2014

KSD: 1. verze Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie

2013/2014

formát: 165x235 papír KB: 90g Amber volume barevnost: 2/2 rozsah: 300 stran obálka: CKB lepenka (hnědá-bílá) 235g barevnost obálky: 2/2 náklad: 300 kusů vazba: V2 otabind + klopy

Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014

Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014

str. 002

str. 003

str. 004

str. 005

str. 006

str. 007

str. 008

str. 009

str. 010

str. 011

str. 012

str. 013

str. 014

str. 015

→ Obsah

Bc.1

022

Bc.2

104

Bc.3

Bohuslav Vojtěch Csicsely Lukáš Dvorská Veronika Halama Michal Klasová Terézia Mištová Jaroslava Nováková Tereza Plhoň Tomáš Semler David

→ 024 → 038

Hlásková Vendula Honzková Aneta Kmec Matúš Konrád Daniel Krajčírová Alice Litschová Karolína Moravec Ondřej Nevolníková Barbora Peroutka Jan

→ 106 → 118

Hašek Václav Hosenseidl Radek Jarošová Andrea Kabelková Adéla Kolářová Klára Mašinová Milada Námerová Barbora Rubášová Taťjana Struhala Adam Svoboda Petra Šindelka Marek

→ 048 → 062 → 076 → 092

→ 132 → 144 → 158 → 168 → 178

186 → 188 → 198 → 208 → 218

Mgr.1 232

Mgr.2 264

Dufková Kristina Hrdý Lukáš Koubek Petr Nedvědová Kristina Pokorná Dagmar Soukupová Irena Trojánek Hynek Úšela Jan

Bobreková Anna Grajciar Marek Hájek Bruno Kajánková Lucia Kocábek Daniel Pařízková Tereza Šifra Miroslav

→ 234

→ 240 → 254

str. 016

→ 266

→ 276 → 286

str. 017

→ Úvod

str. 018

str. 019

Sborník Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, který držíte v ruce, si zaslouží zvláštní úvod pouze a právě proto, že je v této podobě a rozsahu prvním svého druhu. Věříme nicméně, že se stane běžnou každoroční součástí života katedry a že díky němu budou studenti a pedagogové FAMU i širší veřejnost získávat lepší povědomí o tom, co se na KSD děje: jaká témata naše studenty zajímají, jakým způsobem se je snaží uchopit, jaký styl je jim blízký. Už jen kdyby to studentům FAMU usnadnilo cestu ke vzájemné spolupráci, byl by účel tohoto sborníku naplněn vrchovatě. Filmový scénář je obvykle vnímán jako návod k upotřebení, na jehož konci teprve stojí dílo hodné zájmu. Scénář není snadné číst, scénář je obtížné prezentovat, i proto je povaha,

krása a náročnost projektů, na kterých studenti KSD pracují, obvykle skryta zrakům publika. Přitom scénář má svůj vlastní režim a oblast působení a jeho bytostná nezavršenost dává autorské osobnosti, která za ním stojí, možnost uvažovat o různých podobách jeho uplatnění (jednou z nich je přirozeně film, jinou třeba komiks, román nebo divadelní hra – to všechno jsou cesty, po kterých se naši studenti a absolventi ve své praxi vydávají). Scénář není žádný polotovar, scénář není „literární“ ani „obrázkový“, scénář je především projektivní: v ideálním případě v něm jde o jasně a suverénně zformulovanou uměleckou vizi, která hledá způsob své aktualizace. Budiž to návodem ke čtení. Mgr. Martin Ryšavý vedoucí KSD

Úvod

Úvod

str. 020

str. 021

→ Bc.1

Bc.1

Vojtěch Bohuslav Lukáš Csicsely Veronika Dvorská Michal Halama Terézia Klasová Jaroslava Mištová Tereza Nováková Tomáš Plhoň David Semler

str. 022

str. 023

Vojtěch Bohuslav

→ VYZVĚDAČI

str. 024

str. 025

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Narodil se do rodiny hlavního propagandisty KSČ, bolševického politika, který stál za smrtí Milady Horákové a desítek dalších lidí. Po osmašedesátém emigroval do západního Německa, kde právě frčelo hnutí Hippies, a stal se součástí jedné z  květinových komun. Když doba rozkvětu hnutí pominula a většina původních Hippíků se i se svými ideály asimilovala do většinové společnosti, vrátil se Vlk zpátky do Čech, kde pod záštitou pionýra založil dětský oddíl. Někdejší ostrůvek svobody, zahalený do aerosolu květinové vůně ze západu pozdních šedesátých let, přetrval i do porevoluční doby. A Vlk si nestačil uvědomit, že vůně kytek vyprchala a beatnické ideály jsou v hektické porevoluční době dávno pasé.

Postava

Dialog

v hlavě) a neschopnost odolat manipulaci a pokušením, která oddíl pro patnáctiletého kluka skýtá. Adamem jsem tak trochu já sám. A z potřeby vyrovnat se s rozporuplnou zkušeností se pokouším o ní vyprávět. Vymezit jí pevné místo v hlavě a z vybledlých představ, dětských vzpomínek, bizarních výjevů z oddílových her, z útržků rozhovorů, které mi uvízly v paměti, sestavit něco tak precizního a organizovaného jako filmový scénář. Snad z odvahy i zbabělosti psát o něčem, co se mi nestalo. Ale hlavně z pocitu nutnosti, že co jiného přeci sdělovat a sdílet, než to, co se mě osobně dotklo a co považuji za celospolečensky významné. Skoro jako nějaké dávné zlo, které se všelijak mění a reinkarnuje, prostupuje napříč historií a dobami a nelze ho nijak potřít ani úplně zničit. V tom mi připadá dnešní doba obzvlášť těžká, že ono abstraktní „zlo“ nemá jasnou podobu a rozdrobilo se do dílčích „zílek“, které není snadné odhalit, natož se vůči nim vymezit.

Nacházíme se v současnosti a Vlkovo společenství tvrdohlavě hlásá volnou lásku. Ideologie oddílu čerpá z hnutí Hippies, potažmo z různých východních nauk, a také z Vlkovy milované antiky, přičemž z obojího si bere to, co se autorovi projektu hodilo nejlépe - z květinových šedesátek zalíbení ve společné nahotě, z antiky ideál kalokagathia. Vlk touží po harmonickém splynutí těl a duší, jeho cílem je výchova krásných a chytrých nadlidí. A na techniky výchovy a manipulace měl nejlepšího učitele – svého otce, jehož bolševické metody, ponižování a psychický nátlak prosákly do struktury oddílu, aniž by si to jeho stvořitel plně uvědomoval. Nakonec by Vyzvědači měli být obrazem Vlkovy komunity. Komunity a jeho samotného – rozesmátého hippísáka, jenž statečně emigroval, aby utekl vlivu svého otce, i zrůdy, temného tahače za nitky, který negativně ovlivnil životy stovek mladých lidí. Vyzvědači jsou příběhem o manipulaci, o tom kam až je možné v dnešní době zajít. Příběhem o vině a (její) ambivalenci. Abych se tohle pokusil vyprávět, vybírám si jako Vlkovy oběti děti v hraničním věku, kdy si (alespoň latentně) začínají uvědomovat, že s oddílem není něco v pořádku. Vzdalují se svým rodičům, kteří tento fakt opomíjí a přičítají „věku“. Anna se právě stala vedoucí a oddíl pro ni znamená náplň života. Adam by ho rád zcela vyměnil za longboarding, kterému propadl, a v oddíle ho drží hlavně zájem o Annu. Jenže z oddílu se neodchází snadno. Jakmile některý z členů váhá, jestli zůstat, zbytek velké „rodiny“ se semkne, aby si člena udržel. Pochybnosti spouštějí důmyslný mechanismus nástrah a neviditelných nitek, na jejichž konci stojí právě Vlk. V Adamovi se bije potřeba vymanit se (racionální volání na poplach někde

Vojtěch Bohuslav

str. 026

Vyzvědači

str. 027

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

INT. VLKŮV OBÝVÁK. VEČER.

Postava

Dialog

Vlk pohlédne na Annu. Položí květináč zpět na místo. Postaví se vedle Donatellova Davida v zahradě.

Vlkův obývák. Šero. Několik různě umístěných lampiček vyzařuje měkké světlo. Na obývák navazuje velká zimní zahrada s bonsajemi. Mezi rostlinami křeslo s orientálním vzorem. Celou jednu stěnu prostorné místnosti zabírá knihovna. Abstraktní obrazy, africké masky. Nábytek je z exotického dřeva. V rozích repliky antických soch – nasvícené. Rozložená kožená pohovka. Promítací plátno na stěně před ní je potemnělé. Skončil filmový klub, který u Vlka doma pravidelně probíhá. U kruhového stolu s občerstvením sedí pět lidí – Anna, Adam, Vlk, vedoucí Císař a Jolana. Osazenstvo stolu mlčí, ujídá ovoce z talířků. Jolana sedí naproti zimní zahradě, prohlíží si Vlkovy bonsaje.

ANNA: Sbírala jsem nálepky, když jsem byla malá. Lepily se do takovejch alb a různě vyměňovaly. Něco jako známky… ADAM: „Já sbírám známky. Táta mi dal spoustu svejch starejch alb. Má tam různý kuriozity, známky z Kuby a tak. Taky z období protektorátu... Bavili ho prostě politikové… Já mám radši exotický známky se zvířatama nebo loděma…“

JOLANA: „Ty jsou krásný, ty bonsaje. Jak dlouho je vlastně pěstuješ?“

VLK: „To je hezká věc ty známky no… Jak jasně a stručně vypovídají o době… Moc hezká věc… Mám spoustu pohledů a dopisů, můžeš si je prohlídnout, a kdyby se ti třeba zamlouvaly nějaký známky…“

VLK: „Asi už třicet let. Některý jsem si přivez z Německa. Támhleten největší, ten je nejstarší. Ten jsem teda získal už jako bonsaj, ale vyrostl aspoň o čtvrt metru za tu dobu, co ho mám.“

Adam kývne. Vlk se posadí zpět ke stolu.

JOLANA:

CÍSAŘ: „To musí bejt náročný, starat se o ně.“

„A máš nějaký další sbírky, Vlku?“

VLK:

VLK: „My staří a nemocní máme čas na různé hloupůstky… zaštipování kleštičkama, závažíčka. Je to piplačka…“

„Mě zajímalo, jestli vy něco sbíráte, Císaři, ty se snažíš vyhnout odpovědi, co?“

Vlk vstane, přejde do zimní zahrady a uchopí malý květináč. Pyšně si prohlíží bonsaj. Nehty uštípne malý zelený výhonek a sklepne ho na zem.

CÍSAŘ: „Já nic nesbírám. Leda zážitky.“ Vlk se zasměje.

VLK: „Vždycky jsem považoval za důležité, aby člověk něco sbíral. Hlavně v dětství. Je to projev soustavného zájmu o jednu konkrétní věc. To je důležitý, aby se člověk takhle profiloval. Tak co, kdo z vás něco sbírá?“

Vojtěch Bohuslav

str. 028

VLK: „No dobře. To je ale něco jinýho, zážitky jsou prchavé. V tom je právě krása sbírání předmětů, že za každým nějaký ten zážitek a příběh leží. Ostatně u knih….“

Vyzvědači

str. 029

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Vlk pokyne směrem k velké knihovně.

Kéž by mně vaše ruka náležela. Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem. Pak byste mně snad patřila celá! Mé srdce hoří pro vás plamenem. Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám. Co bylo včera, není už.“

VLK: „…je to jasný. Ty, kromě našich osobních, obsahují zapsaný cizí příběhy. Cizí příběhy, který pojímáme za vlastní, který se nám vkradou do života a můžou ho měnit…“

Dialog

Poslední verše čte Anně přímo do ucha. Anna se směje. Ošívá se.

CÍSAŘ: „Takže ještě knihy kromě bonsají…“

ANNA: „Vlku, to stačí.“

Vlk pokývne. Vstane a přejde ke knihovně. Přejíždí prstem po hřbetech knih. Vytáhne útlou knížku ve zdobné vazbě, prohlíží si titul, který nevidíme.

Vlk přejde k Adamovi, uchopí ho jednou rukou za rameno. Třese s ním. V druhé ruce má rozevřenou knihu. Recituje, jako by mluvil za Adama. V pauze mezi verši zvedne oči na Annu.

VLK: (šeptem, pro sebe) „A lidi…“

VLK: „Pučí mi vousy, běda, čím se stávám! „Ach, Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž!“

Uchechtne se. ANNA: „Cože?“

Jolana vstane od stolu. Usmívá se. Vlk přestane recitovat.

VLK:

JOLANA: (čte) „Manon Lescaut.“

„Klidně pokračuj. Já jenom už musim jít. Zítra vstávám.“

Otevře knihu na náhodném místě a začne recitovat. Nejprve tiše, potom nahlas a procítěně.

Císař se také zvedne. CÍSAŘ:

VLK:

„Půjdu s tebou, Jolanko, i když jsi jenom Jolanka a ne Manon.“

„Manon, ach Manon z Arrasu!“ „Manon je moje umřít pro krásu.“ „Manon podobná andělům, Manon pro niž zlořečím všem svým přátelům.“

Jolana se usměje, Císař k ní přistoupí a pohladí ji po rameni. Vlk odloží knihu a potřese si s oběma na rozloučenou. VLK:

Přednes nabývá na hlasitosti. Vlk se přiblíží ke stolu s naslouchajícími členy oddílu. Recituje procítěně, hovoří k Anně, jako by ona byla jeho Manon.

„Dej si na něj pozor, na pacholka. On je taky - muž!“ JOLANA:

VLK:

„A jakej…“ „Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě… Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!

Vojtěch Bohuslav

str. 030

Vyzvědači

str. 031

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Dvojice odchází. Vlk se posadí ke stolu, kde už sedí jen zamlklá Anna s Adamem. Vlk s uličnickým pohledem cvrnkne prsty Anně do boku, ta zakroutí pohoršeně hlavou a odtáhne se. Adam ujídá zbytky občerstvení. Anna odchází na záchod. Vlk se  židlí přesune blíž k Adamovi a začne cvrnkat do něj.

Postava

Dialog

Vlk vstane. Stoupne si za Adama, chytne ho za ramena a začne ho velkou silou masírovat. ADAM: „Au, Vlku, nech mě!“ VLK:

VLK:

„To není jedno. Pověz…“ „Tak ty seš takovej sběratel, jo?“ ADAM:

Adam krčí rameny.

„Vlku, to bolí.“ VLK:

Do místnosti vstoupí Anna. Pozdvihne obočí nad situací, do které vstoupila. Vlk přestane s masírováním. Adam vstane, pohlédne na Annu.

„Je to hezký no.“ Adam mlčí.

ADAM: VLK:

„Musím už jít.“ „Adame, ty zase mlčíš! A přitom kdybys mluvil…“

Anna pokývne.

ADAM:

ADAM: „Nemlčim.“

„Půjdeš…půjdeš taky?“

Vlk se zasměje.

ANNA: „Já ještě zůstanu.“ VLK: „Ale tak co, některý holky zakřiknutý kluci přitahujou.“ ADAM:

ADAM: „Aha. Tak, já teda půjdu. Tak…ahoj.“ Adam se rozejde ke schodům.

„Ty děláš jako by mi šlo jenom o holky.“

VLK: „Počkej!“

VLK: „A ne snad?“

Adam se zarazí, ohlédne se na Vlka.

ADAM:

VLK: „Ne.“

„Nechoď ještě.“

VLK:

ADAM: „A o co ti jde, kromě holek?“

„Já…“

Adam pokrčí rameny. Zakroutí hlavou.

VLK: „Ještě není tak pozdě. Viď Aničko?“

ADAM: „To je jedno.“

Vojtěch Bohuslav

str. 032

Vyzvědači

str. 033

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

ANNA:

Postava

Dialog

Adam přestane s masírováním. Ruce leží bezvládně na Anniných ramenou. Vlk se přiblíží. Posadí se na postel za Adama. Uchopí pevně jeho ruku a položí ji Anně na prso. Adam se trochu brání, ale nakonec povolí a ruku nechá na místě. Anna zírá nepřítomně před sebe. Vlk si kleká těsně za Adama, chopí se jeho druhé ruky, pokládá ji Anně do rozkroku. Pak začne Adamovi šeptat do ucha.

„Ne.“ Anna přistoupí k rozložené pohovce, posadí se na okraj, pak se položí. Zvedne nohy na pohovku a schoulí se do klubíčka. Vlk se posadí do ornamentálního křesla mezi bonsajemi a dá se do čtení knihy, která ležela na křesle rozevřená. Adam stojí pořád na stejném místě, kouká střídavě na Annu a na Vlka.

VLK: (napodobuje hlas Anny) „To je hřebeček, ten Adam, úplně z něj čiší mládí.“

ANNA: (tiše) „Pojď sem…“

Adam stáhne obě ruce. Uchopí Annu za ramena. Vlk se zasměje. Přejede dvěma prsty zezadu Adamovi kolem páteře.

Adam na ni poplašeně pohlédne. Pak pomalu uvede tělo do pohybu. Posadí se na okraj pohovky. Anna si po chvíli opírá hlavu o jeho stehno. Adam je nervózní. Trochu se třese. Tichý zvuk kroků. Šoupavý. Vlk. Dosedá na pohovku na stranu Anny. Pohladí ji několikrát jemně po vlasech. Anna zavře oči.

ADAM: „Au…“ Vlk vstává, mizí. Anna s Adamem na posteli. Anna si lehá na bok. Adam ji po chvíli následuje, lehá si proti ní. Chytne ji za ruku.

VLK: (k Adamovi) „Není to tak složitý.“

ADAM: „Mám tě rád, Aničko.“

Adam po chvíli napodobí Vlkův pohyb. Vlk mizí. Adam se skloní k Anně a políbí ji letmo na spánek. Kouká se na ní. Anna otevře oči a pootočí hlavu tak, že si s Adamem koukají do očí.

Z kuchyně se ozývají zvuky – cinkání nádobí (Vlk se pustil do přípravy jídla).

VLK: (voice-over, napodobuje hlas Adama) „Konečně jsem se odvážil ji políbit, tu dívku mých mokrých snů.“ Adam se prudce otočí. Opodál stojí Vlk a usmívá se.

Adam se přisune blíž k Anně a políbí ji na ústa. Oba zavřou oči. Líbají se. Po chvíli přestanou, jen leží proti sobě a koukají se na sebe. INT. KUCHYNĚ. NOC.: Vlk smaží na pánvi omeletu. Pochechtává se pro sebe. Vyhodí umně omeletu do vzduchu a zachytí ji na pánvičku. Pak ji přesune na talíř. Připravuje další.

VLK: „Teď bych ji chtěl namasírovat, ale nevím, co by na to řekla.“ Anna pohlédne na Adama. Posadí se na postel do tureckého sedu. Adam si sedne za ni a začne ji jemně masírovat.

INT. OBÝVÁK. NOC.: Vlk vchází do obýváku s dvěma talíři s omeletou. Adam leží v nezměněné poloze, Anna sedí v tureckém sedu a zírá do knihovny. Vlk zakroutí hlavou. Zasměje se. Položí talíře na stůl a sám se k němu posadí.

VLK:

VLK: (voice-over, napodobuje hlas Anny) „Hmmm, ten Adam je ale masér.“

Vojtěch Bohuslav

str. 034

„Taková příležitost, Adame…“

Vyzvědači

str. 035

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Anně začnou téct slzy. Utře si je hranou ruky. Vstává, odchází beze slova z místnosti. Je slyšet, jak sbíhá schody. Vlk se usmívá. VLK: „Omeletu?“ Adam se na něj otočí. Zakroutí hlavou. Vydá se za Annou pryč. Nervózně se otáčí za vlkem. ADAM: „Ahoj…“ Vlk uchopí omeletu a zakousne se. Odvrátí se od Adama. Ten odchází.

Vojtěch Bohuslav

str. 036

Vyzvědači

str. 037

Lukáš Csicsely

→ Předvečer sv. Mikuláše

str. 038

str. 039

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Následující text se má ke scénáři jako trailer k filmu:

Postava

Dialog

Petr: (Radostně, nahlas.) „Už je tady, už je tady!!“

Malé město, večer, 5. prosince V onen čas se na onom místě prohání tlupy maskovaných čertů a pronásledují malé dareby. Čerti bývají opilí, děti rozjívené a pro Petra je to všechno nové. Matka jej pustila teprve poprvé – je to pro něj velký večer, až by se nechalo říct iniciační. A průvodcem mu bude Vojta.

Ohrne záclonu a nahlédne z okna, lekne se a skrčí. Petr: (Zaraženě.) „Není, to není on …“

Chlapci leccos uvidí – Mikuláše i upíra; leccos zažijí – pouliční válku i ohňostroj a hodně se naběhají a možná dostanou přes prdel. A bude to paráda, páč čerti jsou čertí, sníh bílý a oheň…

MATKA (Hlas): „A kdopak to je?“ Petr: „Nějaký lidi.“

Výňatek 1 Matka: (Představa.) Exteriér – noc, pustá ulice čerstvě zasněžená a osvětlená pouliční lampou. Stále sněží, je mlha.

„Jdu tam …“ Petr: (Zařve.) Ne prosím, ne, už ne, na to už jsem velkej!“

Sněží. Vločky se pomalu snáší a vrší v neporušený povlak – takřka neporušený, je v něm vidět spěch jedněch nohou. V mléčné mlze se rýsují obrysy, noří se z ní černé siluety a špiní ji – jsou to čerti, jeden černější než druhý, kohosi štvou, kohosi pronásledují a vlají za nimi hrozné cáry. Jeden má rudý plyšový jazyk, hlavu ze staré čepice, roztržený kabát, co vlaje, kalhoty z kůže, co se lesknou a v ruce kmen břízky. Druhý má škrabošku z plastu a rohy z kravských kostí, nylonové kadeře, svetr samou díru a gatě jakbysmet ale metlu pevně spletenou. Třetí má tvář z gumy, nos z gumy a vlasy z plastu, oděn v žíních, co se kroutí, vleče řetěz, co řinčí a točí jím a točí … Čtvrtý má na hlavě masku býka, hruď holou ale od krve, dál jen kaťata z hověziny a tyč probitou hřeby. Běží, kohosi štvou, kohosi pronásledují. Stopy pronásledovaného ve sněhu rozdupou a šíleně řvou, ale není to slyšet – jen sněží – zloba jim křiví tváře. Cení zuby, mlátí vzduch, štvou a štvou …

Výňatek 2 Interiér, exteriér – vchodová chodba, domovní dveře. Petr vzhlíží. Stojí proti němu tři obrovité postavy – Mikuláš, čert a anděl. Petr zaraženě vzhlíží. Matka si stoupne vedle něj a obejme ho kolem ramen, je o mnoho vyšší. Čert se nakloní k Petrovi a neživou masku mu nacpe těsně před tvář. Petr civí. Maska se nehýbe, ozve se za ní hlas. Čert: „Tááák řekni básničku a odměnou dostaneš, co zasloužíš!“

Interiér – večer, dětský pokoj, rodinný domek.

Petr dál zaraženě zírá. Čert se narovná, podrbe na gumové hlavě a tázavě kývne na matku. Matka Petra jemně sevře.

Ozve se zvonek, PETR se lekne. Sedí u psacího stolu na jezdící židli, odrazí se. Židle odjede a Petr seskočí. Přižene se k oknu.

Lukáš Csicsely

Matka: „Povídej, Petříku, nějakou si jistě pamatuješ.“

str. 040

Předvečer Sv. Mikuláše

str. 041

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Petr náhle spustí.

Postava

Dialog

Petr: „Ty jo a je jich tů hodně?“ Petr: (Mechanicky odříkává) „Komáři se ženili, bzum bzum ženili, kapku vína neměli, bzum bzum neměli …“

Vojta: „Uvidíš.“ Petr:

Výňatek 3

„A maj pořádný metly?“

Interiér, exteriér – vchodová chodba, domovní dveře.

Vojta: (Mlčí.)

Matka stojí ve dveřích, za prahem Vojta, hovoří spolu. Petr vytáhne z botníku vestu a přetáhne ji přes bundu, ohlédne se, zda ho někdo nepozoruje. Vytáhne římskou svíci a strčí si ji do kalhot. Jde ven, jenže svíce je moc dlouhá a tak jde jak s dřevěnou nohou. Pekelně se soustředí. Přejde práh, mine matku.

Petr: „… Doufám, že to nejsou takový troubové jako chodí k nám.“ Vojta: (Mlčí, shlíží na zem.)

Matka: „Nezapomněl sis čepici?“

Petr: „A kde vlastně jsou?“

Petr se otočí a doklátí se k věšáku, rozhovor nepokračuje, matka ho pozoruje. Sundá čepici z věšáku a snaží se jít co nejpřirozeněji, nedaří se. Projde kolem matky.

Vojta: (Zadumaně.) „No tady ne – tady nic – ani stopa, ani cestou k tobě jsem nikoho nepotkal…“

Matka: „Nebolí tě noha, zlatíčko?“ Petr: Petr:

„Aha, kde sou?“ (Důrazně frázuje): „Ne. Do-brý. A sem Petr! Ne – zlatíčko.“

Vojta: „Uvidíme, rozhlídnem se.“

Výňatek 4

Petr: „Ty jo, tak to sem zvědavej. Ty a doufám, že nás nedostanou.“

Exteriér – zasněžená silnice v zástavbě rodinných domků. Petr s Vojtou jdou v poprašku čerstvého sněhu pozlaceného světlem lamp. Petr vrávorá na své dřevěné noze, Vojta se rozhlíží po sněhu. Petr Vojtu vytrženě bombarduje otázkami.

„Vojta se zastaví a zapíchne oči do Petra.“ Vojta:

Petr:

„Jestli takhle budeš běhat, tak tě teda dostanou! Proč deš jak dement?“

„A kam teď půjdem?“ Vojta:

Petr: „Uvidíš.“

Lukáš Csicsely

„Haha, to budeš koukat!“

str. 042

Předvečer Sv. Mikuláše

str. 043

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Petr strčí ruku do kalhot a slavnostně vytáhne římskou svíci.

Postava

Dialog

Vojta: (Vyvalí oči.) „Ses zbláznil? Málems mě trefil! A prozradíš nás!“

Vojta: „Ježiš, ty seš jelito a co s tím jako budem dělat?“

Petr: „Koukej!“

Petr: (Nadšeně.) „Viděls jakou to dělá parádu?“

Vojta: „Dej to sem, jelito!“ (Jde k němu.)

Výňatek 5 Petr namíří níž, vyletí zelená světlice. Vojta se musí sklonit, aby ho netrefila.

Exteriér – vrchol kopce. Petr přiskočí s planoucím zapalovačem. Vojta si připálí a s cigaretou se vážně zahledí do krajiny. Petr si za jeho zády hraje se zapalovačem – škrtá, točí jím, oheň dělá obrazce, odběhne s ním jak s pochodní. Vojta vstřebává klid tmy a vyděluje z něj vzdálené hluky – tlumené rány, štěkot; zazní tření dvoukolí o kolejnice.

Vojta: (Řve.) „Co děláááš?!?“ Petr: „Promiň, promiň.“ (Namíří vzhůru.)

Vojta: „Přijíždí vlak, to asi jedou městský – ty – to bude maso.“ Petr: (Nereaguje.) Vojta:

Vyletí zas zelená světlice, Petr za ní užasle civí. Vojta využije jeho nepozornosti, rozmáchlým gestem odhodí cigaretu, skočí po něm a srazí ho k zemi. Chlapci se svalí do sněhu a Petrovi svíce upadne. Svíce se odkutálí a vystřelí žlutou světlici mezi stromy. Chlapci se k ní po čtyřech přiženou a naráz ji popadnou. Leží vedle sebe, nataženýma rukama pevně drží svíci a boky do sebe naráží.

(Vážně.) „Slyšíš ty rány? To je ze sídláku, tam je to vždycky vostrý. Koukni.“ Vojta ukáže prstem k panelákům, kde se tu a tam zableskne. Chvíli sleduje panoráma paneláků, když tu mu těsně nad hlavou proletí malá rudá světlice a na panorámatu vybuchne. Vojta se zděšeně ohlédne. Petr stojí, drží zapálenou římskou svíci a pyšně míří vzhůru.

„Pusť!“ Vojta: „Ty pusť!!“

Petr: „Podívej, to je paráda – a pak že je to k ničemu …“

Lukáš Csicsely

Petr:

str. 044

Ze svíce vylétne červená světlice, Vojta se zvedne. Petr se drží svíce. Vojta Petra vláčí ve sněhu, dokud neuklouzne. Leží teď proti sobě na bocích a nataženýma rukama se o svíci přetahují. Vojta se zapře nohou do Petra a zatlačí, až Petrovi nohy vyletí – vyletí zelená světlice. Petr se tím dostane na kraj kopce a pomalu sjíždí dolů, až strhne i Vojtu a rychlost se zvýší. Kutálí se dolů. Zastaví je zasněžený keř – vyletí žlutá světlice. Vojta se dostane nad Petra, zaklekne ho a už už se mu chystá svíci vytrhnout – vyletí modrá světlice vzhůru – když se nedaleko ozve řev.

Předvečer Sv. Mikuláše

str. 045

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Vojta zpozorní, pustí svíci. Po úbočí mezi stromy kvapí černá postava a vydává zvířecí hluk.

Postava

Dialog

obstupují, ohlédne se. Černá masa je naštěstí dosud za ním. Blíží se však víc a víc a je hrozivá: Cení zuby z gumy. Mlátí metlami o zem. Řinčí řetězy. Točí jimi. Hrozí pěstmi. Naráží do sebe. Napíná se. Petr v běhu zavře oči, jenže ve tmě z hluku vystupují slova a doráží na něj.

Vojta: (Vyskočí na nohy.) „Čert! Vstávej!!“

Čert 1: Vojta zírá do tmy, odkud asi vyšel hluk a pomalu couvá, ohlédne se na Petra. Petr leží a civí.

„Pocem skrčku!“ Čert 2:

Vojta:

„Ti zakroutím krkem!“ „Vstávej, jelito!!!“ (Kopne do něj.)

Čert 3: „Smrade!“

Ze svíce oním směrem vyletí červená světlice. Čert 4: Petr:

„Tě rozpráším!“ „Viděls? Nic tam není.“ Čert 5:

Petr vstane. Chlapci poslouchají, zírají do tmy, je ticho. Petr tam namíří svíci. Čekají na světlici. Náhle se zas ozve hrozivý hluk a mezi kmeny se zjeví černá postava s napřaženou metlou. V tu ránu z Petrovi svíce vyletí modrá světlice a narazí přímo do ní. Je to čert – zařve, metla odletí, on spadne.

„Mázánku!“ Čert 6: „Tě rozmáznu!“

Petr: (Hystericky řve.) „Ježíííš, já ho zabíííl!!!“ Vojta:

Petr zabere, zakloní hlavu, otevře oči. Na horizontu se zvětšují paneláky. Probudí v něm naději – už tam budou – zabere, opře se do protivětru hlavou, lapá po dechu, až mu sliny tečou. Sklopenýma očima následuje stopy Tomáše s Vojtou. Hluk houstne a tu náhle stopy přibudou, zmnoží se. …

„Ale prd zabil, bež, dem, uteč …“ Výňatek 6 Exteriér – okraj sídliště. Sněží. Na zemi ve sněhu je velká stopa těla po pádu, je zašpiněná sazemi a míří od ní jak zář od hvězdy všelijaké otisky – tu plazení, tu zadku, tu nohou, je tu i šedý flek od výbuchu; v pozadí je slyšet hluk, blíží se. Přes sněhový reliéf se proženou nejprve dva páry nohou a trochu jej naruší, za okamžik jedny a mnoho nezmění a nakonec horda nohou a reliéf je rozmetán. Petr běží, ale jeho tvář značí, že to jde těžko, zhluboka dýchá. Záda Vojty s Tomášem se vzdalují. Hluky Petra

Lukáš Csicsely

str. 046

Předvečer Sv. Mikuláše

str. 047

Jaroslava Mištová

→ Intimity

str. 048

str. 049

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Výsledkem scenáristického semináře v letním semestru prvního ročníku, pod vedením Prof. Lubora Dohnala na katedře scenáristiky, je překvapivě scénář. Třicetistránkový příběh psaný pro prvácké klauzury, ze kterého jsem měla vybrat nějaký úryvek, a přispět jím v tomto sborníku.

Postava

Dialog

Veronika: „Ten začátek bída. Večeře a samý kecy…“ Emma (24) a Veronika (24) sedí u stolečku v luxusní kavárně, obě v dobré náladě. Veronika pije krásně nazdobené kapučíno s pečlivě vyrobeným vzorem, Emma opatrně sbírá pěnu z latéčka. Obě vypadají dokonale. Oblečené, nalíčené i učesané ve stejném stylu - jako kdyby byly jedna.

Rozhodla jsem se pro několik rozhovorů z průběhu celého scénáře, které představí jednu bojovou/vztahovou linii příběhu. Rozhovory dvou holek – věčně spřízněných duší a příležitostných rivalek. Vypráví o pohodlné jízdě v zažitých životních vzorcích, dokud jim někdo nepřehází znaménka. Anebo možná ony samy sobě, a třeba i všichni navzájem.

Veronika: „No ale nakonec to STÁLO za to!“ Zasměje se šibalsky Veronika. Emma se na ni nepřítomně usmívá. Veronika se znovu napije kapučína, olízne si pěnu z úst a s nadšením vykládá dál. Veronika: „On měl tak krásný ruce! Pořád něco mlel a já se mu koukala na ty ruce jak je měl položený na tom stole…“ Veronika si při vyprávění hraje se šálkem kapučína před sebou – objíždí ukazováčkem kolem dokola jeho okraje, potom pomalu přejíždí přes ouško šálku a líčí celou situaci s labužnickým potěšením. Veronika: „A pak si s nima odhrnul vlasy za ucho a já sem si říkala, že přelezu ten stůl a to ucho mu snad olíznu!“ (vložený záběr/představa – detail mužské ruky odhrnující si vlasy za ucho. Veronika skočí na stůl jako divoká šelma, přeleze ho a vrhne se na překvapeného Emmaa) Veronika se směje. Emmě už nezbyla na latéčku žádná pěna, se kterou by si mohla hrát, a tak se normálně napije. Veronika si při pohledu na její šálek uvědomí, co dělá s rukama a přestane - odsune šálek stranou. Po několika slovech si ale mimoděk začne hrát s vlasy. Veronika: „No a pak jsme šli ke mně, že jo. Aaa... Možná se s ním sejdu ještě jednou!“

Jaroslava Mištová

str. 050

Intimity

str. 051

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Emma:

Postava

Dialog

Emma: „S Emmaem?“

„Jsme jenom přátelé.“

Veronika: „S vlasama a rukama!“

Veronika se zase napřímí a zasměje se. Na rty si nanese rtěnku, naprázdno mlaskne a teatrálně pronese:

Veronika přehnaně pečlivě artikuluje, teatrálně gestikuluje, předvádí vlasy a ruce a směje se. Emma se také zasměje. Veronika přimhouří oči a zkoumavě sleduje Emmu, ta z toho znervózní.

Veronika: „Zlomilo by mi srdce, kdyby to bylo jinak!“ Emma:

Veronika:

„Zlomilo by mi srdce, kdybys ty mu nechtěla zavolat.“

„Hele...“ Emma:

Prohodí Emma na oplátku, jízlivě, ale přátelsky. Na zem upadne Veroniky zlatá rtěnka, kutálí se směrem ke stolku za nimi.

„No?“ Veronika: „Co ty?“

* * *

Emma:

Veronika stojí u vedlejšího stolku a sleduje zlatou rtěnku v Tomášově (27) levé ruce. Tomáš drží v pravé ruce ručně balenou zapálenou cigaretu - a Veronika ji pozoruje ostřížím zrakem. Tomáš si z cigarety potáhne a druhou rukou podává Veronice rtěnku.

„Já nic.“ Veronika: „Jak nic?“ Emma:

Veronika: „No jak, co já?“

„Na někoho čekáte?“

Veronika:

* * * „Jako třeba jestli se ještě vídáš s Petrem, ne?“

Emma ani nemrkne a bez sebemenšího zaváhání, klidným, až lhostejným hlasem odpoví. Emma: „Už moc ne.“

Veronika a Emma sedí ve své oblíbené kavárně, té z prvního záběru, jen u jiného stolku. Veronika vyndává sáček čaje z hrnku - elegantně ho chytí mezi palec a ukazováček, zvedne, položí na lžičku, omotá šňůrkou, odloží stranou. Vše soustředěně a přepečlivě, jako promyšlenou choreografii. Emma svůj sáček čaje máchá v hrníčku sem a tam, dělá s ním v horké vodě vlny a ta se pomalu barví. Jakmile Veronika odloží sáček, podívá se zkoumavě na Emmu.

Veronika se k ní důvěrně nakloní a škádlivě se na ni zasměje.

Veronika: „Bylas s Tomášem v kině jo?“

Veronika: „Tak to bych mu mohla zavolat! Vždycky se mi líbil. Teda jestli by ti to nevadilo!“

Jaroslava Mištová

str. 052

Emma ani nezvedne oči od hrníčku a dál v něm máchá pytlík čaje, teď s ním krouží kolem dokola a dělá v hrnku vír.

Intimity

str. 053

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Emma:

Postava

Dialog

Veronika: „Jo.“

„Tam to řve, tak nebudu muset poslouchat!“

Veronika: „Říkal že to bylo blbý…“

Emma pustí pytlík čaje zpátky do hrnku a káravě na Veroniku vykulí oči.

Emma změní směr kroužení Emma: Emma:

„Tomáš je fajn!“ „Ne.“ Veronika se zasměje a pokusí se z toho udělat vtip, i když to myslela vážně.

Veronika: „Takže to bylo dobrý??“

Veronika: Snaží se z ní Veronika vytáhnout informace, trošku zvýší hlas, aby Emmu probudila a tázavě povytáhne obočí. Emma pustí pytlík čaje do víru v hrníčku, ten se tam ještě chvíli sám motá a Emma zvedne hlavu k Veronice.

„Já vím. Dělám si srandu.“ Emma znova zvedne sáček nad hrnek, je chvíli ticho. Veronika se zase začne šibalsky usmívat “pod vousy” a mírně zakroutí hlavou “nenene”.

Emma: „Já myslím že to nebyl špatnej nápad. Jenom se jim to asi nepodařilo nějak úplně vyjádřit…“

Veronika: „Nesnáším když chlapi kouřej. Ale když se podívám na něj, jak si tu cigaretu strčí do pusy… Nejradši bych mu ji z tý pusy vzala a strčila si ji tam taky!“

Veronika dosedne do křesílka, opře se zády, protočí oči v sloup, spráskne ruce do klína. Veronika: „Zase je bráníš. Takže to bylo blbý.“

(vložený záběr/představa - Detail na Tomášovu ruku s cigaretou, strčí si ji do pusy, potáhne. Veroničina ruka mu vyndá cigaretu z pusy, on vyfoukne kouř, ona mu olízne rty)

Emma: „Ale ne. Jenom to prostě mohli využít líp…“

Veronika štěbetá a špulí u toho ilustrativně pusinku. Emma otočí oči v sloup a směje se, Veronika předvádí dál.

Veronika si pokyvuje hlavou, jako kdyby právě na něco důležitého přišla.

Veronika: „Tak jako při tom trošičku mhouří očička... Si říkám při čem ještě se takhle tváří!“

Veronika: „Asi ho vezmu do SOLIDNÍ NEJISTOTY.“

(vložený krátký záběr/představa, ve které Tomáš na zádech v posteli mírně zaklání hlavu a s přimhouřenýma očima vzdechne)

Emma: „Jo vezmi.“ Emma zase chytí pytlík čaje, zvedne ho nad hrnek a dívá se, jak z něj kape voda.

Jaroslava Mištová

Emma znechuceně odhodí pytlík s čajem na talířek.

str. 054

Intimity

str. 055

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Emma:

Postava

Dialog

Emma: „Ne! Fuj! Nemluv o tomhle když ho znám ježíši!“

„Půjčoval si ode mě knížku.“ Veronika:

Veronika zvedne hrníček, upíjí čaj a pobaveně sleduje scénku, kterou předvádí Emma. Emma schová hlavu do dlaní, předkloní se, skučí, jako kdyby chtěla myšlenku vyhnat z hlavy. Pak se opře dlaněmi o stůl a vážně na Veroniku promluví.

„A na čem jste byli?“ Emma: „Na ničem.“ Veronika:

Emma:

„Jakto?“ „Mám ho ráda. Nechci si představovat jak se u toho tváří!“

Emma: „Nestihli jsme to.“

Veroniku celá tahle scénka pobaví, směje se jí. Veronika: Veronika:

„Jakto?“ „Jenom nekecej! Tak sorry no…“ Emma:

Veronika se opře do křesílka, v rukou šálek čaje. Emma sedí jako na jehlách, ruce položené na stole a káravý pohled.

