zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Obsah Noví veľvyslanci Z České republiky Náš tip na TOP článek: Česká prodejná republika / Daniel Kaiser Kdo nám vysvětluje situaci v Rusku? Aktivní udavač StB / Pavel Baroch Jak StB usilovala o návraty emigrantů / Radek Schovánek Schwarzenbergové – zemští vlastenci / Dana Seidlová Ze zahraničí Co je pro Rusko horší – sankce nebo soud? / Jefim Fištejn Podivné mentální pochody / Ota Ulč Bubnova lehká divize v letech 1813 – 1814 / Zdeněk Munzar Ze Švýcarska Neutrální Švýcaři brání obcházení protiruských sankcí / ČTK Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 5. / Georg A. Kraus Historie očima čtenářů Jak jsme byli čtyřikrát zrazeni / Václav Mader Oslavy 70. výročia SNP Komorowski prekvapil na oslavách SNP, vyhol sa Rusom / Daniel Vražda Poznámka: Na tribúne so Šojguom / Peter Schutz Čtení na volnou chvíli Sporný status s víc než jedním občanstvím / Ota Ulč Neklidná hranice / Dana Seidlová Moje století / Milan Cimburek Cestování Středozemím po sezoně plouti – 8: Značná Kréta / Ota Ulč Z ohlasů čtenářů Dodatek k psychologii islámu / Luděk Frýbort Ptali jste se, odborníci odpověděli Zdraví Slazená limonáda ničí náš mozek. Způsobuje demenci, varují vědci Ze spolkové činnosti Sjíždění řeky Reuss / Dana Štěpánková Oznamy Inzerce Přihláška k odběru Zpravodaje
2 5 5 9 10 11 14 14 16 18 19 19 20 20 23 23 25 25 27 28 28 30 33 34 34 37 39 42 43 43 44 44 45 45 51
Oprava k adresáři… Tiskařský šotek si zařádil … … chyba v čísle 7/8 tištěného Zpravodaje je v internetovém vydání opravena
září
1
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Noví velvyslanci Dôležitá výmena stráží sa udiala v týchto dňoch na postoch veľvyslancov Českej i Slovenskej republiky vo Švajčiarsku. Na českej ambasáde vymenil PhDr. Borisa Lazara Mgr. Karel Borůvka. Novou slovenskou veľvyslankyňou vo Švajčiarskej konfederácii a Lichtenštajnskom kniežatstve bola menovaná Mgr. Andrea Elscheková Matisová, ktorá vystriedala Jána Foltína. Obom končiacim veľvyslancom vyjadrujeme veľké poďakovanie za vykonanú prácu a príkladnú súčinnosť s našimi krajanmi, so Zväzom spolkov Čechov a Slovákov a v neposlednom rade aj s našou redakciou. Noví veľvyslanci, ktorým k menovaniu srdečne blahoželáme, sa predstavujú našim čitateľom:
Vážení krajané! S velkou radostí a pokorou jsem přijel koncem července do Bernu jako nový velvyslanec České republiky ve Švýcarské konfederaci. Práce zde je pro mne velkou výzvou a budu usilovat o další zintenzivnění vztahů České republiky a Švýcarska ve všech možných oblastech spolupráce. Máme naštěstí na co navazovat vzhledem k velmi bohaté historii vzájemných vztahů. Takže jde v prvé řadě o další kultivaci dosavadní pestré palety. Vztahy a spolupráci s krajany považuji za nesmírně důležité. Zdejší krajanská komunita je velmi aktivní a dlouhodobě přispívá k rozvoji kontaktů a šíření povědomí o České republice. Vážení krajané, velmi si Vás vážím, chci s Vámi úzce spolupracovat a poznat Vás. Zároveň Vás prosím také o orientaci a pomoc v různých aspektech života v krásném Švýcarsku. Předem Vám děkuji. Vaše zkušenosti a znalosti jsou unikátní a neocenitelné. Těším se na spolupráci a shledání s Vámi. Mgr. Karel Borůvka, velvyslanec
Mgr. Karel Borůvka Narodil se 1. července 1959 Vzdělání:
1978 – ukončil gymnázium v Hradci Králové 1984 – absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
Zaměstnání: 1985 – 1990 tiskový odbor Ministerstva zahraničních věcí 2 září
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
1990 – 1993 velvyslanecký tajemník na velvyslanectví v Bonnu 1993 – 1997 tiskový odbor MZV ČR 1994 – 1997 zástupce ředitele tiskového odboru MZV ČR 1997 – 2001 velvyslanecký rada, vedoucí obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví ČR v Berlíně 2001 – 2003 ředitel tiskového odboru MZV ČR 2002 – 2003 tiskový mluvčí MZV ČR 2004 – 2009 generální konzul ČR v Mnichově 2009 – ředitel administrativně-archivního odboru MZV ČR 2009 – 2011 vrchní ředitel sekce zpracování informací MZV ČR 2011 – 2012 odbor konzulárních koncepcí a metodiky MZV ČR 2012 – 2013 generální konzul ČR v Jekatěrinburgu 2013 – 2014 náměstek ministra zahraničních věcí pro otázky právní a konzulární červenec 2014 – současnost mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky ve Švýcarské konfederaci a v Lichtenštejnském knížectví
Ženatý – manželka Alena (diplomatická pracovnice MZV ČR), syn Karel
Milé krajanky, milí krajania, teší ma, že Vás môžem ako nová veľvyslankyňa Slovenskej republiky vo Švajčiarskej konfederácii pozdraviť prostredníctvom stránok Vášho Spravodaja. Početná slovenská komunita Vás, krajanov, predstavuje dôležitý most medzi Švajčiarskom a Slovenskom. Aj touto cestou by som Vám chcela poďakovať za Vaše doterajšie úsilie a aktivity zamerané na podporu slovensko-švajčiarskej spolupráce. Teším sa na skoré osobné stretnutia a na nové projekty, ktoré prispejú k ďalšiemu rozvoju vzťahov medzi oboma krajinami. V rámci svojej misie sa chcem sústrediť na posilnenie dialógu na všetkých úrovniach s cieľom ďalej efektívne rozvíjať spoluprácu orientovanú na výsledky. V ekonomickej oblasti je mojím cieľom prispieť k zintenzívneniu obchodnej spolupráce a vyhľadávať nové možnosti na uskutočnenie podnikateľských zámerov v oblasti podpory exportu a investícií. Chcem sa tiež zasadzovať za zintenzívnenie spolupráce v oblasti kultúry, školstva, vedy, výskumu a športu a za posilnenie spolupráce na úrovni miest a obcí a na úrovni think-tankov oboch krajín. Verím, že pri týchto aktivitách môžem počítať aj s Vašou podporou. Teším sa na Vás a na našu spoluprácu, Mgr. Andrea Elscheková Matisová
září
3
september
zpravodaj Andrea Elscheková Matisová
9/ 2014
spravodaj
Dátum narodenia: 17. septembra 1968
VzdelanieVzdelaVZDELANIEccccccccc 1988 - 1992
Univerzita Komenského, Bratislava, Prírodovedecká fakulta
1992
Slobodná univerzita, Brusel
1992 - 1994
Univerzita Komenského, Bratislava, Právnická fakulta, Ústav medzinárodných vzťahov, postgraduálne štúdium
2011
Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, Fakulta medzinárodných vzťahov, doktorandské štúdium
Profesionálna kariéra 1993 - 1994
Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky Odbor zahraničnej pomoci - kontrahovaná poradkyňa Európskej komisie pre program PHARE
1994 - 1995
Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky Odbor zahraničnej pomoci - referentka pre OECD, koordináciu pomoci G-24 a program PHARE
1995 – 1996
Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky Odbor zahraničnej pomoci - zástupkyňa riaditeľa
1996 - 2000
Misia Slovenskej republiky pri EÚ, Brusel - II. tajomníčka, politické záležitosti, vzťahy s Európskym parlamentom
2000 - 2001
Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky Odbor hlavného vyjednávača pre vstup SR do EÚ - zástupkyňa riaditeľa
2001 - 2003
Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky Odbor hlavného vyjednávača pre vstup SR do EÚ - riaditeľka
2003 - 2005
Stála misia Slovenskej republiky pri OBSE, Viedeň - radkyňa, zástupkyňa stáleho predstaviteľa
2005 - 2011
Európska komisia - vedúca Zastúpenia Európskej komisie na Slovensku
2012 -4/2014
Ministerstvo zahraničných vecí a európskych záležitostí SR /Sekcia európskych záležitostí – generálna riaditeľka
8/2014
mimoriadna a splnomocnená veľvyslankyňa SR vo Švajčiarskej konfederácii a v Lichtenštajnskom kniežatstve
září
4
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Z České republiky Náš tip na top článek:
Česká prodejná republika Daniel Kaiser Chystá se letos v listopadu do Oxfordu česká slavnost. Jeden z významných dárců slavné anglické univerzity, developer Luděk Sekyra, tu otevře Sekyrův dům, v němž bude mimo jiné Halíkova síň a před domem Havlova lavička. (Více můžete číst v rozhovoru se Sekyrou, Týdeník ECHO č. 4.) Slavnost je naplánovaná k 25. výročí listopadu 1989 a donedávna by člověk předpokládal, že matrjoška bude alespoň sestavena obráceně. Tedy že Sekyra, až do listopadu 1989 významný funkcionář SSM, muž, který deset let nato prokazatelně využíval služeb a kontaktů Františka Mrázka, bude v matrjošce ta nejmenší figurka uvnitř, malá jmenovka připevněná na Havlově lavičce. Zvolené aranžmá ukazuje, že dnes už je se symbolikou a odkazem vyšších principů, jako je Listopad a Havel, možno různě žonglovat a že není těžké najít osobnost ochotnou dodat patinu profesorské moudrosti. Tomáš Halík přijímá od Sekyry peníze na chod České křesťanské akademie, Sekyrovi křtil dítě a developera s sebou vzal na slavnostní přebírání Templetonovy ceny v Londýně. Halík je příklad ochoty známé tváře dělat stafáž v politicko-byznysových projektech miliardářů, přičemž známá tvář se rozhodně nemůže spoléhat na to, že v poslední instanci jde o něco jiného než o byznys. Nábor stážistů probíhal samozřejmě i v minulých letech, ale zdaleka ne tak otevřeně a masově. Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde... Logicky se dnes nejvíc lidí ochotných prodat či pronajmout svoje jméno shromažďuje kolem hnutí ANO. Předseda Andrej Babiš není přitažlivý jen svým bohatstvím a mocí, jíž dnes disponuje, je to výrazný člověk s nepopiratelným charismatem. Nicméně hlavní stavební látkou jeho vesmíru byly a jsou nákupy. Tak jak byl zvyklý postupovat v byznysu, skupováním a přeplácením (a na druhou stranu odhazováním všeho, co přestal potřebovat nebo co začalo prodělávat), tak dnes provozuje i politiku. Babiš je čistým představitelem „kmotrovství“ – nikoliv ve smyslu používaném v české politice od roku 2008, kdy Mirek Topolánek vyrukoval se seznamem regionálních kmotrů ODS, což byli převážně veksláčci, kteří se snažili zpeněžit svůj skutečný či domnělý vliv na krajskou politiku. Babiš funguje jako Marlon Brando v úvodní scéně filmového triptychu Kmotr – tím, že mocného muže požádáte o pomoc v nějaké věci, se zavazujete, že mu navždy budete k dispozici, nezávisle na tom, v jakém oboru se zrovna bude realizovat: „Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde, tě požádám o službu.“ Přesně z tohoto ranku byla jeho reakce, když loni po převzetí Mladé fronty DNES a Lidových novin odešel z LN kolega Tomáš Němeček. Babiš se upřímně podivil: „Jednou mě požádal, abych přijal jeho 14 studentů z newyorské univerzity. Studenty jsem nechal přivézt, diskutovali jsme u mě asi hodinu a půl, pan Němeček setkání moderoval. Byl jsem proto překvapený, že proti mně takhle nepřátelsky vystoupil.“
září
5
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Dnešní ministr obrany Martin Stropnický loni v uzavřené společnosti pražského Golem Clubu otevřeně povyprávěl, jak mu Babiš před volbami vyplácel 100 tisíc korun měsíčně. S podobnou nabídkou se při náboru setkala i Stropnického kolegyně ve vládě Helena Válková, jakkoliv to veřejně popírá. Možná bychom tyto způsoby neměli vyčítat v první řadě Babišovi. Zarážející je to, kolik lidí na vztah kmotr-klient přistoupilo, stejně jako fakt, že se tato masová ochota dosud nestala předmětem veřejné diskuse. Existuje řada případů, kdy se někdo Babišovi upsal brandovským způsobem. Dnešní ministr obrany Martin Stropnický loni v uzavřené společnosti pražského Golem Clubu otevřeně povyprávěl, jak mu Babiš před volbami vyplácel 100 tisíc korun měsíčně. S podobnou nabídkou se při náboru setkala i Stropnického kolegyně ve vládě Helena Válková, jakkoliv to veřejně popírá. Její bývalá náměstkyně Hana Marvanová se do Babišova magnetického pole dostala přes jednoho disidenta, jemuž předtím Babiš zaplatil kampaň do senátních voleb, přestože kampaň od začátku neměla šanci na úspěch. Disident-antikomunista se při vyslovení Babišova jména nejprve otřásl, ale náklady na kampaň do Senátu nejsou maličkost, že. Designovaná eurokomisařka Věra Jourová předtím, než přijala nabídku angažovat se v ANO, pracovala jako právní koncipientka s příjmem kolem 15 tisíc korun měsíčně. Lano od Babiše pro ni znamenalo bezprostřední několikanásobné zvýšení životní úrovně. Letitý novinář Martin Komárek se do voleb stal zaměstnancem s vyšším platem, než jaký pobíral v Mladé frontě DNES. Když Babiš brzy po Komárkovi koupil i vydavatelství MAFRA a v něm Mladou frontu DNES, zaplatil si u nestora české novinařiny Karla Hvížďaly etický kodex, který byl věcně vzato zbytečný, neboť dubloval už platný kodex, a který se od té doby ukázal cárem papíru. U soudu v Bratislavě, kde se ministr Babiš domáhal výmazu svého jména ze seznamu spolupracovníků StB, vystupoval v jeho prospěch bezpečnostní analytik Milan Žitný, nebojácný lovec agentů a kryptokomunistů na Slovensku raných 90. let. Žitný nedlouho předtím vypracoval analýzu Babišova svazku, za kterou mu Babiš normálně zaplatil. Závěr analýzy, že svazek je zfalšovaný, zadavatele zřejmě potěšil. Jágr, Váňa, Černý, Gott... Dlouhá léta Andrej Babiš dotoval sportovce (Jaromír Jágr, Josef Váňa, tenisový klub v Prostějově pod vedením Miroslava Černoška), umělce (David Černý, od něhož za 12 milionů korun odkoupil klikací double-decker; herec a zpěvák Vojta Dyk, jemuž Babiš přispěl na turné). I u tohoto typu investic zpravidla následuje protislužba: když se Černoška loni v létě ptali novináři, jestli Babišovi fandí i v politice, odpověděl: „Je to můj kamarád. Šestnáct let hrajeme v prostějovském tenisovém klubu pod jménem jeho firmy... Bylo by ode mne nekamarádské, kdybych mu nefandil.“ A podle zákonů subordinace posléze vyjádřila jakousi podporu Babišovi na sociálních sítích i Petra Kvitová, nejcennější kus Černoškovy stáje. Když žokej Váňa loni na Velké pardubické spadl z koně, vyhrkl do kamery: „Když to nevyšlo mně, tak ať ve volbách vyhraje pan Babiš a udělá něco s tím sajrajtem, co tady je.“ Bylo těsně před volbami, pardubické závodiště mimochodem v té době měnilo jméno na Agrofert Park. David Černý Babiše alespoň vypustil ze svých impertinentních tirád a místo toho se občansky realizuje bojem proti Miloši Zemanovi. Na diplomatické recepci stojí Černý s Babišem vytrvale u
září
6
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
stolku a tulí se. Zatím největším úlovkem v oboru je ale samozřejmě Karel Gott, jemuž Babiš před dvěma lety sponzoroval turné (AGROFERT TOUR). Před týdnem Gott oslavil své 75. narozeniny u Babiše na Čapím hnízdě. Tak se stalo, že farma, na niž miliardář neváhal inkasovat dotace z evropských fondů a zneprůhledňoval kvůli tomu majetkovou strukturu společnosti, která žádost podala, hostila Bolka Polívku nebo Jiřinu Bohdalovou. Charita člověka ctí – do chvíle, kdy se dárce rozhodne vstoupit do politiky a očekává politickou loajalitu od těch, jimž kdysi pomohl. Kdo na takový typ závislosti přistoupí, stává se rukojmím politické linie, kterou si donátor pro sebe vybral. Pro Babiše je alespoň letmá přítomnost takových lidí darem z nebes. Oni mu dodávají společenskou legitimizaci, kterou potřebuje jednak pro případ, že by se začala propírat jeho byznysová minulost (původ startovního kapitálu, s nímž se zmocnil původně státní firmy Agrofert, zisk Lovochemie, podivná účast-neúčast na privatizaci Unipetrolu atd.), jednak vždycky, když poruší pravidla. Ještě loni se považovalo za nenormální, aby politik vlastnil noviny. Když si potom Babišova Mladá fronta DNES pořídí radu osobností, jejímž smyslem samozřejmě je udržovat zdání normálnosti, nemůže výkonná ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků odmítnout členství v radě už proto, že jí Andrej Babiš léta posílal peníze na dobročinné účely. Stejně tak to může mít i další člen rady, herec a zpěvák Richard Krajčo, který se svou skupinou Kryštof rok předtím vyjel na... ano, AgroFert Tour 2013. Vzhledem k rozsáhlému sponzorství Babišova impéria v uplynulých letech nemáme tušení, zda a kolik spících klientů v českém veřejném životě ještě vicepremiér má. Charita člověka ctí – do chvíle, kdy se dárce rozhodne vstoupit do politiky a očekává politickou loajalitu od těch, jimž kdysi pomohl. Kdo na takový typ závislosti přistoupí, stává se rukojmím politické linie, kterou si donátor pro sebe vybral. A zrovna v Babišově případě politický program sestává jen ze dvou věcí, které Babišovi opravdu leží na srdci: zaprvé přesvědčení, že velkopodnikatelé jeho typu jsou oproti českým politikům supermani, zadruhé osobní revanšismus, přání, aby už zaháčkovanost v normalizačním režimu nikoho nestigmatizovala. Pro veřejné příznivce pana Babiše je nemožné identifikovat se s ním skrze nějakou názorovou platformu. Nezbývá než se identifikovat přímo s jeho osobností. Tento systém osobní patronáže stojí v příkrém rozporu k ideálu emancipovaného občana, kdy zaměstnavateli, respektive chlebodárci, není nic po tom, zda a jak se občan politicky angažuje. Lidská komedie Křiklavý rozpor mezi pravidly klasické liberální společnosti a pravidly, která se od loňska rozlézají českou společností, je možné názorně studovat na dění v mediální divizi Agrofertu. Mladá fronta DNES, pro Babiše strategicky důležitější než Lidové noviny, má ve vysokých pozicích lidi, kteří se loni touto dobou utěšovali, že ANO neprojde do sněmovny, načež Babiše buď politika, nebo média přestanou bavit. Nestalo se. Hlavní zodpovědnost za stranickou novinařinu, která se tváří nestranicky, samozřejmě nesou šéfredaktoři: v Mladé frontě DNES čerstvě Jaroslav Plesl, který se Babišovi zvenku do jeho koncernu nabízel už loni, a v Lidových novinách István Léko, který už léta funguje coby Babišův informační agent a nerozpakuje se jednat Babišovým jménem i v jeho byznysových zájmech.
