféře tzv. objektivního času („objektivní" podle Maxe Plancka je vše, „co se dá měřit" a jsoucí je tedy jen to, co je měřitelné) dochází v XX. století k přehodnocování: ternpus abaolutum Isaaca Newtona byl „revidován"; „proud Času" podle učení všeobecné teorie relutivity plyne na různých místech univerza různě rychle, v uni-
77
verzu jako celku nelze zavést jeden univerzální čas; čas je matemalizován, stal se měřitelnou veličinou všeho od kosmických procesů přes lidský čas až k mikrofyzikálním „dějům". Svět už neřídí jako za Keplera „světové hodiny", ale „světelné" (neboť rychlost světla má v různých systémech stejnou konstantu c), biosféru „biologické", my se držíme svých mechanických, elektrických a dalších, nebo i „vnitřních" hodin, dokonce již i v románě „tikají hodiny" (E. M. Forster), konečně také hudba se zakládá na fyzikálních Časo-prostorových kritériích (P. Boulez) a tak Ernst Krenek pojmenovává svou skladbu (za co vděčí název mého textu) Quaeatio ternporis. V naší době vznikají znovu a znovu pokusy osvětlit různé přístupy a pojetí času, spolu se párují dvojice „čas vůbec" a čas určitý, abstraktní a konkrétní, formální a obsahově naplněný, matematicko-fyzikální a dějinný, měřitelný a zalitý čas, objektivní a subjektivní, což vše vzbuzuje dojem zmätenosti, neboť se zde pouze jen fixují diference, v nichž užívané slůvko „čas" jakoby už mizelo z pozornosti. V celém bádání o čase je každá jistota zaplacena stejně velkou pochybností, stěžuje si Paul Ricoeur, nejsme s to vypracovat takový pojem času, který by byl zároveň kosmologický, biologický, dějinný a individuální. Je toto ovšem vůbec možné? „Čas", jak ukázal Martin Heidegger, „slouží odedávna jako ontologické či spíše ontické kritérium naivního rozlišování různých regionů jsoucna. Vymezuje se jsoucno ,časové' (přírodní procesy a dějinné události) vůči jsoucnu .nečasovému' (prostorové a číselné vztahy). ... Dále je shledávána jistá ,propast' mezi .časovým jsoucnem' a .nadčasovou' věčností a činí se pokusy o její překlenutí. .Časové' znamená zde vždy asi tolik jako jsoucí ,v čase', což je určení ještě dosti temné." (Sein und Zeit, § 5) Jak je to tedy s „časem"? Co je „čas", o němž se stále vede řeč?
2 Quid est ergo ,tempus'? Si nemo me querat, scio; si quaerenti explicare velim, nescio. „Co je tedy ,čas' u , ptá 78
se sv. Augustin (Confessiones, lib. XI), „vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li však někomu vysvětlit, nevím." Edmund Husserl snad jako první připomněl tuto proslavenou Augustinovu větu na samém prahu našeho století (Zur Phänomenologie des inneren Zeitbewusstseins, 1905) a od té doby se otázka opakujíc stále klade. Augustinova pozoruhodně čistá explikace „času" budiž nám vodítkem k dalšímu a proto ji krátce připomenu. Už Augustinus věděl, že jakmile se položí otázka času, stane se z věci v našich myšlenkách nejběžnfcjší a nejznámější záhada. Uvažujeme-li již o čase světa, jeho rozměrech a délkách, zjišťujeme hned, že ani čas minulý, ani čas budoucí není. Prvý už uplynul a již není, druhý ještě nepřišel, takže rovněž není ä přítomnost?, ta ihned mizí do minulosti; kdyby neubíhala, musela by být stále a potom by už nebyla přítomností, ale věčností. Když čas spěje ke svému zániku, můžeme o něm říci, že je? Ani měření času nemůže být důkazem, že čas se vyskytuje: nemůžeme jednak měřit ani minulé ani budoucí, prvé již nejsoucí a druhé ještě nejsoucí, avšak ani přítomné „nyní", neboť uplývá v témž „nyní". Čas nemůže být ani měřítkem něčeho, vždyť sám se nedá měřit. Kde je proto míra času? Tou nemůže být čas sám, jím se nezíská mensura temporis. Vyrovnav se se stavem času vnějšího světa, obrací se Augustin k možné otázce, zda lidský duch není oním místem, kde se „čas časuje". Jedině totiž v duchu lze uchovat všechny tři časy pohromadě: v očekávání budoucnost, v pozorování přítomnost a ve vzpomínání minulost. Animus v prezentu udržuje obě ostatní tempora. Futurum i praeteritum nemohou být a nejsou jinak než jako praesens de praeteritis, praesens de futuris a praesens de praesentibus. Zdá se, že je nalezeno řešení enigmatické povahy času světa, ale i to je omyl: i zde plyne čas, z minulého se nedá nic zpět vyvolat než v paměti a co je budoucí, dá se očekávat jen jako ubíhající pryč. Všechno očekávání se stráví a upadne do memoria. č a s tedy „est a non est", jak Augustinus říká při výkladu 38. žalmu. Jestliže mizí i „vnitřní čas" ducha lidského, pak se roz79
kládá i Ego, předbíhajíc se jednou v očekávání a upadajíc do zapomnění, v obou případech už není u sebe; pozorování „v přítomnosti" je pak pouhý svlak, moment (řečeno barokně), přes nějž uplývá budoucnost do minulosti. Ego in tempora dissilui. Rozptýlení je život můj - distentio es t vita mea. Jako „čas světa", tak i „čas ducha" mizí a uplývá; jak zabránit úplnému rozptýlení „v čase"? Augustin přichází s myšlenkou nového, radikálního transitu. J e j í m odvrat od „světa" i „sebe" k věčnosti, k věčnému „před" (ante) všemi časy a „za" (post) všechny časy. Tak lidský duch stane u Boha, u tvůrce všeho času (operátor omnium temporum, Bůh spolu se světem stvořil čas, před světem a po něm času není) v nepomíjející, neměnné věčnosti. Je to jediné futurum, k němuž se duch může vzepnout, neboť božská věčnost se nemůže nikdy stát praeteritem. Tato aeternitas je nehybná přítomnost, nunc stans. Je věčnost v Augustinově smyslu podstatně trváni? Jistěže nikoli. Vždyť je to „nyní", „nunc", dokonce věčně přítomné. Trvání platí i pro nunc, které by uplývalo ustavičně do nekonečna, je jím nunc fluens, pro něž se později užívá jména sempiternitas. V protikladu k časovému, které má omezené trvání, plyne sice neustále jako neohraničené bez počátku a bez konce, ale právě nunc fluens, jak ukazuje Augustinus, jako nepřetržitá sukcese „nyní", vede k zániku „času". Antika zná ovšem jiný pojem věčnosti (a proti němu Augustinův výklad času je vlastně také namířen), který ku konci metafyziky znovu připomíná Nietzschův Zarathustra, prohlašující se za učitele věčného návratu stejného. Zarathustra oslovuje svou duši, již naučil, aby říkala „,Dnes' jako ,Kdys' a ,Před časy' a tančila svůj rej přese všechno Zde a Tu a Tam." (F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, III. díl, O věčné touze). Jak ihned je patrné, také Zarathustra myslí čas z věčnosti stálého Nyní. Není však stálým, stojícím („stans"), nýbrž stejné Nyní se navrací, po uplynutí znovu přichází, nemizí v lineárně chápané sempiternitatis, čas proto je „kruhem" (Nietzsche užívá obraz „hada času"). 80
Jakkoli jsou obě (dokonce všechna tři) pojetí věčnosti - věčnost jako sempiternitas, aeternitas a věčný návrat stejného — protichůdná, mají svůj společný základ: je jím interpretace času jako „času-nyní". Postup „nyní" se vždy chápe již jako nějak se vyskytující „v čase". Nyní, které uplývá, zůstává stálé nyní nyní, je všudypřítomnou přítomností i když v řadě vznikajících a zároveň současně zanikajících nyní. Proto mohl Platon nazvat čas jako řadu, posloupnost „nyní" jako pohyblivý odraz věčnosti, neboť ve věčnosti a i v čase panuje stálá jsoucnost, ve středověku pojmenovaná nunc stans. J e tomu ovšem obráceně: věčnost jako nunc stans je trvalá přítomnost, která se ohlašuje v každém metafyzicky pojatém bytí jsoucího a predikát „věčnost" pak k němu náleží. Jestliže se Aristoteles ptá: Co je to jsoucí? V čem spočívá na jsoucím jeho bytí?, lze se ptát i vzhledem k času: co je na čase jsoucí? Takto položené otázce koresponduje chápání času jako něčeho, co už nějakým způsobem jest, a je představeno jako něco jsoucího a tak se táže na jeho bytí. Už Aristoteles formuluje základně v knize IV. své Fyziky (kap. 10) problém, zda čas náleží ke jsoucímu nebo k nejsoucímu a odtud se rozvíjí veškerá problematika času v celé západní metafyzice od Plotina přes Augustina, Leibnize, Kanta, Hegela, Schellinga po Nietzscheho. (Sr. M. Heidegger, Was heisst Denken?) Řečeno s Augustinem: Et dicimus tempus et tempus, tempora et tempora, jak se to má však s věcí času?
