DOPROVÁZENÍ A UMÍRÁNÍ Marie Svatošová Anotace Cílem této kapitoly je poskytnutí základních informací nezdravotníkům, kteří chtějí jako dobrovolníci pomáhat vážně nemocným a umírajícím. Práci profesionálních zdravotníků nemohou suplovat, ale mohou ji v roli doprovázejících účinným způsobem doplňovat. Nepoučený dobrovolník může nechtěně zranit, poučený naopak hodně pomoci. Kromě teoretického základu je proto nanejvýš žádoucí i praxe pod supervizí zkušenějších kolegů. Protože syndromem vyhoření jsou ohroženi i dobrovolníci, zvláště ti nejobětavější, je závěr kapitoly věnován tomuto problému.
CO OD NÁS NEMOCNÝ OČEKÁVÁ? Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka. Tato definice je pro nás velmi důležitá, protože se od ní odvíjejí čtyři okruhy potřeb pacienta. Naše zdravotnictví je vyspělé a z celosvětového hlediska zcela jistě nadprůměrné. Má však jeden vážný nedostatek, který mu je nemocnými často vytýkán. Zajímá se většinou jen o tělesné potřeby pacienta, a to je málo. V zahraničí tuto mezeru vyplňují proškolení dobrovolníci v míře mnohem větší než tomu bylo doposud u nás.
Čtyři okruhy potřeb pacienta Potřeby tělesné Sem patří všechno, co potřebuje nemocné tělo. Potřebuje přijímat potravu, někdy i zvláštním způsobem upravenou. Pak se potřebuje pokud možno bez cévek a bez klystýrů, zbavit produktů vlastního metabolismu. Současně se musí každé své buňce postarat o nějakou tu molekulu kyslíku, což není vždycky jednoduché, zvláště když nemoc postihla dýchací
Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
ústrojí nebo srdce. Někdy je potřeba rychle se zbavit celého nemocného orgánu a pro jistotu se pojistit ještě dalšími prostředky, jako je ozařování, chemoterapie, hormonální léčba apod. Potřeby psychické Sem patří především potřeba respektování lidské důstojnosti. Člověk je jedinečnou bytostí se svým vlastním a neopakovatelným posláním. A jako takového je nutno ho chápat a respektovat vždy, tím spíše v období, kdy svůj specifický životní úkol završuje. Nemocný potřebuje se svým okolím komunikovat a my často zapomínáme, že více než naše slova mluví naše mimika, pohyby, gesta, postoj, naše oči i naše oblečení apod. Říkáme tomu mimoslovní komunikace. Každý potřebuje pocit bezpečí. I proto je důležité nikdy nemocnému nelhat, tj. neříkat něco, co bychom museli později odvolávat. Vymstilo by se to. Další zásadou je říkat nemocnému jen tolik, kolik chce slyšet, a jen tehdy, kdy to chce slyšet. Potřeby sociální Člověk je tvor společenský. Nemocný většinou stojí o návštěvy a potřebuje je. Nikoli však vždy a ne všechny. Měl by mít právo návštěvy si sám usměrňovat a měli bychom ho v tom plně respektovat. Nejsilnější vazby jsou obvykle s rodinou. Nemocný možná musel přerušit nedokončenou práci, nedostavěl dům, nevystačí s nemocenskou – a tisíce dalších problémů, na které je lékařská věda krátká, se honí jeho hlavou. Potřeby spirituální - duchovní Až do nedávné doby byly u nás duchovní potřeby pacienta více méně tabu. Není proto divu, že se stále ještě mnoho lidí domnívá, že jde o jakési uspokojování potřeb věřících. Skoro bych řekla, že je tomu naopak. Ne, že by věřící své duchovní potřeby neměl. Má je, ale ví, co má dělat, a obvykle se podle toho dovede zařídit. Horší to bývá – ne nutně vždy – s lidmi, kteří z víry nežijí. Právě v průběhu vážné nemoci se začínají zabývat životně důležitými otázkami po smyslu života. Každý člověk v takové situaci potřebuje vědět, že mu bylo odpuštěno, a má potřebu i sám odpouštět. Potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. Nenaplněnost této potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze. Člověk tím trpí, někdy si i zoufá. Je potřeba mu ukázat, že v každé situaci se dá žít smysluplně. Příklad: Devadesátiletá, vlastními dětmi opuštěná a odmítaná paní z Domu s pečovatelskou službou poslala ministru zdravotnictví žádost o povolení výjimky ze zákona, přála si eutanazii. Zamítavý úřední dopis naštěstí nebyl jediný, který jako
odpověď obdržela. V jiném dopise, neúředním ale osobním, o ni někdo úplně cizí nečekaně projevil docela obyčejný lidský zájem. To úplně stačilo k tomu, aby o eutanazii přestala uvažovat a zase měla radost ze života.