září
7
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Když se moderátor Václav Moravec musel rozhodnout mezi svým veřejnoprávním pořadem Otázky VM v České televizi a mezi pořadem na soukromém rádiu Impuls, který koupil Agrofert, pozval si ho Léko do Babišovy restaurace Sokolovna v Průhonicích, kde se ho neúspěšně snažil přimět, ať dá přednost Impulsu. Léko je případ téměř feudální závislosti. Před nástupem do LN provozoval server Česká pozice (podtitul „Informace pro svobodné lidi“), kde nakumuloval ztráty ve výši 43 milionů korun. V historii LN je to nevídaná kapitola, nepočítáme-li protektorát a raná padesátá léta, než byl list v roce 1952 konečně zastaven. Oba Babišovy tituly až na výjimky, které spadají pod minulé vedení Mladé fronty DNES a Sabinu Slonkovou, neotevírají témata, která by majiteli byla skutečně nepříjemná. Do všech ostatních se může šít jako za starých časů. V tom je skutečný význam této držby, každý zúčastněný to ví, ale všeobecně se uznává, že vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je dnes důležitější než nějaký Peroutkův odkaz. Méně Tigridů, více Randáků S tím souvisí smutná okolnost, že v české společnosti dnes prakticky chybí druh „moudrý stařec“. Poptávka po autoritě, která má za sebou hodnotný život bez nepatřičných kompromisů, je přitom daná, ožívala dokonce už v pozdní fázi komunismu, viz tehdejší popularita dětského pediatra Jana Švejcara, který jenom vypadal jako z první republiky. Po Listopadu měla česká společnost štěstí, že ještě byli aktivní lidé typu Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Ivana Medka. Dožívali piloti RAF, na veřejnosti vystupovala řada politických vězňů z padesátých let. O pětadvacet let později tento typ lidí téměř vymřel a s nimi zmizel typ národního hrdiny, který by byl většinově přijatelný a s nímž má člověk sklon se poměřovat a případně se před ním stydět. Místo „moudrých starců“ zaujala skupina nových, většinou o generaci mladších žen a mužů, kteří se postavili do čela protikorupčního vzedmutí a vytvořili Nadační fond proti korupci. Tuto roli už nemůže hrát Václav Havel. Václav Klaus, který má po Havlově smrti nejrozvinutější vnější znaky elder statesmana, je zneuctěn amnestií a sám k devalvaci svojí značky v posledních letech mocně přispívá, navíc na roli mravní autority patrně sám nikdy nepomyslel. Miloš Zeman je v tomto ohledu nepoužitelný už úplně, po prvním roce na Hradě rozděluje českou společnost mnohem víc než ve stejné fázi Klaus. Musel by se stát zázrak, aby ho ještě někdy začala uznávat velká většina společnosti. Místo „moudrých starců“ zaujala skupina nových, většinou o generaci mladších žen a mužů, kteří se postavili do čela protikorupčního vzedmutí a vytvořili Nadační fond proti korupci. Ústřední postavou je Karel Randák, muž hnaný svou osobní válkou proti bývalé vládní garnituře, která měla tu drzost odvolat ho z čela rozvědky, a ještě to provedla zupácky. Randák nějakou dobu pracoval pro Babiše, jeho morální rozhořčení bývá naprosto selektivní, cíle jsou dány právě onou zmíněnou soukromou válkou. Ředitel Nadačního fondu proti korupci Petr Soukenka v 90. letech pracoval v BIS. Kontrarozvědka tehdy po zachycených telefonátech z podsvětí musela kvůli podezření na Soukenkovy vazby zastavit operaci proti Motoinvestu Pavla Tykače. Soukenkova žena později pro Tykače pracovala a Soukenka by přinucen ze služby odejít. A tento muž dnes může prstem ukazovat, koho máme považovat za největší zlotřilce.
září
8
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Třetím výrazným zjevem nadačního fondu a současně prototypem mladých rozzlobených podnikatelů je Karel Janeček, který v České republice téměř nedaní a zbývá mu skutečně hodně peněz, z nichž může podporovat svoje koně a uskutečňovat různé nápady. Samozřejmě že celá skupina by nebyla tak efektivní, kdyby se v ní nevyskytovali podnikatelé, kteří se vzmohli vlastní pílí a inteligencí: Stanislav Bernard nebo Radim Jančura. Teprve působením těchto populárních selfmademanů dostal narativ o prohnilém polistopadovém režimu tu pravou sílu. Ale ani úspěch v podnikání není zárukou aspoň rámcové orientace ve společenském dění. Od toho nejsou podnikatelské kluby, ale média a politické strany zaměstnávající nebo sdružující občany, kteří se nebudou chovat jako leníci „šéfa“ – lhostejno, jak se zrovna jmenuje. Zavřená společnost Po roce 1989 u nás probíhal pokus vybudovat otevřenou společnost podle tradičního západoevropského vzoru. Na počátky tohoto pokusu se k nám přijel podívat i slavný filozof Karl Popper, který vždycky zdůrazňoval, že v otevřené společnosti je třeba znevažovat velké vůdce a osobnosti. Česká demokracie po roce 1989 byla sice nedokonalá, ale nebyly tu žádné nedotknutelné figury, o jejichž dlouhých prstech by se jen šeptalo, jimž by se novináři vyhýbali a proti nimž by ti, kdo se s nimi dostanou do konfliktu, měli potíž sehnat dobrého advokáta. Ani Václavu Klausovi na jeho zenitu se o něčem takovém nemohlo zdát. Úcta k Václavu Havlovi byla místy až nadlidská, ale byla nevynucovaná, dobrovolná, nebyl v ní přítomen element strachu, natož obava o místo či o státní zakázku. V tomto ohledu je česká společnost uzavřenější, nesvobodnější než před 25 lety.
Martin Koller opět v ČT: „Účast Ruska na válce není dokázána“
Kdo nám vysvětluje situaci v Rusku? Aktivní udavač StB Bývalého armádního důstojníka a někdejšího pracovníka ministerstva obrany Martina Kollera je v posledních dnech všude plno. Vystupuje v České televizi, v Českém rozhlase, dává rozhovory do novin, píše komentáře. Ve svých proslovech v televizi nebo rádiu hovoří například o „trapném lustračním zákonu,“ o tom, že „ruský voják je lepší než americký“, nebo o ukrajinských „fašistických bojůvkách, které navazují na banderovce, kteří se podíleli na holocaustu a etnických čistkách“. Tvrdí, že malajsijské letadlo nemohli sestřelit proruští separatisté, protože „takovou výzbroj nemají“. Koller má i druhou, pro většinu veřejnosti neznámou tvář: od roku 1979 byl veden jako spolupracovník Vojenské kontrarozvědky, jež byla součástí StB. A jak zjistil Týdeník ECHO, který měl možnost si prostudovat část Kollerova svazku, patřil k nesmírně aktivním „udavačům“. Součástí spisu je například zhruba 150 ručně psaných zpráv o důstojnících i vojácích. I poté, co 9 září september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Týdeník ECHO přinesl zjištění o jeho velice aktivním udavačství na přelomu 70. a 80. let, dál komentuje pro Českou televizi dění na Ukrajině. Naposledy se objevil na obrazovce hned den na to ve Zprávách v 10 hodin dopoledne na programu ČT24. Týdeník ECHO upozorňoval rovněž na skutečnost, že Kollerovy názory hodně kopírují názory Moskvy na ukrajinský konflikt. A v sobotu 2. 8. to Koller opět potvrdil. Vzhledem k jeho minulosti aktivního spolupracovníka komunistické tajné služby, který udával kolegy například za poslouchání západních rozhlasových stanic, nemusí být jeho názory zcela objektivní. Tvrdí, že USA se aktivně podílí na válce na Ukrajině, zatímco u Ruska to není prokázané. Na otázku moderátorky ČT24, že USA uvažují o vyzbrojení ukrajinské Národní gardy, Koller řekl: „V občanských válkách bývalo dobrým zvykem nevyzbrojovávat žádnou z bojujících stran... Je to další doklad přímé účasti Spojených států v občanské válce na Ukrajině, kde působí již delší dobu americká jednotka bezpilotních letounů, která má svoji základnu v Německu, ale přesto působí na Ukrajině." A Koller dále pokračoval: „Účast Ruska na vyzbrojování ukrajinských separatistů dosud nebyla nijak řádně prokázána a pravděpodobně je minimální přes veškerý povyk zahraniční propagandy.“ „My vlastně nevíme, co ta tzv. Národní garda je a podle dosažitelných informací se pravděpodobně jedná o nacionalisty, kteří mají své kořeny někdy v dobách druhé světové války v přímé spolupráci s nacistickými formacemi typu SS a SD, které byly používány k vyvražďování civilního obyvatelstva, podílely se na holokaustu a dalších zločinech...," doplnil Koller na ČT24. Na otázku, zda budou Kollera do ČT dál zvát, mluvčí Alžběta Plívová pouze uvedla, že si nechala poslat podklady k odpovědi na dotaz ECHO24.cz. Podle informací ECHO24.cz se ČT o Kollerovu historii začala zajímat. Pavel Baroch, echo24.cz
Jak StB usilovala o návraty emigrantů Vzpomínám si na období prázdnin a dovolených, při kterých jsme uvažovali, koho už neuvidíme, protože se rozhodl emigrovat. Každý nějaký případ znal, a přestože jich nebylo mnoho, paní učitelka někdy zahajovala školní rok promluvou o zkaženém životě v daleké cizině. I policie měla práci a tajnými kanály jsme se doma dozvěděli, že na emigrovavší rodinu spadl ve Švýcarsku kamion. Až v roce 1990 se ukázalo, že byl asi papírový... Samotného mě překvapilo, jak se údaje o počtu exulantů liší a jak je těžké dohledat konkrétní a věrohodná čísla. V Archivu bezpečnostních složek je uložena zpráva, kterou pro kancelář prezidenta vypracovala koncem roku 1969 Správa vyšetřování Státní bezpečnosti. Myslím, že jde o poměrně hodnověrný zdroj informací. Dle této zprávy uprchlo do ciziny v letech 1946 až 1947 z různých důvodů 1‘721 občanů. V té době ale neexistoval trestný čin opuštění republiky. Situace se prudce změnila po komunis-
září
10
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
tickém převratu a mezi léty 1948 až 1951 opustilo ilegálně Československo 25‘354 občanů. Část z nich se domnívala, že komunismus brzy padne a oni se vrátí do svobodné vlasti. Podmínky, které je čekaly v Německu a Rakousku, byly velmi tvrdé. V uprchlických táborech byl hlad a bujela šmelina všeho druhu. I to může být důvod, proč první amnestii z května 1955 využilo k návratu do vlasti 1‘169 občanů. Státní bezpečnost vynaložila ohromné úsilí, aby zpět nalákala co nejvíce lidí. Založila fiktivní emigrantské hnutí HEPND (Hnutí Emigrantů Pro Návrat Domů) a rozesílala falešné dopisy popisující šťastný život v komunistickém Československu. Celkově hodnotili komunisté výsledek celé akce jako zklamání. Z prominentů se vrátil pouze nemocný Lev Sychrava a několik desítek navrátilců bylo obžalováno a uvězněno pro trestné činy proti republice. Těmi bylo například zaměstnání v rádiu Svobodná Evropa nebo tlumočení při výsleších uprchlíků v táborech. Mezi lety 1952 až 1963 uprchlo dalších 3‘032 osob. Při další amnestii v květnu 1960 se jich vrátilo 355 a o pět let později již pouze 69. Další pokus přimět poúnorové uprchlíky k návratu již před rokem 1968 komunistický režim nepodnikl. V letech 1964 až 1967 emigrovalo 7‘403 osob. Toto vysoké číslo souviselo s postupným uvolňováním cest do zahraničí, kterých lidé využívali a nevraceli se do státu, kde prezident vyhlásil, že jsme dobudovali socialismus a do názvu státu vtělil zkratku SS. Jen za tyto tři roky emigrovalo 900 vědeckých pracovníků a 360 lékařů. Zpráva Státní bezpečnosti přiznává, že v řadě případů šlo o odborníky světové úrovně. Velký problém pro Státní bezpečnost představoval odchod tzv. nositelů státního tajemství. Jen za roky 1964 a 65 se jednalo o 107 osob. Státní bezpečnost ve zprávě přiznává, že v některých případech nedokáže objasnit motiv útěku: „…a to zejména tehdy, kdy emigrovali nositelé vyznamenání, členové a funkcionáři KSČ a Lidových milicí. Tak například jen v roce 1965 emigrovalo 93 členů KSČ.“ K těmto strohým číslům je třeba přidat skutečnost, že lidé v Československu často zanechávali majetek, který režim zkonfiskoval, a z obavy před uvězněním se ani nerozloučili s příbuznými. Odcházeli s vědomím, že své blízké možná už nikdy neuvidí. Přesto touha po svobodě a důstojném životě byla silnější. Použité údaje fond ABS A 3/2 inventární jednotka 94 Radek Schovánek
Schwarzenbergové – zemští vlastenci V Bavorsku, nad městečkem Scheinfeld stojí zámek Schwarzenberg. Koupil ho někdy po roce 1405 jistý Erkinger z Scheinheimu, voják ve službách císaře Zikmunda. Zúčastnil se několika bitev na straně císaře, občas mu vypomohl i finančně, vedl si zdatně. Císař ho povýšil: stal se baronem, svobodným pánem, dostal do zástavy několik panství v Čechách: Točník, Žebrák, Kadaň, Žatec, Beroun. V rodině se potom vystřídalo několik generací: v mužské roli to byli vesměs vojáci, plnící úlohu obránců země, a kdyby nebylo právě „do čeho píchnout“, byla poptávka v diplomacii. Pravnuk začne používat přídomek ze Schwarzenbergu. Také Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu se dal na diplomatickou dráhu. V roce 1617 se šťastně oženil se šlechtičnou Annou Neumannovou. Ta zámožná pětinásobná vdova neměla komu odkázat své bohatství! Bylo jí 82 let, žila na svém panství v Murau ve Štýrsku a proti případné odúmrti, kdy
září
11
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
by její majetek propadl státu, pojistila se nerovným sňatkem s jednatřicetiletým Schwarzenbergem. Prožila s ním ještě dobrých šest let harmonického vztahu. Dědictví pak přešlo do rukou Jana Adolfa ze Schwarzenbergu (1615-1683), vojáka a diplomata – už zase. Ten zdědil i majetek vymírající bavorské větvě a je považován za obnovitele rodu. To už měl slušné jmění! Od císaře dostal za zásluhy, zejména věřitelské povahy, do zástavy Křivoklát, Nižbor, Krušovice – panství v Čechách a byl povýšen do stavu říšských knížat. Pak došlo na koupi Třeboně v roce 1660, za rok na Hlubokou. Obě panství pomáhal platit císař pán, aby vyrovnal své dluhy. Zároveň získal kníže inkolát, který odpovídá českému občanství. Jeho dědicové majetku, nacházejícího se v Čechách, musí mluvit česky, takový byl zákon! Rokem vydání inkolátu 1654 se rodina Schwarzenbergů bohemizovala. (Schwarzenbergové stejně jako Klausové, Dienstbierové...) Zaměstnanci na panstvích museli ovládat oba jazyky, česky i německy. V závratné kariéře pokračoval i Ferdinand Schwarzenberg. Svými schopnostmi a pílí se mu podařilo majetek ztrojnásobit. Trochu k tomu přispěl sňatek s hraběnkou Marií Annou ze Sulzu, která dostala věnem hrabství Sulz a lantkrabství Klettgau ve Švýcarsku. Ve své závěti se vyslovil kníže pro to, aby byl majetek rozdělen na dvě větve. K tomu došlo o sto let později, roku 1803. Rod Schwarzenbergů neprovázela jen dědictví, věna a hospodářské úspěchy. Nevyhnuly se jim ani události tragické: Roku 1732 byl kníže Adam zastřelen na honu císařem Karlem VI. nešťastnou náhodou. Tragicky zahynula kněžna Pavlína, které uhořela na plesu, pořádaném při oslavách sňatku Marie Luisy s Napoleonem r. 1810. Neštěstí stihlo i choť knížete Windischgrätze, rozené princezny ze Schwarzenbergu, když ji usmrtila zbloudilá kulka o svatodušních bouřích v roce 1848 v Praze... Zpátky do dějin: Vrcholem vojenské kariéry knížete Karla I. Filipa bylo vítězství nad Napoleonem v bitvě tří císařů. Byl zakladatelem sekundogenitury, tedy orlické větve Schwarzenbergů. Karel byl prvním „majorátním pánem“, tedy hlavou nového rodu. Ti Karlové se na čele dosud drželi, teď už máme Karla VII., ale jeho nástupcem je Jan Nepomuk. Dál už Schwarzenbergové neválčili, třebaže nosili vojenský kabátec a získávali různé hodnosti – pověsili vojenské řemeslo na hřebík. Jeden, Bedřich, se stal dokonce kardinálem a arcibiskupem pražským. V roce šestašedesátém ochránil korunovační klenoty, které byly po válce slavnostně vráceny do katedrály, jejíž dostavbu i finančně podpořil. Zasazoval se o státoprávní ohrazení – korunovaci císaře na českého krále. O to ostatně usilovali všichni Schwarzenbergové. Věnovali se totiž - politice. Věřili, že si Češi zasluhují svého krále (a své království), které jim bylo protiprávně odňato Obnoveným zřízením zemským roku 1627. Byli to čeští šlechtici a zemští patrioti! „Osvědčujeme, že chceme hájit práva tohoto, seč nám síly stačí až do těch hrdel a statků“, hřímal v zemské radě Karel III. Památná slova českého vlastence proti rakouskému nacionalizmu. Leč úsilí o státoprávní uspořádání, o rovnoprávné postavení češtiny s němčinou a o korunovaci císaře na českého krále se nesetkalo s úspěchem: situace se vyhrotila, vypukla světová válka. Po ní se česká šlechta musela vzdát části svých pozemků, aby český svobodný sedlák měl na čem hospodařit. Schwarzenbergové, hlubočtí i orličtí, dostali finanční náhradu, starali se o svá zbývající panství, byli to vystudovaní zemědělci, lesníci a právníci. („Ten majetek byl nám svěřen, musíme se o něj dobře starat“, říkával majorátní pán, hlava rodu.) Hrozící katastrofě Československé republiky čelil orlický Karel VI. sepsáním památného Prohlášení v září roku 1938, podepsaného českými šlechtici a zaslaného prezidentu republiky. Je
září
12
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
to výzva, aby Beneš nepodléhal nacistickému nátlaku a nevzdával se. O týden později, 23.září, se zúčastnil všeobecné mobilizace i se svým nevlastním bratrem Kinským... Rok nato bylo podobné Prohlášení české šlechty (podepsáno 69 rodů) zasláno prezidentu Háchovi z iniciativy Františka, bratra knížete. Na šlechtické statky byla uvalena nucená správa, orlická rodina byla vystěhována do Čimelic. Hlubocký Jindřich Schwarzenberg přežil koncentrační tábor, zatím co jeho strýc Adolf stačil včas uprchnout a válku přečkal ve Spojených Státech. Než se stačil po válce vrátit, přešel jeho majetek v Československu do státních rukou. Byl znárodněn komunistickými poslanci, kteří za tím účelem prosadili zvláštní zákon „lex Schwarzenberg“. Hlubocký kníže nezanechal potomky, ale dědicem jeho majetku, který se nacházel i v Německu, se stal jeho adoptivní syn Jindřich. Ten pak v roce 1960 adoptoval posledního žijícího Schwarzenberga, orlického Karla VII. a ten se o pět let později, po smrti Jindřichově, ujal rodového majetku. Orličtí se ze svého návratu z Čimelic neradovali dlouho. Po únorovém puči roku 1948 byl jejich veškerý majetek znárodněn, rodina byla nucena se vystěhovat. Celá šestičlenná rodina se ocitla bez prostředků a ubytovala se zpočátku u matky paní kněžny, babičky Fürstenbergové. Karel VI. si našel místo jako pracovník Národní knihovny v Salzburku, kněžna se zapojila do obchodu s plechem. Kníže Karel VI., historik, heraldik, esejista a politický publicista (psal pod pseudonymem Jindřich Středa), který už v roce 1939 vydal knihu „Obrazy českého státu“, vyobrazení od r. 1526 do r.1918, dokazující českou státnost a „Heraldiku“, do tisku připravil „Písně českého státu“ – mohl se konečně věnovat své zálibě, historii a promovat na vídeňské univerzitě. Bude své odborné práce publikovat už v němčině, získá za ně mnoho cen a uznání. Návratu do svého rodiště se nedožil. Zemřel ve svém vídeňském exilu r. 1986. („Se vším smířen, na všechno připraven.“) Po smrti knížete Jindřicha se ujal správy rodového majetku orlický Karel VII. Na starou vlast, kterou opustil jako desetiletý chlapec, nezanevřel, rodina si udržovala s ní čilý kontakt. Jedním z prostředníků byl i Arnošt Schwarzenberg, jediný strýc, který v zemi zůstal, protože se prostě nikdy neodhodlal ji opustit. Platil za to opakovaným žalářováním, jeho tochovické panství mu bylo samozřejmě znárodněno a před naprostou chudobou ho ochránila jen malá apanáž, vyplácená bratrem z Anglie. Taky projev zatvrzelého zemského vlastenectví. Karel VII. navázal kontakt s českým disentem a dal k dispozici prostory pro uskladnění exilové literatury, ubytoval a zaměstnával archiváře a exulanta V. Prečana, celou knihovnu pak v devadesátých letech nechal převézt do Prahy. Po listopadových událostech nabídl okamžitě své služby Václavu Havlovi a stal se jeho kancléřem. Později se stal senátorem, ministrem zahraničí, prezidentským kandidátem, založil svou politickou stranu....to už všichni známe. Ale proč vám to všechno říkám? Na příkladech jednoho českého šlechtického rodu jsme ukázali, co znamená zemské vlastenectví: láska k vlasti, k národu, který tu zem obývá, úcta k řeči, kterou mluví. Schwarzenbergové vykonali pro českou zemi mnoho: zprvu ji chránili jako vojáci, pak se o ni starali jako výborní hospodáři a nakonec pečovali i o její duchovní statky, rozmnožovali je. Jejich zatvrzelý zemský patriotizmus nemá obdoby. Patriotismus znamená také s někým se identifikovat, někam patřit. Je to však vztah oboustranný. Udělala pro to česká strana dost? Srpen 2014 Dana Seidlová Použité prameny: Jihočeské dominium a jiné zdroje.
