1.Metody a techniky sociologického výzkumu

Sociologická metodologie pro úvodní kurz sociologie uspořádala Mgr. Lenka Mašindová

Bankovní institut VŠ

1.Metody a techniky sociologického výzkumu Výzkum – nezbytná součást každé vědecké disciplíny. Vytváří základnu poznatků pro další rozvoj bádání. Na základě dosavadních teoretických poznatků si ověřujeme hypotézy v praxi a na základě nových zjištění formulujeme nové teorie. TEORIE VÝZKUM Historie ■ 1850- počátek 20. století: paradox: sociologie byla jako věda (navzdory svým pozitivistickým proklamacím) zpočátku pouze teoretická nebo využívala cizích zdrojů. Jako jeden z prvních použil empirická data (ještě ne vlastní) francouzský sociolog Émile Durkheim ve své monografii o sebevraždě v roce 1897 ■ metody a techniky výzkumu se v 19. století formovaly v oblasti statistického zpracování dat (belgický statistik A. Quetélet) a sociální politiky: francouzský reformátor Le Play (studie ze života dělníků a typologie rodiny) a jeho britský žák Ch. Booth (výzkumy sociálních podmínek a demografické struktury obyvatel Londýna, mapování sociálně-patologických jevů: alkoholismus, nezaměstnanost, hygiena) ■ 20.léta 20. stol. USA: velký rozvoj metodologie a empirické sociologie (chicagská škola – E. Park: sociologie města) ■ Příčiny rozvoje: - výzkumy pracovních podmínek dělníků ve velkých průmyslových podnicích (např.Ford) - průzkumy volebních preferencí a veřejného mínění obecně - armáda: výzkumy konformního chování a sociálního klimatu Volba metod a technik závisí na cíli a předmětu výzkumu. Co může být předmětem sociologického výzkumu: ■ názory, mínění a postoje lidí ■ jejich hodnoty ■ očekávání lidí, jejich potřeby a hodnoty zjišťování těchto věcí je velice náročné, neboť je NELZE ZJISTIT PŘÍMOU CESTOU! „MĚKKÁ“ měřitelná jen nepřímo:sociologie

X

„TVRDÁ“ DATA lze vyjádřit čísly a přímo změřit, statisticky zpracovat např. demografie (počet narozených, zemřelých, sňatků, rozvodů apod.)

Z těchto důvodů hrozí velké riziko redukce informace: ■ nezkoumáme celou cílovou populaci, ale pouze její vzorek. Cílová populace je souhrn osob, o kterých si chceme udělat závěry. Většinou je tak početná, že nemůžeme udělat vyčerpávající šetření (všechny osoby zařadit do výzkumu). Výběrový vzorek je souhrn osob, které zařadíme do výzkumu (souhrn respondentů). Měl by věrně odrážet složení cílové populace (reprezentativita), abychom závěry z výzkumu mohli vztáhnout i na celou cílovou populaci. ■ měření je vždy nepřímé, zprostředkované (zeptáme se nebo pozorujeme, studujeme dokumenty, experimentujeme) 1



■ sociální jevy jsou ze své podstaty vícerozměrné, vždy je svými indikátory a otázkami zužujeme. Musíme si být vědomi všech rizik, která mohou nastat v průběhu všech fází sociologického výzkumu: ■ špatná operacionalizace problému (vícerozměrný jev zúžíme, nezahrneme tam podstatnou dimenzi jevu) ■ špatný výzkumný nástroj (naše nedobře formulované otázky v dotazníku nebudou měřit to, co jsme zamýšleli) ■ chyby při sběru dat (selhání lidského faktoru: tazatelská síť, chyby při záznamu, kódování a PC zpracování dat) ■ špatně zvolený vzorek respondentů, který neodráží složení cílové populace Existují 2 základní přístupy v sociologickém výzkumu: Kvalitativní přístup zjišťuje více hlubších informací o omezeném počtu respondentů. Kvalitativní přístup zjišťuje omezené množství informací o velkém počtu respondentů a používá statistické metody a analýzy. informace počet dotázaných

KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP více hlubších informací méně - desítky

ne – platí pouze pro omezenou skupinu (region, komunitu) standardizace ne ne hypotézy INDUKCE strategie pozorování nalezené pravidelnosti předběžné závěry teorie přínosy + získáme kvalitnější informaci – můžeme objevit nový aspekt problému můžeme pružně změnit strategii výzkumu a přizpůsobit se vývoji dotazování omezení nemůžeme zobecňovat zobecnění

studium relativně malých skupin nebo komunit

KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP méně – redukce informací více – v řádu tisíců min.600 – 1.000 -2.000 podle zastoupení zkoumaného jevu v populaci ano ano ano DEDUKCE teorie formulace hypotéz pozorování přijaté/zamítnuté hypotézy snadnější a rychlejší zpracování dat efektivní shromáždění dat o velkém počtu respondentů přesné srovnání (standardizace) informace mohou být povrchní – může nám uniknout klíčový problém odpovědi mohou odrážet to, co o sobě lidé tvrdí a ne to, co si skutečně myslí

Ani jeden z těchto přístupů není lepší nebo horší, vzájemně se doplňují a lze je ve výzkumu kombinovat.

