Domácí ekologie, odpadové hospodářství

Publikace je zpracována v rámci projektu „Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků“, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/14.0075

Monika PŮBALOVÁ

Domácí ekologie, odpadové hospodářství

České Budějovice 2012

Vzor citace: PŮBALOVÁ, M. Domácí ekologie, odpadové hospodářství. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 108 s. ISBN 978-80-87472-30-9.

Ediční rada VŠERS:

Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. DOMÁCÍ EKOLOGIE, ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ © MVDr. Monika Půbalová

Recenzenti: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel:

Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz

ISBN 978-80-87472-30-9

POUŽÍVANÉ SYMBOLY

Začátek kapitoly

Výklad dílčího pojmu

Shrnutí kapitoly

Nejdůležitější pojmy

Informace o problému

Studijní literatura

Kontrolní otázky a testy

OBSAH Úvod

1 Domácí ekologie 1.1 Voda 1.1.1 Alternativní zdroje sladké vody a potenciál využití mořské vody 1.1.1.1 Odsolování mořské vody 1.1.1.2 Slanovodní zemědělství 1.1.1.3 Uchování vody v krajině 1.1.2 Virtuální voda 1.1.2.1 Virtuální voda v produktech 1.1.3 Tipy, jak šetřit vodou 1.2 Energie 1.2.1 Vytápění 1.2.2 Ohřev vody 1.2.3 Klimatizace 1.2.4 Používání elektrických spotřebičů 1.2.5 Vaření a příprava jídla 1.2.6 Praní a sušení 1.2.7 Mytí nádobí 1.2.8 Svícení 1.2.9 Baterie 1.3 Spotřební zboží 1.4 Ovzduší 1.5 Odpad a druhotné suroviny 1.6 Doprava 1.7 Zahrada 1.7.1 Tvorba zahrady 1.7.2 Zalévání 1.7.3 Hnojení 1.7.4 Boj proti škůdcům 1.7.4 Kompostování 1.7.5 Koupací zahradní jezírka, přírodní bazén 1.8 Strava a zdraví 1.8.1 Ekologické zemědělství (EZ) 1.8.2 Biopotraviny a farmářské trhy 1.8.3 Potraviny s geneticky modifikovanými organizmy (GMO) 1.8.4 Stravovací návyky

7

9 9

11 11 11 11 12 12 13 16 16 18 19 19 20 20 20 21 21 23 25 29 30 34 34 38 38 39 42 42 44 44 45

48 50

1.8.5 Civilizační choroby 1.9 Globalizace a lokalizace 1.10 Ekostopa

2 Komunita, permakultura, cohousing 2.1 Z historie do současnosti komunit 2.2 Charakteristika a vymezení pojmů 2.2.1 Ekokomunita 2.2.2 Permakultura 2.2.3 Cohousing

52 54 58

59 59 61 61 62 63

3 Odpadové hospodářství 3.1 Definice podle zákona o odpadech 3.2 Dělení odpadů 3.2.1 Odpady z výrobní činnosti 3.2.2 Odpady ze spotřeby 3.2.2.1 Komunální odpady 3.2.2.2 Odpady z dopravy 3.2.2.3 Zdravotnický odpad 3.2.2.4 Odpady ze živelních pohrom 3.3 Separace odpadů 3.3.1 Sběr a svoz odpadů 3.4 Technologie likvidace odpadů 3.4.1 Materiálové využití odpadů 3.4.2 Recyklace 3.4.2.1 Papír 3.4.2.2 Plasty 3.4.2.3 Sklo 3.4.2.4 Biologicky rozložitelný odpad 3.4.3 Biologické způsoby nakládání s odpadem 3.4.3.1 Kompostování 3.4.3.2 Čistírny odpadních vod 3.4.3.3 Získávání bioplynu 3.5 Mechanicko-biologická úprava odpadů 3.6 Skládkování 3.7 Tepelné zpracování odpadů 3.7.1 Spalování 3.8 Fyzikální a chemické zpracování odpadů

67 68 68 69 69 71 72 74 75 77 78 78 78 79 80 81 84 85 86 87 87 91 92 93 94 95 97

Seznam zkratek

99

Závěr

Seznam použitých zdrojů

98

100

Úvod V 80. letech minulého století vznikl v České republice velmi zajímavý manuál „Desatero domácí ekologie“. Od té doby je možné prostřednictvím rodičů vštěpovat zásady chování šetrného k životnímu prostředí již dětem v mateřských školách. Desatero nás provádí každodenním životem. Rady v něm obsažené byly a jsou návodem pro všechny, kteří si chtěli a chtějí osvojit ekologické myšlení. Z globálních problémů se soustřeďuje pozornost na řešení každodenních situací a návyků tak, aby se co nejvíce snížil vliv jednotlivce na životní prostředí. Oblasti, kterých se původních desatero dotýká, se postupem času mění a přizpůsobují tak, aby ekologicky prospěšné chování bylo opravdu účinné a aktuální s ohledem na vývoj naší společnosti. Některé zásady ztratily na významu, protože se s používáním výrobků a postupů, kterých se dotýkaly, v dnešní době téměř nepotkáme.

Pesimista by řekl, že málokdo svým konzumním způsobem života respektuje všechny zásady na 100 %. Pravděpodobně by měl pravdu. Optimista by určitě oponoval, že i malé střípky vhodných návyků mají v celkovém výsledku svojí váhu. Zůstane ale jazýček vah v rovnováze v souladu s principy udržitelnosti? Nezbývá jen doufat, že většina lidí žije podle zásad desatera a nestaví se k problematice životního prostředí zády.

V dnešní době se na nás neustále ze všech stran valí kvantum informací, které člověk není schopen absorbovat. Lidé pak třídí, co je pro ně důležité, zajímavé, co vnímají jen mimoděk nebo je to zcela míjí. Bylo by asi velmi troufalé doufat a věřit, že informace o vhodném chování k okolí, k životnímu prostředí a jejich osvojení jsou těmi nejdůležitějšími, které by každý z nás měl každý den aktivně vnímat. Z každé oblasti desatera je něco co se nás bytostně dotýká, ale je tam určitě i něco, čemu až tak velkou pozornost nevěnujeme. Na desatero domácí ekologie navazují informace o společenstvích, kterých členové se z vlastního přesvědčení a v souladu s principy udržitelnosti, sdružují a vytvářejí ekovesnice. O lidech, kteří jsou zodpovědnými spotřebiteli a zalíbil se jim cohousing (pojem bude vysvětlen v odpovídající kapitole). Ale třeba také o kultuře, která se snaží již více nezatěžovat okolní prostředí a v maximální možné míře využívat obnovitelé zdroje. 7

Poslední kapitolou je oblast odpadového hospodářství. Jeho problematika je značně rozsáhlá, a proto se publikace věnuje především oblastem a informacím, které v každodenním životě vnímáme a můžeme je přímo ovlivnit správným přístupem a aktivitou. Jak řekl Gándhí „Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami“.

8

1 Domácí ekologie

Studijní cíle: Cílem první kapitoly je charakterizovat domácí ekologii, objasnit jednotlivé složky, které můžeme svým chováním ovlivnit a doporučit aspoň některé postupy, kterých používání má pozitivní a žádoucí účinek.

1.1 Voda

„Voda je základem života“. Každý z nás už tuto větu v životě slyšel. Celá naše populace je vodou svázána. Nevyhnutelně ji potřebujeme k samotnému životu, využíváme jí ve všech odvětvích výroby. Závažným problémem není jen její nedostatek, ale i její nerovnoměrné využívání (existují extrémně suché oblasti, kde je její výskyt limitujícím faktorem života) a její znečišťování. Na počátku 20. století žilo ve městech střední Evropy kolem 6–10 % obyvatelstva, dnes je to skoro 60 %. Tito lidé potřebují užitkovou i pitnou vodu, kterou berou v bližším i vzdálenějším okolí města. Antropogenní ovlivnění hydrologického chodu je v některých oblastech světa větší než jeho přirozený chod. Vodu nelze nahradit. V běžném mediálním prostředí často slýcháme sousloví „válka o vodu“ (MEZŘICKÝ, 2011). Lidstvo v současnosti nepřímo využívá čtvrtinu srážkové vody a přes polovinu vody odtékající z pevnin (POSTEL, 1996). Oblast „bývalého“ Aralského jezera je další ukázkou toho jak daleko může situace dojit, pokud si lidé neuvědomí, že přírodni prostředí má své limity a že nelze „poroučet větru a dešti.“ Ambiciózní sovětsky projekt na přeměnu suché polopouštní oblasti na úrodnou zahradu, za využití vody z řek Amu Dar'ya a Syr Dar'ya, které jsou jedinými přítoky Aralského jezera. V okolí řek a později i v odlehlých částech byla vybudována síť zavlažovacích kanálů, které odváděly vodu z koryt a poskytovaly tak příhodné podmínky pro pěstování bavlníku, který má extrémní požadavky na vodu a insekticidy. Kanály byly vybudovány velice provizorně a velká část (až 60 %) sváděné vody se vsakovala přímo do suché půdy a nedosáhla tak ani svého cíle. Od 60. let začalo jezero vysychat a zmenšovat svou plochu a do konce století se jezero „scvrklo“ na 40 % své původní velikosti (MICKLIN, 1988). Spolu s nedostatkem vody se však objevil další problém, a to zvyšující se zasolování zbytku jezera potažmo cele oblasti. Dnes zbyly 9

z původně čtvrtého největšího jezera na světě pouze jeho okrajové části na severu a na západě o velikosti jedné desetiny z dřívější plochy. Zbylá část jezerního dna je dnes pokryta vrstvou soli a ta nedovolí vyrůst žádné vegetaci. Z velkého Aralského jezera se za 50 let stala poušť Aralkum (DUCHOVNY, 2003). Africký roh, oblast na východě kontinentu zahrnující Etiopii, Somálsko, Eritreu a Džibutsko. Toto území je sužováno častým suchem a v posledních dekádách se tam objevily opakující se hladomory. Africký roh je domovem bezmála sta milionů lidi, z nichž většina žije ve vnitrozemské Etiopii (75 milionů). Většina obyvatelstva je závislá na zemědělství, které tvoří přes 50 % HDP a 80 % zaměstnanosti (WORLD FACTBOOK, 2010). Ve stále více zemích a regionech narůstá nerovnováha mezi velikosti populace a dostupnými zásobami vody. Pokud v určité oblasti klesne objem dostupné vody pod hranici 1700 m3 na osobu na rok, označuje se tento stav jako vodní stres (UNEP/GRID-ARENDAL, 2001). Stejně tak, pokud dosahuje objem odběrů vice než 20 % z celkového objemu obnovitelných zdrojů. Současné moderní zemědělství využívají například systémy na bázi kapkové závlahy, které jsou mnohem méně náročné na spotřebu vody, a přitom zachovávají vysoké výnosy plodin. Jedním z průkopníků tohoto způsobu zavlažování byl Izrael. Jehož území se již po staletí potýká s omezeným zdrojem vody, především kvůli své poloze a přírodním podmínkám (FEDLER, 2002). Dnes je tento způsob závlah rozšířen také na jihu a západě USA, v jižní Evropě, v Austrálii, ale také v Indii. Vlády vyspělých zemí se navíc snaží zvýšit efektivitu užíváni a přimět své obyvatele, aby zbytečně neplýtvali vodou. Například úřady států Kalifornia a Nevada investuji každým rokem obrovské sumy do zlepšení potrubních systémů, a také apeluji na své občany, aby zacházeli s vodou hospodárně. Jednou z moderních metod, kterou se snaží ušetřit vodu v domácnostech, je takzvaný xeriscaping, nebo xerogardening (SOUTHERN NEVADA WATER AUTHORITY, 2010). Jeho princip spočívá v tom, že na svých pozemcích a zahradách, by měli obyvatelé semiaridních oblasti pěstovat suchomilné rostliny, jako jsou například kaktusy, sukulenty, agáve, skalničky a jiné byliny a stromy, namísto tradičního prototypu „americké“ zahrady, ve které je hlavni složkou trávník, k jehož údržbě je potřeba velké množství vody. Taková suchomilná zahrada potřebuje výrazně méně vody a péče, a zároveň dokáže efektivněji zadržovat vodu v rostlinách a půdě. 10

1.1.1 Alternativní zdroje sladké vody a potenciál využití mořské vody 1.1.1.1 Odsolování mořské vody Jedním ze způsobů, jak využívat vodu z moří, je odsolování, při němž se z mořské vody pomocí výparu a opětovné kondenzace odděluji ionty soli, čímž se voda destiluje. Destilovanou vodu pak lze upravovat na pitnou, nebo ji můžeme používat pro potřeby průmyslu a zemědělství. Odsolovací proces je technicky velice náročný a proto také finančně velmi nákladný. Využívají ho především rozvinuté, bohaté státy, nebo země s dostatkem ropy a jiných fosilních paliv, jimž nečiní problémy zásobováni takových zařízení energii. V současnosti existuje přes 15 000 odsolovacích zařízení po celém světě, z nichž zhruba polovina leží na Blízkém východě (DICKIE, 2007).

1.1.1.2 Slanovodní zemědělství Další možnosti, jak využit mořskou vodu je takzvané slanovodní nebo mořské zemědělství. V současnosti jsou hojně rozšířeny rybí farmy a farmy na chov ustřic a krevet. Zvýšená produkce mořských plodů a ryb by mohla částečně nahradit tradiční živočišní výrobu, jako největšího „konzumenta“ obilnin, a tedy i vody do nich vložené. Navíc by se dalo mořské pobřeží využívat pro pěstování speciálních druhů rostlin na výrobu biomasy, což by opět ušetřilo ornou půdu a vodu. Některé rostliny, které jsou tolerantní vůči brakické nebo slané vodě, jako například Salicornia, jsou schopny dosahovat vyšších výnosů na jeden hektar, než tradiční zemědělské plodiny (ROZEMA ET AL, 2008).

1.1.1.3 Uchování vody v krajině Nelze se spoléhat pouze na získávání nových zdrojů, ale stejně důležité je zachovávat ty stávající. Cílem je udržet vodu v krajině v co největší možné míře. Tohoto efektu lze dosáhnout obnovou vegetace, především opětovným zalesňováním vykácených lesů, které dokážou zadržovat velké množství vody, příznivě upravuji mikroklima a také přispívají k urychlení koloběhu vody. Ve světě existuje mnoho regionů, které se potýkají s úbytkem vody způsobeným odlesněním. Hlavním důvodem, proč bývají lesy káceny, je zábor půdy pro zemědělství. Obnova lesních porostů může pomoci vrátit vláhu do krajiny, tím zvýšit kapacitu zdrojů v oblasti. Zvýšením vlhkosti a vypařováním vody z lesů, se zpravidla zvýši i množství srážek, čímž se sníží závislost místního zemědělství na závlahách. Lesní porosty nám 11

dávají mnoho výhod, a proto by měla být všeobecnou snahou jejich maximální ochrana a obnova vykácených ploch. Zachování přirozeného rázu krajiny, mikroklimatu a biodiverzity, je totiž důležitější a dlouhodobě výhodnější, než drancování přírody kvůli vyšším ziskům. V roce 2002 představili Hoekstra a Hung koncept „water footprint“, vodní stopy, který je analogii, k již dřivě používaným pojmům, ekologická stopa nebo uhlíková stopa (HOEKSTRA, 2010). Vodní stopa je celkový objem vody, který je nezbytný při výrobě výrobku a pro uspokojení potřeb daného jednotlivce (populace). Vodní stopa nám tedy ukazuje propojení mezi spotřebou vody, využíváním vodních zdrojů a hospodařením s nimi a světovým obchodem. Globální vodní stopa je cca 1200 l na osobu a den. Největší část, téměř polovina jde na výrobu energie. 1.1.2 Virtuální voda

Pojem virtuální voda byl poprvé použit v roce 1994, když jim Tony Allen důvtipně nahradil dřivě užívané pojmenováni tzv. vody vložené, „embedded water“. Význam tohoto pojmu není složitý. Je jim myšlena voda, vložena do produktů, při jejich výrobě. Voda je potřebná při produkci potravin a zemědělských komodit, jako jsou například: obiloviny, zelenina, ovoce, maso a mléčné výrobky. Množství vody, které je při výrobě těchto produktů spotřebováno a obsaženo ve výrobku se nazývá „virtuální voda“. Kupříkladu, pro vypěstovaní jednoho kilogramu pšenice potřebujeme zhruba 1300 litrů vody a na jeden kilogram masa spotřebujeme vody pětkrát až desetkrát tolik. Kdyby se lidé na Zemi stravovali podle západních návyků, u kterých je maso základní složka, zemědělství by spotřebovalo až o 75 % více vody, než je tomu dnes.

1.1.2.1 Virtuální voda v produktech Virtuální voda v produktech vyjadřuje, kolik vody je nutné použít pro výrobu daného produktu. Většinou se uvádí v litrech potřebných na výrobu 1 kg produktu, nebo ve specifických případech na výrobu menšího množství, které nám dokáže blíže poukázat na výrobní náročnost daného produktu. Například 1 kus ovoce, 1 šálek nebo sklenice nápoje.

12

Tabulka 1. Voda obsažena ve vybraných produktech a jejich podíl na využívání vody Druh produktu (množství)

Ječmen (1 kg) Kukuřice (1 kg) Ječmen (1 kg) Rýže (1 kg) Pšenice (1 kg) Sója (1 kg) Káva (1 kg) (1 šálek / 125 ml) Třtinový cukr (1 kg) Vepřové maso (1 kg) Hovězí maso (1 kg) Drůbeží maso (1 kg) Vejce (1 ks) Mléko (1 litr)

Objem virtuální vody vložené do produktu (v litrech) 1 300 l 900 l 1 300 l 3 400 l 1 300 l 1 800 l 21 000 l 140 l 1 500 l 4 800 l 15 500 l 3 900 l 2 00 l 1 000 l

Globalní spotřeba vody na tento produkt (ročně)

Zdroj: WaterFootprint.org – PRODUCT GALLERY (2011).

190 mld. m3 550 mld. m3 190 mld. m3 1 350 mld. m3 790 mld. m3 290 mld. m3 120 mld. m3 80 mld. m3 220 mld. m3 --------------------------------------------------------

Jeden z parametrů, který se běžně statisticky sleduje je i spotřeba vody na osobu. Toto číslo nezohledňuje komplexní pohled na vodu jako takovou. Bere v úvahu pouze skutečnou vodu v tekuté formě, kterou „vypustíme“ z vodovodní sítě. Podle nejrůznějších statistik spotřeba vody v celé České republice každoročně klesá. V roce 2010 se průměrná denní spotřeba vody snížila na 142 litry na osobu (poklesla o 4,4 litry). Každý z nás určitě nalezne způsob, jak s vodou v domácnosti šetřit.

1.1.3 Tipy, jak šetřit vodou • Užívejte pákové baterie místo klasického kohoutku – ušetříte tak až 30 % vody. • Kapající vodovodní kohoutky a netěsné splachovací nádrže ihned odstavte a nechejte opravit! • Nekoupejte se, sprchujte se! 1 sprcha = 60–80 litrů vody, 1 plná koupel = 150–200 litrů vody. • Namontujte si redukci průtoku – sníží se průtok a tím i spotřeba vody i při sprchování. 13

• •

•

Při čištění zubů používejte sklenici vody, nikoli tekoucí vodu (vyplýtvá se zbytečně 5–7 litrů). Podobně šetří vodu holení při umyvadle napuštěném vodou. Pokud můžete, používejte k zalévání rostlin zadrženou dešťovou vodu. Neplýtvejte vodou z rezervoáru na splachování zbytků jídel a odpadků – ty patří do koše! (CENY ENERGIE, 2011) Vodu lze ušetřit i na WC, neboť jedno spláchnutí přijde na cca 10 litrů. Ne vždy je nutno splachovat celou nádrž. Existují zařízení s regulací množství použité vody. Důležitá je také pravidelná údržba (čištění) mechanizmu regulujícího přítok a uzavírání vody aby záchod „netekl“.

Poslední léta jsou v našich podmínkách poměrně suchá. Velkým problémem pro obce, které mají své vodárny s omezeným množstvím vody je napouštění bazénů a zalévání zahrad a trávníků pitnou vodou. Potíže s neplánovaným nárůstem odběru pitné vody se objevují každým rokem s nástupem teplého letního počasí. Lidé začnou hojně zalévat zahrady, napouštět bazény a neuvědomují si, že tím mohou způsobit problémy s dodávkou pitné vody. Nestačí však vodu jenom šetřit, je třeba jí neznečišťovat. Co je voda znečištěná je otázka relevantní. Záleží na účelu, ke kterému ji chceme využít. Na trhu existuje nepřeberné množství mycích a pracích prostředků na bázi mýdla, bez fosfátů, nebo z přírodních zdrojů (plody mydlice). Do záchodu nesplachujeme zbytky léků ani chemikálií. Nespotřebovaná léčiva je možné odevzdat v kterékoliv lékárně a nespotřebované chemikálie určitě přijme sběrný dvůr. Do záchodu taktéž nepatří zbytky olejů z domácnosti. V mnoha městech a obcích se objevují kontejnery na použité oleje z domácnosti, které taktéž odebírá sběrný dvůr. Každý si musíme uvědomit, že nezávadná voda je velkým darem. Ne všichni mají to štěstí. V některých zemích je znečištění koncentrovanější než jinde, například v Indii je znečištěno 70 % povrchových vod, v Číně je silně znečištěno 69 % sledovaných řek (SLÁBOVÁ, 2006). V posledních pár letech upozorňují někteří autoři (PETR, 2007) na nedostatečné čištění vody čistírnami odpadních vod. Technologie používané desetiletí jsou dostačující podle parametrů schválených zákony a vyhláškami. V dnešní době je ale nespočet látek, například takzvaných endokrinních disruptorů, které se v těle jedince chovají jako hormony, nebo mají vliv na jejich tvorbu a funkci. 14

Objev hormonální antikoncepce byl jedním z největších kroků v šedesátých letech minulého století. V poslední době se vědci stále častěji zabývají otázkou, co přinesla hormonální antikoncepce ostatním tvorům na této planetě. Rybám evidentně nic dobrého. Může za to koloběh hormonů. Není pochyb o tom, že právě hormonální látky, které beze změn procházejí čistírnou odpadních vod, zasahují do vývoje pohlaví u ryb v řekách a následně dokonce i v mořích, do kterých se hormonálně znečištěné řeky vlévají. Hormonální znečištění nabývá globálních měřítek. Masově narušený vývoj pohlaví byl zaznamenán už dokonce i u lososů táhnoucích řekami panenské přírody Britské Kolumbie (PETR, 2007) Dosažení „vodní udržitelnosti“ je jedním z klíčových faktorů dalšího rozvoje lidské společnosti. Klíčová slova a pojmy: voda, vodní stres, vodní stopa, spotřeba vody, kapková závlaha, odsolování mořské vody, virtuální voda

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Charakterizujte pojem vodní stres. 2. Co je vodní stopa? 3. Jak hodnotíte situaci kolem virtuální vody? Je tento pojem v našich podmínkách závažný?

Literatura DICKIE, P. MAKING WATER. Desalination: option or distraction for a thirsty world? [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// assets.panda.org/downloads/desalinationreportjune2007.pdf DUCHOVNY, V.A. The Aral Sea as an object of study [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ciesin.org/docs/006-238/ 006-38.html FEDLER, J. Israel's Agriculture for the 21st century. Irrigation. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.il/MFA/ Facts+About+Israel/Economy/Focus+on+Israel-+Israels+Agriculture+in+the+21st.htm MEZŘICKÝ, V. Perspektivy globalizace. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-846-3. MICKLIN, P.P. Desiccation of the Aral Sea. Science 241: 1170-76: [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.politicainternazionale.it/file%20PDF/MPI%201.2003/3.pdf PETR, J. Antikoncepce může vyhubit ryby. [online]. 2007 [cit. 201115

02-15]. Dostupné z: http://www.osel.cz/index.php?clanek=2826 POSTEL, S. Human Appropriation of Renewable Fresh Water. Science 271:785: [online]. 2007 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// web.mit.edu/12.000/www/m2012/postel_science.pdf ROZEMA, J., FLOWERS, T. Crops for a SalinizedWorld. Science vol. 322. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://www.levenmetwater.nl/static/files/RozemaScience.pdf SLÁBOVÁ, M. Tvorba a ochrana životního prostředí, 1. vydání. České Budějovice: VŠERS, 2006. ISBN 80-86708-29-2. Southern Nevada Water Autority: Landscapes – Remove your Grass. [online]. 2010 [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.snwa.com/ html/land_index.html Water Footprint [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http:// www.waterfootprint.org/?page=files/productgallery World Factbook: Ethiopia, Economy overview. [online]. [cit. 2011-0420]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/et.html

1.2 Energie

„Za vším stojí slunce“ – uvolňuje energii, kterou vyzařuje do vesmíru. Ta dopadá na Zemi, kde je zdrojem tepla a světla. V průběhu tisíciletí sluneční aktivita dopomáhala vzniku fosilních paliv a sluneční energie stojí i dnes za obnovou biomasy. Málokdo si v současné době dokáže představit život bez elektrické energie. Elektrická energie se v domácnosti spotřebuje k vytápění, k ohřevu vody, většina zařízení k přípravě jídla je taktéž spojená kabelem s elektrickou sítí. Lidé si zvykli přizpůsobovat délku dne svým zájmem a povinnostem a nezamýšlí se už nad tím, jaké to bylo kdysi, když se denní program člověka musel přizpůsobit délce světelného dne. V dnešní době je i pro domácnosti dostupný způsob zhodnocení sluneční energie, a to pomocí slunečních kolektorů (např. pro ohřev vody, vytápění). Začnete na energii myslet a šetřit. V domácnosti se jedná především o vytápění a ohřev vody, používání domácích spotřebičů a svícení.

1.2.1 Vytápění Nejlepší dům je dům pasivní. Pasivní je proto, že tepelná ztráta pasivního domu je tak nízká, že nepotřebuje běžný systém vytápění 16

a tepelné zisky od slunce, lidí a elektrických spotřebičů pohodlně vytopí celý dům po většinu roku. Pasivní domy účinně přispívají k ochraně životního prostředí, a to zejména díky úspornému způsobu vytápění po celou dobu jejich životnosti, který způsobuje nízké zatížení životního prostředí (HOLLAN, 2008). Vytápění musí být efektivní, a proto je třeba se zaměřit na opatření popsané dále. Střecha by měla být zajištěna tepelnou izolací tak, aby byl dům odolný vůči profukování a vlhkosti. Tepelná izolace střechy se od zateplení fasády odlišuje tloušťkou (je 20 až 30 cm silnější). Kvalitní zateplení domu sníží únik tepla přibližně o 40 %. Teplo uspoří také správně utěsněná okna a dveře. Nejoptimálnější by byla výměna starých oken za nová s lepšími izolačními vlastnostmi. Ale i správnou izolací starých oken lze zamezit úniku tepla až o 50 %. Snížit tepelné ztráty můžete instalací okenních reflexních fólií. Velkou roli v boji proti úniku tepla hrají také vnější rolety, žaluzie a markýzy, které izolují prostory, kterými teplo uniká. Radiátory by neměly být blokovány nábytkem ani jinými předměty. Závěs nebo záclona může sloužit jako dobrá izolace, ale pouze v případě, že nezakrývá radiátor. Nábytek, dekorační předměty ale také prach můžou zvýšit spotřebu energie až o 10 % ročně. Proto je potřeba v pravidelných intervalech topné těleso zbavovat prachu. Radiátor by samozřejmě neměl v žádném případě sloužit jako sušič prádla. Pokud nemáte dobře izolované stěny, vyzkoušejte hliníkové fólie, které odráží teplo zpátky do místnosti. Dodržujte doporučené teploty v pokojích. Velkým pomocníkem je regulace topení pomocí termoregulačních ventilů radiátorů. Pobyt v přetopených místnostech není zdraví prospěšný. V dětském pokoji a ložnici je to 20–21 °C, v obývacím pokoji 20–22 °C a v koupelně mezi 22–24 °C. Pokud máte v domě nebo bytě pokoje, které trvale neobýváte, spíše je temperujte, tedy postupně vyhřívejte. Řízené vytápění jednotlivých místností podle individuálních požadavků je tou správnou cestou k šetření nákladů za vytápění. Příkladem může být rodinný domek, kde je ráno třeba přitopit v ložnici (na vstávání), kuchyni a jídelně (na snídani) a pak je možný celkový teplotní útlum, protože všichni obyvatelé odcházejí do zaměstnání. Odpoledne se vytápí na příjemnou teplotu obývací pokoj, k večeru se přidá kuchyně a jídelna. Před spaním se zvýší teplota v koupelně (večerní hygiena) a podle potřeby a zvyku také v ložnici. Ostatní 17

nevyužívané místnosti mají zařazen vhodný (a zpravidla různý) teplotní útlum. Jiným příkladem jsou objekty s víceméně pevnou pracovní dobou nebo rozvrhem – administrativní objekty, školy, školky, výrobní provozy atd. Zde je možno vytápět přesně podle stanovených regulí. Zvláštním příkladem jsou hotely, penziony a rekreační chaty, které jsou obsazovány různě – podle aktuálního počtu návštěvníků. Všechny tyto výhody umožňuje centrální řízení personálním počítačem. V každé domácnosti se musí alespoň jednou denně větrat. Jaké větrání je ale to správné? Odborníci radí: ,,Větrejte krátce, ale intenzivně.“ Při takovém větrání se vzduch v místnosti ochladí, ale stěny si zachovají optimální teplotu. Při pomalém větrání dochází k opačnému efektu – stěny vychladnou a následně je na opětovné vyhřátí potřeba většího množství tepla. Velkým pomocníkem při úspoře financí je také venkovní či pokojový termostat. Venkovní regulace reaguje na měnící se teplotu a v závislosti na ní ovlivňuje pokojovou teplotu. Přes pokojový termostat nastavíte teplotu podle vašich potřeb. To znamená, že pokud je váš byt v pravidelnou denní dobu prázdný, termostat sníží teplotu v pokoji na nižší hodnotu (NA ZELENO, 2011).

