obzor_15.qxp
22.5.2008
72
10:50
Stránka 72
S L Á N S K Ý
O B Z O R
I R E N A V E V E R K O VÁ
70. výročí od vypravení kladenských židovských transportů do Terezína V únoru roku 2012 uplyne již sedmdesáté výročí od vypravení dvou židovských transportů z Kladna do Terezína. Transporty označené „Y“ a „Z“ odvezly z Kladna a blízkého okolí více než 1 600 lidí, z nichž se vrátilo pouhých 120. Genocida v našem regionu byla zahájena. Odvezeni byli příslušníci židovských rodin. Přesto v Kladně a okolí zůstalo několik obyvatel židovského původu, kteří žili ve smíšeném manželství. Na ně se, díky promyšlené a systematické rasové politice Velkoněmecké říše, „dostalo“ až v posledních měsících války. Ti byli odvezeni většinou na jaře 1945 na nucené práce a genocidu na nich již nestihla nacistická mašinérie vykonat. Konec války se blížil, a tak většina z nich se v květnu 1945 vrátila ke svým rodinám. Svým blízkým mohli děkovat, že se jejich útrapy počítaly na týdny, a ne na měsíce či léta, jak tomu bylo u ostatních. Ti, kterým se podařilo přežít v koncentračních táborech několik let, se v létě roku 1945, tak jak jim to dovoloval jejich zdravotní stav, rovněž navraceli domů. Všichni začali hledat své příbuzné. Mnozí marně. Zůstali na světě zcela sami. Poválečný život přinášel nové problémy. Všichni museli navázat nové sociální vazby, pokusit se vyrovnat s hrůznými zážitky z koncentračních táborů, protože zapomenout se nepodařilo nikdy nikomu, a najít nové místo ve společnosti. Nikdo z nás, kdo tyto události neprožil, si neumí představit, jaké další problémy po projití peklem koncentračního tábora čekaly na ty, kteří přežili. Prokazování totožnosti, podstupování dědických řízení, návrat ke studiu, zrychlené absolvování škol, odkud byli pro svůj původ v roce 1940 vyhnáni. To je jen malý výčet všech peripetií, jimiž pro ně začínal nový mírový život. Řada těch, kteří měli šťastnější příbuzné za oceánem, odcházela do Ameriky, kde spatřovali nejen jistotu pro další život, ale mnohdy i možnost žít s jedinými příbuznými, často velmi vzdálenými, ve společném rodinném kruhu. Léta míjela a i ty nejhlubší jizvy se zacelily. Život přinášel nové události. Jediné, co prozrazovalo válečné útrapy těchto mužů, žen a dětí bylo číslo vytetované na předloktí jejich ruky – pro mladou generaci již nepochopitelné. To jediné prozrazovalo nejen zmiňované útrapy, ale i židovský původ. Do historie prakticky každého českého města neoddělitelně patří dějiny židovské komunity, které se začínají odvíjet v druhé polovině 19. století. Byl to důsledek nově přijaté rakouské ústavy z roku 1867, která deklarovala všeobecnou občanskou rovnost. Židovští obyvatelé se začali stěhovat do měst.
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 73
P O J E D N Á N Í
73
První židovské rodiny přišly do Kladna v sedmdesátých letech 19. století z hostouňského ghetta. V knihách trvale bydlících najdeme nová příjmení jako Reimann, Guth, Bondy, Heitler, Löwy či Poláček. Jejich křestní jména byla ryze biblická – Samuel, Abrahám, Benjamin či Izák. Je zajímavé zjistit, jak se jednotlivé rodiny začleňovaly do majoritní společnosti. Podle dochovaných materiálů musíme konstatovat, že atmosféra v novodobém „kotli“ přistěhovalců byla příznivá. Většinou se jednalo o židovské obchodníky, kteří měli zájem přizpůsobit se okolí a získat stálé zákazníky. Z nejstarších rodin jmenujme obchodníka Abraháma Reimanna, který přišel s manželkou Alžbětou do města v roce 1871. Tehdy si manželé zakoupili na kladenském náměstí dům č. p. 13, který měl v přízemí dva obchody. V té době měla rodina pět dospívajících dětí (tři syny a dvě dcery).1) Na přelomu 19. a 20. století přišla do Kladna další rozvětvená obchodnická rodina Bernarda Arnsteina (někdy psáno Arnštein). Bernardovi synové se stali váženými obchodníky. Provozovali obchod s kůžemi, obchod s hračkami a v pozdější době i s textilem.2) Známým kladenským občanem se stal i Josef Beck,3) spolumajitel parního mlýna v Kladně. Jeho společníkem byl další židovský spoluobčan Gustav Brand.4) Židovské obyvatelstvo se usadilo v Kladně trvale. V roce 1900, když byl otevřen první ročník kladenské reálky, bylo zapsáno v třídních výkazech pět židovských studentů z kladenských obchodnických rodin. Prvními posluchači kladenské reálky byli: Zdeněk Fischl5) (otec Ludvík, obchodník, Kladno č. p. 65), Josef Heitler6) (otec Ferdinand, koželuh, Kladno č. p. 120), František Kopidlanský7) (otec Zikmund, obchodník, Kladno č. p. 8), Otakar Taussig8) (otec Jakub, sklenář, Kladno č. p. 93) a Antonín Reimann9) (otec Alois, obchodník, Kladno č. p. 13). Všichni uváděli jako mateřský jazyk češtinu. Částečně máme zdokumentovánu židovskou obec v době I. světové války. Na seznamech odvedených branců z kladenské židovské obce najdeme takřka osmdesát jmen vojáků. Za všechny připomeňme Františka Saluse10) (otec Josef Salus, řezník, Kladno č. p. 204), který byl strážmistrem dragounů a za svoji vzornou službu získal stříbrnou medaili. Stejně prošli frontou jeho dva bratři Jiří11) a Pavel.12) Dále lze uvést advokáta Julia Fränkla,13) který se přihlásil jako jednoroční dobrovolník, jednadvacetiletého poručíka Viktora Gutha,14) svobodníka Ottu Tausiga,15) který dvakrát upadl do ruského zajetí, MUDr. Bedřicha Bauma16) či Františka Budlovského,17) odvedeného v posledních měsících války. V meziválečném Československu se upevnila občanská společnost. Každý člověk bez rozdílu původu i víry byl plnoprávným občanem, o jehož postavení rozhodovaly pouze jeho schopnosti a dovednosti. Po první světové válce nastal úbytek praktikujících Židů, jednotlivé židovské náboženské obce se z ekonomických důvodů slučovaly, původní rodové svazky sice zůstávaly, ale těsné rodinné a rodové vazby se rozvolnily. Kladno zůstalo jako jedno z mála míst, kde si židovská obec udržela rabína. Proto se do Kladna sjížděli za duchovním životem i věřící z Unhoště, Hostouně a Nového Strašecí. Od poloviny 19. století do roku 1942 se ve funkci kladenského rabína postupně vystřídali Herman Schwarz,18) Vilém Pollak19) a PhDr. Mořic Müller.20) Meziválečné Kladno se rozrostlo na moderní průmyslové město, které bez obtíží vstřebávalo všechny kulturní podněty. Pevné místo ve společnosti si uhájili i kladenští Židé, přestože pro tuto společenskou skupinu obyvatel bylo typické časté stěhování a změny bydliště. Ve městě se udržoval okruh židovských obchodníků a intelektuálů, kteří tvořili neodmyslitelnou součást tehdejší společnosti. Musíme připomenout obchodníky, jako byl Josef Bondy21) (majitel železář-
obzor_15.qxp
22.5.2008
74
10:50
Stránka 74
S L Á N S K Ý
O B Z O R
ství), Alois Bondy22) (majitel povoznictví a obchodu s uhlím), Josef Eisert23) (prodejce hraček), Richard Guth24) (prodejce hraček), Leo Kafka25) (obchodník s textilem a dámskou konfekcí), Karel Herrmann26) (obchodník s textilem), Vítězslav Löwner27) (pekař), svoji živnost ve městě stále provozoval Josef Salus28) (řezník), který byl v roce 1938 starostou synagogy, a Jindřich Taussig29) (prodejce loterie a galanterního zboží). Kladno při svém rozvoji trpělo nedostatkem vysokoškolsky vzdělaných lidí. Absolventi místních středních škol se živili jako úředníci ve službách města nebo místních průmyslových podniků, ale jejich počet nestačil. Do města se stěhovali inženýři, lékaři a advokáti, z nichž mnozí byli židovského vyznání. Tak do města přišli zubní lékaři, Vítězslav Baum,30) Vilém Jelínek,31) Alois Herrmann,32) Hugo Moravec – dříve Marchfeld33) a Antonín Popper,34) lékaři Evžen Erenyi,35) Benjamin Roth36) a Arnošt Schwarzkopf37). Advokátní praxi si zřídili Karel Fleischman,38) Julius Fränkl, Rudolf Seidl39) a Pavel Wantoch.40) V meziválečném období se česká společnost projevovala značně tolerantně, a tak ani sňatky mezi jinověrci nebyly žádnou výjimkou. Tragický zlom nastal v roce 1939. Po vyhlášení protektorátu nad Čechami a Moravou byla v krátké době společnost násilně rozdělena