2



4 ZÁKLADNÍ METODY VÝZKUMU: VŠECHNY 4 METODY MŮŢEME POUŢÍT JAK V KVALITATIVNÍM, TAK V KVANTITATIVNÍM VÝZKUMU A VZÁJEMNĚ JE KOMBINOVAT. 1. ROZHOVOR (INTERVIEW): nejpoužívanější metoda výzkumu, lidí se zeptáme: ■ standardizovaný rozhovor: používá se v kvantitativním přístupu, otázky mají přesné znění i pořadí otázek je stejné, nejvíce se používají uzavřené otázky. Rozhovor probíhá tak, že tazatel čte z dotazníku otázky, nabízí kategorie odpovědí a odpověď respondenta zaznamenává zpět do dotazníku. Dotazník je vlastně takový scénář standardizovaného rozhovoru. Tazatel má také přesné instrukce, za jakých podmínek má rozhovor vést. ■ strukturovaný rozhovor: používá se v kvalitativním přístupu, rozhovor není standardizován, ale tazatel se řídí pouze strukturovanou osnovou, kde má základní témata, na které se chce dotázat. Znění otázek může libovolně upravovat podle reakce respondenta, případně zařazovat úplně nové otázky, když objeví nový aspekt problému. Rozhovor trvá delší dobu (1-2 hodiny), tazatel (po svolení) nahrává na diktafon. Při zpracování nejprve pořizuje písemný záznam, který dále analyzuje. Jde o náročnou metodu, jejíž úspěch záleží na správné interpretaci výzkumníka. ■ hloubkový rozhovor: používá se v kvalitativním přístupu, stejně jako strukturovaný rozhovor není standardizován. Na rozdíl od strukturovaného rozhovoru je delší a struktura je ještě více volnější. Důležitá je zkušená osoba tazatele, který řídí a moderuje rozhovor vytčeným směrem. 2. POZOROVÁNÍ: často se stává, že lidé něco jiného říkají a jinak jednají, proto je někdy vhodné místo klasického dotazování zvolit jinou metodu - pozorování. ■ zúčastněné pozorování: výzkumník se účastní činnosti ve skupině. ■ nezúčastněné pozorování: výzkumník pozoruje zvnějšku ■ zjevné pozorování: lidé ve skupině si jsou vědomi přítomnosti výzkumníka ■ skryté, utajené pozorování: lidé nevědí, že jsou pozorováni 3. STUDIUM DOKUMENTŮ: týká se oficiálních i neoficiálních pramenů, přehledů, statistik, ročenek, biografií, deníků, umělecké činnosti, fotografií atd. Často tvoří zajímavý doplněk rozhovorů či pozorování. Jde využít jak v kvalitativním, tak kvantitativním přístupu. 4. EXPERIMENT: při splnění základních podmínek (můžeme kontrolovat vliv určité proměnné, k dispozici experimentální i kontrolní skupina, náhodný výběr pokusných osob do skupin) ideální výzkumná metoda. Bohužel život se neodehrává v laboratoři a proto často nemůžeme zaručit právě ony základní podmínky nezbytné k úspěšnému provedení experimentu. Klasický experiment: experimentální skupina kontrolní skupina

M1 M3

X O

M2 M4

M – měření, X – vystavení vlivu zkoumané proměnné, M 2 – následné měření. Při úspěšném experimentu by se vliv zkoumané proměnné projevil v měření číslo 2 u experimentální skupiny jinými hodnotami. Měření M 4 u kontrolní skupiny by mělo zůstat nezměněno, v opačném případě lze usuzovat na vliv nějaké další proměnné, kterou experiment nepostihuje. Předběžná měření u kontrolní i experimentální skupiny (M 3, M 1 ) by měla být srovnatelná díky náhodnému výběru zkoumaných osob do skupin.