1.2.2 Ohřev vody Průměrná potřeba teplé užitkové vody (o teplotě 55 °C) činí 82 litrů na osobu a den. Optimální teplota horké vody je 55–65 °C. Při této teplotě je provoz ekonomicky nejvýhodnější – energetické ztráty jsou minimální a je omezena přirozená tvorba vodního kamene, který snižuje životnost zařízení. Zdroj teplé vody by měl být umístěn co nejblíže místu spotřeby, aby nevznikaly zbytečné tepelné ztráty v propojovacím potrubí mezi bojlerem a výtokovou baterií. Pokud máte centrální ohřívač (např. bojler) příliš vzdálený od místa spotřeby (tj. více než cca 4 m), je vhodné kombinovat ho s dalším menším zařízením (např. malý beztlaký zásobník vody), který umístíme přímo na požadované místo. Nejrozšířenějším způsobem ohřevu vody pro domácnost jsou zásobníky umožňující za výhodných podmínek (například při nižší ceně elektřiny) ohřát vodu na dostatečnou teplotu – těmto zásobníkům se také říká bojlery. Pomocí solárních kolektorů si můžeme zadarmo ohřát až 70 % naší celoroční potřeby teplé vody a neemitujeme z tohoto podílu žádné 18

emise. Solární systém si lze sestavit i svépomocně (THEMESSL ET AL., 2005). Podobnou výhodou je ohřev vody pomocí kotle na biomasu. Taktéž se začínají rozšiřovat tepelná čerpadla. 1.2.3 Klimatizace V našich zeměpisných šířkách není klimatizace v domácnostech rozšířená. Každopádně se s ní potkáváme denně v mnoha kancelářích, obchodech, nákupních centrech, v kině a jiných místech. Stejně jako spotřeba energie na vytápění v chladném období je poměrně velká i spotřeba energie klimatizací v období léta. Klimatizace je zařízení, které odebírá teplo z jednoho prostoru a předává ho do jiného. Nedochází přitom k výměně vzduchu – větrání, ale pouze k jeho ochlazování a případnému čištění pomocí vestavěných filtrů. Moderní klimatizační jednotky navíc v chladnějším období mohou fungovat jako tepelné čerpadlo a v místnosti místo chlazení naopak přitápět.

1.2.4 Používání elektrických spotřebičů Dbejte na to, aby vaše elektrické spotřebiče měli co nenižší spotřebu. Zorientujete se podle energetického štítku. V dnešní době nejsou výjimkou spotřebiče třídy A+++. Které spotřebiče mají největší nároky na energii? Lednička spolu s mrazákem je zodpovědná za 11–20 % celkové spotřeby elektřiny. V případě, že dům vytápíte elektřinou, pak samozřejmě není největším „žroutem“ elektřiny lednička, ale přímotop nebo elektrický kotel. Existují další opatření pro používání a umístění spotřebičů, tak abyste co nejvíce snížili jejich spotřebu: • Dbejte na umístění ledničky. Nikdy ji nedávejte vedle topení, sporáku, myčky, pračky či jiného zařízení, které vydává teplo. Vyšší teplota v okolí ledničky ji nutí více chladit, což zvyšuje její spotřebu elektřiny – za každý stupeň nad 20 °C vzroste spotřeba energie asi o 6 %. • Nastavte si správnou teplotu uvnitř lednice i mrazáku. V ledničce stačí teplota kolem +5 °C, v mrazáku kolem -18 °C. • Mrazák pravidelně odmrazujte. Vysoká námraza (nad 5 mm) navýší náklady na elektřinu až o 30 %. • Zkontrolujte těsnicí pásku u dveří lednice. Pokud dveře dobře nedoléhají a netěsní, napravte to. Těsnicí páska stojí pár korun a tato investice se vám rychle vrátí. 19

• •

Je omyl myslet si, že čím méně jídla v lednici skladuju, tím méně spotřebuje elektřiny. Naopak. Udržujte lednici zaplněnou alespoň ze 70 %. Do ledničky nedávejte horké jídlo. Nechte ho vždy vychladnout.

Dalším opatřením, na které by jsme se měli soustředit je pohotovostní režim televizorů, počítačů, DVD přehrávačů apod. Stand- by režim patří k neviditelným „žroutům“ elektřiny v každé domácnosti. Většina spotřebičů v pohotovostním režimu má spotřebu kolem 2 W (některé spotřebiče, mj. například set top boxy nebo DVD rekordéry, ale i více než 4 W). Podle průzkumů se může v průměrné domácnosti ztratit díky pohotovostnímu režimu cca 11 % elektřiny. Vypínejte proto spotřebiče úplně. Stačí k tomu prodlužovací kabel se spínačem, do kterého zapojíte počítač, televizi, DVD přehrávač, Hi-Fi apod. Vše pak jedním stisknutím tlačítka vypnete nebo zapnete (NA ZELENO, 2011).

1.2.5 Vaření a příprava jídla Vařením a pečením se spotřebuje velké množství energie. Vaření na elektrickém vařiči je nevýhodné. Nejlevnější variantou je konzumace čerstvé stravy. Dalším v pořadí je příprava jídla v mikrovlnné troubě, následuje plynový vařič, pak vařič na tuhá paliva. Nejnákladnější na spotřebu elektrické energie je pečení v troubě. Existuje spousta rad a typů, jak ušetřit při vaření. Základem je vhodný spotřebič (na dnešním trhu jsou z pohledu spotřeby energie při vaření nejlepší indukční vařiče), vhodné hrnce nejlépe s poklicí (případně tlakový hrnec, známý jako „papiňák“), samozřejmě odpovídající velikosti.

1.2.6 Praní a sušení Praní a sušení je další činnost v domácnosti, která je poměrně častá a vyžaduje značnou potřebu energie. Proto se trh orientuje na spotřebiče s nízkou spotřebou energie. Je lepší, když pračka odebírá už vodu teplou a nemusí jí nahřívat. Většina pracích prostředků bez problémů pere při 40 °C (při jejich výběru dáváme přednost ekologicky šetrným). Sušička je běžným komfortem, který využívají zejména domácnosti v panelákových bytech, kde nemají možnost sušení prádla venku. Slunce a vítr udělají svojí práci zadarmo a zcela ekologicky. 1.2.7 Mytí nádobí Moderní myčky nádobí snižují spotřebu vody i energie ve srovnání s běžným mytím pod tekoucí vodou. Na jedno mytí omyje vel20

ké množství nádobí. Pro menší domácnosti je třeba její používání zvážit.

1.2.8 Svícení Od 1. září 2011 nesmí být na český trh uváděny klasické žárovky s výkonem 60 wattů a vyšším. Prodejci, distributoři a dovozci nicméně mohou i po tomto datu doprodávat zásoby ze skladů. Stejně jako před rokem, kdy zakázala Evropská komise v celé Unii uvádět na trh žárovky s příkonem vyšším než 75 W a přede dvěma lety 100 W žárovky. Příští rok dáme vale i žárovkám s výkonem 40 wattů. Další změna proběhne v září 2012, kdy se na trh v rámci Evropské unie přestanou uvádět všechny klasické žárovky a v prodeji budou pouze úsporné zářivky. V roce 2016 pak skončí také prodej halogenových žárovek. Od září 2016 by měly být všechny žárovky na trhu EU minimálně energetické třídy B a zvláštní halogenové minimálně třídy C. Největší nevýhodou je nedostatečná efektivita klasických žárovek. Při používání klasické žárovky se více než 90 procent elektrické energie mění na teplo a pouze 10 procent na světlo. Podle různých statistik se životnost úsporných žárovek rapidně snižuje v prostorách, kde se svítí krátce a často se rozsvěcuje a zhasíná, např. ve sklepech, kotelnách, prádelnách, komorách. Používání úsporných žárovek v těchto místnostech není zrovna ekologicky šetrné.

1.2.9 Baterie Jednorázové baterie jsou energeticky náročné. Používáme proto nabíjecí akumulátory, kalkulačky se solárním článkem apod. Podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, mají výrobci, potažmo prodejci povinnost uvádět na spotřebičích energetický štítek. Štítkem musí být opatřeny chladničky, mrazničky, pračky, sušičky prádla, myčky nádobí, elektrické trouby, elektrické ohřívače vody, světelné zdroje (sem patří i zářivky), klimatizační jednotky a domy (týká se to všech postavených po roce 2008). Na stránkách http://www.energetickyporadce.cz/ si zájemci mohou pomocí nabízených aplikací přesně spočítat spotřebu energie na vytápění, ohřev vody, svícení a mnoho dalších. Kniha Život pro planetu Zemi není pouze knihou „populárně naučnou“, ale spíše knihou „populárně praktickou“. Přináší přehled toho základního, co každý z nás může v oblasti ekologie snadno učinit. 21

Obr. 1. Energetický štítek. Zdroj: HRA O ZEMI (2011).

Klíčová slova a pojmy: energie, obnovitelná energie, energetický štítek

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaká opatření doporučujete pro šetření elektrické energie? 2. Zvažte reálnou možnost fungování domácnosti jako soběstačného objektu. V čem vidíte nedostatky? 3. O čem informuje energetický štítek? Literatura HOLLAN, J. (ed.) Pasivní dům II. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. Dostupné i online z: http://www.veronica.cz/dokumenty/pasivni _dum_2008.pdf Hra o zemi [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.hraozemi.cz/ekostopa/ Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/energie/ 22

THEMESSL, A., WEISS, W. Solární systémy – návrhy a stavba svépomocí. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0589-3.

1.3 Spotřební zboží

Spotřebitelské chování ovlivňuje život lidí, zvířat i kvalitu životního prostředí. Odpovědné spotřebitelství je v Evropě poměrně rozvinuté, stává se soudobým trendem. Spotřebitelé, tj. ti, co nakupují, mají dnes přístup ke spoustě informací o svých právech, vědí, jak a kde reklamovat, snad i něco o kvalitě. Rady poskytují různé spotřebitelské poradny, časopisy i celostátní denní tisk. Dostatek informací bohužel chybí právě v oblasti dopadu na životní prostředí (LEDVINA, 2008). Jakým způsobem a podle jakých pravidel se odpovědný spotřebitel rozhoduje? Jaké faktory při odpovědném nakupování a spotřebě zohledňuje? (ODPOVĚDNÝ SPOTŘEBITEL, 2008) Odpovědný spotřebitel je člověk, který při nakupování výrobků a služeb, zohledňuje dopad na životní prostředí, lidi i zvířata. Orientuje se na výrobky a služby s nižším environmentálním, etickým či sociálním dopadem a to ve všech oblastech osobního i profesního života: – v bydlení – ve stravování – v nakupování (další spotřební zboží) – v dopravě, cestování.

Z jakého důvodu se omezují ve výběru zboží či služeb – jaká je motivace odpovědného spotřebitele? – etická – environmentální – sociální.

Co tedy odpovědný spotřebitel kupuje – potraviny a jiné výrobky z ekologického zemědělství (BIO), – produkty s označením Ekologicky šetrný výrobek, – místně pěstované a vyráběné potraviny a další produkty, – FairTrade výrobky (HESKOVÁ, 2012) – kosmetiku a prostředky pro domácnost netestované na zvířatech – výrobky šetrné ke zvířatům – vybírá si výrobky ze dřeva s označením FSC, – snižuje spotřebu energie (doprava, bydlení), – odpovědně se rozhoduje, zda daný výrobek skutečně potřebuje. 23

V současné době i u nás rychle narůstá množství spotřebitelů, kteří se zajímají o původ a důsledky výroby používaných produktů a služeb. Vzhledem k větší informovanosti o této problematice se také častěji hovoří o etickém spotřebitelství. To je vedle konceptu tzv. dobrovolné skromnosti jedním z hlavních přístupů, jak mohou spotřebitelé ovlivnit časté negativní dopady výroby, distribuce a prodeje běžných výrobků i služeb denní potřeby. Zjednodušeně lze říci, že tento přístup spočívá v cílené volbě výrobků a služeb od výrobců a poskytovatelů, kteří se chovají nejen tržně, ale i ohleduplně – a to vzhledem k životnímu prostředí, lidem a zvířatům účastnícím se přímo či nepřímo procesu výroby. Spotřebitelům dává tento přístup možnost participace na řešení problémů a výrobci jsou díky tomuto spotřebitelskému tlaku nuceni snižovat důsledky své činnosti, případně hledat nová řešení (ETICKÉ SPOTŘEBITELSTVÍ, 2011).

SOS – Sdružení obrany spotřebitelů se v roce 2010 rozhodlo rozšířit své aktivity a vytýčilo si jako jeden z cílů propagaci a podporu odpovědné spotřeby při nákupu elektroniky. K tomuto účelu by měla sloužit i nová sekce webu SOS „Odpovědná spotřeba“. Hlavním cílem je poskytovat spotřebitelům konkrétní užitečné informace o tom, jakým způsobem mohou vracet vysloužilou elektroniku a podílet se tak na ochraně životního prostředí. Příkladem nezodpovědné spotřeby, je enormní nárůst počtu mobilních telefonů. Každoročně se vyřazuje v USA 130 milionů a v Evropě 150 milionů kusů mobilních telefonů. Podle odhadů OSN vzniká každoročně ve světě 20–50 milionů tun těchto odpadů. Problematické je zejména jejich složení, protože mohou obsahovat více než 1000 různých látek, z nichž mnohé jsou toxické (olovo, arsen, kadmium, zpomalovače hoření používané v plastech) (HERAT ET ALL., 2007). Každý z nás při nákupu nového mobilu zaplatí korunu za to, aby mohl odevzdat ten starý, který už nepotřebuje. Řeknete si, že to není tak moc a na co byste se se starým vláčeli do prodejny. Jenže průměrný mobilní telefon o hmotnosti 100 gramů obsahuje 15 g mědi a 0,4 gramů drahých kovů. Přitom se Čechům doma odhadem povaluje kolem pěti milionů starých mobilů. Z nich by se recyklací dalo získat 120 kilogramů zlata, 45 kilogramů paladia, 250 kilogramů stříbra a 45 kilogramů mědi. Z mobilů se dají vydolovat doslova poklady a když si představíme, že jenom v Česku si pořídí nový mobil každoročně 70 % uživatelů, je to pěkně hluboký důl. Tím se samozřejmě velmi odlehčí nejen spotřebiteli, ale především přírodě samotné (ICM, 2011). 24

Odpovědnému spotřebiteli záleží na tom, aby věci, které on sám nepotřebuje, nekončili v odpadu a na skládkách. To, co je pro někoho nepotřebné, ale funkční, je někým jiným postrádáno. Tak v mnoha inzercích nalezneme sekci „za odvoz“ a objevují se i samostatné projekty, kterých hlavním cílem je poskytnutí inzertního prostoru výlučně k tomuto účelu. Klíčová slova a pojmy: spotřebitel, spotřebitelské chování, odpovědný spotřebitel, etické spotřebitelství

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je spotřebitelské chování? Co je jeho opakem? 2. Charakterizujte etické spotřebitelství. 3. Vyjmenujte znaky odpovědného spotřebitele.

Literatura Etické spotřebitelství [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.etickespotrebitelstvi.cz/cs/eticke-spotrebitelstvi HESKOVÁ, M. Vývoj vztahu člověka a přírody / krajiny. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.: České Budějovice, 2012. ISBN 978-80-87472-29-3. ICM [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.icm.cz/ odpovedny-spotrebitel-pomaha-zivotnimu-prostredi LEDVINA, P. Nekup to! O environmentálně šetrném nakupování. 2. vyd. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. ISBN 978-80-904109-4-7. Odpovědný spotřebitel [online]. 2008 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.plzensketrhy.cz/odpovedny-spotrebitel.htm

1.4 Ovzduší

Dýchání je jednou ze základních potřeb všech živých organismů, včetně člověka. V současné době je hlavně člověk svojí činností největším znečišťovatelem ovzduší. Znečišťování ovzduší úzce souvisí se spalováním v různých formách a v různých zařízeních. Veškerá spalovací zařízení je třeba mít v perfektním stavu, komín pravidelně nechat vymést. Doma ani na zahradě nespalujeme, co najdeme – čím nižší teplota spalování, tím horší směsi škodlivin se uvolňují do ovzduší. Rostlinné zbytky ze zahrady raději kompostujeme než pálíme, vypalování travních ploch je protiprávní. 25

Při přípravě jídel v kuchyni je třeba mít výkonnou digestoř nebo dobré větrání. Nekouříme tabákové výrobky. Ničíme zdraví sobě i svému okolí. Od července 2010 musí být restaurace označeny nálepkou, která návštěvníkům oznamuje, zda jsou kuřácké, nekuřácké nebo zda mají oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky. Podle průzkumu z počátku roku 2011 podporuje úplný zákaz kouření v restauracích téměř polovina lidí, zatímco zhruba třetina je proti. Cigaretový kouř obsahuje několik tisíc chemických škodlivin, z nich mnohé jsou rakovinotvorné, toxické, mutagenní nebo jinak nebezpečné. Pozor na různé nátěrové a umělé hmoty, ze kterých se můžou vlivem tepla uvolňovat těkavé organické látky. Nepoužívejme zbytečně chemikálie či už se jedná o postřiky proti molům, komárům, mšicím, nebo jen o osvěžovače vzduchu. Ještě v minulých desetiletích byly spreje plněny freony. V současné době se již freony jako hnací plyny nepoužívají. Je lepší používat mechanické rozprašovače. Nejhorší vliv na ovzduší z pohledu domácí ekologie má používání aut. Tato problematika je částečně rozvedena v kapitole o dopravě. Problémem hustě obydlených oblastí se stává smog. Samotný pojem vznikl spojením 2 anglických slov: smoke = kouř a fog = mlha. V dnešním pojetí se tímto pojmem neoznačují výhradně procesy spojené s mlhou. Součástí smogu bývá takzvaný přízemní ozon, díky kterému je někdy možné pozorovat smog jako namodralý opar. Obecně se dělí na dva typy:

Letní smog, jinak známý také jako smog oxidační, losangeleský či fotochemický, vzniká spalováním kapalných a plynných paliv za vysoké teploty. Jeho hlavním původcem je tedy především automobilová doprava. Má silné oxidační, toxické a dráždivé účinky.

Zimní, neboli londýnský smog, vzniká sloučením mlhy s oxidy síry a dalšími látkami, které se tvoří spalováním. Proto se tento typ objevuje zejména v městské zástavbě v zimních měsících, kdy lidé nejvíce topí. Zesilují jej navíc inverze, kdy teplota stoupá s nadmořskou výškou a nedochází k vertikálnímu proudění vzduchu. Přítomnost rozmanitých emisí v ovzduší a jejich fotochemické reakce a proměny jsou příčinou různých typů smogů. Smog se vyskytuje především v ovzduší velkých měst a průmyslových oblastí hlavně v podzimním a zimním období za bezvětří při teplotní inverzi. Smog často vzniká na místech s vyšší koncentrací výfukových plynů. Smog 26

je neoddiskutovatelně zdraví škodlivý. U lidí může jeho následkem docházet k dýchacím potížím, pálení očí, malátnosti, problémům s kůží či ke snížení obranyschopnosti organismu. Nejde ovšem jen o člověka. Ozon totiž výrazně narušuje funkci buněk, což vede ke skomírání nejrůznějších organizmů. V souvislosti se slovem smog je třeba také uvést a vysvětlit slovní spojení „světelný smog“. Světelné znečištění jako důsledek nehospodárného nakládání se světlem ruší přirozenou noční tmu a biorytmy všech živých organismů (včetně člověka), které tmu potřebují k efektivnímu spánku. Osvětluje oblohu na desítky kilometrů daleko a je tudíž svízelným problémem i pro všechny profesionální i laické pozorovatele noční oblohy. Zdrojem světelného znečištění je nevhodné osvětlení, které svítí do horního poloprostoru, nikoliv pouze dolů. Nejde o to zhasnout všechna světla, autem jezdit bez světel, ale o to svítit tam, kam opravdu potřebujeme a intenzitou, jakou potřebujeme (LENŽA, SUCHAN, 2006). Obr. 2. Světelné znečištění ČR (LENŽA, SUCHAN, 2006).

Na obrázku je znázorněno světelné znečištění v České republice. Nejvíc světelného smogu je ve velkých městech, kde není ani za jasné oblohy možné vidět hvězdy. Nejlepší situace je na Šumavě a Vysočině. 27

V této části ještě uvedeme prašnost, kterou v našich podmínkách možná nevnímáme, ale nelze jí opomenout. Prašnost je znečištění ovzduší hmotnými částicemi, které rozptýleny ve vzduchu tvoří aerosoly, které dělíme podle mechanismu vzniku na prach (drcení pevných materiálů), kouř (spalování organických hmot) a dým (oxidace anorganických látek). Mnoho studií potvrzuje, že je spojitost mezi znečištěním ovzduší pevnými částicemi a výskytem respiračních a kardiovaskulárních onemocnění. Nejvíce ohroženou skupinou jsou obyvatelé žijící v blízkosti silničních komunikací se zvýšenou intenzitou dopravy. Znečištění ovzduší má na svědomí přibližně 7 krát více životů než dopravní nehody na evropských silnicích (KÜNZLI AT AL., 2000). Samostatnou oblastí studia je ovzduší a klima pracovišť a místností, ovzduší v domácnostech. Toto zaměření studia je spojeno především se změnou životního stylu lidí. Většina lidí v produkčním věku se převážnou část dne pohybuje v uzavřených prostorech (na pracovišti, v nákupních střediscích, uzavřených bytech. Dále si uvedeme některá specifika prostředí v domácnosti. Životní prostředí domácností je zcela specifické mikroklima, ve kterém žijí členové rodin. S rozvojem industriální společnosti se začal vytvářet nový životní styl. Stále více se v bydlení uplatňují kovy, plasty a elektrospotřebiče. Častěji k vybavení interiérů používáme syntetické materiály, ze kterých se samovolně uvolňují pachy ředidel a jiné nežádoucí látky. Znečištěný vzduch v nevětraných místnostech je 4–6krát znečištěnější než vzduch ve volné přírodě a 8–10krát toxičtější. Bylo odborně prokázáno, že vzduch v uzavřených místnostech ovlivňuje zdraví lidí a může zapříčinit vznik „syndromu nezdravých budov“ – SBS – Sick Building Syndrome. Zdravotní potíže se mohou objevit za krátkou dobu, ale také za mnoho let. Bezprostřední příznaky se projevují drážděním očí, nosu a krku, bolestmi hlavy, teplotami, závratěmi, úzkostí, alergickými reakcemi, kýcháním a únavou. Dlouhodobé účinky mohou být příčinou astmatu, hypersenzitivity, alergií, chronických chřipek, srdečních chorob. Všechny látky, které nám působí zdravotní potíže, mají jeden společný faktor: při vdechnutí spotřebovávají neúměrné množství kyslíku. Nejvíce problémů způsobují bakterie, viry a plísně. Těmto patogenům se daří pouze tam, kde je hladina kyslíku nízká a výměna vzduchu je nedostatečná. Nepříznivě působí dále přítomnost zvířecích alergenů a tabákový kouř. Existuje přímá úměrnost mezi kouřením rodičů a stupněm postižení dýchacích cest jejich dětí. 28

Bydlení v malých a zdravotně závadných bytech – vlhkých, s výskytem plísní na stěnách, se špatnou možností větrání se také podílí na alergizaci organismu. Nové stavby jsou dnes projektovány tak, aby docházelo k co možná nejmenším energetickým ztrátám. Používá se stále dokonalejších materiálů pro utěsnění unikajícího tepla, a tím i snížení nákladů na energie. To bohužel vede k zamezení možnosti přirozené výměny vzduchu v objektech. Na základě epidemiologických studií prováděných v 80. a 90. letech minulého století v zemích Evropské Unie (např. v Holandsku) i v USA se odhaduje, že denní pobyt ve venkovním prostředí se dnes pohybuje pravděpodobně od 2–3 hodin, zbylou část dne lidé tráví v bytě, v práci nebo v dopravních prostředcích. Podle výsledků dotazníkové studie prováděné v rámci České republiky, tráví dnes většina našich dětí 14–15 hodin v bytě a přibližně 6–7 hodin ve škole (KNOBLOCHOVÁ, 2004). Klíčová slova a pojmy: ovzduší, smog, prašnost

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Definujte ovzduší. 2. Jaké druhy smogu poznáte? Uveďte příklady. 3. Jaký má vliv světelný smog na biorytmus? 4. Kde a kdy je prokazatelně vysoká prašnost ovzduší?

Literatura KNOBLOCHOVÁ, A. Životní prostředí domácnosti. [online]. 2004 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.avair.cz/zivotni-prostredidomacnosti.php KÜNZLI, K. Public health impal of outdoor and trafic- related air pollution: a European assessement. The Lancet, 2000, vol. 356. LENŽA, L., SUCHAN, P. Proč se zabývat světelným znečištěním. [online]. 2006 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www1.asu.cas.cz/ cesky/svetlo_a_tma.pdf

1.5 Odpad a druhotné suroviny

Odpadům se podrobně věnuje kapitola číslo 3. Odpadové hospodářství. V této části se zamyslíme nad tím, kdy a kde vlastně vyvstala problematika odpadů a jejich odstraňování. Odpady z domácností vznikaly a byly odjakživa. Lidé se moc nezabývali myšlenkou, kam 29

s nimi. Až v důsledku urbanizace a vědecko-technické revoluce vyvstal závažný problém: Kam se vším odpadem, který vyprodukovali obyvatelé měst, kde se jejich koncentrace neustále zvyšovala? V mnohých literárních dílech je pro představu čtenářů pro vykreslení autentické atmosféry používaný slovní popis místa. Ten se pak kromě situačního popisu místa a osob často orientuje i na čichové vjemy (v detektivkách z anglického podsvětí se neustále objevuje fráze, že v temných uličkách byla cítit hniloba a ztuchlina). V 18.–19. století se v mnoha větších městech Evropy stala otázka kam s odpady velmi palčivým problémem. Spolu se zvýšenou průmyslovou výrobou a se vznikem celé škály nových materiálů a výrobků prudce rostla i spotřeba. V návaznosti na ní samozřejmě narůstal i objem odpadů, o který se bylo třeba postarat. V průmyslově vyspělých státech od 70. let minulého století začala, kromě jiného, prudce růst i spotřeba elektrických a elektronických zařízení v domácnostech. Týkala se zejména techniky pro volný čas (televizory, magnetofony, rádia), počítačů, telefonů a malých domácích spotřebičů. Rychlý technický vývoj zkracoval dobu životnosti, klesala jejich pořizovací cena. Opravy a renovace spotřebičů přestaly být zajímavé, díly z vyřazených výrobků byly nepoužitelné pro nová zařízení. Spotřebiče končily v komunálním odpadu, na skládkách nebo ve spalovnách, pokud neobsahovaly komerčně zajímavé množství kovů, především drahých a neželezných kovů a ocelového šrotu, tj. pokud se nevyplatila demontáž výrobku a vytřídění jednotlivých materiálových frakcí k novému využití (CHRISTIANOVÁ, 2007; GRŮNEROVÁ, 2005).

