šedé stránky
obsažník šedostranný --- z bývalého Setkávadla: Světlo v době temna (N. Holeková) … 1 --- historická detektivka: Tragédie „Bílé lodi“ … byla to opravdu nehoda? … 2 --- kulturní kukátko: Margin Call … 7 --- brána borců: Jak jsem (v podstatě) porazil Ondřeje Synka … 9
--- z bývalého Setkávadla:
Světlo v době temna Noemi Holeková (Setkávadlo 1/2001) První číslo Setkávadla v novém tisíciletí jsme tehdy celkem logicky věnovali tématu milénia. Bylo jakýmsi ohlédnutím za právě odplynuvším oceánem času, za tisíci roky vývoje civilizace. Tím vlastně částečně koresponduje s aktuálním číslem obnoveného časopisu, které právě držíte v ruce. Svůj focus jsme tehdy zaměřili na vývoj křesťanství v českých zemích od 11. do 20. století. Noemi Holeková nám tehdy napsala brilantní příspěvek na téma vývoj českého jazyka v době temna. Tímto temnem na rozdíl od Jiráska označuji skutečné temno, tedy dobu, kdy samozvaní tzv. národní buditelé, ve skutečnosti zarytí nacionalisté, nenávratně znásilnili naši řeč. Noemi svůj příspěvek koncipovala jako úvod ke kázání Jana Klekara z roku 1701, které na její text navazovalo. Já přetiskuji pouze Noemin článek, malinko redakčně upravený. Světlo v době temna … Dobu barokní označovali literární a kulturní historici od konce 18. století až do třicátých let tohoto století jako období nejhlubšího úpadku české řeči a literatury, jako dobu temna; tak ji nazval Alois Jirásek, Josef Dobrovský, Josef Jungmann a po nich mnozí další. Dobu pobělohorskou chápali především jako násilnou protireformaci a rekatolizaci, která údajně potlačovala český jazyk, českou kulturu a českou víru. Proto při ustalování spisovné normy češtiny Dobrovský přeskočil 200 let – tedy dobu barokní, pobělohorskou – a rozhodl se pro češtinu humanismu, někdy nazývanou „veleslavínská čeština“, podle nejznámějšího knihtiskaře doby humanistické, Daniele Adama z Veleslavína. Právě tento čin, ono překročení barokních 200 let, způsobilo, že je dnes spisovná čeština tak odlišná od češtiny obecné – tedy od té, kterou mluvíme, když necítíme nutnost být oficiální, a ve které se vyjadřujeme daleko spontánněji, která je nám vlastně „prvním mateřským jazykem“. Spisovná čeština byla v podstatě vytvořena tak trochu uměle, a proto obyčejní lidé mezi sebou dál mluvili tak, jak byli zvyklí – a my jsme tento zvyk od nich přejali, ani po 200 letech jsme mezi sebou nezačali mluvit spisovně. Jazyk do jisté míry odráží stav společnosti, a právě proto je vývoj češtiny dobrým příkladem jakéhosi mýtu, v jehož světle jsme se naučili baroko vnímat pouze jako dobu temna, dobu bez světla. Tato doba však ani zdaleka nebyla černobílá. V Čechách 17. a 18. století lidé žili pod vlivem hrůz a nejistot třicetileté války, které proměnily chápání hodnot života a smrti. Proměna duchovního vnímání způsobila, že „život od po1
čátku 17. století přestává být pojímán jako úkol ke splnění, pouť k určenému cíli, jako divadelní představení, na němž byly lidem dočasně svěřeny úlohy, a oni sami nevědí, kdy jim zase budou odňaty“ (Miloš Sládek, Malý svět jest člověk – pozn. red.). Doba barokní byla dobou neustálých vnitřních napěti mezi „omezenou existencí jedince a velikostí úkolu, který mu byl určen, napětí mezi spoutanou lidskou vůlí a svobodnější úlohou rozumu, rozporu mezi božskou pevností a lidskou vrtkavostí a slabostí“ (Miloš Sládek, Malý svět jest člověk – pozn. red.). K hlavním žánrům literatury pobělohorské doby patřila kázání. „Tento svět, když o něm barokní kazatelé mluví, nevykreslují jako svět ctnosti, daleko spíše je pro ně pouští, do níž je třeba znovu a znovu vsazovat semena“ (Miloš Sládek, Malý svět jest člověk – pozn. red.). Myslím, že ani dnes nejsme zbaveni vnitřního napětí, že nám leccos z barokního myšlení, z barokní zbožnosti, může pomocí na naší vnitřní cestě za světlem. Snad právě proto, že se nám také naše cesta často může zdát spíše temná než prosvětlená. Všechno má své světlo a stín …
--- historická detektivka:
Tragédie „Bílé lodi“ … byla to opravdu nehoda? 25. listopadu roku 1120 se normanská nadvláda nad Anglií, ještě poměrně čerstvá, pořádně zatřásla v samotných základech. Toho dne totiž vzala za své skoro celá mladá generace anglické šlechty. Stalo se tak poté, co tzv. „Bílá loď“ ztroskotala jen po pár minutách plavby, na dohled od přístavu Barfleur, odkud vyplula k britským břehům. Na palubě tohoto plavidla se nacházel výkvět ostrovní aristokracie, v podstatě tam nechyběl žádný významný mladý hejsek z této společnosti. Až na jednu výjimku. Jak podstatná byla tato výjimka, k tomu se ještě dostaneme. Všichni pasažéři do jednoho zahynuli. Sto čtyřicet mladých šlechticů a osmnáct šlechtičen. Tragédii údajně přežil jediný člověk, člen posádky, který pak vydal o celé věci svědectví. I tento zdánlivě nedůležitý plebejec, jehož zachránila „šťastná náhoda“, je možná významnou postavou naší spekulace. Ostatně, náhod je v tomto příběhu tolik, že to je až do očí bijící. Následující vyprávění, jež je doslova středověkou detektivkou, tak trochu zapadá do rámce tohoto čísla, protože se svým způsobem dotýká tématu vývoje civilizace. I když v tomto případě ne v globálu, nýbrž pouze civilizace britské, lépe řečeno anglické. Výše zmíněná „nehoda“ měla totiž pro další osudy ostrovního království nedozírné následky …