„Ujela mu tramvaj.“ Veronika:

* * *

„Takže jste nikam nešli?“

Veronika a Emma sedí v jejich oblíbené kavárně, jen u jiného stolku. Veronika sype do svařáku cukr a míchá ho lžičkou. Emma si vymačkává do čaje citrón.

Emma: „Takže jsme šli ke mně.“ Veronika se na to zamračí a nabručeně odpoví.

Veronika: „V sobotu to bylo v NEJISTOTĚ dobrý.“

Veronika: „Aha. No jo. Do tý NEJISTOTY taky přišel pozdě. Kecá, prostě chodí pozdě.“

Emma: „Tak to je super.“ Emma dál pečlivě vymačkává celý citrón, Veronika se napije svařáku a kouká na Emmu jako při výslechu.

Emma soustředěně lžičkou pitvá citrón a vyškrabává z něj do čaje i dužinu, trochu se u toho mračí a přesvědčivě jí odpovídá.

Veronika: „Mluvilas teď někdy s Tomášem?“

Emma: „Ne, minule přišel včas.“

Emma: „Jo.“

Veronika: „Výjimka potvrzuje pravidlo!“

Veronika: „A co?“

Emma: „Ne, to se může stát.“

Jaroslava Mištová

str. 056

Intimity

str. 057

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

S povzdechem se Emma na Veroniku podívá.

Postava

Dialog

Emma: „Ne, to jsem si nevšimla - já ho neočuchávám.“

Emma: „No co je, nikdy ti neujela tramvaj?“ Veronika: Veronika mhouří oči a podezřívavě a káravě Emmě odpovídá.

„To já jo.“

Veronika:

Emma: „Hele…“

„Že sis všimla nebo že ho očucháváš?“

Emma:

Veronika: „Ho?“

„Obojí!“

Veronika:

Emma: „Nebraň ho!“

„Že se ptám.“

Emma:

Veronika: „Já ho nebráním!“

„Tak si třeba všimneš příště…“

Veronika: „Nesnášíš když lidi choděj pozdě!“

Veronika ji provokuje a Emma jenom zakroutí hlavou a cucá kyselý čaj a snaží se u toho nešklebit.

Emma:

* * * „Ne že nesnáším… Nemám to ráda. Ale říkám, může se to stát!“

Veronika se na chvíli odmlčí a labužnicky cucá svařák, začne se blaženě usmívat.

Emma a Veronika sedí v jejich oblíbené kavárně. Emma je zase duchem nepřítomná, Veronika se tváří bojovně. Před sebou každá sklenici s vodou. Veronika:

Veronika:

„Nezamilovávej mi ho!“ „Hm. A všimla sis jak hezky voní?“ Emma:

(vložený záběr/představa, ve které Veronika Tomáše očuchá na jeden nádech – jak feťák kokain – přejetím obličeje po nahém břiše, přes hrudník a skončí svými rty těsně u jeho)

„Já nic nedělám.“ Emma ji odpovídá nezúčastněně, na Veronice je vidět náznak naštvání, uražení, rozrušení.

Emma se napije čaje, je strašně kyselý, zašklebí se. Veronika: Emma:

„To určitě.“ „Co?“ Emma:

Veronika:

„Jenom se bavíme.“ „No. Že Tomáš hezky voní, nevšimla sis?“

Veronika: „My se bavíme. Ty ho zamilováváš. Já jsem si ho našla!“

Jaroslava Mištová

str. 058

Intimity

str. 059

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Emma zírá do stolu, nereaguje, chvíli je ticho. Veronika se uklidní, tváří se vážně a zkoumavě sleduje Emmu.

Postava

Dialog

Emma: „Pane bože! Já ho mám ráda, já se s ním nechci vyspat!“

Veronika: „Hele ty ho máš fakt ráda?“

Veronika se zase opře do křesílka a mluví na Emmu povýšeně.

Emma protočí oči v sloup, jakože je to úplná blbost a naštvaně odsekne.

Veronika: „No vidíš, tak to je moc hezký, že ho máš ráda. Tak si s ním rovnou můžeš taky moc hezky zašukat!“

Emma: „Seš trapná.“ Emma je vzteklá, obě jsou rozčilené. Veronika se předkloní, opře se lokty o stůl a mluví už zase naštvaně, uraženě.

Emma: „Šukat můžeš každýho. Ale ráda nemůžeš mít každýho!“

Veronika: „Ty ses do něj zamilovala, že jo?!“

(krátký záběr/představa Emmy jak se svými rty přibližuje k těm Tomášovým. Záběr přeruší Veronika když promluví…)

Emma: „Vůbec ne. Jsme jenom přátelé!“

Veronika: Veronika:

„Takže se s ním můžu vyspat já?“ „Hm, pěkný.“ Emma:

Emma:

„Ty se můžeš vyspat s každým!“ „Jo, to je pěkný!“

Veronika: „Já myslela jako že je fakt pěkný jak mi tady kecáš!“

Obě se trucovitě odmlčí, Emma se napije vody a Veronika si do svojí skleničky vodu dolije. Obě se koukají uraženě a každá jiným směrem. Veronika:

Emma:

„Tak já se s ním teda vyspím.“ „Prosim tě…“ Emma:

Emma vztekle zvedne telefon, který měla položený uprostřed stolu a Veronika po něm přejížděla prstem a mačkala na něm jen tak tlačítka.

„Klidně.“

Emma: „Ty taky musíš na všechno šahat!“ Veronika: „No ty by sis taky měla občas na něco šáhnout, už ti z toho docela slušně hrabe!“

Jaroslava Mištová

str. 060

Intimity

str. 061

Tereza Nováková

→

str. 062

Zastřelit racka

str. 063

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Scénář, na kterém v současné době pracuji, se odehrává v menším pražském divadle typu Divadla Na zábradlí. Příběh začíná ve chvíli, kdy do divadla přijíždí postarší ruský režisér, aby zde se souborem nazkoušel inscenaci. Hlavní postavou filmu je herec Jakub, který je manželem herečky Gábiny, přičemž oba jsou členy divadelního souboru. Tajemství, které se snaží před režisérem ututlat, je, že se dvojice v současné době rozvádí. Rozvod přitom přichází spíše z jedné strany – Gábiny, Jakub se s rozvodem a s faktem, že si Gábina již našla nového partnera, ke kterému může utéct, vyrovnává jen velmi těžko. Tajemství ovšem přirozeně vyjde na povrch, a režisér, který se již při své práci s podobnými komplikacemi setkal a nevyzněly pro něj a pro jeho práci příznivě, s oběma herci pracovat odmítá a dává dvojici ultimátum: zůstat může jen jeden z nich. Způsob, jakým se oba herci se situací vyrovnávají, souvisí nejen s tím, jaké mají vyhlídky a jací jsou jako lidé, ale přirozeně se při jejich rozhodování ukazuje, jaké city jeden k druhému chová a jaký je a byl jejich osobní – milostný vztah.

Postava

Dialog

Tématice divadla jsem se věnovala již ve svých dvou divadelních hrách, v prvním mém dramatickém textu (z mého dnešního pohledu již spíše úsměvném) s prostým názvem Herečky, podruhé v textu Malá zemětřesení (který v současnosti zkoušíme). Ráda bych už motiv divadla opustila, ale prozatím mám stále potřebu se k němu vracet a zpracovávat jej na pozadí různých příběhů, jak je tomu i v případě tohoto scénáře.

Důvodů, proč jsem si vybrala zrovna tento příběh ke zpracování do scénáře pro středometrážní film, je více. Zaprvé jsem se snažila najít příběh, který mohu situovat do jediného prostředí – a to nejlépe do prostředí, které samo nějak „hraje“ a je mi známé. V divadle se sice pohybuji na amatérské úrovni, ale troufám si říci, že jsem ho nějakým způsobem poznala a nadále ho poznávám – stále mě baví se jím nějakým způsobem zabývat. Dále mě na příběhu zajímá (nedobrovolná) sevřenost skupiny lidí, která nabízí různé situace. V tomto případě se jedná o divadelní soubor, v jiném případě by ale mohlo jít o školní třídu, o pracovní oddělení v určité firmě apod. Dále je to samozřejmě milostný vztah, který má skončit. Tedy lépe řečeno: vztah, který končí, ale ještě definitivně neskončil, trvá, ale už je pro něj konec naplánován (tedy formálně a částečně prakticky). A nakonec – chtěla jsem (pod vlivem několika tematicky podobných filmů, z nichž nejortodoxnějším případem je určitě My Dinner with Andre Louise Malla) vytvořit víceméně upovídaný film (jež mám v oblibě), který přechází od malých osobních příběhů k diskuzi o tom, co to divadlo je a co to znamená v něm pracovat.

Tereza Nováková

str. 064

Zastřelit racka

str. 065

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

OBRAZ 11 INT/DOPOLEDNE DIVADLO – ZKUŠEBNA

Postava

Dialog

MICHAIL: „Jak dlouho jste vy dva byli… nebo teda jste manželé?“

Přicházíme do rozjeté čtené zkoušky. Všichni opět sedí kolem stolu. Jen DALIBOR není již přítomen. VIKTORIE: „Jste bezvadně zachovalý a ženám se jistě líbíte.“

Až teď MICHAIL ke dvojici vzhlédne a zpraží je přísným důstojným pohledem. JAKUB se podívá na GÁBINU, ta se po něm ale neotočí, dívá se pevně, ale odevzdaně na MICHAILA. Pauza, nepříjemné ticho a dusno.

JAKUB:

MICHAIL: „Tak co byste ráda?“

„Můžete namítnout, že mi do toho nic není, samozřejmě.“

VIKTORIE: „Před herečkou si všichni sedáte na zadek. A basta!“

GÁBINA: „Sedm let.“

JAKUB:

MICHAIL: „To je idealismus.“

(chápavě a pomalu přikývne) Takže nějakej rok to trvalo.“

VIKTORIE: „Ženy se do vás vždycky zamilovávaly a věšely se vám na krk. To je taky idealismus?“

JAKUB si měří MICHAILA pohledem, GÁBINA se smutně ušklíbne. MICHAIL: „No byl bych to snad radši nevěděl, ale lidi jsou drbny a rádi na sebe občas napráskaj, bohužel. Jenomže já už tuhle hru jednou prohrál. Já už to nechci.“

MICHAIL: „To stačí. Dáme si pauzu na oběd.“ Herci jsou překvapeni jeho rázností a přerušením – především VIKTORIE a JAKUB. Ostatní začínají vstávat a balit se, někteří odcházejí. JAKUB se podívá tázavě na VIKTORII, ta pokrčí trochu rameny. JAKUB se podívá na MICHAILA, ten mu dá očima i gestem znamení, aby zůstal. Vidíme GÁBINU, ta se neohlíží, obléká si svetr. MICHAIL se na ni dívá. GÁBINA už je téměř na odchodu.

GÁBINA krátce přikývne, JAKUB se zadívá do stolu, opře si levou tvář o ruku. MICHAIL: „Takže si to rozmyslete a do pátku mi prosim řekněte. Rád bych věřil tomu, že byste to zvládli, ale… riskovat se mi to popravdě moc nechce.“

MICHAIL: „Gábino, sedněte si ještě na chvíli.“

MICHAIL si chvíli oba měří pohledem, potom se trochu smutně chápavě usměje, vstane a kývne dvojici na pozdrav, bere do ruky bundu a odchází.

JAKUB zpozorní, zamračí se. VIKTORIE si oblékne kabát, popadne tašku, udělá nešťastnou grimasu k JAKUBOVI a odchází. JAKUB si sedne. MICHAIL se dívá do stolu, tváří se velmi vážně, GÁBINA se podívá na JAKUBA. MICHAILOVI trvá, než započne svou řeč. Chvíli se škrábe na obočí, poposedává, odkašlává si, mne si obličej.

Tereza Nováková

Dvojice zůstane sama. GÁBINA je otočená k JAKUBOVI bokem tak, že jí není vidět do tváře. Oba sedí nehnutě a mlčí. Za nějakou chvíli se GÁBINA pohne jako první – sehne se ke kabelce, otevře jí, začne v ní hledat. Vytáhne zrcátko a rtěnku, začne si malovat ústa. JAKUB ji pozoruje trochu nechápavě. Po chvíli sledování se mu rozzáří oči a ironicky

str. 066

Zastřelit racka

str. 067

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

se ušklíbne, opře se o židli a zadívá se do nikam před sebe.

Postava

Dialog

GÁBINA se maluje, dokud neslyšíme zvuk zavírajících se dveří. V tu chvíli GÁBINA odloží rtěnku, zavře oči a zkřiví tvář v pláč.

JAKUB: „Že by randíčko?“

OBRAZ 12 INT/VEČER DIVADELNÍ BAR

GÁBINA neodpovídá, dál se maluje, nevidíme jí do obličeje. JAKUB se uchechtne.

JAKUB přichází do baru. Za ním stojí BÁRA, u stolků herci a návštěvníci, MICHAIL telefonuje ve stoje v rohu místnosti. JAKUB jde k baru, stoupne si k němu, BÁRA zrovna připravuje kávu. JAKUB se nahne přes bar pro Bářiny cigarety, jednu si vezme a zapálí, BÁRA se otočí.

JAKUB: „No jasně.“ Po chvíli JAKUB vstane, zakloní se, protahuje si krk a záda. Poté přechází ke dveřím z místnosti.

BÁRA: „Není zač. Dáš si kafe?“

GÁBINA se zarazí, podívá se na něj – vzhlédne. Tváří se dopáleně.

JAKUB jen nesouhlasně zakývá hlavou, opře se oběma lokty o bar a dívá se někam nad sebe.

GÁBINA:

MILAN (VO): „Jakube, víš, co jsi?“

JAKUB se zastaví, pokrčí rameny, otočí se na ni.

„Dobrý den.“

„Hajzl třeba?“

JAKUB se otočí s ironickým zahořklým výrazem na muže, který promluvil a stojí teď vedle něj. Je to MILAN, docela hezký, ale celkem přehlédnutelný padesátník v prostém černém svetru a tmavých džínách. Vypadá zdvořile a inteligentně.

„Já myslela, že se o tebe můžu opřít. Vidiš, jak jsem blbá.“

BÁRA se za chvíli otočí, spíš náhodou. Když si všimne příchozího, přejde od kávovaru k baru a slušně se na MILANA usměje.

JAKUB:

GÁBINA:

JAKUB:

BÁRA: „Tak se opři! Mám ti podsunout rámě, dámo?“

„Pardon, co si dáte?“ MILAN trochu zaváhá.

GÁBINA: „Jdi, běž! Já to vyřešim, jdi!“

MILAN: „No tak možná taky kávu, ale já jsem se chtěl hlavně zeptat – nevíte, jestli už herci skončili? Mám tu vyzvednout Gábinu Švarcovou.“

JAKUB: „Ty vždycky všechno vyřešíš, Gábinko. To se mi na tobě líbí! Ty nikoho nepotřebuješ!“ GÁBINA: „Hm, tak už vypadni.“

Do JAKUBA jakoby uhodilo, rychle se na něj otočí – sekne po MILANOVI nepřátelský zkoumavý pohled, MILAN jej ovšem nezaregistruje (nebo to ignoruje) a dívá se stále na BÁRU. BÁRA na sobě nedá nic znát a stále se usmívá.

JAKUB zakývá teatrálně (jako pejsek v autě) několikrát hlavou. Potom se otočí na podpatku a odchází.

Tereza Nováková

str. 068

Zastřelit racka

str. 069

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

BÁRA:

Postava

Dialog

MILAN: „Jojo, už skončili. Tu kávu s mlíkem?“

„Je to tam hezký, jenom tam nikdy nedokážu trefit.“

MILAN: „Poprosim, děkuju.“

GÁBINA: „Je to ještě daleko?“

BÁRA se otočí opět ke kávovaru. MILAN chvíli jen tak stojí, potom se nějak přirozeně podívá na JAKUBA. Pozorujeme Jakuba, jak cítí jeho pohled, ale dívá se jinam, pokuřuje. Je mu ona situace nepříjemná, odolává, aby se na MILANA neotočil. Dál kouří a snaží se vypadat „přirozeně“ a nevyvedený z míry. Po chvíli típne cigaretu a obrátí se na něj.

MILAN: „Snad ne.“ Opět dusné ticho. MILAN viditelně zpomalí. MILAN: „Nechceš se na chvilku zastavit?“

JAKUB: „Počasí na pytel, co? Buď leje, nebo je zas hic.“

GÁBINA: „Ubíhá nám čas, ne? Kvůli tý rezervaci.“

MILAN je překvapen, otočí se na něj a spíš ze slušnosti se usměje a přikývne. Trvá to ale jen krátce, JAKUB se totiž najednou odsune od baru a odchází ke stolu na druhé straně baru, kde sedí kolegové - herci. MILAN dostane svou kávu, přikývne na poděkování a chopí se malé nádobky s mlékem.

MILAN: (s úsměvem) No to jo.“

OBRAZ 13 EXT/VEČER ULICE NĚKDE NA MALÉ STRANĚ Ulicí prochází vedle sebe GÁBINA s MILANEM. Nebaví se mezi sebou, ale kolem nich je paradoxně hluk – nějaká partička mladých lidí na zastávce tramvaje, kterou míjeli, se o něčem hlasitě hádá. GÁBINA se tváří chladně, MILAN sahá pro telefon, dívá se, kolik je hodin.

Dvojice jde ulicí dál, ztrácí se nám z dohledu. MILAN se přiblíží ke GÁBINĚ, vezme jí kolem ramen, pohladí ji a opět se vzdálí, jdou takhle s mezerou mezi sebou dál vpřed. OBRAZ 14 INT/NOC DIVADELNÍ BAR Bar je poměrně narvaný. Hraje hudba, tu ale přehlušuje ruch bavících se lidí. JAKUB sedí u stolku u zdi hned vedle automatu na cigarety. Jiní herci už zde nesedí. U JAKUBA sedí další dva lidé, cizinci, baví se německy mezi sebou (mladý pár). Občas se ozve a ukáže opilý a energický kulisák – dlouhé našedlé vlasy, obtloustlý.

MILAN: (s klidným úsměvem) Sakra. Už je osm.“ GÁBINA nijak nereaguje. MILAN se na ni podívá, chvíli ji za chůze sleduje.

JAKUB kouří cigaretu, sedí zde už nějakou dobu, dívá se po lidech s nedůvěrou, zdá se být trochu roztěkaný.

MILAN:

Přichází BÁRA, jde k JAKUBOVI. Ten si jejího příchodu všimne s malým zpožděním, trochu se lekne, znejistí.

„Není ti zima?“ GÁBINA:

JAKUB: „Ne, dobrý.“

„Dám si… dvanáctku. Ale malou, Baruš.“

MILAN se na GÁBINU dál nedívá, ale očividně si neví se situací rady.

Tereza Nováková

BÁRA se přátelsky usměje a odchází k jinému stolu.

str. 070

Zastřelit racka

str. 071

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

JAKUB se krátce podívá na pár vedle sebe. Ti si ho vůbec nevšímají. Dívka si zrovna ulízává vlasy do culíku, mladík něco zapáleně povídá, dívka se trochu rozesměje a spíná si vlasy.

Postava

Dialog

Eva se na něj decentně usměje, JAKUB jí podá také ze slušnosti – sám od sebe – ruku. JAKUB: „Jakub.“

JAKUB se opět rozhlédne po místnosti. Vidí různě staré lidi, genderově trochu nevyrovnanou skupinku – je zde mnohem víc mužů, přibližně jeho věku a mladší.

Chvíli ticho. Jakub se napije. Pak si všimne, že si ho Fedora neustále prohlíží, provokuje ho pohledem. JAKUB je z toho chvíli očividně trochu nervózní, potom se ale „nechá“ a dlouhý pohled jí opětuje, ale neflirtuje.

Pár vedle něj se hřmotně rozesměje. JAKUB se na ně neotočí, ale očividně je vnímá – slyší. Začnou se bavit německy, jeden mluví přes druhého, smějí se.

Přichází BÁRA, už se neusmívá, pohlédne na dívky, zareaguje jen EVA, která se otočí.

BÁRA položí před JAKUBA malé pivo. JAKUB ani nevzhlédne, dívá se do stolu

FEDORA stále hypnotizuje JAKUBA pohledem a nevnímá okolí.

Napije se – vypije více než do poloviny sklenice jakoby měl obrovskou žízeň. Potom si sklenici prohlédne, prohlíží si ji delší dobu se zvláštním zaujetím.

OBRAZ 15 INT/NOC DIVADELNÍ BAR Posun v čase – stejné místo, jen o cca hodinu později. Německý pár už u stolu nesedí. FEDORA sedí vedle JAKUBA, EVA stále naproti nim na stejném místě. Všichni (především JAKUB s FEDOROU) se očividně dobře baví, dobrá nálada. JAKUB dopíjí pivo z velkého půllitru, dívky mají nějaké míchané nápoje.

Najednou se odněkud vynoří dvě asi stejně stará děvčata (25 let), cosi si šeptají a chichotají se. Přichází k JAKUBOVI. Jedna – EVA – je krátkovlasá a průměrně hezká vyhublá dívka. Druhá – FEDORA – je hezká světlovláska, extravagantně oblečená, silně nalíčená, na pohled dost sebevědomá.

FEDORA: „Ne, řekni – ale fakt. Přijdou ti spíš blond nebo spíš zrzavý?“

FEDORA: (k JAKUBOVI) Ahoj, hledáme místo k sezení, nemůžem k vám?“ JAKUB se podívá na dvě volné židle naproti němu a se zamyšleným pohledem na ni pak jen přikývne.

JAKUB se na ni dlouze podívá, usmívá se laškovně. V tu chvíli přichází BÁRA, bere ze stolu prázdné panáky, pokládá na stůl nové plné. EVA je od ní přebírá a pokládá jeden před každého. JAKUB:

Dívky se posadí a obě si nějakou dobu jen vyměňují pohledy a úsměvy.

„Jsou takový medový.“ FEDORA:

FEDORA:

„Prej medový!“ „Já jsem Fedora.“ FEDORA se rozesměje, podívá se na EVU a u toho se přitiskne k JAKUBOVI ramenem a směje se. Záběr na JAKUBA, ten se také směje, ačkoli ne tolik. FEDORA spod stolu vyndá ruku a položí ji svérázně bez ostychu JAKUBOVI na koleno. JAKUBOVI trochu zmrzne úsměv, natáhne se pro pivo a napije se.

Dívka mu podá ruku (namalované nehty, spousta šperků). JAKUB jí stiskne, FEDORA s ním dlouhým pohledem flirtuje. FEDORA: „Tohle je Eva.“

Tereza Nováková

str. 072

Zastřelit racka

str. 073

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

OBRAZ 16 INT/NOC DIVADELNÍ BAR – TOALETY Nevidíme ještě žádné lidi. Záběr na umyvadlo a záchod. Slyšíme přerývavé dýchání (obou). FEDORA (MO): „Podívej – vidíš to?“ JAKUB (VO): „Já ti s tím pomůžu.“ FEDORA (VO): „Ne, ty nic nedělej! Rozepnu ti pásek. Rozepínám ho. Nic nedělej! Jsme spolu na hajzlech, dva cizí lidi, a takhle bloncka tě teď hrozně chce. Nic o ní nevíš, možná ti řekla i falešný jméno. Na tom nesejde.“ JAKUB (VO): „Počkej-“ FEDORA (VO): „Nic nedělej! A zavři oči.“ Slyšíme JAKUBA trochu vzdychat. FEDORA (VO): „A teď mi šáhni sem. Počkej, já tě povedu.“ Slyšíme vzdychnout i FEDORU.

Tereza Nováková

str. 074

Zastřelit racka

str. 075

Tomáš Plhoň

→ TEAM BUILDING

str. 076

str. 077

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Korporace. Svébytný organismus uzavřený neprodyšnou zdí sádrokartonových překližek kanceláře. Prostředí tak typické pro naše životy na prahu 21. století. Být jen kolečkem ve velkém mechanismu, o jehož účelu jsme už dávno zapomněli přemýšlet. Přesto jsou těmi klíčovými součástkami obyčejní lidé se svými touhami, potřebami, s každodenními bitvami zakončenými prohrou nebo vítězstvím.

Postava

Dialog

Přesto však jistý etický pohled obsahuje, což je snad dostatečně funkční podhoubí pro existenci silných charakterů a vzbuzení zájmu o jejich osudy. V novém tisíciletí už práce přestává být náplní našich životů. Stává se jen nechtěným prostředkem, jak dosáhnout našich cílů. Jaké to jsou? To sami nevíme. Jsou někde tam. Jinde. Ale rozhodně ne tady, na té kancelářské židli před plazmovou obrazovkou. Možná by se stačilo sebrat a odejít. Zkusit štěstí někde jinde. Nebo toho připraveného žebříčku využít. Stoupat příčku po příčce a doufat, že tam nahoře nás čeká osobní svoboda. Jakou cenu jsme ale pro její dosažení schopni obětovat?

Scénář s pracovním názvem Team building jeden takový organismus sleduje. Očima Zdeňka, pracovitého, možná až příliš sebevědomého mladého muže, který se snaží uprostřed nekonečné rutiny zůstat nad věcí, vidíme jeden den, lépe řečeno večer, v jeho životě a životě dalších kolegů, kteří se zrovna účastní karnevalu pro korporátní život tak typického – team buildingu.

Následující úryvek obsahuje úvodní sekvenci scénáře. Postavy jsou zde zachyceny uprostřed své každodenní rutiny. Jsou nastíněny jejich vztahy a problémy, které budou řešit. Většina filmu se bude odehrávat mimo kancelář, v horské lovecké chatě na firemním večírku.

Snímek záměrně využívá stylistické prvky známé z konverzačních komedií a západních sitcomů, aby tak všední realitu „bílých límečků“ ukázal z humorného a demytizujícího pohledu. Nechce však být třeskutou fraškou ani satirou zesměšňující tento fenomén. Bere ho takový jaký je. Jako nezměnitelnou realitu. Komické prvky chce naopak použít k přiblížení vztahů mezi charaktery, oněmi pěšáky každodenní pracovní nudy. Ti jsou – každý po svém – konfrontování s nemilosrdnými pravidly této moderní reality. Zdeněk se bude muset rozhodnout, jestli chce nečinně přihlížet neúprosnému běhu korporace ve stylu „jdeme přes mrtvoly“. I jeho bláznivé punkerského kamaráda Kurta čekají nemilé kompromisy. Team buildingu se navíc účastní Zdeňkova bývalá přítelkyně Martina, která má už několik nepříjemných kompromisů za sebou. To bude pro naši hlavní postavu velmi stresující konfrontace, která ho hned v úvodu přiměje k rozhodnutí nepozorovaně firemní akci opustit. Musí ale čelit své neúprosné šéfové, Božence. Když do horské chaty navíc přijíždí nový ředitel společnosti Slavíček, brzy se ukáže, že to není Boženka ani Martina, proti komu by měl Zdeněk směřovat svůj vztek, ale právě on. Řada současných českých filmů o sobě halasně tvrdí, jak zachycuje svou dobu, generaci nebo jak se vypořádává s tím či oním problémem. Team building nechce být takovým snímkem. Má být především zábavným, citlivým a emocionálně (doufejme) silným příběhem. Nechce být moralistní ani přehnaně hodnotící.

Tomáš Plhoň

str. 078

Team Building

str. 079

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

INT., kancelář, open space, den

Postava

Dialog

Stážista se zamračí a odchází. Zdeněk se znovu podívá na Kurta, stále v zajetí svého vlastního světa, sluchátka na uších.

Ručičky plastových hodin zavěšených na stěně pomalu tikají. Ukazují půl jedenácté dopoledne. Jejich zvuk přehlušuje čilý ruch pracovního dne. Bušení do klávesnic, zvonění telefonů, sem tam nějaké to slovo.

ZDENĚK: „Ty mě neslyšíš, že ne?“

Soustředěně, jako by chtěl urychlit jejich běh, pozoruje hodiny mladý muž za kancelářským stolem, Zdeněk (okolo třiceti let). Je oblečen klasickým poloformálním stylem – letmo přežehlená lněná košile, nevýrazná kravata, trochu rozcuchaný účes.

Kurt opět souhlasně přikývne. Zdeněk se na chvíli zamyslí a otevře jednu z přihrádek svého stolu. Tam jsou tři plechovky čipsů. Vezme jednu z nich natáhne ji před Kurta. ZDENĚK: „Když tohle otevřeš, vystřelí ti to do ksichtu“

Hodiny jeho přání ignorují a tak Zdeněk stočí svůj pohled zpět k počítači. Pohne myší, zaťuká do klávesnice a opře se do židle. Podívá se na protější stranu jeho stolu, kde je čelem k němu posazen jeho kolega Kurt. Krátké mastné vlasy zastřižené na pár milimetrů velmi nevhodně doplňuje ocásek plazící se po jeho temeni. Pokud je Zdeňkovo oblečení trochu ležérní, je to Kurtovo vyloženě zanedbané s několika fleky. Na hlavě má velká sluchátka a hlavou pohupuje do rytmu.

Kurt zase souhlasně přikývne, tentokrát s o poznání větším nadšením, a natáhne se po plechovce. Jakmile otevře víčko, přímo do obličeje mu vystřelí proud konfet. Kurt leknutím padá ze židle. Tlumený výbuch a Kurtův pád upoutá pozornost osazenstva kanceláře. Zamračené a otrávené pohledy Zdeňka probodávají skrz na skrz. Ten si z toho nic nedělá.

Zdeněk se nakloní ke Kurtovi. Jejich pohledy se setkají. ZDENĚK: ZDENĚK:

„Jenom klid, zkouška na vánoční večírek, máme to pod kontrolou“

„Kurte, udělal si mi to logo pro RSC?“ Kurt přikývne. Dál pohupuje hlavou do rytmu

Kolegové se otáčejí zpět ke svým klávesnicím a monitorům. To už se oblak konfet snesl k zemi a Kurt se znovu usadil do židle. Vypadá nadšeně jako malé dítě.

ZDENĚK: „A… pošleš mi ho?“

KURT: Kurt opět přikývne, ale jinak nereaguje. Ještě než stihne Zdeněk cokoliv říct, kdosi ho vyruší.

„Hej, husté! Tys věděl že to bouchne, že?“

STÁŽISTA:

ZDENĚK: „Šlo by to takhle? Myslim, že to mám.“

U jeho stolu stojí mladý Stážista, lehce přes dvacet let, očividně plný ostychu. Před Zdeňka natahuje papírové složky. Ten si je vezme, položí na stůl a porovná s údaji, které má u sebe. Něco v nich zaškrtne a zakroutí hlavou.

„Ne, měl z toho vylézt nějakej normální grafik, kterej by mě tolik nesral, ale myslim že ho tam nedali“ Zdeněk se ironicky dívá do útrob prázdné plechovky. KURT:

ZDENĚK:

„A měl by pro tebe ten normální grafik schovaný překvapení?“

„Ne, ne, takhle určitě ne. Tohle opravte.“

Tomáš Plhoň

str. 080

Team Building

str. 081

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Kurt se zatetelí a jako by předváděl kouzelnický trik, šáhne do náprsní kapsy. Z ní vytáhne smotanou cigaretu marihuany. Zdeněk se v šoku ohlíží kolem, zda si toho někdo všiml.

Postava

Dialog

Vytrhne sluchátka z počítače a změť kakofonických kytarových tónů se rozezvučí celou kanceláří. Vytočené pohledy spolupracovníků se znovu otáčejí k jejich stolu. ZDEŇEK:

ZDENĚK:

„Ztlum to ty vole“ „Ty vole schovej to“

KURT: „Šak jasné to mám na večer“

Kurt pokrčí rameny a zapojí kabel sluchátek zpět. Hudba utichne. Kurt si nasadí sluchátka na uši a dál se pohybuje v rytmu, jako by k žádné konverzaci nedošlo.

Schovává marihuanu zpět do kapsy.

ZDENĚK: „Počkej, ty nemůžeš jít na koncert“

ZDENĚK: „Na večer?“

Kurt nereaguje, místo toho si začne notovat.

KURT:

KURT: „No…? Na koncert…? Haló?“

„Švááááááb…“

Než Zdeněk odpoví, znovu ho vyruší mladý stážista a ukazuje mu papírové složky.

ZDENĚK: „Dneska je team building“

STÁŽISTA:

KURT: „Tak! Tady!“

„Odpornej jak shnilý smetí“

Zdeněk si bere složky, otevírá je, zahledí se a Kurta vnímá jen na půl.

ZDENĚK: „Kurte…“

KURT:

KURT: „Kritická situace! Nejlepší punková alternativa 80-tých let znova na scéně!“

Zdeněk směrem ke Kurtovi nechápavě pokrčí rameny, zavře složky a vrátí je stážistovi.

„Šváááááb…“ Zdeněk otráveně vzdychne, znovu otevře šuplík, vyndá další plechovku a zamíří s ní na Kurta. Ten vyděšeně ucukne, ale ještě než Zdeněk stačí vystřelit, opět přichází Stážista se složkami.

ZDENĚK:

STÁŽISTA: „Ne je to zase špatně…“

Pokořený stážista odchází pryč. Kurt se ale dostává do varu.

„Tak teď už to ale musí bejt správně“ Zdeněk odkládá plechovku a otevírá desky. Něco zaškrtne a praští do stolu.

KURT:

ZDENĚK: „Ty pičo kde žiješ?… teď to tu mám, chceš si to poslechnout?“

Tomáš Plhoň

str. 082

„No výborně… to ti teda Vážně gratuluju.“

Team Building

str. 083

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Stážista je nepokrytě nadšený jako by zrovna uběhl maraton jako první. Zdeněk zavírá desky a podává mu je. Papírové složky zachytí pevná ruka. Nepatří ale stážistovi. Patří Božence. Zdeňkově šéfové, asi padesátileté, poněkud silnější, asertivní ženě.

Postava

Dialog

Zdeněk pokrčí rameny a šáhne po papíře na stole. ZDENĚK: „Nevim, jakýho kouzelníka zaměstnáváme v účtárně, ale to co mi poslali, nedává ani trochu smysl“

BOŽENKA: „Nerušim vás?“

Podává jí papír, ta si ho prohlíží, přejíždí po něm očima, potom si prohlíží Zdeňka.

Pomalu otevírá desky. Stážista a Zdeněk ji s napětím sledují.

BOŽENKA: „Poď se mnou“

ZDENĚK: „Ahoj Boženko, ne, zrovna sme tady s mladým připravovali…“

Boženka se k němu otočí zády a dá se na odchod. Zdeněk se vysouká ze židle a jde za ní.

Boženčina ruka uchopí první list ve složce a dá si ho k očím. Zaostřuje. Vidíme, že na čtverečkovaném papíře je rozehraná partie lodí.

INT – kancelář, open space a chodba, den „Nasupená Boženka prochází rázným krokem kanceláří. Zdeněk ji dobíhá a jde vedle ní.“

BOŽENKA: „No… pěkně nám zaučuješ stážistu, Zdeňku… moc pěkně“

BOŽENKA: „Víš, jak by to vypadalo kdyby sme takhle zaučovali všechny nový zaměstnance?“

ZDENĚK: „Náhodou, je dobrej, potopil mi tři křižníky“ ZDENĚK: BOŽENKA:

„Došly by naše zásoby čtverečkovanýho papíru“

„Neměl si náhodou něco dělat?“ ZDENĚK:

BOŽENKA: „Já mám jako jedinej všechno dávno hotový“

„Debile, tobě tak ještě někoho svěřim“ ZDENĚK:

BOŽENKA:

„To udělej, aspoň z nich nevyrostou takový androidi jako ty okolo“

„Tak to gratuluju. A proč si mi jako jedinej neposlal účetní výkaz za poslední měsíc“

BOŽENKA: „Co to meleš prosim tě?“

ZDENĚK: „Protože mi asi jako jedinýmu nesedí čísla s účtárnou“ BOŽENKA: „Co?“

Tomáš Plhoň

str. 084

Zdeněk se zastaví a Boženka s ním. Pozoruje ho. Zdeněk se nahne k jednomu z pracovních stolů, za kterým stojí Radim. Velmi dobře upravený a pohledný kolega s nagelovanými vlasy. Zdeňkův výraz se náhle změní ze škádlivého na tragický, téměř pohřební.

Team Building

str. 085

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

ZDENĚK: „Prosim tě, Radime… byl jsem teď  u doktora víš a vypadá to špatně. Ta rakovina konečníku se šíří…už se mi to dostalo i do plic a do očí a…vypadá to, že na tu schůzku přístí středu ve 14:30 to nestihnu.“

Postava

Dialog

Boženka kývne k obrazovce počítače. Zdeněk se otráveně přisune k obrazovce. ZDENĚK: „Už se někdy od pádu Cařihradu stalo, že by sis přečetla vlastní mail?“ BOŽENKA:

Radim automaticky otevře diář a velmi vlídně, ale automaticky k mu odpoví.

„Ty seš vážně vtipnej jak pohřební průvod, tak co?“

RADIM:

ZDENĚK: „Jasný, kouknu… hmmm… mohli bysme to přeložit na 15:30?“

„Spam, spam, spam… zvětšení penisu, to by se ti mohlo hodit?“

ZDENĚK:

BOŽENKA: „Jo, to by asi šlo… sbohem… Radime“

„Myslíš, že když máš nejvíc klientů, že seš v pohodě? Tahle firma de do hajzlu. Jsme v těžký ztrátě a zeshora nám nasadili novýho ředitele. Já toho Slavíčka znám, jeho těma klauniádama neoblbneš“

Zdeněk se ohlédne zpátky na Boženku a vítězoslavně se usměje. „Vidíš?“ jako by říkal. Boženka otráveně zakroutí hlavou a vejde do dveří od své kanceláře. Zdeněk ji následuje a zavře za sebou dveře. INT - kancelář Boženky, den

ZDENĚK: „Když nechce klauniády, tak proč jedeme na blbej team bulding na Šumavu?“

„Boženka udělá po kanceláři pár kroků a postaví se před svůj počítač.“ Boženka mlčí. Místo odpovědi vzdychne. BOŽENKA: „Sedni si ty pako“

BOŽENKA: „Takže ty tvoje čísla nesedí?“

Zdeněk si sedá na Boženčinu židli. Na stole se kýve čínský ptáček a zobe z vody. Hračka pravidelně těká ze strany na stranu. Zdeněk zachytí její zobáček.

Zdeněk zakroutí hlavou. Boženka nasadí rozkazovačný tón. BOŽENKA:

ZDENĚK:

„Novej mail… adresát… Václav Slavíček… předmět… dementi v účtárně…“

„Co to sakra je?“ BOŽENKA:

ZDENĚK: „Čínskej ptáček, boží, ne?“

„To znám, to je z Máchy, ne?“

Zdeněk zakroutí nechápavě hlavou a opře se do židle.

BOŽENKA: „Piš… Vážené malé zakomplexované hovado…“

BOŽENKA: „Víš, že by tahle židle mohla jednou bejt tvoje, kdybys nebyl takovej vůl? Co je novýho?“

Tomáš Plhoň

str. 086

Zdeněk ťuká do klávesnice. Na obrazovce se objeví nápis “vážený pane Slavíčku”

Team Building

str. 087

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

BOŽENKA: „Odjakživa patřilo k tradici naší společnosti zaměstnávat 80 procent retardovaných slintajících opic. Přesto byste se měl zamyslet, jestli bylo chytré přesunout je z oddělení marketingu do účtárny. V příloze jejich poluce z tohoto týdne“

Postava

Dialog

Boženka se otočí skrz prosklennou kancelář ukáže do open spacu. Kurt tam sedí. Stále má sluchátka na uších. Na jeho obrazovce běží porno. ZDENĚK: „Ale to přece…“ BOŽENKA: „Je to hotová věc“

Zdeněk dál píše mail a překládá ho do korektní řeči. Zjevně je na něco podobného zvyklý. S posledním ťuknutím do klávesnice se vítězoslavně opře do židle.

ZDENĚK: „Poslouchej mě“

ZDENĚK:

BOŽENKA: „Bravo. A novýho pana ředitele mám oslovovat jenom hovado nebo celým jménem?“

„Skončili sme“ ZDENĚK: „Boženko…“

BOŽENKA: „Ať tě ani nenapadne na tom team buildingu něco vyvést. Je to tvoje šance se před novým šéfem pěkně předvést.“

Boženka otevře dveře od kanceláře a čeká. Zdeněk chvíli hledá slova, ale z přísného pohledu jeho šéfové se zdá být jasné, že by byla zbytečná. Zvedne se a odchází. INT – open space, den

ZDENĚK: „Měl sem pro něj připravenou super plechovku s překvapením, ale Kurt byl rychlejší“

Zdeněk vychází z kanceláře. Chce jít zpátky na své místo, ale uprostřed místnosti se zarazí. Všechny tváře v kanceláři míří jedním směrem. K ženě v červeném kostýmku. Ke Zdeňkovi je otočená zády a nahlas cosi přednáší.