Fáze podle Kübler-Rossové MUDr. Kübler-Rossová vypozorovala, že nemocní v průběhu nemoci procházejí určitými fázemi. Je důležité naučit se je diagnostikovat a chovat se profesionálně. Velmi náročná pro doprovázejícího je fáze agrese, tu je nutno ustát, rozhodně nelze reagovat způsobem „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Je také třeba vědět, že stejnými fázemi jako pacient, prochází i jeho nejbližší, avšak bývá tam časový posun. Nemocný už možná dospěl do fáze akceptace a rodina za ním pokulhává ve fázi smlouvání. Nutí ho k nejrůznější alternativní léčbě, odmítá s ním mluvit o tom, o čem on mluvit potřebuje, umlčí ho, když chce mluvit o blížící se smrti. Tady může dobrovolník pomoci. Někdy tím, že nemocného vyslechne, jindy podepře rodinu, která si pravdu o závažnosti stavu pacienta nechce připustit.
FÁZE
PROJEVY
CO S TÍM
„Ne, já ne, pro mne to neplatí. NEGACE,
To není možné.“ „To je určitě Navázat kontakt, získat
ŠOK, POPÍRÁNÍ
omyl.“ „Zaměnili výsledky.“
důvěru.
„Proč zrovna já?“ AGRESE,
Čí je to vina?“
Dovolit odreagování,
HNĚV, VZPOURA
„Vždyť mi nic nebylo.“ Zlost
nepohoršovat se.
na zdravé lidi, na zdravotníky, vyčítá nespravedlnost. Hledání zázračných léků, SMLOUVÁNÍ,
léčitelů a diet, pověr. Ochoten Maximální trpělivost, ale
VYJEDNÁVÁNÍ
zaplatit cokoliv. Činí velké sliby.
pozor na podvodníky.
Smutek z utrpěné ztráty,
Trpělivě naslouchat, pomoci
DEPRESE,
z hrozící ztráty. Strach
urovnat vztahy, pomoci hledat
SMUTEK
z účtování, strach o zajištění
řešení (zajištění rodiny apod.)
rodiny. Vyrovnání, pokora, skončil
Mlčenlivá lidská přítomnost,
AKCEPTACE,
boj, je čas loučení.
držet za ruku, utřít slzu. Pozor
SMÍŘENÍ, SOUHLAS
„Dokonáno jest.“ „Do tvých
– rodina možná potřebuje
rukou, Bože, odevzdávám
pomoc víc než pacient!
svůj život…“
CO BY MĚL DOBROVOLNÍK VĚDĚT O BOLESTI Protože na celkové bolesti se nepodílí pouze fyzická bolest, způsobená například nádorem, ale i další složky jako jsou deprese, hněv, úzkost a podobně, na její léčbě se vedle lékaře může významným způsobem podílet i poučený dobrovolník, přestože léky ordinovat nebude. Zmíněné složky totiž nepříznivě ovlivní práh vnímání bolesti, takže to, co by nemocného ještě nebolelo, kdyby byl v pohodě, při současné depresi, hněvu nebo úzkosti už jako bolest vnímá.