3



Všechny výzkumné metody můžeme použít jak v kvalitativním, tak kvantitativním smyslu: KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP

KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP

zúčastněné, skryté pozorování nezúčastněné, zjevné pozorování strukturovaný, hloubkový rozhovor standardizovaný rozhovor analýza osobních dokumentů (deníky, analýza oficiálních dokumentů (přehledy, písemnosti, fotografie, memoáry) statistiky, ročenky) Často se před samotným výzkumem provádí tzv. předvýzkum/pilotní studie, která má za cíl ověřit validitu (platnost) použitých metod a technik, například dotazníku. Rozumí respondenti všem otázkám dostatečně? umí na ně odpovědět? nejsou některé formulace zavádějící? FÁZE SOCIOLOGICKÉHO VÝZKUMU: Definice problému (předmět a cíle výzkumu, nepodceňovat!)  Přehled dostupné literatury (rešerše již existujících výzkumů na podobné téma, často se využívá sekundární analýza dat tzv. „výzkum od stolu“ – nově analyzuji již dříve sebraná data)  Operacionalizace (převedení pojmů na testovatelné položky a indikátory, konkrétní otázky v dotazníku, ověřuje se v předvýzkumu, formulace hypotéz)  Volba výzkumné strategie (volba konkrétní metody a techniky sběru dat, případně nějaké jejich kombinace, definice cílové populace, způsob výběru vzorku. Výsledkem je PROJEKT VÝZKUMU)  Provedení výzkumu (sběr a záznam dat, tzn. obeslat tazatele s instrukcemi, vygenerovat kvóty pro tazatele, provedení osobních rozhovorů s respondenty, kódování a odesílání vyplněných dotazníků zpět, převod dat do PC, „čištění dat“ – aby se předešlo logickým chybám a překlepům, statistická analýza)  Interpretace (co z výsledných dat vyplývá? i nezávadná data se mohou znehodnotit špatnou interpretací. Nesmíme podcenit. Např. testuji vztah proměnných X, Y a zapomenu, že je současně může ovlivňovat třetí proměnná Z)  Závěr (K jakým výsledkům jsme dospěli, potvrdily se naše původní hypotézy a jak se liší naše závěry od předchozích bádání? Výsledkem je ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA, její podoba závisí na objednateli: - „laická“ srozumitelná verze, rovnou interpretace s grafy bez statistických podrobností - samotná zpráva s výsledky + obsáhlá příloha s podrobnými tabulkami, grafy, stat. testy - statistické výstupy v surovém stavu. Objednatel si výsledky bude interpretovat sám)  Archivace dat pro pozdější zpracování, umožňuje sekundární analýzu a srovnávací časové výzkumy.

4



SPECIFICKÉ TYPY VÝZKUMŮ:

■

(DLOUHODOBÝ) VÝZKUM: probíhá v delším časovém horizontu, umožňuje zkoumat jevy v jejich dlouhodobém vývoji. ■ PANELOVÝ VÝZKUM: vytvoří se trvalejší „panel“ dlouhodobě spolupracujících respondentů, kteří se za určitou finanční odměnu podílejí na více výzkumech. Výhodou je, že nemusíme řešit problémy při výběru vzorku, protože ten již máme vytvořený a spolupracující. Nevýhodou může být přílišná „rutina“ u respondentů. ■ „OMNIBUSOVÝ“ VÝZKUM: vícetématický výzkum pro více klientů najednou. Je prováděn v jednotných časových intervalech (např. jednou měsíčně) jednotnou metodikou. Výhodou je nižší cena pro objednatele, který se připojí s několika otázkami a nemusí platit celý výzkum. Výhodou pro výzkumnou agenturu je ustálená, zavedená metodika, která urychluje sběr a zpracování dat. V tomto typu výzkumu také můžeme sledovat vývoj určitého jevu v čase. Nevýhodou může být zavádějící kontext dotazování, který může ovlivnit odpovědi respondentů (otázky „pel-mel“týkající se nejrůznějších oblastí života). ■ FOKUS GROUPS (OHNISKOVÉ SKUPINY): specifická technika sběru dat, která využívá dynamiky malé sociální skupiny, na pomezí kvalitativních a kvantitativních metod. Je to skupinový rozhovor řízený moderátorem, odehrává se v laboratoři, vše se nahrává na video, zákazník může sledovat diskusi za neprůhledným sklem. Zahrnuje tyto postupy: - strukturované pozorování - volný/polostandardizovaný rozhovor s jednotlivcem - beseda se skupinou - širší práce s malou skupinou (experiment, projektivní techniky) K čemu slouží: - vytváří podněty, náměty (např. zkoumáme působení urč. prezentace – logo, design, výtvarné řešení plakátu) - formuluje vzhled do vybraných problémů (vnímá cíl. skupina tuto věc jako problém?) - zkoumá motivace a postoje respondentů (např. chceme zjistit „slovník“ cíl. skupiny, abychom ji vhodně oslovili) Přínosy +: - členové ve skupině stimulují jeden druhého, rozvíjejí náměty a myšlenky - výsledky můžeme rychle analyzovat LONGITUDÁLNÍ

Omezení - :

- náročná úloha moderátora (vytvoření atmosféry důvěry, dát prostor všem respondentům, zodpovědnost za řízení diskuse) - je třeba čas na výběr členů jednotlivých skupin (měly by být co nejvíce homogenní např. jedna skupina – učitelé, druhá skupina – ţáci apod.)