1.6 Doprava

Další z oblastí, která se bytostně dotýká všech lidí, nejen domácností je problematika udržitelného rozvoje přepravy a dopravy. Jejich vliv na životní prostředí se stává globálním problémem. Závislost naší společnosti na dopravě se spolu s globalizací neustále zvyšuje. Pro osobní dopravu i zásobování je zásadní automobilová doprava, dnes závislá na fosilních palivech, zejména ropě. Nárůst intenzity dopravy a její nepříznivá skladba způsobují rostoucí tlak na životní prostředí. V době, kdy zátěže životního prostředí z ostatních sektorů (energetika, zpracovatelský průmysl) klesají nebo alespoň stagnují, je vývoj dopravy významným a aktuálním environmentálním problémem. Kromě emisí do ovzduší ohrožuje doprava biologickou rozmanitost (fragmentace a narušení funkcí krajiny) a způsobuje hlukovou zátěž 30

obyvatel (CENIA, 2009). Dalšími vlivy na ŽP jsou především vibrace, znečištění vody, zábor půdy, dopravní nehody a z nich zvlášť střety se zvěří.

Exhalace je uvolňování látek vznikajících při nedokonalém spalování v spalovacích motorech do ovzduší. Látky, které se při tomto procesu uvolňují, se nazývají exhaláty. Pro jejich omezování a snížení vlivu na životní prostředí se široká veřejnost obrací na alternativní pohon automobilů. Hlavní motivací pro vývoj alternativních pohonů vozidel je potřeba snížení závislosti na dovozu fosilních paliv a snaha o zlepšení životního prostředí.

CNG (stlačený zemní plyn) a LPG (směs propanu a butanu) jsou alternativami k běžně používaným palivům jako je benzín nebo nafta. Díky tomu, že zemní plyn neobsahuje žádné toxické složky, snižuje na minimum emise pevných částic a aromatických uhlovodíků. Zemní plyn rovněž snižuje o 25 % emise oxidu uhličitého, díky tomu se výrazně omezuje dopad na skleníkový efekt. Není zanedbatelný ani fakt, že zemní plyn má až o 56 % nižší náklady v porovnání s pohonem na benzín a až o 30 % nižší náklady v porovnání s pohonem na naftu. Znatelně jsou sníženy i náklady na údržbu, a to díky úplné absenci karbonových usazenin v motoru (EKOLOGICKÁ DOPRAVA, 2011).

Mezikrokem mezi dnešními a budoucími automobily jsou hybridní vozy (hybrid vehicles, HV). Ty mají kromě klasického spalovacího motoru ještě akumulátor a elektromotor. Ten se využívá ke snížení spotřeby paliva v situacích, kdy je spalovací motor málo účinný – tedy zejména při rozjezdu či popojíždění v městské koloně. Akumulátory hybridních automobilů se totiž dobíjejí pouze při brzdění nebo pomocí spalovacího motoru během jízdy. O kus dál jsou hybridní automobily, které mají větší akumulátor, a tedy větší dojezd na elektrický pohon. Lze je dobíjet přímo ze zásuvky (anglicky plug), a odtud vzešlo jejich pojmenování – plug-in hybridy (PHV). Další možností je „čistokrevný“ elektromobil (electric vehicle, EV), tedy automobil, který má energii uskladněnu pouze v akumulátorech. Další kategorií vozidel na alternativní pohon jsou vodíková auta, která mohou být poháněna buď elektřinou vyrobenou z vodíku v palivových článcích (jedná se tedy o elektromobil), nebo spalovacím vodíkovým motorem. Vodíkové automobily s palivovými články 31

se zdají být do budoucna velice perspektivní cestou, v současné době je však jejich provoz limitován dojezdovou vzdáleností do 250 km a životností současných palivových článků (3–5 let) (EKOBLOG, 2011). Hluk je nepříjemným průvodním jevem dopravy a také výroby. Hluk z výroby se více méně soustřeďuje jenom na pracoviště. Hluku z dopravy je vystavena asi pětina obyvatelstva. Na zastavěném území sídel je vyšší hlukové hladině vystaveno asi 40 % obyvatel. Negativní účinky hluku na člověka jde rozdělit do 3 oblastí: – Psychická sféra (neurotizace organizmu do 65 dB) – Fyziologická sféra (změny krevního tlaku, srdeční frekvence a další, rozsah 65–90 dB) – Sféra hlukového poškození (poškození sluchu různého rozsahu, 90–120 dB). Dle současných norem činí základní povolená hladina hluku 50 dB ve dne a 40 dB v noci. Osobní auto je zdrojem hluku s hladinou zhruba 80 dB, nákladní 88 dB (ŽEMLIČKA ET AL., 2008). Hluk působí i na zvířata. U silnic, kterými projede 10 000 aut za den, je narušeno chování ptáků do vzdálenosti 1,5 km, u silnic, po kterých projede 60 000 aut denně, činí tato vzdálenost až 3 km (MATĚJČEK, 2007).

Vibracím je poslední dobou věnována velká pozornost. Největší vibrace způsobuje nákladní a autobusová doprava. Velmi silné jsou i vibrace z kolejové dopravy (jsou výrazně citelné např. v tramvaji nebo ve vlaku). Taktéž je dokázáno, že životnost budov v okolí dopravních tepen je výrazně snížena. Znečištění vody je prostřednictvím dopravy přímé i nepřímé. Obzvláště nebezpečné jsou dopravní nehody a havárie spojené s úniky přepravovaných nebezpečných látek.

Zábor půdy pro účely vybudování dopravní infrastruktury má stoupající tendenci závislou od počtu automobilů i služeb zajišťovaných pomocí autodopravy (silnice, dálnice, parkoviště, garáže, depa, čerpací stanice apod.). Zábor půdy je nejmenší u letecké dopravy. Vlastnosti těchto ploch jsou zcela odlišné od přirozeného prostředí. Hlavně se jedná o změny teploty, vlhkosti, prašnosti, podmínek pro odtok vody apod. Nárůst dopravních nehod je s nárůstem počtu automobilů spolu se zvýšenou frekvencí jejich pohybu logický. Ze statistiky dopravních 32

nehod v ČR v období 1993–2008 je patrné, že počet dopravních nehod měl stoupající tendenci do roku 1999. V roce 2000 vešel v platnost Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. V něm byly významné změny v povinnosti hlášení nehod (hmotná škoda nad 50 000,- Kč), byl zaveden bodový systém hodnocení řidičů, celodenní svícení i za nesnížené viditelnosti, dětské zádržné systémy s výjimkou a vyšší tresty za dopravní přestupky. Všechny tyto skutečnosti měli vliv na to, že od roku 2000 má počet dopravních nehod klesající tendenci. Spolu s přísnějšími kontrolami a požadavky na technický stav vozidla, se statisticky snižuje i počet usmrcených osob (BESIP, 2011). Velký význam z hlediska životního prostředí mají dopravné nehody zapříčiněné střetem se zvěří. V některých zdrojích se uvádí, že každá 20. nehoda, kterou řeší pojišťovny jako pojistnou událost je způsobená střetem se zvěří. Podle statistik Centra dopravního výzkumu zahyne pod koly aut zhruba 8 až 9 tisíc kusů zvěře ročně. Tato statistika je pouze z evidovaných případů, skutečnost bude zcela určitě několikanásobně vyšší. Také je zajímavá informace, kdy ke střetu dochází. Nejvíce hlášených nehod je v brzkých ranních hodinách, zhruba kolem 6 hodiny, a v pozdních večerních hodinách z lesních úseků. Při porovnání jednotlivých měsíců v roce, je nejkritičtější říjen (KREJČÍ, 2011). Klíčová slova a pojmy: exhalace, hybridní vozy, hluk, vibrace, zábor půdy

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Definujte pojem exhalace. 2. Jaké jsou možné pohony například automobilů? 3. Jaký má vliv neustálý hluk na zdraví člověka?

Literatura BESIP [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ibesip.cz/ 592_Zakladni-vrcholova-fakta-ze-statistiky-dopravnich-nehod-zadobu-existence-samostatne-Ceske-republiky-1993-2008 CENIA. Životní prostředí každého z nás [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/ CENMSFXHFPKL/$FILE/zp-prostredi_kazdeho_z_nas_cr 2009_na_CD.pdf Ekoblog [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ekoblog.cz/?q=node/573 33

Ekologická doprava [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// eon.energieplus.cz/ekologicka-doprava/cng-ekologicky-bezpecnelevne/cng-vs-lpg KREJČÍ, J. Střety motorových vozidel se zvěří. Myslivost, 2011, č. 10. MATĚJČEK, T. Ekologická a environmentální výchova. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2007. ISBN 978-80 -86034-72-0. ŽEMLIČKA, Z., MYNÁŘÍK, J. Doprava a přeprava. Praha: Dopravní vzdělávací institut, 2008. ISBN 978-80-7270-030-1.

1.7 Zahrada

Pod pojmem zahrada si každý z nás představí něco jiného. Pro mladé lidi to ve většině případů znamená zatravněnou plochu kolem rodinného domku, nejlépe s bazénem. Pro naše staré rodiče to znamená kousek pozemku, na kterém se nechá dopěstovat zelenina a ovoce pro vlastní spotřebu. Majitelé většiny zahrad kolem rodinných domů se snaží o ukázkovou zahradu s anglickým trávníkem, na kterém považují pampelišky a sedmikrásky za chyby na kráse. Statistiky stále se zvyšujícího prodeje zahradní chemie a techniky nasvědčují tomu, že sednout si na zahradě do stínu stromu s dobrou knihou a s ničím chvíli nebojovat nebo se neotrávit, je přestupek proti zájmům společnosti. Zahrada ale může poskytovat daleko více radosti než jen nekonečný stereotyp, boj a zabíjení všeho živého.

1.7.1 Tvorba zahrady Je několik faktorů, jejichž znalost nám pomůže vytvořit dobře fungující zahradu. Správný výběr rostlin je z nich ten nejdůležitější. Mnoho knih a časopisů pro zahrádkáře zdůrazňuje jako kriteria pro jejich výběr pouze vzhled, nároky na vodu a slunce. Ačkoliv i to je samozřejmě důležité, ještě důležitější jsou vlastnosti, kterými rostlina obohatí zahradu jako celek, jako fungující ekosystém. K vysazení rostliny je dobré o ni vědět víc, než že nám na zahradě dobrovolně poroste. Několik základních pravidel a návod, jak založit ekozahrady sestavil SVOBODA (2009). Rozhodnete-li se pro ekologicky přínosnou a užitečnou zahradu, nesmíte zapomenout na některé další faktory a funkce, jako např.: Potrava, úkryt a domov pro zvířata a hmyz Jak již bylo zmíněno jinde, příroda sama dovede účinně regulovat 34

přemnožení živočišných druhů, kterým my říkáme škůdci. Aby toho příroda mohla dosáhnout, musí mít možnost ubytovat a nakrmit v naší zahradě i další živočichy, který škůdce požírají. Každé zvíře má v přírodě svou úlohu a smysl, ať už ho považujeme za užitečné či nikoliv a každé má právo na život a svůj prostor. A ať už si to přiznáváme nebo to popíráme, jsme jako živočišný druh na přírodě závislí. My lidé jsme jediní, kdo má moc vědomě životní prostředí ničit a také naopak – vědomě ho vylepšovat. Při vysazování nové vegetace bychom na potřeby ostatních živých tvorů měli myslet. Mnoho druhů hmyzu potřebuje k přežití určité druhy rostlin, stejně tak jako ptáci k hnízdění a savci k úkrytu. Každá větší zahrada by také měla obsahovat jeden vzdálený kout, který bude ponechán bez lidského zasahování, zarostlý divokou vegetací, se spadanými větvemi, bez jakékoliv údržby.

Poskytování potravy pro člověka Čím více potravy vám poskytne váš vlastní kus půdy, tím lépe. Při výsadbě mají vždy přednost rostliny jedlé před čistě okrasnými. K výživě každého člověka je potřeba na naší zeměkouli velký kus pole, ovocného sadu, zeleninové plantáže, několik kusů dobytka a poměrně velké hejno drůbeže. Dobytek i drůbež žere zrní. Obilí na váš každodenní rohlík vyrostlo pokaždé někde jinde – jednou třeba na poli vedle dálnice E50, jindy na dohled z vašeho domu, jindy zas tam, kde byl nedávno zdevastován krásný kus rozmanité přírody a nahrazen polem. Stejná věc jsou i banány, pomeranče, rýže, sója atd., jenže se to odehrává mnohem dál a rozdíl je jen ve větším množství spálené ropy, kterou stála doprava přes půl zeměkoule. Rozmáhající se plantáže a pastviny jsou hlavním důvodem kácení a vypalování posledních pralesů na zemi. Dnes už některé děti ani nevědí, kde se to jídlo v supermarketech bere. Ale čím více jídla nakoupíte, tím více ho někde museli vypěstovat, to znamená zlikvidovat ničím nenahraditelné původní lesy, pralesy, louky a mokřady (a zahubit tak mnoho živočišných druhů), postavit výrobny hnojiv, postřiků, těžké techniky – vyrobit traktory, kombajny, vytěžit ropu na její pohon, vyrobit elektřinu pro zpracovatelské podniky, zajistit lodní, leteckou i pozemní dopravu, síť skladů a překladišť. A tím to zdaleka nekončí – co třeba obaly, jejich výroba a likvidace (zvětšování skládek, budování spaloven produkujících rakovinotvorné dioxiny), další transport potravin do prodejen a supermarketů, osvětlení a klimatizace. A pak jízda autem na nákupy. Kdybychom šli do extrému, započtěte i neekologická zaměstnání a firmy, které mnoho lidí provozuje, aby si mohli koupit tuto potravu a zajistit tak celý životní styl závislý na 35

supermarketech. V podstatě se dá říci, že vaše potrava toho procestovala víc, než vy za celý svůj život a na její výrobu a prodej byla zničena příroda, kterou naše děti uvidí už jen na obrázcích. Ekozahrada bude ještě více „eko“ a permakultura ještě úplnější, když pomůže ušetřit ničení vzdálené země, na které se pro nás pěstuje potrava způsoby pro nás nepřijatelnými, a pomůže obnovit a zúrodnit zemi, která již zničená byla. Dost potravy lze vypěstovat i na balkoně, takže co všechno lze dokázat za pomoci přírody a při minimální péči na zahradě, je zatím málo prozkoumané a nedoceněné.

Vytváření a využívání specifických mikroklimatických podmínek To zahrnuje například větrolamy. Silný vítr příliš vysušuje půdu a mnoha rostlinám nesvědčí. Vhodně vysazené dřeviny fungují lépe než zeď, protože zdi svou pravidelnou linií vytvářejí silné víry, zatímco nepravidelné větve stromů větrný proud doslova rozeberou a zastaví. Dále lze výsadbou významně měnit vlhkost vzduchu v zahradě. Zahrada lesního typu zadrží více vláhy, zatímco plocha osázená skalničkami a nízkou vegetací vytvoří suché pouštní klima. Čím více povrchu půdy je zakryto listy, tím více vláhy zůstane v zahradě. Množství vody odpařené vlivem přímého slunce a větru může být obrovské. Jiné mikroklima se také tvoří i na různých stranách od jednoho vzrostlého stromu. Např. rostlina, která neporoste na severní straně velké třešně, může dobře prosperovat na její jižní straně. Jiné mikroklima je i u zdí a velkých kamenů, které akumulují teplo přes den a vydávají ho v noci.

Vlastnosti kořenů pod povrchem půdy Často posuzujeme vlastnosti rostlin podle jejich nadzemních částí, ale to co je pod zemí není o nic méně důležité. Kořeny mohou vést mělce pod povrchem, nebo směřovat do značných hloubek. U stromů bývá kořenová soustava srovnatelná s rozlohou větví. Mnoho rostlin spolu neroste díky kořenové neshodě, jiné si naopak na úrovni kořenů pomáhají. Jako příklad slouží produkce dusíku do půdy. Dusík je pro růst nezbytně důležitý a proto kořeny některých stromů, keřů a plodin spolupracují s tzv. hlízkovými bakteriemi, které na kořenech žijí a produkují dusík pro rostlinu i její okolí. Takové rostliny (např. rakytník, hlošiny, čimišník, luštěniny, jetel, atd.) můžeme vysazovat na chudší půdy a zlepšovat tak jejich úrodnost a vhodnost pro náročnější vegetaci), navíc jsou pro nás i pro zvířata tyto rostliny zároveň zdrojem potravy, tedy příklad ideální kombinace 36

pro permakulturu (pojem bude vysvětlen v samostatné kapitole). Kořeny také zpevňují půdu, zabraňují erozi, vytahují živiny z velkých hloubek a po odumření nadzemních částí (listy, stonky, plody) je dávají k dispozici do koloběhu života. To samé se děje s vodou, kterou hluboko kořenící druhy pumpují napovrch a přeměňují ji na jedlé šťavnaté plody a listy. Důležité je i to, jak samy rostliny časem ovlivňují pH půdy. Některé nesnesou kyselou půdní reakci, jiné zase zásaditou.

Promyšlený design Vždy nejdříve vymyslete takzvanou kostru zahrady, což jsou stromy a keře, poskytující maximum užitku pro člověka i zahradu, potom naplánujte umístění nižších všestranně přínosných druhů keřů a trvalek, a teprve potom je vhodná doba celou kompozici a zbylá místa esteticky dotvořit okrasnými keři a trvalkami. Zahrada určitě nebude méně krásná, než když to uděláte opačně, jak bývá častým zvykem (EKOZAHRADY, 2011). Nesmíme zapomínat, že velká část populace se v době urbanizace přemístila do měst. I města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama. Město má paradoxně výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje, když je chladněji. Ve městech se proto mnoha choulostivějším rostlinám daří lépe než na venkově. Příkladem toho jsou krásné veliké morušovníky a jiné neobvyklé stromy, které můžete najít různě ve větších městech. Domy také poskytují spoustu možností pro pnoucí rostliny, závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého se dá dělat takový kompost, že by i na kruhovém objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani nemluvíme o kompostovacích toaletách. To, co odtéká kanály, by mohlo při vhodném zpracování zúrodnit všechny pouště světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními nádobami například může zásobit kompletně celou rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na všech volných plochách, u chodníků, v parcích, na střechách, balkonech a terasách. Klíčová slova a pojmy: zahrada, tvorba zahrady

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jakou funkci plní zahrada? 37

2. Je možné skloubit Vaše požadavky na zahradu s její ekologickou funkcí? 3. Které součásti by měla mít správně koncipovaná zahrada?

1.7.2 Zalévání Zalévání realizujeme především a výhradně dešťovou vodou. Proč je zadržování a využívání dešťové vody vůbec dobré? Z řady důvodů. Jednak dešťová voda není hned odvedena z pozemku pryč do kanalizace. Může pak posloužit k mnoha účelům na našem pozemku, ke kterým bychom jinak používali vodu pitnou. Dešťovka se hodí pro zalévání pozemku. Dešťovou vodu lze jímat do podzemních či nadzemních nádrží a používat pro mytí auta, praní prádla nebo splachování záchodu. Vodu lze ale jímat i do povrchového rezervoáru. Může pak sloužit i jako jezírko. Užitečné ale je i jen prostá možnost nechat vodu vsáknout. Klíčová slova a pojmy: zalévání

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jakou vodu používáte na zalévání zahrady? 2. Myslíte si, že lze zahradu navrhnout tak, aby nebylo nutné ji dodatečně zalévat?

1.7.3 Hnojení Vedle konvenčních způsobu hnojení v zahradách se v poslední době objevuje takzvané zelené hnojení. Princip zeleného hnojení spočívá v tom, že se vypěstují rychle rostoucí rostliny, které se zarývají, v půdě zetlí a promění se v humus. Rostliny pro zelené hnojení se mohou pěstovat prakticky po celý rok a také kdykoliv zarývat. Pokud však máme malou zahradu a nechceme nechat jeden či více záhonů zahálet, vyséváme zelené hnojení až po první sklizni raných plodin jako jsou např. brambory, raná zelenina, česnek či cibule. Způsoby pěstování zeleného hnojení jsou dva: 1. Rostliny zasejeme v srpnu a zaryjeme před zimou. 2. Rostliny zasejeme na podzim a zaryjeme na jaře. Mezi těmito způsoby volíme podle toho, zda budeme chtít osít záhon rostlinným druhem brzy z jara nebo později v květnu a tedy stihneme zeleného hnojivo zarýt na jaře před samotnou výsadbou teplomilné rostliny. 38

Rostliny na zelené hnojení vybíráme podle druhu půdy a půdní reakce. Existují seznamy rostlin, pro jednotlivé způsoby hnojení, pro různé druhy půd a termín pěstování. Klíčová slova a pojmy: zelené hnojení

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaké druhy hnojení používáte? 2. Vyjmenujte výhody a nevýhody jednotlivých způsobů hnojení.

1.7.4 Boj proti škůdcům Jednodruhové záhony silně přitahují specializované škůdce. Naopak pokud zeleninu pěstujeme jako pestrou mozaiku druhů, výsledná směs rostlin již nevysílá tak jednoznačné chemické signály, které by je zdálky přilákaly. Samozřejmě je třeba kombinovat druhy s podobnými nároky na půdu a závlahu. • Cibule mezi mrkví může odradit pochmurnatku mrkvovou. • Hořčice slouží jako návnada pro dřepčíky, kteří si pochutnávají na brukvovité zelenině. Pokud ji zasejete mezi ni, dají jí přednost. Zrovna tak naláká larvy kovaříků, drátovce. • Dýně a cukety je vhodné kombinovat s fazolemi, bramborami či cukrovou kukuřicí. • Rajčatům svědčí sousedství pórku, cibule, celeru, zelí, fazolí i ředkviček. • Salát můžete kombinovat s mrkví, pórkem, fazolemi, hráškem, ředkvičkami, zelím a okurkami. • Sousedství špenátu svědčí téměř všem druhům zeleniny.

Jako prevence proti škůdcům slouží i mnohé aromatické bylinky, vyseté mezi řádky zeleniny či po obvodu záhonků. Kombinovat můžeme: • bazalku + rajčata, okurky, cibuloviny • kerblík + saláty a ředkvičky, odpuzuje i slimáky • koriandr + košťáloviny, okurky, jahody, červená řepa • levanduli + saláty, růže • majoránku + mrkev • saturejku + fazole a cibuloviny • tymián + veškerou zeleninu, především listovou. Slimáci Ruční sběr – pracný, ale zdarma.

39

Na malých plochách je můžeme sbírat. Nejlépe se sbírají po dešti, kdy všichni vylézají, či ráno a za soumraku. Milují vlhko a stín. Po nasbírání do nádoby je co nejrychleji usmrtíme zalitím vařicí vodou. Občas praktikované posolení je špatnou metodou, která jim zbytečně připraví pomalou a bolestivou smrt. Ve vodě se poté brzy rozloží a můžeme je ve skupenství kapalném vylít na kompost. Sběr si usnadníme nalákáním slimáků na zkažené ovoce či rozličnou, nejlépe listovou zeleninu, opadané květy či granule pro kočky a psy. Účinek zvýšíme, pokud potravu přiklopíme vlhkým, nejlépe nahnilým prkénkem – slimáci se rádi schovávají. Nastražíme pasti! • Dobře fungují zapuštěné nádoby, přičemž nejlepším lákadlem pro většinu slimáků je pivo. Vhodné jsou i zbytky ze sudů, které lze získat i zdarma. • Okraj necháme 1 cm přečnívat, abychom omezili lapání jiných živočichů. • Pasti denně kontrolujeme, v pivu utopené slimáky již není třeba ani usmrcovat, měli příjemný konec.

Hladina piva musí být dostatečně hluboko, už se objevili i plzáci, kteří se pouze napijí, pokud je to snadné, a spokojeně se plazí dál. Osvědčené jsou například petlahve, u kterých zboku vystříhnete ovál. Do záhonu se poté zapustí ve vodorovné poloze a z poloviny napustí pivem. Z této pasti se opilý slimák již nedostane.

Ochrana záhonů Další možností je mechanicky chránit jednotlivé záhony. Bariér, které jsou pro slimáky obtížně překonatelné či zcela nepřekonatelné, je mnoho druhů: • zapuštěné plechy s okrajem zahnutým směrem ven, vysoké alespoň 15 cm, • pásy suchého materiálu, jako je sláma, piliny, vaječné skořápky, • může pomoci i lemování aromatickými rostlinami, které plzáci nežerou, a proto je nenalákají k další cestě do nitra záhonu – například šalvěj, tymián, levandule.

Biologický boj Stále oblíbenější jsou přípravky biologické. Využívají přirozeného parazita plžů, hlístici Phasmarhabditis hermaphrodita. Neohrožují zdravé prostředí na zahradě a nehubí přirozené predátory plžů, což by se nám v budoucnu mohlo vrátit v podobě ještě větší invaze. Jedinou nevýhodou tohoto jedinečného přípravku je jeho vyšší cena. 40

•

• •

•

•

Pozor na to, že při jednorázovém užití je účinek pomalejší nežli u preparátů chemických. Také je musíme správně načasovat – účinkuje především na mladé plže. Plzák španělský našel své nepřátele i v našich zahradách. Pokud jim to umožníme, mohou počty slimáků značně zredukovat. Mezi pomocníky v boji mohou být ježci, ropuchy, ještěrky, slepýši, užovky, rejsci i některé druhy ptáků. Indický běžec (druh kachny) je úžasné a ohromně užitečné zvíře. Například v Německu tyto kachny běžně využívají například na hřbitovech k hubení různého hmyzu a především slimáků. Jedna kachna nasbírá za den v průměru osmdesát dekagramů plžů. Přilákáme je k nám na zahradu malým rybníčkem, úkryty ze dřeva a kamení, živými ploty a křovinami. Brouci střevlíci, drabčíci a páteříčci mají mladé plže též na jídelníčku. Potřebují však dostatek úkrytů – pod mulčem, pod kupou starého dřeva nebo v trouchnivém pařezu. Zástupci čeledi světluškovitých jsou na ně dokonce specializovaní. Na zahradě se jim bude dařit, pokud má alespoň část hustě zarostlou keři. Plži s ulitou – skelnatka západní a skelnatka dravá – se mohou živit vajíčky plzáků.

Krtci Přítomnost krtků na zahradě ale indikuje zdravou půdu plnou života, přičemž krtci kromě žížal zkonzumují i mnoho na zahradě škodlivého hmyzu (a stavy rychle se množících žížal rozhodně neohrozí). Chodby půdu navíc dokonale provzdušňují. Můžeme je vypudit o kus dál pomocí elektroakustických odpuzovačů krtků a hlodavců. Je to jediný přijatelný a humánní způsob, jak činnost krtků na zahradě eliminovat. • Různé přístroje mají různé kvality a odlišný dosah, někdy je třeba vyzkoušet více výrobků, až některý zabere. • Existují i odpuzovače se solárním napájením, kde se nemusíme starat o baterie.

Improvizovaný plašič můžeme vyrobit i z obyčejné skleněné lahve bez dna, kterou vsuneme do nory a otvor ponecháme vyčnívat. Vítr na něj bude „hrát“, což je krtkům nepříjemné a odstěhují se. Údajně pomáhá i výsadba pryšce křižmolistého (skočcového) (Euphorbia lathyris), jehož aroma krtkům není příjemné. 41

Klíčová slova a pojmy: škůdci, biologický boj

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaký je Váš názor na označení organizmu jako „škůdce“? 2. Které z uvedených postupů máte ověřené? 3. Proč se upouští od chemického hubení škůdců?