podle zrůdných rasových hledisek. Z váženého občana i prostého nenápadného souseda se jako mávnutím proutku stal občan druhé kategorie, který musel být na ulici označen Davidovou hvězdou. Norimberské zákony rozdělily českou společnost do několika kategorií. Na nejvyšší společenský žebříček se dostali Němci usedlí v Čechách, zvláště pak ti, kteří otevřeně vítali nástup Hitlerova režimu. Na opačném konci pak stáli Židé, obyvatelé bez jakýchkoli práv, „zabírající“ středoevropský prostor. Zpočátku se i okleštěná Československá republika zdála bezpečná. V této době se dalo před blížící se zrůdnou filozofií ještě uprchnout do ciziny. Mnozí však podcenili hrozící nebezpečí a odmítli opustit zemi, která byla jejich domovem. Kdo neodešel do 1. září 1939, dostal se do pasti, z níž nebylo již úniku. Usedlé kladenské rodiny čelily nepřízni osudu po svém. Když musely židovské děti v roce 1940 opustit studia a měly zákaz navštěvovat i základní školy, začali všichni hledat bezpečí a sílu uvnitř vlastních rodin, respektive rodů. Jednotlivé rodiny roztroušené po celém protektorátu se začaly stmelovat a útočiště většinou hledali u příbuzných v Praze. Z historické zkušenosti věděli, že Praha, díky své anonymitě, by pro ně mohla být v dané chvíli mnohem bezpečnější. Předpokládali, že pokud by se konal na Židy pogrom, pak mají v blízkosti příbuzných větší šanci tyto zlé doby přežít. Nikdo nebyl schopen domyslet zrůdnost německého nacistického režimu, který pro své plány dokonale využil vedoucí židovských obcí. Německé protektorátní úřady zneužily synagogální evidence a donutili představené jednotlivých židovských obcí, aby vypracovali transportní seznamy. Zpočátku v těchto lidech nevzbuzoval pojem Terezínské ghetto ani hrůzu, ani podezření. Život v oddělených ghettech prožily generace jejich předků. Nikdo nečekal, že německá válečná administrativa s příznačnou přesností a důkladností vytvoří z transportů systém, který se nedá označit jinak než „masová továrna na smrt“. Vůdcovo přání, aby byly Říše a Protektorát od západu k východu co nejdříve od Židů vyprázdněny a osvobozeny, se začalo rychle plnit. Ghettoizace Židů na české půdě a jejich další selekce v pracovních táborech, až po konečné odesílání do vyhlazovacích táborů, započala. První transport byl vypraven dne 16. října 1941 z Prahy s tisícem osob, který směřoval přímo do Lodže. Válku z těchto transportovaných přežilo dvacet čtyři osob.
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 75
P O J E D N Á N Í
75
Zrůdná systematičnost celé akce byla nastartována. Transporty do vyhlazovacích táborů byly v roce 1941 vypravovány z Prahy a tři rovněž z Brna. Následující rok přišla na řadu další velká města. Po Plzni nejen České Budějovice, Písek a Kolín, ale v únoru 1942 i Kladno. Terezín, cílové místo většiny transportů, byl pouhým přestupištěm do „pekla“. Jen v roce 1942 bylo vypraveno více než dvacet transportů z Terezína dál na východ. Konečnými cílovými stanicemi byly vyhlazovací tábory Malý Trostinec, Treblinka, Izbica nebo Riga. Kladenská židovská obec, stejně jako ostatní židovské obce, musela připravit seznamy svých příslušníků do dvou transportů. 22. února 1942 byl vypraven z Kladna do Terezína transport „Y“. O čtyři dny později nastoupili stejnou cestu zbylí Židé v transportu označeném jako „Z“. Tím bylo město i okolí očištěno. V těchto transportech byli především lidé z Unhoště, Slaného a vesnic v okolí Kladna. Většina z nich zcela zmizela, a tak dnes náhodně nalezené obrázky mnohdy připomínají jen bezejmenné tváře. Následující zrekonstruované životní osudy několika kladenských židovských rodin mají symbolicky připomenout všechny ty, jimž byl zmařen život v největší a nejkrutější „továrně na smrt“, jakou dovedl vymyslet nacistický režim.
Hanuš Braun Hanuš Braun se narodil 6. ledna 1906 v Lanškrouně. Otec, vládní rada Alois Braun, měl se svojí manželkou Annou rozenou Popprovou ještě děti Lva, Karla a Blanku. (Blanka však zemřela v dětském věku.)
Hanuš Braun na lodi cestou do Ameriky (1929)
obzor_15.qxp
22.5.2008
76
10:50
Stránka 76
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Hanuš vystudoval gymnázium v Praze. Plynně hovořil německy, anglicky, francouzsky a španělsky. Do života dospělých vstoupil s takovou vervou, že musela zasáhnout jeho rodina. Otci se nelíbil jeho vztah ke sportu, kdy byl ochoten obětovat zelenému trávníku všechno a na studia mu nezbýval čas. Proto mu rodiče zakoupili lístek na loď Monte Sarmiento a 12. prosince 1929 ho poslali do Ameriky. Přelom dvacátých a třicátých let 20. století prožil Hanuš v Jižní Americe. Postupně žil v Argentině, Brazílii a Uruguay. Prošel řadou zaměstnání, mimo jiné pracoval i v hotelu. Na podzim roku 1933 se vrátil zpět do Evropy. 1. září 1933 nastoupil na palubu lodi Mendoza, která dorazila 29. září do Evropy. Jistě ho ani nenapadlo, že právě nově zvolený německý kancléř Adolf Hitler změní na řadu let nejen jeho život, ale i životy dalších souvěrců. Hanuš přišel do Kladna krátce po svém návratu z Ameriky. Usadil se v domě svého strýce Poppra nedaleko náměstí. Amerika mu hlavu nenapravila a dál se zajímal o sport, který otci tolik vadil. V roce 1933 však jeho zájem dostal nový rozměr. Hanuš si založil v domě č. p. 2591 obchod se sportovním zbožím. V krátké době navázal s místními sportovci osobní kontakt a mezi své přátele počítal i legendárního fotbalového útočníka František Kloze. Obchod vedl až do začátku války. Po arizaci tohoto majetku zůstal Hanuš zcela bez prostředků. Nezůstal však bez přátel. V takto pohnutých dobách se zamiloval do křesťanky, učitelky Marie, roz. Vaněčkové a 23. srpna 1941 byla svatba. Od počátku se manželé museli potýkat s rasovou segregací. Hanuš mohl chodit na ulici pouze v oblečení označeném židovskou hvězdou. Problémy měli
Svatební fotografie novomanželů Braunových (23. 8. 1941)
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 77
P O J E D N Á N Í
77
i s bytem. První byt měli v suterénu kladenské synagogy, později našli domov ve Velké Dobré.41) To již přibyla do rodiny dcera Blanka. Protože žil Hanuš Braun ve smíšeném manželství, byl povolán do transportu až na sklonku války, který byl vypraven z Prahy do Terezína dne 31. ledna 1945 pod označením AE1. Prošel, stejně jako ostatní Židé, útrapami, ale tyto poslední transporty již byly skutečně transporty pracovními a doba internace se snížila na minimum. Hanuš Braun se v květnu 1945 vrátil domů. V tomto roce už měla rodina čtyři členy. Do rodiny přibyl syn Tomáš. Během čtyř válečných let zemřeli všichni členové jeho původní rodiny. Otec Alois zemřel v roce 1941, tedy těsně před vypravením prvních transportů. Matka Anna zahynula v Osvětimi stejně jako bratr Lev. Poslední z bratrů Karel zemřel v Osvětimi někdy v roce 1944. Hanuš byl jediný, kdo přežil. Po návratu do Kladna působil krátkou dobu jako správce internačního tábora v Dubí. V krátké době založil cestovní kancelář, ale v roce 1948 o ni opět přišel. Další životní etapa se uzavřela. Neměl sice již svůj obchod, ale stále byl oním uznávaným a neúnavným organizátorem, jehož schopností bylo třeba využít a kterého měl každý rád. Již v roce 1949 (to měla již rodina tři děti, *1948 syn Lenda) byl jmenován prvním ředitelem kladenského zimního stadionu. Jak s oblibou jeho přátelé říkali, Hanuš se stal ředitelem stadionu v době, kdy na staveništi byly ještě krtiny a les. A tak opět jeho milovaný sport zvítězil a živil ho i v dobách socialismu. Stal se zodpovědným ředitelem a tuto funkci vykonával takřka dvacet let. Středobodem jeho zájmu byl zimní stadion, jehož výstavbě a následnému vybavení věnoval každou volnou chvíli. Bez nadsázky lze říci, že zimní stadion se stal jeho vášní. Jako ředitel zimního stadionu oslavil uprostřed svých přátel svoje šedesáté narozeniny. O dva roky později, v roce 1968, odešel do starobního důchodu. Zemřel v Kladně o několik měsíců později dne 11. prosince 1969.