Zásady:

vybíráme více skupin, 8-12 členů, trvání cca 90 minut moderátor – zkušená osoba + asistent (natáčí, píše atd.) vytváří přátelskou atmosféru, ale pevně se řídí scénářem nehodnotí prezentované názory podporuje vzájemný respekt udržuje scénář, strukturu všem věnuje přiměřenou pozornost, povzbuzuje v projevu

5



VÝBĚROVÉ PROCEDURY – ZPŮSOB VÝBĚRU VZORKU Z CÍLOVÉ POPULACE: Opora výběru:

Výběrový plán:

nástroj, z jehož pomocí vydělíme výběrový vzorek z cílové populace. Seznam, soupis, který může být použit při výběru místo reálných jednotek. Někdy snadné, někdy obtížné získat. Např. telefonní seznam – nespolehlivá opora – nezahrnuje všechny jednotky, někdo nezastižitelný. praktický postup, jak vydělit výběrový vzorek z cílové populace. Není jednoznačné, který zvolit, záleží na zkušenostech.

1.NEPRAVDĚPODOBNOSTNÍ VÝBĚRY: obsahují osobní úsudek (výzkumníka nebo tazatele) ■

NAHODILÝ VÝBĚR:

Zeptáme se těch, které máme při ruce. Patří sem i ANKETA, založena na samovýběru: respondenti sami rozhodují o tom, zda se ankety zúčastní, či nikoliv, nevíme tedy, koho soubor respondentů reprezentuje!!! Nejméně vhodný způsob. ■ ZÁMĚRNÝ (ÚSUDKOVÝ) VÝBĚR:výzkumník spoléhá na vlastní úsudek, vlastní výběr respondentů. Je vhodný v případě, když potřebujeme názor odborníků na urč. problematiku – cílem tedy není reprezentativita, ale shromáždění odborných názorů na problematiku. ■ KVÓTNÍ VÝBĚR: nejznámější a nejčastěji používaný způsob výběru vzorku. Založen na „násilné“ shodě některých vlastností vzorku s cílovou populací. Je založen na předpokladu, že tazatel je schopen zahrnout do vzorku osoby, které vyhovují daným kritériím. V ČR patří mezi 5 nejčastěji používaných kvót: velikost a místo bydliště, věk, vzdělání, pohlaví. Úspěch závisí na vhodné volbě kvót. Rizikem může být subjektivní volba tazatele (může, ale nemusí to ovlivnit výsledek dotazování, nemůžeme to ale zpětně zjistit) 2. PRAVDĚPODOBNOSTNÍ VÝBĚRY: jsou objektivní, neboť vylučují vliv úsudku do procesu výběru. Plán výběru je dán přesnými pravidly. Každá jednotka cílové populaci musí mít šanci dostat se do výběrového vzorku. Nejčastěji se používá PC, který generuje náhodná čísla, tento způsob umožňuje odhad velikosti výběrové chyby. ■ PROSTÝ NÁHODNÝ VÝBĚR: „los“ nejjednodušší, ale v praxi nejsložitější. Potřebujeme vyčerpávající oporu výběru. Nepoužívá se při zkoumání velkých populací, ale pouze při specifických technikách sběru dat. ■ STRATIFIKOVANÝ NÁHODNÝ VÝBĚR: rozdělíme cílovou populaci do strat, vrstev, podskupin, aby byly co nejvíce homogenní. V každé skupině vybereme náhodně požadovaný počet jednotek. Výsledek je tím lepší, jestliže jsou velké rozdíly mezi skupinami a ty jsou naopak vnitřně homogenní. Tím můžeme snížit rozsah výběru. ■

VÝBĚR SHLUKŮ (SKUPIN):

vybereme shluky a ty jsou vyšetřeny kompletně. Ideální shluk je maximálně různorodý (heterogenní). Úsporná metoda, často jediná možnost k dispozici.

■ DVOUSTUPŇOVÝ NÁHODNÝ VÝBĚR: rozdělíme populaci do skupin, vybereme skupiny, vybereme uvnitř vybraných skupin. Efektivní, pokud rozdíly mezi skupinami nejsou moc velké. Způsob výběru vzorku záleţí na cíli šetření, obsahu šetření, cílové populaci, opoře výběru, technice sběru dat, časovém harmonogramu i rozpočtu.