BOŽENKA: „Toho ostravskýho vola mi vůbec nepřipomínej. Jestli se nebudeš snažit, dopadneš stejně jako on“

MARTINA: „A po těch několika formalitách a následném občerstvení bude následovat bowling, na který se určitě všichni těší“

ZDENĚK: „Jak jako on?“

U jednoho ze stolů stojí účetní Simona, velmi obdařená čtyřicátnice. Stojí vedle Stážisty a pobaveně do něj drbne.

BOŽENKA: „V pondělí ho propustíme“

SIMONA: ZDENĚK:

„Ty jo, bowling! Aspoň si konečně šáhnu na pořádný koule“

„Cože? proč Kurta?“ BOŽENKA:

Stážista se nesměle odvrátí pryč. „Proč Kurta?“

Tomáš Plhoň

str. 088

Team Building

str. 089

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

MARTINA:

Postava

Dialog

ZDENĚK: „A dovolte mi nakonec být teď trochu osobní, a říct, že já a…“

„Boženko, prosim tě já… já na ten team building nemůžu“

V tu chvíli se žena v červeném kostýmku otočí směrem ke Zdeňkovi. Jeho mladým obličejem projde mráz jako by spatřil přízrak. Také žena v kostýmku, Martina, se na chvíli nepatrně zarazí. Zdeněk odvrátí tvář. Martina pokračuje jako by nic.

BOŽENKA: „Cos to říkal?“ ZDENĚK: „Nezlob se… ta Šumava dneska… nemůžu… mám pro to osobní…“

MARTINA: „…a ředitel Slavíček se na vás moc těšíme“ Zdeněk pátrá pohledem po nějaké záchraně. Někomu, kdo by ho probudil ze sna. Prázdné tváře kolegů, stoly, počítače, Boženka. Stojí přímo za ním. Podívá se jí do obličeje.

BOŽENKA: „Osobní?! To je přesně to, co mě vůbec nezajímá!“ Zabouchnuté dveře div nevyrazí Zdeňkovi zuby. Zaražený se otáčí a jako mrtvola se přicourá ke svému stolu. Nechá tělo dopadnout na židli. Kouká do prázdna. Podívá se na svou pravou ruku. Na pravé ruce, na prostředníčku, má vytetovanou malou ležatou osmičku. Kurt Zdeňka chvíli sleduje, potom se napřáhne, zamíří na něj plechovku a otevře víčko.

ZDENĚK: „Ale to je…“ BOŽENKA: „Ta holka co u nás pracovala na recepci. Ovšem teď již nová sekretářka generálního ředitele…neptej se mě, jak toho asi dosáhla…“

KURT: „Héj, pičo, kritická situace!“ Přímo do Zdeňkovi tváře letí proud konfet. Vytvoří kolem něj oblak a snášejí se k zemi. Zdeněk neraguje. Mlčí.

Martina skončila s proslovem a jde přímo k Božence. Jen tak mimoděk pozdraví Zdeňka. MARTINA: „Čau… ahoj Boženko“ Obě ženy se přátelsky obejmou na pozdrav. BOŽENKA: „Nazdar pani asistentko, gratuluju…tak se uvidíme na šarádě“ MARTINA: „Večer, zatim pa“ Martina rychlým krokem odchází, jako by pospíchala. Zdeněk zůstává přikován k zemi. Boženka se otáčí a vrací se zpátky do kanceláře, ale ještě předtím jí Zdeněk zastavuje.

Tomáš Plhoň

str. 090

Team Building

str. 091

David Semler

→

str. 092

Na Mlejně

str. 093

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Rodinné drama s prvky komedie, které se dotýká témat rasismu, homofobie a traumat z dětství.

Postava

Dialog

INT. MLÝN. JÍDELNA. POLEDNE V místnosti, v jejímž rohu je ohromná kachlová pec, stojí dlouhý dřevěný stůl se svátečním ubrusem. V jeho čele sedí dědeček PEPA (75) v teplácích a vytahaném triku. Pepa je většinu času nabručený, ale občas z něho vytryskne proud veselí, který většinou pramení z možnosti někoho přivést do rozpaků. Za stolem sedí také SABINA (29) zahalená do dlouhých afrických sukní a s šátkem na hlavě a její muž PAPIS (35). Papis je Afričan z Gambie; má svalnatou postavu v upnutém tílku a volných afrických kalhotách, delší černé vlasy má zapletené do dredů. Mluví česky, ale má silný africký přízvuk. Jejich děti Sebastián (8) a Jantibi (6) sedí mezi nimi. Oba na sobě mají tepláky se špinavými kolenya vytahaná trička. Sebastián, dítě ze Sabinina předchozího vztahu, je štíhlý a bledý chlapec s dlouhými blonďatými lokýnkami, Jantibi je mulat s velkýma očima a blonďatými kudrlinkami na hlavě.

Adam a Sabina jsou nevlastní sourozenci, kteří mají společného otce a odlišné matky. Jejich otec se předávkoval heroinem, když bylo Adamovi pět a Sabině čtrnáct, od té doby spolu nebyli příliš v kontaktu. Jednou z mála příležitostí se setkat, je návštěva jejich společných prarodičů na samotě ve Středních Čechách, které všichni říkají „Mlejn“. Babička s dědečkem mají svých starostí dost; kromě pětapadesátiletého manželství a smrti jediného syna, se však musí vypořádat i s nevyvedenými vnoučaty. Vnučka Sabina si vzala Afričana a čeká s ním už druhé dítě a vnuk Adam zvažuje, zda jim má svěřit pravdu o své sexuální orientaci.

U plotny stojí babička Květa (70); je silně nalíčená a na sobě má tmavě modrý kalhotový kostým. Na svůj věk vypadá velmi dobře, nejmíň o 15 let mladší než Pepa. Většinou se snaží mluvit spisovně a často se do jejího hlasu vkrade mírně teatrální patos. Květa stojí u plotny pece, která slouží jako odkládací pult pro nanošené hrnce s jídlem z kuchyně, a nabírá Pepovi na talíř polévku. ADAM (20) se svojí matkou MAGDOU (45) stojí vedle ní, jakoby jí chtěli asistovat. Oba jsou ve sportovním oblečením a působí upraveně. KVĚTA: „Dědo, ty si dáš hodně, viď?“ PEPA: „Že se ptáš.“ KVĚTA: „Ádo, odnes talíř dědečkovi.“ Adam odnáší talíř. Květa nabírá polévku do dalších talířů. Pepa si otvírá pivo. PEPA: „Papisi, dáš si taky?“ PAPIS: „Tak jenom trochu, děkuju.“

David Semler

str. 094

Na mlejně

str. 095

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Pepa naleje Papisovi do sklenice trochu piva.

Postava

Dialog

KVĚTA: „Adámek si nandá sám. A Magdi, ty chceš kolik?“

KVĚTA: „Papisi, já myslela, že ty alkohol nesmíš?“

MAGDA: „Mě stačí taky málo.“

PAPIS: „Výjimečně si dám.“

„Sedají si ke stolu.“

KVĚTA:

KVĚTA: „Sabinko, ty si dáš kolik?“

„Něco mě nutí, popřáti vám dobré chuti.“

SABINA: „Mě stačí málo, babi. A klukům dej taky tak jednu naběračku.“

osTATNÍ: „Dobrou chuť.“

JANTIBI:

KVĚTA: „Já chci dvě!“

„Já nevím, jak vám, ale mě připadá ta polévka vynikající!“

SABINA: „Prosim tě, a kdo to zas bude po tobě dojídat?“

SABINA: „Je moc dobrá, babi!“

Jantibi udělá uraženou grimasu, ale nevydrží pohled Sabiny a za chvíli se rozesměje.

MAGDA: „Je skvělá, Květo.“

PEPA:

„Ostatní přikyvují a souhlasně přizvukují.“

„Magdo, ty nepiješ pivo, viď?“ MAGDA:

KVĚTA: „Ne, děkuju.“

„To jsem ráda!“

KVĚTA:

PEPA: „Ale víno si dáš!“

„Mohla jsi tam dát ještě cibuli.“

MAGDA:

KVĚTA: „Na mě je hrozně brzo takhle k obědu. Spíš až večer.“

(úsečně) „Ano, to jsem mohla. (na Adama) Adámku, povídej mi něco. Co škola? Studuješ pořád tu angličtinu?“

PEPA: „To se divim.“ Adam: ADAM:

„Anglistiku, no. Jde to.“ (na Květu) „Já si nandám sám. (Na Magdu) ši.“

Květa: „A co známky? Máš furt samý?“

David Semler

str. 096

Na mlejně

str. 097

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Adam:

Postava

Dialog

Květa vstane od stolu a začne sklízet prázdné polívkové talíře. Adam s Magdou vstanou také a pomáhají. Adamodnese talíře do kuchyně, Květa se postaví znovu k peci a nandává po jednom na talíře druhý chod.

„To už dávno ne.“ Květa: „No proto! To už byla hrozná nuda, když jsi vždycky na vysvědčení přinesl samé jedničky. Ale já byla také taková. Vždycky jsem byla nejlepší ze třídy.“

Květa: (nejspíš na Papise a Jantibiho) „Udělala jsem vám zvlášť hovězí, takže se nemusíte ničeho bát.“

Pepa: „Ty jseš vždycky ve všem nejlepší, Květuško.“

Papis: „Dobře, děkujeme, babi.“

Květa:

Jantibi: „Ano, jistě!“

„Kdyby to bylo vepřový, tak to nejim.“

Pepa:

Květa: „Takovej Sebastián, ten radši nenosí vysvědčení vůbec!“

(s předstíraným překvapením) „Vážně? A Proč?“

Sebastián sklopí oči.

Jantibi: „Protože mi to nechutná.“

Sabina: (spíše k Magdě a Adamovi) „V jeho škole dostávaj na konci pololetí jenom slovní ohodnocení.“

Květa: „A tys to někdy jedl?“ Jantibi:

Pepa:

„Ne.“ „Prosimtě, jak můžou shrnout půlroční práci dítěte do několika vět? Za předpokladu, že teda nějakou práci vyvinou.“

Květa: „Tak jak můžeš vědět, že ti to nechutná?“

Sabina:

Jantibi: „To je uplně jinej přístup, než v klasický škole, dědo. Děti si tam můžou rozvíjet svoji individualitu a kreativitu“

„Protože jsem muslim!“ Květa: „Aha...“

Pepa:

Sabina: „Já se pak po obědě Sebastiána zeptám, jak individuálně přistupuje k matematice!“

Květa:

(opět na Magdu a Adama) „My kluky do ničeho nenutíme. Je to na nich, jak se rozhodnou.“ Jantibi horlivě přikyvuje.

„Nechte ho, chudáka, dyť se nemůže ani v klidu najíst!“

David Semler

str. 098

Na mlejně

str. 099

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Květa:

Dialog

byl před tim už nejmíň desetkrát přeloženej?“

„To je jasný, že nejí vepřový, když to vidí u táty. Sebastiánku, ty si ale vepřový masíčko dáš, viď?“

Adam: „Tak hlavní asi je, že přeložil kompletně celou Shakespearovu tvorbu a ještě ji opatřil důkladnejma poznámkama a vysvětlivkama.“

Sebastián: „Ano, prosím.“ Květa: „A kolik, hodně?“

Pepa: „Třeba o tom, že byl Shakespeare homosexuál?“

Sebastián: „Trošku.“

Adam s Magdou se na sebe opatrně podívají. Květa: „Dám ti hodně, ať je z tebe velký kluk. Ták. Adámek si nandá sám a Magdička taky.“

Adam: „S tim Hilský zrovna nesouhlasí.“ Květa:

Posadí se opět ke stolu.

„Tohle slovo se smí ještě používat? Myslela jsem, že teď se jim říká „gayové“. Stejně jako cikánům se musí říkat „Romové“, ačkoli s Římem nemají podle mě nic společného.“

květa: „Podle mě je angličtina nejhezčí jazyk. Francouzština je taky krásná, ale angličtinu mám nejradši! Co, Magdi?“

Magdě zaskočí kus masa a Adam jí bouchne do zad. Magda: „No, jo.“

Pepa: „Babička se snaží bejt za každou cenu „in“.“

Květa: „S angličtinou se domluvíš všude, prostě všude! A že jsem toho procestovala hodně, když jsem byla v ČEDOKU. Učí tam ještě Hilský?“

Květa: „Ano! Aspoň někdo tady jde s dobou. “

Adam:

Pepa: „Má jenom přednášky, semináře už nevede.“

„Jantibi, ty už jsi dojedl?“ Jantibi:

Květa:

„Ano!“ „Párkrát jsme se potkali na rautu na britské ambasádě.“

Jantibi rozhodně přikyvuje. Má složený příbor, ačkoli talíř má ještě zpola plný jídla.

Pepa: „No jo, pan překladatel! Řekněte mi, jak někdo může dostat rytířskej řád za to, že přeloží dílo autora, kterej

David Semler

str. 100

Sabina: „Papis to po něm dojí, dědo.“

Na mlejně

str. 101

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Pepa: „Tak mladíku, příště si laskavě nandej tolik, kolik sníš!“ Jantibi: „To mi nandala babička.“ Květa: (odevzdaně) „To jsem mu nandala já.“ Pepa: „To mě nepřekvapuje, že ani ta bába nemá rozum. A ty příště nežaluj.“ Květa: „Ne každej musí sežrat na posezení všechno, co se před něj postaví!“ „Pepa vstane a se svým talířem jde ke dveřím.“ Pepa: „Tak v takový společnosti opravdu nemám potřebu zůstávat.“ Květa: „Jaký společnosti? Jako mojí?“ Pepa za sebou bouchne dveřmi. Květa: (pokrčí rameny) „Asi mojí.“ To je boží trest tohle to! Ale za co, řekněte mi, za co? Adam: (potichu Magdě) „To je přesně ten důvod, proč jsem si chtěl nandat sám.“

David Semler

str. 102

Na mlejně

str. 103

→ Bc.2

Vendula Hlásková Aneta Honzková Matúš Kmec Daniel Konrád Alice Krajčírová Karolína Litschová Ondřej Moravec Barbora Nevolníková Jan Peroutka

Vendula Hlásková

→ ŽABčina hra → Dravci

str. 106

str. 107

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

DROBNÁ ESEJ O VELKÉ ADAPTACI

Dialog

Hrdinka té růžové knihy se mnou vyrůstala. Má ale oproti mě tu výhodu, že fyzicky je jí pořád devět, zatímco já mám za sebou pětinu století. Žabka, jak jí říká mamka, na svůj věk není dítě přemoudřelé nebo výjimečné, to by bylo otravné, je to holčička, která touží po tom, aby kolem ní nebyli smutní lidé, a nějakým minimálně trochu zázračným způsobem se jí daří svému okolí pomáhat, aby se neštěstí od nich odvracelo. Pozoruje svět dospělých a bez znalosti jeho zákonitostí a pravidel mu rozumí daleko více než dospělí samotní a často jí přijde nepochopitelné, jak se dospělí chovají.

V dobách, kdy nám bývalo devět, svět vypadal úplně jinak. Dospělost představovala něco nedosažitelného, moudrého a vytouženého. Koukáme-li na to ovšem zpětně tou dospělou optikou, v mnohém jsme byli v devíti letech moudřejší než jsme nyní a zjišťujeme, že není v rámci dospělosti příliš o co stát. Svět se nám tehdy jevil jinak komplikovaným a nerozuměli jsme, proč dospělí tolik prožívají různé věci. Nechápali jsme, proč si nešťastná žena, která se cítí osaměle, prostě nevezme nějakého manžela a nemá s ním děti. Vždyť je to tak jednoduché. Přišlo nám nepochopitelné, proč táta, když nemá práci, prostě nejde a nezačne někde jakkoliv pracovat. Třeba by mohl být policistou! To je moc vzrušující! Nedocházelo nám, že ta žena má příliš vysoké nároky na muže a především sama na sebe a nenapadlo nás, že táta jakožto akademický malíř nemůže jen tak obléci mundůr a jít pomáhat a chránit.

Žabčin příběh pojmenovaný Mami, mám tě ráda, který momentálně adaptuji, napsal William Saroyan v roce 1956. Mamka s Žabkou žijí samy a mamka se snaží uchytit se jako herečka. Proto i s dcerou opouští Kalifornii a jede do New Yorku, kde jedině člověk může u divadla prorazit.  Nemít s sebou Žabku, nejspíš by se musela vrátit do Kalifornie a dál chodit na večírky a koukat na televizi, v níž by se sem tam objevila v nějaké reklamě nebo hloupém seriálu. Žabičce se ale podaří získat pro mamku roli ve hře, která sice nebude u většinového publika oblíbená, ale zaručeně bude krásná. Má to ale háček – hra zatím obsahuje jen roli pro Žabku, mamčin part může být klidně do hry dopsán, nicméně hra stojí na postavě malé holčičky. Žabka se musí rozhodnout, zda-li roli vezme a stane herečkou, o což příliš nestojí. Ví ale, že mamka bude pak šťastná, protože se jí splní to, po čem touží, a o to Žabce jde. Roli holčičky vezme. Pro mamku se obětuje, ale upřímně – být malou herečkou je vlastně docela vzrušující.

Naše idoly byly neochvějné a dokázali jsme jim odpustit všechno. Maminky a tatínkové po nocích potají oblékali kostýmy superhrdinů a zachraňovali universum před jistou zkázou. Proto jsme jim v neděli ráno museli odpustit, že celé dopoledne prospí. Měli na to nárok. Dokázali nás zklamat jen, když něco slíbili a svůj slib nedodrželi. Pak jsme se na ně zlobili a říkali jim, že je nenávidíme. Přesto jsme se jim chtěli podobat. Pomáhali jsme maminkám péct cukroví a chtěli jsme mít stejné šaty, s tátou jsme hráli fotbal, baseball nebo šachy a jednou jsme v tom chtěli být stejně dobří jako on. Já osobně od doby, kdy jsem se naučila číst, toužila po četbě stejných knih, jako četli moji dva hrdinové. Po mnoha stránkách detektivních a historických románů, jimž jsme nerozuměla, konečně mamce upadla od ruky malá růžová knížka, v níž jsem našla obsah pro malou holčičku velice srozumitelný. Kniha vyprávěla o holce asi tak staré jako já a její mamce, která vypadala úplně stejně jak ta moje. K té knize jsem se v průběhu následujících let pořád vracela. Posloužila mi třeba jako základ pro dialogické jednání v rámci mluvního cvičení někdy v tercii, namalovala jsem podle děje pár obrázků, které se pořád někde vystavují, a mohla jsem díky němu machrovat, jak hluboce mám nastudovaného „toho arménského autora, co napsal Tracyho tygra, přece“, přestože na tygry v mém případě došlo až o hodně později.

Vendula Hlásková

Postava

Atmosféru Saroyan buduje citlivým vnitřním monologem Žabky, skrz který je celá realita nazírána. Žabka vypráví, co se jí přihodilo tak, jak to dítě vnímá – přímo, čistě a bez kliček. Některé situace dokáže popsat barvitě, do posledního detailu a slova dialogu, jindy zas zdánlivě závažné momenty, které by člověk objektivně vnímal jako body zlomové, přeskakuje jednou věcnou větou. Do vyprávění se vkrádají i její myšlenky a otázky, které si klade, jelikož dění ve světě dospělých často nerozumí. Saroyan ovšem věděl, proč dítě nerozumí. S drobně ironickou kritikou lidského pokolení staví svou holčičku do polohy moudře naivního dítěte, co bezděčně léči neduhy světa. Její úvahy tak jsou kladeny před čtenáře s určitým autorovým nadhledem, který se ovšem dokáže ztratit za dětskou naivitou.

str. 108

Žabčina Hra / Dravci

str. 109

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Právě pasáže, kde autor schovaný za dítě přemýšlí o různých věcech, mi přijdou cenné a nerada bych o ně přišla. Proto Žabčin monolog rozděluji do dvou částí - první věcné a druhé myšlenkové. Díky té první postupujeme v ději, poznáme, co je Žabce libé a jaký má vztah třeba k reálnému New Yorku. Ten kupříkladu pro mne v jejích očích zastupuje jakési obecné město, kde se vyskytují potřebná místa jako honosný hotel nebo zelený park s kolibříky. Město jako takové je stylizované a trochu kulisně kašírované, což koresponduje nejen s dětským vnímáním světa a symbolickou rovinou, ale i s možností teoretické realisace projektu, jelikož Žabčin New York může být postaven klidně v Praze.

Postava

Dialog

INT. SALON, SOUČASNOST Za okny salónu jsou stažená mračna a trochu poprchává. Na prázdné prostranství před domem se snáší šedá mlha. Šero z venku zavaluje i salón samotný včetně na polici u okna stojícího starého vycpaného kondora (nebo spíš sokola, poštolky nebo jiného menšího dravce, jelikož kondor andský má kolem 18 kg a rozpětí křídel i přes tři metry a sokol kalifornský nebývá o moc menší - v rámci udržení jednoty však titulujme našeho dravce kondorem), který je omšelejší o něco víc než okolí. Jedno oko mu visí na posledním vlásku čehosi ven z důlku, druhé už je nenávratně pryč. Na parapetu, kam zřejmě kdysi padající oko dopadlo, se kupí zrníčka pilin.

V rovině druhé - myšlenkové, autor formuje vnitřní svět hlavní postavy v její hlavě. Abych se vyhnula monologičnosti vnějšího hlasu, tyto druhé momenty vsazuji do divadelní hry, kterou Žabka s mamkou zkoušejí, a jejíž příběh si přizpůsobuji svým potřebám. Žabka tak na jevišti může nejen říkat to, co jí Saroyan vložil do hlavy, ale i se podle toho patřičně chovat. Tento postup se mi zdá výhodný nejen proto, že nepřijdu o autentická Saroyanova slova, ale i proto, že skrz rozvrstvení různých fází přípravy představení budu moct vytvořit jakousi metafyzickou bezčasou realitu, která bude mít svá vnitřní pravidla nepropadající zákonitostem vnějšího světa. Tak se možná dostanu hlouběji do Žabčina ducha, možná snáze pochopím ji i schovaného autora.

Ta zrníčka čísi ruka v bílé rukavičce smete drobným smetáčkem na malou lopatku. Je to ruka Adély, asi šedesátileté ženy ve stejnokroji služebné. Ta se párkrát otočí po salónu a pohlédne na na sofa sedící dámu, asi čtyřicetiletou, jejíž šedá ustaraná tvář by mohla patřit podstatně starší ženě. Naproti ní sedí její syn Eduard. Matka kývne na Adélu, jako že už je vše v pořádku, že může jít, a ta se vykolébá z místnosti, přičemž po cestě ještě uhladí a upraví krémový a prachem zažloutlý potah kanape, z pod nějž vykukuje zelenobíle pruhovaný - sytě barevný a pro místnost v tomto stavu značně nepřiměřený - původní potah nábytku.

Otázkou ovšem zůstává, zda-li Žabčin svět pochopím správně. Během let, která jsem s ní trávila, jsem v jejím světě rozuměla vždy něčemu trochu jinému. Dohromady mi to ale smysl dávalo pokaždé, tak co? Bylo to vždy správně? A jak je to s mým pochopením teď, vydávám se správnou cestou? Umí dospělý dětský svět pochopit? A pokud ano, umí jej popsat? Saroyan to uměl. Budu to umět i já? Tvrdit si to netroufnu, nezbývá mi než doufat, že Žabce dokážu porozumět, protože upřímně - ještě zas tak moc dospělá nejsem.

Matka nepřítomně míchá v porcelánovém hrnečku čaj s mlékem. Na čele má přiložený bílý kapesník.

Jako ukázku své již hotové práce přikládám krátkou adaptaci povídky z cyklu Skořicové krámy Bruna Schulze nazvanou Dravci, která vznikla v rámci druháckého adaptačního semináře. K Žabce se hodí tematicky, protože tatínek hlavního hrdiny Eduarda je hrdinný dravec. Nebo není?

Eda se podívá z blízka. Chvilku ptáka studuje. Pak se otočí na matku. Přisedne k ní na sofa.

Eduard se rozhlíží po místnosti, až pohledem spočine opět na kondorovi (či sokolovi, jak je libo). Eda se zvedne a jde si jej prohlédnout z blízka. Prohlíží si jeho zobák s výrůstky, šedé peří, zaprášené pařáty. Najednou se v peří jeho křídel mihne cosi černého a zajede to do ptákova vnitřku. Brouk?

EDUARD: „Už dávno jsem se tě chtěl zeptat - to je otec, viď?“

Vendula Hlásková

str. 110

Žabčina Hra / Dravci

str. 111

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Matka i Eduard se podívají k oknu, kde trůní kondor.

Postava

Dialog

INT. JÍDELNA, MINULOST

Na kondorovi přistane paprsek slunečního světla. Za okny přestává pršet. Stejným pohledem přecházíme do dalšího obrazu.

Otec se marně snaží rozřezat tuhé maso na talíři. Pohlédne na tabuli v jejímž středu je rozporcované tělo velkého pečeného kusu drůbeže. Matka na druhé straně stolu sedí nad prázdným čistým talířem a pozoruje otce. Ten vytrvale žvýká, nakonec nepoživatelný kus masa vyplivne. Adéla se ozve ode dveří.

INT. SALON, MINULOST Okenice se najednou otevřou, záclony rozevlají. Venku svítí slunce a kolem to hraje všemi barvami. Z otevřeného okna najednou vyletí živý kondor plný energie. Několikrát oblétne pozemek, vznáší se nad kurníkem se slepicemi, holubníkem, jezírkem s kachnami a labutěmi, v jehož okolí se prochází osamocený páv.

ADÉLA: „Já jemnost paní říkala, že paví maso se nedá jíst.“ Otec třískne rukama do stolu a vstane. Přejde k oknu. Venku se zatahuje.

Výhled z okna zakryje mužská postava, třicátník s vyhrnutými rukávy od košile a ve slušivé vestičce. Je to otec.

INT. SALON, SOUČASNOST Starší Eda sedí stále vedle matky. Ta mlčí.

Otec se otočí od okna a sundavaje si těžkou ptáčnickou koženou rukavici usmívá se do pokoje směrem k místu, kde tušíme sedací nábytek.

EDUARD: „Jaký smysl mají potom všechny ty klepy a lži, co roztrušuješ o otci?“

Na zelenobílém sofa sedí matka, mladší, krásnější, ale v pohledu stejně příkrá, a na jejím klíně maličký Eduard, který baculatými ručkami tleská v nadšení z představení s kondorem.

Matka se zvedne a přejde k polici, kde upraví paví pera. INT. SALON, MINULOST

Otec přejde k sofa a syna i matku políbí. Matka se na něj ovšem ani neusměje, jen mu podá dítě a zvedne se ze sofa. Přejde k polici, na níž leží bílá krabice. Otevře ji. Je plná pavích per, která matka vezme a snaží se je narovnat do vedle stojící vázy.

Pera ve váze se natřásají pod mužskýma rukama. Salón kolem je stejně honosný a zářivý jako v prvním případě v minulosti jen s tím rozdílem, že z venku nesvítí tak šíleně žhavé slunce. Naopak venku je zataženo a když otec přejde k oknu a otevře okenice, vítr mu je vyrve z ruky.

Otci se její počínání nelíbí.

Otec si u okna natáhne ptáčnickou rukavici a začne vábit kondora. Pták se však neukazuje.

OTEC: „A není to trochu morbidní?“

Vyhlédne z okna na své pozemky.

Matka se jen kysele usměje. Hodiny začnou tlouct dvanáct. Otevřou se dveře a v nich stojí mladá Adéla.

EXT. POZEMKY

OTEC: „Už jdeme, děkujeme, Adélo.“

Vendula Hlásková

str. 112

Otec kráčí v kožených holinách nehostinnou zahradou, tráva je rozbahněná, pořád trochu poprchává, kolem holubníku, kurníku, dojde k jezírku. Rozhlíží se kolem sebe. Na ruce má ptáčnickou rukavici. Vábí svého kondora, ovšem bez výsledku. V tom na něj zavolá jakýsi služebný, co vábí s ním.

Žabčina Hra / Dravci

str. 113

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

„Pane, našel jsem jej.“

po čele leze šváb. V rámci snahy zavraždit brouka bolestivě udeří syna do hlavy.

SLUŽEBNÝ:

Otec se k němu vydá. Na zemi leží mrtvé tělo dravce.

Postava

Dialog

Matka, která předtím seděla nepřítomně v křesle začne křičet stejně jako malý Eda.

INT. SALON, SOUČASNOST MATKA: Matka se otočí na vyčkávajícího Eduarda.

„Ty jsi blázen! Jsi blázen!!!“

MATKA: „Ale s těmi šváby je to pravda, sám si přeci pamatuješ...“

Otec ji ale nevnímá, dál šermuje, teď úplně na prázdno, s brouky v jeho okolí. Matka popadne plačícího syna a vyvede jej ze salónu.

Matka pohlédne k psacímu stolu u okna. INT. CHODBA, MINULOST INT. SALON, MINULOST Matka za sebou a Edou zavře dveře a obejme jej. Z druhé strany dveří je slyšet otcův marný boj. Eda přestane štkát. Po chvilce zvuky boje z vedlejšího pokoje utichnou.

U stolu sedí otec, hlavu ve dlaních. Někdo zaklepe na dveře. OTEC:

INT. SALON, MINULOST „Dále.“ Otec vyčerpáním padl na gauč. Ztěžka oddechuje. Hledí do stropu. Začne si prohlížet své ruce. Nehty má zšedlé, místy zčernalé. Kontroluje kůži na lokti. Je zrohovatělá.

Ve dveřích se objeví jakýsi muž nesoucí velkou bílou krabici. Otec ukáže na stůl. Muž krabici na stůl donese a zase zmizí za zavřenými dveřmi. Otec krabici otevře. Je v ní onen kondor (sokol) vycpaný a hrdě stojící na podstavci. Otec jej vyndá. Na dně bílé krabice se zjeví velký černý brouk - šváb. Druhý přelezl z kondorova podstavce na otcovu ruku. Otec jej rychle shodí zpět do krabice, kondora postaví na stůl začne zuřivě mlátit do papírových stěn krabice, až ji i se šváby v ní celou zničí. Venku se strhne fujavice a možná i zahřmí.

INT. SALON, SOUČASNOST Na gauči najednou sedí sám Eda. Gauč je potažen oním bezpečnostním přehozem. Od pavích per se ozve matka. MATKA: „Tvůj otec byl vždycky fascinován divnými věcmi. Třeba tím ptačím hnusem.“

Z okna je vidět, jak pozemky chřadnou. Na hladině rybníka už nejsou žádné kachny ani labutě, trávu už nahradilo bahno.

Matka vytáhne z vázy paví pera, snaží se je muchlat a ničit, hodí je na zem a šlape po nich. Při tom křičí.

Výhled z okna opět zahradí otcova postava, otec má na sobě župan, je zarostlý a trochu špinavý. Na okenici stojí vycpaný kondor. Po okenici přeběhne šváb. Otec do ní praští pěstí. To samé se odehraje i na parapetu. Otec se nikdy netrefí.

MATKA: „Adélo! Adélo!“ INT. SALON, MINULOST

Otec chvilku boxuje s oknem, pak si uvědomí, že na něj zřejmě někdo hledí. Zezadu jej pozoruje Eduard, asi osmiletý. Otec se k němu rozejde. Pak si ale všimne, že mu

Vendula Hlásková

K matčinu řevu z minulého obrazu se přidá i řev otce.

str. 114

Žabčina Hra / Dravci

str. 115

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

OTEC (M.O.):

Postava

Dialog

INT. SALON, SOUČASNOST, den „Adélo! Adélo!“ Šváb běží po parketách a najednou jej zašlápne černý dámský střevíc. Je to matčin střevíc.

Po zemi běhá několik černých švábů, do parket se sem tam zabodne ostří kopí.

Adéla aranžuje na místo, kde byla paví pera, čerstvé květiny. Matka ji pozoruje a přikyvuje.

Adéla vtrhne do salónu. Otec poskakuje po pokoji a bodá kopím do země.

MATKA: OTEC:

„To už je dobré, Adélo. Ještě zameťte podlahu a dejte si volno. Děkuji.“

„Tady máte, vyneste ten hnus.“ Otec podá Adéle kopí, na jehož ostří je napíchnuto asi šest švábů jako na špízu. Adéla od otce vezme kopí a bojácně přikývne.

Eduard kouká z okna. Pohlédne na kondora. EDUARD: „A přece jsem přesvědčen, že ten kondor je on.“

Otec ze zdi sundá další kopí a ještě než Adéla opustí místnost pokračuje v boji s brouky. MATKA (M.O.): INT. SALON, MINULOST, POSUN V ČASE

„Ale zlatíčko, víš přeci, že tatínek je cestovní obchodník a sem tam v noci se dokonce i objeví doma.“

Je noc, starý kondor kouká z okna. Už je značně omšelý, obě oči však ještě drží v důlcích. Otec kondora sleduje. Najednou po kondorově křídle proběhne šváb a zaleze v okolí hlavy do ptákových útrob. Otec se po něm ožene, ale nestihne jej. Snaží se k broukovi dostat, ale neví kudy. V hysterii začne kondorovi páčit oko. Po chvíli to vzdá a uvědomí si, jak ptáka zdevastoval. Chvilka klidu přeroste v další hysterii. Otec začne prohlížet své tělo.

Pozemky za oknem jsou prázdné, žádný kurník ani holubník, jen tráva. Na jezírku plave jedna kachna. Eduard zatáhne závěs.

INT. CHODBA, MINULOST Velkou klíčovou dírkou z chodby otce v pokoji sleduje malý Eda. Otec sebou nepřirozeně trhá, sem tam zmizí synovi ze zorného úhlu. Rve ze sebe župan, nepřirozeně se prohýbá. Pak padne na zem a syn jej nevidí vůbec. Chvíli je ticho a nic se v pokoji nehýbe. Průhled klíčové dírky něco zacloní. Je to tělo velkého švába. Eda se vyděsí a odskočí ode dveří. Nevěřícně kouká na klíčovou dírku. INT. SALON, MINULOST Šváb přeleze z kliky na dveře a z nich dolů na parkety. Pak běží po parketách a kolem se začne rozednívat.

Vendula Hlásková

str. 116

Žabčina Hra / Dravci

str. 117

Aneta Honzková

→

str. 118

Podzemní Prameny

str. 119

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Olga Tokarczuk, jedna z nejpopulárnějších současných polských autorek. Kniha Denní dům, noční dům se přirovnává k domácím kronikám, které si ve staropolských dobách rodiny vedle. Zaznamenávaly se do nich náboženské písně, důležité politické dění, pověsti, sny, účty, významné rodinné události, recepty, a podobně. Denní dům, noční dům je tedy koláží nejrůznějších příběhů, motivů a postav existujících na polozapomenutých českopolských hranicích. A jelikož si tento kraj žije vlastním, magickým životem, není divu, že občas jsou tyto postavy a jejich příběhy opravdu neobyčejné.

Postava

Dialog

KRYSTÝNA (část adaptačního scénáře) Krystýna sedí za stolem, na sobě má růžovou košili. V malém zrcátku si na rty nanáší vrstu rudé rtěnky.“ ŽENA: „Dnes je nad Varšavou slunečno, na západě Polska zataženo a možné přeháňky.“ Krystýna se zastaví u špulení rtů do zrcátka a trochu vyplašeně se otočí přes rameno, kde vedle sebe slyší skřípavý ženský hlas. Nikdo tam není. Ostatní v kanceláři bez povšimnutí pracují. Krystýna zaklapne zrcátko a vrací se k práci.

„…Právě tu noc se mi zdálo, že Marta měla na zádech zárodky blanitých křídel. Sundala si blůzu z ramen a ukazovala mi je. Byla malá, ještě srostlá s kůží, zmačkaná jako motýli křídla, jemně pulzovala. ‚Takže takhle to tedy je,‘ řekla jsem, protože jsem byla přesvedčena, že ta křídla všechno vysvětlují…“

ŽENA: „Klobouky hub pokropíme rumem, žloutky utřeme s máslem.“

Nejdůležitější je to, co přežívá a pokračuje. Příroda, potomci.

Krystýna se znovu vyplašeně otočí. Nic. Ostatní dámy pracují.

Touha žít, i když je někdy jednodušší neexistovat. Všechno má svou temnou a světlou stránku.

Krystýna se skloní nad formulář a co nejvíc soustředěne vyplňuje nějaké údaje.

Není podstatné stavět nové, ale zachránit to, co se rozpadá.

ŽENA: „Ráno jsem se probudila a otevřela oči.“ Krystýna dál vyplňuje. Jednou rukou si zacpe ucho, ze kterého hlas slyší přicházet a trochu sevře rty. ŽENA: „Je suis desolé, je ne comprends pas.“ Krystýna odhodí tužku, vstane od stolu, zaskřípe u toho židlí a ženy v kanceláři se po ní trochu rozzlobeně podívají. Krystýna se rozpačitě usměje a pospíchá směrem k toaletám. Hlas v její hlavě nepřestává. ŽENA: „A metály na pupcích vrahů svítící, A cudnost panny sprostě zkurvenou, A sílu křehkým bičem zlomenou.“

Aneta Honzková

str. 120

Podzemní Prameny

str. 121

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

ŽENA:

Postava

Dialog

Krystýna se skloní, úzká sukýnka jí přitom obepíná hýždě. „Znaven už vším, od všeho chtěl bych utéct Tam, Však zemru-li, svou lásku samu zanechám.“

Krystýna si nad umyvadlem opláchne pracně namalovaný obličej, pod očima se jí rozpíjí černá řasenka. Hlas nepřestává. Zacpe si obě uši.

A.MOS: „Nezouvejte se. Je tu hroznej bordel. Balím se.“ Krystýna se usměje. Dívá se Amosovi do očí. KRYSTÝNA:

KRYSTÝNA:

„Tak jsem tady.“ „Přestaň, přestaň, přestaň. Jak mám takhle pracovat?“

A.MOS: „Prosím?“

Krystýna se zavře v jedné z kabinek a rozpláče se. Mezi jejími tichými vzlyky se ozve jemný mužký hlas.

KRYSTÝNA: „To jsem já. Jsem tady.“

AMOS: „Pšššt. Tiše.“

Amos se rozesměje. Vede Krystýnu malým bytečkem plným krabicemi s knihami a napůl zabaleným kufry do obýváku.

Krystýna utiší svůj pláč. Není si jistá, zda hlas mluví k ní nebo k ženě. Vyčkává, zda ženský hlas znovu začne.

A.MOS: „Promiňte, ale známe se odněkud?“

AMOS: „Neboj se. Jmenuji se Amos.“

Amos znovu potáhne z cigarety, projde se po pokojíku k oknu a zpátky ke Krystýně.

Krystýna si z tváře otře slzy. A.MOS: KRYSTÝNA:

„Jasně, jasně, viděl sem vás na tý party… vy jste… vy jste…“

„Kde jsi?“ Krystýna výjde z kabinky, upraví se v zrcadle.

Luská prsty jakoby mu to mělo pomoct si vzpomenout.

Amos:

KRYSTÝNA: „V Mariandu.“

„Pane A.Mosi, já vám všechno vysvětlím.“

Hlas utichne. Krystýna si upraví vlasy, prohlédne se v zrcadle a odchází z toalet.

Amos pokrčil rameny, típne cigaretu do přeplněného popelníku, z křesla zvedne pomuchlané povlečení a hodí ho na jednu z krabic plnou knih. Pokyne Krystýně, aby se posadila a ze země zvedne proužkovanou, sepranou košili svého pyžama, kterou si navleče na hubené tělo.

Krystýna nervózně stojí před Amosovým bytem. V ruce žmoulá papírek s adresou, který si opsala na poště ze zlatých stránek. KRYSTÝNA:

KRYSTÝNA: „Proč na mě nemluvíš?“

Zamumlá si tiše sama pro sebe a čeká na Amosovu odpověď. Ticho. Zaklepe na dveře.

Aneta Honzková

„Pane A. Mosi, zdá se vám někdy o něčem?“ Amos si zapálí další cigaretu a trochu se uchechtne.

str. 122

Podzemní Prameny

str. 123

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

A.MOS:

Postava

Dialog

Amos si prohlíží své ruce, na prstech a nehtech má inkoust. „To je teda votázka. Vy ste z novin? Podívejte, já žádný rozhvory dávat nebudu. Jak vidíte, balim se. Stěhuju se. Všecko mám zařízený.“

A.MOS: „Vážně? Nedáte si pivo?“ Krystýna zavrtí hlavou. Amos vstane.

KRYSTÝNA: „Ne, já nejsem z novin.“

A.MOS: „Já si dám.“

A.MOS: „Ne? Tak vodkud ste?“

Odejde za nízkou zídku, která odděluje „obývací pokoj“ od kuchyně a otevře lednici.