1.7.4 Kompostování Problematice kompostování se věnuje samostatná část (3.4.3.1 Kompostování).

1.7.5 Koupací zahradní jezírka, přírodní bazén Zahrada nemusí být jenom produkční, potravinová, ale plní také významnou roli pro duševní hygienu a psychickou odolnost. Proto je její relaxační funkce velmi důležitá. Pro vyznavače letního koupání je tady varianta k průmyslově vyráběným bazénům. Bazén, který nepotřebuje chemii, není modrý, čistí se jednou za pět let a celoročně u něho můžete relaxovat. Funguje na principu přírodního čištění vodními rostlinami. Každá voda (kromě destilované) obsahuje živiny potřebné pro bujný růst řas, které se do ní stále dostávají z okolí. Je-li živin příliš mnoho, voda se zakalí a vše v ní poroste hustým řasovým kobercem. Nejsnadnějším řešením je nechat vodní a pobřežní rostliny odebrat z vody tyto živiny pro svůj vlastní růst. Rostliny zkonzumují ke svému růstu živiny z vody, díky čemuž nejsou tyto živiny dostupné řasám. Rostliny v bazénu potom vyrostou a namnoží se podle čistoty vody – v kalné a na živiny bohaté vodě budou velké a více živin tak spotřebují, v čisté vodě bude porost rostlin menší a i přesto udrží vodu čistou. Tato metoda zakládání bazénů pochází z Rakouska a Německa a je stará desítky let. Ukázkové přírodní Zahrady šesti smyslů Kittenberger (Rakousko) a největšího rakouského areálu přírodních zahrad v Tullnu (Rakousko) jsou asi nejlepší inspirací. V zahraničí se stává moderním trendem a u nás také získává na popularitě velmi rychle. Ostatně je opravdu štěstí, že některé nové módní trendy zavrhují chemii a umělost a vydávají se směrem přírodní harmonie a bezpracnosti. Klasický bazén nemůže fungovat bez chemických přísad, filtrů, nebo jiných metod čištění vody a zabíjení organismů v ní, protože k udržení křišťálově čisté vody v jakékoliv holé nádrži nemá příroda žádný důvod. Vše na této planetě, od nejmenší řasy po největší 42

strom, se snaží žít. Udržovaní sterilní čistoty v místě, které splňuje všechny předpoklady ideálního prostředí pro rozmanitý život (slunce, voda, vzduch) není možné bez nepřirozeného a neustálého boje. Přírodní bazén funguje díky opačnému přístupu, vnímavému k přírodním zákonům. Všechny přirozené procesy jsou v něm zapojeny jako naši pomocníci, šetří nám práci s čištěním, naše zdraví i peníze za údržbu. V zahradním biotopu se jednoduše pokusíme nastolit ekologickou rovnováhu tak, aby příroda dělala všechno za nás. Koupací jezírko se proto musí skládat ze dvou hlavních částí – plavací části hluboké alespoň dva metry a tzv. regenerační zóny, která je mělká, zarostlá vegetací a může mít několik hloubkových stupňů pro různé druhy rostlin. Takový biotop má oproti klasickému bazénu jen jednu zásadní nevýhodu – potřebuje k dokonalému fungování velký prostor, celkově alespoň 80 m2 a více, běžné velikosti jsou přes 100 m2. Lidé kteří nemají dostatečně velkou zahradu a chtějí jezírko, by se měli smířit s tím, že na koupání nebude příliš vhodné, i když experimentovat se dá i s koupacím bazénem velikosti už 40 m2. Do všech typů přírodních bazénů se nedoporučuje dávat ryby. Ryby žerou, kakají a ryjí ve dně, čímž se kalí voda a živin přibývá, tím přibývá i řas a zákalu vody. Některé ryby žerou vodní rostliny. Pokud tam ryby dáte, mělo by jich být jen malé množství. Množení i znečištění se dá regulovat vhodným výběrem druhů a omezeným zdrojem potravy. Ani nemá smysl přemýšlet v souvislosti s koupacím jezírkem o kachnách. Pro udržení přírodního bazénu ve stavu na koupání lidí musí mít kachny striktně vymezen svůj výběh (s vlastním rybníčkem), a nemít žádnou možnost přístupu k přírodnímu bazénu (PŘÍRODNÍ BAZÉN, 2009). Klíčová slova a pojmy: produkční zahrada, relaxační zahrada

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaké jsou výhody a nevýhody přírodního bazénu? 2. Dali byste mu přednost před laminátovým bazénem s chemicky upravovanou vodou?

Literatura Ekozahrady [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ekozahrady.com/klasika_nebo_ekozahrada.htm Přírodní bazén [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http:// ekozahrady.com/prirodni_bazen.htm 43

SVOBODA, J. Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Praha: Smart Press, 2009. ISBN 978-80-87049-28-0.

1.8 Strava a zdraví

Ještě před sto lety složení stravy odpovídalo místním poměrům a možnostem. Lidé žili z toho, co jim poskytovalo obhospodařování vlastní půdy. K tomu se přidalo to málo, co bylo možné nakoupit v obchodě a dále maso zvířat chovaných na statku. Naši prarodiče neznali dlouhé regály plné překrásně zabalených potravin, které nabízejí v místním supermarketu a kterým výrobce udělal nákladnou reklamu. Ani je na každém rohu nelákala restaurace nebo rychlé občerstvení. Základem jejich stravy bylo zrno – ať už zrno pšenice nebo jiných obilovin, které navíc byly pěstovány ve značném nadbytku. V rodině se jedla čerstvě uvařená jídla a silné krajíce vlastního, doma upečeného chleba. Připravovaly se nejrůznější obilné kaše, jedlo se hodně rýže, těstovin, kukuřice spolu s fazolemi, bramborami, ovocem a zeleninou. Tato zdravá, na vlákninu bohatá jídla tvořila téměř 53 procent denního příjmu energie. Časy se ale mění. A výrazně se změnila i chuť. Teplá ovesná kaše byla nahrazena bílým rohlíkem s máslem a čajem. Oběd dnes tvoří přesolený hamburger s přeslazenou limonádou. A večeři, tu si pokud možno koupíme již hotovou, zmraženou. Stačí ji ohřát v mikrovlnné troubě. Mezi hlavními jídly pak pojídáme bramborové lupínky či koblihy, které znovu zapíjíme limonádou. Zdravá, výživná jídla dnes představují pouze 22 procent celkového denního energetického příjmu, zatímco konzumace tuků se téměř zdvojnásobila a spotřeba cukru se zvýšila o 140 procent (MAGAZÍN ZDRAVÍ, 2010).

1.8.1 Ekologické zemědělství (EZ) Ekologické zemědělství a výroba biopotravin mají v České republice již více než dvacetiletou tradici. Nejstarší ekologické podniky prokázaly, že tento přesně definovaný systém hospodaření je životaschopný i bez používání syntetických pesticidů, hnojiv a dalších intenzifikačních postupů. V roce 2007 byl schválen Radou vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) program „Ekologické zemědělství a biopotraviny“ zaměřený na odbyt a marketing, který byl v letech 2008 až 2011 finančně podporován Ministerstvem zemědělství. V programu byly podpořeny tři projekty zaměřené na vzdělávání, poradenství a tvorbu metodik pro 44

podporu odbytu biopotravin, na zavádění biopotravin do škol a na podporu odbytu biomléka. I když podíl biopotravin činí v ČR pouze 0,75 % z celkového obratu prodeje potravin, což je ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi nedostatečné, je třeba konstatovat, že za dobu realizace akčního plánu došlo k výraznému zlepšení. Rozrostla se síť specializovaných prodejen zdravé výživy s biopotravinami, dominantními prodejci biopotravin se staly maloobchodní řetězce. Zvýšil se odbyt formou přímého prodeje a rozšířil se sortiment českých biopotravin (výkup, zpracování a prodej biomléka a mléčných výrobků). Cílem nového akčního plánu je dosáhnout podíl 3 % biopotravin na trhu s potravinami do roku 2015. Jde o cíl velmi ambiciózní, protože v praxi jde o ztrojnásobení poptávky spotřebitelů po biopotravinách v průběhu 5 let. Nejvyšší podíl biopotravin je v současné době v Dánsku (6 %), Rakousku (5,3 %), Švýcarsku (4,5 %) a Německu (3,2 %). Typickými biokomoditami, po kterých je největší poptávka, jsou mléko a mléčné výrobky, ovoce, zelenina, pečivo, maso, nápoje, obiloviny, mouka apod. V současné době se asi 60 % bioprodukce do ČR dováží, cílem do roku 2015 je dosáhnout minimálně 60% podíl české bioprodukce. V současné době se dováží například dětská výživa, sirupy, pohanka, oleje, mořské řasy nebo různé pochutiny. (AKČNÍ PLÁN PRO ROZVOJ EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ V LETECH 2011–2015.) Klíčová slova a pojmy: ekologické zemědělství, biokomodita

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Charakterizujte ekozemědělství. 2. Jaké jsou hlavní zásady ekozemědělství? 3. Uveďte výhody a nevýhody ekozemědělství a konvenčního zemědělství.

1.8.2 Biopotraviny a farmářské trhy Biopotraviny jsou produkty ekologického zemědělství. Vznik, výroba a značení biopotravin se řídí zákonem o ekologickém zemědělství č. 242/2000 Sb., v platném znění, a evropským Nařízením Rady (ES) č. 834/2007.

Přednosti biopotravin a) ekofarmáři nepoužívají umělá hnojiva a pesticidy V současné době se v České republice smí používat 300 druhů pesticidů; ekologické zemědělství podle zákona č. 242/200 Sb., v plat45

ném znění, naopak použití syntetických pesticidů zakazuje. Biopotraviny tak oproti potravinám konvenčním obsahují mizivé množství těchto látek (až 700 krát méně, k minimální kontaminaci z okolního prostředí může docházet). Povoleny jsou pouze přírodní prostředky jako včelí vosk nebo éterické oleje. b) chovaná zvířata žijí v přirozených podmínkách Zvířata jsou chována v důstojných podmínkách, které více odpovídají jejich přirozeným potřebám – všechna zvířata mají výběh, slepice mohou snášet vejce do hnízda, prasata mohou rýt, selatům nejsou usekávány ocásky. c) biopotraviny neobsahují GMO Použití geneticky modifikovaných organizmů, jejichž vliv na lidský organizmus zatím neumíme z dlouhodobého hlediska posoudit, je v ekologickém zemědělství zakázáno. d) biopotraviny neobsahují syntetické přídatné látky V EU je v současnosti povoleno několik stovek potravinářských aditiv. Patří k nim barviva, konzervanty, stabilizátory, látky protispékavé a protihrudkující atd. Některé z nich mohou mít negativní účinky na zdraví. Pro výrobu biopotravin je možné použít jen velmi úzký okruh látek, které navíc musejí být zcela přírodní. e) biopotraviny jsou výživnější Biozelenina má podle studií vyšší obsah vlákniny, minerálních látek a vitaminů. Například vitaminu C má o 27 % více, hořčíku o 29 % více, železa o 21 % více než zelenina konvenční. f) ekologické zemědělství neškodí okolní přírodě Intenzívní zemědělství způsobuje silnou erozi půdy. Rozoráním mezí, odlesněním krajiny a vysoušením bažin ztratily volně žijící druhy rostlin a živočichů svá přirozená stanoviště. V některých oblastech zmizelo přes 70 % ptactva. Nic z toho se v ekologickém zemědělství neděje. g) ekologičtí zemědělci jsou přísně kontrolováni Všichni ekologičtí zemědělci a výrobci biopotravin jsou minimálně jednou ročně kontrolováni nezávislými kontrolními institucemi. Standardy ekologického zemědělství jsou ukotveny v evropské legislativě. Environmentální označení představuje dobrovolný nástroj pro ochranu životního prostředí. Na národní úrovni je realizováno prostřednictvím zákonů o environmentálním označování. Zákon upravuje podmínky a postup pro používání národní environmentální značky. Označení „BIO“ je chráněno zákonem. Značku uděluje Ministerstvo 46

zemědělství ČR na základě revize procesu přípravy dané potraviny u jejího výrobce. Proces výroby musí splňovat řadu českých a mezinárodních směrnic. Nezávislou certifikační organizací pověřenou kontrolou produktů ekologického zemědělství je organizace Kontrola ekologického zemědělství (KEZ) (HESKOVÁ, 2012). h) biopotraviny chutnají opravdověji Bioovoce a biozelenina obsahují méně vody a více sušiny a přirozených aromatických látek, takže mají mnohdy lepší a zejména autentičtější chuť. Další „díru na trhu“ zřejmě objevili a vyplnili prodejci takzvaných biobedýnek. Myšlenka se objevila v 60. letech 20. století v Německu a Rakousku a od té doby se rozšířila do ostatních států. Od původních bedýnek, které mají pořád místo na trhu se jejich dodavatelé posunuli o krůček dál a nabízejí biobedýnky. Bedýnky jsou jednou z nejkratších cest kvalitních potravin od zemědělce do kuchyně spotřebitele. Bedýnka nebo taška obvykle obsahuje namixovanou čerstvou sezónní zeleninu, ke které se často přidávají mléčné výrobky, med, víno, pečivo... Výjimečné nejsou ani masové bedýnky. Biobedýnky obsahují stejné suroviny, ale všechny z nich musí mít certifikát „BIO“. Určitě každý z nás zaznamenal rodící se farmářské trhy, které mají v České republice velkou oblibu. Dynamický vývoj farmářských trhů, jaký zažíváme v posledních dvou letech v Česku, proběhl v posledních desetiletích v řadě zemí. Zahraniční odborná literatura spojuje s farmářskými trhy řadu přínosů ale i rizik. Ačkoli má český kontext svá specifika, naše „zpoždění“ nám dává jedinečnou příležitost poučit se ze zkušeností a poznatků ze zahraničí. Jedná se tedy jenom o módní výstřelek nebo obnovenou tradici? Spotřebitel očekává na farmářských trzích především tuzemské (domácí) výrobky s jasným původem a historií. Naprostá otevřenost a transparentnost ve vztahu výrobce – pořadatel trhu – nakupující je podmínkou a současně i garancí kvality prodávaných zemědělských a potravinářských výrobků. Farmářské trhy mají významnou sociální, ekonomickou i environmentální roli. Nakupování na farmářských trzích je rozhodně ekologičtější. Ohleduplnost ke krajině, k ovzduší a přírodě vůbec se projevuje především ve faktoru dopravy a jeho zátěžových důsledků. Na tržiště se nedováží zboží z velkých dálek. Jogurt z malé mlékárny provozované jako součást farmy v dobré dojezdové vzdálenosti od místa trhu tolik nezatíží životní prostředí, jako jogurty dovážené z dalších kontinentů 47

či ze sousedních států. Jeden výzkumný ústav v Německu podrobil zkoumání jednu sklenici jahodového jogurtu a zjistil, že jeho jednotlivé ingredience nacestovaly 8000 km (SEDLÁČEK, 2011). Každá potravina má výrazně menší uhlíkovou stopu. Spotřebitel jejich nákupem minimalizuje vlivy na životní prostředí v mnoha dalších úrovních. Minimalizuje množství obalů a plastů, snižuje i spotřebu energie potřebné k převozu od výrobce k spotřebiteli, podporuje místní pracovní trh. Většina dodavatelů bedýnek poskytuje i další služby, například je po dohodě možné přijet si některé sezónní potraviny osobně nasbírat, je možné přijet na farmu na návštěvu a vidět tak podmínky a prostory, kde potraviny vznikají. Klíčová slova a pojmy: biopotraviny, ekologické zemědělství, poznačení, farmářské trhy

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je biopotravina? 2. Jaké jsou přednosti biopotravin? 3. Uveďte místa ve Vašem okolí, kde se pořádají farmářské trhy. 4. V čem vidíte výhody potravin z farmářského trhu?

1.8.3 Potraviny s geneticky modifikovanými organizmy (GMO)

Geneticky modifikovaný organismus (GMO) je organismus (kromě člověka) schopný rozmnožování, jehož dědičný materiál byl změněn genetickou modifikací provedenou některým z technických postupů stanovených zákonem. V České republice je nakládání s GMO a genetickými produkty upraveno právními předpisy tak, aby byla zajištěna ochrana zdraví člověka a zvířat, životního prostředí a biologické rozmanitosti. Nakládat s GMO a genetickými produkty lze jen na základě oprávnění podle těchto právních předpisů (MŽP, 2011). Jako potravina či krmivo mohou být v současné době v EU uváděny na trh produkty z bavlníku, kukuřice, brambor, řepky, sóji, cukrové řepy. Dále jedna bakteriální a jedna kvasinková kultura. V ČR se spotřebitel nejčastěji setká v obchodě s rostlinnými oleji (sójové, řepkové) vyrobenými z geneticky modifikovaných rostlin. Ve vývoji či v oběhu jsou již potraviny geneticky upravené s vyšší nutriční hodnotou a příznivějším obsahem jednotlivých vitamínů, s vyváženým složením mastných kyselin, s lepší údržností či se zvýšeným obsahem nenasycených mastných kyselin omega-3 atd. Transgenní plodiny odolávající abiotickým stresům (např. sucho, chlad, zasolení 48

půd či nedostatek světla) nám možná v budoucnu pomohou udržet nízké ceny a dostatek potravin. V celosvětovém měřítku se vývoj biotechnologií nezaměřuje pouze na rostlinné komodity, ale také na potraviny živočišného původu. Na Kubě je již například v oběhu GM tilápie a do konce roku 2011 by měl vstoupit na americký trh GM losos. Na evropském trhu je možné koupit jen GM produkty rostlinného původu, žádná GM potravina či krmivo živočišného původu být uváděno nesmí. Přehled schválených GM potravin a krmiv naleznete na stránkách Evropské komise v Registru EU geneticky modifikovaných potravin a krmiv. Použití GM produkty rostlinného původu je výrazné především v krmivářském průmyslu, protože sója a kukuřice jsou nejdůležitějšími rostlinnými zdroji bílkovin pro zvířata. Podle Evropského sdružení výrobců krmiv (FEFAC) je 85 % vyrobených krmných směsí v EU označeno jako GM materiál. Značné rozšíření biotechnologií v zemích vyvážející krmné suroviny do celého světa, znamená, že v Evropě bude i nadále vzrůstat potřeba geneticky modifikovaných rostlinných komodit. Není možné celkové dodávky kvantifikovat, protože neexistuje žádný právní rámec, na jehož základě by se data sbírala a vyhodnocovala. V každém případě jsou dovozy GM plodin do EU vysoké a především pro krmivářský průmysl nezbytné. EU si totiž není sama schopna zajistit dostatečné množství bílkovinných zdrojů. FEFAC odhaduje, že EU je závislá na dovozu plodin bohatých na bílkovinu až ze 77 %. Jednou z nejdůležitějších komodit v evropském krmivářství je sója, kterou jsou z 68 % krmena hospodářská zvířata. Ovšem EU vyprodukuje ročně necelé 2 % sóji, zbytek požadovaného množství je dováženo z Brazílie a Argentiny, významnými producenty GM sóji. Brazílie a Argentina také dodávají EU vysoké množství kukuřice k výrobě škrobu, která se také často používá pro výrobu krmiv a z převážné části se jedná rovněž o GM kukuřici.

Označování GM potravin a krmiv Balené produkty sestávající z GMO nebo je obsahující, potraviny vyrobené z GMO nebo krmiva vyrobená z GMO, které jsou uvedené na trh v souladu s právními předpisy Společenství, musí mít na etiketě uvedena slova „Tento produkt obsahuje geneticky modifikované organismy“ nebo „Tento produkt obsahuje geneticky modifikovaný/ ou/é (jméno organismu/organismů)“. V případě GM produktů nebalených má prodejce povinnost v jejich blízkosti při jejich vystavení k prodeji nebo v souvislosti s jejich 49

vystavením k prodeji uvést slova „Tento produkt obsahuje geneticky modifikované organismy“ nebo „Tento produkt obsahuje geneticky modifikovaný/ou/é (jméno organismu/organismů)“. Toto se nevztahuje na potraviny obsahující GMO, jehož podíl v jednotlivých složkách nebo v jednosložkové potravině není vyšší než 0,9 % za předpokladu, že přítomnost tohoto materiálu je náhodná nebo technicky nevyhnutelná. Povinnost označovat GM potraviny a krmiva mají samozřejmě i dovozci. Například výrobcům z Kanady a USA, kteří vyvážejí do EU, tak vznikají dodatečné náklady na označování. Ve výše uvedených státech a dalších zemích světa totiž není označování GM potravin a krmiv povinné (BEZPEČNOST POTRAVIN, 2011). Klíčová slova a pojmy: geneticky modifikovaný organismus, bezpečnost potravin

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Definujte GMO. 2. V čem vidíte riziko užívání potravin s přítomností GMO? 3. Sledujete složení potravin, které běžně kupujete?

1.8.4 Stravovací návyky Mnoho studií potvrzuje, že se změnou životního stylu k pohodlnějšímu a na druhé straně uspěchanému, se přidružil velmi negativní faktor, který má význačný vliv na naše zdraví. Člověk přestal přemýšlet nad jídlem a jeho funkcí a v široké nabídce trhu vyhledává, co mu jednoduše chutná. A toto je ten pravý moment pro všechny reklamy a marketingové studie, kterých hlavním cílem je zvýšit prodej a výnosy výrobců a poskytnout spotřebiteli co nejchutnější výrobek. Ne vždy jsou tyto chutné výrobky prospěšné pro náš organizmus. Mnozí výživoví poradci mají absolutně jasno o správném způsobu stravování a návycích. Hlavní všeobecní zásadou je omezit spotřebu tzv. pěti bílých zel: soli, rafinovaného cukru, bílé mouky, mléka a ztužených tuků. Sůl omezujeme na rozumné minimum, případně používáme dietní sůl, která obsahuje pouze 58 % chloridu sodného (NaCl). Také omezujeme rafinovaný cukr, případně používáme nečištěný (třtinový) cukr, med, ovoce atd. Cukr omezujeme na doporučené minimum i při zavařování ovoce i při výrobě marmelád a džemů (např. použijeme-li želírovací prostředek šetřící cukr, vystačíme s poloviční dávkou cukru). Část výrobků z bílé mouky nahradíme výrobky z mouky celozrnné, mléko částečně nahrazujeme výrobky kvašenými a sýrovými. 50

Místo ztužených tuků používáme rostlinné oleje. Také maso nemusíme mít každý den. Uzené maso a uzeniny omezíme co nejvíce, raději konzumujeme více ryb. Do jídelníčku zařadíme i sojové maso. Pokud máme maso k obědu, nemusí být k večeři. Snižujeme spotřebu alkoholu, smažených a fritovaných pokrmů, vajec a kávy. Nepijeme příliš sladké limonády. Stejně nám poslouží běžné limonády, minerálky, přírodní džusy nebo i domácí sirupy. Ve zvýšené míře konzumujeme celozrnné pečivo, ovesné vločky, kroupy, pohanku, luštěniny, syrovou i vařenou zeleninu, ořechy a ovoce. Dobrou službu nám prokáží také otruby, které lze v rozumné míře přidávat do mnoha jídel. Důležitá je i správná skladba jídla, nestačí hlídat jenom kalorické hodnoty. Každému musí být jasné, že čokoládová tyčinka a zeleninový salát s libovým masem můžou mít stejnou kalorickou hodnotu, ale nutriční je úplně odlišná. Správné načasování jídla během dne je dalším malým krůčkem k úspěchu. V ideálním případě by měl člověk konzumovat malé vyvážené porce každé 2–3 hodiny. Metabolismus za těchto okolností pracuje na plné obrátky a nepřepíná do šetřícího režimu. A jak již bylo uvedeno v předchozím textu, čím víc aktivní svalové hmoty máme, tím víc energie tělo spálí. Proto vhodné stravovací návyky jsou jen jednou stranou mince zdravého životního stylu. Energetickou rovnováhu nemůžeme ovlivňovat jenom jídlem. Při každém snížení kalorického příjmu a „hladovění“ (u většiny diet) dojde k přepnutí organizmu na šetřící režim. Zvýšením pohybové aktivity podpoříme druhou stranu mince a zvýšíme energetický výdej. Proto kombinace stravování a pohybu je tou správnou cestou ke zdraví a k omezení výskytu civilizačních chorob. Problémem dnešní doby je nadváha a obezita. Tyto stavy u většiny současné populace navozuje chronická pozitivní energetická bilance. Pozitivní energetická bilance přitom nemusí být výsledkem nadměrného příjmu energie, ale nedostatku na straně výdeje energie. Lidé se musí více pohybovat. To je jim ale málo platné, pokud mají nízkou hodnotu bazálního výdeje energie. Čím méně máme svalů, tím nižší je nejen hodnota bazálního výdeje energie, ale i hodnota jeho násobků. Když máme málo svalů, musíme při snaze vydat jisté množství energie cvičit déle. Svaly budou ubývat, pokud je nebudeme stimulovat. Žijeme ve světě, z nějž zmizely přirozené stimuly pro udržení nebo zvýšení množství svalů. Vědecký výzkum ukazuje, že pohyb je užitečný pro léčbu i prevenci více než 40 civilizačních nemocí, včetně obezity, cukrovky, srdečního onemocnění a vysokého krevního tlaku. 51

American College of Sports Medicine v partnerství s programem „Exercise is Medicine“ upozorňuje na prospěšné účinky fyzické aktivity jako součásti zdravého a produktivního životního stylu. Americký ministr zdravotnictví chce, aby se každý dozvěděl o tom, že pohyb významně snižuje zdravotní rizika (MAGAZÍN ZDRAVÍ, 2011) Názory na to, jaký druh pohybu je pro organizmus nejvíce prospěšný se už ale liší. Každopádně je pohyb a zvýšená tělesná aktivita v dnešní době absolutně nevyhnutelná. Ještě začátkem 20. století lidé vykonávali těžkou práci každý den celý svůj život. S vývojem nových technologií a jejich zavedením vznikali stroje a přístroje, aby ulehčili lidem práci. Po kvalitně odvedené práci bylo třeba vytvořit zázemí a služby pro dobrou relaxaci, a tak vznikly divadla, kina, kavárny a restaurace. Televize a rádio a v dnešní době počítač se stali běžným i společníky v každé domácnosti. Lidé si po těžké práci chtěli odpočinout. Ale s přemírou pohodlí a se snižováním aktivní fyzické práce se změnil i životní styl. Velké procento lidí má 8hodinové sedavé zaměstnání. Supermarkety, restaurace, fast-foody, všechny poskytují již hotovou stravu a nepřeberné množství potravin. Relaxace u televize nebo u počítače je velmi oblíbenou činností. Musíme si ale uvědomit, že pro udržení zdraví tudy cesta nevede. Klíčová slova: zdraví, stravovací návyky

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co znamená zdraví? 2. Jak lze ovlivnit stravovací návyky?

1.8.5 Civilizační choroby „Existuje tisíc nemocí, ale jen jedno zdraví“ Ludwig Börne Civilizační choroby je souhrnný název nemocí, na jejichž vzniku se podílí neovlivnitelné faktory, jako jsou rodinná zátěž nebo pohlaví, a faktory ovlivnitelné, které jsou způsobené moderním životním stylem, jako je nadměrná konzumace vysoce kalorických potravin, nedostatek pohybu, nekvalitní spánek, stres, alkohol, kouření a v neposlední řadě i znečištěné životní prostředí. Tyto příčiny způsobují nahromadění volných radikálů, které urychlují rozvoj mnoha nemocí. Nejčastější civilizační choroby Cévní onemocnění: srdeční infarkt, cévní mozkové příhody, vysoký tlak (hypertenze), ateroskleróza. Poruchy příjmu potravy: anorexie, bulimie. 52

Cukrovka. Celý svět v současné době prožívá pandemii diabetu, který se stává závažným zdravotním a sociálním problémem ve všech vyspělých společností. Téměř každý desátý člověk v České republice má cukrovku. Podle RYBKY (2007) diabetes mellitus (DM, úplavice cukrová nebo lidově cukrovka) je chronické metabolické onemocnění různé příčiny, provázena poruchou metabolizmu sacharidů, lipidů a proteinů. Nádory. Výskyt zhoubných nádorů se v posledních letech značně zvyšuje. Každý 3. člověk v průběhu svého života onemocnění zhoubným nádorem a každý 4. na něj zemře. V této souvislosti se jeví reálným i předpoklad, že během deseti následujících let převezmou zhoubné nádory 1. místo jako příčina úmrtí (LICHNOVSKÝ, 2011). Obezita je považována za epidemii 20. století (KOČVAROVÁ, 2012). Ostatní civilizační choroby: psychické potíže (deprese, únavový syndrom, syndrom vyhoření), alergie, astma, lupénka, AIDS, předčasné stárnutí, zánětlivá revmatická onemocnění kloubů, předčasné porody a potraty, některé vrozené vývojové vady nervového systému novorozenců, demence včetně Alzheimerovy choroby. Příčiny civilizačních nemocí Česká republika má světové prvenství ve výskytu nemocí srdce a cév způsobených sklerózou cév, ve výskytu koronární nemoci srdeční, infarktu myokardu. V zemích s nejnižší spotřebou živočišných potravin, resp. živočišných bílkovin, je úmrtnost na tyto nemoci desetkrát nižší. Mnohaletý světový výzkum civilizačních chorob nedávno shrnul výsledky vědeckého bádání o příčinách infarktu a ostatních srdečně cévních onemocnění se zjištěním, že mají společný původ s dalšími civilizačními chorobami.

Prevence civilizačních chorob Každého asi napadne, že právě jeho žádné takové onemocnění nemůže potkat. V civilizovaném světě je však pravděpodobnost, že člověk onemocní některou z civilizačních chorob, alarmující. Proto by se měl každý zamyslet nad svým životním stylem. K prevenci civilizačních chorob nestačí jen užívat potravinové doplňky či vitamíny. Měli bychom jíst pestřejší stravu (nejlépe bez přídavků chemických látek), věnovat se aspoň trochu pohybu (ideálně v přírodě, na čerstvém vzduchu), odpočívat, méně se stresovat, nekonzumovat nadměrně alkohol, vysoce kalorická jídla a nekou53

řit. Jedině tak je možné těmto chorobám předejít a užívat si lepší a zdravější život (MAKAROVÁ, 2010).