Bolest akutní a chronická a jak k nim přistupovat Význam akutní bolesti Bolest je důmyslné opatření, které nám mnohokrát zachránilo život. Kdyby se např. zanícené slepé střevo neohlásilo silnou bolestí, prasklo by a obsah střev by se vylil do břišní dutiny. Taková akutní bolest je užitečná. Nežádoucí bolest chronická Chronická bolest toto své poslání zpravidla ztrácí a navíc, je-li vytrvalá a urputná, nedovolí nemocnému myslet na nic jiného. Je nutné ji zvládnout. Léčba bolesti udělala v posledních letech ve světě i u nás velký pokrok. Kdy, v jaké dávce, a který z léků použít, je zásadně věcí lékaře. Existuje totiž mnoho příčin bolesti a tomu musí odpovídat i strategie léčby. Nejsou to jenom analgetika, čím je možno bolest mírnit. Patří sem i některé operativní
zákroky, ozařování, chemoterapie, léčba hormonální či pomocí radioaktivních izotopů, blokády nervů, ale taky láskyplná péče a pochopení, a v neposlední řadě i jistota, že život má i v této situaci svůj smysl. Tím vším se zabývá nový lékařský obor paliativní medicína. Zásada: podle hodin, ne podle potřeby Nemocný musí dostat tolik léků, kolik je třeba k zvládnutí jeho bolesti. Ani víc, ani méně. Dostane-li potřebnou dávku dřív, než se bolest příliš rozjitří, stačí dávka menší. Jinými slovy – s další dávkou utišujícího léku je nutno přijít dřív, než odezní účinek dávky předchozí. Dobrodiním pro pacienty jsou zejména náplasťové formy opiátů. Nemocní, kteří byli dříve odkázáni na aplikaci injekčního morfia po 4 hodinách v nemocnici, mohou dnes žít bez bolestí doma. Všechny tyto vymoženosti směřují ke zlepšení kvality života nemocných a umírajících. Lze zvládnout každou bolest? U každého pacienta lze dosáhnout toho, aby se bez bolesti vyspal. U naprosté většiny nemocných je dnes možné dosáhnout i toho, aby mohl v bdělém stavu bez bolesti odpočívat a komunikovat. Pokud tomu tak není a nemocný se sám nemůže nebo neodvažuje ozvat, je povinností druhých (i dobrovolníka!) na to lékaře upozornit a žádat nápravu. Ne vždy však lze dosáhnout také toho, aby se bez bolesti mohl i pohybovat.
DOBROVOLNÍK V ROLI DOPROVÁZEJÍCÍHO Kdo je tu odborník a kdo laik Aniž bych zpochybňovala význam vzdělání, v doprovázení vážně nemocných a umírajících je rozhodující důvěra a vztah. Tyto hodnoty se v běžném životě budují léta. Záleží i na míře vzájemného sdílení, jak hluboko jeden druhého pustí do svého nitra. Vstupenkou do něj spíše než certifikát s kulatým razítkem bude upřímná a nezištná láska.
Všichni jsme poutníky na cestě
Všichni jsme poutníky na cestě postupného poznávání a odhalování tajemství života a mnohdy platí, že umírající jsou našimi největšími učiteli. Přijímejme jejich životní a zejména duchovní zkušenosti s velkou úctou a vděčností jako mimořádně vzácný rad, který nikde za peníze nekoupíme.
Mezníky na životní cestě Období hledání Odpovědi na existenciální otázky jako „kdo jsem, kam patřím a kam jdu“ začíná člověk řešit většinou kolem puberty. Ta to může ovlivnit v obou směrech, pozitivně i negativně. Hodně záleží na tom, v jakém prostředí mladý člověk až dosud vyrůstal, co na dospělých
kolem
sebe
odkoukal,
jak
dalece
jejich
slova
korespondovala
nebo
nekorespondovala se skutky, jak moc byl milován nebo nemilován, přijímán nebo odmítán, povzbuzován nebo ponižován. V tomto období na něho mají velký vliv i kamarádi, a v neposlední řadě i všudypřítomná média. Zorientovat se ve světě není vůbec jednoduché. Ale, jak je psáno v Bibli, kdo hledá, najde. Vážnou překážkou může být situace, kdy si člověk odmítá připustit pravdu sám o sobě, kdy mu pýcha nedovoluje přiznat si své limity a chyby. Každý životní příběh člověka, který hledal a našel, je originální, ale často se v nich objevuje jedna společná zkušenost – sáhli si na dno. To jim pomohlo přiznat si svou omezenost a prosit o pomoc. Období objevu a osobního rozhodnutí Jestliže hledající člověk svůj dialog s Bohem začínával slůvkem „jsi-li“, od chvíle, kdy poznal, že Bůh existuje, klade otázky sám sobě. Půjdu do toho? Co mě to bude stát? Co ztratím a co získám, rozhodnu-li se následovat Ježíše, jak se o to snaží křesťané? V této fázi každý čerstvě uvěřivší potřebuje pomoc někoho nejen ve víře zkušenějšího, ale hlavně moudrého natolik, aby dokázal druhému pomáhat, a zároveň respektoval jedinečnost jeho cesty a ctil jeho svobodu. Období upevňování osobního vztahu a následování Objevení Boha a rozhodnutí následovat Krista je sice úžasný okamžik v životě člověka, ale zdaleka vyhráno není. S výjimkou situace, kdy dotyčný uvěří na smrtelné posteli
a už nestačí na další životní cestě zakopnout, zakolísat nebo zabloudit, vyhráno není. Ale to neznamená, že je vše ztraceno. Bůh naštěstí není jen nekonečně spravedlivý, je i nekonečně milosrdný. To by se od nás měl nemocný dozvědět.