6



VALIDITA A RELIABILITA DAT

Validita

validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit.

Reliabilita

reliabilní měření je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil.

?

můţe být nereliabilní měření validní? Ne, protože nedává stabilní výsledky. V každém pozorování měří něco jiného nebo jinak.

?

můţe být nevalidní řešení reliabilní? Asi ano. Dává nám konstantní, ale chybné výsledky.

KONTROLA VALIDITY: ■ validita založená na členství ve známé skupině: výzkumný nástroj zkoušíme na skupině, o níž víme, že má vlastnost, kterou chceme změřit. Hlavním problémem je existence a dostupnost takové skupiny ■ prediktivní validita: u dlouhodobých výzkumů se porovnává předpověď se skutečnými výsledky. Např. úspěch SŠ studentů. ■ souběžná validita: měření je prováděno více různými způsoby. Ptáme se na jednu věc více otázkami. Nepřímé otázky, kombinace s projekčními technikami. Čím větší shoda, tím validnější výsledky. Nevýhoda, můžeme otestovat až po sebrání dat. ■ konstruovaná validita: vytvoříme soubor hypotéz, které logicky spojují zkoumanou vlastnost s technikou měření, kterou používáme. ■ validita založená na mínění soudců: nezávislá shoda odborníků nám může potvrdit, zda náš nástroj měření určitého jevu bude dostatečný. PROBLEMATIKA DOTAZOVÁNÍ (konstrukce dotazníku a konkrétních otázek) Délka osobního rozhovoru max. 45 minut, telefonický rozhovor max. 10 minut Struktura dotazníku: na začátku „rozehřívací“ otázka – měla by motivovat respondenta k odpovědi, povzbudit jeho zájem, nepříliš těžká na zodpovězení, spíše obecnějšího rázu: např. „Jak hodnotíte celkově situaci…“ uprostřed „jádro“ otázek, náročnější baterie otázek, složitější na úvahu na konci: sociodemografické charakteristiky (např. pohlaví, věk, vzdělání, ekonomická aktivita apod. – nesmějí chybět, jsou důležité pro analýzu, ale pro respondenta nezajímavé) prostor k vyjádření (otevřená otázka), poděkování za spolupráci Druhy otázek: ■ jednoduché ■ složené (baterie otázek) použijeme v případě, kdy se stejným způsobem chceme zeptat na více položek, respondent dostane kartu, aby se lépe orientoval. Efektivnější a méně únavný způsob dotazování pro respondenta.

7



■ filtrační otázka: rozděluje respondenty na ty, kterých se další otázky týkají, v opačném případě se další otázky přeskakují (nemá cenu odpovídat, když se jich určité otázky netýkají) a pokračuje se dalším tématem. ■ uzavřená otázka: respondenti vybírají z nabízených kategorií odpovědí. Používá se ve standardizovaném rozhovoru. Přínos:snadno se zpracovává. Omezení: redukuje informaci. Správně konstruovaná uzavřená otázka musí mít vyvážené kategorie odpovědí (++,+,0,-,--), kategorie musí pokrývat celé kontinuum možných odpovědí. Kategorie se nesmí překrývat (konkrétní odpověď musí odpovídat pouze jedné kategorii). ■ polozavřená (polootevřená) otázka: vyvažuje negativa uzavřené otázky: pokud si nejsme jisti, zda jsme dostatečně pokryli kontinuum odpovědí, použijeme polozavřenou otázku: kromě daných kategorií odpovědí, přidáme ještě možnost „jiná odpověď, jaká……“, „jiný názor, jaký……..“ apod. V případě, že tato možnost zůstane v převážné míře nevyužita, škálu odpovědí jsme pokryli dobře. ■ otevřená otázka: respondent odpovídá vlastními slovy, může se přesněji vyjádřit, přesně tak, jak chce. Používá se v kvalitativním přístupu. Mnohem náročnější na zpracování, na druhou stranu se mohu dozvědět opravdu něco nového. Otázky se tvoří vždy v týmu. Nejlépe je, když výzkumný nástroj (hotový dotazník) ověřuje naprosto nezávislá osoba. Vhodné použít pilotní sondu, abychom zjistili, zda je náš dotazník srozumitelný a reliabilní. PŘI TVORBĚ OTÁZEK BYCHOM MĚLI MÍT NA PAMĚTI: 1. Je určitá otázka opravdu nezbytná? (potřebujeme ji pro naše hypotézy?) 2. Měří otázka opravdu to, co chceme měřit (je otázka validní?) 3. Je otázka srozumitelná všem a rozumí jí každý stejně? (jinak bychom nemohli srovnávat) 4. Je respondent schopen nám odpovědět (ví to? respondenti raději odpovídají i na otázky, na které neznají odpověď, než by přiznali, že něco neznají, nevědí) 5. Neptáme se na 2 věci najednou? (tzv. multielementní, „dvouhlavňová“ otázka) 6. Není naše otázka sugestivní? (nenavádí nás její znění rovnou k určité odpovědi?) 7. Je výčet kategorií odpovědí úplný? A vylučují se kategorie vzájemně? 8. Nevyžaduje otázka příliš zobecněné údaje? (průměry apod.) 9. Je použití otevřené otázky opravdu nezbytné? 10. Mají odpovědi všech respondentů stejnou váhu? (filtry) 11. Necítí se respondent ohrožen pravdivou odpovědí? (jak se zeptat na to, o čem se nemluví)  tazatel musí zdůraznit anonymitu dotazování (výzkumníkovi jde o sociodemografické charakteristiky respondenta, nikoliv o osobní údaje) při citlivějších tématech můžeme použít eufemismus, vyjádříme tím tak hodnotovou neutralitu (např. místo „trestání dětí“ – použijeme „výchovné metody“) pokud nepříjemnou otázku předem uvedeme, zvýší se ochota respondenta na ni odpovědět (např. "Nyní jinou otázku. Není příjemná a nemusíte na ni odpovídat....") můžeme použít nepřímé otázky (např. neptáme se respondenta přímo na jeho názor, ale dáme mu možnost, aby vyjádřil svou míru souhlasu nebo nesouhlasu s uvedenými výroky, je to méně osobnější)