Klíčová slova a pojmy: zdraví, civilizační choroby, prevence

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je civilizační choroba? 2. Které civilizační choroby jsou v české republice nejčastější? 3. Jak lze civilizačním chorobám předcházet?

Literatura Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství v letech 2011–2015 [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www. pro-bio.cz/cms/ ms_files/19TBINVV1722.pdf Bezpečnost potravin [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http:// www. bezpecnostpotravin.cz/stranka/geneticky-modifikovane-organismy-(gmo).aspx HESKOVÁ, M. Vývoj vztahu člověka a přírody / krajiny. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.: České Budějovice, 2012. ISBN 978-80-87472-29-3. KOČVÁROVÁ, E. Nadváha. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://nadvaha.kvalitne.cz/ LICHNOVSKÝ, J. Zhoubné nádory. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.lich.cz/nadory/ Magazín zdraví [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.magazinzdravi.cz/pohyb-je-nejlepsim-lekem MAKAROVÁ, A. Civilizační choroby. [online]. 2010 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://civilizacni-choroby.zdrave.cz/civilizacni-choroby/ MŽP [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ geneticky_modifikovane_organismy RYBKA, J. Diabetes mellitus – komplikace a přidružená onemocnění. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1671-8. SEDLÁČEK, J. Nakupování na farmářských trzích je ekologičtější [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://ekolist.cz/cz/ publicistika/nazory-a-komentare/jiri-sedlacek-nakupovani-na-farmarskych-trzich-je-ekologictejsi

1.9 Globalizace a lokalizace

Globalizace je dnes již pojmem, který dozajista každý slyšel, kdekdo použil, mnohý i pochopil. MEZŘICKÝ (2011) ji definuje 54

jako „spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jedinečném ekonomickém systému“. Právě ekonomická vrstva globalizace bývá podávána jako nejzásadnější (DLOUHÁ, 2006). Na základě ekonomických činitelů se globalizace dostává i do ostatních principiálních aspektů bytí – politiky, kultury, společnosti jako celku. ROLNÝ A LACINA (2008) popisují ve své publikaci Globalizace – lokalizace – etika – ekonomika tento fenomén jako: Dlouhodobý proces vzájemného sbližování zájmů lidí celé planety na všech úrovních společenského života. Je to tedy proces kulturní, politický a ekonomický. Jeho výrazným specifikem je skutečnost, že není a priori založen na nějaké ideologické unifikaci světa. Ideologie, ať již náboženské (křesťanství, islám atd.) nebo politické (fašismus, komunismus atd.) již nejsou na „programu dne“. Tento proces má celosvětový charakter a ovlivňuje vývoj a existenci celé civilizace. Je zaměřen proti jakékoli formě izolacionismu. Jedná se vlastně o hledání celosvětového modu vivendi pro třetí tisíciletí. Globalizace se odehrává v rastru těch nejzákladnějších vztahů. Jsou to vztahy mezi lidmi uvnitř společnosti a vztahy mezi lidskou společností a přírodou. V tomto smyslu se ze sociálního hlediska často používá pojem multikulturní (nebo spíš interkulturní) tolerance. Na jejich principech by nebylo nic špatného, když zájmy kultur vyústí do vzájemné rovnováhy. U některých národů je ale jeho historickým vývinem a někdy i náboženským vyznáním hluboce zakořeněna črta, která pro jinou kulturu na jiném místě je ze stejného důvodu absolutně nepřípustná. Kde je pak hranice globalizace a udržení identity národa? Čím dál více se ukazuje, že globalizační procesy mají za následek strhávání stále většího počtu lidí z naší planety k podobnému životnímu stylu (MEZŘICKÝ, 2003). Lidem po celém světě jsou představovány ty samé hodnoty jako zásadní. GIDDENS (2010) se zmiňuje o „západním způsobu stravování“. „Globalizace stravování“ je rovněž velmi zajímavý aspekt, který se promítá v našem každodenním životě. Jistě není snadné si nevšimnout, že jsme do svých jídelníčků zařadili i některé exotičtější kuchyně. Na naše stravování působí vlivy jak z východu, tak i ze západu. Není nic neobvyklého obědvat „čínu“, ani si koupit hamburger v McDonaldu. Franchising se stal velice úspěšnou metodou jak rozšiřovat značky a sítě prodejen po celém světě. Lidé jako bytosti, které většinou nedokážou odolávat svádění (MEZŘICKÝ, 2003), tento systém podporují, a tím zároveň přispívají k rozvoji konzumu 55

a šíření civilizační choroby jménem „obezita“. Jako protiklad obezitě si však můžeme uvést kult modelek a rozšiřování jiných poruch příjmů potravin se jmény „anorexie“ a „bulimie“ (RUDOLF, 2011). Se současným kultem krásy se pojí i rozmach estetické plastické chirurgie. Otevřenou otázkou stále je – co je tomu příčinou? Copak chceme vypadat stejně? Je jisté že, člověk chce být atraktivní a „krásný“. Krása je ovšem pojem subjektivní a nedomnívám se, že současné propagování tezí typu „Chceš-li být krásná, musíš se držet módy a nakupovat“ mohlo přispět k tomu, aby se více lidí cítilo krásnými... Reklamy nám každý den nabízejí mnoho různorodých produktů. Je ovšem otázkou, jestli tyto produkty do svého života doopravdy potřebujeme. Trh není vyjednávající interakcí soutěžících sil, ale spíše změtí zmanipulovaných požadavků, uměle vytvořených potřeb a touhy po rychlém zisku (BAUMAN, 1999). Cestování je pro globálního člověka příznačné. Problém je, že cestování v tomto smyslu vlastně už přestává být zdrojem poznávání, ale stává se činností samo pro sebe – jinými slovy: účelem cestování není mnohdy poznávat, ale pouze cestovat. Všichni jsme neustále nuceni přemisťovat se v prostoru. Mnohdy se však ani nemusíme přemisťovat fyzicky – stačí, když k tomu využijeme jedno z mnoha možných telekomunikačních zařízení. Využívání moderních telekomunikačních zařízení se však výrazně podepsalo na mezilidské komunikaci. Jedním z dalších problémů globalizace je nadmíra používání spotřebního zboží, výrobků a plastových obalů. Nástup plastů znamenal převrat v obalovém průmyslu. Plasty se staly největším toxickým polutantem současnosti. Plasty mají potenciál znečišťovat přírodu a všechny přírodní zdroje, včetně ovzduší, vody a půdy. Tento neodbouratelný produkt způsobuje vážné škody v životním prostředí. Globalizace povzbuzuje distribuce zboží z jedné části světa do jiné a to vyžaduje vhodný obal, aby byl výrobek chráněný a v perfektní konzistenci. Objev plastu a jeho používání exponenciálním tempem zrychlilo globalizaci až do její současné podoby. Podrobněji se problémy globalizace a následně i globálními problémy zabývá POSPÍŠILOVÁ, PÁNA (2012). V době „globalizace“ vznikají skupiny s antiglobalizační tendenci, mající snahu o lokalizaci. A jak to bývá běžné, což historie mnohokrát potvrdila, najdou se mezi nimi vlaštovky s antiglobalizační iniciativou, menší skupiny, ale i velké organizace, často i ex56

tremistické. Jejich hlavní snahou je lokalizace výroby a spotřeby, lokalizace pracovních příležitostí, zachování a udržení identity národa (nebo státu), odmítání multikulturalizmu a další. Z hlediska domácí ekologie jsme si již příklad k lokalizaci uvedli například v části o farmářských trzích. Vzniká otázka, kam směřujeme? Opravdu postupujeme v životě kupředu nebo to povede k zničení našeho okolí? Směřujeme k udržitelnému rozvoji, nebo jen čekáme na kolaps ekosystému? Je nezbytné, aby tato situace byla vnímána jako vážný problémem a národy by se měly spojit ruku v ruce opět nejen pro ekonomický obchod a globalizaci, ale v zájmu ochrany naší planety a bez ohledu na ekonomické faktory musí být životní prostředí chráněno. Klíčová slova a pojmy: globalizace, lokalizace, multikultura

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Charakterizujte globalizaci. Uveďte příklady. 2. Charakterizujte lokalizaci. Uveďte příklady. 3. Co je podstatou multikulturní (interkulturní) tolerance? 4. V čem vidíte pozitiva a negativa globalizace a lokalizace?

Literatura BAUMAN, Z. Globalizace: důsledky pro člověka. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0817-7. DLOUHÁ, J., DLOUHÝ, J., MEZŘICKÝ, V. Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu „Globalizace a globální problémy“ 2005–2007. Praha: Univerzita Karlova, 2006. GIDDENS, A. Důsledky modernity. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-035-3. MEZŘICKÝ, V. Globalizace. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80 -7178-748-5. MEZŘICKÝ, V. Perspektivy globalizace. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-846-3. POSPÍŠILOVÁ, K., PÁNA, L. Globální souvislosti, problémy a výchova. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.: České Budějovice, 2012. ISBN 978-80-87472-17-0. ROLNÝ, I., LACINA, L. Globalizace - etika - ekonomika. 3. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-62-5. RUDOLF, P. Anorexie a Bulimie [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://rudolf.signaly.cz/0808/anorexie-a-bulimie 57

1.10 Ekostopa Koncept ekologické stopy můžeme považovat za účetní nástroj pro počítání ekologických zdrojů. Různé kategorie lidské spotřeby jsou převedeny na plochy biologicky produktivních ploch, nezbytné k zajištění zdrojů a asimilaci odpadních produktů. Jeden ze spoluautorů ES, Kanaďan William Rees, ekologickou stopu přibližuje takto: „Kolik plochy (země a vodních ekosystémů) je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů, které potřebuji ke svému současnému životnímu stylu a k zneškodnění všech odpadů, které při tom produkuji?“ Ekologická stopa je přesně tím, co jsme dosud postrádali – měřítkem toho, jak udržitelné jsou naše životní styly. Neříká nám tedy, co máme dělat, ale „pouze“ jakou stopu (vyjádřenou v globálních hektarech na osobu) zanechává náš životní styl a související spotřeba zdrojů v globálním měřítku. Nepřekvapí proto, že lidé žijících v různých koutech Země vytváří tak rozdílné ekologické stopy. Pokud by se dala jedním slovem charakterizovat dnešní globální ekonomika a společnost, je to nerovnováha. Tomu odpovídá i velmi nerovnovážné tempo čerpání přírodních zdrojů v různých zemích světa (HRA O ZEMI, 2011). Na mnoha webových stránkách jsou k dispozici kalkulátory, které spočítají naší ekologickou stopu. Na stránkách Hra o zemi je k dispozici i interaktivní mapa světa a na ní ekologická stopa států.

Klíčová slova a pojmy: ekologická stopa

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Popište ekologickou stopu. 2. Jakou ekologickou stopu máte Vy? 3. Jakým způsobem lze ekologickou stopu snížit?

Literatura Hra o zemi [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.hraozemi.cz/ekostopa/

58

2 Komunita, permakultura, cohousing

Studijní cíle: Cílem této kapitoly je představit v dnešní společnosti prozatím alternativní způsoby fungování společenství i jednotlivce. Týká se to především stylu bydlení, spotřebitelského chování a soužití v souladu s přírodou.

Mnoho politiků, organizací i jednotlivců má v dnešní době za cíl definovat potřeby vyvíjející se společnosti z hlediska její udržitelnosti. Svůj zájem zaměřují na všechny oblasti, které se zdají být pro správné fungování společnosti konfliktní a jejich změna nevyhnutelná. Nejen samotné definice a zkoumání udržitelnosti jsou náplní jejich zájmu a aktivit. Mnoho jednotlivců začíná samotnou změnu a přizpůsobuje svůj životní styl v souladu s udržitelností. Lidé se společným smýšlením a s představou podobného životného stylu se sdružují do skupin. Tato skutečnost není jen záležitostí posledního období, tendence vytvářet seskupení, komunity z různých nejen ideologických důvodů jsou datovány od samotných počátků lidstva. Lidé vytvářeli skupiny z důvodů ochrany před predátory, nepříteli, z důvodu lepšího využití lidské pracovní síly a efektivity práce celkově, starostlivosti a výchovy dětí atd. Změny, které nastaly ve vývoji lidstva za posledních 200 let, se podstatně podepsaly na změně životního stylu lidí. Dosažením určité úrovně společenského povědomí, ke kterému dospěje člověk nezávisle na své profesi, vzdělaní, původu, si postupně začínáme uvědomovat možnosti a zisky, které proces vytvoření a správně fungující komunita přináší.

2.1 Z historie do současnosti komunit

Problematice komunit se věnovali mnozí autoři. M. SCOTT PECK (1995) popisuje své zkušenosti s fungováním různých komunit. Z pozice nezainteresovaného člověka a poradce, popisuje různé problémy, které ve vývoji komunity nastaly, a bylo nutné je řešit. I v současnosti je jeho jméno spojeno s velkým množstvím workshopů, školení, zážitkových kurzů, které mají za cíl ukázat a objasnit zájemcům jednoduché principy založení a fungovaní komunity. Základem pro vytvoření skutečné komunity je, aby se její členové naučili komunikovat mezi sebou otevřeně a bez strachu. Skutečné komunity jsou základným stavebným prvkem trvale udržitelného světa (WHITEFIELD, 1996). Komunikace uvnitř komunity je předpokladem (ne přímou 59

příčinou) interakce, na základě které se komunita stmeluje (ZIMA, 1999). M. SCOTT PECK (1995) uvádí, že pravé komunity se často vyvíjejí jako reakce na krizi (vojny, zemětřesení, záplavy a i.). Problémem je, že když krize pomine, skončí téměř vždy i komunita. V historických etapách vznikaly a vznikají komunity z různých důvodů. Vesnické komunitě a její kultuře na příkladě vesnice Sebranice v první polovině 18. staletí se věnuje DOUŠEK (2009). Fungování a koncept komunit v komunizmu rozebírá ve svém díle BAUMAN (2001). BAUMAN (2001) doplnil pohled na komunitu (v komunismu) argumentováním, že nemá jiný základ jako společně sdílený a prosazovaný souhlas s myšlenkou. Dál uvádí, že lidé jsou individuality, které mají být schopné řešit vlastní problémy a komunita má být postavená na spolupatřičnosti, bratském sdílení, jen tak má komunita etický základ. A tak v dnešní době nejdeme mnoho skupin lidí, kteří tvoří komunitu, či už se jedná o náboženskou, spirituální, záměrně vybudovanou, existující na určitém prostoru nebo trvalo udržitelnou- ekokomunitu. Pravděpodobně první písemné záznamy k trvalé udržitelnosti nalezneme v díle německého filozofa HERDERA (1941). Uvádí, že lidstvo je předurčené, aby přešlo mnoho kulturních stupňů a mnoho změn, ale trvalost jeho blahobytu je však podstatně a výhradně založená na rozumu a spravedlivosti. Výraz trvalé udržitelnosti byl prvý krát systematicky využitý v souboru příspěvků v rámci činnosti Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (WCED, 1987). Důležitost myšlenky trvale udržitelného rozvoje dala podnět pro vznik speciální Komise pro trvale udržitelný rozvoj (CSD) na konferenci v Rio de Janeiru (1992). Ideu trvale udržitelné lidské existence rozebírá z různých pohledů STEHLÍK (2000). Musíme si uvědomit, že tento pojem nemá úplně objektivní základ daný nezávislým vědeckým poznáním. Rozhodující úlohu tu hraje několik významných faktorů. Především záleží na kulturních a historických tradicích společnosti na určitém území (MOLDAN, 1996). V roce 1995 vznikla Celosvětová síť ekokomunit (GEN- GLOBAL ECOVILLAGE NETWORK, 2011), která v dnešní době registruje 1500 komunit z celého světa. Nejvíc zastoupené jsou ekokomunity v Americe, menší počet je v Evropě, Africe a poslední skupinou jsou ekokomunity z Oceánie a Asie. Registrace do této sítě není povinná, proto je pravděpodobné a z dostupných údajů, kterými se další eko60

komunity prezentují vyplývajíce, že jejich celkový počet je podstatně vyšší.

Klíčová slova a pojmy: komunita, ekokomunita, celosvětová síť ekokomunit

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Od kdy vytváří člověk komunity? 2. Jaké byly výhody komunit v minulosti a jaké jsou dnes?

2.2 Charakteristika a vymezení pojmů

Komunita nebo společenství je prostředí nebo skupina lidí, kteří se bez ohledu na rozdílnosti schopní oceňovat rozdílnosti, co jim umožňuje účinně a otevřeně komunikovat a spolupracovat na dosažení společných cílů. Komunity jsou rovněž jako jednotlivci jedinečné. Na jejich vznik má vliv mnoho faktorů. Na základě jejich působení komunita přechází etapami utvářen přes pseudokomunitu, chaos, prázdnotu až k pravé komunitě (PECK, 1995). Pravý smysl komunity představují hlavně její vlastnosti, jako jsou široká obsažnost, oddanost a konsenzus, realizmus, rozjímaní, bezpečné místo, možnost osobního odzbrojení, taktnost, nepotřebnost vůdce (všichni jsou vůdci), duch (PECK, 1995). Udržitelný rozvoj (trvalo udržitelný rozvoj) je taký rozvoj, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti, a přitom neohrozí možnost splnění potřeb generací budoucích. Ekonomický rozvoj musí být zaměřen tak, aby nezničil základnu přírodních zdrojů a únosnou kvalitu životního prostředí. Jen tak je možné zanechat budoucím generacím stejné podmínky pro život, jaké má ta naše (MOLDAN, 1996).

2.2.1 Ekokomunita Ekokomunita = udržitelná komunita má být sociálně, ekonomicky a ekologicky trvale udržitelnou záměrně vytvořenou komunitou. Obvykle v ní žije 50–150 osob, protože taký počet je podle sociologů a antropologů považován za optimální z hlediska vytváření sociální sítě. Velké ekokomunity, v nichž žije i víc než 2000 osob, můžou i navzdory tomu existovat jako sítě menších komunit, kterým velká komunita poskytuje záštitu. Fenomén komunity, případně ekokomunity je globálním fenoménem korespondujícím s globálními problémy. Lépe pochopitelný je jako část anti-globalizačních tendencí (JACKSON, 2008). 61

Více známý je pojem ekovesnice. V České republice jsou ekovesnice v plenkách (určitě odpustí ti, kteří je znají, nebo dokonce v jedné z nich žijí). Jsou naplánovány projekty pro ekovecnici v Křížanech (pod Ještědem), nebo v Osade Vrbovce (v Bílých Karpatech). Již na zmíněných stránkách Globální sítě ekovesnic (GEN) jsou k nalezení seznamy registrovaných členů. Registrace není povinná, proto je možné, že existují další.

Klíčová slova a pojmy: ekokomunita, udržitelný rozvoj

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je ekokomunita? 2. Jaké principy dodržuje? 3. Umíte si představit být členem ekokomunity? Co by Vám nevyhovovalo?

2.2.2 Permakultura Permakulturu lze stručně charakterizovat jako princip a cestu k soběstačnosti a trvalé udržitelnosti. Je to styl vytváření a udržování veškerého prostředí, designérský systém pro navrhování trvale udržitelných umělých produkčních systémů a lidských sídel. Dá se uplatnit v jakémkoliv měřítku pro zemědělství – zahrady, farmy, obdělávanou půdu, balkony, vodní plochy, lidská obydlí i výrobní procesy. Tento koncept vznikal v sedmdesátých letech dvacátého století v Tasmánii a Austrálii. Zakladateli jsou BILL MOLLISON a DAVID HOLMGREN (2006). Permakultura je tedy designérský systém pro navrhování trvale udržitelných člověkem vytvořených produkčních systémů a lidských sídel. Vychází z pozorování přírodních systémů a z moudrosti tradičního zemědělství, staví ale také na moderním vědeckém a technickém poznání. Lidé dělají to co dělají, protože to tak dělají všichni ostatní. Nové je obvykle přijímáno s nedůvěrou, proto je potřeba umožnit každému možnost informované volby, nezávisle na převládajícím názoru veřejnosti. Přitom permakultura není žádnou „alternativou“, alternativními by se měly nazývat současné způsoby hospodaření, které postrádají jakoukoliv logiku a vedou do slepé uličky.

Principy permakulturního designu (EKOPORADNA, 2011): • Respektování přírodních zákonů • Etické zacházení s přírodními zdroji • Využití zdrojů místně dostupných 62

• • • • • • • • •

Péče o planetu Péče o lidi Spojování více prvků ve fungující celek Maximální efektivita při minimální vložené energii Rozmanitost a originalita Kladný a tvořivý přístup k řešení problémů Dělení se o nadbytečné zdroje Produkování jen recyklovatelného odpadu Snaha učinit život radostnějším a jednodušším

Permakultura je pojem, který zatím není příliš známý. Jedná se o styl vytváření nejen zahrad, ale veškerého prostředí, ve kterém člověk žije, způsobem, který je trvale udržitelný a stále se obnovující. Zahrnuje to i uspořádání zemědělských usedlostí, rodových statků a pozemků navržených a obhospodařovaných podle vzoru přírodních ekosystému. WHITEFIELD (1996) uvádí, že permakultura je životní styl ukazující cestu, jak vrátit člověka zpět blíže přírodě. Na základě promyšlených plánů se snaží o trvale udržitelný životní styl, který se v neposlední řadě zabývá snížením spotřeby fosilních paliv. Docela totiž zamrazí, když si uvědomíme toto přirovnání na rychlost spotřebovávání ropy člověkem: pokud by se ropa začala tvořit před jedním rokem, objevili jsme ji právě před pěti vteřinami a za dalších pět vteřin ji všechnu spotřebujeme. Permakulturní životní styl zdůrazňuje také velký význam samozásobení potravinami (např. na zahradách), kdy nedochází ke zbytečné přepravě na velké vzdálenosti a kromě toho je například čerstvá zelenina mnohem hodnotnější. Nevynechává však ani technické záležitosti, jako zateplení domů, využití sluneční energie, apod. Klíčová slova a pojmy: permakultura

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je permakultura? 2. Jaké principy dodržuje? 3. Umíte si představit být členem skupiny, která dodržuje principy permakultury? 2.2.3 Cohousing Do češtiny lze toto slovo volně přeložit jako blízké sousedské bydlení. Cohousing velmi často vzniká jako iniciativa skupiny lidí, 63

kteří se rozhodnou bydlet v bližším sousedském vztahu, než je běžné. Počátek trendu spadá do sedmdesátých let v Dánsku a odsud se postupně rozšířil i do dalších zemí Evropy (např. Švédska, Holandska, Německa, Rakouska a Velké Británie) a do Severní Ameriky. Cohousing klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost. Obyvatelé čtvrti vlastní soukromé domy nebo byty s veškerým vybavením, ale navíc spoluvlastní společné prostory, např. společenský dům s velkou kuchyní a jídelnou, kde si mohou sousedi společně uvařit, s dílnou, dětskou hernou a dalším vybavením. I architektonické uspořádání čtvrti podporuje mezilidské vztahy – obvyklé například je, že auta neparkují u domů, ale na okraji čtvrti, takže v centru jsou jen cesty pro pěší, čímž vzniká bezpečný prostor pro dětské hry, ale i pro setkávání dospělých. Cohousing se liší od jiných druhů tzv. záměrně vytvořených společenství tím, že jeho obyvatelé jsou ekonomicky nezávislí a nemají společnou životní filozofii anebo dokonce náboženství (SKANSKA, 2011). Pro lepší představu, co všechno sebou přináší tento u nás málo rozšířený styl bydlení, uvádíme úryvky z knihy autorů DURRETT A MCCAMANTOVÁ (2007) o jejich zkušenostech z Dánska. „Večeře se ve společenském domě podává každý večer (kromě dvou sobot v měsíci, které jsou vyhrazeny soukromým oslavám). Každý ze soukromých domů má také svou plně vybavenou kuchyň, takže obyvatelé se mohou společných večeří účastnit tak často, jak chtějí. Mnoho obyvatel jí ve společenském domě 3x nebo 4x týdně a ve zbylých dnech mají intimnější rodinné večeře u sebe doma. Někteří jedí ve společenském domě skoro každý večer a čas, který ušetřili tím, že nemuseli nakupovat, vařit a uklízet, tráví se svými dětmi. Rychle jsme si zvykli mít každý den několik hodin navíc. Společné večeře nejsou jen pohodlné, ale také velmi příjemné, protože jsou obvykle naplněné zajímavou konverzací s lidmi, které znáte. Každý večer se jich účastní 50 a více procent obyvatel. Obyvatelé používají prádelnu se dvěma pračkami a jednou sušičkou, což pro více než 100 obyvatel stačí. Pokud jsou zrovna obě pračky plné, můžete nechat koš s prádlem a s pracími instrukcemi v řadě. Když si jiný obyvatel vyzvedává své prádlo z pračky, vloží do ní další várku v řadě, takže nikdo nemusí čekat až bude pračka prázdná. Prací prostředky se kupují hromadně jako součást 64

společného rozpočtu. I když všechny domy jsou navrženy tak, aby mohly mít svou vlastní pračku a sušičku, pouze jedna rodina se rozhodla si je koupit. Je tu jen jedna sekačka na trávu. Věci, které potřebujete jen občas, jako jsou různé nástroje, psací stroj, vybavení pro kempování apod. si prostě můžete vypůjčit nebo s někým sdílet místo toho, aby si každá rodina kupovala svoje vybavení. Devětadvacet domácností si také např. společně koupilo prázdninový dům s 17 pokoji ve Švédsku. Sdílení zdrojů umožňuje všem obyvatelům přístup k většímu množství vybavení za nižší cenu než je možné pro tradiční samostatně žijící domácnost.“

Stručná historie cohousingu v ČR 2008 – Do ČR přijel americký architekt Charles Durrett (průkopník cohousingu v USA a dalších zemích po celém světě). Ve spolupráci s Českým centrem v Praze a Americkým centrem v Praze byla realizována přednáška o cohousingu a senior cohousingu. 2009 – Počátkem roku byla spuštěna první verze stránek o cohousingu v ČR. Vzápětí se objevil web Kde domov můj, který autoři vytvořili za účelem vybudování prvního cohousingu v ČR. 2010 – Skupinka Kde domov můj se na jaře rozdělila na dvě skupinky. Z jedné vznikla nová skupina Český cohousing. Druhá se rozhodla zakotvit v developerském projektu Zahrada v Lysé nad Labem. Zájem o tento dosud nerealizovaný projekt byl ovšem poměrně nízký. – Zároveň se objevují reklamy na další developerský projekt Alfarezidence na Praze 3, který vykazuje prvky cohousingu. V dubnu 2011 byla dokončena hrubá stavba. 2011 – Objevuje se nová skupinka Těšíkovská Bydlina u Olomouce, která už částečně jako cohousing funguje. – Jsou založeny webové stránky architektonického ateliéru Jiran-Kohout, které nabízí prototyp „senior a junior“ cohousingu. – Ten samý ateliér se podílí na vzniku Centra pro kvalitu bydlení a zároveň v rámci školní výuky nabízí již několik let zpět možnost navrhovat objekty podle principu cohousingu na fakultě architektury ČVUT v Praze. Poslední dva roky (2010 a 2011) se vypisuje téma cohousingu a senior cohousingu i v dalších ateliérech na té samé fakultě. (Cohousing, 2011). Klíčová slova a pojmy: cohousing

65

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je cohousing? 2. Jaké principy dodržuje? 3. Umíte si představit být členem skupiny, která dodržuje principy cohousingu?

Literatura BAUMAN, Z. Community: Seeking Safety in an Insecure World. Cambridge: Polity Cambridge, 2001. DOUŠEK, R. Sebranice a jejich rychtář Ondřej Kanýz (1694–1761). Vesnická komunita a její kultura v první polovině 18. století. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4966-6. DURRETT, CH., MCCAMANT, K. Cohousing. A Contemporary Approach to Housing Ourselves. 2nd edition, Ten Speed Press, 2007. ISBN 9780865716117. GEN: About us. [online]. 2011 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: http:// gen.ecovillage.org/ HERDER, J. Vývoj lidskosti. Praha: Jan Leichter, 1941. HOLMGREN, D. Permakultura: principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. Svojanov: PermaLot, 2006. ISBN 80-239-8125-0. JACKSON, R. The Ecovillage Strategy as Response to the Environmental Crisis. [online]. 2008 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: www.rossjackson.com MOLDAN, B. Indikátory trvale udržitelného rozvoje. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. ISBN 80-7078 -380-X. PECK, M. S. V jiném rytmu: Vytváření komunit. Olomouc: VOTOBIA, 1995. ISBN 80-85619-77-6. STEHLÍK, J. Budoucnost lidského společenství. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-795-X. WHITEFIELD, P. Permakultura v kostce. Praha: Synergie, 1996. ISBN 80-901797-4-6. ZIMA, P. Komunita a komunikace. Praha: SOFIS, 1999. ISBN 80 -902439-9-1.