3 Pokud křesťanský myslitel (v tomto případě sv. Augustin) myslí „věčnost" jako „stálé" „Nyní", jako věčné - bez konce a počátku, neměnné, trvalé - „Nyní", zůstává v metafyzické aporii, platí za metafyzického filozofa, neboťi to, co Rekové pokládali za stále jsoucí a co vypadá jako věčnost, je ve skutečnosti derivátem časového bytí; „věčné" „Nyní" je veskrze pochopitelné pouze z času. Filozof nevi nic o Bohu a následovně ani o věčnosti, jak promlouvá Heidegger v přednášce z roku 1924, „filozof nevěří, a když se ptá po čase, pak je odhodlán ,porozumět času 81
z času'." (Podle zprávy K. Löwitha v: Heidegger, Denker in dürftiger Zeit; Heideggerovu slovu „filozof nevěří" je třeba rozumět ve smyslu j a k o filozof"; je-li člověkem věřícím, předává mu děj zjevení víra, ve věření se také děje a jen víře odkrývá, jak sám Heidegger chápe víru v přednášce Fenomenologie a teologie z r. 1927.) Toto odhodlání „porozumět času z času" je také v protikladu k nároku absolutního vědění o absolutnu, s nímž přichází metafyzika novověku (Hegel). Člověk nevlastní absolutní poznání, křesťansky myšleno není Bohem. Jeho „porozumění času z času" je mu dáno jeho konečností a jeho smrtelnost ho činí zvláštním, chceme-li „privilegovaným" jsoucím mezi jinými jsoucny. Vše zaniká, jiné živoucí jsoucí pojde jako zvíře, člověk je smrtelný stále abytostně nejen ve chvíli, kdy přichází umírám. Lidé jsou smrtelní, protože mohou zemřít, mohou smrt jako smrt zakusit zakoušet. (To naprosto neznamená, že smrtí se klade za cíl prázdné Nic.) Rilke napsal: „Der große Tod, den jeder in sich hat, das ist die Frucht, um die es alles geht." člověk je natolik konečný, že se dostává přes nicotu, neboť v jeho pobytu se mu otevírá bytí. Jakým způsobem se otevírá ono nám nejsamozřejmější, nejsrozumitelnější, co se objevuje v každé výpovědi, v každém zjištění a poznání, to, že nějaké jsoucí jest, je zakryto. V různých flexích, v nichž se slovo být vztahuje k jsoucímu jakožto jsoucímu, je už na počátku jakási záhada, jak zjišťuje již úvodem svých analýz otázky bytí Martin Heidegger (sr. Sein und Zeit, § 1). Pod slovem „bytí" nelze si nic myslit. Přesto celé dějiny metafyziky od původně Aristotelem položené otázky „Co je bytí jsoucího?" přinášejí odpovědi, které se pokoušejí řešit tuto kardinální otázku „první filozofie". Problém je totiž ten, že bytí nemůže být, neboť by potom nebylo bytím, nýbrž jsoucnem. Bytí platí jednou za obecný, ba nejobecnější pojem dále již nedefinovatelný, jindy se chce porozumět jsoucímu ze „struktury bytí" (esence a existence) nebo ze způsobů bytí (možnosti, skutečnosti, nutnosti), z hlediska „objektivity" nebo „subjektivity"; bytí není „žádný reálný 82
predikát" (Kant), je jednoduché bezprostředno" (Hegel). Ať již je výklad bytí jakýkoliv - ve všech učeních se skrývá poslání, které vychází z bytí, jak se dává v běžném slovíčku jest".. Zdá se, že „bytí" - a tím i j e s t " - osvobozuje z pout metafyziky, když se užívá v logice jako kopula (a jest b), jako respectus logicus, vyjadřující vztah mezi větným subjektem a predikátem. Protože však jeho význam je mnohoznačný, buď j e s t " nemá žádný vlastní význam a znamená něco jen v myšlení, jímž se spojuje, nebo naopak je esse essentiae nebo esse existentiae, dále se týká pravdivosti nebo nepravdivosti výpovědi, tak i kopula je svázána s mnohostrannou strukturou bytí nějakého jsoucna a s tím i s porozuměním vůbec. V onom „zázraku všech zázraků: že jsoucí jesí"(M. Heidegger, Nachwort zu „Was ist Metaphysikf), zkušenosti, již mezi vším jsoucím má jedině člověk, skrývá se veritas temporalis. Neboť říkáme-li jest", uvádíme eoipso jsoucí do určitého temporálního vztahu, neboť j e s t " nemůže být jinak než „teď", „nyní". Tato souvislost mezi „přítomností" a flexí slovesného tempora „být" leží v základě řeckého myšlení (a řeči) a odtud prostupuje jak evropskou metafyziku dějin bytí, tak i přes aristotelovsko-stoickou gramatiku i do struktury naší řeči. Vodítkem je Parmenidův výklad bytí jako USLA (česky se převádí jako zpřítomnění, aby se odlišila jedna z dimenzí času - „přítomnost" - od USIA; v němčině je to „die Gegenwart" a „die Anwesenheit"). Už zde se hlásí souvislost mezi bytím jsoucího a zpřítomněným prezenčním „temporálním rozvrhem jsoucího". Aristoteles pak svým základním zkoumáním otázek: Náleží čas mezi jsoucí nebo nejsoucí? J a k a kde je čas? J a k á je PYSIS, povaha času? Co je čas?, končících důsledně v aporiích, určuje pak metafyzický pojem času až po naše časy (pokud vycházíme z „přirozeného", respektive naivního názoru). Jestliže se bere k charakteristice bytí jsoucího čas — ať časové, bezčasové, nadčasové vždy je něčím jsoucím. Takto pojatý čas má své dimenze, v posloupnosti „nyní" však třídimenziónalita „nyní", jak jsme viděli u Augustina, znamená rozptýlení „času". Kde 83
jsou ona minulá nebo budoucí „nyní"? Kde je „nyní" „nyní"? Co může shromažďovat časové dimenze, abychom zůstávali „v čase"? Právě „zpřítomnění" - USIA - je oním původním fenoménem, je horizontem, základním určením všech časových ekstazí, teprve v jeho obzoru se „časuje" přítomné, minulé a budoucí. Kdo však může shromažďovat v horizontu zpřítomnění jednotlivé dimenze, ekstaze času? Jenom ona bytost, které v její konečnosti jde o porozumění bytí. Člověk je taková bytost, která je, pokud se ukazuje v „bytí" a proto může jen být, pokud se již chová k jsoucímu. K tomu, co je, tj. k tomu, co je určeno bytím, patří také, co může být, co musí být a co bylo. Odtud pramení potřeba původní explikace času jako horizontu porozumění bytí z časovosti, jakožto bytí pobytu, jak ukázal Heidegger. Nezůstává však otázka po pobytu člověka, tj. po jeho nejvnitřnějším základu, po porozumění bytí jako bytostně existentní konečnosti stále problémem metafyzickým? Jistěže ano. (K tomu sr. Heidegger, Kant und das Problem der Metaphysik). J a k lze myslet přednost „přítomnění", které je spoluurčující při veškeré ražbě bytí? J a k je možné myslet čas ne-metafyzicky? To jsou některé z otázek, které zůstávají na závěr tohoto pokusného úvodu do otázky času. Bylo již řečeno, že bytí jako čas, nebo spíše čas a bytí, náleží zvláště v naší době, kdy žádné první a poslední slovo není po ruce, k nejtěžším filozofickým otázkám. Proto je pochopitelná Heideggerova odpověď n a otázku ankety časopisu Die Zeit (23. 2.1956): „Co je čas?", která zní: jMohlo by se myslit, že ten, kdo napsal ,Bytí a čas', by to musel vědět. On to však neví, tak se ještě dnes ptá..." My smrtelní se budeme ptát stále. Pro vpravdě žijícího člověka je stále čas. Proto ještě jednou slyšme R. M. Rilka: „Herr: Es ist Zeit. Der Sommer war sehr groß." (1985)
84
Helena Vondrušková Smrt
Jezabel
O BANALYZE Zpracoval č. 168
a přeložil
pozvaný
1. Principy banalýzy *) *) Banalýza je hnutí natolik svobodné (dokonce její označení jakožto „hnutí" je možno přijmout pouze jako velmi přibližné a naprosto nezávazné), že by bylo naprosto proti jejímu duchu nutit ítenáře či zájemce, aby se v jejím ohledu nechal vést nějakými předem danými pravidly: každý banalytik a každý zájemce o banalýzu si ji totiž může definovat po své liboBti. Ostatně na tom stejně nesejde. 86
v
2. Rádný kongres Banalytický kongres je velmi prostý. Organizátoři očekávají své hosty u každého vlaku na nástupišti opuštěné staničky Fades v departmentu Puy-de-Dóme (Francie pozn. red.). A TO J E VŠE. Není banalytikem, kdo by si myslel, že je za tím ještě něco jiného. Někteří pozvaní došli na základě zkušeností k poznání, že to stačí. Přijeli a konstatovali dokonalou shodu ohlášeného programu a reálného průběhu kongresu. Nic jiného se vlastně ani dělat nedalo. Co se týče výsledku kongresových prací, lze jej shrnout v jediné větě: jak jsme dosud mohli žít ve světě bez toho, nač kongres ve Fades poukazuje? (Sešity pro banalýzu, č. 311985) *
*
*
Řádný kongres pro banalýzu se schází každoročně od r. 1982 na tomtéž místě a v tutéž dobu. Jeho princip je jednoduchý. Jde o to přijet na železniční zastávku Fades, kde jsou pozvaní očekáváni u všech vlaků valným shromážděním již přítomných kongresistů. Čekat a být očekáván - tak se definuje jediná perspektiva kongresu; ta je natolik těhotná implikacemi, že program není nucen předvídat žádnou jinou formu aktivity. Jestliže neexistuje žádná definice banalýzy, každý kdo někdy něco zaslechl o Kongresu ve Fades a zakusil jisté pokušení se tam odebrat, je podezřelý, že je banalytikem.