září
13
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Ze zahraničí Co je pro Rusko horší - sankce nebo soud? V americkém tisku stále častěji lze slyšet názor, že sankce proti Rusku nejsou pro putinský režim trestem, který by ho přinutil změnit postoj vůči Ukrajině. V komentářích televizního kanálu CNBC se expert Kolumbijské univerzity David Philips přiklání ke stále rozšířenější myšlence, že se povstalci na východě Ukrajiny dopouštějí zločinů proti lidskosti, a tím pádem vedení Ruska jakožto spolupachatel zločinů by mohlo být teoreticky souzeno haagským tribunálem: „Ježto proruští separatisté, kteří sestřelením malajsijského letadla způsobili smrt skoro tří stovek nevinných lidí, sledovali politiku předepsanou prezidentem Vladimirem Putinem a jednali ve shodě s ruskou rozvědkou, spáchali zločin, jenž je v kompetenci mezinárodního tribunálu. Tudíž hlavní vyšetřovatel Mezinárodního trestního soudu Fatu Bensuda může zahájit vyšetřování, aniž by očekával zvláštní sankce.“ Trochu jiný, pro Rusko však stejně nepříjemný nápad měli vlivní američtí senátoři – demokraté Diane Feinstein, Robert Menendez a Carl Levin. Apelovali na prezidenta Obamu, aby přidal tzv. Doněckou lidovou republiku na seznam teroristických organizací, což by umožnilo stíhání všech, kdož s ní spolupracují, jako kriminálníky. Zvláštní důležitost může pro nás mít názor profesora Richarda Pipese, který je jakýmsi doyenem mezi západními experty v oblasti ruských dějin a sovětologie. Ten si myslí, že se Kreml vrátil ke svému tradičnímu nazírání Západu coby svého nepřítele: „Nedomnívám se, že je možné změnit Putinův postoj v rámci mezinárodního právního systému. Jediným účinným nástrojem je ekonomický tlak. Ruská ekonomika se ukazuje být velmi nestabilní a sankce spolu s dalšími opatřeními mohou na Moskvu zapůsobit.“ Na otázku, zda západní politici jsou schopni postavit se Putinovi, nebo zda se opět vyhne potrestání, jak se to stalo v případě obsazení části Gruzie, Richard Pipes odpovídá: „S Evropou počítat nelze. Ztratila jakoukoli politickou vůli. Navíc ekonomicky je příliš napojena na Rusko a závislá na dovozu ruských energetických surovin. Spojené státy v minulosti byly schopny klást odpor agresi mnohem více než Evropané. Prezident Obama však není ten pravý muž, který by mohl ovlivnit postoj Evropy nebo jednání Kremlu. Proto se Spojené státy odhodlají k rozhodnějším krokům až po zvolení nového prezidenta. V mezidobí bude třeba využívat hlavně taková opatření jako hospodářský a politický bojkot Moskvy, kupříkladu omezení její účasti na všech mezinárodních fórech,“ domnívá se profesor ruských dějin Richard Pipes. To nenapsal jen tak. Zahraniční novinář ukazuje na článek Putinova oblíbence
září
14
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Brian Whitmore rozebírá ve svém sloupku publikovaném na serveru Radio Svobodná Evropa komentáře Putinova oblíbence Andreje Kolesnikova. Po jeho přečtení se domnívá, že ruský prezident možná hodí povstalce přes palubu. „Občas se vyplatí si přečíst, co píše Andrej Kolesnikov. Tento sloupkař ruského deníku Kommersant je totiž velkým oblíbencem ruského prezidenta Vladimira Putina. Ostatně expert na Rusko Ben Judah, který má vždy přesné informace, o něm nedávno napsal, že jeho komentářům věnuje Putin mimořádnou pozornost a vždy je přečte od začátku do konce," píše Whitmore v úvodu. „Kolesnikov je často součástí Putinova doprovodu na zahraničních i tuzemských cestách. Obvykle je jako první obeznámen s tím, co se chystá Putin udělat. Ostatně v jejich společném rozhovoru Putin v létě 2010 poprvé připustil, že se opět bude ucházet o prezidentský úřad a hodlá tvrdě zakročit proti demonstrantům. Obojí se později vyplnilo," objasňuje Whitmore blízké vztahy ruského prezidenta s novinářem. „Proto bychom neměli brát na lehkou váhu ani článek Kolesnikova z 29. července. V něm Kolesnikov zmiňuje, že Putin je připraven přerušit podporu povstalců, pokud se prokáže jejich provinění při sestřelení letadla MH17. Kolesnikov se nechal slyšet, že Putin se od povstalců distancuje i v případě, že letadlo sestřelili omylem. K tomu dodává, že zbytečná smrt dětí a ostatních pasažérů je pro Putina neomluvitelná a nehodlá nic takového osobně krýt," předkládá Whitmore klíčovou pasáž ze článku. „Kolesnikov je sice nejspíš dobře obeznámen s duševními pochody prezidenta Putina, ale těmto dojemným blábolům se mi nechce příliš věřit. Nebo si snad myslíte, že Putin je opravdu šokován, že jím podporovaní separatisté sestřelili civilní letadlo? A skutečně se dá důvěřovat tomu, že by pro něj zbytečná smrt mnoha nevinných civilistů představovala nějakou hranici, přes kterou není schopen zajít?" vyjadřuje se Whitmore skepticky. „Kolesnikov však nic nepíše jenom tak náhodou a rovněž žádný jeho komentář není publikován bez souhlasu Kremlu. Vyjádření týkající se ztráty důvěry Putina v povstalce lze tedy vnímat jako jakýsi zkušební balónek vyslaný na veřejnost či přímo jasný signál o změně Putinovy politiky týkající se rusko-ukrajinského konfliktu a dosavadních vřelých vztahů s povstalci," je přesvědčen Whitmore. „Vedle Kolesnikovova komentáře si však můžeme povšimnout i jiných signálů, které napovídají o tom, že se ledy pohnuly. V rozhovoru pro CNN např. řekl ruský velvyslanec při OSN Vitalij Čurkin, že povstalci si původně mysleli, že sestřelili vojenské letadlo. Podle jeho mínění v této oblasti vládne chaos a ze strany povstalců šlo spíš o trestuhodný omyl než o záměr. V takovém případě to podle něj nelze považovat za teroristický čin," předkládá Whitmore názor Čurkina. Podle Whitmora je obtížné rozpoznat, jestli si Kolesnikov ve snaze vylepšit renomé Putina pouze vymýšlí, či jde o plánovaný signál vyslaný směrem k veřejnosti a evropským lídrům. Pozastavuje se však nad načasováním komentáře, který byl publikován přesně v den, kdy političtí lídři EU a USA vyhlásili další kolo sankcí proti Rusku.
září
15
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
V závěru svého komentáře Whitmore zmiňuje článek editorky ruského opozičního listu The New Times Jevgenije Albats ze 22. července, která v emotivním duchu nabádala ruské elity, aby přiměly Putina ke změně kurzu v oblasti zahraniční politiky a zejména ve vztazích s Ukrajinou. Doslova napsala, že Putinovo čekistické okolí může svým zhoubným vlivem způsobit, že bude „historie ruského prezidenta hodnotit jako nelítostného vraha nevinných dětí“. „Kéž by její výzvu ruské elity vyslyšely a přivedly Putina k rozumu,“ přeje si Whitmore. Jefim Fištejn, rozhlas.cz
Podivné mentální pochody Ota Ulč V několika předchozích textech jsem se zabýval tématem pro můj vkus nijak půvabným onou Middle East oblastí, Blízký Východ či Střední Východ, svět převážně arabský, poskytující příležitost k otázkám, jež jsou pak zdrojem prapodivných odpovědí: Například ona větší starost o rakety než o vlastní děti. Golda Meir, bývalá předsedkyně izraelské vlády, proslula nejedním svým rčením, například předpovědí, že k míru dojde teprve tehdy, až Arabové budou milovat své vlastní děti s větší intenzitou, než s jakou nenávidějí Izraelce. A pramálo pozornosti se věnuje jejímu někdejšímu ujišťování, že Izrael vskutku nemíní považovat národní sebevraždu za svou mezinárodní povinnost. - - Před necelým jedním rokem jsem připlul k izraelskému břehu a z přístavu jménem Ashod autobusem pokračoval do Jeruzaléma. To bylo krátce před obnovením arabské iniciativy s odpalováním tuctů až veletuctů raket, obsahujících nikoliv vánoční vinšování a příslušné chutné pokroutky izraelským směrem. Kousek tam od nás v Ashodu byla Gaza, enkláva pouhých 11 krát 51 kilometrů, napěchována téměř již dvěma miliony obyvatel, vyznačujících se rekordní rozmnožovací schopností. Izraelský premiér Ehud Barack nabídl řadu maximálních jednostranných ústupků: totální opuštění Gazy svými židovskými usedlíky. Bylo jich 30.000 a k jejich nedobrovolné evakuaci došlo nikterak šetrným způsobem. Takové tedy mírumilovné gesto s řadou dalších ústupků, ale s podmínkou palestinského uznání legitimity židovského státu, jeho práva na svou existenci. K němu ale nedošlo v roce 2007 volebním vítězstvím Hamasu, oprávněně se zaslouživším o své označení jako organizace teroristické. Hned v preambuli tzv. Covenant - svého slavnostního, nezpochybnitelného závazku - se uvádí s tímto ujištěním: "Izrael bude existovat pouze do doby, než ho islám vyhladí." Článek 7: "Den soudu se nedostaví, dokud muslimové nebudou bojovat s židy a všechny je zabijí." Tyto principy nadále zatvrzele trvají. Před pár dny jsem sledoval televizní interview s nejvyšším představitelem Hamasu a na otázku o ochotě, eventualitě připustit existenci Izraele, odpověď byla okamžitá a ovšem zcela zamítavá. Jak se s protivníky s takovou mentalitou domluvit, o čem si povídat? Jak přimět nepřítele, aby přestal usilovat o mé totální zničení? Svět si již ale zvykl na otevřenost, blížící se oprávněnosti požadavku takové genocidy. - Hamas odpaluje rakety izraelským směrem a útok vzduchem doplňuje pronikáním podzemním, tunely s úmyslem, se jimi prohrabat na izraelské území a tam započít s vražděním snad padesát jich již bylo objeveno a deaktivováno. Jenže Židé, mnohokrát již z minulosti
září
16
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
poučení, jsou připraveni a schopni znamenitě reagovat. Disproporce mezi dosaženými zásahy a protizásahy je pak příčinou iniciativ v končinách tisíc mil vzdálených, ať Washington či OSN v New Yorku, s úsilím o pacifické vyřešení: cease fire - jedno příměří za druhým, už jich bylo tolik, že kdyby se jen jedno povedlo, tahle končina by se již byla stala tou nejmírumilovnější na světě. Thomas Sowell, černoch, ekonom, vynikající publicista, ve svém nedávném eseji (Townhall.com 5. srpna 2014) s názvem "Is Thinking Obsolete" - zda přemýšlení je skutečně zastaralé, se zmiňuje o naší éře, mnohými již posuzované jako post-industrial a též i post-racial, nyní i s přibývajícími symptomy, že už žijeme v období, které si zaslouží označení post-thinking éra, v níž už se nemyslí. Jaký to tedy pokrok! Od artificial intelligence - vzdělanosti, soudnosti vymyšlené, uměle vytvořené, nepřirozené, nyní pohyb na nejednom univerzitním učilišti ke zrodu artificial stupidity - umělé vytváření hloupostí, tupostí, pitomostí. Vyskytuje se v přemnohých podobách se zárukou dostatečné zásoby politicky korektních vzdělanců, ochotných obhajovat jakkoliv obludné nesmysly. Příklad: disproporce mezi ztrátami izraelskými a palestinskými, což vede k závěru, že Izrael prohrává bitvu o podporu veřejného mínění ve světě. Sympatie, globální popularita by měly být ultimátním cílem? Tím přece musí mít být přežití židovského státu, pokračování jeho další existence. Má být Izrael pranýřován za svůj um sestřelovat rakety Hamasu, jemuž se vzdor vší oddanosti Alláhovi taková zručnost nedaří? Což se někdy od nějakého státu vyžadovalo, aby se podřizoval takovým kritériím? Za druhé světové války německé civilní obyvatelstvo za bombardování utrpělo mnohonásobně větší ztráty na životech, než tomu bylo ve státech bombardujících spojenců. Hamburg 1943, Drážďany 1945. Přemnoho tak značných hororů. (Osobní reminiscence na onu dobu: Plzeň, rodné město piva a válečné výstroje, bylo nejednou v noci, zejména od roku 1943, navštíveno britskými vzdušnými piráty - tehdejší oficiální terminus technicus. Až do posledního měsíce války se do Škodových, tehdy dočasně Goeringových, závodů netrefili, s úspěšnými ale zásahy v předměstích. Střechu našeho domu nám několikrát pořádně pošramotili, jedna bomba přistála snad jen metr od zdi, aniž by byla vybuchla. Tehdejší gymnaziální tercián, školní aktovku jsem si pěchoval úlomky válečného materiálu, trofeje pak handloval se spolužáky. Někdy v dubnu 1945 se angloamerickým vzdušným pirátům podařilo strefit do naší školy, my ranní puberťáci jsme jásali a vesměs bez šrámu dočkali konce válečného utkání. Perfektní Happy End.) - - Nepostradatelným vybavením demagogů je jejich snaha podřizovat fakta otázkám o jejich motivaci. S rostoucí vzdáleností jakoby přibývalo na jistotách, jak porozumět sebevzdálenějším problémům. Radil by Izrael Američanům stejným způsobem, kdyby od mexických a kanadských sousedů na americké území dopadaly veletucty explozivních náloží? V neděli 10. srpna 2014 v Turecku dosavadní premiér Recep Tayyip Erdogan zvítězil ve volbách a stal se prezidentem. Spojuje to funkci výkonnou, tu největší moc ve státě, - s funkcí formální, ceremoniální. Takto se zmohutnil jako vůdce národa v odhadovaném počtu 77 milionů obyvatel, po Německu ti nejpočetnější v Evropě. Naprostá turecká většina je náboženství musulmanského, rovněž je to člen spojenectví NATO, s tímto nepěkným dilematem: Erdogan, nyní prezidentskou volbou posílený, bude mít víc možností prosazovat víc islamizace ve své zemi. Výsledkem je povážlivě postižená aliance NATO. Pro většinu členů jsou Hamas teroristé, pro Turecko to jsou spojenci. Vlastně už pro nikoho to nejsou teroristé - slovo zakázané - ale toliko rebels, militants. - - -
září
17
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Na domácí americké půdě si rovněž potrpíme na eufemismy: vetřelci do USA ilegálně proniknuvší, již nejsou illegal immigrants, ale undocumented aliens. Končím s touto osobní vzpomínkou: v dávnověku svého úprku od budovatelů vědeckého komunismu jsem tak učinil s přítelem lékařem, židovským absolventem Osvětimi. Tu přežil, nikoliv ale bez následků - vrátil se s epilepsií, jež ho diskvalifikovala od emigrace do Ameriky, stejně tak jako jiná postižení všelijakými neduhy, například TBC. Já tedy jel do New Yorku, on do Etiopie. Mezi Habešany působil několik roků jako ranhojič, též zaměstnán činností v rodné zemi málo známou (například zašíváním sedacích částí, poničených domorodou zvyklostí si utírat zadek kamením - ostrým kamením). Porovnejme s nynější situací na mexické hranici, kudy momentálně pronikají tisíce dětí, včetně značně nemocných, nakažlivými neduhy postižených, všelijak zavšivených, s přemnohými parazity. Taková je teď americká praxe a přísné předpisy, že tito ilegálové, kteří oficiálně nejsou ilegálové, mají právo na všemožnou péči, a stát nemá právo se jich zbavit). Což pro mnohé je tuze vítaný pokrok.