A tak pojďme společně spekulovat. V minulém čísle jsme si v podobné detektivce položili otázku, kdo vlastně byl William Shakespeare, a zda bitkaři či najatí vrazi v hospodské rvačce skutečně zabili Christophera Marlowea a jak to vlastně vůbec všechno bylo. Teď se tedy znovu vrátíme do Anglie, do hlubokého středověku. Abychom pochopili, jaká hra se v době ztroskotání Bílé lodi v Anglii a ve Francii hrála, musíme zapátrat v čase ještě o několik desetiletí zpět … Vilém Dobyvatel nebo Vilém Bastard? Obojí je správně Vévoda Villém II. (cca 1028 – 1087), vládce Normandie, byl bastard. To není nadávka, to je fakt, ostatně tak byl anglosaskými kronikáři i oficiálně označován, a i sám se tak podepisoval (Wilhelmus cognomine bastardus). Jako nemanželský syn vévody Roberta I. Normanského, zvaného Ďábel, a jeho metresy Arlette, dcery koželuha z Falaise, by za normálních okolností těžko mohl pomýšlet na mocenské ambice. Ovšem v Normandii v polovině 11. století normální okolnosti nenastaly. Otec Robert malého Viléma uznal za zákonitého. A pak zemřel roku 1035, při návratu z pouti do Svaté země. Sedmiletý panchart Vilém se stal jeho nástupcem. Vládli za něj samozřejmě poručníci a ochránci, pro něž bylo korunované děcko klíčovou figurou na šachovnici jejich vlastních politických zájmů. Neměli to jednoduché, proti Vilémovi se vytvořila silná opozice, v čele s jeho bratrancem Guyem Burgundským, který dostal na normanské panování zálusk. Roku 1046 ho však Vilém s pomocí krále Jindřicha I. Francouzského porazil. O tři roky později se Vilém oženil s flanderskou princeznou Matyldou, která byla potomkem anglického krále Alfréda Velikého. Trnitá cesta k anglické koruně O dvě léta později, tedy roku 1051, stanovil bezdětný anglický král Eduard Vyznavač vévodu Viléma svým nástupcem pro anglický trůn, přestože mladý normanský bastard s ním měl společnou pouze jednu vzdálenou pratetu, a to byla celá příbuzenská vazba. Důvodů bylo víc. Jednak měl Eduard silnou citovou (a částečně i příbuzenskou) vazbu na Normandii, neboť jeho matka pocházela z tamního vládnoucího rodu. Eduard v Normandii v dětství a v mládí pobýval v exilu (spolu s matkou a bratrem Alfrédem), a s místním prostředím navázal přátelské vztahy. A ještě významnějším důvodem byla aktuálně vyhrocená Eduardova nenávist k jeho hlavním konkurentům, wessexským hrabatům. Godwin z Wessexu totiž kdysi zajal a zabil Eduardova bratra Alfréda po nezdařeném pokusu obou bratří svrhnout tehdejšího anglického krále Hardiknuta. A právě roku 1051 došlo mezi králem Eduardem a Godwinem ke konfliktu, po kterém král odbojného hraběte poslal do vyhnanství. Godwin zemřel o dva roky později, ovšem mocenské ambice Wessexů tím neskončily, neboť rodinného vesla se ujal jeho syn, Harold Godwinson,
2
mimochodem švagr krále Eduarda. Tehdejší dynastické propletence nebyly jednoduché. Nutno k tomu poznamenat, že Eduardův slib, že anglickou korunu po jeho smrti získá ten či onen zájemce, neměl absolutně žádnou právní hodnotu. Ostatně, Eduard sliboval korunu kdekomu (tedy zdaleka ne jen Vilémovi). Všem bylo jasné, že po jeho smrti získá trůn ten z uchazečů, který si o ni řekne největší silou. Anglická koruna byla v té době volitelná, a právo volby měl pouze witan. Král Eduard zemřel v lednu roku 1066. Vilém, vévoda Normandie, okamžitě vznesl nárok na opuštěný trůn, stejně tak ovšem učinil norský král Harald III. Když se dva perou, třetí zájemce o království se směje. Korunu si totiž na hlavu nasadil Harold II. Godwinson, další hráč turnaje, jehož vítěz měl brát vládu nad Anglií. Vilém to tak nenechal. Sebral poměrně malé vojsko (přibližně 12 - 15 tisíc mužů, možná i méně), ovšem bylo to vojsko na svou dobu mimořádně kvalitní a skvěle namotivované. Ambiciózní vévoda totiž svým dobrodruhům, posbíraným z různých koutů západní Evropy, slíbil majetky v dobyté Anglii, a svůj slib pak beze zbytku splnil. V září roku 1066 se přeplavil se svou nepočetnou armádou přes kanál do Anglie. Situaci mu usnadnila šťastná náhoda. Král Harold, který na něj čekal u ostrova Wight, se v tu dobu musel rychle přesunout na sever, kde se právě s velkým vojskem vylodil norský uchazeč o trůn. Harold sice Nory rozprášil, ovšem nemoha býti na dvou místech najednou, umožnil tím Vilémovi v klidu a bez odporu přistát na pláži u Pevensey. Normanský výsadek se podařil, dobyvatelská armáda byla v Británii, odhodlaná vybojovat svému vůdci trůn. 14. října porazil Vilém ve slavné bitvě u Hastingsu armádu krále Harolda a poslal tak anglosaskou nadvládu nad Anglií definitivně na smetiště dějin. Jako Vilém I. Anglický pak usedl na anglický trůn 25. prosince 1066. Byl to pro něj takový hezký vánoční dárek. Své království musel tvrdě obhajovat, odpor anglosaských šlechticů byl pochopitelně velmi silný. Dokázal však jejich atakům odolat, a s vydatnou pomocí svých mužů, z nichž učinil významné velmože ostrovní země, své království udržel. Do dějin tak vstoupil jako Vilém Dobyvatel.
Dynastické šarvátky Vilém I. byl nejen schopným válečníkem a politikem, ale též ploditelem synů. Byli čtyři: Robert, Richard, Vilém a Jindřich. Richard zemřel ještě za života svého otce, takže ve hře o nástupnictví zůstali de facto pouze hráči č. 1 a 3, tj. Robert a Vilém. Čtvrtý vzadu Jindřich zůstal zatím čtvrtý vzadu. Zatím.