Krystýna povzdechne nad zoufalostí situace. Krystýna vstane, upraví se a prochází se po pokoji. Na stole u okna stojí psací stroj a v něm papír s rozepsanou básní.

KRYSTÝNA: „Pane A. Mosi-“ A.MOS:

A.MOS (m.o.): „Andřej. Tak se menuju.“

„Vážně si nedáte?“

Krystýna se postaví a podá mu ruku.

KRYSTÝNA: „Ne, díky.“

KRYSTÝNA: „Já jsem Krystýna. Krystýna Poplochová.“

Krystýna přistoupí k psacímu stroji, ale nestihne si báseň přečíst. Amos se vrací do pokoje, upíjí pivo z láhve.

Posadí se zpátky do křesla, Amos si sedne naproti ní, nohu přes nohu, kouří.

A.MOS: „Popravdě sem myslel, že ste vodsud. Dokonce sem měl pocit, že se snad známe.“

KRYSTÝNA: „Jmenuji se Krystýna-“ Krystýna se nadějně usměje. A.MOS: „To už ste řikala.“

KRYSTÝNA: „Ano?“

Krystýna se trpělivě usměje a pokračuje. A.MOS: KRYSTÝNA:

„Že sme se potkali… Snad na tý oslavě u Jaszka. Možná mezi náma něco bylo… promiňte, byl sem tam vopilej.“

„Je mi třicet let a pracuji v bance v Nové Rudě. Víte, kde to je?“ Amos nezaujatě zavrtí hlavou.

Krystýna zavrtí hlavou, rozpačitě si dá promínek neposedných vlasů za ucho a posadí se zpátky do křesla.

KRYSTÝNA: „Je to asi pětadvacet kilometrů od Pietna.“

Aneta Honzková

str. 124

KRYSTÝNA: „Ne, nikdy jsme se předtím neviděli, pane A. Mosi.“

Podzemní Prameny

str. 125

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

A.MOS:

Postava

Dialog

A.MOS: „Andřeji. Tak jak teda můžete tvrdit, že mě znáte?“

„Podívejte, slečno, musim si toho ještě hodně zařídit. Mám schůzku a musim si dobalit… už je pozdě.“

Napije se a tázavě hledí Krystýně přímo do očí. A.MOS: „Ste vod státní bezpečnosti?“

Krystýně se v očích lesknou slzy a přemáhá pláč. Postaví se a odchází do chodby. Obléka si svůj lehký svetřík. Amos stojí u dveří a chvíli otálí s otevíráním. Krystýna otevře sama, seběhne schůdky a odchází pryč.

KRYSTÝNA: „Ne, já pracuji v bance.“ A.MOS: „Podívejte, já mám pas, všecko mám legálně zařízený a vodjíždím z týhle zkurvený země. Není nic, co byste mi mohli udělat.“

Krystýna sedí u stolu, vypadá, že každou chvíli usne. Je teď nenalíčená, vlasy má rozpuštěné, a vypadá vlastně mnohem přirozeněji, než pod vší tou vrstvou řasenky a pudru. Někdo zahrká židlí u jejího stolu a posadí se. A.MOS:

KRYSTÝNA:

„Poslední vlak do tý vaší Rudy jede až ráno.“

„Ne, prosím, pane A. Mosi…“ Krystýna se začne přehrabovat v kabelce, vytáhne peněženku a z ní občanský průkaz. Ukáže ho Amosovi.

Krystýna polekaně zvedne tvář a podívá se na Andřeje Mose sedícího naproti ní.

KRYSTÝNA:

A.MOS: „Vidíte? Nejsem od žádné Státní bezpečnosti.“

„Zavolal sem si na informace.“ Krystýna se smutně usměje. Amos úsměv vrátí.

Amos se vztekle postaví, zavrtí hlavou. A.MOS: A.MOS:

„Bez všeho toho malování na obličeji vám to sluší mnohem víc.“ (odmlčí se) „Takže vám se vo mě teda zdálo. A co sem v tom snu dělal?“

„To nic nedokazuje. Co po mně chcete?“ KRYSTÝNA: „Pane Andřeji, (na jeho jméno dá obzvláště důraz) „znám vás, protože se mi o vás zdálo. Našla jsem si vaše jméno a adresu v telefonním seznamu a přijela jsem za vámi.“

Krystýna znovu sklopí zrak a míchá čaj v hrníčku. KRYSTÝNA: „Nic. Jen jste na mě mluvil.“

Amos dál vrtí hlavou.

A.MOS: „A co sem vám říkal?“

KRYSTÝNA: „Co mám udělat, abyste mi uvěřil?“

KRYSTÝNA: „Že jste se do mě zamiloval.“

Aneta Honzková

str. 126

Podzemní Prameny

str. 127

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

A.MOS:

Postava

Dialog

A.MOS: „Nedáme si ještě pivo? Nebo víno? Než půjdeme spát...“

„V kterém?“ KRYSTÝNA:

Krystýna přikývne. Amos zmizí v kuchyni, ke Krystýně se donáší cinkání sklenic, řinčení nádobí, tekoucí voda. Nervózně se ohlédne, zda na ni Amos nevidí, a pomalu dojde k psacímu stroji.

„V levém.“ Amos se nakloní a začne líbat Krystýnino ucho. Jeho hubená propadlá hruď se pohybuje nad tou její v polorozepnuté košili a podprsence.

Očima se zastaví u názvu básně, není schopna číst dál. Noc v Mariandu. Krystýna prsty jemně přejede po klapkách stroje.

A.MOS: „Takhle?“

A.MOS:

Krystýna odvrací stále tiskne rty se svým prázdným v psacím stroji.

„Píšu básně.“ Krystýna stojí zády k Amosovi se zatajeným dechem. A.MOS:

tvář na druhou stranu od Amosovy, Amos k jejímu uchu, přiráží své tělo. Krystýna nezúčastněným pohledem dívá na název básně Noc v Mariandu.

Krystýna sedí na posteli, Amos v polosedu dokuřuje cigaretu. Potom vstane a odejde do koupelny. Krystýna si zapne košili a natahuje si silonky.

„Máte ráda poezii?“ Krystýna stále nereaguje a Amos zneklidní.

Amos se vrací z koupelny. A.MOS: „Je to jen hloupost, takový nápad... Líbí se vám?“ Stále zády k němu nepatrně přikývne. Amos dlaní přejede po jejich zádech, Krystýnino tělo se zachvěje. Rukou sjede na bok, přidá i druhou.

KRYSTÝNA: „Proč ses do mě zamiloval?“ Tázavě k němu zvedne pohled, zatímco si snaží navléct druhou silonku. A.MOS:

Krystýna se otočí. Dívají se s Amosem přímo na sebe. Amos rukou zajede do jejích vlasů, přítáhne Krystýnu k sobě a políbí ji, příliš prudce, negalantně. Povalí Krystýnu na rozložené křeslo a snaží se jí rozepnout halenku, zatímco ji líbá na krku. V Krystýnině tváři není ani náznak vrušení, něhy, nebo citu. Jen podivná empatie. Sama si svlékne silonky, Amos ze sebe strhne oblečení a vyhrne Krystýně sukni.

„Cože?“ KRYSTÝNA: „V mém snu. Říkal jsi, že mě miluješ.“ A.MOS: „Ty seš vážně praštěná. Poď spát.“ KRYSTÝNA:

A.MOS:

„Co tím chceš říct, že jsem praštěná?“ „Tak jak jsi mě v tom snu slyšela?“ A.MOS:

KRYSTÝNA:

„No že seš cvok. Blázen.“ „Mluvil jsi mi v uchu.“ Naleje do sebe sklenku whisky, který stojí na nočním stolku.

Aneta Honzková

str. 128

Podzemní Prameny

str. 129

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

A.MOS:

Postava

Dialog

KRYSTÝNA: „Přijelas bůhví odkud za cizím chlapem, tvrdíš, že byl ve tvým snu a že tě miluje a pak se s ním vyspíš. To je celý. Jsi cvok.“

„Za dvě hodiny můžu jet ranním autobusem. Počkám na nádraží.“ Popadne do ruky lodičky, které leží na zemi vedle rozkládacího křesla a vyběhne z domu.

KRYSTÝNA: „Ale ty jsi Amos z mého snu. To ty jsi mě svedl.“ A.MOS: „Sem Andřej. Nejsem žádnej Amos.“ KRYSTÝNA: „A co Mariand?“ A.MOS: „Jakej Mariand?“ KRYSTÝNA: „Tvoje báseň. Noc v Mariandu.“ Amos se rozesměje. Zapálí si další cigaretu, snad nikdy nepřestává kouřit. Krystýna jej zmateně pozoruje. A.MOS: „To je hospoda na náměstí. Choděj tam všichni místní ožralové chlastat vodku.“ KRYSTÝNA: „A o tom jsi napsal báseň?“ Amos vyfoukne kouř a přikývne. A.MOS: „Mh. Vím, že je to na hovno. Už sem napsal lepší kousky.“ Krystýna si konečně natáhne silonky po celé délce nohou. Zvedne se. A.MOS: „Poď spát, prosim tě.“ Krystýna zavrtí hlavou, rozcuchané vlasy jí zavlájí okolo hlavy.

Aneta Honzková

str. 130

Podzemní Prameny

str. 131

Alice Krajčírová

→ A → Minutkové adaptace

str. 132

str. 133

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

A: „Drahý, zhasni světla, ať mají naše duše chvíli soukromí. A ráno přichází s hořkosladkými zprávami: Ještě stále nejsi hrdinou ponořeným v hloubkách. Hallelujah - nový den. Jsme o kousek blíž…“ (MØ – Glass)

Postava

Dialog

Podrážděný adaptace textu Podrážděný (Robert Walser) INT. LOŽNICE. RÁNO. Člověk se probouzí na jedné straně postele. Je to muž, může mu být k šedesátce. Působí, jako by se předchozí noci příliš nevyspal. Unavený, strhaný. Vlasy mu trčí v šedivých shlucích nad hlavou. Chvíli pak v posteli jen tak sedí, dokud se neozve hlas, který jako by mu snad vycházel z duše. Hlas promlouvá, svěřuje se. Vysvětluje.

Tvořím adaptaci. Adoptovala jsem knihu Den co den od amerického autora Davida Levithana, ale zdá se mi, že vychovávat ji v duchu amerického bestselleru jí příliš nesvědčí. Svěřila se mi se svým pocitem. Prý se cítí, jako by ztrácela svůj původní smysl. A tak ho hledáme.

VOICEOVER1: „Jsem už tak trochu… rozdrobený. Rozbodaný  a rozmačkaný, rozdupaný a proděravělý. Roztlučený v moždíři, řekl bych. Už se poněkud drolím a opadám, ano, ano!“

Knihou provádí tajemná bytost, která sama sebe označuje jako A, aniž by sám/a věděl/a, odkud se vzal/a. Nemá totiž tělo... a to s sebou nese určitá úskalí. Třeba to, že si musíte půjčovat od jiných. Ale jak žít vlastní život, když se každý den probudíte v cizí posteli? Bez přátel, bez rodiny, bez lásky. A jak být sám sebou, aniž by člověk manipuloval s životy jiných? A jak člověk pozná, že je člověkem a ne ďáblem? Den 1 Den 2 Den 3 Den… Den 5993 A na pouti za vlastní identitou skládá své já jako koláž z příběhů jiných. Prochází den za dnem realitou, do které nezasahuje, protože se bojí. Bojí se, že krade. Dojde ale do bodu, kdy zjistí, že z úcty k ostatním musí nakonec jejich životy ovlivňovat, pokud je chce zachovat. Pokud chce žít.

Muž se zatváří trochu znepokojeně, zamračí se. Odkopne peřinu v povlečení z šedého saténu. VOICEOVER1: „Propadám se a postupně vysychám. Jsem už tak trochu spařený a spálený, ano, ano! To je tím. Starý ještě v žádném případě nejsem, osmdesát mi ještě zdaleka není, ale už mi také není šestnáct. Trochu opadávám, drolím se jako omítka. To je životem. Jsem už snad trochu vyžilý? Hm, může být…“ Muž si promne tvář, oči, na chvíli nechá dlaně bezvládně odpočívat na své tváři. Jednu ruku si položí na čelo, přesně tak, jak se kontroluje teplota nebo když člověk zkrátka neví, co se to děje. Vypadá bezradně. Zvedne se z postele, rozhlídne se, pak pootevře okno, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Chladné intenzivní světlo zpod zatažené oblohy. Ozývající se hlas začíná mít uklidňující tón.

Mou ukázkou jsou kratší útvary, říkejme jim třeba… Minutkové adaptace

VOICEOVER1: „Stárnu a trochu uvadám, ale to vůbec nic neznamená, ačkoliv trochu podrážděný a vyžilý, to mohu být. Příliš podrážděný ale ne, mám jen své vrtochy. Někdy jsem trochu podivínský.

Alice Krajčírová

str. 134

A / Minutkové adaptace

str. 135

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Ale… jsem dost houževnatý, o tom mohu každého s určitostí ujistit! Opakuji: jsem neobyčejně odolný a HOUŽEVNATÝ!“ Muž si prohlíží pokoj. Všechno vypadá nedotknutě a nedotknutelně. Peřina snad ani není zmačkaná, jako by v ní nikdo nikdy nespal. Zašmátrá pod prázdnou manželskou postel, nic. Stiskne ušní boltce a zatřepe hlavou. Není si jistý, odkud hlas pochází. Trochu méně hluchý  pak v zrcadle zpozoruje svůj obraz, trochu si šťouchne do tváří, hraje si s nimi, jako by byly z aspiku.

Postava

Dialog

VOICEOVER1: „Totiž doufám, že jsem. Tak trochu. Teda ne, nedoufám, v takové věci se nedoufá, ale obávám se toho, ano obávám. Spíš obava, než naděje, to bezpochyby. Ale strach, že bych byl příliš podrážděný, to určitě nemám. Mé vrtochy mi nenahánějí ani trochu strachu.“ Jeden z šuplíků spadne muži na nohu. Naříká do kamenného ticha, protínaného pouze hlasem zvrchu. Muž se odbelhá ven ze dveří.

VOICEOVER1: „Vždyť je jen přirozené, že se časem začneme trochu drolit, ale to nevadí.“ Muž se od zrcadla raději rychle odvrátí. Stoupne si doprostřed pokoje s rukama založenýma v bok. Místnost je spíš prázdná, není to ale tím, že by zde obyvatelé bydleli krátce, ale stejně jako celý byt je stylizovaná funkcionalisticky. Jednoduché geometrické tvary, čistota. Návštěva galerie moderního designu. Není zde ani mnoho nábytku, přesto je místnost členitá, s několika rohy (více, než čtyřmi!).

INT. JÍDELNA. DEN Muž vstoupí do další místnosti, která je snad ještě jednodušší než ložnice. Uprostřed je dlouhý stůl se čtyřmi židlemi po každé straně a po jedné v obou čelech. Uprostřed stolu maličký sukulent ve stříbrném květináči. Muž se posadí ke stolu. Sám, s těžkou hlavou podepřenou rukama. Kouká okolo. Zarazí se na obrazu dvou surrealistických ještěrů. V obrazu se na okamžik něco pohne. Jeden z ještěrů zamává dlouhým tmavým jazykem. Vtom se ozve další hlas, trochu mladší, také mužský.

Muž v tomto amorfním prostředí představuje nesrovnatelně složitou strukturu. Na pozadí světlých zdí vystupuje jeho stará vrásčitá tvář, otáčející se kolem dokola - muž si místnost prohlíží centimetr po centimetru.

VOICEOVER2: „Vy jste podrážděný.“ VOICEOVER1:

VOICEOVER1: „…ale já vydržím a obstojím! Jsem poměrně dost neohrožený. Ale trochu podrážděný jsem, to bezpochyby. Velmi pravděpodobně jsem tak trochu podrážděný. Je docela dobře možné, že jsem.“

„Velevážený pane, to já dobře vím, vím, že jsem už tak trochu rozdrobený a podrážděný.“ První hlas zní tak trochu vítězně, s noblesou se chladně, až cynicky uchichtne. VOICEOVER1:

Muž se vyplíží z místnosti.

„Jsem naprosto klidný… přestože tak trochu stárnu, drolím se a uvadám, což je přirozené a proto to dobře chápu.“

INT. PRACOVNA. POZDĚJI RÁNO. Muž vkročí dovnitř. Kovový nábytek působí chladně a těžce. Muž otvírá šuplíky pracovního stolu, dveře skříněk, všechny jsou prázdné.

Alice Krajčírová

VOICEOVER2: „Ty JSI podrážděný!“

str. 136

A / Minutkové adaptace

str. 137

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

VOICEOVER1:

Postava

Dialog

MUŽ: „Ano, jsem neobyčejně podrážděný!“

První hlas se začne smát. Muž si zajede prsty do vlasů. Začne shazovat židle jako posedlý, pak vyběhne z místnosti do další místnosti.

„Nu ano, jen pojď a klidně mi to pověz! Já ti děkuji, my si rozumíme!“ Leží tam vedle sebe rohlík a chleba. Muž na ně kouká bez hnutí. Za zády se mu ozve trochu znepokojený ženský hlas.

INT. KUCHYŇ. DEN

ŽENSKÝ HLAS (M.O.): „Vezmi si rohlík miláčku, je ještě úplně čerstvý.“

Muž přichází do kuchyně. Na lince je vyskládané snad všechno nádobí, pěkně v řadách. Vše je pečlivě srovnané, neměnný řád bytu. Muž zrychlí, shazuje nerezové nádobí z linky, to cinká o betonovou podlahu. Poslední kousek dopadne.

Muž vytáhne rohlík, nad chlebem chlebník naopak zaklapne a odchází. Chlebník je uzavřený jako vězeňská cela. VOICEOVER1:

VOICEOVER1:

„Podrážděný… hmmm… vůbec nejsem podrážděný.“

„Všichni jsme tak trochu podráždění. „Kdo se směje, není tak úplně podrážděný. Kdo ještě snese pravdu, ten není ještě doopravdy podrážděný.“ Hlasy zesílily. Je blízko dráždivému zdroji. Přihořívá. Muž dýchá nahlas, poháněn vzrušením a strachem. Kmitá zrakem. Sebere ze země trychtýř, s pochybnostmi si ho strčí do ucha a odposlouchává na různých místech místnosti. VOICEOVER2: „Ty jsi ale opravdu podrážděný!“ VOICEOVER1: „ANO, jsem opravdu podrážděný, já vím.“ První hlas pokračuje zdvořile a způsobně. Muž stane před velkým nerezovým chlebníkem. VOICEOVER1: „Vrtochy, vrtochy musí člověk mít a odvahu s nimi žít. To se dokonce rýmuje. Pak se žije docela dobře. Nikdo nesmí mít ze svého malého podivínství strach. Strach, to je vůbec pošetilost.“ VOICEOVER2: „Jste silně podrážděný.“ Muž se přiloží ucho k chlebníku a chlebník otevře.

Alice Krajčírová

str. 138

A / Minutkové adaptace

str. 139

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Adaptace povídky Škrtič labutí ze souboru Noc pod gilotinou (Auguste de Villiers de L‘Isle-Adam) EXT. PŘÍRODNÍ PARK, U JEZÍRKA. DEN. Emeritní profesor Tribulat Bonhomet sedí na lavičce u jezírka, ohraničeného téměř nepropustnými stromy parku. Je docela pěkný den, občas okolo projde i nějaký ten člověk nebo dva. On je docela vystrojený, stejně jako když přednášel na univerzitě - tmavě hnědé nevýrazné sako, přesně padnoucí stejnobarevné kalhoty, poctivě vyžehlená košile a naleštěné lakýrky, ze kterých nepatrně vykukují bílé ponožky.

Postava

Dialog

Tribulat ho několik minut bez hlesu sleduje. Potichu se k němu plíží, aby si ho mohl prohlédnout zepředu, uslyší však blížící se mladé hlasy v křoví opodál, tak se otočí a stáhne se zpět. Když se podívá k jezírku, kocour už tam není. INT. TRIBULATŮV POKOJ. NOC.: Tribulat si zapne starý ale honosný radiový přijímač, vydávající příjemně šumivou směsici hudby. Tóny se roznesou po malém setmělém pokoji plném knih poskládaných do úhledných komínů, profesor je doplňuje nevrlým hlubokým broukáním až brumláním. Sedí zabořený v křesle, podmračený a pohroužený do sebe, knížku o labutích na klíně. Poklepává do ní netrpělivě prsty, nesleduje však rytmus skladby.

Na hladině je hejno dvanácti nebo patnácti labutí. Pozoruhodné je, že jediná z nich je zbarvená do tmava, v zobáku svírá kámen.

TRIBULAT: „…zpívá těsně před smrtí.“

Tribulat si čte v jakési knížce, přes jejíž okraj pokukuje po kolemjdoucích.

Rádio vzápětí ztichne. Profesor sedí dál, s obličejem jemně ozářeným lampou, nakvašený, mrzutý, zamyšlený.

Když konečně nalistuje stránku s labutěmi, položí si knihu do klína a prsty si přidržuje čtený řádek, aby neztratil nit. Chvíli labutě bez výrazu pozoruje, pak obrátí pozornost zpět do knížky. Pod obrázkem bílé labutě je kratičký text zakončený větou:

EXT. PŘÍRODNÍ PARK, U JEZÍRKA. VEČER. Tribulat usedá na stejnou lavičku, jako předchozí den. Napětím ztuhne, stejně jako kocour z minulého večera, a číhá, ve vzrušeném očekávání kmitá očima po cestě. Kocour se nakonec s přicházející tmou objeví na stejném místě jako minule.

„Labuť zpívá těsně před smrtí.“ Tribulat sebou cukne. Zvedne hlavu k labutím, které stále stejně klidně plují po hladině, ani hlásku nevydají. Napne uši, nic. Ještě chvíli tam tak sedí, knihu v rukách, aniž by jí věnoval nějakou další pozornost, zaposlouchaný do tichého plynutí, až se mu začnou s přicházející tmou klížit oči… ale pak vydá jedna z labutí pronikavý sten, ostatní se splaší a všechny společně odplují na druhou stranu rybníka.

Přesně to je chvíle, kdy se Tribulat zvedá ze své číhací polohy, ale pak zase hned skrčí a opatrně našlapuje. Tentokrát  dělá, že si kocoura nevšímá, pouze se usadí vedle něj do jemu podobné polohy. Opisuje jeho nehybnost. Zírají společně na labutě, které si jich nakonec přestanou všímat a stejně jako předtím spokojeně plují po jezírku. Ti dva jenom čekají a čekají, jako by trénovali svůj pozorovatelský talent.

Na břehu přímo před Tribulatem sedí bez pohnutí docela velké zvíře, pořád ale trochu menší, než sám Tribulat. Profesor přijde blíž, aby odhalil kocoura atypických rozměrů. Trochu se bojí, tak vezme malý kamínek a hodí mu ho na záda. Chce aby byl kocour vylekanější, než on sám, až si ho konečně všimne. Kocour se však ani nehne. Rozcuchaný, stařičký, tam sedí v celé své hrozivosti bez hnutí jako sfinga. Sošně pozoruje labutě.

Alice Krajčírová

Tribulat opět sedí v křesle. Vypadá unaveněji než předchozí den. Pomačkaně. Polyká na prázdno. V jeho očích se leskne posedlost. Stále klepe netrpělivě prsty do dřevěných opěradel křesla. Tribulat opět usedá vedle kocoura. Zpočátku vypadá zklamaně, potom spíš naštvaně.

str. 140

A / Minutkové adaptace

str. 141

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

TRIBULAT: „Jsou to jen hloupé husy.“ Otočí se na kocoura, který se vytrvale, s odvěkou trpělivostí zírá dál před sebe. TRIBULAT: „No… co seš to za šelmu?“ Vyčítá kocourovi, zatímco vedle něj klečí na všech čtyřech. Luská mu prsty před obličejem. V kvádru to vypadá nepřiměřeně. Jako by ho labutě už ani nezajímaly, bláznivě mává kolem kocoura, aby ho upoutal, ale nic. Ani záchvěv. Tribulat se ve zvířecí poloze dostane k cestičce, kde se zvedne, naposled ohlédne za poklidným jezírkem a rázným krokem odchází.

Postava

Dialog

Paprsky měsíce znenadání osvítí Tribulata, černé vody i labutě. Černá labuť vrhne mezi labutě kámen, aby je varovala, ale je pozdě. Tribulat se se strašlivým výkřikem vrhne do hejna posvátných ptáků pažemi nataženými. Železnými prsty postupně svírá útlé něžné labutí krky. Labutě sebou divoce mlatí, ale Tribulat nepovoluje. Drží pevně. Okolo se vznáší bělostné peří jako důkaz marných pokusů umlátit ho vlastními křídly. Těla labutí plavou na hladině. Podívá se na kocoura, který stále klidně a sošně pózuje na břehu bez jediného pohybu. Před jeho kocouří tváří se vznáší peří jako sněhové vločky. Tribulat se uvolní a položí se na hladinu. Čeká na zpěv, zatímco pomalu klesá pod tíhou svého nastrojení, až zmizí pod vodou úplně. INT. NEMOCNIČNÍ CHODBA. NEUTRÁLNÍ ČAS.

Tribulat sedí zabořený v křesle. Oči má dokořán otevřené, stíny zvenčí se mu míhají přes obličej. Setrvává bdělý v tajemné obrně, zuby křečovitě scvaknuté, poodhalené pod nadzvenutým rtem. Dýchá zhluboka, vypadá, jako by byl v silných mukách.

Tribulat blouzní v leže na pojízdném lůžku. Zatímco projíždí chodbou, nad ním se sklání skupinka sester v bílých pláštích. Vzrušeně o něčem debatují, v rychlosti na sebe štěbetají. Z pohledu Tribulata však nemají tváře lidí, nýbrž labutí. Natahují na sebe dlouhé krky. Smrtelně bledý Tribulat, zpomaleně a pomateně kouká ze strany na stranu a usmívá se jako omámený. Tribulatova agónie. Naslouchá jejich zrychlené konverzaci, která k němu doléhá jakoby z dálky, příjemně tlumená a harmonická.

U jezera sedí kocour. Něco se k němu plíží zezadu po všech čtyřech. Má to na sobě kožené rukavice a tmavý kožich. Je to Tribulat. Opatrně našlapuje na suché větve, praskání nikterak nenarušuje původní podezřelé ticho. Dokonce i labutě spí, jenom ta černá hlídkuje okolo hloučku.

TRIBULAT: „Zpívají. Konečně zpívají.“

Tribulat míjí kocoura. Vkročí s neslýchanou opatrností, ale pouze jednou nohou do mělké vody. Téměř nedýchá. Postupuje dál po mělčině, dokud neuvidí, že černá labuť na chvíli zpozorněla. Pozastaví se. Dál směřuje pouze nepatrným pohybem k hloučku labutí.

Tribulat zůstane pokojně v jediné neměnné poloze. Nemocniční chodba zhasne. Tribulat je tu sám s očima plnýma dojmu, který si z toho VŠEHO odnesl, s očima dokořán.

Ve tmě se usmívá. Slyší v duchu tlukot vystrašeného srdce černé labutě, která si neví rady. Ostatní labutě vytahují hlavy zpod svých bledých, stříbřitých křídel, jako by je tlukot probudil. K tlukotu srdce se postupně přidávají i tlukoucí srdce ostatních labutí, což vytváří melodii, která Tribulata povzbuzuje a pobádá.

Alice Krajčírová

str. 142

A / Minutkové adaptace

str. 143

Karolína Litschová

→ Hrozní

str. 144

str. 145

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Jako předlohu svého prvního celovečerního scénáře jsem si vybrala knihu Nepolepšitelné děti ze sídla Ashton Tajemné vytí od spisovatelky Maryrose Woodové. Kniha je určena dětem tak od desíti let, ale svým humorem si získá i starší čtenáře. Atmosférou nám může příběh připomínat Řadu nešťastných příhod a dějem Mauglího smíchaného s Janou Eyrovou. Ale svým vtipem a ironií je to, z mého pohledu, kniha v současné dětské literatuře naprosto jedinečná.

Postava

Dialog

Penelopa s hospodyní prochází domem k salónu. Paní Clarková po celou dobu cosi štěbetá, ale Penelopa se snaží nenápadně zaregistrovat a vstřebat všechen ten luxus, který je kolem ní. Obrovský interiér, který snad nikde nekončí a za každými dveřmi můžeme vidět další dveře a další, až do nekonečna. Přepychový tmavý nábytek, který se leskne stejně, jako to broušené sklo, které je v něm vystavené. Měkký koberec, na kterém se Penelopa zdrží o trošku déle než hospodyně, udělá na něm krok tam a zase zpět a tam. A noha se v něm proboří hluboko mezi květinové ornamenty. Sametové závěsy v oknech, kterých se Penelopa snaží dotknout pokaždé, když kolem nějakého prochází, ale nikdy se jí to úplně nepovede.

Příběh se odehrává ve Viktoriánské době. Hlavní hrdinka Penelopa (15) přijíždí na tajemné sídlo Ashton, aby se zde ucházela o pozici vychovatelky. Penelopa je sama ještě dítě, ale již se těší na své malé žáčky. Těší se a představuje si. Je trochu naivní a hodně snílek. Každá její úvaha, hlubší pohled přechází ve fantaskní obrazy, které jsou občas pouze výplody dětské mysli, někdy ale také ironizují a staví se kontrastně k realitě. Zároveň je Penelopa i dívkou vzdělanou, zodpovědnou, neohroženou a především slušnou. V tom nad ní stále bdí bývalá učitelka slečna Montimerová. Její hlas se usídlil Penelopě v hlavě, odkud komanduje či dohlíží a připomíná chytrá úsloví. V inzerátu na místo vychovatelky stálo: Přijmeme ihned energickou vychovatelku pro tři temperamentní děti. Požadujeme znalost francouzštiny, latiny, dějepisu, etikety, kreslení a hudby- zkušenost se zvířaty vítána! A tak Penelopu šokuje, že jejími žáky budou nakonec tři nalezené děti, které nejspíš vychovali vlci. Nedá na sobě ovšem nic znát a místo cizích jazyků začne výuka lidského chování. Mým cílem je ve scénáři posílit hororovou atmosféru, najít cestu pro zobrazení fantazie hlavní představitelky a vytvořit tak pohádkový příběh pro děti i dospělé. Jelikož kniha nespadá zrovna do vysoké literatury a je zamýšlena pro opravdu malého čtenáře, má mnoho much, které je třeba najít a vychytat. Je tak třeba obzvláště zreálnit chování vlčích dětí a přizpůsobit Penelopino chování tomu, že s mnoha situacemi a vynálezy se Vlci jsou v různých kulturách vnímáni různě. Někde jsou spojováni se sluncem, někde se smrtí. Každopádně s lidmi po lidsku, s vlky po vlčím… ale možná je to jen má vlčí mlha.

Karolína Litschová

str. 146

Hrozní

str. 147

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

PANÍ CLARKOVÁ: „Díky bohu, že jste přijela! Lady Konstance se po vás ptala každou čtvrthodinu po celý boží den. Ale nebuďte tak vystrašená, drahoušku, nejedete pozdě. To jen Lady Konstance je trošinku netrpělivá, to je všechno. Ježinkote, teď jsem vás určitě vystrašila, ale to vůbec tak nemělo být. Lady Konstance je samozřejmě velice ráda, že jste tady, bude mít ohromnou radost. Prý jste absolvovala na nějaké akademii. To se naší paní musí líbit. Jistě musíte být ohromně vzdělaná. To já toho, o vzdělání a tak, příliš nevím. Ale jak se tak na vás dívám, vy sama jste ještě dítě, slečno…“ Paní Clarková vchází s Penelopou do salónu, který je připraven k pohovoru. Je vyzdoben ve stylu baroka, barevný, zlatem zdobený a je tak pečlivě připravený, že to vše vypadá spíše jen jako kulisy. Závěsy ve velkém otevřeném okně připomínají oponu. Dvě polstrované židle připravené pro dva aktéry. Na malém stolku je položen čajový podnos. Když Paní Clarková zavírá dveře za Penelopou, slyšíme najednou podivný zvuk - AUUUU!!!!!!!!… ale klidně to mohly být ty právě se zavírající dveře. Paní Clarová nějak znervózní, ale dál ve svém monologu pokračuje.

Postava

Dialog

AUUU!!! Paní Clarková se ho snaží překřičet a žene si to k otevřenému oknu. PANÍ CLARKOVÁ: „A vy jedete Bůh ví odkud a jistě bez svačiny…“ Penelopa rychle využije nádech paní Clarkové, která zrovna přivírá okno a skočí jí do řeči. PENELOPA: „Z Heatcote. Jedu z Heatcote. Nezlobte se, že vás přerušuji, ale co je to, prosím vás, za podivný zvuk?“ Paní Clarková s odpovědí otálí. U ní nezvykle dlouhá pauza. Ale jen proto, aby mohla začít mluvit ještě zmatečněji a rychleji než dosud. PANÍ CLARKOVÁ: „Jaký zvuk? Já jsem nic neslyšela. Ááá, vy možná myslíte, tamto, to byly nejspíše nějaké stroje na úpravu něčeho. Stromů a věcí a tak. Určitě ne žádný podivný zvuk, prosim vás. To ste mě vylekala.“ Říká paní Clarková a zavře okno úplně. PENELOPA:

PANÍ CLARKOVÁ:

„To se omlouvám. Já jen, že pro mě nebyl identifikovatelný. Nikdy jsem se se zemědělskou výrobou vlastně přímo nesetkala.“

„Tady si sedněte drahoušku. Určitě máte hlad. Máme tu čaj, ale mohu donést sendviče. Já sama neujdu ani půl míle a už si něco musím dát.“

Paní Clarková kývá hlavou, aniž by Penelopu pochopila. Znovu slyšíme zvuk AÚÚ- tlumenější.

Paní Clarková se nahne k Penelopě a zašeptá.. PANÍ CLARKOVÁ:

PENELOPA: „Víte, vždy musím mít něco u sebe.“

„Děti tu musejí být nesmírně šťastné. Takového prostoru. Tolik zajímavých věcí, vůní a zvuků k pozorování.“

Pak před Penelopu vystrčí svá ňadra a vytáhne z výstřihu umaštěný papírový balíček. Penelopu v danou situaci fascinují více ta obrovská prsa než balíček s jídlem. Rychle si uvědomí, kam se to podívala a odvrací červenající tvář druhým směrem. A v tu chvíli se opět ozve ten zvuk-

Karolína Litschová

PANÍ CLARKOVÁ: „Ano, ano, strašně šťastný. Tss, neuvěřitelně, šťastný.“

str. 148

Hrozní

str. 149

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

PENELOPA:

Postava

Dialog

LADY KONSTANCE: „A jaké jsou?“

„Dobrý den, slečno Lumleyová. Posaďte se.“

Najednou začne poplašně zvonit zvonek. Paní Clarková poskočí. PANÍ CLARKOVÁ: „Pardon. Už na nás zvoní Lady Konstance.“

Obě dámy se posadí. Lady Konstance také vypadá nervózně a očima těká po místnosti. Penelopa se nemůže na lady Konstance vynadívat - na její obličej, na její šaty a šperky. SLEČNA MORTIMEROVÁ (m.o.): „Agáta Swanburnová vždy říkala: Zboží z obchodu se dá snadno zapomenout v drožce. To, co ale máte uvnitř, zašantročíte jen stěží, i když ani to není nemožné.“

A na to se paní Clarková vydá ven z pokoje, aniž by se ještě na Penelopu podívala. Zavře dveře a mluví a při tom se vzdaluje, až se nám její štěbetání úplně ztratí z doslechu. PANÍ CLARKOVÁ: „Půjdu jí říct, že jste tady. Počkejte zde. Hlavně neotevírejte to okno, nalétal by sem hmyz a to Lady Konstance nesnáší. Nesnáší i hluk a mnoho slunce a nebo moc tmy a také…“ Penelopa zůstává v salónu sama. Hodiny na stěně tikají. Penelopa nervózně zaklepe prsty o stůl, ale pak rychle ruku stáhne se zaleknutím, co to dělá. Narovná se, prohlídne si boty, šaty. Tik, ťak. Upravuje si sukni, snaží se její povrch vyhladit dohladka, bez jediného záhybu. A tak jako před tím zmizel hlas paní Clarkové, tak se teď k salónu přibližuje klepot dámských podpatků. Je velice rychlý a stále silnější. Najednou ustane a dveře do salónu se otevřou. Naprosto v klidu a pomalu dovnitř vchází Lady Konstance, jako kdyby před tím celou dobu neběžela. Penelopa se postaví a udělá malé pukrle. Celou dobu ale z lady nespustí oči. Je (snad stejně jako my) naprosto vyvedená z míry jejím vzevnějškem.

LADY KONSTANCE: „Dáte si čaj?“ PENELOPA: „Ráda, děkuji.“ Lady Konstance se poněkud nešikovně chopí čajové konvice a plní šálek. Jak tak sedí, promění se v porcelánovou panenku, stejně dokonalou a křehkou, s maličkatým nadobím. A panenka Konstance se otáčí k Penelopě a promlouvá. PANENKA KONSTANCE: „Omluvte mě, prosím, jsem nervózní.“ PENELOPA: „V pořádku.“ A Penelopa zas již mluví s lady. LADY KONSTANCE:

Lady Konstance je velmi půvabná. Může jí být tak dvacet let. Má veliké modré oči, výrazné rty, červené tváře. Své světlé vlasy má vyčesané nahoru. Šaty krásně podtrhují její úzký pás a plné poprsí. Mají velikou sukni a nabírané rukávy. Jejich látka má zvláštní barvu - blankytně modrou, ale jakoby se leskla a odstíny barvy se měnily.

„Ještě nikdy jsem s žádnou budoucí vychovatelkou rozhovor nedělala.“ PENELOPA: „Pro mě je to také poprvé.“ A Penelopa se podívá ne své obyčejné boty a tmavé šaty.

PENELOPA: „Dobrý den, velice mě těší.“

Karolína Litschová

str. 150

Hrozní

str. 151

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

....pokračování scény...

Postava

Dialog

PENELOPA: „To už může být pozdě.“

Penelopa chvilku běží chodbou. Příliš jí to ale v plášti a šatech nejde, je zadýchaná. Přejde jen do rychlého kroku. Když schází po schodech dolů, vyběhne za ní paní Clarková. Penelopa jde dál a paní Clarková ji pronásleduje.

PANÍ CLARKOVÁ: „Slečno, vy mně nerozumíte!“ PENELOPA:

PANÍ CLARKOVÁ:

„Raději mi povězte, kolik těch zvířat tam vlastně je. Jak dlouho tam takhle vyvádějí?“

„Slečno! Slečno Lumleyová! Co to děláte?“ PENELOPA: „Jdu se podívat, co se to tu děje“

To jsou již u stodoly. Paní Clarková vklouzne před Penelopu a zastoupí jí vrata.

PANÍ CLARKOVÁ:

PANÍ CLARKOVÁ: „Bez doprovodu se nesmíte volně pohybovat po pozemcích!“

„V té stodole jsou děti.“ PENELOPA:

PENELOPA:

„Děti? S těmi rozdrážděnými psy?“ „Nic takového ve smlouvě psáno nebylo.“ Paní Clarková jen oddychuje. Neví, co říci. Upřeně se na Penelopu dívá a dál brání vrata svým mohutným tělem

PANÍ CLARKOVÁ: Stůjte!

PENELOPA: PENELOPA:

„To tedy není příliš moudré.“ „Paní Clarková, copak jste hluchá?“ A zazní zatím nejhrozivější: AU!AU! AU!!!!!!!, které neustává.

Penelopa se zalekne své vlastní odvahy. Na vteřinu se zastaví a dá si ruku před ústa, aby se omluvila za to, co z nich vypustila.

PENELOPA: „Co když se děti bojí o své milované poníky? Běžely dovnitř, aby je ochránily.“

PENELOPA: „Ve vší úctě, samozřejmě.“ Paní Clarková se také zarazí, ale to se již Penelopa otáčí a jde rychlým krokem dále.

PANÍ CLARKOVÁ: „Poníky? Žádné nemáme.“

PENELOPA:

PENELOPA: „V té stodole je raněné zvíře. Možná jich je i víc!“

Penelopa s paní Clarkovou vzádech vychází z domu a míří ke stodole.

„Já bych na jejich místě udělala to samé!“ Penelopa odstrčí vystrašenou hospodyni stranou, opře se plnou vahou do vrat stodoly a ty se otevřou. Dovnitř pronikne trochu toho světla, které ještě venku je a vytí ustane.

PANÍ CLARKOVÁ: „Měla byste počkat, až se domů vrátí lord Frederik.“

Karolína Litschová

str. 152

Hrozní

str. 153

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Před Penelopou se rozkládá obrovský prostor plný neorganizovaných hald sena a pytlů se zrním . V tichu se ozývá jen nervózní oddychování paní Clarkové.