Bubnova lehká divize v letech 1813 – 1814 Mgr. Zdeněk Munzar, DiS., Vojenský historický ústav (Pokračování článku z minulého čísla, kterým autor navazuje na svůj článek „Ferdinand hrabě Bubna z Litic“, zveřejněném ve Zpravodaji 7-8/1913 – pozn. red.) husarský pluk č. 6 generála jezdectva hraběte Blankensteina 1 Historie tohoto pluku se začala psát roku 1734 v Prešpurku a v Šoproni.2 Do roku 1781 bylo mužstvo odváděno v Horních Uhrách,3 poté byl odvodní okrsek přeložen do Sedmihradska na levý břeh řeky Tisy do okolí Velkého Varadína. 4 Mírovou posádku měl pluk v letech 1808-1809 v Jablonném v Podještědí a v letech 1810-1812 v haličském Rzeszówě. I v tomto případě lze předpokládat, že národnostní složení pluku bylo značně pestré, vedle Rumunů a Maďarů nelze pominout menšiny, které v odvodním okrsku tvoří Slováci a sedmihradští Sasové. Přesnější rekonstrukce by v tomto případě byla dost obtížná i s plukovními Mustelisty. Během září byla Bubnova divize rozšířena na tři brigády, přičemž základ třetí brigády vytvořil husarský pluk č. 6, jehož plukovník Georg svobodný pán von Wieland 5 se stal zároveň velitelem celé této brigády. Její bojová hodnota byla alespoň zpočátku diskutabilní, neboť ji vedle Blankensteinových husarů a jedné dělostřelecké baterie tvořily jen čtyři prapory zeměbrany. Zeměbranecké prapory vznikly poprvé roku 1808 a po válce roku 1809 byly rozpuštěny. Nová zeměbrana byla postavena roku 1813 na jiném organizačním modelu, který počítal s tím, že každý pluk „německé“ (rozumějte předlitavské, tedy ze zemí spadajících do původního svazku Svaté 1
WREDE, Alphons von. Geschichte der K. und K. Wehrmacht. III. Band, 1. Hälfte. Wien : L. W. Seidler und Sohne, 1901. s. 260-265. 2 Šoproň – maďarsky Sopron, německy Oedenburg. 3 Horní Uhry – dnes Slovensko. 4 Velký Varadín – německy Grossardein, maďarsky Nagyvárad, dnes Oradea vRumunsku.
září
18
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
říše římské národa německého a z Haliče) pěchoty bude mít jeden, později dva prapory zeměbrany. Zeměbranci byli odváděni konskripčním systémem, tedy losováním. Nejednalo se o vojáky v pravém slova smyslu, ale o civilisty, kteří prošli základním výcvikem a kteří se měli v době míru scházet na pravidelná vojenská cvičení. Úroveň těchto jednotek byla značně proměnlivá, leč některé prokázaly svoji nespornou hodnotu.
Vážení čtenáři! První díl tohoto příspěvku jste si mohli přečíst v čísle 7-8, zde další, krátké, pokračování. Bohužel celý text článku přesahuje svým objemem kapacitu Zpravodaje, proto pro všechny, kdo mají zájem si přečíst a ev. uložit celý článek, zveřejníme ho na webu svaz-spolku.ch – Zpravodaj, kde bude k dispozici po dobu jednoho až dvou měsíců.
Ze Švýcarska Neutrální Švýcaři brání obcházení protiruských sankcí Švýcarská vláda se rozhodla rozšířit opatření, která mají v souvislosti s krizí na Ukrajině zabránit obcházení mezinárodních sankcí. Podle švýcarského vládního portálu například pětice ruských bank, které čelí v EU sankcím, bude muset nově požádat švýcarské úřady o povolení, aby mohly v zemi poskytovat dlouhodobé finanční instrumenty. Neutrální alpská konfederace k mezinárodním sankcím vůči Rusku přistupuje váhavě a vlastní odvetná opatření neuplatňuje. Ačkoli se Švýcarsko do společné sankční politiky nezapojilo, některá protiruská opatření schválená v Bruselu se na tuto zemi vztahují. Platí to zejména o vízových omezeních, protože Švýcarsko je součástí takzvaného schengenského prostoru volného cestování. Švýcarské úřady se také již dříve rozhodly přijmout opatření, která zabrání tomu, aby byla například sporná aktiva ze zemí ležících mimo území EU převedena do Švýcarska. Teď se švýcarská vláda rozhodla soubor opatření, která mají zabránit obcházení sankcí, dále rozšířit tak, aby zahrnovala i unijní sankce vyhlášené v červenci. Pětici zmíněných bank, které čelí v EU sankcím, jsou Sberbank, VTB Bank, Gazprombank, Vněšekonombank a Rosselchozbank. Pokud tyto ústavy budou ve Švýcarsku chtít vydávat dlouhodobé finanční instrumenty, mimo jiné akcie, dluhopisy, půjčky či zástavy, budou muset mít potřebné povolení úřadů. Jejich dceřiné společnosti ale budou z tohoto opatření vyjmuty, pokud nebudou tyto operace činit jménem mateřské banky. Švýcarská vláda také oznámila, že pro Krym zavádí vývozní a dovozní embargo na klíčová zařízení pro těžbu ropy a plynu a také omezení investic. Bern ruskou anexi ukrajinského poloostrova neuznává. ČTK
září
19
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Výročí Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 5. Georg A. Kraus Ačkoliv vylodění na pobřeží Normandie bylo úspěšné, nedosáhli spojenci v první den invaze (6.6 1944 – D-Day) obsazení plánovaného území. Na př. město Caen na úseku SWORD mělo být dobyto už 6.6.1944, ale v důsledku zaváhání „Montyho“ (generál B. L. Montgomery) se to nepodařilo a Caen bylo obsazeno až o měsíc později. Podobně se nepodařilo obsadit v první den invaze města Bayeux, Isigny a Carentan. Přístav Cherbourg měl padnout 8. den po začátku invaze (D-Day), přístav byl obsazen o dva dny později. Přiložené mapky ukazují bílé ohraničené plochy plánovaného postupu a tmavošedé „fleky“, jichž se skutečně dosáhlo k 6. 6. 1944 a 26.6.1944. Spojenci se proto soustředili spíše na obranu proti německým útokům a tankům, na postupné rozšiřování a „čištění“ předmostí podle hesla „safety first“ (v první řadě bezpečnost). Hlavní starost patřila dalšímu přísunu. Tak v polovině června 1944, desátý den po vylodění, bylo na předmostí Normandie již 619 000 vojáků, 25 tankových a rychlých divizí, 95 000 vojenských vozidel a 218 000 tun materiálu (přitom denní přísun materiálu byl 26 000 tun). Tyto ohromné výkony byly umožněny vybudováním umělých přístavů. Původní myšlenka britského admirála Lorda L. Mountbattena, ze začátku z mnoha stran zpochybňovaná, spočívala na zřízení dvou umělých přístavů, jeden na americkém úseku OMAHA-Beach u Saint Laurent-sur-Mer, druhý na anglickém úseku GOLD-Beach u Arroman-
ches. Na výstavbě umělých přístavů anglicky zvaných „Mulberry“ (moruše) se už od roku 1943 podílelo 500 důstojníků, 10 000 vojáků a 26 000 přístavních dokových a stavebních pracovníků. Základním prvkem „Mulberry“ bylo 150 železobetonových kesonů (dutých krabic) s příčkami, zvaných „Phoenix“, které byly pomocí tažných lodí přivlečeny již druhý den po invazi z Anglie na pobřeží Normandie. Tyto bloky „Phoenix“ měly různé rozměry až do 20 m výšky, 10 - 15 m šířky, 35 - 40 m délky a vážily 1500 – 6000 tun. Po dosažení pobřeží byly vzájemně spojeny a
září
20
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
ponořeny - viz na předchozí straně fotografie „Phoenixu“ za odlivu v Anglii před plavbou (vlevo) a po jejích spojení (vpravo) po dosažení přístavu v Normandii. Tím vytvořily klidný bazén kolem přístavu, kde bylo vybudováno množství umělých přístavních mol a další doková zařízení na vykládání lodí. První plovoucí mola a vozovky od nich k pobřeží (na pontonech) byly v provozu již 14.6.1944, čili osm dní po invazi. Každý z obou přístavů „Mulberries“ měl kapacitu jako anglický přístav Dover. Před přístavem „Mulberry“ byly v moři potopeny desítky vyřazených obchodních lodí, které sloužily jako vlnolamy. V muzeu Arromanches je model celého přístavu i vykládací rampy a mola včetně pontonové příjezdní komunikace k pobřeží – viz obrázek vpravo. Délka modelu je přes 30 metrů. Vše fungovalo za odlivu i za několikametrového přílivu. Jiná místní zajímavost je „Museum 360°“, tj. panoramatické kruhové jeviště (kolem na stěnách běží filmy) a další památky na invazi v Arromanches. Zdržení prací při výstavbě umělých přístavů i při vojenském postupu způsobil ohromný orkán na pobřeží 19. – 20.6.1944, který „Mulberries“ značně poškodil (Arromanches), či téměř zničil (Saint Laurent). Proto velení spojenců rozhodlo přístav v Arromanches urychleně opravit, druhé „Mulberry“ v Saint Laurent zrušit a nepoškozené bloky „Phoenix“, jeřáby a jiná zařízení odtud dopravit na zesílení přístavu v Arromanches. Do konce června 1944 spojenci dobyli celý poloostrov Cotentin se zničeným přístavem Cherbourg, jehož velitel generál Karl von Schlieben se vzdal Američanům (generál Lawton Collins) dne 27.6.1944. V důsledku této kapitulace vytkl Hitler generálu Dollmannovi, vrchnímu veliteli 7. armády, že zavinil ztrátu Cherbourgu. Dollmann pak sdělil svému veliteli štábu M.Pemselovi, „Už nemohu dále, jde to ke konci“ a otrávil se jedem. Jeho nástupcem se stal generál Paul Hausser z oddílu SS (nikoli Wehrmacht). Vzhledem ke kritické situaci Němců ke konci června 1944 jeli oba polní maršálové – von Rundstedt i Rommel – autem (Hitler totiž zakázal všem německým generálům používat letadla) do Berchtesgaden, aby konfrontovali Hitlera se skutečným stavem na frontě. Spojenci sice ještě nezačali svůj postup do nitra Francie, ale přes umělý přístav v Arromanches přiváželi a vyloďovali celkem nerušeně statisíce vojáků, stovky a tisíce tanků a ostatního vojenského materiálu. Oba velitelé chtěli u Hitlera dosáhnout stažení 7. armády na jih a vytvoření nové obranné linie od řeky Seine až po švýcarskou hranici. Jinak bude nejen 7. armáda ztracena, ale i 15. Salmuthova armáda u Pas de Calais naprosto izolována. Hitler však o ústupu nechtěl (jako vždy) ani slyšet a když potom Rommel chtěl mezi čtyřma očima s Hitlerem promluvit o budoucnosti Německa, eventuálně o separátním míru na Západě, Hitler ho přerušil slovy: „Prosím, odejděte z této místnosti, myslím, že to tak bude lepší.“ Rommel přednesl pak své návrhy aspoň Keitelovi z OKW, který odvětil: „Já také vím, že už není možno něco dělat“. Von Rundstedt se pak vrátil silně rozčilený a rozladěný do svého hlavního sídla v St. Germain a prohlásil, že se „ti nahoře nesmí divit, když by starý a nemocný muž jednoho dne padl mrtev jako generál Dollmann“. Hitler jej 3.7.1944 propustil a na jeho místo „Oberbefehlshaber OB
září
21
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
West“ přišel Generalfeldmarschall Hans Günter von Kluge (foto na předchozí straně dole). Ani Rommel nepobyl dlouho na frontě, 15.7.1944 poslal Hitlerovi podrobnou zprávu o katastrofální situaci na frontě a žádal jej, aby z toho vyvodil (politické) důsledky. O dva dny později odjel na frontu jižně od Caen, aby povzbudil své vojáky proti pozemním silám Montgomeryho. Cestou byl jeho vůz zasažen nepřátelskou stíhačkou, řidič byl na místě mrtev a Rommel sám utrpěl těžké poranění hlavy (komplikovanou zlomeninu lebky). A o další tři dny později, 20.7.1944, došlo v hlavním Hitlerově stanu k atentátu, který však vůdce zraněn přežil. Organizátorem atentátu a svržení Hitlera byl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg a další příslušníci z armády (Wehrmacht) v Německu i na frontě. Při dalším pátrání (bezpočetné výslechy, prováděné Gestapem, včetně likvidace podezřelých) padlo rovněž jméno Rommel. Pro Hitlera to byl – i vzhledem k předchozím varováním o skutečném stavu na frontě – jasný případ: Velezrada. Rommel ale neuposlechl příkazu, aby se dostavil k Hitlerovi, částečně i kvůli zranění. Dne 14.10.1944 se proto objevili u Rommela v Herrlingen dva generálové a dali mu jménem Hitlera na vybranou: buď bude předvolán k pověstnému lidovému soudu a odsouzen (k smrti), nebo si sám vezme život (jed přinesli s sebou). Rommel zvolil druhou možnost, když napřed napsal své manželce dopis na rozloučenou. Oficiální zdůvodnění: „Během jízdy do Ulmu náhlé krvácení do mozku vlivem předchozího zranění.“ Během července 1944 byl na frontě zdánlivý klid před bouří. Dne 7.8.1944 se soustředilo přes tisíc britských a kanadských tanků na kopcích jižně od Caen a po předchozím velkém bombardování spojeneckými letadly zahájily uvedené pozemní síly prudký útok s cílem město Falaise. Němci utrpěli ohromné ztráty, ale místo aby se částečným spořádaným ústupem dostali do bezpečí, bránili se dle rozkazu Hitlera, který prováděl OB West von Kluge, do posledního muže, resp. byli obklíčení v kotli Falaise a museli se vzdát. Rovněž na západním pobřeží postupovali Američané rychle na jih (1. armáda generála M.B.Ridgwaye a 3. armáda G.S.Pattona) a obsadili město Avranches. Od jihu zaútočily francouzské jednotky (vedl je generál Leclerc), aby uzavřely obklíčení Němců v úseku Falaise – Montomel. Tak mohl velitel pozemních sil generál Montgomery vítězně prohlásit, že den 19. srpen, po likvidaci zbytku německé armády v kotli Falaise, je dnem, kdy skončila definitivně bitva o Normandii OWERLORD. Přiložená mapka průběhu fronty ukazuje, že teprve k 15.8.1944 spojenci po rychlém tažení na celé frontě obsadili území dle plánu (tmavošedě je označené skutečně zabrané území a bílá hranice představuje plánovaný postup od Nantes – Anger – Chartres, pak na sever do oblasti Le Havre. Ve stejný den (19.8.1944), kdy skončila bitva o Normandii, zemřel Oberbefehlshaber OB West H. G. von Kluge, který v posledních čtyřech dnech bloudil na frontě sem a tam mezi zákopy u Falaise bez spojení se svým štábem. Hitler jej už podezíral, že chce celou západní armádu zavést ke kapitulaci a určil, že jeho funkci OB West převezme Generalfeldmarschall Walter Model. Když konečně von Kluge dorazil ke svému stanovišti, jeho
září
22
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
nástupce W. Model mu předal dopis od Hitlera, že je zbaven OB West ze zdravotních důvodů a že má oznámit, na které místo v Německu chce odejet. Von Kluge na cestě domů neunesl degradaci i násilný odchod od „své“ armády a otrávil se jedem cyankali. Dokončení příště
Historie očima čtenářů
Jak jsme byli čtyřikrát zrazeni Po skončení první světové války a po rozpadu rakousko-uherské monarchie, došlo v Evropě k novému státoprávnímu uspořádání a k vytyčení nových státních hranic. Tak vznikla i nová československá republika, spojením Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vznik a uznání naší republiky nebyly naprosto žádnou samozřejmostí. Vyžadovalo to nesmírného diplomatického úsilí našich zakladatelů Masaryka, Štefánika a Beneše. Nesmí se ovšem zapomínat ani obrovského významu našich zahraničních legií a v neposlední řadě geniální myšlenky Sokolské bratří Tyrše a Fügnera. Vznik československé republiky zabránil germanizaci Čech a Moravy, maďarizaci Slovenska a sovětizaci Podkarpatské Rusi. Bohužel, nebylo naší republice dopřáno těch 50 let klidného vývoje – jak si přál president Masaryk. Čtyřikrát bylo – bez účasti a souhlasu našich občanů – rozhodnuto o naší budoucnosti. Zrada č.1 – Mnichovská dohoda V Mnichově bylo, bez účasti naší vlády a bez souhlasu občanů republiky, dojednáno vydání velké části našich pohraničních území Německu. Zástupci Anglie a Francie na této konferenci si neuvědomovali, že jednají se zločincem, který je připraven porušit veškeré mezinárodní dohody. A tak v zájmu míru (jak se domnívali) přistoupili na Hitlerovy vyděračské požadavky. Dodnes se diskutuje o tom, zda tehdejší kapitulace naší vlády byla správná a jedině možná. Československo bylo v té době jeden z hospodářsky nejvyspělejších států v Evropě. Naše armáda měla nejmodernější výzbroj, naše pohraniční opevnění měla obrovský význam. Bojová morálka v naší armádě a v celém národě byla obdivuhodná. Bylo nutno se vzdát bez boje Hitlerovi a přijmout mnichovský diktát? Je třeba si uvědomit, že Hitler v té době byl teprve na samém počátku své šílené expansní politické kariéry. Válečné střetnutí s československou armádou by s největší pravděpodobností (dík početní – nikoliv technické převaze německé armády) skončilo porážkou Československa. Tento boj by byl ale zaplacen obrovskými ztrátami na obou stranách a byl by zřejmě trval dosti dlouhou dobu. Hitler ovšem nutně potřeboval rychlé vítězství, bez velkých ztrát – Blitzkrieg. To předvedl úspěšně v následujících letech přepadením Polska, Norska, Holandska, Belgie, Francie a v prvních měsících i v Sovětském svazu. Zůstává tedy otevřená otázka: je možné, že by Hitler neriskoval válečný konflikt s Československem a odložil přepadení ČSR na pozdější dobu? Tato otázka bude i nadále nezodpovězena.