R o d i n a M U D r. V i l é m a J e l í n k a , z u b n í h o l é k a ř e Vilém Jelínek se narodil 29. dubna 1898 v Ivančicích nedaleko Brna v rodině významného a váženého občana Samuela Jellinka, který zastával funkci starosty židovské části tohoto města. Samuela Jellinka postihly válečné transporty jako starého muže. Byl zařazen do transportu Ac do Terezína vypraveného dne 19. března 1942 z Brna. Za necelé čtyři měsíce v Terezíně zemřel. Vilém Jelínek (tak si své rodné příjmení počeštil) vystudoval medicínu a našel v rozvíjejícím se průmyslovém městě Kladně vhodné místo pro zřízení lékařské praxe. Rychle se rozrůstající město trpělo chronickým nedostatkem kvalifikovaných lékařů, především pak zubních doktorů. Jelínkův pobyt v Kladně máme bezpečně doložen k roku 1925. Otevřená kladenská společnost, která se uprostřed průmyslového shonu rychle formovala, ochotně přijala dr. Jelínka mezi sebe a v krátké době z něho byl vážený kladenský občan. V Kladně poznal i svoji budoucí manželku Gertrudu, rozenou Kocmánkovou, s níž se dne 12. května 1931 v Praze oženil. Manželka při sňatku přijala i jeho víru. V krátké době se novomanželé přestěhovali do nově postaveného domu č. p. 2513, který si Vilém Jelínek objednal u kladenského architekta a stavitele Václava Stádníka. Moderní funkcionalistická vila byla postavena podle požadavků lékaře. Přízemí věnoval architekt prostorám pro ordinaci, další podlaží sloužila potřebám rodiny. Přestože se rodina stala čistě židovskou, neomezovaly se styky manželů jenom na tuto komunitu, ale manželé vedli bohatý společenský život, kdy se setkávali
obzor_15.qxp
22.5.2008
78
10:50
Stránka 78
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Vilém Jelínek kolem r. 1937
s dalšími významnými rodinami ve městě. Život mladé rodiny se odvíjel bezproblémově. Na podzim 18. listopadu 1932 se manželům narodil syn Bedřich. Malý Bedřich začal chodit do první třídy v roce 1938 v Kladně. Otec se snažil vyvolat u syna zájem o hudbu, protože sám se o hudbu zajímal a byl vynikající zpěvák. Jeho snahy však nepřinesly očekávaný úspěch. Syna vážná hudba nikdy nezaujala tak jako otce. Bedřichův nástup do školy spadá do doby, kdy rodina zcela vážně uvažovala o odchodu do ciziny. Doktor Jelínek si dokonce zabalil své lékařské přístroje a několik beden již poslal do Londýna, kde si chtěl otevřít ordinaci. Jeho rozhodnutí však odvrátili kladenští přátelé, kteří ho přesvědčili, že člověku s jeho postavením a vážností se nemůže nic stát. Všichni podcenili hrozící nebezpečí. Ve chvíli, kdy bylo nebezpečí zcela konkrétní, bylo na odchod do ciziny již pozdě. Vše v jejich životě se změnilo. Bedřich Jelínek nesměl pro svůj židovský původ nastoupit do třetí třídy. Byt v krásné vile byl přidělen jednomu z německých úředníků a rodina směla v domě obývat pouze prostory bývalé ordinace. Tu ostatně doktor nepotřeboval, protože měl, jako každý židovský podnikatel, zákaz výkonu povolání. Z lékaře se ve vlastním domě stal pouhým domovníkem. Podle rodinných vzpomínek museli všichni odejít z Kladna, které mělo být rasově čistým městem, oproštěným od židovského obyvatelstva. Všichni proto odešli do Prahy. Zpočátku bydleli odděleně. Matka se synem nedaleko Hradčan u svého bratra (Nerudova č. p. 10). Po několika měsících se musela matka se synem odtud odstěhovat. Manželé Jelínkovi našli společný byt v Praze a během války postupně vystřídali několik adres. Bydleli v Podskalí i v Karlíně. Poslední adresa jejich společné domácnosti byla Dušní ulice č. p. 6. Gertruda Jelínková se přes všechny problémy se svým manželem nerozvedla, a tím ho dokázala v těchto nejhorších chvílích alespoň částečně ochránit před nuceným transportem. Zařazení Viléma Jelínka do transportu proběhlo 25. února 1945. Poslední vzpomínka syna na otce se opět váže k hudbě. Při loučení nabádal otec syna, aby hrál na housle a pokaždé, když je vezme do ruky, aby si na
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 79
P O J E D N Á N Í
79
něho vzpomněl. Transportem AE Praha – Terezín odjelo celkem 520 vězňů, z nichž zahynulo sedm osob. O to smutnější je osud dr. Viléma Jelínka, který se v Terezíně nakazil tyfem a zemřel na tomto místě dne 11. května 1945. Gertrudě Jelínkové se podařilo syna Bedřicha uchránit před transportem. V rodině se traduje, že matka udala, že Bedřich není pokrevním synem svého otce. Takto vzniklá kauza se musela řešit před soudem. Soudní líčení se dařilo díky úplatkům oddalovat až do konce války. Matka při záchraně syna projevila nevídanou dávku osobní odvahy a obdivuhodnou energii. Tu ostatně prokázala i v pozdějších letech. Gertrudu Jelínkovou čekal i v následujících mírových letech složitý osud. Zůstala sama se dvěma dětmi (21. listopadu 1944 se narodila ještě dcera Zuzana). Následná poválečná situace v Československu ji přiměla odejít z Čech. Cizina pro ni nebyla neznámým pojmem, protože se narodila v Curychu a prožila v tomto městě i dětství. Využila skutečnosti, že se narodila ve Švýcarsku a legálně se v roce 1949 spolu se synem a dcerou vystěhovala přes Švýcarsko do Spojených států amerických, kde všichni našli nový domov. Povolení k legálnímu odchodu umožnil nejen vynucený dar rodinného domu, který nakrátko získal pro své potřeby nově vzniklý Svaz mládeže v Kladně, ale i skutečnost, že otec dětí zemřel v koncentračním táboře. Dcera i syn zvládli přechod do nového života bez problémů. Bedřich vystudoval techniku a stal se odborníkem v oboru matematiky a výpočetní techniky. Působí jako ředitel univerzitního centra pro zpracování jazyka a řeči, je profesorem na fakultě elektrotechniky a počítačového inženýrství na univerzitě Johna Hopkinse. Za své vědecké objevy mimo jiné získal v roce 2001 čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. Zuzana získala doktorát v oboru biologie, dnes žije v Kanadě a živí se jako auditorka. Gertruda Jelínková dožila ve svém rodném Curychu, kam za ní v roce 1968 odešla i její dcera z prvního manželství Jiřina s rodinou. Zemřela ve věku osmdesáti sedmi let dne 16. února 1996.