Po smrti Viléma Dobyvatele 9. září 1087 se rozpoutal očekávaný boj o moc mezi zájemci o trůn. Nakonec to dopadlo tak, že si dle odkazu svého otce panování rozdělili. Vilém II. Rufus (Ryšavý) získal Anglii a prvorozený Robert se musel smířit s rodovým vévodstvím v Normandii. Tato dualita byla pochopitelně trnem v oku jak ostrovní, tak kontinentální šlechty na normanském území, a stala se katalyzátorem neustálého napětí a rozmíšek. Mimochodem, nejmladšímu synovi Jindřichovi odkázal tatíček všeho všudy pět tisíc stříbrných marek. Koho by v tu chvíli napadlo, že právě tento benjamínek jednou pozvedne otcův prapor … Ryšavý Vilém nakonec anglickou korunu uhájil, i když o ni musel s Robertem tvrdě bojovat. K definitivnímu řešení mu pomohl Robertův rytířský zápal. Roku 1096 se tento náruživý válečník vydal na křížovou výpravu. Potřebné prostředky získal tím, že si od svého bratra Viléma vzal úvěr, ručený lukrativní zástavou – Normandií. Jinými slovy, Robert prodal své vévodství a koupil si za ně lodní lístek do Svaté války. Vilém tak opět spojil obě země pod vládou jednoho panovníka. Dlouho se však neradoval, protože 2. srpna roku 1100 tragicky zahynul během královského honu - zřejmě ho zavraždil najatý zabiják. V čích službách byl tento atentátník, to nevíme. Robert tou dobou stále dlel na křížové výpravě ve Svaté zemi. Uvolněného anglického trůnu se tedy pohotově ujal nejmladší ze synů Viléma Dobyvatele, Jindřich, onen čtvrtý vzadu. Využil skutečnosti, že Robert nebyl mezi anglickými šlechtici oblíben, bleskově obsadil královskou pokladnici, a pouhé tři dny po smrti svého bratra Viléma se nechal korunovat králem. To byla rychlost až neuvěřitelná … a podezřelá. O tři měsíce později se prozíravý Jindřich oženil s Edith, dcerou skotského krále Malcolma III., a vnučkou anglického krále Eduarda Vyznavače. Tímto sňatkem byla těsněji spojena normanská linie se starým anglosaským královským rodem. Jindřich tím potěšil barony anglické a skotské, ale naštval barony normanské. Přilil olej do ohně už tak složité situace normanských vládců, sedících na dvou židlích, oddělených mořem. Robert se vrátil z kruciáty roku 1101 a začalo vyjednávání mezi ním a Jindřichem, jež skončilo dohodou, že Jindřich si ponechá vládu v Anglii a vyplatí Robertovi každoroční důchod. Nicméně starší bratr mu byl neustálou hrozbou, stejně jako předtím Vilémovi. Jindřich pochopil, že Robert se nikdy nevzdá, a bude se zatvrzele domáhat svých nároků silou. A tak se nakonec rozhodl jej definitivně eliminovat. V bitvě u Tinchebrai 28. září 1106 ho porazil a dal uvěznit, a posléze pro jistotu i oslepit. Skončila tak mocenská dualita, Jindřich definitivně uchvátil vládu nad oběma doménami, a „staré“ rodové vévodství v Normandii podřídil otcově „akvizici“, tedy Anglii. Byla to jakási anglická pomsta Normandii za Hastings. Ironií osudu je, že jejím osnovatelem se stal syn Viléma Dobyvatele, vítěze od Hastings. 3
Jindřichova (v podstatě) úspěšná mise Péče o obě země znamenala časté cesty přes kanál. Ve středověku ještě nebyly k dispozici letadla, ba ani podmořský tunel, takže jedinou možnosti byla lodní doprava. Na kontinentu nebyl klid ani náhodou. Od roku 1109 se tam s přestávkami vlekl válečný mač mezi Francií a Normandií (a potažmo Anglií). Francouzskému králi Ludvíku VI. stál po boku silný spojenec, Fulko z Anjou. Válečný konflikt Anglii velmi vyčerpával. Roku 1113 bylo uzavřeno dočasné příměří (vydrželo tři roky) a mazaný Jindřich toho využil a nahlodal koalici francouzského krále s hrabětem z Anjou zasnoubením svého syna Viléma Aethelinga s Anjouovou dcerou Matyldou. Fulko však přešel na Jindřichovu stranu až po svatbě roku 1119. Roku 1120 se Jindřich I. vypravil na kontinent k důležitému („mírovému“) jednání s Ludvíkem VI., jež ukončilo válečné neštěstí. Za změněné situace, s Anjouským hrabětem po boku, byl Jindřich v mnohem lepší pozici, než dříve. Prozatím dokázal odolat Ludvíkovým spádům a Normandii udržel. Při této misi ho doprovázel následník trůnu, sedmnáctiletý synáček Vilém Adelin (Aetheling). Právě pro něj Jindřich uhájil uznání titulu vévody normanského. Mladý princ Vilém se tak rázem stal významnou figurou na evropské šachovnici a jeho sebevědomí narostlo. A možná mu k tomu ještě někdo pomohl, někdo, kdo ho ve svém vlastním zájmu popouzel proti otci, jak bylo v té době zcela běžné. Dynastická politika tehdy stála na intrikách, a panovníky, často trochu padlé na hlavu, zhusta ovládala mazaná dvorská kamarila. Zvláště, když ji reprezentovali vykutálení čtveráci, kteří díky pokrevnímu spříznění s vládnoucím rodem živili své vlastní mocenské ambice. Tak tomu bylo možná i v tomto případě. Ale pojďme přímo k meritu věci, k událostem, které předcházely tragédii Bílé lodi. Luxusní lodička, ale král o plavbu na ní nestojí – proč? Le Blanche Nef, neboli White Ship, neboli Bílá loď, byla novotou vonícím, nádherným, pohodlným, ba přímo komfortním plavidlem. Jakýmsi Titanicem středověku. Každý se na ní chtěl pustit do vln kanálu a užít si jejích kvalit. Lépe řečeno skoro každý. Našli se minimálně dva významní hráči, kteří po jejím luxusu netoužili. Prvním byl, tedy alespoň podle vyprávění dobových zpravodajů, anglický král Jindřich I. Kronikáři zaznamenali v souvislosti s ním rozkošnou historku. Podle ní se král chystal v přístavu Barfleur k nalodění na svou loď, když mu zastoupil cestu Thomas FitzStephen. No to je pěkná drzost, vlézt do cesty králi, ale tento pán si to tak trochu mohl dovolit, protože byl jednak kapitánem výše zmíněné Bílé lodi, a jednak jeho otec velel coby kapitán vlajkové lodi jménem Mary, která před půl stoletím dopravila Jindřichova otce Viléma Dobyvatele v čele invazní flotily do Anglie. Královská rodina tedy byla jeho rodině zavázána vděkem. FitzStepehn údajně krále požádal, aby mu prokázal čest, a přeplavil se přes kanál na jeho úžasném novém plavidle.