3. Místo Les Fades, mapa Michelin, č. 73, čtverec 3. Uprostřed drsné vysočiny, jejíž táhlý reliéf oživuje toliko úsměvné údolí říčky Siouly, nad nímž se pyšně rozkračuje viadukt ***, se nacházejí Fades, proslulé především Banalytickýrm kongresem. ***, který se zde každoročně koná ve třetím týdnu měsíce června, takže Fades 87
a banalýza se již dávno staly v očích návštěvníků synonymy. Pamětihodnosti: Hotel „U nádraží" ***. Návštěvníka hotel zaujme především svou výjimečnou polohou dominující údolí; turista se může osvěžovat na terase **, kochaje se pohledem ** do údolí. Lze navštívit také lokál ***, kde je vystaven Oficiální talíř banalýzy ***, pozoruhodné jsou také pendlovky * a kredenc *. Výčep upoutá především svými světelnými efekty *, zejména za špatného počasí. Poschodí nejsou přístupná. Zastávka Fades***. (Prohlídka s průvodcem 19., 20. a 21. června od 6.49 do 7.05, od 7.11 do 7.30 - mimo neděle a svátky - od 13.10 do 13.30, od 17.57 do 18.30 a od 19.34 do 19.54. Trvání přibližně 5 min.) Zastávka Fades se nalézá na úpatí hotelu „U nádraží". Projít terasou až ke schodišti *, okolo lavice ***, věnované Klubem francouzských turistů, pak zamířit ke vrátkům ***. Přejít přes železniční trať (doporučuje se předem konzultovat jízdní řád, aby se zamezilo možnosti nehody) a vystoupit n a nástupiště ***. J e možné se odebrat přímo k zastávce ***, u níž se obdivujeme především robustní a střízlivé architektuře budovy, na které je zavěšena tabule příjezdů a odjezdů *** s nenápadnými zbytky bývalých nátěrů, vyzařujících diskrétní kouzlo. Prohlídka zastávky začíná čekárnou ** a dočasnými úřadovnami ** Řádného kongresu banalýzy. Poté zamíříme - sledovat jižní průčelí zastávky, zahnout vlevo k záchodkům, vedeni zájmem především paleografickým a citliví k jejich bukolické atmosféře. Je-li osvětlení dostatečné, můžeme obdivovat famózní „lepenice" ***, stopy na poslední obnovu nátěru viaduktu. Návštěvník potom může pokračovat v prohlídce až k jižnímu zákrutu tratě *, který se nalézá asi padesát metrů jižně od sanitárního zařízení. Za zvláštní přirážku ukáže průvodce místo zvané „Ložnice pozvaného č. 99" **, kde podle banalytické legendy pozvaný č. 99 cítě, že na něj po Oficiálním banketu 5. Kongresu padá únava, strávil noc. (Průvodce banalytika, 1987) 88
4. Příspěvek k matematickému přístupu k banalýze Pozvaný č. 166 Věnováno pozvanému č. 51 (Sešity pro banalýzu, č. 5/1987) Banalytickým prostorem rozumíme souhrn časoprostorových bodů, kde může nastat banální událost. Protože žádná apriorní restrikce není přípustná, bude pro nás modelem prostoru karteziánský produkt sféry o dimenzi 2 a reálné přímky. Banalytický bod je pak popsán dvojicí geografického bodu na zemské kouli a determinované hodnoty času. Poznámka: V tomto zjednodušeném formalismu nefiguruje souřadnice .výSky" nezbytná k přesné geografické identifikaci banalytického bodu. Protože banálním událostem principiálně chybí tlouSťka a odehrávají Be především v oblastech nepříliš vyBokých, lze v první aproximaci považovat výSku takového bodu za dostatečně popsanou vrstevnicemi odpovídajících geografických map.
Ústředním pojmem banalytického přístupu je, jak se zdá, Kongres ' . Kongres K se organizuje okolo centrální události, kterou konstituuje „průjezd oficiálního vlaku". Bude tedy výhodné vyjádřit tyto pojmy nikoliv v kategorii topologických prostorů ale v kategorii prostorů bodových. Připomeňme, že ty jsou dány prostorem a bodem, který je od tohoto prostoru odlišný. Nejprve se tedy soustřeďme na obecné charakteristiky bodů K, potom na charakteristiky Centrálního bodu Kongresu, abychom pak odvodili přísnou definici Kongresu. Považujme Kongres za část banalytického prostoru omezenou v čase a prostoru. Jeho body vyhovují následujícím kritériím: Souřadnice prostoru: se organizují okolo centrálního místa N, zvaného Nádraží. Tento bod N je bodem vyznačeným na železniční síti S. Teorie železničních sítí je natolik komplikovaná, že se jí zde ani ve stručnosti nemůžeme zabývat. Odkazujeme proto na článek Athanase Papadopulose % iakož i na výtečné práce Williama Thurstona o površích . Pro spíše třídimenzionální přístup, nechť 90
čtenář konzultuje „Statuty S.N.C.E." (Společnosti uzlů a motanic) a její vnitřní organizační řád, jak byly popsány v obsažném memorandu Alaina Caudrona 5 ^. Souřadnice času: časové hodnoty jsou předpokládanými projekcemi druhého faktoru určitého bodu Kongresu a organizují se okolo centrální hodnoty To. Tato hodnota je definována okamžikem příjezdu vlaku V, jedoucího po železniční síti S do nádraží JV, a požívajícího statutu „vlaku oficiálního". (...) Nyní je již snadné definovat pojem Kongresu s použitím běžných topologických nástrojů, jak je např. popisuje dílo Nicolase Bourbakiho 6 \ Definice: Kongres K je kompaktním spojitým sousedstvím centrálního bodu Po = (N, To). Označme II—1 (respektive II—2) projekce banalytického prostoru na jeho prostorový (respektive časový) faktor. Výsledek dobře známý z topologie ukazuje, že II-2(K) je uzavřeným časovým intervalem. Poznámka: Zkušenost ukazuje, že organizátoři Kongresu až dosud přesně určovali meze tohoto časového intervalu (srv. níže), zato však ponechali v politováníhodné nejasnosti topologickou hranici II-l(K). Proto není možné její existenci formálně tvrdit, ale jen odhadovat její pozici z četby Kongresových akt či pomocí jakéhokoliv jiného prostředku. Příklady: označme Kk k - t ý Kongres banalýzy. II-2(K V ) : (21. června 1985, 17.30, 23. června 1985, 19.32) (K v ): (20. června 1986, 17.30, 22. června 1986, 19.36), atd. Závěr: Předcházející vývody mají za skromný cíl toliko matematický model rámce, v němž se banalýza odehrává a nekladou si nárok n a popis vnitřní struktury Kongresu (banalytické grupy) či korespondencí mezi několika Kongresy (banalytické morfismy). To vše, jak doufáme, se stane naším námětem v příštích studiích. Poznámky: 1) Les Cahiers de Banalyse, Illeme Congres (Juin 1985) 2) Les Cahiers de Banalyse, IVeme Congres (Juin 1986) 91
3) A. Papadopulos: Réseaux ferroviaires, difTéomorfismea pseudo-Anoeov et automorfismes de ľhomologie d'une surface. Publications mathématiques d'Oraay (1983). (Železniční aítě, pseudo-Anosovovské difeomorfiamy a automorfiamy homologie prostoru) 4) W. Thuraton: The geometry and topology of 3-manifoIds. Princeton University Press (připraveno k vydání) 5) A. Caudron: Claaaifícation des noeuds et enlacements (Klasifikace uzlů a motanic). Publications mathématiques d'Orsay, 1983) 6) N. Bourbaki: Elemente de mathematique. Topologie géněrale, chap. I. Hermann Editeura, 1971