66

3 Odpadové hospodářství

Studijní cíle: Studijním cílem kapitoly o odpadovém hospodářství je charakterizovat jednotlivé odpady, poskytnout kompletní pohled na vznik, separaci, sběr a svoz odpadů a jejich následnou likvidaci nebo další využití. Kapitola se věnuje především odpadům vznikajícím v domácnostech a v situacích, které běžně člověka potkávají. Produkce odpadů je pevně spjata s fungováním naší společnosti. Odpady a veškeré problémy spojené s jejich vznikem a nakládání s nimi jsou ožehavými tématy dnešní doby. Odpady představují nejčastější a nejsledovanější „vedlejší produkt“ lidské společnosti. Zejména komunální odpady a kaly z čistíren odpadních vod jsou produktem prakticky všech obyvatel. Většina z nás se však denně setkává i s produkcí odpadů průmyslových, stavebních, biologicky rozložitelných, nebezpečných a řady dalších. Odpadové hospodářství je relativně mladou, avšak dynamicky se rozvíjející oblastí národního hospodářství. Průmyslově a ekonomicky vyspělé země se začaly odpadovým hospodářstvím intenzivně zabývat teprve v posledních 20–30 letech. V České republice vznikl první zákon o odpadech až v roce 1991. Před rokem 1991 nebylo nakládání s odpady v ČR na legislativní úrovni nijak kontrolováno ani řízeno a s výjimkou tzv. druhotných surovin nebylo ošetřeno žádným složkovým předpisem. S legislativou stanovenými právy a povinnostmi je úzce spjata i odpovídající správní činnost. Platný zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, klade důraz na předcházení vzniku odpadů, stanoví hierarchii nakládání s nimi a prosazuje základní principy ochrany životního prostředí a zdraví obyvatel při nakládání s odpady (MŽP, 2011). Hlavní cíle odpadového hospodářství jsou: 1. Předcházet vzniku odpadů nebo je omezovat. 2. Pokud již vznikly, nakládat s nimi tak, aby bylo možné je využít jako druhotné suroviny a aby minimálně narušovaly životní prostředí.

Z pohledu prevence vzniku odpadu je jeho třídění pouze druhořadé opatření. Třídění odpadu v principu nesnižuje množství odpadu jako takového. Pouze jeho část materiálově a energeticky využívá. 67

Dle Rámcové směrnice EU, ze dne 17. 6. 2008.

3.1 Definice podle zákona o odpadech

Podle zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, je odpad „movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin věcí vymezených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech“.

3.2 Dělení odpadů

Odpady je možné dělit z různých hledisek. Podle vyhlášky č. 381/2001 Sb., se stanovuje Katalog odpadů, podle kterého se rozlišují pouze 2 kategorie odpadů – nebezpečné odpady a ostatní odpady. Odpady jsou dále členěny do skupin odpadů (celkem 20 skupin) a druhů odpadů (více než 800). 68

3.2.1 Odpady z výrobní činnosti – z těžby a zpracování nerostných surovin – důlní odvaly, odpady z těžby ropy, uhlí apod., – z průmyslu, – zemědělství, – stavebnictví.

3.2.2 Odpady ze spotřeby Stále větší rychlostí produkujeme odpady zamořující půdu, vodu i vzduch. Domácí i průmyslový odpad je směs různých materiálů od neškodného organického odpadu až po umělé hmoty a jedy. Takovouto směs lze těžko využívat, protože s nebezpečným odpadem se odhazuje i odpad užitečný. Vzhledem k tomu, že tato oblast zahrnuje velice širokou škálu problémů, zaměříme se na to, co může pro zlepšení stavu udělat každý z nás. Ve vyspělých zemích vyprodukoval každý člověk v roce 1977 průměrně 500 kg komunálního odpadu, v roce 2020 to má být 640 kg. V polovině 20. století nastal ve světě ekonomický rozmach, který s sebou přinesl změnu ve výrobních i spotřebitelských zvyklostech. Vznikaly nové typy obchodů (samoobsluhy), které vyžadovaly dokonale zabalené zboží. Zákazníci kupovali více věcí a častěji, tím se podporovala spotřeba a zákonitě vzniklo i větší množství odpadů.

Obr. 3. Schéma znázorňující vznik odpadů na všech úrovních spotřeby (SLÁBOVÁ, 2006). ODPAD Z TĚŽBY

ZÍSKÁVÁNÍ SUROVIN

VÝROBA

ODPAD Z VÝROBY

VÝROBEK

ODPAD Z VÝROBKU

SPOTŘEBITEL

ODPAD ZE SPOTŘEBY

Domácí odpad je dvojího druhu. První skupinu tvoří zbytky denní spotřeby – sáčky, láhve, konzervy atd. Druhou skupinu tvoří příleži69

tostný odpad – elektrozařízení, objemný odpad, nebezpečný odpad (např. zbytky barev, olejů, chemikálií apod.). Odpad z této skupiny lze odevzdat ve sběrných dvorech nebo při mobilním sběru nebezpečných a objemných odpadů. Elektrozařízení ještě navíc ve vybraných prodejnách a opravnách elektrozařízení. Velká část našich odpadů bohužel končí na obrovských skládkách. Kvanta nevytříděného odpadu vytváří nezvládnutelné jedové masy, které zabírají velkou rozlohu a stávají se zdrojem dalšího znečištění. Elektroodpad je v principu vše, co ke svému provozu potřebovalo elektrickou energii. Ať už 380, 220 nebo z baterií. Elektroodpad je prý nejrychleji rostoucím druhem odpadu u nás, jeho množství roste třikrát rychleji než komunální odpad. Podle výzkumů společnosti REMA Systém vznikne rok co rok v ČR více než 119 000 tun elektroodpadu. Domácnosti jen za rok vyřadí asi 630 000 rychlovarných konvic, 554 000 fénů nebo 350 000 lednic. Odhaduje se, že v každé domácnosti vznikne za rok 30 kg nepotřebných elektrospotřebičů, ze kterých se jen 40 % podaří vysbírat a ekologicky zlikvidovat. Kromě REMA Systému likvidují v ČR vysloužilé elektrospotřebiče také kolektivní systémy Asekol, Elektrowin a Ekolamp (SINGR, 2011). Společnost Asekol poskytuje červené kontejnery pro malý elektroodpad a baterie. Velké vyřazené elektrospotřebiče je možné odvést do sběrného dvora. Pro odpad nad 150 kg některé firmy po objednání bezplatně přijedou. Elektroodpad se nerecykluje v pravém slova smyslu jako například sklo. To protože elektrospotřebiče v sobě obsahují různé látky, kovy, plasty, oleje a kdoví co ještě. Například měď, hliník, zinek, cín či dokonce zlato. To jsou kovy, které se vyplatí z vysloužilých spotřebičů oddělit a dát je znovu do oběhu. Vlastní recyklace tedy začíná ručním rozebráním a separací těch materiálů, které je možné využít ihned. Zbylý materiál se většinou drtí a jeho další osudy pak záleží na vlastních možnostech jednotlivých zpracovatelů. Zatímco kovy je možno recyklovat relativně „snadno“ potíž je s některými druhy plastů použitých v elektrozařízeních a to z důvodu příměsí nebezpečných látek v těchto plastech. K omezení nebezpečných látek v elektrozařízeních již EU podnikla kroky prostřednictvím směrnice 2002/95/EC, kterými nutí výrobce k omezení používání některých nebezpečných látek v elektrozařízeních. Jedná se o olovo, kadmium, rtuť, šestimocný chrom a úplný zákaz používání polybromovaných bifenylů (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011). 70

Klíčová slova a pojmy: odpad ze spotřeby Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Vysvětlete pojem odpad ze spotřeby. 2. Uveďte, na kterých úrovních vznikají odpady ze spotřeby.

3.2.2.1 Komunální odpady Ročně vzniká v České republice kolem 3,5 milionu tun komunálního odpadu. Podle statistik za rok 2009 vyprodukoval každý z nás 316 kg odpadů. V porovnání s ostatními státy Evropské unie je to nejméně. Evropský průměr byl 513 kg, v Dánsku dokonce 833 kg na hlavu. S rostoucí životní úrovní množství komunálního odpadu roste, to se očekává i u nás. Jenže zatímco v zemích západní Evropy a ve Skandinávii se polovina odpadu recykluje a druhá polovina energeticky využívá, u nás většina komunálního odpadu končí na skládkách. Ve vyspělých zemích se na skládky ukládá jen malé procento odpadu, pokud není skládkování zakázáno úplně. Tříčlenná domácnost vyprodukuje u nás 1 tunu komunálního odpadu za rok. 100 000 tun odpadu se sveze z lokality s 300 000 obyvateli. Jejich využitím pro výrobu elektřiny a tepla se ročně nahradí zhruba 25 milionů m3 zemního plynu, 22 000 tun topného oleje, 65 000 tun hnědého nebo 40 000 tun černého uhlí a získá se teplo až pro 20 000 domácností, spalovna si vyrobí elektřinu pro vlastní provoz a ještě pro běžnou spotřebu několika tisíc domácností. Z 100 000 tun komunálního odpadu se vytřídí až 2000 tun železa. Zhruba 100 tun toxických kovů – arzén, kadmium, rtuť a dalších – se v technologii spalovny převede na stabilní a nerozpustné formy a uloží na zabezpečené skládky, tím se vylučuje kontaminace podzemní vody. Uvedeme procentuální zastoupení jednotlivých komponent domácího odpadu.

Obr. 4. Složení komunálního odpadu z domácností (EKO-KOM, 2007).

71

Klíčová slova a pojmy: komunální odpad, složení komunálního odpadu

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je komunální odpad? 2. Jak vzniká komunální odpad? 3. Jaké je složení komunálního odpadu?

3.2.2.2 Odpady z dopravy Automobil, zvláště osobní, patří k nejvýznamnějším ukazatelům ekonomické úrovně moderní konzumní společnosti. Počet obyvatel připadajících na jeden automobil je celosvětově používaný ukazatel, který poměrně přísně charakterizuje ekonomickou úroveň jednotlivých států a jejich obyvatel. K 30. 6. 2011 bylo v ČR registrováno 4.552.158 ks osobních automobilů a byla tak překonána hranice 4,5 milionu registrovaných vozidel této kategorie. V ČR tak připadá 2,31 obyvatele na 1 osobní automobil (dle ČSÚ bylo k 31. 3. 2011 v ČR celkem 10.535.811 ob.). Přitom došlo k dalšímu mírnému zvýšení průměrného věku parku osobních automobilů, který činil 13,76 roku (MOTOFOCUS, 2011). Od roku 2007 je likvidace autovraků pro jejich majitele bezplatná. Povinností majitele je pak odhlásit vozidlo z registru vozidel. Zákon považuje autovlak za nebezpečný odpad, proto existuji specializované firmy, které jsou certifikovány na jejich likvidaci. Jen pro představu, například za první pololetí roku 2010 bylo v ČR zlikvidováno (oficiálně) přes 75 000 autovraků (vozidel do 3,5 tuny). Při jejich likvidaci jde zejména o kovy (60–70 %), plasty (cca 8 %), pryže (pneumatiky, cca 3–4 %) a skla (cca 3–4 %). Vedle získávání oceli, litiny, neželezných kovů a jejich slitin z autovraků začínají nyní nabývat na významu i nekovové frakce. Je potřeba počítat se: – změnou poměru železných a neželezných kovů – narůstá podíl lehkých slitin, např. AL-Mg – zvýšením podílu Cu, Ag, Hg, Pt, Rh ve vozidle jako důsledek automatizace, vybavení elektronikou a katalyzátory – zvýšením podílu plastů jako konstrukčních materiálů – novými materiály, jež nahradí materiály obtížně materiálově využitelné (CHRISTIANOVÁ, 2006).

Autosklo je taky sklo. Nepatří však do bílých a zelených kontejnerů. Autosklo většinou vyměňuje servis nebo je likvidováno autovra72

kem. Tyto firmy mají možnost autosklo dál předat specializované firmě, která ho recykluje. Autoskla se recyklují převážně oblíbeným drcením. Drtit se však musí zvlášť čelní skla s fólií a zbytek. Po rozdrcení se různými způsoby odstraňují zbytky pryskyřice, fólií a dalších nečistot. Výsledný recyklát se pak může použít jako příměs do sklářského kamene (tedy k další výrobě skla) nebo se z něj vyrábí sklokrystalické desky. Dalším odpadem z likvidace autovraků jsou pneumatiky. V ČR se podle MŽP každoročně produkuje 70 000 tun pneumatik. Evropa vyprodukovala za rok 2011 přibližně 3 000 000 tun ojetých pneumatik a předpokládá se, že v příštím roce přibudou další 3–4 %. V Evropě při likvidaci ojetých pneumatik převažuje spalování. Tradičně jinak se na věc dívají ve Skandinávii a ve Finsku, kde funguje (podobně jako částečně u nás) celoplošný zpětný odběr a recyklaci je věnována velká pozornost. Možná i proto hodlá EU přitlačit na ekologickou likvidaci pneumatik. V ČR fungují v současnosti tři linky (čtvrtá nedávno zahájila provoz), které svou kapacitou pokrývají jen zhruba 9 % české celoroční produkce. Hlavním faktorem, který komplikuje plnou efektivitu těchto zařízení, jsou vysoké náklady na logistiku a svoz (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011). Podle zákona o odpadech 185/2001 Sb. je skládkování ojetých pneumatik na území ČR zakázáno. Jak je ale možné, že dochází k jejich požárům a tím k obrovské zátěži životního prostředí? Při hoření pneumatik vzniká bezpočet nebezpečných látek a toxických zplodin. Největší část se přemění na oxidy uhlíku (oxid uhelnatý) a saze. Ze známějších jmenujme benzen a styren. Ze síry obsažené v pneumatikách vzniká oblíbený oxid siřičitý a sirné deriváty. Součástí hoření jsou i oxidy kovů a to olova, hořčíku a zinku. Nejvíce dráždivý je bezesporu právě oxid siřičitý. Dlouhodobé vystavení zplodinám z hoření pneumatik může mít karcinogenní následky. Nicméně nebezpečí hrozí jen při velkých požárech. Hoří-li menší množství, zplodiny se v ovzduší rychle rozptýlí. Nejen samotné hoření, ale i hašení hořících pneumatik je problematické. Při hoření totiž vzniká nevábná olejovitá hmota zvaná pyrolitický olej, jakási směs ropných látek. Voda použitá k hašení splachuje tuto směs do půdy, kterou tak kontaminuje. Posledním odpadem, který zatím nebyl uveden jsou provozní kapaliny (upotřebené minerální oleje, benzín apod.). Závažným environmentálním problémem jsou odpadní oleje obsahující PCB (transformatorové oleje, ale i oleje motorové, znečištěné těmito produkty) (PECKA, 2006). 73

Klíčová slova a pojmy: odpady z dopravy, autodoprava Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Vyjmenujte odpady z dopravy? 2. Které podle Vás nejvíc zatěžují životní prostředí?

3.2.2.3 Zdravotnický odpad S tříděním zdravotnického odpadu se započalo někdy kolem roku 2004. V roce 2008 pak byly zavedeny přesné metodické pokyny pro jejich třídění. Nicméně ne všude jsou tyto pokyny plně dodržovány a stává se, že zdravotnický odpad končí ve veřejných kontejnerech na směsný odpad. Takto odhozený odpad je velmi nebezpečný zejména pro bezdomovce, kteří se v popelnicích hrabou, popřípadě pro děti či volně pobíhající psy a kočky. Jelikož tyto odpady mohou být infekční, není jistě třeba dále rozvíjet, k čemu může dojít. Nicméně takovéto zacházení se zdravotnickými odpady je ojedinělé, ale dochází k němu. Ze zdravotnických zařízení jsou odpady sváženy speciálními firmami a předávány k další likvidaci. Část odpadů ze zdravotnictví je určena k dekontaminaci. Po dekontaminaci jsou pak tyto odpady považovány za již ne nebezpečné (nikoli však bezpečné). Za finální likvidaci těchto odpadů je považováno jejich spálení (při teplotách vyšších než 1000 stupňů Celsia). Skládkování většiny odpadů ze zdravotnictví je v ČR zakázáno. Další část odpadů ze zdravotnictví putuje přímo do (krajským úřadem schválené) spalovny. Přímo do výhně tedy putují odpady infekční, patologicko-anatomické odpady, krevní vzorky, nepoužitelná léčiva, chemické odpady, cytostatika nebo odpady z dialyzačních oddělení. Obvazy, zbytky sáder či jednorázové oděvy jsou rovněž bez milosti spáleny. Tohoto druhu odpadu u nás vznikne ročně něco kolem 25 000 tun (včetně léčiv). Všeobecně se dá říci, že podíl nebezpečných odpadů v celkovém množství odpadů ze zdravotnictví neustále stoupá. Což je stav odpovídající všeobecnému trendu složení odpadu (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011).

V domácnostech by to mohlo vypadat takto: Předpokládáme, že plastové obaly od léčiv či vitamínů putují do žlutého kontejneru. Nesrozumitelné příbalové letáčky a papírové krabičky do modrého kontejneru. Skleněné lahvičky a ampulky do zeleného kontejneru. A nespotřebované léky (vitamíny, antibiotika, 74

sedativa, sirupy, mastičky, vodičky, injekční stříkačky) zpět do lékáren. Za odevzdání nic neplatíte.

Klíčová slova a pojmy: zdravotnický odpad

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaké jsou odpady ze zdravotnictví? 2. Odevzdáváte zdravotnický odpad z domácnosti?

3.2.2.4 Odpady ze živelních pohrom V našich zeměpisných šířkách a klimatických podmínkách naštěstí přichází v úvahu jen pár živelných pohrom. V posledních letech jsou docela časté povodně. Může se stát, že se rozšíří požár. Objevily se už i zprávy o tornádu v České republice. Živelné pohromy jsou zařazeny mezi krizové situace a je k nim rozpracováno několik samostatných dokumentů. Živelní pohromy jsou v případě krizové situace závažným ohrožením života a zdraví lidí, majetkových hodnot a životního prostředí v podmínkách České republiky. Závažnost ohrožení závisí na síle působení zdrojů živelní pohromy a z jejího rozsahu vyplývá i závažnost důsledků pohromy. Z hlediska odpadového hospodářství představuje největší hrozbu povodeň a ji doprovázející povodňový odpad, který je potenciálně nebezpečný a má známky zdravotního rizika a rizika pro životní prostředí. Odpadové hospodářství je usměrňováno řadou administrativních, ale i ekonomických a jiných nástrojů, které jsou součástí právní úpravy odpadového hospodářství ČR a většinou výsledkem implementace evropských právních norem v podmínkách členského státu. V případě živelních událostí většího rozsahu (za krizových situací) je nutné řídit se především nástroji krizového řízení (krizový management, management rizik). Tyto nástroje upravují základní normy krizového řízení (zákon č. 239/2000 Sb., zákon č. 240/2000 Sb., zákon č. 241/2000 Sb.). Ostatní zákony v době krizových situací se používají podpůrně a tam, kde předmětná problematika není krizovým zákonem upravena. Odpadové hospodářství v době mimořádné situace se řídí následujícími obecnými zásadami (MŽP, 2006): • Z hlediska odpadového hospodářství s přihlédnutím k výčtu možných živelních pohrom představuje největší hrozbu povodeň. Odpad kontaminovaný povodní je nutno považovat vždy za potenciálně nebezpečný a za infekční. Z tohoto důvodu by neměly 75

být dočasné skládky v obci (meziskládky) umístěny v blízkosti trvalých bydlišť občanů, u sportovišť a míst sloužících k rekreaci (rizika: infekční aerosol, chemická kontaminace, šíření zapáchajících látek). • Prioritním způsobem odstraňování povodňového odpadu je jeho spalování. Je nezbytné zajistit řízené spalování především ve vybraných zařízeních k odstraňování odpadu, ve spalovnách komunálního odpadu s vydanou výjimkou. V žádném případě nelze připustit volné spalování odpadu na skládkách a spalování nevytříděného odpadu na volném prostranství. • Uhynulá zvířata a rozkládající se zbytky živočišného původu, včetně potravin je nezbytné odstranit ve veterinárním asanačním ústavu. Manipulaci s kadávery musí provádět odborné firmy, případně armáda nebo hasiči. Svoz provádí sanační podniky. • V době mimořádné situace by se za ukládání odpadu na skládky neměl platit poplatek podle zákona o odpadech. Pokud by měl orgán krizového řízení vyplácet finanční náhradu za uložení odpadu na skládky, týká se to orgánů krizového řízení a to především obce a kraje. • Finanční náhradu obcím (popřípadě jiným dotčeným osobám), které odklízení odpadu vzniklého v důsledku živelní pohromy fyzicky zajišťují, může poskytnout stát v souladu se zákonem o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou.

Klíčová slova a pojmy: živelná pohroma

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaké odpady vznikají při živelných pohromách? 2. V čem vidíte riziko jejich vzniku a pomalé likvidace? 3. Proč je obtížné likvidovat odpady po živelních pohromách?

Literatura EKO-KOM [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ekokom.cz CHRISTIANOVÁ, A. Odpady. Odpadové fórum, 2006, č. 10. Motofocus [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.cz.motofocus.eu/analyzy,7013,v-cr-je-registrovano-vice-nez-45-milionuosobnich-automobilu.html MŽP [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ odpadove_hospodarstvi PECKA, K. Kurs celoživotního vzdělávání Odpadové hospodářství, Sborník přednášek, část 2. Praha: VŠCHT, 2006. 76

SINGR, M. [online]. [cit. 2012-12-02]. Dostupný z www: http:// ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/konec-vymluvam-proeletroodpad-si-zdarma-dojedou-az-k-vam-domu SLÁBOVÁ, M. Tvorba a ochrana životního prostředí, 1. vydání. České Budějovice: VŠERS, 2006. ISBN 80-86708-29-2.

3.3 Separace odpadů

V České republice panuje přesvědčení, že by se množství komunálního odpadu mělo snižovat hlavně tříděním. Jenže ačkoli je Česko na špičce Evropy v třídění komunálního odpadu, stále to nestačí. Celkové množství odpadů z domácností se pořád zvyšuje, takže množství zbytkového komunálního odpadu na skládkách se nezmenšuje, ale dokonce ve většině regionů stoupá. Například zbytkový komunální odpad se úplně vytřídit nedá. Vždycky zůstane určitý podíl, z něhož už se suroviny pro recyklaci získat nedají. Ve většině států Evropy se proto zbytkový komunální odpad spaluje v moderních spalovnách, které z něj vyrobí elektřinu a teplo. Doslova tak z nevyužitelného zbytku, který by jinak ležel na skládce, vytěží to nejcennější co v něm je – energii (EKOLOGIE, 2011). V současnosti třídí odpad sedm z deseti obyvatel ČR. Bohužel ale ani to nestačí a množství odpadu vyprodukovaného každým z nás rok od roku přibývá. Třídění odpadů ani samotná recyklace není žádným řešením. Je to více méně pouze jakési druhotné opatření jak snižovat celkové množství odpadu tím, že se jeho část energeticky nebo materiálově opět využije. Hlavním cílem by mělo být vzniku odpadů předcházet, popřípadě jakési „prodloužení životnosti výrobku“. O tom ale výrobci a distributoři neradi slyší. Je to jednoduché. Mnoha věcí se zbavujeme jen proto, že jsme si pořídili nové, hezčí, výkonnější. A chováme se jako nezodpovědný spotřebitel. A přitom ty staré ještě nejsou úplně na odpis. Zde přicházejí ke slovu second handy a bazary (což dobře funguje u textilu, nábytku a částečně elektroniky, a výborně u automobilů). Zkrátka velké množství věcí by klidně mohlo sloužit dále. Bohužel, vyřazené věci, které se odvezou na sběrný dvůr, se ze zákona stávají odpadem a občané si nesmějí „odpad“ odnášet! Klíčová slova a pojmy: separace odpadů

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Charakterizujte pojem separace odpadů. 77

2. K čemu slouží sběrné dvory?

3.3.1 Sběr a svoz odpadu Specializované firmy (dá se říci systémy) poskytují pro sběr odpadu nádoby, kontejnery, které pak pravidelně sváží. Pro svoz a odstranění odpadů využívají rozsáhlý vozový park a technologické zázemí. Disponují speciální technikou pro svoz a přepravu všech kategorií odpadů. V České republice je rozmístěno přes 200 tisíc kontejnerů na tříděný odpad. V dnešní době a předpokládá se, že i v budoucnu bude obchod s odpadem rozkvétat. Obyvatelé měst a obcí platí nemalé poplatky za všechny služby spojené s odstraňováním a likvidací odpadů. Klíčová slova a pojmy: sběr odpadu, svoz odpadu Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je sběr a svoz odpadu? 2. Kdo jej ve Vašem okolí zajišťuje?

Literatura Ekologie [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.kicodpady.cz/ekologie.html

3.4 Technologie likvidace odpadů

Pro zpracování odpadů byla vyvinuta celá řada technologií. Z hlediska zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, jsou způsoby využití i odstranění odpadů uvedeny v jeho přílohách. Pro přehlednější pochopení jednotlivých technologií, je vhodné rozdělit zpracování odpadů následovně.

3.4.1 Materiálové využití odpadů Veškeré výrobní procesy spojené se spotřebou surovin zákonitě vedou k vzniku výrobků a vedlejších produktů, které se v určitém stádiu stávají nepotřebnými. V tomto stadiu se z nich stává odpad. Podstatou materiálového využití odpadů je zařadit je zpátky do výrobního cyklu, kde vstupem výrobního procesu je druhotná surovina z odpadů. V zákoně o odpadech není definována druhotná surovina. Průlomem by měl být připravovaný zákon o podporovaných zdrojích energie – poprvé budou odpady v legislativě označeny za obnovitelný zdroj. 78

V minulosti neexistovala kritéria, aby bylo možné stanovit, kdy materiál získaný z odpadu přestává být odpadem. Evropský parlament přijal první nařízení, které stanoví kritéria pro železný, ocelový a hliníkový šrot. Nová kritéria vytvoří právní jistotu a rovné podmínky pro recyklační průmysl, odstraní z odvětví recyklace zbytečnou administrativní zátěž, protože bezpečné a čisté druhotné materiály již nebudou spadat do působnosti zákonů o odpadu (ODPADY-IHNED, 2011). V roce 2007 působilo na trhu druhotných surovin v České republice přibližně 1500 subjektů, z toho 30 firem představovalo rozhodující podíl na trhu. Ročně je upraveno 3,5 mil. tun železného šrotu, 120 tis. tun neželezných kovů, více než 600 tis. tun sběrového papíru, 90 tis. tun skleněných střepů, více než 30 tis. tun plastů (HORÁK, 2007).

3.4.2 Recyklace Zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., v platném znění, nedefinuje pojem recyklace, ačkoliv jej používá. Recyklace znamená znovuvyužití, znovuuvedení do cyklu. Ze systémového hlediska lze recyklaci odpadů definovat jako materiálové či energetické využívání výrobních, zpracovatelských či spotřebních odpadů, látek a energií v původní nebo pozměněné formě, bez ohledu na místo a čas vzniku odpadů a jejich použití (MIKOLÁŠ, 2000). V poslední době se objevuje pojem „nulový odpad“. Je to koncept, který klade maximální důraz na recyklaci a tím na minimalizaci odpadů. Z analýzy společnosti AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o., která v ČR sváží nejvíce domovního odpadu, vyplývá, že každý Čech vyprodukuje v průměru již 530 kg odpadu ročně. Ještě před dvěma lety jsme přitom v Unii patřili k nejmenším producentům odpadů s 330 kg na hlavu ročně. Současnou produkcí se ČR dostává téměř na průměr EU, který činí 534 kg na jednoho obyvatele (ODPADYIHNED, 2011).