R o d i n a M U D r. A l o i s e H e r r m a n n a , z u b n í h o l é k a ř e Rod Herrmannů žil dlouhá léta v Dobříši. Aloisův otec Ludvík Herrmann provozoval faktorství na výrobu rukavic a z této činnosti živil manželku Albínu a šest dětí. Alois i jeho sourozenci vyrůstali jako praktikující Židé. Vyučování dětí probíhalo v jednotřídní židovské škole v Dobříši. Alois jevil už od mládí mimořádné nadání, a proto odešel studovat do Prahy střední školu a posléze se rozhodl vystudovat na univerzitě lékařství. Kvůli antisemitským postojům jednoho z učitelů odešel z fakulty a dostudoval v Bratislavě zubní lékařství. Po studiích však marně hledal práci v okolí své rodné Dobříše. Proto se na doporučení přítele Arnsteina rozhodl založit si zubní praxi v Kladně. Město v meziválečném období nadále prožívalo hospodářský růst a stálý příliv obyvatel přinášel řadu problémů jak v oblasti sociální, tak i zdravotní. Příchod dr. Herrmanna proto znamenal značné zlepšení zubní zdravotní péče pro obyvatele. Záhy po sňatku v Praze v roce 1923 odešel Alois s manželkou Annou (roz. Schwarzovou) do Kladna. Manželé si zakoupili dům čp. 464 a v krátké době ho přestavěli pro potřeby ordinace i soukromého bydlení. V roce 1926 se manželům Herrmannovým narodil jediný syn Petr. Rodina dodržovala židovské zvyky a pravidelně se účastnila synagogálního života.
obzor_15.qxp
22.5.2008
80
10:50
Stránka 80
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Alois a Anna Herrmannovi
Petr od dětských let vyrůstal v kladenském prostředí jako všichni jeho vrstevníci bez rozdílu vyznání. Během let tak vznikala pevná přátelství napříč náboženskými komunitami. V tomto klukovském světě byla jedinou výjimkou výuka náboženství, která probíhala podle víry rodičů. Tehdejší rabín Müller vyučoval všechny židovské děti jedenkrát týdně v pronajaté třídě obecné školy U Floriána. Přes náboženské rozdíly byl nejlepším Petrovým kamarádem arijský spolužák Jiří Krejčí, s jinými kamarády společně chodil cvičit i do kladenského Sokola. V roce 1932 nastoupil Petr Herrmann do Obecní cvičné školy v Kladně při Učitelském ústavu. Po jejím absolvování byl v roce 1937 přijat na kladenské reálné gymnázium, které byl nucen z rasových důvodů opustit ve III. ročníku na konci školního roku 1939/1940. Všechny ročníky kladenské reálky absolvoval opět s výborným prospěchem. Tím skončil jeho bezstarostný studentský život, během něhož pravidelně trávil letní prázdniny mezi svými bratranci a sestřenicemi na Dobříši. Válečná mašinérie začala semílat osud celé rodiny podobně jako osudy ostatních obyvatel protektorátu, kteří byli židovského původu. Stejně jako Petr musely ze školy odejít jeho spolužačky Gerta Bondyová a Irena Budlovská. Čtrnáctiletému chlapci našel otec možnost alespoň se učit řemeslu v Dvořákově autoelektrodílně. V učení však byl necelý rok, protože pro majitele dílny, který tuto možnost doktoru Aloisi Herrmannovi sám nabídl, začala být přítomnost židovského chlapce v dílně nebezpečná. Nějaký čas ještě Petr pracoval ve skladu, ale pak odešel a sám bez vědomí rodičů se přihlásil na práci do kladenských dolů. Jeho čin měl, podle prohlášení německých úřadů, zachránit jeho rodinu od transportu. Petr krátký čas pracoval na povrchu Dolu Max. Vysilující práci spojenou s každodenním dojížděním na kole nemohl chlapec dlouho vydr-
obzor_15.qxp
22.5.2008
10:50
S T A T Ě
A
Stránka 81
P O J E D N Á N Í
81
Petr, Anna a Alois Herrmannovi
žet. Otec mu našel práci na židovské obci, kde byl zařazen jako šestnáctiletý k přípravě a organizaci plánovaných transportů židovského obyvatelstva. Rodina Herrmannova byla zařazena do kladenského transportu „Z“ vypraveného 26. února 1942 z Kladna, shodou okolností z místa, kde malý Petr před válkou poprvé vstoupil do školy. V březnu 1942, krátce po příjezdu do Terezína, proběhl pod německým diktátem nábor dobrovolníků na práci do kladenských dolů. Tuto akci opět provázel slib, že rodiny přihlášených jednotlivců budou chráněny před transportem na východ. Petr Herrmann se tak podruhé ocitl v dole. Z patra libušínského hostince Němci operativně vybudovali ubytovnu, kde spalo asi 50 osob. Odtud se denně chodilo pracovat do Dolu Mayrau. Setkání s horníky znamenalo pro Petra hluboké zážitky. Pod slupkou tvrdých „chlapů“, kteří nedávají své city nikdy najevo, se skrývali otcové od rodin. Občas podstrkovali dospívajícímu chlapci jídlo, kterého měli sami málo. Bez nadsázky můžeme říci, že kladenští horníci formovali Petrovy životní názory a postoje. Období relativního klidu a bezpečí pominulo v době heydrichiády. Koncem července se Petr vrátil do Terezína, kde se opět setkal s rodiči. Po dvou letech byli Petr a jeho otec zařazeni do transportu Ek směřujícího 28. září 1944 do Osvětimi. Otec byl hned na rampě selektován a jako člověk nehodící se na práci zplynován ihned po příjezdu. K usmrcení obětí se používalo plynu Cyklon B, přípravku k desinfekci uzavřených prostorů. Stejný osud prožila i Anna Herrmannová, zařazená do osvětimského transportu označeného Eo dne 6. října 1944. Jediný, komu se podařilo přežít, byl Petr. Byl uznán práceschopným a stal se pouhým číslem B12716, které mu bylo vytetováno na předloktí levé ruky. Jeho roční učební doba v autodílně znamenala nejlepší vklad do následujících měsíců života, strávených v Terezíně a pak ve skupině elektrikářů, nuceně pracujících v pobočném táboře Oswietimi Gliwice 3. Vězňové z tohoto tábora byli počátkem roku 1945 evakuováni pochodem na západ, aby unikli postupující Rudé armádě, která pod velením gen. Koněva útočila v oblasti řeky Odry. Tam byla většina z nich osvobozena. V průběhu jara 1945 byl Petr s ostatními osvobozenými vězni z oblasti bojů repatriován na východní Slovensko. Byla ještě válka a Petr se rozhodl vstoupit
obzor_15.qxp
22.5.2008
10:50
Stránka 82
82
S L Á N S K Ý
O B Z O R
dobrovolně do armádního sboru gen. Svobody. Po odvodu byl odvelen na výcvik do důstojnické školy v Popradu a teprve koncem července propuštěn dočasně z vojenské služby. Do Prahy se vrátil dne 29. července 1945. Když v srpnu téhož roku přijel do Kladna, zjistil, že ho již k tomuto městu nic neváže. Všichni jeho přátelé a dobří známí válku nepřežili. Kladno se pro něho stalo cizím městem. Obdobně byly zcela zpřetrhány vazby na Dobříš. Ani tam nikdo z desítek příbuzných nepřežil. Je třeba obdivovat úsilí a cílevědomost mladého devatenáctiletého muže, který si již v Terezíně a Osvětimi předsevzal, že musí přežít a po válce vystudovat obor elektroinženýrství. Během jednoho roku si doplnil středoškolské vzdělání a začal studovat pražskou techniku. Přes všechna úskalí a problémy v roce 1952 promoval s vyznamenáním. To byl již ženatý s houslistkou Jarmilou Turkovou, u jejíchž rodičů našel nový domov. V roce 1957 se rodina rozrostla o dceru Michaelu. Rodinu ing. Petra Herrmanna však čekalo ještě jedno velké rozhodnutí. Po srpnu 1968 se manželé rozhodli pro emigraci a odešli do Venezuely, kde ing. Herrmann pracoval u firmy Philips. Kruh pohnutých životních osudů se uzavřel v roce 1998. Manželé Herrmannovi se po třiceti letech natrvalo vrátili do Čech a Petr Herrmann dnes, jako vdovec, žije v Praze. Dcera Michaela s rodinou zůstala na americkém kontinentě.