5. čas, který míjí Pozvaný č. 8 (Sešity pro banalýzu, č. 5, červen 1987) „Na čase udivuje to, že je nutné jej mařit," napsali organizátoři v červnu 1982 na závěr toho, co se podle konvence považuje za první Řádný kongres banalýzy. Odtud ono odhodlání mařit jej tam, kde je něco takového co nejlépe zaručeno. Centrálním bodem této záležitosti se tedy zdá být kvasi-fenomenologický experiment maření času, respektive nudy. To ovšem není vše: jistěže jde o maření času, ale děje se tak v pospolitosti a je oficializované: jde o to kolektivně zakoušet plynutí času strukturovaného určitým minimem procedury, pozorovat subtilní klouzání časového úseku a kvůli tomu čekat a být očekáván. Takto by bylo možné zhruba shrnout obsah jediného vpravdě banalytického prostoru, tj. Kongresu. V prvních číslech Sešitá pro banalýzu organizátoři trvali především na katastrofickém charakteru této zkušenosti, kterou i dnes ještě někteří považují jen za jistý druh recese. Přesto ani tehdy nijak neskrývali to, že jde o požitek: „V hotelu 'U nádraží" jsme se cítili dobře a věděli jsme že se sem musíme vrátit." Je evidentní, že taková archeologie banalýzy reprezentuje důležitou specifičnost, nepochybně i jistou sakralitu. Pravděpodobně nejlépe charakterizuje tyto zakladatelské momenty termín intimity. Organizátoři mohli tehdy plně zakoušet jak prázdnotu místa, tak i neporovnatelnou rozkoš očekávání, touhy. A opravdu, dávno už není tajemstvím, že banalýza je především tímto požitkem: rozkoší z maření ča92
su ve prospěch možného setkání, prostor zakoušení propastné dvojznačnosti touhy „uvidět-pfijet" Druhého, který byl pozván, ale stejně tak touhy neuvidět ho přijíždět... Není nakonec nejlepší nebýt si nikdy jist? Požitek je o to intenzivnější, že nám Druhý uniká, že se může nepodrobiť, nedostavit. Riziko není ovšem přílišné, neboť banalýza nabízí rovněž takového Druhého, který požitek čekání sdílí. Jediný nemožný Kongres by pak byl Kongres o samotě. Druhý je takto dvojí: jednak čekání sdílí, jednak je očekáván. Ale obojí se děje za jediným cílem: vytrhnout nás z nás samých a to takovým způsobem, který se radikálně staví proti jakémukoliv úniku do obstarávání. Na Kongresu se nic jiného než zakoušet tyto pocity dělat nedá, nic jiného nepřichází tento projekt rušit. Přinejmenším tomu tak bylo na Kongresu prvním. Stačí být zde. Čas je dobře mařen a přitom se současně deformuje, stává se těžším, hutnějším a zároveň měkčím. Řádný kongresista se nikdy neptá, co má dělat. Nic nezaplňuje, či spíše, to, co dělá, dělá proto, že jde o něco, co musí tak jako tak udělat, aniž by se tázal, zda je to opravdu to. Cas se banalizuje. Na kongresu se zvedáme uprostřed oběda od jídla (viz příjezd vlaku ve 13.15) aniž bychom se ptali proč a jdeme na nástupiště. Děláme to, tak jako se smrká, bez toho, abychom se dotazovali, zdaje to dobře či ne. A právě tak je to potřeba dělat. A tečka. Jaká pohoda! Na čase však zůstává problematické právě to, že míjí, uniká, i mezi momenty svého maření. Uplynuly už tři roky a tento slepý bod banalytického „acting out", černá díra banalytického prostoru se nepřestává šířit. Otázka času, jeho darování, jeho maření, je jistě nejpůvodnější. Čas však začíná i nejzdatnějšího banalytika poznamenávat. Čas se vměšuje a vyčísluje se: pět Kongresů, čtyřistačtyřiačtyřicet pozvaných... Čtvrtý kongres zahajuje tuto novou éru. Všem je jasné, že čas intimity minul. Zakoušet maření času se stává stále komplikovanější. Už se nezhušťuje čas, ale Kongres sám. Jistěže ještě zvládáme procedury, které umožňují 93
zabezpečit pro kongresistu minimální komfort. Jistěže naše dny stále probíhají v rytmu průjezdů motoráčku. Ale Kongres má nemalý ohlas. Produkuje hluk, který ustavičně sílí a stále více ruší čekání. Čas mění podobu. Mluví se stále méně o takto vytvořeném časovém prostoru a čím dál více o čase, který nás dělí od předcházejícího a příštího Kongresu. Na Oficiálním banketu se dokonce mluvilo o Kongresu dospělosti. Na obzoru jsou tedy už celé generace banalytiků. „Staří" se pohoršují: „Nevím, jestli se vrátím příští rok čekat na pozvané, kteří skutečně přijíždějí...", „s intimitou je nenávratně konec..." Ztráta kontroly je ovšem bolestná. Co se stane s požitkem čekání, když je takřka jisté, že pozvaní opravdu přijedou? Takové jsou paradoxy uznání, daň úspěchu. Z Kongresu se stává cosi legitimního, ačkoliv organizátoři nikdy nic takového nezamýšleli. Chtěli jsme viditelnost a teď jí tedy máme tolik, že někteří kongresisté odjíždějí, hledajíce trochu anonymity. Naštěstí tu stále zůstává ono mladistvé nadšení, ona horečnatost činu, objev pohody ve Fades jako místě „zaslíbeném". Přijíždíme potom, abychom si „položili otázku" („co tu pohledávám?"), či abychom „vyhověli přání organizátorů". Spokojujeme se s „bytím- zde" (viz ono často slýchané j e to bezvadný"). „Přijel jsem, abych tu byl a docela se to povedlo." Bez okolků využíváme to, co Kongres tak štědře naděluje: „Jsem rád očekáván." Avšak všichni kongresisté jsou si už dokonale vědomi toho, že „nejtěžší ze všeho je vrátit se".
6. Bilance 4. Kongresu: spektakulární prohloubení zkušenosti (Sešity pro banalýzu, č. 4/1986) (...) Nyní lze teprve nahlédnout nakolik scházela prvním třem kongresům přísnost. Jejich práce postupně sklouzly k jakési poetické rehabilitaci banálna a skoro se přitom zapomnělo, že se především jedná o to být jednoduše zde a očekávat u všech vlaků pozvané. (...) 94
Naštěstí 4. Kongres postavil proti těmto příliš pohodlným artefaktům fakta sama. Pro kongresisty šlo o tvrdé procitnutí, byli nuceni vzít na vědomí skutečnost, že Kongres, právě protože se koná, je nezbytně jistým příběhem, jehož náhlé zvraty vzdorují všem „koncepcím", které by mu předem chtěly předpisovat jeho průběh. Tzv. „poetika" banálního byla vpravdě smetena mocným proudem reality, proti níž neměla žádnou šanci. Nadešla hodina, kdy bylo nutné přiznat, že Kongres je především Událostí! Různé sdělovací prostředky se totiž z nejasných důvodů, jež jsou pravděpodobně výsledkem jejich vnitřní dynamiky, počkaly iniciativy věnovat tomuto čtvrtému potloukání po nástupišti auvergneské staničky svou pozornost. Výsledkem bylo, že Kongres s stal vskutku Kongresem, na čemž ostatně není nic udiviyícího. Kongresisté neměli ani minutu pro sebe. Mařili čas vybavováním s interviewujícími novináři, pózováním před fotografy či kameramany televizních programů, odpovídáním na telefonáty, přijímáním znepokojených zástupců úřední moci, místních osobností a poslanců, kteří přicházeli buď na zdvořilostní návštěvu, nebo vyjádřit své pohoršení. Což vše přece právě vykonává autentický a řádný život každého Kongresu. Nebylo už tedy možné pokračovat v subtilním vychutnávání ohlasů směšného, neboť veškerá matérie prostě unikla. Trivialitu světa nemohly už zažehnat obsolétní poetické hříčky; hlásila se o své právo s halasem, jehož spektakulární lichotnost jen stěží zakrývala tu nejdokonalejší banalitu. Horečnatý nápor sdělovacích prostředků tak jen znovu konfrontoval Kongres s jeho bytostným předmětem, který se jen přemístil na jiný terén. (...)