Postava

Dialog

PENELOPA: „Co je to? Paní Clarková, co je to? A kde jsou ty děti?“

PENELOPA:

Paní Clarková se pokřižuje. „Haló!“ PANÍ CLARKOVÁ:

Penelopa udělá svůj první krok dovnitř. Snaží se být nebojácná.

„Vlci, jsou to vlci.“ Penelopa se narovná, ruce nechá podél těla. Otáčí se dokola po přibližujících se zářících očích.

PENELOPA: „Zvířátka, jste v pořádku?“

PENELOPA: Něco přeběhne z jedné strany na druhou. Jako přízrak. Penelopa jde dále, blíže ke tmě. Paní Clarková zůstává vystrašeně stát na místě. Penelopa jde stále pomaleji, opatrněji. Najednou se úplně vzadu, ve tmě, rozsvítí tři páry očí.

(šeptem) „Vlci…“ Penelopa v hlavě listuje knihou. Atlas zvířat. Listuje tam. Ursus americanus - Medvěd Baribal - PŘEVÁŽNĚ VEGETARIÁN

PENELOPA:

Penelopa se točí. Oči se přibližují. „Maličtí, pojďte sem.“ „Paní Clarková stojí, ruce u sebe, jakoby se modlila.“

Penelopa napjatě čeká. Oči se pomalu přibližují, ale zas se zastaví. Jeden pár někam zmizí. Na Penelopu se upírají již jen čtyři oči. Penelopa se nervózně rozhlíží. Otočí se k paní Clarkové.

PANÍ CLARKOVÁ: „Já to říkala. Pane bože, říkala.“

PENELOPA: „Měli bychom je nějak nalákat.“

Listuje zpět. Vulpes vulpes- Liška obecná. KOŘIST: KRÁLÍCI, ZAJÍCI

„Nalákat?“

Penelopa se zastaví. Paní Clarková vše sleduje s otevřenými ústy. Vrčení se zesiluje.

„Pojďte mi pomoci.“

Fenek. Hyena. Vydra. Dingo. šakal. Stránky nalistují Canis Lupus- Vlk obecný. JEJICH KOŘIST MŮŽE BÝT I 10X VĚTŠÍ.

PANÍ CLARKOVÁ:

PENELOPA:

Paní Clarková zavrtí hlavou a ještě couvne. Mezi tím se ve tmě ztratil další pár očí. Penelopa se cítí obklíčená.

Penelopa odvážně stojí, čelem ke tmě, čelem k nebezpečí. Na světlo se noří obrysy tvorů na čtyrech nohách… s dlouhými vlasy… lidské postavy… blíží se až na světlo - Penelopu obkličují tři děti - vlčí děti.

PENELOPA: „Tvorové, pojďte sem, ať se na vás podíváme.“ Penelopa se přikrčí a žmoulá o sebe před sebou prsty, jako kdyby v nich něco měla a vydává mlaskavé zvuky k nalákání zvěře. Jedny oči se rozsvítí nalevo, druhé napravo, další před Penelopou. Přibližují se. Začíná se ozývat vrčení.

Karolína Litschová

str. 154

Jsou nahé, neuvěřitelně zacuchané, dlouhovlasé, špinavé, poškrábané, na těle jizvy od kousanců. Jsou si podobné, stejná barva vlasů, stejně drobní - sourozenci. Dva chlapci, jeden tak 10 let, druhý tak osm a nejmladší je holčička, tak 5 let.

Hrozní

str. 155

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Děti se zasekly tak na metr od Penelopy a vrčí. Penelopa se otáčí k paní Clarkové.

Postava

Dialog

LORD FREDERIK: „Ale je to fascinující trojlístek. Příhodný pro vědecká studia, že? Asi chcete slyšet, jak to s nimi celé bylo a kde jsem je našel.“

PENELOPA: „Jsou to děti. Jsou to ty děti.“ ...Pokračování scény...

Jakoby se lord chtěl podívat na Penelopu, ale jeho samolibě zářící oči se stejně dívají daleko za ni.

Pracovna je obrazárna a lovecký salónek v jednom. Na zdech visí portréty všech Ashtonů, co jich kdy na světě bylo. Každý z nich má dlouhý nos, šikmé čelo, špičaté uši. Pod každým obrazem je mosazná destička se jménem - Admirál Percival Racine Ashton/ Ctihodný soudce Pax Ashton/ Lord Edward Ashton... A mezi těmito snobskými portréty visí lovecké trofeje lorda Ashtona. Ale ne jen jejich lebky či parohy. Všechno jsou to celé vycpané hlavy. Od malých králíčků po obrovského losa.

PENELOPA: „To by bylo jistě užitečné, tím se třeba vysvětlí, proč jsou v takovém stavu.“ LORD FREDERIK: „Slečno, byla jste někdy na honu?“ PENELOPA:

Pod touto dekorací stojí u masivního psacího stolu sám lord Frederik Ashton. Vypadá stejně jako všichni ti Ashtoni na portrétech nad ním. Lord kouří doutník a odklepává do popelníku ve tvaru lišky. Mluví, zabrán do svých vlastních slov. Pohled upřen pryč.

„Ne. Abych řekla pravdu, já se zvířaty soucítím.“ LORD FREDERIK: „Ále, vy soucítíte se zvířaty? To je škoda.“

Penelopa sedí na druhé straně stolu. Kouř z doutníku jí štípe do očí.

...Pokračování scény...

LORD FREDERIK: „O neposlušných dětech se někdy říká, že vyrostly mezi vlky. To jste musela slyšet, ne?“ Lord se pousměje a Penelopa kýve hlavou. LORD FREDERIK: „Tihle tvorové, ale mezi vlky nejspíš vyrostli doopravdy.“ PENELOPA: „Omlouvám se, ale chápu dobře, že to nejsou vaše vlastní děti?“ LORD FREDERIK: „Moje? To jistě ne. Nemám ponětí komu patří a ani mě to moc nezajímá.“

Karolína Litschová

str. 156

Hrozní

str. 157

Ondřej Moravec

→ BRAUTIGENOVA MELOUNOVÁ PASTORÁLA

str. 158

str. 159

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Neměl jméno a žil v melounovém cukru, v místě, které se utopilo v idylické představě, že naše ego se rozmělní a všude bude jenom sladké nebytí, kde přemýšlení není už potřeba a svědomí už dávno neexistuje.

Postava

Dialog

dílo v obrazově realističtější, tedy hrané, podobě. Jednotlivé obrazy jsou v předloze velmi konkrétní, skoro až banální, přesto mají na sobě stopu jakési zenové poezie. Próza zrozená ze subtilních slov jde ale jen obtížně přenést do „filmového haiku“. Scénář tak pracuje s konkrétními obrazy pokud možno opatrně. Jen minimální použití vnitřního hlasu hrdiny suplují konkrétní obrazy, které přešlapují mezi groteskou a poezií, mezi kýčem a zjitřenou fantazijností.

Melounové podobenství Richarda Brautigana vypráví příběh jedné vesničky jménem jáMOR, ve které se barevný svět, jak jej viděli mnozí hippies, otočil vzhůru nohama. Hlavní hrdina zašel tak daleko ve své touze po oproštění se od svého „já“, že nemá ani stálé jméno. Je pouhou ozvěnou mezi skalami, deštěm, který chytil do dlaně, dítětem, které si hraje mezi stromy. Je to prostě ON.

Jednou z klíčových scén, která je pro Brautiganovo dílo charakteristická, je ta, kde hrdina vykládá svůj příběh, jak se potkal s tygry a jak jej připravili o rodiče. V následné ukázce tak je demonstrován styl, s jakým jsou jednotlivé symboly filmově přetvářeny a interpretovány. Kdo jsou to tygři? A jak je ve filmu zobrazit tak, aby si zachovali svou hravost a přitom nezaměstnali při realizaci dvaceti členný team animátorů?

ON nemá moc věcí na práci. Píše knihu o svém prázdném, melounovým cukrem vystlaném životě, o tom, jak se cukr ze žlutých melounů pojí se pstružími slzami a vzniká z něj melounopstruží olej, o tom, jak se zamiloval do Margaret, ale protože možná až příliš „nevědomky přemýšlela“ nad světem, tak ji vyměnil za sladkou Pauline. ON vypráví i o neŽITOVI, opilci, kterého nikdo ve vesnici nechápal, který chtěl otevřít svým druhům oči, ukázat jim, že svět není jen sladká horská dráha, ale že utrpení je jedním z hlavních významů života a bez něj, nejde na tomto světě být. Jediní, kteří mlčky přihlížejí sladkonosné zkáze, jsou pstruzi, moudří a věční, proplouvající potoky v okolí jáMORU. Nikdo jim nerozumí, nikdo do nich nevidí. Ale oni vědí. Brautiganova pastorála je i prazvláštní pohádkou nepohádkou o tom, co by se stalo, kdyby ze života vymizeli tygři. Ti, kteří byli nositeli utrpení, smrti, krvavou šťávou života, která se prosakovala do země a nechávala po sobě skvrny, které nešly vyprat. Tygři jsou tak v Brautigenově díle jedním z hlavních symbolů, odkazem na minulou civilizaci, která se nechávala pohlcovat stále novými a novými výdobytky. V novém světě jsou na každém rohu jejich sochy, snad jako připomínka hrůz, které kdysi lidé zakoušeli. Současní obyvatelé jáMORU o nich ale už mnohé nevědí. Byli to dobří pěvci? Uměli násobilku? Kdo ví? Přepsat Brautiganovo dílo do filmové řeči, se může jevit jako jakási „tygří jednohubka“. Tedy cosi, co si představit lze jen velmi obtížně. Možná by se nabízela alternativa, v podobě jakési animované „melounové ponorky“, kde je vše možné, kde tygři bez problémů pojídají lidi a povídají si s dětmi o tom, kolik je tři krát tři. Přesto, zde prezentovaný scénář si klade za cíl vykreslit Brautioganovo

Ondřej Moravec

str. 160

Brautigenova Melounová pastorála

str. 161

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

OBRAZ 27: EXT. - PŘED JEHO CHATOU - VEČER

Postava

Dialog

Na stěnách jsou nakreslené různé hieroglyfy. Vedle nich stojí několik kresbiček, které připomínají oheň v různých podobách - louče, vybuchující sopka, táborový ohýnek, cosi jako ohnivý déšť. Na stěnách je také několik pověšených artefaktů. Artefakty visí na korálcích a opět připomínají oheň v různých podobách.

Slunce pomalu zapadá. Jde níž, níž a ještě níž. Čekání. ON stojí s lucerničkou venku, kouká na západ slunce. Dlouho, pomalu, jakoby nemohl vyjít dříve, než padne tma. Dojde k potůčku, který se točí kolem jeho domu. V jednom místě se potůček rozšiřuje. Po jeho stranách je vidět několik soch, vyřezaných evidentně z melounů a dotvořených dalšími materiály. Mají velikost trpaslíka.

ON má před sebou otevřený sešit. Je umolousaný, špinavý jako on sám i jako celá světnice. Do sešitu píše dětsky neohrabaným písmem číslice: 3 X 3 = Matka s otcem se míhají v čemsi, co připomíná kuchyni. Oba jsou nervózní. Jejich sošný úsměv už dávno zmizel. Lítají od plotny k peci, od pece ke džberu s vodou. Pletou se sobě navzájem pod nohy.

Jedna vypadá jako cvrček v nadživotní velikosti. Pohádkově rozkošný, asi až kýčovitý. Vedle něj další dvě zvířátka veverka a jezevec. Na druhé straně potoka je pak dvojice o malinko vyšších soch. Muž a žena. Dívají se pod sebe do potoka.

OTEC: „Můžeš se mi tady prosím tě přestat plíst? Už fakt…“

Pod hladinou jsou vidět dvě zlatavá světýlka. Jsou drobná, přesto v rostoucí tmě se stále více vynořují a září. MATKA: ON se zadívá nejprve na světýlka, poté se zrakem upne na obě postavy.

„Jdi do háje. Děláš, jako bys byl jedinej, co tady pracuje.“

ON (VOICEOVER): „Jo. Nikdy mi nešla násobilka.“ Pomalu se obraz zaměřuje stále více na tváře soch. Opět jsme v jakémsi tranzu, kdy pozorujeme jen obličeje dvou lidí, které se stále přibližují. Poté se velmi pomalu oba obličeje prolnou do dvou reálných postav.

Otci přetečou nervy. Podrážděně zasekne sekáček do masa a výhružně, skoro až vražedně se dívá na matku. Z pece se kouří. Prostor působí jako malé předpeklí. OTEC: „Aha, tak takhle tedy.“ Otec se stále přibližuje k matce. Ta začíná být trochu nervozní. Přesto se snaží nepodléhat panice.

OBRAZ 28 INT. - CHATA RODIČŮ - VEČER (VZPOMÍNKA) 

MATKA: „Ne, já… tak jsem to nemyslela, pochop, jen…“

OTEC a MATKA stojí vedle sebe v maličké světnici, která je snad ještě strožší než ta, ve které bydlí ON. Oba se dívají před sebe jako dvě sochy, pak se najednou pohnou.

Otec se na ní jedovatě usměje. Je děsivý.

Matka se otočí bokem. Otec se napřáhne s velkým sekáčkem. Ostří rozřízne velký kus masa na dřevěném prkénku. Matka se ohýbá k peci a vyndavá z ní čerstvě upečený chleba.

OTEC: „Opravdu?“ MATKA:

ON, jako malé šestileté dítě, sedí za stolkem. Okolo není už nic, jen je na zemi položených pár dek na seně, kde rodina spává.

Ondřej Moravec

„Jen jsem už z toho všeho unavená, prosím…“

str. 162

Brautigenova Melounová pastorála

str. 163

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

ON zvedá oči od sešitu, tuší, že se něco blíží. Otec se stále přibližuje k matce. Sekáček, který zlostně zasekl do masa, má opět v ruce.

Postava

Dialog

PRVNÍ TYGR: „Jen pěkně seď a my ti povíme pohádku.“ Je slyšet, jak tygři mlaskají a odtrhují maso ze svých obětí. Ty se ale nehýbou. Krvavý nůž leží na podlaze. Z těl vytéká ještě čerstvá krev.

MATKA: „Richarde…“ ON sleduje, jak je otec už skoro u matky. Jeho pohled se ale pomalu přesouvá na stíny, které stojí za oběma rodiči. Jsou jiné. Místo lidské hlavy je tu velká chlupatá koule, místo rukou velké tlapy s vytaženými drápy.

DRUHÝ TYGR: „Tak jakou pohádku chceš slyšet? Znám jednu pěknou o zajíčkovi.“ Křupne chrupavka. ON odvrátí zrak kamsi do neurčita ke dveřím.

On shlédne dolů do sešitu. Na řádku je napsáno 3 X 3 = tygři

ON: „Já žádnou pohádku nechci.“

Ozve se křik matky. On pohlédne na otce s matkou - jen dva páry roztažených zorniček přeskakují z jednoho na druhého. Nůž. Vidlice. Kouř.

DRUHÝ TYGR: „V pořádku.“

ON sleduje souboj na stěně. Dva tygři se tu navzájem perou, vstávají na zadních, ohánějí se tlapami a sekají dlouhými zuby.

ON se otočí zády zabijákům. Poodstoupí od nich, usedne do postele, nebo spíše pelechu, kde společně spávali. Za jeho zády je stále vidět, jak se tygři ládují.

V pozadí je slyšet řev ženy a muže. Praskot kostí. Trhání masa. Šelest ohně. ON si zakrývá oči.

PRVNÍ TYGR:

Za chvíli ruch utichne. ON sedí přimrazený k židli, ani se nehne. Pomalu rozevírá prsty a škvírkou kouká po místě činu. Na zemi leží tělo jeho matky, bez hlavy. Ta je zakutálená o kousek vedle. ON zase zatáhne škvírky, je vyděšený. Chvěje se.

DRUHÝ TYGR:

„Moc nás to mrzí, opravdu!“

„Nojo, fakt! My bysme to nedělali, kdybysme nemuseli.“ PRVNÍ TYGR: „Neumíme žít jinak.“

PRVNÍ TYGR: „Neboj, neublížíme ti.“

DRUHÝ TYGR: „Jsme jako vy.“

ON se pokusí uklidnit. Zhluboka popadne dech DRUHÝ TYGR: „Dětem neubližujeme.“ ON se odhodlá dát dolů ruce z obličeje. Snaží se nedívat na místo, kde leží jeho mrtví rodiče. Stínoví tygři jsou stále přilepení na stěně. Už ale leží a okusují imaginární kosti svých kořistí.

ON přejíždí rukou po stěně u pelechu. Přejíždí přes malůvky ohně. Vypadají jako pravěké nástěnné malby. Narazí rukou na schematickou kresbu člověka. PRVNÍ TYGR: „Mluvíme stejně, myslíme stejně, jenom…“ ON svěsí ruku dolů podél těla. Neví, jestli má brečet, jestli se má začít vztekat. Je zmatený. Dojde ke stolu, kde

Ondřej Moravec

str. 164

Brautigenova Melounová pastorála

str. 165

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

je otevřený sešit se vzorcem 3 x 3 = tygři.

Postava

Dialog

PRVNÍ TYGR: „Tak devět krát devět.“

ON: „Mohli byste mi pomoct s násobilkou.“

ON: „Devět krát devět je medvěd.“

DRUHÝ TYGR: „Prosím?“

ON sedí za stolem, zrak stále odvrácený od stínových tygrů. Vidí, jak dávají packy dohromady, postupně vysunují jeden dráp za druhým a počítají.

ON: „S násobilkou.“

DRUHÝ TYGR: DRUHÝ TYGR:

„Pravda. To mě nenapadlo.“ „Aha, násobilka.“ ON:

PRVNÍ TYGR:

„Máš pravdu. Jste jako my.“ „No.“ Tygři chvíli mlčí. ON sebere odvahu a ještě se podívá na těla svých rodičů. Cáry oblečení na těle jsou narudlé. Otec má nůž zabodnutý v krku. ON jenom smutně kývne. Vezme si sešit a zadívá se na stín jednoho z tygrů.

Mlaskání a praskání šlach a kostí utichne. Tygři se teď oba posadí a koukají jeden na druhého jako dvě sfingy. DRUHÝ TYGR: „Co potřebuješ vědět?“ ON: „Kolik je 3 x 3“

Vypadá to, jako by se na sebe oba dívali, ač z tygra vidíme jenom černý obrys. Obraz se opět přibližuje k tygrovi blíže a blíže. Za chvíli jdou rozeznat i licousy. Uši má nastražené. Postupně se ve stínu začne objevovat tygří tvář.

DRUHÝ TYGR: „Devět.“ ON: „Ne.“ PRVNÍ TYGR: „Jak ne?“ ON: „Tři krát tři jsou tygři.“ Jeden z tygrů se poškrábe tlapou na hlavě. DRUHÝ TYGR: „No, to nevím, tak málo nás zase není.“ ON: „A kolik vás teda je?“

Ondřej Moravec

str. 166

Brautigenova Melounová pastorála

str. 167

Barbora Nevolníková

str. 168

→

Bludy z nudy

str. 169

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Sacha má štrnásť rokov. Na štrnásť rokov sa ale nespráva, necíti a ani jeho život nepripomína život bežného školáka. Žije v prominentnej časti Paríža so svojou matkou, svoj čas delí medzi školu, nočný život a občasné víkendy s otcom, ktorý má inú rodinu. Sacha sa nudí, tak experimentuje. Sacha sa nudí až do momentu, kedy stretne Augustina.

Postava

Dialog

Predloha do značnej miery nesie prvky filmového premýšľania: je oprostená od priznanej chronológie, koncipovaná skôr ako sled najzásadnejších scén Sachovho doposiaľ krátkeho života, vyzýva potenciálneho záujemcu o adaptačný scenár o vlastnú interpretáciu textu. Cyklenie obdobných zážitkov spojených s prebdenými nocami v Augustinovej spoločnosti poskytuje zázemie pre formálne nápady, ktoré pomôžu ilustrovať náladu, asi najkľúčovejšiu zložku pre pôsobivosť textu v knihe aj v scenári. Sila knihy spočíva práve v subjektivite prežitku a autorovom uchopení látky, ktoré by som chcela v čo najväčšej miere zachovať aj v scenári.

Román Bludy z nudy francúzskeho mladého autora, vystupujúceho pod pseudonymom Sacha Sperling, žánrovo najlepšie zapadá do neslávne známej škatuľky “coming out of age“. Nesnaží sa ale o portrét doby, ani o jej prikrášľovanie, napriek tomu je tam prítomná nálada jednej generácie, zaznamenávaná priamo jedným z jej účastníkov a tvorcov.

Priložený úryvok zo scenára je pomerne uzavretou sekvenciou z druhej polovice príbehu.

„Slečna mě položí na lavici. Zrovna, když si na mě sedá obkročmo, myslím na to, že jsme si spolu vyměnili akorát těchto dvanáct slov: „kolik/ti/je/chceš/tančit/je/mi/ šestnáct/půjdem/si/sednout/ok“. Vítejte v jednadvacátem století, éře „nárazovek“ a vodky s ovocným džusem. “ Sacha Sperling, Bludy z nudy. Sacha má vo svojom mladom veku túžbu po veľkých emóciách, ale zároveň veľkými gestami opovrhuje. Vzťahy pre neho neznamenajú skoro nič, pozerá sa na ne svojim ironizujúcim pohľadom, snaží sa dištancovať od svojich rovesníkov, ale na druhej strane si zakladá na tom, kým sa obklopuje. V jeho živote chýba otcovská figúra, je plodom vzťahu dvoch bývalých príslušníkov hnutia hippie, ktorí sa nikdy nezobrali. O úsilie svojho otca začleniť sa do jeho života navonok ani nestojí. Napriek tomu, že príbeh sa odohráva v prítomnom čase, miera nadhľadu nad sebou samým, svojim konaním a okolím naznačuje, že Sacha je už starší. Na svoj život sa pozerá retrospektívne, spätne mapuje svoj vzťah s Augustinom, ktorý sa jedného dňa stal neoddeliteľnou súčasťou jeho života a o rok sa z neho znovu vytratil. Čas, ktorý spolu prežili je relatívny, v momente prežitku veľmi intenzívny ale spätne sa mení len na útržkovitý, nekompletný záznam jedného vzťahu. Ich kamarátstvo postupne prerastie v milenecký vzťah, prvý, ktorý pre Sachu niečo znamená. Celovečerný scenár podľa tejto knihy, ktorý vytváram v rámci adaptačného zadania v druhom ročníku, čerpá vo veľkej miere z knihy, ale nedrží sa jej príliš striktne.

Barbora Nevolníková

str. 170

Bludy z nudy

str. 171

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

INT. AUGUSTINOVA IZBA, VEČER

Postava

Dialog

SACHA: „Čo ty?“

Sacha s Augustinom sú usadení na zemi. Izbu osvetľuje iba obrazovka televízora, do ktorej obidvaja hypnotizovane a sústredene zízajú a na všetko vrhá slabé, modrasté svetlo. Poza ich chrbty vnímame aj pohyb na obrazovke - je rozdelená na dve polovice, označené ich menami, na ktorých sa vo vyľudnenej základni uprostred púšte pohybujú skupinky vojakov. Jediným zvukovým podnetom v izbe je ich frenetické stláčanie konzoly a zvuky výstrelov z hry, inak fungujú v absolútnej tichosti.

AUGUSTIN: „Nič moc. Prázdne mesto, paráda. Pár krát som bol von s Martine. Myslím, že ma miluje.“ SACHA: „A ty ju?“ AUGUSTIN:

Na Augustinovej polovici sa objaví veľký nápis “YOU LOST”, na Sachovej “YOU WIN”. Augustin nespúšťa oči z obrazovky, len položí konzolu. Vedľa neho sa Sacha začína vrtieť, pozerá na neho s nervóznym očakávaním. Aby zabránil zbytočným pohybom, zapáli si cigaretu. Augustin dvihne ruky do vzduchu, naťahuje si chrbát. Spustí ruky, natiahne sa k Sachovi a cigaretu mu zoberie. Potiahne si z nej sám a ľahne si na zem. Sacha sa nad tým len pousmeje, ale situácia je razom uvoľnenejšia.

„Ja milujem, keď niekto miluje mňa.“ SACHA: „Ale od nej to predsa nič neznamená.“ Augustin sa zdvihne zo zeme. Nechápavo pozrie na Sachu. Vzápätí akoby mu niečo došlo, zdvihne sa ešte viac, nasadí posmešný výraz. AUGUSTIN:

AUGUSTIN:

„Ty žiarliš!“ „Ešte sa neteš. Príde odveta.“ SACHA: „Leží na zemi, ruka za hlavou.“

„Nie, len si myslím, že-“

AUGUSTIN:

AUGUSTIN: „Čo prázdniny?“

„Ty žiarliš! To je neuveriteľné.“

SACHA:

SACHA: „Ako každý rok. Nevlastný brat bude mať dieťa.“

„Ja sa len snažím povedať, že je dosť hlúpa.“

AUGUSTIN:

AUGUSTIN: „On má každý rok dieťa?“

„Prehovoril pán intelektuál. Pozri sa, kde sedíš a čo robíš, nechcem ťa sklamať, ale filozofia tu dnes na programe nie je.“

Sacha sa pousmeje. SACHA: „Nie, to je prvé. On tam teda ani nebol, má už vlastnú rodinu, ale slávnostne nám to bolo oznámené. Ale okrem mňa to už vlastne všetci vedeli. A mne je to jedno.“

Sacha sa trochu stiahne a urazí. Augustin to vycíti a mierne zjemní tón, rozpráva sa s ním zmierlivejšie. AUGUSTIN: „Pozri, mne je to celkom jedno, ale čo s tým podľa teba asi tak mám robiť?“

Odmlčia sa. Augustin nevyzerá, že by príliš dával pozor.

Barbora Nevolníková

str. 172

Bludy z nudy

str. 173

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

„Tak sa s ňou rozíď.“

zdvihne a prečíta si správu. Nechápavo naň pozrie. Zaklapne notebook a sadne si. Ešte stále pozerá na telefón.

SACHA:

AUGUSTIN: „Prečo by som to robil? Ja sa s ňou rozchádzať nechcem. Ak sa chceš ty, tak to urob sám.“

Postava

Dialog

Trasúcimi rukami vytočí Augustina. Telefón zvoní, na druhej linke ho nikto nedvíha. Martine sa postaví a kráča po izbe. Začína mierne plakať. Hovor skúsi zopakovať ešte raz, ale rovnako neúspešne. Rozplače sa už naplno, sadne si na zem, chrbtom sa oprie o posteľ, dlane v rukách. Hystericky vzlyká.

Sacha ožije. Pozerá chvíľu Augustinovi do očí. Augustin len mykne plecom. Sacha sa nechá vyprovokovať. Vstane, prejde k Augustinovej posteli. Je tam položený jeho telefón. SACHA: „Tak Martine, kde ťa máme…“ Augustin ho len pobavene pozoruje. Sacha sa začína predvádzať. SACHA: „Martine, nechcem ti kecat ani robit falosne nadeje tak to radsej nechame tak. dik za vsetko. augustin.“

Takto zotrvá len pár sekúnd a plač úplne utne. Oči má čierne od rozmazaného makeupu, ale iba si ich ledabolo utrie, rozhodne vstane a prejde ku stolu. Z pohárika na ceruzky vyberie nožničky, sadne si na stoličku, zavrie oči. Otvorenými nožničkami si prejde cez zápästie. Nič sa nedeje. Nie je viditeľná žiadna rezná rana ani krv. Martine otvorí oči. Nožničky sú zalepené od lepidla. Snaží sa ho zoškrabať, ale odlepuje sa len ťažko. Tresne nimi o stôl a vyjde preč z izby. INT. KÚPEĽŇA MARTINE, VEČER

Pozrie na Augustina. Ten si medzičasom zapálil ďalšiu cigaretu. Sacha ťukne do telefónu.

Martine otvorí skrinku nad umývadlom v kúpeľni. Popresúva zopár fľaštičiek, až nájde, čo hľadala - malú lekárničku. Otvorí ju, chaoticky sa prehrabáva niekoľkými krabičkami liekov bez zjavného cieľa. Napokon sa rozhodne pre jednu, otvorí ju a všetky tabletky z plata si vytláča do dlane.

SACHA: „Odoslané.“ Hodí telefón na posteľ, odkiaľ ho zobral a zvezie sa na zem k Augustinovi. Zoberie mu cigaretu z úst podobne, ako mu ju na začiatku scény bral Augustin. Ten sa v dobrej nálade otočí späť k obrazovke televízie.

Do pohárika si napustí vodu, sadne na zem, opretá o vaňu. Po jednej si začne tabletky dávať do úsť a zapíjať vodou. Tabletka, voda, tabletka, voda, drží sa striktného tempa. Pozerá pred seba, v očiach sa jej znovu zbierajú slzy.

AUGUSTIN: „Švihaj, pomsta čaká.“ INT. IZBA MARTINE, VEČER

INT. IZBA MARTINE, DEŇ Martine si líha na posteľ. Obradne a pomaly, akoby sa pred niekým štylizovala, hoci miestnosť je prázdna. Urovná si vlasy, zavrie oči, ruky spojí a preloží na hrudi. Zhlboka sa nadýchne a zostane ležať na posteli. Vydrží tak asi tri sekundy, kým ju napne na zvracanie. Vykloní sa mimo obraz, to, čo sa deje, napovedá len zvuk.

Izba Martine ničím nevybočuje zpredstavy o priemernej dievčenskej izbe. Biele steny, obliečky s kvetinovým vzorom, prevažne biely nábytok. V rohu písací stôl, nad ním nástenka s fotkami malej Martine a súčasnej Martine vekový rozdiel medzi fotkami nie je príliš priepastný. Martine leží na posteli, notebook má opretý o kolená. Na posteli jej zavibruje mobil. Pomalým, znudeným pohybom ho

Barbora Nevolníková

str. 174

Bludy z nudy

str. 175

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

INT. NEMOCNICA, NEURČITÝ ČAS

Dialog

je, našťastie, čin vašej dcéry bez výraznejších poškodení, je potrebné, aby sme ho vnímali ako volanie o pomoc.“

Pod umelým svetlo v nemocnici na všetko okolo uvaľuje nepekný, neprirodzený zeleno-biely odtieň. Martine, ležiaca v posteli a napojená na hadičky kvôli tomu vyzerá ešte nezdravšie, ako normálne. Je bledá, vlasy má v pramienkoch začesané dozadu. V izbe v nemocnici je sama.

Martinini rodičia len ticho pozerajú. Lekár si oprie dosky o hrudník. LEKÁR:

Pred izbou na chodbe sú jej ustarostení rodičia. Matka je hysterická, tlmene vzlyká, čo jej manželovi lezie na nervy, no necháva ju plakať mu na ramene. Hladká ju po chrbte, ale nedá sa povedať, že by to bol upokojujúci pohyb, sú to krátke, trhané, drsné pohyby. Matka je mierne neprítomná, pozerá do izby na spiacu Martine; otec komunikuje s lekárom, ktorý stojí pri nich.

„Navrhoval by som sedenie u psychiatra minimálne raz do týždňa a zvážil zmenu prostredia.“

INT. AUGUSTINOVA IZBA, NADRÁNOM

LEKÁR: „Tak teda… vaša dcéra bude v poriadku, možnosť trvalých následkov môžeme vďaka rýchlej hospitalizácii určite vylúčiť, navyše, väčšina z toho, čo prehltla bol spasmoveralgin a teda liek relatívne neškodný aj pri väčšom množstve.“

Sacha s Austinom sedia v Augustinovej izbe v rovnakej polohe, v akej sme ich predtým zanechali - usadení na zemi v tureckom sede, s konzolami pred sebou a pohľadom upretým pred seba. Vonku svitá. SACHA: „Koľko je hodín?“

Lekár zdvihne oči od karty, z ktorej čítal informácie. Pozrie sa na Martininých rodičov, povzdychne si.

AUGUSTIN: „Neviem.“

LEKÁR: „Neviem, či ste už uvažovali nad ďalším krokom, ale... Dá si dole okuliare.“

Odmlčia sa. Na obrazovke pred nimi je stále rovnaká hra, ako predtým, navzájom strieľajú buď do seba, alebo do iných, nie je to úplne jasné.

LEKÁR:

SACHA: „Urobila niekedy niečo podobné?“

„Ideš dnes do školy?“

Martinina matka zastaví svoje vzlykanie a rázne, až pobúrene sa ohradí.

AUGUSTIN: „To záleží.“

MARTININA MAMA:

SACHA: „Samozrejme, že nie! Ako si to vôbec môžete myslieť, keby niečo také už-“

„Na čom?“ AUGUSTIN:

Lekár ju zahriakne.

„Či pôjdeme spať, alebo nie.“ LEKÁR: „Nie je potrebné sa rozrušovať, je to len otázka. Rutinná. Aj keď

Barbora Nevolníková

str. 176

Chvíľu ich ešte pozorujeme, skrz ich chrbty, ako búšia do hernej konzoly.

Bludy z nudy

str. 177

Jan Peroutka

→ Byl to démon (H. Kuttnera)

str. 178

str. 179

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

V současnosti pracuji pod vedením Mgr. Marka Vajchra na adaptaci novely Běta od Egona Bondyho. Jedním z východisek pro výběr předlohy mi bylo rozhodnutí zvolit knihu od českého autora. První volba padla právě na Egona Bondyho, konkrétně na poměrně rozsáhlý román Cybercomics. Nakonec ale došlo ke změně nejen knihy, ale i autora, abych se po zahájení prací na scénáři rozhodl vrátit se opět k Bondymu. Tomu předcházel takřka mystický zážitek v podobě snu, ve kterém jsem uvažoval právě o adaptování novely Běta. Znovu jsem si tento text přečetl a usoudil, že v podstatě odpovídá tomu, co (a o čem) bych opravdu chtěl psát. Prozaické dílo Egona Bondyho je velmi zajímavým doplňkem k jeho práci filosofické. Nejinak je tomu i v případě této novely, která dle mého názoru v mnohém doplňuje Bondyho myšlenky zformulované v jeho známém textu Útěcha z ontologie, kde se mimo jiné vyjadřuje k případu jednotlivce, který se snaží o naplnění svého cíle, ačkoli je již dopředu zcela jasné, že se mu to nemůže podařit. Podobný je i osud Alžběty Blumové, ženy, o níž je novela Běta. Téma nemožnosti sdílet s ostatními svůj vnitřní svět, téma nevyhnutelného nepochopení je tím, co spatřuji v této knize jako zásadní. Zásadní pro mě jako pro čtenáře, i jako pro autora adaptace.

Postava

Dialog

NA DVOŘE Hudba Děvčata vejdou na dvorek. Ten osvětluje jen svítidlo nade dveřmi. Zastaví se pod stromem. LARKINOVÁ: „Beo, vysvětli mi to maso, nějak to nechápu.“ BEATRICE: „No… to maso je pro něj. On to tak chce. Jinak je zle.“ LARKINOVÁ: „On?“ Beatrice přikývne. BEATRICE: „Mám strach. Všichni máme strach. A nemůžeme nic dělat.“

Předkládám krátkou ukázku, která je fragmentem textu, jenž vznikl ve třetím semestru. Jedná se o adaptaci povídky Byl to démon z pera Henryho Kuttnera. Zaměřil jsem se zde na postavu Jany Larkinové, která přichází do prostředí jí sice známého, ale které má nyní před Janou své tajemství. Hlavním předmětem mého zkoumání byla nevyhnutelná izolovanost Jany od okolního světa a praktická nemožnost tyto hranice prolomit. Filosof Georges Bataille nazývá takový stav (imanentní každému člověku) diskontinuitou a připomíná vzácné (a nikdy trvalé) momenty kontinuity, kdy se jednomu člověku podaří „splynout“ s člověkem jiným. V případě Jany to byla především sestřenice Bea – vnitřní světy obou dívek se krátce proťaly, následoval však nevyhnutelný pád. Izolaci vůči okolnímu světu si snad uvědomuje každý průměrně vnímavý jedinec, přesto jde dle mého názoru o téma, které není ještě zcela prozkoumané, natož vyčerpané. Na konci textu Jana umírá a umírá jako opuštěný jedinec, kterému se nepodařilo sdílet svůj svět s ostatními (a zároveň zcela pochopit a pocítit tajemství světů těch druhých).

LARKINOVÁ: „Něco přece musí jít udělat.“ BEATRICE: „Ukážeme ti to dole.“ Dívky se zastaví u stromu a opřou se. Dívají se na hvězdy. BEATRICE: „Bejt tak někde daleko. Jako ty hvězdy… Máš kluka, Jano?“ LARKINOVÁ: „No, něco takovýho. (usměje se)“ BEATRICE: „Jaký to je bejt s klukem? Ty víš, co myslim.“ LARKINOVÁ: „Ale Beo, to se přece nedá takhle říct.“

Jan Peroutka

str. 180

Byl to démon

str. 181

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

BEATRICE:

Postava

Dialog

BOBBY: „Jo, já vím… chtěla bych se někoho dotýkat, hladit jeho kůži. Pomalu prsty přejíždět každý záhyb jeho těla. Nekonečně dlouho…“

„Já taky nechci.“ KARLÍK: „Á! Bobby se bojí! Bobby se bojí!“

Dívky teď mlčí, dívají se na oblohu. Bea vezme zvolna Janu za ruku. Nedrží se ale pevně, jen konečky jejich prstů jsou propletené.

BOBBY: „Nebojim se. Ale už mě to nebaví. Proč nehrajeme něco jinýho?“

BEATRICE:

BEATRICE: „Chtěla bych někoho mít, někoho svýho. Chtěla bych se s ním celý dny líbat a nemyslet na nic, nemyslet na tohle všechno.“

„Emilko, nemusíš s námi chodit.“ EMILKA: „Já půjdu. Nebojím se.“

Bea se dívá na nebe, pak se otočí k Janě, stoupne si na špičky a políbí jí. Podívá se Janě do očí, obě dívky se zasmějí, políbí jí znovu. Obě se zase opřou o strom. Dívají se nahoru na hvěždy. Najednou se Jana obrací k domu a spatří v okně nového strýce. Trhne sebou. Chytá Beu za zápěstí a běží s ní do domu.

KARLÍK: „A já chci vidět světýlka!“ BEATRICE: „No tak, žádný světýlka tam nejsou!“ KARLÍK:

JANA USÍNÁ

„Jó! Jsou tam! Aspoň někdy tam jsou!“ Hudba:

BEATRICE: „Nejsou.“

Jana leží v posteli, dívá se do stropu. Přemýšlí. Na stropě pokoje se mihotají světla z ulice. Ale kolem je ticho…

KARLÍK: „A jsou! Ty je nevidíš, seš pitomá. Pojďme ho nakrmit.“

DEN A MASO Je den, děti jsou v kuchyni. Dospělí nejsou poblíž. Děti si kreslí, hrají apod. Zvenku přijde Beatrice. Z tašky vytáhne balíček a hodí jej na stůl. Je to maso zabalené v papíru.

Beatrice vyjde jako první. Balíček drží v ruce. Ostatní se pomalu zvedají. Jana stále stojí opřená o linku. KARLÍK:

BEATRICE:

„Tudy, Jano. Pojď za mnou!“ „Jana mi dala trochu peněz.“ „Karlík ještě pobízí Janu gesty.“

KARLÍK: „Půjdeme tam nahoru?!“ (podívá se tázavě na Beatrice a Janu)

KARLÍK: „Musíme se dostat nahoru na půdu. V koupelně je ve stropě sklápěcí žebřík. Musíme vylézt na vanu, jinak na něj nedosáhneme.“

LARKINOVÁ: „Nevím. Možná bych s vámi jít neměla.“

Jan Peroutka

str. 182

Byl to démon

str. 183

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

LARKINOVÁ:

Postava

Dialog

EMILKA: „A co moje oblečení?“

„Nechci dolů, nechci tam…“

KARLÍK:

LARKINOVÁ: „Tam se neušpiníš. No tak pojďme.“

„Vždyť nemusíš.“

Karlík se chce protlačit dopředu, ale Bea už stojí na okraji vany a zatáhne za kroužek ve stropě. Vedle vany se spustí schůdky. Nahoře není tma, okénky ve střeše vniká dovnitř trochu světla. Bea stoupá nahoru. Pak se ozve její hlas.

EMILKA: „Ale musím…“ LARKINOVÁ: „Půjdu hned za tebou. Nemusíš se bát.“

BEATRICE: „Tak pojďte! Janičko.“

Emilka se tedy pomalu vydá na můstek. Jana za ní. Oči upřené na Emilku.

Beatrice jde bez ohlížení první. Jana se za ní dívá. Beatrice dojde k prknu, které vede přes trámy pod další krov. Přejde prkno a vrátí se.

