Dostáváme se k textu 16. kapitoly knihy Skutků (i když nám z 15. kapitoly zbývá ještě poslední verš). Stáváme se v ní průvodci apoštola Pavla na jeho druhé misijní cestě. Její počátek zachycuje ještě zmíněný poslední verš kapitoly 15.: Procházel Sýrií a Kilikií a všude posiloval církve. (Sk 15,41.) Pavlova druhá misijní cesta probíhá od počátku po souši. Pavel se nikam neplaví, ale pouští se z Antiochie na sever. Prochází podél pobřeží Středozemního moře a cestou navštěvuje hloučky křesťanů. Potěšuje a posiluje jejich víru. Jeho prvním cílem jsou sbory v Galacii. Velmi mu záleželo na tom, aby se závěry jeruzalémského sněmu dostaly až do této oblasti, která s otázkou potřeby zachovávat ustanovení Mojžíšova Zákona těžce zápasila. Výmluvné svědectví o tom vydává epištola Galatským. V něm najdeme názorné vysvětlení křesťanského postoje i důraznou obranu učení o ospravedlnění z víry. Pavel tam ukazuje, že hříšník je Boží milostí (kterou přijímá vírou) nejen zachráněn pro věčnost, ale že stejnou vírou také z Boží milosti žije. Milost je v tomto pohledu jak cestou k životu, tak i životem na cestě. Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. Tam byl jeden učedník jménem Timoteus; jeho matka byla židovka, která uvěřila v Krista, ale jeho otec byl pohan. Bratří v Lystře a v Ikoniu o něm vydávali dobré svědectví, a Pavel ho chtěl vzít s sebou. Z ohledu na tamější židy jej dal obřezat: všichni totiž věděli, že jeho otec byl pohan. (Sk 16,1-3.) Pavel znovu přichází do galatských měst, ve kterých při své první misijní cestě zakládal spolu s Barnabášem křesťanské sbory - církve, jak říká Nový zákon. V Lystře se setkává s jedním z místních mladých křesťanů, jmenoval se Timoteus. Pavel dobře znal jeho matku i babičku, obě zřejmě uvěřily už při Pavlově minulé návštěvě Lystry. Timoteus Pavla zaujal. Pavel jej jistě nemohl při své poměrně krátké návštěvě poznat dostatečně, ale jak ostatní křesťané v Lystře, tak církev v Ikoniu Timotea chválili. Pavel se tedy rozhodl vzít jej na další cestu s sebou. Dál tedy pokračovali tři: Pavel, Silas a Timoteus. Pavel nechává Timotea obřezat. Nebylo to pokrytectví? Nebo se Pavel rozhodl jednat proti usnesení apoštolského koncilu? To jistě ne. Když Pavla provázel při jeho návštěvě Jeruzaléma křesťan a Řek Titus, obřezat se nemusel. V případě Timotea ale nešlo o cestu do Judska, ani o návštěvu zkušených křesťanů, dospělých ve víře. Jednalo se o misijní cestu, na které šlo o navazování kontaktů s Židy, rozptýlenými v pohanském prostředí. Pavlovi záleželo na tom, aby nic nepřekáželo rozhovoru, aby mohl i těmto lidem důvěryhodně povědět o lásce a milosti Pána Ježíše Krista. Proto bylo třeba, aby jak Pavel, tak všichni jeho společníci vyhověli formálním požadavkům Mojžíšova Zákona. Timoteova obřízka tedy nebyla nutností kvůli samotnému Timoteovi, nebyla podmínkou jeho spásy, nebyla vyžadována vůbec ničím, pouze ohledem na ty, kterým šel Timoteus sloužit evangeliem. Pavel se vždycky snažil přizpůsobit těm, které oslovoval. Říkal: Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou
slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. (1K 9,19-22.) To je základní princip křesťanské misijní práce: Vyjít maximálně vstříc těm, kterým má být evangelium zvěstováno. V každém člověku je i tak dost překážek, které přijetí evangelia brání, proč k nim ještě přidávat překážky vnější. Všimněme si ovšem, že Pavel přizpůsobuje sebe, ne evangelium. Boží zvěst se měnit nedá, to bychom místo zvěstování pravdy lhali. Chápání určitého obřadu by nikdy nemělo být překážkou křesťanské jednoty. Vernona McGee se prý často ptávali, jestli je možné připojit se k nějaké skupině věřících lidí, kteří mají dejme tomu odlišný názor na křest, případně užívají odlišné formy křtu. V takovém případě je nutné položit si otázku, kde jsou hranice církve. Bible na ni dává naprosto jasnou odpověď, kterou můžeme vyčíst z řady novozákonních textů: Tam, kde končí vyznání Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele hříšníků. Kde je popíráno božství Pána Ježíše nebo kde se mluví o jiných prostředcích spásy, než je Kristova oběť, tam se nejedná o církev. Na druhou stranu, kde je Pán Ježíš ctěn jako Bůh a Spasitel hříšníků, tam existuje církev bez ohledu na ostatní tradice a já jako Boží dítě