7. Banalytická razítka J a k známo je banálním událostem vlastní, že se vzpomínka na ně velice rychle vytrácí a že nezanechávají žádné stopy. Banalytická razítka mají za účel vzdorovat této neblahé tendenci a zajistit uchování patřičně banální stopy proběhlých banalit i pro příští generace banalytiků. 95
la kavě l P™P4i«Ua ShOba oficiál Dáku^eme i j a f ' í P T % b a n a l ý ™ > které tímto děkujeme M f t0grafie ve m ° ' ^PÚjCené Banalytickým arľhí
uU) ") cr> i-» 3 Ó en C\1 CM toU O VJ L O < £
rerarura Karel Jan Schwarzenberg
KNÍŽECÍ ŽIVOT Rozhovor s Karlem Hvížďalou - ukázka Já bych nyní na chvíli politiku opustil a vrátil bych se k vaší poznámce, že jste znal Torberga a Hugo Haase... S Hugo Haasem jsme se kdysi setkávali tady ve Vídni v jednom baru vždy o půlnoci. Ten bar se jmenoval tehdá Marieneta a dnes Fledermaus. Torberg tam býval někdy taky a vypravovali s Haasem s neobyčejnou dynamikou a vášnivostí staré historky. Mluvilo se německy i česky a tam jsem jaksi dodatečně poznával zbytky živého ducha třicátých let. Bylo to takové residuum staré občiny. Každé takové setkání bylo velice zábavné a trvalo do rána. Pamatuji se, jak nám Hugo Haas jednou celou noc předexecírovával roli papeže, kterou kdysi hrál v Itálii. Bylo to báječné, protože on vlastně karikoval sebe sama a ta sebeironie, to bylo na něm tak úžasné a strhující. Zemřel v roce 1968 a asi za dva roky nato byl tady týden českého filmu a při té příležitosti uvedli Čapkovu Bílou nemoc, kde on hrál. To byl pro mě zvláštní surreálný pocit, vidět člověka, kterého jsem znal jako starého muže, najednou jako mladíka. Na Haasovi bylo ohromující, že přes těžkou nemoc, kterou měl, si zachoval svou vnitřní sílu a stále byl tím, 97
čím byl kdysi. Abych tak řekl, přesto přesevšechno co zažil a kde žil, zůstal českým židem, což je také něco, co už vymizelo, čeho jsme se zbavili, a obojím byl úplně. Ostatně jeho vdova tady ješ.ě žije. A to je jedna z těch základních vlastností, které charakterizují dospělost: umět být tím, čím člověk je a nehrát si na něco, co není... Ovšem. To je pořád to samé. A i ť s a vicious circle! Jistý čas to třeba jde si na něco hrát, ale ne neomezeně! Na to se v Čechách taky někdy zapomínalo. Také jste se mi jednou zmínil o Jiřím Muchovi, ho?
znáte
Jistě! Jeho otec Alfons Mucha a František Kupka jsou vskutku jediní dva světově známí čeští malíři, i když oba dva sotva známí v Čechách. Zajdete-li ale do nějakého shopu v Tokiu nebo v Los Angeles, tak tam zaručeně narazíte na nějakého Muchu. Každý teenager Muchu zná nebo jeho plakáty někde viděl! A Jirka Mucha? Když ho vidím v Praze, tak si uvědomuji, že je to také relikt jiné doby. Člověk, kterého stejně samozřejmě potkáte v Paříži, Londýně nebo v Římě, který má vzdělání, krásně bydlí a plynně konverzuje ve čtyřech řečech. J e to typus člověka, který na Západě je běžný, i když už dnes je také vzácnější zvíře, ale v té naší lokalitě už vymřel úplně! Homme ďlettres, který ledascos ví o malování, architektuře, o muzice i politice, je výjimkou a pro každého je zajímavý, ať pro muže či staré a mladé ženy. Do jakékoliv společnosti přijde, je pro ni fascinující. To je člověk někdo! To je právě ten typus, který není malicherný a který nám chybí. Občas jsem doprovázel do Prahy různé Angličany a při té příležitosti jsem k tomu Jirku Muchu zval, aby viděli, že tam žijí i takoví lidé. Když jsme ale u těch lidí z minulých dob, tak vám povím o své návštěvě u Mistra Svolinského, protože on navrhoval okno pro Schwarzenberskou kapli ve Svatovít98
ském chrámu. Mí rodiče do této kaple věnovali obraz Klanění Tří králů z čimelické oratoře, který je umístěn v oltáři a okno špendoval strýc J a n Schwarzenberg. Když jsem na to jednou vzpomínal, kdosi mi prozradil, že Svolinský ještě žije a tak jsem se s ním dal do styku a navštívil ho. Už byl sice slabý a nemocný, ale všechno si přesně pamatoval. Vypravoval mi, jak to s tím návrhem před padesáti lety bylo. Jeho návrh se ničím nepodobal sousednímu oknu, které maloval Alfons Mucha pro banku tuším Slavii. Pan Karel S voli n ský jako první tenkrát použil opět metodu starých mozaik a sestavil okno z pestrých sklíček uložených v olověném ostění. Vzpomínal jak přišel s prvním návrhem ke starému strýci Janovi... Téma bylo ovšem víceméně samozřejmé, okno mělo být věnováno našemu rodinnému patronovi svatému Janu Nepomuckému, protože u jeho hrobu se smířil Adam František Schwarzenberg se svou ženou a tudíž díky tomu dostali syna a rodina se udržela. Na prvním návrhu Karla Svolinského byl schwarzenberský znak umístěn do nejvyššího pole okna a strýc jako pravý křesťan řekl ne, to nejde, aby náš erb byl n a nejvyšším místě, tam je obraz Páně, náš erb patří do nejnižšího pole, a tak se stalo! To mi vyprávěl Mistr Svolinský, když mu bylo dvaadevadesát let. Znal jste Jana
Zrzavého?
Ne, bohužel! Strýc Josef ho znal a měl od něj doma krásný obraz. Jediného, koho jsem znal z pražské meziválečné bohémy kromě již vzpomínaného Hugo Haase, byl J a n Werich. Kamarádil se už s mým otcem. Ač politicky zaujímali různé postoje, tak se znali a měli se velmi rádi. Když Werich přijel poprvé do Vídně v roce 1966, či tak nějak, a byl u svého přítele pana Turnauera, který ho až do smrti podporoval, tak pak Turnauer uspořádal večírek a mne k tomu pozval. Werich ke mně přišel a řekl: „Aha, ty jsi syn Karla Schwarzenberga," a začal mi vyprávět o otci. Z toho rozhovoru si pamatuji na dvě věci. V roce 1948 otce J a n Werich navštívil, aby učinil takovou 99
jakoby kondolenční návštěvu. Zavolal otci do Voršilské a když se sešli, tak mu řekl, že to, co se děje, je sice nutný historický vývoj, ale že je m u líto toho našeho vyvlastnění. Otec se prý na něj osopil a povídal mu: „Mluvíte blbosti, o to vůbec nejde. Celý život studuji dějiny, jsme stará rodina a víme, že statky přicházejí a odcházejí, ty patří k dějinám... My jsme je jen dobyli a teď jsme je zase ztratili... O co ale jde je, že celá země je takovýmto krokem ve vážném nebezpečí, a půjde nutně morálně dolů." Jan Werich mi řekl: „Víte, j á jsem to tehdá takhle neviděl, ale pak jsem na slova vašeho otce často vzpomínal." A ta druhá historka, na kterou J a n Werich vzpomínal, je z roku 1932 nebo 1933, otec byl na lesní praxi v Německu, vrátil se do Čech a řekl: „Za rok jsou nacisté u moci!" Všichni zkušení a světa znalí lidé mu prý tehdá říkali, že je to nesmysl, že to nem možné, protože tehdá ještě Prusko mělo vlastní socialistickou vládu atd. Když se otce ptali proč, tak jim prý odpovídal, protože - jak jsem se na to půl roku díval - třetina Němců je pro nacisty a druhá třetina říká, že se nedá nic jiného dělat. Bohužel měl otec pravdu a ta analýza, jak ukazují dnes sociologové, souhlasí. Pak jsem ještě J a n a Wericha navštívil v Praze v červenci 1968, což bylo přesně v té době, kdy probíhala konference v Čierné. Ryl jsem za ním na Kampě a zeptal jsem se ho jak vidí budoucnost, jaké dává šance Československu. Podíval se na mě trochu šibalsky a trochu zakysle a pravil - „Víte, j á jsem tu takový prominent, národní umělec, zvou mě na všechny recepce, a na těch recepcích byli vždycky přítomní Španělé, Portugalci, Jihoameričané a různí jiní komunističtí emigranti a mezinárodní agenti, kteří tady operují a študují... Už je tomu takových dobrých šest neděl, co jsem žádného z těch sveřepých bojovníků nikde nepotkal... Všichni z Prahy zmizeli, vypařili se!" Při té příležitosti mi věnoval svou poslední knížku a vepsal mi tam dedikaci: V „rudém" červenci 1968. Spletl se jen o měsíc, nebyl to rudý červenec, ale až srpen! Ten rok jsem byl v Čechách dvakrát. Tenkrát jako dnes 100
bylo možné si obstarat vízum na hranicích. Žena mě přemluvila, abychom se tam jeli podívat. Přejeli jsme hranice někde u Třeboně, vystrčím z vozu pas, celník se do něj letmo podívá, pak upře oči na mě, pak se zase zahledí do pasu a zašveholí: „Wissen Sie, daß Sie in Böhmen einen berühmten Namen haben?" Víte, že v Čechách máte slavné jméno? „Ja," odpověděl jsem. „Sind Sie an sie verwandt?" Jste s nimi příbuzný? „Ja!" „Sind Sie es nicht überhaupt?" A nejste to vůbec vy? zeptal se toporným doslovným překladem. Teprve nyní jsem promluvil česky: „No jistě, co jste si myslel!" Nálada tehdá ovšem v Čechách byla jiná... Požádali mě abych vystoupil, celá posádka pohraniční stráže se seřadila v budově strážnice, každému jsem podal ruku... Tak jsem vjel poprvé po dvaceti letech do Československa. Byla to jiná doba, bylo to všude cítit, jako je to dnes zřetelně cítit v Rusku. Jenom jedna ze zaměstnankyň celnice to mé přivítání nemohla přenést přes srdce, stáhla se naježeně do kouta a dívala se na to podivné divadlo s despektem a nevraživě. To byla asi pravá skalní žena prorostlá třídní nenávistí. Z té cesty si ale pamatuji jedno: můj největší poznaný pocit je spojen se znovushledáním se s vlastním dětstvím. To bylo asi na té cestě pro mě to nejsilnější! Na Orlíku jsem poznal i vzduch v domě! Čichový vjem je pro mě silnější než to, co vidím a slyším, než optické a akustické. Kdy jste viděl Jana Wericha
naposledy?
