Kapitola 26
Někde v Americe / Venku
Skřííííííí… Ostrá čepel hloubila téměř milimetr širokou rýhu do zdvojeného skla. Vytvořila kruh, a vzniklou plochu kdosi pomocí přísavného držáku vyjmul. V otvoru se objevil bílý obličej. Do prázdného prostoru strčil nozdry a začichal. Rozhlédl se napravo, pak nalevo. Když zjistil, že je všechno v pořádku, dovnitř se vsunula ruka v bílé rukavici a uchopila kliku zámku. Otočila jí. Cvak. Teď už to byla hračka. Skleněné dveře se nehlučně odsunuly. Skřípal byl uvnitř. Domem se pohyboval pomalu. Tiše. Drahý koberec byl měkoučký, podložený kvalitní izolační vrstvou. Části podlahové krytiny držely pevně pohromadě. Věděl, že nenarazí na žádné problémy, vždyť tenhle dům postavili teprve před pár lety. Navíc si dobře uvědomoval, jak má přenášet váhu a předcházet jakémukoli hluku. Uměl být trpělivý a klidný a věděl, jak se pohroužit do dalšího kroku. A také věděl, jak se vyhnout psům. Proplížil se kolem nich jako zrnko prachu, které se líně vznáší vzduchem. Byl tak pomalý, že zcela unikal pozornosti. Dole pod schody se zastavil. Poblíž stála komoda, na které spočíval překrásný cínový pohár naplněný až po okraj dětskými kovovými autíčky. Trochu zvláštní sbírka v jinak tak přepečlivě vkusně zařízeném domě. Skřípalovi autíčka vrtala hlavou, už když je tu před několika měsíci viděl poprvé. Tehdy cítil pokušení – vlastně měl stejné nutkání i teď –, aby si jedno odnesl do své truhly s poklady.
A pak tu byly baletní střevíčky na dřevěné poličce na zdi. Hmm, jaké jemné, a přece pevné nožky do nich kdysi vklouzávaly a tančily v nich. Po těch prahl taky. Jenže takové krádeže by toho napověděly až příliš. Jeho vzkaz by narušilo příliš mnoho hlasů. Neboť on promlouval k Darkovi a nechtěl, aby jeho zpráva zněla zkomoleně. Chtěl, aby ho jeho lovec slyšel nahlas a zřetelně. Zprávu se chystal zanechat nad schody, v prvním patře domu. Skřípal se plížil vzhůru po schodišti, klouby a kosti pracovaly jako písty a hnací kola gumové lokomotivy. Přemisťoval se zvolna, téměř až mdle. S rozmyslem. V jeho pohybech nebyl rozpoznat žádný určitý rytmus. Jako by zdlouhavě, kluzce prosakoval vzhůru do poschodí. Jeho tělo překonalo poslední schod a začalo se přesouvat chodbou, po čtyřech, s páteří pomalu se vlnící nahoru a zase klesající dolů, jako by byla vytvořená z tvrdé gumy. Skřípalovy pohyby se nedaly popsat ani vzdáleně jako lidské. Nikomu jinému by vůbec nepřišlo na mysl, aby se pohyboval podobným způsobem. A také ho dosud nikdo nezaznamenal na žádný film. Pochopitelně nikdo kromě Skřípala samotného, v počátečních letech, kdy se opakovaně natáčel a pak se při přehrávání učil z vlastních chyb. Jenomže kdo by ten pohyb sledoval na filmu, vydržel by možná tak minutu a pak by zmáčkl tlačítko RYCHLÉ PŘEVÍJENÍ VPŘED. Hlavně proto, že v záběru se zdánlivě nic nedělo. Teprve pak by mu došlo, že se vetřelec posunul o tři metry, aniž se to vůbec dalo postřehnout. Trvalo to malou věčnost, ale nakonec Skřípal stanul za dveřmi hlavní ložnice. Malba skvěle vyhovovala jeho potřebám. Tenkému, kostnatému tělu skýtaly bílé stěny výbornou kamufláž. V místnosti vládlo naprosté ticho, kromě lehkého oddechování, které se ozývalo z postele.
Z lůžka, kde spala ona.