Klíčová slova a pojmy: recyklace

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Proč je dobré recyklovat materiály? 2. Které materiály se nejčastěji recyklují? 79

3.4.2.1 Papír Naše spotřeba je vyšší než jsou výrobní kapacity našich papíren a protože ani vyráběný sortiment neodpovídá poptávce, musíme většinu zboží dovážet. Na dovezeném papíře tiskneme knihy, časopisy, reklamu a od roku 2008 i noviny (byl uzavřen náš jediný provoz na výrobu novinového papíru ve Štětí). Dováží se i většina hygienického zboží. Podle průzkumu Arniky (2003, 2009) dostávají české domácnosti do svých schránek asi 15 kilogramů reklamních letáků ročně. Průměrná domácnost tak u nás dostává asi 2 letáky denně. Letáky s nabídkou potravin tvoří asi 50 % celkové hmotnosti (7,5 kg). Zatímco v roce 2001 bylo v ČR distribuováno 1,7 miliardy letáků, v roce 2006 to bylo již 3,3 až 3,4 miliardy kusů. Náklady na výrobu a distribuci v roce 2006 se odhadují na 8 až 10 miliard českých korun. Výroba letáků často zbytečně zatěžuje životního prostředí, jejich životnost je krátká, část lidí je nečte a rovnou vyhazuje. Braňte se samolepkou proti reklamě, je to ten nejjednodušší způsob, jak předcházet vzniku odpadů. Obr. 5. Spotřeba papíru v ČR (ARNIKA, 2011)

Papír každý z nás pozná a to většinou i na první pohled. Velmi obsáhlé informace co a jak třídit naleznete na stránkách www.trideniodpadu.cz. K třídění papíru jsou určeny modré kontejnery, na kterých většinou naleznete i obrázky, co do nich patří: – noviny, časopisy (přečtené i nepřečtené) 80

– – – – – – – – – – – –

sešity, bloky, diáře, deníčky, památníčky, žákovské knížky, indexy reklamní letáky a další zběsilé reklamní tiskoviny knihy (bez tvrdých obalů), paperbacky, brožury různé katalogy, telefonní seznamy kancelářský papír (i ze skartovaček) prezentační booklety (bez plastových částí) veškeré krabice, kartony, lepenky, papírové části obalů, balicí papír dopisní obálky (klidně i s dopisy), pozvánky, vizitky, jízdenky účtenky, složenky, upomínky, daňová přiznání papírové etikety, booklety z CD a DVD obaly od potravin (mouka, cukr, obaly od čajových sáčků) vnější obaly od čokolád, krabičky od zubních past, apod.

Do modrého kontejneru nepatří: – kopíráky, pauzovací papír, spodní strany samolepek – papír s povrchovou úpravou (křídový, parciální laky) – tapety zašpiněné od lepidla – zašpiněný papír (od barev, lepidel, mastnoty, krve) – laminovaný papír (občanky, řidičáky, apod.) – použitý toaletní papír, papírové kapesníčky – obojí ale lze kompostovat – použité mokré nebo vlhké papírové utěrky – hygienické vložky – plata od vajec, která nemají recyklační značku (lze je však kompostovat) – nápojové kartony (a to i přesto, že papír obsahují) POZOR jsou výjimky! – použité bankovky (ty se drtí a vyrábí se z nich například izolační panely – tato činnost bude aktuální pokud někdy přejdeme na Euro) (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011).

3.4.2.2 Plasty Loni se na náš trh dostalo 61,6 tisíce tun PET obalů, vytříděno a recyklováno jich potom bylo 40,8 tisíce tun. V Česku se tak ročně recyklují dvě třetiny použitých PET lahví. Dnes se recykluje asi sedm lahví z deseti. Eko-Kom uvádí, že z posledně dostupných čísel srovnání se zeměmi EU jsme v recyklaci plastů předběhli Německo, které bylo tradičně první (NOVINKY, 2011). Plasty třídíme do žlutého kontejneru. Zde namátkou ty nejčastější: – PET lahve, plastové lahve od mléčných nápojů i samotného mléka 81

– – – – – – – – – – – – –

kelímky od jogurtů, pomazánek, margarinů, krémů obaly od šamponů, sprchových gelů, tekutých mýdel, zubních past igelitové tašky, sáčky, mikrotenové sáčky fólie, ve kterých byly zabaleny různé potraviny (ne celofán) obaly od pracích prášků, plenek obaly od bonbonů, oplatek, sušenek a dalších sladkostí obaly od těstovin, pekárenských výrobků, tzv. instantních potravin obaly od mycích a čisticích prostředků polystyren (ten bílý bublinkový) polystyren tmavý: plastové nádobí, kelímky, plastová plata na vejce plastové květináče, kořenáče a truhlíky textilie ze 100% polyesteru obaly od CD, DVD, VHS včetně samotných nosičů.

Do žlutého kontejneru nepatří: – molitan, guma, použité prezervativy, lino, plastové trubky – nic z PVC nebo novoduru – pneumatiky, těsnění, žvýkačky – takzvané vícevrstvé obaly – nápojové kartony (TetraPack) – koberce, předložky – obaly od nebezpečných chemikálií – bioplasty (ty se likvidují jako bioodpad) (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011).

Bioplasty jsou to materiály vyrobené z rostlinných polysacharidů. K jejich výrobě se využívají zemědělské produkty (např. kukuřice, brambory, cukrová řepa, sója, tabák, cukrová třtina, konopí) a přírodní suroviny (např. celulóza, lignin), může tu být i určitý podíl biodegradabilní příměsi nerostlinného původu (polykaprolakton). Výroba není energeticky náročná. Principiálně se moderní bioplasty vyrábí např. přeměnou škrobu, který je nutné vystavit vysokým teplotám a izolovat z něj glukózu. Dále je kvašením získána kyselina mléčná a z ní pak kyselina polymléčná mající vlastnosti plastu – bioplast, biopolymer. Proti klasickým syntetickým plastům mají bioplasty blíže přírodě – neuvolňují se z nich rizikové látky pro zdraví (jak při kontaktu s potravinami, tak i při spalování), jsou prodyšné a biologicky rozložitelné (třeba i na kompostu). Navíc bioplasty pochází z obnovitelných přírodních zdrojů (základní suroviny se dají vypěstovat). Dnes o bioplasty začíná být mimořádný zájem. Jakmile se začnou vyrábět ve velkém, půjde dolů i jejich výrobní cena. Jejich mimořádné 82

vlastnosti předurčují, že nebudou jen dobovým výstřelkem – dokonce mohou být nezbytnou alternativou ke klasickým plastům, pro jejichž výrobu třeba budou chybět výchozí fosilní suroviny. Proberme si několik již v současné době dostupných druhů výrobků z bioplastů. Kromě těch níže zmíněných mohou bioplastové komponenty nahradit snad většinu těch, které kolem sebe teď můžete běžně vidět. Zmínit můžeme ale i třeba bioplastové zahrádkářské fólie, hračky pro domácí zvířátka, bioplast lze využít i na výrobu zdravotně nezávadných fólií potravin. V praxi se můžete nečastěji setkat s taškami z bioplastů. Kromě nošení lze nakonec do tašek naházet bioodpad. Ten se v bioplastech vysouší (nejlépe koupit i stojánek na tašku s bioodpadem pro usnadnění procesu vysušení) a bioodpad by nakonec neměl zapáchat ani v domácnostech, kde je separován. S bioodpadem tašku nakonec můžete vyhodit na kompost či do kontejnerů s bioodpadem. S bionádobím je možno se v dnešní době setkat již na mnoha akcích (semináře, festivaly). Misky, talíře a kelímky na nápoje (kromě pivních půllitrů) z bioplastu – někteří též zpětně vykupují, aby bylo možné rychlé zpracování v průmyslových kompostárnách. Bez výčitek svědomí se tak špinavé nádobí i se zbytky potravy „prostě vyhodí“ (samozřejmě do bioodpadu). Na škrobové propisky pak můžete například narazit v souvislosti s nabídkou propagačních propisek Ministerstva životního prostředí. Bioplasty sice těžko nahradí některé produkty vysokomolekulární chemie (mimořádná odolnost, pružnost či dokonce fotovoltaické vlastnosti), nicméně významné by mělo být jejich kvantitavní využití (obaly, kusové výrobky). Řeší problém odpadů, snižují závislost na neobnovitelných zdrojích surovin, výhodné jsou jejich zdravotní vlastnosti (potraviny, kontakt s lidským tělem) a mohou pomoci řešit i třeba nedostatek humusu na obdělávaných pozemcích. (BIOPLASTY, 2011). To, jestli jsou bioplasty skutečně „ekologické“ se pokoušeli vědci zjistit metodou LCA (Life Cycle Analysis – česky analýza životního cyklu). Prozatím došli k různým závěrům. Proč? Předně jako suroviny lze využívat škroby z kukuřice, sóji nebo cukrové třtiny. Jelikož se jedná o produkty zemědělství, dá se předpokládat, že při jejich pěstování bylo použito dusíkatých hnojiv, eutrofizované vodní zdroje, pesticidy o geneticky modifikovaných plodinách nemluvě. Pěstovat výše uvedené plodiny v skutečných bio podmínkách je naprosto nereálné a proto ani bioplasty nemají se 83

značkou „bio“ nic společného. Je to jen shoda jmen. Vezmeme-li shora uvedené, je skutečně ekologičnost bioplastů velmi nejasná. Zemědělství, jak známo, si s ochranou životního prostředí hlavu nedělá. Velkou roli hraje i doprava. A doprava způsobuje nejen zvýšení emisí CO2, ale pohání ji těžce obnovitelná fosilní paliva. Stejně tak nové výrobní provozy budou zátěží pro přírodu. (Ostatně tato negativa hovoří i proti biopalivům, jejichž ekologičnost je rozporována, byť zatím marně.) Další opomíjenou skutečností, která v současnosti hovoří proti bioplastům je to, že díky kratší životnosti se dříve stanou odpadem a bude je třeba častěji nahrazovat. Ačkoli na jedné straně by v tomto mohla být ekonomická stimulace (bude se prostě hodně vyrábět, protože bude pořád potřeba), na straně druhé každý odpad, včetně a především bioodpadu, je a bude nadále problém (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011). 3.4.2.3 Sklo Sklo můžeme třídit do bílého a zeleného kontejneru. Na začátku si ale promyslíme, zda láhev, kterou chceme vhodit do kontejneru, není možné vrátit. Do bílého kontejneru patří pouze bílé sklo, což jsou čiré průhledné lahve, zavařovací sklenice a skleněná nádoby z domácnosti – ne však z varného skla. Nic dalšího tam nepatří. Do zeleného kontejneru patří: – lahve z barevného skla (od piva, vína, limonád) – tabulové sklo, sklenice – skleněné obaly od léků. Před vyhozením není třeba odstraňovat etikety ani kovová víčka.

Nerecykluje se: – keramika, porcelán – zrcadla, plexisklo – autosklo, drátované sklo – varné sklo – žárovky, výbojky a zářivky - obrazovky monitorů, televizí a různé displeje.

Podle propočtů vyhodí člověk ročně kolem 20 kilogramů skla. Toto množství pak dělá přibližně 9 % celkového obsahu komunálního odpadu. Při recyklaci skla je důležité dbát na dělení skla bílého a barevného. Výhodou recyklace skla je úspora primárních zdrojů surovin a energie. Kvalita skla se použitím recyklátu (při zachování nároč84

ných požadavků) nesnižuje a do výrobní směsi lze přidávat až 80 % střepů! Většina skla se zpracovává ve dvou sklárnách, na jižní Moravě a na Teplicku. Pokud se ze starého skla nestane sklo nové, použije se skelná drť do izolačních materiálů, brusiv nebo betonových směsí. Jakási statistika Evropské Federace výrobců skleněných obalů (FEVE) nám říká, že v Evropě se v průměru recyklují zhruba dvě třetiny skleněných lahví a sklenic. Za rok 2009 to bylo 67 % (v roce 2008 66 %). V České republice se pohybuje recyklace skleněných obalů na 73 % – což je světový nadprůměr! Oněch 67 % představuje cca 25 miliard lahví a sklenic (11 milionů tun skla). Nicméně i recyklace skleněných obalů má své rezervy.

PĚNOVÉ SKLO Sklo se nezpracovává zpět zase jen na sklo. Při zpracování odpadního skla vzniká i obrovské množství střepů, pro které není využití. Nicméně díky francouzskému patentu z roku 1936 je možné tyto ‚odpadní‘ střepy dále zpracovávat na tzv. pěnové sklo. To se vyrábí z rozemletých odpadních střepů (z obalového skla). Tato drť je smíchána s uhlíkovým prachem. Vše se pak zahřeje na teplotu kolem 100 °C. Tak dojde k roztavení skleněného prášku a k oxidaci částic uhlíku na CO2. Plyn vytvoří jakési malinké bublinky, které až dvacetinásobně zvětší původní objem roztaveného skla. Výsledkem je pěnové sklo. Neprodyšné pro plyny, nenasákavé pro tekutiny. Nenamrzá a především nehoří. Zkrátka ideální izolační materiál. A co je nejlepší, je to, že je vyrobeno z odpadu. I u nás jednu takovou linku máme. A to ve Vintířově. Provozovnu zde má společnost Recifa, a.s. Tato společnost před nedávnem začala stavět rodinný dům, do jehož základů bylo jako izolačního materiálu použito právě pěnové sklo (TŘÍDĚNÍ ODPADU, 2011).

3.4.2.4 Biologicky rozložitelný odpad Problematice biologicky rozložitelného odpadu a jeho likvidaci se věnuje následující podkapitola. Klíčová slova a pojmy: papír, plasty, sklo

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jakým způsobem třídíme odpad? 2. Jakou barvu mají kontejnery na tříděný odpad? 3. Kolik kontejnerů vidíte cestou do práce, do školy? 85

3.4.3 Biologické způsoby nakládání s odpadem Biologicky rozložitelné odpady (BRO) jsou významnou skupinou odpadů v ČR. Biologicky rozložitelné odpady jsou objemově a hmotnostně významnou skupinou odpadů, která v případě uložení na skládky ohrožuje všechny složky životního prostředí především skleníkovými plyny, škodlivými průsaky a biologickou hrozbou. Paradoxně si většina lidí myslí, že největším problémem ze všech odpadů jsou plasty. Samozřejmě, je jich tolik, že nám při stávajícím tempu v příštích desetiletích pokryjí planetu. Když se ale nezačne dostatečně brzo a radikálně řešit problematika biologicky rozložitelných odpadů, je možné, že se toho ani nedožijeme. BRO tvoří až 80 % komunálního odpadu a při dnešních převažujících technologiích skládkování se všem živáčkům, potencionálním patogenům a patogenům na našich skládkách nesmírně líbí. Zatím máme pocit, že je skládka ohraničená a nás se to extra netýká. Každý jsme už minimálně jednou viděli dokumenty a zprávy z přelidněných částí Indie, kde lidé žijí mezi odpadky, mají problém s pitnou vodou a dodržováním hygieny a umírají na nemoci, na které by nemuseli. Z toho si třeba vzít ponaučení a minimalizovat BRO. V třídění ostatních složek odpadu patříme podle statistik na popřední místa. Proč ne tedy i v třídění a zpracování BRO? Evropská unie požaduje po svých členských státech, aby skládkování odpadů radikálně omezily a posléze vůbec nepraktikovaly. Ukládá nám to evropská směrnice 99/31/ES, za jejíž neplnění nám hrozí kromě mezinárodní ostudy taky velké finanční postihy.

EU stanovuje termíny týkající se redukování množství odpadu určeného ke skládkování: • 2010 o 25 % méně biologicky rozložitelných odpadů než v roce 1995 • 2013 o 50 % méně biologicky rozložitelných odpadů než v roce 1995 • 2020 o 65 % méně biologicky rozložitelných odpadů než v roce 1995 Česká republika tyto požadavky bohužel neplní dostatečně.

Klíčová slova a pojmy: biologicky rozložitelný odpad

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Třídí se také biologicky rozložitelný odpad? 2. Co je velkým negativem skládkováním tohoto odpadu na netříděných skládkách? 86

3.4.3.1 Kompostování Kompostování je způsob využití biologicky rozložitelných odpadů k výrobě organického hnojiva-kompostu. Přeměnu organické hmoty odpadů na nehumusové složky při kompostování zabezpečují převážně aerobní organizmy. Celý proces kompostování probíhá intenzivně v podmínkách provzdušňování. Při nedostatečném provzdušnění dochází k anaerobním procesům (hnití). Kompostování na území ČR má téměř nejstarší tradici v Evropě, neboť první kompostárna s řízenou technologií byla u nás zavedena v r. 1912. Od té doby byl nepřetržitý rozvoj kompostování až do roku 1987, kdy se na území ČR vyrobilo téměř 2,5 mil. tun kompostu, převážně z komunálních a průmyslových bioodpadů a čistírenských kalů (VÁŇA, 2007). Po roce 1989 kompostování ztrácí dotační podporu a výroba kompostu se minimalizuje. V posledních letech, má ale kompostování znovu zelenou. Na trhu se objevují nádoby pro domácí kompostování. Taktéž se rozšiřuje tzv. vermikompostování, které je přístupné i pro domácnosti v bytových domech, na sídlištích, pro školy apod. Na sídlištích, v zahrádkářských koloniích se jedná o komunitní kompostování. V neposlední řadě je třeba se zmínit i o existenci centrálních kompostáren. Jejich výstavba je podporována i z dotačních titulů Ministerstva životního prostředí a evropských fondů. Klíčová slova a pojmy: kompostování, bioodpad

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jaké způsoby kompostování poznáte a využíváte? 2. Jaké jsou výhody kompostování bioodpadů?

3.4.3.2 Čistírny odpadních vod Čistírna odpadních vod (též „čovka“, ze zkratky ČOV; často nesprávně označováno jako „čistička“) je zařízení, ve kterém dochází k čištění odpadních vod. Setkáváme se s nimi, jednak v blízkosti různých provozů, kde slouží k čištění průmyslových vod, odpadních vod ze zemědělské výroby, a dále u měst a obcí, kde čistí vody komunální a smíšené, tedy komunální s průmyslovými. Čistírny mohou být mnoha typů. Rozdělují se hlavně podle velikosti a typu čistírenského procesu. Nejčastějším typem používaných ČOV v ČR je mechanicko-biologická čistírna odpadních vod. Zvláštním případem může být např. čistírna radioaktivního odpadu. Velké čistírny kombinují 87

většinou všechny dostupné čisticí procesy. Patří sem mechanické, biochemické a chemické procesy. Vypouštění odpadních vod do recipientů se řídí zákony České republiky konkrétně Zákonem O vodách a Zákonem o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu. Povolení k vypouštění vydává Vodoprávní úřad, což je speciální stavební úřad při odborech životního prostředí místně příslušných Městských úřadů s rozšířenou působností. Čistírna odpadních vod funguje jako předčištění a dočištění probíhá v recipientu tj. v přirozeném vodním toku. V rámci čistírny jsou zřizovány další objekty na likvidaci vzniklých kalů a látek jako jsou kalová a plynová hospodářství. Problematika čištění odpadních vod se dotýká zejména obyvatel obcí, které nejsou napojeny na centrální čistírnu odpadních vod. Na trhu existuje celá řada domovních čistíren. Jedním typem jsou mokřadní čistírny, které vedle čistící funkce mohou i esteticky a biologicky obohatit okolí domu. V současné době jsou nejvíce rozšířeny systémy s podpovrchovým tokem, mezi které patří systémy s horizontálním průtokem, jež jsou známy pod označením kořenové čistírny odpadních vod. Kořenové čistírny odpadních vod mají vysokou účinnost při odstraňování organických a nerozpuštěných látek.

Kořenové čistírny odpadních vod využívají přirozených samočisticích pochodů, které probíhají v propustném půdním prostředí za spoluúčasti rostlin. Princip čištění je založen na schopnosti bakterií odstraňovat organické znečištění. Během průtoku odpadní vody tedy dochází k odstranění znečištění jak fyzikálními a chemickými procesy, tak i biologicky. Kořenové čistírny jsou tedy navrhovány a dimenzovány především pro odstraňování organických a nerozpuštěných látek a jako takové dosahují značné účinnosti. Kořenové čistírny lze využít pro různé provozy (obce, individuální objekty, nemocnice, průmysl, skládky, bazény, koupalitě atd.) V ČR je v provozu od r. 1989 cca 400 obecních kořenových čistíren. Pokud nebyla podstatným způsobem překračována kapacita, nebo zanedbána údržba, fungují dosud s velmi dobrými čisticími parametry (LIKVIDACE ODPADNÍCH VOD, 2011). Pro představu, v České republice bylo v letech 1989–2003 zprovozněno 155 kořenových čistíren odpadních vod, čímž se řadíme mezi evropské země s největším počtem kořenových čistíren. Nalezneme zde jak obecní kořenové čistírny pro několik stovek obyvatel (největší v Osové Bítýšce pro 1 000 obyvatel), tak domovní čistírny 88

pro méně než 10 obyvatel, které jsou nejrozšířenější. Vedle běžného čištění splaškových odpadních vod z domácností lze kořenové čistírny použít i např. pro čištění odpadních vod vzniklých při výrobě papíru nebo potravinářské výrobě.

Jak fungují kořenové čistírny odpadních vod? Samotnému čisticímu procesu v kořenových čistírnách musí nezbytně předcházet mechanické předčištění, kdy jsou odstraňovány pevné nerozpuštěné látky. Pokud by k předčištění nedošlo, mohlo by to následně vést k ucpání vlastního filtračního lože. V případě domovní čistírny postačuje pro tyto účely jednoduchý septik či usazovací nádrž. Předčištěná odpadní voda je obvykle přiváděna přímo do rozvodné zóny vyplněné hrubým kamením. Pro rozvod se většinou používají plastové trubky s velkými otvory, které zabraňují ucpání. Za rozvodnou zónou se nalézá vlastní filtrační kořenové lože, jehož hloubka se nejčastěji pohybuje mezi 60–80 cm. Plocha vlastního filtru je nejčastěji okolo 5 m2 na jednoho obyvatele. Filtrační lože je od podloží odděleno nepropustnou plastovou folií, která je oboustranně kryta geotextilií. Na dně filtračního lože je umístěno sběrné potrubí, které je v odtokové šachtě spojeno s výpustním mechanismem. Ten je tvořen flexibilními hadicemi zavěšenými na řetězech a slouží k nastavení výšky vodního sloupce ve filtračním loži. Při běžném provozu se hladina vody udržuje 5–10 cm pod povrchem filtračního lože. V zimních měsících lze vodní hladinu snížit, nicméně vegetace poskytuje před zamrzáním dostatečnou izolaci.

Mokřadní rostliny: Základ kořenových čistíren odpadních vod Mokřadní rostliny mají v kořenových čistírnách nezastupitelnou funkci – kromě toho, že zajišťují dostatek kyslíku pro aerobní odstraňování organických látek, vytváří také prostředí pro růst bakterií. Nejčastěji se využívají rychle rostoucí rostliny, které vytvářejí velké množství biomasy a mají schopnost maximálně využít dostupné živiny. Pro výsadbu v kořenových čističkách je nejvíce používaný rákos obecný, často v kombinaci s chrasticí rákosovitou. Samozřejmě lze využít i další druhy rostlin. V malých kořenových čistírnách bývají z estetických důvodů vysazovány např. orobince či kosatce. 89

Obr. 6. Domovní kořenová čistírna v Kyjově u Havlíčkova Brodu. Zdroj: VYMAZAL (1995).

Použití kořenových čistíren v praxi Před samotným započetím stavby kořenových čistíren je vhodné si sehnat odbornou firmu nebo projektanta, který zpracuje projektovou dokumentaci. Je nutné počítat s tím, že pro kořenové čistírny platí stejné předpisy jako pro ostatní způsoby čištění vod, což znamená nutnost opatřit si všechna příslušná povolení včetně povolení nakládání s vodami. Nicméně v případě budování bezodtokových systémů odpadních vod a kalů na vlastním pozemku by nemuselo být schválení vodohospodářským orgánem potřeba a stačilo by pouze doložit dostatečné izolace proti únikům do podloží. Stavbu kořenových čistíren je tedy důležité vždy konzultovat s územně příslušným vodoprávním úřadem a odborníky na danou problematiku. Investiční náklady kořenových čistíren jsou srovnatelné s ostatními čistírnami odpadních vod. Vzhledem k variabilitě kořenových čistíren a jejich závislosti na vnějších podmínkách (konfigurace terénu, propustnost podloží apod.) není snadné stanovit přesnou cenu. Z dostupných údajů vyplývá, že cena kořenových čistíren (včetně předčištění) se pohybuje od 4 do 25 000 Kč na připojeného obyvatele. Průměrně se uvádí cena kolem 10 000 Kč na jednoho obyvatele, přičemž pro domovní čistírny lze očekávat, na rozdíl od obecních, vyšší náklady. 90

Klady a zápory kořenových čistíren Oproti klasickým čistírnám odpadních vod jsou ty kořenové schopny čistit vody s nízkou koncentrací organických látek. Dobře se vyrovnávají s kolísáním množství odpadních vod a síle znečištění, mohou pracovat přerušovaně a mají menší náchylnost k havárii systému. Nezanedbatelný je též fakt, že kořenové čistírny vyžadují minimální, i když pravidelnou, údržbu a nejsou závislé na elektrické energii. V neposlední řadě mají též estetický význam a při vhodném začlenění do krajiny mohou vést k jejímu obohacení. Nevýhodou kořenových čistíren jsou oproti klasickým čistírnám vyšší nároky na plochu a nízká schopnost řídit čistící proces a analyzovat případné problémy. Problém představuje odstraňování amoniaku a fosforu, kdy účinnost čištění dosahuje méně než 50 %. Kořenové čistírny nejsou vhodné pro čištění koncentrovaných odpadních vod. Někteří odborníci uvádějí nižší účinnost čištění v zimních měsících. Přes všechna tato negativa lze kořenové čistírny rozhodně doporučit, zejména pak pro ekologicky šetrné domácnosti, kdy odpadá problém s odstraňováním nadměrného množství fosforu a dalších chemikálií, které se do vody dostávají z konvenčních čistících a pracích prostředků (NA ZELENO, 2011).

Klíčová slova a pojmy: čistírna odpadních vod, kořenová čistírna odpadních vod

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Charakterizujte čistírnu odpadních vod. 2. Jaké principy čištění využívá. 3. Jaké jsou výhody kořenových čistíren? 4. Kde najdou kořenové čistírny uplatnění?

3.4.3.3 Získávání bioplynu Bioplyn je plyn produkovaný během anaerobní digesce organických materiálů a skládající se zejména z metanu (CH4) a oxidu uhličitého (CO2). Bioplyn jako produkt a energetický zdroj lze vyrábět a využívat ze 4 základních technologických systémů (STRAKA ET AL., 2006): • • • •

čistírny odpadních vod skládky komunálních odpadů anaerobní průmyslové stanice zemědělské anaerobní fermentační jednotky. 91

Zřízení, ve kterém se bioplyn vyrábí, se nazývá bioplynová stanice. Bioplynová stanice je technologické zařízení využívající procesu anaerobní digesce (vyhnívání, fermentace) ke zpracování bioodpadu, případně jiného biologicky rozložitelného materiálu. Hlavním produktem anaerobní digesce je bioplyn, který lze využít jako alternativní zdroj energie. V bioplynové stanici lze zpracovávat kejdu, hnůj a jiné odpady z živočišné výroby, fytomasu, odpady z rostlinné výroby, ze stravování, biologicky rozložitelný komunální odpad a čistírenské kaly. Vhodné jsou zvláště materiály s vyšší vlhkostí. Často se uplatňuje zpracování různých materiálů v jednom zařízení. Vhodnou kombinací substrátů lze docílit složení, které bude mít příznivý vliv na průběh procesu a tím i na výsledné množství a kvalitu bioplynu (ENVIWEB, 2011).

Klíčová slova a pojmy: bioplyn, bioplynová stanice

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co je to bioplyn? 2. Co je bioplynová stanice? 3. Jaké jsou výhody používání bioplynových stanic?

Literatura Bioplasty [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www.zelenykosik.cz/Bioplasty Enviweb [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.enviweb.cz/page/co_je_to_bioplynka HORÁK, M.: Kurs celoživotního vzdělávání odpadové hospodářství, Sborník přednášek část 2. Praha: VŠCHT, 2007. MIKOLÁŠ, J. Recyklace odpadů, Příručka „Podnik a životní prostředí“. Praha: Nakladatelství Dr. J.Raabe, 2000. STRAKA, F., KUNČAROVÁ, M. Odpadové fórum, 2006, č. 12. VÁŇA, J. Kurs celoživotního vzdělávání Odpadové hospodářství, Sborník přednášek část 2. Praha: VŠCHTE, 2007. VYMAZAL, J. Čištění odpadních vod v kořenových čistírnách. Třeboň: ENVI, 1995.