To byl už těžce churavý, krátce před smrtí. Byl velice deprimovaný, podepsal antichartu... Věděl, že má rakovinu, že jeho dcera má rakovinu, zbývá jen malá vnučka, o kterou se J a n Werich bál... Proto šel do toho Národního divadla. Žena mu zemřela, z celého života byl zkroušený a zklamaný, všechny jeho ideály se mu zhroutily před očima. Všechno, pro co žil, se ukázalo jako liché a neplatné, a tak se upnul na svou vnučku. Aby jí zachránil existenci, tak to podepsal, ale velice těžko tento kompromis nesl. Navíc zdravotně byl na tom velice mizerně. Na druhé 101
straně byl velice rád, že ho někdo navštívil. Tehdy mi poradil, abych si koupil knihu Oty Pavla Fialový poustevník a měl pravdu, je to krásné počtení napsané jadrnou češtinou. Co Ferdinand Peroutka, ten se s vaší rodinou nestýkal? Ten se nás zastal po válce a vedl za naši kauzu boj, sveřepý, ale já jsem se s ním nikdy nesetkal. On žil posléze v Americe a já jsem tehdá ještě do Spojených států nejezdil. Ale přítelem naší rodiny nikdy nebyl a jeho přísný postoj vyplýval jen a jen z jeho čistě právního stanoviska. Mimořádný zákon proti jedné rodině považoval za vyložené bezpráví, které ohrožuje tragicky podstatu nové společnosti hned na samém počátku. Kdo vás zaujal ze současných českých
výtvarníků?
J i ř í Kolář svou bezbřehou fantazií. Ostatně, když byl ve Vídni, tak tady u mě bydlel. A Magda Jetelová. Ta mě zase fascinuje tím, jak bravurně zvládla formu a materiál, dřevo. Je to žena se zvláštní substanciální fantazií a smyslem pro prostor. Znáte Miloše
Formana?
Znám. Chodíme spolu na večeře, ale k němu nevím co říct. Snad jen to, že když v Praze točil Amadea, chtěl na mně, abych mu tam zahrál císaře Josefa. Musel jsem mu říci, že za prvé nevypadám jako císař Josef a za druhé, že jsem prachmizerný herec a že by to pro něj byla hotová katastrofa...
Vydává Karel Ritter Verlag, Fahrenheitstr. 23 D-5300 Bonn 1 Cena 28 DM 102
recenze Eva Kantůrková: Člověk v závěsu (Index, Kolín nad Rýnem, 1988, 235 stran) Knížka novel Evy Kantůrkové Člověk v závěsu se k ničemu jinému než k odpočinku, respektive ke spánku nehodí; patří k těm knihám, o nichž lze říci, že existují, a to je tak zhruba všechno. Jde o novely, které asi chtějí být studiemi situací a charakterů, jsou psané s klasickou fakturou středně interiorizované patřičně polopatické prózy s „rozehráváním" postav a jejich vztahů, jejich odhalováním a konfrontacemi apod. Jde o pět příběhů: 1. Holčička, ubohý sirotek, utíkající od zlé macechy... Posléze ji chytí. 2. Dvě kamarádky - jedna ošklivá a zakomplexovaná, druhá pěkná a bez komplexů - z válečné doby, která se prolíná se sexuálním dozráváním: hřmění děl kombinované s deflorací apod. 3. „Poeovsky" laděná povídka o hledání tajemství krabičky šperků, kterou ošetřující lékař najde u zasebevraždivší se podezřelé krásky, jejíž životní trampoty se pak zdlouhavě rekonstituují. Motivace hlavní postavy je přitom více než nedostačivá (naprosto neodpovídá lékařskému temperamentu); vcelku jde o potracený pokus o provedení schématu „překvapivé odhalování tajemství v nás", který zoufale kulhá, kulhá až dokulhá do ztracena, n e b o ť - j a k všichni víme - tajemství krásných, tragických a pochybných dívek jsou neodhalitelná. 4. Náhodné setkání blazeovaného neurotického mladíčka intelektuálka se štětkou, kterou zachraňuje. Pak odjede znechuceně do Paříže. 5. Poslední novela nás zavádí do lehce intelektuálně připepřených sentimentálních krajin bohužel příliš věrohodné pomstychtivosti nicotného škrabala vůči bývalé, opět 103
záhadně krásné a nemálo destruktivní milence, která ho nejen přeřízla a pak navzdory jeho škemrání cynicky odvrhla, ale je - což je neodpustitelné - dokonce lepší literátkou než onen detektivkářský mazal. (Proč tak nespravedlivé pohrdání detektivkami?) Ona m á totiž Talent a on ne... V jistém smyslu je tu pozoruhodné zpracování motivu textu v textu, zrcadlení subjektivní zkušenosti v textu novely a její odraz v rovněž zde prezentovaném fiktivním textu líčícím tutéž zkušenost a jehwž autorkou je ona chladná k r á s k a s kvasícím Talentem. Ústí to v přízračně závratnou perspektivu nekonečného zrcadlení kýče v kýči a dokazuje t a k překvapivou věc, totiž že v tomto ohledu je opravdu možná nekonečná gradace, což ovšem tvoří výjimku v chodu vesmíru. Ten jí však zapotřebí rozhodně nemá. Martin Hybler
VOKNO časopis pro druhou i jinou kulturu Vydává Čuňas - František Stárek, U Zvonařky 15, Praha 2 Magor - Ivan Jirous, Stará Říše 33
104
mea ¡face Gaston
Bachelard
Poetický a metafyzický okamžik Poezie je okamžitá metafyzika. Musí v jediné krátké básni rozvrhnout určitou představu univerza a tajemství duše, bytí a objektů, to vše najednou a teď hned. Nechá-li se jednoduše vést životním časem, je méně než život; něčím více se může stát jen tak, že jej znehybní, že žije jeho dialektiku radostí a strastí na místě teď a zde. To ovšem znamená, že poezie je principem zásadní současnosti, kde se i tomu nejrozptýlenějšímu a nejnejednotnějšímu dostává jednoty. Zatímco všechny ostatní metafyzické zkušenosti se připravují v nekonečných úvodech, poezie preambule, principy, metody a důkazy odmítá. Odmítá pochybnost. Ještě tak nejspíš potřebuje předehru ticha. Vytlouci dutost ze slov, umlčet prózu až po její tichý bzukot, který nechává v duši čtenáře doznívat mumlání myšlenek. Až potom, po odmlčení toho všeho, může poezie stvořit svůj okamžik. Básník ničí jednoduchou kontinuitu zřetězeného času proto, aby vystavěl složitý okamžik a svázal v něm nesčetné současnosti. Tyto prvky zastaveného času lze pak nalézt v každé skutečné básni. Času který se vzpírá jakékoliv míře, času, který nazveme vertikálním, abychom jej odlišili od času běžného, ubíhajícího s vodou v řece a s vanutím větru v horizontále. Odtud paradox, který je třeba jasně vyslovit: zatímco čas prozódie je horizontální, čas poezie je vertikální. Prozódie toliko - běda, často zcela nemístně - organizuje sled zvuků, řídí kadence, pořádá fugy a hnutí 105