TETA BESSIE: „Jano!“

KARLÍK: „Neudělalas to dobře. Myslelas na něco špatnýho.“

Hlas tety se ozývá odněkud ze spoda. Jana se zarazí, otočí se za sebe, potom se znovu podívá dopředu, ale Emilka tam není. TETA BESSIE:

Bea je celá bledá.

„Janičko! Jano?“ LARKINOVÁ:

Jana už nakročí, že bude pokračovat dál, ale ozve se další zavolání.

„Beo…“ BEATRICE:

TETA BESSIE: „Musíš myslet na něco jinýho! Neboj se! Jdem!“

„No tak. Jani? Kde jsi?“ Jana se otočí a vrací se zpět.

S Karlíkem za sebou jde Bea znovu přes prkno. Karlík si pro sebe drmolí své zaříkávadlo. KARLÍk: „Opice, stolice, rozmlácená palice… Hadička, přilbička, zkrvavená hlavička…“ Beatrice zmizí, po ní Karlík. Potichu a zvolna je následuje Bobby. Emilka stojí před Janou a chvěje se. LARKINOVÁ: „No tak, Emilko.“

Jan Peroutka

str. 184

Byl to démon

str. 185

→ Bc.3

Radek Hosenseidl Andrea Jarošová Adéla Kabelková Klára Kolářová Milada Mašinová Taťána Rubášová Adam Struhala Marek Šindelka

Radek Hosenseidl

→ O vzduchoplavbě

str. 188

str. 189

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Základům řízení průměrně velké vzducholodě se Edna naučila velmi dobře a velmi rychle. V deseti už měla vlastní jednomístné vznášedlo a v patnácti mohla přepravovat i důležité náklady, i když zatím ještě bez živé posádky. Přestože její bratr ovládal vzduchoplavbu stejně jako ona, on sám by nikdy nemohl přepravit ani jedinou bednu chlazených krevet nebo sušených plodů, které Edna zvládala vozit až k hranicím tajuplných Mračen. Asaf uměl vzdušná plavidla otočit hlavou dolů nebo s nimi ve vzduchu udělat vývrtku. Jenže krevety a sušené mango by něco takového jen špatně snášely. A tak dělal Asaf vývrtky a Edna vozila mango a oba se přitom tajně báli chvíle, kdy se Mračna rozestoupí a odhalí své tajemství.

Ednu a Vladčinou metou je pečený páv na víně, Anežka odmítá stát se projektem svého bratra.

Anežka je hodné děvče. Vzdělané, rozumné a cílevědomé. Naučila se to tak od rodičů. Ti jsou taky takoví. Věří, že dobro zvítězí a zlo bude potrestáno. Ví, čemu se v životě vyhnout a co a jak nejhospodárněji využít. Vědí, co je život.

Pokaždé, když tuhle možnost popřela, rozčílil se tak, že by do Mračen nejraději vletěl plnou rychlostí i bez ní. Jenže Anežka věděla, že to neudělá. Ať už jí o svém výletu za bouřkové mraky navykládal cokoli, nepochybovala, že se k nim nikdy neodvážil o jedinou píď blíž než ona, tak co si teď má co dovolovat jí říkat, co je pro ni dobré?

Mračna se před nimi dmula jako nezdolná hradba z černého kamene. Jakýkoliv útok by byl marný. Zatímco kámen se dá rozbít, mraky veškeré snahy o rozmetání lhostejně pohlcují a pokud se samy nerozhodnou, nenechají nikoho nahlédnout dovnitř. Asaf si byl jistý, že jedině nalezení trhliny v bobtnající stěně bouřkových mraků může Edně zaručit, že nebude do konce života rozvážet zásoby potravin. „Ale já je rozvážím ráda,“ říkala mu vždycky. „Vůbec ne!“ volal na ni on ze své kolébající se lodě. „Vždycky jsi přece chtěla pracovat v meteorologickém balónu!“ To byla pravda.

Přestože Anežka pohádkám již odrostla a stihla mezitím dokončit vysokou školu, příběhy o Edně, jak je vymýšlí její kamarádka Miriam, si poslechne ráda. Je zvědavá, co se ukrývá za Mračny, ale než se to dozví, raději by se měla věnovat svému oboru – koneckonců, nestudovala přece vysokou školu jen tak pro nic za nic. Ví, k čemu má vysoká být. Na průzkum Mračen jistě bude mít spoustu času někdy později. Anežčin bratr Daniel má příběhy o Edně rád taky. Udělalo by mu radost, kdyby s nimi Miriam prorazila do televize, jak o tom stále sní. Udělalo by mu ale ještě větší radost, kdyby se jeho sestra Anežka rozhodla prozkoumat Mračna dřív než Edna, protože on sám už to dávno udělal. Pochopil, že teprve za Mračny se skrývá ten pravý život. Ten opravdový život, kdy se okamžik vychutnává plnými doušky, budoucnost neexistuje a všeobjímající láska barví oblaka do červánkova. Jaká je to škoda, že Anežka čeká na Ednu, až na strašidelný konec nebe doletí ona a řekne jí, co viděla. A tak když Anežka nejdříve nedostane vysněnou práci ve zpravodajském oddělení státní televize (i přes to, že dodržela všechny správné postupy, jak takové věci dosáhnout), bere na sebe Daniel roli Asafa, aby Anežku naučil ty nejlepší triky na světě. A nebojí se do Anežčina vzdělávání zapojit ani Miriam a její přítelkyni Vlaďku, jejíž veškeré síly se v posledních týdnech soustředí na blížící se finále soutěže ve vaření. Ovšem zatímco Miriam má

Radek Hosenseidl

str. 190

O vzduchoplavbě

str. 191

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Letiště, odletová hala, int., ráno

Postava

Dialog

Anežka se podívá na mobil a pak ho hodí do tašky.

Kousek stranou od přepážek stojí hlouček cestujících, jde o nějaké dvě rodiny. Dospělí se spolu baví, nedávají moc pozor na děti. Matka se posléze rozhlédne.

Dan: „Co říkali naši?“ Anežka:

Matka:

„Kdy?“ „Kde je Vilík?“ Dan:

Od zařízení na obalování kufrů průhlednou fólií se ozývá smích několika lidí a výrazný dětský řehot. Malého chlapce Vilíka právě omotává fólie za asistence obsluhy. Matka přibíhá a začíná nadávat muži obsluhujícímu stroj, jestli je dospělý a jestli má rozum.

„Tys jim ráno nevolala?“ Anežka: „Abych si všechno dala do pytlíků, kdyby v nákladovým prostoru něco vyteklo. A abych na sebe dávala pozor.“

Kolem prochází Dan s Anežkou. On jí nese krosnu, ona si nese příruční tašku do letadla.

Dan: „Jsi naštvaná?“

Dan: „Ježiš, to je super, to chci taky!“

Anežka: „Proč bych měla bejt naštvaná?“

Sleduje, jak se matka snaží dítě vymotat z fólie. Příliš jí to nejde, a tak jí jde na pomoc i zbytek rodiny.

Dan: „Připadáš mi tak. Ale je to super.“

Dan: „Poď se nechat omotat!“

Anežka: „Co?“

Anežka: „Za stopade?“

Dan: „No, že doopravdy jedeš…“

Letiště, odletová hala, int., ráno Anežka: Anežka s Danem sedí na plastových sedačkách a čekají na výzvu k nástupu do letadla. Dan pošilhává po stroji na obalování kufrů. Anežka mlčí a sleduje tabuli s odlety.

„Prosím tě, už toho fakt nech.“ Dan: „Co jsem zas řekl?“

Dan: „Těšíš se?“

Anežka: „Furt opakuješ, jak je to super. Tak si sám jeď někam, když se ti to tak líbí.“

Nic. Dan:

Dan: „Jsi nějaká zaražená od rána.“

„Ty seš hned taky nasraná.“

Anežka:

Anežka: „Nevyspala jsem se.“

Radek Hosenseidl

„Tak mně to pořád necpi… Co Filip?“

str. 192

O vzduchoplavbě

str. 193

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Dan:

Postava

Dialog

Zřízenec: „Dobrý. Máme dneska sraz. Jedu za ním potom. Odsud.“

„Takhle dovnitř nemůžete.“ Poukazuje na fólii, kterou má Anežka kolem hlavy.

Anežka na to dlouho nic neříká. Dan: Anežka:

„Jak to myslíte, že nemůže? Pípákáma prošla, žádnou bombu v tom nemá.“

„Měl by ses na něj vysrat. Nic mu nedlužíš, nejsi za něj zodpovědnej, nic od něj nepotřebuješ. Akorát tě využívá.“

Zřízenec: „Sundejte to prosím vás.“

Anežka se najednou zvedne a háže si na záda krosnu.

Dan: „To je hrozná buzerace.“

Dan: „Kam zas jdeš?“

Dan Anežce odmotává fólii a motá si ji na vlastní hlavu.

Anežka:

Zřízenec: „Zabalit batoh…“

„Takhle tam doopravdy nemůžete...“

Anežka odchází a Dan zůstává na sedačkách sám. Sleduje lidi kolem. Po chvíli se ozve Anežčin telefon, který tu nechala v tašce. Dan chvíli nic nedělá, ale pak se podívá směrem k balení, Anežka je stále ve frontě. Odhodlá se hovor přijmout. Jde o sestřinu budoucí šéfovou z televize.

Anežka: „On taky nikam neletí, sakra. Já letím!“ Odtáhne Dana stranou. Ten si ještě stále upravuje fólii.

Dan:

Anežka: „Ehm, prosím? Nene, totiž, tady její bratr. Daniel. Určitě. Já jí to vyřídím. A co jí mám vyřídit? Nebo zavolejte za chvíli… Cože?! Ale ségra… Jo, jasně. No… Říkala, že jste ji nevzali. Co se změnilo? Jaké podmínky? Takže jí mám říct, že ji berete? Jo, hm, dobře. Nashle.“

Dan vypne hovor. Sedne si a vrátí telefon Anežce do tašky. Když vzhlédne, vidí sestru, jak táhne batoh zabalený ve fólii. Usmívá se. Utržený kus fólie má omotaný i kolem hlavy.

„Tady ti to trčí.“ Dan: „To je naschvál, nech to tam.“ Ozve se zvonění Anežčina telefonu. Sourozenci na sebe koukají. Dan jako kdyby chtěl upozornit na telefon, ale neudělá to. Anežka: „Ozvu se, až doletím.“ Dan jenom přikývne. Anežka: „A těším se. Strašně moc.“

Letiště, int., ráno Telefon pořád zvoní. Oba stojí u vchodu do chobotu vedoucího do letadla. Zastavil je zřízenec kontrolující doklady.

Radek Hosenseidl

str. 194

O vzduchoplavbě

str. 195

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Dan: „Chtěl jsem ještě jenom… To… Popřát ti, ať se ti daří.“ Náhle změní tón. Dan: „A hlavně si užívej života, nauč se tancovat tango, mluvit španělsky a porcovat bejky. A natoč o tom reportáž a všichni se z tebe v televizi poto!“ „Anežka na něj beze slova kouká.“ Dan: „Po-pokaděj, no. vlastně ty už do tý televize beztak nechceš, viď? A nekoukej na mě jak máma.“ Anežka: „Ty jsi blbej.“ Dan: „Ty víc.“ Dají si pusu na rozloučenou. Anežka postoupí k průchodu. Telefon přestane zvonit. Anežka mává. Anežka: „Hasta la pasta!“

Radek Hosenseidl

str. 196

O vzduchoplavbě

str. 197

Adéla Kabelková

→ Dva

str. 198

str. 199

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Celovečerní bakalářský scénář, žánr psychologické drama s prvky černého a absurdního humoru.

Postava

Dialog

VESTIBUL DIVADLA, INT. - PODVEČER Nervózní Magda (24) čeká po představení ve vestibulu na herce, mezi nimiž je i Petr.

Když bylo Magdě osm, stala se jí ošklivá věc. Propadl se pod ní led na rybníku a začal jí docházet kyslík. Pak ale viděla kulatý obličej zrzavého mladíka s tak světlými řasami, že jeho oči vypadaly skoro jako holé. A potom Magdu vytáhl táta. Teď je Magdě dvacet čtyři a celý život se touží setkat s oním mladíkem, o kterém vůbec nic neví. Věří, že vše zařídil osud a že on je její životní partner. Během představení amatérského divadla se Magda konečně setkává s živým předobrazem své dětské vize. Jmenuje se Petr, chce být komik a jako malý měl nehodu v závodním autě svého otce. A, jaký div, rovněž jako malý chlapec viděl v kritické chvíli jakousi tvář. Ta tvář patřila Magdě. Magda a Petr si vůbec nerozumí. Nemají stejný smysl pro humor, stejné záliby a vůbec se nechápou. Dokonce nejsou ani stejné znamení. Rozhodnou se vyzkoušet společné soužití na tvrzi Hubertov, o kterou se mají přes léto starat. Zoufale se snaží přijít na to, proč se v dětství navzájem viděli, když z nich rozhodně nebude pár a docela si lezou na nervy. Za asistence bizarních figur z okolí tvrze a skautského oddílu začínají zjišťovat, že existuje-li vůbec něco jako osud, rozhodně to není romantik a ani jim neplánuje partnerskou budoucnost.

Magda: „Není to trapný?“ Magdina kamarádka Eva (25), dívka s umělým hrtanem vydávajícím specifický robotický hlas, zavrtí hlavou, ukáže na směrovku HERECKÉ ŠATNY. DIVADELNÍ ŠATNA, INT. - PODVEČER Vidíme zrzavého mladíka se světlými řasami Petra (24). Na kulatém obličeji má pár rudých fleků ze stresu a nervozity. Snaží se je zapudrovat. Podívá se na sebe do zrcadla. Všimne si nánosu pudru na tváři a znechuceně se pozoruje. Vychází z šatny a cestou si raději otírá obličej do kapesníku. VESTIBUL DIVADLA, INT. - PODVEČER Dívky se přesunují k šatnám. Magda: „A co mu mám říct?“ Eva si už už chce zmáčknout umělý hrtan a promluvit, když se objevuje Petr. Magda si jej dlouze prohlíží. Petr je Magdou rovněž fascinovaný. Magda: „Já… já vím, že to bude znít šíleně, ale… viděla jsem tě… Kdysi… Když…“ Petr jí skočí do řeči a doplní Magdu. Petr: „Když jsi málem umřela.“ Magda je šokovaná. Eva se gentlemansky vytrácí

Adéla Kabelková

str. 200

Dva

str. 201

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

ZÁVODNÍ DRÁHA, EXT. - NOC

Postava

Dialog

Petr: „Při nárazu ti puknou kolenní jamky během dvou desetin vteřiny…“

Venkovní automobilová dráha delší dobu nevyužívaná. Na rozsáhlé asfaltové silnici jsou vyskládány staré pneumatiky od kol.

Magda neví moc co říct, zkusí rovněž nadhodit informaci o své nehodě.

Petr a Magda se mlčky prochází po dráze. Jsou nervózní. Petr Magdu zkušeně vede na místo, které jí chce ukázat. Je vidět, že se zde vyzná.

Magda: „Chlad zase prodlužuje období klinické smrti. Měla jsem o pár minut víc než třeba vodáci v jezu. Organismus je paralyzovaný zimou a nemá takové tendence zvracet.“

Petr: „A tady dřív stávala taková tlumící zídka. Táta si stěžoval na svazu, že se o ni spíš někdo parádně rozseká, než že by někomu zachránila život.“

Petr se napřímí. Jakoby Magdu neposlouchal.

Magda:

Petr: „Táta je závodník?“

„Tátovi se skoro nic nestalo. Neztratil ani vědomí.“

Petr: „Kdysi jezdil rally. Nižší ligu. Máma se i tak o něho šíleně bála. Já se nesměl k autům ani přiblížit.“

Magda přemýšlí, je jí zima. Magda: „Znamenalo to něco? To, že jsme se viděli… Pořád se na to sama sebe ptám.“

Petr vede Magdu trochu víc stranou. Petr:

Petr se pokouší zlehčit situaci. „Ale jednou jsem ho ukecal. Ohromný tajemství.“

Petr: „Třeba mi máš dělat navigátorku. A vyhrajem pak mistrovství!“

„Petr prohrabává nízké křoví.“ Petr:

Magda na něj nevěřícně hledí. Petr se rozesměje. „Poprvé jsem tě viděl tady.“ Magda:

Petr rozhrnuje křoví a ukazuje místo Magdě. Ta neví, co si o celé situaci myslet, ale pokouší se jí být zaujata.

„Ty se nebojíš aut? Na mě teda nepůsobí dobře ani vana.“

Petr:

Petr: „Když tátovi selhaly brzdy, vyhodilo mě to až sem. Náraz do hlavy… Chvíli tma. Pak nic… A pak ty.“

„Neblbni! Pro mě ta nehoda byla ohromná výzva! Potlačení sebe sama, strachu z toho, co tě oslabuje! Sednout si do auta znova a věřit jen sám sobě! Dlouho jsem chtěl být závodník! Ale pak jsem si uvědomil, že dneska se tím těžko uživíš.“

Magda chce Petra obejmout, ale on se nevědomky otočí k ní zády a klekne si do místa, které odhalil keř. Magda ucukne v prázdném objetí a konsternovaně hledí na místo, které jí ukazuje Petr.

Adéla Kabelková

str. 202

Dva

str. 203

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Magda:

Postava

Dialog

Eva: „Hm. Asi je to těžší, než být komik.“

(robotickým hlasem) „Hlavně s ním nesedej do auta.“

Petr si ji přeměřuje. Magda se rozezlí. Petr: „Náhodou máme deset procent z lístků.“

Magda: „Nech si to! Ten začátek mohl být lepší, ale máme další šanci!“

Magda je bezradná. Sedne si na obrubník. Je jí do breku. Magda:

Otec: „Pořád jsem doufala, že se tohle jednou stane. Že se potkáme… Představovala jsem si to v milioně situací… jednou jsem tě dokonce objevila spát ve spacáku na irském pobřeží.“

„Na Hubertově, to sotva!“ Magda: „A?“ Magda nasupeně pěchuje věci do kufru.

Petr vůbec nechápe, co Magda říká. Magda začíná brečet. Otec: Magda:

„Neměl jsem ti o tom vůbec říkat… Strašit tam jako nějaká kastelánka… A ještě se starou Kytkovou! Ta už teda taky neni žádná malina…“

„To jako že jsi zrzavej, blbečku!“ Petr ji nejistě obejme kolem ramen. Petr: „Asi bychom se oba prostě jen měli víc snažit.“

Otec se odmlčí, jakoby zavzpomínal na mládí. Nadechne se a pokračuje. Otec: „U vody, kde ses málem utopila! Seš ty vůbec ještě svéprávná?“

U MAGDY DOMA, INT. - DEN Magda jde k otci. Prostorný obývací pokoj, kterému dominuje stará knihovna. Magda skládá ze sušáku oblečení. Některé háže na hromadu, která má přijít do kufru. Magdin otec (50), zpěvák bigbítové kapely, žehlí vybrané kusy oblečení na žehlicím prkně. Na gauči sedí Eva.

Magda: „Všechno do sebe zapadá! Konečně můžu zjistit, proč jsem ho viděla! A Petr to má stejně!“

Otec: „Mně se to nelíbí. Vůbec ho neznáš a jedeš s ním na celý léto někam do prdele.“

Otec podává Magdě úhledně složený komínek jejího čerstvě vyžehleného oblečení. Otec: „Ale dojedem tě zkontrolovat, rozumíš? … Mohli bychom tam i zahrát. To sem ti neřikal? Tady Evča nám fakt něco hekne do mikrofonu!“

Magda: „Právě proto, že ho neznám! Nemůžu se hned vzdávat…“

Adéla Kabelková

str. 204

Dva

str. 205

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

(robotickým hlasem) „Huhú.“

Slyšíme šouravé zvuky. Magda s Petrem se na sebe podívají. Otevírá jim PANÍ KYTKOVÁ (60). Aktivní postarší paní s nabarvenými dlouhými červenými vlasy, na nichž jsou vidět odrosty. Na sobě má riflovou vestu. Rozzáří se jí úsměv na tváři. Podívá se na Magdu

Eva se na Magdu ušklíbne. Eva:

Postava

Dialog

PANÍ KYTKOVÁ: „Dyť ty seš celej táta!“ VLAK, INT./EXT. - DEN Poté si paní Kytková přísně změří Petra, kterému naskákaly rudé fleky ze sluníčka.

Úzká vlaková chodbička, drncání vlaku. Petr stáhne okénko dolů, vykloní se z jedoucího vlaku. Po chvíli se k němu přidá Magda. Sledují ubíhající krajinu.

PANÍ KYTKOVÁ: „Měl byste se víc mazat, mladej pane. Vy ste úplnej adept na rakovinu.“

Po chvíli vidíme jedoucí vlak s otevřenými okny. Z jednoho z nich vykukuje Magda a Petr. Petr před přívalem vzduchu zavírá oči. Do obličeje se mu navíc po chvíli derou Magdiny vlasy, takže Petrův obličej není skoro vidět. NÁDRAŽÍ, EXT. - DEN Turistická mapa, na ní zvýrazněné modré, červené a zelené turistické trasy. Magda drží mapu, natáčí ji. Petr do ní jemně žďuchne. Ukáže na v dáli se vypínající malou tvrz s kulatou věží. Petr si nasadí Magdinu krosnu. Do rukou bere své dva malé kožené kufry. Zezadu vidíme drobné siluety Magdy a Petra, jak vychází vstříc tvrzi Hubertov. PŘED TVRZÍ, EXT. - DEN Magda s Petrem stojí před starou tvrzí. Jedná se o bývalé sídlo, které postupem času sloužilo jako lovecký zámeček a přistavěla se k němu bachratá kulatá věž. Tvrz působí omšele a zašle. Nikde nikdo není. Nedá se však upřít, že by místo nemělo svůj zvláštní půvab. Magda si všímá cedule z kartonu, na níž je napsáno KASA. Nejistě ji následují. Magda s Petrem dojdou k těžkým dubovým dveřím s klepadlem. Magda jej bere, klepe.

Adéla Kabelková

str. 206

Dva

str. 207

Klára Kolářová

→

str. 208

Ke zdi

str. 209

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Ke zdi je scénář dystopického dramatu, délka cca 85 minut. Ústředním tématem snímku je soucit a pocit zodpovědnosti, které nakonec převáží nad ideologickým přesvědčením.

Postava

Dialog

u Jakubovy matky, jež plete realitu se vzpomínkami (a Jana často považuje za svého malého syna, Jakuba), Jakub shání léky. Cesta za doktorem je pro něj přehlídkou hnusu. Násilí a sobectví vyhrávají nad ideály. Jan mezitím předstírá pro Jakubovu matku, že je skutečně její syn, chce, aby byla stará paní spokojená. Dostává se tak do obdobné situace jako Jakub – dělá ze sebe někoho, kým není.

Hlavní postavou je Jakub, třiatřicetiletý muž. Žije ve společnosti, která mu připadá nespravedlivá. Po jaderných válkách lidstvo odvrhlo vyspělou techniku. Střední vrstva zcela vymizela, lidstvo se přeskupilo ve vrstvy privilegovanou a dělnou. Privilegovaní, jichž je mnohonásobně méně, žijí za vysokými zdmi, disponují zdroji a silou. Jenže tento stav není dlouhodobě udržitelný.

Po Janově uzdravení vyráží s Jakubem do sběrného zařízení. Jenže v Jakubovi už se něco zlomilo. Zkouší o Janovi vyjednávat – poukazuje na jeho nízký věk, naivitu, odtrženost, dlouhodobou izolaci. Jenže odpovědí je mu jen chladná ideologická poučka. Jakub se tedy nakonec rozhodne. Vyráží s Janem dál. Přijal svou zodpovědnost za druhou lidskou bytost.

Evropa se přeskupila v několik federací. Tu středoevropskou, v níž žije Jakub, řídí prezident, který je dlouhodobě v kómatu. Jeho správní rada to tají. Jakub je do prezidentova domu, kde žije také jeho syn, snacha a vnuk Jan, nasazen jako agent. Dělná vrstva totiž chystá revoluci. Ta vypukne po smrti prezidenta. Někteří privilegovaní jsou hned zastřeleni. Jiní (jako na příklad prezidentův syn) zvolí dobrovolnou smrt vlastní rukou. Jakubův úkol je jednoduchý – přivést Jana do sběrného zařízení, kde se rozhoduje o osudu dětí z privilegované vrstvy. Jestli jsou ještě natolik malé, aby mělo smysl je převychovat. Nebo jestli si zaslouží stejný osud jako jejich rodiče. Janova matka chápe situaci a Jakuba prosí, aby Jana odvedl – tomu slib nedělá problém, nahrává ostatně jeho plánu. Sama matka zůstává v domě napospas svému osudu – cítí, že její přítomnost by syna mohla ohrožovat, někdo by ji mohl poznat. Janova matka si na Jakubovi vymámí slib, že se o syna postará, a Jakub, ač nerad, na to přistoupí. Toto rozhodnutí však ovlivní dál jeho nazírání Jana. Vyráží spolu na cestu. Jan je celou dobu přesvědčen, že míří do bezpečí za matčinými vzdálenými příbuznými, kteří ho ukryjí. Jakub i Jan se během svého putování seznamují s jiným prostředím – pro jedináčka Jana je to svět za zdí, který neodpovídá tomu, co mu vtloukali do hlavy, a pro Jakuba je to zas svět revoluce a jejích důsledků, který neodpovídá tomu, čemu věřil. V okamžiku, kdy Jan onemocní, je Jakub nucen se o něj postarat. Zatímco Jan leží několik dní v horečkách

Klára Kolářová

str. 210

Ke zdi

str. 211

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

EXT. LES - NOC

Postava

Dialog

JAN: „Lžete!“

Jakub se snaží rozdělat oheň. Moc mu to nejde. Hranice ze dřeva mu padá. Zápalky, které má s sebou, jsou vlhké a nefungují.

JAKUB:

Jakubovi zbývá poslední sirka. Škrtne.

JAN:

„Uklidni se.“

(dutě) „Už je na to moc velká.“

Sirka slabě zasvítí a hned zhasne. JAN:

Jan brečí. (do ticha) „Co udělají s mámou?“

Jakub je rozpolcen mezi vztekem a soucitem. Mlčí.

EXT. LESNÍ CESTA - DEN Slunce vysoko na obloze, je poledno, parno. Z Jakuba leje pot. Jan je myšlenkami příliš mimo na to, aby se zaobíral počasím.

JAN: „Co…“

JAKUB: JAKUB:

„Nechceš si na chvíli odpočinout?“ „Já tě slyším!“ A myslí tím pochopitelně na sebe.

Jakub se dívá na nezapálenou hranici. Jan zvedne beze slova pravou dlaň, na které má fixkou napsáno NE.

JAKUB: „Nevím.“

později: JAN: „Chci to vědět.“

JAKUB: „Nemáš žízeň? “

JAKUB: „Vážně to nevím.“

Jan zvedá zamítavou dlaň.

Jan dlouho mlčí, dívá se do tmy. Nakonec se odhodlá:

JAKUB: „Kurva, co je todle za pózu?“

JAN: „Ublíží jí?“

Jan mlčí.

JAKUB:

JAKUB: „Ženy a děti nechávají na pokoji. Většinou je převychovaj.“

 JAN:

„Ty se jako nehodláš se mnou vůbec bavit, jo?“ Janova zamítavá dlaň.

„Nemůžou mámu taky převychovat?“ JAKUB: „Možná.“

Klára Kolářová

str. 212

Ke zdi

str. 213

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

EXT. LES - VEČER

Postava

Dialog

později

Jakub je naštvaný. Sedí naproti Janovi, který prázdně zírá do ohně. Jakub opéká kus křehkého masa, je to nějaké malé lesní zvíře.

Už je ráno. Bledé světlo. Jakub sbírá bobule. Najednou málem zakopne o zvíře. Je to liška. Naříká už jen slabě.

JAKUB: „Chceš ještě?“

Pohledem se od Jakuba vzdalujeme. Zvuk zvířecího naříkání přestane, Jakub jí pomohl ukončit trápení.

Jan beze slova zvedne pravou dlaň s nápisem NE. EXT. LESNÍ CESTA - DEN později Jan už spí u vychladlého ohniště. Vedle sebe má pravou dlaň s NE otočeným vzhůru.

Vlhko, těžko, studeno. Ze stromů padá voda. Všechno je oslizlé, šedé a nepřátelské. Jedno z prvních podzimních dopolední.

Jakub přehrabuje vychládající uhlíky.

Najednou se ozve podivný zvuk. Jakub ztuhne.

Jan něco ze spánku zamumlá a Jakub se po něm otočí.

Jan se zastaví.

Janovi se svezla levá ruka hřbetem dolů a Jakub vidí, že i na levé dlani je opět napsáno NE - Jan si pojistil obě ruce, vůbec nepočítal s kladnou odpovědí.

Zaposlouchají se. Šustění je blíž. JAKUB: (zastaví se) „Schovej se.“

později Noc, těsně před úsvitem. Kdesi v dálce na obloze se už světlá. Jan a Jakub spí. Všechno svoje oblečení mají naházené na sobě. Najednou Jan otevře oči. Zaposlouchá se do noci. Vzbudily ho zvuky. Naříkavé zvuky.

Jan se snaží odklidit do bezpečí, ale má slabé, strachem podlomené nohy. Upadne. Šustění se rychle přibližuje. Rozhrnou se větve.

Chvíli přemýšlí, jestli by měl vstát.

HLAS MUŽE: „Stujte.“

Podívá se po Jakubovi. Ten spí. Hlas patří mladému muži, asi tak pětadvacet let. Má v rukou zbraň. Je sám.

Jan neochotně vstává. Je mu zima. Bere si svetr. Jde po zvucích. Pod nohama mu zapraská větvička, což ho vyděsí.

MUŽ: „Dokladujte se.“

Dojde ke zdroji zvuků. Je to liška. Umírá. Něco jí napadlo a teď leží a mele z posledního.

Jakub vykročí směrem k muži, ten zamíří zbraní přímo na ně. MUŽ:

Naříká čím dál tím tišeji.

„Stujte, kde jste, kurva.“

Jan nechápe, co by měl udělat. Rozhodně nedokáže zvířeti ublížit.

Klára Kolářová

Jakub se ani nehne. Dokonce i Jan přestal strachem hekat.

str. 214

Ke zdi

str. 215

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

JAKUB:

Postava

Dialog

JAKUB: „Nemáme doklady, příteli.“

„Prostě jsme měli štěstí.“

MUŽ:

JAN: „Ale!“

„Je jich tady víc?“

JAKUB:

JAKUB: „Můžeme to vysvětlit.“

„Mířej opačnym směrem, nahoru nad město.“

MUŽ: „Dneska už jsem slyšel spoustu vysvětlování sviní jako vy dva.“

Jan se příliš bojí toho, co by uslyšel jako odpověď, co to znamená, že míří “nahoru, nad město”.

Vystřelí. Střela jde kus od Janovy hlavy.

EXT. LOUKA - DEN

MUŽ: „Vzal jste synka na vejlet, co? Nám neutečete.“

Jakub leží na louce a dívá se na oblohu. Mraky. Nepřipomínají mu, ani nám, vůbec nic. JAKUB:

Zacílí.

(vnitřní monolog) „Byl bych tak rád, kdybych věřil, že někde nad námi je něco spravedlivýho. Ale nic takovýho není. Jen hustá teplá tma.“

JAKUB: „Mám něco, co by vás mohlo zajímat.“ MUŽ: „Mě nezajímaj vaše prachy.“

Jakub zavírá oči.

JAKUB: „To vim.“ MUŽ: „Syn už má z toho pěkně nasráno.“ Vyděšený Jan zavírá oči a upadá do mrákot. později Je šero. Jan leží na zemi, sám. Není přikrytý, leží tam prostě tak, jak byl. Kus dál se Jakub halí do teplých svršků. Dívá se do mapy. O Jana se v tu chvíli nestará. Jan si všímá toho, že si pomočil kalhoty. Vstává.  JAN: „Jak jste ho…“

Klára Kolářová

str. 216

Ke zdi

str. 217

Milada Mašinová

→ Vrcholky hor → Mor

str. 218

str. 219

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Mé texty se odehrávají ve světech, které značně připomínají ten náš a zároveň se od něj výrazně odlišují. V mých scénářích znovu propukají dávno vymýcené nemoci, vdovy jsou zatloukány v bytech, manželé sobě navzájem přidělováni. Lidé se snaží s vyššími instancemi, státem, osudem vyrovnat podle svých schopností. Hrdinové jsou labilní, zlí, dobří, sobečtí i bezohlední. Atmosféra je krutá, hororová, nepřátelská. Samota vítězí.

Postava

Dialog

EXT . ULICE VE MĚSTĚ - ODPOLEDNE Konec září. Ludmila (22) v černém podzimním kabátě jde po ulici. V náručí nese velkou bílou kytici, ze které visí stuha s nápisem „Šťastnou cestu!“. Ludmila vypadá velmi sklesle, ruce se jí trochu třesou. Má černé vlasy spletené do dvou copů, které jsou uchyceny v šíji. Velké modré oči. Je bledá, ale dost hezká.

Vrcholky hor Ludmilu míjí kolemjdoucí. Není jich však mnoho, ulice nejsou nijak přeplněné lidmi, spíše poloprázdné. Ponurá skupina pubescentů vedená učitelem (muž v černém s odznakem kruhu a hvězdy na klopě). Muži, občas ženy s dětmi. Dětí a žen je o něco méně, než mužů.

Jedná se o celovečerní scénář, v němž hlavní hrdinka Ludmila ztrácí sestru a získává manžela, kterého nechce. Touží uniknout nenáviděným principům, avšak cesta k vrcholkům hor není snadná.

Běžný den. Lidé jsou oblečeni nevýrazně, šedivě, není možné jednoznačně rozpoznat z jejich módy dobu. Nejvíce se jejich styl podobá letům 1960–1970. Ulicí, velmi podobné ulicím v Praze nebo ve Vídni, projíždí plechové, zašlé automobily. Rozdíl, mezi naším a tímto světem je možno jasně zaznamenat pohledem do oken - všechna okna činžovních domů mají uprostřed zavěšen zvláštní přívěšek na dlouhém řetízku. Kyvadlo. INT. ČINŽOVNÍ DŮM U SCHRÁNEK – ODPOLEDNE Ludmila vchází do činžovního domu (vysoké stropy, ornamenty zdobené schodiště, ale vše je zašlé, omšelé a unavené, snad kdysi luxusní, nyní oprýskané). Ludmila nahlíží do plechové schránky, odemyká ji a vytahuje z ní dost objemný dopis. Prohlíží si dopis ze všech stran. Ze schodů schází sousedka v domácím oblečení a pantoflích. Sousedka je asi padesátiletá laskavá paní s pejskem. Tváří se trochu rozpačitě. SOUSEDKA: „Dobrý den!“ (dodá trochu osobněji, pohnutě) „A klidné loučení Ludmilko, dobře to dnes zvládněte!“

Milada Mašinová

str. 220

Vrcholky Hor

str. 221

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

LUDMILA:

Postava

Dialog

LUDMILA: „Dobrý den. Děkuji.“

„Kde je Sisi?“

Sousedka Ludmilu soucitně pozoruje. Její malý bílý pejsek poskakuje okolo a trochu štěká. Ludmila zamkne schránku a jde k výtahu.

MARYLA: „Ty kytky dej do salónu. A utíkej se převlíct! Za chvíli budou čtyři! “

SOUSEDKA:

LUDMILA: (k pejskovi) „Už jdu, Toníku!“ (k Ludmile) „Tak za chvíli nashledanou! “

„Potřebuju s ní mluvit!“ MARYLA: „Je u sebe.“

LUDMILA:

INT. BYT SISI, PŘEDSÍŇ - DEN „Nashledanou.“ Ludmila prochází kolem vystresované Maryly do bytu. V předsíní (která ústí na jedné straně do obýváku a na druhé straně vede k ložnicím) se tlačí tři hudebníci - snaží se dostat dveřmi do obýváku basu, mají jisté problémy.

Ludmila čeká na výtah. Konečně výtah přijede. Ludmila do něj nastoupí. INT. VÝTAH - DEN Ludmila za sebou zavírá dveře výtahu. Je to velmi malý prostor, kromě hlavních výtahových dveří jsou uvnitř ještě druhé dveře, které musí Ludmila zavřít a zajistit háčkem. Potom stiskne číslo 5. Výtah se rozjede. Ludmila pohlédne na objemný dopis. Atmosféra jako v krabici.

HUDEBNÍK 1: „Musíme votevřít to druhý křídlo. Takhle to neprojde.“ HUDEBNÍK 2: „Ježiš pozor na to! Dyť to vomlátíte, zejtra mám další rozlučku, ta basa musí bejt v cajku!“

INT. CHODBA V 5. PATŘE - DEN Ludmila vystupuje z výtahu a zamíří doleva k bytu, kde bydlí se svou sestrou. Na schodišti v pátém patře je umístěn ohromný věnec s bílými pentlemi a nápisem: „V ráji na nás čekejte, v našich srdcích zůstaňte“.

Ozve se spláchnutí záchodu. Do předsíně vyjde z toalety Tanečnice (27), drobná, do drdolu vyčesané tmavé vlasy a výrazné, perfektní líčení, oblečená v baletních piškotech a dresu. Její hubený hrudník a vystouplé klíční kosti skoro vzbuzují soucit. Dívka má zvlaštní, melancholický pohled a do hladka oholené ruce.

Ludmila jde k bytu. Dveře do bytu Sisi jsou otevřené, na prahu stojí Maryla (38), paní, která má všechno na starosti a snaží se svůj úkol splnit co nejzodpovědněji. Maryla má krepaté nazrzlé vlasy a je nalíčená způsobem, který svědčí o tom, že se obvykle nelíčí (naoranžovělá rtěnka na zubech, černá barva na řasy jí opadala i kolem očí); na sobě slavnostní tmavě šedé šaty, boty na podpatku, v kterých zřejmě neumí moc chodit. Právě upravuje dekorace, které jsou před vchodem. Dvě velké bílé vázy s květinami, vedle je zdobená krabice a v ní různé drobnosti - hračky, mince, vzkazy na papíře, dětské obrázky.

Milada Mašinová

Tanečnice si všimne Ludmily, která se snaží vymotat ze změti hudebníků a dostat se za Sisi do pokoje. TANEČNICE (velmi plaše a pokorně) „Dobrý den.“ Pohled tanečnice padne na tlustý orazítkovaný dopis v Ludmiliných rukou.

str. 222

Vrcholky Hor

str. 223

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

LUDMILA:

Postava

Dialog

SISI: „Dobrý den.“

„Tak to jsem ráda! Aspoň něco se dozvím. Otevři to!“

Tanečnice baletním krokem proklouzne kolem hudebníků do obýváku, kde lze tušit jejího partnera.

Ludmila roztrhne obálku a vytáhne tlustý úřední dopis minimálně dvacet papírů.

TANEČNÍK: (ze salónu) „Tak teď dáme ještě jednou ten poslední polibek, nesmíš zapomenout zvednout tu ruku pořádně!“

LUDMILA: (čte první stránku) „Vážená slečno, vzhledem k tomu, že jste dovršila 22 let, přiblížila se i Vám chvíle v životě ženy nejdůležitějí, tedy manželství. Na základě podrobných analýz a léty prověřených postupů vám vládní zmocněnci vybrali pro Vás nejvhodnějšího partnera-“

INT. BYT SISI, SISIN POKOJ - ODPOLEDNE Ludmila vchází dovnitř, stále drží květiny a dopis. Sisiin pokoj je jednoduchá bílá ložnice s toaletním stolkem a skříní. Dvojitá postel. Vše je čisté, ale nijak luxusní. Spíše staré než starožitné. Barva na bílém nábytku se již značně odlupuje.

Do pokoje vejde vystresovaná Maryla. MARYLA:

Vedle obyčejného toaletního stolku u okna je němý sluha. Na němém sluhovi je velkolepě naaranžovaný černý závoj pošitý drobnými perlami.

„Sisi - Tak jak jsi - Ty ještě nemáš ten závoj? Vždyť už jsou čtyři! Ludmilo - prosím tě, pomoz jí s tím, za deset minut musí být v obýváku!“

Sisi (35) sedí u toaletního stolku. Je oblečená v černých jednoduchých šatech, černé silonky se švem, černé boty na nízkém podpatku. Na krku má subtilní zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru kruhu. Pudruje si bledý obličej. Snaží se působit klidně a vyrovnaně, je ale zjevné, že se nesmírně ovládá.

Zatímco mluví, jde Maryla k toaletnímu stolku a bere z něj květiny, které Ludmila koupila. MARYLA: (k Ludmile) „A kdy se převlíkneš?!“

SISI: „Ludmilo! Díky za ty kytky! Dala bys je prosím do obýváku k Robertovi?“

Ludmila chce proti Maryle protestovat. V tu chvíli si Maryla všimne dopisu, který má Ludmila v rukou.