září
23
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Zrada č. 2 – Jaltská dohoda Na jaltské konferenci se sešli zástupci tří spojeneckých mocností: Roosevelt, Churchill a Stalin k poradě o poválečném uspořádání Evropy. Roosevelt byl v té době již těžce nemocný a nedokázal se účinně postavit proti požadavkům Stalina. Navíc Roosevelt udělal zřejmě stejnou chybu jako jeho předchůdci v Mnichově, že důvěřoval dobrým úmyslům Stalina. Jediný Churchill prosazoval zájmy Západu, ale proti Stalinovi (s tichým souhlasem Roosevelta) se nemohl prosadit. A tak se stalo, že bylo dojednáno poválečné rozdělení Evropy podle Stalinova přání. O osudu naší republiky opět rozhodli jiní a my jsme se stali na dobu 40 let kolonií Sovětského svazu. S jakými důsledky? - Stalin postupoval stejně jako Hitler v otázce Sudet: Československo bylo donuceno vydat část svého území – Podkarpatskou Rus – sovětům. - V Praze v posledních dnech války vzniklo povstání. Americká armáda generála Pattona již v té době (6. května) osvobodila Plzeň, ale zastavila svůj postup na demarkační čáře u Rokycan (70 km od Prahy!). Tankové jednotky generála Pattona mohly během několika hodin dorazit do Prahy a ukončit krveprolévání v pražských ulicích. Bohužel, nestalo se tak a Praha musela čekat. Mezitím byla válka v Evropě 8. května ukončena bezpodmínečnou kapitulací nacis- tického Německa, zbytky německého Wehrmachtu zděšeně prchaly z Prahy směrem na jih (aby se dostaly do amerického zajetí) a v Praze zůstaly jen poslední části nešťastné armády generála Vlasova. A pak – jeden den po skončení světové války – 9. května slavná rudá armáda osvobodila již téměř svobodnou Prahu. Lidé na pražských barikádách umírali zcela zbytečně pouze proto, že Stalin nedovolil, aby Prahu osvobodila americká armáda. Když se novináři po skončení světové války na tiskové konferenci ptali generála Pattona, proč jeho armáda neosvobodila Prahu, odpověděl generál zcela stručně a jasně: “Protože nám to nebylo dovoleno“. - Po skončení války nabídly USA Evropě hospodářskou pomoc (Marshallův plán). Československá republika dostala ovšem od diktátora Stalina zákaz tuto pomoc přijmout. Ministr zahraničí Jan Masaryk, který v této záležitosti jednal v Moskvě, po návratu údajně prohlásil: „Do Moskvy jsem jel jako ministr zahraničí, domů jsem se vrátil jako Stalinův sluha“. Tento postoj zaplatil Jan Masaryk brzo na to svým životem. - Co následovalo v československé republice dalších 40 let si pamatují dobře jen starší generace. Mladí, tak jako na celém světě, nemají příliš zájem učit se z minulosti. Zrada č. 3: Dohoda Reagan – Gorbačov Podrobnosti o těchto jednáních nebyly dosud zveřejněny. Ale všechno nasvědčuje tomu, že Gorbačov odsouhlasil osvobození Východního Německa a ostatních sovětských východoevropských kolonií s podmínkou, že nebudou potrestáni žádní komunističtí zločinci. O tom, že taková dohoda existovala, svědčí to, že v žádném postkomunistickém státě (Polsko, Československo, vých. Německo, Maďarsko, Bulharsko) nedošlo k žádným soudním procesům s komunistickými provinilci. Pouze v Rumunsku se situace vymkla krátkodobě z rukou a manželský pár Ceausesku byl urychleně popraven. Důsledky těchto předpokládaných dohod znamenaly pro Československou republiku, že: -
září
vyšetřovatelské hyeny typu Grebeníček st. nebyly nikdy potrestány, 24
september
zpravodaj -
-
9/ 2014
spravodaj
vražedný prokurátor Vaš v klidu pobíral až do konce života vysokou pensi – daleko vyšší než jeho bývalé politické oběti, vlastizrádce Bilak se v klidu dožil ve své vile vysokého věku, všichni zaměstnanci našeho ministerstva vnitra a STB se po rozpadu SSSR třásli strachem, zejména při vzpomínce na budapešťské povstání. Ovšem jak uslyšeli cinkání klíčů na Letné a ozvalo se hloupé heslo „Nejsme jako oni“, rázem pochopili, že jim žádné nebezpečí nehrozí. Okamžitě vstoupila v platnost varianta : „pokojný přechod od socialismu ke kapitalismu“ (dávno předem rozpracovaná profesionály STB). Soudruzi se urychleně zařadili do privatizačních akcí, které jim umožnil Václav Klaus a tak se dostali opět do vedoucích posic v našem státě. nikdy nebylo zjištěno kam se podělo obrovské jmění bývalé KSČ, ROH, ČSM a dalších socialistických organisací. Zřejmě existují tajná konta na podporu zchudlých členů STB.
Zrada č. 4 – Dohoda Klaus – Mečiar To co naši zakladatelé (Masaryk, Štefánik, Beneš) úspěšně a s obrovskou námahou vybudovali, to se podařilo dvěma egomanům úspěšně rozbít. Opět bylo rozhodnuto bez souhlasu celého našeho národa. Jaké jsou důsledky rozdělení našeho státu? -
odporné hádky v pražském federálním parlamentu se rozdělily a pokračují ve dvou dalších parlamentech v Praze a v Bratislavě, československá republika, výborně prosperující a v Evropě politicky vlivná se rozdělila na dva malé, politicky bezvýznamné, státečky, počet výborně placených míst na různých ministerstvech a hlavně na zahraničních zastupitelstvích se zdvojnásobil (ke škodě poctivých daňových poplatníků). a k tomu všemu měl Václav Klaus tu cynickou drzost, že veřejně nabídl své služby a „zkušenosti“ k likvidaci Evropské Unie a společné evropské měny.
A tak skončily krátké dějiny československé republiky. Václav Mader, Nussbaumen
Oslavy 70. výročia SNP Komorowski prekvapil na oslavách SNP, vyhol sa Rusom Približne dvanásťtisíc ľudí, český prezident, všetci najvyšší ústavní činitelia Slovenska a predstavitelia štyridsiatich zahraničných misií prišli do Banskej Bystrice uctiť si 70. výročie Slovenského národného povstania. Prekvapení organizátori sa museli zaobísť bez poľského prezidenta Bronislawa Komorowského, ktorý náhle zmenil program. K prezidentom Milošovi Zemanovi a Andrejovi Kiskovi sa pripojil až pri slávnostnom obede. Veniec položil až popoludní po oficiálnej časti osláv. Sprevádzal ho slovenský prezident.
září
25
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Prezident Kiska SNP označil za druhé najväčšie ozbrojené vystúpenie proti fašizmu, obdiv a vďaku ľuďom v Povstaní opakoval niekoľkokrát v prejave. „Na to, aby zlo zvíťazilo, stačí, aby dobrí ľudia nerobili nič,“ povedal prezident. „Ľudia v SNP odmietli filozofiu, že zo všetkého sa dá vždy nejako vychytračiť bez obetí v závetrí. (...) Naša dnešná sloboda, demokracia aj štátna nezávislosť, postavenie Slovenskej republiky v Európe a vo svete, naše príležitosti, aj naše historické sebavedomie, to všetko sa odvíja od rozhodnutia účastníkov Slovenského národného povstania spred 70 rokov, od ich statočnosti, od ich obetí,“ vyhlásil. Český prezident Miloš Zeman hovoril o svetlých aj tmavých stránkach v histórii každého národa a SNP označil bez pochybností za svetlú. Povstanie podľa Zemana urýchlilo skončenie vojny. „Je to jedna z najvýznamnejších udalostí v dejinách slovenského národa,“ povedal. S najemotívnejším prejavom vystúpil predseda parlamentu Pavol Paška. Za najväčší paradox slovenských dejín považuje to, že „pomýlenci a deti“, čo sa hrajú na najväčších slovenských vlastencov, oslavujú ľudáckych a nacistických politikov, ktorí asistovali pri sebadeštrukcii vlastného národa. „Všetkých by nás boli pobili a zotročili. Je šialenstvom, že dnes sa k tomu hlásia niektorí pomýlení slovenskí nacionalisti a neonacisti. A vy, bohužiaľ, v Banskej Bystrici o tom viete svoje.“ Riaditeľ Múzea SNP v Banskej Bystrici Stanislav Mičev si povzdychol pár dní pred oslavami 70. výročia SNP, že zahraničná účasť je síce najvyššia v histórii, ale vedel by si predstaviť aj väčšiu. To ešte nevedel, že poľský prezident Bronislaw Komorowski nepríde na kladenie vencov a oficiálnu časť. „Poľskému prezidentovi sa na poslednú chvíľu zmenil program. Neviem nič viac. Nebudem špekulovať. Príde a položí veniec až popoludní,“ reagoval Mičev počas kladenia vencov na úvahy, či neúčasť poľskej hlavy štátu má súvis s vývojom na Ukrajine a účasťou ruského ministra obrany na oslavách. Komorowski sa pripojil k slovenskému a českému prezidentovi až na Námestí SNP plnom ľudí po oficiálnej časti osláv. Ignorovaný župan Banskobystrického samosprávneho kraja Marian Kotleba na oslavy neprišiel. Ráno mal veľa práce, kdeže na budovu samosprávneho kraja vešal transparent s nápisom Yankees go home. Stop NATO! Tisíce ľudí prichádzali na oslavy už niekoľko hodín pred začiatkom. Do areálu Múzea SNP sa pomaly dostávali cez policajné kontrolné stanovištia a detektory kovov. Pred vstupom pre oficiálne delegácie stál aj Ján Čarnogurský s transparentom „Vďaka sovietskej armáde za pomoc SNP“. Oslavy Slovenského národného povstania stáli 480-tisíc eur, z toho 200-tisíc išlo na úpravu areálu Múzea SNP a približne 90-tisíc na výstavy a vedecké konferencie. Väčšinu zaplatila vláda. Daniel Vražda, TASR
září
26
september
zpravodaj
9/ 2014
Poznámka
Na tribúne so Šojguom
spravodaj
Prítomnosť ruského ministra obrany na oslavách SNP je rúhaním sa odkazu, ktorým je zápas za slobodu a proti imperiálnemu útlaku. Povstanie ako konštitučný akt štátnosti a určujúca udalosť slovenských dejín má veľa čo povedať dnešku. Len nie je isté, presnejšie, je veľmi neisté, či napriek pompéznemu oslavovaniu posol stvám SNP všetci jeho prívrženci aj rozumejú. Netreba ísť ďaleko, len k osobe Sergeja Šojgua (na snímke z osláv vľavo v spoločnosti slovenského ministra obrany Glváča), ktorý zasvietil ako najvzácnejší hosť na slávnostnej tribúne, a už sú zrejmé trhliny v chápaní SNP. Jeho prvému odkazu, ktorým je zápas za slobodu a proti imperiálnemu útlaku, sa tento ruský minister rúha priamo do očí. Povstanie bolo predsa výrazom ľudového odporu proti bábkovému režimu podriadenému cudzej mocnosti. Čiže presne proti tomu, o čo sa snaží kremeľské vedenie vo vzťahu k Ukrajine po tom, čo prevrat zmietol Janukovyča. Ak minister Lajčák hovorí, že oslavy SNP a udalosti na Ukrajine „sú dve nespojiteľné veci“, tak chudák nerozumie, že ich spája túžba po slobodnom rozhodovaní o vlastnej budúcnosti. A Sergej Šojgu stojí v tomto zápase, žiaľ, na nesprávnej strane. Preto je jeho účasť na oslave hanobením a pozvanie neporozumením odkazu, ktorý nám SNP zanechalo. To, že Slovenská národná rada neprehovorila do povojnového usporiadania v takej miere, v akej si predstavovala, je tiež pravda. So zmarenými nádejami po SNP takto spája dnešnú Ukrajinu, ktorú nechce zo svojho „gravitačného poľa“ pustiť Rusko, ešte jedno: aby sa delenie sfér vplyvu, ktoré bolo príčinou, že sloboda (aj to veľmi limitovaná) trvala po vojne iba krátko, už nikdy do nášho regiónu nevrátilo. S tým súvisí ďalšie posolstvo, ktoré sformuloval šéf Múzea SNP (inak v otázke Šojgua tiež popletený): „Štát, ktorý si nedokáže chrániť vlastné územie pred okupáciou cudzou mocou, si nezaslúži byť štátom.“ Nie napriek tomu, ale práve preto, že sme členom obrannej aliancie, stojí SNP so svojimi tisíckami padlých hrdinov ako nemá výčitka politikom, ktorí dovolili 25 rokov rozkrádania v rezorte obrany a zníženie jeho rozpočtu na 1 percento HDP. Až do štádia, že keby na Slovensko vtrhli jazdci na koňoch s kopijami a lukmi (napríklad Džingischán), armáda by ubránila krajinu asi dvadsať minút. A potom by Fico & Paška – oni sú už takí – na povel vyhlásili v Bratislave chanát, kalifát, eventuálne sovietsku socialistickú republiku. SNP je výzvou obnoviť aspoň siluetu obranyschopnosti štátu, ktorý nemá podstatnejšiu úlohu, než bezpečnosť obyvateľov. Ako vidno, najsvetlejší moment národných dejín, ktorým popri 17. novembri SNP nesporne je, si necháva aj pre 21. storočie dostatok inšpirácie. Problémom do budúcna môže byť, že ju neberú práve tí, ktorí na tribúne celebrovali v prvom rade. V spoločnosti Šojgua, samozrejme. Peter Schutz
září
27
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Čtení na volnou chvíli Sporný status s víc než jedním občanstvím Ota Ulč Rovněž patřím k takovým obojživelníkům. V české Plzni jsem se narodil, ve stověžaté Praze studoval, v pétépácké uniformě s krumpáčem a lopatou výdobytky socialismu ochraňoval, poté u pohraničního soudu předsedal sporům rozhádaných kolchozníků, načež se mi podařilo z klece ilegálně vykličkovat do náruče amerických imperialistů. ("Zradil v plné nahotě!" takto téměř poeticky vykřikl notně popuzený estébák jménem Buřič.) Za velkou louží v New Yorku na Manhattanu jsem znovu a hodně jinak vystudoval, v městečku Ithaca se stal naturalizovaným USA občanem, a po sametovém listopadovém kotrmelci 1989 mi bylo navráceno původní občanství - aniž bych ovšem automaticky pozbyl to později nabyté. Jak se pak vypořádat s ošemetností své loajality, kde je a jak ji definovat? Jestliže zákony bigamii zakazují, proč tedy tato velkorysá výjimka? Pozastavme se například u otázky demokratického práva hlasovacího, jeho oprávnění volit či nevolit, tak aby nejen Hamlet podumal. "Mají ho mít jen ti, kteří tam trvale žijí a svými daněmi přispívají na fungování státu." Na první pohled s takovým názorem souhlasím, poněvadž tam trvale nežiji a tudíž jen s omezenou schopností se mohu orientovat mezi zájemci o můj hlas, jejich vzájemně se vylučujícími sliby, kdo s kým se do čeho nepěkného zapletl. Jestliže chci dát svůj hlas kandidátu Sobotkovi, předem bych měl rozlišit Přemysla od Bohuslava či Bohumila. Takže bych toto právo volební nám, většinu času vzdáleným obojživelníkům, spíš nedával. Ačkoliv většinu času já tam nejsem, daně vzdor své nepřítomnosti platit musím, erár si z občasných honorářů přece část strká do vlastní kapsy. Toto hamletovské dumání tedy vyřešeno dosud nemám. - - Daleko početnější jsou ale případy bez komplikace dvojí občanské loajality: toť ovšem situace oněch tzv. ex-pats, bývalých vlastenců, kteří z převážně existenčních důvodů přesídlili z méně perspektivního rodného kraje. Turků v zahraničí žije 2,6 milionů (z nich 1,5 milionu v Německu), ve svých domácnostech nadále dávají přednost své mateřštině, původním kulinárním zvyklostem, i s případně nabytým německým občanstvím se přesvědčenými Teutony nestávají. Přibývá možností pro vlastní občany, dlouhodobě až trvale sídlící v zahraničí, podílet se svým hlasem ve volbách v původní vlasti. Většina států již umožňuje účast ve volbách a mnohých referendech. Dokonce dochází k vytváření speciálních volebních oblastí k výlučné reprezentaci takových nepermanentních emigrantů. V Italii emigrant, žijící v cizině, ale se zájmem o účast na domácích volbách, tak mohl učinit jedině v tom případě, že by podnikl cestu do svého původního rodiště, což ovšem bylo zárukou minimálního zájmu všech takto oprávněných. Začátkem prvního desetiletí nového tisíciletí v Itálii ale odhlasovali zákon, umožňující volební účast korespondenčně. Francie zavedla takovou změnu v roce 2010. V Maďarsku zaměřila vládní strana Fidesz svou předvolební kampaň na své menšinové oblasti v Transylvánii, což vyvolalo protest v rumunských vládních kruzích. Čím dál východním směrem lze předpokládat komplikovanější situace - etničtí Rusové tvořící jednu čtvrtinu
září
28
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
obyvatelstva v Estonsku a prý už dokonce jednu třetinu buď v Litvě, nebo Lotyšsku, pořád si je pletu. Na opačném konci Atlantiku je od roku 2012 francouzským expatriotům umožněno v Torontu, Montrealu a pěti dalších kanadských městech zúčastnit se voleb francouzského prezidenta. Francouzský občan, ať už momentálně kdekoliv ve světě (jejich počet se momentálně odhaduje na 2 miliony) má možnost tak učinit internetem. Itálie rezervuje pro své rodáky 18 parlamentních míst k prosazování jejich legitimních zájmů. Podobný systém se praktikuje v Chorvatsku, Maroku a ještě vzdálenější jihoamerické Kolumbii. Politické pozadí těchto extrateritoriálních voleb je dost komplikovaná záležitost. V takových kruzích je však zřetelná preference pro konzervativní hodnoty. O Irsku se dočítám, že se s imigranty do své země nemazlí, žádné výhody neposkytuje. Tak tomu bylo aspoň donedávna. - - Nyní od emigrantů k tématu imigračnímu, o němž se lze přemnohé dozvědět v Americe. Z veletuctu knižních titulů z poslední doby například vyjímám Shaping Our Nation: How Surges of Migration Transformed America and Its Politics, jejíž autor Michael Barone se snaží pokrýt téměř tři století transoceánského přesunu, který započal v chudinských částech Skotska a severního Irska. Na rozdíl od jiných autorů avšak nepřisuzuje výlučnou váhu ekonomické motivaci pouhému pachtění za vyššími příjmy, vylepšeným životním standardem. Barone, vybavený důkladnou dokumentací, dokazuje, že v dlouhém období od občanské války až do druhé světové války, Jižané se nijak příliš nestěhovali severním směrem za vábivými alternativami, běloši se nehrnuli do náruče svých porobitelů (občanská válka, šedesátá leta 19.století) a stejně tak nečinili otroctví zbavení černoši. Dveře ekonomických příležitostí otevřeny, kdežto brány kulturní nikoliv. Různé přistěhovalecké vlny přivážely své původní zvyklosti. Němci své pivo, knihy, hudbu, Puritáni, přísní, tuze mravní, stavěli školy a kostely, jinak se vytvářely luteránské komunity skandinávských pionýrů. Autor se snaží dokazovat, že disonance až konflikty kulturní povahy jsou mezi kořeny i současné americké politiky. Jiným žánrem se představují spoluautoři Jeb Bush (bývalý guvernér státu Florida a též bratr bývalého amerického prezidenta George W.) a Clint Bolick knihou Immigration Wars: Forging and American Solution. Prý povinná četba pro každého z nás, s tvrzením, že jsme národ válčící se sebou samým, že třeba nám reforem, týkajících se zásadních hodnot: skutečnost, že přistěhovalectví je pro nás jednak zásadně důležité, a rovněž musí podléhat zákonu. Velmi jsem zauvažoval o Bushových slovech "Udělení občanství je nezasloužená odměna za počínání, které si nemůžeme dovolit příliš povzbuzovat." Rand Paul, senátor ze státu Kentucky, je autorem knihy Government Bullies: How Everyday Americans Are Being Harassed, Abused, and Imprisoned by the Feds, v níž obhajuje neprosaditelné tužby omezit moc vlády na minimum. Vládu charakterizuje slovem BULLY - rváč, surovec, násilník, buran, ve školách týrající spolužáky. Snad každý z nás měl v životě nepříjemnou zkušenost se s takovým nevábným typem potkat. Avšak taková megatonáž autorovy jedovaté kanonády dopadne s kontraproduktivním třeskem. Dávám přednost konstruktivní kritice nesmyslných praktik americké byrokracie, jichž je přece habaděj. Příklad: Do USA přijede talentovaný student, zvládne ten nejobtížnější obor v hard sciences, úspěšně obhájí doktorskou disertaci, milerád by v Americe zůstal a započal se svou kariérou. V tom mu ale bránil sebevražedně nesmyslný zákon, který přikazoval, že musí ze země odjet, do původního prostředí se vrátit. Občas se dočítám o protestech proti tak nesmyslnému
září
29
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
požadavku, ke škodě nejen postiženého a přece i státu, takto se ochuzujícího. Tématu se dotýká indo-americký autor Vivek Wadhwa v knize s příhodným titulem The Immigrant Exodus: Why America is Losing the Global Race to Capture Entrepreneurial Talent (Wharton Digital Press). Politicky korektní establišment si ale dává záležet na eufemismech. Takže kdo ignoruje americký zákon, do země pronikne ilegálně a v ní pak neméně ilegálně setrvá, již přestal být illegal immigrant a stal již neutrálně přejmenovaným undocumented alien. On sice nezákonným proniknutím na území USA zákon porušil, ale vlastně zas tak moc ho neporušil, však přece prchal před útlakem, pronásledováním, jež se nemusí dokazovat, poněvadž se automaticky bude předpokládat. Následovat bude amnestie, od amnézie obtížně rozeznatelná. Have a nice day!