nemám právo se takových lidí ani stranit, ani je nijak odsuzovat (Mt 7,1). Na formách obřadů tedy nezáleží. Timoteovo obřezání nemělo s jeho spasením žádnou souvislost, pouze mu umožnilo sloužit i v židovském prostředí. Ve všech městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě. A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem. (Sk 16,4-5.) Pavel se svými průvodci prochází galatskou krajinou a ve všech městech navštěvuje místní křesťany. Neslyšíme už nic o zakládání nových sborů, to byl úkol Pavlovy první misijní cesty. Teď bylo třeba mladé sbory posílit ve víře a pomoci jim v dalším duchovním růstu. K tomu významně napomohlo předání závazných ustanovení z Jeruzaléma nesporně šlo především o závěry apoštolského koncilu. Na něm se církev dostala dál v poznávání Boží vůle. Tam bylo definitivně rozpoznáno, že evangelium je darem Boží milosti, nejen prodloužením židovského zákonictví. Poznání šířky Boží lásky pomohlo k dalšímu růstu sborů. Mnoho pohanů se svobodně připojilo, protože byli osloveni láskou Pána Ježíše Krista a poznáním, že břemeno zákona není nezbytnou podmínkou spásy. Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou. (Sk 16,6.) Veškeré putování apoštola Pavla probíhalo pod vedením Božího Ducha. Pavel nebyl turistou, který by navštěvoval zajímavá místa, ale pracujícím služebníkem, který šel tam, kam ho poslal jeho nebeský Pán. To ovšem neznamená, že by si Pavel nedělal velmi konkrétní a přesný plán. Boží Duch je duchem řádu, ne chaosu. Kdo si nechce nic plánovat s tím, že počká až na vedení Boží, jedná v přímém rozporu s biblickým způsobem služby. Pavel měl jasnou představu co chce, ale byl také ochoten svůj plán okamžitě změnit, když ho k tomu Duch svatý vedl. Původně chtěl navštívit jižní část provincie Asie - to byla západní část Malé Asie. Byla to hustě obydlená krajina, oblast vzkvétající řecké kultury s mnohými středisky obchodu, veřejné správy i vzdělání. Pavel tam mohl uzavřít okruh své druhé cesty a vrátit se
zpět do Antiochie, odkud byl vyslán. Pán Bůh mu to nedovolil. Pavel se proto obrací na sever do oblasti Frygie a Galacie. Prochází místa, která navštívil už při své první cestě, ale dostává se dál. Podle svého změněného plánu chtěl jít až do Bythinie, tedy k pobřeží Černého moře, kde žila také početná židovská menšina. Pán Bůh mu v tom znovu zabránil. Když přišli až k Mysii, pokoušeli se dostat do Bythinie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Prošli tedy Mysií a přišli k moři do Troady. (Sk 16,7-8.) Pavlovi zůstal jediný volný směr - na západ. Prochází tedy severní částí provincie Asie, kde se nacházela blíže neurčitelná oblast Mysie. Po dlouhé cestě přichází na pobřeží Egejského moře, do města Troas. Kam chtěl jít Pavel dál? Dál na západ to už nešlo, před Pavlem se rozprostíralo moře. Pavla to nejspíš táhlo na jih, do oblasti, kam měl původně namířeno, do Pergamonu, do Thyatiry, do Efezu a do Milétu. Než se ale stačil rozhodnout, zasáhl opět Pán Bůh. Otevřel před Pavlem obzor, na který by sám asi nikdy nepomyslel. Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: "Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!" Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium. (Sk 16,9-10.) Pavlovi je ukázán další směr cesty. Pán Bůh rozhodl, že Pavlova misie nebude směřovat do nekonečných prostor Asie na východě, ani na sever do ruských stepí, ale na západ, do kulturní pohanské Evropy. Díky tomuto Božímu rozhodnutí se stali křesťany i naši předkové. Díky tomu se Evropa mohla stát na dlouhá staletí křesťanským světadílem, odkud vyšlo zatím nejvíc misionářů do celého světa. V současné době Evropa svůj křesťanský profil ztrácí. Je to škoda, podle mého názoru přímo tragédie. Církev Pána Ježíše Krista ovšem není vázána na Evropu. Jestli se Evropa odkloní od svého křesťanského dědictví, přijdou jiní, kteří ponesou prapor Kristova evangelia do příštích staletí, pokud nám je Pán Bůh ještě dá. V 10. verši se objevuje zajímavá gramatická vazba - narážíme tu na větu v první osobě množného čísla: Bez váhání jsme se chystali na cestu do Makedonie, Co to znamená? Doposud jsme četli text, napsaný ve třetí osobě. Teď se k putující skupince misionářů připojil čtvrtý: Lukáš. Od nynějška bude Lukáš popisovat události, které viděl na vlastní