3.5 Mechanicko-biologická úprava odpadů

Cílem této technologie bylo mechanické vytřídění a biologická úprava vytříděných biologických složek ze směsného komunálního odpadu. V současné době se technologie orientuje na snížení objemu 92

a stabilizaci biologicky rozložitelné frakce, oddělení výhřevné frakce a její úpravu na palivo. Tato technologie se prakticky využívá hlavně v Německu a Rakousku. Podíl biologicky rozložitelných složek ve směsných komunálních odpadech se v roce 2006 pohyboval v průměru kolem 32 % (DURDIL ET AL., 2006). Dosavadní zkušenosti z praxe ukazují, že energetické využití odpadů ve spalovnách je v konečném důsledku méně nákladné a méně rizikové než technologie mechanicko-biologické úpravy (VYŠTEJNOVÁ, 2006).

3.6 Skládkování

Skládkování odpadu je způsob odstraňování odpadů, při kterém jsou odpady zaváženy plánovitě na skládku, hutněny, pravidelně překrývány inertním materiálem. V současné době je skládkování nejlevnější možností, jak se s odpadem vypořádat. Skládka jako nepropustná jílovitá vana

Zatímco 30 % veškerého odpadu se v České republice využívá k recyklaci a výrobě energie, zhruba 20 % jej řečeno končí na skládkách. Ani skládky ovšem už nejsou tím zlem, jakým bývaly. Samozřejmě, malebné nejsou. Ovšem musí být upraveny tak, aby eliminovaly rizika vůči životnímu prostředí. „Základna a boky skládky musí být tvořeny minerální vrstvou splňující požadavky na propustnost a tloušťku,“ říká Směrnice EU 1999/31/ES o skládkách odpadů. Případně musí skládku ochraňovat vrstva jílu o tloušťce 0,5 metru. Systém těsnění je doplněn umělou izolační fólií a drenážní vrstvou o tloušťce 0,5 metru, která má zachytávat a odvádět průsakové vody. Kromě ochrany podloží musí skládky zamezovat úniku skládkového plynu do ovzduší. Tento plyn obsahuje 40–60 % metanu, zbytek tvoří CO2 s příměsí dusíku, kyslíku, páry a síry. Skládkový plyn přispívá ke skleníkovému efektu a v několika krajních případech v minulosti způsobilo jeho nahromadění i výbuch. Pokud je vhodně využit, může sloužit i k výrobě teplé užitkové vody. „Skládkové plyny jsou zachycovány na všech skládkách určených pro biologicky rozložitelný odpad a musí být upraveny a využity. Pokud plyn nemůže být využit pro výrobu energie, musí být spálen,“ nařizuje směrnice EU. V České republice dnes funguje 323 skládek, z nichž polovinu tvoří skládky na běžný (ne nebezpečný) odpad. Asi 20 % z celkové produkce odpadu končí právě tady. I když budoucnost slibuje vyšší 93

podíl recyklace a energetického využití odpadů, se současným tempem produkce odpadu jsou skládky nedílnou součástí našeho života a produktem každého z nás. I těch, co odpad třídí (NA ZELENO, 2011). Klíčová slova a pojmy: skládka

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. K čemu slouží skládka odpadů? 2. Jaká jsou negativa existence a provozu skládky?

Literatura DURDIL, J., KOVAŘÍKOVÁ, T. Odpady Odpady, 2006, č. 4, str. 13. Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/energie/spalovani-odpadu-v-ceske-republice-jak-jsme-natom.aspx VYŠTEJNOVÁ, J. Odpady a likvidace. Odpady, 2006, č. 7–8.

3.7 Tepelné zpracování odpadů

Pod pojmem tepelné zpracování odpadů je zahrnuto především jejich spalování a pyrolýza a dále různé procesy zplynování a zkapalňování odpadů, a rovněž takzvaná mokrá oxidace (KURŠ, 1994).

A jaká je historie vzniku tohoto způsobu zpracování odpadů? Rozrůstající se města měla začátkem 19. století s odpady stále větší potíže, hlavně se zhoršovala hygienická situace. V polovině 19. století vypukla epidemie cholery. Vědci, kteří hledali její příčinu, upozornili na souvislost mezi hygienou a úmrtností. V Anglii vznikl ústřední statistický úřad, který provedl hygienické průzkumy v padesáti britských městech. Výsledek byl katastrofální. Tehdejší hygienické nároky splňovalo jen jedno město, v sedmi městech byla hygienická situace snesitelná a ve zbývajících 42 neúnosná. V dějinách odpadového hospodářství nastal v té době zlom: začalo budování efektivního systému nakládání s odpady. Pevné odpady byly odváženy na skládky a pro splašky se začaly budovat centrální kanalizace. Pevných odpadů však stále přibývalo a už kolem roku 1870 nastaly první problémy s kapacitou skládek. Logickým řešení bylo spalování odpadů, které radikálně zmenšuje jeho objem. Zpočátku byl odpad lopatami pohazován na spalovací rošt. První velké spalovny však vznikly zanedlouho – v letech 1876/77 začaly pracovat v Leedsu, Manchesteru a Birminghamu. V roce 1892 bylo v Británii už na padesát spalovacích zařízení (ODPAD JE ENERGIE, 2011). 94

V dnešní době se spalování považuje za neoddělitelnou součást odpadového hospodářství, které by mělo omezit ukládání odpadu na skládky. Existují i alternativní technologie spalování odpadů. Jedná se např. o zplyňování s následným přímým využitím v motorech, nebo o plazmové zplyňování, které je vhodné pro odstraňování vojenských materiálů, včetně bojových chemických látek. Pro jeho běžné využití mají odborníci spíše negativní postoj. Ze všech uvedených postupů, se dále budeme věnovat jen spalování.

3.7.1 Spalování Česká republika stojí na prahu odpadového kolapsu. Vážně hrozí, že si brzy nebudeme vědět rady, jak naložit s komunálním odpadem. Již za šest let, tedy v roce 2017, totiž musíme podle nařízení EU více než polovinu roční produkce domovního odpadu neukládat na skládky, ale čistě spalovat. Tento cíl však nebude možné bez postavení nových spaloven splnit. Navíc se vystavujeme hrozbě sankcí. Mnohamiliardové investice do spaloven však stojí. Investoři i vyspělé ekologické technologie zde jsou. Vše blokuje fakt, že odpad sice všichni mohutně produkujeme, jenže nikdo dnes nechce mít za humny skládku nebo spalovnu. Přitom důvod pro výstavbu spaloven (odborně zařízení pro energetické využití odpadů – ZEVO) jsou více než praktické. Městům a obcím se tím razantně sníží skládkování a navíc mohou využít teplo a elektrickou energii, která se v takovém zařízení vyrobí. Emisní parametry zařízení na využívání odpadů jsou kvalitativně úplně jiné než parametry pro běžnou teplárnu a s jistotou lze říci, že emise do ovzduší všech znečišťujících látek jsou mnohonásobně nižší než u stávající klasické teplárny. Pro zajímavost – jen ve Švýcarsku funguje 30 ZEVO a to často v centrech měst (BIDS, 2011). Spalování odpadků s sebou nese několik překážek. Za prvé je potřeba počítat se zabudováním zařízení na čištění spalin a emisí skleníkových plynů. Za druhé, pro podniky, které provozují vlastní teplárny a elektrárny, je předělání stávajícího zařízení spalujícího uhlí na zařízení spalující odpadky finančně náročné. Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky (dále jen MPO) ve své stávající platné Státní energetické koncepci i v aktuální verzi návrhu aktualizace Státní energetické koncepce deklaruje podporu energetickému využívání odpadů. Pro podniky existuje systém dotací a podpor, které jim mají pomoci získat a vybudovat kvalitní technologický provoz. Jako slabé místo je ve strategii uváděn nedostatečný systém zajištění vstup95

ního materiálu. I na to však strategie myslí a v souvislosti s ní jsou vypracovávány projekty na vzdělávání a osvětu veřejnosti v této oblasti. Jednen z projektů nese název Odpad je energie. Spalovny mají několikanásobně přísnější ekologické limity pro vypouštěné spaliny než teplárny a elektrárny. Sleduje se v nich i více druhů emisí. Čištění spalin se ve spalovně zpravidla skládá ze čtyř technologických kroků: snížení oxidů dusíku, zachycení popílku, katalytický rozklad organických látek (dioxinů) a čištění anorganických složek spalin. Spálením 1 kg odpadu doma v kamnech se uvolní do ovzduší tolik dioxinů jako při spálení 10 000 kg odpadu ve spalovně. Zbytky po spálení mají jen desetinu objemu původního množství odpadu a jejich celková váha klesne na čtvrtinu. Z toho je 20 000 tun popelovin – škváry s podobnými vlastnostmi, jako mají stavební výrobky typu maltovin. Popeloviny lze využívat jako stavební výrobek a celková míra materiálového využití popelovin na výrobky je až 97 %. Odpadem, který opakovaně vzniká činností člověka a může mít i nebezpečné vlastnosti, lze v zařízeních pro energetické využití odpadu – ZEVO – nahradit neobnovitelné zdroje energií (uhlí, zemní plyn, topné oleje) a primární suroviny (stavební hmoty, železná ruda a další kovy). Je proto zbytečné funkci moderních spaloven démonizovat, neboť patří mezi nejmenší znečišťovatele životního prostředí a nejkvalitnější zdroje tepelné energie. Výhřevnost odpadků není nezanedbatelná. Generace tepla z odpadu je v České republice zatím minimální. V roce 2007 bylo energeticky využito pouze něco přes 648 800 tun odpadu. Spalovny komunálních odpadů, které vyrábějí teplo a elektřinu pro domácnosti (resp. se na výrobu elektřiny chystají) jsou v České republice tři – v Praze, Brně a Liberci. Kapacita žádné z těchto spaloven však zatím není využívána naplno. V roce 2007 v nich bylo spáleno asi 376 000 tun komunálního odpadu, ačkoli mají kapacitu na 650 000 tun. Výhřevnost komunálního odpadu přitom není nezanedbatelná. Srovnat ji můžeme s výhřevností hnědého uhlí, kdy asi 130 000 tun uhlí má stejnou výhřevnost jako 210 000 tun tuhého komunálního odpadu (NA ZELENO, 2011). Nejdále v přípravě nových zařízení pro energetické využití odpadu jsou zatím v Plzni, kde chtějí využít lokality u Lochotína, a v Severomoravském kraji, kde připravují Krajské integrované centrum v Karviné. Využívat odpad pro výrobu tepla a elektřiny již ohlásila řada krajských či statutárních měst. Spalovny je totiž třeba napojit na soustavy zásobování teplem, jinak nemohou dosáhnout minimální 96

stanovené účinnosti. A budovat nové tepelné sítě by projekty spaloven neúměrně prodražilo. O stavbě zařízení pro energetické využití odpadu uvažují České Budějovice, Komořany u Mostu, Olomouc, Nový Jičín, Pardubice a Hradec Králové. V Mladé Boleslavi a v Karlovarském kraji nechtějí pálit odpad přímo, ale palivo z něj upravené. Kapacita odpadu i tepelných sítí je ještě pro další spalovnu v Praze a v Severomoravském kraji (3T, 2011).

Klíčová slova a pojmy: spalování odpadů, spalovna

Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jak funguje spalovna odpadů? 2. Jaké jsou trendy ve využití spaloven odpadů? 3. Co vnímáte jako pozitiva a negativa tohoto způsobu likvidace odpadů?

Literatura BIDS [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www.bids.cz/cz/ archiv/konference/Spalovny_a_energeticke_vyuziti_komunalniho_odp adu/155 KURŠ, M. Odpady, jejich využití a zneškodňování. Praha: VŠCHT, 1994. Odpad je energie [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.odpadjeenergie.cz/historie/19-stoleti-meznik-pro-odpady.aspx 3T [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.odpadjeenergie.cz/aktuality/energeticke-vyuzivani-odpadu.aspx

3.8 Fyzikální a chemické zpracování odpadů

Cílem fyzikálního a chemického zpracování odpadů je umožnění regenerace surovin, získání druhotných surovin či energie, odstraňování nebo snížení nebezpečnosti odpadů či zmenšení objemu odpadů (KURŠ, 1994). Tyto způsoby slouží především pro úpravu průmyslových chemických odpadů, zejména nebezpečných. Jejich úprava je mimořádně technologicky náročná a nákladná.

97

Závěr Na závěr považuji za zajímavé, uvést ještě informaci o kontroverzní osobě Björna Lomborga. Autora knihy Skeptický ekolog (2006), která zpochybňuje řadu všeobecně přijímaných informací o tom, jak se naše životní prostředí a kvalita života vůbec neustále zhoršuje. Docent statistiky na katedře politologie univerzity v dánském Aarhusu a bývalý příznivec hnutí Greenpeace vyvolal bouřlivé diskuse svoji „inventurou“ největších ekologických problémů světa. Došel totiž k závěru, že přes katastrofické scénáře líčených řadou vědců a ekologických aktivistů to s budoucností Země není vůbec tak špatné, jak se obecně soudí. Ať už jde o globální oteplování, vymírání ohrožených druhů, obavy z přelidnění či nedostatku surovin. Svá tvrzení navíc doložil řadou statistik. Kromě Lomborgova optimistického pohledu na vývoj světa vzbudil rozporuplné reakce i jeho ekonomický přístup k řadě problémů. U všech opatření na ochranu životního prostředí či lidského zdraví se totiž ptá, zda vynaložené peníze přinesou odpovídající výsledek a nedaly by se využít účelněji. A tak stojí za zamyšlení většina postupů a technologií, které se zdají být zaručeně správné a mají všechny ty přívlastky eko, bio, k životnímu prostředí šetrné. Spočítal někdy někdo, například kolik vody se vyplýtvá, když umýváme plasty od nečistot, abychom je mohli hodit do kontejneru. Nebo kolik vody a energie se spotřebuje při výrobě „biopaliv nebo bioplastů“, abychom mohli jezdit ekologicky přijatelněji? Určitě je mnoho dalších diskutabilních faktů, se kterými se už každý z nás potkal. A proto věřím a doufám, že každý se nad svým stanoviskem k životnímu prostředí zamyslí a přizpůsobí své „spotřebitelské“ chování v souladu s početnými návody a doporučeními uvedenými v této publikaci.

98

Seznam zkratek BRO – CNG – ČR – ES – EV – EU – EZ – FEFAC – FEVE – GM – GMO – HDP – HV – KEZ – LPG – MŽP – OSN – RVUR – SOS – UNEP – USA – ŽP –

biologicky rozložitelný odpad stlačený zemní plyn Česká republika Evropské společenství electric vehicle – elektrický automobil Evropská unie ekologické zemědělství Evropské sdružení výrobců krmiv Federace výrobců skleněných obalů geneticky modifikovaný geneticky modifikovaný organizmus hrubý domácí produkt hybrid vehicle – hybridní automobil Kontrola ekologického zemědělství zkapalněný ropný plyn Ministerstvo životního prostředí Organizace spojených národů Rada vlády pro udržitelný rozvoj Sdružení obrany spotřebitelů Program OSN pro životní prostředí Spojené státy americké životní prostředí

99

Seznam použitých zdrojů Akce Příroda [online]. Brno. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http:// www.akcepriroda.cz/ Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství v letech 2011–2015 [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www. pro-bio.cz/cms/ ms_files/19TBINVV1722.pdf Arnika [online].[cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://arnika.org/brantese-reklame-2 BAUMAN, Z. Community: Seeking Safety in an Insecure World. Cambridge: Polity Cambridge, 2001. BAUMAN, Z. Globalizace: důsledky pro člověka. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0817-7. BESIP [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ibesip.cz/ 592_Zakladni-vrcholova-fakta-ze-statistiky-dopravnich-nehod-zadobu-existence-samostatne-Ceske-republiky-1993-2008 Bezpečnost potravin [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http:// www. bezpecnostpotravin.cz/stranka/geneticky-modifikovane-organismy-(gmo).aspx BIDS [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www.bids.cz/ cz/archiv/konference/Spalovny_a_energeticke_vyuziti_komunalniho_odpadu/155 Bioplasty [online]. [cit. 2011-04-20]. Dostupné z: http://www.zelenykosik.cz/Bioplasty CENIA. Životní prostředí každého z nás [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFXHFPKL/$FILE/zp-prostredi_kazdeho_z_nas_cr2009_na _CD.pdf Ceny energie [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.cenyenergie.cz/voda/clanky-2/cena-vody-2011-kolik-zaplatime -za-m3-1.aspx Cohousing [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.cohousing.cz/historie-cohousingu-v-cr/ DICKIE, P. MAKING WATER. Desalination: option or distraction for a thirsty world? [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// assets.panda.org/downloads/desalinationreportjune2007.pdf 100

DLOUHÁ, J., DLOUHÝ, J., MEZŘICKÝ, V. Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu „Globalizace a globální problémy“ 2005–2007. Praha: Univerzita Karlova, 2006. DOUŠEK, R. Sebranice a jejich rychtář Ondřej Kanýz (1694–1761). Vesnická komunita a její kultura v první polovině 18. století. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4966-6. DUCHOVNY, V. A. The Aral Sea as an object of study [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ciesin.org/docs/006-238/00638.html DURDIL, J., KOVAŘÍKOVÁ, T. Odpady Odpady, 2006, č. 4, str. 13. DURRETT, CH., MCCAMANT, K. Cohousing. A Contemporary Approach to Housing Ourselves. 2nd edition, Ten Speed Press, 2007. ISBN 9780865716117. Ekoblog [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ekoblog.cz/?q=node/573 EKO-KOM [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.ekokom.cz Ekologická doprava [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// eon.energieplus.cz/ekologicka-doprava/cng-ekologicky-bezpecnelevne/cng-vs-lpg Ekologie [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.kicodpady.cz/ekologie.html Ekoporadna [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.ekoporadna.cz/wiki/doku.php?id=zahrada:co_je_to_permakultura Ekozahrady [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.ekozahrady.com/klasika_nebo_ekozahrada.htm Enviweb [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.enviweb.cz/page/co_je_to_bioplynka Etické spotřebitelství [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.etickespotrebitelstvi.cz/cs/eticke-spotrebitelstvi FEDLER, J. Israel's Agriculture for the 21st century. Irrigation. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.il/MFA/ Facts+About+Israel/Economy/Focus+on+Israel-+Israels+Agriculture+in+the+21st.htm GEN: About us. [online]. 2011 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: http:// gen.ecovillage.org/ 101

GIDDENS, A. Důsledky modernity. 3. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2010. ISBN 978-80-7419-035-3. GRŮNEROVÁ, M. Využití odpadů. Odpadové forum, 2005, č. 2. ISSN. HERAT, S., KARAGIANNIDIS, A. Proceedings of the International Conference on Environmental Management, Engineering, Planning and Economics, Shiathos 24.–28. 6. 2007. HERDER, J. Vývoj lidskosti. Praha: Jan Leichter, 1941. HESKOVÁ, M. Vývoj vztahu člověka a přírody / krajiny. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.: České Budějovice, 2012. ISBN 978-80-87472-29-3. HOEKSTRA, A.Y. The water footprint of animal products, In: D'Silva, J. and Webster, J. (eds.) The meat crisis: Developing more sustainable production and consumption, Earthscan, London, UK, 2010. HOLLAN, J. (ed.) Pasivní dům II. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. Dostupné i online z: http://www.veronica.cz/dokumenty/pasivni_ dum_2008.pdf HOLMGREN, D. Permakultura: principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. Svojanov: PermaLot, 2006. ISBN 80-239-8125-0. HORÁK, M.: Kurs celoživotního vzdělávání odpadové hospodářství, Sborník přednášek část 2. Praha: VŠCHT, 2007. Hra o zemi [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http:// www.hraozemi.cz/ekostopa/ CHRISTIANOVÁ, A. Kurs celoživotního vzdělávání Odpadové hospodářství, Sborník přednášek, část 2. Praha: VŠCHT, 2007. CHRISTIANOVÁ, A. Odpady. Odpadové fórum, 2006, č. 10. ICM [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.icm.cz/ odpovedny-spotrebitel-pomaha-zivotnimu-prostredi JACKSON, R. The Ecovillage Strategy as Response to the Environmental Crisis. [online]. 2008 [cit. 2011-03-30]. Dostupné z: www.rossjackson.com KNOBLOCHOVÁ, A. Životní prostředí domácnosti. [online]. 2004 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.avair.cz/zivotni-prostredidomacnosti.php KOČVÁROVÁ, E. Nadváha. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://nadvaha.kvalitne.cz/ 102

KREJČÍ, J. Střety motorových vozidel se zvěří. Myslivost, 2011, č. 10. KURŠ, M. Odpady, jejich využití a zneškodňování. Praha: VŠCHT, 1994. KÜNZLI, K. Public health impal of outdoor and trafic- related air pollution: a European assessement. The Lancet, 2000, vol. 356. LEDVINA, P. Nekup to! O environmentálně šetrném nakupování. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2008. 2. upravené vydání. Dostupné i online: http://www.veronica.cz/dokumenty/Nekup_to_2008.pdf ISBN 978-80-904109-4-7. LENŽA, L., SUCHAN, P. Proč se zabývat světelným znečištěním. [online]. 2006 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www1.asu.cas.cz/ cesky/svetlo_a_tma.pdf MATĚJČEK, T. Ekologická a environmentální výchova. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2007. ISBN 978-80-86034 -72-0. LICHNOVSKÝ, J. Zhoubné nádory. [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://www.lich.cz/nadory/ Likvidace odpadních vod [online]. [cit. 2011-04-03]. Dostupné z: http://voda.tzb-info.cz/likvidace-odpadnich-vod/7839-korenovecistirny-odpadnich-vod-ekonomika-vystavby-a-provozu LOMBORG, B. Skeptický ekolog. Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80 -7363-059-1. Magazín zdraví [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.magazinzdravi.cz/jak-je-mozne-ze-v-poslednim-stoleti-doslo-k Magazín zdraví [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.magazinzdravi.cz/pohyb-je-nejlepsim-lekem MAKAROVÁ, A. Civilizační choroby. [online]. 2010 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://civilizacni-choroby.zdrave.cz/civilizacni-choroby/ MEZŘICKÝ, V. Globalizace. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80 -7178-748-5. MEZŘICKÝ, V. Perspektivy globalizace. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-846-3. MICKLIN, P.P. Desiccation of the Aral Sea. Science 241: 1170-76: [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z:http://www.politicainternazionale.it/file%20PDF/MPI%201.2003/3.pdf MIKOLÁŠ, J. Recyklace odpadů, Příručka „Podnik a životní prostředí“. Praha: Nakladatelství Dr. J.Raabe, 2000. 103

MOLDAN, B. Indikátory trvale udržitelného rozvoje. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 1996. ISBN 80-7078380-X. Motofocus [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.cz.motofocus.eu/analyzy,7013,v-cr-je-registrovano-vice-nez-45milionu-osobnich-automobilu.html MŽP [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ geneticky_modifikovane_organismy MŽP [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ odpadove_hospodarstvi Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/energie/energetika/spalovani-odpadu-kolik-vyrobime-tepla-aelektriny.aspx Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/energie/spalovani-odpadu-v-ceske-republice-jak-jsme-natom.aspx Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/bydleni/odpady-1/domaci-korenove-cisticky-kdyz-chybinapojeni-na-kanalizaci.aspx Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/energie/tipy-k-uspore/brante-se-10-tipu-jak-v-domacnostiusporit-energii.aspx Na zeleno [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.nazeleno.cz/vytapeni/snizte-svuj-ucet-za-vytapeni-bez-nakladnehozateplovani.aspx Novinky [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/ekonomika/207757-zalohovane-pet-lahve-nebudou-vyhodnejsije-recyklace.html Odpady – ihned [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// odpady.ihned.cz/c1-51786170-kdy-srot-prestava-byt-odpadem Odpady – ihned [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// odpady.ihned.cz/c1-51786130-cesi-produkuji-stale-vice-odpadu Odpad je energie [online]. [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// www.odpadjeenergie.cz/historie/19-stoleti-meznik-pro-odpady.aspx Odpovědný spotřebitel [online]. 2008 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http://www.plzensketrhy.cz/odpovedny-spotrebitel.htm 104

PECK, M. S. V jiném rytmu: Vytváření komunit. Olomouc: VOTOBIA, 1995. ISBN 80-85619-77-6. PECKA, K. Kurs celoživotního vzdělávání Odpadové hospodářství, Sborník přednášek, část 2. Praha: VŠCHT, 2006. PETR, J. Antikoncepce může vyhubit ryby. [online]. 2007 [cit. 201102-15]. Dostupné z: http://www.osel.cz/index.php?clanek=2826 POSPÍŠILOVÁ, K., PÁNA, L. Globální souvislosti, problémy a výchova. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s.: České Budějovice, 2012. ISBN 978-80-87472-17-0. POSTEL, S. Human Appropriation of Renewable Fresh Water. Science 271:785: [online]. 2007 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z: http:// web.mit.edu/12.000/www/m2012/postel_science.pdf Přírodní bazén [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http:// ekozahrady.com/prirodni_bazen.htm Rámcová doporučení pro nakládání s povodňovými odpady. MŽP, 2006. ROLNÝ, I., LACINA, L. Globalizace - etika - ekonomika. 3. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-62-5. ROZEMA, J., FLOWERS, T. Crops for a SalinizedWorld. Science vol. 322. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://www.levenmetwater.nl/static/files/RozemaScience.pdf RUDOLF, P. Anorexie a Bulimie [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://rudolf.signaly.cz/0808/anorexie-a-bulimie RYBKA, J. Diabetes mellitus – komplikace a přidružená onemocnění. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1671-8. SAUGOUT, N., ICHBIAN, D. Život pro planetu Zemi. Praha: Práh, 2009. SEDLÁČEK, J. Nakupování na farmářských trzích je ekologičtější [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupný z www: http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jiri-sedlacek-nakupovani-na-farmarskych-trzich-je-ekologictejsi SINGR, M. [online]. [cit. 2012-12-02]. Dostupný z www: http:// ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/konec-vymluvam-proeletroodpad-si-zdarma-dojedou-az-k-vam-domu Skanska: Nový trend v bydlení. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.skanskareality.cz/news.php?id=29 105

SLÁBOVÁ, M. Tvorba a ochrana životního prostředí, 1. vydání. České Budějovice: VŠERS, 2006. ISBN 80-86708-29-2. Southern Nevada Water Autority: Landscapes – Remove your Grass. [online]. 2010 [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.snwa.com/ html/land_index.html STEHLÍK, J. Budoucnost lidského společenství. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-795-X. STRAKA, F., KUNČAROVÁ, M. Odpadové fórum, 2006, č. 12. SVOBODA, J. Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Praha: Smart Press, 2009. ISBN 978-80-87049-28-0. THEMESSL, A., WEISS, W. Solární systémy – návrhy a stavba svépomocí. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0589-3. Třídění odpadu: Papír. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http:// www.trideniodpadu.cz/trideniodpadu.cz/Papir.html UNEP/Grid- Arendal: IPCC Third Assessment Report – Climate Change 2001; Impacts, Adaptation and Vulnernability. [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.grida.no/publications/other/ ipcc_tar/?src=/climate/ipcc_tar/wg2/180.htm VÁŇA, J. Kurs celoživotního vzdělávání Odpadové hospodářství, Sborník přednášek část 2. Praha: VŠCHTE, 2007. VYMAZAL, J. Čištění odpadních vod v kořenových čistírnách. Třeboň: ENVI, 1995. VYŠTEJNOVÁ, J. Odpady a likvidace. Odpady, 2006, č. 7–8. Water Footprint [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http:// www.waterfootprint.org/?page=files/productgallery WCED [online]. 1987 [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http:// en.wikipedia.org/wiki/Brundtland_Commission WHITEFIELD, P. Permakultura v kostce. Praha: Synergie, 1996. ISBN 80-901797-4-6. World Factbook: Ethiopia, Economy overview. [online]. [cit. 2011-0420]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/et.html ZIMA, P. Komunita a komunikace. Praha: SOFIS, 1999. ISBN 80902439-9-1. ŽEMLIČKA, Z., MYNÁŘÍK, J. Doprava a přeprava. Praha: Dopravní vzdělávací institut, 2008. ISBN 978-80-7270-030-1. 106

3T [online]. [cit. 2011-03-07]. Dostupné z: http://www.odpadjeenergie.cz/aktuality/energeticke-vyuzivani-odpadu.aspx

107

Autor: Název: Rozsah: Náklad: Účel: Rok vydání: Recenzenti:

Vydavatel:

Tisk:

MVDr. Monika Půbalová DOMÁCÍ EKOLOGIE, ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ 108 stran 100 ks STUDIJNÍ TEXT 2012 doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz Tiskárna JIE s.r.o., Dobrá Voda u Českých Budějovic

ISBN 978-80-87472-30-9