Diagnostika svých vlastních duchovních potřeb Dobrovolník, který si neuvědomuje svoje vlastní duchovní potřeby, který svým nejniternějším bolestem nerozumí, protože se jimi nechce zabývat a vytěsňuje je, nebude schopen identifikovat a posoudit duchovní bolesti pacienta. Jakmile nemocný rozpozná, že jeho duchovnímu stavu nerozumí, stáhne se a drží si ho od těla. Změní téma rozhovoru, nebo mlčí nebo dá nějak jinak najevo nezájem pokračovat v hovoru o své spiritualitě a svých vnitřních zraněních. Taková negativní zkušenost zcela jistě důvěru mezi nimi naruší. Sytý hladovému nevěří Sytý hladovému nevěří – to je stará známá věc. Doprovázející je v tomto smyslu momentálně „sytý“, je „v pohodě“. Chce-li být nemocnému, který je „hladový“, čili „v nepohodě“, něco platný, musí mít odvahu vybavit si v paměti chvíle, kdy duchovně strádal a jak se v nich cítil. Jeho stará prožitá zranění v duchovní oblasti, jejichž smysl mu možná dosud unikal, se tak mohou stát mostem v komunikaci mezi ním a pacientem. Pochopení vlastní zranitelnosti a vlastních pocitů je nezbytným předpokladem schopnosti chápat druhé. Univerzální duchovní potřeba – potřeba lásky Touha milovat a být milován je společná nám všem. Ve skutečnosti je hluboce zakořeněnou a neuhasitelnou touhou po živém Bohu – i když to takhle každý nepojmenuje. Nevadí. Kdesi uvnitř to v nás je, ať si to připustíme nebo ne. Je dokonce možné, že touha milovat a být milován je společná všem živým tvorům. Avšak na rozdíl od nich pouze člověk má speciální „nástroj“, který nazýváme svědomím. Jedině on má možnost svobodné volby mezi dobrem a zlem, umí si klást otázky po smyslu a cíli života a hledat na ně odpověď. Zkušenosti z hospiců potvrzují, že to není jen výsada věřících. Přijmout život včetně daností K jedinečnosti každého z nás patří i jedinečné startovní podmínky pro život. Můžeme se zlobit, že jsme se nenarodili v královském paláci. Můžeme si ale také uvědomit, že jsme se
– nezaslouženě – narodili tady a ne v Bangladéši, nevytáhli nás bezdomovci z popelnice, v lepším případě zdravotníci z vyhřívaného babyboxu. Nikdo z nás není úplně symetrický, mnoho lidí se narodí s menší či větší těžko odstranitelnou nebo neodstranitelnou vadou. To ale neznamená, že jsou o to méně lidmi. Co nejde změnit, je třeba přijmout. Čím dříve, tím lépe. Přijmout život včetně „životního smetiště“ Není snadné si to přiznat, ale každý z nás má jakési „životní smetiště“, na které obratně odkládá všechno, čím se nechce zaobírat, k čemu se nechce vracet, přinejmenším proto, že by to mohlo zabolet. A tak se tam hromadí nejrůznější vnitřní zranění, jedno na druhé. Plodem je pak nepřijetí sebe sama. Svůj život však začínáme opravdově přijímat až tehdy, když si pravdu o sobě prostě přiznáme. Jen ten doprovázející, který sám na sobě zažil a prožil uzdravení svých vnitřních zranění, může plně pochopit některé závažné duchovní potřeby pacienta, a být mu účinně nápomocný.