Neklidná hranice (pokračování z minulého čísla) Dr. Rothmund svolal na 17. srpna do Bernu konferenci kantonálních policejních ředitelů, aby definitivně uzavřel hranici a „Švýcarsko ochránil před záplavou Židů“. Kanton St. Gallen zastupovali Valentin Keel a Paul Grüninger. Marně se oba dovolávali lidštějšího postoje. Odhadem je v zemi kolem tisíce ilegálních uprchlíků a Němci vystavují Rakušanům německé pasy. Zvažuje se o rozšíření vízové povinnosti na všechny obyvatele Říše. Hranice byla od 19.8. uzavřena. Ve Vídni byla 22.srpna zřízena centrála pro vystěhování Židů a jejím velitelem se stal Adolf Eichmann. Vyřídila denně až 1.000 žádostí. Během 18 měsíců opustilo tak 150.000 Židů východní marku. Odebrali jim majetek a úspory, nechali jim nejvýše 30 marek a stanovili datum odchodu. Kdo se vrátil nebo šel bez povolení a komu se nezdařil útěk, musel počítat s koncentračním táborem nebo vězením. Zdálo by se, že teď, kdy Bern přikázal všechny uprchlíky vracet, nastane na švýcarskorakouských hranicích klid. Ale ta past se stále naplňovala novými zoufalými lidmi – kam mají jít? Do Vídně přijížděl kurýr s přesným popisem cesty do Diepoldsau. Student medicíny už ve Vídni dostal typ: má se obrátit na strážmistra Gabathulera, šéfa policejní stanice v Buchsu. Ten zavíral přes noc uprchlíky do cely a následující den je odvezl na izraelskou uprchlickou pomoc. Jistě tak činil s vědomím kapitána Grüningera a patrně i kantonálního rady Keela. Po reklamaci z Bernu přestal po 19.8. však uprchlíky pouštět. A tak v noci na 23.8. bylo slyšet až do obce křik. Šest židovských vyhnanců se marně bránilo vypovězení zpátky do Německa. Pak bylo slyšet zlověstnou střelbu. Selma Fleischnerová se synem a Etel Engelsteinovou byli zavřeni ve vězení ve Feldkirchu pro pokus neoprávněného vycestování do Švýcarska. Tam stopa končí. Těch bezejmenných stop byly stovky. Svědek z Diepoldsau vzpomíná na ženu, která se brodila vodou, kufr nad hlavou. Švýcarský poručík volal: koukejte jít zpátky, nebo vám proženu kulku hlavou! Podle policejních záznamů bylo několik uprchlíků tolerováno. Ale dvakrát byli dva lidé posláni zpátky, protože neměli papíry v pořádku, nebo přišli po uzavření hranic.
září
30
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Pohraniční úředníci byli různí: Herman Fehr byl krátce v roce 38 do Diepoldsau nasazen a dnes říká, že má špatné svědomí, že takové lidi poslal zpátky. Pohraničník Walter Kutter, působící v lichtenštejnském Ruggell naopak míní, protože člověk je úředníkem a bere za to mzdu, je povinen plnit rozkazy. Paní Grässli, žena strážmistra na celnici v Diepoldsau, pozorovala z terasy svého domu vypovězení ženy, jejíž příbuzní už dříve uprchli do Švýcarska a očekávali ji na hranici. Ta paní byla na švýcarskou žádost vyzvednuta německým úředníkem. Uchopil ji za paži a táhl ji přes hranici. Křičela, bránila se, ale úředník byl silnější. Za celnicí mávala svým šťastnějším příbuzným a pí. Grässli na terase častovala úředníky nelichotivými výrazy. Školní sloh dcery strážmistra G.: Jednoho dne přivedl policista dva Židy na celnici. Jeden si sedl na schody, byl bledý a hubený. Bylo okamžitě patrno, že ten člověk hodně zkusil a hlodá na něm nemoc. “Jsme ve Švýcarsku už po čtvrté, pokaždé nás vyhodili. Bylo nás šest a nás, dva bratry, potkal ten osud, že jsme na stejném fleku jako před dvěma dny. Ale zkusíme to znovu.“ To mi vyprávěl plačtivým hlasem, ruce se mu nervosně třásly. Svíralo se mi hrdlo, když jsem to slyšela nahoře na balkoně. Je nepochopitelné, že kultivovaný svět může něco takového mít… Zpočátku se kapitán namáhal rozhodnutí státu korektně používat. Ale 12. a 14. 9. odtáhly obě kompanie, které poslal stát k posílení hranice, z rýnského údolí. Kapitán později vysvětlil, že ty oddíly tam byly poslány na jeho žádost, ale shledal, že je nemožné emigrantům ve vstupu zabránit a poslat je zpátky, když člověk jejich bídu viděl a uvědomil si, jaký osud by je potkal, kdyby byli vráceni. Emigranti se zoufale brání a obyvatelstvo bere účast na jejich osudu. Cítil se tedy Grüninger od politicky zodpovědné vlády takříkajíc pověřen státní pokyny použít nebo ignorovat. Izraelská uprchlická pomoc se zavázala převzít všechny Židy. Když pak někdo příkladně byl židovského původu, ale katolické víry, zaskočila Charita nebo jiná podpůrná organizace nebo stranická organizace. Stát neplatil prakticky nic. Přestože tedy dr. Rothmund na ministerstvu v Bernu nařídil přísné uzavření hranic, kapitán Grüninger zakázané přechody nadále toleroval a zabraňoval vrácení do Německa. Zprvu se snažil jít oficiální úřední cestou. Tak na příklad požádal vídeňského konzula zdvořilým dopisem o vízum pro rodiče paní dr. Schwarzové, která se nachází v Diepoldsau a výlohy za jejich pobyt přebírá izraelská pomoc. Odpověď byla negativní, kopie šla do Bernu. Podle policejních záznamů přibyli rodiče dr. Schwarzové do Švýcar 16.8., ale ta kapitánova žádost má datum 2.9. Kapitán vstoupil na tenký led švindlu. Takový trik se opakoval mnohokrát (manipulace s datem příchodu) a nakonec – vedle dalších deliktů – mu zlomil vaz. Karl Adolf Werner se objevil na hranici 1.10. „Nastoupil“ místo po dřívějším uprchlíku, který odcestoval dále a převzal i jeho datum příchodu. Také Frieda Prossner s přítelkyní vděčí za záchranu Grüningerovi. Skrývaly se pět dní a pět nocí na rakouské straně hranic. Kapitán jejich pobyt 24.8. povolil. Susi Mehl převáděli osvědčení pomocníci Rechy Sternbuchové, Willi Hutter a Edmund Fleisch. Kapitán pobyt povolil – naposledy, zapřísahal se! Bylo to 28.10. V listopadu přišli její rodiče, ale ty už nepustil. Cítil, že je ohrožena jeho existence. Šli později do plynu.
září
31
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Moritz Weiss byl ve skupině devíti lidí ve Vídni brutálně zbit, zaplatil si loď do Palestiny, ale ta byla přeplněná a on musel do 24 hodin pryč. V Hohenems si ho vyzvedl převaděč, odvedl ho až do Appenzellu, skrýval se tam dva měsíce... David Gromb přelezl plot u Kostnice, zachránila ho Recha Sternbuch a kapitán. Lotte Bloch z Vídně dostala 9.9. telegram od svého švýcarského strýce Silvaina Braunschweiga s instrukcí, kterým vlakem se má vydat do Švýcarska a vykázat se tímto telegramem u celníka, který jí předá vízum. Zatím švýcarské ministerstvo požádalo německé celníky, aby podezřelé cestující zadrželi na německé straně a tak Lotte uvízla ve Feldkirchu. Strýc, příslušník židovské uprchlické pomoci si na druhý den pro ni přijel. Spolupracoval s celníky a dohodl se s kapitánem. Provizorní průkaz nese datum 18.8.(!) Uzavření hranic po 19.8. ztížilo práci všem, kteří se snažili uprchlíkům pomoci. Ernst Prodolliet byl jedním z nich. Byl konzulem, příležitostně překračoval kompetence. Působil v Bregenzu devět měsíců u pasové služby a v té věci jezdil často do St.Gallenu. Jeho nadřízený, dr. Rothmund ho pověřil, aby se u Diepoldsau pokusil překročit hranici a zjistil tak její průchodnost. Konzul ho při tom ujistil, že bohužel zvěsti o německých krutostech jsou pravdivé. Přesto Bern na zpřísnění uzavření hranic trval. V polovině prosince byl Prodolliet odvolán a zavedeno trestné stíhání. Byl obviněn, že 26. září provezl Josefa Udelsmanna ve svém autě přes hranice. Předem domluvil s pohraničníky, aby pustili dra. Taubera a stejně prošla jeho žena o několik dní později. Mindel Schottenfeld dostal povolení k návštěvě rodiny v Diepoldsau a už se nevrátil. Prodolliet sám byl 23. listopadu zastaven hlídkou v noci v úloze převaděče. Max Wortsmann, jeho nervově vyčerpaný svěřenec se spasil při tom útěkem, přešel později. Konzul byl však zadržen. Recha Sternbuch si od něj vyžádala víza asi pro 300 uprchlíků, kteří pokračovali pak přes Adrii do Palestiny. Přestupků věru dost! Prodolliet byl pokárán a přeložen z trestu do Amsterdamu. Tam vystavoval ohroženým Holanďanům švýcarské pasy a tím je zachraňoval. Dva roky před smrtí mu udělila izraelská organizace Yad Vashem nejvyšší vyznamenání – „Spravedlivý mezi národy“. Konzuláty v Triestu, Benátkách a Miláně vystavily na 2.800 víz. Denně tu čekalo 40 – 60 lidí na schodišti v 35 stupních horka, scény zoufalství je provázely. Obměkčily by i nejtvrdšího úředníka, ohrazoval se proti výtkám z Bernu konzul Imhof, když pro ně žádal dr. Rothmund sankce. Ale v Bernu nemuseli žadatelům pohledět do očí a proto byli tak tvrdí. V Miláně bylo udílení víz konzulovi zcela odebráno. Jaká opatření je třeba provést, ptají se na ministerstvu v Bernu, aby příliv uprchlíků na švýcarské hranici ustal? Němci vydávají Rakušanům německé pasy, těžko je rozlišit od rakouských Židů. A nezůstalo jen u vysazování uprchlíků z vlaku už na německé straně - od 1.10. budou židovské pasy na žádost z Bernu označeny diskriminačním razítkem „J“... Československo v té době postoupilo Němcům Sudety. Šroub se utahoval.
Dana Seidlová (Podle knihy „Fall Grüninger“ od Stefana Kellera) (pokračování příště)
září
32
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Moje století Milan Cimburek Nerad bych si ho přivlastňoval, ale většinu let jsem v něm žil. Tak jako můj otec, má matka, oba dědečci i babičky. Jen s tím rozdílem, že se prarodiče narodili již ve století dřívějším. Matka a otec žili v mém století po celou dobu. Já se přehoupl do století dalšího. Počátkem století, počítaného za dvacáté, se oba dědečci ženili a babičky vdávaly, kupodivu pospolu. Obojí manželé, českého původu, žili ve Vídni, kam přišli do služby. Vycestování, anebo emigrace to nebyla, šli do hlavního město soustátí za prací. Otec se narodil v Rakousko-Uherské monarchii. Dědečci museli bojovat do roztrhání těla za císaře pána a jeho rodinu hned od čtrnáctého roku. (Shodou okolností, je tomu letos sto let.) Jeden na východní frontě a druhý na italské Pijavě. Tento druhý dědeček obsluhoval u dělostřelců světlomet. Ten se brzy polámal a musel do opravy do Vídně. Cesta vlakem tam i zpět, plus oprava, trvala půl roku. V té „dovolené“ spával dědeček doma u babičky, aby armáda ušetřila za stravu a lože. Do roka se mi narodila teta. Ten první si na východní frontě zahrával s životem celé čtyři roky. Dokonce byl postřelen do břicha. Než stačil nastoupit do vlaku s legionáři, zajali ho bolševici. Z vězení se dostal až za další čtyři roky. Doma ho čekal odrostlý synek a bída spojená se světovou krizí. Vyhlídka do budoucnosti v začínající republice Rakousko byla strašlivá. Ve druhé rodině se teta dočkala sestřičky. To se narodila má matka. Ženy byly v domácnosti a muži se snažili o živobytí svým řemeslem. Otec otce byl samostatný umělecký truhlář a matčin malíř pokojů. Ten se pohyboval na štaflích s kýblem barvy a štětkou po úřadě parlamentářů. Dívky chodily do Sokola a dědeček s babičkou do spolku České srdce. Než děti dorostly, rakouský občan Adolf Schicklgruber, s pseudonymem Hitler, zblbl Bavoráky a dokonce celé Německo. To bylo už jen krůček k „Anschlussu“ Rakouska k říši. Do roka zabral Böhmen und Mähren a pokračoval na Polsko. Bohužel dorostl i můj otec a měl jít bojovat ke Stalingradu. Tam položili životy všichni jeho kamarádi. Otec zmizel i s maminkou válečným štváčům z dohledu do moravského Brna. Tam jsem se do svého století narodil já, ještě jako válečný model. Po válce se mi narodil bratříček. Konec války připravil ve Vídni obě rodiny dědečků a babiček o příbytky. Jejich domy, i když jim nepatřily, se poroučely k zemi cihla po cihle, trám po trámu i se střešními taškami. To díky osvobozujícím americkým leteckým bombám. S tím málem, co zachránili a naložili na valník, koňmo přicestovali do rodné domoviny. Po vyhnání Němců z jejich historického území zůstalo dostatek volných bytů. Hodně vylidněné byly Svitavy, kam se dědeček s babičkou, tetou a bratrancem, usadili. Bratrancův táta zahynul ještě před jeho narozením při totálním nasazení na vídeňském nákladovém nádraží mezi nárazníky vagonů. Malíř pokojů za dva roky zemřel. Maminka o něm celý život vyprávěla s láskou dcery. Musel být opravdu poctivý, když u firmy Boubelík & Co dělal dvacet roků malířům mistra. Starý
září
33
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Boubelík si ho pochvaloval: „Pokud je ve firmě Šrámek, tak se neztratí ani škopek barvy.“ Na malíře byl asi pes. Hlídacího psa firma nepotřebovala. Ve Vídni ve spolku České srdce byl pokladníkem. Když se schylovalo ke konci mé maminky, tak si přeci jen vzpomněla na něco negativního o tatínkovi. Výplata se dávala vždy v pátek. To se tatínek uvelebil po celotýdenní dřině v hostinci v českém desátém okrese. Ne zřídka se k rodině vracel v rozjařené náladě. To hulákal po chodbě činžáku a všem partajím šťavnatě vynadal. Druhý den by nejraději odcházel z domu kanálem. Ale na chodbě potkával starou židovku a ta mu vždy vyčinila: „Herr Šramek fčera sase pofídala, pofídala a pofídala.“ Druhého dědečka jsem si užil více. Zemřel, až mi bylo dvacet tři let. Párkrát mne navštěvoval v atelieru, kde jsem se mučil zpracováním tvrdých dřev. Jednou jsem se potýkal s tlustou sedmicentimetrovou fošnou. Starý truhlář mne se zájmem pozoroval. Pak mi vzal pilku z rukou a odborným okem proti nebi zkontroloval zoubky. Vyžádal si pilník na železo a cidlinu. Pilku upnul do svěráku a cidlinou zvětšil rozchod mezi zuby. Pak zoubek po zoubku pohladil pilníkem. To jsem si, při této proceduře vzpomněl, že mne to učili ve škole a já, pitomec, nedával pozor. Pilka se zařízla do fošny, jak do másla. Matka se dotkla dalšího století jen trochu, hned na počátku zemřela. Letos taktéž bratr. Tak si v tom jedenadvacátým století dožívám sám. Ilustrace Pavel Kantorek
Cestování Ota Ulč
Středozemím po sezoně plouti – 8:
Značná Kréta Před námi nejdelší plavba: z Kypru na Krétu, z Lomassolu do Herakleitonu - Iraklionu to bylo víc než 400 námořních mílí či hodně moc suchozemských kilometrů. Tento večer bude formální, musíme se vyfešákovat a dostavit se pokud možno ve fraku. Zvolit kulturu či jiná, méně náročná rozptylování. Dilema jsem vyřešil vlezem do jacuzzi - po česku prý vířivka. S vervou jsem se tedy vířil a po té příležitosti záhadně přišel o svůj oblíbený klobouček z perfektního materiálu do každého počasí, tedy i jako ochrana proti slunečnímu žáru v pozdním listopadovém odpoledni. Byl to dárek od vyženěného švagra, nikoliv čínského, ale židovského, rodáka z Ulmu (on vzdálený příbuzný Alberta Einsteina, rovněž tamějšího rodáka, takto se chvástám). Hlavou se mi mihl dávný V + W skvost s otázkou "Kdepak je hlava, která ten klobouk nosila?" - tak nějak. Vzpomínka na rybolov v Atlantiku, na nejzazším konci newyorského Long Islandu, kdysi mě tam pozval vyvlastněný George Waldes vykořisťovatel (pražská továrna Kohinoor), nadále vykořisťující v továrnách mimo dosah bolševiků. Tehdy na vlnkách se ke břehu přibatolila mokrá pokrývka hlavy neznámého majitele, již třeba hodně utopeného. Neodolal jsem černobíle fotografovat. V dosahu byl klobouk, nikoliv hlava, teď to na Rotterdamu mám obráceně.