Jindřich to prý odmítl s odvoláním na skutečnost, že jeho cestovní plán je neměnný. Taky vám to připadá poněkud přitažené za vlasy? I mně. Kdovíjak to bylo, ale níže, ve „spekulačním odstavci“, se podíváme na motivy jednání účastníků děje pro případ, že by se toto vyprávění alespoň částečně zakládalo na pravdě. Pravdou skutečně bezpečně zjištěnou je, že Jindřich I. opravdu toho dne odplul do Anglie na své královské lodi, a to zcela bezpečně a bez úhony. To samé však nelze říci o pasažérech Bílé lodi. Co to vůbec bylo za čeládku? Banda opilců Jak řečeno výše, celé katastrofě předcházela úspěšná mise krále Jindřicha, díky níž získal jeho syn respektované postavení a silné mocenské ambice. To bylo pochopitelně důvodem k pořádné oslavě. A byla to bujará pitka, protože královského adolescenta doprovázel celý „mladý dvůr“, čili všechna rozmazlená děťátka ostrovní aristokracie. Opilá smečka se nalodila na White Ship, kde pokračovala v hýření. K němu se bez velkého otálení připojila i posádka. Když nastal čas k vyplutí, byli všichni, pasažéři i námořníci, doslova pod obraz boží. Alespoň tak to líčí doboví zpravodajové. Kdoví, jak to bylo. Jeden z cestujících si však zachoval jasnou hlavu, nezatemněnou alkoholem, a jasný úsudek. Že by náhodou? To sotva. Tento tajemný mladík byl oním druhým významným hráčem, který opovrhl luxusem Bílé lodi, a údajně jen těsně před jejím vyplutím opustil palubu a zdrhnul na pevnou zem. Určitě velmi dobře věděl, co dělá – to si aspoň myslím já. Za svou prozíravost byl totiž později odměněn královským hermelínem (a není tím míněn hermelín naložený v oleji, nýbrž odznak královské moci). A byla to opravdu jen prozíravost? Nebyl to třeba tak trochu perfektně připravený a provedený zločin? Onen mladý šlechtic se jmenoval Štěpán III. z Blois, synovec krále Jindřicha I., který o patnáct let později vstoupil do dějin jako anglický král Štěpán I. Ale nepředbíhejme. Utopenci Bílá loď vyplula až v noci. A nedostala se daleko. Opilá posádka, kapitánem a kormidelníkem počínaje a posledním plavčíkem konče, navedla šíf s neomylnou jistotou na zrádné skalisko jménem Quilleboeuf, vykukující z vln necelého dva a půl kilometru od Barfleur. Bum, bác, třísk. Loď se začala potápět, a to tak, že hodně rychle. Šlechtici, kteří se ještě před chvíli koupali ve víně, se rázem koupali ve slané vodě, a to už nebylo ono. Topili se jako koťata. Nepřežil nikdo. Cestující i posádka se proměnili v potravu pro ryby. Moře prý vyvrhovalo těla obětí na pobřeží Normandie ještě řadu dalších týdnů. Ano, zemřeli všichni, páni i kmáni. Až na jedinou výjimku 4
(těch jediných výjimek je v tomto příběhu podezřele dost). Tou byl lodní řezník jménem Berthold. Chlápek nevalné pověsti, který se nechal na loď najmout jen proto, aby unikl dluhům. Je docela dobře možné, že byl získán nejen ke službě v kuchyni, ale ještě i k jinému dílu, za které třeba dostal zaplaceno podstatně víc, než za máchání řeznickou sekyrou … Ale opět: nepředbíhejme. Berthold přežil jen díky tomu, že dokázal (na rozdíl od namol opilých námořníků) vyšplhat až na vrchol stěžně, jenž koukal nad hladinu vody. A tam ho druhý den ráno našli zachránci. Ovšem i toto je informace, kterou již nelze ověřit. Znamená to, že Berthold, ač suchozemská krysa, se zachoval s mnohem větší rozvahou a důvtipem, než rutinovaní a mořem ošlehaní mořští vlci. Zřejmě na rozdíl od všech ostatních nebyl opilý, a to je u takové zkrachovalé existence hodně podivné. Třeba měl velmi vážný důvod, dát si pozor. Logicky mi z toho vyplývá … ne, tady už zase začínám spekulovat, a to si chci nechat až na odstavec, věnovaný konspiračním teoriím
Následky Dopad tragédie na společenský a politický život v Anglii (ale i severozápadní Evropě vůbec) byl drtivý. Normanská nadvláda na ostrově dostala pořádnou ránu, ze které se pak už vlastně nevzpamatovala. Zničení lodi a smrt prince Viléma Aethelinga, následníka trůnu, to byly momenty, jež osudově ovlivnily dynastickou situaci. Vilémův otec, král Jindřich I., totiž už dalšího legitimního mužského dědice nezplodil. Levobočků měl celou řadu, ale ti nárok na trůn vznést nemohli. Nebo mohli, ale bez valných šancí. I když příklad Viléma Dobyvatele dokazuje opak. Ten však byl osobností zcela ojedinělou, a doslova a do písmena se objevil ve správný čas na správném místě, a to už jako malé dítě, zřejmě nic netušící o osudovém poslání, jež mu bylo vloženo do vínku. A hlavně mu pomohl jeho otec, který ho uznal za zákonitého dědice. Ale zpět k naší detektivce. Král Jindřich zemřel patnáct let po ztroskotání lodi, roku 1135. Zanechal po sobě jediného legitimního potomka, dceru Matyldu. O čtyři století později, když zemřel mladičký král Eduard, stala se panovnicí a historicky první vládnoucí anglickou královnou jeho starší nevlastní sestra Marie (známá jako „Bloody Mary“). V roce 1135 však ještě situace nenazrála pro podobné bezprecedentní řešení, tedy pro to, aby mohla žena usednout na trůn jako vládkyně. Dynastická pravidla temného středověku něco takového nepřipouštěla. Jindřich si to dobře uvědomoval a snažil se tuto překážku stůj co stůj překonat. Před svou smrtí donutil anglické
šlechtice, aby přísahali Matyldě věrnost. Snažil se tak předejít nebezpečí, že se jeho nástupcem stane nejbližší použitelný příbuzný panovnického rodu, který byl v logické mužské posloupnosti dynastie na řadě jako první. Kdo byl tímto pretendentem, jehož ambicím se starý král snažil učinit přítrž? No přece jeho synovec Štěpán z Blois, onen mladý šlechtic, který o patnáct let dříve „jasnozřivě“ opustil Bílou loď těsně před vyplutím, a vyhnul se tak jisté smrti ve vlnách kanálu. Byl to právě on, jehož nárok na trůn byl v dané chvíli očividně nejsilnější. A také, že nakonec trůn získal. Díky podpoře většiny nejsilnější šlechty se stal králem. Matylda se nevzdala bez boje, s podporou části aristokracie (i mnohých baronů, kteří od Štěpána odpadli) šla do vleklého boje se Štěpánem, a rozpoutala tak téměř dvacetiletou občanskou válku. Pisatel soudobé Anglosaské kroniky tuto smutnou epochu nazval dobou, kdy „Kristus spal a všichni svatí s ním“. Proč se Jindřich tak zoufale bránil myšlence předat korunu právě Štěpánovi? Proč se Matylda rozhodla vzepřít zavedeným zvyklostem, a s neutuchající urputností se pokoušela nevlastnímu bratranci korunu vyrvat? Jistě, rozpory a boje mezi panovníkem a jeho pokrevními konkurenty byly ve 12. stoletím věcí zcela normální. Často se řešily vojenskou cestou a vítěz pak bral vše, tedy korunu a moc. Než mu ji sebral další vykutálený příbuzný. Je tedy jasné, že vztahy Jindřicha se sebevědomým Štěpánem asi nebyly zrovna idylické. Ale je možné, že král a jeho dcera znali tajemství, které jejich nechuť k Štěpánovi proměnilo ve sžíravou nenávist? Jednalo se o akt osobní pomsty? Dovedeme si představit, že král mohl nezdárného synovce vinit (ať už právem nebo ne) z katastrofy Bílé a tím ze smrti svého syna a následníka trůnu? Proč ne. Ale hned se nabízí otázka: proč tedy nedal Štěpána zlikvidovat nebo ho nezkusil zničit v boji? Možná nebyla jeho pozice až tak neotřesitelná, aby něco takového mohl učinit. Ale to už zase začínám spekulovat, a ano, pusťme se konečně do toho. Teď už máme po ruce všechna potřebná fakta. Spekulujme, pikle kujme Jak já to vidím, máme na stole čtyři vyšetřovací verze. Pojďme si je zrekapitulovat a zhodnotit. 1. Nehoda 2. Spiknutí zosnované anglickým králem 3. Spiknutí zosnované francouzským králem 4. Spiknutí zosnované Štěpánem z Blois. Tak, a je to. Jistě, je tu ještě pátá možností, že spiknutí zosnoval někdo úplně jiný, ale jednak nejsou k dispozici indicie, a jednak to mohl být kdokoli z baronů, komu mladý princ „nevoněl“. Z hlediska spekulativního zhodnocení je taková vyšetřovací verze nepoužitelná. Vezmeme tedy výše uvedené čtyři možnosti pěkně jednu po druhé.