8



můžeme použít projekční otázky (ptáme se zdánlivě na postoje jiných osob, fiktivních postav, lidí obecně. Věříme, že respondent promítne do odpovědi svoje názory. – např. nedokončené věty, anekdotické otázky (příběh – řešení), ilustrace (komiks). Pod dojmem nezávaznosti a hry se zvyšuje pravděpodobnost upřímné odpovědi. kontrolní otázky: ptáme se na jednu věc více způsoby, zkoumáme konzistenci odpovědí INTERPRETACE Říká se, že statistika je velmi přesná věda o nepřesných číslech. Musíme mít na paměti, co vlastně čísla reprezentují! V sociologickém výzkumu musíme provádět složitou operacionalizaci, abychom mohli proměnné převést na čísla. Navíc musíme brát v úvahu výběrovou chybu, která může činit až 3%. V tomto světle nemá cenu uvádět desetiny % ve výsledcích, rozdíly jsou zanedbatelné. Musíme se vždy ptát, zda rozdíly jsou statisticky významné. Důležité je vždy znát kontext: kolik respondentů na danou otázku odpovídalo (a kolik odmítlo odpovědět), jaké je přesné znění otázky – věnujte proto pozornost údajům o výzkumu. Při interpretaci dat vždy dochází k našemu subjektivnímu hodnocení: v záplavě dat vybírám to důležité od méně významného – tzn. hodnotím. Vždy je to tedy úhel pohledu. „sklenice je poloplná“ X „sklenice je poloprázdná“. Pozor na průměrná čísla: „Jeden snědl celé kuře, druhý neměl nic, ale v průměru snědli kaţdý půl kuřete“. Při menších počtech respondentů se vyplatí uvádět i absolutní, nejen relativní čísla. Grafy: graf užijeme v případě, že jasněji a jednodušeji ukazuje informaci, kterou chceme sdělit. Vždy je dobré přemýšlet, který druh grafu je pro naše účely nejvhodnější, nejvýstižnější a zda je vůbec potřeba jej použít.. Některé četnosti je lépe popsat slovy, než grafem: klasický nesmysl: např. rozdělení četností je cca 50 %, ale použije se koláčový graf.

2.Veřejné mínění ■ starý i nový fenomén ANTIKA x NOVOVĚK (Francie a Anglie v 18. stol.) 17.stol.: John Locke: „law of Reputation and Opinion“, třetí zdroj práva vedle božích a společenských zákonů) 18. stol.: David Hume: mínění lidu považuje za základ veškeré vlády J.J. Rousseau: zákonodárce má respektovat veřejné mínění POJMY:

general opinion, public spirit, climate of opinion jako první pojem veřejné mínění použil spisovatel Charles Duclo

■ základní předpoklad vzniku veřejného mínění: svobodní občané, kteří mají právo vyjádřit a sdílet určitý názor. ■ J. Habermas: v 18. stol. se rodí veřejná sféra občanské společnosti, která se vyvinula ze společnosti reprezentativní, která fungovala v pozdním středověku. Občanská společnost se formovala nejprve jako společnost literární, čtenářská a orientovaná na kulturu vytvářenou v soukromých salonech a kavárnách. ■ 9