mysli. Prozódie sice důsledky poetického okamžiku přijímá, ale hlavné se snaží o jeho novou integraci v prózu, ve vysvětlené myslení, v již zakušené lásky, v běžný klouzající, lineární, spojitý, společenský život. Všechna prozodická pravidla nejsou než prostředky, byť prastarými. Cílem je však vertikalita, hloubka či výše; ustálený okamžik, kde současnosti svým přiřazením evidentně dokazují metafyzickou perspektivu poetického okamžiku. Poetický okamžik je tedy nezbytně složitý: dojímá, dokazuje, zve a utěšuje, je udivující a přitom familiární. V zásadě je poetický okamžik harmonickou relací dvou protiv. Ve vášnivém okamžiku básníka je vždy trochu rozumu a i v nejrozumnější rezignaci zůstává vždy trochu vášně. Básníka vzrušují již antiteze následné. Ale k uchvácení, k extázi, je třeba, aby se setkaly v ambivalenci současné, jíž je... poetický okamžik. Ten je tedy přinejmenším vědomím této ambivalence. J e ovšem víc než to, neboť jde o ambivalenci vzrušenou, aktivní, dynamickou. Poetický okamžik bytí nutí ke zhodnocení či ke znehodnocení. Bytí totiž v poetickém okamžiku stoupá anebo klesá aniž by přijalo čas světa, který by zredukoval ambivalenci na antitezi, současnou nebo následnou. O tomto vztahu antiteze a ambivalence se snadno přesvědčíme, povšimneme-li si osudu básníka, který se vší samozřejmostí žije oba póly svých antitezi v jediném okamžiku. Druhý pól nem nijak provokován prvním. Oba se zrodily společně. Skutečné poetické okamžiky nějaké básně lze najít všude tam, kde je lidské srdce s to antiteze zvrátit. Intuitivněji řečeno, dokonalá ambivalence se odhaluje ve svém časovém charakteru: místo mocného samčího času, který se vzpíná a láme a místo času něžného a podrobeného, který lituje a lká, máme před sebou androgynní okamžik. Poetickým tajemstvím je androgynie. II. Ale je tento pluralismus protikladných událostí uzavřených v jediném okamžiku ještě časem? Je ještě časem celá tato vertikální perspektiva, která se nad poetickým 106
okamžikem klene? Ano, neboť nahromaděné současnosti jsou současnostmi uspořádanými. Poetický okamžik tak má svůj rozměr a vnitřní řád. A čas je právě řádem a ničím jiným. Každý řád je časem a tedy i řád ambivalencí v okamžiku. A básník, když odmítá čas horizontální, tj. dění druhých, dění života, dění světa, právě tento vertikální čas objevuje. Máme tu tedy následující tři řády poetické zkušenosti, jež musejí bytí začleněné do horizontálního času vyvázat: 1. zvyknout si nepřenášet svůj vlastní čas na čas druhých - prolomit sociální rámce trvání; 2. zvyknout si nepřenášet svůj vlastní čas na čas věcí prolomit fenomenologické rámce trvání; 3. zvyknout si, což je nejtěžší, nevztahovat svůj vlastní čas n a čas života - nevědět už ani, zda srdce bije či zda se rodí radost - prolomit vitální rámce trvání. J e n tehdy se ve vlastním nitru dostaneme k autosynchronnímu vztahu nerušenému periferním životem. Veškerá horizontalita náhle zmizí. Cas už neplyne. Prýští. III. Jsou básníci, jako např. Mallarmé, kteří aby zachytili či spíše znovunalezli tento ustálený poetický okamžik, horizontální čas přímo znásilňují, převracejí syntaxi naruby a důsledky poetického okamžiku nechávají ustrnout nebo je překrucují. Co nejkomplikovanější prozódie pak hází oblázky do potoka jen proto, aby se vlnky rozprskly v prchavých obrazech vířících lomenými odlesky. Při četbě Mallarméa máme často pocit času zpětného, který přichází dovršit již překocené okamžiky. Žijeme pak chvíle, které bychom měli žít, jakoby se zpožděním: pocit tím podivnější, že v něm lítost, pokání či nostalgie naprosto scházejí. Sestává jednoduše z času zpracovaného, který dovede vydat ozvěnu ještě před hlasem a popírá doznávaje. Jim a šťastnější básníci dovedou ustálený okamžik uchopit přirozeně. Baudelaire zahlédne tak jako Číňané čas v kočičích očích, necitelnou hodinu, kdy je vášeň natolik úplná, že svým dovršením může už jen opovrhovat: 107
„Na dně jejích nádherných očí pořád jasně vidím stále stejnou hodinu, hodinu šírou, slavnostní, velkou jako vesmír, bez dělení na minuty či sekundy, hodinu nehybnou, kterou byste na ciferníku marně hledali."1"1 Pro básníky, kteří realizují okamžik s takovou lehkostí, se báseň neodehrává, ale odvíjí se a tká od uzlu k uzlu. Jejich drama se nehraje. Jejich trýzeň je klidným květem. Takový básník prodlévá v mrtvém bodě půlnoci aniž by od tepu hodin cokoliv očekával. Shazuje tak všechen neužitečný život a zakouší abstraktní ambivalenci bytí a nebytí. V temnotách jen jasněji vidí své vlastní světlo. Samota mu přináší osamocené myšlení, myšlení, které se bez rozptylování pozvedá a tiší v čisté exaltaci. Vertikální čas se tyčí. A někdy také propadá. Po četbě Havrana nám už půlnoc nikdy neodbíjí v horizontále. Odbíjí v duši a propadá se, propadá... Jen málokteré noci se odvážím klesnout až na dno, až ke dvanáctému úderu, až ke dvanácté ráně, až ke dvanácté vzpomínce... Vracím se tedy k času plochému, řetězím a poutám se, znovu se začleňuji, vracím se k živým a do života. Chceme-li žít, musíme dát přízrakům vale... Právě ve vertikálním čase - když se propadá - hlodají nejhorší trýzně, trýzně bez příčiny v čase, ostré, jež srdce zasahují pro nic a jsou bezútěšné. A zde také povstává útěcha bez naděje a bez důvodu, která se děje sama od sebe, útěcha bez utěšitele. Zkrátka v poetickém okamžiku najdeme vše, co nás vzdaluje příčin a zasloužených následků, vše, co vnitřní historii či touhu samu popírá, vše, co znehodnocuje jak minulost tak i budoucnost. Pohleďme blíže na drobný fragment poetického vertikálního času. Vezměme poetický okamžik úsměvné lítosti, oné chvíle, kdy noc usíná a ustaluje temnotu, kdy hodiny sotva dýchají a kdy se samota sama stává výčitkou! Ambivalentní póly úsměvné lítosti se skoro dotýkají. Nejmenší zachvění je s to zaměnit jeden za druhý. Úsměvná lítost je tedy jednou z nejcitlivějších ambivalenci citlivého srdce. Rozvíjí se zcela zřejmě ve vertikálním čase, protože ani jeden ze dvou momentů - tj. úsměvu a lítosti - nepředchází druhému. Cit je zde zvratný, či lépe řečeno 108
zvratnost bytí je tu sentimentalizována: úsměv lituje a lítost se usmívá, lítost utěšuje. Žádný z obou následně vyjádřených časů není příčinou druhého, což dokazuje, že v následném či horizontálním čase jsou špatně vyjádřeny. Ale přece se tu od jednoho k druhému něco děje, dění, které můžeme vyjádřit jen vertikálně, vzestupem: máme dojem, že se lítost nadlehčuje, že se duše pozdvihuje, že onen přízrak nám vlastně odpouští. Pak může neštěstí doopravdy rozkvést. Citlivý metafyzik takto v úsměvné lítosti nalezne formální krásu neštěstí. Právě funkce formální kauzality mu umožní porozumět tomuto odhmotněm jako hodnotě, podle které se poetický okamžik pozná. Další důkaz, že formální kauzalita se se odehrává uvnitř okamžiku jako vertikálního času, zatímco kauzalita účinná se odehrává horizontálně v životě a ve věcech shromažďovámm okamžiků různých intenzit. Přirozeně, že perspektiva okamžiku nám umožňuje zakusit i daleko důsažnější ambivalence: „Už jako dítě jsem v srdci cítil dva protikladné city: děs i nadšení ze života." 2) Okamžiky, kdy se takové city zakoušejí společně, protože spojeny fascinovaným zájmem o život, čas znehybňují. Takovou ambivalenci nelze popsat v časové následnosti jako vulgární bilanci přechodných radostí a strastí. Vyjímá bytí z obvyklého trvám. Tak živé a tak fundamentální protivy patří do bezprostřední metafyziky. Jejich oscilaci žijeme v jediném okamžiku, v extázích a pádech, které se mohou dokonce stát opakem událostí: uprostřed rozkoše nás přepadá znechucení ze života se stejnou fatalitou jako se rodí hrdost uprostřed neštěstí. Cyklické temperamenty, které často dle oběhu měsíce v obvyklém trvání rozehrávají protikladné stavy, jsou jen parodiemi této zásadní ambivalence. Jen prohloubená psychologie okamžiku by mohla narýsovat schémata nezbytná k tomu, abychom zásadnímu poetickému dramatu porozuměli.