5
1. Nehoda Důvodem, proč lze možnost nehody v tomto případě napadnout, je existence až příliš mnoha očividně nápadných náhod: král Jindřich je pozván na Bílou loď, ale bez pádného důvodu odmítne. Štěpán z Blois, teoretický zájemce o trůn, z lodi prchne chvilku před vyplutím, rovněž bez zřejmé příčiny. Kormidelník, ač asi hodně opilý, se zachová jako idiot, a v notoricky známých vodách nasměruje loď zcela neomylně na skalisko. Lodní řezník, vagus a pacholek k pohledání, navíc suchozemská krysa, si jako jediný zachová zdravý úsudek, a na rozdíl od zkušených mořských vlků si zachrání život. Až moc nápadná shoda náhod. Ne, příliš nevěřím, že příčinou ztroskotání Bílé lodi byla prozaická nehoda. 2. Spiknutí zosnované anglickým králem Zdánlivě naprostá pitomost. Proč by anglický panovník, jehož židle byla poměrně dost vratká, poslal k čertu celý výkvět dvorské šlechty, v čele se svým jediným synem a následníkem trůnu? Smysl by to dávalo jedině za předpokladu, že by jeho syn praktikoval vlastní autonomní politiku, a pokoušel se intrikovat proti svému otci a útočit na jeho pozici. Samozřejmě za vydatné pomoci mladých šlechticů, svých dobrých kámošů. Takových případů známe ze středověku celou řadu, a nemusíme chodit příliš daleko, vzpomeňme jen revoltu mladého Přemysla Otakara, který svého otce krále Václava připravil o trůn. V případě Viléma Aethelinga však tomuto scénáři nic nenasvědčuje. Naopak, Vilém byl otci určitě vděčný, že se v jeho zájmu angažoval v Normandii. Spíš než útočit na anglický trůn ho zjevně bavilo pít a hýřit. Pro tuto vyšetřovací verzi tedy hovoří pouze poněkud bezdůvodné odmítnutí krále Jindřicha plout na ostrov na palubě Bílé lodi. Když se nad tím zamyslím, jeden docela použitelný důvod mě napadá: když Jindřich viděl tu opilou čeládku, která se hemzala kolem jeho syna, tak se mu představa plavby spolu s ní na jedné lodi natolik zprotivila, že dal přednost své staré dobré královské lodi, svému osvědčenému pohodlí. Ostatně, byl králem staré dobré Anglie, takže konzervativní přístup a zalíbení ve starých dobrých postupech mu byl logicky blízký. 3. Spiknutí zosnované francouzským králem Pro tuto verzi nehovoří vůbec žádná podezřelá okolnost. Pouze motiv, který měl francouzský král mimořádně silný. Právě totiž prohrál mocenskou šachovou partii o nadvládu nad Normandií. V cestě mu stál anglický král, ale konkrétně hlavně anglický princ, který od této chvíle vystupoval suverénně jako vévoda Normandie. Ludvík mohl správně usoudit, že když kmeni utnete jedinou životaschopnou větev, kmen zahyne. Jeho spojencem a nastrčenou figurou mohl být Štěpán z Blois, synovec krále Jindřicha a jeho možný nástupce. Takže tato vyšetřovací verze vlastně může být teoreticky propojena s verzí následující … Tato spekulace je poněkud krkolomná, to přiznávám, ale rozhodně není vyloučená. Jak píšu výše, Ludvík měl opravdu velmi silný motiv.
4. Spiknutí zosnované Štěpánem z Blois Tato verze se může zdát nejlogičtější. Pokud byl na ostrovech někdo, kdo si činil silný a oprávněný zálusk na trůn, pak to byl právě králův synovec Štěpán. Dobře věděl, že Jindřich má jediného syna, a hned za ním v řadě zájemců o trůn tedy byl on sám. Logickým kalkulem nám vychází, že kdyby se Štěpán prince následníka zbavil, a starý král už dalšího syna nezplodil, stal by se po Jindřichově smrti králem on. A v této spekulaci je možno jít ještě dál: kdyby se Štěpán jednou ranou zbavil obou soupeřů, jak prince, tak i jeho otce krále, pak by mu koruna spadla do klína hned, a nemusel by čekat, až Jindřich zemře. Tohle je ale jen čirá matematika. Ve spletité politické situaci první čtvrtiny 12. století je ale nutno reálnost podobné konstrukce posoudit z hlediska Štěpánovy pozice na žebříčku obliby ze strany anglických baronů, na jejichž přízni či nepřízni závisela stabilita králova postavení. A dále je nutno se na věc podívat optikou Štěpánových vztahů k Jindřichovi a jeho rodině. Víme, že Štěpán byl neoblíbený, musel tedy počítat s tím, že i kdyby přišel na řadu jako následník s nejvyšším nárokem, bude své ambice těžko obhajovat. S králem a jeho synem rovněž neměl nejlepší vztahy. Otázkou je, nakolik mohl počítat s podporou své rodné Francie, a jestli by mu taková podpora k něčemu byla, i kdyby ji získal. Sečteno, podtrženo, pokud to tak opravdu bylo, a Štěpán skutečně naplánoval atentát na královský rod, pak to byl podnik krkolomný a nadmíru odvážný, s nejistým výsledkem. Nicméně nelze vyloučit, že jeho touha po moci byla tak silná, že se do něj pustil (případně, že ho někdo postrčil, třeba francouzský král). Pokud tomu tak bylo, nepochybuji o tom, že chtěl odstranit nejen prince Viléma, ale i krále Jindřicha, a rovnou si jít nafasovat korunu. Mohlo to být třeba takhle: udatného, ale nepříliš inteligentního FitzStephena navedl, aby krále přemluvil k plavbě na Bílé lodi. Opít prince a celou společnost včetně posádky, to už nebyl žádný problém, to šlo samo. Celý plán – pokud to tedy tak bylo – ale dostal trhlinu tím, že král odmítl na Bílé lodi cestovat. Možná něco tušil … Nicméně, nabízí se otázka, zda by mohl být Štěpán až taková zrůda, a vědomě spáchat teroristický čin s takovým dopadem. Více než dvě stě mrtvých jen kvůli tomu, aby odstranil svého soka v boji o trůn! Na druhou stranu: čistě z pragmatického hlediska lze předpokládat, že mezi mladými šlechtici mohl mít hodně nepřátel a tím hodně potenciálních překážek pro své ambice. Takže jejich likvidace mohla být vítaným vedlejších efektem atentátu na následníka trůnu. Ať už by byl pachatelem kdokoli, potřeboval najatého vraha – atentátníka. Stačilo mít na lodi klidně jen jednoho takového spojence, který bujarou společnost s rozumem zatemněným alkoholem pošle ke dnu. Stačilo buď odstranit opilého kormidelníka, nebo ho přimět, aby si „zkrátil“ cestu, 6