■ G.Tarde: kniha Mínění a dav (1901) 18. století: 1. krok vznik užších veřejností (literárních, filozofických) 2. krok přeměna soukromých rozmluv na veřejné (tisk, železnice, telegraf) Noviny – tvoří veřejné mínění a zároveň je jím ovlivňováno. ■ Hegel: VM zasluhuje úctu i pohrdání (je v něm pravdivost i klam a nevědomost) ■ 19. století: J. Bryce: VM existuje i v nesvobodných, despoticky ovládaných společnostech. Tichá rezignace ovládané většiny. Nejsou si vědomi své autority. U demokratických vlád hrozí riziko, že zanikne slabší hlas minorit a menšin. Pojetí veřejného mínění: MONISTICKÉ 19. stol. VM je projev společné vůle.

PLURALISTICKÉ od 30. let 20. století suma individuálních mínění, existuje pluralita veřejností, různorodost mínění hromadný statistický jev, LZE MĚŘIT!

Le Bon: „kolektivní duše“, Durkheim: „kolektivní vědomí“, McDougall: „skupinová mysl“

Výzkum veřejného mínění: - od 30. let 20. stol. Předpoklad: VM = suma individuálních mínění - profesní organizace:

od 1947: od 1948:

WAPOR (World Association for Public and Opinion Research) ESOMAR (European Society for Marketing Research)

- 2 přístupy:

Gallupův přístup (USA)

X

Mass Observation (GB)

- Zdroje:

USA: „slaměná volební hlasování“ (ankety v časopisech) rozpracování statistických výběrových šetření (krátká doba zpracování, nízké náklady trh, propagace, propaganda) nauka o postojích

- Zlom:

1936: časopis Literary Digest – rozsáhlá volební anketa Roosevelt X Landon (osloveni předplatitelé, majitelé aut, lidé v telefonních seznamech), sešlo se přes 2,4 milionu odpovědí, podle nich měl zvítězit kandidát Landon. G.Gallup na základě vlastního (odlišného) šetření předem prokázal, že se tato předpověď mýlí a proč (anketa zmapovala pouze část voličského spektra, do těchto prezidentských voleb promluvily i nižší sociální vrstvy, které předtím nevolily)

10



■ Gallupův přístup se v takřka nezměněné podoba využívá dodnes. Je založen na: 1. Kvótní výběr (posléze také pravděpodobnostní), záměrně vybírá skupinu osob, jejíž složení bude v určitých znacích stejné jako celá populace. 2. Standardizovaný rozhovor (interview). Školení tazatelů: jak vybírat respondenty, jak se ptát, jak odpovědi zaznamenávat. Za nezměněných podmínek by určitý člověk měl odpovídat stejným způsobem (standardizace možnost srovnání). ■ Mass-observation: organizace, založena angličanem T. Harrisonem, vychází z antropologie, používá její metody ke studiu civilizovaného národa. Cíl: pozorovat a popisovat sebe a běžné všední události. Síť neplacených pozorovatelů – píší deníky, vyplňují dotazníky. Opozice vůči stávající vědě, která opomíjí každodenní život. Témata: o instituci hostince, o nehlasujícím voliči, o náboženském životě o tom, jak dělníci tráví konec týdne v Blackpoolu Podle M-O se veřejné mínění odlišuje od mínění tisku. Používá pojem „soukromé mínění“. M-O přístup kombinuje různé metody (dotazníky, deníky, „nepřímé dotazy“, odposlouchávání rozhovorů – velmi kontroverzní)

Fáma - obecné pojetí: fáma má pouze negativní konotace: falešná, nepotvrzená zpráva  v sociologii: fáma - jeden z prvků veřejného mínění: informace, která souvisí s aktuálním děním, zajímá veřejnost a které se má věřit. - šíří se zpravidla neoficiálními kanály (ústně) - nelze ověřit její pravdivost - je důvěryhodná (jinak zájem opadá a fáma se dál nerozšiřuje) - může být pravdivá i nepravdivá (můžeme se to dozvědět až s velkým časovým odstupem) - může být pozitivní i negativní - vzniká v situacích nejasných, kdy je málo informací, v situacích ohrožení, krize. - fáma nahrazuje oficiální informace - vznikají spontánně, ale mohou být i vytvořené  Pověsti: na rozdíl od fám se týkají dávné minulosti  Drby, klepy: na rozdíl od fám se týkají konkrétních osob, ne událostí Příklady fám:

Nostradamus – proroctví o konci světa Nejrůznější okolnosti havárie jaderného reaktoru v Černobylu Nesmrtelnost slavných (Elvis Presley) Ubití studenta Martina Šmída (listopad 1989)