září
34
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Poněkud jsem se věnoval palubnímu tisku. Times Digest informoval o krmení bezdomovců v Hollywoodu, stovky jich se tam pravidelně chodí sytit již 27 roků. Jejich řady se množí, Los Angeles má na krku 53.800 houmlesáků. Porota v Oklahomě vynesla přísný, avšak politicky důkladně korektní rozsudek v případě smrti, kterou zavinil policejní kapitán Randy Trent Harrison. Při pronásledování prchajícího Dane Scotta, kvůli drogám již dříve vězněného, se totiž do něj úspěšně strefil. Situace mezinárodní: Afghánský prezident Hamid Karzai, lačný padouch, znovu porušil slavnostně podepsané závazky a protestujícím Američanům se vysmál, což v televizním interview neváhal zopakovat, s ujištěním, že oni si přece netroufnou nedat mu další požadované miliony, miliardy peněz. Ukrajinský prezident rovněž se vzpouzí kdejaké mezinárodní závazky podepsat. Viktor Yanukovych, takto psáno jeho jméno, což spíš my přetvoříme na Janukoviče. V Libyi v Benghazi došlo k bitce s milicí, odpovědné za zabití amerického velvyslance Stevense. - - Tím směrem náš Rotterdam vlastně mířil. Kréta je totiž řecký ostrov rozlohou nejen největší 260 krát 60 kilometrů, celkem 8.336 km2 - ale rovněž i nejbližší v africkému a tedy i libyjskému břehu. Ostrov je to i nejvíc obydlený (623,065, údaje 2011), poměr urban - rural je zhruba půl na půl. Per capita příjem je vyšší než řecký průměr, turismus je hlavním zdrojem příjmů, ale Kréta by dovedla přežít i bez turistů, jichž se tam ročně nahrnou víc než dva miliony. Chvályhodná to výjimka z ponurého pravidla hospodářské závislosti. Podobný je počet ostrovních koz. Zemědělcům se daří pěstování některého ovoce - zejména citrusového, též olivy, vinice s hrozny, z nichž se vytváří víno pro můj vkus hrozné chuti. Šest hodin ráno, z balkonu lze vidět plno světýlek, blížíme se k cíli, žádné mohutné vlny v dohledu, které by nám mohly bránit v přistání, tak jak tomu bylo v politováníhodném případu námi pominutého Rhodosu. Zde bylo centrum Minoan civilizace, považované za tu zcela nejstarší (2700 - 1420 B.C.) na evropském kontinentě. Pohřbil ji výbuch sopky Thery. Herakleiton, též Iraklion zvaný, se stal a stále zůstává hlavním, nyní víc než stotisícovým, městem, s palácem Knossos (zbudován 1700 B.C.), rodištěm Minotaurů, produkt zhřešení a pelešení manželky krále Minose s býkem, s příslušně politování hodným výsledkem. Nabízí se i jiná neméně nevědecká interpretace: Matka bohyně ukrývala novorozence Zeuse v jeskyni, kde byl vychováván nymfami, jeho ochránkyněmi před nepřátelskými živly. A tam na Krétě to bylo, že Zeus na sebe vzal podobu býka a jako takový svedl panenskou Evropu. Chlípný Minotaur byl posléze držen v bludišti, v němž bylo každý rok sedm paniců a panen obětováno k ukojení jeho chtíče. Podařilo se Minotaura zlikvidovat až v době úpadku takové civilizace, podlehnuvší jiným živlům, blahodárným i zkázonosným, vědecky dokazatelným: Řím, Byzanc, Benátky (čtyři století, od roku 1212, takže vliv i renezance), Otomanská říše, založená tureckými kmeny v Anatolii, úspěšně se šířící nejedním směrem, též pohltivší Konstantinopol, Cařihrad. - - S notným skokem v času vpřed teď neodolám pominout podrobnosti, jež Krétu postihly v době druhé světové války. Tam se totiž uskutečnila zcela první úspěšná parašutistická invaze velkého rozsahu. Došlo k ní koncem května 1941 - necelý jeden měsíc před německým přepadem Sovětského svazu. Na Krétě to bylo nerovné utkání, s převahou obránců - spojeneckých jednotek, zejména britského námořnictva z Alexandrie, kontrolujícího blízké vody proti německé převaze ze
září
35
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
vzduchu, s modernější výzbrojí. Deset tisíc parašutistů s podporou 12.000 jiných jednotek na palubě 750 kluzáků, vyskakovalo z Junkerů 52, s plánem zmocnit se několika letišť a tím tak zajistit přísun dalšího mužstva a potřebného materiálu. Většinu spojeneckých sil - téměř 40.000 mužů, tvořili příslušníci britského Commonwealthu. Jejich vrchní velitel - novozélandský generál Freyberg musel zápolit s "miscommunication", pohodlným eufemismem, rovněž postrádal moderní komunikační vybavení, jakož i pochopení situace od svých nadřízených v Egyptě. Notnou posilou spojenců avšak byl krátce před tím rozluštěný, úspěšně dešifrovaný německý vynález ENIGMA. Bitva trvala deset dní a vyžádala si tak značné množství ztrát - téměř 7.000 v řadách elitních útvarů (prapor o síle 600 mužů jich ztratil 400 hned první den), což přimělo Hitlera k rozhodnutí takto riskantní akce již nikdy neopakovat. Dalším překvapení byla nikoliv pasivní rezistence místního obyvatelstva. Admirál Wilhelm Canaris, velící vojenské špionáži (Abwehr), odhadoval početní sílu britských obránců na pouhých 5.000 mužů a rovněž předvídal podporu Wehrmachtu v řadách ostrovanů. Ti ale reagovali s nepředpokládanou odvahou a brutalitou. Civilisté včetně jeptišek se starodávnými zbraněmi se pouštěli do boje, Němce dýkami propichovali, čímkoliv vhodným utloukali. Hornatý terén - tři pohoří s vrcholky do výše téměř dvou a půl kilometrů - umožnoval se v něm snáze ztratit a působil pronásledovatelům nemalé potíže. Došlo k nevyhnutelné odvetě, represáliím, zatýkání rukojmí a jejich hromadným popravám. V těchto odvetných masakrech se zejména vyznamenal německý vrchní velitel generál FriedrichWilhelm Muller. (V této souvislosti nelze pomlčet o události, v této světové válce zcela unikátní - úspěšném únosu velícího generála nepřátelské strany a jeho dodání vlastní straně. Tak brilantní výkon měl ale jeden podstatný kaz: cílem únosu byl Muller, pro svou brutalitu i vůči vlastnímu vojsku z Kréty odvolaný, což únosci - dva britští důstojníci zvláštních služeb - patrně nevěděli, když v uniformách německé vojenské policie zastavili komandantův vůz, v němž ale seděl jeho nástupce, generál Heinrich Kreipe. Jeho se podařilo dopravit do Egypta, odkud jako regulérní legitimní zajatec (POW - Prisoner of War) se dostal do Kanady a v roce 1947 se dočkal svého propuštění. Onen Muller se dočkal spravedlnosti se zpožděním. Po válce byl postaven před soud, odsouzen k smrti a popraven. Koncem měsíce máje 1941 došlo ke kapitulaci 5.000 obránců Herakleitu, a evakuací 16.000 na lodích se podařilo bez úhony dorazit do Egypta. - - Rozhlížím se po příležitostech aspoň částečného seznamování s minulostí pokud možno jen nedávnou. Priorita mého zájmu ovšem ukojena nebude, bojišť s parašutistickým seskokem už určitě není, a potkat se s přízraky Wehrmachtu by bylo asi stejně málo pravděpodobné jako střetnutí s Minotaurem. Nasedli jsme do autobusu, projeli Herakleitem, ocenili nynější moderní architekturu, atraktivní design. Chybí, vlastně nám vůbec nechybí novostavby o přemnoha poschodích, k pronájmu za pořádný peníz evropským zájemcům. Spějeme vpřed podél pobřeží, dva tři kilometry za vodou obrysy ostrova neznámého rozsahu, též bez známky habitace, jakéhokoliv života. Serpentinami supíme do výšin mezi trčící kopce, kam se uchylovaly prchající vlastenecké jeptišky, probodávající cizácké okupanty. Se stoupáním přibýval příjemně chladný vzduch. V jedné zatáčce hotel či spíš hotýlek s písmeny gigantické velikosti v azbuce. Výtvor to ostrovního podnikatele, přitahuje rostoucí počet ruských turistů. Mnohým takovým patriotům lahodí mohutná socha před vchodem - toť první astronaut Jurij Gagarin.
září
36
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
První naší zastávkou byl klášter v místě Mera, s pamětihodnostmi ze čtrnáctého století. Holy Metropolis of Petras and Herronisos, Holy Monastery of Kardiotissa. Nejvíc mé pozornosti přilákaly jednak notně korpulentní jeptišky, nepřístupné až nerudné, a jednak ovoce známé jako "kamkvot", odrůda citrusového ovoce, po delším pátrání identifikována jako kumquat (fortunella marginata) ve tvaru a velikosti hroznů. V Číně, jeho původním domově, to byl magnet mé dychtivosti, kapsy si tím nacpával, aniž byl věděl, jak kde něco takového roste, zraje, zda na stromě jako pomeranče, v keřích jako angrešt či dokonce na poli jako brambory. Stoupáme do kilometrové výše na Lassithi plateau, náhorní rovinu s výtečným výhledem jednak na okolní mocné velikány, jednak dolů do plochých nížin se známkami zemědělské píle a nejen tam s pozůstatky benátského dědictví v podobě větrných mlýnů, velkou většinou již polámaných, deaktivovaných. Dělají dojem velikánských deštníků, sešlých věkem, potrhaných vzteklým hurikánem. K poslední zastávce došlo ve vísce či spíš městečku Tzermiado: Siganos family, Cretan gastronomy, v ceně zájezdu pohoštění, včetně tekutin. Místní tmavočervené, s pýchou servírované víno byl nepoživatelný zabiják, jakoby perverzní varianta anglického sherry v poslední fázi svého rozkladu, něčím takovým se snad dal za války vybíjet Wehrmacht. Záchranou mi bylo Ouzo, řecká národní ambrozie, s příchutí, připomínající aroma posedu v zubařském křesle. Návrat do Herakleitonu. Na naší verandě v Rotterdamu pak sedíme s párem českých spolucestovatelů, láhev šampaňského na rozloučenou vypíjíme, náramný západ slunce sledujeme. (Dokončení příště: Středozemím po sezoně plouti – 9: Vyúčtování výsledků)
Z ohlasů čtenářů Ad: „Ve Švýcarsku letí bio a koňské maso …“ Zpravodaj 7-8/2014 Vážená redakce, po přečtení rozhovoru s Ivetou Tomšikovou v čísle 7-8 jsem se mohl opět přesvědčit, jak se Češi po krátkém pobytu v zahraničí rychle stávají „znalci“ místních poměrů. Nejvíce mě šokovala nepravda o oblíbenosti konzumace koňského masa v Bernu, který navíc nepatří k největší německy mluvící části Švýcarska, jak tvrdí respondentka. Také mě dost zarazilo její hanlivé označení pro vůni sýra. Prý se toho smrádku nezbavíte, což je opět nepravdivý postřeh, poněvadž fondue se konzumuje převážně v zimním období a ne všude. Rovněž není zcela běžné, jak tvrdí, že by bernští vysokoškoláci ovládali 4-5 jazyků. Doufám, že můj příspěvek lépe osvětlí skutečné místní poměry. Srdečně zdraví Zdeněk Kocián, Winterthur
září
37
september
zpravodaj Odpovedáme:
9/ 2014
spravodaj
Rozhovor s pani Tomšíkovou sme nezverejnili preto, lebo jej tvrdeniam veríme, alebo jej dezinformácie chceme ďalej šíriť, ale naopak, snažíme sa informovať krajanov vo Švajčiarsku, aké posolstvá často šíria o tunajšom živote niektorí naši rodáci po svojom návrate do vlasti. A zároveň tým chceme dať možnosť tu žijúcim Čechom a Slovákom uviesť veci na pravú mieru, čo ste Vy, pán Kocián, aj chvýlyhodne využili. Ďakujeme.
Ad: Inzerát „Prosba o podporu a sdílení” Zpravodaj 7-8/2014 Vážený pane Hrico, s hrůzou a zděšením jsem si na stránce 48 Zpravodaje č. 7-8 přečetla inzerát s prosbou o sdílení videa na pomoc syrským uprchlíkům. V protikladu s tím je na stránce 10 kvalitní článek pana Benjamina Kurase o krutostech a postojích islámů. Když si čeští umělci chtějí vydělat peníze a natahat muslimy do země, ať si to dělají, zřejmě nezaznamenali důsledky tohoto hrozného činu. Jak islamisté tvoří svůj šílený stát, jak pro ně žena neznamená nic, křesťané jsou zabíjeni a podřezáváni jako dobytek, křesťanství je potlačováno. Dejte do Zpravodaje tyto odkazy. Proto ve Švýcarsku proběhlo referendum na zákaz stavění mešit. A Zpravodaj zveřejněním onoho inzerátu podporuje tuto českou kampaň. Opravdu by se každý křesťan měl zamyslet nad tím, jak budeme za chvíli těmito islamisty vyhubeni a naše dcery budou chodit zahalené a vražděny. Možná už je pozdě. Ivana Dangová
Odpovedáme: Vážený pani Dangová, zdá sa, že ste si poplietli pacháteľov s ich obeťami. Píšete, akých hrôz sa dopúšťa islam, pritom práve pred týmito hrôzami utekajú zo Sýrie už nie tisíce, ale milióny tých, ktorí si pred ním chcú zachrániť svoje životy a životy svojich detí. Mimochodom, viete, že kvôli vojnovému konfliktu opustili svoju vlasť už tri milióny registrovaných sýrskych utečencov, pričom odhady uvádzajú až dvojnásobné číslo? Ďalších 6 až 8 miliónov opustilo svoje domovy, ale ukrývajú sa v Sýrii, lebo sa im nedarí krajinu opustiť. Inzerát, ktorý Vás tak veľmi vydesil, nevyzýva k pomoci nebezpečným islamským extrémistom, ale ich obetiam, najmä ženám a deťom, pre ktorých je opustenie vlasti často jedinou možnosťou ako prežiť.
Ad: „Psychologie islámské krutosti“ Zpravodaj 7-8/ 2014 Vážená redakce, prosím přijměte moje odhlášení z odběru Zpravodaje počínaje dnešním dnem. Ačkoliv jsem nebyla vždy srozuměná s obsahem článků, které mají často velmi konzervativní perspektivu, odebírala jsem Zpravodaj několik let, abych podpořila jediný český časopis ve Švýcarsku. Článek
září
38
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
v posledním čísle Zpravodaje (7-8) „Psychologie islámské krutosti“, přetištěný z Neviditelného psa byl ale takovou směsicí pavědy a napadání islámu a arabského světa, že byl příslovečnou poslední kapkou. Chápu, že žádný časopis nemůže uspokojit názory všech, ale články jako je Psychologie islámské krutosti jsou svou úrovní nehodné jakéhokoliv časopisu. Jana Nikitin, Meisterschwanden
Odpovedáme: Milá pani Nikitin, článok, ktorý Vás tak rozhorčil, som si pred uverejnením prečítal aspoň trikrát a štvrtýkrát znovu po obdržaní Vašej reakcie. Ani pri najväčšej snahe som v ňom nenašiel to, o čom píšete – teda „zmes pavedy“ či „napádanie islamu“, ba dokonca celého „arabského sveta“. Škoda, že sa Vám nepodarilo vyvrátiť ani jedno tvrdenie o zverstvách islamských extrémistov, ktoré sa v článku spomínajú a rovnako ste zrejme pozorne neprečítala ani posledný odstavec článku, lebo ani na tento ste nereagovali ničím konkrétnym. A veru zišlo by sa. Je známe, že viaceré české i slovenské dievčence a ženy spriahli svoju budúcnosť s muslimskými partnermi, dokonca často konvertujú na toto náboženstvo. Strácajú potom neraz súdnosť, zmysel pre objektivitu, často sa z nich stávajú poslušné bábky v rukách svojich partnerov a zaslepené fanatičky. Netvrdím, samozrejme, že je to aj Váš prípad, to naozaj nie, ale Vaša prchká reakcia na článok, uvádzajúci len každému všeobecne známe skutočnosti, by u niekoho mohla takéto podozrenie vyvolať. Rešpektujeme, samozrejme, Vašu vôľu neodoberať viac Zpravodaj. Dovoľte ale, aby sme Vám ešte toto jedno číslo kvôli možnosti prečítať si našu reakciu poslali (napokon, Zpravodaj máte predplatený do konca roka a peniaze v prípade predčasného odhlásenia nevraciame). A keď už držíte septembrový Zpravodaj v rukách, odporúčam Vám prečítať si aj komentár pána Frýborta (nižšie, na tejto strane), ktorý takisto reaguje na minulomesačný článok Psychologie islámské krutosti. Redakcia Zpravodaja Vám do ďalšieho života praje veľa šťastia a ďakuje za doterajšíu podporu - ako píšete - jediného českého časopisu vo Švajčiarsku (upresňujem: česko-slovenského). Na ohlasy čitateľov odpovedal
Andrej Hrico
Komentář Luďka Frýborta k článku Psychologie islámské krutosti v minulém čísle:
Dodatek k psychologii islámu Fuj, fuj, pane Kurasi, nezbedníče! Víte přece, že jest přípustno kritizovat, ano utahovat si třeba i z království nebeského, jen ne z muslimů a jejich obyčejů, jelikož by to byla islámofobie! Ale pravda, sám jsem takový vyvrhel, takže si nemáme co vyčítat. Spíš bych si dovolil několik poznámek k Vašemu článku, víte, o té islámské psychologii. Zdá se mi totiž trochu neúplný. Bezpochyby je sexuální frustrace mladých muslimů jedním z důvodů, proč je islám ve svých projevech takový, jaký je: netýkavý, vypínavý, pro maličkost urážlivý, krutý a násilnický. Ale jsou i jiné důvody. Pokusím se je rozvést.