M U D r. B e n j a m i n R o t h Benjamin Roth se narodil 24. ledna 1909 ve slovenské obci Vrbov nedaleko Lázní Poprad manželům Heleně, rozené Ratzové, a Moritzi Rothovi. Moritz byl majitelem hospodářského dvora a zároveň provozoval řeznickou živnost. V rodině vyrůstal spolu s bratrem Zolou a sestrou Magdou. Rodiče dbali na vzdělání
1
2
4
3
Fotografie příbuzných Benjamina Rotha: 1. Moritz Roth; 2. Helena Rothová s dcerou Magdou; 3. Zola Roth; 4. Benjamin Roth (fotografováno na Slovensku v roce 1922)
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 83
P O J E D N Á N Í
83
svých dětí, proto Benjamin nastoupil na gymnázium ve Spišské Nové Vsi, které absolvoval v roce 1928. V témže roce se dal zapsat na lékařskou fakultu v Praze, kde absolvoval v roce 1934. Po promoci nastoupil jako nehonorovaný asistent na 4. interní kliniku v Praze k profesoru MUDr. Josefu Pelnářovi. Odtud po dvou letech odešel na krátký čas pracovat do chrudimské nemocnice. Kladno poznal až v roce 1938, kdy začal pracovat na interním oddělení Huťské nemocnice v Kladně jako první sekundář tamního primáře Jiřího Diensbiera. Když si vyřešil problémy s přestěhováním a našel si podnájem v Suchardově ulici č. p. 2718, začal se sžívat s kladenským prostředím, které se přes veškeré válečné peripetie stalo jeho novým domovem. Krátce po svém příjezdu do Kladna se seznámil s industriální učitelkou Marií Philippiovou (1912 – 1991), která učila na tehdejším Učitelském ústavu v Kladně. Jejich vzájemná náklonnost přerostla v hluboký vztah, přestože každý z nich byl jiného vyznání. Benjamin byl židovského vyznání a Marie byla římská katolička. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se postavení židovské menšiny zcela změnilo. Přes všechny problémy se Marie Philippiová rozhodla za Benjamina Rotha provdat. On však gentlemansky sňatek odmítl, protože se o svoji milou obával. Odmítnutí tohoto sňatku nastartovalo déle než tříletou krutou životní zkušenost. 26. února 1942 byl zařazen do kladenského transportu „Z“ směřujícího do Terezína. V krátké době po příjezdu do terezínského ghetta dostali někteří transportovaní možnost přihlásit se na práci do dolu Max v Libušíně. Podle dochované vzpomínky víme, že Benjamin Roth byl na šachtě zařazen do expedice uhlí. Během této doby si vysloužil u spolupracovníků z řad kladenských horníků takovou úctu, že ho i přes veškeré německé zákazy oslovovali doktore. Práce na dolech trvala asi tři měsíce. Po uplynutí této doby byli všichni deportovaní posláni zpět do Terezína. Následující dlouhé měsíce prožil doktor Roth jako vězeň koncentračního tábora. Z Terezína byl 18. prosince 1943 převezen do Osvětimi, kde prošel selekcí na rampě a během několika hodin se z lékaře stalo pouhé číslo 170754 německé evidence. Po půlročním životě ve vyhlazovacím táboře byl vybrán mezi tisícovku vězňů na odklízecí práce nedaleko Drážďan. Do obce Schwarzheide byli vězni přiděleni na odklízení sutí po bombardování a obnovu tamního chemického závodu IG Farben. Tuto těžkou práci vykonával do dubna 1945. Na konci dubna nastoupili vysílení vězňové pochod smrti do Terezína. Z původního jednoho tisíce vězňů, které přivezl vlak z Osvětimi do Schwarzheide, jich zbylo pouze 280. K tomu, že dr. Roth dokázal přežít, bezesporu přispěl i Josef Salus z Třebichovic, který pracoval při místní kuchyni a občas se mu podařilo pro něho propašovat nějaké jídlo. Poslední dny na konci války byly stejně otřesné jako prožitky předcházející. Všichni schopní chůze museli nastoupit pochod. Pro mnohé vysílené, vyhladovělé a nemocné vězně to byla cesta, na níž je zastihla smrt. Bylo to o to smutnější, že konec války se nezadržitelně blížil každou minutou. Přesto zbědovaní vězňové došli pod dozorem stráží 7. května 1945 do Litoměřic. Teprve v noci ze 7. na 8. května 1945 němečtí strážní uprchli. Benjamin Roth došel do Terezína. Tady se opět sešel s Josefem Salusem a odjeli spolu sanitkou již 11. května 1945 do Prahy. Zažili ještě poslední střelbu německých ostřelovačů na Strossmayerově náměstí. První svobodnou noc strávili v rodině příbuzných Marie Philippiové, která se nemohla dočkat setkání a přijela z Kladna do Prahy na ruském tanku. O den později se všichni tři – Benjamin s Marií a Josef Salus – vrátili do Kladna.
obzor_15.qxp
22.5.2008
84
10:50
Stránka 84
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Manželé Rothovi se syny Jiřím a Janem v roce 1950
Doktor Roth při výšce 178 cm vážil 42 kg. Z rozvětvené rodiny přežil jako jediný. Někdy uvažoval o tom, že přežít mu pomohl, mimo jiné, i ten fakt, že měl v březnu 1939 trvalé bydliště v Čechách, a proto se stal protektorátním občanem. Veškeré represálie proti Židům pak byly na něho uvaleny jako na občana protektorátu. Ostatní členové jeho rodiny se stali občany Slovenského státu, který usazené Židy transportoval rovnou do vyhlazovacích táborů. Přes všechny útrapy se mohl Benjamin radovat jako málokdo. Záhy, 11. června 1945, se oženil. Ihned, jak mu to dovolil zdravotní stav, obnovil svoji lékařskou praxi ve stejném domě č.p. 2005 v tehdejší Chelčického ulici, kde novomanželé měli i svůj první nájemní byt. V krátké době se rodina rozrostla. V roce 1946 se narodil syn Jiří a na jaře roku 1948 syn Jan. (Oba jsou dnes lékaři.) Po narození syna Jana získala rodina nový nájemní byt v domě čp. 2513, v němž byly prostory pro ordinaci. Byl to ten dům, který navrhl před válkou pro zubního lékaře židovského původu Viléma Jelínka kladenský architekt Václav Stádník. Dům, který rodina Rothova spolu s další rodinou obývala jako nájemní, jim byl v roce 1959 nabídnut k odkoupení. Benjamin Roth prodal zděděný majetek po svých rodičích na Slovensku a dům pro svoji rodinu zakoupil. To však již bylo v době, kdy změněná společenská situace po roce 1948 dorazila i do oblasti zdravotnictví. Soukromí lékaři museli v roce 1953 zrušit svoje praxe. MUDr. Roth byl zařazen mezi obvodní lékaře a až do penzionování pracoval jako praktický lékař na kladenské poliklinice. V poválečném období, přes převratné změny, které přinesla padesátá léta, žila rodina spokojeným životem. Manželé Rothovi si zakoupili na Nouzově chatu, kde se doktor Roth věnoval především pěstování zahrady. Ve svém okolí byl znám také jako vášnivý nimrod a výborný střelec. Výčet jeho zájmů by však nebyl úplný, pokud bychom nepřipomněli jeho lásku k cizím jazykům. Ačkoliv měl na střední škole problémy s matematikou, cizí jazyky byly pro něho koníčkem. Plynně hovořil slovensky, česky, německy, jidiš, francouzsky a latinsky. Domluvil se
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 85
P O J E D N Á N Í
85
však i anglicky, tedy jazykem národa, jehož osobitý humor si osvojil jako málokdo druhý. Přes pohnutý životní osud můžeme konstatovat, že doktor Benjamin Roth byl jeden z mála, komu bylo dopřáno přežít židovskou apokalypsu, oženit se a vychovat dva syny. Promoce syna Jana se však již nedožil. Zemřel přirozenou smrtí uprostřed své rodiny v Kladně dne 14. března 1973.