oči. Vypluli jsme tedy z Troady a plavili se přímo na ostrov Samothráké a druhého dne do makedonské Neapole. Odtud jsme šli do Filip, které jsou nejvýznamnějším městem té části Makedonie a římskou kolonií. V tomto městě jsme strávili několik dní. (Sk 16,11-12.) Filipy byly významným makedonským městem, sídlil v nich římský guvernér. Městu, které prošlo pohnutou historií, udělil císař Octavianus Augustus po bitvě u Aktia v roce 31 před Kristem tzv. italské právo. To znamená, že obyvatelé města Filip měli stejná práva a stejné výsady, jako kdyby žili v Itálii. Z toho přirozeně vyplynul sklon filipských obyvatel používat v řeči latinu a přejímat nejrůznější římské obyčeje. Filipy se prostě staly výkladní skříní Říma v makedonské oblasti. Ve Filipách začíná evropská služba apoštola Pavla. Vzniká zde
církev, která se později stává Pavlovi mimořádně blízkou. Mezi filipskými křesťany a apoštolem Pavlem vyrostl překrásný vztah lásky a důvěry. Jeho stopy najdeme nejsilněji v Pavlově dopisu do Filip, který se stal součástí Nového zákona. V sobotu jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna; posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly. Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou: "Jste-li přesvědčeni, že jsem uvěřila v Pána, vejděte do mého domu a buďte mými hosty"; a my jsme její naléhavé pozvání přijali. (Sk 16,13-15.) Tak jako na všem místech, kam kdy přišel, hledal Pavel nejprve synagógu. Hledal ji za městem u řeky - zdá se, že židovské školy nesměly být stavěny uvnitř řeckých měst. Synagógu nenašel, setkal se tam ale se skupinkou jakýchsi žen. Mezi nimi byla i jedna, která už věděla, že je jenom jeden Bůh. Pocházela z města Thyatir, které leželo na druhé straně Egejského moře, v Malé Asii. I v tomto městě vznikl křesťanský sbor, i když o tom tato žena, Lydie, zřejmě ještě nevěděla. Lydie uvěřila Pavlovu poselství a spolu se svým celým domem přijala Pána Ježíše Krista do svého života. Stala se křesťankou, pravděpodobně první v Evropě. Pavel se svými třemi průvodci přijali její pozvání. Lydiin dům se stal první evropskou misijní stanicí. Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: "Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse." A to dělala po mnoho dní. Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: "Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!" A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil. Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk, uchopili Pavla a Silase a vlekli je na náměstí před městskou správu. (Sk 16,16-19.) Pavlova misijní skupina se na filipské ulici setkává s dívkou, posedlou věšteckým duchem. Mohla působit dojmem psychicky nemocného člověka, ale Bible tady výslovně zdůrazňuje, že se jednalo o posedlost. Mimořádnost jejího postižení a jejích následných schopností umožňovala majitelům tohoto děvčete vydělávat slušné peníze. Mohli bychom říci, že Pavel mohl být vděčný za reklamu, kterou mu tato dívka zadarmo dělala. Pavlovi se to ale nelíbilo. Poznával zdroj jejího poznání a chtěl se od něj rozhodně distancovat. Ani nejpravdivější projev zlé duchovní síly není nikdy k dobrému. Pavel dívku uzdravil. Tím se ovšem dotkl finančního zdroje jejích pánů, což vedlo k jednání na magistrátu města a k obžalobě. Tam je předvedli před soudce a řekli: "Tito lidé pobuřují naše město. Jsou to Židé a rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit." Také dav se obrátil proti nim a soudcové z nich dali strhat šaty a rozkázali je zbičovat. Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. (Sk 16,20-23.) Text obžaloby nebyl úplně pravdivý. Nepřiznával pravý důvod sporu. Není tu ani slovo o majetkové újmě - s takto formulovanou obžalobou by asi žalobci u spravedlivého římského soudu neobstáli. Sáhli tedy k pomluvě, kterou opřeli o nacionalismus a pýchu. To jsou
citlivá místa lidského srdce. Jejich použití nic nestojí a efekt je téměř zaručený - známe to, když se na východě naší republiky otevře moravská otázka. Výsledek jednání městského soudu je krutý. Misionáři jsou zbičováni a zavřeni do městského vězení. Tehdy ještě neexistovaly vytápěné cely s televizí. Pavel se se svými společníky dostal do temného sklepení - jak uslyšíme dále, o nějakém pohodlí se tu mluvit v žádném případě nedalo.