Jak a proč fáma vzniká:  zkreslením zprávy v interpersonální komunikaci (efekt tiché pošty)  interakcí lidí zajímajících se o určitý problém - nedostatek či neúplnost informací 11



- nedůvěra k informacím, které jsou k dispozici (totalitní režimy) - izolace určité skupiny osob od společnosti (cenzura, obležené město, internát) - stav ohrožení, frustrace potřeb, nejistota - zásadní změna v životě (cizinec, nová stavba) zdroj fámy není znám, vzniká živelně. Velice důležitý je ale referenční zdroj (podporuje důvěryhodnost- očitý svědek, profesionál, známý, příbuzný) Proč se fáma šíří:  posiluje soudržnost skupiny  uvolňují člověka, nabízí možnost vyvarovat se nejrůznějších potíží  nabízí jednoduché vysvětlení, zjednodušuje svět v rámci stereotypů STEREOTYP: prvek vědomí, který reguluje vnímání a hodnocení určitých jevů. Má vliv na názory, mínění, postoje i chování lidí (Lipman). Stereotypy utváří výchova, kultura, rodina, veřejné mínění, média či škola. Stereotypy jsou svou podstatou iracionální a moc se nemění, čehoţ vyuţívá často propaganda (např. ziskuchtivý ţid, nepraktický vědec, zlaté české ručičky, co Čech, to muzikant..) Fáma zaniká ztrátou zájmu. Naopak např. dementi v tisku příliš nepomáhá.

Teoretické reflexe vzniku a šíření veřejného mínění ■ Noell – Neumannová: "spirála mlčení“ zkoumá vliv skupin na jednotlivce. O převažujícím veřejném mínění, názorovém klimatu, rozhoduje připravenost mluvit nebo mlčet (v nejširším smyslu slova). Skupina, která na veřejnosti dominuje, otevřeně vyjadřuje svůj názor, více působí na druhé a ovlivňuje zejména ty nerozhodnuté. Ti , kteří mlčí, se z veřejnosti vytrácejí. Ztrácejí podporu. I většina může být mlčící. Povolební výzkumy: proč na poslední chvíli nerozhodní voliči mění svá rozhodnutí? P.Lazarsfeld: „bandwagon effect“ každý chce být na straně vítězů X Novell-Neumannová: nejde o to být vítězem, ale nebýt sám, neizolovat se od ostatních. Tyto citlivé otázky se ověřují tzv. projektivními technikami, např. "ţelezniční test": navození situace: pojedu 5 hodin vlakem s někým, kdo zastává radikálně opačný postoj, neţ já. Budu se o tom bavit nebo raději mlčet? Různé zájmové skupiny se vyznačují odlišnou mírou připravenosti „mluvit“. Při volbách: nejde ani tak o to, která strana má většinu, ale kam se přiklánějí lidé z mého bezprostředního okolí a prostředí, v němž se pohybuji. (Vyčnívat je horší, než se mýlit) Veřejné mínění vyvíjí na jedince nátlak. Také výzkumy předvolebních preferencí prezentované v médiích mohou veřejné mínění zpětně ovlivňovat.

12



■ E.Katz, P.F. Lazarsfeld: „teorie dvoustupňového komunikačního toku“ - výzkumy, které sledovaly šíření informací z médií k lidem - kniha „Osobní vliv" 1955: zkoumala vliv volební kampaně v masových médiích na rozhodování voličů. Lidé volí skupinově a rozhodování ve skupinách ovlivňují „vůdci mínění“. tito vůdci působí horizontálně, především na příslušníky svých primárních skupin (stejný status). navázal: ■ R.K. Merton: „teorie názorových vůdců“ – rozpracoval typologii názorových vůdců: lokální vůdce (polymorfní- ovlivňuje mínění ve více otázkách, místních záležitostí), kosmopolitní vůdce (monomorfní – více se specializuje na určitou oblast, otázky širšího dosahu ) Kritika: dochází k výměně názorů až po přímém příjmu informací z médií. Nejde o jednostranné ovlivňování, ale o vzájemnou výměnu informací, názorů a hodnocení. Více dáme na lidi ze svého každodenního okolí. Proces tvorby individuálního mínění se rovná přizpůsobení svých sympatií a antipatií k sympatiím a antipatiím příslušníků své skupiny.

Použitá literatura: Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Karolinum, Praha 1993 Keller, J.: Dějiny klasické sociologie. SLON, Praha 2007 Strauss, A., Corbinová, J.: Základy kvalitativního výzkumu. Albert, Boskovice 1999 Šubrt, J. a kol.: Vybrané kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Karolinum, Praha 1998

13

1.Metody a techniky sociologického výzkumu

Recommend Documents