Salusové z Třebichovic Od poloviny 19. století patřila rodina Salusů mezi třebichovické obchodníky a živnostníky. Zrekonstruovaný rodokmen nás seznamuje s předky řezníka Josefa Saluse, kteří dědili toto řemeslo z generace na generaci. Předkové z obou stran žili od zrušení ghett na Slánsku. Připomínáni jsou v Brandýsku, Hrdlívě, Pcherách, v Podlešíně a v poslední generaci před II. světovou válkou v Třebichovicích. Ve zmiňovaném rodokmenu najdeme dědu řezníka Zikmunda Saluse, otce řezníka Ottu Saluse, a tak bylo celkem logické, že se i syn Josef vyučil ještě před válkou tomuto řemeslu. Otto Salus (*24. 11. 1889) se usadil v Třebichovicích a začal provozovat svoji živnost v č. p. 35. V roce 1919 se oženil s Marií roz. Beckovou a během tří let se postupně narodily tři děti. Dcery Vlasta (*1920) a Hana (*1922) a o rok později jako poslední se narodil syn Josef (*1923), dědic řeznického řemesla. Venkovské prvorepublikové prostředí poskytovalo celé rodině poklidný život až do roku 1939. V krátké době po obsazení Československa v roce 1939 se z nich, stejně jako z ostatních jejich příbuzných a souvěrců, stali občané druhé katego-
Otto Salus, řezník z Třebichovic
Vlasta, Hana a Josef Salusovi (Třebichovice 17. 4. 1932)
obzor_15.qxp
22.5.2008
86
10:50
Stránka 86
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Dvojčata Ladislav a Jiří Salusovi (kolem roku 1937)
rie, s nimiž bylo třeba odlišně jednat i zacházet. Živnosti těchto lidí byly arizovány a oni sami byli odkázáni žít prakticky bez prostředků. Z Josefa se stal nádeník, který pracoval u stavitele ing. Ladislava Ullmanna a stavitele Vilibalda Hiekeho. V lednu roku 1941 musel však nastoupit na práci do lesa nedaleko Roztok. Po skončení této nucené práce našel zaměstnání v 15 kilometrů vzdálených Zlonicích, kam dojížděl na povolení až do deportace. Separace židovského obyvatelstva vyvrcholila jejich zařazením do transportu. Josef Salus byl s většinou svých příbuzných zařazen do kladenského transportu „Z“, vypraveného dne 26. února 1942 do Terezína. Následně byli rodiče a někteří příbuzní zařazeni do Osvětimi. Strýc Jindřich s manželkou Olgou a syny Jiřím a Ladislavem byli odvezeni transportem z Prahy dne 22. 12. 1942. Přestože dvojčata Jiří a Ladislav byli následně v Osvětimi vybráni doktorem Josefem Mengelem jako vhodní jedinci k jeho zvráceným pokusům na lidech, oba válečné útrapy přežili a po válce společně vystudovali pražskou techniku. Kladenská část rodu byla v Terezíně již od konce února roku 1942 a muži z rodiny Salusů byli vybráni na práci do dolů. Tak se Josef, jeho otec Otto, strýcové Bedřich Salus a Josef Becka, na krátký čas vrátili do rodného kraje. Všichni měli přidělenou práci v libušínském dole Mayrau, kde také tři měsíce tady bydleli v upravených hlídaných prostorách. Josef fáral pod zem a pracoval u huntu. Dodnes vzpomíná na horníka Bedřicha Baudyše ze Srb, který mu pravidelně přilepšoval trochou jídla. Po návratu do Terezína byli oba strýcové Bedřich Salus a Josef Beck i s rodinami zařazeni do transportů směřujících do Osvětimi, kde všichni zahynuli. O tom však Josef ani jeho rodiče nic nevěděli. Ti byli zařazeni do osvětimského transportu až dne 15. května 1944. Jejich tři děti Vlasta, Hana a Josef se dob-
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 87
P O J E D N Á N Í
87
rovolně hlásili, aby mohli odjet se svými rodiči. Tento tábor považovali za pracovní a nikoho nenapadlo, že se jedná o tábor vyhlazovací, kde své příbuzné již nepotkají. Po příjezdu otec v krátké době v Osvětimi zemřel. Matka zemřela na tyfus několik dní po válce v táboře Bergen Belsen v květnu 1945. Josef byl uznán práceschopným. Pro německou válečnou administrativu se stal pouhým číslem A 486, které mu bylo vytetováno na předloktí levé ruky. Byl vybrán mezi vězni na práci do Schwarzheide. Při tomto výběru prožil psychicky vyčerpávající chvilku. Nikdo z vybraných totiž netušil, co přijde, když dostali příkaz, aby se svlékli do naha a šli do sauny. Měl to snad být jejich konec? Když se však skutečně umyli, oholili, odvšivili a dostali nové oblečení, věděli, že protentokrát mají vyhráno. Ihned byli naloženi do vlaku, který je odvezl do Schwarzheide. Ve městě i v místní továrně museli odklízet sutě. Josefovi opět jeho řeznické řemeslo pomohlo. Byl zařazen do tamní kuchyně, a tak se mu podařilo přilepšovat na jídle i dlouholetému spoluvězni dr. Benjaminu Rothovi. Mezi oběma muži, přestože je dělil věkový rozdíl jedné generace, vzniklo v těchto těžkých dobách přátelství na celý život. Všichni věznění prožili v těchto místech dvoje bombardování spojenců, které mohlo každému z nich přinést smrt. Tato situace trvala několik týdnů. V dubnu 1945, kdy bylo zcela jasné, že se blíží konec války, nastoupili všichni schopní vězni pochod smrti. Cesta vedla od Schwarzheide přes Kamenz, Bischofswerde, Neustadt, Sebnitz, Saupsdorf, Hinterhermsdorf, Chřibskou, Khaatal, Varnsdorf. Tato cesta je lemována hromadnými hroby těch, kteří neměli dost sil, aby došli. Jejich spoluvězni každodenně opakovali stejný rituál a pohřbívali zemřelé vysílením do společných hrobů. Poslední společný hrob je v České Lípě. Další osudy Josefa Saluse jsou společné s osudem dr. Rotha. Oba přátelé odjeli do Prahy, kde přespali u příbuzných Marie Rothové a následně odjeli do Kladna. Josef se sám vypravil dne 11. května 1945 pěšky do Třebichovic, kde se v rodném domě rozhodl čekat na příbuzné. Přišly obě sestry Vlasta a Hana, které přežily. Josef Salus v krátké době obnovil řeznickou živnost, ale v prvních mírových měsících byl povolán na povinnou vojenskou prezenční službu do Staré Bolesla-
Pomník v České Lípě na místě společného hrobu obětí z popisovaného pochodu smrti
obzor_15.qxp
22.5.2008
10:50
Stránka 88
88
S L Á N S K Ý
O B Z O R
vi. Po dobu jeho vojenské služby spravovala živnost sestra Vlasta. V roce 1948 bylo řeznictví uzavřeno a Josef Salus nastoupil do podniku Masný průmysl Slaný jako řidič, kde pracoval až do důchodu. Zůstal svobodný. Vlasta vedla do znárodnění rodinný obchod, později pracovala jako prodavačka a vedoucí řeznictví v Třebichovicích. Nikdy se neprovdala a zemřela v roce 2004. Sestra Hana se provdala za Oldřicha Millera a vychovala syna Jiřího. Dodnes žije v Třebichovicích. Autorka statě děkuje Lendovi Braunovi, doktoru Bedřichu Jelínkovi, ing. Petru Herrmannovi, dr. Jiřímu a dr. Janu Rothovým a Josefu Salusovi za cenné informace o jejich rodinách. Bez jejich vzpomínek a poskytnutých materiálů by nemohla tato práce vzniknout. Poznámky: 1) Abrahám Reimann (1823 – 1891), do Kladna přišel s dětmi Emanuelem (1850 – ?), Aloisem (1854 – 1935), Pavlínou, později provdanou Glasrovou (1856 – ?), Josefem (1859 – ?) a Karolínou, později provdanou Khonovou (1860 – ?). 