LUDMILA:

MARYLA: „Už to přišlo.“

(překvapeně, znervózněle) „Tobě už přišel ten dopis! …Tak to Sisi přečteš večer, máte čas až do osmi.“

Sisi je evidentně velmi zaujatá. SISI:

Maryla mezitím za sebou zavírá dveře a u toho volá na někoho v předsíni, kdo donesl chlebíčky.

„Vážně! Ukaž!“ Ludmila donese dopis k Sisi. Květiny odloží na toaletní stolek.

Milada Mašinová

MARYLA: „To jste hodná Mirko! Dejte ty chlebíčky do kuchyně, prosím vás, já

str. 224

Vrcholky Hor

str. 225

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

musím zkontrolovat kytky a pak se ještě trochu upravit, úplně se mi rozpadly vlasy.“ Dveře se zavřou. Zvuky z předsíně doléhají do ložnice jen tlumeně. SISI: (statečně) „Pomůžeš mi s tím?“ Ludmila schová dopis do své džínové sukně. Ludmila češe Sisi vlasy do absolutně hladkého, nízkého drdolu. Sledujeme detailně, jak hřeben projíždí rovnými prameny vlasů, Ludmila se dotýká sestřiny hlavy. Je silně rozrušená. Ludmila si dává hřbet ruky před ústa, aby nepropukla v pláč. Sisi zvedne ruku a stiskne ruku Ludmilinu. Ludmila se k Sisi přitiskne, objímá jí zezadu kolem krku, tiskne se k jejím vlasům. Sisi se snaží udržet pod kontrolou, ale není to snadné. Sisi pustí Ludmilu. SISI: „Uklidni se. Vždyť o nic nejde.“ S vyrovnaným úsměvem, ale roztřesenou rukou ukáže k němému sluhovi. SISI: „Dones mi ho prosím.“ Ludmila donese Sisi závoj z němého sluhy. Upevní jí ho na hlavu. SISI: „Annin závoj – nevěděla jsem, že si ho obleču tak brzo.“ Sisin odraz v zrcadle. Na hlavě má velkolepý černý závoj s bílými perličkami. Trochu nejistě se usmívá.

Milada Mašinová

str. 226

Mor

str. 227

Komiks Mor vznikl jako adaptace závěrečného scénáře z prvního ročníku, a to v rámci spolupráce katedry scenáristiky a katedry ilustrace na UMPRUM. Autorkou ilustrací je Petra Josefína Stibitz.

Josefína Stibitz

str. 228

Mor

str. 229

Josefína Stibitz

str. 230

Mor

str. 231

→

Mgr.1

Kristina Dufková Lukáš Hrdý Petr Koubek Kristina Nedvědová Dagmar Pokorná Irena Soukupová Hynek Trojánek Jan Úšela

Kristína Nedvědová

→ Sněží

str. 234

str. 235

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Její magisterský scénář s pracovním názvem Satelit se bude opírat o to, co Kristinu na KSD nejvíce za dobu jejího studia zaujalo. Tím je místo a to jak ovlivňuje autora i postavy ve scénáři. Scénář - pohádkový příběh o mladé unuděné holce, která žije na hranici starého města a satelitu. Společně se svými přáteli si hraje na poslední prázdné parcele a jednoho dne se na ní zjeví vysněný dům, který splňuje všechna dětská očekávání. S domem se ale i objevuje Elegán, který ukořistí jedno z dětí. Hrdinka mého příběhu se tak bude muset seznámit s tím, že existuje stará a nová magie místa, a že na světě jsou čarodějové zlí a dobří. A že jeden z čarodějů je i její babička, která ji dopomůže získat kamarádku zpět pomocí starých a ověřených kouzel. Příběh vychází ze zkoumání a atmosféry městských periferií a jejích zákonitostí. Film bude animovaný a bude vznikat pod rukou animátora Jakuba Kouřila (Mechanický dědeček, Malý Cousteau).

Postava

Dialog

Synopse TEREZA (27) je docela překvapená, že letní oslava jejího OTCE (55), je ve skutečnosti oznámení zasnoubení s novou nastávající. Ona ani její sestra PETRA (25) netušily, že se něco takového v otcově životě chystá. Pro Terezu - na rozdíl od své sestry - je otcovo zasnoubení definitivním koncem původní rodiny. Při následné návštěvě matky a babičky, vnímá Tereza tuto dvojici jako ubohý kontrast k lesku a přepychu otcova nejen milostného života. Rozhodne se využít otcovo pozvání na svatbu k tomu, aby nejen vrátila řád do rodiny a jejího fungování, ale aby i otci dokázala, že jako rodina mají stále smysl. Jenomže tento Terezy cíl se nijak neslučuje s osobními pocity zbytku rodiny. Terezy matka ESTER (52) se už dávno přenesla přes bolest z rozchodu s manželem a je jí jedno, koho a proč si znovu bere. Chce žít svůj život, který ale v lecčem připomíná stagnaci a lenost. Petra zase žije v celoživotním stresu z hledání toho pravého, bez ohledu na reálný stav věcí. Babička se připravuje na smrt a rekapituluje svůj život, který shledává jako - ne příliš šťastný. Terezu tohle ale jednoduše nezajímá. Nátlakem a odříkávání si svého vlastního osobního života, se snaží zvrátit osudy svých blízkých. Během svého umanutého plánu předělání svých blízkých ji do cesty vstupují různá nová fakta o své rodině, které musí zpracovat. Všechny totiž žijí úplně jiný život, než si Tereza myslí. Petra nemůže Tereze přiznat, že má nefunkčního partnera a přivést ho na svatbu. Ester nemůže Tereze přiznat, že jí vadí vlastní pohodlnost. A babičky věčné rozhovory pro samu sebe odhalují, že ani ona nebyla k Tereze upřímná a její manželství s dědečkem byly ve skutečnosti dva rozdělené světy. I důležitá rozhodnutí, jako pohřbení dědečka, se odehrávala bez její přítomnosti. A tak se Tereza dozvídá, že rodina nevěděla kam dědečka pohřbít. Rodinná hrobka totiž ještě neexistuje. Dědečkův hrob je tedy na zahradě. Tereza po tom všem, musí uznat, že každý má právo na svůj vlastní, ač nepovedený život. Rozprášení dědečkova popela na místě, kde byla rodina šťastná, se stane jediným možným činem, kterým Tereza rodině pomůže.

V současné době se Kristina věnuje přípravě natáčení celovečerního filmu Sněží, z něhož je i ukázka. Tento film by měl být jejím debutem jak scenáristickým (tzn. že se konečně něco reálně natočí) ale i režijním (tzn. že to jinak nešlo). Čeká ji roční natáčení dokumentu pro ČT Ženy ve vědě (dramaturg/scénář) a pracuje na dlouhodobém projektu o městech Tel Aviv, Mostar a Talin (scénář/režie). Plus je na volné noze, takže se projekty a situace mění každý týden, za což se dá jen poděkovat Pánu Bohu. Film vzniká jako debut - v produkci Frame Films. Jedná se o magisterský projekt Kristiny Nedvědové a producentky Jitky Kotrlové. V nejbližší době nás čeká natáčení teaseru a objíždění evropských workshopů. Předpokládaný termín realizace a zároveň náš sen- je léto 2015. Kristina se navzdory svému původnímu zaměření scenáristy bude na filmu podílet i režijně. Tuto pro ni novou polohu si ověřuje i nyní při natáčení první části dokumentárního filmu Tři (popisuje tři města Tel Aviv, Mostar a Tallinn) ve spolupráci s Tomášem Elšíkem (tento rok debut Message from Dement ze Sao Paula).

Ukázka ze scénáře připravovaného celovečerního filmu Sněží.

Kristína Nedvědová

str. 236

Sněží

str. 237

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Tereza klimbá na gauči u televize. Když v tom slyší, jak bouchly dveře na zahradu. Probere se a vypne televizi. Nastražené uši. Co to bylo? V okně na zahradu vidí babičku. Stojí v měsíčním světle v sadu. Stromy vrhají dlouhé a ostré stíny. Tereza rychle vstane z gauče.

Postava

Dialog

Tereza: „Jak jeho?“ Babička se otočí a vrací se zpět do domu. Šourá se. Tereza podezřívá babičku z nevěry s kosmonautem. Výhružně se zeptá.

Babička bloumavě chodí po zahradě. Možná i trochu smutná, kouká na nebe. Tereza stojí na prahu domu.

Tereza: „A kde byl děda?“

Tereza: „Babi?“

Babička: „To mi bylo u prdele.“

Ale babička na ni nereaguje. Tereza se víc zachumlá do svého županu a vydá se trochu třesoucí se nohou za babičkou. Ta stojí přesně na hranici světla, které vrhá lampa u vchodu domu. Dál už je jen temnota noci. Do té Tereza hledí docela vystrašeně. Na konci stínu už nevidí nic. Zastaví se vedle babičky, podívá se také na nebe. Hned se jí tvář změní. Uvolní. Nebe je totiž magické.

Tereza nad slovy babičky vytřeští oči a podívá se za ní. Babička pomaličku pochoduje k domu. Tereza se znovu podívá na nebe, kde se kříží mnoho vesmírných družic, blikají letadla. Babička se zastaví a otočí se na vnučku. Babička: „Je ti smutno, viď?“

Babička: „Byla jsem ještě mladší než ty, když jsem čekala tvojí mámu.“ Začne s vyprávěním tak, jak to umí jenom babičky. Tereza poslouchá a dívá se na hvězdy.

Tereza se snaží zakrýt, že jí je mírně do pláče. Schová bradu do županu a neotočí se. Babička zakroutí hlavou a pokračuje v cestě do domu. Nohy jí šustí o mokrou trávu. Rosa se vsakuje do bačkor. Babička:

Babička:

„S mámou ani s tátou nezestárneš, ty budou pod drnem dřív než ty… měla bys bejt s tím, kdo tě do hrobu jednou doprovodí.“

„Stála jsem tady u věšáku na prádlo, byla noc jako tahle a věšela jsem prádlo. Měla jsem ráda, jak pak druhý den vonělo, víš?“ Tereza nezáživně kývá. Babička: „A tam nahoře někde, byl Gagarin.“ Tereza v záklonu hlavy, trochu nechápe. Zamračí se. Babička: „A já si říkala, jestli mě vidí? Z tý vejšky? Jestli vidí, jak tady věšim prádlo? A jsem jenom jeho?“

Tereza se konečně podívá na babičku, která teď jak ve světelném tunelu mizí v útrobách domu. Chce se na něco zeptat, ale stažené hrdlo jí to nechce dovolit. Babička zmizí ve dveřích a Tereza má náhle pocit, že ji někdo ze tmy sleduje. Pomalu otočí hladu směrem do tmy. Vítr se opře do větví a my i Tereza máme na chvíli pocit, že snad slyšíme šepot. Stěna z temnoty, jak kdyby se posunula o metr k ní. Tereza uklouzne na rose, ale nebrání ji to v tom aby běžela rychlostí blesku za babičkou do bezpečí domova.

Babička se přestane dívat do hvězd. Podívá se před sebe do temnoty. I Tereza se tam podívá.

Kristína Nedvědová

str. 238

Sněží

str. 239

Hynek Trojánek

→

str. 240

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 241

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Chci dělat věci, které budou srozumitelné nejen pro mě či pro moji generaci, ale i pro moje rodiče, tetičky a strejdy. Nechci otravovat svět svým zhrzeným a zlomeným nitrem a pak se divit, že to nikoho nezajímá. Nechci psát texty, které ocením jenom já a pak kárat všechny kolem za to, že je nepochopili.

Postava

Dialog

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU Film Na štěstí… je fiktivním dokumentem o životě a smrti designéra Vincenta Connara, autora fontu Comic Sans. Tento font, vycházející z komiksové estetiky, je od roku 1995 součástí každého operačního systému Microsoft Windows, díky čemuž se rychle rozšířil mezi typografie neznalé uživatele. Právě odborná neznalost a nevkus uživatelů způsobily, že se font osvobodil ze stránek komiksů a začal se objevovat na tiskovinách a materiálech všeho druhu – od svatebních oznámení přes vývěsní štíty až po menu v restauracích, pročež je odborníky z grafických oborů dodnes zatracován a nenáviděn. Nenávistné snahy vyústily dokonce k založení iniciativy Ban Comic Sans či k programům, které vám Comic Sans na webu automaticky převedou na font jiný.

Veškerou tvorbu chápu jako snahu o dialog teď a tady. Nevěřím v dělání věcí, které teď tak úplně nikoho nezajímaj, ale jednou, počkej, jednou to někdo ocení. Víc a víc cítím potřebu nebavit se o geniálních scénářích, na které v šuplících usedá prach, ale co možno nejvíce, byť limitně, se blížit realizaci. Nerealizovaný scénář vnímám jako auto bez motoru, které můžete ukazovat, tunit, vyvíjet, ale když si do něj sednete, je vám trošku smutno, protože prostě nejezdí…

Fiktivní dokumentární film Na štěstí… chce do absurdity dotáhnout některé fanatické aspekty výše zmíněného reálného příběhu a zároveň poodhalit postavu samotného autora fontu.

Přikládám námět na fiktivní dokumentární film, který bych rád udělal. Jednou…

Zcela vyfabulovaný příběh je vyprávěn prostřednictvím několika postav, které byly při klíčových událostech, jež formovaly Vincentův život. Postavy popisují své zážitky s Vincentem, které následně vidíme banálně inscenovány a konstruovány (podobně lo-fi, jako například rekonstrukce loupežných přepadení v televizních novinách). Postavy stojí vždy v prostoru, jehož se vyprávění týká a ve kterém se zároveň odehrávají inscenované části.

Dále přikládám ukázku z celovečerního scénáře Takoví pitomci. Jedná se o práci z druhého ročníku studia, kdy jsem se pokusil o adaptaci knihy Archeologie přítomnosti od italského autora Sebastiana Vassalliho. Ústřední dvojici, italský pár, který tak dlouho bojuje za lepší svět, až s údivem zjistí, že uběhlo několik dekád a světové uspořádání je stále nedobré, jsem přesunul do Prahy a příběh přefabuloval do místních podmínek.

Výchozím a zároveň konečným bodem příběhu je Vincentův honosný dům, ze kterého Vincent před smrtí několik let nevycházel, protože před ním probíhala permanentní demonstrace proti jeho osobě a jeho fontu. Právě v tomto domě psal Vincent dopis na rozloučenou, který je dalším zdrojem informací pro příběh a zároveň se přímo obrací k postavám. Právě díky dopisu se dokument vůbec točí – dopis nedávno zveřejnil účastník poslední demonstrace proti Comic Sansu, během které byl Vincent zabit. Skrze autentické vzpomínání postav, které je často v rozporu se čteným dopisem se tak dohromady skládá příběh nešikovného, neoblíbeného a rozmazleného chlapce vyrůstajícího na vesnici, jehož otec je místní starosta a matka maluje Kinder vajíčka v továrně. Rodiče jsou přesvědčení, že Vincent po mámě zdědil obrovský výtvarný talent - pravda je ovšem taková, že talent Vincent ani máma nemá.

Hynek Trojánek

str. 242

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 243

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Jakožto aktivní rodiče úzkostlivě sledují Vincentovy výkony ve výtvarce, které nejsou nijak oslnivé – odbornice matka a otec silou své pozice zakročí a učitelka ustoupí (než se s nimi hádat, to mu radši tu jedničku na vysvědčení napíšu).

Postava

Dialog

Vincent si v dopise stěžuje na učitelku ze zakládky, která je prý zdrojem problémů: díky ní žil celý život ve lži, to právě ona mu dodala důvěru. Svým rodičům vinu nepřičítá, chtěli prý pro něj to nejlepší. Učitelka, která vlivem dopisu přišla o práci, ho doteď nenávidí.

Vincent je tak přesvědčený o svém talentu, neb ho o tom doma i ve škole ubezpečují. Vincent se připravuje na zkoušky do Prahy. Když otec vidí, že se na školu nedostal, bere peníze z veřejného rozpočtu a coby úplatek je podstrčí do školy (rozhovor s tím, který úplatek přijmul).

Vincent vyšel s dopisem před barák a chtěl ho hodit do schránky – kdosi mu ho sebral a zmizel, zbylý dav ho utloukl k smrti.

Ve škole ho spolužáci nenávidí, tuší totiž, jak se na školu dostal. Vincent se rozhodne, že jim to ukáže: jako domácí úkol Vincent v baru před očima štamgastů navrhuje font Comic Sans. Pověst lidového tvůrce písma z hospody se šeptandou šíří celou Prahou a do onoho podniku mu ohledně dalšího vzhledu písma chodí radit kde kdo, od maminek s dětmi až po důchodce.

Zbývá dodat, že internetové komunity na podobný film vysloveně čekají. Přestože již toho o Comic Sansu bylo napsáno a řečeno mnoho, stále přitahuje pozornost. Právě fiktivní absurdní příběh je adekvátní reakcí na příběh absurdní avšak reálný. TAKOVÍ PITOMCI

Svůj návrh písma posílá Vincent sebevědomě firmě Microsoft, kde se jeho infantilně vyhlížejícím náčrtkům porotci vysmívají. Jeden z porotců si však splete hromádky skic a Comic Sans omylem zařadí mezi fonty, které prošly výběrem (rozhovor s ním).

PŘED ÚSTAVEM Po zběsilé jízdě sesedají JAKUB i BÁRA z kol a stojí zčistajasna před velikou budovou kdesi na Hájích. Vypadá jako bývalý zámek, je oplocená, je na ní cedule: DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV. Za okny se občas někdo mihne, žádnou konkrétní činnost však vyčíst nelze.

Za Vincentem přichází osoba z Microsoft a předává mu kufřík s penězi jako honorář za font. Vincent se přijede pochlubit za rodiči, jeho otec je ve vězení za vytunelování úřadu. Vincent se ptá, na co ty peníze šli, otec mu to nechce říct. Vincent mu hrozně vynadá, jak prý to mohl udělat a nedá mu ze svého výdělku ani korunu (rozhovor s člověkem z vězení, který byl svědkem rozhovoru).

BÁRA pozoruje vynervovaného JAKUBA, snaží se ho uklidnit. Bára: „Lidi jsou tady jen na pár týdnů, nikdo se tu moc nezabydluje, nehrozí, že by ho někdo výrazněji šikanoval. Je to tu rychlý proces a jsou zvyklý na všelicos. Než ho odsoudí, bude tady tak akorát…“

Vincent chodí spokojeně po městě, všude se to hemží jeho fontem. Vincent chodí na večírky, užívá si slávy, kolegovéspolužáci mu hrozně závidí a chtějí se pomstít. Zvrat: matka umírá a řekne mu, jak to bylo s jeho talentem a s penězi, které otec ukradl. Vincentova milenka / modelka ho opouští, protože se najednou zjišťuje, že Comic Sans není tak super (pomsta spolužáků ze školy, kteří soustavně informují veřejnost o nedostatcích písma Comic Sans).

JAKUB si zapaluje cigaretu a pokyvuje hlavou, jako že je mu to všechno naprosto jasné. Bára: „Ráno jsem sem volala. Jmenuješ se JAKUB TRUHLÁŘ, že jo?“

Vincent se schovává doma. JAKUB se na BÁRU tázavě otočí. Celý svět přemalovává návěstní štíty jiným fontem.

Hynek Trojánek

str. 244

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 245

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Bára:

Postava

Dialog

Vrátná (M.O.): „Na autě máte logo studia a představ si, máte dokonce i stránky, kde máš fotku…“

„Přejete si?“ Jakub: „Dobrý… Rád bych za JONÁŠEM SOCHORKOU.“

JAKUB pokyvuje chápavě hlavou. Z držáku na kole si vytahuje láhev s pitím a dlouze pije.

Vrátná (M.O.): „Návštěva?“

Bára: „Říkali, že to není problém, pokud JONÁŠ potvrdí, že tě zná, tak tě za ním pustí. Říkala jsem, že tu budeme něco po poledni.“ JAKUB se podívá na hodinky. Jakub:

Jakub: „Ano.“ Hlas v reproduktoru utichne. JAKUB čeká, co se bude dít. Nemotorně přešlapuje přede dveřmi, které se po chvíli rozletí. Stojí v nich rázná žena kolem padesáti, na sobě má světlou uniformu, připomínající tu nemocniční, ale více pohodlnější, více sportovní.

„Jsme přesný jak smrt.“ Vrátná: BÁRA se na něj povzbudivě podívá, pokyne hlavou směrem ke vchodu.

„No pojďte, pan SOCHORKA kvůli vám zatím neměl oběd, čím dřív se nají, tím lépe.“

Bára: „Jenom řekneš, jak se jmenuješ.“ JAKUB típne cigaretu a vydává se na cestu. Těsně před vraty se otočí. Jakub:

JAKUB vchází dovnitř, VRÁTNÁ ho vede spletitými uličkami veliké budovy. Dlouhé a nepříjemně jednobarevné chodby zejí prázdnotou – všichni jsou na obědě. VRÁTNÁ JAKUBA sebevědomě vede labyrintem. Vrátná:

„Nenechaj si mě tam, že ne?“

„Vaše dcera říkala, že jste se dlouho neviděli.“

Bára: „Bohužel, je ti víc než osmnáct…“

JAKUB zpozorní a doběhne na úroveň vrátné, která štráduje pár metrů před ním.

Jakub: „Hm.“

Jakub: „Prosím?“

JAKUB zatáhne za kliku velké zelené brány a vstupuje do areálu.

Vrátná: „No, ráno volala.“

V ÚSTAVU Jakub: Rozlehlá zahrada, zrezlý stojan na kola, několik složených cihel, prázdno. JAKUB přechází ke dveřím se zvonky, pomalu a nejistě. Nápis vrátnice na jednom ze zvonků je podtržený červenou fixou. JAKUB na něm dlouze podrží prst.

Hynek Trojánek

„Jo…“ Vrátná: „Ale JONÁŠ si vás evidentně dobře pamatuje.“

str. 246

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 247

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

„Jak… jak se má?“

je unavený, má kruhy pod očima, rozcuchaný, to vše přes to, že se zde evidentně nevyhne pravidelné hygieně. JAKUB usedá vedle JONÁŠE, sleduje ho a přemýšlí, co říct.

Jakub:

VRÁTNÁ se zastaví ve svém pochodování a otočí se přímo na JAKUBA.

Postava

Dialog

Jakub: „Jak to tady zvládáš?“

Vrátná: „Jste jeho první návštěva, je dost izolovaný.“ JAKUB chápavě kývne. Stoupají po schodech až k lítačkovým dveřím do menší společenské místnosti. Před nimi se vrátná zastaví.“

JONÁŠ se dívá všude jinde, jen ne JAKUBOVI do očí. Hraje si se šňůrkou, která po obvodu utahuje přidělené kalhoty. Mluví velmi nezřetelně, má problémy s artikulací, i přes určitou zastřenost zní však jeho hlas pevně a sebevědomě. Jonáš: „Tady asi dobře. Ve vězení to bude horší.“

Vrátná: „Po celou dobu tam bude sedět výchovný asistent. Je to nutné, doufám, že vám to nebude moc vadit. Není tam přímo od toho, aby přesně naslouchal tomu, co si povídáte, je tam spíš tak… pro jistotu. Máte 20 minut.“ Jakub S Jonášem

JAKUB dlouho mlčí, neví jak pokračovat. Hledá ta správná slova. JONÁŠ je na jednu stranu rád, že přišel, na druhou stranu jím tak trochu opovrhuje. Je to jen další z mnoha lidí, kteří si ho během těch několika málo dní zevrubně prohlížejí. Jonáš: „Jestli se mě chceš na něco zeptat, tak se prostě zeptej.“

JONÁŠ sedí v koutu společenské místnosti a kouká se z okna, vedle něj sedí mladý ramenatý muž a něco si ťuká do mobilu. Místnost slouží k širšímu setkávání či snad výuce, je zde několik školních lavic, židle, tabule, flipchart.

JAKUBOVI se klepou ruce, potí se, oči se mu zalévají slzami z bezvýchodné situace.

Když se otevřou dveře, JONÁŠ se otočí směrem na JAKUBA a asistent přestane psát do mobilu a vstává a přichází k JAKUBOVI. Podává mu ruku.

JONÁŠ se mu nečekaně zadívá zpříma do očí. Jonáš: „Jo. Fakt se to stalo.“

Asistent: „Dobrý den.“ Jakub: „Zdravím.“ Asistent: „Budu tady v rohu, moc si mě nevšímejte, jenom kdyby něco…“

JAKUBOVI naplno vhrnou slzy do tváře. JONÁŠOVI také, bez ohledu na to co říká, to není nijak překvapující. Je jasné, že pod tenkou verbální slupkou drsnosti je to jen mladý kluk, kterému se něco nepovedlo. A nyní je rád za to, že se může svobodně vybrečet před někým, koho zná. Hraje si zuřivě se šňůrkou na kalhotách, omotává se mu kolem prstů, které bělají bez přívodu krve. JONÁŠ vzlyká se slzami v očích a do toho vyráží jednotlivé úseky vět.

Jakub: „Jasný.“

Jonáš: JONÁŠ sleduje JAKUBA, jak se k němu blíží. Vypadá hrozně –

Hynek Trojánek

str. 248

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 249

Scéna

Postava

Dialog

„Byl toho jsem Ano,

Scéna

jsem sjetej. Copak to nevíš? Jsou plný noviny i televize! Prostě se vyfetoval a zastřelil jsem je! já, syn SOCHORKOVÝCH!“

JONÁŠ vzlyká a celý se klepe. JAKUB chvíli váhá, nakonec se k němu instinktivně přibližuje a chystá se ho obejmout, snad aby ho umlčel. JONÁŠ ho odstrčí a jen přilévá další olej do ohně.

Postava

Dialog

Je to směs naštvanosti pramenící z toho, že se JAKUB dozvídá něco, co už možná dost dlouho věděl, ale odmítal si to připustit. Dlouho tušil, že SOCHORKOVI asi byli tak trochu pitomci, ale doufal, že se právě od JONÁŠE dozví, že tomu tak nebylo. Ale stalo se to, z čeho měl strach – vědomí, že jsou pitomci, se nejen potvrdilo, ale i možná trochu prohloubilo. Poté, co se oba pozorují a oba se jak se patří vybrečí, nakloní se JAKUB k JONÁŠOVI, obejme ho a pošeptá mu.

Jonáš: „Utekl jsem na pár dní z domu a pak se vrátil pro peníze, chtěli jsme odjet s IVKOU do Španělska, ONDRA mi vlezl do cesty… Kdyby zůstal spát…“ JAKUB brečí, každé JONÁŠOVO slovo je jako hřebík, který do něj zatlouká.

Jakub: „Moc mě mrzí, co se stalo.“ JONÁŠ se kouše do spodního rtu, utírá si oči. JAKUB ODCHÁZÍ

Jonáš: „Stejně se o mě starali jen proto, že chtěli, abych byl jako oni. Sobci!“ JAKUB se na něj zčistajasna utrhne. Křičí tak, až ho to samotného překvapí. Ví, že to co sám říká, není tak docela pravda, ale prozatím odmítá připustit a dát za pravdu JONÁŠOVI.

JAKUB odchází, u dveří sedí ASISTENT, opět si hraje s mobilem, takovýchto setkání zažil mnoho a vůbec nic to s ním už nedělá. JAKUB si utírá oči, ASISTENT mu otevírá dveře a povzbudivě se s ním loučí. Asistent: „Trefíte dolů? Všichni jsou teď na obědě.“

Jakub: „Byli to ti nejhodnější a nejvelkorysejší lidi, jaké kdy najdeš! Vůči všem… a hlavně vůči tobě!“

JAKUB souhlasně pokývá. Omámeně se vymotává z labyrintu chodeb, potácí se ke vstupním dveřím. Zmáčkne tlačítko, které dveřmi zabzučí a otevře je, vychází ven a lapá po čerstvém vzduchu. JAKUB S BÁROU ODCHÁZÍ

JONÁŠ se bojí, brání se, má hrozný strach, nechce ztratit snad jediného člověka, který jím hned neopovrhuje, na druhou stranu nemůže připustit, aby lhal. Brečí, bojuje o všechno, o své právo na pravdu.

BÁRA vyhlíží JAKUBA, který se k ní areálem zahrady blíží. JAKUB přijde až k ní, okamžitě se sápe po kolu, jakoby chtěl hned odjet. BÁRA mu zastoupí cestu, tentokrát ne jako při pohřbu, ale opravdu rázně a rozhodně, lačně na něj hledí a nedočkavě čeká, co z něj vypadne.

Jonáš: „Vždyť říkám, to bylo z těch prášků… Mizernej fet.“

Bára: „Jak to probíhalo?“

JAKUB to poslouchá, pláče naplno, vzlyká, ohlíží se po asistentovi, který se po nich občas podívá, ale jinak je zcela chladný a imunní, vůbec ho nezajímá, co se tu odehrává.

Hynek Trojánek

Jakub: „Suprově.“

str. 250

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 251

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

JAKUB strčí do BÁRY, aby se propracoval ke svému kolu, chystá se hned šlápnout do pedálů a odjet.

Postava

Dialog

Jakub: „Byli to takoví pitomci.“

Jakub: „Moc mě těšilo. Díky moc za pomoc a třeba někdy… v lepších časech.“

Jakubův hlas postupně nabírá na síle a mění se v rozhodné a klíčové vyznání. Jakub:

JAKUB odjíždí na kole, BÁRA ho s otevřenou pusou pozoruje. Po zhruba padesáti ujetých metrech JAKUB prudce zastaví, otáčí se na kole a jede zpět. BÁRA ustoupí, JAKUB přímo před ní zabrzdí, chvíli šmátrá v batohu a nakonec vytahuje kazetku, kterou před tím vylosoval z archivní bedny ve svém bytě.

„Pitomci, kteří věřili tomu, že po svém nezachrání jen zvířátka a migranty, ale i jedno dítě z děcáku. A přestože to dítě to vůbec nepotřebovalo, vůbec o to nestálo, oni byli odhodlaný ho nasměrovat na správnou cestu a ukázat mu ty jediné zaručeně pravé dveře… Asi to tak muselo být, že aby byli šťastní oni, musel JONÁŠ být nešťastný. Vážně netoužil žít ve světě obklopeném intelektuály, samozvanými umělci a fanatickými aktivisty.“

Jakub: „Na. Autentický nesestříhaný materiál, domácí video božských SOCHORKOVÝCH. Užívej!“ JAKUB zavírá batoh a chystá se zase odjet, BÁRA si překvapeně prohlíží kazetku, dřív než JAKUB stihne zmizet, chytí ho za ruku.

JAKUB to dořekne a podívá se s úsměvem na BÁRU, která dychtivě poslouchá.

Bára:

Jakub: „Počkej – co na tom je?“

„Tak takoví byli. Ale je samozřejmě jednodušší věřit tomu, že byli skvělý a báječní a jediná chyba byla, že při adopci šáhli po velmi netvárném dítěti…“

JAKUB se zhluboka nadechne, celá věc se SOCHORKOVÝMI ho už hodně zmáhá a unavuje. Jakub: „Většinu svých aktivit si více či méně dokumentovali. Nevím vlastně, co z toho přesně mělo vzejít. Asi byli i tady o krok napřed a chtěli mít zkrátka svůj mediální obraz pevně ve svých rukou…“ BÁRA dlouho stojí a přemýšlí. Nechce se jí vyslovit tak banální otázku, váhá. Bára: „Jaký… jaký vlastně byli?“ Jakub: „Byli to…“ JAKUB se na kole lehce uvolní, už není v napruženém sportovním postoji, ve kterém by byl ihned schopný odjet.

Hynek Trojánek

str. 252

NA ŠTĚSTÍ STŮJTE FRONTU ANEB PŘÍBĚH JEDNOHO FONTU

str. 253

Jan Úšela

→ Veselá

str. 254

str. 255

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Zrovna jsem v prváku na magistru. To znamená, že je to jediný rok, kdy nemusím odevzdávat scénář. Ten můžu psát celé dva roky, takže se předpokládá, že na něj bude fůra času, bude vybroušený, dobrý, nejlepší. Takže co psát?

Postava

Dialog

Int. den – věž kostela Jsme uvnitř věže kostela. Jsou tu starobylé dřevěné trámy a hlavně hodinový stroj. Na stěně jeho mechanismu visí obyčejně vypadající hodiny napojené na stroj. Hlasitě na nich tiká vteřinová ručička. Tik-tik-tik-TIK! Za chvíli bude celá. Deset-devět-osm-sedm…

Už jsem dělal něco, co bych nazval symbolistní freudiánská komedie, experimentální adaptační drama v proudu vyprávění a naposled to bylo autobiografické psychiatrické lovestory. Takže jedna podivnost za druhou. Jako zlatý hřeb svého scenáristického studia chci udělat konečně něco bez ujetých přívlastků a hlavně něco, k čemu mám vztah a co znám. Takže píšu komedii z vesnice. Vesnice moravské, vesnice valašské, vesnice jako je ta má rodná, nikoliv středisková. Lidi jsou v ní takoví… prostě naši. Jako všichni Moraváci tam máme trochu mindrák z Prahy a Čech a taky tam žijou ještě nějaké tradice, lidi třeba chodí do kostela, chodí na mrskačku, staví máju, vodí barana. U nás jsme si tak nějak blíž a já tam jsem prostě doma, ale zase… je to zkrátka zapadákov, zamindrákovaný, malý, uťáplý… Rozporuplná situace. Takže teď v hlavě strojím něco jako oslavu a zároveň kritiku, ale nejvíc se chci bavit a poprvé v životě nehlásat žádnou spásu světa nebo sebe samého. Protože takový já bývám a už mě to nebaví. Takže tohle má být prča prčovní a možná má i něco říct, ale spíš ani ne. Prostě pojďme se zasmát, ale zase ať to není úplná krávovina a má to taky nějakou hodnotu.

Obraz 2: Ext. den – věž kostela Věž venkovského kostelíku zvenčí. V celou kostelní zvon odbije. Krátce vidíme malebnou valašskou vísku pod kostelním návrším, která je zaklíněná mezi kopce. Na zelených stráních se pasou ovce, v ďolíčku rostou rodinné domky. Zvon ještě cinká bim-bam, ale to už naše oko zaostří na domky v údolí. Obraz 3: Ext. den – vesnice Veselá Místní vandrák Haryk v upnutém tričku vzoru sedmdesátých let a s kalhoty-zvonáči potáhne ze svého žvára a pak se skloní nad vyvrácenou obecní cedulí s názvem „Veselá“, naloží ji na svůj dvoukolák a jede pryč.

Tohle jsou moje východiska. Abych je naplnil, hledal jsem nějaký vzorec. Jak vytěžit historky z rodné vísky, být trochu obdivný a trochu kritický? Můj hlavní hrdina je popstar, 25letý Milan Pagáč, Český slavík Mattoni, samozvaný prorok, showman a samotář, co se narodil v moravské dědině Veselá, z které rychle prchl za větším světem. A teď je donucen se vrátit domů, do toho nenáviděného zapadákova, kde žijou jeho rodiče, jeho babi s dědou, kamarádi, dětské lásky, známý pan farář a vůbec – kde ho všichni znají jako zakřiknutého ňoumu, kterým kdysi býval a kterým už být nechce. A víc neřeknu, ještě byste mi můj příběh vyfoukli! Ale když nad tím tak přemýšlím, autobiografické a psychiatrické to asi krapet bude, ale autor se asi nikdy nevyhne sám sobě… Tož tak.

Asi padesátiletý muž (otec Pagáč) v modrých montérkách s plexisklem přes obličej drží v ruce křovinořez a seče trávník na rovinaté zahradě. Nevšimne si ježka ležícího v trávě. Kolem stříká krev. Na jiném místě vesnice sedí asi 20letý svalnatý mladík v trenkách a s nahým trupem (René) na plastové tatrovce pro děti, kýve koly dopředu a dozadu, kouří a sleduje blonďatého kloučka, který lopatičkou zahrabává do pískoviště vousatého padesátníka, asi svého dědu, jemuž už trčí jenom hlava. Jinde na jiném dvoře dřepí vytáhlý vychrtlý dvacátník („Moul“) s vlasy po ramena a dlouhým vousem, který se svýma vyboulenýma očima skrytýma pod silnými brýlemi hypnoticky hledí do očí svého dlouhosrstého jezevčíka, jehož drží oběma rukama za hlavu.

Jan Úšela

str. 256

Veselá

str. 257

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

V jiném dvoře je zase dlážděná terasa a na ní na podprdelníku sedí v tureckém sedu bledý 20letý blonďák (Kuba) v bílém triku a kraťasech. Má zavřené oči a ruce s dvěma vztaženými prsty spíná k nebi. Proti němu z dlažby roste trnka, na níž je připlácnut schematický obraz třetího oka v trojúhelníku.

Postava

Dialog

FARÁŘ: „Není jiná možnosť?“ „Není.“ Obraz 4: Ext. den – vesnice Veselá

Teď je tu čerstvě opravená vesnická škola, jejíž fasáda je vyvedená v teplých barvách a na níž se skví nápis Veselá škola. Na žebříku v otevřeném okně stojí mladá učitelka (Maruška), která do okna věsí šňůru s dětskými výtvory ptáčků a chvíli se přitom zasněně hledí ven.

Stmívá se. František jede na svém zgarbu domů. Na hlavě má rádiovku, aby mu vítr nerozfoukal jeho vlásky. Míjí Haryka s dvoukolkou, který se vrací ze sběrny. Veze si basu piv. Obraz 5: Int. noc – obývák babi Pagáčové

Babi Pagáčová, šedovlasá buclatá sedmdesátnice, leží u otevřeného okna ve svém obýváku na kanapi, před ní na křesle šedivý pudl Rudla, společně sledují detektivku. Televizi sice nevidíme, ale slyšíme zvuk, v němž vřeští zabíjená žena hrůz ou. Babi zakrývá Rudovy oči svou rukou.

Korpulentní babi se svou stříbrnou trvalou na svém kanapi v teď už ztemnělém obýváku, jen televize. Na křesle před ní sedí Rudla s ní. Běží zprávy, v podkresu ke komentáři s kriminální rekonstrukcí hraje dramatická

To na ulici před jedním z rodinných domků sedí za jednoduchým dřevěným stolkem dvacetiletý zrzek Laďa, před sebou má troje skořápky a magicky jimi míchá, až je slyšet kulička ukrytá pod jednou ze skořápek. Laďa míchání dokonči a šibalsky mrkne okem, až vidíme, že proti němu se shlukují malé děti na kolech a kolečkových bruslích, které povykují a prsty ukazují každé na jinou skořápku. Laďa se ale usměje a objeví kuličku ve své dlani, takže od každého z dětí inkasuje drobné peníze, jež ukládá do své kovové kasičky.

stále leží kde svítí a kouká se o reportáži hudba.

Z TELEVIZE (m.o.): „Vrah pravděpodobně odemkl byt vlastními klíči, vplížil se do pokoje s nožem v ruce a…“ Vchází František. Pes štěkne a seskočí z křesla, babi se úlekem otočí ke dveřím. František si sedne na jeho místo.

Babičky a dědečci stojí se svými čagánky frontu na zpověď. Vevnitř klečí děda František, štíhlý sedmdesátník s třemi chlupy na hlavě. Na sobě má postarší oblek. Ve tváři se mu zračí napětí. I farář je vážný.

Z TELEVIZE (m.o.): „Šestnáctkrát bodl poškozenou K.H. do hrudi.“ BABI:

DĚDA FRANTIŠEK:

„Dal ti rozhřešéní?“ „Pane faráři, nedá sa nic dělat“ DĚDA FRANTIŠEK:

Kněz se poškrábe na vousech.

„Dal.“

FARÁŘ: „Víte, že normálně bych neměl…“

Děda hladí psa Rudlu sedícího po jeho boku. V televizi ukazují záběry na místo činu zalité krví.

DĚDA FRANTIŠEK:

BABI: „Vím.“

Jan Úšela

„V lednici je eště žemlovka ze včerejška.“

str. 258

Veselá

str. 259

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

„Nechcu.“

mužů v hledišti je rezervovaná. Ženy se tlačí k pódiu, ohrazená masa se vlní jak neklidné moře.

„Nechtěj. Rudla to sní za tebe.“

Na projekci za pódiem začnou poblikávat čísla odpočítávání. 7-6-5, dav v očekávání odpočítává nahlas.

„Na co to zas čučíš, babko?“

4-3 - zaostřujeme na číslice na projekci. 2-1 – až se rozplyneme v poslední číslici a zatmí se.

DĚDA FRANTIŠEK:

BABI:

DĚDA FRANTIŠEK:

BABI:

Postava

Dialog

Úvodní TITULKY. „Zprávy, nevidíš?“ „Už je po krimi. Konečně ukazují zvířátko na závěr.“

Přitom stále slyšíme zvuk ze sálu. Dav skanduje a ječí, zdá se, že hvězda vchází na pódium. Skutečně, do mikrofonu nejdřív zachrčí hluboký mužský hlas, který pak řekne jediné slovo:

DĚDA FRANTIŠEK: „Kdyby sis tak radši četla…“

PAGÁČ (m.o.): BABI:

„Ahoj!“ „Kdy mu to řeknem?“ A dav v odpověď nesrozumitelně ječí.