změnil kurs, a navedl loď na skalisko. Doboví zpravodajové vyslovili názor, že opilí cestující na Bílé lodi dostali nápad závodit s lodí krále Jindřicha, a právě kvůli tomu kormidelník namířil svou poslední cestu do pekel. Tato domněnka vychází ze svědectví jediného zachráněného účastníka plavby Bílé lodi. Jedná se ovšem o svědectví, které je zatraceně nedůvěryhodné. Tímto zachráněným trosečníkem, a zároveň možným spojencem zosnovatele atentátu, který vše potřebné „zařídil“, byl již několikrát zmíněný lodní řezník Berthold. Dle mého názoru je to hlavní podezřelý, pokud bychom hledali najatého vraha. Hezky to do sebe zapadá, že? Ale už se asi nikdy nedovíme, jak to doopravdy bylo, a jestli je na výše předestřených spekulacích vůbec alespoň nějaké zrnko pravdy … Epilog Jindřichova dcera Matylda, až do Štěpánovy smrti bojující o trůn, se nakonec královnou na chvíli stala, když s podporou baronů, kteří od Štěpána odpadli, získala korunu. Brzy však byla svržena. Štěpán nakonec dopadl stejně jako jeho předchůdce Jindřich, tedy odešel na věčnost bez následníka, protože jediný syn mu zemřel ještě za jeho života. Po Štěpánově smrti roku 1154 se Matylda dočkala naplnění mocenských ambicí alespoň pro své potomstvo. Stala královnou matkou, protože na trůn usedl její syn Jindřich II., jehož osobou začíná na anglickém trůnu linie Plantagenetů. -jr-
--- kulturní kukátko:
Margin Call (film USA, 2011) Jednou z oblíbených rubrik bývalého Setkávadla byly recenze kulturních záležitostí. Počínaje tímto číslem onu rubriku oživuji. První vlaštovkou bude ohlédnutím za filmem, jehož zhlédnutí pro mě bylo až nečekaně silným zážitkem. Není to film v žádném případě nový, ale já se k němu dostal až teď. Zmíněný snímek celkem úzce koresponduje s tématem tohoto čísla časopisu, a sice s vývojem civilizace. Člověk si při jeho zhlédnutí uvědomí, jakou proměnou prošlo lidstvo od doby, kdy naši předkové doby kamenné založili základy kulturní společnosti. Zdrojem obživy pro ně byla fyzická práce. Museli vyrobit nástroje, aby mohli ulovit kořist, a pak ji zpracovat. Učinili se šít, vyrábět keramiku, opracovávat kovy, pěstovat plodiny. Aby měli co jíst, museli odvést konkrétní práci, jejímž výsledkem byly konkrétní produkty. My jsme to dopracovali do stádia, kdy nejvýnosnějším zdrojem obživy není tvorba, nýbrž cynické kšeftování se zcela imaginárními hodnotami, jejichž cena se v čase mění
neuvěřitelným způsobem – během vteřiny může ze závratných výšek klesnout k nule – nebo naopak. Americký film Margin Call natočil režisér J. C. Chandor podle vlastního scénáře jako svůj celovečerní debut. A hned se mu povedl nadmíru vydařený kousek. Příběh filmu nás vrací do roku 2008, kdy naplno vypukla hospodářská krize, jako v podstatě okamžitý následek americké krize hypoteční. V úvodní sekvenci filmu se ocitáme v centrále blíže nespecifikované investiční společnosti, která sídlí v typické moderní kancelářské budově. Ta je postavena v duchu názoru, že open space je největším vynálezem lidstva, a že v otevřeném hangáru bez kouska soukromí a možnosti soustředit se na práci je lidem nejlépe. Ponechme stranou bezbřehou idiocii tohoto názoru, a věnujme se ději. Do ratejny plné pilně pracujících mravenců je vpuštěna smečka personalistů, kteří mají jediný úkol: dát kopačky ve finále až 80 % zaměstnanců baráku. Na těch nevyvolených, kteří nevědí, co s nimi bude, je vidět tísnivý strach. Na těch, kteří vědí, je vidět tísnivé rozpaky. Tíseň je prostě atmosférou této zlé chvíle. Jedna dvojice mladých fiflen si „vyzvedne“ šéfa riskanalytiků Erica Dalea, jehož ztvárnil skvělý Stanley Tucci (Ďábel nosí Pradu, Hunger games). Odvedou si ho do zasedačky, kde mu velmi profesionálně a velmi lhostejně vysvětlí, že po 19 letech práce u firmy už není zaměstnancem. S okamžitou platností ztrácí přístup k počítači a telefonu, musí si sbalit svých pět švestek a neprodleně vypadnout. A má přesně 24 hodin na to, aby přijal nabídku odstupného. Šok a znechucení propuštěného Erica cítíme doslova hmatatelně, přesto dokáže naposledy projevit loajalitu, a v posledním okamžiku předá jednomu ze svých dvou podřízených, Peteru Sullivanovi (Zachary Quinto), flešku s rozpracovaným matematickým modelem. Sullivan si začne s modelem hrát a zjistí, že se mu dostal do ruky mimořádně zajímavý a nebezpečný materiál. Jedná se o analýzu možných rizik, spojených s držením hypotečních jistin, které společnost nakoupila jako předmět svého obchodování. Peter model dopočítá a výsledek mu vyrazí dech. V souvislosti s vývojem na trhu (ztráta hodnoty jistin z důvodu kolapsu hypotečního trhu) tato analýza předestírá několik scénářů, podle nichž by se měla firma dostat během velmi krátké doby do problémů. V nejlepším případě mělo jít o katastrofální následky, v nejhorším případě měla ztráta převýšit hodnotu společnosti. Vyděšený Sullivan si uprostřed noci přivolá na pomoc svého kolegu Setha Bergmana (Penn Badgley) a nejbližšího šéfa Willa Emersona (výtečný Paul Bettany). Když jim vylíčí, o co jde, dokonale jim zkazí náladu. Nezbývá, než vytáhnout z postele vyššího bosse, který šéfuje celému prodejnímu aparátu, Sama Rodgerse. Hraje ho Kevin Spacey (Sedm, Americká krása), jehož herecký výkon je doslova lahůdkou nejvyšší delikátnosti. Sam rychle pochopí, že musí povolat 7