2) Bernard Arnstein (1855 – 1911), do Kladna přišel s manželkou Ernestýnou, roz. Sojkovou (1862 – ?) a s dětmi Elsou (1887 – ?), Rudolfem (1888 – ?), Josefou (1891 – ?), Albrechtem (1890 – ?), Martou (1895 – ?) a Zdeňkou, později provdanou za Rudolfa Laubeho (1897 – ?). 3) Josef Beck (1850 – 1935), spolumajitel mlýna přišel do Kladna s manželkou Bertou, roz. Fischlovou (1858 – ?). Měli děti: Bedřicha (1880 – ?), Adélu, později provdanou Polákovou (1882 – ?), Theodora (1883 – ?), Pavla (1884 – ?), Arnolda (1885 – ?), Sidonii (1887 – ?), Jiřího (1889 – ?), Margaretu (1891 – ?), Marii (1893 – ?), Osvalda (1897–?) a Ernu, později provdanou Blonkovou (1900 – ?). 4) Gustav Brandt (1847 – 1903) žil s manželkou Annou, roz. Fischlovou (1853 – 1921). Oba pohřbeni na kladenském židovském hřbitově. 5) Zdeněk Fischl (1888 – 1941), odvezen transportem dne 3. 11. 1941 do Lodže, kde zahynul. 6) Josef Heitler (1885 – 1919), zemřel v ruském zajetí. 7) František Kopidlanský (1889 – 1942), písař, Kladno č. p. 537. Odvezen transportem dne 17. 12. 1941 do Terezína a následně dne 1. 4. 1942 do tábora Piaski, kde zahynul. 8) Otto Taussig (3. 11. 1887 – 11. 3. 1942), úředník, syn sklenáře, později invalidy
Jakuba Taussiga a Eleonory, roz. Caplové. Manželka Arnoštka zemřela 26. 2. 1940 v Kladně. Majitel domu č. p. 2167. Odvezen dne 22. 2. 1942 transportem do Terezína. Zahynul 11. 3. 1942 v Izbici. 9) Antonín Reimann-Raymond (1888 – 1976), významný architekt. Podrobněji viz Irena Veverková. Antonín Raymond a Reimannové, osud židovské rodiny ve XX. století. Spol. PATRIA 2006. ISBN 80-239-7492-0. 10) František Salus (1887 – 1948), v evidenci obyvatel veden jako voják a obchodník. Další životní osudy se nepodařilo zjistit. 11) Jiří Salus (1888 – 1935), v evidenci obyvatel veden jako voják. U jeho jména najdeme poznámku ženat – Dobřichovice. Další osudy se nám nepodařilo zjistit. 12) Pavel Salus (1892 – ?), v evidenci obyvatel veden jako voják. Další osudy se nám nepodařilo zjistit. 13) JUDr. Julius Fränkl (1. 10. 1878 – 6. 9. 1943), narozen v Hradci Králové, bytem Kladno č. p. 1556, do Kladna přišel jako advokát. Odvezen transportem dne 6. 3. 1943 do Terezína a následně dne 6. 9. 1943 do Osvětimi, kde zahynul. Manželka Marie roz. Vintrnic (28. 5. 1884 – 1. 2. 1943), odvezena transportem dne 31. 1. 1943 do Terezína a následně dne 1. 2. 1943 do Osvětimi, kde zahynula. Syn JUDr. Ervín (10. 5. 1907 – 23. 10. 1944), odvezen transportem dne 21. 12. 1942 do Terezína a následně dne 23. 10. 1944 do Osvětimi, kde zahynul. Syn MUDr. Zdeněk (?) zahynul v transportu. 14) Viktor Guth (17. 7. 1893 – ?), syn Rudolfa Gutha, obchodníka, Kladno
obzor_15.qxp
22.5.2008
10:50
Stránka 89
P O J E D N Á N Í
89
č. p. 79. V roce 1906/07 student kladenské reálky. Odvezen dne 4. 2. 1945 transportem do Terezína, osvobozen. 15) Viz poznámka 8. 16) MUDr. Bedřich Baum (7. 11. 1889 – – 21. 10. 1941), syn kladenského závodního lékaře MUDr. Vítězslava Bauma, Kladno č. p. 276. Odvezen dne 21. 10. 1941 transportem do Lodže, kde zahynul. 17) Budlovský, František (9. 6. 1896 – ?), syn Otty a Antonie Budlovských, obchodník, Kladno, Huťská 2. Zůstal jako rakouský voják nezvěstný. 18) Herman Schwarz (10. 4. 1853 – 15. 6. 1913), v roce 1906 dostal prozatímní souhlas, aby se stal rabínem pro oblast Unhošť a Kladno. Manželka Růžena (15. 7. 1861 – 12. 12. 1917). 19) Vilém Pollak (20. 10. 1865 – 17. 1. 1934), slavnostně instalován za rabína dne 2. 10. 1913. Bydlel Kladno č. p. 82, manželka Františka, děti Josef, Milan, Bedřich, Marie a Elsa. V Kladně působil jako učitel náboženství. 20) PhDr. Mořic Müller (20. 7. 1877 – – 31. 10. 1941), narozen v Uhrách. Rabínem ustanoven od 30. 3. 1936. Již od 1. 3. 1935 však zastupoval za nemocného Pollaka a od 1. 8. 1935 se stal definitivním zástupcem. Bydlel s rodinou v Kročehlavech. Odvezen dne 31. 10. 1941 transportem do Lodže, kde zahynul. 21) Josef Bondy (12. 12. 1885 – ?), obchodník, Kladno č. p. 1635. Zatčen v době stanného práva 8. 6. 1939. Vězněn na Špilberku, zemřel v Buchenwaldu. Manželka Adéla (29. 3. 1896 – 22. 10. 1942), dcery Edita (23. 12. 1924 – 22. 10. 1942), posluchačka kladenského reálného gymnázia a Gertruda (19. 4. 1926 – 22. 10. 1942). Všechny tři byly odeslány transportem dne 20. 7. 1942 do Terezína a následně 22. 10. 1942 do Treblinky, kde zahynuly. 22) Alois Bondy (25. 5. 1885 – 26. 10. 1942), majitel povoznictví, Kladno č. p. 1518. Manželka Anna, roz. Reimanová (16. 6. 1883 – 20. 10. 1942). Děti Vlasta (28. 6. 1909 – ?), Kamila (6. 7. 1913 – 17. 3. 1942), Karel (12. 11. 1917 – ?). Manželé Alois a Anna s dcerou Kamilou byli odvezeni transportem dne 26. 2. 1942 do Terezína. Alois zemřel v Osvětimi, Anna v Terezíně, Kamila
v Izbici. Osud Vlasty a Karla se nám nepodařilo zjistit. 23) Josef Eisert (10. 8. 1859 – 27. 10. 1928), vlastnil dům v Kladně č. p. 179. Po jeho smrti vedla obchod vdova Emilie Eisertová (3. 5. 1863 – 15. 10. 1942). Odvezena transportem dne 26. 2. 1942 do Terezína a následně dne 15. 10. 1942 do Treblinky, kde zahynula. 24) Richar Guth (4. 8. 1874 – 8. 10. 1842), obchodník, Kladno č. p. 178. Manželka Anna, roz. Seidlová (30. 7. 1886 – 8. 10. 1942), dcera Jana (?) a syn JUDr. Arnošt (1. 8. 1913 – 8. 10. 1942). Manželé Anna a Richard odvezeni transportem dne 10. 8. 1942 do Terezína a následně dne 8. 10. 1942 do Treblinky, kde zahynuli. Arnošt odvezen transportem dne 12. 9. 1942 do Terezína a následně dne 8. 10. 1942 do Treblinky, kde zahynul. Osud sestry Jany se nepodařilo zjistit. 25) Leo Kafka (11. 8. 1889 – 6. 9. 1943), obchodník, Kladno č. p. 765. Manželka Eliška roz. Guthová (18. 5. 1890 – 24. 10. 1942), syn Jiří (15. 10. 1923 – ?), dcera Eva (20. 12. 1926–24. 10. 1942). Manželé Leo a Eliška s dcerou Evou odvezeni transportem dne 6. 3. 1943 do Terezína a následně 6. 9. 1943 do Osvětimi, kde zahynuli. Z rodiny přežil pouze syn Jiří, který nechal jména obětí vytesat na rodinný hrob v Kladně. 26) Karel Herrmann (18. 10. 1879 – 18. 5. 1944), obchodník se střižním zbožím, Kladno čp. 104. Manželka Hedvika (17. 2. 1885 – 18. 5. 1944), dcery Eleonora (10. 1. 1910 – ?) a Edita (8. 7. 1913 – ?). Manželé Karel a Hedvika odvezeni transportem dne 12. 9. 1942 do Terezína a následně dne 18. 5. 1944 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Osud dcer se nepodařilo zjistit. 27) Vítězslav Löwner (19. 4. 1860 – 28. 11. 1943), pekař a prodejce mlýnských výrobků, bytem Kladno č. p. 1001. Manželka Kateřina, roz. Krausová (3. 6. 1871–15. 1. 1945), syn Max (28. 9. 1894–?), dcera Helena (19. 3. 1911–?). Manželé Vítězslav a Kateřina odvezeni dne 24. 10. 1942 transportem do Terezína, kde oba zemřeli. Syn Max odvezen dne 1. 7. 1943 transportem do Terezína, následně dne 29. 9. 1944 do Osvětimi, kde se dožil osvobození. Osud dcery Heleny se nepodařilo zjistit. 28) Josef Salus (20. 12. 1859 – 26. 11. 1952), hlava známé židovské rodiny.