DĚDA FRANTIŠEK: „Zitra.“

Pak se začnou ozývat první tóny akustické kytary, jež publikum zřejmě již bezpečně zná a doprovází je ovacemi. Pak se konečně zklidní, když zpěvák začne zpívat.

BABI: „Dobře.“

PAGÁČ (m.o.): DĚDA FRANTIŠEK:

„Jsou slova, co myslí mou rotují Jsou hebká jak navátý sníh Má milá zašeptám potají Modlitbu něžnou do tváří tvých Jsi tak půvabná, až srdce zabolí Budu tvůj rytíř, rozbiju soukolí! Tak buď tu, když život se zastaví Když tuhnu a hledám svou něhu Bez nás dvou loďka se neplaví, Ta, co dopluje k břehům. Vždyť ty jsi má a já tvým jsem Snad nastokrát, každičkým dnem!“

„Už to začíná?“ BABI: „Za chvílu.“ Obraz 6: Int. noc – koncertní sál Tma, zvuky ječícího davu, v němž jsou slyšet hlavně ženské hlasy. Jako na koncertě, když je obecenstvo v očekávání. Reflektory se začnou střídavě rozsvěcet a zhasínat, takže chvíli vidíme prázdné pódium s hudebními nástroji a pak zas prd. Zvyšuje se napětí. Reflektory poblikávají v čím dál kratších intervalech, tváře fanynek jsou plné očekávání. Napětí, napětí, obrovské napětí… a opruz v obličeji mužů donucených na tenhle koncert doprovázet své polovičky.

R: „Smutky si zaletuj Budu tvůj stůj co stůj Tak směj se, co to jde! Ať slunce nám svítí vstříc Krajinou blýskavic Blýskavic!

Konečně se rozsvítí definitivně. I když jinak se zatím nic nového neděje. Ale fanynky ječí a piští, zatímco menšina

Jan Úšela

str. 260

Veselá

str. 261

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Na naše spojení zlo je tak krátký! Tak chtěj víc já dám nastokrát zpátky! Až se my budem ptát, co svět náš znamená Opřu se o tvůj bok v tmách A ty snad budeš jako já zmámená Až na náš svět dopadne prach Tak buď tu se mnou a neměj závrať Jestli jsme prokletí , neřeším, tak ať Prokletí nepřízní osudu Zavátí mocí zlých her Bez tebe v boji sám nebudu Nespláchne nás z povrchu tér Věř mi, že být spolu je krásné Až dokonce, až lampa nám zhasne!“

čaj, nad nímž se snobsky ošklíbá. Vysoko v rohu místnosti je zavěšená televize, v které běží nám známý koncert, jenž ale nevidíme. Zatímco většina ostatních štamgastů ho sleduje jen zběžně, baví se mezi sebou a hospoda tak ševelí, Laďa i Kuba spínají k obrazovce své oči. To už ale ve dveřích stane vytáhlý vykulený Moul v džínové bundě a černých riflích ohrnutých nad vysokými kanadami, které mají kovové přezky, které nejsou zapnuté a cinkají. Moul za sebou zavře, rozhlédne se po lokále, pak koukne na televizi a hned míří k výčepu, kde najde ovladač televize. Ten vezme, namíří ho na obrazovku, až přístroj vypne. A je tma.

R: Obraz 7 Int. noc – různá prostředí A hudba hraje dál i v dalším obraze. Obývák u babi Pagáčové: Babi leží na gauči a baští krekry, vedle ní na křesle Rudla s čumákem zabořeným do žemlovky, na dalším křesle děda Pagáč. Sledují právě běžící TV koncert vnuka Milana. Totéž se děje u Pagáčů rodičů. Máma Pagáčová, mladistvá padesátnice s mikádem na hlavě, brýlemi na očích a pyžamu s medvídkem, sleduje svého synka pozorně, ale s celkem přísným výrazem tváře. U toho baští křupky. Táta Pagáč (sekáč z předchozích záběrů) zatím sedí na vedlejším křesle ve svém béžovém pyžamu, jehož vršek je zakasaný do gatí a v kterém se mu dělá pivní břicho. Hlavu má vyvrácenou vzad, ústa otevřená – chrápe. Máma na něj zpola rezignovaně kouká, pak čistě ze zvyku mlaská a pak si ho už radši nevšímá a otáčí hlavu na obrazovku. Jinde ve vsi: V hospodě U Kachlíků to zatím šumí. Oprýskaný patrový barák hlásá dávno zašlou slávu. Když se otevřenými okny podíváme dovnitř, vidíme buclatou hospodskou Kachlíkovou obsluhovat většinově pánské osazenstvo. Mezi postaršími kouřícími chlápky sedí i naši hrdinové – zrzavý Laďa s půllitrem před sebou a bledý blonďatý buddhista Kuba, který je oblečen v elegantním obleku s vestičkou, co sem vůbec nepadne, a který má taky před sebou pytlíkový

Jan Úšela

str. 262

Veselá

str. 263

→

Mgr.2

Anna Bobreková Lucie Bokšteflová Marek Grajciar Daniel Kocábek Tereza Pařízková

Anna Bobreková

→

str. 266

Americké nebe

str. 267

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Thalii je patnáct. Má drobnou dětskou postavu, vyholenou hlavu a nápadně, leč precizně nalíčený obličej. Je sarkastická, vtipná a nekompromisní. Setkání s ní ve vás vyvolá dojem, že jste ještě nikdy nepotkali živější a energičtější bytost. Thalia ví všechno o líčení a o své zkušenosti se dělí s ostatními prostřednictvím instruktážních videí na internetu. V jednom z takových videí, věnovanému romantickému mejkapu vhodnému na rande, přeje svým divákům hezkého Valentýna. „Páni, svatý Valentýn!“ uvědomí si najednou a v jejích obvykle zářivých očích se objeví stopy smutku, které rychle zamaskuje obvyklou ironií a prohlášením: „Právě na Svatého Valentýna mně diagnostikovali! Měli byste mi popřát hezké výročí!“

Postava

Dialog

prostředí vstoupila jako „dívka s maskou“, sama jako jediná žádnou masku nepotřebuje a nemá. James se nechá přemluvit k Thaliině špehování, což vyústí v odhalení připomínající slavnou scénu z Romea a Julie, kdy ho Thalia načapá pod balkonem. James si to včas uvědomí, odhodí foťák do křoví a pozve překvapenou Thalii na rande. Z improvizovaného záchranného plánu se vyklube překvapivě silný vztah, který donutí oba mladé lidi přehodnotit dosavadní život a vyvolá rozporuplné reakce ze strany jejich rodin a blízkého okolí. Navíc se zdá, že jakkoli těžké je se do showbussinessu dostat, vymanit se z jeho pout může být ještě těžší. Zvlášť, pokud jste již zavedená firma. Thalia při tom všem stále ještě podstupuje léčbu rakoviny a mediální štvanici učiní přítrž až její hospitalizace. Obklopená dětmi ve stejné situaci, Thalia si připomene pravý důvod svého líčení. S Jamesovou pomocí zahájí neziskový projekt pro podporu sebevyjádření u mladých pacientů rakoviny, se kterým dosahuje silných léčebných výsledků.

Thalia má rakovinu. Už pět let podstupuje chemoterapie a terapie ozařováním, které se vyznačují tím, že spolu s nádorovými buňkami likvidují i ty zdravé. Thalia vypadá o tři roky mladší. V nemocnici často stráví i několik měsíců za sebou. Thalia se odmítá vzdát normálního života a po návratu z nemocnice se začleňuje zpět. Protože nesnáší paruky a soucitné a vystrašené pohledy jsou jí nepříjemné, sáhne po mejkapu. Používá ho jako nástroj pro zvýraznění té části těla, na které ji nemoc zohavit nedokázala. Pro Thalii není líčení maskou, za kterou by se schovávala. Naopak, slouží jako vyjádření Thaliina nároku na vlastnictví svého těla, o které neustále bojuje s nemocí.

Toto je v kostce námět mého magisterského scénáře. Je inspirovaný skutečným příběhem Talie Castellano, která zemřela v červenci 2013 na následky rakoviny a preleukémie. Bylo jí teprve 13 let. Talia si svůj sen stát se maskérkou hvězd nesplnila, její videa byla však pro mnohé inspirací. Její temperament a nezdolný optimismus doteď naplňuje mnohé úžasem a přináší jí stále nové fanoušky.

Díky svému temperamentu a talentu se Thalia stane nejdříve internetovou a posléze celomediální senzací. Thalia dostane šanci vyzkoušet si vysněnou práci maskérky celebrit a nahlédne za oponu divadla showbusinessu. Její přítomnost vyvolává v již zavedených pracovnících showbusinessu zájem, který ovšem nemá nic společného se soucitem. Thalia je jen dalším objektem, se kterým je dobré být viděn, protože to zapůsobí na fanoušky.

Ve svém scénáři bych chtěla dovést Taliin příběh o něco dál a nechat filmovou Thalii zažít jak odvrácenou stranu slávy, tak první lásku. Divák by měl tak příležitost ji lépe poznat a naplno ocenit její charakter. Doufám, že identifikace s touto nesmírně silnou osobností dodá mnohým lidem odvahu a oprávnění k tomu, vzít život do vlastních rukou. Thalia to dokázala, navzdory rakovině, tlaku bulváru a strachu svých blízkých.

Thalia si to naplno uvědomí až v momentě, kdy se ocitne na party svého idolu teenage zpěváka Justina a je svědkem jeho opilých sexuálních eskapád s taktéž nezletilými fanynkami. Při útěku z party Thalia narazí na mladého bulvárního fotografa Jamese. Namísto toho, aby Thaliin útěk zdokumentoval, ještě jí v něm podá pomocnou ruku a postará se, aby se dostala v pořádku domů. James nesnáší svou práci, teď ovšem zná Thaliinu adresu a zaměstnavatel mu za fotky z jejího soukromí slibují velké peníze. Thalia pokračuje v povinném kolečku po televizních talkshow a módních akcích s novou obezřetností. Uvědomí si, že ačkoliv do tohoto

Anna Bobrecková

str. 268

Americké Nebe

str. 269

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Česká studentka Jana (22) letí do Ameriky na letní brigádu spolu s budoucím kolegou Kosťou (21). Zúčastní se v Nashvillu školení pro podomní prodejce encyklopedické Knihy a pod vedením krásné manažerky Armíny (25) se vydávají do městečka Conway v Arkansasu. Jana chce dokázat rodičům, že si dovede sama vydělat peníze, kdežto Kosťa bere tuto práci jako hereckou roli.

Postava

Dialog

ARMÍNA: „Hej! Nenápadně!“ JANA si všimne, že má AMBER vzadu na krku vytetovaný indiánský lapač snů. Později, už nad jídlem:

25 INT. DEN ARMÍNINA HONDA

JANA: „Vaši žijou v Chorvatsku?“

Ubíhající krajina za oknem auta, sérii venkovsky laděných záběrů korunuje pohled na ceduli ARKANSAS.

ARMÍNA: „Jo, maj domek u moře. Na Makarský riviéře.“

JANA sedí vedle ARMÍNY, která řídí a přitom ladí autorádio. Konečně najde popovou stanici, hrající nejnovější hity. KOSŤA vzadu na sedadle protestuje a navrhuje poslech country. Armína ho odbyde a doporučí mu, aby si vydělal na vlastní auto.

JANĚ zazáří oči. KOSŤA se tváří uznale. KOSŤA: „Proč nejsi přes léto tam? U moře, zadáčo…“

KOSŤA se opře zpátky do sedadla a načuřeně zírá z okýnka. Minou ceduli s nápisem „Welcome to Conway!“ ARMÍNA: 26 EXT. DEN PARKOVIŠTĚ PŘED MEXICKOU RESTAURACÍ ARMÍNINA HONDA zaparkuje, zamlklý KOSŤA a vůdkyně ARMÍNA vystupují první, po nich JANA, které vždycky všechno trvá déle než ostatním lidem. KOSŤA otevře ARMÍNĚ dveře restaurace, ona to gesto bere jako samozřejmost a beze slova projde dovnitř, když KOSŤU míjí JANA, tak mu poděkuje kývnutím hlavy. Jeho nálada se nepatrně zlepší.

(nechápavě) „Flákat se doma, když můžu tady dělat kariéru?“ JANA se na KOSŤU podívá, on uhne očima a nasaje brčkem mléčný koktejl, vypije ho do dna. Od prázdného koktejlu se rozhlédneme po stole plném neodnesených talířů se zbytky jídla a prázdnými sklenicemi, je o chvíli později a ARMÍNA se zlobí:

27 INT. DEN MEXICKÁ RESTAURACE AMBER, dvacetiletá servírka (vypadá na Mexičanku, ale je severoamerická Indiánka) jim rozdá meníčka. ARMÍNA se nakloní přes stůl ke svým svěřencům, očima loupne po

ARMÍNA: „Kde je ta Mexičanka, nemám na to celej den!“

odcházející AMBER a tichým hlasem se stopou pohrdání říká: ARMÍNA: „Když někdo… skončí… v průběhu léta, měl by odjet zpátky domů. Občas někdo zůstane a dopadne jako tahle levná pracovní síla z Mexika.“ KOSŤA s JANOU se za AMBER nepříliš duchaplně otočí, ARMÍNA na ně otráveně zasyčí:

Anna Bobrecková

ARMÍNA se rozhlíží a důrazně dává najevo, že chce zaplatit. AMBER kolem nich projde, okatě ji přitom ignoruje. JANA na AMBER zavolá, ta se přišourá k jejich stolu a kouká do země. ARMÍNA: „Chceme zaplatit.“ AMBER kývne, koukne se na účtenku, zamumlá cenu, nedívá se na jejich stůl ani na ně. JANA s ARMÍNOU to nechápou, KOSŤA

str. 270

Americké Nebe

str. 271

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

se tím baví - vyškubne AMBER účet a začne rozpočítávat útratu na tři díly, u toho blahosklonně gestikuluje.

Postava

Dialog

JANA na ni rozpačitě hledí. AMBER:

KOSŤA:

„Nerozumíš mi jediný posraný slovo.“ „Můžete zatím odnést ty talíře, prosím?“

AMBER se na něj zadívá, je v obličeji silně bledá. Sklopí oči k talířům s nedojedenými zbytky jídla. V jejích očích na chvíli jako by neexistovalo nic než talíře. Zbytky jídla na nich narostou do obřích rozměrů a zaberou veškeré její zorné pole. AMBER si přitiskne dlaň na ústa, otočí se na podpatku a odchází pryč. ARMÍNA vstane a mává na MANAŽERA restaurace, ten to ovšem viděl a spěchá AMBER zastavit. AMBER MANAŽEROVI vrazí do ruky svou zástěru a dřív než on stačí něco říct, umlčí ho zvednutím ruky. AMBER: „Neopovažuj se mě dotknout! Mám poruchu příjmu potravy, jasný?!“ MANAŽER: „Nemusíš to jíst, proboha, jenom odnýst!“ AMBER vyběhne ven z restaurace, MANAŽER se otočí a při pohledu na ARMÍNIN stůl nahodí omluvný výraz. 28 EXT. DEN PARKOVIŠTĚ PŘED MEXICKOU RESTAURACÍ AMBER se opírá o svůj omlácený tmavomodrý Chevrolet Camaro a kouří, do tváře se jí pomalu navrací barva. MANAŽER otevírá dveře vycházející ARMÍNĚ a omlouvá se jí, ona ho ujišťuje, že je vše v pořádku a jde k autu. AMBER se při pohledu na ně ušklíbne odporem. MANAŽER se zamračeně zadívá na AMBER a přejede si hranou ukazováčku přes krk. AMBER odvrátí pohled a potáhne z cigarety. ARMÍNA s KOSŤOU se usazují do auta, JANA teprve vychází z restaurace. Když míjí AMBER, starostlivě se u ní zastaví.

ARMÍNA zatroubí, KOSŤA na ni mává z auta. JANA se na AMBER omluvně usměje, AMBER si odplivne a JANA kluše k HONDĚ. AMBER se opře o auto a znovu potáhne z cigarety. Armína ubytuje Janu s Kosťou u americké maminy Lily (48). Následující den Jana a Kosťa na kolech následují Armíninu Hondu do města na snídani a pak stráví den objížděním přiděleného sousedství, klepáním na dveře a prezentací Knihy lidem. Jana má problém se na prodej soustředit. Kosťa je zcela v roli a prodá hned několik výtisků. Janiny zážitky se promítají do jejích snů – první noc se jí zdálo o Indiánech, teď má lehce erotický sen o Armíně. Janiny výsledky se během následujících dnů nezlepší, je čím dál unavenější a večer v pokoji pláče do tmy. Tma se rozplyne. Jana je křísena Amber, omdlela totiž následkem vedra přímo na zahradě této výstřední Indiánky. Dívky se spřátelí, což Armína vidí jen jako další rozptylování od práce. Lily je jasné, že se Jana pro podomní prodej nehodí a poradí jí, ať se pokusí od Armíny získat číslo svého pojištění. Pak by si mohla najít jinou práci. Armína vezme Janu do svého rajonu a snaží se ji „doškolit„. Jana je otrávená Armíninými donucovacími metodami a odejde za Amber. Amber Janu vezme k jezeru, kde blbnou ve člunu a ještě víc se sblíží. Další den se Jana při prodeji vyleká protitornádové sirény a večer se s Amber pro uklidnění zhulí. Holky vyrazí do města na rande. Ráno se Jana vzbudí v Ambřině náruči. Vylekaně spěchá do práce, ale má příliš velkou kocovinu. Konfrontována Lily a Armínou se Jana rozhodne od nich odstěhovat. Při pokusu vyplížit se uprostřed noci za pomoci Amber je Jana načapána Armínou, která vyvolá rvačku. Rozzlobená Lily je vyhodí.

JANA: „Jste v pořádku?“ AMBER: (silný jižanský přízvuk) „Tak hele, nejsem magor! Měla jsem anorexii, jasný?“

Anna Bobrecková

str. 272

Jana se konečně přestěhuje k Amber. Vztah dívek se prohlubuje, není ovšem zdaleka ideální. Jana získá práci jako umývačka nádobí v jednom z místních pajzlů a následně vidí ve snu sebe samu jako submisivní manželku Amber, což ji zneklidní.

Americké Nebe

str. 273

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

Ambřin bratr Simon přijede na návštěvu a řekne Amber, že by si Gabby rád vzal k sobě. Amber se sestry nechce vzdát. Jana má sen, v němž spolu Simon a Amber bojují na nože. Amber Janu ujistí, že nedopustí, aby se jí nebo Gabby něco stalo. Jana a Gabby jsou Ambřina rodina. Armína s Kosťou se díky známým Lily dozvědí, kde Jana pracuje. Druhý den se za Janou v práci staví Armína a s Janinou social security kartou v ruce láká Janu zpět do spárů NorthEastern. Jana jí vše odkýve a číslo svého pojištění má konečně ve své ruce. Amber se hádá se Simonem v kuchyni, k Janě do pokoje se přijde schovat uplakaná Gabby. Jana slyší zvuky tříštěného nádobí, zamkne se s Gabby v pokoji. Amber se Simonem vyjednávají s Janou přes zamčené dveře. Jana odemkne a Simon se hned zaměří na Gabby, ta ho vyzve, aby odešel. Amber ve spánku objímá Gabby, bledá a roztřesená Jana zvrací v koupelně a pak si sbalí své věci. Jana klepe ráno na dveře Lilyna domu. Lily Janu vezme za Brianem, který se se svou kapelou chystá nahrávat demo v New Yorku. Brian nabídne Janě, aby jela s nimi. Amber s Gabby čekají na Janu před domem Lily. Jana se s nimi loučí, Amber dochází, že je to rozchod. Amber a Gabby odjedou domů, kde na ně čeká Simon. Sourozenci se usmíří. Jana sedí v dodávce mezi členy Brianovy kapely a míří do New Yorku. KONEC

Anna Bobrecková

str. 274

Americké Nebe

str. 275

Lucia Kajánková

→ Inverze

str. 276

str. 277

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Píše další krátký film o bazénu (protentokrát včetně chlórované vody), z nějž následuje ukázka a jako magisterský scénář rodinné drama, kde se bude cestovat v čase. Prvních šest minut filmu z celkových šestadvaceti.

Postava

Dialog

EXT. VENKOVNÍ BAZÉN, NOC Oblaka bílé mlhy stoupají z umělohmotně modré hladiny venkovního bazénu, která se chvěje pod ostrým světlem stadionových reflektorů. RENÉ (15), v sportovních plavkách s logem týmu, plaveckých brýlích a gumové čepici se za ruce vytáhne o zábradlí schůdků jako o bradla a jediným pohybem vyklouzne z vody. Je bosá a rychlými kroky po kluzkých kachličkách doťape k skleněným dveřím do vnitřního bazénu a šaten. Zátáhne za kovové madlo, ale dveře se ani nehnou. Posune si brýle nahoru na čelo - kolem očí má vyrýsované jejich otisky. Zamračí se. Popadne madlo oběma rukama a lomcuje dveřma - nic. Zpoza dveří je slyšet přidušené dívčí chichotání. René bouchá rukou na sklo. Malá dlaň zevnitř otře zamžené sklo a v kruhu se zubatým okrajem se René ukáží dva holčičí obličeje - KAROLÍNĚ (16) visí prstence mokrých vlasů kolem obličeje, který protáhne do výsměšně smutné masky, kterou dlouho neudrží - a začne se smát. Menší ZOE (14) se tváří vážně, ale cukají jí koutky úst, když René ukáže prostředníček. Karolína pokrčí rameny, vezme Zoe za loket a společně zmizí dolů po schodech. René nakopne dveře - zapomínaje, že je bosá, a tvrdě si narazí palec. Poskakuje na jedné noze a bezhlase nadává. Světlo za dveřmi zhasne, zůstane jen slabá záře zespoda, kde jsou sprchy a šatna. René se chvěje, objímá si ramena a rozhlíží se. Projde za roh - dívá se na gigantický bazén uvnitř, kolem kterého slabé bezpečnostní světla odhalují prázdnotu prostoru a znepokojivý klid modré hlubiny. Když mrkne, přeostří na svou vlastní tmavou siluetu, která se chvěje na pozadí bazénu. René vezme plastovou židli, zapomenutou na terase už od léta a třískne ní o skleněnou tabuli. Sklo se ani nezachvěje, ale kinetická energie ji odmrští zpátky a ona uklouzne a přistane na zadku.

Lucia Kajánková

str. 278

INVERZE

str. 279

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Do očí se jí od bolesti a vzteku nahrnou slzy, když neohrabaně vstává.

Postava

Dialog

fotoaparát a fotí je. Připlave k nim a otočí fotoaparát v natažené ruce tak, aby byly v hledáčku všechny tři. Cvakne.

Přejde ke kraji terasy. Dole jezdí ve čtyřech proudech auta a přibližuje se tramvaj. Nevidí ale žádné lidi a nedohlédne na východ z budovy. Zvedne ruce a mává.

STŘIH René splývá na vodě, pomalu kope chodidlama s růžově nalakovanými nehty.

RENÉ: (křičí) „Hej! Já sem tady! Pomozte mi někdo, než tady kurva umrznu!“ Auta dole pořád nevšímavě projiždějí, bílý proud světel se míjí s rudým a nízko nad nimi se přelévá hmota mlhy a smogu, do které se rozpíjejí.

Elektronická informační cedule na skokanské věži hlásí, že voda má teplotu 26,5 °C a vzduch -2 °C. Je 22:00. Pak zhasne. S hlasitým cvaknutím zhasínají světla ozařující bazén. Přes obličej René se přelévá voda. Zavře oči. TITULEK: „INVERZE“

René spustí ruce. Nekontrolovatelně se jí třesou pootevřené rty a všimne si že na pramenu vlasů, který vyklouzl zpod čepice, se zformovala vrstvička námrazy.

INT. PÁRA, NOC Zoe sedí na vrchním schodu, kolena přitažená k čelu a nesrozumitelně si pro sebe brumlá.

Klouzavě proběhne zpátky k venkovnímu bazénu. Podívá se na tyčící se skokanskou věž se třemi můstky a vydá se nahoru.

Karolína leží o schod níže, protahuje se a zadívá se na Zoe. Štouchne ji palcem u nohy.

René stojí na hraně nejvyššího můstku, objímá si ramena a rozhlíží se. Pohledem se zastaví na hraně prázdné tribuny. Kouše se do rtu. Stáhne si plavecké brýle z čela na oči, pevně zmáčkne víčka k sobě a vykročí do prázdna.

KAROLÍNA: „Ty brečíš?“

TITULKOVÁ SEKVENCE:

ZOE: (tluměně) „Ne, vole, ten vzduch je moc horkej a bolí mně na plicích.“

EXT. VENKOVNÍ BAZÉN - POD VODOU, NOC/DEN René špičkama napřed prorazí hladinu a střet jejího těla ve zrychlení s vodou způsobí obrazec vln, které se symetricky šíří až ke stěnám bazénu.

Karolína seskočí dolů. Vytahuje se na špičky, zvedne ruce nad hlavu a pomalu je spouští.

René uvolněně splývá pod hladinou, z nosu jí stoupají bubliny vzduchu. Dívá se na stínohru vlastních pomalu se pohybujících rukou a nohou na dně.

Oblak horké páry vyletí z rour za dřevěnou mříží. Karolína se poleká, poskakuje, protože na podlaze se už nedá stát. KAROLÍNA:

Usměje se, švihne nohama a roztočí se do kotoulu.

„Jdeš?“

STŘIH

Karolína přešlapuje z nohy na nohu a dívá se na Zoe - ta nereaguje. Karolína otevře ošoupané kovové dveře a vyjde ven.

Přes hladinu do vody dopadají slunečné paprsky. Zoe a Karolína obě zadržují dech a usmívají se do bublin, které jim jdou z úst. René má v ruce kompaktní vodotěsný

Lucia Kajánková

str. 280

INVERZE

str. 281

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

INT. SPOLEČNÉ SPRCHY - ŽENY, NOC

Postava

Dialog

UKLÍZEČKA (M.O.): „Hele! Žádný holení, neumíte ani číst, vy malý děvky?“

Karolína, zarudlá z páry, prochází otevřeným prostorem vykachličkovaným na bledě zelenou. Dívky se sprchují, ždímají plavky, češou se a tlachají jedna přes druhou. Pod jednou ze sprchových hlavic v řadě stojí SÁRA (16) a růžovou žiletkou si holí podpaží.

INT. PÁRA, NOC Zoe leží natažená na vrchním schodě parní místnosti. Po celém těle má rudé fleky z přehřátí. Pomalu zhluboka dýchá a pozoruje kapky, které se formují na stropě a po chvíli vlastní vahou padají dolů.

Karolína se postaví vedle ní a zmáčkne čudlík uprostřed. Spustí se voda silným proudem a Karolína s vyjeknutím odskočí.

„To je studená, blbko.“

Jedna kapka dopadne Zoe do oka - posadí se a mne si obličej. Dívá se kolem po prázdné místnosti - zdá se jí, že bílé zdi zahřáté vroucí vodou na ní padají.

„Tak uhni. Musíš to dělat tady? Je to nechutný.“

Shlédne dolů a vidí, že zpod zavřených dveří dovnitř vtéká voda, pokrývá podlahu a přibližuje se k schodům na nichž sedí Zoe. Zírá s vytřeštěnýma očima a vykřikne.

„Trhni si. Mám rande, tak šetřím čas.“

Otevřou se dveře a v nich stojí Uklízečka s hadicí, z níž se leje proud vody.

SÁRA:

KAROLÍNA:

SÁRA:

Sára se na Karolínu ušklíbne. Ta se podívá dolů, kde kolem jejích nohou víří v pěně ze šampónu kratičké tmavé chloupky.

UKLÍZEČKA: „Co tady ještě děláš? Hejbni se.“ Zoe, pořád roztřesená v panice, neohrabaně slézá ze schodů.

KAROLÍNA: „Hnus.“

Vejde TRENÉRKA (27) a neslyšně pokyne Uklízečce „Nechte nás“. Zavře za sebou dveře a dívá se na Zoe.

Karolína se otočí na patě a přejde do dalšího oddílu, kde celou zeď kreje zrcadlo. Dvě dívky si suší vlasy pod hučícím horkým větrákem a třetí si mačká před zrcadlem uhry. Karolína obrátí oči v sloup a otevře dveře do šatny, přestože z ní pořád kape voda.

TRENÉRKA: „Nemáš co bys mi řekla, Zoe?“ ZOE: „Asi - že děkuju.“

Mine UKLÍZEČKU (50) s hadicí v jedné ruce a kýblem v druhé. TRENÉRKA: UKLÍZEČKA:

„Za co děkuješ?“ „Zrovna jsem vytřela, nelez tam.“ ZOE:

Karolína ji ignoruje, stejně jako piktogram zakazující „mokrý vstup“ do šaten, projde a drcne do dveří, aby Uklízečku bouchly do zadku. Uklízečka zavrtí hlavou a zanadává, spustí hadici a šourá se směrem ke sprchám.

„Že ste to na nás neřekla.“ TRENÉRKA: „Už to nikdy neudělám.“ ZOE: „To chápu.“

Lucia Kajánková

str. 282

INVERZE

str. 283

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

TRENÉRKA: „Ne, to chci slyšet.“ ZOE: (mlčí, pak tiše) Už to nikdy neudělám.“ TRENÉRKA: „Ještě jednou a budu ti to možná věřit.“ ZOE: (kašle) „Můžem ven?“ „Trenérka se na ni jenom dál dívá.“ ZOE: „Už to nikdy neudělám.“ TRENÉRKA: „Kde je René?“ ZOE: „Šla hned pryč. Na celej ten váš trest se zvysoka - to.“ Zoe se prosmýkne kolem ní ven a běží ke sprše. Pustí na sebe ledovou vodu a zakrývá si ústa, aby nekřičela.

Lucia Kajánková

str. 284

INVERZE

str. 285

Daniel Kocábek

→ San Piego

str. 286

str. 287

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Následující ukázka pochází z diplomového scénáře „San Piego“, jehož první verze byla dokončena v květnu 2014. Jde o road movie na pěti kilometrech, komedii o čtyřech přátelích, kteří se po delší době sejdou, aby naplnili tradici a vyrazili společně autem do kina na nový díl své oblíbené filmové série. Jenže v San Piegu, jak se jinak říká Pardubicím, právě vypuká evakuace a starým kamarádům přibude do vozu nezvaná pasažérka, a tak se pět kilometrů do centra města pořádně protáhne.

Postava

Dialog

ext. náměstí republiky, odpoledne - / - int. auto 1738 Červené Polo se sune zácpou přes pardubické Náměstí Republiky kolem Zelené brány. Řidiči po sobě troubí. Přes přechod jde několik fanoušků v pardubických hokejových dresech a šálách. Auto před naším Pólem má na sobě samolepku pardubického klubu a hokejový mini dres přisátý na okýnku. Filip pevně svírá volant oběma rukama. Klouby mu zbělely. Mračí se na mini dres s číslem 73. Ani o milimetr nehne hlavou. Ondra na místě spolujezdce naopak kouká všude kolem sebe, nemůže se uklidnit. Z telefonu položeném mezi sedadly mu hraje písnička a on si ji pobrukuje, plácá do palubovky a pokyvuje hlavou. Pravidelně pokukuje po Filipovi a zřejmě mu chce něco říct, ale Filip ho ignoruje. Na zadním sedadle si Roman pořád ještě hraje s Filipovým telefonem, Lucie ukazuje rybičce Ťapce město okolo a Miloš poslouchá písničku. Ondra si brouká s písničkou, ONDRA: (zpívá si) „A pak sem řek hej, chtěl bych tě darling, a ona řekla co bude dál, a hráli sme -“ Filip jediným pohybem vypne přehrávání. Ondra se nadechne a položí Filipovi ruku na rameno. ONDRA: „Něco mi říká, že bych se ti měl asi omluvit…“ Filip otočí hlavou o devadesát stupňů, přesně, a mračí se na člověka vedle sebe. Ondra skloní hlavu a vytáhne obočí, ale vůbec nevypadá tak roztomile jako Kocour v botách ze Shreka. ONDRA: „Promiň…?“

Daniel Kocábek

str. 288

San Piego

str. 289

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Filip se radši vrátí k hypnotizování mini dresu.

Postava

Dialog

ONDRA: „Jen jednoho uřvanýho čokla.“

ONDRA: „Co by na mým místě udělal Rocky, no?!“

ROMAN: (čte) „Zapomenu lístky. Nezaparkujeme kvůli hokeji. Bude obrovská zácpa. U Parama začne evakuace. …tys s tím počítal, jo?“

FILIP: „Jel by se podívat na film se Stallonem v hlavní roli.“ ONDRA: „Ne, volal by jméno svý holky a chtěl by si ji vzít!“

Filip přikyvuje.

FILIP:

ONDRA: „Ale až po boji!“

„Kam to vůbec píchnem?“

ROMAN: (skočí jim do toho) „Co všechno se může posrat.“

Sukova třída je čtyřproudovka, na jejíchž okrajích se dá v hodinách hokejového utkání legálně parkovat. Všude je však plno. Polo míjí nepřerušovanou řadu zaparkovaných prázdných aut. Filip zapne blinkr vpravo.

Roman čte z Filipova telefonu. ROMAN: ONDRA:

„V kině někdo nahlásí bombu. Posere se projektor. V sále někdo dostane infarkt. Zavolá mi Lenka. Dostanu akutní průjem. Akutní oslepnutí. Masivní, celoměstský výpadek proudu. Apokalypsa. Ondra se zblázní a unese nás svým autem na druhej konec republiky, kde se ožere a bude chtít přeplavat rybník.“

„Ondra dorazí pozdě. To by sedělo. Bude mít málo benzínu, to nic. Píchneme gumu. To taky ne.“ LUCIE: „Co to máš?“ Ondra se otočí na Romana. Filip hypnotizuje mini dres. Jedou kolem bývalého hotelu Grand a najíždějí na Sukovu třídu. Auta troubí. ROMAN: „Filip tady má seznam věcí, který se dneska mohly podělat. To je dlouhý, ty vole! Třeba,“

To se klukům líbí. Kromě Filipa. Roman odkládá telefon k tomu Ondrovu mezi sedadla. Zatáčejí do ulice U Stadionu. MILOŠ: „Já sem pro.“

(čte) „Budeme mít nehodu. Odejde motor nebo se auto prostě nějak posere. Srazíme chodce!“

ONDRA: „Škoda že neřídím.“ LUCIE: „Jak je možný, že tě nenapadlo dát tam“můj nejlepší kámoš mě zradí?”

Tomu se Roman nahlas zasměje.

Daniel Kocábek

str. 290

San Piego

str. 291

Scéna

Postava

Dialog

Scéna

Postava

Dialog

ROMAN: „Jděte do háje, film začíná za deset minut. Jestli to po tom všem neuvidíme…!“ Z nepropustné řady parkujících aut jedno vyjíždí pryč a Filip okamžitě vtrhne na jeho místo, přičemž nabourá vůz před sebou. Rána a rachot. FILIP: „Jo!

Daniel Kocábek

str. 292

San Piego

str. 293

→ Tabulky

str. 294

str. 295

→

19/6/2014

Klauzurní postupové zkoušky I. ročníku bak. studia KSD FAMU

26/6/2013

Klauzurní postupové zkoušky I. ročníku bak. studia KSD FAMU

Student

Scénář

Vedoucí práce

Student

Scénář

Vedoucí práce

Bohuslav Vojtěch

Vyzvědači

Doc. Petr Jarchovský

Hlásková Vendula

Mnoho povyku pro Lindu

Prof. Lubor Dohnal

Csicsely Lukáš

Předvečer sv. Mikuláše

Prof. Lubor Dohnal

Honzková Aneta

Doma, daleko

Doc. Petr Jarchovský

Halama Michal

Nu-generation

Doc. Petr Jarchovský

Konrád Daniel

Báj báj skul

Prof. Lubor Dohnal

Klasová Terézia

Bude leto

Prof. Lubor Dohnal

Krajčírová Alice

Bezhlavě

Prof. Lubor Dohnal

Mištová Jaroslava

Intimity

Prof. Lubor Dohnal

Litschová Karolina

Panychida

Doc. Petr Jarchovský

Nováková Tereza

Zastřelit racka

Doc. Petr Jarchovský

Moravec Ondřej

Šedesátileté ticho

Doc. Petr Jarchovský

Plhoň Tomáš

Na jedné lodi

Doc. Petr Jarchovský

Nevolníková Barbora

Être triste

Prof. Lubor Dohnal

Semler David

Mlejn

Prof. Lubor Dohnal

Peroutka Jan

Růžová mlha

Doc. Petr Jarchovský

12/9/2013

Klauzurní postupové zkoušky II. ročníku bak. studia KSD FAMU

Student

Scénář adaptace

Autor předlohy

Název předlohy

Vedoucí práce

Hosenseidl Radek

Toulavý autobus

Steinbeck John

Toulavý autobus

Mgr. Martin Ryšavý

Jarošová Andrea

Operace Brando

Grunberg Arnon

Modré pondělky, Statisté

Mgr. Jiří Dufek

Kabelková Adéla

Lvi mezi námi

Capote Truman

Vánoční vzpomínka, Návšťěvník

Prof. Lubor Dohnal

na Den díkůvzdání Kolářová Klára

Kapucínská krypta

Roth Joseph

Kapucínská krypta

Mgr. Marek Vajchr

Mašinová Milada

Nenávidím a miluji

Stýblová Valja

Nenávidím a miluji

Prof. Lubor Dohnal

Rubášová Taťána

Melancholický muž

Juráček Pavel

Deník Pavla Juráčka

BcA. Jaroslav Pozzi

Struhala Adam

Maminka

Bukowski Charles

Šunkový nářez

Mgr. Jiří Dufek

Šindelka Marek

Zůstaňte s námi

Šindelka Marek

Zůstaňte s námi

Mgr. Martin Ryšavý

25/9/2013

Bakalářské státní zkoušky III. ročníku bak. studia KSD FAMU

Student

Scénář

Dufková Kristýna

Divná holčička a křeček polní

Teoretická práce

Fantomická postava a její

11/10/2013

Magisterské státní zkoušky KSD FAMU

Vedoucí práce

Student

Scénář

Prof. Lubor Dohnal

Jestřábová Iva

Tátova volha

BcA. Jaroslav Pozzi

vliv na strukturu filmu Hobzik Adam

Bordel

Poláček Vít

Člověk

Jelen

vytváření věrohodnosti

Mgr. Jiří Dufek

scénáře na českém trhu Koubek Petr

Lázně

Pokorná Dagmar

Kdo si Annu pamatuje

Mgr. Jiří Dufek Mgr. Jiří Dufek

Existenciální moment v žánrové

BcA. Jaroslav Pozzi

struktuře gialla Trojánek Hynek

Vymalováno

Doc. Petr Jarchovský Narace ve filmech Benedeka

Mgr. Marek Vajchr

Fliegaufa Úšela Jan

zobrazení historie v evropských filmech Titka Štefan

Teargarten

Lemur a lenochod

Mgr. Jiří Dufek Dvacet jedna gramů. Modulární vyprávění

Mgr. Jiří Dufek

Prof. Lubor Dohnal Scénář - vznik, forma a styl

Mgr. Jiří Dufek Nalezený čas

Mgr. MgA. Borjana Dodova

a historiografie: způsob

BcA. Jaroslav Pozzi

Prof. Lubor Dohnal Uplatnění celovečerního

Mgr. Martin Ryšavý Prof. Lubor Dohnal

Historický film

internetovém prostředí Hrdý Lukáš

Vedoucí práce

Doc. Petr Jarchovský Stáří v českém filmu

Prof. Lubor Dohnal Hraný webseriál v českém

Teoretická práce

Mgr. Jiří Dufek

amerického scénáře Toul Martin

Poklesky vášně

Prof. Lubor Dohnal Maska a tvář komedie po italsku

Mgr. Jiří Dufek

str. 298

str. 299

→ Tiráž

Sborník katedry scenáristiky a dramaturgie kolektiv autorů

Vydala Akademie múzických umění v Praze

Redakční rada: Lucia Kajánková Klára Kolářová Alice Krajčírová Barbora Nevolníková Hynek Trojánek Korekce: Aneta Honzková Grafická úprava a sazba: Štěpán Marko Písmo: Replica Mono Pro Fotografie: Jiří Bartoš Štěpán Marko Tisk: PROTISK, s.r.o. Náklad: 300 ks Vydání: první Praha 2014 978-80-7331-321-0 www.scenaristika.cz www.famu.cz Distribuce: www.namu.cz