IV. Je ostatně nápadné, že ten z básníků, který rozhodné okamžiky dovedl uchopit snad s největší výrazností, je 109
básníkem korespondencí. Baudelairovy korespondence nejsou, jak se to často vykládá, jen prostými překlady, které by obsahovaly nějaké šifry pro smyslové analogie. Jsou shrnutím veškerého smyslově vnímatelného bytí v jediný okamžik. Ale smyslově vnímatelné současnosti, jež pojí vůně, barvy a zvuky, jsou jen přiblížením k současnostem vzdálenějším a hlubším. V jejich dvou jednotkách - noci a jasu — se shledáváme s dvojí věčností dobra a zla. To, co je v noci a v jasu „šíré", nesmíme ostatně převádět na nějakou prostorovou představu. Noc a světlo nejsou vzývány pro svůj rozsah, pro své nekonečno, ale pro svou jednotu. Noc není prostor. J e hrozbou věčnosti. Noc a jas jsou nehybnými okamžiky, okamžiky temnými či jasnými, radostnými či smutnými, temnými a jasnými, radostnými a smutnými. Ve verších, kde lze současně vyvolat nesmírnost dne a nesmírnost noci, je poetický okamžik nejúplnější. Ambivalence citů a manicheismus principů nebyly nikdy cítěny tak fyzicky. Když v naší meditaci pokročíme o krok dále, dojdeme náhle k překvapujícímu závěru: veškerá morálka je dílem okamžiku. Kategorický imperativ nemá s trváním nic společného. Nem dílem žádné smyslově vnímatelné příčiny, neočekává žádný důsledek. Protíná čas forem a osob vertikálně. Básník je pak přirozeným vůdcem metafyzika, který chce porozumět všem potencialitám okamžitých spojení - třeba i šílenství oběti - a nedá se přitom svést sprostou filozofickou dualitou subjektu a objektu ani se nedá zastavit dualismem egoismu a povinnosti. Básník se živí dialektikou subtilnější. Odhaluje totiž současně a ve stejném okamžiku solidaritu formy a osoby. Dokazuje, že forma je osobou a že osoba je formou. Poezie se tak stává okamžikem formální příčiny a okamžikem personální možnosti. Nezajímá se o to, co se tříští a co se rozpouští, o trvání, které rozptyluje ozvěny. Hledá okamžik. Jen ten potřebuje. Tvoří jej. Mimo okamžik je jen próza a píseň. Poezie nachází svůj specifický dynamism us jen ve vertikálním čase znehybnělého okamžiku. A čistý dynamismus čisté poezie existuje. Rozvíjí se vertikálně v čase forem a osob. p j e j jyj j j 110
1) Baudelaire: Oeuures, sv. I, Pléiade, str. 429 2) Baudelaire: Mon coeur mis a nu, str. 88
Poznámka Francouzský filozof Gaston Bachelard (1884—1962) není v českém a slovenském prostředí neznám (dosud vyšly 3 překlady - jeden český a dva slovenské). Přesto nelze říci, že by došel zasloužené pozornosti. Pokládáme proto za potřebné na- něho znovu upozornit, vedeni mj. snahou narušit módní schematismus zájmů: recipují se jen „klasikové" a pak to nejnovější, „nejaktuálnější". Uveřejněná studie z r. 1939 byla v r. 1966 přiřazena k 2. vydání B. knihy „Intuice okamžiku", původně vyšlé v r. 1932. Kdo si chce přiblížit myšlenkové kroky, které vedly k pojetí „vertikální stavby času", nechť si vyhledá stejnojmennou B. studii ve sborníku „Podoby", Cs. spisovatel, Praha 1967, kde směly z části vyjít materiály chystané pro měsíčník „Tvář", zakázaný poprvé v r. 1965. Ostatně doporučuji vzít celý sborník do ruky znovu. Připadá mi dnes ještě „aktuálnější", než v době svého vzniku. Cituji např. z příspěvku Jana Lopatky: „Snad nejživotnější je Šaldův boj se zprostředkovaností, jeho snaha jít ad fontes v kulturní práci, k původním nelomeným hodnotám v životě. U nás, kde pomalu už i digestová znalost problematiky vypadá jako učené podivínství. U nás, kde univerzální kulturní kvalitou se stala moudrost. Moudrost, která ví, že po noci přijde den, že mladý autor sice může napsat něco originálního, ale zase nemá takové dejme tomu zkušenosti jako starší. Uměřená moudrost, která se nemusí namáhat, aby se obeznámila alespoň s částí předmětu nějakého sporu (...) Je-li vysloven názor, opřený o poznání materiálu, tedy nástroj jednostranný, hned ví, že všechno je složitější, protože na druhé straně je třeba vidět zase jiné okolnosti. Šaldovy maximy o "charakterové jednostrannosti„ kritiky a kulturní práce vůbec nabývají ve srovnání s našimi kulturními výdobytky kosmických rozměrů." Což platí i pro „svobodně tvořící" exil. J. N. til
Milí čtenáři, věříme že četná opomenutí plateb byla způsobena příjemným prázdninově-letním cestováním a s novou zásilkou nám předplatné laskavě vyrovnáte. Neposílejte prosíme šeky, b a n k a zvýšila převodní poplatky n a 12 DM a to je při malých částkách neúnosné. Upozorňujeme také n a rozšíření našich zámořských distribucí viz tiráž (3. s t r a n a obálky). Přejeme Vám příjemnou četbu.
Vaše redakce
*
České a slovenské knihy ve Vídni Knihkupectví s českou a slovenskou literaturou novou i starší, časopisy, odbornými knihami. V centru Vídně. (100 metrů za rohem od nákupního domu Herzmansky) Lindengasse 5 V í d e ň 7 t e l e f o n 96 37 79 Časopisy a některé knihy zdarma pro návštěvníky z Československa. 112
Mdlá revue pro umění a kritiku PATERNOSTER vychází ve Vídni čtyřikrát do roka Odpovědná redaktorka Jana STÁRKOVÁ Redakční rada: Zbyněk BENÝŠEK, Vratislav BRABENEC, . Eugen BRIKCIUS, Václav HAVEL, Martin HYBLER, Ivan JIROUS, Jiří NĚMEC, Vlasta TŘEŠŇÁK, Paul WILSON Redakce, administrace a distribuce: PATERNOSTER, Zinnergasse 27/1/31, A-1110 Wien Administrace pro Kanadu: Elektra Smutná, 24 Parlament Street, Toronto, Ontario, MPSA ZY1, CANADA Administrace pro USA: lva & Milan Daler, 41-10, 25th Avenue, Astória, N. Y. 11103, U. S. A. Administrace pro Austrálii: Pavel & Hana Homolka, 125 Bungower Road, Somerville, Vie. 3912, Australia Roční předplatné: Evropa 28 DM, USA a Kanada 19 US$, Austrálie 24 austr.S (do zámoří jen letecky) Platte laskavě převodem na bankovní konto, mezinárodni poštovní poukázkou na naše poštovní konto a nebo v hotovosti na adresu administrací. (Neposílejte prosíme šeky, převodní poplatky jsou při tak malých částkách neúměrně vysoké.) Bankovní spojení: Zentralsparkasse und Kommerzialbank Wien, Schottenring 1, Konto Nr. 601 441 405 - Paternoster nebo Österreichische Postsparkasse Wien, P.S.K., Konto Nr. 7993.024 - Paternoster Čtenáři v Československu
dostávají Paternoster
zdarma.
Veškeré příspěvky autorů, a o autorech žijících v Československu jsou tištěny zásadně bez jejich vědomi a jakékoli účasti Žádáme příslušné orgány, aby toto prohlášeni vzaly na vědomí. Sazba tohoto čísla: Růžena Janovská,
Vídeň
PATERNOSTER, kleine Revue für Kunst und Kritik, erscheint vierteljährlich. Herausgeber und Eigentümer: Zbyněk Benýšek, Zinnerg. 27/1/31, A-1110 Wien, Österreich.
Mflfl |/f
m
m
BUDOU PSI LÉTAT? Vybráno
z čs.
tisku