Chcete-li sledovat vetřelce, přihlaste se na LEVEL26.com a zadejte kód: sqweegel
Stěhovací vůz odjel. Riggins s baterkou naposledy obcházel dům, čistě jen aby se ujistil, že nic nezapomněl. Nebo něco nepřehlédl. Ba ne – však si počínal důkladně. Už se chystal nadobro pozamykat, když tu zaslechl shora nějaký zvuk. Kapající voda. Ne. Nesmíš být překvapený. Tohle by k němu přesně sedělo. Schovat se třeba v nějaké podělané krabici od bot a počkat si, až všichni zmizí, a pak, v poslední možný okamžik… Ať jde k čertu, pomyslel si Riggins a vytáhl pistoli. Téměř si přál, aby tam nahoře ten malý grázl byl. Téměř. Pomalu mířil po schodech vzhůru, každý úder srdce mu bušil v žilách. Ale teď už to nebylo kapání. Znělo to spíš jako stálý proud vody z kohoutku. Nyní už postupoval chodbou. Blíž ke zvuku tekoucí vody. Co když je to jeden z těch hladových študáků – třeba se tu předtím jenom zašil a teď si myje ruce? Možná jen poněkud přetáhl únik do svého vlastního iPodového světa, zatímco kolegové už odjeli. Za trochu ulejvárny si přece nezaslouží kulku do hlavy. A tak Riggins zavolal: „FBI!“ Žádná odezva. O kus dál v chodbě si Riggins upřesnil zdroj toho zvuku: hlavní koupelna. Voda teď zněla hlasitěji. Prýštila proudem. Přiložil ucho na chladné dřevo. Naslouchal. Poznal, že se napouští vana. Důvěrně známý zvuk z dob, kdy byl ještě ženatý. Jeho bejvalky se s velkou chutí nakládaly do koupelové soli. Riggins udělal krok vzad. Teď nebo nikdy. Rozkopl dveře, zasáhl je kousek napravo od kování. Dveře se zprudka otevřely. Vrazil dovnitř. Švihl pistolí doleva, doprava, doprostřed.
Koupelna byla zahalená vířící párou, která stoupala jako mlha. Zkontroloval poslední zbývající prostor, toaletu. Nic. Zavřel kohoutek s teplou vodou. Chtěl, aby se pára trochu usadila. Do vany ještě chvíli odkapávalo trochu vody. Kap. Kap. Kap. Zvuk Rigginse přiměl, aby pohlédl k podlaze. A tam, na hladké bílé dlaždici, leželo drobné ptačí peříčko. Steve a Sibby žádné ptáčky nechovali. Psi by jim nejspíš nedali pokoj a v jenom kuse by je chtěli slupnout. Tak co to tady dělá? Riggins opatrně uchopil tenký, tuhý brk konečky prstů a zvedl peříčko do úrovně očí. Fádně šedé, s nádechem růžově hnědé podél okrajů. Riggins měl do experta na ptactvo hodně daleko – věděl, že někteří ptáci létají, jiní to neumějí, a další zase dobře chutnají s omáčkou a nádivkou. Ale u Mimořádů měli lidi, kteří tomu budou umět přiřadit příslušný řád, čeleď, rod a druh. Otázka ptačího druhu však Rigginsovi starosti nedělala. Je možné, že tu tohle zanechal Skřípal? To mu nějak nehrálo. Netvor, který za sebou nikdy nezanechá ani buňku pokožky, že by najednou ze všeho možného vytrousil ptačí peří? Ne. V tom muselo vězet něco jiného. Třeba ten pták vletěl dovnitř tím rozbitým sklem u terasy, chvíli tu poletoval sem a tam a nakonec unikl do jiné části domu. Jenže pokud tomu tak bylo, jak to, že Riggins po ptákovi nenašel žádné stopy ani peří nikde jinde? Vždyť Darkovy a Sibbyiny věci balil osobně. Možný že to Skřípal byl. Možná že konečně začíná dělat chyby. Jak nad tím Riggins dumal a rozhlížel se místností po případných dalších peříčcích, pára se postupně rozplynula. A zatímco se vytrácela, na zrcadle začal vyvstávat nějaký nápis.
Bylo to telefonní číslo, napsané jakoby špičkou dětského prstu. Riggins vstal, vytáhl mobilní telefon a udělal snímek dřív, než nápis stačil zmizet. Pak začal vyťukávat čísla.
Chcete-li zatelefonovat vrahovi, přihlaste se na LEVEL26.com a zadejte kód: oneaday