září
39
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Máme u nás v Hannoveru knihkupectví, kam, jsa knihomol, si rád občas rád zajdu. Obchod je to rozlehlý, třípatrový, bohatě zásobený a tak plný zákazníků, že si málem šlapou na paty; říká se, že lidé dnes nečtou, ale tady to věru není znát. Turka či Araba jsem v něm ale ještě nezastihl, třebaže se jich venku na chodníku polajdává, pokuřuje a pokřikuje plno, možná víc – nepočítal jsem je – než domorodců. Snad že zmíněné knihkupectví nevede arabskou a tureckou literaturu? Jistě by ji vedlo, kdyby o ni byl zájem. Ale není. Čím to? Inu, protože arabské a jiné takové knížky – existují-li vůbec – jsou zbytečné. Traduje se, že r. 642 po dobytí Alexandrie odpověděl chalífa Umár svému vojevůdci na dotaz, co má dělat s těmi hromadami svitků, nalezených v proslulé alexandrijské knihovně: „Je-li v nich totéž co v koránu, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé. V každém případě spálit!“ Není jisto, zda tato historka odpovídá skutečnosti; spíš ne. Vztah islámu ke knihám a vzdělanosti vůbec však ilustruje velmi dobře. Je pouze jedna pravda, nepochybná, neměnná, dalších doplňků ani revizí nepotřebující, pravda vše zahrnující, na všechny otázky světa i zásvětí odpověď mající, v koránu obsažená. Autorem koránu jest pak sám Bůh; formuloval jej už před stvořením světa a čekal jen na vhodný okamžik, kdy jej prostřednictvím proroka Muhammada předá lidstvu. Proč se tedy navíc ještě zaobírat nějakými knihami, že ano. Bojovníci džihádu kamkoli přijdou, zakazují knihy, hudbu, tanec, divadlo, ničí sochy, vyhánějí děti ze škol… fanatici, říká se. Náboženští šílenci. Bane. Oni jen naplňují doslovné poselství Alláhovo. Proto je islám nauka tak sterilní, v době svého vzniku utkvělá, nic nového nepřinášející, ničím k pokladu světové vzdělanosti nepřispívající, leda zatuchlým, tisíckrát přemletým zrnem koránu. Tím, že vyloučil jako rovnocenný prvek společnosti ženu, připravil se o polovinu své tvůrčí kapacity, je-li ovšem nějaké kapacity třeba; vždyť jediným a výhradním tvůrcem je Bůh. Jelikož si zakázal vývoj – jakýpak také vývoj, když vše už je v plné dokonalosti stanoveno nejvyšší autoritou - zaostává za jinými civilizacemi. Muslim si je svého zaostání vědom a nedovede si je vysvětlit jinak než jakýmsi podlým úskokem, vždyť v něm, samým Bohem vedeném, příčina být nemůže. Proto je islám takový, jaký je, domýšlivý, panovačný, preventivně útočný. Shrňme tedy: k sexuální frustraci bych přiřadil jako stejně podstatnou – ne-li podstatnější – frustraci ze zaostání, z rozporu mezi dokonalostí Božího zjevení a praktickým výsledkem. A je zde ještě třetí faktor: islám zbavuje člověka zodpovědnosti za jeho činy. Praví súra Pavouk: Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou… V stejné logice Bůh boří památníky starších civilizací, podniká teroristické nájezdy a vůbec vše, co bylo naznačeno výše; ta figurka s kalašnikovem se kolem toho jen tak motá, vlastní zodpovědnost ale nemá. To je v islámu možná děsivější než oba uvedené faktory dohromady, tahle absolutní, vší zodpovědnosti prostá boží nevinnost. Ta už pak dovoluje úplně všechno, od destrukce newyorského obchodního centra po vyvražďování syrských a iráckých křesťanů. A to ještě nevíme, co dalšího na nás Alláh teprve chystá. Je slovo islám odvozeninou arabské slovesné formy istaslama, podřídit se, plně se odevzdat do něčí vůle, v tomto případě Boží; a ani to není jen taková fráze do větru. Projede-li se vážený čtenář v Turecku venkovským autobusem, uzří možná bimbat se řidiči před nosem ozdobnou tabulku s nápisem ALLAH KORUSUN, Bůh řídí. Může si pomyslet něco o nábožné průpovídce, již netřeba brát tak doslovně, to by se ale mýlil. Ten mužský na řidičském sedadle se jen tak drží volantu, asi aby neusnul, ale řídí v plném smyslu toho slova Alláh. Vřítí-li se autobus do nepřehledné zatáčky, předjížděje přitom dva objemné náklaďáky a nic se nestane, není to štěstím
září
40
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
ani náhodou; Bůh tomu tak chtěl. Pakli se z protisměru vyřítí také jeden nebo dva náklaďáky a výsledkem je příšerný karambol, nu co: také to chtěl Bůh, a nám nepřísluší se v jeho úmyslech šťourat. Jedině pozitivní na tom je, že Alláh nevyvádí na silnici různé blbinky a frajeřinky, jak je obyčejem v… ale dost, vidím, že mě téma svádí ke skopičinám. Chtěl jsem tím příkladem naznačit toto: my, lidé západní, máme sklon spatřovat ve věroučných příkazech a nabádáních jakýsi náboženský folklor, možná zajímavý a v ledačem podnětný, ale nezávazný; záleží na našem rozumu či hlouposti, jestli se v zatáčce vybouráme čili nic. Toho je muslim dalek. Bere příkazy a zákazy své víry sakramentsky doslova, a to i muslim relativně umírněný a posvětštěný. Je třeba to vždy znovu a ještě znovu připomínat, protože zvyk narážení pracizího myšlení na vlastní západní kopyto je obtížně potlačitelný. Ač to možná leckdo nerad slyší, nacházíme se v dosti pokročilém stadiu zápasu dvou neslučitelných, v samém myšlenkovém základu si odporujících civilizací. Zatím v něm ustupujeme. Vyklízíme pozice v pošetilé představě, že my trochu ustoupíme, oni taky trochu ustoupí, až se sejdeme na oboustranně přijatelném společném jmenovateli. Vymněme mhu z oka svého. Není takového jmenovatele. Nemůže jej být tam, kde platí – velmi doslovně míněná – slova súry Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými. Řečeno jinak, není dohody tam, kde konečným cílem protivníka je poddání všeho světa jeho pravdě. Jak toho má být dosaženo… nu, výbojných, dobyvačných súr najde v koránu i méně pozorný čtenář dostatek. Ale třeba i bez násilí, oněmi plodnými lůny muslimských žen, jak si svého času liboval libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Nebo naším vlastním nerozumem, s nímž navzdory všem zkušenostem a příkladům srovnáváme nesrovnatelné. Nechme toho. Nemáme Alláha, který za nás všechno zařídí, máme vlastní zodpovědnost. Oč si koledujeme, bude nám vrchovatě dopřáno, nepřijdeme-li k rozumu včas. Jestli vůbec je ještě nějaké včas. Abych také pověděl něco příznivého: procestoval jsem, na vlastní pěst a nezprostředkovaně, kolem tuctu muslimských zemí včetně sedmi arabských a měl jsem dost příležitostí udělat zkušenost s tamními lidmi a jejich obyčeji. Nebyla tak špatná, jak by se z předchozího textu mohlo zdát. Lidé se ke mně, nevěřícímu, vesměs chovali přátelsky, byli zdvořilí, nápomocní, neúchylně poctiví – co kam položíš, to tam zítra najdeš – do určité míry i tolerantní, má-li poutník tolik rozumu, aby se moudře vyhnul hovorům o Židech a Izraeli. A mají i leccos, z čeho bychom si mohli skývičku ukrojit: rodinnou soudržnost, úctu ke stáří, pevné zařazení, v němž každý ví, kam patří, třebaže muslimskou ženou bych byl nerad. To všechno je pozitivní. Jenže co je to platné, kudy jsem ještě před dvanácti lety bez obav a překážek potloukal (mám na mysli především Sýrii a Libanon včetně pověstného, Hizballáhem ovládaného údolí Beka´a), dnes už bych nohou nevstoupil. Mele se to, řeže se to v zahradě Alláhově, jako by samého šajtana z řetězu pustil… Vypadá to, že krom výbojnosti navenek je v islámu obsažen i jistý samozničující mechanismus, který naskočí tou chvílí, když povolí tvrdá pěst diktátorova. Je to nejspíš přirozené. Kde chybí pocit vlastní zodpovědnosti, kde ani kámen z ruky puštěný nepadá k zemi (opět doslovně), nýbrž vůle Boží ho tam řídí, kde příčinou nezdaru není vlastní chybná úvaha či lehkomyslnost, ale nástraha Satanova a jeho křižáckých či jiných takových spřeženců, tam to asi nemůže dopadat jinak. Obával jsem se a dosud se obávám, že svou králičí množivostí islám do čtyřiceti až padesáti let zahltí a posléze ovládne přinejmenším Evropu. Teď si začínám klást
září
41
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
otázku, jestli ještě dřív nezanikne islám svými vlastními samozničujícími sklony. Je to takový závod kdo dřív, zda my nebo oni. Ledaže má Západ v rukou prostředek záchrany, jen kdyby dokázal zanechat politicky korektních mód a módiček a vrátit se k tomu, co jej kdysi učinilo vůdčí civilizací světa: k prozíravosti, organizační schopnosti místo bezhlavé improvizace, k pohledu ne od voleb k volbám, ale na desítiletí kupředu, k pokoře i kuráži, potřebné k podstoupení nezbytné porce rizika, bez níž se neobejde lidský duch, má-li využít přírodou mu daných možností. To islám nemůže. Nemá se k čemu vracet, ustrnuv v čase a myšlení svých začátků. Tak to by snad byly, pane Kurasi, ty dvě stránky, o které jste si psal. Kdyby nestačily, mohu dodat další a ještě další, téma je bezmála nevyčerpatelné a kritického slova nikdy nezbývá. V případě jako tento zcela obzvláště a speciálně. S pozdravem spoluspiklence Luděk Frýbort
Ptali jste se, odborníci odpověděli (Tuto rubriku jsme slibovali přinést již v minulém čísle, z různých důvodů se nám to podařilo až nyní. Velice se omlouváme). Jiří S. Basel: Je mi 67 let, žijí ve Švýcarsku od svých dvaadvaceti. Několik let pobírám důchod z ČR, chodí mi na bankovní účet ve Švýcarsku, ale pořád nevím, zda-li ho mám uvádět ve švýcarském daňovém přiznání, jinými slovy není mi jasné, jestli můj český důchod podléhá ve Švýcarsku zdanění. Prosím o radu, nechci porušovat švýcarské zákony. Děkuji.
Máte povinnost přiznat příjem českého důchodu ve švýcarském daňovém přiznání.
Stephan K. Otelfingen: I když žiji trvale ve Švýcarsku a mám zdejší občanství, měl jsem v Hřensku chalupu, kterou jsem nyní prodal. Peníze za prodej jsem si nechal poslat na účet ve zdejší bance. Mám je zdanit? Nebo jsem je měl zdanit v Česku, i když tam nemám trvalý pobyt? Anebo podléhá zisk z prodeje zdanění v obou státech? Nebo snad v žádném?
Zisk z prodeje chalupy podléhá zdanění. Zdanění je možné v České republice, nebo ve Švýcarsku. Můžete si vybrat.
Karel W. Baden: Moje neteř žijící v Hodoníně prodala loni statek. Část peněz mi darovala, protože je skromná, ke mně velice dobrá a ví, že se mi zde, ve Švýcarsku, žije těžce (jsem nevyléčitelně nemocen, je mi 83 let a mám nízký důchod doplněný sociální podporou). Jsem povinen peněžitý dar od neteře ohlásit švýcarskému sociálnímu úřadu? Nesníží mi pak, nebo zcela nezruší sociální pomoc?
Odpověď závisí od výše finančního daru.
Václav G. Lausanne: Kde bych se mohl dočíst, co všechno ve Švýcarsku jsem povinen uvádět do daňového přiznání, co si naopakmůžu od daňového základu odečíst a jak vysoká je odečitelná
září
42
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
položka z daňového základu, jinými slovy: do jaké výšky ročního příjmu nemusím platit daň?
Kontaktujte nás, rádi Vám poradíme.
Zdeněk C. Spiez: V prosinci dosáhnu švýcarského důchodového věku. Netuším, jak mám postupovat, jaké kroky podniknout, abych dostal švýcarskou penzi. Poradíte? Děkuji.
Tři až čtyři měsíce před dosažením nároku na starobní důchod se přihláste na AHV.
Jitka L. Winterthur: Moje dcera žijící ve Švýcarsku má zájem prodat v Česku v dražbě umělecké dílo významného českého autora. Obává se ale, že značnou část zisku z prodeje jí sebere švýcarská daň či jiné poplatky. Je tomu tak? Radu od známých, aby peníze za prodej švýcarským úřadům nepřiznala, s rozhořčením odmítla. Chce postupovat čestně a v intencích zákona.
Pro zodpovězení Vašeho dotazu potřebujeme znát další podrobnosti, informace o nabytí, kde se významné dílo momentálně nachází atp.
Máte dotazy? → Chcete poradit? → Vyřídit? → Obraťte se na nás! Odběratelé Zpravodaje - Konzultace - první půl hodiny ZDARMA a 8% slevy z hodinové sazby.
AGENTUR PAZDERA, Kreuzplatz 20, CH-8008 Zürich, tel.044 933 0733, Fax 044 932 5203 www.pazdera.ch
e-mail:
[email protected]
www.agenturpazdera.cz
Zdraví Slazená limonáda ničí náš mozek. Způsobuje demenci, varují vědci Nejenže po sladkých limonádách tloustneme, ale nově přišli vědci na to, že po nich také hloupneme. A nejvíc po nich trpí paměť dospívajících, kteří pijí limonády nejčastěji, dokonce třikrát tolik než mládež před dvaceti lety. Už jen jediná sklenice slazené limonády naruší paměť,“ tvrdí doktor Scott Kanoski z jihokalifornské Univerzity v Los Angeles. „Není žádným tajemstvím, že jednoduché cukry, zvláště když jsou konzumovány v limonádách a dalších nápojích, mohou vést k narušení metabolismu. Nicméně naše důkazy odhalují, že konzumace cukrem slazených nápojů negativně ovlivňuje také schopnost mozku fungovat normálně a pamatovat si podstatné informace o našem okolí,“ argumentuje Kanoski. Podle laboratorních výzkumů příjem jednoduchých cukrů ze slazených limonád a džusů v době dospívání vede ke zvýšenému počtu zánětů v hipokampu – mozkovém centru, které ovládá učení a paměť. Pokud limonády pravidelně pijí starší lidé, může dojít až k demenci. „Hipokampus je nezbytně důležitým centrem pro správnou funkci paměti,“ vysvětluje doktor Kanoski. Podle jeho názoru by děti ani dospělí neměli pít limonády a džusy denně. Pravidelná konzumace má negativní vliv na zdraví – na postavu i mozek. A to již v dávkách od jedné sklenice denně. Džus navíc není náhradou konzumace ovoce a zeleniny. iDnes,cz 43 září september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Ze spolkové činnosti Sjíždění řeky Reuss Jedna z mála slunečných nedělí letošního deštivého léta byla 17. srpna. Datum, které mám dávno červeně označeno v kalendáři. Tento den pořádal Sokol Lucern sjíždění řeky Reuss. Tentokrát bylo po deštích trochu více vody, jízda byla o něco rychlejší, ale ne nebezpečná, žádná divoká voda. Stačilo dopravit se (po domluvě) 10 nebo 20 km proti proudu, napumpovat člun a nechat se nést řekou, sem tam máchnout pádlem a kochat se míjející krajinou. Po přistání už hořel rozdělaný oheň, kde si každý mohl opéct přinesené zásoby. Samozřejmě i zásob tekutých bylo dost, musí se přeci dbát na pitný režim. Že celková atmosféra byla výborná, nemusím ani zdůrazňovat. Z Basileje nás bylo šest, všem se to líbilo a už se těšíme na příští sjíždění. Sokolům z Lucernu chceme poděkovat za dobrou organizaci a krásnou neděli. Dana Štěpánková
Na snímcích z foťáku L. Čarnecké: Nahoře vlevo: Voda vysoká, ale ne nebezpečná – zato pěkně studená: 17°C, ale veslováním se člověk zahřeje (M.Cron a R.Eger). Nahoře vpravo: Basilejská frakce rekapituluje sportovní výkony. Dole vlevo: Přijel až z Brna, asi proto se do vody neodvážil. Ale hlídal nás opravdu vzorně. Dole vpravo: Na roštu kotletky pro labužníky, servely pro praktické (daly by se jíst i po studenu) a zelenina (nejen) pro vegetariány (ve službě M. Cron).
září
44
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Oznamy Beseda Svatopluk Čech Zürich pořádá v pátek 24. října 2014 v 17:30 hod ve velkém sálu Lavaterhaus, St. Peter-Hofstatt 6, 8001 Zürich
večer na téma
„Počátek 1. světové války před 100 lety a vznik ČR“ Hlavním bodem bude přednáška docenta Dr. Josefa Tomeše z Masarykova ústavu Akademie věd v Praze, spojená s diskusí a kulturními vložkami. Pořadatele zvou srdečně na tento zajímavý večer všechny krajany i hosty a těší se na hojnou účast. Jana Jarolímková
Libor Šimeček
Jiří Kraus
39. ples Sokola Baden ve Wettingenu se bude konat teprve
v sobotu dne 14. února 2015
24. mezinárodní volejbalový turnaj Sokol Cup 2014 se koná v sobotu 13.9. 2014 ve sportovní hale Rossmoos Emmenbrücke LU. Je to nejlepší příležitost, jak se připravit na nadcházející halovou sezonu a přitom poznat týmy z blízka i daleka. Startovné je CHF 60.-. Kategorie muži / ženy / mix. Podrobnosti a přihlášky najdete na sokolcup.sokol.ch nebo www.sokol.ch (sokol cup).
září
45
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Ve vlastní věci: Zpravodaj dostává občas příspěvky, které přesahují jeho kapacitu. Jakkoliv jsou pro vás, milí čtenáři, zajímavé, jako celek je nelze otisknout, musí se proto „roztrhat“ do více čísel – nebo by se museli zkrátit, čímž by ztratili na kvalitě. Pokusně proto budeme zveřejňovat takovéto články na webu svaz-spolku.ch, kde je ponecháme po dobu jednoho až dvou měsíců. Publikací „příliš“ dlouhých příspěvků na webu se vyřeší problém, že se nemusí tisknout po kouscích a ve Zpravodaji zbyde víc místa na informace o aktivitách naší komunity. Pro budoucnost najdete texty delší než tři, vyjímečně čtyři stránky, na webu SSČS s odkazem v tištěném Zpravodaji. Redakce
Upozornění:
Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres! Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži. Administrace Zpravodaje
září
46
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz, Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln, Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1 IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX Clearing Nr.: 9000
Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich, Konto Nr.: 063 4699 7100 0, IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0 SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D
Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj) Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300 IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP
Přihláška k odběru Zpravodaje od ............. A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte) Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................ Ulice/číslo ……………………………………..................................................................... PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………... Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………
B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar: Paní/Panu: Jméno/příjmení:……………………………………………………………………… Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..…………. PSČ/město (obec)/stát: …………………..………………………………………………………. Složenku na zaplacení zašlete na adresu A Předplatné: viz výše a následující strana
září
47
september
zpravodaj
9/ 2014
spravodaj
Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.
Impressum Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach, Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04, e-mail(svaz spolků):
[email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail:
[email protected] Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace): Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48, e-mail:
[email protected] Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach, Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail:
[email protected] Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně. Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch Tisk: Gastropress Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce. Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
září
48
september