vrchní velení. Zasedání vedou v dokonalé (ne)shodě dva nejvyšší šéfové baráku, kteří si jdou očividně po krku. Jedním z nich je plejbojský byznysmen Jared Cohen v podání poněkud nepřesvědčivého Simona Bakera (Ďábel nosí Pradu, seriál Mentalista). Krátce po čtyřicítce je Jared kariérně téměř na vrcholu a finančně v takovém balíku, že se o tom normálnímu člověku nezdá ani v nejrůžovějších snech. Jeho rivalem je Sarah Robinsonová, kterou velmi profesionálně ztvárnila Demi Moore (Striptýz, Brilantní plán, Mr. Brooks). Sarah je typickou ukázkou bezohledné kariéristky, jež jde přes mrtvoly, a za dané situace je její jedinou starostí, aby vinu hodila na někoho jiného, a uchránila si své postavení. Zasedání celkem logicky dojde k závěru, že není jiného východiska, než přizvat nejvyššího šéfa skupiny, Johna Tulda (Jeremy Irons). Zároveň jsou „mladí“ Will, Peter a Seth posláni, aby stůj co stůj sehnali Erica Dalea, a přivedli ho na jednání. A tak vyrazí luxusním Willovým kabrioletem do nočních ulic. Hovor mezi nimi, hlavně ze strany Setha, je spektakulárním vyjádřením poselství celého příběhu. Zjišťujeme, že lidi, jako on, řeší pouze to, kdo kolik vydělá peněz, a jestli on sám si někdy taky tolik vydělá. Neustále se ptá, kolik bere ten či onen … a nic jiného ho prostě nezajímá. Divák si uvědomí, že přesně na tomto principu je založena nejen filosofie fiktivní společnosti, jež „hraje“ v tomto filmu. Je na něm založena filosofie celého mechanismu fungování světové ekonomiky. Bezskrupulózní sobectví, vedené jediným zájmem, a sice dosáhnout co nejvyššího zisku, bez ohledu na prostředky a následky. Nejhorší na tom je, že zdrojem zisku už není výrobek, dokonce už ani ne obchodování s tímto výrobkem. Firma vytváří své pohádkové výdělky pouze tím, že spekuluje se zcela imaginárními hodnotami. Jedinou cestou, jak jejich pomocí hromadit kapitál, je umění odhadnout, jak se cena těchto hodnot na trhu bude vyvíjet. Jinými slovy, světová ekonomika stojí na pískových novou, čili na zhodnocování čehosi, co existuje pouze jako datová věta v počítači. Jakmile by tyto datové věty ztratili hodnotu, celá stavba světového byznysu by se zhroutila jako domeček z karet. V minulosti byla ekonomická stabilita tvořena obchodem se skutečnými, hmatatelnými komoditami, s produkty lidské práce. Současná ekonomika stojí na produktech spekulace. Trojici „pátračů“ se nakonec podaří najít Eric Dalea před jeho domem. Will si s ním sedne na schody, a Eric mu vypráví, že než začal dělat ve firmě, byl stavitelem. Postavil most. A hned začne vypočítávat, kolik lidí po něm denně projede, kolik kilometrů a minut jim to ušetří, a jaká úspora je to za den, za měsíc, za rok, za celých těch x let, co už most stojí. Za Ericem zůstalo něco hmatatelného, něco užitečného, co slouží a prospívá mnoha lidem, šetří jim čas a peníze. A my si klademe otázku: co zůstává za těmi, kdo se živí vytvářením imaginárních hodnot, a vyrábějí peníze tím, že levně koupí datovou větu, a ve správný okamžik ji se ziskem prodají? Co zůstává za takovým Sethem, jehož
jedinou starostí je, kolik si vydělá on, a kolik si vydělají jeho starší, zkušenější a úspěšnější kolegové? Zasedání pléna nejvyšších šéfů, v čele s velkým Johnem, dospěje k jedinému logickému (a neomluvitelně cynickému) rozhodnutí: nebezpečné tituly je nutno prodat, a to okamžitě, než vznikne panika, a za co nejvyšší cenu to půjde. Jared Cohen se Sarah Robinsonovou musí přesvědčit Sama Rodgerse, aby to zajistil. Před Samem tak stojí nesmírně těžký úkol: namotivovat své makléře, aby prodej zrealizovali. Musí být přesvědčivý, přestože on sám o celé operaci není přesvědčen, a přistupuje k ní jen s krajní nechutí, neboť si velmi dobře uvědomuje její následky. Jeho projev k makléřům je dle mého názoru ústředním momentem filmu, a v podání Kevina Spaceyho doslova hereckou superparádou. Sam vysvětlí svým lidem, že během několika hodin musí prodat úplně vše. Musí nebezpečné (nebo lépe řečeno bezcenné) tituly vnutit svým zákazníků, o něž pečují často celá léta, s nimiž trpělivě budovali vztahy na nesmírně křehkém základě důvěry … a během chvilky mají tuto budovu na sebe strhnout, aby je pohřbila. Protože všem je zatraceně jasné, že po této sebevražedné operaci o všechny zákazníky přijdou, že jemná pavučina jejich trhu shoří jak papír. A tím, že také přijdou o své zaměstnání. To jim šéf netají, na rovinu dá jasně najevo, že budou po provedené operaci propuštěni. Ovšem s pořádně blýskavým zlatým padákem. Pokud se podaří dosáhnout požadovaného objemu prodeje, bude se jednat o milionové prémie … Pyrrhovým vítězstvím Jareda Cohena je skutečnost, že hlavou na míse, kterou bude muset všemocný John Tuld předložit akcionářům jako obětního beránka, nebude on, nýbrž druhý z hlavních bossů, tedy jeho kolegyně Sarah Robinsonová. Což vnímáme jako zaslouženou odplatu za to, že naopak ona namydlila schody Ericu Daleovi. Společně s Johnovým slibem Samovi, že nepropustí Petera Sullivana, nýbrž ho naopak povýší, je to jediný náznak happy endu. I když tak nějak cítíme, že Johnovým slibům se příliš věřit nedá, takže kdoví … Ale to už příběh neodvratně spěje k hořkému konci. Sam Rodgers je po 34 letech ve firmě úplně na dně. Najednou si zcela jasně uvědomil, že celý svůj život zasvětil nafouklé bublině, a že za desítkami let jeho práce zůstává jako výsledek velikánské zero. Když se ohlédne, nevidí nic hmatatelného, nic skutečného, co by něm zůstalo, co by ho přežilo. A tak vezme lopatu a jede na zahradu své bývalé ženy vykopat jámu, do níž pohřbí svou právě zesnulou fenku. Aby po sobě zanechal nějaký viditelný výsledek skutečné práce. Údery jeho lopaty zní pod titulky jako údery hrany, která zvoní naší civilizaci. -jr-
8
--- brána borců:
Jak jsem (v podstatě) porazil Ondřeje Synka Který sportovní fanda by neznal Ondřeje Synka, jednoho z nejúspěšnějších českých sportovců současnosti. Trojnásobný mistr světa, stříbrný olympionik … prostě celebrita jako hrom. Stejně jako já bydlí (a na rozdíl ode mě se i narodil) v souměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, kde je jednoznačně nejzářivější sportovní hvězdou. V sobotu 16. května 2015 se zde konal druhý ročník městského běhu, jehož hlavním závodem byl čtvrtmaraton. Ondřej Synek se ho jako správný sportsman a místní občan pochopitelně zúčastnil. A věřte nebo ne, já ho porazil! Tedy, tak trochu … Vzhledem k tomu, že to mám z domova na náměstí, kde byl start i cíl, nějakých deset minut volnou chůzí, přišel jsem pěkně do pohodičky chvilku před startovním výstřelem. Ten obstaral, jak taky jinak, Ondřej Synek, který se tedy nechal vidět nejen jako běžec, nýbrž i jako startér. Skupina několika set běžců, z nichž většina klusala jen poloviční trať, se dala líně do pohybu. Ve vražedném vedru se asi nedalo čekat, že by někdo trhal rekordy. Ani já je netrhal, vzhledem k podmínkám jsem nasadil volnější tempo, než obvykle. Běželo se z brandýského náměstí přes staré město k Labi, pod zámkem na most, a šup do Boleslavi. U baziliky se trať stáčela kolem fotbalového hřiště směrem k Houšťce, a pak podél parkurového závodiště zase na most a zpátky do Brandýsa na náměstí. „Pětkaři“ už pak finišovali do cíle, my dálkoplazci jsme si to celé dali ještě jednou. Asi tak po čtyřech kilometrech se z hloučku běžců přede mnou najednou oddělil čahoun ve fialovém tričku a zmizel do houští se vyčůrat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to je právě Ondřej Synek! Jak je možné, že běží jen pár desítek metrů přede mnou? Neřešil jsem to, měl jsem dost co dělat sám se sebou, v tom šíleném počasí jsem lapal po dechu jako kapr na suchu. Zabočil jsem na most a zvolna se blížil k zámku (a tím pomalu ke konci prvního kola), když kolem mě proletěl fialový tryskáč. Ano, hádáte správně, byl to zase Synek, doháněje svou ztrátu, zaviněnou zdravotní zastávkou. Lehounkým, elegantním pohybem zmizel přede mnou, ale ne moc daleko. A já zjistil důvod, proč utíká zhruba na mé úrovni. Nezávodil totiž sám, dělal doprovod dámě. V tu chvíli jsem ocenil jeho sportovní formát. Vůbec mu nebylo trapné, že jako celebrita dokončí závod v poli poražených, nemachroval, choval se jako pravý gentleman. A také mi došlo, jakého se mi díky tomu dostalo zážitku: zazávodím si s Ondřejem Synkem! Pravda, ne ve skifu, ten bych neuměl ani ovládat, ale i tak je to bomba! Vysupěli jsme kopeček od Labe na náměstí a začalo nám druhé kolo. Peloton pořádně prořídl, protože jak se ukázalo, většina účastníků si dala „jen“ poloviční trať. Včetně
školních děcek, které mě štvaly tím, že utíkaly přede mnou, alespoň některé. Chvilku jsem měl pocit, že jsem úplně poslední, protože za mnou nebylo nikoho vidět. Ale i přede mnou to bylo jen sem tam někdo. Předběhl jsem pár lidiček, a najednou co nevidím před sebou: Ondřeje Synka s dámou! Tak jsem je dorazil, ve stoupání mi sice zdrhli, ale už je mám zase na dohled. Cupitali nějakých osmdesát metrů přede mnou. V ten okamžik jsem dostal ďábelský nápad: já ho porazím! No jasně! Tak malinkou ztrátu přece dotáhnu. Nepatrně jsem zvýšil tempo, předběhl pár odpadlíků, a když jsem pod zámkem podruhé točil na most, abych znovu zavítal do Boleslavi, byla slavná dvojice už tak blízko, že jsem si mohl přečíst nápis na tričku mistra světa. Do cíle v tu chvíli chybělo víc, než čtyři kilometry. Jsem ze svých běhů naštěstí natolik zkušený, abych věděl, že takhle daleko před koncem nesmím bláznit, musím držet rovnoměrné tempo, a to takové, abych ho dokázal přežít. Přesto bylo jasné, že se k dlouhánovi ve fialovém dresu metřík za metříkem pomalu blížím. Když jsme mezi bránou a bazilikou zase odbočovali ke hřišti, díval jsem se na něj z odstupu nějakých patnácti metrů. Před hospůdkou naproti „fotbaláku“ postával hlouček hokejových fandů, kteří nám sdělili, že v právě probíhajícím semifinále hokejového mistrovství světa prohráváme s Kanadou 2:0. A taky pokřikovali: „Ondro, vyser se na to, pojď si dát pivo!“ Ale věhlasný skifař se jen usmíval a klusal dál. A jen o pár metrů později se vedle něj přivalil supící červeno-černý špekový knedlík – tedy moje maličkost. Ondřej se po mně ohlédl, chvíli sledoval mé počínání možná s obavou, že třeba v nejbližší vteřině zkolabuju, a on mi bude muset nasadit první pomoc. Nestalo se, ba právě naopak! Povzbuzen tím, že jsem právě předběhl světového šampióna, dokázal jsem ještě trošičku zrychlit a metr po metru se vzdalovat dvojici za sebou. Pak už jenom proběhnout kolem parkuru, poté cestičkou lesíkem, zahnout na most a cíl je na dosah. S vidinou blížícího se vražedného kopce jsem trochu zpomalil, a na občerstvovací stanici ve svahu jsem si vzal vodu a na chvíli přešel do chůze, abych se vůbec mohl trochu napít. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že Synek se svou společnicí poněkud zrychlili a dýchají mi na záda. Hrozilo, že doslova pár set metrů před cílem se můj sen rozplyne jak pára nad hrncem. Ne, to nesmím připustit, za žádnou cenu! Vyhrabal jsem ve svých rezervách poslední zbytky sil a nahodil takový finiš, že sám doteď nechápu, jak se mi to povedlo. To samé provedli mí „pronásledovatelé“, takže když jsem vlétl do cílové rovinky a prosvištěl přes kýžený koberec s časomírou, upalovali nějakých třicet, čtyřicet metrů za mnou, a možná i méně. Ale to je vedlejší! Pomyslnou cílovou pásku jsem protrhl pár vteřin před Ondřejem Synkem, a to je zážitek jako bejk . Závěrem bych rád složil poklonu tomuto sportovci a velkému sympaťákovi, kterého si nesmírně vážím. Při tom, co dokázal, by mohl mít „frňák nahoru“, ale jak já ho vnímám, je úplně normální. Své úspěchy si zasloužil nesmírnou pílí a tvrdou dřinou. Moc mu přeju všechny medaile, jež vybojoval, a držím mu palce, aby k nim přidal ještě hodně dalších. -jr-
Zdroje čili použitá literatura: Knižní literatura: Joel Levy: Ztracená historie, Metafora 2010 André Maurois: Dějiny Anglie, Lidové noviny 1993 Heinrich Kruparz: Atlantida a Lemurie, Dialog 2010 Jiří Chalupa: Dějiny Španělska v datech, Libri 2011 Jan Klíma: Dějiny Portugalska v datech, Libri 2007
Internetové stránky: WIKIPEDIE.CZ WIKIPEDIE.FR WIKIPEDIE.EN LIGHTWORKER.CZ PROBUDSE.CZ CESKATELEVIZE.CZ ARTMUSEUM.CZ VYGOSH.CZ NATIONAL-GEOGRAPHIC.CZ BAJNAR.BLOG.IDNES.CZ 21.STOLETI.CZ ZACNI-ZIT.OZNAMUJE.CZ METELICE.INFO ZCU.CZ EGYPTOLOGIE.CZ MYTY.CZ CESTOVANI.IDNES.CZ WMMAGAZIN.CZ ARCHEOLOG.CZ KASPERSKE-HORY.CZ ASTRONAUTI.CZ PROCPROTO.CZ