S T A T Ě
A
obzor_15.qxp
22.5.2008
10:50
Stránka 90
90 Manželka Adolfína, roz. Neumannová. Děti František (viz pozn. č. 2), Jiří (viz pozn. č. 3), Pavel (viz pozn. č. 4), ing. Miloš (4. 9. 1896 – – 1. 10. 1944), svobodný profesor, odvezen dne 26. 2. 1942 transportem do Terezína, následně dne 1. 10. 1944 do Osvětimi, kde zemřel, Rudolf (19. 8. 1904 – 25. 6. 1986), úředník, odvezen dne 31. 1. 1945 transportem do Terezína, osvobozen, po válce pracoval jako ředitel kladenského Čedoku, Hana (19. 7. 1907 – ?), po válce žila na Slovensku. Josef odvezen transportem dne 24. 10. 1942 do Terezína, kde byl osvobozen. Dožil v domově důchodců v Poděbradech. 29) Jindřich Tausigg (?), prodejna loterie a galanterního zboží, Kladno č. p. 202. Manželka Hermína (17. 8. 1864 – 10. 9. 1942) vedla obchod vdovským právem, syn Josef (4. 5. 1892 – 27. 4. 1942), dcera Irma (1. 11. 1900 – 26. 10. 1942). Všichni odvezeni dne 26. 2. 1942 do Terezína, kde Hermína zahynula. Josef následně odvezen dne 27. 4. 1942 do Izbice, kde zahynul. Irma následně odvezena dne 26. 10. 1942 do Osvětimi, kde také zahynula. 30) MUDr. Vítězslav Baum (20. 12. 1859 – 8. 3. 1931), závodní lékař, od roku 1924 primář závodní nemocnice. V některých materiálech uváděn jako zubní lékař. Bydlel Kladno č. p. 1546. Manželka Pavlína (5. 3. 1869 – ?), synové dr. Bedřich (7. 11. 1888 – 21. 11. 1941) a MUDr. Oskar (17. 11. 1892 – 1. 10. 1944), dcera Klára (1899 – 1. 2. 1943). Pavla odvezena transportem dne 24. 10. 1942 do Terezína, osvobozena. Dr. Bedřich odvezen transportem den 21. 10. 1941 do Lodže, kde zahynul. MUDr. Oskar odvezen transportem dne 21. 10. 1942 do Terezína a následně dne 1. 10. 1944 do Osvětimi, kde zahynul. Klára viz poznámka č. 37. 31) Podrobněji o jeho rodině v druhé části této práce. 32) Podrobněji o jeho rodině v druhé části této práce.
S L Á N S K Ý
O B Z O R
Žádná osobní data o této osobě se nám nepodařila zjistit. 34) Žádná osobní data o této osobě se nám nepodařila zjistit. 35) MUDr. Evžen Erenyi (10. 4. 1866 – – 26. 12. 1942), odvezen transportem dne 22. 2. 1942 do Terezína, v prosinci téhož roku zahynul. 36) Podrobněji o jeho rodině v druhé části této práce. 37) MUDr. Arnošt Schwarzkopf (30. 1. 1886 – 1. 2. 1943), asistenční lékař, později závodní lékař a od roku 1932 primář závodní nemocnice v Újezdě pod Kladnem. Bydlel Kladno č. p. 1546. Manželka Klára, roz. Baumová (1. 7. 1899 – 1. 2. 1943), synové Bohumír (9. 8. 1921 – 1. 2. 1943) a Hanuš (17. 1. 1929 – – 1. 2. 1943). Všichni odvezeni transportem dne 24. 10. 1942 do Terezína a následně dne 1. 2. 1943 do Osvětimi, kde všichni zahynuli. 38) JUDr. Karel Fleischman (6. 11. 1904? – – 23. 10. 1944), advokát, odvezen transportem dne 15. 7. 1943 do Terezína a následně dne 23. 10. 1944 do Osvětimi, kde zahynul. 39) JUDr. Rudolf Seidl (30. 5. 1875 – – 30. 12. 1941), advokát, vlastnil dům Kladno č. p. 45. Manželka Olga (13. 12. 1890 – ?), dcera Gertruda (3. 5. 1912 – ?). Manželé Seidlovi byli odvezeni dne 26. 10. 1941 transportem do Lodže, kde oba zemřeli. Datum Olžina úmrtí není uvedeno. Osud dcery se nepodařilo zjistit. 40) JUDr. Pavel Wantoch (1905 – 1985), advokát. Před válkou uprchl do Francie a později do Anglie. Vrátil se v květnu 1945, obnovil právní kancelář. Po roce 1948 pracoval jako právník SONP Kladno. V padesátých letech vězněn. Po propuštění v dělnických profesích. 41) Podle sdělení syna bydlela rodina v domě první manželky poválečného ministra vnitra Václava Noska Alžběty Noskové (25. 11. 1895 – 28. 10. 1942 Osvětim), syn Miroslav Nosek (3. 10. 1919 – 14. 4. 1945 Gardelegen). Václav Nosek byl v emigraci v Londýně. 33)
obzor_15.qxp
22.5.2008
S T A T Ě
10:50
A
Stránka 91
P O J E D N Á N Í
91
Prameny: Třídní výkazy 1900–1940. Reálné gymnázium Kladno. SOA Praha, SOkA Kladno. Evidence obyvatel Kladno. SOA Praha, SOkA Kladno. Okresní soud Kladno. Soudní spisy,
písmeno D 1945–1950. SOA Praha, SOkA Kladno. Fond Kladno. Židovské muzeum v Praze. Okresní úřad Kladno. SOA Praha, SOkA Kladno.
Literatura: Adresář města Kladna 1898. Město Kladno 1898. Adresář královského horního města Kladna 1905 – 6. Karel Stejskal. Nákladem Karla Stejskala. Kladno 1906. Adresář královského horního města Kladna 1911. Sestavil Karel Stejskal. Nákladem Karla Stejskala. Kladno 1911. Adresář horního města Kladna 1922. Nákladem horního města Kladna. 1922. Adresář horního města Kladna. 1932. Nákladem horního města Kladna. 1932. FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Sefer. Praha 1992. ISBN 80-900895-1-8.
Terezínská pamětní kniha; židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy 1941–1945. Díl I. ISBN 80-7023-209-9. Díl II. ISBN 80-7023-225-0. 1 560 stran. HANKOVÁ, Monika. Léta obnovy a zklamaných nadějí; Zkušenosti židovské komunity v Čechách a na Moravě (1945 – 1948). Historický obzor IX. – X. 2006. s. 209–228. ROZKOŠNÁ, Blanka. Židovské obce na Kladensku a Slánsku. Okresní muzeum Kladno 2000. 133 stran.