Diagnostika duchovních potřeb pacienta U smrtelně nemocných vystupují duchovní potřeby do popředí a bývají pacientovou prioritou. Často jde o potřebu usmíření, uzdravení vztahů, jak s lidmi, tak s Bohem. Potřebujeli pacient k vyřešení svých niterných záležitostí vytvořit podmínky a sám toho není schopen, musíme mu pomoci. Přivolat toho, koho potřebuje – jednou to budou jeho nejbližší, jindy duchovní nebo psycholog. Můžeme se dostat i do situace, kdy bude na to pozdě. Půjde o minuty, půjde o život, a my budeme jediní svědci pacientovy duchovní tísně, strachu a hrůzy z konce, nedořešených vztahů, možná i strachu z „účtování“. Proto bychom měli umět nemocnému vhodným způsobem říct, že lítost může smazat vinu. Umění naslouchat a další dovednosti Naslouchat znamená nejen umět bezchybně zopakovat pacientova slova, ale zároveň správně interpretovat i jeho emoce a řeč těla, neboli nonverbální projevy. Většinou už první bezprostřední pacientova odpověď mi naznačuje, zda se v mé přítomnosti cítí bezpečný a respektovaný. Mějme stále na paměti, že během naslouchání nepozoruji jen já pacienta, ale i on mne. Vycítíme-li u nemocného obavu z rozhovoru o duchovních záležitostech, musíme
přibrzdit, nenaléhat, počkat na novou příležitost nebo předat pacienta odborníkovi. A nebrat to osobně – nám taky nesedne každý, je to zcela přirozené a není na tom nic špatného.
Souhlasit nemusím, ale porozumět a respektovat ano Nemusím souhlasit s hodnotami a spiritualitou druhého, ale musím je respektovat, protože ho nemohu, stejně jako on mne, omezovat ve svobodě, na kterou máme oba právo. Při doprovázení nemocného, a tím spíše umírajícího, je důležité snažit se poznat jeho životní směřování. Je smrt pro něho definitivním koncem všeho? Nebo v něm lze rozpoznat směřování za tento viditelný horizont? Chození nebo nechození do kostela zde není určujícím kritériem. Takové zjednodušení může být zavádějící.
Metoda „klika a rohožka“ V čem toto doporučení spočívá? Prostě nevpadnout do pokoje nemocného rovnou z ulice, ale klidně se na chvíli zastavit na rohožce nebo pomyslné rohožce, podržet kliku u dveří v ruce, a nabídnout se do služeb: "Pane Bože, jestli myslíš, tak já tam tedy jdu. A jestli chceš, abych mu něco řekla, tak mi pověz co, a já mu to řeknu." Potom už není potřeba si dělat starosti. Buď mě něco napadne, a pak to musím říct, i když se mi to třeba moc nezdá. Ono se totiž většinou dodatečně ukáže, že to bylo přesně to, co tenhle člověk právě v tuhle chvíli potřeboval slyšet. Nebo mě nic nenapadne, a pak mlčím. Je možné, že ode mě v tuto chvíli Bůh víc nechtěl, možná bude chtít zítra nebo pozítří, anebo k tomu použije někoho jiného. To už není moje věc. Co může signalizovat přítomnost spirituální bolesti Může to být přehnaná potřeba pozornosti, respektu a lásky, jindy zmínky o zradě, nespravedlnosti, pronásledování a opuštěnosti, nebo o vlastním selhání a neschopnosti. Spirituální bolest se může navenek projevit i rezignací, hozením flinty do žita. To nás může přivést na stopu a v dalším rozhovoru dovést ke kořeni věci. Spirituální bolest se může projevit i nejrůznějšími somatickými problémy, pro které se nenachází žádné objektivní vysvětlení. Jindy nás na ni upozorní pacientovy emoce, vyjádřené změnou hlasu, pohyby těla, strachem či smutkem v očích, slzami. Mějme na paměti, že na všechny „zlí“ a se vším
nespokojení nemocní jsou s velkou pravděpodobností duchovní péče nejpotřebnější. Instinktivně v nás může jejich chování a nevděk vyvolávat odpor, ten je však třeba překonat. Kdy mám nemocného odkázat na duchovního?
Kdykoliv si nevím rady, nevím co říct, neumím pomoci, kdykoliv situace vyžaduje speciální teologické znalosti, a také tehdy, nemám-li prostě na nemocného momentálně čas. Kdykoliv vyplavou napovrch hluboká, stará, dosud neuzdravená vnitřní zranění, vyžadující odbornou pomoc. Nedokážu-li sám pomoci nemocnému, jehož víra je infantilní, povrchní či přímo patologická, například, když vnímá Boha jako přísného policajta nebo nelítostného soudce. Mám-li před sebou pacienta, který si zoufá, a já se nemohu opřít o jeho víru, protože žádnou nemá, nebo má, ale tak povrchní, že mu není k ničemu.
PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ Není všechno jen na nás Dobrovolník má své limity fyzické a časové a neměl by je překračovat, ale měl by vědět, že má i limity osobní zodpovědnosti. Není zodpovědný za pacientovy úspěchy či neúspěchy v hledání smyslu života, ani za jeho úspěchy či neúspěchy v řešení mezilidských vztahů, odpouštění skutečných nebo domnělých křivd apod. Měl by mu v tom být nápomocný, ale vše ostatní je na něm. Je proto žádoucí a moudré naučit se nepřeceňovat pacientovy výsledky, ať už se nám jeví jako úspěch nebo naopak neúspěch. Za ty je v rámci své svobody a svého lidského omezení zodpovědný každý sám.
Dilema křesťana-dobrovolníka Křesťan, pokud opravdu prožívá svůj každodenní život v osobním vztahu s Bohem, si je dobře vědom svého poslání. Nenechat si poznanou pravdu jen pro sebe, je prvořadou a základní povinností každého křesťana, tedy i křesťana-dobrovolníka. To neznamená, že ji má vnucovat a hlásat na potkání, nebo ji vždy nutně vyjadřovat i slovy. Podle okolností také někdy slovy, avšak vždy skutky, projevenou laskavostí, trpělivostí, lidskostí, jedním slovem láskou.
Příklad: Starší pacientka s pokročilým nádorem prsu a metastasami v kostech byla před třemi dny přijata do hospice k léčbě bolesti a těžkých depresivních stavů, při nichž opakovaně uvažovala o sebevraždě. Teď na chodbě s mobilem u ucha telefonuje své ošetřující lékařce: „Paní doktorko, kam jste mě to poslala? Já už jsem snad v nebi. Kolem mne jsou samí andělé.“ V následujících dnech se sama začala vyptávat sestřiček, kde berou sílu k tak náročné službě, odkud pramení ta jejich obětavost, radost a stále dobrá nálada. Po necelém měsíci umírala smířená s Bohem, bez bolesti, bez deprese a s úsměvem na tváři. S čistým svědomím mohu říct, že jsem za celou svou lékařskou praxi nikdy své pacienty primárně neevangelizovala, ale snažila jsem se svou radost, víru a naději před nimi zásadně neskrývat. Úmyslně, ale tak, aby to vyznělo jako pouhé podřeknutí, jsem se prostě odtajnila. Řekla jsem něco, z čeho se mohli dovtípit, že tahle paní je věřící a bude možné s ní případně o těch věcech mluvit. A stop! Teď byl na tahu pacient. Velmi často se mi stávalo, že se za pár dnů zeptal: „Paní doktorko, vy opravdu věříte, že po smrti něco je?“ S radostí jsem se pak s nemocnými dělila o důvody své naděje, ale to už byla povolená, pacientem vyžádaná evangelizace sekundární, nikoliv zakazovaná evangelizace primární. Závěr a otázky k zamyšlení
1)
Jakou mám k práci dobrovolníka motivaci? Potřebuji se realizovat? Jsem připraven chápat pacienty i ve fázi agrese či deprese? Respektovat nemocné s odlišnými názory?
2)
Prožil jsem v životě nějakou větší bolest nebo ztrátu? Jak jsem se tehdy cítil? Co nebo kdo mi tenkrát pomohl a čím? A naopak, co nebo kdo mě spíš zraňoval a čím?
3)
Jakými způsoby se mohu jako dobrovolník podílet na léčbě bolesti fyzické, duševní a duchovní? Které kompetence mi naopak nepřísluší? Kdy musím přivolat odbornou pomoc?
Slovník důležitých pojmů Evangelizace primární = nemocným nevyžádaná a nechtěná, zneužití jeho situace Evangelizace sekundární = nemocným vyžádaná a chtěná, tudíž žádoucí a potřebná Komunikace nonverbální = komunikace mimoslovní Komunikace verbální = komunikace slovní
Metabolismus = látková výměna Paliativní léčba a péče = úlevná léčba a péče Psychický = duševní Somatický = tělesný Spirituální = duchovní Seznam použité literatury Bible, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost, 1995 KŰBLER-ROSSOVÁ, Elizabeth, Hovory s umírajícími, Nové Město n.Met.: Signum unitatis, 1992 MUNZAROVÁ, Marta, Proč NE eutanazii, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2008 SVATOŠOVÁ, Marie, Hospice a umění doprovázet, Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2011 SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, Praha: Grada, 2012
